Jaroslava Černá SEDMÉHO SEDMÝ Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno www.mobaknihy.cz www.facebook.com/moba.cz © Jaroslava Černá, 2012 © Obálka Zdenka Gelnarová, 2012 © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2013 ISBN 978-80-243-5519-1
Všechna jména i místa v knize jsou smyšlená. Příběh samotný je inspirovaný skutečnými událostmi a osudy.
Kapitola 1
Silvestr - Přítomnost, rok neuveden Klára zírala na barevné květy ohňostroje, které se jako ve zrychleném filmu měnily ve vodotrysky a vodopády zářivých světel, rozprskly se na pozadí tmavé oblohy, aby jí vzápětí připomněly padající a vyhasínající hvězdy. Rychle si zacpala uši. Rány a třaskavé svištění doprovázející každoroční silvestrovskou podívanou nesnášela a nechápala, jak se někdo v takové zábavě může vyžívat. Někdo? Sklonila se z terasy. Všichni! Všichni jsou z ohlušujícího bouchání nadšení a spontánně ječí zároveň s každým dalším gejzírem světel. Ani pěsti nacpané v uších ji od nepříjemného hluku neoddělily. Přistihla se, že stojí s hlavou staženou mezi schoulenými rameny a čeká, až kravál skončí. Trojice mužů pod terasou se snažila vypouštět rakety v rychlém sledu, jeden z nich k ní zvedl hlavu a gestem naznačil, že teď to teprve bude něco. Povzbudivě se usmála a pak mu zamávala. Nechtěla manželovi kazit radost a brzdit nadšení. Pocity ovšem měla úplně jiné. Proč to dělá, když ví, jak moc mi to vadí? Ptala se sama sebe a uvědomila si, že ona by nejraději udělala to, co vždycky na Silvestra sousedův pes – vyděšená zalezla pod stůl nebo do sklepa. Tak proč tady stojím? Klára pocítila zlost sama na sebe. Proč by se ostatní měli kvůli mně vzdát ohňostroje? Problém není v nich, ale ve mně, přiznala si konečně. Když se k tmavému nebi vymrštilo několik raket současně, otočila se, vběhla zpět do domu a pevně za sebou zavřela dveře na terasu. Tlumené zvuky a jásavé výkřiky z venku už jí vadily daleko méně. Stála a dívala se na dlouhý stůl plný talířů s jednohubkami a chlebíčky, změti skleniček a poloprázdných nebo prázdných lahví. Pach zbytků jídla a alkoholu jí zvedl žaludek. Měla chuť se sbalit, jednoduše vyjít z domu, přejít zahradu a vrátit se domů. Tak proč to sakra neudělám? Zlost nepřecházela. Klára, místo aby poslechla své pocity, přešla ke stolu, uchopila jednu z lahví a zhluboka se napila vína. Potřebovala být připravená, až se zmrzlá rozjařená společnost vrátí z venku a všichni si navzájem začnou přát všechno nejlepší do nového roku. Předem cítila pach z úst opilých sousedů, toužících po oplzlém beztrestném líbání, falešná přání sousedek… ale přece teď neodejde! Co by si o ní všichni pomysleli? Ještě jednou se zhluboka napila a nasadila trapný úsměv pro první nadšené příchozí, toužící po silvestrovském objímání a líbání. „Tome!“ zavolala na manžela, když se konečně objevil, samozřejmě mezi posledními. „Vidělas tu nádheru? Byl určitě krásnější než ten loňský… dívala ses aspoň chvilku?“ „To víš, že dívala,“ nechala se obejmout Klára. „Tak, ženo moje, na ten nový rok… ať je lepší než ten starý.“ Připili si, pošeptali pár povzbudivých a dnes už zbytečných slov. „A jde se tančit,“ snažil se ji Tomáš rozkývat do rytmu hudby. Jenže v Kláře se všechno vzepřelo. „Tome, jsi opilý a mně se tančit nechce,“ vymanila se z manželovy náruče a uvolnila tím místo jedné z mladých tancechtivých sousedek. Tomáš jako by neslyšel. Byl jako vždycky namol a když se k němu přivinulo mladé dívčí tělo, poslal manželce vzdušný polibek a už se bavil po svém. Vlastně – všichni se dobře bavili… Klára přelétla společnost pohledem a déle už nedokázala jít proti svým
pocitům. Co tady ještě dělám? Nikdo si ani nevšimne, že jsem odešla, uklidňovala se, dokud nezhlédla manželovy ruce na pevném dívčím pozadí v upjatých džínách. Místo aby s ní zalomcoval vztek, došlo jí, že pro dnešní noc nebude chybět opravdu nikomu, a nenápadně se vytratila. Jen samotné rozhodnutí vypadnout jí dodalo novou energii a hned venku se s úlevou nadechla mrazivého vzduchu. Noc jako každá jiná, pomyslela si a pomalu procházela namrzlou trávou k díře v plotu mezi jejich a sousedovou zahradou. Oni měli větší pozemek, sousedi zase větší obývák s terasou, proto se všechny oslavy za chladných zimních dnů odehrávaly u sousedů, ty letní zase na jejich zahradě. Tak to před lety začalo a tak to pořád a donekonečna pokračuje… a nějak se to nedá změnit. Klára se zastavila u prostřiženého plotu a než sklonila hlavu, aby prolezla pod horním drátem, na chvíli se otočila. Hustý sad ovocných stromů už jí téměř zakrýval výhled na sousedův dům, hudba k ní doléhala jen tlumenou, těžko rozeznatelnou melodií. „Klidně se bavte,“ zabrblala a udivilo ji, jak je jí všechno lhostejné. Všechno, i manželovy ruce na vyvinuté prdýlce. Když se sklonila a prolezla mezerou do jejich zahrady, zhoupl se jí žaludek z rychle vypitého vína. „Tak to hned jít spát nemůžu,“ vysvětlila si a stočila pohled k oknům v přízemí jejich domečku. Všude se svítilo. Ani babička ještě mladé nezahnala do postelí, uvědomila si Klára a domů se jí nechtělo. Obývák bude plný dětí sousedů z okolí a po takové společnosti vůbec netoužila. Přesto jí nezbylo nic jiného, než se nadechnout a vzít za kliku. „Teto! Ahoj teto,“ vítalo ji asi osm různě starých potomků, většinou dětí manželských či partnerských dvojic slavících v domě, odkud se zrovna vrátila. „Mamko,“ zamávala na ni Simonka ze sedačky, „ještě se díváme na telku.“ Klára čekala, že se k ní rozběhne pro pusu, ale hned jí došlo, že před ostatními se tak ztrapnit nemůže. Přesto by právě Simonku nejraději objala a už z náruče nepustila. Strach jí vystřelil od žaludku a sevřel srdce tak, že se sotva nadechla. Netušila proč, dokud se nepodívala na desetiletou Elišku, která se snažila nedat najevo zklamání z matčina příchodu. To Klára chápala, ale nedokázala pochopit, proč se jí vždycky při tak nesmyslných příležitostech vybaví hrůza, kterou s Eliškou prožila v létě, v roce, kdy měla sedm let. A najednou jí to došlo! Letos v květnu bude mít sedm Simonka! To je ta hrůza, která jí celou noc vadí, to je ono! Úplně strnulá stála vedle své matky a nemohla promluvit. Konečně na to přišla… bojí se letošního roku, bojí se července, protože to neštěstí se stalo v červenci… kolikátého to bylo? Klára sklonila hlavu. No, po těch svátcích na začátku prázdnin… dva dny svátků tam jsou, tak to bylo potom. Klára horečnatě přemýšlela. Bylo to sedmého! Zvedl se jí žaludek, vyskočila a utíkala na záchod. Zvracela a v hlavě jí tepalo: Sedmého sedmý to bylo. „Sedmého července…“ zopakovala do zrcadla, bledá jako stěna. Přesto cítila úlevu. Něco jí docvaklo a navíc se zbavila nechutného vína ze žaludku. „Mamko,“ přisunula si židli z kuchyně vedle své matky, která s dětmi klidně sledovala pohádky. „Kdy se ti to tehdy stalo… to neštěstí… tobě a taťkovi?“ zeptala se potichu, aby nerušila děti. „Klárko, co, prosím tě, blbneš?“ Matka k ní ani neotočila hlavu, jenže Klára si všimla, jak jí neznatelně zaškubaly svaly na tváři a mírně zrudla. „Mamko, já to potřebuju vědět, mám starost o Simonku.“ Až teď se na ni matka podívala. „Ty už nejsi normální, co s tím má Simča společného? A proč se v tom rýpeš, k čemu ti to bude?“ Pak semkla rty a sotva znatelně prohodila: „Je to pryč, zapomněla jsem a nechci na to vzpomínat.“
Klára poznala, že se matka rozzlobila. Ale proč se zlobí, když už je to všechno pryč? A co se tehdy stalo? A proč se jí vybavují nějaké zvláštní útržky vzpomínek právě na silvestra? A proč šílím, když se mám dívat na ohňostroj? Klára jasně cítila, že všechny ty věci spolu souvisí, že jsou příčinou jejich děsivých snů a pocitů tísně. A dnes se k tomu všemu přidal ještě strach o mladší dceru. Otočila k ní pohled. Simonka usínala s otevřenou pusinkou, hlava jí padala na sousedova Pepíčka a tomu se to vůbec nelíbilo. „Pojď, zlatíčko,“ pokusila se ji Klára zvednout, ale nakonec nechala dceru, aby vstala sama, jen ji objala kolem hubených ramínek a odvedla do dětského pokoje v patře. „Jdu spát taky,“ zívla Eliška, když se odhodlaly k odchodu domů i dvě starší děti. „Pohádky jsou staré a už mě nebaví. A s malýma se dívat nebudu.“ Klára byla ráda. Uložila dcery do postelí. Když byly samy, obě se k ní přivinuly a od obou dostala velkou pusu. Konečně se usmívala, hladila je střídavě po čele, dokud neusnuly. Vrátila se do obýváku. Matka pro zbylou čtveřici nejmenších rozložila sedačku a nechala je, ať si rozeberou polštáře a uloží se samy. Během pár minut stačilo jen vypnout televizi a byl klid. Klára za nimi zavřela dveře od kuchyně a přisedla si k zamyšlené ženě sedící u stolu. „Mamko, ty se na mě zlobíš?“ „Měla bys se sebou něco dělat, nebo z toho zblbneš,“ ozvalo se podrážděně. „Dáš si kafe?“ zeptala se Klára. „Já jen, že já bych si dala, stejně neusnu a chtěla jsem s tebou mluvit. Myslíš…“ „Ne!“ vykřikla matka. „Proč se k tomu mám vracet?“ Hlas se jí zlomil, a když k ní Klára otočila hlavu, všimla si slzí, které jí stékaly po tvářích. „Mami, do háje, mami, tak to jsem nechtěla, já jsem tě nechtěla rozplakat… to bylo všechno tak těžké?“ V té chvíli si Klára uvědomila, že svou matku vidí plakat poprvé v životě, a vůbec nevěděla, co má udělat. Nikdy se neobjímaly, o citech spolu nemluvily. „Kde je Tomáš?“ zeptala se matka dcery bezbarvě, když si dlaněmi otřela tváře. „No kde by byl, jako vždycky u sousedů, slaví silvestra,“ pokrčila Klára rameny stejně lhostejně. „Proč se na to ptáš?“ „Protože je to jako vždycky.“ Klára nerozuměla, co tím chce říct, nalila z konvičky vonící kávu do dvou hrníčků a sedla si. Nechala matku, ať podá mléko z ledničky, cukřenka byla na stole. A najednou se jí zase udělalo špatně od žaludku. Matka kulhá! Matka od té doby kulhá na pravou nohu… a Eliška taky! Malinko, sotva znatelně… Klára vyskočila ze židle. „Mami, to s tou nohou, to se ti stalo tehdy?“ Cítila, jak se jí chvěje horní ret. Určitě! Nepamatovala si, kdy to začalo, její matka prostě kulhala a ona to brala jako samozřejmost, jako něco, co k ní vždycky patřilo. Stála před matkou a dívala se do uplakané tváře. Obě ženy byly nezvyklou situací vyvedené z míry a těžko hledaly vhodná slova k porozumění. „Proč mě, Kláro, tak trápíš? A proč sebe?“ Vysmrkala se. „Vždyť ty už jsi zralá na psychiatra a přenášíš to na holky. Radši se starej o sebe a o Tomáše. Není ti divné, že je věčně pod parou?“ „Jako vždycky? Tos tím myslela?“ došlo Kláře a vysíleně se posadila. „Klárko,“ matčina slova najednou ubrala na razanci a byla plná pochyb a bolesti. „Jestli se ti ještě nechce spát, myslím, že bych ti měla něco říct.“ Matka najednou úplně obrátila. „Chci vědět, jak to tehdy bylo a proč s tím mám problém, když mi tvrdíš, že si z toho nemůžu nic
pamatovat,“ trvala na svém Klára. „Myslím, že ti něco muselo utkvět v paměti…“ posmrkávala pořád matka, pak složila ruce i kapesník do klína. Klára usrkla skvělé kávy, zapálila si cigaretu a se staženým hrdlem naslouchala tichému vyprávění. Matka pomalu, pomaloučku hledala vhodná slova, jenže Klářina otevřená mysl rychle vytahovala zasunuté vzpomínky na světlo a skládala rozbitou mozaiku, kterou dětská mysl tehdy nedokázala pochopit. Obě ženy, matku a dceru, čekala dlouhá silvestrovská noc.
Kapitola 2
Před třiceti lety „Kláro, nepleť se mi pořád pod nohama a vypadni ven!“ vykřikla rozčilená žena, když už poněkolikáté o malou dívenku málem zakopla. Holčička zvedla hlavu k zarudlému zpocenému obličeji, přešlápla a smutně se dívala do úzkých očí plných nervozity a zlosti. „Chtěla jsem pomáhat,“ špitla nesměle. Matka se od ní otočila k velké plotně a obrovskou vařechou míchala guláš ve velkém hrnci. Malá Klárka zase ničemu nerozuměla. Maminka má hodně práce a starostí, to věděla, ale proč nechce, aby třeba míchala? Rozhodla se, pomalu si ke sporáku přitahovala židli a chystala se na ni vylézt. „Co to zase děláš? Nech tu židli a běž na dvůr,“ zaznělo razantně, hned následoval pohlavek, pak další zásah na zadek a odkopnutí židle. Klárka se rozplakala, ale pořád byla přesvědčená, že maminka potřebuje pomoct. Opřela se o rám otevřených dveří a vzlykla. Matka si jí nevšímala, vykoukla z otevřeného okna, setřela pot z horního rtu a čela. „Chlapi už se vrací a maso je pořád tvrdé.“ „Cos to krucinál přinesl za flákotu, už to vařím dvě hodiny a pořád je to jako podrážka!“ rozkřikla se na manžela, hned když se objevil mezi dveřmi. „Příště se vám na to vykašlu, abych tady od rána vyvařovala, a vy si někde u vody chlastáte a přijdete pak k hotovému.“ „Už zase řveš?“ zabručel muž, sklonil hlavu ke Klárce a mrkl na ni zarudlýma očima. A Klárka věděla, že tatínek má zase den, kdy ji má moc rád. Bylo to vždycky, když se v jejich hospodě chystala hostina. Maminka vařila a zlobila se, tatínek přišel v dobré náladě. Sice se jí nelíbilo, že vždycky smrdí jako zbytky piva v nedopitých půllitrech, ale v ty dny na ni byl milý a než dostali chlapi najíst, brával si ji na klín. „Pojď, něco ti ukážu.“ Otec se na ni usmál a nabídl jí ruku. Rychle se chytla tatínkovy měkké, teplé tlapy a nechala se vést na dlážděný dvůr za hospodou, kde už stál velký stůl a dvě děvčata prostírala tak pro dvacet lidí. Chlapi od rybníka se pomalu trousili, zeširoka našlapovali, jako by potřebovali udržet rovnováhu. To se Klárce zase nelíbilo. Věděla, že budou mluvit sprostě, křičet, dělat hluk. Po jídle začnou hodně pít, mumlat, někteří se možná poperou jako loni a někteří usnou na stole nebo pod stolem, jako loni i předloni. To si pamatovala dobře. Vrylo se jí to do paměti, protože se jich bála a navečer většinou utíkala do svého pokojíku nad výčepem. Moc takových akcí se na jejich hospodě nekonalo, ale závody rybářů, to byla tradice. Pak podzimní hony na zajíce a bažanty, ale ty nesnášela. Nedokázala se dívat na mrtvá zvířátka visící za zadní packy pod přečnívající střechou na dvorku, utíkala od zasychajících kapek nahnědlé krve na kamenech pod visícími vytáhlými hlavičkami se skleněnýma očima. „To je kus, co?“ vyrušil ji z nepříjemných vzpomínek tatínek, sehnul se k velké plechové vaně a poplácal po hřbetě velkou rybu. „To je kapr, že?“ pronesla znalecky a vrazila si prst do pusy, protože věděla, že přijde pochvala za to, jak je chytrá, a předem se zastyděla. „No jistě, ten největší, co jsme dnes chytili.“ Otec se napřímil a sledoval přicházející muže se svými úlovky. Klárka se zase snažila počítat přibývající ryby ve vaně. Žádná nebyla tak velká, jakou chytil tatínek. Jenže ten už si jí nevšímal. Nalíval pití do velkých sklenic a naslouchal pochvalnému
mručení za největší dnes vylovený kus. Zábava se rychle rozjela, žádný z hladových rybářů si nevšiml, že by maso v guláši mělo být tvrdé, a Klárka se konečně uklidnila. Tak to bude maminka ráda. Rozběhla se do kuchyně. Měla pravdu. Matka se převlékla do barevných šatů, namalovala si rty a přešla z kuchyně do výčepu natáčet půllitry. U dřezu se pro změnu potily dvě dívky a těm Klárka pomáhat nechtěla. Nikomu už pomáhat nechtěla. Maminka bude pobíhat mezi hosty kolem stolu, vyslechne pochvalu na guláš, na to, jak hezky vypadá, a pak začne pít s nimi. Klárka otevřela velkou skříň a vybrala si ty nejkrásnější letní šaty. Celé bílé, s úzkými ramínky a nabírané hned pod růžovými vyšívanými kvítky na plochém hrudníčku, jí sahaly až ke kotníkům. Byla ve svém světě, spokojená, šťastná a krásná. Než přijde večer, pokusí se usnout, aby neslyšela to, co vždycky přicházelo se setměním. Oplzlé opilecké zpěvy, křik, hádky, cinkání skleniček. Dlouhou chvíli se prohlížela v zrcadle, a když si byla úplně jistá, že jí šaty sluší, posadila se na postel do tureckého sedu a zapnula nahlas televizi, aby k ní ze dvora pod oknem nemohl proniknout sebemenší hluk. Venku se ještě ani nesetmělo, když si Klárka položila hlavu na polštář, zívla, narovnala šaty, aby se nepomačkaly, a zadívala se na obrazovku. Usnula, ani nevěděla kdy a jak. Společnost na dvorku za hospodou se ještě rozrostla. Ženy z vesnice přišly zkontrolovat manžely a předem počítaly s tím, že se chvilku zdrží, protože dostat opilé muže v uvolněné zábavě domů bylo jako obvykle nad lidské síly. „Anči, nemáš tam ještě trošku guláše?“ ptala se hospodské jedna ze sousedek. „Já jsem dnes ani nevařila, když není starej doma.“ „Nemám, chlapi všechno snědli. Chvilku vydrž, budou se grilovat dnešní úlovky. Na to jsem dohlídla, aby ryby alespoň zabili a vykuchali, teď už by neudělali nic a nůž bych jim nesvěřila. A víte co, na mě taky guláš nezbyl, dáme se do toho samy.“ Klárčina maminka vstala od stolu a spokojeně kontrolovala velký gril, postavený téměř u zadní zdi hospody. Všechno připravené, jen podpálit dřevěné uhlí. Chrstla na černou hromádku trochu benzinu, aby se oheň hned rozhořel, opatrně se zaklonila, kdyby náhle blafl, a škrtla velkou sirkou. „Sakra, asi jsem to přehnala,“ vykřikla, když z grilu vyletěl černý smradlavý mrak. Přejela si hřbetem ruky po bohaté ofince. „Nemám ošvrknuté vlasy?“ ptala se sousedky a zaklonila hlavu. „Doufám, že jsem nezapálila barák, nějak moc to vyletělo.“ „Dobrý…“ ozvalo se pár mužských hlasů, „zalej to pivem.“ Nedala se dlouho pobízet a leknutí rychle spláchla. Uhlí na grilu pomalu chytalo tu správnou barvu. Pod střechou hospody začínal doutnat jeden z trámů. Zápach pálícího se tuku, vůně rybího masa a kouř z velkého grilu překryl známky doutnajícího ohně pod střechou, kterých by si normálně každý rychle všiml. Normálně ano, ale dnes nikoho z veselé společnosti nenapadlo zvednout hlavu a sledovat sotva viditelné proužky dýmu, stoupající ze střechy k tmavé letní obloze. „Ježíšikriste!“ vykřikla najednou jedna ze sousedek, když se propadl kousek střechy přímo nad grilem a z malého otvoru vystřelil vysoký plamen. „Hoří! Proboha hoří!“ zaznělo zároveň z několika úst. Než zavládl zmatek, rozjaření rybáři na pár okamžiků úplně ochrnuli, jako by nedokázali uvěřit tomu, co vidí.
Klárka!, proletělo myslí matce, ale v tom okamžiku se nemohla pohnout z místa. „Je tam Klárka!“ zařvala na manžela, který marně lomcoval spícím velitelem dobrovolných hasičů. Pak se vzpamatovala a rozběhla se do domu. Už na schodech se ale začala dusit. Někdo ji odstrčil, až upadla, přeskočil a utíkal do pokoje ke Klárce. Jen bezděčně si uvědomila prudkou bolest v pravé noze. Za chvíli k ní Klárka přiletěla, jako by ji po ní někdo hodil. Nepřemýšlela, pevně dceru chytila a silou vůle se snažila postavit na nohy a dostat z hořící hospody. Byl nejvyšší čas. Za sebou slyšela praskot a syčení a do vší té hrůzy se nad celou vesnicí rozkvílely sirény. Siréna ještě žádný požár neuhasila, napadlo ji, obzvlášť když většina místních hasičů se na jejich dvorku sotva drží na nohou. Ale byla venku! Klárčinu kašli naslouchala jako rajské hudbě. Byla to známka, že žije, jen se trošku přidusila. Ale vzápětí ji přestala poslouchat pravá noha, bolest vystřelila od kolene ke kotníku a ona se s Klárkou v náruči skácela k zemi. Nejhlasitější siréna utichla, z nejbližších vesnic se jako ozvěna ozývaly a přidávaly další a burcovaly dobrovolné hasiče k akci. Klárka nechápala, co se kolem ní děje. Stála s palcem vraženým v puse a s vytřeštěnýma očima hleděla na neuvěřitelnou podívanou. Nevěděla, proč z jejich hospody šlehají plameny. Vždy když se z ohně vyvalil gejzír jisker, skousla prst, až to zabolelo, a zaklonila hlavu. Hvězdy přímo nad jejich domem rychle pohasínaly a neviditelné se snášely k zemi. Padaly zpět do ohně nebo na její nejkrásnější bílé šaty. Chytila volnou rukou dlouhou sukni a nechápala, kde se tak ušpinila. Maminka se bude zlobit, napadlo ji, a už sukýnku nepustila. Stála a pořád naslouchala nepříjemným zvukům hořícího ohně, syčení, rachotu, nemohla odtrhnout oči od chuchvalců dýmu a nehasnoucího ohňostroje světel. „Odveďte někdo to dítě… sanitka už přijela… zůstal tam Oldřich…“ doléhaly k ní útržky výkřiků. Sklonila hlavu k bosým nohám. Prstíky už se jí ztrácely v blátě a voda pořád přitékala. Oheň dohasínal, roztřásla ji zima. „Zůstal tam Oldřich…“ zaslechla znova a uvědomila si, že Oldřich se jmenuje tatínek. Kde zůstal? Najednou ji někdo vzal kolem ramen. Zvedla hlavu. „Babi, kde je tatínek?“ zeptala se, ale babička jí neodpověděla, nemohla mluvit. „Maminko!“ Rozběhla se k otevřeným zadním dveřím sanitky. Maminka ležela na lehátku a bílý obličej měnil barvu do modra, zároveň s blikajícími světly majáčku na střeše auta. „Klárko, budeš u babičky a buď hodná, já se brzy vrátím…“ zašeptala maminka a zavřela oči. Klárka si všimla, že je v obličeji celá špinavá, jako všichni, jako její nejkrásnější šaty. „Já to, mamko, vyperu, neboj se,“ slibovala nejistě, pak ucítila na ramenou pevný stisk babiččiných dlaní a zamávala odjíždějící sanitce. Ve vlhkém zápachu z dohořívajícího ohně se téměř nedalo dýchat.
Přítomnost Klára zhluboka dýchala. V myšlenkách byla tam, u doutnajících zbytků jejich domu, jenže tehdy byla jiná, malá, dítě… všechno bylo jinak. Tehdy se jí plakat nechtělo, teď by nejraději objala matku a plakala zároveň s ní. Po chvíli ticha k ní zvedla pohled. „Proč jsi mi o tom všem nikdy neřekla? Proč jsi mi to nevysvětlila? Pořád se mi vrací útržky zlých vzpomínek a nedokázala jsem si je srovnat v hlavě,“ pronesla vyčítavě, ale když viděla, jak hezky se
na ni maminka dívá, vstala a bez přemýšlení ji objala. Až teď se obě rozplakaly, úlevným, uvolňujícím pláčem. Snad poprvé od té doby si byly blízké. Neviditelná hráz, která v nich narostla při ohni před třiceti lety, se teď protrhla a všechny usazeniny se vylily ven jako špinavá voda, u dna zakalená nevyřčenými výčitkami a pocitem viny jako těžkým blátem. „Klárko, co jsem ti mohla říct? Co bych ti vysvětlila, když se dodneška neuvěřitelně trápím a vyčítám si, že i za tvé problémy můžu já.“ Matka pohladila dceru po tváři a Klára si uvědomila, že si to pohlazení užívá. Konečně! Konečně jsou si blízké… „Maminko, ty ses trápila?“ vyjelo z ní zároveň s dalšími slzami. „Divíš se? Všechno, všechno si to vyčítám… jak se u nás pilo, otec se o tebe moc nestaral, pořád jen hospoda a kšefty… a ten gril jsem tehdy zapalovala já! To já jsem podpálila hospodu a kvůli mně Oldřich uhořel,“ matka se hlasitě rozeštkala a Klára neměla sílu jí nic vymlouvat. I jí se teprve dnes všechny souvislosti pomalu srovnávaly v hlavě. „A i tys tam málem uhořela!“ pokračovala matka. „Kvůli mně! Všechno se stalo mojí vinou!“ Slova padala z úst pokřivených pláčem jako balvany, které už nedokázala nést a s úlevou se jich zbavovala. Jenže Kláře najednou zatrnulo a pomalu vrtěla hlavou. „Dobře, mami, stalo se, teď už se s tím nějak vyrovnáme, jenže… ten rok jsem měla sedm… kolikátého nám vyhořela hospoda?“ „Sedmého července,“ vyjelo z matky a Kláře naskočila husí kůže. „No,“ pomalu se posadila zpět na svou židli. „A to mi právě dnes došlo… víš, to, co se stalo Elišce, když měla sedm… víš, kolikátého července to bylo?“ Matka zvedla ke Kláře pohled plný hrůzy. „Sedmého? Děláš si srandu, že?“ „Nedělám, já jsem pochopila, proč pořád tak strachy šílím… letos bude sedm Simonce! Chápeš, co mi secvaklo?“ „To je blbost, Kláro, to je náhoda, všechno jsou to nesmysly, nesmíš se tím nechat ovlivnit, nebo ještě něco přivoláš. Na takové hlouposti vůbec nemysli, já věřím, že už to bude dobré, pochopilas, co se tehdy stalo a kdo to zavinil, teď už se není čeho bát.“ „Je, mami, já cítím, že je…“ Klára si tím, co říká, byla jistá. „Tak jsi blázen a zajdi k psychiatrovi, ať to holky opravdu neodnesou,“ řekla matka razantně a myslela to vážně. Jenže stejně vážně myslela všechno i Klára. Jistě, možná pochopila, proč má problémy, když se má dívat na ohňostroj, proč se vždycky cítí ohrožená, má chuť utéct a schovat se před světem. Možná pochopila vnitřní pocit viny za smrt otce, ale nikdo jí nevymluví, že všechno, co se děje sedmého sedmý, má nějaký další skrytý význam. „Klárko,“ zašeptala matka a probrala ji z myšlenek, „já jsem tak ráda, že jsem ti to mohla říct, že jsem to ze sebe dostala, už to bude dobré, uvidíš.“ A dnešní noc už poněkolikáté dceru pohladila a ještě se usmála. Jde to! Tak dlouho k sobě hledaly cestu a najednou to jde. „Neboj se, kdyby něco, budeme dávat pozor. Uvidíš, nic se nestane.“ Uklidňovala sebe i dceru, konečně spokojená, vyplakaná. Už jí nikdo nemusel říkat, že to není její vina, ulevilo se jí. Proč hledat po těch letech viníky všeho, co se stalo, proč se trápit. „Je to pryč,“ řekla dceři nahlas. „Ty si hlavně víc hleď Tomáše, zdá se mi, že jste k sobě poslední dobou takoví… lhostejní,“ hledala správný výraz a najednou se zarazila. Stejné pocity měla i tehdy, předtím než vyhořeli. Nahlas ale neřekla ani slovo, už nechtěla v Kláře vyvolávat další pochybnosti. Možná někdy později… možná i to, co požáru předcházelo, bylo důležité… „Jsem ráda, že jsme si popovídaly,“ protrhla Klára mlčení. „Nejsi, mami, unavená? Už budou
čtyři.“ Zaostřila v šeru kuchyně na hodiny a udivilo ji, že ona sama únavu vůbec necítí. Naopak, jako by se teprve probudila ze škaredého snu. Cítila se skvěle. „Jestli chceš, můžeš si lehnout do Tomášovy postele,“ chystala se vstát. „A Tom přijde kdy?“ zarazila ji matka. „To netuším, asi jako obvykle,“ pronesla Klára lhostejně a sama se nad svou odpovědí zarazila. Nikdy se nezamyslela nad tím, jak často spojení „jako obvykle“ v souvislosti s manželem používá a že při tom vlastně vůbec nic necítí. Nemohla se zbavit dojmu, že je něco špatně, hodně špatně a že jí to vlastně došlo až dnes. Ale kdy to začalo? „Půjdeme si lehnout?“ navrhla a hned se zvedla. Nechtěla už dnes nic slyšet. Ne od matky. Musí sama přijít na to, co jí vadí a co je za tím. Kdy to začalo? Vrátila se Kláře naléhavá otázka, když už dlouhou chvíli tiše ležela a z manželovy poloviny postele se ozývalo matčino klidné, hluboké oddechování. Klára pátrala v paměti. Ten den bylo nádherné, letní počasí, slunečný den, jen chvilku bezstarostné ráno, ale později…
Kapitola 3
Před třemi lety Klára vstala už v pět a namlouvala si, že jí to nevadí. Nejprve si zalila kávu, oblékla svetr a posadila se za dům na lavičku pod dřevěnou pergolu. Po horkých dnech byl ranní chlad příjemný. Snažila se nevnímat nic jiného než překrásné ráno, jenže myšlenky jí pořád odbíhaly do kuchyně. Rozmrzlo maso na guláš? Bude dost chleba pro všechny, nebo má udělat knedlík? Slunce začínalo hřát, ptáci v zahradě se uklidnili. Zvedla se, přešla do kuchyně a píchla prstem do pytlíku s hovězím. Rozmrzlo. Vrátila se na malou terasu a znova se posadila. Už třetí den vstávala brzy, aby navařila pro čtyři chlapy, kteří manželovi pomáhali dláždit dvorek, a už toho měla plné zuby. Vadil jí jekot brusky, když s ní Tomáš řezal dlaždice, dráždil ji všudypřítomný jemný prach, který se od kotouče zvedal v obláčcích a zůstával na listech květin v zahradě a na všem, co nechala na stole. Stejně všechno nedodělají, pomyslela si hořce. Nadšení z práce jim vydrželo tak dopoledne. Po obědě zjistili, že je horko, že potřebují spláchnout prach, a vyrazili do hospody. Tomáš ji už třetí den ujišťoval, že jdou jen na jedno a jsou hned zpět. A ona už třetí den od oběda zuřila. Kdyby se opravdu hned vrátili a dali se do práce, mohlo být všechno hotové už včera a dnes už by si jen užívali prodloužený víkend díky svátkům pátého a šestého července. Klára zatnula zuby, zvedla se a šla do kuchyně krájet cibuli a maso. Téměř si neuvědomovala, že je naštvaná. Došlo jí to až v okamžiku, kdy se jí začaly nad hlavou ozývat dusavé Tomášovy kroky, pak zaslechla sprchu. A ona má stůl plný cibule a kousků masa! Zrychlila, ale když se nůž zastavil na jednom z nehtů, zarazila se. Už zase panikaří. Ale proč? Uvědomila si, že milostpán sejde se schodů a nejprve se bude zajímat o to, kde má kávu, pak namazané chleby. Přesně! Tomáš stál se zdviženým obočím mezi dveřmi a nechápavě přejel zarudlýma očima slupky od cibule. „Kafe ještě není?“ zívl nevrle. „Hned to bude,“ odpověděla mu úplně jinak, než původně chtěla. Kdyby měla opravdu vyjádřit, co cítí, křičela by, vyčítala, zuřila… nic z toho ale neudělala. Zalila kávu a postavila kouřící, voňavý hrnek na stůl. Ukrojila dva chleby, obložila je salámem a přistrčila před ještě dřímajícího manžela. „Nebudu jíst, dám si jen kafe, včera jsme to v hospodě nějak přehnali,“ projevil Tomáš stručně, co Klára věděla, ale nedokázala odpovědět. Má zase říct to, co manžel očekává? Že ho polituje? Všechno v ní vřelo. „Nemáš pořád chlastat!“ neovládla se. „Zase se chceš hádat?“ přilétla k ní odpověď zároveň s cinkáním lžičky o hrníček. Nechci, pomyslela si Klára, jenže už toho mám plné zuby. „Snad makáme, tak můžeme po práci v tom vedru skočit do hospody, ne?“ ozvalo se jí za zády a v té chvíli si uvědomila, že je v pasti. Kdyby ještě řekla cokoliv, co jí vadí, co ji štve, pohádali by se. A to opravdu nechtěla. Potřebuje, aby se dodělala dlažba, aby byl zase na chvíli klid. „Stihnete to?“ ptala se mírně. „Když ne, doděláme to příští víkend,“ odpověděl manžel spokojeně a zakousl se do chleba. Klára cítila, jak se jí napjaly svaly na tváři i na zádech.
„Kdybyste nebyli půl dne…“ chtěla ještě dodat v hospodě, ale zaslechla hlasy a Tomáš už ji stejně neposlouchal. Vyšel s hrnkem v ruce ven na terasu, kde ještě před chvílí seděla, a hlučně se vítal s kamarády. Klára sypala do mísy mouku na knedlíky, když ji zarazil známý zvuk otvíraného piva. Postavila se k otevřenému oknu a marně se bránila slabé nevolnosti. Už zase! Chlapi pili přímo z lahví a po každém loku se měli čemu zasmát. Zřejmě včerejším zážitkům z hospody. A Kláře se zase chtělo křičet, měla chuť je všechny vyhodit… i s Tomášem. „Maminko, já ti pomůžu,“ ozvalo se ode dveří, zrovna když míchala těsto a stírala z tváře pot. „Eli, už ses umyla?“ vykřikla na dceru a odfoukla z čela vlasy slepené potem. „Ještě ne,“ špitla dcera a vylekaně se na ni dívala. „Tak padej a nezlob!“ vyháněla ji Klára z kuchyně a provázela drobnou postavičku v lehké košilce pohledem. Ještě zaslechla rychlý úprk drobných nožek na schodech, když se z venku rozječela flexa, porcující dlaždice. Přiskočila k oknu, rychle ho zavřela a rozplakala se. Bylo to jako na povel, kdy si něco v ní uvědomilo, že v takovém kraválu její vzlyky nikdo neuslyší. Jak z toho všeho ven? Jak z toho utéct? Vyvalily se z ní pocity zároveň se slzami a ona je otírala a smrkala do velkého, pánského kapesníku. A najednou jí bylo líp. Jako by ze sebe vylila nádobu přeplněnou něčím hustým, těžkým, nesnesitelným. Hodila kapesník do prádla, opláchla si obličej, těsto přikryla utěrkou a vyšla do patra. Chtěla se Elišce omluvit, že na ni byla zlá, chtěla ji pohladit a dát jí pusu, a nechápala, proč není schopná nic z toho udělat. Unaveně se dívala na obě dcery, skloněné a plivající pastu do umývadla. „Potom to po sobě umyjete,“ vypadlo z ní místo všech milých slov, která chtěla původně říct. Výčitky svědomí uklidnila, až když holkám udělala radost krupicovou kaší s perníkem, guláš k obědu nechtěly. I chlapi byli spokojení a jen co odložili lžíce, zvedali se z lavic. Klára uklízela nádobí a se stisknutými rty se ani nedokázala zeptat, kdy se vrátí z hospody. Co by se asi tak dozvěděla? Vykašlat se na ně, na všechno… praštila se špinavým nádobím do dřezu. Najednou byl kolem klid a jí se ulevilo, přestože si připadala jako ochrnutá. Vypila zbytek piva z Tomášovy láhve a natáhla se pod jabloň do stínu na deku, kde si ještě před chvílí hrály holky. „Ahoj, ty spíš?“ probral Kláru hlas a než si uvědomila, komu patří, zase jí projel vztek. „Tedy ty máš ale veget, kde jsou chlapi a co dělají holky?“ „Jsem příšerně unavená, chlapi šli na pivo a holky jsou někde nahoře,“ vysvětlila jednou větou sestřenici Janě, posadila se na dece a zívla. „Oni ještě nejsou hotoví?“ Ani Janě se to nelíbilo, protože i její manžel Tomášovi s dlážděním pomáhal. „Nedivím se, denně chodí domů namazanej a ráno ho tahám z postele,“ pokračovala otráveně. „Ale dneska už mu to zatrhnu.“ „Jančo, to chci vidět, já jsem ráda, že chlapi Tomovi pomůžou, ale stejně to nedodělají, už se v tom rýpou tři dny, kdyby neseděli pořád v té blbé hospodě…“ Klára povzdechla. „Nejradši bych se taky namazala, ať už na to nemusím myslet, stejně nic nevyřeším, jen se vztekám.“ „A máš něco vychlazeného?“ popíchla Jana. „Když můžou být chlapi denně ve výčepu, tak proč si neudělat dýchánek ve dvou, co?“ Zvedla se z deky zároveň s Klárou, doprovodila ji do kuchyně k lednici, vzala láhev bílého vína a dvě skleničky. „No, není špatné,“ mlaskla Jana po prvním doušku a hned skleničku vyprázdnila, aby nezůstala za Klárou pozadu. „Ale že ti jede,“ poznamenala a zasmála se.
„Už je to jedno a potřebuju se taky trochu odreagovat, už mám všeho plné zuby.“ Klára se zadívala přes zahradu někam do dálky. „Nemáš pocit, že je ten život nějak o ničem? Já si poslední dobou připadám, že žiju jen napůl.“ Víno v horkém odpoledni jí rozvázalo jazyk a byla ráda, že může o svých pocitech mluvit nahlas. „Nějak mi poslední dobou něco chybí…“ zafilozofovala a nepřekvapilo ji, že sestřenice neodporuje. „Všechny dny jsou jeden jako druhý, když je volno, maká se na baráku, víkendy, dovolené… ještě jsme nikde nebyli. A Tomáš?“ položila si Klára otázku a hned si na ni s hořkostí odpovídala. „Z práce do hospody, večer přijde domů, smrdí pivem, začíná se mi to pěkně hnusit.“ „Jako Tom?“ zbystřila Jana, protože jí to něco živě připomnělo. „No, asi i Tom.“ Klára nalila další skleničku. „Jak dlouho se dá takový život vydržet?“ „Co to plácáš? A jak bys chtěla žít?“ „Nevím, asi nějak jinak, nějak mi uniká smysl toho všeho…“ pokusila se Klára zamyslet, ale v hlavě měla prázdno. Vypitá polovina láhve udělala přesně to, co se od ní očekávalo – vymazala jí dokonale hlavu. „A co ti chybí? Máš chlapa, domek vám spadl do klína, máte dvě krásné holky, tak co jako ještě chceš?“ „Nevím,“ zavrtěla Klára hlavou. „Tak proč nejsem šťastná?“ Podepřela si bradu a hleděla na dno skleničky.
Kapitola 4
Stále před třemi lety Téměř sedmiletá Eliška a čtyřletá Simonka se nahoře ve svém pokoji nudily. Odpolední vedro pod střechou i venku vrcholilo. „Jdeme dolů, mamka už nespí,“ rozhodla Eliška, seběhly ze schodů, prolítly kuchyní a vyběhly dveřmi na terasu. „Sakra, holky, nelítejte,“ lekla se Klára. „A mazejte si hrát někam do stínu, vidíte, že přišla teta a chceme si chvilku povídat,“ poručila a dál se o dcery nezajímala. Nakonec, byly zvyklé se o sebe postarat a najít si zábavu samy. „Pustíme si kazeťák?“ napadlo Simonku. „Donesu ho,“ hned se nabídla. „Počkej, kazeťák si půjčil taťka do dílny, ale teď ho stejně neposlouchají, určitě si ho můžeme zase vzít.“ Rozběhla se do dílny hned vedle malé terasy, kde seděla mamka s tetou a naštěstí si jich nevšímaly. Obě dívenky vběhly do příjemného chládku, dveře na dvorek zůstaly otevřené. Kazeťák stál na zaprášené zemi hned vedle kotoučové brusky, kterou chlapi řezali dlažbu. Na stole byly položené dvě šňůry, vytažené ze zásuvky. „Zůstaneme v dílně, není tady takové horko,“ rozhodla se Eliška, dřepla si ke kazeťáku a zmáčkla příslušný knoflík. „Nehraje, je asi pokažený,“ přemýšlela zklamaně a najednou ji to napadlo. „A nebo není v elektrice!“ „Není!“ nahlídla Simonka na stůl. „Počkej, zapnu ho.“ Rychle se na desku stolu vyškrábala, bez přemýšlení vzala do prstíků jednu ze šňůr a strefovala se do dírek v zásuvce. Eliška pořád dřepěla na betonové podlaze a čekala, jestli se konečně ozve hudba. Brusky ležící na zemi těsně vedle své pravé nohy si vůbec nevšímala. „Myslím, že dnes už se na všechno vykašlu, ani uklízet se mi nechce. Udělám to až zítra, až se vrátím z práce,“ přemýšlela Klára nahlas. „Už se cítím líp, není špatné si jednou za čas vypít a trošku zahnat nudu.“ Jana mlčela. Vypadalo to, že má svých starostí dost. „Nemáš v zásobě ještě jednu lahvinku?“ Už se jí trošku pletl jazyk. „To doufám, mrknu se,“ ozvala se líná nezřetelná odpověď. Než Klára vstala od stolu, musela shodit nohy z protější židle. „Hezky to se mnou cloumá, to je tím vedrem,“ uchichtla se a hledala rovnováhu. Než se ale stačila narovnat, ozval se ze dveří dílny svištivý zvuk. Chlapi jsou přece v hospodě, kdo by ji pouštěl… Proletělo jí okamžitě hlavou při zvuku, který měla spojený s řezáním dlažby. Než stačila domyslet cokoliv dalšího, ozvaly se výkřiky, řev a něco podobného pláči. Klára zůstala nahrbená a v prvním okamžiku hleděla do Janiny vyjevené tváře. „Eliška…“ vyletělo z ní, ale nedokázala se pohnout. V té chvíli a při představě, co se asi mohlo stát, si připadala jako ochrnutá… „Eli!“ vykřikla vzápětí, překonala ztuhlost v těle a rozběhla se do dílny. V první chvíli nevěřila tomu, co vidí. Strašný výjev v ní vyvolal další vlnu ochrnutí a nevolnosti.
Na vnímání pocitů vlastního těla ale neměla čas. Eliška ležela na zemi, křičela a vzlykala. Kolem pravé nohy se rozlévala krev a tvořila na zaprášené podlaze rychle se zvětšující ostrůvek. „Vytáhni tu šňůru!“ zakřičela Klára a snažila se nevnímat, že se Simonka na stole třese leknutím, pláčem a mezi vzlyky si cpe do pusy střídavě zaťaté pěstičky. Teď musím pomoct Elišce! Křičela na sebe v duchu. Jekot pily náhle přestal. Ale přestal také Eliščin nářek. Klára padla vedle dcery na kolena a nadzvedla jí bezvládnou hlavu. „Proboha Eli… prober se!“ vykřikovala, ale nevěděla, jak ji probrat z bezvědomí. Věděla jen jedno. Dcera bolestí omdlela. „Noha! Napřed musíme ošetřit tu nohu!“ křičela jí za zády Jana. „Ale jak? Jak?“ Klára k ní otočila hlavu. Jenže ve dveřích už nikdo nebyl. Jana utekla, napadlo Kláru a rychle se po kolenou přesunula k obnaženým ranám na Eliščině pravém lýtku. Zírala na zkrvavenou nohu a zvedal se jí žaludek. Musím zastavit to hrozné krvácení… napadlo ji. „Musíme rychle zastavit to krvácení!“ vykřikl někdo a Klára zvedla hlavu. „Pane Horák!“ dostala ze sebe úlevně, když poznala souseda. „Běž pro ručník a přines nějaké obvazy,“ poručil muž, pomohl Kláře na nohy a sám se sklonil ke zraněné noze. Klára se rozběhla do koupelny. Hlava se jí motala a nucení na zvracení bylo intenzivnější a intenzivnější. Sotva doběhla do koupelny, musela nejdříve zakleknout k záchodové míse. Ale ulevilo se jí. Vedle záchodu zůstaly skvrny od krve… od Eliščiny krve, kterou tam otiskla ze svých kolenou. Ale konečně začala myslet! „Obvazy… ručník… vodu…“ brblala si nahlas a rychle se vracela zadním vchodem přes terasu ke dveřím do dílny. Zároveň s ní přibíhal zahradou Tom, za ním Jana a jí v závěsu další dva muži. Kláře došlo, že Jana neutekla, ale že napřed přivolala souseda a pak hned letěla do hospody… „Co se stalo?“ vykřikl na Kláru Tom, ale nečekal na odpověď a hned mířil do otevřených dveří dílny. „Tady…“ podávala Klára sousedovi obvazy. „Jdu nastartovat auto…“ otočil se Tomáš ve dveřích. „Jedeme rychle do nemocnice.“ „Možná by bylo lepší, kdyby jel někdo…“ Soused Horák lehce obtočil kolem Eliščiny nohy poslední zbytek obvazu a starostlivě se zadíval na prosakující krev. „No, to je jedno, hlavně rychle.“ Pak se ale sám zvedl, vzal plačící Elišku do náruče a obcházel dům k autu na hlavní cestu. Všichni mají vypito, napadlo ho, ale to je teď asi jedno. Auto prudce vyrazilo. „Neblbni, Tome,“ napomenula Klára manžela a hned zase sklonila hlavu k Eliščinu bílému obličeji, pokřivenému bolestí a pláčem. Nevěděla, jak dceru utěšit. Sama potřebovala pomoc, uklidnit se. Netušila, kde se v ní přes všechnu tu hrůzu a strach vzalo tolik vzteku. Všechno se v ní vzpíralo a silou vůle musela potlačit výkřiky, které se v ní ozvaly ve chvíli, kdy Toma uviděla přibíhat zahradou, a pořád nechtěly utichnout. Ty hajzle! Ty jeden hnusnej, odpornej hajzle! Polykala těžká slova. Všechno je to tvoje vina, kdybyste nešli do hospody! Kdybys tam nenechal na zemi tu odpornou flexu! Kdybys pořád jen nechlastal! Kdybyste to už dávno dodělali! Kdyby… kdyby… „Nestačí ti jeden malér? Jeď sakra opatrně,“ bylo jediné, na co se zmohla, polkla, přitiskla si drobnou hlavu na prsa a rozplakala se. „Neboj, neřvi, to bude dobré…“ Tomáš se k nim otočil a pokusil se o chabou útěchu. „Sleduj cestu!“ dostalo se mu odpovědi plné strachu a zloby. V brněnské nemocnici byli po necelé půlhodině.
„Pojďte rychle dál.“ Sestra otevřela dveře ambulance vzápětí po Klářině zabušení a znaleckým pohledem zhodnotila situaci. „A kruci!“ vyjelo z mladého doktora, když dal Elišce injekci od bolesti a opatrně odstranil obvazy nasáklé krví. „Sestro, zavolejte si posilu. Rychle nechejte připravit sál, udělejte odběry, zavolejte příslužbu… budeme hned operovat… pak něco dělal Elišce přímo v ráně a Klára se musela posadit. „Dýchněte na mě!“ zamračeně vyjel na Toma, který mu stál za zády. „Běžte si do čekárny!“ poručil stroze a zkoumavě se na oba zadíval. „Inhed ji připravte na sál a potřebuji i cévaře!“ nesly se příkazy do čekárny, kde seděla zhroucená dvojice. „A zavolejte policajty, rodiče jsou oba opilí, ať si s tím už poradí!“ Poslední pronesená věta už do čekárny nepronikla. Těsně předtím se dveře s plesknutím zavřely. Dvojice seděla přede dveřmi ambulance a nehybně zírala na bílé dveře. Nikdo nepromluvil. Po pár minutách vyjel vozík s Eliškou na chodbu, a sestra ho hned bravurně stočila chodbou směrem k operačním sálům. Tomáš se ani nepohnul, Klára se pokusila vstát, ale zapotácela se. Chytila se vozíku a hledala pohled dcery. Ale nemohla ho najít. Byl upřený někam do dálky a vypadalo to, že vůbec nevnímá. „Eli…“ zalkala Klára a vyhrkly jí z očí slzy. „Kam ji vezete?“ chtěla vědět. „Na sál, paní, musíme jí tu nohu ihned operovat,“ promluvila znechuceně sestra a předala vozík s ležící Eliškou zřízenci v zeleném obleku. „Co mám dělat?“ Klára zůstala bezradně stát a doufala, že jí sestra něco rozumného poradí. „Vy se dejte trochu do pořádku, podívejte se na sebe, jak vypadáte! Tam je koupelna,“ dodala s pohledem na Klářina kolena zahnědlá od zaschlé krve. „Budete mít co vysvětlovat!“ „A s vámi chce mluvit pan doktor!“ vyštěkla na Tomáše a mizela v otevřených dveřích ambulance. Tomáš se pokusil vstát, beze slova a nesměle sestru následoval. „Pane doktore, prosím vás, dá se to do pořádku? Bude Eliška moct chodit… je to strašné…“ „Sedněte si, vždyť sotva stojíte! Kolik jste toho vypil? Co se vlastně stalo?“ spustil naštvaně mladý doktor a pak se obrátil k sestře. „Oběma udělejte odběry krve na alkohol!“ Tomáš ani necekl. „Byla jsem sama doma, chlapi šli do hospody, nechali brusku v dílně na zemi…“ začala Klára vysvětlovat zároveň s další vlnou pláče. „Sama? Vy jste pila sama?“ vyptával se nevěřícně doktor. „Ne, přišla sestřenice, tak jsme si otevřely víno.“ „A dceru jste nechali bez dozoru? To si s tou… co to je… je to taková ta kotoučová pila? To si s tou pilou hrála?“ „Ne, to nemohla,“ vložil se do hovoru Tomáš. „Byla vytažená ze zásuvky, nevím, co se stalo, musela ji tam strčit.“ „To Simonka.“ zašeptala Klára. „Simonka ji strčila do zásuvky… a jak byla na zemi nevypnutá, tak se roztočila…“ dál už mluvit pro pláč nemohla. „Sestři, píchněte jí něco na uklidnění. To už vážně není naše věc. Já už nechci nic slyšet, ať si to policajti vyšetří.“ Doktor uzavřel hovor, krátkou zprávu uložil v počítači. Zvedl telefon. „Všechno připraveno?“ Položil sluchátko. „Jdu operovat vaši dceru, a vy dva…“ mávl rukou a byl pryč. Ti dva, Klára a Tomáš Samkovi konečně pochopili, že se na ně mladý chirurg i sestra zlobí, že poznali, že jsou opilí, a dávají jim za Eliščin úraz jednoznačnou vinu. Kdyby nepili… kdyby…
kdyby… Klára tupě zírala na pevně zavřené dveře s nápisem „operační sály… vstup zakázán.“ A zase ten pocit ochrnutí… jak se to všechno jen mohlo stát? Vztek na Toma byl najednou pryč. „Paní Samková?“ Otočila se. Dva policajti stáli za ní, mezi nimi Tom. „Ano, dobrý den,“ řekla první, co ji napadlo. „Váš manžel tvrdí, že když se to vaší dceři stalo, nebyl doma. Co nám k tomu řeknete vy?“ „Já?“ Kláře vytryskly slzy. „Já potřebuji vědět, jak dopadne operace a jestli bude Elinka v pořádku. A pak vám řeknu, co chcete.“ Vzlykala i přes dávku ,něčeho na uklidnění‘, co jí sestra píchla. „Pili jste?“ Jeden z mužů vytahoval krabičku s trubičkou. „Pili,“ přiznali oba jednohlasně. „Tak nám dýchněte.“ „Vy jste řídil?“ Mladší policista zvedl výhružně obočí. „Víte, kolik máte v dechu? Skoro dvě promile! To tam nebyl nikdo jiný, aby řídil? To jste nemohli zavolat rychlou?“ „V té chvíli mě to vůbec nenapadlo.“ Tomáš se tvářil vyjeveně a překvapený poslouchal, že si mají zajistit odvoz domů, že za volant už sednout nesmí. „Ale kam bych teď jezdil? Já budu čekat, jak dopadne operace,“ pokoušel se vysvětlovat a zároveň se sesunul na jednu z židlí u zdi. „To nemá smysl,“ zabručel policista směrem ke kolegovi. „Zítra se k nám dostavíte a sepíšeme to. V deset?“ Podíval se na Kláru. „Zvládnete to?“ „Jo, děkujeme.“ Klára zvedla hlavu. Nemohla se soustředit na nic jiného, než na bílé, pevně zavřené dveře k operačním sálům. „Tak zítra v deset… A ať to dceři dobře dopadne,“ rozloučil se smířlivě starší muž v uniformě, oba se otočili a po chvíli zmizeli ve vchodových dveřích na opačném konci chodby.
