JANÁČKOVA AKADEMIE MÚZICKÝCH UMĚNÍ V BRNĚ Divadelní fakulta Ateliér Divadlo a Výchova Dramatická výchova
Dokumentace bakalářského absolventského projektu „Tatínku, povídej!“ - vyprávění pro děti a s dětmi inscenace na motivy knihy Zdeňka Svěráka „Tatínku, ta se ti povedla“
Autor práce: Juliána Vališková Vedoucí práce: MgA. Kamila Kostřicová Oponent práce: MgA. Radka Macková
Anotace Obsahem projektu je inscenace vzniklá na volné motivy knihy Zdeňka Svěráka „Tatínku, ta se ti povedla“. Představení je určeno dětem z mateřských škol. Trvá zhruba 30 minut a poté následuje část, během které si děti samy vymyslí krátkou pohádku. Celý projekt se odehrává v prostorech konkrétních mateřských škol.
Annotation The project aims at creating a theatre performance based on the book by Zdeněk Svěrák „Daddy that one went well“. Target audience group of this production is preschool children. The play itself takes about 30 minutes and is followed by creating a brand new story by the children. The production is situated in the particular kindergartens.
Klíčová slova divadlo pro děti, pohádka, vyprávění
Keywords Theatre (productions) for children, fairytale, storytelling
Úvod Při výběru bakalářského absolventského projektu jsem se zaměřila na děti z mateřských škol. Už jednou jsem dělala divadelní inscenaci pro děti tohoto věku a vidím v této práci určitý smysl až poslání. Vybrala jsem si předlohu od Zdeňka Svěráka – Tatínku, ta se ti povedla. Pohádka vypráví o tatínkovi dvou dětí, který neumí vyprávět pohádky. Nejprve tedy poslouchá maminčinu krátkou pohádku. Ta vypráví o třech ramínkách, které žijí v jedné skříni v jednom hotelu. Jednoho dne se do hotelu nastěhuje slavná herečka Hortenzie Slámová, která si přiveze své vlastní nafukovací ramínko. A toto nafukovací ramínko je pořádně nafoukané. Proto ho Špendlík Jarda propíchne. Slavná herečka si tedy uvědomí, že nafukovací ramínko bylo k ničemu a využije jednoho ramínka, které ve skříni už viselo. Po této pohádce zkouší tatínek vymyslet vlastní pohádku. Je o polštáři a peřině. Tatínek vypráví o tom, kdo z nich je důležitější. Nakonec ale usoudí, že není důležitá ani peřina ani polštář. Dětem se ale tato pohádka vůbec nelíbí. Večer, když tatínek spí, zdá se mu o tom, jak se mu polštář a peřina posmívají, že neumí vyprávět pohádky. Proto se tatínek rozhodne odjet do Českého ráje, odkud pochází maminka, protože ona zajisté vypráví tak hezké pohádky právě díky tomu. Tatínek v Českém ráji potká staršího pána, který ho Českým rájem provede a poté mu dá polodrahokam z Kozákova, aby měl tatínek kousek pohádkového kraje stále u sebe. Tatínek se tedy s polodrahokamem vrátí domů a vypráví dětem pohádku. Jde o pohádku O hasicím přístroji. Na jednom statku žije pejsek a kočička a myslí si, že jsou nezbytní, za to hasicí přístroj, který pořád visí na jednom místě, je úplně k ničemu. Jednoho dne ale chytne stodola a hasicí přístroj všem pomůže a tím dokáže, jak moc důležitý je. Pohádka se oběma dětem velice líbí a i od maminky se tatínek dočká pochvaly. Celá knížka tedy končí maminčinou větou: „Tatínku, ta se ti povedla.“
Pro herecké ztvárnění jsem si vybrala dva své spolužáky, kteří se mnou v loňském roce dělali pohádku Obři podle Jana Wericha Jak obři na Šumavě vyhynuli. Věděla jsem, že oba umí pracovat s
dětmi a také, že už jsou zvyklí na můj režijní přístup. Proto jsem je znovu požádala, aby v této pohádce také hráli. Při zpracování knihy „Tatínku, ta se ti povedla“ jsem se chtěla původně zaměřit na spontánnost a nápaditost, která v knize je. Chtěla jsem, aby pohádky byly, stejně jako v knize, nápadem, který vychází z prostředí, ve kterém se děti nacházejí. Už při zkoušení jsem zjistila, že to takto nepůjde. Že nemáme možnost zkoušek přímo v mateřských školách a neumíme zaručit, že ve školkách bude to, co k příběhům potřebujeme. Proto jsem se nakonec zaměřila na téma, jak moc jsou pro děti pohádky důležité. Nebo spíš, jak moc jsou pro lidi pohádky důležité. Jde mi o to, aby hravou a nenásilnou formou děti pochopily, co je dobré a co je zlé. Samozřejmě není cílem, aby to děti takovýmto způsobem uměly vysvětlit, ale aby odcházely s pocitem, že pohádky jsou pro ně důležité a je správné, když si je vymýšlí. Po skončení představení mají děti možnost vymyslet si také pohádku. Iveta Kocifajová je pomocí návodných otázek směřuje a děti si postupně vymyslí postavy, zápletku a šťastný konec. Iveta se snaží, aby pohádky nebyly jen ploché a jednoduché, proto s dětmi řeší i charaktery postav a jednoduché motivace. Děti po celou dobu odpovídají na otázky do „kouzelného mikrofonu“, což je jakákoli zástupná rekvizita, kterou ve školce najdeme. Díky tomu si děti neskáčou do řeči a slyší, jak pohádka pokračuje.
Anotace projektu 1. Autoři projektu Juliána Vališková 2. Vedoucí a oponent projektu MgA. Radka Macková 3. Název projektu ČJ: „Tatínku, ta se ti povedla“ – Participační divadlo pro děti AJ: „Daddy, that one went well“ – Participatory theatre for children 4. Cílová skupina Děti z mateřské školy (3-7 let), max. 30 dětí, smíšená třída 5. Forma projektu Divadlo ve výchově – participační divadlo pro předškolní děti 6. Inscenace
Inscenace na motivy pohádky Zdeňka Svěráka „Tatínku, ta se ti povedla“.
Maminka vypráví dětem pohádku, po maminčině dlouhé větě (viz předloha – maminka má spoustu povinností a tatínek by tedy měl aspoň vyprávět pohádky) tatínek vstupuje s dětmi do Českého ráje, kde potkávají kouzelného dědečka, díky čemuž zjišťují, že inspirace pro pohádku může vycházet z krásy okolí – vlastně z čehokoli kolem nás, co máme rádi a co na nás působí. Poté se vracejí domů, kde jim tatínek odvypráví svou první originální a zábavnou pohádku.
Podoba participace: Nejprve pouze interakce na bázi bezprostřední a ústní komunikace, postupně děti jedou s tatínkem do Čech - samy se podílejí na vzniku prostředí (pohybové aktivní zapojení do hry), na závěr pomáhají tatínkovi tvořit pohádku (pomocí ilustrace k tatínkově pohádce z knihy). V průběhu pohádky dochází ke gradaci participace.
Podoba inscenace bude cíleně velmi minimalistická: dva herci – jeden vypráví, druhý ilustruje pomocí magnetků na magnetické tabuli, prostředí Českého ráje vytváří samotná školka (židličky jako lesní školka, v poličkách na hračky skála apod.).
Děti by měly mít pocit útulnosti a cítit se jako doma – budou usazeni co nejútulněji, dostanou teplý nápoj a budou postaveni do role dětí ze Svěrákovy knihy – bude s nimi tak komunikováno.
Hlavním východiskem pro mne bude samotná předloha. Vstupy dětí budou zaměřeny spíše na „jak pohádku vytvořit“, „co mohou představovat předměty ve školce“ apod., nebudou ovlivňovat konkrétní příběh.
7. Téma projektu Rozvíjení fantazie a vlastní tvořivosti předškolních dětí v rámci představení participačního divadla 8. Cíle projektu Pro účastníky: - pochopit podstatu vyprávění pohádek (důležité pro rozvoj fantazie) - pochopit, že sledováním okolí mohou získat inspiraci k tvoření - vytvořit podnět k vlastní tvůrčí aktivitě - podpořit využívání vlastní fantazie Pro autorku projektu: - zprostředkovat dětem divadelní zážitek, který je bezprostředně vtáhne do děje - vyzkoušet, jak může fungovat představení v prostoru mateřských škol – v prostředí, které je účastníkům známější než hercům 9. Obsah projektu a časový plán
studium literatury
vytvoření základní koncepce projektu a inscenace
tvorba scénáře (do 24.12.2014)
nákup materiálu pro inscenaci
zkoušení s herci (prosinec 2014, leden 2015)
zajištění mateřských škol
realizace jednotlivých představení - min. 5 realizací (únor – květen 2015) – každá přibližně 60min + zkušební realizace
10. Prostor a prostředky Prostor pro děti domácí – přímo v MŠ v Brně, magnetická tabule, magnetky – geometrické tvary, věšák na kostýmy apod. Finanční rozvaha 500 – 1000Kč – magnetické geometrické tvary, magnetická tabule?
Proces vzniku inscenace Již při psaní scénáře jsem se zásadním způsobem vymezila proti své původní anotaci. Rozhodla jsem se, že nebudu používat magnetickou tabuli. Chtěla jsem používat rekvizity, které nalezneme ve školce a tím podpořit téma, které se v knížce objevuje: Pohádka se dá udělat z čehokoli. Také jsem se rozhodla, že představení nebude v takové míře participační, jak bylo původně v plánu. Děti měly původně procházet Českým rájem po celé školce. Chtěla jsem vytvořit ze skříní jeskyně, z postýlek mechové polštářky apod. Nakonec jsem se ale rozhodla, že nechám děti po dobu návštěv Českého ráje se zavřenýma očima a nechám je, ať si Český ráj představují. Inscenaci „Tatínku, povídej!“ jsme měli v plánu postavit za pouhých pět dnů od 26. ledna do 30. ledna. Na zkoušení jsem se moc nechystala. Měla jsem v plánu, že postavíme scény na improvizacích. Chtěla jsem, aby Iveta a Lukas byli schopni si se scénami hrát, aby byli přichystaní na mateřské školy. Myslela jsem, že nebudeme trávit čas ani učením textu, že stačí, aby herci měli linii a uměli ji rozehrávat podle dané situace ve škole. Režijní klíč byl postavený na tom, že budeme hrát jednotlivé příběhy ve scénáři pomocí externalizačních prostředků, které herci budou náhodně hledat přímo ve školce. Chtěla jsem v inscenaci podtrhnout námět v knížce, že pohádka se dá zahrát úplně s čímkoli. Stačí najít něco, co je podobné nebo má podobnou vlastnost či význam apod. Problém nastal ve chvíli, když jsem neuměla hercům vysvětlit, co po nich přesně chci. Iveta se mě zeptala, co má dělat, ať jí to popíšu přesně. V tu chvíli jsem neuměla zkoušení tímto směrem dál vést. Další problém byl u samotných zástupných rekvizit – jak můžu zkoušet něco, když nevím s čím budu hrát. Krom toho Iveta měla strach hrát pokaždé s něčím jiným. Proto jsme se dohodli, že půjčím pár předmětů, které jsou v každé školce, a s nimi to nazkoušíme. Ve školce je pak herci vždy náhodně naleznou a zahrají s nimi pohádku. Jelikož byly ale prázdniny, nemohla jsem předměty půjčit rovnou. Abychom mohli zkoušet, vzali jsme si tedy náhodné předměty, co jsme v té chvíli našli. Jelikož jsem ale každou větu a každý pohyb narežírovala, stalo se to, že nám v pohádce o
ramínkách hrály např. brýle s tím, že se pohybovaly jako brýle, mluvily jako brýle a jen jsme tvrdili, že je to ramínko, což už najednou bylo nesmyslné. S takto nazkoušenou inscenací jsem moc nevěděla, co dělat, proto jsme asi na měsíc zkoušení úplně odložili. Věděla jsem, že teď už pohádka není o té představivosti, že všechno může být vším, ale že nyní to naopak popíráme. Hledala jsem různé varianty, jak loutky vyřešit. Například že by to byly Orffovy nástroje, které si přivezeme... Když už jsem vůbec nevěděla, jak dál, rozhodli jsme se, že loutky dáme úplně pryč a postavíme inscenaci na základě herce jako nástroje, který může zahrát cokoli. Zkoušení šlo v té chvíli rychle, mnohem víc nás bavilo a hlavně výsledek vypadal o mnoho lépe. Jediná věc, kterou jsem si potřebovala stanovit, byla, o čem inscenaci vlastně hrajeme. Už to není o tom, že pohádka se může zahrát s čímkoli. Proto jsem si poctivě celou knížku ještě jednou přečetla a našla si více poetickou linii. „Pohádka je vláha pro dětskou duši.“ Zkusíme tedy vysvětlit dětem, proč jsou pohádky tak důležité, ale nejen je poslouchat, ale umět si je i vymýšlet, umět používat fantazii a hlavně vědět, že to je pro člověka důležité a správné. I z toho důvodu jsme nakonec za představení dodali krátkou „dílnu“, kdy si děti pomocí návodných otázek samy vymýšlí pohádku.
Popis struktury programu Režijně-dramaturgický záměr Celá inscenace je postavena na vyprávění. Já na začátku představím dětem knížku od Zdeňka Svěráka a chvilku si s dětmi povídám. Poté představím postavu maminky a tatínka. V tu chvíli herci – Iveta Kocifajová a Lukas Kavin vstupují do rolí. Nejprve o sobě mluví ve třetí osobě, postupně se dostávají do první. Během představení herci několikrát mění role. Iveta hraje maminku, peřinu, psa, babičku, kluka a v některých případech i sebe. Lukas hraje tatínka, polštář, kočku a sebe. Já jsem celou dobu v roli vypravěče, který vstupuje do příběhu a řídí ho zvenčí. Při tatínkově závěrečné pohádce vstupuji do postavy hasicího přístroje. Akce, která se na jevišti odehrává, je spíše ilustrací doplňující slova. Postavy od sebe herci oddělují za pomoci různých hlasových rejstříků a pohybových stylizací. Scénografie Během celé pohádky máme jednotné kostýmy, které vůbec neměníme. Jde o červené tepláky a fialová trika, v případě Lukase fialové košile. V mém vnímání jsme všichni jen tvárná modelína, která může znázornit cokoli. Proto veselé barvy, ale nic, co by nás nějak blíže specifikovalo. I tak můžeme hrát každou postavu a nemusíme řešit, že maminka hraje psa apod. Jediné, co naše kostýmy v očích dětí dělají, je to, že jsme zajímaví a strháváme na sebe pozornost. Kulisy a rekvizity Během vyprávění nemáme také skoro žádné rekvizity. Pouze já mám činelky, pomocí nichž ovládám celý příběh. Když cinknu, herci jdou do „štronza“ a já můžu pomocí slova posunout děj takovým směrem, jakým je potřeba, nebo na cinknutí mění herci postavu apod. Také máme z Orffových nástrojů ještě vajíčko, které použijeme jen jednou při tatínkově závěrečné pohádce, a to kvůli atmosféře – hoří, děláme větší hluk – chaos. Také využíváme samotnou knihu od Zdeňka Svěráka, kterou dětem na začátku představení představuji a kamínkové bonbóny, které dětem
dávám jako kouzelné polodrahokamy, aby také (jako tatínek) uměly vyprávět pohádku. Děj a průběh představení Začátek představení je pouhé ilustrované vyprávění. Nejprve představíme tatínka a potom dětem ukážeme, že neumí vyprávět pohádky. V předloze od Zdeňka Svěráka nejprve maminka vypráví pohádku, aby tatínek věděl jak na to. Já jsem tuto část škrtla, jelikož forma ilustrovaného vyprávění vyžaduje od dětí větší pozornost. Kdyby na začátku byla ještě jedna desetiminutová část, děti by se už nezvládly soustředit. Poté tatínek vypráví pohádku o polštáři a peřině. To mu ale nejde, proto polštář a peřina (během tatínkova polospánku) obživnou a stěžují si, jak tatínek neumí vyprávět pohádku. Tato část děti baví, je hodně pohybově a hlasově stylizovaná, což u dětí opět vzbudí pozornost. Ve chvíli, když tatínka napadne, že musí jet do Českého ráje, aby se naučil vyprávět pohádky, se koncept představení mění. Děti jsou zapojeny do příběhu. Nejprve jedou s tatínkem autobusem – každý si vezme svůj volant a podle Lukase zatáčí, brzdí apod. V Českém ráji děti potkávají postavu babičky, která je poprosí, aby zavřely oči. Dále si mají představovat krajinu – Prachovské skály, Ještěd, Kozákov... Děti většinou nevydrží mít zavřené oči po celou dobu, ale Iveta na ně nijak netlačí, a pokud koukají, necháváme je. Tato scéna je hodně postavena na práci s hlasem. Hrajeme si s ozvěnou, voláním do skal, z rozhledny apod. Děti otvírají oči ve chvíli, když se babička ptá, proč jsou vlastně v Českém ráji. V tuto chvíli probíhá rekapitulace příběhu, která je pro děti potřeba. Cesta autobusem je totiž od příběhu odvrátí a děti zapomenou na záměr cesty. Proto s nimi Lukas projde celý příběh. Iveta dětem nabízí drahokamy pro štěstí a zmizí. Já mezi tím dětem dávám malé čokoládové kamínky, které jsou kouzelné, můžou se jíst a díky nim se naučí vyprávět pohádky. Rozdávání bonbonů trvá docela dlouho, proto je používáme jako časový skok a řešení cesty z Českého ráje. Iveta se najednou opět promění v maminku a začíná se ptát, jak bylo na výletě. Děti většinou opakují přesně to, co jim říkám já při dávání bonbónů. Začíná poslední část příběhu – tatínkova pohádka. V této části se vracíme na počáteční princip vyprávění, při kterém se vstupuje do role. To znamená, že
když tatínek mluví o kočičce, stává se kočičkou, když o psovi, maminka se promění v psa. Tato část si nejvíce hraje se změnami postav. Například já jdu na jeviště, jelikož se mnou komunikují herci a chtějí, abych tam šla. Poté se ale měním na hasicí přístroj a herci se stávají pejskem a kočičkou. V určitou chvíli – pomocí cinknutí - se já opět stávám vypravěčem, kterým jsem na začátku a dalším cinknutím udělám z Ivety kluka, který podpálí stodolu. Toto střídání rolí funguje dobře. Děti nemají jediný problém s tím, kdo je kdo. Dokonce odpovídají na konci pohádky – když se Iveta v roli maminky ptá, jestli vymýšlel tatínek pohádku sám – že ano, že ji vyprávěl. Vyprávění s dětmi Po skončení pohádky si sedáme s dětmi do kroužku a začíná fáze, kdy si děti samy vymýšlí pohádku. Iveta nejprve vysvětlí dětem princip mluvení do mikrofonu. Vezme si jakoukoli zástupnou rekvizitu, řekne dětem, že se mluví pouze na mikrofon, jinak je nebude slyšet, a žádnou pohádku nevymyslíme. U posledních realizací Lukas začal dělat podobným principem i kameru a děti, které mluví, filmuje, čímž jim přidává ještě více pozornosti a děti se navzájem poslouchají. Iveta se nejprve ptá, jaké postavy mají v pohádce vystupovat. Pokud děti nabízí jen princezny a prince, řekne jim, že musí vymyslet také někoho zlého, protože ten vždycky v pohádce je. Poté většinou začíná klasickým dnem. Př. „Princezna se ráno probudí a co se stane?“ Pokud děti zapomenou na zlou postavu, Iveta ji připomene. Ale děti si na čarodějnici, černokněžníka či draka většinou vzpomenou. Ve fázi, kdy je postava zakleta, snědena drakem nebo ztracena v lese, Iveta se jich ptá už jen na to, co postavy dělají. „Co dělala princezna ve sluji draka? Co dělal král, když ráno přišel k princezně do pokoje?“ Apod. Tímto způsobem děti zase zápletku vyřeší. Vymýšlení pohádky jsme zpočátku dělali všichni společně. Nyní má Iveta ale jasně stanovený postup, takže vymýšlí pohádku s dětmi sama. Lukáš natáčí a já jsem ve střehu, kdyby se cokoli stalo – děti přestávaly poslouchat, Iveta se zamotala do příběhu apod. Poté, co příběh děti dovymyslí, já většinou dětem poděkuji, společně si zatleskáme a rozloučíme se s nimi.
Popis průběhu programů Reflexe 23. března MŠ Švermova Hraní pro jednu třídu (28 dětí), 9:30
V této školce jsme si inscenaci více méně zkoušeli. Snažili jsme se zjistit, jaké interakce fungují a jaké jsou naopak přítěží pro samotný příběh, který je už sám o sobě rozdělený do několika částí, a tak není pro děti jednoduché celkový děj sledovat. Tato obava se bohužel naplnila, jelikož děti v půlce představení už neuměli odpovědět na otázku „Co tatínka dovedlo do Českého ráje? Proč jsme sem společně jeli?“ apod. Proto chceme mít ještě jednu krátkou zkoušku, abychom se domluvili, jak jim motivaci tatínka více ujasnit a víckrát ji po smyslu příběhu zopakovat. Celkové představení fungovalo, jen – jelikož jsme ho hráli poprvé před dětským publikem – ztratilo určitou plynulost, a tak se zjistilo, že ne všechny pasáže inscenace jsou dostatečně zafixované. Proto děti v těchto chvílích (hledání textu a některých situací) ztrácely pozornost. Naopak při představení ale zafungovaly části, kterým herci při zkoušení stoprocentně nevěřili (např. Iveta se bála, že v postavě psa není zřetelné, co hraje, a proto se v roli necítila). Jelikož ale děti neměly jediný problém vidět v Ivetě psa a v Lukášovi kočku, začala je tato část mnohem více bavit, což myslím, přidá na svěžesti tatínkovy pohádky v další realizaci. Dalším zádrhelem byly bonbóny, které dětem dáváme při výletu do Českého ráje. Měla jsem je na talířku, a když děti viděly sladkosti, úplně ztratily pozornost k příběhu a dokonce během dalšího pokračování bonbóny „tajně“ braly.
Závěrečné vyprávění pohádky s dětmi probíhalo téměř bez problémů, ale i tak jsme se rozhodli, že nejprve s dětmi uděláme krátkou reflexi, o čem vlastně pohádka je, aby měly jasnější představu o ději a tématu inscenace. Dále jsme dětem nedali úplně možnost pohádku vymýšlet samostatně (myslím, že ze strachu, že je nic nenapadne), což je bohužel škoda. Proto si chceme ještě více upřesnit návodné otázky, které děti povedou k větší tvořivosti a samostatnosti. Po vyprávění pohádky Iveta dílničku ještě prodloužila o vysvětlení zástupné rekvizity. Což děti zaujalo a byly z toho úplně nadšené. Řekla bych ale, že tematicky už je to navíc a do inscenace to nepatří. Celkově mám ale z představení dobrý pocit, jelikož jsme zjistili jen pár drobných detailů, které se dají snadno upravit, a text, který herci zapomínali, se zafixuje lépe dalším hraním.
Reflexe 1. duben MŠ Staňkova První realizace pro dvě třídy (45 dětí), 9:30 V této školce bylo představení úplně na jiné úrovni než výše zmiňovaná „předpremiéra“, jak jsem si ji nazvala. Herci už skoro nezapomínali text, proto se hrálo mnohem více plynule. Také jsme do inscenace přidali interakce, kdy se dětí v průběhu ptáme, o čem vlastně pohádka je. Toto úplně nevyšlo. Ne všechny děti pochytily hlavní linii, v závěrečné reflexi totiž mluvily o třech samostatných částech (pohádka s peřinou – jak tatínek neumí vyprávět pohádky; výlet do Českého ráje; pohádka O hasicím přístroji). Souvislosti stále ale neuměly pojmenovat konkrétněji. Tyto děti byly nejvíce unešené ze závěrečné pohádky – předčila u nich celý předchozí příběh. Nejvíce se jim líbil pejsek a kočička. V této realizaci vyšel i výlet do Českého ráje. Děti na otázku, proč tam jely, sice neuměly odpovědět v hojném počtu, ale jedno dítě si vzpomnělo a poté už se chytaly všechny. Bonbóny jsem tentokrát umístila do zeleného pytlíčku, takže nevěděly, co přesně si berou, a pak byly příjemně překvapené a kouzlo, kdy Iveta odchází jako babička a vrací se jako maminka, zafungovalo čistě a bez problémů. Ve chvíli, kdy se maminka ptá dětí, jak se měly v Českém ráji a jak tam pořídily, děti (sice opět v menším počtu a trochu nejasně) odpovídaly na otázky a vysvětlovaly mamince, že tatínek má kouzelný kámen, díky kterému to všechno zvládne. Jak už jsem ale zmínila výše, po pohádce O hasicím přístroji celou linku zase zapomněly. Vyprávění příběhu vyšlo dobře. Iveta si vymyslela kouzelný mikrofon, do kterého může mluvit jen jedno dítě. Děti poctivě čekaly, až dostanou slovo, a mluvily navíc (jako do mikrofonu) pomalu a srozumitelně. Pohádka se nám ale přesto trošku zamotala. Proto jsme ji částečně dovymysleli s dětmi, což dle mého názoru nevadí, jen bez našich příspěvků by byl efekt vymýšlení pohádky s dětmi mnohem lepší.
MŠ Staňkova Druhá realizace pro dvě třídy (45 dětí), 10:45
Jelikož jsme toto představení hráli neprodleně po předchozím, a také jsme už nebyli tak rozespaní a unavení, běželo zcela plynule bez větších problémů. V této realizaci dokonce děti pochytily celou linii, uměly odpovídat na otázky a i v závěrečné reflexi věděly, že jsme celou dobu učili tatínka vyprávět pohádky. Stejně si ale myslím, že bychom se neměli ptát pouze na téma inscenace (o čem příběh byl a proč je důležité pohádky vyprávět), ale měli bychom s nimi zreflektovat celé představení. Projít si znovu celý příběh, jak začínal a jak skončil. Vymýšlení pohádek s dětmi se dostalo úplně na jinou úroveň, což překvapilo i mě. Děti si bez jediné pomoci vymyslely pohádku. Iveta pouze kladla otázky a doptávala se. Nakonec jsme jí ani já, ani Lukáš nemuseli vůbec pomáhat a do příběhu zasahovat. Když vymýšlení skončilo, děti za námi chodily a říkaly nám, jak si budou povídat pohádky s kamarády, když už to umí. Jelikož paní učitelka byla nadšená, přišla za námi s tím, že vyprávění pohádek chce s dětmi víckrát zopakovat. Líbilo se jí, že děti vlastně jen pomocí otázek vymýšlí svůj vlastní příběh. Iveta se s paní učitelkou začala bavit o našem představení a já mezi tím byla s dětmi a ukázala jsem jim celou knížku od Zdeňka Svěráka, povídali jsme si o ilustracích, a jelikož byl ještě čas, převyprávěla jsem jim i pohádku, kterou jsme vyškrtli – O nafukovacím ramínku. Z této realizace mám zatím nejlepší pocit. Ideální stav by byl, kdyby to tak vypadalo vždycky. Uvidíme ale, jak reprízování půjde dál, jelikož další realizaci máme až za 14 dní.
Reflexe 13. duben MŠ Černopolní 3a Realizace pro 4 třídy (60 dětí), 10:00 Toto představení jsme byli nuceni hrát pro všechny třídy najednou. Bohužel to byl ten největší kámen úrazu. Iveta měla tendence zaujmout úplně všechny děti. Snažila se strhnout pozornost i těch nejmladších, co seděli úplně vzadu a pozor dávat nechtěli. To bohužel mělo dopad na děti, které byly vepředu a určitý zájem měly. Jelikož ale musely čekat, než bude příběh pokračovat (Iveta se věnovala jiným), začaly také ztrácet pozornost. Například, když děti dělají princeznu, prince a draka, chtěla Iveta, aby si to vyzkoušely všechny, a proto měla tato část asi pět minut. Během toho děti zapomněly, co se v příběhu děje, a proč vlastně postavičky tatínkovi předvádí. Tato školka chtěla, abychom hráli pro všechny děti naráz převážně kvůli tomu, že měli v 11 h už další program. Představení „Tatínku povídej!“ trvá asi 45 min, takže to neměl být problém. Z nějakého zvláštního důvodu se ale stalo, že představení mělo 1 h 10 min., takže jsme končili až po jedenácté a učitelky byly značně nervózní a nespokojené. Dalším podstatným mezníkem bylo i to, že jsme představení delší dobu nehráli a v brzkých hodinách nemají herci dostatek energie, která by byla potřeba. Proto nebyli příliš koncentrovaní a ztráceli se v textu. Když Iveta komunikovala s dětmi, měla potom problém navázat v příběhu tam, kde skončila. Lukáš byl zase rozhozený z přidaných věcí a bylo na něm znát, že ztrácí jistotu. Při vymýšlení pohádky jsme měli problém děti nějakým způsobem zorganizovat (málo prostoru, hodně dětí). Iveta se opět snažila děti zaujmout za každou cenu. Při interakci se cyklila a příběh tak nebyl hnán dopředu, což vycítily aktivní děti, které se začaly nudit. Proto Iveta do pohádky vložila hru „na kouzelníka“. Děti hra sice bavila, ale já osobně myslím, že to do tohoto představení nepatří, i když ji Iveta hezky zmotivovala v rámci pohádky. Navíc kvůli časovému skluzu nebyla vhodná vůbec.
Reflexe 21. duben MŠ Fantazie Realizace pro 3 třídy (35 dětí), 16:15
Tato školka se mi ozvala díky mému plakátu na inscenaci Obři. Chtěli, abychom toto představení přesunuli přímo do mateřské školy a zahráli jim to v odpoledních hodinách, jelikož děti ve školce spí, tak aby měly hezký zážitek. Kvůli technickým problémům jsem ale nebyla schopná tuto hru přemístit do nedivadelního prostoru. Proto jsem jim nabídla pohádku „Tatínku, povídej!“. Představení jsme hráli venku. Řekla bych, že skupinka dětí, se kterou jsme pracovali, byla zatím nejlepší. Děti byly bystré, vnímavé a zároveň přemýšlivé. Byly mnohem ochotnější tvořit a hledaly téma samotné inscenace. Dokonce se nám stalo, že jedno dítě předlohu Zdeňka Svěráka znalo. Proto odpovídalo na otázky např. „Co by se stalo, kdyby se rostlo bez pohádek?“ doslova podle předlohy. Na ostatní děti to ale mělo naopak dobrý vliv. Měly pocit, že když to řekl někdo z nich, je to mnohem pravděpodobnější. Po poslední realizaci jsem udělala v inscenaci celou řadu změn. Děti už nepředvádí postavičky, dali jsme pryč razítko jako lístek do autobusu, nenutíme děti, aby měly zavřené oči po celou dobu, a Iveta neodpovídá na reakce dětí, ale snaží se vést příběh dopředu. V této školce jsme to všechno zkusili poprvé i zrealizovat. Inscenace se stáhla asi na 35 – 40 min, tím pádem je více času na vymýšlení pohádky. Děti nebyly ze samotného představení tak vyčerpané a do vymýšlení se více hrnuly. Také je dobré, že se pomyslná čtvrtá stěna otevírá výrazněji až na konci a ne během představení, kdy pak nejsme schopni děti udržet na naší linii. Pohádka na konci byla o Aničce, koníkovi a drakovi. Děti vymyslely příběh o tom, jak kůň hledal nějakého prince, který by Aničku zachránil ze spárů draka. Příběh zaujal všechny děti, každý z nich si v ní něco vymyslel. Lukáš po celou dobu dával pozor na děti a snažil se, aby Iveta nikoho
nepřehlédla. Učitelky byly z realizace nadšené (což většinou zvedá i pocit z celého představení). Nakonec jsme se domluvili na tom, že přijedou do Polárky i na „Obry“ a domlouvali jsme i naši další případnou společnou spolupráci.
Reflexe 22. duben MŠ Chodská 5 První realizace pro 2 třídy (45 dětí), 9:15 Tato realizace nezačala úplně ideálně. Dostatečně jsem se neinformovala o poloze umístění školy a dorazila jsem na realizaci o 15 min později. Naštěstí paní učitelka nebyla nijak naštvaná a nevadilo, že jsme začali později. Snažili jsme se o to, aby se realizace nerozbila a abychom zopakovali to, co vyšlo v MŠ Fantazie. Proto bylo představení kratší, a tak jsme skluz snadno dohnali. Opět byla cítit z představení určitá nekoncentrovanost, která souvisí s brzkou hodinou. Avšak nebyla nijak zásadní a děti ji vůbec neregistrovaly. Tato školka byla specifická tím, že děti měly přehled v jistých okruzích. Mělo to však dopad na jejich spontánnost. Například na otázku: „Kdo vystupuje v pohádce?“, odpověděly, že herci, či při vymýšlení pohádky prohlásily, že drak spolkl princeznu a ta šla z žaludku do střev apod. Po celou dobu ale hledaly cestu, jak s námi komunikovat. Ony samy se snažily nás vnímat a na všechny otázky se snažily odpovídat „správně“. Neměly tendenci, jako jiné děti, příběh narušit a hledat v něm trhliny, ale chtěly se držet naší linie. Během první realizace jsme měli dvě třídy starších dětí. Při vymýšlení pohádky se rychle naladily na vlnu mluvení do mikrofonu a vymýšlení si vlastních zápletek. Vymyslely příběh o princezně, drakovi a koblížkovi. Koblížek zachránil princeznu tak, že vystříkl marmeládu drakovi do očí, ten nic neviděl, a tak mohl koblížek s princeznou utéci. Poté byl ale koblížek smutný, že už nemá žádnou marmeládu, tak ho princezna políbila a on se proměnil v prince. Další důkaz, že děti jsou až překvapivě informované, bylo i to, že na otázku: „A jak to dopadlo?“, začaly odpovídat, že princ a princezna se líbali a mazlili. Z této realizace mám dobrý pocit. Myslím, že bylo dobrým krokem snížit míru interakce a více zafixovat scény v inscenaci. Děti dostávají větší prostor u vymýšlení pohádky a to je dostačující.
MŠ Chodská 5 Druhá realizace pro 2 třídy (45 dětí), 10:15
Druhá realizace v MŠ Chodská 5 byla pro mladší třídy (3 – 4 roky). To bylo během realizace znát, ale nemělo to přílišný dopad na herce. Objevila se zde schopnost Ivety reagovat na danou situaci a také její zkušenost práce i s takto starými dětmi. Byla v interakcích vnímavější a pomalejší, ale nebylo to na úkor rychlejších dětí. Myslím, že děti jsou ve školce hodně „vychovávány“ a vedeny k disciplíně. Proto se příliš nezapojovaly, pozornost ale měly od začátku do konce. Byla jsem spokojena s tím, že se herci nesnažili z nich aktivitu nějakým způsobem dostávat, ale zároveň, že je nezatracovali. Děti se pořádně uvolnily až při vymýšlení vlastní pohádky. Pohádka byla o tom, že drak snědl princeznu, pak ji ale zase vykakal a ona musela být u něho v doupěti ve skále. Motýlek si toho ale všiml a řekl to královi. Ten se vydal s celou armádou za drakem. Cestou se k nim přidal i princ. Drak snědl celou armádu i s králem, prince ale ne. Ten ho rozpáral mečem a všichni vylezli. Princ vzal princeznu a umyl si ji, jelikož, když prošla celým trávením, byla špinavá. Pak jí zašil šaty a vzal si ji. Toto vyprávění mělo ale pokračování, protože jednoho kluka to velice bavilo a vymýšlel další a další zápletky. Proto odpověděl na otázku: „Co bylo s drakem?“, že si z něho princezna ušila svetr, který, když si ho oblékla, oživil čaroděje, což byl vlastně ten drak, ale zakletý. Proměnil princeznu v draka a ta utekla do skal. Motýlek to ale viděl a řekl to princovi. Ten šel za drakem – princeznou. Políbil ji, čímž jí dokázal, že ji miluje, a ona se proměnila zpátky. Děti chtěly dále řešit, co bylo s čarodějem, ale na některé už to bylo dlouhé a zbytečně prodlužované. Proto tak Iveta pohádku zakončila. Závěrem bych chtěla říct, že představení sice nebylo nijak zvlášť energické a nefungovalo tak dobře, jako to předchozí, ale protože děti byly zakřiknuté a nekomunikativní, tak si myslím, že větší zapálení by je spíše jen stáhlo více do sebe. Proto bylo jednání herců adekvátní ke skupině.
Zhodnocení vlastní práce Myslím, že celkový koncept představení jsem měla mít promyšlený dřív než během zkoušení, to totiž znervóznělo mé herce a já nebyla schopna s nimi pořádně pracovat. Teprve když jsem si zodpověděla na otázky „o čem budeme hrát?“ a „jaký princip využijeme?“, mohli jsme se scénářem pracovat. Nakonec jsme udělali to, že já osobně budu dětem vyprávět pohádku a herci budou mými prostředky, jak příběh dětem předat. Tím se vysvětlilo, proč si můžeme měnit postavy, jak se nám zrovna zachce, a nepotřebujeme k tomu žádné složité kostýmy či rekvizity. Proto také máme všichni jednotné kostýmy. Pro svou další práci bych se nejvíce poučila z komunikace mezi mnou a herci. Lépe se vyjadřovat a trefněji pojmenovávat, co je mým záměrem a z jakého důvodu. Jinak herci nebudou svým rolím věřit a nebudou hrát naplno. Také budu muset být vůči hercům striktnější a přísnější. Nemůžu zkoušet, jen když se hercům chce a mají náladu. Musím se naučit stát si za svými nápady a snažit se je naplnit, nenechat se zpochybnit a z důvodu, že výsledek nejde směrem, kterým chci, měnit celý koncept představení. Myslím, že to byl můj největší problém celého projektu. Ztrácela jsem důvěru na základě zpochybňujících otázek od herců, které by mě měly spíše utvrzovat. Naopak velice kladně hodnotím nápad, být s herci na jevišti a příběh zvenčí korigovat. Děti pokaždé, když vstoupím do příběhu, zpozorní. Jsem pro ně vždy nový element, který je zaujme a zároveň je můžu nasměrovat jakým směrem zrovna potřebuji. Toto v celé inscenaci bez problémů funguje. Kladně hodnotím i dílnu, která probíhá po představení. Díky ní se inscenace mnohem lépe prodává a navíc jde o ukázku práce, kdy samy učitelky mají tendence se od nás tento princip učit a v mateřské školce využívat. Dalším bodem je, že pokud člověk hraje pro mateřské školy v dopoledních hodinách, musí mnohem
více pracovat s přípravou a naladěním na skupinu. Pokud situaci podceníme a před hraním si vše poctivě nezopakujeme, je celkové představení značně horší, než v opačném případě. Závěrem bych napsala, že tato forma ilustrovaného vyprávění potřebuje značnou praxi, kterou postupně získáváme. Předvídáme reakce dětí a umíme si je vést směrem, kterým chceme.
Zhodnocení práce skupin účastníků Zpočátku jsem měla v plánu vytvořit inscenaci participační. Chtěla jsem, aby se děti při výletu do Českého ráje pohybovaly po školce. To jsme nakonec zrušili kvůli organizaci celé skupiny. Děti by totiž kvůli přemísťování a putování po školce zapomínaly na samotný příběh a smysl výpravy. Proto jsem míru interakce snížila alespoň na otázky typu: „Znáte nějaké pohádky? Kdo vystupuje v pohádce?“ Apod. V některých místech jsme ale stejně nechali akce jako například, když děti předvádí princeznu, prince, draka nebo dělají oheň či ho hasí. I tyto části jsme nakonec stáhli na úplné minimum. U prvních realizací jsme se snažili všechny tyto interakce naplnit, většinou jsme jimi ale příběh úplně rozbili. Iveta, kdy se baví s dětmi, má tendenci na všechno jim odpovídat a všechno jim dovysvětlovat. To má bohužel za následek to, že děti zapomenou, o čem hrajeme, a diskutují s ní o něčem, co vůbec nesouvisí s příběhem. Proto jsme nakonec předvádění princezny, draka i prince úplně vyškrtli. Nyní děti vědí, že jim chceme říct, že v pohádce je někdo zlý a někdo hodný. Příběh už tak ale nenarušíme. U pohádky „O hasicím přístroji“ jsme interakci nevyškrtli, ale pouze snížili. Když děti dělají oheň, nedbáme na přesnost ani na preciznost jejich pohybu. Jde nám spíše o to, aby si byly vědomy, že hoří a že to není dobře. U hašení je pak také necháváme, ať dělají, co chtějí, jen ať vědí, že pomáhají hasicímu přístroji hasit. U vložených otázek Iveta zpočátku s dětmi diskutovala, nyní nenutí děti, aby všechny odpovídaly, ale vlastně si odpovídá sama. Otázky jsou v pohádce jen, aby přitáhly dětskou pozornost. Zúžení interakcí na minimum má skvělý dopad na skupinu. Pro děti je pohádka kratší a především údernější. Proto najednou skupina dává mnohem více pozor a lépe se soustředí. Pozitivní dopad to má i na závěrečné vymýšlení pohádky. Tím, že děti do té doby jen sledovaly příběh, nejsou tak rozjívené a není pro ně tato část až příliš dlouhou. Činnost se jim totiž od dosavadní změnila, a proto se stále baví.
Jsou věci, které se tedy neustále opakují v každé mateřské škole, a my s nimi můžeme počítat a využívat jich. Některé reakce dětí jsou ale překvapivé a v každé školce specifické. Například v MŠ Chodská 5 byly děti až neuvěřitelně koncentrované, byly informované a na každou otázku hledaly správnou odpověď. Trochu nepříjemné bylo, že děti nebyly tak spontánní, překvapilo nás, když např. na otázku: „Kdo vystupuje v pohádce?“ odpovídali: „herci“. Podobně to bylo i u vymýšlení pohádky. Nebyl to ale žádný problém se skupinou, ani to nijak neovlivnilo naši realizaci, spíš nás to jen překvapilo. Větší problém jsme měli v MŠ Černopolní, kde jsme si vyzkoušeli realizaci pro 60 dětí. Byla to ještě poslední realizace, kde jsme dávali dětem razítko na ruku jako jízdenku do Českého ráje, předváděli s nimi pohádkové postavičky apod. Co je interakce ořezána, myslím, že by děti zvládaly pohádku lépe. Navíc myslím, že pro takové množství dětí je dobré nechat je sedět na židličkách a ne na zemi, protože to děti svádí se po sobě válet, hrát si s něčím, co mají po ruce apod. Nejlepší realizaci jsme zatím měli v soukromé školce MŠ Fantazie. Děti byly soustředěné, a to i když jsme hráli venku pod širým nebem. Navíc jim nechyběla určitá hravost a tvořivost. Zatím to také byla jediná školka, kde děti předlohu od Zdeňka Svěráka znaly. I tak ale neměly tendenci příběh prozrazovat dopředu a nachytávat nás, ale naopak si o to víc užívaly, jak příběh ztvárníme. Díky tomu, že se snažíme hrát pohádku tak, že si s dětmi povídáme, vyprávíme jim pohádku jako jejich rodiče, daří se nám úplně odstranit pomyslnou čtvrtou stěnu. Proto je každé představení originál, vždy záleží na dané skupině a pro nás je pokaždé jedinečným zážitkem. Nevýhodou ale je, že ne na všechny typy skupin jsme připravení. Děti v mateřských školách neustále poznáváme a vždy se může objevit něco, s čím nepočítáme a neumíme si s tím poradit.
Závěr Nyní když s odstupem přemýšlím o svém původním záměru, že by Iveta pracovala pouze s rekvizitami z mateřských škol a inscenace by byla z velké části improvizovaná, shledávám, že by se to dalo dokázat. Zkoušení by ale muselo vypadat úplně jinak. Za prvé bych nesměla mít scénář, jelikož ten improvizacím hodně brání a nemůžu po hercích chtít, aby se učili improvizovat podle textu. Proto bych jim nejprve dala přečíst knížku. Poté bychom dělali na jednotlivých scénářích. Přečtou si jednu situaci a poté ji zkusí s pomocí libovolných rekvizit odimprovizovat. Nadále bych s nimi rozebrala, zda zvolený předmět odpovídá dané postavě či nikoli. Takto bychom improvizovali každou scénu, dokud by herci neměli příběhy úplně zafixované, jen by je pokaždé hráli s něčím jiným. Takto bychom udělali všechny tři příběhy, které v pohádce jsou. Jediné, co bych pevněji uchopila, by byl celkový příběh o tatínkovi, který je hlavní linií. Po určitém čase bychom si udělali pár zkoušek v nějaké mateřské škole. Naučila jsem se tedy, že pokud mám v plánu udělat představení, do kterého se děti přímo zapojují, nemohu tyto interakce přímo režírovat, spíše musím pracovat na připravenosti na momentu překvapení, který ve školce určitě nastane. Myslím, že s tímto vědomím by můj původní záměr mohl fungovat. Nakonec mi ale nevadí, že se mi nepovedlo ho naplnit, když jsme začali zkoušet. Díky tomu jsem si totiž v knize Zdeňka Svěráka „Tatínku, ta se ti povedla“ našla další linii, kterou mě baví dále dětem předávat a hrát. Ve své další práci zúročím to, že vím, že představení, které nepoutá pozornost dětí po vizuální stránce (světla, kostýmy, rekvizity) nemůže trvat déle než 30minut. Člověk také musí často pracovat se změnami, aby měly děti, co nejvíce podnětů, na které mohou reagovat. Děti mateřských škol také potřebují častou rekapitulaci příběhu, obzvlášť, když jim ho narušuji interakcemi a různými činnostmi. Tyto důležité body si určitě využiji při své další práci s touto věkovou skupinou.
