RETRIBUČNÍ DEKRETY A PROCES JEJICH VZNIKU

4. KAPITOLA

RETRIBUČNÍ DEKRETY A PROCES JEJICH VZNIKU

4.1 dvod vzniku retribuce a její poátky Okupace území Československa i dalších zemí nacionálně socialistickým Německem a její tvrdé podmínky vyvolaly přirozenou reakci. Exilové vlády okupovaných států pojaly poměrně brzy úmysl potrestat vedoucí činitele nacionálně socialistického státu, členy nacionálně socialistické strany a konkrétní představitele okupačních režimů, stejně jako kolaboranty, kteří se vyskytli v každém z porobených států. Válečné zločiny ovšem ve stávajících právních normách nebyly nijak přesně vymezeny. Soud s německými válečnými zločinci z 1. světové války skončil z tohoto důvodu svého času blamáží. Podle Versailleské smlouvy mělo být před vojenské soudy spojenců původně postaveno asi 3000 osob. Nakonec odsoudil německý říšský soud (nikoli spojenci) jen 12 z nich, šest z toho k velmi nízkým trestům,

52

4-PROVINENI PROTI NARODNI CTI_52-151.indd 52

11.5.2015 16:26:35

retribuní dekrety a proces jejich vzniku

a další stihli s pomocí úřadů uprchnout před samotným vyhlášením rozsudku.1 Aby vlády okupovaných zemí předešly podobnému debaklu i po 2. světové válce, musely zvolit společný postup při prosazení svých cílů. Nóta prezidenta Beneše již 3. září 1939 upozorňovala na nacistický teror v obsazeném Československu. 13. ledna 1942 se v Londýně v paláci St. James za předsednictví polského ministerského předsedy, generála Sikorského, a účasti britského ministra zahraničí Anthony Edena setkali na třetí mezispojenecké konferenci zástupci exilových vlád Belgie, Československa, Francie, Jugoslávie, Lucemburska, Nizozemska, Norska, Polska a Řecka. Během jednání se dohodli na přijetí tzv. svatojakubské deklarace, která odsuzovala všechny mocenské zásahy provedené Němci v okupovaných zemích a požadovala zařazení potrestání válečných zločinců mezi cíle spojenců. Dne 7. října 1942 bylo ohlášeno zřízení Komise Spojených národů pro vyšetřování válečných zločinů, United Nations Commission for Investigation of War Crimes (UNWCC); komise ale vznikla až o rok později, 20. října 1943. Českoslovenští zástupci patřili v diskuzích o charakteru retribuce mezi nejaktivnější. Dne 1. listopadu 1943 vyhlásily vlády USA, SSSR a Velké Británie tzv. Moskevskou deklaraci, která požadovala repatriaci válečných zločinců do zemí, kde spáchali svoje zločiny, a jejich souzení a potrestání dle zákonů těchto zemí. Mezinárodní dohody vyvrcholily londýnskou dohodou velmocí z 8. srpna 1945 o zřízení mezinárodního vojenského tribunálu. Potrestání válečných zločinců, kteří působili v celoevropském měřítku, byla jedna věc a potrestání zločinců 1

BORÁK, M.: Spravedlnost podle dekretu, c. d., s. 22.

53


11.5.2015 16:26:35

provinní proti národní cti

působících v rámci jednotlivých zemí věc druhá. Československá vláda začala pracovat na normě umožňující souzení a trestání válečných zločinců působících na československém území už v listopadu 1942. Legislativní stránkou budoucího retribučního dekretu se zabýval ministr spravedlnosti exilové vlády, Jaroslav Stránský,2 společně s Právní radou. Ministerstvo spravedlnosti vytvořilo pro tvorbu dekretu zvláštní komisi, sestávající ze tří subkomisí. První subkomise se zabývala otázkou materiálního práva trestního, druhá otázkami soudní organizace a řízení a třetí subkomise řešila problémy související s mezinárodním stykem, především s otázkami extradice.3 V téže době začalo ministerstvo vnitra a ministerstvo zahraničních věcí sestavovat československý seznam válečných zločinců, přičemž ministerstvo vnitra začalo současně shromažďovat proti zločincům v něm uvedeným důkazní materiál. Nejrychlejší byla při přípravě retribučního předpisu polská vláda, která vydala dekret o trestání válečných zločinů již 30. března 1943. První verze československého retribučního dekretu byla hotova v červnu 1943. Tuto verzi vláda ale nepřijala a ministerstvo muselo návrh přepracovat. Mnoha členům vlády vadilo, že koncepce dekretu umožňovala zneužití k politickým procesům a stranické pomstě. Další podoba dekretu byla vládě a prezidentovi předložena až v roce 1944. V říjnu téhož roku ji vláda schválila. Ani tato varianta 2

Jaroslav Stránský, ČSNS, právník a poslanec NS, profesor trestního práva na MU v Brně. Za války v emigraci v Londýně, ministr exilové vlády, po válce ministr spravedlnosti, hlavní oponent komunistů ve vládě. V roce 1948 emigroval do Velké Británie. TOMÁŠEK, Dušan: Vláda emigrantů. Duben – listopad 1945. Praha 2009, s. 219. 3 KUKLÍK, J.: Mýty a realita tzv. „Benešových dekretů“, c. d., s. 204.

54


11.5.2015 16:26:35


nebyla ve Státní radě přijímána s všeobecným nadšením a vyvolávala řadu pochybností. Některým kritikům vadilo, že je příliš přísná, jiným naopak, že je přísná málo. Nicméně válečný vývoj, kdy už v dubnu 1944 stanula sovětská vojska na východních hranicích Československa, si žádal její urychlené schválení. Datum podpisu dekretu prezidentem není přesně zjistitelné, v pramenech se nacházejí dokonce tři různá data z počátku roku 1945. Dekret nabyl účinnosti 6. března téhož roku publikováním v Úředním věstníku československém pod číslem 6/1945 a názvem „o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech“.4 Téměř vzápětí doznal dekret ještě drobných změn, které vyplynuly z jednání politických reprezentací londýnského i moskevského exilu a SNR.5 Především byl do kapitoly zločinů přidán samostatný paragraf postihující udavačství a maximální trest za toto provinění byl zvýšen z doživotí na smrt. Důvodem změny původního znění dekretu byla změněná politická situace, kdy Košický vládní program přinesl zvýraznění požadavku na přísné potrestání domácích kolaborantů. Druhým důvodem, který se ale nezdá vzhledem k časové nedostatečnosti relevantní, se podle některých autorů údajně staly zkušenosti s průběhem retribučního soudnictví v jiných evropských zemích.6 Důležitou roli v jednáních hrál také odpor o všemožná práva se hlásící SNR k tomu, aby byly Slovensku diktovány retribuční předpisy z Prahy. Tento upravený dekret byl vydán jako „Dekret prezidenta republiky č. 16 z 19. června 1945 Viz BORÁK, M.: Spravedlnost podle dekretu, c. d., s. 28. Viz KOČOVÁ, K.: Disertační práce, c. d., s. 19. 6 Viz např. KUKLÍK, J.: Mýty a realita tzv. „Benešových dekretů“, c. d., s. 353. 4 5

55


11.5.2015 16:26:35


o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech“7 a platnost získal vyhlášením dne 9. července 1945. V obecnou známost vešel jako tzv. „velký retribuční dekret“. Jím zřízené mimořádné lidové soudy byly „soudy stanného charakteru, jak bylo obvyklé ve většině zemí osvobozených z nacistického útlaku… Na rozsudky vynesené těmito soudy se nevztahuje možnost rehabilitace, jde tedy o již uzavřenou kapitolu naší historie.“8 Tento dekret – na rozdíl od původního retribučního dekretu č. 5/1945 Sb. – platil pouze pro české země. Pro Slovensko vznikla zvláštní retribuční norma, „nařízení Slovenské národní rady č. 33 Sb. n. SNR ze dne 15. května 1945“.9 Ta byla podstatně stručnější než český retribuční dekret a údajně ji napsal Gustáv Husák během jediného večera.10 Slovenská retribuce byla výrazně mírnější než ta česká. V českých zemích žilo v době konce války zhruba třikrát více obyvatel než na Slovensku, ale počet potrestaných kolaborantů byl nakonec v Čechách a na Moravě i přes rozsáhlou migraci a úbytek populace v důsledku vysídlení německy hovořícího obyvatelstva oproti počtu potrestaných na Slovensku více než osminásobný.11 Na rozdíl od „velkého dekretu“ slovenské retribuční nařízení nenavazovalo na žádnou československou právní normu, protože SNR se neztotožnila s ideou nepřetržité JECH, K. – KAPLAN, K.: Dekrety prezidenta republiky. Díl I., c. d., s. 237. BORÁK, M.: Spravedlnost podle dekretu, c. d., s. 7–8. Tento fakt už ale v současné době neplatí zcela: v některých případech rozsudků MLS k rehabilitaci došlo, např. v případě MLS v Hradci Králové. Viz KOČOVÁ, Kateřina: Druhá retribuce. Činnost mimořádných lidových soudů v roce 1948. Soudobé dějiny III.–IV./2005. 9 Viz JECH, K. – KAPLAN, K.: Dekrety prezidenta republiky. Díl I., c. d., s. 255. 10 Viz BORÁK, M.: Spravedlnost podle dekretu, c. d., s. 82–83. 11 Viz FROMMER, B.: Národní očista, c. d., s. 417. 7

8

56


11.5.2015 16:26:35


právní kontinuity ČSR a převzala většinu zákonů z doby Slovenského štátu. Vznikem této normy tak došlo v oblasti československého retribučního zákonodárství k právnímu dualismu. Důvody této diference byly zřejmé: Slováci si nepřáli, aby jim byly právní předpisy diktovány z Prahy, a na vládní úrovni se vymlouvali, že slovenské zločince by měli trestat Slováci.12 K tomu by ale samozřejmě na základě principu nominace soudců daného dekretem došlo tak jako tak. Důležitá byla ale především skutečnost, že situace Slovenska byla za války zcela rozdílná od situace v českých zemích; Slovensko nebylo okupováno, mělo legitimní vládu a vlastní legislativu a bylo spojencem nacistického Německa. Na Slovensku již neplatil zákon na ochranu republiky z roku 1923, ale zákon o zločinech proti státu z roku 1940. Z právní normy z časů Tisova státu (která byla v platnosti až do roku 1947) mohl retribuční dekret s celorepublikovou platností vycházet jen stěží. Nařízení SNR pod pěti paragrafy rozlišovalo pět trestných činů: fašistickou okupaci, domácí zradu, kolaboraci, zradu na povstání a provinění fašistického režimu. V nařízení nebyla zakotvena instituce zločineckých organizací. Prosté členství ve slovenských fašistických organizacích tedy trestné nebylo, což lze v podmínkách Slovenska vnímat jako rozumné opatření; v opačném případě by retribuce dopadla na nepoměrně větší procento obyvatel.13 12 13

TOMÁŠEK, D.: Vláda emigrantů, c. d., s. 35. Hlinkova slovenská ľudová strana (HSĽS) byla již dávno před válkou nejsilnější slovenskou politickou stranou a v průběhu války bylo členství v ní přirozeným předpokladem služebního nebo společenského postupu. Členství v Hlinkově gardě (HG) bylo v období od září do prosince 1939 pro všechny muže ve věku od 18 do 60 let, kteří nekonali vojenskou službu nebo službu v jiném ozbrojeném sboru, dokonce povinné. Trestat množství lidí za pouhý

57


11.5.2015 16:26:35


Vrcholným orgánem pověřeným výkonem retribuce byl Národný súd v Bratislavě, který měl pravomoc soudit nejvyšší představitele Slovenského štátu. Na nižší úrovni rozhodovaly okresné lidové súdy v sídlech okresů s pravomocí soudit osoby a trestné činy s regionálním významem. Nejnižším stupněm byly miestné lidové súdy v každé politické obci, které rozhodovaly trestné činy podle § 5 (provinilec fašistického režimu) s charakterem přečinů. Tento paragraf by bylo možno přirovnat k české „malé retribuci“. Slovenská retribuce (tedy její první část) měla trvat také pouze rok, stejně jako retribuce v českých zemích, nakonec ale skončila až 31. prosince 1947, tedy o více než půl roku později než retribuce česká. Nedořešené případy byly předány řádným soudům. „Druhou retribuci“ z roku 1948 korigovaly stejné zákonné normy jako v českých zemích, které obnovily platnost původního nařízení SNR.14 Retribuce v Čechách a na Moravě „velký retribuční dekret“ sám o sobě pokrýt nestačil. Jako zákonný rámec potrestání nejprominentnějších zločinců – představitelů protektorátní vlády, významných aktivistických novinářů, důstojníků a nejvyšších představitelů kolaborantských spolků – vznikl dekret č. 17/1945 Sb., „o Národním členský delikt samozřejmě nebylo politicky ani technicky možné. Na druhou stranu i díky tomuto pochopitelnému benevolentnímu přístupu musela vláda ještě počátkem října 1945 řešit situaci, kdy byli bývalí členové HG a dalších fašistických a nedemokratických organizací stále ještě členy ozbrojených útvarů Československé republiky, nebo zastávali funkce ve správě, hospodářství i v Komunistické straně Slovenska. Trvalo ještě ovšem téměř dalších neuvěřitelných dvacet let, než se státní i politický aparát dokázal většiny z nich zbavit. Tamtéž, s. 166, 210. 14 Viz KLUBERT, Tomáš: Vznik a špeciﬁká ľudového (retribučního) súdnictva na Slovensku. In: PEJČOCH, Ivo – PLACHÝ, Jiří a kol. (eds.): Okupace, kolaborace, retribuce. Praha 2010, s. 233–237.

58


11.5.2015 16:26:35


soudu“.15 Vznik tohoto dekretu iniciovali a prosadili především komunisté. Po stránce skutkové podstaty trestných činů, jež měl posuzovat Národní soud, nebyl oproti „velkému retribučnímu dekretu“ rozdíl. Podle dekretu o Národním soudu ovšem mohly být souzeny pouze osoby české národnosti, a to jen takové, na které by se asi hodil pozdější termín „osobnosti veřejného a politického života“. Šlo o osoby, které měly být svým „vlasteneckým chováním“ ostatním občanům vzorem. Jednalo se zároveň jak o soud trestní, tak o soud čestný. Potrestání méně důležitých, dalo by se říci obyčejných občanů české, slovenské nebo jiné slovanské národnosti, kteří se dopustili „provinění proti národní cti“ a kteří nespadali do jurisdikce „velkého retribučního dekretu“, měl zajistit později vzniklý tzv. „malý retribuční dekret“, č. 138/1945 Sb., „o trestání některých provinění proti národní cti“.16 Nehledě na dekrety a vůbec na snahu o právní podklad potrestání, začalo souběžně s postupným osvobozováním československého území rozsáhlé zatýkání skutečných i domnělých kolaborantů orgány vojenského Obranného zpravodajství (OBZ). Tato kontrarozvědka 1. československého armádního sboru byla pod silným vedením komunistů. V jejím vedení byli mj. bývalí osvětáři a agenti NKVD Bedřich Reicin a Karel Vaš, přičemž organizace s NKVD úzce spolupracovala. Četná zatčení provedl pak i sám NKVD nebo místní velitelství Rudé armády, která tuto pravomoc uplatňovala až do léta 1945.17 JECH, K. – KAPLAN, K.: Dekrety prezidenta republiky. Díl I., c. d., s. 269. Tamtéž, Díl II., c. d., s. 951. 17 MACHALA, J.: Diplomová práce, c. d., s. 17. 15 16

59


11.5.2015 16:26:35


Okamžitě po konci války pak začala probíhat tzv. „divoká retribuce“, kdy byli skuteční i domnělí viníci trestáni – často na životě – samozvanými „orgány“18 nebo prostě jen „lidem“, bez jakéhokoli právního podkladu a procesního rámce a v podstatě podle pravidel soudce Lynche.19 Podle Frommera je důležitá skutečnost, že v protektorátu vlastně – až na řídké výjimky – neexistovala jakási forma retribuce již za války, na rozdíl od Polska, SSSR nebo třeba Francie. Pokud nepočítáme atentát na Heydricha, do kterého se zapojil i domácí odboj, nevyjasněnou „chlebíčkovou aféru“, které padl za oběť aktivistický novinář Lažnovský, nebo popravu několika četníků, o nichž se partyzánská skupina domnívala, že jsou zodpovědní za smrt generála Luži (a další, mnohdy velmi diskutabilní popravy provedené partyzánskými skupinami na základě pouhých podezření), místní kolaboranti žili až do konce války v podstatě mimo bezprostřední ohrožení odplatou. Proto zůstali naživu pro poválečné zúčtování, a o to byla v době, kdy již nehrozilo nebezpečí represí, chuť k takovému živelnému zúčtování větší.20 Trauma, které v mnoha Češích zanechala mnichovská krize, a „brutalita šesti let okupačního režimu pochopitelně vedly u části české veřejnosti k otřesu víry v demokratické hodnoty, oslabení právního vědomí i úcty k lidskému 18

Např. v Trutnově si soudní pravomoc uzurpovala „revoluční komise“. ČERVINKOVÁ, Z.: Diplomová práce, c. d., s. 38. V Poděbradech pak byl zřízen samozvaný „soud národní očisty“. MIKŠOVSKÁ, B.: Bakalářská práce, c. d., s. 38. Činnost obou zmíněných institucí byla ale spíše pozitivní; zamezila totiž exekucím živelně vykonávaným „revolučními“ elementy. 19 Např. STANĚK, T.: Perzekuce 1945, c. d., s. 55–86; FROMMER, B.: Národní očista, c. d., s. 60–98. Nejnověji k „divoké retribuci“ a násilným excesům: ARBURG, A. von – STANĚK, T. (eds.): Vysídlení Němců… Díl II.1, c. d.; TÍŽ: Díl II.3, c. d. 20 Viz FROMMER, B.: Národní očista, c. d., s. 67.

60


11.5.2015 16:26:35


životu“.21 Svou roli ale podle mého názoru hrála i skutečnost, že se pomstychtiví jedinci s koncem okupace zbavili strachu před následky své pomsty, i to, že v mnoha případech byla taková msta jen prostředkem k zakrytí jejich vlastní diskutabilní minulosti. „Divoká retribuce“ ale nebyla jen přirozenou explozí dlouho potlačované nenávisti. Byla i formou nátlaku, kterou si „exiloví politici […] vědomě přáli, plánovali a nechali jí volný průchod“.22 Účelem této chladné kalkulace byla snaha přinutit větší množství původních německých obyvatel opustit stát „dobrovolně“ a usnadnit tím plánované vysídlení. Tuto tezi potvrzuje několik faktů: pozdní schválení dávno připraveného retribučního dekretu (oﬁciálně odůvodněné neshodou v jeho sporných bodech), nevůle prosadit zákonnou bezpečnostní politiku, přenesení bezpečnostních pravomocí na místní, ad hoc ustavené orgány, absence jasných instrukcí místním orgánům ze strany vlády a laxnost při nápravě tohoto stavu. Mezi nejzásadnější potvrzení této skutečnosti patří Frommerem citovaný vzkaz prezidenta Beneše domácímu odboji těsně před osvobozením: „Jest třeba, abychom si mnoho vyřídili sami hned v prvních dnech osvobození, aby všech vinných nacistů co nejvíce od nás uteklo ze strachu před občanskou revoltou proti nim v prvních dnech revoluce a aby co nejvíce těch, kteří se budou jako nacisté bránit a klást odpor, bylo v revoluci pobito… Kdo zaslouží smrt, má býti vylikvidován – ať bouří lidovou, ať mocí vojenskou – hned po převratu a v prvních dnech nového režimu.“23 JARKOVSKÁ, Lucie: Odplata, či spravedlnost? Mimořádné lidové soudy 1945–1948 na Královéhradecku. Praha 2008, s. 278. 22 FROMMER, B.: Národní očista, c. d., s. 69. 23 Tamtéž, s. 69–70.

21

61


11.5.2015 16:26:35

RETRIBUČNÍ DEKRETY A PROCES JEJICH VZNIKU

Recommend Documents