Julie Nováková NIKDY NEVĚŘ NIČEMU Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno www.mobaknihy.cz www.facebook.com/moba.cz © Julie Nováková, 2010 © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2011 ISBN 978-80-243-5445-3
Prolog NORMANDSKÉ DĚDICTVÍ Mohlo to být vlastně docela obyčejné ráno. Uspěchaná snídaně, jízda tramvají do práce, usednutí k počítači a začátek dalšího nudného obyčejného dne. Jenže to by nesměl zavolat François Dupont. „Kdože volá?“ užasl David Novotný a vzhlédl od monitoru. Kolega se sluchátkem v ruce pokrčil rameny. „Mám já vědět?! Říkal něco jako Dupont, ale zbytek byl francouzsky. Tak vezmeš si to? Ten chlap čeká.“ „Francouzsky? Neumím víc než pár slov.“ David nedůvěřivě přistoupil k telefonu a ohlédl se, jestli nejde šéf. Nesnášel telefonování během pracovní doby. „Eh… Bonjour?“ David nechápal, kdo mu může volat. Bylo teprve půl deváté. A žádné Francouze nekontaktoval. Ze sluchátka se na něj začala valit jakási francouzská slova. „Je ne parle pas français,“ zastavil jej David Novotný jedinou celou větou, kterou uměl ve francouzštině říci. Na chvíli nastalo na druhé straně ticho. Pak volající k jeho úlevě promluvil anglicky. „Jste pan David… Novotný?“ vyslovil trochu zkomoleně jeho jméno. „Ano. Vy jste pan Dupont?“ „François Dupont. Správce pozůstalosti pana Montazanda.“ David chvilku mlčel. Pak se zeptal: „Opravdu sháníte mě? Víte, já ve Francii nikoho neznám a nechápu…“ „Ani pana Laurenta Montazanda?“ „Ani –“ David náhle zmlkl. Rozpomněl se. Ale to už bylo tak dávno… „Znáte ho?“ ujišťoval se Dupont. „Ano. Ale naposledy jsem ho viděl, když mi bylo třináct let.“ „On si vás očividně dobře pamatoval. Odkázal vám své nemovitosti.“ „Své co?!“ Dupont začal hláskovat. „Ne, já vám rozuměl!“ zasáhl David. „Ale nechápu…, proč zrovna mně?!“ Nedůvěřivě poslouchal vysvětlení, že on to skutečně neví, protože pana Montazanda znal jen trochu, ale že by to měl spíš vědět právě on, když je zdědil. Napadlo ho, že si z něj někdo tropí žerty. Úkosem pohlédl na kolegy, ale ti se věnovali své práci a jen na něj občas vrhli letmý pohled. Nezájem. „Haló, jste tam?!“ uslyšel volání pana Duponta. Vzpamatoval se. „Ano, ano! Jen mi to pořád nedochází. Já jsem zdědil nějaký dům ve Francii?“ „Dokonce dva. Krásná lokalita – Normandie, kraj Calvados, v čisté přírodě…“ Z Dupontova hlasu zazněl závistivý tón. Pravděpodobně žil na předměstí nějakého většího města. „Měl byste se dostavit kvůli dědickému řízení nebo sem poslat svého zástupce s plnou mocí. Jestli řízení proběhne bez problémů, budete také muset jít na katastr nemovitostí, aby na vás byly oficiálně přepsány.“ Když David mlčel, François Dupont pokračoval a rozpovídal se o obou domcích, o tom, jak dlouho mu trvalo ho sehnat, jaký asi byl starý Laurent Montazand za svého života… „Přijedete tedy?“ zeptal se nakonec. „Notář vás shání už pár týdnů…“ David Novotný váhal jen chvilku. Mohl volit mezi francouzským venkovem… a dusnou kanceláří tady v Praze. Zbývaly mu letos ještě dva týdny nevybrané dovolené. Šéf se může jít vycpat, pomyslel si a v duchu se zasmál.
„Přijedu.“
1. TOURNESOLVILLE Toutes Direction. Pomalu to slovní spojení začínal nenávidět. Rada kolegy, zkušeného cestovatele, že když nebude vědět, kam má jet, má se vydat za tímto ukazatelem, zatím byla Davidu Novotnému k ničemu. Už ani nepočítal, pokolikáté se ztratil. Možná tak… pošesté? Raději nehádal. Tahle cesta mě bude stát nervy, pomyslel si. Německo bylo katastrofálně ucpané. Slovo „Stau“, německý výraz pro dopravní zácpu, mu pevně utkvělo v paměti. Po příjezdu do Francie se mu zprvu ulevilo – ale jen na chvíli. Na dálnici bylo ještě vše v pořádku. Pak z ní ale sjel, když zamířil k jednomu ze sítě penzionů, kde se chystal přenocovat. Krátce nato už anglicky vysvětloval do telefonu, že nepřijede do sedmi hodin, jak původně očekával, ale nejdřív po půl osmé. Neměl tušení, kde je. Lámanou francouzštinou se ptal několika místních, ale nikdo mu nebyl schopen porozumět. Až pak mu jeden, který mluvil plynně anglicky, vysvětlil cestu. V osm hodin večer s úlevou přijel k hotýlku. V tutéž hodinu, ovšem ranní, příštího dne opět vyjel na silnici. Po poledni začal hledat odbočky na Rouen a potom Caen. Když se tam ke své hluboké úlevě dostal, přišla na řadu ta obtížnější část. Najít Tournesolville. Na klasické mapě to samozřejmě nebylo. Před odjezdem se díval na internet. A teď, ve slunném francouzském odpoledni, sám na malém opuštěném odpočívadle u regionální silničky, mžoural na vytištěný plán cesty a snažil se zjistit, kde se pro změnu ztratil tentokrát. Možná měl letět. A pak tam dojet autobusem. Mít tak na to peníze… Autobus byl pomalu dražší než ta letenka. A jelikož jeho auto, stará spolehlivá škodovka Favorit, jezdilo na stále ještě celkem levný plyn, nebylo co řešit. „Zatraceně,“ zamumlal, když zjistil, kde odbočil špatně. Předminulý kruhový objezd. Francouzské silnice jich byly plné. Ať už rovné nebo zakroucené, široké nebo uzoučké, všechny cesty vedly ke kruhovému objezdu. Mělo to jistou výhodu. Když se nemohl rozhodnout, kam jet, mohl chvíli kroužit a rozmýšlet se. Jen pak musel ignorovat údiv domorodců navyklých zdejšímu značení. David by rád věděl, kdo ho vymýšlel. Anebo raději ne. Nechtěl si tu nikoho znepřátelit. Po chvíli bloudění dojel do malebného, typicky normandského městečka nesoucího název St. Geraldine chez Foret. Vzpomněl si, že má číslo na Duponta, který na něj měl v Tournesolville čekat – ve čtyři hodiny. Tedy za pět minut. Právník to nebral. „Sakra!“ Kdosi mu zaťukal na okénko a řekl cosi francouzsky. „Ehm… Do you speak English?“ zeptal se David. Asi pětapadesátiletý muž v bílé letní košili se usmál. „Ano. Co potřebujete?“ „Hledám cestu do Tournesolville.“ Muž se rozesmál. David by rád věděl, co na té žádosti shledal tak vtipného. Jen mlčel a pozoroval ho. „Promiňte,“ omlouval se muž stále s úsměvem. „Já jen, že vám stačí jet pořád rovně po téhle cestě a ani ne po třech kilometrech tam budete!“
„Aha… Děkuji.“ „Není zač. Rádo se stalo!“ Muž s pobaveným úsměvem sledoval jeho odjezd. Měl pravdu. Po chvilce David spatřil ceduli hlásající hrdě „Tournesolville“. Aspoň jsem někoho pobavil, když už nejsem schopný se tu vyznat, říkal si v duchu a zpomalil. Rozhlížel se po Dupontovi, ale venku neviděl nikoho. Správce pozůstalosti měl přitom čekat na hlavní ulici, jak sám řekl. Právě se chystal najít někde místo k zastavení, když se odkudsi vynořil zelený renault a zablikal na něho zadními světly. Směřoval stále rovně, tak jel David za ním. Po chvíli renault odbočil na úzkou silnici vedoucí mezi… úzkými domky. Stály samostatně, dál od sebe, ale při výšce až tří pater nemohly být víc než pět, možná šest metrů široké. Auto zajelo na kraj cesty k jedné z těch staveb. Dvě patra (včetně přízemí) a šířka ne víc než čtyři metry. Pálené cihly ve slunci vynikaly svou veselou červení, jen na rozích domu je střídaly pískově zbarvené, které byly i kolem vysokých úzkých oken a dveří z masivního dubu. Krovy střechy spolu svíraly ostrý úhel a byly obloženy tmavými břidlicovými taškami. Udržovaná zahrada s pestrými květinami a pečlivě sestřiženým trávníkem nebyla oplocená. Pozemky mezi domy vlastně nebyly ohraničeny nijak, pokud se nepočítalo několik živých plotů či kvetoucích pásů. David ještě vzhlížel nahoru na dům, když řidič renaultu vystoupil a zamířil k němu. „Hello! Jmenuji se François Dupont, hovořili jsme spolu telefonicky. Jakou jste měl cestu?“ David se vzpamatoval, vystoupil a stiskl napřaženou ruku. „Dobrou, děkuji.“ Stále ještě překvapený se zadíval na domek. „Tady bydlel Laurent Montazand?“ „Ano. Myslel jsem, že jste tu někdy byl.“ „Ne, na tomhle místě ne. Víte, je to trochu složitá historie…, ale tady jsem nebyl.“ „Pojďte. Zatím vám to tu ukážu.“ Dupont ho vedl ke dveřím a usmíval se typickým profesionálním úsměvem, který ale v jeho případě vypadal skutečně nenuceně a upřímně. A zdálo se, že vyjadřuje i jakýsi upřímný zájem. David začal vysvětlovat. „Naposledy jsem se s ním setkal, když mi bylo asi třináct. Vlastně to bylo tak… Můj děda za druhé světové války uprchl před nacisty do Británie. Když přišlo vylodění, byl mezi vojáky a pomáhal osvobodit Francii. Setkal se tu s Francouzkou Claire, kterou si pak vzal. Vrátil se i s ní domů do Čech, ale… potom ho tam moc uznání nečekalo.“ „Ano, začal u vás totalitní režim. Kdy byl svržen – před… šestnácti lety?“ „Už sedmnácti.“ David se odmlčel. „Dědovi dva synové, můj otec a strýc, se od své matky naučili dobře francouzsky. Strýc se stal obchodníkem a měl povolení cestovat do Francie. Několikrát mě s sebou vzal. S panem Montazandem se znali už hodně dlouho a dobře. Byl jsem u něj asi čtyřikrát – to ještě bydlel v Remeši. Jedno ale nechápu – proč ten dům odkázal zrovna mně?“ Dupont se pousmál, zatímco odemykal dveře. „Tohle zase složitá historie není. Neměl žádné blízké příbuzné. Váš strýc musel patřit mezi jeho opravdu nejlepší přátele.“ „Ale ten zemřel už před pěti lety. A mně bylo třináct let, když mě Laurent Montazand viděl naposledy.“ „Na tohle se neptejte mě. Neznal jsem ho až tak dobře. Správcem pozůstalosti mě zvolil proto, že jsem ho jednou zastupoval v obchodních otázkách v Remeši, než jsem přesídlil do Caen a on sem.“ Dupont stlačil kliku. „Tak co kdybychom se šli podívat dovnitř?“ Neokázalá elegance ve venkovském stylu, tak se dal stručně nazvat interiér domu. Hodně dřeva, bílé stěny s visícími obrazy krajinek a moře, cihlově zbarvené potahy na křesla s malými volány
vespod, žádný přebytečný nábytek, žádné výstřelky moderní techniky – televizor s velkou LCD obrazovkou byl diskrétně uzavřen ve skříni ze světlého nelakovaného dubu. V téměř každém pokoji stál nejméně jeden květináč s rostlinou – africké fialky růžově, fialově a bíle kvetly a ibišek nasazoval poupata. Někdo je zřejmě stále chodil zalévat, protože v miskách stála voda. „Kdy vlastně pan Montazand zemřel?“ zeptal se David. „Před třemi týdny – na infarkt. Bylo mu už sedmasedmdesát a byl by se těšil výbornému zdraví, nebýt toho kouření. Spotřeboval celou krabičku denně – v tomhle věku! S oblibou ale říkal, že se to vyrovná sklenkou červeného vína každý den. Mimochodem, dole ve sklepě zůstalo několik lahví portského a Chardonnay, které nikomu neodkázal. Zůstaly tu i s domem.“ Dupont ho provedl celým přízemím včetně vyklizené a podivně prázdné ložnice a zamířili po úzkých – jakých jiných v domě těchto rozměrů – schodech do patra. „Část tohohle poschodí pan Montazand začal asi před desíti lety čas od času pronajímat. Je tu pokoj, koupelna se sprchou a miniaturní kuchyňka. A pak ještě pracovna, tu ale nepoužíval během pobytu podnájemníků. Je v ní spousta knih a modelů lodí, které sbíral a sestavoval.“ Knihovna byla opravdu rozsáhlá – mohla čítat i deset tisíc svazků. Police sahaly skoro až ke stropu, jinak by se tolik knih do malého prostoru ke stěně nevešlo. Protější zeď totiž zabíraly umně vytvořené modely všech možných známých plavidel od Queen Mary II. přes nešťastně proslulý Titanic až po Bounty. „A tohle je pokoj pro hosty a podnájemníky.“ Skromně zařízený, ale se vším, co může člověk potřebovat. Díky jednoduché účelnosti a světlým barvám působil prostorněji, než ve skutečnosti byl. Na stěně visel velký obraz idylické venkovské krajiny, postel byla zakryta přehozem se vzorem jemných kvítků a u okna rozkládal své větve s panašovanými listy oblíbený fíkus benjamín. „Je to tu hezké,“ řekl David a přešel k oknu. Naskytl se mu výhled na svěže zelené pastviny a listnaté lesy za Tournesolville. Za vzdálenou ohradou se popásalo stádo ovcí, na opačné straně cesty krávy. Modrá obloha byla poseta čistě bílými oblaky. Byl to snad ještě kýčovitější obraz než ten na stěně, jenže tenhle byl skutečný. Ani mu tak nepřipadal. Všechno od Dupontova telefonátu bylo zvláštně rozmazané a nejasné, jako podivný sen. Ještě předevčírem konfiguroval počítačová nastavení uživatelů a seděl v kanceláři na hlučné Radlické ulici v Praze, s auty a tramvajemi pod nosem, a teď se díval na tu klidnou zelenou krajinu, kde jedinými zvuky byly hlasy ptáků a bučení krav. „Nechcete se teď jet podívat na tu druhou nemovitost – tedy, za předpokladu, že nejste po té cestě příliš unavený?“ probral ho Dupontův hlas. Druhá nemovitost. Úplně zapomněl, že jsou dvě. Jako ve snách přikývl. François Dupont mu nabídl, že ho odveze, a on vděčně přijal. Zelený renault se vrátil na hlavní třídu v Tournesolville, podél které se zřejmě rozkládala většina městečka, a zajel na parkoviště u místní restaurace. Mezitím Dupont stačil Davidovi povědět, že notář z Caen mu poslal několik úředních oznámení, ale David nereagoval, tak ho musel vyrozumět on, pověřený správou pozůstalosti. „Přestěhoval jsem se z podnájmu do vlastního bytu a ještě jsem nestihl ohlásit změnu trvalého bydliště,“ přikývl David. Motor renaultu zhasl. David se rozhlédl s pocitem, že neví, co má očekávat. Okolo stály většinou několikapatrové úhledné domy s květinovými truhlíky za oknem, které mu připomněly rakouské vesnice. V přízemí byl obvykle nějaký obchod – trafika, samoobsluha, vinařství, kavárna, lékárna a nesmělo chybět květinářství.
„Tady to je,“ řekl Dupont. David se za ním otočil. Nechápal ale, kterou z budov má na mysli. Právník se rozesmál. „Přímo tady!“ David si uvědomil, že stojí před restaurací. Vyřezávaný štít nade dveřmi nesl zdobný nápis Tournesol d’Or. Francouzsky rozuměl ještě natolik, aby věděl, že v překladu to znamená Zlatá slunečnice. Bílá fasáda odrážela sluneční paprsky. Střecha byla porostlá trávou, netřeskem a rozchodníkem. Neměl by se už probudit? Připadalo mu to jako trochu dlouhý sen. Štípnutí pálilo. Zřejmě to tedy sen nebyl. Ale nějak nedokázal okamžitě přijmout vědomí, že se ze dne na den stal vlastníkem malebného úzkého domečku a francouzské restaurace jako vystřižené z příběhů s komisařem Maigretem. Začal zvonit mobil. Dupont se omluvil a odešel ho vzít. „Zatím se porozhlédněte uvnitř!“ zavolal ještě na Davida. Proč ne. Jestli je to ale sen, tak až příliš živý. Možná, že když něco ochutná, celé se mu to bude zdát reálnější. Vstoupil dovnitř. Podnik byl příjemný nejenom navenek. Na stolech z třešňového dřeva ležely bílé ubrusy s červenozelenými lemy, světlé zdi pokrývaly dekorativní lampy, obrazy normandského venkova, fotografie a nástěnné vázy se sušenými kyticemi. V rozích stály nenápadné reproduktory, nyní ztichlé, ale David si dovedl snadno představit, jak hrají nějaké francouzské oddechové písně či lehkou instrumentální hudbu. Teď, příliš pozdě na oběd a brzy na večeři, byl restaurant prázdný. David přešel k opuštěnému pultu a poněkud bezradně se rozhlédl. Aby se nějak zabavil do Dupontova návratu, otevřel jídelní lístek. Hodně názvů rozeznal jen díky tomu, že dražší české restaurace, kde občas slavili kolegové, je pojmenovávaly stejně. Předkrmy. Kozí sýr s rajčatovým protlakem… Rajčata s mozarellou a olivovým olejem… Telecí plátky s omáčkou z letních jablek… Uvědomil si, že má po té cestě velký hlad. Skoro se lekl, když ho z přemítání vyrušil něčí hlas. Otočil se za ním. Přicházel k němu muž v košili a plátěných kalhotách, asi pětačtyřicetiletý, s prošedivělými vlasy a opálenou pletí. Něco říkal. Ale David mu nerozuměl ani slovo. „Excuse me, I don’t speak French. Do you speak English?“ zeptal se. Mužův přátelský úsměv trochu ochladl. Pak ze sebe vychrlil několik rychlých vět – ve francouzštině. David rozpačitě přešlápl. „Je ne parle pas français,“ řekl. Univerzální věta, když člověk netuší, co jiného by měl říci. Muž ho zřejmě neposlouchal. Přešel za pult, sundal z háčku kuchařskou zástěru a uvázal si ji. A pak znovu spustil francouzsky. Příval slov Davida znervózňoval. „François Dupont,“ ozval se nakonec. „There…“ Bezmocně ukázal ke dveřím. Kuchař se k němu naklonil a tázavě pohlédl na jídelní lístek. David naprázdno otevřel ústa a zase je sklapl. Právě se chystal namátkou zamířit prstem na nějaký pokrm, aby se toho člověka nějak zbavil, když znovu uslyšel od dveří francouzštinu. Ženský hlas. Ohlédl se. Mladá žena vstoupila s úsměvem dovnitř a suverénně se vydala rovnou k pultíku a něco muži řekla. David vycítil naději. „Do you speak English?“ Zasmála se. Pak k jeho velké úlevě odpověděla: „Jistě. Chcete si něco objednat?“ „Ne… Totiž…“ Náhle si uvědomil, že neví, co má říct. Že mu to tady už skoro patří? „Vlastně ano. Dal bych si ten rajčatový salát s mozarellou.“ Žena přikývla a oznámila to kuchaři. Ten se mírně zamračil a na Davida ostře pohlédl. Zašel dozadu, kde se zřejmě nacházela kuchyně.
„Jmenuji se Martine Devereauxová,“ řekla žena. „David Novotný.“ Musel se usmát, když viděl údiv v její tváři. Začal příjmení hláskovat. „Ah… vy jste ten Čech, který zdědil dům po Laurentovi…“ V oříškových očích se jí mihl záblesk pochopení. „A tenhle taky, viďte?“ Muž se zástěrou se objevil znovu a položil na pult talíř s lákavě vyhlížejícím pokrmem. David žasl, jak ho dokázal připravit tak rychle. Kuchař na něj opět promluvil francouzsky. „Ptá se, jestli chcete ještě něco,“ vysvětlila Martine s úsměvem. „Můžete mu říct, že bych se napil minerálky? Díky.“ Kuchař vzal z police za sebou láhev a nalil Davidovi plnou sklenici. Nečekal na Martinin překlad. „Tak vy jste ten dědic po Laurentovi?“ otázal se konverzačním tónem, jako by právě prohlásil, že venku je dnes obzvlášť hezky. David nevěděl, jak má zareagovat. Zaskočilo ho to, cítil se zmatený a naštvaný. Ten chlap mu celou dobu rozuměl a neobtěžoval se mu to ani usnadnit jediným anglickým slovem! „Kdo vlastně jste?“ pokračoval muž. David se rozhodl to přejít. „Jmenuji se Novotný. A vy?“ „Jsem Pierre Lemonnier a řídím tuhle restauraci. Neptal jsem se vás ale na jméno.“ Martine Devereauxová se shovívavě usmála a zřejmě se chystala konverzaci usměrnit k vlídnějšímu duchu, když přišel Dupont. „Promiňte, že to tak trvalo! Nevěřil byste, jak dokáží někteří klienti být nároční.“ Zastavil se u nich a pousmál se. „Vidím, že jste se již seznámil s panem Lemonnierem, vedoucím Tournesol d’Or a jejím spoluzakladatelem. Je to nejlepší kuchař v celém kraji, to mohu sám potvrdit.“ Celou dobu se díval na Davida, až teď se otočil k Pierrovi a jeho úsměv trochu ochladl. Vycítil situaci. David začínal ztrácet trpělivost. „Mohl byste mi prosím vysvětlit, jak přesně to je s touhle budovou?“ „Jistěže. Slečno…“ „Devereauxová. Už nebudu obtěžovat,“ usmála se a sundala opřenou ruku z pultu. „Na viděnou.“ „Počkejte…, nevadí mi, když tu kdokoli zůstane. Není tu koneckonců žádné tajemství, co mi pan Montazand odkázal,“ ozval se David. Právník pokrčil rameny. „Jak myslíte. Má se to tak: Tato nemovitost patřila celá mému klientovi. Před sedmi lety se společně tady s panem Lemonnierem rozhodli založit restauraci. Udělali to jako dvě fyzické osoby, nikoli firma. Uzavřeli spolu tedy smlouvu o spoluprovozování – ta říkala, jak se mají dělit o náklady a příjmy. Je v ní též zakotveno, že tytéž podmínky přechází na nástupce – dědice nebo kupce – kteréhokoli z obou provozovatelů. Tím jste vy. Patří vám celý dům a část zisků, samozřejmě i výdajů, tohoto podniku.“ Ještě předevčírem jsem měl jen malý byt na Žofíně a teď mám restaurant ve Francii, pomyslel si David jaksi nezúčastněně. Stále se s tím nedokázal úplně srovnat. Pohlédl na Pierra Lemonniera. Netvářil se zrovna přátelsky. David se nedivil, po tom, co se právě dozvěděl. „A co ten restaurant? Vykazuje zisky, nebo ztráty?“ napadlo ho. „Samozřejmě zisky,“ předběhl Duponta s odpovědí Lemonnier. „Tohle je dobrá restaurace.“ „V tom případě… vás všechny zvu. Něco si objednejte,“ uslyšel se David říkat. Sám se vytratil hned po snězení rajčatového salátu. Tak chutný ještě nejedl. Venku se pořádně nadechl a opřel o bílé dřevěné zábradlí, které ohraničovalo prostor pro parkování. Zadíval se na kýčovitě krásné okolí a snažil se pochopit změny, které se tak náhle udály v jeho životě. Nerozuměl rozhodnutí Laurenta Montazanda odkázat své nemovitosti právě jemu – kterého znal jako malého kluka z více než tisíc kilometrů vzdálené Prahy.
Byl nesvůj z pochopitelných nesympatií, které vůči němu cítil Lemonnier – i když on sám přece nemohl za to, že něco zdědil! Cítil únavu po dvoudenní cestě plné bloudění a nedokázal se vzpamatovat z toho, že má dva domy v Normandii. Hlavou se mu míhaly jen samé zmatené otázky. Rozhodl se je zatím nerozebírat a nechat se dál unášet tím překvapivým přílivem událostí. Zahleděl se na strakatou krávu opodál. I tomuhle byl stěží schopen uvěřit. Tenhle venkov byl příliš idylický, než aby byl skutečný. Upravené domky; malé rodinné obchůdky; silnice bez děr; rozkvetlé zahrady; lesy, které vypadaly skutečně jako příroda; pastviny se stády dobytka i ovcí, koní a koz bez stísněných kravínů v dohlednu; usměvaví, nikam nepospíchající Francouzi… „Zaskočilo vás to dědictví?“ uslyšel za sebou. Pootočil se k Martine Devereauxové. „Víc než to,“ zasmál se. „Jsem ještě v šoku. Není asi jednoduché přijmout vědomí, že najednou vlastníte dva fascinující normandské domky a provozujete restauraci. Proč ji vlastně nezískal Pierre Lemonnier? Čekal bych to, když je spoluzakladatelem.“ „To jistě. Ale on a Laurent se neustále o něco přeli.“ Se zamyšleným výrazem se opřela o ohradu. „Jejich rozhodnutí bylo založeno na tom, že Laurent získal pěkný nevyužívaný domek v turistické oblasti a Pierre skvěle vaří. Učil se v nějakém pařížském hotelu, ale potom odešel zpátky sem, domů. Pár měsíců vařil v hospůdce v Deauville-Trouville, pak si ho všiml Laurent – a brzy se dohodli na společném projektu.“ „Stejně nechápu, proč nemá celou restauraci on. Copak by ji nezvládl vést sám?“ „Ale zvládl – a chtěl by.“ Martine se mimoděk rozesmála. „Jak dlouho to na vás vlastně zkoušel francouzsky, než jsem přišla?“ Po chvilce se zeptala: „Co se teď chystáte dělat?“ „Nemám tušení. Je toho nějak moc najednou. Možná odjedu hned po vyřízení té záležitosti a vrátím se jindy. Nebo se pokusím to nějak zařídit s tou restaurací…“ Zmlkl. „Ne, nevím. Asi zůstanu, dokud neproběhne dědické řízení a neschválí ho soud. Pak se snad nějak rozhodnu.“ „Neprodávejte ty domy. Koupil by je nějaký snob z Paříže a jezdil by sem na víkendy.“ Martine si povzdechla. „Už tak je v takových městečkách jako Tournesolville víc cizinců než místních.“ Pohlédla na něho a pak se zasmála. „Tak jsem to ale nemyslela! Vy jste znal Laurenta Montazanda. Lidé, co přicházejí, neznají nikoho – nanejvýš své známé, kteří jim doporučí tady odkoupit nějakou výnosnou nemovitost. Tohle místo pro ně neznamená nic víc než hezkou oblast k odpočinku.“ David se mlčky rozhlížel a snažil se zjistit, co znamená pro něj. Zatím mu připadalo krásné a klidné, zvláštní a těžko uvěřitelné. Během příštích dní možná názor změní. „Ještě uvidím,“ řekl pak. „Vážně nemám nejmenší tušení.“ Martine Devereauxová se chápavě pousmála a napřáhla k němu ruku. „Už budu muset jít. Těšilo mě. Kdybyste potřeboval radu nebo vědět něco o okolí, můžete se mě zeptat. Zatím nashle.“ Odcházela opačným směrem, než kudy se jelo k Montazandovu domku. Brzy už vlastně Davidovu. Světlé bavlněné kalhoty a oranžové triko zdůrazňovaly její snědou kůži. Zmizela za ohybem silnice u květinářství. Stále opřeného o zábradlí Davida nalezl François Dupont. „Prohlédl jste si už, co jste dnes chtěl vidět?“ „Určitě.“ „Kam vás mám odvézt – do nějakého penzionu v okolí?“ „Mám ve svém autě zavazadla.“ „Ano, jistě! Málem bych na to zapomněl. Takže k vašemu novému domu. Tedy, ještě není váš, ale brzy bude. Pan Montazand vše formuloval v poslední vůli velmi jasně.“ Během jízdy pokračoval: „Jak jistě víte, budete muset zaplatit dědickou daň.“
„Kolik to dělá?“ Po vyslechnutí částky David svraštil obočí. „Tolik zdaleka nemám.“ „Vážně? Tournesol d’Or vydělává víc než slušně. Samozřejmě budete muset odvést daň i z jejích zisků, které vám připadnou, ale i tak by mohlo zbýt dost na zaplacení většiny daně z obou nemovitostí.“ Když přijeli zpět k úzkému domu a David si vystoupil, zeptal se: „Mohl byste mi poradit, kde tu najdu nějaký levný penzion?“ François Dupont chvilku vypadal, že váhá, a pak se usmál. „Laurent Montazand mi o vás někdy vyprávěl.“ „O mně?“ „Ano. Když vám odkázal oba své domy, myslím, že by mu nevadilo…, kdybyste tu zůstal i po dobu řízení a oficiálního převádění nemovitostí. Sice vám to tu zatím ještě nepatří, ale… tady máte klíč.“ „Proč?“ užasl David. „Laurent by to tak chtěl. A myslím, že podle toho, co říkal, vám věřit můžu.“ Davida napadlo několik věcí najednou. Zaprvé, že nedokáže uvěřit tomu, jak se právník zachoval. Vždycky byl toho názoru, že by bylo skvělé, kdyby si lidé více důvěřovali – ale zatím nenarazil na nikoho takového. A potom hned: Co o něm říkal Laurent Montazand? Vždyť ho přes patnáct let vůbec neviděl! Znal ho jako dítě! Jak o něm tedy mohl mluvit? Po rozloučení s advokátem přešel k domu a váhavě se zadíval na klíč ve své ruce. Připadalo mu, že nepatří jen ke dveřím úzkého domku, ale i k nové kapitole jeho života. Zajímavé a zatím nepochopitelné. Pousmál se a odemkl.
