Vliv evropské integrace na trh práce v členských zemích EU

Bankovní institut vysoká škola Katedra podnikání a oceňování

Vliv evropské integrace na trh práce v členských zemích EU Bakalářská práce

Autor:

Magdalena Vráželová Ekonomika a management malého a středního podnikání

Vedoucí práce:

Praha

Ing. Lucie Sandmann, M. A.

Duben, 2011

Prohlášení: Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci zpracoval/a samostatně a v seznamu uvedl/a veškerou pouţitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, ţe odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámen/a se skutečností, ţe se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací.

V Praze, 13. dubna 2011

Magdalena Vráţelová

Poděkování Chtěla bych poděkovat své vedoucí práce, Ing. Lucii Sandmann za odborné rady a doporučení při psaní bakalářské práce.

Anotace V této bakalářské práci se věnuji evropské integraci, její historii a hlavním cílům. Je zde popsán vnitřní trh Evropské unie, se kterým souvisí volný pohyb osob. Dále je v této práci uvedena kapitola o migraci v Evropské unii. Nakonec jsou uvedeny hlavním charakteristiky trhu práce a politiky zaměstnanosti v Evropské unii, statistický popis pracovního trhu v EU, koncept flexicurity (flexicurity je reakce na potřebu zlepšit adaptabilitu pracovníků i firem na trhu práce), podoby aktuálního trhu práce v EU a geografickou mobilitu pracovníků z jednotlivých členských států na jednotném vnitřním trhu.

Klíčová slova: Evropská unie, migrace, trh práce, zaměstnanost, flexicurity

Annotation This bachelor thesis is devoted to the European integration, its history and its main objectives. The internal market of the European Union, which relates to free movement of persons, is described here. Further in this work there is a chapter on migration in the European Union. Finally, the main characteristics of the labour market and employment policy in the European Union is mentioned together with a statistical description of the labour market in the EU, a flexicurity concept (flexicurity is a response to the need to improve adaptability of workers and firms on the labour market), forms of the current labour market in the EU and the geographical mobility of workers from individual member states on the single internal market.

Key words: European Union, migration, labour market, employment, flexicurity

OBSAH ÚVOD ............................................................................................................................................... 6 1.

2.

3.

EVROPSKÁ INTEGRACE ........................................................................................................ 7 1.1.

Historie evropské integrace ................................................................................................. 7

1.2.

Cíle evropské integrace ....................................................................................................... 9

1.3.

Evropské dohody se zeměmi střední a východní Evropy ....................................................12

1.4.

Volný pohyb osob..............................................................................................................14

1.5.

Přechodné období pro volný pohyb pracovníků ..................................................................15

VNITŘNÍ TRH EU ...................................................................................................................16 2.1.

Historie vnitřního trhu EU .................................................................................................17

2.2.

Volný pohyb osob..............................................................................................................19

MIGRACE V EU ......................................................................................................................23 3.2. Migrace v ČR .........................................................................................................................23 3.3. Společný evropský azylový systém .........................................................................................25 3.4. Migrace v Německu ...............................................................................................................27

4.

HLAVNÍ CHARAKTERISTIKY TRHU PRÁCE A POLITIKY ZAMĚSTNANOSTI V EU ....29 4.1.

Evropská strategie zaměstnanosti .......................................................................................29

4.2.

Nezaměstnanost v EU ........................................................................................................30

4.3.

Zaměstnanost v EU ............................................................................................................31

4.4.

Flexibilita a zabezpečení ....................................................................................................35

4.5.

Efektivní politiky aktivního trhu práce v EU ......................................................................38

4.6.

Lidský kapitál, technologie a růst v členských státech EU ..................................................41

4.7.

Geografická mobilita v rámci EU .......................................................................................43

ZÁVĚR ............................................................................................................................................46 Seznam pouţité literatury ..................................................................................................................47

5

ÚVOD Pojem evropská integrace zahrnuje vznik a vývoj Evropských společenství a později Evropské unie. Evropská integrace představuje postupné sbliţování evropských států, které přesahuje běţnou mezinárodní spolupráci. Počátek evropské integrace spadá do období po druhé světové válce, kdy bylo třeba nově nastartovat válkou postiţené evropské hospodářství a současně řešit mírovou budoucnost Evropy. Konkrétní cíle evropské integrace se formovaly postupně, na jejich základě vznikaly postupně organizace s různými úkoly a směřováním. Integrace má cíle ekonomické, politické a vojensko-bezpečnostní.1 Evropské integrace byla vţdycky určována politickými faktory, od touhy předejít dalšímu válečnému konfliktu po touhu sdílet plody integrace s novými demokratickými státy střední a východní Evropy. Zatímco cíle byly vţdycky politické, pouţívané prostředky byly vţdycky postaveny na ekonomickém základě. V této práce píšu o historii evropské integrace, její cíle, vnitřní trh EU a migrace v Evropské unii. Cílem mé práce je především charakterizovat trh práce a politiky zaměstnanosti v Evropské unii. Věnuji se zde statistickému popisu pracovních trhů v EU, moderní symbióze pruţnosti a zabezpečení na trhu, podobám aktuálních politik trhu práce v EU a geografické mobilitě pracovníků z jednotlivých členských států na vnitřním trhu.

1

(16. ledna 2011)

6

1. EVROPSKÁ INTEGRACE 1.1.

Historie evropské integrace Historie moderní evropské integrace se obvykle počítá od 9. května 1950, kdy byla zveřejněna Schumanova deklarace. Francouzský ministr zahraničí Robert Schuman ve svém prohlášení navrhoval úzkou spolupráci mezi Francií, Německem a dalšími zeměmi, které o ni projeví zájem. Datum Schumanovy deklarace se posléze začalo povaţovat za oficiální počátek Evropské unie a dnes se slaví jako Den Evropy. Schumanova deklarace dostala konkrétnější obrysy ve Smlouvě o Evropském společenství uhlí a oceli (ESUO, 1952). Podle místa podpisu je ESUO známé také jako Paříţská smlouva. Kromě Francie a Spolkové republiky Německo podepsaly ESUO také země Beneluxu a Itálie. O několik let později se členské státy ESUO rozhodly rozšířit vzájemnou spolupráci o další oblasti. Proto podepsaly Smlouvu o Evropském hospodářském společenství (EHS, 1957) a Smlouvu o Evropském společenství pro atomovou energii (Euroatom, 1958). Dle místa podpisu jsou obě smlouvy známé také jako Římské smlouvy. Jejich cílem bylo vytvoření společného trhu, ale hovořilo se v nich například i o jednotné dopravní a zemědělské politice. Během následujících let se pro instituce vzniklé na základě Paříţské smlouvy a Římských smluv vţilo jednodušší označení Společenství (v mnoţném čísle). Důvodem nebyly pouze příliš dlouhé názvy, ale i podobná organizační struktura. Nakonec došlo ke sloučení původně oddělených orgánů jednotlivých společenství, a to na základě Slučovací smlouvy (1967). Od této chvíle se pro dosavadní smlouvy a jejich instituce pouţívá označení Evropská společenství (ES). Společnými orgány ES se staly Rada Evropských společenství (Rada ES), Komise ES, jednotné Shromáţdění ES (později Evropský parlament). Evropský soudní dvůr existoval jiţ od zaloţení EHS a Euroatomu. Státy sdruţené ve třech evropských společenstvích se v následujících letech věnovaly zavádění vytyčených cílů zejména v hospodářské oblasti. Mimo jiné byla uskutečněna celní unie (1968), byl vypracován jednotný celní sazebník a poloţeny základy pro hospodářskou a měnovou unii. Navíc byly rozpracovány směrnice pro uţší politickou spolupráci. Výhody členství v ES oslovily také další země Evropy. Do dnešních dnů se EU rozšířila v 5 vlnách. Nejprve přistoupilo Dánsko, Irsko a Velká Británie (1973), později Řecko (1981), dále Španělsko a Portugalsko (1986), Finsko, Rakousko a Švédsko (1995) a nejnověji Česká

7

republika, Estonsko, Kypr, Lotyšsko, Litva, Maďarsko, Malta, Polsko, Slovinsko a Slovensko (2004). Prohlubování vzájemné spolupráce a postupné rozšiřování počtu členských států se neobešlo bez průběţných úprav fungování Společenství. Měnily se pravomoci společných institucí, měnil se zamýšlený rozsah integrace, způsoby hlasování, podmínky členství, ale i charakter základních smluv. Měnilo se také tempo integrace i ochota dosáhnout vzájemné shody. V roce 1974 byla ustavena prozatím bezejmenná rada sloţená z hlav a vlád členských států. Rada na sebe vzala úkol vytvářet návrhy celkového směřování ES, později EU. Radě se později začalo říkat Evropská rada. Je třeba ji odlišit od Rady EU (tu tvoří ministři členských zemí) a také od Rady Evropy, coţ je instituce nezávislá na existenci ES nebo EU. Pokud jde o ekonomický rozměr integrace, došlo v ES k několika událostem zásadního významu. Nejprve byl zaveden Evropský měnový systém spolu s Evropskou měnovou jednotkou (1979) jako předstupeň budoucí měnové unie. Později vyšla Bílá kniha jako přehledný soupis stávajících omezení jednotného vnitřního trhu. Spolu s Islandem, Lichtenštejnskem a Norskem byl vytvořen Evropský hospodářský prostor (1993), který má - s jistými výjimkami - zaručit čtyři základní ekonomické svobody: volný pohyb zboţí, volný pohyb osob (moţnost usadit se a pracovat v jakékoliv zemi Evropského hospodářského prostoru), volný pohyb kapitálu a volný prostor pro poskytování sluţeb (viz kap. 2.2. Jednotný trh). Dalším krokem bylo zaloţení Evropské centrální banky (1999) a společné měny euro - nejprve pro mezibankovní operace (1999), později i pro platby v hotovosti (2002). Některé státy EU se zavedení eura bránily, takţe dnes euro neplatí na celém území Unie, ale pouze ve 12 zemích eurozóny (Belgie, Finsko, Francie, Irsko, Itálie, Lucembursko, Německo, Nizozemí, Portugalsko, Rakousko, Řecko, Španělsko). Ekonomickou integraci provázel neméně intenzivní politický dialog. Jednotný evropský akt (JEA, 1986) přehodnotil obsah Římských smluv. Stanovil například prohloubení hospodářské spolupráce v oblasti výzkumu a ochrany ţivotního prostředí, doplnil pravomoci ES o sociální politiku a politiku soudrţnosti. Evropskou radu ustanovil jako jednu z institucí ES. JEA se stal rovněţ základem pro další diskuzi o společné zahraniční politice členských států. Významný předěl pokračujícího integračního procesu přinesla Smlouva o Evropské unii (1993). Maastrichtská smlouva, jak se také podle místa podpisu nazývá, přejmenovala Evropská společenství na srozumitelnější Evropskou unii, ale především se pokusila sjednotit různé názory ohledně budoucího vývoje a vymezit základní principy fungování EU. Neoficiálně se 8

o EU (od Maastrichtské smlouvy) hovoří jako o chrámu a její principy se označují jako pilíře (viz kap 1.6.). Další významnou revizi dosavadního úsilí představuje Amsterodamská smlouva (1999) doprovázená plánem dalšího postupu známého jako Agenda 2000. Například určuje postup pro udělování finanční pomoci zemím, které přistupují k EU (Program Phare), obsahuje studii dopadu rozšíření apod. Prozatím poslední smlouvou Evropské unie je Smlouva z Nice. Ta upravuje způsob hlasování po rozšíření v roce 2004 a v tomto ohledu zasahuje i do Maastrichtské smlouvy a Římských smluv (viz současný stav integrace). V současnosti můţeme sledovat diskuzi kolem Smlouvy o Ústavě pro Evropu (2004) a její problematické schvalování. 2 V evropské ekonomické integraci došlo ke třem velkým posunům: Zformování celní unie v letech 1958-68, která eliminovala tarify a kvóty vnitřního obchodu Unie. Strategie jednotného trhu uskutečněná v letech 1986-92 (jeho podstatné součásti jsou uplatňovány dodnes) odstranila mnoho netarifních překáţek a liberalizovala tok kapitálu. Hospodářská a měnová unie, která sloučila měny většiny členů EU. Všechny tyto kroky k hlubší integraci – ale zejména celní unie a Program jednotného trhu – přinesly také diskriminační efekty, které vyvolaly reakci u nečlenských států. Stejně jako povalení jedné kostky domina vyvolá řetězovou reakci, která vede ke spadnutí celého domina, diskriminační efekty integrace EU vytvořily silnou gravitační sílu, která postupně vtáhla většinu zdráhavých Evropanů do EU. Je-li tu nějaké poučení pro budoucnost, pak můţeme říci, ţe rozšíření v roce 2004 je šancí pro další moţnosti rozšíření Společenství o země dále na jih a na východ.3

1.2.

Cíle evropské integrace

Mluvíme-li o evropské integraci, měli bychom rozlišovat mezi cíli a způsobem, jak vyjednat jejich dosaţení. Pokud jde o způsoby vyjednávání, vyvíjely se vedle sebe dva základní. První způsob dával přednost volnějším vazbám mezi vyjednávajícími státy a soustředil se na zahrnutí co největšího počtu účastníků. Tomuto způsobu vyjednávání říkáme mezivládní

2

< http://www.cpkp.cz/evropskyobcan/manual/historie.htm> (16. ledna 2011) BALDWIN R., WYPLOSZ CH. Ekonomie evropské integrace. Praha: Grada Publishing, 2008. str. 55. ISBN 978-80-247-1807-1 3

9

spolupráce. Příkladem je Evropské sdruţení volného obchodu (ESVO, 1960) zaloţené na popud Velké Británie. Druhý způsob vyjednávání naopak prosazoval těsnější a hlubší propojení členských států. Šlo mu o to, aby se rozhodování např. v ekonomických oblastech přeneslo ze států a jejich vlád do roviny nadnárodních institucí. Označuje se jako nadnárodní spolupráce. Příkladem je Evropské hospodářské společenství (EHS, 1957), respektive Evropská unie (EU, 1993), zaloţené na popud Francie a Německa. Cíle evropské integrace se formovaly postupně, lišily se svou naléhavostí a také ochotou zúčastněných států dohodnout se. Na základě vytyčených cílů vznikaly postupně organizace s různými úkoly a směřováním, záběrem i stupněm propojení. Většina cílů se neprojednávala jednotlivě, ale současně s jinými. V zásadě můţeme hovořit o cílech: ekonomických, politických, vojensko-bezpečnostních. Jedním z důleţitých podnětů poválečné ekonomické spolupráce bylo zničené hospodářství a potřeba jeho rychlé obnovy. Předchůdcem dnešní EU je v tomto směru Evropské společenství uhlí a oceli (ESUO, 1952), u jehoţ zrodu stály Francie a Německá spolková republika. ESUO si přálo posilovat národní hospodářství - například modernizací, zlepšováním pracovních podmínek, zlepšováním jakosti. Díky kontrole nejdůleţitějších průmyslových odvětví členských států však nabídlo i bezpečnostní záruky. Novinkou z hlediska mezinárodní spolupráce bylo ustavení společných institucí s nadnárodní rozhodovací pravomocí v úzce vymezených oblastech. Vlastní cestou se ubíralo Evropské sdruţení volného obchodu (viz výše). Snaha o urovnání pošramocených vztahů mezi národy a státy zase vedla k obnovení přerušeného politického dialogu, přinejmenším v západní demokraticky orientované části kontinentu. Mimo struktury budoucí EU o něj usilovala Rada Evropy (RE, 1949). V návaznosti na ESUO pak rovněţ Evropské hospodářské společenství a Evropské společenství pro atomovou energii (obě 1957). EHS počítalo s vytvořením celní unie, společné pro oblast zemědělství, dopravy a zahraničního obchodu s koordinací hospodářské politiky a se sbliţováním zákonodárství členských zemí. Obava z opakování válečného konfliktu podnítila potřebu trvalejší koalice vojenského charakteru. Mimo strukturu 10

budoucí EU vznikla Severoatlantická aliance (NATO, 1949), socialistický východ Evropy se propojil do Varšavského paktu (1955). Pokus vytvořit vojenskou organizaci na podobném principu jako ESUO iniciovala rovněţ Francie. Ani Evropské obranné společenství (1952), ani jeho transformovaná podoba (Západoevropská unie, 1954) však nedosáhly výraznějšího mezinárodního vlivu. Konkrétnější představu o důvodech evropské integrace nabízí Amsterdamská smlouva (platná od 1. 5. 1999). Amsterdamská smlouva obsahuje poslední znění všech zakládacích smluv současné Evropské unie (viz kap. 1.6.). Jednotlivé smlouvy se odlišují datem svého vzniku, obsahují ale podobné zásady a cíle (důvody integrace). Zmíněny jsou většinou ve slavnostním úvodu ke smlouvě (preambule) a dále pak v první části pod označením jako zaloţení, cíle nebo úkoly. Patří mezi ně zaloţení "hlubšího společenství mezi národy", ale také vzájemná solidarita a ochota pomáhat zaostalým regionům, záruka základních lidských práv a svobod. Smlouvy také určují, ţe nástrojem velmi těsné spolupráce bude hospodářská unie, jdoucí za rámec zóny volného obchodu (navíc: celní unie, společný trh, hospodářská a měnová unie). S nástupem 90. let se soubor společných aktivit rozšiřuje, a to i mimo hospodářský rámec. Přibývá politika ochrany ţivotního prostředí a politika rovnosti mezi pohlavími. Současně s tím dochází k zásadnímu přehodnocení zakládacích smluv. Praktický příklad: Vstupem do Evropské unie Česká republika sledovala politické, ekonomické a vojenskobezpečnostní cíle. K jasným politickým cílům patřila prestiţ členství a posílení mezinárodního postavení, které je důleţité vůči třetím, nečlenským státům. Jako plnoprávný člen Evropské unie se ČR můţe a také účastní všech důleţitých jednání, vyjadřuje vlastní stanoviska a diskutuje je s ostatními, coţ by jako nečlenský stát dělat nemohla. Nepřísluší jí role pouhého pozorovatele, jako je tomu třeba v případě Ruska. Jiţ samotné úsilí vstoupit do Evropské unie a začlenit se tak mezi státy s fungující parlamentní demokracií a trţním hospodářstvím posílilo pozici ČR vůči jejím sousedům a podpořilo rozvíjení vzájemné spolupráce. V tomto ohledu můţeme sledovat utišení sporu o Benešovy dekrety s Německem nebo sporu o jadernou elektrárnu Temelín s Rakouskem.

4

4

< http://www.cpkp.cz/evropskyobcan/manual/cile.htm> (16. ledna 2011)

11

1.3.

Evropské dohody se zeměmi střední a východní Evropy

Existovaly zde tedy dvě skupiny důvodů – geopolitické a ekonomické – díky kterým všechny země SVE vyjadřovaly své záměry připojit se k Evropské unii. EU se ovšem k tomu stavěla zdráhavě. Namísto bezprostředního souhlasu s členstvím těchto zemí EU podepsala asociační dohody, obecně známé jako Evropské dohody: S Polskem, Maďarskem a Československem v roce 1991, v roce 1994 pak s Rumunskem, Bulharskem, Albánií, Estonskem, Litvou a Lotyšskem. Během začátku 90. let, jakmile země SVE uzavřely asociační dohody s EU, ESVO k nim rychle přispěchala s bilaterálními dohodami o volném obchodu. Některé státy SVE uzavřely dohody o obchodu samy mezi sebou. Ta nejdůleţitější se zrodila v roce 1991 jako tzv. „Středoevropská zóna volného obchodu“, běţně označována jako CEFTA (Central European Free Trade Agreement). Ta bezprostředně urychlila liberalizace obchodu mezi Československem, Maďarskem a Polskem. Později došlo k rozšíření CEFTA (Central European Free Trade Agreement), které zahrnovalo oba nástupnické státy Československa a dále Slovinsko, Bulharsko a Rumunsko. Tyto dohody nastolily prostředí dvoustranně volného obchodu mezi EU a kaţdou zemí SVE a zavázaly EU k tomu, aby zrušila dovozní cla a kvantitativní omezení na většinu průmyslových výrobků do konce roku 1994. Podstatnější omezení byla zachována pouze pro některé pro některé „citlivé“ skupiny produktů, zejména pro textilní výrobu, vybrané skupiny produktů ocelářského průmyslu a těţby uhlí a téměř všechny zemědělské výrobky. Země SVE měly na základě této smlouvy výhodu delšího období vymezeného pro přizpůsobení. Dalším cílem asociačních dohod bylo, vedle odstranění většiny cel uvalovaných na obchod s průmyslovým zboţím, „dosáhnout pokroku postupným zavedením dalších prvků ekonomických svobod, na kterých je Společenství zaloţeno“. V praxi to v podstatě neznamenalo nic jiného, neţ přijmout ekonomickou a další legislativu tak, aby byla v souladu s pravidly EU. (To zahrnovalo také pravidla soutěţe, harmonizované standardy atd.) Tento způsob spolupráce velmi usnadnil zemím SVE přijmout standardní způsoby regulace trhu. Díky opoře v pravidlech EU byly schopné zavést fungující trţní prostředí rychleji neţ bez ní. Evropské dohody předešly snahám o rychlé členství zemí SVE v EU. Důvodem byly mj. váţné námitky řady aktérů ze západu. Například účinnost Evropských dohod byla podstatně zdrţena nízkou aktivitou parlamentů stávajících členů EU. Evropské dohody podepsané s Maďarskem a Polskem v prosinci 1991 tak vstoupily v platnost aţ od února 1994. Rozpaky byly většinou způsobeny stavem ekonomik zemí SVE. Ve srovnání s EU byly (a stále jsou) 12

chudé, relativně lidnaté a mají vysoký podíl zemědělství, nelze se divit, ţe rozšíření EU o země SVE bylo vnímáno jako hrozba pro silné zájmové skupiny ve stávající EU15. 5

5

BALDWIN R., WYPLOSZ CH. Ekonomie evropské integrace. Praha: Granda Publishing, 2008, str. 50. ISBN 978-80-247-1807-1

13

1.4.

Volný pohyb osob Volný pohyb osob je jednou ze čtyř základních svobod vnitřního trhu. Volný pohyb osob znamená zejména odstraňování jakýchkoliv právních nebo praktických překáţek, které by někomu mohly bránit v přesunu do jiného členského státu, ať uţ za prací, podnikáním, studiem či třeba turistikou. Volný pohyb osob platí podle shodných pravidel v celé Evropské unii a také v zemích Evropského hospodářského prostoru (tj. v zemích EU a dále v Norsku, na Islandu a v Lichtenštejnsku). Švýcarská konfederace má s EU sjednanou zvláštní bilaterální úpravu obdobného obsahu. Základem volného pohybu osob je volný pohyb pracovníků, neboť evropská integrace v rámci vytváření společného trhu začala právě touto skupinou. Volný pohyb pracovníků znamená, ţe občané Evropské unie a jejich rodinní příslušníci (pokud občan EU/EHP, od něhoţ odvozují svoje práva, uplatňuje právo volného pohybu) mají stejný přístup na trh práce jakéhokoliv členského státu jako vlastní občané tohoto státu, tedy bez jakýchkoli omezení, povolení nebo dalších podmínek, které vlastní občané plnit nemusí. Stejné zacházení se vztahuje nejen na přístup na trh práce, ale týká se i samotného hledání práce, vyuţívání veřejných sluţeb zaměstnanosti či nakládání při odměňování nebo propouštění. Vstup České republiky do Evropské unie ke dni 1. 5. 2004 přinesl okamţitou aplikaci pravidel volného pohybu osob, s výjimkou aplikace úpravy volného pohybu pracovníků, tj. čl. 39 - 42 Smlouvy o ES, a tedy i ustanovení nařízení Rady (EHS) 1612/68/ES v případech, ţe stávající členský stát se rozhodne pro aplikaci přechodných období pro volný pohyb pracovníků. Přechodná období byla z důvodu ochrany domácího trhu práce zavedena některými státy EU vůči všem přistupujícím státům; výjimkou jsou v tomto směru pouze Kypr a Malta. Pracovní trhy nových členských států (Polsko, Slovinsko, Slovensko, Maďarsko, Litva, Lotyšsko, Estonsko a Kypr) byly českým občanům zpřístupněny (s výjimkou Malty, která uplatnila systém automaticky vydávaných pracovních povolení). V roce 2007 Česká republika plně transponovala do svých vnitrostátních právních předpisů Směrnici Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES ze dne 29. dubna 2004 o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků volně se pohybovat a pobývat na území členský států. Tato směrnice zjednodušuje a posiluje právo svobodně se pohybovat a pobývat na území Unie pro všechny občany Unie a jejich rodinné příslušníky.6

6

Ministerstvo práce a sociálních věcí. Dostupné z WWW: < http://www.mpsv.cz/cs/1280> (25. října 2010)

14

1.5.

Přechodné období pro volný pohyb pracovníků

Česká republika po dlouhých a sloţitých jednáních o podmínkách přistoupení do EU nakonec souhlasila s přechodným obdobím pro volný pohyb českých pracovníků do zemí EU. Úprava přechodných období je obsaţena v Příloze č. V Aktu o podmínkách přistoupení České republiky, Estonské republiky, Kyperské republiky, Lotyšské republiky, Litevské republiky, Maďarské republiky, Republiky Malta, Polské republiky, Republiky Slovinsko a Slovenské republiky a o úpravách smluv, na nichţ je zaloţena EU.

15

2. VNITŘNÍ TRH EU O postavení a významu vnitřního trhu v programu evropské integrace se celkem nevedou velké spory. Téměř všeobecně se přijímá názor, ţe v ekonomické oblasti vnitřní trh je a zůstane jeho hlavní součástí a jeho hlavním přínosem. Pomohl odstranit tradiční, většinou staleté bariéry mezi trhy zúčastněných zemí: celní, obchodní, daňové, technické, administrativní a jiné. Vznikla tak „oblast bez vnitřních hranic, v níţ byly propojeny trhy zboţí, pracovníků, sluţeb a kapitálu". Společným úsilím členských zemí byl vytvořen hospodářský prostor umoţňující uplatňovat čtyři svobody: svobodu volného pohybu zboţí, sluţeb, osob a kapitálu. Jako konečné cíle programu vnitřního trhu se uvádějí dva, ekonomický a politický: Zvýšit a udrţet ekonomickou prosperitu, a to odstraněním překáţek, které brání vyuţití ekonomického potenciálu jeho účastníků, na tomto základě zvyšovat ţivotní úroveň, kvalitu ţivota, Přispět ke „stále uţšímu spojení evropských národů", jak se říká v Preambuli Římské smlouvy (1957), coţ pomůţe odstranit staleté politické soupeření na evropském kontinentu, jeţ opakovaně vyúsťovalo v krvavých konfliktech. Očekávání spojená s vytvořením vnitřního trhu byla velká. Také dnes země usilující o členství v Evropské unii si nejvíce slibují od zapojení do vnitřního trhu. Celkově můţeme charakterizovat projekt vnitřního trhu jako

program dalekosáhlé

liberalizace doprovázený dohodnutými pravidly. Program vzájemného otevření trhů předpokládal odstranění všech dosavadních omezujících národních bariér, desítek a stovek národních předpisů a na jejich místě zavedení společně dohodnuté evropské úpravy umoţňující volný pohyb po celém vnitřním trhu. Legislativa vnitřního trhu tvoří podstatnou část evropského práva: v roce 2007 šlo o 1628 směrnic a 670 nařízení. Jejich přijetí, zavedení a respektování v domácím právním řádu je závazek, který přebírá kaţdá členská země. A je to také jeden z hlavních domácích úkolů, podle jehoţ plnění je hodnocena připravenost zemí, které podaly ţádost o přijetí do Unie.

16

2.1.

Historie vnitřního trhu EU Vytvoření vnitřního

trhu,

jeţ Římská smlouva zakotvila jako dominantní úkol

zakladatelských států, se ukázal jako nadmíru náročný. Původní termín jeho završení za dvanáct let (do konce roku 1969) se ukázal jako neschůdný. V polovině roku 1968 byla sice odstraněna cla a kvóty ve vzájemném obchodě a zaveden společný celní sazebník pro obchod s třetími zeměmi (celní unie), ale obchodu mezi členskými zeměmi nadále bránily především odlišné národní technické předpisy (tzv. mimotarifní bariéry). Byl také uvolněn pohyb pracovníků mezi členskými zeměmi zákazem jejich diskriminace, ale zůstal regulovaný přístup k mnoha profesím. Také pohyb sluţeb přes hranice se uvolnil, ale bylo nutno se přizpůsobit odlišným národním předpisům. Nejmenší pokrok vůbec byl zaznamenán u volného pohybu kapitálu, hlavně z obavy odlivu kapitálu do jiných zemí. Byla sice přijata pravidla na ochranu hospodářské soutěţe na vnitřním trhu, ale řada sektorů v členských státech zůstala ve výlučné správě státu, který navíc uděloval podpory vybraným podnikům. Jako pokrok se hodnotilo zavedení daně z přidané hodnoty (1967), ale bez harmonizace daňových sazeb. Přínos byl oprávněně spatřován v rozhodnutí o financování evropského rozpočtu na základě tzv. vlastních zdrojů (1970). Pokroku při vytváření funkčního vnitřního trhu bránily tři hlavní bariéry, které poprvé identifikovala Bílá kniha o dokončení vnitřního trhu (1985): 1. Fyzické: na vnitřních hranicích mezi členskými státy se nadále udrţovaly kontroly zboţí i osob, 2. Technické: značně rozsáhlý rejstřík odlišných národních předpisů, jeţ brzdily volný pohyb zboţí, sluţeb i pracovníků, 3. Daňové: rozdíly v sazbách nepřímých daní, jeţ nejen deformovaly obchod, ale vynucovaly si kontrolu na hranicích mezi členskými státy Země Unie si uvědomovaly, ţe roztříštěná Evropa omezuje její ekonomickou výkonnost, její konkurenceschopnost zejména vůči USA a Japonsku a také její prestiţ. V roce 1988 velkou pozornost vyvolala tzv. Cecchiniho zpráva (The Cost of Non-Europe), která dokumentovala, jaké ztráty Unie musí nést kvůli nedokončenému vnitřnímu trhu (ročně aţ 6,5 %HDP). Bylo zapotřebí nového podnětu. Stalo se tak v roce 1985 s nástupem nové Komise v čele s J. Delorsem a s přijetím zmíněné Bílé knihy, aby mohl být nedokončený program znovu nastartován. Ukázalo se také, ţe je nutno doplnit Římskou smlouvu. To se stalo přijetím 17

Jednotného evropského aktu (1987), který stanovil, ţe dokončení vnitřního trhu na základě doporučení Bílé knihy (s návrhem téměř 300 směrnic) má být završeno do konce roku 1992 a ţe k tomu bude upravena rozhodovací procedura v Radě. Legislativa týkající se vnitřního trhu měla být nadále přijímána kvalifikovanou většinou hlasů. Jen u malé skupiny právních aktů vztahujících se k vnitřnímu trhu byla k jejich přijetí vyţadována jednomyslnost (daně, volný pohyb osob, vybrané problémy vztahující se k sociální politice). Nové bylo také to, ţe program vnitřního trhu se rozšířil za rámec čtyř svobod: legislativa vnitřního trhu byla doplněna také o předpisy týkající se sociálních otázek, ochrany ţivotního prostředí, ekonomické a sociální soudrţnosti, výzkumu a technického rozvoje a v budoucnosti také hospodářské a měnové unie. Rok 1993 je tak označován za "dokončení" vnitřního trhu, 90 % návrhů Bílé knihy bylo k tomuto datu přijato. Výsledkem bylo odstranění kontroly pohybu zboţí na vnitřních hranicích (odpadlo vyplňování celních formulářů), vzájemné uznávání diplomů a vysvědčení umoţňující volný pohyb pracovníků, svoboda pro usazování podnikatelů a osob svobodného povolání v jiných členských zemích, volný prostor pro poskytování sluţeb přes hranice (pro banky, pojišťovny aj.), otevření trhu veřejných zakázek, odstranění překáţek pro volné přesuny kapitálu mezi členskými zeměmi. Ve stejném roce byla přijata Maastrichtská smlouva, která doplnila program vnitřního trhu o hospodářskou a měnovou unii. Přijetí společné měny je nezbytným a logickým krokem integračního procesu poté, co byl dokončen vnitřní trh. Společné měna odstraňuje kolísání měnových kurzů zúčastněných zemí, čímţ se sniţuje nejistota v obchodě mezi členskými zeměmi. To platí také pro přesun kapitálu mezi nimi. A společná měna umoţňuje také snadné porovnávání nákladů a cen v různých členských zemích, coţ vede ke zvýšení konkurenčních tlaků v celém integrovaném prostoru, tlaku na inovace a strukturální změny. V 90. letech se liberalizace na vnitřním trhu dotkla také tzv. síťových odvětví, která aţ do té doby byly většinou státními monopoly a nebyly vystaveny konkurenci. Šlo o otevření dopravních trhů (nákladní automobilové dopravy, letecké a ţelezniční dopravy), otevření telekomunikačních trhů a trhů v energetice (zemní plyn a elektrická energie). Posléze došlo i na poštovní sluţby. V roce 1997 byl vnitřní trh obohacen o koordinovanou politiku zaměstnanosti.

18

Lisabonská strategie vyhlášená v roce 2000 jako program komplexních a radikálních reforem měla z Evropy vytvořit vysoce ekonomicky výkonnou a konkurenceschopnou oblast. Všem bylo jasné, ţe vytyčené ekonomické reformy nemohou jít mimo program vnitřního trhu. Evropská rada proto doporučila urychleně pracovat na „dobudování vnitřního trhu v některých odvětvích a na zlepšení jeho dosud nízké výkonnosti v jiných" a tím dospět „k plně funkčnímu trhu". Nová Komise v čele s J. Barossem (2005) kriticky zhodnotila dosavadní neuspokojivé výsledky Lisabonské strategie a navrhla upravený program do roku 2010. Na jaře 2006 se Komise odhodlala k důleţitému kroku: oznámila, ţe provede celkovou revizi dosavadních přístupů k vnitřnímu trhu. Podnětem bylo několik okolností: neuspokojivé výsledky Lisabonské strategie, řada kritických zpráv (např. Wim Kokova zpráva, 2004), kritické výtky evropských podnikatelských svazů adresovaných Komisi i členským státům a vyzývajícím k větší angaţovanosti ve věci vnitřního trhu. Evropská rada vyzvala Komisi, aby v druhé polovině 2007 předloţila „ambiciózní a komplexní přezkoumání jednotného trhu", s konkrétními návrhy na opatření. Na tomto základě byl přijat program vnitřního trhu odpovídající 21. století.7

2.2.

Volný pohyb osob Zakotvení principu volného pohybu pracovníků (nejdříve) a všech občanů (později) byl v programu vnitřního trhu zcela revolučním poţadavkem. Ţádné integrační seskupení ve světě se k takovému kroku neodhodlalo. V platnosti je od roku 1968. Do té doby překročení hranic předpokládalo mít platný pas a platné vízum, o které bylo nutno ţádat a většinou také platit, na hranicích mezi zeměmi existovala kontrola osob a také jejich zavazadel. Odstranění všech těchto překáţek mělo usnadnit hledání lepších pracovních a ţivotních podmínek, zvyšování kvalifikace a bylo spojeno s právem pracovat, usadit se a ţít v kterékoli členské zemi. Měla se tím také ulehčit situace na pracovním trhu dvou skupin zemí: těch s nedostatkem a těch s přebytkem pracovních sil. A v neposlední řadě to mělo přispět ke stále uţšímu spojení evropských národů, k vzájemnému poznání a porozumění.

7

< http://www.euroskop.cz/8732/sekce/strucna-historie-vnitrniho-trhu/> (16. ledna 2011)

19

Původně se podle Římské smlouvy uvolnění týkalo pouze ekonomicky činných osob: zaměstnanců a osob samostatně výdělečně činných. Tento okruh se postupně rozšiřoval: Jednotný evropský akt (1987) otevřel tuto svobodu také pro studenty, důchodce a osoby ţijící z nezávislých příjmů. Maastrichtská smlouva zavedla občanství Unie: kaţdý občan Unie má právo svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států. Prvním příkazem bylo odstranit diskriminaci pracovníků na základě jejich státní příslušnosti: při přijímání do práce, při odměňování, přeřazování, úpravě pracovních podmínek atd. Amsterodamská smlouva rozšířila zákaz diskriminace také z důvodů pohlaví, rasového nebo etnického původu, víry nebo světového názoru, invalidity nebo sexuální orientace. Určující zásadou se stalo „národní zacházení" : osoby z kteréhokoli členského státu mají stejná práva a povinnosti jako osoby hostitelského státu. Omezení byla moţná pouze ve dvou případech: v případě porušení veřejného pořádku, veřejné bezpečnosti a veřejného zdraví a také v případě zaměstnání ve veřejných sluţbách. Od roku 1994 se tato svoboda vztahuje také na osoby pocházející z Evropského hospodářského prostoru (Norsko, Island, Lichtenštejnsko a nově také na Švýcarsko) Obsah svobody bychom mohli shrnout takto: kaţdý občan (a jeho rodina) má právo se přesunout do jiné členské země s cílem tam pracovat a usadit se v ní za stejných podmínek jako občané této země. Zásady uplatňované u volného pohybu pracovníků se vztahují také na právo vstupu a pobytu ţivnostníků, obchodníků, řemeslníků, podnikatelů a příslušníků svobodných povolání. Svoboda volného pohybu pracovníků se propojuje se svobodou volného poskytování sluţeb. Prosazení volného pohybu pracovníků muselo najít odpověď na dva problémy: 1. Jak bude vyřešeno sociální zabezpečení osob pracujících v jiné členské zemi, 2. Jak se bude uznávat odborná kvalifikace získaná v jiné členské zemi. V prvním případě musela být dána záruka, ţe s přechodem za prací do jiné členské země nebudou ztracena práva a nároky získané v domovské zemi. Případ byl ošetřen tak, ţe nároky, po které pojištění trvá, se sčítají, ať pracovník působí v kterékoli členské zemi. Důchody nabyté v kterékoli členské zemi se vyplácejí oprávněné osobě, i kdyţ pobývá v jiném členském státě. 20

Uznávání nabytých kvalifikací se ukázalo jako mnohem sloţitější problém. To je dáno tím, ţe mezi zeměmi existují rozdíly, pokud jde o poţadavky nutné k získání určité kvalifikace a tím i oprávnění vykonávat určitou činnost. V počátečním období (aţ do konce 80. let) převládal sektorový přístup: byly přijímány směrnice stanovující podmínky pro uznávání diplomů a vysvědčení získaných v jiných členských zemích. Šlo hlavně o regulovaná povolání ve zdravotnickém sektoru: lékaře, dentisty, veterináře, lékárníky, všeobecné zdravotní sestry, porodní asistentky a také architekty. Členské země si vzájemně uznávaly diplomy na základě předchozí harmonizace. Od začátku 90. let byl sektorový přístup nahrazen přijímáním rámcových (obecných) směrnic. Tak bylo například rozhodnuto o vzájemném uznávání vysokoškolského diplomu o úspěšném zakončení tříletého

studia (1990), o vzájemném uznávání vysvědčení

o uzavřeném středoškolském nebo odborném vzdělání (1992). Konsolidovaná směrnice s platností od roku 2007 nahradila celkem 15 starších směrnic týkajících se regulovaných profesí. U regulovaných profesí není však uznávání automatické: zaměstnavatel můţe poţadovat šestiměsíční praxi nebo sloţení zkoušky, pokud se úroveň získané kvalifikace podstatně liší. Uznávání platí nejen v členských zemích, ale také v Norsku, Lichtenštejnsku a na Islandu a od roku 2002 také ve Švýcarsku. Pohybu pracovníků přes hranice velmi napomohlo zavedení evropského zdravotního průkazu poskytujícího přístup k lékařskému ošetření ve všech členských zemích, bez dřívějšího papírování (2005). Odstranění kontrol osob na hranicích mezi členskými státy je záleţitostí aţ poloviny 90. let, původně na základě mezivládní dohody pěti zemí (Francie, Německa a tří zemí Beneluxu, Schengenská smlouva). Amsterodamskou smlouvu se Schengenský prostor odstraňující kontrolu osob na hranicích mezi členskými státy stal realitou. Schengenská oblast není však totoţná s prostorem EU: tvoří ji dnes 25 členských zemí (bez Velké Británie a Irska), plus Norsko a Island (1999) a od roku 2004 také Švýcarsko. Posílení ochrany vnějších hranic EU spolu s úsilím o společnou vízovou, přistěhovaleckou azylovou politiku a posílená spolupráce policejních a soudních orgánů je dalším důsledkem zřízení Schengenského prostoru.

21

Přes právo ucházet se o práci v jiné členské zemi, přes odstranění diskriminace a jiných bariér je mobilita pracovníků zemí EU přes hranice velmi nízká. Podle údajů ţilo v roce 2006 v jiném členském státě zhruba 1,5 % občanů EU, přičemţ se tento podíl během posledních 30 let nijak nezměnil. Na pracovní trhy zemí EU vstupují spíše občané třetích zemí a jejich počet vysoko převyšuje migranty z členských zemí. Příčiny nízké mobility shrnuje Komise takto: rodinné důvody (61 %), jazykové bariéry (29 %), nedostatek informací o pracovních příleţitostech (20 %). Situaci se snaţí zlepšit sluţba EURES (od roku 1993) poskytující informace o volných pracovních místech, s údaji o ţivotních a pracovních podmínkách zemí EU a zemí Evropského hospodářského prostoru. Při rozšíření EU v roce 2004 panovala ve veřejnosti starých zemí EU obava, ţe dojde k masovému přesunu pracovníků z Východu, coţ podle těchto představ mělo ohrozit situaci na jejich pracovním trhu. Země EU-15 získaly právo přechodně omezit příchod pracovníků z nových zemí maximálně na sedm let (rozdělených na 2+3+2 roky), tedy do roku 2011. V roce 2004 tři země plně otevřely své pracovní trhy pro pracovníky z nových zemí: Velká Británie, Irsko a Švédsko. Ostatní země postupně otevíraly své pracovní trhy, takţe v roce 2009 zůstaly pouze dvě země, Německo a Rakousko, jeţ se otevřou aţ v roce 2011.8

8

< http://www.euroskop.cz/8736/sekce/volny-pohyb-osob/> (16. ledna 2011)

22

3. MIGRACE V EU Jednotlivé evropské státy vyvinuly v minulosti odlišné přístupy k řízení mezinárodní migrace. Důvodem byla odlišnost migračních proudů, společenských podmínek, ale také politických tradic a kultury. Paralelně s tímto vývojem začala být od osmdesátých let oblast migrace a azylu předmětem integračních snah Evropské unie. Mezi oblasti, kde je uţ spolupráce na úrovni EU rozvinutá, patří společná kontrola hranic, sjednocování azylového systému nebo povolení k trvalému pobytu. V posledních letech se navíc usiluje o spolupráci v oblasti řízení pracovní migrace, řešení problému přítomnosti neregulérních migrantů nebo o kooperaci se třetími zeměmi za účelem lepšího propojení migrace a rozvoje. Nakolik je naplňování těchto cílů uskutečnitelné, nakolik budou zájmy jednotlivých států společné či protichůdné a nakolik se skutečně podaří sjednotit evropskou imigrační a azylovou politiku, to ukáţou následující roky.9 Funkce nadnárodního imigračního hnutí jako protiopatření, které nutí západní Evropu jednat odpovědně v následku bankrotu socialistického státu. Evropa musí vyvinout velké úsilí, aby rychle zlepšila podmínky v chudších oblastech střední a východní Evropy nebo budou zaplaveny lidmi hledající azyl a imigranty.10

3.2. Migrace v ČR Česká republika se v posledních letech stala vyhledávanou zemí lidí migrujících za prací. Podobně jako v jiných zemích se i v Česku v této souvislosti objevily problémy marginalizace a vyloučení některých kategorií migrantů z trhu práce. Přitom přístup a uplatnění na trhu práce má významný dopad i na formy začleňování migrantů, kteří se v zemi usadí natrvalo, a v důsledku toho i na integraci druhých a dalších generací jejich potomků. Téma Pracovní migrace tyto otázky rozvíjí se zvláštním zřetelem na problematiku neregulérního zaměstnávání, pracovního vykořisťování a nucené práce. Vzhledem k tomu, ţe příchod migrantů, jejich pobyt i ekonomická aktivita jsou předmětem regulací, věnují se texty i analýzám zákonů a politik a jejich vlivu na praxi zúčastněných aktérů. Téma pojímá

9

(13. ledna 2011) HYSMAN J. The politics of insecurity (Fear, migration and asylum in the EU). London: Routledge, 2006, str. 105. ISBN 0-415-36124-9 10

23

pracovní migraci v jejím širokém významu a to včetně někdy opomíjených podnikatelských aktivit migrantů nebo třeba dopadu emigrace na situaci v zemích původu migrantů.11 V letech 2006 - 2008, tedy v období konjunktury, přibyly v České republice desítky tisíc nových zahraničních pracovníků. S propuknutím ekonomické krize a následným úbytkem pracovních míst se sice počty nově příchozích začaly sniţovat, ale začala se i radikálně zhoršovat situace těch cizinců, kteří uţ na našem území jsou a kteří tu pracují. Problémy na pracovním trhu, s nimiţ se nyní setkávají, ať uţ jde o diskriminaci, tlak směrem k nelegálnímu zaměstnávání či vykořisťování, nucenou práci a celkové sociální vyloučení, jsou mnohdy nad rámec jejich moţností řešení. Zaměstnávání cizinců se v řadě případů vymklo českým zákonům i kontrole státu a mnozí zprostředkovatelé tu rozjeli moloch netransparentního obchodování s levnou pracovní sílou. Vyuţívají toho, ţe cizinci nemají potřebné informace, neznají, co jim mohou nabídnout například úřady práce nebo neziskové organizace, nevědí, jak se vykořisťujícímu jednání zaměstnavatele bránit. Legální zaměstnání je přitom jednou z podmínek úspěšné integrace cizince do společnosti a v zájmu celé společnosti a státu je nutné ho podporovat. Tímto směrem se proto obrátilo i Sdruţení pro integraci a migraci, nezisková organizace, která zareagovala na potřeby svých klientek a klientů a získala finanční podporu z Evropského sociálního fondu, Operačního programu Lidské zdroje a zaměstnanost, cílenou právě na cizinky a cizince na trhu práce. Projekt Zvýšení role neziskového sektoru v oblasti sociální integrace pracovních migrantů v České republice běţí od počátku letošního roku aţ do konce roku 2012 a je otevřený všem osobám z této cílové skupiny, které jsou kdekoliv na našem území. Z fondů EU je pro OP LZZ vyčleněno celkem 1,84 mld. €, coţ činí přibliţně 6,80 % veškerých prostředků určených z fondů EU pro Českou republiku. Z českých veřejných zdrojů má být navíc financování programu navýšeno o dalších 0,32 mld. €.12 Díky této podpoře dnes cizinky a cizinci nejsou na problémy s integrací na trh práce sami, ale mohou se obrátit na organizaci, která jim pomůţe uplatňovat jejich práva, bránit se vykořisťování ze strany nejrůznějších zprostředkovatelů a naopak lépe a snáze komunikovat se státními institucemi. Cílem je přispět k narovnání pokřiveného trhu práce, pomoc konkrétním cizinkám a cizincům při integraci do společnosti a zabránění mnohdy velmi bolestným formám sociálního vyloučení.

11

Zdroj: < http://www.migraceonline.cz/temata/pracovnimigrace/> (10. března 2011) Evropský sociální fond v ČR[online]. Dostupný z WWW: < http://www.esfcr.cz/07-13/oplzz> (22. dubna 2011) 12

24

V této souvislosti se Sdruţení pro integraci a migraci inspirovalo i v zahraničí a navázalo spolupráci s respektovanou rakouskou organizací Zentrum für Migranten und MigrantInnen in Tirol (ZeMiT) a významnou portugalskou organizací Soil Land Inference Model (SOLIM), které mají s podobnými problémy bohaté zkušenosti. Sdruţení pro integraci a migraci se rozhodlo dotknout i tématu, o kterém se všeobecně ví, ale nahlas se o něm nehovoří - cizinky ze třetích zemí často pracují v českých domácnostech jako uklízečky, pečovatelky či vychovatelky. Jedná se o zcela zvláštní, svou povahou nový segment pracovního trhu a fenomén posledních let, který je z nepochopitelných důvodů společností tolerován. Málokdo si však uvědomuje, ţe tyto cizinky jsou často tlačeny k nelegální práci a bohuţel výjimkou není ani fyzické násilí či sexuální obtěţování, kterému jsou vystaveny. Týrání mnohdy snášejí z obav ze ztráty zaměstnání a v některých případech jsou skutečně v pozicích novodobých sluţek a otrokyň a potřebují urgentní pomoc. I tyto cizinky se proto mohou na Sdruţení pro integraci a migraci obracet s ţádostí o právní radu nebo o sociální poradenství. Téma je natolik silné, ţe si zaslouţí samostatnou kampaň, jejímţ cílem je ukázat ţenám, pracujícím v cizích domácnostech, ţe i ony mají svá práva a mohou je účinně hájit. Tato kampaň se naplno rozjede v červenci letošního roku.13

3.3. Společný evropský azylový systém Evropský azylový systém nesměřuje k jednotnému azylovému řízení realizovanému jedním společným orgánem, ani k zajištění spravedlivého azylového řízení v kaţdém členském státě Evropské unie. Pracuje jiţ nyní s nepravdivou hypotézou, ţe všechny země Evropské unie jsou bezpečnými zeměmi pro uprchlíky, přestoţe všichni vědí, ţe země jako Řecko, Malta nebo Slovensko představují pro uprchlíky značné nebezpečí, nehledě na to, ţe rozvinuté azylové systémy některých neevropských států i dnes poskytují azyl a uznávají za pronásledované osoby občany zemí Evropské unie, např. romské národnosti. V praxi jednotlivých členských států EU existují obrovské rozdíly, příkladem budiţ bohuţel i české azylové řízení na mezinárodním letišti v Praze - Ruzyni, kde zaujatý ministerský „ochránce českých hranic“ ve spolupráci s ministerstvem vybraným a placeným tlumočníkem v podstatě

13 Projekty. Zvýšení role neziskového sektoru v oblasti sociální integrace pracovních migrantů v České

republice [online]. Dostupné z WWW: http://www.migraceonline.cz/e-knihovna/?x=2279061 (10. března 2011)

25

sám přijímá, provádí pohovor a bez výjimky zamítá azylové ţádosti cizinců ze zemí, jako jsou Sýrie, Turecko, Kongo, Srí Lanka, atp. Harmonizace azylového práva EU tak směřuje spíše ke sladění postupů co nejsnazšího zamítnutí azylové ţádosti a následné deportace do země původu, čehoţ smutným dokladem mohou být např. „úspěšná“ společná vyhoštění zamítnutých ţadatelů o azyl z několika zemí v jednom letadle. V tomto cíli neváhá Unie spojit své síly i s diktátory typu Muammara Kaddáfího či Alexandra Lukašenka. Proto bychom na kaţdém mezinárodním fóru k problematice azylu či Společného evropského azylového systému měli hledat odpověď na jednoduchou otázku – jakým způsobem se vůbec můţe skutečný pronásledovaný uprchlík do Evropské unie dostat. 14

14

ROZUMEK, Martin. Společný evropský azylový systém: idea versus realita. [online]. Dostupný z WWW: (13. ledna 2011)

26

3.4. Migrace v Německu Německo je nejlidnatější zemí Evropské unie. Ţije zde přibliţně 82 milionů obyvatel, necelá šestina v bývalém východním Německu, tedy na území někdejší NDR. Především na severu a na východě Německa ţijí národnostní menšiny Dánů, Frísů, německých Sintů a Romů a Srbů. Kaţdá národnostní menšina má svou vlastní kulturu, jazyk, dějiny a identitu. Německé hospodářství je od poválečného boomu padesátých let odkázáno na práci migrantů. Většina tehdejších takzvaných „gastarbeitrů“ se vrátila do svých domovů v jiţní nebo jihovýchodní Evropě, ale mnoho z nich zůstalo v Německu, kde dál ţijí a pracují. Zůstalo i mnoho Turků, kteří přišli do Německa později. Tak se Německo postupně vyvinulo ze země „gastarbeitrů“ v zemi s řízeným přistěhovalectvím. Druhou velkou skupinu přistěhovalců tvoří vystěhovalci německého původu, kteří po mnoho generací ţili v republikách bývalého Sovětského svazu, v Rumunsku a Polsku a ve větší míře především po pádu komunistických reţimů

se

vrátili

do

Německa. 15

Obě tyto migrační vlny vedly k tomu, ţe v osmdesátých letech byl v Německu počet přistěhovalců na osobu dokonce mnohem vyšší neţ v klasických přistěhovaleckých zemích, jako jsou USA, Kanada nebo Austrálie. V současné době ţije v Německu více neţ 15 milionů lidí s migračním zázemím. Podle definice Spolkového statistického úřadu mezi ně patří všechny osoby, které do Německa imigrovaly, a dále lidé narození v Německu s alespoň jedním rodičem, který imigroval. Asi 7 milionů z nich jsou cizinci, cirka 8 milionů má německou státní příslušnost – udělením státního občanství, nebo protoţe patří k 4 milionům vystěhovalců německého původu. Po vystěhovalcích představují přistěhovalci z Turecka (2,5 milionu) nejpočetnější skupinu, dalších 1,5 milionu pochází z bývalé Jugoslávie nebo jejích nástupnických států. Počet muslimů ţijících v Německu se odhaduje na 4 miliony.

Mnoho migrantů pracuje bez výučního listu, protoţe Německo sjednávalo pracovní síly pro jednoduché činnosti. Studie prokázaly, ţe pro migrační rodiny v Německu je sloţité sociálně růst nebo zlepšovat vlastní ekonomickou situaci. Přesto bylo v integraci migrantů v minulých dvou desetiletích dosaţeno pokroku. Získání německé státní příslušnosti bylo ze zákona usnadněno, kontakty mezi migranty a Němci jsou intenzivnější, tolerance k etnické kulturní 15

http://www.migraceonline.cz/e-knihovna/?x=2279061 (10. Března 2011)

27

rozmanitosti je větší. Zákon o přistěhovalectví, který vstoupil v platnost roku 2005, poprvé přináší rozsáhlou právní úpravu, jeţ zohledňuje všechny oblasti migrační politiky. Spolková vláda spatřuje v pokračující integraci lidí s migračním zázemím těţiště svého úsilí. V popředí pozornosti stojí přitom začlenění na trhu práce, přičemţ vzdělání a podpora při výuce jazyka jsou povaţovány za klíčové aspekty integrace. Od roku 2006 spolková kancléřka Angela Merkelová kaţdoročně zve na integrační summit, jehoţ se účastní zástupci všech relevantních společenských skupin, které se na integraci podílejí, tedy i organizace migrantů. A pravidelně se kontroluje plnění nejdůleţitějšího výsledku prvního integračního summitu – „Národní integrační plán“ (2007). Obsahuje konkrétní cíle a více neţ 400 opatření státních, hospodářských a společenských organizací. Má tak být vybudována síť patronů pro vzdělávání, kterých je nyní jiţ více neţ 5 000. Jejich úkolem je podporovat děti a mládeţ z rodin přistěhovalců ve škole a profesní přípravě. K „Chartě rozmanitosti“ se připojilo více neţ 500 podniků a veřejných institucí s více neţ čtyřmi miliony zaměstnanců. Rozmanitost chápou jako šanci a zavázali se, ţe mladým lidem s migračním zázemím zajistí lepší šance na vzdělání. 16

16

Fakta o Německu. Dostupné z WWW: (10.března 2011)

28

4. HLAVNÍ CHARAKTERISTIKY TRHU PRÁCE A POLITIKY ZAMĚSTNANOSTI V EU 4.1.

Evropská strategie zaměstnanosti

Cílem evropské strategie zaměstnanosti, která je součástí celkové strategie Evropa 2020, je vytvářet nová a lepší pracovní místa v celé EU. K tomu účelu byly v rámci této strategie vytyčeny tři hlavní cíle. Do roku 2020: 

by mělo být zaměstnáno 75 % osob ve věku 20 aţ 64 let,



by se měl počet ţáků a studentů, kteří nedokončí školu, sníţit pod 10 % a nejméně 40 % lidí ve věku 30 aţ 34 let by mělo mít dokončené vysokoškolské vzdělání



by se počet lidí, kteří ţijí v chudobě a sociálním vyloučení nebo jsou na pokraji chudoby a sociální vyloučení jim hrozí, měl sníţit alespoň o 20 milionů.

Ke splnění těchto cílů je třeba, aby byly podniknuty kroky popsané ve stěţejní iniciativě „Agenda pro nové dovednosti a pracovní místa“. Evropská strategie zaměstnanosti poskytuje zemím EU základ (tzv. „otevřená metoda koordinace“) pro výměnu informací, diskuzi a koordinaci jejich politik zaměstnanosti. Kaţdý rok vlády jednotlivých zemí (prostřednictvím Výboru pro zaměstnanost) a evropské orgány předloţí tzv. „balíček týkající se zaměstnanosti“. Ten obsahuje: 

pokyny ohledně vnitrostátních politik zaměstnanosti, které navrhuje Komise se souhlasem vlád členských států a které stanovují společné priority a cíle,



zprávy vlád jednotlivých zemí, ve kterých jsou popsány jejich politiky zaměstnanosti a u nichţ Komise analyzuje soulad s cíli strategie Evropa 2020 a stěţejních iniciativ



17

a zprávu Komise, která v případě potřeby obsahuje doporučení vládám členských států.17

Evropská

komise:

Zaměstnanost,

sociální

věci

a

sociální

(7.dubna 2011)

29

začlenění.

Dostupné

z WWW:

4.2.

Nezaměstnanost v EU

Nezaměstnanost v EU se liší region od regionu, nejen mezi zeměmi, ale i v rámci kaţdé země jsou regiony s vyšší a niţší nezaměstnaností. Které regiony Evropské unie jsou postiţeny nezaměstnaností nejvíce? A ve které zemi je nezaměstnanost nejvíce rozdílná? Česká republika nepatří mezi nejhorší. Jednotlivé regiony členských zemí Evropské unie jsou různě bohaté a samozřejmě i míra nezaměstnanosti se liší region od regionu. Ve všech zemích je nejniţší míra nezaměstnanosti ve velkých městech, kde je dostatek pracovních příleţitostí i podmínek pro úspěšné podnikání a široká základna koupěschopného obyvatelstva. V okrajových, převáţně na zemědělství orientovaných regionech je míra nezaměstnanosti nejvyšší. Není náhodou, ţe v členských zemích Evropské unie, kde je nejvíce vzdělaných obyvatel, pruţné pracovní zákonodárství a nízké daně, je nezaměstnanost nejniţší (týká se to Irska, Lucemburska a Nizozemí). Největší problémy s uplatněním na trhu práce mají mladiství, obyvatelé venkova, občané předdůchodového věku a občané s nízkou kvalifikací. Nejvyšší regionální rozdíly v míře nezaměstnanosti jsou v Itálii a ve Francii. Ve Francii je rozdíl mezi nejlepším regionem (Centre) a nejhorším regionem (Réunion) dokonce 25 procentních bodů. V Itálii je rozdíl mezi nejlepším regionem (Bolzano) a nejhorším regionem (Calabria) téměř 20 procentních bodů. V Itálii je rozdíl mezi bohatým severem a chudým jihem zřetelný ve všech ekonomických ukazatelích. Naopak poměrně vyrovnaná situace v míře nezaměstnanosti je v Irsku, Nizozemí a Švédsku. V těchto zemích je nezaměstnanost ve všech regionech velmi nízká. Snaha o zabezpečení plné zaměstnanosti přivedla Švédsko k nejpropracovanější aktivní politice na trhu práce na celém světě. Úspěšnost této politiky je snadno měřitelná mírou nezaměstnanosti – ta je ve Švédsku dlouhodobě jedna z nejniţších ze všech členských zemích Evropské unie. Vybudování systému sociálního zabezpečení je realizováno rozsáhlou sítí sociálních sluţeb a rovnoměrné hospodářské vyspělosti celé země. Nejniţší míra nezaměstnanosti je především ve velkých městech Evropské unie (Londýn, Paříţ a Brusel) a v regionech nabízejících dobré podnikatelské podmínky (Salzburg – Rakousko, Zeeland – Nizozemí, Tirol – Rakousko, Gelderland – Nizozemí, North Yorkshire – Velká Británie, Glouce Stershire – Velká Británie).

30

Velká kosmopolitní evropská města nabízejí nepřeberné pracovní a podnikatelské moţnosti. Současně jsou to turisticky lákavé lokality a denně sem proudí davy turistů, kteří ročně utratí milióny eur. Dvouciferná nezaměstnanost v mnoha evropských regionech je váţným problémem (především v Polsku, Slovensku a Španělsku) a patří mezi klíčové problémy Evropské unie jako celku. Z dvaceti regionů s nejvyšší nezaměstnaností je jich dvanáct v Polsku. Všude na světě existuje závislost mezi stupněm dosaţeného vzdělání a schopností uplatnit se na trhu práce. Nezaměstnanost vysokoškolsky vzdělaných občanů v Evropské unii je ve výši 4 %. Nezaměstnanost občanů s pouze základním vzděláním se pohybuje kolem 15 %. Nejmenší podíl vysokoškolsky vzdělaných občanů mají v Portugalsku, Španělsku, Itálii a Řecku. Naopak vysoké zastoupení vysokoškoláků je ve Švédsku, Německu, Rakousku a Velké Británii. Vlády jednotlivých států přesouvají odpovědnost občanů za jejich budoucnost na ně samé. Nikdo nikomu nezaručí práci. Kaţdý se musí o sebe postarat sám. Je proto důleţité vytvářet takové podmínky, abychom mohli rychle měnit zaměstnání, mohli získávat novou kvalifikaci a abychom pochopili, ţe se musíme o sebe postarat sami – zvyšovat si svoji kvalifikaci a investovat do sebe jako lidského kapitálu.18

4.3.

Zaměstnanost v EU

Největším trápením je pro Evropskou unii nezaměstnanost lidí mladších 25 let. Ta dosahuje závratných 21 procent. Bez práce je tak kaţdý pátý mladý člověk. Mnoho zemí je na tom ještě mnohem hůře. Ve Španělsku je bez práce téměř 44 procent mladých lidí. Ekonomové navíc nevylučují, ţe bude zanedlouho práci hledat kaţdý druhý. Země se stále potýká s problémy a pořád se nedostala z hospodářské recese. Nezaměstnanost mladých lidí je oříškem i pro slovenskou vládu. Slovensko se totiţ se 36,6 procenty mladými lidmi bez práce řadí na druhou evropskou příčku. V Česku tento ukazatel dosahuje 18,8 procenta.

18

Gola, Petr. Nezaměstnanost v EU se liší region od regionu [online]. Dostupný z WWW: (8. dubna 2011)

31

Graf 1 Nezaměstnanost v EU a v eurozóně

Radovat se z nízké míry nezaměstnanosti mohou naopak Nizozemci. Jejich 4,4 procenta je řadí na druhou stranu evropské stupnice. Špatně na tom nejsou ani Lucemburčané a Rakušané. Bezkonkurenčně nejvíce lidí bez práce je naopak ve Španělsku. Míra nezaměstnanosti tu dosahuje 20,6 procenta. S velmi vysokou nezaměstnaností se potýkají i Litva (18,3 procenta) a Lotyšsko (18,2 procenta).19

Po roce 2004 je hospodářská výkonnost EU poměrně kolísavá, kdyţ zejména vlivem ostrého nárůstu cen ropy došlo v roce 2005 ke zpomalení celkové ekonomické dynamiky, aby v následujících letech byla vykázána opětovná tendence mírného oţivení.

Tab. 1 Míra zaměstnanosti ve věku 15 až 64 let20 Země

Celkem

muži

ženy

Dánsko

77,1

81,0

73,2

Nizozemsko

76,0

82,2

69,6

19

Zpravodajství ČT 24. Dostupné z WWW: < http://www.ct24.cz/ekonomika/111928-eu-nemuze-vyhnatnezamestnanost-mladi-praci-hledaji-marne/> (8. dubna 2011) 20

Zdroj: Eurostat, za rok 2007

32

Švédsko

74,2

76,5

71,8

Rakousko

71,4

78,4

64,4

UK

71,3

77,3

65,5

Kypr

71,0

80,0

62,4

Finsko

70,3

72,1

68,5

Německo

69,4

74,7

64,0

Estonsko

69,4

73,2

65,9

Irsko

69,1

77,4

60,6

Lotyšsko

68,3

72,5

64,4

Slovinsko

67,8

72,7

62,6

Portugalsko

67,8

73,8

61,9

ČR

66,1

74,8

57,3

Španělsko

65,6

76,2

54,7

EU

65,4

72,5

58,3

Litva

64,9

67,9

62,2

Francie

64,6

69,3

60,0

Lucembursko

63,6

71,9

55,0

Belgie

62,0

68,7

55,3

Bulharsko

61,7

66,0

57,6

Řecko

61,4

74,9

47,9

Slovensko

60,7

68,4

53,0

Rumunsko

58,8

64,8

52,8

Itálie

58,7

70,7

46,6

Maďarsko

57,3

64,0

50,9

Polsko

57,0

63,6

50,6

Malta

55,7

74,2

36,9

Bez ohledu na proměnlivost výkonnosti ekonomického vývoje, růst zaměstnanosti v EU pokračoval v pozvolném oţivení od roku 2003, zůstává však daleko pod hodnotami, které byly pozorovány na konci 90. let a na počátku 20. Století. Průměrný růst zaměstnanosti se 33

v posledním období pohyboval mezi 0,5% aţ 1,0% meziročně. S ohledem na mírné zlepšení podmínek na trhu práce se míra nezaměstnanosti ve stejném období lehce zvyšovala aţ na úrovně přes 65% celkového počtu obyvatel mezi 15 a 64 lety věku. Současně pak také míra nezaměstnanosti vykazovala soustavný pokles aţ na úroveň pod 7,0% na počátku roku 2008. V průběhu sledovaného období byl však vykázán proměnlivý vývoj produktivity práce, kdyţ tato klesla okolo poloviny této dekády a poté se mírně zvyšovala, čímţ však nijak nezúţila mezeru v porovnání s USA. Pokrok směrem k celkovému cíly Lisabonské smlouvy, ohledně míry zaměstnanosti, vztaţenému k roku 2010, zůstává stále pomalý a dosaţení tohoto cíle se stává stále větší výzvou. Avšak, nedávný pokrok směrem k cílům zaměstnanosti ţen a starších lidí, především v období ne zcela razantního hospodářského růstu, představuje povzbuzení. Zvyšovala-li se průměrná míra zaměstnanosti v EU přibliţně o 0,7% procentního bodu ve sledovaném čtyřletém uplynulém období, v případě ţen se zvýšila o téměř 1 procentní bod (na více neţ 57%) a v případě starších lidí (ve věku 55-64 let) se zvýšila podstatně o téměř 2 procentní body na 44%. Míra zaměstnanosti u mladých lidí (15 - 24 let) zůstává v podstatě bez změn (okolo 37%). Relativně slabá výkonnost trhů práce ve velkých zemích některé jiţní státy EU zůstávají výrazně pod společnými cíli v zaměstnanosti definovanými pro celou Evropskou unii. Navíc existuje tendence dalšího prohloubení rozdílů v zaměstnanosti mezi pohlavími. Na regionální úrovni existují velké rozdíly ve výkonnosti trhů práce. Pro mnoho zemí EU zůstává výzvou silnější integrace trhů práce migrantů. V zásadě pozitivní vývoj v oblasti zaměstnanosti byl na úrovni členských států, kdyţ míra zaměstnanosti klesla pouze v Německu a Nizozemsku, o více neţ 1% rostla v 10 členských zemích a o viditelná více neţ 3% pak v Lucembursku, Španělsku a Irsku. V porovnání zaměstnanosti muţů a ţen byl růst rychlejší v případě ţen, ačkoliv pozoruhodný vývoj představoval zvrat v míře zaměstnanosti muţů v hlavní věkové skupině (25 - 54 let) dosaţený po několika letech poklesu. Důleţitý vývojový rys také představovalo pokračování pozitivního trendu v zaměstnanosti starších pracovníků a silný nárůst v podílu zaměstnanosti na částečný úvazek a na základě smluv na fixované časové období (na dobu určitou). Hlavního tahouna celkového nárůstu zaměstnanosti v nedávném období v Evropské unii představují vysoce kvalifikované manuální profese, představující hlavní část expanze zaměstnanosti od roku 2000. To ukazuje na pokračující zlepšování v kvalifikační struktuře

34

zaměstnaných a je odrazem pokračujícího posunu směrem k hospodářství více zaloţeného na znalostech. Přesto však jsou zde indikace jistého stupně usměrnění ve změnách profesní struktury trhu práce směrem k vysoce kvalifikovaným profesím a velmi nízko kvalifikovaným profesím, s poklesem v zaměstnanosti kvalifikovaných manuálních profesí. Způsob uspořádání trhu práce představuje na evropských trzích poměrně citelně vnímanou hodnotu, která se týká například podoby smluvního vztahu, počtu pracovních hodin i existence netypických pracovních uspořádání, jeţ nejsou neobvyklá ve většině členských států Nedávno shromáţděná data ukazují proměňující se trendy napříč členskými státy ve výskytu netypických úprav pracovní doby (např. v případě noční práce, práce v neděli), s obecným sníţením výskytu nepravidelné práce. V nových členských státech EU zůstává průměrná pracovní doba na zaměstnanou osobu relativně vysoká, zejména díky nízkému výskytu práce na částečný úvazek v těchto zemích, ačkoliv se zdá být převaţující tendence pokračujícího poklesu průměrné pracovní doby napříč EU, s několika málo výjimkami.

4.4.

Flexibilita a zabezpečení

Členské země by měly usilovat o sbliţování pohledů na sadu společných základů ke kombinaci flexibility a zabezpečení zaměstnanosti na trhu práce – coţ se pozvolna vţívá pod pojmem flexicurity. Flexicurity je reakce na potřebu zlepšit adaptability jak pracovníků, tak firem na rychle se měnícím trhu práce a na segmentaci trhu práce. Segmentovaný trh práce vyvolává rizika rostoucí nejistoty pracovních míst, coţ poškozuje udrţitelnou integraci zaměstnanosti a omezuje akumulaci lidského kapitálu. Správné vybilancování mezi flexibilitou a zabezpečením můţe být dosaţeno vzájemným působením čtyř klíčových prvků: Dostatečně flexibilním smluvním uspořádáním, efektivní politikou aktivního trhu práce, kredibilním celoţivotním učebním a vzdělávacím systémem, moderním systémem sociálního zabezpečení. Termín flexicurity byl na počátku pouţit k popisu úspěšných kombinací flexibility a zabezpečení, které realizovaly dánské a nizozemské trhy práce. Avšak flexicurity se poté 35

vyvinula z popisu určitých národních kontextů a stala se nástrojem ke klasifikaci různých trhů práce. Členské státy EU mohou být seskupeny do několika reţimů flexicurity, zaloţených na mixu jedné dimenze flexibility (extrémní flexibilita) a jedné dimenze flexibility (externí flexibilita) a jedné dimenze zabezpečení (důchodového a zaměstnatelnosti). Nicméně, k zahrnutí dalších dimenzí, především interní a funkční flexibility, bude zapotřebí dalšího rozpracování. Externí flexibilita se týká snadnosti najmout a propustit (nebo uvolnit) pracovníky a vyuţít flexibilních forem pracovních smluv. Je měřena indikátorem OECD striktnosti legislativy ochrany zaměstnanosti (Employment Protection Legislation; EPL). Teoretické i praktické poznatky ukazují, ţe přísná EPL, mající problematický nebo omezený dopad na celkovou nezaměstnanost a zaměstnanost, zhoršuje vyhlídky zaměstnanosti ţen, mladých a starších pracovníků. Také můţe zpomalovat tok pracovních sil mezi různými pracovními místy, coţ činí trh práce méně dynamický a zvyšuje průměrné trvání doby nezaměstnanosti. Některé členské státy zvýšily externí flexibilitu na maximální mez v nedávných letech, především uvolněním EPL pouze pro přechodné, krátkodobé či nepravidelné pracovní smlouvy, zatímco byla ponechána přísná pravidla pro trvalé, pravidelné pracovní smlouvy beze změny. To vedlo k rozvinutí dvoustupňových trhů práce, v nichţ břemeno přizpůsobení šokům padá na zaměstnance, kteří mají uzavřeny netypické smluvní formy (například smlouvy na dobu určitou). Tento přístup vedl k nejistotě zaměstnanosti a nedostatku adekvátního zabezpečení tréninku a výcviku pro pracovníky s netypickými smlouvami s negativním dopadem na produktivitu. Flexicurity by spíše volala po souběţném zjednodušení pravidel jak pro řádné i netypické pracovní smlouvy, jako způsobu k dosaţení zlepšené flexibility na trhu práce. EPL a podpora v nezaměstnanosti (Unemployment Benefit, UB) mohou být povaţovány za dva různé způsoby ochrany pracovníků před riziky na trhu práce. Empirické studie ukazují, ţe pracovníci se cítí lépe ochráněni prostřednictvím UB, neţ EPL. Relativně vysoká UB vykazuje tendenci k tomu, aby byla spojována s delším obdobím trvání nezaměstnanosti, mimo jiné kvůli poklesu intenzity hledání pracovního místa. Avšak do značné míry to můţe být sníţeno nastavením efektivních aktivačních strategií, které koordinují správu UB s aktivními politikami trhu práce neboli aktivní politikou zaměstnanosti (ALMPs). Vykompenzovat flexibilnější EPL za vyšší transfery nezaměstnaných, by moţná mohla

36

reformní strategie, jak ve formě příjmové kompenzace (pasivní politiky zaměstnanosti), tak aktivních opatření (ALMPs). Význam vzájemných vazeb mezi politikami trhu práce a institucemi zesiluje debata o flexicurity. V souladu s adekvátně postavenými teoretickými výsledky a statistickými procedurami jsou členské země EU propojeny na základě omezeného počtu dimenzí (os.), které charakterizují národní trhy práce. Tato klasifikace ukazuje přítomnost tří hlavních os, které mohou být rozsáhle vysvětleny jako reprezentativní: externí (normální) flexibilita; zabezpečení; břemeno daňových příspěvků sociálního zabezpečení. Klíčovým poznatkem této analýzy je, ţe zde existují významné synergie mezi osou flexibility/zaměstnanosti a osou zabezpečení z pohledu výstupů výkonnosti trhu práce. Země, která vykazuje vysoké hodnoty jak na ose flexibility, tak zabezpečení, vykazuje příznivé hodnoty i pro sociálně-ekonomické proměnné – jako například vyšší míru zaměstnanosti, rovnoměrnější rozdělení příjmů, apod. Kombinaci flexibility a zabezpečení zlepšuje politická proveditelnost reformních opatření, která můţe být zesílena vyjednáváními v rámci sociálního dialogu. Avšak výrazně kompenzující podstata reforem flexicurity (tedy uvolnění EPL výměnou za jak vyšší, tak rozmanitější politiku výdajů na podporu trhu práce) můţe učinit jejich implementaci problematickou kvůli vyvolanému zvýšení nebo posunu vládních výdajů společně s nutnými přínosy vyţadovanými při efektivnosti veřejné administrativy. Aby se zabránilo razantnímu zvýšení vládních výdajů, byla navrţena nebo vykonávána řada politik konzistentních s flexicurity. Tyto politiky zahrnují: nastavení individuálních nebo přemístitelných účtů nezaměstnanosti; nahrazení všech typů pracovních kontraktů jedním společným, sniţujícím náklady propouštění (uvolnění) a vytvářejícím daň pro účel dosaţené nezaměstnanosti (Public Employment Services PES). Tato opatření a návrhy ukazují, ţe zde mohou být různé moţnosti vedoucí ke zlepšení kombinace flexibility a zabezpečení – konkrétní řešení jsou závislá na příslušných národních okolnostech a politických volbách a preferencích, které mohou v důsledku přinášet stejný sociálně-ekonomický výsledek. 37

4.5.

Efektivní politiky aktivního trhu práce v EU

V souvislosti stávající debaty o flexicurity a podle závěrů rady EU k zaměstnanosti a sociálním otázkám z jara 2006 jsou efektivní politiky aktivního trhu práce (ALMPs)

21

jednou

z ingrediencí, které jsou podstatné k dosaţení dobré vyváţenosti mezi flexibilitou a zabezpečením zaměstnanosti a při sníţení rizika segmentace trhu práce. Evropská strategie zaměstnanosti22 i Strategie pracovních míst OECD doporučily následující aktivity: I.

Posunout zdroje od pasivních politik trhu práce (tedy od těch, které se zaměřují na zjišťování příjmové podpory) k aktivním (těm, které se pokoušejí zlepšit vyhlídky účastníkům trhu práce).

II.

Lépe vzít v úvahu vzájemné vztahy mezi aktivními politikami trhu práce a daňovými systémy a systémy benefitů, přednostně v rámci aktivačních strategií, ke zvýšení efektivnosti aktivních politik trhu práce.

Průměrné výdaje na politiky trhu práce v členských zemích EU celkově dosáhly přes 2% HDP během delšího časového období 1989-2004, s malým přechodným poklesem, vyskytnuvším se po polovině 90. let. Z dat známých za rok 2006 vyplývá, ţe mezi zeměmi existují rozsáhlé odlišnosti ve výdajích na politiky trhu práce. Ty se pohybují od úrovní okolo 0,5% HDP v Estonsku, Litvě, Rumunsku, České republice, Lotyšsku a Řecku, aţ k vysoké úrovni 4,4% v Dánsku. Průměr za celou evropskou sedmadvacítku představuje necelá 2%. Podíl výdajů na aktivní opatření v EU činí v průměru přibliţně 1/3 celkových výdajů na politiku trhu práce. To signalizuje, ţe členské státy EU neučinily významný pokrok v přesunu zdrojů od pasivních k aktivním opatřením, bez ohledu na uvedené úmysly řady vlád. Účinnost aktivní politiky trhu práce je obvykle oceňována vyuţíváním mikro- nebo makroekonomických technik k měření účasti v programu následné zaměstnanosti a/nebo vyhlídek výdělku. Avšak při vyuţití dostupnosti adekvátních dat je vyuţití rámce všeobecné rovnováhy – makro- upřednostňovány před mikro-přístupem dílčí rovnováhy, neboť makro-přístup je 21 22

Podporující přechod mezi pracovními místy a od nezaměstnanosti a nečinnosti k pracovním místům European Employment Strategy; EES

38

schopen rovněţ měřit nepřímé a dlouhodobé efekty, které mohou vést k revizi závěrů získaných pro účely politiky trhu práce z mikro-ekonometrické evaluace. Přehled programových evaluací, včetně metaanalýzy více neţ 100 studií zpracovaných v Evropě, vede k následujícím postřehům: trénink, výcvik má jen velmi nízkou pravděpodobnost vykázání kladného dopadu na post-programové míry zaměstnanosti. Naproti tomu výdaje na zaměstnanostní pobídky a PES jsou spojeny s výrazně lepšími výsledky. Důkazy naznačují, ţe programy asistence hledání pracovního místa obecné, a aktivační politiky především, se umísťují velice vysoko mezi nákladově efektivními opatřeními aktivní politiky trhu práce z pohledu pomoci nezaměstnaným nalézt pracovní místo a udrţet jej. Programy zahrnující přímé vytvoření pracovních míst ve veřejném sektoru pak dokonce mají menší pravděpodobnost pozitivního dopadu na post-programovou zaměstnanost a její výsledky v porovnání s tréninkovými (výcvikovými) programy.

Tab. 2 Objem výdajů na politiky trhu práce v roce 2006 v % HDP23

23

Zdroj: Eurostat, 1) rok 2004, 2) rok 2005

39

Dánsko1)

4,34

Polsko

1,16

Německo

2,97

Lucembursko

1,04

Belgie

2,90

Slovinsko

0,66

Nizozemsko

2,68

Slovensko

0,65

Finsko

2,54

Maďarsko

0,64

Francie

2,32

Bulharsko

0,63

Švédsko

2,28

Velká Británie

0,60

Španělsko

2,16

Řecko2)

0,56

Rakousko

2,11

Lotyšsko

0,54

EU-27

1,92

ČR

0,49

Portugalsko

1,84

Rumunsko

0,43

Irsko

1,57

Litva

0,39

Itálie

1,27

Estonsko

0,15

Výsledky mikroekonomických evaluací a několika protichůdných makroekonomických studií jsou určitým způsobem rozcházející. Makroekonomické studie obvykle zjišťují, ţe trénink (výcvik) je jedinou kategorií aktivní politiky trhu práce, která se zdá vykazovat podstatný pozitivní dopad na agregátní výstupy trhu práce. Tento protismysl by mohl být řešen rozšířením sledovaného období, které by zahrnovalo efekty tréninku poté, co se jej účastníci zúčastnili. V praxi ocenění tréninkových programů často dochází k negativnímu, nebo velmi mírně pozitivnímu efektu na výstupech účastníků během prvního roku nebo dvou po absolvování programu. Avšak po tomto původním období rostoucí počet následných studií zjistil důkaz pozitivního dopadu, který lze přiřadit tréninku. Je důleţité zváţit vzájemný vztah mezi aktivní a pasivní politikou trhu práce, abychom vyuţili synergii a učinili aktivní politiky efektivnější. Brzdící efekty relativně vysokých a dlouhotrvajících podpor v nezaměstnanosti na nabídku pracovní síly mohou být, alespoň částečně, vyváţeny osvojením dobře předloţených aktivních politik trhu práce. V nedávném období členské státy EU preferovaly vyrovnávání některých z brzdících efektů na UB a systémy veřejné sociální péče zavedením ucelených aktivačních strategií, které uspořádávají veřejnou správu UB s výdaji na aktivní politiku trhu práce.

40

Situace se v Evropě značně zlepšuje úměrně stále většímu rozšíření praxe řízeného ocenění. Avšak rozvoj evaluační kultury pro politiku trhu práce je stále v mnoha členských státech EU ve své zárodečné a rozvíjející se formě. Ocenění efektů a sledování zavádění aktivních politik trhu práce je důleţitým krokem v procesu zlepšování podoby této politiky pro zajišťování jejich lepších výsledků.

4.6.

Lidský kapitál, technologie a růst v členských státech EU

Lidský kapitál spolu s technologií představují srdce Lisabonské strategie s cílem zvýšit produktivitu EU v souvislosti ekonomiky zaloţené na znalostech. Především investice do vysoce kvalifikované pracovní síly byla doposud spíše zklamáním. V současné době EU alokuje přibliţně 1,2% HDP do vyššího vzdělání v porovnání s téměř 2,9% HDP v USA. Toto podinvestování do vysoce kvalifikované pracovní síly je předkládáno jako jeden z hlavních důvodů poměrně pomalého růstu v Evropě v minulých letech. Přepracovaná Lisabonská strategie z roku 2005 a na ni navazující „Integrovaný koncept pro růst a pracovní místa (2005 - 2008)“ ještě více zdůrazňují potřebu více investovat do lidského kapitálu prostřednictvím lepšího vzdělání a kvalifikačních dovedností. Některé předlohy v existující ekonomické literatuře spojují lidský kapitál s hospodářským růstem a především sledují dva hlavní přístupy. Standardní přístup povaţuje lidský kapitál za dodatečný vstup do produkční funkce, společně s fyzickým kapitálem a prací. V tomto přístupu je růst veden hromaděním lidského kapitálu. Následně mohou být rozdíly v mírách, za kterých tyto země akumulují lidský kapitál. Bezpodmínečně povaţuje vzdělání za faktor ovlivňující produktivitu práce stejným způsobem, bez ohledu na typ pracovního místa, které je s dosaţeným vzděláním spojeno. Ve druhém přístupu je růst veden zásobou lidského kapitálu, která určuje kapacitu země při vytváření nových technologií a vstřebávání nových technologií vyvinutých v jiných zemích. Tento náhradní přístup se snaţí vysvětlit rozdíly v mírách růstu mezi zeměmi pomocí rozdílů v zásobě lidského kapitálu, tedy ve schopnosti zemí vytvářet a vstřebávat nové technologie. Vzdělání povaţuje jako zvláště důleţité pro pracovní místa vyţadující inovace a schopnost adaptace, která rychle rostou v ekonomikách zaloţených na znalostech. Kvalifikovaná pracovní síla je lepší při tvoření

41

a vstřebávání nových technologií a tedy při vytváření technologického pokroku. Zmíněný náhradní přístup byl přijat při prokazování24 růstových efektů vysoce kvalifikované pracovní síly prostřednictvím technologického pokroku v jednotlivých členských státech EU, tím ţe jsou lidský kapitál a technologie povaţovány za klíčové určovatele produktivity EU. Zejména v ekonomikách, které jsou zaloţeny na znalostech, kde technologický pokrok můţe vytvářet i ekonomickou nestabilitu, to není pouze úroveň lidského kapitálu nebo jeho sloţení, ale zároveň schopnost přizpůsobení se pracovní síly, která působí na ekonomický růst. Právě tato adaptabilita pracovníků je zásadní podmínkou pro efektivní re-alokaci zdrojů v reakci na změny ekonomických podmínek na trhu. Avšak schopnost a způsobilost přizpůsobit se změně poptávky je jedním z hlavních znaků dobře vzdělané pracovní síly, má význam předpokládat, ţe stupeň adaptability pracovní síly je citlivý na formy organizace práce, s nimiţ se pracovníci setkávají. V důsledku toho mohou mít růstové efekty kvalifikované pracovní síly různý význam, který závisí na tom, zda pracovní prostředí je vytvořeno k povzbuzování efektivního vyuţití adaptability kvalifikovaných pracovníků ve prospěch technologického pokroku. K ocenění těchto předpokladů je pouţit model, který se opírá o vzájemně srovnatelná data ze 14 členských států EU s porovnáním pro kaţdých pět let v období od roku 1960 do roku 2000. Model odhaduje dopad vysoce kvalifikované pracovní síly, která se zde měří v podobě zlomku dospělé populace s terciérním vzděláním vůči celkovému dospělému obyvatelstvu, na technologický pokrok. Podstatný rozdíl je způsoben mezi dopadem vysoce kvalifikované pracovní síly na kapacitu země inovovat a její schopnost přibliţovat se technologickému vůdci. Rychlost ukazatele je funkcí poměru vysoce kvalifikovaných pracovníků k celkové pracovní síle a vzdálenosti na technologickou hranici. Čím víc se země blíţí technologické hranici, dopad faktoru osvojování technologie se zeslabuje a na významu získává schopnost inovovat z tuzemských zdrojů. Tento výsledek naznačuje pozitivní dopad kvalifikované pracovní síly na schopnost členských států Evropské unie vytvářet nové technologie v domácích podmínkách a osvojovat si technologie vyvinuté v zahraničí.

24

Na empirické bázi

42

Praktické výsledky rovněţ potvrzují prohlášení, ţe efekty na technologický pokrok budou významnější v zemích, které jsou blíţe technologické hranici a kde pracovní prostředí podporuje kapacitu vysoce kvalifikovaných pracovníků pro přizpůsobení změnám v ekonomických podmínkách. Sloučení vysoce kvalifikované pracovní síly a flexibilního pracovního prostředí tak skutečně zesiluje schopnost zemí vytvářet nové technologie.

4.7.

Geografická mobilita v rámci EU

Geografická pracovní mobilita občanů EU setrvává limitujícím ideálem jak ve vztahu k celkové populaci Evropské unie, tak i ve srovnání k migraci ze třetích zemí do EU. V současnosti méně neţ 2% občanů EU v produktivním věku ţijí v jiném členském státě EU, největší část z nich je ze starých členský států EU-15, to je méně neţ 20% celkové pracovní síly EU, která byla narozena ve třetích zemích. Nicméně mezi členskými státy existují značné rozdíly. Současné toky pracovní mobility jsou nízké s oficiálními statistikami ukazujícími pouze 0,1% národní pracovní síly EU-15, kteří mění kaţdý rok své místo rezidence mezi členskými státy. Míry mobility s ohledem na přesuny pracovníků z EU-10, resp. EU-12 do EU-15 po rozšíření jsou podle důkazů dosud limitovány, a toky opačným směrem jsou především nepatrné. Regionální pohyblivost pracovníků v rámci členských zemí je podstatně vyšší neţ přeshraniční pohyblivost mezi nimi, přestoţe míry regionální pohyblivosti mezi zeměmi se zásadně liší a jsou podstatně niţší v nových členských státech ve srovnání se starými. Celkově jsou míry geografické pohyblivosti pracovníků v EU niţší neţ v USA. Přesto ne tak výrazná, jak je občas uváděna, prokazuje existující mezera v pohyblivosti vůči USA potenciál vyšší mobility v EU. Občané „starých“ členských států (EU-15), kteří jsou mezinárodně mobilní, mají sklon pracovat ve vysoce kvalifikovaných profesích nemanuálního charakteru a jsou výrazně mladší, s vyšším vzděláním, většinou svobodní a s menší pravděpodobností mít děti, neţ celková pracovní síla EU nebo migranti z nečlenských zemí EU. Jejich znalosti a kvalifikační úroveň se zvýšila od roku 2000. Vyšší mobilita se stává trendem i mezi staršími pracovníky. Ve srovnání s jejich partnery v EU-15, mezinárodně mobilní pracovníci z nových členských států EU-10, kteří přistoupily v květnu 2004, resp. EU-12 (kteří přistoupily 1. 1. 2006), jsou dokonce mladší, zahrnují vysoký podíl ţenských pracovních sil a je méně pravděpodobné, ţe 43

budou mít vyšší stupeň vzdělání, obsahují velmi vysoký podíl středně-kvalifikovaných osob. Z toho vyplývá, ţe budou pravděpodobně zastávat níţe kvalifikované nebo nekvalifikované pozice, ale mají značně vyšší soustřeďování v kvalifikovaných manuálních profesích a základních profesích, nasvědčujících o jejich doplňkové roli v ekonomikách hostujících zemí. Míry zaměstnanosti mobilních pracovníku EU-15 jsou velmi podobné, jestliţe nejsou vyšší neţ míry zaměstnanosti celkové populace EU v produktivním věku. Míry zaměstnanosti občanů EU-10 resp. EU-12, kteří pracují ve starých členských státech, se podstatně zvýšily a přibliţují se mírám zaměstnanosti celkové populace i migrantů z EU-15, navíc jsou podstatně vyšší neţ u občanů zemí, které nejsou členy EU. Souhrnná data o záměru občanů EU přestěhovat se do jiné země v následujících pěti letech ukazují, ţe příhraniční mobilita mezi členskými zeměmi EU-15 bude pravděpodobně růst, ale výrazně ne v krátkém a středním období. Mezi zeměmi EU-8 Česká republika, Maďarsko, Slovensko a Slovinsko očekávají míru mobility niţší neţ je tomu ve většině starých členských zemí. Mobilita občanů tří baltských zemí a Polska se očekává výrazně vyšší neţ mobilita z ostatních členských států. Z hlediska dlouhodobého vývoje bude demografie zřejmě brzdit mobilitu, především kvůli sníţení počtu mladých lidí, kteří měli tendenci být nejmobilnější. V Evropě je podstatné dále podporovat volný pohyb pracovníku jako jednu ze základních svobod evropských občanů a pro úsilí jeho přispění lepšímu fungování trhu práce. Je ţádoucí, aby pokračovala snaha dalšího sniţování a odstraňování existujících právních a administrativních překáţek pohybu pracovníků, včetně přechodných úprav pro volný pohyb osob z nových členských zemí. Avšak hlavní překáţkou zůstávají sociální, kulturní, vzdělávací a infrastrukturní bariéry. Vyrovnání s těmito překáţkami bude vyţadovat aktivitu zaměřenou na podporu integrace a přijetí nových zajištění přívětivého prostředí a trhu bydlení, zlepšení jazykových znalostí, zvýšení vzdělanosti a pomoci mladým lidem získat první zkušenosti s mobilitou skrze studijní a výměnné pobyty v zahraničí. Geografická mobilita vytváří významnou součást ve strategii vypořádání se se současnými a budoucími výzvami trhu práce v rozšířené EU. K tomu, aby politiky zajistily efektivní

44

reakce, musejí být zaměřené na geografickou mobilitu spojeny s aktivitami na poli dalších politik zaměstnanosti, vzdělávání a imigrace. 25

25

Evropská komise: Evropská unie v ČR. Dostupné z WWW: (8. dubna 2011)

45

ZÁVĚR Svou bakalářskou práci jsem začala historií evropské integrace a jejími cíli, jimiţ bylo především sjednocení trhu a volný pohyb osob, které mohou v kterémkoliv členském státě bydlet a pracovat bez potřeby vlastnit pas a víza. Povaţovala jsem za důleţité napsat kapitolu o migraci v Evropské unii, která můţe být chápana jako příleţitost i výzva. Přestoţe v rámci EU stanoví kaţdý členský stát svou vlastní přistěhovaleckou politiku, vedoucí představitelé EU uznali, ţe řešení přistěhovalectví je společnou prioritou a ţe se jejich země potýkají s obdobnými problémy. Rozhodli se proto koordinovat důleţité aspekty. Podrobněji se zabývám migrací v České republice a v Německu, jakoţto nejlidnatější zemi Evropské unie. V poslední kapitole charakterizuji trh práce, politiky zaměstnanosti v EU a evropskou strategii zaměstnanosti - zaměstnanost a nezaměstnanost v EU. Zde jsou značné rozdíly mezi jednotlivými státy, ale i v regionech členských států. Dále by členské státy měly usilovat o sbliţování pohledů na sadu společných základů ke kombinaci a zabezpečení zaměstnanosti na trhu práce. V souvislosti se stávající debatou o flexicurity a podle závěrů rady EU k zaměstnanosti a sociálním otázkám z jara 2006 jsou efektivní politiky aktivního trhu práce jednou ze součástí, která je podstatná k dosaţení dobré vyváţenosti mezi flexibilitou a zabezpečením zaměstnanosti při sníţení rizika segmentace trhu práce. Závěrem bych řekla, ţe pohyb pracovníků v rámci Evropské unie nemá tak velký vliv na trh práce v členských zemích. Jedním z důvodů můţe být fakt, ţe mezi členskými zeměmi existují značné rozdíly. Jde především o sociální, kulturní, vzdělávací a infrastrukturní bariéry. Přestoţe mezi členskými státy existují značné rozdíly, geografická mobilita pracovní síly v EU je velmi nízká, mnohem vyšší je regionální pohyblivost pracovníků v rámci členských zemí neţ přehraniční. Více mobilní jsou občané „starých“ členských států (EU 15), kteří jsou většinou mladí a více vzdělaní. Také se očekává vyšší mobilita občanů tří baltských zemí a Polska neţ z ostatních členských států. Dále by měla pokračovat snaha sniţování a odstraňování existujících právních a administrativních překáţek pohybu pracovníků.

46

Seznam použité literatury Tištěné monografie: 1. BALDWIN R., WYPLOSZ CH. Ekonomie evropské integrace. Praha: Granda Publishing, 2008, 480 s. ISBN 978-80-247-1807-1 2. HYSMAN J. The politics of insecurity (Fear, migration and asylum in the EU). London: Routledge, 2006, 191 s. ISBN 0-415-36124-9 3. ORBIE, J. Europe´s Global Role. Surrey: Ashgate Publishing, 2009, 267 s. ISBN 978-07546-7721-5

47

Elektronické monografie: 1.Centrum pro komunitní práci [online]. Dostupné z WWW: < http://www.cpkp.cz/> (16. ledna 2011) 2. Euroskop [online]. Dostupné z WWW: < http://www.euroskop.cz/> (16. ledna 2011) 3. Evropská komise [online]. Dostupné z WWW: (8. dubna 2011) 4. Evropský sociální fond v ČR [online]. Dostupný z WWW: < http://www.esfcr.cz/> (22. dubna 2011) 5. Fakta o Německu [online]. Dostupné z WWW: (10.března 2011) 6. Gola, Petr. Nezaměstnanost v EU se liší region od regionu [online]. Dostupný z WWW: (8. dubna 2011)

7.

Oficiální

portál

pro

podnikání

a

export

[online].

Dostupné

z WWW:

(16. ledna 2011) 8. Ministerstvo práce a sociálních věcí[online]. Dostupné z WWW: < http://www.mpsv.cz/> (25. října 2010) 9. ROZUMEK, Martin. Společný evropský azylový systém: idea versus realita. [online]. Dostupný z WWW: (13. ledna 2011) 10. Zpravodajství ČT 24 [online]. Dostupné z WWW: < http://www.ct24.cz/> (8. dubna 2011)

48