Benešovy dekrety. Bankovní institut vysoká škola Praha. Katedra práva a veřejné správy. Bakalářská práce. Martina Doleţalová

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva a veřejné správy

Benešovy dekrety Bakalářská práce

Autor:

Martina Doleţalová Právní administrativa v podnikatelské sféře

Vedoucí práce:

Praha

Mgr. Jiří Řehák

Duben 2012

Prohlášení: Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a v seznamu uvedla veškerou pouţitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, ţe odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámena se skutečností, ţe se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací.

…………………………… V Teplicích: duben 2012

Martina Doleţalová

Poděkování: Za vedení práce, cenné rady, konzultace a podněty bych ráda poděkovala Mgr. Jiřímu Řehákovi.

Anotace: Tato bakalářská práce se zabývá dekrety prezidenta Československé republiky Edvarda Beneše. Popisuje osobnost Edvarda Beneše. Způsob vydávání dekretů, proč kdy a jak byly vydávány. Pojednává o událostech, které vedly k vydávání dekretů prezidenta republiky. Práce se zabývá dekrety, které byly vydávány v Anglii a dekrety vydané na území České republiky. Podrobně rozebírá i některé vybrané dekrety.

Klíčová slova: dekret prezidenta republiky, Edvard Beneš, odsun, exilová vláda, potrestání, doba nesvobody

Annotation: This bachelor thesis deals with the decrees of the Czechoslovak president Eduard Beneš. It describes the personality of Eduard Beneš. The way of issuing the decrees, why when and how they were issued. It deals with the circumstances, which lead to issue the decrees of the Czechoslovak president. This thesis deals with the decrees issued in England and the ones issued in the Czech Republic territory. It explicitly analyzes a few chosen decrees.

Key words: Decree of the President of the republic, Edvard Benes, transfer, exile government, punishment, the time of unfreedom

Obsah ÚVOD ....................................................................................................................................................... 6 1.

OSOBNOST DR. E. BENEŠE ..................................................................................... 9

2.

HISTORICKÉ SOUVISLOSTI ................................................................................. 13 2.1. OD MNICHOVSKÉ DOHODY K VYTVOŘENÍ PROZATÍMNÍHO ZŘÍZENÍ .............................................. 13 2.2. PREZIDENT REPUBLIKY ................................................................................................................. 19 2.3. VLÁDA ......................................................................................................................................... 20 2.4. STÁTNÍ RADA ................................................................................................................................ 21 2.5. PRÁVNÍ RADA ............................................................................................................................... 23 2.6. REALIZACE DEKRETŮ ................................................................................................................... 24

3.

DEKRETY VYDANÉ V ANGLII ZA VÁLKY ....................................................... 28

4.

DEKRETY VYDANÉ PO VÁLCE ........................................................................... 33 4.1. RETRIBUČNÍ DEKRETY .................................................................................................................. 33 4.2. DEKRETY KONFISKAČNÍ A ZNÁRODŇOVACÍ .................................................................................. 40 4.3. ODSUN NĚMECKÉHO OBYVATELSTVA ........................................................................................... 52

5.

DEKRETY A SOUČASNOST ................................................................................... 62 5.1. MEZINÁRODNÍ SITUACE PO 2. SVĚTOVÉ VÁLCE ............................................................................. 62 5.2. SITUACE PO ROCE 1989 ................................................................................................................ 65

ZÁVĚR ................................................................................................................................................... 70 SEZNAM POUŢITÉ LITERATURY ................................................................................................. 75 PUBLIKACE .......................................................................................................................................... 75 PRÁVNÍ PŘEPISY .................................................................................................................................. 75 INTERNETOVÉ ZDROJE ......................................................................................................................... 78 PŘÍLOHA Č. 1 ....................................................................................................................................... 80 BENEŠOVY DEKRETY VYDANÉ V ROCE 1945 ....................................................................................... 80

5

Úvod Dekrety prezidenta republiky patří i dnes mezi nejkontroverznější právní předpisy nejen naší minulosti, ale jejich problematika je významná i v novodobých dějinách našeho státu. Problematiku dekretů prezidenta republiky, které jsou někdy pejorativně nazývány téţ „Benešovy dekrety“, je moţné hodnotit z několika různých hledisek, a to z hlediska právního, politického i morálního. Dekrety jsou součástí politických či medializovaných soudních jednání spojených například s majetkovými nároky (hrabě Kinský, Salmové), ale i debat o odsunu německého obyvatelstva a jeho způsobu (louka Budínka). Otázka platnosti či neplatnosti Dekretů prezidenta republiky z let 1940 – 1945 se objevuje pravidelně jiţ od šedesátých let dvacátého století a jsou jedním ze stále diskutovaných témat na místní i mezinárodní scéně, pohled na ně není jednoznačný, názory na tyto dekrety se různí. Někteří, Sudetoněmecký landsmanšaft (SL), rakouská strana Svobodných, ale i část našich občanů, poţadují jejich zrušení, jiní, převáţná část našich občanů politiků, jakoţ i občanů a politiků polských, slovenských, ale i německých jsou pro jejich zachování jako součást právního pořádku ČR. V nedávné době se o Benešových dekretech mluvilo v souvislosti s dokončením ratifikace lisabonské smlouvy v Česku, kdy si prezident Václav Klaus jako podmínku podpisu smlouvy stanovil získání trvalé výjimky z Listiny základních práv EU. Obával se totiţ, ţe listina otevře cestu k prolomení dekretů, ty neznamenaly jen retribuci a odsun Němců, znamenaly také potvrzení československé státnosti a právní kontinuity poválečného Československa s první republikou. Jejich zpochybnění by proto znamenalo zpochybnění naší státnosti vůbec. O této výjimce summit EU rozhodl kladně a prezident prohlásil, ţe další podmínky klást nebude. Z právního hlediska jsou dekrety kritizovány pro jejich nesourodost s principy demokratického státu a to proto, ţe dekrety se opírají o princip kolektivní viny, postiţeny byly všechny osoby německé a maďarské národnosti, s malými výjimkami. Dále diskriminují dle národnosti, zbavují občana státní příslušnosti, na Němce a Maďary kladou rozdílné poţadavky v otázce uchování jejich statutu a politických práv. Zastánci naopak tvrdí, ţe se jedná o opatření z historicky poměrně vzdáleného období, a ţe dekrety vznikaly v období války a je nutné se na ně i z toho pohledu dívat. Odsun Němců byl stvrzen Postupimskou smlouvou v roce 1945 vítěznými mocnostmi, nebyl nařízen dekrety samotnými. Velká část laické veřejnosti zastává právě takový názor, ţe odsun obyvatel německé a maďarské 6

národnosti byl zapříčiněn právě těmito dekrety, ba co více, velká část veřejnosti má zcela mylný dojem, ţe dekrety řešily pouze odsun těchto obyvatel a konfiskaci jejich majetku. Právě takové názory a jim podobné bych chtěla v této práci vyvrátit. Například i to, ţe německá menšina nebyla zbavena československé státní příslušnosti československými úřady aţ po druhé světové válce, ale ţe se jí sama vzdala jiţ roku 1939, kdy se tito sudetští Němci stali říšskými příslušníky nacistického Německa, o coţ usilovali od druhé poloviny třicátých let prostřednictvím Sudetoněmecké strany.

Dále bych chtěla vyvrátit další mylnou

domněnku, ţe dekrety byly vydávány prezidentem republiky Edvardem Benešem bez jakýchkoliv konzultací s jeho okolím. V první části své práci popisuji ţivot Edvarda Beneše a jeho cestu, která vedla k jeho zvolení prezidentem i k jeho abdikaci. Ve druhé části popisuji dobu, která předcházela vydávání dekretů, protoţe bez znalosti historických souvislostí nejde posoudit následné konání a roli prezidenta Edvarda Beneše v londýnském exilu. Dále se věnuji exilovému hnutí a systému normotvorby v předválečném Československu. Popisuji právní mechanismy vzniku samotných dekretů prezidenta republiky. Ve třetí části píši o dekretech, které byly vydány v londýnském exilu. Velká část těchto dekretů se týkala aktuální činnosti zahraničního odboje, vedení války, polních soudů a státních rozpočtů. Část těchto dekretů vytvářela podmínky pro poválečný vývoj. Jednalo se téţ o dekrety, které zaloţily fungování exilové vlády. V části čtvrté se věnuji dekretům z doby 1940 – 1945, které byly vydány jiţ na území Československa. U veřejnosti převládá názor, ţe dekrety byly vydávány pouze v tomto období a ţe se týkaly pouze potrestání rozvracečů republiky, odsunu Němců a Maďarů a konfiskací jejich majetku, avšak dekrety tohoto období řešily mnohem širší problematiku. V této části popisuji a podrobněji rozebírám některé konfiskační, znárodňovací a retribuční dekrety a jejich dopad. Věnuji se i odsunu německého a maďarského obyvatelstva. Část pátá hodnotí dekrety a současnost. Mezinárodní situaci po druhé světové válce a dění po roce 1989. Jedním z hlavních důvodů, proč jsem si toto téma vybrala, bylo, ţe i já jsem měla do nedávné doby zkreslené představy o rozsahu a dopadu dekretů. Můj zájem o ně vyvrcholil v době projednávání Lisabonské smlouvy. Kdy jsem se začala zajímat o jejich obsah a

7

dopady. Svou bakalářskou prací bych chtěla ukázat, proč dekrety vznikaly, v jakém období vznikaly, čeho se týkaly a jaký měly a mají dopad.

8

1. Osobnost Dr. E. Beneše Dřívější prezident Československa, narozen 28. 5. 1884 v Koţlanech na Rakovnicku, zemřel 3. 9. 1949 v Sezimově Ústí. Narodil se jako nejmladší desáté dítě v malorolnické rodině. V Koţlanech navštěvoval Edvard školu a kostel, ve kterém později také ministroval. V letech 1896 – 1904 studoval na vinohradském gymnáziu. Během studia na střední škole se věnuje především četbě a aktuálnímu politickému dění. V té době také poznává tehdejšího prezidenta T. G. Masaryka a seznamuje se s jeho dílem. Po ukončení střední školy maturitní zkouškou v roce 1904 začíná svá vysokoškolská studia na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kde se ubírá cestou filozofie, romanistiky a germanistiky. V 21 letech opouští Prahu pro zahraniční studium v Paříţi, kde studuje na univerzitě. Na tamější teologické fakultě, Sorbonně, se také věnuje filozofii a sociologii. Ţiví se články, které posílá do praţských novin Práva lidu a Rovnosti, zároveň píše o Čechách i do francouzských novin s cílem seznámit Francouze s našimi problémy a informovat je o aktuálním dění v Evropě. Přestoţe po maturitě začal studovat filozofii, jeho záliba v politice a studiu sociálních problémů jej svedlo ke studiu ţurnalistiky a později ke studiu práv. Svá studia na vysoké škole ukončuje nejprve doktorátem práv v Dijonu (1908) a o rok později rigorózní zkouškou na univerzitě v Praze. V Paříţi se Beneš seznamuje s Hanou Vlčkovou, pocházející z chudé ţelezničářské rodiny. Právě tato ţena, Hana Vlčková, přiměla revolučního intelektuála, aby se více staral o svůj zevnějšek a své společenské chování a vystupování. Sňatek uzavírají aţ po dvou letech odloučení dne 10. 12. 1909, po Benešově návratu do Prahy. Zde Beneš začíná svou kariéru jako profesor na praţské obchodní akademii. Roku 1912 získává doktorát z filozofie a přednáší sociologii jako soukromý docent na Filozofické fakultě UK. Jeho zájmy nebyly ovšem soustředěny pouze na sociální vědy. Věnoval se také sportu, především tenisu a kopané, kde se dostal aţ do útoku Praţské Slávie. Avšak stále byla jeho největší vášeň mládí politika, které se věnoval celý ţivot. Na profesionální dráhu se cílevědomě připravoval studiem a pozorováním politického dění jak doma tak i v zahraničí od střední školy. Jiţ před první světovou válkou patří do okruhu Masarykových realistů, kteří kladli důraz na přesnost a vědeckost poznání. Po propuknutí 1. světové války se začal Masaryk Benešovi svěřovat se svými plány na odchod do ciziny a oba dva politici se dohodli na spolupráci. Beneš byl s Masarykem v trvalém kontaktu a organizoval vnitřní domácí odboj tzv. „Mafii“. Obstarával především spojení mezi Prahou a Masarykem ve Švýcarsku, kde 9

opatřoval finanční prostředky na ilegální práci. V září 1915 emigruje do Francie a usazuje se v Paříţi, která se měla stát ústředím československého odboje. Od té doby jsou jeho ţivotní osudy úzce spjaty s osobnostmi T. G. Masaryka a M. R. Štefánika. V Paříţi zorganizoval kurýrní sluţbu, která udrţovala tajné spojení s „Mafií“ v Čechách. Psal v té době také řadu článků do francouzských a českých zahraničních novin a přednášel na Sorbonně. V roce 1916 se podílí na ustanovení Československé národní rady, kde zastává místo generálního tajemníka. Tato rada, ze které později vznikla první československá vláda, měla za cíl prosadit osamostatnění Československa. Společně s M. R. Štefánikem dojednával s představiteli dohodových mocností vytvoření samostatných čs. vojenských jednotek. Postupně byly vytvořeny legie ve Francii, Rusku a Itálii. Důkazem Benešovy diplomacie bylo uznání Československé národní rady jako představitele nového československého státu ze strany Franci, Anglie a Itálie. Dne 28. října 1918, vyhlásil Národní výbor v Praze, ţe nezávislý československý stát se stal skutečností. 28. října 1918 jedná Beneš jako představitel zahraničního odboje v Ţenevě se zástupci odboje domácího (dr. Kramářem, dr. Šrámkem a dalšími) o podobě nového státu o ústavě, zahraniční politice, hospodářství a správě budoucího státu. Po dohodě s nimi se stává prvním ministrem zahraničí nově vzniklého státu. Domů se vrací v září 1919 poté, co se zúčastnil všech jednání mírové konference a mezinárodních poválečných vyjednávání. Coby ministr zahraničí vyjednával podobu hranic nového státu a měl rozhodující vliv na utváření vztahů mezi zeměmi. Beneš byl uznávaným diplomatem, který se zúčastňoval důleţitých mezinárodních jednání a významných mezinárodních konferencí. Měl rozsáhlé mezinárodně politické znalosti a styky. Edvard Beneš stál u zrodu Společnosti národů a jako její místopředseda, člen Rady a bezpečnostního výboru a předseda. Prosazuje politiku kolektivní bezpečnosti. Uzavřel poválečnou spojeneckou smlouvu s Francií, Jugoslávií a Rumunskem, čímţ vytvořil obranný systém, jenţ byl neoficiálně nazýván „Malá dohoda“. Beneš jako jeden z prvních formuloval principy kolektivní evropské bezpečnosti. V letech 1921-1922 zastával Edvard Beneš funkci československého předsedy vlády a v letech 1919-1926 a 1929-1935 úřadoval jakoţto poslanec v parlamentu. Byl členem a

10

místopředsedou Čs. Strany národně socialistické a významně ovlivňoval její politiku. Po abdikaci T. G. Masaryka byl zvolen 18. prosince 1935 za hlavu státu.1 Ve svém úsilí zabezpečit stát se snaţí o odstranění mezinárodní izolace SSSR a začlenit jej do Společnosti národů, čemuţ se stalo v roce 1934.2 Ve stejném roce, kvůli sílící hrozbě nacistického Německa, byla uzavřena spojenecká smlouva se Sovětským svazem a Francií. Tato hrozba se zanedlouho naplnila a kvůli politice appeasementu, kterou vedla Anglie a Francie vůči nacistickému Německu a sílícího tlaku Hitlera byl nakonec Beneš nucen kapitulovat a 30. září 1938 přijímá mnichovský diktát. Pro Beneše znamenal Mnichov celoţivotní ránu a prohru. Se zradou Francie a Anglie a s celkovým selháním světové demokracie se nikdy nevyrovnal. Mnichov se mu stal aţ do konce těţkého ţivota traumatem a veškeré jeho snaţení po odchodu do emigrace bylo vedeno utkvělou myšlenkou odčinit Mnichov.3 Na základě těchto událostí podal Beneš demisi 5. 10. 1938 a odchází do exilu v Anglii. Po okupaci českých zemí a vzniku Slovenského státu v březnu 1939 prohlašuje Mnichov za neplatný a zastává teorii právní kontinuity Československa před zářím 1938. V průběhu války, v červenci 1940, vytvořil v Londýně čs. exilovou vládu a postupně dosáhl její uznání u všech spojeneckých států. Bojoval za obnovu státu v jeho předmnichovských hranicích a zároveň se postavil do čela republiky. Edvard Beneš se v exilu snaţí budoucí ČSR pojistit spojeneckými smlouvami s hlavními spojeneckými mocnostmi. Kromě smlouvy s Británií a Francií jde zejména o novou smlouvu se SSSR uzavřenou v prosinci 1943, která se stává předmětem silné kritiky, z podezření přesunu ČSR do sovětské sféry vlivu.4 V závěru války proběhla jednání v Košicích mezi E. Benešem a moskevským vedením KSČ v čele s K. Gottwaldem, jehoţ výsledkem byla dohoda o vytvoření domácí poválečné vlády zvané Národní fronta Čechů a Slováků. Tehdy byl schválen tzv. Košický vládní program. Beneš se vrací do Prahy dne 28. 10. 1945 a je potvrzen Prozatímním Národním shromáţděním v úřadě prezidenta republiky. Dne 19. 6. 1946 je znovu zvolen hlavou státu. Ihned začíná pracovat na obnově demokracie v zemi, přičemţ doufá, ţe nastane spolupráce se západními mocnostmi i se Sovětským svazem. Beneš aţ příliš vycházel z úvahy, ţe se

1

cs.wikipedia.org/wiki/Edvard_Beneš cs.wikipedia.org/wiki/společnost_národů 3 Olivová, V.: Edvard Beneš 1884 – 1948, Praha 1994, str. 4. 4 cs.wikipedia.org/wiki/společnost_národů 2

11

Československo můţe stát spojnicí mezi Sovětským svazem a západními demokraciemi a napomoci tak ke stabilitě v Evropě. Tlak SSSR a rostoucí moc KSČ, která vyhrála volby v roce 1946, přerostl v uchopení moci komunisty. Dne 25. února 1948 podlehl Beneš tlakům komunistů a přijal demisi demokratických členů vlády a jmenoval členy nové, dosazené Klementem Gottwaldem. Komunisté tímto přebírají moc v zemi. V květnu odmítá Beneš podepsat novou ústavu sepsanou Gottwaldem. Stářím se zhoršuje jeho zdravotní stav a dne 7. června 1948 Beneš rezignuje na svou funkci a uchyluje se do soukromí. Edvard Beneš umírá 3. září 1948 v Sezimově Ústí.

12

2. Historické souvislosti 2.1. Od Mnichovské dohody k vytvoření prozatímního zřízení Velmi důleţitým a nezapomenutelným dnem pro československé dějiny je datum 29. září 1938, den konání Mnichovské konference. Zde se sešli představitelé Francie – E. Deladier, Anglie – N. Chamberlain, Itálie – B. Mussolini a Německa – A. Hitler, aby podepsali smlouvu čtyř mocností, která znamenala pro Československou republiku konec samostatného demokratického státu.5 Mnichovská dohoda byla završením činnosti Sudetoněmecké strany Konráda Henleina a vyvrcholením snah Adolfa Hitlera rozbít demokratické Československo, coţ bylo jedním z jeho postupných cílů k ovládnutí Evropy. Mnichovská dohoda je příkladem politiky ústupků (appeasementu) Anglie a Francie vůči Německu. Na základě této dohody byla v následujících deseti dnech připojena část československého území tzv. Sudety k Německé říši. A další území byla okupována Maďarskem a Polskem. Československo, které bylo vytvořeno ve Versailles, přestalo existovat. Jeho zbývající území vešlo v období od 30. října 1938 do 15. března 1939 ve známost jako tzv. „druhá republika“6 Mnichovská dohoda je z právního hlediska neplatná, neboť jí bylo porušeno několik mezinárodních dohod, které odsuzují násilí, hrozbu násilí a válku. Problém byl také v tom, ţe Mnichovská dohoda se svým obsahem týkala státu ČSR, který nebyl přizván jako subjekt jednání, a jako subjekt, který by svým jednáním nebo vůlí mohl ovlivnit přijetí dohody. Mezinárodní právo říká, ţe mezinárodní smlouvy se mohou týkat pouze stran zúčastněných. Zde se jednalo o dohodu v neprospěch třetí strany a takové smlouvy jsou neplatné. Dále zde byla porušena zásada, při které státy musí uzavírat mezinárodní smlouvy svobodně a to prostřednictvím svých orgánů k tomu zmocněných. U nás tato pravomoc byla dána podle Ústavy ČSR z 29. února 1920, zákon č. 121/1920 Sb. § 64, ods. 1 prezidentu republiky: „(1) President republiky:

5 6

Spirit, M.: Tzv. Benešovy dekrety – předpoklady jejich vzniku a jejich důsledky, VSE Praha, Nakladatelství Oeconomica, 2004, str. 111. Spirit, M.: Tzv. Benešovy dekrety – předpoklady jejich vzniku a jejich důsledky, VSE Praha, Nakladatelství Oeconomica, 2004, str. 116.

13

1. zastupuje stát na venek. Sjednává a ratifikuje mezinárodní smlouvy. Smlouvy obchodní, dále smlouvy, z kterých pro stát nebo občany plynou jakákoli břemena majetková nebo osobní, zejména i vojenská, jakož i smlouvy, jimiž se mění státní území, potřebují souhlasu Národního shromáždění. Pokud jde o změny státního území, souhlas Národního shromáždění se dává formou ústavního zákona (čl. I. uvoz. zák.);“7 To ovšem nic nezabránilo k tomu, ţe Mnichovská dohoda byla realizována. Na základě tzv. Berlínské dohody ze dne 15. března 1939 a výnosu o zřízení Protektorátu Čechy a Morava ze dne 16. března 1939 vznikl Protektorát Čechy a Morava. Českoslovanská republika však právně existovala i nadále. Prezident E. Beneš abdikoval dne 5. října 1938.8 Svého úřadu se vzdal po dlouhodobém nátlaku ze strany Německa a vnitropolitických sil. O platnosti jeho abdikace a nepřetrţitosti jeho funkce aţ do poválečného uznání v úřadu Prozatímního národního shromáţdění se vedou spory. Namítá se, ţe byla vynucena a ţe tento úkon učiněný nesvobodně je neplatný.9 S abdikací ústavní listina z roku 1920 počítá v § 59, „Zemře-li president anebo vzdá-li se své funkce ve volebním období, vykoná se nová volba podle ustanovení §§ 56 a 57 na dalších 7 let. Národní shromáždění (§ 38) budiž k tomu konci svoláno do 14 dnů,“10 ale blíţe jí neupravuje a nestanoví její náleţitosti. Dle § 59 ústavní listiny by mělo být do čtrnácti dnů svoláno Národní shromáţdění, aby zvolilo nového prezidenta republiky. Pokud, nebyl zvolen, přísluší výkon jeho funkce vládě. V této ústavně stanovené době ovšem k volbě nedošlo a uskutečnila se řada kroků, jeţ byly v rozporu s platnou ústavou. Jednalo se například o zánik mandátů některých členů Národního shromáţdění. Členové, kteří se přihlásili k národnosti jiné neţ české, slovenské nebo ruské a dne 18. 9. 1939 nemněli řádné bydliště na území ČSR svůj mandát pozbyli, stalo se tak opatřením Stálého výboru č. 253/1938 Sb. ze dne 27. října 1938. Změnil se i počet členů Národního shromáţdění podle vládního nařízení o politických stranách č. 355/1938 Sb. Změnit počet členů NS stanovený ústavou nebo změnit počet mandátů nebylo moţno ani zákonem, tím méně opatřením Stálého výboru. Toto bylo v rozporu s ústavou.

7

http://www.psp.cz/docs/texts/constitution_1920.html Jech, K., Kaplan, K.: Dekrety prezidenta 1940 – 1945, Dokumenty, Nakladatelství Doplněk, Brno 2002, str. 7. 9 Winkler, P.: Dekrety prezidenta republiky, in: Právník 1994 10 http://www.psp.cz/docs/texts/constitution_1920.html 8

14

Dne 6. října 1938 byl přijat tzv. Ţilinský manifest, který obsahoval poţadavky k oddělení Slovenska od území republiky, 22. listopadu 1938 byl vydán ústavní zákon č. 299/1938 Sb., o autonómii Slovenskej krajiny a byl schválen i ústavní zákon č. 328/1938 Sb., o autonomii Podkarpadské Rusi.11 Od té doby se uţívá název Česko-Slovenská republika. Za nejpodstatnější zásah je třeba povaţovat vydání ústavního zákona č. 330/1938 Sb., o zmocnění ke změnám ústavní listiny a ústavních zákonů republiky Česko-Slovenské a o mimořádné moci nařizovací – zmocňovací zákon. Umoţňoval vládě měnit či doplňovat zákony vládními nařízeními a prezident mohl dokonce měnit text ústavní listiny dekrety. Tím, ţe zákonodárná moc přešla do rukou moci výkonné, byla fakticky likvidována parlamentní demokracie v Česko - Slovensku. Oficiálně byl vydán ve slovenštině. Prezident byl zmocněn na dobu dvou let. Vláda byla zmocněna, aby po dobu 2 let se souhlasem prezidenta mohla činit všechna opatření, k jejichţ provedení by bylo třeba zákona. Na základě tohoto zákona vláda vydávala nařízení s mocí zákona aţ do prosince 1940 (po vypršení této lhůty bylo však zmocnění 12. prosince 1940 říšským protektorem prodlouţeno). Dne 30. listopadu 1938 byl Národním shromáţděním zvolen prezidentem Česko – Slovenské republiky dosavadní Prezident Nejvyššího správního soudu Emil Hácha. Parlament po přijetí zmocňovacího zákona, zákona o rozpočtovém provizoriu a zvolení prezidenta ukončil svou činnost 16. prosince 1938 a rozešel se. 14. března 1939 se Slovenský sněm, po předchozím jednání J. Tisa a A. Hitlera, usnesl na vyhlášení sanovaného a nezávislého Slovenského státu. Dne 15. března 1939 odjíţdí E. Hácha na pozvání A. Hitlera do Berlína, kde Hácha podepisuje tzv. „Berlínský protokol“, v němţ se uvádí, ţe v zájmu zajištění pokoje, pořádku a míru bere vůdce český národ pod ochranu Německé říše a zaručí mu autonomní vývoj, odpovídající jeho svébytnosti.12 Zřeknutí se stání suverenity, které E. Hácha a Fr. Chvalovský v dokumentu neurčitého charakteru v Berlíně podepsali – podle nich výměnou za záchranu české národní existence – postrádalo od počátku mezinárodně právní platnost, z pohledu tehdy platného ústavního práva (viz §§ 64 a 65 ústava ČR z roku 1920) o tom nelze pochybovat.13 Dne 16. března 1939 byl vydán Výnos vůdce a říšského kancléře Adolfa Hitlera o zřízení Protektorátu Čechy a Morava. Podle čl. 4 tohoto výnosu hlava autonomní správy – tedy státní prezident – potřeboval pro výkon své funkce důvěru vůdce a říšského kancléře. „Hlava autonomní správy

11

Jech, K., Kaplan, K.: Dekrety prezidenta 1940 – 1945, Dokumenty, Nakladatelství Doplněk, Brno 2002, str. 4. Jech, K., Kaplan, K.: Dekrety prezidenta 1940 – 1945, Dokumenty, Nakladatelství Doplněk, Brno 2002, str. 8. 13 Malý, K. a kol.: Dějiny českého a československého práva do roku 1945. Praha, Linde, 1999, str. 374 12

15

Protektorátu Čechy a Morava požívá ochrany a čestných práv hlavy státu. Hlava Protektorátu potřebuje pro výkon svého úřadu důvěry Vůdce a říšského kancléře.“14 Členové vlády byli potvrzováni ve svém úřadu protektorem. Hlavou protektorátu měl být „státní prezident“, ale tomu tak nebylo, dominantní postavení měl „říšský protektor v Čechách a na Moravě“ Sudetští Němci v sudetských krajích připojených k říši převzali postupně část vedoucích míst správního aparátu, avšak jejich podíl na správě protektorátu nebyl takový, jaký si ho K. H. Frank, který se stal říšským protektorem, přestavoval. Sudetští Němci se aktivně začali podílet v řadách gestapa a zúčastňovali se perzekucí českého obyvatelstva. Krátce po okupaci českých zemí se začalo s přípravou tzv. „konečného řešení“ české otázky, tzn. úplná germanizace českého prostoru a obyvatelstva. Hlavní však bylo rozhodnutí A. Hitlera z počátku října 1940 „Poněmčení československého prostoru germanizací Čechů, tj. jejich asimilaci. Z asimilace je třeba vyjmout ty Čechy, o kterých jsou rasové pochybnosti anebo kteří mají k říši nepřátelský postoj. Tuto kategorii je třeba vyhubit (ausmerzen)“15 Součástí německé okupační politiky bylo i taţení proti české kultuře, vědě a umění. Byl cenzurován periodický tisk i ostatní publikace, byla zastavována činnost divadel, kontrolována filmová tvorba. Probíhal boj proti českému ilegálnímu odbojovému hnutí, coţ vyvrcholilo vyhlášením prvního stanného práva v září 1941. Byly zřízeny německé stanné soudy, probíhalo vysidlování celých oblastí českých zemí. Další kapitolou německé okupační politiky byla genocida ţidovského obyvatelstva protektorátu, konečné řešení ţidovské otázky. V rámci válečného úsilí Němci nasazovali české obyvatelstvo na práci v Říši, byly odvedeny celé ročníky české mládeţe. Jiţ v létě 1941 začaly přípravy na poválečný odsun Němců. Pachuť k Němcům a jejich jednání s Čechy dalo jasné slovo o nutnosti zbavit se těch, kdo pracovali na rozbití ČSR a to hlavně sudetských Němců. Nevylučuje se kolektivní vina, ač je to dnes povaţováno za nemorální. Začínají splývat pojmy nacista – Němec a nacistický – Německý. Od počátku okupace působilo odbojové hnutí, které na domácí půdě organizovalo trvalý odpor. V zahraničí byl československý politický a vojenský odboj spojen především se vstupem Francie a Velké Británie do války s Německem a jeho spojenci. Vůdčí osobností zahraničního odboje se stal E. Beneš. Jeho autorita v českém domácím odboji byla značná,

14 15

Jech, K., Kaplan, K.: Dekrety prezidenta 1940 – 1945, Dokumenty, Nakladatelství Doplněk, Brno 2002, str. 11. http://www.zasvobodu.cz/clanek.php/?c=25

16

avšak jeho prosazení jako hlavy československé politické reprezentace v zahraničí byla z počátku obtíţná.16 17. listopadu roku 1939 ustanovilo exilové hnutí Československý národní výbor, v čele s předsedou E. Benešem, který měl reprezentovat československý lid s omezenou pravomocí směřující k obnovení československé armády ve Francii. Výbor byl uznán v tomto rozsahu také britským ministerstvem zahraničí 20. prosince 1939. Úsilí emigrace vedené dr. E. Benešem směřovalo hlavně k uznání československého státu v jeho předmnichovské podobě, hranicích, ústavních poměrech. Neplatnost Mnichova byla základním politickým a právním programem. Cílem zahraničního odboje bylo prosadit právní řád, uvést jej v dřívější stav před Mnichovem, vrátit se k jeho zdrojům, které byly zaloţeny 28. října 1918.17 Po poráţce Francie v červnu roku 1940 přechází Československý národní výbor do Londýna, kde se jeho činnost ještě zintenzivnila. Bylo, zde rozhodnuto vytvořit systém orgánů, který vešel do historie jako „prozatímní státní zřízení ČSR v exilu“18 Beneš se pokusil spojit jednání o vytvoření armády na britských ostrovech se svými politickými záměry. V červnu 1940 poţádal britské úřady o uznání „Prozatímního státního zřízení Československé republiky v exilu“. Prezidentem měl být E. Beneš, ministerským předsedou Msgr. Jan Šrámek.19 Výsledek byl takový, ţe Britská vláda mu sdělila, ţe je připravena uznat provizorní vládu avšak odmítla se vázat v otázce určení budoucích hranic státu a odmítla uznat exilovým orgánům úplné pravomoci nových orgánů nad československými občany v zahraničí a jejich majetkem v Anglii. E. Beneš jmenoval první exilovou vládu 22. července 1940. Tento jmenovací dekret byl kontrasignován J. Šrámkem jako nově jmenovaným předsedou vlády. Ve jmenovacím dekretu prezident stanovil úkoly nové vládě v době válečné. Práva parlamentu měla být rozdělena mezi prezidenta, vládu a Státní radu.

Téhoţ dne zřizuje prezident E. Beneš

dekretem č. 1 Státní radu. Prozatímní vláda byla, kromě Velké Británie, uznána všemi exilovými vládami působícími v Londýně i francouzským Národním výborem generála Ch. de Gaulla.

16

Jech, K., Kaplan, K.: Dekrety prezidenta 1940 – 1945, Dokumenty, Nakladatelství Doplněk, Brno 2002, str. 11. Jech, K., Kaplan, K.: Dekrety prezidenta 1940 – 1945, Dokumenty, Nakladatelství Doplněk, Brno 2002, str. 12. 18 Spirit, M.: Tzv. Benešovy dekrety – předpoklady jejich vzniku a jejich důsledky, VSE Praha, Nakladatelství Oeconomica, 2004, str. 169. 19 Spirit, M.: Tzv. Benešovy dekrety – předpoklady jejich vzniku a jejich důsledky, VSE Praha, Nakladatelství Oeconomica, 2004, str. 170. 17

17

18. července 1941 byla uznána de iure SSSR a ještě týţ den byla uznána de iure Velkou Británií. 31. července uznaly exilovou vládu jako vládu „prozatímní“ Spojené státy. K definitivnímu uznání státního zřízení ČSR v emigraci vládou USA došlo aţ v říjnu roku 1942.20 Od okamţiku mezinárodního uznání a vytvoření vlády představoval zahraniční odboj československý stát.

20

Jech, K., Kaplan, K.: Dekrety prezidenta 1940 – 1945, Dokumenty, Nakladatelství Doplněk, Brno 2002, str. 15.

18

2.2. Prezident republiky Prezident republiky byl jedním z orgánů prozatímního zřízení, tuto funkci vykonával Dr. Edvard Beneš. Podle ústavní listiny z roku 1920 (§56) byl prezident volen Národním shromáţděním. V době okupace nebylo národní shromáţdění k dispozici, proto, kdyţ jiné moţnosti nebyly, ustanovil se E. Beneš sám a vycházel zřejmě podle J. Kuklíka z podobného uspořádání polských exilových orgánů, a také z podpory domácího i zahraničního odboje.21 Dále měl E. Beneš teorii, podle níţ byla jeho abdikace vynucena ze strany Německa. Spojil tak neplatnost své abdikace s teorií právní kontinuity Československé republiky, kterou zastával. Za dané situace nebylo jiné řešení a vzhledem k tomu, ţe prozatímnímu státnímu zřízení ČSR v emigraci se dostávalo domácího a celosvětového uznání, jako prezidenta ho podpořila mezinárodně uznávaná vláda i Státní rada, není důvod zpochybňovat legitimitu těchto orgánů a jejich politických i právních závěrů. Všechny „Dekrety prezidenta z let 19401945“ byly dodatečně ratihabovány Národním shromáţděním ČSR, i ty kterými byly ustanoveny nejvyšší státní orgány v exilu včetně E. Beneše jako prezidenta republiky od roku 1940.22 Na konci roku 1942, vypršela sedmiletá lhůta trvání prezidentského úřadu od voleb v roce 1935. Exilová vláda se rozhodla vydat zvláštní ústavní dekret, který měl doplnit Ústavu z roku 1920 a prodlouţit Benešovu funkci aţ do konce války. Dekret stanovil, ţe „nerozhodne-li osvobozený československý lid právoplatně jinak, budiž nová volba provedena dle předpisů Ústavní listiny co možná nejdříve, kterýkoli den po uzavření příměří mezi republikou Československou a Říší německou, nejpozději však v období mezi koncem třetího a šestého měsíce po podpisu příměří.“23 Nakonec toto vláda řešila vládním prohlášením Usnesením vlády z 3. prosince 1942. Stanovila, ţe Edvard Beneš zůstává ve funkci prezidenta do té doby, neţ bude moţná volba nového prezidenta, která bude provedena, jakmile bude moţno, aby se sešla volební schůze Národního shromáţdění.

21 22 23

Spirit, M.: Tzv. Benešovy dekrety – předpoklady jejich vzniku a jejich důsledky, VSE Praha, Nakladatelství Oeconomica, 2004, str. 172. Spirit, M.: Tzv. Benešovy dekrety – předpoklady jejich vzniku a jejich důsledky, VSE Praha, Nakladatelství Oeconomica, 2004, str. 174. Kuklík, J.: Mýty a realita tzv. „Benešových dekretů“, Dekrety prezidenta republiky 1940 -1945, Praha: Linde, 2002, str. 32.

19

2.3. Vláda Jak jiţ bylo uvedeno, jmenoval E. Beneš předsedou vlády Msgr. J. Šrámka a to 21. července 1940. O den později jmenoval s kontrasignací předsedy vlády i ostatní ministry a státní tajemníky. Základním právním přepisem, dle kterého se dále odvíjela další legislativní činnost, se stal Ústavní dekret č. 2/1940 Úředního věstníku čsl., o prozatímním výkonu moci zákonodárné ze dne 15. října §1) Dokud nebude možno provádět ustanovení hlavy druhé ústavní listiny z 29. února 1920 o moci zákonodárné, bude prezident republiky úkony, které mu ukládá par. 64 č. 1 a č. 3 úst. listiny, pokud k nim je zapotřebí souhlasu Národního shromáždění, vykonávat se souhlasem vlády. §2) Předpisy, jimiž se mění, ruší nebo nově vydávají zákony, budou vydávány po dobu platnosti zatímního státního zřízení v nezbytných případech prezidentem republiky k návrhu vlády ve formě dekretů, které spolupodepíše předseda vlády, respektive členové vlády pověření jejich výkony. §3) Výkonem tohoto dekretu, který nabude účinnosti dnem jeho podepsáním prezidentem republiky, se pověřuje celá vláda.24 Na prvním zasedání exilové vlády v červenci 1940, Beneš definoval poslání vlády v exilu. Připomněl ministrům, ţe úkolem vlády je pokračovat v tradicích první republiky a připravovat republiku novou, která se přizpůsobí novým poměrům jenţ vzniknou po válce. Tato vláda se měla starat o organizaci armády, řídit československé zastupitelské úřady, budovat správu prozatímního státního zřízení. Dále měla zahájit vláda přípravy na hospodářskou rekonstrukci a na další poválečné úkoly.

24

Jech, K., Kaplan, K.: Dekrety prezidenta 1940 – 1945, Dokumenty, Nakladatelství Doplněk, Brno 2002, str. 93.

20

2.4. Státní rada Dne 21. července 1940 byl vydán Ústavní dekret prezidenta republiky č. 1/1940 Úř. věst. čsl., ze dne 21. července 1940, o ustanovení Státní rady jako poradního sboru prozatímního státního zřízení ČSR. „§ 2) Státní rada má nejvýše 40 členů, jež jmenuje prezident vždy na dobu jednoho roku. § 4) Předsedu a tři místopředsedy Státní rady ustanovuje prezident republiky. Prezident svolává a uzavírá zasedání Státní rady. K účasti na jednání Státní rady jest její člen oprávněn, teprve když prezidentu republiky potvrdil přijetí mandátu spolu s písemným slibem tohoto znění: “Slibuji na svou čest a svědomí věrnost republice Československé a jejímu prozatímnímu státnímu zřízení uznanému na půdě spojenecké Anglie a slibuji, že budu svědomitě a nestranně vykonávati své povinnosti a plniti úkoly, které členu státní rady ukládá společný boj za plné osvobození vlasti a že ve válce proti nacismu a jeho spojencům vytrvám až do konečného vítězství. § 5) Prezidentu republiky náleží konečné schválení jednacího řádu, na němž se Státní rada usnese, i schválení pozdějších změn nebo dodatků. § 7) Státní rada jest posléze povinna podati v ustanovené lhůtě prezidentovi republiky nebo vládě poradní zprávu o otázce nebo věci, která jí byla prezidentem republiky nebo vládou předložena, může však též z vlastního podnětu podávati prezidentovi republiky nebo vládě memoranda ze všech oborů.“25 Ustanovením Státní rady splnil E. Beneš podmínky ministerstva zahraničních věcí Anglie, tzn., ţe zabezpečil spolupráci českých a slovenských politiků. Byli zde zastoupeni soc. demokrat R. Bechyně, slovenský agrárník dr. M. Hodţa a slovenský „hlinkovec“ Msgr. P. Macháček.26 Beneš předpokládal, ţe do Státní rady vstoupí i zástupci československých Němců, coţ se ale nepodařilo, protoţe jednání s W. Jakschem, sociálnědemokratickým antinacistou, představitelem protinacistické exilové německé emigrace, o vstupu do Státní rady ztroskotala. Státní rada mohla podávat poradní zprávy pouze o tom, co jí předloţí

25 26

Jech, K., Kaplan, K.: Dekrety prezidenta 1940 – 1945, Dokumenty, Nakladatelství Doplněk, Brno 2002, str. 15. Spirit, M.: Tzv. Benešovy dekrety – předpoklady jejich vzniku a jejich důsledky, VSE Praha, Nakladatelství Oeconomica, 2004, str. 175.

21

prezident nebo vláda k posouzení. K dalším jejím úkolům patřila omezená kontrola vlády a příprava poválečného zákonodárství. O činnosti Státní rady vycházely pravidelně Zprávy Státní rady, kde se uveřejňovaly právní normy, které upravovaly její činnost. Zprávy vycházely jednou za tři měsíce. Beneš povaţoval Státní radu za „symbol řádného parlamentního života“.27 Dne 16. ledna 1941 byl schválen jednací řád Státní rady, který přinesl její konečnou podobu a který vycházel z jednacího řádu sněmovny Národního shromáţdění a z dosavadních zkušeností Polské Národní rady. Po dvou letech fungování Státní rady a stabilizaci mezinárodněprávního postavení exilové vlády se začalo uvaţovat o posílení postavení Státní rady a o přiznání podílu na tvorbě dekretů. Ústavní dekret byl později novelizován ústavními dekrety č. 3/1942 a č. 12/1942 Úř. věst. čsl. Ústavní dekret rozšířil pravomoci Státní rady. Jednou z hlavních změn bylo stanovení povinnosti prezidenta, popřípadě vlády, vyţádání si od Státní rady poradní zprávy k osnovám všech připravovaných dekretů. Pokud se Státní rada ve stanovené lhůtě nevyjádřila, povaţoval se návrh za schválený. Trvání Státní rady bylo omezeno ústavním dekretem č. 13/1944 Úř. věst. čsl., ke dni kdy se ustanoví vláda se sídlem na území republiky. Zrušení Státní rady dnem 4. dubna 1945 oznámil předseda vlády vyhláškou č. 2/1945 Sb.

27

Kuklík, J.: Mýty a realita tzv. „Benešových dekretů“, Dekrety prezidenta republiky 1940 -1945, Praha: Linde, 2002, str. 48.

22

2.5. Právní rada Právní rada byla vytvořena 4. února 1942 rozhodnutím prezidenta republiky, nikoliv dekretem, ale na návrh vlády. Měla představovat orgán, který by nahrazoval Nejvyšší správní soud. Její posudky ovlivňovaly odbornou stránku normotvorby londýnské vlády, včetně dekretů prezidenta republiky.28 Její posudky si mohl vyţádat prezident republiky, nejvyšší účetní a kontrolní úřad nebo státní občan československé republiky, jehoţ práv se nařízení nebo rozhodnutí týká, na Právní radu se tak mohli obracet i českoslovenští stání občané se ţádostí o posudek, a to ve věcech správních rozhodnutí všech orgánů prozatímního zřízení. V dané konkrétní věci Právní rada vţdy vyslovila své stanovisko, zda se rozhodnutí shoduje či neshoduje s platným právním řádem československým. Právní rada se ve své činnosti řídila příslušnými předpisy o Nejvyšším správním soudu a jeho ustálenou judikaturou. Právní rada se významným způsobem podílela i na přípravě poválečného zákonodárství.29 Všechny své posudky vydávala tiskem ve zvláštní Sbírce posudků Právní rady státního zřízení československého. Činnost tohoto orgánu byla ukončena 22. února 1945.

28 29

Jech, K., Kaplan, K.: Dekrety prezidenta 1940 – 1945, Dokumenty, Nakladatelství Doplněk, Brno 2002, str. 18. Kuklík, J.: Mýty a realita tzv. „Benešových dekretů“, Dekrety prezidenta republiky 1940 -1945, Praha: Linde, 2002, str. 57.

23

2.6. Realizace dekretů Prozatímní státní zřízení v Londýně potřebovalo mít základ pro svoji činnost, jak vytvářet právní předpisy v exilu. Jejich vydávání je právem parlamentu, který zde neexistoval. Členové Právní rady a vlády doporučili svěřit zákonodárnou činnost v exilu prezidentu republiky v součinnosti s exilovou vládou. Vycházeli mj. ze zkušeností polských, belgických a nizozemských exilových orgánů, zejména pak z dekretů prezidenta polské republiky, které se staly podklady a vzory pro vypracování československé koncepce v exilu.30 Československo se dostalo do stavu ústavně právní nouze, který ústava předmnichovské republiky nepředvídala a který byl vyvolán zásahem zvenčí. Další inspirací měl být jiţ výše zmiňovaný ústavní zákon z tzv. 2. Republiky č. 330/1938 Sb., o zmocnění ke změnám ústavní listiny a ústavních zákonů republiky Československé a o mimořádné moci nařizovací z 15. prosince 1938 tzv. zmocňovací zákon.

V tomto zákoně byla likvidována parlamentní

demokracie, prezident a vláda získali široké pravomoci. Na tento ústavní zákon, se ale exilová vláda nechtěla odvolávat, protoţe připomínal nebo symbolizoval pomnichovskou republiku, a přijetí Mnichova nebylo pro tuto vládu přijatelné, proto se hledala spíše paralela a to i s ostatními vládami v exilu. Exilové státní zřízení nakonec zavedlo koncepci v září 1940. Prezident republiky vydává předpisy, jimţ se ruší, mění nebo se nově vydávají zákony ve formě dekretů na návrh vlády, to vše za spolupodpisu předsedy vlády a členů vlády, kteří jsou odpovědni za jejich provedení. Tato koncepce byla zavedena dekretem Ústavní dekret č. 2/1940 Úředního věstníku čsl., ze dne 15. října 1940, o prozatímním výkonu moci zákonodárné. Tento dekret také stanovil, ţe dekrety, kterými se mění, ruší nebo nově vydávají zákony, mají být vydávány jen v nezbytných případech. Důvodová zpráva vyslovila zásadu dodatečného schválení dekretů vydávaných v exilu nově ustanovenými a svobodně jednajícími československými ústavními orgány po návratu do vlasti.31 Byla vypracována směrnice pro způsob přijímání dekretů prezidenta republiky.32 Prezident nevydával dekrety z vlastní iniciativy, ale vţdy na návrh vlády. Vláda byla iniciátorem při předlohách dekretů, usnášela se o nich a předkládala je prezidentu k vyhlášení. Prezident vyjadřoval svá odlišná 30 31 32

Spirit, M.: Tzv. Benešovy dekrety – předpoklady jejich vzniku a jejich důsledky, VSE Praha, Nakladatelství Oeconomica, 2004, str. 181. Spirit, M.: Tzv. Benešovy dekrety – předpoklady jejich vzniku a jejich důsledky, VSE Praha, Nakladatelství Oeconomica, 2004, str. 182. Kuklík, J.: Mýty a realita tzv. „Benešových dekretů“, Dekrety prezidenta republiky 1940 -1945, Praha: Linde, 2002, str. 230.

24

stanoviska v dopisech vládě, ale nikdy nepostupoval v rozporu s rozhodnutím vlády. To, ţe byly dekrety vydávány k návrhu vlády, svědčí i uvozovací věta kaţdého dekretu: “K návrhu vlády ustanovuji:“ Státní rada vystupovala v pozici poradního orgánu prezidenta a nahrazovala tak normotvorný orgán Národního shromáţdění, podávala prezidentovi a exilové vládě poradní zprávy k tomu, co jí prezident předal k posouzení. Od počátku roku 1942 byl proces přijímání dekretů doplněn o jejich expertní posuzování Právní radou. Právní rada byl poradní a quasi soudní orgán, jeho úkolem bylo podávat právní posudky při přípravě osnov normativní aktů exilového státní zřízení.33 Od dubna 1945 byly, jestliţe měly platit i na Slovensku, vydávány po dohodě se Slovenskou národní radou. Slovenská národní rada nařízením č. 1 z 1. září 1944 stanovila, ţe vykonává celou zákonodárnou, vládní a výkonnou moc na Slovensku, a proto dekrety prezidenta, které měly platit i na Slovensku, musejí být vydávány po dohodě s ní.34 Na základě výše uvedeného je jasně vidět, ţe dekrety prezidenta republiky vydávané v londýnském exilu nebyly právním aktem jedné osoby. Naopak prezident Edvard Beneš se pro jejich vydávání snaţil získat podporu a odpovědnost mezinárodně uznávané exilové vlády, Státní rady a Právní rady. Všechny dekrety prezidenta republiky byly v roce 1945 dodatečně ratihabovány (schváleny) Prozatímním Národním shromáţděním a to Ústavní zákonem č. 57/1946 Sb. Ústavní zákon č. 57/1946 Sb. ze dne 28. března 1946, kterým se schvalují a prohlašují za zákon dekrety prezidenta republiky „Prozatímní Národní shromáždění republiky československé usneslo se na tomto ústavním zákoně: Článek I. (1) Prozatímní Národní shromáždění schvaluje a prohlašuje za zákon ústavní dekrety a dekrety presidenta republiky, vydané na základě § 2 ústavního dekretu presidenta republiky ze dne 15. října 1940, č. 2 Úř. věst. čsl. (č. 20/1945 Sb.), o prozatímním výkonu moci zákonodárné, a to včetně právě uvedeného ústavního dekretu, pokud se tak již nestalo. (2) Veškeré dekrety presidenta republiky jest považovati od jich počátku za zákon; ústavní dekrety, buďtež považovány za zákon ústavní.

33

Spirit, M.: Tzv. Benešovy dekrety – předpoklady jejich vzniku a jejich důsledky, VSE Praha, Nakladatelství Oeconomica, 2004, str. 176. 34 Jech, K., Kaplan, K.: Dekrety prezidenta 1940 – 1945, Dokumenty, Nakladatelství Doplněk, Brno 2002, str.17.

25

(3) Územní a časová platnost předpisů v předcházejících odstavcích uvedených zůstává beze změny. Článek II. Tím se provádí a mění čl. 5, odst. 1 a 2 ústavního dekretu presidenta republiky ze dne 3 srpna 1944, č. 11 Úř. věst. čsl., o obnovení právního pořádku, ve znění zákona ze dne 19 prosince 1945, č. 12 Sb. z roku 1946, jímž se schvalují, doplňují a mění předpisy o obnovení právního pořádku. Článek III. (1) Ústavní dekrety a dekrety presidenta republiky, uvedené v článku I, budou uveřejněny do 18 měsíců jako příloha Sbírky zákonů a nařízení republiky Československé, pokud nebyly v této sbírce již otištěny. (2) Tento ústavní zákon nabývá účinnosti dnem vyhlášení; provedou jej všichni členové vlády.“35 K publikaci dekretů byl určen „Ústřední věstník československý“, na základě nařízení vlády z 16. srpna 1940. Jeho vydání upravil dekret Dekret prezidenta republiky č. 4/1940 Úř. věst. čsl, ze dne 26. října 1940, jímţ se upravuje veřejné vyhlášení nově vydávaných právních ustanovení československé vlády. „§ 1) K veřejnému vyhlášení nově vydaných právních ustanovení československé vlády až do obnovení pravidelného ústavního života v Československé republice jest určen vedle Sbírky zákonů a nařízení (zák. č. 139/1919 a č. 500/1921) Ústřední věstník československý.“ § 3) Za den vyhlášení platí datum toho kterého čísla Věstníku. § 4) Pokud v dekretu prezidenta republika nebo v nařízení není nic jiného stanoveno, počíná se jeho účinnost 30 dnů po vyhlášení (§ 3).“36 Vláda vydávala dekrety ústavní, coţ znamenalo, ţe v dekretu byla upravena otázka, která doplňuje nebo mění ustanovení ústavní listiny z roku 1920. Vedle těchto byly vydávány

35

http://cs.wikisource.org/wiki/%C3%9Astavn%C3%AD_z%C3%A1kon,_kter%C3%BDm_se_schvaluj%C3%AD_d ekrety_presidenta_republiky 36 Jech, K., Kaplan, K.: Dekrety prezidenta 1940 – 1945, Dokumenty, Nakladatelství Doplněk, Brno 2002, str. 95.

26

i běţné dekrety. Podle práva státního zřízení československého, nemá ústavní dekret větší normativní sílu neţ dekret, který není označen jako ústavní. Dekretální novotvorba, která byla uskutečňována dekrety prezidenta republiky je součást právního řádu Československa.37 Tato forma normotvorby byla vynucena německou agresí, která vyvolala válku, a tak nebylo moţno postupovat, tak jak předpokládala ústava. Dekrety byly vydávány v době branné pohotovosti státu, který byl vyhlášen vyhláškou č. 183 Sb. ze dne 23. září 1938 a byl ukončen ke dni 31. prosince 1945 vládní vyhláškou č. 162/1945 Sb. V průběhu války bylo na našem území pouţíváno dvojí právo, a to právo zavedené Hitlerem a právo vytvořené československou vládou v Londýně, jeţ bylo postavené na základech demokratického práva první republiky. V tomto boji práv nakonec zvítězilo právo dekretů a tato skutečnost byla vyjádřena v ústavním dekretu č. 11/1944 Úř. věst., o obnovení právního pořádku. Vydávání dekretů bylo časově omezeno na dobu války a poté podléhalo schválení Národním shromáţděním, výše uvedeným ústavní zákon č. 57/1946 Sb. Postup londýnské vlády a Státní rady nebyl jen československou zvláštností. Podobně postupovaly i vlády ostatních exilových vlád - polské, řecké, norské, holandské, belgické, lucemburské nebo francouzské. Prezident vydal v letech 1940 – 1945 celkem 142 dekretů. V exilovém věstníku jich vyšlo 44, z toho 9 bylo ústavních. Po návratu do vlasti jich bylo vydáno celkem 98, včetně 6 ústavních.

Dekrety pokrývaly celou řadu oblastí, například státní instituce, právní řád,

územně právní uspořádání, majetková práva, vlastnická práva, daňové, měnové, ekonomické záleţitosti, oblast kultury, školství aj. Proto je mylná domněnka, ţe dekrety prezidenta republiky pejorativně nazývány „Benešovy dekrety“, jsou spojeny pouze s problematikou odsunu. O odsunu se zmiňuji v jiné kapitole. Myslím si, ţe dekrety je nutné vnímat a hodnotit ne dle dnešních hodnot, ale v souvislostech spojených s druhou světovou válkou.

37

Jech, K., Kaplan, K.: Dekrety prezidenta 1940 – 1945, Dokumenty, Nakladatelství Doplněk, Brno 2002, str. 37.

27

3. Dekrety vydané v Anglii za války V zahraničí (Paříţi a Londýně) bylo od 21. července do března 1945 vydáno 44 dekretů prezidenta republiky.38 Zde jde vidět, ţe byla dodrţena zásada uvedena v dekretu č. 2/1940, aby dekrety byly vydávány jen v nezbytných případech. Velká část těchto dekretů se týkala aktuální činnosti zahraničního odboje, vedení války, polních soudů, státních rozpočtů. Část těchto dekretů vytvářela podmínky pro poválečný vývoj. K dekretům té doby patří například: Ústavní dekret prezidenta republiky č. 1/1940 Úř. věst. čsl., ze dne 21. července 1940 o ustavení Státní rady jako poradního sboru prozatímního státního zřízení ČSR. Tento dekret byl datován 21. července 1940 ačkoliv ho prezident vydal aţ po podpisu dekretu č. 2/1940. Ústavní dekret prezidenta republiky č. 2/1940 Úř. věst. čsl., ze dne 15. října 1940 o prozatímním výkonu moci zákonodárné. Prvními dvěma dekrety ustavil Dr. Beneš exilovou vládu, Státní radu jako poradní sbor a sám sebe jako prezidenta. Po celou dobu, kdy neexistoval československý parlament, do 28. října 1945, nahrazovaly dekrety řádné zákony. V letech 1944 a na začátku roku 1945 byla vydána řada důleţitých dekretů prezidenta republiky k zajištění obnovy Československa. Ústavní dekret prezidenta republiky č. 10/1944 Úř. věst. čsl, ze dne 3. srpna 1944 o dočasné správě osvobozeného území Republiky československé Na základě tohoto dekretu bude vykonávat správu osvobozeného území, neţ se na území republiky vrátí sídlo československé vlády, Úřad pro správu osvobozeného území vedený vládním delegátem, který bude jmenován a odvolán na návrh vlády prezidentem republiky. Tento dekret byl vydán na základě smlouvy se SSSR o správě osvobozeného území ze dne 8. května 1944.39

38 39

Spirit, M.: Tzv. Benešovy dekrety – předpoklady jejich vzniku a jejich důsledky, VSE Praha, Nakladatelství Oeconomica, 2004, str. 186 Kuklík, J.: Mýty a realita tzv. „Benešových dekretů“, Dekrety prezidenta republiky 1940 -1945, Praha: Linde, 2002, str. 148.

28

Ústavní dekret prezidenta republiky č. 11/1944 Úř. věst. čsl., ze dne 3. srpna 1944 o obnovení právního pořádku. Tento dekret stanovil v prvním oddílu – O předpisech domácích, ţe „1) Ústavní a jiné právní předpisy československého státu, vydané do 29. září 1938 včetně, pocházejí ze svobodné vůle československého lidu a jsou československý právní řád. 2) Předpisy vydané v oblasti tohoto řádu v době, kdy československý lid byl zbaven své svobody (doba nesvobody), nejsou součástí československého právního řádu. Doba nesvobody jest doba od dne 30. září 1938 až do dne, který bude určen vládním nařízením.“40 Právem tedy zůstávají československé předpisy vydané do 29. září 1938 a předpisy zahraničního odboje, a né právo cizí, ať jiţ právo nacistické nebo předpisy vytvořené dočasně na československém území v době nesvobody. Konec nesvobody byl později určen nařízením vlády z 27. července 1945 č. 31/1945 Sb., a to na den 4. května 1945.41 Do doby, neţ budou v platnosti nové zákony, bylo moţné na přechodnou dobu dle uvedeného dekretu Hlava I Článek 2 i nadále pouţívat předpisy z doby nesvobody, které nebyly v rozporu s československou ústavní listinou z roku 1920. Nepřipouštělo se však pouţívání předpisů občanského a rodinného práva z tohoto období. Ústavní dekret o obnovení právního pořádku v oddílu druhém „O předpisech státního zřízení zahraničního“ také potvrdil zásadu, ţe všechny předpisy exilového státního zřízení podléhají dodatečnému schválení (ratihabici) příslušnými ústavními činiteli. Pro případ, ţe by k ratihabici dekretů nedošlo, pozbývají platnosti šest měsíců po dni, kdy se sejde Národní shromáţdění, nebudou-li jiţ dříve zrušeny nebo změněny, nebo jako zákony znovu usneseny nebo vyhlášeny. Zvláštní podmínky stanovil ústavní dekret prezidenta republiky pro trestní rozsudky, Hlava II oddíl druhý, které byly vydávány v době nesvobody. Za nicotné prohlásil ty rozsudky, jimiţ byl někdo uznán vinným a odsouzen za skutek, který nebyl trestný podle československého práva nebo pokud byly trestné činy spáchány s úmyslem přispět k osvobození Československa. Byl-li někdo uznán vinným skutkem, který byl trestný podle československého práva a byl odsouzen k přísnějšímu trestu, neţ ukládalo československé právo, tento rozsudek se z moci úřední změní, aby odpovídal československému trestnímu právu. Ústavní dekret prezidenta republiky o obnovení právního pořádku a ostatní navazující normy vydané jiţ na osvobozeném území Prozatímním Národním shromáţděním, měl za úkol zajistit, aby v ČSR po osvobození

40 41

Jech, K., Kaplan, K.: Dekrety prezidenta 1940 – 1945, Dokumenty, Nakladatelství Doplněk, Brno 2002, str. 97. Spirit, M.: Tzv. Benešovy dekrety – předpoklady jejich vzniku a jejich důsledky, VSE Praha, Nakladatelství Oeconomica, 2004, str. 186.

29

nezavládl právní chaos a nejistota, a aby byla zajištěna preference demokratického československého předmnichovského práva ve spojení s dekrety prezidenta republiky před právem pomnichovským, resp. Protektorátním a právem tzv. Slovenského štátu. Výše uvedený dekret, byl novelizován zákonem Prozatímního Národního shromáţdění č. 12/1946 Sb. ze dne 19. prosince 1945, kterým se schvalují, doplňují a mění předpisy o obnovení právního pořádku. Dalším dekretem byl, Ústavní dekret prezidenta republiky č. 18/1944 Úř. věst. čsl., ze dne 4. prosince o národních výborech a prozatímním Národním shromáţdění. Článek 1 „Na území Československé republiky, které bude osvobozeno od nepřítele, buďtež na základě voleb ustaveny národní výbory, a to místní, okresní a zemské, jakéžto prozatímní orgány veřejné správy ve všech jejích oborech. Jakožto orgány státní správy národní výbory budou podřízeny vládě.“ Článek 2 „Z národních výborů na základě voleb vzejde prozatímní Národní shromáždění jakožto prozatímní orgán zákonodárný, jemuž bude odpovědna vláda. Jeho složení způsob jeho vzniku a jeho působnost stanoví zvláštní dekret.42 Působnost dekretu č. 18/1944 Úř. věst. byla stanovena v jeho preambuli na „přechodné období“, které je definováno v článku 5. Předpokládalo se, ţe národní výbory budou plnit svou funkci jen na „přechodné období“, jehoţ konec určí řádně zvolené Národní shromáţdění. Z tzv. „londýnského období“ je třeba uvést další dekrety a to Ústavní dekret prezidenta republiky č. 3/1945 Úř. věst. čsl., ze dne 22. února 1945 o výkonu moci zákonodárné v přechodném období Dekret zmocňoval dále prezidenta republiky k vydávání dekretů na osvobozeném území republiky a to podle ústavního dekretu č. 3 o prozatímní moci zákonodárné ze dne 15. října 1940, a to aţ do doby neţ bude ustanoveno Prozatímní Národní shromáţdění. Dále nemusel ţádat o poradní správu Státní radu, která zanikla s přechodem státního zřízení z Londýna na osvobozené území. Dekret prezidenta republiky č. 6/1945 Úř. věst. čsl., ze dne 1. února 1945 o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech.

42

Jech, K., Kaplan, K.: Dekrety prezidenta 1940 – 1945, Dokumenty, Nakladatelství Doplněk, Brno 2002, str.126.

30

Dekret byl připravován v Londýně a velmi dlouho projednáván. V osvobozené republice byl nahrazen stejně pojmenovaným dekretem č. 16/1945 Sb. tzv. velký retribuční dekret. Rozdíl mezi dekrety byl např. v přísnějším postihu udavačství, neţ v londýnském dekretu a další změnou bylo, ţe londýnský dekret se vztahoval na celou republiku a poválečný dekret platil jen v Čechách a na Moravě. Na Slovensku platilo nařízení č. 33/1945 Sb. n. SNR. V době působnosti exilové vlády byly vydány i dekrety s ekonomickou a finanční tématikou. Tyto dekrety měly zajistit obnovu ekonomických poměrů v Československu ihned po válce. Kaţdoročně byl vydáván dekret, který stanovil státní rozpočet a v roce 1944, po té co byly vydány dekrety upravující základní normy pro obnovu ústavního systému a právního řádu obnoveného Československa, podepsal E. Beneš první sérii tzv. „hospodářských a finančních dekretů“. Sem patří tyto dekrety: Dekret ze dne 12. listopadu 1944 o správě měny a vydávání platidel na osvobozeném území Dekret ze dne 12. listopadu 1944 o zatímním vedení státního hospodářství a přechodné úpravě sluţby státního dluhu Dekret ze dne 5. března 1945 o finančních a měnových opatřeních v době přechodné Dekret prezidenta republiky č. 2/1945 Úř. věst. čsl., ze dne 1. února 1945 o mimořádných opatřeních pro zajištění hospodářského ţivota na osvobozeném území §1 (1) Jakékoliv majetkové převody a jakákoliv majetkoprávní jednání, ať se týkají majetku movitého či nemovitého, veřejného či soukromého, jsou neplatná, pokud byla uzavřena po 29. září 1938 pod tlakem okupace nebo národní, rasové nebo politické perzekuce. (2) Dalšími dekrety (zákony) bude stanoveno, jaké jsou důsledky pro ty, kdož jednali v dobré víře, nebo tam, kde původní stav nemůže být obnoven. §2 Veškerý nepřátelský majetek na území republiky Československé, ať veřejný nebo soukromý, budiž zajištěn. §3 (1) V přechodném období budiž zatímní správa zavedena:

31

do závodů, podniků a majetkových podstat, které jsou ve vlastnictví, v držbě nebo správě osob státně nespolehlivých, do závodů, podniků a majetkových podstat opuštěných.43 Tento dekret, dotýkající se téměř všech stránek hospodářského ţivota, byl pouze předznamenáním rozsáhlých příprav k budoucím zásahům do národního hospodářství po skončení války. Dekret byl po osvobození nahrazen dekretem prezidenta republiky č. 5/1945 z 19. května 1945 o neplatnosti některých majetkově právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organizací a ústavů.

43

Jech, K., Kaplan, K.: Dekrety prezidenta 1940 – 1945, Dokumenty, Nakladatelství Doplněk, Brno 2002, str. 148.

32

4. Dekrety vydané po válce Druhé období dekretální normotvorby započalo na území Československa v dubnu 1945 a trvalo do 27. října 1945. Bylo vydáno 98 dekretů, které se týkaly změněné státoprávní i vnitropolitické situace. Pokud měly platit na Slovensku, musely být vydávány se souhlasem Slovenské národní rady.44 V této době se sníţil vliv prezidenta republiky na obsah dekretů. Byla zrušena Státní i Právní rada. Dekrety v osvobozeném Československu je moţné rozdělit do několika skupin a to na dekrety, jeţ se týkaly oblasti školství, byla zaloţena řada vysokých škol, AMU, Vysoká škola politická a sociální, pobočky lékařských fakult v Plzni a v Hradci Králové, dále bylo rozhodnuto o vzdělání učitelů a bylo zrušeno školné na státních školách. Na druhé straně byly zrušeny německé vysoké školy a byly zrušeny rovněţ veškeré právní akty vydané těmito školami, byly zrušeny i všechny dosaţené tituly na nich dosaţené. Dále byl dekrety zřízen Státní orchestr České filharmonie. Další skupinu dekretů tvořily dekrety, které měly odčinit křivdy spáchané německou okupací a další asi největší skupinu tvořily dekrety konfiskační a dekrety, kterými se prováděla ustanovení o odsunu německé menšiny z Československa. Mnoho dekretů se týkalo Němců, Maďarů a zrádců. Dekrety reagovaly na rozhodnutí Spojenců a uskutečňovaly téţ cíle Košického vládního programu, vyhlášeného dne 5. dubna 1945 novou československou vládou. V ekonomické části zdůrazňoval vládní program několik hlavních úkolů – urychleně obnovit národní hospodářství zpustošené během války, poloţit základy nové sociální politiky „ve prospěch všech vrstev pracujícího lidu“ a bezodkladně zajistit a pod národní správu převést majetek zrádců (dokument hovořil o majetku

„Němců,

Maďarů,

zrádců

a

kolaborantů“

s

výjimkou

německých

a

maďarských antifašistů).45 Protoţe na území Československa bylo vydáno velké mnoţství dekretů, ráda bych se věnovala jen některým z nich.

4.1. Retribuční dekrety Dekret prezidenta republiky č. 16/1945 Sb., ze dne 19. června 1945, o potrestání nacistických zločinců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech (tzv. velký retribuční dekret)

44

Spirit, M.: Tzv. Benešovy dekrety – předpoklady jejich vzniku a jejich důsledky, VSE Praha, Nakladatelství Oeconomica, 2004, str. 187. 45 cs.wikipedia.org./wiki/košický-vládní-program

33

Tento dekret se stal hlavním pramenem práva v oblasti retribucí. Platil pouze v českých zemích. Na Slovensku platilo nařízení SNR č. 33/1945 Sb. o potrestání fašistických zločinců a okupantů, zločinců a kolaborantů a o zřízení lidového soudnictví. Slovensko nerespektovalo ustanovení Košického vládního programu, ţe pro stíhání zrádců a kolaborantů bude slouţit jiţ vydaný a výše citovaný dekret prezidenta republiky č. 6/1945 Úř. věst. čsl. vydaný v Londýně. Základem velkého retribučního dekretu bylo stanovení přísnějších trestů pro zde uvedené trestné činy spáchané v době zvýšeného ohroţení republiky dle §18 dekretu46, neţ byly stanoveny v předmnichovském trestním právu především v zákoně na ochranu republiky ze dne 19. března 1923, č. 50 Sb. Hlavní změnou bylo však prolomení zásady retroaktivity (zpětné působnosti) trestně právních norem. Zločiny byly podle velkého retribučního dekretu prohlášeny za nepromlčitelné. Dekret byl uvozen nezvyklou preambulí, která měla ukázat, proč jsou stanovena tak přísná pravidla k potrestání zločinců, zrádců a jejich pomahačů: „ O přísnou spravedlnost volají neslýchané zločiny, kterých se dopustili nacisté a jejich zrádní spoluviníci na Československu. Porobení vlasti, vraždění, zotročování, loupení a ponižování, jehož obětí byl československý lid, a všechna ta stupňovaná německá zvěrstva, kterým bohužel pomáhali anebo asistovali i zpronevěřivší se občasné českoslovenští, z nichž někteří zneužili při tom i vysokých úřadů, mandátů nebo hodností, musí dojíti zaslouženého trestu bez průtahů, aby nacistické a fašistické zlo bylo vyvráceno z kořene. Proto ustanovuji k návrhu vlády takto:“47 Dekret pojednával celkem o jedenácti zločinech, které byly rozděleny do čtyř kategorií: zločiny proti státu (§§1-4), zločiny proti osobám (§§5-7), zločiny proti majetku (§§8-10) a udavačství (§11). Zločiny proti státu se týkaly hlavně úkladů o republiku, které se trestaly smrtí. Dále to byly přípravy úkladů, ohroţení bezpečnosti republiky, zrady státního tajemství, vojenské zrady a násilí proti ústavním činitelům, kde byly trestní sazby od dvaceti let aţ doţivotí a za okolnosti zvláště přitěţující smrtí. Toto bylo obsaţeno v §1. V §2 pak bylo jako trestný čin povaţováno členství v uvedených organizacích (SS, FS, Rodobrana aj.). Zde se tresty pohybovaly od pěti do dvaceti let, nebo aţ na doţivotí. Od pěti do deseti let mohl být

46 47

Jech, K., Kaplan, K.: Dekrety prezidenta 1940 – 1945, Dokumenty, Nakladatelství Doplněk, Brno 2002, str. 237. Jech, K., Kaplan, K.: Dekrety prezidenta 1940 – 1945, Dokumenty, Nakladatelství Doplněk, Brno 2002, str. 237.

34

potrestán českoslovanský občan, který v době ohroţení republiky rozvracel v zahraničí hnutí k jejímu osvobození. Zločiny proti osobám. Dekret vycházel do značné míry ze starého rakouského trestního zákona ze dne 27. května 1852, respektive z trestního zákona 1878. Zde byly postihovány násilné zločiny, jako jsou loupeţ, ublíţení na zdraví, vraţda, zabití a těţké poškození na těle. Stíhán bude ten, kdo se těchto zločinů dopustil ve sluţbách nebo v zájmu Německa, nebo jeho spojenců, nebo republice nepřátelského hnutí, jeho organizací, či členů. Stanovil sazby od deseti let aţ po trest smrti. Dále byl stíhán ten, kdo nařídil nebo organizoval nucené práce ve prospěch Německé říše. Taktéţ byl stíhán ten, kdo zavinil ztrátu svobody obyvatele republiky. Tresty zde byly od dvaceti let aţ po doţivotí, nebo případně trest smrti. V majetkové oblasti postihoval dekret poškození majetku, ţhářství, loupeţ či násilné vpadnutí do cizího statku. Dekret také umoţňoval potrestání osob §9, které přispěli ke konfiskaci majetku československého státu či jeho občanů, a to od deseti do dvaceti let, ale bylo moţné uloţit aţ na doţivotí. Trestný čin udavačství jako jediný ze všech výše uvedených nebyl obsaţený v „londýnské verzi“ tohoto dekretu. „Kdo v době zvýšeného ohrožení republiky ve službách nebo v zájmu nepřítele, nebo využívaje situace přivoděné nepřátelskou okupací jiného pro nějakou skutečnou nebo vymyšlenou činnost udal, trestá se za zločin těžkým žalářem od pěti do deseti let. Zavinil-li však udavač svým udáním ztrátu svobody československého občana, trestá se těžkým žalářem od deseti do dvaceti let. Mělo-li udání za přímý nebo nepřímý následek ztrátu svobody většího počtu lidí nebo těžkou újmu na zdraví, trestá se doživotním žalářem, mělo-li za následek něčí smrt, trestá se smrtí.“48 Podle tohoto dekretu mohli být stíháni nejen českoslovenští občané, ale i cizinci dle §12. Zvláštním druhem trestu podle Velkého retribučního dekretu se stalo tzv. „pozbytí občanské cti“ a to na určitou dobu nebo navţdy. Pozbytí občanské cti znamenalo například trvalou ztrátu vyznamenání, řádů a čestných odznaků, ztrátu práva volit a být volen, ztrátu práva zastávat funkce ve sdruţeních, ztrátu způsobilosti být zaměstnavatelem nebo spolu zaměstnavatelem, vedoucím úředníkem, vydavatelem či redaktorem novin.

48

Jech, K., Kaplan, K.: Dekrety prezidenta 1940 – 1945, Dokumenty, Nakladatelství Doplněk, Brno 2002, str. 241.

35

Druhou část Velkého retribučního dekretu tvořila ustanovení o mimořádných lidových soudech. V §22 se mluví o sloţení a sídle mimořádných soudů. Ty soudily v pětičlenných senátech, v jejich čele stál jeden profesionální soudce a čtyři soudci z lidu, kteří byli navrhováni okresními národními výbory. Soudy se zřídily v sídlech krajských soudů, ale senát můţe zasedat, je-li to potřeba, v kterémkoliv místě soudního obvodu. Řízení před mimořádným lidovým soudem se zahajuje na návrh veřejného ţalobce, který je jmenován vládou, resp. ministrem spravedlnosti pro určité období, nebo určité případy, nebo pro celou dobu činnosti tohoto soudu. Řízení proti jednotlivému obţalovanému nesmělo trvat déle neţ 3 dny. Rozsudek se vyhlašoval ihned na veřejném zasedání. Dále § 31 stanovil, ţe opravné prostředky nebyly přípustné, ţádost o milost nemá odkladného účinku. Trest smrti se vykonával zpravidla do dvou hodin po vyhlášení rozsudku. Tento akt odplaty bývá často vnímán jako nespravedlivý a politicky zneuţitý. Právník Jan Kuklík z Právnické fakulty Univerzity Karlovy k tomu např. ve své rozhovoru na ČT 24 uvádí: „Je nutné odlišit od sebe jednotlivé kategorie. V zásadě obecnější shoda panovala na potrestání válečných zločinců. Tam ta práce především mimořádných lidových soudů byla v rámci

dobových

standardů

a

srovnatelná

s jinými

státy.

Problematičtější je rozhodování Národního soudu. Především v případech představitelů vlády druhé republiky a protektorátních vlád existovaly velmi silné politické tlaky a to rozhodování bývá

v některých

případech

zpochybňováno.

Největšímu tlaku ze strany politických stran ale byly vystaveny případy řešené podle malého retribučního dekretu. Tam je vyloženě možné najít celou řadu případů, kdy mohlo dojít ke zneužití právní normy k likvidování politických oponentů nebo osob, na jejichž majetku byl zájem. Malý retribuční dekret byl používán ještě v předvolebním boji v roce 1946, pak byl používán například při rozšiřování národních správ, znárodňování a tak dále. Možnost zneužití malého retribučního dekretu byla tedy rozhodně větší než u velkého retribučního dekretu.“49 Zvláště ve svých počátcích rozhodovaly lidové soudy nemilosrdně. Během měsíců před 1. 10. 1945 bylo odsouzeno 97% obţalovaných z těch, jejichţ proces skončil konečným rozhodnutím. Téměř kaţdý osmý odsouzený byl odsouzen k trestu smrti. Ministr spravedlnosti P. Drtina sdělil v květnu 1947 Ústavodárnému národnímu shromáţdění, ţe

49

www.ceskatelevize.cz/ct24/exkluzivně-na-ct24/osobnosti-na-ct24/109728-lidove-soudy-a-popravy/

36

„V době platnosti retribučních dekretů došlo veřejným žalobcům u všech 24 mimořádných lidových soudů celkem 132.549 trestních oznámení a spisů, z čehož vyřídili 130.114 případů, takže státní zastupitelství postoupila po skončení účinnosti retribučních dekretů toliko 2345 nevyřízených případů. Ve 40.534 případech bylo pro nedostatek usvědčujících důkazů upuštěno od dalšího stíhání pro zločiny podle retribučního dekretu. Tyto případy však byly z valné většiny předmětem trestního stíhání před okresními národními výbory podle tzv. malého retribučního zákona (č. 138/1945). Ve 14.879 případech bylo upuštěno od dalšího stíhání ve smyslu § 34 c) tr.z., a to v souhlase s příslušnými okresními národními výbory, aby umožněn byl nezbytný odsun Němců a repatriace jiných státních příslušníků. Ve 31.793 případech došlo ku přerušení trestního řízení, poněvadž pachatel byl neznámého pobytu (většinou Němci uprchlí do Říše) nebo poněvadž pachatel zemřel. Podle vynesených rozsudků bylo 713 osob odsouzeno k trestu smrti, z toho bylo 475 Němců a 234 Čechů, a 741 osob bylo odsouzeno k doživotnímu těžkému žaláři, z čehož bylo 443 Němců, 293 Čechů. K dočasnému trestu na svobodě bylo odsouzeno celkem 19.888 osob, kterým byl uložen trest na svobodě v trvání celkem 206.334 let, tedy každému z těchto odsouzených byl průměrně uložen trest v trvání přes 10 let. Téměř ve všech případech, v nichž došlo k uložení trestu na svobodě, bylo odsouzeným uloženo, že celý trest nebo značnou část trestu odpykají ve zvláštních nucených pracovních oddílech.50 Dále Drtina vyslovil přání: "aby již nikdy náš národ a náš stát nebyl vystaven podobné situaci "a "že je to také naposled v historii tohoto národa, aby musil jeho zákonodárný sbor jednat o souzení válečných vin a válečných viníků, zrádců a kolaborantů". Dekret prezidenta republiky č. 17/1945 Sb., ze dne 19. června 1945, o Národním soudu O funkci Národního soudu bylo rozhodnutu jiţ na zasedání vlády v Košicích dne 5. dubna 1945 v Košickém vládním programu.

50

www.ceskenarodnilisty.cz/clanky/z-projevu-dr-prokopa-drtiny-ministra-spravedlnosti.html

37

„Jako velezrádce republiky postaví vláda před Národní soud protektorátního prezidenta Háchu a všechny členy Beranovy vlády, kteří dali souhlas k Háchovu podpisu tzv. berlínské smlouvy z 15. března 1939 a kteří vítali Hitlera při příchodu do Prahy 16. března 1939. Vláda se postará, aby byli postaveni před soud všichni členové protektorátních vlád od 16. března 1939 stejně jako Tiso a členové tzv. slovenských vlád od 14. března 1939, jakož i tzv. slovenského sněmu. Dále političtí a úřední pomocníci Háchy, jakož i odpovědní vedoucí úředníci protektorátní správy. Zúčtováno bude se zrádnými novináři, kteří se zaprodali a sloužili Němcům. Stíháni budou funkcionáři “Kuratoria pro výchovu české……….“51 Národní soud měl fungovat jako soud trestní a jako soud čestný (§1 odst. 2 dekretu). Národní soud fungoval v případech zvlášť vyjmenovaných osob v §2 dekretu. Byl to státní prezident – E. Hácha, členové protektorátní vlád, ústředního vedení Vlajky, Kuratoria pro výchovu mládeţe, činovníci České ligy proti bolševismu, vedoucí představitelé Národní odborové ústředny zaměstnanců, významní novináři, úředníci i průmyslníci. Ti budou souzeni Národním soudem jakoţto soudem trestním. Osoby označené v §2 budou souzeny jako soudem čestným, pokud se nedopustily trestních činů, ale nechovaly se po 21. květnu 1945 tak, jak se slušelo na věrné a statečné občany československé (§4 dekretu). Národní soud projednal celkem 36 ţalob proti 80 osobám a v dalších třech případech působil jako soud čestný. Celkem bylo 65 osob odsouzeno, 15 osvobozeno. Bylo vyneseno 18 trestů smrti (z toho 3 osoby dostaly milost) a 8 doţivotních trestů, 5 osob bylo odsouzeno v nepřítomnosti a 4 obţalovaní byli uznáni vinnými, ale podle § 16 retribučního dekretu bylo upuštěno od jejich potrestání. Přehled o celkových výsledcích činnosti mimořádných lidových soudů (včetně soudu národního) podal ministr Drtina aţ 29. května 1947 ve sněmovně Ústavního Národního shromáţdění.52 Dekret prezidenta republiky č. 138/1945 Sb., ze dne 27. Října 1945, o trestání některých provinění proti národní cti (tzv. malý retribuční dekret) Účelem malého dekretu bylo umoţnit stíhání a potrestání i méně závaţných činů, neţ jakými se zabývaly mimořádné lidové soudy. Na rozdíl od mimořádných lidových soudů a Národního soudu nespadal malý retribuční dekret do trestního práva, ale do práva správního. Podle tohoto dekretu neukládaly tresty soudy, ale okresní národní výbory.

51 52

cs.wikipedia.org./wiki/košický-vládní-program nassmer.blogspot.com/2010/05/narodni-soud-1511946-451947.html

38

„§ 1 (1) – Kdo v době zvýšeného ohrožení republiky nepřístojným chováním, urážejícím národní cítění českého nebo slovenského lidu, vzbudil veřejné pohoršení, bude potrestán – nejde-li o čin soudně trestný – okresním národním výborem vězením do jednoho roku nebo pokutou do 1 000 000 Kč nebo veřejným pokáráním nebo dvěma nebo všemi těmito tresty.“53 Jako prováděcí předpis byla vydána Směrnice ministerstva vnitra ze dne 26. listopadu 1945 č. 607/194554, kde byla uvedena provinění proti národní cti a dále obsahovala Seznam fašistických organizací. Za „nepřístojné chování“ dle § 1 odst. 1 se povaţovalo: -

dobrovolné se přihlášení k německé nebo maďarské národnosti,

-

politická spolupráce s Němci nebo Maďary, jakoţ i členství ve fašistických organizacích, jednal-li pachatel s obzvláštní horlivostí, překročuje tak ve značné míře normální rámec svých členských povinností,

-

vědomé podporování odnárodňovacích snah Němců nebo Maďarů,

-

propagace, obhajování, vychvalování nebo podpora nacismu, fašismu nebo antisemitismu,

-

schvalování, podpora nebo obhajování nepřátelských projevů nebo činů nacistů, fašistů a českých nebo slovenských zrádců,

-

odborná spolupráce s Němci, Maďary a s českými nebo slovenskými zrádci přesahující meze průměrného nařízení výkonu,

-

ucházení se o vyznamenání, povýšení, odměny, sluţby či jiné výhody u německých nebo maďarských úřadů nebo funkcionářů,

-

poskytnutí úplat a různých jiných výhod okupantům,

-

zneuţívání postavení na vedoucím místě dosaţeného pomocí okupantů, k získání nebo zabezpečení osobního prospěchu přisluhováním okupantům na úkor podřízených,

-

týrání, uráţení nebo terorizování Čechů a Slováků, spáchané ve sluţbách nebo v zájmu okupantů nebo ve snaze zalíbit se jim55

Většina těchto provinění byla podobná zločinům dle Velkého retribučního dekretu, ale v porovnání s ním zde byl menší stupeň společenské nebezpečnosti. Na rozdíl od Velkého

53

Jech, K., Kaplan, K.: Dekrety prezidenta 1940 – 1945, Dokumenty, Nakladatelství Doplněk, Brno 2002, str. 946. Směrnice ministra vnitra, ze dne 26. 11. 1945, č.j. B-2220-23/11-45-I/2. 55 Jech, K., Kaplan, K.: Dekrety prezidenta 1940 – 1945, Dokumenty, Nakladatelství Doplněk, Brno 2002, str. 205206. 54

39

retribučního dekretu, bylo moţné se v případě Malého retribučního dekretu proti rozhodnutí komise Okresního národního výboru odvolat k příslušnému Zemskému národnímu výboru v Praze a Brně. Odvolání sice nemělo odkladný účinek, avšak odsouzený mohl hledat ochranu u Nejvyššího správního soudu.

4.2. Dekrety konfiskační a znárodňovací Konfiskace a znárodnění majetku osob německé národnosti byla provedena na základě níţe popsaných dekretů prezidenta republiky. Znárodnění klíčových odvětví národního hospodářství bylo diskutováno jiţ v londýnském exilu. Košický vládní program poţadavek na znárodnění blíţe neupravoval, ale bylo s ním počítáno a o jeho rozsahu se mělo rozhodnout aţ po osvobození celého státu. Tento rozsáhlý zásah do vlastnických práv byl provázen politickými i právními spory. Spory se vedly o rozsah a tempo znárodnění. KSČ, sociální demokraté a Revoluční odborové hnutí prosazovali rozsáhlé a jednorázové znárodnění. Znárodnění se uskutečnilo na základě čtyř, níţe jmenovaných, dekretů prezidenta republiky ze dne 24. října 1945, jimiţ došlo ke znárodnění podniků se 75% podílem na výrobě a s 61% všech zaměstnanců v průmyslu. Dekret prezidenta republiky č. 100/1945 Sb., ze dne 24. října 1945 o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků Prvním dekretem č. 100/1945 Sb. byly zestátněny doly a velký průmysl (energetické podniky, ţelezárny, ocelárny, válcovny oceli, huti, slévárny s více jak 40 zaměstnanci, válcovny, lisovny, podniky, průmyslu kovodělného, elektrotechnického, jemné mechaniky s více neţ 500 zaměstnanci, podniky zbrojního průmyslu, chemického průmyslu, podniky pro výrobu technického porcelánu, skla, cihlářského zboţí, podniky pilařské, přádelny bavlny, tkalcovny bavlny aj.). Dekret dle § 4 stanovil, ţe „Znárodněním nabývá československý stát vlastnictví znárodněných podniků v rozsahu níže stanoveném. Znárodnění se týká veškerých nemovitostí, budov a zařízení, sloužících provozu znárodněného podniku, veškerého příslušenství podniku, počítajíc v to všechna práva (patenty, licence, živnostenská oprávnění, známky, vzory apod.), směnky, cenné papíry, vkladní knížky, hotovosti a pohledávky k podniku náležící, jakož i všech hotových i nedokončených výrobků, polotovarů, zásob a hmot, které patří podniku v den počátku

40

účinnosti tohoto dekretu. Ložisek a nalezišť surovin a movitostí a práv sloužících trvale provozu podniku se týká znárodnění, i když náleží někomu jinému než vlastníku podniku.“56 Dekret prezidenta republiky č. 101/1945 Sb., ze dne 24. října 1945, o znárodnění některých podniků průmyslu potravinářského Dalším dekretem č. 101/1945 Sb. byl pak znárodněn průmysl potravinářský (cukrovary, rafinerie cukru, průmyslové lihovary, rafinerie lihu, pivovary s určitým výstavem, podniky na výrobu umělých jedlých tuků, podniky na výrobu čokolády a cukrovinek). Dekret určoval, které podniky pod znárodnění spadají kombinací objemu výroby a počtu zaměstnanců. Jako u předchozího dekretu určoval, čeho se znárodnění týká. Dekret prezidenta republiky č. 102/1945 Sb., ze dne 24. října 1945, o znárodnění akciových bank Dekret č. 102/1945 Sb. znárodňoval akciové banky provozující bankovní a peněţní obchody a přeměnil je na národní podniky. Práva a závazky akciových bank přešly na národní podniky (banky). Nově vzniklé banky byly nově zapisovány do obchodních rejstříků. Dekret prezidenta republiky č. 103/1945 Sb., ze dne 24. října 1945, o znárodnění soukromých pojišťoven Dekret č. 103/1945 Sb. znárodnil soukromé (smluvní) pojišťovny. Vycházel ze stejných principů jako dekret o znárodnění akciových bank. Oba tyto dekrety měly velký hospodářský dosah. Zestátněny byly všechny akciové banky a soukromé pojišťovny, takţe v peněţnictví zůstaly neznárodněné jen druţstevní a veřejnoprávní ústavy lidového peněţnictví. V kaţdém z uvedených dekretů byla stanovena náhrada za majetkové újmy vzešlé znárodněním. Nárok na náhradu měli ti, kteří nepatřili do kategorie nepřátel a zrádců. Dekrety stanovily, kdo má a kdo nemá na náhradu nárok a jak bude náhrada poskytnuta. Všeobecně se počítalo s tím, ţe náhrady bude moţno platit aţ v delším období v závislosti na hospodářských výsledcích znárodněného sektoru. V praxi se náhrady vyplácely v hotovosti formou zálohy jen omezenému počtu bývalých vlastníků nebo jejich dědicům, např. starým a nemocným osobám, nezletilým pozůstalým nebo osobám pronásledovaným fašismem.

56

Jech, K., Kaplan, K.: Dekrety prezidenta 1940 – 1945, Dokumenty, Nakladatelství Doplněk, Brno 2002, str. 479.

41

Konfiskace probíhala tak, jak v ekonomické části zdůrazňoval Košický vládní program – „bezodkladně zajistit a pod správu převést majetek zrádců.“57 Konfiskační dekrety se výslovně dotýkaly „osob německé nebo maďarské národnosti“ osob, které byly označeny za „zrádce“ nebo za „kolaboranty“ či osoby „státně nespolehlivé“. Dekret prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., ze dne 19. května 1945, o neplatnosti některých majetkově právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organizací a ústavů K nejvýznamnějším dokumentům z mnoha dekretů prezidenta byl výše uvedený dekret č. 5/1945 Sb. a na něj navazující zákon č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetků vzcházejících. Dekret byl původně koncipován jako celostátní zákonodárný akt, ale po zjištění, ţe SNR k němu nedala souhlas, byla z úvodní věty vypuštěna slova „a v dohodě se Slovenskou národní radou“.58 O některých námětech k této problematice jednal E. Beneš jiţ při svých poradách s exilovým vedením KSČ v Moskvě v prosinci 1943. Stanovisko KSČ shrnul K. Gottwald v dopise adresovaným svým komunistickým spolupracovníkům v Londýně z 21. prosince 1943 takto: „Po vyhnání Němců a osvobození republiky bude situace vyžadovat rychlý zásah do hospodářských a majetkových poměrů. Hospodářské objekty všeho druhu (průmyslové, zemědělské, obchodní, finanční), které budou podléhat rychlému zásahu veřejné ruky, možno rozdělit na dvě hlavní kategorie. Předně hospodářské objekty ukradené Němci v rámci nacionální, rasové a politické perzekuce. Za druhé hospodářské objekty patřící zrádcům. Pro první kategorii navrhujeme: a) Všechny majetkové převody od Mnichova, prováděné jako akty nacionální, rasové a politické perzekuce, se považují za neplatné. b) Všechny objekty (živnostenské, zemědělské, obchodní apod.) v hodnotě ½ milionu předmnichovských korun (například) se ihned vracejí dřívějším majitelům. c) Do podniků s vyšší hodnotou a zejména do všech akciových společností bude dosazena veřejná národní správa až do rozhodnutí nového Národního shromáždění. Pro tuto dobu může být původním majitelům vyplaceno určité odškodnění ve formě renty nebo podobně. 57 58

cs.wikipedia.org./wiki/košický-vládní-program Jech, K., Kaplan, K.: Dekrety prezidenta 1940 – 1945, Dokumenty, Nakladatelství Doplněk, Brno 2002, str. 216

42

Pro

druhou

kategorii

navrhujeme

konfiskaci

ve

prospěch

obětí

národněosvobozeneckého boje“.59 V § 1 dekret stanovil, které majetkové převody a majetkoprávní jednání, týkající se movitého či nemovitého, soukromého či veřejného majetku, jsou neplatná, pokud byla uzavřena po 29. září 1938 pod tlakem okupace nebo národnostní, rasové nebo politické perzekuce. Způsob uplatnění nároků plynoucích z tohoto dekretu §1 odst. 1, byl upraven samostatným dekretem prezidenta republiky, pokud se tak jiţ nestalo tímto dekretem. Dekret 5/1945 Sb. přinesl definici pojmu „osoba státně nespolehlivá“ a to v § 4, § 5 takto: „a) osoby národnosti německé nebo maďarské, b) osoby, které vyvíjely činnost, směřující proti státní svrchovanosti, samostatnosti, celistvosti, demokraticko-republikánské státní formě, bezpečnosti a obraně Československé republiky, dále osoby, které k takové činnosti podněcovaly nebo jiné osoby svést hleděly a záměrně podporovaly jakýmkoliv způsobem německé a maďarské okupanty“, Za takové osoby povaţoval dekret například členy Vlajky, Rodobrany, Úderné oddíly Hlinkovy gardy, Hlinkovu mládeţ, vedoucí funkcionáře Spolku pro spolupráci s Němci aj. c) osoby právnické, jejich správa úmyslně a záměrně sloužila německému nebo maďarskému vedení války nebo fašistickým a nacistickým účelům, A kdo je osoba národnosti německé nebo maďarské určoval § 7: d) za osoby národnosti německé nebo maďarské jest považovati osoby, které při kterémkoliv sčítání lidu od roku 1929 se přihlásily k německé nebo maďarské národnosti nebo se staly členy národních skupin nebo útvarů nebo politických stran, skružujících osoby německé nebo maďarské národnosti.“60 Podle § 5 zákona č. 128/1946 Sb. byla definice „osoba státně nespolehlivá“ definována takto: „a) Německá říše, Království maďarské, osoby veřejného práva podle německého nebo maďarského práva, německá strana nacistická, fašistické strany maďarské a jiné útvary,

59 60

Jech, K., Kaplan, K.: Dekrety prezidenta 1940 – 1945, Dokumenty, Nakladatelství Doplněk, Brno 2002, str. 222 Jech, K., Kaplan, K.: Dekrety prezidenta 1940 – 1945, Dokumenty, Nakladatelství Doplněk, Brno 2002, str. 216

43

organisace, podniky, zařízení, osobní sdružení, fondy a účelová jmění těchto režimů nebo s nimi souvisící, jakož i jiné německé nebo maďarské osoby právnické; b) osoby fysické národnosti německé nebo maďarské, s výjimkou osob, které prokáží, že zůstaly věrny Československé republice, nikdy se neprovinily proti národu českému a slovenskému a buď se činně zúčastnily boje za její osvobození nebo trpěly pod nacistickým nebo fašistickým terorem; c) osoby fysické, které vyvíjely činnost směřující proti státní svrchovanosti, samostatnosti, celistvosti, demokraticko-republikánské státní formě, bezpečnosti a obraně Československé republiky, které k takové činnosti podněcovaly nebo jiné osoby svésti hleděly, záměrně podporovaly jakýmkoli způsobem německé nebo maďarské okupanty, nebo které v době zvýšeného ohrožení republiky (§ 18 dekretu presidenta republiky ze dne 19. června 1945, č. 16 Sb., o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech) nadržovaly germanisaci nebo maďarisaci na území Československé republiky nebo se chovaly nepřátelsky k Československé republice nebo k českému nebo slovenskému národu, jakož i osoby, které strpěly takovou činnost u osob spravujících jejich majetek nebo podnik.“61 Zákon č. 128/1946 Sb. umoţňoval oproti dekretu č. 5/1945 fyzickým osobám německé a maďarské národnosti prokázat, ţe jsou státně spolehlivými osobami. V případě pochybností rozhodoval okresní národní výbor podle dekretu č. 108/1945 Sb. V souvislosti s konfiskací majetku osob státně nespolehlivých byl zaveden institut tzv. národní správy. Podrobnosti stanovil § 7 cit. dekretu. Podle § 2 dekretu č. 5/1945 Sb. se: „a) Majetek osob státně nespolehlivých na území Československé republiky dává se pod národní správu podle dalších ustanovení tohoto dekretu. b) Za majetek osob státně nespolehlivých se považuje též majetek těmito osobami převedený po 29. září 1938, leč by nabyvatel nebyl věděl o tom, že jde o takový majetek.“62 Národní správa byla zavedena do všech podniků a majetkových podstat, kde to vyţadoval plynulý chod výroby a hospodářského ţivota, zejména v závodech, podnicích a majetkových podstatách opuštěných nebo které jsou v drţbě, správě, nájmu nebo pachtu osob

61

Sbírka zákonů 55/1946, z. č. 128/1946 SB, o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetků vzcházejících, str. 963 62 Jech, K., Kaplan, K.: Dekrety prezidenta 1940 – 1945, Dokumenty, Nakladatelství Doplněk, Brno 2002, str. 216

44

státně nespolehlivých. Rozhodnutí o zavedení nebo zrušení národní správy, o ustanovení a odvolání národních správců muselo být provedeno písemně podle § 14. Na základě rozhodnutí se následně provede zápis do pozemkových knih u nemovitostí do horních knih u horních oprávnění a do obchodního, na Slovensku do firemního, rejstříku u podnikatelských subjektů. V § 16-23 jsou popsány personální, odborné a další předpoklady pro výkon funkce národního správce, jeho práva a povinnosti. Národním správcem se mohla stát osoba, s patřičnými odbornými a praktickými znalostmi, mravně bezúhonná a státně spolehlivá. Před nastoupením úřadu skládali národní správci příslušnému národnímu výboru slib, ţe budou svědomitě plnit své povinnosti v souladu s hospodářskými, národními a jinými veřejnými zájmy. Národní správce byl také povinen skládat příslušnému národnímu výboru účty o svém hospodaření. Pozdějšími zákonnými úpravami bylo moţné přeměnit národní správu podniku za určitou úhradu do vlastnictví. Úpravy se vztahovaly na některé malé a střední konfiskované podstaty, vesměs ţivnostenské provozovny. Důleţitý byl § 24 dekretu č. 5/1945 Sb., který stanovil, ţe: „(1) Majetek, daný pod národní správu, který patřil dělníkům, rolníkům, živnostníkům, drobným a středním podnikatelům, úředníkům, příslušníkům volných povolání a osobám v podobném sociálním postavení a jehož pozbyly v důsledku národní, politické nebo rasové persekuce, budiž, pokud nejde o osoby uvedené v § 4, vyňat z národní správy a ihned vrácen dřívějším majitelům, resp. jejich dědicům. (2)Také osoby uvedené v § 4, odst. a), pokud jde o dělníky, rolníky, živnostníky, drobné a střední podnikatele, úředníky, příslušníky volných povolání a osoby v podobném sociálním postavení, resp. jejich dědicové, mohou žádati za vynětí svého majetku z národní správy a za jeho vrácení, jestliže mohou hodnověrně prokázati, že byli obětí politické, nebo rasové persekuce a zůstali věrni demokraticko-republikánské státní myšlence Československé republiky. (3) O tom rozhoduje na žádost orgán příslušný podle § 7. (4) Ostatní zajištěný majetek zůstane pod národní správou, až do nové zákonodárné úpravy.“63

63

Jech, K., Kaplan, K.: Dekrety prezidenta 1940 – 1945, Dokumenty, Nakladatelství Doplněk, Brno 2002, str. 217

45

Proti rozhodnutí příslušného národního výboru bylo přípustné odvolání k okresnímu národnímu výboru, jako k první instanci a proti jeho rozhodnutí bylo přípustné odvolání k zemskému národnímu výboru, na Slovensku k Slovenské národní radě. Odvolání však nemělo odkladného účinku. Jako příklad bych ráda uvedla, jak probíhala správa národního majetku na severu Čech, konkrétně v Ústeckém kraji. Po roce 1945 navázal průmysl v Ústí nad Labem na průmyslová odvětví, které zde byly před válkou a během ní. Je nutné si ale uvědomit, ţe došlo k některým změnám. Průmyslové podniky, závody i drobné provozovny změnily své majitele. Původní němečtí majitelé byli odsunuti. Ještě před odsunem jim byl majetek konfiskován a uvalena na něj národní správa (dekret č. 5/1945 Sb.). Za účelem dosazování národní správy byl při místním národním výboru vytvořen úřad, Správa národního majetku (SNM). Všechny závody a podniky chtěly hned po osvobození zahájit výrobu, musely se vyrovnávat s náhlým velkým úbytkem pracovních sil, jenţ byl způsoben odchodem totálně nasazených osob a válečných zajatců na konci války a také s přechodným nedostatkem surovin. Proto v některých závodech došlo buď k úplnému zastavení výroby, nebo pracovala pouze některá oddělení. Průmyslové podnikání doplatilo na válku a okupaci. Mnoho zařízení v závodech bylo značně opotřebované, protoţe Němci je vyuţívali aţ do posledních moţností, aniţ by cokoliv do zařízení investovali. Některé objekty postihlo bombardování (Spolek). K dalšímu úbytku pracovních sil došlo odsunem Němců. Protoţe v některých podnicích hrozilo úplné přerušení výroby v důsledku okamţitého odchodu německých dělníků a odborníků, zřídila se instituce tzv. nepostradatelných. Některé velké závody ţádaly o uvolnění z odsunu z důvodu nepostradatelnosti pro své zaměstnance. Mezi nepostradatelné patřili například všichni horníci. 28. října 1945, u příleţitosti výročí vyhlášení Československé republiky, se konala na Mírovém náměstí v Ústí nad Labem velká manifestace pracujících. Na manifestaci byl slavnostně přečten seznam všech ústeckých podniků, na něţ se vztahovaly uvedené dekrety o znárodnění. V těţkém průmyslu byly znárodněny Továrna na armatury, měřicí přístroje a slévárna šedé litiny Schäffer a Budenberg a Měďárna Čechy v Povrlech. Sloučením závodu Lišanské hlinné doly Alfred Richter v Ústí nad Labem a Kaolínových a sklopískových závodů, spol. s r. o. v Zálezlech nad Labem a některých dalších závodů nacházejících se mimo Ústí nad Labem vznikly České závody na těţbu kaolínů, jílů a lupků n. p. V průmyslu 46

byly znárodněny a včleněny do Spolku pro chemickou a hutní výrobu n. p. tyto ústecké závody Chemické závody Ústí nad Labem - Falknov, spol. s r. o., Ústecká továrna na tiskařské barvy dr. F. Becker a spol., Chemická továrna K. Dlouhý, spol. s r. o., Závody na výrobu dehtových barev, spol. s r. o. a Něštěmické Solvayovy závody, komanditní spol. V chemicko-farmaceutickém průmyslu byly znárodněny především Chemické závody Schering, a. s., závod P. Beiersdorf, a. s. a Cephag, a. s. Všechny tyto tři závody byly včleněny do Spojených farmaceutických závodů n. p. V textilním průmyslu do n. p. České vlnařské závody se sídlem v Liberci byla včleněna ústecká firma C. Wolfrum, v elektrotechnickém průmyslu do n. p. TESLA to byl závod Siemens & Halske, a. s. Také v potravinářském průmyslu bylo znárodněno mnoho ústeckých závodů. Ministerstvo výţivy zřídilo na základě dekretu presidenta republiky Severočeské tukové závody n. p. se sídlem v Ústí n. L., do nichţ byly včleněny tyto znárodněné podniky: závod Parfumerie "Elida.", spol. s r. o., závod Planta, mleté výrobky, spol s r. o., závod Wünsche, a. s., závod Radion, spol. s r. o., Podpůrné zařízení a. s. Jiří Schicht, spol. s r. o., závod Hnědouhelné těţařstvo "Svornost" a závod Jiří Schicht, a. s. Dále byly znárodněny i všechny labské loděnice, ocelárna v Chabařovicích, továrna na výrobu porcelánu v Bohosudově a ústecké městské elektrárny.64 Dekret prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., ze dne 21. června 1945, o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, zrádců a nepřátel českého a slovenského národa Dekret prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. byl dalekosáhlý. Svědčí o tom i jeho preambule, která převzala text Košického vládního programu. O této preambuli se diskutovalo na schůzi vlády, zda je vhodná. Zdála se být vhodná pro politický program, nikoliv pro zákon. „Vycházeje vstříc volání českých a slovenských rolníků a bezzemků po důsledném uskutečnění nové pozemkové reformy a veden snahou především jednou pro vždy vzíti českou a slovenskou půdu z rukou cizáckých německých a maďarských statkářů, jakož i z rukou zrádců republiky a dáti ji do rukou českého a slovenského rolnictva a bezzemků, k návrhu vlády ustanovuji:“65 Tímto dekretem byl odebrán zemědělský majetek s okamţitou platností a bez náhrady pro účely pozemkové reformy všem Němcům, Maďarům, zrádcům a nepřátelům republiky a

64 65

www.usti-nl.cz/dejiny/1945-95/ul-8-72.htm http://www.psp.cz/docs/laws/dek/121945.html

47

dále institucím, které slouţily německému vedení války nebo nacistickým a fašistickým účelům. § 2 specifikuje osoby národnosti německé nebo maďarské a § 3 zrádce a nepřátele Československé republiky. V § 4 bylo určeno, co je zemědělský majetek, ţe to není jen zemědělská a lesní půda, ale i k ní patřící budovy a zařízení, závody zemědělského průmyslu, movité příslušenství (ţivý a mrtvý inventář) a všechna práva, která jsou spojena s drţbou zkonfiskovaného majetku nebo jeho části. § 6 přidělil dočasnou správu konfiskovaného majetku podle § 1 aţ do odevzdání přídělcům Národnímu pozemkovému fondu při ministerstvu zemědělství. § 7 pak určil zásady přidělování konfiskovaného zemědělského majetku do vlastnictví osob slovanské národnosti. Přednostní právo měly osoby, které se vyznamenaly a zaslouţily v národně osvobozovacím boji, zejména partyzáni, bývalí političtí vězni, deportovaní a jejich rodinní příslušníci i zákonní dědicové, jako i rolníci poškozeni válkou. Přednostní právo se muselo náleţitě prokázat. Dále se konfiskovaný zemědělský majetek rozděloval mezi deputátníky, zemědělské dělníky, malozemědělce, mnohočlenné zemědělské rodiny. Tento majetek mohly dostat i obce a okresy, druţstva apod. Úhrada za zemědělský majetek byla stanovena v §§ 10-13 a to nejméně ve výši hodnoty jedné průměrné roční úrody na navrhované výměře půdy a nejvýše dvou průměrných ročních úrod na navrhované výměře půdy. Úhrada za přidělené budovy měla být určena ve výši 1 aţ 3 ročního nájemného přidělené budovy. Tato úhrada mohla být rozvrţena na 15 let od převzetí majetku a v případech „hodných zřetele“ mohla být i prominuta (§ 11 odst. 1 a 2 citovaného dekretu). Neobyčejně nízká úhrada za přidělený zemědělský majetek vyprovokovala k protestu nejen ministra financí dr. V. Šrobára, ministra Fr. Hálu, ale i prezidenta republiky dr. E. Beneše. Ten k tomuto návrhu dekretu dne 12. června 1945 napsal a zaslal tehdejšímu premiéru Z. Fierlingeroviva ministru zemědělství J. Ďurišovi: „…… Jde o ohromné miliardové jmění, které má jednám rázem připadnout státu. Z tohoto jmění část bude předána (za malou náhradu) přímo občanům – drobným zemědělcům. Soudím, že navrhovaná náhrada v čl. 9 je příliš nízká a pokládal bych z důvodů věcných i mravních za správné, aby byla zvýšena a aby příslušné texty zněly takto: - nejméně ve výšce hodnoty tří průměrných ročních úrod na navrhované výměře půdy, - nejvíce ve výšce pěti průměrných ročních úrod na navrhované výměře půdy,

48

- úhrada za přidělené budovy se má určit ve výšce 0-3 násobného ročního nájemného přidělené budovy“66 Ministr Fr. Hála se obával, ţe stanovené úhrady jsou příliš nízké, a ţe budou mít za následek nepříznivý majetkový stav Národního pozemkového fondu na straně druhé neţádoucí obohacení těch uchazečů, kteří mají jiţ dnes nějaký majetek. K tomu se vyjádřil K. Gottwald, ţe tento dekret neřeší problém osidlování, ale problém přídělu majetku osobám nemajetným. Jde o velký politický čin a nikoliv o finanční operaci. Stát nemá tímto získat finanční prostředky. Půda se přidělí jen potřebným lidem. Ministr financí dr. V. Škrobár upozorňuje, ţe likvidace nebo prodej konfiskovaného majetku tvoří podstavnou část plánu na sanaci finanční situace. Jedině z této velké majetkové podstaty opuštěného a konfiskovaného majetku lze krýt schodky, které byly vytvořeny v naší finanční soustavě. Jeho námitky se týkaly zejména ustanovení o úhradě (§ 10). Výsledkem takového řešení by bylo, ţe majetek, který přináší několik set miliard korun, by byl zpeněţen na několik málo desítek miliard. Ministr zemědělství J. Ďuriš tyto připomínky odmítl s tím, ţe „…přídělem se má odčinit křivda, která trvala 300 let a za tuto dobu český zemědělec zaplatil skutečnou hodnotu přidělených pozemků 20 až 30 krát.“67 Trval na tom, aby vláda setrvala na svém usnesení. Protesty nepomohly, politické strany viděly v přídělech půdy dobrou předvolební kampaň. Příděl byl koncipován jako politické gesto směřující hlavně k voličům Komunistické strana Československa. Ministr J. Ďuriš i ministr V. Kopecký, který ho velmi podporoval, byl člen KSČ, a jak je vidět, komunisté to měli spočítané dobře. Dekret prezidenta republiky č. 28/1945 Sb., ze dne 20. července 1945, o osídlení zemědělské půdy Němců, Maďarů a jiných nepřátel státu českými, slovenskými a jinými slovanskými zemědělci Dekret 28/1945 Sb. navazoval na předchozí dekret a upravoval podmínky nabývání zemědělské půdy a dalšího konfiskovaného majetku na základě dekretu č. 12/1945 Sb. Rozšiřoval okruh osob, kterým má být půda přidělována. Přednostní právo měli dle § 3

66 67

Jech, K., Kaplan, K.: Dekrety prezidenta 1940 – 1945, Dokumenty, Nakladatelství Doplněk, Brno 2002, str. 293. Jech, K., Kaplan, K.: Dekrety prezidenta 1940 – 1945, Dokumenty, Nakladatelství Doplněk, Brno 2002, str. 297 – 298.

49

citovaného dekretu oprávnění uchazeči, kteří se vyznamenali a zaslouţili v národněosvobozovacím boji, vojáci, partyzáni, bývalí političtí vězňové a deportovaní, jejich rodinní příslušníci a zákonní dědicové, jakoţ i rolníci, poškození válkou. Předpoklady přednostního práva se opět musely prokázat. Tento dekret pamatoval i na reemigranty, české zemědělce z Podkarpatské Rusi nebo ze Slovenska. Podle § 2 mohl o příděl půdy v rámci osídlení ţádat příslušník českého, slovenského nebo jiného slovanského národa, státně a národně spolehlivý a ne jen občan slovanské národnosti jak bylo uvedeno v dekretu č. 12/1945 Sb. § 7. Dekret prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., ze dne 25. října 1945, o konfiskaci nepřátelského majetku a o Fondech národní obnovy Tímto dekretem byla provedena konfiskace nepřátelského majetku a to bez náhrady, pokud se tak jiţ nestalo dekretem č. 12/1945 Sb. Konfiskován byl majetek movitý, nemovitý, majetková práva (pohledávky, cenné papíry, vklady, práva nehmotná), který byl ke dni faktického skončení německé a maďarské okupace nebo ke dni 30. října 1945, kdy tento dekret vstoupil v platnost, ve vlastnictví: „1. Německé říše, Království maďarského, osob veřejného práva podle německého nebo maďarského práva, německé strany nacistické, politických stran maďarských a jiných útvarů, organizací, podniků, zařízení, osobních sdružení, fondů a účelových jmění těchto režimů nebo s nimi souvisících, jakož i jiných německých nebo maďarských osob právnických, nebo 2. osob fysických národnosti německé nebo maďarské, s výjimkou osob, které prokáží, že zůstaly věrny Československé republice, nikdy se neprovinily proti národům českému a slovenskému a buď se činně zúčastnily boje za její osvobození, nebo trpěly pod nacistickým nebo fašistickým terorem, nebo 3. osob fysických, které vyvíjely činnost proti státní svrchovanosti, samostatnosti, celistvosti, demokraticko-republikánské státní formě, bezpečnosti a obraně Československé republiky, které k takové činnosti podněcovaly nebo jiné osoby svésti hleděly, záměrně podporovaly jakýmkoli způsobem německé nebo maďarské okupanty, nebo které v době zvýšeného ohrožení republiky (§ 18 dekretu presidenta republiky ze dne 19. června 1945, č. 16 Sb., o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech) nadržovaly germanisaci nebo maďarisaci na území Československé republiky nebo se chovaly nepřátelsky k Československé republice nebo k českému nebo slovenskému národu, jakož i fysických nebo právnických osob, které strpěly takovou činnost u osob spravujícíh jejich majetek nebo podnik. 50

(2) Konfiskaci podléhá rovněž veškerý majetek, který náležel v době po 29. září 1938 subjektům uvedeným v odstavci 1 a byl v době rozhodné podle odstavce 1, věta první, po případě je ještě, ve vlastnictví osob, v jejichž rukou by konfiskaci nepodléhal, leč by podrobení takového majetku konfiskaci neodpovídalo zásadám slušnosti.“68 Ke konfiskaci majetku výše uvedených osob docházelo přímo ze zákona (ex lege), a to ke dni jeho účinnosti, tj. dnem 30. října 1945. Pro zkonfiskování musely být splněny tyto podmínky: a) muselo jít o majetek vymezený v § 1 odst. 1 dekretu č. 108/1945 Sb., b) majetek musel být ve vlastnictví osob uvedených v § 1 odst. 1 bodu 1. – 3., odst. 2 dekretu č. 108/1945 Sb. O splnění podmínek uvedených pod body a) a b) rozhodoval příslušný okresní národní výbor. Zástupci okresních národních výborů označili majetek, o kterém se předpokládalo, ţe spadá pod konfiskaci. V hlášeních které vystavili, muselo být stručné odůvodnění a označení důkazních prostředků. Poté nastala tzv. fáze prošetřovací, která byla zakončena návrhem na konfiskaci nebo nekonfiskaci a předloţena radě národního výboru. Odvolacím orgánem byl zemský národní výbor (na Slovensku příslušný orgán Slovenské národní rady). Zemský národní výbor (na Slovensku příslušný orgán SNR) mohl, a to i během řízení, převzít vedení řízení v prvním stupni a rozhodnout sám. V takovém případě bylo odvolacím orgánem ministerstvo vnitra. Ministr vnitra mohl způsob rozhodování blíţe upravit směrnicemi. Podle § 2 byl z konfiskace vyňat: „movitý majetek potřebný nevyhnutelně k ukojení životních potřeb nebo k osobnímu vykonávání zaměstnání, jako je (oděv, peřiny, prádlo, domácí nářadí, potraviny a nástroje), osob uvedených v § 1, odst. 1, č. 2 a 3 (§ 2 odst. 1) a jednak majetek, jehož pozbyly osoby nespadající pod § 1 v době po 29. září 1938 pod tlakem okupace nebo v důsledku národní, rasové nebo politické persekuce (§ 2 odst. 3)“69 Dekret č. 108/1945 zřizoval k plnění úkolů s konfiskací majetku a s jeho rozdělením tzv. Fondy národní obnovy jako samostatné právnické osoby. V čele kaţdého fondu stál předseda, kterého jmenovala vláda na návrh ministra vnitra po slyšení předsedy osidlovacího úřadu. Předseda osidlovacího úřadu a jeho náměstek s předsedou a místopředsedou Fondu tvořili radu, která usměrňovala činnost příslušného osidlovacího úřadu a Fondu mu podléhajícího. Rada se usnášela nadpoloviční většinou hlasů. Při rovnosti hlasů rozhodovala

68 69

http://www.psp.cz/docs/laws/dek/1081945.html http://www.psp.cz/docs/laws/dek/1081945.html

51

ústřední komise pro vnitřní osídlení. Agendu Fondu obstarávali zaměstnanci příslušného osidlovacího úřadu, při čemţ podléhali předsedovi Fondu. Základní peněţní prostředky Fondů tvořily zálohy ze státních prostředků, dále peněţní vklady a likvidní pohledávky konfiskované podle tohoto dekretu a postupně docházející úhrady za přidělený majetek. U kaţdého fondu byl zřízen Stálý poradní sbor, který posuzoval odbornost rozhodnutí fondu. Hospodaření Fondů podléhalo ministerstvu financí a nejvyššímu účetnímu kontrolnímu úřadu. § 5 dekretu ustanovil působnost fondů. Úkolem fondů bylo přejímat od příslušných národních výborů konfiskovaný majetek a zajišťovat jeho prozatímní správu. Dále fondy zajišťovaly vypořádání závazků váznoucích na konfiskovaném majetku a poté zajišťovaly i jeho přidělení. Výše uvedené dekrety se netýkaly pouze Němců a Maďarů, ale všech osob, které se proti československému státu provinily a byly označeny buď za zrádce a kolaboranty či za osoby státně nespolehlivé. V tomto ohledu se právně naplnily poţadavky Košického vládního programu. V letech 1945 – 1947 byl v českých zemích celkem konfiskován majetek o rozloze téměř 1 400 000 ha zemědělské a 1 000 000 ha půdy lesní. Do konce roku 1947 se především v pohraničí usídlilo na 150 000 uchazečů o půdu, kterým bylo přiděleno 1 200 00 ha půdy. V úrodných a atraktivních oblastech proběhlo osídlení relativně úspěšně, problémy se však objevily především v horských a podhorských oblastech, kde byla hustota osídlení velmi nízká, a některá místa zůstala po odchodu Němců neobydlena.

4.3. Odsun německého obyvatelstva Ráda bych v úvodu kapitoly o odsunu citovala Thomase Manna ze dne 30. prosince 1945 v relaci pro BBC „Deutscher Hörer“. Tento citát se objevoval snad ve všech knihách a podkladech, které jsem přečetla, abych mohla zpracovat tuto bakalářskou práci, proto si myslím, ţe patři i sem „Komu již dávno zešedl svět, když si uvědomil hory nenávisti, které se vztyčily kolem Německa, kdo si již dávno v bezesných nocích maloval, jak hrozná bude odplata, která na Německo musí dopadnout za nelidské skutky nacistů, ten nyní v tom, co se Němcům děje od Rusů, Poláků nebo Čechů nemůže se vší lítostí vidět nic jiného, než jen mechanickou a

52

neodvratnou reakci na zločiny, které spáchal lid jako celek, přičemž, bohužel, nehraje roli ani individuální spravedlnost ani vina a nevina jednotlivce.“70 Nesouhlasím s termínem kolektivní vina. Problémem je, ţe v tehdejší době viděl český národ zvěrstva, která nacisti prováděli lidem nejen v koncentračních táborech, ale i na veřejném prostranství. Německý národ tenkrát nešel do ulic proti Hitlerovi, aby vyjádřil svou nespokojenost s akty, které se děly jeho jménem. Tudíţ Češi viděli nezájem Německého obyvatelstva o Český národ a proto se začali ohánět pojmem kolektivní vina, který ovšem také nebyl zcela spravedlivý. Právě Benešovy dekrety jsou spojovány, jak u našich obyvatel, tak na německé a rakouské straně, s odsunem či vyhnáním nebo vysídlením příslušníků německé menšiny z Československa. Odsun německého obyvatelstva nebyl upraven ţádným dekretem prezidenta republiky, samotný odsun německé a maďarské menšiny z ČSR je opatřením mezinárodním. Z tohoto pohledu se nejčastěji zdůrazňuje, ţe byl uskutečněn na základě hlavy XIII. Zprávy a článku XII. Protokolu Postupimské konference, ţe se na transferu podílely vítězné velmoci a ţe proběhl i v jiných státech, tudíţ to není jen izolovaný problém československo-německý nebo československo-rakouský.71 Poţadavky na odsun a tak i na vyřešení „německé otázky“ vznesla v době války i exilová vláda Polska a Jugoslávie. Z hlediska právního byl odsun jiţ znám mezinárodnímu právu z doby po první světové válce, kdy jím byl řešen konflikt řecko-turecký. Myslím si však, ţe odsun je tak úzce spjat s dekrety, ţe jej nelze opominout. O odsunu Němců se začíná uvaţovat jiţ na počátku domácího odboje. V té době však existovaly méně radikální názory na potrestání válečných viníku. Ke stupňování původně umírněnějších názorů domácího odboje však vedla zkušenost s chováním většiny německé menšiny v období Mnichova a také vysoký počet sudetských němců zastoupených v okupační správě protektorátu. Dále pak plány na „konečné řešení“ české otázky a genocida českých ţidů. Důleţitý mezníkem, který přispěl k poţadavkům na odsun, byl nástup R. Heydricha, jako zastupujícího říšského protektora, a vyhlazení Lidic a Leţáků. Jak jsem jiţ napsala, lidem začaly splývat pojmy „nacista a Němec“ a „nacistický a německý“. V literatuře se často objevuje názor, ţe autorem řešení německé otázky v ČSR a odsunem převáţné části sudetských Němců byl prezident Beneš, který obratným taktizováním

70 71

Thomas Mann, BBC „Deutscher Hörer“, ze dne 30. prosince 1945 Jech, K., Kaplan, K.: Dekrety prezidenta 1940 – 1945, Dokumenty, Nakladatelství Doplněk, Brno 2002, str. 254.

53

přiměl velmoci k souhlasu s tímto postupem. Tak snadné to však nebylo. S německými menšinami byly problémy také v dalších státech střední a jihovýchodní Evropy, proto se u vítězných mocností jiţ během války prosadil princip řešení tohoto problému, těchto menšin, jejich odsunem do Německa. Neznamenalo to touhu po pomstě, ale byla to snaha zabránit v budoucnosti zneuţití těchto menšin k nové agresi. Sám prezident Beneš uvaţoval o řešení německé otázky jako o kombinaci odsunu a územní korektury hranic. Beneš počítal s tím, ţe by Německo získalo část československého pohraničního území, tím by se sníţil počet Němců o 600-700 tisíc a dále toto odstoupení podmínil tím, ţe by na území Německa a Rakouska bylo převedeno dalších 1 400 000 obyvatel německého jazyka. Celkově by to znamenalo, ţe do Německa by bylo vysídleno 2 100 000 Němců a v ČSR jich zůstane 1 000 000. Se svými úvahami však narazil v londýnské emigraci na odpor polské vlády, která princip řešení otázky německé menšiny úpravou hranic ostře odmítala. Daleko větší odpor proti Benešovým návrhům kladli představitelé československého zahraničního a především domácího odboje. Tato mírná koncepce prosazovaná Benešem byla odmítnuta a prezident Beneš vzal v úvahu stanoviska domácího odboje, který vyjadřoval myšlenku, ţe v osvobozené republice nebude místo pro ty Němce, kteří se exponovali pro henleinovce a nacisty. Poţadoval individuální prošetření a potrestání viny, avšak ani neodmítal princip kolektivní viny sudetských Němců. V programu centrálního odbojového orgánu ÚVOD (Ústřední vedení odboje domácího) z roku 1940 čteme: "Národ jako celek nese odpovědnost, v to čítaje i lidi osobně nevinné, ale neodlišitelné od celku".72 Řešení odsunu bylo téţ projednáno na první schůzi československé vlády v Košicích začátkem dubna roku 1945 a stalo se jedním z nejdůleţitějších bodů. „Z občanů Československé republiky německé a maďarské národnosti, kteří měli československé státní občanství před Mnichovem 1938, bude státní občanství potvrzeno a event. návrat do republiky zajištěn u antinacistů a antifašistů, u těch, kteří vedli už před Mnichovem aktivní boj proti Henleinovi a proti maďarským iredentistickým stranám a za Československou republiku, kteří po Mnichově a po 15. březnu byli německou a maďarskou státní mocí pro svůj odpor a boj proti tamnímu režimu a za věrnost k Československé republice pronásledováni a uvrženi do žalářů a koncentračních táborů anebo kteří museli před německým a maďarským terorem uprchnout za hranice a tam se účastnili aktivního boje za obnovení Československa.

72

http://natura.baf.cz/natura/1997/11/9711-3.html

54

U ostatních československých občanů německé a maďarské národnosti bude československé státní občanství zrušeno. Tito občané mohou znovu optovat pro Československo, přičemž si úřady republiky ponechávají právo individuálního rozhodnutí o každé žádosti. Ti Němci a Maďaři, kteří budou souzeni a odsouzeni pro zločin proti republice a proti českému a slovenskému národu, budou zbaveni československého občanství a vypovězeni z republiky navždy, pokud je nestihne trest hrdelní. Němci a Maďaři, kteří se přistěhovali na území Československé republiky po Mnichovu 1938, budou z republiky vykázáni ihned, pokud nepodléhají trestnímu stíhání. Výjimku činí osoby, které pracovaly ve prospěch Československa.“73 Rozhodný pro provedení odsunu byl však postoj velmocí. Na stanovisko Spojenců k odsunu se čekalo. V průběhu 2. světové války se čím dál více ukazovalo, ţe mezinárodně odsouhlasený transfer národnostních menšin bude asi jedinou cestou k řešení sloţitých národnostních problémů několika států střední a jihovýchodní Evropy najednou. Transfer německého obyvatelstva ze tří evropských států do Německa se uskutečnil na základě mezinárodního práva. Britská vláda se po atentátu na Heydricha a po následné vlně nacistického teroru usnesla vyslovit souhlas, zatím jen ústní, o eventuálním transferu německých menšin v Evropě. Britové souhlasili s transferem a poţadovali jeho definitivní odsouhlasení velmocemi po uzavření příměří s Německem.74 V květnu, při Benešově návštěvě USA, vyslovil souhlas s transferem téţ americký prezident F. D. Roosevelt. V červnu 1943 potvrdila sovětská vláda, ţe souhlasí s myšlenkou transferu. E. Beneš upřesnil své odsunové plány v desetibodovém plánu o transferu německého obyvatelstva z ČSR, který předloţil na jednání v Moskvě a později o něm informoval Foreign Office. V tomto plánu bylo uvedeno, ţe Československo bude svým vlastním zákonodárstvím rozhodovat o zachování svého státního občanství u osob německé a maďarské národnosti. Menšinoví občané budou mít všechna práva občanská a demokratická, nebudou však pokládáni zákonně za kolektivum národní a politické. Školy budou jen české, úřední jazyk bude československý (a ukrajinský). Transfer by měl proběhnou v době 2-5 let od skončení

73 74

http://www.svedomi.cz/dokdoby/1945_kosvlpr.htm Kuklík, J.: Mýty a realita tzv. „Benešových dekretů“, Dekrety prezidenta republiky 1940 -1945, Praha: Linde, 2002, str. 267.

55

vláky, a měl by být připraven politicky, hospodářsky, technicky a finančně. Dále vyjmenoval osoby, které budou vykázáni z republiky v prvních měsících po pádu Německa.75 Na základě těchto souvislostí bylo vypracováno memorandum, které bylo předloţeno velmocím a Evropské poradní komisi dne 23. listopadu 1944. Podle něj si Československo můţe ponechat maximálně 800 000 Němců a poţaduje odsunout asi 1 600 000 příslušníků německé menšiny. Výše jmenované memorandum nám ukazuje závěrečnou formulaci řešení německé otázky, k jaké došla za války československá vláda. Jak opravdu odsun probíhal, bude popsáno v dalších kapitolách. Ministr spravedlnosti J. Stránský vládu upozornil, ţe je nutné téţ s memorandem, které mělo být základem pro zahraniční politiku, vyřešit i otázku ústavního dekretu, který by řešil státní občanství. Tím byl ústavní dekret prezidenta republiky č. 33/1945 Sb., ze dne 2. srpna 1945 o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské. Tento ústavní dekret bude popsán níţe. Představitelé vítězných velmocí tzv. „Velká trojka“ J. Stalin za Sovětský svaz, H. Truman na Spojené státy a W. Churchil za Spojené království se sešli na konferenci, která se konala od července 1945 do srpna 1945 nedaleko Berlína v německé Postupimi, známá jako Postupimská konference. Předmětem konference byla poválečná správa Německa, uspořádání a rekonstrukce válkou poničené Evropy. Jedním z výsledků jednání bylo i uznání poţadavku na odsun Němců zůstávajících mimo německé hranice. Německo bylo rozděleno na 4 okupační zóny (americkou, anglickou, sovětskou a francouzskou) a byly stanoveny počty odsunutých do té které zóny. Kaţdý ze států, ve kterém byl odsun prováděn, si stanovil svá kritéria pro zařazení německého obyvatelstva k odsunu. U nás to byl právě ústavní zákon č. 33/1945 Sb. Představitelé vítězných velmocí rozhodli o transferu po právu s přesvědčením o spravedlnosti takového aktu. Na svém rozhodnutí a postoji k transferu německého obyvatelstva signatáři dohody by nic nezměnili ani v současné době, jak to znovu a opakovaně prohlašují vlády USA, Ruska i Velké Británie. Legitimita a legalita transferu německého obyvatelstva z Československa a z dalších států do Německa a Rakouska tak zůstává především záleţitostí mezinárodního práva a mezinárodních vztahů po 2. světové válce.76

75

Spirit, M.: Tzv. Benešovy dekrety – předpoklady jejich vzniku a jejich důsledky, VSE Praha, Nakladatelství Oeconomica, 2004, str. 213. 76 http://www.ceskenarodnilisty.cz/clanky/prof-judr-vaclav-pavlicek-drsc-o-legalite-a-legitimite-transferunemeckeho-obyvatelstva-z-ceskoslovenska.html

56

Jenţe ještě neţ bylo rozhodnuto v Postupimi, začala na území Československa první a druhá vlna odsunu. První vlna je spjata ještě se závěrem války, v posledních měsících 2. světové války utíkalo z území ČSR mnoho Němců, aby nebyli potrestáni. Druhá vlna známa téţ pod pojmem „divoký odsun“ tvořil hlavně neorganizovaný odsun německého obyvatelstva a to v době mezi květnem a červnem 1945. V tomto období se zvedla ţivelná vlna nenávisti a odplaty za šestiletou nacistickou okupaci, teror a vraţdění. Tuto vlnu nenávisti podpořilo i prohlášení vlády ze dne 11. května 1945, které znělo „Němce a Maďary, kteří se tak těžce prohřešili proti našim národům v republice, budeme považovat za zbavené státního občanství a přísně je potrestáme“.77 Toto prohlášení vedlo v době, kdy neexistoval ţádný zákonný, nebo organizační rámec, k ţivelnému a svévolnému jednání. I E. Beneš se připojil se svým prohlášením projevem na Staroměstském náměstí v Praze v květnu 1945 “Bude třeba nově formovat politické strany a zredukovat jejich počet proti době předválečné, nově vytvářet poměr Čechů a Slováků a vylikvidovat zejména nekompromisně Němce v zemích českých a Maďary na Slovensku. Definitivně odgermanizovat naši vlast, kulturně, hospodářsky a politicky“78 nebo v Brně ve svém projevu „Německý národ přestal být v této válce lidským, lidsky obstojným, a jeví se nám již jen jako jediný velký lidský netvor. Tento národ musí za to všechno stihnout veliký a přísný trest. Řekli jsme si, že musíme německý problém v republice zcela vylikvidovat.“79 S tímto vylikvidováním se započato ihned. Jiţ za pár dní museli všichni Němci bez ohledu na vinu či nevinu nosit bílou pásku antifašisté červenou. V zásadě byl zakázán pohyb německého obyvatelstva mimo své domovské obce. Tato opatření se lišila dle ustanovení jednotlivých národních výborů nebo správních komisí, protoţe centrální směrnice neexistovala. Bylo nařízeno, ţe Němci musí dostávat stejné potravinové příděly jako ţidé za války.80 V období tzv. divokého odsunu došlo k řadě násilností, zločinů a individuálních aktů bezpráví. Na této fázi odsunu se podílely armáda, partyzánské jednotky a zejména Revoluční gardy.81 Jednalo se o dobrovolnické skupiny, které vznikly z popudu Ústřední rady odborů, podřízené ministerstvu vnitra. Němci byli izolováni a odváţeni do tzv. internačních táborů, zajateckých táborů a věznic. Na řadě míst docházelo k násilným akcím proti německému obyvatelstvu nehledě na jejich vinu či nevinu. K násilným akcím došlo například v Praze,

77

www.cs.-magazin.com, Prohlášení vlády ze dne 11. května 1945 www.blisty.cz, Projev Edvarda Beneše na Staroměstském náměstí v květnu 1945 79 www.moje-nazory.estranky.cz, Projev Edvarda Beneše v Brně v květnu 1945 80 www.zakonyprolidi.cz, Nařízení vlády z května 1945 O některých opatřeních v zásobování obyvatelstva potravinami 81 Kuklík, J.: Mýty a realita tzv. „Benešových dekretů“, Dekrety prezidenta republiky 1940 -1945, Praha: Linde, 2002, str. 270. 78

57

Brně, Ústí nad Labem, na Broumovsku na Bukové Hoře u Teplic na Metují, v Ţatci, v Postoloprtech na louce Budínka u Dobrodína a jinde. V první fázi odsunu byli němci odváţeni hlavně do sovětské okupační zóny v Německu. Velké kolony Němců odcházely pěšky. Němci museli opustit své domovy často bez zavazedel, později si mohli vzít zavazadla v rozmezí váhy 30 kg. Byla zavedena pracovní povinnost. Dekret prezidenta republiky č. 71/1945 Sb., ze dne 19. září 1945, o pracovní povinnosti osob, které pozbyly československé občanství. Tato pracovní povinnost byla zavedena k odstranění a k odčinění škod způsobených válkou. Ta se zavedla pro osoby, které podle ústavního dekretu č. 33/1945 Sb. pozbyly československé státní občanství. Dekret stanovil, kdo podléhá pracovní povinnosti a kdo je vyňat. Jaká náleţí náhrada za práci, kdo rozhoduje o náhradě, jaké práce jsou povinni konat a jak budou potrestány přestupky. V období tzv. divokého odsunu bylo vysídleno z Československa více jak 600 000 Němců. Na základě výsledků historických výzkumů byl v 90. letech stanoven počet obětí „divokého odsunu“ na 20 000 – 40 000. Česko-německá komise historiků došla k počtu obětí 25 000.82 Teprve na základě ustanovení Postupimské konference dochází ke třetí fázi odsunu tzv. organizovaný odsun. Tento odsun řídil Úřad pro odsun Němců při ministerstvu vnitra. Tato fáze odsunu jiţ probíhala v souladu s mezinárodními podmínkami pro transfer obyvatelstva. Podmínky pro transfer se zlepšili v rámci poválečných moţností. Z Československa byly odsunuty téměř 3 miliony Němců. V roce 1945 zhruba 700 tisíc a v letech 1946 – 1947 zhruba 2 200 000 tisíc.83 Uvádím alespoň tři názory na odsun německé menšiny. V. Pavlíček ve své knize píše, ţe transfer obyvatelstva nebyl povaţován za kolektivní sankci. Měl mít preventivní význam se zřetelem k odstranění nebezpečí dalších ohnisek neklidu a konfliktů. Byl důsledkem mnohaleté německé expanzní politiky. Transfer německého obyvatelstva po 2. světové válce schvalovaly všechny vrstvy v ČSR, které se

82 83

Kuklík, J.: Mýty a realita tzv. „Benešových dekretů“, Dekrety prezidenta republiky 1940 -1945, Praha: Linde, 2002, str. 273. Kuklík, J.: Mýty a realita tzv. „Benešových dekretů“, Dekrety prezidenta republiky 1940 -1945, Praha: Linde, 2002, str. 276.

58

podílely na protinacistickém boji. Povaţovaly jej za správný v rámci dosaţení trvalého míru a dobrým sousedským vztahem mezi Československem a Německem v budoucnosti.84 Dr. Karl Beer zase píše, ţe trvalé a pokojné souţití Němců a Čechů je nemoţné, protoţe příliš hluboko v duši národů jsou zakotvené prastaré protiklady. Doporučoval Němcům a Čechům, aby ţili vţdy spíš vedle sebe neţ spolu. Vţdy měli oddělené školy, národní domy aj.85 Dále cituji úryvek z románu Alexandra Klimenta „Nuda v Čechách“ „Němečtí starousedlíci museli po válce odejít. Dodneška si myslím, že neprávem a zbytečně. Byl přece poražen režim, nebyl poražen německý lid a národ. Jenže to jsme nechtěli pochopit

a

vyhnali

jsme

Němce

z

Čech.

Sami

sebe

jsme

tím

vyhnali

z Evropy. Jako by se rozhodnutím několika prezidentů mohla zrušit tisíciletá tradice země, která byla vždycky dvojjazyčná. Místo, aby se ty jazyky domlouvaly, chtěly se vymycovat…. Každý z těch lidí, který odcházel pro obecnou vinu a obecný zločin války, odnášel si s sebou svůj individuální osud a příběh, které nemusely být nutně zatíženy ani vinou, ani zločinem. Ti lidé se ovšem už nikdy nevrátí, ale jejich příběhy tu zůstávají.“86 Odsun německého obyvatelstva neměl být zaloţen na principu kolektivní viny a neměl postihnout veškeré německé obyvatelstvo. Praktická realizace ovšem nebyla vţdy v souladu s tímto záměrem. Proces odsunu nelze chápat izolovaně bez přihlédnutí k celému vývoji v letech 1938 aţ 1945. Mnoho lidí a českých historiků mají porozumění pro tíţivou situaci prostých sudetských Němců, kteří na českém území ţili po staletí. Dotýká se jich chování části českých občanů, kteří se dopustili krutých činů proti lidskosti a zvěrstev. Kolo dějin ale nelze otočit zpět, aniţ bychom se dopustili nového bezpráví. Odchod německého obyvatelstva z českých zemí vedl k ekonomickému a kulturnímu ochuzení. Všeobecná devastace českého pohraničí není pouze důsledkem odsunu, ale především vlády komunistického reţimu, který začal po druhé světové válce.

84

http://www.ceskenarodnilisty.cz/clanky/prof-judr-vaclav-pavlicek-drsc-o-legalite-a-legitimite-transferunemeckeho-obyvatelstva-z-ceskoslovenska.html 85 Karl Beer, Dějiny Čech se zvláštním zřetelem k dějinám Němců v Čechách, Liberec, 1922, str. 318 86 Alexandra Klimenta, Nuda v Čechách

59

Jak jsem jiţ napsala, odsun jako takový neupravoval dekret ţádný. K vlastnímu transferu byla pouţita vládní nařízení a předpisy, ale pro vymezení osob, kterých se měl transfer týkat, byl klíčový dekret č. 33/1945 Sb. Ústavní dekret prezidenta republiky č. 33/1945 Sb., ze dne 2. srpna 1945 o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské. Dekret byl připravován jiţ v Londýně, byl podepsán aţ po vyjasnění stanoviska velmocí v Postupimi. Tento ústavní dekret byl klíčový pro vymezení osob, kterých se bude odsun týkat. Dekret vycházel z teorie, ţe československé státní občanství u osob německé a maďarské národnosti přetrvávalo po celou dobu války tak, jak existovalo před Mnichovem a zaniklo aţ na základě tohoto ústavního dekretu. Tímto dekretem ČSR propustila ze státního svazku výše zmíněné osoby, kteří se tímto stali na území ČSR cizinci, a bylo moţné je zařadit do transferu do okupačních spojeneckých zón. Dekret se tedy netýkal německých občanů, kteří měli říšskoněmecké občanství před Mnichovem. U nich se nejednalo o transfer, ale o návrat do vlasti. Státního občanství pozbyli ty osoby, které: §1 – (1) Českoslovenští státní občané národnosti německé nebo Maďarské, kteří podle předpisů cizí okupační moci nabyli státní příslušnosti německé nebo maďarské, pozbyli dnem nabytí takové státní příslušnosti československého státního občanství. §1 – (2) Ostatní českoslovenští státní občané národnosti německé nebo maďarské pozbývají československého státního občanství dnem, kdy tento dekret nabývá účinnosti. §1 – 3) Tento dekret se nevztahuje na Němce a Maďary, kteří se v době zvýšeného ohrožení republiky (§18 dekretu prezidenta republiky ze dne 19. Června 1945, č. 16 Sb., o potrestání nacistických zločinců a zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech) přihlásili v úřední hlášení za Čechy a Slováky. §1 – (4) Češi, Slováci a příslušníci jiných slovanských národů, kteří se v této době přihlásili za Němce nebo Maďary, jsouce donuceni nátlakem nebo okolnostmi zvláštního zřetel hodnými, neposuzují se podle tohoto dekretu jako Němci nebo Maďaři, schválí-li ministerstvo vnitra osvědčení o národní spolehlivosti, které vydá příslušný okresní národní výbor (okresní správní komise) po přezkoumání uvedených skutečností.87

87

Jech, K., Kaplan, K.: Dekrety prezidenta 1940 – 1945, Dokumenty, Nakladatelství Doplněk, Brno 2002, str. 345

60

Dekretem byla vymezena skupina občanů, kterým občanství zůstalo zachováno. Zachováno bylo občanství těm osobám, které prokázaly, ţe zůstaly ČSR věrny. Šlo například o osoby, které byly z politických nebo rasových důvodů vězněny v koncentračních táborech nebo byly nacisty jinak pronásledovány, dále osobám, co se aktivně zúčastnily bojů proti nacismu a za Československou republiku slouţily v československých nebo spojeneckých jednotkách nebo v domácím odboji. Dále se toto týkalo osob, které nebyly členy SS, SA, SdP, NSDAP nebo jiných nacistických organizací. Byla vymezena skupina osob, které mohly o československé státní občanství znovu poţádat.

Pro ty osoby, které pozbyly státního

občanství dle §1, stanovil §3 dekretu, ţe tyto osoby mohou do šesti měsíců ode dne, který byl určen vyhláškou ministerstva vnitra poţádat o jeho vrácení, přičemţ o této ţádosti rozhodovalo ministerstvo vnitra na návrh zemského národního výboru, na Slovensku Slovenská národní rada. Pro účely tohoto dekretu se podle §4 se posuzují provdané ţeny a nezletilé děti samostatně. Dekret postihoval ztrátou občanství i Čechy a Slováky, nebo jiné příslušníky slovanských národů naopak občanství bylo zachováno i Němcům a Maďarům, dle §1 odst. 3 dekretu. Proto nelze v souvislosti s tímto klíčovým dekretem hovořit o paušálním uplatnění kolektivní viny.

61

5. Dekrety a současnost 5.1. Mezinárodní situace po 2. světové válce Druhá světová války skončila bezpodmínečnou kapitulací Německa dne 8. května 1945. Na základě Postupimské dohody, která vzešla z Postupimské konference z roku 1945, byla v Německu zavedena okupační správa Spojenců a Francie. Německo bylo rozděleno do čtyř okupačních zón a kaţdá z vítězných velmocí měla čerpat své reparace ze své okupační zóny. Jiţ v té době vznikl rozpor mezi SSSR a Francií na straně jedné a USA a Anglií na straně druhé. Zatímco co Anglie a USA chtěli, aby se německé hospodářství vrátilo do svých původních kolejí, a stalo se opět motorem evropské ekonomiky, druzí chtěli co nejhlubší podlomení ekonomiky Německa. V roce 1946 navrhl státní tajemník USA James Byrnes ekonomické spojení americké okupační zóny s dalšími zónami, pokud si to budou jejich správci přát. K USA se okamţitě přidala Británie.88 V září roku 1949 byla vyhlášena Spolková republika Německo, kdyţ se na stranu USA a Anglie přidala i Francie. O měsíc později dochází v sovětském okupačním pásmu k vyhlášení Německé demokratické republiky. Od této doby začíná období nazývané studená válka. Jednalo se o stav politických sporů, vojenského napětí, zástupných válek a hospodářské konkurence, který vypukl po druhé světové válce (1939–1945) mezi komunistickými státy – zejména Sovětským svazem a jeho satelitními státy a spojenci a západními státy, zejména Spojenými státy a jejich spojenci. Konflikt začal zhruba roku 1947 a trval do zániku Sovětského svazu roku 1991. 89 Přes to, ţe SSSR i USA patřily v druhé světové válce mezi Spojence, neshodly se v politické filosofii a v názorech na uspořádání poválečného světa. V roce 1949 byla podepsána Severoatlantická smlouva o kolektivní sebeobraně NATO a v roce 1955 vzniká vojenský pakt východu Varšavská smlouva. V červnu 1950 podepsali státní představitelé A. Zápotocký za ČSR a W. Ulbricht za NDR Společnou deklaraci vlády ČSR a prozatímní vlády NDR

88

Spirit, M.: Tzv. Benešovy dekrety – předpoklady jejich vzniku a jejich důsledky, VSE Praha, Nakladatelství Oeconomica, 2004, str. 247. 89 http://cs.wikipedia.org/wiki/Studená_válka

62

„…Vláda Republiky československé a prozatímní vlády NDR jsou přesvědčeny, že jejich společný závazek udržet a zabezpečit mír je usnadněn a současně upevněn tím, že mezi oběma státy není sporných a otevřených otázek. Oba naše státy nemají žádné vzájemné územní nebo hraniční nároky a jejich vlády zdůrazňují, že provedený odsun Němců z Československé republiky je nezměnitelný, spravedlivý a je definitivním řešením. Toto prohlášení je v plném souladu s politikou prozatímní vlády NDR, kterou tato vláda, jež poskytla přesídlencům možnost zapojit se do budování a nalézt v NDR nový domov a podpořila je při tom, provádí od počátku.….“90 V únoru 1955 vydal tehdejší prezident A. Zápotocký prohlášení, v němţ uvádí, ţe mezi Německem a Československem panují dobré sousedské vztahy a ţe se rozvíjí všestranná spolupráce a ţe tyto vztahy se staly trvalým základem pro mírové souţití národů. Proto: „ …válečný stav mezi Československou republikou a Německem se zastavuje, mezi oběma zeměmi vstupují v platnost mírové vztahy. Zastavení válečného stavu s Německem nemění jeho mezinárodní závazky a nedotýká se práv a závazků vyplývajících pro Československou republiku z platných mezinárodních dohod čtyř velmocí o Německu, jakož i z jiných mezinárodních aktů o Německu, jich je ČSR účastná“91 V srpnu 1955 vydala vláda ČSR prohlášení o ochotě navázat diplomatické styky se SRN a v červenci roku 1956 navrhla vláda v Národním shromáţdění uzavřít smlouvu o neútočení mezi SRN a ČSR. Předseda vlády V. Široký zaslal v červenci 1958 dopis spolkovému kancléři K. Adenauerovi, v němţ navrhoval normalizovat vzájemné vztahy. K. Adenauer ani bonnská vláda na tyto československé nabídky neodpověděla, a to v souladu s tzv. Hallsteinovou doktrínou prohlašující nárok SRN na výlučné zastupování Německa. Spolková vláda odmítla navazovat styky s tou zemí, jeţ navázala styky s NDR.92 Po nástupu Williho Brandta do funkce kancléře Západního Německa se začíná rýsovat nová koncepce zahraniční politiky SRN, tzv. „Ostpolitik“, politika zaloţená na zlepšení vztahů s Východním Německem, Polskem a Sovětským svazem. Díky této politice získal Brandt v roce 1971 Nobelovu cenu míru. Avšak tato politika působila v Západním Německu značně kontroverzně, například Sudetoněmecké poţadavky nebyly do nové koncepce politiky

90 91 92

Spirit, M.: Tzv. Benešovy dekrety – předpoklady jejich vzniku a jejich důsledky, VSE Praha, Nakladatelství Oeconomica, 2004, str. 251. Spirit, M.: Tzv. Benešovy dekrety – předpoklady jejich vzniku a jejich důsledky, VSE Praha, Nakladatelství Oeconomica, 2004, str. 251. Spirit, M.: Tzv. Benešovy dekrety – předpoklady jejich vzniku a jejich důsledky, VSE Praha, Nakladatelství Oeconomica, 2004, str. 252.

63

zahrnuty a začal se rodit spor mezi Sudetským landsmanšaftem (SL) a spolkovou vládou. Toto dokládá výklad mnichovské dohody v textu vládního prohlášení z prosince 1966: „ Německý národ by se chtěl dorozumět i s Československem Spolková vláda odsuzuje Hitlerovu politiku, která byla zaměřena na zničení Československého státního svazku. Vláda SRN souhlasí s pojetím, že mnichovská dohoda vznikla pod hrozbou násilí a tudíž je neplatná“93 Tímto se otevírá cesta k urovnání vzájemných vztahů mezi ČSSR a SRN a k uzavření „Smlouvy o vzájemných vztazích mezi ČSSR a SRN“, která byla podepsána 11. prosince 1973 v Praze. V den podpisu byly navázány vzájemné diplomatické styky. SRN opustila od tzv. Hallsteinovy doktríny, coţ byla reakční zahraniční politická doktrína bývalé západoněmecké vlády proklamující nárok bývalé NSR na výlučné zastupování Německa. Jejím cílem bylo odradit státy od navázání normálních vztahů s bývalou NDR. Byla vyhlášena v září 1955 kancléřem Adenauerem, autorem W. Hallstein. Podle Hallsteinovy doktríny vláda bývalé SRN nenavázala, respektive přerušila diplomatické styky s těmi státy, které uznaly bývalou NDR. Z hlediska československého bylo klíčové, ţe: „ČSSR a SRN povaţují Mnichovskou dohodu z 29. září 1938 vzhledem ke svým vzájemným vztahům podle této smlouvy za nulitní.“ Neţ byla tato smlouva podepsána, uplynuly dlouhé tři roky vyjednávání. Kdo nebo co je hnutí tzv. sudetských Němců? Po 2. světové válce se začalo rozvíjet hnutí sudetských Němců v různých regionech Německa, především však v Bavorsku. Nejdříve šlo o pomoc sociální a humanitární, ale později se začala tato hnutí realizovat i politicky. V roce 1946 vzniká skupina pro hájení zájmů odsunutých Němců pod názvem IDAD a tato skupina je uznána okupační správou západní zóny jako součást nově vznikajícího západoněmeckého politického ţivota. Roku 1948 však na zasedání uprchlických organizací vzniká rozpor na fungování této skupiny. Někteří podpořili IDAD a někteří, hlavně zástupci Bavorska zastávali koncepci tzv. landsmanšaftů. IDAD chtěla prosazovat vnitropolitické zájmy odsunutých v místě jejich nového bydliště a pokoušet o všestrannou integraci, zatímco Bavorští zástupci preferovali prosazení revize, odmítnutí rozhodnutí Postupimské konference z roku 1945 a odsunu Němců z východní Evropy. Sudetoněmecký landsmanšaft (SL) měl za cíl kolektivní uznání sudetoněmecké národnostní skupiny jako druhého historického národa

93

Spirit, M.: Tzv. Benešovy dekrety – předpoklady jejich vzniku a jejich důsledky, VSE Praha, Nakladatelství Oeconomica, 2004, str. 276.

64

v ČR a přiznání práva na její kolektivní sebeurčení.94 SL má plnit roli exilové vlády sudetských Němců a zastřešovat organizace odsunutých Němců. V srpnu 1950 je ve Stutgartu SL přijata tzv. Charta německých vyhnanců. SL dává neustále najevo, ţe tzv. sudetoněmecká otázka je pro něj na rozdíl od české strany stále otevřená a ţe má výhrady ke všem oficiálním dokumentům, který byly přijaty reprezentanty Československa (později ČR) a SRN v roce 1973, 1992 nebo 1997.

5.2. Situace po roce 1989 Po roce 1989, po odstranění „ostnatých drátů“ začíná další období pro ozdravění česko-německých vztahů. Naději na úspěch dlouhodobého úsilí SL podpořila vyjádření tehdy ještě kandidáta na prezidenta Československa Václava Havla, který vyjádřil odsunutým Němcům v televizi 23. prosince 1989 omluvu za transfer: "Myslím si, ţe by se sem nikdo z odsunutých neměl vracet, ale myslím si, ţe jsme povinni se Němcům, kteří byli odsunuti po druhé světové válce, omluvit. Protoţe to byl akt velmi tvrdého zbavení několika miliónů lidí jejich domovů a bylo to vlastně zlo, které bylo odplatou za předchozí zlo. A já myslím, ţe budeme-li na zlo odpovídat zlem, budeme to zlo jenom dál a dál prodluţovat," uvedl Havel.95 Proti omluvě sudetských Němcům se postavila řada jednotlivců a občanských skupin. Koordinační centrum Občanského fóra v Praze 4. 1. 1990 v deníku Svobodné slovo uvedlo, ţe takový jednostranný krok není na místě a ţe otázka omluv není tím nejšťastnějším způsobem, jak se s problémem vyrovnat. Vrácení majetku vysídleným občanům německé národnosti bylo povaţováno za nepřijatelné. Nový prezident V. Havel hned v lednu 1990 potvrdil opět svůj zájem na urovnání česko-německých vztahů a svoji první zahraniční návštěvu v úřadě prezidenta vykonal právě v německém Mnichově. Chtěl tak udělat první vstřícný krok, který však nebyl opětován. Snaha české strany po uzavření sporných otázek minulosti pokračovala za účasti zástupců České národní rady a čs. velvyslanectví v SRN mnichovským jednáním českého premiéra Petra Pitharta s mluvčím SL Franzem Neubauerem v červnu roku 1990.

94

Spirit, M.: Tzv. Benešovy dekrety – předpoklady jejich vzniku a jejich důsledky, VSE Praha, Nakladatelství Oeconomica, 2004, str. 253. 95 http://glosy.info/texty/sudetonemecky-landsmansaft-historie-struktura-cile/3

65

V listopadu 1990 se československý premiér Marián Čalfa setkal v Mnichově s F. Neubauerem a ten znovu poţadoval od ČSFR revizi odsunu, návrat majetku a návrat sudetských Němců, kteří o to projeví zájem. M. Čalfa mu dopověděl, ţe tyto otázky by mělo ČSFR a SRN řešit ve smlouvě, která se začne připravovat. Dále řekl, ţe by bylo nejjednodušší udělat tlustou čáru za minulostí a tento problém povaţovat za historii, překonat jej a toto období uzavřít smlouvou a jiţ se k tomu nevracet. Dne 23. února 1991 na zasedání Sudetoněmeckého krajanského sdruţení v Mnichově mluvčí Franz Neubauer zformuloval konkrétní poţadavky sudetských Němců. Poţaduje, aby československá vláda prohlásila za neplatné Benešovy dekrety o vyhnání a vyvlastnění sudetských Němců. Dále poţaduje, aby bez ohledu na národnost mohli svůj majetek získat občané, kteří byli vyvlastněni před rokem 1948. Pro původního majitele je třeba v případě nemoţnosti navrácení konkrétního majetku najít jiné alternativy, jako jsou náhradní pozemky. Československo by mělo uhradit škody, které vznikly sudetským Němcům konfiskací jejich majetku. 19. května 1991 na 42. sudetoněmeckém srazu v Norimberku Franz Neubauer vyhlásil čtyři poţadavky vůči Československu: Všechny dekrety o odsunu a vyvlastnění podepsané tehdejším československým prezidentem Edvardem Benešem a jejich následky musí být zrušeny. Musí být umožněn návrat těch sudetských Němců, kteří si to přejí. Odsunutí Němci by měli být začleněni do úpravy o odškodnění vrácením majetku nebo přenecháním náhradních pozemků. Němci, kteří se vrátí do Československa, musí mít právo národní skupiny na evropském standardu.96 V únoru 1991 začala jednání o uzavření smlouvy mezi ČSFR a Německem, která by měla definitivně vyřešit majetkové nároky, a to výhradně na vládní úrovni. „Smlouva o dobrém sousedství a přátelské spolupráci“ byla podepsána 27. února 1992 po dlouhých jednáních mezi oběma zeměmi na Praţském hradě prezidentem ČSFR V. Havlem a kancléřem SRN H. Kohlem. Oba státníci přednesli při podpisu projevy. H. Kohl mimo jiné řekl: „Smlouva přikládá zvláštní význam regulaci otázky národnostních menšin. Smlouva

96

http://natura.eri.cz/natura/1998/9/9809-6.html

66

předepisuje evropský standard pro práva menšin. Němcům je v Československu zabezpečena možnost rozvoje na širokém základě. Přeji se, aby se Němci, kteří byli po válce vyhnáni ze svého domova v Československu, spolupodíleli na usmíření mezi německým a českým národem. ….Budoucnost ČSFR leží v Evropě otevřených hranic. Proto bych si přál, kdyby naše země vzhledem k Vašim snahám o členství v ES již brzy připustila právní úlevy ohledně trvalého pobytu cizinců v ČSFR.“97 Z Kohlova projevu vyplývá, ţe smlouva vede k oficiálnímu poţadavku německé strany, aby Československo, ještě dříve neţ se stane členem ES, učinilo právní úlevy ohledně trvalého pobytu cizinců. Samozřejmě jde o stanovení právních moţností trvalého pobytu těch sudetských Němců, kteří si to budou přát. Mám za to, ţe morálním vyrovnáním, ne majetkovým, se stala jak omluva prezidenta republiky Václava Havla v roce 1990 sudetským němcům, tak v prvé řadě je to Českoněmecká deklarace o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji, která byla podepsána 21. ledna 1997 a následně schválená parlamentem ČR i německým Bundestagem. Zde obě strany prezentují odhodlání nezatěţovat budoucí vztahy minulostí. Obě strany odsoudily excesy z minulosti a vzájemná způsobená utrpení. Problému dekretů se týká článek III. Této Česko-Německé deklarace a to takto: „Česká strana lituje, že poválečným vyháněním, jakož i nuceným vysídlením sudetských Němců z tehdejšího Československa, vyvlastňováním a odnímáním občanství bylo způsobeno mnoho utrpení a křivd nevinným lidem, a to i s ohledem na kolektivní charakter přisuzování viny. Zejména lituje excesů, které byly v rozporu s elementárními humanitárními zásadami i s tehdy platnými právními normami, a nadto lituje, že bylo na základě zákona č. 115 z 8. května 1946 umožněno nepohlížet na tyto excesy jako na bezprávné a že následkem toho nebyly tyto činy potrestány.“98 Zastávám názor, ţe vznik dané deklarace přinesl určité zklidnění do česko-německých vztahů. Tato smlouva měla být koncipována jako „tlustá čára za minulostí“. I po podepsání této smlouvy nelze ovšem pokládat tzv. sudetoněmeckou otázku za uzavřenou. O platnosti Benešových dekretů se v nedávné době mluvilo v souvislosti vstupu ČR do Evropské unie a při podpisu Lisabonské smlouvy. ČR byla kromě jiných států přizvána ke vstupu do EU jako plnoprávný člen. V té době nátlak na zrušení nebo alespoň distancování se

97 98

Kolektiv: Komu sluší omluva, Češi a sudetští Němci (Dokumenty, fakta, svědectví). Praha, ERIKA, 1992, str. 171. Česko-německá deklarace, článek III.

67

od tzv. Benešových dekretů začal přicházet ne jen se SRN od SL, ale také od Rakouska a Maďarska. Ze strany Německa je poţadavek na zrušení dekretů permanentní od roku 1950. Na 53. Sudetoněmeckých dnech v roce 2002 vyzval tehdy bavorský premiér a kandidát na kancléře E. Stoiber opět ČR k odstranění dekretů. Kritizoval Poslaneckou sněmovnu Parlamentu ČR, protoţe ta jednomyslně odhlasovala v dubnu 2002, ţe tzv. Benešovy dekrety jsou součástí právního řádu ČR. Rakousko zareagovalo také ostře a prohlásilo, ţe ČR nemůţe být s Benešovými dekrety přijata do EU, ţe čs. dekrety jsou stále účinné a s evropským právem jsou neslučitelné.99 Co se týká Rakouska, prohlásil P. Winkler (6. února 2002, Právo), ţe Rakušané nemají legitimitu ţádat zrušení Benešových dekretů, neboť dekrety mluví o osobách německé nebo maďarské národnosti. V té době bylo ČR oznámeno, ţe je kandidátskou zemí pro přijeto do EU v roce 2004, proti přijetí hlasoval v Evropském parlamentu mj. B. Poseelt, šéf SL. Rakousko začalo protestovat spíše proti Temelínu, neţ proti dekretům. A my jsme souhlasili s vypracováním nezávislého posudku ohledně Benešových dekretů ze strany EU. Tým expertů, vedený prof. J. Froweitem, stanovil: „Přistoupení ČR k EU nevyžaduje zrušení Benešových dekretů nebo legislativy zmiňované v souvislosti s nimi“100 Dne 13. prosince 2007 byla v Lisabonu podepsána tzv. Lisabonská smlouva. Jedná se o mezinárodní smlouvu, jejímţ cílem je reformovat instituce Evropské unie a její fungování. Tato smlouva byla ratifikována dne 3. listopadu 2009 a v platnost vstoupila 1. prosince 2009. V této době se opět začíná mluvit o tzv. Benešových dekretech. Prezident Václav Klaus pro podpis ratifikace vyţadoval výjimku, formou dodatku ke smlouvě, z Listiny základních práv EU, která podle něj zaručí neprolomení Benešových dekretů. Cílem Klausových dodatků by mělo být nabytí stejných záruk, které dostaly Polsko a Velká Británie tzv. britským protokolem neboli Protokolem 30. Ten zaručuje, ţe polské a britské právo bude vţdy nadřazené Listině základních práv EU. Evropská unie jeho poţadavku vyhověla tím, ţe

99

Spirit, M.: Tzv. Benešovy dekrety – předpoklady jejich vzniku a jejich důsledky, VSE Praha, Nakladatelství Oeconomica, 2004, str. 253. 100 Prof. Dr. Dres. h.c., Jochen A. Frowein, Prof. Dr. Ulf Bernitz, Rt. Hon. Lord Kingsland Q.C., Právní posouzení Benešových dekretů a přistoupení České republiky k Evropské unii.

68

přislíbila ČR stejnou výjimku, jaká platí i pro Spojené království a pro Polsko. Ústavní soud České republiky dne 3. listopadu 2009 konstatoval, ţe ţalované části smlouvy nejsou v rozporu s ústavním pořádkem České republiky, všechny další návrhy odmítl a v odůvodnění naznačil, ţe prezident musí smlouvu neodkladně podepsat, coţ Václav Klaus v listopadu 2009 udělal. Bernd Posselt tuto aktivitu Václava Klause přivítal: „Klaus naší věci pomohl, protože se o nás, sudetských Němcích, a o rasistických Benešových dekretech diskutuje v celé Evropě tak jako nikdy předtím.“101 V současné době není stále výjimka pro ČR schválena. Ústavní výbor Evropského parlamentu zatím není schopen rozhodnout k čemu výjimku připojit, neví totiţ, zda z ní učinit protokol, který má pak údajně zaručit ochranu před případnými nároky vysídlených sudetských Němců na majetek v ČR. Členské státy by měly tento protokol schvalovat souběţně se smlouvou o vstupu Chorvatska do unie v příštím roce.102 Proto si musíme počkat do příštího roku, jak bude s výjimkou pro ČR naloţeno v Evropském parlamentu. Ani naše politická scéna není ohledně výjimky z Lisabonské smlouvy za jedno. Sociální demokraté trvají na tom, ţe výjimku, kterou si před třemi lety vymohl prezident Václav Klaus, nepodpoří. Domnívají se, ţe by mohla omezit vymahatelnost některých sociálních práv, která jsou obsaţena v Listině základních práv EU. I na tento závěr si musíme počkat, protoţe o výjimce má jednat vláda a ke schválení či změně mezinárodní smlouvy je potřeba souhlasu obou komor parlamentu. Dekrety prezidenta republiky by měly zůstat součástí historie a nikoli součástí současného politického zápasu. Jakékoli jejich zrušení od počátku, „ex tunc“, nepřipadá v úvahu. Je nutné kaţdý dekret a jeho právní stav posuzovat individuálně. Je nutné na ně hledět s odstupem let a vzít v úvahu sloţitost doby, v níţ tyto dokumenty vznikaly.

101 102

iDnes.cz, 29. 10. 2009 http://www.parlamentnilisty.cz/zpravy/Klausova-vyjimka-je-opet-tematem-v-EU-Nevi-se-k-cemu-ji-pripojit221138

69

Závěr Dekrety prezidenta republiky je moţné hodnotit z různých pohledů, a to z pohledu právního, pohledu historického a v neposlední řadě i z pohledu morálního. Z pohledu právního se jedná o soubor provizorních právních norem, které byly vydávány exilovým státním zřízením. Jednalo se o právní akty, které vznikly a vzešly v platnost v době ústavní nouze. V té době se dekrety prezidenta republiky tvořily a vyhlašovaly k návrhu exilové vlády, případně po slyšení Státní rady. Po návratu na československé území se vyhlašovaly k návrhu domácí vlády, a jestliţe měly mít celostátní význam, musely být schváleny i Slovenskou národní radou. Ti, kdo se podíleli na předlohách dekretů, byli za války významní představitelé Prozatímního státního zřízení v Londýně, ať to bylo exilová vláda, Státní rada, Právní rada a další činitelé. Všechny dekrety byly spolupodepsány předsedou vlády a příslušnými ministry a následně publikovány v úředním věstníku. Později v roce 1945 byly projednány a dodatečně schváleny Prozatímním národním shromáţděním a prohlášeny za zákon. Tím se staly součástí československého právního řádu. Jejich obsah měl vnitřní i mezinárodní dosah. Myslím si, ţe argumenty, které jsou uváděny při sporech o platnost dekretů, ţe jsou dílem pouze prezidenta republiky, ţe nebyly s nikým konzultovány a prezident neměl k jejich vydávání oprávnění, jsou nepravdivé. Svou prací se snaţím poukázat na to, ţe E. Beneš měl snahu získat pro vydávání dekretů širokou politickou a právní podporu jak na domácí tak i mezinárodní politické scéně. V dekretech jsou obsaţeny některé prvky, které měly být pouţity pouze v tomto mimořádném období, ve kterém byly vydávány, a ne v obdobích dalších. Dekrety zanesly do právního řádu Československa nové elementy a zásady, které měly vliv ještě několik desítek let po ukončení druhé světové války na náš právní řád. Jednalo se zejména o retroaktivitu a retribuci bez náhrady. Retroaktivita neboli postih se zpětnou účinností osob, spolků, organizací nebo sdruţení za úkony, které nebyly před platností zákona trestné, bylo vyuţíváno k likvidaci některých občanů i sdruţení komunistickým reţimem v pozdějších letech. Dále se jedná o retribuci, tj. odebrání majetku či věci bez náhrady nebo za nepatrnou náhradu. Toto bylo znovu uplatněno v únoru 1948 při procesu znárodnění, tj. při přechodu soukromého majetku do společného vlastnictví socialistického státu. Mnohá ustanovení těchto dekretů 70

měla velkou míru volnosti ve výkladu, čehoţ v hojné míře zneuţívali jejich vykonavatelé. Tato zmíněná volnost byla zejména uplatňována ve velmi důleţitých dekretech o konfiskaci, trestní odpovědnosti osob či odnětí občanství. Postiţeným osobám nebyla dána moţnost se hájit, ani jim v mnoha případech nebylo oznámeno, ţe s nimi bylo zahájeno správní či jiné řízení, a ani jim nebyly doručeny soudní rozhodnutí, ačkoliv adresa jejich pobytu byla známa. Tímto přístupem jim byla odepřena moţnost odvolání. Touto přílišnou volností ve výkladu byla vytvořena atmosféra, ţe není nutné dodrţování základních lidských práv a svobod, a tento přístup byl potom tvrdě uplatňován i v následujících letech. Z pohledu historického dekrety pozměnily přirozenou skladbu Československa, která zde přetrvávala po několik staletí. Na jejich základě docházelo k velké migraci obyvatel i majetku. Konfiskační dekrety pokřivily vztah člověka k majetku a jeho vlastnictví a tato neúcta částečně přetrvává aţ do současnosti. Docházelo ke konfiskaci majetku osob, které se o tento majetek starali po staletí a věnovali se jeho rozvoji. Ani se nemuseli provinit proti československému státu či jeho občanům a majetek jim byl odebrán z pozice kolektivní viny a přidělen osobám pouze na základě jejich národnosti. Z morálního pohledu se jedná o právní normy reagující na neslýchané zločiny a porušování základních principů lidskosti. Tvorba těchto norem byla značně ovlivňována zkreslovanými skutečnostmi, které podávaly odbojové skupiny o chování všech Čechů jako pravých vlastencích a zamlčovaly negativní stánky chování - spolupráce s okupačními orgány, udavačství. Prezident republiky, ovlivněn těmito zprávami, opustil myšlenku smířlivého poválečného vypořádání se s národnostními problémy. Tvůrci těchto norem se snaţili vyuţít této situace ke konečnému vyřešení všech národnostních problémů. Vzájemný vliv všech těchto skutečností způsobil mimořádnou tvrdost těchto dekretů, například ustanovení mimořádných lidových soudů. Dopad těchto dekretů se v mnohém nelišil od způsobu jednání nacistického Německa, v nich pouţito pravidlo „oko za oko, zub za zub“. Tento přístup se dá asi v mimořádné době pochopit, ale je zcela odsouzeníhodné a nepřípustné, ţe byl zaštítěn vrcholnými státními orgány. Je nutné podívat se i na současnost. Při tlaku sousedních zemí, zejména Rakouska a Německa, na zrušení Benešových dekretů, nelze opominout i názor české veřejnosti. Průzkumem Centra pro výzkum veřejného mínění Sociologického ústavu AV ČR v době 07.11. - 14. 11. 2011, kde bylo osloveno obyvatelstvo ČR ve věku od 15 let a počet dotázaných byl 1010 osob, formou osobního rozhovoru tazatele s respondentem, byly zjištěny 71

zajímavé názory na platnost Benešových dekretů i odsun sudetských Němců. Průzkum se zabýval třemi otázkami, kde první otázka mapovala názory české veřejnosti na další platnost těchto dekretů, druhá otázka zjišťovala současný postoj dotázaných k samotnému odsunu sudetských Němců po druhé světové válce a otázka třetí, byla zaměřena na to, jak tzv. Benešovy dekrety ovlivňují vztahy s okolními zeměmi. Postoje našich občanů vyjadřují níţe uvedené grafy. Otázka č. 1: Jaký je Váš názor na platnost Benešových dekretů? Graf 1: Názory na platnost tzv. Benešových dekretů měly by plati i nadále

měly by být zrušeny

neví

34% 49%

17%

Zdroj: Centrum pro výzkum veřejného mínění Sociologického ústavu AV ČR

V současné době se téměř polovina dotázaných 49 % kloní k názoru, ţe Benešovy dekrety by měly platit i nadále, 17 % se domnívá, ţe by měly být zrušeny a více jak třetina oslovených 34 % se k dané problematice nevyjádřila.

72

Otázka č. 2 : Jaký je Váš názor na odsun sudetských Němců? Graf 2: Názory na odsun sudetských Němců

byl spravedlivý byl nespravedlivý, ale za minulostí je třeba udělat tlustou čáru byl nespravedlivý, je třeba se za něj omluvit byl nespravedlivý a je třeba se za něj nejen omluvit, ale postižené i odškodnit nebo jim vrátit majetek Neví, nezajímá se

18% 42%

5% 10%

25%

Zdroj: Centrum pro výzkum veřejného mínění Sociologického ústavu AV ČR

Z grafu 2 je zřejmé, ţe většina respondentů povaţuje odsun za spravedlivý, ale i názor ostatních respondentů je důleţitý, protoţe 39 % jej pokládá za nespravedlivý. Nebylo by opravdu lépe udělat čáru za minulostí a pokračovat lépe v budoucnosti?

73

Otázka č. 3 : Jak ovlivňují Benešovy dekrety vztahy s okolními státy? Tabulka 3: Jak ovlivňují tzv. Benešovy dekrety vztahy s okolními státy (v %)

Sloupec1

příznivě

neovlivňují

Nepříznivě

neví

Slovensko Polsko Maďarsko Německo Rakousko

10 8 4 4 4

63 60 62 28 49

5 8 7 49 23

22 24 27 19 24

Zdroj: Centrum pro výzkum veřejného mínění Sociologického ústavu AV ČR

Z tabulky 3 vyplývá, ţe téměř polovina dotázaných (49 %) se domnívá, ţe Benešovy dekrety negativně ovlivňují vztahy s Německem. Stejný názor zastává 23 % respondentů, pokud jde o vztahy s Rakouskem. Na závěr této práce si dovoluji vyvodit tvrzení, a to ţe dekrety republiky byly jistě řešením ve stavu nouze a nelze tedy zpochybňovat jejich legalitu a legitimitu. Udávaly ve svém prvopočátku dobrý směr, který měl pomoci se vypořádat s následky války. Bohuţel se ale dekrety postupně od své právní linie odchýlily a postupně tak odhalily některé negativní charakteristiky českého národa, coţ z nich dělá i problém budoucnosti. Právo bylo dáno do rukou lidí, kteří v některých případech uplatňovali svoji osobní mstu a tak docházelo k velkému mnoţství právních přehmatů. Lze si tedy jen přát, aby jiţ k podobným excesům nedocházelo a doufat v dodrţení právní kontinuity.

74

SEZNAM POUŢITÉ LITERATURY Publikace 1. BEER KARL, Dějiny Čech se zvláštním zřetelem k dějinám Němců v Čechách, Liberec, 1922 2. JECH, K., KAPLAN, K.: Dekrety prezidenta 1940 1945, Dokumenty, Nakladatelství Doplněk, Brno 2002 3. KLIMENTA ALEXANDR, Nuda v Čechách, Československá spisovatel, 1990 4. KOLEKTIV: Komu sluší omluva, Češi a sudetští Němci (Dokumenty, fakta, svědectví). Praha, Erika, 1992 5. KUKLÍK, J.: Mýty a realita tzv. „Benešových dekretů“, Dekrety prezidenta republiky 1940 – 1945, Praha: Linde, 2002 6. MALÝ, K. A KOL.: Dějiny českého a československého práva do roku 1945. Praha, Linde, 1999 7. MANN THOMAS, BBC, Deutscher Hörer 8. OLIVOVÁ, V., Edvard Beneš 1884 – 1948, Praha 1994 9. PROF. DR. DRES. H.C., JOCHEN A. FROWEIN, PROF. DR. ULF BERNITZ, RT. HON. LORD KINGSLAND Q.C., Právní posouzení Benešových dekretů a přistoupení České republiky k Evropské unii 10. SPIRIT, M.: Tzv. Benešovy dekrety – předpoklady jejich vzniku a jejich důsledky, VŠE Praha, nakladatelství Oeconomica 2004 11. WINKLER, P.:Dekrety prezidenta republiky, in: Právník 1994

Právní přepisy 12. Ústavní dekret č. 2/1940 Úředního věstníku čsl., o prozatímním výkonu moci zákonodárné ze dne 15. října 1940 13. Ústavní dekret prezidenta republiky č. 1/1940 Úř. věst. čsl., ze dne 21. července 1940, o ustanovení Státní rady jako poradního sboru prozatímního státního zřízení ČSR.

75

14. Ústavní zákon č. 57/1946 Sb. ze dne 28. března 1946, kterým se schvalují a prohlašují za zákon dekrety prezidenta republiky 15. Dekret prezidenta republiky č. 4/1940 Úř. věst. čsl, ze dne 26. října 1940, jímţ se upravuje veřejné vyhlášení nově vydávaných právních ustanovení československé vlády. 16. Ústavní dekret prezidenta republiky č. 10/1944 Úř. věst. čsl, ze dne 3. srpna 1944 o dočasné správě osvobozeného území Republiky československé 17. Ústavní dekret prezidenta republiky č. 11/1944 Úř. věst. čsl., ze dne 3. srpna 1944 o obnovení právního pořádku. 18. Ústavní dekret prezidenta republiky č. 18/1944 Úř. věst. čsl., ze dne 4. prosince o národních výborech a prozatímním Národním shromáţdění. 19. Ústavní dekret prezidenta republiky č. 3/1945 Úř. věst. čsl., ze dne 22. února 1945 o výkonu moci zákonodárné v přechodném období 20. Dekret prezidenta republiky č. 6/1945 Úř. věst. čsl., ze dne 1. února 1945 o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech. 21. Dekret ze dne 12. listopadu 1944 o správě měny a vydávání platidel na osvobozeném území 22. Dekret ze dne 12. listopadu 1944 o zatímním vedení státního hospodářství a přechodné úpravě sluţby státního dluhu 23. Dekret ze dne 5. března 1945 o finančních a měnových opatřeních v době přechodné 24. Dekret prezidenta republiky č. 2/1945 Úř. věst. čsl., ze dne 1. února 1945 o mimořádných opatřeních pro zajištění hospodářského ţivota na osvobozeném území 25. Dekret prezidenta republiky č. 16/1945 Sb., ze dne 19. června 1945, o potrestání nacistických zločinců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech (tzv. velký retribuční dekret) 26. Dekret prezidenta republiky č. 17/1945 Sb., ze dne 19. června 1945, o Národním soudu 27. Dekret prezidenta republiky č. 138/1945 Sb., ze dne 27. Října 1945, o trestání některých provinění proti národní cti (tzv. malý retribuční dekret)

76

28. Dekret prezidenta republiky č. 100/1945 Sb., ze dne 24. října 1945 o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků 29. Dekret prezidenta republiky č. 101/1945 Sb., ze dne 24. října 1945, o znárodnění některých podniků průmyslu potravinářského 30. Dekret prezidenta republiky č. 102/1945 Sb., ze dne 24. října 1945, o znárodnění akciových bank 31. Dekret prezidenta republiky č. 103/1945 Sb., ze dne 24. října 1945, o znárodnění soukromých pojišťoven 32. Dekret prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., ze dne 19. května 1945, o neplatnosti některých majetkově právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organizací a ústavů 33. Dekret prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., ze dne 21. června 1945, o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, zrádců a nepřátel českého a slovenského národa 34. Dekret prezidenta republiky č. 28/1945 Sb., ze dne 20. července 1945, o osídlení zemědělské půdy Němců, Maďarů a jiných nepřátel státu českými, slovenskými a jinými slovanskými zemědělci 35. Dekret prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., ze dne 25. října 1945, o konfiskaci nepřátelského majetku a o Fondech národní obnovy 36. Dekret prezidenta republiky č. 71/1945 Sb., ze dne 19. září 1945, o pracovní povinnosti osob, které pozbyly československé občanství. 37. Ústavní dekret prezidenta republiky č. 33/1945 Sb., ze dne 2. srpna 1945 o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské. 38. Sbírka zákonů 55/1946, z. č. 128/1946 Sb, o neplatnosti některých majetkověprávních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetků vzcházejících 39. Směrnice ministra vnitra, ze dne 26.11.1945, č.j. B-2220-23/11-45-I/2

77

40. Sbírka zákonů 55/1946, z. č. 128/1946 SB, o neplatnosti některých majetkověprávních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetků vzcházejících 41. Česko-německá deklarace, článek III.

Internetové zdroje 42. cs.wikipedia.org/wiki/Edvard_Beneš 43. cs.wikipedia.org/wiki/společnost_národů 44. www.psp.cz/docs/texts/constitution_1920.html 45. www.zasvobodu.cz/clanek.php/?c=25 46. http://cs.wikisource.org/wiki/%C3%9Astavn%C3%AD_z%C3%A1kon,_kter%C3%B Dm_se_schvaluj%C3%AD_dekrety_presidenta_republiky 47. cs.wikipedia.org/wiki/košický-vládní-program 48. www.ceskatelevize.cz/ct24/exkluzivne-na-ct24/osobnosti-na-ct24/109728-lidovesoudy-a-popravy/ 49. www.ceskenarodnilisty.cz/clanky/z-projevu-dr-prokopa-drtiny-ministraspravedlnosti.html 50. nassmer.blogspot.com/2010/05/narodni-soud-1511946-451947.html 51. www.usti-nl.cz/dejiny/1945-95/ul-8-72.html 52. www.psp.cz/docs/laws/dek/121945.html 53. www.psp.cz/docs/laws/dek/1081945.html 54. http://natura.baf.cz/natura/1997/11/9711-3.html 55. www.svedomi.cz/dokdoby/1945_kosvlpr.html 56. www.ceskenarodnilisty.cz/clanky/prof-judr-vaclav-pavlicek-drcs-o-legalite-alegitimite-transferu-nemeckeho-obyvatelstva-z-ceskoslovenska.html 57. www.ksl.wz.cz/Odsun1.html 58. www.cs.magazin.com 59. www.blisty.cz 78

60. www.moje-nazory.estranky.cz 61. www.zakonyprolidi.cz 62. cs.wikipedia.org/wiki/Studená_válka 63. http://glosy.info/texty/sudetonemecky-landsmansaft-historie-struktura-cile/3 64. http://natura.eri.cz/natura/1998/9/9809-6.html 65. www.parlamentnilisty.cz 66. www.cvvm.cas.cz/upl/zpravy/101222s_pm120110.pdf 67. www.cvvm.cas.cz/upl/zpravy/100630s_pm61218.pdf 68. www.cvvm.cas.cz/index.php?lang=0&disp=kdojsme 69. www.iDnes.cz

79

Příloha č. 1 Benešovy dekrety vydané v roce 1945 Uvedené jsou pouze dekrety vyhlášené ve Sbírce zákonů: 

1/1945 Sb. (zrušen) Ústavní dekret prezidenta o nové organizaci vlády a ministerstev v době přechodné



3/1945 Sb. (zrušen) Dekret prezidenta, kterým se mění a doplňují některá ustanovení vojenského trestního zákona a branného zákona



5/1945 Sb. Dekret prezidenta o neplatnosti některých majetkově - právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organizací a ústavů



8/1945 Sb. Dekret prezidenta o věnování nemovitostí Svazu sovětských socialistických republik jako projev díků



12/1945 Sb. Dekret prezidenta o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa



16/1945 Sb. (zrušen) Dekret prezidenta o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech



17/1945 Sb. (zrušen) Dekret prezidenta o Národním soudu



19/1945 Sb. (zrušen) Dekret prezidenta o Sbírce zákonů a nařízení republiky Československé



20/1945 Sb. (zrušen) Ústavní dekret prezidenta o prozatímním výkonu moci zákonodárné



21/1945 Sb. (zrušen) Ústavní dekret prezidenta o výkonu moci zákonodárné v přechodném období



22/1945 Sb. Ústavní dekret prezidenta o vyhlášení právních předpisů, vydaných mimo území republiky Československé



25/1945 Sb. (zrušen) Dekret prezidenta o sjednocení celního práva na území republiky Československé



26/1945 Sb. Dekret prezidenta o zrušení zákona ze dne 9. července 1945



27/1945 Sb. (zrušen) Dekret prezidenta o jednotném řízení vnitřního osídlení



28/1945 Sb. Dekret prezidenta o osídlení zemědělské půdy Němců, Maďarů a jiných nepřátel státu českými, slovenskými a jinými slovanskými zemědělci.



33/1945 Sb. Ústavní dekret prezidenta o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské



35/1945 Sb. (zrušen) Dekret prezidenta o přechodném omezení výplat vkladů u peněžních ústavů (peněžních podniků) v pohraničním území



36/1945 Sb. Dekret prezidenta o plnění závazků znějících na říšské marky



38/1945 Sb. (zrušen) Dekret prezidenta o přísném trestání drancování



39/1945 Sb. (zrušen) Dekret prezidenta o dočasné příslušnosti ve věcech náležejících soudům porotním a kmetským



47/1945 Sb. (zrušen) Ústavní dekret prezidenta o Prozatímním Národním shromáždění



50/1945 Sb. Dekret prezidenta o opatřeních v oblasti filmu



52/1945 Sb. (zrušen) Dekret prezidenta o zatímním vedení státního hospodářství



53/1945 Sb. Dekret prezidenta o odčinění křivd československým veřejným zaměstnancům

80



54/1945 Sb. Dekret prezidenta o přihlašování a zjišťování válečných škod a škod způsobených mimořádnými poměry



56/1945 Sb. (zrušen) Dekret prezidenta o úpravě platu prezidenta Československé republiky



57/1945 Sb. (zrušen) Dekret prezidenta o platu a o činovním a representačním přídavku členů vlády



58/1945 Sb. (zrušen) Dekret prezidenta o platovém přídavku státním a některým jiným veřejným zaměstnancům



59/1945 Sb. Dekret prezidenta, jímž se zrušují jmenování veřejných zaměstnanců z doby nesvobody



60/1945 Sb. (zrušen) Ústavní dekret prezidenta o přípravě provedení smlouvy mezi Československou republikou a Svazem sovětských socialistických republik o Zakarpatské Ukrajině ze dne 29. června 1945



62/1945 Sb. (zrušen) Dekret prezidenta o úlevách v trestním řízení soudním



63/1945 Sb. (zrušen) Dekret prezidenta o Hospodářské radě



66/1945 Sb. (zrušen) Dekret prezidenta o Úředním listě republiky Československé



67/1945 Sb. (zrušen) Dekret prezidenta, jímž se obnovuje činnost disciplinárních a kvalifikačních komisí pro veřejné zaměstnance a zrušují se předpisy o omezení opravných prostředků



68/1945 Sb. (zrušen) Dekret prezidenta o reaktivaci veřejných zaměstnanců



69/1945 Sb. Dekret prezidenta o přeložení vysoké školy báňské z Příbramě do Moravské Ostravy



71/1945 Sb. (zrušen) Dekret prezidenta o pracovní povinnosti osob, které pozbyly československého státního občanství



73/1945 Sb. (zrušen) Dekret prezidenta, kterým se mění a doplňuje platový zákon ze dne 24. června 1926, č. 103 Sb., pokud jde o profesory vysokých škol a vysokoškolské asistenty



74/1945 Sb. (zrušen) Dekret prezidenta o reaktivaci a o opětném ustanovení provdaných žen ve veřejné službě



76/1945 Sb. (zrušen) Dekret prezidenta o požadování dopravních prostředků po dobu mimořádných hospodářských poměrů



77/1945 Sb. (zrušen) Dekret prezidenta o některých opatření k urychlení nakládky a vykládky zboží v železniční dopravě



78/1945 Sb. (zrušen) Dekret prezidenta o přechodném finančním zabezpečení hospodářských podniků



79/1945 Sb. Dekret prezidenta o zatímní úpravě soudnictví v zemích České a Moravskoslezské



80/1945 Sb. Dekret prezidenta o opětném zavedení středoevropského času



81/1945 Sb. (zrušen) Dekret prezidenta o některých opatřeních v oboru spolkovém



82/1945 Sb. (zrušen) Dekret prezidenta o zálohách na náhradu za některé válečné škody majetkové



83/1945 Sb. Dekret prezidenta o úpravě branné povinnosti osob povolaných,jakož i dobrovolně nastoupivších do činné služby



84/1945 Sb. Dekret prezidenta o přechodné úpravě délky presenční služby



85/1945 Sb. Dekret prezidenta, kterým se ruší školné na státních středních školách



86/1945 Sb. Dekret prezidenta o znovuvybudování finanční stráže v zemích České a Moravskoslezské a o úpravě některých služebních a platových poměrů příslušníků finanční stráže



88/1945 Sb. (zrušen) Dekret prezidenta o všeobecné pracovní povinnosti



89/1945 Sb. (zrušen) Dekret prezidenta o vyznamenáních za zásluhy o výstavbu státu a za vynikající pracovní výkony

81



90/1945 Sb. (zrušen) Dekret prezidenta o úpravě některých organisačních a služebních otázek v oboru soudnictví



91/1945 Sb. Dekret prezidenta o obnovení československé měny



93/1945 Sb. (zrušen) Dekret prezidenta o prozatímních opatřeních v oboru veřejno-právního sociálního pojištění



94/1945 Sb. (zrušen) Dekret prezidenta o úpravě některých otázek organisace a služebních a platových poměrů sboru uniformované vězeňské stráže



95/1945 Sb. Dekret prezidenta o přihlášení vkladů a jiných peněžních pohledávek u peněžních ústavů, jakož i životních pojištění a cenných papírů



96/1945 Sb. Dekret prezidenta o zřízení pobočky lékařské fakulty University Karlovy v Hradci Králové



97/1945 Sb. (zrušen) Dekret prezidenta, kterým se mění a doplňují ustanovení o zvláštní dani výdělkové



98/1945 Sb. Dekret prezidenta o přechodných opatřeních v oboru daně z obratu



99/1945 Sb. Dekret prezidenta o úpravě přímých daní za kalendářní roky 1942 až 1944 a o úpravě poplatků a daní obchodových



100/1945 Sb. Dekret prezidenta o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků



101/1945 Sb. Dekret prezidenta o znárodnění některých podniků průmyslu potravinářského



102/1945 Sb. Dekret prezidenta o znárodnění akciových bank



103/1945 Sb. Dekret prezidenta o znárodnění soukromých pojišťoven



104/1945 Sb. (zrušen) Dekret prezidenta o závodních a podnikových radách



105/1945 Sb. Dekret prezidenta o očistných komisích pro přezkoumání činnosti veřejných zaměstnanců



106/1945 Sb. (zrušen) Dekret prezidenta o platech členů Prozatímního Národního shromáždění



107/1945 Sb. (zrušen) Dekret prezidenta o přechodné úpravě poplatkového ekvivalentu v zemích České a Moravskoslezské



108/1945 Sb. Dekret prezidenta o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy



109/1945 Sb. (zrušen) Dekret prezidenta o řízení výroby



110/1945 Sb. (zrušen) Dekret prezidenta o organisaci lidové a umělecké výroby



112/1945 Sb. (zrušen) Dekret prezidenta o správě soudních věznic a trestních ústavů



113/1945 Sb. (zrušen) Dekret prezidenta o úpravě, řízení a kontrole zahraničního obchodu



114/1945 Sb. (zrušen) Dekret prezidenta o zřízení nových ředitelství pošt a o úpravě obvodů ředitelství pošt v zemích České a Moravskoslezské



115/1945 Sb. Dekret prezidenta o hospodaření uhlím a palivovým dřívím



116/1945 Sb. Dekret prezidenta o změně zákona ze dne 25. června 1926, č. 122 Sb. a vlád. nařízení ze dne 17. července 1928, č. 124 Sb., o úpravě platů duchovenstva církví a náboženských společností státem uznaných případně recipovaných, a o platovém přídavku k nejnižšímu ročnímu příjmu duchovenstva



117/1945 Sb. (zrušen) Dekret prezidenta, kterým se upravují ustanovení o prohlášení za mrtvého



118/1945 Sb. (zrušen) Dekret prezidenta o opatřeních v řízení vyživovacího hospodářství



119/1945 Sb. (zrušen) Dekret prezidenta o přechodné úpravě vojenského trestního řádu



120/1945 Sb. (zrušen) Dekret prezidenta o přechodné úpravě vojenského polního trestního řízení



121/1945 Sb. (zrušen) Dekret prezidenta o územní organisaci správy, vykonávané národními výbory



122/1945 Sb. Dekret prezidenta o zrušení německé university v Praze

82



123/1945 Sb. Dekret prezidenta o zrušení německých vysokých škol technických v Praze a v Brně



124/1945 Sb. Dekret prezidenta o některých opatřeních ve věcech knihovních



125/1945 Sb. (zrušen) Dekret prezidenta o zřízení Svazu brannosti



126/1945 Sb. (zrušen) Dekret prezidenta o zvláštních nucených pracovních oddílech



127/1945 Sb. Dekret prezidenta o zřízení vysoké školy "Akademie musických umění v Praze"



128/1945 Sb. Dekret prezidenta o zatímní územní organisaci některých finančních úřadů a změnách s tím spojených v zemích České a Moravskoslezské



129/1945 Sb. Dekret prezidenta o státním orchestru Česká filharmonie



130/1945 Sb. (zrušen) Dekret prezidenta o státní péči osvětové



131/1945 Sb. Dekret prezidenta o vybudování Akademického domu - Památníku 17. listopadu



132/1945 Sb. Dekret prezidenta o vzdělání učitelstva



133/1945 Sb. Dekret prezidenta, kterým se zřizuje Výzkumný ústav pedagogický Jana Amose Komenského



135/1945 Sb. Dekret prezidenta o zřízení pobočky lékařské fakulty university Karlovy v Plzni



137/1945 Sb. (zrušen) Ústavní dekret prezidenta o zajištění osob, které byly považovány za státně nespolehlivé, v době revoluční



138/1945 Sb. Dekret prezidenta o trestání některých provinění proti národní cti



139/1945 Sb. (zrušen) Dekret prezidenta o přechodné úpravě právních poměrů Národní banky Československé



140/1945 Sb. Dekret prezidenta o zřízení Vysoké školy politické a sociální v Praze



143/1945 Sb. (zrušen) Dekret prezidenta o omezení žalobního práva v trestním řízení

83