Bankovní institut vysoká škola Praha. Katedra práva. Měnová integrace EU. Bakalářská práce. Tomáš Štella. Autor: Veřejná správa a EU

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva

Měnová integrace EU

Bakalářská práce

Autor:

Tomáš Štella Veřejná správa a EU

Vedoucí práce

Praha

Dr. Lenka Kinclová

Duben, 2015

Prohlášení: Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci zpracoval samostatně a v seznamu uvedl veškerou pouţitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, ţe odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámen se skutečností, ţe se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací.

V Praze dne: 26. 4. 2015

Tomáš Štella

Poděkování: Děkuji paní Dr. Lence Kinclové, za odbornou pomoc a rady, které velmi přispěly k dokončení mé bakalářské práce.

Anotace Má bakalářská práce se zaměřuje na postupný vývoj měnové unie od prvopočátků tzv. prvních pokusů aţ po současnou situaci měnové unie. Dále se práce věnuje cílům a nástrojům, které utváří měnovou unii a jejími přínosy či negativy, které přináší členství v měnové unii. Nakonec se zabývá současnými problémy společné měny a jejími moţnými řešeními pro lepší chod celé měnové unie jako celku. Klíčová slova: Měnová integrace, historie měnové integrace, přínosy členství v měnové unii, negativa členství v měnové unii, současné problémy společné měny

Annotation My bachelor thesis is focused on development of monetary union from the first attempts to the current situation of the monetary union. Furthermore, the work deals with the objectives and instruments that make monetary union, benefits and negatives that brings membership in the monetary union. Finally, discusses current problems of the common currency and its possible solutions for better functioning of the whole monetary union. Key words: Monetary integration, history of monetary integration, benefits of membership in a monetary union policy, negative aspects of membership in a monetary union, the current problems of the common currency

Obsah

Obsah .............................................................................................................................. 5 Úvod ............................................................................................................................... 7 1

Historie měnové integrace........................................................................................ 9 1.1

Brettonwoodský systém .................................................................................. 11

1.1.1 Evropská platební unie (EPU)................................................................... 13 1.1.2 Wernerův plán ........................................................................................... 14 1.1.3 Zhroucení Brettonwoodského systmu ....................................................... 16 1.2.1 Základy EMS ............................................................................................ 17 1.2.2 Delorsova zpráva....................................................................................... 20 1.3

Realizace jednotné společné evropské měny .................................................. 21

1.3.1 Startovací a přípravná fáze ........................................................................ 21 1.3.2 Přechodná a klíčová fáze........................................................................... 22 1.3.3 Závěrečná a cílová fáze ............................................................................. 25 1.3.4 Pět vstupních podmínek ............................................................................ 26 1.4 2

3

Seznam členů měnové unie ............................................................................. 29

Cíle a nástroje měnové politiky.............................................................................. 30 2.1

Eurosystém...................................................................................................... 30

2.2

Evropská centrální banka ................................................................................ 31

2.3

Měnová politika eurozóny .............................................................................. 32

2.4

Nástroje ECB .................................................................................................. 34

2.5

Cíle ECB ......................................................................................................... 35

2.6

Hlavní orgány ECB ......................................................................................... 36

Přínosy členství v měnové unii .............................................................................. 38 3.1

Měnové náklady a transparentnost.................................................................. 38 5

4

5

3.2

Veřejné finance ............................................................................................... 38

3.3

Postavení jednotné evropské měny ve světovém měnovém systému ............. 39

3.4

Transparentnost cen ........................................................................................ 39

3.5

Transakční náklady ......................................................................................... 39

3.6

Nejistota .......................................................................................................... 40

3.7

Kvalita měnové politiky.................................................................................. 40

3.8

Eliminace kurzového rizika ............................................................................ 41

Negativa členství v měnové unii ............................................................................ 42 4.1

Odlišnost v preferencích národních autorit ..................................................... 42

4.2

Institucionální různost na trzích práce (vyjednávání odborů při výši mzdy).. 42

4.3

Rozdíly v právních a finančních systémech.................................................... 43

4.4

Politické preference ........................................................................................ 43

4.5

Správní náklady .............................................................................................. 44

4.6

Bankrot státu měnové unie.............................................................................. 44

Současné problémy společné měny a její řešení .................................................... 45 5.1

Krize z příliš vysokého zadluţení ................................................................... 47

5.2

Bankovní krize ................................................................................................ 47

5.3

Dvourychlostní Evropa ................................................................................... 48

5.4

Další moţná řešení problémy unie .................................................................. 48

Závěr ............................................................................................................................. 52 Seznam pouţité literatury ............................................................................................. 53

6

Úvod Měnová unie ovlivňuje ţivoty mnoha ekonomických subjektů, nejen obchodníků, ale i obyvatel členských států měnové unie. Nachází se zde mnoho opatření a pravidel potřebných pro její fungování a úspěšný budoucí vývoj. Tuto práci jsem si vybral, jelikoţ jsem se chtěl více dozvědět o fungování takto velké instituce a pokusit se odhadnout jak to bude vypadat v následujících obdobích. Myslím si, ţe pro budoucí odhad je převáţně potřeba znát její kořeny vzniku a postupné utváření do současné podoby jakou známe dnes, abychom dokázali vyvodit inovativní řešení problémů trápící současnou měnovou unii. Cílem mé bakalářské práce je popsat měnovou integraci Evropské unie od jejího raného období (historie) po současné problémy společné měny a jejího řešení. Pro lepší pochopení současných problémů popíši cíle a nástroje, které má Evropská unie k ovlivňování měnové politiky, hlavní instituce působící v unii a hlavně přínosy a negativa členství v měnové unii. Pro svou práci jsem pouţil publikace především od českých autorů, kteří velmi dobře zpracovali tématiku měnové integrace. Především jsem čerpal z publikace „Historie evropské měnové integrace: Od národních měn k Euru“ od českého autora Dědka, ze které jsem převzal informace o postupném utváření evropské měnové unie a publikaci od Laciny s názvem „Měnová integrace náklady a přínosy členství v měnové unii“, z které jsem čerpal informace o přínosech a negativech členství v měnové unii. V teoretické části popíši historii měnové unie, její hlavní milníky při jejím utváření a významné události působící při utváření unie. Dále zdůrazním hlavní instituce, převáţně Evropskou centrální banku, která utváří měnovou politiku. Její cíle a nástroje, jak můţe ovlivňovat měnový kurz či výši úrokových sazeb, které jsou hlavním měřítkem pro výši inflačního očekávání subjektů. Poté zhodnotím přínosy pro státy vyskytující se v měnové unii, převáţně z kurzového hlediska a postavení Evropské centrální banky na evropském bankovním trhu. Pro objektivní hodnocení je nutné také zahrnout negativa, které vychází ze členství v takto rozlehlé organizaci jako rozdílnosti v právních systémech či stále se zvyšující zadluţování jednotlivých států, nerespektování doporučení vydanými evropskými autoritami a neustálé se zadluţování. V praktické části se pokusím aplikovat dosavadní zjištění na současné problémy evropské měnové unie a vytvořit moţná řešení nejvíce známých problémů, s kterými se unie potýká. Hlavně se zaměřím na neustálé se zadluţování, ekonomické rozdíly mezi 7

jednotlivými státy převáţně ve vyspělosti ekonomik či na rozdílnost preferencí jednotlivých subjektů v eurozóně.

8

1 Historie měnové integrace Pochopení historie integrace a formování měnové unie je velmi důleţité pro budoucí vývoj celé měnové unie. Tato kapitola popisuje vývoj měnové unie od meziválečného období, Brettonwoodského systému, Wernerovi zprávy aţ po současný systém měnové unie. Je nutné si připomenout tyto hlavní milníky při vytváření současného systému a poučit se z chyb, které měly za následek malé, či velké krize a z jejich řešení, které by se dalo aplikovat na současné či budoucí kritické momenty v měnové unii. Prvních přibliţně třicet let evropské měnové integrace, odpočítávaných od konce druhé světové války do března 1979, bylo bohatých na události i dramatické zvraty globálního monetárního řádu pevných, avšak přizpůsobitelných kurzů, který usiloval o funkční propojení kurzové rigidity s kurzovou pruţností. Členské země Společenství se rozhodly ještě důsledněji sledovat cíl kurzové stability, který na přelomu 60. a 70. let vtělily do Wernerova plánu na vytvoření měnové unie do roku 1980. Oba tyto originální projekty ztroskotaly. Jako první se zhroutil brettonwoodský kurzový systém, v těsném závěsu byl pak v tichosti odstaven Wernerův plán. V první řadě je nutné mít na zřeteli, ţe sledovaný třicetiletý časový úsek přinášel členům Společenství v prvních dvou třetinách vynikající hospodářské výsledky, na které se vzpomínalo jako na éru zlatého věku. Zbývající stagflační třetina byla naopak v tomto ohledu vnímána velmi kriticky. Doba ekonomických úspěchů se přitom shodovala s obdobím kurzové stability, kdeţto doba mdlých výsledků byla poznamenána fragmentací kurzových reţimů a turbulencemi měnových trhů. Tato souhra dějinných okolností posilovala jiţ tak v evropské tradici zakořeněnou intuici, ţe prostředí pevných kurzů patří mezi systémové faktory, které prospívají rozvoji vzájemného obchodu a tím napomáhají hospodářské prosperitě. Období předurčené pro implementaci Wernerova plánu důsledně připomenulo, ţe je troufalé přemýšlet na společnou měnu za situace, kdy účastníci společného podniku sledují rozdílné hospodářské priority a neshodují se v pohledu na roli stabilního makroekonomického prostředí. Turbulentní post-brettonwoodské období překvapilo tím, jak pohotové jsou některé vlády připraveny vzdát se cenové stability ve prospěch expanzivních rozpočtových a důchodových politik, vedeny představou, ţe touto volbou zachraňují pracovní příleţitosti svým občanům. Teprve proţitá zkušenost se stagflací v průběhu 70 let byla rozhodující pro sblíţení názorů, ţe vyšší inflace a znehodnocovaný kurz neskýtají záruku pro udrţení 9

hospodářského růstu, nýbrţ jsou spíše návodem jak reprodukovat slabost ekonomiky a roztáčet inflačně devalvační spirálu.1 Klasickou ukázkou vývoje měnové politiky v rámci Evropské unie/Evropského společenství, která se začala postupně začleňovat, i kdyţ byla v počátcích na okraji zájmu zakládajících států a po zavedení společné měny a celkové komunitarizaci, se můţe stát jednou z hlavních politik Společenství. Evropskému společenství/unii tento proces trval kolem čtyřiceti let. Navíc se jedná o jedinou politiku z novodobého vývoje, která tak dramatickým vývojem prošla. Kaţdá z hlavních oblastí výlučné kompetence Evropské unie (obchodní politika, zemědělská politika atd.) byla kompletně komunitarizována hned na počátku procesu evropské integrace. Poté se postupně začleňovali ostatní. Současně je potřeba poznamenat, ţe i kdyţ je proces začlenění v měnové oblasti ukončen, úplný projekt Měnové a hospodářské unie EU, je velmi těsně napojen na hospodářskou politiku. Stále se objevují tzv. třecí síly mezi koordinovanou hospodářskou politikou a nadnárodně spravovanou měnovou politikou, jelikoţ je tato oblast na úrovní EU neustále sloţkou mezivládní spolupráce. Její výkon mohou ovlivňovat nástroje členských států v hospodářské oblasti a rozhodování mezi vládami při jejich nastolování (Rada EU), i kdyţ je měnová politika zakončeným procesem. Pro společnou stabilitu měny patří hospodářské nástroje mezi nejdůleţitější aspekty společné měny, a tudíţ má kaţdý ze států EU, zapojených do hospodářské měnové unie šanci uplatňovat svůj vliv na společnou měnovou politiku. Hlavní motivy a důvody pro nastolování tohoto vlivu, které byly spojené s problémy při postupném nastolování jednotné měny, můţeme najít v jednotlivých úsecích při historickém vývoji evropské měnové integrace, kterým se zabývá tato kapitola. Vytváření hospodářské a měnové unie ovlivňovala velká spousta faktorů, jako jsou například národní zájmy jednotlivých členských států, různé tradice při realizaci měnové politiky, rozrůstající se počet členských států v dalších letech, mezinárodní hospodářská situace či postup při zavádění v jednotlivých sektorech. Některá období byla při postupném vzniku měnové integrace příznivá, ale nalezneme zde i doby, které byly pro integraci velice nevhodné a dávaly jen velmi nízkou šanci pro úspěšné dovršení společného projektu, stejně jako pro evropskou integraci jako celku. Levitt a Lord přirovnávají komplikace při velmi často těţkopádném přibliţování se ke společné měně ve Společenství (hlavně v období mezi rokem 1

DĚDEK, Oldřich. Historie evropské měnové integrace: od národních měn k euru. Vyd. 1. V Praze: C.H. Beck, 2008, s. 42-43. Beckova edice ekonomie. ISBN 978-80-7400-076-8.

10

1970 a 1979) k pokusům z řecké mytologie známého Sisyfa odsouzeného k valení kamene na kopec, kdy se mu skutálel dolů zpět těsně před dosaţením vrcholu a on byl nucen znovu opakovat tento proces.2

1.1 Brettonwoodský systém Klasická podoba zlatého standardu, jejíţ logice jiţ v polovině 18. století obdivoval anglický myslitel David Hume, je zaloţena na zlatém krytí obíhajících bankovek a mincí. V takové ekonomice buď přímo obíhají zlaté mince, častěji to však jsou papírové bankovky, které se stávají symbolickým nositelem zlata, jenţ můţe být kdykoliv a v jakémkoli mnoţství směněn na poţádání za zlato v deklarované paritě. Chování monetární autority v takovém institucionálním aranţmá podléhá dvěma důleţitým disciplinujícím omezením. Za prvé, provádět peněţní expanzi lze pouze do výše krytí peněz zlatými rezervami, neboť v opačném případě by měnová autorita nedisponovala dostatečnou zásobou drahého kovu, dokládající věrohodnost závazku směňovat na poţádání papírové peníze za odpovídající mnoţství zlata. A za druhé vzájemné kurzy národních měn musí být udrţovány v poměru, jenţ odpovídá zlatým obsahům příslušných peněţních jednotek. V opačném případě totiţ ta měnová autorita, která by chtěla udrţovat nadhodnocený kurz vůči zlaté paritě, by vůči sobě rozpoutala spekulaci, která by ji brzy o veškeré zásoby zlata připravila. Je nutné připomenout, ţe reálná podoba meziválečného zlatého standardu se v mnoha ohledech vzdalovala svému ideálu. Ţádná země nepodporovala volný oběh zlatých mincí, stejně jako nepraktikovala univerzální směnitelnost oběţiva za zlato. Pouze dva státy, Spojené státy a Velká Británie, udrţovaly tzv. standard zlatého slitku, který tamním centrálním bankám přikazoval vypořádat na poţádání své závazky zlatem, obyčejně však po splnění omezujících podmínek na velikost transakce. Ostatní země udrţovaly tzv. standard zlaté devizy, jenţ napojení domácí měny na zlato zabezpečoval nepřímo, prostřednictvím pevného kurzu vůči britské libře a americkému dolaru jako měnám navázaným na zlato přímým způsobem.3 Teprve během 19. století začali jako součást procesu budování národních států lidé ztotoţňovat měnu z konkrétních zemí. Také v tomto období došlo k určitým snahám organizovat něco, co my dnes nazýváme mezinárodní měnový systém. To vedlo ke zlatému

2

SYCHRA, Zdeněk. Jednotná evropská měna: realizace hospodářské a měnové unie v EU. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav, 2009, s. 43-45. ISBN 978-80-210-5082-2. 3 DĚDEK, Oldřich. Historie evropské měnové integrace: od národních měn k euru. Vyd. 1. V Praze: C.H. Beck, 2008, s. 2. Beckova edice ekonomie. ISBN 978-80-7400-076-8.

11

standardu.

Některé

země

se

dokonce

rozhodly

sdílet

stejnou

měnu.

Zlatý standard zůstává výchozí srovnávací situací, protoţe má jednu velmi pěnkou vlastnost: automaticky obnovuje vnější rovnováhu země.4 Jádrem brettonwoodského systému se stal systém pevných avšak přizpůsobitelných kurzů (fixed but adjustable). Pevná sloţka tohoto kurzového uspořádání se opírala o dominantní postavení amerického dolaru, který byl navázán na zlato v paritě 35 USD za jednu trojskou unci. Ostatní členské měny byly napojeny na dolar pevným kurzem s úzkým fluktuačním rozpětím kolem svých dolarových centrálních parit. Přizpůsobitelná sloţka nabízela moţnost přestavování centrálních parit, avšak pouze v situaci tzv. fundamentální nerovnováhy platební bilance. Dohlíţitelskou funkcí nad plynulým fungováním globálního kurzového systému byl pověřen k tomuto účelu zřízený Mezinárodní měnový fond (IMF). Jeho úvěrové instrumenty měly napomáhat při řešení přechodných potíţí platební bilance členských zemí IMF a jeho autorita měla zabraňovat provádění konkurenčních devalvací. Uvedeným způsobem byla ve světovém měřítku uskutečňována idea kurzové stability a měnové

spolupráce,

na

níţ

se

západoevropské

země

aktivně

podílely.5

Na konci 60. let 19. století začala v řadě zemí včetně USA růst míra inflace odráţející činorodé a ne vţdy moudré pouţívání měnové politiky. Kotva systému, americký dolar, se postupně stala nadhodnocenou. Brettonwoodský systém se tak dostal pod tlak, kdyţ USA nemohly jiţ dále zabezpečit zlatou hodnotu dolaru. Systém zanikl ve dvou krocích. Za prvé, v roce 1971 USA ,,odvolaly“ konvertibilitu dolaru za zlato. Potom, v roce 1973 byl princip „fixních, ale upravitelných“ měnových kurzů oficiálně ukončen; kaţdá země měla nyní svobodu volby vlastního reţimu měnového kurzu. Tím bylo brettonwoodské období završeno.6 Evropě poskytoval Brettonwoodský systém pohodlné řešení v otázce měnových kurzů. Většina zemí poţadovala téměř pevné měnové kurzy a ujištění, ţe znehodnocování za účelem konkurenceschopnosti tím bude drţeno na uzdě. Členství v IMF toto vše splňovalo. Kdyţ se Brettonwoodský systém zhroutil, Evropa neměla po ruce ţádné řešení. Její pohotová reakce v podstatě určila cestu, která vedla k měnové unii o tři desetiletí později.7

4

BALDWIN, Richard E a Charles WYPLOSZ. Ekonomie evropské integrace. 4. vyd. Praha: Grada, 2013, s. 397-398. ISBN 978-80-247-4568-8. 5 Ministerstvo Financí. [online]. [cit. 2015-04-12]. Dostupné z: http://www.zavedenieura.cz/cs/euro/historie-eura/brettonwoodsky-rad 6 BALDWIN, Richard E a Charles WYPLOSZ. Ekonomie evropské integrace. 4. vyd. Praha: Grada, 2013, s. 402. ISBN 978-80-247-4568-8. 7 BALDWIN, Richard E a Charles WYPLOSZ. Ekonomie evropské integrace. 4. vyd. Praha: Grada, 2013, s. 403. ISBN 978-80-247-4568-8.

12

1.1.1

Evropská platební unie (EPU) Návrat k běţným poměrům v obchodování a placení nebyl v poválečné Evropě

jednoduchý. V roce 1947 se britská vláda rozhodla obnovit směnitelnost libry, kterou však proti masivní spekulaci udrţela pouze několik týdnů. Tento neúspěšný pokus připomenul rizika, jimţ byla vystavena kaţdá evropská země, která by se jednostranně odhodlala ke směnitelnosti své měny, zatímco ostatní měny by setrvávaly v nesměnitelném reţimu. Jedinou volně dostupnou měnou byl bezprostředně po válce americký dolar, jehoţ vlastnění otevíralo dveře k dovozům, tolik potřebným pro obnovu a rozvoj. Obchod mezi evropskými zeměmi byl v té době regulován mnoţství dvoustranných smluv usilujících o vesměs vyrovnané obchodní bilance, neboť kaţdá odchylka nad dohodnutý úvěrový limit musela být uhrazována v dolarech nebo zlatem. A těchto platidel bylo zoufale málo. Jestliţe by za této situace některá země osamoceně zavedla směnitelnost své měny, dalo se očekávat, ţe všichni ostatní budou chtít s touto ekonomikou dosahovat obchodních přebytků. Neboť obchodní přebytek by znamenal příliv směnitelné měny a tím nepřímo i vlastnění většího mnoţství krajně nedostatkového dolaru a zlata. Protějškem snah o přebytkové bilance v zemích s nesměnitelnou měnou by ale byly rostoucí potíţe platební bilance v zemi se směnitelnou měnou. Vývozy z této ekonomiky by se střetávaly se zvýšenými restrikcemi, neboť v době, která hojně spoléhá na administrativní zábrany, lze k obchodním přebytkům dospět nejrychleji omezováním dovozů. Izolovaný pokus o směnitelnost by tak skončil nezdarem a obrátil by se v neprospěch toho, kdo toto vykročení k normálu učinil jako první. Celkem dva roky negociací byly vynaloţeny na vyjednání nástroje, který napomáhal kolektivnímu postupu vpřed, bez podstupování rizik jednostranné liberalizace. Tímto nástrojem se stala Evropská platební bilance, která zahájila činnost v červenci 1950. EPU vznikla na platformě členství v organizaci pro evropskou hospodářskou spolupráci včetně vazeb na bývalé britské a francouzské kolonie tato instituce pokrývala ve své době aţ 70 % světového obchodu.

8

Základní pracovní náplň EPU ve stručnosti spočívala v tom, ţe kaţdý měsíc tato instituce shromáţdila pohledávky a závazky vzniklé v průběhu obchodování mezi členskými zeměmi OEEC, které převedla na jediný věřitelský, resp. dluţnický vztah a stale se jednou z jeho stran. Dílčí měsíční salda se kumulovala a podle dohodnutých pravidel vypořádávala. To pak usnadňovalo odstraňování vzájemných obchodních překáţek. Výhodné bylo i schéma

8

DĚDEK, Oldřich. Historie evropské měnové integrace: od národních měn k euru. Vyd. 1. V Praze: C.H. Beck, 2008, s. 12-13. Beckova edice ekonomie. ISBN 978-80-7400-076-8.

13

mnohostranného započítávání pohledávek a závazků, které sniţovalo potřebu nedostatkového dolaru a zlata pro účely placení.9 Postupem času se však hospodářská situace evropských zemí výrazně zlepšovala, vzájemný obchod se úspěšně rozvíjel a rostoucí vývozy z Evropy vedly k posilování devizových rezerv. Na pořad dne se proto mohlo dostat obnovení směnitelnosti členských zemí EPU. S tímto záměrem byla v srpnu 1955 podepsána Evropská měnová smlouva (EMA), která od prosince 1958 liberalizovala transakce na běţném účtu platební bilance. EPU tím ztratila účel, pro který byla vytvořena, a proto v roce 1958 mohla být jednomyslnou dohodou zrušena10 1.1.2

Wernerův plán 60. léta však prohlubování ani rozšiřování Společenství příliš nepřála. Proti byl

především francouzský prezident de Gaulle. Byl to právě on kdo v roce 1963 jednostranně přerušil jednání o vstupu Velké Británie do Společenství. I přesto byl ale z podnětu Evropské komise v roce 1964 zaloţen Výbor guvernérů centrálních bank. Zpočátku měl jen konzultativní charakter. Guvernéři se scházeli 1x měsíčně v Basileji, kde projednávali společné zájmy centrálních bank. K 1. červenci 1968 došlo k významnému integračnímu posunu vpřed – byla zrušena cla uvnitř Společenství a zavedeny vnější celní tarify. Vytvoření celní unie znamenalo, ţe ţádný stát nemůţe stanovit vlastní cla při dovozu zboţí ze třetí země. V první etapě se společná cla vztahovala na průmyslové zboţí, od 1. ledna 1970 pak také na zemědělské výrobky. Nové naděje na další kroky k hlubší integraci přišly s nástupem Georgesa Pompidoua do prezidentského úřadu ve Francii a Willyho Brandta do křesla německého kancléře. V roce 1969 se v Haagu konal vrcholný summit představitelů EHS. Výsledkem setkání bylo stanovení jasného cíle - vytvoření měnové unie. Na schůzce o rok později se Rada dohodla, ţe v cílové etapě měnové integrace by měla existovat společná měna. Kaţdý chtěl ale k tomuto cíli směřovat jinak. Francouzi podporovali cestu trvale fixovaných devizových kursů a nekladli takový důraz na předchozí koordinaci hospodářské politiky. Vycházeli z představy, ţe budou-li jednou stanoveny mezi měnami pevné kursy, budou se jim muset hospodářské politiky přizpůsobit, aby dosáhly rovnováhy mezi jednotlivými ekonomikami. O tomto 9

DĚDEK, Oldřich. Historie evropské měnové integrace: od národních měn k euru. Vyd. 1. V Praze: C.H. Beck, 2008, s. 14. Beckova edice ekonomie. ISBN 978-80-7400-076-8. 10 DĚDEK, Oldřich. Historie evropské měnové integrace: od národních měn k euru. Vyd. 1. V Praze: C.H. Beck, 2008, s. 15. Beckova edice ekonomie. ISBN 978-80-7400-076-8

14

přístupu se také hovořilo jako o „teorii lokomotivy“: nejprve jednotná měna jako taţný kůň vývoje konvergence (spolu s Francií, ho podporovala Belgie a Komise). Naopak Němci viděli v definitivním stanovení parity devizových kursů konečný cíl měnové integrace, kterému mělo předcházet dosaţení rovnováhy mezi jednotlivými ekonomikami na základě harmonizace hospodářských politik. Podle jejich názoru by stanovení pevných devizových kursů hned na počátku vystavilo vztahy mezi zeměmi nadměrnému tlaku. Na základě zkušenosti dvou poválečných hyperinflací se přirozeně obávali zejména toho, ţe předčasné spojení s ekonomikami s vyšší inflací by oslabilo jejich schopnost takové inflaci zabránit. Německý ministr financí Schiller navíc tvrdil, ţe pro zajištění dostatečně efektivního rámce pro měnovou unii by bylo potřeba doplnit Smlouvu o EHS ve smyslu většinového hlasování o těchto otázkách v Radě a v zájmu demokracie by bylo potřeba přesunout také některé pravomoci na Evropský parlament. Tento přístup, podporovaný vedle Německa Nizozemím, byl označován jako korunovační teorie: nejprve hospodářská konvergence, potom jednotná měna). Tento zřetelně federalistický koncept nebyli však ochotni přijmout ani de Gaullovi následovníci. Protoţe nebylo moţné se shodnout na dalším postupu, byla vytvořena pracovní skupina pod vedením ministerského předsedy Lucemburska Pierra Wernera. Jejím úkolem bylo vypracování analýzy stávajících názorů a nalezení sporných otázek v budování měnové unie. „Wernerova zpráva“ definovala atributy hospodářské a měnové unie: neodvolatelná konvertibilita měn členských zemí, volný pohyb kapitálu a pevně stanovené devizové kursy mezi měnami členských zemí, nebo náhrada jednotlivých měn měnou jednotnou. Tohoto cíle mělo být dosaţeno nejdříve v roce 1980. I přesto, ţe byla zpráva z obavy z reakce Francie velmi opatrná, narazila v zemi galského kohouta z důvodu obavy ztráty národní identity na tuhý odpor. Po dlouhých diskusích se Rada v zásadě shodla na etapovitém budování hospodářské a měnové unie – první etapa měla koncepci experimentálně ověřit, a pokud jde o zbytek, nikdo se k ničemu nezavázal.11 Had v tunelu Součástí Wernerovy zprávy byl i jeden dodatek (ztv. Zpráva Ansiauxova výboru), který zkoumal otázku, jakým způsobem lze sniţovat kursové fluktuace mezi členskými měnami Společenství, aniţ by byla omezována povelená fluktuace mezi členskými měnami Společenství, aniţ by byla omezována povolená kolísavost evropských měn vůči americkému 11

BusinessInfo. [online]. [cit. 2015-04-12]. Dostupné z: http://www.businessinfo.cz/cs/clanky/menovapolitika-evropske-unie-5135.html

15

dolaru. Popsána zde byla procedura, která později vešla ve známost pod názvem had v tunelu. Pro připomenutí, dříve uzavřená a stále platná EMA omezila fluktuace vzájemných kurzů evropských měn tím způsobem, ţe brettonwoodská pásma, která povolovala oscilace evropských měn vůči dolaru v rozmezí ± 1 %, jednostranně zuţila na ± 0,75%. Maximální výkyv vzájemných kurzů evropských měn ve výši 4% tím byl zredukován na 3%. Zůstává ironií osudu, ţe prakticky ve stejném okamţiku, kdy Wernerův plán začal být realizován, zhroutil se jeden ze základních pilířů, na kterém byl vystavěn. Jak bude dále ještě popsáno, v březnu 1973 byla definitivně opuštěna brettonwoodská konstrukce pevných, avšak přizpůsobitelných kurzů a svět upadl do nejistoty, co bude dál. Jiţ tak napjatou situaci dále vyhrotil první ropný šok. Členské země Společenství byly postaveny před úkol řešit naléhavé hospodářské potíţe, které zatlačili do pozadí zájem o prohlubování měnové integrace, a ke slovu se naopak dostaly ochranářské praktiky ztěţující přístup na národní trhy.12 1.1.3

Zhroucení Brettonwoodského systmu Americká vláda se od roku 1964 angaţovala v nepopulární vietnamské válce, kterou

financovala rozsáhlými rozpočtovými deficity. Zvýšené výpůjční poţadavky vlády byly z nemalé části pokrývány monetární expanzí, coţ zvyšovalo inflaci. Vyšší inflace při fixním kurzu zhoršovala cenovou konkurenceschopnost amerických vývozců, coţ se odráţelo v rostoucích deficitech obchodní bilance. Pod tíhou těchto spřaţených deficitů důvěryhodnost amerického dolaru slábla. Udrţovat dolar uvnitř úzkých brettonwoodských mantinelů pak mohla jenom trvalá intervenční aktivita centrálních bank. Jejím důsledkem bylo hromadění amerických dolarových aktiv zahraničními subjekty. A jelikoţ dolar deklaroval směnitelnost za zlato, rostoucí zájem o konverzi dolarových pohledávek na zlato se projevoval ve ztenčování amerických zlatých zásob. Ty během 60. let poklesly na polovinu. Americká měna koncipovaná jako kotva brettonwoodského uspořádání tak stále více ztrácela autoritu, čímţ stavěla na vratké základy celý světový monetární řád. A nakonec v březnu 1973 byl oznámen přechod dolaru na volné plování, které jiţ nevyţadovalo bránit dolarové parity nástroji měnové politiky, zejména intervencemi. Brettonwoodský systém pevných, avšak přizpůsobitelných kurzů tím definitivně padl. Svět

12

DĚDEK, Oldřich. Historie evropské měnové integrace: od národních měn k euru. Vyd. 1. V Praze: C.H. Beck, 2008, s. 20. Beckova edice ekonomie. ISBN 978-80-7400-076-8.

16

vstoupil do nové éry plovoucích kurzů, která jako kaţdá nová věc vyvolávala u jedněch pocit zvýšené nejistoty, u jiných naopak naději na změnu k lepšímu.13 1.2

Evropský měnový systém (EMS) EMS byl klíčovým krokem v evropském měnovém integračním procesu. Poprvé byly

evropské měny vzájemně vymezeny bez odvolání na vnější soubor hodnot jako zlato nebo americký dolar. EMS zahrnoval důmyslné a obsáhlé dohody mezi suverénními státy, které nebyly nikde ve světě překonány, kromě existujících měnových unií. Nesnáze nakonec vedly k tomu, ţe měnová unie byla jen dalším přirozeným krokem. Tyto nesnáze zdůraznily význam principu nedosaţitelné trojice. Nositelé hospodářské politiky někdy tento princi ignorovali, protoţe ho vnímají jako překáţku své moci. Pokaţdé takové chování vyústilo v měnovou krizi. Dokud země se slabší měnou uvalovaly omezení pohybu kapitálu, nová nastavení měnového kurzu často doprovázely spekulativní útoky, ale byly zvládnutelné. Jakmile je dosaţeno plné kapitálové mobility, centrální banky brzy zjistí, ţe i velké zásoby devizových rezerv jsou příliš malé na odraţení spekulativních útoku a ţe neomezené intervence jsou ve skutečnosti nemoţné. Jinými slovy, závěrem bylo, ţe měnová integrace s rozdílnými měnami je velmi riskantním úsilím, spíše však beznadějným taţením. Měnová unie je jedním z řešení.14 1.2.1

Základy EMS Na politické pozadí obklopující zrod EMS poukazuje celá řada indicií. Projekt jako

takový vzešel ze společné iniciativy německého kancléře Helmuta Schmidta a francouzského prezidenta Valéryho Giscarda d'Estaign. V sekretariátech těchto dvou vrcholných politiků, nikoli v oficiálních strukturách Evropské komise či na grémiích centrálních bankéřů, se dohadovaly základní obrysy nového kurzového uspořádání. A také bez neopakovatelné souhry politických událostí druhé poloviny 70. let by patrně oba protagonisté nenalezli dostatek sil k prosazení svých plánů.15 Nástin Schmidtovy-Giscardovy iniciativy byl poprvé představen v dubnu 1978 na zasedání Evropské rady v Kodani. Následně na to v červenci téhoţ roku byla na zasedání Evropské rady v Brémách prezentována jiţ ucelenější představa Evropského měnového 13

DĚDEK, Oldřich. Historie evropské měnové integrace: od národních měn k euru. Vyd. 1. V Praze: C.H. Beck, 2008, s. 26-27. Beckova edice ekonomie. ISBN 978-80-7400-076-8. 14 BALDWIN, Richard E a Charles WYPLOSZ. Ekonomie evropské integrace. 4. vyd. Praha: Grada, 2013, s. 410. ISBN 978-80-247-4568-8 15 DĚDEK, Oldřich. Historie evropské měnové integrace: od národních měn k euru. Vyd. 1. V Praze: C.H. Beck, 2008, s. 55. Beckova edice ekonomie. ISBN 978-80-7400-076-8.

17

systému. Uvedený projekt nezamýšlel křísit plány na vytvoření měnové unie. Chtěl pouze vdechnout ţivořícímu kurzovému mechanismu hada novou energii, která by navrátila Společenství k polozapomenutému představení učinit ze svého teritoria oblast kurzové stability.16 Vytváření návrhu mechanismu směnných kurzů (ERM) vyţadovalo velkou míru politické obratnosti. Německo by totiţ nikdy neriskovalo oslabení své hvězdné měny německé marky, zatímco Francie nikdy nechtěla být spatřena, jak hraje vůči Německu druhé housle. Navíc musely být přibrány i menší země, zatímco Velká Británie se vytrvale stavěla proti pevnému reţimu měnových kurzů. Řešení skloubilo zdánlivě neslučitelné. Vybrané uspořádání bylo zřetelně symetrické bez jakékoliv měny umístěno do středu. To vytvořilo jemný rozdíl mezi Evropským měnovým systémem, jehoţ byly členy de facto všechny země Evropského společenství a mechanismem směnných kurzů, které byl dobrovolným, ale funkčním systémem. ERM spočíval na čtyřech základních prvcích: mříţce odsouhlasených bilaterálních měnových kurzů, vzájemné podpoře, moţnosti nového nastavení kurzu podléhající jednomyslné shodě a Evropské měnové jednotce. Všechny měny ERM byly fixovány jedna k druhé s fluktuačním pásmem o šíři +2,25% okolo centrální parity (Itálii byla povolena hranice oscilace ve výši +-6%, v souvislosti s její vyšší mírou inflace a domácími politickými potíţemi). Toto nastavení se vyznačovalo mnoţstvím zajímavých rysů. Za prvé, systém byl pouze evropský bez jakéhokoliv ohledu na dolar či zlato. Evropské země nikdy před tím nevytvořily samostatný systém měnových kurzů. Za druhé, systém byl zcela symetrický: na rozdíl od dolaru v brettonwoodském systému neměla ţádná evropská měna speciální úlohu. Za třetí, na odpovědnosti za udrţení kaţdého bilaterálního měnového kurzu se stejně podílely jak země se silnou měnou, tak i ty se slabou měnou, čímţ bylo odstraněno stigma slabé a silné měny.17 Od rozdílnosti k postupnému sbližování Mezi roky 1979 - 1987 došlo nejméně k dvanácti novým nastavením parit. Coţ činí v průměru jednou za osm měsíců. Většina přizpůsobení centrálních parit se odehrála uprostřed váţných trţních turbulencí. Důvodem je to, ţe porušením principu nedosaţitelné trojice usilovala většina zemí o zachování nezávislosti měnové politiky. Aţ do poloviny 80. let 20. 16

DĚDEK, Oldřich. Historie evropské měnové integrace: od národních měn k euru. Vyd. 1. V Praze: C.H. Beck, 2008, s. 56. Beckova edice ekonomie. ISBN 978-80-7400-076-8. 17 BALDWIN, Richard E a Charles WYPLOSZ. Ekonomie evropské integrace. 4. vyd. Praha: Grada, 2013, s. 405-406. ISBN 978-80-247-4568-8

18

století docházelo k udrţování kontroly pohybu kapitálu v zemích náchylných k devalvaci měny, tudíţ bylo moţné provádět nezávislou měnovou politiku společně s rozdílnými mírami inflace. Postupně byly kontroly kapitálu odstraňovány, čímţ se nová nastavení parit destabilizovala stále větší měrou. To vedlo země s vysokou mírou inflace a měnou náchylnou k depreciaci ke snaze sníţit inflaci, a tedy konvergovat k nejniţší míře. Německo, země po mnoha let udrţující nízkou inflace, se stalo normou, které se chtěli jiní přiblíţit. Ve skutečnosti se německá měnová politika stala standardem ERM a ostatní země se de facto vzdaly své nezávislé měnové politiky. Vzhledem k tomu, ţe všechny centrální banky napodobovaly Bundesbanku, míry inflace se začaly sbliţovat. Bylo bráněno novým nastavením parit, protoţe tak se zdůraznila váţnost závazku dosáhnout nízké inflace podle německého vzoru. Během téměř šesti let, od počátku roku 1987 do září 1992 nedošlo k ţádnému novému nastavení centrálních parit. Toto pouto ještě posílilo, kdyţ byly v souvislosti s Jednotným evropským aktem z roku 1986 kontroly kapitálu oficiálně zakázány s účinností od července do roku 1990. Princip nedosaţitelné trojice znamenal, ţe s německou markou, která slouţila jako kotva, se všechny země, kromě Německa, musely vzdát provádění nezávislé měnové politiky. Systém vytvořený proto, aby byl symetrický, se stal pěkně nesouměrným. Tento neplánovaný vývoj s sebou přinesl dva závaţné důsledky. Za prvé, ostatní země nelibě nesly vedoucí postavení Bundesbanky. Dalším krokem v této úvaze bylo: kdyţ se vzdáme nezávislé národní měnové politiky, měli bychom se o ni společně dělit, a nikoliv ji delegovat pouze jedné národní centrální bance. Německo se samozřejmě nechtělo vzdát svého postavení v rámci měnových politik ERM, ale nakonec v roce 1991 přistoupilo na politickou dohodu: měnová unie výměnou za jeho vlastní znovusjednocení s východním Německem.18 Krize v létech 1992 - 1993 Absence jakýchkoliv nových nastavení centrálních parit po téměř šest let vypadala dobře, ale míry inflace se tak docela nesblíţily. Zatímco se země jako Dánsko a Franci skutečně přiblíţily německé míře inflace, ostatní země jako Itálie, Portugalsko a Španělsko selhaly. Pro tyto země představovala strategie pevného měnového kurzu nebezpečí ztráty konkurenceschopnosti. I malá jiskra mohla spustit spekulativní útoky.

18

BALDWIN, Richard E a Charles WYPLOSZ. Ekonomie evropské integrace. 4. vyd. Praha: Grada, 2013, s. 406-407. ISBN 978-80-247-4568-8

19

Znovusjednocení

Německa

bylo

nákladné

a

proinflační,

jakmile

byly

východoněmecké mzdy zvýšeny na úroveň, která neodpovídala nízké produktivitě východoněmeckých firem. Podle očekávání na to Bundesbanka reagovala prudkým zvýšením své úrokové sazby. Ostatní centrální banky, které čelily globálnímu hospodářskému zpomalení, se rozhodly nepokračovat v takové politice a zachovat si alespoň nějakou nezávislost. Výsledkem porušení principu nedosaţitelnosti trojice bylo rozpoutání spekulativních útoku na ty země, které ztratily svou konkurenceschopnost.19 1.2.2

Delorsova zpráva Zásadní počin, pro pokračování rozvoje měnové integrace, učinila Evropská rada v

Hannoveru 27. a 28. června roku 1988 na zasedání předsedů vlád jednotlivých členů. Pod taktovkou tehdejšího předsedy Komise Evropského společenství (Delorse), byl udělen mandát sedmnácti člennému výboru expertů k průzkumu a návrhu jednotlivých konkrétních etap k nastolení Hospodářské a měnové unie. Tuto zprávu výbor předloţil pod tzv. názvem Delorsova zpráva 12. dubna 1989. Tato zpráva obsahovala kromě souhrnu dosavadního statusu hospodářské a měnové integrace i detailní návrhy, kterých je důleţité dosáhnout pro úspěšnou realizaci hospodářské a měnové unie a analýzu jejich následků při dokončování závěrečné fáze vytváření hospodářské a měnové unie i s institucionálním uspořádáním. Tento dokument vycházel z dříve zmiňovaného Wernerova plánu a doporučil vytvořit měnovou unii ve třech etapách. Etapa s pořadovým číslem jedna, měla začít 1. července 1990. O ostatních termínech dalších dvou fází se sice nezmiňovala, ale podotkla, ţe načasování poslední třetí etapy by mělo být také jasně načasováno. Tento dodatek slouţil jako pojistka pro zamezení dřívější situace z Wernerova plánu ze začátku 70 let, kdy započala pouze první etapa a poté celý návrh hospodářské a měnové unie zkrachoval. K vyuţití moţností Evropského měnového systému mělo dojít v první etapě zavádění při vstupu všech členů pomocí mechanismu měnových kurzů a navýšení funkce Výboru guvernérů jednotlivých centrálních bank. Institucionální příprava, hlavně koordinace rozpočtových a hospodářských politik pro implementaci společné měny, měla být zavedena ve druhé etapě. Národní instituce měly stále nést odpovědnost za politická rozhodnutí. Závěrečná etapa měla dovršit měnovou integraci jednotlivých členských

19

BALDWIN, Richard E a Charles WYPLOSZ. Ekonomie evropské integrace. 4. vyd. Praha: Grada, 2013, s. 407-408. ISBN 978-80-247-4568-8

20

zemí (zavést společnou měnu či v horším případě pevnou fixaci měn jednotlivých členů a transformovat pravomoc v monetární politice na instituce Společenství).20

1.3 Realizace jednotné společné evropské měny Časový harmonogram, definovaný smlouvou o EU, udával tři základní kroky při tvorbě hospodářské a měnové unie, které na sebe postupně navazovaly. Během kaţdého kroku bylo blíţe a blíţe k tvorbě hospodářské a měnové unie, přičemţ kaţdý z kroků se lišil svým obsahem a délkou. Nejdůleţitější z etap byla etapa druhá, kde byla zvolena nejdůleţitější rozhodnutí - byla zde přijata potřebná opatření a kaţdé z členských zemí měla splnit konvergenční kritéria. U této etapy nakonec nebyla předem definována doba, po kterou potrvá. Toto rozhodnutí padlo aţ při jejím průběhu. Na etapu druhou hned navázala etapa třetí, ve které byla jiţ zavedena evropská měna v hotovostní podobě (mince a bankovky). Aby mohla vzniknout hospodářská a měnová unie a dotaţena do úplného konce, musela vzniknout velká spousta kompromisů, kterých musely jednotlivé členské státy dosáhnout. Výsledkem bylo spojení jak ekonomické koncepce (jasně definované podmínky pro vstup) tak i monetaristické (rychlá implementace jednotné měny.21 1.3.1

Startovací a přípravná fáze Podle plánů Delorsovy zprávy, se první etapa (1. července 1990 – 31. prosince 1993)

rozběhla ještě před začátkem mezivládní konference o hospodářské a měnové unii. Zahájil se proces tvorby hospodářské a měnové unie pomocí série přípravných kroků. Rozpočtově šlo o posílení nástrojů politiky hospodářské a sociální soudrţnosti (hlavně strukturální fondy) kvůli sníţení regionálních rozdílů vně EU. Realizace v ekonomické oblasti, volného pohybu osob, zboţí sluţeb a kapitálu, mělo za následek vznik jednotného trhu. Následujícím prvkem bylo vytvořit soulad rozpočtových politik členských států, díky čemu by měly být odstraněny překáţky bránící dosaţení konvergence elementárních makroekonomických ukazatelů. U jednotlivých Výborů guvernérů centrálních bank byla navýšena konzultace v oblasti politik jednotlivých členských států a prosazování kvalitní koordinace s cílem dosáhnout cenové stability. Veškeré měny jednotlivých členských států měly vstoupit do mechanismu pevných měnových kurzů Evropského měnového systému a národní vlády se museli zavázat odstranit 20

LACINA, Lubor. Měnová integrace: náklady a přínosy členství v měnové unii. Vyd. 1. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 209-210. ISBN 978-80-7179-560-5 21 LACINA, Lubor. Měnová integrace: náklady a přínosy členství v měnové unii. Vyd. 1. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 214-215. ISBN 978-80-7179-560-5

21

omezení bránící soukromému uţívání jednotné evropské měny. Privátní evropská měnová jednotka sice nebyla vedena jako oficiální platidlo, ale banky s ní obchodovali jako s běţnou měnou, přičemţ cena byla určena prodejním a nákupním kurzem. Pár států ovšem kladlo překáţky pro uţívání společné měny, např. při povolování soukromých účtů ve společné evropské měně. Zde si první etapa kladla za cíl odstranit tyto bariéry.22 1.3.2

Přechodná a klíčová fáze Etapa druhá (1. ledna 1994 – 31. prosince 1998) byla nejnáročnější a nejvíce důleţitou

fází k přechodu k hospodářské a měnové unii. Byly zde vytvořeny ekonomické, právní a institucionální předpoklady pro implementaci nové společné měny, jelikoţ na začátku třetí etapy jiţ vznikla hospodářská a měnová unie. Na začátku této etapy započal fungovat Evropský měnový institut, coţ byl předchůdce Evropské centrální banky a kdy na konci této etapy také zanikl. Kompetence jednotlivých národních centrálních bank, které byly také jeho členy, zůstaly nedotčeny. Měnová politika začala být koordinována (nikoliv kontrolována) Evropským měnovým institutem a poté postupně převedena na ECB a systém centrálních bank. Úkolem Evropského měnového institutu bylo utvořit po stránce organizační, regulační a logistické základy, které tyto instituce budou potřebovat pro uskutečňování svých cílů. Zaloţení tohoto institutu bylo výsledkem mnoha kompromisů, v nichţ hlavně Němci zamítli institucionalizaci sloučenou s kompetencemi v měnové politice, jelikoţ závazek o dosaţení hlavního cíle - stabilizace, byl implementovaný aţ v etapě třetí, namísto předpokládaného zrodu Evropského systému centrálních bank jiţ v etapě druhé, a tudíţ se jednotlivé strany dohodli zaloţit Evropský měnový institut utvořený jako mezistupeň mezi druhou a třetí etapou. V procesu realizace měnové unie, Komise, jako hlavní orgán, uveřejnila 31. května 1995 Zelenou knihu o vytvoření hospodářské a měnové unie, obsahující podrobné kroky k implementaci jednotné společné měny, vymezující závěrečnou část přechodu k hospodářské a měnové unii. V roce 1996 následně vyhlásila Evropská komise společně s Evropským parlamentem komunikační strategii v rámci Programu informovanosti občana Evropy. Cílem tohoto programu bylo posilnit důvěru celé veřejnosti v úspěšné dovršení Smlouvy o Evropské unii, pokud jde o utvoření hospodářské a měnové unie, a navýšit informovanost všech institucí,

22

LACINA, Lubor. Měnová integrace: náklady a přínosy členství v měnové unii. Vyd. 1. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 215. ISBN 978-80-7179-560-5

22

které poskytují finanční sluţby a velkých firem, aby zahájily co nejdříve přípravy na přechod a pouţívání jednotné měny. Název jednotné měny (euro) byl stanoven v Madridu 15. a 16. prosince roku 1995 rozhodnutím na summitu Evropské rady. Zde byl také stanoven konečný plán pro přechod k hospodářské a měnové unii, ve znění jak jej navrhla Komise, a simultálně bylo rozhodnuto o začátku třetí etapy, která měla začít 1. ledna 1999, a kde jednotlivé státy budou hodnoceny podle jejich makroekonomických výsledků v roce 1997. Při plnění konvergenčních kritérií, měla většina členských států veliké potíţe a v průběhu roku se Rada EU vyjádřila k představě vytvořit hospodářskou a měnovou unii před avizovaným datem odmítavě a kde na svém předchozím zasedání Evropská rada zdůraznila, ţe bude vyţadováno přesné plnění konvergenčních kritérií. Ve dnech 16. a 17. června 1997 byl schválen na zasedání Evropské rady v Amsterdamu Pakt stability a růstu. Účelem nástroje, který si vynutilo Německo formou nařízení, bylo zabezpečit plnění fiskálních kritérií i poté, co členský stát vstoupí do hospodářské a měnové unie. Tento nástroj vstoupil v platnost jiţ na začátku třetí etapy. Jednalo se o potřebný mechanismus nutící jednotlivé členské státy, které přijmou euro, aby v případě, ţe se odchýlily od dosaţené konvergence, ihned sjednaly nápravu opět k fiskální stabilitě a konsolidaci, jelikoţ toto nařízení původní smlouva neobsahovala. Paktem stability byl tento problém vyřešen automatickým postupem, který při překročení schválené hranice deficitu vedl k peněţní pokutě. Aktéři amsterdamského shromáţdění rovněţ došli k závěru o jednotlivých principech nového mechanismu měnových kurzů (ERM II), týkající se zemí mimo eurozónu a vyjádřili podporu nařízení, které reguluje právní rámec jednotné evropské měny. Dalo by se říci, ţe nový mechanismus měnových kurzů (ERM II) skoro kopíruje svého předchůdce (měnové kurzy fluktuující v pásmu ± 15 % od centrální parity) a jednotná společná měna (euro) tvoří tzv. měnovou kotvu, kde intervence na jednotlivých měnových trzích, nemůţe ohrozit měnovou stabilitu eurozóny a největší zátěţ moţných intervencí nesou na měnové unii neparticipující centrální banky. Můţe zde být také odsouhlaseno uţší fluktuační pásmo, coţ je třeba případ u dánské koruny, kde je povolené rozmezí ± 2,25%. Dne 13. a 14. prosince 1997 v Lucemburku v rámci hospodářské a měnové unie byla ustanovena nová platforma tzv. Euro-x rada (dnes známá jako Euro group), která byla utvořena na základě rozhodnutí Evropské rady. Na jejím vzniku se jiţ před zmíněným datem (14. října) mezi sebou dohodli Franci a Německo. Veškeré státy, které přijaly jednotnou měnu, se staly součástí tohoto konzultativního orgánu. Úkolem tohoto orgánu bylo, hlavně ve 23

sloţení ministrů financí, projednávat praktické otázky důleţité pro chod hospodářské a měnové unie. Hlavní příčinou pro vznik tohoto orgánu, byla snaha stvořit instituci na úrovni jednotlivých ministrů, která by se zabývala problémy EU a koordinovala stanoviska jednotlivých členů eurozóny, dříve neţ by se dostaly na jednání Rady Evropské unie ve sloţení ministrů financí a hospodářství (ECOFIN), a proto se jednotlivá setkání konají zpravidla v předvečer shromáţdění ECOFINu. Rada EU rozhodla 2. a 3. května 1998 v závěru druhé etapy, ve sloţení hlav jednotlivých států a šéfů vlád na mimořádném zasedání, ţe k 1. lednu 1999 vstoupí do hospodářské a měnové unie jedenáct členských zemí: Finsko, Irsko, Belgie, Francie, Lucembursko, Itálie, Německo, Portugalsko, Španělsko, Nizozemí a Rakousko. Hlavním ukazatelem pro vstup do hospodářské a měnové unie bylo plnění stanovených konvergenčních kritérií a soulad právních předpisů s pravidly hospodářské a měnové unie. Především se jednalo o plnění statusu Evropského systému centrálních bank se statusem jednotlivých národních centrálních bank. Dle smluvních pravidel předcházela tomuto rozhodnutí doporučení Evropské komise, Evropského měnového institutu, rady ECOFIN a stanovisko Evropského parlamentu. Řecko a Švédsko, které nesplnily podle Rady konvergenční kritéria, zůstaly mimo oblast eurozóny. Dánsko a Velká Británie moţnost účastnit se třetí etapy odmítly a vyuţily výjimky, kterou jim dovolovala Smlouva o EU. Při rozhodnutí Rady o státech, které mohou mezi prvními vstoupit do hospodářské a měnové unie, se naskytla otázka, zda nejsou sjednaná konvergenční kritéria pro státy, které chtějí zavést jednotou měnu euro příliš přísná a neměla by spíše slouţit jako přibliţný indikátor, na který se bude brát zřetel při ţádosti státu vstoupit do hospodářské a měnové unie. V průběhu tohoto zasedání, hlavní představitelé členských států, téţ přijali kompromis o prvním prezidentovi ECB. Vlády jedenácti budoucích členů hospodářské a měnové unie dne 25. května 1998 jmenovaly prezidenta, viceprezidenta a čtyři další členy Výkonné rady ECB. Účinnosti jmenování nabylo 1. června 1998 a znamenalo faktické ustanovení ECB, a kde národní centrální banky jednotlivých zúčastněných členských států a ECB vytvořily Evropský systém centrálních bank (Eurosystém), který začal v etapě třetí formulovat a definovat jednotnou měnovou politiku EU.23

23

LACINA, Lubor. Měnová integrace: náklady a přínosy členství v měnové unii. Vyd. 1. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 215-219. ISBN 978-80-7179-560-5

24

1.3.3

Závěrečná a cílová fáze Hospodářská a měnová unie oficiálně zahájila svoji činnost na počátku třetí etapy (1.

leden 1999 – 30. červen 2002). Evropská centrální banka a Evropský systém centrálních bank převzali zodpovědnost za provádění měnové politiky a kompetence v měnové politice přestoupily na úroveň Společenství. Na počátku této třetí etapy byly pevně zafixovány měnové kurzy mezi eurem a měnou jednotlivých zúčastněných států. Jako dvanáctý člen, po splnění konvergenčních kritérií, se k 1. lednu 2001 k hospodářské a měnové unii připojilo Řecko. K fyzickému zavedení eura do oběhu došlo 1. ledna 2002 a současně také došlo ke směně národních bankovek a minci za jednotnou měnu euro. Kaţdý ze států hospodářské a měnové unie se rozhodl v závěrečném stádiu při paralelním oběhu dvou měn, kvůli velké zátěţí pro všechny zúčastněné subjekty (široká veřejnost, obchodní a bankovní sektor, firmy), toto období co nejvíce zkrátit a dokončit směnu oběţiva za euro do 28. února 2002, i kdyţ se s koncem třetí etapy počítalo aţ v půlce tohoto roku. Zavedením eura jakoţto zákonného platidla a vznikem hospodářské a měnové unie byla sice formálně dokončena měnová integrace, ale tento proces stále fakticky pokračuje, jelikoţ jsou zde stále členské státy, které zatím stojí vně eurozóny. Většinou z důvodu, ţe nebyla splněna konvergenční kritéria či se musí na vstup do EU připravit a nejsou členy EU (pre-ins), anebo si vyjednaly výjimku ze smlouvy (opt-outs). Veškeré státy, které se nezúčastnily třetí etapy, mají moţnost se po splnění poţadovaných podmínek kdykoliv k hospodářské a měnové unii připojit. Po kaţdých dvou letech je přezkoumáno jejich plnění konvergenčních kritérií, přičemţ hodnocení můţe být provedeno i na jejich vlastní přání. Rozdíl mezi pre-ins a opt-outs je, ţe u členů pre-ins se musí připojit, zatímco členové s výjimkou opt-outs nikoliv. U pre-ins je zásadní chvíle, kdy státy splní konvergenční kritéria potřebná ke vstupu do hospodářské a měnové unie, ale není pevně stanoveno, kdy takto musí učinit. Proto také existují státy s rozdílnými strategiemi pro přechod na společnou měnu euro – od států plánující tento krok na pozdější dobu, aţ po země, které chtějí vstoupit v co nejkratším moţném termínu.24

24

LACINA, Lubor. Měnová integrace: náklady a přínosy členství v měnové unii. Vyd. 1. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 219-220. ISBN 978-80-7179-560-5

25

1.3.4

Pět vstupních podmínek Na počátku 90. let se makroekonomická situace v jednotlivých zemích velmi lišila.

Německo, tradičně zaměřené na cenovou stabilitu, se obávalo, ţe některé země nejsou dostatečně připravené na přijetí poţadované měnové disciplíny. Trvalo na tom, aby vstup do měnové unie nebyl automatický. Z toho důvodu byl navrţen výběrový proces tak, aby prokázal, ţe si země osvojily „prostředí cenové stability“. Tím bylo myšleno, ţe tyto země trvale dosáhly nízké inflace v německém stylu. Aby země mohla vstoupit do měnové unie, musí splnit pět konvergenčních kritérií. Na počátku všechny kromě jedné z kandidátských zemí tato kritéria splňovaly. Vstup Řecka byl opoţděn o dva roky. Později po rozšíření EU kritéria účinně zpomalovala nová členství v eurozóně.25 Inflace První kritérium se zabývá přímo inflací. Aby se země kvalifikovala pro členství v měnové unii, její míra inflace by neměla překročit o více neţ 1,5 procentního bodu průměr tří nejniţších měr inflace dosaţených členskými zeměmi EU.26 Dlouhodobá nominální úroková sazba Země náchylná k inflaci by ji eventuálně mohla dočasně stlačit během posledního roku před přijetím - například zmraţením regulovaných cen (elektřina, doprava) - s tím, ţe svou snahu později omezí. Aby byli vyřazení moţní podvodníci, stanovuje druhé kritérium to, ţe dlouhodobá úroková sazba by neměla překročit o více neţ dva procentní body průměr úrokových sazeb zaznamenaných ve třech zemích s nejniţší mírou inflace. Tato úvaha je vychytralá. Dlouhodobé úrokové sazby většinou odráţejí posouzení dlouhodobé inflace trhem. Dosaţení nízké dlouhodobé úrokové sazby tudíţ vyţaduje přesvědčit přirozeně nedůvěřivé finanční trhy, ţe míra inflace zůstane „navţdy“ nízká.27 Členství v Mechanismu směných kurzů Podobná obava z povrchního přechodu na cenovou stabilitu se skrývá i za třetím kritériem. Myšlenka je taková, ţe země musí dokázat svou schopnost udrţet svůj měnový 25

BALDWIN, Richard E a Charles WYPLOSZ. Ekonomie evropské integrace. 4. vyd. Praha: Grada, 2013, s. 452. ISBN 978-80-247-4568-8 26 BALDWIN, Richard E a Charles WYPLOSZ. Ekonomie evropské integrace. 4. vyd. Praha: Grada, 2013, s. 452. ISBN 978-80-247-4568-8 27 BALDWIN, Richard E a Charles WYPLOSZ. Ekonomie evropské integrace. 4. vyd. Praha: Grada, 2013, s. 452. ISBN 978-80-247-4568-8

26

kurz připoutaný k měnám svých budoucích partnerů měnové unie. Poţadavkem je tudíţ to, ţe se kaţdá země musí zúčastnit ERM alespoň po dobu dvou let, aniţ by musela devalvovat svou měnu28 Deficit veřejných rozpočtů Tři předchozí kritéria vyţadují prokázat nízkou inflaci, ale jejich smyslem je i vymýtit pohnutky, které by vedly k tolerování vysoké inflace. Inflace vskutku není ţádoucí, takţe pokud se s ní země smíří, odráţí to nějaké hlubší problémy. Ve skutečnosti je inflace typickým výsledkem velkých rozpočtových deficitů. Tento proces je velmi dobře znám. Kdyţ si vláda půjčuje, aby financovala své rozpočtové deficity, její dluh roste. Pokud tento proces bez omezení pokračuje, nakonec se finanční trhy budou pravděpodobně dotazovat, zdali budou dluhy někdy splaceny. Jejich obvyklou reakcí potom je velmi zadluţené vládě půjčky pozastavit. Jedinou další moţností, jak si půjčit peníze na financování deficitu, je poţádat centrální banku, aby rozběhla tisk peněz. To je způsob, jakým mohou pokračující rozpočtové deficity nakonec vyústit v rychlý růst peněţní zásoby, coţ se nakonec projeví vysokou inflací. To je důvod, proč čtvrté konvergenční kritérium stanovuje hranici přípustného rozpočtového deficitu. Německo uplatňovalo„zlaté pravidlo“ které stanovuje, ţe rozpočtové deficity jsou přijatelné pouze tehdy, pokud odpovídají veřejným investičním výdajům (na silnice, telekomunikace či jinou infrastrukturu). Myšlenkou jeto, ţe veřejné investice jsou zdrojem hospodářského růstu, který nakonec vytváří prostředky potřebné ke splacení počátečních půjček. Německé „zlaté pravidlo'“ předpokládá, ţe veřejné investice obvykle dosahují úrovně okolo 3% HDP. Maastrichtská smlouva proto obsahuje poţadavek, ţe by rozpočtové deficity neměli překročit 3% HDP.29 Veřejný dluh Stejně tak jako můţe být inflace dočasně sníţena, mohou být rozpočtové deficity uzpůsobeny, aby se jevily příznivě v daném roce (například posunem veřejných výdajů a daní z jednoho roku do druhého). Proto bylo rozhodnuto, ţe by měl být přidán nějaký stálejší ukazatel fiskální disciplíny. Páté a poslední kritérium stanovuje maximální úroveň veřejného dluhu. Z povahy průměru vyplývá, ţe některé země měly veřejný dluh převyšující 60% HDP, 28

BALDWIN, Richard E a Charles WYPLOSZ. Ekonomie evropské integrace. 4. vyd. Praha: Grada, 2013, s. 453. ISBN 978-80-247-4568-8 29 BALDWIN, Richard E a Charles WYPLOSZ. Ekonomie evropské integrace. 4. vyd. Praha: Grada, 2013, s. 453-454. ISBN 978-80-247-4568-8

27

a některé dluh HDP dokonce převyšoval. Zejména veřejný dluh Belgie činil téměř 120% HDP. Avšak v toce 1991 Belgie zrevidovala své veřejné finance a neústupně se rozhodla dodrţet přísnou rozpočtovou disciplínu. Trvalo by jí však příliš dlouho, neţ by sníţila svůj dluh pod hranici 60%. Jako zakládající země společného trhu v roce 1957, země nadšená evropskou integrací a jako dlouhodobý stoupenec měnové unie Belgie prohlašovala, ţe nemůţe být vynechána kvůli hříchům z minulosti, které právě zavrhla. Na její ţádost bylo kritérium formulováno velmi opatrně - poţadovalo poměr veřejného dluhu k HDP buď na úrovni niţší neţ 60%, či „pohybující“ se tímto směrem''30

30

BALDWIN, Richard E a Charles WYPLOSZ. Ekonomie evropské integrace. 4. vyd. Praha: Grada, 2013, s. 454-455. ISBN 978-80-247-4568-8

28

1.4 Seznam členů měnové unie Evropská měnová unie má k datu 1.9.2014 celkem 17 členů Od ledna 1999 jsou to, Německo, Finsko, Belgie, Francie, Irsko, Itálie, Lucembursko, Nizozemsko, Portugalsko, Rakousko a Španělsko. 12. členem v lednu 2001 se stalo Řecko. V lednu 2007 Slovinsko, leden 2008 Malta a Kypr. V lednu roku 2011 se jako poslední připojilo Estonsko, Monako, Kosovo, Andorra, Černá Hora, Vatikán a San Marino. Do budoucna se jediní dva členové, kteří získali výjimku, připojit nemusí. Jedná se o Británii a Dánsko.

29

2 Cíle a nástroje měnové politiky Jelikoţ hlavní institucí v Eurosystému pro dosahování cílů pomocí nástrojů měnové politiky je Evropská centrální banka, popíši její fungování v Eurosystému a dále její moţnosti jak dosahovat určených cílů v měnové unii. Institucionální uspořádání měnové politiky je úzce propojeno s jejím základním cílem, který představuje cenová stabilita. Zodpovědnost za její dosaţení leţí na ECB, přičemţ Evropský systém centrálních bank (ESCB) je strukturou, v jejímţ rámci ECB a národní centrální banky provádějí měnovou politiku. Z toho vyplývá, ţe architektura ESCB je zaloţena na federálním principu - ECB je vrcholnou institucí ESCB, národní banky všech členských států tvoří jeho druhý stupeň. Fakticky je ale ESCB pouze zastřešujícím institutem pro tyto dvě subúrovně. Nemá vlastní zázemí, právní subjektivitu ani orgány, řídí jej rozhodovací orgány ECB. Národní centrální banky, které přijaly euro, a ECB jsou dohromady označovány jako Eurosystém. Jestliţe by bylo euro zavedeno ve všech členských státech, pak by ESCB a Eurosystém znamenaly totéţ. Dvoustupňová a komplikovaná struktura institucionálního řízení měnové politiky v podobě ESCB vyjadřuje a zohledňuje skutečnost, ţe ne všechny státy jsou, nebo v dohledné době budou, členy hospodářské měnové unie.31

2.1 Eurosystém Systém centrálních bank se skládá z nedávno vytvořené Evropské centrální banky a národních centrálních bank všech zemí, které jsou členy EU. Díky tomu, ţe všechny země EU nejsou v měnové unii, byl vytvořen pojem „Eurosystém“ vztahující se na ECB a podílející se národní centrální banky. Eurosystém provádí měnovou politiku po dohodě s ministry financí členských zemí, stará se o státní devizové rezervy zemí EMU, provádí operace na devizových trzích, dohlíţí na úvěrové instituce a kontroluje platební systémy. Pro plnění úkolů vyplývajících z realizace měnové politiky vydává ECB nařízení, rozhodnutí, doporučení a stanoviska. Nařízení mají všeobecnou závaznost ve všech členských státech. Rozhodnutí je závazné pouze pro subjekt, kterému bylo určeno. Ostatní akty nejsou závazné. Zprávy o činnosti ESCB je povinna zveřejňovat a vypracovávat minimálně kaţdé tři

31

SYCHRA, Zdeněk. Jednotná evropská měna: realizace hospodářské a měnové unie v EU. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav, 2009. ISBN 978-80-210-5082-2.

30

měsíce ECB. Ta rovněţ podává Evropskému parlamentu, Radě EU, Evropské komiss a také Evropské radě výroční zprávu o činnosti ESCB a o měnové politice na příští rok.32

2.2 Evropská centrální banka Evropská centrální banka patří mezi základní kameny při zavádění a budoucí fungování Evropské měnové unie. Právním východiskem pro jednotnou měnovou politiku je Smlouva o zaloţení Evropského společenství a Statut Evropského systému centrálních bank a Evropské centrální banky.33 Na základě tohoto statutu byla 1. června 1998 vytvořena Evropská centrální banka i systém Evropských centrálních bank. ECB má vlastní právní subjektivitu podle mezinárodního veřejného práva. ECB je odpovědná od 1. ledna 1999 za provádění měnové politiky v celé eurozóně, největší ekonomice hned po USA. Vytvoření ECB znamenalo důleţitý okamţik v namáhavém a dlouholetém procesu evropské integrace. Kvůli plnění svého hlavního úkolu, coţ je zachování cenové stability, je ECB plně nezávislá a funguje bez vnějšího zasahování. Přestoţe skoro kaţdý schvaluje cenovou stabilitu, tato samostatnost existuje kvůli tomu, aby lobbistické či jiné zájmové skupiny neovlivňovaly rozhodování této důleţité instituce. Díky měnovému kurzu by šla velmi snadno ovlivnit konkurenceschopnost evropských výrobců na úkor síly měny v zahraničí či začít tisknout nové peníze ke krytí jednotlivých vládních výdajů. Dluţící subjekty naopak upřednostňují vyšší inflaci, která jim sniţuje hodnotu jejich finančních závazků. Historické události nám ukázaly, ţe vysoká inflace je k chudším obyvatelům nespravedlivá a velmi bolestivá. Navíc pro sníţení na únosnou mezd je zapotřebí dlouhé období pomalého hospodářského růstu a vysoké míry nezaměstnanosti. To je hlavní příčina, proč moderní teorie argumentují pro nezávislou centrální banku, hlavně na politické moci. Úkoly ECB vymezení a provádění měnové politiky eurozóny, provádění devizových operací, drţba a správa oficiálních devizových rezerv zemí eurozóny (správa portfolií), podpora plynulého fungování platebních systémů, 32

SYCHRA, Zdeněk. Jednotná evropská měna: realizace hospodářské a měnové unie v EU. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav, 2009, s. 141. ISBN 978-80-210-50822. 33 Evropská centrální banka. [online]. [cit. 2014-09-12]. Dostupné z: http://www.ecb.europa.eu/ecb/orga/escb/html/index.cs.html

31

výlučné právo povolovat vydávání bankovek v eurozóně ECB ve spolupráci s národními centrálními bankami shromaţďuje od vnitrostátních orgánů nebo přímo od hospodářských subjektů statistické informace, které potřebuje k plnění úkolů ESCB, finanční stabilita a dohled, mezinárodní a evropská spolupráce: v rámci plnění úkolů, které byly svěřeny Eurosystému, udrţuje ECB pracovní vztahy s příslušnými orgány, institucemi a fóry v rámci EU i na celosvětové úrovni.34

2.3 Měnová politika eurozóny Jedná se o klíčové ustanovení kapitoly o měnové politice Smlouvy o fungování Evropské unie. Tím, ţe vymezuje měnovou politiku ECB tak, aby se zaměřila na dosaţení tohoto cíle, Smlouva odráţí moderní ekonomické myšlení o úloze, působnosti a omezeních měnové politiky a vytváří základ pro uspořádání centrálního bankovnictví v Hospodářské a měnové unii z institucionálního i organizačního hlediska. Rada guvernérů Evropské centrální banky se snaţí udrţet inflaci ve střednědobém horizontu pod 2 %, ale blízko této úrovně. V zájmu dosaţení svého hlavního cíle zakládá Rada guvernérů svá rozhodnutí na strategii měnové politiky o dvou pilířích a realizuje je prostřednictvím svého operačního rámce.35 Devizové operace V případě nedostupnosti formálních dohod nebo obecných pokynů, Eurosystém můţe v případě potřeby udělat rozhodnutí pro provádění devizových intervencí. Devizové intervence můţe Eurosystém realizovat sám, anebo koordinovaně společně s ostatními centrálními bankami. Ţádnými měnovými intervencemi týkající se měny jiné země EU nesmí být porušeno pravidlo udrţování cenové stability v Eurosystému. Tyto změny v Eurosystému se provádí vţdy ve spolupráci s příslušnou centrální bankou země nepatřící do eurozóny, především jde li o financování intervence.

34

Evropská centrální banka. [online]. [cit. 2014-09-12]. Dostupné z: http://www.ecb.europa.eu/ecb/orga/escb/html/index.cs.html 35 Evropská centrální banka. [online]. [cit. 2014-09-15]. Dostupné z: http://www.ecb.europa.eu/ecb/tasks/monpol/html/index.cs.html

32

Správa portfolií Sloţení devizových rezerv se stále mění podle změn trţní hodnoty aktiv i operací ECB se zlatem a devizami. Portfolio devizových rezerv ECB převáţně tvoří americké dolary, japonské jeny a zlato. Devizové rezervy jsou spravovány ECB a národními bankami členských států eurozóny, které se chtějí aktivně podílet na těchto operacích. Obvykle jednotlivé centrální banky eurozóny spravují portfolio pouze s jednou měnou a to buď výše zmíněné americké dolary či japonské jeny. Prodej zlata provádí ECB podle dohody jednotlivých centrálních bank o zlatě a „Společným prohlášením o zlatě“. Platební systémy Eurosystém poskytuje platební mechanismy a mechanismy pro vypořádání obchodů s cennými papíry, k nimţ patří systém pro platby vysokých hodnot v eurech (TARGET2) a také mechanismus umoţňující přeshraniční vyuţívání zajištění (CCBM). V současné době se jiţ pracuje na projektu, v jehoţ rámci má být vyvinut technicky vyspělejší nástupce tohoto mechanismu: CCBM2. Eurosystém kromě toho připravuje celoevropskou sluţbu (T2S), která umoţní centrálním depozitářům cenných papírů vypořádat obchody s cennými papíry za pouţití peněz centrální banky. Zavádí dohledovou politiku a příslušné standardy pro systémy plateb vysokých hodnot, platební systémy a nástroje pro retailové platby, zúčtovací systémy, systémy vypořádání obchodů s cennými papíry a některé třetí strany poskytující sluţby. Nad těmito infrastrukturami provádí také dohledovou činnost, přičemţ hodnotí, jak dodrţují stanovené politiky a standardy, a v případě potřeby dává podněty ke změnám. Stanovuje poţadavky na kontinuitu provozu pro trţní infrastruktury a koordinuje implementaci. Monitoruje a v případě potřeby zaujímá stanovisko k vývoji na trzích a k právním iniciativám, které se týkají dohledu nad infrastrukturami a opatření pro platby, zúčtování a vypořádání obchodů s cennými papíry. Působí jako katalyzátor změn, který zvyšuje účinnost platebních systémů a v oblasti retailových plateb podporuje přechod na nástroje jednotné oblasti pro platby v eurech. Eurosystém se rovněţ snaţí o vytvoření efektivního trhu s

33

cennými papíry tím, ţe prosazuje harmonizaci trţních standardů a usiluje o odstraňování překáţek integrace.36

2.4 Nástroje ECB Aby ECB dosáhla svých cílů, musí pouţívat takové nástroje, které ovlivní agregátní poptávku. Obvykle usiluje o to, aby ovlivnila náklady úvěrového financování. Jako většina ostatních centrálních bank pouţívá i eurosystém při provádění měnové politiky krátkodobé úrokové sazby. Důvodem je to, ţe velmi krátkodobá aktiva (24 hodin a méně) jsou blízká hotovosti. Vzhledem k tomu, ţe centrální banky mají monopol na nabídku hotovosti, mohou korigovat velmi krátkodobé sazby s velkou mírou přesnosti. Změny v krátkodobé úrokové sazbě působí na dlouhodobější úrokové sazby (a tím na náklady úvěru), na ceny aktiv (a tím na investiční náklady firem) a na měnový kurz (a tím na zahraniční poptávku po domácím zboţí a sluţbách). Tyto dopady však nejsou příliš přesné, neboť závisí na trţních očekávání budoucí inflace a budoucích hospodářskopolitických krocích. Tato očekávání jsou mimo kontrolu centrální banky, ale předvídání dlouhodobějších cílů a záměrů je částí umění centrálního bankovnictví.37 Eurosystém se zaměřuje na jednodenní úrokovou sazbu EONIA (European Over Night Index Average = Evropský jednodenní průměrný ukazatel), tj. váţný průměr jednodenních zápůjčních transakcí na mezibankovním trhu eurozóny. Sazba EONIA je korigována dvěma způsoby: Eurosystém vytváří pro sazbu EONIA horní a spodní hranici poskytováním otevřených zápůjčních a vkladových facilit za předem oznámených úrokových sazeb. Mezní zápůjční facilita znamená, ţe banky si mohou vţdy půjčit prostředky přímo od ECB (přesněji od národních centrálních bank) za odpovídající sazbu; na tzv. jednodenním trhu by nikdy nezaplatily více, a tak je mezní zápůjční sazba účinnou horní hranicí. A stejně tak, protoţe si banky vţdy mohou uloţit hotovost za úrokovou sazbu z vkladů u ECB, nikdy by nesvolily se zapůjčením prostředků za sazbu niţší, a proto je tato sazba spodní hranicí.

36

Evropská centrální banka. [online]. [cit. 2014-09-15]. Dostupné z: http://www.ecb.europa.eu/ecb/tasks/paym/html/index.cs.html 37 BALDWIN, Richard E a Charles WYPLOSZ. Ekonomie evropské integrace. 4. vyd. Praha: Grada, 2013, s. 460-461. ISBN 978-80-247-4568-8

34

Eurosystém obvykle pořádá kaţdý týden aukce na sazbu, kterou si zvolí. Tyto aukce, nazvané hlavní refinanční operace jsou prostředkem, s jehoţ pomocí dodává ECB likviditu bankovnímu systému, a zvolená úroková sazba slouţí jako přesné vodítko pro sazbu EONIA. Kaţdá národní centrální banka shromaţďuje nabídky od komerčních bank a tyto informace předává ECB. Ta potom rozhodne, kterou část nabídek přijme, a podle toho dává pokyny národním centrálním bankám. Komerční banky pak mohou zvyšovat likviditu na mezibankovním trhu. Nezáleţí na tom, kde je učiněna počáteční finanční injekce, v celé eurozóně existuje jednotná úroková sazba, díky které mezibankovní trh v celé oblasti zabezpečí, ţe peníze jsou k dispozici tam, kde jsou potřeba.38

2.5 Cíle ECB Hlavní cíl Eurosystému, udrţovat cenovou stabilitu, je definován v čl. 127 odst. 1 Smlouvy. Definice cenové stability Prioritní zaměření ECB na cenovou stabilitu má oporu v poznatcích o ekonomických výhodách nízké inflace: Cenová stabilita přispívá k udrţitelnému růstu tím, ţe zachovává informační obsah relativních cen pro efektivní alokaci výrobních zdrojů a odstraňuje z úrokových sazeb přiráţku za inflační riziko. Cenová stabilita chrání daňové a sociální systémy před deformacemi pramenícími z nedokonalého zajišťování proti inflaci a zabraňuje redistribuci bohatství od věřitelů k dluţníkům. Cenová stabilita není slučitelná s deflací a jejími škodlivými důsledky pro ekonomickou aktivitu. Měnová strategie ECB vymezuje cenovou stabilitu jako meziroční zvýšení harmonizovaného indexu spotřebitelských cen za eurozónu těsně pod 2 %, kterého je dosahováno ve střednědobém horizontu. ECB si je vědoma významu praktického upřesnění

38

BALDWIN, Richard E a Charles WYPLOSZ. Ekonomie evropské integrace. 4. vyd. Praha: Grada, 2013, s. 460-462. ISBN 978-80-247-4568-8

35

obecného pojmu cenová stabilita pro větší srozumitelnost, průhlednost a veřejnou kontrolu měnové politiky. Kvantitativní vymezení cenové stability je rovněţ důleţité pro ukotvení inflačních očekávání v ekonomice. Z podané kvantitativní definice lze vyvodit několik důleţitých závěrů. Důrazem na střednědobý horizont je odmítnut nadměrný aktivismus měnové politiky, který by mohl vést k rozkolísání ekonomického výkonu. Umístění ţádoucího cenového růstu do oblasti těsně pod 2 % vzdaluje inflační vývoj od rizika deflace. Podstatná je téţ zmínka o udrţování cenové stability za eurozónu jako celek, coţ vylučuje přijímání měnových rozhodnutí na základě inflace některého jejího člena. Dále se v ní uvádí: „Aniţ je dotčen cíl cenové stability, podporuje ESCB obecné hospodářské politiky v Unii se záměrem přispět k dosaţení cílů Unie, jak jsou vymezeny v článku 3 Smlouvy o Evropské unii."39 Další cíle Trvale udrţitelný rozvoj Evropy zaloţený na vyváţeném hospodářském růstu a cenové stabilitě a vysoce konkurenceschopné sociálně trţní hospodářství, a zaměřeny jsou na plnou zaměstnanost a sociální pokrok. Cenová stabilita tudíţ není jen prvořadým cílem měnové politiky ECB, nýbrţ také jedním z cílů Evropské unie jako celku. Ve Smlouvě o fungování Evropské unie a Smlouvě o Evropské unii je dána jasná hierarchie cílů Eurosystému, a je tedy zřejmé, ţe cenová stabilita je nejdůleţitějším příspěvkem, který můţe měnová politika dát k dosaţení příznivého hospodářského prostředí a vysoké míry zaměstnanosti.40

2.6 Hlavní orgány ECB Rada guvernérů Radu guvernérů tvoří členové Výkonné rady a guvernéři národních centrálních bank eurozóny. Guvernér ČNB není členem Rady guvernérů; stane se jím aţ v momentě, kdy Česká republika zavede společnou měnu. Rada guvernérů určuje měnovou politiku ES, přijímá rozhodnutí týkající se střednědobých měnových cílů, klíčových úrokových sazeb a

39

Ministerstvo financí české republiky. [online]. [cit. 2014-09-15]. Dostupné z: http://www.zavedenieura.cz/cs/euro/evropska-centralni-banka/menova-strategie-ecb 40 Evropská centrální banka. [online]. [cit. 2014-09-12]. Dostupné z: http://www.ecb.europa.eu/ecb/orga/escb/html/index.cs.html

36

vytváření měnových rezerv. Rada guvernérů zasedá dvakrát měsíčně; na prvním jednání v měsíci rozhoduje o měnových záleţitostech.41 Výkonná rada Výkonná rada má 6 členů - prezidenta, viceprezidenta a čtyři další členy, kteří jsou všichni jmenováni na období osmi let Evropskou radou, jeţ rozhoduje kvalifikovanou většinou. Evropská rada rozhoduje na doporučení Rady ECOFIN a po konzultaci s Evropským parlamentem a Radou guvernérů ECB. V Radě EU a Evropské radě jsou v tomto případě oprávněni hlasovat pouze zástupci zemí eurozóny. Výkonná rada provádí měnovou politiku v souladu s obecnými zásadami a rozhodnutími Rady guvernérů. Rovněţ odpovídá za přípravu zasedání Rady guvernérů.42 Generální rada Generální rada se skládá z prezidenta a viceprezidenta ECB a guvernérů národních centrálních bank všech členských států EU. Generální rada vydává rozhodnutí, doporučení a názory. Generální rada zasedá čtyřikrát ročně. Jednání mohou být vedena téţ formou telekonference.43

41

Česká národní banka. [online]. [cit. 2014-09-12]. Dostupné z: https://www.cnb.cz/cs/o_cnb/mezinarodni_vztahy/ecb_escb/ 42 Česká národní banka. [online]. [cit. 2014-09-12]. Dostupné z: https://www.cnb.cz/cs/o_cnb/mezinarodni_vztahy/ecb_escb/ 43 Česká národní banka. [online]. [cit. 2014-09-12]. Dostupné z: https://www.cnb.cz/cs/o_cnb/mezinarodni_vztahy/ecb_escb/

37

3 Přínosy členství v měnové unii Přínosy spojené se zavedením společné měny musíme hledat spíše v rovině mikroekonomické. Lze identifikovat dva významné faktory působící na velikost potenciálních přínosů. Prvním je odstranění transakčních nákladů spojených s existencí národních měn. Druhým je pak sníţení nejistoty spojené s neočekávanými změnami měnových kurzů, tedy tzv. kurzového rizika. Zvýše uvedeného je zřejmé, ţe hlavními příjemci přínosů jsou především podnikatelské subjekty působící na jednotném vnitřním trhu a obyvatelé členských zemí eurozóny. Samozřejmě existují i přínosy v makroekonomické rovině, jako je růst vzájemné obchodní výměny, zvýšený příliv přímých zahraničních investic a zprostředkovaně vyšší dynamika ekonomického růstu.44

3.1 Měnové náklady a transparentnost Stabilita cen v podobě dlouhodobě nízké míry inflace je hlavním cílem Evropské centrální banky. Společná měnová politika by měla zajistit větší cenovou transparentnost. Politická podpora a koordinovaná spolupráce vlád členských zemí při dosaţení cíle stanoveného ECB by měla vést ke sníţení inflace při poměrně nízkých společenských nákladech. Nízká inflace následně umoţní sníţit nominální úrokové sazby.45

3.2 Veřejné finance Členství v HMU zavazuje členské státy provádět zodpovědnou a vzájemně koordinovanou fiskální politiku vedoucí ke sniţování rozpočtových schodků. Niţší úroky, zapříčiněné eliminací kurzového rizika, niţší náklady spojené s financováním vládních výdajů pomocí emise státních dluhopisů. Společná měna a jednotný vnitřní trh umoţní zvýšit konkurenci v oblasti vládních zakázek, coţ společně se zpřísněnou kontrolou rozpočtového chování jednolitých vlád podnítí vyšší efektivnost sektoru veřejné správy.46

44

LACINA, Lubor. Měnová integrace: náklady a přínosy členství v měnové unii. Vyd. 1. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 71. ISBN 978-80-7179-560-5. 45 LACINA, Lubor. Měnová integrace: náklady a přínosy členství v měnové unii. Vyd. 1. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 72. ISBN 978-80-7179-560-5. 46 LACINA, Lubor. Měnová integrace: náklady a přínosy členství v měnové unii. Vyd. 1. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 72. ISBN 978-80-7179-560-5.

38

3.3 Postavení jednotné evropské měny ve světovém měnovém systému Euro se stane společně s americkým dolarem a japonským jenem jednou z vedoucích světových měn, coţ posílí význam Evropské unie v oblasti ekonomické i politické. Významně se sníţí potřeba devizových rezerv drţených za účelem ochrany stability eura ve srovnání s celkovou výší rezerv nutných pro intervence ve prospěch původních národních měn.47

3.4 Transparentnost cen Zavedení jednotné měny přináší velké zjednodušení v podobě zvýšené cenové transparentnosti. Ke srovnání cen stejného typu výrobku jiţ spotřebitel nemusí znát hodnotu měnového kurzu. Srovnání cen se také stává mnohem jednodušší.48

3.5 Transakční náklady Díky vytvoření eurozóny mohou rakouští vývozci inkasovat za svoje zboţí prodané do Finska ve své vlastní měně, jelikoţ ta je měnou i jejich zákazníků. Před zavedením eura se museli vývozci a jejich zákazníci dohodnout na tom, kterou měnu pouţijí. Vývozci preferovali rakouský šilink, protoţe byli zvyklí tuto měnu pouţívat a nemuseli by platit svým bankám za jeho směnu za finskou marku. Finští zákazníci by samozřejmě měli preference zcela opačné. Ať tak či onak, nakonec by někdo musel transakční náklady nést. Ačkoliv se to můţe zdát triviální, tak jednoduché to není. Ve slavném příkladu se Evropská komise zaměřila na to, co se stane, pokud postupně směníme jednu z evropských měn - řekněme 100 jednotek - za ostatní evropské měny a nakonec opět skončíme v původní měně. Výsledkem bylo, ţe z původní stovky se zpět vrátilo méně neţ 50. Dalším důleţitým přínosem je to, ţe se ceny zboţí stávají bezprostředně srovnatelnými mezi členskými státy měnové unie. Spolu s niţšími transakčními náklady je tak umoţněna větší konkurence. Ta na oplátku přináší výhody spotřebiteli a nutí výrobce zlepšovat šíři jejich

47

LACINA, Lubor. Měnová integrace: náklady a přínosy členství v měnové unii. Vyd. 1. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 72-73. ISBN 978-80-7179-560-5. 48 LACINA, Lubor. Měnová integrace: náklady a přínosy členství v měnové unii. Vyd. 1. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 79. ISBN 978-80-7179-560-5.

39

sortimentu. Existují důkazy, ţe zavedení eura vedlo malé a střední firmy k zahájení vývozních operací napříč kontinentem.49 V souvislosti s velikostí transakčních nákladů je nutné upozornit na skutečnost, ţe úspora získaná zavedením společné měny nebude stejná u všech zemí. Přínosy z eliminace transakčních poplatků rostou v závislosti na objemu a frekvenci pouţití dané národní měny jako mezinárodní platební jednotky, otevřenosti ekonomiky, efektivnosti směnárenských sluţeb a konečně na variabilitě měnového kurzu národní měny. Z výše uvedených důvodů budou přínosy spojené s eliminací transakčních nákladů vyšší u malých otevřených ekonomik, jako je Belgie, Lucembursko, Dánsko Irsko, případně Nizozemí, a u ekonomik jako je Francie a Německo, jejichţ měny jsou stabilní a velmi likvidní. Odhady hovoří u velkých ekonomik o úsporách v rozsahu 0,1 aţ 0,2 % HDP, u malých otevřených a méně rozvinutých a o 0,9 % HDP.50

3.6 Nejistota Dalším je odstranění kurzového rizika. Kdyţ jsou ceny vývozů stanoveny ve vývozních měnách, nemají dovozci přesnou informaci o měnovém kurzu, který bude platit v době splatnosti jejich kupní ceny. Pokud je cena stanovena v měně dovozce, nese kurzové riziko vývozce. Anebo se mohou obě strany proti kurzovému riziku komerčně pojistit (pomocí forwardových kontraktů), coţ ovšem přidává další náklady ke směně měn. Tyto okolnosti mohou subjekty odradit od obchodování přes hranice. Jinou oblastí, která je postiţena touto nejistotou, jsou přímé zahraniční investice, tedy kapitálové vstupy investorů do firem. Přínosy z přímých zahraničních investic zahrnují technologický transfer, výnosy z rozsahu, kvalitní průmyslovou strukturu aj. Fluktuace měnových kurzů mohou omezit příliv přímých zahraničních investic, protoţe investoři mohou v dlouhém časovém horizontu svých investic v zahraničí utrpět značnou ztrátu.51

3.7 Kvalita měnové politiky Členství v měnové unii znamená úplnou ztrátu autonomní národní měnové politiky, coţ bude dále popsáno jako značný náklad. Na druhou stranu můţe ale výměna národních 49

BALDWIN, Richard E a Charles WYPLOSZ. Ekonomie evropské integrace. 4. vyd. Praha: Grada, 2013, s. 422. ISBN 978-80-247-4568-8 50 LACINA, Lubor. Měnová integrace: náklady a přínosy členství v měnové unii. Vyd. 1. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 75. ISBN 978-80-7179-560-5. 51 BALDWIN, Richard E a Charles WYPLOSZ. Ekonomie evropské integrace. 4. vyd. Praha: Grada, 2013, s. 423. ISBN 978-80-247-4568-8

40

centrálních bank za společně řízenou centrální autoritu přinášet výhody. A to zejména v případě, kdy domácí centrální banky postrádají tradice kvalitní měnové politiky a kdy společně řízené instituce mohou tuto politiku vykonávat lépe. To bude nejspíš případ zemí, kde byly centrální banky dlouho přímo nebo nepřímo kontrolovány krátkozrakými politiky, kteří měli tendenci zneuţívat moţnost tisknout nové peníze k pokrytí svých rozpočtových schodků. Společně řízená centrální banka se tlaku politiků daleko snáze vyhne, neboť politici z jedné země jen neradi uvidí, kdyţ banka ponese náklady vlády jiné země. Jak uvidíme, těšila se Evropská centrální banka, minimálně do vypuknutí současné dluhové krize, vysoké míře autonomie a dokázala udrţet inflaci nízko pod tím, co bývalo zvykem ve všech členských státech.52

3.8 Eliminace kurzového rizika Přínosem vytvoření měnové unie je sníţení variability měnových kurzů. Mezi členskými zeměmi hospodářské měnové unie dochází k plnému odstranění kurzového rizika v důsledku neočekávaných změn nominálního kurzu. Euro v Německu nemůţe nominálně znehodnotit/zhodnotit vůči stejnému Euru ve Francii. Jen částečně je eliminován vliv změn reálného kurzu. Rozdílná dynamika inflace při fixním měnovém kurzu působí na ztrátu konkurenceschopnosti země s vyšší inflací. Kurzové riziko však není plně eliminováno vzhledem k měnám zemí nezapojených do nově vznikající měnové unie. Členské státy měnové unie dále obchodují se zeměmi vně nově vzniklého uskupení se společnou měnou a ne vţdy se dohodnou se svými obchodními partnery na pouţívání domácí měny jako prostředku vypořádání obchodní transakce. I většina komoditních trhů aţ na několik výjimek ponechává kotaci cen v USD a zprostředkovaně i platby za jejich nákup. Transakce neprováděné ve společné měně tedy dále zůstávají ovlivněny existencí neočekávaných výkyvů eura k těmto měnám (např. USD) a mohou být velmi významné. Potenciální přínosy z eliminace kurzového rizika při obchodu mezi zeměmi pouţívajícímik vypořádání závazků společnou měnu euro tak mohou být částečně oslabeny zvýšenou variabilitou eura k dalším světovým měnám, jako je americký dolar nebo japonský yen. 53

52

BALDWIN, Richard E a Charles WYPLOSZ. Ekonomie evropské integrace. 4. vyd. Praha: Grada, 2013, s. 423. ISBN 978-80-247-4568-8 53 LACINA, Lubor. Měnová integrace: náklady a přínosy členství v měnové unii. Vyd. 1. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 88-89. ISBN 978-80-7179-560-5.

41

4 Negativa členství v měnové unii Intuitivně se zdá poměrně logické, ţe vytvoření měnové unie mezi rozdílnými státy přinese také obtíţe. A intuice je správná. Rozmanitost je nákladná, protoţe společná měna vyţaduje jedinou centrální banku a jednotný měnový orgán není schopen reagovat na kaţdou místní zvláštnost. Teorie optimální měnové oblasti pokládá výhody za samozřejmé a soustředí se na přesnější rozpoznání nákladů. Základní myšlenkou je to, ţe rozmanitost ústí v asymetrické hospodářské šoky a ţe měnový kurz je při vypořádání se s těmito hospodářskými šoky velmi uţitečný.54

4.1 Odlišnost v preferencích národních autorit Kaţdý ze států má odlišné vnímání při stanovování míry inflace a nezaměstnanosti. Z ekonomie je známá Phillipsova křivka, která nám udává tento vztah a vysvětluje, ţe při vyšší inflaci se sniţuje nezaměstnanost a naopak. Při různých šocích v jednotlivých zemích je občas zapotřebí zvýšit inflaci a tím zvýšit zaměstnanost. Díky jednotné měnové politice tímto státy pouţívající euroměnu na svém území přišli o moţnost řídit míru inflace pomocí jejích centrální banky a vlastní měny.

4.2 Institucionální různost na trzích práce (vyjednávání odborů při výši mzdy) Vyjednávání o mzdách se v jednotlivých členských zemích provádí pomocí odborů. Některé členské země jako například Německo mají poměrně vysoce centralizovaný vyjednávací systém oproti třeba Spojenému království, kde probíhá vyjednávání na úrovni jednotlivých podniků (decentralizovaný systém). Tato rozdílnost můţe mít za následek odlišnou výši nákladů při vyjednávání o mzdách. Navíc, pokud je vyjednávání centralizované, bývá realističtější při stanovování mezd. Odbory do svých rozhodnutí zakomponují inflační efekt růstu nominálních mezd. Naopak decentralizovaný typ vyjednávání probíhá u kaţdé firmy jednotlivě, čímţ odborové organizace mají pocit, ţe nemohou ovlivnit růst agregátní cenové hladiny. Zde se vyskytuje efekt, kdy se odbory snaţí co nejvíce zvýšit nominální mzdy a neberou ohledy na ostatní firmy. 54

BALDWIN, Richard E a Charles WYPLOSZ. Ekonomie evropské integrace. 4. vyd. Praha: Grada, 2013, s. 423. ISBN 978-80-247-4568-8

42

4.3 Rozdíly v právních a finančních systémech I kdyţ mají všechny členské státy povinnost zakomponovat legislativní rozhodnutí Evropské unie do svých domácích legislativních sborníků, stále zde existují rozdílnosti, které mají negativní dopad na vývoj EMU. Zde bych vyzdvihl hypotéční trhy, kde má kaţdý ze států moţnost manévrovat dle vlastní volby. Výsledkem je poté rozdílná míra úrokové sazby a její stanovování (fixní oproti plovoucí)či jejich stoprocentní zajištění. Při vzniku nějakého finančního šoku, či krize můţe nedostatečně zajištění v jednom členském státu ohrozit zbývající členy měnové unie. Další moţností můţe být financování podnikání. V některých státech HMU je zvykem hledat finanční prostředky na kapitálových trzích. Jiné mohou mít naopak zvýšenou preferenci ve financování své obchodní činnosti pomocí bank. Zvýšení úrokových sazeb sniţuje cenu akcií a tím chování spotřebitele, jelikoţ přebytečná likvidita se stahuje z kapitálových trhů do bank, čímţ jsou kapitálové trhy v některých zemích málo rozvinuté. Dopad na bohatství spotřebitele bude mít výrazně niţší typ financování pomocí bankovních úvěrů, kde bude růst úrokových sazeb ovlivňovat chování spotřebitele pouze zprostředkovaně, protoţe například při finančním šoku (hypotéční bublina, technologická bublina ad…), bude spotřebitelovo investiční portfolio citlivé na otřesy razantně sníţeno.

4.4 Politické preference Zvláštní případem národních odlišností, na kterém velmi záleţí, jsou politické preference. Země se mohou lišit v názoru na to, jak se s různými typy šoků vyrovnat. Mohou se například více zajímat o inflaci nebo o nezaměstnanost. Pokud se zajímají hlavně o blaho vývozců, budou preferovat slabší měnový kurz, který podpoří konkurenceschopnost, zatímco spotřebitelé budou preferovat silnější kurz, a tedy vyšší kupní sílu. Všechny tyto spory a střety zájmů se řeší na úrovni politických stran, odborů a lobby. Není proto důvod, aby se výsledná řešení shodovala napříč státy, protoţe národní preference nejsou nutně homogenní. Výsledkem je, ţe některé země jsou tradičně méně tolerantní k inflaci, rozpočtovým deficitům nebo nezaměstnanosti neţ jiné. V Německu například stále leţí v paměti hyperinflace 20. let, takţe cenová stabilita je nejvyšší politickou prioritou. Oproti tomu ve Francii zanechala hořkou pachuť nezaměstnanost a sociální nepokoje let 30., takţe prioritou je boj s recesí s malým ohledem na inflaci. Z toho důvody šoky, a to i ty symetrické, vyvolávají odlišné politické reakce. Pokud uţ měnová politika není vykonávána na národní úrovni, bude společná centrální banka 43

vystavena různým nárokům a její manaţeři jmenovaní z různých zemí budou obtíţně hledat shodu. Zároveň budou hlavní makroekonomické nástroje pouţívány rozdílně. A právě tyto, dlouho latentní rozdíly se naplno projevily v krizi eurozóny.55

4.5 Správní náklady Bruselská byrokracie je velmi známá v celé Evropské unii a je velmi často kritizována pro svou nadměrnou rozbujelost nejen občany EU, ale také mnoţstvím politiků a novinářů. Náklady na chod celé měnové unie nejsou zanedbatelné a mohou být trnem v oku spoustě občanů. Evropská centrální banka, Evropský účetní dvůr, Evropská investiční banka, Evropský investiční fond a další instituce spotřebují nemalou částku rozpočtu členů pro fungování měnové unie.

4.6 Bankrot státu měnové unie Státy vydávají na krytí svých dluhů dluhopisy, které nakupuje veřejnost či banky za úrokovou sazbu. V případě ideální inflace a nízké úrokové sazby (důvěryhodnosti ve státní dluhopisy) probíhá vše v symbióze. Ale pokud se úroková míra, za kterou jsou subjekty ochotny nakupovat státní dluhopisy zvýší nad určitou mez, stát není schopen dostát svým závazkům a nezvládá splácet ani staré dluhopisy z výběru daní či vydáváním nových. Dluhový schodek stoupne a stát se dostane do finančních problémů.

Nejznámější příklad

je z nedávné historie Řecko. Jelikoţ je tento stát členem měnové unie jeho případný bankrot má vliv na celou unii. Pakt cenové stability je ohroţen a nastává moment, kdy se celá měnová unie ocitá v problémech budoucího působení.

55

BALDWIN, Richard E a Charles WYPLOSZ. Ekonomie evropské integrace. 4. vyd. Praha: Grada, 2013, s. 428. ISBN 978-80-247-4568-8

44

5 Současné problémy společné měny a její řešení Evropská unie se skládá z velkého mnoţství rozmanitých států s diferencovanými potřebami a tuţbami. Kaţdý z těchto států má vlastní problémy, které se přenášejí i do celého evropského společenství. V této kapitole je ze začátku popsána situace v celé měnové unii, ze které jsem poté vypíchl největší hlavní problémy Eurosystému a pokusím se naznačit jejich budoucí moţné řešení. Zaprvé, věřitelským státům se ani v nejmenším nechce podstoupit stejný cyklus, jakým si prošly periferní země, tzn. generovat vyšší inflaci, a umoţnit tak zaostávajícím státům „dohnat" konkurenceschopnost. Firmy v Německu, Nizozemsku, Rakousku, Belgii a Finsku - abychom jmenovali hlavní věřitelské státy v Evropě - začnou svým zaměstnancům jen sotva vyplácet nadprůměrné mzdy jenom proto, aby tím pomohly svým chudším sestrám na západě a jihu Evropy. Právě naopak. Všechny místo toho sniţují náklady, aby si zachovaly konkurenceschopnost na stále náročnějších světových trzích. Zadruhé, chybně nastavená měnová politika Evropské centrální banky, jejíţ sazby byly v letech 2010 - 2011 příliš nízké pro rychleji rostoucí státy v jádru měnové unie a naopak příliš vysoké pro dluţníky na její periferii, bude pravděpodobně upravena tak, aby vyhovovala spíše věřitelským státům. To se nepříznivě projeví v zadluţených periferních státech, zvláště v zemích, jako je Španělsko a Irsko, kde jsou hypoteční úvěry přímo spojeny s výší krátkodobých úrokových sazeb. Zatřetí, Euro pravděpodobně nezaţije takový propad hodnoty na devizových trzích, aby obnovilo konkurenceschopnost států periferie. K faktorům hovořícím proti citelnému oslabení společné měny patří rizika ovlivňující hodnotu dolaru; obecně protiinflační postoje německé vlády i ostatních věřitelských zemí; mandát Evropské centrální banky spravovat silnou měnu, která pomáhá bránit růstu cen; a v neposlední řadě i skutečnost, ţe japonské a čínské měnové autority, které v posledních letech vstoupily do hry jako drţitelé významného objemu aktiv denominovaných v eurech, dají přednost stabilitě kurzu dolaru vůči euru. Problémy obou klíčových rezervních měn nicméně urychlí přechod na multipolární systém rezervních měn, v němţ asijské měny (včetně čínského juanu) postupně převezmou jejich dosud výsadní postavení v oficiálních světových devizových rezervách. Začtvrté, v rámci eurozóny neexistuje ţádný oficiální mechanismus pro odepisování dluhů - ten je ovšem (vzhledem k vysokému a rostoucímu zadluţení periferních zemí ve výši 200 aţ 300 procent HDP měřených jako suma půjček veřejného a soukromého sektoru) protyto země v podstatě jediným mechanismem, který je můţe zachránit. Opatrné našlapování 45

kolem tohoto tématu je projevem obav z negativních reakcí bank i daňových poplatníků v bohatších státech, stejně jako mezi politiky rozšířeného názoru, ţe jakékoliv signály restrukturalizace či úplné neschopnosti menších států splácet dluh by na podobnou cestu mohly strhnout i větší státy, jejichţ dluhy také rostou. Evropa můţe zvládnout restrukturalizaci dluhů Řecka, Irska a Portugalska, států tvořících zhruba 6 procent HDP eurozóny; ovšem pokud by podobnému osudu měly čelit mnohem větší - a přitom stejně těţce zadluţené ekonomiky Španělska a Itálie (11, respektive 17 procent eurozóny) - obavy z dalšího vývoje raketově vzrostou. Zapáté, ochota silnějších zemí pomáhat slabším prudce poklesla. Nejde pouze o problém Německa, stejné náklady lze sledovat i v ostatních věřitelských státech. Mnohé z nich si v uplynulých dvaceti letech při různých příleţitostech a z různých důvodů utahovaly opasky a nyní nevidí důvod, proč by jiní členové hospodářské měnové unie, kteří si dosud uţívali za peníze ostatních, nemohli udělat to samé. Jejich postoj odráţí jednoznačné prospěchářství. Německo během roku předcházejícího konverzi marek na eura, tedy v roce 1999, vykázalo ve statistikách export v hodnotě 30 miliard euro (6 procent celkového zahraničního obchodu) do čtyř v současnosti nejproblematičtějších států hospodářské měnové unie - Řecka, Irska, Portugalska a Španělska - a v hodnotě 6 miliard eur (1 procento vývozu) do Číny. V roce 2010 činil vývoz Německa do čtyř zmíněných zemí celkem 52 miliard euro (5 procent celkového vývozu), zatímco vývoz do Číny činil 53 miliard eur - tedy více neţ do čtyř periferních zemí měnové unie dohromady. Zašesté, rozšiřování eurozóny, v nějţ doufaly členské státy i Evropská centrální banka, víceméně uvízlo na mrtvém bodě. Pět malých zemí, které od roku 2007 přistoupily, mohlo celkový hospodářský význam eurozóny zvýšit jen sotva. Větší ekonomiky mimo eurozónu, země jako Švédsko, Velká Británie, Dánsko a Polsko, se v příštích letech pravděpodobně také nepřipojí, minimálně dokud nebude hospodářská měnová unie důvěryhodnější a v nitřně soudrţnější. Vzhledem k nevýrazným hospodářským výsledkům Británie i dlouhodobému skepticismu a/nebo nepřátelství vůči projektu společné měny nemá smysl o Spojeném království v této otázce váţně uvaţovat. Zasedmé, vzhledem k současnému stavu eurozóny je krajně nepravděpodobné, ţe se vyvine směrem k integrovanější politické unii, jejímţ rysem by byly i rozsáhlé transfery finančních prostředků z kapes daňových poplatníků bohatých zemí směrem k zemím zaostávajícím. Po mnoho let platilo, ţe udrţitelná měnová unie potřebuje ochranný štít v

46

podobě fiskálního federalismu a koordinaci hospodářských politik, obé za účelem vyrovnávání rozdílů mezi ţivotními standardy a tempy růstu jednotlivých členských zemí.56

5.1 Krize z příliš vysokého zadlužení Většina států měnové unie je vysoce zadluţena s tím, ţe domácí dluh se stále zvyšuje a jeho sniţování je v nedohlednu. Občasné si zvykly na nastavený sociální systém, míru zdanění občanů a další transfery, které bohuţel nestačí vláda zajišťovat bez neustálého se zadluţování na úkor budoucí generace. Řecko byl první stát, kde neustálé státní zadluţování vedlo ke státní platební neschopnosti. Od vzniku měnové unie se do tohoto stavu dostal zatím pouze jeden stát, ale pár ostatních má nakročeno stejně jako Řecko k vyhlášení platební neschopnosti. Chybí zde mechanismy vedoucí k fiskální disciplíně v kaţdém členském státu. Moţné východisko bude muset obsahovat vyřešení příliš vysokého veřejného zadluţení restrukturalizací veřejných výdajů a nejspíše i částečným odpisem vytvořených dluhů. Dále zkvalitnění vymahatelnosti sankcí při nedodrţení dluhových podmínek stanovených Evropskou unií. Zde by měly být pevně nastoleny podmínky pro zadluţování a přísné kontrolování jejich dodrţování. Další integraci po vzoru USA nevidím moc reálnou. Hlubší integrace na fiskální úrovni by sice zamezila některým státům bezhlavé zadluţování, ale nedokáţu si představit, jak státy Evropské unie hledají potřebný konsensus při stanovování jednotné fiskální politiky. Kaţdý stát je jedinečný svou ekonomickou sílou, rozlohou, přírodním bohatstvím, počtem obyvatel a prioritami z hlediska fiskálních výdajů.

5.2 Bankovní krize Bankovní domy drţící tzv.„toxická aktiva“, které nakoupily například od vysoce zadluţených vlád, které jiţ nemohou splácet své závazky a budou muset být zachráněny pomocí finančních balíků, které jiţ známe z krize Řecka. Krach několika finančních institucí by zapříčinil vysokou nedůvěru ve finanční systém, coţ by mohlo vést z historie známý runu na banku, kdy si občané hromadně vybírají veškeré své finanční prostředky a dostávají banky ještě pod větší tlak, jelikoţ ţádná banka nedrţí 100% uloţených peněz na svých účtech. Rozpůjčované peníze se sice bance vrací, ale rozloţeně do dlouhého časového intervalu. Banky nemají šanci vyplatit všem občanům celé jejich naspořené peníze. Navíc zajišťovny

56

MARSH, David. Euro: boj o osud nové globální měny. 1. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2012, s. 356-359. ISBN 9788073252779.

47

zřízené pro případ krachu nějaké banky mají prostředky pro lokální pád banky, ale nikoliv pro hromadné zhroucení napříč celou eurozónou.

5.3 Dvourychlostní Evropa Evropa je tak silná, jako její nejslabší člen. Kaţdý ze států má jinak rozvinutou ekonomiku, platy, jiné HDP atd., coţ zvyšuje riziko pro pád celé měnové unie. Silné státy momentálně doplácejí za slabší. Zaručují se za státní dluhy, více přispívají v případě krizí a tím se také zadluţují. Je otázkou času kdy obyvatelé těchto států (např. Německa) přestanou mít chuť dále dotovat ty slabé a začnou méně přispívat do Evropské unie. Momentální přerozdělování vybraných peněz přes fondy Evropské unie sice funguje, ale není jisté, jak dlouho budou chtít tyto bohaté státy doplácet na chudé. Pokud v tom zůstanou chudší státy sami, celá měnová unie se dostane do silných potíţí a začne se prohlubovat propast mezi zeměmi na opačných pólech s následkem sníţení jednotnosti celé EU, coţ povede k přílivu pracovních sil do bohatších států a naopak odlivu z chudých. Nerovnoměrně se rozdělí sociální systém, zvýší se nezaměstnanost v bohatších státech, coţ povede ke zhroucení pracovního trhu, postupnému sniţování platů a tím pádem k celkovému sníţení ţivotní úrovně. Řešením se nabízí hlubší fiskální integrace a stanovení jednotných podmínek pro všechny. Toto řešení by bylo politicky velmi obtíţné ne li neprůchodné hlavně u bohatších zemí. Je logické, ţe některé země se nebudou chtít zbavit své vysoké ţivotní úrovně na úkor ostatních. Silná celistvá Evropa je sice skvělý plán do budoucna, ale vede k němu dlouhá cesta s dle mého názoru spoustu neřešitelných problémů. Postupné sbliţování ekonomik sice funguje, ale propast je stále hluboká a průmysl se rozvíjí tak rychle, ţe celkové vyrovnání nebude moţné. Díky automatizaci a výpočetním strojům je stále méně pracovních míst a tím pádem větší přetlak na trhu práce, coţ vede ke sniţování mezd. Kaţdý stát si bude chtít po čase více a více chránit pracovní příleţitosti pro své občany.

5.4 Další možná řešení problémy unie Snižování zadlužení pomocí inflace Inflace sice sniţuje reálnou hodnotu aktiv všech subjektů, ale také reálně sniţuje výši dluhů jednotlivých subjektů v eurozóně. Pokud by se inflace kontrolovaně zvýšila a udrţovala na vyšší míře, pomohlo by to státům splácet svůj dluhový schodek a postupně ho sniţovat.

48

Tím by se dostal na akceptovatelnou úroveň. Toto sice není spravedlivé k občanům eurozóny, ale patří také k východisku ze současných problémů. Opuštění země z eurozóny Země, které se nedokáţí přizpůsobit a patřičně začlenit do unie, by byly nuceny eurozónu opustit, aby sebou nestahovaly ostatní. Toto řešení je krajně radikální, ale na druhou stranu by mohlo umravnit státy, které stále ţijí na dluh a neustále ho zvyšují. Restrukturalizace státních výdajů je politicky velmi obtíţné, jelikoţ ţádná politická strana nechce předstoupit před občany a začít jim sniţovat transfery, zvyšovat daně atd... Tento pomyslný bič by mohl zapůsobit na státy ţijící pouze v současnosti a nemyslící na budoucí fungování v eurozóně. Zánik celé eurozóny V případě narůstajících konfliktů mezi jednotlivými státy a nemoţnost dosáhnout konsensu by mohlo vést k postupnému úpadku celé eurozóny a nakonec k jejímu zániku. Ukončení celé eurozóny by bylo sice velmi nákladné a problematické, ale kurzy jednotlivých zemí jsou stále zafixovány na společnou měnu a přechod zpět by byl moţný. Krok zpět by vedl k navrácení transakčních nákladů, moţná by na chvíli sníţil obchod mezi členskými státy, ale po krátkém časovém úseku by se navrátilo vše k normálu. Toto by se týkalo pouze zrušení eura. Ostatní atributy, kterými se Evropská unie vyznačuje, jako je volný pohyb osob, obchod bez cla mezi členskými státy atd., by mohl být zachován. Tím by se nastolil pořádek a kaţdý stát by byl zodpovědný jen a pouze za své chování. Ţádná velká řešení při krachu by jiţ z pozice ostatních států nebyla zapotřebí. Dotace Navýšení dotací by vedlo ke zvýšení konkurenceschopnosti mezi výrobky na celém světě. Toto řešení by vedlo ke zvýšenému odběru „evropských produktů“ a tím pádem i ke zvýšení zaměstnanosti a výběru na daních. Tento systém by se musel zavést v celé unii, a ne jen pouze v jednotlivých státech. Toto jednotné zvýšení dotací by například u zemědělských produktů vedlo ke zvýšenému prodeji mimo EU a tím pádem i přílivu finančních aktiv do EU. Vytvoření fiskální unie Členství

v

měnové

unii

znamená

pro

zemi

značný

zásah

do

nástrojů

makroekonomické stabilizace. S přijetím jednotné měny přijímá členská země zároveň i 49

společnou monetární politiku. Ta je vykonávána společnou centrální bankou. Členská země měnové unie tak jiţ nemá moţnost přizpůsobovat nastavení nástrojů monetární politiky konkrétním potřebám hospodářství. Z tohoto pohledu dochází k posílení role národní fiskální politiky v makroekonomické stabilizaci.57 Z hlediska dopadů přijetí jednotné měny na fiskální politiku je klíčovou otázkou sladěnost hospodářských cyklů. V případě, ţe jsou ekonomické šoky symetrické, mohou být řešeny z pozice společné monetární politiky. Ta je ovšem nástrojem nevhodným k řešení šoků asymetrických a tento úkol přebírá národní fiskální politika. Z hlediska dopadů přijetí jednotné měny na fiskální politiku je tedy důleţitá celková sladěnost cyklů členských zemí měnové unie či existence mechanismu, který případné asymetrické šoky rychle vyhladí. Z kritériového přístupu k teorii optimální měnové oblasti plyne, ţe čím více jsou naplňována jednotlivá kritéria optimální měnové oblasti, tím více jsou ekonomické cykly sladěny. Respektive tím větší je pravděpodobnost, ţe případné ekonomické šoky budou symetrické nebo jejich negativní důsledky budou automaticky odstraněny. Z toho lze vyvodit, ţe čím více jsou členy měnové unie naplňována jednotlivá kritéria optimální měnové oblasti, tím menší nároky klade přijetí jednotné měny na národní fiskální politiku. Tvorba fiskální unie by zamezila nekontrolovatelnému zvyšování národních dluhových schodků. Společná politika při vytváření fiskálních kritérií by zamezila migraci firem či občanů kvůli různému druhu zdanění či sociálních transferů. Jednotné podmínky by měli za následek ztráty vlastní fiskální politiky a zamezení reakce na lokální problémy v jednotlivých státech unie. Komplexní řešení do budoucna Při rozboru jednotlivých rizik a jejich řešení z hlediska měnové unie bych viděl jako nejnebezpečnější zvyšující se schodky a kvalitu bankovních aktiv. Toto jsou největší rizika pro budoucí chod eurozóny. V případě, ţe se tyto problémy v blízké budoucnosti nevyřeší, mohou vést aţ ke zrušení celé měnové unie. Jedním z řešení, které se jiţ pomalu v současnosti začíná tvořit a aplikovat, je maximální procentuální zadluţení za rok, které je 3% z HDP. Řešení špatných aktiv u bank bude mnohem sloţitější. Banky sice musí vytvářet rezervy, odepisovat nesplacené pohledávky postupně v průběhu doby od nesplacení, ale problém při nakupování dluhopisů to nevyřeší. Sice existuji ratingové agentury, které dluhopisy ohodnocují, ale záleţí do jaké míry, se lze na 57

BACHANOVÁ, Veronika. Fiskální politika v prostředí Evropské hospodářské a měnové unie. Vyd. 1. V Praze: C.H. Beck, 2014, s. 11. Beckova edice ekonomie. ISBN 978-80-7400-526-8.

50

toto ohodnocení spolehnout - viz. ohodnocení řeckých dluhopisů před krachem. Zde bych určitě u bank zvýšil kapitálovou přiměřenost, zvýšil vytváření rezerv a doplnil většími odpisy při odepisování pohledávek. Banky mají obrovské zisky, které vytvářejí z peněz občanů a riskují s nimi na finančních trzích. Toto „riskování“ by se mělo více regulovat a hlídat pro budoucí kvalitu bankovních aktiv.

51

Závěr Měnová integrace byla velmi sloţitým úkolem, kterému se nevyhnuly při jejím nastolování problémy běţné pro začínající velké projekty. Její vznik provázely různé administrativní problémy, nevole ze zakládajících stran projektu či obyvatel. Hlavní historické milníky popsané v mé bakalářské práci ukazují, ţe se měnová integrace stále vyvíjí a dolaďuje jiţ nějakou dobu a prochází změnami, které dosud vedly k lepší a efektivnější organizaci. Vzájemná ujednání, která vznikla mezi státy a v průběhu času, ukázala, ţe v procesu měnové integrace není nic nemoţné a většinou se najde společný konsensus pro pokračování myšlenky jednotné měnové unie vyřčenou jiţ před mnoha desítkami let. Pro setrvání či připojení se k měnové unii hovoří mnoho dobrých argumentů, které jsem shrnul ve třetí kapitole jako je eliminace kurzového rizika, či transakční náklady, které leckterému podniku pomohly eliminovat rizika a umoţnily bez větších problémů exportovat své zboţí či sluţby do států měnové unie bez leckdy drahých zajišťovacích nástrojů jako jsou deriváty, coţ umoţnilo zvýšit obchodní výměnu a sníţit ceny nabízeného zboţí. Jako kaţdá věc má i měnová integrace svá negativa, která nejsou malá a zanedbatelná. Většina států patřící do této organizace se společnou měnou řeší kaţdodenně problémy co udělat s nastalou situací rozdílného zadluţení jednotlivých subjektů či odlišnosti vyspělosti ekonomik a jejich specifické problémy, které znemoţňují vykonávat měnovou politiku národní centrální bankou. Často se stává, ţe je potřeba občas ekonomiky některých států povzbudit či naopak přibrzdit a například sníţit úrokové sazby, coţ je v současné měnové unii nemoţné, jelikoţ toto všechno ovládá jediná instituce společná pro všechny státy patřící do této organizace. Současné problémy společné měny, jako je například aktuální problém Řecka a jeho vysoké zadluţení či bankovní krize, nám ukazují, ţe bude potřeba ještě nějaký čas a spoustu nových dohod či úprav právního rámce, neţ se měnová unie naučí flexibilně reagovat na nastalé problémy jednotlivých členů, jelikoţ kaţdý člen unie je unikátní svou vlastí historií, preferencemi či politickou situací a měnová unie jakoţto mladá organizace a zcela inovativní v zavádění takto komplikovaného úkolu bude potřebovat pro zapracování do legislativního rámce veškeré situace, které by mohly v budoucnu ohrozit celistvost a fungování jednotlivých států vně měnové unie ještě pár let.

52

Seznam použité literatury Knihy a periodika (1) BACHANOVÁ, Veronika. Fiskální politika v prostředí Evropské hospodářské a měnové unie. Vyd. 1. V Praze: C.H. Beck, 2014, xv, 127 s. Beckova edice ekonomie. ISBN 978-80-7400-526-8. (2) BALDWIN, Richard E a Charles WYPLOSZ. Ekonomie evropské integrace. 4. vyd. Překlad Stanislav Šaroch. Praha: Grada, 2013, 580 s. ISBN 978-80-2474568-8. (3) DĚDEK, Oldřich. Historie evropské měnové integrace: od národních měn k euru. Vyd. 1. V Praze: C.H. Beck, 2008, xix, 260 s. Beckova edice ekonomie. ISBN 978-80-7400-076-8. (4) LACINA, Lubor. Měnová integrace: náklady a přínosy členství v měnové unii. Vyd. 1. Praha: C. H. Beck, 2007, xxvii, 538 s. ISBN 978-80-7179-560-5. (5) MARSH, David. Euro: boj o osud nové globální měny. 1. vyd. Překlad Vít Mlejnek. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2012, 479 s. ISBN 978-807-3252-779. (6) SYCHRA, Zdeněk. Jednotná evropská měna: realizace hospodářské a měnové unie v EU. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav, 2009, 291 s. ISBN 978-80-210-5082-2. Webové zdroje (7) Česká národní banka. [online]. [cit. 2014-09-12]. Dostupné z: https://www.cnb.cz/cs/o_cnb/mezinarodni_vztahy/ecb_escb (8)

Evropská centrální banka. [online]. [cit. 2014-09-12]. Dostupné z: http://www.ecb.europa.eu/ecb/orga/escb/html/index.cs.html

(9) Ministerstvo financí české republiky. [online]. [cit. 2014-09-15]. Dostupné z: http://www.zavedenieura.cz/cs/euro/evropska-centralni-banka/menova-strategieecb (10) BUSINESSINFO. [online]. [cit. 2015-04-12]. Dostupné z: http://www.businessinfo.cz/cs/clanky/menova-politika-evropske-unie-5135.html

53