Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra ekonomických a sociálních věd
Loupežné přepadení Bakalářská práce
Autor:
František Mach Právní administrativa v podnikatelské sféře
Vedoucí práce:
Praha
JUDr. Mgr. Joža Spurný Ph.D.
15. Duben, 2009
Prohlášení: Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracoval samostatně a s použitím uvedené literatury.
Ve Strakonicích 15.3.2009
František Mach
Poděkování: Touto formou chci poděkovat panu JUDr. Mgr. Jožovi Spurnému Ph.D., vedoucímu práce, za odborné připomínky a rady při zpracování mé Bakalářské práce.
Anotace: Bakalářská práce je vypracována na téma Loupežné přepadení. Významem této práce je především provést analýzu problematiky loupežných přepadení v České republice a ve světě a zároveň porovnání rozdílů mezi nimi. Zkoumá se zde prožívání rozdílných jedinců jako subjektů loupežných přepadení. Zaměření se také přikládá na důvody páchání loupežných přepadení. Dále zde byly podány obranné mechanismy a doporučení pro případné cíle útoku.
Summary: My bachelor thesis is elaborated on the theme “Robbing assault”. The importance of this work is to make an analysis of robbing assaults' problems in the Czech Republic and the world and to compare the differences between them. It investigates experience of different individuals as subjects of robbing assaults. The thesis is also focused on reasons for perpetrating of robbing assaults. Then there were described defensive mechanisms and suggestions for potential targets of assault.
Obsah Obsah ....................................................................................................................................................... 5 Úvod ......................................................................................................................................................... 6 1. Loupežné přepadení ............................................................................................................................. 8 1.1 Charakteristika LP .......................................................................................................................... 8 1.2 Historie ........................................................................................................................................... 8 1.2.1 Historický příklad LP v ČR ..................................................................................................... 9 1.2.2 Historický příklad ve světě – Jesse James ............................................................................. 11 1.3 Kriminalistická charakteristika loupeží ........................................................................................ 13 2. Prožívání a chování účastníků LP .................................................................................................. 15 2.1 Pachatel .................................................................................................................................... 16 2.1.1 Biologické faktory ................................................................................................................. 19 2.1.2 Psychologické faktory ........................................................................................................... 25 2.2 Oběť ......................................................................................................................................... 32 2.2.1 Viktimnost ............................................................................................................................. 33 2.2.2 Viktimizace ........................................................................................................................... 34 2.2.3 Újma způsobená oběti ........................................................................................................... 37 2.2.4 Pomoc obětem ....................................................................................................................... 39 3. Problematika LP u nás, ve světě a jejich analýza ............................................................................... 41 3.1 Cizinci .......................................................................................................................................... 41 3.2 Metodika vyšetřování ................................................................................................................... 43 3.2.1 Typické stopy ........................................................................................................................ 43 3.2.2 Typické počáteční vyšetřovací situace .................................................................................. 44 3.2.3 Zvláštnosti předmětu vyšetřování ......................................................................................... 45 3.2.4 Zvláštnosti počátečních úkonů .............................................................................................. 45 3.2.5 Zvláštnosti vyšetřovacích verzí, plánování a organizace vyšetřování ................................... 46 3.2.6 Zvláštnosti následných úkonů ............................................................................................... 46 3.2.7 Zvláštnosti zapojení veřejnosti a kriminalistické prevence ................................................... 47 Seznam použité literatury ....................................................................................................................... 50
5
Úvod Již od počátku lidstva se mezi námi vyskytovali jedinci, kteří porušovali příkazy, obyčeje a později i zákony. Ti všichni jsou považováni za nepřijatelnou a nebezpečnou součást společnosti. Už i náboženské legendy naznačují, že trestná činnost a dějiny lidstva jsou nerozlučně spojeny. Zeměpisně a historicky ucelit dějiny trestné činnosti by si vyžadovalo několikasvazkové dílo, které by stejně nepozřelo celou historii a problematiku trestné činnosti od počátku lidstva až po současnost a nestalo by se tak zcela vyčerpávajícím. Tato práce pojednává pouze a jen o zlomku provinění proti společnosti, a sice o problematice Loupežných přepadeních, nebo nyní velmi rozšířený slangový pojem ,,El Paso“, které upravuje zákon č. 140/1961 Sb. trestní zákon. Pokud mluvíme o Loupežném přepadení, jedná se o problém v celosvětovém měřítku, který neustále nabývá na vážnosti. Důvody páchání LP jsou různé, avšak nejčastějším důvodem pachatele je finanční tíseň. Z tohoto vyplývá, že loupeže páchají nejen recidivisté, ale pokud jsou okolnostmi donuceni tak i doposud netrestaní jedinci. V souvislosti s nynější celosvětovou ekonomickou krizí, kdy se lidé velmi často dostávají do obtížných a často neřešitelných životních situací se stává problém LP stále aktuálnějším. V této souvislosti to pro pachatele vyplývá z celé řady na sebe navazujících faktorů jako je např. ztráta zaměstnání a následná neschopnost dostát svých závazků vůči bankám a jiným organizacím. Pachatel ve svém okolí nenalézá východiska a je proto donucen k tomuto protiprávnímu jednání. Co se týče oběti tak z hlediska mého chápání neexistuje žádný univerzální návod jak se LP vyhnout, nebo v případě útoku dokonce ubránit. Existuje totiž celé spektrum scénářů LP a různorodost a odlišnost pachatelů je opravdu velmi široká. Přesto je možné se setkat s různými doporučeními, které budou v této práci zmíněny. Jak již bylo zmíněno, jedná se o problém v celosvětovém měřítku. Přesto je četnost výskytu v různých zemích a destinacích světa odlišná stejně jako typy pachatelů, ale i obětí a právě z toho vyplývá můj cíl práce. Provést analýzu LP v ČR a ve světě. Přestože jsem se setkal s názory, že se na toto téma hledí jako na nepopulární a nezajímavé rozhodl jsem právě pro LP. Mé rozhodnutí vychází hned z několika důvodů. Problematika LP velmi úzce souvisí
6
s trestním právem. Již dlouhou dobu se věnuji výcviku bojových umění, kde přicházím do styku s Policií ČR, pracovníky bezpečnostních agentur a sám vykonávám funkci asistenta ředitele v nejmenované bezpečnostní agentuře.
7
1. Loupežné přepadení Následující se body se zabývají stručnou charakteristikou Loupežných přepadení a dále i historií.
1.1 Charakteristika LP „Loupežné přepadení je zlovolné odcizení peněz nebo věcí jiného, od oběti nebo v její přítomnosti a proti vůli oběti s použitím síly a násilí nebo jejich hrozby. Loupežné přepadení jako takové je provinění, které zahrnuje aspekty jak krádeže, tak útoku a jelikož je přítomno i použití nebo hrozba použití násilí, obecně je klasifikována jako trestný čin proti životu a zdraví. Konkrétní prvky, které musí být přítomny, aby došlo k LP, vyplívají“1 z Trestního zákona. Trestní zákon, charakterizuje LP následně, (1) Kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, bude potrestán odnětím svobody na dvě až deset let. , (2) Odnětím svobody na pět let až dvanáct let bude pachatel potrestán, a) spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 jako člen organizované skupiny, nebo b)způsobí-li takovým činem těžkou újmu na zdraví nebo značnou škodu. , (3) Odnětím svobody na deset až patnáct let nebo výjimečným trestem bude pachatel potrestán, způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 škodu velkého rozsahu nebo smrt.
1.2 Historie „Chceme-li zjistit, kdy byl spáchán první trestný čin, ukáže se, že první „zákazy“ byly přestoupeny hned po svém vyhlášení, takže kriminalita se objevuje v téže dobře, kdy se prováděla první opatření proti ní.
1
James A. Inciardi. Trestní spravedlnost. Praha: Victoria Publishing, a.s., 1994. 796s. ISBN 80-85605-30-9. Str.77.
8
Z raných dějinných údobí se dochovalo jen několik málo jasně definovaných proti zákonných jednání jednotlivců. Podle popisu hlavních osob a průběhu trestného činu si můžeme stěží objasnit spáchaný delikt. Opatření, kterými „staří obce“ či „rady“ a později zákonodárné sbory chtěly trestným činům zamezit, nám dávají možnost tyto delikty rekonstruovat. Pachatelé trestných činů v staré čínské společnosti, v starověkém Egyptě, antickém Římě i Aténách a na Blízkém východě jsou uvádění pouze jako příklad, aby jasněji vynikla skutečnost, že v rozvitých starověkých civilizacích se vyskytovali zločinci stejně jako ve všech pozdějších dějinných epochách až do přítomnosti.“2
1.2.1 Historický příklad LP v ČR „V prvních letech republiky měla většina jejích obyvatel nízkou životní úroveň. Nový stát navázal na válečné dědictví a mohl uskutečňovat oživení ekonomiky jen postupně. Navíc se potýkal v letech 1921-1923 s hospodářskou krizí, která postihla celou Evropu. Zchudla i obchodnická rodina Kulínských v pražském Braníku. Vdova Kulínská vydělávala málo, a tak jen obtížně podporovala své dva syny, Josefa a Jana, kteří nemohli sehnat kvalifikovanou práci. Nouze přivedla tyto mladíky na šikmou plochu. Nedaleko bydlel a pracoval zlatník a hodinář Josef Ledecký. Byl to na slovo vzatý odborník, měl dost zakázek, žil si nad poměry. Když se pochlubil, že přispěl na státní poklad značnou částkou, rozhodli se bratři Kulínští k činu. S železnou trubkou a kladivem se na něho vypravili třikrát. Počtvrté to vyšlo. V neděli 12. Března 1922 přišel Ledeckého navštívit jeho bratr. Dům však byl zamčený ještě před polednem. To bylo divné i četnickému strážmistru Růžičkovi, který si chtěl vyzvednout opravené hodinky. Do domku se dostali přes sousední dvorek. Inspektor Zdeněk Bubník vzpomíná: ,,Byla to podívaná, na kterou se hned tak nezapomene. V dílně za pracovním stolkem ležel Ledecký. Dostal několik ran do hlavy, lebka byla tak rozbitá, že z ní vytékal mozek. Mrtvolu paní jsme objevili v pokoji. Ledecká předtím drala peří, to teď bylo po celé místnosti. Na mrtvé byly naházené peřiny, asi proto, aby nebylo slyšet její chroptění. A konečně v předsíni ležela ve veliké kaluži krve Viktorie, na levé ruce měla ještě rukavičku. Smrt ji zastihla, právě když přicházela domů. Celý dům byl vzhůru nohama, všechno zpřeházené, vyrabované, po zemi plno papírů, v kamnech ohořelé spořitelní knížky. Ty se asi 2
Frank Arnau. Člověk mimo zákon. Praha: Nakladatelství Orbis, 1966. 356s. 11-031-69. Str.7.
9
bál vrah odnést. Všechny místnosti byly polité petrolejem a taky kliky byly petrolejem namazané. To aby nikde nezůstaly otisky prstů a abychom nemohli použít policejního psa.“ Loupežná vražda celé rodiny vyděsila nejen obyvatele Braníka, ale i ostatní Pražany. Policie zahájila rozsáhlou pátrací akci. Přihlásil se zahradník Josef Teisler z Hodkoviček, který si šel k Ledeckému v pátek večer pro hodinky. Po vytrvalém bušení na dveře otevřel nějaký silnější mladík. Řekl mu, že pan Ledecký není doma, ať přijde v neděli. Navíc policii sdělil staroměstský zlatník Václav Neubert, že mu Josef Kulínský nabízel spoustu plášťů ze stříbrných hodinek, údajně z Ruska. Zdeněk Bubník zavětřil stopu. Nedalo mu moc práce zjistit, že Kulínský nemá čistý rejstřík. Vydal se ke Kulínským – a ucítil petrolej! Následovalo zatčení obou bratrů a neúnavné výslechy. Při konfrontaci poznal zahradník Teisler Jana Kulínského. Nejdříve se přiznal Josef a poté i Jan. Svou kořist ukryli na Vyšehradě. Josef Kulínský se snažil zachránit bratra a bral celou vinu na sebe. Vraždili však společně. Soud jim vyměřil stejný trest – oběšení. Dne 23. ledna 1923 udělil prezident republiky Janu Kulínskému milost, a tak byl odsouzen na doživotí. Následujícího dne se konala poprava Josefa Kulínského na dvoře pankrácké věznice. Očitý svědek, inspektor Bubník vypráví: ,,V pozadí tam stála šibenice, u ní čekal kat Wohlschläger ve fraku a s cylindrem na hlavě, vedle něho dva pomocníci, celí v černém. Vpravo tři soudci v talárech, státní zástupce, dva soudní lékaři a obhájce. Několik kroků od šibenice dvojitý kordón policistů, kterému jsme velel. Netrvalo dlouho a z postranního vchodu vězeňského traktu vyšel průvod – Kulínský a dozorci. Odsouzenec byl klidný, v ústech měl cigaretu. Prý kouřil celou noc a hrál s jedním s dozorců tahaný mariáš. Se svým osudem byl smířený. Prezident Vondráček k němu přistoupil a ptal se ho, jestli má ještě nějaké přání. Kulínský odpověděl: Vím, že jsem byl spravedlivě odsouzen. Nestěžuju si. Zařiďte jen, aby moje matka neměla bídu. A prezidenta Masaryka ať Bůh zachová, aby ještě dlouho kraloval. Děkuju mu, že dal bratrovi milost. Pak přistoupil k šibenice a Vondráček přikázal Katovi aby konal povinnost. Kat vytrhl Kulínskému cigaretu a odhodil ji na dlažbu. Hned se na nedopalek vrhl obhájce a jeden ze soudních lékařů. Ukořistil jej doktor. Katovi pomocníci vzali Kulínského pod paží, spoutali mu ruce za záda a svázali nohy. Kat zatím vystoupil po schůdkách a přehodil přes hák šibenice
10
oprátku. Kulínský se obrátil k žurnalistům: Pánové, piště, zavolal. Ale to už ho pomocníci táhnou nahoru, kat mu jednou rukou hází oprátku kolem krku a druhou mu zacpává ústa. Bylo mi v tu chvíli všelijak. Jsem otrlý člověk, leccos jsem v životě prožil, viděl jsem stovky zavražděných a sebevrahů a moře krve, při pitvě bych mohl obědvat, ale vidět živého člověka, se kterým jsem nota bene tolik hodin zápasil, abych ho sem vlastně nepřímo dostal, jak bude za chvíli umírat, to jsem si myslel, že nepřežiju. Byl jsem při popravě poprvé, bál jsem se, že omdlím, tak jsem musel zatnout pěsti a opřít se vší silou do země, aby to se mnou nepraštilo. Z kordónu omdlévali tři policisté. A kat už přistoupil k prezidentu Vondráčkovi a hlásil, že byl ortel vykonán. Soudní lékaři, dr. Slavík a dr. Dietrich, konstatovali smrt. Mrtvola byla pak ze šibenice sňata a odvezena. A teď to začalo! Kordón nekordón, obecenstvo se vrhlo k šibenici s otevřenými noži. Trnul jsem, co se bude dít – a oni si šli řezat třísky pro štěstí. Byla to snad ještě otřesnější podívaná než všechno předtím. Měli jsem co dělat, abychom nádvoří vyklidili. A abychom uchránili provaz z oběšeného. Nikdy bych nevěřil, že je člověk, zdánlivě civilizovaný člověk, něčeho takového schopen. Lidská bída je nezměrná, ale lidský hyenismus budí jen hnus.“3
1.2.2 Historický příklad ve světě – Jesse James „Jeden z nejznámějších desperátů amerického Divokého západu Jesse James a jeho gang se dopustil první ozbrojené bankovní loupeže ve Spojených státech v historii. Snad žádný psanec z dob Divokého Západu se nestal takovou legendou jako Jesse James. Někteří historici jej přirovnávají k americkému Robinu Hoodovi, pro ostatní zůstává Jesse jen chladnokrevným zabijákem. Jesse se narodil v roce 1847 v rodině baptistického kazatele, a na cestu psance se Jesse dostal během války Severu proti Jihu, kdy pod vedením Krvavého Billa Andersona bojoval na straně Jihu. Po podepsání míru trvalo pouhý rok, než Jesse James se svým bratrem vyloupili první banku v městě Liberty, tehdy odešli s 60 tisíci dolarů a zanechali za sebou první oběť. 3
Jindřich Francek, Zločin a trest v českých dějinách. Praha: Rybka Publishers, 1999. 463s. ISBN 80-86182-91-6. (Praha: Euromedia Group. ISBN 80-242-0087-2).str. 342-344.
11
Během dalších 15 let se Jamesova banda pohybovala po celých Spojených státech a vykrádala jak banky, tak dostavníky a vlaky. Po stopách Jamesovy tlupy se brzy vydala Pinkertonova agentura, a pomalu se proti nim začala obracet i veřejnost. Když se v roce 1876 psanci dostali do města Waterloo v Minnesotě a pokusili se vyloupit banku v Northfieldu, místní obyvatelé však zahájili palbu a během několika minut byla celá banda mimo bratrů Jamesů buď mrtvá, nebo pochytána. Pomalu nastával konec slavných psanců. Novější členové, bratři Bob a Charlie Fordové, se dohodli s guvernérem Tomem Crittendenem a za vypsanou odměnu 10 tisíc dolarů slíbili, že psance pomohou chytit. Jesse James v té době žil se svou ženou a dvěma dětmi pod jménem Tom Howard v domku v městě St. Joseph ve státě Missouri. Bratři Fordové si počkali, až Jesse odloží své kolty mimo dosah jeho dětí a ve chvíli, kdy si Jesse vylezl na stoličku aby narovnal nakřivo visící obrázek, ho zezadu zastřelili čtyřmi výstřely. Legenda tak po 16 letech kariéry zločince zemřela ve věku 34 let. Jessyho dům byl posléze přestěhován o dva bloky a dnes je v něm muzeum, ve kterém si můžeme prohlédnout nejen části jeho rakve, ale také kulku vyndanou z jeho plic a odlitek lebky, ukazující cestu smrtícího výstřelu. V roce 1995 uskutečnil James Starrs exhumaci ostatků Jesse Jamese a analýza DNK prokázala, že se skutečně jednalo o slavného psance. Důkaz o tom, že by Jesse James nakradené peníze rozdával chudým, se nikdy nepodařilo najít, takže je spíše pravdou to, že nebyl ničím jiným nežli šikovným lupičem a chladnokrevným a nelítostným vrahem, který zastřelil nejméně šest lidí. Samotný James vždy tvrdil, že se pouze mstil seveřanům za to, jak finančně vykořisťují poražený Jih, mezi jeho oběťmi však byli stejnou měrou lidé z Jihu. Bratři Fordové si svoji odměnu příliš neužili. Charlie strávil několik příštích let ve stálém strachu před pomstychtivým bratrem Frankem Jamesem a nakonec spáchal sebevraždu. Bob Ford si za svoji část odměny koupil bar v Coloradu, kde většinu času muset poslouchat urážky hostů, kteří ho nazývali špinavým zbabělcem, který odstřelil Jesse Jamese. V roce 1892 ho
12
jeden ze zákazníků, Ed O'Kelley, zastřelil brokovnicí.“4
1.3 Kriminalistická charakteristika loupeží „Jak již bylo zmíněno, loupeže se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci (§ 234 TrZ). Jde tedy o závažný trestný čin, který směřuje nejen proti majetku, nýbrž i tělesné integritě oběti. Počet loupeží na území České republiky každým rokem narůstá a objasněnost kolísá mezi 38% až 45%. Podle napadaného objektu rozlišujeme pouliční loupeže (přepadení občanů na ulici, v parku apod.), loupeže v bytech, ubytovacích zařízeních a dopravních prostředcích, loupeže v obchodech a živnostenských provozovnách (supermarketech, obchodních domech, zlatnictvích, benzinových čerpacích stanicích aj.), loupeže v pobočkách peněžních ústavů (tzv. bankovní loupeže) a loupeže peněžních transportů. Z hlediska plánování a přípravy se rozlišují loupeže neplánované, (nepřipravované) neboli spontánní (např. některé pouliční loupeže) a loupeže plánované, připravované (např. loupežná přepadení peněžních transportů a poboček peněžních ústavů). Pochopitelně výjimky potvrzují pravidlo. Do plánování a přípravy pachatelé zahrnují: Tipování vhodného objektu (pobočky peněžního ústavu, peněžního transportu, osoby). Ohlídka místa činu. Opatření dopravních prostředků (včetně přestupních vozidel), zbraní nebo jejich maket, kukel, převleků apod. Dělbu úkolů mezi spolupachatele, pomocníky aj. Přípravu věrohodných alibi pro každého ze spolupachatelů. Zásady chování, vzájemných kontaktů apod. po spáchání činu.
Z hlediska předchozího kontaktu pachatele a oběti se rozlišují loupeže, před nimiž pachatel:
4
www.ceskenoviny.cz/cestovani/cestopisy/napric-usa/index_view.php?id=53380
13
Neměl kontakt s obětí. To jsou např. napadení ze zálohy (pachatel si v úkrytu vyčíhá oběť, kterou náhle přepadne zezadu) nebo napadení frontální (pachatel zaútočí proti přicházející osobě), nebo měl kontakt s obětí, např. se poznali v hostinci při konzumaci alkoholu, nebo v souvislosti s prostitucí (prostitutka uspí zákazníka omamným prostředkem a oloupí), nebo pachatel vyláká oběť na určitě místo pod nějakou záminkou, která se jeví být pro oběť výhodnou. Typický způsob přepadení peněžního ústavu spočívá v tom, že maskovaný nebo i nemaskovaný pachatel vstoupí do haly s peněžními přepážkami, počne zbraní (střelnou, bodnou, bombou aj.) ohrožovat zaměstnance (pokladníka), resp. i klienty a žádá vydání peněz. Zbraně použije spíše výjimečně, spíše tehdy, hrozí-li mu zdržení a chce si vynutit odchod. Typický způsob přepadení peněžního transportu (nepancéřovaného nebo pancéřovaného vozidla) spočívá nejčastěji v tom že: buď je přepravní vozidlo zablokováno jedním, nebo dvěma motorovými vozidly na veřejné komunikaci, osádka je pod pohrůžkou zbraní donucena vystoupit, lehnout si vedle vozidla a vydat převážené peníze, pokud si pachatelé nevezmou zavazadlo s penězi sami, anebo pachatelé využijí tzv. chodníkového rizika, tj. zaútočí proti pracovníku přepravy v okamžiku, kdy přichází z objektu s penězi k transportnímu vozidlu nebo z něj vystoupil a přenáší peníze do objektu. Vyskytují se však i jiné způsoby přepadení peněžních transportů: předstírání dopravní nehody, předstírání, že vozidlo staví policie předstírání prací na vozovce aj. Do způsobu páchání loupeží se neřadí jen její plánování (příprava) a vlastní provedení, nýbrž i činnost pachatelů po spáchání loupeže. Zobecněné zkušenosti ukazují, že se i pachateléprofesionálové dopouštějí různých pochybení po úspěšné loupeži, která přivedou policii na
14
,,jejich stopu“ (např. si ihned rozdělí kořisti, provádějí nákladné nákupy, nerozdělí se o kořist ,,spravedlivě“ a takto postižený projeví nespokojenost atd.). Typická kriminální situace se liší zejména podle toho, jaký pachatel loupež páchá (profesionální, amatér) a o jaký druh napadeného objektu se jedná (pobočka peněžního ústavu, peněžní transport, pouliční chodec apod.) Bankovní loupeže jsou převážně páchány v menších pobočkách, kde je jeden nebo dva zaměstnanci, žádní klienti, často před ukončením pracovní doby, tedy v době, kdy lze očekávat větší množství peněz na hotovosti. Analogická kriminální situace se vyskytuje i při loupežných přepadeních obsluhy benzinových čerpadel, zlatnictví apod. Peněžní transporty jsou převážně loupežně přepadány na veřejných komunikacích (zejména mimo obec na odlehlejším místě) zablokováním přepravního vozidla, které není pancéřováno a osádku tvoří jedna nebo dvě neozbrojené osoby, nebo při přenášení peněz z objektu odesilatele k přepravnímu vozidlu, či z přepravního vozidla do objektu příjemce (tzv. chodníkové riziko). Pouliční loupeže bývají často páchány na odlehlejším místě, pokud je oběť tipována, nebo kdekoliv, jedná-li se o loupež spáchanou spontánně.“5
2. Prožívání a chování účastníků LP „Loupeže páchají jak recidivisté, tak osoby ještě netrestané. Převažuje věková skupina do třiceti let. Značné procento nejnebezpečnějších loupeží páchají cizinci. Někteří pachatelé jsou v podstatě amatéry, např. ti, kteří páchají loupeže spontánně, bez plánování a solidní přípravy. Jiné lze považovat za profesionály, neboť loupež plánují a pečlivě připravují. Některé z těchto loupeží zůstávají proto neobjasněny. Často jsou loupeže páchány jednotlivcem. Na plánovaných a připravovaných loupežích (např. peněžních transportů) se podílejí dvě osoby i více, z nichž alespoň jedna mívá podle zobecněných zkušeností kontakt na přepravní firmu nebo na zákaznickou firmu (současný nebo bývalý pracovník, přítel některého pracovníka 5
Prof. JUDr. Miroslav Protivínský, DrSc., JUDr. Karel Klvaňa. Základy kriminalistiky. 2.vydání. Praha: Armex Publishing s.r.o., 2007. 159s. ISBN 978-8086795-50-8. Str.110-112.
15
apod.). Poměrně značně (asi 7%) se podílejí na běžných loupežích ženy-prostitutky, nebo ,,volavky“. Pro rozhodnutí pachatele-profesionála spáchat loupež jsou významné tři faktory: očekávaná kořist, reálné možnosti loupeže, vyplývající rizika. Nejnebezpečnějším pachatelem není pachatel maskovaný, nýbrž pachatel, který se již zmocnil lupu. Oběťmi loupeží jsou častěji muži (kolem 70%), ale v souvislosti s loupežnými přepadeními poboček peněžních ústavů, benzinových čerpadel apod. narůstá i počet přepadených žen. Oběti se převážně snaží vyhovět hrozbám pachatelů. Tj. nekladou aktivní nebo zjevný pasivní odpor (tedy jednají správně podle zásady, že prioritu má ochrana života a zdraví před majetkem).“6
2.1 Pachatel „Kriminologický pohled na pachatele vychází ve svém základu z pozitivistického přístupu. V důsledku to znamená, že se předpokládá, že kriminální chování jedince je určováno, a to příčinami, které spočívají v osobnosti jedince. Je proto třeba tyto příčiny poznat, abychom nejen dobře porozuměli tomuto chování, ale aby bylo možné popřípadě i do těchto příčin zasahovat, abychom žádoucím způsobem změnili jeho chování. Otázka je, jak definovat osobnost. Z řady možných definic lze vymezit, že osobnost jedince představuje jedinečně individuální biologickou a psychickou jednotu, která prostřednictvím socializace získává sociální dimenzi. Tak je možné nalézt v osobnosti tři roviny – biologickou, psychologickou a sociální. Teoreticky je proto možné hledat příčiny kriminálního chování mající svůj původ v jedinci jak v rovině biologické, tak psychické nebo sociální. Historie kriminologie jakožto vědecké disciplíny dokládá příklady hledání příčin zejména v prvých dvou rovinách. Pokud jde o třetí, ta je významně spjata s procesem sociálního působení na jedince, a proto se příčiny hledají spíše v něm. Zásadně a schematicky je možné předpokládat (a také tomu tak v kriminologickém uvažování bylo), že buď: 6
Prof. JUDr. Miroslav Protivínský, DrSc., JUDr. Karel Klvaňa. Základy kriminalistiky. 2.vydání. Praha: Armex Publishing s.r.o., 2007. 159s. ISBN 978-8086795-50-8. Str.112.
16
a) osobnost pachatele se zcela liší od osobnosti nepachatele nebo b) osobnost pachatele se liší v některých charakteristikách, které nepachatelé nemají, anebo c) jedinec se naučí kriminálně chovat V prvých dvou případech se jde o statický pohled na osobnost – tj. jedinec buď má, nebo mu chybí určité charakteristiky či vlastnosti, které mají souvislost s kriminálním chováním, resp. o kterých lze předpokládat, že jsou za toto chování odpovědné. Takové odlišné charakteristiky pak jsou, často implicite (rozumějící se samo sebou), chápány jako příčina jeho kriminálního chování. Ve třetím případě jde o pohled dynamický, tj. kriminální chování jedince je výsledkem buď jeho specifického zpracování vnějších sociálních vlivů vycházejícího z jeho individuálních charakteristik, nebo výsledkem učení. Ad a) Představa odlišnosti osobnosti pachatele od osobností nepachatelů může narážet na různé problémy. Jeden souvisí s otázkou, kdo je vlastně pachatel. Mohou-li být některé druhy chování někdy označeny trestné a jindy nikoli, znamená to také, že ani označení pachatel není stálé, natož absolutní. Tak někdo může být označen za pachatele kvůli určitému druhu chování, které je v daném okamžiku považováno za trestné, ale po dekriminalizaci tohoto chování už za pachatele považován není, ač se choval stále stejně. Jindy je možné namítnout, že některé druhy chování nejsou úmyslně osobami, které mají moc tak činit, označeny za trestné, i když ve skutečnosti působí společnosti značnou škodu. Jak by potom bylo možné hovořit o absolutní odlišnosti osobností pachatelů od osobností nepachatelů, o co by se při definování pachatele bylo možné opřít? Druhý je spíše teoretický problém. Jaká by to byla zcela odlišná osobnost? Je to vůbec v realitě možné? Třetí problém může spočívat v tom, že jednotlivé druhy trestných činů se od sebe výrazně liší a je tudíž logické předpokládat, že budou asi mít i různý osobností základ, tedy, že se v různých druzích trestního chování mohou uplatňovat jakožto příčiny různé osobnostní charakteristiky.
17
Dále rovněž je možno uvést, že hledat společného jmenovatele pro osobnost toho, kdo spáchal nedbalostní trestný čin, nebo který se jednou více méně spíše shodou náhod stal pachatelem a pro osobu, která opakovaně páchá trestnou činnost, tedy pro osobnost recidivisty, nebude zřejmě příliš přínosné a asi to těžko bude odpovídat realitě. Nicméně i tento přístup – tedy zastávání názoru, že osobnost pachatele se liší od osobnosti nepachatele byl v historii kriminologie zastáván. Šlo především o C. Lombrosa, který přišel v roce 1876 mimo jiné s myšlenkou, že pachatel je vývojově nižší typ člověka. Tuto představu částečně také zastával ve 30. letech 20. Století E. Hooton, který hovořil o vrozenosti fyzické inferiority (podřadnosti) osob s kriminálním chováním. Tvrdil, že pachatelé jsou produkty vlivu prostředí na organicky podřadné lidi. Rovněž novější studie např. kanadských kriminologů (LeBlanc, Frechtte, 1987) hovoří o ,,kriminální osobnosti“ a definují její základní typické charakteristiky, které jsou odlišné od nekriminální osobnosti. Podobně také např. autoři Farrington a West na základě longitudinální studie zkoumající delikventní osoby mužského pohlaví, která probíhala od šedesátých do osmdesátých let a z níž byly postupně publikovány výsledky, tvrdí, že některé osoby se vyznačují typem osobnosti, charakterizované antisociální tendencí, která je relativně stabilní od dětství do dospělosti. Oba posledně zmíněné přístupy tvoří již jakýsi přechod k problematice bodu b). Ad b) Přístup, hledající některé odlišnosti v osobnosti pachatele, které jsou pak považovány za příčiny jeho kriminálního chování, je v pozitivistické kriminologii živý až do současnosti. Hledají se nejen kriminogenní charakteristiky osobnosti na jejich již zmíněných rovinách, ale patří sem i další otázky po vrozenosti či dědičnosti těchto charakteristik. V historii kriminologického uvažování byly zpočátku určité takové charakteristiky a to nejen ty, které se týkaly jedince, ale i které se týkaly prostředí považovány za příčinu v tvrdě deterministickém smyslu, tj. byly-li přítomny, tak to jednoznačně mělo vyústit v kriminální chování jedince. Později jsou takové charakteristiky vnímány spíše jako rizikové faktory, tedy něco, co jedince predisponuje (předem připravuje, nastavuje) k projevům kriminálního chování. I přes jejich přítomnost se však nemusí kriminálně chovat. (V tomto případě se hovoří o tzv. měkkém determinismu.)
18
Poznatky o osobnostních charakteristikách pachatelů byly přirozeně získány výzkumy prováděnými na pachatelích. Zde je další problém. Známý soubor pachatelů neodpovídá souboru všech pachatelů, poněvadž o celé řadě z nich se orgány činné v trestním řízení vůbec nedozví. Tak z důvodů latence a nedostatečné objasněnosti nemohou poznatky výzkumu odkrýt skutečně všechny charakteristiky všech pachatelů a nelze tedy dost dobře zevšeobecňovat poznatky o známých pachatelích, i když se to stále děje. Obdobné – tedy nemožnost zkoumat všechny skutečné pachatele – je to např. také v případě, kdy trestní zákon nepostihoval jevy, které dnes nazýváme hospodářskou kriminalitou. Lidé, kteří takové činy páchali, nebyli podle platného práva ve své době trestní, i když způsobovali společnosti značnou škodu, a dnes bychom je právem považovali za pachatele. K tomu, aby byl získán vyčerpávající soubor pachatelů a aby tak bylo možno zkoumat všechny jejich charakteristiky, bychom měli mít znalosti také o takovýchto osobách. Závěry týkající se osobnostních charakteristik pachatelů mají tedy nutně jen omezenou platnost. I přes zmíněné teoretické výhrady nashromáždila kriminologie celou řadu poznatků k rizikovým faktorům v osobnosti jedince. Některé z nich jsou dnes již spíše historické povahy, jiné mají svou váhu stále, a ještě nové jsou objevovány.“7
2.1.1 Biologické faktory „Na co především se zaměřila kriminologie, když byly hledány příčiny kriminálního chování v jedinci? Rámcově je možné říci, že nejprve se začala zkoumat biologická rovina osobnosti. Příčiny, respektive rizikové faktory byly postupně spojovány s fyziognomií (rysy obličeje), frenologií (tvar lebky), stavbou těla, nebo např. s patologií mozku, chromozomální úchylkou, s metabolickými či hormonálními poruchami a fyziologickými procesy atp., nebo s kriminálním genem. Některé z těchto faktorů jsou zkoumány a uvažuje se o nich dosud, jiné již nikoli. Některé z nich budou dále rozvedeny. Již C. Lombroso se zabýval studiem vztahu mezi frenologickými a fyziognomickými znaky a kriminálním chováním. I když jeho zjištění a závěry byly posléze odmítnuty, otevřel Lombroso tímto svým přístupem cestu uvažování a odlišnosti charakteristik pachatelů od 7
Doc. Judr. Ivana Zoubková, CSc., PhDr. Marcela Moulisová, Kriminologie a prevence kriminality. Praha: Nakladatelství Armex Publishing s.r.o., 2004, 146s., ISBN 80-86795-05-5, str.16-18.
19
charakteristik nepachatelů. Znamenalo to vlastně naznačení nezbytnosti a užitečnosti studovat osobnost pachatele, chceme-li odkrýt souvislosti, respektive objevit hlubší příčiny jeho kriminálního chování. Lombroso navíc rovněž stál u zrodu multifaktrového přístupu, protože ve svých pozdějších pracích následně uznával i jiné příčiny kriminálního chování, které pocházely z vlivu prostředí. V souvislosti s teorií atavismu se dále také zabýval otázkou vrozenosti, potažmo, dědičnosti kriminální orientace. Poněvadž se Lobroso ve svých studiích zločinců orientoval na sbírání dat a testování hypotéz, položil tímto svým vědeckým postupem základ moderní kriminologie. V podstatě ,,zasel“ téměř všechny pozdější přístupy ke kriminálnímu jedinci, a ovlivnil a inspiroval na toto téma ohromné množství debat. Právem je proto nazýván otcem pozitivistické kriminologie. Lombroso se projevil nejen jako vědec, ale i jako praktik: přesvědčil justici, aby zavedla do evidence obličejové charakteristiky obviněných. V kriminologii byl rovněž zkoumán vztah mezi stavbou těla a kriminálním chováním. Základní představa, kterou rozvinul ve dvacátých letech 20. století již německý psychiatr E. Kretschmer (i když nebyla tak zcela jeho původní), byla, že existuje souvislost mezi stavbou těla (fyzickým habitem) a duševními obsahy. Kretschmer spekulativně rozlišil u mužů tři oddělené tělesné typy, které měly mít souvislost s odlišnou náchylností k určitým druhům duševního onemocnění. Jejich nositele nazval leptosem či astenik (slabý, křehký), pyknik (zavalitý) a atletik (statný, svalnatý). Posléze k nim přidal ještě tzv. dysplastický typ (disproporcionální). Poněvadž se ukazovalo, že zřejmě existuje mezi stavbou těla a projevy člověka zaznamenatelná souvislost, byly ve čtyřicátých letech zkoumány Kretschmerem a jeho následovníky vztahy mezi stavbou těla a kriminálním chováním. Výzkum potvrdil, že pachatelé odlišné stavby těla měli sklon k odlišným druhům trestné činnosti. Avšak první, kdo se cíleně zaměřil na zkoumání vztahu mezi stavbou těla a kriminálním chováním, byl ve čtyřicátých letech americký kriminolog W.E. Sheldon. Podobně jako Kretschmer rozlišil na základě fyziologických komponent tři tělesné typy, tzv. somatotypy, které nazval endomorfní (jemný, zakulacený), mesomorfní (svalnatý, kostnatý), ektomorfní (slabý, křehký). Každý tělesný typ je charakterizován nejen svou osobitou stavbou, ale i k ní vztaženými psychologickými rysy. Uváděl však, že se tyto typy jen zřídka vyskytují v čisté podobě, ale že spíše je to tak, že v tělesné stavbě daného člověka se může vyskytovat více
20
komponent z jednotlivých typů. U někoho pak mohou některé typické znaky daného somatotypu dominovat. Sheldon kromě toho dokazoval dědičnost tělesného typu a tvrdil, že ho lze určit již v dětském věku. Sheldon i jiní kriminologové (např. manželé Glueckovi v padesátých letech) zjistili, že u delikventů se vyskytuje převaha mesomorfnosti, něco endomorfnosti a nedostatek ektomorfnosti. Vztah mezi tělesným typem a zločinností ještě oživili na začátku sedmdesátých let 20. století J.B. Cortes a F. M. Gatti. Tvrdili, že nelze pochybovat o tom, že mesomorfnost je proměnnou delikvence, a že takoví lidé mají větší delikventní potenciál. Mesomorfnost dávali také do souvislosti s extraverzí. V dalších letech se však již kriminologové souvislostí mezi stavbou těla a kriminálním chováním nezabývali. V šedesátých letech se s rozvojem genetiky objevila teorie hledající souvislost kriminálního chování mužů s chromozomální úchylkou. Normálně se u jedince mužského pohlaví vyskytují chromozomy XY (u žen XX). Někteří však mohou mít jeden či více chromozomů X navíc (syndrom XXY). Takoví muži mají časté antisociální chování, sexuální delikty, vyskytuje se u nich duševní zaostalost a eunuchoidní morfologie (nedostatečné mužské pohlavní znaky). Tento syndrom je však v populaci, a tedy i u delikventů, velice řídký. Vyskytují se však muži s chromozomem Y navíc (popř. i s více chromozomy Y navíc). Tento syndrom, i když je též relativně řídký, je mnohem častější, než ten první. Bylo zjištěno, že mezi delikventy se vyskytuje mnohem častěji nežli mezi normální populací. Nicméně vzhledem k jeho málo početnému výskytu (1 – 2 % mužské populace delikventů) těžko může výrazněji sloužit k vysvětlení kriminálního chování. Další pohled na příčinu kriminálního chování tkvící v biologické rovině osobnosti byl zaměřen na patologii mozku. Existuje relativně dlouhá tradice zkoumání vztahu mezi neurologií mozku a delikvencí. Ukazuje se, že delikventi mají různé mozkové anomálie, např. poškození diencefalu a mozečku, poškození biochemie mozku apod. V novější době např. Raine a kol. (1994) prokázali, že vrahové měli v obou laterálních a ve střední prefrontální oblasti mozku významně nižší glukózový metabolismus než je obvyklé. Navrhli také, že deficity lokalizované ve frontálním mozku mohou mít souvislost s projevy násilí.
21
Jiné specifické závislosti byly například zjištěny pokud jde o hormon testosteron, neurotransmitér serotonin a mono-amino oxidázu (MAO). Osoby s kriminálním chováním jsou spíše charakterizovány vysokou hladinou testosteronu a nízkou úrovní serotoninu a MAO. Z řady studií lze jako příklad uvést studii Dabbsovu a Morrisovu (1990). Ti zkoumali více než 4000 mužů z USA a zjistili, že ti, kteří měli vyšší hladinu testosteronu, měli častěji problémy s rodiči, učiteli, vrstevníky, častěji napadali jiné, častěji užívali drogy i alkohol a měli více sexuálních partnerů. Obecně lze testosteron vztáhnout k agresi, antisociálnímu chování, dominaci či snížené touze po dosahování úspěchu, ale také k větší náchylnost ke zneužívání alkoholu. Jak je tedy zřejmé, hledání příčin, resp. rizikových faktorů kriminálního chování jak v patologii mozku či ve fyziologických procesech je stále živá záležitost. Kriminologie se dále také zabývala, a to trvá až do současnosti, rolí dědičnosti, tedy otázkou možného geneticky zakódovaného sklonu ke kriminálnímu chování. Někdy se přímo hovoří o existenci kriminálního genu. S tím přirozeně souvisí otázka dědičnosti kriminálního chování a následně pak způsob, jak ho výzkumem odhalit. Již H. Goddard ve dvacátých letech uvedl studii rodiny Kallikak, aby demonstoval, že dědičné vlohy mohou být rozhodující pro vznik kriminality, pokud se v osobnosti prosadí. Autor studoval z genealogického pohledu (studium vývoje rodu) potomky muže, který měl jednak nemanželského syna se slabomyslnou ženou a jednak manželského syna se ženou z dobré rodiny. Mezi potomky prvního syna byl velký počet osob s trestním záznamem, vyskytovalo se zde rovněž mnoho osob sociálně-patologických. Naproti tomu potomci pocházející z ,,dobré“ větve dosáhli značných úspěchů ve společenském žebříčku a tato rodina se stala ve své době jednou z nejlepších. Zkoumání existence kriminálního genu se dále dělo, kromě genealogických studií, třemi různými metodologickými postupy. Šlo o výzkum kriminálních rodin, výzkum dvojčat a adoptivních dětí.
22
Pokud šlo o zkoumání kriminálních rodin, základní otázka zněla, zda děti z kriminálních rodin se budou lišit ve svém kriminálním chování od chování dětí z nekriminálních rodin. Předpokládalo se, že pokud by vlastnost projevovat se kriminálně byla vrozená, pak by, na základě biologické příbuznosti, kriminální rodiče měli mít kriminální děti. Ve studii Osborna a Westa z konce 70. let bylo zjištěno, že zhruba 40 % synů, kteří měli kriminálního otce, se stalo pachateli, zatímco ve vzorku kontrolních rodin majících shodné základní charakteristiky pouze však s jediným rozdílem, že otcové neměli kriminální záznam, jen 13 % synů se stalo delikventy. I když by se tedy na základě zjištěných výsledků mohlo na první pohled zdát, že by tato a některé podobné studie rodin mohly částečně podpořit závěr o existenci něčeho, co je možno nazvat kriminální genem, je možné takový závěr právem zpochybnit. To, že kriminální rodiče častěji mají kriminální děti nemusí být způsobeno nějakým kriminálním genem, ale spíše vlivem prostředí. Právě pro neprůkaznost dané metodologie se od ní pro tyto účely upustilo. Naproti tomu oba další metodologické postupy se používají právě pro svou průkaznost stále. Metoda studia dvojčat se i dříve velice užívala k určení vlivu dědičnosti na inteligenci, ale též například na sklon k alkoholismu či k duševním onemocněním. Její myšlenka je založena na skutečnosti, že jednovaječná dvojčata mají genetický základ stoprocentně stejný, zatímco dvouvaječná dvojčata sdílejí jen z padesáti procent stejnou genetickou vybavenost. Z toho by vyplývalo, že má-li na nějakou vlastnost vliv dědičnost, budou si v této vlastnosti jednovaječná dvojčata podobná více než dvojčata dvouvaječná. Pokud by šlo o kriminální chování, pak by pravděpodobnost, že bude kriminální i druhé dvojče, měla být u jednovaječných dvojčat vyšší než u dvouvaječných. Výzkumy tuto skutečnost potvrdily. Například ve 13 studiích, které proběhly v různých zemích (např. v Norsku, Japonsku, Německu, USA a dalších), bylo zjištěno, že u 262 zkoumaných párů jednovaječných dvojčat nastala shoda, pokud jde o kriminální chování v 51,5 % případů. U dvouvaječných párů dvojčat shoda nastala jen ve 20,6 % případů. Dokonce se dále také prokázala vysoká míra shody, pokud jde o antisociální chování u jednovaječných dvojčat, která žila odděleně. Ve studii Roweho a Osgoda (1984), která zkoumala, jaký vliv na delikventní chování má typ dvojčat, působení sdíleného prostředí a specifické prostředí, které individuálně působí jen na jedno z dvojčat, se prokázalo, že
23
genetická komponenta vysvětlila více než 60 % vztahu mezi těmito faktory, sdílené prostředí asi 20 % vztahu a specifické faktory méně než 20 % vztahu. Tyto a podobné výzkumy dokazují, že genetické faktory hrají roli ve vysvětlení kriminálního chování. Rovněž metoda studia adoptivních dětí vychází z podobné myšlenky jako při studiu dvojčat. Má-li totiž na kriminální chování větší vliv dědičnost než prostředí, pak chování dětí bude více podobné biologickým rodičům než jejich adoptivním rodičům. Např. Crowe v sedmdesátých letech zjistil, že téměř 50 % adoptovaných dětí, jejichž biologické matky měly kriminální záznam, se projevilo kriminálně, zatímco se vyvážené skupině adoptivních dětí, jejichž matky neměly kriminální záznam, se takto projevilo jen asi 5 % dětí. Jiný a rozsáhlý výzkum Hutchingse a Mednika ze sedmdesátých let zjistil, že jestliže biologický otec měl kriminální záznam a adoptivní ne, pak počet adoptovaných dětí, které měli kriminální chování byl dvakrát větší než v případech, kdy adoptivní otec měl kriminální záznam a biologický nikoli. Navíc, jestliže oba otcové měli kriminální záznam, procento adoptovaných dětí s takovýmto záznamem ještě stouplo. Z toho by bylo možno usoudit, že genetický vliv sice hraje etiologickou roli v kriminálním chování, nikoli však absolutně. Co se však zdá být klíčově významné pro kriminální chování jedince, je interakce mezi genetickou vybaveností a vlivem okolí. Zajímavý výzkum v osmdesátých letech uskutečnil Van Dusen a kolektiv. Zjistili, že u adoptovaných osob mužského pohlaví měly faktory prostředí významnější vliv než genetické faktory, zatímco u adoptovaných dívek to bylo opačně – větší vliv hrály genetické faktory. Rolí dědičnosti ve vztahu k antisociálnímu chování se také zabývali Mason a Frick, kteří provedli v devadesátých letech meta-analýzu (souhrnné zpracování provedené na základě individuálně zpracovaných výzkumů) všech studií, ať již dvojčat nebo adoptivních dětí, které byly uveřejněny od roku 1975 do roku 1991 a týkaly se této otázky. Některé jejich závěry neznačily, že dědičnost hraje významnou roli v rozvoji antisociálního chování, a to zejména u závažných projevů takového chování. U méně závažných forem byl vliv genetiky zanedbatelný. Ukázalo se také, že mužská agrese se jeví v průběhu doby stabilnější než u žen. Navíc se zjistilo, že u potomků matek s antisociálním chováním je větší riziko chovat se takovýmto způsobem, než u potomků otců s takovýmto chováním.
24
I když tedy otázka existence ,,kriminálního genu“, respektive otázka dědičnosti, je v současné kriminologii stále studována a obecně se uznává důležitost genetických faktorů pro kriminální chování jedince, má se vcelku za to, že jejich přítomnost neznamená, že předurčují život ve zločinu, ale že pouze pro něj vytvářejí potenciál. Tento potenciál se však zvyšuje, spolupůsobí-li ještě také negativní vlivy prostředí. Lze tedy shrnout, že pokud jde o hledání příčin kriminálního chování v biologické rovině osobnosti, je z určitého pohledu zkoumána stále. Má se však za to, že jen ona samotná pro vysvětlení toho jednání nestačí.
2.1.2 Psychologické faktory Co se týče zkoumání příčin kriminálního chování v psychologické rovině osobnosti, v průběhu doby se kriminologové zaměřili na hledání osobnostních rysů pachatele, zabývali se ve vztahu ke kriminálnímu chování strukturou, popřípadě jádrem osobnosti, inteligencí, stylem kriminálního přemýšlení, kognicí, sebekontrolou a dalšími psychologickými skutečnostmi, dále také otázkou psychodynamiky, psychopatie, popřípadě i osobností recidivisty. Některé jejich přístupy zde budou uvedeny. Asi nejvíce bylo zkoumáno, jaké rysy osobnosti má delikvent. Čím se odlišuje od nedelikventa. Seznam těchto odlišností by mohl být značně dlouhý a zjišťované rysy často kontradiktorické (protichůdné). Tato odlišnost mohla být působena různorodostí druhů pachatelů páchajících různou trestnou činnost, odlišnými metodami zjišťovaní těchto rysů nebo i odlišným pohledem na osobnost. Tak bylo např. zjišťováno, že pachatelé jsou osobnostně nestabilní, impulzivní, extrémně sociálně sugestibilní, mají rádi dobrodružnost, častěji jsou hyperaktivní, extrémně agresivní, nutkavě impulsivní, a tak dále. Šlo tedy vlastně o zjišťování určitých vlastností pachatelů, které se pak zpětně považovaly za příčiny, resp. za rizikové faktory jejich kriminálního chování. Již v polovině dvacátého století autoři Schussler a Cressey uveřejnili meta-analýzu 113 studií, které byly uveřejněny v letech 1925 – 1949 a týkaly se odlišností osobnostních rozdílů mezi delikventy a nedelikventy. Podle nich 42 % studií ukázalo, že tam sice určité odlišnosti jsou, ale zjištěné vazby byly dosti slabé a navíc šlo více o záležitost vzájemného vztahu charakteristik, než o nějaký větší rozdíl v jejich přítomnosti nebo nepřítomnosti.
25
V jejich práci pokračovali Waldo a Dinitz, kteří v roce 1967 shromáždili přehled 94 studií osobnosti, které byly publikovány v letech 1950 – 1965 a zjistili, že 80 % těchto studií sdělovalo statisticky významné osobnostní rozdíly mezi pachateli a nepachateli. Tyto výsledky však opatrně interpretovali. Zjistili totiž, že některé rozdíly šly spíše na vrub rozdílům v socioekonomické třídě pachatelů a také to, že rozdíly v osobnostních charakteristikách ve skupině pachatelů byly větší, než takové rozdíly mezi pachateli a nepachateli. Podobný přístup uvedl v roce 1977 i Tannenbaum, který zmapoval studie na toto téma z let 1966 – 1977. Ukázalo se, že i když se vyskytovaly rozdíly mezi oběma skupinami, žádné osobnostní rysy nebyly konsistentně a systematicky spojeny s kriminalitou jedince. Z těchto výsledků by bylo možno uzavřít, že rozdíly v osobnostních rysech mezi pachateli a nepachateli se nezdají mít přílišný teoretický význam pro porozumění příčinám kriminálního chování spočívajících v jedinci. Základnější než jsou rysy, je struktura osobnosti a její dimenze. První, kdo zkoumal již v šedesátých letech strukturální model osobnosti ve vztahu ke kriminálnímu chování, byl psycholog a kriminolog H. J. Eysenck. Postupně vymezil tři dimenze osobnosti, a to dimenzi extroverze-introverze, dimenzi stabilita-neuroticismus a dimenzi psychopatie a vypracoval nástroj na jejich zjišťování. (Ten se až do současnosti používá pro poznávání a testování osobnosti.) Tyto dimenze jsou pak syceny specifickými k nim se vztahujícími rysy. Četné výzkumy prováděné po desetiletí na základě tohoto modelu ukázaly, že antisociální a kriminální chování má pozitivní vazbu na psychopatii, extraverzi a neuroticismus, přičemž psychopatie je přítomna vždy, extraverze více u mladých pachatelů a neuroticismus spíše u starších. Eysenckova představa fungování osobnosti nebyla čistě psychologická. Naopak, zahrnul do ní jak biologickou rovinu, tak sociální působení na jedince. Tvrdil, že geneticky je jedinci předáván specifický způsob autonomního fungování nervového systému, který vytváří různé predispozice pro osobností dimenze. Ty pak dále ovlivňují působení sociálního prostředí. Např. člověk, jehož autonomní nervový systém je ve svém základu málo vybuzen, potřebuje ke svému množství podnětů zvnějšku. Takový člověk se pak jeví jako extrovert a musí být socializován jinak (a nutno dodat že z hlediska vychovatele obtížněji), než např. introvert,
26
jehož nervový systém je naopak vybuzen značně. A právě pro nutnost neustálých podnětů z vnějšku, které extrovert ke svému optimálnímu fungování vyžaduje a vzhledem k jeho obtížné socializaci (Eysenck používá slova podmiňování) snadno sklouzává do problémového až delikventního chování. Eysenckova teorie tedy pro vysvětlení takového chování zahrnuje jak biologické, tak psychologické faktory, ale i faktory sociální. Eysenckův model není jediným modelem struktury osobnosti. V současnosti se uvádějí další – pětifaktorový model osobnosti, který obsahuje pět základních dimenzí, Telegenův model, který pracuje, tak jako Eysenck, jen se třemi dimenzemi, a Cloningerův model, který k základnímu vystižení osobnosti používá 7 dimenzí. Také dimenze těchto modelů byly zvažovány ve vztahu k antisociálnímu chování. Mělo se tedy za to, že za takové chování odpovídají určité struktury osobnosti, a jednotlivé studie, které se opíraly o některých uvedený model, tuto otázku zkoumaly. Autoři Miller a Lynam uvedli v roce 2001 meta-analýzu 59 studií, které se tímto tématem zabývaly v letech 1963 – 2000. Z 18 zkoumaných dimenzí těchto čtyř modelů struktury osobnosti, z nichž ovšem některé si jsou v jednotlivých modelech obsahově hodně blízké, jich 10 mělo statisticky významný vztah k antisociálnímu chování. Bylo to uváděné podle vážené velikosti zjištěné vazby od nejsilnější k nejslabší. Kriminologie se dále zabývala otázkou inteligence a kriminálního chování. Poněvadž mezi pachateli trestné činnosti se vyskytují významně častěji osoby s nižší inteligencí, byl z toho zkratkovitě dělán závěr o tom, že nízká inteligence je rizikovým faktorem, nebo dokonce jednou z příčin jedincovy kriminality. Takový závěr však může být chybný, a to z několika důvodů. Pomineme-li skutečnost, že ,,nastavení“ trestního zákona může určité vrstvy společnosti znevýhodňovat, pokud jde o častější možnost být označen za pachatele, mohou zde působit další okolnosti. Např. chytřejší pachatelé spíše nebudou odhaleni, zatímco pachatelé méně inteligentní spíše ano. Pachatelé z vyšších vrstev si mohou dovolit dobré obhájce, takže nakonec ani nebudou označeni za pachatele. Ke zkoumání této otázky tudíž získáme zkreslený soubor pachatelů, kteří skutečně častěji mají nižší inteligenci, než je průměr.
27
Ještě jiný pohled činí problematickým tvrzením o rizikovosti nízké inteligence pro kriminální chování. Jde o to, že většina testů inteligence významně, ač jistě nechtěně, obráží také prostředí určité kulturní vyspělosti, a pokud daný jedinec takovou vyspělost nemá (pochází-li např. z nižší méně vzdělané vrstvy společnosti), může se jevit jako méně inteligentní. Kromě toho, s rozvojem testů inteligence postavených na více rozlišujícím přístupu k fenoménu inteligence, se ukázalo, že některé složky inteligence (které se např. projevují při podávání specifického výkonu), mohou být u pachatelů s celkovým nižším IQ vyšší. Američtí kriminologové Yochelson a Samenov se v sedmdesátých a osmdesátých letech zaměřili na zkoumání toho, jaký styl myšlení mají pachatelé trestné činnosti. Uvedli celou řadu znaků, kterým se odlišuje od stylu myšlení nepachatelů. Např. konkrétní a útržkovité myšlení, až rigidní vysoká představa o sobě, neschopnost vidět perspektivu, neschopnost vcítit se do druhých, neodpovědné rozhodování, hledisko, že majetek druhých je jejich vlastní, vnímat sebe jako oběť, ale i strach z bolesti či zranění a další. Tvrdili, že právě tyto chyby ve struktuře myšlení vedou k projevům kriminálního chování a rozvinuli techniky, jak vyloučit takovéto chybné kriminální myšlení. Podobným okruhem psychologických jevů v osobnosti – kognicí – se koncem osmdesátých let zabývali Walters a White, kteří popisují 8 kognitivních rysů. (Kognici lze chápat nejen jako myšlení, ale též cosi jako představivost, inteligenci, usuzování či poznání.) Tvrdili, že pro životní styl osob, které páchají trestnou činnost, je typickým: pocit oprávněnosti kriminální aktivity plynoucí z toho, že to jsou externí síly, které na pachatele působí; vyloučení odstrašovacích prostředků jako je strach či úzkost; pocit privilegovanosti – svět existuje proto, aby jim přinášel výhody a potěšení; důraz na dimenzi síly a slabosti v interpersonálních vztazích; zabývají se jen sami sebou, což jim pomáhá smýšlet lépe o sobě, a to bez vážné starosti o druhé; extrémní sebedůvěra v jejich schopnost uniknout mnoha nepříjemným věcem; kognitivní netečnost – lenost v cvičení se v kritickém myšlení, sklon k nudě; a neschopnost uskutečnit po čase vlastní záměry související s tendencí být snadno odvrácen vnějšími událostmi. Oproti dosti rozsáhlému výčtu psychologických charakteristik, byť se vztahujících k nějaké nadřazené psychologické kvalitě, které mají vysvětlit chování pachatele, stojí na druhé straně u některých kriminologů při vysvětlování zdroje nežádoucího chování na psychologické
28
rovině osobnosti jediný a výstižný pojem. Jde o pojem nízká sebekontrola, s nímž přišli v roce 1990 Gottfredson a Hirschi. Ten stojí, podle nich, nejen za kriminálním chováním jedince, ale i za řadou různých problémových druhů chování, nebo přinejmenším za sklonem k nim. Ale i tento pojem lze upřesnit dalšími charakteristikami, jako je neschopnost odložit uspokojení, soustředěnost ne sebe, preferování rizik nebo malý zájem o dlouhodobější plánování. Je zřejmé, že pohledy kriminologů na faktory v osobnosti, které mají psychologickou povahu, jdou od jednotlivých rysů ke strukturám, a posléze k rozpracování vyšší úrovně specifické psychologické kvality; zřejmě rovněž sledují i vývoj v oblasti psychologie osobnosti. Téma však zůstává stejné – hledat příčiny problémového chování v psychických kvalitách osobnosti. V rámci psychologických teorií vysvětlují chování člověka nelze opomenout psychoanalytický pohled. Ten uvedl S. Freud zhruba začátkem 20. Století. Přinesl novou a originální koncepci osobnosti uplatňující psychodynamické hledisko. Z něj vyplývá, že jsou to právě vnitřní síly, které pudí k jednání. Podle Freuda má osobnost jedince tři úrovně, které nazval id (pudový základ, nevědomé procesy) ego (vědomé já), superego (přesah ega, hodnoty a ideály, k nimž se člověk vztahuje a řídí se). Pokud nedojde ke zdravému vývoji jedince, mohou mezi těmito úrovněmi probíhat konflikty, což se může projevit různými způsoby. Jeden z nich může být i kriminální či delikventní chování. Z psychoanalytického hlediska je takové chování působeno narušenou a špatnou funkcí ega nebo superega. Freud sám se nijak zvlášť kriminálním chováním nezabýval. Navrhl pouze, že u někoho může být jeho důvodem konflikt mezi id a příliš rozvinutým superegem. Ten pak člověk řeší chováním, které vyvolává trest, a ten má pro něj jaksi osvobozující a očistnou funkci. První, kdo ve dvacátých letech použil psychoanalytické principy pro vysvětlení kriminálního chování, byl A. Aichhorn. Podle něj je delikvence a kriminalita člověka primárně výrazem neregulovaného id, tedy stavu, kdy není rozvinuté superego. Tento stav nastal v důsledku chybění rodičovské lásky, takže dítě nemohlo zažít vazby blízkosti nutné pro zdravý vývoj. Tvrdil, že v základu každé osobnosti leží predispozice, kterou nazval latentní delikvence (vlastně člověk sleduje jen svůj vlastní prospěch – Freud hovoří o tzv. ,,principu slasti“). Teprve správnou socializací se vynořuje ego a posléze superego a dítě se více drží pravidel okolí (Freud hovoří o ,,principu reality“). Selže-li proces socializace (např. kvůli ztrátě
29
emocionální vazby na matku, kterou dítě zažije v raném věku), latentní delikvence se v osobnosti stane dominantní. Antisociální a kriminální chování dospělého tak vykazuje charakteristiky vytvořené v dětství. Jiní psychoanalyticky orientovaní kriminologové, např. Healy a Bronner, hovoří o procesu sublimace (termín Freudův; jde v podstatě o jakýsi přesun uspokojování potřeby na jiný způsob vyjádření), ke kterému dochází, když jedinec nerozvinul normální citové vazby s rodiči; delikvence je pak jakási deformovaná cesta uspokojit základní afektivní potřeby jinde. I někteří další autoři až do čtyřicátých, padesátých let vycházeli z psychoanalytických přístupů a termínů a z psychodynamického pohledu pro vysvětlení kriminálního chování. I J. Bowlby z nich vyšel a v těchto letech formuloval teorii mateřské deprivace. Dokazoval, že děti odloučené v raném věku od matky, vykazovaly v pozdějším věku významně častěji než děti od matky neodloučené delikventní chování. Posléze (v osmdesátých letech) formuloval v tomto duchu tzv. teorii vazby. Zaměření na vliv matky nebo rodičů pro rozvoj zdravých citových vztahů a potažmo zdravého projevu jedince vedlo postupně k představě o významu nejen mateřské deprivace, ale rodinných vlivů vůbec pro utváření chování člověka. Znamenalo to však vlastně obrácení pozornosti ke vlivům sociálního prostředí. Pachatele je dále možno různým způsobem třídit a klasifikovat. Východiskem klasifikace je seskupení pachatelů na základě minima jejich společných znaků. Třídících hledisek může být mnoho – např. podle osobnostních kvalit, podle míry zapojení do trestné činnosti, podle zaměření trestné činnosti, podle hlediska odlišnosti od normální populace nebo např. podle předpokládaného dominujícího vlivu na chování (vrozené vlastnosti, vliv prostředí) atp. Každá taková klasifikace by měla sloužit nejen k lepší orientaci a rozlišení pachatelů, ale měla by také v sobě obsahovat určitý vysvětlující prvek či potenci. Do té míry, jak se jí to podaří, bude použitelná pro pochopení a vysvětlení chování skupin pachatelů i popřípadě jednotlivého pachatele. V kriminologii se v této souvislosti nejčastěji hovoří o typologii pachatelů. Její zárodek již je v Lombrosově pohledu na pachatele jako na vývojově nižší typ člověka. Klasickým
30
typologickým přístupem je např. typologie pachatelů podle stavby těla (Sheldon, Kretschmer). Jiným příkladem může být např. Ferriova klasifikace pachatelů (která je jednou z prvních tohoto druhu) na rozené pachatele, duševně nemocné pachatele, pachatele z vášně, ze zvyku a na příležitostné pachatele. Z určitého pohledu může být i Eysenckovo tvrzení, že pachatelé trestné činnosti jsou psychopati, extroverti a také neurotici, považováno za typologický přístup. Z mnoha dalších klasifikací (typologií) lze uvést dále např. bio-psychologickou klasifikaci Di Tulliovu, který dělí pachatele do tří skupin – příležitostní (velmi silně podléhající vlivu okolí), pachatelé, jimž je kriminální jednání vrozené, a mentálně postižení pachatelé. Známa je rovněž Argylova typologie rozlišující čtyři typy pachatelů – pachatelé nepřizpůsobiví stojící na okraji společnosti, mající oslabení sebekontroly a mající nedostatek náklonnosti k okolí. Také Pinatelova typologie vychází z podobného základu, rozděluje totiž pachatele do dvou základních kategorií, a to na kriminální osoby (je to předurčeno typem jejich psychiky) a na pachatele ostatní – příležitostné a profesionální. Přehledy zpracování výsledků osobnostních testů (např. Bartol, 1980, Claser, 1978 a další) někdy vedou k závěru, že většina pachatelů spadá pod jeden ze tří osobnostních typů: neurotický nebo konflikt vyvolávající pachatel, který je charakterizován nějakou formou duševního onemocnění; nesocializovaný či psychopatický pachatel, kterému chybí jakýkoli pocit viny; normální pachatel, jehož kriminalita je odvozena z těsných sociálních vazeb na jiné pachatele. U nás uvedli osobnostní typologizaci recidivisty například Netík a Urbanová. Zjistili 8 osobnostních typů pachatele: socializovaný; nesocializovaný agresor; se sníženou inteligencí; nezdrženlivý; neurotický; nepřátelský; podrobivý; úzkostný. Existují též typologie pachatelů specifických druhů trestné činnosti. Například pachatelé, kteří přepadávají a loupí, se podle jedné typologie dělí na profesionální (loupež vidí jako vysoce účinný prostředek obstarávání si živobytí; svou činnost plánují), příležitostné (páchají jen malé množství činů a jen, je-li zranitelný cíl); osoby závislé na drogách a alkoholu. Pachatelé znásilnění jsou např. děleni na tři typy; praví sexuální pachatelé, sadističtí sexuální pachatelé a agresivní pachatelé. Jiná typologie pachatelů tohoto druhu trestné činnosti je např. na pachatele vedené agresí, vedené nutkavou sexuální potřebou, vedené současně i agresí i sexuální potřebou a na pachatele impulzivně reagující na příležitost. Byla rovněž prováděna
31
typologie pachatelů pohlavního zneužívání. Ukázalo se, že v rámci tohoto typu trestné činnosti existuje pět osobnostních typů. Pachatelé jsou někdy děleni do tří hlavních skupin (což koresponduje se soudní praxí) majících své specifické osobnostní charakteristiky. Jde o pachatele a)duševně poznamenané, b)příležitostné a návykové a c) o mladistvé a zletilé. V rámci prvé skupiny se pachatelé dále třídí na duševně nemocné, s nízkou inteligencí, s charakterovými vadami (osobnosti různými způsobem psychicky nevyrovnané), perverzní, závislé (alkohol, drogy). Je zřejmé, že typologizací a typologií pachatelů může být mnoho a jistě jsou z určitého pohledu užitečné. Přinejmenším mohou pomoci k nastavení základního směru interpretace pochopení kriminálního chování pachatele.
2.2 Oběť Trestní politika věnuje tradičně velkou pozornost osobnosti pachatele – ochraně jeho práv jeho nápravě, opětovnému začlenění do společnosti. Naproti tomu problematika oběti trestného činu byla až donedávna, a to i v celosvětovém měřítku, opomíjenou oblastí trestní politiky. V dějinách trestního řízení byla práva obětí trestné činnosti – poškozených – ve stínu práv pachatelů. Poškození byli vždy v nerovnoprávném právním postavení. Ani justiční praxe jim není nakloněna, protože požadavky poškozeného trestní řízení komplikují, zpomalují a prodražují. Podle základních principů spravedlnosti by více ohledů a pozornosti mělo náležet oběti a nikoli pachateli. Z prvotní potřeby obrátit pozornost zákonodárců, státních orgánů i veřejnosti k osobnosti oběti se postupně vyčlenil nový vědní podobor kriminologie – viktimologie (z latinského victima – oběť). Za její průkopníky jsou pokládáni izraelský advokát Benjamin Mendelson, který poukázal na nutnost potřeby věnovat zájem obětem válek, rasového pronásledování, politického útlaku a přírodních katastrof na psychiatrickém kongresu v Bukurešti (1947), dále pak americký psychiatr Frederic Wertham a německý kriminolog Hans von Hentig. Hlavní rozvoj kriminologie nastal v 60. letech 20. Století v USA, Kanadě, Austrálii, Novém Zélandě a ve velké Británii, později ve všech vyspělých západoevropských zemích. 32
Viktimologie postupem času získala pevné místo v soustavě věd zabývající se trestnou činností, přesto však dodnes není dosaženo jednoznačné shody v základní terminologii. Nejednotně je chápán samotný pojem oběť: -užší pojetí za oběť pokládá fyzickou osobu poškozenou trestným činem na životě, zdraví, majetku, cti nebo jiných právech, -širší pojetí za oběť považuje i osoby blízké (rodinné příslušníky), jichž se následek činu dotýká zprostředkovaně (např. ztrátou živitele). Obě pojetí však shodně za oběť viktimologickém smyslu nepokládají právnické osoby Viktimologie je nejčastěji definována jako vědní odvětví kriminologie zabývající se: -osobností obětí (biologickými, psychologickými, sociálními rysy) -vztahy mezi pachatelem a obětí, -rolí oběti při vzniku trestného činu -rolí oběti při odhalování trestného činu, vyšetřování a soudním projednáváním -pomocí obětem, způsoby jejich odškodňování a rehabilitace -ochranou občanů před viktimizací Jednoznačně největší užitek přináší viktimologie pro prevenci kriminality. Prioritou viktimologie je studovat podíl ,,viny“ poškozeného nebo ,,zavinění“ trestné činnosti. Jde však o viktimologický termín, nemající nic společného s trestněprávní kategorií zavinění. Cílem tohoto snažení je vyvozovat závěry, náměty a doporučení pro předcházení situací, které mohou v kriminalitu vyústit.
2.2.1 Viktimnost Viktimnost je souhrn dispozic (předpokladů) osoby stát se obětí trestného činu. Obětí trestného činu se zásadně může stát kdokoli, kdo žije v lidském společenství. Ne každý však má stejný stupeň viktimnosti.
33
Na otázku, které vlastnosti a jiné charakteristiky osob souvisejí s viktimností, se snažila najít odpověď řadu výzkumů. Byly hledány faktory, které zvyšují pravděpodobnost, že se osoba stane obětí trestného činu. Mezi nejvýznamnější náleží: 1)Příslušnost k rizikovým skupinám: a)profese – policisté, strážní, taxikáři, obsluha benzinových čerpadel, prodavači, poštovní doručovatelky, bankovní úřednice, podnikatelé; b)pohlaví – ženy jsou vystaveny většímu riziku, že se stanou obětí mravnostní a násilné kriminality; c)věk – děti (násilná, mravnostní i majetková kriminalita, tzv. syndrom týraných, zneužívaných a zanedbávaných dětí), senioři; d)minority – etnické, rasové, náboženské; e)retardované osoby. 2)Způsoby chování: a)asociální – alkoholici, narkomani, bezdomovci, prostitutky, členové gangů; b)nekonvenční – homosexuálové, alternativní mládež; c)dlouhodobě neřešící konflikty (nejčastěji v rodině). 3)Osobnostní vlastnosti: a)agresivita, provokativnost; b)lehkomyslnost, dobrodružnost, neopatrnost; c)důvěřivost.
2.2.2 Viktimizace Viktimizace je proces přeměny potenciální oběti v oběť skutečnou. Komplexní pojetí této přeměny v návaznosti na viktimnost vyjadřuje dynamickou stránku. V průběhu tohoto procesu je třeba poznat: a)vztah mezi pachatelem a obětí, b)chování osoby než se stala obětí.
34
Ad a) Pachatel a oběť se často znají, existuje mezi nimi vztah: -objektivní – nezávislý na osobě oběti a pachateli (sousedé, spolupracovníci); -subjektivní – zpravidla emočně naplněný od sympatií až po nenávist (příbuzní, partneři v osobním životě, v podnikání). Vztahy mezi obětí a pachatelem sehrávají rozdílnou roli u různých druhů trestných činů: -u majetkové kriminality obecně tento vztah má menší význam, i když pachateli napomáhá poznání majetkových poměrů budoucí oběti; -u násilné kriminality jsou vztahy velmi významné – u trestného činu vraždy bylo zjištěno, že jen u 1/5 případů nebyl mezi pachatelem a obětí žádný vztah, ve 2/5 byl vztah velmi blízký a ve zbývajících případech se tyto osoby alespoň znaly; u loupeží byl mezi pachatelem a obětí zjištěn vztah v 59 % případů, z toho ve 23 % případů byl vztah blízký, ve 36 % povrchní a nahodilý; -u sexuální kriminality je blízký vztah asi u 70 % případů – u trestného činu znásilnění v 31 % případů. Ad b) Chování oběti velmi výrazně ovlivňuje průběh trestného činu, a to jak před činem, tak v jeho průběhu i po činu. Pouze u malé části deliktů se oběť chová zcela pasivně a dynamickým subjektem je pouze osoba pachatele. Ve většině případů se oběť do vývoje trestného činu zapojuje a pak může působit: -tlumivě (zabrání dokonání trestného činu, či zmírní jeho následky), -povzbudivě (přispěje k vystupňování útoku, ke zvýšení vzniklé škody apod.). Chování oběti je rozloženo v širokou škálu: -
agresivita, provokace – oběť se např. dopustí slovní urážky, na kterou pachatel odpoví ublížením na zdraví, znásilnění někdy předchází vyzývavé počínání ženy, které pachatel mylně interpretuje jako souhlas s dobrovolným pohlavním stykem a později kladený odpor pokládá za předstíraný
35
-
neopatrnost, lehkomyslnost – občan se před druhými chlubí v restauraci svými penězi, následně je přepaden a oloupen, dítě jde důvěřivě s neznámým mužem a stává se obětí pohlavního zneužívání, stopařky či ženy se nechávají v restauraci pozvat cizí osobou a mohou se stát obětí znásilnění
-
důvěřivost – staří lidé pouštějí cizí osoby do bytu jsou následně oloupeny, děti s klíči na krku se mohou stát obětí sexuální i majetkové kriminality
Značná část pachatelů se v pozdějším trestním řízení snaží na oběť přesunout vinu nebo alespoň míru odpovědnosti za čin. Z psychologického hlediska jde o racionalizační techniku vyrovnávání se s pocitem vlastní viny tzv. neutralizaci. Často se uplatňuje u násilných a sexuálních deliktů, např. u trestných činů proti životu a zdraví až u poloviny pachatelů, u sexuální kriminality ve čtvrtině případů.
Podle míry zavinění oběti byly vytvářeny specifické typologie obětí, z nichž významnější jsou dvě: a) B. Holysta
TYPOLOGIE OBĚTI PODLE ZAVINĚNÍ Oběť
Zavinila viktimizaci
Nezavinila viktimizaci
Individuální
např. provokatér
např. dítě
Příslušnost k určité skupině
Hodnocené
společností hodnocené
negativně – např. prostitutka
společností
pozitivně – např. policista
b) B. Mendelsohna 1)úplně nevinná oběť – dítě, 2)oběť s nepatrnou vinou – žena znásilněná v podniku nedobré pověsti, 3)oběť, která má stejný podíl viny jako pachatel,
36
4)dobrovolná oběť – usmrcená na vlastní žádost, tzv. eutanazie, 5)oběť, která má viktimologicky větší vinu než sám pachatel – oběť provokatér, 6)oběť, která je výlučně vinná – agresor, který je usmrcen v nutné obraně, 7)předstírající oběť – nepravdivá obvinění.
2.2.3 Újma způsobená oběti Újma způsobená trestným činem je pouze úvodním dějem, za kterým následují další mnohdy ještě více zraňující události. Z toho hlediska lze rozlišit tři fáze viktimizace: primární, sekundární a terciární. Primární viktimizace je újma způsobená pachatelem, která vzniká jako přímý a bezprostřední důsledek trestného činu. V důsledku primární viktimizace může vzniknout: a)fyzická újma – jde o narušení fyzické integrity od lehčího zranění až po těžkou újmu na zdraví nebo smrt; b)finanční újma – přímá – zahrnuje poškození nebo ztrátu majetku, nepřímá – zahrnuje ušlý zisk, ztrátu mzdy v pracovní neschopnosti, výdaje za léčení apod; c)emociální újma – je obtížně zjistitelná, přestože má celou řadu velmi závažných projevů: úzkost, fobii, nespavost, ztrátu pocitu bezpečí apod. Může se vyskytnout i v případech, kdy oběť neutrpěla ani fyzickou ani finanční újmu (např. zaměstnanci bank po loupežných přepadení).
Sekundární viktimizace vzniká druhotně, v návaznosti na už spáchaný trestný čin. Do 36 hodin po činu může být oběť v šoku, prožívá akutní stresovou situaci.
Zdrojem sekundární viktimizace může být: a)pachatel (např. vyhrožuje oběti a zastrašuje ji, aby neomezovala trestný čin, čímž ji dále psychicky traumatizuje);
37
b)nevhodný postup státních orgánů (velmi záleží na chování polici na místě činu; policisté musí zajistit bezpečí oběti a poskytnout obětem prvotní informace o obvyklém postupu ve vyšetřování, co se bude dít nyní, co později, kde oběť získá další informace – informace o právech v trestním řízení, zejména o institutu zmocněnce, peněžité pomoci státu, informace o místech psychologické pomoci a podpory a způsobu vedení výslechů, velmi nevhodně působí opakování výslechů); c)nesprávná reakce sociálního prostředí (např. zveřejnění případu v médiích, výčitky rodiny, netaktní chování zdravotnického personálu).
V důsledku sekundární viktimizace mohou vznikat pocity: 1)nedůvěry až nespravedlnosti (např. zájem orgánů činných v trestním řízení o oběť je omezen jen k podání informací k případu, oběti pociťují nedostatečný zájem o svoji osobu a ochranu, nejsou naplněna jejich očekávání o druhu a výši trestu, který byl pachateli uložen atd.); 2)nedůstojnosti až ponížení může oběť pociťovat již v důsledku nevhodně vedeného výslechu, v důsledku medializace i nevhodnou reakcí sociálního prostředí; 3)nejistoty až izolace navazují na předsudky o podílu viny oběti na viktimizaci (např. oběť nebyla dostatečně opatrná). Lidé mají obecně tendenci se vyhýbat přímému kontaktu s obětí trestného činu a pocity izolace se nejzávažněji projevují ve vztahu k rodině, na pracovišti a v blízkém sociální okolí.
Terciární viktimizace je stav, kdy oběť není schopna se vyrovnat s traumatickou zkušeností, přestože již objektivně došlo k uzdravení. Oběť mění svoje životní hodnoty i životní styl a mnohdy není schopna navázat na kontinuitu původního života. Osobnost oběti trpí: a)po psychické stránce především: - pocity viny a lítosti (oběť si klade za vinu, co se jí stalo a reakce okolí ji v tom utvrzují), -ztrátou sebedůvěry (oběť se cítí zcela bezbranná, ochromená),
38
-pocity podrážděnosti (oběť není schopna kontrolovat většinu svých životních funkcí), -pocity strachu (že se trestný čin může opakovat, že pachatel může znovu zaútočit nebo se mstít), -snížením koncentrace, pozornosti, zhoršením rozumových schopností, -náladovostí; b) po fyzické stránce především: -tělesnou slabostí, -srdečními potížemi, -bolestmi hlavy, -plačtivostí.
2.2.4 Pomoc obětem Od poloviny 80. let 20. století je přijímána řada mezinárodních dokumentů vyzývajících státy ke zlepšení postavení, podpoře a pomoci obětem trestných činů. Vedle dosud humanitární podpory poskytované nestátními institucemi, nadacemi, charitami se začaly angažovat i státy, a formy jejich pomoci dostávaly postupně právní podklad. Aktivity kriminální politiky vycházely z názorů, že právní stát, jako nositel moci, má povinnost své občany před trestnými činy ochránit. Jestliže stát nedokázal zabránit spáchaní trestného činu, je alespoň povinen obětem trestných činu poskytovat pomoc.
V roce 1983 Rada Evropy přijala ve Štrasburku Evropskou úmluvu o koncentraci obětí násilných trestných činů, která zavazuje smluvní strany, aby zejména: a) přispěly na odškodnění lidem, kteří následkem úmyslného trestného činu utrpěli těžkého ublížení na těle a zdraví nebo kteří byli v péči osoby, jež následkem takového trestného činu zemřela; b) odškodněním pokryly alespoň ušlý výdělek, výlohy léčby a hospitalizace, výlohy spojené s pohřbem a jde-li o vyživované osoby i ušlé výživné; c) aby přijaly opatření, která by zabezpečila případným žadatelům dostatek informací o systému odškodňování; 39
d) stanovily dolní a horní hranici, v nichž je odškodňování možné, a lhůtu pro podání žádosti; e) zkrátily nebo požadovaly vrácení celé vyplacené částky, pokud oběť obdržela odškodnění od pachatele nebo z jiného zdroje. Evropská úmluva stanoví obecný rámec pro přijetí vlastních zákonů jednotlivých států. Ve výši peněžité pomoci existuje značná nerovnováha. Státům, které Evropskou úmluvu podepsaly, vyplývají i vzájemné závazky odškodňovat si vzájemně oběti trestné činnosti, pokud o to žádají ve státě, kde se trestná činnost stala. Česká republika k Evropské úmluvě přistoupila v roce 1999. V osmdesátých letech v rámci evropských aktivit byla přijata další dvě doporučení: -doporučení o postavení oběti v rámci trestního práva a trestního řízení R (85) 11, -doporučení o pomoci obětem a o prevenci viktimizace R (87) 21. Rovněž na úrovni Organizace spojených národů byl přijat požadavek ochrany obětí trestných činu a jejich právo na náležitou náhradu škody, a to v Deklaraci OSN č.40/1985, o základních principech spravedlnosti pro oběti trestného činu a pro oběti zneužití moci. Pro pomoc obětem byla vypracována Mezinárodní příručka, která navrhuje různé formy pomoci: 1) krizová intervence – jedná se o praktické řešení nastalé situace oběti (využívána jsou krizová centra, azylové domy pro týrané ženy či linky právní pomoci nebo důvěry, je jim poskytováno nouzové přístřeší, oblečení), 2) různé formy poradenství, 3) obhajoba oběti, 4) podpora v průběhu vyšetřování trestného činu, 5) podpora průběhu soudního řízení (objasňování práv obětí, doprovod k soudu), 6) podpora po ukončení případu, 7) výcvik profesionálních pracovníků zabývajících se oběťmi, 8) prevence kriminality a další preventivní služby (stavební a architektonické programy, kurzy sebeobrany),
40
9) výchova občanů v otázkách práv obětí trestného činu (zvyšování právního vědomí).“8
3. Problematika LP u nás, ve světě a jejich analýza Současná problematika světové ekonomické krize má samozřejmě za následek i celkový nárůst kriminality. Policejní stanice v USA zaznamenali nárůst zločinnosti až o desítky procent. Detroit, o kterém se někdy mluví, jako o hlavním městě americké kriminality také zaznamenává ještě větší nárůst. Konkrétně v Detroitu, jsou hlavními příčinami místní krachující automobilky. S tím je samozřejmě spojen ještě větší narůst nezaměstnanosti a následná neschopnost lidí dostát svých závazků.
Zdroj: www.nationmaster.com/graph/cri_rob_percap-crime-robberies-per-capita
3.1 Cizinci V České republice je problémem, že poměrně velké procento Loupežných přepadení, ale i ostatních trestných činů páchají cizinci a příslušníci etnických menšin. Pro příklad uvádím následující popisy deliktu.
8
Doc. JUDr. Ivana Zoubková, CSc., PhDr. Marcela Moulisová. Kriminologie a prevence kriminality. Praha: Armex Publishing, s.r.o., 2004. 146s. ISBN 80-86795-05-5. Str.18-33.
41
LP vietnamské prodejny Strážný Policejní orgán vyhotovil dne 8. 4. 2007 v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 tr. řádu usnesení o zahájení trestního stíhání obviněného občana vietnamského původu pro trestný čin loupeže, kterého se dopustil tím, že dne 7. 4. 2007 kolem 21:40 hodiny vstoupil do vietnamské prodejny v domě v obci Strážný, okr. Prachatice, kde pod pohrůžkou bezprostředního násilí za použití samurajského meče, požadoval po prodavači prodejny vydání celé finanční hotovosti z prodejny, vzhledem k obavě o svůj život a zdraví, se prodavač pokusil z prodejny utéci, přičemž podezřelý Vietnamec, samurajským mečem několikrát seknul po prodejci, který se uhýbal a při tomto došlo k rozbití skleněných regálů a následně prodejce z prodejny utekl, vyrozuměl ostatní kamarády v obytné části domu, která je součástí prodejny a všichni společně zajistili, aby se pachatel nedostal z prodejny, vyrozuměli telefonicky policii a společně počkali do příjezdu hlídky policie, která na místě podezřelého zajistila, kdy svým jednáním za použití samurajského meče rozbil 7 skleněných polic regálů prodejny v hodnotě nejméně 700,-Kč, rozsekl samurajským mečem jednu krabičku West Silver v hodnotě nejméně 60,- Kč, rozbil dvě lahvičky voňavek v celkové hodnotě nejméně 300,- Kč, zde odcizil jednu láhev vodky, kterou si namístě otevřel a konzumoval ve výši nejméně 400,- Kč a odcizil jeden kus doutníku v hodnotě nejméně 30,- Kč, který na místě zapálil a znehodnotil, ku škodě majitele vietnamské prodejny ve výši nejméně 1.490,- Kč, dále zde rozbil okno z vietnamské prodejny do domu, ku škodě majitele domu, ve výši nejméně 200,- Kč. Obviněný tedy proti jinému užil násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.
LP Strakonice Podezřelý romského původu je společně s třemi dosud neznámými spolupachateli podezřelý ze spáchání trestného činu Loupeže, kterého se dopustili tím, že ve vše uvedené době ve Strakonicích v ul. Stavbařů na chodníku zastavili na kole jedoucího poškozeného, kdy dva z nich tohoto chytili za ruce, aby nemohl utéci a bránit se, přičemž k němu obviněný přistoupil a řekl mu, ať kouká navalit mobilní telefon nebo dostane přes hubu, přičemž ho začal prohledávat a když mobilní telefon, patřící jeho otci zn. Sony Ericsson K750i nalezl v jeho
42
pravé přední kapse u riflových kalhot, tak si ho vzal a společně s ostatními třemi spolupachateli z místa utekl.
Zdroj: www.czso.cz
3.2 Metodika vyšetřování Co se týče úspěšnosti při objasňování Loupežných přepadení, v tomto směru je Česká republika ve srovnání s ostatními vyspělými zeměmi na poměrně vysoké úrovni. Odpovídá tomu i kvalita našich vyšetřovacích metod, které si v následujících bodech rozebereme. Budeme se zaobírat typickými stopami, vyšetřovacími situacemi a dalšími body souvisejícími s vyšetřováním.
3.2.1 Typické stopy „Materiální stopy lze nalézt na místě činu (trasologické stopy, vystřelené střely a nábojnice, pachové stopy aj.), na těle a oděvu oběti i pachatele (stopy zápasu, zranění, kontaktní mikrostopy aj.), na předmětech použitých k loupeži (na motorových vozidlech, zbraních, kuklách aj.).
43
Velký význam mají: stopy paměťové, protože pachatel bývá zpravidla vnímán zrakem i sluchem oběti, resp. i jiných očitých svědků. I když je v některých případech maskován, lze od svědků získat relevantní informace o nápadných znacích jeho zevnějšku (výška postavy, tělesná skladby aj.) a hlasu i řeči, záznamy bezpečnostních kamer, které jsou umístěny v halách peněžních ústavů. Tyto záznamy musí být ihned po loupeži zajištěny pro následné expertizní zkoumání. Pro dokazování spáchané loupeže mají velký význam i věcné důkazy, které mohou být nalezeny při domovních prohlídkách, např. odcizené peníze, vyprázdněné peněžní kontejnery, maskovací kukly, zbraně, dopravní prostředky, pomůcky používané ke spoutání oběti (šňůry, lepicí pásky) apod.
www.policie.cz
3.2.2 Typické počáteční vyšetřovací situace Pachatel loupeže je neznámý a nejsou k dispozici relevantní informace ani ke zjištění jeho totožnosti, ani k pátrání po odcizených hodnotách (např. penězích). Zobecněné zkušenosti ukazují, že tato nepříznivá počáteční situace nabízí dvě typické vyšetřovací verze
44
loupež je předstírána nebo inscenována (např. doručovatel peněz nebo obsluha benzinového čerpadla peníze zpronevěří a oznámí loupežné přepadení) loupež byla skutečně spáchána Pachatel loupeže je neznámý a jsou k dispozici informace ke zjištění jeho totožnosti (např. popis pachatele, záznam bezpečnostní kamery aj.) nebo vypátrání odcizených věcí podle jejich popisu apod. Za nejpříznivější počáteční vyšetřovací situaci lze označit tu, kdy byl pachatel nebo spolupachatel zadržen na místě činu nebo v jeho blízkosti a jsou proti němu důkazy.
3.2.3 Zvláštnosti předmětu vyšetřování Vždy je třeba kromě skutečností uvedených v §89 dost. 1 TrŘ dokazovat především toto: Zda se jednalo o organizovanou skupinu nebo o zločinné spolčení. Kdo byl organizátorem loupeže, pachatelem, spolupachatelem, pomocníkem atd. Jak byla loupež naplánována, připravována, jaká byla dělba úkolů, za jakých podmínek mělo být použito zbraně. Zda bylo použito pohrůžky nebo bezprostředního násilí, jakého a kým. Jakou újmou utrpěla oběť, jaké jsou její následky, jaká je výše škody a jak bylo naloženo s lupem. Zajistit odcizené peníze (hotovost, na kontě) nebo věci za ně nakoupené.
3.2.4 Zvláštnosti počátečních úkonů Výslech oznamovatele (oběti) a očitých svědků se zaměřuje na objasnění všech okolností trestného činu, především na popis pachatele, jeho motorového vozidla, odcizených hodnot, způsob spáchání (vyhrožování, užití násilí), jak reagovala oběť apod. Pronásledování pachatele po horké stopě se provádí tehdy, je-li loupež ihned oznámena. Tímto pronásledováním se rozumí nasazení služebního psa na pachovou stoupu, přehrazení cest možného úniku (silniční kontroly apod.). Ohledání místa činu a jeho okolí, které se liší podle toho, zda je místo činu v exteriéru (pouliční loupež, přepadení peněžního transportu zablokováním na veřejné komunikaci) nebo v interiéru (hala peněžního ústavu, byt apod.). Cílem ohledání je zajistit stopy a jiné důkazy. 45
Ohledání oděvu a těla poškozené osoby a zadrženého, osobní a domovní prohlídka u zadrženého. Cílem těchto úkonů je získat věcné a listinné důkazy.
3.2.5 Zvláštnosti vyšetřovacích verzí, plánování a organizace vyšetřování V některých případech přicházejí v úvahu verze typické, vytyčované na základě rozporných počátečních poznatků a zobecněných zkušeností. Jedná se o verzi, že buď skutečně byla spáchána loupež, a o verzi, že loupež je předstírána nebo inscenována. Jinak jde zpravidla o konkrétní: vyšetřovací verze pachateli na základě jeho popisu, popisu osob dříve viděných na místě činu (např. v hale peněžního ústavu), informací o tom, které osoby věděly o době a trase převozu peněz, informací o tom, že někdo dělá nákladné nákupy apod. pátrací verze k možnému místu výskytu uloupených peněz a věcí Plánování vyšetřování bývá v mnohých případech velmi náročné, neboť jde zpravidla o týmovou práci, do níž jsou zapojeny všechny složky Policie ČR a jejich (úspěšná či neúspěšná) činnost je mediálně sledována a hodnocena. I v zahraničí je často médiím vytýkáno, že rády dělají velkou publicitu úspěšným pachatelům loupeží, při nichž byla odcizena veliká suma peněz nebo i usmrceny oběti, ale skromně informují veřejnost o dopadení pachatelů.
3.2.6 Zvláštnosti následných úkonů Výslech obviněného, resp. obviněných bývá velmi náročný, neboť tyto osoby mívají dobře promyšlenou lživou verzi, falešné alibi a snaží se tvrdošíjně zapírat i tehdy, jsou-li proti nim důkazy. Zobecněné zkušenosti ukazují, že zjistit pravdu se daří spíše prostřednictvím osob, které se jen okrajově podílely na loupeži (nemají strach z vysokého trestu a mnohdy se necítí být dostatečně odměněni za svoji službu pachatelům). Výslechy svědků (poškozených a jiných) se v podstatě příliš neliší od výslechu oznamovatele (oběti). V případech organizované trestné činnosti a zločinného spolčení může přicházet v úvahu postup podle § 55 odst. 2 TrŘ (utajení totožnosti a podoby svědka).
46
Další vyšetřovací úkony:např. rekognice (podle fotografie nebo in natura), vyšetřovací pokus (např. při inscenovaných loupežích) a rekonstrukce trestného činu (v závěru vyšetřování). Znalecké posudky:např. balistické, trasologické, daktyloskopické, biologické aj.
3.2.7 Zvláštnosti zapojení veřejnosti a kriminalistické prevence Veřejnost se zapojuje zejména do pátrání po pachatelích, dopravních prostředcích a uloupených věcech. Ke zkvalitnění prevence pouličních loupeží může přispět posílení hlídkové policejní činnosti, rozmístění monitorovacích kamer apod. Ke zkvalitnění prevence bankovních loupeží může přispět: jmenování styčných policejních pracovníků pro součinnost s bezpečnostními zmocněnci peněžních ústavů seznamování personálu a ostrahy peněžních ústavů se způsoby pozorování podezřelých osob, s rozmístěním tísňových hlásičů a způsoby jejich nepozorovaného spuštění, s rozmístěním kamer bezpečnostního systému apod. vzetí na vědomí, že v důsledku zavádění automatických pokladních trezorů s časovými zámky,
bezpečnostních
kabin
se
systémem
komorového
vstupu
a
jiných
zabezpečovacích zařízení bude docházet: 1. ke změnám v modu operandi pachatelů, např. nárůstu vzetí rukojmí z řad vyšších bankovních úředníků a jejich rodinných příslušníků 2. k přesunu loupeží k jiným místům a objektům, např. supermarketům, obchodním domům, peněžním kurýrům, bankovním klientům 3. k nárůstu násilí a podvodných jednání (podvodné převody peněz z konta na konto)“9
9
Prof. JUDr. Miroslav Protivínský, DrSc., JUDr. Karel Klvaňa. Základy kriminalistiky. 2.vydání. Praha: Armex Publishing s.r.o., 2007. 159s. ISBN 978-8086795-50-8. Str.113-115.
47
4. Závěr a doporučení Ve své bakalářské práci jsem se snažil objasnit problematiku Loupežných přepadení. Jak je možné přesvědčit se ve statistikách tak tato problematika se pro společnost stává stále aktuálnější a to i v souvislosti se současnou ekonomickou krizí. Někdy je až neuvěřitelné kam sahá lidská bezohlednost a hyenismus při vidině kořisti, byť se jedná pouze o sto korunu v peněžence důchodce. Finanční situace, nebo další okolnosti, člověka někdy mohou donutit k takovému činu jakým je Loupežné přepadení, ale to samozřejmě není omluvou a nebude žádným zákonem, orgánem ani z hlediska morálního respektováno. Mě samotného udivilo, že Španělsko je touto trestnou činností nejvíce postiženou zemí. Co se týče České republiky tak ta se mezi 50 nejvíce postiženými zeměmi touto problematikou nachází na 39. místě. Pro oběti Loupežných přepadení existují různá doporučení jak se v takovém případě zachovat, které budou uvedeny v následujícím odstavci. Pokud budu mluvit pouze ze své zkušenosti, vždy raději upřednostním zdraví před tučně naditou peněženkou nebo zánovním mobilním telefonem. Nikdy nezapomeňte zvážit a zohlednit své šance a možnosti. Např. pokud se obětí stane dobrý sprinter, pro toho mám jedinou radu. Utéct.
Předcházení Loupežným přepadením „Loupeže se mohou týkat jak jednotlivců, tak malých provozoven, nebo čerpacích stanic. Statisticky připadá na každý den minimálně jedna taková loupež. Dochází k nim zejména v pozdních večerních nebo nočních hodinách. Policii se podaří dopadnout zhruba každého třetího pachatele. Lupiči totiž zanechávají na místě činu jen málo stop a přepadená osoba je většinou v důsledku prožité stresové situace nedokáže dobře popsat. Policie se ovšem nehodlá s nepříznivými čísly kriminální statistiky smiřovat. Snaží se loupežným přepadením předcházet. K omezení počtu loupeží mohou přispět následující preventivní opatření, zformulovaná do jednoduchých doporučení: • neklaďte ozbrojenému pachateli žádný odpor, aby nedošlo k újmě na zdraví, nebo dokonce k ohrožení života,
48
• snažte se odvést pachatelovu pozornost od původního záměru, ale neriskujte, • zachovejte klid a snažte se zapamatovat co možná nepřesnější popis pachatele, všímejte si detailů jeho podoby a chování. Malé provozovny: • v nočních hodinách nenechávejte v pokladnách větší obnosy peněz, • malou provozovnu napojte se na pult centralizované ochrany, • pokud je to možné, pořiďte si jednoduchý kamerový systém a informaci o jeho instalaci viditelně zveřejněte na vchodových dveřích do prodejny, případně i na jiných místech, kameru přitom umístěte tak, aby zachytila obličej případného pachatele.“10
10
http://www.policie.cz/clanek/pomoc-obetem-loupeze.aspx
49
Seznam použité literatury 1) Frank Arnau. Člověk mimo zákon. Praha: Nakladatelství Orbis, 1966. 356s. 11-031-69.
2) Jindřich Francek, Zločin a trest v českých dějinách. Praha: Rybka Publishers, 1999. 463s. ISBN 80-86182-91-6. (Praha: Euromedia Group. ISBN 80-242-0087-2) 3) James A. Inciardi. Trestní spravedlnost. Praha: Victoria Publishing, a.s., 1994. 796s. ISBN 80-85605-30-9. 4) Prof. JUDr. Miroslav Protivínský, DrSc., JUDr. Karel Klvaňa. Základy kriminalistiky. 2.vydání. Praha: Armex Publishing s.r.o., 2007. 159s. ISBN 978-8086795-50-8. 5) Doc. JUDr. Ivana Zoubková, CSc., PhDr. Marcela Moulisová. Kriminologie a prevence kriminality. Praha: Armex Publishing, s.r.o., 2004. 146s. ISBN 80-86795-05-5. 6) Zákon č.140/1961 Sb., Trestní zákon 7) http://www.policie.cz/clanek/pomoc-obetem-loupeze.aspx 8) www.ceskenoviny.cz/cestovani/cestopisy/napric-usa/index_view.php?id=53380 Další zdroje www.czso.cz www.nationmaster.com www.policie.cz
50
