UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE. Integrace bezdomovců v české společnosti

UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE Pedagogická fakulta

Integrace bezdomovců v české společnosti Mgr. Jana Šulcová

Katedra speciální pedagogiky Vedoucí práce: doc. PaedDr. Eva Šotolová, Ph.D. Studijní program: Speciální pedagogika, kombinované studium

Praha, 2014

1

Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracovala pod vedením vedoucího bakalářské práce samostatně za použití v práci uvedených pramenů a literatury. Dále prohlašuji, že tato bakalářská práce nebyla využita k získání jiného nebo stejného titulu.

V Praze 17. 3. 2014

....................................... podpis

2

Ráda bych poděkovala doc. PaedDr. Evě Šotolové, PhD. za její cenné rady a trpělivost při vedení mé bakalářské práce. Rovněž bych jí chtěla vyjádřit dík za doporučení podkladů k získání potřebných informací a zdrojů k vypracování práce.

3

NÁZEV PRÁCE: Integrace bezdomovců v české společnosti AUTOR: Mgr. Jana Šulcová KATEDRA (ÚSTAV) Katedra speciální pedagogiky VEDOUCÍ PRÁCE: doc. PaedDr. Eva Šotolová, PhD.

ABSTRAKT: Bakalářská práce Integrace bezdomovců v české společnosti se na základě poznatků nabytých četbou odborné literatury na dané téma, kontaktu a osobních zkušeností s bezdomovci a mezi nimi provedeného průzkumu snaží popsat na příkladech měst Praha a Beroun současné klima, které mezi lidmi bez domova existuje, příčiny bezdomovectví i možnosti resocializace osob bez přístřeší.

KLÍČOVÁ SLOVA: bezdomovci, bezdomovectví, integrace, resocializace, sociální služby

4

TITLE OF THE THESIS: Integration of displaced person in contemporary czech society AUTHOR: Mgr. Jana Šulcová DEPARTMENT: Department of Social Education SUPERVISOR: doc. PaedDr. Eva Šotolová, PhD.

ABSTRACT: This bachelor thesis is focused on knowledge gained from reading literature on the topic, survey of homeless people treated by qualitative methods and personal experiences with work and contact with the homeless. The bachelor thesis tries to describe on the example of the cities Prague and Beroun current climate that exists among the homeless, the causes of homelessness, and the possibilities of socialization of displaced person.

KEYWORDS: homeless people, homelessness, interation, resocialization, social services

5

Obsah Úvod...................................................................................................................................3 1. Cíl práce, použitá metoda, charakteristika zkoumané skupiny ......................................5 2. Bezdomovectví jako sociální fenomén ..........................................................................7 2. 1 Kdo je bezdomovec? ............................................................................................................ 7 2. 2 Příčiny bezdomovectví ........................................................................................................ 8 2. 3 Bezdomovci, psychické poruchy a psychiatrická pomoc .................................................. 11 2. 4 Historie bezdomovectví ..................................................................................................... 13 2. 5 Bezdomovci na přelomu tisíciletí ...................................................................................... 14 2. 6 Bezdomovci dnes ............................................................................................................... 15 2. 7 Bezdomovci a kriminalita .................................................................................................. 16 2. 8 Prevence bezdomovectví, integrace bezdomovců ............................................................. 16 2. 9 Sociální práce a bezdomovci ............................................................................................. 17 3. Bezdomovci a konkrétní pomoc ..................................................................................19 3. 1 Armáda spásy ..................................................................................................................... 19 3. 2 Loď Hermes ....................................................................................................................... 19 3. 3 Nový prostor ...................................................................................................................... 20 3. 4 Denní centrum pro osoby bez přístřeší Beroun ................................................................. 20 4. Průzkum .......................................................................................................................24 4. 1. Metoda průzkumu ............................................................................................................. 24 4. 2 Charakteristika sledovaného souboru ................................................................................ 24 4. 3 Zpracování výsledků průzkumu......................................................................................... 25 4. 4 Interpretace výsledků průzkumu ........................................................................................ 26 4. 5 Závěr průzkumu ................................................................................................................. 27 5. Kazuistiky ....................................................................................................................28 5.1 Kazuistika č. 1 : Dušan (Nový prostor) .............................................................................. 28 5.2 Osobní dojmy - Dušan ........................................................................................................ 30 5.3 Kazuistika č. 2: Olga (Loď Hermes)................................................................................... 30 5. 4 Osobní dojmy – Olga a Petr ............................................................................................... 31 5. 5 Kazuistika č. 3: Alena (Armáda spásy) .............................................................................. 32 5. 6 Osobní dojmy – Alena ....................................................................................................... 33 Závěr ................................................................................................................................34 Resumé.............................................................................................................................35 Použitá literatura ..............................................................................................................36 Přílohy..............................................................................................................................38

6

Úvod Bezdomovectví, stejně jako alkoholismus nebo drogové a jiné závislosti, patří k nejrozšířenějším sociálním fenoménům dnešní doby. Je velmi snadné jejich oběti odsoudit. Jen málokdo z nás, těch šťastnějších, kteří jim nepodléhají, si však dokáže představit, jak snadné je se ze dne na den ocitnout v jejich roli. Tedy stát se člověkem, kterému se dosavadní, mnohdy profesně i osobně úspěšný život, rozpadl, a který se ocitá na ulici, bez prostředků, podpory blízkých, na kterého se oni, ale i celá společnost dívá s despektem. „Chceme-li se zabývat touto problematikou, musíme nutně nejprve odhalit a prozkoumat celou řadu příčin, poznatků a souvislostí, které jsou pro tuto minoritní část společnosti typické. Vždy se jedná o poměrně složitý proces, na jehož vzniku se podílí subjektivní podmínky (materiální zázemí, vztahové a osobní poměry, způsob života jednotlivce i celé rodiny, vzdělání, psychická vyspělost, vrozené mentální dispozice apod.) a objektivní faktory (sociální zřízení, celospolečenské klima, sociální politika státu, hospodářská situace v zemi apod).“ (Pavelková, 2007, s. 101-102) Tato bakalářská práce si klade za cíl postihnout aktuální subjektivní a objektivní podmínky ke vzniku bezdomovectví. Na základě provedeného průzkumu a formou kazuistik zpracovaných konkrétních případů osob bez domova chce postihnout individuální faktory, které ovlivňují život bezdomovce, případně jeho snahy o reintegraci do běžné společnosti. Na základě poznatků získaných studiem odborné literatury k danému tématu, ale především přímého kontaktu s lidmi, kteří o domov vlastním či cizím přičiněním přišli, a průzkumu provedeného mezi bezdomovci a kazuistik, se snaží co nejobjektivněji posoudit klima mezi pražskými a berounskými bezdomovci a problémy, s nimiž se tato skupina potýká. V práci se nejprve věnujeme sociologickým, méně pak historickým aspektům fenoménu bezdomovectví v českých zemích s důrazem na současný stav a situaci. Stručně shrnujeme dosud sesbíraná fakta o osobách bez domova a zaměřujeme se zejména na vývoj přístupu nejaktuálnějšího – toho, který vůči lidem bez domova zastával režim socialistický a nyní demokratický. Druhá část práce je postavena zejména na osobní zkušenosti a kontaktu s lidmi bez domova. Na základě konkrétního průzkumu provedeného mezi bezdomovci a poznatků a zkušeností z činnosti zařízení, která se péči o bezdomovce a snaze o jejich reintegraci věnují i příběhů osob, které se ocitly na ulici, se snaží informace uvedené v první části 7

práce aplikovat právě na ně a ukázat nejen teoretickou rovinu bezdomovectví, ale zejména tu praktickou, lidskou. Protože, a na to se čím dál více zapomíná, bezdomovci jsou zejména lidmi.

8

1. Cíl práce, použitá metoda, charakteristika zkoumané skupiny Cílem práce je shrnout současný stav bezdomovectví ve městech Praha a Beroun, co nejobjektivněji popsat problémy, s nimiž se tato skupina na těchto místech potýká a z hlediska sociologického, vzdělanostního i genderového postihnout její složení. Teoretická část bakalářské práce vychází primárně ze studia literatury související s problematikou osob bez přístřeší, sekundárně z osobních zkušeností s bezdomovci. V praktické části práce vychází z jednotlivých v kazuistiky zpracovaných konkrétních případů a dotazníkového šetření, v rámci něhož byla použita kvalitativní analýza, tedy postup, „který hledá porozumění významům lidského jednání a zkušenosti a usiluje získat podrobné zprávy o pohledech zkoumaných jedinců.“ (Průcha, 2009, s. 820). Kvalitativní výzkum se zaměřuje zejména na porozumění činnostem a zkušenostem lidí v jejich přirozeném prostředí, které je i zdrojem dat, tato metoda je tak vhodná právě pro výzkum chování a jednání osob bez domova. Důležité je v rámci výzkumu zachytit pohnutky ke konání dané skupiny lidí, jejich individuální osudy i skutečnou realitu. Výsledkem kvalitativního výzkumu jsou pak „poznatky odvozené z údajů shromážděných mnoha způsoby – pozorování, rozhovor, ale i dokumenty, knihy, videokazety…“ (Strauss, Corbinová, 1999, s. 10) Kvalitativní metodologie nemá příliš dlouhou tradici. V Německu se začala pro výzkum, zejména pedagogický, využívat v šedesátých letech minulého století, v USA, Kanadě a posléze i v Evropě se zájem o tuto metodu začal zvyšovat až od let sedmdesátých. Důležitou roli pro obrat od převážně kvantitativního výzkumu založeného na kvantifikaci dat a statistických metodách hrál zejména zvýšený zájem o psychoanalýzu a rozumějící sociologii, tedy obrat k zájmu o sociální kontext, v němž se člověk pohybuje, prostředí a osoby, které jej ovlivňují, a také subjektivní významy. Tyto aspekty nelze v rámci kvantitativní metody příliš postihnout, z hlediska zkoumání jevů týkajících se výše zmíněných oblastí se více osvědčil výzkum kvalitativní. V České republice a na Slovensku se kvalitativní přístup začal používat ve velké míře až po politickém převratu a obratu k demokracii, tedy po roce 1989. V bakalářské práci, jejíž průzkumná část je založena na kvalitativní metodě, je vycházeno z provedeného dotazníkového průzkumu, narativních rozhovorů s lidmi bez domova a odborné literatury vztahující se k uvedenému tématu. Nejsou zde používány statistické údaje ani techniky. Průzkum se zaměřuje zejména na sociální, genderové a vzdělanostní aspekty lidí bez 9

domova, snaží se zjistit, z jaké věkové a vzdělanostní skupiny se bezdomovci rekrutují, zda jsou zaměstnaní či jak často u nich dochází ke konzumaci alkoholu. Pro průzkum, který byl proveden v Denním centru pro osoby bez přístřeší v Berouně, byla zvolena metoda dotazníkového šetření, v rámci nějž respondenti odpovídali na uzavřené otázky. Jsme si vědomi toho, že průzkum byl proveden pouze na reprezentativním vzorku lidí bez domova, a jeho výsledky nelze paušalizovat. Průzkum byl proveden mezi osmnácti lidmi bez domova, původní záměr byl vyšší vzorek, ale při oslovování respondentů jsme často naráželi na neochotu spolupracovat. Respondenti byli vybíráni náhodně, respektive dle toho, kdo z klientů daného zařízení byl ochoten a schopen spolupracovat. Ač se mezi klienty vyskytují i ženy, ve zkoumaném vzorku jsou zastoupeni pouze muži. Věkové spektrum je bohaté, mezi dotazovanými je rozpětí od osmnácti do šedesáti let. Vzdělanostní struktura je od středního po vysokoškolské, rodinný stav dvojího typu, buď jde o respondenty svobodné, nebo rozvedené. Použité kazuistiky jsou vypracovány na základě kontaktu s konkrétními bezdomovci a jejich životních příběhů. Jedná se o bezdomovce, který prodává na pražské stanici I. P. Pavlova časopis Nový prostor a klienty Lodi Hermes a Armády spásy. Na základě informací získaných studiem odborné literatury a praktických zkušeností práce končí závěrečnou kapitolou, která je shrnutím všech poznatků shromážděných o současné pozici bezdomovců v uvedených městech.

10

2. Bezdomovectví jako sociální fenomén 2. 1 Kdo je bezdomovec? Definice bezdomovce se v čase a dobovém kontextu mění. Charakteristiku, kterou používáme v současnosti, by jistě nebylo možné použít v pravěku či starověku, to však nejsou období, která tato bakalářská práce pojednává. Vzhledem k rozsahu i zaměření se věnujeme až historii novověké. Aby bylo možné téma bezdomovectví a jeho novodobého vývoje popsat, je nutné si nejprve definovat, kdo je vlastně za bezdomovce považován. Definice se mění nejen v závislosti na dané historické etapě, ale zejména na odbornících, kteří se problematikou bezdomovectví zabývají. Za nejobecnější lze považovat tu, která tvrdí, že za bezdomovce lze považovat člověka, který je označen jako „občan bez přístřeší, který patří do skupiny občanů nepřizpůsobivých.“ (Venglářová, Labiaková, 2006, s. 154) V souvislosti se ztrátou rodiny, zaměstnání i sociálního ukotvení, které velmi často se ztrátou domova souvisí, hovoříme o syndromu komplexního sociálního selhání, které způsobí chronické bezdomovectví. (Vágnerová, Csémy, Marek, 2013, s. 9) Důležité je si uvědomit, že sice často za tím, že se daná osoba stane bezdomovcem, stojí osobní selhání a prohry jedince, nemusí tomu tak ale být vždy. „Bezdomovectví některých skupin obyvatel bývá důsledkem sociálního selhání. Tito lidé si volí nomádský způsob života dobrovolně a hlásí se tak k tradicím svého národa. Jedná se o skupiny romského etnika (…)“ (Marek, Strnad, Hotovcová, 2012, s. 12) O bezdomovcích se hovoří i v zákoně č. 108/2006 Sb. o sociálních službách. Ten se zabývá osobami bez přístřeší zejména v souvislosti s možnostmi se o tyto lidi postarat v rámci sociálních služeb, například pomocí terénních nebo ambulantních programů. Další definice lidí bez domova už tyto osoby rozděluje na dvě kategorie, tedy primární a sekundární bezdomovce. Mezi bezdomovce primární lze zařadit ty, kteří splňují kritérium uvedené v definici první, tedy osoby bez přístřeší, jež by bylo možné považovat za nějaký druh ubytování. Za sekundární bezdomovce jsou považovány osoby bez místa trvalého pobytu, které rychle mění různé druhy ubytování (včetně bytů, nouzových přístřeší, zařízení pro bezdomovce apod.). Můžeme zmínit i anglický ekvivalent českého výrazu bezdomovec, homeless. Ten je spíše v pejorativním vyznění pro osoby žijící bez přístřeší v Česku rovněž používán. Výraz homeless totiž v mezinárodním měřítku označuje „cizince žijící na našem území bez povolení úřadů a bez státní příslušnosti.“ (Venglářová, Labiaková, 2006, s. 154) 11

2. 2 Příčiny bezdomovectví Bezdomovectví, stejně jako další sociální fenomény, je především problémem metropolí a velkých měst, kde jsou často výrazné rozdíly mezi movitějšími skupinami obyvatel a těmi, kteří mají naopak závažné finanční problémy. Jedná se o problém chudoby v bohatství. V sociologii se hovoří o tom, že v řadě velkoměst postupem času vymizí střední vrstva. Jen málokdo si uvědomuje skutečnost, že ztráta domova není pouze problémem materiálním, finančním, hmotným, ale stejně tak, či dokonce ještě více, problémem sociálním. „Kromě ztráty bydlení je bezdomovectví spojeno se ztrátou domova a se sociálním vyloučením, s odsunutím na okraj majoritní společnosti.“ (Vágnerová, Csémy, Marek, 2013, s. 9) Domov totiž neznamená pouze střechu nad hlavou, ale především místo, kde se lidé mohou v soukromí věnovat vlastním aktivitám, být sebou samými. A především obklopeni těmi, kteří je uznávají, respektují a v nejideálnějším případě i milují. Jisté skupiny obyvatel (lidé s nízkým vzděláním, sklonem k závislostem atd.) jsou z hlediska možného postižení fenoménem bezdomovectví rizikovější. Rozhodně ale neplatí, že by se na ulici nemohl ocitnout do té doby dobře zajištěný vysokoškolák. K tomu, že se člověk ocitne bez domova, přispívá řada faktorů. Významnou roli při odchodu na ulici hraje také psychologický a morální profil daného jedince. V případě bezdomovců jde často o lidi, „kteří nejsou vždycky dostatečně zodpovědní, nedovedou či ani nechtějí předvídat možné následky svého chování a nedokáží myslet ani na bezprostřední budoucnost.“ (Vágnerová, Csémy, Marek, 2013, s. 59) Vzhledem k vývoji společnosti a poměrů uvnitř ní se stále častěji jednou z hlavních příčin bezdomovectví stává nezaměstnanost, resp. nezaměstnatelnost. „Ztráta zaměstnání je ve většině případů doprovodným jevem bezdomovectví. Práce je nejčastějším tématem rozhovorů během ambulantní i terénní sociální péče s bezdomovci. Většina jich vnímá získání zaměstnání jako spásný bod k obratu a klade rovnítko mezi nezaměstnaností a přespáváním na ulici.“ (Marek, Strnad, Hotovcová, 2012, s. 21). Problémem však je, že pokud se už bezdomovci práci nalézt podaří, velmi často se mu nepodaří si ji dlouhodobě udržet, a tak na ulici skončí znovu. Z výčtu těch nejzávažnějších, jistě však ne jediných příčin bezdomovectví, je patrné, že se do situace, že bude bez přístřeší, může dostat kdokoliv z nás. Bezdomovci jsou problémem hlavně velkých měst, je to problém chudoby uvnitř bohatství. Mezi objektivní nebo 12

strukturální příčiny bezdomovectví řadíme faktory, které „jsou ovlivněny např. sociální politikou státu a sociálním zákonodárstvím a odráží se např. v dodržování lidských práv, v respektování práva a rovných příležitostí pro všechny občany, ve vzdělanosti občanů, možnosti uplatnění v zaměstnání, v sociální ochraně, v zabezpečení ve stáří a nemoci, zaměstnanosti mladých lidí, xenofobii, etnických problémech, emigraci apod.“ (Pavelková, 2007, s. 107) Subjektivními, vnitřními příčinami mohou být např. domácí násilí, psychiatrická diagnóza (často alkoholismus, toxikomanie, maniodepresivita, schizofrenie), nebo porucha chování (emoční labilita). „Velká část bezdomovců měla nějaké psychické potíže ještě v době, kdy bydleli a pracovali, a ty se patrně podílely na tom, že jedinec skončil na ulici.“ (Marek, Hotovcová, Strnad, 2012, s. 41). Často jsou tyto dvě skupiny příčin propojené a v důsledku bezdomovectví se k nim přidávají další příčiny, které bezdomovcům brání vrátit se k normálnímu životu. Přechod z běžného života úspěšného muže, řidčeji ženy, na ulici, nebývá nijak pozvolný. Někoho na ulici přivede rozpad rodiny, jiného závislost nebo psychická porucha. Řada bezdomovců přijde o domov kvůli hned několika vyjmenovaným faktorům najednou. „Uvádí se, že mezi nejčastější příčiny bezdomovectví patří rozvod, odchod z dětského domova,

domácí

násilí,

závislosti,

psychické

poruchy,

smrt

partnera

v rámci

nemanželského soužití, kde nejsou sjednány právní nároky bydlení, propuštění z výkonu trestu, migrace, uprchlictví.“ (Venglářová, Labiaková, 2006, s. 154). Pokud lze hovořit o průměrném bezdomovci, jde o muže ve věku kolem čtyřiceti let se základním nebo středním vzděláním, rozvedeného a alkoholika. Právě rozvod nebo rozchod s partnerkou často bývá hlavním spouštěčem dalších událostí, jako je třeba ztráta zaměstnání a posléze bydlení, které později zapříčiní bezdomovectví. Většina bezdomovců v devadesátých letech byli podle odborné literatury muži, kterým se rozpadla rodina. Byt ve většině případů nechali manželce a dětem a sami situaci nezvládli, jak finančně, tak psychicky. Po rozpadu rodiny podlehli pití, ke kterému třeba už předtím měli sklony, o to vášnivěji.

„Rozpad rodiny byl jedním z nejčastějších příčin bezdomovectví mužů v

devadesátých letech 20. století. Krize rodinných vztahů může mít za důsledek celkový pád osobnosti. Mnoho našich klientů se ,rozchlastalo´ po rozpadu rodiny.“ (Marek, Hotovcová, Strnad, 2012, s. 34) Společenský propad obvykle po rozpadu rodiny, začínajícím nebo se zhoršujícím alkoholismu a ztrátě domova následuje velmi brzy. V posledních letech ale výrazně přibývá i mladých bezdomovců. „Dříve to byli výhradně 13

alkoholici, zkrachovalé existence, zejména starší muži. V posledních třech letech se ale situace změnila. Výrazně přibylo lidí do třiceti let, kteří jsou závislí na drogách,“ upozorňuje Soňa Křikavová z berounského Denního centra pro osoby bez přístřeší. Svou reflexí aktuální situace se shoduje s odborníky. „Zatímco starší bezdomovci, tj. od třicátého roku věku, mívají problémy s alkoholem, mladší koketují s nelegálními drogami.“ (Marek, Strnad, Hotovcová, 2012, s. 27) Drogy jsou problematické ve všech ohledech, zejména ale pro ženy, jejichž postavení na ulici je poněkud odlišné od toho, které mají muži. „Ženy jsou sice ochraňovány coby slabší, často je ale muži využívají po jiné stránce, obvykle žijí všichni někde pospolu a ženy si půjčují,“ vysvětluje Soňa Křikavová. Zejména v případě, že žena otěhotní, jsou zásadním problémem nejen drogy, ale i vztah s partnerem, otcem dítěte. Ten se v drtivé většině v těchto případech rekrutuje také z komunity bezdomovců. „Ukazuje se, že pokud nefunguje otec, ženy-bezdomovkyně péči o dítě vzdávají. (Vágnerová, Csémy, Marek, 2013, s. 280). Podle odborníků nastává právě v případě žen-bezdomovkyň velmi často situace, že přijdou do jiného stavu. „Z naší zkušenosti je známo, že bezdomovkyně obvykle dříve či později otěhotní.“ (Marek, Hotovcová, Strnad, 2012, s. 107) Soňa Křikavová ale s touto teorií nesouhlasí. „To si nemyslím, velkým problémem je právě konzumace drog, která po fyzické, ale i psychické stránce otěhotnění zabrání,“ uvádí. V berounském Denním centru pro osoby bez přístřeší dochází často k navazování intimních vztahů nejen mezi klienty a klientkami samotnými, ale také mezi klienty a pracovnicemi. Tři z nich už kvůli střetu zájmů musely zaměstnání opustit. Sblížily se s klientembezdomovcem natolik, že s ním začali žít. V očích ostatních klientů tak vzbudily závist – proč on ji mít může, a já ne? Role pracovníka, který se v rámci své činnosti bezdomovcům věnuje, je klíčová, většinou špatně finančně ohodnocená a velmi náročná. Pracovník by měl vždy mít na paměti, že na prvním místě musí být jeho lidský přístup ke klientům. Nesmí se ale nechat příliš unést emocemi a osobními vazbami na jednotlivé klienty.

14

2. 3 Bezdomovci, psychické poruchy a psychiatrická pomoc Kromě sociálních a řady výše zmíněných subjektivních příčin bezdomovectví, resp. problémů s jejich integrací, patří k těm obecnějším psychické poruchy. „Duševní poruchy mezi mladými bezdomovci jsou častější než v obecné populaci a mohou mít souvislost se ztrátou domova.“ (Vágnerová, Csémy, Marek, 2013, s. 189) Předpoklady pro to, že se daná osoba stane bezdomovcem, se zvyšují zejména v případě, že se u jedince vyskytuje kombinace jednotlivých příčin, jež k tomuto stavu zpravidla vedou. Častým prototypem člověka, jenž žije na ulici, je tak ten, jenž trpí některou ze závažných psychických poruch (schizofrenie, afektivní porucha), v kombinaci s některým typem závislosti, zejména drogové. Výzkum provedený mezi 146 mnichovskými bezdomovci ukázal, že procento celoživotní prevalence je 12, 4 procent u osob trpících schizofrenií a dokonce 41,6 procent u těch, jež trpí afektivní poruchou. Stejný výzkum prokázal, že dvě třetiny bezdomovců se do situace, kdy se ocitli na ulici, dostávají až po prvním ataku psychického onemocnění. (Paton, 2005, s. 172) Člověk, který se už jednou na ulici dostal, se do stejné situace často dostává vícekrát za život. I přesto, že se mezitím dokázal plně integrovat. „Kombinace drogové závislosti, trvalých symptomů psychózy a narušení běžného řádu propuštěním pacienta z nemocnice se zvyšuje riziko, že se znovu stane bezdomovcem do tří měsíců po ukončení hospitalizace.“ (Paton, 2005, s. 172) Bezdomovci bývají častými klienty psychiatrických zařízení. Na lékařskou pomoc se obrací z několika důvodů. Jednak s žádostí o hospitalizaci, která může dané osobě alespoň na čas pomoci vyřešit problém spočívající v absenci trvalého bydlení. I přesto, že tito lidé aktivně vyhledají lékařskou pomoc, často způsob svého života trvale změnit nechtějí. Hospitalizaci využijí často pouze k pobytu v příjemnějším a v zimních měsících zejména teplejším prostředí, než je ulice, získání teplé stravy a podobně. Není výjimkou, že se k hospitalizaci na témže oddělení v různých intervalech hlásí stejný klient. Druhým důvodem pro vyhledání psychiatrické pomoci je hrozba bezdomovectví, jíž se lidé snaží zabránit. „Na psychiatrii vyhledávají pomoc a žádají o hospitalizaci lidé žijící už jako bezdomovci, kteří se dostali do psychických potíží, i ti, kteří jsou bezdomovectvím ohroženi, a tím se dostávají do psychosociální krize.“ (Venglářová, Labiaková, 2006, s. 154) Ještě závažnějším problémem než vyhledání psychiatrické péče z nerelevantního důvodu je fakt, že řada lidí, jejichž zdravotní stav tuto péči skutečně vyžaduje, ji nevyhledá. „Největší problém se ukazuje v dostupnosti psychiatrické a psychologické pomoci a jejím odmítání z 15

obavy stigmatizace. Většina duševně nemocných se dostane na ulici, aniž by někdy navštívila psychiatra nebo psychologa.“ (Marek, Strnad, Hotovcová, 2012, s. 42)

16

2. 4 Historie bezdomovectví Jak již bylo uvedeno, v práci se nevěnujeme roli bezdomovce v historii. Vzhledem k rozsahu a zaměření práce se soustředíme na jeho vliv na společenský chod a vice versa v novověku s důrazem na vývoj v českých zemích. O prvních bezdomovcích lze hovořit od druhé poloviny devatenáctého století. Průmyslová revoluce, procesy industrializace a urbanizační změny s sebou přinesly velkou vlnu migrace, tedy přesouvání občanů z venkova do měst. Život ve velkoměstech sice pro mnoho lidí znamenal zlepšení životní úrovně i zvýšení šancí na pracovní uplatnění, pro řadu z nich však byl zklamáním a pracovní příležitost zde nenašli. Po postupném rušení nevolnictví a roboty sice dosud vrchnosti podrobení lidé získali svobodu, ta byla však zpravidla tím jediným, co vlastnili. Sice svobodní, ale bez práce a finančních prostředků, se bezdomovci často stávali právě někdejší nevolníci. V souvislosti s prvním výskytem lidí bez domova byl už v roce 1862 schválen Říšský zákon, který zakotvil právní základy chudinské péče. Byly zakládány chudinské fondy, které méně majetným lidem měly zaručit alespoň minimální sociální pomoc a podobně. V roce 1868 byl přímo v Čechách, které fungovaly jako část rakouskouherské monarchie, vydán speciální zemský chudinský zákon. O bezdomovce a sociálně slabé se také staraly církve a různé charitativní organizace. (Marek, Strnad, Hotovcová, 2012, s. 53 - 56) Poměrně specifickým obdobím z hlediska přístupu k bezdomovcům a jejich problematice je období, kdy v Československu fungoval socialismus. Socialistický režim se lidem, kteří přišli o domov, nesnažil pomoci. Jeho snahami bylo jejich existenci potlačit, resp. utlumit jakékoliv informace o jejich existenci směrem k běžné veřejnosti. Lidem, kteří za socialismu neměli domov, hrozilo trestní stíhání. Oficiálně bylo totiž prakticky nemožné, aby se někdo bezdomovcem stal. Každý musel mít práci, a tedy i peníze na obživu a bydlení, které bylo nezřídka kdy přidělované státem. „Právo na práci ve své podstatě zajišťoval pro každého občana Československa povinný pracovní poměr, a tím i z něj vyplývající určité finanční zázemí.“ (Pavelková, 2007, s. 101) Pokud by někdo pracovat odmítal, byl nařknut z příživnictví, které bylo za socialismu trestným činem a mohlo být trestáno až nepodmíněným odnětím svobody. „Pokud se nepřizpůsobiví jedinci vyskytovali, byli předáni do různých státních institucí (nápravná zařízení, ústavy sociální péče atd.).“ (Pavelková, 2007, s. 101) Většina lidí, kteří v socialismu neměli domov, přišla o práci. Bezdomovectví, jak jsme již uvedli, totiž velmi často s nezaměstnaností souvisí. Z pohledu socialistické sociální politiky byli označováni za příživníky, kteří měli být trestně stíháni, nebo za osoby žijící 17

nepřijatelným způsobem života, které je třeba převychovat – v psychiatrické léčebně nebo v jiném zařízení. Přístup k lidem bez domova měl viditelný výsledek – zjevné projevy bezdomovectví byly potlačeny, a tak bylo na první pohled vytvořeno zdání, že v socialistické společnosti podobný problém neexistuje. Problém skrytého bezdomovectví samozřejmě existoval i za socialismu, byl však ignorován.

O to více se pak s jeho důsledky musela a musí

vyrovnávat demokratická společnost. 2. 5 Bezdomovci na přelomu tisíciletí Protože se za socialismu jednalo o tabuizované téma, vedou se záznamy o vývoji, počtu a sociodemografických údajích týkajících se bezdomovců až v posledních letech. K výraznému nárůstu počtu bezdomovců došlo zejména během devadesátých let minulého století a prvních let století jednadvacátého. „Přechod od paternalistického státu k dravému, kapitalistického systému vyvolal tak převratné změny v politickém i ekonomickém zřízení, že ne každý jedinec byl schopný se nastalé situaci přizpůsobit.“ (Pavelková, 2007, s. 5) Pád socialismu znamenal nejen klíčové společenské, ale i legislativní změny, které zapříčinily růst počtu bezdomovců. Můžeme uvést třeba zrušení trestného činu příživnictví, mnohočetné amnestie a propouštění vězňů, kteří se často nedokáží integrovat, privatizaci podniků nebo rušení podnikových ubytoven. Z růstu počtu bezdomovců ale nelze obviňovat demokratický systém. Zvyšování počtu lidí bez domova lze přičítat řadě faktorů, mimo jiné i společenskému systému za socialismu. Tento režim vytvořil z řady Čechů lidi pasivní, závislé na státu, od něhož čekali nebo čekají, že se o ně postará. Nový demokratický systém však právě aktivitu a samostatnost od lidí očekával. Kdo neuspěl, často skončil na ulici. „Tak se jev, běžný v západních vyspělých zemích, objevil v České republice v poměrně drastické podobě naplno po roce 1989 a má bohužel vzrůstající tendenci, protože společnost na něj nebyla připravena.“ (Pavelková, 2007, s. 5) Ze statistických údajů společnosti Naděje vyplývá, že v ČR bylo na počátku devadesátých let asi pětatřicet tisíc bezdomovců, z toho deset až patnáct procent byly ženy. Devadesát procent byly osoby, které trpí nějakou chorobou nebo postižením, případně závislostí.

2. 6 Bezdomovci dnes Podle posledního sčítání lidu žije v Česku více než jedenáct tisíc lidí bez domova. Nejvíce 18

se jich rekrutuje z věkové kategorie 25-60 let. Sociální a sociodemografická data mapující situaci lidí bez domova byla poprvé shromážděna až v roce 2012. Z výzkumu provedeného v rámci Sčítání lidu Českým statistickým úřadem ve spolupráci se Sdružením azylových domů v ČR a Asociací poskytovatelů vyplynulo, že nejvíce lidí bez domova žije v Moravskoslezském kraji (2 574). Na druhém místě skončila Praha (1 254) a na třetím Jihomoravský kraj (1 156). Naopak nejméně lidí využívá služeb sociálních zařízení v Karlovarském (256) a Libereckém kraji (262). Za osoby bez domova bylo v rámci Sčítání lidu označeno 11 496 lidí. Mezi bezdomovci jednoznačně převládají muži. Poměr žen bezdomovkyň je podle výzkumu pouze 21,5 %. Většina bezdomovců nemá stálého partnera, většinou jsou to lidé svobodní (49,0 %) nebo rozvedení (38,3 %). Mezi bezdomovci jednoznačně převládá základní vzdělání, případně středoškolské bez maturity. Téměř třetina bezdomovců, 28,5 procent, ve Sčítání lidu uvedla, že jsou ekonomicky aktivní. Nejčastěji pracují ve zpracovatelském průmyslu nebo ve stavebnictví. (Výsledky sčítání bezdomovců. SLBD 2011. [online]. [cit. 2013-04-24]. Dostupné z: http://www.czso.cz/sldb2011/redakce.nsf/i/vysledky_scitani_bezdomovcu/)

19

2. 7 Bezdomovci a kriminalita Řada bezdomovců páchá nebo páchala trestnou činnost. „Téměř polovina (...) kradla ještě před odchodem na ulici, většina již v dětství. Obyvkle proto, aby získali něco, co doma dostat nemohli, nebo aby uspěli v partě.“ (Vágnerová, Csémy, Marek, 2013, s. 76) Problematika kriminality je v souvislosti s bezdomovci velmi významná. Osoby bez přístřeší se stávají pachateli, ale i oběťmi přestupků a trestných činů. „Mezi lidmi bez domova se nachází poměrně vysoké procento propuštěných vězňů. Těm, kteří dosud nebyli trestáni, hrozí ve zvýšené míře riziko, že trestný čin spáchají.“ (Štěchová, 2008, s. 49) Z výzkumů vyplývá, že v bezdomovecké populaci se vyskytuje více pachatelů, respektive obětí trestných činů než v té běžné. „Výzkumy provedené ve Velké Británii ukázaly, že zločin a strach z něj jsou součástí bezdomovecké zkušenosti, což platí zejména pro ty, kteří přespávají na ulici (rough sleepers).“ (Štěchová, 2008, s. 50) Společnost by měla věnovat maximální pozornost prevenci bezdomovectví. Tímto způsobem předejde dvěma nežádoucím a pro společnost nebezpečným sociálním jevům – vzniku dalších případů bezdomovectví i kriminálních činů. 2. 8 Prevence bezdomovectví, integrace bezdomovců Bezdomovci jsou, jako oběti, nebo jako pachatelé, ohroženi více než jiné společenské skupiny kriminalitou. Zmíníme tedy i možnosti, jakými je možné bezdomovectví, nebo alespoň jeho bujení, předcházet. „Jen promyšlená vytvořená sociální síť může zajistit preventivní pomoc a již v zárodku bojovat proti tomuto negativnímu jevu ve společnosti. Je nutné vytvořit taková opatření, která by umožnila zlepšit péči o tuto skupinu lidí ve smyslu jejich postupného zařazení do běžného životního standardu.“ (Pavelková, 2007, s. 102) Prevence vzniku bezdomovectví, resp. jeho opakování, spočívá zejména v tom, aby u bezdomovců nebyl vyvoláván dojem, že jejich stav je akceptovatelný, že za pomoci státu či vybraných organizací mohou dále žít na ulici. „Základem preventivních aktivit ve vztahu k bezdomovcům je nekonzervovat poskytnutou pomocí jejich situaci.“ (Štěchová, 2008, s. 98) Je klíčové poskytnout lidem bez domova „první pomoc“ a ujistit je, že na vzniklou situaci nejsou sami. Když se trochu zorientují v sociálním systému, je nutné

20

navrhnout jim spektrum aktivit, které jim umožní se z ulice dostat. „Podobně jako bezdomovectví není pouze ztráta přístřeší, v reintegračním procesu jde o více než jen o ubytování. Reintegrace by měla zahrnovat rovinu psychologickou, sociální, medicínskou i spirituální.“ (Vágnerová, Csémy, Marek, 2013, s. 205) V českém prostředí jde v případě prevence bezdomovectví o tři stupně. Primární prevence je založena na osvětové a informační činnosti týkající se bezdomovectví, která se realizuje nejčastěji prostřednictvím přednášek ve školách. Sekundární prevence se zaměřuje na sociální intervenci v bytech a podpoře jednotlivců, kteří jsou bezdomovectvím ohroženi. Terciární se pak zabývá integrací a resocializací bezdomovce tak, aby se na ulici znovu nedostal. (Marek, Strnad, Csémy 2012, s. 145) V Česku je hlavním úkolem terciární prevence změnit systém bydlení, resp. zavést funkční systém sociálního bydlení, tedy bytů pro nízkopříjmové rodiny. Ač je systém terciární prevence v začátcích, už v roce 2007 zde proběhl projekt „Strategie sociální inkluze bezdomovců v ČR“. Kromě Armády spásy se do něj zapojila třeba Diecézní charita v Brně. Mezi nejzajímavější závěry projektu patří ten, že pomoc bezdomovcům se sice v ČR nabízí ve velké míře, nejde ale o pomoc systémovou. (Štěchová, 2008, s. 102) Velkou výzvou je do budoucna zejména spolupráce jednotlivých organizací, které se pomocí bezdomovcům zabývají, ne jejich odlišné způsoby přístupů a často složitý systém byrokracie, který sociálně vyloučené osoby často odradí.

2. 9 Sociální práce a bezdomovci Každý, kdo se ocitne na ulici, nemusí skončit jako hygienicky i mentálně zanedbaný jedinec. Zejména od roku 2000, kdy se bezdomovectví stalo součástí politické agendy a od kdy se také začala rozvíjet spolupráce státních orgánů a neziskového sektoru, došlo v této oblasti ke zlepšení situace. Zásadní změnou pro péči o bezdomovce byl také vstup České republiky do EU (rok 2004). Role bezdomovectví v rámci politických vyjednávání je stále ještě rozporuplná. Až donedávna panoval názor, že „současné nastavení sociálních služeb počet bezdomovců v hlavním městě zvyšuje a naopak jejich omezením by se jejich počet snížil.“ (Vágnerová, Csémy, Marek, 2013, s. 305). Tento přístup zahrnoval i extrémní názory volající po vybudování speciálního „tábora“, kam by byli lidé bez domova vysídleni. K jeho vybudování nedošlo a nyní lze říci, že žijeme v moderní společnosti, která

21

lidi bez domova bere jako svou přirozenou součást stejně tak jako lidi s postižením či závislostmi, a která chce uvedeným problémovým skupinám pomoci s resocializací. Stále je obtížné se z těžké životní situace, za niž lze bezdomovectví jistě považovat, dostat, rozhodně to ale není nemožné. Lidé bez domova mohou využít řadu možností, jež se jim nabízejí. Z ambulantních služeb mohou využít terénní služby nebo nízkoprahová centra, z těch pobytových noclehárny, azylové domy, domy na půli cesty, ubytovny nebo v poslední fázi již téměř naprosté soběstačnosti sociální byty. Rozdíl mezi zařízeními je značný. Zatímco noclehárny či azylové domy vyhledávají osoby téměř nesoběstačné, o sociální byt mají zájem lidé, kteří už nejtěžší období v životě překonali. V každém ze zařízení se platí, v ubytovnách jsou ceny velmi nízké, s rostoucím standardem bydlení roste i cena. U nocleháren se ceny za noc pohybují v řádech desítek korun, u ubytoven je to sto korun a více. Bezdomovec může sociálního pracovníka nebo poradce vyhledat buď konkrétně, například prostřednictvím městských úřadů a příslušných sociálních odborů, nebo přes péči psychiatra, jenž se sociálními pracovníky v této oblasti spolupracuje. Sociální pracovník poté „…řeší aktuální situaci klienta, pomáhá mu hledat a sjednávat ubytování nebo se snaží o obnovu bývalého ubytování. Zjišťuje finanční situaci klienta a na základě toho doporučuje vhodnou variantu bydlení. (…) Někdy je potřeba zajistit bezdomovcům nové osobní doklady, spolupracovat s kurátory, pokusit se o obnovu vztahů s rodinnými příslušníky.“ (Venglářová, Labiaková, 2008, s. 155) Sociální pracovníci informují lidi bez domova také o existenci denních center, která mohou výrazně napomoci v jejich resocializaci. Sociální služby by pro bezdomovce měly být atraktivní a také by je měly motivovat ke změně. „Proto je třeba kombinovat přístup orientovaný na změnu s přístupem zaměřeným na podporu klienta a je nezbytné, aby ambulantní a pobytové služby byly navzájem propojeny.“ (Marek, Strnad, Hotovcová, 2012, s. 114) Kromě polévky, čaje či základního ošacení, což jsou služby, které bezdomovci vyhledávají nejčastěji, jim mohou daná zařízení poskytnout i sociální či pracovní poradenství, případně je odkázat na další organizace. V Česku existuje několik druhů služeb. Nejníže stojí terénní sociální práce, práce takzvaných streetworkerů a sociální práce v nízkoprahovém centru, které se zaměřuje na osoby nevyhledávající oficiální cesty pomoci a co nejvíce se tak má podobat prostředí klienta. Osoby, které překonají nejhorší část života na ulici, pak mohou

22

využívat systém ambulantních sociálních služeb, o nichž již byla řeč, tedy noclehárny, ubytovny a další.

3. Bezdomovci a konkrétní pomoc V souvislosti s rozvojem demokratické společnosti v Česku vznikla, zejména pod záštitou státu, řada organizací a uskupení zabývajících se pomocí lidem v těžké životní situaci.

3. 1 Armáda spásy Snad nejznámější organizací, která se péči o bezdomovce, ale i další osoby v tíživé životní situaci v Česku věnuje, je Armáda spásy. Ta provozuje rozsáhlou síť azylových domů. Podle toho, jakým klientům zařízení slouží, jsou rozděleny na domy pro muže, ženy a matky s dětmi. Co se týče péče o bezdomovce, provozuje Armáda spásy zařízení typu noclehárna. Ta „poskytuje základní ubytování v nouzi pro muže všech věkových kategorií, kteří se nacházejí v extrémních sociálních situacích. Mohou přicházet přímo 'z ulice' - z vlakových nádraží, či různých úkrytů pod mosty, v polorozpadlých domech, větracích šachtách, u teplovodního potrubí apod. V noclehárně je jim poskytnuto jídlo, čisté oblečení, lůžko a sociální poradenství. Noclehárny fungují samostatně nebo jako součást azylového domu.“ (Armáda spásy – co děláme. [online]. 2012. [cit. 2013-0422]. Dostupné z: http://www.armadaspasy.cz/co-delame/azylove-domy-nocleharny ) Po noclehárně následuje azylový dům, který se snaží klientům pomoci s resocializací. Poskytuje lidem pracovní terapii, sociální poradenství a další služby, které jim mohou pomoci s návratem do běžné společnosti a funkčního života.

3. 2 Loď Hermes Další organizací, která se snaží lidem bez domova pomoci a jejímž cílem je vyvést je z nelehké životní situace, je Centrum sociálních služeb Praha. To je provozovatelem lodi Hermes. Loď Hermes, ubytovací zařízení pro lidi bez domova, kotví pod pražským Štefánikovým mostem od roku 2006. Na loď mohou přijít každý večer lidé, kteří

23

nemají kde spát, a za symbolickou částku se zde mohou osprchovat, vypít čaj a přespat. Loď Hermes má kapacitu 233 lůžek, po většinu roku je plná. Zejména v zimě je zájem lidí větší než je možné uspokojit. Cena za jednu noc včetně sprchy a lůžkovin je dvacet korun. V případě výrazně špatné situace je možné poplatek odpustit. Více se chodu Armády spásy i lodi Hermes věnujeme v praktické části práce.

3. 3 Nový prostor Příležitostí, jak si přivydělat, není pro lidi bez domova mnoho. Kromě sociálního vyčlenění, často chybějících osobních dokumentů atd. k nemožnosti je zaměstnat přispívá často i zanedbaný zevnějšek. Jednou z mála možností, jak přijít k alespoň minimálnímu příjmu, je prodej časopisu Nový prostor. Jedná se o měsíčník vydávaný stejnojmenným občanským sdružením, který v ulicích řady českých měst prodávají zejména lidé, kteří žijí na ulici. Tuto práci však mohou vykonávat i další osoby, které se ocitly v tíživé sociální situaci. 3. 4 Denní centrum pro osoby bez přístřeší Beroun Protože se průzkum provedený v rámci této práce týká situace mezi bezdomovci, respektive klienty Denního centra pro osoby bez přístřeší v Berouně, dříve než přistoupíme k samotnému průzkumu, představíme činnost a chod zařízení, v němž byl proveden. Denní centrum pro osoby bez přístřeší v Berouně funguje od roku 2006 v rámci zdejší farní charity. Nejprve bylo financováno státem, přes Ministerstvo práce a sociálních věcí, nyní je jeho provoz hrazen z evropských fondů. Má pět stálých zaměstnanců, z nichž pouze dva jsou na plný úvazek. Plat zaměstnance dosahuje 75 korun hrubého za hodinu. Denní centrum pro osoby bez přístřeší má okamžitou kapacitu dvacet klientů. Jedná se o nízkoprahové centrum, jde tedy o první instituci, na kterou se obrátí lidé, kteří žijí na ulici a dosud byli v kontaktu s běžným světem pouze skrz terénního pracovníka. Klienti do Denního centra přicházejí nejčastěji proto, že potřebují uspokojit základní lidské potřeby, najíst se, osprchovat či vyprat prádlo. Ročně jde o zhruba tři sta klientů, z nichž zhruba třicet procent je stálých, sedmdesát procent centrum navštěvuje pouze nárazově. Hlavním cílem činnosti centra je obstarat klientům doklady a uspokojit výše zmíněné

24

základní potřeby. Jeden z anonymních klientů Denního centra popisuje svou náplň dne takto: „Jdeme do denního centra, najíme se, umyjeme se, partička pak spolu zůstane pít, někdo jde na barák něco dělat, někdo somrovat, někdo spát...“ (Dobiášová, 2012, s. 18) I přes snahu a dlouhodobou soustavnou činnost pracovníků v praxi jejich aktivity a snahy o integraci klientů končí neslavně. Konec docházky do centra je často zapříčiněn tou nejtragičtější příčinou – smrtí. Někteří z klientů ale v rámci docházení do Centra například naleznou partnerský vztah, který je dokáže ze dna společnosti částečně dostat. Často naváží klienti intimní vztah mezi sebou a posléze si hledají, v lepším případě i najdou společné bydlení. Takové případy prý nejsou časté, ale když se podaří toto, považují to zaměstnanci za obrovský úspěch. Když klienti navštíví centrum poprvé, dostanou po celý den stravu i nabídku uspokojení hygienických potřeb zdarma. Od dalších dnů již musí za služby vyjma snídaně, která zahrnuje chleba s máslem a čaj, platit. Byť jde o malé částky, mají je motivovat k tomu, aby byli schopni udržet alespoň nějaké peníze a ty proměnit za stravu či hygienu. Většina klientů totiž, pokud se vůbec k penězům dostane, a to zejména vybíráním železa z popelnic a jeho následným prodejem, všechny finance propije. O tom, že by v rámci Denního centra šlo o nacházení zaměstnání, jak si mnohý laik nebo i odborník myslí, nemůže být ani řeč. „Pracovní terapie během reintegračního procesu (…) je procesem bolestivým a právě pro náročnost a složitost mívá silný demotivující efekt.“ (Vágnerová, Csémy, Marek, 2013, s. 268) Právě reintegrace do pracovního procesu je přitom základním předpokladem pro reintegraci sociální. „Přestože se tito lidé (lidé bez domova, pozn. aut.) o práci zmiňují velmi negativně, na druhou stranu pokud se zeptáme, co je tíží, případně co by jim pomohlo, většina z nich zmiňuje problém nemožnosti získání stálého zaměstnání. Uvědomují si své většinou nízké vzdělání a tím tedy i nízkou kvalifikaci a konkurenceschopnost na trhu práce. Mnoho těchto lidí se snaží přivydělat si příležitostnými pracemi tzv. „načerno“, v této souvislosti si stěžují na nedostatek těchto možností v zimním období.“ (Dobiášová, 2012, s. 20) „Práce se v Denním centru opravdu neřeší. Drtivá většina klientů není schopna do práce docházet, z devadesáti procent jsou to psychiatričtí klienti, kteří se buď na psychiatrii léčí a berou i léky, nebo neléčí, ale trpí psychickou chorobou, závislostí, nebo obojím“ říká vedoucí Centra, Soňa Křikavová.

25

V samotném Centru je konzumace alkoholu zakázána, podnapilým nebo opilým osobám však zákaz vstupu není. Tak je tomu například u azylového domu nebo ubytovny, tam ale právě klienti Centra často jít nemůžou, ač by chtěli. Právě kvůli pravidelné konzumaci alkoholu. „Piju nepřetržitě. Na chvíli je sranda a na všechno zapomenu,“ svěřuje se jeden z klientů a jeho výpověď ilustruje hlavní důvod, proč bezdomovci tak hojně alkohol konzumují. „Co mají na ulici dělat? Dny jsou dlouhé, a i když sem přijde nový člověk bez domova, který do té doby nepil, na ulici začne. Jinak by ho v komunitě nikdo nepřijal,“ říká Marika Faltová, pracovnice Centra, která se podílí na vedení sociálních klubů, jedné z hlavních aktivit centra. Počet účastníků klubu se pohybuje obvykle mezi deseti a dvaceti, aktivity jsou různé. „Program plánuji různě, spíš podle toho, čeho jsou schopní,“ upozorňuje Faltová na největší problém, tedy stav podnapilosti klientů. „Někdy jdeme mýt auta, někdy přesazujeme květiny, jindy se navzájem stříháme nebo vaříme,“ vysvětluje program setkání, která probíhají v Centru dvakrát do týdne. Centrum jinak funguje denně od osmi hodin od rána do půl čtvrté odpoledne. Ráno tu ale bývá mrtvo. I přesto, že bezdomovci zde mají k dispozici snídani. „Většina klientů na snídani nechodí. Večer většinou popíjí a ráno se z toho potřebují vyspat,“ vysvětluje Soňa Křikavová. A jak je to vůbec se stravováním u bezdomovců? „Většina z nich nejí. Sběrem železa nasbírají pár korun a za to si koupí krabicové víno,“ uvádí vedoucí Denního centra. Centrum se snaží klienty motivovat, aby si peníze obstarali i jinak, což jako dobrou cestu a jedinou formu motivace doporučují i odborníci. „Bezplatná nabídka služeb může být časově omezena a podmíněna různými požadavky na aktivitu klienta.“ (Marek, Strnad, Hotovcová, 2012, s. 130) Denně mají možnost přes Centrum chodit do práce v rámci pracovně-aktivizačního programu. „Klienti mají možnost se od půl deváté ráno do půl jedné v poledne podílet na úklidových pracích ve městě. Za tuto práci dostanou odměnu ve výši sto třicet korun,“ říká Soňa Křikavová s tím, že odměnu klienti nedostávají v hotovosti, neboť by ji s největší pravděpodobností propili, ale pouze formou odměny v této výši. Mohou si za tuto částku nakoupit jídlo, vyprat nebo vyžehlit. S běžnou prací a vyhlídkami na ni to je ale těžké. „Snad na sto procent klientů je uvalena exekuce. Jsou v pasti. Nepůjdou pracovat za patnáct tisíc, když jim stát téměř vše zabere a zbudou jim dva tisíce. Ty si i v téhle situaci nějak opatří, nemají motivaci najít si normální práci,“ vysvětluje Marika Faltová.

26

„Stačí být na ulici dva měsíce a už se z toho nelze dostat,“ pokračuje. „Po dvou měsících máte tak vysoké dluhy jenom na sociálním a zdravotním pojištění, nemluvě o bydlení a všem dalším, že jste v pasti.“ Podle Marka ale u osob, které se dostanou na ulici, nastává problém už po sedmi dnech. „Nemůžeme opomenout právo na zajištění důstojného života. Toto právo může být aplikováno pouze vytvořením dostatečné sociální sítě, kde nebudou lidé na ulici déle než týden.“ (Marek, Strnad, Hotovcová, 2012, s. 128). Ať už se jedná o týden či měsíc, pokud se lidé, kteří na tom jsou pravděpodobně už ve chvíli, kdy se dostávají na ulici, sociálně i finančně velmi špatně, v komunitě bezdomovců propadnou ještě níže. I ti, kteří byli zvyklí se pravidelně mýt nebo alkohol nekonzumovat, případně pouze příležitostně, se velmi rychle přizpůsobí „pravidlům“, která v komunitě panují. Tedy mytí co nejméně často, jednou týdně je to výjimka, zato požívání alkoholu denně. „Drogu či alkohol užívají jako anestetikum, aby mohli usnout na nepříjemném místě a snadněji zvládali krizovou situaci, například v zimním období se „zahřívají“, jindy zapíjejí ztrátu rodiny nebo zaměstnání. Mnozí pijí či fetují, aby zapadli do subkultury bezdomovců, kde je nadměrné užívání drogy standardem.“ (Marek, Strnad, Hotovcová, 2012, s. 29).

27

4. Průzkum V oblasti zkoumání můžeme rozlišovat několik typů průzkumů. Máme na mysli například průzkum deskriptivní, prediktivní nebo diagnostický. Každý z nich má svá specifika a je využitelný pro jiný typ vědecké práce či prezentace. V rámci této bakalářské práce byl proveden kvalitativní průzkum, který, jak jsme již uvedli, „pomáhá zásadnímu, hlubšímu pochopení (…) situace na menším vzorku osob.“ (Kopecký, 2010, s. 35) Kvalitativní průzkum byl realizován terénní formou. Ta bývá chápana „jako jedna z etap výzkumu, která se odehrává v terénu, popř. jako samostatná, poměrně rutinní výzkumná akce bez podstatnějšího teoretického zázemí.“ (Reichel, 2009, s. 26). 4. 1. Metoda průzkumu Průzkum byl proveden v Denním centru pro osoby bez přístřeší, a to formou dotazníkového šetření mezi klienty. Šetřením je nazývána konkrétní „aplikace konkrétního výzkumného nástroje v terénu (např. dotazníkové šetření – tzn. sběr dat dotazníkem), obvykle realizovaná v rámci určitého průzkumu.“ (Reichel, 2009 s. 26).

4. 2 Charakteristika sledovaného souboru Soubor osob, mezi nimiž byl průzkum proveden, čítal dohromady třicet respondentů, jimž byl níže přiložený dotazník rozdán. Návratnost byla více než poloviční, dotazník zodpovědělo celkem osmnáct osob. U všech šlo o stálé klienty Denního centra. Ač jsou tamější klienti genderově rozrůznění, v době realizace dotazníkového šetření zde byli přítomni pouze muži. V rámci šetření byl osobám bez přístřeší z řad klientů Denního centra pro osoby bez přístřeší v Berouně rozdán následující dotazník:

1)

Jaké máte pohlaví?

a) žena

2)

b) muž

Jak jste starý/á?

a) 18 – 30 let

b) 31 – 45 let

28

c 46 – 60 let

d) 61 a více let

3)

Jaké máte vzdělání?

a) nedokončené základní

b) základní

c) střední nebo vyučen/a

d)

vysokoškolské

4)

Jaký je Váš rodinný stav? b) ženatý/vdaná

a) svobodný/á

5)

c) rozvedený/á

d) vdovec/vdova

Jak často navštěvujete Denní centrum pro osoby bez přístřeší/noclehárnu

atd.? a) jednou týdně

6)

b) každý den

c) jen párkrát do měsíce

Jakou pomoc od organizace nejvíce oceňujete nebo byste ocenil/a?

a) získání jídla, ošacení

b) pomoc při obstarání osobních dokladů

c) pomoc při hledání práce d) pomoc při hledání bydlení

7)

Kde přespáváte?

a) na ulici

b) na ubytovně

c) u známých, kamarádů

d) jiná možnost,

uveďte:.....

8)

Jak často konzumujete alkohol?

a) denně

9)

b) párkrát do týdne

c) alkohol nepiji

Trpíte nějakou psychickou nemocí?

a) ano (uveďte, prosím, jakou:...........................)

10)

b) ne

Chodíte pravidelně do práce?

a) ano b) ne 4. 3 Zpracování výsledků průzkumu Výsledky informací získaných sběrem dat v rámci dotazníkového šetření byly zpracovány kvalitativní metodou. Pro účely tohoto výzkumu se nepracuje s měřitelnými charakteristikami a konkrétními počty tak, jako je tomu například u formy kvantitativní. Kvalitativní metoda se snaží nahlížet určitý fenomén či proces „....v pro něj autentickém prostředí a vytvářet jeho obraz v co možná nejkomplexnější

29

podobě, včetně podob jeho vztahů s dalšími aspekty. Údaje jsou získávány hlubším a delším kontaktem s terénem.“ (Reichel, 2009, s. 40) V rámci kvalitativního výzkumu se nejčastěji postihují neměřitelné charakteristiky a rysy sledované osoby či skupiny osob a jejich vztahy k dalším aspektům jejich života. Například je „...proveden průzkum jejich zájmů i jejich postavení na pracovním trhu a jedním ze způsobů sběru informací tohoto druhu je dotazníkové šetření.“ (Reichel, 2009, s. 26) 4. 4 Interpretace výsledků průzkumu Ze třiceti oslovených respondentů spolupracovalo celkem osmnáct klientů. Všichni respondenti byli mužského pohlaví, což nebyl záměr, ale náhoda. Tazatelku zajímalo, z jaké věkové skupiny se bezdomovci rekrutují nejčastěji. Z výzkumu vyplynulo, že nejvíce, tedy polovina z celého souboru, jich pochází z věkové skupiny starší dospělosti, tedy je ve věku čtyřiceti šesti až šedesáti let. Třetině bezdomovců ve sledovaném souboru bylo třicet jedna až čtyřicet pět let, jen dvaceti procentům pak bylo do třiceti let. Co se týče vzdělanostního složení sledovaných bezdomovců, osmdesát procent z nich bylo vzděláno středoškolsky nebo bylo vyučeno. Dvacet procent mělo vzdělání vysokoškolské. Bezdomovec, který by měl pouze vzdělání základní, se ve sledovaném vzorku nevyskytl. V průzkumu jsme sledovali také kategorii rodinný stav. Dvě třetiny ze sledovaného souboru bezdomovců byli muži svobodní, jednu třetinu tvořili rozvedení. Nikdo z oslovených nebyl ženatý ani vdovec. Na otázku, jak často využívají činnosti Denního centra, odpovědělo sto procent respondentů, že denně. Všichni oslovení jako důvod k návštěvám organizace uvedli získání jídla a ošacení. K hledání práce, bydlení či obstarání dokladů a osobních dokumentů, což také patří k činnostem centra, jej ani jeden z oslovených nevyužívá. V dotazníkovém šetření jsme se zajímali také o to, zda skutečně všichni, kdo navštěvují Denní centrum pro osoby bez přístřeší, jsou opravdu bez přístřeší, tedy přespávají na ulici, pod mostem a podobně, nebo zda jde o lidi, kteří pobývají u známých, kamarádů či na ubytovnách. Z provedeného průzkumu vyplynulo, že dvě třetiny ze sledovaného vzorku klientů přespávají skutečně přímo na ulici, jedna třetina pak, alespoň momentálně, u známých či přátel. V souvislosti s bezdomovectvím je také velmi aktuální problematika alkoholismu,

30

který často bezdomovectví předchází, nebo je jeho důsledkem. Dvě třetiny oslovených bezdomovců uvedly, že alkohol konzumují denně, prakticky nepřetržitě. Jedna třetina pije alkohol pouze párkrát týdně. Co se týče závislosti na drogách, nepřiznal ji ani jeden z dotazovaných. Podle medicínských výzkumů trpí mnoho bezdomovců psychickou poruchou. Z námi provedeného průzkumu vyplynulo, že žádný z respondentů podobnou chorobou netrpí. Hodnocení psychického stavu však bylo značně subjektivní, tedy založené pouze na sebehodnocení dotazovaných. Co se týče pracovní docházky, osmdesát procent dotázaných uvedlo, že do žádného zaměstnání nedochází. Dvacet procent pracuje příležitostně. 4. 5 Závěr průzkumu Průzkum mezi berounskými bezdomovci nepřinesl překvapivé výsledky. Co se týče věkového a vzdělanostního složení i rodinného stavu, respondenti odpovídali kategorii „typický bezdomovec“ tak, jak o ní mluví Český statistický úřad (viz výše). V průměru jde u bezdomovců o muže středního věku, se základním vzděláním nebo výučním listem, svobodného nebo rozvedeného. Významnou roli hraje také závislost na alkoholu, která je doprovodným faktorem bezdomovectví vůbec. Za mírně překvapivý výsledek můžeme v rámci průzkumu označit ten týkající se závislosti na drogách a psychických poruch. Ač podle odborné literatury přibývá mladých bezdomovců, kteří místo alkoholu trpí závislostí na drogách, ve sledovaném vzorku se k závislosti na drogách nepřiznal nikdo. Na rozdíl od alkoholu, který denně, nebo alespoň několikrát týdně konzumují všichni. Stejná situace jako u drog nastala i v kategorii psychických poruch. K těm se nepřiznal žádný z respondentů. Navzdory tomu, že odborná literatura uvádí, že právě psychické poruchy jsou často jedním z hlavních motivů, které lidi na ulici přivedou. Je však nutno dodat, že hodnocení psychického stavu je velmi subjektivní. Řada lidí se domnívá, že je v pořádku, přitom některou z forem deprese, mánie nebo jiné psychické poruchy trpí, aniž by o tom věděla. Další možností, proč výsledky výzkumu v této kategorii dopadly takto, je skutečnost, že někteří z respondentů o tom, že psychickou chorobou trpí, věděli, avšak styděli se k ní přiznat.

31

5. Kazuistiky Dotazníkové šetření je v rámci praktické části této práce doplněno třemi kazuistikami konkrétních případů bezdomovců z terénu. „Kazuistika je specifickou technikou kvalitativního výzkumu, protože jde o výzkum jedné osoby a jedné situace – případu.“ (Plevová, 2011, s. 230) Právě případy osob bez přístřeší v různých podobách demonstrují integraci, či spíše snahu o ni, do české společnosti. Jako první byl zvolen případ muže, který se, ač se ocitl ve velmi těžké životní situaci, nevzdává. I přesto, že přišel kvůli zdravotním problémům o práci i rodinu a dostal se na ulici, zůstává plný optimismu. V současnosti prodává na pražské stanici I. P. Pavlova časopis Nový prostor. Tato činnost mu zajistí alespoň minimální výdělek. Coby druhý příklad pro integraci bezdomovců posloužila zkušenost s chodem lodi Hermes, která kotví pod pražským Štefánikovým mostem. Na příkladu jedné z klientek tohoto zařízení, důchodkyně, která se na ulici dostala kvůli zdravotním a rodinným problémům, demonstrujeme pokus o integraci. Za vhodné jsme považovali také zmínit smutný příběh mladíka, který se na ulici a do Hermu dostal zejména vlivem špatného sociálního prostředí, v němž vyrůstal. Již v raném mládí se stal objektem vydírání a násilí. Rád by se integroval a resocializoval, ale kvůli dluhům a vydírání se raději skrývá. Třetí kazuistika vyšla z prostředí Armády spásy, respektive klientky azylového domu této organizace v Praze. Klientka, která v době naší návštěvy Armády spásy vlastnila pouze to, v čem přišla, zůstávala plná optimismu. 5.1 Kazuistika č. 1 : Dušan (Nový prostor) Prodej Nového prostoru je klasickým příkladem snahy o integraci, respektive reintegraci. Místo, aby lidé, kteří z jakékoliv příčiny přišli o domov, čekali, zda během dne něco vyžebrají, rozhodli se ti aktivnější zapojit do pracovního života – alespoň způsobem, který jim je umožněn. Jedním z takových je i pan Dušan. Osmapadesátiletý muž prodává Nový prostor na pražské stanici metra C, I. P. Pavlova. Dušan pochází ze severních Čech. V minulosti pracoval jako pracovník u železnice, většinu života působil jako kolejář v Severočeských uhelných dolech. Rád by práci vykonával dál, ale zdravotní problémy mu to nedovolí. „Mé začátky v Novém prostoru souvisí právě s mými zdravotními problémy, po

32

operaci krční páteře (ukazuje jizvu na krku) jsem nemohl vykonávat své dřívější zaměstnání, dostal jsem částečný invalidní důchod a měl jsem na vybranou – buď zvolit živoření se třemi tisíci měsíčně, nebo si najít nějakou práci. Zvolil jsem to druhé a jsem rád,“ říká Dušan. O prodávání se dozvěděl od svého švagra, který má také sociální problémy, a tuto práci už nějakou dobu vykonává na Černém Mostě. Dušan kromě zdravotních problémů žádné jiné neměl. „Já nejsem žádný lump, jak se o nás někdy lidé domnívají, celý život jsem opravdu poctivě pracoval, vedl normální život, ani v kriminále jsem nebyl. Seděl jsem vlastně jen jednou – 24 hodin na záchytce. Ale to mi bylo třiadvacet, mladická hloupost, chápete? Já jsem poctivej člověk…“ vypráví muž, který by se chtěl vrátit ke své původní profesi. Prodej Nového prostoru označuje za velmi náročnou práci. „To máte těžké, dělat na kolejích je makačka, to je jasné, ale stát tady osm a více hodin a v podstatě žebrat, to také není nic pohodlného. Já si vlastně někdy připadám jako žebrák, víte? A to mi zrovna moc do zpěvu není… Ale jinak mám svou práci rád, moc rád,“ sděluje muž, který už tři roky žije na ulici. Jen na posledních pár týdnů si jej k sobě vzal vzdálený bratranec z Teplic. Běžný den prodejce Nového prostoru vypadá zhruba následovně. „Vstávám obvykle tak kolem šesté. Sednu na autobus do Prahy a tady pak prodávám zhruba od půl deváté do čtyř či pěti, podle toho, jaký je odbyt. Okolo šesté se pak vracím domů, jsem rád, že zalehnu a ráno jedu znovu,“ popisuje svůj náročný pracovní den bezdomovec. Na svůj osud si ale nestěžuje. Oceňuje zejména altruismus některých lidí. „Oni jsou na mě doopravdy hodní, nosí mi jídlo, oblečení, nedávno jsem dostal i teplé boty,“ říká Dušan. Lidé, kteří mu pomáhají, jsou prý většinou ženského pohlaví a z hlediska věku je lze zařadit do střední generace. Práce prodejce Nového prostoru nespočívá pouze v aktivním prodeji. Prodejce si musí výtisky sám obstarat. „Výdejnu máme ve Školské ulici. Tam vždycky každé ráno zajdu a vyfasuju tolik výtisků, o kolik si řeknu. Třeba dneska máte středu, tak jsem si troufl na 25, ale nevím, asi to neprodám. Snažím se vždycky prodat všechno, ale když už je opravdu pozdě, beru si Nový prostor domů a zbylé výtisky si pak nechám na další den,“ vysvětluje Dušan konkrétní postup při prodeji časopisu. Poté, co vyjde nové číslo, prodá prý až pětadvacet kusů denně. Když je časopis (čtrnáctideník) už starší, úspěch je prý i deset kusů za den. Polovinu z ceny časopisu získává prodejce, polovinu odevzdává právě ve Školské. Dušan Nový prostor nejen prodává, ale také čte. „Zajímá mě hlavě sociální problematika, bydlení a tak, a taky si rád přečtu, co

33

napsala redakce přímo o nás.“ V budoucnu by si Dušan rád našel běžné zaměstnání i byt. Nechce být závislý na státu či pomoci nějaké charitativní či jiné organizace. Knihy Dušan nečte, rád však listuje novinami, zejména v rubrikách, zabývajících se bydlením. Nejradši má regionální, severočeské noviny. „Píší hodně o bytech a tak, to mě zajímá, taky bych si v budoucnu rád něco našel, ale bohužel, peněz je pořád málo,“ říká muž, který ve volném čase odpočívá a rád poslouchá romské písně. 5.2 Osobní dojmy - Dušan Dle osobního kontaktu s tímto mužem lze soudit, že je velmi svědomitý a zodpovědný a svěřenou práci by vykonával velmi pečlivě. Jedná se o člověka, který se souhrou zdravotních i jiných okolností dostal do situace, z níž má vzhledem ke své houževnatosti a pozitivnímu přístupu k životu velkou šanci se dostat. 5.3 Kazuistika č. 2: Olga (Loď Hermes) Loď, kde mohou po celý rok bezdomovci trávit večery i noci, je otevřena denně od půl osmé večer do půl sedmé ráno. Kapacitu má dvě stě klientů. Už před půl osmou zde bývají zejména v zimních měsících velké fronty. Každý z klientů se musí u vchodu na loď identifikovat. "Poté, co se klient nahlásí, odchází do příslušné kajuty, kde si odloží. Pak panuje volný režim, může se jít vysprchovat, sledovat ve společenské místnosti televizi, nebo si v kajutě číst," vysvětluje chod Hermu statutární zástupkyně ředitele Centra sociálních služeb Praha Ludmila Tomešová. Právě CSSP loď Hermes provozuje. Poslání ubytovacího zařízení pro bezdomovce je jasné. "Člověk tu může být důstojně chudý. Jeho budoucnost ale záleží jenom na něm, kdo se ze situace chce dostat, dostane se, kdo ne, zůstane tam, kde je. Pro někoho je už tohle maximum," vysvětluje koordinátor Hermu, Martin Novotný. Na Hermes ale rozhodně nemá povolený vstup každý. Pokud by zde chtěl přespat podnapilý člověk nebo někdo, kdo v současnosti nemá žádný osobní doklad, přístup mu bude odepřen. Bezdomovci služby lodi Hermes oceňují. "Ráno nás vyhodí v půl sedmé, to se mi moc nelíbí, chtěla bych tu být dýl. Ale jinak si nestěžuju, vždycky večer se sem hrozně těším. Našla jsem si tu kamarádky, v kajutě jsme už ve stejném složení několik týdnů. Večer zalehneme, luštíme křížovky, jedna předčítá, druhé hádají," popisuje režim na lodi 62letá důchodkyně, Olga Tichanová. Ta tráví v Hermu noci pravidelně, ve dne se

34

věnuje různým činnostem, dle ročního období. "V létě jsme často v parku, jdeme na kafe, nebo tak. Teď v zimě je to horší, ale našla jsem si práci, prodávám Nový prostor," sděluje žena. Na lodi Hermes s přestávkami přebývá již přes čtyři roky. A krom těch pozitivních má i negativní zkušenosti. "Ukradli mi tu peněženku se vším, měla jsem jí v kabelce pod polštářem. Policie to ani nevyšetřovala, prý by to nemělo smysl," říká klientka lodi Hermes. Dalším klientem je Petr Pivoňka, který je na Hermu nováčkem. "Jsem tu od srpna. Přijel jsem z Ostravska, tam práce není. Navíc mám jen základní vzdělání. V Praze jsem práci taky nenašel, navíc jsem si poranil nohu, a tak chodím o berlích. Hermes je má jediná možnost, jak důstojně přežívat," svěřuje se 25letý muž. "Chtěl bych se odtud dostat, ale mám strach. Vydírá mě jeden týpek, mám pocit, že tady na mě nemůže. Už jsem se pokusil i o sebevraždu, nevím, co dál," říká mladý muž. "Chtěl bych si najít byt a nějakou práci, teď mám jen občas nějaké brigády. Ale už teď jsem si třikrát od kamarádky půjčil dvacku, abych tady mohl přespat. Co bude zítra, nevím,“ dodává. Loď Hermes, ubytovací zařízení pro lidi bez domova, kotví pod pražským Štefánikovým mostem už od roku 2006. Kapacitu má 233 lůžek, po většinu roku je plná. Zejména v zimě je zájem lidí větší než je možné uspokojit. Cena za jednu noc včetně sprchy a lůžkovin je dvacet korun. V případě výrazně špatné situace je možné poplatek odpustit. 5. 4 Osobní dojmy – Olga a Petr Paní Olga je hodná a poctivá žena, která se vlivem rodinných i dalších okolností dostala do nezáviděníhodné situace. Vzhledem ke svému věku i absenci motivace nemá příliš optimistické vyhlídky do budoucna. Současná situace jí vyhovuje, na Hermu si našla přítelkyně a vlastně se jí tu líbí. Osud pana Petra je smutný, stejně jako on sám. Mladý muž se ocitl v sociální izolaci už od dětství, je výrazně determinován špatným rodinným prostředím bez zázemí. Z budoucnosti má viditelné obavy, nemá, na koho se obrátit s žádostí o pomoc. Naděje na jeho integraci jsou nízké. 5. 5 Kazuistika č. 3: Alena (Armáda spásy) Centrum Armády spásy je v pražské Tusarově ulici. Jde o nízkoprahové centrum, kam mohou přes den přijít klienti, kteří potřebují uspokojit základní biologické

35

potřeby. Otevírá se v deset hodin ráno. Již hodinu či dvě před otevřením se dennodenně před vchodem sdružují zájemci z řad bezdomovců. Pracovníci ale vchod do centra pečlivě hlídají. Zájem o služby Armády spásy je obrovský. "Denně k nám chodí v průměru 120 osob," říká ředitel centra Miloslav Pípal. "Největší poptávka je po teplé polévce a sprchách. Často ale klienti chtějí i sociální, poradenskou pomoc, zajímá je například to, jak si zařídit doklady," říká. On sám se k současné práci propracoval přes řadu jiných pozic, které se týkaly péče o sociálně potřebné. "V sociální práci, kterou jsem i vystudoval, jsem vykonával téměř vše, od klasického přes terénního pracovníka, až po současnou funkci," tvrdí. Nízkoprahové centrum sestává z hlavní velké místnosti, která slouží coby jídelna, herna, ale i prostor k dennímu přespávání. "Centrum má skutečně nízký práh, chodí sem lidé, kteří se dostali na pomyslné dno," popisuje Miroslav Pípal složení klientely. Ta do centra často přichází ve velmi špatném stavu, pod vlivem alkoholu, pomočená nebo jinak destruovaná. Většina klientů jsou muži, ženy ale nejsou výjimkou. "Dnes jsem spala v tramvaji, bylo to děsný, nemám ani ponožky," říká jedna z nich, dvaadvacetiletá slečna Alena. "Večer jsem se rozešla s přítelem, neplatil nájem, a tak nás vyhodili z bytu. O práci jsem přišla už dříve," říká mladá dívka, která je i přes složitou situaci, do které se dostala, plna entuziasmu. "Věřím, že se mi z téhle situace podaří brzy nalézt řešení, práce se nebojím, ráda jednám s lidmi," říká. Kde bude spát zítra nebo pozítří, neví. "Netuším. Neumím žít ze dne na den, děsí mě, že zase budu spát v tramvaji," říká dívka, která stráví den v nízkoprahovém centru a noc v noclehárně Armády spásy. Ta má kapacitu 52 lůžek. Uspokojit poptávku všech zájemců neumí. "Většinou poptávka převyšuje nabídku. V zimě tak děláme to, že necháváme otevřené denní centrum i v noci, je tam několik tzv. volných židlí," říká Miloslav Pípal. Zájem o služby Armády spásy je skutečně vysoký. Největší zájem projevují o stravu, hygienu nebo oblečení. Klientům totiž Armáda spásy poskytuje měsíčně až osmery ponožky, kalhoty, bundu i další součásti oděvu. 5. 6 Osobní dojmy – Alena Slečna Alena je velmi mladá, ambiciózní dívka, která není se situací, do níž se dostala, spokojená, a bude se snažit ji co nejdříve vyřešit. Ráda mluví s lidmi, je otevřená, komunikativní, a pokud si najde v dohledné době práci, velmi dobře se znovu integruje do běžné společnosti.

36

Závěr Cílem této bakalářské práce bylo popsat a shrnout situaci mezi vybranými pražskými a berounskými bezdomovci, subjektivní i objektivní příčiny vzniku bezdomovectví a snahy o reintegraci. Cíle bylo dosahováno na základě studia aktuální odborné literatury, vlastních zkušeností s kontaktem s lidmi bez domova a také průzkumu provedeného pro účely této práce. V první části jsme nastínili teoretický rámec života bezdomovců, pohnutky, které k tomu, že se lidé ocitnou na ulici, vedou, a také způsob, jak se s touto náročnou životní situací vyrovnat, resp. jak se z ní pomocí příslušných organizací dostat. Ve druhé části práce jsme se zaměřili nejprve na situaci mezi berounskými bezdomovci, detailně jsme popsali chod zdejšího Denního centra pro osoby bez přístřeší, kde jsme také provedli průzkum, jehož výsledky jsou součástí této práce. Výsledky průzkumu vesměs potvrzují informace, které uvádí odborná literatura. Ve skupině sledovaných bezdomovců většina odpovídala kategorii, kterou odborná literatura i statistiky označují za „typického bezdomovce“. Jde tedy většinou o muže středního věku se středním, spíše však nižším vzděláním, rozvedeného či svobodného. Překvapivé výsledky jsme zaznamenali pouze v kategorii psychické poruchy a konzumace drog. Ač odborná literatura tvrdí, že mezi bezdomovci je řada psychicky narušených jedinců a také narkomanů, v námi provedeném průzkumu se k psychické poruše ani k závislosti na drogách nepřiznal žádný respondent. Tuto skutečnost lze připsat jednak tomu, že si lidé myslí, že duševní choroba, respektive konzumace drog, je cosi „nenormálního“, za co je nutné se stydět, jednak možnosti, že si respondenti svou chorobu, případně závislost neuvědomují nebo nepřipouští. Po popisu výsledků průzkumu a jejich shrnutí v práci uvádíme kazuistiky založené na individuálních případech bezdomovců využívajících služby organizací, které o ně pečují, a jejich snaze o integraci. Činnost organizací, jakými jsou například v práci zmiňovaná loď Hermes nebo Armáda spásy, jsou klíčové. Pokud už státní zřízení a sociální politika nedokáže zabránit růstu počtu lidí, kteří se dostanou do role bezdomovce, je nutné umět těmto lidem pomoci, aby se z této životní etapy dostali. „V zájmu celé společnosti by mělo být samozřejmě předcházet rozšiřování řad potřebných lidí, kteří jsou nuceni posléze přežívat v nelidských podmínkách všedního dne. Pokud se již tak stane, je nutné pomáhat těmto lidem státními i nestátními institucemi a zřizovat pro ně zařízení, která by jim pomáhala v návratu zpět do života

37

majoritní společnosti – socializovat je.“ (Pavelková 2007: s. 108) Z informací shromážděných v rámci této bakalářské práce vyplývá, že tyto organizace v České republice fungují. Co ale tuzemský sociální systém postrádá, je prevence rozšiřování řad bezdomovců, například aktivity úřadů práce, které mohou jako první vysledovat rizikové skupiny lidí, u nichž je patrné, že se z nastalých finančních i dalších problémů nejsou schopni dostat svépomocí. Situace, kdy se člověk ocitne na ulici, je jednou z nejobtížnějších a nejnáročnějších, do jaké se člověk může dostat vůbec. Bezdomovci postupně přijdou o sociální postavení, rodinné zázemí, práci, o vše, co člověka dělá člověkem. Ať už se na ulici dostanou vlastním přičiněním, souhrou nešťastných náhod nebo kombinací obojího, cílem státních i neziskových organizací, stejně jako jednotlivců samotných, by mělo být nezavírat před jejich situací oči a snažit se jim všemi možnými způsoby pomáhat. Práce s osobami bez přístřeší je velmi obtížná a náročná, zejména psychicky. Vykonávat ji mohou jen psychicky odolní jedinci, přičemž velkou roli nehraje ani tak jejich vzdělání, jako sociální inteligence a empatie. Osoby bez přístřeší velmi často prošly řadou fatálních životních zklamání a jen těžko si vybudovávají důvěru k cizím lidem. A mezi ty, alespoň zpočátku, patří bezpochyby i zaměstnanci denních i jiných center. Ti musí s klienty jednat velmi opatrně a šetrně, aby je neodradili od dalších návštěv center a organizací, které jim mohou pomoci. Jejich pracovníci se ale ocitají také v těžké roli. Je třeba, aby byli empatičtí a získali si u klientů důvěru, na druhou stranu si ale musí, ač je to někdy velmi obtížné, zachovávat vůči klientům profesionální odstup ve vztahu pracovník – klient. Snaha o reintegraci bezdomovců není jen úkolem sociálních pracovníků a lidí bez domova samotných. Mělo by jít o aktivitu podporovanou celou společností, v jejímž zájmu je nedistancovat se od sociálně vyloučených osob, ale naopak jim v jejich situaci pomoci. Ač jde o těžký postup, každého z nás může obohatit. Tolerance, přátelství a vzájemná pomoc jsou základními aspekty k podpoře lidí bez domova, ale i všech ostatních.

Resumé Bakalářská práce se na základě studia odborné literatury, provedeného výzkumu a zpracovaných kazuistik snažila o deskripci problematiky skupin osob bez přístřeší v Praze a Berouně. Vzhledem k vybranému reprezentativnímu vzorku respondentů a příkladů pro kazuistiky jde pouze ilustrativní deskripci.

38

Použitá literatura

DOBIÁŠOVÁ, P. Osoby bez přístřeší – analýza potřeb. Projekt Komunitně plánujeme v Berouně. 2012. 48 s. Bez ISBN

KOPECKÝ, L. Prezentace v marketingových kampaních. Grada. 2010. 148 s. ISBN 978-80-247-3123-0

MAREK, J., STRNAD, A., HOTOVCOVÁ, L. Bezdomovectví v kontextu ambulantních sociálních služeb. Portál. 2012. 174 s. ISBN 978-80-262-0090-1 PATON, C. Intenzivní péče v psychiatrii. Grada Publishing. 2005. 296 s. ISBN 80247-0363-7

PAVELKOVÁ, J. Problematika lidí v nouzi. Univerzita Karlova v Praze. Pedagogická fakulta. 2007. 124 s. ISBN 978-80-7290-338-2 PLEVOVÁ, I. Ošetřovatelství. Grada Publishing. 2011. 288 s. ISBN 978-80-2473557-3 PRŮCHA, J. Pedagogická encyklopedie. Portál. 2009. 936 s. ISBN 978-80-7367546-2 REICHEL, J. Kapitoly metodologie sociálních výzkumů. Grada Publishing. 2009. 192 s. ISBN 978-80-247-3006-6.

STRAUSS A., CORBINOVÁ, J., Základy kvalitativního výzkumu. Boskovice. Nakladatelství Albert. 1999. 196 s. ISBN 80-85834-60-X ŠTĚCHOVÁ M. a kol. Bezdomovci a bezdomovectví z pohledu kriminologie. Institut pro kriminologii a sociální prevenci. Praha 2008. 111 s. ISBN 978-80-7338-069-4

39

VÁGNEROVÁ, M., CSÉMY, L., MAREK, J. Bezdomovectví jako alternativní existence mladých lidí. Karolinum. 2013. 339 s. ISBN 978-80-246-2209-5 VENGLÁŘOVÁ, M., LABIAKOVÁ, M. Psychiatrická ošetřovatelská péče. Grada. 2006. 352 s. ISBN 8024711516 INTERNETOVÉ ZDROJE Armáda spásy – co děláme. [online]. 2012. [cit. 2013-04-22]. Dostupné z: http://www.armadaspasy.cz/co-delame/azylove-domy-nocleharny Výsledky sčítání bezdomovců. Typický bezdomovec: vyučený svobodný muž ve věku 45 – 49 let, který nehovoří o své víře. [online]. 2011. [cit. 2013-04-24]. Dostupné z: http://www.czso.cz/sldb2011/redakce.nsf/i/vysledky_scitani_bezdomovcu)

ROZHOVORY Miroslav Pípal, ředitel Armády spásy, Praha, Tusarova Ludmila Tomešová, pracovnice lodi Hermes Martin Novotný, pracovník lodi Hermes Soňa Křikavová, vedoucí Denního centra pro osoby bez přístřeší Marika Faltová, pracovnice Denního centra pro osoby bez přístřeší Dušan, prodejce Nového prostoru na stanici I. P. Pavlova Olga Tichanová, klientka lodi Hermes Petr Pivoňka, klient lodi Hermes Alena, klientka Armády spásy

40

Přílohy Příloha č. 1: Dotazník 11)

Jaké máte pohlaví?

a) žena 12)

b) muž

Jak jste starý/á?

a) 18 – 30 let 13)

b) 31 – 45 let

c 46 – 60 let d) 61 a více let

Jaké máte vzdělání?

a) nedokončené základní

b) základní

c) střední nebo vyučen/a

d)

vysokoškolské 14)

Jaký je Váš rodinný stav? b) ženatý/vdaná

a) svobodný/á

c) rozvedený/á

d)

vdovec/vdova 15)

Jak často navštěvujete Denní centrum pro osoby bez přístřeší/noclehárnu

atd.? a) jednou týdně 16)

b) každý den

c) jen párkrát do měsíce

Jakou pomoc od organizace nejvíce oceňujete nebo byste ocenil/a?

a) získání jídla, ošacení

b) pomoc při obstarání osobních dokladů

c) pomoc při hledání práce d) pomoc při hledání bydlení 17)

Kde přespáváte?

a) na ulici

b) na ubytovně

c) u známých, kamarádů

d) jiná možnost,

uveďte:..... 18)

Jak často konzumujete alkohol?

a) denně 19)

c) alkohol nepiji

Trpíte nějakou psychickou nemocí?

a) ano 20)

b) párkrát do týdne

(uveďte, prosím, jakou:...........................)

Chodíte pravidelně do práce?

a) ano b) ne

41

b) ne

Příloha č. 2: Rozhovor s Dušanem, bezdomovcem z I. P. Pavlova Pane Dušane, mohl byste mi říci, jak to děláte, že jste stále tak dobře naladěn? Myslím, že byste mohl být tím pravým, kdo zná nějaký recept proti „blbé náladě“… (šibalsky se usměje) Je to jednoduché, nemám proč se mračit. Lidé jsou na mě hodní, nikdo mi neubližuje a já jsem spokojený. Nemám nač si stěžovat. Tak to jste mě docela překvapil, myslela jsem, že většina prodejců moc spokojená s tím, co dělá, není, ale asi jsem se mýlila; baví Vás prodej NP? Ale tak…Docela jo, i když, to víte, stát tady celý den není žádná, jak se říká, medovina, někdy si musím i na chvíli sednout, když mě začnou brát křeče do nohou, víte? Já mám totiž velké zdravotní potíže, takže nemůžu fyzicky pracovat. Jinak si doopravdy nestěžuju.

A jak jste se k prodávání NP dostal? O možnosti prodávat NP mi řekl můj švagr, který už to nějakou dobu dělal na Černém Mostě. Mé začátky u NP souvisí právě s mými zdravotními problémy, po operaci krční páteře (ukazuje jizvu na krku) jsem nemohl vykonávat své dřívější zaměstnání, dostal jsem částečný invalidní důchod a měl jsem na vybranou – buď zvolit živoření se třemi tisíci měsíčně, nebo si najít nějakou práci. Zvolil jsem to druhé a jsem rád. Kde jste pracoval předtím? (zasněně pohlédne do dálky) Já jsem celý život pracoval na kolejích, víte? Dělal jsem kolejáře v Severočeských uhelných dolech, práce to byla těžká, ale já nejsem líný, to si nemyslete. Rád bych ji vykonával i dál, ale bohužel, je to opravdu fyzicky náročné… Abyste si nemyslela, já nejsem žádný lump, jak se o nás někdy lidé domnívají, celý život jsem opravdu poctivě pracoval, vedl normální život, ani v kriminále jsem nebyl. Seděl jsem vlastně jen jednou – 24 hodin na záchytce. Ale to mi bylo 23, mladická hloupost, chápete? Já jsem poctivej člověk…

42

Vždycky jsem měla dojem, že práce prodejce NP je náročná zejména psychicky… Kdybyste měl, pane Dušane, porovnat vaše dvě zaměstnání, které byste hodnotil jako snazší? Tak to máte těžké, dělat na kolejích je makačka, to je jasné, ale stát tady osm a více hodin a v podstatě žebrat, to také není nic pohodlného. Já si vlastně někdy připadám jako žebrák, víte? A to mi zrovna moc do zpěvu není… Ale jinak mám svou práci rád, moc rád. Že jste jako žebrák, to by mě vůbec nenapadlo, vždyť jste v podstatě prodavač! Je pravda, že netypický, ale prodáváte přece zboží stejně tak, jako „normální“ obchodníci…. A jak vůbec vypadá takový všední den prodejce NP, resp. konkrétně Váš? Vstávám obvykle tak kolem šesté, já totiž dojíždím až z Teplic, víte? Sednu na autobus do Prahy a tady pak prodávám zhruba od půl deváté do čtyř či pěti, podle toho, jaký je odbyt. Okolo šesté se pak vracím domů, jsem rád, že zalehnu a ráno jedu znovu. Vy bydlíte až v Teplicích? No jo, teď mě vzal k sobě vzdálený bratranec, tak to mám daleko, ale nestěžuju si, jen ty cesty se dost prodraží – co za den vyděláte, dáte večer za cestu… Ale někdy se podaří i něco ušetřit, dám si třeba i 300,- stranou! Lidé jsou na mě moc hodní, často mi nechávají dýško… Tím jste mi nahrál – kdo si u vás nejvíce kupuje NP: starší lidé, studenti, muži, ženy…? (zamyslí se) To se asi nedá úplně tak říci, muži – ženy, to je tak napůl, jinak hlavně ta střední generace, důchodci téměř vůbec - a studenti…? Zvláštní, studenti si NP ode mě taky dost kupují, ale většinou až později, odpoledne a večer…Ale nejvíc je to ta střední generace. Pane Dušane, máte stálou „klientelu“ nebo převládají náhodní kupující? Ano, jsou to ti stálí, řekl bych tak z 90 %, často vím, kdo který den přijde, ti lidé už ví, kde mě najdou a já znám je. Oni jsou na mě doopravdy hodní, nosí mi jídlo,

43

oblečení, nedávno jsem dostal i teplé boty. A těch 10 % jsou ti, jak vy říkáte, náhodní. Ti si ale většinou koupí NP spíš omylem nebo ze zvědavosti a pak už se nevrátí. Kolik výtisků denně průměrně prodáte? Je to různé, NP vychází jednou za čtrnáct dnů, takže vždycky první dva tři dny po tom, co číslo vyjde, se prodává dobře, to prodám třeba i 25 kusů. Pak přijdou ale i slabé dny, kdy se mi podaří udat např. pouze 10 časopisů. To je potom špatné. Vždycky mě zajímalo, jak funguje „zákulisí“ prodeje, mohl byste mi říci, kde a od koho NP získáváte, jak odevzdáváte výdělek a podobně? Tadyhle ve Školské máme výdejnu. Tam vždycky každé ráno zajdu a vyfasuju tolik výtisků, o kolik si řeknu. Třeba dneska máte středu, tak jsem si troufl na 25, ale nevím, asi to neprodám. Snažím se vždycky prodat všechno, ale když už je opravdu pozdě, beru si NP domů a zbylé výtisky si pak nechám na další den. Ve Školské také odevzdáváte utržené peníze? Ano, polovina z ceny NP je pro mě, zbytek odevzdám. Čtete vy sám někdy NP ? A víte, že ano? Zajímá mě hlavě sociální problematika, bydlení a tak, a taky si rád přečtu, co napsala redakce přímo o nás. Ale řeknu vám, to jsou leckdy takové žvásty (kroutí hlavou)… Víte, co nám např. teď sdělili? Že od nového roku budeme mít povinnost nosit uniformy, ale musíme si je zaplatit. A to mi řekněte, kde já vezmu 1500,- na nějakou jejich uniformu? Jasně, že je to dobrý nápad, ale vždyť NP také dostává nějaké dotace Evropské unie nebo tak nějak, tak by to měli zaplatit z toho a ne nás nutit, abychom si to platili sami…. To mě nepotěšilo.

Uniformy zřejmě mají zabránit „černým“ prodejcům – co říkáte tomu, že se tito nyní tak množí? No, co vám mám říct, je to pěkné svinstvo. Oni koupí třeba pět výtisků za běžnou cenu a pak se snaží je vnutit lidem za částku mnohem vyšší, o polovinu i více. Černí prodejci pak kazí kšefty i pověst nám, poctivým, víte? Já bych např. nikdy neprodal NP nikomu, kdo by po mně chtěl třeba deset výtisků, to by mi bylo hned jasné, na co

44

je chce. Ale bohužel, ne všichni jsou takoví… Kdyby ale „běžní“ prodejci těm černým NP neprodali, ti by neměli jinou možnost, jak se k časopisu dostat. Zmínil jste NP, čtete i noviny či knihy? Tak to víte, já si rád přečtu, co je nového, často mívám Blesk, Směr a taky Tip Servis. To jsou naše noviny, severočeské, víte? Píší hodně o bytech a tak, to mě zajímá, taky bych si v budoucnu rád něco našel, ale bohužel, peněz je pořád málo. Knížky nečtu. Zbývá vám čas i na nějaké další koníčky? Víte, já když jsem třeba o víkendu doma, tak jsem rád, že si odpočinu, takže moc ne. Ale s chutí si třeba poslechnu dobrou hudbu.

A jaký styl posloucháte, jestli se mohu zeptat? No přece naše, romské, písničky! Tak hlavně ty, ty mám moc rád. Máte, pane Dušane, také nějaké přátele, s nimiž byste se stýkal, rodinu…? (rozzáří se) Ano, mám vnoučata, s těmi je mi moc dobře. Ale bohužel bydlí až v Bílině, takže se nevídáme zase tak často. Co se týče Vašich vztahů s ostatními prodejci, scházíte se třeba někde, sdělujete si své dojmy z prodeje, starosti apod. ? Tak já mám vztahy se všemi dobré, doopravdy si nemohu stěžovat, vycházím se všemi. Jinak se ale nikde nescházíme, všichni jsme rádi, když máme po celodenním stání chvilku klidu…

45

Příloha č. 3: Denní centrum pro osoby bez přístřeší, Beroun Zdroj: www.beroun.charita.cz

46

Příloha č. 4: Loď Hermes, identifikace při vstupu Zdroj: Mediafax

47