EU. Bankovní institut vysoká škola Praha. Katedra práva a veřejné správy

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva a veřejné správy

Soudnictví ES/EU Institucionální vývoj, druhy procesů, zásadní rozsudky a jejich dopad na integraci ES/EU Bakalářská práce

Autor:

Anna Jandová Právní administrativa v podnikatelské sféře

Vedoucí práce:

Praha

Mgr. Zoran Nerandžič

Duben 2011

Prohlášení: Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a v seznamu uvedla veškerou pouţitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, ţe odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámena se skutečností, ţe se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací.

V Karlových Varech

30.4.2011

Anna Jandová

Poděkování Chtěla bych poděkovat za pomoc vedoucímu bakalářské práce, kterým byl pan Mgr. Zoran Nerandţič.

Anotace Bakalářská práce se zabývá soudnictvím Evropských společenství a Evropské unie. Práce pojednává o Evropském soudním dvoru, Tribunálu a Soudu pro veřejnou sluţbu. Začátek práce je věnován vývoji soudnictví a právnímu základu, ze kterého jednotlivé soudy při své činnosti vycházejí. Dále práce popisuje strukturu a sloţení jednotlivých soudů. Další kapitola se zabývá řízením před Evropským soudním dvorem a pojednává o tom, jak řízení v rámci Soudního dvora probíhají. Práce popisuje jednotlivé druhy řízení, které jsou vedeny před jednotlivými soudy v rámci jejich pravomocí. Na závěr je uvedeno několik významných rozsudků, které měly vliv na formování a fungování Evropských společenství a Evropské unie. Annotation The bachelor work deals with the court system of the European Community and European Union. The work talks about the European Court of Justice, Tribunal and the Court for Public Service. The beginning of the work is dedicated to jurisdiction development and law fundaments which create the basics of courts decisions. Further the work describes the structure and constitution of individual courts. Next chapter deals with European Court of Justice proceedings and describes them. The work describes individual kinds of proceedings for individual courts in the frame of their responsibilities. In the end there are named some of important judgments which influenced forming and functioning of the European Community and European Union.

Obsah Úvod ........................................................................................................................................................ 7 1

Vývoj soudnictví a jeho právní základ ............................................................................................ 9

1.1

Vývoj soudů Evropských společenství a Evropské unie ......................................................... 9

1.2

Právní základ Evropského soudního dvora ............................................................................12

1.3

Právní základ Soudu prvního stupně - Tribunálu ...................................................................12

1.4

Právní základ Soudu pro veřejnou sluţbu ..............................................................................13

2

Struktura soudů ..............................................................................................................................14

2.1

Evropský soudní dvůr.............................................................................................................14

2.1.1

Soudci .............................................................................................................................14

2.1.2

Předseda Evropského soudního dvora ............................................................................15

2.1.3

Generální advokáti .........................................................................................................15

2.1.4

Soudce zpravodaj ...........................................................................................................16

2.1.5

Vedoucí soudní kanceláře ..............................................................................................16

2.1.6

Vnitřní struktura Soudního dvora při zasedání ...............................................................17

2.2

Tribunál ..................................................................................................................................18

2.2.1

Soudci .............................................................................................................................18

2.2.2

Generální advokáti .........................................................................................................18

2.2.3


2.2.4

Vnitřní struktura Tribunálu při zasedání ........................................................................19

2.3

Specializované soudy - Soud pro veřejnou sluţbu .................................................................20

2.3.1

Soudci .............................................................................................................................20

2.3.2


3

Řízení u Soudního dvora ................................................................................................................21

3.1

Zastoupení stran .....................................................................................................................21

3.2

Písemná část řízení .................................................................................................................21

3.2.1

Ţaloba .............................................................................................................................21

3.2.2

Ţalobní odpověď ............................................................................................................22

3.2.3

Replika a duplika ............................................................................................................22

3.2.4

Předběţná zpráva soudce zpravodaje .............................................................................22

3.2.5

Vzetí návrhu zpět ...........................................................................................................23

3.2.6

Doručování listin účastníkům řízení...............................................................................23

3.3

Důkazní a přípravná opatření .................................................................................................23

3.3.1

Výslech svědka ...............................................................................................................24

3.3.2

Výslech účastníka řízení.................................................................................................24

3.3.3

Ţádost o informace a předloţení listin ...........................................................................25

3.3.4

Výslech znalce................................................................................................................25

3.3.5

Ohledání místa nebo předmětu .......................................................................................26

3.3.6

Přípravná opatření ..........................................................................................................26

3.4

Ústní jednání ..........................................................................................................................26

3.4.1

Zahájení ústní části řízení ...............................................................................................27

3.4.2

Zpráva soudce zpravodaje ..............................................................................................27

3.4.3

Přednesy řečí ..................................................................................................................28

3.4.4

Stanovisko generálního advokáta ...................................................................................28

3.4.5

Ukončení ústního jednání ...............................................................................................29

3.4.6

Protokoly ........................................................................................................................29

3.4.7

Porada Soudního dvora a rozhodnutí .............................................................................29

3.4.8

Rozhodnutí .....................................................................................................................30

3.4.9

Nekonání ústní části řízení .............................................................................................31

3.4.10

Zrychlené řízení..............................................................................................................31

3.4.11

Přerušení řízení ...............................................................................................................32

4

Druhy řízení ...................................................................................................................................33

4.1

Jednotlivé druhy řízení před Soudním dvorem ......................................................................33

4.1.1

Ţaloba pro neslnění povinnosti ......................................................................................33

4.1.2

Ţaloba na neplatnost.......................................................................................................34

4.1.3

Řízení o námitce protiprávnosti .....................................................................................35

4.1.4

Ţaloba na nečinnost ........................................................................................................36

4.1.5

Řízení o předběţné otázce ..............................................................................................37

4.1.6

Kasační opravný prostředek ...........................................................................................39

4.1.7 Řízení související s činností Evropské investiční banky a Evropským systémem centrálních bank .....................................................................................................................................41 4.1.8

Rozhodčí řízení ..............................................................................................................41

4.1.9

Zvláštní druhy řízení ......................................................................................................41

4.2

Jednotlivé druhy řízení před Tribunálem ...............................................................................43

4.2.1

Ţaloba na neplatnost.......................................................................................................43

4.2.2

Ţaloba na nečinnost ........................................................................................................44

4.2.3

Ţaloba na náhradu škody................................................................................................45

4.2.4

Řízení na základě rozhodčí doloţky ...............................................................................46

4.2.5

Řízení ve věcech práv duševního vlastnictví .................................................................46

4.2.6

Řízení pro zrušení původního rozhodnutí ......................................................................47

4.2.7

Kasační opravný prostředek ...........................................................................................47

4.3

Jednotlivé druhy řízení před Soudem pro veřejnou sluţbu ....................................................48

5

Významné rozsudky .......................................................................................................................50

Závěry a doporučení ...............................................................................................................................63 Seznam pouţité literatury .......................................................................................................................65 Seznam pouţitých zkratek ......................................................................................................................67 Seznam příloh.........................................................................................................................................67

Úvod Jiţ několik let je Česká republika součástí Evropské unie a podílí se na fungování této organizace. Česká republika má kromě ostatních orgánů zastoupení i v soudním systému, kde je zastoupena českými soudci. Občané naší republiky jsou zároveň občany Evropské unie a mě téma Evropské unie zajímá, rozhodla jsem se zpracovat bakalářskou práci na toto téma, konkrétně se jedná o soudnictví Evropských společenství a Evropské unie. Cíl práce je zaměřen na soudnictví Evropských společenství a Evropské unie, zejména pak na organizaci soudů, řízení před soudy a na některé významné rozsudky. V práci se budu věnovat třem soudům, konkrétně půjde o Soudní dvůr, Soud prvního stupně později přejmenovaný na Tribunál a Soud pro veřejnou sluţbu. Tyto soudy tvořily a nadále tvoří soustavu soudů Evropských společenství a Evropské unie a jejich postavení je zakotveno ve Smlouvách. Tyto soudy jsou základními orgány, které se podílejí na vytváření práva Evropských společenství, Evropské unie. Tento poddíl je nejvíce viditelný v judikatuře. Mým cílem je zaměřit se na tyto tři soudní instituce z hlediska toho, jak v rámci Evropských společenství a Evropské unie fungují, jaké je jejich postavení a čím jsou významné pro chod Evropských společenství, Evropské unie. Práce je rozčleněna do několika kapitol. První kapitola stručně popisuje, jakým způsobem jednotlivé soudy vznikaly. Dále se v této kapitole věnuji tomu, co tvoří právní základ těchto soudů. V druhé kapitole se zabývám obecnou charakteristikou soudů a tomu jak soudy fungují. Popisuji jednotlivé soudy z hlediska jejich sloţení, struktury a toho jak zasedají. Ve třetí kapitole se věnuji pouze Evropskému soudnímu dvoru. Tato kapitola se věnuje řízení před Evropským soudním dvorem, které je rozděleno na část písemnou a část ústní. Zabývám se tím, jak se písemné řízení zahajuje, jak musí být zastoupeni účastníci řízení a jak řízení probíhá. Další částí této kapitoly popis důkazních a přípravných opatření, která v rámci řízení probíhají. V kapitole se dále věnuji ústnímu jednání a jeho průběhu. Závěr této kapitoly obsahuje informace o tom, jak probíhají porady Evropského soudního dvora a jak se vydávají rozhodnutí. Ve čtvrté kapitole se zabývám jednotlivými druhy řízení. Existuje několik různých druhů řízení, které jsou vedeny před těmito soudy. Ke kaţdému ze soudů jsem přiřadila řízení, které je oprávněn řešit. Některé řízení jsou oprávněné řešit jak Evropský soudní dvůr, tak i Tribunál, liší se pouze z hlediska toho, kdo je oprávněn podat návrh na zahájení řízení nebo v drobných procesních detailech, proto jsem tyto řízení podrobněji 7

rozebrala v části věnované Evropskému soudnímu dvoru a u Tribunálu jsem pak pouţila kratší verzi. V poslední páté kapitole uvádím několik významných rozsudků. Judikatura těchto soudů se podílí na utváření a výkladu práva Evropských společenství, Evropské unie. Vybrala jsem si některé rozsudky, které se podíleli na utváření práva a výkladu práva. Při psaní bakalářské práce jsem čerpala především z knih uvedených v seznamu literatury. Pouţila jsem také informace uvedené na internetové stránce Soudního dvoru Evropské unie.

8

1 Vývoj soudnictví a jeho právní základ 1.1 Vývoj soudů Evropských společenství a Evropské unie Základy evropského společenství byly poloţeny dne 9. Května 19501, kdy francouzský ministr zahraničních věcí Robert Shuman oznámil záměr spolupráce Francie a Německa v oblasti regulování ocelářského a uhelného sektoru. Díky těmto snahám dne 18. Dubna 19512 byla podepsána V Paříţi Smlouva o zaloţení Evropského společenství uhlí a oceli. Mezi zakladatelské státy se zařadily Belgie, Francie, Itálie, Lucembursko, Nizozemsko a Německo. Při vzniku prvního Společenství byl ustanoven v roce 19513 Soudní dvůr jako orgán soudní kontroly. K jeho úkolům patřilo dohlíţet na dodrţování této smlouvy a také dohlíţet na právní řád Společenství. V tomto období měl Soud sedmičlenný sbor soudců. Protokol o Statutu Soudního dvora přiřadil k Soudnímu dvoru dva generální advokáty. Protokol o Statutu Soudního dvora jiţ v době zaloţení Soudního dvora obsahoval pravidla, která platí s různými obměnami dodnes. V tomto protokolu bylo také stanoveno, ţe si Soudní dvůr vypracuje svůj jednací řád. Působnost Soudního dvora byla rozšířena na další dvě Evropská společenství, jednalo se o Evropské hospodářské společenství a o Evropské společenství pro atomovou energii, které vznikly v roce 19574. „Tyto Smlouvy Soudnímu dvoru svěřovaly významnou úlohu spočívající v zajišťování dodrţování práva Společenství. Soudní dvůr tvoří unikátní soudní orgán svého druhu. Příslušnost Soudního dvora je zaloţena na principu svěřené pravomoci, coţ jinými slovy znamená, ţe Soudní dvůr můţe jednat pouze v mezích oprávnění stanovených zakládacími smlouvami a ostatními předpisy. Na rozdíl od vnitrostátních soudů, jimţ je svěřena všeobecná pravomoc, Soudní dvůr má oprávnění pouze k výkladu a aplikaci práva Společenství.“5

1

KARZEL, Daniel. Evropský soudní dvůr. Praha : ASPI, 2006. Historický vývoj Evropských společenství, s. 46. ISBN 80-7357-201-X. 2 KARZEL, Daniel. Evropský soudní dvůr. Praha : ASPI, 2006. Historický vývoj Evropských společenství, s. 46. ISBN 80-7357-201-X. 3 KARZEL, Daniel. Evropský soudní dvůr. Praha : ASPI, 2006. Historický vývoj Evropských společenství, s. 46. ISBN 80-7357-201-X. 4 TÝČ, Vladimír; KŘEPELKA, Filip; NOVÁK, Daniel. Soudnictví v institucionální struktuře Evropské unie. Brno : Tribun EU, 2009. Soudní soustava EU, s. 7. ISBN 978-80-210-3968-1. 5 KARZEL, Daniel. Evropský soudní dvůr. Praha : ASPI, 2006. Právní základ a struktura, s. 90. ISBN 80-7357201-X.

9

Dalším významným dokumentem, který měl vliv na vývoj soudnictví Evropských společenství, byl Jednotný evropský akt z roku 19866. Jednotný evropský akt také mimo jiné řešil myšlenku vytvoření jednotného vnitřního trhu, coţ v sobě zahrnovalo zajištění svobody pohybu zboţí, osob, sluţeb a kapitálu. V rámci soudnictví se Jednotný evropský akt věnoval zřízení Soudu prvního stupně, který měl vyřešit přetíţenost Evropského soudního dvora. Na ţádost Soudního dvora zřídila Rada ministrů další soudní orgán Evropského společenství, kterým byl Soud prvního stupně, který vznik roku 19887, fungovat začal 31. Října 19897. Rada měla rozhodnout o sloţení tohoto soudu. V Jednotném evropském aktu bylo dále stanoveno, ţe pokud Rada nerozhodne jinak, budou se na Soud prvního stupně vztahovat ustanovení zakládajících smluv týkajících se Soudního dvora. Soud prvního stupně měl původně řešit méně významné spory, to znamená, ţe byl hierarchicky podřízen Soudnímu dvoru, a tudíţ nebyl samostatným soudem. Soud prvního stupně se stal prvoinstančním soudem. „Podle Maastrichtské smlouvy má Evropský soudní dvůr téţ pravomoc rozhodovat ve věcech společné zahraniční politiky a spolupráce v oblasti justice a vnitřních věcí, aţ na případ výkladu ustanovení smluv přijatých členskými státy.“8 Další významnou smlouvou, která přinesla významnou změnu v soustavě soudů, byla smlouva z Nice, která vešla v platnost v roce 20039. Smlouva z Nice v sobě také obsahovala nový Protokol o Statutu Soudního dvora. Hlavním úkolem Niceské smlouvy byla institucionální reforma evropských orgánů, která byla nutná v důsledku rozšíření Společenství. Došlo také k reformě soudního sytému a v důsledku této reformy byl Soud prvního stupně ustanoven samostatným soudem. Před přijetím Niceské smlouvy nebyl Soud prvního stupně příslušný k rozhodování o předběţných otázkách poloţených vnitrostátními soudy. Po přijetí Niceské smlouvy se stal Soud prvního stupně oprávněn řešit věci v takovýchto otázkách ve zvláštních případech stanovených Statutem. Dále se změnil postup příjímání jednacího řádu obou soudů, dříve bylo potřeba pro schválení jednacího řádu jednomyslné rozhodnutí Rady, nyní postačí ke schválení jednacího řádu kvalifikovaná většina

6

TÝČ, Vladimír; KŘEPELKA, Filip; NOVÁK, Daniel. Soudnictví v institucionální struktuře Evropské unie. Brno : Tribun EU, 2009. Soudní soustava EU, s. 7. ISBN 978-80-210-3968-1. 7 KARZEL, Daniel. Evropský soudní dvůr. Praha : ASPI, 2006. Soud prvního stupně, s. 279. ISBN 80-7357-201X. 8 KRÁL, Richard, et al. Evropské právo. Praha : C. H. Beck, 2011. s. 25. ISBN 978-80-7400-333-2 9 TÝČ, Vladimír; KŘEPELKA, Filip; NOVÁK, Daniel. Soudnictví v institucionální struktuře Evropské unie. Brno : Tribun EU, 2009. Soudní soustava EU, s. 7. ISBN 978-80-210-3968-1.

10

Rady. Niceská smlouva s sebou přinesla moţnost zřizování soudních komor připojených k Soudu prvního stupně, kterou můţe vytvořit Rada jednomyslným rozhodnutím. Soudní komory mají oprávnění rozhodovat v prvním stupni pouze o určitých věcech. Proti rozhodnutí soudních komor je moţné podat opravný prostředek k Soudu prvního stupně. Díky přetíţení dosavadních dvou soudních evropských orgánu, byl zřízen Soud pro veřejnou sluţbu Evropské unie. Tento specializovaný soudní orgán byl zřízen v roce 200410, ale začátkem práce tohoto soudního orgánu je 12. prosinec 200511. Roku 200912 vešla v platnost Lisabonská smlouva, která v sobě obsahovala několik změn v činnosti soudů. Lisabonská smlouva v sobě obsahuje zánik Evropského společenství a byla přiznána právní subjektivita Evropské unii. „Soudní orgán Unie se označuje od 1. prosince 2009 Soudním dvorem Evropské unie, jako dříve ho tvoří tři soudy – Soudní dvůr, Tribunál a Soud pro veřejnou sluţbu.“13 Vznikl výbor, který vydává stanovisko o vhodnosti kandidáta na místo soudce a generálního advokáta Soudního dvora a Tribunálu. Soudní dvůr má pravomoc rozhodovat ve věcech práva Evropské unie, má obecnou pravomoc rozhodovat o předběţných otázkách, které se týkají prostoru svobody, bezpečnosti. V oblasti policejní a justiční spolupráce v trestních věcech má Soudní dvůr obligatorní pravomoc v rozhodování o předběţných otázkách. Pokud se jedná o vízovou, azylovou a přistěhovaleckou politiku a jinou politiku, která se týká pohybu osob, mají oprávnění se na Soudní dvůr obracet všechny vnitrostátní soudy. V řízení před Soudním dvorem došlo ke změně týkající se podmínek příslušnosti podávání ţalob jednotlivci proti právním aktům s obecnou působností. Fyzické nebo právnické osoby mohou podat ţalobu, jestliţe se jich bezprostředně dotýká. Lisabonská smlouva umoţňuje také vytvoření dalších specializovaných soudů, které je ale nutné vytvořit řádným legislativním postupem, k vytvoření specializovaných soudů je potřeba rozhodnutí kvalifikovanou většinou. V souvislosti s touto smlouvou vstoupil v platnost nový název Soudu prvního stupně Evropských společenství, který byl přejmenován na Tribunál. „Evropský soudní dvůr významným způsobem přispěl v počátcích integračního procesu ke stabilizaci komunitárního právního řádu a později k jeho dynamickému rozvoji.“14 10

KARZEL, Daniel. Evropský soudní dvůr. Praha : ASPI, 2006. Soud pro veřejnou sluţbu, s. 317. ISBN 807357-201-X. 11 KARZEL, Daniel. Evropský soudní dvůr. Praha : ASPI, 2006. Soud pro veřejnou sluţbu, s. 317. ISBN 807357-201-X. 12 CVRIA [online]. 2009 [cit. 2011-04-21]. Výroční zpráva. Dostupné z WWW: . 13 CVRIA [online]. 2009 [cit. 2011-04-21]. Výroční zpráva. Dostupné z WWW: . 14 KRÁL, Richard, et al. Evropské právo. Praha : C. H. Beck, 2011. s. 172. ISBN 978-80-7400-333-2

11

1.2 Právní základ Evropského soudního dvora Jedním ze základních předpisů upravující činnost Soudního dvora je Smlouva o Evropské unii (dále jen „SEU“). Článek 13 uvádí „Evropská unie má institucionální rámec, jehoţ cílem je podporovat její hodnoty, sledovat cíle, slouţit jejím zájmům, zájmům jejích občanů a zájmům členských států, jakoţ i zajišťovat soudrţnost, účinnost a kontinuitu jejích politik“, Soudní dvůr Evropské unie je zde jmenován jako jeden z orgánů Evropské unie.15 Článek 19 pak uvádí, ţe Soudní dvůr zajišťuje dodrţování práva při výkladu a provádění Smluv.16 Dalším právním předpisem, který upravuje Soudní dvůr Smlouva o fungování Evropské Unie (dále jen „SFEU“). Soudní dvůr je upraven v článcích 251 aţ 281 SFEU. Tyto články upravují organizační sloţku Soudního dvora, týkají se postavení a jmenování soudců a generálních advokátů, také je zde uvedeno, ţe Soudní dvůr jmenuje vedoucího své soudní kanceláře. Další články pak vymezují, které spory a které řízení je Soudní dvůr oprávněn rozhodnout. Dalším základním právním předpisem je pak Statut Soudního dvora, který upravuje postavení a činnost Soudního dvora. Statut upravuje postavení soudců a generálních advokátů, dále upravuje organizaci Soudního dvora a řízení před Soudním dvorem. Dalším dokumentem je Jednací řád, který přijímá Soudní dvůr a Rada ho schvaluje. Jednací řád je procesním předpisem, který upravuje řízení před Soudním dvorem. Dalšími předpisy, které se týkají Soudního dvora, jsou Doplňkový řád, Pokyny pro vedoucího soudní kanceláře, Průvodce pro Poradce, Praktické pokyny týkající se přímých ţalob a opravných prostředků, a další.

1.3 Právní základ Soudu prvního stupně - Tribunálu Zřizovacím dokumentem je rozhodnutí Rady ze dne 24. října 198817. Tribunál je upraven v SFEU v článcích 254, 256. Jednací řád Tribunálu je dalším právním předpisem upravující tento soud. Statut je dalším předpisem upravující postavení, činnost a obsazení Tribunálu. Tribunál také přijal Pokyny pro tajemníka Soudu prvního stupně, pro potřeby účastníků byly vydány Praktické pokyny pro účastníky řízení nebo Průvodce pro poradce před Soudem pro ústní část řízení. 15

EU. Smlouva o Evropské unii. In Zakládací smlouvy. 1992, článek 13. EU. Smlouva o Evropské unii. In Zakládací smlouvy. 1992, článek 19. 17 KARZEL, Daniel. Evropský soudní dvůr. Praha : ASPI, 2006. Soud pro veřejnou sluţbu, s. 280. ISBN 807357-201-X. 16

12

1.4 Právní základ Soudu pro veřejnou službu Soud pro veřejnou sluţbu je upraven v SEU. Dále je pak upraven ve SFEU, v článku 257 se uvádí, ţe k Tribunálu můţou být připojeny specializované soudní komory, které jsou příslušné rozhodovat v prvním stupni o některých kategoriích ţalob ve zvláštních oblastech. Evropský parlament a Rada rozhodují formou nařízení buď na návrh Komise a po konzultaci se Soudním dvorem, nebo na ţádost Soudního dvora a po konzultaci s Komisí.18

18

EU. Smlouva o fungování Evropské unie. In Zakládací smlouvy. 2008, článek 257.

13

2 Struktura soudů 2.1 Evropský soudní dvůr 2.1.1

Soudci

Evropský soudní dvůr je sloţen z 27 soudců. Kaţdý členský stát navrhne jednoho soudce, přičemţ tento soudce nemusí být nutně občanem státu, který ho navrhuje. „Tento nominovaný soudce není reprezentantem soudní moci daného státu, ale nositelem jeho právní kultury a tradic.“19 „Soudci a generální advokáti jsou vybíráni z osob, které poskytují veškeré záruky nezávislosti a které splňují všechny poţadavky nezbytné k výkonu nejvyšších soudních funkcí v jejich zemích nebo jsou obecně uznávanými znalci práva.“20 Soudci nesmí vykonávat po dobu své funkce ţádnou politickou nebo správní činnost. Dále nesmí vykonávat ţádnou profesionální výdělečnou nebo nevýdělečnou činnost po dobu svého funkčního období, Rada ale můţe udělit z tohoto pravidla výjimku. Soudce můţe vykonávat jiné činnosti jako je například přednášet na vysoké škole nebo odborně publikační aktivity. Soudci svým jmenováním podle článku 3 Statutu získávají soudní imunitu. „Imunita udělená tímto článkem ohledně úkonů spojených s výkonem jejich funkce, včetně ústních a písemných projevů platí i po skončení jejich funkce.“21 Této imunity můţe být soudce zbaven v případě, ţe tak rozhodne plénum Soudního dvora. Soudce je povinen sloţit slavnostní přísahu před nastoupením do funkce, tento slib soudce sloţí na prvním veřejném zasedání Soudního dvora. K jmenování soudce dojde po vzájemné dohodě členských států a po konzultaci s výborem. Tento výbor vydává stanovisko o vhodnosti kandidáta na funkce soudce Soudního dvora a Tribunálu a generálního advokáta soudního dvora a Tribunálu. „Soudci jsou jmenováni na dobu 6 let a k částečné obměně soudců dochází kaţdé 3 roky, kdy se vymění polovina soudců. Soudce, kterému skončilo funkční období, můţe být zvolen opětovně. Mandát člena zaniká smrtí nebo vzdáním se funkce, odvolání je moţné pouze tehdy, jestliţe tak rozhodnou z důvodu neplnění povinností nebo podmínek pro výkon

19

KRÁL, Richard, et al. Evropské právo. Praha : C. H. Beck, 2011. s. 175. ISBN 978-80-7400-333-2 EU. Smlouva o fungování Evropské unie. In Zakládací smlouvy. 2008, článek 253 21 KARZEL, Daniel. Evropský soudní dvůr. Praha : ASPI, 2006. Soudní dvůr, s. 98. ISBN 80-7357-201-X. 20

14

mandátu všichni členové Evropského soudního dvora jednomyslně.“22 Pokud skončí soudce svojí funkci před vypršením funkčního období, pak je nahrazen pouze na zbývající část funkčního období. 2.1.2

Předseda Evropského soudního dvora

Soudci si ze svých řad zvolí předsedu Soudního dvora na dobu 3 let. Volba je tajná a předseda můţe být zvolen opakovaně. Předsedou se pak stává ten kandidát, který získal absolutní většinu hlasů, pokud některý ze soudců nezíská absolutní většinu, koná se kolo druhé a soudce, který získá většinu hlasů, se stává předsedou. Předseda má mimo jiné odpovědnost za správní vedení Soudního dvora, dále také předsedá a vede jednání, zasedání a porady Soudního dvora. 2.1.3

Generální advokáti

Členy Soudního dvora jsou také generální advokáti, kteří jsou nápomocni soudcům. Generální advokáti mají stejné postavení jako soudci, musí poskytovat záruky nezávislosti a musí splňovat poţadavky, které jsou potřeba k vykonávání této funkce. Jsou zvoleni po vzájemné dohodě členských vlád. Jsou voleni na dobu 6 let, k obměně dochází kaţdé 3 roky. Generální advokáti, kterým končí funkční období, mohou být jmenováni opětovně. „Úlohou generálních advokátů je předkládat veřejně, zcela nestraně a nezávisle odůvodněná stanoviska ve věcech, které podle Statutu Soudního dvora Evropské unie vyţadují jeho účast.“23 Stanovisko obsahuje návrh rozhodnutí a prezentuje se v závěru ústního jednání. Se stanoviskem, které generální advokát předloţil k určené věci, nemá povinnost Soudní dvůr souhlasit. U Soudního dvora funguje 8 generálních advokátů, přičemţ platí nepsaná dohoda, ţe 5 generálních advokátů pochází ze zemí „velké pětky“, a zbylá místa se rozdělí mezi ostatní členské státy. Rada můţe jednomyslným rozhodnutím počet generálních advokátů zvýšit. Soudci a generální advokáti si zvolí prvního generálního advokáta, který je jmenován na dobu 1 roku. Ten pak přiděluje věci jednotlivým generálním advokátům. Zde platí zásada, ţe věc týkající se určitého členského státu nebude přidělena generálnímu advokátovi pocházejícímu

22

ZBÍRAL, Robert. Institucionální rámec Evropské unie. Praha : Linde Praha a.s., 2007. Soudní systém Unie, s. 129. ISBN 978-80-7201-682-2. 23 EU. Smlouva o fungování Evropské unie. In Zakládací smlouvy. 2008, článek 252.

15

z tohoto státu. Jak pro soudce, tak i pro generální advokáty platí stejná pravidla ve věcech jmenování, slibu, imunity, zániku funkce, výdělečně činnosti, polické funkce, a podobně. 2.1.4

Soudce zpravodaj

Pro kaţdé řízení před Soudním dvorem je vybrán jeden soudce zpravodaj, kterého určí po předloţení návrhu na zahájení řízení předseda Soudního dvora. Úkolem soudce zpravodaje je vyhotovit dva dokumenty, jedná se o tzv. předběţnou zprávu soudce zpravodaje a druhým dokumentem je tzv. zpráva o jednání. V předběţné zprávě soudce zpravodaj uvádí návrhy, důvody, argumentaci účastníků řízení, dále uvádí právní předpisy členského státu, právní předpisy Evropské unie. V předběţné zprávě soudce zpravodaj shrnuje dosavadní průběh jednání a dále navrhuje, zda bude potřeba provést další dokazování nebo jiné úkony, navrhuje, jakému kolegiu by měl být daný případ svěřen. Soudce zpravodaj můţe také popřípadě navrhnout, aby se ústní jednání vůbec nekonalo. Zprávou o jednání se uvozuje ústní část jednání. Jsou v ní shrnuty veškeré důleţité skutečnosti pro rozhodnutí věci. Ve zprávě je podrobně popsán právní a skutkový stav projednávané věci, návrhy účastníků řízení a předloţené argumenty. 2.1.5

Vedoucí soudní kanceláře

Postavení vedoucího soudní kanceláře je upraveno v Jednacím řádu Soudního dvora. Vedoucího soudní kanceláře jmenuje Soudní dvůr na základě zaslaných přihlášek. Vedoucí soudní kanceláře je jmenován na dobu 6 let, přičemţ můţe být zvolen opětovně. Vedoucí soudní kanceláře skládá stejnou přísahu jako soudci a generální advokáti před nástupem do funkce. Vedoucí soudní kanceláře musí zachovávat mlčenlivost a vykonávat svou funkci nestranně a svědomitě. Vedoucí soudní kanceláře a jeho kancelář plní funkci soudní i administrativní, stojí v čele administrativy Soudního dvora. Vedoucí soudní kanceláře odpovídá za administrativní zajištění řízení před Soudním dvorem. Společně se soudní kanceláří zařizuje administrativní úkony týkající se zahájení řízení a jeho průběhu. Je odpovědný za příjímání, předávání a úschovu všech písemností a jejich doručování, dále má povinnost být nápomocen Soudnímu dvoru, předsedovi, předsedům senátů, jednotlivým soudcům při provádění veškerých úředních úkonů. Vedoucí soudní kanceláře se účastní téměř všech zasedání Soudního dvora a pořizuje z těchto zasedání zápis. Je odpovědný za archiv a je stráţcem pečeti. „Vedoucí soudní kanceláře je z úřední moci předsedy odpovědný za správu Soudního dvora, jeho finanční 16

řízení a účetnictví; pomáhá mu při tom řídící úředník.“24 Mezi pravomoc vedoucího soudní kanceláře patří navrhnout organizační změny ve fungování Soudního dvora. Vedoucímu soudní kanceláře jsou podřízeni úředníci a jiní zaměstnanci, kteří zajišťují chod Soudního dvora. Jeho funkce ho můţe zbavit Soudní dvůr, pokud přestane splňovat podmínky pro vykonávání této funkce nebo přestane plnit povinnosti, které mu z jeho funkce vyplívají. Pokud se funkce vedoucího soudního kanceláře uvolní před uplynutím doby 6 let, pak na toto místo nastoupí nový vedoucí soudní kanceláře, který je znovu jmenován na nové období 6 let, na rozdíl od soudců nebo generálních advokátů. 2.1.6

Vnitřní struktura Soudního dvora při zasedání

Soudní dvůr zasedá nepřetrţitě pouze s výjimkou soudních prázdnin. Podle SFEU zasedá Soudní dvůr v senátech nebo velkém senátu, pokud stanoví Statut Soudního dvora, můţe Soudní dvůr zasedat také v plénu. Senáty mohou být: o tříčlenné o pětičlenné o velký senát o plénum Členové senátů si ze svého středu volí předsedu. U tříčlenného senátu je předseda zvolen na 1 rok, před tříčlenným senátem se projednávají „nejjednodušší záleţitosti“ a kvórum tvoří 3 soudci. U pětičlenného senátu si členové volí předsedu na období 5 let a můţe být zvolen 2 krát za sebou. Pětičlenný senát řeší „obtíţnější věci“ a kvórum tvoří 3 soudci. Velký senát byl zaveden smlouvou z Nice. U velkého senátu si soudci předsedu nevolí, protoţe mu předsedá sám předseda Soudního dvora. Je sloţen z 13 soudců. Členy velkého senátu jsou předseda Soudního dvora, předsedové pětičlenných senátů a jiní soudci, kteří jsou stanoveni za podmínek Jednacího řádu. Velký senát nezasedá příliš často, zasedá pouze v případech, kdy o to poţádá členský stát nebo instituce Evropské unie, která je jedním z účastníků řízení. Soudní dvůr můţe zasedat také v plénu, kde se schází všech 27 soudců. V plénu se rozhoduje pouze výjimečně a to v případech stanovených ve Statutu Soudního dvora a dále po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta můţe Soudní dvůr rozhodnout, ţe věc bude předloţena 24

EU. Konsolidovaní znění jednacího řádu Soudního dvora. In Úřední věstník Evropské unie. 1991, článek 23, s. C 177/1 - C177/36

17

plénu, pokud se jedná o věc, která má mimořádný význam. Rozhodnutí Soudního dvora jsou platná pouze v případě usnesení soudců v lichém počtu.

2.2 Tribunál 2.2.1

Soudci

Sloţení Tribunálu se podobá struktuře Soudního dvora. Počet soudců Tribunálu stanoví Statut Soudního dvora Evropské unie. „Soudci Tribunálu jsou vybíráni z osob, které poskytují veškeré záruky nezávislosti a jsou způsobilé k výkonu vysokých soudních funkcí.“25 K jmenování soudců dochází po vzájemné dohodě členských států a po konzultaci s výborem. Soudci jsou jmenováni na období 6 let, přičemţ mohou být jmenováni opakovaně. Podle Jednacího řádu Tribunálu začíná funkční období soudce dnem, který je uveden ve jmenovací listině. Před nástupem do funkce musí kaţdý nově zvolený soudce sloţit slavností přísahu. K částečné obměně soudců dochází kaţdé 3 roky. Soudci si ze svého středu zvolí předsedu, který je zvolen na dobu 3 let, i zde existuje moţnost opětovného zvolení stávajícího předsedy. 2.2.2

Generální advokáti

Tribunál nemá na rozdíl od Soudního dvora „vlastní“ generální advokáty, ale SFEU uvádí, ţe generální advokáti mohou být Tribunálu nápomocni, pokud to Statut stanoví. Pak můţe kterýkoliv člen soudu, kromě předsedy, vykonávat funkci generálního advokáta. Tento člen pak ale nesmí rozhodovat ve věci, ve které byl povolán jako generální advokát. Jeho úkolem je předkládat zcela nestranné a nezávislé stanovisko k dané věci. Generálního advokáta je moţné jmenovat ve dvou případech: o pokud Tribunál zasedá v plénu, pak je mu generální advokát nápomocen o pokud to vyţaduje právní obtíţnost případu nebo skutková sloţitost věci Návrh na povolání generálního advokáta podává senát, který v dané věci rozhoduje a o návrhu rozhoduje plénum Tribunálu. Generálního advokáta určí předseda Tribunálu. 2.2.3


Smlouva o fungování Evropské unie stanovuje, ţe Tribunál jmenuje vedoucího soudní kanceláře a upraví jeho postavení. Postavení a povinnosti se v podstatě shodují s vedoucím soudní kanceláře Soudního dvora. 25


18

Vedoucí soudní kanceláře je jmenován na dobu 6 let a můţe být zvolen opětovně. Před nástupem do funkce skládá přísahu. Zbaven funkce můţe být poté, co přestane splňovat podmínky nebo plnit své povinnosti, které mu vyplívají z jeho funkce. Pokud je nutné jmenovat nového vedoucího soudní kanceláře, nastoupí na jeho místo nový vedoucí soudní kanceláře na celé šestileté období. Je odpovědný za příjímání, předávání, úschovu všech písemností, je odpovědný za rejstřík a archiv, uchovává pečetě a má povinnost dohlíţet na zveřejňování publikací soudu. Mezi jeho povinnosti také patří být nápomocen při úředních úkonech Tribunálu, předsedovi a soudcům. Má na starost finanční řízení, účetnictví a správu soudu. 2.2.4

Vnitřní struktura Tribunálu při zasedání

Tribunál zasedá: o tříčlenný senát o pětičlenný senát o velký senát o plénum o samosoudce Senáty si volí ze svého středu předsedy. Pětičlenné senáty volí předsedu na dobu 3 let, který můţe být předsedou senátu zvolen 2 krát po sobě. Případy, které jsou předloţeny Tribunálu, řeší obvykle tříčlenné nebo pětičlenné senáty. Věc můţe být projednávána v plénu nebo před velkým senátem vyţaduje-li to její právní obtíţnost, význam či zvláštní okolnosti. Samosoudce řeší pouze případy, které jsou přidělené tříčlennému senátu. Tento tříčlenný senát pak rozhodne o přidělení věci samosoudci. „Věci přidělené senátu sloţenému z 3 soudců mohou být projednány a rozhodnuty soudcem zpravodajem jako samosoudcem, pokud jsou k takovému projednání vhodné vzhledem k absenci obtíţných právních skutkových otázek, k omezenému významu věci a k neexistenci jiných zvláštních okolností.“26

26

EU. Konsolidované znění jednacího řádu Tribunálu. In Úřední věstník Evropské unie. 1991, článek 14, odstavec 2, s. C 177/37 - C177/70.

19

2.3 Specializované soudy - Soud pro veřejnou službu 2.3.1

Soudci

Soud pro veřejnou sluţbu se skládá ze 7 soudců. Tito soudci musí být bydliště v Lucemburku. Rada můţe na ţádost Soudního dvora kvalifikovanou většinou rozhodnout o zvýšení o počtu soudců a to zejména v případě vysokého pracovního zatíţení. Soudci jsou jmenováni na dobu 6 let a mohou být jmenováni opakovaně. Jestliţe některý ze soudců skončí ve své funkci před vypršením šestiletého období, pak na jeho místo nastoupí soudce nový, který je jmenován na 6 let. Soudci jsou jmenováni jednomyslným usnesením Rady. Soudce před nástupem do funkce musí sloţit slib. „Členové specializovaných soudů jsou vybíráni z osob, které poskytují veškeré záruky nezávislosti a jsou způsobilé k výkonu soudcovské činnosti.27 „Při jmenování soudců se klade důraz na to, aby sloţení bylo vyváţené z hlediska co nejširšího zeměpisného základu a rovnoměrného zastoupení vnitrostátních právních systémů.“28 Předsedu Soudu pro veřejnou sluţbu si soudci volí sami ze svého středu. Předseda je jmenován na 3 roky a můţe být znovuzvolený. 2.3.2


Soud pro veřejnou sluţbu má ve své pravomoci jmenovat vedoucího soudní kanceláře, který bude zajišťovat organizační chod soudu. K jeho hlavním úkolům patří pomoc soudcům při úředních činnostech, spolupráce se soudními kancelářemi Soudního dvora a Tribunálu, přijímá veškeré soudní písemnosti a zajišťuje komunikaci s účastníky řízení. Soud pro veřejnou sluţbu rozhoduje ve tříčlenných senátech, v plénu nebo jako samosoudce. Rozhodnutí Soudu pro veřejnou sluţbu jsou platná, pouze pokud rozhoduje lichý počet soudců.

27 28

EU. Smlouva o fungování Evropské unie. In Zakládací smlouvy. 2008, článek 257. KRÁL, Richard, et al. Evropské právo. Praha : C. H. Beck, 2011. s. 177. ISBN 978-80-7400-333-2

20

3 Řízení u Soudního dvora 3.1 Zastoupení stran Instituce Evropské unie nebo členský stát musí být vţdy zastoupen zmocněncem, který je jmenovaný pro kaţdou jednotlivou věc. U zmocněnce není třeba, aby měl právnické vzdělání, ale zmocněnci můţe být v řízení nápomocen poradce nebo advokát. Pokud je jedním z účastníků v řízení před Soudním dvorem fyzická nebo právnická osoba, je nutné, aby tato osoba byla zastoupena advokátem. Advokát musí být oprávněn vykonávat advokátní praxi v členském státu.

3.2 Písemná část řízení Písemná část řízení předchází části ústní, je časově náročnější neţ ústní a významově nejdůleţitější částí řízení před Soudním dvorem. „Kromě zahájení vlastního řízení u Soudního dvora zahrnuje tato část rovněţ doručování ţalob a dalších návrhů na zahájení řízení, doručování písemných podání, ţalobních odpovědí a vyjádření, replik či duplik, vyjádření vedlejších účastníků, jakoţ i veškerých podpůrných listin a dokladů nebo jejich ověřených opisů ostatním účastníkům řízení, resp. orgánům Evropské unie či subjektům, kterým jsou tato podání doručována podle jednacího řádu Soudního dvora.“ 29 Řízení se zahajuje doručením návrhu na zahájení řízení soudní kanceláři. 3.2.1

Žaloba

Ţaloba se podává prostřednictvím soudní kanceláře, přes kterou probíhá veškerá komunikace mezi účastníky řízení a Soudním dvorem. Vedoucí soudní kanceláře poté ţalobu doručí ostatním účastníkům řízení. Ţaloba musí obsahovat - jméno a bydliště ţalujícího; jméno, postavení, bydliště zmocněnce nebo advokáta; označení ţalovaného, proti němuţ se podává ţaloba; předmět sporu; návrh rozhodnutí; stručný popis navrhovaných důkazů; doručovací adresu v Lucemburku; datum ţaloby; podpis zástupce ţalobce

29

KARZEL, Daniel. Evropský soudní dvůr. Praha : ASPI, 2006. Řízení u Soudního dvora, s. 126. ISBN 807357-201-X.

21

V případě, kdy ţaloba obsahuje vady, vyzve Soudní dvůr k odstranění těchto vad a stanoví lhůtu k odstranění těchto vad. Po podání ţaloby Soudnímu dvoru se vyhotovuje tzv. sdělení o podání ţaloby, které se uveřejní v úředním věstníku. „Toto sdělení obsahuje číslo jednací, označení účastníků řízení, označení zástupce ţalobce, jednací jazyk řízení, návrhové ţádání ţalobce, hlavní důvody a ţalobní argumenty.“30 3.2.2

Žalobní odpověď

Ţalobní odpověď je vyjádření ţalovaného k ţalobě. V této odpovědi se ţalovaný můţe zahrnout veškeré své argumenty týkajících se všech právních a skutkových okolností. Ţalobní odpověď musí být připravena pečlivě, jelikoţ v dalších fázích řízení nedostane ţalovaný mnoho moţností k vyjádření nových důvodů nebo důkazů. Ţalobní odpověď musí obsahovat - označení, ţe se jedná o ţalobní odpověď; jméno a bydliště ţalobce; číslo projednávané věci; jméno a bydliště ţalovaného; jméno a postavení zmocněnce či advokáta; skutkové a právní argumenty; návrhové ţádání ţalované strany; adresa pro doručování v Lucemburku; označení navrhovaných důkazů; datum ţalobní odpovědi; podpis ţalovaného zástupce. 3.2.3

Replika a duplika

Ţalobce má ještě jednu moţnost vyjádřit se k obsahu ţalobní odpovědi a tou je replika. Duplika představuje moţnost ţalovaného uvést své stanovisko k novým důkazům, které uvedl ţalobce v replice. „Účastnící řízení mohou v replice a duplice navrhnout na podporu své argumentace další důkazy. Musí však odůvodnit toto prodlení. Nové důkazy nelze předkládat v průběhu řízení, ledaţe by se zakládaly na právních a skutkových okolnostech, které vyšly najevo v průběhu řízení.“31 Předloţení repliky či dupliky není povinné. 3.2.4

Předběžná zpráva soudce zpravodaje

Předběţnou zprávu soudce zpravodaj vypracovává po předloţení ţaloby, ţalobní odpovědi, popřípadě repliky a dupliky. Účastníkům řízení není dána moţnost do této zprávy nahlédnout. Předběţná zpráva obsahuje několik částí. Soudce zpravodaj ve zprávě uvádí doporučení, které se týká předběţného šetření, ve kterém jde o zjištění skutkového stavu. V této části soudce 30

KARZEL, Daniel. Evropský soudní dvůr. Praha : ASPI, 2006. Řízení u Soudního dvora, s. 130 ISBN 80-7357201-X. 31 EU. Konsolidovaní znění jednacího řádu Soudního dvora. In Úřední věstník Evropské unie. 1991, článek 42 s. C 177/1 - C177/36.

22

zpravodaj uvádí návrhy účastníků řízení, jejich důvody a argumentaci, dále právní předpisy členského státu týkající se daného případu a související předpisy Evropské unie. Dále se soudce zpravodaj zabývá dosavadním průběhem jednání a navrhuje, zda bude nutné přistoupit k dokazování nebo k jiným přípravným úkonům. Další doporučení se týká, jakému senátu by bylo vhodné danou věc přidělit. Soudce zpravodaj také podá doporučení, zda je nutné, aby se konalo ústní jednán či nikoliv nebo také zda se lze obejít bez stanoviska generálního advokáta. Po projednání předběţné zprávy soudce zpravodaje Soudní dvůr rozhodne spolu s generálním advokátem o přidělení věci konkrétnímu senátu. 3.2.5

Vzetí návrhu zpět

Účastník řízení má právo vzít svůj návrh během celého řízení zpět. V takovém případě předseda senátu, kterému byla věc předána, nařídí vyškrtnutí ze soudního rejstříku. Kromě moţnosti vzetí návrhu zpět jedním z účastníků řízení zde existuje i moţnost, ţe se účastníci řízení mohou aţ do vyhlášení rozhodnutí Soudního dvora mezi sebou dohodnout na řešení sporu. Pokud se mezi sebou dohodnou a oznámí to Soudnímu dvoru tak dochází k vyškrtnutí věci ze soudního rejstříku. 3.2.6

Doručování listin účastníkům řízení

Všechny listiny, které mají být odeslány účastníkům řízení, odesílá kancelář Soudního dvora. „Jednací řád Soudního dvora stanovuje, ţe ţalobce i ţalovaný si pro účely řízení zvolí doručovací adresu v místě sídla Soudního dvora.“32 Další moţností, kterou umoţňuje Jednací řád Soudního dvora je zvolit si „alternativní moţnost doučování“. Coţ znamená, ţe si účastnící řízení můţou zvolit vedle klasického doručování nebo místo něj doručování prostřednictvím faxu nebo jiným technickým způsobem.

3.3 Důkazní a přípravná opatření „Soudní dvůr po vyslechnutí generálního advokáta určí usnesením dokazované skutečnosti a vhodné důkazní prostředky. Dříve, neţ Soudní dvůr rozhodne o provedení důkazů, jsou slyšeni účastníci řízení.“33 Tato část probíhá před ústním jednáním a můţe probíhat v průběhu

32

KARZEL, Daniel. Evropský soudní dvůr. Praha : ASPI, 2006. Řízení u Soudního dvora, s. 140 ISBN 80-7357201-X. 33 EU. Konsolidovaní znění jednacího řádu Soudního dvora. In Úřední věstník Evropské unie. 1991, článek 45 s. C 177/1 - C177/36.

23

ústního jednání. Při provádění důkazů je přítomen generální advokát a účastnit se mohou téţ účastníci řízení. Důkazními prostředky jsou: o výpověď účastníků řízení o ţádost o informace a předloţení listin o výslech svědka o výslech znalce a přednesení znaleckého posudku o ohledání místa nebo předmětu 3.3.1

Výslech svědka

Výslech svědka patří k základním důkazním prostředkům v řízení před Soudním dvorem. Svědek můţe být předvolán na vlastní ţádost, na ţádost jednoho z účastníků řízení, nebo předvolání svědka můţe navrhnout generální advokát. Pokud navrhne výslech svědka jedna ze stran, musí konkrétně specifikovat, která osoba má být vyslechnuta a jakých skutečností se bude výslech týkat. Svědci jsou předvoláváni formou usnesení, které musí být doručeno samotnému svědkovi i účastníkům řízení. Svědci, kteří jsou řádně předvoláni, mají povinnost se dostavit k výslechu. Pokud se svědek nedostaví nebo nesplní povinnosti, které jsou uvedeny v Jednacím řádu Soudního dvora má Soudní dvůr moţnost uloţit svědkovi pokutu. Výslech svědka bývá veřejný, zahajuje se ověřením totoţnosti a přísahou svědka nebo místopříseţným prohlášením. Výslech svědka řídí předseda Soudního dvora nebo předseda senátu, který věc řeší anebo soudce zpravodaj, který je výslechem pověřen. Vedoucí soudní kanceláře sepisuje protokol o výslechu svědka. Otázky svědkovi můţe pokládat na návrh účastníků nebo z vlastní iniciativy předseda, ostatní soudci nebo generální advokáti. Svědci mají právo na náhradu zaplacených nákladů, které jim vznikli v souvislosti s výslechem před Soudním dvorem, nebo mají také právo na náhradu částek, které ztratili, kdyţ se účastnili výslechu. Svědkům přísluší náhrada výdajů za cestu a pobyt a také náhrada za ušlou mzdu. 3.3.2

Výslech účastníka řízení

Účastníka řízení není moţné vyslechnout jako svědka. Podle Jednacího řádu Soudního dvora je moţné účastníka řízení vyslechnout pro účely řízení. V případě výslechu účastníka řízení za 24

ně mohou jednat i jejich zástupci. Účastník řízení neskládá přísahu ani místopříseţné prohlášení a nelze mu uloţit pokutu v případě, ţe se k výslechu nedostaví. „Na samotné provádění výslechu se pouţijí obdobně příslušná pravidla o výslechu svědka.“34 3.3.3

Žádost o informace a předložení listin

„Soudní dvůr můţe vyzvat strany, aby předloţily veškeré dokumenty a poskytli veškeré informace, které pokládá za ţádoucí. V případě odmítnutí to výslovně vezme na vědomí. Soudní dvůr můţe rovněţ poţádat členské státy a orgány Evropské unie, které nejsou stranami sporu, o veškeré údaje, jeţ povaţuje za nezbytné pro účely řízení.“35 Účastníci řízení mohou předkládat v rámci svých písemných podání veškeré dokumenty a listiny, které povaţují za důleţité. Mají také právo navrhnout Soudnímu dvoru, aby nařídil předloţení listiny jako důkazu, kterou má v drţení druhý účastník řízení. Účastník řízení ale musí prokázat důleţitost tohoto návrhu Soudnímu dvoru. Existuje tu moţnost, kdy dokumenty či listiny nemusí být předloţeny a to v případě utajení skutečností nebo údajů. Důvody k utajení jsou bezpečnost členských států, řádné fungování orgánů Evropské unie nebo lékařské, profesní, obchodní tajemství. Účastník řízení můţe poţádat, aby s určitým dokladem byli seznámeni pouze členové Soudního dvora a ostatní hlavní účastníci řízení. 3.3.4

Výslech znalce

Znalecký posudek je dalším důkazním prostředkem v jednání před Soudním dvorem. Navrhnout, aby byl zpracován znalecký posudek, můţe účastník řízení nebo Soudní dvůr. Pokud ale Soudní dvůr shledá, ţe návrh na zpracování znaleckého posudku ze strany účastníka řízení není nutný, pak takovému návrhu nevyhoví. Pokud se strany řízení nedohodnou na konkrétním znalci, můţe Soudní dvůr znalce stanovit dle vlastního uváţení. Znalec je stanoven usnesením Soudního dvora, které se poté doručí samotnému znalci a účastníkům řízení. V usnesení musí být přesně označen konkrétní znalec, přesné zadání znaleckého posudku a lhůta, do které musí být znalecký posudek zpracován. Podle Jednacího řádu Soudního dvora se znalec můţe vyjádřit pouze k bodům, které mu byly zadány. Na znalce v průběhu vypracovávání dohlíţí soudce zpravodaj, který se můţe účastnit znaleckého 34

KARZEL, Daniel. Evropský soudní dvůr. Praha : ASPI, 2006. Řízení u Soudního dvora, s. 160 ISBN 80-7357201-X. 35 EU. Protokol o Statutu Soudního dvora Evropské unie. In Úřední věstník Evropské unie. 2008, článek 24, s. C 115/ 210 - C115/229.

25

šetření. Soudce zpravodaj má právo být informován o pokroku, ke kterému znalec došel při vypracovávání znaleckého posudku. Znalecký posudek se předává Soudnímu dvoru, který můţe nařídit výslech znalce. Výslechu znalce se účastní strany řízení, které mohou prostřednictvím svého zástupce klást znalci doplňující otázky a to se souhlasem předsedy. Znalec skládá po odevzdání posudku přísahu nebo místopříseţné prohlášení. Soudní dvůr můţe od přísahy znalce upustit v případě, ţe s tím strany řízení souhlasí. Účastníci řízení mohou vznést námitky proti nevěrohodnosti nebo nezpůsobilosti znalce. Soudní dvůr rozhodne o námitkách, které byly namítnuty. Stejně jako svědkovi, tak i znalci náleţí náhrada výdajů a ubytování, stravné a cestovné v souvislosti s předloţením posudku nebo výslechem. Znalci navíc náleţí odměna za vypracování znaleckého posudku. 3.3.5

Ohledání místa nebo předmětu

Nařizuje se usnesením Soudního dvora, před usnesením musí vyslechnout účastníky řízení. 3.3.6

Přípravná opatření

„Soudce zpravodaj a generální advokát mohou poţádat účastníky řízení, aby ve stanovené lhůtě předloţili všechny údaje týkající se rozhodných skutečností, veškeré dokumenty nebo kterékoli jiné údaje, které povaţují za rozhodné. Poskytnuté odpovědi a dokumenty se předají ostatním účastníkům řízení.“36

3.4 Ústní jednání Ústní část řízení před Soudním dvorem je povaţována za doplňkovou část k písemnému jednání. „V jejím průběhu mají zástupci stran moţnost především odpovědět na otázky kladené členy soudního orgánu (především soudcem zpravodajem a generálním advokátem), souhrnně připomenout své stanovisko a zdůraznit hlavní body uvedené písemně, předloţit případné nové argumenty vycházející z nových skutečností, které vyšly najevo po skončení písemné části řízení, a které nemohly být uvedeny v písemných vyjádřeních, vysvětlit a podrobně projednat nejobsáhlejší a nejsloţitější body a vyzdvihnout nejdůleţitější body.“37 36

EU. Konsolidovaní znění jednacího řádu Soudního dvora. In Úřední věstník Evropské unie. 1991, článek 54a, s. C 177/1 - C177/36. 37 OUTLÁ, Veronika; HAMERNÍK, Pavel. Praktikum práva Evropské unie. Plzeň : Aleš Čeněk, 2005. Evropský soudní dvůr, s. 263.

26

Ústní jednání se koná v jednacích síních Soudního dvora v Lucemburku, jedná se před senátem Soudního dvora. Ústní jednání začíná přednesením zprávy soudce zpravodaje, pak jsou vyslechnuti zástupci zúčastněných stran, následuje návrh rozhodnutí generálního advokáta, a pokud je to potřeba, jsou vyslechnuti svědci případně znalci. Ústní jednání bývá ve většině případů veřejné a za jeho zahájení a průběh má odpovědnost předseda senátu. Vedoucí soudní kanceláře má na starosti organizační záleţitosti, jako je například sledování délky projevů zástupců stran apod. Účastníci řízení mohou předloţit ţádost, aby byli vyslechnuti v průběhu ústní části řízení. Ţádost musí předloţit nejpozději do 3 týdnů od sdělení o ukončení písemné části soudního řízení. Předseda senátu můţe tuto lhůtu prodlouţit. V ţádosti je třeba uvést důvody, pro které má být účastník řízení vyslechnut. 3.4.1

Zahájení ústní části řízení

Ústní část řízení zahajuje předseda senátu, jemuţ byla věc svěřena. Pokud věc řeší velký senát nebo plénum určuje den a hodinu zahájení předseda Soudního dvora. Před zahájením ústního jednání se koná krátká schůzka, na které se sejdou zástupci stran, členové senátu, generální advokát a vedoucí soudní kanceláře. Tato schůzka je určena k organizaci jednání. Soudce zpravodaj nebo generální advokát mají na této schůzce moţnost poukázat na některé záleţitosti nebo body, na které by se měli zástupci stran během přednesu řečí zaměřit. 3.4.2

Zpráva soudce zpravodaje

Po zahájení ústního jednání je přečtena zpráva o jednání soudce zpravodaje. „Tato zpráva obsahově značně přesahuje první dokument soudce zpravodaje, tj. předběţnou zprávu. Je v ní dopodrobna popsán skutkový a právní stav projednávané věci, návrhy účastníků řízení a veškeré jejich dosud předloţené argumenty na podporu uváděných tvrzení. Ústní vyjádření zástupců stran obvykle vycházejí ze skutečností či závěrů obsaţených v této zprávě nebo na ně reagují.“38

38

KARZEL, Daniel. Evropský soudní dvůr. Praha : ASPI, 2006. Řízení u Soudního dvora, s. 145 ISBN 80-7357201-X.

27

3.4.3

Přednesy řečí

Po zprávě soudce zpravodaje přichází na řadu přednesy řečí zástupců stran. Zástupci objasňují stanoviska stran a ve své řeči se zaměřují na skutečnosti, které povaţují za významné. Není účelné, aby zástupci stran ve své řeči přednášeli to, co je obsaţeno v písemných stanoviscích. Po přednesu řeči nebo během přednesu řeči mohou klást soudci otázky, které směřují k objasnění některých nejasných skutečností. V případě, ţe strana je zastoupena několika zmocněnci, pak mohou přednést řeč pouze 2 z nich. Pokud jsou kladeny otázky soudci nebo generálním advokátem, pak na tyto otázky můţe odpovídat kterýkoli ze zástupců strany. Řeč nikdy nepřednášejí účastníci řízení, ale pouze jejich zástupci, advokáti případně poradci. Délka přednášené řeči by neměla být delší neţ 30 minut v jednání před plénem Soudního dvora, velkým senátem nebo pětičlenným senátem. V případě ţe se věc řeší před tříčlenným senátem, má zástupce strany na přednesení řeči 15 minut. Délka ústního přednesu vedlejšího účastníka činí 15 minut. Do této doby se nezapočítávají otázky, které jsou poloţeny soudci nebo generálními advokáty. Pokud některý z účastníků řízení potřebuje delší čas k přednesu řeči, lze to ve výjimečných případech povolit. Tento účastník musí podat ţádost předsedovi soudního senátu, který věc řeší, a musí v ní uvést důvody, proč potřebuje delší čas k ústnímu vyjádření. Tuto ţádost musí podat dostatečně v předstihu před zahájením ústního jednání. Zástupce strany by měl zhodnotit, zda je přednes řeči potřebný nebo stačí odkázat na písemné vyjádření. Pokud některý z účastníků nevyuţije moţnost ústního vyjádření, Soudní dvůr nebude brát jeho mlčení jako souhlas s ústními vyjádřeními ostatních účastníků řízení. 3.4.4

Stanovisko generálního advokáta

Na závěr ústního jednání přichází na řadu generální advokát. Generální advokát přednese svoje definitivní odůvodněné stanovisko. Slyšení, na kterém generální advokát přednese svoje odůvodněné stanovisko, se zřídka kdy koná na stejném jednání jako přednesy řečí zástupců stran. V sloţitých případech si generální advokát nechá delší lhůtu na vypracování. „Stanovisko generálního advokáta obsahuje zaprvé stručné vylíčení skutkového základu projednávané věci, zadruhé uvádí jak relevantní právní úpravu Evropské unie, tak i příslušné právní předpisy členských států, za třetí obsahuje analýzu daného právního problému a nakonec předkládá závěr, tedy návrh rozhodnutí, které by mohl Soudní dvůr v projednávané věci přijmout.“39 39


28

Soudci se stanoviskem generálního advokáta jsou obeznámeni aţ během řízení, na rozdíl od soudce zpravodaje, kterému generální advokát předkládá stanovisko ještě před řízením. Stanovisko zpracovává generální advokát sám. Rozsah stanoviska není přesně dán, rozsah záleţí na sloţitosti daného případu. 3.4.5

Ukončení ústního jednání

Po přednesení stanoviska generálního advokáta se ústní jednání ukončuje, to znamená, ţe předseda příslušného senátu prohlásí ústní část za uzavřenou. Je také moţné po přednesení stanoviska generálního advokáta znovu nařídit nové důkazní řízení nebo opakovat nebo pokračovat v předchozím dokazování. Existuje také moţnost znovuotevření ústního jednání, které můţe nařídit předseda senátu. 3.4.6

Protokoly

Vedoucí soudní kanceláře musí o kaţdém ústním jednání vyhotovit protokol, který následně podepisují předseda a vedoucí soudní kanceláře. Do protokolu se zapisuje podle Pokynů pro vedoucího soudní kanceláře: označení účastníků řízení; jména soudců soudního kolegia; jméno generálního advokáta; jméno vedoucího soudní kanceláře; označení projednávané věci; datum a místo jednání; jména a adresa zástupců stran; jména a adresa vyslechnutých svědků a znalců; označení důkazních prostředků předloţených na jednání; označení dokumentů, které předloţili účastníci jednání během řízení; rozhodnutí soudního dvora, kolegia nebo předsedy přijatá během jednání. 3.4.7

Porada Soudního dvora a rozhodnutí

Porada Soudního dvora se koná po ukončení soudního řízení, je neveřejná, a na konci je vyhlášeno rozhodnutí. Porady se smí účastnit jen soudci, kteří se zúčastnili ústního jednání a pomocní zpravodajové, naopak vedoucí soudní kanceláře a generální advokát se porad účastnit nesmí. Soudce zpravodaj zpracovává svůj pracovní návrh rozsudku a vyjádření ke stanovisku generálního advokáta, který je pak doručen všem zúčastněným soudcům. Soudci mohou navrhnout změny v návrhu rozsudku nebo v sloţitějších případech, kdy mají soudci odlišné názory, se stává, ţe soudce zpravodaj musí vypracovat nový návrh rozsudku. Na závěrech, na nichţ se soudci během závěrečné porady shodnout, jsou určující pro rozhodnutí. Soudci rozhodují konsensem. Pokud nastane situace, kdy se soudci neshodnou na 29

jednotném řešení, pak přichází na řadu hlasování. V případě hlasování se postupuje tak, ţe první hlasuje soudce, který je ve funkci nejkratší dobu. Kdyby bylo více soudců ve funkci stejnou dobu, pak dříve hlasuje mladší soudce. O kaţdém zasedání sepisuje protokol soudce, který je funkci nejkratší dobu. Tento protokol následně podepíší předseda a soudce, který protokol sepisoval. 3.4.8

Rozhodnutí

Rozhodnutí soudního řízení můţe být rozsudkem nebo usnesením. „Na rozdíl od rozsudků, jimiţ se končí drtivá většina řízení, se usnesením zpravidla rozhoduje o procesních aspektech řízení a pouze ve výslovně uvedených případech je usnesením rozhodnutím ve věci samé. Jednací řád Soudního dvora neobsahuje ucelenou úpravu usnesení, nýbrţ vţdy přesně uvádí, kdy se forma usnesení pouţije.“40 Rozsudky jsou vyhlašovány při veřejném zasedání Soudního dvora. Odpovědnost za přípravu rozsudku nese soudce zpravodaj. Rozsudek se stává právně závazným ode dne jeho vyhlášení, přičemţ je povinností vedoucího soudní kanceláře na kaţdém rozsudku vyznačit datum jeho vyhlášení. „Výkon rozhodnutí se řídí předpisy občanského procesního páva toho státu, na jehoţ území se provádí. Výkon rozhodnutí můţe být zastaven pouze na základě rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie. Kontrola řádného provádění výkonu rozhodnutí však spadá do pravomoci vnitrostátních soudních orgánů.“41 Rozsudek podepisuje předseda, soudci, kteří se účastnili porady a vedoucí soudní kanceláře, na rozsudek se připojí pečeť a tento dokument je uloţen v kanceláři Soudního dvora. Úkolem vedoucího soudní kanceláře je pak zaslat všem účastníkům soudního řízení ověřené kopie. „Náleţitosti rozsudku jsou - údaj o tom, ţe byl vydán Soudním dvorem; datum vyhlášení; jména předsedy a zúčastněných soudců; jméno generálního advokáta; jméno vedoucího soudní kanceláře; označení účastníků řízení; jména zmocněnců, poradců a advokátů účastníků řízení; návrhové ţádání účastníků řízení; údaj o vyslechnutí generálního advokáta; stručný popis skutkového stav; odůvodnění, výrok včetně rozhodnutí o nákladech řízení.“42

40

KARZEL, Daniel. Evropský soudní dvůr. Praha : ASPI, 2006. Řízení u Soudního dvora, s. 152 ISBN 80-7357201-X. 41 EU. Smlouva o fungování Evropské unie. In Zakládací smlouvy. 2008, článek 299 42 EU. Konsolidovaní znění jednacího řádu Soudního dvora. In Úřední věstník Evropské unie. 1991, článek 63, s. C 177/1 - C177/36.

30

V úředním věstníku se o kaţdém rozsudku zveřejňuje sdělení o vyhlášení rozsudku, které má dvě části. V první části se uvádí označení projednávané věci, datum vyhlášení rozsudku, označení účastníků řízení, soudců, generálního advokáta a vedoucího soudní kanceláře, označení o jaký druh řízení se jedná. Druhá část obsahuje výrok rozsudku. V rozsudku je moţné opravovat chyby či nesprávnosti, buďto na návrh účastníka nebo bez jeho návrhu. Součástí kaţdého rozsudku také rozhodnutí o náhradě nákladů. Platí zde pravidlo, kdy Soudní dvůr rozhodne, ţe náklady řízení ponese ten účastník, který spor prohrál, pokud o to druhý účastník poţádal. Pokud je na straně, která prohrála více účastníků, pak v tomto případě rozhodne Soudní dvůr, kdo jakou část nákladů ponese. Jestliţe ţádná ze stran neţádá o náhradu nákladů, tak si kaţdý účastník ponese své náklady sám. Při částečném úspěchu se náklady rozdělují podle míry úspěchu či neúspěchu. Nebo existuje moţnost, ţe se strany dohodnou o náhradě nákladů mezi sebou. 3.4.9

Nekonání ústní části řízení

Soudní dvůr můţe dospět k rozhodnutí v některých případech i bez konání ústní části řízení. Senát, který je oprávněn řešit určitý případ můţe rozhodnout o nekonání ústní části jednání po předloţení všech písemností, pokud to navrhne soudce zpravodaj v předběţné zprávě, po vyslechnutí generálního advokáta nebo pokud některý z účastníků řízení nepodá ţádost, aby byl vyslechnut. 3.4.10 Zrychlené řízení K zrychlenému řízení můţe být přistoupeno pouze v případech „zvláštní naléhavosti“, ve kterých je potřeba, aby Soudní dvůr rozhodl ve věci v co nejkratší době. Ţádost o zrychlené řízení se podává společně se ţalobou nebo ţalobní odpovědí, podává ji ţalobce nebo ţalovaný. O tom, zda se uskuteční zrychlené řízení, rozhoduje předseda na návrh soudce zpravodaje a po vyslechnutí druhé strany řízení a generálního advokáta. Zrychlení spočívá ve zkrácení písemné části jednání, kdy jsou předkládány repliky a dupliky pouze tehdy, je-li to podle předsedy nezbytné. Vedlejší účastník má moţnost se vyjádřit aţ během ústního jednání, jelikoţ své vyjádření nepředkládá během písemné části řízení. Po tom, co předseda rozhodne o zrychleném řízení, musí vedoucí soudní kanceláře bleskově doručit účastníkům řízení toto usnesení. Další podmínkou provedení zrychleného řízení je nekomplikovanost případu. Soudní dvůr v těchto případech urychluje provádění důkazních prostředků, pokud je potřeba provádět důkazní opatření nebo přípravná opatření, můţe 31

předseda jednání odročit. Účastníci řízení mhou v průběhu ústního jednání předkládat důkazy a uplatňovat argumenty, s tím ţe musí toto zdrţení vysvětlit. Po vyslechnutí generálního advokáta se přechází k rozhodnutí. 3.4.11 Přerušení řízení Řízení můţe být přerušeno na návrh účastníka řízení nebo i bez návrhu. „Soudní dvůr přeruší řízení, pokud byly předloţeny Soudnímu dvoru i Tribunálu věci se stejným předmětem, které se týkají stejné otázky výkladu či platnosti stejného právního aktu. Za druhé můţe předseda rozhodnout přerušení ve všech ostatních případech, před takovým rozhodnutím je potřeba vyslechnout generálního advokáta a účastníky řízení respektive jejich zástupce. Povinnost vyslechnout účastníky řízení odpadá v případě řízení o předběţné otázce.“43 Při usnesení nebo rozhodnutí o pokračování jednání je nutné, aby rozhodnul stejným způsobem, to znamená, ţe nejdříve vyslechne generálního advokáta, popřípadě účastníky řízení a vydá rozhodnutí nebo usnesení o pokračování řízení. V době přerušení neběţí ţádná procesní lhůta. Dnem kdy pokračuje řízení, začnou běţet lhůty nové. Účinky přerušení řízení jsou stanovené dnem, který je označen v rozhodnutí nebo v usnesení o přerušení, jestliţe v rozhodnutí nebo v usnesení této označení chybí, pak účinky přerušení řízení nastávají v den vydání rozhodnutí.

43


32

4 Druhy řízení „Evropské soudnictví představuje rozsáhlý systém právní ochrany při pouţívání evropského práva. Tento systém nezajišťuje jenom subjektivní právní ochranu jednotlivým občanům Evropské unie, nýbrţ zaručuje právní ochranu i orgánům Evropské unie, členským státům a dalším subjektům. Jeho funkce je sice taxativně omezena na stanovené druhy řízení, které přesto dávají Evropskému soudnímu dvoru dostatek moţností k zajištění principů právního společenství. Prvotním smyslem soudního systému je dodrţování právního řádu Evropské unie jako základní podmínky existence Evropské unie.“44

4.1 Jednotlivé druhy řízení před Soudním dvorem 4.1.1

Žaloba pro neslnění povinnosti

Ţaloba pro nesplnění povinnosti má právní základ v článcích 258 a dalších SFEU. Soudní dvůr má moţnost prostřednictvím této ţaloby kontrolovat, zda členské státy dodrţují své povinnosti, které jim vyplívají ze Smluv. Jejím cílem je tedy, aby členské státy dodrţovaly jak primární tak i sekundární právo Evropské unie. K nesplnění povinnosti můţe dojít kterýmkoliv orgánem nebo institucí státu. Nesplnění povinnosti se týká porušení primárního nebo sekundárního práva, ale také porušení smlouvy uzavřenými s třetími státy a porušení závazků, které plynou ze zásad zakotvených Soudním dvorem. „Porušení práva můţe spočívat ve zdrţení se jednání (například neprovedení směrnice) nebo v aktivní činnosti (coţ můţe být přijetí nebo aplikace národního legislativního aktu, který je v rozporu s komunitárním právem).“45 Často se jedná například o porušení závazků provádět sekundární právo do vnitrostátního právního řádu. Můţe se jednat o implementaci opoţděnou, neúplnou nebo neprovedenou. Tuto ţalobu je oprávněna podat Komise nebo některý z členských států. Před tím, neţ se věc postoupí Soudnímu dvoru, je vedeno před Komisí předběţné řízení. Předběţné řízení dává moţnost členskému státu vyjádřit se k nesplnění povinnosti a popřípadě nesplnění povinnosti napravit. V případě, ţe Komise v předběţném řízení zjistí, ţe nedošlo v řádné lhůtě k provedení směrnice, anebo pokud nedošlo k jejímu dostatečnému provedení, pošle Komise státu dopisem výzvu. V tomto dopise upozorní na porušení a stanoví

44 45

KRÁL, Richard, et al. Evropské právo. Praha : C. H. Beck, 2011. s. 345. ISBN 978-80-7400-333-2 TÝČ, Vladimír; KŘEPELKA, Filip; NOVÁK, Daniel. Soudnictví v institucionální struktuře Evropské unie. Brno : Tribun EU, 2009. Ţaloba na porušení povinnosti, s. 25. ISBN 978-80-210-3968-1.

33

lhůtu, do kdy má dojít k nápravě. Pokud stát neučiní kroky, které by vedly k nápravě ve stanovené lhůtě, pošle Komise členskému státu odůvodněné stanovisko, ve kterém opět Komise upozorní na protiprávní stav a určí lhůtu na zjednání nápravy. Členský stát má právo na odůvodněné stanovisko Komisi odpovědět, pokud je přesvědčen, ţe všechny povinnosti splnil. Pokud ale předběţné řízení nepovede ke splnění dané povinnosti, můţe být věc předána Soudnímu dvoru. Předběţné řízení můţe zahájit také některý za členských států. Členský stát můţe věc předloţit Komisi. Komise stanoví lhůtu, ve které mají moţnost se vyjádřit k dané věci stát, který oznámení učinil a stát, který údajně povinnost porušil. Komise poté vydá odůvodněné stanovisko. Členský stát můţe po vydání odůvodněného stanoviska podat ţalobu k Soudnímu dvoru. Obrátit se členský stát můţe na Soudní dvůr, i pokud nebylo vydáno odůvodněné stanovisko a to pouze v případě, ţe Komise nevydala odůvodněné stanovisko do 3 měsíců ode dne, kdy se na ní obrátil. Řízení u Soudního dvora se zahajuje na základě ţaloby, kterou podal členský stát nebo Komise. Komise musí předloţit Soudnímu dvoru všechny důkazy a údaje, které prokazují nesplnění povinnosti. Jestliţe Soudní dvůr dojde k rozhodnutí, ţe došlo k nesplnění povinnosti, musí členský stát v porušení ustat. Pokud Komise shledá, ţe členský stát nevyhověl rozsudku, poskytne porušujícímu státu, aby se k porušení vyjádřil, a pak předloţí věc Soudnímu dvoru, který můţe rozhodnout rozsudkem o uloţení zaplatit paušální částku nebo penále. 4.1.2

Žaloba na neplatnost

„Soudní dvůr Evropské unie přezkoumává legalitu legislativních aktů, aktů Rady, Komise a Evropské centrální banky, s výjimkou doporučení a stanovisek, a rovněţ aktů Evropského parlamentu a Evropské rady, které mají právní účinky vůči třetím osobám. Rovněţ přezkoumává legalitu aktů institucí a jiných subjektů Unie, které mají právní účinky vůči třetím osobám.“46 Mezi ţalobní důvody patří podle článku 263 SFEU nedostatek příslušnosti k jeho vydávání, pro porušení podstatných formálních náleţitostí, které se týkají příjímání aktu nebo obsahu aktu, porušení Smluv nebo jakéhokoli právního předpisu, který se týká jejich provádění anebo zneuţití pravomoci. „Legalita napadeného aktu se posuzuje s ohledem na právní a faktické 46

EU. Smlouva o fungování Evropské unie. In Zakládací smlouvy. 2008, .článek 263

34

okolnosti existující v okamţiku příjímání takového aktu a ne v době jeho vstoupení v platnost.“47 Na straně ţalované můţe být Komise, Rada, Parlament, Evropská centrální banka, nebo Rada a Parlament společně. K ţalobám které podala Rada, Komise, Parlament je příslušný Soudní dvůr. Na straně ţalující můţe být Evropská centrální banka a Účetní dvůr pouze v případě, ţe jejich ţaloba je podaná na ochranu jejich práv. „Soudní dvůr řeší také ţaloby na neplatnost podané členskými státy proti a) neplatnému aktu Parlamentu nebo Rady nebo obou orgánů společně, kromě rozhodnutí Rady, která se týkají státních podpor; aktů Rady přijatých podle nařízení Rady týkající se opatření na ochranu obchodu ve smyslu článku 207 SFEU; aktů Rady, kterými Rada vykonává prováděcí pravomoci v souladu s článkem 291 odstavce 2 SFEU; b) aktu nebo nečinnost Komise podle článku 331 odstavce 1 SFEU.“48 K ţalobám, které jsou podávány jednotlivci je příslušný rozhodnout Tribunál. Řízení před Soudním dvorem se zahajuje podáním ţaloby na neplatnost. Součástí ţaloby musí být stejnopis aktu, který má být podle ţalobce zrušen. Pro podání této ţaloby existuje časové omezení, které činí 2 měsíce ode dne, kdy byl akt vyhlášen, ode dne kdy se o něm ţalobce dozvěděl, ode dne kdy byl ţalobci oznámen. Soudní dvůr těchto řízení rozhodne rozsudkem. V rozsudku je akt, který byl napaden vyhlášen z části nebo celý za neplatný od počátku. Akt, který byl rozsudkem zrušen, se nadále povaţuje jako akt, který nebyl nikdy vydán. Soudní dvůr můţe rozhodnout, ţe některé účinky zrušeného aktu zůstávají nadále zachovány. Orgánu Evropské unie se pak věc vrací a ten musí rozhodnout o opatřeních, která mu vyplívají z rozsudku. 4.1.3

Řízení o námitce protiprávnosti

Právní základ tvoří článek 277 SFEU. Tímto řízením lze kontrolovat legalitu aktů Evropské unie, kdy kaţdá strana, která není přímým adresátem tohoto aktu, se můţe bránit před Soudním dvorem nepouţitelnosti tohoto aktu a vůči protiprávnosti aktu. Tuto námitku je moţné podat u Soudního dvora i Tribunálu. Kaţdý účastník řízení můţe podat námitku z důvodu nedostatku příslušnosti k přijetí aktu, při porušení podstatných formálních náleţitostí, které se týká přijetí aktu nebo jeho obsahu, při porušení Smluv nebo porušení kteréhokoliv právního předpisu týkajícího se provádění, nebo se můţe jednat o zneuţití pravomoci. Nepouţitelnosti aktu se lze domáhat i v případě, ţe uplynula dvouměsíční lhůta.

47 48

KARZEL, Daniel. Evropský soudní dvůr. Praha : ASPI, 2006. Druhy řízení, s. 225. ISBN 80-7357-201-X EU. Protokol o Statutu Soudního dvora Evropské unie. In Úřední věstník Evropské unie. 2008, článek 51, s. C 115/ 210 - C115/229.

35

Námitku lze uplatnit pouze v rámci původního řízení, existuje vedle hlavního řízení zabývající se napadeným aktem. Soudní dvůr vydává v řízení o námitce rozsudek. V případě úspěchu navrhovatele je akt prohlášen za neplatný ale pouze v daném konkrétním sporu. Orgán vydávající akt, který byl prohlášen za neplatný, má povinnost přijmout opatření obsaţená v rozsudku. 4.1.4

Žaloba na nečinnost

Ţaloba na nečinnost má svůj právní základ v článcích 265 a 255 SFEU. Ţalobu lze podat na Evropskou radu, Radu, Komisi, Evropskou centrální banku jestliţe poruší Smlouvy tím, ţe nepřijmou tyto orgány rozhodnutí, i kdyţ mají povinnost tak učinit. Nečinnost se týká nevydaných aktů jakékoliv závazné nebo nezávazné povahy a opatření, pokud lze stanovit jejich rozsah a provést jejich předmět. Tato nečinnost musí přímo směřovat proti právu Evropské unie. Aktivně legitimováni k podání ţaloby na nečinnost jsou orgány Evropské unie, členské státy, Evropská centrální banka, jednotlivci. K rozhodování o ţalobě na nečinnost je příslušný rozhodovat také Tribunál. Kdy bude případ řešit Soudní dvůr nebo Tribunál se dělí podle stejných kritérií jako u ţaloby na neplatnost. „Fyzická nebo právnická osoba můţe podat stíţnost k Soudnímu dvoru Evropské unie pouze v případě, ţe orgán Evropské unie nevydal akt, jí určený.“49 Neţ bude podána ţaloba k Soudnímu dvoru, je nezbytné, aby nejdříve byl dotyčný orgán písemně vyzván, aby jednal. Ve výzvě musí být přesně uvedeno, který akt nebo opatření nebylo přijato a proč měl být přijat tento akt nebo opatření. Tento orgán má pak 2 měsíce na to, aby se k této výzvě vyjádřil. Pokud tak neučiní do 2 měsíců od výzvy, je nutné, aby ţaloba byla podána do 2 měsíců od uplynutí lhůty k vyjádření. V případě, ţe porušující orgán příjme akt nebo opatření v době po uplynutí dvouměsíční lhůty k vyjádření aţ do podání ţaloby, pak Soudní dvůr ţalobu zamítne. Jestliţe porušující orgán přijme opomenutý akt nebo opatření ještě v průběhu řízení před Soudním dvorem, pak Soudní dvůr ve věci nerozhodne, protoţe předmět ţaloby uţ neexistuje. Ţalobce musí v řízení před Soudním dvorem dokázat, ţe porušující orgán měl povinnost přijmout daný akt nebo opatření a zároveň musí prokázat, ţe tomu nebylo učiněno.

49

EU. Smlouva o fungování Evropské unie. In Zakládací smlouvy. 2008, článek 265

36

Soudní dvůr rozhodne rozsudkem. Pokud bude v rozsudku nečinnost orgánu prohlášena za odporující Smlouvám, pak porušující orgán je povinen přijmout opatření, která vyplívají z rozsudku. V rozsudku ale nelze nařídit porušujícímu orgánu přijetí aktu nebo opatření. 4.1.5

Řízení o předběžné otázce

Evropské právo je provázáno s právem národním jednotlivých členských států. V členských státech vznikají některé spory, ve kterých je obsaţen evropský prvek. V těchto případech Soudní dvůr spolupracuje se soudy členských států, a jeho úkolem je odpovědět na otázky, které pokládají soudy členských států v rámci výkladu právních předpisů Evropské unie. V tomto řízení se jedná o nesporné řízení. Právní základ je obsaţen ve SFEU v článku 267, ve Statutu a v Jednacím řádu. Vnitrostátní soud můţe předloţit otázku Soudnímu dvoru pouze v případě, ţe je před ním vedeno řízení, které bude ukončeno soudním rozhodnutím. Pravomoc rozhodnout má vnitrostátní soud, který podal předběţnou otázku, nikoliv Soudní dvůr. Vnitrostátní soud také po dobu řízení o předběţné otázce přeruší řízení, a to pokračuje aţ po vynesení rozsudku s odpovědí. „Soudní dvůr má pravomoc rozhodovat o předběţných otázkách týkajících se: a)výkladu Smluv; b)platnosti a výkladu aktů přijatých orgány, institucemi nebo jinými subjekty Evropské unie.“50 Soudní dvůr je příslušný k výkladu evropského práva nebo platnosti aktu sekundárního práva, rozhodně ale nemůţe řešit ţádosti o výklad vnitrostátního práva, nemá pravomoc se tedy vyjadřovat ke slučitelnosti vnitrostátního právního předpisu s právem Evropské unie. Poloţit předběţnou otázku mají moţnost soudy členského státu. „Soudem se rozumí orgán, který rozhoduje spory a je nezávislý. Kritéria zda se jedná o soudní orgán, jsou: a) orgán, který vznikl podle práva a má trvalou povahu; b) jeho pravomoc je obligatorní, tedy pro určité případy přímo dána zákonem; c) rozhoduje spory a to podle práva; d) jeho členové jsou ustavováni státním orgánem, jeho jednací řád je rovněţ schválen státním orgánem (vazba na stát); e) musí jít o orgán, u něhoţ je zaručena nezávislost.“51 Moţnost obrátit se Soudní dvůr s předběţnou otázkou mají moţnost pouze vnitrostátní soudy členských států, tuto moţnost nemají mezinárodní soudy nebo osudy mezinárodních organizací. Mezi vnitrostátní soudy se

50 51

EU. Smlouva o fungování Evropské unie. In Zakládací smlouvy. 2008, článek 267. TÝČ, Vladimír; KŘEPELKA, Filip; NOVÁK, Daniel. Soudnictví v institucionální struktuře Evropské unie. Brno : Tribun EU, 2009. Řízení o předběţné otázce, s. 38. ISBN 978-80-210-3968-1.

37

počítají za splnění daných podmínek i disciplinární komise, imigrační úřady, arbitráţní tribunály, profesní komory. Řízení se zahajuje podáním dotazu, který vznáší tajemník vnitrostátního soudu a podává se kanceláři Soudního dvora. Ţádost o rozhodnutí předběţné otázky se podává formou předkládacího usnesení, které obsahuje usnesení vnitrostátního soudu o přerušení řízení a znění předběţných otázek. Smlouva o fungování Evropské unie stanovuje, za jakých podmínek se můţe a za kterých se musí vnitrostátní soud obrátit na Soudní dvůr s předběţnou otázkou. Vnitrostátní soud se můţe obrátit na Soudní dvůr v případě, ţe povaţuje rozhodnutí o předběţné otázce za nezbytné k vynesení rozsudku. Poţádat Soudní dvůr o odpověď na předběţnou otázku mají povinnost vnitrostátní soudy, pokud jejich rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky. V předkládacím usnesení můţe být formulováno několik předběţných otázek. Otázka se musí týkat konkrétní věci. Navrhnout vnitrostátnímu soudu poloţení předběţné otázky mají moţnost účastníci původního řízení. V předkládacím usnesení nesmí chybět formulace předběţné otázky, krátký popis předmětu národního líčení, znění souvisejících vnitrostátních právních předpisů, popřípadě související judikatura, pečlivé určení práva Evropské unie a judikatury, důvody pro které se vnitrostátní soud dotazuje na otázku u Soudního dvora. Po doručení předběţné otázky soudní kanceláři se předkládací usnesení oznámí zúčastněným stranám, které se mohou k předběţné otázce vyjádřit. K zúčastněným stranám se řadí účastníci původního řízení, členské státy, Komise, orgány, instituce a subjekty Evropské unie, které přijaly akt, který se týká řízení o předběţné otázce. Zúčastněné strany mají moţnost Soudnímu dvoru podat svoje vyjádření k dané otázce, mají na to lhůtu 2 měsíce. V tomto vyjádření můţe účastník navrhnout právní názor na otázku, popřípadě odpověď. Je nutné, aby byly návrhy na odpověď dostatečně právně odůvodněny. Písemná vyjádření se zasílají Soudnímu dvoru. V písemné části řízení zde neexistuje moţnost předloţení dupliky či repliky. Po ukončení písemné části můţe následovat část ústní, ve které je předloţena zpráva o jednání soudce zpravodaje, pak se mohou účastníci řízení vyjádřit k písemným podáním ostatních účastníků a následuje generální advokát se svým stanoviskem. Ústní část řízení nemusí vţdy probíhat. Neproběhne v případě, pokud to soudce zpravodaj navrhne ve své zprávě a je potřeba k tomu ještě vyslechnout generálního advokáta.

38

Soudní dvůr rozhoduje v řízení o předběţné otázce rozsudkem nebo odůvodněným usnesením. V rozsudku jsou uvedeny odpovědi na předběţné otázky spolu s odůvodněním, jak k nim Soudní dvůr dospěl. Odůvodněným rozhodnutím rozhoduje v případě, kdy byla jiţ dříve zodpovězena otázka anebo pokud odpověď na poloţenou otázku je moţné vyvodit z dosavadní judikatury. Před tím je potřeba vyslechnout generálního advokáta. Další moţností kdy lze rozhodnout odůvodněným rozhodnutím je v případě, ţe o odpovědi na poloţenou otázku nelze rozumně pochybovat, i zde musí být vyslechnut generální advokát a s ním i účastníci řízení. Soudní dvůr můţe rozhodnout i usnesením pokud se jedná o nepřípustnost ţádosti o rozhodnutí nebo pro nedostatek pravomoci Soudního dvora. Rozhodnutí Soudního dvora je předáno vnitrostátnímu soudu, který můţe v řízení pokračovat. Vnitrostátní soud je vázán rozhodnutím Soudního dvora při rozhodování ve sporu, kvůli kterému byla poloţena předběţná otázka. Rozsudek je závazný i pro ostatní vnitrostátní soudy, které by se původním sporem zabývaly. V řízení o předběţné otázce je moţné vyuţít zkráceného řízení. Ţádost o zrychlené řízení můţe podat pouze předkládající soud. Provedení zrychleného řízení musí navrhnout soudce zpravodaj a v této věci je vyslechnut ještě generální advokát. Předseda Soudního dvora povolí zrychlené řízení pouze v případě, ţe věc je mimořádně naléhavá. V zrychleném řízení se lhůty zkracují a neprovádějí se obvyklé procesní postupy. Soudní dvůr rozhoduje rozsudkem. 4.1.6

Kasační opravný prostředek

„Proti rozhodnutím Tribunálu je moţno za podmínek a v mezích stanovených Statutem podat opravný prostředek k Soudnímu dvoru, omezený na právní otázky.“52 Opravný prostředek lze podat v případě nepříslušnosti Tribunálu, nebo pokud existují nedostatky řízení před Tribunálem, které zároveň poškozují zájmy dotčené strany, nebo pokud došlo k porušení práva Evropské unie. Opravný prostředek není moţné pouţít pro nápravu výše nákladů nebo změnu rozhodnutí, který z účastníků má náklady zaplatit. Účastníky řízení jsou účastníci původního řízení před Tribunálem. Opravný prostředek smí podat kterýkoliv účastník řízení, členské státy nebo orgány Evropské unie. Členské státy a orgány Evropské unie mohou podat opravný prostředek i přesto, ţe nebyly původními účastníky řízení. Jiný vedlejší účastník můţe podat opravný prostředek, pouze pokud se ho rozhodnutí Tribunálu přímo dotýká. „Proti konečným rozhodnutím Tribunálu, proti 52


39

rozhodnutím, která řeší věc pouze částečně, nebo proti rozhodnutí o otázce týkající se příslušnosti Tribunálu nebo přípustnosti ţaloby lze ve lhůtě 2 měsíců od oznámení napadeného rozhodnutí podat opravný prostředek k Soudnímu dvoru.“53 Opravný prostředek se podává kanceláři Soudního dvora nebo prostřednictvím Tribunálu, který věc předá kanceláři Soudního dvora. Je nutné, aby opravný prostředek obsahoval jméno a bydliště navrhovatele opravného prostředku, označení ostatních účastníků řízení v prvním stupni, právní důvody a argumenty, návrhová ţádání. Navrhovatel musí k opravnému prostředku připojit všechny písemnosti, dokumenty a přílohy. Není moţné v opravném prostředku opakovat pouze důvody, které byly obsaţeny v ţalobě před Tribunálem a předkládat nové ţalobní důvody, které nebyly uplatněny při jednání před Tribunálem. Ostatní účastníci řízení mají moţnost předloţit odpověď na opravný prostředek, na kterou mají 2 měsíce. Je nutné, aby odpověď obsahovala jméno a bydliště osoby, která předkládá odpověď, datum, kdy obdrţel opravný prostředek, právní důvody a argumenty, návrhové ţádání. Řízení před Soudním dvorem o opravném prostředku se řídí podle obecných pravidel jednacího řádu. Písemná část je zahájena podáním opravného prostředku, ostatní účastníci mohou předloţit svou odpověď, případně lze předloţit repliku nebo dupliku. Replika a duplika se smí pouţít pouze v případě, ţe to povolí předseda na ţádost účastníků. Ústní část se nemusí konat, pokud to navrhne soudce zpravodaj, k tomu se ale musí vyslechnout generální advokát a účastníci řízení. Pokud by některý z účastníků podal odůvodněnou ţádost o konání ústního jednání, musí se ústní jednání konat. Rozhodnutím Soudního dvora o opravných prostředcích je rozsudek. V rozsudku můţe Soudní dvůr rozhodnutí Tribunálu potvrdit nebo ho můţe částečně nebo v plném rozsahu změnit. V případě, ţe Soudní dvůr shledá opravný prostředek přípustným a opodstatněným můţe postupovat dvěma způsoby. První moţností je, ţe Soudní dvůr vydá sám rozhodnutí ve věci, pokud to stav řízení dovoluje. Další moţností je, ţe věc vrátí Tribunálu, který je vázán právním názorem uvedeným v rozhodnutí. Soudní dvůr můţe rozhodnout odůvodněným usnesením v případě, ţe opravný prostředek je zcela nebo z části nepřípustný nebo zjevně neopodstatněný. Před vynesením odůvodněného usnesení je nutné, aby toto navrhnul ve své zprávě soudce zpravodaj a v této věci je potřeba vyslechnout generálního advokáta.

53

EU. Protokol o Statutu Soudního dvora Evropské unie. In Úřední věstník Evropské unie. 2008, článek 56, s. C 115/ 210 - C115/229.

40

4.1.7

Řízení související s činností Evropské investiční banky a Evropským systémem centrálních bank

Článek 271 SFEU vymezuje konkrétní spory, které můţe Soudní dvůr v rámci své pravomoci řešit. Tyto spory se týkají nesplnění závazků členského státu, které pro něj vyplívají ze statutu Evropské investiční banky. V tomto řízení jde o podobný postup jako je tomu v v řízení pro nesplnění povinnosti. Správní rada banky má oprávnění jako Komise. Věc lze předloţit Soudnímu dvoru, pokud nedošlo v jednání před správní radou k uspokojivému řešení. Předmětem dalšího řízení je neplatnost usnesení Rady guvernérů Evropské investiční banky. Toto řízení se podobá řízení o neplatnosti aktu. Ţalobu můţe podat členský stát, Komise a správní rada banky. Soudní dvůr můţe řešit ţaloby o legalitě usnesení správní rady Evropské investiční banky. Ţalobu mají oprávnění podat pouze členské státy a Komise za situace, kdy správní rada poruší formální postup týkajících se půjček a ručení obsaţených ve statutu Evropské investiční banky. Předmět dalšího sporu se týká nesplnění povinností národními centrálními bankami, které jim vyplývají ze Smluv a Statutu Evropského systému centrálních bank a Evropské centrální banky. V tomto případě se postupuje jako v řízení nesplnění povinnosti členským státem, na straně ţalované jsou centrální banky. Jestliţe dojde k rozhodnutí Soudního dvora, pak rozhodne rozsudkem, ve kterém stanoví opatření kterými je banka povinna se řídit. 4.1.8

Rozhodčí řízení

Soudní dvůr má pravomoc rozhodovat spory uzavřené mezi státy na základě rozhodčí doloţky nebo rozhodčí smlouvy. Řízení mhou zahájit pouze členské státy a pouze tehdy, souvisí-li předmět sporu se Smlouvami. Soudní dvůr rozhoduje rozsudkem, kterým jsou státy vázány. 4.1.9

Zvláštní druhy řízení

4.1.9.1 Rozsudek pro zmeškání a odpor Rozsudek pro zmeškání lze navrhnout ţalobcem, jestliţe ţalovaný nepřeloţí návrhové ţádání ve stanovené lhůtě a formě. Před vydáním rozsudku musí být vyslechnut generální advokát, můţe být navrhnuto dokazování. Proti tomuto rozsudku lze podat odpor do 1 měsíce od doručení rozsudku, který však nemá odkladný účinek proti rozsudku pro zmeškání. Po doručení oporu se účastníci řízení mohou písemně vyjádřit, poté muţe být zahájeno

41

dokazování nebo jiná předběţná opatření, popřípadě se můţe rovnou zahájit ústní jednání. V řízení o odporu se rozhoduje rozsudkem, proti kterému není moţno podat další odpor. 4.1.9.2 Námitka třetí osoby V některých případech lze vznést námitku třetí osoby proti rozhodnutí Soudního dvora. Vznést námitku můţe fyzická nebo právnická osoba, členský stát, instituce Evropské unie, pokud se rozsudek týká jejich práv a byl vydán bez jejich účastni na řízení, lhůta pro podání námitky činí 2 měsíce od zveřejnění v Úředním věstníku. Ten kdo podává námitku, musí v ní vysvětlit, z jakého důvodu se nemohl účastnit původního řízení. Soudní dvůr rozhoduje rozsudkem. Pokud Soudní dvůr rozhodne o oprávněnosti námitky, pozmění původní rozsudek, v rozsahu jakém námitce vyhoví. 4.1.9.3 Obnova řízení Ţádost o obnovu řízení lze podat, jestliţe se objevili nové skutečnosti, které nebyly známy v průběhu řízení. Jednací řád a Statut stanovuje, ţe ţádost je nutné podat do 3 měsíců ode dne, kdy se o ní navrhovatel dozvěděl a zároveň není moţné podat návrh na obnovu řízení po 10 letech od vydání rozsudku. Po přijetí návrhu na obnovu řízení se ponechá moţnost ostatním účastníkům řízení, aby se písemně vyjádřili. Poté je vyslechnut generální advokát ohledně přípustnosti návrhu. Soudní dvůr rozhodne ve věci rozsudkem. 4.1.9.4 Výklad rozsudků Účastník řízení můţe podat ţádost k Soudnímu dvoru o jeho výklad k rozsudku v případě pochybností o smyslu a dosahu rozsudku. Ţadatel o výklad rozsudku musí prokázat oprávněný zájem. „Ţádost o výklad rozsudku musí směřovat především k výkladu výroku rozsudku a současně podstatných důvodů pro takové rozhodnutí.“54 Před rozhodnutím je vyslechnut generální advokát a je dána moţnost účastníkům řízení se vyjádřit k dané věci. Soudní dvůr vydá ve věci rozsudek. 4.1.9.5 Posudky Soudního dvora Soudní dvůr má podle článku 218 SFEU pravomoc vydávat specializované posudky, které se mohou týkat slučitelnosti dohody uzavírané mezi Evropskou unií a jinými státy nebo organizacemi se Smlouvami. Soudní dvůr se můţe také vyjádřit k pravomoci Evropské unie nebo některého z jejich orgánů takovou smlouvu dohodnout nebo uzavřít. O posudek smí poţádat pouze Parlament, Rada, Komise a členské státy. Po podání ţádosti o posudek určí 54

KARZEL, Daniel. Evropský soudní dvůr. Praha : ASPI, 2006. Druhy řízení, s. 265. ISBN 80-7357-201-X.

42

předseda soudce zpravodaje. Soudní dvůr ve věci vydá posudek s odůvodněním po tom, co jsou vyslechnuti generální advokáti na neveřejném zasedání.

4.2 Jednotlivé druhy řízení před Tribunálem Řízení, které se koná před Tribunálem, se v mnoha částech shoduje s řízením před Soudním dvorem, i kdyţ některé druhy řízení se před Tribunálem nekonají jako například řízení pro nesplnění povinnosti. Veškerá pravidla, která se uplatňují v řízení před Soudním dvorem, jako jsou zásady řízení, soudní písemnosti, postavení účastníků řízení a podobně jsou stanovena stejně jako u Soudního dvora. Existují ale některé rozdílnosti v řízení před Tribunálem, které se týkají délky písemných a ústních projevů, kdy se ţaloby a ţalobní odpovědi odlišují počtem stran. V řízení před Tribunálem je moţné předloţit písemnosti, které mají větší počet stran a naopak ústní projevy jsou kratší v řízení před Tribunálem. Řízení, ve kterých má Tribunál pravomoc rozhodovat, jsou určeny v článku 256 SFEU. 4.2.1

Žaloba na neplatnost

„Tribunál je příslušný rozhodovat v řízení na neplatnost aktu s výjimkou: řízení o neplatnosti aktu Parlamentu, Rady nebo obou těchto orgánů společně zahájených členským státem, kromě; neplatnost rozhodnutí Rady v oblasti státních podpor; neplatnosti aktů Rady přijatých podle nařízení Rady v oblasti společné obchodní politiky; neplatnosti aktu Rady, kterým tato vykonává prováděcí pravomoci k dosaţení cílů sledovaných Smlouvami; řízení o neplatnosti aktu Komise v rámci posílení spolupráce podle článku 326 SFEU; řízení o neplatnosti aktu Komise, Parlamentu, Rady nebo Parlamentu a Rady společně zahájených kterýmkoliv orgánem Evropské unie nebo Evropskou centrální bankou nebo o neplatnosti aktu Evropské centrální banky zahájených orgánem Evropské unie.“55 Řízení o neplatnosti aktu před Tribunálem existují některé body, ve kterých se liší od řízení před Soudním dvorem. Mezi subjekty, které mohou podat ţalobu u Tribunálu, jsou členské státy a to pouze ve vymezených případech a fyzické nebo právnické osoby. U fyzických a právnických osob je potřeba, aby prokázali svou aktivní legitimaci. Kaţdá fyzická nebo právnická osoba má moţnost podat ţalobu k Tribunálu pokud se jí akt přímo a osobně dotýká 55

KARZEL, Daniel. Evropský soudní dvůr. Praha : ASPI, 2006. Soud prvního stupně, s. 292. ISBN 80-7357201-X.

43

nebo jí je určen. Anebo je moţné podat ţalobu proti aktům, které mají obecnou působnost a také se jí bezprostředně dotýkají. „Akt orgánu Evropské unie, proti němuţ směřuje ţaloba na neplatnost, musí přímo zakládat následky pro právní postavení jednotlivce a jeho adresátům pověřeným jeho provedením neponechávat ţádnou volnost uváţení, a naopak toto provedení musí být čistě automatické povahy a vyplývat výlučně z úpravy Evropské unie, aniţ by bylo třeba pouţít další prostředkující předpisy.“56 Dalším subjektem oprávněným podávat ţalobu na neplatnost jsou regionální nebo jiné územní celky, které musí stejně jako právnické osoby prokazovat svojí aktivní legitimaci. Řízení o neplatnosti aktu se ve většině podobá řízení před Soudním dvorem. Zahajuje se podáním ţaloby na neplatnost, následuje písemná část jednání a po ní můţe následovat část ústní. Tribunál rozhodne ve věci rozsudkem. Usnesením rozhodne v případě, ţe ţaloba je neopodstatněná nebo nepřípustná. V rozsudku je ţaloba zamítnuta nebo Tribunál ţalobě vyhoví a zruší napadený akt Evropské unie. Napadený akt můţe být zrušen také pouze částečně. Zrušený akt se povaţuje za neplatný od počátku. Všechny akty, které byly vydány na základě napadeného aktu, ztrácejí právní účinky. U některých zrušených aktů zachová jejich účinky, pokud to bude povaţovat za nezbytné. Orgán, který vydal příslušný akt je povinen přijmout příslušná opatření, která mu vyplývají z rozsudku. 4.2.2

Žaloba na nečinnost

„Výjimky ve prospěch Soudního dvora jsou: řízení na nečinnost zahájené členskými státy proti Parlamentu, Radě nebo oběma orgánům společně; řízení na nečinnost Komise v rámci posílení spolupráce podle článku 326 SFEU; řízení na nečinnost Komise, Parlamentu, Rady nebo Rady a Parlamentu společně zahájených kterýmkoli orgánem Evropské unie nebo Evropskou centrální bankou nebo na nečinnost zahájených orgánem Evropské unie.“57 Nečinnost se týká toho, ţe Rada, Evropská rada, Komise nebo Evropská centrální banka nepřijme rozhodnutí, i kdyţ to je jejich povinností. Předmětem řízení je tedy opomenutí orgánu jednat nebo nejednání orgánu nebo nečinnost orgánu Evropské unie. Na straně ţalobce můţe být členský stát a to pouze ve stanovených případech, fyzické nebo právnické osoby a

56

KARZEL, Daniel. Evropský soudní dvůr. Praha : ASPI, 2006. Soud prvního stupně, s. 294. ISBN 80-7357201-X. 57 KARZEL, Daniel. Evropský soudní dvůr. Praha : ASPI, 2006. Soud prvního stupně, s. 292. ISBN 80-7357201-X.

44

územní celky členských států. Aţ do změny Statutu v roce 200458 byl příslušný k rozhodování o ţalobách na nečinnost podanými členskými státy rozhodovat pouze Soudní dvůr. Fyzické nebo právnické mohou ţalobu podat jen v případě, pokud některý z orgánu Evropské unie nevydal akt jim určený jiný neţ doporučení nebo stanovisko. Územní celky musí stejně jako v ţalobě na neplatnost prokázat svojí aktivní legitimaci. Řízení před Tribunálem o nečinnosti orgánu se podobá řízení vedenému před Soudním dvorem. Nejdříve je nutné vyzvat písemně orgán, aby jednal. Pokud se orgán po písemné výzvě ve lhůtě 2 měsíců nevyjádří, můţe být podána ţaloba k Tribunálu. Po skončení písemné a popřípadě ústní části vydá Tribunál rozsudek. Rozsudek ţalobu buď zamítne, nebo určí, ţe došlo k nečinnosti a tím i k porušení Smluv. Porušující orgán má povinnost přijmout opatření, která mu vyplívají z rozsudku. 4.2.3

Žaloba na náhradu škody

Článek 268 SFEU stanovuje pravomoc pro soudy Evropské unie řešit ţaloby na náhradu škody, týkajících se mimosmluvní odpovědnosti. Podle článku 340, pododstavce 2 a 3 SFEU se jedná o škodu způsobenou jejími zaměstnanci nebo orgány při výkonu jejich funkce. Dále je v článku 340 SFEU stanoveno, ţe Evropská centrální banka nahradí škodu způsobenou jí samotnou nebo jejími zaměstnanci při výkonu funkce. Spory týkající se smluvní odpovědnosti jsou v pravomoci podle článku 274 SFEU vnitrostátních soudů. Pokud je smlouva uzavřena Evropskou unií nebo jejím jménem a obsahuje příslušnou rozhodčí doloţku, pak pravomoc rozhodovat tento spor mají soudní orgány Evropské unie a řídí se článkem 272 SFEU. Tribunál je příslušný rozhodovat ţaloby na náhradu škody v prvním stupni. Řízení se zahajuje podáním ţaloby. Aktivně legitimováni k podání ţaloby jsou jednotlivci a členské státy. „Ţaloba na náhradu škody se povaţuje za samostatný procesní prostředek ve vztahu k ţalobě na neplatnost či ţalobě na nečinnost. Cílem ţaloby je kompenzace za škodu způsobenou aktem, jehoţ zrušení nebylo před tím poţadováno, tak i nečinností orgánu, i kdyţ tato nebyla před tím konstatována.“59 Ţaloba můţe být podána z úřední povinnosti nebo se můţe jednat o nečinnost orgánu nebo zaměstnanců Evropské unie při výkonu jejich funkce. Evropská unie odpovídá mimo jiné za škodu spojenou s vydáváním právních aktů. Jestliţe je 58

KARZEL, Daniel. Evropský soudní dvůr. Praha : ASPI, 2006. Soud prvního stupně, s. 297. ISBN 80-7357201-X. 59 KARZEL, Daniel. Evropský soudní dvůr. Praha : ASPI, 2006. Soud prvního stupně, s. 304. ISBN 80-7357201-X.

45

škoda způsobena zaměstnancem je potřeba podat ţalobu na orgán kde pracuje. Pokud je orgán odsouzen má moţnost regresu proti této osobě. Z ţaloby musí být jasné, ţe orgán Evropské unie se dopustil protiprávního jednání, ţe došlo ke škodě nebo škoda hrozí, a ţe existuje příčinná souvislost mezi škodou a jednáním Evropské unie. Jestliţe není prokázána některá z těchto podmínek, pak se ţaloba zamítne. Usnesením je rozhodnuto, pokud je ţaloba nepřípustná. Tribunál rozhoduje rozsudkem, ve kterém stanoví orgánu Evropské unie nahradit škodu s úroky poškozenému. Promlčecí lhůta je stanovena na dobu 5 let ode, kdy nastala skutečnost, která zakládá nárok na náhradu. 4.2.4

Řízení na základě rozhodčí doložky

Toto řízení se řídí podle článku 272 SFEU. Tento článek stanovuje, ţe k rozhodování je Tribunál příslušný v případě, ţe veřejnoprávní nebo soukromoprávní smlouva, která je uzavřená Evropskou unií nebo jménem Evropské unie, obsahuje rozhodčí doloţku. U rozhodčí doloţky není důleţité její označení, ale její obsah, ve kterém můţe být uvedeno pouze to, ţe v případě sporů bude příslušný rozhodovat soud Evropské unie namísto vnitrostátního soudu. Tribunál je příslušný rozhodovat v tomto řízení v prvním stupni. K účastníkům řízení patří orgány Evropské unie, které jménem Evropské unie uzavřely takovou smlouvu a subjekt, který s nimi smlouvu uzavřel. „Smluvní odpovědnost Evropské unie se řídí právem rozhodným pro příslušnou smlouvu.“60 Tribunál se řídí podle vnitrostátního práva, které souvisí s předmětem této smlouvy. Tribunál rozhoduje rozsudkem. 4.2.5

Řízení ve věcech práv duševního vlastnictví

Tento druh zvláštního řízení je upraven v článcích 130 aţ 136 jednacího řádu Tribunálu. Jedná se o ţaloby proti Úřadu pro harmonizaci na vnitřním trhu (dále jen „OHIM“) a proti Odrůdovému úřadu Společenství.

Tato zvláštní ustanovení se pouţijí pouze na řízení

opravného prostředku proti rozhodnutí odvolacích senátům těchto úřadů. Ţaloba proti odvolacímu senátu OHIM se podává v souladu s nařízením o ochranné známce Evropské unie, které pevně stanoví důvody, pro které je moţno podat ţalobu k Tribunálu. Ţalobu k Tribunálu má moţnost podat kterýkoliv účastník řízení, který byl před odvolacím 60

EU. Smlouva o fungování Evropské unie. In Zakládací smlouvy. 2008 článek 340.

46

senátem částečně neúspěšný. Ţalobu je nutné podat Tribunálu do 2 měsíců od doručení napadeného rozhodnutí. Ţaloba musí obsahovat napadené rozhodnutí odvolacího senátu. Řízení se zahajuje podáním ţaloby. Vedoucí soudní kanceláře informuje o zahájení OHIM a účastníky řízení před odvolacím senátem OHIM. OHIM předloţí Tribunálu spis související s napadeným řízením. Vedlejším účastníkem v tomto řízení můţe být pouze osoba, která byla dalším účastníkem před odvolacím senátem, tudíţ se jich týkají stejná práva jako ţalobce nebo ţalovaného. OHIM a vedlejším účastníkům je dána lhůta 2 měsíců od doručení ţaloby k vyjádřením. Na základě odůvodněné ţádosti můţe být doplněna replika a duplika. Vedlejší účastník má moţnost předloţit jiné návrhové ţádání neţ ţalobce. V případě, ţe se tak stane, mají ostatní účastníci lhůtu 2 měsíců k vyjádření k novým ţalobním důvodům. Pokud vezme ţalobce svou ţalobu zpět, pak se návrhové ţádání vedlejšího účastníka stává bezpředmětným. Tribunál ve svém rozhodnutí má pravomoc rozhodnutí napadené ţalobou částečně nebo celé zrušit nebo ho změnit nebo ţalobu zamítnout. V těchto případech vydá rozsudek. Můţe také rozhodnout usnesením v případě, ţe je ţaloba nepřípustná. 4.2.6

Řízení pro zrušení původního rozhodnutí

Pokud Soudní dvůr zruší rozhodnutí Tribunálu, pak vrátí věc Tribunálu k opětovnému projednání. Soudní dvůr zasílá Tribunálu rozsudek o vrácení, kterým je Tribunál vázán. Jednací řád Tribunálu stanovuje, který senát je příslušný věc řešit. Pokud je písemná část před Tribunálem v době vydání rozsudku o vrácení ukončena, mají účastníci řízení moţnost předloţit písemné vyjádření k rozsudku o vrácení. Jestliţe písemná část nebyla ukončena, pokračuje se v řízení ve stadiu, kterého bylo dosaţeno. Tribunál můţe v odůvodněných případech povolit, aby byly předloţeny doplňující písemná vyjádření. 4.2.7

Kasační opravný prostředek

Tento opravný prostředek se podává proti rozhodnutí Soudu pro veřejnou sluţbu a je omezen pouze na právní otázky. „Tento opravný prostředek je svou povahou obdobný opravnému prostředku proti rozhodnutí Tribunálu podanému k Soudnímu dvoru. Do kompetence Soudu pro veřejnou sluţbu patří spory týkající se zaměstnaneckých sporů, takţe všechny opravné prostředky se budou týkat sporů mezi zaměstnanci a orgány Evropské unie.“61

61

KARZEL, Daniel. Evropský soudní dvůr. Praha : ASPI, 2006. Soud prvního stupně, s. 309. ISBN 80-7357201-X.

47

Opravný prostředek se podává kanceláři Tribunálu anebo kanceláři Soudu pro veřejnou sluţbu. V opravném prostředku podle článku 138 Jednacího řádu Tribunálu musí být uvedeno: označení navrhovatele (jméno a bydliště); označení dalších účastníků řízení v původním řízení před Soudem pro veřejnou sluţbu; dovolávané právní argumenty a důvody; návrhové ţádání (ve kterém je poţadováno úplné nebo částečné zrušení původního rozhodnutí nebo úplné nebo částečné vyhovění návrhovému ţádání vzneseného v řízení prvního stupně). Přílohou opravného prostředku musí být původní rozhodnutí Soudu pro veřejnou sluţbu, proti, kterému je opravný prostředek podán. Účastníci řízení před Soudem pro veřejnou sluţbu mají lhůtu 2 měsíců podat kasační odpověď. Je moţné předloţit repliku a dupliku, pokud je podána ţádost a předseda to povaţuje za nezbytné a povolí předloţení těchto písemností. Na průběh řízení se pouţijí obecná procesní pravidla s výjimkami, které jsou uvedené v článku 144 Jednacího řádu Tribunálu. Tribunál rozhoduje v tomto řízení rozsudkem nebo usnesením. Jestliţe bude opravný prostředek zcela nebo z části zjevně nepřípustný nebo neopodstatněný, můţe Tribunál rozhodnout usnesením s odůvodněním a tím opravný prostředek úplně nebo částečně odmítnout. Rozhodnout tak můţe na základě zprávy soudce zpravodaje a po vyslechnutí generálního advokáta. Ve svém rozhodnutí Tribunál rozhodne o nákladech řízení. „Tribunál je příslušný rozhodovat o předběţných otázkách podle článku 267 SFEU ve zvláštních oblastech určeným Statutem.“62

4.3 Jednotlivé druhy řízení před Soudem pro veřejnou službu „Soud pro veřejnou sluţbu je oprávněn řešit všechny spory mezi Evropskou unií a jejími zaměstnanci v mezích a za podmínek stanovených ve sluţebním řádu úředníků Evropské unie a pracovním řádu ostatních zaměstnanců Evropské unie.“63 Soud pro veřejnou sluţbu má pravomoc rozhodovat v řízeních týkajících se sporů mezi jakýmkoliv orgánem nebo institucí Evropské unie a jeho nebo jejím personálem, které spadají do pravomoci Soudního dvora. Zaměstnanecké spory se můţou týkat jak otázek pracovního poměru ale i otázek sociálního zabezpečení. V průběhu řízení je moţné dojít ke smírnému řešení. K tomuto řešení je moţné dojít ještě před jednáním, kdy se soudci sejdou se zástupci 62 63

EU. Smlouva o fungování Evropské unie. In Zakládací smlouvy. 2008, článek 256, odstavec 3. EU. Smlouva o fungování Evropské unie. In Zakládací smlouvy. 2008, článek 270.

48

stran a pokusí se najít kompromis. Nebo ke smírnému řešení je moţno dospět v průběhu samotného řízení. Nebo se strany dohodnou bez účasti soudců. Proti rozhodnutí Soudu pro veřejnou sluţbu je moţno podat opravný prostředek k Tribunálu ve lhůtě 2 měsíců.

49

5 Významné rozsudky „Soudcovské právo se povaţuje za pramen evropského práva. Evropský soudní dvůr zakotvil přednost evropského práva vůči vnitrostátnímu právu, doktrínu bezprostředního účinku, bezprostřední pouţitelnosti, odpovědnost členského státu za škodu. Evropský soudní dvůr aplikuje a vykládá právo. V tomto smyslu je poslední instancí s monopolem právní interpretace evropského práva.“64 26/62 NV Algemene Transport- en Expeditie Onderneming van Gend & Loos v Netherlands Inland Revenue Administration [1963]65 Jednalo se o předběţnou otázku, kterou vznesl nizozemský správní soud – Tariefcommissie. Předběţná otázka se týkala otázek: 1. „Zda článek 12 Smlouvy o EHS má vnitřní účinek, jinými slovy, zda procesní subjekty mohou na základě tohoto článku uplatnit individuální práva, kterým musí soudy poskytovat ochranu; 2. Pokud tomu tak je, zda uplatnění dovozního cla vůči ţalobkyni v původním řízení 8% na dovoz formaldehydu ze Spolkové republiky Německo do Nizozemska představuje nedovolené zvýšení ve smyslu článku 12 Smlouvy o EHS nebo zda se jedná o rozumnou úpravu dovozního cla platného před 1. březnem 1960, která ačkoli znamená aritmeticky zvýšení, nesmí být pokládána za zakázanou ve smyslu článku 12.“66 Právní problematika tohoto jednání se týkala principů práva Evropského společenství právního řádu Společenství nadřazenosti komunitárního práva principu bezprostředního účinku primárního práva

64

KRÁL, Richard, et al. Evropské právo. Praha : C. H. Beck, 2011. s. 348. ISBN 978-80-7400-333-2 CVRIA [online]. 2001 [cit. 2011-04-21]. Historická judikatura. Dostupné z WWW: . 66 CVRIA [online]. 2001 [cit. 2011-04-21]. Historická judikatura. Dostupné z WWW: . 65

50

článku 12 Smlouvy o EHS – „členské státy nebudou mezi sebou zavádět nová dovozní nebo vývozní cla, ani dávky s rovnocenným účinkem, ani zvyšovat ty, které se jiţ ve vzájemných obchodních stycích uplatňují.“67 Skutkový stav Nizozemská vláda převedla formaldehyd do jiné tarifní třídy, a tímto došlo ke zvýšení cla. Holandská firma Van Gend en Loos, která dováţela formaldehyd z Německa, byla v důsledku změny tarifní třídy nucena zaplatit vyšší clo. Zavádět clo nebo jej zvyšovat bylo v rozporu s článkem 12 Smlouvy o EHS, a proto se firma Van Gend en Loos rozhodla bránit právní cestou a poţadovala vrácení rozhodné částky. Odůvodnění rozsudku První otázka Tariefcommissie se týkala článku 12 a zda tento článek má v národním právu bezprostřední účinek, který se týká toho, ţe příslušníci členských států mohou na základě tohoto článku uplatnit dovolání se práv, které musí národní soudy chránit. „Aby bylo moţné říci, zda ustanovení mezinárodní smlouvy mají takovýto dosah, je potřeba posuzovat jejich ducha, stavbu i znění.“68 V rozsudku se hovoří o tom, ţe Smlouva o EHS, která má za cíl vytvořit společný trh, je také víc neţ jen dohodu upravující vzájemné povinnosti mezi státy. Toto tvrzení je jasně podpořeno preambulí této Smlouvy, která se týká nejen vlád ale i národů. „Tento názor pak potvrzuje zřízení orgánů nadaných suverénními právy, jejichţ výkon ovlivňuje jak členské státy, tak i jejich občany. Občané států, které tvoří Společenství, jsou vyzýváni ke spolupráci na fungování Společenství prostřednictvím Evropského parlamentu a Hospodářského a sociálního výboru. Soudní dvůr v rozsudku konstatoval ţe, podle článku 177 Smlouvy o SES je Soudnímu dvou svěřena pravomoc nad zajišťováním jednotného výkladu Smluv před národními soudy a tribunály, a ţe státy uznaly, ţe komunitární právo má autoritu, a proto se těchto práv mohou jejich občané dovolávat. „Z tohoto stavu věcí je třeba vyvodit závěr, ţe Společenství představuje nový právní řád mezinárodního práva, v jehoţ prospěch státy omezily, byť ve vymezených oblastech, svá suverénní práva a jehoţ subjekty nejsou jen členské státy, ale

67

PÍTRALOVÁ, Lenka; POMAHAČ, Richard. Průvodce judikaturou Evropského soudního dvora. Praha : Linde Praha a.s., 2000. Van Gend en Loos, s. 43. ISBN 80-7201-204-5. 68 CVRIA [online]. 2001 [cit. 2011-04-21]. Historická judikatura. Dostupné z WWW: .

51

rovněţ jejich příslušníci.“69 Komunitární právo neukládá jednotlivcům pouze povinnosti, ale přiznává jim i určitá práva, která se pak stávají součástí jejich právního jmění. „V rozsudku je dále uvedeno, ţe článek 12 obsahuje jasný a bezpodmínečný zákaz, který je závazkem nikoli konat, ale nekonat. Navíc tato povinnost není podmíněna ţádnou výhradou ze strany státu, která by její implementaci podmiňovala pozitivním legislativním opatřením přijatým v rámci národního práva. Sama povaha tohoto zákazu je ideální pro vyvolání přímých účinků v právním vztahu mezi členskými státy a jejich příslušníky. Implementace článku 12 nevyţaduje ţádný legislativní zásah ze strany států. Fakt, ţe v tomto článku jsou subjektem negativní povinnosti členské státy, neznamená, ţe jejich příslušníci nemohou mít z této povinnosti prospěch.“70 Soudní dvůr rozhodl takto: „1. Článek 12 Smlouvy o zaloţení EHS má přímé účinky a vytváří pro procesní subjekty individuální práva, kterým musí vnitrostátní soudy poskytovat ochranu. 2. Pro účely zjištění, zda cla nebo poplatky s rovnocenným účinkem byly zvýšeny při porušení zákazu obsaţeného v článku 12 Smlouvy, je třeba vzít v úvahu cla a poplatky skutečně uplatňované příslušným členským státem k datu vstupu Smlouvy v platnost.“71 Tento rozsudek Soudního dvora obsahuje jeden z principů komunitárního práva, kterým je bezprostřední účinek jednotlivých ustanovení Smluv Společenství a také jeho práva jako samostatného právního systému. Pokud dojde k porušení práva Společenství je moţné toto porušení napadnout přes prostředky, které poskytuje samo Společenství, nebo můţe toto porušení napadnout členský stát a také jednotlivci prostřednictvím národních soudů. Subjektem práv Společenství nejsou pouze členské státy, ale rovněţ i jejich občané. Při posuzování vnitřního účinku ustanovení je důleţité pro Soudní dvůr zkoumání ducha, stavby a znění ustanovení. Soudní dvůr v rozsudku uvádí, ţe Evropské společenství vytvořilo nový právní řád mezinárodního práva, v jehoţ prospěch členské státy omezily některá svá suverénní práva a jeho subjekty nejsou pouze členské státy, ale i jejich příslušníci.

69

CVRIA [online]. 2001 [cit. 2011-04-21]. Historická judikatura. Dostupné z WWW: . 70 Outlá, V., Hamerník, P., Bambas, J.: Judikatura Evropského soudního dvora, s. 37 71 CVRIA [online]. 2001 [cit. 2011-04-21]. Historická judikatura. Dostupné z WWW: .

52

8/74 Procureur du Roi v. Benoît a Gustave Dassonville [1974]72 Toto řízení se týkalo předběţné otázky, kterou poloţil Soudnímu dvoru Tribunal de première instance v Bruselu. Předběţná otázka se týkala výkladu článků 30 aţ 33, 36 a 85 Smlouvy o EHS. Předběţná otázka se tázala: „Zda vnitrostátní právní předpis zakazující dovoz zboţí s označením původu, pokud toto zboţí není vybaveno úředním dokladem vystaveným státem vývozu a potvrzujícím právo na toto označení, představuje opatření s účinkem rovnocenným mnoţstevnímu omezení ve smyslu článku 30 Smlouvy.“73 Právní problematika tohoto jednání se týkala volného pohybu zboţí soudní výklad článku 30 Smlouvy o EHS – „kvantitativní omezení dovozu, jakoţ i veškerá opatření s rovnocenným účinkem jsou mezi členskými státy zakázána s výhradou ustanovení dále uvedených.“74 Skutkový stav Pro import whisky do Belgie bylo nutné, aby dovozce předloţil dovozní předpis označení původu od britských celních orgánů. Whisky, kterou dováţela firma Dassonville, byla nejdříve dovezena ze Skotska do Francie francouzskými distributory. Francie ale na rozdíl od belgické legislativy nevyţadovala certifikát označení původu. A proto firma Dassonville, která dováţela whisky z Francie na základě francouzských dokladů, nemohla předloţit dokumenty poţadované belgickými úřady. Belgické úřady konstatovaly, ţe tyto doklady nesplňují poţadavky belgického práva. Na základě výkladu belgického práva bylo zahájeno s firmou Dassonville soudní řízení. Firma Dassonville se hájila tím, ţe výklad belgického práva je v rozporu s článkem 30 Smlouvy o EHS. Odůvodnění rozsudku Ze spisu z ústního jednání vyplývá ţe, nepřímý dovozce whisky, která jiţ byla ve volném oběhu ve Francii, by byl vystaven značným obtíţím při získávání poţadovaného osvědčení, na rozdíl od dovozce dováţejícího produkt přímo ze země výroby. Rozsudek přímo uvádí ţe,

72

CVRIA [online]. 2001 [cit. 2011-04-21]. Historická judikatura. Dostupné z WWW: . 73 CVRIA [online]. 2001 [cit. 2011-04-21]. Historická judikatura. Dostupné z WWW: . 74 PÍTRALOVÁ, Lenka; POMAHAČ, Richard. Průvodce judikaturou Evropského soudního dvora. Praha : Linde Praha a.s., 2000. Dassonville, s. 131. ISBN 80-7201-204-5.

53

„veškerou obchodní právní úpravu členských států, která by mohla ať přímo, nebo nepřímo, skutečně, nebo potencionálně narušit obchod uvnitř Společenství, je třeba povaţovat za opatření s účinkem rovnocenným mnoţstevním omezením.“75 Soud ve svém rozsudku dodal, ţe pokud neexistuje na úrovni Společenství úprava, která by zaručovala spotřebitelům pravost označení původu výrobku, pak je moţné, aby členský stát měl opatření proti těmto nekalým praktikám, ale pouze v případě, ţe opatření budou rozumná a poţadované důkazy nesmí být takové povahy, aby bránily obchodu mezi členskými státy. Tyto opatření nesmějí být ani diskriminační anebo nesmí záměrně omezovat obchod mezi jednotlivými státy. Soudní dvůr rozhodl takto: „Poţadavek členského státu na osvědčení pravosti, které je hůře dostupné pro dovozce pravého výrobku, který byl řádně uveden do volného oběhu v jiném členském státě, neţ pro dovozce stejného výrobku přímo ze země původu, představuje opatření s účinkem rovnocenným mnoţstevnímu omezení, neslučitelné se Smlouvou.“76 Tento rozsudek se zaměřil na efekt opatření, kterým je odstraňování překáţek volného pohybu zboţí mezi členskými státy. Veškeré překáţky, tudíţ i národní překáţky objevující se v tomto řízení, které by mohly bránit volnému pohybu zboţí, Soudní dvůr povaţuje za odporující Smlouvě. Podle stanoviska Soudního dvora jsou v rozporu s článkem 30 Smlouvy o EHS veškerá opatření národního práva, která mohou bránit obchodu uvnitř Společenství. V pozdějších případech pro Soudní dvůr vznikaly těţké situace, soudní dvůr musel řešit, jaká jednání vztáhne pod článek 30, jelikoţ „definice Dassonville“ byla široká. 120/78 Rewe – Zentral AG v. Bundesmonopolverwaltung für Branntwein [1979]77 Předmětem tohoto řízení byla předběţná otázka poloţená finančním soudem spolkové země Heneska – Hessisches Finanzgericht. Předběţná otázka se týkala problematiky článků 30 a 37 Smlouvy o EHS. Předběţná otázka zněla: 1. „ Je třeba pojem opatření s účinkem rovnocenným mnoţstevním omezením dovozu ve smyslu článku 30 Smlouvy o EHS vykládat tak, ţe se uplatní rovněţ na stanovení minimálního obsahu alkoholu v lihovinách určených k lidské spotřebě, obsaţené

75

CVRIA [online]. 2001 [cit. 2011-04-21]. Historická judikatura. Dostupné z WWW: . 76 CVRIA [online]. 2001 [cit. 2011-04-21]. Historická judikatura. Dostupné z WWW: . 77 CVRIA [online]. 2001 [cit. 2011-04-21]. Historická judikatura. Dostupné z WWW: .

54

v německém zákonu o lihovarnickém monopolu, v jehoţ důsledku nemohou být ve Spolkové republice Německo uvedeny do oběhu tradiční výrobky jiných členských států, jejichţ obsah alkoholu je niţší neţ stanovený limit? 2. Spadá stanovení takového minimálního obsahu alkoholu pod pojem diskriminace mezi příslušníky členských států, pokud jde o podmínky nákupu a odbytu zboţí ve smyslu článku 37 Smlouvy o EHS?“78 Právní problematika tohoto jednání se týkala: volného pohybu zboţí článku 30 Smlouvy o EHS článku 37 Smlouvy o EHS – tento článek upravuje zvláštní úpravu pro státní monopoly. Skutkový stav Německá právní úprava regulující prodej lihovin na trhu stanovovala minimální obsah alkoholu v jednotlivých typech alkoholických výrobků. Firma Rewe – Zentral AG dováţela ze zemí Společenství lihové nápoje a distribuovala je dále v Německu. Firma podala ţádost u Bundesmonopolvervaltung, která se týkala dováţení francouzského likéru typu Cassis de Dijon. Podle francouzské právní úpravy musel být obsah alkoholu u tohoto typu likéru mezi 15 a 20%79. Německá právní úprava ale vyţadovala minimální obsah alkoholu 25%80. Z tohoto důvodu nesměl být podle Bundesmonopolvervaltung Cassis de Dijon uveden na trh v Německu. S tímto rozhodnutím firma nesouhlasila, a jelikoţ se domnívala, ţe toto ustanovení v německé právní úpravě brání volnému pohybu zboţí mezi členskými státy Společenství a jedná se o opatření s účinkem rovnocenným mnoţstevního dovozu, které je v rozporu s článkem 30 Smlouvy, podala ţalobu ke správnímu soudu, ten postoupil věc finančnímu soudu. Odůvodnění rozsudku Soudní dvůr konstatoval ve svém rozsudku, ţe článek 37 Smlouvy je v tomto případu irelevantní k posuzování této konkrétní věci a je třeba tento případ posuzovat podle článku 30,

78

CVRIA [online]. 2001 [cit. 2011-04-21]. Historická judikatura. Dostupné z WWW: .

79

PÍTRALOVÁ, Lenka; POMAHAČ, Richard. Průvodce judikaturou Evropského soudního dvora. Praha : Linde Praha a.s., 2000. Cassis de Dijon, s. 136. ISBN 80-7201-204-5. 80 PÍTRALOVÁ, Lenka; POMAHAČ, Richard. Průvodce judikaturou Evropského soudního dvora. Praha : Linde Praha a.s., 2000. Cassis de Dijon, s. 136. ISBN 80-7201-204-5.

55

kterého se týká první otázka. V rozsudku je uvedeno, ţe v případě chybějící úpravy pro výrobu alkoholu a jeho uvádění na trh si kaţdý stát vytvoří vlastní úpravu týkající se výroby lihovin a obchodu s nimi na jejich území. Překáţky v pohybu zboţí, které mají v různých státech jinou právní úpravu, jsou přípustné pouze tehdy, je-li to v rámci „účinnosti daňového dohledu, ochrany zdraví, poctivosti obchodního styku a ochrany spotřebitelů“81. Německá vláda uvedla, ţe pokud by došlo ke změně úpravy o minimálním obsahu alkoholu v lihovinách, mohlo by tak dojít k ohroţení ochrany zdraví. K ohroţení zdraví by mohlo dojít v důsledku toho, ţe lihoviny s niţším obsahem alkoholu, které by byly snadněji dostupné, mohou vést snadněji k návyku na alkoholu. Soudní dvůr, ale v rozsudku uvedl, ţe německý trh nabízí široké mnoţství slabých alkoholických nápojů, a výrobky s vyšším obsahem alkoholu je moţné konzumovat ve zředěné formě. Dále Německo chtělo chránit také spotřebitele proti nekalým obchodním praktikám. Toto tvrzení vychází z představy, ţe pokud by došlo ke sníţení hranice obsahu alkoholu, znamenalo by to konkurenční výhodu oproti nápojům s vyšším obsahem alkoholu, protoţe alkohol je nejpodstatnější a nejdraţší sloţkou. „Podle německé vlády, pokud by byly do volného oběhu propuštěny alkoholické výrobky, jakmile odpovídají co do obsahu alkoholu předpisům země výroby, mělo by to ve Společenství za následek zavedení společného standardu nejniţšího obsahu alkoholu povoleného v kterémkoli členském státě, ba dokonce by se tak jakákoli ustanovení v této oblasti stala neúčinným, neboť v právní úpravě několika členských států ţádný obdobný minimální limit neexistoval.“82 Komise na toto uvedla, ţe při stanovení obsahu alkoholu by mohlo dojít ke standardizaci výrobků uváděných na trh a mohlo by dojít ke zvýšení transparentnosti obchodních styků. V rozsudku je uvedeno, ţe jako záruka poctivého obchodního styku postačí označení původu a obsahu alkoholu na obalu výrobku. Soudní dvůr konstatoval, ţe poţadavky na minimální obsah alkoholu v lihovinách jsou v rozporu s pravidlem volného pohybu zboţí. V praxi by ustanovení o stanovení minimálního obsahu alkoholu v jednotlivých státech vedlo k upřednostňování lihovin s vyšším obsahem alkoholu, a došlo by k vyloučení výrobků z jiných zemí. Poţadavek na stanovení minimálního obsahu alkoholu je v rozporu s článkem 30 Smlouvy, jelikoţ je překáţkou obchodního styku.

81


82

CVRIA [online]. 2001 [cit. 2011-04-21]. Historická judikatura. Dostupné z WWW:

56

Není tedy důvod, proč by alkoholický nápoj, který byl vyroben v jiném státě nemohl být distribuován na v jiném členském státě. Soudní dvůr rozhodl takto: „Pojem „opatření s účinkem rovnocenným mnoţstevním omezením dovozu“, uvedený v článku 30 Smlouvy o EHS, je třeba chápat tak, ţe zákaz upravený tímto ustanovením se vztahuje rovněţ na ustanovení minimálního obsahu alkoholu v lihovinách určených k lidské spotřebě, obsaţené v právních přepisech některého členského státu, co se týče dovozu alkoholických nápojů legálně vyrobených a uvedených na trh v jiném členském státě.“83 Tento případ poukazuje na to, ţe členské státy mají odlišné národní předpis. V tomto případě došlo k odloučení národního trhu a ochraně německých výrobců před konkurenty z ostatních zemí. Takováto separace, je v rozporu s myšlenkou společného trhu. Tento případ „Cassis de Dijon“ navázal na případ „Dassonville“. V případu Cassis de Dijon byla jasně stanovena neaplikovatelnost obchodních pravidel, která jsou v rozporu s článkem 30 Smlouvy o EHS, jedná se tedy o to, aby výrobky, které jsou vyráběné v jednom z členských států, mohly být dále prodávané v jiném členském státě. Za překáţky v obchodu se povaţují technická i obchodní pravidla bránící obchodu. Pokud je výrobek v souladu s právní úpravou ve státě, kde se vyrobil, můţe se s ním obchodovat i na trzích ostatních členských států. „Komise povaţovala tento rozsudek za tak principiální, ţe se rozhodla sama ho interpretovat a vydala 6. listopadu 1978 sdělení, týkající se „Zabezpečení volného obchodu v rámci Společenství“, ve kterém se konstatovalo, ţe volný pohyb zboţí je stále omezován rostoucím počtem restriktivních opatření. Rozhodnutí Cassis de Dijon mělo být východiskem pro efektivnější a přísnější posuzování těchto omezení. Rozhodnutí Cassi de Dijon mělo vliv na proces technické standardizace a harmonizace obchodních předpisů na úrovni Společenství.“84 283/81 Srl CILFIT and Lanificio di Gavardo SpA v. Ministry of Health [1982]85 V tomto řízení předloţil Corte suprema di cassazione předběţnou otázku týkající se povinnosti předloţit předběţnou otázku, coţ je součástí článku 177 Smlouvy o EHS.

83

CVRIA [online]. 2001 [cit. 2011-04-21]. Historická judikatura. Dostupné z WWW: 84 PÍTRALOVÁ, Lenka; POMAHAČ, Richard. Průvodce judikaturou Evropského soudního dvora. Praha : Linde Praha a.s., 2000. Cassis de Dijon, s. 136. ISBN 80-7201-204-5. 85 CVRIA [online]. 2000 [cit. 2011-04-21]. Historická judikatura. Dostupné z WWW: .

57

Předběţná otázka zněla – „Ukládá článek 177 pododstavec 3 Smlouvy, který stanoví, ţe vyvstane-li otázka před vnitrostátním soudem, jehoţ rozhodnutí nelze napadnout opravným prostředkem, je tento soud povinen se obrátit na Soudní dvůr, také povinnost poţádat o rozhodnutí o předběţné otázce, která neumoţňuje národnímu soudu posoudit opodstatnění vznesené otázky nebo podřizuje povinnost – a za jakých mezí – dřívější existenci rozumné pochybnosti o výkladu?“86 Právní problematika tohoto jednání se týkala článku 177 pododstavce 3 Smlouvy o EHS – v článku 177 Smlouvy o EHS je uvedeno, ţe „Soudní dvůr je příslušný rozhodovat o předběţných otázkách, které se týkají výkladu Smluv a platnosti a výkladu aktů přijatých orgány Společenství. Pododstavec 3 uvádí, ţe pokud vyvstane taková otázka před národním soudem, proti kterému dalšího odvolání podle vnitrostátního práva, je tento soud povinen se obrátit na Soudní dvůr.“87 Skutkový stav Dovozci vlny, kteří dováţeli do Itálie vlnu, soudně napadli dávku za hygienické kontroly, kterou ukládalo italské ministerstvo zdravotnictví na vlnu dováţenou z nečlenských států Společenství. Dovozci vlny namítali, ţe vlna je ţivočišný výrobek, u kterého se dávky nemohou ukládat, a proto by se z ní dávky vybírat neměly. V řízení před soudem posledního stupně ministerstvo zdravotnictví argumentovalo tím, ţe výklad práva Společenství je zde jasný a proto není potřeba podávat předběţnou otázku. Dovozci vlny, ale poţadovali poloţení předběţné otázky, protoţe proti rozhodnutí tohoto soudu nebylo jiţ moţné podat opravný prostředek. Italský nejvyšší soud poloţil předběţnou otázku Soudnímu dvoru. Odůvodnění rozsudku V rozsudku je uvedeno, ţe povinnost obrátit se na Soudní dvůr slouţí k jednotnému výkladu práva Společenství. Pododstavec 3 článku 177 slouţí k tomu, aby nedoházelo ke vzniku rozdílností v judikatuře v otázkách práva Společenství. Pokud vyvstane otázka před vnitrostátním soudem má pravomoc národní soud předloţit otázku Soudnímu dvoru. V případě, ţe strana tvrdí, ţe vyvstala-li otázka týkající se komunitárního práva, nemusí soud na základě této skutečnosti usoudit, ţe otázka vyvstala. Soudy nemají povinnost poloţit

86

CVRIA [online]. 2000 [cit. 2011-04-21]. Historická judikatura. Dostupné z WWW: . 87 EU. Smlouva o Evropském hospodářském společenství. In Zakládací smlouvy. 1957, článek 177.

58

předběţnou otázku v případě, ţe by tato otázka a její odpověď neměla vliv na rozhodnutí sporu. Je nutné brát v úvahu, ţe komunitární právo je napsáno v několika jazycích a proto výklad komunitárního práva potřebuje srovnání v různých jazykových verzích. V úvahu je také potřeba vzít to, ţe právo Společenství pouţívá specifickou terminologii a právní pojmy v komunitárním právu se nemusí vţdy shodovat s pojmy práva vnitrostátního. Soudní dvůr rozhodl takto: „Článek 177 pododstavc 3 Smlouvy musí být vykládán v tom smyslu, ţe soud, jehoţ rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva je povinen, vyvstane-li před ním otázka týkající se výkladu práva Společenství, splnit svou povinnost předloţit věc Soudnímu dvoru, ledaţe by shledal, ţe tato otázka není relevantní, nebo ţe dotčené právo jiţ bylo předmětem výkladu Soudního dvora anebo ţe jediné správné pouţití práva Společenství je zřejmé, ţe není další prostor pro rozumnou pochybnost.“88 Soudní dvůr v tomto případě vyzdvihl doktrínu „acte clair (není důvod pokládat otázku, pokud připouští ustanovení dokumentu práva Společenství jediný rozumný výklad) a doktrínu acte éclairé (není potřeba pokládat otázku Soudnímu dvoru v případě, ţe výkladový problém byl jiţ objasněn v dosavadní judikatuře Soudního dvora).“89 Soudní dvůr v tomto rozsudku zbavuje národních soudů absolutní povinnosti zahájit řízení. 102/81 Nordsee Deutsche Hochseefischerei GmbH v. Reederie Mond Hochseefischerei Nordstern AG & Co. KG a Reederei Friedrich Busse Hochseefischerei Nordstern AG & Co. KG [1982] Předběţná otázka zněla – „Je německý rozhodčí soud, který nerozhoduje podle ekvity, nýbrţ podle práva a jehoţ rozhodnutí mají vůči stranám stejné účinky jako konečné rozhodnutí obecného soudu, oprávněn obrátit se s předběţnou otázkou na Soudní dvůr?“90 Toto řízení se týkalo předběţné otázky, otázka se týkala výkladu práva Společenství. Právní problematika tohoto jednání se týkala článku 177 Smlouvy o EHS nařízení 17/64 EHS a 2722/72 EHS – toto nařízení se týkalo úpravy činnosti fondů 88

CVRIA [online]. 2000 [cit. 2011-04-21]. Historická judikatura. Dostupné z WWW: . 89 TÝČ, Vladimír; KŘEPELKA, Filip; NOVÁK, Daniel. Soudnictví v institucionální struktuře Evropské unie. Brno : Tribun EU, 2009. CILFIT, s. 66. ISBN 978-80-210-3968-1. 90 PÍTRALOVÁ, Lenka; POMAHAČ, Richard. Průvodce judikaturou Evropského soudního dvora. Praha : Linde Praha a.s., 2000. Nordsee, s. 25. ISBN 80-7201-252-5.

59

EHS, které se zabývaly oblastí zemědělskou a regionální politikou. Skutkový stav Ustanovený rozhodce měl rozhodnout spor mezi rejdařskými společnostmi. Tyto společnosti spolupracovali na výstavbě lodí, tento program by podporován z Evropského zemědělského řídícího a garančního fondu. Jedna ze společností podala ţalobu na základě rozhodčí doloţky, ţaloba se týkala zpochybnění při rozdělování podpory. Rozhodci měly vyřešit, zda rozdělení podpory bylo provedeno podle právní úpravy o poskytování podpor podle soutěţního práva Společenství. Rozhodci poloţili Soudnímu dvoru předběţnou otázku se souhlasem Komise. Soudní dvůr se v tomto případě také zabýval, zda je tento návrh na zahájení přípustný v souvislosti s článkem 177 Smlouvy o EHS. Odůvodnění rozsudku Rozsudek řeší, zda můţe být povaţován rozhodčí tribunál, který byl zaloţen smlouvou mezi soukromými stranami, za soud nebo tribunál podle článku 177 Smlouvy o EHS. I kdyţ má tento rozhodčí tribunál určité obdobné znaky jako soud nebo tribunál podle článku 177 Smlouvy o EHS (rozhoduje podle práva a jeho rozhodnutí je vykonatelné), nepostačují tyto znaky k tomu, aby byl tento rozhodčí tribunál ve stejném postavení jako národní soud. Strany si v době uzavření smlouvy mohly vybrat, jestli své spory budou řešit v rámci rozhodčího řízení nebo u národních soudů. Strany tedy nebyly povinny řešit své spory fakticky ani právně před rozhodčím tribunálem. Veřejné orgány členského státu nejsou automaticky povolány účastnit se rozhodčího řízení. Soudní dvůr v rozsudku uvedl, ţe v tomto případě neexistuje dostatečná souvislost s národními soudy a rozhodčím orgánem, aby mohl být tento rozhodčí tribunál povaţován za soud nebo tribunál ve smyslu článku 177 Smlouvy o EHS. Pokud se v rámci rozhodčího řízení objeví otázka týkající se komunitárního práva, je moţné, aby ve spolupráci s národním soudem byly tyto otázky zodpovězeny. Tyto soudy pak mají moţnost poloţit Soudnímu dvoru předběţnou otázku týkající se výkladu komunitárního práva. Soudní dvůr rozhodl takto: „Soudní dvůr není příslušný, aby rozhodl o předběţné otázce, která mu byla postoupena rozhodcem.“91 Soudní dvůr v tomto rozsudku stanovil, ţe rozhodčí tribunál není oprávněn předkládat předběţnou otázku. Nesplňuje totiţ předpoklad státnosti, pokud nemají smluvní strany sjednáno ve smlouvě anebo nemají jinou právní povinnost předloţit spor rozhodčímu 91

PÍTRALOVÁ, Lenka; POMAHAČ, Richard. Průvodce judikaturou Evropského soudního dvora. Praha : Linde Praha a.s., 2000. Nordsee, s. 28. ISBN 80-7201-252-5.

60

tribunálu a pokud se tohoto řízení neúčastní i veřejné orgány členského státu. V případě, ţe v průběhu rozhodčího řízení vyvstanou otázky týkající se komunitárního práva, můţe se rozhodčí tribunál v rámci spolupráce s národními soudy na tyto soudy obrátit s touto otázkou. Národní soud pak dále posoudí, jestli je nutné předloţit otázku Soudnímu dvoru. 314/85 Foto-Frost v. Hauptzollamt Lübeck – Ost [1987]92 Řízení se zabývalo předběţnou otázkou vznesenou Finanzgericht Hamburg. Otázka se týkala výkladu článku 177 Smlouvy o EHS a nařízení Rady o vývozním a dovozním clu. Předběţné otázky se týkaly 1. „Můţe vnitrostátní soud přezkoumat rozhodnutí Komise, podle kterého nelze prominout dovozní poplatky, a můţe národní soud, shledá-li k tomu důvody, v tomto případě o prominutí poplatků rozhodnout? 2. Pokud předmětné rozhodnutí nemůţe vnitrostátní soud přezkoumat, je toto rozhodnutí platné?“93 Právní problematika tohoto jednání se týkala přezkoumání platnosti aktů vydaných institucemi Společenství národními soudy článek 177 Smlouvy o EHS „nařízení Rady číslo 1697/79 – toto nařízení se týkalo vybírání dovozního nebo vývozního cla po propuštění zboţí“94 Skutkový stav Firma Foto-Frost se zabývala dováţením a vyváţením optického a fotografického zboţí. Tato firma nakoupila dalekohledy od dánských a britských partnerů, které byly vyrobeny v Německu. Při rozhodování o otázce proclení tohoto zboţí se ukázalo, ţe existují sporná ustanovení mezi komunitárním a německým právem. Finanční hamburský soud, který tento spor řešil, se obrátil na Soudní dvůr. Soudní dvůr se zabýval také otázkou, zda národní soudy mají pravomoc prohlásit akt Společenství za neplatný.

92

CVRIA [online]. 2001 [cit. 2011-04-21]. Historická judikatura. Dostupné z WWW: . 93 PÍTRALOVÁ, Lenka; POMAHAČ, Richard. Průvodce judikaturou Evropského soudního dvora. Praha : Linde Praha a.s., 2000. Foto-Frost, s. 29. ISBN 80-7201-252-5. 94 CVRIA [online]. 2001 [cit. 2011-04-21]. Historická judikatura. Dostupné z WWW: .

61

Odůvodnění rozsudku Soudní dvůr v rozsudku uvádí, ţe podle článku 177 smlouvy o EHS má právo rozhodovat o předběţných otázkách, které se týkají výkladu Smluv a aktů Společenství. Národní soud se můţe poţádat o výklad těchto smluv a aktů v případě, ţe je to nutné k vydání rozsudku. Za situace, kdy taková otázka vyvstane před národním soudem, proti jehoţ rozhodnutí není odvolání je povinen se tento soud obrátit na Soudní dvůr. Tento článek ale výslovně neřeší to, zda národní soudy mohou samy prohlásit za neplatný akt Společenství. V případě, ţe před národním soudem strany uplatňují důvody neplatnosti aktu, které jsou nepodloţené, můţe národní soud tyto důvody odmítnout a dospět k závěru, ţe napadené opatření je zcela platné. Soudní dvůr v rozsudku zdůraznil, ţe národní soudy nemají pravomoc k tomu, aby prohlásily některý z aktů Společenství za neplatný. Článek 177 Smlouvy o EHS slouţí k tomu, aby Soudní dvůr zajistil jednotný výklad komunitárního práva. Rozdílný výklad práva Společenství by mohl ohrozit jednotu právního řádu Společenství a právní jistotu. Pokud je napadena platnost právního aktu před národními soudy, je rozhodnutí o platnosti vyhrazeno pouze Soudnímu dvoru. Soudní dvůr rozhodl takto: „1. Vnitrostátní orgány nemají pravomoc prohlásit akty orgánů Společenství za neplatné. 2. Rozhodnutí zaslané dne 6. května 1983 Spolkové republice Německo, v němţ Komise konstatuje, ţe v konkrétním případě musí být dovozní clo vybráno po propuštění zboţí, je neplatné.“95 Rozsudek řeší vztah národních soudů a Soudního dvora z hlediska pravomocí. V tomto rozsudku je jasně řečeno, ţe k rozhodování o neplatnosti aktu Společenství je výlučně příslušný pouze Soudní dvůr.

95


62

Závěry a doporučení V bakalářské práci jsem se zaměřila na soudnictví Evropských společenství a Evropské unie jako na důleţitou součást těchto Evropských společenství a Evropské unie. V práci se věnuji Evropskému soudnímu dvoru, Tribunálu a Soudu pro veřejnou sluţbu. V první části jsem se věnovala vzniku těchto soudů a také tomu z jakého právního základu při své činnosti vychází tyto soudy. Druhá kapitola je věnována obecné charakteristice soudů z hlediska jejich sloţení a struktury. Dále jsem pokračovala třetí kapitolou zaměřenou výhradně na řízení před Evropským soudním dvorem. Ve čtvrté kapitole se věnuji jednotlivým druhům řízení, které před těmito soudy probíhají. A v páté kapitole se zabývám některými významnými rozsudky. Tato práce se tedy zabývá soudním systémem v rámci Evropských společenství a Evropské unie. Uţ se vznikem prvního Evropského společenství uhlí a oceli vznikl současně první evropský soud. To bylo známkou toho, ţe se soudy v průběhu let, kdy se formovala Evropská společenství, aţ do doby vzniku Evropské unie stanou nedílnou součástí těchto organizací. S postupným rozšiřováním Evropského společenství a později Evropské unie bylo nutné zřídit další soudy. Evropský soudní dvůr se stal v průběhu let důleţitým „stráţcem práva“. Evropský soudní dvůr zajišťuje dodrţování práva zakotveného ve Smlouvách. Svědčí o tom také stále větší počet podaných předběţných otázek, kterými Evropský soudní dvůr podává výklad k evropskému právu obsaţenému ve Smlouvách. Řízení o předběţné otázce je podle mého názoru velice významným řízením, které je velice důleţité pro správnou aplikaci evropského práva. Ne vţdy je evropské právo obsaţené ve Smlouvách pochopeno správně a také právě proto je Evropský soudní dvůr oprávněn vydávat rozhodnutí v těchto otázkách. Na začátku vzniku Evropského soudního dvora řešil soud podstatně méně případů, neţ řeší v současnosti a důsledkem toho bylo zřízení dalších dvou soudů. Své místo v soudnictví Evropských společenství a Evropské unie má i Tribunál, který se dříve jmenoval Soud prvního stupně a také Soud pro veřejnou sluţbu. Tribunál stejně jako Evropský soudní dvůr zajišťuje dodrţování práva zakotveného ve Smlouvách. Soud pro veřejnou sluţbu slouţí pro řešení případů mezi zaměstnanci Evropské unie a Evropskou unií. Tyto soudy Evropských společenství a Evropské unie tvoří vyváţený systém, který v současné době v rámci Evropské unie spolupracuje na vytváření práva Evropské unie. Na tomto se podílí zejména prostřednictvím judikatury. Judikatura se zejména v minulosti, 63

především v době vzniku Společenství ukázala, jako významným tvůrcem práva Evropských společenství. Judikatura zodpověděla některé nejasnosti, které členské státy ze začátku měli v oblasti evropského práva. To ale neznamená, ţe by v dnešní době měly tyto soudy menší váhu. Naopak se soudnictví se podílí významnou měrou na utváření celé Evropské unie, jelikoţ judikatura je závazná pro všechny členy Evropské unie a členové jsou povinni se jí řídit.

64

Seznam použité literatury KARZEL, Daniel . Evropský soudní dvůr : Praktický průvodce. 1. vyd. Praha : ASPI, 2006. 492 s. ISBN 80-7357-201-X. OUTLÁ, Veronika, et al. Právo Evropské unie. 2 vyd. Plzeň : Aleš Čeněk, 2008. 387 s. ISBN 978-80-7380-084-0. OUTLÁ, Veronika; HAMERNÍK, Pavel. Praktukum práva Evropské unie. 1. vyd. Plzeň : Aleš Čeněk, 2005. 271 s. ISBN 80-86898-10-5. OUTLÁ, Veronika; HAMERNÍK, Pavel; BAMBAS, Jan. Judikatura Evropského soudního dvora. 1. vyd. Plzeň : Aleš Čeněk, 2005. 341 s. ISBN 80-86898-49-0. PÍTRALOVÁ, Lenka; POMAHAČ, Richard. Průvodce judikaturou Evropského soudního dvora : 1. díl. Praha : Linde Praha a.s., 2000. 359 s. ISBN 80-7201-204-5. PÍTRALOVÁ, Lenka; POMAHAČ, Richard. Průvodce judikaturou Evropského soudního dvora : 2. díl. Praha : Linde Praha a.s., 2000. 345 s. ISBN 80-7201-252-5. PÍTRALOVÁ, Lenka; POMAHAČ, Richard. Průvodce judikaturou Evropského soudního dvora : 3. díl. Praha : Linde Praha a.s., 2005. 303 s. ISBN 80-7201-550-8. PÍTRALOVÁ, Lenka; POMAHAČ, Richard. Průvodce judikaturou Evropského soudního dvora : 4. díl. Praha : Linde Praha a.s., 2006. 303 s. ISBN 80-7201-584-2. TICHÝ, Luboš; RAINER, Arnold; ZEMÁNEK, Jiří; KRÁL, Richard; DUMBROVSKÝ Tomáš. Evropské právo. 4. vyd. Praha : C. H. Beck, 2010. 902 s. ISBN 978-80-7400-333-2. TÝČ, Vladimír; KŘEPELKA, Filip; NOVÁK, Daniel. Soudnictví v institucionální struktuře Evropské unie. 1. vyd. Brno : Tribun EU, 2009. 67 s. ISBN 978-80-210-3968-1. EU. Smlouva o fungování Evropské unie. In Zakládací smlouvy. 2008, 0, s. C115/74 C115/199. EU. Smlouva o Evropské unii. In Zakládací smlouvy. 1992, 0, s. C115/13 - C115/45. EU. Smlouva o Evropkém hospodářském společenství. In Zakládací smlouvy. 1957

65

EU. Konsolidované znění jednacího řádu Tribunálu. In Úřední věstník Evropské unie. 1991, s. C 177/37 - C177/70. Dostupný také z WWW: . EU. Konsolidované znění jednacího řádu Soudního dvora. In Úřední věstník Evropské unie. 1991, s. C 177/1 - C177/36. Dostupný také z WWW: . EU. Protokol o Statutu Soudního dvora Evropské unie. In Úřední věstník Evropské unie. 2008, s. C 115/ 210 - C115/229. Dostupný také z WWW: . CVRIA [online]. 2001 [cit. 2011-04-20]. Historická judikatura. Dostupné z WWW: . CVRIA [online]. 2001 [cit. 2011-04-20]. Historická judikatura. Dostupné z WWW: . CVRIA [online]. 2001 [cit. 2011-04-20]. Historická judikatura. Dostupné z WWW: . CVRIA [online]. 2001 [cit. 2011-04-20]. Historická judikatura. Dostupné z WWW: . CVRIA [online]. 2001 [cit. 2011-04-20]. Historická judikatura. Dostupné z WWW: .

66

Seznam použitých zkratek SEU – Smlouva o Evropské unii SFEU – Smlouva o fungování Evropské unie EHS – Evropské hospodářské společenství

Seznam příloh Příloha č. 1 – Obecná činnost Soudního dvora

1

Příloha č. 2 – Zahájené věci

2

Příloha č. 3 – Ukončené věci

3

Příloha č. 4 – Obecná činnost Tribunálu

4

Příloha č. 5 – Obecná činnost Soudu pro veřejnou sluţbu

5

67

Přílohy Příloha č. 1 List č. 1 Obecná činnost Soudního dvora – zahájené, ukončené a probíhající věci 2006 - 2010

zdroj: CVRIA [online]. 2010 [cit. 2011-04-20]. Výroční zpráva. Dostupné z WWW: .

Příloha č. 2 List č. 2 Zahájené věci 2006 - 2010


Příloha č. 3 List č. 3 Ukončené věci podle povahy řízení 2006 – 2010


Příloha č. 4 List č. 4 Obecná činnost Tribunálu – zahájené, ukončené, probíhající věci 2006 - 2010


Příloha č. 5 List č. 5 Obecná činnost Soudu pro veřejnou sluţbu 2006 - 2010


EU. Bankovní institut vysoká škola Praha. Katedra práva a veřejné správy

Recommend Documents