Emanuel Mandler
OBA MOJI PREZIDENTI Václav Havel – Václav Klaus
Nakladatelství Libri Praha 2004
Za rady a pomoc při úpravách textu této knížky upřímně děkuji milému příteli Janu Nedvědovi, šéfredaktorovi bývalé Tváře. Autor
© Emanuel Mandler, 2004 © Libri, 2004 ISBN 80-7277-280-5
OBSAH
Na vysvětlenou 9 Úvodem 12 Kolik prezidentů? Tři 12 Naši prezidenti a komunisté 14 Dvě tváře morálky 17 S Klausem, nebo bez Klause? 23 Před listopadem 1989 Liberální počátky obou prezidentů 29 Případ Tváře a antidogmatiků 29 Časopis Tvář – důsledek uvolnění šedesátých let 29 Církev, stát a marxismus 30 Drobná všední práce 32 K lednu 1968 a ještě o něco dál 34 Otázka exkluzívnosti 34 Literatura a ekonomika 35 Český úděl 37 Vítězství radikalismu 39 V době nesvobody 42 Triumf reformní morálky 42 Nadvláda strachu 42 Normalizace, lidská práva a socialismus 45 Opoziční pojetí lidských práv 49 Doba Charty 77 50 Rozkvět reformní i protireformní morálky 50 Úmrtní oznámení politiky 53 Metamorfóza nacionalismu 55 Václav Klaus, sborníky a Demokratická iniciativa 58 Ineditní činnost Václava Klause 58 Demokratická iniciativa 62 Jednotně proti režimu reálného socialismu? 64 Nobelovu cenu pro Václava Havla 65 Sametový převrat Václava Havla 67 Příprava na bouři 67 5
Komunisté a moc 71 Síla morálky 72 Strach z obětí násilí 73 Počátek dobrovolného potlačování svobod 75 Po listopadu Ve znamení pravdy a trhu 81 Oba moji prezidenti… 81 Prezidentský rituál byl za Václava Havla čímsi výjimečným Vyznamenávání 82 Prezidentský majestát 83 Polistopadová celonárodní jednota 85 Zápolení obou prezidentů 87 Vrtkavá přízeň lidu 87 Nepolitická politika po listopadu 1989 90 Význam vládní krize roku 1997 92 Tažení proti Václavu Klausovi 96 Stíny sametového převratu 98 Dvoje prezidentské volby 99 Poslední volba Václava Havla prezidentem 99 Třetí volba českého prezidenta 101 Státnost malého národa 106 Státnost Česka – kde se vzala? 106 Nereflektovaná státnost 106 Co s demokratickým státem ve světě i doma? 109 Václav Havel a západní svět 112 Existence státu jako hodnota sama o sobě 114 Vznik národa z abstraktní entity 117 Politická měřítka v reálném životě 119 Česká státnost a vyhnání Němců 121 Vliv poválečné ideologie na polistopadovou společnost 121 Havlův ušlechtilý omyl 123 Sešikované řady proti sudetským Němcům 125 Václav Havel o českém vztahu k minulosti 129 Spory o minulost i o současnost 132 Slova, která míří někam jinam 132 Odchod jednoho prezidenta 135 Změny ve vedení státu? 137 Triumf nynějšího prezidenta 140 Poslední konfrontace obou prezidentů? 142
6
81
Nový stát 144 Transformace – zvláštní pojetí české politiky 144 Transformace společnosti, nebo ekonomiky? 144 Jaký máme kapitalismus? 147 Přerod ze země, v níž bylo všechno cizí 149 Prvky minulosti v české transformaci 152 Změna české Ústavy? 153 Vzhůru do Evropy! 155 Rozdílné postoje našich prezidentů 155 Antievropský postoj našeho prezidenta 155 Zapeklitá otázka státní suverenity 157 Závada při integraci: irácká krize 158 A nyní do Evropské unie 162 V době členství České republiky v Evropské unii 163 Potíže s občanskou společností 165 Koncept renovované nepolitické politiky 165 Příspěvek sametové revoluce demokratickému vývoji 167 Občanská společnost a svobodný tisk 168 Sloužíme lidu? 170 Nahrazení reality substituční imaginací 171 Malá tradice politické opozice 172 Několik slov závěrem 175 Přílohy 177 Prohlášení Charty 77 z 1. ledna 1977 (Stručná informace) 177 Dopis skupiny padesáti občanů poslancům a poslankyním Federálního shromáždění z 18. září 1987 požadující zahájení demokratizace veřejného a politického života 181 Základy politiky v České republice 184
7
NA VYSVĚTLENOU
Ať chceme nebo nechceme, čelní politici přitahují a stále budou přitahovat zájem laické i odborné veřejnosti. To platí také o našich dvou polistopadových prezidentech, Václavu Havlovi a Václavu Klausovi. Tato knížka je o nich, především o nich. Snad se čtenáři bude zdát přehnané, že jsem k označení obou prezidentů použil přivlastňovacího zájmena „moji“. Je to však oprávněné, a to hned ze tří důvodů. První je zřejmý. Jsou moji právě tak jako jsou naši. Shodou okolností jsem zažil (nevím jak to říci vhodněji) oba prezidenty z první republiky. Za podívání na T. G. Masaryka vděčím rodičům, kteří mne vzali s sebou v roce 1935 do Lán; viděl jsem, jak starý pán nasedá do kočáru a odjíždí – to mi byly tři roky a je to snad první událost, na kterou si vzpomínám. Prezidenta Edvarda Beneše jsem viděl až po květnu 1945, když mluvil k ohromnému davu na třebíčském náměstí. Ale to jsem ještě věkem ani rozumem nedorostl k tomu, abych pochopil, o čem hovoří. Tito prezidenti nemohli být „moji“, mohli být nanejvýš mých rodičů. Moji mohli být prezidenti komunistického Československa, kterých bylo poměrně dost (Gottwald, Zápotocký, Novotný, Svoboda, Husák), ti mi ale k srdci nepřirostli. Teprve Václav Havel a Václav Klaus jsou prezidenti naší republiky zvolení legálním, regulérním způsobem. Jsou to naši prezidenti, a tedy také moji. Kromě toho – a to je druhý důvod – jsem se s nimi v době, když oba ještě nebyli státníky, to znamená do roku 1989, stýkal jako s normálními smrtelníky a občas jsem s nimi i spolupracoval. Nemohu ovšem tvrdit, že oba znám příliš zblízka. Spolu s dalšími přáteli z redakčního okruhu Tváře jsem s Václavem Havlem spolupracoval v letech 1965–69, zejména v době bojů o záchranu časopisu v roce 1965. Shodou okolností také Václav Klaus později (v letech 1968–69) úzce spolupracoval s Tváří. S Václavem Havlem i s Václavem Klausem jsem se pak znovu setkal v období reálného socialismu, kdy Václav Havel byl disident a Václav Klaus už tenkrát proklamativní ne-komunista. V období sametové revoluce a po ní měl Václav Havel mimořádný význam pro existenci (nebo lépe řečeno neexistenci) občanské aktivity Demokratická iniciativa, jejímž jsem byl funkcionářem. O záležitostech z této doby hovořím osobně – už také proto, že jsem se některých mohl zblízka zúčastnit. To vše je obsahem první části publikace; je to vlastně část historická. 9
Druhá část pojednává o době po listopadovém převratu roku 1989, kdy oba prezidenti se stali státníky. V té době jsem se s nimi již nestýkal (správněji: oni se mnou), ale při různých příležitostech jsem v komentářích hodnotil jejich činnost. Z těchto komentářů jsem se snažil vybrat hlavně ty, které navazují na témata první části. I zde se věnuji rovněž některým osobnostem a okolnostem provázejícím onu část osudů obou prezidentů, o které pojednávám. To, co o obou píšu, je podobně jako u jiných autorů poznamenáno subjektivní představou o povahách a způsobech obou osobností, jejich jednání a chování. Nesnažil jsem se potlačit subjektivitu – a to je třetí důvod pro použití přivlastňovacího zájmena moji. Tyto texty vypovídají o tom, jak já jsem oba prezidenty a jejich činy viděl, chápal a komentoval a jak o nich smýšlím dnes. O „objektivní“ vykreslení postav obou osobností jsem se nesnažil, ani o faktografické postižení událostí této doby a myslím, že to čtenáře nemusí mrzet. Bohužel, nakupení většího množství komentářů, úvah i jednotlivých myšlenek z nich vytváří v čtenářově vědomí podobný efekt, jako kdyby sledoval půl dne televizní zpravodajství. Svět už je tak zařízen, že se ze zpravodajství dozvídáme většinou katastrofy a špatné zprávy; kdybychom touto optikou měli měřit život kolem nás, brzy by nás přestal bavit. Podobně komentáře ke dvěma státnickým osobnostem zvýrazňují svou kritičností jejich negativní vlastnosti. To nemohu vyvážit oslavnými tirádami, je však mou povinností čtenáře na tuto okolnost upozornit. Není to nic nového, roku 1997 jsem se k hyperkritickému hodnocení Václava Havla i Václava Klause vyjádřil v komentáři Českého týdeníku. Jistý čtenář tehdy považoval za „drzost nejhrubšího zrna“ Klausovo vyjádření „že byl po příchodu Rusů v roce 1968 považován za vedoucího antimarxistu a kontrarevolucionáře v této zemi“. Upozornil jsem na okolnost, kterou Václav Klaus zapomněl dodat, že šlo o „antimarxismus“ v ekonomické vědě; Václav Klaus totiž už v roce 1968 nejen velmi bojovně a antimarxisticky, ale také neobyčejně kvalifikovaně a v duchu tržního hospodářství vystupoval proti Šikově ekonomické reformě. Bohužel, Václav Klaus obvykle přeceňoval a přeceňuje fungování ekonomických mechanismů, nicméně nepovažoval jsem za přiměřené Klause proto démonizovat. Právě tak oblíbené bylo paušální odsuzování prezidenta Havla. Čtenářka Českého týdeníku napsala: „Je přirozené, že Václav Havel odsuzuje genocidu Židů, ale jak je možné, že přechází mlčením genocidu vlastního národa tak, jak byla promyšleně uskutečňována po 40 let?“ Upozornil jsem tehdy na nebetyčný rozdíl mezi vyvražděním šesti milionů Židů a pobýváním českého národa v hranicích sovětského impéria v letech 1948–89. To první byla genocida, to druhé nesvoboda. 10
K oběma zdrcujícím odsudkům našich státníků jsem napsal, že podléhání vášním neslouží reálnému pohledu na skutečnost. Uvážíme-li, že Václav Havel začal s politikou vlastně už svou Zahradní slavností (1963) a Václav Klaus v roce 1968, musíme oběma mým prezidentům přiznat, že se politikou v širším smyslu zabývají hodně dlouho. Jejich činnost navazovala na aktivitu předchůdců, byla podepřena jednáním spolupracovníků a napadána oponenty. Všímám si pouze některých událostí, souvislostí a situací, které těmito kontakty a konflikty vznikaly. Kromě článků a úryvků ze článků pro noviny a časopisy (otištěných i neotištěných) obsahuje tato publikace zejména faktografické a obecnější politické úvahy a pojednání napsané nyní, pro tuto příležitost. Cituji-li cizí texty, pak pochopitelně v původním znění, popřípadě s označením vynechaných míst (…). Tak otiskuji i některé vlastní články. Jsou-li tištěny v původním znění, označuji je hvězdičkou (*). S ostatními svými texty jsem nezacházel tak šetrně; nejsou tu otištěny jako dokument, nýbrž jako součást celkového pojednání. Jsou proto podle potřeby výkladu eventuálně zkráceny a stylisticky upraveny. Vždy jsou však opatřeny iniciálami E. M. Autor
11
ÚVODEM
Kolik prezidentů? Tři Významná osobnost dr. Edvarda Beneše Z toho, co bylo již řečeno, vyplývá, že i my zde bychom měli začít aktivitami „obou prezidentů“. Ale pro přehlednost je oprávněné začít nynější dobou, zejména jejími tradicemi a principy, na které navazuje. Čtrnáct let po listopadu 1989 vytvořilo pevný, těžko změnitelný ideový základ celé epochy, v takto vytvořených idejích žijeme a máme-li se na nedávnou minulost i na současnost dívat alespoň s jakýmsi odstupem, je potřebné se o ní povšechně zmínit. Samozřejmě, že v souvislosti s oběma našimi „prezidenty“, vždyť oni především se účastnili vytváření dějin (Václav Klaus do roku 1997 jako předseda vlády, pak jako předseda Poslanecké sněmovny). Při vytváření dějin politická osobnost nemusí zasahovat do událostí záměrně „dějinotvorným“ způsobem, často se účastní událostí, o jejichž dějinném významu má jen malé nebo žádné tušení. Jiná věc je, dosáhne-li toho, oč jí jde. Oba moji prezidenti považovali za jistý způsob zasahování do dějin vědomé navazování na blednoucí obraz prezidenta „Osvoboditele“ T. G. Masaryka, z něhož v paměti národa zůstala hlavně prezidentská svatozář. Ta nebyla příliš v souladu s demokratickým režimem, ale hodila se pro zvýraznění osobnosti prezidenta. (Václav Havel se v období bezprostředně po listopadu 1989 velice a marně snažil získat image Masarykova nástupce.) Zatímco navázat na odkaz TGM se v polistopadové době příliš nezdařilo, navazují jak Václav Havel a Václav Klaus, tak celá naše polistopadová společnost vědomě i bezděčně na odkaz jiného státníka, prezidenta „Budovatele“ dr. Edvarda Beneše. Můžeme proto postupovat proti toku dějin a vrátit se do šedesátých let minulého století, jejichž duchovní klima je pro benešovskou, národně socialistickou tradici významné. Tehdy, v „obrodném“ roce 1968, po dvaceti letech samovlády KSČ vrcholil očistný proces, který měl zbavit socialismus pokřivenin, nezákonností a ukrutností stalinského i bezprostředně poststalinského období. Během několika měsíců uvolnění a svobody slova si lidé i celé instituce podvědomě idealizovali vše, co bylo předtím, než komunisté samojediní uchvátili moc. Právě léta poválečné revoluce a třetí republiky 1945–48, kdy byl Edvard Beneš prezidentem republiky, se bez ohledu na realitu stala a mnohdy zůstala vzorem svobody, socialismu a de12
mokracie. Oba polistopadoví prezidenti z této idealizace předúnorové doby vycházejí a zákonodárci právě tak. Náš Parlament dokonce přijal „Lex Beneš“, jakousi obdobu zákona z třicátých let, stanovícího, že T. G. Masaryk (nyní Edvard Beneš) „se zasloužil o stát“. Jako by předkladatelé chtěli touto zatím maximální idealizací dr. Beneše zdůraznit, že dodnes je jeho odkaz živý. Pokud jde o to, nemýlí se. Aktuální význam prezidenta Beneše pro dnešek je hlavně v tom, že byl faktickým i ideovým vůdcem českého občanského zahraničního odboje za druhé světové války. Brzy pochopil, že ze všech velmocí bude hrát po válce ve střední Evropě klíčovou roli Sovětský svaz. Úzké (přespříliš úzké) vztahy, které se Sovětským svazem navázal, přispěly k poválečné obnově československého státu: za druhé světové války všichni spojenci přijali Benešovu zahraniční odbojovou vládu do antihitlerovské koalice, což bylo předpokladem toho, aby republika mohla být obnovena ve své předmnichovské podobě. Zásluha o tento vývoj se prezidentu Benešovi přičítá právem. Bohužel ani tato zásluha se neobejde bez „ale“. Spojenci na naléhání dr. Beneše umožnili, aby pražská vláda vyhnala Němce; především pro zásluhy o vyhnání třímilionového německého etnika je dr. Edvard Beneš – viděno optikou české oficiální politiky, kterou sdílí většina obyvatelstva – takřka národním hrdinou. Není pochyb, že to tak v budoucnosti nezůstane, protože opravdu demokraticky smýšlející Češi vyhnání Němců dr. Benešovi nikdy neodpustí. Nezapomenou mu ani již zmíněné připoutání obnovené republiky k Sovětskému svazu a příznivý přístup ke konfiskacím větších podniků. Dnes se ovšem stále ještě uplatňuje pohled ze šedesátých let: Beneš posílil svou autoritu revolucí a revoluce posilovala svou autoritu autoritou jeho. Koncepce národní a demokratické revoluce, jejímž byl Beneš spolutvůrcem a symbolem, byla vskutku jedinou reálnou cestou restaurace a pokroku republiky (…) Plnění Košického vládního programu bylo zdrojem úspěšné ekonomické, politické a ideové konsolidace (…) (Jan Křen, Vrchol a konec Benešovy politické dráhy, Dějiny a současnost, 1968, č. 5, s. 34.) Vzhledem k tomu, že dr. Edvard Beneš zanechal poněkud komplikovaný odkaz, je na místě se zeptat, co tedy vlastně po něm zbylo. Jsou toho plná média: zbyla rezidua nacionálních a sociálních zásahů poválečné revoluce, jejímž projektantem byl právě prezident Beneš. Zůstaly především jejich legislativní základy a zároveň symbol, Benešovy dekrety, které revolučním právem pokryly těžkou nacionální křivdu proti sudetským Němcům a vytvořily předpoklady pro jejich vyhnání z domoviny. Spolu se znárodňovacími a nacionálně perzekučními 13
prezidentskými dekrety zesílila i protiněmecká nenávist, která se od nich odvíjí, a zarputilost, s níž česká politika odmítá ustoupit byť i jen o píď od oprávněnosti vyhnání. Není to právě málo. Vždyť náš nynější prezident, Václav Klaus, je přímo ztělesněním této zarputilosti. Na rozdíl od geografické podoby státu nejsou nenávist ani zatvrzelost materiální, hmatatelné, můžeme o nich hovořit a po půl hodině na ně zapomenout, jako by nebyly. Beztak zůstávají a jejich tvrdohlavá nechuť vůči světu za humny těžce poznamenala demokratický polistopadový vývoj. Právě ne-materiální rezidua Benešovy snahy o obnovení státu – xenofobie, nacionální nenávist a zatvrzelost, laxnost k majetku – poukazují na smutnou aktuálnost jeho odkazu. S nimi jsme vstoupili do Evropské unie, s nimi Česko hodlá jako stát existovat v integrující se Evropě. Československo po druhé světové válce byl socialistický stát, závislý na Sovětském svazu, řízený vládou, která zakázala opozici, s největším množstvím konfiskovaných majetků v celé Evropě a s pustnoucím českým a moravským pohraničím, z něhož byli vyhnáni Němci. Je pravda, že se to vše dá označit za „výsledky druhé světové války“, považovat je však za cosi pozitivního je poněkud groteskní. „Lex Beneš“ jako by nechtě připomínal závažnost Benešova tragického odkazu pro dnešek. Tedy pro náš dnešek. Naši prezidenti a komunisté Dr. Edvard Beneš a jeho vztah ke komunistům Je důležité připomenout nepříliš zdůrazňovanou příbuznost dr. Edvarda Beneše a obou našich polistopadových prezidentů. Všichni tři totiž v určité významné fázi svého politického působení zápolili s komunisty, ale posléze se s nimi spojili a získali prezidentský úřad s jejich pomocí. To mělo vliv na mnohé jejich aktivity. Na tomto místě připomeňme jen příklady: Benešův dobrovolný počátek vazalského vztahu k Sovětskému svazu Československo-sovětskou smlouvou z prosince 1943, tragikomickou závislost Václava Havla na vysoce nomenklaturním komunistickém kádru Mariánu Čalfovi a protiamerický postoj Václava Klause v době irácké krize (zejména srovnávání sovětských imperialistických mocenských a politických struktur se západními). Oba moji prezidenti tedy neopustili tradici, kterou založil dr. Edvard Beneš, s tím rozdílem, že se nemuseli vyrovnávat s tolika obtížemi jako dr. Beneš: komunistický režim v Československu by padl, i kdyby jeho parlament nezvolil Václava Havla prezidentem; pokud jde o Václava Klause, ten prostě potřeboval hlasy… Nehledě na to dr. Beneš přinejmenším od roku 1943 zkazil, co jen mohl. Jistě, musel se vyrovnávat s nesrovnatelně obtížnějšími problé14
my než oba polistopadoví prezidenti, nicméně jeho způsob řešení těchto problémů zanechal četná konkrétní rezidua, která po listopadu 1989 vyvstala před českou politikou jako více či méně hrozivé otazníky. Pro dr. Edvarda Beneše spočíval nejpozději od roku 1943 nejvážnější problém v tom, jak se vyrovnat s nepochybnou poválečnou sovětskou hegemonií ve střední Evropě. Benešova exilová vláda v Londýně se ocitla v nesnadno řešitelné situaci. Dr. Beneš nepochyboval o tom, že Sovětský svaz podpoří při poválečné obnově československého státu všemi možnými způsoby Komunistickou stranu Československa. Byly tu tedy pro československou vládu dvě navzájem související otázky. První se týkala vztahu exilové vlády k Sovětskému svazu a druhá vztahu ke KSČ. Žádnému státníkovi nelze přát podobnou situaci. Způsob, jímž ji dr. Beneš „vyřešil“, byl však a zůstane šokantní. Už tehdy vzbuzovalo na Západě údiv, že on, reprezentant občanské exilové vlády, tak rychle a jednoznačně přijal spojeneckou závislost na SSSR i koaliční spojenectví s KSČ. Pro český občanský odboj to bylo nepochybně řešení nešťastné. Možná, že „šťastné“ řešení této situace vůbec neexistovalo, jisté však je, že z různých možností jednání patřila ta, kterou zvolil dr. Beneš, k nejhorším – jestli nebyla vůbec nejhorší. Československý prezident totiž nepokládal pro budoucí osud své země za nejdůležitější otázku vztah demokratické politiky ke komunistům a k Sovětskému svazu. Za nejdůležitější považoval vytvoření národního státu, k čemuž bylo zapotřebí vystěhovat jak příslušníky německého etnika, tak slovenských Maďarů, kteří rovněž měli být odsunuti za hranice Československa; celkem šlo o takřka 4 miliony lidí. K této etnické čistce nutně potřeboval souhlas velmocí a pomoc jak Sovětského svazu, tak domácích komunistů. V době, kdy v celé Evropě sílila protiněmecká nenávist, spadala mu spolupráce s komunisty a se Sovětským svazem i národnostní otázka Československa v jeden snadno řešitelný problém. Přičlenil k němu požadavek na vyvlastnění větších vlastníků v průmyslu i v zemědělství; tento požadavek vycházel vstříc nejen komunistům, ale rovněž drobným zemědělcům, toužícím po půdě. A tak mohl moskevským partnerům předložit ideu revoluce, která spojí nacionální stránku s řešením sociálních problémů. V osvobozeném Československu, obsazeném sovětskou armádou, se pak této národně socialistické revoluci, jejíž první etapa stála desetitisíce lidských životů, náramně dařilo. A protože celá Národní fronta tvrdila, že nás osvobodil Sovětský svaz a už od předválečné doby panovala averze k západním mocnostem, přispělo to vše k nepřívětivému vztahu velké části českého obyvatelstva ke všemu západnímu. O to víc, že se věci dr. Benešovi a nekomunistickým stranám postupně vymykaly z rukou a že v únoru 1948 převzali vládu samojediní komunisté. 15
Bez základního kazu nebyl ovšem ani sám začátek tohoto procesu. Ještě před osvobozením československého území, v pozdním létě 1944 už bylo zřejmé, že je neuskutečnitelný jeden z hlavních Benešových cílů, idea národního státu. Po spojení slovenských odbojových složek koncem roku 1943 (tzv. vánoční dohoda) povstalo v srpnu 1944 Slovensko proti nacistům a tím byl „jednotný československý národ“ s definitivní platností pohřben. Slováci se prohlásili za svébytný národ a jednotný československý stát musel být nahrazen státem českým a slovenským. S tím se nikdy nechtěl smířit urputný český nacionalismus, mocně podporovaný dr. Benešem, a přispěl tak k hromadění trvalých potíží v česko-slovenských vztazích. Prezident Beneš tedy zanechal československému státu, obnovenému po listopadu 1989 (a od roku 1993 českému státu), dědictví doutnajících nevyřešených nacionálních problémů, rozprostírajících se kolem republiky, dědictví národnostní nenávisti, s nímž bylo třeba vyrovnat se vstřícným vztahem k sousedům (toho si byl do jisté míry vědom Václav Havel, ale Václav Klaus vůbec ne). Ale to nebylo vše. Dlouhodobé důsledky měla rovněž Benešova podpora „sociální stránky revoluce“, která v roce 1945 začala velkorysým zestátňováním a vytvořením socialistického státu. Po „únorovém vítězství pracujícího lidu“ převzali komunisté vládu nad státem, v němž už bylo zkonfiskováno až dost; a tak není divu, že pokračování konfiskací vedlo v Československu k nejdůkladnějšímu vyvlastnění obyvatelstva ze všech satelitních států sovětského impéria. Mnozí komentátoři se diví neúctě, kterou české obyvatelstvo projevovalo k majetku a vlastnictví v sedmdesátých a osmdesátých letech, a málo přitom berou v úvahu rozvíjející se tradici a existující strukturu vlastnických vztahů. Za prezidenta Beneše se přece stalo tradicí, že se za „nepřátelský majetek“ považovaly rodinné domky, pole, louky i knihy (to vše se zkonfiskovalo); struktura vlastnických vztahů byla v důsledku toho v sedmdesátých letech taková, že nikdo nic neměl, protože po únoru 1948 komunisté vzali každému všechno, co mu zbylo, a vše vlastnil stát. Dr. Edvard Beneš stál s celou vládní koalicí, Národní frontou, na počátku vývoje společnosti k situaci, v níž v sedmdesátých a osmdesátých letech potomci živnostníků, řemeslníků, obchodníků, průmyslníků i dělníků měli nízký výdělek. Takže heslo „kdo nekrade, okrádá rodinu“ mělo celonárodní platnost. Jak Václav Havel, tak Václav Klaus začali působit na veřejnosti v šedesátých letech jako intelektuálové stojící v opozici proti stávajícímu režimu. Když se oba na vlně vlasteneckého nadšení po listopadu 1989 stali politiky a státníky, rychle se z jejich původních záměrů ztrácely ty, které nebyly zcela v souladu s míněním veřejnosti, a naopak získávaly 16
na významu cíle a prostředky ovlivněné dusnou tíhou reálného socialismu. Není úkolem těchto stránek vylíčit tento přerod v jeho celku, tolik je však možno říci, že česká politika se od té doby dodnes (a je to i případ obou našich prezidentů) nechce a nedokáže vyrovnat s poválečnou národně socialistickou revolucí a její ideologií jinak než tím, že ji všemožně akceptuje. V zahraničí, kde lidé znají nanejvýš její obecné populární teze, může mít sice taková politika náramný aplaus, ale národu a státu přináší velké problémy. Dvě tváře morálky Václav Havel ideolog Žijeme tedy obklopeni ideologií naší polistopadové epochy, kterou vytvořilo čtrnáct let od roku 1990 a živá, neustále aktualizovaná tradice revoluce po druhé světové válce. Hovořili jsme tu už o muži, který dnešek tak zásadně ovlivnil, o prezidentu dr. Edvardu Benešovi. Ze dvou „našich“, polistopadových prezidentů byl ideologem především Václav Havel. Hluboko v době reálného socialismu, kdy v disentu nikdo nepochyboval o všeobecné platnosti předúnorových poměrů, připojil se Václav Havel k radikální větvi českého politického myšlení. Se zjevnou návazností na radikální politické myšlení Jana Patočky zavrhl dosavadní politiku a vytvořil ideologii politiky nepolitické. Tento Havlův závažný krok doleva se ve světě setkal se značným ohlasem. Jak už to bývá, nepolitické politice tleskali v zahraničí také ti, které ani ve snu nenapadlo, že by takovou politiku měli provozovat u nich doma. U nás ale Charta 77 považovala sama sebe zásluhou zejména Jana Patočky od počátku za morální instituci, a protože byla základem českého disentu, mocně ovlivnila listopadové a polistopadové poměry. Dodnes se toto moralistní zaměření politiky u nás přehlíží a nebere vážně, přestože má na svědomí mnohé komplikace. Můj následující text z podzimu roku 2002 se snaží s touto situací alespoň částečně vyrovnat. Vychází z toho, co Havel říká sám o sobě, a umožňuje zčásti nahlédnout na některé z četných Havlových i českých potíží: Lze předpokládat, že projev českého prezidenta na City University of New York byl za oceánem přijat s nadšeným souhlasem. U nás ne. Naše společnost jako celek už vystřízlivěla z nekritického obdivu k prezidentu Havlovi a to se pozná i podle toho, že komentáře k jeho projevu byly vesměs zdařilé. Prezident komentátorům poskytl až neobvykle vhodnou příležitost tím, že celý projev věnoval obdivu vlastní duchovní velikosti. Sebechvála projevu usnadňuje persifláž, a na druhou stranu dosti vadí, chceme-li brát slova tohoto textu vážně. Nicméně kdesi mezi dušezpytnými a sebeobdivnými úsudky Václava Havla vyrážejí nesměle trsy pravdy; to je důležité, 17
jelikož tímto projevem, i když se to může zdát groteskní, český prezident předběžně rekapituloval své dosavadní úsilí. Nic nám nebrání, abychom se spolu s ním nepokusili o podobnou rekapitulaci, a to tak, že tyto kousky opravdovosti vezmeme vážně. 1. Politika kýče. V době, kdy Václav Havel ještě nebyl prezidentem, použil tohoto pojmu pro Havlovy politické názory v jejich dosud nejzdařilejší analýze Petr Rezek. Kýčovitost je důležitá zvláště pro přitažlivost prezidentových projevů. Zdůvodňuje moc, přitahuje a láká většinu posluchačů; jen určité procento z nich dokáže dodatečně získat odstup od náporu emotivního sebeprožívání. Pro cizinu je emotivní sebeprožívání Havlových projevů snazší, protože tu působí neporušený osvoboditelský mýtus našeho prezidenta. O nedávné schůzce prezidentů Bushe a Havla prý jistý americký činitel prohlásil: „O čem spolu budou mluvit, nevím, asi o tom, jak zboural komunismus.“ V newyorském projevu prezident dosahuje kýčovité přitažlivosti efektem sice poněkud průhledným, ale dovedným. Celý text je vlastně složen z nepříjemných otázek a tvrzení, které Václav Havel klade sám sobě (jak jsem se změnil v prezidentské funkci, stojí výsledky mé práce za to?, jak jsem se vyrovnal s ďábelskou pastí, kterou mi připravil osud?) a z odpovědí, z jakýchsi antitezí, které posluchače mají šokovat. A také šokují. Drsné otázky totiž předpokládají, že odpovědi budou značně sebekritické (kupříkladu: může se člověk za deset let prezidentování změnit k lepšímu?), ale ve skutečnosti jsou opačné. Posluchači (čtenáři) se dozvídají, že v prezidentské funkci Václav Havel zeskromněl, vlastní podezírání zjevně vyplývá z toho, jak zmoudřel, ďábelské pasti – přistání z pohádky na zemi – je si až příliš dobře vědom. Kdyby šlo o jedno jediné takové tvrzení, posluchač by byl skeptický, ale když slyší tři čtvrtě hodiny sebechvály, říká si, že něco takového nelze prostě vymyslet. Někdy toto schéma nefunguje: ani s nabubřelostí se to nesmí přehánět. Havlovy teze ovšem obsahují, jak již řečeno, rovněž úryvky věcnosti. 1a. Politický kýč elementární. Náš prezident hovoří o tom, jak vždy dělal to, co dělat musel, a jak funkce včetně funkce nejvyšší zastával proto, že k nim byl donucen, („…přesto, že jsem se ve své funkci ocitl téměř z donucení…“). Toto tvrzení nesouhlasí s tím, co každý český občan viděl a zná. Kdykoli mohl, Havel využil příležitosti a na prezidentskou funkci kandidoval; teď už nemůže – kdyby mohl, kdo ví? Jako by kýč byl opřen o lež. Nebuďme však přehnaně přísní, jde o elementární lež politiků, kteří se až k neuvěření často a v rozporu s viditelnou skutečností odvolávají na to, že voliči jim nedovolí z milované funkce odejít. Václav Havel se v těchto nízkých politických polohách nepochybně dokáže velmi dobře pohybovat. Avšak nejnižší politickou rovinu nelze přeceňovat, sama o sobě neumožňuje koncepce, politickou filozofii a velké 18
plány. Nabízí pouze půdu pro pokoutní osobní nevraživosti a politické intriky. Havlovi odpůrci tvrdí, že právě intriky jsou mu shůry dány, jeho příznivci to popírají… 2. Čestné doktoráty a laudatia. Propast, která odděluje Havlův osvoboditelský mýtus od reality, je u nás doma čím dál tím viditelnější a „čitelnější“. Ne však na celé planetě, v nynějším globálním světě. Vždyť kdo se s Václavem Havlem může měřit v počtu čestných doktorátů a nejrůznějších cen? Jeho vysoce postavení příznivci byli většinou přesvědčeni, že je to tak, jak to nyní ve svém projevu Václav Havel ironicky líčí: „Když jsem v minulosti dostával různé čestné doktoráty a poslouchal laudatia, která byla při tom pronášena, nejednou jsem se v duchu usmíval tomu, že z těch oslavných projevů vystupuji téměř jako pohádkový hrdina: chlapec, který jménem dobra tak dlouho bušil do zdi hradu, v němž panovali zlí králové, až zeď spadla a on se sám stal králem a dlouhá léta pak dobrotivě panoval.“ Havlem uváděná pohádka má ovšem dva konce. Podle jednoho Václav Havel opravdu neváhal, jak se ostatně slušelo a patřilo, použít své popularity rovněž pro zájmy České republiky (jako jeden případ za mnohé připomeňme tetu Albrightovou). Druhý konec je méně příznivý. Náš prezident se údajně při těch pohádkově oslavných proslovech „v duchu usmíval“, a vzniká tedy otázka, proč se řetězce těchto komedií od začátku do konce účastnil. 3. Mesianismus. Vysvětlení je prosté. Všechny ty pocty Václav Havel rád přijímal, jelikož k nim měl nepoměrně menší odstup, než jak to dnes líčí. Nelze přesně stanovit, do jaké míry se považoval za mesiáše, ale rozhodně to nebyla zanedbatelná míra. Její stopy najdeme i v newyorském projevu. Původně totiž, říká Havel, se svět, okolí i svědomí ptaly, jak chce změnit svět. Jak tedy chtěl – a právě on – změnit svět? Prezident o tom hovoří: „Nelze spoléhat na omyly dějin, které vynášejí básníky do míst, kde se ruší impéria a vojenské pakty. Je třeba bedlivě naslouchat jejich varovným hlasům a brát tyto hlasy velmi vážně, třeba ještě vážněji než hlasy bankéřů či burziánů.“ Srovnáme-li toto tvrzení s formulací na jiném místě Havlova projevu, zjistíme, že Václav Havel chápal rovněž listopadový převrat v témž smyslu jako tehdejší „svobodomyslní lidé“: „Mnoho svobodomyslných lidí na celém světě vidělo ve vítězství československé sametové revoluce jakousi předzvěst naděje na humánnější svět, v němž budou snad dokonce mít básníci stejně silné slovo jako bankéři.“ Tedy šlo o to změnit svět… Samozřejmě, je to potíž dosáhnout toho, aby ve světě, kde skoro o všem rozhodují peníze, měli básníci, k nimž se Václav Havel právem počítá, „stejně silné slovo jako bankéři“. To se podařit nemohlo. Mesiáši takto sice na svět přicházejí, ale tím také jejich zápas končívá. Ne tak pro Havla. Pro něho boj neskončil: „Neříkám vůbec, že jsem 19
svůj zápas prohrál a že vše je ztraceno.“ Přičteme-li k newyorskému projevu Havlovy dřívější pohledy a stanoviska (právem: Havel přece musí beznadějně „pořád sám sebe opakovat“), zjistíme poměrně přesně, oč jde. 4. Osvobození člověka. Musíme se ovšem vrátit do sedmdesátých let minulého století. Protiklad démonických burziánů a ušlechtilých básníků má předobraz v neméně vyhraněné dvojici, kterou podává Havlova proslulá Moc bezmocných (1977). Bylo to, pravda, v dobách reálného socialismu, ale pro ideje Václava Havla jako by se od té doby změnily pouze kulisy. Tehdy před nimi stáli ušlechtilí (a odvážní) disidentští intelektuálové a proti nim tupý dav „zelinářů“, lidí, žijících „ve lži“. Byli zotročeni, bylo třeba je vysvobodit. Co s tím, co s nimi? Tuto otázku položil Václav Havel velmi naléhavě už v dubnu 1975 v dopise Gustávu Husákovi: „Kde ale ve skutečnosti zůstal člověk komplexně, harmonicky a autenticky rozvíjející svou osobnost? Člověk osvobozený ze zajetí odcizujících společenských aparatur, mystifikované hierarchie životních hodnot, zformalizovaných svobod, z diktatury majetku a z fetišizující moci peněz? Člověk plně se těšící ze sociální a právní spravedlnosti, povznesený ve své lidské důstojnosti a navrácený sobě samému? Místo svobodného spolurozhodování hospodářského, svobodné účasti na životě politickém a svobodného duchovního rozvoje je člověku nakonec nabídnuta možnost svobodně se rozhodnout, který typ ledničky či pračky si pořídí.“ Život není lehký. Jaké asi procento lidských bytostí dá přednost zbavit se mystifikované hierarchie životních hodnot před svobodou vybrat si typ pračky či ledničky? Již v polovině sedmdesátých let, kdy u nás vůbec nebyly k mání různé typy ledniček a praček, podroboval tedy Václav Havel kritice nejen poměry normalizovaného Československa, ale západní civilizaci vůbec. Tato kritika, vedená z pozic autentického, radikálního marxismu, měla přispět k změně, humanizaci světa. Ovšem, byla to utopie, a také proto je dobré ji znát. 5. Existenciální revoluce. Václav Havel měl od počátku dalekosáhlejší ambice než pouze dosáhnout změny našeho (tehdy československého) světa. Šlo mu o změnu světa jako takového. Byl v tom, alespoň v sedmdesátých letech, rozpor. Na jedné straně tu bylo Havlovo celoplanetární pojetí a na straně druhé masa československých pracujících, kteří se mu zdáli konformní a zbabělí – prostě zavrženíhodní zelináři. Pokud by se zelinář měl stát svobodným člověkem, bytostí „komplexně, harmonicky a autenticky rozvíjející svou osobnost“, musel by se zásadně, revolučním způsobem proměnit. K tomu však, „aby člověk znovu nalezl sám sebe“, nestačí parlamentní demokracie. Brání jí v tom už její základní politické prostředky, politické strany. Ty charakterizoval Václav Havel v Moci bezmocných takto: „(…) celý ten statický komplex ztuchlých, koncepčně rozbředlých a politicky tak účelově jednajících masových politických stran, ovládaných 20
profesionálními aparáty a vyvazujících občana z jakékoli konkrétní osobní odpovědnosti; celé ty složité struktury skrytě manipulujících a expanzivních ohnisek kumulace kapitálu; celý ten všudypřítomný diktát konzumu, produkce, reklamy, komerce…“ Před parlamentní demokracií dával Václav Havel jednoznačně přednost existenciální revoluci. Jaké byly podle něho vlastnosti existenciálně proměněného člověka? „(…) nová zkušenost bytí; obnovené zakotvení v universu, nově uchopená ‚vyšší odpovědnost‘; znovu nalezený vnitřní vztah k druhému člověku a k lidské pospolitosti – to je zřejmě směr, o který půjde.“ (Moc bezmocných). Porůznu se Havel k těmto myšlenkám vracel i po listopadu 1989, kdy trval na celoplanetární odpovědnosti každého občana. Jindy také navrhoval, aby OSN přestala být organizací států a stala se souručenstvím jednotlivých občanů celé planety. O něco víc se dozvídáme opět v newyorském projevu, a to v závěru – zejména v jakémsi Havlově politickém odkazu. Říká mimo jiné, že řešení nejrůznějších problémů dnešního světa se nemůže vyhnout otázce, „zda to či ono je slušné či zda to z planetárního a dlouhodobého hlediska není odpovědné. Mravní řád a jeho zdroje, lidská práva a zdroje práva lidí na lidská práva, lidská odpovědnost a její původ, lidské svědomí a zkoumavý pohled toho, před nímž nelze nic zakrýt oponou vznešených slov – to jsou (…) nejdůležitější politická témata této doby.“ 6. Nepolitická politika. Má-li být podniknut pokus o řešení mravních otázek, které jsou základem tohoto politického závěru, nelze se spoléhat na politické prostředky. Havlovo pojetí je typické contradictio in adiecto. Na mravní řád jsou krátké politické strany, vlády i parlamenty, právě tak na původ lidské odpovědnosti či na lidské svědomí. Pro zvládnutí Havlem zvýrazněných „nejdůležitějších politických témat této doby“ je třeba jiné než dosavadní politiky. Tuto novou politiku, politiku nepolitickou (s převahou morálních postojů a mechanismů a s minimálním vlivem stran a státu) vynašel Václav Havel už v druhé polovině 70. let a od té doby se ji několikrát pokusil použít. Ovlivnil jí různá politická seskupení, která si pletou morálku a politiku a pravidelně krachují. Pochopitelně, pro řešení skutečných politických problémů nemohou sloužit jiné prostředky než – politické. Doma tedy už Václav Havel s nepolitickou politikou moc nepořídí (raději už o ní ani nemluví), v cizině má alespoň verbálně šanci. Nic není ztraceno, říká Václav Havel v nejnovějším newyorském projevu. A dodává, že náš svět, lidstvo a naše civilizace mají jedinečnou příležitost „rozhodnout se pro cestu rozumu“. Také nám zbývá něco dodat: že to rozhodně nemůže znamenat cestu, v níž by se politika ztrácela za morálkou a svědomím a sama sebe rozkládala. (Vítězství skromnosti, září 2002*)
21
Nerad bych oběma prezidentům křivdil. Chápu, že jak Havel, o němž nyní hovoříme, tak Václav Klaus, který poměrně dlouho řídil exekutivu jako premiér „pravicové“ koaliční vlády, plnili jisté nezbytné předpoklady pro přechod od autoritativního režimu k demokratickému. Také lze těžko pochybovat o tom, že kdyby jejich funkce obsadil někdo jiný, neobešel by se přechod k demokracii bez nejrůznějších komplikací. Oba naši prezidenti však mají na svědomí víc než takové „nezbytné“ komplikace. Oba ani nenapadlo vážně reflektovat aktuální politickou minulost národa a státu. Za tohoto stavu věcí se v některých případech podíleli na vzniku i průběhu závažných komplikací, jimiž naše země prošla a ještě bude procházet. Tyto potíže byly provázeny neustálým rivalstvím obou politiků. Prvním předpokladem pro přechod k demokratickému režimu je obnovení nebo vytvoření politických stran. Václav Klaus to pochopil, a brzy smetl z kolbiště „nepoliticky politické“ Občanské fórum (hnutí). Je tedy možno hovořit o Klausově zásluze na vytvoření systému parlamentní demokracie v Československu. Jenomže tak jednoduché to nebylo a není. Nová strana (ODS) se vytvořila odštěpením od Občanského fóra a kromě institutu členství neoplývala nějakými zvláštními ctnostmi. Zato podvědomě chápala jako samozřejmý vzor předúnorové národní socialisty. ODS má demokratické stanovy, ale Václav Klaus od počátku fakticky řídil stranu jako neomezený vládce. To mu umožňovalo nejen uskutečňovat málo prospěšná opatření v oblasti ekonomiky, ale naopak také přijatelným způsobem se vyrovnat s krizí ve vztazích mezi Čechy a Slováky. Souhlasil s rozdělením republiky bez referenda. Bez ohledu na stávající námitky proti tomuto řešení platí, že rozdělení takového státu referendem je sice z akademického hlediska hezké, nicméně uskutečnitelné je pouze výjimečně. Mírumilovné rozdělení republiky lze tedy přičíst ke Klausovým zásluhám, právě tak jako neúspěchy privatizace k vážným záporům jeho vlády. V té době, v první polovině devadesátých let, se už stupňovalo politické nepřátelství mezi tehdejším a budoucím prezidentem. Václav Havel šel do politického boje vyzbrojen ušlechtilými morálními zásadami, jimiž hodlal Klause udolat. Přitom si nevšiml, že boj už vlastně skončil. Václav Klaus zvítězil v tak důležité věci, jako je výstavba a fungování české parlamentní demokracie (nechci ji přechválit – její slabiny jsou dnes dobře vidět); polo-politické strany či skupiny, které později vznikaly s podporou prezidenta Havla (Impuls 99, Děkujeme odejděte, Politický klub a další) měly ještě menší šanci na přežití než dnes Unie svobody, působící na pokraji parlamentní existence.
22
S Klausem, nebo bez Klause? Lze odstranit Klause z českého politického života? Tak se stalo, že Klausova vláda, tehdy bez většího odporu v parlamentu, mohla pokračovat v nepříliš zdařilé a tunelováním těžce poznamenané transformační politice, založené na tzv. bankovním socialismu (banky, původně znárodněné v roce 1945, zůstaly majetkem státu). Velké stíny vznášející se nad privatizací zesilovaly intriky Klausových oponentů uvnitř strany, vládní koalice i mimo ni. Tyto intriky, prováděné zřejmě s přispěním tehdejšího prezidenta Havla, vedly v roce 1997 v ODS k vnitřnímu stranickému útoku proti Václavu Klausovi a k pádu Klausovy vlády. Proti Klausovi, který stále ještě stál v čele ODS, se tehdy vedla mocná politická i mediální kampaň, která se mohla opírat o četná „protiklausovská“ fakta. Otázku, jak to s Václavem Klausem dopadne, bylo obtížné zodpovědět. Nemožné to nebylo: Nedávné politické zemětřesení zcela změnilo českou politickou scénu. Politické komentáře se zabývají úvahami, jak se to projeví ve volbách, a otázka, zda některé z docela nedávných změn mají dlouhodobější povahu, zůstává poněkud stranou všeobecné pozornosti. Přitom je to tak zajímavé; změny se přece neobejdou bez důsledků. Připomeňme si proto hlavní změny, které se odehrály loni v prosinci, v situaci vrcholícího politického a ekonomicko-sociálního napětí, i v pěti měsících, které následovaly. Podle chování hlavních jednajících subjektů je dnes možné jednoznačně usoudit, že tím, oč v prosincové krizi šlo, bylo odstranění Václava Klause z funkce premiéra, pád dosavadní vlády, ustavení vzorné „odborné“, nepolitické vlády a napravení ODS. Přímo v ODS se Rumlův a Pilipův puč nezdařil. Místo nového vedení vznikla odštěpením od ODS Unie svobody. Ani vláda se příliš nepovedla, protože nová Tošovského vzdorovláda, která vznikla s podporou lidovců a ODA (příliš to těmto stranám neposloužilo) a bez konzultací s hlavními politickými stranami, musela slíbit, že bude pouze prozatímní. Následoval vzestup ČSSD a pokračování korupčních afér pravicových stran, které vedly k rozkladu ODA a k rychlému poklesu preferencí ODS. (…) V případě Václava Klause jde již o třetí obdobný mimoústavní (neříkejme raději protiústavní) zásah špiček pražské polistopadové oficiální politiky proti vysokému politickému činiteli. První se odehrál čtyři dny před červnovými volbami roku 1990, když prezident, jeho poradce Křižan a Jan Ruml ve zřejmé obavě z volebních výsledků lidové strany veřejně odhalili spolupráci lidoveckého předsedy Antonína Bartončíka s StB. Bartončíka to jako politika zlikvidovalo, lidovou stranu příliš nepoškodilo; reakce voličů jsou často nepředvídatelné. 23
Druhý případ byl závažnější. Jde o pučistický způsob, jímž předsednictvo SNR zbavilo v dubnu 1991 funkce Mečiara, a to z iniciativy české oficiální politiky a po dohodě s ní. Pravděpodobně to byl rozhodující bod v mečiarizaci Slovenska. Mečiarova popularita i obliba jeho nového HZDS rychle a mocně vzrostly. Vliv HZDS rostl, a to v souvislosti s tím, jak pražská politika a žurnalistika označovala tuto stranu za bandu nebezpečných dobrodruhů, nacionalistů a kryptokomunistů. Mečiar tento mimoústavní útok přestál a stal se fantomem slovenské politiky. Jako takový je v čele Slovenska dodnes. Jako by byl způsob, jímž byl Václav Klaus odstraněn z čela české vlády, kombinací Bartončíkova obvinění a Mečiarova sesazení. Jan Ruml a Ivan Pilip si počkali, až se šéf ocitne mimo republiku, a pak jej vyzvali k odstoupení s odůvodněním, že ODS má obrovské nepořádky ve financích. Měli prezidentovy sympatie (přinejmenším), což vedlo až k tomu, že Václav Havel několik dní před celostátní konferencí ODS přednesl v Rudolfinu zásadní protiklausovský projev. Při sestavování nové vlády se s Václavem Klausem – ačkoli byl předsedou nejsilnější parlamentní strany – ani nebavili. Od ODS odštěpená Unie svobody, podporovaná médii, proti němu zahájila masivní kampaň. Nebyla sama. Argumentů proti Klausovi bylo a je dost. Stručně řečeno tento euroskeptik dovedl zemi za pomoci neviditelné ruky k velké transformačně-korupčně-privatizační nehodě a na okraj politické a sociální krize. To vše a mnohé další se mu horlivě vyčítalo, jenže – vyčítali mu to tíž lidé (z KDU-ČSL, z ODA i z Unie svobody), kteří s ním až do prosince 1997 spolupracovali ve vládní koalici. Václav Klaus, jehož politika dosud neoplývala srdnatostí, projevil pojednou nejen značnou tvrdohlavost (o níž nikdo nikdy nepochyboval), ale také pevnost a odhodlanost. Vydržel, až se argumenty, jak se to tak často stává, začaly obracet proti těm, kteří jich používali. Jako by neuvěřitelná blízkost ODS ke korupčně privatizačním podvodům, Klausova arogance, lhostejnost vůči evropskému integračnímu procesu, přízeň těm, kteří „dávají góly rukou“ – jako by to vše mnoha lidem najednou přestalo vadit. Chybí jen krůček v naladění veřejného mínění a Václav Klaus se stane nezranitelným. A pak se snadno může stát fantomem české politiky. Proč ne? Špičky české oficiální politiky se o to vynasnažily, jak jen to bylo v jejich silách. Teď už si Klausovi odpůrci nevyberou. Přestanou-li ho kritizovat, dají mu za pravdu, nepřestanou-li, pak mu – jak je vidět – dávají za pravdu dvojnásob. Voliči také; po všech neplechách, které způsobila, se ODS zřejmě stane druhou nejsilnější stranou. Ovšem je tu ještě také Václav Klaus sám. Rozhodl se? Na jeho rozhodnutí záleží nejvíc. (E. M.: Fantom české politiky?, červen 1998*)
24
Všichni víme, jak to dopadlo, Václav Klaus se skutečně stal fantomem české politiky, v těchto dnech je prezidentem našeho státu. Zdánlivě se to stalo náhodou, ve skutečnosti, jak o tom ještě budeme hovořit, zvítězil v prezidentských volbách proto, že nejsilnější vládní strana, ČSSD, postupovala způsobem, který jako by odkoukala z učebnice nepolitické politiky. Třikrát si ve volbách prezidenta počínala školáckým způsobem, a tak Klaus, jehož zvolení chtěla vládní koalice zabránit, byl nakonec víceméně jejím přičiněním zvolen. Nebylo účelem těchto úvodních odstavců celkově pojednat o současné a nedávné politické situaci naší země, nýbrž zejména poukázat na některé rysy politických osobností obou prezidentů. Jak je však z následujících odstavců patrné, osobnosti obou prezidentů se vyvíjely z úplně jiného základu, než jak by se dnes mohl domnívat náhodný pozorovatel.
25
PŘED LISTOPADEM 1989
LIBERÁLNÍ POČÁTKY OBOU PREZIDENTŮ PŘÍPAD TVÁŘE A ANTIDOGMATIKŮ Časopis Tvář – důsledek uvolnění šedesátých let Literární časopisy signalizují uvolnění Jak vlastně celá ta dosti zapomenutá, ale pro nás i pro oba budoucí prezidenty důležitá příhoda začala? Připomenu její hlavní body: V době pokračující krize Novotného režimu a ideologického uvolnění 60. let založil Československý svaz spisovatelů pro mladé literáty časopis Tvář. Jeho první ročník (1964) sice připomínal místy studentský časopis, ale další ročník vše vynahradil nezávislostí na režimu a na marxismu. Když byl koncem roku 1964 jmenován novým šéfredaktorem Jan Nedvěd, stala se Tvář nezávislým časopisem, který bez rozpaků boural mýty vládnoucí ideologie, zejména mýty literární. Již první dvě čísla ročníku 1965 způsobila, že Svaz spisovatelů rychle usiloval o přeměnu časopisu v konformní plátek a nepůjde-li to, tedy o jeho likvidaci. Tehdy vstoupil do redakční rady Václav Havel a zasloužil se o záchranu Tváře, přesněji řečeno o to, že časopis se Svazu spisovatelů podařilo zlikvidovat teprve o půl roku později, až na podzim (půl roku tenkrát znamenalo hodně). Redakční rada včetně Václava Havla se však nepřestala scházet a usilovat o obnovení časopisu. V malé skupince redakčního kruhu se odehrávaly někdy i značné spory. V roce 1968 byl Československý svaz spisovatelů nucen Tvář obnovit, avšak čas, který měla svoboda slova vyměřen, byl krátký. Husákův režim v září 1969 Tvář natrvalo zlikvidoval. Takový je půdorys událostí, o nichž bude řeč. O šedesátých letech minulého století, v nichž se tyto události odehrávaly, panují zkreslené představy. Dramatické události, které následovaly, vedly k tomu, že společnost zapomněla na tehdejší vědomí o sobě a o komunistické vládě. Je to však doba, z níž jsme vzešli a jejíž pozůstatky a následky pociťujeme dodnes. Předchozí, padesátá léta byla pro československé obyvatelstvo obtížná. Hromadné perzekuce ustaly teprve rok po smrti sovětského diktátora J. V. Stalina a diktátora českého, Klementa Gottwalda; měnová reforma ožebračila široké vrstvy obyvatel, pokračovaly majetkové konfiskace a došly tak daleko, že lidem zbyl jen majetek k osobnímu užívá29
ní. Léta do roku 1960 byla nevlídná a často smutná. „Příjemného“ na nich bylo jen to, že se poněkud zvýšila životní úroveň. V roce 1960 se generální tajemník KSČ a prezident republiky Antonín Novotný domníval, že totálně vyvlastněná země ušla patřičný kus cesty od kapitalismu a vyhlásil socialistickou ústavu. Avšak takřka současně s tím, že se z Československé republiky (ČSR) stala Československá socialistická republika (ČSSR), začaly hospodářské potíže a ty se každým rokem zvětšovaly. Ve vysokých stranických kruzích začaly první diskuse o potřebě zavést do hospodářského života jisté prvky tržních mechanismů (tzv. Šikova „tržní“ reforma). Tyto diskuse vedly k určitému uvolnění politického tlaku a intelektuálové to brzy vycítili. V nejrůznějších oborech se začal projevovat a vyvíjet jistý druh opozice, který v následujících letech rychle sílil. Této „opozici“ předcházela v druhé polovině padesátých let (1958) ideologie takzvané poezie všedního dne, jinak řečeno jednotící myšlenka autorů literárního časopisu Květen „vracet se od obecných soudů ke konkrétnímu materiálu, k faktům“ (Marie Šolleová). Tato tendence směřovala proti komunistickému dogmatismu, avšak marxistické „obecné soudy“ (dogmata) beztak zůstaly jejím základem. Záměrně: „…naše umění dosud zdaleka není pryč z dosahu ideologického a estetického vlivu buržoazního umění minulosti i přítomnosti…“ (Květen). Květen směl vycházet pouze tři ročníky, avšak tendence vylepšovat marxismus-leninismus tak, aby se mu neublížilo, se v literárním životě i v ostatních oborech lidské činnosti vrátily, posíleny počínající krizí režimu. Její kořeny u nás byly velmi hluboké a zasahovaly až k bezprostředně poúnorovému období. Církev, stát a marxismus První návod k reformě komunistického zřízení Za pozornost zejména stojí, že jedna z hlavních reformních souvislostí sahající k oné bezprostředně poúnorové době je církevní povahy. Existuje totiž velmi silná tradice spolupráce s komunisty, založená významným protestantským teologem a filosofem J. L. Hromádkou: Po únoru 1948 Hromádka, upřímně přesvědčený o tom, že „liberální údobí moderních dějin jest za námi“ a naopak že poměry vytvořené komunistickým pučem jsou zcela stabilní, trvalé, nabádal souvěrce, aby se obdobně jako kdysi sv. Pavel, uvězněný v Římě, připoutali dobrovolně k řetězu (který ovšem po únoru drželi komunisté). „Nezapomeňte,“ kázal, „kdo poutá vás, poutá také sebe k vám.“ V přesvědčení, že si tak církev může uchovat vnitřní svobodu, nabádal katolíky, aby nelpěli na majetku – a to v době, kdy ho katolíkům komunisté brali. V roce 1957 se přihlásil – již jako významný 30
činitel prokomunistického „mírového“ hnutí – k představě beztřídní společnosti, která „jest zárukou plných lidských práv a plné svobody“. Církev se měla nechat od komunistů dobrovolně připoutat, uchovat si tak vnitřní svobodu a postupem doby režim humanizovat. (…) J. L. Hromádka se tak jeví jako náš první poúnorový reformátor komunismu. Byl navíc po únoru 1948 první, kdo přišel s myšlenkou, že režim je třeba humanizovat nikoli odporem, přímo, vlastním stanoviskem, nýbrž oklikou: přijetím obrysu marxisticko-leninské ideologie a působením zevnitř. S touto politickou teorií mohl vystupovat veřejně, což bylo zvláštní, protože něco takového se nesmělo až do 60. let, kdy Novotného autoritativní režim procházel krizí. Zvláštní československé klima se projevovalo i v tom, že nejen věřící, ale i další nekomunisté, kteří se podle Hromádkova návodu k režimu „přivázali řetězem“, zůstali rádi přivázáni i v 60. letech, kdy už se mohli začít „odvazovat“… (E. M v Lidových novinách, březen 1999*) Na základě krize Novotného režimu se v Československu šedesátých let změnilo celkové institucionální i duchovní klima. V době klasického stalinismu bylo vše průzračně jasné: základem duchovního života společnosti byly stalinské převodní páky. Šlo o snadno kontrolovatelné vědecké ústavy, časopisy a vůbec média, školy a v jednotlivých odvětvích umění umělecké svazy (a samozřejmě o ideology těchto odvětví a institucí, jako byl právě J. L. Hromádka). Tyto převodní páky vědecké pracovníky i umělce sdružovaly, ohlupovaly a korumpovaly, mimo jiné pomocí speciálních finančních fondů, a znemožňovaly zveřejnění jiné tvorby, než jaká byla pro režim přijatelná. Tvorba, která takto vznikala, byla maximálně nesvobodná, ubohá; bohužel, když nebylo v dosahu nic jiného, ne vždy také neúčinná. Ovšem v polovině šedesátých let, kdy se odehrávalo drama Tváře, nebyla už duchovní situace společnosti takto jednoduchá. Se zjevnou a postupující korozí režimu korodovaly také převodní páky. Takové z nich jako Československý svaz spisovatelů byly nenasytné, lenivěly a pokoutně se snažily získat co největší autonomii; spolu s nimi se částečně osamostatňovaly jejich provozní jednotky (nakladatelství, časopisy) a pokud to šlo, upravovaly si státní ideologii alespoň trochu k obrazu svému a řídily se jí. Tvář, v jejímž redakčním kolektivu jsem měl tu čest pracovat, založená Svazem spisovatelů v roce 1964, se této tendenci vzepřela; byla v polovině šedesátých let jediná a v tom její význam nepochybně sahá za hranice literatury. Pochopitelně, že existují snahy politický význam Tváře znehodnotit. Po letech považoval za nutné s Tváří polemizovat Milan Jungmann ve stati Echo zlých časů (Literární noviny č. 51–52 z 18. 10. 1997). V pře31
svědčení o dokonalosti tehdejšího progresivně komunistického proudu postavil na stejnou úroveň společenskou činnost progresivních, tj. antidogmatických spisovatelů („duch revolty“) a skupiny kolem časopisu Tvář (drobná všední práce). Ve skutečnosti se „duch revolty“ a drobná všední práce více než odlišovaly. Duch revolty je nadnesené označení pro literární a publicistické hnutí, které bylo příznakem rozkladu režimu, vycházelo z jeho ideologie a mělo vést k jeho opravě. Setkávalo se s rostoucím ohlasem mezi československými intelektuály, stále méně spokojenými s československou realitou; rostoucí ohlas tohoto mírně opozičního hnutí souvisel s okolností, že bylo schopno prostřednictvím beletrie a pak i Literárních novin šířit v širších kruzích veřejnosti vlastní opoziční ideologii. Její obsah byl navýsost komunistický, jak se o tom můžeme přesvědčit z Mňačkových Opožděných reportáží, Kunderova Žertu a Vaculíkovy Sekyry, tří významných knih, v nichž tato ideologie v polovině šedesátých let kulminovala. A byla přitažlivá. Čtenář šedesátých let, zvyklý až do té doby na trapné budovatelské příběhy, mohl nyní sledovat dramatické osudy komunistických intelektuálů, pevných morálně i ve stranické víře, jejichž dobrou vůli přispět všemi svými silami k budování nové společnosti na základě opraveného, původního marxismu mařil zkostnatělý stranický aparát. Závěr z těchto příběhů byl jednoznačný: je zapotřebí marxismus-leninismus obrodit. Sluší se připomenout, že Havlova Zahradní slavnost byla právě od těchto ideologických rysů oproštěna. Netrpěla ani „připoutáním k režimu“, ani ukřivděností člověka, který dodnes věřil hloupostem a nyní, když zmoudřel, by chtěl tyto hlouposti poopravit tak, aby to příliš nebolelo. Drobná všední práce Politická linie časopisu Tvář Marxismus ovšem nebyl v této době nic nového. Politická linie Tváře ano. Celkovou politickou linii obou Tváří, první i obnovené, charakterizoval Michael Špirit: Obnovený časopis se (…) přihlásil k Havlíčkovi, Masarykovi a Rádlovi, k jejich pojetí realismu jako každodenní drobné práce, k odvaze, která si nečiní nárok na zápis do čítanek, k neambiciózní, pokorné činnosti schopné tázat se sebe sama, zda dělá, čeho je schopna. Bylo tak explicitně formulováno to, co Tvář roku 1965 uskutečňovala hlavně na poli literární kritiky (…) a co zosobňovalo Havlovo vystoupení na IV. Sjezdu svazu spisovatelů. (Michael Špirit: Tvář. Pokus o historickou rekonstrukci, s. 722)
32
Svědectví Sergeje Machonina dokládá, že Špiritově charakteristice odpovídá i „první“ Tvář: Když si to člověk čte za sebou (…) Literárky a Tvář, najednou se ten Lopatka – tady v tom dopise v jejím zastoupení – jeví jako celá jiná dimenze vědomí národa o sobě. V Tváři vyrazil především celý proud skepse k našemu tenkrát ještě tak krotkému reformnímu obrazoboreckému nadšení a proud skepse vůbec jako nástroje poznání, rezivějícího ovšem v kopřivách, kam ho zahodila marxistická věda. Doležalova skepse například nejen k tehdy prorazivším silným mladým talentům, ale také k nesporným a nedotknutelným básníkům (…) (Sergej Machonin: O slabosti a síle. Střední Evropa, č. 34/IX, 1993) Několikaměsíční existence Tváře znamenala zásah do činnosti stále ještě existující převodové páky Svazu spisovatelů. Tvář neměla za cíl propagovat či modifikovat státní ideologii, nýbrž pokoušela se posuzovat hodnoty pohledem oproštěným od ideologie. Svaz spisovatelů v souladu s ideologickým oddělením ÚV KSČ pochopitelně usiloval časopis co nejrychleji zlikvidovat. Tehdy se k Tváři přihlásil Václav Havel. Rád vstoupil do redakční rady, i když měl hodně jiných a určitě ze svého hlediska přinejmenším stejně důležitých zájmů. Redakční práci se nevěnoval, předpokládal však – a my, členové redakčního kruhu, s ním –, že bude jako renomovaný autor hájit časopis před útoky vydavatele i strany. Také proto, aby tuto situaci bylo možno zvládnout, pomohl získat jako spolupracovníky redakce další literární osobnosti (Milana Nápravníka, Zdeňka Urbánka, Vladimíra Kafku, Jiřího Kuběnu, Josefa Topola, Věru Linhartovou). To ještě sám netušil, do jaké bitevní vřavy se brzy dostane. Stalo se a nejen redakční kruh, ale i jeho samotného stála obhajoba Tváře mnoho času, sil a námahy. Časopis se bránil všemi prostředky, které byly k dispozici. Byl mezi nimi i projev, který Havel pronesl na konferenci spisovatelů v červnu 1965 na obhajobu Tváře. V Signálech z jiného tisíciletí jsem o tom stručně napsal toto: Věděli jsme, že dříve než sekretariát svolá šéfredaktory časopisů, musíme podniknout protitah. Příležitost k tomu se naskytla: v červnu uspořádal Svaz spisovatelů u příležitosti 20. výročí konce války plenární konferenci. Zdálo se nám příhodné využít této konference k tomu, abychom seznámili členy SČSS se situací časopisu a s hrozbami, jimž je vystaven. Musel by to však udělat někdo známý a ten někdo známý mezi námi byl pouze Václav Havel. A Havla nebylo ani trochu nutné přemlouvat. S velkou chutí si začal připravovat projev, přednesl nám ho a my jsme ho doplnili o detaily. Projev byl brilantní, začínal tím, že před časem spadla ve vnitřní Praze římsa, 33
upoutal tím zájem posluchačů a otevřeně, i když s jistou rezervou (nemohl v dané situaci riskovat), promluvil o nedobré situaci současné české literatury a jejího vydávání. Vrcholem projevu byla pasáž věnovaná Tváři, v níž se Václav Havel přihlásil k časopisu a odmítl pokusy o zásahy proti redakční radě. Účelu bylo dosaženo, Havlův projev měl značný ohlas a členové Svazu spisovatelů byli informováni o situaci Tváře. Některé prostředky, které časopis ke své obraně použil, byly nové. Apelovaly na osobní odpovědnost a svobodu spisovatelů, a to poprvé po únoru 1948 zorganizováním velmi úspěšné podpisové akce i vytvořením neformální „neideologické“ instituce pro mladé spisovatele (tzv. Aktiv mladých). Na další podpisovou akci se už spisovatelská „převodová páka“ velmi dobře připravila. Na podzim roku 1965 jel Václav Havel spolu s Nedvědem dokonce sbírat podpisy na Slovensko – vše bylo marné. Potřebný počet hlasů pro svolání mimořádného sjezdu SČSS Tvář nesehnala. Tvář byla zlikvidována svazem spisovatelů a týž den (před veřejností bylo zapotřebí udržet dekorum) založil SČSS nový časopis mladých autorů, Sešity pro mladou literaturu, do jehož redakční rady vstoupili a „drželi pozice“ i lidé, do nichž by to nikdo nikdy neřekl – kupříkladu Štroblová, Zábrana, Uhde, Gruša, Brousek.
K LEDNU 1968 A JEŠTĚ O NĚCO DÁL Otázka exkluzívnosti Spory v redakci a Václav Havel Nejen „staré členy okruhu Tváře“, i Václava Havla stála obhajoba časopisu mnoho času, sil a námahy. Účastnil se aktivit redakční rady i po likvidaci časopisu. Líbilo se mu pracovní úsilí dosavadního redakčního kruhu Tváře, ale domníval se, že členové redakční rady by měli pro Tvář pouze pracovat, nikoli časopis řídit. Podle jeho názoru to měl být „exkluzivní estetický časopis pro moderní umění“ (Špirit), mnohem méně angažovaný společensky a politicky, než tomu bylo ve skutečnosti. Václav Havel toho pro Tvář opravdu hodně udělal, a tak byl přesvědčen, že z nejrůznějších důvodů, nejen úzce osobních, by měl být jejím šéfredaktorem on, již tehdy známý dramatik, a nikoli Jan Nedvěd. Příležitost ke změně na místě šéfredaktora se naskytla, když Milan Nápravník přišel s opravdu surrealistickým nápadem, aby „nová Tvář“ nebyla normální časopis, ale aby vycházela na volných listech: co autor (příspěvek), to volný list. Motiv tohoto nápadu byl zřejmý. Nápravník, autor nepochybně vyni34
kající, se nechtěl zahazovat s redaktory a členy redakčního kruhu, tedy s „normálními“ lidmi tím, že by jeho díla byla tištěna na stejném papíře jako články ostatních autorů. My jsme jeho nápad okamžitě označili za absurdní, a to se zase nelíbilo Havlovi. Vznikla roztržka, při níž „tvůrčí“ členové redakčního kruhu navrhli, aby se šéfredaktorem nové Tváře stal místo Jana Nedvěda Václav Havel jakožto všeobecně známá a uznávaná tvůrčí osobnost. Domnívali se, že je to samozřejmé. Dosavadní, „staří“ členové redakční rady naopak měli za to, že by to bylo cynické vůči Nedvědovi, který jediný si musel za Tvář protrpět své, především však že časopis by odstraněním pracovníka odpovědného za minulou Tvář z vedoucí funkce předem devalvoval svůj pokus o rehabilitaci. Při hlasování Havel prohrál a jak to ani jinak nebylo možné, urazil se a nechtěl napříště mít s ostatními nic společného. Jeho přívrženci jej následovali. „Roztržená“ Tvář neměla šanci na rehabilitaci a obnovení. Dalo hodně práce dosáhnout s odštěpenými členy redakčního kruhu dohody. Bylo třeba přesvědčit „obě strany“, že se musíme znovu spojit. Posléze se to podařilo. Domluvili jsme se, že Nedvěd zůstane šéfredaktorem a Václav Havel že se stane předsedou redakční rady. Jednotné redakční radě nebyl Svaz spisovatelů v době „pražského jara“ schopen čelit a v dubnu 1968 přijal usnesení o obnoveném vydávání Tváře. Bylo by nespravedlivé nevidět, že přes vnitřní spory byl Havel až do roku 1968 vždy na její straně a hájil ji proti povedenému „duchu revolty“. Dnes se zásadní postoj Tváře (i Havla) ani trochu nelíbí lidem, kteří tehdy zaujímali vlídnou, levicovou opozici vůči režimu, a snaží se jej znevažovat. Nejdále zašel Karel Kaplan, který ve své knize Všechno jste prohráli! (Praha 1997) bere vážně řeči svazových funkcionářů z prosince 1965. Ti likvidovali Tvář a přitom prohlašovali, že ji chtějí zachránit (jako bychom to v Česku tak dobře neznali). Současně se zákazem Tváře založili nový, „hodný“ časopis Sešity pro mladou literaturu a zametli tak hodně stop vedoucích k ideologickému oddělení ÚV KSČ. Působí provokativně, když Karel Kaplan tvrdí, že založením tohoto hodného časopisu se ve Svazu spisovatelů uplatnil sice jiný, ale stejně „odbojný“ směr, jako byla Tvář. V komunistickém režimu prý měly své opodstatnění oba směry, obě formy zápasu, „zásadový i hodný“, vzájemně se doplňovaly a ovlivňovaly. Už to tak chodí na světě, že hodní spolupracovníci nehodných institucí nacházejí zastání. Literatura a ekonomika Václav Klaus – nová posila Tváře Druhý konflikt Václava Havla s Tváří byl víceméně tlumený a odehrál se v roce 1968 ještě předtím, než Tvář, již rehabilitovaná, začala 35
vycházet. Havel tehdy napsal do Literárních novin článek, který vyvolal značný rozruch. Navrhoval v něm změnu ústavního systému republiky v tom smyslu, aby byla povolena ještě jedna strana. Podle tohoto projektu by tedy byla jedna strana (KSČ) orientovaná na socialismus a druhá, zatím ještě neexistující strana na demokracii. V přesvědčení, že v dané situaci akutního ohrožení státu Sovětským svazem by byl jakýkoli politický pluralismus velmi nevhodným řešením, jsme s Václavem Havlem o této záležitosti vedli v redakční radě několik debat. Ty zřejmě přispěly k tomu, že Havel ztratil o práci ve Tváři zájem. Dlužno přiznat, že měl mnoho jiných zájmů; kromě jiného odjel na jistou dobu do Ameriky. Když se vrátil, nebylo příliš času na opětovné navázání komunikace. Netrvalo dlouho a život v zemi tragicky ovlivnily závažné události, srpnová okupace a totální selhání stranické a státní reprezentace. V té době však, v necelých osmi měsících mezi srpnovou okupací a dubnovým plénem, které zvolením Gustáva Husáka prvním tajemníkem učinilo tečku za reformním obdobím, Tvář stále každý měsíc vycházela a dokonce se „vyvíjela“. Bohumil Doležal se seznámil s mladým ekonomem, který měl názory silně kritické k oficiálnímu šikovskému pojetí ekonomické reformy. Přivedl ho do redakce a všichni byli zaujati jeho exaktním výkladem ekonomické situace státu z hlediska ekonomické vědy. Tento ekonom – jmenoval se Václav Klaus – vstoupil do redakčního kruhu spolu se svým kolegou Josefem Kreuterem a velmi pečlivě se staral o to, aby Tvář byla zásobena články o ekonomické vědě. V několika textech, které napsal, kritizoval oficiální marxistickou ekonomickou vědu, a přispěl tak k seriózní kritické linii časopisu. V jednom z jeho článků najdeme například tvrzení, která musela být chápána i progresivními marxisty jako neodpustitelná hereze: Požadavek vysvětlit člověka a společnost (…) znamená „zbožštění“ práce, její nadřazenost, formulování ekonomických kategorií jako kategorií „bytí“ a hlavně podřízenost ekonomických kategorií kategoriím obecnějším, které vycházejí z jiných než čistě ekonomických předpokladů, zatímco vysvětlit tvorbu bohatství vyžaduje, aby byla práce snesena ze svého piedestalu, aby se stala pouze jedním z řady výrobních faktorů, které vytvářejí bohatství (…) aby z práce zmizel veškerý antropologický prvek, aby bylo slovo práce převedeno ve výrobní faktor, který je zrovnoprávněn s neživými výrobními faktory – půdou a kapitálem. (Václav Klaus: Ekonomie jako univerzální věda? Tvář č. 3, 1969)
36
Český úděl Reformním hnutím roku 1968 nestanulo Československo ve středu světových dějin Havel se mezitím velmi aktivně věnoval jiným činnostem. Přesto navázal s redakcí Tváře kontakt, a to tak, že počátkem roku 1969 poslal redakci článek, který mu předtím odmítl otisknout Host do domu. Byl to závažný text. Šlo o polemiku s článkem Milana Kundery v Listech, která reagovala na dezorientaci, projevující se důvěrou v Dubčekovo vedení. Tato důvěra neměla věcné opodstatnění, Dubček a jeho vedení byli politicky vyřízeni. Nicméně když po sovětské invazi a po podpisu tajného moskevského protokolu v srpnu 1968 zahájil Dubček politiku kolaborace na nejvyšší státní úrovni a spolu s ostatními uskutečňoval podle příkazů z Kremlu ostudná normalizační mocenská a personální opatření, dostalo se mu pochvaly také – ze strany reformních intelektuálů. A to ne snad od nějakého druhořadého novináře, ale přímo od Milana Kundery. Kunderovo stanovisko i Havlova odpověď jsou dodnes aktuální. Dnes je ovšem zřejmé, že Milan Kundera kromě jiného silně přecenil význam srpnového týdne. Nechci toto vzepětí národa bagatelizovat, nicméně Kunderovy závěry nesla přílišná euforie na druhou stranu: Srpen vrhl světlo na celé naše dějiny. Ne že by skeptická kritika českého charakteru přestala platit, ale (…) tradice lidové vzdělanosti a přemýšlivosti je u nás dodnes doma. Ano, české obrození místo velké politiky znalo jen malé osvětaření (…), ale je také pravda, že český lid byl takto od počátku své nové existence spjat s kulturou tak osudově, jako lid málokterého evropského národa, takže je v této půlce Evropy lidem zdaleka nejvíc myslivým a vzdělaným a nedá se jen tak opít rohlíkem nějaké levné propagandy. (…) je také pravda, že se mu v té době podařila gigantická věc: proměnil se z pologramotného, polonárodního obyvatelstva opět v evropský národ, a to proti proudu nepřetržitého germanizačního úsilí… Tato nadnesenost vedla Milana Kunderu k závěrům neobyčejně odvážným. Již před lety prý uvažoval o tom, že i český národ znovu rozhoduje otázku svého života či živoření, bytí či nebytí a uvědomoval si, jak neosvícená politika dusí český život. A ještě když tuto otázku vyslovoval roku 1967 na sjezdu spisovatelů, netušil, jak dramatickým způsobem ji v následujícím roce zodpoví celé Československo. Pokus vytvořit konečně (a poprvé v jeho světových dějinách) socialismus bez všemoci tajné policie, se svobodou psaného i mluveného slova, s veřej37
Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.
