Metropolitní Univerzita Praha. Norsko a evropská integrace: důvody nečlenství v EU

Metropolitní Univerzita Praha

Norsko a evropská integrace: důvody nečlenství v EU Norway and European Integration – reasons for no-membership to the EU

Bakalářská práce

Autor: Monika Mlejnková Vedoucí bakalářské práce: Mgr. Daniela Chalániová

Praha 2010

Poděkování Za odbornou pomoc při zpracování předkládané práce chci na tomto místě poděkovat vedoucí práce Mgr. Daniele Chalániové.

Čestné prohlášení: Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracovala samostatně. Veškerou použitou literaturu a podkladové materiály uvádím jednak při citacích a v poznámkách pod čarou a jednak v příloze práce v seznamu použité literatury.

V Praze, dne 2. 4. 2010

Vlastnoruční podpis

Obsah 1. Úvod 1.1. Aktuálnost tématu norské integrace................................................................. 6 1.2. Formulace teze................................................................................................ 6 1.3. Metodologie a rozbor použitých pramenů........................................................ 7 1.4. Popis struktury práce....................................................................................... 8 2. Aspekty ovlivňující náhled na integrační nezávislost Norska 2.1. Norský patriotismus, národní hrdost a identita................................................. 9 2.2. Historické a kulturní vlivy..............................................................................10 3. Norsko a evropská scéna 20.–21. stol. 3.1. Ekonomický vývoj Norska – stabilita a prosperita..........................................17 3.2. Politická platforma a občanské aktivity..........................................................20 3.2.1. Politické strany a charakter politického systému.......................................21 3.2.2. Občanské aktivity a referenda...................................................................26 3.3. Norsko jako šlechetný evropský soused..........................................................34 3.4. Jaká je Evropská unie na počátku 21. století...................................................36 3.5. Aktuální názory občanů a norských stran na integrační proces (dotazník).......37 4. Závěr 5.Přílohy Seznam použité literatury......................................................................................42 Přílohy..................................................................................................................44 Obrazové přílohy..................................................................................................52

Seznam zkratek

DNA – Norwegian Labour Party – (Det Norske Arbeiderparti) FRP – Progress Party – (Fremskrittspartiet) H – Conservative Party (“Right”) – (Høyre) SV – Socialist Left Party – (Sosialistisk Venstreparti) SP – Centre Party – (Senterpartiet) KrF – Christian People’s Party – (Kristelig Folkeparti) V – Liberal Party (“Left”) – (Venstre) EU – Evropská unie EA – The European area – Evropský prostor ES – Evropská společenství NATO – North Atlantic Treaty Organisation – Severoatlantická Aliance EFTA (ESVO) – European Free Trade Association – Evropské sdružení volného obchodu OEEC (OECD) – Organization for Economic Cooperation and Development – Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj OSCE (OBSE ) – Organization for Security and Cooperation in Europe – Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě EEA (EHP) – European Economic Area – Evropský hospodářský prostor GDP (HDP) – Gross domestic product – Hrubý domácí produkt

Norsko a evropská integrace: důvody nečlenství v EU

1.Úvod

„Norové – nejstarší nositelé ideálu svobody…“ Gerhard Shøning (18. století)

1.1. Aktuálnost tématu norské integrace

Norské království – nádherná severská země ostrovů, fjordů a  přírodního bohatství s mnoha „nej“ na evropském kontinentu – pyšní se nejsevernějším cípem Evropy Nordkapem (71˚;10',21") nebo nejdelším tunelem na světě pro automobilovou dopravu v délce 24,5 km.1 Je to země řadící se mezi tzv. welfare states – tedy sociální stát, který usiluje o zajištění blahobytu, přesněji podmínek slušného žití pro své občany s  pozitivní obchodní bilancí a  vysokým HDP na  obyvatele. Stát s  bohatou historií a strastiplnou cestou k vlastní suverenitě se současným konstitučním uspořádáním (Jeho Veličenstvo Harald V., *1937 – král Norska) a třemi oficiálními jazyky, jimiž se vyučuje na školách (Bokmål, Nynorsk a severní Sámština – státem garantovaná výuka menšiny, příloha č. 1). Především díky geografickému rozložení norského území na evropském kontinentu a provázanosti ekonomických vztahů se obyvatelé Norska již několik desítek let potýkají s  rozhodováním o  svém přičlenění k  velké „evropské rodině“. Také Evropské Společenství a  následně Unie již od  60.  let 20. stol. sleduje váhavý a  zdánlivě rozporuplný integrační vývoj jedné z posledních nečlenských severských zemí Evropy. Vývoj událostí ve světě stále běží kupředu. Přijetí Lisabonské smlouvy, nová světová naleziště nerostného bohatství, ekonomický vzrůst Číny, světová hospodářská krize jako „nechtěný americký vývozní artikl“ – aktuální témata, která stojí za politickým či ekonomickým rozhodováním států na mezinárodním poli. Vše souvisí se vším, bohužel není možné v jedné bakalářské práci pojmout celou obšírnost možných pro a proti – integračních aspektů v kontextu evropských novodobých dějin.

1.2. Formulace teze

Tato bakalářská práce se analyticky zabývá evropským náhledem Norska vzhledem k  několika ukazatelům – jsou to historické aspekty vytvoření národní identity, ekonomická prosperita a obchodní vztahy, specifika geografického členění a hospodářství, politické rozložení sil a občanských aktivit. Z pohledu EU pak zmapování současné spolupráce s  orgány Evropské unie vč. členských zemí. Bez povšimnutí by neměly zůstat ani současné úspěchy a potíže Unie, které jistě Seveřané bedlivě sledují a ovlivňují také jejich postoje. Jaké jsou tedy pravděpodobné důvody nečlenství Norska v mezinárodní organizaci Evropské Unie na počátku 21.století? Jak velkou úlohu v rozhodování Norů hrála 1 http://www.severskelisty.cz/cesty/cest0029.htm, 20.03.2010

6

národní identita? Mají si dnes co nabídnout tito dva hráči na ekonomicko – politicko – enviromentálně – bezpečnostním poli (vzhledem k celosvětovému vývoji v třetím tisíciletí) v užším svazku? Neprobíhá již nyní v norsko-evropském vztahu tzv. „skryté členství“? A jaké názory mají na evropskou integraci politické strany dneška?

1.3. Metodologie a rozbor použitých pramenů

K odbornému zpracování problematiky evropské integrace jsem metodologicky zvolila formu přehledové odborné statě s možností věnovat se a zkoumat téma ze všech možných úhlů pohledu, které se snažím v závěru práce shrnout v komplexní celek. V českém prostředí větší analýza norské integrace až na dílčí vyjímky chybí. Tou vyjímkou je například práce na FSV UK, autor Ondřej Fiala: Norsko a evropská integrace, Praha, 2008.2 Doplňuje ji analytickým rozborem také práce Radovana Kolbaby z FSS MU, Brno, 2006: Norské parlamentní volby 2005.3 Ve výčtu odborné literatury na konci práce najdete mj. přehled autorů, kteří se věnují parlamentarismu a bikameralismu, který Norové v severských zemích prosadili jako první průkopníci. V řešení tématu bakalářské práce jsem použila deskriptivní přístup se zachycením a analýzou událostí, dohod a dalších jevů, souvisejících a ovlivňujících norskou integrační historii i současnost, a to jak sledováním, tak částečně explorativní metodou /dotazníkem/, doplněnou historickými událostmi a poznatky. K popisu variací mezi politickými systémy jsem použila teorii Steina Rokkana – teorii existence tzv. cleavages – dělících linií (příloha č. 4). Na podporu mé cílové myšlenky o důvodech nečlenství jsem vycházela také z odborné analýzy států Sociologického ústavu AV ČR. Při hledání historických pramenů jsem použila snad jediné české dílo Dějiny Norska, kolektivu Elisabethy Bakke, Heleny Kadečkové a Miroslava Hrocha doplněné historickým diskurzem Anthony Hama,Milese Roddise a  Kari Lundgren v  jejich knize Norway. Pro získání aktuálních informací jsem osobně navštívila Norské velvyslanectví v  Praze, kontaktovala Ministerstvo zahraničních věcí České republiky, oslovila Skandinávský dům v  Praze, knihovnu UK v  Jinonicích, sbírala informace na  Euroskopu a  internetových stránkách norských sdružení4 např. od Mortena Harpera, vedoucího výzkumu „Ne do Evropské unie“, politických stran a jejich prohlášení o EU, o norských fondech, korespondovala s Generálním sekretariátem Evropského parlamentu Jeanem-Louisem Cougnonem a v neposlední řadě také s Per Kristianem Nielsenem z International Secretary Norwegian Christian Democrats (KrF)5 a s Audun Halvorsenem, poradcem pro obranu a zahraniční politiku strany Høyre, kteří mi poskytli odpovědi na krátký dotazník. Aktuální teritoriální informace (poslední zpracování k 1. 10. 2009) o Norsku jsem čerpala z publikace vydané zastupitelským úřadem ČR v Oslo. Vyčerpávající přehled 2 bakalářská práce 3 bakalářská práce 4 www.neitileu.no 5 www.krf.no

7

zdrojů je vyjmenován v seznamu použité literatury na konci této práce. Norsko jsem osobně navštívila a jižní část země procestovala. Ve své bakalářské práci tedy rozhodně stavím nejen na písemných zdrojích, nýbrž i na osobní zkušenosti z pobytu v Norsku.6

1.4. Popis struktury práce

Po  úvodním seznámení se s  tématem a  nástinu použité metodologie vč. informačních zdrojů následují kapitoly, které přibližují historický vývoj dnešního státního uspořádání, hledají kořeny státního patriotismu, vznik hlubokého vlastenectví a národní hrdosti v samostatném státu. Síla vzniklé osobité norské identity tak ovlivňovala a dosud ovlivňuje vytváření mezinárodních svazků a dohod vč. dnešní ekonomické spolupráce s Evropou, jakož i samotný politický vývoj po nabytí norské samostatnosti na začátku 20. stol., objevování a využívání nerostného bohatství, až po hospodářský rozmach umožňující se Norsku zařadit mezi tzv. státy blahobytu. Z pohledu evropského pak popisuji dosavadní integrační snahy Norska, se vzájemnými požadavky a  postoji k  jednotlivým agendám, pokračující mapováním současných norsko – evropských aktivit a  vztahů, přímého norského zastoupení v unijních strukturách a orgánech.V závěrečné kapitole jsou shrnuty výsledky plynoucí ze zkoumaných pramenů a  je zde snaha o  zodpovězení na  otázky položené v kapitole 1.2. s pokusem o formulaci budoucnosti evropsko-norských vztahů.

6 Měla jsem možnost vidět život na venkově i v hlavním městě, s obdivem si prohlédnout nejen první nemocnici v Evropě, která je propojena s hotelovým komplexem v renesančním stylu, kde může klient trávit při vlastní schopnosti sebeobsluhy až 21 dní ze zdravotního pojištění, ale nechat se i unést tak rozmanitou přírodou, jakou norské území od 58° až po 71° rovnoběžku v délce 1 700 km nabízí. Ona rozmanitost je tak bohatá, že od mé návštěvy v této chladné, ale krásné zemi mám tvrzení – pokud cizinec, neznaje Evropu, chce tento kontinent poznat, stačí jet a procestovat Norsko. Najde zde české jizerské lesy, slovenské tatranské plesa, alpské štíty, neuvěřitelnou sílu vodních toků, rozsáhlé ledové pláně. Setká se zde však navíc s nesmírnou úctou k tomuto přírodnímu bohatství, což je specifický norský přístup s hlubokou tradicí, ovlivňující silně dnešní environmentální postoj vlády. Mé uznání má také např. genderová pracovní politika včetně možností osobního rozvoje každého zaměstnance.

8

2. Aspekty ovlivňující náhled na integrační nezávislost Norska 2.1. Norský patriotismus, národní hrdost a identita

Vývoj a  samotný vznik norského národa, který je dnes zformován ze sociologického hlediska do  jasně čitelných a  prezentovaných kontur národní hrdosti, patriotismu a norské identity, jako základní kámen moderní norské společnosti, měl svůj dlouhý vývoj. Bohatá historie plná zvratů, boje o  přežití a  o  „své místo na slunci“ dala skandinávskému nevlídnému území věrný a hrdý národ. K těmto poznatkům jsem dospěla studiem historických pramenů, které podporují i sociologické analýzy. Téma národní identity, tedy pozitivní vztah jedince k  jeho národu, patří v současných sociálních vědách mezi nejvýznamnější výzkumná témata. Z hlediska sociálních věd je národ složen z kulturní komunity (ethos) a zároveň komunity politické (demos). Kulturní komunita stojí především na  sdíleném jazyku, historii a  kultuře. Politická komunita pak na  občanství, kdy za  příslušníky národa, kteří jsou teritoriálně soustředěni ve státě, jsou jeho občané, kteří mají právo se účastnit politiky a uplatňovat svou suverenitu.7 V ideologické rovině je s národem a národní identitou spjat nacionalismus, který v moderním pojetí není jen označení agresívní ideologie, ale také doktrína, že národy si musejí vládnout sami.8 V Evropě existuje tzv. formativní nacionalismus, což značí snahu o zformování evropského supra-národa svého druhu. V  Norsku samotném zas nalezneme „prestižní nacionalismus“, který je zaměřený na posílení moci a postavení existujícího národa. Toto tvrzení je podpořeno mezinárodním šetřením ISSP celkem 11 evropských států v  roce 1995 včetně národnostně značně homogenního Norska s 1527 respondenty. Byla měřena také národní identita, a to z několika hledisek – např. jako teritoriální tzn. ve vztahu k čtvrti/vesnici, městu, regionu, státu a kontinentu. Výsledek rozdělil státy na lokalisty, regionalisty, patrioty a Evropany. Norové měli nejblíž ke státu a tedy k patriotismu – až 94,4 procenty. K Evropě pak „pouhých“ 57,6 procent, což byl po Velké Británii druhý nejslabší výsledek.9 Mgr. Antonín Staněk, PhD. z Pedagogické fakulty v Olomouci se při svém zamyšlení nad evropskou a národní identitou obrací na tvrzení B. Baumgartla10, že „pozitivní pocit hrdosti na  vlastní etnickou skupinu a  pocit sounáležitosti s  jejími zvyky, tradicemi, rituály, historií a  jazykem“ lze označit za  zdravý patriotismus.11 V šetření ISSP Norové až 97 procenty potvrdili, že Norem je především ten, kdo umí jazyk a sám se cítí být členem národa (98,5 %). Tímto výsledkem zaujímají Norové 7 Vlachová, Klára, Řeháková, Blanka, Národ, národní identita a národní hrdost v Evropě, Sociologický ústav AV ČR, Praha, 2002–2003, str. 489 8 Heywood 1994 v Vlachová, Řeháková, AV ČR 2002–2003 9 tamtéž, str. 491–494 10 dr. Bernd Baumgartl, PhD. byl rakouský politolog, vědec a profesor 11 Staněk, Antonín, Evropská a národní identita v kontextu teritoriální identity, UP Olomouc, 2008, str. 103–104

9

v tabulce evropských národů první příčku.12 Být narozen v dané zemi je pro Nory důležité „jen“ z 68 procent, což řadí Nory především mezi kulturní národ se všemi aspekty, ke  kterým patří, kromě jazyka a  pocitu sounáležitosti s  příslušným národem, mít předky (tedy historické kořeny). Další zkoumanou oblastí byla národní hrdost. Dle odpovědí respondentů jsou Norové hrdi nejen na výkony svých občanů ve sportu, vědě a technice, ale také na své ekonomické výsledky, fungování demokracie, politický vliv ve světě a svou historii.13 Historický a kulturní vliv má tedy bezpochyby své přední místo u norského národa, budeme se mu věnovat blíže v následujícím oddíle.

2.2. Historické a kulturní vlivy

Nezaměnitelnými nositeli norských dějin a kultury jsou bezesporu Vikingové, královské rody, ságy, pozdější báje a smyšlení skřítci Trollové; tvrdá, ale krásná příroda, sobi, sportovní výkony Norů a  objevy badatelů, norské kroje, literatura, divadelní a filmová tvorba. Kdo by neznal objevitele, mořeplavce a dobrodruha Thora Heyerdahla a  jeho slavnou plavbu na  voru Kon-tiki, jemuž předcházeli norští velikánové polárních expedicí, Fridtjof Nansen a Ronald Amundsen. Zvučná jména z divadelního a filmového světa zastupuje např. Liv Ullmanová, která se švédským režisérem I. Bergmanem nesmazatelným způsobem ovlivnila světovou kinematografii ve 20. století. Sport doznal rozmach především po I. světové válce a doslova miláčkem národa se stala ve  30. letech Sonja Henie, nejúspěšnější krasobruslařka 30. let 20. století. Henrik Ibsen je zas nejvýznamnějším norským literátem všech dob. Jeho, na  svou dobu odvážné, hry jsou díky své nadčasovosti stále populární po celém světě. Analýza Kláry Vlachové a Blanky Řehákové, autorek sociologické studie, konstatuje, že národní hrdost je pozitivní cit, který jedinec cítí ke  svému národu. A norský národ má být zcela určitě na co hrdý. Norské dějiny, které jsou zachyceny zhruba od roku 793 začínajícími prvními nájezdy Vikingů na Island, nepříliš velkých blonďatých modrookých bojovníků, hovořících německy, však byly bouřlivé, plné obratů, a v neposlední řadě i krvavé.14 Island v  prvním tisíciletí Norové kolonizovali včetně náboženství, kultury a od r. 930 také založili svůj obecní sněm pro celý Island, zvaný altig, a mohli tedy přijímat první zákony. Poté, co odeznělo období vikingských výprav, se Norsko ztratilo z kontextu 12 Vlachová, Klára, Řeháková, Blanka, Národ, národní identita a národní hrdost v Evropě, Sociologický ústav AV ČR, Praha, 2002–2003, str. 496 13 tamtéž, str. 499 14 Ham, Anthon , Roddis, Miles, Lundgren, Kari, Norway, Lonely Planet Publications Pty Ltd, 2008, str. 28–29

10

mezinárodních vztahů v Evropě. Zahraničím byly pro norské panovníky především oba sousední skandinávské státy, které mohly být podle okolností stejně tak soupeřem jako partnerem pro mírovou spolupráci a přejímání kulturních hodnot. V polovině 14. století zasáhla morová epidemie celou Evropu s mimořádně ničivým dopadem pro norské obyvatelstvo a  především šlechtu. Umírání dosáhlo dramatických rozměrů a těžce postihlo nejvyšší vrstvy společnosti, což poznamenalo celý budoucí vývoj státotvornosti a samostatnosti Norska a její šlechty až do 20.století. V dlouhodobé perspektivě sociálního i hospodářského vývoje Norska měl mor neblahý obrat od prosperity k úpadku, početní oslabení šlechty narušilo její mocenské pozice, a to jak vůči domácím, svobodným sedlákům, tak ve vztahu k okolním zemím. Kristián II., král dánský a norský (1513–1523) po své korunovaci prohlásil, že norská šlechta neexistuje, a  nebyl daleko od  pravdy. Mezi zchudlou šlechtou a bohatými sedláky nebyl v podstatě žádný majetkový rozdíl. Sedláci s erbem se tak ujali významné role v místní samosprávě15 – důvod, proč ojediněle v Norsku nikdy

nevznikl feudalismus tak, jak jej znala ve středověku celá Evropa. Přesto se Norsku „evropeizace“ nevyhnula. Ilustrovat tuto skutečnost lze mj. tím, že Hakon V. byl poslední z  norských králů, který si zvolil za  manželku Norku. Po  absenci legitimního syna se dohodl dynastický sňatek dcery Ingeborg s  druhorozeným švédským princem Eirikem, čímž měla být naplněna pozměněná pravidla nástupnického norského řádu, podle nichž měly mít dědičný nárok na trůn také ženy. Ve skutečnosti tím otevřel Hakon cestu ke švédsko-norské unii.16 Norsko, ve vleku událostí švédských válek proti Dánsku a prohře Švédska roku 1389, bylo nuceno vstoupit do Kalmarské unie.17 Rozsáhlá privilegia hanze (obchodní společenství německých kupců obchodujících s celou Evropou) za Kalmarské unie umožňovala zásahy do norské politiky a  stávala se zdrojem konfliktů a  sporů. Zformoval se tak nový norský měšťanský stav (obchodníci, řemeslníci, drobní kupci), kteří ovlivnili říšskou radu, aby usilovala o samostatnost vnitřního norského obchodu.18 Unie znamenala bezesporu oslabení norské politické a  státní svébytnosti. Norská státní pečeť byla r. 1400 trvale uložena v  Dánsku a  úřadem kancléře byl 15 Hroch, Miroslav a kol. Dějiny Norska. NLN, Praha 2005, s. 59–61 16 tamtéž, s. 55–56 17 Kalmarskou unií rozumíme personální unii Dánska, Norska (včetně Islandu) a Švédska (včetně Finska) v letech 1397–1523. Roku 1389 dánská královna Margarethe I. získala vítězstvím nad švédským králem Albrechtem Meklenburským vládu nad skandinávskými královstvími. V roce 1397 sněm šlechty v jihošvédském městě Kalmaru toto spojení uznal. Odtud název Kalmarská unie. Kalmarská unie byla koncipována jako věčný politický svazek, v němž měla být zachována vnitřní samostatnost jednotlivých zemí, avšak jako vůdčí síla vystupovala dánská šlechta. V letech 1448 až 1454 se přechodně odtrhlo Švédsko. Kalmarská unie formálně trvala do roku 1523, kdy došlo k jejímu zrušení ze švédské strany králem Gustavem I. Vasou 18 Hroch, Miroslav a kol. Dějiny Norska. NLN, Praha 2005, s. 62–63

11

pověřován biskup v Oslu. Norské daně se užívaly pro financování politiky na Baltu a v Holštýnsku tj. také v dánském zájmu. Úpadek Norska v období Kalmarské unie lze názorně doložit i rolí norských ostrovních držav v mezinárodních vztazích, kdy norská říšská rada zůstavávala stranou při veškerých rozhodováních a  hájeny byly především zájmy Dánska. Během 15. stol. ztratila své někdejší postavení a vliv také norská církev. Přesto právě v ní se po jistou dobu udržovaly alespoň představy o norské politické a kulturní svébytnosti ve světle kultu svatého Olava, který byl slavným a stěžejním norským králem v letech 1015 až 1028 (Olaf II. Svatý, *995 Ringerike, †Norsko, 29. července 1030), za jehož vlády se definitivně usídlilo na norském území křesťanství.19

„Temné“ dánské období pokračovalo až do 19. století a Norsko po tu dobu neexistovalo na mapě Evropy jako politický subjekt. Paradoxně ztráta státnosti, diferenciace kultur – kultury selské a kultury měšťanské s jazykovým rozdílem – nebyla doprovázena dlouhodobým úpadkem norské společnosti ba ani hospodářskou stagnací.20 Přesto, pokud pátráme po prvních známkách patriotismu v historických kořenech, jako silného pocitu norské pospolitosti, nalézáme jej až např. ve vlasteneckých vědách – topografii. Obdobně jako ve všech evropských zemích i v Norsku osvícenské vlivy podnítily zájem o vědecké bádání. V  roce 1767 z původní Trondheimské vědecké společnosti díky početné členské základně, především z řad pastorů, vznikla Královská norská vědecká společnost, která měla sloužit „dobru vlasti“. Vycházela z vědeckých topografických zkoumání osobité norské přírody a měla podněcovat také poznávání studiem historie, fyziky, flóry, fauny a lidové poezie. Topografický zájem však dostal výrazně vlasteneckou podobu a jeho nositelé se roku 1791 nakonec osamostatnili v Korespondující topografické společnosti pro Norsko, která také vydávala vlastní časopis. Norská identita byla podpořena i druhým směrem – oživením pospolitosti historického vědomí. V nedokončeném díle Gerharda Shøninga Dějiny norské říše /1771–1781/ již nešlo jen o to, doložit svébytnost Norů jako pospolitosti obyvatel „lidu“, ale o  svébytnosti norského státu. Shøning hledal historické kořeny norské pospolitosti a nalezl je v norské státnosti.21 Podle jeho názoru Norsko nikdy nepřestalo

být státním celkem – „rigetem“. Dějiny tohoto státu nebyly pouhými dějinami králů, ale dějinami Norů, tj. příslušníků norské společnosti, kteří se vyznačovali jistými charakterovými rysy: silou, odvahou, upřímností a rozhodností. Je příznačné, že tyto vlastnosti odvozoval od přírodních podmínek. Staří Norové žili na horách s krásným výhledem, osvědčovali odvahu lovem ve skalách a rybolovem na moři, otužovali se životem na sněhu. A samozřejmě: milovali svoji vlast. Nezůstalo jen u obrazu vlastního národa – autor si kladl otázku, jaký význam měly dějiny Norska pro lidstvo, respektive pro světové 19 Ham, Anthon , Roddis, Miles, Lundgren, Kari, Norway, Lonely Planet Publications Pty Ltd, 2008, str. 32 20 Hroch, Miroslav a kol. Dějiny Norska. NLN, Praha 2005, s. 66–72 21 Hroch, Miroslav a kol. Dějiny Norska. NLN, Praha 2005, s. 111

12

dějiny. Odpověď hledal v konstrukci germánského prapůvodu Norů: jesliže Germáni přinesli lidstvu ideál svobody a jestliže přicházeli ze Skandinávie, pak Norové byli nejpůvodnějším a nejstarším germánským národem – a tedy také nejstaršími nositeli ideálu svobody. Navíc měli Norové podle Gerharda Shøninga nejstarší panovnickou dynastii i nejrannější státní organizaci v Evropě. Zejména právní dějiny Evropy a vznik evropských států musí proto brát v úvahu historický přínos Norska. V téže době probíhala v Dánsko – norské říši diskuse o tom, jak vlastně definovat vlast a národ. V kontextu diskuse o tom, jak je třeba rozumět lásce k vlasti, se v i Dánsku stala averze části kodaňské veřejnosti k vlivu německých úředníků u dvora. Dán Tyge Rothe definoval vlast jako stát, jehož občané žijí a pracují bez ohledu na to, kde se narodili. Proti tomuto pojetí vystoupil norský rodák Eiler Hagerup roku 1767 spiskem Dopis o lásce a vlasti, ve kterém se staví za názor, že člověk má vlast tam, kde se narodil a kde vyrostl. Toto pojetí umožňovalo na jedné straně přijmout multietnickou říši jako vlast občana, na druhé straně však z občanství vylučovalo „dovážené“, tj. německojazyčné úředníky. Vlastí tedy byl především stát, v jehož rámci se uplatňovala etnická různorodost. V roce 1788 Rothe pozměnil své pojetí vlasti – vyslovil se pro vytvoření dvou rovnoprávných celků – a tedy pro norskou samosprávu. Peter Frederik, oponent Shøninga a jeho přítel, ve spise Dějiny Dánska, Norska a  Holštýnska zdůraznil jednotu dějin všech tří zemí: vlastí nebylo Norsko či Dánsko – ale celá říše. Toto pojetí však odpovídalo tehdejšímu oficiálnímu chápání vlasti, ke kterému se přikláněla většina kodaňských úředníků.22

V celé této diskusi se střetávalo trojí pojetí patriotismu: totiž patriotismus požadující identifikaci každého občana s  multietnickou dánskou říší bez ohledu na to, kde se narodil a jakým jazykem hovoří; dále celostátním patriotismem, který však vylučoval ty jedince, kteří se narodili mimo území říše. Třetí výklad patriotismu se dotýkal identity zemí, kde se člověk narodil a kde působí. Nešlo však o zemský patriotismus v onom smyslu, jak jej známe ze střední Evropy, norský zemský patriotismus nebyl patriotismem stavovsky uzavřeným a jeho nositelem nebyla šlechta, nýbrž úřednictvo. A právě v kontextu tohoto třetího, užšího pojetí patriotismu se objevuje termín „národ“. Otázka jaké podmínky má splňovat občanství (prvky tvořící obraz národa) je žhavá do dnešních dní a odpověd není ani v současnosti jednoznačná, jak dokládá analýza Sociologického ústavu, kdy získané údaje z 11 evropských zemí včetně Norska obsahují velký názorový rozptyl (obrazová příloha č. 1). S  otázkou patrotitismu se pojila také nová potřeba založení vlastní norské univerzity, s projevem norské identity zas požadavek norských obchodníků zřízením norské banky. Norští obchodníci si stěžovali, že se s jejich zemí zachází jako s kolonií a přirovnávali postavení Norska k Sibiři či španělským koloniím („severské Peru“). Přesto ještě v 17. století nebyl napadán samotný politický systém absolutismu. 22 Hroch, Miroslav a kol. Dějiny Norska. NLN, Praha 2005, s. 113–114

13

Až v 18. století, byť jen ojediněle, se setkáme se separatistickými tendencemi. V březnu roku 1790 se konala konspirativní schůzka čtyř norských obchodníků s důvěrníkem švédského krále Gustava III. o případném připojení Norska ke Švédsku, která však nevedla k žádnému výsledku pro silnou krajní nedůvěru vůči švédské aristokracii v širších řadách obchodníků.23

Během dvou desetiletí, která ohraničují rok 1800, se začala zemská, respektive říšská identita norských elit zřetelně formovat v indentitu národní. Přispěla k tomu i mezinárodní situace – myšlenky Velké francouzké revoluce, napoleonských válek a v neposlední řadě vnitřní krize dánské říše. Sílily hlasy volající po tom, aby Norové sami vzali své záležitosti konečně do svých rukou. Tento vývoj vyvrcholil revolučním činem – svoláním zástupců všech stavů 10. dubna roku 1814 do  Eidsvolu a  vyhlášením ústavního pořádku, který zahrnoval i  uplatnění zákonodárné a výkonné moci.24 Situace na počátku 19. století inspirovala o generaci později protagonisty norské revoluce. Vývoj k norské autonomii byl urychlen válkou, kterou vedlo od roku 1808 Rusko se Švédskem, na  níž se podílelo také Dánsko. Napoleonův útok proti Rusku tak nečekaně pro dánského krále Frederika znamenal ztrátu norského území.25 Přívrženci nezávislosti Norska získali za  této situace zřejmě rozhodující vliv, byť byli rozděleni delegáti eidsvollského Národního shromáždění v  otázkách příklonu k dánské nebo švédské velmoci – zasedáním bylo definitivně odsouhlaseno vyhlásit nezávislost Norska. Základní principy, na nichž měla být postavena ústava, sestávaly ze čtyř pilířů – Norsko se mělo stát monarchií, král měl zastávat výkonnou moc, parlament (storting) moc zákonodárnou a  soudci měli zajišťovat nezávislou moc soudní. Mezi základní principy patřila i svoboda slova, tisku a náboženského vyznání. Ústava byla slavnostně vyhlášena 17. května 1814: „Důvodem pro dnešní oslavy 17. května je vztah Norska k  ostatním zemím. Stále živé historické zkušenosti z období, kdy malé státy neznamenaly více než pěšáky v bezohledné hře mocných, činí Nory velmi citlivými. Ideály z Eidsvollu tedy reprezentují hodnoty, které dávají oslavám 17. května hlubší význam.“ Knut Mykland26 Na  platformě kielského míru27 byla na  podzim roku 1814 norská ústava 23 Hroch, Miroslav a kol. Dějiny Norska. NLN, Praha 2005, s. 118–119 24 Arter, D. (1999). Scandinavian Politics Today. Manchester: Manchester University Press. s. 30. Norská nezávislost v této době ještě nebyla uznána. 25 Hroch, Miroslav a kol. Dějiny Norska. NLN, Praha 2005, s. 126 26 http://www.severskelisty.cz/kaleido/kale0129.htm (21. 3. 2010), Knut Mykland, profesor historického ústavu Univerzity v Bergenu /volně přeložil Ivo Šádek/ poprvé uveřejněno v Sobích novinách v roce 1994 u příležitosti 180-letých oslav norské ústavy 27 14. 1. 1814 – Kielský [Kílský] mír, mírová smlouva vnucená Dánsku Velkou Británií a Švédskem po porážce Napoleona. Dánsko postoupilo Švédsku Norsko a náhradou obdrželo Rujanu a švédské Pomořany, ty však bylo brzy nuceno vyměnit s Pruskem za Lauenbursko. Velká Britá-

14

upravena tak, aby umožňovala existenci unie se Švédskem.28 4. listopadu 1814 se švédský král Karel XIII. stal i králem norským (později se jím stal adoptovaný Bernadott jako král Karel XIV.Johan), s povinným respektem samostatnosti norské ústavy, což ve  20. století bylo příčinou definitivního odtržení a  osamostatnění Norska (1905). Symbolem norské svébytnosti se stala norská vlajka, která měla především pro námořní státy a národy praktický význam pro označování vlastních lodí na světových mořích. Od roku 1818 dostaly norské lodi povolení užívat obchodní švédské vlajky se svatoondřejským křížem v levém horním poli, ale v den výročí norské ústavy 17. května roku 1821 storting přijal návrh již skutečně norské vlajky – modrý, bíle orámovaný kříž v červeném poli. Výběr byl ovlivněn symbolickým významem tří barev, které připomínají francouzskou revoluční trikoloru a jsou tedy barvami svobody. Před vstupem do nového století aktivity stortingu nabývaly na tlaku – storting posílil své pozice v  unii. Podnětem ke  střetu, jehož konečné vyústění bylo nečekané a  s  trvalými následky ve  prospěch norského lidu, dal švédský riksdag (parlament), ve snaze posílit pravomoci ministerstva zahraničí, které bylo plně kontrolováno Švédskem. Norské strany se naopak shodovaly v tom, že je potřeba posílit postavení Norska v  zahraniční politice unie. Roku 1892 norský storting schválil rozhodnutí zřizovat v  zahraničí norské konzuláty. Nešlo o  pouhou prestižní záležitost, ale o  praktický zájem norských obchodníků a  rejdařů, jimž na  dosavadním stavu nevadila ani tak národnost konzulů, jako vysoké poplatky, které jim museli odvádět. Norský zápas o své mezinárodní výsluní mohl počítat s jistými sympatiemi evropského veřejného mínění. Navíc německá zahraniční politika se obávala, že norsko-švédského sporu by mohla využít Francie a Rusko pro posílení svých pozic na severu Evropy. Opakovaný předklad zákona o konzulátech král opakovaně vetoval. Norští zástupci ve Stockholmu odmítli poslední negativní rozhodnutí podepsat a  předali místo poníženého souhlasu demisi celé norské vlády. Oskar II., švédský král, tuto demisi nepřijal a použil jako zdůvodnění osudovou větu: „Nyní nemohu vytvořit žádný jiný vládní kabinet“. Norští zástupci v Kristianii po svém návratu získali všeobecný souhlas k odtržení od unie. Usnesení norské vlády znělo zhruba takto: „Jelikož král prohlásil, že není schopen sestavit novou norskou vládu, potvrdil tím, že již není schopen vykonávat základní úkol, který mu ukládá norská ústava. Přestal tedy vykonávat funkci norského krále a jelikož unie se Švédskem byla založena na společném králi, ztratila své opodstatnění a přestala existovat.“ Dne 7. června 1905 storting jednomyslně vyhlásil zánik unie se Švédskem. Jako gesto dobré vůle byla podána žádost králi, aby doporučil Norsku prince z rodu Bernadottů, který by se mohl stát norským králem.29 nie vrátila Dánsku jeho kolonie, ponechala si Helgoland – http://hem.passagen.se/klas.hasselstig/w_tryck/fred1814.html 21. 3. 2010 28 Arter, D. (1999). Scandinavian Politics Today. Manchester: Manchester University Press. s. 31 29 Hroch, Miroslav a kol. Dějiny Norska. NLN, Praha 2005, s. 196–201

15

Rozhodnutí stortingu podpořilo všelidové referendum ze 13. srpna 1905. Volební účast byla 90 % a pro rozpuštění unie hlasovalo až 99,5 %. Pouze 184 lidí hlasovalo proti. Ženy tou dobou neměly hlasovací právo, podařilo se jim nicméně shromáždit na 300 000 podpisů na podporu rozpuštění unie.30

Specifickým problémem „dánského dědictví“ pro norskou identitu byl jazyk. Podle ústavní definice byl úředním jazykem Norska norský jazyk. Tato skutečnost byla znovu zdůrazněna i jako jedna z podmínek vstupu do unie se Švédskem. Termínem „norský jazyk“ se ovšem s naprostou samozřejmostí rozuměla dánština. Tou hovořili především úředníci a měšťané; sedláci, kteří byli považováni za jádro národa, hovořili svébytnými, značně rozdílnými dialekty. Tak byla vypracována teorie autodidaktem Ivarem Aasenem, že v Norsku žijí „dva národy“: norský a dánsko-norský. Vznikl nový jazykový konstrukt – landsmål (od roku 1929 Nynorsk), proti němu se dodnes vyskytuje varianta spisovné norštiny s označením riksmål – tedy říšský, resp. státní knižní jazyk (dnešní Bokmål, 1929) s prvky dánštiny. Samnorsk, jako propojení obou variant, vyvolal mnoho protestů a nikdy se jako jednotný jazyk neujal.31 17. května a  7. června – dvě sedmičky ve  dvou nejvýznačnějších datech novodobého Norska. Náhoda nebo symbolika? Každopádně rok 1905 znamenal zásadní obrat v norských dějinách, a přestože se různí názory historiků na interpretaci a kauzální vysvětlení, panuje všeobecná shoda v  positivnosti dosažení nezávislosti norského státu, jehož mezinárodní nezávislost byla plně garantována až po ratifikaci dohody v roce 1908 mezi velmocemi v rámci kielského míru, tedy Velkou Británií, Německem, Francií a Ruskem.32 Vzhledem k tématu bakalářské práce si jistě nelze již na konci této 2. kapitoly nevšimnout, jak těžce prožívali Norové více než pět století nesvobody a lze si tudíž dovodit, jakou vážnost má (v kontextu tisíciletí) velmi krátké období samostatnosti. Zároveň již zde, v hluboké historii, vidím jednoznačnou zkušenost Norů s referendem a bojem za svá práva a svobodného vyjádření občanů k postavení Norska v mezinárodních otázkách. Na politický vliv samostaného státu ve světě je statisticky dnes hrdo přibližně 77,6 % a na fungování demokracie 79,9 % obyvatel Norska.33 Tak jako se pro Nory obrátila šťastná karta na přelomu 19.–20. století v mezinárodním postavení ve světle národní samostatnosti, tak i rozvoj industrializace, těžařství a  tradičního loďařství postavil norský stát do  naprosto vyjímečného ekonomického postavení ve století jednadvacátém. Národní hrdost se u norského národa mohla rozšířit na další oblasti – výsledky vědy a techniky (80,2 % dotázaných) a na výsledky ekonomiky (79,6 %).34 30 http://www.severskelisty.cz/kaleido/kale0239.htm (5. 4. 2010) 31 Hroch, Miroslav a kol. Dějiny Norska. NLN, Praha 2005, s. 140, 146–148, jazyky s. 229, 292 32 Hroch, Miroslav a kol. Dějiny Norska. NLN, Praha 2005, s. 210 33 Vlachová, Klára, Řeháková, Blanka, Národ, národní identita a národní hrdost v Evropě, Sociologický ústav AV ČR, Praha, 2002–2003, str. 499, tabulka výsledků s dotazem na „Národní hrdost – specifické oblasti“ 34 tabulka dtto

16

3. Norsko a evropská scéna 20.–21. století 3.1. Ekonomický vývoj Norska – stabilita a prosperita

Norsko má bohaté přírodní zdroje a obyvatelstvo s vysokou úrovní schopností. To Norsku dává konkurenční výhodu pro další rozvoj v některých průmyslových oblastech. Využívání těchto výhod má rozhodující význam pro budoucí růst a udržení sociální péče. Norsko je vedoucím národem mořeplavců, stejně jako druhým největším světovým vývozcem ryb a  rybích produktů. V  odvětví energetiky s hojnými zdroji a značném množství energetické výroby je norská ekonomika obzvláště silná. Cestovní ruch patří mezi světově nejrychleji rostoucí průmyslové odvětví; Norsko má řadu ojedinělých destinací pro turisty, vzpomeňme například již zmiňovaný Nordkap (Nordkapplatået) – nejsevernější místo v Evropě. Odvětví služeb má zásadní význam pro norské bohatství s  mezinárodním zastoupením podniků v  daných sektorech. Existuje značný potenciál pro průmyslový rozvoj v  nejsevernější oblasti, což dokládá i  současný velký rozmach těžby zkapalněného plynu za  sedmdesátou rovnoběžkou (Hammerfest – nejstarší město v severním Norsku, na územněsprávní jednotce Finnmarka) a stavby továren na jeho zpracování. Vývoj a využití nových technologií může pomoci vyřešit hlavní problémy se znečišťováním životního prostředí, které jsou zdroji problémů nejen v  Norsku, ale i v zahraničí. Proto je roční obrat v oblasti životního prostředí v norském technologickém vývoji více než 8 000 mld. NOK. Tento trend je mnohem rychlejší než na mnoha jiných světových technologických trzích. Ambicí vlády Norska je, aby se stala vedoucím národem v oblasti environmentálních technologií. Nová vláda (volby září 2009) se ve svém volebním období bude zaměřovat na inovace k šetrnému přístupu k životnímu prostředí (pokračování strategie „High North“ z roku 2006).35 Ropný průmysl je pro Norsko největší průmyslovou aktivitou (obrazová příloha č. 3). V roce 1950 jen velmi málo lidí věřilo, že norský kontinentální šelf (NCS) může skrývat bohatá ropná a plynová ložiska. Nicméně objev plynu v Groningenu v Nizozemsku v roce 1959 způsobil změnu myšlení o ropném potenciálu v Severním moři. Ropa byla poprvé vytěžena na norském kontinentálním šelfu 15. června 1971 na poli Ekofisk. V tomto roce se však vytěžilo pouhých 301 000 tun ropy. V roce 1990 to bylo již 81 miliónů tun a roku 2000 158 000 miliónů tun ropy. Do  současnosti bylo vytěženo jen 35 procent z  předpokládaných zdrojů na kontinentálním šelfu, což značí obrovský potenciál i pro budoucí generace – plán těžby předpokládá s pokračováním až do roku 2050. Ropná státní společnost Statoil36 35 http://www.noramb.cz/About_Norway/ivotni-prostedi/Arkticke-oblasti/Norska-strategie-High-North-/ (ke dni 8. 4. 2010) 36 o organizaci, ročním obratu, přehledu exportních destinací apod. on-line link:

17

byla založena v roce 1972 s 50 procentní státní účastí (storting – parlament – může flexibilně posuzovat, zda úroveň účasti státu by měla být nižší nebo vyšší, v závislosti na momentálních okolnostech)37 a zaměstnávala pouze 613 zaměstnanců. Pří-

jmy z ropy a plynu se stále zvyšovaly, avšak ve stortingu panovala shoda v tom, že se bude těžit rozumným tempem, aby se předešlo možnému přehřátí ekonomiky a růstu inflace. Jak v sedmdesátých létech celosvětové ropné krize, tak také roku 1986 však nastal nepříznivý obrat v ekonomických ukazatelích v důsledku prudkého poklesu světových cen ropy. Aktivní obchodní bilance se proměnila v prudce deficitní. Vláda byla nucena devalvovat korunu a výrazně zkrátit rozpočet. Tím začalo nejdelší poválečné období hospodářského poklesu, které trvalo do roku 1993.38 Ani tyto ekonomické zlomy však nepřesvědčily občany Norska, aby v referendech o vstupu Norska do EU hlasovali pro vstup. Stabilizace ropného trhu nabyla konkrétních obrysů ještě v  devadesátých letech a  v  roce 2006 se ropný sektor podílel již na  26 procentech z přidané hodnoty v zemi s tím, že Norsko bylo největším vývozcem ropy a desátým největším producentem ropy na světě. Obdobně je Norsko třetím největším vývozcem zemního plynu, a pátý největší producent plynu na  světě.39 S  těžbou se začalo v  roce 1975 pěti tisíci barely denně. V době druhého referenda o vstupu Norska do EU to bylo již 123 tisíc barelů denně, což přesto byla až desátá pozice na světovém žebříčku.40 Těžařské aktivity výrazně přispěly k hospodářskému růstu v Norsku a tím i k financování norského sociálního státu. Po více než 30ti letech provozu ropného těžařství byly vytvořeny zisky vyšší než 5 000 miliard EUR. Produkce ropy zůstala na  základní úrovni kolem 3  milionů barelů denně od  roku 1995. Za  pár let by se produkce ropy měla postupně snižovat a naopak produkce zemního plynu zvyšovat – od roku 2005 se drží těsně pod hranicí 300 tisíc barelů denně. Od představujících přibližně 35 procent z celkové norské ropné produkce v roce 2006, produkce plynu pravděpodobně zvýší svůj podíl na více než 50 procent v roce 2013. V dlouhodobějším horizontu bude samozřejmě počet a velikost nových objevů hlavním kritickým faktorem pro úroveň další výroby, spotřeby a vývozu.41 Zajímavostí je, že Norsko nikdy nevstoupilo do OPEC, ačkoliv kopírovalo rozhodnutí http://www.statoil.com/annualreport2009/en/ouroperations/Pages/OurBusiness.aspx (ke dni 8. 4. 2010) 37 http://www.regjeringen.no/en/dep/oed/Subject/Oil-and-Gas/Norways-oil-history-in-5-minutes. html?id=440538 (ke dni 8. 4. 2010) 38 Hroch, Miroslav a kol. Dějiny Norska. NLN, Praha 2005, s. 278 39 http://www.regjeringen.no/en/dep/oed/Subject/Oil-and-Gas.html?id=1003 (ke dni 7. 4. 2010) 40 přehled světové produkce plynu 1973–2008: http://www.eia.doe.gov/emeu/aer/txt/ptb1106.html energetické statistiky a analýzy: http://tonto.eia.doe.gov/country/country_energy_data.cfm?fips=NO (ke dni 12. 4. 2010) 41 http://www.regjeringen.no/en/dep/oed/Subject/Oil-and-Gas/Norways-oil-history-in-5-minutes. html?id=440538 (ke dni 12. 4. 2010)

18

OPEC v devadesátých letech při stanovení hranic omezujících těžbu.42

Norsko má bohaté i  vodní energetické zdroje a  to do  té míry, že pokryjí zcela vlastní spotřebu země. V roce 1980 bylo vyrobeno téměř 83 miliard Kilowathodin (EU 298 miliard KW), v roce 1994 již přes 110 miliard Kilowathodin a v roce 2008  134 miliard Kilowathodin (EU necelých 318 miliard – nezapomeňme však dělit počtem unijních zemí – 27).43 Norský parlament (storting) stanovil rámec pro energetiku a  vodní zdroje v  Norsku. Ředitelství pro norské vodní zdroje a  energii (NVE) je podřízené Ministerstvu pro ropu a energii a je zodpovědné za správu vodních a energetických zdrojů vč. krizového plánu norské energetické sítě. Dalším exkluzivním ekonomickým resortem Norska je i ve století dvacátém prvním rybolov a rybářské farmy (export obrazová příloha č. 4). Bohatě je podporován výzkum a rozvoj v tomto sektoru. Např. na výzkum mořské biodiversity, oceánografii, matematické modely mořského výzkumu, aquaculturu, mořskou biotechnologii a mnoho dalších odvětví v roce 2007 vynaložila vláda celkem 2 208 miliónů norských korun.44 Norské plody moře jsou vyváženy do 150 zemí světa. Norsko má v lovu a rybolovu tradice, které se datují tisíce lety. Pobřeží se prostírá na délce více než 83 000 km, včetně ostrovů. V pobřežních vodách Norska je více než 200 různých druhů ryb a korýšů.45 Roční výlov čítá zhruba 3 milióny tun. Teritoriální vody Nor-

ska se nacházejí asi čtyři námořní míle (7 408 m) od pevniny. Za touto hranicí jsou již mezinárodní vody rozdělené na ekonomickou zónu a to ještě celých 200 námořních mil od pobřeží, kde platí výhradní právo rybolovu nebo jiného ekonomického využití (ostrovy Jana Mayena, Špicberky). Překrývání ekonomické zóny (obrazová příloha č. 5) s  výsostným územím jiného státu je řešeno tzv. principem střední linie – hranice mezi státy prochází středem zóny. Tento princip je uplatněn například mezi Norskem a Dánskem, Norskem a Anglií, norským Janem Mayenem a dánským Grónskem (dohody o mořském dně – mořské právo – byly uzavřeny v roce 1965), a tak by, dle Norů, mělo být i v případě Ruska v  Barentsově moři ohledně práva rybolovu. Rusové však propagovali nevýhodný systém sektorového principu, který vyústil v roce 1978 v Dohodu o šedé zóně – nevýhodnou pro Nory proto, že i šedá zóna zasahuje hluboko do norského území směrem na západ. „Dočasná“ šedá zóna je platná dodnes.46 V přístupových jednáních Norska do EHS v roce 1970–1972 byla navrhována 12mílová zóna pro obyvatelstvo závislé na rybolovu. Garanci rybolovné zóny však dostalo Norsko jen na 10 let. 42 Hroch, Miroslav a kol. Dějiny Norska. NLN, Praha 2005, s. 272 43 http://tonto.eia.doe.gov/cfapps/ipdbproject/iedindex3.cfm?tid=6&pid=33&aid=12&cid=CG1,&syid= 1980&eyid =2008&unit=BKWH (ke dni 12.4.2010) 44 http://www.regjeringen.no/upload/FKD/Vedlegg/Brosjyrer/2009/fiskerioghavbruk_09_eng.pdf (ke dni 12. 4. 2010) 45 http://www.seafoodfromnorway.com/Fishlovers/Seafood+facts (ke dni 12. 4. 2010) 46 Hroch, Miroslav a kol. Dějiny Norska. NLN, Praha 2005, s. 272

19

Na počátku dvacátého století se modernizoval norský politický život a s ním přišli i  hospodářské a  sociální proměny norské společnosti ze společnosti výrazně agrární ve  společnost průmyslovou (1910). Ještě počátkem století žily zhruba dvě třetiny na venkově, ale pokles lidí žijících z práce v zemědělství neodvratně klesal. Ze 48 procent v roce 1890 ubylo za pouhých třicet let až 11 procent obyvatel. Přesto v roce 1970, v době vyjednávání vlády o podmínkách vstupu do ES, rybolov a zemědělství živilo 33 % celkové populace země.47 Zemědělská výroba se omezovala

na  obiloviny především v  nejúrodnější východojižní Hedmarce a  Østfoldu, jinde byla doplněna lovem a chovem zvířat se zaměřením na produkci mléka a masa. Rozloha zemědělsky využitelné půdy se od počátku 90. let 19. století prakticky nemění a pohybuje se v rozmezí 10–11 tisíc km2. Jižní Norsko má kratší vegetační období než je evropský průměr s  tím, že zbývající značná část území se nachází dokonce v arktickém pásmu. Výnosy jsou tedy daleko za nejlepšími ve střední Evropě, avšak téměř 90 % všech zemědělských potravinářských výrobků spotřebovaných v Norsku je produkováno v Norsku. Potravinová soběstačnost je na úkor poskytovaných státních dotacích zemědělcům jenž jsou nezbytnou součástí financování tohoto sektoru, který se v roce 2008 podílel cca 1,1 % na celkovém HDP. Protekcionistická zemědělská politika Norska je trvale kritizována jak ze strany EU, tak i WTO.48 V této oblasti však EU, obzvláště Francie, nemá tak docela „čisté svědomí“ – skutečnosti uvádím v  kapitole 3.4. Eurounijní kvóty na  rybolov, zemědělství a  těžbu byly bezesporu jedním z důležitých momentů, které sehrály svou negativní roli v rozhodování Norů o  jejich budoucím přistoupení do  EHS, později Evropského Společenství, dnešní Evropské Unie.

3.2. Politická platforma a občanské aktivity

Nezávislost Norska se datuje do roku 1380, poté až od roku 1905 do současnosti. Země má tak za sebou nedobrovolné členství v Kalmarské unii, později spojení se Švédskem v podobě „personální unie“49 a od roku 1873 dobrovolné členství v „severské měnové unii“, která trvala do roku 1914. Norsko sehrálo v mírových mezinárodních vztazích významnou úlohu, když už v roce 1897 storting podpořil zmíněnou haagskou mírovou konferenci a od roku 1919, na základě Versailleské mírové smlouvy, patří Norsko k zakládajícím členům Společnosti národů (1920). Významným diplomatem, jenž se stal symbolem mírové 47 Archer, Clive – Sogner, Ingrid. Norway, European Integration and Atlantic Security. Sage, London 1998, s. 31 48 informace MZV ČR – ekonomická charakteristika Norska. Významná je i těžba dřeva, námořní průmysl (7 % HDP), sektor služeb tvoří dokonce až 37 % HDP. (ke dni 21. 8. 2009) 49 pozn. Unie vznikla na základě „kielského míru“ – její rozpad tedy museli ratifikovat jako dohodu (a tím uznat mezinárodní postavení Norska jako nezávislého státu) mocnosti Velká Británie, Německo, Francie a Rusko. Garance nezávislosti se tak Norsko ve skutečnosti dočkalo až v lednu roku 1908.

20

koncepce malého státu, byl Fridtjof Nansen. Dnes je Norsko Konstituční a dědičnou monarchií s hlavním městem Oslo – Norským královstvím (Kongeriket Norge) s necelými 5 milióny obyvatel – v čele s  králem Haraldem V., který je také Vrchním velitelem Norských ozbrojených sil a  stojí v  čele Norské luteránské církve.50 Na  základě rozhodnutí parlamentu se od generace následující po dnešním korunním princi (syn krále Haralda V. – Haakon Magnus, nar. 1973) bude moci dědit po meči i po přeslici. Královská rodina je, z historických důvodů popsaných výše, jediná šlechta v zemi. Moc zákonodárná je v rukou jednokomorového (v určitých případech rozdělený na dvě komory) parlamentu (dnes 169 křesel) se čtyřletým volebním obdobím na principu zastupitelské demokracie. Moc výkonnou zajišťuje norská vláda v čele s  ministerským předsedou. Země má dodnes nejstarší platnou evropskou ústavu.51 V období 1. světové války bylo Norsko neutrální, přesto ve 2. světové válce došlo k  okupaci Německem. Po  ukončení 2.  světové války vstoupilo Norsko do  NATO z bezpečnostních důvodů. Správní členění Norska je rozděleno na 19 krajů (fylke) se 433 samosprávných obcí (kommune).52

3.2.1. Politické strany a charakter politického systému

Z hlediska sociálních věd stojí politická komunita – tedy jedinci soustředění teritoriálně ve  státě s  oprávněním účastnit se politiky a  uplatňovat svou suverenitu – na  občanství.53 Tak jako kulturní komunita vycházela z  historických kořenů, tak i tato politická komunita má svůj podklad v dějinách norského národa. Ačkoliv Norové se dle analýzy ISSP zpracované Sociologickým ústavem AV ČR řadí spíše mezi kulturní nežli tzv. „státní“ národ, přesto např. respektování politických institucí a zákonů považují Norové za nejprioritnější ze všech zkoumaných 11 států s výsledkem 96,7 %!54 Jak tedy vznikala vládní entita? Z  řad zástupců městských středních vrstev v  19. století se nejvýznamněji zapsal do  politických dějin Norska vzdělaný advokát Johan Svedrup, přesvědčen o  nutnosti reformy norského politického systému55 a  možnosti založení politické strany. Stal se zakladatelem levicové strany Venstre, první demokratické strany, dne 30. června 1870, sdružující široké spektrum sociálních skupin od velkých sedláků 50 Bible je v luterské teologii označována jako norma normans (normativní norma), luterská vyznání víry pak jako norma normata (normovaná norma, tj. norma normovaná Biblí) 51 Strmiska, M., a kol., Politické strany moderní doby, Portál, Praha 2005, s. 224 52 informace MZV ČR (ke dni 21. 8. 2009) 53 Keane 1998 v Vlachová, Řeháková, AV ČR 2002–2003 54 Vlachová, Klára, Řeháková, Blanka, Národ, národní identita a národní hrdost v Evropě, Sociologický ústav AV ČR, Praha, 2002–2003, str. 496 55 Hroch, Miroslav a kol. Dějiny Norska. NLN, Praha 2005, s. 167 http://www.venstre.dk/index.php?id=4630 (ke dni 21. 3. 2010)

21

přes část obchodníků a řemeslníků až po drobnou inteligenci a majetnější dělníky. Opozicí se jí stala pravicová strana Høyre, která se v  roce 1884 vyvinula z  úřednického uskupení – zakladatelem se stal dlouholetý předseda vlády Emil Stang, v očích liberální veřejnosti byl ztělesněním konzervatismu.56

Rok 1884 je důležitý nejen vznikem zastupitelské demokracie, ale i parlamentarismu v  Norsku. Opravdu vážný boj proti Švédskému království byl spojen se zavedením této ústavní zásady, že vláda může zůstat u  moci pouze pokud má podporu národního shromáždění. Aby tato zásada mohla fungovat, schválil storting v  letech 1874, 1879 a  1880 dodatky k  ústavě, které umožnily ministrům koruny účast na  zasedání stortingu. Parlamentarismus v  dnešním Norsku má podobu tzv. negativního parlamentarismu.57 Obě strany se významně podílely na přelomu 20. století na zrození národního státu – státu Norska. Hospodářská situace, která v Norsku nikdy neumožnila rozvoj feudálního zemědělství, měla však také dopady, které se odráží na politické scéně dodnes. Politický dopad měla například diferenciace mezi sedláky a malorolníky – v roce 1913 tak vznikl Svaz rolníků a Norský malorolnícký svaz, který měl blízko k Dělnické straně, respektive k levici strany Venstre.58 Dělnická strana, která je nejdominantnější stranou na norské politické scéně (Strana práce nebo Norská Labour Party, DNA or Arbeiderpartiet) vznikla také ještě na konci 19. století – v roce 1887 pod názvem Sjednocená norská dělnická strana. K rozkolu s levicovou liberální Venstre došlo poměrně záhy, když v roce 1892 uspořádala Dělnická strana vlastní průvod k oslavám 17. května.59 Avšak, oproti Venstre či Høyre, její vliv významně vrostl až v éře samostatného Norského státu. Rok 1933 obohatil dále norskou politickou scénu o novou stranu jihozápadu, založenou v Hordalandu s názvem Křesťanská lidová strana (Christian´s People Party, 56 http://www.hoyre.no//portal/filearchive/hoyres_historie.pdf (ze dne 21. 3. 2010) 57 PhDr. Miloš Brunclík, PhD – racpo.fsv.cuni.cz/ACPO-15-version1-brunclik_01_02_merged.pdf (ze dne 6. 4. 2010) „Negativní parlamentarismus znamená, že se vláda může ujmout úřadu, jestliže proti ní nestojí parlamentní většina, která svůj nesouhlas svládou dá explicitně najevo. Klíčovým principem je tu tolerance. Přesněji řečeno, vláda nemusí mít výslovnou podporu parlamentní většiny. Ústavní pravidla nevyžadují, aby pro vznikající vládu (či premiéra) zvedla ruku parlamentní většina (většina všech či většina přítomných poslanců). Hlavním pravidlem zkrátka je, že vláda se ujímá úřadu a zůstává ve funkci tak dlouho, dokud sama nerezignuje nebo jí je vyslovena nedůvěra. Důkazní břemeno je na straně parlamentu. Platí zde presumpce důvěry, pokud není prostřednictvím úspěšného hlasování o nedůvěře prokázán opak. V této souvislosti pak může být definice parlamentního režimu lehce poupravena: parlamentní režim je tam, kde vláda musí mít výslovnou důvěru prosté či absolutní většiny v parlamentu či je alespoň tolerována parlamentní většinou“ [srv. Brusewitz 1929: 3] viz. také příloha č. 2 a č. 3 58 Hroch, Miroslav a kol. Dějiny Norska, NLN, Praha 2005, s. 206. Samotná Venstre se rozštěpila na další stranu – Svobodomyslnou Venstre. 59 tamtéž, s. 190

22

Kristelig Folkepartiet, KrF).60 Klíčovým faktorem popisu variací mezi politickými systémy je podle Rokkana61 a jeho teorie existence tzv. cleavages – dělících linií, analýza teritoriálního prvku. Teritorium, na němž politický systém fyzicky funguje, je popsán dichotomií centra a periferie a kvalitou a kvantitou interakcí, které mezi nimi probíhají.62 Na  základě Rokkanovy originální analýzy, Derek Urwin identifikuje tři základní elementy v historickém jihozápadním Norsku: 1) jazykový konflikt, 2) spory Evangelické a Lutheránské a za 3) otázky prohibice. Strana KrF se věnovala všem třem výše uvedeným komponentům, což se odráželo ve výsledcích voleb i v druhé polovině 20. století.63 Sociálně demokratické strany se do roku 1945, které zastupovaly dělnickou třídu, na levici rozrostly také o Sociálně demokratickou stranu a ideově čistou Komunistickou stranu Norska. Středová pozice patřila centristické Selské straně, která v  duchu silné ochranné agrární politice dvacátých let 20. století zastupovala sebevědomé norské sedláky. Pravicová konzervativní Høyre, původně zastupující norskou inteligenci, okruh svých voličů rozšířila i na střední třídu.64 V letech 1905–1940 lze mluvit o upevňování moderní konstituční monarchie, kdy se u  moci pravidelně střídaly zejména liberální strany. Volební reforma v  roce 1919 nahradila většinový volební systém proporčním systémem (poměrný volební systém bez uzavírací klauzule používaný od roku 1921 zvýhodňující velké strany), kdy věkový census byl snížen z 25 na 23 let a počet poslanců byl zvýšen na 150.65

Voličské sympatie se do II. světové války střídaly především mezi stranami Venstre, Høyre, Selskou stranou a Dělnickou stranou. Významnější volby pro stranu Høyre přišli v  roce 1936, které se konaly ve  znamení soustředěného útoku nesocialistických stran proti „marxistům“ a Selská strana tak ztratila pět mandátů ve prospěch právě konzervativní Høyre. Celkově však tyto volby potvrdily důvěru voličů v linii vlády Dělnické strany a ta udržela stabilitu v zemi navzdory svému menšinovému postavení. Její hlavní představitel Nygårdsvol, ministerský předseda vlády, prosadil změny, které vytvořily základ „státu blahobytu“. 66 Všeobecně se dá říci, že od roku 1920 se norská Labour Party (Dělnická strana) stále více stává převládající silou v  norské politice, až je během období roku 1933 do roku 1960 tato epocha nazývána historiky jako epocha „one-party-state“.67 Za  války nedošlo v  Norsku k  žádným velkým ztrátám ekonomickým ani populačním, kromě vybombardované Finnmarky. Okupace však přinesla opětovné 60 Arter, D. (1999). Scandinavian Politics Today. Manchester: Manchester University Press. s. 65 61 Stein Rokkan, 1921–1979, profesor srovnávací politologie, Universita v Bergenu, Norsko 62 http://www.cepsr.com/clanek.php?ID=38 (ke dni 17. 4. 2010) 63 Arter, D. (1999). Scandinavian Politics Today. Manchester: Manchester University Press. s. 65 64 Hroch, Miroslav a kol. Dějiny Norska, NLN, Praha 2005, s. 217–221 65 Strmiska, M., a kol., Politické strany moderní doby, Portál, Praha 2005, s. 224 66 Hroch, Miroslav a kol. Dějiny Norska, NLN, Praha 2005, s. 226 67 http://www.nsd.uib.no/european_election_database/country/norway/introduction.html (ke dni 17. 4. 2010)

23

posílení národních citů. Třídní a politické rozpory, které byly až do počátku války poměrně silné, ustoupily nyní pocitům celonárodní solidarity. Všelidová vláda se soustředila na  obnovu Norska pod názvem „Společný program“.68 Na  poválečnou

obnovu Norska byly využity i  devizy z  amerického Marshallova plánu. V  období 1948–1951 země přijala 2,5 mld. NOK. Tento fakt spolu s členstvím v OEEC (Organizace pro evropskou hospodářskou spolupráci) a vstupem do NATO tvořil základ prozápadní orientace a opuštění své předválečné neutrality. Občanské prvky národní norské identity byly válkou posíleny: být Norem bylo spojováno s  obhajobou demokratických hodnot. Králova hrdá obrana norské samostatnosti během války vedla k tomu, že se královská rodina stala novým důležitým symbolem – spolu s ústavou, stortingem, vlajkou a oslavou 17. května. Proto také Společný vládní program z  roku 1945 zdůrazňoval, že Norové jsou jediným národem navzdory všem dávným sporům (církevním, jazykovým atd.)69 Voliče však významně ovlivňovalo sociální pozadí až do roku 1969. Na  politické scéně, v  důsledku přesunu obyvatelstva do  měst, došlo roku 1952 ke zrušení „selského paragrafu“ (zvýhodnění venkovských hlasů) a zavedení modifikované St. Laguësovy metody přepočtu ve volbách. Norský politilog Stein Rokkan charakterizuje nordický meziválečný stranický systém jako Five-Party systém, kde působí pět relevantních politických stran – v  případě Norska konzervativní Høyre, liberální Venstre, agrární Selská strana, sociálně-demokratická Dělnická strana a  Komunistická strana. Především se však soustředí na zkoumaný jev vzestupu sociálních demokratů ve Skandinávii (v případě Norska konkrétně Labour Party – Dělnické strany).70 Nutno podotknout, že Komunistická strana po II. světové válce v roce 1949 ztratila polovinu voličů a nedostala se do stortingu díky událostem v Československu a počátku studené války. Po úpravě volebního systému pak poklesla k naprosté bezvýznamnosti. Pro skandinávský prostor je společný proporční volební systém, který je zaveden od  20.  století ve  všech skandinávských zemích. Tomuto volebnímu systému předcházel v 19. a v některých zemích ještě v prvních desetiletích 20. století většinový systém v jednomandátových nebo vícemandátových volebních obvodech. Rozdělení poslaneckých mandátů ve skandinávských zemích je podobné našim zkušenostem: 1) mandáty jsou rozděleny do jednotlivých volebních obvodů či krajů 2) počet mandátů v každém volebním okrsku je rozdělen mezi strany 3) mandáty musí být přiděleny těm kandidátům politických stran, kteří byli na kandidátkách (individuální princip). 68 Hroch, Miroslav a kol. Dějiny Norska, NLN, Praha 2005, s. 237–245 69 Hroch, Miroslav a kol. Dějiny Norska, NLN, Praha 2005, s. 250, 270 70 Arter, D. (1999). Scandinavian Politics Today. Manchester, s. 71 včetně doplnění metody přepočtu v příloze č. 5 a teorie pěti stran v příloze č. 6

24

V Norsku jsou některé oblasti předimenzovány počty mandátů např. ve srovnání s Oslem, kde je hustota obyvatelstva mnohem vyšší, což poté je vyrovnáváno tzv. dodatečnými mandáty, které zpravidla připadají na politické strany ve volebních okrscích s nejvyšší hustotou obyvatelstva. Počty poslanců se liší podle počtu obyvatel – V Norsku je počet obyvatel 4 799 252 (stav k 1. 1. 2009)71 – volí 169 poslanců72

(z toho 8 dodatečných mandátů – účelem je zvýhodnit malé strany a odstranit velké disproporce upraveného metodou Sainte Laguë) = 29 086 osob na jednoho poslance. Volební práh je v Norsku 4 %.73 Od roku 1945 do posledních voleb 2009 byla levicová Dělnická labouristická strana ve vládě 15krát v podobě menšinového parlamentarismu. Koaliční vládu vytvořila pouze v roce 1945 a ve volebním období 2005-2009. Ostatní strany, nejčastěji okolo centra, pomyslné politické osy (KrF, Centr. – bývalá Sp, V) a pravicová Høyre se ujala vlády pouze 9krát.74 Strany samotné prošly v druhé polovině 20. století svým dalším vývojem. Høyre si zachovává konzervativní hodnoty, ale ze zastoupení úředníků a středních vrstev se stala mluvčí podnikatelů a  průmyslových kruhů s  iniciativou proti zásahům státu v soukromém sektoru. Dodnes je nejprogresivnější v prosazování vstupu Norska do EU. Strana Venstre bojující původně za  norskou samostatnost proti úředníkům se rozštěpila celkem 5krát – ještě v  19. století na  radikální a  umírněnou Venstre, později na Křesťanskou lidovou a Selskou stranu a poslední rozkol v rámci hlasování o vstupu do Evropských společenství (1972) znamenal založení přívrženců EU Liberální lidové strany. Tím se původní nejstarší Venstre stala jen malou liberální stranou s tématikou znečišťování životního prostředí. Selská strana (Bondepartiet, Sp, Senterpartiet, F, Farmer´s party, později Strana Centra) se etablovala jako konzervativní strana s  národními zájmy i  zájmy středních sedláků. Po roce 1952 se z obránce selských zájmů stala obránkyní venkovských obvodů s  politikou odporu proti centralismu. Křesťanská lidová strana, složená pouze z praktikujících křesťanů, se řadí ke středovým stranám. Z původního zájmu o jazykový konflikt, církevní spory a otázky prohibice zůstala především zásada abstinentismu, která se umírnila až v posledních letech. Do programu dneška patří rodinná politika a mravní výchova. Není pro vstup do EU, ale přesto je nezávislým pozorovatelem v EU, jí programově blízké největší europarlamentní strany, European People´s Party. O  levicové Dělnické straně Norska je psáno, že stojí pevně na  sociálně – 71 http://www.ssb.no/english/subjects/00/minifakta_en/en/ (ke dni 18. 4. 2010) 72 r. 1882 – 114 křesel, od r. 1903 – 117, od r. 1906 – 123, od r. 1918 – 126, od r. 1921 – 150, od r. 1973 – 155, od r. 1985 – 157, od r. 1989 – 165 a od r. 2005 – 169 křesel v norském parlamentu – stortingu 73 http://www.upol.cz/fileadmin/user_upload/PF-katedry/politologie/SkandinaviePF.doc (5. 4. 2010) 74 http://www.nsd.uib.no/european_election_database/country/norway/parties.html (ke dni 17. 4. 2010)

25

demokratickém základě. I  po  II. světové válce důrazně zastávala principy „státu blahobytu“ a  státních zásahů do  hospodářství. Její programové korekce však tyto názory velmi zmírnili – ať už v názoru na privatizaci státních podniků nebo zmenšení zásahů do ekonomiky, přesto je velmi spjata i nadále s odborovými svazy – a to jak politicky, tak hospodářsky a organizačně. O síle odborových svazů jsem se sama přesvědčila v největší nemocnici v Oslo v průběhu stávky zaměstnanců za zlepšení platových podmínek. Po  boku pravicové strany Høyre se hlásí ke  vstupu Norska do Evropské unie.75 Komunistická strana vznikla odštěpením z Dělnické strany (1923), ale jak jsem psala již výše – komunistický převrat v Československu byl pro občany Norska natolik dostatečným varovným příkladem možného průběhu nechtěného politického vývoje, že se z ní stala zásadně neparlamentní okrajová strana. Nemohu si odpustit na tomto místě poznámku, že tak trochu závidím Norům jejich národní paměť. Nemají s ní evidentně takový problém, jako u nás v českých zemích. Přesto v pozadí tohoto úpadku se zrodila nová strana před volbami roku 1961. Opět za novou stranou Socialistickou lidovou (Sosialistik Folkeparti) stála skupina původem z Dělnické strany. Ta byla vyloučena pro svou frakční činnost. Oblastí zájmu byla kritika vůči zahraniční a obranné politice mateřské strany a  žádala odchod Norska z  NATO, odmítnutí ES a  vyhlášení neutrality.76 Z  její mládežnické organizace se v roce 1969–1973 etablovala Dělnická komunistická strana inspirovaná maoismem a ideálem v Číně a Albánii. Za  zmínku stojí ještě vznik Strany pokroku (Fremskrittspartiet), která se definovala jako pravicová liberální s požadavky na snížení daní, sociálních dávek, zásahů do ekonomiky a řešení problémů imigrace. V otázkách EU ponechává rozhodnutí na občanech v referendu. Souhrnně tak lze říci, že po roce 1973 bylo trvale zastoupeno ve stortingu šest až sedm stran.77

3.2.2. Občanské aktivity a referenda

Základním pilířem demokracie v  Norsku je kompromis a  ochota vládnoucích stran se dohodnout. V zemi je zakořeněna tradice konsenzu napříč politickým spektrem.78 V oblasti zkoumaných specifických oblastí národní hrdosti v  analýze sociologického ústavu AV ČR ocenilo fungování demokratických principů 79,9 % Norů, což je nejvyšší procentuální výsledek všech vybraných 11 států. Např. Maďarsko cítí hrdost v této oblasti pouze z 19,9 %, ČR z 34 %.79 75 Hroch, Miroslav a kol. Dějiny Norska, NLN, Praha 2005, s. 255 76 http://www.europeum.org/disp_article.php?aid=655 (ke dni 18. 4. 2010) 77 Hroch, Miroslav a kol. Dějiny Norska, NLN, Praha 2005, s. 257–258 78 Kolbaba, Radovan, Norské parlamentní volby 2005, MU – FSS, Brno, 2005 79 Vlachová, Klára, Řeháková, Blanka, Národ, národní identita a národní hrdost v Evropě, Sociologický ústav AV ČR, Praha, 2002–2003, str. 499

26

Silným demokratickým prvkem, který podporuje pocit sounáležitosti občana s vlastním státem je lidové referendum, se kterými občané Norska mají bohaté zkušenosti. I v otázkách vstupu Norska do ES a později do EU se občané dostali ke slovu – tentokrát však nejen referendem, ale i občanskými aktivitami v podobě nejrůznějších uskupení, kterými se snažili ovlivnit lidová hlasování. Boj o vztah k Evropě byl bojem i neobvyklých politických aliancí. Skupiny, které stály proti sobě, se náhle ocitly bok po boku za vstup do Evropy – byli jimi hlavní protagonisté levice a pravice – Dělnická strana a strana Høyre. Odpor proti členství vedla proti nim jakási rudozelená aliance městských radikálů se zemědělci a rybáři. Politická a občanská sféra se k přistoupení a plnému členství do ES (a poté do EU) vyjadřovala celkem třikrát – poprvé v letech 1961–1963, kdy do ES podala přihlášku také Velká Británie a Dánsko. K tomu, aby mohlo Norsko podat žádost, bylo třeba změnit nejstarší norskou ústavu: nově schválený paragraf 93 stanovil, že je možné se vzdát svrchovanosti „ve věcně omezeném rozměru,“ pokud o tom bude rozhodnuto tříčtvrtinovou většinou ve stortingu. V praxi to znamenalo, že mezinárodní organizace může přijímat rozhodnutí, která budou přímo aplikovatelná v Norsku, aniž by do tohoto procesu zasahovaly norské instituce.80 Vládu k tomuto kroku podnítila skutečnost, že Norsko, jako člen Evropského sdružení volného obchodu (ESVO-EFTA, 1959) jehož cílem bylo postupné odbourávání cel mezi členskými státy, exportovalo do ESVO 42,4 % objemu vývozu průmyslových výrobků, kdežto do zemí EHS (EEC) pouze 26,9 %.81 Největším obchodním partnerem pro Nory v té době byla právě Velká Británie, člen ESVO a čekatel na vstup do EHS, a norská vláda tedy pouze přirozeně reagovala na vývoj. Snahy norské vlády však byly ukončeny vetem britské žádosti o členství francouzským prezidentem Charlesem de Gaullem. Storting přijal novou většinovou žádost v  prosinci 1969, ačkoliv od  roku 1963 se stalo Švédsko nejdůležitějším obchodním partnerem82 – jednání o podmínkách vstupu byly ukončeny již v  lednu 1972. Tentokrát integrační snahy norské vlády zastavili sami občané. V září 1972 se uskutečnilo všelidové hlasování, kde 53,5 procenty vyjádřilo 79,2 % Norů (z toho až 71,5 procent ze severozápadních venkovských regionů, závislých na zemědělství a rybolovu, oproti souhlasnému průmyslovému jihovýchodu) svůj negativní postoj.83 Již v  době zahájení přístupových rozhovorů roku 1970 se zformovalo několik akčních skupin, které působily mimo politické strany a vystupovaly proti připojení Norska k ES. Byly jimi například „Lidové hnutí proti norskému členství“ se svými 120 000 získanými příznivci napříč celým politickým spektrem, mládežnická organizace „Fronta mládeže proti ES“, která minula jen stranu konzer80 Archer, Clive – Sogner, Ingrid. Norway, European Integration and Atlantic Security. Sage, London 1998, s. 28 81 Gstöhl, Sieglinde. Reluctant Europeans: Norway, Sweden and Switzerland in the Process of Integration. Lynne Rienner, Boulder 2002, s. 97 82 Hroch, Miroslav a kol. Dějiny Norska, NLN, Praha 2005, s. 264 83 Arter, D. (1999). Scandinavian Politics Today. Manchester, s. 325

27

vativců. Třetím uskupením byl „Dělnický výbor proti ES“ s  kořeny v  krajně levicovém hnutí. Zastánci vstupu se dostali do nevýhody, když svou kampaň začali až po  uzavření přístupových jednání. Sdružení „ANO ES“ tak získalo pouze 40  000 členů. Pro vstup byla i „Mládežnická kampaň za vstup do ES“, výsledek referenda však zvrátit nedokázali. Bouřlivé občanské veřejné mínění významně zamíchalo norským politickým kotlem – řada stran byla v otázce vstupu do ES vnitřně rozdělená, jak již bylo nastíněno v oddíle 3.2.1. Jednoznačně pro vstup byly pouze konzervativci ze strany Høyre, ze tří čtvrtin toho času vládní Dělnická strana (17. 3. 1971–18. 10. 1972), proti vstupu silně vystoupila Strana Centra (agrární) a  Socialistická lidová strana. „Mnoho voličů Dělnické strany, která tehdy s pozitivním výsledkem referenda spojila osud své menšinové vlády, bylo totiž proti vstupu do ES, ale zároveň chtěli udržet svou stranu u moci. Své dilema tak vyřešili tím, že zůstali 25. 9. 1972 doma“.84

Debata o  norském členství byla natolik intenzívní, že přirozeným následkem bylo rozdělení politické scény na  dva tábory – dělení postihlo některé strany i  uvnitř. Tyto odstředivé procesy měly za  následek vznik nových stran, tradičně například dělením ve straně Venstre. K novému přeskupení však došlo především na levici – do říjnových voleb roku 1972 šel po referendu tzv. Socialistický voličský svaz, který se skládal ze Socialistické lidové strany, nezávislých socialistů, odpůrců vstupu z Dělnické strany, kterou museli opustit, a s Komunistickou stranou. Svaz se v roce 1975 dohodl na  vytvoření nové Socialistické levicové strany (Sosialistisk Venstreparti nebo Folkeparti), které se však neúčastnila Komunistická strana. Také připojení odpůrci vstupu z Dělnické strany šli svou cestou, opojeni maoistickými ideály, jak je již zmíněno výše, s názvem Dělnická komunistická strana. Na pravici pak vznikla dodnes fungující populistická Strana pokroku, která byť trpěla vnitřními rozpory především v devadesátých letech, je dnes velmi úspěšnou stranou s druhými nejlepšími výsledky ve volbách roku 2009. Ondřej Fiala z FSV UK odkazuje na Ottara Hellevika a na jeho knihu „Problém společného trhu v  Norsku: Konflikt mezi centrem a  periferií“, kde s  teorií cleavages Steina Rokkana, s jejím typickým dělením, autor pracuje. Kniha se zabývá norským referendem 1972, kdy konkrétně popisuje dělicí linie osy město – venkov/ severozápad – jihovýchod,85 s  tím, „že v  městských oblastech (obrazová příloha č. 6) zejména na  jihovýchodě země, kde převažují průmyslová odvětví, se většina obyvatel vyslovila pro vstup. Naopak ve venkovských regionech, závislých na zemědělství (obrazová příloha č. 8) a  rybolovu, vyslovilo 71,5 % obyvatel negativní stanovisko. Třetí dělení sledovalo tradiční osu pravice – levice, když většina voličů

84 Archer, Clive – Sogner, Ingrid. Norway, European Integration and Atlantic Security. Sage, London 1998, s. 34 85 dělící linie myšlena zhruba od Nordkapu k Bergenu

28

pravicových stran zastávala proevropský postoj.“86 Toto tvrzení mne zaujalo natolik,

že jsem vyhledala historické norské statistiky včetně rozložení dat na mapách. Z dostupných údajů jsem vytvořila porovnávací tabulku (obrazová příloha č. 9). V roce 1972 lze volební výsledky dle norských statistik interpretovat takto: 1. osa pravice-levice: na  stejném geografickém území, jihovýchodě Norska, působily silně jak proevropská strana Høyre tak Dělnická strana (protipóly na  ose politického spektra). Nejvýraznější výsledky pro vstup zaznamenaly kraje Oslo s Akerhusem, Buskerud a Vestfold. Geograficky spolu sousedí, Oslo je součástí Akerhuse. Společně měli v roce 1972 zhruba 1 100 000 obyvatel, z nichž se 403 333 vyjádřilo pro vstup ku 273 566 proti. Osa pravice-levice tedy v rozhodování občanů nešla antagonisticky proti sobě, nýbrž ruku v ruce v rámci proklamovaných proevropských postojů ve vlastních politických programech. 2. osa město-venkov: dle zpracovaných dat do porovnávací tabulky můžeme vysledovat, že proti vstupu nebyli jen voliči na venkově, ale také ve velkých městských aglomeracích, včetně největšího Akerhuse s hlavním městem Oslo. Za hlubší rozbor stojí tvrzení, že z  platných voličských hlasů z  okrajových lokalit, vesnic a menších měst až 71,5 % občanů volilo proti vstupu. Z údajů o průběhu voleb a  osídlení by toto procento čítalo zhruba 1  000  000 voličů, kteří se tak rozhodli mimo velká města. Při shlédnutí tabulky a konečných číslech, kdy jen v jednom kraji s velkými městy až 300 000 voličů nesouhlasilo (z celkového počtu 1 118 150) nelze brát venkov za rozhodující v negativním výsledku referenda. 3. osa SZ-JV (zemědělství vč.rybolovu - průmysl a služby): v průmyslu, službách, obchodu a stavebnictví (nejdominantnější obory té doby) bylo zaměstnáno 986 000 pracujících.V celém Norsku bylo pro vstup 971 687 občanů (46,5 %). Vypadá to tedy, jako když uvedená odvětví jsou primárním důvodem kladného výsledku. Mohli bychom jim tedy plně připsat na vrub proevropský postoj, který by zajisté mohl být chápán jako chuť účastnit se více evropského trhu se všemi příležitostmi, který nabízí. V zemědělství, lesnictví, rybolovu a  těžařství však pracovalo pouze 179  369 zaměstnanců! Pro NE se vyjádřilo celkem 1 118 281 voličů, z toho 273 566 právě ve výše zmiňovaných průmyslových a městských centrech.87 Tedy ani toto tvrzení o motivaci občanů nemá evidentně pevné základy. V „pátrání“ po rozvrstvení a motivaci voličů lze jistě uvažovat v rovině teorie cleavages – rozhodně však nelze akcepovat tvrzení, že významnou úlohu v referendu sehráli obyvatelé severozápadního pobřeží závislí na zemědělství a rybolovu, ačkoliv kvóty výlovu a délka záruk podpory zemědělcům včetně enviromentálního přístupu ze strany ES byla jistě spíše znepokojivá, než všeobecně přijatelná norskou společ86 Fiala, Ondřej, Norsko a evropská integrace, UK – FSV, Praha, 2008, s. 19 87 http://pwt.econ.upenn.edu/php_site/pwt61_retrieve.php statistická data Norska (ke dni 20. 4. 2010) http://www.ssb.no/emner/historisk_statistikk/tabeller/9-9-7t.txt pracující 1972–1991

29

ností v  dlouhodobém horizontu. Nesouhlasný postoj ve  významném počtu museli vyjádřit i ve městech, pracující z industriálních oborů, ev. nezaměstnaní, kterých bylo numericky přibližně stejně, jako pracujících (obrazová příloha č. 7). Akceptovat tak musíme motivaci pro vstup ekonomickou a politickou, proti pak jistě ochranářskou a enviromentální. Ale v případě nesouhlasu – postačí nám skutečně tyto dva důvody? Z diskusí víme, jaké názory zazněly veřejně: „Norsko a Společenství jsou různé entity…ES je hierarchické, Norsko rovnostářské… ES hají zájmy silných, Norsko slabých…“88 I když další hesla se nesla v duchu negativních dopadů na eko-

nomiku, její významnou součástí v roce 1972 rozhodně ještě nebyla těžba ropy ani plynu. Dle mého mínění, po  zjištění statistických a  historických údajů, rétorikou o zajištění plné zaměstnanosti a exportu průmyslových výrobků v případě integrace nezaujaly strany ani hnutí natolik, aby zvrátili pocit ohrožení norské suverenity, tak těžce zkoušené svými dějinami. Toto považuji za primární důvod řečeného NE Nory, kteří vnímali důležitost zachování si své svobody v kontextu historickém nad kalkulem výhodnosti ekonomických transakcí. O nich šlo již tehdy úspěšně pochybovat v  celkovém rozsahu propojení s  ES v  rámci kladených kvót a  dalších podmínek vstupu, byť objem vývozu se pohyboval do ES-6 v rozmezí 23,8 % a dalších 26,1 % bylo exportováno do zemí, jenž byli kandidáti do ES (UK, Německo, Dánsko). Norská vláda tak jistě optimisticky očekávala, že až polovina celkového vývozu by byla určena společnému trhu od roku 1973.89 V kontextu rozboru referend lze zmínit Antonína Staňka z Pedagogické fakulty Olomouc, kdy v jeho rozboru Evropské a národní identity upozorňuje na riziko posílení xenofobních tendencí, které můžou vyplynout z nezodpovědného probouzení zájmu o vlastní národní identitu ve spojení s obavami ze sociálního ohrožení.90 Aspekt sociálního ohrožení se dle Ingebritsena uplatnil v případě Norska v ústředních odvětvích norské ekonomiky, jako jsou ropa, zemědělství a rybolov. Neočekávané zisky z  ropy umožnily státu dohnat evropské ekonomiky rozdáváním dotací do těchto odvětví. Výsledkem bylo, že tato odvětví se stala závislými na státní politice dotací, a  jelikož bylo členství v  EU vnímáno jako předzvěst změny ve  státních podporách, důsledek státní politiky bylo upevnit odvětvové skupiny, které by bojovaly v  případě změn zuby nehty.91 To se však již nacházíme více v  situaci let devadesátých než v roce 1972. Následující referendum se uskutečnilo v době evropské spolupráce v podobě dokončeného vytvoření zóny volného obchodu mezi ES a ESVO zahrnující většinu 88 Hansen, Lene – Waever, Ole (eds.), European Integration and National Identity, Routledge, London 2002, s. 112 89 Gstöhl, Sieglinde. Reluctant Europeans: Norway, Sweden and Switzerland in the Process of Integration. Lynne Rienner, Boulder 2002, s. 130 90 Staněk, Antonín, Evropská a národní identita v kontextu teritoriální identity, UP Olomouc, 2008 91 Ingebritsen 1998: 119 v Staněk Evropská a národní identita, Olomouc 2008

30

průmyslových výrobků. Jednání začala po pádu vlády Dělnické strany (1972) menšinová koaliční vláda středových stran KrF, Center party a Venstre, v podobě bilaterálních smluv. Byl tak nastaven všeobecně kladně přijímaný konsensus jako vyvážené řešení mezi průmyslem, celními bariérami a exportem do zemí ES, jenž z ESVO vystoupily (Dánsko, UK). K plné spokojenosti tak rostly ekonomické ukazatele (v roce 1994: 21 746,51 HDP/obyv. oproti roku 1972: 4 446,99 HDP/obyv.),92 nyní již také

díky těžbě ropy. Přesto o ¼ stoupl počet nepracujících (obrazová příloha č. 9) nad 15 let při zachování stejného počtu zaměstnaných z let sedmdesátých, i když i zde došlo k pohybu – ubývalo pracujících v tradičním průmyslu a skoro totožný počet narostl v sektoru služeb. Počet obyvatel se navýšil za dvaadvacet let o 400 000. Dělnická strana se opět ujala řízení země od roku 1973, s šestiletou přestávkou v letech 1981–1986 a jednoletou v období 1989–1990, až do voleb roku 1997.93 Její vláda však musela překonat úpadek průmyslových odvětví a zemědělství, které vyvažovala vysokými dotacemi. Roku 1977 k tomu inflace dosáhla rekordní výše 14 %, což byla nejvyšší hodnota od konce 2. světové války. Muselo být tedy přistoupeno k devalvaci Norské koruny. Prudký pokles cen ropy vedl k tomu, že se aktivní obchodní bilance proměnila v prudce deficitní. Tím se začalo nejdelší poválečné období hospodářského poklesu, které trvalo do roku 1993, kdy se opět dostavila konjunktura.94 V osmdesátých letech vstup nových členských zemí motivoval norské politiky k novým aktivitám – v rámci možného rozšíření obchodních možností a vzájemné spolupráce se norští činitelé začali scházet na  půdě Evropských institucí. Mezi lety 1987 -1988 vláda představila nové cíle v oblasti politiky vůči ES – nebylo jím plné členství, ale užší spolupráce. Norsko mělo zájem o vnitřní trh a spolupráci v oblasti vývoje a technologií. Ve vývozu do ES došlo k významnému posunu z 26,9 % na hranici až 70 %95 především díky ropě. Ekonomické zájmy v tomto referendu tedy mohly zahrát mnohem významnější úlohu, než v  roce 1972. Dříve však došlo k  evropské dohodě – ES a  ESVO založilo společně Evropský hospodářský prostor (EHP) na Delorsův návrh, který nevázal hlubší ekonomickou spolupráci na členství v ES (2. 5. 1992, Porto, Portugalsko, faktické vytvoření 1. 1. 1994). Přesto vstup do EHP znamenal nutnost implementovat do  národní legislativy zhruba 60 % acquis communautaire. Vyjednávací témata se tak týkala celého spektra oborů a  oblastí, jako problém se však ukázal rybolov. Norsko, ale i Island, žádali volný přístup na rybí trhy Společenství. ES zato požadovala neomezené působení ve vodách ESVO. Jednání po pěti měsících bylo ukončeno v této věci dohodou, která krátila požadavky na obou stranách. Španělská delegace se spokojila s  kvótou výlovu v  norských a  islandských vodách ve  výši 11  000 tun 92 tabulka autorky (obrazová příloha č. 9) dle ukazatelů Statistics Norway (získané ke dni 20. 4. 2010) 93 http://www.nsd.uib.no/european_election_database/country/norway/parties.html (ke dni 17. 4. 2010) 94 Hroch, Miroslav a kol. Dějiny Norska, NLN, Praha 2005, s. 276 95 Gstöhl, Sieglinde. Reluctant Europeans… Lynne Rienner, Boulder 2002, s. 153

31

ročně z  původních 30 tis. tun, zástupci Norska zas ustoupili v  počtu rybích druhů, které měly mít volný přístup na trh ES. Z dohod byly vyjmuty společná zemědělská politika, regionální, zahraniční a  bezpečnostní politika. V  říjnu 1992 byla dohoda přednesena ve stortingu – a poprvé byl použit paragraf 93 norské ústavy. Podle určitého právního výkladu totiž mohla dohoda s EHP znamenat ohrožení norské suverenity. Opoziční návrh na další norské referendum ve věci přijetí dohody byl zamítnut. Smlouvu podpořili strany, které se také podíleli na kladném výsledku referenda 1994 pro vstup do ES – Hoyre, Dělnická strana a tentokráte i Křesťanští demokraté.96 Dá

se říci, že šlo o širokospektrý politický konsensus, pod tíhou očekávané zajištěné prosperity i v oblastech mimo těžařství a průmyslových výrobků, která převážila v dané době nad patriotismem, který je v norském lidu hluboko uložen. Poté co si podalo přihlášku do ES sousední Švédsko a Finsko, i Norsko v čele s premiérkou Gro Harlem Brundtlandovou (Dělnická strana) přijalo rozhodnutí podat opakovaně žádost o členství. Původní plán plíživé integrace Norska byl tímto přerušen. Evropa se však již od prvního referenda změnila – stala se Evropskou unií s tzv. třemi pilíři a rozšířenějšími pravomocemi.97 Přístupová jednání probíhala od dubna 1993 s maximální opatrností vlády při vzpomínce na dopady posledního referenda. Norsko splňovalo bez obtíží všechna kriteria pro vstup, avšak po zkušenostech z nedávného jednání o  EHP se očekávaly těžkosti v  oblastech rybolovu, zemědělství, energetiky a regionální politiky s tím, že se trvalé vyjímky nedají prosadit. Rybolov by se řídil po vstupu do EU Společnou rybářskou politikou EU. Vymezené kvóty omezující výlov ryb byly nižší, než norské. Neomezený přístup na trh EU také nebyl uznán. Zasadila se o to francouzská a opět španělská vláda, protože se snažily chránit zájmy svých rybářů.12 mílová výlučná zóna měla být zachována maximálně do roku 2002. Poté mělo Norsko postupně pozbýt suverénní právo spravovat své zdroje ryb v norských vodách. Toto právo mělo přejít na EU“.98 Zemědělství se také řídí Společnou zemědělskou politikou EU. Otázka garantovatelných a  srovnatelných výdělků zemědělců v Norsku a zbytku EU narazila na problém nepříznivého klimatu v  zóně geografického rozložení zemědělské půdy, a  tím pádem zvýšených výrobních cen až dvakrát více, než v ostatních členských státech. Norská vláda přispívala štědrými 77 % na příjmy zemědělců, kdežto v EU by tento poměr klesl na 48 %. Po přechodném sedmiletém období žádné garance EU na další ovlivnění norských dotací poskytnuty nebyly. Energetická kapitola byla uzavřena pro Norsko kladně, s přiznáním práva na kontrolu těžby ropy a zemního plynu v Severním moři se zachováním 96 Fiala, Ondřej, Norsko a evropská integrace,UK – FSV, Praha, 2008, s. 22 (acquis c. je francouzský termín označující právní řád EU, který je nadřazen národnímu právu členských zemí) 97 Transformace ES proběhly na základě Maastrichtské smlouvy (platnost 1. 11. 1993) se stanovením vzniku měnové unie do r. 1999 98 Archer, Clive. Norway outside the European Union: Norway and European integration from 1994 to 2004, Routledge, New York 2005, s. 116

32

pravomocí státní společnosti Statoil. V  regionální politice se projednávala možnost dotace z  fondů EU severním provinciím a  málo rozvinutým regionům. Výše dotací neuspokojila stranu Centra, která má v těchto oblastech velkou podporu a považovala je za  nedostatečné. Celkově však norská vláda považovala výsledky vyjednávání za úspěšné. Pro odpůrce členství představovaly vyplnění jejich nejhorších obav.99

Hnutí v tomto referendu byla početnější než v roce 1972 – a agitátoři proti vstupu měli i tentokrát náskok. Silnou základnu čítající 140 000 lidí mělo hnutí „Ne do EU“ (Nei til EU), se stejným přesvědčením vystupovali také „Sociální demokraté proti EU“ (SME). Hnutí „NE do EU“ reprezentovalo svou snahu jako „boj proti elitě“.100 „Evropské hnutí“ s později získanými 35 000 příznivci opět nestačili ovlivnit proevropsky smýšlející spoluobčany ani s vůdčí osobností Gro H. Brundtlandovou. Výčet ostatních hnutí obsahuje např.názvy „Z NE na ANO“, „Akce za členství Norska v EU“, ale taky „Sámové pro EU“ apod. Podstatným rozdílem mezi jednotlivými referendy bylo, že roku 1972 se vyslovila naprostá většina členů odborů pro vstup do ES, zatímco roku 1994 byla překvapivě proti. Agitace pro vstup byla vedena v  podstatě vládními úřady, zájmovými svazy a velkou částí médií. Přívrženci za vstup do ES se skládali z největších politických stran, podnikatelů, téměř veškerý tisk a vedení odborů. Argumenty se vztahovaly k rozporu mezi demokracií a  hospodářskou dimenzí. Přívrženci apelovali aspekty míru a  bezpečnosti (ačkoliv Norsko bylo součástí NATO), na společnou evropskou svrchovanost a možnost spolurozhodovat v celé Evropě, zatímco odpůrci kladli důraz na životní prostředí, blahobyt a národní kulturu. Hlavním argumentem však byl jimi zdůrazněný princip práva na národní sebeurčení, které se vztahovalo ke ztrátě suverénnosti stortingu v zákonodárství – šlo tedy o vyjádření principu příliš těsné blízkosti mezi vládnoucími a ovládanými. Silný důraz byl kladen na ochranu přírodních zdrojů, což nebyl jen rybolov, ale také vodní zdroje, ropa a plyn.101 Geograficky byly výsledky referend velmi podobné, k přívržencům se početněji přidali jen kraje na jihozápadě s velkými městy a rozvinutým průmyslem. Postoje voličů byly zřejmě ovlivněny zhruba stejnými nebo obdobnými ekonomickými, sociálními a  kulturními faktory.102 Očekávalo se ovlivnění postojů voličů tzv. na  poslední chvíli také probíhajícím finským referendem, které výsledkem 56,9 % potvrdilo ochotu vstoupit do EU. Ukázalo se však, že výsledek spíše zmobilizoval odpůrce integrace Norska. 99 Fiala, Ondřej, Norsko a evropská integrace,UK – FSV, Praha, 2008, s. 26–27 100 Marianne Granheim Trøyfla, členka hnutí Nei til EU, připravuje historickou průkopnickou knihu o aktivitách hnutí roku 1994 s účelem odhalení, jak překonat mocenské elity, a to i v případě, že do „boje“ vložili všechny prostředky, které měli k dosažení vítězství. Naráží se na úplné ovládnutí médií vládnoucí stranou. http://www.neitileu.no/organisasjon/historiebokprosjektet/ soga_om_ei_folkereising (ke dni 30. 5. 2010) 101 Hroch, Miroslav a kol. Dějiny Norska, NLN, Praha 2005, s. 267 102 tabulka autorky (obrazová příloha č. 9) dle ukazatelů Statistics Norway (získané ke dni 20. 4. 2010)

33

28. 11. 1994 mohlo názorově rozdělené Norsko konečně v  referendu otevřeně vyjádřit svůj postoj – nebylo tedy divu, že účast byla až 89 procentní. Pro hlasovalo 47,8 %, proti 52,2 %. Byl to opět těsný výsledek.

3.3. Norsko jako šlechetný evropský soused

Norsko je členem několika mezinárodních organizací a  hospodářských seskupení. Jsou jimi po  II. světové válce NATO, ESVO, EOCD, OBSE, EHP, ale také se podílí na Schengenské spolupráci, řešení imigrační politiky, společného trhu práce či podpoře EU v  rámci místního rozvoje, kultury, vědy, ochrany životního prostředí, zdravotnictví a dalších oblastí. Norská členství charakterizují participaci na ekonomické platformě, bezpečnosti, podpoře mírových aktivit aj. Konkrétně cílem NATO byla dlouho především obrana členských států před vnější agresí (zvláště vojensko-politického bloku socialistických států). Brzy se přitom změnila z  pouhé smlouvy v  organizaci s  integrovaným vojenským velením. Postupně se NATO začala stále více zaměřovat i  do  politické a  hospodářské sféry a  na  spolupráci s  dalšími mezinárodními organizacemi, takže v  současnosti jsou ve  středu jejích zájmů politické a  hospodářské cíle a  spolupráce s  dalšími mezinárodními organizacemi. Norsku členství v NATO zajišťuje bezpečnost po zrušení neutrality. ESVO je integrační seskupení evropských států. Bylo založeno za účelem odstranění cel a kvantitativního omezení dovozu a vývozu zboží. Pro Norsko znamenalo alternativu vstupu do ES. OECD se aktuálně zaměřuje na řešení problémů vyplývajících z globalizujícího se obchodu a investic. Hlavními orgány OECD jsou: Rada, Výbory, Odborné komise a Sekretariát v čele s Generálním tajemníkem. Členství Norska v původním OEEC souvisel s přijetím Marshallova plánu. OBSE je mezinárodní bezpečnostní organizace vzniklá roku 1995 transformací Konference o  bezpečnosti a  spolupráci v  Evropě (KBSE, též Helsinská konference). OBSE sdružuje převážně evropské státy. Prosazuje kolektivní bezpečnost, prevenci lokálních konfliktů, obnovu stability a míru ve válečných oblastech, podporuje demokratizaci společností ve válečném konfliktu.103 Jako zajímavost je vhodné uvést, že v  Oslo, v  hlavním městě Norska, se nachází Nobelův institut, kde se každoročně předává Nobelova cena za mír.104 Dohoda o Evropském hospodářském prostoru (EHP, obrazová příloha č. 10) vstoupila v platnost dne 1. ledna 1994. Jejím cílem bylo vytvořit homogenní hospodářský prostor založený na  společných pravidlech a  rovných podmínek hospodářské soutěže. Podle této dohody se Evropská zóna volného obchodu (ESVO) účastní 103 http://www.stortinget.no/no/Saker-og-publikasjoner/Publikasjoner/Dokumentserien/ (ke dni 20. 4. 2010) 104 http://nobelpeaceprize.org/en_GB/home/ (ke dni 21. 4. 2010)

34

v  Evropské unii jednotného trhu a  spolupráce týkající se souvisejících záležitostí. Dohoda byla prodloužena dne 1. května 2004, s tím, že zahrnovala 10 nových členů EU. Norsko se zavázalo, že příslušné právní předpisy EU implementuje do  svého právního řádu, což také učinilo. Na  druhou stranu poskytuje dohoda o  EHP právo na účast norských zástupců v Radě při jednáních o nových směrnicích, ale také je možné připravit poziční dokumenty z  Norska a  ESVO v  souladu s  předpisy, které byly vyjednány. Formální kontakty v rámci EHP se konají na půdě Rady EHP na ministerské úrovni, smíšeného výboru EHP, parlamentního výboru a  EHP poradních výborů. Tento pomyslný „prostřední“ pilíř pak komunikuje na  stejných úrovních směrem k  obdobným orgánům v  ESVO i  EU, čímž je zajištěna plná kompatibilita vzájemného propojení a spolupráce.105

K  Schengenskému prostoru se Norsko připojilo v  roce 2001. Jde o  území většiny evropských států (zemí Schengenské dohody), na kterém mohou osoby překračovat hranice smluvních států na kterémkoliv místě, aniž by musely projít hraniční kontrolou. Co však charakterizuje název této kapitoly především jsou fondy Norska nebo také Norské granty, které jsou využívány nejen Evropskou unií. Mnoho peněžních toků jde také do rozvojových oblastí afrického kontinentu. Norsko, ač nečlen Evropské unie, má i v EU s financováním chudých oblastí letité zkušenosti. „Sponzorováním“ regionů v  Řecku, Portugalsku či Španělsku platí za  přístup na  unijní vnitřní trh.106 V  letech 2004-2009 norské granty podpořili projekty za  1,3 bilionu Eur.107 Kromě těchto „zahraničních fondů“, respektive fondů čerpaných jinými zeměmi, má Norsko založen vlastní, dnes již pověstný, fond s mnoha názvy – ropný, důchodový, vládní penzijní… Tento státní penzijní fond s globálním zaměřením je druhým největším fondem na světě s pouze jedním vlastníkem. Hodnota fondu činila na  konci druhého čtvrtletí roku 2009 neuvěřitelných 2  385 miliard norských korun. „Ropný fond“, jak ho zná široká veřejnost, vlastní na globálních burzách podíl v průměrné výši jednoho procenta, čímž si zajišťuje právo na značný podíl na budoucím zisku ze společností obchodovaných na burzách po celém světě.108 Norsko 105 http://www.regjeringen.no/upload/kilde/oed/bro/2006/0004/ddd/pdfv/287582-kap.09.pdf (ke dni 7. 4. 2010) 106 http://www.severskelisty.cz/noviny/uda0459.htm 107 Brožura Norway and The EU – partners for Europe, Norské ministerstvo zahraničních věcí, 2009 členství Norska v r. 2010: NATO (North Atlantic Treaty Organisation) – Washington, 4. dubna 1949 Severská rada (Nordic council) – Helsinky, 1952 ESVO (EFTA – European Free Trade Association) – Stockholm, 4. ledna 1960 OECD (OEEC – Organization for Economic Cooperation and Development) – Paříž, 14. prosince 1960 OBSE (OSCE – Organization for Security and Cooperation in Europe) – Paříž, 21. listopadu 1990 EHP(EEA – European Economic Area) – Porto, 2. května 1992 Shengenský prostor – vstup Norska 2001, 1954 člen Severské pasové unie. 108 http://www.noramb.cz/About_Norway/business/Investice-ropneho-bohatstvi-pro-budouci-generace-/

35

je považováno za nejlepšího „šedého člena“ Unie, který beze zbytku splňuje kritéria pro vstup.

3.4. Jaká je Evropská unie na počátku 21. století

Integrační postup EU byl ve 20.stol. náročný vzhledem k dynamice rozšiřování. Od r. 1958 do r. 2010 přistoupení 21 zemí různě vyspělých ekonomik a zavedení společné měny Euro, v části zemí ES a později EU, znamenal pro Eurozónu trvalý pokles HDP od 70. let (obrazová příloha č.11). I přes tyto negativní výsledky, které byly považovány za dočasné, EU měla zájem o další pokračování v rozšiřování, a samozřejmě obzvláště zemí, které Kodaňská kritéria bez obtíží plní. Norsko by bylo jistě velmi vítaným plnoprávným členem, který i bez členství plní politické, ekonomické a  komunitární (přijetí acquis communautaire) požadavky. Bohužel se ukazuje, že je z celé Evropy plní beze zbytku jako jediný stát. Evropská unie v  letošním roce bilancovala celkový stav svého ekonomického růstu, jak deklarovala ve své strategii do roku 2010. Očekávané prognózy se nevyplnily, EU se nestala „evropským tygrem“ ani ekonomickým zázrakem. V aktuální tvorbě této práce spíše narazíme na zkratku PIGS, která je složena z počátečních písmen problémových zemí – Portugal, Ireland, Greece a  Spain.109 Ani Itálie na tom není nejlépe s dluhem 105,8 procenta HDP, který je však paradoxně od roku 1995 (124,3 %) nejnižší.110 Řecké zkreslování svých ekonomických ukazatelů donutilo EU založit novou instituci ESRB – Evropskou radu pro systémová rizika, která bude dohlížet na  stabilitu ekonomik členských států.111 Nezdravé procesy v  Eurozóně se jistě projevili pod nátlakem světové hospodářské krize (2008-9), ale pokud existovaly skrytě, je dobře, že se projevily dnes a ne až za další rok či dva. Že euro zplošňuje měnové podmínky v rámci celé Evropské unie, aniž tomu odpovídá přibližnost ekonomické vyspělosti jednotlivých států se zdá být větším problémem, než si evropští ekonomové dosud mysleli. Oficiální český portál pro podnikání a export konstatuje: „Eurozóna musí v krizi jednat společně a vytvořit institucionální mechanismy pro řešení podobných krizí. Pakt stability a růstu je totiž příliš slabý. Trvalý mechanismus, který by dokázal řešit krize i v budoucnu, zatím není znám. Situace je ale urgentní, protože na euro kvůli Řecku útočí spekulanti. Eurozóna proto musí http://www.nbim.no/en/external-mandates/ – NBIM (norská banka spravující norský fond) pozn. Norsko je také členem WTO – Světové obchodní organizace (1995) a Rady Evropy (1949). Současným generálním tajemníkem je Nor, Thorbjørn Jagland. 109 http://www.businessinfo.cz/cz/clanek/aktuality-z-eu-unor-2010/eurozonu-trapi-pigs/1001904/56343/ (ke dni 23. 4. 2010) 110 http://www.euroekonom.com/graphs-data.php?type=government-debt-italy&lang=cz (ke dni 23. 4. 2010) 111 http://www.euroskop.cz/38/13995/clanek/na-ekonomickou (ke dni 21. 10. 2009)

36

sáhnout po řešeních, které jí umožňují současná pravidla.“112

Ano – základem je nefungující Pakt stability a  růstu (dodržování rozpočtových pravidel a  limitů). Nefunguje a  neumí nahradit rozdílnost jednotlivých evropských ekonomik, která se v eurozóně díky jednotnému euru, tedy bez pružnosti kurzů, nemá čím vyrovnávat. Pakt porušuje samotné Německo s Francií již mnoho let.113 Za  posledních deset let je v  Eurozóně nejvyšší nezaměstnanost – desetiprocentní. Krize však stále ještě neskončila a dopady budou velmi závažné. S novým plánem do roku 2020 předstoupil staronový předseda Evropské komise J. Barroso.114 „Evropa 2020“, jak se plán oficiálně jmenuje, navazuje na takzvanou lisabonskou strategii, tedy původní desetiletý plán, jehož cílem bylo, aby se EU stala do letoška nejdynamičtější a konkurenceschopnější ekonomikou. To se ale nestalo, což Brusel připouští. Jak bude úspěšný nový program, na to si musíme počkat do roku 2020.115 V  obrazové příloze č. 12 dokládám makroekonomické ukazatele Norska a EU, které slouží k vytvoření celkového obrazu o dění v rámci ekonomik jednotlivých subjektů. Mezi nejznámější indikátory zajisté patří inflace, změna hrubého domácího produktu, nezaměstnanost či vývoj státního rozpočtu. Pozornost je třeba věnovat u  uvedených originálních grafů nutným přepočtům měn a  řádům, v  nichž jsou statistické výsledky zpracovány, a které jsem nemohla, vzhledem ke zdroji ze světových statistik, ovlivnit. Norsko má uvedenu měnu norskou korunu v řádu bilionů, EU statistika je vytvořena v milionech USD. K 8. 4. 2010 byl platný směnný kurz zaokrouhleně 1USD/ 6 NOK. Porovnání samotné ponechávám bez hlubšího slovního komentáře, v obrazové příloze jsou popsány vysvětlivky k vybraným ukazatelům. Také již zmíněný grafický přehled v obrazové příloze č.11 je vhodné zahrnout do porovnávání. Dá se říci, že uvedené grafy dokládají značné hospodářské potíže Unie, jejichž existenci ještě více podtrhla světová hospodářská krize, i  když růst HDP v lednu 2010 byl u obou porovnávaných subjektů shodně 0,1 %.

3.5. Aktuální názory občanů a norských stran na integrační proces

Vývoj názorů občanů Norska na Evropskou Unii od roku 1972, tedy prvního uskutečněného referenda, až do roku 1993 zachycují křivky v tabulce (obrazová příloha č. 2). Před druhým referendem, na sklonku roku 1993, zcela jistě pro vstup bylo 24,1 % občanů, proti 58,8 % a nerozhodnutých voličů 17,1 %. Jak dopadly obě 112 http://www.businessinfo.cz/cz/clanek/aktuality-z-eu-unor-2010/eurozonu-trapi-pigs/1001904/56343/ (ke dni 23. 4. 2010) 113 http://www.europeum.org/disp_article.php?aid=36&cid=5&nolang=0&type=2&page=1 (ke dni 23. 4. 2010) 114 http://www.financninoviny.cz/zpravy/brusel-predstavi-novou-desetiletku-plan-k-oziveni-ekonomiky-eu/443282 (ke dni 21. 4. 2010) 115 http://ec.europa.eu/growthandjobs/pdf/complet_en.pdf (14. 4. 2010)

37

referenda, již víme. V roce 2008 v rozhovoru pro internetový portál EU – EurActiv – řekla Elisabeth Walaas, tehdejší tajemnice norského ministra zahraničních věcí, že většina lidí v Norsku vidí, že země může zůstat pouze blízkým spolupracovníkem EU. Díky poměrné stálosti veřejného mínění v  tomto duchu, s  malými občasnými výkyvy, není vstup Norska na programu žádné z politických stran a žádná z nich ani nenavrhuje rozjet kampaň za nový pokus o členství v Evropské Unii.116

V  roce 2010 už jen méně než třetina Norů si přeje začlenění své země do Evropské unie. Vyplývá to z průzkumu společnosti Norstat, který zveřejnila norská televize NRK. Nechuť Norů integrovat se do EU podle agentury AFP oslabují ekonomické problémy Řecka a pnutí, které krize vyvolává mezi členskými státy.117 Pro připojení bohaté skandinávské země k EU se aktuálně vyslovilo 30,6 procenta obyvatel. Proti vstupu je většina čítající 55,8 procenta a  dalších téměř 14 procent Norů je v této otázce nerozhodnutých. V předchozím průzkumu, jenž byl zveřejněn v únoru, bylo zastánců vstupu 38,1 procenta a odpůrců 49,3 procenta. Jelikož, jak jsem již naznačila, je spolupráce Norska s evropskými institucemi118 více než těsná, využila jsem příležitosti oslovit norské zástupce politických stran přímo v Bruselu. Odpovědi jsem obdržela ze strany Høyre a z Křesťanské demokratické strany (KrF). Strana KrF potvrdila nezměněné proevropské postoje největší Dělnické strany a strany Høyre. Sama KrF je pozorovatelem nejpočetnější evropské strany EPP.119 Potvrdila také, že napříč politickým spektrem je všeobecně chápána potřeba proevropské spolupráce v užším smyslu, což je praktikováno nejen ekonomickými vztahy, ale i  přímým členstvím norských stran v  unijních seskupeních. Přínos ve  vstupu do  EU vidí strana v  možnosti ovlivnění tvorby evropských nařízení a  směrování unie, což byl argument, který silně zazníval i v době referend, obzvláště v roce 1994. Na  dotaz, čeho se bojí norští euroskeptici, mi bylo odpovězeno, že různé skupiny mají různé důvody, ale oslabení v rozhodování o důležitých norských odvětvích hraje „prim“. Pro tuto práci byla stěžejní otázka, zdali ve sporu ANO/NE členství EU jde 116 http://www.euractiv.cz/evropa-dnes0/interview/elisabeth-walaas-mozny-vstup-do-eu-neni-vnorsku-na-programu-politickych-jednani (ke dni 18. 6. 2010) 117 23. 3. 2010, ČTK 118 V Evropském parlamentu se vztahy se zeměmi mimo Evropskou unii zabývají jednotlivé delegace tzn. Meziparlamentní delegace EHP: http://www.europarl.europa.eu/activities/delegations/homeDel.do?language=CS&body=DEEA. V Evropské komisi se vztahy se zeměmi mimo Evropskou unii zabývá Generální ředitelství pro vnější vztahy: http://ec.europa.eu/external_relations/norway/index_en.htm Generální ředitelství pro obchod: http://ec.europa.eu/trade/ Mise Norska v Evropské unii: http://www.eu-norway.org/ Naopak Norsko hostí ve své zemi delegace Evropské komise: http://www.europakommisjonen.no/en/about_us/index.htm informace poskytl Jean-Louis COUGNON,Evropský parlament, Generální ředitelství předsednictví, 29. 10. 2009 119 EPP – European People´s Party, http://www.epp.eu/

38

o ekonomiku nebo o suverenitu – a odpověď byla více než přesvědčující: „hlavním problémem je zcela určitě svrchovanost, a to jak pro politiky, tak pro jednotlivé občany.“ Odpovědi strany Høyre více méně potvrdily stanovisko KrF, v  čem však vidí nutnou budoucnost v  nadcházejících letech je nevyhnutelná debata o  členství v EU z důvodu silného tlaku na stávající dohodu o EHP vzhledem k dalšímu možnému rozšiřování EU. Høyre očekává v budoucnu podporu i od stran, které dosud výrazněji pro vstup nevystoupili, např. liberální strana Venstre. Obavu ze ztráty národní suverenity, která se z pohledu mezinárodních vztahů, jako vědecké disciplíny, jistě začleněním národů do velké mezinárodní organizace tak specifické jakou je Evropská unie, mění, potvrzuje i tato, tak přesvědčená PRO Evropu, politická strana. Obě strany na  konci dotazníku (příloha č. 7)120 svorně poznamenávají, že

ve společnosti je pro vstup tradičně politická a podnikatelská elita. Řadoví občané, kteří jsou majoritní skupina, se více ztotožňují se státem než s evropským kontinentem, jak dokládá i studie Sociologického ústavu AV ČR, která nás celou touto prací provázela.

120 Dotazníky v plném znění s překladem z angličtiny

39

4. Závěr

Dánsko-norská i  švédsko-norská unie zmizela v  propadlišti dějin. V  roce 2005 Norsko slavilo 100 let své samostatnosti. Možná se slavilo také to, že odeznívá všeobecné trauma z unií, kterým Norové trpěli již od dob Kalmarské unie. Možná také to, že v  roce 1905 po  dlouhé době Norové skoncovali se vším, co zavánělo cizí nadvládou, dánskou nebo švédskou. Jakýsi komplex z unií mezi norským lidem nicméně stále přetrvává. Vědci nepochybují o tom, že norská skepse vůči Evropské unii přímo souvisí se staletími negativních zkušeností s uniemi. Dokonce tvrdí, že přejmenováním evropské organizace z dřívějšího „Evropská společenství“ na dnešní „Evropská unie“, znamenalo další prohloubení této skepse. Obě referenda o přistoupení s negativním výsledkem tuto skepsi jen dokládají.121 K  tomuto tvrzení se dá přiklonit, pokud si zrekapitulujeme skutečnosti – první referendum o vstupu do EU se uskutečnilo v roce 1972, ale ropa se začala těžit teprve od roku 1971 a plyn od roku 1977. Druhé referendum v roce 1994 probíhalo po prudkém poklesu cen ropy, nárůstu nezaměstnanosti a pouze pozvolna začínajícím oživení po nejdelší poválečné recesi. Ani v jednom případě řadového občana, který řekl NE vstupu do EU, evidentně neovlivnil zásadním způsobem stav norské ekonomiky. Přesto v projevu ministra zahraničních věcí Norska, Jonase Gahr Støra, nazvaném „Does the EEA Agreement give leeway for an active European policy?“, v Oslo v roce 2006, byla vyjádřena především potřeba spolupráce obou celků: „EU je důležitá pro Norsko a pro Nory. Zde jsme blízcí spojenci, sousedé a dlouhotrvající přátelé. Tady máme naše nejvýznamnější ekonomické partnery. EU je místem setkávání politiků, výzkumné a podnikatelské sféry, umělců a studentů. Sdílíme společnou kulturu. A historie ukazuje, že máme také společný osud. Máme dvě důležité politické priority směrem k EU – můžeme přispět k rozvoji otevřené společnosti v Evropě. Ta druhá je nutnost rozumného hospodaření s přírodními zdroji, především s rybami a energií, v čem je naše politika na vysokém severu vysoce relevantní.“122 K závěru patří odpovědi na položené otázky. Jaké jsou tedy pravděpodobné důvody nečlenství Norska v mezinárodní organizaci Evropské Unie na počátku 21. století? Jak velkou úlohu v rozhodování Norů hrála národní identita? Norskou elitu, ať už politickou či podnikatelskou, nutí k plnému členství jen důsledky integračního rozšiřování unie a s tím související následné změny v ekonomických vztazích. Avšak národní identita a její zachování je primárním požadavkem 121 Thor Henrik Svevad, působí jako lektor na FF UK a FF MU, http://www.severskelisty.cz/kaleido/kale0239.htm (5. 4. 2010) 122 http://www.regjeringen.no/nb/dep/ud/aktuelt/taler_artikler/utenriksministeren/2006/the-enlarging-euchallenges-and-opportu.html?id=420739 (ke dni 15. 3. 2010)

40

norského národa. Problematika národních identit je i  v  Evropské unii dlouhodobě jedním z  hlavních témat dnešních diskusí a  Evropská unie se ve  svých dokumentech opakovaně zavázala, že bude národní identity chránit a pečovat o ně. Sama EU se potýká s  vytvářením jednotné politické identity svých občanů, kteří jinak patří k nejrůznějším kulturním a sociálním identitám. Unii doposud taková identita chybí, protože evropské společnosti jsou zatím spojeny pouze smlouvami a většina demokratických procesů probíhá uvnitř jednotlivých států.123

Když se vrátíme k ekonomickému pohledu na vzájemnou výhodnost užšího propojení Norska a EU, i kdybych nechtěla propadat skepsi a tvrdit, že EU je perspektivním partnerem pro Norsko a  jen prožívá „momentální ekonomické krizové období“, přiložená dlouhodobá statistika hovoří jasně. Stálý pokles ekonomického růstu Eurozóny až na současnou průměrnou hodnotu 1,1 % HDP je obtížné obhájit. Evropská unie by chtěla do roku 2020 zvýšit míru zaměstnanosti u populace ve věku 20 až 64 let ze současných 69 na  nejméně 75 procent. Komise chce také navýšit výdaje na vědu, výzkum a inovace, zvýšit podíl vysokoškoláků či snížit počet lidí ohrožených chudobou. Otázkou však je, jestli na to bude mít. Udržet Euro bude čím dál obtížnější a dražší. V porovnávání Norska a EU je pro Norsko výhodou, že neplýtvá, skutečně si chrání své přírodní zdroje a jejich udržitelnost a rozumně investuje přebytky rozpočtů do světových akcií, čímž se chrání před nezvratným faktem vyčerpání zásob nerostného bohatství. Nabízí se tak zamyšlení, zda se integračními procesy ještě vážněji zabývat. Dá se předpokládat, že Norsko, jako již dnes nejdisciplinovanější šedý člen EU by po  oficiálním přijetí vstupovalo rovnou i  s  přijetím Eura. Jenže Eurozóna připomíná potápějící se loď.124 Velmi kontroverzně vyznělo i  prohlášení eurokomisaře Oli Rehna na schůzce zemí Eurozóny v Madridu v dubnu 2010 o možnosti kontroly návrhů rozpočtů členských zemí, před jejich schválením v národních zemích, Evropskou komisí. Kdyby v roce 1994 Norsko vstoupilo do EU, dnes by již (od roku 2002) neplatila vyjímka z výlovu – o mořské ekonomické zóně a kvótách by rozhodovala EU. Zemědělcům se také od časů referenda nezměnilo ani počasí ani jiné geografické či technické podmínky. V  důsledku chybějících silných dotací do  norského agrárního sektoru by se nutně musel zvýšit dovoz potravin do Norska. A do třetice – po přijetí Lisabonské smlouvy, která významně zvyšuje pravomoce Unie vůči členským státům (viz. návrh schvalování rozpočtů) – řekněte sami – vstoupili by jste ještě, být Nory?

123 Meyer, Thomas, Die Identität Europas, Suhrkamp Verlag, 2004 124 http://www.financninoviny.cz/zpravy/citigroup-eurozonu-zachrani-jen-spojene-staty-evropske/ 466180?rss (ke dni 23. 4. 2010)

41

Seznam použité literatury a zdrojů Literatura

Hingarová, Vendula – Hubáčková, Alexandra – Kovář, Michal (edd.); Sámové – jazyk, literatura a společnost, Praha, 2009, ISBN 9788086818993 Vlachová, Klára, Řeháková, Blanka, Národ, národní identita a národní hrdost v Evropě, Sociologický ústav AV ČR, Praha, 2002-2003 Staněk, Antonín, Evropská a národní identita v kontextu teritoriální identity, UP Olomouc, 2008 Hroch, Miroslav a kol., Dějiny Norska. NLN, Praha 2005 Ham, Anthony , Roddis, Miles, Lundgren, Kari, Norway, Lonely Planet Publications Pty Ltd, 2008 Arter, David, Scandinavian Politics Today, Manchester University Press 1999,ISBN 80-7367-038-0. Archer, Clive – Sogner, Ingrid. Norway, European Integration and Atlantic Security. Sage, London 1998 Gstöhl, Sieglinde. Reluctant Europeans: Norway, Sweden and Switzerland in the Process of Integration. Lynne Rienner, Boulder 2002 Archer, Clive. Norway outside the European Union: Norway and European integration from 1994 to 2004, Routledge, New York 2005 Hansen, Lene – Waever, Ole (eds.), European Integration and National Identity, Routledge, London 2002, kapitola: Iver B. Neumann ,This Little Piggy Stayed at Home: Why Norway is not a member of the EU Strmiska, M. a kol.: Politické strany moderní Evropy, Praha, Portál, 2005 Fiala, Ondřej, Norsko a evropská integrace,UK – Fakulta sociálních věd, Praha, 2008 Kolbaba, Radovan, Norské parlamentní volby 2005, MU – Fakulta sociálních studií, Brno, 2005 Brožura „Norway and The EU – partners for Europe“, Norské ministerstvo zahraničních věcí publ. No. E-853, Norway 02/2009 (poskytlo Norské Velvyslanectví v Praze, 2009) Internetové zdroje a) výkonná moc Král: http://www.kongehuset.no/ Úřad předsedy vlády a vláda: http://odin.dep.no/smk/ b) zákonodárná moc Parlament: http://www.stortinget.no/ c) soudní moc Nejvyšší soud: http://www.hoyesterett.no/ d) politické strany Norská dělnická strana: http://www.dna.no/ Pokroková strana: http://www.frp.no/ Konzervativní strana: http://www.hoyre.no/ Křesťanská lidová strana: http://www.krf.no/ Strana středu: http://www.senterpartiet.no/ Socialistická levicová strana: http://www.sv.no/ Venstre – Norská liberální strana: http://www.venstre.no

42

Stanovský Michael, Šádek Ivo, Svevad Thor Henrik , Kleknerová Zuzana – www.severskelisty.cz Světové statistiky – www.tradingeconomics.com Trøyflat Marianne Granheim – www.neitileu.no Europortál – www.euroskop.cz Muzeum norské vlády – www.eidsvoll1814.no Tým EIA(USA) – http://tonto.eia.doe.gov Dagre Tor – www.noramb.cz Heidar K., Berntzen E. – www.nsd.uib.no Historické norské statistiky – www.ssb.no Frank Libor, – „Pojmy centrum a periferie v teorii Steina Rokkana a relevance jejich vymezení ve věku informačních technologií“, www.cepsr.com Norský vývoz ryb, „Norwegian seafood to 150 countries“ – www.seafoodfromnorway.com Státní ropná společnost – roční přehledy – www.statoil.com Vláda Norska – www.regjeringen.no (články ministerstev např. „Norway’s oil history in 5 minutes“) Statistická data Norska – http://pwt.econ.upenn.edu Kostelecký T., Čermák D.,Sociologický Ústav AV ČR – http://sreview.soc.cas.cz Norský výbor Alfreda Nobela – http://nobelpeaceprize.org NBIM (norská banka spravující norský fond) – http://nbim.no Euroskop, „Eurozónu trápí PIGS“ – www.businessinfo.cz Eurostat , Globální ekonomika v datech – www.euroekonom.com Čermáková M., Politické strany Norska a jejich vztah k EU,2004 – www.europeum.org ČTK, „Brusel chce vyšší zaměstnanost“ – www.financninoviny.cz BARROSO José Manuel, „Europe 2020“ – http://ec.europa.eu Willis A., „Brussels keen to limit EU payments to large farmers“ – http://euobserver.com FF UP, katedra politologie – www.upol.cz/fileadmin/user_upload/PF-katedry/politologie/SkandinaviePF.doc

43

Přílohy 1) Sámové Hingarová, Vendula – Hubáčková, Alexandra – Kovář, Michal (edd.); Sámové – jazyk, literatura a společnost, Praha, 2009:„Mnozí si Sámy představují jako starou kulturu, která je založena na tradičním pasteveckém způsobu života a která je na pokraji zániku. Ovšem Sámové jsou moderní lidé využívající všech vymožeností 21. století. Asi málokdo by věřil, že etnikum, na které byla ještě donedávna zaměřena politika asimilace, bude mít dnes vlastní parlament, politické strany, univerzitu a státem garantovanou výuku sámštiny na školách, rozhlasové stanice a televizní programy v sámštině. To, čeho Sámové v posledních letech dosáhli, je předmětem zájmu – a svým způsobem i obdivu – ve vědeckých kruzích i mezi představiteli jiných menšinových a původních populací.“ 2) Parlamentarismus Ladislav Pavlovský (leden 2005), www.moravskoslezskaakademie.cz/msadoc/Parl-Blaz.pdf Typickým znakem a projevem zastupitelské demokracie je parlamentarismus. Jde o parlamentní demokracii, v  moderní době se většinou opírající o  demokratický systém nebo demokratickou metodu uskutečňování státní moci. Základním principem parlamentarismu je rozdělení zákonodárných a výkonných orgánů. Většinou však jde o součinnost tří orgánů, když další odpovědnou institucí je hlava státu, představovaná prezidentem nebo panovníkem (monarchou). Zákonodárnou moc v systémech parlamentní demokracie vykonává parlament, představovaný sborem zástupců těch příslušníků státního společenství, kteří mají právo volit své zástupce do zastupitelského orgánu státní moci. Státní systémy parlamentní demokracie se v soudobých podmínkách vyznačují třemi modelovými podobami jako: 1) parlamentní forma vlády (kde je nejvyšším orgánem uplatňování státní moci zastupitelský sbor, parlament, sněmovna), 2) prezidentská forma vlády (kde je nejvyšším orgánem hlava státu) a 3) vláda parlamentu (kde je nejvyšším orgánem vláda). Důležitým faktorem je samozřejmě i vertikální dělba moci mezi soustavou nejvyšších státních orgánů (hlavou státu, parlamentem i vládou) a soustavou místní správy, do níž lze zahrnout i systém správy zemské, krajské, v provinciích, vojvodstvích, župách, départementech, kantonech atp.” 3) Autoři a díla zabývající se parlamentarismem v českém vydání (výběr): Filip, Jan; Svatoň, Jan; Zimek, Josef: Základy státovědy (2. vyd., Brno, 1997). Jedna z  kapitol vysokoškolské učebnice se zabývá parlamentarismem a  parlamenty. Při zkoumání statusu parlamentu je samostatná pozornost věnována struktuře parlamentu a v této souvislosti i bikameralismu a jeho odlišným odůvodněním v unitárních a federativních státech. Rozlišovány jsou tři aspekty hodnocení bikameralismu: legitimity, reprezentativnosti a funkčnosti (viz obdobně anotace 1. vydání v příloze Senátu č. 2/2001). Filip, Jan; Koudelka, Zdeněk; Kroupa, Jiří; Svatoň, Jan; Šimíček, Vojtěch; Vlčková, Renata: Soudobé ústavní systémy (Brno, 1996). První vydání vysokoškolské učebnice. Dvoukomorové parlamenty, jejich status a role jsou přiblíženy v rámci analýzy jednotlivých ústavních systémů (Velká Británie, Francie, severské státy, USA, Itálie, Rakousko, Polsko, Rusko). Reschová, Jana: Druhé komory v evropských parlamentech, in: Politologická revue č. 1/1997. Jedna z nejrozsáhlejších novějších studií o bikameralismu. Jsou extrapolovány znaky charakterizující dvoukomorové soustavy ve federacích i v unitárních státech a představeny jednotlivé druhé komory v  Evropě (SRN, Rakousko, Rusko, Francie, Chorvatsko, Itálie, Nizozemí, Norsko, Polsko, Rumunsko, Slovinsko, Velká Británie, Španělsko). Na základě uvedených příkladů autorka formuluje čtyři hlediska

44

odlišení druhých komor: reprezentativnost, legislativní kompetentnost, okolnosti vzniku a seniorita. Závěrem charakterizuje český bikameralismus, jehož šanci spatřuje ve spolupráci komor, v níž by Senát mohl být polem expertní a analytické politiky. Říchová, Blanka: Senát v moderních politických systémech, in: Parlamentní zpravodaj č. 4-5/96-97. Autorka považuje druhé komory za doplněk komor prvních; to platí za předpokladu jejich odlišnosti. Odlišnost je založena převážně na reprezentaci územních celků, specifické struktuře obyvatelstva nebo zastoupení menšin, zdůrazněna je však též způsobem jejich ustavování a délkou trvání mandátu. Klasifikace parlamentů podle kritéria struktury není vždy jednoznačná (viz SRN, Island, Norsko). Druhé komory jsou velmi různorodé, a to i v jejich vztazích ke komorám prvním. Stručně jsou přiblíženy zejména druhé komory ve Velké Británii, Irsku, USA, SRN, Rakousku či Francii. 4) Teorie cleavages Protože pravolevé rozdělení nemusí vždy vystihnout politickou koncepci všech významných stran, byla vytvořena teorie tzv. cleavages (angl. rozpor, štěpení, rýha), která se zabývá tím, podle jakých kritérií se voliči rozdělují do skupin, jaká kritéria jsou pro voliče při hlasování významná. S teorií cleavages poprvé vystoupili norský politolog Stein Rokkan (1921–1979) a americký politolog Seymour Martin Lipset (1922–2006) v r. 1967. V současnosti lze hlavní kritéria štěpení vymezit takto: *Dimenze socioekonomická. Tato dimenze se nejlépe kryje s  dimenzí pravice-levice tak, jak je obecně vnímána. Pravicové strany podporují volnou tržní ekonomiku, levicové usilují o sociální stát. Odráží rozpor mezi třídami (vrstvami, stavy) podle zdrojů živobytí: -- vlastníků a organizátorů (podnikatelů), -- nevlastníků (zaměstnanců, nepřesně označovaných za „pracující“, tj. lidí s vlastními příjmy), -- nezaměstnaných (bez vlastních příjmů a bez nároku na podporu z jiných důvodů) a -- důchodců (hlavním příjmem je podpora, zejména důvodů věkových nebo zdravotních, bez vztahu k zásluhám tedy nikoliv odměna; zdrojem podpory je především rodina, obec a stát). *Dimenze náboženská vztah mezi státem a náboženstvím, mezi náboženstvími (vč. ateismu) navzájem. *Dimenze regionální a kulturně-etnická. Tato dimenze nám zachycuje rozpor mezi dominantním centrem a periferií, která se (domněle nebo skutečně) cítí být krácena na svých právech. Kromě periferie (kterou chápeme víceméně geograficky) se může jednat také o skupinu etnickou, národnostní nebo jinou menšinu, které usilují o emancipaci. Z těchto skupin nabývá v současnosti značného významu hnutí za rovná práva žen a ženy se vyhraňují jako specifická skupina voličů. Významný je i rozpor město-venkov, který nabývá významu v zemích, kde je mezi městem a venkovem významný rozdíl v zájmech a v zemích s prudkým rozvojem měst. *Dimenze postmateriální. Tuto dimenzi vymezují především strany, bojující za ochranu životního prostředí, tedy strany zelených. *Dimenze netolerance: antisystémové strany – extrémní pravice, extrémní levice. *Dimenze zahraniční politiky, zejména postoje vůči sousedním zemím, národům a vůči mocnostem. Např. v současné Evropě vůči Evropské unii a ke Spojeným státům americkým Rokkan, Stein (1967): Geography, Religion, and Social Class: Crosscutting Cleavages in Norwegian Politics. In: Lipset, Seymour Martin, Rokkan, Stein (eds.): Party Systems and Voter Alignments. Cross National Perspective. New York: The Free Press 5) Metoda přepočtu mandátů podle získaných hlasů Je zaveden upravený Sainte-Laguë systém (Sainte Laguë systém spočívá v  tom, že na  rozdíl od obvyklého D´Hondtova systému se volební výsledky dělí lichými čísly, přičemž upravený S.-L. spočívá v tom, že místo prvního dělitele čísla 1, se jako první dělitel používá 1,4, čímž se ztěžuje přístup menších

45

politických stran k prvnímu mandátu). Aby nedocházelo ke ztrátám hlasů těchto malých politických stran, dochází k zavádění na počátku 50. let a dnes tzv. dodatečných mandátů, což je způsob, jak odstranit znevýhodnění menších politických stran, které je s upraveným S.-L systémem spojeno. Pro získání dodatečných mandátů však existují další podmínky. V Norsku tato strana musí v celostátním průměru překročit 4 % hlasů. 6) Five-Party systém Stein Rokkan charakterizuje nordický stranický systém jako systém, kde působí pět relevantních politických stran. Podle socio-ekonomického konfliktu: Dělnické hnutí Reformní postup – sociální demokracie Revoluční postup – komunistické strany Nesocialistické hnutí (navíc působí konflikt měst a venkova) Venkov – agrární strany Město – liberální a konzervativní strany Charakteristika liberálních stran: nálepka levice (všeobecné volební právo, odpor k dřívějším středověkým privilegiím, požadavek osvobození obchodu, individuálních práv a svobod, požadavky na sociálně-politické reformy, spolupráce se vznikajícími odbory). Liberální strana, dominovala na  politické scéně na  přelomu století (proces národního uvědomování (proti dánské a  švédské dominaci). Napojení Liberálů na umírněné hnutí, nekonformní náboženské skupiny a neo-norské jazykové hnutí. Teprve později ve 20.století neodolaly nástupu nových liberálních skupin, které získaly podporu především na venkově, mezi střední městskou vrstvou a v nelaickém prostředím. Charakteristika konzervativních stran: zachování a obhajoba současného politického systému. Norští konzervativci se od roku 1884 nazývají Strana Pravice. Charakteristika agrárních stran: Podle Rokkana a Lipseta ovlivnily vznik agrárních stran čtyři základní rysy: a/ v době rozšíření všeobecného volebního práva města a průmyslová centra byla relativně slabá b/ většinu zemědělské populace tvořily samostatně hospodařící farmářské rodiny c/ existovalo ostré kulturní rozdělení mezi městem a venkovem, které zpomalovalo integraci venkova se s prudce rozvíjejícím se tržním hospodářstvím měst d/ slabost katolické církve. Konkrétně v Norsku: Norská farmářská strana (Norweigian Farmers Party), od roku 1959 Strana Centra, vznikla v roce 1920 odštěpením od norských liberálů. Nejúspěšnější křesťanskou stranou se stala norská KDS, ale v 70., respektive v 90.letech se KDS prosadily i v Dánsku a Finsku a později i ve Švédsku. V Norsku Křesťanská demokratická strana vznikla v roce 1933. Sociálně demokratické strany – Norská sociálně demokratická strana pod názvem Norská strana práce (1887), radikální zlom po 1.světové válce, krajně levicové proudy a KI, rozštěpení strany, sloučení 1927. Norská Strana práce k nejsilnějším politickým stranám v Norsku a dominuje norskému stranickému systému. Komunistická strana – V Norsku v roce 1918 krajní levice zcela dominovala v sociálně demokratickém proudu, dokonce byla po několik let členem Kominterny. V roce 1927 došlo k opětovnému sjednocení norské levice. V roce 1923 vznikla pro-moskevsky orientovaná Komunistická strana, marginální vliv na norský stranický systém. K určitému posílení KS Norska dochází v 90.letech, kdy se sjednocuje ve volební koalici s bývalou levicovou frakcí Norské strany práce, která působila od roku 1961 na norské politické scéně pod názvem Socialistická lidová strana. Enviromentální strany – V Norsku mají horší postavení, norská strana zelených v roce 1989 dosáhla jen 0,4 %.

46

7) Plné znění odpovědí na dotazníky

Strana Křesťanská (KrF):

1) Které strany se otevřeně hlásily k EU před parlamentními volbami 2009 v Norsku? The Conservative party (Høyre) and the Labour party (Arbeiderpartiet). 2) Které strany se hlásí k EU i po volbách? The same parties. (překlad: Ty samé strany) 3) Která strana přímo s EU nyní spolupracuje? Co je konkrétní náplní spolupráce s unií? Ev. zastoupení v Bruselu. The Conservative party (Høyre) are associated members of the EPP125 and the Christian Democrats (Kristelig Folkeparti) are observers of the EPP. Labour party (Arbeiderpartiet) are members of the The Party of European Socialists. The Liberal party (Venstre) are members of The European Liberal Democrat and Reform Party. (překlad: Členové Konzervativní strany (Høyre) se podílejí na  členství v  EPP, Křesťanští demokraté (Kristelig Folkeparti) jsou pozorovatelé EPP. Strana Práce (Arbeiderpartiet) je členem Strany evropských socialistů. Liberální strana (Venstre) je členem Evropské liberální demokraticko – reformní strany.) pozn. na náplň spolupráce nebylo zodpovězeno. 4) Jaký přínos pro Norsko vidí proevropští Norové v členství EU? One main advantage of joining the European Union would be that it would make it easier for Norway to have greater influence on several important issues discussed concerning common European challenges. (překlad: Hlavním přínosem členství v Evropské unii by bylo získání většího vlivu Norska na důležité záležitosti týkající se společných Evropských výzev). 5) Čeho se bojí norští euroskeptici? Different groups have different reasons for not joining the EU. For our party, the main arguments have been based on democracy, self-determination, administration of resources and sovereignty in foreign policy. The EEA agreement ensures Norway access to the inner market without losing national sovereignty in all the areas that would be affected by membership in the European Union. Through EEA, Norway gets to participate in, and have influence over the formulation of new regulations that are relevant for the EEA cooperation, but we are not bound by EU decisions and directives in other areas. A membership might weaken our freedom to act in several important areas. (překlad: Různé skupiny mají různé důvody, proč vstoupit do EU. Naše stra125 EPP – European People´s Party a následující vyjmenové strany jsou politické skupiny Evropského parlamentu

47

na měla hlavní argumenty založené na demokracii, sebeurčení, správu zdrojů a suverenity v zahraniční politice. Dohody o EHP zajišťují Norsku přístup na vnitřní trh bez ztráty národní suverenity ve všech oblastech, které by byly ovlivněny členstvím v  Evropské unii. Prostřednictvím EHP má Norsko možnost zúčastnit se a  mít vliv na formulaci nových předpisů, které jsou významné pro spolupráci v EHP, přičemž nejsme vázáni rozhodnutími a  směrnicemi EU v  jiných okruzích. Členství může oslabit naši svobodu jednání v několika důležitých oblastech. 6) J de ve sporu „ANO / NE členství EU“ především o ekonomiku nebo o suverenitu? – z pohledu politiků, – z pohledu prostého občana: The main issue is most definitely about sovereignty – both for politicians and for regular citizens. Through the EEA agreement, Norway already contributes with substantial funds in solidarity with the poorest countries in the EU. A full membership would probably not make a great difference when it comes to the economy – neither the contributions that Norway would have to pay or the economic development of the country. However, some Norwegian businesses, e.g. fish processing, might benefit from Norway joining the EU. (překlad: Hlavním problémem je zcela určitě svrchovanost – a to jak pro politiky, tak pro jednotlivé občany. Prostřednictvím Dohody o EHP Norsko již přispívá značné finanční prostředky v solidaritě s nejchudšími zeměmi v EU. Plné členství by pravděpodobně neznamenalo velký rozdíl, pokud jde o ekonomiku – ani v příspěvcích, které by Norsko muselo platit, ani v hospodářském rozvoji země. Nicméně, některé norské firmy, např. na zpracování ryb, by mohli mít prospěch ze vstupu Norska do EU.) 7) Jak velký je rozdíl ve vnímání rozporu o unijním členství Norska mezi: a) politiky, b) občany všeobecně, c) podnikatelskými kruhy? The citizens are noticeably more negative when it comes to their view on joining the EU. Most top politicians and business people tend to be more positive. (překlad: Občané jsou výrazně více negativní, pokud jde o jejich názor na vstup do EU. Většina vrcholných politiků a podnikatelů mají tendenci být více pozitivní.) Per Kristian Nielsen Sekretariát mezinárodních vztahů Norští křesťanští demokraté (KrF)

48

Strana Høyre (H):

1) Které strany se otevřeně hlásily k EU před parlamentními volbami 2009 v Norsku? „The Conservative Party (Høyre) and the social democratic Labour Party (Arbeiderpartiet) both formally state in their party manifestos that they are pro Norwegian EU membership. Four parties represented in parliament (The Social Left Party, The Liberal Party (Venstre), The Centre Party and the Christian People’s Party) are formally against membership, while the Progress party have declined to have a position, and states that the party will await the result of a referendum. Today, the Conservative Party considers EU membership to be the greatest foreign policy question facing Norway in the coming years, and the Conservative party is currently the only party taking a strongly pro-European stand. In our view, it is essential that a debate on EU membership is started in the coming parliamentary term, as the EEA agreement is under increasing pressure from an enlarged EU and the Icelandic accession process. The Labour Party has chosen a government coalition with the socialist left and the centre party – effectively blocking them from a strong pro-European role.“ (překlad: Programové prohlášení parlamentních stran Konzervativní strany (Høyre) a  Sociálně demokratické strany (Arbeiderpartiet) obsahují kladný postoj k  norskému členství v EU. Další čtyři strany zastoupené v parlamentu (sociální Levicová strana, Liberální strana Venstre, Strana středu a křesťanská lidová strana) se oficiálně staví proti členství, zatímco strana Pokroku je nyní zdrženlivější a uvádí, že by čekala na výsledek případného referenda. Dnes i v nadcházejích letech považuje Konzervativní strana otázku členství v EU za nejdůležitější ve své zahraniční politice s tím, že právě ona je v současné době jedinou silně pro-evropskou stranou. Z našeho pohledu je důležité, aby debata o  členství v  EU byla zahájena v  nadcházejících volebním období, protože dohoda o EHP je pod vzrůstajícím tlakem díky rozšířování EU a Islandského integračního procesu. Labouristická strana se rozhodla pro vládní koalici se Socialistickou levicí a Stranou středu – účinně tak blokují její silnou pro-evropskou roli.) 2) Které strany se hlásí k EU i po volbách? „No Norwegian parties have changed their position on Norwegian EU-membership since the 2009 elections. Many observers believe that the Liberal Party (Venstre) is moving towards a clearer pro-EU position, but nothing has happened so far.“ (překlad:Norské strany nezměnily své názory v  otázce norského EU-členství ani po volbách v roce 2009. Mnoho pozorovatelů však věří, že liberální strana Venstre směřuje k jasnějšímu pro-postoji k EU, ale doposud se tak nestalo.) 3) Která strana přímo s EU nyní spolupracuje? Co je konkrétní náplní spolupráce s unií? Ev. zastoupení v Bruselu. 49

„The Labour Party is a  member of the Party of European Socialists (PES), while the Socialist Left is a party with which the GUE/NGL Group states that they have a ”close cooperation”. The Christian People’s Party has the status of “observer” in the EPP, while the Conservative Party is an associated member. Exactly how the other parties cooperate within their respective party frameworks in Europe, I do not know. As an associate member, the Norwegian Conservative Party enjoys a deep and fruitful cooperation with the EPP on the party level.“ (překlad:Labouristická strana je členem Strany evropských socialistů (PES), zatímco socialistická levice je stranou, s níž GUE / NGL uvádí, že mají „úzkou spolupráci“. Křesťanská lidová strana má status „pozorovatele“ v  EPP, zatímco konzervativní strana je přidruženým členem. O  další kooperaci jiných stran v  rámci příslušné stranické spolupráce na evropské úrovni nemám přehled. Norská konzervativní strana, jako přidružený člen, uplatňuje obsáhlou a plodnou spolupráci s EPP na stranické úrovni.) 4) Jaký přínos pro Norsko vidí proevropští Norové v členství EU? The most important factor in our party’s view on Norwegian EU-membership is that of participation and co-determination. The EU is by far the most important arena for finding common solutions to common problems. Our manifesto states: „To a great extent, Europe shares common basic values and common democratic, economic and cultural traditions. In this part of the world, it is therefore natural to strive for the closest possible co-operation when seeking to preserve values and traditions. Norway should work to ensure co-determination and shoulder its full share of responsibility for co-operation in Europe. The Conservative Party views Norwegian membership of the European Union as a natural consequence of this attitude.“ (překlad:Nejdůležitějším faktorem v  našem stranickém pohledu na  norské EU-členství je participace a  spolurozhodování. EU je zdaleka nejdůležitější aréna pro hledání společných řešení společných problémů. Naše prohlášení uvádí: „Ve velké míře s Evropou sdílíme společné základní hodnoty a společné demokratické, hospodářské a kulturní tradice. V této části světa je tedy přirozené, že budeme usilovat o co nejtěsnější spolupráci, při které se snažíme zachovat hodnoty a tradice. Norsko bude usilovat o zajištění spolurozhodování a bere na sebe v plné výši svůj podíl odpovědnosti za kooperaci v Evropě. Konzervativní strana vidí norské členství v Evropské unii jako přirozený důsledek tohoto přístupu.“)

50

5) Čeho se bojí norští euroskeptici? „Reduced national sovereignty and loss of control over important resources, like fisheries, oil and gas. There is also a fear of lack of influence within the EU as a small country.“ (překlad:Snížení národní suverenity a ztrátu kontroly nad důležitými zdroji, jako je rybolov, ropa a  zemní plyn. V  těchto oblastech panuje obava z  nedostatku vlivu v rámci EU vzhledem k malé velikosti naší země.) 6) J de ve sporu „ANO / NE členství EU“ především o ekonomiku nebo o suverenitu? – z pohledu politiků, – z pohledu prostého občana: „A combination of both. Norway’s strong economic position has created a sense in the public that we are better off outside the Union, as our economic interests and market access are secured through the EEA agreement. In previous membership debates (preceding the referenda in 1972 and 1994), there was a tendency that pro-membership groups used arguments connected to economic interests, while Euro-skeptics were able to mobilize opposition using arguments on sovereignty, democracy and self-determination.“ (překlad:Kombinace obou. Norské silné ekonomické postavení vytvořilo pocit ve veřejnosti, že je nám lépe mimo Unii a že naše hospodářské zájmy a přístup na trh jsou dostatečně zajištěny prostřednictvím Dohody o  EHP. V  předchozích diskusích o členství (referenda v roce 1972 a 1994), byly tendence, že skupiny PRO-členství používaly argumenty spojené s ekonomickými zájmy, zatímco Euro-skeptici byli schopni zmobilizovat opozici použitím argumentů o suverenitě, demokracii a sebeurčení.) 7) Jak velký je rozdíl ve vnímání rozporu o unijním členství Norska mezi: a) politiky, b) občany všeobecně , c) podnikatelskými kruhy? „Traditionally, the political elite, as well as the business sphere have been pro membership, while the “no”-movement has recruited from among the citizens in the geographical outskirts. Today, the picture is more complex, with the political parties divided as mentioned above. The largest party(Labour) more divided on the issue than earlier, and with a  consistent majority in the polls against membership. Within the business community, export oriented industry has been pro membership, while the fisheries sector has been strongly opposed.“ (překlad:Tradičně politická elita a podnikatelská sféra byly pro členství, zatímco hnutí proti vstupu do EU se rekrutovalo z řad občanů z periferních oblastí Norska. Dnes je situace složitější, politické strany jsou rozděleny, jak je uvedeno výše. Největší strana Labouristů je také více rozdělena v otázce integrace než dříve, což odpovídá většinovým výsledkům průzkumu veřejného mínění proti členství. Obchodní společnosti orientované na vývoz byly pro členství, zatímco sektor rybolovu byl silně proti.) Mr. Audun Halvorsen Poradce pro obranu a zahraniční politiku Norská konzervativní strana (Høyre)

51

Obrazové přílohy č. 1 Prvky tvořící obraz národa Být narozen v dané zemi

Mít občanství

Žít v zemi většinu života

Umět jazyk

Být křesťanem

Respekt. politické instituce a zákony

Cítit se členem národa

Německo – západní

50,7

78,0

63,3

89,8

33,8

92,4

75,9

Německo – východní

56,5

83,4

68,1

87,6

21,7

88,0

74,6

Velká Británie

78,2

86,4

75,7

87,6

33,9

86,8

77,7

Rakousko

70,5

89,5

77,7

93,4

52,6

91,6

92,1

Maďarsko

68,3

76,4

77,2

97,0

35,9

64,0

98,5

Itálie

78,6

83,0

84,6

86,0

53,2

88,0

91,5

Norsko

62,2

87,9

71,4

96,0

21,4

96,7

90,4

Česká republika

71,0

84,7

80,3

94,8

23,1

85,0

92,5

Slovinsko

69,1

83,2

77,1

94,3

33,8

86,7

91,8

Polsko

81,7

87,2

82,9

91,5

52,1

85,1

97,0

Španělsko

78,0

82,3

83,0

82,0

46,7

88,4

88,9

Slovensko

65,3

85,4

76,8

92,5

27,0

87,5

94,6

Pramen: ISSP 1995 Poznámka: Procenta odpovědí „velmi důležité“ a „důležité“. zdroj: Vlachová, Klára, Řeháková, Blanka, Národ, národní identita a národní hrdost v Evropě, Sociologický ústav AV ČR, Praha, 2002–2003

č. 2 Názory občanů na EU 1972–1993

(zdroj: kniha Hroch a spol. Dějiny Norska) 52

č. 3 Ropa a plyn Ropa – statistika

http://www.eia.doe.gov/emeu/cabs/Norway/NaturalGas.html

Plyn – statistika

http://www.eia.doe.gov/emeu/cabs/Norway/Oil.html (ke dni 12.4.2010)

53

č. 4 Export mořských produktů

č. 5 Ekonomická zóna Norska (rybolov)

http://www.regjeringen.no/upload/FKD/Vedlegg/Brosjyrer/2009/fiskerioghavbruk_09_eng.pdf

54

č. 6 Skladba obyvatel

(zdroj: http://www.ssb.no/)

55

č. 7 Nezaměstnanost

č. 8 Zemědělství

56

č. 9 Porovnávací tabulka norských referend 1972 ANO strany: Hoyre, Dělnická strana s působností JV Norska

1960

referendum 1972 platné hlasy – účast 79,2 %

NE 1972 v průměru 41,5 % v JV (celkem 53,5 %)

ANO 1972 v průměru 46,5 %

Práceschopní v oboru (starší 15 let)

1970

709 300

472 157

181 797

290 360

Pracující

1 462 159

Buskerud

182 500

110 387

50 894

59 493

Nepracující

1 410 955

Vestfold součet

160 200 1 052 000

94 355 676 899

40 875 273 566

53 480 403 333

města 2 532 000

venkov 1 400 000

Průmysl Služby Obchod

390 906 266 933 198 549

71,5 % NE

=1 001 000

Zemědělství

179 369

celkem Norsko

3 591 200

2 089 968

1 118 150

Kraje populace JV Oslo a Akerhus

971 818

Stavební čin.

129 125

celkem

2 873 114

Celkový počet obyvatel 1972

reálný hrubý HDP/obyv.

Invalidé, MD, studenti, důchodci aj.

Zemědělství, lesnictví, rybolov, těžařství 3 932 000

4 446,99

1994 ANO strany: Strana pokroku, Hoyre, Dělnická strana s působností JV Norska/Venstre, Křesťanská strana, Dělnická strana JZ Norska Kraje populace JV Oslo a Akerhus Buskerud

1990

referendum NE 1994 1994 platné v průměru % hlasy – účast v JV, (celkem 89 % 52,2 %)

ANO 1994 v průměru 47,3 %

Práceschopní v oboru (starší 15 let)

1990

878 800

610 916

212 240

398 676

Pracující

1 467 546

225 200

154 345

66 064

88 281

Nepracující

1 926 287

Vestfold

198 400

138 099

59 401

78 698

součet

1 302 400

903 360

337 705

565 655

Průmysl

281 306

Hordaland

410 600

281 543

122 942

158 601

Stavební čin.

126 494

Rogaland

337 500

227 485

103 066

124 419

kraj JZ

celkem Norsko

4 247 500

2 906 750

1 516 803

1 389 997

Služby

Obchod

Veřejná spr.+obrana

430 533

Celkový počet obyvatel 1994

Invalidé, MD, studenti, důchodci aj.

199 353 113 029

Zemědělství

109 479

celkem

3 393 833

Zemědělství, lesnictví, rybolov, těžařství plyn + ropa

zdroj: Historical Statistics Norway (www.ssb.no/english/subjects/00/histstat/)

57

reálný hrubý HDP/obyv.

4 337 000

21 746,51

č. 10 Mapa zemí EFTA (Švýcarsko),EEA+EFTA (Norsko, Island, Lichtenštejnsko), EU

zdroj: Brožura „Norway and The EU – partners for Europe“, Norské ministerstvo zahraničních věcí

č. 11 Ekonomický „růst“ Eurozóny (měna Euro)

zdroj: http://ekonom.ihned.cz/c1-42783570-kdy-zkrachuje-eurozona (ke dni 24. 4. 2010)

58

č. 12 Porovnávací ekonomické ukazatele Norsko/EA 2009: Úroková Míra

Tempo růstu

Míra inflace

Míra nezaměstnanosti

Běžný účet

N

1,75 %

0,10 %

2,50 %

3,20 %

95 469

EA

1,00 %

0,10 %

0,90 %

10,00 %

-3

Výsledky převodu měn pro den 8. 4. 2010 NOK USD 1 NOK (norská koruna) = 0.167230 USD (americký dolar) Zpětný převod 1 USD (americký dolar) = 5.980 NOK (norská koruna)

č. 13 Státní rozpočet

59

č. 14 Obchodní bilance

Evropská unie je zdaleka největším obchodním partnerem Norska (UK, Německo), připadá na ni přibližně 81 % vývozu a 69 % dovozu.

60

č. 15 HDP

61

č. 16 HDP/obyvatele

Norská ekonomika nabízí kombinaci aktivit volného trhu a vládních intervencí. Vláda kontroluje klíčové oblasti, jako je zásadní ropný sektor, a  to prostřednictvím velké podniky-měřítko stavu. V zemi je bohatě obdařené přírodními zdroji – ropy, vodní energie, ryby, lesy a nerosty – a je velmi závislá na ropném sektoru, což představuje téměř polovinu vývozu a více než 30 % státních příjmů.

62

Abstrakt

Cílem této práce bylo zjistit příčiny faktu, že Norsko nikdy nevstoupilo do Evropské unie. Ve dvou lidových referendech, byť konsultativního charakteru, řekl norský národ Evropské integraci dvakrát NE. Rozborem referend z roku 1972–1994 a poznatků z odborných publikací, statí, statistik, jakož i vlastním získáním dalších údajů jsem došla ke zjištění, že nejen občané, kteří jsou zaměstnanci exponovaných oborů, ale také straníci hlavních proevropských stran a obyvatelé velkých měst měli důvody hlasovat proti vstupu do EU (dříve ES). Ačkoliv je často tvrzeno, že v prvním referendu roku 1972 rozhodli zemědělci a rybáři ze severovýchodních oblastí, nebylo tomu tak. Referendum roku 1994 zažilo nejmasovější lidové hnutí nazvané „NE do EU“ s působností od roku 1990 dodnes. Toto hnutí je chápáno jako široká politická koalice s jediným cílem: udržet Norsko mimo EU. Paradoxně, sama tato organizace zjistila, že je užitečné vytvořit společnou politickou platformu pro otázky demokracie, životního prostředí a mezinárodní solidarity. Těsné propojení Norska, v rámci různorodých norských zastoupení v jednotlivých evropských institucích, názor hnutí „NE do EU“ jen potvrzují. V těchto oblastech panuje s vládou shoda. Norská vláda klade důraz i na významnost ekonomického partnerství, podnikatelské sféry, kulturních a vzdělávacích programů a v neposlední řadě hospodaření s přírodními zdroji. Norové překonávali v běhu staletí mnoho překážek. Dlouho hledali svoji „norskost“, se všemi chybami, které takové hledání může přinést. Avšak dodnes prokazují, že suverenita a svrchovanost je jim bližší, než-li zisk.

Annotation

The aim of the bachelor’s thesis was to find the reasons of why Norway has not joined the European Union. Norwegians rejected the EU membership twice – in the consultative referenda held in 1972 and 1994. On the basis of the analysis of the referenda and the analyses of publications, statistics and other resources I have come to the conclusion that not only those citizens who work in the two those key areas: agriculture and fisheries but also supporters of the major pro-European parties and inhabitants in large cities must have voted against the EU (formerly EC) membership. This contradicts the prevailing opinion which claims that in the first referendum of 1972 the decisive part of votes came from farmers and fishermen from north-east regions. The 1994 referendum witnessed the most numerous movement called “No to the EU” starting in 1990. It can be stated that this movemenet was a broad political coalition with only one goal: to keep Norway out of the EU. The movement itself, however, understood how useful it is to create common political platform for the issues of democracy, environment and international solidarity. Norwegian representation in various European institutions confirms the opinion voiced by the No to the EU movement. In the “NO” areas mentioned there is agreement between the Norwegian government and the mentioned above there is a agreement movement. The Norwegian government puts emphasis on the importance of the economic partnership, business sphere, cultural and educational programs and last but not least on the management of natural resources. Norwegians have undergone and surpassed many troublesome moments or obstacles throughout their history. They have been looking for “Norwegianess” for a long time, whereas such search is indeed a very complicated process. However, nowadays they demonstrate that sovereignty and independence is more important for them than profit.

63