Jakub Deml: MOJI PØÁTELÉ

Jakub Deml: MOJI PØÁTELÉ

MATEØÍDOUŠKO, nevidím tì, tolik jsi se ztratila ve svém okolí, ale jako bys jenom ty vonìla ze šatù léta, pøítelkynì pasáèkù - moje myšlenka není o nic ménì ztracená a já nevìdìl, že tì budu nìkdy zváti Sestrou! Tìžký jest kalich tvùj, ZVONKU, pøíliš jsi jej nalil modøí ocele, spravedlivèe. Vítám tì, sestro CHARPO, ti, kdož nerozumìjí bolesti mé, myslí, že nemluvím jedinì k tobì, tuto chvíli. Klasy nad tebe se vypínají, ale bez nás nebylo by utìšeného pohledu do stébel a pìknì se neseme na hlavách žencù a svìdèí nám u polních køížù nad klekátkem. Dìkuji ti za pozdravení, sestro KOPRETINO, srdce tvé je zlaté a ostatní tìlo tvé je tìlo tìch nejmenších andìlíèkù - nezapomeò na mne. Není pravda, KOUKOLE, že jsem tì nenávidìl; tvá rána jest vykrvácená, vyšvechtalá, ústa tvoje zvuèí jako ústa bezzubá - miluji tì, staøeèku, pøíliš rychle jsi trpìl, miluji tì pro ticho tvého soucitu. ÈIÈOREÈKO, dívko venkovská z èasù Boženy Nìmcové, Viktorko, panno, oèarovaná oèima z dálky, vražednice nevinná, zvláštnosti svého rodného kraje, záhado pro všechny, sama sobì tajemná; trpící? divoká, nevìsto blesku! VSTAVAÈI, tvé tìlo je silné a lodyha tvá vrže jako škornì kyrysníka, jsi hrdinný, purpurový, ale když tì vytrhnou, dole jsi nezvykle bled, a hlas tvé vùnì jest jako touha po øíèním rákosí - miluji tì pro tvoji odvahu a obzvláštní pøíchylnost k dìtem; ony netuší nesmírný smutek, uložený v hrdle kukaèky, a my toužíme, aby se milovalo nezištnì, nevinnì a vìènì... ÈEKANKO, nièeho jsme nevìdìli o svìtì na svých stoncích rozsochatých a holých, a naše oèi byly pøíliš jemné proti osudu...

PROT̎I, jenom ten, komu se život už nevrátí, zastaví se v prùseku lesním na drnových stupních, tak tak ještì znatelných, kudy sestupovaly ovce k napajedlu. JITROCELI, nebývá ti smutno o polednách tam nahoøe v tvém minaretì? ØEBØÍÈKU, moreèky, dcerky panské, mají tì rády, dokud jsi nìžný a ohebný a zcela pøi zemi, ty však pøeješ více housátkùm, dìtem chaloupky, a bledí jinoši, když v èervenci se vrátí z dalekých uèených mìst, laènì poslouchají tvoji prostou moudrost o dávných èasech, kdy se nosívaly plátenice a pochoutkou byla jeèná kaše. BLATOUCHU, pøíteli vèel, služebnic oltáøe, bez tebe bych nerozumìl Proroctví, jež dí: Máslo a med jísti bude, aby umìl zavrhnouti zlé a vyvoliti dobré. Na místech, která nevysýchají, když všichni tvoji bratøi a sestry hynou žízní, blyskotá kalich tvùj hlubokým leskem zlata jako kalich mešní o Božím tìle, a èlovìk se chvìje, že tvoje poupata každým okamžikem mohou rozpuknout a že se pøi tom stane veliké zjevení krásy. DIVIZNO, knìžno, lid je ti vdìèen, že jsi opìt zavítala na svoje venkovské sídlo. PELYÒKU, pøipíjím ti na bratrství, jsi nenápadný jak babièka - koøenáøka a pøipomínᚠmnì starce pøedmodlièe, patriarchálních zpùsobù, mystiky vesnice, jejichž hlas kráèel z dávných staletí, když ve shromáždìní nebožtíkových pøátel, v domì utichlém, kdy pøi každém otvírání dveøí èekali jsme návštìvu nìkterého zvìènìlého z našeho rodu - v jizbì nezvykle osvìtlené øídili noèní pobožnost. Jinak znají nás dìti (když jim k nám zaletí míè) a pøítel nemluvòátek: heømánek. BLÍNE, onìmlý pìvèe Sodomy, tvé zraky jsou vypáleny, a kolem hlavy tvé plazivì krouží šílenství, pentle mdloby a ne-

koneèných závratí - ty nejsmutnìjší ze všech, protože èlovìk potìšit tì nemùže... SLZIÈKO PANNY MARIE, co vše vyvažuješ svojí èistou a ostøe tìžkou krùpìjí! - díky, díky, i mé srdce žene do kvìtu, a vítr Svatodušní unáší všechny vùnì daleko, daleko z této zemì.. FIALO NOÈNÍ, smutná to útìcha pro churavé plíce, že napøesrok rozkveteš jim na hrobì. Lupínky tvé podrží ple panenskou; to není tvojí vinou, že dole jsi døevem a nahoøe rostlinou. V poledne jsem se o tebe bál, nemysli, žes mne urazila, rty tvoje byly tak bledé áááách! - a vèera po celou noc jsem nezdøíml: øeka tiše kráèela, mysl nebes byla zamlžena jakýmsi horkým citem a svìtlušky v propastech èerných hvozdù zdály se titìrkami, ó Paní drahá. KONVALINKO, sne køehký koøenù dubových o hradních pannách století tøináctého, také my jsme si pøáli ztratit se v doubravách a bráti do prstù drobounké vìci z úbìle. MAØÍ LISTE, život tvùj jest jako na dlani a neznáš, šastný, kvìtù, jako láska syna selského nezná slov. BOŽÍ DØEVÈE, není s tebou øeèi na høbitovì, ale ze všech kvìtin pamatuješ nejvíce; ó bratøe, každý návštìvník utrhne si tì, mysle na cosi jiného, a marnì se skrývᚠv posledním koutku zahrady. ÈERNÝ KOØENE, není možno, aby ses tady tak roztahoval, pøece pamatuj, že jsi tu hostem, babièky také nejsou samojediné na svìtì. SLUNEÈNICE, tváø tvoje zvìdavostí duši moji vypíjí; ó sestro, støez se vrabcù! Mlè, mlè, - hle, kat z z Balady o žaláøi v Readingu“... POMNÌNKO, tvá prostota je závidìní hodna: i na talíøku plesᚠu rakve nemluvòátka.Družièky - rybièky.

REZEDO, napadlo ti, když se tì dotkly nìèí rty, proè tìm kadeøavým houbám kyprým øíkají - prstíèky? KOPØIVO, aspoò v tom jsi dobrá, že housátka krmíš, nehledíc na to, èí jsou. Takové plešatcové - hm, hm, ano to jsem chtìl øíci: upadneš-li v pokušení, abys pohrdala duší svou, vzpomeò si vždy na své jaro, kdy tvé sestry zùstávaly opatrnì v zemi, èekajíce, až to bude jistìjší - a na toho, jenž své hosty sbírá už jen na rozcestí a za ploty. Sóòo! BODLÁKU , furiante, buï zdrávl Co si má poèít láska zhrzená? RَE STOLISTÁ, víš a nevíš o svých pùvabech. Zavíraje oèi, sní ubohý èlovìk o sladkém šroubku k mozku stoupajícím a o vodním víru v hlubinách. PIVOÒKO, v mìsíci zasvìceném Božskému srdci rozjímᚠo velikém tajemství granátù, a planouc stínem, umožòuješ našim oèím, aby patøily do slunce Eucharistie. Tváøe dívek blednou. KOROUTKU LUÈNÍ, jen ve svátek mívali jsme polévku se šafránem. Teskny a nevysvìtlitelny jsou hlasy chlapcù v chorálu. KARAFIÁTE, jest muž èi žena, kteøí by ocenili krásu bez protìjšku? A uvažuješ o našem osudu, dávají-li nás na prsa komukoliv? A co má naše inspirace spoleèného s veøejnými záležitostmi? VANILKO, zùstati bez nìkoho v cizinì jest ménì strašné než zùstati bez nìho v domovì? Giocondo, den pod mrakem i mnì znázoròuje vìci nemìnitelné. Dýka zase pøedstavuje mi úsmìv o dvou ostøích, ale na konci jest hrot, a neví se, leda matematicky (vìøíš?), kde se setkávají rovnobìžky. SEDMIKRÁSKO, škoda, že se už pøestaly nositi ony slamìné mošnièky, na kterých se støídaly ètvereèky èervené

se zlatistými. Nevíš, jsou pøi zemi vlny, vlny síry s hladinou karmínovou? MACEŠKO, nikdy ses mi nehodila do kytièky, ale kdyby Smrtihlav nemìl bytosti, která jej miluje, nežil by už. Kdožpak zná všechna tajemství Noci! HADINÈE, co myslíš: má ježek také pravdu? A možno vymyslit anebo øíci nìco krásného, na pøíklad nìjaký nesmrtelný verš, a nezdáti se vzbouøencem? Sláva azuru! Sláva azuru! PØESLIÈKO, vzpomene si nìkdo ještì na nás, až budou všechny stromy tak malé jako ty? Oh, jak tì miluji, sestøièko, nebo jsi mi poslední svìdkyní vìkù, kdy ještì nebylo lidí. HOØÈE, daleko, daleko jsou cizí národy. Zemì sladká jest. Mùj národ odešel a nás tu zùstavil, uprostøed cesty. Vidíte zemi? Neøíkejte „macecha“! To odkaz jejich tìl, to popel svatý jest, jej nikdo prokletím neznesvìcujž. Mluv tiše, bratøe, nevýskej. Mnì nezazlívej pláèe, jest to z radosti. Jedna jest jen strana svìtová, to Východ. Ano, tam všechny vìci zapadají. Zemì svatá jest. Jak ze starého støíbra její hrudy jsou, jen sem tam na hranách svìtlo se leskne zøejmìji, abychom vìdìli, že všechno støíbrem jest. Za pahorkem na východì, kam slunce zapadlo, nás po staletí èekajíc, záplava svìtel zlatorùžových, jako když obìma dlanìmi prudce vyhrneme hladinu, v povìtøí vodní plachtu tvoøíce, vydutou, pøeèistou, prùhlednou, sedmibarevnou, perlami ovroubenou. - Svìtlo k nám se chýlí na západ. Vzejde jeho zdroj. My k nìmu musíme? Jest hoøec svatý kvìt. SASANKO, jaký jest pohled ètrnáctiletých dívek, které umírají na souchotiny? KONIKLECI, v týdnu pašijovém jest tak prázdno na polích a bílá oblaka mají naspìch, že si nás ani nevšímají, a my by-

chom pøece snad nìjaké slovo našli a nìkomu po nich vzkázali... VLÈÍ MÁKU, vidím mìsto orientální, jest obklíèeno vysokou zdí. Slunce v plném kvìtu na nebi i na zemi. Podél mìstských hradeb - viï, kosti vybìlené sluncem svaté jsou? - jde dívka, ruce napøažené, oblièej obrácený k nebi. Kam jdeš? Do Mìsta. Ale tudy se nejde do Mìsta. Pane, já nevidím. Bolí tì, že nevidíš? Pane, já nevím. Tedy jsi dosud nemilovala? Oèima ne, pane. A jak se ti to stalo? Když jsem byla malièká, zírala jsem do ohnì. A pamatuješ, jaké jest nebe a jaká jest zemì za krásného dne anebo za jasné, èisté noci? Pane, já jsem byla malièká. Vidìlas Smrt? Jen jsem ji slyšela. A nebojíš se jí? Neumøu, když mne vidìly Jeho oèi. Èí oèi? Tøeba vaše, pane; já nevím, nevidím. V tom jsem si podobni. Tak? i vy pane? Baže, dcero; vidím sice lilie polní, nìhu dalekých obzorù, bílá mìsta, širý úsmìv moøe, radostné strnutí palem, let orlù na horách, hluboký pohled blankytu, ale to vše, to vše velmi se podobá vidìní tvému, a ve spaní jsem si zcela podobni...

Nu, a jaký by tedy byl rozdíl podstatný? Já, doufám, vìøím. Abyste více vidìl? Abych mohl více milovati. TØTINO, co tì trápí, sestøièko? Proè se tak pozachvíváš? Neboj se, otevøi mi srdce své, snad se ti uleví... „Pozachvívám se, arci, dosud, snad i radostí. A též já si pøeju nìèemu to sdìliti, tuším... V duši mé probouzí se vìdomí, po lidsku øeknìme: myšlenka. Chcete ji vìdìti, bratøíèku, chcete znát moji myšlenku, duši tøtiny? Jsem Vám velmi vdìèna. Kdybych nìco nesdìlila, jako by to nebylo mé... A též já chci nìco sdìliti; sssššš, sssššš... Mnoho si nežádám, mnoho neunesu, jsem slabounká, ale když se raduje jitro anebo poledne anebo hvìzda v dalekém, temném nebi, též já toužím po životì, nejbojácnìjší dítko Pøírody, pøi samém bøehu Života, v nejklidnìjší, nejmìlèejší, nejmenší zátoèinì - takové jest místo mé, a stejnì veliká je vzdálenost moje od vysokého moøe jako od nìkteré z Hvìzd; a také rozjímám, tedy žiju, procitujíc tu a tam a øíkajíc: ššš... Taková jest moje myšlenka, takto žiju, a smysl života mého jest: „Též vím.“ A jedinou slastí mou jest toto Též. Toto slovo tisíckrát si opakuju, takže v øeèi mojí zcela splývá (a já jsem ráda), zníc: ššššš...A jsem ráda, že jen málokdo mi rozumí. Jedenkrát, a tehdy jsem byla velmi opuštìná v Boží pøírodì, uhodil takový mráz, jakého snad nepamatují ani starší sestry mé, od té doby, co jsme byly posvìceny - stála jsem v ledu, který se tak rozžíznil, že jsem vletìla i se svými koøínky, ba i s vrstvou rodné prsti do jeho úst, od zemì odtržena, do nebe nevsazena, malounko od zemì, daleko od slunce a vìdomí moje nebylo ani o poznání vìtší než nejmenší èásteèka posledního neviditelného chloupku Boží pøírody. - A tu

najednou, asi na sáh nebo jak daleko ode mne, udeøil kdosi do ledové tváøe, která mì polykala, tak silnì a prudce, že hubitel mùj zavrávoral, maje lebku na kusy. Já padla na svoje stanovištì zaševelestivši a nièeho nechápajíc. A když jsem se vzpamatovala, vidím; po bøehu kráèí èlovìk, pìst mu krvácí ihned jsem pochopila, cosi koktajíc, ale ten èlovìk se poohlédl, pousmál a pravil: „Ne pro tebe, ale pro život!“ A ráznými kroky se vzdálil, podoben synu Slunce. Ten den už nemrzlo, a potom i znakoplavky nám øekly, že celkem už se není èeho bát. Na duchu i na tìle se zotavivši, naklonila jsem se jednou ke své starší sestøe, tázajíc se, kdo asi byl ten pán - dlouho jsem se rozpakovala pro tuto otázku, stavìjíc se dospìlou, a tedy unavenìjší duchem i srdcem - a ona mi øekla: To jediný èlovìk, kterého zde pamatuji; pøicházívá sem, nìkdy s jakýmsi dlouhým prutem, jímž, tuším, se dorozumívá s bytostmi, které v živlu vzdušném pozbývají øeèi; jedenkrát, ale to ty nepamatuješ, øekla, nepøišel sám; pøišla s ním bytost - ššš - podobná jemu jako perla tváøi vln, a tehdy ponejprv slyšela jsem lidskou øeè, byla však tu a tam podstatnìjší, i v síle i v melodii. To se rozumí, že z toho nevím nic, též vítr mi to odvíval, znᚠtoho závistníka! øekla. Poèkej, øekla, dotýkajíc se svého èela - ona už nežije totiž, naplnila svùj vìk - poèkej, pøece, tuším, jsem si zapamatovala nìkterý èlánek šumotu lidského: Sšš - 555 - Stanislave - ano, to jest to, více nevím. Snad jest to jeho jméno, jméno mého i tvého vysvoboditele, øekla. Tebe, øekla, osvobodil, arci, pìstí, mne však sekerou a hákem, tehdy byl led obzvláštì hladový a zlý...“ Tøtino, ó sestro, kdož ví? Snad to byl sám Ten, o nìmž psáno jest, že tøtiny nalomení nedolomí..., anebo snad to byl Mstitel Básníkù anebo nìkterý z Apoštolù? -

Už nejsem sám; lidé milí mnì puèící TULIPÁN na okno postavili. Mnì zprvu cizím byl ten plamen jeho kvìtu - až jsem se podivil, jak odumøít lze svìtu. Však za nìkolik dní se duše má s tím kvìtem spøátelila, a tøebas to divnì zní: s ním hovoøila! Ó Kvìtino! tak mluviti se jal mùj jazyk dávno odpoèalý - jak ty, tak mnohý stvol už rozkvétal pro cizí žaly. Naè prosby? Naè dík? Z nás žádný nevolil, my oba témìø spali; jest krása v moci mé? a cíl? tebe mnì, mne tobì dali. A když si tak pøedstavím ty všechny okolnosti, aè v cizinì, tož pøece vím; jsem šasten víc než dosti. „Ten kvìt se ještì rozvije,“ dìl pán, co mi tì dával, „tou zimou tak jen zkøehlý je - byste se neobával!“ Mne, dobrák, asi tìšit chtìl, však tmy mé jiná svíce: ten kvìt že MNÌ se otevøel a nikomu už více. Když jedenkrát mi smutno tak, jak chodci ve tmách bylo, mùj na tebe se snesl zrak, a hned se rozednilo. Z èeho mùj smutek vyvìral? Že duše jest neviditelna; ach, odtud prýští její žal, jen v tom jest poranitelna; Však od té chvlíe, cos mi ty podobou duše mé v kvìtu, kvìt mojí duše rozvitý, - nežiju svìtu. Ty z prsti saješ život svùj, svou krásu bereš ohni; ó ani mnì ji nevzdaluj a k soucitu se pohni. Co chci? Mých slov se nelekej, je duše moje èista; jen v kvìtu svém jí místa pøej, jej nezlomí, buï jista. A ros a kve tak jako døív, mé duše vidìt není; lze umøíti a býti živ a spát až k probuzení. Já vìru, vìru dlouho spal, v svém jako zaklet bolu; chceš? ustelu si opodál a procitneme spolu. A budu-li jak ty kvìtinou, všechno se rázem zmìní, a mnohé vìci pominou, snad také utrpení.oci svùj kalich uzavøem bratrsky spolu sníce, že byla kdysi také zem, že však jí není více.

A má-li vùbec nìkdy ráj, co podobá se zlosti: své pøátelství mi, chceš-li, taj, ne svoje pochybnosti. JAHODNÍKU, pamatuješ, jak jsem hladíval netøesk tam na stráni nad „Èernou lavkou“, a jak mnì jednou bylo líto tìch krásných èerno-modro-bílých per, která byla rozházena po zprahlém skalním mechu? KAPRADINO, dnes je tomu už dávno, povìz mi tedy, jaká to byla píseò, kterou pìly borovice a pøi níž se mi chtìlo umøíti? Jest možno, aby píseò mariánská byla ze všech nejsmutnìjší? Anebo proto tak se zachvíval hvozd a slzely staré skály, že to byla píseò poutnická? A povìz mi, mùže-li celý sbor zníti jako sólo? Kde vykrvácel ten hlas, a kde jej opìt uslyším? Proè odcházejí ti nejdražší a proè nás nevzali s sebou! Hle, na celém svìtì není už bytosti, pøed níž bychom se nemuseli za nìco hanbiti! Ó Matko, a Ty - Nenávratná! Všichni chtìjí od nás tak málo... LILIE BíLÁ, díky za návštìvu, Vy víte, že sám bych si byl netroufal, tak dosti trpíte, já nyní též, vždy vidíte, - èi jsme si v tom podobni? Vskutku, jsme, a chápete-li to, - ano, vidím, mùj Bože, nebylo toho snad tøeba - jednala jste správnì vèera, ve svém smyslu, - já se na vše rozpomnìl, to staèí ovšem. Vaše útìcha jest milá a bude ještì milejší - promiòte, slovo mé se ustaviènì láme, jak Vᚠlesk a každé gesto; že pak i Vaše postava se neláme, to jest zdánlivé, nebo tak strašnì trpíte - jako byste se všeho štítila, od všeho odstupujíc, ale ponìvadž to vše jest vùkol Vás a ponìvadž nelze nikam odskoèit (ó promiòte, pro Boha, já, tìše jiné, sám jsem se tìšil, oni mi byli vdìèni za ten klam, já vìdìl, vidìl, že všechno jiné by se jim zdálo krutostí - kdož ví? Vám, arci, ne, ted’ to vím, ale vìøte, já nikdy nechtìl, ani vteøinu ne, aby se Vám zdálo nìco jiného, než se Vám zdá Vy jste pøíliš vznešenì chápala slova má, ted’ ovšem vidíte,

a málem byste mi byla zazlívala, když jsem pravil, že žádný hlas a žádné písmeno se nevyrovná vidìní) - a ponìvadž nelze nikam odskoèit - ó hrùzo hnusu! - vzpínáte se do výše - a i tam, a i tam - ó skoète v propast Eucharistie! (Ne, toho smíchu bøitký vryp marný nebyl: køeèovitì se zmítajíc má duše za tu noc promìnila se v lilii tygrovitou.) SVÍZELI, taková uhodila parna, že pomøely všechny kvìty v zahradách a o Nanebevzetí Panny Marie mìly oltáøe zùstati pusté. Zželelo se mi oltáøù a líto mi bylo tìch, kdož v okrasu jejich už nedoufajíce, vìsili hlavy; i vyšed do širých polí, dlouho jsem šel a hledal, kvìtù však nikde nebylo. I šel jsem až na místo nejpustší v trati, neztráceje mysli, a tam na mýtinì, u rokle, v košatém keøi hlohovém, tam jsem tì našel. Souhlasils. Hloh se bránil, zaplatil jsem mu krví. Odnesl jsem tì v náruèí. Cestou jsem potkal nìkolik žen, šly už domù, donesše obìd žencùm; usmály se pøátelsky, myslíce si snad, že každé moje bláznovství konèí, ne-li dobøe, tedy aspoò s lítostí. A ráno - pamatuješ? Všichni se divili té vùni a velikým kyticím slunce mezi šastnými svícny, jejichž nahota byla tak zastøena, a zdi chrámové otøásly se písní, a jeden smysl její také byl: Maria, pro Tebe vždy se musí najíti kvìtù, a my do dneška nevìdìli, že i ty naše jsou tak nádherné! JETELI, není tøeba, aby vìdìli èmeláci, že rekovnost jejich tìla, zbarvení a hlas vytvoøilo slunce po tajné úhradì s hromy a blesky. A motýlové, mùj bratøe, pláèí jen svou krásou a tepotem køídel. PLAVUNI, pøesvìdèí nìkdo dìti, že užovka je neškodná? Ubohá bytost, když v nevinných srdcích jest takový smysl pro pøíkladnou tvoøivost slunce a pro tisíciletou pravdu! LEKNÍNE, Tvùrce asi vìdìl, že by labu zhynula tesknotou, kdyby nemìla pøíkladu v tvé kráse.

FIALKO, není již otázkou, kam se podìla naše duše po prvním zahømìní, ale proè necítíme zákona, ani když muèí? ROZCHODNÍKU, zeptej se bratøí svých, která z tìchto tøí vìcí jest nejdále od svìta: balvan ve vymýcené stráni, èi pouš - anebo kalenice? SÍTINO, tam, kde stojíš, nìjaká hvìzda dopadla z nebe, až to vyšplíchlo. BRAMBOØÍKU, ale copak ti udìlal èlovìk, žese tak durdivì od nìho odvracíš? Až budeš starší, pøíteli, poznáš, že lidé ubližují nejvíce z nevìdomosti. JANOVÈE, co by byla platná sláva, kdybychom ji nemìli komu dát? Láska ovšem mùže žíti také nepochopena. KVÌTELI, u nás na venkovì jenom když byl nìkdo nemocen, anebo o mrskutì jídala se vajíèka, a my dìti mìly jsme je rády na „hnilièko“. PAMPELIŠKO, koneènì, kterak užiteènìji stráviti život? Dobýt co nejvíce svìtla a zachytit co nejvíce rosy! HRACHU, jak by nám nebylo líto bytostí, které si myslí: „Dokud jsme byly v kvìtu, nikdo po nás nešlapal.“ - Co to sviští na strništích, co to drnèí na malých vojenských bubnech? JEÈMENI, a tobì copánky rostou do nebe! PETRKLÍÈI, není tøeba ani tolik tvrditi, že matkou všech barev je záøe sluneèní. ZEM̎LUÈI, ale tvùj pohled je docela krásný! SUCHOPÝRE, bratøíèku, jsme tady sami, prosím tì, øekni mi: nestojíš v krvi? - Ach, ano, to ruda železná, a mnì nebylo jasno, odkud ten tvùj bílý chochol! ORCHIDEO, až pomine nad tebou kouzlo Hadího krále, promìníš se opìt v kolibøíka? PALMO, žaláøem je tvùj skleník; prchni do zemí, které tebe zasluhují!

PALMA: Jenom kdo svou volnost tlumí, hymnùm našim porozumí. O Bièování PLATAN sní Dítì narozené po smrti matèinì, OCÚNE, svíèièky na hrobech chudých lidí - coje tady platno slovo? OTÁÈKO, brambor každému øíká, že nám dává život. Jako bychom si nedávali život navzájem! SILENKO, nedráždí mravencù k ukrutnosti, vynášejí-li svá vajíèka na slunce? HYACINTE, ještì pøed rozednìním rozjímal jsem o tobì, o šeøíku a o pøátelích, kteøí nás navštìvují ze záhrobí. I nadále buïme uctiví k mrtvým nemluvòátkùm, ana jsou tak køehká, že pospíchají do krajin svìta odhmotnìlého. BEZI, svatá pravda, že Bùh svým pìvcùm dal velké hlasy a malé zobáèky, ale kdyby byly ještì menší, rostlo by na keøích mléko s krupicí. PUPAVO, nemáme svìtnic malovaných, u nás se líèí pøed svátky Velikonoèními a pøed Posvícením, protože není nic památnìjšího než vítati slunce a louèiti se s ním. ROZMARÝNE, tebe pokøtili správnì, davše ti jméno, které znamená rozpoltìní zmaru, ale též rosu a moøe. DURMANE, kruto jest si pomysliti, jaká asi jest láska denní a láska noèní u národù, kteøí ještì nepoznali orby a sladkého jha Kristova. RÉVO, není snad Noe prvním z lidí, který byl hoden, aby sláva tvého Tajemství jej už i omráèila? A nezšílel Chám tajemstvím Jidášovým? PŠENICE, je-li pravda, že srdce lidská mohou zkamenìt, museli bychom také vìøit, že i mana nìkdy zolovnatí.

LÍPO, uhodíli prý do tebe blesk, všechno lupení tvé se vztyèí. Dìsem slabosti: èi zmocnìným životem? BOROVICE, já zase bych øekl, že ze všeho nejlépe ti sluší veverka. Onen pták, nevím, zda tetøev èi hažant, jest arci vzácnìjší, tak jako básník indický, ale kráèíš-li, nezmítá se na tvé hlavì jako ryha v síti? JÍVO, ale kdo nemá ani domova, co si poène s tolika koèièkami? JÍVA: Neøíkej: „Co si s nimi poènu a kam je dám?“ Jako pøíroda, tak i Ghrám je domovem spoleèným dobrým i zlým. DUBE, Velikonoce jsou pøede dveømi a ty mᚠještì staré lupení! Tolik ti nìkdo uhlížil? JABLONI, èím více kdo dává, tím je ztracenìjší. Útìchu však pøece jednu máš: že každý jednotlivý tvùj plod ohsahuje všechnu moudrost a všechnu sladkost duše tvé, takže i dítì, ani nevìdouc, požívá s tvým ovocem nevyslovitelné slávy daru, která nemùže býti bez užitku pro jeho srdce. MUCHOMÙRKO, rozlièné bytosti mají rozlièné nástroje: zuby, spáry, kopyta, krunýøe, bodliny, rohy, køídla, osudné pohledy, vùnì, slova a tak dále. Ty mᚠsvou krásu a jed. Krásu pro rozkoš a jed pro obranu. Obé ti dal Bùh, chval Ho za to. Anebo jsi se stkvìla ve vìtvích stromu, který stál uprostøed Ráje? Tvé jasy tomu nasvìdèují. Ale žes pøišla na tato místa? A že by uštknutí hadí utkvívala v tolika pokoleních....? Snad se mýlím, snad se mi nìco zdá...? „Svìtla denního v mém domì vìènì nezachce se tobì -“ Odkud pøichází tento hlas? Z tohoto kapradí? Z tohoto mechu? Och, jak je sladký! Tomane!

LANݎI, jsi takový hloubal, povìz nám tedy, kolik asi èasu jest potøeba, než jádro vlašského oøechu vzroste na lidský mozek? SYRÙVKO, zase až jindy budeme si vypravovati onu pohádku o lišce a koblížku, dnes pøemýšlejme o tom, proè u našich hospodáøù upadly v nemilost krávy èernostrakaté, a naproti tomu proè jidáše malují s vousy zlatovì rezavými, když pøece kùra chlebová je skoro téže barvy? BEDLO, mᚠarci klidnìjší život než tvoje teta Medusa, protože mezi pøíbojem moøským a sluneèním, jak tì pouèila borová šiška, jest opravdu rozdíl, nebo živel vodní rozptyluje a slunce shromažïuje. - Pokud se týèe dìtí, které ti nìkdy rozbíjejí klobouk, upozornil jsem rodièe a vychovatele, aby jim opìt a opìt kladli na srdce, že i Èíòan jest naším bližním. REZKU, to se mi líbí! Jen dokoleèka dokola! Ale mìl bys to zkusit s mrkví, ta se ti, chlapèe, toèí, div neprovrtá podlahu! OSÍKU, vy všichni a my všichni jsme dìti Snu, a nepøipadá ti, když se tak rozhlížíš svìtem (vždy ani kánì konec koncù nevidí více než my, ponìvadž každý žijeme svému životu a tedy i svému vidìní), že jest na zemi samé putování, buï že každý pøechází sám, buï že nìkdo jiný jej pøenáší, nebo jednìm uloženo jest lásku hledati a jiným lásku trpìti, tak jako ty žils dlouho mezi osikami, ale Bùh ví, kde jsi byl døív, protože osik vždycky nebylo, a teï jsi mezi smrèky, ale Bùh ví, kam ještì pøijdeš, nebo ani smrèkù nebude, ba nemᚠani tolik zaruèeno, že ti zùstane ze všech vzpomínek a z celé tvé povahy ještì aspoò tvé jméno! Všechen nᚠrod a každá bytost, kolikkoli jich vidíš a kolikkoli jich ještì potkáš, udržuje se na živu jedinì povinností, brzy krutou, brzy sladkou: nezapomenout na bolest.

ŽAMPIONE, kolena Andìlù ani dost málo nejsou otlaèena klekáním; aby však se neøeklo, že se nedotýkᚠzemì, jsou ke støedu zlatistì pøitemnìlá. Bratøe, pospìšme z lesa, abychom je zahlédli, nebo dá-li Bùh, ještì zachytili a pocelovali!