Vývoj peněz na území ČR od počátku jejich vzniku

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra bankovnictví a pojišťovnictví

Vývoj peněz na území ČR od počátku jejich vzniku Bakalářská práce

Václav Havlíček

Autor:

Bankovní management Vedoucí práce:

JUDr. Petr Scholz, Ph.D

Praha

duben, 2013

1

Prohlášení: Prohlašuji,

ţe

jsem

bakalářskou

práci

zpracoval

samostatně

a v seznamu uvedl veškerou pouţitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, ţe odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámen se skutečností, ţe se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací.

V Liberci dne 24. dubna 2013

Václav Havlíček

2

Poděkování Děkuji svému vedoucímu práce panu JUDr. Petrovi Schulzovi, Ph.D., za odbornou pomoc, cenné rady a připomínky při vedení a zpracování této bakalářské práce.

3

Anotace Hlavním cílem této práce je zmapovat vývoj peněz se zvláštním zaměřením na vývoj na českém území. Dalším cílem práce je zhodnocení kladů a záporů existence současné měny, české koruny, v prostředí Evropské unie. Závěr práce je věnován odhadu dalšího vývoje peněz.

Klíčová slova: Vývoj peněz, zboţové peníze, mince, bankovky a státovky, bezhotovostní peníze.

Annotation The main aim of this thesis is to chart the evolution of money with a special focus on the evolution in the Czech area. The next target is to evaluate the positives and the negatives of existence of current currency, Czech crown in surroundings of the European Union. Conclusion of the thesis is devoted to the estimate of the further development of money.

Key words: Evolution of money, commodity money, coins, bank-notes and state notes, non-cash money

4

Obsah 1.

Vývoj peněz .................................................................................................................... 7

1.1.

Barterový obchod a zbožové peníze ............................................................................. 8

1.2.

Mince ............................................................................................................................ 10

1.3.

Bankovky a státovky ................................................................................................... 13

1.4.

Bezhotovostní peníze ................................................................................................... 15

2.

Vývoj platebního styku ............................................................................................... 16

2.1.

Platební styk ve starověku .......................................................................................... 16

2.2.

Platební styk ve středověku ........................................................................................ 17

2.3.

Rozvoj moderního bankovnictví ................................................................................ 18

3.

Peníze ve starověku, středověku až po současnost ................................................... 19

3.1.

Období do příchodu Slovanů na české území ........................................................... 19

3.2.

Vznik a rozvoj českého státu ...................................................................................... 22

3.3.

České země v habsburské monarchii ......................................................................... 27

3.4.

Období první republiky .............................................................................................. 30

3.5.

Protektorát Čechy a Morava ...................................................................................... 34

3.6.

Vývoj do měnové reformy roku 1953 ........................................................................ 36

3.7.

Etapa do rozpadu československé federace .............................................................. 39

3.8.

Peníze v České republice po roce 1993 ...................................................................... 41

4.

Klady a zápory současné měny CZK ......................................................................... 44

4.1.

Míra inflace .................................................................................................................. 45

4.2.

Fungování finančních trhů ......................................................................................... 46

4.3.

Prosperita podnikového sektoru ................................................................................ 46

4.4.

Život obyvatelstva ČR ................................................................................................. 47

4.5.

Ekonomický růst ČR ................................................................................................... 47

4.6.

Daňový systém ČR ....................................................................................................... 48

5.

Odhad dalšího vývoje peněz ....................................................................................... 48

5

Úvod Prašule, prachy, chechtáky, love, money a celou řadu dalších přídomků a názvů nesou peníze. Co jsou to peníze? Podle jedněch jsou hybnou silou ekonomiky. Podle jiných zase prostředek zla a nenávisti. Peníze nás mohou učinit šťastnými, pokud jich máme dostatek a víme jak s nimi efektivně naloţit, ale stejně tak nás mohou udělat nešťastnými, kdyţ se nám jich nedostává, anebo pokud jsme o ně přišli. Peníze mimo jiné určují náš status ve společnosti. Na výsluní se pyšní ti, co jich mají dostatek. S opovrţením je pak nahlíţeno na ty, kdo je nemají vůbec nebo jich mají jen málo. Pro ty nemajetné se ustálilo označení „socka”, nebo nůzák. I takovýmto způsobem dokáţou peníze rozdělovat společnost. Přes veškeré přívlastky, které jsou jim často přisuzovány, jsou peníze velmi důleţité a to nejen jako prostředek směny, ale také jako účetní jednotka a uchovavatel hodnoty. Dokáţete si představit, ţe byste ještě v dnešní době platili například jen zboţím, které jste vyrobili nebo s jiným zboţím vyměnili? Já tedy rozhodně ne. Jen si představte, jak by bylo obtíţné vláčet s sebou jeden druh zboţí, který chci vyměnit za jiný, pro mne potřebnější. A kde vzít tu jistotu, ţe o mé zboţí bude zájem a ţe se najde druhá strana, která moje zboţí se mnou smění přesně za to, které já potřebuji? O problémech se skladováním zboţí ani nemluvím. Jak je dnes pohodlné se prostřednictvím svého mobilního telefonu podívat na zůstatek svého účtu, anebo platit plastovou platební kartou v obchodech? Ano, přesně takhle nám peníze, přesněji jejich současná forma, ulehčují náš ţivot. Všechno se tím jakoby zrychlilo a zefektivnilo. Koupím si jen to, co potřebuji a na co mám dostatek peněz. Peníze mohu lehce skladovat zejména v jejich nemateriální podobě. Lze s nimi provádět platby na druhý konec světa. Dnešní podoba peněz nám umoţňuje transfer peněz mezi sousedem z ulice, ale stejně tak s obchodníkem v Číně nebo USA. Ve své práci se snaţím zmapovat vývoj peněz od jejich raného pouţití, aţ po současné trendy. Půjde o jakousi cestu z pravěku, aţ po náhled do budoucna. Největší část mé práce je věnována chronologickému popisu vývoje peněz na území České republiky. Věřím, ţe čtenáři přinese ucelený pohled na vývoj peněz od pravěkých pazourků aţ po současnou českou korunu.

6

1. Vývoj peněz Ekonomická definice peněz – peníze jsou zvláštní druh aktiva, které plní funkce prostředku směny, míry hodnot, čili zúčtovací jednotky a uchovatele hodnot. Toto aktivum musí být všeobecně přijímáno všemi ekonomickými subjekty. Období vzniku peněz se velmi těţko určuje. Potřeba směny je stará jako lidstvo samo. Jiţ v dobách pravěku docházelo ke směně jednoho typu zboţí za druhý. Pazourky za jelení kůţi, medvědí zuby za vlčí drápy.

Lidský druh je od svých prvopočátků charakteristický

pospolitým ţivotem, ţivotem v různě velkých společenstvích. Jiţ řecký filozof Aristoteles člověka popsal jako bytost společenskou. Dávno předtím, neţ začaly existovat první státy, ţili lidé v menších kolektivech, které se mimo jiné vyznačovaly intenzivními a bezprostředními kontakty svých členů. Důsledkem této skutečnosti byl vznik různých vzájemných vazeb. Lidé si navzájem prokazovali nejrůznější sluţby, v zájmu přeţití rodu si navzájem pomáhali. I primitivní společenství lovců a sběračů, ačkoli prakticky ţádné bohatství v materiálním slova smyslu nevytvářejí, se vzniku podobných vazeb nedokáţou vyhnout. Ţivot v malých společenstvích, kde se všichni znali, neumoţňoval přílišné rozšíření sobeckého chování, tedy takového, kde by jeden od ostatních pouze bral a nic jim oplátkou neposkytoval. Ani řídká míra osídlení nedokázala zabránit tomu, aby se malá, vůči ostatním uzavřená, společenství lidí občas nesetkala. Jak můţeme usuzovat ze způsobu setkávání dosud primitivně ţijících společenství, není moţné si obvyklý průběh takových setkání nějak idealizovat. „Například mezi ekvádorskými Jivary umírá téměř 60 % mužů násilnou smrtí. U brazilských Janomamů je to téměř 40 %. Zdá se, že pokud na sebe náhodou narazí dvě skupiny takových primitivních lidí, je větší pravděpodobnost, že o vzácné zdroje (potravu a plodné ženy) svedou boj, než že provedou obchodní výměnu. Lovci-sběrači neobchodují. Loupí.“ 1

1 FERGUSON, N., Vzestup peněz, s. 23.

7

Trvalo asi velmi dlouho, neţ si některá společenství uvědomila, ţe vzájemný boj vyčerpává obě strany a vítězství v něm není nikdy jisté. Pokud toto pochopila dvě společenství, která se právě setkala, byly poloţeny základy k historicky prvnímu způsobu vypořádání vzájemných ekonomických vztahů novým způsobem, směnou jednoho zboţí za druhé. Vznikla tak dlouhá tradice dodnes existujícího barterového obchodu.

1.1. Barterový obchod a zbožové peníze

Obr. č. 1 – Různé druhy mušlí

Barterové obchodování má jen málo výhod a celou řadu nevýhod. V praxi bylo obtíţné najít takový druh zboţí, o který by měla zájem druhá strana, a zároveň vhodnou protinabídku, která by zase zainteresovala na výměně stranu nabízející. Komplikovanost tohoto druhu obchodování odstranily aţ zboţové peníze.

2

Jejich nástupem se obchodování podstatným

způsobem zjednodušilo. Zboţové peníze se vyvinuly aţ v období uţší specializace lidské činnosti, v době, kdy se původně putující společenství začala usazovat, čímţ byly vytvořeny podmínky k vytváření materiálního bohatství. Z pohledu historie peněz označujeme toto období za premonetární. „Trvalo určitý čas, než se při různorodé směně našly takové předměty, takové věci, které mohly převzít funkci všeobecného ekvivalentu a také se stát prostředkem míry hodnot a akumulace. Vyvinuly se z předmětů představujících dříve poklad, ozdobu, posvátné věci, užitkové předměty, potraviny, obleky a zbraně.“ 3

2 Ekvivalentem označení zboţové peníze je téţ uţívaný termín komoditní peníze. 3 SPÁČIL, B., Česká měna : Od dávné minulosti k dnešku, s. 9 - 10.

8

Uţívání zboţových peněz bylo záleţitostí určité oblasti. Někde lidé přijímali za své výrobky například slonovinu, mořské mušle, jinde plátno.

4

Zboţovými penězi bylo téţ obilí, sůl,

dobytek, koţešiny a další. O praxi uţívání zboţových peněz jsme jiţ informováni z písemných historických pramenů, protoţe zboţové peníze byly pouţívány ještě v období počátků a rozvoje prvních starověkých států. Do dnešní doby se dochovaly například zprávy z oblasti Mezopotámie. Uvádí se v nich, ţe zdejší obyvatelé ve třetím tisíciletí před naším letopočtem mohli vyrovnávat své pohledávky různým způsobem - obilím, stříbrem, kůţemi, olejem či plátnem.

5

Placení

stříbrem bylo privilegováno vůči ostatním zboţovým penězům výhodnějším kurzem. Zajímavostí je, ţe zlato se v této oblasti původně neuţívalo, bylo povaţováno za kov pocházející z podsvětí. Aţ později, vlivem jeho menšího výskytu, se zlato dostalo do popředí zájmu. Zájem o zlato přetrval celá desetiletí, jak se dočteme v dalších kapitolách. Nevýhodou některých zboţových peněz byla jejich těţká dělitelnost, jindy zase obtíţe vznikající při jejich uskladnění, u některých jejich druhů také malá trvanlivost. Těmito neduhy ale netrpěly kovy. Kousky drahých kovů tak byly ţádanějšími zboţovými penězi neţ jiné. Jednalo se o materiál, který mohl být shromaţďován bez časového limitu vynucené spotřeby, materiál snadno transportovatelný, v případě potřeby ukrytý, hlavně ale dostatečně vzácný. Zvláštní pozici si získalo zlato. „Zlato má jasnou výhodu ve chvíli, pokud mu přisoudíme úlohu platidla, zvláště ve srovnání s jinými substancemi, které lidé pro tento účel také využívali. Tak třeba na rozdíl od ulit zavinutce penízkového, jimiž se po staletí platilo v části asijského kontinentu, je zlato pozoruhodně odolné a tak lehce se neláme. Každý kousek zlata bez ohledu na to, jak je malý nebo velký, je kdekoliv na světě přijímán jako předmět vysoké hodnoty. Kromě toho – zlato lze ocenit pouhým posouzením jeho váhy a ryzosti, což je postup, který bychom u dobytka jen stěží aplikovali.“ 6

4 Etymologové tvrdí, ţe sloveso platit je odvozeno právě od substantiva plátno. 5 SPÁČIL, B., Česká měna : Od dávné minulosti k dnešku, s. 10. 6 BERNSTEIN, P., Dějiny zlata, s. 34.

9

1.2. Mince

Obr. č. 2 – Různé druhy mincí

Aby nebylo nutné neustále posuzovat váhu a ryzost kovu uţívaného k provádění plateb, začaly se vyrábět velikostí i kvalitou naprosto totoţné kousky kovu, první kovové peníze mince. Tomuto období říkáme monetární. Mince byly alespoň na svém počátku plnohodnotnými penězi, jejich vnitřní a nominální hodnota se rovnaly. Kupodivu ani odborná literatura není zajedno v tom, kde první mince vznikly. Bedřich Spáčil7 informuje čtenáře o plochých, kulatých kouscích kovu, pouţívaných prý starými Egypťany. Problémem ovšem je, ţe jejich existence není doloţena ţádným faktickým nálezem. Nial Ferguson

8

uvádí tradiční výklad, podle něhoţ prvními mincemi byly mince lýdského

království, pocházející z období kolem roku 600 před naším letopočtem. Tyto mince měly vejčitý tvar a byly vyrobené ze slitiny zlata a stříbra, takzvaného elektronu. Lýdské Království se rozkládalo v Malé Asii na území dnešního Turecka. Z tohoto území se následně mince rozšířily na blízké řecké ostrovy a Balkánský poloostrov. Odsud uţ byl jen kousek v rozšíření do Říma a na Římem ovládaná území. Stejně tak je ovšem moţné, ţe mince vynalezli Číňané a pouţívali je uţ v období okolo roku 1000 před naším letopočtem. 9 Ať uţ je tedy místo vzniku prvních mincí kterékoli, důleţité je zmínit se o tom, ţe první mince neměly nutně kulatý tvar. Zvláštní bohatostí tvarů mincí proslula Čína. Místní platidla byla nejenom opatřována otvorem uprostřed, který slouţila k provlečení provázku a snadnějšímu transportu, ale měla i tvary dokazující vznik mincí ze zboţových peněz. V archeologických vykopávkách byly objeveny například mince ve tvaru obdélníků, původně tedy asi kousků kovu, či malých noţů, univerzálního a vţdy uplatnitelného nástroje. 7 SPÁČIL, B., Česká měna : Od dávné minulosti k dnešku, s. 23. 8 FERGUSON, N., Vzestup peněz, s. 23. 9 Zpráva o maloasijském lýdském království jako prvním místě, kde se uţívaly peníze, pochází od řeckého dějepisce Hérodota, tomu byly samozřejmě zprávy o případné prvenství Číňanů nedostupné – viz BERNSTEIN, P., Dějiny zlata, s. 43.

10

Dynastie Čchin (221-207 př. n. l.) je známá po celém světě díky císaři Čchin Š Chuang-ti a jeho terakotové armádě. Tento císař jako první sjednotil Čínu a zavedl v celé zemi jednotné písmo i měnu – mince Ban Liang (půl tael). Půl taely byly také kulaté se čtvercovou dírou uprostřed, coţ vedle jiţ zmíněného praktického hlediska, jeţ umoţňovalo svazovat mince provázkem, dále vyjadřovalo starověkou čínskou víru, ţe nebe je kulaté a země má tvar čtverce.

Tyto

mince

se

pouţívaly

dalších

více

neţ

dva

tisíce

let.

V r. 113 př. n. l. byla v Číně zaloţena první státní mincovna na světě, Shanglin Sanguan, v hlavním městě Chang´an (dnešní Xi´an). V Číně bylo zavedeno i první opatření proti padělání mincí. Zkušenosti s pouţíváním mincí vedly k jejich zdokonalování. Mince se odlévaly se zvednutými okraji, aby se zabránilo zcizování bronzu jejich opilováváním. Protoţe mince byly plnohodnotnými penězi, podíl drahého kovu v minci sváděl k umenšení její vnitřní hodnoty při současném zachování její nominální hodnoty. Jinými slovy, v prvopočátcích uţívání mincí bylo poměrně snadné za uţití vhodného nástroje zbavit minci malé části její hmotnosti a ty potom pouţít ke svému vlastnímu prospěchu. Znak prokazující původ a kvalitu mince přitom zůstal i u takto znehodnocené mince zachován. V ruchu obchodního ţivota a za vhodných světelných podmínek nebylo problémem dát takto „zkaţenou“ minci zpět do oběhu. Sniţování vnitřní hodnoty mincí zabránilo aţ vroubkování jejich okrajů při jejich výrobě. Porušení vroubkovaného okraje bylo snadno rozpoznatelné a bylo oprávněným důvodem takovou minci přijmout. Tradice zachování vroubkování se zachovala dodnes, tedy i v době, kdy nikdo nemá zájem za účelem vlastního obohacování kousky mincí odlamovat. Vroubkovaný je okraj v současnosti platné korunové mince, naopak dnešní sebenovější dvacetikoruna můţe slouţit jako přibliţná ukázka toho, jak asi vypadala „zkaţená“ mince před vynálezem vroubkování. Ani představitelé státu, kteří měli být garanty kvality raţených mincí, nedokázali odolat pokušení znehodnocovat vlastní mince, zvláště tehdy, kdyţ se ocitli v nepříznivé ekonomické situaci. Celý proces přitom probíhal legální cestou. Staré, obsahem drahého kovu stále kvalitní mince, nechal panovník stáhnout z oběhu a do nové slitiny slévači přidali méně hodnotné kovy. Následně bylo moţno razit větší mnoţství nových mincí, kterými panovník

11

následně vypořádával své závazky. Mince ovšem logicky ztratila své dobré jméno v cizině a v zemi tak vzrostla inflace. S rozvojem peněţních vztahů rostl zájem o ekvivalenty niţších hodnot. Ty se zprvu v prostředí středověkých států získávaly půlením a čtvrcením hodnotnějších mincí. Takto například vznikl termín „šilink“, coţ původně znamenalo „odseknutý kus“.

10

Teprve později

se začaly z méně hodnotných kovů vyrábět mince niţších hodnot. Obvyklým materiálem byla měď nebo mosaz. Jak se rozmáhal ekonomický ţivot středověkých států, vznikal stále silněji pociťovaný nedostatek drahých kovů nutných k výrobě mincí vyšších hodnot. S dynamickým rozvojem středověkých měst a sídel vzrostl zájem o výběr kaţdoročních plateb v mincích, nikoli naturáliích, a to z naprosto zřejmých důvodů. Dočasně se podařilo tento problém vyřešit dovozem drahých kovů z Nového světa. „V Potosí a dalších místech Nového světa, kde nalezli spoustu stříbra …, tudíž španělští konkvistadoři prolomili staleté omezení. Prvním příjemcem byla samozřejmě kastilská monarchie, která dobyvačné války financovala. Konvoje lodí..., které každý rok převážely přes Atlantik 170 tun stříbra, kotvily v Seville. Pětina veškerého získaného stříbra byla vyhrazena královské rodině, což na vrcholu, koncem 16. století, odpovídalo 44 % veškerých královských výdajů. Ale způsob, jakým byly peníze utráceny, zajišťoval, že nově získané španělské bohatství představovalo finanční stimul pro celý kontinent.“ 11 Bohatství dovezené z Nového světa však mělo jen dočasný efekt. Na počátku novověku byl jiţ objem výroby a rozvoj obchodu na takovém stupni, ţe získaná zásoba drahých kovů nepostačovala. Zvláště citelně se tento problém projevoval v zámořských drţavách evropských velmocí, například v koloniích Velké Británie v Severní Americe. Zde se pouţívalo jako alternativní materiál k výrobě mincí dřevo. V dalším vývoji nicméně převládlo nahrazení hodnotnějších mincí papírovými penězi – bankovkami a státovkami.

10 BERNSTEIN, P., Dějiny zlata, s. 87. 11 FERGUSON, N., Vzestup peněz, s. 28.

12

1.3. Bankovky a státovky

Obr. č. 3 – Různé druhy bankovek

První bankovky se vyvinuly z původních dluţních úpisů, písemného závazku vydat uloţené prostředky, obvykle zlato nebo samotné mince. Dluţní úpisy vydávali příslušníci profesí, ke kterým měli ostatní lidé důvěru, ţe jim budou schopni uschované prostředky opět vydat. Nejprve to byli zlatníci, později bankéři. První potvrzení o uloţení prostředků, tedy primitivní bankovky, se vydávaly v Číně v 7. století našeho letopočtu za císaře Kao Tsunga.

12

Bankovky zprvu mohl obdrţet jen ten, kdo si v bance skutečně uloţil své prostředky. „Bankovky ... zpočátku fungovaly jako „stvrzenky“ o uložení zlata. Šlo-li o důvěryhodnou banku, lidé měli důvěru, že smění kdykoli bankovky za zlaté mince. A právě tato důvěra vedla k tomu, že tyto papírové bankovky začaly obíhat – začaly být přijímány ve směně a fungovat jako prostředek směny.“ 13 Bankéř se sice vydáním dluţního úpisu - bankovky zavazoval ke zpětnému výdeji uloţených prostředků, ale brzy poté, co papírové bankovky začaly obíhat, si však uvědomil, ţe je velmi nepravděpodobné, ţe by s poţadavkem výměny drţených bankovek za uloţené zlato přišli všichni drţitelé bankovek ve stejný čas. Od této myšlenky byl jen krůček k vydávání většího mnoţství bankovek, neţ měla ve skutečnosti banka zlata ve své úschově. A co víc, i samotné uloţené zlato mohl sám bankéř oproti předloţení bankovek jiné banky uvést zpět do oběhu. Absence státního dozoru nad bankami toto umoţňovala.

12 FERGUSON, N., Vzestup peněz, s. 30. 13 HOLMAN, R., Základy ekonomie, s. 239.

13

Experimentování podobného typu samozřejmě vedlo k celé řadě krachů a osobních tragédií. Obchodování s penězi se stalo otázkou aktuálnosti a důvěryhodnosti získaných informací. Aţ zavedením instituce centrální banky, jediné pověřené státem vydávat peníze, učinilo v této oblasti alespoň částečně pořádek. S velkými problémy bylo zpočátku spojeno uţívání státovek, státem vydávaných platidel s nuceným oběhem. Klasickým příkladem můţe být vývoj v habsburské monarchii. „Výdaje, spojené s tažením evropských armád proti francouzské revoluci a s napoleonskými válkami, vyžadovaly množství stříbrných mincí, vyvážených do válečných území k financování rakouských armád.“

14

Mince tak byly nahrazovány nekrytými „bankocedulemi“ lidově

označované jako bankocetle.

15

Špatné hospodářské výsledky spolu s vojenskými poráţkami

vedly v roce 1811 aţ k úplnému zhroucení měny a státnímu bankrotu. Bankocedule ztratily 80 % své hodnoty a byly vyměněny za směnné listy, takzvané šajny. 16 Centrální banky se problémům snaţily vyhnout zavedením takzvaného zlatého standardu, kdy se kaţdý z drţitelů bankovek

17

mohl obrátit na centrální banku a poţadovat výměnu

předloţených platidel buď za zlaté mince, slitky, nebo za devizy směnitelné za zlato. I zlatý standard se vyvíjel cestou pokusů a omylů. Volná směnitelnost byla rušena a opět zaváděna, přičemţ se poměry v jednotlivých státech lišily navzájem. Během první světové války většina států od zlatého standardu ustoupila. Zlaté, dokonce i stříbrné mince byly stahovány z oběhu. Tento proces důvěru obyvatelstva v papírová platidla samozřejmě neposílil. Mnohem větší škody však přineslo období poválečné inflace. Výrazem snahy o obnovení důvěry v papírová platidla bylo znovuzavedení zlatého standardu. Některým státům se zlatý standard skutečně podařilo obnovit. Světová hospodářská krize však přinesla pád tohoto systému a opětovnou nejistotu. Na popularitě nabyl barterový obchod, který umoţňoval vyhnutí se měnovým rizikům. Čemu však ani výměnný obchod zabránit nedokázal, bylo vypuknutí druhé světové války.

14 15 16 17

Dějiny peněz na území Československa, s. 30. Z německého Banco-Zettel. Z německého Schein. Podmínkou ovšem bylo předloţení značně vysoké částky.

14

V období druhé světové války hledala celá řada ekonomů odpověď na otázku, jak zabránit opakování hospodářské krize podobného rozsahu, jako byla ta, která vypuknutí války předcházela. Zvláštní pozornosti se dostávalo britskému ekonomovi Johnu Maynardu Keynesovi, který doporučoval vyhnout se opakování globálního válečného konfliktu skrze zaloţení velké mezinárodní organizace, světové centrální banky, která by emitovala jednotnou světovou měnu. Rozpory studené války se však ukázaly jako příliš velké na to, aby bylo moţné uvést tuto revoluční myšlenku do praxe. Světovou měnou se ve skutečnosti stal americký dolar. Příčiny poválečného vzestupu americké měny není třeba dlouho hledat.

Zatímco evropské

velmoci byly druhou světovou válkou zcela vyčerpány, stejně jako ekonomika Japonska, americká ekonomika naopak válkou získala. Podařilo se obnovit hospodářský růst a zlikvidovat nezaměstnanost. Američany válka nejméně postihla, tudíţ americký dolar získal statut perspektivní měny v celosvětovém měřítku. Nejvýznamnější finanční organizací poválečného světa se stal Mezinárodní měnový fond (MMF). V jeho rámci bylo umoţněno centrálním bankám členských zemí MMF směnit dolary za zlato. Americká vláda však v roce 1971 závazek směnitelnosti amerického dolaru za zlato opustila. Hodnota současných měn vyplývá z ochoty je přijímat. Vedle zlatého standardu se také setkáváme s termínem stříbrný standard. Princi a uplatnění byl obdobné jako u zlatého standardu. Oběţivo bylo buď přímo raţeno ze stříbra, nebo jeho papírová podoba byla kryta stříbrem. Stříbrný standard byl převáţně evropskou záleţitostí, ale i Evropa v druhé polovině 19. století postupně přešla na zlatý standard, který uţ v současné době není uplatňován.

1.4. Bezhotovostní peníze Dnešní papírové peníze a mince ve stále vyšší míře ustupují bezhotovostní penězům. Jedná se o zatím poslední vývojovou etapu peněz. Bezhotovostní peníze

18

jsou peníze pouţívané při

bezhotovostním platebním styku. Tyto peníze jsou prakticky dematerializovány, „uloţeny“ ve formě informací ve výpočetní technice a s ní propojených debetních či kreditních kartách.

18 Ekvivalentem označení bezhotovostní peníze je téţ uţívaný termín bankovní či také depozitní peníze

15

Rozvoj počítačových sítí umoţňuje vyuţívat výhody bezhotovostních peněz stále vyššímu procentu lidí. Internetové bankovnictví dnes umoţňuje přesouvat finanční částky z pohodlí domova nebo kontrolovat účty pomocí mobilního telefonu. S dalšími vymoţenostmi moderní techniky je moţné očekávat i další nové prvky ve vyuţití bezhotovostních peněz.

2. Vývoj platebního styku Společně s penězi se samozřejmě vyvíjely i způsoby jejich uţití. Tento proces připomíná proces dělby práce, k němuţ došlo v období neolitu. Stejně jako se usedlí zemědělci oddělili od nadále kočujících pastevců, specializovali se i lidé profesně spojení se světem peněz. Rozdílnost uţívaných měn a vzájemné obchodní kontakty mezi příslušníky rozličných kultur například vedly ke vzniku profese směnárníků. Postupně téţ z osob, které se navzájem znaly a důvěřovaly si, vznikaly specializované sítě zaměřené na finanční převody a jiné finanční úkony. Institucionalizace těchto úkonů potom vedla aţ ke vzniku dnešního světového finančního systému.

2.1. Platební styk ve starověku Centrem ekonomického ţivota starověkých států byla náboţenská a duchovní centra – chrámy. Tato skutečnost souvisela s významným společenským postavením kněţí v těchto státních útvarech. Především se jednalo o osoby, které byly díky svému vzdělání schopné vést písemné záznamy o probíhajících transakcích, zároveň se však jednalo o jedince organizačně zdatné, kteří dokázali zajistit efektivitu přijímaných kroků. Klasickým příkladem vývoje poměrů ve starověku můţe být dění v Egyptě. Nejprve měl na veškeré bankovnictví monopol stát, teprve v době Ptolemaiovců začaly vznikat soukromé banky. Bankéři hráli důleţitou úlohu v obchodování na vyšších úrovních. Na niţší úrovni převládal dál směnný obchod. V této době stát uznával především dvě platidla. Oficiální oběţivo (mince) a pšenici, rozšířený způsob platby v naturáliích. Banky operovali s tím prvním. Vedle toho obecní sýpky fungovaly podobně jako obecní a soukromé banky, jen místo mincí přijímaly obilí. Obecní banka spravovala obecní finance, soukromé banky se zaměřovaly na potřeby jednotlivých obyvatel. I obecní bankéři museli vlastním jměním

16

zaručovat solventnost, neboli platební schopnost banky. Při objemnějších transakcích, s ohledem na váhu minci, se k převodu mezi bankami pouţívala papírová transakce. Částky se tak mohly převádět z účtu na účet.19 Místní majitel účtu mohl dát bance nařízení, aby převedla určitou částku na jiný ze svých účtů; to byl vlastně šek. Na delší vzdálenost mohla banka přijmout instrukce, aby zaplatila proti účtu v jiné bance; a to byl zase akreditiv.20 Uţ ve starověku tak bylo obvyklé vedení osobních účtů a převádění částek mezi bankami. Nikoli jen v hotovosti, z jednoho účtu na druhý, ale prostřednictvím zápisu na papyrus se vydávalo potvrzení, které bylo moţno zpeněţit. Převody se uskutečňovaly jak v rámci místní komunity, tak i na větší vzdálenosti. Psaní částky dvakrát, číslicemi i slovně, vyjadřovalo bezpečnostní opatření, coţ se dochovalo aţ dodnes.

2.2. Platební styk ve středověku Úloha státu ve středověku byla jen minimální, coţ se týká i oblasti platebního styku. Ve středověké Evropě se prvními bankéři stali zlatníci. Ti vzhledem ke svému profesnímu zaměření, mohli lidem nabídnout bezpečně uloţení jejich zlata a jiných cenností. „Vkladatelé dostali na bezpečně uložené zlato stvrzenku, tu později předložili a po zaplacení malého poplatku za bezpečné uložení dostali své zlato zpátky.“ 21 Právě zlatníci byli těmi, kdoţ dokázali jako první vyuţít specifičnosti svého zboţí k vlastním podnikatelským aktivitám. Protoţe zlato je anonymní a zvláště zlaté mince vzájemně zaměnitelné, zlatníci mohli u sebe uloţené zboţí v mezičase vyuţít k vlastnímu prospěchu. Jak zlatníci mezi sebou uzavírali dohody o vzájemném uznávání si svých stvrzenek, tak mohli rozšířit portfolio nabízených sluţeb o proplácení předloţených stvrzenek na jiném místě, neţ byly vystaveny. To bylo vzhledem k nízké míře bezpečnosti obchodních cest velmi výhodné. Kus papíru či pergamenu neměl pro negramotné lupiče ţádnou cenu. Vedle deponování zlata u zlatníků, zde také velmi často vyvstávala potřeba půjčky. Půjčování bliţnímu svému za úrok měli křesťané zakázáno. Pro Ţidy takovéto přikázání neplatilo. Proto také byli ţidovští obchodníci v křesťanských městech tolerování a nejen to, často také 19 PARSONS, P., Dějiny ukryté v písku, s. 161. 20 PARSONS, P., Dějiny ukryté v písku, s. 163. 21 SAMUELSON, P. A.; NORDHAUS, W. D., Ekonomie, s. 234 - 235.

17

vyuţívány šlechtou, ale i samotnými vladaři. V renesanční Itálii tak vzniká prvně zavedený pojem banka. Zprvu to byla lavice, na které byl ujednán obnos a úrok. Později se tak začalo říkat celým domům a jejich rodinám. Po kříţových výpravách získala vedoucí postavení ve správě finančních záleţitostí jednak italská města a jejich banky, dále pak templáři. Templářský řád disponoval zdroji, kterým nemohli zlatníci ani banky konkurovat. I z tohoto důvodu se jejich bohatství stalo předmětem závisti a následné likvidace řádu, spojené s majetkovými převody na území Francie ve prospěch francouzského krále, v jiných částech Evropy jiným vladařům a šlechtě. Tradice bankovnictví tím byla nicméně zaloţena a udrţela se i nadále.

2.3. Rozvoj moderního bankovnictví Počátky novověku ještě charakterizuje jednostupňový bankovní systém, v němţ banka nejenom provádí veškeré bankovní operace náleţející dnes komerčním bankám, ale současně také zabezpečuje emisi peněz. O problémech tohoto historicky staršího systému bylo pojednáno v předcházející kapitole. Propojování aktivit různých podnikatelských subjektů je označováno jako revoluce ve finančnictví. „Století, které následovalo poté, co Smith vydal své Bohatství národů, bylo svědkem úplné exploze finančních inovací se širokou škálou různých typů bank, které se šířily Evropou a Severní Amerikou.“ 22 Banky se postupně specializovaly, aţ vznikl dvoustupňový bankovní systém tak, jak ho známe dnes. Dvoustupňový bankovní systém tvoří ústředí centrální banky, obklopené bankami s komerčním zaměřením. Hlavním úkolem centrální banky je zajišťovat v potřebné výši emisi peněz, tedy rovnováhu na trhu peněz. S nárůstem úlohy státu se rozšiřovalo i spektrum úkolů centrální banky. Vlády v ní našly zprostředkovatele vlastních finančních operací, správce měnových rezerv státu, kontrolora nad činností komerčních bank a podobně.

22 FERGUSON, N., Vzestup peněz, s. 49 - 50.

18

Období po roce 1950 aţ po rok 1990 nám umoţnilo zaţít na českém území jednostupňový bankovní systém. Události z února 1948 umoţnily komunistům beze zbytku realizovat jejich představy o organizaci bankovnictví a započít totální přestavbu bankovního sektoru, který měl plně slouţit potřebám socialistického hospodářství. Zákonem č. 38 z 11. března 1948 byla Národní banka Československá zestátněna a stala se veřejným státním ústavem. Zákon o Národní bance Československé definoval její základní funkce. Náleţela k nim především emisní činnost (vydávání a řízení oběhu platidel), provádění platebního a peněţního styku s cizinou, péče o stav a vytváření zásob měnových rezerv a zlata odpovídající potřebám platební bilance a řízení úvěrové činnosti. V roce 1950 byla sloučením provozních obchodních bank, NBČS a Poštovní spořitelny, zřízena Státní banka československá. Komerční banky se svým zaměřením více blíţí bankám minulosti. Jsou zpravidla v soukromém vlastnictví a vznikají za jediným účelem – mají přinést svým majitelům nebo akcionářům zisk. Strategie komerčních bank je odlišná. Některé z bank se specializují pouze na určitý produkt, čemuţ odpovídá rozsah bankovních sluţeb. Jiné se snaţí naopak poskytovat co nejširší škálu bankovních sluţeb. Jsou banky, které vyhledávají movitější klientelu, a tomu odpovídají i způsoby platebního styku, které nabízejí, jiné se naopak zaměřují na mnoţství, nikoli na finanční postavení svých zákazníků.

3. Peníze ve starověku, středověku až po současnost České země se jako součást geografického i kulturního prostoru střední Evropy ve vývoji peněz a platebního styku samozřejmě nijak zásadně neodlišují od výše nastíněných základních charakteristik. Na druhou stranu je ovšem třeba upozornit na jistá specifika, daná jak politickým vývojem, tak společenskými faktory a přírodním bohatstvím této oblasti. Následující část práce se proto budu věnovat právě jim. V příloze č. 1 pak najdeme seznam platidel v českých zemích dle jejich názvu.

3.1. Období do příchodu Slovanů na české území Z archeologických nálezů lze usuzovat, ţe aţ do příchodu Keltů na naše území byla mezi zde pobývajícími kulturami zaţita praxe barterového obchodu a zboţových peněz. Ani v hrobech bohatých příslušníků takových vyspělých kultur, jako byla například kultura únětická či

19

mohylová, nenacházíme ţádné mince. Tyto kultury přitom ovládaly technologii práce s bronzem, teoreticky tedy mohly mince vyrábět. V souvislosti s únětickou kulturou je třeba připomenout takzvané únětické hřivny, jejichţ účel není dosud přesně objasněn. Mohlo se jednat o směnný ekvivalent, stejně tak ale mohlo jít jen o skladovanou surovinu určenou k další výrobě uţitkových předmětů. 23 Přibliţně od 4. století před naším letopočtem pronikali na území českých zemí keltské kmeny a usazovali se zde. Prostředkem směny pro ně byl původně dobytek a šesti aţ sedmikilové kusy ţeleza ve formě dvojhrotých hranolů.

24

Tyto prostředky k obchodování se mohou zdát

na první pohled velice primitivní, nicméně jsou přesvědčivým dokladem o tom, ţe Keltové jiţ ovládali práci se ţelezem. Nálezy nejstarších mincí u nás pocházejí z mladší doby ţelezné, kdy u nás dominovala laténská kultura. Tehdy v českých zemích ţil keltský kmen Bójů, ovládající vyspělé techniky těţby surovin, zemědělské produkce a výroby i sloţitějších ţelezných nástrojů. Centry ţivota Bójů byla oppida. Největší keltské oppidum u nás se nacházelo na Zbraslavi, jiná byla na mnoha dalších místech, zejména v níţe poloţených oblastech středních Čech, u Stradonic, Hrazan, Závisti u Prahy a jinde. Zmíněná oppida byla také nejstaršími známými mincovnami u nás. Není sice moţné přesně určit místo raţby konkrétních mincí, je ovšem jisté, ţe v posledních dvou staletích před přelomem letopočtu Bójové své mince na českém území skutečně razili. Jednalo se o statéry 25

ze stříbra a tvarově odlišné mušlové statéry, lidově nazývané duhovky,

26

ze zlata. Tyto

mince našly své vzory v mincích pocházejících z řecké a římské oblasti. „Keltské mince byly na stradonickém hradišti i jinde pravděpodobně vyráběny tak, že se nejprve do důlků v hliněných destičkách navážilo za studena zlato, dmuchavkou se roztavilo a vznikl tak slitek – střížek; střížek byl opatřen ražbou teprve po vyjmutí z formy, tj. razilo se za studena.“27

23 Dějiny peněz na území Československa, s. 12. 24 SPÁČIL, B., Česká měna : Od dávné minulosti k dnešku, s. 42. 25 Nazývané téţ biateky, podle nápisu BIATEC či BIAT, pravděpodobně jména některého z velmoţů, které je moţné na nich číst. 26 Poněkud kuriózní název duhovky má svůj původ v obvyklém způsobu jejich nálezů. Zemědělci je nacházeli zpravidla během prací na poli, po deštích, kdyţ je voda očistila. Dávali je do souvislosti s duhou. 27 Dějiny peněz na území Československa, s. 13.

20

Statéry a duhovky mají různou ryzost a velikost, odborníci se proto domnívají, ţe jednotlivá oppida razila své vlastní mince a jejich hodnota se poté porovnávala podle velikosti a jakosti k raţbě uţitého kovu. Od počátku našeho letopočtu do čtvrtého století na území českých zemí sídlily germánské kmeny, v Čechách zejména konkrétně kmen Markomanů. Jejich kultura byla na výrazně niţší úrovni neţ předchozí keltská, výrobu mincí tyto kmeny neovládaly. Germáni byli převáţně zemědělci, jejichţ kulturní vývoj ovlivňovali vyspělejší sousedé. Čechy a Morava nebyly Římany soustavně obydleny. Našly se pouze doklady o dočasném pobytu římských vojáků na našem území. S římskými vojáky se na naše území dostávaly i jejich mince. Z obecného kovu byla vyráběna mince nazývaná as, ze zlata potom aureus. Právě tyto mince se mezi germánskými kmeny pobývajícími na našem území vyskytovaly nejčastěji. Římský spisovatel Tacitus uvedl, ţe obliba uţívání peněz mezi Germány závisela na míře jejich kontaktů s římským světem. Kmeny ţijící na hranicích s římskou říší mince uţívaly a vyhledávaly, kmeny ţijící ve vzdálenějších oblastech dávaly přednost směnnému obchodu. O těch Římanům blíţe Tacitus napsal: „Mince uznávají naše staré a dlouho známé, s pilovitým okrajem a s bigou. Také mají větší zájem o stříbro než o zlato – nikoli ze záliby, nýbrž proto, že lidem kupujícím obyčejné a levné věci se lépe počítá se stříbrnými.“ 28 O poměrně značném rozšíření římských mincí mezi Germány svědčí i nálezy v germánských hrobech, kde se našly tyto mince vloţené do úst zemřelým. Zvyk vkládat zemřelým minci do úst byl pravděpodobně odvozen od představy o povinnosti zemřelého zaplatit jakýsi vstupní poplatek při vstupu do podsvětí. Tento zvyk velmi pravděpodobně pochází z antické mytologie, podle které zemřelý zaplatil Charónovi za jeho převoz do podsvětí. V období stěhování národů nebylo osídlení v českých zemích příliš husté. Naše území leţelo tehdy mimo hlavní centra kulturního a hospodářského vývoje. Germánské kmeny ze střední Evropy pomalu ustoupily a na jejich místo postupně přicházeli Slované. Kultura Slovanů byla zpočátku jednoduchá a chudá, teprve po usazení kmenů se rychle rozvíjela. Slované

28 Antika v dokumentech II., s. 569.

21

přicházející na naše území tedy pochopitelně vůbec své vlastní mince nerazili a velmi pravděpodobně ani neznali jejich uţívání. Ţivot příchozích Slovanů se zprvu soustředil v hradištích, proto se toto období nazývá dobou hradištní. Zemědělsky orientovaní Slované byli neustále ohroţováni vpády Avarů, kočovníků turkotatarského původu. Na obranu proti Avarům vytvořily západoslovanské kmeny v první polovině 7. století kmenový svaz známý jako Sámova říše. Ani z období Sámovy říše nejsou známy mince vlastní měny. Sámo jako kupec bezpochyby praxi uţívání peněz znal, ve své říši ji ovšem nezavedl. Na začátku 9. století byly vytvořeny základy silného moravského kníţectví, budoucí Velkomoravské říše. Ve srovnání se Sámovou říší se jednalo o státní útvar daleko většího významu, usilující o navázání mezinárodních vztahů s významnými politickými aktéry tehdejší doby. Je proto překvapující, ţe ani Velká Morava neměla své vlastní mince. Ty, samozřejmě zahraničního původu, se uţívaly pravděpodobně jen mezi kupci, běţní obyvatelé své zboţí směňovali, případně jako platidlo pravděpodobně uţívali plátěné šátečky bez vlastní uţitné hodnoty. 29

3.2. Vznik a rozvoj českého státu Český stát vznikal jako stát feudální. Většina jeho obyvatel pracovala v zemědělství. Obdělávala půdu, která patřila feudálnímu pánovi. Za uţívání půdy odevzdávali zemědělci naturální rentu. Ta, vzhledem k chybějícím komunikacím a malé spolehlivosti dopravních prostředků, byla zuţitkována feudálem přímo na místě. Vzhledem k její povaze ji ostatně ani nebylo moţné dlouhodobě hromadit. Při vnitřním směnném obchodu se zprvu uplatňovala jen primitivní platidla. „Byly to železné sekerovité hřivny a tence síťované šátečky, jejichž existenci dokládá zpráva arabského kupce a diplomata Ibráhíma ibn Jakuba, který okolo roku 965 navštívil Prahu.“ 30

29 SPÁČIL, B., Česká měna : Od dávné minulosti k dnešku, s. 54. 30 Dějiny peněz na území Československa, s. 13.

22

První mince českého státu mohl podle jejich údajných nálezů nechat razit kníţe Václav. Tyto mince však moţná pocházejí z Polska a jsou podstatně mladšího původu, proto tedy teorie o Václavovi coby prvním kníţeti, který nechal razit v domácím prostředí mince, není obecně přijímána. Teprve Václavův nástupce Boleslav I. je prokazatelně panovníkem, za jehoţ vlády se skutečně s určitostí razily první české mince – denáry a jejich poloviny - oboly. Přibliţným datem raţby prvních denárů je období někdy okolo roku 950. Boleslav postupně budoval hradskou organizaci, v níţ nové hrady nahradily stará kmenová hradiště a staly se správními centry oblastí. V té době bylo také české území rozšířeno o Moravu, většinu Slovenska, Slezsko a Krakovsko. Tyto převratné změny se mimo jiné projevily i na podobě tehdejších mincí. Symboly silné panovnické moci zde byly kombinovány se symboly křesťanské víry. Na mincích se uváděla téţ jména českých panovníků, doplněná obvykle latinským titulem dux – kníţe. Kromě toho se na denárech objevují i názvy mincoven, případně osob, které se na jejich výrobě podílely. K úplnému sjednocení českých zemí pod vládou Přemyslovců došlo v roce 995, kdy byl v Libici nad Cidlinou vyvraţděn východočeský rod Slavníkovců. Tento rod také razil podobně jako Přemyslovci své vlastní mince. Pro slavníkovské mince je typické střídání různých motivů. Vyvraţděním rodu Slavníkovců zanikla silná hospodářská konkurence Přemyslovců, a ti se tak stali výhradními vydavateli peněz.

31

Mincovní právo se stalo

právem odvozeným, náleţejícím mezi takzvané regály, jeţ byly propůjčovány panovníkem. To ovšem nevedlo ke zkvalitnění mince, naopak. Na rozhraní 10. a 11. století, s nástupem krize českého státu, se jakost vydávaných denárů sniţovala. K obnově kvality doma raţené mince přispěla aţ mincovní reforma Břetislava I. Ten v polovině 11. století nechal ustanovit nový váhový základ, takzvanou severskou marku o hmotnosti 210 gramů, z níţ se razilo přibliţně 200 denárů. Jeden břetislavský denár měl tedy přibliţně 1 gram, jeho průměr byl asi 16 mm. 32

31 VONDRA, R., Peníze v moderních českých dějinách, s. 20. 32 Dějiny peněz na území Československa, s. 15.

23

Téměř celé 12. století se typicky vyznačovalo svým častým obnovováním mincí. Takzvané obnovování však bylo pouhou záminkou k obohacení panovníka. Ve skutečnosti se jednalo o zhoršování kvality mincí, a to jak v jejich hmotnosti, tak v ryzosti pouţívaného kovu. Panovník stáhnul z oběhu původní kvalitnější mince, nechal je roztavit, do tavby přidal větší mnoţství obecného kovu a z méně kvalitního materiálu nechal razit nové mince. Nejhorší kvalitu měly denáry za vlády Jindřicha I., kdy jejich ryzost poklesla na 0,100 a hmotnost na 0,7 g. Obnovování mince se dělo i vícekrát do roka. Denárové období skončilo na začátku 13. století, kdy Přemysl Otakar I. začal razit jednostranné mince z tenkého plechu, takzvané brakteáty

33

či plecháče. Tyto mince byly co

do průměru větší neţ denáry, hmotnost přibliţně odpovídala kvalitním denárům. Brakteáty se nechaly inspirovat zahraničním vzorem, nejednalo se tedy o originální českou inovaci výroby mincí. Svůj vzor nalezly v minci raţené v sousedním Sasku. Později, ve druhé polovině 13. století, byly dány do běhu ještě takzvané střední a malé brakteáty, čímţ byly poloţeny základy celé měnové soustavy. To umoţnilo, aby se ve 13. století uskutečnil v Čechách přechod k peněţní rentě. Zvýšené mnoţství peněz v oběhu postupně vytlačovalo směnný obchod. Mincovní právo bylo králem v období vrcholného středověku propůjčováno bohatým feudálům, později i významným měšťanům. Kvalita brakteátů se i z tohoto důvodu proměňovala. Posilující ekonomika českého státu přitom vyţadovala pevnou měnu. Bylo zřejmé, ţe raţba brakteátů bude brzy nahrazena jinou měnou. Novou měnou českého království se staly pověstné praţské groše. Jejich raţba byla zahájena okolo roku 1300 Václavem II. Při posilování královské moci se Václav II. opíral hlavně o města a církev. Podařilo se mu vytvořit centralizovanou monarchii. Sňatkovou politikou získal polskou korunu a svůj zájem zaměřil i na království uherské. Uskutečnění jeho záměrů měly usnadnit právě praţské groše. Ty se staly po následující dvě staletí nejrozšířenější měnou ve střední Evropě. 34

33 Z latinského bractea – tenký plech. 34 VONDRA, R., Peníze v moderních českých dějinách, s. 21.

24

Obr. č. 4 – Praţský groš za Václava II.

Praţský groš nebyl raţen v Praze, ale v mincovně v Kutné Hoře. Doly na stříbro v okolí města umoţňovaly vydávat velké mnoţství tohoto platidla. Hmotnost groše se pohybovala okolo 4 gramů, ryzost 0,930. „Ústředním motivem lícní strany nových mincí krále Václava II. se stal obraz české královské koruny, chráněné dvěma soustřednými mezikružími s plnými latinskými opisy, bez textových zkratek. Do vnitřního mezikruží bylo umístěno jméno panovníka „WENCEZLAVS SECVNDVS“ (Václav Druhý), do vnějšího jeho titul „DEI GRATIA REX BOEMIE“ (z boží milosti král český). Plochu rubové strany zaplnil volně bez štítu umístěný znak Království českého, dvouocasý korunovaný lev ve skoku. Zemský znak doplňoval latinský opis s plným názvem mince, jehož vysvětlení dodnes zůstává předmětem odborné diskuse.“ 35 Původní kvalitu praţských grošů se nedařilo udrţet po celou dobu, kdy byly groše raţeny. Jejich kvalita poklesla uţ za Lucemburků. Spolu s poklesem kvality grošů klesala i kvalita menších mincí denní potřeby. Za vlády Jana Lucemburského byla v českých zemích zavedena raţba zlatých mincí. Ty byly podle svého italského vzoru nazvány florény, brzy se však pro ně vţilo označení dukáty. V raţbě zlatých mincí pokračoval i Karel IV. Václav IV. nechal razit zlaté mince jen v prvních letech své vlády.

36

To je moţné povaţovat za jeden z důkazů narůstající míry

nejistoty a nespokojenosti ve společnosti. Přechodem na peněţní rentu vzrostla jiţ tak vysoká všeobecná nespokojenost se stavem společnosti na neúnosnou míru. U naturální renty neusiloval feudál příliš o její zvýšení, protoţe naturálie nebylo moţno ve větší míře a na delší čas hromadit. Peníze však hromadit lze, a proto rostl i počet a míra různých poddanských dávek.

35 VOREL, P., Od pražského groše ke koruně české : průvodce dějinami peněz v českých zemích, s. 35. 36 VONDRA, R., Peníze v moderních českých dějinách, s. 21.

25

Krize společnosti se projevila nárůstem sympatií k husitskému hnutí. Husitské války byly z hospodářského hlediska pro české země nepříznivým obdobím. Kutnohorskou mincovnu získali sice husité, jejich představy o budoucím ekonomickém ţivotě společnosti byly však natolik neuspořádané, ţe neumoţňovaly racionálně vedenou politiku. Na jedné straně zde byla chudina, soustředěná především v Táboře, přesvědčená o blíţícím se příchodu Boţího království na zemi. Majetek měl být podle ní společný, peníze se tedy měly stát zbytečnými. Jiné představy měli umírněnější měšťané a husitská šlechta, která tyto radikální poţadavky s tábority nesdílela, na druhou stranu ovšem nedokázala zajistit raţbu kvalitní mince. Výsledkem bylo vydávání nejrůznějších drobných mincí podřadné kvality a takzvané kontramarky. Kontramarky byly zvláštní značky, obvykle stylizované městské znaky, kterými města označovala původní kvalitní praţské groše. „Dnes známe asi 235 různých kontramarek, které připisujeme většinou jihoněmeckým městům. Z našich měst kontramarkovala groše Jihlava a pravděpodobně i Brno.“ 37 Nový český král Jiří z Poděbrad, příslušník vyšší kališnické šlechty, zvolený v roce 1458, se mimo jiné pokoušel z titulu své funkce o obnovení hospodářství a obchodních kontaktů s cizími zeměmi. Situace v zemi ovšem nebyla snadná. Teprve jedenáct let po své volbě mohl Jiří vydat nový mincovní řád, na jehoţ základě byla obnovena raţba opět kvalitních praţských grošů. „Pražské groše Jiřího z Poděbrad jsou krásné mince. Svým ztvárněním plně respektují starší vzory; pouze jméno panovníka je jiné: „GEORGIVS PRIMVS“. Ve srovnání s grošovými ražbami Václava IV. … jsou Jiříkovy groše mnohem lépe technologicky provedeny.“ 38 Vládu Jagellonců, zvláště potom Ludvíka Jagellonského, charakterizuje prudký hospodářský rozvoj českých zemí. Skutečnou moc v zemi měli představitelé vyšší šlechty, kteří dosavadní praxi získávání majetku válečnými aktivitami zaměnili za hospodářský rozvoj svých rozsáhlých panství. Chovali ovce, zakládali rybníky a pivovary. To vyţadovalo značné investice. Za vlády Jagellonců proto byla otevřena nová mincovna v Jáchymově a obnovena raţba českého dukátu. Zájem i o drobné mince byl tak veliký, ţe se je vyplatilo padělat. Právě v této době existovaly četné padělatelské dílny, z nichţ snad nejznámější se nacházela v Koněpruských jeskyních.

37 Dějiny peněz na území Československa, s. 20. 38 VOREL, P., Od pražského groše ke koruně české : průvodce dějinami peněz v českých zemích, s. 84.

26

Obnovená raţba českého dukátu byla z ekonomického hlediska sice vítaným počinem, nicméně šlo o aktivitu limitovanou nedostatkem drahého kovu. Nová naleziště stříbra byla naopak objevena v Krušných horách, na území náleţejícím rodu Šliků. Šlikové získali v roce 1520 sněmovní souhlas k raţbě nové měny, jáchymovského tolaru. „Jáchymovský tolar se prosadil i mimo hranice českého království prostřednictvím lipského obchodního centra především proto, že v počátcích ražby převzal jakost a váhu saského zlatníkového groše (váha: 29, 23 g; jakost: 0,931), který v nejdůležitější vývojové fázi v dvacátých letech 16. století velmi výrazně předčil množstvím vyrobených mincí. Celkově lze odhadnout výrobu mincí v letech 1519/20 až 1528 – kdy jáchymovská mincovna patřila Šlikům – zhruba na 3250000 tolarů.“ 39

Obr. č. 5 – Jáchymovský tolar z r. 1525

Tolar se stal základem peněţní soustavy na několik dalších staletí. O jeho mezinárodním významu svědčí i skutečnost, ţe od jeho názvu je odvozeno i označení jedné z nejdůleţitějších současných světových měn – amerického dolaru.

3.3. České země v habsburské monarchii V roce 1526 byl zvolen českým králem rakouský arcikníţe Ferdinand I. Habsburský. Habsburkové však od počátku své vlády v českých zemích usilovali o vytvoření silné centrální vlády a zvýšení moci panovníka na úkor šlechty a stavů. Dokladem toho je i zájem, který

Ferdinand projevil o jáchymovskou mincovnu. „Nový český král Ferdinand I.

Habsburský si byl velmi dobře vědom významu jáchymovských dolů a mincovny pro státní pokladnu a během několika měsíců prosadil zásadní změnu. Český zemský sněm v roce 1528 rozhodl, že výroba mincí v Jáchymově ve šlikovské režii je ke škodě právům „koruny české“ a sněmovní rozhodnutí z roku 1520 zrušil. […] Jáchymovská mincovna byla v roce 1528 převedena pod přímou panovnickou správu a již následujícího roku (1529) odtud začaly 39 Dějiny peněz na území Československa, s. 22 - 23.

27

vycházet tolary v nové podobě, s obrazem českého krále a zemským znakem českouherským.“40 Po upevnění moci Habsburků poráţkou stavovského povstání byl zcela zreformován dosavadní peněţní systém, ovšem nikoli zcela bez problémů. Základem nového peněţního systému se staly osvědčené tolary. Ferdinand II. pronajal mincovní regál de Wittskému konsorciu podnikatelů z řad šlechty, kteří toho ale vyuţili k osobnímu obohacení. Razili takzvanou dlouhou minci s minimálním obsahem stříbra. Ferdinand byl následně nucen řešit situaci vyhlášením státního bankrotu, takzvanou kaladou. Hodnota dlouhé mince byla sníţena o 87 aţ 92 %.

41

Tato peněţní krize ovšem nebyla během 17. století jedinou. Druhou

polovinu tohoto století charakterizuje inflace, nedostačující krytí státních schodků a hledání nových peněţních zdrojů. Mezi běţnými a takzvaně hrubými mincemi existovaly různé přepočty, které se podle aktuálního vývoje často měnily. Reformy provedené během vlády Marie Terezie se týkaly i oblasti peněţnictví. Zde tato panovnice plánovala zavést takzvanou konvenční měnu, tedy měnu, kterou by bylo moţné platit ve všech částech habsburské monarchie bez rozdílu. Marie Terezie se snaţila o prosazení konvenční měny i v jiných německých státech, úspěšná byla však pouze v případě sousedního Bavorska. Konvenční měna znamenala opuštění dosavadních zaţitých zvyklostí. Tolar v nových podmínkách ztratil své výsadní postavení, novou základní mincovní jednotkou se stal zlatý. Přepočty mezi jednotlivými mincemi byly pevně ustanoveny, jiţ se neměnily. Tolar tak měl například hodnotu dvou zlatých a 120 krejcarů.

42

Dekretem bylo navíc zavedeno uţívání

papírových peněz, bankocedulí, s nimiţ obyvatelé monarchie učinili neblahou zkušenost během státního bankrotu v roce 1811. Stabilizace poměrů ve finančním sektoru přišla aţ v roce 1816, kdy vznikla Privilegovaná rakouská národní banka. Banka vydávala papírové bankovky i mince. Rakouská měna byla po celá dvacátá a třicátá léta stabilní, bez výraznější inflace. Problémy přišly aţ v souvislosti s revolučním rokem 1848. „V roce 1848 vypukly revoluční nepokoje na území celé monarchie a 40 VOREL, P., Od českého tolaru ke světovému dolaru : zrození tolaru a jeho cesta v evropském a světovém peněžním oběhu 16. -20. století, s. 67. 41 Dějiny peněz na území Československa, s. 27. 42 VONDRA, R., Peníze v moderních českých dějinách, s. 25.

28

obyvatelstvo se obávalo měnového úpadku jako v roce 1811. Lidé měnili bankovky za stříbrné mince, které pak byly tezaurovány – nebyly již vraceny do oběhu a lidé je ukládali doma. Vzhledem k nedostatku mincí byly narychlo vydány bankovky 1 a 2 zlaté. Ani to nestačilo a banka povolila jejich půlení a čtvrcení.“ 43 Od roku 1857 byl poprvé v rámci habsburské monarchie zaveden desetinný systém. Jeden zlatý se v něm dělil na 100 krejcarů. Tato nová, takzvaná rakouská měna, spojovala jiţ skutečně všechny země habsburské monarchie, čímţ bylo po téměř století dosaţeno plánů Marie Terezie. Jeden rakouský zlatý měl hmotnost 12,345 gramu a ryzost 0,900.

44

Navzdory

svému názvu však nebyl raţen ze zlata, ale ze stříbra. Šlo tak o takzvaný stříbrný standard. Kromě zlatého byly raţeny také dvouzlatníky, čtvrtzlatníky, dvacetikrejcary, desetikrejcary, pětikrejcary, čtyřkrejcary, krejcary a půlkrejcary. Mince doplňovaly bankovky vydávané v různých hodnotách. Poslední zásadní změnou provedenou v rámci habsburské monarchie se stalo zavedení korunové měny v roce 1892, která, oproti předchozí měně, byla zaloţená na zlatém standardu. Novou měnovou jednotkou se tak stala koruna, která se dělila na 100 haléřů. Běţně se pouţívaly mince raţené ze stříbra, z niklu a bronzu. Kromě nich byly v oběhu také bankovky, ty však byly vydávány aţ od roku 1900. Existovaly také zlaté mince korunové měny, ty však byly jen obchodními platidly. 45

Obr. č. 6 – Rakousko-Uherská koruna z r. 1900

Zavedení korunové měny se nesetkalo s přílišným pochopením ze strany obyvatelstva. Zvyk přepočítávat ceny na zlaté a krejcary přetrvával ještě dlouho po roce 1900, kdy skončilo přechodné období. Rakouská a korunová měna se vyměňovala v poměru 1 : 2. Z výměny

43 KRIST, M., Historie papírových peněz v Čechách, s. 6. 44 VONDRA, R., Peníze v moderních českých dějinách, s. 39. 45 SPÁČIL, B., Česká měna : Od dávné minulosti k dnešku, s. 97.

29

bankovky v hodnotě 5 zlatých za 10 korun se vyvinul výraz "pětka" pro desetikorunu, který se udrţel aţ dodnes. Korunová měna byla měnou stabilní, nicméně ani ona nedokázala překonat obtíţe plynoucí z válečného nedostatku. V roce 1916 začaly být zlaté a stříbrné mince nahrazovány papírovými korunami a dvoukorunami. Nedostatek běţných kovů se projevil později, takţe z oběhu začaly být stahovány i mince z niklu a bronzu. Nahradily je mince ţelezné. Zjevným dokladem rostoucí inflace se stalo vydání bankovek v hodnotě 200 korun v samotném závěru války. 46

3.4. Období první republiky Počátek existence samostatného československého státu byl nejen z pohledu peněţnictví mimořádně sloţitým obdobím. V podstatě není moţno hovořit o uţívání jednotné měny. Mezi obyvatelstvem kromě rakouské korunové měny kolovala nejrůznější nouzová platidla vydávaná úřady i ţivnostníky. Vojáci vracející se ze zahraničí přiváţeli měny cizích států. Byly zde v oběhu i nouzové poukázky vydávané především v pohraničních oblastech s převáţně německy hovořícím obyvatelstvem, které se s existencí nového československého státu nehodlalo smířit. V oběhu byly také táborové poukázky ze zajateckých táborů. Situace byla vskutku chaotická. Oficiálně zůstávala v Československu v platnosti stará rakousko-uherská korunová měna. Bylo však zřejmé, ţe z ekonomických i politických důvodů je třeba co nejdříve dosáhnout měnové samostatnosti. Ekonomiku nového státu nebylo moţné budovat na pevných měnových základech, jestliţe stejná měna jako v Československé republice obíhala i v ostatních nástupnických státech rakousko-uherské monarchie. „Hrozilo tak pronikání inflačních bankovek z okolních zemí do našeho hospodářsky vyspělejšího státu, a proto byla nutná měnová odluka. Ministr financí Rašín tedy rozhodl, že budou okolkovány rakouské bankovky, a tím se z nich stanou první československé peníze. 26. února 1919 byly zcela uzavřeny hranice a provedeny přípravy na kolkování bankovek, sepsání válečných půjček a

46 KRIST, M., Historie papírových peněz v Čechách, s. 11.

30

dalších opatření. Akce proběhla počátkem března 1919 a brzy se objevilo množství falešných kolků, přicházejících především z Maďarska.“ 47 Kolkování bankovek bylo doprovázeno nepopulárním opatřením v podobě nucené státní půjčky. Z bankovek odevzdaných k okolkování se jejich majitelům vracela pouze jejich jedna polovina, druhá byla vázána nuceným vkladem, s nímţ nemohl majitel volně disponovat. Také kolky, vţdy v hodnotě jedné setiny nominální hodnoty bankovky, musel uhradit sám vkladatel. Ministru financí Aloisi Rašínovi se tak podařilo sníţit hodnotu uţívaného oběţiva o více neţ polovinu. Skutečně o více neţ polovinu, protoţe k vázaným vkladům je nutno ještě připočíst bankovky niţších hodnot, papírovou korunu a dvoukorunu, a pětadvacetikorunovou bankovku vydanou v závěru války, které se nekolkovaly a propadly bez náhrady. 48 Kroky přijaté ministrem Rašínem je moţné hodnotit z různého úhlu pohledu. Rašínovým ideálem byla silná měna, postavená na zlatém standardu. Jestliţe se něčeho obával, potom to byla inflace. Jeho představy o fungování národního hospodářství přitom nebyly nijak ucelené, Rašín měl tendenci vnímat stát jako jednu velkou domácnost, která se jednoduše musí za kaţdou cenu vyhnout zadluţení. Ve spořivosti spatřoval cestu k hospodářskému rozvoji. Ostatně byl vzděláním v první řadě právník, coţ ovšem byla tehdy většina ekonomů, protoţe národohospodářství

se

vyučovalo

na

právnických

fakultách,

vysoké

školy

čistě

s ekonomickým zaměřením tehdy ještě neexistovaly. Rašín tak byl zajisté schopný organizátor kolkovací akce, jeho snaha o posílení kurzu československé koruny stabilizační a posléze deflační politikou však byla kontraproduktivní. Deflace brzdila československé exportní moţnosti a sniţovala domácí poptávku. Důsledkem toho byla vysoká míra nezaměstnanosti z počátku dvacátých let, nárůst sociálního neklidu a první deziluze především mezi státními zaměstnanci, kteří při porovnání své ţivotní úrovně za Rakouska-Uherska a v novém československém státu museli nutně konstatovat její zhoršení.

47 KRIST, M., Historie papírových peněz v Čechách, s. 12. 48 VONDRA, R., Peníze v moderních českých dějinách, s. 56. Podle jiných materiálů, viz např. Dějiny peněz na území Československa, s. 33., však zůstaly papírové koruny a dvoukoruny v platnosti bez okolkování, stejně jako dosud uţívaná rakousko-uherská kovová platidla.

31

Reakce střadatelů na Rašínova opatření tedy nebyla pochopitelně nijak radostná, na druhou stranu byl však jejich odpor k přijatým opatřením eliminován čerstvou euforií z právě nabyté samostatnosti. Přijatá opatření byla vnímána jako nutná daň za budoucí ekonomickou prosperitu. Pokud mělo být zachováno původní nacionalistické nadšení značné části veřejnosti, bylo třeba dát existenci nového československého státu najevo i novým oběţivem, a to v co nejkratší časové lhůtě. Toto bylo vnímáno nejen jako čistě praktický, ale i politickoideologický úkol. Jednou z prvních otázek otevřených k diskusi byl název nové měny. Vyskytly se tři okruhy návrhů. Podle první skupiny návrhů měl být s Rakousko-Uherskem spojený název koruna opuštěn ve prospěch národně znějících názvů, jako byl třeba lev či sokol. Druhá skupina se přikláněla k myšlence jednoduchého okopírování názvu měny některé z dohodových mocností. Zde se, vzhledem k celkově silné orientaci na Francii, zvláště uvaţovalo o názvu frank. Třetí skupina navrhovala navrátit se k některému z historických názvů mincí, které se razily na českém území, například ke groši či tolaru.

49

Nakonec bylo ale rozhodnuto

o zachování původního názvu koruna. Toto rozhodnutí československých státních orgánů je o to paradoxnější, ţe název poslední z rakousko-uherských měn si nezachoval ţádný z nástupnických států, který by měl k jeho uţívání přeci jen blíţe, jako například Maďarsko nebo Rakousko.

Obr. č. 7 – Prvorepubliková pětikoruna z r. 1925

Návrh grafické podoby nových platidel se stal předmětem soutěţe výtvarníků. Návrhy představovaly průřez tvorbou různých umělců. Nakonec byl na základě předloţených návrhů realizací nové podoby československé měny pověřen převáţně Alfons Mucha, který, věrný dosavadnímu směřování své tvorby, ji pojal v duchu secese. Z uměleckého hlediska se tedy jednalo o návrhy poplatné směru, který jiţ byl za svým zenitem, na druhou stranu jsou však

49 VOREL, P., Od pražského groše ke koruně české : průvodce dějinami peněz v českých zemích, s. 407.

32

Muchovy návrhy povaţovány za jedny z nejoriginálnějších v celých dějinách československé a české grafické tvorby. Nová platidla podle zákona č. 187/1919 Sb. vydával prostřednictvím Bankovního ústavu ministerstva financí přímo stát. Jednalo se tedy o státovky, nikoli bankovky. Státovky, celkem se jednalo o čtrnáct různých nominálů, byly dávány do oběhu od poloviny roku 1919 aţ do roku 1926. 50 Zásadní slabinou prvních nových státovek byla nízká úroveň jejich ochrany. Pouze státovky tištěné v USA splňovaly dobová kritéria. Z tohoto důvodu se brzy objevovaly časté padělky prvních státovek. Lépe chráněné byly aţ státovky druhé emise z let 1920 - 1923, při jejichţ výrobě jiţ bylo moţné vyuţít lepší technické vybavení tiskáren a zkušeností tiskařů, kteří stroje obsluhovali. Centrální banka nového státu byla zaloţena pod názvem Národní banka československá aţ v roce 1926. „Národní bance československé bylo uděleno výhradní právo vydávat bankovky a nezúročitelné poukázky na sebe samu. Stát se zřekl práva vydávat státovky, popřípadě zvyšovat obnos dříve vydaných státovek, zjištěný ke dni zahájení provozu banky. Toto ustanovení se však netýkalo mincí. Ty razil stát i nadále v množství, které považoval za potřebné.“ 51 Bankovky pocházející z produkce Národní banky československé jiţ vytvářelo více umělců. Z uměleckého hlediska jsou zvláště ceněné ty, které navrhnul Max Švabinský. Jeho stokoruna z roku 1931 je povaţována za nejkrásnější papírové platidlo meziválečné doby. 52 Mince byly v období první republiky raţeny v kremnické mincovně na Slovensku. Jak jsem jiţ uváděl, raţba mincí byla prováděna podle potřeby státu. K raţbě mincí niţších hodnot se uţívaly běţné kovy, jako zinek, měď a nikl, desetikoruny, dvacetikoruny a jubilejní mince byly raţeny ze slitiny tvořené ze 70 % stříbrem a 30 % mědí.

53

Výjimečně byly raţeny

i zlaté dukáty, například při příleţitosti svatováclavského milénia nebo výročí vzniku

50 51 52 53

Dějiny peněz na území Československa, s. 33. SPÁČIL, B., Česká měna : Od dávné minulosti k dnešku, s. 107. VOREL, P., Od pražského groše ke koruně české : průvodce dějinami peněz v českých zemích, s. 410. SPÁČIL, B., Česká měna : Od dávné minulosti k dnešku, s. 109.

33

republiky. Dukáty neměly svou stanovenou hodnotu, neuţívalo se jich v běţném platebním styku. Plná směnitelnost československé měny za zlato v období první republiky zavedena nebyla, i kdyţ moţnost jejího zavedení nařízením vlády zákonná úprava připouštěla. Hodnota československé koruny byla v roce 1929 stanovena jako ekvivalent hodnoty 0,04458 g ryzího zlata. Směnitelnost za zlato tak existovala pouze jako součást programu posílení národního hospodářství, jehoţ praktické realizaci však zabránily dopady světové hospodářské krize na československou ekonomiku. Do značných problémů se zvláště dostala exportní odvětví československého průmyslu. Z tohoto důvodu bylo teoretické zlaté krytí koruny během třicátých let opakovaně sniţováno. Volná směnitelnost koruny za jiné měny však zůstávala zachována. Krátké období druhé republiky, od 1. října 1938 do 14. března 1939, se na vývoji platidel prakticky nijak neprojevilo, v platnosti nadále zůstávalo prvorepublikové oběţivo. Jistý ideový posun je ovšem moţné vypozorovat u návrhů emise nových papírových korun a pětikorun. Nejistota ohledně budoucího politického vývoje se odráţí v uţitých motivech – idealizovaných ţenských tváří a portrétu Josefa Jungmanna.

54

Takto navrţená platidla se

dostala do oběhu na krátký čas aţ v období protektorátu.

3.5. Protektorát Čechy a Morava Existence takzvané druhé republiky neměla dlouhého trvání. Po vynuceném souhlasu prezidenta Háchy začala 15. března 1939 obsazovat německá armáda území Čech a Moravy, okleštěné jiţ v roce 1938 o pohraniční oblasti. Bezprostředně po vojenském obsazení vznikl na základě Hitlerova výnosu Protektorát Čechy a Morava v čele s říšským protektorem. Vznik protektorátu byl z ekonomického hlediska pro Německo nesmírně výnosný. Nacisté tak bez boje získali veškerý průmyslový potenciál a kvalifikovanou pracovní sílu českých zemí. Obojí potřebovali k dalšímu vedení války, a podle toho vypadala i jejich představa o hospodářských vztazích protektorátu k říši.

54 VOREL, P., Od pražského groše ke koruně české : průvodce dějinami peněz v českých zemích, s. 419.

34

Zákonným platidlem v protektorátu se stala říšská marka, zároveň ale byla zachována platnost dřívějších korun, ovšem s novým označením českomoravská koruna. Kurz mezi markou a českomoravskou korunou byl ustanoven v poměru 1 : 10, za jednu říšskou marku tedy bylo moţné získat deset protektorátních korun. Tento poměr by stanoven tak, aby vyhovoval německé straně, reálný poměr odpovídající ekonomickým výsledkům byl 6 – 7 korun za říšskou marku. 55 Národní banka československá byla nahrazena Národní bankou pro Čechy a Moravu. Její role ovšem byla jen symbolická. Nucený kurz českomoravské koruny k říšské marce nemohla svou aktivitou změnit, stejně jako nemohla intervenovat ve věci převádění říšských marek protektorátními peněţními ústavy říšské bance bez náhrady. Takto vzniklé pohledávky nebyly nikdy uhrazeny. Od roku 1940 se postupně stahovala předválečná platidla a nahrazovala je nová oběţiva s německo-českým textem. Z uměleckého hlediska jsou ceněny zvláště vyšší nominály, tištěné hlubotiskem.

56

Při jejich návrzích byly vyuţity náměty z děl předních umělců. Protektorátní

platidla niţších nominálů jsou jiţ méně vydařená. Vzhledem ke skutečnosti, ţe výrobu mincí v období první republiky zajišťovala mincovna v Kremnici, se protektorátní vláda musela s poţadavkem na raţbu mincí obrátit na soukromé subjekty. Produkce protektorátních mincí se nakonec ujala firma Vichr a spol. V Lysé nad Labem tak bylo v roce 1940 započato s výrobou drobného oběţiva,

57

samozřejmě poté, co

byly jejich grafické návrhy shledány okupační mocí jako ideově nezávadné. Z tohoto důvodu musel být například odstraněn motiv ţeny sklízející obilí z prvorepublikové koruny, protoţe její zdviţená ruka by mohla vyjadřovat projev vzdoru. Lipové ratolesti byly jiţ shledány jako ideově vyhovující. Materiál uţitý k raţbě protektorátních mincí byl značně nekvalitní, lidé proto brzy tezaurovali prvorepublikové mince vyšších nominálů s obsahem stříbra. Převaţujícím materiálem protektorátních mincí byl zinek, který v oběhu rychle černal. Symbolicky tak předznamenával rychlý konec státního útvaru, který ho vydával.

55 SPÁČIL, B., Česká měna : Od dávné minulosti k dnešku, s. 114. 56 Dějiny peněz na území Československa, s. 34. 57 VONDRA, R., Peníze v moderních českých dějinách, s. 67.

35

3.6. Vývoj do měnové reformy roku 1953 Závěr druhé světové války provázel chaos podobný situaci bezprostředně po první světové válce. Kromě německých marek a protektorátních korun, uţívaných na území kontrolovaném německou armádou, se zaváděly současně na území osvobozeném Rudou armádou takzvané vojenské poukázky, tištěné v Moskvě.

58

Platnost říšských marek byla sice ukončena ihned

po úplném osvobození československého území v květnu 1945, zároveň však byla naopak obnovena platnost předválečných mincí, bankovek a státovek, ovšem pouze některých. Na Slovensku ještě navíc zůstala v platnosti měna samostatného slovenského státu. Na československém území se také vyskytovaly poukázky vydávané západními spojenci a různé cizí měny sousedních států, které zde se uţívaly z důvodu záboru území po podpisu mnichovské dohody. Zmatek ukončila aţ měnová reforma provedená v závěru roku 1945, provedená na základě Benešova dekretu č. 91 Sb. Během ní se dostaly do oběhu státovky připravené československou exilovou vládou v Londýně. Postupně k nim přibývaly i státovky a bankovky tištěné jiţ v Praze. Nová československá koruna se měnila za platné předválečné, protektorátní a slovenské koruny v poměru 1 : 1 do částky 500 korun na osobu, ostatní peníze byly uloţeny na vázaných účtech, jimiţ nebylo moţné disponovat. Vydávání bankovek bylo moţné díky obnově Národní banky československé. Státovky byly po obnově národní banky prohlášeny za bankovky. Měnovou reformou provedenou v roce 1945 bylo z oběhu staţeno inflační oběţivo válečné doby. Mnoţství dosavadního oběţiva přitom naprosto neodpovídalo dosahovaným ekonomickým výsledkům. Prakticky tak šlo o státní bankrot, nikoli o měnovou reformu. Nejlépe to dokazuje srovnání nominální hodnoty oběţiva - zatímco na podzim roku 1938 obíhala platidla v hodnotě přibliţně 14 000 000 000 Kč, k 30. dubnu 1945 to bylo 95 944 000 000 protektorátních korun, k nimţ je třeba navíc připočítat 12 077 000 000 korun slovenských. Nárůst inflačního oběţiva se neprojevil jen v nárůstu hotovosti, ale i v nárůstu úloţek na vkladních kníţkách. Úspory rostly zejména v důsledku toho, ţe na trhu chybělo zboţí, za které by lidé své prostředky utratily. Peníze a úspory dosahovaly v roce 1945 téměř 240 000 000 000 korun, které ale neměli skoro ţádnou hodnotu 59 58 KRIST, M., Historie papírových peněz v Čechách, s. 14. 59 SPÁČIL, B., Česká měna : Od dávné minulosti k dnešku, s. 115.

36

Poválečné Československo nebylo sice obnoveno v prvorepublikových hranicích, ztráta území na východě se ale kremnické mincovny netýkala. Praxe provizorní raţby mincí soukromou firmou, známá z protektorátu, byla opuštěna ve prospěch podniku s mnohasetletou tradicí, a to přesto, ţe zařízení kremnické mincovny bylo ustupující německou armádou zničeno. Poválečné mince je moţné označit za kopie prvorepublikových návrhů, především návrhů z dílny Španielovy. Nově byla zavedena dvoukoruna s idealizovaným motivem Jánošíka a od roku 1950 téţ nový materiál k raţbě mincí – hliník. Zajímavostí je, ţe se někdy jako tohoto materiálu uţívalo duralu, tedy hliníku upraveného pro potřeby leteckého průmyslu. Ten byl získáván z vraků vojenských letadel z druhé světové války. 60 Kromě mincí určených k běţnému platebnímu styku byly raţeny také stříbrné pamětní mince, a to ve vysokých nákladech. Obsah stříbra ve slitině určené k raţbě však oproti prvorepublikovým stříbrným mincím poklesl, a to na 50 %. Poválečné Československo se plně přihlásilo k myšlence mírové spolupráce, čemuţ odpovídalo i jeho zapojení do právě vzniklého Mezinárodního měnového fondu a Mezinárodní banky pro obnovu a rozvoj. Kurz nové československé koruny byl stanoven vůči americkému dolaru v poměru 50 korun za jeden dolar. 61 Události z února 1948 se bezprostředně v peněţní oblasti neprojevily. V oběhu nadále zůstávala stejná platidla, postupně se měnila pouze ta, která byla z pohledu komunistické vlády ideologicky námětově nevyhovující. Tento osud postihl například padesátikoruny s vyobrazením M. R. Štefánika, které byly nahrazovány platidlem ve stejné nominální hodnotě s vyobrazením havíře. 62 I po únoru 1948 pokračovala praxe vydávání pamětních stříbrných mincí ve velkých, jednomilionových nákladech. Tematicky mezi ně pronikly mince připomínající ještě ţijící vedoucí komunistické představitele, J. V. Stalina a Klementa Gottwalda. Není ovšem moţné povaţovat všechny tehdejší raţby pamětních stříbrných mincí za ideologicky podbarvené, připomínáno bylo třeba i výročí vzniku Karlovy univerzity, jihlavská hornická práva, nebo výročí vzniku Československa.

60 VOREL, P., Od pražského groše ke koruně české : průvodce dějinami peněz v českých zemích, s. 446. 61 VONDRA, R., Peníze v moderních českých dějinách, s. 73. 62 VOREL, P., Od pražského groše ke koruně české : průvodce dějinami peněz v českých zemích, s. 438.

37

V roce 1950 byla zaloţena Státní banka československá, která nahradila dosavadní Národní banku československou. Státní banka československá byla záhy po svém vzniku postavena před problém související se zkušenostmi domácího obyvatelstva a jeho reakcí na aktuální ekonomický vývoj. Ač se měnovou reformou z roku 1945 podařilo stáhnout z oběhu inflační peníze válečné doby, přídělový systém zůstával zachován, reţimu se nedařilo zajistit dostatek spotřebního zboţí. Panovaly obavy z nové měnové reformy. Dosavadní zkušenosti byly takové, ţe papírová platidla ztratila svoji hodnotu okamţitě, drobnější mince však zůstávaly po delší čas nadále v oběhu. „Kdekdo se domníval, že hrnec plný dvoukorun je bezpečnějším uložením majetku než dvě pětistovky v peněžence. Tezaurace drobných mincí dosáhla takových rozměrů, že započala příprava tisku jednokorunové státovky.“

63

Doma schované zásoby drobných však

nakonec neměly vůbec ţádný význam, měnová reforma, provedená v roce 1953 navzdory ujišťování o pevnosti československé měny, proběhla na principu odlišném od předchozích. Měnová reforma z 30. května 1953 proběhla na základě zákona č. 41 Sb. o peněţní reformě. Oficiální odůvodnění tohoto kroku se objevilo hned v prvním paragrafu tohoto zákona: „Další rozvoj národního hospodářství staví náš stát před úkol provést peněžní reformu vydáním nových peněz a stažením starých, s cílem zvýšení kupní síly československé koruny a upevnění jejího kursu.“ 64 Staré koruny v částce 300 Kč byly vyměněny za nové v poměru 5 : 1, částky nad 300 Kč potom v poměru 50 : 1. Asi desetina oběţiva byla vyměněna v poměru 5 : 1, 90 % v poměru 50 : 1. 65 Vázané vklady z roku 1945 byly zrušeny bez náhrady, stejně jako státní dluhopisy. Měnová reforma umoţnila zrušení lístkového systému. Ceny potravin vyjadřovaly přibliţný průměr mezi dosavadními nízkými cenami v přídělovém systému a vyššími cenami volného prodeje, kde byly ceny podstatně vyšší. Ceny ostatního zboţí byly přepočítány v přibliţném poměru 5 : 1.

63 VOREL, P., Od pražského groše ke koruně české : průvodce dějinami peněz v českých zemích, s. 445. 64 Zákon ze dne 30. května 1953 č. 41 Sb., o peněžní reformě, s. 149. 65 VOREL, P., Od pražského groše ke koruně české : průvodce dějinami peněz v českých zemích, s. 451.

38

U platidel vydávaných během měnové reformy byl uplatněn sovětský vzor, v Sovětském svazu byla tato platidla také v nejvyšším stupni utajení vyrobena. Hodnoty korun 1, 3, 5 a 10 byly státovky, hodnoty 25, 50 a 100 byly bankovky. Veškeré dosavadní papírové i kovové peníze přestaly 4. června 1953 platit. Hodnota československé koruny byla stanovena jako ekvivalent 0,123426 g ryzího zlata,

66

větší význam v praxi však měla vazba kurzu československé koruny na sovětský rubl, kde byl přepočet stanoven v poměru 1,80 koruny za jeden rubl. Na tomto podkladu určovala Státní banka československá poměr československé koruny k cizím měnám.67

3.7. Etapa do rozpadu československé federace Graficky ucelená podoba platidel od sovětských umělců byla uţ ve druhé polovině padesátých let postupně nahrazována platidly vytvořenými podle návrhů československých autorů. Tematicky se jednalo o prakticky tytéţ motivy ze světa dělníků, zemědělců a továren, i zde se ale objevilo tradičnější zobrazení panoramatu Hradčan, a to na rubové straně bankovky tehdy nejvyšší nominální hodnoty, stokoruny. Později, během sedmdesátých let, přibyla i z uměleckého hlediska moderněji pojatá platidla v hodnotě 20 a 500 korun.

Obr. č. 8 – Stokoruna z r. 1961

Změna státního znaku a názvu státního útvaru se projevila nejednotně. Z heraldického pohledu naprosto nesmyslné vyobrazení lva s pěticípou hvězdou namísto koruny a novým znakem Slovenska na hrudi v husitské pavéze se objevilo jen na některých papírových 66 Dějiny peněz na území Československa, s. 35. 67 Zákon ze dne 30. května 1953 č. 41 Sb., o peněžní reformě, s. 149.

39

platidlech, avšak postupně na rubových stranách všech mincí. Ty byly vydávány v této podobě od roku 1961.

68

Během sedmdesátých let byly mince haléřových hodnot postupně

měněny za mince s modernějším designem. Nová graficky ucelená řada papírových platidel začala být zaváděna aţ v roce 1983. Zavádění nových bankovek tentokrát nedoprovázela ţádná měnová reforma, jednalo se o opatření vynucené především zastaralými ochrannými prvky dosud uţívaných bankovek a státovek. Oproti předešlým charakterizovala nová platidla především pro domácí poměry nezvyklá barevnost jejich provedení. Bankovky, při jejich tvorbě se uplatnil především Albín Brunovský, opouštěly dřívější budovatelský étos ve prospěch ideologicky neutrálnějšího pojetí. Přesto se i zde objevily motivy poplatné socialistickému zřízení. Averzi mezi obyvatelstvem vyvolávala zejména stokoruna s portrétem Klementa Gottwalda, symbolu stalinistické éry v dějinách Československa.

Obr. č. 9 – Stokoruna z r. 1989

Měna socialistického Československa nebyla volně směnitelná, získání valut bylo s výjimkou několika dalších států sovětského bloku obtíţné. „Zájemce o vycestování do jiných zemí než do států socialistického bloku mohl požádat o vydání tzv. devizového příslibu, tj. poskytnutí limitované částky příslušné volně směnitelné valuty k výměně za Kč v oficiálním směnném kurzu, který byl mnohem výhodnější než reálná cena valut na „černém trhu“. Šlo o poměrně složitou proceduru; poptávka převyšovala nabídku a opakované žádání o tak řečený „devizák“ mohlo trvat i několik let. O jeho poskytnutí se rozhodovalo individuálně podle 68 VONDRA, R., Peníze v moderních českých dějinách, s. 81.

40

různých kritérií (pochopitelně i politických), protože vycestování „na devizový příslib“ bylo jedním z mála možných způsobů, jak se podívat mimo hranice světa reálného socialismu.“ 69 Obraz dobových poměrů v socialistickém Československu by nebyl úplný bez zmínky o síti obchodů Tuzex, kde se neplatilo korunami, ale takzvanými tuzexovými bony, případně volně směnitelnými valutami.

70

Platnost bonů, především těch vyšších nominálních hodnot byla

časově omezena. V období po listopadu 1989 se opět změnil státní znak i název ještě stále společného státního útvaru Čechů a Slováků. Nový znak i zkratka ČSFR se objevila na rubových stranách mincí, ne však na papírových platidlech. Zde došlo ke změně pouze v tom, ţe opět byla vydávána stokoruna podle vzoru z roku 1961. Nově také začaly být raţeny kovové desetikoruny.

3.8. Peníze v České republice po roce 1993 K okolkování starých platidel československé federace vyšších nominálních hodnot přistoupila česká vláda záhy po rozdělení federace, 8. února 1993. Okolkovaná stará papírová platidla zůstala v oběhu do konce léta téhoţ roku. Během této přechodné doby byla nahrazována novou ucelenou řadou bankovek podle návrhu výtvarníka Oldřicha Kulhánka. První českou vydanou bankovkou se stala dvousetkoruna s J. A. Komenským. 71 I v současné době platné bankovky této řady jsou obecně povaţovány za velmi zdařilé.

Obr. č. 10 – Dvousetkoruna z r. 1998

69 VOREL, P., Od pražského groše ke koruně české : průvodce dějinami peněz v českých zemích, s. 463. 70 VONDRA, R., Peníze v moderních českých dějinách, s. 84. 71 KRIST, M., Historie papírových peněz v Čechách, s. 17.

41

Vzhledem k panující nejistotě ohledně dalšího inflačního vývoje byla platidla v hodnotě 20 a 50 Kč vydávána ve dvou verzích, jak kovové, tak i papírové. S raţbou mincí byly v tomto ohledu větší problémy neţ s tiskem bankovek, protoţe jediná mincovna na území federace přirozeně připadla Slovensku. Nejprve se proto mince razily v zahraničí, později jejich výrobu převzala nově vzniklá mincovna v Jablonci nad Nisou. Během prvního desetiletí jednadvacátého století se přestaly uţívat mince haléřových nominálů. I Česká republika navázala na tradici raţby pamětních mincí, ty však jiţ nejsou vydávány v tak velkých sériích. Jedná se spíše o sběratelské kusy. Tomu odpovídá i časté střídání a tematická bohatost zobrazovaných námětů. Je třeba také zmínit bezhotovostní peníze, přesněji platby bezhotovostními penězi. Pro tento účel byla uvedena na trh platební karta. První platební karty se v Československu objevily v roce 1968. Nebyly to ovšem karty našich občanů, ale návštěvníků ze zahraničí, kteří je mohli vyuţívat ve vybraných obchodech, restauracích a hotelech. První platební karta pro československé občany byla vydána aţ v roce 1988. Vydávala ji Ţivnostenská banka jako dispoziční kartu k tuzexovým účtům. 72 Ke skutečnému rozmachu bezhotovostního způsobu placení u nás došlo aţ po roce 1990. Vzhledem ke svým dosavadním zkušenostem měla v této oblasti oproti konkurenci výhodu výše zmíněná Ţivnostenská banka, která v roce 1990 zahájila vydávání mezinárodních karet VISA a později i akceptaci karet JCB a Diners Club. Poptávka po moderním způsobu platebního systému byla tak velká, ţe o československý trh projevila zájem i asociace Eurocard/MasterCard, s níţ navázala spolupráci Komerční banka. Ta se dohodla v roce 1991 s několika dalšími bankami na zaloţení Mezibankovního sdruţení pro platební karty

73

a poţádala o členství v asociaci Eurocard/MasterCard. První bankomaty

této sítě byly dány do provozu v roce 1992.

72 JUŘÍK, P., Platební karty, s. 179. 73 Později přejmenované na Sdruţení pro platební karty.

42

První elektronický platební terminál nebyl kupodivu uveden do provozu v ţádném tehdejším obchodním domě, ale ve staroţitnictví VADAMO v Praze.

74

Stalo se tak v květnu roku

1993. Prvním obchodním domem s platebními terminály byla Kotva, kde se začal pouţívat tento způsob platebního styku v roce 1994.

Obr. č. 11 – Platební karty

K dalšímu rozšíření platebních karet došlo zásluhou nabídky jejich vydávání i menšími bankami. Po roce 2000 počet plateb provedených kartou rostl rychleji neţ uţití karty k výběru hotovosti, aţ v roce 2009 převáţilo placení přímo kartou nad výběrem hotovosti.

75

Od roku

2007 je v ČR také moţné vyuţít sluţby Cash back, která při platbě kartou u obchodníků umoţňuje výběr hotovosti z poklady obchodníka. Platební karty dělíme na debetní a kreditní. Debetní karty jsou platební karty vydávané k osobním a podnikatelským účtům. Čerpání peněţních prostředků je moţné do nulového zůstatku

na

účtu nebo

aţ

do

výše povoleného

přečerpání

(kontokorentu).

Prostřednictvím kreditní karty klient disponuje peněţními prostředky banky. Jedná se tedy o vypůjčené prostředky, skrze takzvaný úvěrový limit. Výše úvěrového limity je dána bonitou klienta a poţadavkem klienta. V praxi se tak můţeme setkat se startovacími úvěrovými limity od 5 000 Kč, které jsou nejčastěji poskytovány plnoletým studentům, aţ po statisícové limity, které vyuţívají zejména podnikatelé. Oproti jiným úvěrovým produktům mají kreditní karty bezúročné období, jehoţ délka se nejčastěji pohybuje v rozmezí 30 aţ 65 dnů. Délku bezúročného období stanovuje poskytovatel sluţby, nejčastěji banka, které kartu vydává. Počet vydaných platebních karet v ČR se za deset let bezmála zdvojnásobil a to z 5 296 067 v roce 2002 na 10 172 883 v roce 2012. 76

74 JUŘÍK, P., Platební karty, s. 184. 75 JUŘÍK, P., Platební karty, s. 185. 76 Sdruţení pro bankovní karty [online].

43

Posledním trendem ve vyuţití platebních karet je vedle plateb na internetu, také takzvaná bezkontaktní platba. První bezkontaktní platební karta byla v ČR představena v roce 2011. Ve stejném roce zároveň prudce vzrostl počet e-shopů, v nichţ lze platit kartou.

Počet transakcí kartami v ČR 350,000,000 300,000,000 250,000,000 200,000,000 150,000,000 100,000,000 50,000,000 0 2002

2003

2004

2005

2006

2007

2008

2009

2010

2011

2012

Graf č. 1 – Počet transakcí platebními kartami v ČR 77

4. Klady a zápory současné měny CZK Diskuse o kladech a záporech uţívání české koruny v prostředí Evropské unie se ve zvýšené míře odehrávají jiţ od roku 2004, tedy od doby, kdy Česká republika spolu s dalšími devíti státy do EU vstoupila. Pro všechny nově přijaté země bez rozdílu byl totiţ vstup spojený s časově blíţe neurčeným závazkem nahradit dosud uţívané národní měny eurem. K tomu je zavazovaly podepsané smlouvy o přistoupení. Ţádná z kandidátských zemí nebyla v tak silné vyjednávací pozici, aby si dokázala sjednat nějakou obdobu neúčastnické doloţky, podobnou britské nebo dánské. Problémy eurozóny v té době ostatně nebyly ještě takového rozsahu, aby se přijaté země zavádění eura bránily. Od 1. ledna 2007 se dalším státem pouţívajícím euro stalo Slovinsko, od 1. ledna následujícího roku se do eurozóny zapojily dva středomořské státy, Kypr a Malta. V roce 2009 se eurem začalo platit na Slovensku, v roce 2011 v Estonsku. V současné době 77 Sdruţení pro bankovní karty [online].

44

uvaţuje o zavedení eura Lotyšsko, a to navzdory problémům eurozóny. Česká republika prozatím uţívá takzvanou dočasnou výjimku z nečlenství v eurozóně, která byla v době podpisu přístupové smlouvy vnímána jako pouhé dočasné provizórium. Debata o kladech a záporech uţívání české koruny je často vedena z politickoideologických pozic, kdy je vyzdvihováno pouze některé z dílčích témat souvisejících s problematikou zavedení eura podle toho, zda je autor úvahy příznivcem či naopak odpůrcem přijetí eura. V České republice je spor o zavedení eura moţné zjednodušeně rozdělit na spor pravice a levice. ČSSD se v době, kdy tato otázka byla aktuální, jednoznačně hlásila k myšlence brzkého zavedení eura, naopak ODS byla proti. „Důvodem je neplnění Mundellovy teorie ideálního fiskálního území, což je teoretický koncept, jak konzervativců, tak liberálů. ODS navíc považuje za nesmyslné řídit monetární politiku z jednoho centra. Pro konzervativní strany je klasicky nejdůležitějším nástrojem řízení ekonomiky politika monetární (na rozdíl od socialistů, které považují za nejdůležitější politiku fiskální). Množství peněz v oběhu je základní veličinou, od které se odvíjí ekonomický vývoj země. Je nesmyslné chtít evropskou kazajku jednotné měny navléci všem zemím s velmi rozdílnými úrovněmi ekonomického vývoje. ODS tak nepatří k zastáncům brzkého přijetí eura, zdůrazňuje dostatečnou konvergenci ekonomik.“ 78

4.1. Míra inflace Zavedení eura v členských státech eurozóny bylo obvykle doprovázeno mírně vyšší inflací. Podobný vývoj by bylo moţné očekávat i v ČR, a to ze dvou důvodů. Prvním by bylo dohánění cenové úrovně eurozóny, druhým působení faktorů celosvětového významu, jako je například nárůst cen energií. Jestliţe by eurozóna cílila dlouhodobou inflaci někam okolo 2 % ročně, inflace v ČR by se mohla pohybovat v rozmezí 4 – 7 %. 79 Jak by se přibliţovaly cenové hladiny v České republice a ostatních státech eurozóny, přibliţovala by se pravděpodobně i úroveň inflace v ČR průměrné inflaci v eurozóně. Zvýšila by se cenová transparentnost, eliminovalo by se kurzové riziko pro firmy. V krátkodobém výhledu ovšem hrozí účelové zvýšení cen obchodníky a působení efektu zaokrouhlení, tedy úprava cen směrem vzhůru při přechodu na euro. 78 ŠVIHLÍKOVÁ, I., Ekonomické a politické dopady eura na ČR, [online]. 79 ROZMAHEL, P., Dopad zavedení eura na inflaci v ČR, [online].

45

Z makroekonomického hlediska, konkrétně ve vztahu k inflaci, je ovšem zavedení eura především ztrátou autonomní měnové politiky. Ponechání domácí měny naopak dovoluje centrální bance reagovat na potřeby domácí ekonomiky. V současné nesnadné době tento argument jednoznačně hovoří pro zachování samostatnosti měny.

4.2. Fungování finančních trhů Z hlediska fungování finančních trhů by zavedení eura znamenalo zavedení jedné ze světových měn. Česká koruna nemůţe v tomto ohledu euru konkurovat. Výhodou by se stalo především snadnější obstarávání kapitálu pro české podniky a domácnosti, a to za niţší náklady. Lze také očekávat vyšší zájem o česká aktiva denominovaná v eurech. Ostatní faktory, jako například ten, ţe by Česká národní banka měla vyšší zisk vyplývající z relativně vyššího raţebného, je moţné povaţovat za podruţné. 80

4.3. Prosperita podnikového sektoru Česká republika zůstává, bez ohledu na uţívanou měnu, zemí s malou a otevřenou ekonomikou orientovanou na spolupráci a obchod se členskými zeměmi EU. Podnikovému sektoru samozavedení eura prosperitu přinést nemůţe. Nicméně v případě zavedení eura bude podnikový sektor ušetřen obav z kurzového rizika. Dále by zde odpadly administrativní náklady spojené s konverzí měny. Dalšími očekávatelnými důsledky by byl vyšší příliv přímých zahraničních investic, rychlejší růst vývozu a hrubého domácího produktu v důsledku stabilnějšího makroekonomického prostředí a vyšší transparentnosti cen. 81 Opuštění české koruny ve prospěch eura by bylo pro domácí podnikový sektor rizikové především ve fázi nastavení přepočítacího koeficientu české koruny k euru. Pokud by byl koeficient nastavený chybně, příliš silný kurz by mohl znevýhodnit český vývoz. Dalšími moţnými riziky je tlak na růst mezd a nevhodné nastavení úrokových sazeb ECB.

80 BUREŠ, J., Dopad na finanční trhy, výnosy z investic, ražebné, euro jako světová měna, [online]. 81 ZÁKLASNÍK, M., Dopad zavedení eura na podnikový sektor, [online].

46

4.4. Život obyvatelstva ČR Přijetí eura je v představách mnoha obyvatel České republiky spojeno se zvýšeným rizikem znehodnocení jejich úspor inflací. Jak bylo jiţ výše uvedeno,

82

jednalo by se spíše

o krátkodobé působení. Původní cenové relace by měly, při respektování pravidel zaokrouhlování a přepočítávání, zůstat zachovány. Rizika případného zavedení eura je však třeba spatřovat jinde. Prvním rizikem je nastavení přepočítacího koeficientu bez ohledu na reálný stav ekonomiky. Toto riziko můţe minimalizovat, ne však zcela vyloučit, aktuálně nastavená kurzová politika ČNB. Dalším rizikem je nebezpečí nerespektování pravidel zaokrouhlování a přepočítávání neregulovaných cen. Evropská unie ani česká vláda zde nemá vybudován ţádný kontrolní mechanismus, který by tomuto dokázal zabránit. 83 Třetím rizikovým faktorem je proces cenového vyrovnávání, který by přinesl vyšší domácí inflaci. Zde je jiţ riziko hodnoceno jako značné. „Výsledkem by mohly být nízké reálné úrokové sazby a snižování reálné hodnoty úspor. Míra znehodnocení by závisela na nastavení úrokových sazeb v eurozóně a inflačním diferenciálu ČR se zbytkem členských zemí.“ 84

4.5. Ekonomický růst ČR Pouhé pouţívání jiné neţ dosavadní měny nemůţe být pochopitelně zárukou ekonomického růstu. Vstupem do eurozóny v případě, ţe by tato vykazovala daleko lepší ekonomické výsledky, neţ vykazuje dnes, by mohla být česká ekonomika na základě konkurenčního tlaku motivována k vyšším výkonům. 85 Pokud zde nějaký vliv případného zavedení eura na ekonomický růst bude, potom bude tento vliv jen velmi minimální. Vzhledem k míře otevřenosti české ekonomiky a se svou zejména proexportní orientací zde jiţ nyní mají globalizační tlaky moţnost projevit se bez nějakého většího omezení. Úloha národních vlád v tomto směru stále klesá. Nepřijetím eura se mimo 82 83 84 85

Viz kapitola Míra inflace. SMRČKOVÁ, G., Dopady zavedení eura v ČR na obyvatele, [online]. SMRČKOVÁ, G., Dopady zavedení eura v ČR na obyvatele, [online]. KAPOUNEK, S., Dopad zavedení společné měny euro na ekonomický růst, [online].

47

jiné vystavujeme riziku útoků spekulantů na naší měnu. Velké nákupy, nebo naopak velké prodeje naší měny na devizových trzích, mohou vyvolat kurzové šoky, které primárně zasáhnou podniky a jejich vývoz, a to z pohledu jiţ zmíněného kurzového rizika. Pro zahraniční investory a odběratele můţe být nestabilní kurz, s velkou oscilací národní měny, důvodem jejich nezájmu o tento trh.

4.6. Daňový systém ČR Daňový systém České republiky je ve svých hlavních znacích podobný systémům většiny evropských zemí. Daňové příjmy pocházejí přibliţně ve stejné míře z nepřímých a přímých daní, jako tomu je v okolních zemích. I po zavedení eura daňová politika nadále zůstává v kompetencích národních vlád, v tomto ohledu k ţádné změně nedochází. Instituce eurozóny pouze vydávají doporučení, kterými se země uţívající euro mohou, ale nemusejí řídit. Vyloučit moţnost, ţe by v souvislosti s přípravou a samotným přijetím eura mohlo dojít ke zvýšení daňové zátěţe obyvatel ČR, ovšem úplně vyloučit nelze, a to ze dvou příčin. První z nich se můţe stát snaha vlády, usilující o začlenění země do eurozóny, splnit kritéria pro vstup do eurozóny, druhou snaha takové vlády plnit poţadavky Paktu stability a růstu. 86

5. Odhad dalšího vývoje peněz Odhad dalšího vývoje peněz je oblastí mimořádně zajímavou nejen pro ekonomy, nýbrţ i pro laiky. Promítají se do ní jak aktuální, tak dlouhodobé trendy. Komplikovaný vývoj ekonomiky, který můţeme dnes pozorovat zvláště ve vyspělejších částech světa, provází ztráta důvěry v nekryté peníze a obavy z moţné finanční ztráty. Takzvané kvantitativní uvolňování, opakovaně praktikované americkým FEDem, stále nepřináší ţádoucí výsledky, přitom z pohledu na makroekonomické ukazatele americké ekonomiky je zřejmé, ţe tento krok musí vést jen k další ztrátě hodnoty amerického dolaru. Obdobně diskutabilním krokem je plán Evropské centrální banky na neomezený nákup 86 NERUDOVÁ, D.; ŠIROKÝ, J., Dopady zavedení eura na daňový systém České republiky, [online].

48

dluhopisů krizí postiţených států, přijatý ve snaze zachránit euro jako společnou měnu států se značně rozdílnými hospodářskými výsledky. Narůstající ztráta důvěry v nekryté peníze se projevuje útěkem investorů ke komoditám, především k drahým kovům, surovinám, ovšem i k zemědělské půdě. Někteří z ekonomů za této situace doporučují za účelem ozdravění ekonomiky návrat ke krytí bankovek, případně k plnohodnotným penězům. Jako všechny otázky v ekonomii, ani tento krok není posuzován jednoznačně. Jistým signálem svědčícím o tom, ţe zlato má stále svou budoucnost, jsou zprávy o přesunech tohoto kovu ze zámoří do Evropy, stejně jako setrvalý zájem o koupi investičního zlata.

Obr. č. 12 – Zlaté cihly

Pokud jde o samotné mince a bankovky, důraz je aktuálně kladen na vyšší míru jejich zabezpečení. Té je dosahováno jak pouţíváním nových ochranných prvků, tak uţíváním nových výchozích materiálů. V případě mincí to mohou být třeba obtíţně napodobitelné slitiny nebo jejich výroba uţitím sendvičové metody, tedy dvou výrazně odlišných kovů ve středu mince a okolku. U bankovek se potom pouţívají holografické techniky, stejně tak se ale třeba k tisku jiţ neuţívá papír, ale plast. Bankovky z plastu mají navíc tu výhodu, ţe mají podstatně delší trvanlivost neţ bankovky papírové.

87

Jestliţe však zůstane zachována současná podoba peněz, potom lze očekávat další rozvoj bezhotovostního placení. Momentálně můţeme pozorovat rychlý nástup bezkontaktních čipových karet, jejichţ uţití je ovšem moţné doplnit o ještě pohodlnější pouţití mobilního telefonu, nebo libovolného předmětu obsahujícího programovatelný čip. 88

87 JUŘÍK, P., Platební karty, s. 46. 88 JUŘÍK, P., Platební karty, s. 169.

49

Jako další z řady moţností bezhotovostní formy peněz se nabízí námi známá obdoba Opencard pouţívaná zejména v Praţské hromadné dopravě, ale i při placení parkovného nebo v knihovnách města Prahy. Jde o kartu vydávanou společností, v tomto případě Hlavním městem Praha, s předem definovaným účelem a s moţností dalšího postupného rozšiřování jejího pouţití. Další platební kartou je z řady pohledů sporná sKarta, kterou pro výplatu dávek vydává, prostřednictvím České spořitelny, ministerstvo práce a sociálních věcí.

Obr. č. 13 – Opencard

Obr. č. 14 – sKarta

Je třeba si uvědomit, ţe se nacházíme v době, kdy prudce rostou počty a objemy bezhotovostních plateb. Tento dynamicky se rozvíjející trend lze očekávat i do budoucna. Futuristé jdou ve svých vizích ještě dál. Člověk bude mít v sobě od narození čip, který ponese informace o jeho identifikaci, dále informace o jeho postavení, vzdělání a v neposlední řadě hodnotu majetku jeho nositele. Jak bude hodnota majetku vyjádřena ukáţe aţ čas. Snad moţná půjde o účetní jednotku jedné ze současných světových měn, nebo o jakou si formu kreditu, který nebude mít nic společného s podobou peněz, jak ji známe dnes. Kredit nebude vázán na ţádný stát, ani vládu. První vlaštovkou tak v tomto směru můţe být Botcoin. Nové, nedávno vyvinuté bezhotovostní platidlo. Jde o internetovou peněţní měnu, která je zcela nezávislá na tradičních měnách jako dolar nebo euro. Platby se provádějí prostřednictvím decentralizované sítě. Bitcoins jsou navrţeny tak, aby nikdo, ani autor nebo jiní jednotlivci, skupiny či vlády, nemohl měnu jakkoli ovlivňovat, ničit, padělat, zabavovat účty, kontrolovat peněţní toky nebo způsobovat inflaci. Celkové mnoţství peněz je konečné a předem známo, a jeho uvolňování do oběhu je definováno pouze matematickými zákony.

50

Obr. č. 15 – Označení Bitcoinu

Samotná hodnota Bitcoinu, podobně jako většiny ostatních měn, vychází pouze z poptávky a nabídky na trhu. Není tedy kryta zlatem ani jinými komoditami, ale podobně jako jiné běţné měny je kryta pouze důvěrou, ţe s ní bude moţno v budoucnu zaplatit stejně jako dnes. V síti probíhají platby za minimální nebo ţádné náklady. Síť funguje od roku 2009, kdy ji popsal a vytvořil člověk pod pseudonymem Satoshi Nakamoto. Patrně kvůli povaze projektu autor nikdy nezveřejnil svoji skutečnou identitu a krátce po větším rozšíření Bitcoinu v roce 2010 se úplně odmlčel. Nicméně obliba této měny stále roste.

51

Závěr Hlavním cílem této práce bylo zmapování vývoje peněz se zvláštním zaměřením na vývoj na území českého státu. Tento chronologický vývoj jsem doplnil o širší historické souvislosti i mimo území ČR. Část práce také obsahuje popis kladů a zápor současné měny CZK, zejména z pohledu naší země v Evropské unii. Závěrečná část práce je věnována odhadu dalšího vývoje peněz spojeného s futuristickou vizí platebního styku. Při zpracování uvedeného tématu jsem si uvědomil, jak důleţitou funkci tvoří peníze, jak jsou neodmyslitelně spojeny s naším vývojem, vývojem homo sapiens. Jakou podobu peníze měly, ale také ještě mohou mít. Díky této práci, jako bych začal na peníze pohlíţet jinak. Obdivuji fortel mistrů, jeţ je vytvořili. Vnímám jejich váhu a moc. Uvědomuji si emoce, které peníze vyvolávají. Před budovou Bankovního institutu vysoká škola je umístěn sloup, který nese nápis “I love money“. Po vypracování této práce teprve chápu hlubší význam tohoto sloganu.

Obr. č. 15 – Sloup před BIVŠ

52

Seznam zdrojů Antika v dokumentech II. 1. vyd. Praha : SNPL, 1961. ISBN neuvedeno. BERNSTEIN, Peter. Dějiny zlata. 1. vyd. Praha : Grada, 2003. ISBN 80-2470455-2. BUREŠ, Jan, Dopad na finanční trhy, výnosy z investic, ražebné, euro jako světová měna. In LACINA, Lubor (ed.), Studie vlivu zavedení eura na ekonomiku ČR, [online]. [cit. 2013-03-15]. Dostupné z WWW: . Dějiny peněz na území Československa. 1. vyd. Praha : Národní muzeum Historické muzeum, 1982. ISBN neuvedeno. FERGUSON, Nial. Vzestup peněz. 1. vyd. Praha: Argo, 2011. ISBN 978-80-2570337-3. HOLMAN, Robert a kol. Základy ekonomie. 1. vyd. Praha : C. H. Beck, 2000. ISBN 80-7179-434-1. JUŘÍK, Pavel. Platební karty. 1. vyd. Praha : Libri, 2012. ISBN 978-80-7277498-2. KAPOUNEK, Svatopluk, Dopad zavedení společné měny euro na ekonomický růst. In LACINA, Lubor (ed.), Studie vlivu zavedení eura na ekonomiku ČR, [online]. [cit. 2013-03-18]. Dostupné z WWW: . KRIST, Miloslav. Historie papírových peněz v Čechách. 1. vyd. Plzeň : M. Krist, 2003. ISBN neuvedeno. LACINA, Lubor (ed.), Studie vlivu zavedení eura na ekonomiku ČR, [online]. [cit. 2013-03-15]. Dostupné z WWW: . NERUDOVÁ, Dana; ŠIROKÝ, Jan, Dopady zavedení eura na daňový systém České republiky. In LACINA, Lubor (ed.), Studie vlivu zavedení eura na ekonomiku ČR, [online]. [cit. 2013-03-18]. Dostupné z WWW: . PARSONS, Peter. Dějiny ukryté v písku. 1. vyd. Praha: BB/art, 2008. ISBN 97880-7381-335-2.

53

ROZMAHEL, Petr, Dopad zavedení eura na inflaci v ČR. In LACINA, Lubor (ed.), Studie vlivu zavedení eura na ekonomiku ČR, [online]. [cit. 2013-03-15]. Dostupné z WWW: . SAMUELSON, Paul A.; NORDHAUS, William D., Ekonomie. 1. vyd. Praha : Svoboda, 1992. ISBN 80-205-0192-4. SMRČKOVÁ, Gabriela, Dopady zavedení eura v ČR na obyvatele. In LACINA, Lubor (ed.), Studie vlivu zavedení eura na ekonomiku ČR, [online]. [cit. 2013-03-16]. Dostupné z WWW: . SPÁČIL, Bedřich. Česká měna : Od dávné minulosti k dnešku. 1. vyd. Praha : Orbis, 1974. ISBN neuvedeno. Sdruţení pro bankovní kart, počet transakcí platebními kartami, [online]. [cit. 2013-03-18]. Dostupné z WWW:. ŠVIHLÍKOVÁ, Ilona, Ekonomické a politické dopady eura na ČR, [online]. [cit. 2013-03-15]. Dostupné z WWW: . VONDRA, Roman. Peníze v moderních českých dějinách. 1. vyd. Praha : Academia, 2012. ISBN 978-80-200-2130-4. VOREL, Petr. Od českého tolaru ke světovému dolaru : zrození tolaru a jeho cesta v evropském a světovém peněžním oběhu 16. -20. století. 1. vyd. Praha : Rybka Publishers, 2003. ISBN 80-86182-71-1. VOREL, Petr. Od pražského groše ke koruně české : průvodce dějinami peněz v českých zemích. 1. vyd. Praha : Rybka Publishers, 2000. ISBN 80-86182-36-3. ZÁKLASNÍK, Martin, Dopad zavedení eura na podnikový sektor. In LACINA, Lubor (ed.), Studie vlivu zavedení eura na ekonomiku ČR, [online]. [cit. 2013-03-16]. Dostupné z WWW: . 54

Zákon ze dne 30. května 1953 č. 41 Sb., o peněžní reformě. In SPÁČIL, Bedřich. Česká měna : Od dávné minulosti k dnešku. 1. vyd. Praha : Orbis, 1974. s. 149 – 152. ISBN neuvedeno. Zákon č. 6/1993 Sb. o České národní bance Zákon 284/2009 Sb. o platebním styku

55