Masarykova univerzita Filozofická fakulta
Ústav české literatury a knihovnictví Literatura a mezikulturní komunikace
Bc. Lucie Kopalová
Artušovské legendy v Pánovi prstenů Magisterská diplomová práce
Vedoucí práce: Mgr. Luisa Nováková, Ph.D.
2015
Prohlašuji, ţe jsem magisterskou diplomovou práci Artušovské legendy v Pánovi prstenů vypracovala samostatně pod vedením Mgr. Luisy Novákové, Ph.D., a uvedla v ní všechny pouţité literární a jiné odborné zdroje v souladu s právními předpisy, vnitřními předpisy Masarykovy univerzity a vnitřními akty řízení Masarykovy univerzity a Filozofické fakulty Masarykovy univerzity.
V Brně dne
_________________________________
Poděkování Na tomto místě chci poděkovat Mgr. Luise Novákové, Ph.D., za trpělivost, cenné rady a připomínky v průběhu psaní této práce. Díky patří také rodině a přátelům za jejich neutuchající podporu a pomoc po celou dobu mého studia.
Anotace Předkládaná diplomová práce se zabývá odrazem cyklu artušovských legend v díle J. R. R. Tolkiena, konkrétně se zaměřuje na autorovu trilogii Pán prstenů. Práce se dělí na dvě části, přičemţ první oddíl nastiňuje autorův ţivot, inspirační vlivy a následně postihuje artušovské legendy a jejich stručný vývoj. Zabývá se i Thomasem Malorym a jeho Artušovou smrtí. Druhou část tvoří praktická analýza reflexe artušovské látky v Pánovi prstenů, která je cílena nejen na vybrané postavy z Tolkienovy trilogie, ale také na zvolené shodné motivy.
Abstract The thesis deals with the reflection of the Arthurian legends in the J. R. R. Tolkien‟s trilogy The Lord of the Rings. The work is divided into theoretical and practical sections. The first part outlines author‟s life, his sources of inspiration and influence, and the brief course of the Arthurian legends. It contains information about Thomas Malory and his Arthur’s death as well. The second part analyses the reflection of the Arthurian legends in The Lord of the Rings in practice and it is aimed at the chosen characters and at the same themes presented in both works.
Klíčová slova J. R. R. Tolkien, Pán prstenů, artušovské legendy, Thomas Malory, Artušova smrt, mytologie, reflexe, postavy, motivy
Keywords J. R. R. Tolkien, The Lord of the Rings, Arthurian legends, Thomas Malory, Arthur‟s death, mythology, reflection, characters, themes
Obsah 1
Úvod................................................................................................................. 1
2
J. R. R. Tolkien a zdroje inspirace ............................................................... 6
3
4
2.1
Ţivot J. R. R. Tolkiena.............................................................................. 6
2.2
Víra a mytologie v Tolkienově díle .......................................................... 9
Artušovské legendy a Thomas Malory ....................................................... 17 3.1
Stručný vývoj artušovských legend ........................................................ 17
3.2
Thomas Malory – Artušova smrt ........................................................... 21
Odraz artušovských legend v Pánovi prstenů ............................................ 26 4.1
Postavy .................................................................................................... 28
4.1.1
Aragorn ............................................................................................ 29
4.1.2
Frodo ............................................................................................... 32
4.1.3
Gandalf ............................................................................................ 38
4.1.4
Sauron .............................................................................................. 42
4.2
Motivy..................................................................................................... 46
4.2.1
Meč .................................................................................................. 47
4.2.2
Prsten ............................................................................................... 50
4.2.3
Společenstvo .................................................................................... 53
4.2.4
Stezky Mrtvých a odjezd na Západ ................................................. 56
5
Další možné inspirace artušovskou látkou v Pánovi prstenů.................... 62
6
Závěr ............................................................................................................. 68
Seznam pramenů a literatury ............................................................................. 74
1
Úvod Tématem této diplomové práce jsou Artušovské legendy v Pánovi
prstenů. Podrobněji se zaměříme na cyklus artušovských legend a na to, jakým způsobem se promítl do nejslavnějšího díla J. R. R. Tolkiena, trilogie Pán prstenů. Za cíl zkoumání jsme si zvolili artušovské legendy zejména proto, ţe v kontextu Tolkienova díla jim není věnována výraznější pozornost a nejsou tak zevrubně studovány jako třeba severská mytologie, která je u odborníků na Tolkienovo dílo velmi oblíbená. Severské mytologii bylo věnováno uţ mnoho studií. Přestoţe cyklus artušovských legend nemůţeme povaţovat za hlavní Tolkienův inspirační zdroj, jeho určitý odraz v Pánovi prstenů najít můţeme. S tímto konstatováním se pojí hypotéza diplomové práce. Chceme se ptát: Do jaké míry ovlivnily Tolkiena v tvorbě artušovské legendy, respektive zda lze jejich variace najít v Pánovi prstenů? Naším primárním textem je tedy trilogie Pán prstenů, přičemţ pracujeme s překladem Stanislavy Pošustové. Tu srovnáme s cyklem artušovských legend. Za stěţejní dílo tohoto okruhu povaţujeme nejkomplexněji zpracované příběhy, konkrétně Artušovu smrt od Thomase Maloryho. Ta nám poslouţí pro srovnání. Vyuţijeme i Pana Gawaina a Zeleného rytíře, ale převáţně se budeme opírat o jiţ zmíněnou Artušovu smrt, zejména v překladu Ivoryho Rodrigueze. V rámci analýzy Pána prstenů z hlediska odrazu artušovských legend kontextuálně pouţijeme i další Tolkienova díla, jako jsou Silmarillion nebo Hobit. Práce je rozdělena na dvě hlavní části. První představuje teoretický a literárně historický rámec, zaměřuje se na J. R. R. Tolkiena jako na člověka a spisovatele a akcentuje jeho snahu vytvořit vlastní mytologii pro Anglii. Součástí této části je pohled na inspirační zdroje, náboţenské přesvědčení autora a na jednotlivá význačná díla mytologického rázu, jako jsou Starší a Mladší Edda, Kalevala, Píseň o Nibelunzích, nebo třeba Beowulf. Vyuţíváme publikací zkoumajících danou problematiku od
1
H. Carpentera, V. Ferrého, C. Matthewsové, D. Daye, R. I. Page a dalších. Samostatnou kapitolu věnujeme artušovským legendám, nastíníme jejich vývoj a připomeneme stěţejní díla z tohoto okruhu. Jak uţ bylo zmíněno, zabýváme se i Thomasem Malorym a jeho Artušovou smrtí. V kapitole o
problematice
artušovských
legend
čerpáme
zejména
z
prací
E. Archibaldové a A. Puttera, dále také N. Lacyho, D. Mancoffové nebo G. Ashe. Druhá část diplomové práce přináší praktickou analýzu Pána prstenů a zaměřuje se na reflexi artušovských legend v daném díle. Vytyčení základního společného rysu Tolkienova Pána prstenů a Maloryho Artušovy smrti nám poslouţí jako základ k hlubšímu zkoumání samotného odrazu artušovských legend v Pánovi prstenů. Předmětem našeho zájmu jsou především vybrané postavy z Tolkienovy trilogie (Aragorn, Frodo, Gandalf a Sauron), na nichţ lze dokázat vliv zmiňovaných legend, a také vybrané motivy, které se vyskytují v obou dílech (meč, prsten, Společenství, Stezky Mrtvých a odjezd na Západ). Rozsah diplomové práce neumoţňuje obsáhnout v analýze všechny motivy a všechny postavy Tolkienovy trilogie, přesto některé moţné další odkazy k artušovským legendám v Pánovi prstenů v závěru alespoň naznačíme. V diplomové práci pouţíváme termíny, které by vzhledem k povaze tématu bylo vhodné definovat hned v úvodu. Tolkienovo dílo je zaloţeno na mytologii a mýtech. Výraz mýtus pochází z řeckého mythos, coţ znamená smyšlené vypravování nebo příběh. Dagmar Mocná a Josef Peterka jej v Encyklopedii literárních žánrů definují jako: „Symbolické vyprávění vyjadřující víru v plnost a celistvost nadčasového řádu.“1 Ladislava Lederbuchová v Průvodci literárním dílem: výkladový slovník základních pojmů literární teorie podrobněji přibliţuje jeho protagonisty: „Mýtus, téţ báje – jeden z nejstarších epických ţánrů, jeho hrdinou je nadpřirozená bytost – bůh, 1
MOCNÁ, Dagmar, PETERKA, Josef. Encyklopedie literárních žánrů. Praha: Paseka, 2004, s. 400.
2
polobůh […], démon. Bozi jsou personifikováni, a přestoţe mají nadlidskou moc, mají lidské potřeby, radosti i starosti […].“2 Slovník literární teorie Štěpána Vlašína poskytuje poměrně jednoduchou, přesto výstiţnou definici, jeţ spojuje obě předchozí: „Mýtus, téţ báje, fabulovaný útvar vypovídající o historii bohů a povaze světa, člověka i o jiných přírodních jevech a sociálních reáliích.“3 Mýty4 se nejprve předávaly v ústní tradici, teprve později byly zaznamenávány písemně. Všeobecně se nevyhýbaly ani v moderní době často tabuizovaným tématům ţivota a smrti. Obojí bylo povaţováno za pouhou fázi, jíţ musí duše projít. Smrt ale nepředstavovala definitivní konec existence. Větší soubory mýtů různého původu jsou známy pod pojmem mytologie. Ladislava Lederbuchová definuje mytologii jako: „[…] soubor mýtů (bájí), sjednocený obrazem výkladu světa.“5 Mytologie je duchovním základem filozofie, náboţenství, morálky, literatury i vědy dávných kultur. Jitka Vlčková ve své publikaci Encyklopedie keltské mytologie nahlíţí na mytologii o něco komplexněji. Tvrdí, ţe mytologie je věda, která se zabývá nejen odborným výzkumem původu a obsahu mýtů, ale současně zahrnuje i tradované podání o víře a náboţenském kultu daného národa. Kaţdý národ pak má svou specifickou mytologii.6 Dílo J. R. R. Tolkiena je ţánrově jedním z nejtypičtějších příkladů fantasy. Termínu fantasy je ale nadřazen termín fantastická literatura, jejţ je třeba napřed vymezit. Pojem fantastická literatura zpravidla souhrnně označuje tři základní ţánry: science-fiction, horor a fantasy. Slovník literární teorie poskytuje velmi obecnou definici fantastické literatury a vnímá ji jako: „[…] souhrnné označení literárního díla, vytvářejícího obraz skutečnosti za pomoci prvků smyšlených, tj. takových, které neodpovídají běţné zkušenosti ani obecně platnému pojetí a nazírání 2
LEDERBUCHOVÁ, Ladislava. Průvodce literárním dílem: výkladový slovník základních pojmů literární teorie. Jinočany: H&H, 2002, s. 204. 3 VLAŠÍN, Štěpán. Slovník literární teorie. Praha: Československý spisovatel, 1984, s. 241. 4 Encyklopedie literárních žánrů poskytuje ještě podrobnější rozbor mýtu, zaměřuje se na jeho dělení, a rozebírá vývoj, tradici předávání, i mýtus v české literatuře, včetně adekvátních ukázek. MOCNÁ, Dagmar, PETERKA, Josef. Op. cit., s. 400–413. 5 LEDERBUCHOVÁ, Ladislava. Op. cit., s. 204. 6 VLČKOVÁ, Jitka. Encyklopedie keltské mytologie. Praha: Libri, 2002, s. 7.
3
světa.“7 Ivan Adamovič ve Slovníku literární fantastiky a science-fiction poskytuje náhled na fantastickou literaturu jako na literaturu, v níţ zobrazený svět není kompatibilní s přirozeným světem kaţdodenní zkušenosti a děj vybočuje z rámce nám známé reality,8 a v uţším smyslu se pak fantastika zaměřuje na příběh, kde je podle něj „přítomen prvek nadpřirozena“ (magie, spiritismu apod.)9. Jiţ výše bylo zmíněno, ţe fantasy je jedním z ţánrů fantastické literatury. Mocná a Peterka ve Slovníku literárních žánrů nabízí poměrně výstiţnou definici fantasy. Podle nich jde o „populární ţánr iracionální fantastiky s tematickými zdroji v mýtu a středověké romanci“.10 Pro fantasy je charakteristický motiv cesty, který můţeme mnohdy povaţovat za stěţejní téma. Taktéţ je pro ni typické vnitřní vyzrávání hrdiny. Jednotlivé postavy se jako hrdinové nenarodí, ale stávají se jimi teprve postupně. Současně mnohdy tematizuje jakousi lidskou touhu po záhadách, mystice a magii. Kanadský kritik a spisovatel John Clute se rovněţ zabýval fantasy světy a vytvořil poměrně obsáhlou a dobře uplatnitelnou definici: „Fantasy je vnitřně soudrţné vyprávění. Pokud se odehrává v tomto světě, vypráví příběh, který je v námi vnímaném světě neuskutečnitelný; pokud se odehrává v jiném světě, jde o svět neuskutečnitelný, třebaţe příběhy, jeţ se v něm odehrávají, mohou být v jeho rámci moţné.“11 Fantasy je značně dynamický ţánr, který se velmi rychle vyvíjí, roste a transformuje do dalších podţánrů. Na tomto místě vyuţijeme subţánrové rozdělení Ivana Adamoviče na: high fantasy, heroic fantasy, meč a magie, dark a science fantasy, a fantasy historickou a městskou.12
7
VLAŠÍN, Štěpán. Op. cit., s. 109. ADAMOVIČ, Ivan. Slovník české literární fantastiky a science fiction. Praha: R3, 1995, s. 6. 9 ADAMOVIČ, Ivan. Op. cit., s. 6. 10 MOCNÁ, Dagmar, PETERKA, Josef. Op. cit., s. 187. 11 ADAMOVIČ, Ivan: Léčba krajiny fantasy aneb Clutův pokus o novou teorii ţánru. Ikarie. 1999, č. 7, s. 47–48. 12 ADAMOVIČ, Ivan. Slovník české literární fantastiky a science fiction. Op. cit., s. 46. 8
4
J. R. R. Tolkiena můţeme zařadit právě mezi autory high fantasy. High fantasy se odehrává výhradně ve fikčním světě a ústředním tématem bývá boj dobra a zla, v mnoha ohledech můţe připomínat i mýtus. Uvedené krátké shrnutí slouţí především pro zasazení Tolkienova díla do literárního ţánru. Zahrnuli jsme do něj taktéţ pojmy, které se k jeho tvorbě přímo vztahují, protoţe mytologie všudypřítomně a přirozeně prostupuje Tolkienovy příběhy a autor z ní plynule vychází.
5
2
J. R. R. Tolkien a zdroje inspirace
2.1
Život J. R. R. Tolkiena
John Ronald Reul Tolkien se narodil roku 1892 v jihoafrickém Bloemfonteinu jako první ze dvou synů Arthura Reula Tolkiena a Mabel Tolkienové, rozené Suffieldové. Své rané dětství trávil v jiţní Africe, ale „bylo zřejmé, ţe horko Rolandovu zdraví velmi škodí. Bylo třeba jej nějak dostat do chladnějšího ovzduší“13. Proto se začátkem dubna 1895 s matkou a mladším bratrem Hilarym vrátil zpět do Anglie. Otec však musel kvůli svým obchodům zůstat v Africe, kde zemřel na revmatickou horečku 15. února 1896. Tolkienovi zůstala na otce jediná jasná vzpomínka: „Ronald pozoroval otce, jak maluje barvou na víko rodinného kufru A. R. Tolkien.“14 Po manţelově smrti se Tolkienova matka s oběma syny přestěhovala do vesničky Sarehole. „Na Ronalda mělo toto stěhování hluboký a trvalý účinek. Právě ve věku, kdy se jeho obraznost rozvíjela, octl se na anglickém venkově.“15 Mabel převzala zodpovědnost za výuku svých synů a začala je učit doma. Tolkien uţ ve čtyřech letech uměl číst a brzy se naučil i plynule psát. Jiţ od dětství se u něj projevovalo znatelné nadání pro jazyky a velmi jej zajímaly pohádky a mýty. Matka také oba chlapce přivedla k římskokatolické církvi, a právě víra se stala jedním z inspiračních zdrojů Tolkienových děl a měla v jeho ţivotě důleţité místo. Kdyţ Tolkien v roce 1904 dosáhl dvanácti let, zemřela mu i matka. Byla jeho prvním učitelem a bezmezně podporovala jeho zvídavost a touhu po vědění. Po její smrti zůstal Tolkien i s bratrem v poručnictví rodinného přítele, katolického kněze Francise Xaviera Morgana. Začátkem září roku 1900 začal J. R. R. Tolkien studovat prestiţní střední
birminghamskou
Školu
krále
Edwarda,
jednu
z nejlepších
vzdělávacích institucí v okolí. „Ronald Tolkien měl zjevné jazykové 13
CARPENTER, Humphrey. J. R. R. Tolkien: Životopis. Praha: Mladá fronta, 1993, s. 22. CARPENTER, Humphrey. J. R. R. Tolkien: Životopis. Op. cit., s. 22. 15 CARPENTER, Humphrey. J. R. R. Tolkien: Životopis. Op. cit., s. 26. 14
6
schopnosti – to viděla uţ jeho matka – a Škola krále Edwarda mu poskytla ideální prostředí, kde se mohly jeho schopnosti rozvinout.“16 Tam se plně projevovalo, jak nadaný je Tolkien student, a rovněţ se ukázalo, ţe má předpoklady pro akademické studium. V průběhu studia se Tolkien stal členem klubu Č. K. B. S., jehoţ název je sloţen ze dvou sousloví: Čajový klub a Barrowovská společnost17. Během klubových setkání vyprávěl Tolkien svým přátelům příběhy ze severské Ságy o Völsunzích, recitoval jim Pana Gawaina a Zeleného rytíře, anebo Beowulfa. Spoustu času věnoval rovněţ školní Debatní společnosti,18 kde se taktéţ projevovala jeho láska ke slovu k a jazyku. Tolkien během studia na Škole krále Edwarda potkal mnoho váţených přátel a seznámil se také se svou ţivotní láskou a budoucí manţelkou Edith Brattovou. Roku 1911 získal stipendium na Exeterské koleji v Oxfordu, kde pokračoval ve studiu. Škola se stala středobodem jeho ţivota a místem, kde poprvé od smrti matky našel skutečný domov. Zde Tolkien zaţil jedno z nejšťastnějších období. Velmi důleţitou osobou, jeţ měla na jeho tvorbu vliv a jejíţ dílo ho v mnohém inspirovalo, byl profesor filozofie Joseph Wright: „Jako učitel přenesl Wright na Tolkiena své obrovské nadšení pro filologii, […] Wright byl vţdycky náročný učitel, a právě to Tolkien potřeboval. […] Byl to někdo, kdo mu mohl říci, ţe se musí ještě hodně učit. Přitom ho Joe Wright povzbuzoval, aby projevoval iniciativu.“19 Změnu do Tolkienova ţivota přinesl počátek války v roce 1914, kdy skončilo šťastné období. I přes problematickou dobu, v níţ se mnoho jeho přátel a známých dobrovolně hlásilo nebo bylo odvedeno do armády, nechtěl Tolkien jen tak opustit univerzitu a přerušit tím pro něj důleţitá 16
CARPENTER, Humphrey. J. R. R. Tolkien: Životopis. Op. cit., s. 37. Čajový klub byla neoficiální skupina vzniklá kolem knihovny Školy krále Edwarda. Tolkien byl jedním ze studentů, kteří ji měli na starost. Členové si v knihovně začali vařit čaj (proto Čajová společnost) a vedli dlouhé diskuze o literatuře. Během léta a uzavření školní knihovny se členové přesunuli na čaj do Barrow v Corporation street, odtud pochází název Barrowovská společnost. CARPENTER, Humphrey. J. R. R. Tolkien: Životopis. Op. cit., s. 47. 18 Ve Škole krále Edwarda se mnoho času věnovalo debatám v latině, pro Tolkiena však byla příliš jednoduchá a tak přednášel své příspěvky v řečtině. CARPENTER, Humphrey. J. R. R. Tolkien: Životopis. Op. cit., s. 49. 19 CARPENTER, Humphrey. J. R. R. Tolkien: Životopis. Op. cit., s. 56. 17
7
studia. Chtěl v Oxfordu zůstat tak dlouho, dokud studium nedokončí, a hledal způsob, jak dosáhnout svého: „Trochu se rozveselil, kdyţ se dozvěděl o existenci programu, podle něhoţ by mohl absolvovat bojovou přípravu na univerzitě, ale nástup k vojsku odloţit, dokud nedostuduje. Přihlásil se na ni.“20 Jen o rok později získal titul první třídy ze závěrečné zkoušky z anglického jazyka a literatury. Právě tímto úspěchem si zaručil budoucí zaměstnání na univerzitě i po válce. V roce 1916 se oţenil s Edith, zaloţili rodinu a nastoupil k armádě. Ve válce padlo mnoho jeho známých a sám Tolkien strávil většinu roku 1917 v nemocnici kvůli zákopové horečce, jíţ se nakazil. Po válce odešel Tolkien s Edith a syny do Leedsu, kde se roku 1924 stal profesorem na tamější univerzitě. Kromě přednášek se věnoval práci na slovníku a tvorbě vlastních příběhů a básní. O rok později vyměnil univerzitu v Leedsu za Oxford, kde mu bylo nabídnuto místo profesora anglosaštiny. Jeho rodina se vzápětí ještě rozrostla. Tolkien svým dětem předčítal vlastní příběhy a předurčil tak cestu nejmladšího syna Christophera, který pokračoval v otcově práci, zrevidoval jeho díla a po otcově smrti některá dosud nevydaná vydal. V roce 1937 Tolkienovi vyšla první kniha Hobit, ta však byla vnímána jako dětská literatura. „Kniha pro děti to totiţ je. Přestoţe byla vtaţena do jeho mytologie, Tolkien nepřipustil, aby příliš zváţněla nebo dokonce získala dospělý tón, ale drţel se svého původního záměru pobavit vlastní a snad i cizí děti.“21 Vzhledem k velkému úspěchu Hobita byl Tolkien poţádán o to, aby napsal pokračování, a tak začal pracovat na Pánovi prstenů. Postupně se nořil čím dál hlouběji do svého světa a rozhodl se propojit Hobita i Pána prstenů s příběhy jím jiţ dávno stvořené mytologie a legend (později známé jako Silmarillion). Právě Hobit a Pán prstenů jsou jediná dvě ucelená díla, která autor připravil a předal k vydání, i kdyţ s nimi díky svému perfekcionismu nikdy nebyl zcela spokojen. U ostatních příběhů své mytologie nespěchal s dokončením a raději měnil, revidoval a přepisoval. Vedla ho k tomu nejen výše zmíněná touha po 20 21
CARPENTER, Humphrey. J. R. R. Tolkien: Životopis. Op. cit., s. 70. CARPENTER, Humphrey. J. R. R. Tolkien: Životopis. Op. cit., s. 160.
8
dokonalosti, ale také obava, ţe by nakonec jím vytvořený svět musel opustit. Roku 1945 naposledy změnil katedru a místo profesora anglosaštiny v Oxfordu začal vyučovat anglický jazyk a literaturu. Zde setrval aţ do svého odchodu do penze v roce 1959, poté se s Edith přestěhovali do Bournemouthu. V roce 1971 zemřela Tolkienovi manţelka, a tento pozoruhodný muţ a vynikající spisovatel ji 2. září 1973, ve věku jednaosmdesáti let, následoval.22
2.2
Víra a mytologie v Tolkienově díle Křesťanská víra sehrála v Tolkienově ţivotě velmi významnou roli.
Se svým přítelem C. S. Lewisem vedl Tolkien dlouhé teologické diskuze a během nich se dostali i k tématu mytologie a pravdivosti mýtů. Lewis zastával názor, ţe mýty jsou lţi. Tolkien mu jeho tvrzení vyvracel argumentem, ţe jako bytosti pocházíme od Boha a tedy mýty, které vytváříme, i kdyţ v mnoha případech obsahují nepřesnosti či nesmysly, budou nevyhnutelně zrcadlit i fragment čisté boţí pravdy.23 V Tolkienově případě se jednalo o víru v tzv. vnitřní pravdivost mytologie, která se stala ústřední myšlenkou jeho spisovatelské filozofie, a je jádrem jednoho z jeho děl, Silmarillionu. Svému příteli C. S. Lewisovi danou problematiku vysvětlil tímto způsobem:
„Říkáš strom, pravil, a dál o tom slově nepřemýšlíš. A nebyl to strom, dokud ho tak někdo nepojmenoval. […] Tím, ţe věci takhle pojmenováváš a popisuješ, vynalézáš jen své vlastní pojmy o nich. A stejně jako je řeč vynálezem o předmětech a myšlenkách, tak je mýtus vynálezem o pravdě. Pocházíme 22
Společnost přátel díla pana J. R. R. Tolkiena. [online]. 1999, [cit. 2015-3-5]. Dostupné z:
. 23 CARPENTER, Humphrey. J. R. R. Tolkien: Životopis. Op. cit., s. 133.
9
z Boha, a mýty, které utkáváme, ačkoliv obsahují bludy, nevyhnutelně budou zrcadlit i štěpinku pravého světla, věčné pravdy, která je u Boha. Ano, jen vytvářením mýtů, jen tím, ţe se stane přitvořitelem a vymýšlí příběhy, můţe člověk aspirovat na stav dokonalosti, který znal před svým pádem.“24
V Silmarillionu Tolkien podává obraz jediného Boha, Stvořitele, jehoţ absolutní moc dá vzniknout celému světu. Při vytváření daného světa jsou mu nápomocny andělské bytosti zvané Valar.25 Z těchto bytostí jedna propadne zlu a touze po vytváření vlastních zemí a nadvládě nad ostatními. Jméno tohoto Valy je Melkor a dá se relativně snadno připodobnit ke křesťanskému motivu padlého anděla – ďábla. Přesto se však Tolkien bránil označování svých děl za jakékoliv alegorie, včetně alegorií náboţenských, ať se jiţ jednalo o výše zmíněný Silmarillion nebo třeba Pána prstenů. Tolkien důsledně rozlišoval mezi alegorií a aplikací.26 Vincent Ferré v díle Na březích Středozemě přímo uvádí Tolkienův postoj k alegorii, který sám autor napsal do předmluvy k anglickému vydání Pána prstenů:
„[…] alegorie ve všech svých projevech [mi je] srdečně protivná […]. Myslím, ţe mnozí si pletou aplikaci a alegorii; základem první je však čtenářova svoboda, kdeţto základem druhé je cílevědomé autorovo řízení.“27
Tolkien svá díla povaţoval za aplikaci, a i proto se některým mohlo zdát nepochopitelné srovnávání jím vymyšleného světa s křesťanstvím, jelikoţ v jeho tvorbě není křesťanský Bůh explicitně uctíván. Carpenter v Životopise k této problematice uvádí: „Silmarillion je dílem hluboce náboţného člověka. Neprotiřečí křesťanství, ale doplňuje jej. V legendách
24
CARPENTER, Humphrey. J. R. R. Tolkien: Životopis. Op. cit., s. 133. Podrobněji je problematika Ilúvatara a Valar popisována v Silmarillionu, konkrétně v kapitole „Ainulindalë – Hudba Ainur“. TOLKIEN, J. R. R. Silmarillion. Praha: Argo, 2008, s. 7–15. 26 TOLKIEN, J. R. R. Netvoři, kritikové a jiné eseje. Praha: Argo, 2006, s. 143. 27 FERRÉ, Vincent. Na březích Středozemě. Praha: Mladá fronta, 2006, s. 82. 25
10
není uctívání Boha, ale Bůh tam rozhodně je, v Silmarillionu výslovněji neţ v díle, které z něj vyrostlo, v Pánovi prstenů.“28 Do své tvorby Tolkien promítá velké mnoţství křesťanských motivů, ať se jiţ jedná o motiv sebeobětování, návrat ze smrti, či zmrtvýchvstání nebo odpuštění. Tolkienovo niterně proţité křesťanství tedy zcela přirozeně prostupuje jeho tvorbou a vytváří etický a morální kodex hrdinů, do kterého patří i pokušení mocí a zlem, či překonání svodů a překáţek. Nebylo to jen křesťanství, které se odráţelo v jeho díle. Tolkien měl i nebývale silný osobní vztah k mytologii, jehoţ reflexe je patrná v tvorbě vlastních mýtů. Krásu prastarých příběhů a legend nadšeně objevoval uţ za studentských let. Staré písemné památky zkoumal i během svého působení na Oxfordské univerzitě na postu profesora anglosaštiny, kde si stále častěji uvědomoval, jak je jeho země z tohoto hlediska chudá:
„Od mládí mě mrzela chudoba mé vlastní milované země: neměla ţádné vlastní příběhy, přinejmenším ne v kvalitě, jakou jsem hledal a nalézal v pověstech jiných zemí. Byly tu pověsti řecké, keltské, románské, německé, skandinávské a finské; avšak ţádné anglické, aţ na laciné kníţky pohádek.“29
Tolkien chtěl vytvořit vlastní mytologii pro Anglii a vrátit tak své milované vlasti mýty, o které ji připravil nepříznivý historický vývoj. S touto myšlenkou si ostatně pohrával jiţ od svých studentských let a postupem času ji jen více rozvíjel:
„Nesmějte se! Ale kdysi (uţ mi dávno spadl hřebínek) jsem měl v úmyslu dát dohromady útvar víceméně propojených pověstí, od velkých kosmologických po romantické pohádkové příběhy – aby ty větší stály na menších, které se dotýkají země, a menší aby čerpaly nádheru z obrovitého pozadí – jeţ bych prostě mohl věnovat: Anglii, mé vlasti…“30
28
CARPENTER, Humphrey. J. R. R. Tolkien: Životopis. Op. cit., s. 87. DAY, David. Tolkienův Prsten. Praha: Mladá fronta, 2001, s. 12. 30 CARPENTER, Humphrey. J. R. R. Tolkien: Životopis. Op. cit., s. 85–86. 29
11
Tolkien měl v plánu vykreslit některé z velkých příběhů své vlastní mytologie a historie a plně a tematicky je uzavřít, některé měl však v plánu naopak nechat pouze načrtnuté a zařazené v celkovém plánu. Carpenter vysvětluje jeho záměry a důleţitost toho, aby byly jednotlivé příběhy svázány s majestátním celkem a zapadaly do sebe, navzájem se doplňovaly a rozvíjely. Touţil po vytvoření komplexní mytologie, přesto chtěl zároveň nechat prostor pro jiné ruce i mysl, které by rozvíjely jeho odkaz dál.31 Současně věřil, ţe mytické příběhy jsou v určitém smyslu ztělesněním hluboké pravdy a ţe v záblescích mohou často stejně pravdivě vyjádřit vnitřní zkušenost člověka. Povšiml si, jak tyto zmíněné záblesky pravdy, které dokáţe občas evokovat mytologie i literatura, hluboce působí na lidské city a představy. Sám chtěl věřit, ţe by i jeho vyprávění mohla pro někoho na okamţik odhalit nepolapitelnou podstatu mýtu. O tajemné moci příběhů napsal ve své eseji O pohádkách: „Takové příběhy mají dnes mytický či absolutní (nedefinovatelný) účinek […], takové příběhy otevírají dvířka do Jiného času, a pokud vejdeme, byť jen na chvilinku, ocitneme se mimo náš čas a snad i mimo Čas vůbec.“32 Záměry týkající se vytvoření vlastní mytologie pro Anglii se Tolkienovi do určité míry podařily. Toto tvrzení dokládá mnoţství čtenářů, které jeho svět i fantazie okouzlili do té míry, ţe i po desítkách let se jeho knihy stále čtou a vydávají ve vysokých nákladech. Lidé jsou i nadále ochotni přicházet s novými interpretacemi Tolkienových příběhů, ačkoliv nelze tvrdit, ţe jím vytvořený svět plný hobitů, elfů a dalších ras bychom mohli povaţovat za skutečný mytický předobraz Anglie. Tolkienova fantazie a jeho svět se staly pro mnoho lidí vzorem k vytvoření vlastních literárních a výtvarných děl. Vznikaly a vznikají dramata, divadelní a rozhlasové hry, písně, stejně jako příběhy psané Tolkienovými fanoušky, tzv. fanfiction. J. R. R. Tolkien čerpal pro svou tvorbu motivy nejen ze severských, germánských a keltských mýtů, ale rovněţ z dalších mytologií a pověstí. S přihlédnutím k inspiračním zdrojům by bylo zdánlivě snadné napadnout 31 32
CARPENTER, Humphrey. J. R. R. Tolkien: Životopis. Op. cit., s. 86. TOLKIEN, J. R. R. Netvoři, kritikové a jiné eseje. Op. cit., s. 164.
12
originalitu Tolkienovy mytologie, přesto je však zcela zjevné, ţe autor do svých děl přidával mnoho nového, co zcela odlišuje původní mytické předobrazy od jím vytvořené imaginární mytologie. Za jeden z největších inspiračních mytologických zdrojů Tolkienova díla můţeme označit mytologii severskou. V severské mytologii figurují bohové a bohyně pohanské vikinské Skandinávie. Raymond I. Page ve své publikaci Severské mýty uvádí, ţe „naše znalosti závisí na třech hlavních pramenech“.33 Konkrétně se jedná o Písňovou Eddu, taktéţ známou pod názvem Starší Edda, která obsahuje soubor volně souvisejících textů i básní kratšího a středního rozsahu, přičemţ jádro této sbírky je obsaţeno v rukopise Codex Regius (Královský rukopis). Dalším dochovaným pramenem
je
Mladší
neboli
Prozaická
Edda
sestavená
Snorrim
Sturlusonem, taktéţ bývá často označována podle svého autora jako Snorriho Edda, která zachycuje náboţenské písně a vyprávění. Posledním pramenem je Skaldská poezie, která reflektuje i dobové události, včetně opěvování skandinávských vládců a jejich skutků: „Některé básně jsou hrdinské, popisují svět lidí, kdeţto jiné jsou mytologické a mluví o činech bohů.“34 K severské mytologii se váţe i Pověst o Sigurdovi,35 s níţ měl Tolkien v dětství moţnost se setkat. Pojednává o hrdinovi a jeho boji s drakem Fafnirem, a právě díky tomuto příběhu si Tolkien vytvořil vztah k drakům a pohádkám.36 S pověstí o Sigurdovi se Tolkien taktéţ setkal v Sáze o Volsunzích,37 stejně jako v dalších dílech, která variovala severskou Eddu. Za všechny můţeme zmínit třeba Píseň o Nibelunzích. Motiv draka zpracoval Tolkien zejména v knize Hobit, kde vyuţil inspirace severskou mytologií rovněţ ve jménech trpaslíků. Další zdroj Tolkienovy inspirace nalézáme v Kalevale, označované za „hlavní pokladnici mytologie Finska“.38 Z finštiny částečně vychází 33
PAGE, Raymond Ian. Severské mýty. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1997, s. 15. CARPENTER, Humphrey. J. R. R. Tolkien: Životopis. Op. cit., s. 63. 35 Tato pověst byla mimo jiné zpracována jako součást Červené knihy pohádek od Andrewa Langa. 36 Tolkien se této problematice podrobněji věnuje ve své eseji „O pohádkách“. TOLKIEN, J. R. R. Netvoři, kritikové a jiné eseje. Op. cit., s. 131–182. 37 PAGE, Raymond Ian. Op. cit., s. 104. 38 CARPENTER, Humphrey. J. R. R. Tolkien: Životopis. Op. cit., s. 50. 34
13
jeden z Tolkienových fiktivních jazyků quenijština a jistou tematickou podobnost s Kalevalou lze najít v Silmarillionu (konkrétně se jedná o tragický příběh o Túrinu Turambarovi, jenţ se nevědomě dopustí krvesmilstva se svou sestrou Nienor).39 Mezi další významné inspirační zdroje J. R. R. Tolkiena můţeme zařadit anglosaský epos40 o Beowulfovi. Tolkiena zaujal natolik, ţe mu věnoval nejenom dva ze svých esejů, Beowulf: Netvoři a kritikové41 a O překládání Beowulfa42, ale taktéţ celou sérii přednášek. Tolkiena tato báseň upoutala svou formou i uměleckou hodnotou. Podrobněji se zabýval povahou hrdiny i netvorů, kteří se v díle vyskytují. Děj celé skladby vychází ze starogermánských pověstí a hrdina Beowulf v něm zachraňuje dvůr krále Hróðgára, kdyţ postupně poráţí netvora Grendela, posléze i jeho matku, a na konci příběhu umírá v souboji s drakem. Humphrey Carpenter v Životopise předkládá Tolkienův názor na zmíněný epos: „[…] je to jedna z nejpozoruhodnějších básní všech dob […].“43 Inspirace Beowulfem se do Tolkienova díla promítla jak na úrovni děje, tak i jazykově, a odrazila se ve jménech v Pánovi prstenů i v Hobitovi obdobným způsobem jako severská Edda. Tolkien dokázal své nadšení předat dál studentům prostřednictvím série přednášek, kde recitoval Beowulfa v anglosaštině. „Dovedl proměnit posluchárnu v hodovní síň, ve které on byl bardem a my hodujícími, naslouchajícími hosty.“44 Jiný z jeho posluchačů Tolkienovi po letech napsal: „Myslím, ţe jsem vám nikdy neřekl, jak nezapomenutelný záţitek pro mě jako studenta bylo slyšet vás recitovat Beowulfa. Ten hlas byl Gandalfův.“45 Nepopiratelný vliv na Tolkienovo dílo má i keltská mytologie, která se odráţí nejvíce v nadpřirozené povaze jeho světa a v postavách čarodějů. 39
TOLKIEN, J. R. R.. Silmarillion, 1992, s. 200–231. Dagmar Mocná a Josef Peterka definují epos jako nejstarší útvar velké epiky skládaný ve verších a určený původně k přednesu v doprovodu hudebního nástroje. Námětem jsou činy příkladných hrdinů v zápasu s odpůrci, oslava vítězství a odměn za ně. MOCNÁ, Dagmar, PETERKA, Josef. Op. cit., s. 163. 41 TOLKIEN, J. R. R. Netvoři, kritikové a jiné eseje. Op. cit., s. 11– 60. 42 TOLKIEN, J. R. R. Netvoři, kritikové a jiné eseje. Op. cit., s s. 61–86. 43 CARPENTER, Humphrey. J. R. R. Tolkien: Životopis. Op. cit., s. 38. 44 CARPENTER, Humphrey. J. R. R. Tolkien: Životopis. Op. cit., s. 122. 45 CARPENTER, Humphrey. J. R. R. Tolkien: Životopis. Op. cit., s. 122. 40
14
Ti mají svůj předobraz v keltských druidech. Caitlín Matthewsová v knize Keltské duchovní tradice popisuje druida jako: „[…] člověka, který je ‚znalcem lesůʻ nebo ‚lesním mudrcemʻ […], schopný pozorovatel těsně spjatý se světem přírody, jehoţ vědomosti z něj činily prostředníka mezi neviditelným světem a světem lidí.“46 Druidy tedy vnímá jako osoby s rozsáhlými vědomostmi a magickými schopnostmi, kteří stáli vysoko ve společenské hierarchii, a proto mohli být ostatními uctívaní i jako polobozi. Keltové se často obraceli ke svému pravému domovu, světu nadpřirozena. Matthewsová podotýká, ţe tento svět pro ně „býval pramenem moudrosti, místem, kde přebývali jejich bohové“,47 coţ opět odkazuje na Tolkienovo pojetí nadpřirozeného světa, kde jsou jeho čarodějové, stejně jako elfové, symbolem moudrosti a kouzelných schopností. Plně jich vyuţívá nejen v Pánovi prstenů a v Hobitovi, ale i v Silmarillionu a dalších dílech. Z keltské mytologie navíc vychází i cyklus artušovských legend. Tolkienův postoj k cyklu artušovských legend ale nebyl zcela jednoznačný. Carpenter uvádí: „Legendy artušovského cyklu se mu líbily, ale připadaly mu příliš vyšperkované, fantastické, nesouvislé a opakující se. Příběhy pro něj byly neuspokojivé i jako mýtus, protoţe explicitně obsahovaly křesťanské náboţenství.“48 Tento fakt do značné míry souvisí s jiţ
zmiňovaným
Tolkienovým
odporem
k alegoriím.
S cyklem
artušovských legend se ovšem pojí i báseň Pan Gawain a Zelený rytíř, kterou povaţoval za „[…] jedno z mistrovských uměleckých děl anglického 14. století i celé anglické literatury“49 a pojednání o ní je zařazeno v souboru jeho prací souhrnně vydaných česky jako Netvoři, kritikové a jiné eseje.50 Sám se pokusil o sepsání básně s artušovským motivem s názvem Pád Artušův,51 ta však zůstala nedokončena. Pohled na legendy o králi Artušovi jako na jeden z Tolkienových inspiračních zdrojů rozvedl Andrzej
46
MATTHEWSOVÁ, Caitlín. Keltské duchovní tradice. Praha: Alternativa, 1996, s. 56. MATTHEWSOVÁ, Caitlín. Op. cit., s. 94. 48 CARPENTER, Humphrey. J. R. R. Tolkien: Životopis. Op. cit., s. 151. 49 TOLKIEN, J. R. R. Netvoři, kritikové a jiné eseje. Op. cit., s. 87. 50 TOLKIEN, J. R. R. Netvoři, kritikové a jiné eseje. Op. cit., s. 87–129. 51 The Fall of Arthur – dosud nevyšlo v českém překladu. 47
15
Sapkowski, známý autor fantasy literatury, ve své eseji V šedých horách zlato není aneb hrst úvah o fantasy literatuře: „Nelze si však nepovšimnout podobenství v hlubší vrstvě obou děl a faktu, ţe celá fantasy těţí z artušovského mýtu v jednom základním kánonu, v leitmotivu boje Sil Dobra a Pokroku představovaných Artušem, Merlinem, Excaliburem a Kulatým stolem, a Silami temnot zosobněných Morganou, Mordredem a jejich společníky.“52
Sapkowski pokládá artušovské legendy za základní stavební kámen fantasy literatury vůbec a zastává názor, ţe stopy artušovských legend lze najít i v díle předního spisovatele ţánru – J. R. R. Tolkiena.
52
SAPKOWSKI, Andrzej. V šedých horách zlato není aneb hrst úvah o fantasy literatuře [online]. 2012, [cit. 2015-18-2]. Dostupné z: < http://www.sapkowski.cz/v_sedych_horach_zlato_neni.asp/>.
16
3
Artušovské legendy a Thomas Malory
3.1
Stručný vývoj artušovských legend
Artušovské legendy jsou povaţovány za jedno z nejrozšířenějších uměleckých témat Evropy. Stávaly se zdrojem inspirace v literatuře, výtvarném umění, sochařství, architektuře či v hudebních dílech po celá staletí. Definice artušovských legend je ale mnohem komplikovanější, a jestliţe chceme obsáhnout náplň celého cyklu, nelze ji zjednodušit na prostý příběh o králi Artušovi. V centru pozornosti sice stojí král Artuš, s jehoţ jménem se pojí i další významné postavy a motivy, např.: Merlin, Lancelot, Guinevere, ale třeba i Tristan a Isolda, Svatý grál, Avalon anebo Kulatý stůl a další. Artušovské legendy jsou ve své podstatě vícevrstvé, pevně zakořeněné v kulturním povědomí a rozšířené zejména díky autorům tvořícím ve středověké Evropě.53 Témata a postavy spjaté s tímto cyklem nezmizely ani v následujících staletích. Jejich zpracování se však v jednotlivých evropských zemích lišilo. Tato skutečnost je patrná v rozdílech mezi středověkou francouzskou literaturu reprezentovanou Chrétienem de Troyes, německou literaturou představovanou například Wolframem z Eschenbachu, či literaturou anglickou, ze které je nejznámější Thomas Malory.54 Za cíl práce si ale neklademe obsáhlé a detailní zmapování vývoje artušovských legend, spíše se nám jedná o jeho stručné, rámcové naznačení Tolkienova inspiračního zdroje. Jiţ zmíněné kořeny artušovských legend sahají do keltské mytologie, jeţ je spojena s pohanstvím. I přes typicky křesťanské motivy artušovských 53
LACY, Norris J., ASHE, Geoffrey, MANCOFF, Debra N. The Arthurian handbook. New York: Garland Publishing, 1997, s. 1. 54 Chrétiene de Troyes je představitelem rytířských románů ve verších. Většina děl artušovské látky byla ve středověku ve Francii zveršována. Z Chrétiena vychází Wolfram z Eschenbachu, který jeden z motivů artušovských legend zpracovává oproti své předloze odlišně, i přestoţe jinak zachovává původní uměleckou a básnickou formu. Jedná se o Svatý grál, jenţ má podobu kamene a nikoliv nádoby. Malory se taktéţ inspiroval zejména Chrétienem, ale příběh o králi Artušovi zpracoval prozaicky.
17
legend, jako jsou Bůh, modlitby, poustevníci a světci či víra samotná, je v nich patrná taktéţ pohanská tradice, zejména v podobě čarodějů, magie a předmětů s ní souvisejících. Můţeme tedy konstatovat, ţe keltské legendy poslouţily jako dostatečný zdroj materiálu pro artušovský cyklus.55 Jednu z prvních zmínek o králi Artušovi nacházíme u Gildase v jeho díle De excidio et conquestu Britanniae.56 Král Artuš se podle zmíněného kronikáře narodil roku 452,57 a i kdyţ nemáme mnoho dokladů o jeho ţivotě, víme, ţe bojoval s Římany na území Galie, kde zvítězil a sjednotil tehdejší britské kmeny. Právě do období 5. aţ 6. století datujeme vznik artušovských legend. V 9. století na tohoto autora navázal Nennius Historie Brittonum58 (Dějiny Britů). Aţ do 10. století vznikaly Annales Cambriae (Letopisy Walesu), v nichţ se taktéţ vyskytuje král Artuš. Je zde zmíněn v souvislosti s bitvou u Badonu, kde údajně tři dny a tři noci nesl na zádech anebo na štítu kříţ Páně,59 dokud Britové nezvítězili. Artušovo jméno se v Annales Cambriae pojí i s bitvou u Camlannu,60 v níţ byl zabit Mordredem. Po Letopisech Walesu vzniká mnoho artušovských textů spíše náboţenského charakteru, vycházejících převáţně ze staré velšské tradice.61 V nich můţeme nalézt motivy artušovských legend či zmínky o králi Artušovi, ačkoliv on sám nemusí nutně mít toto jméno.62
55
LACY, Norris J., ASHE, Geoffrey, MANCOFF, Debra N. Op. cit., s. 67. PUTTER, Ad: „The twelfth-century Arthur“, in The Cambridge Companion to the Arthurian Legend. Cambridge: Cambridge University Press, 2009, s. 24. 57 HAIGH, Daniel Henry. The Conquest of Britain by the Saxons. London: J. R. Smith, 1861, s. 268. 58 LACY, Norris J., ASHE, Geoffrey, MANCOFF, Debra N. Op. cit., s. 12. 59 HUTTON, Ronald: „The early Arthur“, in The Cambridge Companion to the Arthurian Legend. Op. cit., s. 26. 60 HUTTON, Ronald: „The early Arthur“, in The Cambridge Companion to the Arthurian Legend. Op. cit., s. 26. 61 Podrobněji jsou legendy vycházející z velšské tradice a propojené s postavou Artuše či s ním souvisejícími motivy rozpracovány v The Arthurian handbook, konkrétně v podkapitolách „Bards and Gods“ a „Fragments of a Saga“. LACY, Norris J., ASHE, Geoffrey, MANCOFF, Debra N. Op. cit., s. 19–29. 62 Například skladba Y Goddobin od barda Aeneirina, kde hlavní hrdina sice nenese jméno Artuš, ale Gwawrddur, nicméně jeho činy souhlasí s těmi krále Artuše. Nebo dílo Jak Culhwch dostal Olwen, kde je postava krále Artuše zmíněna jako bájný vládce, a na které je zajímavé, ţe jména Artušových druhů jsou vyuţita dál v díle Chrétiena de Troyes anebo Wolframa z Eschenbachu. 56
18
Ve 12. století se objevuje další významné dílo, Historia Anglorum63 od Henryho z Huntingtonu, které částečně navazuje na Nennia. Do tohoto století spadá i jedna z nejvýznamnějších knih spojená s daným cyklem, a to latinsky sepsaná Historie Regum Britanniae (Dějiny britských králů),64 jejímţ autorem je Geoffrey z Monmouthu. Artuše líčí jako velkého krále a bojovníka, jenţ svádí bitvu s kmeny Piktů, Sasů i Skotů, dobývá Island, Irsko i Galii, a dokonce se stává římským císařem. Geoffrey z Monmouthu taktéţ dodal Artušovu příběhu tragický podtón, z něhoţ čerpalo mnoho pozdějších autorů. Za úspěchem Dějin britských králů u čtenářů stojí nejen Layamonův překlad do angličtiny, jímţ dílo zpřístupnil širšímu publiku, ale i fakt, ţe Geoffrey z Monmouthu plně vyuţil potenciál látky, kterou zpracovával, na rozdíl například od Henryho z Huntingtonu.65 Můţeme zmínit ještě další dílo, jeţ je zřejmě inspirováno Geoffreym z Monmouthu, a tím je aliterační báseň neznámého autora, Morte Arture,66 zaznamenávající ţivot a smrt krále Artuše. Pozice Artuše v legendách se postupně proměňovala z válečníka a dobyvatele v krále, a tento posun je patrný například u francouzského básníka Chrétiena de Troyes. Ten na základě příběhů o Artušovi vytvořil pět veršovaných rytířských románů: Cligés, Erec a Enida, Lancelot aneb Rytíř na káře, Yvain aneb Rytíř a lev, a Perceval aneb Vyprávění o grálu.67 Chrétiene de Troyes je význačný tím, ţe do artušovských legend vnesl témata lásky a dvorské lásky, stejně jako rytířského kodexu.68 Za další významné autory artušovského cyklu můţeme povaţovat jiţ zmíněného Wolframa z Eschenbachu, Roberta de Borone,69 který také čerpal z díla
63
LACY, Norris J., ASHE, Geoffrey, MANCOFF, Debra N. Op. cit., s 60. LACY, Norris J., ASHE, Geoffrey, MANCOFF, Debra N. Op. cit., s. 36. 65 PUTTER, Ad: „The twelfth-century Arthur“, in The Cambridge Companion to the Arthurian Legend. Op. cit., s. 42. 66 BARBER, Richard. The Arthurian legends: an illustrated anthology. New York: Boydell Press, 1991, s. 10. 67 Podrobněji je o Chrétienovi de Troyes a jeho dílech pojednáno v The Cambridge companion to the Arthurian legend, konkrétně v kapitole „The twelfth-century Arthur“. PUTTER, Ad: „The twelfth-century Arthur“, in The Cambridge Companion to the Arthurian Legend. Op. cit., s. 44–51. 68 LACY, Norris J., ASHE, Geoffrey, MANCOFF, Debra N. Op. cit., s. 69. 69 CAMPBELL, Joseph. Proměny mýtu v čase: vývoj mýtů od raných kultur až po středověké legendy. Praha: Portál, 2000, s. 164. 64
19
Chrétiena de Troyes, nebo třeba pro anglické prostředí důleţitého sira Thomase Maloryho, o němţ se zmíníme podrobněji. Neopomenutelné je i dílo neznámého básníka ze 14. století Pan Gawain a Zelený rytíř. Postava krále Artuše je v něm sice poněkud upozaděna, přesto si ale příběh zachoval jasné artušovské rysy, jimiţ jsou dvorská láska, magie či rytířské ideály. Autor vyuţil motivu osamělého rytíře, který vyjíţdí do světa splnit úkol, jejţ nikdo jiný splnit nedokáţe. Ze správné cesty se ho snaţí svést pokušení, jemuţ je třeba odolat. Gawain v básni podstupuje zkoušku, jejímţ cílem je nejenom ověřit jeho rytířské kvality, ale současně i poučit Artušův dvůr v záleţitostech věrnosti a bezúhonnosti. Z pozdějších děl, jeţ se artušovskou látkou výrazně inspirovala nebo ji nějakým způsobem variovala,70 uvádíme například Edmunda Spencera a jeho The Faerie Queene (Královna víl),71 kde rytíři pomáhají Artušovi probojovat si cestu ke královně Glorianě, aby si ji vzal za ţenu a stal se tak panovníkem říše. Za zmínku stojí i Idylls of the King (Idyly královské)72 od Alfreda Tennysona, které vykreslují rytířská dobrodruţství i mravní zlo a nevěrnou královnu ničící Artušovo království. Artušovské legendy se dostaly i za oceán a nezůstaly jen jedním z ústředních témat literatury v Evropě. Jako inspirační zdroj poslouţily třeba Marku Twainovi v jeho díle Yankee z Connecticutu na dvoře krále Artuše,73 které představuje volnou variaci na artušovské látky. Mohli bychom jmenovat celou řadu děl a předloţit opravdu dlouhý seznam knih i autorů dokazujících stálé vyuţití legend artušovského cyklu v různých staletích. Pro zajímavost můţeme uvést The Lady of Shalott (Alfred Lord Tennyson), The Defence of Guenevere (William Morris), Arthur Rex (Thomas Berger), A Glastonbury Romance (John Cooper
70
Dokonce v českém prostředí vznikl ve 14. století příběh, který se dochoval ve verších. Pracuje s artušovskou látkou, v tomto konkrétním případě s variací na Tristana a Isoldu a nese název Tandariáš a Floribella. 71 LACY, Norris J., ASHE, Geoffrey, MANCOFF, Debra N. Op. cit., s. 138. 72 ROSEDGE, Rob, KNIGHT, Stephen: „The Arthur of the sixteenth to nineteenth century“, in The Cambridge Companion to the Arthurian Legend. Op. cit., s. 114. 73 ROSEDGE, Rob, KNIGHT, Stephen: „The Arthur of the sixteenth to nineteenth century“, in The Cambridge Companion to the Arthurian Legend. Op. cit., s. 116.
20
Powys),74 Le Chevalier de Neige (Boris Vian), Gwenevere (Ernest Rhys), The Wasted Land (T. S. Eliot) a další.75
3.2
Thomas Malory – Artušova smrt Jedním z nejvýznamnějších autorů zpracovávajících artušovskou
tematiku v anglickém prostředí byl Thomas Malory. O jeho ţivotě existuje jen málo informací, a ty jsou povětšinou vepsané mezi kapitolami Artušovy smrti, např.: „Takto končí vyprávění o svatém grálu, jeţ jest jedním z nejpravdivějších, jaké kdy bylo zapsáno na tomto světě, kteréţ stručně zpracoval podle francouzského rytíř pan Thomas Malory. Ó milostivý Jeţíši, pomoz mi svou mocí! Amen.“76 Podle Norrise Lacyho, jednoho z autorů The Arthurian handbook, se historici nakonec shodli, ţe i přes existenci více osob se jménem Thomas Malory je autorem Artušovy smrti ten, jenţ pocházel z Newbold Revel77 ve Warwickshire, kde se pravděpodobně kolem roku 1417 i narodil. Roku 1422 byl pasován na rytíře a v roce 1445 poprvé zasedal v parlamentu. Pracoval ve výboru, jenţ posuzoval, které obyvatele lze zprostit daní. Pro Maloryho bylo vzhledem k jeho postavení snadné obcházet zákon, coţ částečně zavinila i slabá vláda krále Jindřicha VI. Malory se častokrát dokázal vyhnout trestu, i přestoţe byl za své činy odsouzen. Abychom porozuměli Maloryho tendenci k amorálnímu chování, musíme se krátce zaměřit na poměry, jeţ panovaly v Anglii v 15. století. Situace byla nejen ve Warwickshire, ale i v celé zemi bezútěšná, protoţe zemřel nepříliš silný panovník a šlechta ve všech 74
Podrobněji o artušovských legendách ve 20. a 21. století pojednává Norris J. Lacy v kapitole „The Arthur of the twentieth and twenty-first centuries“. LACY, Norris J.: „The Arthur of the twentieth and twenty-first centuries“, in The Cambridge Companion to the Arthurian Legend. Op. cit., s. 120–135. 75 Moderní artušovskou literaturu napříč státy i literárními ţánry zkoumá detailně „Chapter III: Modern Arthurian Literature“ v The Arthurian handbook. LACY, Norris J., ASHE, Geoffrey, MANCOFF, Debra N. Op. cit., s. 137–195. 76 MALORY, Thomas. Artušova smrt. Brno: Jota, 1997, kniha XII., s. 343. 77 LACY, Norris J., ASHE, Geoffrey, MANCOFF, Debra N. Op. cit., s. 128.
21
oblastech soupeřila o majetek a moc. Thomas Malory se pokusil z daných okolností vytěţit co nejvíce, ostatně jako celá řada dalších vládnoucích rodů v jednotlivých hrabstvích. Mnohdy střety mezi nimi končily krvavě, a situace se nijak nezklidnila ani s nástupem Edwarda IV. na trůn. Malory se aktivně účastnil mnoha bojů ve stoleté válce mezi Francií a Anglií, ale i těch, které byly součástí Války růţí. Právě četné válečné zkušenosti mu poslouţily jako bohatá inspirace a v Artušově smrti jsou reflektovány v detailním popisu bitev a rytířských dobrodruţství. Během Války růţí stál na straně yorského hraběte z Warwicku, ale neznámé okolnosti ho přinutily přestoupit na druhou stranu, coţ dokládají i seznamy odpůrců yorského reţimu z let 1468–1470. Smrt Maloryho otce a zdědění rodového majetku i postavení, které mu zajistilo dobré konexe, ho patrně zachránilo před popravou, kdyţ se k moci dostali Yorkové. Místo toho byl doţivotně uvězněn.78 K Maloryho odsouzení se vyjadřují autoři Lacy, Ashe a Mancoff v The Arthurian handbook v kapitole „Early Arthurian Literature“, ţe i přestoţe byl během svého ţivota třikrát členem parlamentu, měl pověst hejska a rebela. Soudili ho za znásilnění, vydírání, pokus o vraţdu a další zločiny. Současně ale autoři poukazují na fakt, ţe v tehdejší době nebylo nijak nezvyklé být souzen či odsouzen za podobné činy, zvlášť jestliţe na soudní proces měla vliv i politika.79 Malory prošel i celou řadou ţalářů a zemřel 14. března 1471 ve vězení v Newgate, pohřben byl v nedalekém kostele. Zmíněné vězení poskytovalo odsouzencům mírnější podmínky, přičemţ právě díky tomu mohl tak vlivný a zámoţný muţ, jakým Malory bezpochyby byl, navštěvovat nedaleký františkánský klášter, kde získal přístup k značnému mnoţství francouzských knih o králi Artušovi, které postupně začal zpracovávat do nové podoby. Thomas Malory za svůj ţivot vytvořil pouze jediné dílo, Le Morte d’Arthur (Artušova smrt). Artušova smrt má biografický rámec a vychází z jiţ výše zmíněných starších příběhů. Některé události, jeţ by potvrzovaly
78 79
BARBER, Richard. The Arthurian legends: an illustrated anthology, 1991, s. 29–30. LACY, Norris J., ASHE, Geoffrey, MANCOFF, Debra N. Op. cit., s. 128.
22
historicitu Artušovy existence,80 Malory vynechal, protoţe jejich popis nebyl autorovým záměrem. Celé dílo stojí na několika pilířích, přičemţ jeden z nich tvoří ţivot Artuše jako krále i jako vojevůdce. Ten je přirozeně provázán s dalším, který obsahuje příběhy Artušových rytířů. Z nich lze vyčlenit zejména Lancelota, jemuţ je v díle věnována velká pozornost a zbytek Artušovy druţiny do jisté míry zastiňuje. Posledním z pilířů je hledání Svatého grálu, jenţ se zjevuje Maloryho oblíbenci Lancelotovi. Lancelot se ale nestává hlavním hrdinou pouti za posvátnou nádobou. Na Lancelotovo místo nastoupí Galahad, podle autora jediný, který je toho hoden, a ten nakonec Svatý grál získá. Dílo bylo původně napsáno ve francouzštině, zřejmě díky vlivu autorových zdrojů. Sám Malory chtěl svou knihu pojmenovat The Hoole Book of Kyng Arthur and of His Noble Knyghtes of the Rounde Table (Kniha krále Artuše a jeho vznešených rytířů Kulatého stolu), ale William Caxton, vydavatel a tiskař, ji přejmenoval. K prvním čtenářům se pravděpodobně dostala aţ roku 1485.81 Barry Windeatt podotýká, ţe Maloryho Artušova smrt je výsledkem autorových ambicí stvořit artušovské vyprávění v angličtině. Jedná se o souhrn látky ze všech podstatných zdrojů (přeloţených zejména z francouzského jazyka), které pojednávají o důleţitých aspektech ţivota krále Artuše, jeho vlády a o rytířích Kulatého stolu.82 William Caxton jako vydavatel provedl ještě další zásahy do Maloryho díla, rozdělil jej na dvacet jedna knih, dohromady mělo pět set sedm kapitol. V této podobě vycházelo aţ do roku 1934, kdy byl ve 80
Historickou existenci Artuše jako skutečné postavy zkoumá The Arthurian handbook v kapitole „Origins“, kde ji podkládá zmíněním celé řady bojů s Římany a dalšími kmeny na území Británie. Taktéţ je o zmíněných bojích pojednáváno v Dějinách britských králů od Geofferyho z Monmouthu, na které se jednu dobu dalo pohlíţet jako na pravdivý záznam historie. Nicméně Artuš v příběhu Geoffreyho i dalších romanopisců, má kořeny ve skutečné historické postavě. LACY, Norris J., ASHE, Geoffrey, MANCOFF, Debra N. Op. cit., s. 4–44. 81 LACY, Norris J., ASHE, Geoffrey, MANCOFF, Debra N. Op. cit., s. 128. 82 Malory‟s Morte is the outcome of a discerning and knowledgeable ambition to create an 'Arthuriad' in English, a compendium that draws together sequentially the authoritative accounts (largely to be translated from French sources) of all significant aspects of King Arthur‟s life and reign and the history of the Round Table fellowship. WINDEATT, Barry.: „The fiftheenth-century Arthur“, in The Cambridge Companion to the Arthurian Legend. Op. cit., s. 84.
23
Winchesteru nalezen manuskript Artušovy smrti, do jehoţ průzkumu se okamţitě pustil Eugene Vinaver. Editoval jej a publikoval o třináct let později. Mezi oběma verzemi existují zřetelné rozdíly. Například válka s Římany je v Caxtonově ediční úpravě prezentována méně detailně, neţ je tomu u winchesterského manuskriptu. Naopak někde Caxtonovy zásahy do textu poskytují určitá vysvětlení předkládaných událostí. Jeho styl je ale méně dynamický a slovník kultivovanější, neţ je tomu v Maloryho původním textu. Odlišnosti mezi oběma verzemi téhoţ díla samozřejmě nalézáme i ve výše zmíněném uspořádání. Manuskript, který byl nalezen ve Winchesteru, dělí Artušovu smrt na osm částí (nebo příběhů) a většina z nich je jen velmi volně provázána s celkem, často jen postavami anebo tématem.83 Kromě rozdílů mezi Caxtonovou verzí a nalezeným manuskriptem existují i další odlišnosti týkající se Maloryho zpracování artušovské látky. Malory se od svých francouzských zdrojů poněkud odlišuje v tom, ţe v příběhu pouţívá konkrétní zeměpisné názvy. V dílech, která Malorymu předcházela, byly lokace jen vágně naznačeny. Dalším rozdílem oproti původním francouzským inspiračním zdrojům je forma zpracování Artušovy smrti. Vzhledem k tomu, ţe rytířské romány byly povětšinou psány ve verších, přičemţ jako typický příklad můţeme zmínit Chrétiena de Troyes, jde v Maloryho případě o posun od veršované formy příběhu, podtrhující témata dvorské lásky a ctností, aţ k próze. Maloryho prozaické zpracování má i své kritiky. Ti mu vytýkají upozadění a nepochopení milostné linie příběhu a naopak posunutí rytířství a bojů do centra zájmu. Jiní zmiňují neopatrné zacházení se zdroji a špatné zpracování velké části materiálu, například v příběhu o Tristanovi a Isoldě.84 Význačný kritik John Speirs podotýká, ţe: „Malory stále nechápe význam látky, jeho styl je prostý, a bohaté a krásné příběhy omezil na řadu senzací a vzrušení.“85 83
LACY, Norris J., ASHE, Geoffrey, MANCOFF, Debra N. Op. cit., s. 129. LACY, Norris J., ASHE, Geoffrey, MANCOFF, Debra N. Op. cit., s. 131. 85 „Malory consistently misses the significance of his material, his style is lifeless, and he reduces rich and appealing stories to a succession of sensation and thrills.“ LACY, Norris J., ASHE, Geoffrey, MANCOFF, Debra N. Op. cit., s. 131. 84
24
I přes kritiky a upozadění některých motivů typických pro cyklus artušovských legend bývá Artušova smrt povaţována za jeden z vrcholů artušovské literatury, za jedno z nejkomplexněji zpracovaných děl zabývajících se touto tematikou, jeţ svou uceleností poslouţilo jako zdroj inspirace mnoha autorům, mezi nimi i J. R. R. Tolkienovi.
25
4
Odraz artušovských legend v Pánovi prstenů Na začátku práce jsme si stanovili tezi, ţe cyklus artušovských
legend byl pro Tolkiena jedním z inspiračních zdrojů. Nikoliv hlavním, ale jeho reflexi můţeme v Pánovi prstenů prokazatelně dohledat. V analytické části práce se pokusíme o potvrzení této hypotézy. Jestliţe si vezmeme k bliţšímu zkoumání Tolkienovu trilogii Pán prstenů a konfrontujeme ji s Maloryho Artušovou smrtí, mělo by být patrné, ţe výrazných společných atributů v těchto dvou dílech najdeme jen málo. Tolkienovo dílo se rozhodně nestaví do pozice variace na Artušovu smrt či na artušovské legendy. Raději se tedy zaměříme na Tolkienovo dílo jako na matérii, která v sobě můţe ukrývat odrazy artušovské látky. Opět bychom se přitom mohli odvolávat na Tolkienův ţivotopis, v němţ Carpenter zmiňuje, ţe se Tolkienovi sice legendy artušovského cyklu líbily, nicméně současně poukazoval na časté opakování motivů apod., vyšperkovanost, fantastičnost a nesouvislost.86 Přesto existovalo dílo náleţející do tohoto okruhu, které si získalo jeho pozornost a povaţoval jej za pozoruhodný umělecký počin anglické literatury 14. století. Zmiňovaným dílem je Pan Gawain a Zelený rytíř.87 I vzhledem k Tolkienově nedokončené básni, Pád Artušův, lze předpokládat, ţe tak dlouho lingvisticky i mytologicky zkoumaná látka zanechala odraz v jeho tvorbě, byť třeba nezáměrný. Michael D. C. Drout v J. R. R. Tolkien Encyclopedia: Scholarship and Critical Assessment podporuje naši domněnku: „Ačkoliv Tolkien v Pánovi prstenů vyuţil artušovských motivů […], přetvořil je tak, aby zapadaly do kontextu jeho vlastního příběhu.“88
86
CARPENTER, Humphrey. J. R. R. Tolkien: Životopis. Op. cit., s. 151. Tolkien přeloţil Pana Gawaina a Zeleného rytíře ze staré angličtiny, nicméně samotná kniha vyšla aţ po jeho smrti a k vydání ji v roce 1975 připravil jeho syn Christopher. Společnost díla pana J. R. R. Tolkiena. [online]. 1999, [cit. 2015-8-4]. Dostupné online z: . 88 „Although Tolkien made use of Arthurian motifs in The Lord of the Rings […] these are reinvented to fit the context of his own story.“ DROUT, Michael D. C. Tolkien Encyclopedia: Scholarship and Critical Assessment. New York: Routledge, 2013, s. 35. 87
26
Pán prstenů a Artušova smrt jsou na první pohled dvě zcela odlišná díla jak z hlediska datace, tak literárního ţánru. Ke společnému zařazení obou knih do jednoho podţánru vyuţijeme eseje o mýtu léta od Northropa Frye, která zkoumá romanci. Zatímco Pán prstenů je ţánrově román, povětšinou přiřazovaný k fantasy, Artušova smrt je typickou ukázkou rytířské romance. Vedle těchto odlišností však existují i společné rysy obou děl. Třebaţe Pán prstenů představuje fantasy literaturu, lze jej z určitého úhlu pohledu chápat také jako romanci. Podle Frye má totiţ „právě romance […] nejblíţe snu o vyplněném přání […], ideály v ní ztělesňují ctnostní hrdinové, krásné hrdinky, moţné ohroţení postavami ničemů“.89 V případě Tolkienova díla můţe sen o vyplněném přání představovat Středozem bez područí Temného Pána a moci Jednoho prstenu. Ctnostných hrdinů lze v příběhu nalézt hned několik, stejně jako krásných hrdinek, zlo je taktéţ názorně ztělesněno. U Maloryho můţeme Fryeovo tvrzení doloţit na putování za Svatým grálem nebo i na scéně Artušovy korunovace, která představuje splněný sen. Krása hrdinek je v Artušově smrti dostatečně oslavována a mnoho rytířských dobrodruţství je iniciováno právě kvůli ohroţení kladných postav zápornými. Northrop Frye se vyjadřuje i k dalšímu společnému rysu romance: „Základním dějovým prvkem romance je dobrodruţství.“90 Maloryho Artušova smrt je celým komplexem menších dobrodruţství jednotlivých rytířů Kulatého stolu a také panovníků, kteří přímo nepatří do druţiny krále Artuše. Tato dobrodruţství pak spojuje postava samotného Artuše, čímţ vzniká
provázaný
cyklus
vyprávění.
Dobrodruţství
je
jedním
z fundamentálních prvků Tolkienova Pána prstenů. Zatímco u Maloryho má podobu rytířských putování a klání, u Tolkiena se jedná o cestu za zničením Jednoho prstenu. Tato výprava ale není jediná, kterou hrdinové v trilogii podstoupí. Obdobně jako Malory i Tolkien dopřává svým postavám jejich vlastní „soukromá“ dobrodruţství a ta jsou provázána s putováním Společenstva, čímţ vytváří jednotný celek.
89 90
FRYE, Northrop. Anatomie kritiky. Brno: Host, 2003, s. 216. FRYE, Northrop. Op. cit., s. 216.
27
S Pánem prstenů se Artušova smrt shoduje i v dalších aspektech. K předchozímu tvrzení můţeme dále citovat: „Dostane-li romance literární podobu, začne se omezovat na řadu dílčích dobrodruţství směřujících k hlavnímu a rozhodujícímu dobrodruţství, obvykle ohlášenému uţ na začátku a jehoţ dovršení příběh uzavírá.“91 Maloryho dílo lze povaţovat za Artušovu biografii s jasným vyvrcholením v podobě královy smrti. Tolkien čtenáře postupně seznamuje s tím, jakým směrem se bude příběh ubírat, provazuje jednotlivá dobrodruţství aţ k tomu hlavnímu a zásadnímu, kterým dílo vrcholí – zničení Jednoho prstenu.
4.1
Postavy Ačkoliv Pána prstenů a Artušovu smrt můţeme povaţovat za
představitele romance ve Fryovském významu tohoto termínu, z hlediska příběhu samotného se obě díla značně liší. V Pánovi prstenů bychom sotva našli kompletní odraz všech, či přinejmenším alespoň většiny postav Artušovy smrti. Reflexe artušovské látky nemusí být v Tolkienově díle na první pohled zjevná. Můţe se jednat např. o: hrdinství, rodinné pozadí, povahové rysy, podstoupení určitého úkolu, přijetí poslání či o vlastnictví jistého artefaktu, přítomného v obou příbězích. Blíţe zkoumané postavy z Tolkienova díla nutně nemusí mít svůj odraz v představiteli téhoţ pohlaví z Maloryho Artušovy smrti. Taktéţ u většiny postav půjde spíše o určité charakterové rysy či činy hrdinů artušovského cyklu neţ o věrný odraz daného jedince včetně jeho jednání a povahy.
91
FRYE, Northrop. Op. cit., s. 217.
28
4.1.1 Aragorn J. R. R. Tolkien potřeboval ve svém díle schopného hrdinu, který by dokázal stát proti Sauronovým a Sarumanovým armádám a obstál ve všech zkouškách, a tak vytvořil Aragorna. Na něj pak můţeme pohlíţet jako na určité ztělesnění Artuše v Pánovi prstenů. Postava Aragorna představuje jeden z prototypů hrdiny. Jestliţe kromě typických povahových rysů pojících se s tímto archetypem (jako je odvaha, respekt, statečnost nebo překonávání překáţek) přihlédneme i k rodinným kořenům postavy, lze skutečně tvrdit, ţe Tolkien ve svém příběhu tímto způsobem zpodobnil Artuše. Nacházíme ještě jeden zásadní opěrný bod, od něhoţ se odvíjí paralela mezi těmito protagonisty, a tím je motiv věštby předznamenávající příchod obou budoucích králů. V Artušově případě o něm Merlin promluví poprvé s Utherem Pendragonem: „‚Prvé noci, kdy ulehnete s Igrainou, zplodíte s ní dítě. Aţ se dítě narodí, dáte mi je a já je vychovám, kde budu chtít. Z toho vám však vzejde veliká čest a dítěti takový prospěch, jakého bude hodno.ʻ“92 Merlin následně Artušův nárok na trůn potvrdí a tím doplní předchozí proroctví: „‚Artuše zplodil král Uther více neţ tři hodiny po vévodově smrti a třináct dní nato pojal Igrainu za manţelku. Proto před vámi prohlašuji, ţe to není levoboček, a kdo z vás tvrdí opak, nechť ví, ţe Artuš bude kralovat, ţe přemůţe všechny nepřátele, a neţ zemře, bude vládnout celé Anglii a v jeho područí bude i Wales, Irsko, Skotsko a mnohé další země, které vám tu nyní nebudu vypočítávat.ʻ“93
V Aragornově případě Bilbo pronese báseň, kterou sloţil, kdyţ mu Aragorn o sobě poprvé vyprávěl. Svým vyzněním můţe připomínat věštbu, ačkoliv Bilbo ţádný čaroděj ani věštec není: „[…]aţ zkují ostří polámané, nekorunovaný zase bude králem.“94 92
MALORY, Thomas. Op. cit., kniha I., s. 27. MALORY, Thomas. Op. cit., kniha I., s. 38. 94 TOLKIEN, J. R. R. Společenstvo prstenu. Praha: Mladá fronta, 1990, s. 278. 93
29
Stejně jako Artuš je královské krve, i Aragorn pochází z vládnoucí linie někdejších králů Númenoru.95 Artuš je synem Uthera Pendragona, kterému Merlin změnou podoby dopomohl svést vdanou lady Igrainu a počít s ní Artuše. Aragorn, syn Arathorna, je přímým potomkem Isildura,96 významného krále Středozemě. Hrdiny spojuje rovněţ další motiv: výchova u cizích. S ním je přirozeně provázán motiv skrytého krále. V Artušově případě zastupuje vlastní příbuzné pan Ector, u nějţ ho ukryl Merlin, aby jej ochránil. Aragorna vychová Elrond v Roklince, kde ho zároveň nazývají elfským jménem: „Říkali mu však Estel, totiţ Naděje, a jeho pravé jméno a původ na Elrondův pokyn tajili; moudří totiţ věděli, ţe Nepřítel se snaţí vypátrat Isildurova dědice, pokud ještě nějaký zůstává na zemi.“97 Aragorn i Artuš jsou tedy oba představiteli skrytého krále, protoţe se okolí snaţí jejich existenci před nepřáteli aţ do vhodného okamţiku utajit. Oba hrdinové se taktéţ účastní dobrodruţství, přesto v jejich případě nejde o nejdůleţitější dobrodruţství celého příběhu. (V případě Tolkiena představuje hlavní dobrodruţství cesta za zničením Jednoho prstenu, v Artušově smrti se jedná o výpravu za Svatým grálem.)98 Aragorn i Artuš se především zúčastnili vlastních dobrodruţství v podobě dvou zásadních soubojů. Kaţdý z nich se k němu ale postavil jinak. S výše zmíněným dobrodruţstvím částečně souvisí i motiv návratu krále. Zatímco Artuš sám zapříčinil vlastní tragédii, Aragorn tu svou odvrátí, naplní poslání a zajistí sobě a svým lidem lepší budoucnost. Aragorn na rozdíl od Artuše, zraněného ve smrtelném souboji s Mordredem, dostojí svému poslání a skutečně se vrátí ke svým lidem. Nejedná se však o návrat ze smrti nebo v Artušově případě o moţný návrat z Avalonu. Aragorn naslouchá moudrým radám a jako zdánlivě obyčejný Hraničář bojuje o získání svého trůnu a záchranu Středozemě, aby se 95
O Númenoru více pojednává Silmarillion, taktéţ dodatky na konci Návratu krále, kapitola „I. Númenorští králové“. TOLKIEN, J. R. R. Návrat krále. Praha: Mladá fronta, 1990, s. 280–300. 96 Isildur byl ten, kdo uťal Sauronovi Jeden prsten z ruky a vzal si jej. TOLKIEN, J. R. R. Společenstvo prstenu, Op. cit., s. 64. 97 TOLKIEN, J. R. R. Návrat krále. Op. cit., s. 306. 98 Předkládaný motiv největšího dobrodruţství v obou příbězích včetně protagonistů, ke kterým se váţe, podrobněji zkoumáme v podkapitole 3.1.2 Frodo.
30
Gondoru skutečně vrátil jeho král a on tím naplnil své poslání a zajistil lidem lepší budoucnost. Naproti tomu Artuš zapříčiní vlastní tragédii, kdyţ neuposlechne varování před bojem s Mordredem, a ke svým poddaným se uţ nevrátí. Společné rysy i odlišnosti obou protagonistů ještě můţeme shrnout pomocí konceptu monomýtu vytvořeného Josephem Campbellem.99 Monomýtem je míněna linie patrná ve všech příbězích. Konkrétně se jedná o stádia, kterými musí hrdina na své cestě mytickým dobrodruţstvím projít: odloučení – iniciace – návrat, a které dohromady tvoří právě výše zmíněný monomýtus. Definici monomýtu můţeme v podstatě shrnout následovně: „Hrdina se vydává z kaţdodenního světa do říše nadpřirozených divů, setkává se tam s úţasnými silami a dosahuje přesvědčivých vítězství. Ze svých tajuplných a dobrodruţných cest se vrací se schopností prokazovat dobrodiní svým bliţním.“100 Aragorn se stáhne ze světa a nabývá zkušeností a poslouchá moudré rady i varování, aniţ by ho kdokoliv poznal. Vstoupí do sluţby jiných pánů, posléze pomáhá Gandalfovi a Elrondovi proti pomalu povstávajícím temným silám, aniţ by okolí – kromě určitých osob – znalo jeho skutečnou totoţnost. Objeví se v okamţiku, kdy ho jeho království nejvíce potřebuje, a dokáţe tak, kdo ve skutečnosti je. Přijme svůj úkol, v našem případě vojenskou obranu proti armádám Saurona a Sarumana, aby měl Frodo šanci zničit Jeden prsten a sám při tom nebyl odhalen. Projde všemi zkouškami, odolá moci Prstenu, zvládne i pohled do Palantíru,101 čímţ úmyslně odhalí svou skutečnou identitu nepříteli a odloţí tím status skrytého krále, vrátí se ze Stezek Mrtvých, odkud přivede pro své království vojenskou pomoc v boji proti Sauronovým vojskům. Dosáhne poţehnání a klidu v podobě získaného trůnu, oţení se s elfkou Arwen a zajistí Gondoru dědice a tím i určitou stabilitu nejen do doby, kdy sám zemře.
99
CAMPBELL, Joseph. Tisíc tváří hrdiny: Archetyp hrdiny v proměnách věků. Praha: Portál, 2000, s. 41. 100 CAMPBELL, Joseph. Op. cit., s. 41. 101 Palantír je vidoucí kámen. V Sillmarillionu se o nich více mluví: „Říkalo se jim palantíry, ty které pozorují z dálky.“ TOLKIEN, J. R. R. Silmarillion. Op. cit., s. 293.
31
Maloryho Artuš nabývá zkušenosti částečně výchovou u pana Ectora a částečně díky Merlinovi, který se objevuje poté, co je z kamene vytaţen meč určující Artušův nárok na trůn. Během své vlády se pokusí o vytvoření relativně stabilního království, uspořádá výpravu za Svatým grálem, vezme si za manţelku Guinevere, aby upevnil svou moc. Samozřejmě ani Artušovi nemůţeme upírat četná vítězství, jimiţ posiluje svůj vliv, a pomáhají mu udrţet si království. Za všechna zmiňme například triumf nad římským císařem a nad mnoha anglickými pány a králi. Přesto ale v mnoha věcech selţe. Neuposlechne varování před vlastní smrtí, během své vlády se zpronevěří rytířskému kodexu a zásadám vyplývajícím z jeho víry, (konkrétně se jedná o manţelskou nevěru a vyvraţďování všech novorozenců102 narozených v určitém měsíci), mezi nimi má být podle Merlinova proroctví Mordred, jeho nevlastní syn, který má zapříčinit Artušovu smrt103. I přes varování se nakonec utká s Mordredem a z tohoto boje se jiţ nevrátí, čímţ nechá svou zem bez krále a stability, jiţ představoval. Z výše uvedeného porovnání obou protagonistů tedy vyplývá, ţe Tolkien postavou Aragorna posunul ideál hrdinského krále, jejţ Artuš původně představoval, a v mnohém ho ještě předčil. Aragorn uspěl tam, kde Maloryho Artuš selhal: nezpronevěřil se svým zásadám, uposlechl varování a moudrých rad, po závěrečném boji se vrátil ke svým lidem a pomocí dědice zajistil království důleţitou stabilitu i po vlastní smrti.
4.1.2 Frodo Na postavu hobita Froda můţeme pohlíţet jako na netypický prototyp mytického hrdiny.104 Frodo tvoří paralelu k artušovským legendám 102
MALORY, Thomas. Op. cit., kniha I., s. 82. Vyvraţďování kojenců odkazuje k biblickému motivu, konkrétně ke králi Herodovi. 104 Ladislava Lederbuchová pohlíţí na hrdinu jako: „ Protagonista, téţ hlavní postava, téţ hrdina – nejdůleţitější postava epické nebo dramatické kompozice […]. Funkci protagonisty můţou plnit i postavy dvě nebo tzv. kolektivní hrdina – několik […] relativně stejně důleţitých postav […].“ LEDERBUCHOVÁ, Ladislava. Op. cit., s. 257. 103
32
prostřednictvím svého úkolu a největšího dobrodruţství celého příběhu, s nímţ se taktéţ pojí i nejdůleţitější úkol. Ten do určité míry odráţí největší z úkolů v Maloryho Artušově smrti, a to Galahadovu105 výpravu za Svatým grálem. Oba hrdinové se odlišují v očekávání toho, co nastane, aţ splní své poslání. Galahad je vyslán Artušem na výpravu za Svatým grálem. Podstupuje tak úkol, pro nějţ je nejvhodnějším kandidátem a má největší šanci uspět. Při své výpravě doufá v nalezení Svatého grálu a s ním i v odměnu v podobě vykoupení, které se s tímto mocným předmětem váţe. Současně od počátku svého úkolu počítá s určitou eventualitou smrti, ale přesto poslání podstupuje především s vědomím, ţe můţe uspět a přeţít. Frodo na rozdíl od Galahada mocný předmět nehledá, jiţ jej má a naopak ho musí zničit. Jedině oheň v Hoře osudu má moc Jeden prsten sprovodit trvale ze světa. Jestliţe se Frodo dostane aţ tam, jak by mohl při splnění svého poslání uniknout a přeţít? Dalo by tedy se říci, ţe věří a smířil se s tím, ţe při dokončení úkolu zemře. Snad s vědomím, ţe jeho smrt během zničení Jednoho prstenu nebyla zbytečná a ţe jednal správně a pro větší dobro. Na počátku příběhu samozřejmě nemůţe vědět, ţe i pro něj bude závěrečné zničení Jednoho prstenu znamenat vykoupení. Tolkienův Frodo se snaţí zachránit Středozem i za cenu obětování vlastního ţivota, aniţ by doufal v cokoliv dalšího. Mnohem vhodnější paralelu k Frodovu obětování se pro vyšší dobro představuje Gawain z Pana Gawaina a Zeleného rytíře. Frodo se Gawainovi podobá nejen charakterem, ale taktéţ tím, ţe podstupuje úkol, který nikdo jiný nemůţe přijmout: zastoupí Artušův dvůr ve výzvě a setne hlavu Zelenému rytíři za podmínky, ţe se za rok znovu setkají a rytíř mu úder vrátí. Obdobně jako Frodo je i Gawain smířený s tím, ţe své „poslání“ Joseph Campbell definuje hrdinu v kontextu psychologie a archetypu: „Hrdina, ať uţ je to bůh, či bohyně, muţ, nebo ţena, mytická postava, nebo snící člověk, objevuje a vstřebává vlastní protiklad (své vlastní dosud nepoznané já) – pozře ho, nebo je sám pozřen.“ CAMPBELL, Joseph. Tisíc tváří hrdiny: archetyp hrdiny v proměnách věků. Op. cit., s. 104. 105 Galahad jde dle Maloryho synem Lancelota a Elainy a je jediný, kdo je dostatečně čistý na to, aby úspěšně dokončil výpravu za svatým grálem. MALORY, Thomas. Artušova smrt. Brno: Jota, 1997, knihy XIII. a XVII.
33
nejspíše dokončí, ale sotva z něj vyvázne ţivý. Jde tedy o stejný motiv sebeobětování pro ostatní. Frodovi i Gawainovi se v průběhu cesty za splněním úkolu dostává dobrých a špatných rad. Oba mají někoho, jehoţ záměrem je, aby při svém úkolu selhali. Rovněţ se kolem nich pohybují ti, kteří je naopak podporují. Společenstvo je plně oddáno Frodovu poslání, a ačkoliv se vlivem okolností posléze rozdělí, stále jeho někdejší členové dělají vše pro to, aby Frodo mohl dokončit svůj úkol.106 Na cestě ke zničení Jednoho prstenu ho doprovází věrný Samvěd, který jej podporuje, varuje a pomáhá mu aţ do konce. Na rozdíl od Froda se Gawain při svém putování nemůţe spolehnout na ţádnou skupinu lidí, jeţ by mu byla nápomocna, ale pouze na Marii a Jeţíše, jakési nehmotné průvodce. Ti jsou povaţování za pravé společníky křesťanského rytíře, a nezradí jej, pokud zůstane věrný své víře. Ani Gawain nezůstal úplně bez fyzického průvodce, ten má však jinou povahu neţ Frodův Sam. Sice Gawaina navede k Zelené kapli, ale místo přímé podpory ho, ať uţ záměrně či nikoliv, od jeho úkolu odrazuje tím, ţe mu navrhne útěk. Tvrdí mu, ţe se o tom nikdo nedozví a on sám to také nikomu neprozradí.107 Gawain i Frodo jsou spojeni s magickým předmětem, z čehoţ vyplývá určitá zkouška. Zmíněná zkouška pak spočívá v odolávání pokušení, jeţ jim také komplikuje cestu ke splnění poslání. Přestoţe Gawainova „magie“ spočívá a vychází spíše z křesťanské víry, za magický předmět v jeho příběhu povaţujeme zelený opasek, který dostane, aby ho ochránil.108 Frodova „magie“ nemá s vírou nic společného a je explicitně obsaţena v Jednom prstenu. Zatímco Gawainova magie vloţená do zeleného opasku je falešná a nemá na něj výraznější vliv a dopad, Frodo je během svého putování vystaven další zkoušce. Nesmí se nechat zlákat 106
Typickou ukázkou je Aragornova a Gandalfova snaha o odlákání pozornosti, kdyţ je Frodo na cestě Mordorem k Hoře osudu. TOLKIEN, J. R. R. Návrat krále, Op. cit., kapitola „Černá brána se otevírá“, s. 118–126. 107 TOLKIEN, J. R. R. Sir Gawain and the Green Knight. London: HarperCollins, 2006, s. 80. 108 TOLKIEN, J. R. R. Sir Gawain and the Green Knight. Op. cit., s. 71–72.
34
k jakémukoliv uţívání Jednoho prstenu, jinak hrozí, ţe podlehne jeho moci, coţ bude mít za následek zničení svobodné Středozemě: „[…] jeho hrůzu však náhle pohltilo pokušení nasadit si Prsten. Ţádost učinit to ho ovládla tak, ţe nedokázal myslet na nic jiného. Nezapomněl na Mohylu ani na Gandalfův vzkaz, ale cosi jakoby ho nutilo nedbat ţádných varování a touţil podlehnout. Ne v naději na únik nebo vůbec na nějaké jednání, ať uţ dobré nebo špatné: cítil prostě, ţe musí Prsten vzít a nasadit si jej na prst.“109
Frodo na konci svého úkolu přesto svým způsobem, alespoň ve vlastních očích, selţe. V Prasklinách Hory osudu není schopen Jeden prsten zničit a tento úkol za něj dokončí Glumova obsese daným předmětem a touha vlastnit ho za všech okolností. Dalo by se tvrdit, ţe právě tato posedlost činí z Gluma nejvhodnějšího kandidáta pro dokončení poslání, a je jisté, ţe kdyby byl Frodo na svůj úkol sám, nedokončil by jej. „Glum jako šílenec bojoval na pokraji propasti s neviditelným nepřítelem. […] Dole hněvivě procitly ohně, rudé světlo zahořelo a celá sluj se naplnila velikou září a ţárem. Sam najednou spatřil, jak Glum přitahuje dlouhé ruce k ústům, zaleskly se jeho bílé tesáky a pak hryzly. Chruplo to. Frodo vykřikl a byl tu: na kolenou klečel na pokraji propasti. Ale Glum tančil jako pominutý a vysoko zvedal Prsten. V krouţku dosud vězel prst. Prsten teď zářil, jako by byl vpravdě vyroben z ţivého ohně. ‚Milášek, milášek, milášek!ʻ křičel Glum. ‚Můj Milášku! Ach, můj Milášku!ʻ A vtom, právě kdyţ zvedal oči, aby se pokochal svým úlovkem, udělal jeden krok navíc, zapotácel se, chviličku se kymácel na okraji a pak se zaúpěním spadl. Z hlubiny se ozvalo jeho poslední zakvílení Milášku a byl pryč.“110
Gawaina pokušení spočívá v dodrţení respektive nedodrţení uzavřené dohody. Podle domluvy s Bertilakem, u něhoţ byl během své cesty k Zelené kapli hostem, měl odevzdat vše, co na jeho hradě dostane, výměnou za to, co pán hradu uloví. „‚Jen ještě jedna věc,ʻ řekl pán, ‚uzavřeme dohodu: cokoliv ulovím v lesích, to bude vaše, 109 110
TOLKIEN, J. R. R. Společenstvo prstenu. Op. cit., s. 222. TOLKIEN, J. R. R. Návrat krále. Op. cit., s. 165.
35
a cokoliv dostanete vy, to mi dáte výměnou. Dohodneme se, drahý pane – tak povězte, co na to říkáte – jestliţe jeden bude mít štěstí, nebo bude mít něco lepšího?ʻ ‚Ve jméně Boţím,ʻ prohlásil dobrý Gawain, ‚souhlasím se vším, milá mi bude jakákoliv hra, kterou jste navrhl.ʻ ‚Ujednáno! Máme dohodu! […]ʻ“111 (Volně přeloţila L. K.)
Aţ téměř do konce svého pobytu u Bertilaka Gawain dodrţuje stanovené podmínky, ale nakonec jej Bertilakova manţelka, jeţ se ho po celou dobu snaţí svést, přesvědčí, aby si její dar v podobě zeleného opasku ponechal a neodevzdal ji hradnímu pánovi. Údajně má tento předmět moc mu v rozhodujícím okamţiku zachránit ţivot. Skutek se rytíři nakonec vymstí zraněním na krku. Ačkoliv ho Bertilak (a Zelený rytíř v jedné osobě) přesvědčuje, ţe ţádný z jiných smrtelníků by si na jeho místě nevedl lépe, Gawain si plně uvědomuje své provinění vůči uzavřené dohodě. Přesto můţeme povaţovat jeho čin vzhledem k příkladnému ţivotu plnému dobrých skutků za pochopitelný a ospravedlnitelný, i kdyţ Gawain sám sobě nejspíš nikdy neodpustí.112 C. G. Jung nabízí pohled na hrdinovy zkoušky vhodný i pro hodnocení Frodova a Gawainova selhání: „Hrdina zvládá ta největší nebezpečí, a přece je nakonec jeho zkázou něco zcela ‚nepatrného„.“113 Frodo i Gawain se po svém dobrodruţství vracejí zpět domů moudřejší i smutnější. Je otázkou, zda se některý z nich dokáţe někdy smířit se svým závěrečným selháním. Autor Gawaina odpověď pouze naznačuje: „‚Tohle je znak porušení mé dohody, a musím jej nést aţ do té doby, neţ opustím tento svět; člověk můţe zakrýt svou hanbu, ale odpoutat se od ní nelze, 111
„One more thing,“ said the master, „we‟ll make an agreement: / whatever I win in the wood at once shall be yours, / and whatever gain you may get you shall give in exchange. / Shall we swap thus, sweet man – come, say what you think! – whether one‟s luck be light, or one‟s lot be better?“ / „By God,“ quote good Gawain, „I agree to it all, / and whatever play you propose seems pleasant to me.“/ „Done! ‟Tis a bargain! […]“ TOLKIEN, J. R. R. Sir Gawain and the Green Knight. Op. cit., s. 50. 112 TOLKIEN, J. R. R. Sir Gawain and the Green Knight. Op. cit., s. 88. 113 JUNG, C. G. Archetypy a nevědomí. Brno: Nakladatelství Tomáše Janečka, 1997, s. 176.
36
kdyţ uţ k ní jednou došlo, je navţdy tvou součástí.ʻ“114 (Volně přeloţila L. K.)
Rytíř tohoto rozhřešení nedosáhne, připomínkou je mu navţdy jizva po zranění na krku. Jde o viditelnou známku selhání, se kterou bude muset ţít aţ do smrti. Tolkien se k této otázce postavil odlišným způsobem. Musí Frodo skutečně opustit Středozem kvůli fyzickému zranění, které utrpěl na Větrově?115 Nebo je spíše důvodem psychická újma z Mordoru, kde nakonec nebyl schopen odolat vůli Jednoho prstenu? Frodo uspěl lépe neţ za daných okolností kdokoliv jiný, coţ s Gawainem motivicky sdílí. Přesto ale vzhledem k délce jeho úkolu a nárokům, jimţ byl vystaven, dopadl ve zkoušce mnohem lépe Frodo. Pro ostatní a celou Středozem dal během úkolu v sázku vlastní duši, podstoupil tedy nejvyšší moţnou oběť. Můţeme tedy konstatovat, ţe vzhledem k výše uvedenému mají Frodo a Gawain hodně společného. Oba dojdou na místo rozhodujícího činu, kvůli němuţ se vypravili za dobrodruţstvím, a oba také selţou. Frodo sice donese Prsten k Puklinám Hory osudu, ale nedokáţe jej sám zničit. Gawain dorazí na místo setkání se Zeleným rytířem, ale z obavy o vlastní ţivot nedodrţí s Bertilakem uzavřenou dohodu a ponechá si v drţení něco, co by jej mohlo zachránit od jisté smrti. V obojím případě je sice hrdina v závěru oceněn ostatními, ale přitom nejvíce touţí po odpuštění za své provinění. Tolkien se inspiroval artušovskou látkou do té míry, ţe ani jeho postava Froda si není jistá, zda si odpuštění zaslouţí. S přihlédnutím k předešlému tvrzení bychom mohli říci, ţe zde v největší eukatastrofě116 114
„This is the token of the troth-breach that I am detected in, / and needs must I wear it while in the world I remain; / for a man may cover his blemish, but unbind it he cannot, / for where once „tis applied, thence part will it never.“ TOLKIEN, J. R. R. Sir Gawain and the Green Knight. Op. cit., s. 92. 115 Na Větrově byl Frodo smrtelně raněn otrávenou čepelí a Sauronovi sluţebníci měli za úkol přinést svému Pánovi Jeden prsten. TOLKIEN, J. R. R. Společenstvo prstenu. Op. cit., s. 233. 116 Eukatastrofa je termín, který vymyslel Tolkien. Označuje jím situaci v příběhu, kdy jsou okolnosti uţ tak zlé, ţe nemohou být horší, ale právě v tom okamţiku dojde k prudkému obratu a dobrému konci. Nejde ale o zásah shůry. Termín byl pouţit a vysvětlen v jeho eseji O pohádkách. TOLKIEN, J. R. R. Netvoři, kritikové a jiné eseje. Op. cit., s. 171.
37
příběhu nacházíme taktéţ největší tragédii. Frodův svět, Středozem, je sice zachráněn, ale okolnosti mu nedovolují, aby si sám odpustil: „Pokoušel jsem se zachránit Kraj, a zachráněn byl, ale ne pro mne. Tak to musí být často, Same, kdyţ jsou věci v nebezpečí: někdo se jich musí vzdát, musí je ztratit, aby ostatním zůstaly.“117 V samotném závěru se oba příběhy znatelně odlišují. Frodo svůj svět zachránil a dostalo se mu moţnosti se uzdravit mimo břehy Středozemě, čímţ Tolkien také překročil svůj inspirační zdroj. Gawainův svět naproti tomu takové štěstí neměl, především kvůli pádu Camelotu a smrti krále Artuše.
4.1.3 Gandalf Hledáme-li odraz artušovských legend v postavách čarodějů z Pána prstenů, musíme se pro lepší porozumění zaměřit aţ na kořeny, které sahají do keltské a velšské mytologie starověké Británie. Tam narazíme na postavu Myrddina, někdejšího barda, z něhoţ se později stává čaroděj Merlin, rádce a prorok králů. Merlin se stal základním prototypem čaroděje a napomohl k vytvoření určitého stereotypního náhledu na kouzelníky jako na jedince nesmírné moci, zjevující se v podobě starců, obvykle s holí.118 Touto skutečností se nepochybně inspiroval i Tolkien: „Koncem druhého zářijového týdne projel za bílého dne Povodím vozík směrem od Brandyvínského mostu. Řídil jej osamělý starý muţ ve vysokém modrém špičatém klobouku, dlouhém šedém plášti a stříbřitou šálou. Měl dlouhé bílé vousy a huňaté obočí, které mu trčelo aţ přes okraj klobouku.“119
117
TOLKIEN, J. R. R.. Návrat krále. Op. cit., s. 231. Toto konstatování lze podloţit slovy Lina Cartera: „[…] Gandalf se jeví jako vysloveně archetypální postava – Moudrý stařec, Přátelský kouzelník […]“ CARTER, Lin. Tolkien: Zákulisí Pána prstenů. Praha: Argo, 2002, s. 164. 119 TOLKIEN, J. R. R. Společenstvo prstenu. Op. cit., s. 34. 118
38
V Tolkienově trilogii do děje výrazněji zasahují dva čarodějové. Inspiraci pro vytvoření postavy Gandalfa Šedého, potaţmo Gandalfa Bílého, nalezl Tolkien v čaroději Merlinovi. Právě ten se Merlinovi vzezřením i skutky nejvíce podobá. Předchozí tvrzení můţeme podloţit hned několika fakty: oba protagonisté se zjevují v podobě moudrých starců,120 přičemţ mají schopnost měnit svou podobu. O změně podoby se zmiňuje i Corrine Saundersová, která mimo jiné přímo zkoumá Maloryho Merlina a poukazuje na skutečnost, ţe autor ve své knize nikde neuvádí Merlinův původ. Tento fakt lze patrně přisoudit Maloryho křesťanské víře, a tedy cokoliv, co se jí vymyká, zejména kouzla, směřuje k pohanství anebo démonickým silám. V jiných verzích artušovské látky je Merlinův původ odvozen z jiţ zmíněné keltské mytologie, popřípadě je Merlin povaţován za syna Ďábla či pohanského boha. Merlinova magie spočívá hlavně v proroctví, změně podoby a vytváření iluzí. Iluze i změny podoby ale vykazuje reálné znaky.121 Merlin mění vzhled vţdy za jistým účelem: „Tehdy se Merlin přestrojil tak, ţe jej král Artuš nepoznal. Oděl se do černých ovčích kůţí, na nohou měl vysoké boty, byl vyzbrojen velkým lukem a šípy, na sobě měl hrubý plášť a v ruce nesl divoké husy. A tehdy, bylo to ráno po Hromnicích, jej král Artuš nepoznal.“122 „V tom se před ním zjevil Merlin v podobě čtrnáctiletého chlapce, pozdravil krále a zeptal se jej, proč je tak zamyšlený. […] ‚To je leţ!ʻ vykřikl král Artuš. ‚Jak můţeš vědět, kdo je mým otcem, vţdyť jsi ještě dítě!ʻ ‚A přece to vím lépe neţ vy nebo kdokoli z ţijících lidí,ʽ odpověděl Merlin. ‚To ti nevěřím,ʻ zvolal rozlícený Artuš.
120
Moudrý stařec je jeden ze základních archetypů vyskytujících se ve fantasy. „Starý muţ se objevuje vţdycky, kdyţ se hrdina nachází v beznadějné nebo zoufalé situaci, z níţ jej můţe vysvobodit jen zevrubná úvaha nebo šťastný nápad, tj. duchovní funkce.“ JUNG, C. G. Op. cit., s. 198. 121 „Malory omits any account of Merlin‟s origins, perhaps suggesting an unease about magic that strays into the pagan or demonic. Merlin‟s magic includes the arts of prophecy, illusion and shape-shifting, but these are presented with understated realism.” SAUNDERS, Corrine: „Religion and magic“, in The Cambridge Companion to Arthurian legends. Op. cit., s. 210. 122 MALORY, Thomas. Op. cit., kniha I., s. 61.
39
Merlin tedy odešel a vrátil se v podobě osmdesátiletého starce. Tu se král zaradoval, neboť si myslel, ţe kmet je velice moudrý. […] ‚Co jsi zač,ʻ zeptal se král Artuš, ‚ţe mi zvěstuješ takové zprávy?ʻ ‚Jsem Merlin a byl jsem to já, kdo k vám přišel v podobě toho chlapce.ʻ“123
Tolkien zde vyuţil artušovskou látku opravdu jen částečně. Proměnu Gandalfa ve svém díle modifikoval. Zásadní není proměna vnější, ale spíše ta vnitřní. Postava přechází na vyšší úroveň svého bytí i vědomí prostřednictvím určité formy smrti, chápané také jako jistý přerod, coţ je motiv běţně se vyskytující v pohanských legendách. Mircea Eliade v díle Mýty, sny a mystéria rozebírá tzv. „iniciační smrt, která má své vlastní schéma – obsahující bolest, smrt samotnou a vzkříšení. […]“.124Proměna prostřednictvím „iniciační smrti“ souvisí s Gandalfovým pádem v dolech Morie, kde zachrání zbytek Společenstva, a později se objevuje ve své nové podobě jako Gandalf Bílý. Na rozdíl od Merlina je ale Gandalf i s novým vzezřením poznatelný: „[…] Tam stál, náhle vyrostlý, a tyčil se nad nimi. Kápě a šedé hadry spadly. Jeho bílý šat zazářil. […] Všichni na něho zírali. Vlasy měl bílé jako prosluněný sníh a zářivě bílý byl i jeho šat; oči pod hustým obočím byly jasné a pronikavé jako sluneční paprsky a v ruce měl moc. V úţasu, radosti a bázni stáli a nenalézali slov. […] ‚Ano, jsem teď bílý,ʻ řekl Gandalf. ‚Já vlastně jsem Saruman, dalo by se říci, Saruman, jaký měl být.ʻ“125
Tolkien se mimo vzhledu a magické povahy vybrané postavy nechal inspirovat i tím, jak na něj reagují lidé okolo. Gandalfa i Merlina se okolí bojí a současně je i uctívá. Svou čarodějnou moc pouţívají pouze v nutných případech a schopnosti nevystavují na odiv. Spíše slouţí lidem jako rádci. Gandalf v příběhu sehraje roli pomocníka a poradce (nejen) Aragorna, jemuţ pomáhá získat právoplatný královský trůn v Gondoru, obdobně jako jeho „artušovská předloha“ Merlin napomáhá Artušovi 123
MALORY, Thomas. Op. cit., kniha I., s. 68. ELIADE, Mircea. Mýty, sny a mystéria. Praha: Oikoymenh, 1998, s. 192. 125 TOLKIEN, J. R. R. Dvě věže. Praha: Mladá fronta, 1990, s. 90–91. 124
40
uplatnit nárok na království a to nejen proroctvím, ale i mnoţstvím rad. Gandalf ani Merlin se nesnaţí získat moc a slávu. Nepokoušejí se stavět do pozice „šedé eminence“, která by vládla zpoza trůnu právoplatného následníka. Místo toho oba nechávají své krále, aby byli pro lid skutečnými hrdiny. Oba čarodějové se i přes své posty rádců liší délkou setrvání v příběhu. Ta souvisí s odoláváním či podlehnutím pokušení, jeţ se Gandalfovi i Merlinovi staví do cesty. Merlin se v příběhu vyskytuje jen poměrně krátce. Jeho působení ukončí touha po jezerní víle Nimue, kterou se snaţí získat. Nimue obratně vyuţije všeho, co ji naučil, aby se ho zbavila: „Merlin na ni neustále naléhal, aby mu dala své panenství. Ona však, jelikoţ se jí jiţ omrzel, by se jej nejraději zbavila, protoţe se ho bála – byl to ďáblův syn – nijak se jí to však nedařilo. I stalo se, ţe ji Merlin zavedl do jedné jeskyně, kde pod obrovským balvanem bylo ukryté velké kouzlo. Ona však svou chytrostí docílila toho, ţe Merlin vešel pod onen balvan, aby jí kouzlo ukázal. Tu jej ona očarovala, ţe odtud jiţ nemohl vyjít, a nepomohly mu ani všechny jeho čáry. A panna odjela a Merlina nechala tam.“126
Merlin tedy kvůli neschopnosti odolat své touze po jezerní víle, zanechá Artuše samotného téměř na počátku jeho vlády. Gandalf vytrvá v příběhu aţ do konce, dokáţe odolat touze po Jednom prstenu a moci, s níţ je spojený a opouští Středozem teprve tehdy, aţ je Sauron s konečnou platností poraţen. Svůj odchod naznačuje v rozhovoru s Aragornem: „‚To je tvá říše a srdce větší říše, která bude. Třetí věk světa skončil a nový věk začal, a je tvým úkolem, abys řídil jeho počátek a zachoval, co můţe být zachováno. Vţdyť mnohé bylo zachráněno, ale mnohé teď musí pominout, i moc Tří prstenů skončila. […]ʻ ‚Vím to, drahý příteli,ʻ řekl Aragorn, ‚přesto stále stojím o tvé rady.ʻ ‚Uţ ne nadlouho,ʻ řekl Gandalf. ‚Třetí věk byl můj věk. Já jsem byl Nepřítelem Saurona a moje práce skončila. Brzy odejdu. Břímě teď dolehne na tebe a na tvé plémě.ʻ“127 126 127
MALORY, Thomas. Op. cit., kniha IV., s. 158. TOLKIEN, J. R. R. Návrat krále. Op. cit., s. 185.
41
Gandalfova přítomnost tedy na rozdíl od Merlina prostupuje celým Pánem prstenů. Další podstatnou odlišností mezi oběma čaroději je, ţe Gandalf v příběhu projevuje jen záblesky své skutečné moci, na coţ poukazuje Lin Carter: „[…] Gandalf se zdá být nejen něčím víc neţ pouhým kouzelníkem, ale něčím víc neţ smrtelným člověkem. Za jeho bílým či šedým rouchem na okamţik zahlédneme boţstvo.“128 Přesto oproti Merlinovi jedná jako postava „z masa a kostí“, bojuje s vlastním strachem a příběh posouvá skutečnými činy raději neţ tajemnými radami. Malory nezachytil Merlinovy myšlenky a jeho postava působí, jako kdyby se ničeho neobávala. V příběhu především pomůţe králi Artušovi na trůn a vykoná několik magických skutků. I přes zřetelné rozdíly mezi těmito dvěma představiteli můţeme pohlíţet na Tolkienova Gandalfa jako na modifikovaného Merlina. J. R. R. Tolkien ale postavou Gandalfa v mnohém čaroděje Merlina předčil a obsáhl v této postavě i to, co nenalezl u svého inspiračního zdroje.
4.1.4 Sauron Saurona jsme si zvolili jako prototyp zla z toho důvodu, ţe veškeré zlé skutky stejně jako i představitelé temné strany jsou přímo spojeni s ním, přejímají jeho pohnutky a motivy činů. Kořeny postavy sahají mimo příběh Pána prstenů aţ do Silmarillionu.129 Sauron byl původně sluţebníkem Melkora, jednoho z Valar,130 jakýchsi „bohů“ stvořených Ilúvatarem, Tvůrcem – nejvyšší silou. Sauron po zničení Melkora převzal jeho pozici „největšího“ zla ve Středozemi a snaţil se ji ovládnout. Právě tento záměr se zřetelně promítá v Tolkienově trilogii. Úsilím ovládnout území a samotnou touhou vládnout je Sauron podobný hned několika postavám artušovského cyklu. Vzhledem k pozici, kterou v Pánovi prstenů zaujímá, bychom paralelu v artušovských 128
CARTER, Lin. Op. cit., s. 165. TOLKIEN, J. R. R. Silmarillion. Op. cit., s. 21. 130 Více informací o Valar lze nalézt v Silmarillionu. TOLKIEN, J. R. R. Op. cit., s. 15. 129
42
legendách mohli hledat zvláště ve víle Morganě, sestře krále Artuše. Corrine Saundersová popisuje Morganu jako zosobnění negativního aspektu magie představujícího hrozbu pro artušovský svět,131 coţ do jisté míry reflektuje to, co představuje v Tolkienově příběhu Sauron. Saurona s Morganou spojuje i jejich role v příběhu. Obdobně jako Artuš má i Morgana svůj vlastní dvůr, coţ ji staví do pozice Artušova velkého protivníka, je vyzbrojena nejen vojskem, ale také magií.132 Sauron má rovněţ své „království“, z něhoţ se snaţí ovládnout Středozem, a figuruje jako protivník Gondoru, země náleţející Aragornovi. Sauronovu i Morganinu snahu lze sumarizovat jako touhu po moci a pozornosti. Sauronovi byla plná pozornost věnována zejména v období vlády krále Elendila, otce Isildura. Tehdy se poslední svobodné národy spojily, aby se pokusily porazit Saurona a jeho armádu a zachránily tak Středozem. Sauron po poráţce zdánlivě zmizel. „[…] Sauron byl svrţen a Isildur mu úlomkem Narsilu uťal Vládnoucí prsten a vzal si jej. Tu byl Sauron pro tu dobu poraţen, opustil své tělo, jeho duch daleko uprchl a skryl se v pustinách; a po mnoho dlouhých let nenabyl znovu viditelné podoby.“133 Morgana naproti tomu strávila část ţivota odstrčená v klášterní škole, kam ji poslal Uther Pendragon, zatímco její zbylé sestry byly ihned provdány. Teprve aţ po pobytu v klášteře ji dali za ţenu králi Uriensovi. Pocit křivdy a čas strávený v ústraní jsou opěrné body, které oba představitele spojují. S nimi se přirozeně pojí i snaha o ovládnutí určitého území, v případě Saurona jde o celou Středozem, Morganiny cíle jsou o něco prostší a zahrnují převáţně Artušovo království. Stěţí bychom ovšem mohli tvrdit, ţe obě postavy pouţívají k dosaţení svých záměrů totoţné prostředky.
131
The negative aspect is fully explored in Morgana le Fay, who repeatedly threatens the order of the Arthurian world […]. SAUNDERS, Corrine. Op. cit., s. 211. 132 […] As Arthur‟s half sister, Morgan has her own rival court, and thus established as the great opponent of Arthur, empowered not by military force but by magic. SAUNDERS, Corrine. Op. cit., s. 211. 133 TOLKIEN, J. R. R. Silmarillion. Op. cit., s. 295.
43
Tolkienův Temný pán plně vyuţívá své moci k ovládnutí co největšího území a dosaţení svých cílů. Od samého počátku mobilizuje výraznou část své síly i armády a poskoků, včetně Devítky Prstenových přízraků. Otráví Sarumanovu mysl, čímţ si zajistí spojence a posilu k realizaci svého záměru. Morgana vládne omezenějšími prostředky. Soustředí se na jednu konkrétní osobu a sleduje daný záměr, jímţ je Artušova smrt. I jí slouţí poskoci a s jejich pomocí se snaţí dosáhnout svého: „Na druhý den ráno přijela na dvůr ke králi panna, kterou poslala víla Morgana, a přivezla nádherný plášť, jaký na dvoře ještě nikdo neviděl. Byl pošitý drahokamy tak hustě, ţe se jeden druhého téměř dotýkaly, a byly to nejvzácnější kameny, jaké kdy Artuš spatřil. A panna řekla: ‚Vaše sestra vám posílá tento plášť a prosí vás, abyste jej od ní přijal jako dar. A ublíţila-li vám, odčiní to k vaší spokojenosti.ʻ […] V tom ke králi přistoupila jezerní panna a řekla: ‚ […] ten plášť si přes ramena nepřehazujte, dokud neuvidíte více, a také nedovolte, aby jej někdo oblékl vám nebo někomu z vašich rytířů, dokud jej neobleče ta, která jej přinesla.ʻ ‚Dobrá,ʻ souhlasil král, ‚učiním, co mi poradíte.ʻ I poručil panně, která plášť od jeho sestry přinesla: ‚Panno, přeji si vás v tom plášti vidět.ʻ […] A král jí dal násilím obléct plášť a panna bez hlesu ihned klesla k zemi mrtva, spálená na uhel.“134
Saurona a Morganu sice spojuje touha po moci a vyuţití jakýchkoliv prostředků, aby dosáhli cíle, nicméně existuje tu zásadní rozdíl: Morgana nakonec od svých snah upustí. Mordred135 převezme Morgranin záměr připravit Artuše o ţivot. Pokud bychom tedy uvaţovali o artušovské inspiraci pro Saurona, je zřejmé, ţe se nemůţeme zaměřit pouze na Morganu. Také Mordredovi, stejně jako Sauronovi, jde o moc a vládu. Podobnost mezi těmito postavami je patrná zejména v závěrečném střetu obou protagonistů: Saurona s Aragornovým vojskem a zbytkem Společenstva v Pánovi prstenů, a Artuše s Mordredem v Artušově smrti.
134 135
MALORY, Thomas. Op. cit., kniha IV., s. 187–188. Artušův nemanţelský syn.
44
Na zmíněné závěrečné zápasy můţeme pohlíţet jako na osudové, jejichţ výsledek rozhodne o další budoucnosti (Středozemě i Artušova království). „‚Zrádce, nyní nadešel den tvé smrti!ʻ A kdyţ pan Mordred uslyšel pana Artuše, vyběhl proti němu s taseným mečem. Tu jej král Artuše prudkým bodnutím pod štít proklál skrz naskrz kopím na délku jednoho sáhu. Kdyţ pan Mordred ucítil smrtelné zranění, vrhl se vpřed ze všech sil aţ k drţadlu Artušova kopí a hned ťal svého otce mečem sevřeným v rukou do skráně; meč pronikl přilbicí do temene. Nato pan Mordred padl k zemi mrtvý a vznešený Artuš se svezl k zemi v mdlobách; pak omdlel ještě vícekrát.“136
Zatímco Artuš s Mordredem v souboji oba rukou toho druhého umírají, Tolkien opětovně dokázal naplnit vlastní představu vycházející z inspirace artušovskou předlohou po svém. Souboj Aragorna a jeho armády s vojsky Saurona má atmosférou i čtenářským očekáváním status „osudového souboje“, a to i přesto, ţe jedním ze záměrů je odvedení pozornosti od Froda a jeho snahy zničit Jeden prsten. Tolkien nedopustil, aby v případě tohoto souboje obě postavy podlehly, výsledek zůstal nerozhodný a budoucnost jeho světa nejistá. Oba představitelé padli a s nimi zmizelo i přímé ohroţení svobody Středozemě a královského trůnu. Tolkien se v Sauronových záměrech nechal inspirovat artušovskou látkou. Přesto nalézáme podstatnou odlišnost, jeţ rozhodla o celkovém vyznění příběhu a na jeho konci nezůstala nejistota ohledně dalších osudů země. Tolkienova reflexe artušovských legend nesahala tak hluboko, aby „kopíroval“ osudový souboj „dobra a zla“ v podobě Artuše s Mordredem v postavách Saurona a Aragorna.
136
MALORY, Thomas. Op. cit., kniha XXI., s. 422.
45
4.2
Motivy Tolkienův Pán prstenů i Maloryho Artušova smrt jsou díla
významně pracující se symbolikou. Zásadní jsou pro ně motivy mytologické a náboţenské. Magické předměty bývají často nositeli významného poselství. Mnohdy je neodmyslitelně spojujeme s hrdinou či jeho protivníkem, popřípadě představují objekt touhy. U Maloryho a Tolkiena můţeme nalézt předměty a motivy, které buď fungují v obou textech na podobném principu, nebo jde jen o stejný artefakt, jehoţ funkce se ale liší. Z magických předmětů artušovské látky můţeme jmenovat nápoje s léčivou mocí, které hojily roztodivné rány či slouţily k jiným účelům.137 Ačkoli se Tolkien v Pánovi prstenů artušovskou látkou inspiroval, zpracoval magické nápoje trochu odlišným způsobem. Vyuţívá jich především jako prostředku k doplnění energie.138 Dalším předmětem je plášť. V podkapitole, která se zabývala Sauronem, jsme se tohoto motivu jiţ dotkli a ukázali jeho funkci v Artušově smrti.139 Tolkien v Pánovi prstenů rovněţ pracuje s motivem pláště, ale přisuzuje plášti opačnou funkci neţ Malory:
„Kaţdému opatřili kápi a plášť ušité na míru z lehké, ale teplé hedvábné látky, jakou tkali Galadhrim. Bylo těţké pojmenovat jejich barvu: zdály se šedé jako soumrak pod stromy, a přece, kdyţ se s nimi pohnulo nebo na ně padlo jiné světlo, byly zelené jako listí ve stínu nebo hnědé jako oraniště v noci, šerostříbrné jako voda pod hvězdami. Pláště se zapínaly u krku sponou podobnou zelenému listu se stříbrnými ţilkami. ‚[…] Jsou to však oděvy, a ne zbroj, a neodvrátí kopí ani meč. Ale snad vám poslouţí dobře: jsou lehké na nošení a hřejí nebo chladí podle potřeby. A zjistíte, ţe vám velmi pomohou vyhnout se nepřátelským zrakům, ať jdete mezi kamením, nebo mezi stromy. […]ʻ“140
137
Například nápoj, který měl uspat krále Pellinora, kdyţ chtěl zabít Artuše. MALORY, Thomas. Op. cit., kniha I., s. 77. 138 Glorfindel dal hobitům nápoj, jenţ je měl posílit. TOLKIEN, J. R. R. Společenstvo prstenu, Op. cit., s. 239. 139 O vyuţití pláště bylo pojednáno v podkapitole 3.1.4 Sauron. 140 TOLKIEN, J. R. R. Společenstvo prstenu. Op. cit., s. 414–415.
46
V Lothlórienu, sídle Galadriel a Celeborna, dostávají členové Společenstva na cestu další magické předměty, jako je třeba kouzelná pochva meče, magická hlína či lahvička naplněná světlem. Ačkoliv Tolkien slovo magie sám neuţívá. V Maloryho i Tolkienově díle existuje jeden motiv, jehoţ funkce je stejná, a tím je meč. S modifikacemi artušovských motivů se setkáváme u Prstenu, Společenstva, Stezek mrtvých a odjezdem na Západ. Kromě výše uvedených můţeme v Pánovi prstenů samozřejmě nalézt i další motivy a předměty, jejichţ inspirační zdroj lze vystopovat v cyklu artušovských legend. Názorným příkladem nám můţe být motiv, který se vztahuje k postavám – „skrytý král“. Motivy se mohou vztahovat nejen k postavám, ale i k prostředí či krajině, kam je děj zasazen. Jako příklad si můţeme uvést třeba Artušův bájný Camelot, jehoţ odrazem v Tolkienově příběhu je Minas Tirith. Obojí vnímáme jako královské město a centrum říše. Camelot i Minas Tirith jsou symbolem ctnosti a rytířských ideálů a Aragorn i Artuš za ně bojovali proti nepříteli. Pád těchto měst by znamenal konec jedné éry, potaţmo jejich vládců. V případě smrti krále Artuše tomu tak bylo, v Pánovi prstenů Aragorn přeţil, Minas Tirith zůstalo zachováno a navrátila se mu někdejší sláva, kdyţ na trůn opět usedl právoplatný král. Kdyby ale Minas Tirith nebo Aragorn padl, znamenalo by to taktéţ konec jedné etapy, konkrétně svobody Středozemě.
4.2.1 Meč Meč figuruje ve všech příbězích o králi Artušovi, jen jeho jméno se dílo od díla liší.141 Jiţ výše jsme dokázali, ţe Tolkien se při tvorbě Aragorna inspiroval artušovskými legendami, zejména králem Artušem. Vzhledem k Aragornovu inspiračnímu zdroji tedy můţeme vnímat Aragornův Narsil 141
Artušův meč se dle různých autorů jmenoval různě. JOE, Jimmy. Facts & Figures: Enchanted objects, Arthurian Legend. [online]. 2006, [cit. 2015-14-4]. Dostupné online z: .
47
(později Andúril) jako odraz Artušova Excaliburu. Tolkien motiv zlomeného a znovu zkutého meče spojil, zatímco v Artušově smrti král Artuš vyuţívá postupně meče dva. Meč však obecně nelze vnímat jen jako předmět slouţící k boji, je pokládán rovněţ za nejdůleţitější artefakt svého nositele a mnohdy má i duši. K motivu meče se vyjadřují např. Aleš Česal, Vladimír Mátl a Otomar Dvořák: „Meč dostává […] svoje jméno, a tím i ‚dušiʻ […], navíc je velice těsně spojen se svým majitelem. Pokud není zlomen nebo jinak poškozen, není radno tuto zbraň majiteli ukrást, dokáţe se totiţ (a mnohdy velice zlomyslně mstít). Na konci bojovníkova ţivota je meč buďto pohřben se svým majitelem, darován příbuznému či příteli, nebo – v případě těch magicky nejúčinnějších mečů – odevzdán vyšší bytosti, která ho smrtelníkovi věnovala.“142
David Colbert v publikaci Kouzelný svět Pána prstenů dodává, ţe: „[…] meče hrdinové získávají téměř výlučně jako dar. Nový vlastník musí prokázat, ţe je lepší a schopnější neţ všichni ostatní.“143 Aragorn získal zlomený meč Narsil po svých předcích jako symbol královského dědictví. Meč můţe být znovu zkut jen pro právoplatného následníka gondorského trůnu. Michael Drout k tomuto motivu podotýká: „Meč Narsil, který byl znovu zkut a přejmenován na Andúril, tvoří důleţitou součást Aragornovy identity. Stejně jako Artuš i Aragorn vyrůstá v utajení a svou skutečnou identitu odhaluje teprve tehdy, kdyţ získá meč.“144 Navíc Narsil způsobil před staletími Sauronův pád, a je tedy jedinou zbraní, jíţ se Sauron obává. U Maloryho Artuš především právě s pomocí meče dokazuje svůj nárok na trůn. Vytáhne jej z kamene a tento meč se stává symbolem právoplatného krále:
142
ČESAL, Aleš, MÁTL, Vladimír, DVOŘÁK, Otomar. Skrytá česká historie. Praha: XYZ, 2008, s. 75. 143 COLBERT, David. Kouzelný svět Pána prstenů. Praha: Albatros, 2002, s. 154. 144 DROUT, Michael D. C. Op. cit., s. 23.
48
„KDO Z TOHOTO KAMENE A KOVADLINY MEČ VYTÁHNE, BUDE KRÁLEM ANGLIE PODLE PRÁVA I RODEM […] Cestou na klání mladý pan Kay zjistil, ţe mu chybí meč, neboť jej zapomněl v otcově domě. Poţádal tedy mladého Artuše, aby se pro něj vrátil. ‚S radostí,ʻ odpověděl Artuš a rychle cválal zpět pro meč. Ale doma nenašel nikoho, neboť paní domu i všichni ostatní odjeli, aby nezmeškali turnaj. I rozhněval se Artuš a řekl si: ‚Půjdu na nádvoří chrámu a vytáhnu meč, který trčí z kamene. Můj bratr Kay dnes přece nemůţe zůstat beze zbraně.ʻ […] I uchopil meč za rukojeť, prudce s ním trhnul a snadno jej vytáhl z kamene.“145
Pro Maloryho Artuše je meč vytaţený z kamene pouze prostředek k jeho cestě na trůn a Artuš jej během prvních roků své vlády zlomí v souboji s Pellinorem („Nakonec oba ťali tak prudce, ţe se meče srazily a Artušův se zlomil, z čehoţ byl král velice zkormoucen“146). Král ale nemůţe zůstat bez meče, jestliţe jím navíc dokazuje svůj nárok na trůn. Do záleţitosti se vkládá Merlin a pomůţe Artušovi opatřit si nový meč. Zavede ho k jezeru, kde uprostřed spatří Artuš čnít z vody paţi s překrásným mečem v dlani. Patří Jezerní panně, která Artušovi dá Excalibur.147 K Excaliburu patří magická pochva, díky níţ nositel nikdy nekrvácí. Motiv meče vytaţeného z kamene se u Maloryho opakuje ještě jednou, tentokrát je to u rytíře Galahada. Meč získá před svou výpravou za Svatým grálem. Sám král Artuš mu ukáţe meč vznášející se v kameni ve vodě a jedině Galahad ho dokáţe z něj vytáhnout.148 Autor Artušovy smrti hojně pracuje s motivem magických mečů a předurčenosti jejich nositelů. Galahadovi přisoudí taktéţ meč, který byl předtím zlomen a následně znovu zázrakem zkut a k němuţ se vztahuje proroctví: „Ten, kdo mnou má vládnout, nechť je chrabřejší neţ ostatní, má-li mne nosit řádně, jak mi přísluší.“149 145
MALORY, Thomas. Op. cit., kniha I., s. 32. MALORY, Thomas. Op. cit., kniha I., s. 76. 147 MALORY, Thomas. Op. cit., kniha I., s. 79. 148 MALORY, Thomas. Op. cit., kniha XIII., s. 80. 149 MALORY, Thomas. Op. cit., kniha XVII., s. 200. 146
49
Tolkien v Pánovi prstenů taktéţ vyuţívá motivu zlomeného nebo poničeného meče, např. Aragornova znovu zkutého Andúrilu, nebo Frodova meče, který byl poničen během zápasu s Prstenovými přízraky. Frodo dostane Bilbův starý meč. Tolkien pojal motiv meče odlišným způsobem neţ Malory a artušovské legendy. Výjimku tvoří Andúril, kde je inspirace artušovskou látkou zřetelnější. Tolkien totiţ vyuţil nejen meč, ale i pochvu, jejíţ vlastnosti jsou stejné jako u té, kterou nosil Artuš: „Čepel vytasená z této pochvy se neposkvrní a nezlomí, dokonce ani při poráţce.“150 Nezabýval se zázračným, Malorym opakovaným, motivem znovu zkutého meče nebo jeho zázračným objevením se. Zaměřil se spíše na čepele a jejich magii, například Frodovo Ţihadlo i Gandalfův Glamdring za určitých podmínek zářily a nositele varovaly: „Čepel Ţihadla ani Glamdringu nezářily; a to bylo jistou útěchou, protoţe tyto výrobky elfích kovářů ze Starých časů zářily studeným světlem, kdyţ byli nablízku nějací skřeti.“151 Tolkien tedy do určité míry i zde čerpal inspiraci z artušovských legend a jejich motiviku dále rozvinul. Na rozdíl od artušovské látky se nezabýval uţitím meče nevhodnou nebo proroctvím neurčenou osobou. Přesto Malory i Tolkien se v jednom případě v motivu meče shodují. Jestliţe představitel nesoucí tuto zbraň prohraje, je jeho prohra symbolizována zlomeným mečem.
4.2.2 Prsten Prsten představoval pro Tolkiena v románu významný motiv, coţ reflektuje uţ samotný název trilogie – Pán prstenů. Prostřednictvím motivu prstenu jsou propojeny jednotlivé příběhy postav.
150 151
TOLKIEN, J. R. R. Společenstvo prstenu. Op. cit., s. 419. TOLKIEN, J. R. R. Společenstvo prstenu. Op. cit., s. 348.
50
Malory s motivem prstenu příliš nepracuje. Prsten se v jeho díle vyskytne na jediném místě. Jedná se o dar panu Garethovi od dámy Liones při příleţitosti turnaje, kde nechce být poznán: „‚Pane, půjčím vám svůj prsten, ale pro lásku, kterou ke mně chováte, vraťte mi ho, prosím, jakmile turnaj skončí, neboť ten prsten mi náramně přidává na kráse. Má totiţ takovou moc, ţe všechno zelené přemění na červené, červené zase na zelené, modré na bílé a bílé na modré, a to dělá se všemi barvami. A ten, kdo má prsten na ruce, neztratí ani kapku krve.ʻ“152
Gareth této moci vyuţije, prsten mu přijde velice vhod, protoţe změní jeho podobu, takţe ho nikdo nepozná.153 Nicméně v postupujícím turnaji se ukáţe, ţe prsten má ještě jednu, předtím nezmíněnou schopnost: „‚Chlapče, dnes jsi mne hanebně podvedl, kdyţ jsi mi nevrátil prsten. Hned mi ho dej, abych se mohl úplně skrýt.ʻ A jen co si jej navlékl, zmizel jim z očí a nikdo nevěděl, kam se poděl.“154
Při dalším čtení dojdeme k závěru, ţe jde o modifikaci barev, kterou jsme v souvislosti s Maloryho prstenem jiţ zmiňovali, a která evidentně stačila na zmatení okolí. Motiv zmizení po navléknutí prstenu je totiţ něco, v čem se Malory i Tolkien shodují. Nemůţeme sice přímo tvrdit, ţe Tolkienovou hlavní inspirací v prstenu jako předmětu nedozírné moci byly artušovské legendy, ale můţeme toto konstatování poupravit a říci, ţe prsten v artušovských legendách byl jedním z inspiračních vlivů, kterých Tolkien vyuţil. Prstenům v románu věnoval mnoho prostoru, vymyslel celou jejich historii, kterou vyuţil jako základ pro velkolepý příběh. Zjevné je to z úvodních veršů:
152
MALORY, Thomas. Op. cit., kniha VII., s. 357. MALORY, Thomas. Op. cit., kniha VII., s. 357. 154 MALORY, Thomas. Op. cit., kniha VII., s. 364. 153
51
Tři prsteny pro krále elfů pod nebem, Sedm vládcům trpaslíků v síních z kamene, Devět muţům: kaţdý je k smrti odsouzen, jeden prsten pro Temného pána, jenţ dlí na trůně v zemi Mordor, kde se snoubí šero se šerem. Jeden prsten vládne všem, Jeden jim všem káţe, Jeden všechny přivede, do temnoty sváţe v zemi Mordor, kde se snoubí šero se šerem.155
Tolkien prvotně odlišil Jeden prsten zkutý Sauronem od všech ostatních pomocí ohnivého písma jazyka Mordoru. To vypovídalo o jeho poslání a velké moci. Schopnosti Jednoho prstenu rozebírá Tolkien v jednom ze svých dopisů. Napsal, ţe Prsten nemohl zničit nikdo jiný neţ jeho tvůrce. Je třeba taktéţ zmínit touhu, kterou Jeden prsten vyvolával v ostatních. Ty, kteří ho pouţili, brzo ovládal a nebylo v ničí moci ho zničit nebo odvrhnout.156 Prsten se tedy v příběhu chová jako samostatná entita a je mu přisuzována vlastní vůle. Ovlivňuje a otravuje osobnost svého majitele a nelze se ho snadno vzdát, pokud vůbec. Typickým příkladem je Bilbo Pytlík, jenţ jej má odevzdat Frodovi. Gandalf na něj naléhá, Bilbo se brání: „‚[…] Je můj. Našel jsem ho. Přišel ke mně. […] Můj vlastní. Můj miláček. Ano, můj miláček. […] A já si ho nechám, abyste věděl.ʻ“157 Uvedenou ukázku doplníme ještě jednou, která podrobněji ilustruje vliv Prstenu: „‚Poslední dobou mi lezl na mozek. Někdy jsem měl pocit, ţe je to oko a ţe se na mě dívá. Pořád mám také chuť si ho navléknout a zmizet. Víte, nebo mě napadne, jestli je v pořádku a honem ho vytáhnu. Zkoušel jsem ho dát pod zámek, ale zjistil jsem, ţe nemám klid, kdyţ ho nenosím v kapse. Nevím proč. A jako bych se nedokázal rozhodnout.ʻ“158
155
TOLKIEN, J. R. R. Společenstvo prstenu. Op. cit., s. 3. The Ring was unbreakable by any smithcraft less than his own. […] Also so great was the Ring´s power of lust, that anyone who used it became mastered by it; it was blond the strength of any will (even his own) to injure it, cast it away, or neglect it. CARPENTER, Humphrey. The Letters of J. R. R. Tolkien. London: HarperCollins, 1995, s. 173. 157 TOLKIEN, J. R. R. Společenstvo prstenu. Op. cit., s. 44. 158 TOLKIEN, J. R. R. Společenstvo prstenu. Op. cit., s. 45. 156
52
Pro dokreslení úplné moci Jednoho prstenu a jeho působení na osobnost nositele lze ještě předloţit další příklad s Frodem:
„Světlo opět vyšlehlo a tam, na pokraji propasti, u samé Pukliny osudu, stál Frodo, černý proti rudé záři, napjatý, vztyčený, ale nehybný, jako by se byl obrátil v kámen. ‚Pane!ʻ vykřikl Sam. Nato se Frodo pohnul a promluvil jasným hlasem, hlasem jasnějším a mocnějším, neţ jaký kdy Sam od něho slyšel, a ten hlas přehlušil dunění a vření Hory osudu a rozezvučel strop i stěny. ‚Přišel jsem,ʻ řekl. ‚Ale nyní volím tak: neudělám to, proč jsem přišel. Nevykonám ten čin. Prsten je můj!ʻ A náhle si jej nasadil na prst a zmizel Samovi z očí.“159
Tolkienova inspirace motivem Prstenu z Maloryho Artušovy smrti byla pouze částečná. Malory potenciál zmíněného předmětu nijak výrazně nerozvedl a do příběhu ho zakomponoval jednorázově a zcela okrajově. Pro Tolkiena se však jednalo o jeden z ústředních motivů jeho díla, zpracoval motiv do hloubky a plně vyuţil nabízeného potenciálu.
4.2.3 Společenstvo Společenstvo je nejsnadněji dohledatelný locus communis obou děl. V artušovských legendách i v Tolkienově Pánovi prstenů je natolik výrazný, ţe prostupuje celým příběhem. Vzhledem k Tolkienově kreativitě si nelze nepovšimnout, jakým stylem zpracoval motiv rytířů Kulatého stolu. V Artušově smrti je Kulatý stůl – stejně jako další motivy typu Camelot, Excalibur či postavy Merlina, Galahada, Gawaina, Morgany anebo známý milostný trojúhelník mezi Lancelotem, Guineverou a Artušem – pojmem, který je pevně zakotven v lidském povědomí. Tomuto faktu samozřejmě podstatnou měrou napomohlo nejenom mnoţství kniţních
159
TOLKIEN, J. R. R. Návrat krále. Op. cit., s. 165.
53
zpracování artušovských legend, ale také četné filmové i divadelní adaptace, stejně jako uţití těchto postav a atributů ve výtvarném umění.160 Kulatý stůl má v artušovské látce nezastupitelné místo a uskupení rytířů, které kolem něj zasedalo, zaniklo aţ s Artušovou smrtí. Podle Maloryho vyprávění král Artuš stůl dostal aţ jako svatební dar od Guineveřina otce. Přesto jej nemohl plně vyuţít, protoţe neměl dostatek rytířů k obsazení všech míst.161 Kruhový stůl symbolizoval rovnosti mezi všemi. Výsady zasedat u něj v přítomnosti Artuše se však nedostalo kaţdému. Král byl při výběru rytířů opatrný, současně ho ale zajímal názor jiţ vybraných rytířů na uchazeče: „‚Jak víte, přišel jsem o osm rytířů Kulatého stolu; všechno to byli chrabří muţi. Podle vaší rady vyberu osm rytířů, nejlepších, kteří jsou u dvora.ʻ ‚Králi,ʻ odpověděl mu král Pellinor, ‚poradím vám, jak nejlépe budu moci. Na vašem dvoře je dostatek dobrých rytířů, starých i mladých, proto vám radím – vyberte polovinu starších a polovinu mladých.ʻ ‚Kteří jsou ti starší?ʻ zeptal se jej král Artuš. ‚Pane,ʻ řekl král Pellinor, ‚mám na mysli krále Uriense, který má za ţenu vaši sestru, vílu Morganu, dále Jezerního krále a pana Hervise z Revelu, výtečného rytíře, a nakonec pana Galagarse. To jsou čtyři.ʻ ‚[…] A nyní, které mladé rytíře máte na mysli?ʻ ‚[…] prvním je pan Gawain, váš synovec, rytíř udatný jako málokdo jiný v této zemi. Druhý nejlepší je podle mě pan Griflet, […] majordom pan Kay […]ʻ“162
Ze cti, kterou Artuš prokázal rytířům tím, ţe je nechal ke zmíněnému stolu usednout a patřit do význačného uskupení, vyplývaly samozřejmě jisté povinnosti. Rytíři museli být zářným příkladem čestnosti, bylo třeba ctít morální i rytířský kodex, účastnit se dobrodruţství a bít se ve jménu svého krále a chránit ho. Malory v Artušově smrti názorně popisuje velké mnoţství příhod rytířů Kulatého stolu, mnohdy zmiňuje principy rytířství a cti, ale 160
Kniha poskytuje přehledný souhrn divadelních i filmových adaptací, které pracují s artušovskými motivy, stejně jako nabízí přehled uměleckých děl inspirovaných touto tomatikou. LACY, Norris J., ASHE, Geoffery, MANCOFF, Debra N. The Arthurian handbook. London: Routledge, 1997. 161 MALORY, Thomas. Op. cit., kniha III., s. 126. 162 MALORY, Thomas. Op. cit., kniha IV., s. 164.
54
také stejně často zobrazuje rytířská selhání, kdy pánové nejednají pouze v zájmu svých zásad. Řídí se rovněţ emocemi, coţ z nich dělá postavy mnohem lidštější právě tím, ţe jsou i nedokonalé. Důleţitým aspektem je i pospolitost mezi rytíři, jeţ je provázána s jiţ zmíněným rytířským kodexem a nedotknutelností cti. Jakékoliv selhání je následováno potupou daného rytíře, ještě častěji smrtí. Motiv Společenstva v Pánovi prstenů můţeme tedy vnímat jako určitou reflexi společnosti rytířů Kulatého stolu z artušovských legend. Tolkien obdobně jako Malory nepracoval od počátku příběhu se Společenstvem, ale nechal ho vzniknout postupně.163 Tolkienova inspirace tímto artušovským motivem je patrná i v účelu, za nímţ vzniklo Společenstvo, konkrétně na ochranu Froda (a ve své podstatě i Aragorna). Taktéţ volba členů není samoúčelná a náhodná: „‚[…] Ještě stále stojíš v slovu, Frodo, a chceš nést Prsten?ʻ ‚Ano,ʻ řekl Frodo. ‚Půjdu se Samem.ʻ ‚[…] A vyvolím ti společníky, aby šli s tebou, kam aţ budou chtít nebo kam osud dovolí. […] Druţina Prstenu bude mít devět členů; a devět Pěších bude stát proti devíti Jezdcům, kteří jsou zlí. S tebou a tvým věrným sluţebníkem půjde Gandalf […] Ostatní budou zastupovat zbylé svobodné národy světa: elfy, trpaslíky a lidi. Za elfy půjde Legolas, a Gimli, syn Glóinův, za trpaslíky. […] Za lidi budeš mít Aragorna, syna Arathornova, neboť Isildurův Prsten se ho úzce dotýká. […] Proto bude v druţině i Boromir. Je to chrabrý muţ.ʻ ‚Je třeba nalézt ještě dva,ʻ řekl Elrond. ‚[…] Ale pak nezbude místo pro nás!ʻ vykřikl Pipin zaraţeně. ‚My nechceme zůstat pozadu. Chceme jít s Frodem.ʻ“164
Motiv Společenstva je jiţ od momentu jeho ustanovení v příběhu všudypřítomný. I přes své rozdílnosti mají jeho členové totoţný hlavní cíl, a kromě něj ještě kaţdý své vlastní zájmy. Hybnou silou Společenstva není jen jeho poslání ochránit a doprovodit Froda, ale také emoce a touhy jednotlivých členů. Dalším podstatným rysem Společenstva je ale soudrţnost, společný vyšší cíl, ale i postupně se vytvářející přátelství
163
Jasnou formu Společenstvo dostalo aţ v kapitolách „Elrondova rada“ a „Prsten putuje k jihu“. TOLKIEN, J. R. R.. Společenstvo prstenu. Op. cit., s. 268–329. 164 TOLKIEN, J. R. R. Společenstvo prstenu, s. 308–309.
55
a překonané překáţky. Členové Společenstva bojují a podléhají svým touhám, přičemţ nejvýraznější z nich je ta po Jednom prstenu. Za příklad uvedeme Boromira, který od samého počátku chce Jeden prsten, s touto touhou částečně bojuje a nakonec jí chvilkově, ale fatálně podléhá.165 Reflexi rytířů Kulatého stolu v Tolkienově motivu Společenstva můţeme doloţit i na jeho skutečném zániku. I přes rozpuštění Společenstva na konci Návratu krále mizí zmíněné uskupení aţ se smrtí. V případě Společenstva se jmenovitě jedná o odjezd Froda i Gandalfa na Západ, který můţeme vnímat jako motivickou obdobu smrti, protoţe ani jeden se jiţ do Středozemě nevrátí. Tolkienova inspirace artušovskou látkou se v motivu Společenstva projevuje zejména v samotném důvodu jeho vzniku. Určitou reflexi rytířů Kulatého stolu v členech Společenstva můţeme vidět taktéţ v osobních motivacích, emocích, které jsou hybnou silou obou skupin, a v odolávání pokušení. Selhání je v obou dílech, jak v inspiračním zdroji, tak v Pánovi prstenů, vykoupeno zejména smrtí daného představitele.
4.2.4 Stezky Mrtvých a odjezd na Západ Motiv Stezek Mrtvých je společný oběma dílům, přestoţe u Maloryho je obtíţněji dohledatelný a nevěnuje mu tolik pozornosti jako Tolkien. Kořeny Stezek Mrtvých se nachází v legendě přítomné snad ve všech mytologiích i národním folkloru. Jedná se o takzvanou „the cave legend“ (legendu o jeskyni), která však, jak by se podle názvu mohlo zdát, nemá s Platónovým „podobenstvím o jeskyni“ nic společného. Legendu o jeskyni můţeme chápat jako určitou přislíbenou pomoc v nouzi nejvyšší.166 165
Boromir svoje pochybení odčiní snahou bránit Smíška a Pipina před útokem skřetů, varovat členy Společenstva před nepřítelem, přičemţ při této snaze umírá. TOLKIEN, J. R. R. Dvě věže. Op. cit., s. 8–15. 166 V případě České republiky se jedná například o slavnou pověst o rytířích spících v hoře Blaník. Ti mají zemi přispěchat na pomoc, aţ bude nejhůře. JIRÁSEK, Alois. Staré pověsti české. Praha: Albatros, 2003, s. 262–266.
56
Norris J. Lacy, Geoffrey Ashe a Debra N. Mancoff v díle The Arthurian handbook přímo uvádějí, ţe „[…] legenda o jeskyni se stala středověkým folklórním motivem s obměněnými postavami“167. Dokonce zmiňují i fakt, ţe v některých zpracováních artušovských legend spí král Artuš v Etně. Ostatně i další národní hrdinové údajně spí v jeskyních.168 V Maloryho díle Artušova smrt je na první pohled patrné, ţe se nebude jednat o nikterak výrazný ani dlouze rozebíraný motiv. V jistém smyslu bychom mohli jako variaci na legendu o jeskyni chápat i Artušův odjezd do Avalonu, jenţ můţe poskytovat jakési symbolické přístřeší a evokovat naději v Artušův návrat. Robert Allen Rouse a Cory James Rushton konstatují, ţe s Artušovým odjezdem do Avalonu vyvstaly určité nejasnosti týkající se jeho konečného osudu. S tím je spojena moţnost potenciálního návratu, aţ ho jeho lidé budou znovu potřebovat.169 U Tolkiena se s variací na legendu o jeskyni setkáváme v motivu Stezek Mrtvých, na něţ se vydává Aragorn za doprovodu Legolase a Gimliho, Hraničářů a Elrondových synů, aby získal posilu v boji proti Sauronově a Sarumanově armádě na Pelenorských polích. Tolkien v tomto případě sice vyuţil motivu spících bojovníků, ale zkombinoval jej se symbolikou skrytého krále. Jen Aragorn, protoţe můţe vznést právoplatný nárok na gondorský trůn, je schopen armádu ze Stezek Mrtvých povolat. Elrond, který v tomto případě zastává obdobnou roli jako Merlin u Artuše, mu prostřednictvím svých synů připomíná slova věštce: „Nad zemí leţí dlouhý stín, na západ vztahuje temná křídla. Věţ otřásá se, k hrobům králů blíţí se osud. Mrtví procitají, vţdyť přišla hodina pro věrolomné, 167
„[...] cave legend became a medieval folklore motif in other countries, with other characters.“ LACY, Norris J., ASHE, Geoffrey, MANCOFF, Debra N. Op. cit., s. 28. 168 „Arthur himself was said to be in Mount Etna, and a number of national heroes were also asserted to be asleep in a cave.“ LACY, Norris J., ASHE, Geoffrey, MANCOFF, Debra N. Op. cit., s. 28. 169 „The story of Arthur‟s withdrawal to Avalon serves to create a sense of lasting ambiguity as to his final fate, and lies at the heart of the tradition that would recover and lie in wait until his people needed him once more.“ ROUSE, Robert Allen, RUSHTON, Corry James: „Arthurian Geography“ in The Cambridge companion to Arthurian legend. Op. cit., s. 227.
57
u kamene Érech znovu budou stát a z hor uslyší troubení rohu. Čí roh to bude? Kdo je povolá z šerého soumraku, zapomenutý národ? Dědic toho, kterému přísahali. Ze Severu přijde, nouzí hnán: on projde dveřmi Stezek Mrtvých.“170
V legendě o jeskyni, respektive Tolkienově modifikaci na ni ve formě Stezek Mrtvých, působí Aragorn jako iniciátor, který probudí armádu v hodině zoufalství, kdy je osud Gondoru a Středozemě více neţ nejistý. Tím v podstatě Tolkienova variace na legendu o jeskyni splní svůj mytologický účel. „‚Věrolomnici, proč jste přišli?ʻ A z noci bylo slyšet hlas, který jako by mu zdaleka odpovídal: ‚Splnit svou přísahu a dojít pokoje.ʻ Pak řekl Aragorn: ‚Hodina konečně přišla. Teď půjdu do Pelargiru na Anduině a vy půjdete za mnou. A aţ bude tato země očištěna od Sauronových sluţebníků, budu mít přísahu za splněnou a vy získáte pokoj a navţdy odejdete. Protoţe já jsem Elessar, potomek Isildurův, dědic Gondoru.ʻ“171
Aragon v této ukázce chce po armádě mrtvých dodrţet kdysi porušený slib. Tím současně přiznává své skutečné postavení, čímţ odkládá symboliku skrytého krále a přijímá, co je po právu jeho se všemi povinnostmi z toho vyplývajícími. Posledním výrazným motivem, který obě díla ve větší míře sdílejí, je odjezd na Západ. Tolkien i Malory s ním pracovali opět odlišným způsobem, ale hlavní myšlenka zůstala zachována, třebaţe v odlišné variaci. Maloryho motiv odjezdu na Západ je symbolizován ostrovem Avalon. Třebaţe není nikde v Artušově smrti přímo specifikováno, jakým směrem Avalon přesně leţí, podstatný je fakt, ţe ve většině děl artušovské látky bývá popisován jako ostrov. Setkat se můţeme i s popisem Avalonu v podobě jeskyně či rokle, coţ mimo jiné odkazuje k jiţ výše zmíněnému motivu Stezek Mrtvých, konkrétně k legendě o jeskyni. Malory vysloveně 170 171
TOLKIEN, J. R. R. Návrat krále. Op. cit., s. 36. TOLKIEN, J. R. R. Návrat krále. Op. cit., s. 43.
58
nezmiňuje, ţe je Avalon skutečně ostrov, spíše tento fakt naznačuje a jeho přesné lokaci nevěnuje přílišnou pozornost. Po souboji Artuše s Mordredem, v němţ Mordred padl a Artuš byl smrtelně raněn, věrný přítel Bediver doprovází krále aţ do symbolického konce: „‚Ach,ʻ pravil král, ‚pomozte mi tedy, neboť mám obavy, ţe jsem zde zůstal aţ příliš dlouho.ʻ Poté si pan Bediver naloţil krále na záda a šel s ním ke břehu.172 Kdyţ dorazili k vodě, houpala se nedaleko břehu malá bárka […] ‚Nyní mě uloţte do bárky,ʻ řekl král a Bediver to opatrně provedl. Tam jej s velikým nářkem přijaly tři královny a uloţily jej. […] A pak se jaly veslovat od břehu.“173
Avalon v Maloryho díle je nepochybně ostrov, třebaţe Artuš o něm mluví jako o údolí: „[…] já odejdu do údolí Avalonu, abych si tam zhojil svou bolestivou ránu.“174 Thomas Malory se však dále od svých artušovských předloh značně odlišuje, coţ zmiňuje Corrine Saundersová: „Poslední strany Artušovy smrti, které zahrnují jedny z největších Maloryho změn oproti jeho předlohám, se vrací zpět ke křesťanskému pohledu […].“175 Malory navíc ze své pozice autora přímo zasáhne do textu a popisuje Artušův odjezd následovně: „A dále jsem jiţ o Artušovi nenalezl nic dalšího psáno v knihách, které jsou hodnověrné, a ani jsem jiţ nikdy nečetl nic jistějšího o jeho smrti, neţ ţe odplul lodí, na které byly tři královny. Jedna byla sestra krále Artuše – královna víla Morgana, druhá byla královna Severního Walesu a třetí byla královna Pustin. Byla tam také Nimue – vládkyně jezerních panen, která se provdala za dobrého rytíře Pellease; tato dáma pro krále Artuše vykonala mnohé […].“176
172
Ve zkrácené verzi Artušovy smrti v překladu Jana Cahy je přímo zmiňován břeh moře. MALORY, Thomas. Artušova smrt. Praha: Aurora, 1997, s. 458. 173 MALORY, Thomas. Artušova smrt. Brno: Jota, 1997, kniha XXI., s. 425. 174 MALORY, Thomas. Op. cit., s. 426. 175 „The final pages of the Morte, which include some of Malory‟s most striking changes to his sources, return to a firmly Christian perspective [...].“ SAUNDERS, Corrine. Op. cit., s. 214. 176 MALORY, Thomas. Op. cit., kniha XXI., s. 427.
59
Třebaţe jsme nezjistili přesnou polohu Avalonu, zůstala pro nás podstatná ta skutečnost, ţe tam Artuš odplul a podle jeho posledních slov k Bediverovi se jiţ více nevrátil: „A neuslyšíte-li jiţ o mně, modlete se za mou duši.“177 Tolkien se artušovskou látkou inspiroval do té míry, ţe tento motiv vyuţil obdobným způsobem a taktéţ jej umístil aţ na konec poslední knihy trilogie. Frodo si s sebou nese psychická i fyzická zranění, jeţ jsou mimo jiné následkem putování s Jedním prstenem. „‚Nejde se doopravdy vrátit. Přijedu sice do Kraje, ale nebude mi připadat stejný, protoţe já nebudu stejný. Jsem raněn noţem, sosákem, zuby a dlouhým břemenem. Kde najdu odpočinek?ʻ“178
Tímto Tolkien odkazuje ke své artušovské inspiraci, konkrétně ke zraněním krále Artuše, jeţ mají podobnou povahu. Tolkienova variace na Avalon se vztahuje k Valinoru, který podle Lina Cartera bývá taktéţ označován jako Země neumírajících.179 Valinor je ostrov leţící na západě […]. Jde o zemi, odkud přišli první elfové do Středozemě,180 a kam se nemohli aţ doteď vrátit. Podle královny Arwen by Valinor mohl Frodovi poskytnout útěchu a stejně jako u krále Artuše vyléčit jeho zranění: „‚Já ti dám dar. Jsem přece Elrondova dcera. […] místo mne pojedeš Ty, který jsi nesl Prsten, aţ přijde čas a budeš-li si to tehdy přát. Budou-li tě stále bolet rány a vzpomínka na břímě ti bude těţká, smíš odejít na Západ, dokud se nevyhojí všechna tvá zranění i únava.ʻ“181
Arwen si zvolila ţivot s Aragornem a přenechala své místo na lodi odjíţdějící na Západ do Valinoru Frodovi, čehoţ se on nakonec rozhodl vyuţít. Tolkienovo zpracování zmíněného motivu se promítá i do scény loučení hobitů s Frodem a Gandalfem:
177
MALORY, Thomas. Op. cit., kniha XXI., s. 426. TOLKIEN, J. R. R. Návrat krále. Op. cit., s. 199. 179 CARTER, Lin. Op. cit., s. 160. 180 TOLKIEN, J. R. R. Silmarillion. Op. cit., s. 97. 181 TOLKIEN, J. R. R. Návrat krále. Op. cit., s. 187. 178
60
„‚[…] Tak tady konečně, drazí přátelé, na břehu Moře, přichází konec našeho společenství ve Středozemi. Jděte v pokoji! Neříkám neplačte, protoţe ne všechny slzy jsou ke škodě.ʻ Pak Frodo políbil Smíška a Pipina a posledního ze všech Sama a šel na palubu, plachty byly vytaţeny, vítr zavál a loď pomalu klouzala dlouhým šedým zálivem. […] Loď vyjela na širé moře a jela dál na západ […]. A tu se mu zdálo, ţe […] vidí bílé břehy a za nimi dalekou zelenou krajinu v rychlém rozbřesku.“182
Odjezd ze Šedých přístavů na Západ (do Valinoru) odkazuje k artušovské látce a je umně uzpůsobenou variací na Artušův odjezd do Avalonu. Současně můţeme konstatovat, ţe Avalon taktéţ představuje vyobrazení legendy o jeskyni, kterou si Tolkien uzpůsobil a zpracoval ji ve svém díle jako Stezky Mrtvých.
182
TOLKIEN, J. R. R. Návrat krále. Op. cit., s. 232.
61
5
Další možné inspirace artušovskou látkou v Pánovi
prstenů V Pánovi prstenů můţeme nalézt i další odrazy artušovských legend, jimiţ se nechal Tolkien částečně inspirovat. V mnoha případech se jedná jen o fragmenty zmíněné látky, na něţ zde spíše upozorňujeme, neţ abychom je přímo dokládali. Za
první
motiv,
jenţ
reflektuje
další
artušovské
legendy
v Tolkienově díle, bychom mohli povaţovat motiv pravé lásky spojený s Aragornem a Arwen. Cit k Elrondově dceři je jednou z Aragornových motivací na cestě za splněním poslání. Láska mezi nimi je povaţována za pravou a osudovou, třebaţe v příběhu samotném je pouze naznačena.183 Vzhledem k označení „pravá láska“ by bylo nelogické přirovnávat vztah Aragorna a Arwen ke vztahu Artuše a Guinevery, protoţe tento svazek skončil dvojí nevěrou. Na vztahové rovině vidíme vhodnější spojnici s postavou Tristana, který v Maloryho díle souvisí s cyklem artušovských legend sice vzdáleně, ale přesto je spojen s dobou vlády krále Artuše. V souvislosti s příměrem Tristana k Aragornovi můţeme porovnat i Isoldu s Arwen. Isolda, stejně jako Arwen, je zosobněním nadpozemské krásy a její lásce stojí v cestě nepřekonatelné překáţky. Obě dvě ale doufají v to, ţe se se svým vyvoleným přece jen setkají. Aragorn, který nepatří mezi tragické hrdiny, nakonec Arwen získává. Tristan v Maloryho Artušově smrti má sice obdobné štěstí a po zdolání všech překáţek dostane Isoldu za ţenu a uchýlí se spolu na Hrad slastí, nicméně musíme podotknout, ţe ne ve všech artušovských legendách má jeho příběh šťastný konec. Častěji se jedná o tragédii: „Tristanova sláva a věhlas se rozšířily do Cornwallu i mezi Loonnoiské. Ti byli velice rádi a veselili si. I poslali Loonnoiští panu Tristanovi pozdravné dopisy a početné dary, aby rozhojnili jeho
183
Příběh Aragorna a Arwen je obsaţen v dodatcích poslední knihy trilogie. TOLKIEN, J. R. R. Návrat krále. Op. cit., s. 306–313.
62
statky. A mezitím se pan Tristan uchýlil na Hrad slastí, kde dlela Krásná Isolda, která jej milovala jako svůj ţivot.“184
Výše uvedená ukázka z Maloryho, i následující citace z Tolkienova Pána prstenů, ukazuje na společný rys obou vztahů, kdy se po všech překonaných zkouškách nakonec páry setkají. „V předvečer slunovratu, kdyţ bylo nebe safírově modré a vzduch byl chladivý a voňavý, přijeli jezdci po severní cestě k bránám Minas Tirith. […] poslední jel Mistr Elrond, mocný mezi elfy i lidmi, s Annúminaským ţezlem, a vedle něho na šedém oři Arwen, jeho dcera, Večernice svého lidu. […] král přivítal své hosty a oni sestoupili, Elrond mu vydal ţezlo, vloţil ruku své dcery do ruky krále[…] A Aragorn, král Elessar, si ve Městě králů o letním slunovratu vzal za ţenu Arwen Undómiel a příběh jejich dlouhého čekání a práce se naplnil.“185
Další reflexi artušovských legend vidíme v postavě hobita Sama, který doprovází Froda na cestě za zničením Jednoho prstenu. Je s Frodem v těţkých chvílích, chrání ho před ním samotným i před Glumem. Zjevnou inspiraci artušovskou látkou pak lze najít ve scéně, v níţ se Frodo loučí se Samem před odjezdem do Valinoru. Podobá se té, jeţ se odehrává mezi králem Artušem a Bediverem:186 „A pak se jaly veslovat od břehu. Pan Bediver se díval, jak od něj všechny dámy odplouvají. Tu zvolal: ‚Můj pane Artuši, co se mnou bude, kdyţ mne nyní opustíte a zanecháte mne zde uprostřed nepřátel?ʻ ‚Upokojte se,ʻ odpověděl král, ‚a čiňte, jak nejlépe dovedete, protoţe ve mne jiţ doufat nemůţete. Neboť já odejdu do údolí Avalonu, abych si tam zhojil svou bolestivou ránu. […]ʻ A jakmile pan Bediver ztratil bárku z dohledu, dal se do pláče a štkaní.“187
V ukázce je jasně patrná rozpolcenost pana Bedivera, který touţí krále Artuše doprovázet aţ do Avalonu, ale musí zůstat na místě. Právě zmíněná rozpolcenost je společná panu Bediverovi a Tolkienovu Samovi, 184
MALORY, Thomas. Op. cit., kniha X., s. 412. TOLKIEN, J. R. R. Návrat krále. Op. cit., s. 186. 186 Loučení Artuše a Bedivera souvisí s motivem odjezdu na Západ, potaţmo odjezdu do Avalonu, a podrobně se mu věnujeme v podkapitole 3.2.4. 187 MALORY, Thomas. Op. cit., kniha XXI., s. 426. 185
63
coţ dokazuje i následující scéna popisující Frodovo loučení se Samem v Šedých přístavech: „‚Kam jedete, pane?ʻ vykřikl Sam, přestoţe teď uţ chápal, co se to děje. ‚Do Přístavů, Same,ʻ řekl Frodo. ‚A já nemůţu.ʻ ‚Ne, Same. Aspoň zatím ne, ne dál neţ k Přístavům. […] jsem příliš hluboko raněn, Same. Pokoušel jsem se zachránit Kraj, a zachráněn byl, ale ne pro mne. Tak to musí být často, Same, kdyţ jsou věci v nebezpečí: někdo se jich musí vzdát, musí je ztratit, aby ostatním zůstaly.ʻ […] Samovi, jak tam stál v přístavu, se však večer prohluboval v temnotu, hleděl na šedé moře a viděl jen stín na vodách, jenţ záhy zmizel na západě. Stál tam dál hluboko do noci a slyšel jen vzdechy a šepot vln na březích Středozemě, a padaly mu hluboko do srdce.“188
Další odraz artušovského cyklu spatřujeme v motivu meče,189 který jsme sice jiţ analyzovali, ale zaměřovali jsme se na něj zejména jako na předmět jako takový. V tomto případě nás zajímá spíše způsob předání, například Bilbova meče Ţihadla Frodovi: „‚Tohle je Ţihadlo,ʻ řekl a bez námahy jej zarazil hluboko do dřevěného trámu. ‚Vezmi si ho, jestli chceš. Asi uţ ho nebudu potřebovat.ʻ Frodo vděčně přijal.“190
Tolkien v ukázce představuje variaci na Artušovo vytaţení meče z kamene191 a právě ve formě předání zbraně lze najít určitou paralelu mezi postavami Froda a krále Artuše. Promítnutí ještě dalších motivů artušovských legend do Tolkienova Pána prstenů s sebou přináší komplikace. Za jeden z odrazů artušovských legend můţeme povaţovat vliv mocného předmětu na jeho okolí. Jestliţe například porovnáme prostředí kolem Svatého grálu nebo kolem předmětů s ním úzce souvisejících s místy, kde se tyto artefakty nevyskytují či kde
188 189 190 191
TOLKIEN, J. R. R. Návrat krále. Op. cit., s. 232-233. O mečích podobněji pojednává podkapitola 3.2.1. TOLKIEN, J. R. R. Společenstvo prstenu. Op. cit., s. 311. MALORY, Thomas. Op. cit., kniha I., s. 32.
64
byly zneuţity, dojdeme k následujícímu závěru: prostředí kolem Svatého grálu či kolem předmětů, které s ním souvisí, se vyznačuje úrodností krajiny i blahobytem obyvatelstva a panovníka. Naproti tomu země, kterým vládne člověk, jenţ artefakty spojené se Svatým grálem zneuţil, vykazují jasné stopy rozkladu, neúrodnosti a obyvatelé strádají. Za příklad z Maloryho Artušovy smrti nám můţe slouţit saracénský král Hurlam, který pouţil meč192, jehoţ nebyl hoden a musel nést následky: „Král Hurlam byl poraţen a jeho lidé pobiti. On sám se smrti vyhnul, a tak uprchl na loď; zde našel tento meč a vytáhl jej. Vyjel ven hledat krále Labora […] A kdyţ král Hurlam spatřil krále Labora, vytasil meč a ťal jej do přilbice tak silně, ţe jej i jeho koně rozpoltil […]. Tu padla na obě království veliká zkáza a morové rány – nerostlo ani obilí, ani tráva a téměř ţádné plody, ve vodě nebyly ryby. A proto lidé nazývali končiny těch dvou zemí Pustina; to kvůli onomu strastiplnému úderu.“193
Tolkien tento motiv promítl do Pána prstenů obdobným způsobem. Stanovil si předměty, které mají na své okolí buď pozitivní či negativní dopad. Se Svatým grálem a s ním souvisejícími předměty bychom mohli v Tolkienově díle spojit prsteny, jakoţto mocné artefakty. S neúrodou a strádáním je spojen Jeden prsten, přičemţ prostředí, na něţ měl vliv, ať jiţ přímo či prostřednictvím někoho, je pusté, zdevastované a lidem se dobře nevede. Tolkienův Rohan je příkladem negativního působení Prstenu v podobě smýšlení tamějšího lidu a zpustlého, prakticky mrtvého krále. Na Gondoru se moc Jednoho prstenu odráţí nejen kvůli Sauronovi, ale i zpětně kvůli Isildura, jenţ měl Prsten krátce v drţení, na coţ Temný pán nezapomíná a chce za tehdejší poráţku gondorské království zničit. Naopak pozitivní vliv na okolí lze spatřit v prstenech, kterých se Sauron nikdy nedotkl a jeţ i přesto oplývají velkou mocí. Tu reflektuje úrodná krajina a blahobyt Elrondovy Roklinky nebo Galadrielina Lothlórienu:
192
Zmíněný meč měl patřit Galahadovi, jedinému rytíři, který ho byl doopravdy hoden a jenţ se vypravil na výpravu za Svatým grálem. 193 MALORY, Thomas. Op. cit., kniha XVII., s. 199.
65
„‚Tam leţí lesy Lothlórienu!ʻ řekl Legolas. ‚To je nejkrásnější sídliště našeho lidu. Nikde jinde nejsou takové stromy jako tam v té zemi. Na podzim totiţ jejich listí nepadá, ale zlátne. Padá, teprve kdyţ se zjara rozvijí nové zelené lístečky, a pak jsou větve obaleny ţlutým květem; a půda v lese je zlatá a zlatá je i střecha a sloupy stříbrné, protoţe kůra stromů je hladká a šedá. Tak se dosud zpívá u nás v Temném hvozdu. Radoval bych se, kdybych se octl v tom lese a bylo jaro!ʻ“194
Posledním hojně vyuţívaným motivem v obou námi sledovaných dílech je vize či prorocký sen. Artušovské legendy jsou jimi prodchnuté a Malory se zmíněným motivem pracoval velmi často. Nechával poustevníky a světice, aby sny rytířům vykládali. Tolkien ukazoval vize i sny příměji a bez sloţitého dohledávání jejich významu. Spojnice mezi oběma díly je tvořena faktem, ţe sny i vize v Maloryho Artušově smrti stejně jako v Tolkienově Pánovi prstenů ukazují budoucnost. V případě artušovských legend můţeme tvrzení demonstrovat na ukázce, v níţ ke králi Artušovi přichází mrtvý synovec Gawain a varuje ho před soubojem s Mordredem a jeho vlastní smrtí: „‚[…] A bůh mi dovolil pouze varovat vás před smrtí. Neboť budete-li se zítra bít s panem Mordredem, jak jste se oba dohodli, nemějte pochyb o tom, ţe budete muset zemřít a s vámi i většina vašich a jeho lidí. A z veliké milosti a dobroty i slitování, které má Jeţíš s vámi a s mnoha dalšími dobrými muţi, kteří mají padnout, mne Bůh ve své velké milosti posílá za vámi s varováním, abyste se zítra na ţádný pád nepouštěl do boje, ale abyste uzavřel příměří na měsíc a na den. […]ʻ“195
U Tolkiena Frodo nahlédne do Galadrielina zrcadla, ve kterém uvidí nejenom budoucnost Středozemě a toho, co Společenstvo ještě čeká, ale i svůj budoucí odjezd na Západ: „Mlha se projasnila a spatřil něco, co nikdy neviděl, ale ihned poznal: Moře. Padla tma. Moře se vzdouvalo a zuřilo velikou bouří. Pak spatřil proti slunci, krvavě zapadajícímu do změti oblaků, černý obrys vysoké lodi, jak s rozervanými plachtami připlouvá od západu. Pak širokou řeku protékající lidnatým městem. Pak bílou pevnost se sedmi věţemi. A potom opět loď s černými plachtami, 194 195
TOLKIEN, J. R. R. Společenstvo prstenu. Op. cit., s. 375. MALORY, Thomas. Op. cit., kniha XXI., s. 418.
66
ale to uţ bylo opět jitro a voda se čeřila světlem; na slunci zářil praporec se znakem bílého stromu. Povstal kouř jako z poţáru a bitvy a slunce opět zapadlo v ohnivé červeni, která vybledla v mlhavou šeď; do mlhy odplouvala malá loď mrkající světly.“196
S výčtem artušovských motivů v Pánovi prstenů bychom mohli pokračovat dál. Za všechny lze ještě např. zmínit bílý strom, jenţ se vyskytuje v obou dílech, či poukázat na další podobnosti postav artušovské látky s postavami Tolkienovy trilogie, jako je například určitá podobnost mezi králem Markem z Maloryho díla a Červivcem z Pána prstenů. Pro detailní analýzu všech postav i uţitých motivů není však v této diplomové práci dostatek prostoru.
196
TOLKIEN, J. R. R. Návrat krále. Op. cit., s. 407.
67
6
Závěr V diplomové práci Odraz artušovských legend v Pánovi prstenů
jsme se zabývali problematikou Tolkienovy inspirace artušovskými legendami a tím, jakým způsobem se promítla do jeho trilogie. Tolkienovo dílo je velmi komplexní a lze v něm odhalit vícero inspiračních zdrojů a vlivů neţ jen legendy o králi Artušovi a jeho rytířích. Přesto účelem této práce bylo najít právě odraz artušovských legend a ukázat, jakým způsobem jsou variovány v Pánovi prstenů, a tak potvrdit či vyvrátit na počátku stanovenou hypotézu týkající se Tolkienova vyuţití výše zmíněného cyklu v postavách a motivech jeho trilogie. Práci jsme rozdělili na dva oddíly, přičemţ v prvním z nich jsme se tématu věnovali teoreticky a literárně historicky. Oddíl postihuje ţivot J. R. R. Tolkiena jako člověka i spisovatele. Zaměřili jsme se na Tolkienův celoţivotní zájem o různé mytologie, zejména severskou reprezentovanou Starší a Mladší Eddou, skaldskou poezií, Ságou o Volsunzích, Písní o Nibelunzích nebo Kalevalou. Velký vliv na něj měl i nejstarší anglický epos o Beowulfovi. Mimo severskou mytologii se zaměřoval i na mytologii keltskou, jíţ se mimo jiné ve svém díle inspiroval při vytváření fikčního světa. Keltská mytologie je přirozeně provázaná s artušovskými legendami, jeţ z ní vycházejí. Tolkiena velmi zaujala báseň Pan Gawain a Zelený rytíř. Báseň ze staré angličtiny přeloţil a sám se v rámci přímé artušovské inspirace pokusil o sepsání básně Pád Artušův, kterou však nedokončil. Zabývali jsme se rovněţ vývojem artušovských legend. Ty jsme se snaţili stručně zmapovat od jejich počátků sahajících k jiţ zmíněné keltské mytologii. Artušovské legendy jsou pevně zakotvené v kultuře a literatuře zejména středověké Evropy, ale nelze opomenout jejich pozdější rozšíření i mimo ni. V prvních legendách je Artuš zobrazen především jako válečník a dobyvatel, méně jako král. Zmíněná Artušova pozice se v legendách změnila aţ ve francouzském prostředí, kde básník Chrétiene de Troyes vnesl do příběhu téma lásky, rytířského kodexu a z bojovníka se v jeho podání stal 68
především král. Z díla Chrétiena de Troyes čerpalo inspiraci mnoho dalších autorů, mezi nimi i Thomas Malory. Mezi milníky zpracování artušovské látky lze zahrnout i dílo neznámého básníka Pan Gawain a Zelený rytíř. Do středověku, kdy byly artušovské legendy nejoblíbenější, je datováno i dílo Thomase Maloryho, Artušova smrt. Ţivotní zkušenosti Thomase Maloryho měly patrně na jeho dílo vliv, a kromě faktu, ţe ho můţeme povaţovat za jednoho z nejznámějších autorů, jenţ zpracoval cyklus artušovských legend v anglickém prostředí, musíme zohlednit i jeho zjevnou inspiraci francouzskými autory, kteří jiţ na toto téma psali. Artušova smrt má biografický rámec, celé dílo stojí na několika pilířích týkajících se Artušova ţivota a ţivota jeho rytířů, a na putování za Svatým grálem. Druhá část práce, praktická, zahrnuje vlastní analýzu textu Pána prstenů, pohled na postavy a motivy, které má s artušovským cyklem společné. Ke srovnávání nám poslouţí právě Artušova smrt a Pan Gawain a Zelený rytíř. Výběr postav, na něţ jsme se zaměřili, nebyl náhodný, zkoumali jsme ty stěţejní, na nichţ je vliv artušovské látky nejpatrnější. Totéţ platí i o motivech. Pro analýzu postavy Aragorna jsme vyuţili Tolkienovu inspiraci králem Artušem. Společným jmenovatelem obou postav se ukázal být motiv „skrytého krále“, oba hrdinové jsou z určitého důvodu vychováni mimo svou rodinu a jejich spojnicí s dědictvím a trůnem je meč. Představitele spojuje i skutečnost proţívání dobrodruţství, ačkoliv se ani v jednom případě nejedná o to nejdůleţitější v celém příběhu. Mezi
Aragornem
a Artušem lze ovšem najít i jasné rozdíly poukazující na místa v příběhu, kde král Artuš selhal a Aragorn naopak vytrval, a to ať se jednalo o zachování věrnosti, dodrţení zásad či návrat krále ke svému lidu. Tolkien vyuţil Artuše jako prototypu pro svou postavu Aragorna a skrz něj posunul a povýšil ideál hrdinského krále, kdyţ jej nechal uspět v obdobných zkouškách, ve kterých Artuš zklamal. Hned dvě postavy z artušovských legend mohli slouţit jako inspirační zdroj pro Tolkienova Froda. V Artušově smrti se jedná o 69
Galahada, protoţe na oba připadlo největší dobrodruţství celého díla, zničení Jednoho prstenu a nalezení Svatého grálu. Podobní si byli také v očekávání, s nímţ byly tyto úkoly spojeny. Frodo i Galahad podstoupili výpravu s vědomím, ţe ji nemusí přeţít. Přesto byl v motivu sebeobětování Frodovi mnohem bliţší jiný artušovský „protějšek“, a to Gawain z díla Pan Gawain a Zelený rytíř. Oba představitelé by obětovali sebe sama pro záchranu ostatních, oba se ujali úkolu, který by nikdo jiný nedokázal splnit. Společným rysem byla víra, v jednom případě křesťanská, v druhém v sebe sama. Přesto ani jeden v úkolu plně neuspěl, i kdyţ jej oba dokončili. Právě zmíněný neúspěch byl u Froda i Gawaina zejména vnitřním pocitem, jenţ se odráţel i navenek. Ani jeden z nich si nebyl schopen odpustit selhání, ke kterému z jejich úhlu pohledu došlo. Gandalf v Pánovi prstenů byl nápadným odrazem Maloryho Merlina, archetypu čaroděje. Shodným rysem zmíněných postav byl jejich vztah k magii. Oba představovali kouzelníky a stejně tak rádce pro budoucího, popřípadě současného krále. Přestoţe Tolkien svou variaci zaloţil na prototypu čaroděje, byly proměny, jimiţ Gandalf procházel, na jiné bázi neţ Merlinovy z Artušovy smrti. Zatímco Merlin při svých změnách podob nebyl pro okolí k poznání, Gandalfova transformace vycházela především zevnitř, čímţ jeho postava dosáhla vyšší úrovně bytí i vědomí. Obě postavy bojovaly se svým strachem, obavami a touhami, kterým však Merlin podlehl a zanechal Artuše samotného téměř na počátku jeho panování. Gandalf vytrval aţ do konce a ujistil se, ţe splnil své poslání. Sauron nereflektoval jednoho konkrétního představitele, naopak byl více neţ ostatní postaven na několika fragmentech postav z Artušovy smrti. Tolkienův Sauron byl názornou ukázkou toho, ţe ne vţdy musela mít postava odraz v představiteli stejného pohlaví, protoţe z cyklu artušovských legend mu byla podobná právě Morgana, královna víl a Artušova nevlastní sestra. Obě postavy se stáhly do ústraní, aby se navrátily a získaly to, co jim podle jejich mínění právoplatně patřilo pomocí jakýchkoliv prostředků. Sauron měl širší záběr a jeho snahou bylo ovládnout celou Středozem, Morgana se spokojila s Artušovým královstvím. Sauron i Morgana se 70
zaměřili na krále, který byl jedním z katalyzátorů, kvůli kterému přišli o své vlastnictví. Morgana ve snaze zbavit se Artuše na rozdíl od Saurona nevytrvala do konce, její místo posléze převzal Mordred, Artušův nevlastní syn. Opět se jednalo o určitou reflexi v Tolkienově Sauronovi. K podpoření tohoto závěru vedlo i to, ţe Sauron a Mordred se utkali se svým protějškem v osudovém boji, který rozhodl o budoucnosti daných zemí i jich samotných. Odraz artušovských legend byl patrný i v jiţ zmíněných motivech, pro účely práce jsme opět zvolili ty, na nichţ je inspirace artušovskou tematikou nejznatelnější. Motiv meče jsme částečně zkoumali jiţ v souvislosti s postavou Aragorna, zčásti Froda a také jejich artušovských „protějšků“. Meč u Tolkiena i Maloryho je zaloţen na podobném principu: jedná se o symbol krále, jehoţ prostřednictvím můţe Aragorn nebo Artuš dokázat svůj nárok na trůn. Obdobně zlomený meč symbolizoval v obou dílech prohru v souboji, popřípadě smrt. Nejednalo se však pouze o zbraň. Meč byl nositelem důleţitého poselství. Téměř vţdy byla obdobná zbraň darem od nějaké mocné bytosti a nový majitel musel prokázat, ţe jí je hoden. Artuš svým prvním mečem dokázal nárok na trůn, druhý dostal spolu s kouzelnou pochvou darem. Tolkien poněkud modifikoval motiviku meče. V Pánovi prstenů zpracoval problematiku zlomené čepele u Aragornova Andúrilu a zmínil ji i u Frodova Ţihadla, ale výrazněji ji rozvinul. Kromě magické pochvy, která chránila ostří Aragornova meče se více zaměřil na čepele. Frodovo Ţihadlo dokázalo varovat svého majitele před nebezpečím tím, ţe zbarvilo své ostří. Malory se zaměřoval více na proroctví, která se vázala k mečům neţ na meč samotný. Přestoţe Prsten představuje v Tolkienově díle jeden z nejmocnějších magických artefaktů, nemohli jsme při bliţším zkoumání přímo konstatovat, ţe bychom v artušovských legendách našli větší míru inspirace. Přesto se v nich prsten vyskytuje a s tím Tolkienovým určité rysy sdílí. V Artušově smrti se jednalo zejména o magické účinky v podobě změny barev oblečení, v Pánovi prstenů se změny během jeho vlastnictví projevovaly spíše na 71
charakteru. Společným znakem prstenů v obou dílech a patrně rysem, který Tolkiena zaujal, byla skutečnost, ţe se nositel po jeho nasazení stal neviditelný. V motivu Společenstva zpracoval Tolkien variaci na motiv společnosti rytířů Kulatého stolu, druţiny kolem krále Artuše. Společným jmenovatelem zmíněných motivů je rovnost, ctnost a ochrana. K oběma, ať uţ Společenstvu nebo ke Kulatému stolu, se nikdo nedostal náhodou, ale vţdy se jednalo o dobře promyšlený výběr členů. Tolkien však motiviku výběru členů druţiny poněkud varioval a zahrnul i moţnost samostatného přihlášení. Společenstvo i rytíři Kulatého stolu byli v obou příbězích všudypřítomným motivem a reflexi rytířů Kulatého stolu v členech Společenstva jsme mohli podloţit ještě navíc na důvodu jeho skutečného zániku, jímţ byla smrt představitele, kolem něhoţ tato uskupení vznikla. Jiţ zmíněný odjezd na Západ se motivicky pojil se Stezkami Mrtvých. Stezky Mrtvých souvisely s legendou o jeskyni týkající se hrdiny, který přispěchá své zemi na pomoc, aţ jí bude nejhůře. V artušovských legendách je zakomponována do podoby Avalonu, kam Artuš odplul, aby se vyléčil ze svých váţných zranění. Údajně se opět objeví, aţ ho lidé budou potřebovat. Tolkien opět danou motiviku podrobněji rozvedl ve Stezkách Mrtvých, v podobě armády, která zradila a „spí“ a kterou mohl povolat jen právoplatný král v nouzi nejvyšší. Avalon byl propojen nejen se Stezkami Mrtvých a konkrétní legendou, ale také s odjezdem na Západ. V Tolkienově díle byl Západ symbolizovaný Valinorem, zemí neumírajících, kam si Frodo odplul léčit svá zranění a obdobně jako Artuš se nevrátil zpátky. Výše uvedené motivy ani postavy nejsou jediné, v nichţ lze dohledat Tolkienovu inspiraci cyklem artušovských legend. V poslední souhrnné části jsme se věnovali ještě dalším fragmentům artušovské látky reflektované a variované v Pánovi prstenů. Jednalo se o jiné postavy, magické artefakty v podobě nápojů a jiných předmětů a prostředí kolem nich. Dalším motivem byly vztahy nejen milostné, ale i vztahy mezi přáteli a pobočníky, nebo třeba sny a vize o budoucnosti.
72
Vzhledem k provedené analýze jsme potvrdili stanovenou hypotézu. Cyklus artušovských legend opravdu ovlivnil Tolkiena do té míry, ţe se vybrané postavy a motivy vyskytují v trilogii Pán prstenů, ale byly zde variovány a modifikovány. Současně z uvedeného rozboru vyplynulo, ţe J. R. R. Tolkien v mnoha případech vyuţil plného potenciálu látky.
73
Seznam pramenů a literatury Primární literatura: MALORY, Thomas. Artušova smrt. 1. Kn. I-VII. Překlad Ivory Rodriguez. Vyd. 1. Brno: Jota, 1997. 398 s. ISBN 80721700661.
MALORY, Thomas. Artušova smrt. 2. Kn. VIII-X. Překlad Ivory Rodriguez. Vyd. 1. Brno: Jota, 1997. 433 s. ISBN 80721700742.
MALORY, Thomas. Artušova smrt. 3., Kniha XI-XXI. Překlad Ivory Rodriguez. Vyd. 1. Brno: Jota, 1998. 465 s. ISBN 80721700823.
TOLKIEN, John Ronald Reuel. Pán prstenů: Společenstvo prstenu. Překlad Stanislava Pošustová. Vyd. 1. Praha: Mladá fronta, 1990, 379 s. ISBN 8020401059. TOLKIEN, John Ronald Reuel. Pán prstenů: Dvě věže. Překlad Stanislava Pošustová. Vyd. 1. Praha: Mladá fronta, 1991, 315 s. ISBN 8020401946. TOLKIEN, John Ronald Reuel. Pán prstenů: Návrat krále. Překlad Stanislava Pošustová. Vyd. 1. Praha: Mladá fronta, 1992, 409 s. ISBN 8020402594.
TOLKIEN, J. R. R. Silmarillion. Překlad Stanislava Pošustová. Vyd. 1. Praha: Argo, 2008. 352 s. ISBN 9788025700426.
74
Sekundární literatura: ADAMOVIČ, I. Léčba krajiny fantasy aneb Clutův pokus o novou teorii ţánru. Ikarie, 1999, r. 10, č. 7, s. 47-48. ADAMOVIČ, Ivan. Slovník české literární fantastiky a science fiction. Vyd. 1. Praha: R3, 1995, 349 s. ISBN 8085364573. CAMPBELL, Joseph. Proměny mýtu v čase: vývoj mýtů od raných kultur až po středověké legendy. Překlad Hana Loupová. Vyd. 1. Praha:
Portál,
2000.
211
s.
ISBN 8071783978.
CAMPBELL, Joseph. Tisíc tváří hrdiny: archetyp hrdiny v proměnách věků. Překlad Hana Loupová. Vyd. 1. Praha: Portál, 2000, 339 s. ISBN 8071783544. CARPENTER, Humphrey. J. R. R. Tolkien: životopis. Překlad Stanislava Pošustová. Vyd. 1. Praha: Mladá fronta, 1993. ISBN 8020404090. CARTER, Lin. Tolkien: zákulisí Pána prstenů. Překlad Stanislava Pošustová. Vyd. 1. Praha: Argo, 2002, 180 s. ISBN 807203457x. COLBERT, David. Kouzelný svět Pána prstenů. Překlad Petra Andělová, Tomáš Jeník. Vyd. 1. Praha: BB art, 2002. 195 s. ISBN 8072579614. ČESAL, Aleš, MÁTL, Vladimír, DVOŘÁK, Otomar. Skrytá česká historie. Vyd. 1. Praha: XYZ, 2008. 756 s. ISBN 9788073881429. DAY, David. Tolkienův Prsten. Překlad Stanislava Pošustová. Vyd. 1. Praha: Mladá fronta, 2001. 183 s. ISBN 8020406395.
75
DROUT, Michael D. C. Tolkien Encyclopedia: Scholarship and Critical Assessment. Vyd. 1. New York: Routledge, 2013. 808 s. ISBN 9780415865111.
ELIADE, Mircea. Mýty, sny a mystéria. Překlad Jiří Vízner. Vyd. 1. Praha: Oikoymenh, 1998. 195 s. ISBN 8086005631. FERRÉ, Vincent. Tolkien: na březích Středozemě. Překlad Alan Beguivin. Vyd. 1. Praha: Mladá fronta, 2006, 306 s. ISBN 8020412492. FRYE, Northrop. Anatomie kritiky: čtyři eseje. Editor Harold Bloom. Překlad Sylva Ficová. Vyd. 1. Brno: Host, 2003. 440 s. ISBN 8072940783. HAIGH, Daniel Henry. The Conquest of Britain by the Saxons. London: J. R. Smith, 1861. 367 s. ISBN 9781296954604.
JIRÁSEK, Alois. Staré pověsti české. Editor Karel Komárek. Praha: Lidové noviny, 2001. 382 s. ISBN 8071064769. JUNG, Carl Gustav. Archetypy a nevědomí. Překlad Eva Bosáková, Kristina Černá, Jan Černý. Vyd. 1. Brno: Nakladatelství Tomáše Janečka, 1997, 437 s. ISBN 8085880164. LACY, Norris J., Geoffrey ASHE a Debra N. MANCOFF. The Arthurian handbook. Vyd. 2. New York: Garland Publishing, 1997, 409 s. ISBN 0815320817. LEDERBUCHOVÁ, Ladislava. Průvodce literárním dílem: výkladový slovník základních pojmů literární teorie. Vyd. 1. Jinočany: H & H, 2002, 355 s. ISBN 8073190206.
76
MALORY, Thomas. Artušova smrt. Překlad Jan Caha. Vyd. 2., v nakl. Aurora 1. Praha: Aurora, 1997. 493 s. ISBN 8085974975. MATTHEWS, Caitlin. Keltské duchovní tradice. Překlad Milan Hencl. Vyd. 1. Praha: Alternativa, 1996. 190 s. ISBN 8085993. MOCNÁ, Dagmar a Josef PETERKA. Encyklopedie literárních žánrů. Vyd. 1. Praha: Paseka, 2004, 699 s. ISBN 807185669x. PAGE, R. I. Severské mýty. Překlad Jana Odehnalová. Vyd. 1. Praha: Lidové noviny, 1997. 131 s. ISBN 807106.
The Arthurian legends : an illustrated anthology. Editor Richard Barber. Vyd. 1. Rochester, NY: Boydell Press, 1979. 224 s. ISBN 0851151108. The Cambridge Companion to the Arthurian Legend. Editor Elizabeth Archibald, Ad Putter. Vyd. 1. Cambridge: Cambridge University Press, 2009. 286 s. ISBN 9780521677882.
TOLKIEN, John Ronald Reuel. Netvoři a kritikové a jiné eseje. Překlad Jan Čermák. Vyd. v tomto souboru 1. Praha: Argo, 2006. 266 s. ISBN 8072037889. TOLKIEN, J. R. R. Sir Gawain and the Green Knight. Vyd. 2. London: HarperCollins, 2006. 176 s. ISBN 9780261102590.
TOLKIEN, John Ronald Reuel. The Letters of J. R. R. Tolkien: A Selection. Vyd. 2. Houghton Mifflin Company, 2000. 480 s. ISBN 9780618056996. VLAŠÍN, Štěpán. Slovník literární teorie. Vyd. 1. Praha: Československý spisovatel, 1977, 471 s.
77
VLČKOVÁ, Jitka. Encyklopedie keltské mytologie. Vyd. 1. Praha: Libri, 2002. 323 s. ISBN 8072770667.
Online zdroje:
JOE, Jimmy. Facts & Figures: Enchanted objects, Arthurian Legend [online]. 2006, [cit. 2015-14-4]. Dostupné z: . SAPKOWSKI, Andrzej. V šedých horách zlato není aneb hrst úvah o fantasy literatuře [online]. 2012, [cit. 2015-18-2]. Dostupné z: < http://www.sapkowski.cz/v_sedych_horach_zlato_neni.asp/>.
Společnost přátel díla pana J. R. R. Tolkiena [online]. 1999, [cit. 2015-3-5]. Dostupné z: .
Společnost přátel díla pana J. R. R. Tolkiena [online]. 1999, [cit. 2015-8-4]. Dostupné online z: .
78
