Bankovní institut vysoká škola Praha
Občanství EU Bakalářská práce
Autor:
Pavlína Skyvová DiS. Veřejná správa a EU
Vedoucí práce:
Praha
JUDr. Pavla Stavinohová, Ph.D.
Březen 2010
Prohlášení: Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a s pouţitím uvedené literatury.
V Prostějově dne 10.3.2010
Pavlína Skyvová, DiS.
2
Anotace Ve své bakalářské práci jsem se snaţila přiblíţit vývoj občanství směrem k Evropské unii, jeho podstatu a vztah občanství k občanství členských států, včetně občanství České republiky. Dále jsem se zabývala vymezením práv a povinností občanů EU a budoucího rozvoje občanství EU v souvislosti s Lisabonskou smlouvu.
Annotation In my Bachelor thesis, I focused on development of citizenship in the European Union, its essence and relation to citizenship of member states, including the Czech Republic. I also dealt with rights and obligations of citizens of the European Union and further development of citizenship in connection with the Lisbon Treaty.
3
OBSAH Úvod………………...……………………………………………………………………. 5 1.Evropská unie a členské státy………………………………………………………… 6 1.1 Evropská unie………………………………………………………………………… 6 1.2 Členské státy a občanství EU………………………………………………………… 11 1.3 Vstup České republiky do Evropské unie……………………………………………. 15 1.4 Nezaměstnanost v Evropské unii……………………………………………………... 17 2.Institut občanství EU………………………………………………………………….. 21 2.1 Pojem a význam státního občanství............................................................................... 21 2.1.1 Pojem státního občanství…………………………………………………………… 21 2.1.2 Význam státního občanství…………………………………………………………. 22 2.1.3 Občan EU…………………………………………………………………………... 22 2.2 Vztah občanství EU a státního občanství…………………………………………….. 23 2.3 Nabývání a pozbývaní občanství ČR…………………………………………………. 23 2.3.1 Nabývání občanství………………………………………………………………… 23 2.3.2 Pozbývání občanství…………………………………………………………………24 3. Práva a povinnosti občanů………………………………………………………….... 26 3.1 Jednotlivá práva občanů……………………………………………………………… 27 3.1.1 Právo občanů EU pobývat a usazovat se na území EU…………………………….. 27 3.1.2 Právo občanů EU cestovat v rámci turistiky po území EU………………………… 28 3.1.3 Právo volit a kandidovat ve volbách do Evropského parlamentu a ve volbách do místních zastupitelstev……………………………………………………………………. 29 3.1.4 Volby do místních zastupitelstev…………………………………………………… 29 3.1.5 Volby do Evropského parlamentu………………………………………………….. 29 3.1.6 Práva občanů EU v souvislosti s udělením povolení k pobytu v jiné členské zemi EU…………........................................................................................................................ 30 3.1.7 Právo občanů EU studovat, vzdělávat se, připravovat se na budoucí povolání a uskutečňovat výzkum na území EU…………………………………………………...... 30 3.1.8 Právo občanů EU hledat si pracovní příleţitosti a pracovat ve všech členských…………………………..................................................................................... 31 3.1.9 Právo osob samostatně výdělečně činných poskytovat sluţby na území EU………. 32 3.1.10 Zákaz diskriminace v zaměstnání v EU……………………………………………32 3.1.11 Právo na řádnou správu…………………………………………………………… 33 3.1.12 Právo na přístup k dokumentům…………………………………………………... 33 3.1.13 Právo na diplomatickou a konzulární ochranu……………………………………. 33 3.2 Volný pohyb osob a sluţeb…………………………………………………………… 33 3.2.1 Volný pohyb osob…………………………………………………………………... 34 3.2.2 Volný pohyb sluţeb………………………………………………………………… 36 3.3 Listina základních práv EU…………………………………………………………... 37 4.Budoucí vývoj občanství EU a práv s ním souvisejících……………………………. 41 4.1. Lisabonská smlouva…………………………………………………………………..41 Závěry a doporučení…………………………………………………………………….. 47 Seznam použité literatury................................................................................................. 49
4
Úvod Téma své práce jsem si vybrala vzhledem k aktuálnosti a nedávného přístupu České republiky do Evropské unie. Týká se všech občanů členských států Evropské unie. Záměrem bylo přiblíţit danou problematiku pro běţného občana, a i pro mě bude jistě obohacením a přínosem, co vlastně občanství EU obnáší. První kapitola je zaměřena především na celkové schéma Evropské unie, zejména na to, co bylo podnětem vzniku takového společenství. Dále pak na hlavní cíle, plnění těchto cílů a průběh změn od samotného vzniku po současnost. Jakým způsobem ovlivnila celá integrace členské státy, ať jiţ zakládající nebo postupně přistupující. A dále jakým způsobem byl ovlivněn vstup České republiky do Evropské unie, zejména pak týkající se jejich občanů. V poslední části první kapitoly jsem je stručně vymezila problematiku pojmu nezaměstnanost v Evropské unii. Další částí práce je samotný institut občanství Evropské unie. Kaţdý občan členského státu je současně občanem Evropské unie, tudíţ je nutné vymezit pojem a význam občanství, zejména pak rozdíly mezi občanstvím EU a státním občanstvím. Pro kaţdé občanství je nutné definovat jakým způsobem se občanství nabývá a pozbývá. Se vstupem České republiky do Evropské unie nepřevzal náš stát mezi jinými jen občanství unie, ale také jistá práva a povinnosti s tímto institutem spojené. Mezi hlavní práva patří zejména právo volit a být volen do Evropského parlamentu, pobývat a usazovat se na území kteréhokoli členského státu, včetně volného pohybu nejen osob, ale i sluţeb. Součástí je i Listina základních práv a svobod EU, z které tvoří výjimku Velká Británie, Česká republika a Polsko. V současné době jsou aktuálním tématem zásadní změny ovlivněné Lisabonskou smlouvou, která vstoupila v platnost 1.12.2009. Touto problematikou jsem se zabývala v poslední kapitole, která vedle toho ovlivnila i samotné občanství. V závěru práce jsou shrnuty jednotlivé kapitoly, dále pak postupný budoucí vývoj a nutné změny v této oblasti.
5
1. Evropská unie a členské státy 1.1 Evropská unie Evropská unie (dále jen „EU“) je rodina demokratických evropských států, které se zavázaly spolupracovat v zájmu zachování míru a prosperity. Není to stát, jehoţ cílem by bylo nahradit státy současné, ale je více neţ jakákoliv jiná mezinárodní organizace. EU je ve skutečnosti jedinečná. Její členské státy vytvořily společné instituce, na něţ delegují část své suverenity tak, aby rozhodnutí o konkrétních otázkách společného zájmu bylo moţné přijímat demokraticky na evropské úrovni. Tato sdílená suverenita se rovněţ nazývá "evropská integrace". Historické kořeny Evropské unie sahají do 2. světové války. Představa o EU se zrodila při hledání modelu evropské integrace, která by jednou pro vţdy zabránila zabíjení a ničení. Tato myšlenka byla poprvé představena v projevu francouzského ministra zahraničí Roberta Schumana dne 9. května 1950. Tento den je označován jako tzv. „narozeniny" EU, které se slaví kaţdým rokem jako Den Evropy. Základním motivem, který vedl na počátku k integraci, byly ekonomické a politické důvody. Šestice evropských zemí (Francie, Spolková republika Německo, Itálie a státy Beneluxu) zakládá tři nadstátní organizace tzv. Paříţskou smlouvou Evropské společenství uhlí a oceli (ESUO – 1952) a tzv. Římskými smlouvami (1958) Evropské hospodářské společenství (EHS) a Evropské společenství pro atomovou energii (EURATOM). Postupně přistupovaly ostatní evropské státy. Prvními rozšiřujícími zeměmi bylo Dánsko, Irsko, Velká Británie (1973), Řecko (1981), Španělsko, Portugalsko (1986), Rakousko, Finsko, Švédsko (1995), Česká republika, Estonsko, Kypr, Lotyšsko, Litva, Maďarsko, Malta, Polsko, Slovensko, Slovinsko (2004) a Rumunsko, Bulharsko (2007). Mezi hlavní cíle EU patřilo dosaţení jednoty evropských národů, zajištění vyváţeného a trvalého hospodářského a sociálního pokroku, vytvoření volného pohybu zboţí, volného pohybu pracovních sil a sluţeb vytvořením prostoru bez vnitřních hranic, posílení hospodářské a sociální soudrţnosti a zřízení hospodářské a měnové unie. Dále sem patřilo potvrzení identity na mezinárodní scéně prováděním společné zahraniční a bezpečnostní politiky, posílení ochrany práv a zájmů občanů členských států zavedením občanství Evropské unie.
6
Evropská unie byla formálně ustanovena 1. listopadu 1993, kdy byla zakladatelskými státy ratifikována Smlouva o Evropské unii označována jako Maastrichtská smlouva.1 K uzavření smlouvy došlo ve třech fázích. V letech 1988 – 1990 byla smlouva koncipována na několika mezivládních konferencí, které se týkaly principů fungování politické a hospodářské měnové unie. Během roku 1991 se konala další mezivládní jednání a dále následovaly ratifikace jednotlivými členskými státy. Maastrichtská smlouva je právním základem fungování EU, která vytvořila tzv. pilířovou strukturu. První pilíř tvoří zakládající smlouvy (EURATOM, EHS, ESUO). Druhý pilíř je tvořen společnou zahraniční a bezpečnostní politikou a do třetího pilíře spadají otázky policejní a justiční spolupráce, které stojí na společných ustanovení.2 Právo Evropského společenství Právo Evropského společenství (ES) je nazývané také jako komunitární právo nebo acquis communautaire a je systémem nadstátního práva. ES získala od členských států pravomoc vytvářet právní normy platné nejen pro tyto státy, ale i pro vnitrostátní subjekty těchto států (fyzické právnické a osoby). Komunitární právo se stalo specifickým svébytným právním
systémem,
který
nepatří
jako
celek
ani
do
mezinárodního
práva
ani do vnitrostátního práva členských států. Komunitární právo je tvořeno především primárním právem, sekundárním (odvozeným) právem a rozsudky Soudního dvora. Součást komunitárního práva tvoří téţ zvykové právo platné v ES včetně nepsaných zásad, které v rámci soudního rozvíjení práva převzal Evropský soudní dvůr z vnitrostátních právních řádů či zásad mezinárodního práva a dále je rozvinul. Akty sekundárního práva jsou: a) Nařízení – právní akt, který jo obecně a přímo závazný. Vztahují se na všechny účastníky integrace a stávají se součástí jejich řádu ihned po svém schválení. b) Směrnice – jsou právními akty, které zavazují zúčastněné státy provést ve svém řádu k jednotnému datu určité změny tak, aby si právo jednotlivých států neodporovalo a poskytovalo srovnatelnou úroveň ochrany.
1
PITROVÁ, Markéta, FIALA, Petr. Evropská unie. 1. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie, 2003. ISBN 80-7325-015-2 2 KRUMPHOLCOVÁ, Eva, HLAVATÁ, Kateřina. Evropská unie v kostce. Vydavatel Vašut. Praha, 2009. ISBN 978-80-7236-665-1
7
c) Rozhodnutí – přijímána orgány EU jsou rovněţ závaznými právními akty, vztahují se však pouze na ty členské státy, firmy nebo jednotlivce, jimţ jsou adresována. d) Stanoviska a doporučení – nejsou na rozdíl od nařízení, směrnic a rozhodnutí právně závazná. Nemají právní, ale pouze politickou váhu.3 4 Základní hodnoty Evropské unie byly vystavěny na základních idejích a hodnotách, a ty jsou přijímány členskými zeměmi a jejichţ uplatňování v praxi je součástí činnosti orgánů EU. K těmto hodnotám patří zajištění trvalého míru, jednota, rovnost, svoboda, bezpečnost a solidarita. Evropská unie se hlásí k ochraně zásad společných všem jejím členům. Tyto základní principy byly společně s ochranou základních práv a svobod Smlouvou o EU posíleny, jelikoţ byla přijata opatření pro případ jejich porušení. Znamená to, jestliţe hlavy států a vlád na návrh jedné třetiny členských států nebo na návrh Komise a po získání souhlasu Evropského parlamentu prohlásí, ţe dochází k závaţnému nebo trvalému porušování základních principů EU členskou zemí, můţe Rada EU rozhodnout kvalifikovanou většinou o pozastavení určitých práv vyplývajících ze Smlouvy o zaloţení ES nebo ze Smlouvy o EU.5 Instituce Evropské unie Ustanovení o orgánech EU je obsaţen ve Smlouvě o Evropské unii (SEU) a ve Smlouvě o fungování Evropské unie (SFEU). Článek 13 SEU vyjmenovává 7 základních orgánů EU. V první řadě je to Evropský parlament (dále jen „EP“), který se skládá ze zástupců volených v jednotlivých členských státech v přímých volbách na 5 let. Po Lisabonské smlouvě (dálen jen „LS“) se má počet křesel pro zástupce jednotlivých zemí pohybovat mezi 6 aţ 96 míst a celkový počet nesmí překročit 750, nepočítaje předsedu. Sloţení EP bude stanoveno jednomyslným rozhodnutím Evropské rady na návrh a po obdrţení souhlasu EP. Ale protoţe LS nevstoupila v platnost před volbami v roce 2009 platí sloţení EP podle Smlouvy o Evropském společenství 736 poslanců. Parlament má tři základní funkce - legislativní, politickou a kontrolní. EP jmenuje evropského ombudsmana.
3
Studijní materiály ze studia na vyšší odborné škole, Veřejně správní akademii v Brně Doc.Ing. et Ing. PELTRÁM, Antonín a kolektiv Evropská integrace a Česká republika, Grada, 2009, ISBN 978-80-247-2849-0 5 ABC práva Evropských společenství, Informační centrum Evropské unie, Praha, 2004, ISBN 80-239-2561X, http://ec.europa.eu/publications/booklets/eu_documentation/02/txt_cs.pdf 4
8
Evropská rada (dále jen „ER“) se skládá z hlav států či předsedů vlád, předsedy ER a předsedy Komise. LS je jiţ formálně zařazena mezi orgány EU. ER dává Unii nezbytné podněty pro její rozvoj a vymezuje její obecné politické směry a priority. Nevykonává legislativní funkci. Předsedu volí ER na dva a půl roku, můţe být odvolán. Před vstupem LS v platnost tato funkce neexistovala. Po kaţdém svém zasedání je povinna předloţit Evropskému parlamentu zprávu o jednání a kaţdoročně písemnou zprávu o pokroku dosaţeném Unií. Rada jako další orgán se skládá z jednoho zástupce kaţdého členského státu na ministerské úrovni, zmocněného zavazovat vládu tohoto členského státu. Členové Rady jsou politici zastupující příslušný členský stát a jeho zájmy. Po vstupu LS v platnost se bude Rada scházet ve sloţení pro obecné záleţitosti, pro zahraniční věci a kvalifikovanou většinou má ER přijmout rozhodnutí, kterým se stanoví seznam jiných sloţení Rady. Předsednictví v Radě do vstupu LS v platnost vykonával postupně kaţdý členský stát Rady po dobu šesti měsíců, které určila Rada svým rozhodnutím. Po vstupu LS v platnost jiţ bude předsedajícím jednotlivých sloţení Rady zástupce členského státu na základě systému rovné rotace, který má přijmout ER kvalifikovanou většinou, s výjimkou rady pro zahraniční věci, které předsedá vysoký představitel Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku. Význam pravomoci Rady především v legislativním procesu, musí schválit prakticky kaţdý legislativní návrh Komise, aby se z něj stal legislativní akt. Hlasování v Radě je prostou většinou svých členů (kaţdý člen má jeden hlas). Výbor stálých zástupců (COREPER) připravuje práci Rady a plní úkoly, kterými jej Rada pověří. Evropská komise (dále jen „EK“) je nejvyšší výkonný orgán EU. Navrhuje legislativu EU, kontroluje dodrţování této legislativy v členských zemích EU a zastupuje EU vůči členským státům i navenek. EK je jako kolektivní orgán sloţena z komisařů. EK je stálý úřednický aparát sestávající z mnoha zaměstnanců. V čl. 17/5 SEU do 31.10.2014 se EK skládá z jednoho státního příslušníka kaţdého členského státu (včetně předsedy a vysokého představitele Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku). A v čl. 17/5 SEU ode dne 1.11.2014 se EK včetně předsedy a vysokého představitele Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku bude skládat z takového počtu členů, který odpovídá dvěma třetinám počtu členských států, pokud ER nerozhodne jednomyslně o změně tohoto počtu. Komisaři budou vybíráni ze státních příslušníků členských států na základě rovné rotace mezi členskými státy, který stanoví jednomyslně ER. Komisařům pomáhá administrativa sloţená z generálních ředitelství a specializovaných oddělení. Komisaři nesmějí poţadovat
9
ani přijímat pokyny od ţádné vlády ani jiného orgánu. Komisaři jsou jmenováni na pětileté období a mohou být jmenováni opětovně. Sloţení EK schvaluje Evropský parlament. EK se usnáší většinou svých členů. Komisaři mají vykonávat svou funkci nezávisle a v obecném zájmu Společenství a nikoli členského státu. Vysoký představitel Unie pro zahraniční a bezpečnostní politiku – funkce je zavedená nově LS a jmenován je ER a je jedním z řad místopředsedů EK. Vede společnou zahraniční a bezpečnostní politiku Unie a předsedá Radě pro zahraniční věci. Kompetence EK v legislativní oblasti je právo navrhovat předpisy, vytváří legislativní plán pro kaţdý rok, vydává předpisy bez součinnosti dalšího orgánu. Soudní dvůr Evropské unie – soustava soudů před vstupem Lisabonské smlouvy v platnost se skládala z Evropského soudního dvora, Soudu první instance a Soudních komor. Poté co Lisabonská smlouva vstoupila v platnost se Soudní dvůr skládá ze Soudního dvora, Tribunálu a Specializovaných soudů. Soudní dvůr je tvořen jedním soudcem kaţdého členského státu. Jsou mu nápomocni generální advokáti. Soudci jsou nezávislí, jmenováni vzájemnou dohodou vlád členských států na dobu 6 let. Tribunál se skládá nejméně z jednoho soudce z kaţdého členského státu, jsou také nezávislí a jmenováni na 6 let. Mezi Specializované soudy se řadí zatím pouze jeden a nazývá se Soud pro veřejnou sluţbu. Rozhoduje v prvním stupni spory mezi Unií a zaměstnanci. Evropská centrální banka – má právní subjektivitu. Je nezávislá na členských státech i orgánech Evropské unie. Můţe vydávat právní akty, za určitých podmínek můţe ukládat pokuty a má výlučné právo povolovat vydávání eurobankovek. Skládá se z orgánů jako je Rada guvernérů, Výkonná rada a Generální rada ECB (přechodně). Účetní dvůr – provádí kontrolu účetnictví, přezkoumává účetnictví všech příjmů a výdajů Evropského společenství. Vypracovává výroční zprávu po skončení kaţdého rozpočtového roku, která se je zveřejňována v Úředním věstníku Evropské unie. Skládá se z jednoho státního příslušníka kaţdého členského státu. Členové jsou jmenováni na dobu 6 let a svou funkci vykonávají nezávisle v obecném zájmu Unie a při plnění svých úkolů nesmí přijímat ani vyţadovat pokyny od jiného subjektu ani od ţádné vlády. Hospodářský a sociální výbor EU – je poradním orgánem EU. Bývá nazýván mostem mezi Evropou a organizovanou občanskou společností. Zástupci jsou navrhováni národními vládami a formálně jmenováni do funkce Radou ministrů na dobu 4 let. Do činnosti tohoto výboru patří: a) vydávání zpráv o záleţitostech, které jsou v současnosti středem zájmu;
10
b) spolupráce s dalšími mezinárodními organizacemi či seskupení; c) organizování konferencí, setkání, kongresů a sympozií; d) spolupráce s dalšími institucemi EU; e) vydávání stanovisek k některým záleţitostem. Výbor regionů – je dalším poradním orgánem EU. Jeho členem jsou zástupci regionální a místní veřejné správy z jednotlivých členských zemí Evropské unie.6 7
1.2 Členské státy a občanství EU Evropa byla vţdy domovem mnoha různých národů a kultur. V kaţdém členském státě tvoří část obyvatelstva lidé z jiných zemí, většinou s úzkými historickými vazbami na danou hostitelskou zemi. Evropská unie se domnívá, ţe etnická a kulturní rozmanitost je velice důleţitá, propaguje toleranci, respekt a vzájemné porozumění. Všechny země Evropské unie se snaţí vytvořit spravedlivou společnost, která o své občany pečuje.8 Kaţdá osoba, která má státní občanství některého členského státu, je občanem Unie. Občanství Unie bylo zřízeno Maastrichtskou smlouvou v roce 1992. Je zahrnuto do druhé části (články 17 – 22) Smlouvy o ES. Občanství EU doplňuje státní občanství členských států a nenahrazuje ho. Občané Unie mají práva, která jim udělila Smlouva, a mají povinnosti, které jim tato Smlouva stanovila. Význam občanství Unie spočívá ve skutečnosti, ţe občané Unie mají skutečná práva podle práva Společenství. Státní občanství členských států - občanství Unie nenahrazuje státní občanství jednotlivých členských států, ale státní občanství členských států je výhradní záleţitostí dotčených členských států, jak potvrzuje Prohlášení o státním občanství členského státu připojené k Maastrichtské smlouvě. Je tedy na kaţdém členském státu, aby s náleţitým ohledem na právo Společenství stanovil podmínky pro získání a ztrátu státního občanství. Evropská unie nemá v tomto ohledu ţádné kompetence.9 Belgie - zakládající člen, hlavní město Brusel, celková rozloha 30 158 km², počet obyvatel 10,2 milionu měna
Euro. Belgie je federální stát rozdělený do tří regionů,
vlámsky mluvící Flandry, frankofonní Valonsko a dvojjazyčný Brusel je hlavní město Belgie. Belgie je konstituční monarchií, nezávislost získala v roce 1830. Parlament je 6
http://www.finance.cz/evropska-unie/informace/instituce /, 15.7.09 http://obcan.ecn.cz/index.shtml?w=e&x=238026, 1.11.2009 8 Základní fakta a čísla o Evropě a Evropanech, Úřad pro úřední tisky Evropských společenství, Lucembursko, 2007, ISBN 92-79-03605-X 9 http://ec.europa.eu/youreurope/nav/cs/citizens/citizenship/citizenship/index.html, dne 25.10.2009 7
11
tvořen Poslaneckou sněmovnou a Senátem. Král jmenuje premiéra, který potřebuje většinu v Poslanecké sněmovně. Bulharsko - rok přistoupení 2007, státní zřízení Republika, hlavní město Sofia, celková rozloha 111 000 km², počet obyvatel 7,8 milionu, měna Lev. První bulharská říše vznikla jiţ v roce 681. Česká republika - rok přistoupení 2004, státní zřízení: Republika, hlavní město Praha, celková rozloha 79000 km2, počet obyvatel 10,3 mil., měna Česká koruna. Česká republika vznikla rozpadem československé federace v lednu 1993. Dánsko - rok přistoupení 1973, státní zřízení Konstituční monarchie, hlavní město Kodaň, celková rozloha 43 094 km², počet obyvatel 5,3 milionu, měna Dánská koruna. Dánsko je konstituční monarchií, 179 členů parlamentu je voleno podle systému poměrného zastoupení na čtyři roky. Estonsko - rok přistoupení 2004, státní zřízení Republika, hlavní město Talián, celková rozloha 45000 km2, počet obyvatel 1,4 milionu, měna Estonská koruna. Hlavní město Tallinn je jedním z nejlépe zachovaných středověkých měst v Evropě. Finsko - rok přistoupení 1995, státní zřízení Republika, hlavní město Helsinky, celková rozloha 338 000 km², počet obyvatel 5,1 milionu, měna Euro. Nezávislým státem se Finsko stalo po ruské revoluci v roce 1917 a od té doby je republikou. Země má jednokomorový parlament, jehoţ zástupci jsou voleni na čtyři roky. Francie - zakládající člen, státní zřízení Republika, hlavní město Paříţ, celková rozloha 550 000 km², počet obyvatel 60,4 milionu, měna
Euro.
Francie je jedním
z největších států Evropy. Výkonná moc ve státě je svěřena prezidentovi, volenému v přímých volbách na pět let. Parlament je sloţen ze Senátu (horní sněmovna) a Národního shromáţdění (dolní sněmovna). Irsko - rok přistoupení 1973, státní zřízení Republika, hlavní město Dublin, celková rozloha 70 000 km², počet obyvatel 3,7 milionu, měna Euro. Téměř třetina irské populace ţije v Dublinu. Dáil – Poslanecká sněmovna má 166 poslanců, Senát 60 členů, nepřímo volených na pětileté období. Itálie - zakládající člen, státní zřízení Republika, hlavní město Řím, celková rozloha 301 263 km², počet obyvatel 57,6 milionu, měna Euro. Itálie má dvoukomorový parlament sloţený ze Senátu a Poslanecké sněmovny. Prezident je volený parlamentem. Itálie je členem osmi nejvyspělejších zemí světa G8.
12
Kypr - rok přistoupení2004, státní zřízení Republika, hlavní město Lefkosia, celková rozloha 9000 km2, počet obyvatel 0,7 milionu, měna
Euro. Podle výsledku
referenda zatím nevstupuje do EU celé území Kypru, ale pouze jeho řecká část. Litva - rok přistoupení 2004, státní zřízení Republika, hlavní město Vilnius, celková rozloha 65000km2, počet obyvatel 3,7 milionu, měna Lit. Litevský prezident je volen v přímých volbách na pětileté období, pro vstup do jednokomorového parlamentu potřebují strany alespoň pět procent hlasů. Lotyšsko - rok přistoupení 2004, státní zřízení Republika, hlavní město Riga, celková rozloha 65000km2, počet obyvatel 2,4 milionu, měna Lat. Poslanci lotyšského parlamentu jsou voleni v přímých volbách na čtyři roky , stejně jako prezident, jehoţ volí parlament. Lucembursko - zakládající člen, státní zřízení Konstituční monarchie, hlavní město Lucemburk, celková rozloha 2 586 km², počet obyvatel 429 200, měna
Euro.
Lucemburské velkovévodství je malý vnitrozemský stát sousedící s Francií, Belgií a
Německem.
Lucembursko
je
monarchií,
panovníkem
je
velkovévoda
nebo
velkovévodkyně, kteří také jmenují vládu a ministerského předsedu. Maďarsko - rok přistoupení 2004, státní zřízení Republika, hlavní město Budapešť, celková rozloha 93000 km2, počet obyvatel 10,2 milionu, měna Forint. Hlavní město Budapešť, původně dvě města Budín a Pešťt, protíná řeka Dunaj. Maďarsko má jednokomorový parlament – Národní shromáţdění, poslanci jsou voleni na čtyři roky. Malta - rok přistoupení 2004, státní zřízení Republika, hlavní město Valletta, celková rozloha 300 km2, počet obyvatel 0,4 milionu, měna Euro. Malta je parlamentní republika, Sněmovna reprezentantů má 65 členů volených na pět let. Úředními jazyky je maltština a angličtina. Německo - zakládající člen, státní zřízení Federální republika, hlavní město Berlín, celková rozloha 356 854 km², počet obyvatel 82 milionu, měna Euro.
Německo je
nejlidnatější zemí Evropské unie. Německo je federální republika sloţená ze 16 spolkových zemí. Parlament tvoří Spolkový sněm (Bundestag) a Spolková rada (Bundesrat) se zástupci jednotlivých spolkových zemí. Nizozemsko - zakládající člen, státní zřízení Konstituční monarchie, hlavní město Amsterodam, celková rozloha 41 864 km², počet obyvatel 15,8 milionu, měna Euro. Nizozemsko je konstituční monarchií, panovník jmenuje ministerského předsedu.
13
Parlament je dvoukomorový, v dolní komoře usedá 150 poslanců, v horní komoře se rozděluje 75 křesel. Polsko - rok přistoupení 2004, státní zřízení Republika, hlavní město Varšava, celková rozloha 313000 km2, počet obyvatel 38,7 milionu, měna Polský zlatý. Stočlenný Senát a Sejm se 460 poslanci jsou voleny na čtyři roky. Prezident je volen přímo na pětileté období. Portugalsko - rok přistoupení 1986, státní zřízení Republika, hlavní město Lisabon, celková rozloha: 92 072 km², počet obyvatel 10,8 milionu, měna Euro. Prezident je volen na pět let ve všeobecných volbách, parlament má 230 členů volených přímo na čtyři roky. Rakousko - rok přistoupení 1995, státní zřízení Republika, hlavní město Vídeň, celková rozloha 88 945 km², počet obyvatel 8,1 milionu, měna Euro. Rakouský parlament se skládá ze dvou komor – Národní rada má 183 členů volených na čtyřleté období, ve Spolkové radě zasedá 62 zástupců devíti spolkových zemí. Rumunsko - rok přistoupení 2007, státní zřízení Republika, hlavní město Bukurešť, celková rozloha 238 000 km², počet obyvatel 21,8 milionu, měna Lei. Rumunský dvoukomorový parlament tvoří Senát a Národní shromáţdění. Členové obou komor jsou voleni kaţdé čtyři roky. Řecko - rok přistoupení 1981, státní zřízení Republika, hlavní město Atény, celková rozloha 131 957 km², počet obyvatel 10,5 milionu, měna Euro. Současné Řecko je republikou zaloţenou na ústavě z roku 1975. Třistačlenný parlament je volen na čtyři roky. Slovensko - rok přistoupení 2004, státní zřízení Republika, hlavní město Bratislava, celková rozloha 49000 km2, počet obyvatel 5,4 mil., měna Euro. Slovensko se stalo samostatným státem po rozdělení československé federace v lednu 1993. Prezident je volen přímo na pětileté období, má však jen omezené pravomoci, 150 členů jednokomorového parlamentu je voleno kaţdé čtyři roky. Slovinsko - rok přistoupení 2004, státní zřízení Republika, hlavní město Ljubljana, celková rozloha 20000 km2, počet obyvatel 2 mil., měna Euro. Slovinsko získalo samostatnost v roce 1991 s rozpadem bývalé Jugoslávie. Spojené království - rok přistoupení 1973, státní zřízení Konstituční monarchie, hlavní město Londýn, celková rozloha 242 500 km², počet obyvatel 58,6 milionu, měna Libra šterlinků. Spojené království je konstituční monarchií bez psané ústavy. Britský parlament tvoří Horní sněmovna, Sněmovna lordů (nevolených) a Dolní sněmovna.
14
Španělsko - rok přistoupení 1986, státní zřízení Konstituční monarchie, hlavní město Madrid, celková rozloha 504 782 km², počet obyvatel 39,4 milionu, měna Euro. Španělsko je konstituční monarchií, má dvoukomorový parlament. Kaţdá ze 17 autonomních oblastí má svou vlastní legislativu. Švédsko - rok přistoupení 1995, státní zřízení Konstituční monarchie, hlavní město Stockholm, celková rozloha 450 000 km², počet obyvatel 8,9 milionu, měna Švédská koruna. Švédsko je konstituční monarchií, v níţ je král reprezentativní hlavou státu bez výkonné moci. 349 členů parlamentu je voleno systémem poměrného zastoupení na čtyři roky.10 11
1.3 Vstup České republiky do Evropské unie Vzhledem k tomu, ţe jsem v předcházejí kapitole stručně popsala jednotlivé členské státy, chtěla bych zahrnout i samotný vstup České republiky do Evropské unie. V té době to byl jeden z důleţitých zájmů i nás občanů. Nastaly různé úvahy o velkorysém rozšíření NATO, které vytvořily situaci, ţe se některé státy staly dříve členy NATO neţ Evropské unie. To vedlo státy, které byly v první skupině pro přijetí do Evropské unie, tedy Česká republika, Estonsko, Kypr, Maďarsko, Polsko a Slovinsko ke schůzce s ostatními uchazeči v Tallinu. Tam došlo 11. října 1999 k přijetí výzvy adresované předsedovi Komise Prodimu, aby jednání bylo zahájeno i s ostatními státy – Bulharskem, Litvou, Lotyšskem, Maltou, Rumunskem a Slovenskem. Komise podnět přijala a rozhodla vést od roku 2000 jednání se všemi uchazeči o členství. Roku 2000 předala Česká republiky 29 pozičních dokumentů k jednotlivým kapitolám z celkového počtu 31 kapitol souboru zákonů, předpisů a opatření Společenství. Česká vláda předpokládala, ţe vše bude připraveno tak, aby Česká republika mohla vstoupit do Evropské unie 1. ledna 1993. Česká republika povaţovala vstup do Evropské unie za svůj prvořadý úkol, podrobně kontrolovala přípravy a 31. května 2000 schválila ,,Národní program přípravy na členství v Evropské unii“. Hlavní pozornost věnovala Evropská unie otázkám vlastní reformy a rozšíření. Evropská rada se na jaře 2000 sešla dvakrát, zaměřila se zvláště na vztahy unie k občanům v rámci kampaně ,,Evropa a občan“ a od února probíhalo jednání o vstupu do Evropské unie se všemi uchazeči s výjimkou Bulharska 10
http://europa.eu/abc/european_countries/eu_members/index_cs.htm, dne 15.10.2009 Evropská integrace, Evropský parlament, členské státy Evropské unie, Informační kancelář Evropského parlamentu, nakladatelství Euronova East spol. s.r.o., Praha, 2007 11
15
a Rumunska. V rámci své evropské politiky prohloubila Česká republika spolupráci s Radou Evropy, jejíţ Parlamentní shromáţdění konalo své zasedání v září 2000 v Praze. Postupně přistoupila Česká republika k mnoha dokumentům, které Rada Evropy zvláště o ochraně lidských práv vydala. Evropská unie jednala koncem roku 2000 na nejvyšší úrovně v Nice, tam byli přizváni i nejvyšší představitelé přidruţených států. Bylo schváleno nové sloţení Komise, více rozhodování Evropského parlamentu mělo probíhat kvalifikovanou většinou a rozšíření mělo být dokončeno do roku 2004, aby se voleb do Evropského parlamentu uţ mohli zúčastnit i obyvatelé přistupujících států. Česká vláda byla v diplomatické činnosti velmi aktivní, neboť se do ní zapojil i předseda vlády a podporoval různé iniciativní návrhy. Česká republiky si přála ,,silnou Evropskou unii“, která by hrála významnou roli ve světě. Chápe Evropskou unii jako jedinečný a otevřený projekt, kterému se dařilo a daří zajišťovat základní cíle, tj. mír, prosperitu, stabilitu a vnitřní bezpečnost na našem kontinentu. Česká vláda navrhla vypracovat zvláštní ,,Chartu základních práv Evropské unie“ a dalšími dokumenty, které schválilo zasedání Evropské rady v prosinci 2001 v Laekenu v Bruselu. Bylo rozhodnuto ustanovit ze zástupců členských států i uchazečů Konvent, který by se zabýval všemi nezbytnými posledními přípravami dokumentů, jejichţ podpisem měla být ustanovena rozšířená Evropská unie. Rok 2002 byl v České republice volebním rokem a v červnu zvolená Poslanecká sněmovna dala důvěru nové koaliční vládě vedené sociálním demokratem Vladimírem Špidlou. Ministrem zahraničí se stal lidovec Cyril Svoboda a vedle lidovců byli ve vládě i zástupci Unie svobody. Zahraniční politika pokračovala v linii své předchůdkyně, jen vztahy s NATO se dostaly poněkud do popředí, neboť v listopadu se v Praze sešlo vedení aliance na nejvyšší úrovni. Praţské zasedání NATO na nejvyšší úrovni je označováno za milník aliance, neboť rozhodlo přijmout za další členy Bulharsko, Estonsko, Litvu, Lotyšsko, Rumunsko, Slovensko a Slovinsko a posílit přátelské vztahy s Ruskem, Ukrajinou a zeměmi středomořského dialogu. V březnu 2003 proběhly v České republice prezidentské volby, v nichţ uspěl překvapivě Václav Klaus. Evropská unie dál pokračovala plnění svého plánu a tak hlavní událostí v Evropě se stal slavnostní podpis ,,Smlouvy o přistoupení nových členů Evropské unie“ 16. dubna 2003 v Aténách, jehoţ se vedle premiéra Vladimíra Špidly a ministra zahraničních věcí Cyrila Svobody zúčastnil i prezident Václav Klaus a hlavní vyjednavač Pavel Telička. Pozoruhodné je, ţe smlouva byla sepsána celkem v 21 jazycích, přičemţ všechny mají stejnou platnost. Smlouvu pak ratifikoval Evropsky parlament a různým způsobem i všechny členské státy. V Česku se 14. června 2003 konalo referendum, kde jí při 55% účasti voličů schválilo 75% z nich. 16
Pak uţ nestálo nic v cestě tomu, aby se podle předběţné dohody 1. května 2004 všichni staří i noví členové ujali v rámci Evropské unie svých práv a povinností. Vstup České republiky do Evropské unie výsledkem úspěšného zakončení přístupových rozhovorů, během kterých se projednávaly podmínky členství České republiky v Evropské unii.12
1.4 Nezaměstnanost v Evropské unii Nezaměstnanost se liší nejen mezi zeměmi, ale i v rámci kaţdé země jsou regiony s vyšší a niţší nezaměstnaností. Jednotlivé regiony členských zemí Evropské unie jsou různě bohaté a samozřejmě i míra nezaměstnanosti se liší region od regionu. Ve všech zemích je nejniţší míra nezaměstnanosti ve velkých městech, kde je dostatek pracovních příleţitostí i podmínek pro úspěšné podnikání a široká základna koupěschopného obyvatelstva. V okrajových, převáţně na zemědělství orientovaných regionech je míra nezaměstnanosti nejvyšší. Není náhodou, ţe v členských zemích Evropské unie, kde je nejvíce vzdělaných obyvatel, pruţné pracovní zákonodárství a nízké daně, je nezaměstnanost nejniţší (týká se to Irska, Lucemburska a Nizozemí). Největší problémy s uplatněním na trhu práce mají mladiství, obyvatelé venkova, občané předdůchodového věku a občané s nízkou kvalifikací. Nejvyšší regionální rozdíly v míře nezaměstnanosti jsou v Itálii a ve Francii. Všude na světě existuje závislost mezi stupněm dosaţeného vzdělání a schopností uplatnit se na trhu práce. Nezaměstnanost vysokoškolsky vzdělaných občanů v Evropské unii je 4 %. Nezaměstnanost občanů s pouze základním vzděláním se pohybuje kolem 15 %. Nejmenší podíl vysokoškolsky vzdělaných občanů mají v Portugalsku, Španělsku, Itálii a Řecku. Naopak vysoké zastoupení vysokoškoláků je ve Švédsku, Německu, Rakousku a Velké Británii. Vlády jednotlivých států přesouvají odpovědnost občanů za jejich budoucnost na ně samé. Nikdo nikomu nezaručí práci. Kaţdý se musí o sebe postarat sám. Je proto důleţité vytvářet takové podmínky, abychom mohli rychle měnit zaměstnání, mohli získávat novou kvalifikaci a abychom pochopili, ţe se musíme o sebe postarat sami – zvyšovat si svoji kvalifikaci a investovat do sebe jako lidského kapitálu.13
12
Doc.Ing. et Ing. PELTRÁM, Antonín a kolektiv, Evropská integrace a Česká republika, Grada, 2009, ISBN 978-80-247-2849-0 13 http://www.mesec.cz/clanky/nezamestnanost-v-eu-se-lisi-region-od-regionu/, dne 4.3.2010
17
Moderní ekonomiky stojí více na znalostech neţ na surovinách a fyzické práci. Aby Evropa obstála v boji s konkurencí s rozvíjejícími se ekonomikami, musí pro svou dynamickou společnost zaloţenou na znalostech vytvořit pracovní místa. To vyţaduje investice do školství a vědy a také do politiky zaměstnanosti, která musí drţet krok s vývojem a vyvést Unii z hospodářské krize. Země EU na řešení těchto problémů úzce spolupracují a jejich společné cíle a politiky se navzájem doplňují. Těm, kteří kvůli globalizaci přicházejí o práci, Unie pomáhá s rekvalifikací. Strategie Evropské unie pro růst a vytváření pracovních míst v souladu se zásadami udrţitelnosti, známá jako lisabonská strategie, podporuje inovace v podnikatelském sektoru a investice do lidí s cílem vybudovat znalostní společnost. Důraz je kladen na celoţivotní vzdělávání a podporu výzkumu a vývoje. Podle strategie by se mělo na volná pracovní místa přilákat více lidí, pracovníci by měli pracovat déle, jelikoţ očekávaná délka ţivota se prodluţuje, měla by se zlepšovat přizpůsobivost pracovníků a podniků, je třeba zajistit lepší vzdělání a kvalifikaci a přizpůsobit sociální ochranné systémy problémům globalizace a mobility a inovacím. Nový přístup v sobě musí spojovat flexibilitu a mobilitu na pracovních trzích se silnými záchrannými sítěmi sociálního zabezpečení – princip tzv. flexikurity. Lisabonská strategie nabyla na důleţitosti v souvislosti s hospodářskou krizí, která na Evropu dolehla v roce 2008. Pokud se strategií budeme řídit, pomůţe nám v procesu hospodářské obnovy stimulací poptávky a obnovením důvěry v evropskou ekonomiku. Unie také navrhla opatření, jeţ mají pomoci řešit přechodný dopad hospodářské krize na zaměstnanost a zlepšit dlouhodobé výhledy pracujících v EU prostřednictvím lepšího obsazování pracovních míst a předvídání potřeb pracovního trhu. Zůstává-li například bez práce příliš mnoho pracovníků z textilního průmyslu a zároveň vše naznačuje, ţe se jich brzy nebude dostávat v odvětví cestovního ruchu, lze pracovníky z textilního průmyslu rekvalifikovat. Ochrana práv zaměstnanců a sociální ochrana by měla být zajištěna tvorbou nových a lepších pracovních míst, ale ne však zadarmo. Evropská unie má dlouhou tradici v oblasti zajišťování důstojného pracovního prostředí a ochrany práv zaměstnanců. Společné normy pro všechny zaměstnance zahrnují minimální předpisy týkající se pracovních podmínek, hromadného propouštění, zaměstnání na částečný úvazek a na dobu určitou, bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, rodičovské dovolené, stejné odměny za stejnou práci a ochrany proti sexuálnímu obtěţování.
18
Jedním z pilířů politiky EU nadále zůstává sociální dialog mezi zástupci zaměstnanců a zaměstnavateli. Dobré pracovněprávní vztahy zvyšují ochranu zaměstnanců a zároveň přispívají ke konkurenceschopnosti. Evropská komise kromě toho podporuje sociální odpovědnost podniků, coţ znamená, ţe firmy by měli ve svých strategiích zohledňovat sociální otázky a otázky ţivotního prostředí. Evropská unie má rovněţ moderní systémy sociálního zabezpečení, jeţ v ţádném případě nehodlá zavrhnout, ale ani připustit, aby díky těmto zárukám pracující ztráceli zájem o práci. Vedoucí představitelé EU se téţ shodli na tom, ţe důchodové a zdravotní pojištění jsou základními právy zaměstnanců, avšak náklady na ně musí být udrţitelné. Výzva, kterou představuje přizpůsobení sociální ochrany potřebám moderní ekonomiky, je během hospodářské recese ještě aktuálnější, protoţe mnoho lidí ţije v obavách o své zaměstnání a počítá s moţností, ţe bude odkázáno na sociální systém. Rovné příleţitosti pro všechny jsou jedním ze základních principů politiky EU. V Evropské unii jiţ společné právní předpisy zakazují diskriminaci na základě pohlaví, rasového nebo etnického původu, zdravotního postiţení, sexuální orientace, věku a náboţenského vyznání nebo přesvědčení. Unie má konkrétní strategie pro boj proti diskriminaci a xenofobii a na podporu sociálního začleňování. Investice do lidí je pro strategii podpory růstu a zaměstnanosti zásadní. V období 2007 aţ 2013 se z Evropského sociálního fondu, hlavního nástroje v této oblasti, pouţije 77 miliard eur na zlepšení přístupu k zaměstnání, zvýšení přizpůsobivosti pracovníků a podniků a na rozvoj institucionální kapacity ve znevýhodněných regionech. Evropský fond pro přizpůsobení se globalizaci disponuje 500 miliony eur ročně na cílenou pomoc pracovníkům propuštěným v důsledku globální liberalizace obchodu a narůstající konkurence. Peníze z fondu se také pouţijí na pomoc pracovníkům, kteří přišli o práci kvůli finanční krizi – konkrétně na jejich rekvalifikaci a hledání nového pracovního místa. Jedním z velkých úspěchů Evropské unie je, ţe právo jejích občanů ţít a pracovat kdekoliv EU zahrnuje téţ nárok na sociální výhody, včetně zdravotní péče kdekoli v Unii. Unie podporuje mobilitu pracovníků, neboť je přínosem pro osobní a profesní rozvoj a rovněţ prostředkem k dosaţení rovnováhy mezi reálnými kvalifikacemi pracovníků a poptávkou na trhu práce. Na podporu pracovní mobility zveřejňují úřady práce všech členských států
19
pracovní nabídky na společném portálu EURES, který obsahuje více neţ milion volných pracovních míst.14 Dlouhodobá nezaměstnanost nejčastěji postihuje tyto skupiny občanů: Občany s nízkou kvalifikací Občany se sociálními a osobními handicapy Příslušníky etnických menšin Imigranty Zdravotně postiţené občany Obyvatele venkova nebo upadajících regionů Občany předdůchodového věku Mladistvé Občany zaměstnané dlouhodobě u jednoho zaměstnavatele a na jednom místě Dlouhodobá nezaměstnanost má pro člověka značné sociální důsledky. Rostou však i výdaje státního rozpočtu na sociálních dávkách a sluţbách a současně jsou niţší příjmy kvůli neodvedeným daním z příjmu a kvůli niţší koupěschopnosti obyvatelstva i DPH či spotřební daně. Čím déle je nezaměstnaný bez práce, tím menší má naději nalézt práci znovu. I kdyţ se daří v jednotlivých členských zemích sniţovat v určitém období nezaměstnanost, nedotkne se to dlouhodobé nezaměstnanosti. Uskutečňuje se proto řada aktivit k jejímu sniţování: Programy na zvyšování kvalifikace Zvýhodnění a podpora firem, které zaměstnají dlouhodobě nezaměstnané Finanční příspěvky a poradenství pro ty, kdo začnou podnikat Zvyšování kvality výuky Místní orgány nabízejí krátkodobá zaměstnání Podpora v nezaměstnanosti je v kaţdém členském státě jinak veliká a poskytována po různě dlouhou dobu. V případě, ţe občan nenastoupí do zaměstnání do zákonem stanovené doby, nemá jiţ na podporu v nezaměstnanosti nárok a je odkázán na sociální dávky.15
14 15
http://europa.eu/pol/socio/index_cs.htm, dne 5.3.2010 http://www.astride.estranky.cz/clanky/nezarazene/nezamestnanost, dne 4.3.2010
20
2. Institut občanství EU Základní definici občanství Unie obsahuje Maastrichtská smlouva uzavřená v roce 1992. Z ní můţeme vyčíst, ţe Unie chrání základní práva občanů, práva občanů vyplývající z existence čtyř svobod a individuální demokratická práva občanů. Mezi čtyři svobody se řadí: svoboda pohybu a usazení se kdekoli v Unii; právo volit a být volen do obecní samosprávy a do Evropského parlamentu v místě trvalého pobytu; diplomatická a konzulární ochrana orgány jakéhokoli členského státu Unie, v případě, ţe členský stát příslušníka Unie není v třetí zemi konzulárně nebo diplomaticky zastoupen; právo petiční a právo obracet se na evropského Ombudsmana. Zavedení institutu občanství Unie samozřejmě nenahrazuje státní příslušnost, jen ji doplňuje. To dává občanovi hlubší a více hmatatelný pocit příslušenství k Unii. Občanství Evropské unie je závislé na státní příslušnosti členského státu. Jinými slovy, kaţdý, kdo je občanem členského státu, je povaţován za občana Unie.16
2.1 Pojem a význam státního občanství 2.1.1 Pojem státního občanství Pojem státní občanství je jedním ze základních atributů, na jejichţ základě je zaloţena existence kaţdého svrchovaného (suverénního) státu. Jeho důleţitost jako základního znaku svrchovaného státu je v některých zemích vyjádřena tím, ţe problematika nabývání a pozbývání státního občanství je právně upravena v právních předpisech nejvyšší právní síly, tj. v ústavě a ústavních zákonech. Státní občanství je osobní poměr určité fyzické osoby k určitému státu bez ohledu na podobný fakticky poměr zaloţený pobytem nebo bydlištěm v daném státu. Podle toho existuje rozdíl mezi obyvatelem státu, jímţ můţe být jak státní občan, tak i cizinec a bezdomovec a mezi státním občanem, který můţe bydlet ve svém domovském státu nebo v cizině. Kromě pojmu státní občanství je pouţíván výraz státní příslušnost. Podle výkladu právní teorie je státní příslušnost pojmem širším neţ státní 16
http://www.businessinfo.cz/cz/clanek/o/obcanstvi-eu/1000708/5319/?fornewsid=5319
21
občanství. Zahrnuje vztah jak osob fyzických, tak i osob právnických, lodi, letadel apod. Státní občanství je institutem vnitrostátního práva. Jeho obsah jakoţ i podmínky jeho nabytí nebo ztráty určuje proto zásadně právní řád příslušného státu. Státní občanství je zcela nezávislé na faktickém poměru osoby k příslušnému státu zaloţenému pobytem v určitém státě. Státní občanství, státní příslušnost i státoobčanský vztah jsou pojmy, které bývají velmi často pouţívány promiscue (ve shodném významu).17
2.1.2 Význam státního občanství Význam státního občanství je ve srovnání s povolením k trvalého pobytu, se kterým je spojena většina veřejných práv v českém právním řádu, má občanství tyto následující výhody: 1.aktivní a pasivní volební právo; 2. občan nemůţe být odsouzen ani ke správnímu vyhoštění ani mu nemůţe být uloţen trest vyhoštění; 3. nelze odepřít vstup na území ČR; 4. ČR poskytuje diplomatickou ochranu. Další praktické důsledky: svobodnější cestování do ciziny, cizinec podléhá stále vízovým předpisům státu, jehoţ má občanství, tedy např. Arménie, Vietnamu, Ukrajiny. S nabytím občanství pak na tuto osobu musí i ostatní státy hledět jako na českého občana. Získáním občanského průkazu odpadá pro cizince nutnost ukazovat při prokazování totoţnosti pas, který je pro mnoho lidí dosud stále nezvyklým osobním dokladem a můţe vzbuzovat negativní nápadnost.18
2.1.3 Občan EU Občanství je vztah mezi fyzickou a územní veřejnoprávní korporací, jejímţ je tato osoba členem – občanem. Je důleţitý vztah mezi občanem a státem, státní občanství, proto se termínu „občanství“ běţně pouţívá jako synonyma pro státní občanství a „občan“ pro státního občana. Je to vztah nedobrovolný, vznikající narozením, uzavřením manţelství, přistěhováním apod. Občan nemůţe být zbaven občanství proti své vůli, je však moţné, ţe tento svazek zanikne tím, ţe nabude občanství
17 18
jiné veřejnoprávní
http://pfuk.vse-testy.net/prijimacky/zakladnim/statni_obcanstvi_je_.html, dne 21.10.2009 http://www.domavcr.cz/rady-pro-zivot-v-ceske-republice/statni-obcanstvi/statni-obcanstvi,dne 21.10.2009
22
korporace. Osoby bez státního občanství se nazývají apatridé a osoby s dvojím občanstvím bipolité.19
2.2 Vztah občanství EU a státního občanství Občanství EU je vţdy odvozováno od občanství některého členského státu a vlastně rozšiřuje toto státní občanství o nově přiznaná občanská práva. Také občané s dvojím občanstvím, z nichţ alespoň jedno je občanstvím členského státu Evropské unie, jsou občany EU a mají z toho vyplývající práva. Je však třeba poznamenat, ţe udělení či přiznání občanství konkrétního členského státu je vţdy výhradně v kompetenci tohoto státu - je definováno v národní legislativě. Zavedení občanství EU má za cil posilovat ochranu prav a zájmů státních občanů členských zemi. Mezi Unii a jejími občany je navázán funkční vztah, jenţ tvoři obsah evropského občanství, který můţe byt nepodmíněný občanstvím statním.20 Občanství Evropské unie je jedním z důleţitých pojmů, který přinesla Smlouva o Evropské unii (Maastrichtská smlouva). Následně Amsterodamská smlouva ještě dále prohloubila práva občanů EU. Občanství EU je spojeno s Maastrichtskou smlouvou, avšak práva vtělena do Maastrichtské smlouvy se vyvíjela jiţ v předchozí etapě integrace Společenství. Jelikoţ jedním ze zásadních cílů Společenství bylo vytvořeni jednotného vnitřního trhu, coţ byl cil ekonomicky, byla práva občanů ES spojena zejména s hospodářskými právy21 22
2.3 Nabývání a pozbývání občanství ČR Nabývání a pozbývání občanství české republiky je stanoveno v zákoně č.40/1993Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky.
2.3.1 Nabývání občanství Narozením
- Dítě nabývá narozením státní občanství České republiky, je-li alespoň jeden
rodič státním občanem České republiky nebo jsou-li rodiče osobami bez státního občanství
19
http://iuridictum.pecina.cz/w/Ob%C4%8Dan#Druhy_ob.C4.8Danstv.C3.AD, dne 3.11.2009 KLÍMA, K. a kol. Ustavni pravo Evropske unie. Dobra voda: Aleš Čeněk, 2003, dne 28.10.2009 21 KLÍMA, K. a kol. Ustavni pravo Evropske unie. Dobra voda: Aleš Čeněk, 2003, dne 28.10.2009 22 http://iuridictum.pecina.cz/w/Ob%C4%8Dan#Druhy_ob.C4.8Danstv.C3.AD, dne 3.11.2009 20
23
(„bezdomovec“), alespoň jeden z nich má trvalý pobyt na území České republiky a dítě se na jejím území narodí. Osvojením - Dítě, jehoţ alespoň jeden osvojitel je státním občanem České republiky, nabývá státního občanství České republiky dnem právní moci rozsudku o osvojení. Určením otcovství - Dítě narozené mimo manţelství, jehoţ matka je cizí státní občankou nebo bezdomovkyní a otec státním občanem České republiky, nabývá státní občanství České republiky dnem souhlasného prohlášení rodičů o určení otcovství nebo dnem právní moci rozsudku o určení otcovství. Nalezením na území České republiky - Fyzická osoba nalezená na území České republiky je státním občanem České republiky, pokud se neprokáţe, ţe nabyla narozením státní občanství jiného státu. Prohlášením - Fyzická osoba, která byla k 31. prosinci 1992 státním občanem České a Slovenské Federativní Republiky, ale neměla ani státní občanství České republiky ani občanství Slovenské republiky, si můţe zvolit státní občanství České republiky prohlášením. Rodiče, popřípadě jeden z nich mohou do prohlášení zahrnout i dítě. Rodiče, popřípadě jeden z nich mohou pro dítě učinit samostatné prohlášení. Pokud činí prohlášení jeden s rodičů, tak druhý musí dát souhlas. Pokud jsou rodiče dítěte zbaveni rodičovské zodpovědnosti, nemají-li způsobilost k právním úkonům nebo pokud není pobyt rodičů znám, můţe učinit prohlášení soudem ustanovený poručník nebo opatrovník dítěte. Udělením - Státní občanství České republiky lze na ţádost udělit fyzické osobě, která splňuje současně tyto podmínky: má na území České republiky ke dni podání ţádosti po dobu nejméně pěti let povolen trvalý pobyt a po tuto dobu se zde převáţně zdrţuje, prokáţe, ţe nabytím státního občanství České republiky pozbude dosavadní státní občanství, nebo prokáţe, ţe pozbyla dosavadní státní občanství, nejde-li o bezdomovce nebo osobu s přiznaným postavením uprchlíka na území České republiky, nebyla v posledních pěti letech pravomocně odsouzena pro úmyslný trestný čin, prokáţe znalost českého jazyka, plní povinnosti vyplývající z ustanovení upravující pobyt a vstup cizinců na území České republiky, povinnosti upravující veřejné zdravotní pojištění, důchodové pojištění, daně, poplatky a sociální zabezpečení.
24
2.3.2 Pozbývání občanství Prohlášením - Státní občan České republiky, který se zdrţuje v cizině a současně je státním občanem cizího státu, můţe nejdříve dnem, kdy dosáhne zletilosti, prohlásit, ţe se vzdává státního občanství České republiky. Prohlášení se činí před zastupitelským úřadem České republiky. Rodiče mohou do prohlášení zahrnout i dítě, které je státním občanem České republiky a současně je státním občanem cizího státu. Nabytím cizího státního občanství - státní občan České republiky pozbývá státní občanství České republiky dnem, kdy na základě výslovného projevu vůle (ţádost, prohlášení, souhlas nebo jiný úkon směřující k nabytí cizího státního občanství) dobrovolně nabude cizí státní občanství. K pozbytí státního občanství České republiky nedojde v případech, kdy došlo k nabytí cizího státního občanství v souvislosti s uzavřením manţelství se státním občanem cizího státu, a to za předpokladu, ţe došlo k nabytí cizího státního občanství manţela za trvání manţelství.23
23
Úplné znění zákona č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, jak vyplývá z pozdějších změn, účinnost 31.12.2003, http://www.lexdata.cz/web/lexdata.nsf, Stránka byla naposledy editována 18. 1. 2009 v 23:11
25
3. Práva a povinnosti občanů Základem práv občanů Evropské unie je respektování základních lidských práv a svobod. Členské státy mají povinnost respektovat lidská práva a svobody jednotlivce. Jestliţe lidská práva členská země nerespektuje, můţe se vystavovat ekonomickým a politickým sankcím, suspendování části členství nebo úplné ztrátě občanství. Takové nové ustanovení bylo přijato summitem hlav států a vlád v Amsterodamu v roce 1997 a znamenalo otevřené se přihlášení Evropské unie k politice Rady Evropy na poli ochrany lidských a občanských práv. V této souvislosti spolupracují orgány Evropské unie úzce s Radou Evropy a Evropským soudem pro lidská práva a svobody. První kodaňské kritérium přijaté summitem hlav států a vlád v roce 1993 připomíná kandidátům na členství, ţe ochrana lidských a občanských práv, ochrana menšin, tolerance k etnickým skupinám tvoří jedno z hlavních kritérií do Unie. Vedle politických základních občanských a lidských práv má Evropská unie ambici zaručovat základní sociální práva občanů Evropské unie. Podle znění novelizované Římské smlouvy a na základě změn, které přinesla Amsterodamská smlouva, mohou orgány Unie přijmout rozhodnutí k boji s formami diskriminace zaloţené na rozdílu, v rase, náboţenství, pohlaví, věku nebo sexuální orientaci. Formálně a prakticky Unie zaručuje rovné postavení muţů a ţen v ţivotě. Je také garantována ochrana dat všech občanů a zaměstnanců. Amsterodamský summit posunul chápání práva na vyznání v rámci Unie. Unie garantuje právo církví a náboţenských skupin působit na území Unie a to pokud nenarušují vnitřní bezpečnost nebo veřejný pořádek. Také zaručuje ochranu postiţených občanů EU, především v rámci fungování vnitřního trhu Unie. Ve všech státech Evropské unie byl zrušen trest smrti nebo se nevykonává. Je to jednou z podmínek, které musejí kandidátské země splnit před vstupem do Evropské unie. Maastrichtská smlouva přinesla občanům právo volit ve volbách do Evropského parlamentu a ve volbách do místních zastupitelstvech a to bez ohledu na to, zda pobývají v zemi svého původu nebo v jiné členské zemi Evropské unie. Občan se můţe se svým podezřením z nesprávného postupu orgánů Evropské unie obrátit na Evropského ombudsmana (ochránce lidských práv). Ten je volen Evropským parlamentem.Evropská unie si zakládá na své transparentnosti. Občan Evropské unie má také právo na volný přístup ke všem dokumentům Unie a členských států Evropské unie. Výjimky mohou
26
udělit Evropský parlament a nebo Rada Evropské unie. Občané mají také právo dozvědět se výsledky hlasování v Radě Evropské unie v případě, Rada hlasuje o návrhu legislativního aktu. V případě, ţe se občan nachází mimo hranice Evropské unie, má právo na konzulární ochranu a pomoc jakéhokoliv členského státu i tehdy, pokud zemi původu občana Evropské unie nemá se zemí, ve které se nachází, diplomatické styky. Kodifikací základních, politických, ekonomických, občanských, sociálních a dalších práv v evropské unii se stala Charta základních práv Evropské unie, kterou na zasedání Evropské rady v Nice v prosinci 2000 vyhlásily slavnostně Rada Evropské unie, Evropský parlament a Evropská komise. Při svém konání by se orgány Evropské unii řídit principy obsaţenými v Chartě. Občané Evropské unie, kteří se budou domnívat, ţe některé z jejich práv daných Chartou bylo zrušeno, se mohou při soudních sporech před národními soudy na Chartu odvolávat.24 25
3.1 Jednotlivé práva občanů EU 3.1.1 Právo občanů EU pobývat a usazovat se na území EU Podle článku 8a Smlouvy o zaloţení Evropského společenství má kaţdý občan Evropské unie právo svobodně cestovat a usazovat se na území Evropské unie, ať uţ jako turista, podnikatel či student. Nemůţe mu v tom nikdo bránit. Dále má kaţdý občan právo se krátkodobě neb dlouhodobě se usadit v jiné členské zemi Evropské unie. Pouze z důvodu ochrany veřejného pořádku, veřejného zdraví nebo vnitřní bezpečnosti můţe být pobyt občanovi EU v jiné členské zemi odmítnut. Právo usadit se zahrnuje práva usazovat se na přechodnou dobu i práva usadit se trvale v jiné členské zemi Evropské unie. K cestování napříč Unie stačí občanům obdoba českého občanského průkazu, tak i rozhodnutí občanů hledat si v jiné zemi zaměstnání, zahájit podnikatelské činnosti nebo se do ní přestěhovat. Toto vše zahrnuje pojem volný pohyb osob. Právo pobývat a usazovat se na území Evropské unie zahrnuje také studenty, kteří hodlají pokračovat ve studiu v jiné členské zemi. Platí i pro důchodce, kteří se rozhodli přestěhovat „na důchod“ do jiné členské země. Dále se toto právo týká nezaměstnaných. Nezaměstnaný má právo usadit se v jiné členské zemi a to na dobu potřebnou k vyhledání nového zaměstnání. Za dobu potřebnou se obecně povaţuje doba šesti měsíců. Právo usazovat se na území Evropské unie zahrnuje 24 25
Smlouva o zaloţení Evropského společenství http://library.muni.cz/EU/html/24t.htm, 24.2.2010
27
i nejbliţší příbuzné pohybujících se občanů Evropské unie, tudíţ manţela, manţelku, děti do 21 let a rodiče obou partnerů, pokud jsou na svých dětech závislí. Svobodou fyzického pobytu občanů Evropské unie na svém území bez ohledu na účel cestování dokazuje Evropská unie svůj liberální charakter.
3.1.2 Právo občanů EU cestovat v rámci turistiky po území EU Jednou z hlavních zásad na kterých jsou zaloţeny vnitřní trh a Evropská unie sama je zásada volného pohybu osob. Neplatí pouze v případech podnikatelských aktivit, při uskutečňování zaměstnání nebo při hledání práce. Právo svobodně se pohybovat na území Unie je politické právo, to znamená, ţe se neváţe pouze k ekonomickým aktivitám občan EU. Vstup na území jiné členské země Evropské unie by se měl obejít pro občana bez formalit. Evropská unie je jednou velkou zónou volného obchodu, kde jsou hraniční kontrol modifikovány. Občan EU potřebuje identifikační kartu nebo pas. Vstup na území jiného členského státu lze odmítnout z důvodu veřejného pořádku, vnitřní bezpečnosti či z důvodu ochrany veřejného zdraví. Nelze však těchto výjimek zneuţívat. V rámci Evropské unie existuje skupina států, které podepsaly tzv. Schengenské dohody. Na základě těchto dohod mimo jiné signatářské země chrání společně svou vnější hranici a odbourávají kontroly na hranicích vnitřních. Uvnitř schengenské zóny byly pasové kontroly zrušeny. Jakmile kdokoliv vstoupí do schengenské zóny není kontrolován. Pokud občan EU hodlá strávit v jiné členské zemi méně neţ 3 měsíce, nemusí svůj pobyt nikam hlásit. Pokud chce občan EU pobývat v jiné členské zemi EU déle jak tři měsíce, měl by poţádat o povolení k pobytu pro občany Evropské unie, které obdrţí automaticky. Občan EU nepodstupuje při cestování v rámci Evropské unie celní kontrolu, protoţe se pohybuje uvnitř vnitřního trhu. Co se týče peněz je moţné převáţet jakékoliv mnoţství, protoţe existuje svoboda pohybu kapitálu. Některé členské státy se uchylují k omezení hotovosti od 2000 do 10000 euro a některé ţádají sdělit informace o dováţené hotovosti pro statistické účely. Je moţné volně převáţet i domácí zvířata, jestliţe prošla očkováním v jedné z členských zemí Evropské unie. Cestování automobilem je také bez problému. Unie dnes posuzuje ve všech státech Evropské unie povinnost mít zapnuté bezpečnostní pásy a v případě převozu dětí vlastnit autosedačky. Povolené rychlosti a povolená norma alkoholu v krvi se různí.
28
3.1.3 Právo volit a kandidovat ve volbách do Evropského parlamentu a ve volbách do místních zastupitelstev Smlouva o Evropské unii završila část procesu emancipace občana EU – voliče, kdy opravňuje všechny občany EU k aktivní a pasivní účasti ve volbách do místních zastupitelstev v místě jejich pobytu a ve volbách Evropského parlamentu.
3.1.4 Volby do místních zastupitelstev Důvody práva volit a být volen do místních zastupitelstev jsou jasné. V případě pobytu v jiné členské zemi Evropské unie jsou i občané pocházející z jiných států Evropské unie, kteří jsou v určité obci nebo v
městě usazeni, ovlivňováni rozhodnutím místních
zastupitelstev. Pro volby do místních zastupitelstev neexistují v rámci Evropské unie jednotná pravidla. Aktivní a pasivní volební právo některé státy přiznávají v případě trvalého pobytu. Jiné země umoţňují účast ve volbách, i kdyţ se jedná pouze o přechodný pobyt. Nesmí dojít k diskriminaci občanů EU z jiné členské země ve srovnání s občany, kteří pocházejí z dané členské země. Evropská unie nemá harmonizovanou strukturu státní správy. Struktura, kompetence a pravomoce místních zastupitelstev nejsou v rámci Evropské unie jednotné a není ani zájmem pracovat na jejich sjednocování. Právě systém místní samosprávy odráţí právní a institucionální kulturu a tradice jednotlivých členských států Evropské unie. Podle zásad subsidiarity musí být rozhodování o věcech veřejných co nejblíţe občanům. Občané se musí dobře seznámit s fungováním místních zastupitelstev v zemi svého pobytu.
3.1.5 Volby do Evropského parlamentu Kaţdé členské zemi je přidělen určitý počet mandátů podle počtu obyvatel. Dříve nebyl Evropský parlament vybaven značnými pravomocemi, institucionální reformy v roce 1996 (Jednotný evropský akt), 1993 (Maastrichtská smlouva), 1997 (Amsterodamská smlouva) přiznaly Evropskému parlamentu právo běţných parlamentů přijímat právní normy a kontrolovat výkonnou moc Evropské unie. Parlament se profiluje jako ochránce práv občana. Evropští občané se mohou individuálně nebo ve skupinách obracet peticemi na Evropský parlament a ţádat o nápravu nedostatků učiněných v rámci kompetencí spadajících do odpovědnosti Unie. Volby do evropského parlamentu s konají kaţdých pět let během jednoho týdne ve všech státech Evropské unie. 29
3.1.6 Práva občanů EU v souvislosti s udělením povolení k pobytu v jiné členské zemi EU Občané Evropské unie mají v souvislosti se změnou pobytu právo vyloučit stěhování svého majetku z celních kontrol a z asistence daňových úředníků. Svobodnému pohybu podléhají veškeré movité věci s výjimkou například zbraní a munice, dále další výjimku tvoří registrační poplatky, které jsou majitelé aut nuceni zaplatit v rámci přeregistrování svého automobilu do jiné země Evropské unie. Je tedy velmi důleţitá registrace automobilu. Všechny automobily vyrobené a zaregistrované v jedné členské zemi Evropské unie po roce 1996 automaticky vyhovují provozu na komunikacích ostatních členských zemí. Problémem jsou ojeté vozy, které jsou vyrobené před rokem 1996, protoţe nemají technické osvědčení obsahující certifikát ES. Orgány členské země v tomto případě mohou vyţadovat test způsobilosti, ale pouze pokud je tento test vyţadován v dané členské zemi pro všechny ojeté vozy. To znamená, ţe se povinnost podstoupit tento test týká i domácích vlastníků ojetých vozů. Registrační poplatky nejsou vybírány jednotně v rámci Evropské unie z důvodu změny pobytu u registrovaných automobilů. Jednotný vnitřní trh znamená liberalizaci v oblasti řidičských oprávnění. Občané EU nemusí měnit své řidičské průkazy v zemi nového pobytu a to od roku 1996, protoţe jejich řidičský průkaz ze země původu platí na celém území Evropské unie. V oblasti daní je podobná situace. Daňové systémy nejsou sjednoceny a na samém občanovi je, aby zjistil ve které zemi je povinen platit daně a jaké. V evropské unii platí pravidlo zákazu dvojího zdanění, to platí i v mezinárodním styku.
3.1.7 Právo občanů EU studovat, vzdělávat se, připravovat se na budoucí povolání a uskutečňovat výzkum na území EU Orgány Evropské unie pracují na tom, aby všechny bariéry pohybu studentů učitelů a akademiků byly odstraněny a svými vzdělávacími programy dotuje mezistátní výměnu uvnitř Evropské unie. Občané Evropské unie mají právo vzdělávat se, studovat, připravovat se na budoucí povolání a uskutečňovat výzkum ve všech členských státech Evropské unie. V oblasti vzdělávání nesmí existovat diskriminace. Občané jsou si rovni v rámci práva na vzdělávání. Přijímací zkoušky a podmínky pro přijetí na vzdělávací zařízení (univerzity, přípravný odborný kurz, rekvalifikační kurz nebo kolej) se liší. Kaţdá škola má právo si je sama upravit. V rámci Evropské unie neexistuje jednotný přijímací
30
reţim podobný systému fungujícího v USA. U studentů pocházejících z jiných zemí Evropské unie můţe vzdělávací zařízení vyţadovat přezkoušení jazykové způsobilosti a k tomu si podmínky stanovuje také sama. Pokud ke studiu byli přijati posluchači, kteří jiţ zaloţili rodinu mají jejich rodinní příslušníci právo pobytu v zemi, ve které posluchači studují. Pokud ale nejsou rodinní příslušníci občany Evropské unie, musí poţádat o udělení víza k pobytu. Uznávání diplomů a certifikátů je nejobtíţnější součástí přijímacího řízení. Formálně platí automatické uznání diplomu a kvalifikace. Uznání diplomů a vzdělání se nemusí obávat studenti programu ERASMUS. Je to program studentské výměny mezi členskými státy Evropské unie. Tyto programy zahrnují srovnatelné kurzy na domácích univerzitách. To samé platí i u uznání zkoušek v rámci programu ERASMUS. Uznání diplomu je nutnou podmínkou pro uznání kvalifikace pro výkon zaměstnání v rámci Evropské unie.
3.1.8 Právo občanů EU hledat si pracovní příležitosti a pracovat ve všech členských zemích EU Občané Evropské unie mají právním systémem Evropské unie zaručené právo na rovný přístup k pracovním příleţitostem. Občané kteréhokoliv členského státu Evropské unie se mohou ucházet o práci v konkursním řízení jakékoliv firmy na území jakéhokoliv členského státu. Občané jsou si rovni. Pokud se o práci ucházejí také uchazeči z nečlenské země EU, mají občané členských zemí Evropské unie garantovanou přednost. Problém, který můţe vzniknout při hledání pracovní příleţitosti v jiné členské zemi Evropské unie, je uznání diplomů a kvalifikace příslušného ţadatele. Členské země se dohodly na zásadě, podle které můţe občan EU vykonávat určité povolání ve všech členských státech Evropské unie, pokud toto povolání vykonává ve své zemi. Jestliţe se jedná ale o regulovanou profesy, je nutné poţádat o uznání kvalifikace. Právo usilovat o práci ve všech členských státech mají také nezaměstnaní a to v rámci tzv. potřebné doby, coţ je jak uţ bylo dříve řečeno
šesti měsíců. Ochrana dat je v rámci celé unie zaručena
při vstupních testech a pohovorech. Pracovní podmínky musí být stejné pro všechny pracovníky bez ohledu na to, ze které země pocházejí. Platí zde i stejné platové podmínky, způsobeny ukončením pracovního poměru, zákazu sexuální diskriminace a práva na členství v odborech. Zaměstnanci, kteří jsou z jiných zemí Evropské unie mají právo na stejné dávky, jako zaměstnanci – občané země, ve které pracují, ale která není jejich
31
původní vlastí. Rodina zaměstnance – občana jiného státu Evropské unie poţívá také určitých práv. Zaměstnanec má právo se přestěhovat s rodinou.
3.1.9 Právo osob samostatně výdělečně činných poskytovat služby na území EU (podnikatelé) Podnikatelé jsou si taktéţ rovni. Podnikatelé, kteří pocházejí z jiných členských zemí Evropské unie nesmí být v ţádném případě diskriminováni ve vztahu k podnikatelům, pro které je daná členská země původní vlastí. Pro podnikatele tato zásada platí bez časového rozdílu a bez ohledu na to, zda v členské zemi chtějí podnikat trvale nebo přechodně. Základní princip pro podnikání je zásada svobody pohybu sluţeb a svobody poskytovat sluţby. Podnikatel vykonává své aktivity v souladu s právem své domácí země, vyhovuje automaticky právním reţimům ve všech zemích Evropské unie. Podnikatelé mají ve svých aktivitách stejná práva jako zaměstnanci. Dále mají také právo na udělení pobytu aţ na dobu 5 let s moţností automatického prodluţování.
3.1.10 Zákaz diskriminace v zaměstnání na území EU Zákaz diskriminace je jedním z důleţitých nástrojů ochrany práv občana Evropské unie. Pokud muţ a ţena vykonávají v Evropské unii u zaměstnavatele stejnou práci, musí mít i stejnou mzdu. Rozdíly mohou nastat v případě, ţe jeden z nich má delší praxi. Diskriminace je zakázaná ve vztahu k vyznání, sociálním skupinám atd. Pojem stejná práce znamená skutečnost, kdy ţena a muţ vykonávají stejnou profesi (učitel, lékař, prodavač). K diskriminaci můţe docházet také tehdy, pokud muţ a ţena vykonávají jiné druhy práce, ale stejně důleţité povahy. Zaměstnanec nesmí být zásadně ovlivněn faktem, zda se jedná o muţe nebo ţenu. V Evropské unii existují dva typy sociálního zabezpečení. Jsou to systémy povinné účasti, která vyplývá s příslušných zákonů členských států Evropské unie. Zahrnují ochranu při nemoci, invaliditě, vysokému věku, průmyslových haváriích, nemocech z povolání nebo nezaměstnanosti. A systémy zaměstnaneckého sociálního pojištění, které jsou zakládány zaměstnavateli, a však ze zákona nejsou povinné. Účelem je doplnění zabezpečení zaměstnanců tam, kde nelze učinit systémem povinného sociálního zabezpečení.26
26
http://library.muni.cz/EU/html/24t.htm, dne 25.2.2010
32
3.1.11 Právo na řádnou správu Kaţdý má právo na to, aby jeho záleţitosti byly orgány, institucemi a jinými subjekty Unie řešeny nestranně, spravedlivě a v přiměřené lhůtě. Toto právo zahrnuje především právo kaţdého být vyslechnut před přijetím jemu určeného individuálního opatření, které by se jej mohlo nepříznivě dotknout; právo kaţdého na přístup ke spisu, který se jej týká, při respektování oprávněných zájmů důvěrnosti a profesního a obchodního tajemství; povinnost správních orgánů odůvodňovat svá rozhodnutí. Kaţdý má právo na to, aby mu Unie v souladu s obecnými zásadami společnými právním řádům členských států nahradila škodu způsobenou jejími orgány nebo jejími zaměstnanci při výkonu jejich funkce. Kaţdý se můţe písemně obracet na orgány Unie v jednom z jazyků Smluv a musí obdrţet odpověď ve stejném jazyce.
3.1.12 Právo na přístup k informacím Kaţdý občan Unie a kaţdá fyzická osoba s bydlištěm nebo právnická osoba se sídlem v členském státě má právo na přístup k dokumentům orgánů, institucí a jiných subjektů Unie bez ohledu na pouţitý nosič.
3.1.13 Právo na diplomatickou a konzulární ochranu Kaţdý občan Unie má na území třetí země, kde členský stát, jehoţ je státním příslušníkem, nemá své zastoupení, právo na diplomatickou a konzulární ochranu kterýmkoli členským státem za stejných podmínek jako státní příslušníci tohoto státu.27 28
3.2 Volný pohyb osob a služeb Volný pohyb osob, zboţí a sluţeb je hnací silou trvalého rozvoje Společenství. Hlavní prioritou Evropské unie je dosaţitelná a účinná mobilita pro občany EU. Společenství podporuje otevřené a snadno přístupné příleţitosti pro pohyb občanů v rámci Evropské unie za účelem vzdělávání, pracovní činnosti, zdravotní péče a pro jiné účely. Hlavním cílem je usnadnit občanům vyuţívání výhod evropské integrace a jednotného evropského trhu. EU rovněţ podporuje poskytování informací, aby občané měli jasný přehled 27
Evropská komise. Ţijeme, pracujeme, studujeme v jiné zemi EU – přehled vašich práv v EU. Vydal Úřad pro ústřední tisky Evropských společenství, Lucemburk. 2005, 1-24s. IBN 92-894-9675-4 28 Listina základních práv Evropské unie (2007/C 303/01)
33
o stávajícím právní rámci. To je důleţitý krok k tomu, aby si uvědomili svá práva a výhody, kterých mohou jako občané Unie vyuţívat.29
3.2.1 Volný pohyb osob Zakotvení principu volného pohybu pracovníků (nejdříve) a všech občanů (později) byl v programu vnitřního trhu zcela revolučním poţadavkem. Ţádné integrační seskupení ve světě se k takovému kroku neodhodlalo. V platnosti je od roku 1968. Do té doby překročení hranic předpokládalo mít platný pas a platné vízum, o které bylo nutno ţádat a většinou také platit, na hranicích mezi zeměmi existovala kontrola osob a také jejich zavazadel. Odstranění všech těchto překáţek mělo usnadnit hledání lepších pracovních a ţivotních podmínek, zvyšování kvalifikace a bylo spojeno s právem pracovat, usadit se a ţít v kterékoli členské zemi. Měla se tím také ulehčit situace na pracovním trhu dvou skupin zemí: těch s nedostatkem a těch s přebytkem pracovních sil. A v neposlední řadě to mělo přispět ke stále uţšímu spojení evropských národů, k vzájemnému poznání a porozumění. Původně se podle Římské smlouvy uvolnění týkalo pouze ekonomicky činných osob: zaměstnanců a osob samostatně výdělečně činných osob. Tento okruh se postupně rozšiřoval: Jednotný evropský akt (1987) otevřel tuto svobodu také pro studenty, důchodce a osoby ţijící z nezávislých příjmů. Maastrichtská smlouva zavedla občanství Unie: kaţdý občan Unie má právo svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států. Prvním příkazem bylo odstranit diskriminaci pracovníků na základě jejich státní příslušnosti: při přijímání do práce, při odměňování, přeřazování, úpravě pracovních podmínek atd. Amsterodamská smlouva rozšířila zákaz diskriminace také z důvodů pohlaví, rasového nebo etnického původu, víry nebo světového názoru, invalidity nebo sexuální orientace. Určující zásadou se stalo „národní zacházení": osoby z kteréhokoli členského státu mají stejná práva a povinnosti jako osoby hostitelského státu. Omezení byla moţná pouze ve dvou případech: v případě porušení veřejného pořádku, veřejné bezpečnosti a veřejného zdraví a také v případě zaměstnání ve veřejných sluţbách. Od roku 1994 se tato svoboda vztahuje také na osoby pocházející z Evropského hospodářského prostoru (Norsko, Island, Lichtenštejnsko a nově také na Švýcarsko). Obsah svobody bychom mohli shrnout takto: kaţdý občan (a jeho rodina) má právo se přesunout do jiné členské země s cílem tam pracovat a usadit se v ní za stejných podmínek jako občané této země. Zásady uplatňované u volného pohybu pracovníků se vztahují také 29
http://ec.europa.eu/health-eu/care_for_me/mobility_in_europe/index_cs.htm, 20.11.2009
34
na právo vstupu a pobytu ţivnostníků, obchodníků, řemeslníků, podnikatelů a příslušníků svobodných povolání. Svoboda volného pohybu pracovníků se propojuje se svobodou volného poskytování sluţeb. Zaměstnanci a samostatně výdělečně činné osoby (pracovníci) ze států EU mají právo bez jakýchkoliv omezení zaloţených na státní příslušnosti být za stejných podmínek jako domácí pracovní síly pracovně činní, usídlit se a poţívat sociální výhody místa pobytu v kterékoliv zemi EU. Spolu se zavedením vnitřního trhu můţe kaţdý občan v rámci Unie ţít, pracovat nebo trávit zbytek ţivota tam, kde si to přeje. Jedná se pravděpodobně o nejdůleţitější právo pro jednotlivce v rámci právních předpisů Společenství a o důleţitou součást občanství EU. Volný pohyb pracovníků existuje od zaloţení Evropského společenství v roce 1957. Dnes je součástí obecnějšího práva volného pohybu osob, které dává občanům EU a jejich rodinným příslušníkům právo se za určitých podmínek přestěhovat do jiné země EU, aby zde mohli ţít, studovat či téţ odpočívat v důchodu, aniţ by vykonávali hospodářskou činnost. Nejnověji platí úprava dle Směrnice č. 2004/38 , kterou bylo zrušeno více neţ deset dílčích právních předpisů. Nová směrnice má podpořit výkon práva volného pohybu. Stanovila pouze nejnutnější formální pravidla pro občany EU a jejich rodinné příslušníky. Také zavedla novou definici pojmu „rodinný příslušník" a zúţila prostor pro moţnost odmítnutí vstupu do jiné členské země nebo odnětí práva pobytu v ní. V ČR se její ustanovení promítla do padesáti právních předpisů. Volný pohyb pracovníků zahrnuje odstranění jakékoli diskriminace mezi pracovníky členských států na základě státní příslušnosti, pokud jde o zaměstnávání, odměnu za práci a jiné pracovní podmínky. S výhradou omezení odůvodněných veřejným pořádkem, veřejnou bezpečností a ochranou zdraví zahrnuje právo ucházet se o skutečně nabízená pracovní místa; pohybovat se za tím účelem volně na území členských států; pobývat v některém z členských států za účelem výkonu zaměstnání v souladu s právními a správními předpisy, jeţ upravují zaměstnávání vlastních státních příslušníků; zůstat na území členského státu po skončení zaměstnání za podmínek, které budou předmětem prováděcích nařízení vydaných Komisí. Pojem pracovník není v právu Evropského společenství výslovně definován. Judikatura Evropského společenství ustanovila, ţe pracovníci jsou osoby, které po určitou dobu vykonávají práci pro jiného a dle jeho pokynů a za tuto práci dostávají odměnu či osoby, které práci skutečně hledají. Na ustanovení o volném pohybu pracovníků se mohou odvolat
35
především zaměstnanci. Podle judikatury ESD se v jednotlivých případech mohou této svobody dovolávat i zaměstnavatelé, neboť by byla ohroţena plná účinnost čl. 45 Smlouvy v případě, ţe by zaměstnavatel neměl právo odpovídající právu zaměstnance vyplývající z čl. 45 Smlouvy. 30 31
3.2.2 Volný pohyb služeb Svoboda poskytování sluţeb je někdy špatně chápána. Ne kaţdý, kdo nabízí sluţby na vnitřním trhu, tuto svobodu vyuţívá. Svobodu poskytování sluţeb odlišujeme od svobody usazování jejím základním rysem je totiţ dočasnost. Svoboda volného pohybu sluţeb patří ke čtyřem základním svobodám. Volný pohyb sluţeb zahrnuje v EU dva odlišné aspekty. Jednak jde o svobodu poskytování sluţeb, která umoţňuje podnikům z jednoho členského státu poskytovat sluţby klientům sídlícím v jiném členském státě, aniţ by se poskytovatel nebo zákazník museli vzájemně přemístit. Dále jde o svobodu usazování a podnikání, která se týká volného pohybu výrobních faktorů mezi členskými státy a umoţňuje, aby podnik z jednoho členského státu přemístil své sídlo do jiného, nebo si zde otevřel pobočku. Sluţbou se rozumí výkony poskytované zpravidla za úplatu, pokud nejsou upraveny ustanoveními o volném pohybu zboţí, kapitálu a osob. Patří sem ţivnostenské či zemědělské činnosti, nebo činnosti v rámci svobodného povolání. Článek 56 v kapitole 3 Lisabonské smlouvy jsou zakázána omezení volného pohybu sluţeb uvnitř Unie pro státní příslušníky členských států, kteří jsou usazeni v jiném členském státě, neţ se nachází příjemce sluţeb. Evropský parlament a Rada mohou řádným legislativním postupem rozšířit pouţitelnost kapitoly o Sluţbách i na poskytovatele, kteří jsou příslušníky třetích zemí a jsou usazeni v Unii. Osoby oprávněné z volného pohybu sluţeb jsou fyzické osoby, které jsou státními příslušníky členských států a které jsou usazeny v některém členském státě. Další oprávněné osoby jsou právnické osoby nebo-li hospodářsky činné subjekty, které nejsou fyzickými osobami a které jsou zaloţeny podle občanského či obchodního práva, včetně společností druţstevních, jakoţ i jiné právnické osoby veřejného či soukromého práva, které jsou společnostmi výdělečnými a které jsou zaloţeny podle práva některého členského státu. Mají uvnitř společenství své sídlo, svoji ústřední správu nebo hlavní místo své podnikatelské činnosti. Volného pohybu 30
Smlouva o zaloţení Evropského společenství, dne 4.3.2010 Evropa v 12 lekcích, FONTAINE, Pascal, Úřad pro přední tisky Evropských společenství, Lucemburk, 2007, ISBN 92-79-02860-X 31
36
se můţe dovolat příjemce sluţeb a poskytovatel sluţeb. Do volného pohybu sluţeb patří i svoboda podnikání, to je právo na vstup a pobyt v členském státě za účelem výkonu zaměstnání.32 33
3.3 Listina základních práv EU Jiţ před počátkem tvorby ústavní smlouvy byl svolán Konvent jehoţ cílem bylo vytvořit Chartu základních práv EU. Charta základních práv potvrdila práva občanů EU, tvořena na základě výkladu zřizovacích smluv Soudním dvorem, a vytvořila práva nová. Jako mezinárodní dokument obsahuje v jednom dokumentu jak práva politická, tak sociální práva. Charta byla přijata v roce 2000. V aktuálních českých překladech bývá tento dokument nazýván Listina základních práv Evropské unie. Listina základních práv EU byla přijata 12.12.2007 Evropským parlamentem ve Štrasburku, včetně připojeného usnesení, poukazujícího na historii Charty. Listina vychází ze Smluv Společenství a mezinárodních úmluv (například Evropská úmluva o lidských právech z roku 1950 nebo Evropská sociální charta z roku 1989). Je ale také zaloţena na ústavních tradicích členských států EU a na vydaných deklaracích Evropského parlamentu. Najde se v ní právo na lidskou důstojnost, rovnost před zákonem, rovnost mezi muţi a ţenami, svobodu projevu, svobodný přístup k informacím, právo na vzdělání či právo na sociální ochranu. Obsahuje i právo na dobrou veřejnou správu evropskými institucemi. Význam občanství EU je zmíněn jiţ v preambuli. Národy Evropy, vytvářejíce mezi sebou stále těsnější unii, se rozhodly sdílet mírovou budoucnost zaloţenou na společných hodnotách. Unie, vědoma si svého duchovního a morálního dědictví, se zakládá na nedělitelných a všeobecných hodnotách lidské důstojnosti, svobody, rovnosti a solidarity; spočívá na zásadách demokracie a právního státu. Do středu své činnosti staví jednotlivce tím, ţe zavádí občanství Unie a vytváří prostor svobody, bezpečnosti a práva. Unie přispívá k zachování a rozvíjení těchto společných hodnot při současném respektování rozmanitosti kultur a tradic národů Evropy, národní identity členských států a uspořádání jejich veřejné moci na státní, regionální a místní úrovni; usiluje o podporu 32 33
http://www.euroskop.cz/gallery/38/11482-vsb_bariery_eu_brozura.pdf, dne 2.11.2009 Smlouva o zaloţení Evropského společenství, dne 25.10.2009
37
vyváţeného a udrţitelného rozvoje a zajišťuje volný pohyb osob, sluţeb, zboţí a kapitálu, jakoţ i svobodu usazování. K tomuto účelu je nezbytné posílit ochranu základních práv s ohledem na společenský vývoj, sociální pokrok a vědeckotechnologický rozvoj zřetelnějším vyjádřením těchto práv v podobě listiny. Tuto listinu budou v této souvislosti soudy Unie a členských států vykládat s náleţitým zřetelem na vysvětlení vyhotovená pod vedením prezídia Konventu, jeţ vypracovalo tuto listinu, a doplněná pod vedením prezídia Evropského konventu. Uplatňování těchto práv s sebou nese odpovědnost a povinnosti, jak ve vztahu k druhým, tak ve vztahu k lidskému společenství a budoucím generacím.34 35 Unie uznává práva, svobody a zásady jako je lidská důstojnost, ta je nedotknutelná. Musí být respektována a chráněna. Kaţdý má právo na ţivot a nikdo nesmí být odsouzen k trestu smrti ani popraven. Kaţdý má právo na to, aby byla respektována jeho fyzická a duševní nedotknutelnost. Nikdo nesmí být mučen ani podroben nelidskému či poniţujícímu zacházení anebo trestu a nikdo nesmí být drţen v otroctví nebo nevolnictví. Od nikoho se nesmí vyţadovat, aby vykonával nucené nebo povinné práce a je zakázán obchod s lidmi. Kaţdý má také právo na svobodu a osobní bezpečnost a má právo na respektování svého soukromého a rodinného ţivota, obydlí a komunikace. Dále tato listina uplatňuje právo kaţdého na ochranu osobních údajů, které se ho týkají. Kaţdý má právo uzavřít manţelství a zaloţit rodinu a toto právo je zaručeno v souladu s vnitrostátními zákony. Mezi další práva patří právo na svobodu myšlení, svědomí a náboţenského vyznání. Kaţdý má právo na svobodu projevu. Toto právo zahrnuje svobodu zastávat názory a přijímat a rozšiřovat informace nebo myšlenky bez zasahování veřejné moci a bez ohledu na hranice. Musí být respektována svoboda a pluralita sdělovacích prostředků. Další právo je právo na svobodu pokojného shromaţďování a na svobodu sdruţovat se s jinými na všech úrovních, zejména pokud jde o záleţitosti politické, odborové či občanské. Nesmějí být omezovány umělecká tvorba vědecké bádání. Musí být respektována akademická svoboda. Kaţdý má právo na vzdělání a přístup k odbornému a dalšímu vzdělávání. Toto právo zahrnuje moţnost bezplatné povinné školní docházky. Kaţdý má právo také pracovat a vykonávat svobodně zvolené nebo přijaté povolání. Kaţdý občan Unie můţe svobodně hledat zaměstnání, pracovat, usadit se nebo poskytovat sluţby v kterémkoli členském státě. Státní příslušníci 34
Doc.Ing. et Ing. PELTRÁM, Antonín a kolektiv, Evropská integrace a Česká republika, Grada, 2009, ISBN 978-80-247-2849-0 35 Základní fakta a čísla o Evropě a Evropanech, Úřad pro úřední tisky Evropských společenství, Lucembursko, 2007, ISBN 92-79-03605-X
38
třetích zemí, kteří jsou oprávněni pracovat na území členských států,mají nárok na stejné pracovní podmínky jako občané Unie. Kaţdý má právo vlastnit zákonně nabytý majetek, uţívat jej, nakládat s ním a odkazovat jej. Nikdo nesmí být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu, v případech a za podmínek, které stanoví zákon, a při poskytnutí spravedlivé náhrady v přiměřené lhůtě. Je také chráněno duševní vlastnictví. Právo na azyl je zaručeno při dodrţování Ţenevské úmluvy o právním postavení uprchlíků ze dne 28. července 1951 a Protokolu týkajícího se právního postavení uprchlíků ze dne 31. ledna 1967 a v souladu se Smlouvou o Evropské unie a Smlouvě o fungování Evropské unie. Je zakázáno hromadné vyhoštění. Tato listina zakazuje jakoukoli diskriminaci zaloţenou na pohlaví, rase, barvě pleti, etnickému jazyku, náboţenskému vyznání nebo přesvědčení, politických názorech, příslušnosti k národnostní menšině, majetku, narození, zdravotním postiţení, věku a sexuální orientaci. Unie respektuje kulturní, náboţenskou a jazykovou rozmanitost. Musí být zajištěna rovnost ţen a muţů ve všech oblastech včetně zaměstnání, práce a odměny za práci. Děti mají právo na ochranu a péči nezbytnou pro jejich blaho, mohou svobodně vyjadřovat své názory. Kaţdé dítě má právo udrţovat pravidelné osobní vztahy a přímý styk s oběma rodiči. Unie uznává a respektuje práva starších osob na to, aby vedly důstojný a nezávislý ţivot a podílely se na společenském a kulturním ţivotě. Unie uznává a respektuje právo osob se zdravotním postiţením na opatření, jejichţ cílem je zajistit jejich nezávislost, sociální a profesní začlenění a jejich účast na ţivotě společnosti. Pracovníci nebo jejich zástupci musí mít na vhodných úrovních zaručeno právo na včasné informování a projednávání v případech a za podmínek, které stanoví právo Unie a vnitrostátní právní předpisy a zvyklosti. Kaţdý pracovník má v souladu s právem Unie a s vnitrostátními právními předpisy a zvyklostmi právo na ochranu před neoprávněným propouštěním. Kaţdý pracovník má právo na pracovní podmínky respektující jeho zdraví, bezpečnost a důstojnost, má právo na stanovení maximální přípustné pracovní doby, na denní a týdenní odpočinek a na kaţdoroční placenou dovolenou. Zakazuje se dětská práce a mladí lidé přijatí do práce musí práci vykonávat za podmínek odpovídajících jejich věku. Práce nesmí ohrozit jejich bezpečnost, zdraví, tělesný, duševní, mravní nebo sociální rozvoj nebo narušit jejich vzdělávání. Rodina poţívá právní, hospodářské a sociální ochrany. Unie uznává a respektuje nárok na přístup k dávkám sociálního zabezpečení
39
a k sociálním sluţbám zajišťujícím ochranu. Kaţdý má právo na přístup k preventivní zdravotní péči a na obdrţení lékařské péče. Kaţdý občan Unie má právo volit a být volen ve volbách do Evropského parlamentu v členském státě, v němţ má bydliště. Také má právo volit s být volen v obecních volbách v členském státě. Kaţdý občan Unie a kaţdá fyzická osoba s bydlištěm nebo právnická osoba se sídlem v členské státě má právo na přístup k dokumentům orgánů, institucí a jiných subjektů Unie bez ohledu na pouţitý nosič. Občan Unie a fyzická osoba nebo právnická osoba má právo se obracet na evropského veřejného ochránce práv v případě nesprávného ústředního postupu orgánů, institucí nebo jiných subjektů Unie. Občan Unie má petiční právo k Evropskému parlamentu. Kaţdý
občan Unie má právo volně se pohybovat a pobývat na území
členských států. Kaţdý, jehoţ práva a svobody zaručené právem Unie byly porušeny, má za podmínek stanovených tímto článkem
právo na účinné prostředky nápravy
před soudem. Kaţdý má právo na účinnou právní ochranu a spravedlivý proces. Kaţdý obviněný se povaţuje za nevinného, dokud jeho vina nebyla prokázána zákonným způsobem. Kaţdému obviněnému je zaručeno respektování práv na obhajobu. Nikdo nesmí být odsouzen za jednání nebo opomenutí, které v době, kdy bylo spácháno, nebylo podle vnitrostátního nebo mezinárodního práva trestným činem. Výše trestu nesmí být nepřiměřená trestnému činu. Nikdo nesmí být stíhán nebo potrestán v trestním řízení za čin, za který jiţ byl v Unii osvobozen nebo odsouzen konečným trestním rozsudkem podle zákona. Kaţdé omezení výkonu práv a svobod uznaných touto listinou musí být stanoveno zákonem a respektovat podstatu těchto práv a svobod. Ustanovení této listiny, která obsahují zásady, nemohou být prováděna legislativními a exekutivními akty přijímanými orgány, institucemi a jinými subjekty Unie a akty členských států, provádějí-li právo Unie, při výkonu jejich pravomocí.36
36
Evropská komise. Ţijeme, pracujeme, studujeme v jiné zemi EU – přehled vašich práv v EU. Vydal Úřad pro ústřední tisky Evropských společenství, Lucemburk. 2005, 1-24s. IBN 92-894-9675-4
40
4. Budoucí vývoj občanství EU a práv s nim souvisejících 4.1. Lisabonská smlouva Smlouva, kterou dne 13. prosince 2007 v Lisabonu podepsali předsedové vlád a hlavy států 27 členských zemí, zajistí Evropské unii moderní instituce a optimalizované pracovní postupy, aby mohla efektivně čelit výzvám, před kterými v současné době stojí. V dnešním rychle se měnícím světě si Evropané přejí, aby se EU zabývala otázkami globalizace, změny klimatu, demografických změn, bezpečnosti a zajištění energií. Lisabonská smlouva posílí demokracii v EU a její schopnost neustále prosazovat zájmy svých občanů. Evropa se za posledních padesát let změnila a změnil se i svět. V dnešním globalizovaném a neustále se měnícím světě je třeba čelit novým výzvám. Evropa 21. století se musí vyrovnat s globalizací hospodářství, stárnutím obyvatelstva, změnou klimatu, zajištěním energie i s novými bezpečnostními hrozbami. Členské státy na tyto nové problémy, jeţ neznají hranice, samy nestačí. K jejich řešení a k naplnění očekávání občanů je třeba kolektivní úsilí na evropské úrovni. Evropská unie se však musí modernizovat. Musí mít k dispozici účinné nástroje, jeţ budou přizpůsobené situaci po rozšíření z 15 na 27 členských států a umoţní reagovat na rychlé změny současného světa. Pravidla fungování unie stanovená ve Smlouvách je proto třeba aktualizovat. Právě to je cílem smlouvy, jiţ vedoucí představitelé EU podepsali 13. prosince 2007 v Lisabonu. Prezidenti a premiéři členských států se dohodli na rozsahu a podmínkách budoucí činnosti unie, přičemţ vzali v úvahu politický, hospodářský a společenský vývoj a očekávání občanů. Lisabonská smlouva reformuje evropské instituce a jejich pracovní postupy, posiluje demokratickou legitimitu EU a upevňuje její základní hodnoty. Smlouva je výsledkem jednání mezi členskými státy v rámci tzv. mezivládní konference. Práce konference se účastnily téţ Evropská komise a Evropský parlament. Aby mohla smlouva vstoupit v platnost, musí ji ratifikovat všech 27 zemí EU. Způsob ratifikace si zvolí jednotlivé země v souladu se svým ústavním pořádkem. Podpisem Lisabonské smlouvy uzavřeli vedoucí představitelé EU několikaletý proces vyjednávání o institucionálních otázkách. Lisabonská smlouva mění stávající zakládající smlouvy EU (tj. Smlouvu o EU a Smlouvu o zaloţení ES), aniţ by je nahrazovala. Poskytne Evropské unii odpovídající právní rámec a nástroje pro řešení budoucích výzev a naplnění očekávání občanů.
41
1.
Demokratičtější a transparentnější Evropa: Lisabonská smlouva posiluje úlohu
Evropského parlamentu i národních parlamentů, dává občanům více moţností, jak vyjádřit svůj názor, a lépe vymezuje rozdělení pravomocí mezi EU a členské státy. 2.
Efektivnější Evropa: Lisabonská smlouva zjednodušuje rozhodovací postupy
a pravidla hlasování, racionalizuje a modernizuje instituce, aby byly přizpůsobené 27 členům, a zvyšuje akceschopnost EU v prioritních oblastech. 3.
Evropa práv a hodnot, zajišťující svobodu, solidaritu a bezpečnost: Lisabonská
smlouva umoţňuje účinnější prosazování hodnot EU, zakotvuje Listinu základních práv jako součást primárního evropského práva a poskytuje nové mechanismy pro zajištění solidarity a lepší ochrany občanů. 4.
Evropa jako globální aktér: Lisabonská smlouva zajistí soudrţnost jednotlivých
sloţek evropské politiky vnějších vztahů při tvorbě a přijímání nových politik. EU tak získá ve vztazích se svými partnery ve světě jasný hlas a bude moci vyuţít svůj hospodářský, humanitární, politický a diplomatický potenciál k prosazování evropských zájmů a hodnot ve světě, při současném respektování zahraničněpolitických zájmů jednotlivých členských států.37 Evropská unie ve světě prosazuje své hodnoty a zájmy v celém světě, je největším světovým obchodním blokem a největším poskytovatelem pomoci pro rozvojové země. Díky Lisabonské smlouvě získá jasný hlas na mezinárodní scéně. K zachování svobody, bezpečnosti a prosperity v Evropě je zapotřebí, aby EU jakoţto globální aktér plně vyuţívala svůj potenciál. V globalizovaném světě nemůţe ţádná země sama čelit problémům
v
oblasti
zajištění
energie,
změny
klimatu,
udrţitelného
rozvoje,
konkurenceschopnosti a terorismu. Jejich řešení můţe přinést pouze EU jako celek. Lisabonská smlouva přináší dvě významné institucionální změny, jeţ mají značný dopad na vnější činnost EU: zřízení funkce „stálého“ předsedy Evropské rady, jenţ bude jmenován na obnovitelné funkční období dvou a půl roku, a funkce vysokého představitele pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku, který bude zároveň místopředsedou Komise a bude zajišťovat soudrţnost vnější činnosti Unie. Lisabonská smlouva umoţní účinnější a soudrţnější činnost EU ve světě. Propojení různých oblastí vnější politiky EU, jako jsou např. diplomacie, bezpečnost, obchod, rozvoj, humanitární pomoc a mezinárodní jednání, umoţní EU zaujímat jasnější postoj ve vztazích s partnerskými zeměmi a organizacemi
37
http://europa.eu/lisbon_treaty/faq/index_cs.htm, dne 11.11.2009
42
v celém světě. Dopad činnosti EU dále posílí nový evropský útvar pro vnější činnost, který bude za vyuţití prostředků orgánů EU a členských států napomáhat vysokému představiteli. Smlouva zavádí právní subjektivitu Unie, která EU umoţní uzavírat mezinárodní dohody a vstupovat do mezinárodních organizací. EU proto bude moci vystupovat a jednat jako jediný subjekt. Lisabonská smlouva posiluje zásady, na nichţ je zaloţena činnost Evropské unie: demokracii, právní stát, lidská práva a základní svobody, úctu k lidské důstojnosti a zásady rovnosti a solidarity. Vůbec poprvé vytváří konkrétní právní základ pro humanitární pomoc a umoţňuje zřízení Evropského dobrovolnického sboru humanitární pomoci. Občanství EU zaručuje cenná práva, jeţ Lisabonská smlouva posiluje a navíc zavádí práva nová. Lidská důstojnost, svoboda, demokracie, rovnost, právní stát a dodrţování lidských práv – to jsou hlavní hodnoty EU, které jsou zakotveny v úvodu Lisabonské smlouvy. Tyto hodnoty jsou společné pro všechny členské státy a jakákoli evropská země, která se chce stát členem EU, je musí uznávat. Prosazování těchto hodnot, jakoţ i míru a blahobytu národů Evropské unie, je nyní jedním z jejích hlavních cílů. Tyto obecné cíle dále doplňuje soubor konkrétnějších cílů, jako jsou sociální spravedlnost a ochrana a boj proti sociálnímu vyloučení a diskriminaci. Lisabonská smlouva přináší značný pokrok v oblasti ochrany základních práv. Umoţňuje Evropské unii přistoupit k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Lisabonská smlouva navíc zaručuje prosazování Listiny základních práv. EU tak přijímá soubor občanských, politických, hospodářských a sociálních práv, která budou závazná nejen pro unii a její orgány, nýbrţ i pro členské státy, pokud jde o provádění právních předpisů EU. Listina stanoví všechna základní práva v těchto šesti hlavách: důstojnost, svobody, rovnost, solidarita, občanská práva a soudnictví. Stanoví rovněţ další práva, která nejsou obsaţena v Evropské úmluvě o lidských právech, jako jsou práva v oblasti ochrany údajů a bioetiky či právo na řádnou správu. Znovu potvrzuje významné kroky k postavení diskriminace na základě pohlaví, rasy a barvy pleti mimo zákon. Dále uvádí sociální práva platná v podnicích, např. právo pracovníků na informace a na kolektivní vyjednávání a akce, včetně práva na stávku. V neposlední řadě zavádí Lisabonská smlouva nové právo, které vám zajistí moţnost vyjádřit se k evropským záleţitostem –právo vyzvat Komisi prostřednictvím petice s nejméně jedním milionem podpisů z několika členských států k přijetí legislativní iniciativy.
43
Vytvoření prostoru svobody, bezpečnosti a práva je významnou prioritou Evropské unie. Lisabonská smlouva podstatným způsobem změní pravidla na úrovni EU v oblasti svobody,
bezpečnosti a
spravedlnosti a posílí
ucelenost, legitimitu, účinnost,
transparentnost a demokratičnost činnosti EU v této oblasti. Důleţité otázky v této oblasti dosud vyţadovaly jednomyslné rozhodnutí Rady a Evropský parlament a Evropský soudní dvůr
měly
jen
omezenou
úlohu.
Lisabonská
smlouva
posílí
demokratičnost
a transparentnost, neboť řada právních aktů se bude přijímat postupem spolurozhodování, který dává Evropskému parlamentu větší pravomoc, a v Radě se bude v těchto otázkách hlasovat kvalifikovanou většinou. Činnost EU usnadní zrušení stávajícího rozdělení oblastí do tzv. „pilířů“, které v současnosti charakterizuje institucionální strukturu v otázkách policejní a justiční spolupráce v trestních věcech. Zachováno však zůstane právo členských států na legislativní iniciativu (je třeba nejméně čtvrtina členských států) v oblasti policejní, trestní a správní spolupráce. Evropské komisi bude přiznáno postavení „stráţkyně Smluv“ a společně s Evropským soudním dvorem bude zajišťovat řádné uplatňování přijatých rozhodnutí. Národní parlamenty získají větší pravomoci, pokud jde o přezkum rozhodnutí a vydávání stanovisek v oblasti spravedlnosti, svobody a bezpečnosti. Lisabonská smlouva zaručuje práva a svobody zakotvené v Listině základních práv Evropské unie a činí Listinu právně závaznou. Soudní dvůr tak získá větší pravomoci, pokud jde o zajišťování řádného uplatňování Listiny. Tyto změny by měly vyřešit problém častého zablokování návrhů kvůli poţadavku jednomyslnosti a umoţnit ucelenější, legitimnější, účinnější, transparentnější a demokratičtější rozhodování, pokud jde o prostor svobody, bezpečnosti a práva.38 Chce-li Evropská unie plně vyuţít svůj potenciál, musí se modernizovat a reformovat. EU má dnes 27 členských zemí, avšak funguje podle pravidel stanovených pro 15 členů. V posledním desetiletí Evropská unie hledá nejvhodnější způsob, jak optimalizovat své nástroje a zvýšit svou akceschopnost. Současně roste podpora společného postupu na úrovni EU v oblastech, které se dotýkají všech občanů, jako je například změna klimatu, energetická bezpečnost či mezinárodní terorismus. Potřeba modernizovat pravidla fungování EU logicky vyplývá z jejího rozšíření i ze změn její oblasti působnosti. Smlouva by měla EU umoţnit čelit výzvám současného světa. Tři základní důvody pro smlouvu jsou: zvýšení efektivity rozhodovacího procesu, posílení demokracie díky větší úloze Evropského parlamentu a národních parlamentů a zvýšení soudrţnosti ve vnějších 38
http://www.euroskop.cz/gallery/49/14956-lisbonne_2.pdf, dne 15.12.2009
44
vztazích. To vše EU umoţní lépe prosazovat zájmy svých občanů. Účelem Lisabonské smlouvy je zvýšit akceschopnost EU díky větší soudrţnosti ve vnějších vztazích, širšímu spektru vnitřních politik, vyšší efektivitě, pokud jde o dosahování konkrétních výsledků pro občany, a moderním institucím přizpůsobeným unii o 27 členech. Smlouva dá Evropské unii silnější a jednotnější hlas ve světě díky funkci vysokého představitele pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku, který bude zároveň místopředsedou Komise a bude mít na svou podporu nově zřízený útvar pro vnější činnost. Občanům, kteří cestují mimo EU, smlouva zajistí praktičtější diplomatickou a konzulární pomoc. Lisabonská smlouva reaguje na obavy evropských občanů. Plně například odráţí politickou vůli řešit vzájemně provázané problémy změny klimatu a energetické politiky. Poprvé v historii tak bude ve smlouvách EU zakotvena část o energetice, podle níţ je cílem Evropské unie zajišťovat bezproblémové fungování trhu s energií a bezpečnost dodávek energie a podporovat energetickou účinnost a úspory energie, jakoţ i rozvoj nových a obnovitelných zdrojů energie. Smlouva vytváří nové moţnosti například pro řešení přeshraničních otázek veřejného zdraví a civilní ochrany a pro podporu přeshraničních aktivit v oblasti sportu. Do středu svých priorit staví svobodu, spravedlnost a bezpečnost. Evropská unie bude lépe vybavena pro boj proti pašování lidí, podporu prevence trestné činnosti a boj proti terorismu prostřednictvím zmrazování finančních prostředků. Lisabonská smlouva téţ potvrzuje závazek EU vytvořit společnou přistěhovaleckou politiku. Smlouva dále obsahuje tzv. „doloţku solidarity“, podle níţ budou EU a její členské státy jednat společně v duchu solidarity, pokud by některý členský stát byl cílem teroristického útoku nebo obětí přírodní nebo člověkem způsobené pohromy. Tato nová ustanovení unii umoţní účinněji provádět politiky zaměřené na podporu hospodářského růstu a konkurenceschopnosti, na zlepšování sociálních podmínek a zaměstnanosti, na zvyšování osobní i kolektivní bezpečnosti, na ochranu ţivotního prostředí a zdraví, na podporu soudrţnosti a solidarity mezi členskými státy a podporu vědeckotechnického pokroku a na zvyšování akceschopnosti na mezinárodní scéně. Lisabonská smlouva rovněţ vytváří stabilní institucionální systém, který umoţní rozhodovat rychleji a transparentněji, s větší demokratickou kontrolou a s lepším zajištěním toho, ţe se rozhoduje na odpovídající úrovni. Občané budou mít jasnější představu o tom, kdo za co odpovídá a proč Evropská unie přijímá opatření. Novinkou je ustanovení, podle kterého bude moci jeden milion občanů z několika členských států přímo vyzvat Komisi, aby přijala určitou iniciativu v oblasti působnosti
45
EU. Lisabonská smlouva odkazuje na Listinu základních práv jako na katalog práv, jichţ by podle EU měli pouţívat všichni její občané ve vztahu k evropským institucím a právním předpisům. Šest hlav Listiny se týká těchto oblastí: práva související s důstojností, svobody, rovnost, solidarita, občanská práva a spravedlnost. Tato práva jsou z převáţné části obsaţena v dalších mezinárodních dokumentech, například v Evropské úmluvě o lidských právech, a nyní získávají právní zakotvení v rámci EU. Orgány EU musí ctít práva jmenovaná v Listině. Totéţ platí pro členské státy, kdyţ provádějí evropské právo ve svých právních řádech. Řádné uplatňování Listiny bude zajišťovat Soudní dvůr. Listina nijak nemění pravomoci unie, ale posiluje práva a svobody občanů.39 Kritika Ústavy - délka a sloţitost, nesrozumitelnost pro běţné občany, přednost před právem jednotlivých zemí, obranná politika versus NATO, demokratický deficit Evropské komise a Rada EU versus Evropský parlament. Kritika Lisabonské smlouvy - přesun pravomocí z jednotlivých členských zemí na orgány EU (sociální politika, nepřímé daně, zahraniční politika…), smlouva ve více neţ 50 oblastech zavádí většinové hlasování (země tak ztrácejí jeden z atributů své svrchovanosti), je zavedena právní subjektivita EU, sniţuje se hlasování menších zemí a posiluje hlasovací váha větších zemí, sníţení role národních parlamentů.40
39
http://europa.eu/lisbon_treaty/index_cs.htm, 26.10.2009
40
PITROVÁ, Markéta, FIALA, Petr. Evropská unie. 1. vyd. Brno : Centrum pro studium demokracie, 2003. ISBN 80-7325-015-2
46
Závěry a doporučení Evropská unie je dlouholetým úsilím států Evropy o vytvoření společné unie, a to nejen hospodářským směrem, který byl první myšlenkou, ale také se postupně stávala politickou a měnovou unii. Evropská unie má své instituce, na které členské státy delegují část své suverenity. Česká republika se stala součástí Evropské unie 1.5.2004. Tento vstup ovlivnil nejen ţivot občanů, ale i spoustu právních předpisů. (Tímto vstupem byl ovlivněn nejen ţivot občanů, ale i spousta právních předpisů.) Hlavním přínosem práce bylo objasnění pojmu občanství a co vlastně tato problematika obnáší pro běţného občana. Občanství EU bylo zavedeno Maastrichtskou smlouvou v roce 1992. Občané členských států jsou i občany Evropské unie. Tímto institutem získali spoustu práv, ale i povinností s ním spojených. Základním rozdílem mezi občanstvím EU a státním občanstvím je ten, ţe pouze doplňuje státní občanství, ale nenahrazuje ho. Tímto je tedy na kaţdém členském státu, aby s ohledem na právo Unie stanovil podmínky pro získání a ztrátu státního občanství. Státní občanství je definováno jako osobní poměr určité fyzické osoby k určitému státu bez ohledu na podobný fakticky poměr zaloţený pobytem nebo bydlištěm v daném státu. Nabývání a pozbývání státního občanství je upraveno zákonem č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství. Tato právní úprava vznikla zejména v souvislosti s rozdělením Československa. Občan své občanství nabývá především narozením, dalšími způsoby nabytí občanství je osvojení, určení otcovství, nalezení na území České republiky, prohlášení a udělení. Občanství na druhou stranu zaniká prohlášením nebo nabytím cizího státního občanství na základě výslovného projevu vůle. Občanství se prokazuje občanským průkazem; cestovním dokladem; osvědčením, případně potvrzením o státním občanství České republiky; vysvědčením o právní způsobilosti k uzavření manţelství, je-li v něm údaj o státním občanství České republiky uveden. Práva a povinnosti občanů členských států vyplývají zejména ze čtyř základních práv a svobod unie. Kaţdý občan Unie má právo svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států s výhradou omezení a podmínek stanovených ve smlouvě o zaloţení ES a v opatřeních přijatých k jejímu provedení. Mezi hlavní práva patří zejména právo volit
47
a být volen do Evropského parlamentu, pobývat a usazovat se na území kteréhokoli členského státu, včetně volného pohybu nejen osob, ale i sluţeb. Poslední a zásadní změnou v současné době, která zasáhla nejen do oblasti občanství, je Lisabonská smlouva. Přes různé neshody a dlouhá vyjednávání byla nakonec tato smlouva ratifikována. Posledním státem, který smlouvu podepsal byla právě Česká republika, která vedle Velké Británie a Polska tvoří výjimku v Listině základních práv Evropské unie. V platnost vstoupila 1.12.2009. Na úplný závěr bych chtěla jen doplnit, ţe je nutné se touto problematikou více veřejně zabývat, neboť podle mého názoru spousta občanů dosud neví, co vše tato oblast pro ně jako pro občany EU znamená.
48
Seznam použité literatury Knižní literatura: 1. PITROVÁ, Markéta, FIALA, Petr. Evropská unie. 1. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie, 2003. ISBN 80-7325-015-2 2. HAD, Miloslav, URBAN, Luděk. Evropská společenství, První pilíř Evropské unie. 2 rozšířené a upravené vyd. Praha: Ministerstvo zahraničních věcí České republiky ve spolupráci s asociací pro studium mezinárodních vtahů, 2000. ISBN 80-85864-88-6 3. KLÍMA, K. a kol. Ústavní právo Evropské unie. Dobrá voda: Aleš Čeněk, 2003. ISBN 80-86473-48-1 4. GREGER, Petr. Průvodce občana Evropskou unií. Vydalo Ministerstvo zahraničních věcí České republiky. Praha, 1999. ISBN 80-85864-76-2 5. Doc. Ing. et Ing. PELTRÁM, Antonín a kolektiv. Evropská integrace a Česká republika. Praha: Grada, 2009. ISBN 978-80-247-2849-0 6. KRUMPHOLCOVÁ, Eva, HLAVATÁ, Kateřina. Evropská unie v kostce. Vydavatel Vašut. Praha, 2009. ISBN 978-80-7236-665-1 7. FONTAINE, Pascal. Evropa v 12 lekcích. Úřad pro úřední tisky Evropských společenství. Lucemburk, 2007. ISBN 92-79-02860-X 8. Evropská komise. Ţijeme, pracujeme, studujeme v jiné zemí EU – přehled vašich práv v EU. Vydal Úřad pro úřední tisky Evropských společenství. Lucemburk, 2005. ISBN 92894-9675-4 9. ABC práva Evropských společenství. Informační centrum Evropské unie. Praha, 2004. ISBN 80-239-2561-X 10. Evropská komise. Základní fakta a čísla o Evropě a Evropanech. Úřad pro úřední tisky Evropských společenství. Lucemburk, 2007. ISBN 92-79-03605-X
Právní normy a předpisy: 1. Smlouva o zaloţení Evropského společenství 2. Listina základních práv Evropské unie (2007/C 303/01) 3. Zákon č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, ve znění pozdějších předpisů a změn 4. Smlouva o fungování EU 49
Internetové zdroje: 1.
http://www.finance.cz/evropska-unie/informace/instituce /, dne 15.7.09
2.
http://obcan.ecn.cz/index.shtml?w=e&x=238026, dne 1.11.2009
3.
http://ec.europa.eu/youreurope/nav/cs/citizens/citizenship/citizenship/index.html,
dne 25.10.2009 4.
http://europa.eu/abc/european_countries/eu_members/index_cs.htm, dne
15.10.2009 5.
http://www.businessinfo.cz/cz/clanek/o/obcanstvi-
eu/1000708/5319/?fornewsid=5319, dne 22.10.2009 6.
http://pfuk.vse-testy.net/prijimacky/zakladnim/statni_obcanstvi_je_.html, dne
21.10.2009 7.
http://www.domavcr.cz/rady-pro-zivot-v-ceske-republice/statni-obcanstvi/statni-
obcanstvi, dne 21.10.2009 8.
http://iuridictum.pecina.cz/w/Ob%C4%8Dan#Druhy_ob.C4.8Danstv.C3.AD, dne
3.11.2009 9.
http://iuridictum.pecina.cz/w/Ob%C4%8Dan#Druhy_ob.C4.8Danstv.C3.AD, dne
3.11.2009 10.
http://library.muni.cz/EU/html/24t.htm, dne 24.2.2010
11.
http://ec.europa.eu/health-eu/care_for_me/mobility_in_europe/index_cs.htm, dne
20.11.2009 12.
http://www.euroskop.cz/gallery/38/11482-vsb_bariery_eu_brozura.pdf, dne
2.11.2009 13.
http://europa.eu/lisbon_treaty/faq/index_cs.htm, dne 11.11.2009
14.
http://www.euroskop.cz/gallery/49/14956-lisbonne_2.pdf, dne 15.12.2009
15.
http://europa.eu/lisbon_treaty/index_cs.htm, dne 26.10.2009
16.
http://www.mesec.cz/clanky/nezamestnanost-v-eu-se-lisi-region-od-regionu/, dne
4.3.2010 17.
http://europa.eu/pol/socio/index_cs.htm, dne 5.3.2010
18.
http://www.astride.estranky.cz/clanky/nezarazene/nezamestnanost, dne 4.3.2010
Časopisecké zdroje: 1.
Evropská integrace, Evropský parlament, členské státy Evropské unie, Informační
kancelář Evropského parlamentu, nakladatelství Euronova East spol. s.r.o., Praha, 2007
50
Další zdroje: 1.
Studijní materiály ze studia na vyšší odborné škole Veřejně správní akademii
v Brně
51
