Emanuel Mandler
BENEŠOVY DEKRETY Proč vznikaly a co jsou
Nakladatelství Libri Praha 2002
© Emanuel Mandler, 2002 © Libri, 2002 ISBN 80-7277-139-6
OBSAH
Slovo šéfredaktora 9 Úvodem 12 I. JAK SE PŘIPRAVUJE SVOBODA První dekrety londýnského odboje (Ustavení exilové vlády) 16 Co s Němci? (Budoucí národnostní uspořádání) 24 Koncept revoluce (Benešova cesta do Moskvy) 31 Program – vládní a komunistický (Košický vládní program) 36 II. VĚK DEKRETŮ V roli jakobínů (Revoluční orgány v akci) 46 Smysl ústavních dekretů (Dekrety a legitimita) 54 Ústavní dekrety 55 Otázka viny (Trestní dekrety) 61 Retribuční dekrety a lidové soudy 63
Národ sobě („Znárodnění“ – majetkové kon¤skace) 67 Význam lidové jednoty (Dekrety všeobecně politické) 74 III. LEGISLATIVA ETNICKÉ ČISTKY U konce národnostního soustátí (Nacionálněperzekuční dekrety I) 80 Největší revoluční čin (Nacionálněperzekuční dekrety II) 86 Vytváření slovanského státu (Nacionálněperzekuční dekrety III) 92 Apologetika revoluce (Úsilí české o¤ciální historiogra¤e) 100 Poznámky 107 Přílohy Seznam členů londýnské exilové vlády 110 První československá vláda Národní fronty 4. 4. 1945 – 6. 11. 1945 112 Citované dekrety 113 Ukázky z dekretů č. 12, 60, 81, 100, 122 a 138 116 Citované prameny a literatura 125
Věnováno paměti obětí všech etnických čistek.
SLOVO ŠÉFREDAKTORA
Nakladatelství Libri se od samotného počátku své existence zaměřuje především na mapování naší minulosti a památek, žel často především chátrajících. V roce 2001 pak založilo novou ediční řadu Otazníky našich dějin. Už název signalizuje, že v této řadě půjde především o témata rozporuplná, tabuizovaná, mytizovaná… Svazek zasvěcený tzv. Benešovým dekretům bude patřit jistě k těm nejkontroverznějším, i díky tomu, že se téma prezidentových dekretů a vpravdě nerudovské otázky „kam s nimi?“ stalo předvolebním hitem téměř obnovené Národní fronty – vždyť k parlamentní deklaraci hodlají pozvat demokratické strany i komunisty, aby národní jednota byla znovu dokonalá! A tak mi dovolte několik slov na vysvětlenou, proč s knížkou přicházíme a nespoléháme na to, co nám o tématu zvěstují o¤ciální autority – ať už politické, či vědecké. Domnívám se, že pluralita názorů (s výjimkou těch, které hlásají rasovou, třídní či nacionální nenávist) je základním kamenem demokracie. Znepokojuje mě, že jsme svědky toho, jak se pár let po pádu totality už opět někteří lidé snaží prosazovat názory „o¤ciální“ – rozuměj správné (jediné vědecké – ostatně i dr. Beneš měl své pevné vědecké názory: například, že Slováci nejsou národ), a „neo¤ciální“ – rozuměj špatné, ba přímo škodlivé (všechny ostatní než jejich). A to přesto, že právě historie byla u nás snad nejvíce zprofanována svou služebností a jediným o¤ciálním „správným“ názorem. Nedokážu pochopit, jak předsudky nezatížený historik může hájit národněsocialistickou revoluci provázenou etnickou čistkou, navíc založenou na principu kolektivní viny (stejném principu, jaký uplatňovali nacisté vůči Židům, ale i Romům, Čechům a dalším „méněcenným“ národům). A to ani s odvoláním na předchozí zvěrstva nacistů a spolu s tím i té části sudetských Němců, která Hitlerovu vábení podlehla. Má nedůvěra je o to větší, že mnozí z těchto historiků donedávna hlásali jedinou vědeckou pravdu, založenou na marxismu-leninismu (nebo jí alespoň přitakávali), někteří zastávali i nomenklaturní funkce KSČ, další byli spolupracovníky StB… Není třeba přitom popírat, že mnozí z nich bez ohledu na jejich „osobní“ curriculum vitae vykonali kus solidní badatelské práce. To však nic nemění na tom, že jejich renomé je, alespoň v mých očích, silně pošramoceno a k jejich přestupu k „demokratům“ jsem krajně skeptický. Možná se dali do služeb „pokroku“ původně 9
v dobré víře, ale stali se nástroji totalitního režimu utlačujícího všechny ostatní názory, zejména pak ty svobodomyslné. Dnes se (asi opět v dobré víře) zastávají – pro změnu pod praporem „národních zájmů“ – něčeho, co se bezesporu stalo a nedá odestát, ale z hlediska etického je prostě neospravedlnitelné. Ještě jsem neslyšel přesvědčivé vysvětlení, proč když všichni víme, jak zrůdný byl německý národní socialismus, jim připadá tak mravný český národní socialismus v akci. Byl o tolik lepší jen proto, že byl „náš“? Třeba tím, že se spolupodílel na zákazu politické opozice, nebo tím, že zakázal německé školy i pro tělesně a duševně postižené děti? A co říci těm, kteří se dokonce při ospravedlňování národněsocialistické revoluce „zaklínají“ Masarykem? Že jeho krédem bylo Ježíš, ne Caesar! a že právě T. G. M. byl obdobnými českými „vlastenci“ dlouho kacířován jako vlastizrádce a zaprodanec Němců. Ten, kdo zná produkci Libri, jistě ví, že jsme vydáváním monumentálních Měst a městeček, řady encyklopedií o našich hradech, zámcích, zvonicích, mostech, technických památkách, lázních, loretách, zahradách a parcích, ale i řadou KDO BYL KDO a dalších vykonali pro poznání a zmapování naší minulosti asi více než mnozí dnešní hlasití zastánci „národních zájmů“. Díky samozřejmě patří především autorům a čtenářům. Předpokládám asi správně, že mnozí z nich se tentokrát s výkladem a závěry E. Mandlera zčásti, anebo vůbec neztotožní. Nerad bych, aby nám však vydání knihy měli za zlé; přál bych si, aby ji nezaujatě přečetli a o všem kriticky přemýšleli. Už jen proto je důležité knihu vydat. Jde přece jak o elementární svobodu vyslovit nevětšinový názor, tak o to, podívat se na naši minulost bez pověstných růžových brýlí mámení (co Čech činí, dobře činí). Anebo jinak řečeno: pokus o pravdivé vyrovnání s minulostí neděláme (jenom) pro své okolí, ba dokonce ani pro Evropskou unii, ale především pro sebe. V roce 1945 to začalo zdánlivě spravedlivou odplatou, ale rozpoutané bezpráví a útlak včetně vyvlastnění se nakonec dotkly nás všech (některých arci méně, jiní si dokonce sami nakradli). V každém případě jsme vyhnali čerta Belzebubem. Navíc se mi nechce věřit, že pomocí „zbožných lží“ (vzpomeňme na Rukopisy) naše dějiny nějak zásadně, natož trvale vylepšíme. Na závěr mi dovolte naprosto osobních pár slov, která zájemci mohou poodhalit i mé osobní motivy při vydání této knihy. 20. století jsem poznával (vedle studia dějin) především prostřednictvím osudů a názorů členů vlastní rodiny. Rod mé matky pochází ze sedláků ve středních Čechách a byl postižen nejprve pobělohorskou kon¤skací, poté znovu až kon¤skací únorovou. Oba moji rodiče za okupace pracovali v protinacis10
tickém odboji a kupodivu ten, kdo je varoval před zájmem gestapa, byla německá bytná. Můj otec byl už předválečný horlivý komunista, který se podílel na znárodňování, avšak znechucen vystoupil z KSČ roku 1952. Iluzí o „ruských bratrech“ ho nezbavila armáda Malinovského (jako lékárník nebyl okraden, ale zahrnut „ukradenými“ dary), ale až srpen 1968. S těmi zbylými iluzemi (o spravedlivé společnosti) bojoval do konce života, třebaže mu už jeho milovaný středoškolský profesor říkal, že komunismus a nacismus jsou punčocha nalíc a punčocha narub. Profesionální politik byl pak můj prastrýc, rovněž horlivý – tentokrát národní socialista – Prokop Drtina: Benešův osobní tajemník, poté ministr spravedlnosti, politický vězeň, a nakonec ještě chartista. Trávil jsem s ním po jeho propuštění z vězení každé léto u svého dědečka, kam jezdil nejprve na dovolenou, poté už jako penzista od jara do podzimu na „letní byt“. Zde také vznikaly jeho paměti, z nichž nám takřka denně předčítal. V diskusích a částečně i v pamětech „strýc Prokop“ nakonec uznal, že Beneš až zas takový génius a pašák nebyl (však nechal své největší zastánce v únoru 48 pěkně ve štychu) a že se to po roce 1945 nedělalo nejšťastněji (však to podle toho dopadlo). Ale vím, že mnohé iluze o svých názorech i politickém účinkování si stejně uchoval. A tak si dovolím tvrdit, že z celé rodiny měl zdravý rozum jedině můj dědeček – v politice agrárník z promasarykovského křídla (obdivovatel Švehly, ale také S. Čecha, V. Dyka, A. Jiráska či J. S. Machara). Stal se i okresním starostou, ale jako moderní hospodář se staral především o praktické věci a udržoval si od všech „spásných“ ideologií kritický odstup (však také byli agrárníci po roce 1945 zakázáni). Dědečka v roce 1948 – to už mu bylo 60 let a stal se z něho „kulak“ – připravili nejen o všechen majetek, na němž jeho rod hospodařil přes 300 let, ale načas ho i zavřeli. Přesto nikdy nezatrpkl, protože zůstal tím, čím byl i předtím: slušným člověkem. Často mi připomínal, že cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly… A ještě úplně na závěr – sudetští ani jiní Němci mi (ani nakladatelství) na žádnou knihu (dokonce ani na tuto!) nepřispěli a necítím se být ani jejich pátou kolonou. Pravdou také je, že tíhnu k zemskému vlastenectví spíše než k tomu národnímu. Asi i proto, že mezi „roduvěrnými“ Čechy je tolik zlodějů, udavačů, rasistů… (račte si doplnit sami) asi jako v každém jiném národě – nebo že by o trochu více? František Honzák
11
ÚVODEM
Rok 1945 byl v životě české a slovenské společnosti rokem velkého, zásadního převratu. Po osvobození z nacistické okupace se v zemi chopila moci vláda Národní fronty v čele s prezidentem Edvardem Benešem a začala obnovovat stát, který zlikvidovali nacisté v letech 1938 a 1939. Během války čeští političtí činitelé v exilu – v Londýně i v Moskvě – opětovaně zdůrazňovali, že samozřejmě nejde o pouhou obnovu. Sám prezident Beneš při jednání s představiteli našich komunistů v Moskvě dne 13. prosince 1943 považoval hned úvodem za nutné říci, že „jednota politických stran má platit i nadále, řadu let po válce, abychom mohli vybudovat novou republiku moderní, která sice bude navazovat na prvou republiku, ale bude značně přeměněna zvláště v ohledu sociálním“. Jednota politických stran dlouho nevydržela. Více či méně však existovala právě v období „dekretovém“, tj. od května 1945 do vytvoření Prozatímního národního shromáždění dne 28. října 1945, a byla tehdy pro aktivity československé vlády nesmírně důležitá. Těch několik měsíců zcela stačilo k tomu, aby byla Československá republika obnovena jako stát úplně nový, odlišný od Československa předválečného. Šlo většinou o změny dlouho připravované, neboť v exilu se na plánech budoucího uspořádání Československé republiky pracovalo po celou druhou polovinu války. Již 14. prosince 1943, tedy den poté, kdy v Moskvě hovořil s komunisty o jednotě politických stran, objasňoval prezident Beneš V. M. Molotovovi zásady této modernizace, jejímž základem bude zajištění bezpečnosti československého státu. Proto bude obnovená Československá republika úzce spolupracovat se Sovětským svazem. Všichni domácí zrádci budou přirozeně potrestáni, a především nelze připustit, aby hranice Německa byly vzdáleny 60 km od Prahy. Němci jsou vinni Mnichovem, začali válku v Československu, okupovali je a musí za to být potrestáni. I když on, prezident Beneš, je ochoten ke kompromisům, považuje za potřebné zbavit budoucí československý stát nejméně 2 milionů a maximálně 2,8 milionu Němců, (což byl počet celé německé „menšiny“). Zároveň požaduje, aby majetek vysídlených Němců přešel na československou vládu. Kon¤skace německého majetku a transfer Němců pak předznamená počátek další, „české“ nacionalizace (tedy kon¤skace velkých majetků ve vlastnictví českých občanů). Tím se zahájí velký sociální převrat v celém Českoslo12
vensku. A dva dny nato prohlásil dr. Beneš, že odsun Němců otevře cestu k radikálním zásahům a sociálním přeměnám v českých oblastech: „Bude to nacionální revoluce, spojená se sociální revolucí.“ Tento Benešův plán národněsocialistické revoluce založený na kolektivní perzekuci Němců nebyl zcela v souladu s dosavadním „internacionálním“ chápáním česko-německých vztahů v pojetí českých komunistů. Když však komunisté zjistili, že generalissimus Stalin je pro a že projekt prezidenta Beneše nepochybně získá velkou podporu „doma“, neváhali a stali se jeho přívrženci, a to v revolučních událostech po osvobození Československa tak horlivými, že jim to mnoho českých občanů přičetlo k dobru. Legislativním základem poválečného revolučního dění se staly právě dekrety prezidenta republiky. A tato útlá knížka by chtěla srozumitelně ukázat, jak fakta a dokumenty, které by měly být všeobecně známé (a nejsou), vytvářejí obraz této nesmírně významné doby našich nedávných dějin. Dekretů prezidenta republiky je celkem 143. Ale jen zhruba dvě desítky z nich obsahují normy politické, mocenské či právní povahy. A pouze tyto politické dekrety nazývám podle všeobecného úzu termínem Benešovy dekrety (celkově označuji těchto 143 dokumentů pojmem dekrety prezidenta republiky). Před vlastním pojednáním se sluší připomenout, že z období, o němž je řeč, zbylo vlastně „materiálně“ neobyčejně málo. Jak se dobrat zbytků dnes již neexistujících „výsledků druhé světové války“? Kde zůstala celá obnovená Československá republika? Co jiného zbylo z Národní fronty než trapná autoritativní tradice nebezpečné celonárodní jednoty? Co zůstalo z národních výborů a závodních rad? V jakých rukou jsou dnes podniky tehdy znárodněné? Vysílá snad Nova a Prima ¤lmy podle dekretu č. 50/1945 Sb. o opatřeních v oblasti ¤lmu? A přece něco zůstalo: prezidentské dekrety umožňující vyvlastnění a „odsun“ příslušníků zhruba třímilionové německé menšiny. Zbyla plebejská násilnická revoluční tradice, přezíravý postoj k vlastnictví i značná míra xenofobie. Spolu s tím přesvědčení, že hora Říp je středem světa a praotcovi potomci jsou všeobecně nadaní a mimořádně hodní lidé. Síla, odolnost a houževnatost nacionalismu je obrovská. A tak okolnost, že se česká společnost, především ovšem česká politika nedokázaly do dnešních dnů vyrovnat s vyhnáním Němců, s touto mokvající ranou na vlastní minulosti, způsobuje dětinskou štítivost, s níž přistupujeme (či správněji řečeno nepřistupujeme) k celé poválečné revoluci. V tragicky humorné inverzi přejímáme její společensky destruktivní ideologii jako soubor demokratických idejí, které vytvářejí pozitiv13
ní českou tradici. Intenzita tohoto dychtivého přisvojování revolučních výsledků i revolučních událostí je tak značná, že ideologie národněsocialistické revoluce je dnes neodmyslitelnou součástí české národní identity. Plni sebevědomého odhodlání žijeme tak v politickém a duchovním klimatu bezprostředně poválečné kolektivní msty a nenávisti, a také v důsledku toho pokulháváme daleko za Evropou. Pokud česká politika nevezme na vědomí fakta, z nichž aspoň na některé upozorňují následující stránky, nedokáže se naše společnost distancovat od těchto ničivých „výsledků druhé světové války“ a budeme pokulhávat dál. Tato publikace se nepokouší nahradit výsledky vědeckých výzkumů o národněsocialistické revoluci let 1945–48. Jejím účelem je pouze upozornit na fakta a některé souvislosti, o kterých dosud platí, že je slušné o nich příliš nemluvit. Proto přináší obšírnější citace z dokumentů, o kterých se sice dnes už hovoří, ale přece jen se toho o nich mnoho neví. Emanuel Mandler
14
I. JAK SE PŘIPRAVUJE SVOBODA
PRVNÍ DEKRETY LONDÝNSKÉHO ODBOJE (Ustavení exilové vlády) Řekneme-li, že vše, co existuje v realitě, navazuje na události, osobnosti a názory, které existovaly před tím, jde o banalitu. Někdy je však obtížné tuto banalitu překonat a najít ve spleti souvislostí a návazností logicky platné vztahy. Platí to rovněž pro dekrety prezidenta republiky, běžně nazývané Benešovy dekrety. Solidní historiogra¤cké pojetí se v budoucnosti při pojednání o nich nepochybně vrátí alespoň k počátku 19. století. Tehdy se nepočetná vrstva chalupníků, podruhů a drobných živnostníků, vedená několika ne vždy zcela solidními intelektuály a literaturou neexistujících faktů (rukopisné podvrhy), s netušeným úspěchem pokusila zrestaurovat český národ. Bylo by pak třeba aspoň stručně sledovat vyvrcholení česko-německého kon˘iktu v roce 1848, rakousko-uherské vyrovnání roku 1867 a výbušnou českou reakci na ně; především však se podívat na obdivuhodný vzestup tohoto chalupnického národa (pravda, vybaveného nedostatečnou schopností všímat si nedostatků vlastního vzestupu a problematičnosti vlastních úspěchů), národa, který po jednom století svého vzestupu dokázal vytvořit samostatný stát – Československou republiku. Naše pojednání je ovšem časově i věcně mnohem skromnější. Začíná teprve oním nevlídným dnem 29. září roku 1938. Tehdy nejvyšší představitelé Anglie, Francie, Itálie a Německa podepsali v Mnichově dohodu, podle které byla Československá republika povinna do 10. října téhož roku odstoupit Německu pohraniční oblasti Čech a Moravy, osídlené převážně německým obyvatelstvem. O den později uznala mnichovský diktát československá vláda. Byl to začátek konce Československé republiky: následovalo zabrání Těšínska Polskem a ztráta jižních oblastí Slovenska, které 1. vídeňská arbitráž přiřkla Maďarsku. Prezident dr. Beneš abdikoval a nově zvolený prezident dr. Emil Hácha stanul v čele tzv. druhé republiky, jejíž čas byl vyměřen na pouhé měsíce. 14. března 1939 se na Hitlerův pokyn osamostatnilo Slovensko a Hitler následujícího dne připojil k Německu „zbytek“ (Čechy a Moravu) jako Protektorát Čechy a Morava. Zde, „doma“, se zorganizoval protinacistický odboj, vydržel však účinně působit jen do příchodu zastupujícího říšského protektora (a šéfa tajné policie) Reinharda Heydricha v září 1941.
16
Co zlikvidovat nacisté nemohli, to byl odboj zahraniční, který se posléze soustředil především do dvou center, do Londýna a Moskvy – přirozeně že „buržoazní“ odboj do Londýna, komunistický do Moskvy. Celkově nebyla československá emigrace příliš početná, a to se projevilo rovněž v relativně skromném vojenském příspěvku Československa k válce proti Hitlerovi (zejména letci v Anglii, od 1941 Svobodova jednotka v SSSR). I tak se však podařilo prezidentu Benešovi v Londýně vytvořit (a prosadit uznání anglické vlády) jak exilovou vládu,1) tak čtyřicetičlennou Státní radu jako „poradní sbor prozatímního zřízení ČSR“, kterou on sám jako prezident republiky jmenoval vždy na dobu jednoho roku. Ustavení Státní rady je pro naše téma významné, protože se uskutečnilo na základě Ústavního dekretu prezidenta republiky č. 1/1940 Úředního věstníku československého, v němž se říká především: §4 Předsedu a tři místopředsedy Státní rady ustanovuje prezident republiky. Prezident svolává a uzavírá zasedání Státní rady. K účasti na jednání Státní rady jest její člen oprávněn, teprve když prezidentu republiky potvrdil přijetí mandátu spolu s písemným slibem tohoto znění: „Slibuji na svou čest a svědomí věrnost republice Československé a jejímu prozatímnímu státnímu zřízení uznanému na půdě spojenecké Anglie a slibuji, že budu svědomitě a nestranně vykonávati své povinnosti a plniti úkoly, které členu Státní rady ukládá společný boj za plné osvobození vlasti a že ve válce proti nacismu a jeho spojencům vytrvám až do konečného vítězství.“ §5 Prezidentu republiky náleží konečné schválení jednacího řádu, na němž se Státní rada usnese, i schválení pozdějších změn nebo dodatků. (…) §7 Státní rada jest posléze povinna podati v ustanovené lhůtě prezidentovi republiky nebo vládě poradní zprávu o otázce nebo věci, která jí byla prezidentem republiky nebo vládou předložena, může však též z vlastního podnětu podávati prezidentovi republiky nebo vládě memoranda ze všech oborů. Tento dekret vydal prezident teprve po podpisu dekretu č. 2/1940 Úř. věst. čsl. o prozatímním výkonu moci zákonodárné. Jeho text zní takto:
17
K návrhu vlády ustanovuji: §1 Dokud nebude možno prováděti ustanovení hlavy druhé ústavní listiny z 29. února 1920 o moci zákonodárné, bude prezident republiky úkony, které mu ukládá par. 64 č. 1 a č. 3 úst. listiny, pokud k nim je zapotřebí souhlasu Národního shromáždění, vykonávat se souhlasem vlády. §2 Předpisy, jimiž se mění, ruší nebo nově vydávají zákony, budou vydávány po dobu platnosti zatímního státního zřízení v nezbytných případech prezidentem republiky k návrhu vlády ve formě dekretů, které spolupodepíše předseda vlády, respektive členové vlády pověření jejich výkony. §3 Výkonem tohoto dekretu, který nabude účinnosti dnem jeho podepsání prezidentem republiky, se pověřuje celá vláda. Podepsáno v Londýně, dne 15. října 1940 Dr. Šrámek v. r., Dr. Edvard Beneš v. r. Zde tedy jsme na samém počátku vydávání dekretů prezidenta republiky. Prvními dvěma ustavil dr. Edvard Beneš exilovou vládu, jejímž předsedou byl až do konce dr. Šrámek, Státní radu jako poradní sbor a sám sebe jakožto prezidenta. Po celou dobu, kdy neexistoval československý parlament (do 28. října 1945), nahrazovaly dekrety prezidenta republiky řádné zákony. Ty z dekretů, které nesou datum do jara 1944, je možno považovat za opravdu „Benešovy“. Dr. Edvard Beneš sestavil a jmenoval vládu i Státní radu a s odvoláním na události po mnichovském diktátu (o nichž budeme ještě hovořit) se prohlásil legálním prezidentem. Když se později vyjádřil, že byl několik let diktátorem, bylo na tom mnoho pravdy, protože v Londýně mohl snadno prosadit svou vůli. Především ovšem měl – on, vláda i Státní rada – před sebou hodně práce: dosáhnout pro exilové Československo uznání mocností antihitlerovské koalice, usilovat po vítězné válce o spojení českých zemí, Slovenska a Podkarpatské Rusi v Československou republiku v předmnichovských hranicích, vyrovnat se se sudetskými Němci, Slováky a s Maďary, vytvořit nový právní řád, nové správní orgány a mnoho dalších nezbytností. Dr. Beneš byl od počátku přesvědčen o tom, že značnou část těchto úkolů je nezbytné vyřešit výhodnějším způsobem než vrátit se znovu na začátek. Považoval totiž „státní zřízení“, které v Londýně vytvářel exilový odboj, za instituci mimořádnou, ale ve svém celku nikoli novou. 18
Již necelý rok po Mnichovu se dr. Beneš zotavil z mnichovského šoku natolik, že obnovení první republiky a instalaci sebe sama jako prezidenta považoval za zcela přirozené. Prvního srpna 1939 napsal: „Rozhodnutí mnichovská právně pro nás neexistují. Byla vnucena a byvše usnesena bez naší účasti, nikdy nebyla rati¤kována, nikým z podpisovatelů nebyla respektována a vyplněna a na konci invazí z 15. března úplně zničena.“2) V tomto pojetí byla tedy exilová československá vláda pokračováním exekutivy první republiky. Není naším úkolem zabývat se nesnadnou cestou, kterou musel dr. Edvard Beneš nastoupit, než se on sám a jeho pojetí prosadilo. Ale již 24. července 1940 mohl v rozhlasovém projevu prohlásit: … hájili jsme a hájíme zásadu, že Československá republika, republika Masarykova, žila a existovala i po Mnichově dál. Celá naše právní soustava mezinárodněprávně a politicky pokračuje: pro nás právně není mého odchodu z úřadu a vlasti, pro nás právně není rozbití republiky, právně a politicky neexistuje nic, co provedl násilnický nacismus u nás po 15. březnu 1939. O něco později, v projevu na zahajovací schůzi Státní rady 11. prosince 1940, prezident Beneš připomněl, že exilová vláda zavádí „nové normy, umožňující, aby dekrety prezidenta republiky mohly měnit dosavadní zákony“. V tomto smyslu byly dekrety prezidenta republiky součástí teorie kontinuity první republiky. Na zmíněné zahajovací schůzi Státní rady ji prezident Beneš zdůvodnil takto: Naše prozatímní státní zřízení je proniknuto především zásadou kontinuity republiky. My jsme především nikdy nepřijali a nikdy neuznali dohody mnichovské… Všecko to, co je s dohodou tou spojeno, stalo se porušením do té doby existujících a nás se týkajících smluv mezinárodních a všech našich ústavních a jiných zákonů vnitřních. (…) Ostatně dohoda mnichovská také nebyla provedena, ani dodržena podpisujícími partnery. Proto nás nikdy nevázala, a proto nás neváže ani dnes… Takzvaná druhá republika, která přes tyto skutečnosti byla pokládána od mezinárodních činitelů za přímého, faktického pokračovatele republiky první, byla zničena násilným, mezinárodně zločinným vpádem německého vojska, jenž nejenže porušil dohodu mnichovskou, ale nadto byl kryt podlým, nečestným a zbabělým atentátem spáchaným na prezidentu druhé republiky. Ani 19
mezinárodněprávně nebyl tento atentát a zločin na republice žádným slušným civilizovaný státem uznán, a tak pro nás prostě republika – ve skutečnosti První republika – existuje právně dál.3) Právní restituce první republiky nebyla jednoduchá. Bylo třeba překonat mnoho překážek a trvalo několik let, než mohl být v Úředním věstníku otištěn Ústavní dekret prezidenta republiky č. 11/1944 z 3. srpna 1944 o obnovení právního pořádku. Zdůraznil kontinuitu československého státu od roku 1918 a vydělil z tohoto období „dobu nesvobody“ – od 30. září 1938. Jeho podstatná část do jisté míry osvětluje, jak formální kontinuita fungovala: První oddíl – O předpisech domácích Článek 1 (1) Ústavní a jiné právní předpisy československého státu, vydané do 29. září 1938 včetně, pocházejí ze svobodné vůle československého lidu a jsou československý právní řád. (2) Předpisy vydané v oblasti tohoto řádu v době, kdy československý lid byl zbaven své svobody (doba nesvobody), nejsou součástí československého právního řádu. Doba nesvobody jest doba ode dne 30. září 1938 až do dne, který bude určen vládním nařízením.4) Článek 2 (1) Z vůle československé zákonodárné moci jest na zcela přechodnou dobu i nadále používati z předpisů uvedených v odstavci 2 článku 1 těch, které se nepříčí svým obsahem znění nebo demokratickým zásadám československé ústavy (ústavní listině, jejím součástkám a zákonům ji měnícím a doplňujícím, vydaným do 29. září 1938). Naprosto jsou však z používání vyloučeny předpisy z doby nesvobody z oborů soudního práva trestního, soudního řízení trestního, práva osobního a rodinného. (2) Zákonem bude stanoveno, kdy končí přechodná doba podle odst. 1. Článek 3 Soud nebo úřad, řeše určitou věc, rozhoduje, zda předpis z doby nesvobody vyhovuje ustanovení článku 2 odstavec 1; při tom musí uvésti důvody svého rozhodnutí o této předběžné otázce. Článek 4 Vláda se zmocňuje, aby, dokud se nesejde Národní shromáždění, svými nařízením použivatelnost předpisů z doby nesvobody územně rozšířila nebo ji zrušila. 20
Teorie kontinuity tedy měla přinášet plody hned po válce. Zdánlivě dává citovaný dekret č. 11/1944 dává vše do dříve narušeného pořádku, a tím umožňuje jednoduchá řešení. Ale to platilo jen pro jisté záležitosti. Ve skutečnosti totiž byla teorie kontinuity prvkem revolucionujícím. Vycházela nikoli z reality, nýbrž ze skutečnosti, kterou její tvůrcové chtěli obnovit, aniž toho byli schopni. Důvody byly tři. Jednak je restaurace historického období vždycky něčím jiným než tím, co má být restaurováno, jednak byla sama kontinuita londýnské vlády (a československých vlád, které následovaly) s první republikou pouhým zbožným přáním. Tzv. druhá republika (říjen 1938–15. březen 1939), do které první republika „přešla“, nebyla ¤kcí, nýbrž bolestivou skutečností – prezident Beneš regulérně abdikoval a ještě stačil svému nástupci dr. Emilu Háchovi gratulovat. Několik měsíců pomnichovského československého státu bylo sice obdobím trapným, ale to nic nemění na skutečnosti, že Československo existovalo a mělo vládu i další legitimní orgány. Bylo dokonce uznáváno Německem (viz například československo-německá smlouva o státním občanství z listopadu 1938). Není divu, že proti teorii kontinuity existují námitky. Rudolf Kučera říká, že dekret č. 2/40, jímž dr. Beneš sám sebe ustanovil prezidentem, představuje „absolutně protiústavní krok. (…) Je to velmi závažný dekret, na který navazují všechny ostatní a jsou jím vlastně ‚pokryty‘…“.5) Vytvoření takových norem, jako jsou Benešovy dekrety, dodává Manfred Gratzl: „spočívá na jednoznačně protiústavním ‚zmocnění prezidenta sebou samým‘ a na právě tak protiústavním pokusu dodatečně propůjčit těmto aktům (…) zdání vzniku, který je založen na státním právu.“6) Pokud jde o Slovensko, nemohlo být pochybnosti o diskontinuitě. Prakticky po celou dobu války trvala Slovenská republika, která se ustavila 14. března 1939. Byl to stát nepěkný, antisemitský, zcela závislý na Hitlerovi, nicméně v jeho hranicích existovali Slováci nikoli již jako za první republiky, tedy jako kmen československého národa s jakýmsi roztodivným dialektem, nýbrž právě jako slovenský národ. Dokonce už na počátku války se dalo předpokládat to, co pak stvrdilo Slovenské národní povstání: že Slováci odmítnou vstoupit do obnovené Československé republiky jinak než jako samostatný národ. Dr. Beneš měl na věc jiný názor a toho se držel po celu dobu války. Komunističtí zástupci zapsali (z rozmluvy v Moskvě 16. prosince 1943) Benešovu reakci na jejich požadavek, aby vláda uznala, že „Slováci jsou nacionálně samobytným národem“: V této věci nesouhlasím. Je to mé osobní stanovisko, ale dívám se na slovenskou otázku zásadně jinak než komunisté. Jsem názoru, 21
že se má v budoucí republice provádět administrativní decentralizace, avšak že se to nesmí řešit podle národa. Mne nikdy nedostanete k tomu, abych uznal slovenský národ. Je to mé vědecké přesvědčení, které nezměním… zastávám neochvějně názor, že Slováci jsou Češi a že slovenský jazyk jest jen jedním z nářečí českého jazyka, tak jako tomu je s hanáčtinou nebo jinými nářečími české řeči. Nikomu nebráním, aby o sobě říkal, že je Slovák, avšak nedopustím, aby se říkalo, že existuje národ slovenský…7) Vraťme se však k otázce kontinuity první republiky. Řekli jsme, že důvody, proč nebylo možné, aby byla stoprocentně obnovena, jsou tři. O dvou jsme hovořili: že časy se mění a restaurace historického období nemůže být nikdy tím, co usiluje restaurovat; dále pak že kontinuita londýnské vlády s první republikou nebyla něčím reálným, nýbrž pouze zbožným přáním. A do třetice připomeňme, že prakticky všechny československé politické síly požadovaly pro obnovený stát více či méně podstatné reformy různých oblastí jeho života. To je vidět rovněž na postoji komunistů ke Slovákům jako k samostatnému národu. V žádném případě totiž nesouhlasili s obnovením čechoslovakismu podle prvorepublikové praxe, přestože to byl základ ústavy z roku 1920. Budoucí vývoj ukázal, že komunisté to se zdůrazňováním svébytnosti slovenského národa mysleli vážně, jen když se jim to hodilo. Když jejich podbízení Slovákům nevedlo ve volbách na jaře 1946 ke kýženému výsledku a na Slovensku přesvědčivě prohráli, začali se čeští komunisté chovat ke Slovákům „po stalinsku“, mnohem hůř než předtím čechoslovakisté. Ale to se odehrávalo již dalece za časovou hranicí našeho tématu. Nyní, za války, byli plni upřímného internacionalismu a na tomto základě podporovali samostatnost slovenského národa. Toto „internacionalistické“ pojetí slovenského národa bylo, ať se nám to líbí, či nelíbí, nepoměrně bližší realitě než pojetí nekomunistických stran (těsně před návratem exilové vlády do vlasti to málem vedlo k její roztržce), o obrozeneckém hledisku prezidenta ani nemluvě. V jistém smyslu to měli komunisté s kritikou první republiky snadné – odjakživa zdůrazňovali její nelidový, panský ráz; kritika podnikatelských a majetnějších vrstev, které „imperialisticky“ vysávají slovenský lid, se jim obvykle vracela v počtu hlasů ve volbách. Kromě odbojové slovenské reprezentace však existovala ještě jedna „reprezentace“, která neuznávala kontinuitu první republiky, přestože se dr. Edvard Beneš o to velice snažil. Byla to britská vláda. Prezident Beneš ve svých Pamětech popisuje mimo jiné i to, jak se v letech 1941 a 1942 snažil prosadit u britského ministerstva zahraničí nejen zrušení Mnichova, ale také uznání právní kontinuity první republiky ze strany 22
britské vlády. Obojí šlo ztuha. Ale zatímco britská vláda po heydrichiádě přistoupila na fakt, že „mnichovská dohoda neexistuje, poněvadž byla samotným Německem zrušena“, trvali Angličané na tom, „aby otázka právní kontinuity našeho státu byla za projednávání otázky Mnichova vynechána, přičemž se z britské strany plně respektuje naše hledisko jako stanovisko československé, proti němuž vláda britská nic nenamítá“.8) A československou záležitostí zůstala, o to se exilová vláda pečlivě starala. Vyhovovala jak prezidentu Benešovi, který podle ní byl „volenou“ hlavou státu, tak všem českým exilovým orgánům v Londýně (vláda, Státní rada, později tzv. Právní rada), protože jejich členové byli sice jmenováni, ale v mimořádné situaci a – jak tvrdili – demokraticky zvolenou hlavou státu, což nahrazovalo volbu. Domnění, že to vše se děje na základě prvorepublikové ústavy z roku 1920, byla sice, jak již řečeno, iluze, to však nic neměnilo na skutečnosti, že spolu s prezidentem byla rovněž československá exilová vláda postupně uznávána mocnostmi antihitlerovské koalice. Tato uznání zajisté platila a nemá smysl pokoušet se je devalvovat. Od počátku neskutečná však byla kontinuita s první republikou. Z toho, co bylo řečeno, vyplývá mimo jiné, že dekrety prezidenta republiky patří do oblasti mimořádné legislativy; v tomto smyslu bylo ovšem jejich působení dalekosáhlé.
23
CO S NĚMCI? (Budoucí národnostní uspořádání) Příslušníci československých exilových orgánů si byli dobře vědomi, že se obnovování předmnichovského stavu neobejde bez závažných změn. Pokud jde o londýnský exil, nejdále dospěly jeho představy o budoucím národnostním uspořádání. Tyto představy se týkaly zejména Němců (a Maďarů) a byly pro český odboj nejdůležitější. Příčin bylo mnoho a některé jsou nabíledni. Především si většina odbojových pracovníků – až do příchodu Reinharda Heydricha do Prahy všeobecně, po likvidaci soustavy českého odboje na podzim 1941 jednotlivě – nedovedla představit budoucí stát jinak než jako stát národní, zbavený Němců a Maďarů. Po Mnichovu byla ze všech motivů odboje nejsilnější bezmocnost porážky národa a snaha o pomstu. (Když bylo později zřejmé, že Čechoslováci jako jeden národ patří minulosti, nahradila myšlenku národního státu idea státu „slovanského“, což ovšem Češi chápali opět jako svůj – český – stát.) Nelze vyloučit, že většina českého obyvatelstva spatřovala čím dál tím víc celou záležitost s podobnou jednoznačností jako před jistou dobou český premiér v Jeruzalémě: Nacisté, opřeni o sudetské Němce, rozbili českou republiku, sudetští Němci byli Hitlerovou pátou kolonou a soužití s nimi není možné, musí být vystěhováni. V literatuře, zejména v publikaci Milana Churaně Postupim a Československo, je shromážděno množství dokladů o tom, jak byl český domácí odboj v tomto smyslu nekompromisní. Kupříkladu depeše Vladimíra Krajiny Prokopu Drtinovi z 3. 12. 1940 vyjadřuje náladu, která v prvních válečných letech panovala v Protektorátu Čechy a Morava: „Varuji před projevy o spolupráci s Němci (pozn.: myslí se tím členové exilové demokratické opozice proti Hitlerovi) (…) Zapřísahám nemluvit o účasti Němců ve Státní radě a nemyslet na to. (…) V lidu skutečně roste tak strašlivá touha po odplatě, že regulovat ji bude velmi obtížné, ne-li nemožné. Lid vidí svůj Lebensraum v historických hranicích a Němce pokládá za přivandrovalce, kteří se budou muset vystěhovat.“ Je zvykem chápat takové psychické stavy obyvatelstva jako pochopitelné, což někdy vede k tomu, že ti, kteří o nich píšou a hovoří, se s nimi bezmála ztotožňují. Ale kromě pochopitelnosti mají tyto stavy stránku odvrácenou, společensky negativní. Nebezpečí, které se skrývá v nacionalismu, je zejména v jeho blízkosti k rasismu. Vyplývá to 24
i z následujícího úryvku ze zprávy ankarského informátora londýnské vlády o náladách obyvatelstva v Protektorátu (srpen 1943): Mnoho obav, že čs. vláda přivede s sebou svého času do Prahy celou židovskou emigraci a že ji dosadí do původních, ještě lepších pozic. Naši Židům pomáhají, kde mohou, ale jen z hlediska lidskosti. Jinak si jejich návratu nepřejí. Odvykli si od nich a těší se z toho, že jich nepotkávají. Nezapomíná se, že Židé až na malé výjimky se neasimilovali, dále na to, že šli ke škodě českého lidu s Němci, kdykoli to něco slibovalo atd. Brabec soudí, ze své zkušenosti a pozorování, že nutno počítat s tím, že po válce u nás podstatně vzroste antisemitismus a že se půjde proti těm, kdo by návrat Židů usnadňovali a podporovali. K tomu dodávám, že pí Brožová mluvila mi o židovské otázce skoro týmiž slovy…9) Obtížnější než chápat tyto nálady obyvatelstva je nahlédnout do myšlenek dr. Edvarda Beneše týkajících se soužití Čechů s Němci. Je známo, že chtěl mít zpočátku v této otázce alternativy. Dokonce už před válkou ve známé instrukci ministru Jaromíru Nečasovi souhlasil s tím, že by Německu připadly určité oblasti československého území, pokud by spolu s tím „vzalo“ alespoň půldruhého milionu až dva miliony německého obyvatelstva. V rozporu s o¤ciálním názorem Milan Churaň právem upozorňuje na souvislost tohoto Benešova předválečného plánu s ideou poválečného odsunu Němců (Beneš už v této instrukci říká: „Znamenalo by to tudíž přemísťování obyvatelstva…“).10) Nelze ovšem zapomínat, že tehdy by přece jen šlo rovněž o jakýsi kompromis a že by stěží připadaly v úvahu krutost a násilí poválečného přesídlování. O¤ciální historické práce (např. Jan Křen, V emigraci) zdůrazňují, že dr. Edvard Beneš s ohledem na mezinárodní situaci stále neztrácel ze zřetele ani určité „varianty“ národnostního řešení obnovené republiky. O těchto variantách dr. Beneš zajisté neustále přemýšlel a nijak se netajil tím, že jde o varianty taktické. Je až smutné, jak právě on vyjadřoval své záměry způsobem a jazykem, který se – bohužel i v soukromém rozhovoru s jeho kancléřem Smutným – blíží způsobu a jazyku Vůdce: My musíme v této válce zvětšit své etnogra¤cké hranice. Ukáži Angličanům kde, potom území, kde mohou zůstat Němci a které případně můžeme odstoupit… Co nám pak pomůže, když budeme mít na počet víc obyvatel, ale budou to lidé nespolehliví. Jednou pro vždycky musíme získat víc prostoru pro své lidi. A to je možné jen válkou. Taková příležitost jako dnes se nám zase dlouho nenaskytne. (Zvýraznil autor.)11) 25
Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.
