Kathryn Taylor BARVY LÁSKY NESPOUTANÁ. Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno

Kathryn Taylor BARVY LÁSKY – NESPOUTANÁ Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno www.mobaknihy.cz www.facebook.com/moba.cz © 2012 by Bastei Lübbe GmbH & Co. KG, Köln © Obálka Karol Lament, 2013 Translation © Tomáš Butala, 2013 © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2013 ISBN 978-80-243-5715-7

NESPOUTANÁ

Pro M., který rozeznívá můj svět.

1

Jsem tak hrozně rozrušená, až se mi třesou ruce. Už nějakou dobu je držím sepjaté na klíně nebo si bezmyšlenkovitě hraju se zapínáním bezpečnostního pásu. Otevírám ho a zavírám. Hned tam budeme. Už to dlouho nepotrvá. Konečně… „Slečno, musíte zůstat připoutaná. Chystáme se na přistání.“ Letuška, která se tam zhmotnila zničehonic, vysoká blondýna, opálená a šíleně štíhlá, ukazuje na rozsvícený piktogram na panelu nad mou hlavou. Rychle přikývnu a zase kovovou sponu zacvaknu. Moji omluvu už nebere na vědomí a usměje se na mého souseda u okýnka, který vzhlédne od novin a – jako vždy, když tato letuška projde kolem – mile se na ni usměje. Ona pak odchází a pokračuje v kontrole pásů. Muž se za ní dívá. Když si uvědomí, že jsem ho při tom přistihla, zkrabatí vyčítavě čelo a podívá se na mě zle, jako kdyby byl zločin zlobit letušku. Potom se zas vrátí k novinám. Myslím, že je to poprvé, co mě od odletu z Chicaga vůbec vzal pořádně na vědomí. Ne že by mě to trápilo, nechci se mu líbit. Je to jen jaksi frustrující, protože i kdyby mi připadal atraktivní, stejně bych proti té vysoké blondýně neměla nejmenší šanci, protože jsem její opak – malá a bledá. Světlovlasá jsem sice taky, ale spíš narezle blond, víc dorezava než blond. To je to jediné, co je na mně zajímavé, jenomže zrovna ten rezavý tón může za to, že na sluníčku vždycky okamžitě zčervenám jako rak a nikdy se pořádně neopálím. Tudíž bych se bez této zajímavosti uměla obejít. Má sestra Hope se snaží vidět ve všem to pozitivní a říká, že vypadám jak anglická růže. Zřejmě mě tím chce jen utěšit, protože ona sama taky patří k těm zlatě blonďatým opáleným kráskám, které mají na muže, jako je můj soused v letadle, mnohem větší účinek. Potajmu ho koutkem oka sleduju. Vypadá vlastně celkem dobře. Černé vlasy, čistě střižené, padnoucí oblek. Sako si svlékl chvíli po startu, a když zvedne ruce, je cítit přes deodorant jeho pot. Dlouho už to ale naštěstí snášet nemusím, protože za chvíli budeme na místě. Moje ruce si zase automaticky začnou hrát s přezkou pásu. Na muže u okýnka už nemyslím, místo toho hledím jenom na modrý potah sedadla před sebou a srdce mi začíná zase rychleji bušit, protože jsem hrozně vzrušená. Opravdu letím do Anglie! Pořád mi to ještě úplně nedochází. Bude to můj první pobyt v cizině, pokud nepočítám týdenní výlet do Kanady s rodinou, když mi bylo třináct. A teď to nebude jen pár dní, ale rovnou tři měsíce. Dlouze si povzdechnu. Vlastně vůbec nepochybuju, že to bude skvělá zkušenost, ale fakt, že budu daleko od všeho, co znám, mě přece jen trošku děsí. Všechno bude v pohodě, Grace, uklidňuju se. Určitě bude… „Drahoušku, slyšela jste, co říkala letuška. Musíte být připoutaná.“ Ta milá starší dáma u uličky mě vytrhne z myšlenek. Laskavě mě poplácá po ruce, zatímco si chvatně zapínám pás. Tázavě se na mě dívá. „Jste tak nervózní?“ Hryznu se do rtu a přikývnu. Nejraději bych jí ještě jednou převyprávěla celý příběh své cesty a to, co mě čeká v jejím cíli. Jenomže tím jsem jí bránila usnout už v posledních dvou hodinách letu, takže mlčím. Ujišťovala mě, že v letadle stejně nezamhouří oka, ale možná to byla jen britská zdvořilost a ona je ve skutečnosti hrozně unavená a myslí si o mně, že jsem přecitlivělá.

Jmenuje se Elizabeth Armstrongová a je z Londýna. Vrací se z návštěvy u jednoho ze svých tří synů, který žije v Chicagu, ale teď už je ráda, že bude zase doma. Vím toho o ní ještě víc – vlastně všechno. Kolik má vnuků – tři, což je podle jejího názoru příliš málo –, že nerada létá – a kdo létá rád? – a že jí stále chybí manžel, který zemřel před osmi lety. Prostě jen tak. Na infarkt. Jmenoval se Edward. Letadla jsou stísněná a lety přes Atlantik dlouhé, takže se člověk snadno seznámí, pokud je komunikativní, a ne takový bručoun fixovaný na blondýny jako ten zpocený chlap u okna. Proto se Elizabeth Armstrongová na oplátku dozvěděla zase všechno o mně – že se jmenuju Grace Lawsonová, je mi dvaadvacet, studuju na Chicagské univerzitě ekonomii a jsem na cestě do Londýna, protože jsem měla neuvěřitelné, obrovské, grandiózní štěstí a dostala jsem šíleně žádané praktikantské místo u Huntington Ventures, ve které jsem tolik doufala. Ani nevím, kolikrát jsem během toho letu líčila své trpělivé sousedce detailní informace o té firmě. Že existuje osm let a že se za tu dobu vyšvihla mezi nejvýznamnější investiční podniky na světě. A že za tento úspěch vděčí především inovativnímu a účinnému konceptu svého zakladatele Jonathana Huntingtona, spočívajícího ve spojování patentů a nových nápadů z techniky, průmyslu a obchodu s těmi správnými investory, takže z toho vzcházejí výnosné produkty a projekty. Pokud mám být upřímná, tak na toho muže, který za tím vším stojí, jsem taky hodně zvědavá. Jonathan Maxwell Henry vikomt Huntington, příslušník vysoké britské šlechty, velmi činorodý, co se rozšiřování firmy týče, a podle britského bulváru také jeden z nejžádanějších svobodných mužů Anglie. Ukázala jsem Hope jeho fotku, kterou jsem našla v jednom časopise, a ona říkala, že sice vypadá opravdu dobře, ale taky příšerně nafoukaně. Tomu bych se ale nedivila. Při tom úspěchu, jaký má, bych zřejmě byla taky nafoukaná. Vzpomínám si na tu fotku dobře. Byl na ní s dvěma překrásnými ženami, modelkami s perfektními, ne příliš zahalenými těly, které na něm visely a dívaly se na něj jak na boha. Ale žádná z nich nebyla jeho přítelkyně, pokud tedy byla pravda to, co se psalo v článku, totiž že žádnou přítelkyni nemá. A ženatý taky není, což mě trochu udivuje. Vypadá s těmi černými vlasy a výrazně modrýma očima opravdu skvěle. Proč je tak atraktivní muž stále bez závazků? Zase si povzdechnu. To není tvůj problém, Grace, napomínám se. Nejspíš ho ani nepotkáš. Vede přece celou společnost a těžko má čas přivítat každou praktikantku, i kdyby přicestovala z kdovíjaké dálky… „Vyzvedne vás někdo na letišti?“ ptá se Elizabeth Armstrongová s upřímným zájmem. Chvilku mi trvá, než se vrátím do reality. „Ne. Pojedu do města metrem nebo taxíkem.“ Ta druhá možnost, kdyby se jí nedalo vyhnout, by mi poněkud udělala díru do rozpočtu. Je to jenom záložní plán, kdyby to nevyšlo s metrem. Můžu jenom doufat, že se rychle zorientuju, nastoupím do správného metra a dorazím včas. Jinak by mi zbýval jenom ten taxík. Času moc není. Letadlo, v němž sedím, bylo nejvýhodnější spojení z Chicaga do Londýna, ale má přistávat v osm, tedy za čtvrt hodiny, a v deset už mám schůzku s Annie Frenchovou z Huntington Ventures, která mě bude čekat na recepci firmy, aby mi všechno ukázala a vysvětlila mi moje úkoly. A firma leží v City, přímo uprostřed Londýna. Když započítám fakt, že budu muset ještě dlouho čekat u výdeje zavazadel, bude to celé dost natěsno a můžu jenom doufat, že londýnská špička nebude ve skutečnosti takový chaos, jak člověk vždycky slýchá. ▪

Když přistáváme na Heathrow, máme nakonec skoro dvacet minut zpoždění a trvá ještě půl věčnosti, než letadlo zaroluje k výstupu. Netrpělivě ťukám nehty o opěrku a počítám minuty, které mi protékají mezi prsty. K výdeji zavazadel je to daleko a samozřejmě tam naše kufry ještě nejsou. Pás pořád stojí, i když nad ním už bliká číslo našeho letu. S úlekem si uvědomím, že musím využít čas, abych se převlékla a upravila, proto běžím na nejbližší záchody a kriticky se kontroluju v zrcadle. To jsem dělala už během letu a doposud byl výsledek vždycky stejný: zatím všechno OK. Rychle vklouznu do kabinky a stáhnu si džíny, ve kterých jsem přiletěla, a vyměním je za úzkou černou sukni a hedvábné punčochy, které mám celou tu dobu v tašce. To stejné se stane se zeleným trikem, které nahradí černá halenka. Jediný ústupek barevnosti je jasný hedvábný šátek, který mi ladí s vlasy. Nacpu věci do tašky, která je naštěstí tak velká, že by se do ní vešla polovina mého šatníku, a je právě z tohoto důvodu mojí věrnou průvodkyní na cestách, a vrátím se k zrcadlu. Výborně. Matka by tvrdila, že je to moc tmavé – vždycky mi říká, ať si vezmu něco „radostnějšího“ –, ale mně se to takhle líbí. S těmi zrzavými vlasy jsem barevná až dost. Rozhodně nepotřebuju být ještě nápadnější. À propos ta rezavá hlava: vlasy se mi nevlní už tak perfektně jako při nástupu do letadla, ale pár rychlými hmaty to napravím – ať žije pěnové tužidlo! A i make-up se dá snadno oživit, trocha pudru, řasenka a lesk na rty – hotovo. Moje zelené oči mě sledují unaveně, noc byla krátká a pomalu to začínám cítit. Ale co, jsem mladá a nedostatek spánku klidně podstoupím, když jde o to, ušetřit dvě stě dolarů na levnější letence. V zrcadle vedle mě se najednou objeví Elizabeth Armstrongová a vystřídá ženu, která tam byla doposud. S údivem, ale potěšeně se na ni podívám. „Poslední zkrášlovací úpravy, drahoušku? To přece, na rozdíl ode mě, nemáte zapotřebí.“ Mrkne na mě, zívne a strčí dlaně pod studenou vodu. Já to věděla – je unavená a je to moje vina, protože jsem ji nenechala spát. Přesto se na mě usmívá, když si obě myjeme ruce, a já ten úsměv prostě musím opětovat. Připomíná mi trochu babičku Rose doma v Lesteru v Illinois, v malém městě, kde jsem vyrůstala. Babička sice vypadá jinak, celý život pracovala venku a nedá se s křehkou Elizabeth srovnávat, ale má podobný styl humoru. „Musím vypadat dobře, když jdu poprvé do firmy,“ vysvětluju nadbytečně. Moje spolucestující to přece musí vědět, když jsem jí během letu tři sta sedmdesátkrát vyložila, jak důležitá je pro mě ta praxe, na kterou dnes nastoupím. Jenom přikývne. „Třeba vás přece jen někdo vyzvedne,“ řekne a jde k sušáku. Hučení přístroje je tak hlasité, že málem přeslechnu zvonění mobilu. Zapnula jsem ho, když jsem vystupovala z letadla – pro případ, že by mi z Huntington Ventures poslali nějakou důležitou zprávu. Ale v tomto směru jsem svůj význam pro firmu evidentně přecenila, protože jediná SMS, která přišla, byla od mé sestry. A jak vidím, je to zrovna ona, kdo se mnou chce právě mluvit. Rychle si otřu prsty o sukni a zvednu to. „Ahoj, Gracie! Šťastné přistání?“ Je tak příjemné slyšet Hopein hlas, až musím naprázdno polknout. „Ano, právě jsme přistáli. Teď čekám na kufr. Moment.“ Přitisknu si mobil k hrudníku a rozloučím se s Elizabeth, která mě poplácá po ruce a popřeje mi hodně štěstí, načež vyloví z kabelky rtěnku a nakloní se k zrcadlu. V zrcadle na mě ještě jednou mrkne a já zvednu ruku. Strčím do dveří a vracím se s mobilem u ucha do haly. Zavazadla už jedou, a zatímco čekám na svůj kufr, který je samozřejmě skoro poslední, vyprávím Hope o letu. Jsem moc ráda, že s ní můžu mluvit, protože ona je pro mě kousek normality, což v tomhle nervózním

rozpoložení opravdu vítám. „A co teď?“ ptá se, zatímco z pásu tahám tu černou obludu, kterou jsem si půjčila od mámy, protože jinak bych musela cestovat se třemi taškami, abych všechno sbalila. Když stojí vedle mě, vysunu madlo a děkuju stvořiteli, že má kolečka, i když mi ta váha i tak málem vykloubí ruku. „Teď sebou musím hodit, abych tam byla včas.“ „Máš tu černou sukni a černou halenku?“ „Jo, proč?“ Hope se zasměje. „Protože přesně toho jsem se obávala.“ „Vypadám v tom blbě?“ zmocní se mě zděšení. To mi přece mohla říct dřív! „To vůbec ne, ale to jsi celá ty, jak se snažíš schovávat. To vůbec nemáš zapotřebí, Gracie. Jsi hezká a Angličani si toho všimnou, věř mi. A černá se teď nehodí – není to jarní barva.“ Ráda bych jí věřila. Opravdu. Ale Hope se to mluví s její postavou. Kdybych měla metr sedmdesát pět, byla vysportovaná blondýna, tak bych asi nenosila vůbec nic – nebo aspoň mnohem míň než teď. U ní se neprojevily skandinávské kořeny naší rodiny. To já jsem po nějakém prapředkovi schytala tu trochu irských genů, která na nás zbyla, protože kromě mě není v příbuzenstvu vůbec nikdo zrzavý, dokonce ani otec ne – tedy pokud si vzpomínám, protože jsem ho neviděla už věčnost. A jsem taky jediná, kdo je malý a zaoblený. Ne tlustá, to ne, ale prostě zakulacená tam, kde je moje sportovní sestra nebo tam ta letuška sportovně pevná. „Černá zeštíhluje, víš?“ Vylovím z tašky pas, který musím ukázat. „Pak ti zavolám.“ Hopein hlas zní najednou starostlivě. „Dávej tam na sebe pozor, Gracie, ano? A slib mi, že se dnes večer ozveš a povyprávíš mi o všem do nejmenších podrobností.“ Slíbím jí to a s úsměvem zavěsím. Je to moje mladší sestra, ale chová se jako máma. Možná právem. V mnoha ohledech je z nás Hope ta zkušenější. S povzdechem schovám mobil. V Anglii ovšem ještě nebyla. To je zase jednou něco, v čem jsem před ní napřed. Člověk za přepážkou zběžně mrkne do mého pasu a ani celníci se o mě nezajímají – jak říkám, až na ty vlasy jsem totálně nenápadná, nikdo se o mě nestará – takže to jde rychle a hned jsem u průchodu do letištní haly. Tam je tak nečekaně moc lidí, že se polekaně zarazím a muž, co jde za mnou, mě musí obejít. Šlehne po mně otráveným pohledem a chvátá dál. Děkuju pěkně. Není zač. Ty mně taky. Cestující proudí kolem mě, mávají na příbuzné nebo přátele. Vidím cedule se jmény, lidé se nalézají, objímají, vítají. Projde kolem i Elizabeth a míří k nějakému mladíkovi, který má zjevně radost, že ji vidí, a obejme ji. Mě si už nevšimla. Nechci si připadat ztraceně, takže si upravím tašku na rameni a seberu síly. Je nejvyšší čas, musím pokračovat. Zase rázně vykročím, abych našla směrovku na metro – abych se o pár vteřin později zase zastavila, když mi padne pohled na jednoho muže vyčnívajícího z davu. Stojí tam, oči upřené na průchod. Na mě. Srdce mi vynechá, ale pak se rozbuší jako blázen, když vidím ten úsměv na jeho rtech. Sotva znatelně na mě kývne. Jonathan Huntington. Ne, to nemůže být možné. Zamrkám, ale je tam pořád. Určitě je to on, i když naživo je mnohem atraktivnější než na té fotce z časopisu. Uvolní ruce založené na hrudi a změní postoj z vyčkávacího v aktivní. Jako by byl v pohybu, i když pořád stojí na místě. Dívá se na mě. On… tu na mě čeká. Ach. Můj. Bože.

Moje nohy se dají samy od sebe do pohybu. Jako ve snu kráčím k němu.

2

„Dobrý den, pane Huntingtone.“ Stojím přímo před ním a podávám mu ruku. „Já jsem Grace Lawsonová.“ Když jsem šla k němu, nespustil mě z očí. Z očí, jejichž modř byla fascinující už na fotce. Ale ve skutečnosti je to… jiné. Hluboké. Zářivé. Upřeně se na něj dívám, nasávám každý detail. Je vysoký, mnohem vyšší, než jsem si myslela, a celý v černém, černé kalhoty, černá košile, černé sako. Jako já. Jenom samozřejmě nemá žádný barevný šátek. Haha. Jeho vlasy jsou také černé a jaksi troufale dlouhé, padají mu do čela a kousíček i přes límec. Na rozdíl ode mě je jeho pleť opálená, což ještě zvyšuje kontrast k jeho zářivě modrým očím. Kromě toho se dnes zřejmě neholil, protože na tvářích má tmavý stín. To všechno vnímám v té vteřině, kdy moje ruka visí mezi námi ve vzduchu, aniž by ji uchopil. Sjedu pohledem k jeho ústům. Ten úsměv, který mu prve pohrával na rtech, je pryč a výraz jeho tváře mě najednou znejistil. Hledí na mě, jako kdyby vůbec nechápal, co po něm chci. Odkašlu si, nechám ruku napřaženou. „Ráda vás poznávám – sire.“ Je snad šlechtic. Jak se šlechtic oslovuje? Zatraceně. „Nevím, jak to mám říct. Chci říct, že bych vůbec nečekala, že mě vyzvednete na letišti. Ale já… těším se. Na praxi. Moc. Je to pro mě… opravdu… moc…“ Poslední slova ze mě lezou jen trhaně, protože tu něco nehraje. „Jonathane?“ Přímo za mnou zazní hluboký hlas s podivným přízvukem, který si neumím zařadit, a když se polekaně ohlédnu, stojí tam nějaký muž. Japonec. Není tak vysoký jako Jonathan Huntington, ale i tak dost vytáhlý, takže si mezi nimi připadám jako trpaslík. Za ním stojí další dva muži, také Japonci, ale menší, evidentně jeho doprovod. A teprve teď si uvědomím, že za Jonathana těsněji přistoupil jakýsi blonďatý obr a trochu menší hnědovlasý muž, jako kdyby mu měli v nouzi přispěchat na pomoc. A všichni se na mě dívají stejně nechápavě. Ach bože. Je mi horko a zima, když mi dojde, jak neuvěřitelně trapnou chybu jsem udělala. Jonathan Huntington tu není proto, aby vyzvedl praktikantku z Chicaga. Čeká tu na toho japonského byznysmena, co stojí za mnou, který nějakou krutou náhodou přiletěl ve stejný čas jako já. Teď právě jsem ze sebe udělala příšerného blbce. Hůř než příšerného. Děsivě neomluvitelně hrozného. Několik mučivých vteřin nikdo nic neříká a já se v duchu svíjím. V zoufalství zavřu oči a v tu samou chvíli cítím, jak se něčí ruka sevře kolem té mé, kterou jsem zapomněla stáhnout. Když oči zase otevřu, Jonathan Huntington se na mě dívá. Je to jeho ruka, která mě drží. Pevně. Příjemně. Konejšivě. Usmívá se a já vidím, že mu na jednom řezáku chybí odštípnutý rožek, což jeho úsměvu dodává chlapeckou jiskru, s čímž jsem nepočítala, a rázem mi měknou kolena. Anebo je to taky tím, že se cítím tak nekonečně trapně, že mě nohy prostě nechtějí nést. „Slečno Lawsonová, těší mě.“ Nemá ponětí, kdo jsem. Ale chce mě zachránit. Teplo z jeho ruky přechází do celého mého těla. Musíš se omluvit a jít, říká mi hlas v hlavě jasně a zřetelně, ale jsem jako přimrznutá, hledím jako hypnotizovaná do tváře Jonathana Huntingtona a nedokážu pořád ještě pochopit, jak může být někdo tak atraktivní.

Pak mi pustí ruku a já se zase vzpamatuju. Ukáže na vysokého Japonce, jehož věk se dá těžko odhadnout. „Smím vám představit Yuuta Nagaka, našeho obchodního partnera, který právě přiletěl z Tokia?“ Otočím se a lehce se ukloním tomu muži, který na mě hledí znepokojivě pronikavým pohledem. Jonathan Huntington řekne jména ostatních čtyř, kteří na mě kývnou, ale já si dokážu zapamatovat jen to, že se ten blonďák jmenuje Steven. Můj mozek není schopný vyprodukovat rozumnou myšlenku. „A vy jste naše nová… praktikantka, slečno Lawsonová?“ ptá se Jonathan Huntington. Říká to tak nějak zvláštně, jakoby shora, a něco v jeho tónu ve mně budí protest. Určitě je příšerně nafoukaný. To byla slova mé sestry, když jsme si spolu tenkrát prohlížely tu fotku. Zřejmě měla pravdu. Na druhou stranu mi do vědomí proniká skutečnost, že mě kvůli tomu hroznému omylu vůbec nezesměšnil, a můj vděk zastíní všechny ostatní pocity. Pokud je toto anglická zdvořilost, tak se přes trochu té nafoukanosti ráda přenesu. „Já… ano. Z Chicaga,“ koktám, jako by to vysvětlovalo, proč jsem se předvedla jak úplný pitomec. Japonec ztrácí trpělivost, je to na něm vidět. Mám pocit, že u něj bych z takového přešlapu nevyvázla tak lacino, nebo si takto alespoň interpretuju jeho pohled, kterým mě provrtává. Konečně se mi zase probouzí mozek. Měla jsem štěstí, a snad se nebudu muset do smrti stydět, že jsem naivní, až to bolí. Ale jestli tu budu ještě chvíli stát, tak se to možná změní. „Musím utíkat. Na metro. Mám za chvíli schůzku.“ Dívám se na Jonathana Huntingtona a celé je to tak absurdní, že pokrčím rameny a nedokážu potlačit úsměv. „U vás.“ Udiveně pozvedne obočí. „U mě?“ „Ach, ano, ne – chci říct ve vaší firmě. Vždyť víte. Ta praxe.“ Už se zase v duchu kroutím. Bože, Grace, nepokoušej se být vtipná. Po tomhle výstupu beztak zruší spolupráci s Chicagskou univerzitou, protože bude mít po krk omezených amerických studentek, které takto zve do Británie. Opravdu musím jít, než to ještě víc pokazím. „Takže. Na shledanou.“ Sevřu madlo kufru a vleču ho dál. Muži se hned semknou a zavřou tu mezeru, jako kdyby čekali jen na to, až konečně odejdu, a mluví spolu. Ještě jednou se krátce ohlédnu, ale když zachytím pohled Japonce, který hovoří s Jonathanem Huntingtonem, odvrátím hlavu a vroucně doufám, že mluví o obchodních věcech, a ne o mně. Na okamžik zavřu oči, zatímco mi váha kufru, který vezu naklopený za sebou, trhá ruku. Tak to by bylo – moje setkání s Jonathanem Huntingtonem. To jsi udělala skvěle, Grace, fakt skvěle. Až se s ním někdy potkám ve firmě, tak budu jenom doufat, že si nezapamatoval můj obličej – nebo se radši celé tři měsíce budu schovávat za nějakou kartotékou. Něčí ruka mě chytí za loket a donutí zastavit. Vylekaně se ohlédnu – a zase se dívám do modrých očí Jonathana Huntingtona. „Pojedete s námi, slečno Lawsonová,“ prohlásí opět tím blahosklonným tónem, který nestrpí odmluvy. Kdybych mohla dýchat, pak bych na to něco odpověděla. Za ním stojí Steven, ten blonďatý obr, a než stačím pochopit, co se děje, má můj kufr a táhne ho pryč, zpátky k těm japonským byznysmenům. Jonathan Huntington mě stále drží za ruku. Konečně mi zase naskočí mozek. „Hej!“ vytrhnu se mu. „Ne, ne!“ volám za obrem, který se hned zastaví. Jonathan Huntington ho však gestem posílá dál. Pak na zádech ucítím jeho ruku, jak mě nesmlouvavě postrkuje před sebou.

„Můj asistent vám jen chce pomoct se zavazadlem,“ řekne a dívá se na mě, jako bych to neměla v hlavě tak úplně v pořádku. Možná vážně nemám. „Nemůžu s vámi jet,“ řeknu a zastavím se. To je přece logické a musí to chápat. Musí s tím Japoncem probrat něco důležitého, jak předpokládám, protože jinak by asi nepřiletěl osobně z Tokia, a já u toho budu jen překážet. Krom toho – ten panovačný tón se mi nelíbí. A taky nechci, aby mi někdo jen tak bral zavazadlo. „Prosím, můžete tomu člověku – můžete svému asistentovi říct, aby mi vrátil kufr? Musím vážně na metro, jinak přijdu pozdě.“ Koutky jeho úst se pozvednou, protože se zřejmě dobře baví, a já zase vidím chybějící kousíček zubu. Jak to, že u jiných by to byla vada na kráse, kdežto u něj je to neuvěřitelně atraktivní? Dech se mi zase zadrhne. „Pozdě na schůzku se mnou?“ zeptá se a zní to jednoznačně posměšně. To mi vrátí dech. Zvednu bradu. „Ne. Pozdě na schůzku ve vaší firmě.“ Jeho úsměv mě skoro rozzuří. Teď už dýchám zase volně. „Myslím, že není vhodné, abych vás dál rušila. Máte důležitého hosta a cítila bych se nepříjemně, kdybych vás po tom nedorozumění ještě dál obtěžovala.“ Zase si uvědomím, že od něj vlastně bylo moc milé, že mě v tom nenechal vykoupat. „A děkuji.“ „Za co?“ Ach ne. Grace, zatraceně, přemýšlej, než něco řekneš. „Vždyť víte. Teď před chvílí jste taky nemusel – být tak laskavý.“ „Tak proč tedy odmítáte, když vám laskavě nabízím, že vás svezeme?“ „Já…“ Chce mě zmást? Jestli ano, tak se mu to dokonale daří. „Nechci přijít pozdě,“ řeknu skoro zoufale. „V tom případě mě doprovodíte. Autem tam budete rychleji než metrem.“ Ještě se trochu vzpírám, i když proti jeho velké horké ruce na mých zádech je každý odpor zbytečný. „Ale co váš přítel, chci říct obchodní partner? Jistě potřebujete něco probrat…“ „Nemá nic proti tomu, abyste jela s námi, věřte mi.“ Způsob, jakým to říká, mě irituje. Zní to sarkasticky, a v jeho hlase zaznívá ještě něco, při čem mi přeběhne mráz po zádech. Jsem ale moc rozrušená, než abych o tom přemýšlela, protože jsme zpátky u ostatních mužů. „Slečna Lawsonová nás doprovodí,“ prohlásil Jonathan Huntington, jako by to nebylo dost očividné, když mě sám přivlekl zpátky a jeho asistent táhne můj kufr. Zní spokojeně. Není divu. Pravděpodobně vždycky dostane, co chce. Japonci strohým asijským způsobem přikývnou, zatímco Steven a ten hnědovlasý na mě hledí se zvědavým, ale velmi odtažitým zájmem, asi jako když se člověk dívá na automobilovou nehodu, kterou míjí. Ale přesně to možná taky jsem – nečekaná nehoda. Mlčky vykročíme. Jonathan Huntington a ten vysoký Japonec jdou za mnou a mám pocit, jako bych v zádech cítila jejich pohledy. Tiše se baví – japonsky. Možná proto jim nevadí vzít mě s sebou – stejně nebudu ničemu rozumět. Na okamžik znejistím. Jsem snad úplně šílená, když jsem chvilku uvažovala o tom, že tuto nabídku nepřijmu? Jonathan Huntington bude příští tři měsíce mým šéfem a mě nenapadne nic lepšího než se mu nejprve vnutit a pak dělat drahoty, jako kdyby po mně snad něco chtěl. Vrať se na zem, Grace, napomínám se. Mělas víc štěstí než rozumu. Hleď z toho vytřískat to nejlepší. V autě – dost dlouhé limuzíně se dvěma koženými sedačkami proti sobě – se vrací moje pochybnosti a já si jsem jistá, že byla chyba nejet metrem.

Sedím ve směru jízdy na jedné sedačce s Jonathanem Huntingtonem a tím hnědovlasým, zatímco o tu protější se dělí hlavní Japonec se svým asistentem. Ten druhý sedí vepředu s obrovitým Stevenem, který řídí. Japonskému asistentovi, který je s námi vzadu, balancuje na kolenou aktovka a hnědovlasý telefonuje nebo posílá esemesky, zatímco jedním uchem poslouchá rozhovor obou šéfů. Jonathan Huntington a Yuuto Nagako sedí pohodlně opřeni a baví se stále japonsky. Netuším, kolik je tomu Japonci let, protože jeho tvář je tak hladká, ale vzhledem k tomu, jak mu na spáncích šediví vlasy, hádám mu nejméně o deset let víc než Jonathanovi. Zatímco hovoří, dívá se Yuuto Nagako chvílemi na mě, což je mi nepříjemné, a občas mám skoro pocit, jako by se mluvilo o mně. Ale to je stejně absurdní jako celá tahle situace. Nevím, kdy jsem se naposledy cítila tak nemístně. Nikdy jsem neseděla v takovém autě, což by samo o sobě – spolu s tím, že se tu jezdí vlevo – bohatě stačilo, aby to na mě udělalo dojem. Jsem však natolik zaměstnaná tím, cítit se mezi těmi velkými cizími muži malá a bezvýznamná, že vůbec nestíhám obdivovat okolí. Znám pouze Jonathana Huntingtona, ale jelikož je to jen z toho důvodu, že jsme se sestrou viděly a obdivovaly jeho fotku, příliš mě to neuklidňuje. Je toho na mě prostě trochu moc. Nejhorší na tom je, že ho cítím, když sedím tak blízko u něj. A na rozdíl od toho muže v letadle mi to vůbec nevadí. Ne, voní hezky. Tak příjemně, že se přistihnu u toho, jak se zhluboka nadechuju, abych nasála víc té vůně. Možná to ani není žádný deodorant. Možná tak prostě voní. Ať je to, co chce, stoupá mi to každopádně do hlavy. A to vůbec není dobře, protože tím se ještě víc soustředím na něj a zvládám nervozitu mnohem hůř. Stísněně se držím sedadla a modlím se, abychom byli brzy na místě. Ale pokaždé, když to velké auto zatáčí, tiskne mě to k Jonathanu Huntingtonovi. Tedy tiskla bych se k němu, kdybych se proti tomu vší silou nevzpírala. Sedadla jsou velmi měkká a je na nich spousta místa pro dva. Sedíme tam však tři a široká prohlubeň a gravitační zákony mě stále nebezpečně posouvají k němu. Nemůžu nic dělat. Sedím proto jako v křeči a dívám se z okýnka v naději, že si nikdo nevšimne, že jsem tam taky. Pak Jonathan Huntington nečekaně položí ruku na opěrku za mnou. Tím zmizí jeho široké rameno a já mám víc místa. Jenomže to rameno bylo taky něco jako nárazníková zóna, místo, kde se naše těla mohla dotknout, když jsem se zrovna nedržela dost pevně. Teď už tam nic není a v příští pravotočivé zatáčce sklouznu k němu. Úplně. Plný kontakt. Sedíme tam nalepení bok na boku, a protože jsem se instinktivně snažila něčeho zachytit, opírám se dlaní o jeho hruď a cítím, že kolem mě položil paži a drží mě nad loktem. Zřejmě taky jen reflex, aby mě zachytil. Svět se na vteřinu zastaví. Cítím teplo jeho těla, ale taky to, jak se mu svaly pod mou rukou napjaly. Jeho pohled sklouzne z mého obličeje k výstřihu a zase zpátky. Shlédnu dolů a vidím, že se mi posunula halenka a odhaluje víc, než by měla. Když se na něj zase podívám, už se neusmívá a jeho oči jsou temnější. Nemůžu se ani nadechnout a jen hledím na něho. Cítím na kůži mravenčení všude tam, kde se dotýkáme, a cítím červeň, která se mi dere do tváří. Rychle se odtáhnu – od jeho hrudi, ale jinak to nejde – a zasunu se zpátky do rohu. Jeho ruka mě propustí. „Omlouvám se,“ mumlám a nedokážu skrýt své zděšení. Musím odtud pryč. Stáhne ruku z opěradla a sedíme zase tak jako předtím. Japonský asistent se naštěstí baví s hnědovlasým o naplánování nějakých schůzek. Jen Yuuto Nagako se na tom rozhovoru nepodílí a soustředěně mě pozoruje, jako ostatně celou dobu. Něco japonsky řekne Jonathanu Huntingtonovi, který se na mě potom otočí. „Jak dlouho u nás budete, slečno Lawsonová?“ Skutečnost, že mě najednou oslovil, mě znervózní ještě víc. Neptá se totiž tak, jako by chtěl začít

neškodnou konverzaci, ale jaksi věcně a odtažitě. Jako by to byla důležitá informace, kterou k něčemu potřebuje. „Tři měsíce,“ odpovím a olíznu si rty. Mám hrozně suchou pusu. „A jste z…?“ „Z Chicaga.“ „Jistě. To jste už říkala.“ Otočí hlavu a sleduje mě pohledem, před kterým není úniku. Pořád prostě sedíme příliš blízko k sobě, i když se teď setkávají jen naše ramena. Cítím, jak je jeho paže pod sakem tvrdá, a kousek se odsouvám. Přesto stále cítím jeho teplo, které se zřejmě přenáší na mě. „Takže studujete u profesora Whita?“ Přikývnu. Pomalu se vzpamatovávám z šoku. Zřejmě tedy přece jenom neškodná konverzace. Nezávazný rozhovor je přesně to, co teď potřebuju. „Znáte ho?“ „Ne, osobně ne. Ale můj společník Alexander Norton se s ním dobře zná. Spolupráce s vaší univerzitou byla navázána jeho prostřednictvím, pokud vím.“ O tom se profesor White nezmiňoval, ale vysvětluje to, proč anglická firma nabízí americkým studentům ekonomie placenou praxi. Odměna není tak vysoká, abych z ní zbohatla, ale můžu si dovolit pronajmout v Londýně byt. „Co vás láká na ekonomii, slečno Lawsonová?“ Zbývající muži domluvili a Jonathan Huntington se ptá do ticha. Všichni se na mě dívají a mně by bylo milejší, kdybych zase byla jen vzduch. Pak ale nakrčím čelo, protože můj mozek teprve teď registruje tón, kterým se mě zeptal. Zní už zase lehce pobaveně. Jako kdyby to bylo téma, které není vhodné pro někoho, jako jsem já, jako kdyby ekonomie a já byly dva neslučitelné protiklady. Dobrá, možná jsem se doposud nechovala jako dvakrát inteligentní exemplář ženského pohlaví, ale to není důvod, aby se mnou jednal svrchu. Jsem dobrá. Jinak bych to místo nedostala. Člověk musel projít konkurzem – a já jsem ho vyhrála. „Ráda pracuji s čísly,“ řeknu vědomě nedbale a usmívám se pokud možno suverénně, jako kdyby byl pravý důvod příliš komplexní, než abych ho tu teď rozváděla. Co umíš ty, umím i já, pomyslím si a jsem se svým výkonem docela spokojená. Dokud nepoloží druhou otázku. „A co vás láká na Huntington Ventures?“ Polknu. Před výběrovou komisí na univerzitě jsem k tomuto tématu dokázala pohotově a přesvědčivě jmenovat deset bodů, ale teď dokážu jen hledět zakladateli této firmy do příliš modrých očí a nevymáčknu ze sebe ani slovo. Naštěstí už ale nemusím nic říkat, protože jsme na místě. Limuzína zastaví před vchodem moderní prosklené kancelářské budovy. Má nejméně dvanáct pater a její průčelí se mírně dme do ulice. Jedna strana je přímá, zatímco druhá lehce ustupuje, takže výsledkem je zajímavý, téměř kónický tvar. Sedím na straně do silnice, kde v rychlém sledu míjí jedno auto druhé, takže čekám, až muži vystoupí na chodník, a pak je následuju. Když lezu z auta, podá mi Jonathan Huntington ruku, aby mi pomohl, a i když v prvním okamžiku váhám, přijmu ji. Bylo by dětinské toto gesto ignorovat a já jsem se dnes ztrapnila už dost. Stoprocentně to ale není zdravé pro moje srdce, dotýkat se ho. Jakmile stojím na chodníku, pouštím jeho ruku. Blonďatý obr vytáhne z kufru moji černou obludu na kolečkách, ale místo aby mi ji předal, táhne kufr skleněnými dveřmi do budovy. „Až po vás.“ Jonathan Huntington mi naznačí, ať jdu první, a i Japonci mi dají přednost. Hala je rozlehlá a elegantní, s recepčním pultem ze dřeva a skla, před nímž světlovlasý řidič nechává můj kufr. Stojí tam dvě dívky, jedna za recepcí, druhá před, a se zájmem se na nás dívají.

Jonathan Huntington je pozdraví a prohodí s nimi pár vět. Kradmo pohlédnu na hodinky. Půl jedenácté. Zatraceně. Ta dívka, co stojí před recepcí, vykročí ke mně. Je přibližně stejně stará jako já, má krátké hnědé vlasy, které vypadají velice ležérně, ale přesto stylově. Ke světle zelenému kostýmku z lehkého manšestru má sladěný batikovaný top a strohý, ale nápadný stříbrný řetízek. Je to trochu neobvyklý styl pro takovou firmu, ale není to přehnané – a k ní se jaksi hodí. „Ahoj,“ řekne. „Jsem Annie Frenchová. Už na tebe čekám, Grace.“ To důvěrné oslovení mě zaskočí, ale po té hororové cestě z letiště je to příjemné. Konečně jsem se setkala s někým, z koho nemám zmatek v hlavě. „Mám zpoždění,“ říkám nešťastně, když si třeseme rukama. „To nikdy, pokud přijedeš se šéfem,“ odpoví a usměje se na mě. Líbí se mi. Než můžeme říct něco dalšího, stojí najednou vedle mě Jonathan Huntington. Ostatní muži čekají u výtahu a dívají se naším směrem. „Hodně štěstí při praxi, slečno Lawsonová,“ popřeje mi. „Doufám, že se vám u nás bude líbit.“ Namáhavě polknu. „Děkuji.“ „Mimochodem, černá vám sluší. Hezká barva.“ Letmo se podívá sám na sebe. Když znovu zvedne pohled, jeho modré oči zajiskří a na rtech mu pohrává úsměv, při němž mi zase měknou kolena. Než stačím cokoliv odpovědět, otočí se a jde k výtahu. Nejistě se za ním dívám a přemýšlím, jestli si mám opravdu přát, abych ho ještě někdy viděla.

3

Když se dveře výtahu zavřou, Annie Frenchová se na mě podívá. „Jak se ti to povedlo?“ zeptá se a povytáhne jedno obočí. „Co přesně?“ Jsem v myšlenkách ještě u toho matoucího Jonathana Huntingtona, takže ji pořádně neposlouchám. Annie do mě lehce strčí a přivede mě zpátky do reality. „Tak poslyš – právě jsi přišla se šéfem. Jaks to udělala, řekni?“ „Byla to… náhoda. Potkali jsme se na letišti a on mi nabídl, že můžu jet s nimi.“ Vlastně to zní docela věrohodně. Annie se však nedá oklamat. Nakloní hlavu: „A jak věděl, kdo jsi? Vy se znáte?“ Dostala mě. Cítím, jak mi rudnou tváře, a odvádím ji kousek stranou, protože nechci, aby to slyšela ta blondýna na recepci, která projevuje zřetelný zájem. „Ne. Já jsem ho – oslovila,“ přiznávám tiše. „Byl to omyl. Myslela jsem – že přišel vyzvednout mě.“ Annie na mě vyvalí oči a pak se zasměje, jako by to byl nejlepší vtip, který v poslední době slyšela. „Tys myslela, že tě šéf přijel vyzvednout osobně?“ „Jo, já vím,“ zasténám a obrátím oči v sloup. „Nevrtej se v tom. Už tak je mi to všechno dost trapné. Nemůžeme změnit téma?“ „Jistě.“ Annie se vyloženě zubí. „Aspoň pro tuto chvíli určitě.“ Ukáže na můj kufr. „Ten můžeš nechat tady u Caroline a vyzvednout si ho později. Teď ti nejdřív ukážu tvoje nové působiště.“ Její úsměv je tak nakažlivý a přívětivý a její chování tak otevřené, že nemůžu jinak než ji mít ráda. Necháme kufr u blonďaté Caroline z recepce, která to monstrum odtáhne za recepční pult a ujišťuje mě, že na něj dohlédne, přičemž si mě nadále zvědavě měří. Potom nastoupíme do jednoho ze dvou výtahů, které stojí vedle sebe. Je vybavený zrcadly a působí stejně jako všechno tady: velkoryse a luxusně. Pohled do zrcadla mě informuje o tom, že jsem nepřirozeně bledá – pravděpodobně důsledek šoku, který vyvolalo setkání s nejžádanějším svobodným mužem Anglie. Když jedeme nahoru, Annie mi sděluje, že jí je třiadvacet a už rok pracuje jako junior asistentka v investičním oddělení Huntington Ventures. „Je to můj vstup do branže,“ říká. „Mohla jsem narazit na mnohem horší místo.“ Trochu jí závidím, že je o tolik dál, i když jsme skoro stejně staré. Mně sice už taky dlouho nepotrvá, než dokončím studium, ale najdu si pak místo v tak skvělé firmě? Annie však závidím nejenom práci u Huntington Ventures, ale i její sebevědomé, milé vystupování, tu lehkost, se kterou do všeho jde. „Toto je oddělení, kde budeš pracovat,“ vysvětlí mi, když vystoupíme ve čtvrtém patře a jdeme dlouhou chodbou. Všechno je tu světlé a velkoryse rozvržené. Skleněné dveře vedou do různě velkých kanceláří, v nichž sedí lidé, kteří vypadají velmi zaměstnaně. „Tady se připravují nové projekty, do kterých Huntington Ventures vstupuje. Děláme rešerše, zkoumáme šance na trhu a vedeme přípravné rozhovory – a patro šéfů dořeší zbytek.“

Jde se mnou do každé kanceláře a představuje mi zaměstnance, ale je jich moc, než abych si je dokázala okamžitě zapamatovat. Utkví mi jen několik jmen: sekretářka, starší, velmi přívětivá žena, se jmenuje Veronica Hetchfieldová, vedoucí oddělení, čtyřicátník s řídkými vlasy, se představí jako Clive Renshaw a Shadrach Alani, mladší kolega s očividně pákistánskými kořeny, kterému jistě nebude ani třicet, sedí s Annie v kanceláři. Je jich mnohem víc, nejméně ještě tucet, s nimiž se líp seznámím v příštích dnech. Všichni jsou milí, ale Annie je podle mě nejmilejší. „Ostatní oddělení ti ukážu, až bude příležitost, jestli tě to bude zajímat.“ Na chodbě mi Annie do ruky vtiskne složku: „Tady najdeš všechno podstatné o naší firmě,“ k tomu mi ještě podá kopii s nějakým složitým diagramem, „to je struktura organizace – aby sis rychle udělala přehled.“ Žasnu, když očima kloužu po rozvětvené síti, po dílech skládačky, které tvoří firmu. Mnoho věcí jsem si už dopředu vyhledala sama, ale některé podrobnosti jsou pro mě úplně nové. A když listuju složkou, v níž jsou na lesklém papíře uvedeny i ostatní obchodní aktivity, dochází mi, že Huntington Ventures je víc než čistě investiční společností. Je to impérium s mezinárodními vazbami a širokým spektrem zájmů. Podílnictví se netýká jen vysokých financí a stavebnictví, ale prakticky všech odvětví průmyslu a obchodu, a jsou tu i podpůrné programy pro kulturní projekty. Má úcta k výkonnosti Jonathana Huntingtona zase o kus povyroste. Když zvednu oči od materiálů, Annie se na mě směje. „Působivé, že?“ Vím, že tím myslí firmu, ale já dokážu myslet jenom na muže, který ji řídí, a mlčky přikývnu. Annie jde dál a otevře dveře do kanceláře na konci chodby. Má také prosklenou přední stěnu a je velmi malá. Stůl stojí těsně u té skleněné stěny a jedna strana kanceláře je celá zabraná kartotékami, takže tam člověk nemá moc místa k pohybu. „Kancelář praktikantů,“ oznámí Annie a zazubí se na mě tím svým přidrzle otevřeným způsobem. Povzdechnu si. Co jsem čekala? Červený koberec? A tak hrozná ta kancelář taky není, leží sice dost daleko, až na konci chodby, ale ne zas tak moc daleko od kanceláře, kde sedí Annie, což mě trochu uklidňuje. Je přece – zatím – jediná, koho tady znám. S výjimkou Jonathana Huntingtona, ale na toho bych raději neměla moc myslet. „A co přesně tady budu dělat?“ ptám se a popojdu kousek za psací stůl, abych si trochu blíž prohlédla svoje nové pracoviště. „To, co všichni praktikanti. Budeš vařit čaj a kafe.“ Annie ukáže na dveře na protější straně chodby: „Támhle je totiž kuchyňka. Nebudeš to mít aspoň daleko.“ Na moment oněmím. „To nemyslíš vážně, že ne?“ Říkala jsem, že ji mám ráda? To jsem se spletla, ti Angličané jsou divní. Chvilku stojí ve dveřích s neutrálním výrazem, ale pak už nedokáže zůstat vážná a začne se smát. „Ne, samozřejmě že ne. Opravdu je tam kuchyňka a můžeš si tam uvařit čaj nebo kafe, kdykoliv budeš chtít – máme tam všechno. Jinak tě ale pochopitelně čekají i náročnější úkoly.“ S úlevou se na ni podívám a musím se taky smát. „S kým budu vlastně pracovat?“ ptám se. Annie se opět zazubí: „S kým bys ráda pracovala?“ Z nějakého důvodu se můj žaludek zase zhoupne jak na horské dráze a jediný, kdo mě napadne, je Jonathan Huntington. Na tvářích mi vyrazí červeň a Annie zřejmě vytuší, kterým směrem se ubírají moje myšlenky. Její úsměv je ještě drzejší. „Sorry, obávám se, že do řídícího patra se tak rychle nedostaneš. Náš šéf tě sem možná přivezl, ale normálně se o praktikanty osobně nestará. Budeš muset vzít zavděk mnou.“ „Jistě – to je mi taky mnohem milejší,“ ujišťuju ji rychle. „Tys ho vážně jen tak oslovila?“ Annie mi evidentně pořád nevěří.

Přikývnu a v duchu se zas kroutím jako žížala, když mi připomene tu trapnou situaci na letišti. „Byl to ale jeho nápad, že mě sveze. Chtěla jsem jet metrem, hned jak jsem poznala, jak hloupou chybu jsem udělala.“ Annie skepticky nakrčí čelo. „Sám od sebe ti nabídl, že tě sveze?“ „Ano, proč se divíš? To je to tak zvláštní? Myslím, že mi prostě jen chtěl udělat laskavost.“ Annie si odfrkne, jako by to byla úplně absurdní myšlenka. „Jonathan Huntington, ten milý chlápek od vedle?“ Cítím nutnost bránit ho. Mohl mě přece ignorovat. „Zdál se mi milý,“ trvám na svém. Její obličej poprvé od chvíle, kdy jsme se potkaly, úplně zvážní. „Dobrá rada, Grace: Snaž se nic si neinterpretovat podle sebe.“ Jsem zmatená. „Jak to myslíš?“ Dívá se na mě s lehce zoufalým výrazem. „Poslyš, my tady nejsme slepí. Šéf vypadá zatraceně dobře a ty nejsi první, komu září oči, když se na něj podívá. Většina ženských ho zdálky zamilovaně pozoruje, ale nemá to smysl, věř mi. A ty, které s ním spolupracovaly blíž a vzalo je to zvlášť silně, prostě odešly. Zrovna minulý měsíc to byla jedna kolegyně z tiskového oddělení, která s ním úzce spolupracovala na jednom projektu. Všechny dobrovolně odejdou z firmy s důvodem, že si našly jinou práci nebo že hledají nové výzvy – ale pokud se ptáš mě, tak už tu nejsou proto, že se nemohly stát ženou po Huntingtonově boku.“ Pronikavě na mě hledí. „Zapamatuj si to a drž se od něj dál. Jenom bys ztrácela čas.“ Jako kdybych to nevěděla sama. Zároveň jsem ale o to zvědavější. „Jak to, že nemá přítelkyni? On je…?“ „Teplej?“ dokončí Annie větu a zasměje se. „Ne, to určitě ne. Ale není ani žádný princ, i když zdědí titul. Proto mě poslechni a nedávej mu hlavní roli ve své osobní pohádce. On je pro tebe moc velké sousto.“ Povzdechnu si. Vlastně bych se mohla urazit, když mě Annie takhle peskuje – vždyť se ani neznáme. Krom toho je mi trapné, že je na mně tolik vidět, jaký účinek na mě mělo setkání s Jonathanem Huntingtonem. Ona to ale nemyslí zle, to cítím, chce mě opravdu varovat, aby mě ochránila před zklamáním. A možná jsou tato otevřená, drsná slova přesně to, co teď potřebuju slyšet, protože není vyloučené, že bych se mohla stát další obětí velkolepého Jonathana Huntingtona. „Žádné strachy, tak moc naivní zase nejsem,“ prohlásím a podaří se mi křivý úsměv. To sice není pravda, protože jsem zatraceně naivní, pokud jde o muže, ale to je něco, o čem se svou novou kolegyní skutečně nechci diskutovat. „Navíc už stejně pana Huntingtona možná neuvidím. Nebo sem chodí často?“ Částečně v to doufám, i když vím, jak je to pošetilé – zvlášť po tom varování, kterého se mi dostalo. Annie zavrtí hlavou. „Ne, spíš jenom zřídkakdy. Nicméně obvykle si taky nebere do limuzíny mladé praktikantky. Dej si prostě pozor, víc říkat nebudu.“ Tón jejího hlasu je smrtelně vážný a mě to znejistí. Bojí se snad, že by o mě Jonathan Huntington mohl projevit zájem? To je naprosto absurdní. A i kdyby – proč bych si měla dávat pozor? Otevřu pusu, abych se ještě jednou zeptala, jak to právě myslela, ale Annie ukáže rázným gestem na papíry na stole. Toto téma je pro ni uzavřeno. „Tvůj první úkol jsem nechala ležet tady na stole. Jsou to zprávy k projektům, o kterých se bude v nejbližší době rozhodovat. Přečti si je, abys byla v obraze a mohla se účastnit dalších diskuzí. A neber to na lehkou váhu, protože se tě taky zeptáme, který je podle tebe zvlášť slibný a proč.“

„Bude to nějaká zkouška?“ ptám se. Už se zase mile usmívá. „Svým způsobem ano. Vadí ti to?“ „Ne.“ „To je dobře. Je to totiž ve tvém vlastním zájmu. Když budeme vědět, jak jsi dobrá, budeme pro tebe moct najít tu nejlepší pozici.“ Podívá se na hodinky. „Takže si už poradíš?“ Přikývnu. „V tom případě tě nechám samotnou. Kdyby ses chtěla na něco zeptat, můžeš kdykoliv přijít za mnou. Víš, kde mě najdeš.“ Když už je skoro ze dveří, ještě ji zdržím: „Smím si odtud zavolat?“ zeptám se a ukážu na telefon na mém stole. „Pronajala jsem si poblíž byt a musím se zeptat majitele, kdy a kde si můžu vyzvednout klíč.“ „Samozřejmě,“ odpoví Annie, „chceme přece, abys tu měla zázemí.“ Skoro už zavře dveře, ale pak ještě jednou strčí hlavu do kanceláře: „Mimochodem – je dobře, že jsi tady,“ řekne a zní to tak upřímně, že mě to zahřeje u srdce. S novým elánem se pustím do zpráv, které mám nastudovat. Bude to tady skvělé, cítím to. Co by se mohlo pokazit?

4

Když o něco později zvednu oči od papírů a poznámek, které jsem si udělala, s údivem zjistím, že už jsou skoro tři. Zabrala jsem se do těch materiálů natolik, že jsem zapomněla na čas. Promnu si oči. Teď už opravdu cítím ten spánkový deficit, takže jdu do kuchyňky, abych si udělala něco na povzbuzení. Annie nepřeháněla, je to velice moderně zařízená místnost se vším luxusem, jaký si člověk může přát. Je tam automat na čaj a jeden z těch drahých kávovarů, kde si člověk může sám navolit, jakou chce směs. Chvilku se rozmýšlím a rozhodnu se pro čaj. Jsem přece v Anglii – takže si už raději budu zvykat. Přejdu s pohárkem k oknu a dívám se ven na City of London. Budova, ve které sídlí Huntington Ventures, patří k novostavbám, ale přímo naproti stojí nějaký historický dům. Nemůžu říct, jestli je to Burza nebo budova Anglické banky, ale to ještě zjistím – budu mít dost času si všechno v klidu prohlédnout. Teď je začátek května a já poletím zpátky do Chicaga až koncem července, takže mám dvanáct týdnů na to, abych poznala toto vzrušující město. S úsměvem zvednu pohled k obloze, která už není pokrytá mraky jako při mém příjezdu, ale je zářivě modrá. Tady uvnitř běží klimatizace, ale odpolední slunce, zrcadlící se v oknech budovy naproti, dává tušit, že venku bude příjemně teplo. Chci se už otočit a vrátit se do kanceláře, když tu mi pohled padne dolů na ulici, kde právě v tu chvíli zastavuje dlouhé černé auto. Poznávám limuzínu, ve které jsem dnes jela, a srdce mi poskočí, když o chvilku později uvidím vyjít na chodník přímo pode mnou dva muže. Jonathana Huntingtona poznávám okamžitě i z té vzdálenosti a ten druhý musí být ten Japonec Yuuto Nagako. Mluví spolu, když nastupují, a vzápětí se limuzína zase rozjede a zařadí se do provozu. Zabočí za roh a zmizí mi z očí. Támhle si jede, pomyslím si lítostivě. Jonathan Huntington – ten muž, od kterého mám držet ruce dál. Pohodím hlavou. Jako by on snad chtěl, aby to bylo jinak. Sni dál, Grace. Anebo radši už nesni. Probuď se. Rychle odejdu z kuchyňky a protnu tichou chodbu. O kus dál vepředu jsou otevřené dvoje skleněné dveře, ale přesto je tam ticho, všude se pracuje. I když jsem hotová s tím, co jsem dostala zadáno, nechci nikoho rušit, takže se vrátím do kanceláře, sednu si ke stolu a hledám číslo majitele bytu, kterému ještě musím zavolat. Byt jedna plus jedna se nachází ve Whitechapel, čtvrti, která leží nedaleko City. Dobrá poloha a dobré spojení metrem. Tak to aspoň stálo v popisu. Byla jsem hrozně ráda, když jsem na internetu na tu nabídku narazila, a hned jsem se s majitelem dohodla, protože i cena byla v pořádku. Ne že bych měla ponětí, jak dobrá adresa to je a jak je to ve skutečnosti daleko od mého pracoviště, ale na mapě to vypadalo celkem blízko a fotky působily dobře. Musela jsem předem zaplatit tři sta liber kauci, ale ten člověk mě ujišťoval, že je na konci dostanu zpátky, pokud se v bytě nic nezničí. Napsali jsme si několik mailů a působil v nich mile. Jeho číslo jsem si zapsala do diáře. Po druhém zazvonění to tam někdo zvedl. Je to žena. „Můžu mluvit s panem Scarlettem, prosím?“ řeknu zdvořile. Pár vteřin ticho. „Tady nebydlí žádný pan Scarlett. To bude omyl,“ informuje mě ta žena.

„Ale…“ To nemůže být pravda. „Jsem Grace Lawsonová. Pronajala jsem si ten malý byt na Adler Street a pan Scarlett mi dal toto číslo, abych mu zavolala, až tu budu. Dnes jsem přiletěla z Ameriky a potřebuju s ním mluvit.“ „Vážená, říkám vám, že tady žádný Scarlett není. Sice bych vám ráda pomohla, ale tohle je omyl.“ To snad ne. „Bydlíte ale na Adler Street ve Whitechapel?“ zkouším to dál. „Bydlím ve Spitalfields,“ řekne ta žena netrpělivě. „A Adler Street vůbec neznám.“ Spitalfields leží vedle Whitechapel, to jsem viděla v plánu Londýna. Možná jsem si ty čtvrti popletla. Anebo nesedí jméno ulice. „Máte u vás v domě byty k pronájmu?“ chytám se stébla jako tonoucí. Se zatajeným dechem čekám na odpověď. „Ale ano, nějaké tu jsou,“ odvětí. „Jenže pokud vím, není tu zrovna nic volného.“ Z plic mi unikne všechen vzduch. Byla to moje poslední naděje. Když nic neříkám, slyším tu ženu na druhém konci linky nervózně funět. „Podívejte, já vám bohužel nepomůžu, okay?“ „Ale pan Scarlett mi…“ „Je mi líto, drahoušku. Pěkný den.“ Ve sluchátku to cvaklo. Zavěsila. Sedím tam se sluchátkem v ruce jako zkamenělá. Dělá se mi zle a najednou je mi zima, když si uvědomím, co tohle znamená. Ten člověk, kterého jsem považovala za majitele bytu, je evidentně podvodník, kterému šlo jenom o těch tři sta liber kauce. Ten byt ve skutečnosti neexistuje – ale jak jsem to mohla vědět? Na internetu to vypadalo tak věrohodně, slušná cena a skoro v centru. Plesknu se do čela. V tom byl ten trik! Aby ta nabídka byla co nejatraktivnější. Neměla jsem šanci si z Ameriky něco ověřovat. Stačilo mi potvrzení e-mailem – a to mělo cenu papíru, na který jsem si je vytiskla. Zatraceně! Jenže toto není můj největší problém. Protože pokud ten byt neexistuje, nemůžu se hned se svým monstrózním kufrem někam nastěhovat. Nemám střechu nad hlavou a netuším, jak narychlo najít ubytování, které si můžu finančně dovolit. Samozřejmě bych mohla do hotelu nebo do nějakého penzionu, ale to není dlouhodobé řešení. Z očí mi vytrysknou horké slzy. Nejsou to jenom ztracené peníze a nové hledání, kterému se nevyhnu – ze všeho nejvíc se teď cítím hrozně podvedená. Londýnem. Tím snem o krásných třech měsících. Takhle jsem si to nepředstavovala. Otřu si hřbetem ruky oči a jdu za Annie. Naštěstí je v kanceláři právě sama, stůl jejího kolegy je osiřelý. „Co se děje?“ zeptá se starostlivě, když se ztěžka svalím na volnou židli. Trhaně jí vyprávím, co mě postihlo, a nakonec musím zase zápasit se slzami vzteku a zklamání. „To je tak nespravedlivé,“ stěžuju si. „A jakže se jmenoval ten chlap, co se vydával za majitele?“ „Will Scarlett,“ odpovím. „Víš ale, že je to jméno postavy z Robina Hooda?“ Nechápavě se na ni zadívám. „Ne,“ přiznám se a připadám si jako husa. Na tenhle pocit bych si měla radši zvyknout, protože jak se zdá, bude to tady můj setrvalý stav. Abych řekla aspoň něco, dodám: „Moc se… v literatuře nevyznám.“ I to je mi najednou trapné. Ale jak jsem už řekla Jonathanu Huntingtonovi: Raději se zabývám čísly než písmeny. Pokud mě přitahuje něco z umění, pak to není psané slovo, ale výtvarná díla. Obrazy,

sochy, něco, na co se dá sáhnout, něco konkrétního. A i kdybych byla sečtělejší, tak by mi to jméno nejspíš nebylo podezřelé. Řekla bych si, že je to náhoda. To se přece stává, někteří lidé mají divná jména. S povzdechem zavrtím hlavou. Ostatní se prostě nenechají tak lehce oškubat jako já. To asi dostatečně vypovídá o tom, jak jsem neskutečně naivní. Naivní a blbá. A bez ubytování. „Do hajzlu.“ Vyslovím to, aniž bych pomyslela na to, jak je ten výraz nevhodný. Ale uleví se mi. Jiné slovo by momentální situaci asi nevystihlo. Vzdorovitě se podívám na Annie. Šokovala jsem ji? Koutky jí zacukají. „Jo,“ řekne. „Je to fakt v hajzlu.“ Skoro současně se rozesmějeme. „Možná je ten falešný pronajímatel opravdu moderní ochránce chudých. Pak se aspoň můžeš utěšovat tím, že tvoje kauce posloužila vznešenému účelu.“ „Haha,“ usmívám se, ale potom zase zvážním. „Myslíš, že má smysl jít s tím na policii?“ Annie přikývne: „To určitě uděláme, tím se nic nepokazí,“ prohlásí a já jsem jí obrovsky vděčná za to množné číslo. Znamená to, že mě nenechá jít samotnou? „Jenomže tím nevyřešíme problém s ubytováním.“ Se svraštělým čelem mě pozoruje. „Najdu si zatím nějaký penzion,“ říkám, ale sama slyším, jak bezradně to zní. Přemáhá mě únava – a vyhlídka na to, že ještě budu těžkopádně hledat vhodné bydlení, mě deprimuje víc, než bych byla ochotná přiznat. Pohled se mi zase rozmlží slzami a nemůžu proti tomu nic dělat. „Ne.“ Annie teď vypadá velice rázně. „Mám lepší nápad.“ S širokým úsměvem se opře o psací stůl a nakloní se blíž: „Půjdeš ke mně.“ „Myslíš to vážně?“ Ta nabídka je tak lákavá, že jí sotva dokážu uvěřit. Přikývne. „Bydlím v Islingtonu ve společném bytě se dvěma milými kluky. Jeden pokoj je momentálně prázdný, tam můžeš dnes přespat. Pak se uvidí. Tak co myslíš?“ Co myslím? Myslím, že jsem ten největší klikař v celém Londýně a že všechno na světě je zase v pořádku a že bych Annie Frenchovou nejradši objala. „Jsi nejhodnější,“ řeknu, a když se na sebe usmějeme, cítím, že jsem našla novou kamarádku. „Takže to bychom měly vyřešené,“ prohodí s pobaveným úsměvem. „A teď zpátky do práce.“ Podívá se na hodiny. „Schůzka oddělení začíná za deset minut. Četlas ty zprávy?“ Když to potvrdím, spokojeně přikývne. Její kolega Shadrach Alani se vrací do kanceláře a bere ze svého stolu štos papírů. Usměje se na mě. „Tak jdete?“ Vyjdeme z kanceláře všichni společně a já jsem svému osudu zase vděčná.