MASARYKOVA UNIVERZITA BRNO Právnická fakulta navazující magisterské studium obor Veřejná správa
Katedra správní vědy a správního práva
DIPLOMOVÁ PRÁCE Osoba blízká ve správním právu Bc. Marta Hynková
2014
Prohlášení
Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci na téma „Osoba blízká ve správním právu“ zpracovala sama. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem pouţila k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu pouţitých pramenů a literatury.
…………….……………………
2
Poděkování Touto cestou bych velice ráda poděkovala vedoucímu mé diplomové práce JUDr. Lukáši Potěšilovi, Ph.D. za jeho vstřícný přístup, odborné vedení, podnětné připomínky a cenné rady, které mi byl ochoten po celou dobu zpracování práce obratem poskytovat.
3
Abstrakt Tato diplomová práce se zabývá moţností odepřít výpověď s poukazem na „osobu blízkou“ v souvislosti s řízením o novém správním deliktu provozovatele motorového vozidla podle zákona č. 361/2000Sb. V práci jsou rozebrány pojmy osoba blízká, základní lidská práva, spravedlivý proces a správně právní odpovědnost.
Je představen průběh legislativního
procesu, důvody přijetí zákona a nesouhlasné stanovisko Senátu. Novela zákona o provozu na pozemních komunikacích je podrobena kritické analýze, zejména na ústavně konformní výklad práva nevypovídat. V závěru práce jsou uvedeny návrhy de lege ferenda.
Klíčová slova Osoba blízká, právo nevypovídat, spravedlivý proces, správně právní odpovědnost, delikt provozovatele motorového vozidla
Abstract This diploma thesis is examining the possibility to refuse a testimony on the grounds of a "close person" in connection with the process concerning the administrative delict pursuant to the new provision about driving a motorized vehicle under Act nr. 361/2000 Col. The thesis examines the institutes of close person, basic human rights, due process and aministrative responsibility. The steps of legislative process are introduced, as well as the reasons behind the adoption of the bill, and negative opinion of the Senate. New amendment to the traffic act is examined using critical analysis, with particular focus on the constitutional conformity of the right to refuse testimony. In the conclusion of the work, I've added several propositions de lege ferenda.
Key words Relative person, the right not to testify, fair trail, responsibility under the administrative law, motorized vehicle owner's delict.
4
Obsah Úvod ........................................................................................................................................... 7 1.
Osoba blízká ...................................................................................................................... 9
1.1 Pojem osoby blízké ............................................................................................................. 9 1.1.1
Příbuzenství............................................................................................................. 9
1.1.2
Osvojení ................................................................................................................ 10
1.1.3
Manţelství ............................................................................................................. 10
1.1.4
Švagrovství ............................................................................................................ 11
1.1.5
Vztah rodinný ........................................................................................................ 12
1.1.6
Vztah obdobný vztahu rodinnému ........................................................................ 13
1.2 Osoba blízká v našich právních předpisech ...................................................................... 14 2.
Ochrana lidských a procesních práv ............................................................................ 18
2.1 Ochrana lidských práv ..................................................................................................... 19 2.2. Základní procesní práva ................................................................................................... 20 2.2.1
Právo nevypovídat .................................................................................................. 22
2.2.2
Presumce neviny .................................................................................................... 25
3.
Správněprávní odpovědnost.......................................................................................... 27
4.
Přijetí zákona o deliktu provozovatele vozidla ............................................................ 30
4.1. Poţadavky na tvorbu právních předpisů .......................................................................... 30 4.2 Návrh zákona o deliktu provozovatele ............................................................................ 31 4.3
Legislativní proces o deliktu provozovatele.................................................................... 32 5
5.
Delikt provozovatele motorového vozidla ................................................................... 35
5.1
Výzva provozovateli motorového vozidla ...................................................................... 36
5.1.2
Opravný prostředek proti výzvě provozovateli...................................................... 39
5.2
Správní řízení po zaslání výzvy ...................................................................................... 40
5.3
Příkazní řízení ............................................................................................................... 42
5.4
Soudní přezkum............................................................................................................. 45
5.5
Přezkum ústavnosti ....................................................................................................... 46
Závěr ........................................................................................................................................ 50 Seznam použité literatury ...................................................................................................... 53 Publikace a články ................................................................................................................ 53 Právní předpisy ..................................................................................................................... 54 Judikatura ............................................................................................................................. 56 Elektronické prameny .......................................................................................................... 58
6
Úvod Právo nevypovídat proti sobě nebo osobě blízké a nebýt k výpovědi nucen vyplynulo z historického, právně evolučního vývoje a je úzce spjaté s právem na ochranu soukromí, sounáleţitostí s blízkými a příbuznými osobami. Přirozeností kaţdého je chránit sebe, svou rodinu a své blízké, neboť újmu, kterou by utrpěla jedna z nich, by mohla druhá důvodně pociťovat jako újmu vlastní. Tato nejtěsnější mezilidská pouta jsou pro ţivotaschopnost a přetrvání společnosti minimálně stejně důleţitá jako právo. Cílem této práce je zohlednit a objasnit právní úpravu osoby blízké ve správním právu v kontextu nového správního deliktu provozovatele motorového vozidla
s ohledem na
ústavně konformní výklad práva nevypovídat. Téma diplomové práce „Osoba blízká ve správním právu“ je aktuální s ohledem na nový delikt provozovatele motorového vozidla. Ten prolomil dosavadní praxi, kdy v souvislosti s porušením pravidel silničního provozu byl právě a jen řidič motorového vozidla odpovědný za přestupek, tedy za zaviněné jednání, avšak provozovatel vozidla je odpovědný za porušení pravidel silničního provozu i bez zavinění.. Novela zákona č. 361/2000Sb. o provozu na pozemních komunikacích, provedená zákonem č. 297/2011Sb.
vzbudila kritiku laické i odborné veřejnosti, mimo jiné pro
nemoţnost odmítnout výpověď, která by mohla způsobit stíhání osoby blízké, neboť v rámci dokazování má provozovatel sdělit, kdo vozidlo řídil v době spáchání přestupku. Reakce veřejnosti se mi zdá pochopitelná, protoţe např. moje generace zaţila komunistický reţim, kde lidská práva byla s úspěchem potlačována a někteří byli nuceni jednat tak, jak by v moderním právním státě, zaloţeném na úctě k právům a svobodám člověka, nikdy nejednali. Pojem osoby blízké je vyuţíván oblastí veřejného práva zejména při dokazování. Kdo je vlastně osobou blízkou, jak různě je tento pojem vymezen v jednotlivých právních předpisech se budu zabývat v první kapitole své práce a to i s odkazem na nový Občanský zákoník, který převzal některá nová vymezení osoby blízké z Obecného zákoníku občanského z r. 1811. S osobou blízkou v řízení o deliktu provozovatele motorového vozidla úzce souvisí právo nevypovídat a neusvědčovat sebe nebo své blízké. Následující kapitola proto bude
7
věnována ochraně lidských a procesních práv, která jsou základním pilířem spravedlivého správního trestání, přitom odkazuji na judikaturu Ústavního a Nejvyššího správního soudu. V kapitole správně právní odpovědnost se budu zabývat otázkou zavinění jako znaku skutkové podstaty správního deliktu, porovnám rozdílnost skutkových podstat přestupku a deliktu fyzické osoby, neboť podle trestněprávní dogmatiky má fyzická osoba odpovídat za své vlastní zaviněné jednání a pod hrozbu trestu by měla být postavena jen ta protiprávní jednání, u kterých je to nezbytné k ochraně společnosti. Ve čtvrté kapitole představím novelu zákona o deliktu provozovatele vozidla, poţadavky na tvorbu práva, ale také důvodovou zprávu k novele zákona o provozu na pozemních komunikacích, podle které je nemoţné v jednoroční prekluzivní lhůtě včas postihnout pachatele dopravních přestupků, kteří jsou zaznamenáni automatizovaným zařízením bez obsluhy, neboť se v rámci dokazování odvolávají na osobu blízkou. Je třeba podotknout, ţe Senát důrazně odmítl přijmout takové pojetí nového správního deliktu provozovatele. V závěrečné, nejrozsáhlejší kapitole podrobím analýze zákon o deliktu provozovatele motorového vozidla. Budu se zabývat novým procesním institutem výzvy, podle které má provozovatel sdělit, kdo vozidlo řídil v době spáchání dopravního přestupku, tzn. i uvést osobu blízkou; následně řízením a dokazováním deliktu provozovatele.
V kapitole budou
rozebrány moţné opravné prostředky proti výzvě a proti příkazu, kterými správní orgán ukládá provozovateli povinnost uhradit sankci.
V závěru práce uvedeny návrhy de lege
ferenda. Jsem si vědoma, ţe správní delikt provozovatele vozidla se týká i podnikající fyzické osoby a právnických osob, ale vzhledem k moţnému rozsahu této práce se budu zabývat pouze deliktem provozovatele motorového vozidla ve spojení s fyzickou osobou. Ve své diplomové práci budu pouţívat zejména odbornou rodinou a trestně správní literaturu, judikaturu Ústavního a Nejvyššího správního soudu, odborné články související s deliktem provozovatele motorového vozidla, ale také návrhy zákonů a sněmovní tisky Poslanecké sněmovny a Senátu. Při práci budu vycházet z metody teleologické zejména v souvislosti s vymezením osoby blízké a lidských práv, přímé v souvislosti s vyhledáváním zákonů a judikatury, analytické při rozboru osoby blízké a zákona o deliktu provozovatele motorového vozidla.
8
1.
Osoba blízká
1.1 Pojem osoby blízké S osobou blízkou jsou spojovány vztahy příbuzenské, rodinné nebo mu obdobné, pojmy manţel, registrovaný partner, partner, sourozenec, druh, osvojitel, osvojenec, jejich příbuzní a nově také pojem švagrovství a vztahy osob spolu trvale ţijících. Pojem osoby blízké je vyuţíván oblastí veřejného práva zejména při dokazování a je spojován s ústavně zaručeným právem nevypovídat proti sobě nebo osobě blízké. Kdo je vlastně osobou blízkou se pokusím přiblíţit vymezením následujících výrazů, které jsou s osobou blízkou spojovány.
1.1.1 Příbuzenství Nově právní úprava soukromého práva zakotvuje pojem příbuzenství.1 Jedná se o vztah zaloţený na pokrevním poutu nebo vzniklý osvojením. Nový pojem příbuzenství je důleţitý nejen pro vyjádření osoby blízké, ale také pro dědické právo a z důvodu nemoţnosti uzavřít manţelství. Tato úprava má v našem právním řádu historickou tradici. V Obecném zákoníku občanském z r. 18112 byl příbuzenstvím nazýván poměr mezi rodičem a všemi jeho potomky. Stupně příbuzenství mezi jednotlivými osobami byly určovány podle počtu zplození, přičemţ v řadě přímé jedna z nich pocházela od druhé a v řadě nepřímé obě od svého nejbliţšího společného kmene Přímou linii příbuzenství vymezuje nový Občanský zákoník č. 89/2012Sb. (dále jen NObčZ) tak, ţe osoby musí pocházet jedna od druhé. Jedná se o pokrevní vztah dětí, rodičů a prarodičů, vztah mezi potomky a předky, kdy zrod potomka je přímo závislý na existenci předka. V prvním stupni linie přímé jsou prarodiče a pravnuci. Osoby ve vedlejší linii mají společného předka a přitom nepochází jedna od druhé a podle stupně příbuzenství pochází od svého nejbliţšího předka. První stupeň příbuzenství ve vedlejší linii nepřichází v úvahu, ve druhém stupni se jedná o sourozence a ve třetím jsou příbuznými strýc a teta se svými synovci a neteřemi. 1
§§ 771-773 Zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 17.1.2014]. 2
§§ 40-41 Císařský patent č. 946/1811Sb.z.s., obecný zákoník občanský, zrušen Zákonem č. 65/1965Sb. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 17.1.2014].
9
1.1.2 Osvojení Tomuto institutu jsem věnovala samostatnou podkapitolu, ačkoli je osvojení podle soukromého práva součástí příbuzenství a to proto, ţe v některých právních předpisech je v definici osoby blízké pojem osvojení oddělen od příbuzenství. Osvojení je příbuzenstvím bez pokrevního základu. Jedná se o nejvýznamnější formu náhradní rodinné péče, kdy cílem je zaloţit mezi osvojitelem a osvojencem takový právní vztah, jako mezi přirozenými rodiči a dětmi a vytvořit tak nezletilému dítěti stabilní a harmonický domov.3 Platná právní úprava obsaţená v § 794 NObčZ zakotvuje osvojení úplné, kdy právně zanikají vztahy osvojence k původní rodině, mezi osvojitelem a osvojencem vzniká právní vztah jako mezi rodiči a dětmi, dochází k úplnému právnímu začlenění osvojence do rodinných a širších příbuzenských vztahů osvojitele spolu se všemi majetkovými právy. Nově lze osvojit i zletilého a to ve dvěma způsoby, kdy je podle § 847 NObčZ osvojení zletilého obdobou osvojení nezletilého a vzniká příbuzenský poměr vůči nové rodině a osvojení zletilého podle §§ 848 a 849 NObčZ, kterým příbuzenský poměr nevzniká a osvojenec nenabývá vůči nové rodině ani rodina vůči osvojenci ţádných majetkových práv a osvojenec nepozbývá osvojením práva k vlastní rodině. Po právní moci rozhodnutí o osvojení vzniká příbuzenský vztah v linii přímé. V rodném listě osvojence jsou zapsáni osvojitelé jako rodiče a osvojenec získává příjmení osvojitelů. Osvojenec získává nová statusová práva. Podle mého názoru je tedy nadbytečné pojem osvojenec zařazovat mezi osoby blízké, kdyţ se osobou blízkou v přímé linii stává pravomocným rozhodnutím soudu. U osvojení zletilého, kde příbuzenský poměr nenastává, zůstávají v rodném listě osvojence uvedeni původní rodiče, tzn. pokrevní příbuzní v linii přímé a mezi osvojiteli a osvojencem v tomto případě můţe nastat maximálně obdobný vztah vztahu rodinnému.
1.1.3 Manželství Pojem manţel je uveden v definicích osoby blízké na předním místě. Jedná se o velmi blízký vztah, který můţe vzniknout podle § 656 NObčZ na základě svobodného a úplného souhlasného projevu vůle, jedině mezi muţem a ţenou, před orgánem příslušném vést matriky nebo před registrovanou církví nebo náboţenskou společností. Manţelství nelze uzavřít mezi příbuznými v linii přímé, totéţ platí o osobách jejich příbuzenství vzniklo osvojením a ve 3
HRUŠÁKOVÁ M., KRÁLÍČKOVÁ Z. České rodinné právo. 3.vydání. Brno: nakladatelství DOPLNĚK, 2006. 277s.ISBN 80-7239-192-5.
10
vedlejší linii v tzv. druhém stupni mezi sourozenci, ale ani mezi poručníkem a poručencem, mezi dítětem a osobou, do jejíţ péče bylo dítě svěřeno nebo pěstounem a svěřeným dítětem.4 Podle
Obecného zákoníku občanského z r. 1811 se rodinné poměry podle § 12
zakládaly manţelskou smlouvou mezi dvěma osobami různého pohlaví a svojí vůlí tak projevili, ţe budou ţít v nerozlučném společenství. V dnes jiţ neplatném zákoně se setkáváme s ustanoveními, které uţ asi v našich právních předpisech nikdy nenalezneme.5 Se vznikem manţelství je spojena řada práv a povinností. V Listině základních práv a svobody v čl. 3 je zakotvena rovnost práv a povinností mezi muţem a ţenou v manţelství. Mezi osobní práva a povinnosti manţelů patří např. ţít spolu, vzájemně si pomáhat, společně pečovat o děti, uspokojovat potřeby rodiny, rozhodovat společně o věcech rodiny, zákonné zastupování mezi manţely, vzájemná vyţivovací povinnost apod.. Mezi manţely vznikají vzájemná majetková práva, kde stěţejním institutem je společné jmění manţelů (majetek, závazky), ale i takové instituty jako je společný nájem a podnájem manţelů a vzájemná vyţivovací povinnost apod. Manţelství zanikne6 smrtí jednoho z manţelů, prohlášením jednoho z manţelů za mrtvého a pravomocným rozhodnutím soudu o rozvodu. Zánikem manţelství se prvenství manţela v definici osoby blízké mění, protoţe náš právní řád nezná pojem „bývalý manţel“. Podle současných právních předpisů je moţné uzavřít manţelství a ţít pouze v monogamním manţelství. Pojem monogamie vznikl z řeckého spojení „monos“ (jeden, sám) a „gamos“ (manţelství) a opakem je pojem polygamie, tzn. manţelství více neţ dvou partnerů. S pojmem
polygamie
v souvislosti
s osobou
blízkou se můţeme setkat
v komentáři zákona o azylu,7 podle kterého mají právo na ubytování v azylovém zařízení jak registrovaní partneři, tak to mohou být další manţelky manţela v případě mnohoţenství.
1.1.4 Švagrovství Švagrovství je pojem, se kterým jsme se mohli setkat v historii našeho právního řádu. V Obecném zákoníku občanském z r. 1811 se však v §40 hovoří o „švakrovství“ a poměru, 4
§§ 672-676 občanský zákoník § 48 Obecného zákoníku občanského z r. 1811: „Zuřiví, šílení, blbí a nedospělí nemohou učiniti platnou manželskou smlouvu“. 5
6
§§ 754-770 občanský zákoník § 44 Zákon č. 325/1999Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 17.1.2014]. 7
11
který vzniká mezi jedním manţelem a příbuznými druhého manţela. Podle toho v jaké řadě a ve kterém stupni je někdo příbuzný s manţelem jedním, v takové řadě a v tomto stupni je seškvařen s manţelem druhým. Švakrovství tvořilo překáţku uzavření manţelství. Právní úprava NObčZ nově stanoví, ţe vznikem manţelství vzniká příbuzenský vztah švagrovství8
mezi jedním manţelem a příbuznými druhého manţela. Příbuzní jednoho
manţela a příbuzní druhého manţela sešvagřeni nejsou, nevzniká tak vztah se všemi příbuznými týchţ manţelů.
V jaké linii a v jakém stupni je někdo příbuzný s jedním
manţelem, v takovém stupni a v takové linii je sešvagřen s druhým manţelem. Pokud např. sourozenci uzavřou manţelství, tak jejich manţelé jsou sešvagřeni v linii pobočné, ve druhém stupni. Manţel je sešvagřen s rodiči druhého manţela v linii přímé, v prvním stupni (vztah snacha, zeť x tchán, tchýně).9 Na rozdíl od § 66 Obecného zákoníku občanského z r. 1811 není podle dnes platného občanského zákona, sešvagření překáţkou k uzavření manţelství. Švagrovství zaniká podle § 774 NObčZ rozvodem manţelů, ale podle § 26 NObčZ nezaniká v případě smrti druhého manţela nebo rozhodnutím soudu o prohlášení manţela za mrtvého.
1.1.5 Vztah rodinný Rodinu lze obecně charakterizovat jako skupinu osob, která je navzájem spojena manţelskými nebo příbuzenskými vztahy a společným způsobem ţivota. Rodina je produktem společnosti a výsledkem dlouhodobého vývoje,
má své postavení ve
společenském systému, ale i ve sféře práva. Do 1. 1. 2014 byly rodinné a manţelské vztahy regulovány zákonem o rodině č. 94/1963Sb. Odvětvová samostatnost rodinného práva byla překonána zařazením rodinoprávní materie do nového kodexu soukromého práva.10 Rodinné vztahy jsou společenské vztahy, které vznikají mezi manţely a dětmi, osvojiteli a osvojenci, mezi ostatními příbuznými. Od pokrevního sourozenectví je třeba odlišovat situaci, kdy muţ a ţena si do nového manţelství přivedou kaţdý svoje dítě, pak příbuzenský sourozenecký vztah nevzniká a jedná se o vztah rodinný. Pokrevní rodinné vztahy mají jednotící prvky, které je odlišují od jiných právních vztahů, neboť generační vztahy vznikají nezávisle na vůli a vědomí člověka a vytváří emociální pouto, kterým se
8
§ 774 občanský zákoník KRÁLÍČKOVÁ Z. O příbuzenství a švagrovství. Právní rozhledy. 2013, č. 8. 294s. ISSN 1210-6410 10 Ibidem 9
12
rodina odlišuje od jakékoliv jiné sociální skupiny. Takto fakticky jiţ vzniklé vztahy mohou právní normy regulovat aţ zprostředkovaně.11 Do rodinných vztahů bych zařadila i institut náhradní rodinné péče, který rodinněprávní vztahy rozšiřuje. Příbuzenský, pokrevní vztah k původní rodině je u tohoto institutu zachován, nemění se status dítěte, jak je tomu u osvojení a v nové rodině vzniká vztah pouze rodinný.
V případě pěstounské péče většinou rodina dítěte nemůţe zajistit
výchovu dítěte a proto je volena tato varianta. Pokud se jedná o poručnickou péči, tak ta přichází v úvahu v případě, ţe rodiče dítěte zemřeli nebo byli zbaveni rodičovských práv.12
1.1.6 Vztah obdobný vztahu rodinnému Za vztah obdobný vztahu rodinnému lze uvést vztah partnera a partnerky nebo vztah druha druţky. Jedná se o blízké vztahy, které nejsou vztahem manţelským, příbuzenstvím, nejedná se o švagrovství. Partnerství je zakotveno v našich právních předpisech v zákonu o registrovaném partnerství.13
Jedná se o homosexuální souţití osob stejného pohlaví. Vznikem
registrovaného partnerství nevzniká příbuzenský vźtah švagrovství, neboť švagrovství vzniká pouze uzavřením manţelství. Podle §2 zákona o registrovaném partnerství vzniká partnerství projevem vůle dvou osob stejného pohlaví, formou souhlasného prohlášení, které činí před matričním úřadem a zaniká podle § 14 smrtí jednoho z partnerů nebo soudním prohlášením za mrtvého. Heterosexuální vztah partnera a partnerky není ve světle práva upraven. S pojmem druha a druţky, coţ je synonymum partnera a partnerky se v soukromém právu nesetkáme. Heterosexuální partnerské vztahy jsou pojmenovány pouze v některých veřejnoprávních předpisech, výraz druh nalezneme např. v oblasti sociálního zabezpečení při posuzování nároku na přiznání dávek sociální podpory, pokud muţ a ţena ţijí ve společné domácnosti a přihlíţí se k partnerovi jako ke společně posuzované osobě.14. Podle trestního řádu můţe
11
HRUŠÁKOVÁ M., KRÁLÍČKOVÁ Z. op. cit., s. 9. §§ 928, 958 občanký zákoník 13 Zákon č. 115/2006Sb., o registrovaném partnerství a o změně některých souvisejících zákonů ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 17.1.2014]. 12
14
§7 odst. 2 písm. c zákona č. 117/1995Sb., o státní sociální podpoře ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 17.1.2014].
13
„druh“ obţalovaného např. napadnout soudní rozhodnutí ve prospěch svého „druha“ a má právo odepřít výpověď jako svědek.15 Heterosexuální souţití partnerů či druhů se vyznačuje určitou trvalostí, citovou blízkostí a společným bydlením. V historii partnerské souţití bez uzavření manţelství znamenalo něco dehonestujícího, ale v dnešní moderní společnosti se jedná o běţnou záleţitost, neboť některé partnerské páry nevnímají a nepociťují nutnost uzavřít oficiální manţelství a v naší společnosti jsou svazky nesezdaných párů akceptovány bez větších výhrad. Partnerský svazek je oproti manţelskému svazku znevýhodňován absencí majetkové právní úpravy, neboť partnerské páry nemají např. nárok na vdovský důchod, nárok na výţivné vůči druhému partnerovi, nevzniká společný nájem k bytu, nemohou podávat společné zdanění manţelů apod.. V NObčZ jsou nově osobou blízkou i osoby, které spolu trvale ţijí, coţ je pro nesezdané páry spolu trvale ţijící zvýhodněním oproti minulé soukromoprávní úpravě, neboť partner má moţnost odepřít výpověď pokud by jí způsobil nebezpečí trestního stíhání sebe nebo osoby blízké, tzn. partnera druhého. Francouzská právní úprava upravuje institut „pacte civil de solidarite“. Jedná se smlouvu o vzájemné solidaritě (smlouvu o společenství- partnerství), podle které partneři činí prohlášení před soudním úředníkem v písemné formě, smlouva je zaregistrovaná a zapsána do matriky. Má právní účinky v oblasti majetkoprávní, vzájemné vyţivovací povinnost apod. Jedná se o úpravu podobnou našemu zákonu o registrovaném partnerství. V našem právním řádu však taková úprava smlouvy mezi partnery nadále chybí.16
1.2 Osoba blízká v našich právních předpisech Listina základních práv a svobod nedefinuje, kdo je osobou blízkou, ale v souvislosti s právem nevypovídat má podle čl. 37 právo odepřít výpověď kaţdý, pokud by jí způsobil nebezpečí trestního stíhání sebe nebo osoby blízké. Jedná se o právo s hlubokým historickým základem, spjaté s právem na ochranu soukromí, sounáleţitostí s blízkými a příbuznými osobami.
15
§§ 100/1, 247/2 Zákon č. 141/1961Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád) ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 17.1.2014]. 16
RADVANOVÁ, S. , Portrét rodiny (na pozadí právního řádu). Článek. Sborník referátů z 11. Celostátního kongresu k sexuální výchově, Pardubice 2003. Uveřejněno Společností pro plánování rodiny a sexuální výchovy, Praha 7, U Topíren 2. Dostupné na: http://www.planovanirodiny.cz/view.php?cisloclanku=2006030805
14
Při přípravě návrhu právních předpisů má být podle zásady stálosti pojmosloví obsah pojmů vymezen shodně. „Je nežádoucí, aby pojem, kterému je obecně přisuzován určitý obsah, byl pro účely různých zákonů vymezen různě.“17
Proto se ve své práci pokusím
analyzovat, zda a jak různě je pojem osoby blízké vymezen v jednotlivých právních předpisech našeho právního řádu. Nový občanský zákoník definuje18 osobu blízkou stejně jako předchozí, dnes jiţ neplatný, soukromoprávní předpis„..... je příbuzný v řadě přímé, sourozenec, manžel a partner, jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném se pokládají za osoby sobě navzájem blízké, jestliže by újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní“ a nově doplňuje „ má se za to, že osobami blízkými jsou i osoby sešvagřené nebo osoby spolu trvale žijící“. Ţádný jiný právní předpis osoby spolu ţijící za osoby blízké neoznačuje. Změna definice osoby blízké je přínosná zejména pro nesezdané páry spolu trvale ţijící, jejichţ svazek není v našem právním řádu upraven. Zákon č. 500/2004Sb., správní řád,19 (dále jen správní řád), zákon č. 283/1993Sb. o státním zastupitelství20 a zákon č. 273/2008Sb. o Policii ČR21 osobu blízkou nedefinují a předpisy odkazují na specifikaci uvedenou v občanském zákoníku. V této práci se budu zabývat i řízením o deliktu provozovatele motorového vozidla,
pro které nelze pouţít
speciální zákon např. zákon o přestupcích, ale v řízení je nutné vycházet ze správního řádu. Jak jsem uvedla, správní řád odkazuje v souvislosti s osobou blízkou na občanský zákoník, tzn., ţe se osoba blízká pro řízení o deliktu provozovatele motorového vozidla identifikuje s osobou blízkou ve smyslu práva občanského. Zákon č. 141/1961 trestní řád má speciální vymezení osoby blízké, která má právo odepřít svědeckou výpověď. Podle § 100 toho zákona je osobu blízkou: „ ......příbuzný v pokolení přímém, sourozenec, osvojitel, osvojenec, manžel, partner nebo druh anebo jiné 17
VEDRAL J. a kol. Metodická pomůcka pro přípravu návrhu právních předpisů (I. část), Definice a uţívání pojmů u právních předpisů, 7s. Dostupné na: http://www.vlada.cz/cz/ppov/lrv/dokumenty/metodicka-pomuckapro-pripravu-navrhu-pravnich-predpisu-i--cast-16075/. 18 § 22 občanský zákoník 19 § 55 odst. 4 Zákon č. 500/2004Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 17.1.2014]. 20
§ 15 odst. 3 Zákon č. 283/1993Sb., o státním zastupitelství ,ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém] Wolters Kulwer ČR [cit. 17. 1. 2014]. 21
§ 61 odst. 3 Zákon č. 273/2008Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém] Wolters Kulwer ČR [cit. 17. 1. 2014].
15
osoby v poměru rodinném nebo obdobném, jejichž újmu by (svědek, vypovídající) právem pociťoval jako újmu vlastní“. Zcela shodnou definici osoby blízké nalezneme v zákoně č. 553/1991Sb. o obecní policii.
22
Zákon o přestupcích č. 200/1990Sb.23 v definici osoby
blízké pouze neuvádí výraz „druh“. Na rozdíl od občanského zákoníku rozšiřují tyto zákonné předpisy okruh osob blízkých o osvojitele a osvojence, ale i o druha. Jak jsem jiţ uvedla v podkapitole „osvojení“, jde podle mého názoru o vymezení nadbytečné, protoţe mezi osvojencem a osvojiteli vzniká stejný vztah jako mezi rodiči a dětmi a osvojenec má osvojitele zapsány jako rodiče vlastní ve svém rodném listě. Zajímavou definici předkládá zákon č. 325/1999Sb.,24 podle kterého má ţadatel o udělení mezinárodní ochrany právo na ubytování v azylovém zařízení společně s manţelem a s příbuznými v pokolení přímém nebo „s jinou osobou blízkou, pokud jsou žadateli o udělení mezinárodní ochrany a pokud s tím souhlasí. Za osoby blízké se považují osoby, prohlašující, že k sobě mají osobní vztah“. Podle této definice jsou osobami blízkými např. všichni ti, které jsem uvedla v tabulce č. 1. Komentář připouští moţnost i několika manţelek v případě povoleného mnohoţenství. Nejrozsáhlejší definici (kromě zákona o azylu) mělo zákonné ustanovení osoby blízké v zákoně č. 337/1992Sb. o správě daní a poplatků.25, coţ jasně vyplývá z tabulky č. 1. Zákon byl zrušen a takto vymezená osoba blízká pozbyla platnosti, čímţ se okruh osob blízkých výrazně zúţil a od 1. 1. 2011 je třeba vycházet při správě daní a poplatků z vymezení osoby blízké uvedené v novém občanském zákoníku. S osobou blízkou se setkáváme i v dalších veřejnoprávních předpisech např. podle zák. č. 183/2006Sb.26
je podle stavebního zákona osobou blízkou příbuzný v řadě přímé,
22
§ 11 odst. 4 Zákon č. 553/1991Sb., o obecní policii, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém] Wolters Kulwer ČR [cit. 17. 1. 2014]. 23
§68/4 Zákon č. 200/1990Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém] Wolters Kulwer ČR [cit. 17. 1. 2014]. 24
§ 44 Zákon č. 325/1999Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů. Komentář. In: ASPI [právní informační systém] Wolters Kulwer ČR [cit. 17. 1. 2014]. 25
§ 8 Zákon č. 337/1992Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, platný ke dni 1. 1. 2011. In: ASPI [právní informační systém] Wolters Kulwer ČR [cit. 17. 1. 2014]. 26
§ 148 Zákon č. 183/2006Sb., stavební zákon, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém] Wolters Kulwer ČR [cit. 17. 1. 2014].
16
sourozenec, manţel a podle zákona č. 285/2002Sb.27 o darování, odběrech a transplantacích tkání a orgánů je osobou blízkou příbuzný v řadě přímé, manţel, registrovaný partner, sourozenec nebo osoba sešvagřená. Další zákony veřejného práva, které osobu blízkou nedefinují jsou např.: - zákon č. 555/1992Sb. o Vězeňské sluţbě (§ 10 poţadování vysvětlení), - zákon č. 372/2011Sb. o zdravotních sluţbách (§ 33 informování o zdravotním stavu), - zákon č. 185/2001Sb., o odpadech (§ 31l vztah k provozovateli informačního systému), - zákon č. 128/2000Sb. o obcích (§ 83 – střet zájmů), - zákon č. 48/1997Sb. o veřejném zdravotním pojištění (§ 48 kdo můţe být členem komise) - zákon č. 13/1997Sb., o pozemních komunikacích (§ 20a odst. 1 písm. h) osvobození od poplatků za uţívání komunikace), - zákon č. 565/1990Sb. o místních poplatcích (§10 kdo neplatí poplatek za povolení vjezdu) - zákon č. 359/1999Sb. o sociálně- právní ochraně dětí (§ 20 zprostředkování osvojení a pěstounské péče a desítky dalších veřejnoprávních norem, které osobu blízkou nevymezují. Ze shora uvedeného je patrné, ţe vymezení osoby blízké je opravdu nejednotné. V tabulce č. 1 jsem uvedla pouze některé ze zákonů, které osobu blízkou rozdílně vymezují, ale i tak jsou patrné výrazné rozdíly v jednotlivých definicích. právní předpisy,
Pokud by platné
tzn. trestní řád, přestupkový zákon a zákon o obecní policii nepouţívaly
v definici pojem „osvojence“ bylo by vymezení osoby blízké téměř shodné s definicí osoby blízké v občanském zákoníku a právní předpisy by se lišily pouze v osobě švagra – švagrové, druha – druţky a osob spolu ţijících. Správní řád, zákon o státním zastupitelství, zákon o Policii ČR vyuţívá k definici osoby blízké občanský zákoník, zatímco přestupkový zákona a zákon o obecní policii se spíše přiklání k definici trestního řádu.
27
§ 2 písm. f) Zákon č. 285/2002Sb., o darování, odběrech a transplantacích tkání a orgánů a o změně některých zákonů (transplantační zákon) ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém] Wolters Kluwer [cit. 17. 1. 2014].
17
Tabulka č. 1
Osoba blízká
Nový obč. zákon
Trestní řád
Přestupk. Obecní Transplan- O správě Stavební zákon policie tační daní zákon zákon (zrušeno)
Řada přímá (pokolení)
Manžel
Sourozeci.
Registrované partnerství Osoby spolu žijící
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
Osvojitel
-
-
-
Osvojenec
-
-
-
Druh
-
-
-
-
Partner sourozence
-
-
-
-
-
-
Manžel osvojitele
-
-
-
-
-
-
Parner osvojitele
-
-
-
-
-
-
Manžel osvojence
-
-
-
-
-
-
Partner osvojence
-
-
-
-
-
-
Švagr (manžel sourozence) Rodinný, obdobný poměr (újma)
Pozn.:
-
- označuje, že uvedený zákon výraz osoby neobsahuje označuje, že uvedený zákon výraz osoby obsahuje 18
2.
Ochrana lidských a procesních práv
2.1 Ochrana lidských práv Ochranu základních lidských práv nacházíme zejména v Listině základních práv a svobod28 (dále jen Listina), která je součástí našeho ústavního pořádku. Cílem vzniku Listiny základních práv a svobod po roce 1989 bylo vytvořit mechanismus ochrany jedince (osoby, člověka) a zařadit se tak mezi moderní demokratické státy Evropy. Listina se stala základem pro přijetí našeho státu do Rady Evropy a později pro přistoupení do Evropské unie. Vzorem ke zpracování nebyly jen mezinárodní lidskoprávní úmluvy, rozsah Listiny je daleko širší neţ jen moţný vzor v mezinárodních lidskoprávních úmluvách. Při přípravě Listiny se přihlíţelo k ideovým základům např. řecké filozofii, křesťanství, teorii právního státu, k státoprávním historickým dokumentům, ale také k přirozenoprávní teorii.29
Přirozenoprávní charakter
lidských práv neurčuje stát, ale je produktem lidské přirozenosti, lidského rozumu, intuice při schopnosti vystihnout správné hodnoty. Z článku 1 Listiny vyplývá přirozenoprávní podstata lidských práv: „Lidé jsou svobodní a rovni v důstojnosti i právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné“. Lidskou přirozeností kaţdého je chránit sebe, svou rodinu a své blízké, neboť újmu, kterou by utrpěla jedna z nich, by mohla druhá důvodně pociťovat jako újmu vlastní. Tato nejtěsnější mezilidská pouta jsou pro ţivotaschopnost a přetrvání společnosti minimálně stejně důleţitá jako právo.30 Základní práva a svobody mají povahu veřejného subjektivního práva. Vymezují vztahy mezi jednotlivcem a státem (veřejnou mocí) navzájem. Nositelem těchto práv je především fyzická osoba, člověk. Výraz „člověk“ se v našich platných právních řádech nenacházel. Skromné vyjádření „člověka“ jsme mohli nalézt pouze v Ústavním zákoně a čl. 42 Listiny. Příznačné tehdy bylo konstatování ţe : „Člověk je jako fyzická bytost přítomen ve fyzickém světě, zatímco „osoba“ představuje jeho ekvivalent ve virtuálním světě právních norem, kde bytost z masa a kostí nemůže ani existovat, ani působit. S jistou nadsázkou můžeme „osobu“ označit za zástupce člověka ve světě právním norem, zástupce, jehož funkcí 28
Usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993Sb. o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky, ve znění pozdějších předpisů. . In: ASPI [právní informační systém] Wolters Kluwer [cit. 23. 1. 2014]. 29 FILIP.Jan. K některým legislativním otázkám přijetí Listiny základních práv a svobod (20. Výročí). In: ASPI [právní informační systém] Wolters Kluwer. LIT37510CZ [cit. 23. 1. 2014]. 30 Čl. 37 In. WAGNEROVÁ, Eliška a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. In: ASPI [právní informační systém] Wolters Kluwer [cit. 23. 1. 2014].
19
je působit v právním řádu jako „subjekt“, kterému náležejí práva a povinnosti.31 Přijetím nového NObčZ byl pojem fyzické osoby nahrazen plnohodnotným synonymem „člověk“. Podle NObčZ, který se přiklání k přirozenoprávní teorii,
má podle § 19 kaţdý člověk
vrozená, jiţ samotným rozumem a citem poznatelná přirozená práva. Projevy vůle, které směřují k zcizení nebo podstatnému omezení přirozených práv člověka jsou výslovně prohlášeny za zdánlivé (neexistentní), nikoliv pouze absolutně neplatné, jak tomu bylo v dřívějším občanském zákoně.32 Stát jako adresát a povinný subjekt (tzn. orgány výkonné, soudní, ale i zákonodárné) je vázán základními právy a svobodami, coţ je výsledek dlouhodobého vývoje moderního státu ke státu ústavnímu a právnímu, kde státní moc včetně zákonodárné je vázána Ústavou a musí respektovat a dodrţovat základní lidská práva a svobody, stanovená Listinou, která má přirozenoprávní povahu.33 Ochrana osob blízkých vznikla kromě jiného i z práva na ochranu soukromí podle čl. 10 Listiny, které se promítá do různých ustanovení chránících např. ochrany rodinného ţivota, nedotknutenosti obydlí, vlastnictví, listovního tajemství. Soukromí je sféra ţivota, do které nesmí nikdo bez souhlasu dotyčné osoby nebo povolení zákonem zasahovat, poţadovat a získávat informace. „Meze soukromí lze v tomto smyslu odvodit tak, že soukromé je to, co člověk podle zákona není povinen zpřístupnit nebo vyjevit někomu jinému.“ 34
2.2. Základní procesní práva S řízením a dokazováním deliktu provozovatele motorového vozidla úzce souvisí právo na spravedlivý proces, zejména právo nevypovídat a presumce neviny.
Podle nové právní
úpravy zákona o provozu na pozemních komunikacích se mění přístup k osobě blízké, neboť provozovatel má povinnost sdělit, kdo
jeho vozidlo řídil v době spáchání dopravního
přestupku a pokud tak neučiní bude odpovědný za správní delikt namísto skutečného řidiče. Právo na spravedlivý proces nalezneme v Listině, která je součástí ústavního pořádku České republiky, v rozsáhlé judikatuře Ústavního soudu a v mezinárodních úmluvách. 31
BERAN, K. Proč a kdy byla nahrazena „osoba“ právním subjektem? Časopis pro právní vědu a praxi. 2011, roč. 19, č.2, 108-109s. ISSN 1210-9126. 32 BĚLOHLÁVEK, A. J. a kol. Nový občanský zákoník. Srovnání dosavadní a nové občanskoprávní úpravy včetně předpisů souvisejících. Plzeň: nakladatelství Aleš Čeněk, 2012, ISBN 978-80-7380-413-8. 33 Čl. 37 Listiny základních práv a svobod – komentář. 34 KLÍMA, K. a kol. Státověda. 1. Vydání. Plzeň: nakladatelství Aleš Čeněk, 2006, 284-285s., ISBN 80-86898989
20
V hlavě páté Listiny nazvané „Právo na soudní a jinou ochranu“ nacházíme základní lidská práva a jejich ochranu v případě soudního či jiného procesu, jejichţ respektování je důleţité zejména při dokazování viny a neviny obviněných jakéhokoliv protiprávního jednání. Jedná se právo domáhat se svého práva u nezávislého soudu, přípustnost soudního přezkumu i v případě rozhodnutí veřejné správy,35 právo nevypovídat, právo na právní pomoc, tlumočníka, zásady rovnosti všech účastníků v řízení, právo na zákonného soudce, presumpci neviny, zákaz sebeusvědčování apod.. Jedná se o ustanovení, která určují obsah norem podústavního práva, jejich souladnost, interpretaci a následnou aplikaci. Ústava ani Listina neupravují principy trestání správních deliktů, tedy i deliktu provozovatele motorového vozidla (podrobněji novému deliktu provozovatele bude věnována samostatná kapitola) a to, ţe se určité základní principy vztahují na oblast správního trestání lze dovodit kromě obecných ústavních poţadavků, také z mezinárodních smluv, kterými je naše republika vázána, zejména z Evropské úmluvy36 o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva), doplněné protokoly uzavřenými Radou Evropy. Podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy má kaţdý při trestním obvinění právo na spravedlivý, slušný, fair proces, při respektování presumce neviny. Z tohoto ustanovení a navazující judikatury Evropského soudu pro lidská práva vyplývá, ţe „pojem trestní obvinění se týká rozhodování o jakémkoli protiprávním jednání, které je postižitelné trestem, tedy nejen postihu za soudní delikty, ale i za správní delikty, a to jak fyzických, tak právnických osob“.37 Takto pojímané správní trestání, kdy řízení o přestupku, stejně jako o jiném deliktu, musí podléhat stejnému reţimu jako řízení o trestných činech vyplývá z rozhodnutí Ústavního i Nejvyššího správního soudu. Ústavní soud38 např. uvedl, ţe vzhledem k tomu, ţe zákon o přestupcích je všeobecnou normou, a ţe pokuta má charakter trestu,
je tedy obvinění z přestupku svou povahou
obviněním trestním a na jeho závěru nemohla nic změnit ani relativní mírnost uloţené sankce.
35
BOHADLO, D., POTĚŠIL, L. POTMĚŠIL, J. Správní trestátní z hlediska praxe a judikatury. Vydání první. Praha: C.H. Beck, 2013, 14 s. ISBN 978-80-7400-413-1. 36
Sdělení č. 209/1992Sb. Federálního ministerstva zahraničních věcí o Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3,5,8. In: ASPI [právní informační systém] Wolters Kluwer [cit. 23. 1. 2014]. 37 MATES ,P. a kol. Základy správního práva trestního..5.vydání. Praha: nakladatelství C. H. Beck, 2010, 43s. ISBN 978-80-7400-357-8. 38 Nález Ústavního soudu ČR, ze dne 17. 1. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 9/2000, publikovaný pod č. 8/20001 Sb.n ÚS. In: ASPI [právní informační systém] Wolters Kluwer [cit. 23. 1. 2014].
21
2.2.1 Právo nevypovídat Právo odepřít výpověď vychází z dlouholetého právně evolučního vývoje, ale také z vědomí sociálně-psychologického, neboť sounáleţitost, vzájemná pouta a přirozená náklonnost se svými příbuznými a blízkými jsou stejně důleţité jako právo. Volba mezi respektem k právu a mezi ochranou svých blízkých by znamenala, ţe přiklonění se k jednomu, neúprosně znamená porušení druhého. Povýšení vztahů ke společnosti na úkor vztahu k osobě blízké a rodině by znamenalo vytvořit situační dilema, kdy např. matka má volit mezi repektem k právu a být dobrou občankou nebo volit ochranu dítěte a být dobrou matkou.39, coţ je typické pro totalitární právní reţim, který někteří z nás zaţili před r. 1989. Právo nevypovídat úzce souvisí s lidskou důstojností, kterou upravuje čl. 10 odst. 1 Listiny, podle kterého je vyloučeno, aby s člověkem bylo zacházeno jako s objektem či předmětem.40, ale také s pojmem svědomí, coţ je individuální záleţitost, která je ve společnosti formována etickými a mravními zásadami. „Svoboda svědomí zaručuje to, aby ono formování nikdy nedosáhlo úrovně nátlaku a nuceného přesvědčování o změně konkrétních životních postojů“.41 Zákaz nucení svědčit proti sobě nebo osobě blízké, tzv. právo „mlčení“ je klasické právo v trestním řízení a v dalších oblastech trestání občanů, tzn. i řízení týkajících se deliktů. Kromě vnitrostátních předpisů je toto právo součástí mezinárodních lidsko-právních standardů. V Mezinárodním paktu o občanských a politických právech 42 je dána záruka pro toho, kdo je obviněn tím, ţe „nesmí být nucen svědčit proti sobě nebo přiznat vinu“. Čl. 37 odst. 1 Listiny nerozlišuje, zda je odepřena výpověď před soudem nebo jiným orgánem veřejné moci, zda se jedná o výpověď v rámci řízení nebo před zahájením řízení. „Každý má právo odepřít výpověď, jestliže by jí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobě blízké“. Podle čl. 40 odst. 4 Listiny „Obviněný má právo odepřít výpověď práva nesmí být žádným způsobem zbaven“. Správní orgán před výslechem musí vyslýchajícího o právu odepřít výpověď poučit, v opačném případě by se jednalo o výrazný procesní nedostatek.43
39
Čl. 37 WAGNEROVÁ, Eliška a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. Op. cit. Podle Nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2008, I. ÚS 557/09,2009, publikovaný pod č. 188/2009 Sb.n.ÚS. „Otázky lidské důstojnosti jsou v tomto pojetí chápány jako součást kvality člověka, součást jeho lidství“. 41 KLÍMA, K. a kol. Státověda. Op. citace 487s. 42 Čl. 14 odst. 3 písm. g). Vyhláška Ministra zahraničních věcí č. 120/76Sb. o Mezinárodním paktu o občanských a politických právech . In: ASPI [právní informační systém] Wolters Kulwer ČR [cit. 30. 1. 2014]. 40
43
PRŮCHA.P. Správní řád s poznámkami a judikaturou. 1. Vydání Praha: nakladatelství LEGES, 2012, 355356s. ISBN 978-80-87576-35-9.
22
K porušení ústavně zaručeného práva nevypovídat se vyjádřil Ústavní soud,44 který dovodil, ţe uloţení pořádkového opatření (pořádkové pokuty) pro nedostavení se k podání vysvětlení je v oblasti správního trestání vyloučeno, neboť je zapotřebí přísně respektovat princip zákazu sebeobviňování nebo sebeusvědčování, který plyne z interpretace čl. 6 odst. 1 Úmluvy. K zákazu sebeobvinění existuje celá řada nálezů a stanovisek i rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva.45 Náš právní řád a jeho ústavní pořádek zaručuje občanům chránit se před státními úřady a jinými orgány veřejné moci. Podle principu sebeomezení veřejné moci by veřejná moc neměla překročit zákonné hranice a v pochybnostech by se měla rozhodnout pro variantu nejméně zasahující nebo ohroţující základní lidská práva, mezi něţ patří bezesporu nemít povinnost usvědčovat sebe nebo osoby blízké před státními orgány. Veřejná moc by se měla řídit zásadou minimalizace zásahu do základních lidských práv.46 Právo nevypovídat proti sobě nebo osobě blízké je podle našeho právního řádu právem ústavně zaručené. Kdo je osobou blízkou jsem objasnila v kapitole „osoba blízká“. Vymezení osoby blízké však můţe být v právních řádech jiných států odlišné a např. nelze odmítnout výpověď proti dlouholetému partnerovi. Podle rozsudku Evropského soudu pro lidská práva odmítla svědkyně v trestním řízení svědčit proti dlouholetému partnerovi s tím, ţe odepřením práva nevypovídat bylo porušeno její právo na ochranu rodinného a soukromého ţivota. Velký senát rozhodl deseti hlasy k sedmi, ţe nedošlo k porušení čl. 8 Úmluvy s tím, ţe ačkoliv je svazek stěţovatelky v sociálních ohledech srovnatelný s manţelstvím, nemá totoţné právní účinky.47 Zákon č. 99/1963Sb.48, občanský soudní řád upravuje civilní soudní proces, občanská práva a povinnosti konstitutivní či deklaratorní povahy. V § 126/1. je upravena výpověď svědka. Ten můţe odepřít výpověď „….. jen tehdy, kdyby jí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobám blízkým“. Účastníci řízení např. ţalobce, ţalovaný, navrhovatel,
44
Nález Ústavního soudu ze dne 18. 2. 2010, . I ÚS 1849/08, publikovaný pod č. 30/2010 Sb.n.u. US Čl. 40 Listiny základních práv a svobod. Komentář. 46 KLÍMA a kol. Státověda. Op. cit. 266s. „Ve vztahu veřejné moci ke člověku lze pozorovat zesilující akcent na chápání a ochranu jednotlivého individua. Neustále dochází ke střetu veřejné moci a jednotlivce, přičemž ovšem zároveň jedním z hlavních úkolů veřejné moci je právě ochrana lidských práv“. 47 BOUČKOVÁ, P. , Rozsudek velkého senátu ve věci Van der Heijden v. Nizozením (stížnost č. 42857/05). Jurisprudence, 2012, č. 5. 66s. In: ASPI [právní informační systém] Wolters Kluwer. LIT40920CZ [cit. 23. 1. 2014]. 48 Zákon č. 99/1963Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém] Wolters Kluwer [cit. 23. 1. 2014]. 45
23
odpůrce svá práva tvrdí, k výpovědi nejsou nuceni ţádným ustanovením tohoto zákona, leţí na nich pouze břemeno důkazní a nečinností si mohou způsobit prohru ve sporu. Trestním řízení soudní podle zákona č. 141/1961Sb.,49 procesní řád rozlišuje mezi výpovědí
obviněného a výpovědí svědka.
Obviněný má „ právo vyjádřit se ke všem
skutečnostem, které se mu kladou za vinu a k důkazům o nich ….“, svědčí mu však absolutní právo nevypovídat, nesmí být ţádným způsobem donucován k výpovědi nebo doznání. Svědek má právo odepřít výpověď, pokud vypovídá proti osobě blízké a v případě, ţe by svou výpovědí způsobil nebezpečí trestního stíhání sebe nebo osoby blízké, vypovídat musí ohledně nejzávaţnějších trestných činů jakými jsou např. vlastizrada, teroristický úrok, účast na zločinném spolčení, genocida. Zákon č. 283/1993Sb. o státním zastupitelství, zákon č. 273/2008Sb. o Policii ČR, zákon č. 553/1991Sb. o obecní policii a zákon č. 200/1990Sb. o přestupcích upravují v nalézacím řízení, tedy mimo řízení soudní, právo odepřít výpověď v souvislosti s podáním vysvětlení před těmito orgány, pokud by vypovídající vystavil sebe nebo osobu blízkou nebezpečí trestního stíhání. Ustanovení o odmítnutí výpovědi jsou téměř totoţná, rozlišení je snad ve vymezení osoby blízké, tak jak jsem uvedla v první kapitole. Zákon č. 500/2004Sb. správní řád
(dále jen správní řád) upravuje postup správních
orgánů, zejména pokud vykonávají působnosti v oblasti veřejné správy. Podle § 55 tohoto zákona je kaţdý povinen vypovídat jako svědek a má povinnost vypovídat pravdu a nic nezamlčet.
Prolomit toto pravidlo můţe zásada zákazu sebeobviňování a svědek se
povinnosti vypovídat můţe zprostit a odmítnout výpověď, pokud by výpovědí způsobil sobě nebo osobě blízké nebezpeční trestního stíhání pro trestný čin nebo správní delikt. Svědek nesmí být vyslýchán o utajovaných informacích, pokud by výpovědí porušil státem uloţenou povinnost mlčenlivosti. Správní orgán před výslechem musí vyslýchajícího o právu odepřít výpověď poučit, pokud by se tak nestalo, jednalo by se o výrazné procesní pochybení.50 V § 137 správního řádu je upraven institut vysvětlení, který se týká úkonů správních orágnů před zahájením řízením. Správní orgán opatřuje z moci úřední a na základě podnětu nezbytná vysvětlení. Vysvětlení slouţí k prověření oznámení, podnětů a vlastních zjištění. Jedná se o povinnost dotazované osoby, ale vázanou na zákonné podmínky např. na právo odepřít výpověď. Správní orgán můţe k podání vysvětlení přistoupit jen tehdy, pokud 49
§33 odst. 1, §100/2 o trestním řízením soudním (trestní řád).
50
SKULOVÁ, S. a kol.,Správní právo procesní. 2. vydání, Plzeň: nakladatelství Aleš Čeněk, 2012. 150-152 s..ISBN 978-80-7380-381-0
24
rozhodné skutečnosti zjistit jiným úředním postupem.51 O podání vysvětlení musí být pořízen záznam.
Vysvětlení nelze pouţít jako důkaz52 a pokud bude chtít správní orgán pouţít
poznatky získané z podaného vysvětlení, musí je znovu provést zákonným způsobem v rámci dokazování správního deliktu.53
2.2.2 Presumce neviny Presumce neviny je zakotvena v mezinárodních smlouvách, kterými je Česká republika vázána a jsou podle čl. 10 Ústavy součástí našeho právního řádu. Podle Všeobecné deklarace lidských práv, přijaté rezolucí OSN:54 „Každý, kdo je obviněn z trestného činu, má být považován za nevinného, pokud není prokázána jeho vina ve veřejném řízení“. Podobně je tento princip formulován v Evropské úmluvě lidských práv55 v článku 6 odst. 2. Presumce neviny je ústavní zásadou a podle čl. 2 odst. 2 Ústavy lze státní moc uplatňovat „jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví“. Presumce neviny je pilířem spravedlivého řízení. I vysoký stupeň podezření nemůţe sám o sobě vytvořit podklad pro odsouzení podezřelého. Předpoklad neviny není pouhým příkazem, aby s obviněným bylo zacházeno jako s nevinným, ale zasahuje hlouběji do struktury dokazování a hodnocení důkazu.56 K tomu, ţe se zásada presumce neviny uplatní i v přestupkovém řízení se vyjádřil Ústavní soud.57 Podle § 3 správního řádu musí správní orgán postupovat tak, aby byl spolehlivě zjištěn a prokázán skutkový stav
(zásada materiální pravdy), o němţ nejsou důvodné
pochybnosti. Presumce neviny má velký význam i v řízení o správním deliktu a na správní orgány je kladen poţadavek, aby bez ohledu na své přesvědčení o vině k obviněnému, k němu
51
PRŮCHA.P. Správní řád s poznámkami a judikaturou. Op. cit. 355-356s. Rozsudek Nejvyššího správního soudu, sp. zn. 1 As 34/2010-73, ze dne 9. 9. 2010. In.: ASPI [právní informační systém] Wolters Kluwer [cit. 30. 1. 2014]. „ Při samotném výslechu svědka (obviněného) však nesmí být úřední záznam o podaném vysvětlení čten namísto výpovědi svědka (obviněného), slouží pouze jako informační zdroj pro formulaci otázek kladených správním orgánem svědkovi směřujících k podrobnému objasnění skutečností obsažených v úředním záznamu“. 53 BOHADLO, D., POTĚŠIL, L., POTMĚŠIL, J. Správní trestátní z hlediska praxe a judikatury. Op. cit. 88s. 54 Čl. 14 odst. 2. Vyhláška č. 120/1976Sb. Ministerstva zahraničních věcí, o Mezinárodním paktu o občanských a politických právech a Mezinárodním paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech. In.: ASPI [právní informační systém] Wolters Kluwer [cit. 30. 1. 2014]. 55 Sdělení ministerstva zahraničních věcí č. 209/1992Sb., o Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů 3,5 a 8.. In.: ASPI [právní informační systém] Wolters Kluwer [cit. 30. 1. 2014]. 56 Čl. 40 odst. 2 Listina základních práv a svobod. Komentář. Op. cit. 57 Nález Ústavního soudu II. ÚS 82/07 ze dne 17. 1. 2008, publikovaný pod č. 13/2008 Sv.n.u. ÚS. 52
25
přistupovaly nestranně, nezaujatě, poučily ho o jeho právech a případ objasňovaly se stejnou pečlivostí svědčící ve prospěch i neprospěch obviněného.58 Obviněný není povinen dokazovat svoji nevinu, nesmí být donucován k výpovědi nebo doznání, neboť mu svědčí zásada „nemo tenetur se ipsum accusare“ (nepřispívat vlastnímu obvinění). O tom, ţe k porušení zákazu nucení k sebeobvinění dochází, svědčí nálezy Ústavního soudu, 59 ale i Evropského soudu pro lidská práva. Ten např. konstatoval, ţe celní orgány vyprovokovaly usvědčení pana Funkeho, aby získaly určité listiny, o nichţ byly přesvědčeny, ţe musejí existovat, ačkoli si nebyly touto skutečnosti jisty. Protoţe nebyly schopny či ochotny si je opatřit
jiným způsobem, pokusily se přimět stěţovatele, aby
předloţil důkazy, o trestných činech, které údajně spáchal. Zvláštní rysy celního řízení nemohou ospravedlnit takové porušení práva obviněného.60 Podle § 50 odst. 2 správního řádu opatřuje podklady pro vydání rozhodnutí správní orgán a v řízení, v nichţ má být uloţena povinnost z moci úřední, tj. bez návrhu, je správní orgán sám povinen zjistit a prokázat skutkové okolnosti svědčící ve prospěch i neprospěch toho, komu má být povinnost uloţena. Tato úprava výslovně stanoví, ţe zjistit všechny rozhodné okolnosti ve veřejném zájmu musí právní orgán sám.61 Pokud by se nejednalo o řízení povinností z moci úřední, ale jednalo by se o řízení návrhové, oprávněnostní, tak platí, ţe pro řízení jsou významné právě návrhy a důkazy účastníků.62
58
PRÁŠKOVÁ. H., Základy odpovědnosti za správní delikty. 1. Vydání. Praha: C.H. Beck, 2013, 74-75s. ISBN 978-80-7400-456-8 59
Nález Ústavního soudu I.ÚS 636/05 ze dne 21. 8. 2006, publikovaný pod č. 153/42 Sb.n.u.US. Ústavní soud ve svém nálezu uvedl, ţe uloţením pořádkové pokuty nelze vynucovat na osobě podezřelé či obviněné součinnost při opatřování důkazů proti ní samé a tedy ji nutit k sebeobviňování v trestním řízení. 60 Čl. 40 Listiny základních svobod. Komentář. Op. cit. 61 Rozsudek NSS čj. 4Ads 44/2010-132 ze dne 30. 12. 2010. JUD192076CZ. In: ASPI [právní informační systém] Wolters Kluwer [cit. 30. 1. 2014]. 62 PRŮCHA,.P., Správní řád s poznámkami a judikaturou. Op. cit. 149s.
26
3.
Správněprávní odpovědnost
Správně právní odpovědnost
je odpovědnost právní, realizovaná správními orgány a
aplikovaná na podmínky veřejné správy. Správní orgán, který rozhoduje o vině a trestu je zároveň ţalobcem i soudcem. Základem správní odpovědnosti je správní delikt, tedy protiprávní jednání, jehoţ znaky jsou stanoveny zákonem, a za které správní orgán ukládá trestní sankci.63 Je na normotvůrci, za jaké jednání uloţí sankci, norma však musí mít zákonnou formu a je nutné, aby např. znak skutkové podstaty (protiprávního jednání) byl jasně kvalifikován Platí, ţe právní norma niţší právní síly nesmí odporovat právní normě vyšší právní síly, tzn. primární normativní právní akty (ústava, ústavní zákony ) mají prioritu před zákonem, stejně jako ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy, jimiţ je naše republika vázána. V rozporu s touto zásadou by byl stav, kdyby adresát odpovídal za jakékoliv porušení právních povinností. Kaţdá ze skutkových podstat musí být upravena zákonem.64 „Protiprávnost je pojmovým znakem kaţdého deliktu a ve většině případů je protiprávnost spatřována v protiprávním jednání. K porušení povinnosti dojde tehdy, jestliţe ten, kdo byl něčemu povinen, se choval jinak, neţ se podle povinnosti chovat měl.65 Existují správní delikty, kdy jde o protiprávnost za protiprávní stav, avšak musí mít kvalifikovaný vztah k odpovědné osobě. Jedná se o objektivní stav, posuzovaný odděleně od zavinění a deliktní způsobilost je spojena s objektivní odpovědností. S odpovědnosti za protiprávní stav se setkáváme zejména v soukromém právu, kdy ke vzniku odpovědnosti nedochází z důvodu jednání podle dispozice normy, ale z důvodu, ţe vznikla situace, s níţ právo spojuje vznik odpovědnosti.
Protiprávnost je někdy výslovně v právním řádu uvedena např. „bez
povolení“, „neoprávněně“, „nedovoleně“ a je třeba ji dovozovat z právního řádu jako celku.
63
„Obecně se vychází ze vzorce, že na počátku je primární právní povinnost. Jde o příkaz či zákaz určitého chování. Následuje delikt, tedy porušení primární právní povinnosti, a to buď aktivním jednáním nebo opomenutím. To vyvolává právní odpovědnost neboli nový, sekundární odpovědnostní vztah“. In.: BOHADLO, D., POTĚŠIL ,L., POTMĚŠIL, J. Správní trestátní z hlediska praxe a judikatury. Op. cit. 3s. 64 O. Novotný v této souvislosti připomenul výstiţnou tezi švýcarského autora Gravena – „Nic už by nebylo zločinné, kdyby bylo zločinné všechno.“ PRÁŠKOVÁ. H., Základy odpovědnosti za správní delikty. 42s. Op.cit. 65
DOSTALOVÁ, J., HAVRÁNEK, J. Základy teorie práva. 1. vydání. Ostrava: nakladatelství KEY PUBLISHING, 2007, 65s. ISBN 978-80-87071-21-2.
27
Dalším znakem deliktu je škodlivost určitého jednání, tzn. nebezpečnost jednání, porušení nebo ohroţení veřejného zájmu. Podle judikatury66 „kategorie deliktů je kategorií trestního práva v širším slova smyslu, tudíž se pro všechny správní delikty, nejen pro přestupky, uplatní povinnost správního orgánu zkoumat nejen naplnění formálních znaků správního deliktu, ale také zda jednání vykazuje daný stupeň společenské škodlivosti tudíž materiální stránku správního deliktu.“ Pokud je škodlivost zvlášť zdůrazňovaná, jedná se o tzv. materiální pojetí deliktu, ten se uplatňuje u trestního stíhání pouze materiálním korektivem. Objektem deliktu je právem chráněný zájem. U správního trestání se jedná o zájem bezporuchového výkonu veřejné správy, kdy veřejná správa dohlíţí na dodrţování právních předpisů a má právo trestat a vynucovat pravidla chování stanovená zákonodárcem.67 Subjektem deliktu je fyzická nebo právnická osoba, která za delikt odpovídá. Za znak subjektivní stránky se povaţuje zavinění, příp. téţ pohnutka, cíl a záměr deliktu. Zavinění úzce souvisí s prokázáním viny a ústavně zaručenou presumcí neviny, podle které musí být obviněnému vina prokázána a nesmí být nucen k usvědčování sebe, ale i osob blízkých. Jedná se o procesní princip, který má zejména dopad na dokazování. Podle H. Presumpce neviny má širší význam v souvislosti s objektivní odpovědností, protoţe, objektivní odpovědnost bere na sebe formu presumce viny (zavinění). Princip odpovědnosti za zavinění při správním trestání má být prolomen pouze z váţných důvodů. Podle teze trestněprávní dogmatiky můţe fyzická osoba trestně odpovídat pouze za své vlastní zaviněné jednání (zásada nulum crimen sine culpa).68 Jednání a následek jsou obligatorními znaky objektivní stránky správního deliktu, které musí spojovat příčinná souvislost. U objektivní stránky není třeba zavinění, ale k takové koncepci odpovědnosti a objektivní stránky při správním trestání deliktů se vyjádřil kriticky Nejvyšší správní soud.69 „Je-li znakem skutkové podstaty správního deliktu objektivní stránka spočívající v přikázání nebo dovolení zákonem sankcionovaného jednání, je třeba pro uznání odpovědnosti za správní delikt takové jednání prokázat“ Účelem správní trestání je zajistit bezproblémový a bezporuchový výkon veřejné správy. Správní trestání slouţí k výkonu správy veřejných záleţitostí a k tomu, aby tento 66
Rozsudek NSS, čj. 7As 27/2008-76 ze dne 21. 8. 2008. JUD139564CZ. In: ASPI [právní informační systém] Wolters Kluwer. LIT40920CZ [cit. 30. 1. 2014]. 67 BOHADLO, D., POTĚŠIL, L., POTMĚŠIL, J. Správní trestátní z hlediska praxe a judikatury. Op. cit. 1s. 68 PRÁŠKOVÁ. H., Základy odpovědnosti za správní delikty. Op. cit. 73, 297-299s. 69 Rozsudek NSS, čj. 4As 28/2006-65, ze dne 22. 3. 2007, publikovaný pod č. č. 1658/2008 Sb.NSS.
28
výkon nebyl ohroţen nebo narušen. Má tedy zřetelnou ochranou funkci. Funkce správního trestání je nejen represivní, ale jsou to především funkce preventivní, výchovná a signalizační. Systém funkcí nelze stavět proti sobě a je třeba vycházet z jejich vzájemného doplňování a kombinace. Teprve tím je podpořena existence správního trestání jako specifické oblasti veřejné správy.70 Pod hrozbu správního trestu byla měla být postavena jen ta protiprávní jednání, u kterých je to nezbytné k ochraně společnosti, coţ plyne z principu subsidiarity trestní represe a přiměřenosti. Za typické skupiny správních deliktů bývají v české teorii povaţovány přestupky, tzv. jiné správní delikty fyzických osob, správní delikty právnických osob, správní delikty smíšené povahy, jejichţ pachatelem je právnická a podnikající fyzická osoba, veřejné disciplinární delikty a tzv. pořádkové správní delikty. Nový druh správních deliktů se v našem právním řádu začal objevovat od padesátých let a byly posléze označeny jako tzv. jiné správní delikty fyzických osob. Jednalo se o hmotně právní delikty, které neměly povahu přestupků či disciplinárních deliktů (odtud jiný správní delikt). Správní delikty zaměstnanců se v dnešní úpravě vyskytují jiţ zřídka, odpovědnost za ně je postupně nahrazována odpovědností za přestupky. Přes trvající kritiku z řad praxe i teorie, byla tato kategorie správních deliktů zachována a trvá i v současnosti.71 Nejvýznamnější je, ţe dochází k neodůvodněným rozdílům
v postavení občanů, coţ je
v rozporu se zásadou rovnosti občanů před zákonem a také to, ţe obecným demokratickým principem trestání fyzických osob je princip zavinění a důvodem překročení rámce tohoto principu rozhodně nemůţe být zjednodušení pozice správního orgánu při uplatňování odpovědnosti za správní delikty ani nekoncepčnost nebo opomenutí zákonodárce.72 Kriticky se k úpravě deliktů fyzických osob vyjádřil P. Průcha:73 „Je logické, že právní kvalifikace rozdílných druhů správních deliktů nemůže být zcela jednotná. Na druhé straně by bylo vhodné, aby alespoň sourodé skupiny správních deliktů a ukládání sankcí byly ovládány shodnými principy a zásadami. S ohledem na platnou právní úpravu je však třeba uvést, že tomu tak vždy není.“
70
BOHADLO, D., POTĚŠIL, L., POTMĚŠIL, J. Správní trestátní z hlediska praxe a judikatury. Op. cit. 2s. MATES, a kol. Základy správního práva trestního, 5. vydání. Praha: C.H. Beck, 2010, s.3, ISBN 978-807400-357-8 72 PRÁŠKOVÁ. H., Základy odpovědnosti za správní delikty. Op. cit. 73, 302-303s. 73 PRŮCHA, P., Správní právo obecná část. 7.vydání. Brno: nakladatelství DOPLNĚK, 2007, 402-403s. ISBN 978-80-7239-207-0 71
29
4.
Přijetí zákona o deliktu provozovatele vozidla
4.1. Požadavky na tvorbu právních předpisů Proces tvorby práce bývá označován výrazy legislativa, normotvorba, příp. právotvorba. Jedná se o vytváření právních norem v rámci legislativního procesu. Zákon, který by upravoval tvorbu právních předpisů v našem právním řádu neexistuje. Zákonodárce by měl vycházet z principů právního státu: „ např. vázaností ústavou a zákony, ochranou oprávněné důvěry v právo, rovností, sluţebnou rolí státní moci, svobodou kaţdého činit, co zákon nezakazuje, zákazem nutit někoho činit to, co zákon neukládá, zákazem způsobit újmu na právech z důvodu uplatňování základních práv a svobod, ústavním určením tvorby zákonů, hierarchií právních norem v čele s ústavními zákony apod.74 U správního trestání lze poţadovat, aby byla trestána jen ta protiprávní jednání, u kterých je to nezbytné k dodrţování veřejnoprávních povinností a ochraně společnosti. V legislativní rovině jde především o zásadní problém rozsahu, hranic a intenzitu trestně právní represe. Ústavní soud uvedl:75„Bylo byl žádoucí, aby zákonodárce brzdil pozorovatelnou legislativní expanzi správní deliktní odpovědnosti. Zatímco současnou právní úpravu sankcí ukládaných ze přestupky je možno pokládat za vcelku vyhovující, úprava sankcí za jiné správní delikty je velmi špatná a chaotická“. Legislativní pravidla vlády76 jsou vnitřním předpisem, který je závazný pro ministerstva, jiné ústřední orgány státní správy a další orgány podléhající vládě. Podle těchto pravidel je při přípravě právního předpisu dbát, aby právní předpisy byl v souladu s právními předpisy vyšší právní síly a s nálezy Ústavního soudu, v souladu s mezinárodními smlouvami, jimiţ je Česká republiky vázána, s právem Evropské unie. koncipován přehledně a formulován jednoznačně,
Právní předpis musí být
srozumitelně , jazykově a stylisticky
bezvadně“. Jednací řád PS Parlamentu ČR umoţňuje poslancům předkládat vlastní návrhy nebo pozměňovací návrhy právních předpisů. Zatímco vládnímu návrhu právního předpisu předchází podrobná a pečlivá příprava podle legislativních pravidel stanovených vládou, 74
TELEC, I. Metodika výkladu právních předpisů. 1. Vydání. Brno: nakladatelství KARBO, 2001, 25-26s. ISBN 80-238-6967-1 75
Nález Ústavního soudu, čj. Pl. ÚS 14/09, ze dne 25. 10. 2011, publikovaný pod č. 183/2011 Sb.n.u.US. Čl. 2 odst. 2 Legislativní pravidla vlády [cit. 30. 1. 2014]. Dostupné na: http://www.vlada.cz/assets/jednanivlady/legislativni-pravidla/LPV_uplne-zneni.pdf 76
30
u pozměňovacích návrhů poslanců taková pečlivá a podrobná příprava chybí. Taková situace nastala také při schvalování novely zákona č. 297/2011Sb., o silničním provozu, neboť skupina poslanců podala pozměňovací návrh s tím, ţe je třeba do zákona zařadit i nový delikt provozovatele motorového vozidla.77
4.2 Návrh zákona o deliktu provozovatele Podle důvodové zprávy změny zákona o pozemních komunikacích78 (dále jen silniční zákon) je nutné zvýšit bezpečnost provozu na pozemních komunikacích, protoţe roste počet přestupků a
dopravních
nehod i závaţnost jejich následků. Jedním z nejzávaţnějších
problémů aplikace silničního zákona, je vymahatelnost práva. Zákon o přestupcích stanoví jednoroční prekluzivní lhůtu ode dne spáchání přestupku k jeho projednání. Vzhledem k mnoţství přestupků a k tomu, ţe pachatel nerespektuje úkony správního orgánu např. tím, ţe se nedostaví k jednání nebo provozovatel vozidla tvrdí, ţe vozidlo v době spáchání přestupku neřídil a odvolává se na osobu blízkou. Proto je nemoţné projednat celou řadu přestupků a ukládat za ně sankce. Nekázeň zejména řidičů motorových vozidel je posilována i všeobecným povědomím o tom, ţe za určitých podmínek je obtíţné dovést takového řidiče k odpovědnosti za jeho protiprávní jednání. Šetření přestupku se v důsledku této nespolupráce protahuje a policie nakonec musí věc úplně odloţit, neboť v důsledku uplynutí prekluzivní lhůty zanikne trestnost protiprávního jednání. Novela silničního zákona by měla přispět k důraznosti a včasnosti postihu osob, které nerespektují své povinnosti a ohroţují tak nejen sebe, ale i ostatní účastníky provozu na pozemních komunikacích, na ţivotech a na zdraví.79 Návrh jmenované novely silničního zákona vyvolal vlnu kritiky veřejnosti, médií i i odborné veřejnosti,80 ale
také občanských sdruţení.
Např. na semináři pořádaného
77
“Návrhy z „dílny“ někoho jiného než je vláda, jsou mnohdy, eufemisticky řečeno, málo dokonalé po stránce obsahové i legislativně technické. Avšak šance nato, že by návrhy, aby toto právo bylo poslancům odňato, není příliš velká, protože by tím ztratili i možnost podávat pozměňovací návrhy, jakkoli by to nepochybně přispělo k rychlosti a racionalitě legislativního procesu.“ In.: MATES, P., ŠEMÍK, K. Zamyšlení nad ústavností správního deliktu provozovatele vozidla. JURISPRUDENCE, 2013, č 4, 14s. ID: 44378CZ. In: ASPI [právní informační systém] Wolters Kluwer [cit. 30. 1. 2014]. 78
Zákon č. 361/2000Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém] Wolters Kulwer ČR [cit. 7.2.2014]. 79 Důvodová zpráva k zákonu č. 411/2005Sb., změna zákona o pozemních komunikacích. LIT25687CZ. In: ASPI [právní informační systém] Wolters Kluwer [cit. 30. 1. 2014]. 80 Pokud je zadán v internetovém vyhledavači výraz „osoba blízká“ jsou vyhledány desítky odkazů týkajících se zavedení objektivní odpovědnosti provozovatele motorového vozidla, práva nevypovídat proti osobě blízké, kritiky zákona a poslanců, kteří podali pozměňovací návrh.
31
ministerstvem dopravy na téma legislativních změn silničního zákona občanské sdruţení Občané za svobodnou a bezpečnou individuální dopravu ostře vyjádřilo svůj nesouhlas se všemi předloţenými řešeními a odmítlo jej jakkoli podpořit, neboť podle něho problém není „osoba blízká“, ale důkazní nouze, která vzniká v souvislosti s pouţíváním automatizovaných záznamových zařízení, které si obce pořídily. Cílem opatření k osobě blízké není najít a potrestat konkrétního pachatele, ale získat peníze do obecních rozpočtu, kdy by správní orgány vykonávaly svoji správní činnost pouze fiktivně a místo nich by zjišťování přestupků i vymáhání vedly firmy typu Czech radar výměnou za podíl na zisku.81
4.3 Legislativní proces o deliktu provozovatele Prvním krokem zákonodárce vyřešit tzv. problematiku osobu blízké byl návrh změny silničního zákona ze dne 30. 1. 2004, podle kterého by se fyzická osoba dopustila deliktu tím, ţe přikázala nebo svěřila samostatné řízení vozidla osobě, o které nezná údaje, potřebné k určení její totoţnosti. Při projednání tohoto zákona82 zazněla k tomuto ustanovení kritika s tím, ţe navrhovaná změna nedefinuje „údaje“ potřebné k totoţnosti osoby a přitom neznalost těchto údajů bude pokutována. Není tedy moţné zabránit nespravedlivému postihu nebo zneuţití tohoto znění. Návrh nebyl poslaneckou sněmovnou ve třetím čtení schválen. Vláda na návrh ministra dopravy přeloţila další návrh na změnu silničního zákona č. 411/2005Sb. ze dne 1. 12. 2004.83 V pozměňovacích návrzích některých poslanců84 tohoto zákona, který přinesl tzv. „bodový systém“ bylo zaneseno tzv. zrušení výmluv na osobu blízkou s tím, ţe se nedaří postihovat řidiče za závaţné přestupky, např. zejména překročení stanovené rychlosti, kdy policejní radar zaznamená pouze registrační značku, ale nikoli jiţ řidiče a je nutné řešit tento problém tak, ţe zákon zavede vyvratitelnou právní domněnku, ţe pachatelem je sám provozovatel, resp. osoba, které bylo vozidlo svěřeno. Tento návrh 81
Seminář ministerstva dopravy dne 27. 1. 2011 na téma legislativních změn v silniční dopravy [cit. 7.2.2014]. http://www.osbid.cz/2011/02/osbid-na-seminari-md-k-osobe-blizke-2http://www.osbid.cz/2011/02/osbid-naseminari-md-k-osobe-blizke-2/ 82
Poslanecká sněmovna parlamentu ČR, 4 období, 2002-2006, sněmovní tisk 576. Novela z. o provozu na pozemních komunikacích – EU, digitální knihovny, stenoprotokoly, 33. schůze, 23. 6. 2004. [cit. 7.2.2014] Dostupné: http://www.psp.cz/eknih/2002ps/stenprot/index.htm 83 Změna zákona o silničním provozu č. 411/2005Sb. In: ASPI [právní informační systém] Wolters Kulwer ČR [cit. 7.2.2014] 84 „Zákon není jen výsledkem racionální úvahy, nýbrž výslednicí působení mnoha sil a zájmů – výraznou roli přitom hrají nátlakové organizace, které se snaží ovlivňovat veřejné mínění a jednotlivé poslance, nebo tzv. lobismus“ In.: FILIP, J., SVATOŇ, J., Státověda, 5. vydání, Wolters Kluwer ČR a.s., 2011, 224s. ISBN 97880-7357-685-1
32
ústavně právní výbor nepodpořil a senát vrátil návrh zákona zpět s pozměňovacími návrhy. Poslanecká sněmovna přesto setrvala na svém předkládaném znění a novela tohoto zákona v § 10 odst. 1
písm. c) silničního zákona zavedla povinnost znát totoţnost osoby, které
přikazuje nebo svěřuje vozidlo k řízení a zároveň do § 125 odst. 2 tohoto zákona zavedla skutkovou podstatu jiného správního deliktu pro porušení této povinnosti provozovatele vozidla a to i nepodnikající fyzické osoby, spočívající v jednání, ţe svěřila vozidlo osobě, o níţ neznala údaje potřebné k určení její totoţnosti s moţností postihu aţ do výše 50.000,--Kč. Těmito změnami ještě nebylo dotčeno ustanovení § 60 zákona o přestupcích, týkající se osoby blízké, tzn. práva nevypovídat proti sobě nebo osobě blízké. Ke změně dotýkající se „osoby blízké“ došlo přijetím novely zákona č. 297/2011Sb.85 Důvodem návrhu zákona bylo zapracování příslušných předpisů Evropské unie do novely silničního zákona. Skupina poslanců podala pozměňovací návrh,86 podle kterého by měl provozovatel zajistit, aby s uţitím
jeho
vozidla
na
pozemních komunikacích byly
dodrţovány pravidla silničního provozu a pokud tak neučiní, dopustí se správního deliktu, protoţe nezajistil, aby byly předpisy podle silničního zákona dodrţeny. Poslanci tento pozměňovací návrh odůvodňovali tím, ţe jde zejména o posílení bezpečnosti v silničním provozu, kdy nelze postihovat tu skupinu řidičů, kteří překročí dovolenou rychlost, jsou zaznamenány radarovou technikou bez obsluhy, majitelé motorových vozidel se při prošetřování předstupku odvolávají na osobu blízkou a není tak naplněna zásada, ţe za kaţdé protiprávní jednání má být uloţen trest. Výnos z pokut půjde do obecní pokladny i k umoření investic do radarové techniky.87 Na 10. schůzi Senátu dne 22. 7. 2011 při schvalování silničního zákona a o změnách některých zákonů ve znění pozdějších návrhů, zazněla ostrá kritika návrhu zákona, zejména v souvislosti88 s garantovaným právem Ústavy
nevypovídat proti sobě či osobě blízké,
85
Zákon č. 297/2011Sb., kterým se mění zákona č. 361/2000Sb. o provozu na pozemních komunikacích (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů. In.: ASPI [právní informační systém] Wolters Kulwer ČR [cit. 7.2.2014]. 86 Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR, Poslanecká sněmovna 6. období, 2010-2013, Směmovní tisk 300. [cit. 20.2.2014]. Dostupné na http://www.psp.cz/sqw/historie.sqw?O=6&T=300 87 Poslanecký návrh změny silničního zákona k zavedení nového deliktu provozovatele motorového vozidla [cit. 20.2.2014].Dostupné na: http://www.humlstanislav.cz/snemovna/legislativa- osoba-blizká// 88
Ministr J. Pospíšil na schůzi senátu dne 22.7.2011 uvedl: „Považuji za skandální, když ministr (myslel tím ministra dopravy P. Dobeše) a další, říkají ústavnímu právu výmluva. Jde prostě o získání peněz pro obecní pokladnu, bez toho, že skutek vůbec nastal. Přijmeme-li vypuštění tzv. výmluvy na osobu blízkou a přeneseme-li odpovědnost za spáchání domnělého přestupku, dopustíme se několika zcela mimoprávních zvrhlostí.“ [cit. 20.2.2014]. Dostupné na http://www.senat.cz/xqw/xervlet/pssenat/htmlhled?action=doc&value=60987
33
principem trestního práva, podle něhoţ fyzická osoba vţdy odpovídá zaviněně a je tedy nutné prokázat zavinění ve vztahu ke skutku, ve kterém je spatřován delikt. Senátem byl návrh zákona vrácen Poslanecké sněmovně s pozměňovacími návrhy. Překvapilo mne, ţe někteří poslanci byli ochotni zákon o deliktu provozovatele i za cenu změny Ústavy a Listiny, zejména garantovaného práva nevypovídat.89 Poslanecká sněmovna při hlasování setrvala na svém původním návrhu a prezident republiky dne 29. 9. 2011 zákon podepsal.90 Nový delikt provozovatele motorového vozidla zavedený v novelou zákona č. 297/2011Sb. o provozu na pozemních komunikacích, jehoţ přijetí a úpravu budu podrobně rozebírat byl podroben kritice odborníků správního trestání a takto se k úpravě správního deliktu provozovatele motorového vozidla vyjádřili: P. Mates a K. Šemík91 - problém ustanovení má dvě roviny „předně složitější otázku, totiž soulad jakéhosi univerzálního správního deliktu s ústavností a za druhé otázku triviálnější, která je spíše politického rázu a to práva zákonodárné iniciativy.“ D. Bohadlo, L. Potěšil a J. Potměšil92 „ Jako výjimku z pravidla opouštění institutu jiných správních deliktů fyzických osob lze zmínit komplikovaně formulovaný správní delikt provozovatele vozidla, s neméně komplikovanou speciální procesní úpravou…“ P. Vetešník93 „…. „je otázkou, zda zvolená koncepce v konečném důsledku nerezignuje na zjištění a potrestání skutečného pachatele a zda nová úprava nepostrádá preventivní a odkazující prvek“. L. Potěšil94 – pokud provozovatel byl současně řidičem dopadne lépe neţ řidič, který musí uhradit pokutu na místě „nehrozí mu totiž správní řízení s hrozbou vyšší sankce, zákazu činnosti, včetně nákladů řízení a nehrozí mu ani přičtení bodů.“ 89
Na 10. schůzi Senátu dne 22. 7. 2011 při schvalování novely z. č. 297/2011Sb. zákona o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů ve znění pozdějších předpisů Ministr dopravy ČR Pavel Dobeš uvedl, ţe: „ Nenalezne-li tento institut podporu - jedná se o problematiku s tzv. osobou blízkou lze ji řešit už jen zásahem do ústavního pořádku ČR, to znamená konkrétní změnou ústavního zákona.“ [cit. 20.2.2014]. Dostupné na: http://www.senat.cz/xqw/xervlet/pssenat/htmlhled?action=doc&value=60987 90
Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR, Poslanecká sněmovna 6. období, 2010-2013. Směmovní tisk 300 [cit. 20.2.2014]. Dostupné na http://www.psp.cz/sqw/historie.sqw?O=6&T=300 91
MATES, P., ŠEMÍK, K. Zamyšlení nad ústavností správního deliktu provozovatele vozidla. Op. cit.
92
BOHADLO, D., POTĚŠIL, L., POTMĚŠIL,J. Správní trestátní z hlediska praxe a judikatury. Op. cit. 3s. VETEŠNÍK, P. Zkrácené řízení o některých předstupcích podle zákona o silničním provozu. Právní rozhledy, časopis pro všechna právní odvětví 2013, č. 6,. 208-212s. ISSN 1210-6410 94 POTĚŠIL, Lukáš. Co přinesly změny v oblasti správního trestání?. Právní rádce 2013, č. 6, 58-60s. ISSN 1210-4817. 93
34
5. Delikt provozovatele motorového vozidla Přijetím novely zákona č. 297/2011Sb. se od 19. 1. 2013 zásadně mění přístup k osobě blízké, neboť vloţením § 10 odst. 3 do tohoto zákona „Provozovatel vozidla zajistí, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem.“ Jedná se speciální subjekt, pachatelem deliktu můţe být kaţdý provozovatel vozidla, neboť podle § 2 písm. b) silničního zákona je provozovatelem vlastník vozidla nebo jiná fyzická nebo právnická osoba zmocněna vlastníkem k provozování vozidla vlastním jménem. Pachatelem tedy můţe být např. osoba nezletilá, omezená ve způsobilosti k právním úkonům, nemocný člověk, který je upoután na lůţko. Ustanovením §10 odst. 3 silničního zákona zákonodárce převedl odpovědnost za porušení pravidel na provozovatele vozidla a tak se vyhnul překáţce v podobě „zavinění – podstatného znaku přestupku a odpovědnost provozovatele podřadil pod jiné správní delikty i nepodnikající fyzické osoby. Jedná se o ustanovení o objektivní odpovědnosti „bez zavinění“. Navíc povinnost provozovatele zajistit, aby jeho vozidlo bylo pouţíváno v souladu se zákonem se mi jeví jako nesplnitelná. Podle H. Práškové95, kdyţ bude v právní úpravě silničního zákona zvoleno řešení odpovědnosti vlastníka (provozovatele) motorového vozidla, aniţ se porušení pravidel silničního provozu dopustil (mohl dopustit), jde o odpovědnost nejen bez zavinění, ale i bez jednání vlastníka.
Pokud by právní úprava konstruovala
skutkovou podstatu tak, ţe by spočívala v porušení povinnosti zajistit, aby byly dodrţovány pravidla na pozemních komunikacích stanovená zákonem, pak by se jednalo o zdánlivé jednání a „ provozovatel by neodpovídal za jednání jiné osoby, ale za porušené vlastní povinnosti (s možností prokázat nemožnost splnění takové povinnosti).“ Za správní delikt provozovatel vozidla odpovídá za splnění podmínek § 125f silničního zákona, ţe řidič vozidla nebyl bezprostředně po spáchání přestupku zastaven policií a současně se nejednalo o závaţnější porušení zákona. Předpokladem odpovědnosti provozovatele je splnění podmínky, ţe porušení pravidel bylo zjištěno automatizovaným technickým prostředkem pouţívaným bez obsluhy nebo se jedná o neoprávněné zastavení, příp. stání a porušení pravidel nemá za následek dopravní nehodu. Provozovatel vozidla tedy bude odpovědný vţdy, neboť u správního deliktu provozovatele vozidla se ţádné zavinění 95
PRÁŠKOVÁ. H., Základy odpovědnosti za správní delikty. Op. cit. 73, 244s.
35
nevyţaduje, ledaţe by se své odpovědnosti zprostil – tzv. liberační důvody a to pouze v případě, ţe bylo jeho vozidlo odcizeno nebo byla odcizena jeho tabulka s přidělenou státní poznávací značkou nebo podal ţádost o zápis změny provozovatele vozidla v registru silničních vozidel. Věcně příslušný k projednání deliktu je podle § 125f odst. 4 silničního zákona obecní úřad s rozšířenou působností. Místní příslušnost zákon neurčuje a proto přichází v úvahu aplikace § 11 odst. 1 písm. a) správního řádu, tj. činnost účastníka řízení, v tomto případě činnost protiprávní.96
Přestupek řidiče motorového vozidla spáchaný např. v Plzni a
provozovatel má trvalý pobyt v Břeclavi, můţe komplikovat dokazování deliktu. Porušení kritéria místní příslušnosti by představovala vadu řízení, která zakládá nezákonnost rozhodnutí. Nelze vyloučit kompetenční konflikt podle § 11 odst. 2 správního řádu.97 Neupravený institut místní příslušnosti v silničním zákoně můţe mít vliv na délku celého řízení o deliktu, tzn. i na prekluzivní lhůtu.
5.1 Výzva provozovateli motorového vozidla Výzva zaslaná provozovateli správním orgánem předchází případnému přestupkovému řízení a následnému řízení o deliktu provozovatele ve zkráceném řízení. Výzva obsahuje řadu nejasností a pochybností např. zda jsou orgány Policie ČR oprávněny oznámit přestupek, pokud nebylo zjištěno, ţe přestupek byl spáchán určitou osobou; jak vysoká můţe být sankce uloţena provozovateli; povinnost sdělit osobu i osobu blízkou, která vozidlo řídila v době spáchání přestupku a např. i splnění bezodkladné lhůty. Podle § 125h silničního zákona „Obecní úřad obce s rozšířenou působnosti (dále jen správní orgán) po zjištění nebo oznámení přestupku, kterým bylo zjištěno porušení pravidel silničního provozu prostřednictvím automatizovaného technického prostředku bez obsluhy nebo se jednalo o neoprávněné zastavení nebo stání, vykazující znaky přestupku, řidič přestupku nebyl zjištěn, porušení pravidel nemělo za následek dopravní nehodu a porušení lze projednat uloţením pokuty v blokovém řízení, bezodkladně vyzve provozovatele k uhrazení jím určené částky“.
96
MATES, P., ŠEMÍK, K. Zamyšlení nad ústavností správního deliktu provozovatele vozidla. Op. cit.
97
PRŮCHA, .P., Správní řád s poznámkami a judikaturou. Op. citace. 48-52s.
36
Pokud oznámení učiní orgány Policie ČR, není zřejmé, zda se jedná o postup podle § 58 odst. 1 přestupkového zákona, protoţe pokud se o tento postup jedná, tak mají orgány Policie ČR povinnost v oznámení uvést, který přestupek byl spáchán, důkazní prostředky, které jsou jim známé a prokazují, ţe jde o přestupek, který byl spáchán určitou osobou, tzn. Policie ČR musí v oznámení uvést určitého pachatele přestupku. Dále není zřejmé, zda je orgán policie oprávněn oznámení příslušnému správnímu orgánu zaslat, kdyţ podle § 58 odst. 2 jedná-li se o přestupek proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu, má sám učinit nezbytná šetření ke zjištění osoby podezřelé ze spáchání přestupku a zajistit důkazy, které jsou nezbytné pro další řízení správního orgánu. Pokud orgány Policie ČR do jednoho měsíce nezjistí, ţe přestupek spáchala určitá osoba, má povinnost podle 58 odst. 3 písm. b) zákona o přestupcích věc odloţit. Jinak je tomu u obecní policie, neboť ta podle ustanovení §10odst. 2 zákona o Obecní policii, který je speciální k přestupkovému zákonu, tuto povinnost stanovenou nemá.98 Správní orgán má výzvu provozovateli zaslat bezodkladně. Jedná se o neurčitou lhůtu, ale ze slovního spojení by mělo zaslání výzvy po oznámení následovat bezprostředně, v řádu dnů, coţ vyplývá z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, který se k této problematice vyjádřil ve svých rozhodnutích.99 V praxi můţe povinnost bezodkladnosti znamenat problém pro správní orgány tuto lhůtu zajistit, neboť zejména ve větších městech, zvýšený počet zaznamenaných přestupků automatizovaným bezobsluţným zařízením měřícím rychlost motorových vozidel, můţe znamenat neúměrně zvýšenou administrativněsprávní zátěţ, vzhledem k poměru velkého počtu projednávaných deliktů a počtu administrativních pracovníků na úřadech. . Stanovená částka správním orgánem, kterou by měl provozovatel uhradit, není ničím jiným neţ sankcí či pokutou. Je-li odpovědnost za jiný správní delikt provozovatele objektivní a zavinění (příp. nedbalost) se nezkoumá, nelze příliš zkoumat pohnutky pachatele a míru zavinění. Při ukládání sankce by však měl obecní úřad přihlíţet k rozsahu deliktního jednání a jeho následkům, příp. zda se jedná o delikt opakovaný.100 Podle nálezu Ústavního soudu: „Je-li formou sankce stanovení pokuty, tedy poskytnutí finančního plnění z majetku jednotlivce, dopustil se orgán veřejné moci takovým aktem zásahu do vlastnického práva 98
VETEŠNÍK, P. Zkrácené řízení o některých předstupcích podle zákona o silničním provozu. Op. cit. Rozsudek NSS 6As 1/2008-48, ze dne 20. 11. 2008. JUD146253CZ. Rozsudek NSS 9Afs 21/2010-84, ze dne 12. 8. 2010. JUD 182902CZ. In.: ASPI [právní informační systém] Wolters Kulwer ČR [cit. 15.2.2014]. 100 BOHADLO, D., POTĚŠIL, L., POTMĚŠIL, J. Správní trestátní z hlediska praxe a judikatury. Op. cit. 55s. 99
37
garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod“.101 Při ukládání sankce by mělo být přihlédnuto k majetkovým poměrům pachatele deliktu.102 V případě provozovatele vozidla (vlastníka vozidla), kterým je např. důchodce s minimální výší důchodu a svoje motorové vozidlo pouţívá občas při jízdě k lékaři do nejbliţšího města, můţe být jiţ pokuta 2.000,--Kč velikou finanční zátěţí. Výzva musí podle § 125h odst. 4 silničního zákona obsahovat popis skutku s označením místa a času jeho spáchání, označení přestupku, jehoţ znaky skutek vykazuje, výši určené částky, datum splatnosti určené částky a poučení podle § 125h odst. 6, ţe neuhradí-li provozovatel určenou částku do 15dnů ode dne doručení výzvy, má písemně sdělit podle § 10 silničního zákona údaje o totoţnosti řidiče vozidla, který přestupek spáchal, tzn. má označit za pachatele přestupku i osobu blízkou. Výzvou fakticky je činěn nátlak na provozovatele motorového vozidla „udat“ i osobu blízkou, neboť neuvede-li tuto osobu a nezjistí-li správní orgán osobu řidiče, tak právní orgán věc odloţí a bude zahájeno tzv. zkrácené příkazní řízení podle § 150 správního řádu o deliktu, kterého se provozovatel dopustí tím, ţe nezajistil, aby při jízdě jeho vozem byly dodrţovány pravidla silničního provozu. Výzva provozovateli je podle mého názoru v rozporu s ústavně zaručeným právem nevypovídat, nemít povinnost usvědčovat sebe nebo osobu blízkou. Výzvou je přenášeno břemeno důkazní na provozovatele i přesto, ţe správní orgán podle § 50 odst. 2 správního řádu, má sám zajišťovat podklady pro vydání rozhodnutí. Tato zákonná úprava stanoví, ţe v řízení, v nichţ má být uloţena povinnost z moci úřední, tj. bez návrhu, je správní orgán sám povinen zjistit a prokázat skutkové okolnosti svědčící ve prospěch i neprospěch toho, komu má být povinnost uloţena. Provozovatel a jeho osoby blízké mají být chráněny před zásahem správních orgánů, které zasahují nebo ohroţují jejich základní lidská práva, mezi které patří právo nevypovídat a neobviňovat sebe nebo osoby blízké před státními orgány. Jedná se o právo, které zaručuje náš právní řád, jeho ústavní pořádek a základní principy trestního a přestupkového práva, tak jak jsem uvedla v kapitole „Ochrana lidských a procesních práv“.
101
Nález I. ÚS 163/02, ze dne 9. 11. 2004, publikovaný pod č. 169/2004 Sb.n.u.US. In.: ASPI [právní informační systém] Wolters Kulwer ČR [cit. 15.2.2014]. 102 „Jde především o sankční efekt působící na pachatele, nikoliv o formální shodu uložených sankcí (jinak působí pokuta 500,--Kč pro pachatele s příjmem ve výši životního minima a jinak na ředitele podniku.“ In: BOHADLO, D., POTĚŠIL, L., POTMĚŠIL, J. Správní trestátní z hlediska praxe a judikatury. Op. cit. 56s.
38
Podle zákona o deliktu provozovatele vozidla však správní orgán učiní pouze nezbytné kroky ke zjištění osoby řidiče a to právě dotazem u provozovatele vozidla a v případě, ţe provozovatel osobu neoznačí, např. proto, ţe se jedná o osobu mu blízkou a správnímu orgánu se v přestupkovém řízení nepodaří osobu řidiče zjistit a věc odloţí, bude provozovatel povolán k odpovědnosti podle § 125f odst. 1 silničního zákona ve zkráceném řízení, bez dokazování viny, protoţe nezajistil, aby při uţití jeho vozidla byly dodrţovány pravidla silničního provozu.
5.1.2 Opravný prostředek proti výzvě provozovateli Ve výzvě provozovateli motorového vozidla není uvedeno, zda je moţné podat opravný prostředek. Materiální definici pojmu „rozhodnutí“ vymezuje § 65odst. 1 správního řádu. „Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění nebo ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti, může se žalobou domáhat zrušení takového rozhodnutí, popřípadě jeho nicotnosti, nestanoví-li tento nebo zvláštní zákona jinak“.
Nerozhoduje tedy formální
označení „rozhodnutí“, ale klíčový je aspekt vlivu na práva a povinnosti. Rozhodnutím je tedy i úkon správního orgánu, který závazně určuje práva nebo povinnosti. Materiální pojetí rozhodnutí tak plní poţadavek přístupu k soudní ochraně, kdy podle § 36 odst. 2 Listiny lze přezkoumat kaţdé rozhodnutí správního orgánu , ledaţe je ze soudního přezkumu výslovně vyloučeno zákonem. Podle rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu103 je moţný opravný prostředek proti kaţdému rozhodnutí správního orgánu, kterým
je závazně a
autoritativně dotčena právní sféra konkrétního adresáta. „Žalobní legitimace podle ust. § 65/1 s.ř.s. musí být dána pro všechny případy, kdy je dotčena právní sféra žalobce, tj. kdy se jednostranný úkon správního orgánu vztahující se ke konkrétní věci a konkrétním adresátům závazně a autoritativně dotýká jejich právní sféry. Nejde tedy o to, zda úkon správního orgánu založil, změnil, zrušil či závazně určil práva a povinnosti žalobce, nýbrž o to, zda se podle tvrzení žalobce, v žalobě negativně projevil v jeho právní sféře.“ Podle mého názoru je výzva zaslaná provozovateli zásahem do jeho právní sféry. Uloţení sankce je zásahem do vlastnického práva provozovatele garantovaného čl. 11 odst. 1
103
Rozsudek rozšířeného senátu NSS čj. 6A 25/2002-42, ze dne 23. 3. 2005, publikový pod č. 906/2006.Sb. NSS. In. ASPI [právní informační systém] Wolters Kulwer ČR [cit. 15.2.2014].
39
Listiny, k čemuţ se vyjádřil i Ústavní soud.104 Navíc je provozovatel v případě výzvy nucen pod hrozbou sankce označit za pachatele přestupku i sebe sama nebo osobu blízkou. Pokud má provozovatel označit pachatele přestupku a tou je osoba blízká, tak musí volit mezi respektem k právu, čímţ je zákon o silničním provozu a mezi ochranou svých blízkých. Znamená to, ţe pokud bude respektovat toto právo, poruší své přirozené právo chránit své blízké. „Oprávnění odepření výpovědi má ústavní hodnotu a nelze jej zrušit či omezit běžným zákonem, jak se fakticky v daném případě děje. To, že se jedná o pouhé vysvětlení a fakt, že má před sebou volbu, na tom nic nemění, protože pokud se rozhodne, že tak neučiní, bude postižen za správní delikt sám.“105 Nejvyšší správní soud uvedl, ţe charakter uloţení blokové pokuty je zásahem do právní sféry pachatele, tj. do subjektivních práv a jedná se o správní akt, který správní orgán vydal s cílem zasáhnout do právních vztahů pachatele přestupku; jedná se tedy o rozhodnutí. Ţaloba proti rozhodnutí o uloţení blokové pokuty podle § 65 odst. 1 soudního řádu správního106, je však nepřípustná, neboť toto rozhodnutí bylo vydání v důsledku souhlasu účastníka řízení, a tedy jeho vědomého rozhodnutí, ţe přestupek nebude v správním řízení jiţ projednáván.107
U provozovatele vozidla tomu tak není, neboť provozovat motorového
vozidla nedal souhlas k vyřízení přestupku formou výzvy.
5.2 Správní řízení po zaslání výzvy V případě, ţe provozovatel vozidla určenou částku nejpozději v den splatnosti uhradí, bude správním orgánem projednávaná věc podle § 125h odst. 5 silničního zákona odloţena. Tzn., ţe nebude správním orgánem prováděno šetření k osobě řidiče, nebude povolán k odpovědnosti za protiprávní jednání, nebude mu uloţena pokuta za přestupek, nebude postiţen připsáním „bodů“ v rámci bodového hodnocení za porušení povinnosti stanových zákonem o silničním provozu. Proto je výzva provozovateli podle silničního zákona hovorově 104
Podle nálezu Ústavního soudu I. ÚS 163/02, ze dne 9. 11. 2004, publikovaný pod č. 169/2004 Sb.n.u.US. In.: ASPI [právní informační systém] Wolters Kulwer ČR [cit. 15.2.2014]. „Postup svědčí o libovůli rozhodujícího orgánu veřejné moci a dostává se tak za meze stanovené čl. 2 odst. 2 Listiny. Je-li formou sankce stanovení pokuty, tedy poskytnutí finančního plnění z majetku jednotlivce, dopustí se orgánem veřejné moci takovým aktem zásahu do vlastnického práva garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny.“ 105 MATES, P., ŠEMÍK, K. Zamyšlení nad ústavností správního deliktu provozovatele vozidla. Op. cit. 106
Zákon č. 150/2002Sb., správní řád soudní ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém] Wolters Kulwer ČR [cit. 15.2.2014] 107
Rozsudek NSS ze dne 29. 12. 2004, č.j. 6As 49/2003-46, publikovaný pod č. 505/2005Sb. NSS. In: ASPI [právní informační systém] Wolters Kluwer ČR [cit. 20131201].
40
nazývána „odpustkovým zákonem“108 nebo „vykoupením se z práva nevypovídat“. Aniţ by byla zjišťována skutečná totoţnost řidiče, je bez dokazování rozhodováno o vině a trestu a provozovatel motorového vozidla nese odpovědnost za protiprávní jednání někoho jiného, coţ je v rozporu s principem presumpce neviny, zásadou neodkladnosti sankce pro skutečného pachatele a také se zásadou materiální pravdy. Cílem státu je zajištění bezpečnosti a plynulosti silničního provozu. Principem postihu řidičů by měla být nejen funkce represivní, ale i preventivní a výchovná. Podle mého názoru zákon o deliktu provozovatele naplňuje pouze funkci represivní, preventivní funkci nemá a v ţádném případě nemá ţádný výchovný účinek, neboť je provozovatel zároveň řidičem, který spáchal přestupek, tak pouhé zaplacení sankce mu neznemoţní rychlou jízdu opakovat, protoţe se můţe vyvinit pouhým zaplacením, bez toho, ţe by byl zaznamenán do registru přestupců. V případě, ţe provozovatel označí osobu, která vozidlo řídila nebo nezaplatí určenou částku, příp. ji uhradí aţ po lhůtě splatnosti, musí správní orgán v rámci přestupkového řízení učinit nezbytné kroky ke zjištění osoby, která přestupek spáchala. V tuto chvíli je moţné, ţe se správní orgán můţe dostat do důkazní nouze. Z postoupeného materiálu včetně výzvy má správní orgán zpravidla k dispozici pouze záznam z automatizovaného zařízení bez obsluhy měřící rychlost vozidel s poznávací značkou vozidla, příp. fotografii motorového vozidla stojícího např. v zákazu stání a údaje, které provozovatel uvede o osobě, která vozidlo řídila, kterou můţe být i tzv. „osoba vzdálená.“109 Nezjistí-li správní orgán osobu řidiče a do 60 dnů nezahájí řízení o přestupku, nezbývá mu neţ podle § 66 odst. 3g) zákona o přestupcích110 věc odloţit. Zahájí-li řízení o přestupku vůči určité osobě, např. označené provozovatelem motorového vozidla a to i s osobu blízkou, která však uvede, ţe ona sama vozidlo neřídila a odmítá vypovídat, protoţe by výpovědí mohla způsobit trestní stíhání jiné osobě blízké, tak je správní orgán nucen podle § 76 dost. 1 písm. c) zákona o přestupcích řízení zastavit, protoţe se nepodařilo skutek prokázat. Tento postup není ničím jiným neţ scénářem, který byl předestřen v návrhu o změně silničního zákona, ţe řidiči pouţívají „výmluvu na osobu blízkou“. Důkazní nouze v případě 108
POTĚŠIL, Lukáš. Co přinesly změny v oblasti správního trestání? Op. cit. „Osoba vzdálená“ je hovorové označení fiktivní osoby nebo osoby nedostupné, např. ţijící v zahraničí, kterou policejní orgány nemohou vypátrat (doručit jí předvolání, rozhodnutí apod.). 110 Zákon č. 200/1990Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém] Wolters Kulwer ČR [cit. 15.1.2014] 109
41
stíhání osob za porušení pravidel v silničním provozu však nastala aţ v době, kdy obecní úřady začaly nakupovat automatizované zařízení bez obsluhy, tzv. radary, kterými je měřena rychlost vozidel bez přítomnosti policie. Vznikl však problém v přesném zjištění skutečného pachatele přestupku, neboť zpravidla fotografie z nedokonalého radarového zařízení poskytovala informaci pouze o státní poznávací značce motorového vozidla. Je třeba si uvědomit, ţe totoţný skutek tzn. překročení rychlosti motorovým vozidlem je upraven v silničním zákoně v podobě přestupku a je převáţně úspěšně policií postihován, pokud je dohled nad dodrţováním pravidel silničního provozu prováděn fakticky na místě samém, v podobě blokového řízení. Okamţitý zásah uniformovaným příslušníkem na místě spáchaného přestupku vzbuzuje v řidiči respekt k autoritě a je ochoten většinou sankci uhradit. Jinak tomu je v případě, ţe provozovatel posuzovaný skutek nespáchal a má se podrobit sankci, uloţené ve výzvě, kterou mu zaslal poštou neznámý úředník. Při srovnání správního řízení stejného skutku v přestupkovém řízení a řízení o deliktu provozovatele vozidla lze zjistit, ţe nejsou šetřena práva provozovatele nabytá v dobré víře a navíc při rozhodování o skutkově shodných nebo podobných případů nemají vznikat neodůvodněné rozdíly. Pachatel stíhaný za přestupek je ve výhodnější pozici neţ pachatel stíhaný za jiný správní delikt, neboť pojmovým znakem přestupku je zavinění, ale u jiných správních deliktů fyzických osob tento znak chybí. Pozici pachatele stíhaného za přestupek zvýhodňuje výslovná úprava takových institutů jako okolnosti vylučujících protiprávnost, zánik trestnosti. Zákon o přestupcích důsledněji chrání práva obviněného, např. zakotvuje zásadu presumpce neviny, upravuje práva obviněného včetně práva nevypovídat proti sobě nebo osobě blízké.111
5.3 Příkazní řízení Příkazní tzv. mandátní řízení a blokové řízení patří mezi zkrácená řízení, jejichţ účelem je urychlené a efektivní projednání přestupku a sniţování administrativní zátěţe správních orgánů, ale i dotčených osob. Příkazní řízení je specializovanou formou v oblasti správního trestání. Jedná se o zkrácené řízení, kde lze rozhodnout na základě příkazu bez nařízení ústního jednání a k realizaci není třeba souhlasu obviněného z deliktu.112 Podle § 150 odst. 1
111
PRÁŠKOVÁ. H., Základy odpovědnosti za správní delikty. Op. cit. 156-157s.
112
MATES, a kol. Základy správního práva trestního. Op. cit.113-118s.
42
správního řádu se příkazní řízení nezahajuje oznámením o zahájení řízení, ale oznámením příkazu. Zákonem č. 297/2011Sb. došlo k zásadní změně v projednávání přestupků podle zákona o silničním provozu a došlo k zavedení nového zkráceného řízení podle § 125h silničního zákona.113 Jak jsem jiţ uvedla, je provozovateli zaslána výzva podle § 125h silničního zákona s tím, ţe jeho vozidlem byl spáchán přestupek podle silničního zákona. Provozovatel můţe uvést osobu pachatele i osobu blízkou nebo podle výzvy stanovenou částku ve stanovené lhůtě uhradit. Pokud provozovatel výzvě správního orgánu nevyhoví tzn. stanovenou částku neuhradí nebo pokud správní orgán nezahájí řízení o přestupku s osobou označenou provozovatelem, tak správní orgán v přestupkovém řízení věc odloţí nebo zastaví, protoţe se nepodařilo obviněnému přestupek prokázat. K odpovědnosti je povolán provozovatel motorového vozidla z důvodu, ţe nesplnil podmínku § 10 silničního zákona: „Provozovatel vozidla zajistí, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem“. Podmínka se mi jeví jako nesplnitelná, neboť provozovatel sice můţe při předání motorového vozidla řidiče poučit, aby dodrţoval pravidla silničního provozu, ale je na vůli řidiče, zda pravidla dodrţovat bude. Pokud dojde ke spáchání přestupku v silniční dopravě, tak protiprávního jednání se dopustí řidič svým vlastním jednáním, ale ne provozovatel. V silničním zákoně není uvedeno, jak by měl provozovatel poučit osobu, které svěřuje vozidlo, aby zajistil dodrţení zákona. K porušení povinnosti (protiprávnímu jednání) dojde jen tehdy, jestliţe ten, kdo byl něčemu povinen, se choval jinak, neţ se podle povinnosti chovat měl, to však není případ provozovatele. Provozovateli motorového vozidla je v rámci zkráceného řízení zaslán příkaz bez zjišťování skutečného pachatele s tím, ţe se podle § 125f silničního zákona dopustil shora uvedeného správního deliktu a za to je mu uloţena sankce. Pro určení výše pokuty se pouţije rozmezí pokuty pro přestupek, jehoţ znaky porušení pravidel provozu na pozemních komunikacích vykazuje, pokuta však nepřevýší 10.000,--Kč. Podle § 150 správního řádu můţe správní orgán vydat příkaz k uloţení sankce pouze tehdy, povaţuje-li skutkové zjištění za dostatečné a podle § 3 správního řádu, musí správní orgán postupovat tak, aby byl spolehlivě zjištěn a prokázán skutkový stav (zásada materiální pravdy), o němţ nejsou důvodné pochybnosti. Příkazní řízení tedy přichází v úvahu v řízení, 113
VETEŠNÍK, P. Zkrácené řízení o některých předstupcích podle zákona o silničním provozu. Op. cit.
43
kterým je příkazem ukládána povinnost a jenom za podmínky, ţe byl náleţitě zjištěn skutkový stav,114 coţ neodpovídá formulaci výzvy, kterou správní orgán zasílá provozovateli. Ve výzvě správní orgán provozovatele poučuje, ţe budou učiněny pouze nezbytné kroky ke zjištění osoby řidiče a to právě dotazem u provozovatele vozidla, případně výzvou k podání vysvětlení osoby za řidiče označené. Podle P. Matese a K. Šemíka115 „boca lupa, tedy vlčí tlama tohoto ustanovení, se týká sousloví nezbytné kroky“, neboť nebude stačit vyuţití institutu vysvětlení, které vymezuje výzva zaslaná provozovateli, ale i pokud odmítne provozovatel sdělit identitu řidiče, je správní orgán provést další šetření. Pokud nedostojí této povinnosti, nebude moci správní delikt projednat, protoţe k tomu nejsou podmínky. K tomuto názoru se připojuji, neboť podle § 137 správního řádu nelze podání vysvětlení pouţít jako důkaz a navíc je vázáno na právo poţadované vysvětlení odepřít. Podle P. Průchy116 lze příkaz vydat jen za podmínky, ţe byl náleţitě zjištěn skutkový stav. Podle § 50 odst. 3 správního řádu je správní orgán povinen zjistit všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i neprospěch toho, komu má být uloţena povinnost. Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí117 uvedl: „Je-li znakem skutkové podstaty správního deliktu objektivní stránka spočívající v přikázání nebo dovolení zákonem sankcionovaného jednání, je třeba pro uznání odpovědnosti za správní delikt takové jednání prokázat“. Nepodaří-li se správnímu orgánu shromáţdit všechny podklady pro rozhodnutí a jsou-li důvodné pochybnosti o vině obviněného, není moţné ho uznat vinným, neboť mu svědčí in dubio pro reo (v pochybnostech ve prospěch). Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu je s presumcí neviny je spojeno právo na spravedlivý proces.118 Účelem dohledu nad dodrţováním pravidel v silničním provozu v rámci výkonu veřejné správy je zajistit ochranu a bezpečnost na našich silnicích a potrestat jen řidiče, kteří pravidla silničního provozu nedodrţují. Je bez významu trestat provozovatele, který přestupek v dopravě nespáchal. Proto ani v příkazním řízení nelze rezignovat na potrestání skutečného pachatele.
114 115
PRŮCHA, .P., Správní řád s poznámkami a judikaturou. Op. citace. 386-388s. MATES, P., ŠEMÍK, K. Zamyšlení nad ústavností správního deliktu provozovatele vozidla. Op. cit.
116
PRŮCHA.P., Správní řád s poznámkami a judikaturou. Op. citace. 387s. Rozsudek NSS čj. 4As 28/2006, ze dne 22. 3. 2007, publikovaný pod č. 1658/2008 Sb. NSS. In.: ASPI [právní informační systém] Wolters Kulwer ČR [cit. 15.1.2014]. 118 Podle rozsudku NSS čj. 2As 40/2007, ze dne 9. 11. 2007. JUD 104492CZ. In.: ASPI [právní informační systém] Wolters Kulwer ČR [cit. 15.1.2014]. „Existuje-li alespoň určitá opodstatněná pochybnost ţe se uvedeného jednání dopustil někdo jiný neţ obviněný ze spáchání deliktu, nelze jej za tento delikt postihnout“. 117
44
Často diskutovanou vyjímkou z ustálené praxe je rozhodnutí Nejvyššího správního soudu,119 který uvedl, ţe se nelze odpovědnosti zbavit pouhým odkazem nato, ţe přestupek spáchala osoba blízká, bez toho, ţe by namítající tuto osobu identifikoval. Podle názoru tohoto soudu nelze nutit nikoho k identifikaci pachatele, ale musí být srozuměn s tím, ţe správní orgán bude hodnotit, zda ostatní důkazy jsou dostatečně průkazné k identifikaci pachatele přestupku. „Pravidla omezující postup ve správním trestání nemůže být natolik extenzivní, aby ve svých důsledcích znemožnila účinný postih za protiprávní jednání“ Podle mého názoru tímto rozhodnutím Nejvyšší správní soud popřel zásadu materiální pravdy a presumpci neviny a prolomil zásadu, ţe správní orgány v případě zahájeného řízení ex offo nesou břemeno důkazní. Příkaz, proti kterému provozovatel motorového vozidla nepodal odpor se stává pravomocným a vykonatelným rozhodnutím. Celé řízení o deliktu provozovatele motorového řízení, pokud ovšem výzvě k zaplacení určené částky provozovatel nevyhoví, je značně komplikované a zdlouhavé a s ohledem na prekluzivní lhůtu jednoho roku od spáchání deliktu je značně nepravděpodobné, ţe v nejbliţší době dojde k jeho soudnímu přezkumu. Právo na soudní přezkum provozovatel má, ale nejdříve aţ poté, co vyčerpat opravné prostředky ve správním řízení. Provozovatel můţe podle § 150 odst. 3 správního řádu podat proti příkazu můţe odpor do 8 dnů k orgánu, který příkaz vydal. Včasným podáním odporu se příkaz ruší a v řízení se pokračuje, tzn., ţe probíhá nové správní řízení o deliktu provozovatele motorového vozidla, proti němuţ je moţné podat odvolání, které projedná nadřízený úřad obecního úřadu s přenesenou příslušností, tzn. příslušný krajský úřad.
5.4 Soudní přezkum Jak jsem jiţ uvedla soudní přezkum zákonnosti a správnosti správního rozhodnutí je moţný aţ poté, co ţalobce, v našem případě provozovatel motorového vozidla, vyčerpal řádné opravné prostředky v řízení před správním orgánem.120 Rozhodnutí správního soudu je zaloţeno na principu kasace, tzn., ţe soud napadené rozhodnutí zruší pro vadu řízení nebo jeli rozhodnutí nezákonné, v případě nedůvodné ţaloby tuto zamítne. Výjimku představuje tzv. moderační právo správního orgánu,121 kdy probíhá přezkum správních rozhodnutí v plné 119
Rozsudek NSS čj. 2As 3/2004, ze dne 22. 4. 2004, publikovaný pod č. 309/2004 Sb. NSS. In.: ASPI [právní informační systém] Wolters Kulwer ČR [cit. 15.1.2014]. 120 §5, § 68 Zákona č. 150/2002Sb., správní řád správní, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém] Wolters Kulwer ČR [cit. 14.2.1014] 121
§ 77 odst. 2. Ibidem
45
jurisdikci, tzn. není přezkoumáváno jen právní posouzení věci, ale soud samostatně a nezávisle hodnotí správnost a úplnost skutkových zjištění učiněných správním orgánem. Pokud zjistí skutkové a procesní nedostatky, můţe buď uloţit správnímu orgánu, aby tyto odstranil či doplnil, případně tak můţe správní soud učinit sám, přičemţ zváţí rozsah doplňování dokazování tak, aby nenahrazoval činnost správního orgánu.122 Správní soudy tedy mohou
nahradit úvahu správního orgánu úvahou svou vlastní, ale jsou vázány
zákonnými limity pro uloţení sankce. Přihlíţí se např. k tomu, zda je pachatel přestupku bezúhonný nebo se jedná o recidivistu, kdy a kde k přestupku došlo, ale také k tomu, zda sankce plní funkci individuální represe.123 Soud můţe rozhodnutí správního orgánu, který uloţil trest za správní delikt a trest byl uloţen v nepřiměřené výši, změnit a od trestu upustit nebo jej sníţit . Moderace se nepouţije tam, kde škodlivost jednání dosahuje tak nízkého stupně, ţe ke spáchání přestupku nedošlo, tehdy soud rozhodnutí správního orgánu zruší. Proti rozhodnutí krajského soudu, které ve správním soudnictví pro oblast správních deliktů vydává
specializovaný senát,
můţe provozovatel vozidla podat kasační stíţnost
k
Nejvyššímu správnímu soudu v Brně.124
5.5 Přezkum ústavnosti Obecný soud je oprávněn podat návrh na zrušení zákona, pokud dojde k závěru, ţe zákon, jehoţ má být při řešení věci pouţito, je v rozporu s ústavním pořádkem.125
V případě
provozovatele motorového vozidla by, podle mého názoru, mohl soudce správního soudu podat návrh k Ústavnímu soudu na zrušení zákona týkající se provozovatele motorového vozidla, neboť tímto zákonem je zasahováno do ústavně zaručených práv provozovatele
122
„Soudem prováděné dokazování vždy musí směřovat výlučně k osvědčení skutkového stavu v době rozhodování správního orgánu; ke skutkovým novotám se zásadně nepřihlíží. V případech, kdy soud přistoupí k vlastnímu dokazování, tedy opakuje důkazy provedené již před správním orgánem nebo provede důkazy, jím dosud neprovedené , hodnotí provedené důkazy jednotlivě i v souhrnu.....“ Podle rozsudku NSS čj. 1As 32/2006-99, ze dne 28. 3. 2007, publikovaný pod č. 1275/2007Sb. NSS. In: ASPI [právní informační systém] Wolters Kluwer ČR [cit. 20131201]. 123
MATES, a kol. Základy správního práva trestního. Op. cit. 111s.
124
„Stávající úprava správního soudnictví, vzdor ústavněprávně podpořenému legitimnímu očekávání nezahrnuje rozhodování o zrušení právních předpisů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu se zákonem. Tyto případy soudní kontroly veřejné správy tak zůstaly ponechány ústavnímu soudnictví“. In.: SKULOVÁ, S. a kol.,Správní právo procesní. Op. cit. 271 s. 125
čl.95 Zákona č. 1/1993Sb., Ústava ČR , ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém] Wolters Kulwer ČR [cit. 14.2.2014].
46
motorového vozidla, zejména do práva nevypovídat proti sobě nebo osobě blízké a práva na spravedlivý proces, tak jak jsem je popsala ve své diplomové práci. Ústavní soud rozhoduje kromě jiného o stíţnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Jiným zásahem mám v případě provozovatele na mysli výzvu,
kterou jsem se zabývala
v podkapitole „Opravný prostředek proti výzvě provozovateli“.
„Podmínka, že Ústava
umožňuje napadat ústavní stížností až rozhodnutí pravomocná, je v souladu se subsidiárním charakterem ústavní stížnosti.
Co je rozhodnutí a kdy nabývá právní moci upravuje
podústavní právo. Pojem rozhodnutí může být Ústavním soudem interpretován nezávisle na tom, jak rozhodnutí vymezuje podústavní právo. Podstatné je, zda správní úřad takovým aktem autoritativním a právní moci schopným způsobem zasáhl do právní sféry fyzické nebo právnické osoby. Vždy je rozhodující věcný obsah aktu a nikoliv jeho formální označení „35. Ústavní stíţnost je oprávněn podat provozovatel motorového vozidla
proti
pravomocnému rozhodnutí o jeho správním deliktu a v případě provozovatele vozidla se jedná o opravný prostředek proti pravomocnému rozhodnutí správního orgánu, kterým je mu ukládána uhradit stanovenou částku. Podle zákona o Ústavním soudu je oprávněna podat ústavní stíţnost fyzická osoba, jestliţe tvrdí, ţe pravomocným rozhodnutím v řízení, jehoţ byla účastníkem, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. K porušení základních práv a základních principů správního trestání v řízení o deliktu provozovatele motorového vozidla podle mého názoru dochází, tak jak jsem se několikrát zmiňovala ve své práci. Několik dnů po účinnosti silničního zákona se ve svém nálezu Ústavní soud vyjádřil,126 ţe uplatnění práva odepřít výpověď s odvoláním se na osobu blízkou v souladu na čl. 37 odst. 1 Listiny je na místě v rámci trestního či správního (přestupkového) řízení, ale nikoliv v rámci řízení
občanskoprávního, ve kterém ve
vzájemném vztahu vystupují subjekty, které mají rovné postavení. Do reţimu ústavního soudnictví patří kontrola zákonnosti127 a souladu normativních správních aktů.
Ústavní soud můţe rozhodnout o souladu normativních správních aktů
správních orgánů s Ústavou, ústavními a jinými zákony nebo ratifikovanými a vyhlášenými mezinárodními smlouvami o lidských právech a svobodách, jimiţ je Česká republika vázána. 126
Nález Ústavního soudu, čj. III. ÚS 3162/12-1, ze dne 24. 1. 2013. JUD 228917CZ. In.: ASPI [právní informační systém] Wolters Kulwer ČR [cit. 14.2.2014]. 127
§ 72 odst. 1 písm.a). Zákon č. 182/1993Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Komentář. In: ASPI [právní informační systém] Wolters Kulwer ČR [cit. 20.2.2014].
47
Provozovatel motorového vozidla je aktivně legitimovaným subjektem pro zahájení řízení o zrušení zákona v případě, ţe podal ústavní stíţnost. Návrh na zrušení zákona můţe být učiněn pouze spolu s touto stíţností nikoli samostatně. Ústavní soud se jiţ vyjadřoval k expanzi zavádění nových deliktů fyzických osob a uvedl, ţe zatímco úprava sankcí za přestupky je vcelku vyhovující, úprava sankcí za delikty je velmi špatná a chaotická.128 Tak je tomu podle mého názoru i v případě zákona o deliktu provozovatele motorového vozidla. Zákonná úprava je problematická, komplikovaná, nerespektující základní lidská práva a procesní práva. Při hodnocení testu proporcionality, zda neexistují jiné nástroje, které by vedly ke splnění poţadavku bezpečnosti v silničním provozu je třeba uvést, ţe typově zcela shodný skutek je jiţ zakotven pod kategorii přestupků, přičemţ zákon o přestupcích chrání základní lidská a procesní práva obviněného, včetně práva nevypovídat proti sobě nebo osobě blízké. Bezpečnost v silničním provozu je moţné zajistit fyzickou účastí příslušníků policie a jejich zvýšeným počtem při odhalování a zjišťování přestupků přímo v silničním provozu, coţ je podle mého názoru mnohem účinnější neţ pouhé administrativní vyřízení deliktu. Ţádná empirická a komparativní data nejsou schopny prokázat, ţe dopravní nekázeň by byla způsobena existencí ústavně konformního práva nevypovídat proti sobě nebo osobě blízké. Právo odepřít výpověď nebrání správním orgánům shromáţdit jiné důkazy.129 Při zkoumání přiměřenosti lze vycházet z toho, ţe zákon o deliktu provozovatele je ústavně nekonformní. Dochází k zásahu do základních práv člověka, zejména do práva nevypovídat, kdy má provozovatel pod hrozbou sankce sdělit, kdo vozidlo řídil, tzn. označit také osobu blízkou, coţ je v rozporu s lidskou přirozeností, důstojností a svědomím. Zákon o deliktu provozovatele nezaručuje spravedlivý proces, zejména presumpci neviny, neboť přenáší břemeno důkazní na provozovatele motorového vozidla. Obecným demokratickým principem trestání fyzických osob je princip zavinění, důvodem ke změně nemůţe být ani zjednodušení pozice správního orgánu při uplatňování odpovědnosti za správní delikty ani nekoncepčnost nebo opomenutí zákonodárce. Dochází k porušení rovnosti obviněných před zákonem. Provozovatel je oproti přestupci v nevýhodném postavení, neboť u přestupku se zkoumá zavinění, má právo na spravedlivý proces (právo nevypovídat proti osobě blízké, je řádně poučen o svých právech, probíhá řádné dokazování o přestupku proti faktické osobě). 128
Nález Ústavního soudu, čj. Pl. ÚS 14/09, ze dne 25. 10. 2011, publikovaný pod č. 183/2011 Sb.n.u.US. In.: ASPI [právní informační systém] Wolters Kulwer ČR [cit. 14.2.2014]. 129
WAGNEROVÁ, E. a kol., Listina základních práv a svobod. Komentář k čl. 40 odst. 4. Op. cit.
48
Je ve veřejném zájmu, aby byla zajištěna ochrana bezpečnosti a plynulosti silničního provozu a docházelo k potrestání skutečných viníků, kteří spáchali přestupek v dopravě. Silniční zákon však absolutně postrádá preventivní funkci správního postihu. Pokud řidič vozidla spáchá přestupek (např. překročí rychlost jízdy a vozidlo je zaznamenáno automatizovaným zařízením bez obsluhy), nedostane výzvu k zaplacení, výzva bude zaslána provozovateli. Pokud provozovatel pokutu zaplatí, nejsou řidiči odečítány tzv. „body“ , v případě překročení kvóty bodů nedojde k odebrání jeho řidičského oprávnění, zákazu činnosti a ze svého přestupku se řidič vyviní tím, ţe provozovatel zaplatí stanovenou částku. Má-li
provozovatel, příp. řidič
dostatek finančních prostředků a lze předpokládat, ţe
vlastníci rychlých motorových vozidel je mají, nic jim nebrání rychlou jízdu několikrát opakovat. Se zavedením tzv. bodového systému došlo dle zprávy „Národní strategie bezpečnosti silničního provozu 2011-2020130 k poklesu v počtu řidičů pravidelně závaţným způsobem nerespektujících právní úpravu bezpečnostních pravidel v silničním provozu a došlo ke zlepšení chování řidičů v silničním provozu. Zavedením nového deliktu provozovatele motorového vozidla dochází k popření a smyslu bodového systému, neboť pouhé zaplacení sankce neznemoţní pachateli deliktu, např. v podobě rychlé jízdy na našich silnicích, tuto rychlou jízdu opakovat a ohrozit tím bezpečnost na našich silnicích.
130
Ministerstvo dopravy ČR. BESIP. Národní strategie bezpečnosti silničního provozu na období 2011-2020, 910s. Strategie podle usnesení č. 559 Vlády ČR, ze dne 10. 8. 2011. Dostupné: http://www.ibesip.cz/data/web/soubory/nsbsp-2011-2020-formatovani-ii.pdf
49
Závěr Ve své práci jsem se zabývala právní úpravou osoby blízké v kontextu nového správního deliktu provozovatele motorového vozidla s ohledem na ústavně konformní výklad práva nevypovídat. Novela zákona č. 297/2011Sb. vzbudila kritiku odborné i laické veřejnosti, zejména pro porušení ústavního práva odmítnout výpověď, ale také pro zavedení objektivní odpovědnosti provozovatele motorového vozidla. Po provedené analýze pojmu „osoba blízká“ v kapitole první, jsem zjistila, ţe je osoba blízká v jednotlivých právních řádech
chápána rozličně.
Ze zobrazené tabulky (čl.18)
vyplývají výrazné rozdíly definice „osoby blízké“ v našich právních předpisech. Zákon o přestupcích, zákon o obecní policii a trestní řád podle mého názoru, na rozdíl od ostatních právních řádů, nadbytečně uţívá pojem „osvojení“, neboť mezi osvojencem a osvojiteli vzniká stejný vztah jako mezi rodiči a dětmi a osvojitelé jsou zapsáni v rodném listě osvojence namísto skutečných rodičů. Náš právní řád na rozdíl od francouzské úpravy „pacte civil de solidarite,“ bohuţel nemá právní úpravu souţití nesezdaných párů, tzv. partnerů. De lege ferenda by bylo vhodné upravit pojem osoby blízké jednotně, např. tak, jak je uvedeno v nové definice občanského zákoníku platné od 1. 1. 2014, který přidal do výčtu osob blízkých švagrovství a osoby spolu trvale ţijící. Náš právní řád by si také zaslouţil úpravu heterosexuálního partnerství, jak je tomu např. u registrovaného partnerství homosexuálních párů. Objektivní odpovědnost provozovatele motorového vozidla prolomila dosavadní praxi trestání fyzických osob, neboť do přijetí novely silničního zákona, byl za přestupek v dopravě odpovědný pouze a jen řidič za své vlastní zaviněné jednání. Objektivní odpovědnost provozovatele spočívá v tom, ţe je povinen zajistit podle § 10 odst. 3 silničního zákona, aby při uţití jeho vozidla byly dodrţovány pravidla silničního provozu a jak jsem uvedla v kapitole „Správněprávní odpovědnost“,
jedná se podle mého názoru o nesplnitelnou
povinnost. Navíc se zavedením objektivní odpovědnosti v řízení o dopravních předstupcích dochází k výrazné nerovnosti v postavení fyzických osob, neboť zákon o přestupcích chrání lidská práva mnohem důsledněji, neţ zákon o deliktu provozovatele. Objektivní odpovědnost neřeší problematiku bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích, neboť pokud bude potrestán provozovatel, který své vozidlo neřídil, je rezignováno na potrestání skutečného pachatele dopravního přestupku a v ţádném případě není naplněna preventivní funkce správního trestání. 50
Ve své diplomové práci, zejména v kapitole páté, jsem se snaţila představit, jak komplikovaná a problematická je úprava nového deliktu provozovatele motorového vozidla a poukázala jsem na řadu nejasností. Např. není jasné určení místní příslušnosti a s tím související prekluzivní lhůty; zda je orgán policie oprávněn podat oznámení o spáchaném přestupku bez toho, ţe by byl znám skutečný pachatel přestupku; jestli má správní orgán zkoumat majetkové poměry provozovatele při uloţení sankce; jak správní orgán můţe splnit povinnost bezodkladnosti zaslání výzvy; jak řešit situace, pokud je provozovatelem osoba nezletilá, omezená ve způsobilosti k právním úkonů nebo osoba dlouhodobě neschopná pohybu; proč je břemeno důkazní ze správního orgánu přesouváno na provozovatele vozidla; zda je moţné pouţít v příkazním řízení podání vysvětlení jako důkaz a zejména proč je provozovatel zbaven práva odmítnout výpověď, pokud by jí způsobil nebezpečí stíhání sebe nebo osoby blízké, kdyţ se jedná o ústavně zaručené a přirozené právo, které má přednost před zákonem a jakýmkoli jiným právním předpisem. Výzvě zaslané provozovateli motorového vozidla jsem věnovala celou podkapitolu, neboť se mi jeví jako nejvíce problematická. Podle výzvy má totiţ provozovatel určenou částku správním orgánem uhradit v určené lhůtě bez provedeného dokazování. Pokud nesdělí, kdo vozidlo řídil (např. neudá osobu blízkou) a v přestupkovém řízení není zjištěna osoba pachatele přestupku, je proti provozovateli vedeno zkrácené řízení, bez dokazování a jednání o spáchaném přestupku a je mu zaslán mu příkaz k úhradě s tím, ţe spáchal dopravní delikt, neboť nezajistil, aby při uţití jeho vozidla byly dodrţovány pravidla silničního provozu. Tímto postupem je na provozovatele činěn nátlak, aby nevyuţil svého práva nevypovídat proti sobě nebo osobě blízké, neboť pokud svého práva vyuţije, nebude vypovídat, neuvede např. osobu blízkou a nezjistí se, kdo dopravní přestupek spáchal, bude odpovědný za přestupek, který nespáchal. Jedná se o zásah do ústavně zaručeného práva nevypovídat a porušení zásady presumce neviny judikovaný Ústavním a Nejvyšším správním soudem, tak jak jsem popsala v kapitole druhé „Ochrana lidských a procesních práv“. Problematika výzvy spočívá podle mého názoru i v tom, ţe proti výzvě zaslané provozovateli není moţný ţádný opravný prostředek přesto, ţe je provozovateli autoritativně stanovena povinnost k úhradě a jde tedy o zásah do jeho právní sféry. Ze všech shora uvedených důvodů svědčí provozovateli právo podat opravné prostředky proti rozhodnutí správního orgánu, příp. ústavní stíţnost a návrh na zrušení novely zákona o silničním provozu k Ústavnímu soudu. Kdy však můţeme očekávat rozhodnutí Nejvyššího správního soudu nebo Ústavního soudu o deliktu provozovatele motorového 51
vozidla, lze pouze polemizovat, neboť vzhledem k délce prekluzivních lhůt je podle mého názoru soudní rozhodnutí o deliktu provozovatele motorového vozidla v nedohlednu. Samotný průběh přijetí novely zákona o silničního zákona vzbuzuje pochybnosti. Nový delikt provozovatele byl do návrhu zákona začlěněn aţ pozměňovacím návrhem skupiny poslanců. Ústavně právní výbor návrh nepodpořil a Senát se ke změně zákona vyjádřil kriticky a odmítl změnu zákona v takové podobě přijmout, coţ je patrné z kapitoly čtvrté této práce. Ţádný mezinárodní dokument, smlouva, dokonce ani Smlouva o Evropské unii nehovoří o povinnosti zavést deliktní postih fyzické osoby bez zavinění, nehovoří také o jiném postihu fyzických osob v podobě, která byla přijata novelou zákona o silničním provozu a ani tento způsob nedoporučuje. Problematika zajištění bezpečnosti v silničním provozu je ponechána jednotlivým státům k vyřešení prostřednictvím jejich vnitrostátního práva. Je proto na našich zákonodárcích, zda budou respektovat demokratické principy a hodnoty našeho právního státu tzn., aby bylo právo aplikované na kaţdého občana stejně a nikdo nebyl např. tím, ţe je přestupek podřazen pod správní delikt, znevýhodňován. Nová právní úprava deliktu provozovatele motorového vozidla je podle mého názoru ústavně nekonformní, popírající zásadu presumce neviny, neboť naše Listina základních práv a svobod zaručuje právo nevypovídat proti sobě nebo osobě blízké a s tím související právo na soukromí, důstojnost i svědomí. Zavedením nového správního deliktu provozovatele dochází k nátlaku na provozovatele tím, ţe má vypovědět, kdo vozidlo řídil v době spáchání přestupku, tzn. sebeusvědčit sebe nebo tzv. „udat osobu blízkou“, neboť pokud tak neučiní, bude odpovědný za spáchaný dopravní přestupek sám. De lege ferenda bych ponechala úpravu správního trestání fyzických osob v dopravě v rámci procesně propracovanější úpravy přestupků, která chrání fyzické osoby a jejich základní lidská a procesní práva mnohem důsledněji a lépe.
52
Seznam použité literatury Publikace a články BERAN, K. Proč a kdy byla nahrazena „osoba“ právním subjektem? Časopis pro právní vědu a praxi. 2011, roč. 19, č.2. ISSN 1210-9126. BĚLOHLÁVEK, A. J. a kol. Nový občanský zákoník. Srovnání dosavadní a nové občanskoprávní úpravy včetně předpisů souvisejících. Plzeň: nakladatelství Aleš Čeněk, 2012, ISBN 978-80-7380-413-8. BOHADLO, D., POTĚŠIL, L., POTMĚŠIL, J. Správní trestátní z hlediska judikatury. Vydání první. Praha: C.H. Beck, 2013. ISBN 978-80-7400-413-1.
praxe a
BOUČKOVÁ, P., Rozsudek velkého senátu ve věci Van der Heijden v. Nizozením (stíţnost č. 42857/05). Jurisprudence, 2012, č. 5. In: ASPI [právní informační systém] Wolters Kluwer. LIT40920CZ [cit. 23. 1. 2014]. DOSTALOVÁ, J., HAVRÁNEK, J. Základy teorie práva. 1. Vydání. Brno: nakladatelství KEY PUBLISHING, 2007. ISBN 978-80-87071-21-2. FILIP, J. K některým legislativním otázkám přijetí Listiny základních práv a svobod (20. výročí). In: ASPI [právní informační systém] Wolters Kluwer. LIT37510CZ [cit. 23. 1. 2014]. FILIP, J., SVATOŇ, J., Státověda, 5. Vydání. Wolters Kluwer ČR a.s., 2011. ISBN 978-807357-685-1 HRUŠÁKOVÁ M., KRÁLÍČKOVÁ Z. České rodinné právo. 3.vydání. Brno: nakladatelství DOPLNĚK, 2006. ISBN 80-7239-192-5. KLÍMA, K. a kol. Státověda. 1. vydání. Plzeň: nakladatelství Aleš Čeněk, 2006. ISBN 8086898-989. KRÁLÍČKOVÁ Z. O příbuzenství a švagrovství. Právní rozhledy. 2013, č. 8. ISSN 12106410. MATES ,P. a kol. Základy správního práva trestního. 5.vydání. Praha: nakladatelství C. H. Beck, 2010. ISBN 978-80-7400-357-8. MATES, P., ŠEMÍK, K. Zamyšlení nad ústavností správního deliktu provozovatele vozidla. JURISPRUDENCE, 2013, č 4, 14s. ID: 44378CZ. In: ASPI [právní informační systém] Wolters Kluwer [cit. 30. 1. 2014].
53
POTĚŠIL, L. Co přinesly změny v oblasti správního trestání? Právní rádce. 2013, č .6. ISSN 1210-4817. PRÁŠKOVÁ. H., Základy odpovědnosti za správní delikty. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2013. ISBN 978-80-7400-456-8. PRŮCHA, P. Správní právo obecná část. 7.vydání. Brno: nakladatelství DOPLNĚK. 2007. ISBN 978-80-7239-207-0. PRŮCHA.P. Správní řád s poznámkami a judikaturou. 1. vydání. Praha: nakladatelství LEGES, 2012. ISBN 978-80-87576-35-9. SKULOVÁ, S. a kol. Správní právo procesní. 2. vydání, Plzeň: nakladatelství Aleš Čeněk, 2012. ISBN 978-80-7380-381-0. TELEC, I. Metodika výkladu právních předpisů. 1. Vydání. Brno: nakladatelství KARBO, 2001. ISBN 80-238-6967-1. VETEŠNÍK, P. Zkrácené řízení o některých předstupcích podle zákona o silničním provozu. Právní rozhledy. 2013, č. 6. ISSN 1210-6410. WAGNEROVÁ, Eliška a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. In: ASPI [právní informační systém] Wolters Kluwer [cit. 23. 1. 2014].
Právní předpisy Vyhláška Ministra zahraničních věcí č. 120/76Sb. o Mezinárodním paktu o občanských a politických právech . In: ASPI [právní informační systém] Wolters Kulwer ČR [cit. 30. 1. 2014]. Sdělení č. 209/1992Sb. Federálního ministerstva zahraničních věcí o Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3,5,8. In: ASPI [právní informační systém] Wolters Kluwer [cit. 23. 1. 2014]. Zákon č. 1/1993Sb., Ústava, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém] Wolters Kulwer ČR [cit. 23. 1. 2014]. Usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém] Wolters Kluwer [cit. 23. 1. 2014]. Císařský patent č. 946/1811Sb.z.s., obecný zákoník občanský, zrušen Zákonem č. 65/1965Sb. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 17.1.2014].
54
Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 17.1.2014]. Zákon č. 141/1961Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád) ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 17.1.2014]. Zákon č. 500/2004Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 17.1.2014]. Zákon č. 325/1999Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 17.1.2014]. Zákon č. 115/2006Sb., o registrovaném partnerství a o změně některých souvisejících zákonů ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 17.1.2014]. Zákon č. 117/1995Sb., o státní sociální podpoře ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 17.1.2014]. Zákon č. 283/1993Sb., o státním zastupitelství ,ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém] Wolters Kulwer ČR [cit. 17. 1. 2014]. Zákon č. 553/1991Sb., o obecní policii, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém] Wolters Kulwer ČR [cit. 17. 1. 2014]. Zákon č. 200/1990Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém] Wolters Kulwer ČR [cit. 17. 1. 2014]. Zákon č. 337/1992Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, platný ke dni 1. 1. 2011. In: ASPI [právní informační systém] Wolters Kulwer ČR [cit. 17. 1. 2014]. Zákon č. 183/2006Sb., stavební zákon, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém] Wolters Kulwer ČR [cit. 17. 1. 2014]. Zákon č. 285/2002Sb., o darování, odběrech a transplantacích tkání a orgánů a o změně některých zákonů (transplantační zákon) ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém] Wolters Kluwer [cit. 17. 1. 2014]. Zákon č. 99/1963Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém] Wolters Kluwer [cit. 23. 1. 2014]. Zákon č. 361/2000Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém] Wolters Kulwer ČR [cit. 7.2.2014]. Zákon č. 297/2011Sb., kterým se mění zákona č. 361/2000Sb. o provozu na pozemních komunikacích (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů. In.: ASPI [právní informační systém] Wolters Kulwer ČR [cit. 7.2.2014]. Zákon č. 150/2002Sb., správní řád soudní ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém] Wolters Kulwer ČR [cit. 15.2.2014] 55
Zákon č. 200/1990Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů. informační systém] Wolters Kulwer ČR [cit. 15.1.2014]
In: ASPI [právní
Zákon č. 182/1993Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Komentář. In: ASPI [právní informační systém] Wolters Kulwer ČR [cit. 20.2.2014]. Zákon č. 48/1997Sb., o veřejném zdravotním pojištění, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 23.2.2014]. Zákon č. 13/1997Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 23.2.2014]. Zákon č. 565/1990Sb., o místních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 23.2.2014]. Zákon č. 359/1999Sb., o sociálně- právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 23.2.2014]. Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 17.1.2014].
Judikatura Nález Ústavního soudu ČR, ze dne 17. 1. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 9/2000, publikovaný pod č. 8/20001 Sb.n ÚS. In: ASPI [právní informační systém] Wolters Kluwer [cit. 23. 1. 2014]. Nález Ústavního soudu ze dne 18. 2. 2010, . I ÚS 1849/08, publikovaný pod č. 30/2010 Sb.n.u. US. Nález Ústavního soudu II. ÚS 82/07 ze dne 17. 1. 2008, publikovaný pod č. 13/2008 Sb.n.u. ÚS. Nález Ústavního soudu I.ÚS 636/05 ze dne 21. 8. 2006, publikovaný pod č. 153/42 Sb.n.u.US. Nález Ústavního soudu, čj. Pl. ÚS 14/09, ze dne 25. 10. 2011, publikovaný pod č. 183/2011 Sb.n.u.US. Nález I. ÚS 163/02, ze dne 9. 11. 2004, publikovaný pod č. 169/2004 Sb.n.u.US. In.: ASPI [právní informační systém] Wolters Kulwer ČR [cit. 15.2.2014]. Nález Ústavního soudu I. ÚS 163/02, ze dne 9. 11. 2004, publikovaný pod č. 169/2004 Sb.n.u.US. In.: ASPI [právní informační systém] Wolters Kulwer ČR [cit. 15.2.2014].
56
Nález Ústavního soudu, čj. III. ÚS 3162/12-1, ze dne 24. 1. 2013. JUD 228917CZ. In.: ASPI [právní informační systém] Wolters Kulwer ČR [cit. 14.2.2014]. Nález Ústavního soudu, čj. Pl. ÚS 14/09, ze dne 25. 10. 2011, publikovaný pod č. 183/2011 Sb.n.u.US. In.: ASPI [právní informační systém] Wolters Kulwer ČR [cit. 14.2.2014]. Rozsudek Nejvyššího správního soudu, sp. zn. 1 As 34/2010-73, ze dne 9. 9. 2010. In.: ASPI [právní informační systém] Wolters Kluwer [cit. 30. 1. 2014 Rozsudek NSS čj. 4Ads 44/2010-132 ze dne 30. 12. 2010. JUD192076CZ. In: ASPI [právní informační systém] Wolters Kluwer [cit. 30. 1. 2014]. Rozsudek NSS, čj. 7As 27/2008-76 ze dne 21. 8. 2008. JUD139564CZ. In: ASPI [právní informační systém] Wolters Kluwer. LIT40920CZ [cit. 30. 1. 2014]. Rozsudek NSS, čj. 4As 28/2006-65, ze dne 22. 3. 2007, publikovaný pod č. č. 1658/2008 Sb.NSS. Rozsudek NSS 6As 1/2008-48, ze dne 20. 11. 2008. JUD146253CZ. . In.: ASPI [právní informační systém] Wolters Kulwer ČR [cit. 15.2.2014]. Rozsudek NSS 9Afs 21/2010-84, ze dne 12. 8. 2010. JUD 182902CZ. In.: ASPI [právní informační systém] Wolters Kulwer ČR [cit. 15.2.2014]. Rozsudek rozšířeného senátu NSS čj. 6A 25/2002-42, ze dne 23. 3. 2005, publikový pod č. 906/2006.Sb. NSS. In. ASPI [právní informační systém] Wolters Kulwer ČR [cit. 15.2.2014]. Rozsudek NSS čj. 1As 32/2006-99, ze dne 28. 3. 2007, publikovaný pod č. 1275/2007Sb. NSS. In: ASPI [právní informační systém] Wolters Kluwer ČR [cit. 20131201]. Rozsudek NSS ze dne 29. 12. 2004, č.j. 6As 49/2003-46, publikovaný pod č. 505/2005Sb. NSS. In: ASPI [právní informační systém] Wolters Kluwer ČR [cit. 20131201]. Rozsudek NSS čj. 4As 28/2006, ze dne 22. 3. 2007, publikovaný pod č. 1658/2008 Sb. NSS. In.: ASPI [právní informační systém] Wolters Kulwer ČR [cit. 15.1.2014]. Rozsudek NSS čj. 2As 40/2007, ze dne 9. 11. 2007. JUD 104492CZ. In.: ASPI [právní informační systém] Wolters Kulwer ČR [cit. 15.1.2014]. Rozsudek NSS čj. 2As 3/2004, ze dne 22. 4. 2004, publikovaný pod č. 309/2004 Sb. NSS. In.: ASPI [právní informační systém] Wolters Kulwer ČR [cit. 15.1.2014].
57
Elektronické prameny RADVANOVÁ, S. Portrét rodiny (na pozadí právního řádu). Sborník referátů z 11. Celostátního kongresu k sexuální výchově, Pardubice 2003. Uveřejněno Společností pro plánování rodiny a sexuální výchovy, Praha 7, U Topíren 2. [cit. 14. 2. 2014] Dostupné: http://www.planovanirodiny.cz/view.php?cisloclanku=2006030805 VEDRAL J. a kol. Metodická pomůcka pro přípravu návrhu právních předpisů (I. část), Definice a uţívání pojmů u právních předpisů 7s. [cit. 15.2.2014] Dostupné na: http://www.vlada.cz/cz/ppov/lrv/dokumenty/metodicka-pomucka-pro-pripravunavrhu-pravnich-predpisu-i--cast-16075/. Legislativní pravidla vlády [cit. 30. 1. 2014]. Dostupné na: http://www.vlada.cz/assets/jednani-vlady/legislativni-pravidla/LPV_uplnezneni.pdf Důvodová zpráva k zákonu č. 411/2005Sb., změna zákona o pozemních komunikacích. LIT25687CZ. In: ASPI [právní informační systém] Wolters Kluwer [cit. 30. 1. 2014]. Seminář ministerstva dopravy dne 27. 1. 2011 na téma legislativních změn v silniční dopravy [cit. 7.2.2014]. Dostupné: http://www.osbid.cz/2011/02/osbid-na-seminari-md-k-osobe-blizke-2http://
Poslanecká sněmovna parlamentu ČR, 4 období, 2002-2006, sněmovní tisk 576. Novela z. o provozu na pozemních komunikacích – EU, digitální knihovny, stenoprotokoly, 33. schůze, 23. 6. 2004. [cit. 7.2.2014] Dostupné: http://www.psp.cz/eknih/2002ps/stenprot/index.htm Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR, Směmovní tisk 300. [cit. 20.2.2014].
Poslanecká sněmovna
6. období, 2010-2013,
Dostupné: http://www.psp.cz/sqw/historie.sqw?O=6&T=300
Poslanecký návrh změny silničního zákona k zavedení nového deliktu provozovatele motorového vozidla [cit. 20.2.2014]. Dostupné na: http://www.humlstanislav.cz/snemovna/legislativa- osoba-blizká//
Parlament ČR. 10. schůze Senátu dne 22. 7. 2011 o novele zákona č. 297/2011Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů ve znění pozdějších předpisů. [cit. 20.2.2014]. Dostupné na: http://www.senat.cz/xqw/xervlet/pssenat/htmlhled?action=doc&value=60987 58
Ministerstvo dopravy ČR. BESIP. Národní strategie bezpečnosti silničního provozu na období 2011-2020, 9-10s. Strategie podle usnesení č. 559 Vlády ČR, ze dne 10. 8. 2011 [cit. 20.2.2014]. Dostupné: http://www.ibesip.cz/data/web/soubory/nsbsp-2011-2020-formatovani-ii.pdf
59