JANÁČKOVA AKADEMIE MÚZICKÝCH UMĚNÍ V BRNĚ. Divadelní fakulta. Ateliér Taneční a pohybové divadlo a výchova. Proměny taneční a pohybové výchovy

JANÁČKOVA AKADEMIE MÚZICKÝCH UMĚNÍ V BRNĚ Divadelní fakulta Ateliér Taneční a pohybové divadlo a výchova

Proměny taneční a pohybové výchovy v Karlovarském kraji

Bakalářská práce

Autor práce: Karin Wintrová Vedoucí práce: doc. Mgr. Hana Halberstadt Oponent práce: prof. Mgr. Zoja Mikotová

Brno 2016

Bibliografický záznam WINTROVÁ, Karin. Elementy tance – zdroj tvořivého pohybu [Elements of dance – the source of creative movement]. Brno: Janáčkova akademie múzických umění v Brně, Divadelní fakulta, Ateliér Taneční a pohybové divadlo a výchova, 2016. Vedoucí diplomové práce doc. Mgr. Hana Halberstadt.

Anotace Ve své práci se zabývám historickými kořeny vzniku taneční výchovy jako systému, počátky taneční a pohybové výchovy v České republice a její další vývoj. Na několika konkrétních příkladech základních uměleckých škol v Karlovarském kraji popisuji taneční oddělení od jejich vzniku až po současnost.

Annotation My Bachelor’s thesis deals with historical roots of dance education, the beginnings of dance and physical education in the Czech Republic and its further development. Several specific examples of basic art schools in the Karlovy Vary Region describe the dance department from its inception to the present days.

Klíčová slova systém, taneční a pohybová výchova, historie, základní umělecká škola, Karlovarský kraj

Keywords system, dance and physical education, history, basic art school, Karlovy Vary, region

Prohlášení Prohlašuji, že jsem předkládanou práci zpracovala samostatně a použila jen uvedené prameny a literaturu. Současně dávám svolení k tomu, aby tato bakalářská práce byla umístěna v Knihovně JAMU a používána ke studijním účelům. V Karlových Varech, dne 1. května 2016

Karin Wintrová

Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala vedoucí své bakalářské práce doc. Mgr. Haně Halberstadt za poskytnutí cenných rad a za odborný dohled při práci na tomto tématu, MgA. Zuzaně Smugalové za odborné konzultace a poskytnutý studijní materiál, ředitelům ZUŠ za poskytnuté informace, pedagogům tanečních oddělení za rozhovory a své rodině za trpělivost.

OBSAH PŘEDMLUVA ...................................................................................................... 6 1.

OBOR TANEČNÍ A POHYBOVÁ VÝCHOVA ...................................... 8 1.1.

CHARAKTERISTIKA TANEČNÍ A POHYBOVÉ VÝCHOVY ......... 8

1.2.

HISTORICKÁ VÝCHODISKA VÝVOJE TANEČNÍ A POHYBOVÉ A VÝCHOVY ......................................................................................... 9

1.2.1.

TANEC JAKO VZNEŠENÉ UMĚNÍ .............................................. 9

1.2.2.

KULTIVACE POHYBU V DUCHU NOVÉHO MYŠLENÍ .......... 10

1.2.3.

SOKOLSKÁ JEDNOTA ............................................................... 10

1.2.4.

ZAHRANIČNÍ VLIVY FORMOVÁNÍ NOVÉ POHYBOVÉ VÝCHOVY ................................................................................... 11

1.3.

ČESKÉ SMĚRY NOVODOBÉHO POJETÍ TANENČNÍ A POHYBOVÉ VÝCHOVY ................................................................ 12

1.3.1.

RYTMIKA V ČESKÉM PROSTŘEDÍ ........................................... 13

1.3.2.

KOORDINACE TANEČNÍ A POHYBOVÉ VÝCHOVY ............... 17

1.3.3.

TANEČNÍ A POHYBOVÁ VÝCHOVA V POVÁLEČNÉM ŠKOLSTVÍ ................................................................................... 19

2.

TANEC V KARLOVARSKÉM KRAJI .................................................. 22 2.1.

LÁZEŇSKÁ VYSTOUPENÍ ISADORY DUNCAN ........................... 22

2.2.

CELOSTÁTNÍ SOUTĚŽ V SÓLOVÉM TANCI................................. 23

2.3.

PRVNÍ KARLOVARSKÉ VLAŠTOVKY TANCE............................. 23

2.4.

VÝZNAMNÉ PEDAGOŽKY TANEČNÍ A POHYBOVÉ VÝCHOVY V KARLOVARSKÉM REGIONU ...................................................... 24

2.5.

ZÁKLADNÍ UMĚLECKÉ ŠKOLY NA KARLOVARSKU ............... 30

ZÁVĚR ................................................................................................................ 46 POUŽITÁ LITERATURA ................................................................................ 48 SEZNAM PŘÍLOH ............................................................................................ 51 Příloha 1:Zásady postupného rozvoje LŠU ................................................ 54 Příloha 2:Průřez historií kulturního a společenského života v oblasti Karlových varů do roku 1945 ..................................................... 55 Příloha 3:Eva Blažíčková ............................................................................ 59

PŘEDMLUVA Jako pedagog TPV, který dlouhodobě působí v Karlovarském kraji, jsem pro svou bakalářskou práci zvolila téma, které se věnuje historii vývoje tohoto uměleckovzdělávacího oboru právě v tomto regionu. Mým záměrem bylo zmapovat podobu tanečních oborů na základních uměleckých školách Karlovarského kraje od jejich vzniku až po současnost, stejně jako mě zajímaly historické kořeny tohoto oboru, a s nimi související osobnosti, které jej utvářely a určily mu směr. Jakou cestou se ubírá tanec na ZUŠ v našem regionu, dnes byla ta otázka, na kterou jsem hledala odpověď. Svou práci jsem rozdělila na dvě části. V té první jsem se zaobírala osobnostmi, které svou uměleckou a výzkumnou prací na poli hudebního a tanečního umění, daly vzniknout prvním systémům taneční a pohybové výchovy v Evropě a jejich pokračovatelů z řad českých propagátorů pěstování tělesné kultury, kteří jejich tvůrčí a výchovné metody převzali a šířili v naší zemi. Experimentováním a obohacováním těchto metod o zkušenosti v rámci tehdejší umělecké a pedagogické praxe vznikaly jejich vlastní systémy šité na míru podmínkám a mentalitě českého národa. Výchozím bodem pro mou práci byly informační zdroje, které mi poskytla MgA. Zuzana Smugalová 1 , která se dlouhodobě zabývá historií tanečního umění a výchovy a právě dokončila rukopis publikace Pohyb, rytmus, výraz jednoho století2. MgA. Zuzana Smugalová mi dosud nevydaný rukopis (výjimečně) poskytla a svolila s jeho využitím do mé bakalářské práce, kterou jsem s ní konzultovala. Vzhledem k tomu, že jde o reedici a aktualizaci knihy Elišky Bláhové Pohyb rytmus výraz doplněnou portrétem její osobnosti, využila jsem především její třetí část, zpracovávající vývoj taneční a pohybové výchovy během 20. století, která je nazvaná Od rytmiky k tvořivé taneční výchově a interpretuje vzhledem k současné době 1

MgA. Zuzana Smugalová, taneční pedagožka, kritička a teoretička. Absolventka Konzervatoře Jaroslava Ježka obor scénický tanec a HAMU obor taneční věda. Jako pedagožka se věnuje taneční a pohybové výchově ve vlastním studiu v roztokách u Prahy. Jako teoretik se zaměřuje především na historii tanečního dění ve 20. století a analýzy konkrétních jevů a fenoménů v tanci. Jako taneční kritička pravidelně publikuje své reflexe tanečního dění u nás.

2

Pohyb, rytmus, výraz jednoho století je kniha zpracovaná jako aktualizovaná reedice knihy Pohyb rytmus výraz Elišky Bláhové na základě dlouhodobého výzkumu, který proběhl s podporou tvůrčího stipendia MKČR. V roce 2015 získaný materiál MgA. Zuzana Smugalová zpracovávala a od začátku 2016 se rukopis připravuje k vydání po technické stránce. Titul je doplněn o monografickou studii osobnosti Elišky Bláhové.

6

a situaci všechny doposud publikované či nově výzkumem získané informace. Někdy jsem pro rozmanitost pohledu využila i jiné zdroje. V druhé části své práce jsem se věnovala stručně i souhrnu kulturní a společenské historie této oblasti, neboť jsem to považovala za důležité pro dokreslení představy podmínek, které taneční a pohybová výchova v této části České republiky má. Díky své specifické funkci věhlasné lázeňské oblasti sem vždy přijížděli významní představitelé uměleckého, politického a kulturního života, kteří rozvibrovali zdejší atmosféru a tyto vibrace stále i dnes zachycuje jak místní umělecká tvorba, tak i umělecká výchova. Čerpá z nich inspiraci ke své tvůrčí práci, kterou pak šíří dále za hranice karlovarského regionu a často i za hranice naší země. Ráda bych zde konstatovala, že jsem měla potřebu psát o těch učitelích a školách, které neúnavně „zjemňují“ pohyb a duši zdejších dětí, často nad rámec svých povinností, a vzdorují tak sílící masové propagaci „ukřičeného“ sportu a komerčních vlivů. Snažila jsem se zachytit podobu taneční a pohybové výchovy prezentovanou převážně tanečními obory ZUŠ v našem regionu. Zajímala jsem se o ty osobnosti, které konkrétně měly na obor vliv nejen svým vlastním působením, ale i prostřednictvím pedagogické praxe svých žáků a jejich následovníků. Vycházela jsem jen z údajů poskytnutých oslovenými základními uměleckými školami či mně dostupných zdrojů, jakými byly internet a tištěné publikace. Protože od pěti ze základních uměleckých škol se mi dostalo jen neúplných nebo žádných informací, jsou mé výsledky, vzhledem k počtu dvaceti ZUŠ v Karlovarském kraji, z nichž 13 má taneční obor, pouze dílčí. Tím zůstává téma otevřené pro další případné zkoumání.

7

1. OBOR TANEČNÍ A POHYBOVÁ VÝCHOVA 1.1.

CHARAKTERISTIKA TANEČNÍ A POHYBOVÉ VÝCHOVY

Taneční a pohybová výchova je vzdělávací proces, který systematicky a harmonicky rozvíjí osobnost člověka od předškolního věku až po dospělost. Základním cílem je podpora vědomé i nevědomé duševní a fyzické připravenosti člověka skrze filozofii v jaké je ono pohybové školení vedeno, respektive skrze taneční metodické postupy a systémy. Vzdělávání v taneční a pohybové výchově se děje prostřednictvím kultivace pohybu směrem k formám, jejichž podstata vychází z antického vzoru ideálu člověka. V současné době jsou do ní zapojovány i systémy jiných kultur a filozofií (jóga, bojová umění, komunitní tanec). Smyslem taneční a pohybové výchovy je rozvíjení prostorového, rytmického a hudebního cítění, originality a hledání individuálního tvůrčího potenciálu. Pohybová kultivace zvyšuje fyzickou kondici a formuje držení i linie těla, čímž odbourává nesprávné návyky a pomáhá předcházet zdravotním komplikacím, které vznikají jako civilizační syndrom z jednostranného zatěžování pohybového aparátu. Školení v rytmickém vnímání pomáhá udržovat duševní rovnováhu člověka v dnešním arytmickém světě a přináší také vnitřní jistotu člověka. Kvalitní hudební vzdělávání formuje vkus, ale rozvíjí i všeobecný kulturní přehled. Vizuální aspekt tance a kultivovaného pohybu rozvíjí estetický cit a přenáší dotek konkrétní praxe neverbální komunikace, který učí vnímat významovost situací a symbolů, čímž usnadňuje sociální adaptabilitu jedince v kolektivu. Taneční a pohybová výchova není cíleně zaměřena na přípravu profesionálních tanečníků, ale lze ji využít jako vhodnou primární průpravu, neboť klade důraz na získání základních tanečních dovedností a odpovídající fyzickou i mentální připravenost jedince. Na našem území se rozvíjí déle než sto let. (Smugalová, Zuzana. Pohyb rytmus výraz jednoho století, Praha 2016 – materiál v přípravě

8

1.2.

HISTORICKÁ VÝCHODISKA VÝVOJE TANEČNÍ A POHYBOVÉ A VÝCHOVY

Kultivace pohybového projevu byla stejně jako tanec nedílnou součástí kulturní historie lidstva od prvopočátků jeho existence. Stejně jako v minulosti plní i dnes svou kulturní, uměleckou, sociální a zdravotní funkci, která je nenahraditelná. Taneční a pohybová výchova v České republice vychází z několika historických kořenů, jejichž spojení nyní tvoří její současnou podobu.

1.2.1. TANEC JAKO VZNEŠENÉ UMĚNÍ Školení tanečních umělců se v Evropě rozšířilo s koncem vlády Ludvíka XIV., který vystupoval jako poslední amatér v prvních baletních inscenacích, které byly součástí dvorských slavností. Král dokázal využít potenciálu tance ve svůj prospěch. Po ukončení jeho taneční kariéry se z uměleckého tance stala záležitostí profesionálů, čímž se tanec rozdělil do dvou kulturních fenoménů, společenský (komunitní) tanec a umělecký (divadelní) tanec. Do společenského respektive komunitního tance patří i tanec lidový, umělecký tanec je veškerý tanec určený pro oči diváka. Tento zásadní okamžik v taneční historii, zdůrazňuje i Zuzana Smugalová ve svém rukopise knihy Pohyb, rytmus, výraz jednoho století, která se nyní připravuje k vydání. Ludvík IV. nechal v roce 1671 založit Královskou akademii tance, kde byl kodifikován tzv. la belle danse neboli urozený taneční styl vycházející z dvorských tanců. Prvním ředitelem L´ Académie Royale de Danse byl Pierre Beauchamp 3 , který se tak stal otcem klasické baletní techniky. Vzniklo uzákonění pozic nohou a vytočení en dehors, postavení paží, nášlap na chodidlo tzv. přes špičku, vertikální postavení těla atd., z nichž se postupně formovala dnešní technika klasického tance (baletu). Klasická taneční technika tedy patří k nejstarším evropským výchovným tanečním systémům pro školení v tanečním umění. Přestože byla cíleně vytvořena pro výchovu profesionálů, byla dlouhodobě považována i za nutnou součást taneční a pohybové 3

Pierre Beauchamp (1636–1705) tanečník, baletní mistr a choreograf se narodil ve Versailles do rodiny, která už po několik generací patřila k umělcům bavící francouzské krále a jeho dvůr svou hudební a taneční produkcí.

9

výchovy. V současnosti už není pro výchovu dětí a neprofesionálních tanečníků stěžejní, ale je pořád vhodná pro vyšší propracovanost těla tanečníků, kteří mají vyšší ambice. Je příkladem systematičnosti v taneční metodice, která se ovšem do Českých zemí se dostala až po 2. polovině 19. století.

1.2.2. KULTIVACE POHYBU V DUCHU NOVÉHO MYŠLENÍ Zuzana Smugalová uvádí, že ve stejné době, kdy se začal formovat klasický balet, vznikaly i další pohybové systémy a začal se zvyšovat zájem o kultivaci pohybu a byly akcentovány pozitivní účinky této kultivace. Velkou roli v tomto ohledu sehrál i Jan Amos Komenský, jehož didaktika se stala vzorem pro řadu evropských pedagogů ve vztahu k výchově tělesné kultury. Během 17. A 18. století nabývala tělesná výchova velkého významu. Díky třicetileté válce se začal prosazovat i branný charakter fyzické přípravy společnosti. Snahy o systematiku v kultivaci pohybu nalézame v Německu, Holandsku, Francii švédsku a v 19. stol. i u nás.

1.2.3. SOKOLSKÁ JEDNOTA Českou kultivací pohybu se v tomto duchu zabýval Miroslav Tyrš, který se spolu s Jindřichem Fügnerem, stal zakladatelem České tělovýchovné jednoty známou pod názvem Sokol, jenž přinesl do naší země zájem po pohybovou kulturu. Základem české tělovýchovy byl opět ideál filozofie starých Řeků tzn. harmonie dobra a krásy, těla i ducha. Stejně jako u jiných evropských národů byl zde obsažen i branný výcvik, důraz byl kladen především na výchovu k tělesné a duševní kráse. Tyrš v duchu tehdejšího vlastenectví nepřevzal německý tělovýchovný systém, ale vybral jen to, co považoval za důležité a vytvořil zcela nový systém s vlastním tělovýchovným názvoslovím, které se stalo základem slovanských názvosloví. Důležité bylo především Tyršovo uvědomění významu společenské potřeby a záměru cvičení. Hledal něco, co by české cvičence odlišovalo od jiných národů, charakterizovalo, sjednotilo je v jejich úsilí. Hledal pohyb, který by nebyl statický, odpovídající estetickému smýšlení své doby. A hlavně (v duchu všeobecně rostoucí emancipace) byl vhodný i pro ženy. A proto téměř společně s formováním sokolského systému vznikalo i cvičení přizpůsobené ženským potřebám a ženské

10

tělesné konstituci 4 . Sokolská jednota nebyla jedinou tělovýchovnou snahou v naší zemi, podobné snahy vyvíjeli i další spolky náboženského či filosofického přesvědčení s podporou ze zahraničí. Každopádně Sokolové se stali tou skutečnou hodnotou jednotící český národ a výchozím bodem pro určitý zlom v české kultuře. (Smugalová, Zuzana. Pohyb rytmus výraz jednoho století. Rukopis připravované publikace s plánovaným vydáním v Praze NIPOS ARTAMA říjen 2016)

1.2.4. ZAHRANIČNÍ VLIVY FORMOVÁNÍ NOVÉ POHYBOVÉ VÝCHOVY Důležitým východiskem formování taneční a pohybové výchovy byl aspekt vnímání hudby a rytmu vzhledem k tělu a tělesnosti člověka. Francouzský zpěvák Francois Delsarte (1811-1871) jenž označoval přirozenost za estetickou hodnotu divadelního projevu. Jeho názory a metodické principy šířili jeho žáci a promítly se i do tanečního umění a pohybové kultivace těla. Velký ohlas měl Delsartismus v Americe, kde se s ním setkaly v dr. Bess M. Mensendiecková a Isadora Duncanová, které tuto filosofii vrátily zpět do Evropy. Vztah rytmu a pohybu řešil ve svém vlastním výzkumu Émile Jaques Dalcroze (1865–1950), který tehdy hledal způsob, jak zvýšit muzikálnost a rytmické cítění svých studentů. Dalcrozeho uvědomění si faktu, že lidské tělo reaguje na rytmus velmi citlivě a účinně, jej dovedlo systematické metodě později označené názvem „rytmika“ resp. „rytmická gymnastika“. Dr. Bess Mensedicková (1864–1958) dala základ zdravotně estetickému pohledu na pohyb ženy pod vlivem Delsartovy filosofie tlumočené jeho žačkou Genevieve Stebbinsovou. Kladla důraz na zdravotně estetický význam správného držení těla a za podmínku krásy považovala přirozenost a zdravé, harmonicky rozvinuté tělo. Cílem Mensendieckové byla především hygienická funkce cvičení, díky níž je považována za zakladatelku zdravotní gymnastiky žen. Její gymnastický systém se těšil oblibě po celé Evropě. Zaměření Delsartova soustředění na pohybové aktivity dalo zcela jasný podnět k využití jeho myšlenek v uměleckém světě tance. Učinila tak Isadora Duncan (1877 -1927), vyvolala v tanci revoluci. Její pohybový výraz byl 4

Jeho nejvýznamnější pomocnicí byla v tomto směru zakladatelka ženského tělocviku Klemeňa Hanušová (1845 –1918), které se s Tyršovou pomocí podařilo roku 1869 zřídit Tělocvičný spolek paní a dívek pražských.

11

ztělesněním dobové touhy po volnosti a přirozenost v tanečním projevu, stal se estetickou hodnotou moderního myšlení. Nezpochybnitelný vliv na novodobý tanec měl i Rudolf von Laban (18751958), tanečník, choreograf, pedagog, teoretik a propagátor tance, který systematicky rozvíjel u svých žáků prostorové myšlení, cit pro vzájemné působení sólisty a sboru. Jeho cílem bylo zpřístupnit tanec širokým masám. Později po válce v Anglii propracovával systém racionality pohybu a jeho analytické zpracování. V neposlední řadě zdokonaloval kinetografický zápis tance tzv. labanotation. (Smugalová, Zuzana. Pohyb rytmus výraz jednoho století. Rukopis připravované publikace s plánovaným vydáním v Praze NIPOS ARTAMA říjen 2016)

1.3.

ČESKÉ SMĚRY NOVODOBÉHO POJETÍ TANENČNÍ A POHYBOVÉ VÝCHOVY

První polovina 20. století u nás byla ve znamení novodobého, výrazového či scénického tance jak se tehdy nejčastěji nazývalo hnutí, které vzniklo jako reakce na stagnaci klasického baletního umění. Hnacím motorem hnutí ale nebyl jen zájem o tanec. Do popředí se dostával též zájem o tělesnou kulturu, zdravý životní styl, péče o tělo a nová filozofie pohledu na svět. Nové pohybové vlivy sem přiváželi začínající umělci či zájemci o nové metody kultivace těla, kteří odjeli studovat nové metody za hranice naší vlasti k Dalcrozovi, k sestrám Duncanovým nebo k Rudolfovi Labanovi, kde získali osvědčení, certifikát či diplom k výuce jejich metod. Byl to ovšem Sokol, který inicioval vzdělávání mladých adeptů přes zahraniční trendy pohybové výchovy, které se projevily i v nové podobě uměleckého tance, která se začala formovat od počátku 20. století, když se vysoce urozený taneční styl se stejně jako celý jeho tanečně-divadelní žánr dostal do krize spolu s proměnou společenské atmosféry konce 19. století, která hleděla k nové moderní době. Nový měl být i umělecký tanec, jehož funkce se už neměla omezovat pouze na divadelní podívanou, ale měla se státi prostředkem pro výchovu moderních lidí v moderní společnosti5. 5

Smugalová, Zuzana. Pohyb rytmus výraz jednoho století. Rukopis připravované publikace s plánovaným vydáním v Praze. NIPOS ARTAMA říjen 2016

12

Tito průkopníci pak zakládali svá soukromá taneční studia a školy, kde ověřovali nabyté vědomosti v praxi, šířili je a zejména hledali způsoby jak onen „základní stavební kámen“ obohatit, rozšířit a zvětšit. Vznikaly tak osobité tvůrčí styly a přístupy v pedagogické a choreografické tvorbě v Čechách a na Moravě. Zuzana Smugalová je předkládá v návaznosti na zahraniční kořeny těchto směrů.

1.3.1. RYTMIKA V ČESKÉM PROSTŘEDÍ Rytmika získala v naší zemi velkou popularitu už před první světovou válkou díky hostování E. J. Dalcrozeho v Praze v roce 1911 a následnému založení Spolek Jaques – Dalcroze zaměřený na hudební vzdělávání, který vedly dvě diplomované učitelky Anna Dubská a Ilka Volková6. Za své učitelky je označila například Jarmila Kröschlová. Nebyly však jediné, kdo vycházel ze znalostí načerpaných přímo u zdroje. Rytmiku podle Dalcrozeho vyučovala od roku 1915 v Brně Margaretha Kallabová, jejíž žačkou byla například Rosalia Chladek. Systém rytmické gymnastiky s tělovýchovnou činností Sokola spojil zájem Augustina Očenáška a Karla Pospíšila. Oba sokolové brzy po návštěvě Dalcrozeho v Praze odjeli do Hellerau, aby se s jeho metodou seznámili blíže. Prostřednictvím sletových skladeb, které následně připravili se principy dalcrozeho rytmiky integrovaly do sokolského cvičení. Mezi nejvýznamnější představitelky sokolské rytmiky dále patřily Hana Burgeová-Dubová, Božena Matějovcová-Holečková, první učitelka Jarmily Jeřábkové. Rytmika Elišky Bláhové Velkou zásluhu na rozšíření rytmiky u nás včetně jejího z institucionalizování měla také v Brně působící Eliška Bláhová (1884–1966), která absolvovala v roce 1926 Dalcrozeho kurz v Ženevě poté, co se v roce 1925 zasadila o zřízení státní zkoušky pro učitelky rytmiky na Moravě. Dalcrozeho rytmiku rozpracovala do svého vlastního systému, kterým dala moravskému pohybovému školení jednotný směr. Mezi její žačky patřily: Ludmila Hyprová (profesorka na brněnské taneční

6

Ty získaly své vzdělání přímo v domovském Dalcrozeho institutu v Hellerau

13

konzervatoři), Elmarita Divíšková, Lidka Schmidová (taneční teoretička), Maryna Hradilová Úlehlová atd. Ženský tělocvik Heleny Vojáčkové Se systémem ženského tělocviku dr. Bess Mensendieckové u nás pracovala od roku 1915 dr. Helena Vojáčková (1882–1967), který studovala přímo u zdroje dr. Bess Mensendieckové, kde i o rok později získala její diplom. Po návratu do Prahy si v roce 1915 založila První pražské učiliště moderní gymnastiky. Výrazový tanec Jarmily Krӧschlové Jarmila Krӧschlová (1893–1983) před rokem 1920 studovala soukromě v Pražském ústavu E. Jaques-Dalcroze a metody dr. Bess M. Mensendickové u dr. Heleny Vojáčkové. V roce 1919-1921 studovala Dalcrozovu metodu v Ženevě a ve škole Hellerau u Drážďan. Od roku 1921 vyučovala sama ve škole Hellerau předmět Vzdělávání těla, což byl začátek experimentů vlastní metodou, založenou na významu pohybu. Postupně se dopracovala k osobité tvůrčí choreografické práci v oblasti taneční pantomimy. V roce 1923 založila Skupinu Jarmily Krӧschlové v Praze a choreograficky ji vedla do roku 1947. V roce 1931 si založila školu pohybové a taneční kultury v Paláci Fénix, s právem výuky profesionálů vlastní metodou. Škola se v roce 1937 přestěhovala do Melantrichovy ulice a od roku 1957 působí ve studiu ve Štěpařské ulici. V roce 1959 přebírá Studio taneční a pohybové výchovy Osvětová beseda, později Kulturní dům hlavního města Prahy. Jako pedagog působila na Divadelní fakultě DAMU, na taneční katedře AMU, ale také v letech 1950–1970 vedla kurzy taneční a pohybové výchovy v Lidových univerzitách v Praze, Brně a Ostravě. Vychovala řadu svých následovnic, které svou prací pokračovaly dále, jmenujme alespoň Jožku Šaršeovou, Alenu Skálovou, Zdenu Kyselou, Bohumíru Cveklovou a dceru Evu Krӧschlovou. Kromě choreografické a pedagogické práce se věnovala také psaní odborných publikací. Mezi nejvíce užívané knihy tanečníky patří Výrazový tanec (1. vydání 1964).

14

Český duncanismus Jarmily Jeřábkové Jarmila Jeřábková (1912–1989) Je považována za zakladatelku autentického „duncanismu“ u nás. Již od dětských let chodila do sokolské rytmiky a od roku 1928 začala navštěvovat rytmiku Augusta Otčenáška a v roce 1929 byla vybrána ředitelstvím Československého Sokola do letních kurzů školy školy Elizabeth Duncan v rakouském Klessheimu v Salzburgu. Během kurzu jí byla učiněna nabídka přímo od Elizabeth Duncan ke studiu profesionálních kurzů. Ve škole zůstala do roku 1932. Později dokončila studia v několika dalších státních kurzech v Československu. V letech 1932–1934 vyučuje umělecký tanec na hudební škole ve Slaném a zároveň ve škole Elizabeth Duncan, která se v té době přestěhovala na dva roky do Prahy. Se školou udržovala kontakt ještě dalších patnáct let. Od roku 1934 začala samostatně působit v Praze jako tanečnice, choreografka a pedagožka. Mezi její nejvýznamnější choreografie patřily Slovanské tance Antonína Dvořáka z doby nacistické okupace. Obecně se ve své choreografické tvorbě soustředila na hudební složku, z které čerpala inspiraci, nejvíce z vážné hudby českých autorů. Velmi výrazně se ovšem projevila jako pedagog. V roce 1938 založila vlastní taneční studio v paláci Metro na Národní třídě. Svou pedagogickou práci zaměřila na rozvoj dětské pohybové výchovy hlavně po stránce emocionální. Pohyb vnímala jako prostředek k rozvíjení všestranné harmonické osobnosti dítěte. Své pedagogické zkušenosti shrnula v publikaci Taneční průprava (1979), (www.cjj.ecn). Její pokračovatelkou je její žačka Eva Blažíčková 7 , která v roce 1992 založila konzervatoř vychovávající profesionální tanečníky současného tance v duncanovském duchu mající ve svém názvu jméno průkopnice novodobé životní filozofie – Duncan centre. Konzervatoř je také ojedinělá i tím, že je kladen velký důraz jak na interpretační, tak na pedagogické dovednosti a schopnosti svých absolventů. Je na místě zmínit též její dlouholetou žačku Živanu Vajsarovou, která ač se věnuje lidovému tanci, aplikuje v rámci výukových metod principy Jarmily Jeřábkové, například při práci s těžištěm.

7

Životopis Evy Blažíčkové v Příloze

15

Svou vlastní cestou se vydala také další významná žačka Jarmily Jeřábkové Libuše Kurková, která spojila duncanovské pojetí pohybu a Orffův hudební systém do vlastního systému hudebně-pohybové výchovy. Labanův odkaz u Milči Mayerové Milča Mayerová (1901–1977) vyučovala ve své vile Na Zátorce minimálně ještě po roce 1950. O škole je ještě zmínka v souvislosti s Helenou Ruthovou, která školu navštěvovala ve čtyřicátých letech8, a bude se o ní hovořit v souvislosti LŠU v Ostrově nad Ohří. Milča Mayerová vycházela z Dalcrozovy školy i Labana. Jako žačka Dalcrorzovy školy začínala nejdříve v Praze a po válce v Hellerau u Drážďan, odkud po dvou letech odchází do Labanovy školy v Hamburku. V roce 1928 získala na téže škole tzv. velký choreografický diplom. V počátcích své tvorby byla ovlivněna expresionismem, surrealismem, dadaismem i poetismem, spolupracovala s předními umělci české avantgardy. Ve třicátých letech opustila německý expresionismus i avantgardu. Ve své pedagogické činnosti navázala na tradici klasického tance a strohou Labanovu školu „zvláčnila“ a „proteplila“. V počátcích druhé světové války se tvorba Mayerové obracela k české hudbě zejména k dílům Antonína Dvořáka. Tanec vnímala jako dílo architektury, byla v něm pečlivě zkombinovaná a provázaná pohybová a výtvarná složka.(www.phil.muni.cz) Jazzové trendy Franka Towena Frank Towen vlastním jménem František Novotný (1912-1991) byl tanečník, choreograf a taneční pedagog. Základy tance získal v baletní škole Remislava Remislavského a Marty Aubrechtové, u níž také začal se studiem tap dance, později u ní působil i jako její odborný asistent. V tap dance se zdokonaloval u amerického stepaře Boba Parkera, který hostoval v pražské Alhambře, další poznatky ovšem získával především z amerických hudebních filmů, především filmů s Fredem Astairem a Ginger Rogersovou. Později studoval výrazový tanec u Haralda Kreutzberga.

8

tato informace je uvedena ve sborníku „20 přehlídek dětských skupin scénického tance v letech 1968–2003“, NIPOS – ARTAMA 2005, str. 101

16

Ve 30. letech se věnoval společenskému tanci společně se svou ženou Annou Romlerovou a patřili k evropské špičce v tomto oboru. Po válce se stal členem tanečního souboru Karlínského hudebního divadla, působil i v hudebním divadle v Nuslích (Divadlo na Fidlovačce) a následně přesídlil jako šéf baletu do pražské Alhambry. Kromě toho, také vystupoval ve Varieté Praga a jezdil s estrádními a varietními programy po celé československé republice. V padesátých letech se stal zaměstnancem Hudebně-artistické ústředny (HAÚ) jakési nově vzniklé agentury profesionálně činných umělců a měl na starosti profesionální přípravu artistů. Za nejcennější přínos pro československý tanec je považována především jeho činnost pedagogická při veřejných kurzech, které vedl bezmála dvě desítky let v pražských Kobylisích (kurzy jazz dance, tap dance a příprava na dětskou akrobatiku). Zde vychoval celou řadu pozdějších tanečníků i tanečních pedagogů. Hlavním jeho vkladem do moderní taneční metodiky byl smysl zejména pro jazz a s ním spojené umělecké dění ať už na poli hudebním či tanečním nebo i mimo něj. Tančit se u něj soukromě učili různí umělci z oblasti show-bussinesu, hodiny u něj brali např. Karel Gott, Jiří Korn, Josef Laufer, Václav Neckář, Helena Vondráčková. O tanci také často přednášel i psal do odborných publikací, novin a časopisů. (https://cs.wikipedia.org)

1.3.2. KOORDINACE TANEČNÍ A POHYBOVÉ VÝCHOVY Stejně jako jiná kulturně osvětová činnost v československé republice byly i novodobé snahy tanečního a pohybového umění a výchovy od svého počátku institučně zaštítěny. V meziválečném období první republiky vznikly hned dvě lépe řečeno tři profesní organizace sdružující ty, kteří věnovali své síly tanečnímu umění a pohybové

výchově.

Společnost

státně

zkoušených

učitelek

rytmické

gymnastiky9, která se později sloučila se Svazem Tanec – rytmika – gymnastika10. Popularizací a šířením tanečního umění se věnovala i Společnosti přátel tance11.

9

založena 1934 na popud Elišky Bláhové

10

založen dr. Emanulem Siblíkem později v roce 1934

11

Založil prof. Jan Reimoser roce 1936.

17

Ani jedna z těchto profesních organizací svým trváním nepřekročila polovinu 20. století. Zatímco profesionálové byli převedeni do Svazu divadelních umělců. Nebo zařazeni pod hlavičku Hudebně artistické ústředny, pro neprofesionální umělecké aktivity začala fungovat v lednu 1951 samostatná nástupnická instituce. Ústřední instituce lidové tvořivosti Ústředí lidové tvořivosti (ÚLT) sdružující veškeré volnočasové aktivity (divadlo, hudba, tanec, film, fotografii, výtvarné umění). Ústředí lidové tvořivosti vytvářelo podmínky pro rozvoj a působení veškerých organizací působících v lidové tvořivosti. Kromě pořádání soutěží a festivalů působilo především činností osvětovou, pořádalo různé vzdělávací semináře pro vedoucí i členy souborů, rozvinulo systém poradních sborů pro jednotlivé kraje a okresy a především dbalo na kvalitu a programovou ideovost tvorby souborů. Součástí u institucí tohoto typu byla a je i činnost statistická. Další velká aktivita byla také vyvíjena na poli sběru lidových písní a nedílnou součástí všeho bylo vydávání časopisu Lidová tvořivost. Pro neprofesionální uměleckou činnost, měl velký význam vznik Ústředního domu lidové tvořivosti (ÚDLT) a později Ústředního domu lidové umělecké tvořivosti (ÚDLUT), bylo důležité přidat slovo“ umělecké „aby se vyloučila možnost, že k této instituci budou úředně přidáni vývojáři a zlepšovatelé. ÚDLUT se stal se hlavní zastřešující organizací až do roku 1971, kdy byl zase sloučen s Osvětovým ústavem (OU). Jejich spojení dostalo název Ústav pro kulturně výchovnou činnost (ÚKVČ). ÚKVČ fungoval až do roku 1991, kdy v nových politických a společenských poměrech na jeho činnost navázalo Informační a poradenské středisko (IPOS). Od května 2004 je to Národní informační a poradenské středisko NIPOS-ARTAMA Praha. (Srov. Smugalová Zuzana, Vývoje neprofesionálního scénického tance do roku 1945, magisterská práce HAMU, Praha 2007) Stejně jako dnes, byla veškerá činnost i během 2. poloviny 20. století koncepčně vedena z těchto míst. Ať už se jednalo o zpracování či konzultace metodických materiálů, organizaci soutěží a přehlídek či statistické činnosti.

18

1.3.3. TANEČNÍ A POHYBOVÁ VÝCHOVA V POVÁLEČNÉM ŠKOLSTVÍ Rok 1948 znamenal pro českou společnost zásadní obrat. Přechod do socialistického zřízení zcela rozmělnil původní záměr návratu prvorepublikové podobě. Soukromé vyučování 12 bylo sice povoleno, nicméně během 50. let se soukromé školy potichu zestátnily nebo zanikly. Ty, které zůstaly, doplnily nebo nahradily nová taneční oddělení na hudebních školách (HŠ), v osvětových besedách, závodních klubech, pionýrských domech, popřípadě i ve školních družinách a tanečních kroužcích. Školským zákonem ze dne 15. prosince 1960 č. 186 Sb.13 byl zajištěn další vývoj uměleckého školství vytvořením jednotné soustavy a organizace ve vzdělávání, v níž jednotlivé stupně a druhy škol na sebe organicky navazují a umožňují tak nejvyšší vzdělání. V této soustavě se dostává dětem a mládeži základního uměleckého vzdělání v lidových školách umění (LŠU), středního na uměleckoprůmyslových školách, vyššího odborného vzdělání na konzervatořích a vysokoškolského na vysokých školách uměleckých - Akademii múzických umění v Praze, Janáčkově akademii múzických umění v Brně, Vysoké škole múzických umění v Bratislavě, Vysoké škole výtvarných umění v Praze a Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě. Již od prvopočátků tanečního oboru na lidových školách umění bylo úkolem vychovávat děti a mladé lidi ke kladnému vztahu a zájmu o umění (třebaže v tehdejších dobách bylo pod diktátem komunistické ideologie), k rozvoji fyzických možností v souladu s kultivovaným projevem a rozvíjením talentu. Své nabyté

12

Aby měly soukromé taneční školy možnost vůbec se nějak sdružit a hájit tak svoje zájmy, vzala je pod svou ochranu právní a hospodářská korporace, jejíž spojitost s tímto odvětvím je dle názvu dost zvláštní Hospodářská skupina lázní a sportovních míst ústředního svazu pro cizinecký ruch utvořila zvláštní Odbor majitelů ústavů tanečního umění a tělovýchovy. Členství bylo podmínkou k získání koncese pro vyučování pohybových uměleckých aktivit. Tato organizace však byla zrušena v roce 1949. Ze soukromého archivu se zachoval pouze jediný seznam tanečních škol, který ovšem není datován. Je zde vyznačeno 53 tanečních škol na území Čech, 40 jich je v Praze a 13 mimopražských. Odbor sdružoval stejně jako Svaz Tanec – Rytmika Gymnastika všechna taneční učiliště bez rozdílu techniky. Po jeho zrušení přešla správa na národní podnik Československé cirkusy, varieté a lunaparky (ČCVL), kde byl vytvořen Odbor taneční výchovy a před-výchovy, jehož předsedou se stal František Kamenář. Jako zástupce soukromých škol figuroval Odbor taneční výchovy a předvýchovy naposledy v roce 1955 při jednání s Ministerstvem kultury o evidenci těchto škol a učitelů, oprávnění učit a kvalifikaci. V té době tento odbor zastupoval všechny soukromé taneční školy v Čechách, na Moravě i na Slovensku. A tak je v roce 1954 v evidenci Ministerstva kultury 33 soukromých tanečních škol v Praze, 16 mimopražských v Čechách, 9 na Moravě a 5 na Slovensku v Bratislavě. (Srov. Smugalová Zuzana, Vývoje neprofesionálního scénického tance do roku 1945, magisterská práce HAMU, Praha 2007) 13

Základní předpisy pro Lidové školy umění. MŠ ČSR. Praha 1972

19

dovednosti pak mohli tanečníci uplatnit při svých aktivitách v neprofesionálních uskupeních či jako přípravu na své budoucí povolání například ke studiu na střední nebo vysoké škole pedagogického směru a při vážnějším zájmu o taneční umění jako přípravu na profesionální dráhu tanečníka k dalšímu studiu na konzervatoři. Obor byl rozdělen na oddělení základní pohybové a hudební výchovy, hudebně pohybové rytmiky, lidového tance, klasického tance a taneční gymnastiky. Cíle tanečního studia byly: 

technika pohybu - vedení k přesnému, uvědomělému, estetickému pohybu s maximálním rozsahem a správnému držení těla ve všech polohách



tanečně pohybový výraz - vedení k harmonickému rozvoji pohybových, výrazových a tvůrčích schopností



hudebně pohybová rytmika - vedení k hudebnosti rozvíjením citu pro rytmus, tempo, melodii, dynamiku a formu



klasický tanec -získání základů klasické taneční techniky v souladu s věkem žáků



lidový tanec – seznámení žáky s lidovou kulturou a základy lidového tance Organizačně byla výuka rozdělena na přípravné studium určené pro děti sedm

až devět let, na I. cyklus základního sedmiletého studia pro děti ve věku devět až patnáct let, na II. cyklus tříletého specializovaného studia pro mládež od patnácti let a na kurzy pro pracující. Cílem předmětu Přípravné pohybové výchovy bylo prověření fyzických a hudebně pohybových schopností dětí pomocí základních pohybových principů, hudby, slova a zpěvu. Délka studia byla stanovena na jeden rok při dvou hodinách výuky týdně. Předmět Základní pohybová a hudební výchova byl určen pro žáky prvního až třetího ročníku při dotaci tří hodin týdně v prvním a druhém ročníku, ve třetím ročníku byl předmět vyučován dvě hodiny týdně a jedna hodina připadla předmětu Klasický tanec. Od čtvrtého ročníku se studium začalo specializovat na oddělení hudebně pohybové rytmiky, lidového tance a oddělení klasického tance. Vyučovací osnovy pro taneční obor LŠU byly schváleny v roce 1964. V roce 1980 se v osnovách pro studium přípravné taneční výchovy provedly změny a v roce 1981 proběhla změna osnov a učebního plánu pro I. stupeň studia. Předmět Hudebně pohybová rytmika a taneční gymnastika byla nahrazena 20

předmětem Taneční průprava od 1. do 3. Ročníku. Od 4. ročníku byla možnost specializace klasického a lidového tance rozšířena o Základy novodobého a současného tance. Předmět Hudebně pohybové rytmiky a taneční interpretace byl nahrazen předmětem Taneční praxe. (MŠMT ČSR. Učební osnovy přípravné studium a I. stupeň základního studia na lidových školách umění. SPN. Praha 1981) V roce 1982 se osnovy obohatily o možnost rozšířené výuky zvlášť nadaných žáků v klasickém tanci.(MŠMT ČSR. Učební osnovy pro rozšířené vyučování na lidových školách umění. Taneční obor. SPN. Praha 1982) V roce 1986 byly schváleny změny osnov pro II. cyklus studia. Studium bylo upraveno ze tříletého na čtyřleté a kromě klasického tance se specializace rozšířila i o výuku moderního tance a předmět Základy dějin tance. Předmět Moderní tanec jako hlavní předmět navazoval na učební látku základů novodobého a moderního tance I. cyklu studia. V rámci předmětu bylo možné učit základy techniky Marty Graham a jazzového tance. (MŠMT ČSR. Učební osnovy moderního a klasického tance pro II. stupeň studia na lidových školách umění. Taneční obor. SPN. Praha 1986) V roce 1990 došlo k zásadním politickým a společenským změnám v republice vlivem Sametové revoluce v roce 1989. V rámci těchto změn došlo i k legislativním změnám v uměleckém vzdělávání. Lidové školy umění se přejmenovaly na základní umělecké školy a získaly právní subjektivitu. Dalším zlomem pro uměleckou vzdělávací soustavu byl rok 2004, kdy byly započaty přípravy Rámcového vzdělávacího programu (RVP), který byl postupně zaváděn do praxe na ZUŠ od roku 2008. Na základě RVP si každá ZUŠ vytvořila vlastní Školní vzdělávací program v podobě osnov. RVP umožnil školám vytvořit vlastní profil a výuku přizpůsobit svým potřebám a přáním. Pro taneční obory tato skutečnost znamenala možnost popsání a legalizování vlastního metodického systému výuky každého pedagoga nebo oddělení a otevření cesty k tvořivé taneční výchově, která se vyznačuje syntézou všech uměleckých oborů.

21

2. TANEC V KARLOVARSKÉM KRAJI V Karlových Varech a blízkém okolí neexistovaly do druhé světové války žádné soukromé školy tance nebo studia rytmicko-pohybové výchovy jak tomu bylo nejvíce v Praze nebo v Brně. Veškerý tanec se odehrával v rámci tanečních večerů a dopoledních programů pro lázeňské hosty a veřejnost v lázeňských domech a hotelích. V přilehlých vesnicích se v polovině devatenáctého století tančily lidové tance za doprovodu dudácké muziky. Charakteristickým lidovým tancem na Karlovarsku byla kola, oblíbená v dětských a dívčích hrách, dospělí je tancovali při tanečních zábavách. Další oblíbené tance byly dokolečka, šotyše, polky, krajcpolky a landery.

2.1. LÁZEŇSKÁ VYSTOUPENÍ ISADORY DUNCAN Vzhledem k tématu této práce je velmi zásadní fakt o hostování jedné z nejvýznamnějších

osobností

světa

novodobého

tance

Isadory

Duncan

v Karlovarském regionu. V roce 1902 navštívila mladá začínající umělkyně tři lázeňská města - Mariánské Lázně, Františkovi Lázně a Karlovy Vary. V Tanečních listech z ledna roku 2002 doc. Dorota Gremlicová uvádí jako hlavní důvod pobytu zdravotní potíže, které se záhy objevily po vystoupení v Budapešti a Vídni v rámci turné. V Tanečních listech se doslova uvádí citace Emanuela Siblíka: „Dobu své rekonvalescence strávila Isadora ve Františkových Lázních, kde se zotavila úplně“. Ve všech třech městech byly zorganizovány koncerty v měsíci srpnu 1902. Myslím, že k významnosti těchto představení přispívá skutečnost, že se jednalo o jedny z prvních samostatných produkcí novodobé tanečnice po opuštění skupiny Loie Fullerové. V Mariánských Lázních se konala tři vystoupení v Městském divadle. Ve Františkových Lázních zvolila Isadora pro své představení prostor, kde se konaly literární večery, z důvodu nevhodné pružné podlahy v tamním divadle. Jako poslední byly uspořádány dva taneční večery na scéně karlovarského Městského divadla. Z pramenu není zřejmé, zda se jednalo pouze o program sestavený speciálně pro Mariánskolázeňské představení, ale protože u ostatních dvou programů se nezmiňuje jejich obsah, předpokládejme tedy, že program vystoupení probíhal na všech třech zmíněných scénách obdobě. Program obsahoval rané tance – Primavera, Anděl s houslemi, Bacchus a Ariadna, úryvky z Glückova Orfea a Pan a Echo. Hudební doprovod se skládal ze čtyř nástrojů, houslí, flétny, klarinetu a harfy. Představení 22

měla typické uspořádání s úvodem a vloženými „vysvětlujícími“ texty, které četl herec. Texty objasňovaly publiku záměry a postoje tanečnice. Doc. Gremlicová dále uvádí, že referáty dobového lokálního tisku se shodují na tom, že její představení byla netradiční plná upřímné duše a citu, plná obrazů vnitřních prožitků tanečnice. Je zde zmíněna i milá skutečnost, že při příjezdu této neobvyklé a novátorské tanečnice do hotelu New York v Mariánských Lázních, způsobil dav zvědavců dopravní zácpu, aby ji mohli alespoň na chvíli spatřit při večeři.14

2.2. CELOSTÁTNÍ SOUTĚŽ V SÓLOVÉM TANCI Mariánské Lázně zažili do roku 1950 ještě jednu výjimečnou taneční událost. Jak píše Zuzana Smugalová a odkazuje se přitom na Taneční listy z roku 1949 15 Společnost přátel tance (SPT) připravila Celostátní soutěž v sólovém tanci jako přehlídku tanečníků a tanečnic české státní příslušnosti a byla otevřena amatérům i profesionálům z divadel. Soutěž byla uspořádána ve dnech 24. – 26. června 1949 v Mariánských Lázních. Soutěže se zúčastnilo 39 tanečníků a tanečnic z celé republiky, různého zaměření, směrů i školení. Náměty byly tragické a vážné, reagující na současnou společenskou i politickou situaci. Radostná témata byla v menšině, stejně jako „klasičtí“ profesionálové. Modernisti tančili převážně na hudbu českých skladatelů a tančilo se i bez hudby. Po skončení následovala debata, kde soutěžící měli možnost kritiky i sebekritiky.

2.3. PRVNÍ KARLOVARSKÉ VLAŠTOVKY TANCE V roce 1957 byl založen nově příchozími obyvateli Karlových Var, manželi Alešou a Miroslavem Balounovýmí folklórní soubor Dyleň, který se zaměřuje na interpretaci lidových písní, tanců i krojů z Karlovarska. Manželé Balounovi byli kromě své učitelské profese i náruživými sběrateli a badateli v oblasti lidové kultury, hudby a tance. Svou sběratelskou činností vzkřísili a oživili místní lidové hry a tance, které popsali v knize Kola a oblíbené taneční hry na Karlovarsku, zjištěné z vyprávění starousedlíků. Dnes vedou soubor manželé Hankovi. Každoročně v září je pořádán za

14

Gremlicová,Dorota. Taneční listy č.1/2001 roč. 39

15

Srov. Smugalová Zuzana, Vývoje neprofesionálního scénického tance do roku 1945, magisterská práce HAMU, Praha 2007)

23

podpory města Festival folklórních souborů, kterého se v hojné míře účastní soubory z celého světa. Šedesátá léta byla ve znamení zakládání Lidových škol umění v širší oblasti Karlovarska. Mezi prvními vzniklými lidovými školami byla LŠU v Ostrově nad Ohří, v Karlových Varech s pobočkou v Bochově a Mariánských Lázních, kde hned od prvopočátku fungoval obor hudební, výtvarný a taneční. Postupně vznikaly i další LŠU, nejčastěji zastoupené pouze oborem hudebním a výtvarným a do roku 1965 jich v oblasti Karlovy Vary bylo celkem devět. Taneční obor spolu s literárně dramatickým vznikaly na většině škol ve zdejší oblasti postupem času i s řadou dalších nových Lidových škol umění vůbec. Dle informace uvedené ve sborníku 20 Celostátních přehlídek dětských skupin scénického tance se lze domnívat, že po obnově provozu Karlovarské divadelní scény zde po válce existoval krátce taneční soubor při divadle, který navštěvovala i pozdější učitelka jednoho z prvních tanečních oborů tomto regionu Helena Ruthová. Více informací se však nepodařilo k tomuto tématu zjistit. Velmi zásadní je vzhledem k tanci existence Domu pionýrů a mládeže, který vznikl v Karlových Varech v roce 1951. Od počátku roku 1974 fungoval pod střechou bývalé Becherovy vily v tehdejší Gotwaldově ulici, kde Dům pionýrů a mládeže (DPM) sídlil, první taneční skupina později kroužek tehdy populární jazzgymnastiky pod vedením Naděždy Kohoutové.

2.4. VÝZNAMNÉ PEDAGOŽKY TANEČNÍ A POHYBOVÉ VÝCHOVY V KARLOVARSKÉM REGIONU Osobnost Naděždy Kohoutové Naděžda Kohoutová se narodila 4. srpna 1953. Tanci se věnovala od pěti let v Kladně, odkud pochází. Nejdříve docházela do kulturního domu Poldi Kladno. V 60. letech následovala učitelku tance Hanu Bokrovou do oddělení tanečního oddělení právě vzniklé LŠU. Výuka byla zaměřena na lidový tanec, později jazzbalet a různé modernější postupy než jen klasický tanec. Hana Bokrová sama tančila, ale často i účinkovala v divadelních kusech v divadle na Kladně. Hodně spolupracovala s osobnostmi, jako byl František Pokorný, Dušan Konečný, Loreta Hrdinová, Josefa Šimsová. V roce1968 Naděžda Kohoutová začala studovat I. cyklus Lidové konzervatoře v Praze, kde tehdy učila Jarmila Krӧschlová a současně střední 24

zdravotnickou školu. Po maturitě v roce 1972 nastoupila do nemocnice v Plzni a po roce do nemocnice do Karlových Varů odkud byl jen krůček do již zmíněného DPM. V roce 1979 si již jako externí pracovník dodělává II. cyklus Lidové konzervatoře u Jiřího Rebce. Setkala se tam též i s takovými osobnostmi jako byl Pavel Šmok, Vladimír Vašut, Michaela Černá a Jaroslav Slavický. Od roku 1976 celých 10 let dojížděla pravidelně do studia Franka Towena na jazzdance. Jako externí pracovník vedla taneční skupiny při DPM do roku 1990. Od roku 1990 pak jako stálý zaměstnanec a vedoucí tanečního oddělení, ale již Domu dětí a mládeže (DDM), kde setrvává doposud. Postupně se od sedmdesátých let taneční kroužek s rostoucím počtem zájemců o tanec rozrůstal ve skupinu malých dětí a skupinu starších dětí, později soubor Jitřenka a Komorní soubor scénického tance. U dětí do čtrnácti let probíhala výuka na bázi taneční gymnastiky a od čtrnácti let v sobě výuka zahrnovala základy jazzového tance. Díky Naděždě Kohoutové několikrát zavítal do Karlových Varů Frank Towen a vedl osobně jazzový seminář. Od osmdesátých let, kdy k nám začalo prosakovat povědomí o technikách moderního tance, se členové souboru účastnili odborných seminářů a získávali informace o těchto novinkách, které pak šířili dál v rámci souboru a využívali jejich prvky ve svých choreografiích. Styl tance Komorního souboru byl ojedinělým v západočeském regionu, neboť v osmdesátých letech minulého století na přehlídkách a soutěžích převládal tanec lidový nebo různé parketové a společenské formace. Pro svou nevšednost byl soubor často zván na různé slavnostní kulturní akce ve městě a okolí. Několikrát za sebou se podařilo zorganizovat soustředění v NDR v lázeňském přímořském městě Boltenhagenu, kde soubor také vždy vystoupil. Dnes s Naděždou Kohoutovou vede soubory Pavla Šemberová, která byla její dlouholetou žačkou od dětských let. Pavla Šemberová není však jediná, která získala trvalou lásku k tanečnímu umění díky vlivu obětavé a kvalitní práce Naděždy Kohoutové. Naděžda vychovala nemalé množství takových lidí, řada z nich jde v jejích šlépějích a tanec vyučují na tanečních odděleních základních uměleckých škol v Karlovarském kraji – Petra Blau, Markéta Odvodyová, Pavla Šemberová a Karin Wintrová. Petra Blau Petra Blau je taneční pedagožka a choreografka. Absolvovala Střední pedagogickou školu v Karlových Varech, obor učitelství v mateřské škole. Již od dětství se věnovala tanci v dětském souboru lidového tance Kvítek pod vedením 25

Květy Jiráskové a od 6 let navštěvovala oddíl sportovní gymnastiky. V 10 letech byly její kroky nasměrovány do tanečního souboru Jitřenka v Karlových Varech, tehdy ještě pod názvem „džezgymnastika“ a od roku 1986 do Komorního souboru při DDM. Působení v Komorním souboru bylo pro ni podnětem k hlubšímu zájmu o tanec. Začala jezdit na různé taneční semináře za účasti domácích i zahraničních lektorů, např. Jeny Janovské, Franka Towena, Jana Hartmana, Bruno Gentyho a jiných. V letech 1987–1989 absolvovala doplňkové studium na Lidové taneční konzervatoři v Plzni, kde vyučovaly pedagožky Jena Janovská a tanečnice, choreografka Libuše Králová. V letech 1993–1995 absolvovala Petra Blau studium pro pedagogy na konzervatoři Duncan centre, kde jako hlavní pedagog vyučovala Eva Blažíčková. Dva roky studia u Evy Blažíčkové pro ni znamenaly nové poznatky o tanci, o síle a duchu improvizace, v hodinách Živany Vajsarové a Františka Bonuše poznala bohatost lidového tance a v hodinách Lenky Flory a Renaty Smetanové pohyb v prostoru, jeho volnost a současně přesnost a jasnost. Ostatní pedagogové rozšiřovali její obzor v oblasti hudby, taneční teorie a historie, anatomie a tvořivé dramatiky. Poznání kvality práce s dětmi Evy Blažíčkové ji inspirovalo k vlastní práci s dětmi. V roce 1995 dostala nabídku od ředitelky ZUŠ v Horním Slavkově Olgy Müllerové, aby založila taneční oddělení na škole a zároveň zde vyučovala taneční výchovu. Zůstala zde 8 let. Od roku 2000 se svým souborem úspěšně účastnila přehlídek, soutěží a tanečních festivalů. V tom samém roce ji byla nabídnuta práce v ZŠ a ZUŠ Karlovy Vary, kterou přijala a souběžně vykonávala pedagogickou činnost na dvou místech do roku 2003, kdy z důvodů další mateřské dovolené své působení v ZUŠ Horní Slavkov přerušila a z časových důvodů již nenastoupila. V současnosti se věnuje výuce tance na plný úvazek v Karlových Varech a studuje na HAMU v Praze obor Pedagogika tance. Vytvořila a stále ještě tvoří množství umělecky hodnotných choreografií, které prezentuje na představeních pro veřejnost, na přehlídkách, soutěžích na domácím poli i v zahraničí. Jejími nejvýraznějšími žáky jsou Jitka Štecová, Markéta Kuttnerová, které se rozhodly pro profesionální taneční dráhu. Do nedávné doby jí byla i pedagogicky směřující Lucie Terek Krajnikovičová. Petra Blau o své choreografické práci píše: „Inspirací pro mou choreografickou práci jsou především žáci, jejich gesta, jejich vlastnosti, jejich pohybová vyjádření, jejich bezprostřednost, jejich nápady a jejich celková energie, 26

která nám dospělým chybí. Když učím, tančím – odpočívám! Všechny běžné starosti jdou v tu chvíli stranou.“16 Markéta Odvodyová Kořeny Markéty Odvodyové pocházejí z jihomoravských Valtic, kde se narodila a kam se ráda často vrací. Odtud pramení její vztah k lidové kultuře a tradicím, které měla a má příležitost sledovat. Nicméně se vstupem na základní školu se s rodinou přestěhovala do Karlových Varů, kde vystudovala i gymnázium. Od sedmi do osmnácti let tančila v souboru DDM pod vedením Naděždy Kohoutové, od které získala pevné pohybové základy a lásku k tanci. Po absolvování gymnázia založila vlastní skupinu zabývající se převážně tvorbou čísel pro plesová vystoupení. Současně působila v Komorním souboru DDM a navštěvovala lekce klasického tance u Mgr. Zdeny Vyleťalové. V roce 1992 využila nabídky od PhDr. Ilony Juhásové, ředitelky ZUŠ v Chodově u Sokolova, místa pedagoga taneční a pohybové výchovy tanečního oddělení, kde setrvala do roku 1999. V tomto období Markéta Odvodyová absolvuje rozšiřující studium pro taneční pedagogy na konzervatoři Duncan centre v Praze. Od roku 2000 působí na ZŠ a ZUŠ. Od roku 2005 krátce pracovala jako předsedkyně umělecké rady karlovarského kraje za taneční obory a v letech 2003–2008 se zúčastnila výzkumu Význam vybraných uměleckých pohybových aktivit pro rozvoj osobnosti dítěte pod patronací Bohumíry Cveklové, členky NIPOS – ARTAMA Praha. Ačkoli ve svých pedagogických začátcích vycházela ze získaných vědomostí od Naděždy Kohoutové, vytváří si postupně vlastní přístup k taneční výchově. Za nejdůležitější cíl své pedagogické a choreografické práce si klade výchovu vnímavé, kultivované osobnosti, která bude vnímat tanec jako zdroj radosti a životní inspirace. Vše ještě podtrhuje slovy: „Mým přáním je, aby se pohybové umění, předávané z generace na generaci, stalo trvalou hodnotou lidské existence.“17

16

CVEKLOVÁ, Bohumíra. LӧSSl, Jiří. 5 celostátních přehlídek dětských skupin scénického tance. NIPOS – ARTAMA, 2008. ISBN – 80 – 7068-195-0 17

CVEKLOVÁ, Bohumíra. LӧSSl, Jiří. 5 celostátních přehlídek dětských skupin scénického tance. NIPOS – ARTAMA 2008. ISBN – 80 – 7068-195-0

27

Lenka Sušaninová Lenka Sušaniová absolvovala v letech 1978–1982 Střední pedagogickou školu v Karlových Varech obor Učitelství v mateřských školách a vychovatelství. Od mládí se věnovala společenskému tanci, proto se rozhodla v roce 1987 nastoupit do pomaturitního studia Lidové konzervatoře obor učitel tance a společenské výchovy, po jehož ukončení v roce 1990 učila jako lektorka v tanečních kurzech pro mládež a dospělé a současně si založila vlastní soukromou školu „Linie“ v Karlových Varech. V roce 1993 založila taneční oddělení na ZŠ a ZUŠ, kde stále vyučuje. V současnosti se ve své učitelské praxi zaměřuje na taneční a pohybovou průpravu, scénický a lidový tanec. Pavla Šemberová Pavla Šemberová působí jako režisérka, pedagožka a choreografka. Studovala na gymnáziu v Karlových Varech. Po středoškolských studiích pokračovala ve studiu na Přírodovědecké fakultě Karlovy Univerzity obor matematika a geografie, které ukončila doktorátem z fyzické geografie a kartografie. Do tanečního kroužku pod vedením Naděždy Kohoutové při Domu pionýrů a mládeže začala chodit, když jí bylo deset let v roce 1975. Začínala v souboru Jitřenka a od patnácti let docházela do Velkého souboru. V 80. letech začala navštěvovat semináře zaměřené na moderní taneční techniky, jejichž prvky uplatňovala ve svých choreografických prvotinách v nově vzniklém uskupení zaměřeném na scénický tanec nesoucí název Komorní soubor, jehož byla s Naděždou Kohoutovou spoluzakladatelkou. V letech 1987–1988 absolvovala studium na Lidové konzervatoři v Plzni a získala tak osvědčení k vedení nefolklórních souborů. Během studií na vysoké škole navštěvovala hodiny jazzu ve studiu Franka Towena. Od roku 1991 začala vést hodiny pohybové výchovy při Domu dětí a mládeže v Karlových Varech a stala se vedoucí tanečního souboru nejdříve mladších dětí, později i starších dětí. Od roku 2004 vyučuje taneční a pohybovou výchovu na ZŠ a ZUŠ Karlovy Vary. Při své tvorbě se často vrací a čerpá z jazzového tance, ale velmi ji ovlivnilo setkávání s Mgr. Bohumírou Eliášovou, Ph.D., kde dostala příležitost se setkat s různými improvizačními principy. Nejvíce ji zaujala pro svůj matematickovědecký přístup, technika Williama Forsytha, která rozvíjí Labanův systém práce umisťování těla do prostoru krychle. Improvizace se stala běžnou součástí jejích hodin tance, protože umožňuje přirozený a spontánní pohyb, z kterého také vychází při tvorbě kompozice a umožňuje ji 28

uspokojovat vlastní potřebu experimentování a hledání nových pohybových řešení. Sama říká: „Chci skrze tanec ve svých žácích podpořit touhu experimentovat, neodsuzovat jinakost, nepodlehnout prvnímu dojmu a zavrhovat nelíbivé věci, právě ty mají cenu zkoumat a objevovat.“ Karin Wintrová – Donátová (autorka této práce) S tancem jsem začínala ve svých dvanácti letech v souboru Jitřenka a později v Komorním souboru pod vedením Naděždy Kohoutové při DDM v Karlových Varech. Díky Naděždě Kohoutové jsem získala kvalitním základy v pohybové průpravě a měla příležitost již jako dospělý člen Komorního souboru ochutnat i pedagogickou práci s malými dětmi v rámci souboru. V roce 1986–1988 jsem absolvovala Lidovou konzervatoř v Plzni a získala osvědčení pro vedoucího nefolklórních souborů. Počátkem devadesátých let byla má práce v souboru přerušena, protože jsem se věnovala svým dvěma dcerám a vrátila jsem se k tanci až v roce 1998 do kurzů současného tance, které vedla Petra Blau, kde jsem se poprvé seznámila s Duncan metodou. V roce 2000 mi byla nabídnuta práce učitele taneční výchovy v Základní umělecké škole v Lokti na částečný úvazek a rok poté jsem přijala nabídku stejného zaměření v Základní umělecké škole v Chodově na plný úvazek. V době svého nástupu na nové pracoviště jsem byla ovlivněna právě probíhajícím dvouletým kurzem pod názvem Lektor taneční a pohybové výchovy v Plzni, který jsem zrovna navštěvovala. Vyučujícími pedagogy byli MgA. Jiří Lӧssl, absolvent oboru pedagogika moderního tance HAMU v Praze, Zita Pavlištová, která se intenzivně zabývala kontaktní improvizací a principy současného tance, a MgA. Anna Caunerová, absolventka VŠMU v Bratislavě, obor pedagogika klasického tance. Právě nabyté pohybové dovednosti a vědomosti metodiky a didaktiky jsem měla možnost uplatnit při výuce. Ačkoliv se jednalo o mé choreografické začátky, účastnila jsem se tanečních přehlídek a festivalů a začala tak získávat zkušenosti a cenné informace ohledně choreografické tvorby a tvorby pro děti. S mladšími žáky jsem vycházela z říkadel a krátkých písní pro děti, s dospělými mi byla inspirací převážně hudba současných autorů, která mě vždy oslovovala a byla mi blízká. Postupně jsem přicházela na důležitost improvizace jak při výuce tanečních technik, tak při tvorbě kompozice, v které jsem našla zálibu a potřebu se v tomto ohledu vzdělávat a sbírat informace na seminářích s našimi nebo zahraničními lektory. Své vzdělávání jsem si doplňovala rovněž na poli dětského 29

tanečního projevu a metod jak pracovat s dětmi různými způsoby. Nejčastěji jsem vyhledávala lekce MgA. Bohumíry Eliášové, která působí na katedře tance obor choreografie na HAMU v Praze, Milana a Zuny Kozánkových a Evy Blažíčkové, zakladatelky Duncan centre, metodičky a pedagožky, jejíž metody při práci s dětmi mě velmi ovlivnily a stále jich využívám ve své praxi. V letech 2012–2014 jsem absolvovala kurz vzdělávání pedagogických pracovníků organizovaný taneční katedrou HAMU v Praze, obor taneční propedeutika. V roce 2014 jsem byla přijata na denní studium pedagogiky tance na HAMU v Praze, ale z časových důvodů jsem přešla do druhého ročníku kombinovaného studia ateliéru Taneční a pohybové výchovy a divadla pod vedením doc. Mgr. Hany Halberstadt na Divadelní fakultě Janáčkovy akademie múzických umění v Brně. Během studia se mé poznatky o tanečních technikách a improvizaci rozšířily a obohatily. Má pozornost se ubírá směrem k výuce tvořivé taneční výchovy, při níž mě okouzluje dětská spontánnost, fantazie, vynalézavost a originalita. Chtěla bych dětem zprostředkovat radost z pohybu a skrze něj je přivést k poznání vlastní jedinečnosti, vychovávat je k hezkému vztahu k umění našich předků i současných umělců, hledat a objevovat krásu v detailech každodenního života, kterých si běžně nevšímáme a využít je jako inspirační zdroj k tvorbě.

2.5. ZÁKLADNÍ UMĚLECKÉ ŠKOLY NA KARLOVARSKU Základních uměleckých škol na Karlovarsku je v současnosti dvacet, z toho ve třinácti z nich je zastoupen taneční obor. Oslovila jsem z časových důvodů pouze osm z nich, jejichž práci znám. Základní umělecká škola Fryderyka Chopina v Mariánských lázních V roce 1926 byla založena hudební škola v Mariánských lázních, kterou v té době navštěvovalo 55 žáků a výuka probíhala v češtině i v němčině, do roku 1960 se počet žáků zvýšil na 2OO . V témže roce byla škola přejmenována na Lidovou školu umění a její činnost byla rozšířena o výtvarný a taneční obor. Od roku 1978 nesla název Lidová škola umění Fryderyka Chopina, od roku 1990 Základní umělecká škola F. Chopina. V současné době se ve škole vzdělává 800 žáků. Taneční obor založila v roce 1960 Milada Duckeová. Původním povoláním učitelka angličtiny a francouzštiny, od mládí se však věnovala moderní gymnastice, odkud pramenily její tanečně pohybové kořeny. V 50. letech pobývala ve Francii, 30

kde se intenzivně věnovala klasickému tanci. Ještě před svým působením na LŠU založila v Mariánských Lázních oddíl moderní gymnastiky, který funguje dodnes. Miladu Duckeovou vystřídala ve výuce tanečního oboru, bohužel není znám přesné datum odchodu, její žačka paní Karla Šedivá, rovněž původem moderní gymnastka. Své vzdělání si doplňovala různými kurzy a školeními tanečně pohybové výchovy. Bližší informace o době, kdy kurzy navštěvovala, co bylo jejich náplní, pod záštitou jaké instituce se konaly, nejsou dochovány. Byly však postačující k uznání její kvalifikace tanečního pedagoga. V roce 1973 paní Šedivá založila soubor mažoretek, který začal vystupovat současně s Dechovým orchestrem mladých. Od tohoto roku se činnost mažoretek stala stěžejní náplní tanečního oboru až do roku 2010. Fungování souboru a tanečního oboru, který čítal okolo 180 žáků, převzala v roce 1978 po paní Karle Šedivé její žačka ze skupiny mažoretek Eliška Sudová a vedla jej až do roku 2010. V roce 2009 začala paní Sudová tvořit choreografie pro folklórní soubor Rozmarýnek. Působení ve skupině mažoretek a absolvování dálkového kurzu na konci 70. let na HAMU v Praze, byly informačními zdroji pro její pedagogickou činnost. Výuka tanečního oboru v této době byla organizována takto: mažoretkami se dívky mohly stát dovršením 14. roku. Nižší ročníky, žáci přípravné taneční výchovy a 1. stupeň I. cyklu, měly jako hlavní náplň výuky taneční průpravu a přípravu na fungování v souboru mažoretek. Zájem stát se členkou souboru mažoretek byl tak velký, že byly vypisovány konkurzy a ze čtrnáctiletých žákyň tanečního oboru bylo vybráno 16 dívek na základě kritérií vzhledu, fyzických proporcí a pohybové koordinace. Jejich hlavní náplní výuky byla výhradně příprava choreografií pro prezentaci mažoretek. Nižší ročníky měly od 90. let možnost vystupovat v rámci pořadu pro školy „Děti dětem“ v městském divadle. Jednalo se o choreografie, které byly tančeny na živý hudební doprovod různých hudebních souborů ZUŠ, nejčastěji flétnového a smyčcového. Klíčovým prvkem choreografií byl většinou kostým, používaný pohybový materiál vycházel z gymnastických prvků a prvků lidového tance, které si děti osvojovaly v rámci běžné výuky na pohybové průpravy. Paní Eliška Sudová vyučovala v tanečním oboru v letech 1978–2014. V roce 2010 nastoupila do tanečního oboru MgA. Barbara Mikysková, Ph.D., absolventka soukromé taneční konzervatoře Taneční centrum Praha se zaměřením na taneční pedagogiku. Ve svém studiu pokračovala na HAMU v Praze obor Pedagogika tance, kde dosáhla magisterského titulu a vzdělání si ještě doplnila doktorandským studiem na téže fakultě v oboru Taneční věda. Od roku 2004 se 31

zabývá metodou Pilates účastí na kurzech ve Švýcarsku a od roku 2008 tuto metodu vyučuje. Její pedagogická činnost na umělecké škole byla přerušena mateřskou dovolenou v letech 2011–2014. Během tohoto období Barbaru Mikyskovou zastupovala MgA. Nela Výborná, absolventka konzervatoře Duncan centre a oboru pedagogika tance na HAMU. Nela Výborná se neocitla v neznámém prostředí, neboť před nástupem studia na konzervatoř byla aktivní členkou mariánsko-lázeňského oddílu moderní gymnastiky. Její pedagogická činnost spočívala ve výuce současného tance nejstarších ročníků na základě principů metody Duncan, a též ve vedení skupiny mažoretek. V roce 2014 se Barbara Mikysková vrátila z mateřské dovolené a tak i ke své pedagogické činnosti a stala se vedoucí tanečního oddělení, v této funkci setrvává dodnes. V současné době se podle Školního vzdělávacího programu v rámci tanečního oboru vyučují předměty taneční průprava, současný tanec, lidový tanec a taneční praxe. Neoddělitelnou součástí hodin taneční výchovy je spolupráce s hudebníkem, pianistou, který je zárukou propojení pohybu s živou hudbou, a to v plném rozsahu výuky. Součástí tanečního oddělení je i nadále pohybová skupina, tzv. mažoretky, která doprovází Dechový orchestr mladých. Skupinu v současnosti vede Mgr. Petra Koreisová a je určena žákyním od čtrnácti let. Žáci tanečního oboru procházejí jednotlivými ročníky a postupně se seznamují s jednotlivými tanečními technikami počínaje dětskou, tvořivou prací s prostorem, rytmem a pohybem, přes lidový tanec ke klasickému tanci, kde je možné dle ovládnuté míry techniky a tělesného vývoje přistoupit k výuce tance na špičkách. Od 6. ročníku I. stupně a dále pak ve všech ročnících II. stupně se žáci seznamují se základy technik 20. století – technikou Marty Graham, José Limóna, Merce Cunninghama, release technikách, technikách improvizace, jazzdance a dalšími přístupy. Jejím pedagogickým záměrem je otvírat žákům možnost zažít, poznat a osahat si větší množství tanečních technik a přístupů k tanci, tím si tak vytvořit individuální názor na tanec jako takový. Sama pedagožka Barbara Mikysková zdůrazňuje: „Při pedagogické práci dbám na strukturovanost a provázanost s dějinami tance. Proto si jednotlivé skupiny procházejí jednou technikou 20. stol. po druhé, neshrnuji je do jedné směsi s názvem moderní tanec. Každý rok je věnován jedné technice doplněnou informacemi z dějin tance“. Velký důraz klade při výuce na možnost kompenzace nedostatků držení těla aplikováním poznatků z obecné anatomie, kineziologie a metody Pilates.

32

Taneční obor se aktivně podílí a obohacuje kulturní dění v okolí města. Pravidelně žáci vystupují na vánočních trzích, Vánočním koncertě v městském divadle, na slavnostním zahájení lázeňské sezóny v pořadu pod názvem „Kolonáda plná hudby, zpěvu a tance“. Pořádá ve spolupráci s hudebním oddělením představení „Děti dětem“ určeného pro školy jako výchovný koncert. Soubor Rozmarýnek se svými choreografiemi lidového tance účastní každoročně folklórního festivalu. Kromě těchto akcí taneční obor samostatně pořádá a účinkuje v představení Listopad, které je mimořádné tím, že probíhá bez průvodního slova a jednotlivá vystoupení jsou propojována lyrickou dějovou linií. Taktéž se žáci Barbary Mikyskové pravidelně účastní přehlídek Základních uměleckých škol pořádaných MŠMT jednou za 3 roky. Je potřeba zmínit, že v rámci tanečního oboru vznikají mimořádné, umělecky hodnotné projekty. Jedním z nich je projekt „Krásná řeč“, v kterém je propojena literatura, tanec, hudba a výtvarné umění. Multioborové představení mělo premiéru 10. 6. 2015 v Malostranské besedě v Praze. „Avantgardní večer složený z básní českých autorů, recitace Jana Kačera, Roberta Neuberta, Nely Boudové a jedinečná atmosféra v prostorách budovy byl pro všechny účinkující velkým přínosem po stránce taneční, herecké, hudební, výtvarné, ale také rozšiřování všeobecného kulturního obzoru. Své zkušenosti s propojováním tance a poezie měly žákyně tanečního oboru už ze spolupráce s Robertem Neubertem v rámci představení Goethův podzim“.18 Dalším hodnotným počinem tanečního oboru byla spoluúčast na festivalu Goethův podzim v Mariánských Lázních, kde žáci tanečního oddělení pohybově ztvárnili v chorografiích Barbary Mikyskové a Nely Výborné básně recitované členy Divadla lidové tvorby. Diváci tak měli možnost shlédnout taneční vystoupení na pomezí současného tance a fyzického divadla. Základní umělecká škola Ostrov V roce 1955 byla založena hudební škola v Domě kultury v Ostrově. Svou činnost zahájila 3. 10. 1955. Vyučovanými předměty byly hra na housle, klavír, akordeon a hudební nauka za působení čtyř učitelů včetně paní ředitelky. V roce 1958 se škola z kapacitních důvodů přestěhovala do nových prostor, kde sídlí 18

http://www.zus-ml.cz/index.php/studijnbory-mainmenu-55/tane-obor-mainmenu-46/761-mutlizanrovevystoupeni-v-praze-10-6-2015

33

dodnes. V roce 1964 k hudebnímu oboru přibyl obor výtvarný a v roce 1965 obor literárně – dramatický. Taneční obor se k ostatním oborům připojil až v roce 1967, první dva roky svého vzniku výuka probíhala v tělocvičně 1. Národní školy. S rostoucím počtem žáků a učitelů byla potřeba zvětšovat a rozšiřovat prostory školy. V současné době výuka probíhá ve třech budovách v Ostrově, které nejsou od sebe příliš vzdáleny a v pobočkách nedaleko Ostrova v obcích Abertamy, Hroznětín a Jáchymov, jedná se pouze o výuku hudebního oboru. Zakladatelkou tanečního oboru byla v roce 1965 Helena Ruthová. Navštěvovala taneční školu Milči Mayerové, začala studovat na gymnáziu v Praze. V roce 1945 se přestěhovala s rodiči do Karlových Varů, kde ve svých gymnaziálních studiích pokračovala. Od 16 let externě působila v tanečním souboru městského divadla. V roce 1951 odmaturovala a nastoupila do angažmá nejprve v Uměleckém vojenském souboru Praha, po jeho zrušení v roce 1955 přešla do divadla J. K. Tyla v Plzni. V letech 1958–1960 zastávala místo metodika lidové umělecké tvořivosti v Okresním domě osvěty v Ostrově nad Ohří. Poté nastoupila jako tanečnice do Estrádního vojenského souboru Praha a současně začala v roce 1961studovat obor taneční pedagogika na HAMU v Praze. Po reorganizaci Estrádního vojenského souboru v roce 1963 přestoupila na HAMU do řádného studia, nastoupila jako vedoucí tanečního souboru Domu kultury a jako pedagog pohybové výchovy a klasického tance v Okresním domě osvěty v Kolíně. Po promoci v roce 1965 nastoupila do LŠU v Ostrově nad Ohří jako učitelka tanečního oboru a současně byla činná jako lektorka pohybové výchovy v Domě kultury v Klášterci nad Ohří. Se svými žáky se účastnila soutěží a přehlídek dětských nefolklórních kolektivů v Kladně, na nichž získávala ocenění v letech 1968–1972. V roce 1968 vydal Ústřední dům lidové umělecké tvořivosti v Praze metodický materiál Taneční hry a tance pro dětské taneční zábavy, na kterém se podílela s Alešou Balounovou, a v roce 1969 edice Taneční repertoár vydal její popis vlastní choreografie Etuda pro paže na hudbu B. Merhauta. V Po devíti letech své úspěšné pedagogické a choreografické práce v roce 1974 byla ze školy propuštěna údajně pro nadbytečnost, ale pravým důvodem byl její nesouhlas se vstupem Sovětských vojsk na naše území. Dalších deset let pracovala jako uklízečka, pokojská, lektorka kurzů pohybové výchovy a vedoucí cikánského tanečního souboru Domu kultury v Ostrově, jako lektorka rytmiky v Domě kultury v Jáchymově, jako dělnice v mandlovně prádla a jako vychovatelka v Ústavu sociální péče Mariánská. 34

Až v roce 1983 dostala opět příležitost jako učitelka tanečního oboru na LŠU v Chomutově. Opět zde vynikl její choreografický a pedagogický talent, který byl prokazován úspěchy na přehlídkách. Bohužel její činnost navždy přerušila v roce 1990 smrt. Po Heleně Ruthové vedla taneční oddělení v LŠU Ostrově Dagmar Petříková. Vedle klasického baletu se žačky seznamovaly se scénickým tancem, který se projevil i v prezentovaných choreografiích. Dagmar Petříková působila na škole 12 let, včetně mateřské dovolené, její činnost byla ukončena náhlou smrtí v roce 1986. S novou osobností pedagoga Aleny Fleischerové přišel do tanečního oboru i nový styl. Alena Fleischerová se původně věnovala společenskému tanci, ale v rámci výuky tanečního oddělení si jako hlavní obor zvolila lidový tanec, ke kterému měla nejblíže. Za jejího 13 letého působení vznikaly především choreografie s prvky lidového tance. Svou činnost ukončila odchodem do důchodu v roce 1999. Klasický tanec se do tanečního oddělení vrátil s příchodem Miroslavy Ferencové, která nastoupila v roce 2002 krátce po svém absolutoriu na soukromé taneční konzervatoři Jitky Tázlerové a setrvala na škole do roku 2011. Díky jejímu vzdělání v klasické technice, tvořila představení založená na kombinaci prvků scénického i klasického tance, za která získala řadu ocenění na tanečních přehlídkách. Věnovala se též tvorbě choreografií a pohybové spolupráci s literárně dramatickým oborem. V době mateřské dovolené Miroslavu Ferencovou zastupovala BcA. Olga Ratajová, studentka oboru pedagogika moderního tance na HAMU v Praze. Žákyním II. cyklu kromě výuky klasické taneční techniky a tance na špičkách přibyla technika Marty Graham, José Limóna a ze současného tance technika up–side- down. Novinkou se staly workshopy streetdance, break dance a elektrické boogie pro děti starší 14 let. Od roku 2011 působí na tanečním oddělení pobočka taneční skupiny Mirákl, jejíž uměleckou vedoucí je Andrea Burešové. Skupina je zaměřena na současný a jazzový tanec a její choreografická tvorba je zaměřena spíše na pódiové formace, s kterými má na soutěžích tohoto stylu (druhu) značný úspěch. Od roku 2015 zde vedle Andreji Burešové vyučuje Karin Wintrová, která navázala na svou dosavadní práci v ZUŠ Chodov.

35

Základní umělecká škola Chodov Lidová škola umění v Chodově vznikla 1. 9. 1968, dříve existovala pouze jako pobočka stávající LŠU v Sokolově. Zprvu zde fungoval pouze hudební obor s obsazením devíti učitelů včetně vedení a 161 žáků v prostorách I. a II. základní devítileté školy v Chodově. Postupně se činnost školy rozšiřovala o výuku dalších nástrojů a byla obohacována o nové obory zpěvu a pěveckého souboru, výtvarného a literárně dramatického. Vznikala řada koncertů, vystoupení a výstav, které se staly postupem času tradicí. Kromě vystupujících žáků byli též zváni hosté z řad profesionálních umělců zvučných jmen na poli hudebního umění v rámci programu Divadlo hudby a svým vystoupením zprostředkovali zážitek ve světové kvalitě obyvatelům průmyslového Chodova. Divadlo hudby bylo později přejmenováno na Kruh přátel hudby a koncerty pořádané školou několikrát do roka přetrvávají dodnes. Za zmínku stojí také zrod a v tuto chvíli již tradice výstavy výtvarných žákovských prací „Děti dětem“ nebo benefiční Mikulášský koncert, kde účinkují žáci ze všech oborů na jevišti Malé scény Kulturního střediska v Chodově, jehož výtěžek je věnován handicapovaným dětem z místního stacionáře Mateřídouška. Významným momentem pro fungování školy byl rok 1982, kdy byla uvedena do funkce ředitele PhDr. Ilona Juhásová, která svou osobností, odbornou erudicí a pracovitostí přispěla velkou měrou k vybudování prestižní umělecké školy v oblasti, udávající základní tón kulturních akcí v obci i za jejími hranicemi. Škola akce organizovala nebo se velkou měrou na organizaci podílela, ale také zprostředkovávala návštěvy jiných uměleckých aktivit svým žákům a zájemcům z řad veřejnosti. Ve své funkci setrvala až do roku 2013. V roce 1990 škola získala právní subjektivitu a byla přejmenována na Základní uměleckou školu. Dva roky po té v roce 1992 byl založen taneční obor. Vedení se ujala Markéta Rohošková, později provdaná Odvodyová spolu s klavíristkou Valerií Moiseevou. Taneční výchova na oddělení se odehrávala v duchu Duncanovské metody, neboť Markéta Rohošková absolvovala dvouletý kurz taneční a pohybové výchovy pořádaný konzervatoří Duncan centre v Praze v letech 1992–1994 pod dohledem Evy Blažíčkové. V době mateřské dovolené obou pedagožek krátce působila Kateřina Dražanová, absolventa II. cyklu tanečního oddělení ZUŠ Antonína Dvořáka, žačka Mgr. Zdeny Vyleťalové, se zaměřením na klasickou taneční techniku. Kateřina Dražanová kladla důraz při práci s mladšími žáky na taneční gymnastiku v rámci kultivace těla. Se staršími žákyněmi se pustila 36

do výuky klasického tance, ale při tvorbě choreografií vycházela z přirozeného pohybu žáků a zpracovávala často hudbu inspirovanou českým folklórem. Po úspěšném složení přijímacích zkoušek ke studiu fyzioterapie v Plzni z oddělení odešla. V roce 2000 odešla i Markéta Odvodyová, která využila pracovní nabídky učitelky taneční a pohybové výchovy ZŠ a ZUŠ Karlovy Vary. Jeden rok vedl oddělení Vít Kubánek, absolvent konzervatoře Jaroslava Ježka v Praze, obor pantomima. Jeho výuka byla zaměřena na akrobatická cvičení. V roce 2001 na oddělení nastoupila já a setrvala jako pedagožka taneční a pohybové výchovy až do září 2015. Navázala jsem na výuku Markéty RohoškovéOdvodyové v duncanovském stylu. Při tvorbě Školního vzdělávacího programu jsem stanovila předmět Taneční a pohybová výchova pro I. cyklus základního studia a pro II. cyklus Současný tanec. Základní umělecká škola Antonína Dvořáka v Karlových Varech Podnětem k založení hudební školy (HŠ) byla již rok po válce snaha vytvořit dětem a mladým lidem v osidlovaných pohraničních oblastech stejné podmínky výchovy a vzdělávání jako ve vnitrozemských oblastech republiky. V usnesení místní správní komise z 6. března 1946 je záznam o rozhodnutí zřídit hudební školu a umístit ji v budově gymnázia ve Svahové ulici v Karlových Varech. Vyučováním byli pověřeni členové orchestru, prvním ředitelem se stal hudební pedagog Jaroslav Francl. V roce 1947 zahájila v září svou činnost Městská hudební škola s 200 žáky a desítkou učitelů s ředitelem Václavem Majerem. V roce 1951 byla škola zestátněna, děti byly přijímány na základě talentového průzkumu a výuka byla sjednocena učebními plány a osnovami. Škola našla nové působiště ve vile Laurettě v Sadové ulici, kde setrvala 25 let. Krátce po válce bylo fungování školy ve znamení vzrušeného období národnostních a politických změn, poznamenaných odsunem německého obyvatelstva a kolísáním počtu jak žáků, tak učitelů i ředitelů. Situace se stabilizovala až v roce 1956, kdy do čela školy byl jmenován PhDr. Zdeněk Pachovský, hudební pedagog a publicista, který setrval v této funkci celých 31 let. Již během prvních deseti let žáci dosahovali vynikajících výsledků srovnatelných s ostatními hudebními školami s delší tradicí. Škola navázala spolupráci s hudební školou na Vinohradech pořádáním společných koncertů výměnných koncertů, které se staly každoroční záležitostí. Takové to koncerty se staly lakmusovým papírkem úrovně srovnatelné s významnými školami v republice, ale i v NDR a po uvolnění 37

politické situace v 60. letech i ve Francii. Škola se též účastnila celostátních soutěží, které v tříletých intervalech prověřovaly jednotlivé nástrojové disciplíny a přispěly k rozšíření zkušenosti i růstu kvality. Škola vynikala smyčcovým oddělením. V roce 1961 se z hudební školy stala Lidová škola umění. Bylo zahájeno vyučování v oborech tanečním, výtvarném a v roce 1965 i v literárně dramatickém čímž byla završena čtyřoborová struktura lidových škol umění. V té době již LŠU nestačila kapacita k počtu svých žáků. Hudební obor, administrativa a ředitelství bylo přemístěno do budovy ve Šmeralově ulici, mimohudební obory v roce 1972 našly útočiště na Husově náměstí, kde teď sídlí poloprofesionální divadélko „Husovka“. V současné době výtvarný obor včetně malé galerie sídlí ve vyhovujících prostorách bývalé školky v Kollárově ulici. Těžiště činnosti školy spočívalo v hudebním oboru. V roce 1989 byla škola přejmenována na Základní uměleckou školu a v roce 1996 při příležitosti svého 50. výročí založení získala jméno Antonína Dvořáka za přítomnosti vnuka slavného skladatele. Na práci tanečního oboru se od roku 1961 do roku 1981 podílela Milena Michálková, která získala za své choreografie častá ocenění v národních přehlídkách. V roce 1968 získala Milena Michálková ocenění v národní přehlídce v Kladně konané v Divadle Jaroslava Průchy. Byla zde uvedena choreografie Klávesy, hudbu se nepodařilo zjistit. A ocenění získala za cílevědomé soustředění na hudebně rytmickou složku taneční výchovy. Elmarita Divíšková ve svém příspěvku k téže přehlídce publikovaném v Tanečních listech 2/1969 píše: „Děkujeme vám, paní Michálková z Karlových Varů, či paní Ruthová z Ostrova nad Ohří, za to, jak dovedete děti opravdu vhodnou formou soustředit k čistotě tělesné techniky…“19 Od roku 1984 vedla 21 let taneční obor Mgr. Zdeňka Vyleťalová absolventka státní konzervatoře a oboru pedagogika tance HAMU Praha, profesionálně se věnovala tanci. Ve své práci hledala vyrovnaný poměr mezi klasickým a moderním tancem i individuální přístup k žákům podle jejich věku a talentu. Zakládala si na dobré spolupráci s korepetitory, což po celou dobu jejího působení patřilo k pozitivním rysům tanečního oboru.

19

Cveklová, Bohumíra. Ždímalová, Dana. 20 Celostátních přehlídek dětských skupin scénického tance 1968 – 2003. NIPOS – ARTAMA. Praha 2005. 1. vydání

38

Od roku 2005 po odchodu Mgr. Zdeňky Vyleťalové se učitelé tanečního oboru často střídali. V současné době je oddělení zastoupeno třemi vyučujícími. Šárka Horáková, původním povoláním fyzioterapeut, se od mládí věnuje společenskému tanci a kromě výuky taneční výchovy na ZUŠ Antonína Dvořáka a ZUŠ Loket, pobočka Horní Slavkov, se stále realizuje ve své soukromé škole společenského tance. V posledních několika letech našla však zalíbení ve výrazovém tanci. Intenzivně si doplňuje vzdělání na soukromé taneční konzervatoři Taneční centrum Praha, absolvovala studium pedagogického minima pořádaného Národním institutem dalšího vzdělávání pedagogů v Karlových Varech, aby mohla vykonávat pedagogickou činnost, vyhledává semináře současného tance. Věnuje se výuce mladších žáků v rámci I. cyklu základního studia a při své práci vychází z lidových tanečních her a říkadel, vyučuje základní krokům lidového tance, které se stávají stavebním kamenem jejích choreografií. Účastní se tanečních přehlídek Základních uměleckých škol i přehlídek skupin dětského scénického tance zaštiťovaných NIPOS – ARTAMA. Dalšími vyučujícími jsou Adam Jelínek, který zde vede výuku stepu a Elena Karasová se věnuje výuce klasického tance. Bohužel Bližší informace se mi nepodařilo zjistit. Základní umělecká škola Františkovy Lázně Lidová škola umění vznikla ve Františkových Lázních v roce 1960 jako pobočka LŠU v Chebu (dnešní ZUŠ Jindřicha Jindřicha Cheb). K osamostatnění došlo v roce 1970. V prvním roce samostatné LŠU vyučovali včetně ředitelky N. Lavrinské tři vyučující hru na klavír a housle. V roce 1972 vznikl vedle hudebního oboru také obor výtvarný a taneční. Hudební obor se rozrůstal o výuku dalších nástrojů a s ním vzrostl i počet vyučujících ze tří dvanáct. Výtvarný obor v roce 1974 zanikl a taneční obor fungoval pouze do roku 1981. Teprve v září 1992 se již na půdě Základní umělecké škole podařilo činnost tanečního oboru obnovit a současně s ním i nově vznikl obor literárně dramatický. V roce 1993 byl po dlouhé pauze znovu otevřen i výtvarný obor. V roce 1995 škola navázala spolupráci s Divadlem Boženy Němcové, kde byl dán prostor žákům i vyučujícím k pořádání hudebních koncertů a tanečních představení. Žáci tak mají i možnost nahlédnout do profesionálního a krásného prostředí. Divadlo je využíváno v průběhu celého školního roku, což poskytuje 39

prostor pro tvorbu a následnou prezentaci víceoborových projektů. Tradičními se stala závěrečná taneční představení, která se odehrávají v poslední době ve spolupráci

s literárně-dramatickým

oborem.

Rovněž

spolupráce s Městským

kulturním střediskem přinesla příležitost k vybudování dětské výtvarné galerie „Heřmánek“, kde pravidelně prezentují žáci, ale i pedagogové výtvarného oboru své práce. V roce 2000 prošla ZUŠ první rekonstrukcí, při které byl nově zbudován z půdních prostor výtvarný ateliér a další učebna tanečního oboru, později byla připojena i keramická dílna. V roce 2010 prošla škola další rozsáhlou rekonstrukcí, díky které získala moderní koncertní sál, jež je využíván i při výuce tanečního oboru. Zatím poslední úpravou školy v roce 2013 byl zřízen v jejím suterénu ateliér pro oddělení Oděvní tvorby s několika šicími stroji. Taneční obor byl od roku 1992–2004 pod vedením Marie Nývltové, která se věnovala především lidovému tanci, klasické taneční technice a taneční gymnastice. V letech 2004–2009 zde pedagogicky působila Zuzana Müllerová se zaměřením na metodu duncan. V roce 2009 se místa tanečního pedagoga ujala Dagmar Živnová Dusová, absolventka soukromé taneční konzervatoře Ivo Váni Psoty v Praze, kterou vedla Jitka Tázlarová. Dagmar Ž. Dusová vyučuje klasickou taneční techniku, současný tanec, lidový tanec a tanec výrazový. Tanečnímu umění se zde mohou věnovat děti již od čtyř let, kterým je umožněno navštěvovat předškolní kurz, o který je v současné době velký zájem. Po dovršení pěti let jsou děti zařazeni do třídy přípravné taneční výchovy. V I. a v II. cyklu řádného studia je vyučován předmět Tanec, jenž v sobě zahrnuje výuku základů klasického, současného, lidového a výrazového tance a taneční praxe. Dagmar Ž. Dusová o svých záměrech ve výuce říká: „Snažím se rozvíjet dětskou fantazii, pěstovat dobré vztahy mezi dětmi a chuť pracovat v kolektivu formou her, tvořit výuku tance pro své žáky zábavnou, ale zároveň poučnou. Skrze taneční výchovu je mou prioritou rozvoj dětské osobnosti, sebedůvěry a zdravého sebevědomí a radosti z pohybu samotného.“(zdroj osobní rozhovor) Základní umělecká škola Habartov, okres Sokolov První a jediný záznam v kronice Základní umělecké školy Habartov o tanečním oddělení je z roku 1998. V tomto roce zde působila Marie Nývltová, která současně učila na tanečním oddělení v ZUŠ Františkovy Lázně a její výuka 40

byla zaměřena na klasický tanec. Kdy přesně Marie Nývltová z oddělení odešla, se bohužel nepodařilo zjistit. V roce 2003 do tanečního oddělení nastoupila Jana Aubrechtová, která se původně měla ujmout výuky ve výtvarném oboru, ale protože vedla ve zdejším Domu dětí a mládeže taneční kroužek, byla požádána, aby vyučovala taneční výchovu v zájmu zachování tanečního oboru. V tomto okamžiku měla Jana Aubrechtová k dispozici šest žáků. Výuku zaměřila směrem k současnému a scénickému tanci. V roce 2008 pod vedením Jany Aubrechtové taneční oddělení čítalo již šedesát žáků. Žáci byli vzděláváni v předmětech Taneční přípravná výchova, Taneční průprava, Současný tanec a Taneční praxe. Byl vytvořen taneční soubor pod názvem DC Black Butterfly. Soubor se prezentoval na akcích města Habartov, na koncertech a plesech v okolí města. Choreografie pro tato představení byly tvořeny ve stylu show dance a těšily se zájmu z řad publika a též se stávaly lákadlem pro nové žáky oboru. Taktéž se Jana Aubrechtová se svým souborem účastnila přehlídek základních uměleckých škol i scénického tance pod hlavičkou NIPOS - ARTAMA, ale vždy jí byly vytýkány ony prvky show dance v choreografiích. Obdobným způsobem probíhala výuka pod vedením Jany Aubrechtové v tanečních odděleních poboček Základní umělecké školy Habartov v Krajkové a Bukovanech, kde byla v dalších letech činnost tohoto oboru ukončena z důvodu velkého množství neplatičů. V roce 2010 byla samostatná činnost ZUŠ ukončena a škola byla sloučena se základní školou praktickou a speciální, což mělo za následek úbytek žáků. V roce 20014 Jana Aubrechtová odchází z tanečního oddělení a věnuje se své vysněné výtvarné činnosti v příslušném oboru na též ZUŠ. Od roku 2014 taneční soubor působí stále pod stejným jménem a pod vedením její žačky Romany Kováčové. Dle nejnovějších zpráv Základní umělecká škola opět nabyla své samostatnosti a nově se ujala v lednu 2016 vedení Mgr. Anna Pataková – Juhásová. (zdroj osobní rozhovor) Základní škola s rozšířenou výukou estetických předmětů a základní umělecká škola Karlovy Vary Škola byla založena v roce 1858 jako měšťanská škola a provází ji dlouhá a zajímavá cesta až k současné podobě, kterou začala nabývat v letech 1991 a 1992. 41

Je spjata se jménem tehdejšího ředitele Jindřicha Volfa, který přišel s ideou umožnit rozvíjení talentu hudebně či výtvarně nadaných dětí v maximální míře už na základní škole přijímaných na základě talentových zkoušek do „estetických“ tříd. Projekt se setkal s kladnou odezvou odpovědných úřadů, zejména České školní inspekce a Školského

úřadu

v Karlových

Varech.

Významná

byla

též

spolupráce

s Výzkumným ústavem pedagogickým v Praze, ohledně osnov rozšířených výchov. Na počátku roku 1992 byly poprvé provedeny nábory žáků karlovarských škol do tříd s výtvarným a hudebním zaměřením, z nichž řada po talentových zkouškách nastoupila ve školním roce 1991/1992 do 1. a 5. ročníku prvního „pilotního“ roku. Od počátku roku 1993 se rozběhla náborová kampaň do estetických tříd všech ročníků. Kromě výtvarné a hudební výchovy byla jako třetí obor nabízena poprvé také taneční výchova. Vzniku tanečního oboru ve škole napomohla přítomnost soukromé Taneční školy společenského tance Jiřího Dolečka, která v rámci pronájmu přeměnila jednu z tělocvičen na moderní taneční sál. Jelikož pro tento předmět na Základní škole neexistovaly osnovy, byla tímto úkolem pověřena Lenka Sušaninová, zakladatelka tanečního oboru na škole. Obsahem osnov byla pohybová a taneční průprava, základy lidového, klasického, moderního a společenského tance. Po schválení osnov Ministerstvem školství mládeže a tělovýchovy v roce 1994 byla započata výuka v tanečním oddělení bez zaměření na určitý druh tance. Výuka probíhala pod vedením učitelek Lenky Sušaninové a Mgr. Zdeny Vyleťalové. Naopak se nepodařilo v těchto prvních letech pro malý zájem otevřít obor literárně dramatické výchovy. Od školního roku 1993/1994 probíhala rozšířená výuka estetických předmětů již v pěti třídách. Postupně narůstal počet žáků s estetickým zaměřením a klesal počet žáků základní školy bez zaměření. Třídy bez rozšířené estetické výchovy v současné době jako samostatné třídy přestávají existovat. V průběhu 90. let přecházela škola postupně od vzdělávacího programu bývalé Základní školy ke vzdělávacímu programu Obecná/Občanská škola. Platnost původního vzdělávacího programu pro základní školu byla ukončena ve školním roce 1998/1999. Od roku 1999/2000 se všechny děti vyučují pouze podle jediného programu, kterým je tzv. obecná škola. Učební plán je přizpůsoben specializaci žáků. Obecně platí, že se „svému“ předmětu vyučují 3 hodiny týdně. Povinností pro žáky tříd s estetickým zaměřením je další rozvoj jejich talentu v libovolné základní umělecké škole nebo soukromé výuce, k čemuž se zavazují již při příchodu do 42

výběrové třídy. Z tohoto důvodu byla zpočátku navázána spolupráce se ZUŠ Karlovy Vary (dnes Antonína Dvořáka). Spolupráce obou škol se jevila po krátké době jako problematická, neboť se jednalo o dva samostatné subjekty. Tato napjatá atmosféra se stala jedním z impulsů k založení vlastní základní umělecké školy při ZŠ, kde byl zastoupen hudební a výtvarný obor. Od počátku školního roku 1995/1996 nesla škola název ZŠ a ZUŠ Karlovy Vary s rozšířenou estetickou výchovou. V roce 2000 ukončila soukromá taneční škola pronájem a uvolnila tak prostory nově vzniklému tanečnímu oddělení základní umělecké školy pro odpolední výuku. Došlo znovu k rekonstrukci a modernizaci tanečního sálu včetně podlahy dle návrhu známého choreografa Pavla Šmoka. S rozšířením prostor a výuky byl rozšířen i učitelský sbor o nové taneční pedagogy Petru Blau, Markétu Odvodyovou a RNDr. Pavlu Šemberovou, všechny odchovankyně Naděždy Kohoutové. S jejich příchodem se začalo taneční oddělení ubírat směrem současného tance a pohybovému divadla, jehož obsah výuky je zakotven v Školním vzdělávacím programu. Od roku 2012 je vyučován ve všech ročních ZUŠ jako předmět Taneční a pohybová výchova v I. cyklu studia a jako Současný tanec v průběhu II. cyklu studia. Tanec na základní škole je vyučována dle Rámcově vzdělávacího programu pro základní vzdělávání část C Taneční a pohybová výchova. Cílem obou programů je pomocí znalosti pohybových technik probouzet tvořivou dětskou fantazii a pohybovým ztvárněním v jevištní formě dokázat přenést pocity a prožitky na diváka. Vést děti k vlastní improvizaci a podporovat jejich osobitý projev. Pěstovat v nich nejen pohybové, ale především osobnostní kvality. V současné době působí v tanečním oddělení čtyři pedagogové. Žáci tanečního oddělení se pravidelně účastní krajské postupové přehlídky skupin dětského scénického tance pořádaných NIPOS – ARTAMA a pokračují každoročně ve své reprezentaci na celostátním kole v Kutné Hoře. Pedagožka a choreografka Petra Blau každý rok organizuje krajskou postupovou přehlídku „Tanec, tanec“ pro mládež a dospělé v karlovarském divadle pod záštitou NIPOSARTAMA. Aktivně podílí na kulturním dění ve městě svými již tradičními představeními pro veřejnost ve slavnostních prostorách budovy školy nebo ve Velkém sále Lázeňského sanatoria Thermal svými komponovanými školními akademiemi pod vedením zástupce ředitele školy Jiřího Zemana. Posledních několik let je uváděna premiéra projektů v karlovarském Divadle Vítězslava Nezvala, 43

v rámci slavnostního zahájení lázeňské sezóny. Projekt v sobě zahrnuje představení, na kterém se podílejí všechny umělecké obory na škole a o jeho vysoce umělecké hodnotě a kvalitě vypovídá vždy zcela vyprodané divadlo. Spolupráce byla započata v roce 2008 a první dílo bylo představeno v roce 2011 uvedením premiéry „Víla Ohře“. Tématem projektu se staly legendy z období vzniku Karlových Varů. Hudbu složil zástupce ředitele pro ZUŠ a zároveň úspěšný karlovarský skladatel Karel Šimandl a choreograficky se zde svým talentem výrazně uplatnila Petra Blau. Představení bylo velmi dobře přijato jak laickou tak odbornou veřejností. Úspěšná „Víla Ohře“ byla podnětem a povzbuzením k tvorbě dalšího projektu tentokrát muzikálového charakteru „Mistr jazzu“, který spatřil světlo světa při premiéře v karlovarském divadle, jako autorská choreografická práce bývalého žáka ZUŠ Milana Zítky a režijního debutu Pavly Šemberové, pod jejímž vedením účinkovali žáci hudebního a tanečního oddělení. V roce 2013 vznikl a byl uveden projekt „O zem by se rozbilo“. Spolupráce byla rozšířena i o literárně dramatický obor, který se kompletně podílel na autorských textech a jejich interpretaci. K působivému emotivnímu účinku opět přispěla citlivě zpracovaná hudební koláž původního díla Bohuslava Martinů „Otvírání studánek“ se současnou hudbou a mluveným slovem skladatele Karla Šimandla. Choreograficky látku zpracovala Markéta Odvodyová. V roce 2015 bylo uvedeno „Jinoznění“, které je zatím posledním počinem všech oborů. Dílo provádí diváka světem hraček a zapomenutých dětských her rozezněním vlastních hudebních i nehudebních výtvorů, skrze které se divák vydává na cestu do říše fantazie, rytmů a hudebních ploch s cílem vzájemného sblížení lidí. Námět choreograficky zpracovala Petra Blau, Lenka Sušaninová, Markéta Odvodyová a Pavla Šemberová, která současně i byla režisérkou projektu. V letošním roce je připravován projekt věnovaný 700. výročí Karla IV., zakladatele města. Veškeré projekty vznikají za velké podpory stávajícího ředitele Mgr. Břetislava Svobody, Magistrátu města K. Vary a Dany Neumannové, ředitelky Divadla Vítězslava Nezvala, v němž se vesměs realizují. Vysokou kvalitu výuky tance dokládá i projekt „Doteky“, ke kterému si pražská profesionální skupina současného tance Nanohach vybrala v roce 2015 nejstarší děvčata z tanečního souboru vedené Petrou Blau, která se na tvorbě představení též podílela i účinkovala. Představení bylo uvedeno během roku 2015 na mnoha místech v České republice.

44

ZUŠ Horní Slavkov Tuto kapitolu o základních uměleckých školách bych chtěla uzavřít školou v Horním Slavkově. Chci tento list věnovat Lucii Terek Krajnikovičové, která vedla tamní taneční oddělení od roku 2003 do března 2016, kdy náhle nečekaně zemřela. Odešel báječný pedagog a člověk, který mezi námi vynikal svou obětavostí, upřímností, nezkrotnou energií, humorem a dobrou náladou nakažlivou pro všechny kolem. Protože se jedná o jeden z jejích posledních mailů, rozhodla jsem se ho celý citovat tak, jak mi jej zaslala. „Výrazový tanec jsem začala studovat na ZUŠ Horní Slavkov pod vedením uznávané pedagožky Petry Blau. Po jejím odchodu v roce 2004 mi bylo ctí navázat na její odkaz jako nová vyučující. V roce 2009 jsem promovala na Pedagogické fakultě v Českých Budějovicích a získala titul Bc. Ve studijním oboru Sociální pedagogika. Dva roky po té jsem také úspěšně zakončila studium na UJEP v Praze v oboru Speciální pedagogiky a titulem Mgr. V tanečním odvětví se nadále vzdělávám. Účastním se letních i celoročních dílen pro pedagogy a jsem členem odborné rady pro scénický tanec při NIPOS – ARTAMA. V naší slavkovské ZUŠce především tvořím všeoborové projekty. V rámci taneční části se podílím na scénáři a celkovém námětu. Každým rokem pořádáme krajské kolo přehlídky scénického tance pod záštitou NIPOS – ARTAMA. Jsem jejich hlavní organizátorem. Od roku 2013 plním funkci zástupkyně ředitele, momentálně jsem na mateřské dovolené. V stejném roce mi bylo ctí se stát výkonným umělcem v tanečním oboru naší školy. Smyslem mé pedagogické práce je komplexně a systematicky rozvíjet jedince po stránce tělesné a duševní. Cílem taneční výchovy je jednolitý projev dítěte v harmonickém pohybu. Tento pohyb je kultivovaný, vytvářený z vnitřního pocitu, radosti, určité představy i z hudebního zážitku. Pohyb je chápán jako výraz prožitku, žáka chci osobně dovést k tomu, aby se uměl pomocí tance vyjadřovat a čerpal z něho sílu a čirou radost pro život a aby se pro něho stal ventilem při životních nezdarech, byl mu zdrojem seberealizace a relaxace.“

45

ZÁVĚR Linie směrů Vycházela jsem

jen

z komplexních údajů

poskytnutých základními

uměleckými školami, které jsem zde i uvedla. Z těchto poskytnutých materiálů vyplývá, že výuka taneční výchovy je nejvíce ovlivněna „duncanismem“ Jarmily Jeřábkové, prostřednictvím stálého aktivního šíření těchto pohybových a výchovných metod Evou Blažíčkovou. Druhý v pořadí je vliv É. J. Dalcroze, který vede přes výrazový tanec Jarmily Krӧscholvé a její žačku na lidové konzervatoři koncem 60. let Naděždu Kohoutovou, působící v Karlových Varech. Lze zde najít i stopu vedoucí k Rudolfovi Labanovi skrze Milču Mayerovou a její žačku Helenu Ruthovou, která působila v 70. letech v ZUŠ Ostrov. Dále jsou zde patrny základy klasického tance a moderní taneční směry, nejvíce principy José Limóna i prvky Marty Graham. Podpora státu finanční a koordinační Důležitá je i finanční podpora základních uměleckých škol státními institucemi a dalším specifikem je organizace tanečních přehlídek a festivalů pohybového divadla jak pro děti, tak pro dospělé a mládež, rovněž podporované státem. Mezi hlavní vyhlašovatele těchto akcí je sdružení NIPOS – ARTAMA zastřešující veškerou neprofesionální uměleckou činnost na krajské a národní úrovni a Ministerstvo školství mládeže a tělovýchovy, které vyhlašuje soutěže základních uměleckých škol vždy jednou za tři roky, pro každý obor zvlášť. Nadstavbou mnoha přehlídek a festivalů jsou doprovodné programy v podobě výtvarných, dramatických, pohybových i kompozičních dílen určených pro interprety, pedagogy a vedoucí souborů. Hlavní smysl těchto přehlídek spatřuji v možnosti společného setkávání a sdílení pracovních i mimo pracovních zážitků z uměleckých i životních činností, jež se stávají cenným inspiračním zdrojem pro další tvorbu. Obecně jsem došla k závěru, že díky uměleckým institucím se uchovaly historické hodnoty novodobého pojetí tance. Díky současnému školskému 46

edukačnímu systému, kterého jsou ZUŠ součástí, mají ve větší míře pedagogové tanečních oborů možnost prostřednictvím taneční a pohybové výchovy na tyto hodnoty navázat a rozvíjet je ve spojení s dalšími uměleckými obory, a přispívat tak k formování osobnosti dítěte.

47

POUŽITÁ LITERATURA NEVYDANÝ MATERIÁL

SMUGALOVÁ, Zuzana. Pohyb rytmus výraz jednoho století. Rukopis připravované publikace s plánovaným vydáním v Praze NIPOS ARTAMA říjen 2016 VYDANÝ MATERIÁL

BURACHOVIČ, Stanislav. NEDVĚD, Jan. Karlovarské kalendárium. Cop. MUZEUM KARLOVY VARY 2011. ISBN 978–80–87458–01–3 CVEKLOVÁ, Bohumíra. LӦSSl, Jiří. 5 Celostátních přehlídek dětských skupin scénického tance Kutná Hora 2004–2008, NIPOS – ARTAMA. Praha 2008. ISBN 80–7068–195–0 CVEKLOVÁ, Bohumíra. ŽDÍMALOVÁ, Dana. 20 Celostátních přehlídek dětských skupin scénického tance 1968–2003, cop. Bohumíra Cveklová, Dana Ždímalová, NIPOS – ARTAMA Praha 2005. ISBN 80–7068–195–0 HAVRAŘÍK, Josef. Lidové školy umění. SPN 1969 KOLEKTIV AUTORŮ: BERAN, Jiří. BURACHOVIČ Stanislav. KLSÁK, Jiří. ŠEBESTA, Pavel. VAICOVÁ, Romana. Dějiny Karlovarského kraje. KARLOVARSKÝ KRAJ, KARLOVY VARY 2004. ISBN 80–239–3477–5 KRӦSCHLOVÁ, Jarmila. Výrazový tanec. NIPOS – ARTAMA. Praha 2002. První vydání. ISBN 80–7068–106–3 LAŇOVÁ – WOTAVOVÁ, Marie. Karlovarské střípky – klípky. KNIHKUPECTVÍ A NAKLADATELSTVÍ „KAREL VESELÝ“. Plzeň 1997. ISBN 80–901439–3–8 ŠMOLÍK, Petr a kolektiv. Pohybová výchova. MLADÁ FRONTA, Praha 1985

48

ČASOPISY PAM PAM občasník scénického tance – ročník VII – číslo 2–14(23) – září 2014 TANEČNÍ LISTY 1/2002, ročník 39

DIPLOMOVÁ PRÁCE SMUGALOVÁ, Zuzana. Vývoje neprofesionálního scénického tance do roku 1945, magisterská práce HAMU, Praha 2007

SBORNÍKY 50 let ZUŠ Ostrov. ZUŠ Ostrov 2006. 60 let ZUŠ Antonína Dvořáka. ZUŠ Antonína Dvořáka 2006. Sborník k jubilejnímu roku ZŠ a ZUŠ Karlovy Vary 2003. ZŠ a ZUŠ Karlovy Vary 2003. Sborník příspěvků. Taneční výchova a kulturní kapitál. Celostátní sympozium o taneční výchově na přelomu tisíciletí. Cop. SMUGALOVÁ, Zuzana. Praha 2008. První vydání. ISBN 978–80–7068–226–5

VYHLÁŠKY MŠ ČSR. Základní předpisy pro Lidové školy umění. Praha 1972 MŠMT ČSR. Učební osnovy přípravné studium a I. stupeň základního studia na lidových školách umění. SPN. Praha 1981. MŠMT ČSR. Učební osnovy pro rozšířené vyučování na lidových školách umění. Taneční obor. SPN. Praha 1982. MŠMT ČSR. Učební osnovy moderního a klasického tance pro II. stupeň studia na lidových školách umění. Taneční obor. SPN. Praha 1986

49

WEBOVÉ STRÁNKY http://www.zus-ml.cz/index.php/studijnbory-mainmenu-55/tane-obor-mainmenu46/761-mutlizanrove-vystoupeni-v-praze-10-6-2015 http://www.cjj.ecn.cz/master_pr.html http://www.phil.muni.cz/udim/avantgarda/index.php?pg=m_mayerova http://www.pukv.opsforte.eu/ http://www.spalicek.eu/ http://zus-chodov.cz/data/pdf/skolni_vzdelavaci_program.pdf https://cs.wikipedia.org

50

SEZNAM PŘÍLOH Příloha 1:

Zásady postupného rozvoje LŠU

Příloha 2:

Průřez historií kulturního a společenského života v oblasti Karlových varů do roku 1945

Příloha 3:

Eva Blažíčková

51

Příloha 1 Zásady postupného rozvoje LŠU V usnesení ze dne 21. 12. 1960 vláda jednak potvrdila v souhlase se školským zákonem z roku 1960 důležitost estetické výchovy pro rozvoj tehdejší socialistické společnosti, jednak schválila některé zásady postupného rozvoje LŠU: Lidové školy umění vzniknou podle nového zákona o soustavě výchovy a vzdělání od školního roku 1961/62 z dosavadních základních hudebních a základních výtvarných škol a budou se postupně rozšiřovat o další obory umění. Mohou mít obor hudební, taneční, literární a recitační, dramatický (divadelní a loutkářský) a výtvarný. 1)

Jednotlivé obory se budou zřizovat na školách postupně tak, aby bylo

umožněno nadaným dětem a pracujícím, kteří projeví zájem rozvíjet své vlohy v uvedených oborech umění. 2)

Zřízení dvou nebo nejvýše tří LŠU v kraji se všemi výše uvedenými

obory do roku 1965 a do roku 1970 dobudování škol ve všech okresních městech taktéž se všemi obory. V místech mimo okresní města zřizovat postupně další obory podle potřeb a konkrétních podmínek okresu. 3)

Zřizování poboček nebo detašovaných pracovišť musí být v blízkosti

škol a usnadnit tak docházku dětem do LŠU. 4)

Školy se budou zřizovat i při závodech, za předpokladu materiální

pomoci a vybavení školy ze strany závodu, a při některých profesionálních uměleckých zařízeních.20 Součástí zákona byla i směrnice organizace výuky stanovující učební plán, který postihoval rozsah, obsah a formy výuky, učební osnovy, školné a kurzovné, studijní pokyny vydané nebo schválené ministerstvem školství a kultury včetně schválených základních učebnic, učebních textů a ostatních pomůcek. „Tancem se projevují nejrozmanitější lidská citová hnutí. Tanec je i projevem sdělovacím, jestliže k složce pohybově hudební a prostorové přistoupí ještě výraz.“21

20

Základní předpisy pro Lidové školy umění. MŠ ČSR. Praha 1972

21

Havrařík, Josef. Lidové školy umění, SPN 1969

Příloha 2 Průřez historií kulturního a společenského života v oblasti Karlových varů do roku 194522 Do roku 1886 zde žila výhradně Německá komunita, která oblast osidlovala již od 2. poloviny 12. století a byla zastoupena z velké částí Židy. Podle pověsti objevil teplý termální pramen, kterému se začalo říkat Vřídlo, český král Karel IV. při lovu v údolí řeky Teplá v Loketské oboře nejspíše roku 1349. Okolo roku 1358 na tomto místě nechal postavit hrádek a založil město Karlovy Vary. Od roku 1370 se začala psát historie lázeňského města, jehož rostoucí význam z hlediska společensko- kulturního v průběhu staletí stvrzovaly návštěvy významných osobností uměleckého života, kteří svou přítomností ať delší či kratší utvářely atmosféru místní kultury. Z období 18. století stojí za zmínku návštěva Johanna Sebastiana Bacha a časté návštěvy Johanna Wolfganga Goetha.

Od roku 1865 sem začali přicházet Čeští obyvatelé, kteří sem přišli za prací zejména ve stavebnictví a důlních oborech a trvale se zde s rodinami usadili a tvořili etnickou menšinu. Reprezentanty českého menšinového obyvatelstva a slovanských lázeňských hostů bylo místní české četnictvo a v roce 1887 se jím stal i spolek Slovanská beseda. Hlavními iniciátory a aktéry činnosti spolku se během 40 let stali významní čeští lékaři dr. Emanuel Engel, dr. František Zatloukal, dr. Vincenc Janatka a dr. Milan Mixa. Slovanská beseda pořádala celou řadu osvětových a zábavných akcí včetně koncertů pražských umělců. Během své existence čelil spolek občasným útokům ze strany některých nacionálně založených kruhů karlovarské společnosti, po 2. světové válce činnost spolku z logických důvodů zanikla. Díky zakotvení občanských svobod v ústavě roku 1887 byl velký rozvoj spolkového života vůbec. Časté byly spolky pěvecké čtenářské, tělovýchovné, ostrostřelců a také divadelních ochotníků. Na venkově se zakládaly spolky zemědělského charakteru. V tomto období, až do vypuknutí 1. světové války, byl zaznamenán velký

22

Kolektiv autorů. Dějiny Karlovarského kraje. Karlovy Vary, 2004 Lanová – Wotawová, Marie. Karlovarské střípky – klípky, Plzeň 1997

rozvoj ve všech sférách života lidí. Největší rozvoj zaznamenalo lázeňství a s ním spojený kulturní a společenský život. Byla započata výstavba mostů, zakládání parků a lesních promenád. Velký význam mělo vybudování příjezdové silnice z Prahy a napojení města na železniční síť v roce 1871 K. Vary – Cheb a v roce 1781 K. Vary – Praha. Taktéž se rozšiřovaly hranice města o přilehlé obce, vznikaly nové čtvrti – Rybáře, Horní Drahovice, Čertův Ostrov. V roce 1890 město postihla rozsáhlá povodeň, která ovlivnila další vývoj města. Díky této události se město zmodernizovalo. Řada klasicistních staveb byla nahrazena novými budovami v duchu romantismu, nejvýznamnější stavba tohoto druhu byl Hotel Imperiál z roku 1912, jehož architektonický projekt a jeho realizaci byla zadána vídeňskému projektovému ateliéru Helmer a Fellner. Dále v této době vznikaly stavby ve stylu historismu, eklektismu a secese. Toto období rozkvětu města se označuje jako “Zlatý věk“ Karlových Varů a trvalo od roku 1870 až do roku 1915. V 19. století navštívili lázně hudební skladatelé Ludwig van Beethoven, Robert Schumann, Niccolo Paganini, Václav Jan Tomášek, Fryderyk Chopin, Richard Wagner. A skladatelé jako byl Ferenc Listz, Edward Grieg, Johannes Brahms a Zdeněk Fibich nejenže lázně navštívili, ale také své dojmy z Karlových Varů zakomponovali do svých skladeb. Mimořádný význam pro město měly opakované návštěvy Antonína Dvořáka. Setkával se zde s dirigentem Augustem Labickým, zakladatelem Karlovarského symfonického orchestru, který uváděl jeho díla. Byla zde 20. 7. 1894 uvedena premiéra symfonie Z Nového světa. Na skladatelovu počest se rozezněly první tóny festivalu Dvořákův podzim v roce 1959 v interpretaci Karlovarského symfonického orchestru, který byl od roku 1945 ve zcela českém obsazení. Festival se od tohoto roku koná pravidelně každoročně s mezinárodní účastí. 1. světová válka citelně zasáhla karlovarskou oblast v úbytku obyvatel. Muži byli odvedeni na frontu a mnoho mrtvých z řad civilního obyvatelstva zapříčinil nedostatek potravin díky své geografické poloze a drsným klimatickým podmínkám Krušných hor a Slavkovského lesa, které příliš nepřály zemědělství. Vzhledem k průmyslovému zaměření v sokolovské pánvi zemědělské půdy mnoho nebylo.

V roce 1918 nastalo nové územní a politické uspořádání v Evropě, které ovlivnilo neblaze křehké soužití Němců a české menšiny na Karlovarsku. Situace se uklidnila až ve 20. letech, kdy můžeme znovu hovořit o nastartování rozvoje lázeňství, kulturního a společenského života i průmyslu v přilehlých oblastech města. Ve 30. letech bylo lázeňství se svými službami jak pro lázeňské hosty, tak i pro místní obyvatelstvo, na úrovni srovnatelné s obdobnými zařízeními ve světě a právem se honosilo názvem „Světové lázně“. Bylo zde 45 hotelů, kterým vévodily hotel Imperiál a Grand Hotel Pupp, 7 lázeňských domů, v kterých se odehrával společenský život. Byly zde pořádány taneční programy ve večerních, ale dopoledních hodinách a byly určeny lázeňským hostům, ale hojně jich využívala i domácí veřejnost. V jednom z lázeňských domů například pravidelně každý týden hrál R. A. Dvorský se svým dixielandem. Do města se sjížděli čeští i zahraniční představitelé kulturního i politického života. Mezi nejvýznamnější patří bezesporu pobyt Tomáše G. Masaryka se svým synem Janem, malíře Alfonze Muchy a MarieCurie Sklodowské v Lázních Jáchymov a řada dalších. Důležitým společenským stánkem bylo Karlovarské divadlo, na jehož výstavbě v dnešní podobě má zásluhu dr. Becher, který dal podnět k jeho výstavbě v 2. polovině 19. století a to z výtěžků karlovarské soli. Divadlo nemělo stálý soubor, ale pravidelně tu hostovala německá opera a čeští umělci se uplatňovali v operetách. Ředitelem divadla byl Armín Basch, jeho žena Trude Basch – Havel byla považována za vynikající činoherní herečku té doby. Jako lázeňští hosté i jako návštěvníci ve vrcholných sezónách sem přijížděli pražští umělci Eduard Kohout, Andula Sedláčková, Růžena Šlemrová, Bedřich Karen, Olga Scheinpflugová, Ladislav Boháč a Václav Talich. Období 40. let bylo město a okolí poznamenáno katastrofami druhé světové války. Již jsem zmínila, že velkou část místní německé populace tvořili Židé. Většina z nich ještě ke konci třicátých let se sílící hrozbou nacismu město opustila. Po definitivním obsazení města německým Wermachtem, byl jejich majetek rozebrán a přidělen Hitlerovým sympatizantům. Veškerá strojní výroba byla podřízena německému válečnému zbrojařskému průmyslu, v továrnách pracovali váleční zajatci. Lázeňství jelo na úsporný režim, počet lázeňských hostů klesl na minimum. Po osvobození města Americkou a Sovětskou armádou v květnových dnech roku 1945, nastal v Karlových Varech a okolí stejně jako v některých dalších příhraničních oblastech naprosto zvláštní a neobvyklý stav, kdy bylo vysídleno téměř

veškeré zbylé původní německé obyvatelstvo a celá oblast začala být nově doosidlována obyvateli z Čech. Tím byly přerušeny tradice, které vznikaly po staletí. Nejrychleji byl dosídlen střed města a blízké okolí, pak postupně vzdálenější obce jako například Kraslice, Oloví, vsi na Sokolovsku a Chebsku. Některé vesnice zcela zanikly v důsledku zřízení vojenských újezdů (pásem) v oblasti Slavkovského lesa a Doupovských hor a některé zůstaly opuštěné zcela. Řada vesnic ve výše položených oblastech se oživila až s příchodem módy chalupaření a chataření v 70. letech. Hned v prvních dnech po osvobození v roce 1945 byla obnovena již ryze česká scéna Karlovarského divadla.

Příloha 3 Eva Blažíčková (nar. 4. října 1943, Praha) „Věřím, že tanec, vnímaný jako tvůrčí umělecká činnost, spolu s jeho poznáním do hloubky i šíře, může zpětně významně ovlivnit kvalitu lidského života.“23 Od svých dětských let navštěvovala taneční školu Jarmily Jeřábkové v paláci Metro v Praze 1, kde také pak v letech 1964–1978 sama vyučovala. Po středoškolských studiích v roce 1960 dojížděla vyučovat tanec na Lidovou školu umění ve Zběčně a Rakovníku. Od roku 1964 vyučovala v Obvodním Kulturním domě v Praze 3. Mezi lety 1977–1991 působila jako pedagog tanečního oboru v Lidových školách umění ve Voršilské ulici a Štupařské ulici. Absolvovala kurzy léčebného tělocviku, doplňkového studia pro pedagogy tance na HAMU v Praze v letech 1965–1968 a polovině 60. let tanečních kurzů Palucca Schule v Drážďanech. Od roku 1964 kromě výuky na škole Jarmily Jeřábkové byla členkou její taneční skupiny a rovněž blízkou spolupracovnicí své, což bylo hlavním důvodem k předání odpovědnosti za odkaz Isadory Duncanové a český duncanismus. Eva Blažíčková rovněž převzala umělecké vedení taneční skupiny Studio komorního tance 1. Po reorganizaci skupiny v roce 1982 působila skupina pod názvem Studio komorního tance 2 a po dalších změnách v obsazení i v názvu vystupovala skupina v letech 1988 -1992 jako Studio komorního tance 3. V roce 1992 Eva Blažíčková založila a řídila Konzervatoř Duncan centre v Praze, zaměřenou na výchovu tanečníků, pedagogů a tvůrců v oblasti pohybového divadla. V letech 1993–1994 realizovala na konzervatoři dálkové studium pro pedagogy ZUŠ. Již několik let pořádá letní školy tance pro taneční pedagogy vždy první týden v měsíci červnu. Během své pedagogické činnosti na LŠU (ZŠU) a Studia komorního tance 3 vytvořila se svými žáky množství choreografií, které byly vysoce ceněny na Celostátních kolech přehlídek tanečních oborů ZUŠ, Národních přehlídkách dětských tanečních nefolklórních kolektivů v Kladně i přehlídkách moderního scénického tance v Sedlčanech. Její pedagogická působnost však přesahuje i hranice našeho 23

Cveklová, Bohumíra. Ždímalová, Dana. 20 celostátních přehlídek dětských skupin scénického tance 1968 – 2003. NIPOS – ARTAMA. Praha 2005

státu. V letech 1989-1991 vedla Eva Blažíčková semináře Duncan techniky i v Mnichově a se studenty z konzervatoře působí na různých zahraničních vystoupeních, odborných seminářích, kurzech a porotách, například ve Velké Británii, Finsku, Maďarsku, Francii, Německu, Belgii, Itálii, Číně, Spojených státech. Tvůrčí a choreografická činnost Evy Blažíčkové je také velmi rozmanitá. Kromě tvorby pro děti zahrnovala i tvorbu pro soubor Studio Komorního tance 1 a 2 v počtu třicet skladeb převážně na hudbu současných skladatelů (M. Kopelent, J. Krček, Z. Lukáš, P. Eben, J. Stivín, L. Matoušek, O. Mácha). Nelze opominout choreografickou spolupráci s divadly například s Divadlem hudby – Lyrou Pragensis (Isadora 1977- 1978, Doteky hudby 1983–1984, Řecký slovník 1986, Cyklus hudebně tanečních výchovných koncertů 1982 -1988), s Divadlem na Vinohradech (Shakespeare: Veselé paničky windsorské 1981), s Národním divadlem Praha (Jirásek: Lucerna 1983), Divadlem Disk Praha (Šaltenis: Utíkej, smrtko, utíkej 1987) Státním divadlem v Olomouci (Goldoni: Sluha dvou pánů 1989). Rovněž spolupracovala s filmem a televizí s režisérem I. Bojanovským na Tanečních miniaturách 1971, Magazín pro nejmenší 1981, Ludia a dějiny 1988, Televizní klub mladých 1988, Estetická výchova 1989, Baletní miniatury na hudbu G. Mahlera. S režisérkou R. Mázelovou Zacvičte si 1973, Z muzikantské dílny 1979, a Zastav se u nás, písničko 1984. V roce 2009 byl uveden unikátní umělecký projekt v režii a choreografii Evy Blažíčkové Špalíček při příležitosti výročí skladatele Bohuslava Martinů. Unikátnost projektu je v propojení špičkových profesionálních tanečníků, studentů konzervatoře Duncan centre a dětí ve věku 8 až 18 let vybraných ve školách v „problémových čtvrtích“. „Nešlo o přípravu dětí profesionály, ale o společnou uměleckou práci a výkon lidí různého věku, školení i motivace s finálním reprezentativním veřejným představením

24

.“ Projekt byl propojení soudobého tance s živou orchestrální

a sborovou hudbou, kterou tvořily vybrané části kompozice Špalíček. Projekt byl uveden 14. a 15. června 2009 v Kongresovém centru Praha ve společné realizaci s Pražskou komorní filharmonií. 24

www.spaliček.eu

Projekt sloužil zároveň jako pilotní program Vize tance o. s. Tanec školám, jehož cílem je upozornit na skutečnost pozitivní motivace dětí prostřednictvím pohybového uměleckého prožitku. Slouží také k ověření metodiky práce s dětmi v rámci

školní

i mimoškolní

umělecké

výchovy

v základních

školách

(www.spaliček.eu). Rovněž metodická práce Evy Blažíčkové je nepřehlédnutelná. Podílela se na tvorbě nové koncepce tanečních oborů LŠU a působila jako ústřední lektorka rekvalifikačních kurzů pro učitele LŠU mezi lety 1980 a 1985, je autorkou učebních osnov předmětu Tanec v projektu Obecná škola (1993), (viz. ZŠ a ZUŠ K. Vary str. 57) a autorkou učebních osnov předmětu současný tanec pro taneční obor ZUŠ (1998) a současně i autorkou programu distančního studia pro pedagogy tance na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy v období 2002-2004. Eva Blažíčková svým osobitým pojetím rozvíjí odkaz své učitelky Jarmily Jeřábkové jako specifický směr soudobého výrazového tance. Usiluje o propojení českého duncanismu a jeho moderního pojetí s evropskými a světovými snahami tohoto druhu. Je výraznou osobností české taneční scény a českého tanečního školství.