Jana Moravcová LETÍ, LETÍ ANDĚLÍČEK. Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno

Jana Moravcová LETÍ, LETÍ ANDĚLÍČEK Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno www.mobaknihy.cz www.facebook.com/moba.cz © Jana Moravcová, 2010 © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2010 ISBN 978-80-243-5188-9

Má smysl vydat se tam, kam se všichni hrnou? Pro kapsáře určitě.

Zprávy z regionálního tisku: První jarní den přinesl velké překvapení. Na předměstí Nového Mezivodí, v blízkosti lokality nazývané Merkur, kde měla být v nadcházejících týdnech zahájena stavba skladů několika marketových řetězců, byly výkopy základů budov hned první den pozastaveny. Bagr totiž odkryl historicky cenné pohřebiště – pravděpodobně keltské. Podle zdroje, který nám tuto informaci poskytl, by tento objev vnesl nové poznatky do sporů v problematice někdejšího osídlení současných evropských teritorií. Není bez zajímavosti, že u kosterních pozůstatků byl nalezen i zlatý poklad – především prsteny a nádherný přívěsek ve tvaru slzy – zřejmě součást náhrdelníku. Lokalita je policejně uzavřena a střežena. O vývoji situace budeme své čtenáře průběžně informovat. —————— Do senzační zprávy o odkrytí keltského pohřebiště byla vnesena řada nových poznatků i nejistot. Archeologové okamžitě po nálezu upozornili na zásadní rozpory, které vylučují úvahu, o níž jsme své čtenáře před několika dny informovali. Podle zdroje, který nám tuto zprávu poskytl, schyluje se k zajímavé konfrontaci názorů znalců historie slovanského a keltského osídlení evropských teritorií. Práce na výkopech základů stavby zatím nesmí být zahájeny. —————— Archeology nahradí policisté?! Aprílovému žertu se podobá čerstvá informace o vývoji situace na staveništi, kde mají vzniknout sklady několika marketových řetězců. Majitel pozemku může být v klidu, stavět se bude. Kosterní pozůstatky nalezené spolu se zlatým pokladem byly za asistence policie z lokality odvezeny k podrobnějšímu prozkoumání v příslušných laboratořích. Údajně jde o nález historicky bezvýznamný! (?) Výkopové práce tedy mohou pokračovat. Každého jistě napadne: Kdo, komu a kolik za tento závěr zaplatil? Upozorňujeme zájemce o poznání bezprostředního okolí lokality Merkur, že díky těžké technice, která okamžitě zahájila svou práci, je jakákoliv možnost soukromého výzkumu vyloučena. Není bez zajímavosti, že do blízkosti někdejšího Merkuru se již sjely desítky dychtivých „hledačů pokladů“, moderních „zlatokopů“, kteří doufali, že nález zlatých předmětů v blízkosti pohřbeného skeletu nebude ojedinělý. Kauzu budeme sledovat a informace budeme i nadále přinášet.

1

„Už jede!!“ Na rohu křižovatky se objevila známá karoserie místního autobusu a hlouček čekajících na zastávce ožil. Před blížícími se rozsvícenými reflektory přeběhla na druhý chodník dvojice mladíků v maskáčích. „Našli?“ zapitvořil se kdosi mezi čekajícími pištivým hláskem a zajíkavě se rozesmál. „Našli? Nenašli?“ Dvojice nereagovala. Urostlý holohlavý ramenáč a dlouhovlasý střízlík v pomačkaném plátěném klobouku se bez ohlédnutí propadli do ranního šera. „Tak prý nám tady zruší naše blešáky,“ ozval se v hloučku nečekaně rázně mužský hlas, jako by okamžikem příjezdu vozu a vtipálkovým pokřikováním začalo platit nějaké zvláštní povolení k hlasitému projevu. Vzápětí rezolutně zaznělo hned několik veselých odpovědí: „Blešáky? Že by nám někdo sáhnul na naše kulturní dědictví? Nejdřív nám upřou keltskej poklad – a teď zruší blešáky?“ „Nezruší – jenom je dají na jiný místo!“ „U Merkuru ale bylo nejlepší.“ „Třeba je lepší někde jinde!“ „Tohle by nejspíš věděl Štípek! Ten ví všecko.“ A to už se všichni hbitě posouvali k otevřeným autobusovým dveřím, které jejich slova spolehlivě polykaly a likvidovaly. Uvnitř vozu vládly jiné zvuky, byl tam jiný svět. A především jiné starosti: Kam si co nejrychleji sednout, jak se postavit a šikovně se držet… Skupinka ze zastávky autobusu už nebyla žádnou zvláštní skupinkou, rozplynula se. To jen na okamžik ji spojila dětinsky radostná úleva z včasného příjezdu vozu jejich linky. Jen na několik vteřin… Teď už fungoval zase každý sám za sebe. A tak, když poslední z hloučku mizel v útrobách vozu, nikdo už ani nezaregistroval tichou poznámku: „Štípka jsem ale nějak dlouho neviděl…“ Autobus se rozjel. Vzápětí před ním zakličkoval červený fiat a řidič zaklel. „Měl jsi do ní drcnout,“ ozval se za ním kdosi z cestujících. „Baba nekouká, kam jede – a ještě při tom telefonuje.“ „Jo… to víš, že jo,“ zabručel řidič. „Drcnu do ní – a budu mít na krku celou mafii.“ ♦♦♦ „Sakra,“ zaklela i řidička fiatu. „Počkej moment,“ řekla rychle do mobilu. „Radši zajedu ke kraji…“ „Ty řídíš?“ podivil se mužský hlas. „To já netušil…“ „Už je to dobrý,“ namítla. „Radši se věnuj řízení!“ Rozesmála se: „Starší bratr musí komandovat i na dálku? Jen mluv!“ „Ilonko, platí pořád ta naše domluva?“ zeptal se smířlivě. „Můžu se u tebe doma zastavit?“ „Jasně. Můžeš u mě i přespat.“

„A sežeň mi nějaký ty informace o tom vašem blešáku… Hlavně mi najdi někoho, na koho se můžu obrátit…“ „A seš si jistej, že ti jde fakt o blešák?“ „A o co jinýho?“ „O ten poklad, ne?“ „To je nějakej fór?“ užasl. „Tak přijeď,“ řekla rezignovaně a zařadila se s fiatem zpátky do pravého jízdního pruhu. Jasně, brácho, říkala si ještě v duchu. Ten poklad je pitomina. Jenže u tebe člověk nikdy nevěděl, kdy mluvíš vážně, a kdy ne. Podle mě je ten poklad pitomina. Nebo možná nějakej fór, jak říkáš. Ale lidí sem kvůli němu přijelo dost! Ovšem… jezdit sem kvůli blešáku, to mi taky připadá divný. Autobus už mizel za křižovatkou. ♦♦♦ Pár kilometrů odsud, v garsonce městského sídliště – taky telefonicky, ale tentokrát na pevné lince, rozprávěl starý pán se svým zetěm: „Ne, já opravdu, Karle, nemám zájem jet s tebou do Merkuru. Především proto, že už to ani Merkur není. Zbyly z něj trosky.“ „Ale i ty zmizí. Počítám, že už mě čeká jen pár jízd. Všechno se odveze, vybagruje… Tak mě napadlo, že bych ti o tom měl dát vědět.“ „Já to přece vím, ale i tak je to od tebe hezký. Jenže… Chci si pamatovat Merkur takovej, jakej kdysi byl. A tak nemám zájem si svou vzpomínku kazit.“ „Dobře, jako bych nic neřekl!“ „Dost mě překvapilo, že se vaše firma dala na takovouhle podřadnou práci. Odvážet nějaký haraburdí…“ „Naše firma? Jestli myslíš UNITRANSPORT, tak to je jednoduchý. S touhle firmou je to asi tak jako s Merkurem. Už fakticky není. Majitel zkrachoval.“ „Tak pro koho teď jezdíš?“ „Pro sebe! Firma jsem teď já: autodopravce Karel Voctář. Stěhujete se? Zařídím vám odvoz, přívoz… Maličkost! Vyklízení bytů… taky maličkost,“ zadeklamoval do telefonu Rudolfův zeť. „To mě teda udivuješ! To si teda troufáš!“ „No… Ještě to tak docela není, ale už brzy to všechno bude,“ ohradil se Karel. „Začínám. Zatím beru i takovou práci, jako je ten odvoz starýho haraburdí z Merkuru. Ono tam všechno není tak úplně na vyhození, něco z toho se ještě dá využít… Lidi tam nechali všelicos. I kusy starýho nábytku. Asi jim nestálo za to někam se s tím tahat.“ „Trvale už v Merkuru přece nikdo nebydlel!“ „A víš, že ještě pár lidí jo? Hlavně tam ale zůstalo pár chatiček, kůlny, různý bouračky… V posledních letech už to byla spíš taková polozřícená zahrádkářská kolonie.“ „Když se o to Rousek nedokázal postarat…“ připomněl Rudolf. „To se nediv, že to nechci vidět!“ „Rousek je pořád ještě ve městě, víš to?“ „Říká se, že musel na policii kvůli tomu pokladu.“ „Já myslím, že musel na spoustu úřadů. A nejen kvůli nějakýmu pokladu. Asi to není legrace – prodávat pole.“ „Ani jeden z těch pozemků nebyl pole,“ opravil Karla tchán. „A pro Přemysla Rouska bylo a je obtížný asi všechno na světě.“

„On mu stejně většinu věcí zařizuje právní zástupce….“ „Já nevím, kdo mu co zařizuje, ale už je to přece dost roků, co se nemůže k ničemu rozhoupat. Aspoň se to říká: Má pozemky – a neví, co s nimi! A já si o něm myslím svý… Už od klukovskejch let. Nic moc lichotivýho to není: Tak trochu natvrdlej hezounek… Odmalička churavej…“ „Občas se s ním vídám,“ přerušil tchána Karel. „Nevypadá nemocně. Pořád se teď motá kolem Merkuru.“ „Tenkrát byl churavej,“ trval na svém Rudolf. „Dokonce ho pak odvezli na léčení do Tater. Já ho taky tuhle viděl. Aspoň někdo tvrdil, že to je on. Vypadal zdravej jako řípa. Akorát hezounek už není… Připadal mi ale takovej… uválenej. Jako bezdomovec, co je ukazujou v televizi. Není on cvok?“ „Mluvil jsi s ním?“ „Nemám o čem.“ „Přece jen – chodili jste spolu do školy…“ „Nechodili! Co si myslíš? Že by Rouskovi nechali syna chodit do dvoutřídky v Merkuru?“ „Merkur přece dal vystavět Rousek, ne? Aspoň se to tak říká. Hrál si na malýho Baťu, měl za továrnou kolonii pro zaměstnance… Nebylo to tak?“ „Nebyl rád, když se tomu říkalo kolonie!“ „Ale – on tam přece taky bydlel, ne?“ „Bydlel ve vile mezi Merkurem a továrnou. Nic z toho už tam určitě není.“ „V Merkuru byla škola, ale Rousek tam nechodil?“ „Ne. Ten chodil do vznešenější školy, ne do dvoutřídky. Tedy – nechodil. Jezdil. Do školy na náměstí v Mezivodí. Churavýho hezounka tam vozil Rouskův šofér autem.“ „Asi to bylo složitý,“ kapituloval Rudolfův zeť. Nemělo smysl tenhle hovor protahovat. Tchána upozornil, že příležitost k návštěvě míst, kde starý pán kdysi trávil svá klukovská leta, brzy zmizí. Není zájem – není proč hovor prodlužovat. „A když máš tu firmu,“ ozval se ale tchán, „čím to haraburdí odvážíš? A kam? A máš na to lidi? Třeba nějaký závozníky… nebo jak se jim teď říká. A máš na to dost financí – na ten začátek? A máš dost energie a dobrý nervy?“ To se projevil jako starostlivý otec manželky odvážlivce, který se nenadále dává do nějakého podnikání. „A ví o tom tvým podnikání Růža?“ „Bez porady s manželkou bych si na něco takovýho netroufl,“ odpověděl popravdě Karel a dodal: „Dobrý nervy mám, energii taky, závozníky ne – ty bych zatím nezaplatil, ale všecko bude! Zatím jezdím starou ladou s přívěsem, ale velký firemní vozy taky jednou budou. Někdo začíná od píky, já od Merkuru! Třeba tam najdu poklad.“ „Tam asi nikdo nebyl tak bohatej, aby si měl co zakopávat do země.“ „Leda že by to ukrad… popřípadě uloupil,“ zasmál se Karel. „Jo, to by taky bylo vyřešení záhady tajemnýho hrobu s pokladem: Lupič zpanikařil, zakopal svůj lup i s usmrcenou obětí – a nakonec to z nějakýho důvodu musel nechat na místě…“ „Ale stejně,“ řekl udiveně Rudolf, „jak můžou lidi být tak pitomí, že jsou ochotný hledat u Merkuru keltský poklad? A když ne keltský, tak jiný… Stačí jim pár řádek v místních novinách a fotografie kostry s hromádkou zlata. Copak to nemůže být podfuk? A podle mě to taky podfuk je. Někdo to udělal Rouskovi naschvál, aby mu ten prodej pozemků dodatečně zkomplikoval. Říká se, že kdyby v tom místě byla nějaká historická cennost, tak ten prodej neplatí! Že se tím smlouva anuluje. Je to vůbec možný?“ „Zeptej se na to právníka. Nebo aspoň toho svýho kamaráda detektiva.“ „Bývalýho detektiva,“ namítl tchán Rudolf. „Pokud tedy myslíš Emila… Už je taky v důchodu

a žádnou detektivní kancelář nemá.“ „Ale uměl by ti třeba odpovědět,“ namítl Karel a rychle se rozloučil. Tohle už bylo zbytečné povídání. Karel svou povinnost splnil – nabídl tchánovi, aby se ještě před definitivním zplanýrováním míst, kde stával Merkur, přijel podívat. Nabídl, nepochodil a tím to končí. „A co si myslíš…“ Karel si nebyl jist tím, jestli tuhle větu po rozloučení ještě v telefonu opravdu zaslechl, jist si však byl jinou věcí: Tchán není tak docela nevšímavý vůči všemu, co se týká Merkuru a Rouska. Mezi lidmi se toho přece jen dost napovídá… Tak například: Vyslýchala vůbec policie Rouska kvůli tomu hrobu? Asi se k tomu musel nějak vyslovit – hrob byl přece na jeho pozemku! Jenže co by asi tak někdejší hezounek a dnešní starý muž, který svým vzezřením leckterým lidem připadá jako bezdomovec, co by asi tak mohl vědět? Naposledy tu byl někdy v dětských letech, pak ho odvezli na léčení do Tater a on už se sem nevrátil… A nějaký poklad na jeho pozemku? Ten by ho zajímal jistě jenom v případě, že by ho našel včas on sám – a nechal si ho. Sotva Karel zavěsil, aparát zadrnčel. „Ty už jsi mě neslyšel,“ ozval se znovu tchán, „ale mě napadla taková věc: On ten Rousek byl vždycky dost pitomec. Mám obavu, aby ho třeba nenapadlo, že by měla policie vyslýchat všechny, co kdysi bydleli v Merkuru. A tak nás začnou otravovat.“ „Ale proč? Ten hrob tam byl možná dávno před postavením Merkuru. Neboj se, podle tý kostry se přece dá určit, jak dlouho byla v zemi!“ „Kostra mohla být v zemi už dávno,“ namítl paličatě tchán. „Jenom ta kostra! A co když to zlato k ní někdo přidal dodatečně?“ Pak se přece jen zarazil a omluvně zadrmolil: „Promiň! Promiň, to je asi pitomina… To mám z těch televizních hororů. Lepší je řešit sudoku, něž koukat na horory. Víš, co tuhle v televizi při nějaký debatě prohlásil jeden psycholog z univerzity? Že třetina lidí jsou pitomci. Fakt řekl: pitomci. Nemají to požadovaný IQ. Třeba už k nim taky patřím. Dostal jsem se k nim přirozenou cestou stárnutí. Nazdar.“ Zavěsil – a protože už telefon nezazvonil, Karel jen zavrtěl hlavou a zařekl se, že už s tchánem nebude na Merkur zavádět řeč. Stejně to vede jen k zašmodrchaným koncům. ♦♦♦ „Už jako kluk jsi měl tuhle hroznou vlastnost,“ řekla Ilona svému bratrovi, když mu podávala papír vytržený z bloku reklamních účtenek penzionu. V pravém horním rohu aršíku se skvěla zlatá silueta jakési hory. „Tady máš seznam, vyber si!“ „Jakou vlastnost?“ podivil se Evžen a se zájmem si začal pročítat jména a poznámky k nim. „Strážmistr?“ zarazil se. „Ty mi doporučuješ obrátit se kvůli blešímu trhu na nějakýho strážmistra?“ „Jo, to je Froněk,“ kývla Ilona. „Strážmistr městské policie… Taky chodí na blešáky, aspoň to říká Manka. Neprodává, možná ani nekupuje, ale zná to tam dobře… Jakou vlastnost že jsi měl?“ rozpomněla se. „Takovou, že nikdy nebylo jasný, jestli něco myslíš vážně nebo ne. Tak třeba teď – ten blešák! Tebe opravdu na našem městě zajímá zrovna nějakej bleší trh?“ „Opravdu,“ pokrčil rameny, jako že je mu líto, když tomu sestra nevěří. „Sem totiž lidi v poslední době jezdili kvůli něčemu jinýmu.“ „A tenhleten – Karel Voctář,“ ukázal Evžen prstem na další jméno v seznamu, „dělá pro firmu… co to je UNITRANS-PORT?“ „No – možná už nedělá. Říká se, že zkrachovali, ale on v tom oboru dělá dál. Zařizovali stěhování, vyklízení, likvidaci a odvoz nepotřebnýho materiálu. Třeba i to, co zbylo z bouraček. Taky začali

likvidovat ruiny Merkuru.“ „Co to je Merkur?“ „Merkur už není. Byla to taková nalepená čtvrť za městem… Kdysi.“ „Satelitní městečko?“ „Tak se tomu dřív přece neříkalo!“ „Merkur ale je planeta,“ napověděl Evžen. „No a co?“ „Obíhá okolo Slunce. Satelit taky obíhá.“ „Ty to pleteš,“ namítla s určitostí Ilona, jako kdyby to doopravdy věděla. „Nebo to zase naschvál říkáš tak, jako že to myslíš vážně…“ Chvíli uvažoval, jestli se s ní má do takovéhle debaty pouštět, ale pak si to rozmyslel: „Satelit obíhá kolem planety a Merkur je planeta a taky to ovšem byla dětská stavebnice. Je to ale teď důležitý? Důležitější je pro mě ten Karel Voctář. Když vozí nepotřebnej materiál, tak třeba má spoustu věcí, který skončí na blešáku.“ „Ono to s tím jeho zaměstnáním fakt už bude nějak jinak,“ připustila. „Zakládá si svůj vlastní podnik… Haraburdí z bouraček – i z Merkuru ale odváží pořád.“ „A co odveze, to třeba prodává na bleším trhu?“ „Spíš něco z toho někomu dodává, ale to já nevím. Patří k partě, co chodí pravidelně na blešák… Zná ho Manka z výčepu. A ta říká, že to je solidní chlap, dobrák. Rozumí si s lidma a ohledně blešáku ti určitě všelicos poví. Třeba i to, kdo tam prodává pravidelně, kdo občas… Já vlastně nevím, jaký informace sháníš!“ „Všechny. Nemůžu na každým místě zůstat půl roku, abych si udělal sám náležitej obraz… Ládik, co je v podmínce,“ četl si Evžen polohlasně dál v seznamu. „On je podmíněně odsouzenej?“ „Jo. Připlet se k nějaký rvačce… asi vlastně k loupeži, to já taky přesně nevím…“ „A tak se teď kamarádí se strážmistrem?“ „Dyť si ho nemusíš všímat,“ namítla dotčeně Ilona. „Já se snažila vyhovět tvýmu přání: Najít někoho, kdo tady chodí na bleší trh… Tedy – pokud ti opravdu jde o bleší trh,“ dodala nakvašeně a Evžen udiveně zavrtěl hlavou. „Proč to pořád opakuješ? O co by mi asi tak mělo jít?“ „Tvoje věc,“ odsekla. „Jo – fakt, pokud mě do něčeho nenamočíš, je to tvoje věc, kvůli čemu jsi tady. Pokud jde o ten blešák,“ pokračovala už klidně, „tak na to jsem se ptala Manky a snažím se tě informovat. Pokud jsi ale přijel kvůli tomu pokladu, tak tě sice taky můžu částečně informovat, ale myslím, že jsi dorazil s křížkem po funusu.“ „Co to pořád máš? O jakým pokladu mluvíš?“ „O tom nejdřív keltským, potom bůhvíjakým – a nakonec asi žádným.“ Podezíravě si bratra změřila: Dělá si blázny, nebo o tom fakt neví? „Psali o tom v našich novinách.“ „Jo… v tom vašem Deníku Mezivodí, nebo jak se to jmenuje?“ zasmál se. „Drahá sestřičko, takový tisk je mi v Praze těžko dostupný.“ „Určitě to převzaly i jiný noviny, jistě se to dalo najít i na internetu, protože se sem nahrnuli čumilové snad z celý republiky,“ namítla. „A nejen čumilové. Přímo zlatokopové. Někdo rozšířil, že to údajný keltský pohřebiště se zlatem bylo dost rozsáhlý – a nejdřív že to tajili archeologové, potom policajti a nakonec noví majitelé pozemku. Noví! Protože ten, co to prodal, Rousek, ten o tom asi nevěděl. Jenže – prý by ten prodej byl neplatný… kdyby tam bylo to pohřebiště. Je to možný? Ten pozemek, kde to našli, neměl se hřbitovem nic společnýho. Bylo to takzvaný hřiště, i když tam nikdo žádný hřiště nepamatuje.“

„A prodal to ten Rousek nakonec?“ zajímal se Evžen a když sestra kývla, nechápavě pokrčil rameny: „No tak! Tak o co jde?“ „Teď jde o jiný místo, kousek vedle… tam, kde kdysi stával Merkur… a na horním okraji toho místa… bývají ty tvý bleší trhy…“ „Nejsou moje, ale mám o ně doopravdy zájem!“ skočil jí do řeči bratr. „Můžeš mě teda u sebe nechat na pár dní bydlet?“ „Jistěže,“ kývla. „Nesmíš se divit, ale vypadá to neuvěřitelně! Můj umělecky založený bratříček se v pětatřiceti dá na studium bleších trhů! To teda zní: Studium bleších trhů! Copak už neděláš pro tu agenturu, co zajišťuje výstavy?“ „Dělám, ale teď mám zrovna víc času,“ namítl. „A neříkáš to přesně: Nejde o studium bleších trhů! Jde o studium filozofie bleších trhů! Filozofie!“ „Ještě lepší,“ uznala. „A myslíš to vážně, že jo.“ „Samozřejmě! Takový bleší trh je vlastně umělecký dílo! Má svou specifickou formu, neobvyklý obsah, zvláštní atmosféru… Prostě má svýho ducha! A taky vnitřní napětí. Pokud to tak ovšem chceš vnímat.“ „A co to… že zrovna blešák v našem městě je tak uměleckej?“ „To já ještě nevím, nakolik bude mou teorii potvrzovat. Zatím si dělám mapu.“ „Mapu bleších trhů? Prosím tě – takovejch trhů musí v republice být… jako blech,“ ušklíbla se. „Ostatně – mně je to jedno, čemu se tu chceš věnovat. Akorát… něco přece musím Nikimu říct!“ „Niki je ten tvůj přítel? Niki… nebo Miki?“ „Niki. Jako… Nikolaj. Jo, to je ten, co mu tady vlastně všechno patří.“ „V blešácích je něco provokujícího… chápeš…?“ řekl rychle, aby se vyhnul debatě o Ilonině příteli. „Nechápu,“ nedala mu domluvit a mávnutím ruky odehnala jeho chystaný příval nových slov. „Nechápu, ale přesto jsem ti připravila tenhleten menší seznam těch, co tě možná chápat budou. Díky tvýmu přání jsem se vlastně dověděla, že každou druhou sobotu chodí na blešák celá sehraná parta pivařů… Těch, co se scházejí ve výčepu u Manky. To víš, v našem penzionu je klientela trochu jiná, z našeho baru rozhodně nevzešli prodavači blešáku – a obávám se, ani zákazníci. Naší klientele by se něco takovýho asi eklovalo.“ „Musíš mě s tou Mankou dát dohromady, ten její seznam se mi fakt může hodit,“ kývl spokojeně a prstem poklepal na list papíru se jmény. „Oni už mi o tom vašem blešáku něco povědí – a vemou mě tam s sebou.“ „Jenom si ještě rozmysli, jestli jim máš zrovna vykládat o tom, že připravuješ nějakou knihu o filozofii bleších trhů. Mohlo by jim to připadat… poněkud nevěrohodný,“ dodala mentorsky a legračně pohrozila bratrovi prstem. Bylo mu jasné, že mu sestra nevěří. ♦♦♦ „Docházejí nám prachy.“ „No – a?“ Holohlavý mladík se obrátil k vlasatému kamarádovi a něco nesrozumitelného zavrčel. Seděli na kamení kousek od rozrytého pozemku, na kterém měly vyrůst sklady marketu. V maskáčích skoro splývali s trsy zažloutlé trávy. Holohlavý měl na kolenou starou mapu a propiskou se do ní snažil zakreslit místo, kde podle jeho

odhadu byl nalezen hrob. „Jenom na to upozorňuju.“ „Vždycky jsme si poradili.“ „V Praze,“ souhlasil vlasatý a postrčil si pomačkaný klobouk do čela. „V Praze jo. Tam je to jednodušší. Tady jsme moc každýmu na očích… A taky nám zbourají bejvák. Planýrujou.“ „No – a?“ „Jenom na to upozorňuju.“ „Vždycky jsme si poradili. Je přece léto!“ „V Praze,“ namítl ten, který vypadal vedle urostlého kamaráda jako drobeček. „V Praze jo. Tam je všechno jednodušší.“ „Tady jsme moc každýmu na očích, co?“ vyjel ramenáč a potom rezolutně dodal: „Nemůžeme to jen tak vzdát.“ „Přijeli jsme moc pozdě.“ „Nebo brzo. Ale jestli chceš, tak jeď, Majku! Klidně!“ „Lidi si z nás dělají blázny,“ řekl teď už docela krotce vlasatý. „Slyšels to, ne? Našli? Nenašli? To je z nějaký pohádky, že jo?“ „Zatím jsme ani moc neměli co najít… Zatím!“ „Ty, Pete,“ nasadil Majk už vysloveně škemravý tón, „co když to fakt byla blbost? Něčí výmysl: Keltskej poklad! Pohřebiště se zlatem. Tak proč odsud všichni zase zmizeli? Proč přestali hledat? Ty znáš nějaký Kelty? Nebo o nich něco víš?“ „Nemusíš nic vědět, ale všimni si toho, o čem už jsem ti stokrát říkal, že to je zajímavý. Ty změny informací v novinách. Moc velký změny! Kolem toho se ještě něco semele.“ „Takže tu třeba nejsme pozdě? Ještě se třeba něco změní?“ „Jedna věc se nemění celou tu dobu: informace o tom zlatu. Takže se asi fakt našlo… A lidi zlato přitahuje. A taky tu je ta fotka, co vyšla v novinách! Kdyby tam nebyla, řeknu si: Někdo si vymejšlel, aby byly ty noviny zajímavý. Jenže fotku si nevymyslíš! Kostru s hromádkou zlata…“ „Co když to někdo nafotil někde úplně jinde? A taky…“ Dlouhovlasý střízlík chvíli uvažoval, jestli může tak odvážnou myšlenku vyslovit, ale nakonec si troufl: „Třeba to byl osamocenej hrobeček…“ „Třeba,“ nerozčílil se kupodivu ten druhý. „Chce to ale mluvit s tím, kdo to fotil. Proč najednou zmizel? Třeba se to ještě zajímavě vyvine – a vyplatí se čekat. Lidi se zase nalákají.“ „Já vím, že máš v těchhle věcech vždycky pravdu,“ povzdychl si vlasatec a klobouk v rozrušení postrčil až do týla. „Když jsme šli na tu kapličku, co vypadala jako bezcenná…“ „Kaplička!“ okřikl ho kamarád. „Nikdy nic nepřipomínej! A už vůbec ne to, co je nesrovnatelný. Historický nálezy jsou strašlivě cenný…“ „Ta kaplička snad byla historická, ne?“ namítl nešťastně vlasatec. „Kaplička, kaplička…“ zamyslel se Pet. „Tady se něčemu říká U Kapličky, ne?“ „Jo, že tam taky bude blešák. Nějakej slavnej…“ „Třeba nám kapličky přinášejí štěstí.“ „No jo, třeba tam taky budou hrobečky,“ zasnil se vlasatý mladík. „A opravdový poklady,“ dodal kamarád, který už se nezlobil. „Fakt by to chtělo promluvit si s tím, co to pro ty noviny psal. A taky fotil.“ „On prej ale zmizel!“ „V redakci o něm budou vědět. Víš co? Umeješ se, učešeš, dáš si vlasy do gumičky… a budeš ho v tý redakci osobně hledat! Osobně! A já ho potom vyzpovídám.“ „Zatlučou mi ho! Odkážou mě na ten jejich podělanej internet. Že tam si všechno najdu…“

„Taky obrazíme hospody. Lidi budou vědět, kdo je ten zdroj, co to pro noviny psal. A fotil…“ „On na tý fotce ten poklad zas tak velkej není,“ nadhodil s nadějí v hlase majitel pomačkaného klobouku. Do redakce se mu nechtělo. „Jen pár kousků zlata… Jestli to teda zlato vůbec je!“ „Jo, to by fakt bylo důležitý,“ souhlasil kupodivu kamarád. „Ale jestli byl ten hrobeček jenom jedinej…“ troufal si dál ve svých pochybách vlasatec, „budou na nás pokřikovat: Našli? Nenašli? Já si myslím, že ze všech, co tu bloumali před námi, si dělali blázny. A tak všichni brzo odjeli.“ „Jak myslíš,“ povzdychl si ramenáč. „Jestli chceš, tak se do tý svý milovaný Prahy taky můžeš vrátit.“ „Až s tebou,“ lekl se své rebelie vlasatec. „Já teda ještě vidím šanci, ale pár věcí si musím vyjasnit. Koukej,“ ukázal před sebe Pet, „kdopak se to pořád motá kolem toho místa, kde nutně, ale nutně musel bejt ten hrob…?“ Očima přeskočil k mapě na kolenou, pravačkou rozložil novinovou fotografii a pak se znovu zadíval přes travnatou stráň na postavu, která se kolíbavým krokem blížila k vybagrovanému pásu zeminy. „To je určitě ten, co to prodává,“ hlesl vlasatec. „Moc ale na bohatýho nevypadá.“ „A co když to fotil on?“ ♦♦♦ „Nebude Nikimu vadit, že tu na pár dní zůstanu?“ zeptal se Evžen, když za sestrou vystoupil do prvního patra penzionu. „Krásný bydlení,“ poznamenal vzápětí, protože pokojík s příslušenstvím ho opravdu nadchl. Tohle vůbec nečekal, když sestře z Prahy zavolal, jestli k ní může zajet. Myslel si, že Ilona dělá nějakou pokojskou a prostě mu umožní někde bezproblémově přespat. Teď to ale skoro vypadá, že jí to tady říká „paní“… „Když můžu v penzionu ubytovávat absolutně cizí chlapy…“ namítla, „a v baru je obsluhovat… a Nikimu to nevadí, tak mu snad nemůžeš vadit zrovna ty. Jsi můj brácha – a rodinu Niki uznává. Nemysli si, že tě chce za tohle ubytování zkasírovat!“ Rozpačitě se znovu rozhlídl: „A ty jsi tu… jako co? Jako šéfka? Baví tě tahle… práce?“ „Nezdá se ti snad, že to fakt práce je?“ zasmála se bratrovu zaváhání. „Niki by mě zabil, kdybych si něco s některým z hostů začala! Je to prostě tak, že šéfuju penzionu a taky šéfuju baru. A Niki má záruku, že ho tu nikdo nebude podvádět. To je věc důvěry, rozumíš?“ „Mezi tebou a jím?“ „Jo. Jsme podnik na úrovni, žádnej hodinovej hotel nebo něco na ten způsob. A navíc – já Nikiho miluju. A on mě taky… Ve svejch pětadvacíti mám na to snad právo, ne?“ „Ani by mě nenapadlo, myslet si něco jinýho,“ ohradil se. „Ale napadlo,“ mávla rukou. „Tím spíš, že Niki není Čech. On tady nebydlí nastálo… V Česku má celou síť podniků, ale tady… v Mezivodí je to něco jinýho. Tady má vlastně rodinný zázemí.“ To Evžena přece jen zaskočilo. „U tebe?“ „Jo,“ pohodila uraženě hlavou. „Něco se ti na tom nezdá?“ „Chraňbůh,“ pospíšil si. Nemínil si sestru znepřátelit. „Spíš by se dalo říct, že se něco nezdá tobě. Třeba to, že si dělám mapu bleších trhů… Těch, který v současný době existují. Ono to opravdu může někomu připadat zvláštní, ale kdyby člověk občas nedělal něco zvláštního, žil by dost nudně, ne?“ Mluvil a mluvil, ani pořádně neuvažoval o čem. Nevěděl totiž, co si má myslet o nějakém chlapovi,

který si říká Niki, a nevěděl ani to, jestli si má nějaký názor vytvářet. Stojí to vůbec za přemýšlení? Dneska má Niki údajně rodinný zázemí v Mezivodí, třebaže takzvanou rodinu tu tvoří jenom Ilona. A za týden? Nebo za pár dnů? Co je ale Evženovi do toho? Tímhle si lámat hlavu nemá smysl. Zatím může u sestry v penzionu bydlet, zatím je tedy „rodinné zázemí“ nějakého Nikiho výhodné nejen pro Ilonu, ale i pro Evžena. A tak se Evžen snažil: „Vysvětli to Nikimu! Vysvětli mu, že jsem opravdu nepřijel jen tak na výlet, ale ani kvůli nějakýmu pokladu!“ „Tak jo, já mu to nějak vysvětlím.“ „Nedívej se na mě tak ironicky! Ona ta má práce není jednoduchá! Blešáky jsou trhy dost rozdílnýho druhu. Velký města mají svý zvláštnosti, například Praha. Zajímavější jsou ale obce, kde se lidi spíš navzájem znají…“ A už zase mluvil a mluvil a Ilona mu přikyvovala jako malému dítěti, které vykládá, že ve sklepě bydlí trpaslíci. „A taky v některých rekreačních oblastech… tam fungují i sezonní blešáky. Víš třeba o tom, že tady nedaleko od vás na takovým kopci, kde se říká U Kapličky… Víš o tom, že tam je blešák jen jednou za rok… Víš to?“ Zavrtěla hlavou: „Nech toho, je to hloupý – takhle mě přesvědčovat! Prostě tu chceš pár dnů bydlet…“ „Mám velký štěstí, že to u tý Kapličky možná ještě zastihnu,“ nepřestával Evžen, protože podle toho, jak se Ilona tvářila, mluvil úplně do větru. Takže mu nejspíš nebude věřit ani ten Niki… No – a je to důležité? Nejdůležitější je, aby tady mohl Evžen na nějakou dobu zůstat. Bůhví, kdo to ten Niki vůbec je! „Jsem ti hrozně vděčnej, že mi to umožníš…“ „Dobrý, dobrý,“ uťala teď Ilona rázně bratrův příval slov. „Až o tom napíšeš, tak mi to dáš přečíst. Budou tam – doufám – i obrázky…“ A nenadále se zeptala: „Ty se s Nikim zrovna moc sejít nechceš, co?“ Přešel změnu v sestřině chování, kývl a vzápětí zavrtěl hlavou: „Budou tam fotky… a proč bych se s ním nechtěl sejít? Když bude chtít on…“ „Tak si tu udělej pohodlí – a pak přijď dolů,“ mávla rukou Ilona. Mezi dveřmi se ještě obrátila, aby ze zvyku pokoj pro hosta přeletěla očima. Je všechno, jak má být? Je hezká, uvědomil si Evžen, nějakej Niki může oblíznout všech deset. Krátké blond vlasy, obličej jak herecká star, postava jak vysoustruhovaná… Bůhví jak vypadá ten Niki! Ona je prostě fakt umělecký dílo přírody! „Co je?“ zeptala se. „Na něco jsi zapomněl?“ „Jo,“ vzpamatoval se, „hlavně mu nezapomeň vysvětlit, že nemám rád, když mi někdo říká Evžo! A taky to, že historie zná hodně příkladů, kdy autor kvůli svému uměleckému záměru musel urputně bojovat s nepochopením, popřípadě s posměchem…“ „A taky, že se nikdy nedalo poznat, kdy mluvíš vážně,“ doplnila ho Ilona. „To radši ne,“ namítl. „To by se mu nemuselo líbit.“ ♦♦♦ „Mám klienta, Rudolfe,“ ozvalo se radostně v telefonu. „Neprobudil jsem tě?“ „Ne,“ zavrčel starý pán. „Je poledne.“ „Nechceš si někam vyrazit?“ „Ne. Před chvílí jsem mluvil se zetěm. Teda – před delší chvílí. Nabízel mi cestu do Merkuru.“ „Vidíš – já ti ji chci nabídnout taky!“ „Máš klienta,“ připomněl volajícímu Rudolf. „Jak ale můžeš mít klienta, když dávno nemáš firmu?

Nekouká z toho daňový únik?“ „Já tě naštval, viď? Že ty zrovna teď luštíš sudoku?“ „Ne,“ odsekl muž, „řeším ekonomickou krizi jihoafrických oblastí.“ „Tak to je dobrý,“ oddechl si Emil, „hlavně že tě neruším z luštění. Tak to já za chvíli u tebe zazvoním. I když nikam nechceš jet, musíš slyšet, co ti chci říct!“ A položil sluchátko. Karlův tchán Rudolf uklidil ze stolku časopis s napolo vyluštěným sudoku, protože usoudil, že přítel nemusí zjistit, že činnost volaného odhadoval správně. Pak šel postavit na kafe. Voda ještě ani nezačala vřít, když u dveří zacinkal zvonek. Hubený muž zvedl před rozesmátý obličej aktovku jako štít a bez dlouhých řečí se vsunul do Rudolfovy garsonky. „Jedu do Merkuru,“ řekl až uvnitř. „Nechceš fakt se mnou?“ „Emile, ty jsi dneska samej vtip,“ podivil se Rudolf. „Tvoje firma, která už neexistuje, má klienta – a ty jedeš do Merkuru, kterej ovšem už taky neexistuje.“ „Žádnej vtip! Já tam jedu kvůli klientovi. Představ si,“ vykládal nad hrnkem turka Rudolfův kamarád, „že se v hotelu ubytoval nějakej úplně cizí chlap a sháněl někoho, kdo to tu dobře zná.“ „A oni mu poradili zrovna tebe? Při svý někdejší profesi by ses nad tím měl pozastavit,“ namítl domácí pán. „Samozřejmě, že to bylo složitější a zdlouhavější! Tím tě nebudu zatěžovat. On hlavně ten host hledal někoho postaršího, kdo dost pamatuje a pomůže mu v hledání nějakejch stop po nějakým cirkusu, co tu kdysi vystupoval. A jak řekl to o těch stopách, tak si hned někdo vzpomněl na mě. Hledání stop a detektiv, to k sobě zkrátka patří. Přece jen mě lidi znali,“ pronesl pyšně Emil. Vrásky na hubeném čele se mu samým soustředěním vzorně vodorovně srovnaly. Tohle Rudolf u svého kamaráda znal. To bylo znamení, že je Emil něčím zaujatý tak, že nemá cenu mu jeho elán nabourávat. „Takže jste se setkali,“ napověděl. „Jo. A představ si, že jsem mu připadal málo starej. Že poválečnou dobu asi moc nepamatuju, když jsem se tou dobou teprve narodil. Tak jsem mu řekl, že mám starší kamarády – a u těch se můžu informovat…“ „A copak po tobě vlastně chce? Já jen – aby to nebyl maskovanej zlatokop nový vlny – a proto taky teď jedeš tam, kde kdysi… zdůrazňuju: kdysi! stával Merkur.“ „To nebude zlatokop,“ zavrtěl hlavou vehementně Emil. „Podle mě o nějakým nalezeným pohřebišti a o keltským pokladu nic neví, o Merkuru nepadlo ani slovo – to jsem mu poradil až já… A je to nejspíš cirkusák, protože si říká umělec arény. A píše nějakou historii rodu. Toho jejich – cirkusáckýho… Nebo něco podobnýho. Dává prostě dohromady materiály o tom, jak jejich rodiny kdysi táhly Evropou – a možná i jinudy… To je dneska v módě takovýhle knížky psát, ne?“ „Tak proč jedeš do Merkuru? Tam cirkusy nestávaly. Měly svý místo o kus dál. Na hřišti. Stejně jako kolotoče a střelnice… Teda tam, kde se říkávalo na hřišti.“ „Myslel jsem, že to opravdu bylo hřiště, který patřilo k Merkuru.“ „No… chodili jsme si tam někdy hrát, ale faktický hřiště to nebylo.“ „Jenže tam už je to rozrytý – bude se tam stavět. Žádný fotky se tam nedají udělat… A on má zájem o fotodokumentaci.“ „Takže bude fotit ruiny Merkuru?“ „Byla tam škola? Byla! Možná po ní zůstaly aspoň základy.“ „Možná,“ souhlasil Rudolf. „Byla tam dvoutřídka.“ „A ten můj klient říká, že některý děti od cirkusu do tý školy – třeba jen na čtrnáct dnů – chodily.

Fakt je, že mi to připadá za vlasy přitažený,“ zaváhal Emil, jako kdyby si právě uvědomil jistou absurditu takového tvrzení: Cirkusy, možná i kolotoče, houpačky i střelnice táhly zemí – a děti „komediantů“ chodily na jejich trase vždycky na pár dnů do školy? To jich tedy vystřídaly… „Počkej,“ ožil najednou Rudolf, „tohle je pravda! Jedna cirkusačka takhle se mnou dokonce seděla v jedný lavici! Fakt si na to vzpomínám!“ „To je co říct,“ broukl Emil, který moc dobře znal kamarádovu nechuť vyvolávat z dávné paměti jakékoliv vzpomínky. „Seděla vedle mě…“ zopakoval nečekaně ochotně Rudolf. „Paní učitelka ji tam posadila – a ostatní ve třídě…“ Rudolfova tvář se zalila skoro dětským úsměvem. „Ostatní ve třídě se ti posmívali,“ napověděl Emil. „Ne! Záviděli mi! Ona ta cirkusačka byla na plakátech! Akela – vlčí dítě! Muselo jí být tak deset – jako mně. Bylo to ve čtvrtý třídě, chodili jsme dohromady s první a druhou…“ „To si fakt pamatuješ?“ „A ten jejich cirkus… Nebyl moc velkej, Akela jezdila na koni a uměla salta…“ „Předváděla vám je ve škole?“ užasl Emil. „Jo… Měla takovou dlouhou pletenou sukni…“ „A v tý vám předváděla salta?“ „Ona… pod tou sukní měla takový jako… tenký tepláky, to víš, že jsem si při těch saltech všimnul,“ zasmál se omluvně Rudolf. „A zvláštní oči… Takový neurčitý barvy…“ „Taky sis všimnul, co? A jak se ten cirkus jmenoval? To sis nevšimnul?“ „Globale. Nebo tak nějak. Něco s globem.“ „Víš, že ten chlap taky něco říkal o globusu? Jenže tenkrát mělo slovo globus ve svým názvu víc cirkusů.“ „Všichni byli světoví,“ souhlasil Rudolf. „A… Kdyby ten můj klient měl o tyhle tvý vzpomínky zájem…“ pokusil se smlouvat Emil. „Žvanil by mi do nich, pokazil by mi je,“ zavrtěl hlavou Rudolf. „Určitě by si všechno pamatoval jinak. Vem ho na blešák! Tam se prodává starejch věcí! Třeba tam bude něco i z dob, kdy tudy táhli cirkusáci!“ „Ty si možná děláš legraci, ale ten můj klient má vážně zájem o všechno, co slávu toho jejich cirkusu může připomínat. Zajímá se o starý plakáty – a taky o starý lidi, který na jejich vystoupení tenkrát ještě jako děti chodili… Ale ten blešák… to je dobrej nápad tam zajít! Já se tam poptám. Ať se lidi kouknou po půdách, třeba tam mají starý plakáty, vstupenky, možná i fotografie – ten můj klient je štědrej! On sbírá i památníky!“ Emil se potěšeně zavrtěl v křesle a Rudolf si uvědomil, že takhle čile jako jeho kamarád může vypadat snad jen ryba ve vodě. Zdálo se mu, že by ho měl zchladit: „Památníky? To jako… pomníky padlejch hrdinů?“ To, že Emilův klient je nějaký cirkusák, nebyla špatná zpráva. Rozhodně ne tak jako představa, že by se kamarád mohl dát do služeb nějakého novodobého zlatokopa, který si v novinách přečetl čerstvou informaci o obnoveném hloubení základů pro markety nebo jejich sklady. Tihleti zlatokopové zřejmě brali v úvahu, že taková informace – samozřejmě od „důvěryhodného nejmenovaného zdroje“ – může přinášet šanci, že se tu objeví nějaký ten další poklad… Tím spíš, že majitel prvního pozemku, na kterém byly práce původně pozastaveny, právě teď prodává lokalitu Merkur… „Jaký pomníky? Můj klient sbírá deníčky a památníčky,“ protáhl Emil v láskyplně pronesených zdrobnělinách i tak dost dlouhou samohlásku í. „Prostě všecko, kde by mohla být nějaká zmínka o pobytu cirkusu tady. To se dneska cení!“ „Ať si zajde na úřad. Tam jistě budou mít patřičný záznamy. A nemusíš kvůli němu vymetat půdy.“

„Jenže… to jsou úřední informace. Ty on samozřejmě získá celkem snadno, ale ta autentičnost prožitku…“ zasnil se Emil. „Víš, co mě napadlo? Ale to až podle toho, kolik je do toho ten dotyčný ochoten vrazit: Udělat besedu. Jako v minulým století. Sezvat pamětníky, vyzvat je ke spolupráci… To by byla autentičnost prožitku! Přišel bys taky, viď? Když jsi měl tu spolužačku…?“ „Abysme se všichni hádali, kdo to líp pamatuje?“ ušklíbl se Rudolf. „Nikdy se nikdo na žádnejch vzpomínkách neshodne!“ „Ale hezký by to bylo,“ nedal se Emil. „Nějak tě to popadlo… Ale řekni mi popravdě: Proč se do toho tak hrneš?“ Emil rázem zvadl. „Z blbosti,“ přiznal potom. „On mi tu snahu ani nemůže zaplatit, i když je štědrej. Ani o nějakou velkou výpomoc možná nestojí… On mi nejdřív zavolal – vlastně jen aby se mě zeptal, jestli bych mu neporadil, na koho se obrátit. A ve mně se ti vyrojila taková spousta nápadů, možností, co pro něj udělat, že jsem se mu vlastně vnutil… Je to docela hezkej pocit, znovu se do něčeho dát,“ zakoktal se Emil, ale Rudolf zavrtěl hlavou, protože mu kamaráda přišlo líto: „Ba ne, on měl prostě správný tušení. On hledal osobu, která by mu našla to, co on potřebuje. A tak se zákonitě obrátil na detektiva,“ snažil se o přesvědčivý tón. „Napíše tu svou knížku a uvidíš, že tam dá i poděkování – všem, co mu při hledání materiálu pomáhali… Emile! Ty jsi přece vždycky měl dobrý nápady!“ „Tak já tedy zajedu do Merkuru,“ souhlasil radostně Emil, kterému se znovu na čele vodorovně srovnaly vrásky. „Nebo do těch trosek, co po něm zbyly. A tam by mi mohl poradit tvůj zeťák! Odváží odtamtud přece různý haraburdí…“ „Já ti ale v tomhle nepomůžu. Já žádný plakáty nemám,“ namítl Rudolf. „Pravda je, že i kůlny se kdysi novinami nebo starými plakáty vylepovaly, takže teoreticky by tam ještě něco být mohlo, ale pokud vím, tak Karel – tedy zeť… za pár dnů s odvážením materiálu končí. Takže si musíš pospíšit, jestli ještě nějakou tu kůlničku chceš zastihnout pohromadě. Se mnou nepočítej, já tam nepojedu. Nechci ten pohřeb někdejšího Merkuru vidět. Nechodil jsem tam ani dřív, dokud tam ještě nějaký domky byly, natož teď…“ zavrtěl rezolutně hlavou. „Stejně tam ale nějaký hledání moc velkou šanci nemá. To spíš blešák. Tam se někdy dá najít starejch věcí! Nebo nějaký ty burzy sběratelů… Ty se ale tady u nás ve městě nekonají… A víš co?“ dodal po chvíli, aby prokázal dobrou vůli kamarádovi vyjít vstříc, „dej toho svýho klienta dohromady s Rouskem. Přece jen – Merkur, i to hřiště, oba pozemky patřily Rouskovým rodičům… Třeba má v rodinným albu nějaký fotky. A do památníčků, do těch taky psal. To víš – mít tam něco od Rouskovic kluka, toho si malý holky považovaly. Byl bohatej – a byl to, marná sláva, hezounek.“ ♦♦♦ Podél chodníku se sunula stará, dost otlučená lada. Kdysi jistě zářila bělostí, jenže teď byla samá skvrna a zprohýbané plechy karoserie svědčily o nelehké snaze prokazovat, že vůz je ještě schopen nějakého výkonu. Za ladou drnčel prázdný přívěs. „Nasedat, nasedat,“ zavolal řidič, když srovnal rychlost lady s kroky podsaditého muže na chodníku. „Nemám čas, jdu na pivo,“ odpověděl dobromyslně chodec. „A to ty nemůžeš, když řídíš.“ „Třeba odstavím vůz do servisu,“ zašklebil se řidič do otevřeného okýnka. „No… tohle by ti v nějakým servisu přijali akorát tak na sešrotování,“ namítl chodec, ale neodolal, když se muž od volantu naklonil ke dvířkům a pokoušel se je otevřít.

„Ukaž! Použiju hrubou sílu,“ upozornil muž z chodníku, lada zastavila, dvířka se konečně otevřela a za okamžik se vůz s dvěma pasažéry na předních sedadlech odpíchl z místa. „Koukej, Froňku, musím ti něco říct,“ prohodil řidič. „A hlavně mi nazačínej vykládat něco o tom, jestli jsi v tuhle chvíli ve službě nebo ne!“ „Já ale nejsem!“ nadhodil strážmistr Froněk. „A jdu na pivo.“ „Až za chvíli,“ podotkl řidič. „Něco se mi nějak nezdá. Máš pocit, že snad ve výčepu organizujeme bleší trh?“ „Ty konkrétně už toho moc ve výčepu neorganizuješ,“ připustil Froněk. „Od tý doby, co jezdíš s touhle károu, na pivo skoro nezajdeš.“ „A ty tam jsi snad pečený vařený?“ „Nejdu tam, když jsem ve službě,“ ohradil se Froněk. „A rozhodně tam nic neorganizuju.“ „Dobře. Tak se budeme bavit o těch dalších, co do výčepu občas zajdou. Máš pocit, že by bez nich bleší trh v Mezivodí neexistoval?“ „Co je to za otázky? On tohle někdo tvrdí? Je pravda, že pár pivařů chodí mimo jiné taky na bleší trh, ale že by se něco organizovalo? Probůh, to bych tak měl zapotřebí! Tak to vybal! O co jde?“ „Manka – dcera výčepního a všemi oblíbená servírka…“ spustil Karel škrobeně, ale okamžitě přešel do civilnějšího tónu, „má prostě nějak bujnou fantazii. Seznámila mě s bratrem svý kamarádky. Ten bratr je pražskej výtvarník… nebo pro výtvarníky pracuje, to ještě přesně nevím. A sbírá materiály o bleších trzích. Že prý o nich píše knížku a dělá do ní fotografie.“ „Nepřišel náhodou taky hledat poklad?“ zeptal se okamžitě Froněk. „Každej, kdo přijde, zaobaluje svůj zájem do vymyšlenejch řečiček.“ „Myslím, že ne. Chce jen, abych mu vyložil všechno o našem blešáku, zašel tam s ním, dělal mu průvodce a – jak on říká – podával mu komentář… Jo a taky by si chtěl zkusit prodávat. Myslel si dokonce, že se může přes nás… v tom výčepu… zaregistrovat jako prodavač…“ „To mu nakukala Manka?“ „Jestli on ji nenavedl Štípek,“ povzdechl si Karel. „Ten všechno dělá tak, aby to vypadalo zajímavější.“ „Tak se na to vykašli!“ „Já nevím. Tuhle přece někdo vykládal o tom, že se blešák bude rušit, že už tu stejně je kontrola na dodržování předpisů – hlavně hygienickejch… Ty bys o tom snad musel vědět, ne?“ „O žádný kontrole nic nevím. A blešák se nemá rušit, jenom se přesune…“ „A co když ten chlap, co jako píše o blešácích nějakou knížku, je ve skutečnosti nějakej revizor? A třeba i předem podplacenej! Pak by to ovšem bylo ztracený… Zreviduje to tady, usoudí, že by se měl blešák zlikvidovat, protože každou druhou sobotu bude zabírat místo, který se někomu docela hodí na něco jinýho.“ „Co je ti po tom?“ „Není mi to příjemný.“ „Tak toho chlapa pošli do háje!“ „A na druhou stranu – nebylo by lepší ho nějak ovlivnit? Lidi mají náš blešák docela rádi. A když v něm najde zalíbení i ten chlap…“ „Máš moc bujnou fantazii. Jako Manka. To je ale holka mladá, pitomá a má na to právo. Tobě je skoro padesát, jsi otec rodiny a chceš mít svou vlastní firmu. Tak co fantazíruješ? Co to je – zalíbení v blešáku? Bleší trh tady u nás v Mezivodí je prostě taková místní zábava. Dřív se v městech pěstovalo korzo – a tohle je něco jako určitá odrůda korza. V jiný rovině. A koneckonců – když se zruší, tak se taky nic nestane.“

„Jen aby to pak nebylo na mně, když k nám ten chlap… zaujme negativní stanovisko,“ pronesl Karel vážně. „Copak je to nějakej ministr? Nebo někdo veledůležitej?“ „Dneska se přece takový věci řeší jinak!“ podotkl ironicky Karel. „Taky třeba přes různý mafie. A to ti právě chci říct: Ten chlap, co přijel z Prahy, je bratr tý ženský, Ilony, co šéfuje v baru a v penzionu…“ „Kazbek,“ doplnil ho otráveně Froněk. „A ta Ilona to táhne s chlapem, kterýmu to de facto patří, s tím mafiánem… Pardon, nic jsem neřek!“ opravil se okamžitě. „Ale… Jakej zájem by z týhle strany mohl existovat? Tedy – pokud jde o blešák?“ „Pokud jde fakt o blešák!“ „Je mi to nějak moc nejasný,“ upozornil kamaráda Froněk. „Řekni mi to všechno jasně a stručně!“ „Prosím: Bratr Ilony dorazil k nám do města a chce ode mě, abych mu dělal průvodce po našem blešáku. Píše o bleších trzích knížku, od někoho se dověděl, že tu máme blešák každou druhou sobotu, což je dost neobvyklý – a z nějakýho důvodu si myslí, že se blešáku šéfuje z výčepu, kde čepuje Mančin táta. V týhle informaci má ale určitě prsty Manka, která mě s tím Pražákem dala dohromady. Kromě toho, že má bujnou fantazii, chtěla asi jako číšnice z naší hospody vypadat důležitě.“ „Když mi to říkáš takhle,“ namítl Froněk, „tak na tom nic divnýho není.“ „Ale je! Například to, že do toho Manka nenamontovala svýho ctitele Štípka. Ten přece ví o všem, co se kde šustne!“ „Třeba se pohádali,“ namítl Froněk. „Štípka jsem neviděl, ani nepamatuju. Možná už do výčepu nechodí. On ho tam Mančin táta stejně moc rád neviděl…“ „Jenže mě to přivádí na myšlenku,“ pokračoval ve svých úvahách Karel, „že na tom prvním Rouskově pozemku našli mrtvolu, ne?“ „Tak ještě tohle!“ povzdychl si Froněk. „Ještě tahle souvislost tě napadá? A to jako: mrtvola a Štípek? Nebo: mrtvola a ten brácha od Ilony? Nebo přímo rovnou: mrtvola a Ilona? To, co našli, byla kostra, víš? A než se z mrtvýho člověka stane kostra, to chvíli trvá… Víš co, Karle? Já si vždycky myslel, že jsi reálně uvažující, normální chlap.“ Pak se odmlčel, ale nakonec se přece jen zeptal: „Podle tebe má ten Ilonin brácha nějakou souvislost s Rouskem?“ „Napadlo mě to. Copak není divný, že se tu někdo objeví zrovna v době, kdy si Rousek dost okatě hlídá vyklízení Merkuru a celýho pozemku, aby snad ten další prodej nebyl něčím ohroženej? A ten někdo, co se tu objevil, má jedinej zájem: blešák. A pořád to vytrubuje: Zajímá mě jen a jen blešák! Poklad ho viditelně začal zajímat až ve chvíli, kdy jsem se ho zeptal, jestli ho v tý knížce uvede jako zajímavost. Jenže čím víc o tom přemýšlím, tím víc si myslím, že o tom pokladu věděl, že vůbec věděl spoustu věcí, zatímco já akorát vím, že se dotyčný jmenuje Evžen a nesnáší, když se mu říká Evžo… To není moc, co?“ „Tak proč se na něj nevykašleš? Jestli je blešák odsouzenej k zániku, ty ho nezachráníš. Jestli to nějakej Evžen táhne s mafiánama, ty ho nenapravíš. A jestli píše nebo nepíše nějakou knížku…?!“ „To by mi docela zajímavý připadalo,“ přiznal Karel. „A on je ochotnej, snaživej, dokonce by mi chtěl dělat závozníka… i když je to v týhle fázi blbost, já zatím žádnýho závozníka mít nemůžu… Vzal jsem ho do těch ruin po Merkuru – a on byl z toho u vytržení… Já mu nechci křivdit. Je to docela sympaťák.“ „Aha,“ prohodil Froněk. „Tak bacha! Dneska jsou takový sympatie k osobám stejnýho pohlaví dost často podezřelý.“ „Jsi na hlavu nebo co?“ rozčílil se Karel. „Já se ti snažím vysvětlit, co mi připadá divný… A ty? Krucinál, kdyby mi aspoň šel na nervy! Jenže on je slušnej.“

„Já mám řešení,“ navrhl smířlivě Froněk. „K ničemu se nenuť, klidně mu dělej průvodce po blešáku – jak říkáš, klidně se s ním kamaraď a pro jistotu se snaž, aby se na nás nenaštval – to jako kdyby fakt nějakou tu revizi tady dělal…“ „Jo – a když se z něj vyklube podrazák, tak jakej v očích všech lidí budu potom já?“ „To si nepřej vědět,“ odpověděl Froněk. „A zastav, já se trochu projdu! Jen tak mimochodem,“ prohodil ještě, když se dobýval z vozu ven, „ten majitel penzionu, co to s tím Ilona táhne, tak ten se obvykle každýmu představuje jako Nick Bytoff. A na svý navštívence to má napsaný jako Nick s cé ká – a příjmení s dvěma f na konci. A má těch penzionů a barů po Česku docela dost… A nic jsem neřek!“ ♦♦♦ „Dobrý den paní Česárková!“ Sakra, taky jsem mohl z toho auta vystoupit o ulici dál – a nemusel jsem se s tou ženskou potkat, pomyslel si Froněk a rychle zamířil na druhý chodník. „Dobrý, dobrý,“ zaradovala se stará paní, která vypadala jako sušinka, a čiperně zamávala svou hůlkou. Musela se kvůli tomu zastavit, přece jen ztrácela rovnováhu a navíc jí chůze brala dech. „Pane veliteli!“ Teď už Froněk věděl, že neuteče. „Nejsem…“ spustil jako obvykle, ale jako obvykle toho nechal, protože stará paní Česárková zašermovala ve vzduchu hůlkou a vysokým, trochu nakřáplým hlasem vzala Froňkovi jakoukoliv námitku z úst: „Já si šarže nepamatuju – a velitel… to nikoho neuráží. Tak přece počkejte, já vám něco povím! Spěcháte, že jo, tak to vemu zkrátka.“ „Ano, paní Česárková,“ kapituloval Froněk. Už dávno věděl, že tohle je nejlepší řešení. V rychlosti si něco vyslechnout, poděkovat, ujistit starou paní, že tenhle její postřeh je zajímavý – a odporoučet se. „Tak jsem si myslela, že už je s tím hledáním pokladu konec,“ řekla vyčítavě a Froněk jí rychle vpadl do řeči: „Určitě je! Už tu zase bude klid.“ A podíval se na hodinky. „Nebude. Víte přece, že já ze svýho baráku vidím na cestu k Merkuru.“ „Ten hrob ale našli na hřišti u cirkusu,“ namítl Froněk a znovu se podíval na hodinky. „To dohoníte,“ ujistila ho Česárková. „Tam vidím taky,“ dodala rychle. „Hrob je pryč – ať už patřil komu chtěl. A kdo se pořád motá mezi tím hrobem, co už tam není, a Merkurem, co už tam brzo nebude? No!?“ Zvedla varovně volnou ruku: „Lidi, který tvrdí, že je zajímá plac, na kterým je vždycky blešák. Takoví dva chlapi, který mají oblečení, jako když jdou vojáci do zákopů.“ Pak tou volnou rukou pochybovačně mávla. „A potom se tu taky objevil úplně neznámej, novej chlap, co se ubytoval u Ilony v penzionu, kterej patří nějakýmu cizákovi. A ten chlap už dvakrát jel nakládat něco do Merkuru. S Karlem Voctářem… Že se tam pořád motá Štípek, to je jasný, toho člověk pozná na dálku podle postavy – je takovej mrštnej, jakoby neposednej, ale je pravda, že už jsem ho nějak dlouho neviděla… Jo, moment!“ zarazila se. „Podle postavy se rozezná ještě jeden, taky úplně novej chlap! Takovej tajemnej.“ Samým vzrušením se až zajíkla a Froněk toho rychle využil: „To je zajímavý postřeh! Vidím, že se orientujete v nových osobách, tohle je vážně zajímavý postřeh!“ „Kde se tady vzali?“ zeptala se šeptem. „A ten, co to všecko prodává, ten Rousek… Ten se tu potlouká, jako kdyby si to ještě chtěl rozmyslet… a je takovej nedbale oblečenej… Není on blázen?“

„To vážně nevím,“ usmál se na ženu Froněk, ale ani tentokrát se mu nepodařilo zmizet. „Díval jste se tuhle na televizi?“ zeptala se znovu šeptem. Okamžitě zavrtěl hlavou: „Já teď na ni neměl čas.“ Bodejť! Kývne – a Česárková s ním hned začne rozebírat nějakou krimihistorii. „Škoda. Bylo to z Anglie. Jedný starý ženě tam nedopřáli sluchu,“ zdůraznila poslední dvě slova, „ačkoliv na policii hlásila, že na pobřeží se dějou divný věci. Pak jí konečně uvěřili – a zabránili tak třetí světový válce.“ „Lidem se má věřit,“ vyhrkl honem. „Jednou si spolu sedneme, dáme si v klidu kafíčko, máte fakt výborný postřeh! Někdo jiný by si ani neuvědomil, že se tu objevili dva úplně noví chlapi… Možná byste si měla psát poznámky, co říkáte?“ Chytil se spásného nápadu a svůj návrh na psaní poznámek důrazně zopakoval. Dostal se přitom až do poloviny vozovky. „Jo,“ souhlasila. „možná je lepší všechno dávat písemně. A kdyby ten film v televizi opakovali, dám vám vědět.“ Jak asi? napadlo ho, ale současně si uvědomil, že kdyby paní Česárková chtěla někomu něco dát vědět, cestu by si hravě našla. A kdyby tak věděla, že on asi ví, o jakém filmu je řeč! Viděl ho! Stará dáma na pobřeží… pořád se policii chytře vnucovala, protože věděla, že ji stejně sledují… Kde ale Česárková vzala, že se tím zabránilo třetí světové válce? Ta stará dáma ve filmu byla agent! Bylo to tak složitě řečeno, že to Česárková nepochopila? Nebo je mazaná – a chytře se vnucuje? Třeba jsme každý viděli jiný film, usoudil nakonec Froněk a už se mu ani nechtělo jít na pivo.