Chvála Kristu, moji milí! Dříve neţ poprosíme Ducha svatého, aby nás vtáhl do toho svého „fukejře“, chtěl bych vám říci ještě několik drobností. Pokud máme naše setkání pojmout jako rekolekci, prosil bych vás o opravdové silentium, o skutečné ticho. Vnější ticho není tak docela zbytečné, ono se přenese dovnitř a je moc důleţité, protoţe látka bude velmi váţná; proto pro vás bude ztišení důleţitou podmínkou. Někdo sice ono vnější mlčení velmi pečlivě dodrţí, ale můţe být velmi rozpovídaný uvnitř. Snaţte se proto zachovat ticho na obou těchto rovinách. Víte, ţe se církev II. vatikánským koncilem snaţí přiblíţit k samým kořenům, a my to musíme udělat také tak, abychom se především dostali ke kořenům vlastního ţivota, protoţe katecheta nepůsobí tím, co svým katechumenům říká; tím působí nejméně. Nejvíce působí tím, čím je. A to bude předmětem dnešní obnovy. Nejúčinnější apoštolát je apoštolát bytím, tím, čím jsem. Pak mohu úplně mlčet a kvalita mého osobního bytí pak promlouvá sama. Na jednom kněţském dnu bylo probíráno téma: Jak formulovat pravdy víry, aby to na katechumeny „zabralo“? A tak se vymýšlely různé koncepce, jak víru vyslovit, jak ji předávat, a jednoho spolubratra, jak to tak poslouchal, to trochu dohřálo a řekl, ţe je mařením času uvaţovat, jak to říci. Především je potřeba věřit, ţít svou vlastní víru, a to je to, co působí. Slyšel jsem také, ţe jeden spolubratr měl takovou zvláštní příleţitost, kdyţ se mu přihlásil o křest muslim. Byla to poměrně prekérní situace; a tak mu předkládal pravdy naší víry a ptal se ho, zdali jim věří. On odpovídal, samozřejmě ano! A proč tomu věříte, ptal se ten kněz. A víte, co mu ten muslim odpověděl? „Protoţe vidím, ţe vy tomu věříte!“ To byla pravá katecheze! A kdyţ pan farář přesně řekne formule, jsou dospělí katechumeni neklidní, protoţe jsou nesmírně citliví na pravdivost toho všeho. Proto mají ti, kdo jsou pokřtěni v dospělosti, plno problémů a nejistot a jediné, co jejich nejistotu můţe utlumit nebo zničit, je to, ţe vnímají a vidí, ţe ten, který jim to říká, tomu také sám věří. Bude potřeba, abychom se podívali na vlastní osobnost nás, katechetů. Samozřejmě ţe jsme na to slabí, a proto poprosme o pomoc Ducha svatého. Useberme se a poprosme Pána: Pane Jeţíši, prosíme tě, dej nám ze svého svatého Ducha, Ducha pokory, Ducha pravdy, Ducha bezmezné důvěry v tebe a v tvé slovo a dej nám také vděčnost za to, ţe jsme směli přijmout dar víry, abychom dnešní den proţili k tvé větší cti a slávě a také k hlubšímu poznání nejen našeho úkolu, který jsi nám svěřil se vší důvěrou rozšiřovat a hlásat víru v tebe a v tvé slovo, abychom byli opravdu věrohodnými svědky tvého Boţího království v dnešním světě. Prosíme o to na přímluvu Matky Boţí, Panny Marie, našeho svatého otce Františka, našich osobních patronů a anděla stráţného, aby naše svědectví především tím, ţe jsme věřící, vydalo své ovoce, aţ se kaţdý vrátíme na své vlastní místo, abychom tam pokračovali v šíření Boţího
království. Přijď, Duchu svatý, naplň srdce svých věrných a rozněť v nás oheň své věřící lásky. Amen. Moji milí, důleţité je, abychom byli jedno. Nejenom jedno jako celek, ale aby také kaţdý z nás byl jedno sám se sebou. A to je téma dnešní rekolekce. To, co bychom si měli dnes říci, je látka na týdenní exercicie, proto to bude stručnější, někomu z vás moţná zůstane pár otázek, čili bude dobré, kdyţ si to potom budete doma kousek po kousku probírat a doplňovat. Tak oč tedy vlastně jde? O takovouto neslýchanou věc: základní skutečností, aby člověk byl člověkem, je, aby ve svém vlastním ţivotě našel sebe sama a dosáhl aţ sám k sobě. Řeknete si: copak já nejsem já? Samozřejmě, ţe jsem já, ale jde o to, jestli jsem doopravdy ten já, který jsem já. Člověk musí sebe sama ve svém vlastním ţivotě najít. O této věci napsal Romano Guardini krásná rozjímání, která zapadla, nikde jsem je nenašel, ale přece jenom se mi jednou dostaly do ruky. To bylo ještě v době totality, kdy se s velikou skromností konaly exercicie pro kněze, a tam mi je Pán Bůh „přihrál“. A toto téma je opravdu základní věc celého vašeho existování a ţivota, a zejména ţivota z víry a ţivota katechety, kdy člověk totiţ dosáhl ve svém ţivotě aţ sám k sobě, sebe sama našel, sebe sama přijal a vydrţel tu reakci, kterou v člověku takové sebenalezení a sebepřijetí vzbudí. A ta reakce je hrozná; musíme si o ní něco říct. Tak především to postiţení sebe sama. K tomu potřebujeme nějaké zrcadlo, abychom sebe sama mohli sledovat jako předmět svého poznání. K tomu nám poslouţí naše obyčejné lidské zrcadlo. Kdyţ jsem byl pokřtěn, samozřejmě nové koště dobře mete, zpovídal jsem se z kaţdé hlouposti, a jednou jsem se zpovídal z toho, ţe jsem se zbytečně díval do zrcátka. A zpovědník mi řekl: „Ale hochu, jen se podívej, a podívej se pořádně, jestli uţ ve své tváři zjišťuješ rysy nového stvoření, kterým jsi se křtem stal!“ A já jsem se od té doby začal zrcadla bát, protoţe ţádné nové rysy nového stvoření jsem na sobě nepozoroval. Ale přesto zrcadlo člověku hodně pomohlo. V zrcadle se mi hodně objevuje vlastní existence jako předmět poznání. Člověk hledá rysy sebe sama a říká si: tohle ţe jsem já? Jeden můj přítel, akademický malíř, mne pořád touţil portrétovat, já jsem mu to pořád odmítal, ale viděl jsem, ţe ho to mrzí, a tak jsem svolil. A kdyţ mi po prvním sezení, které trvalo asi dvě hodiny, ukazoval první náčrtky, tak jsem se na to podíval a říkám: to je dobrý, Mistře, ale pro sebe jsem si říkal: to je ale hrozný mazal, to přece vůbec nejsem já! A přišel jsem domů, ráno jsem se podíval do zrcadla, vyvalil jsem oči a začal jsem si říkat: On je opravdu Mistr! Vidíte, jak sami sebe neznáme. Ona je to taková krize, kdyţ se chce člověk dostat k sobě a ono mu to nejde, protoţe člověk vlastně sebe sama pořádně nezná. A Guardini ve své meditaci o poznání sebe sama říká takovou podivnou věc: Já jsem já sám. A co to vlastně znamená? Kdyţ jsem při pohledu do zrcadla zastiţen pocitem cizoty vůči sobě samému, kdyţ cítím odcizení mezi mnou a mým vlastním obrazem, co znamená, ţe já jsem já? A Guardini na to odpovídá:
Já jsem já, ale znamená to, ţe já vlastně nejsem já, ale doufám, ţe se jednou s tím svým skutečným já seznámím. A kdyţ nepřijímám sebe sama, znamená to, ţe sama sebe neznám. To jsem teprve na cestě k sobě. Teprve se snaţím a musím snaţit sebe sama poznat. Kipling – jistě to jméno znáte z kníţek nebo skautských ideálů – vypráví v jednom svém románu o chlapci, který byl dítětem indické matky a anglického otce. A ten chlapec měl takový zvláštní zvyk: sedl si vţdycky proti zdi a opakoval svoje jméno, protoţe cítil, ţe taky sama sebe nezná, ţe je na cestě sám k sobě, ţe není sám sobě zřejmý, ţe mu v poznání sebe sama něco chybí. Sedával tak proti zdi se zavřenýma očima a říkal: „Já, Kim“ – on se jmenoval Kim – a kaţdým opakováním se nořil stále hlouběji a hlouběji do vnitřnějších vrstev svého vlastního nitra. Čekal, ţe to půjde tak daleko, aţ bude sám sobě zřejmý. Čekal na nějakou odpověď z nejhlubší vrstvy své existence, protoţe na tom nejhlubším místě svého já tušil, ţe existuje vysvětlení a přijde odpověď. Je to asi takové napětí, jako kdyţ přijdete k nějaké staré opuštěné studni a chcete vědět, jak je hluboká, tak tam hodíte kamínek a posloucháte, jak dlouho trvá, neţ dole ţbluňkne. A Kim pořád poslouchal a nic se nedělo. Ţádné takové vnitřní dopadnutí tam nebylo. Šel kolem něho starý zkušený asketa, chvíli se na toho chlapce díval, a pak mu s úsměvem říká: „Nejde to, Kime, viď?“ Nešlo to, protoţe tomu starému asketovi bylo jasné, ţe opravdu nejde, aby byl člověk sám sobě zřejmý jenom takovou přirozenou metodou. Je potřeba si uvědomit, ţe já jsem teprve na cestě, a jako se Kim snaţil svým vlastním jménem postihnout sebe sama, pokusíme se i my v dnešní rekolekci o něco podobného. Prostě chci, aby moje bytí a moje vědomí o mém bytí byly jedno. Abych byl sám sobě zřejmý a byl jedno sám se sebou. Kaţdý člověk ve svém prvním rozvoji je opředen mnohými sebeklamy. A ono to trvá dlouho, neţ člověk svou bariéru sebeklamů prorazí. Přijde na to, ţe nejsem já proto, ţe jsem já chtěl být, protoţe jsem ještě nebyl, abych mohl chtít být. Nikdo se mne na to neptal. Člověk narazí na skutečnost, ţe mne někdo musel chtít, ţe nejsem sám od sebe, ţe nejsem absolutní. A tady napadají člověka takové různé moţnosti. Tak dobře, většina lidí říká, to je věcí rodičů: kdyţ se setkaly dějiny těch dvou rodů se všemi různými povahovými a strukturálními souvislostmi mé fyzické existence a v dějinách mohly být těţce dobré záleţitosti mých předků, které se mohly nějakým způsobem dostat i do těch biologických genů, nebo na druhou stranu i těţce zlé věci. V jedné své farnosti jsem měl kdysi bratra varhaníka, který byl opravdu posledním členem jednoho rodu lapků a loupeţivých rytířů, kteří působili v tom kraji. A ono se to trochu jevilo i na té jeho povaze. On byl takový sloup ohně, a kdyţ to na něj přišlo, bylo to hrozné, ale kdyţ to uhaslo, tak by dal i poslední košili. A tak se s tím pral. S těmito věcmi tedy nemůţu hnout. Kdybychom si někdy udělali takovou povídačku o člověku, abychom viděli, jaké jsou v něm danosti, se kterými se vůbec nedá hnout, které na sobě nese, a jak je to strašně málo, s čím můţu hnout, bylo by to
pro vás jako pro katechety velmi dobré. Já mám takovou studii „charakterologické“ orientace pro katechety a zpovědníky, ve kterých jsou daná kritéria, podle kterých člověk můţe uţ předem katechumena otipovat, aby zbytečně nenaráţel a v jeho osobnosti nebloudil. Vidíte, ţe člověk přijde na to, ţe mu někdo ty vlastnosti dal. Samozřejmě se to hned hodí na rodiče, ale to není vůbec ţádná pravda. Kdyby rodiče byli skutečnými původci svých dětí, musely by děti přesně odpovídat jejich představám. Oni jsou nepominutelnou podmínkou naší existence, ale nejsou autory našeho já. Kdyby byli i autory našeho já, museli bychom nutně ve svých vnitřních vlastnostech i schopnostech odpovídat jejich projektu. A protoţe nás nevyprojektovali, neodpovídáme jim. Proč mi maminka a tatínek tak často říkali: Po kom ten kluk je? Tatínek ze mne chtěl mít generála, a já jsem mu utekl do kláštera. Po kom ten kluk je? Uţ to je nezvratným důkazem, ţe na našem vnitřním já rodiče podíl nemají a mají podíl jen na naší fyzické existenci. V tomto vědomí, ţe někdo mi mne dal, ţe jsem zcela darovaný, je také ideologicky důleţité, protoţe člověk není věčné bytí od začátku aţ do konce; to by byl zboţštěn. Člověk má začátek, ale ve svém bytí uţ nemá konec. A teologie tomu neříká, ţe člověk je, jako to říkají buddhisté, takový drobeček Pána Boha. To není ţádný panteismus. Člověk je takzvané ego, bytí, které má začátek a nemá konec. Bude tedy existovat věčně. Jsem tedy úplně dostaný, ale jako zcela určitý člověk. Jako tento člověk. Jako člověk tohoto národa, této doby, této rodiny, jako člověk tohoto typu, těchto vlastností a vloh, jako člověk jedinečný do těch nejposlednějších určeností, které mi byly Pánem Bohem svěřeny a které se v dějinách celého vesmíru uţ nikdy opakovat nebudou. Kaţdý jsme prostě originál. Kdyţ tedy jsem a jsem to já a takto daný, mám chtít být tím, čím jsem. Musím se postavit do svého vlastního já takového, jaké je. A musím převzít úkol, který je mi touto mojí existencí a jedinečností ve světě určený. A to je základní forma všeho, co nazýváme povoláním. Byli jsme povoláni, abychom kaţdý byli sám sebou, protoţe takoví jsme byli stvořeni. Právě odsud, od svého já, přistupuji ke všem skutečnostem, které jsou kolem mne i ve mně a skrze toto mé jedinečné já také všechny ty skutečnosti přijímám. Tomuto mně určenému bytí se nesmím vyhýbat, třeba ve fantazii; nesmím se „vesnít“ do nikoho jiného. Snít o tom, ţe jsem ten a ten, kdyţ takový nejsem. To je je třeba základním problémem narkomanů. Ve farnosti jsme taky měli jednoho narkomana, který chodil ke mně na faru, protoţe byl hladový, aţ jsem se nakonec kvůli tomu dostal k soudu, a tak jsem se ho ptal: „Járo, proč to, prosím tě, děláš? Kdyţ se tak zfetuješ, na co myslíš?“ A on mi řekl: „Víte, já si představuju, ţe jsem král.“ A leţí na lavičce zfetovaný a ţije své já, jako by byl král. Úplně od sebe utíká, ţe nemá ani poznání, ani sílu sebe sama přijmout takového, jaký je. A neţ propadl drogám, byl to vyhledávaný, chválený a zručný mechanik. Byl to opravdový odborník! A nedokázal svůj ţivot přijmout.
Proč je vlastně člověk schopen snění? Ono je také velkým darem pro člověka: můţe být uţitečné a nevinné, protoţe můţe poskytnout to, ţe si člověk můţe sám od sebe odpočinout, ale nesmí ho být moc, aby to člověka přemohlo. Nesmíme prchat ani před tím, co je v nás zlého, jako jsou špatné sklony, těţká porucha zdraví nebo silné nedobré návyky, nebo třeba i nahromaděná vina. Musím to přijmout, ale ne ve vzdoru, protoţe vzdor vůči sobě samému není přijetí, to je zatvrzelost. Já se přece musím přijmout i se svými nedostatečnostmi, a to s milosrdenstvím! A přijmout se v pravdě. Jenom pravda nás vysvobodí ze všech sebeklamů. Zvláště u mládeţe existuje oblíbená modlitba k Pánu Jeţíši: Pane, přijmi mne takového, jaký jsem, a učiň mne takovým, jakým mne chceš mít. Jenţe toto je naprosto neúčinná modlitba, protoţe nejdříve, neţ Pána Boha prosím, aby mne tou modlitbou přijal, musím přijmout sám sebe; aby totiţ milost Boţího přijetí mého bytí fungovala, musím tam mít vlastní přirozenost v pořádku, protoţe milost předpokládá přirozenost. Nejdříve tedy musím přijmout sebe sama. Romano Guardini o dosahování samého v sobě a přijmout sebe sama napsal sám pro sebe takovouto modlitbu: „Pane Boţe, jsem tu, abys mne tvořil. Chci povstat z tvého svobodného rozhodnutí, z tvých rukou se chci znovu a znovu přijímat. Chci být takový, jakého jsi mne ty sám chtěl mít. Moţností, které v sobě cítím, i hranice, které mne omezují, čeho se mi dostalo i nedostalo, se vším souhlasím, protoţe jsi to chtěl ty, Boţe.“ Kdo nenosí nebe v sobě, ten ho marně hledá v celém vesmíru. Kdo nenosí sebe sama v sobě, ten se marně hledá v celém stvoření. A bylo by dobré, moji milí, kdybychom se teď pokusili o to, o co se pokoušel ten chlapec Kim, kdyţ se ztišil a opakováním svého vlastního jména se snaţil postihnout onu syrovou existenci svého vlastního bytí a chtěl se dostat na nejhlubší a nejzazší místo svého srdce, kde tušil, ţe na něj někdo čeká. A čeká! Na nejzazším místě našeho srdce na nás čeká Pán. A tak to zkusme. Říkejte si teď několik minut: Já. A ať se to já noří do stále hlubších a vnitřnějších vrstev vašeho srdce a přitom naslouchejte, jakou odpověď dá Boţí ticho z hloubky vašeho srdce. Asi tak nějak, jako kdyţ voláte v údolí na tu druhou stranu a čekáte, jestli se ozve ozvěna. Já… Kdo jsem já? A opakováním těch slov se snaţit dostihnout i postihnout sebe sama. Zůstaň s námi, Pane, a ticho, které se začalo ozývat v našem srdci, nám zachovej po dobu dnešní rekolekce ze svého milosrdenství, jenţ jsi ţiv a kraluješ na věky věků. Amen. A ještě vám chci říci, abychom se o ticho nesnaţili křečovitě, protoţe pak bychom to Boţí blízkosti znemoţňovali vlastním úsilím vůle. Usebrání nespočívá v tom, ţe se budu křečovitě soustřeďovat na nějakou věc; naopak. Úplně se uvolním a naprosto otevřu pro něco Boţího, čím chce Pán Bůh do našeho ticha pro nás kaţdého něčím jiným vstoupit. Takţe při exerciciích a
duchovní obnově není důleţité, abychom se v době volného času chytili nějaké myšlenky, naopak, abychom se úplně uvolnili a nechali naši volnost, aby do nás Duch svatý mohl „protlačit“ to, co on sám chce, a nebyl blokovaný naším usebráním. A to jsou pak nejdůleţitější chvilky kaţdých exercicií. Říkám tomu takové „svaté nicnedělání“. Nevíme totiţ, z které strany a čím nás Duch svatý osloví, a najednou zjistíme, ţe to, co jsme v našem myšlení tak usilovně pronásledovali, můţeme dostat úplně zadarmo bez jakéhokoliv napětí od Ducha svatého v úplnosti.
