Radomír Hanzelka Chata

Radomír Hanzelka – Chata

Ano… Vidím sám sebe, jako malého klučinu. Vidím, jak marně pátrám po rodičích, ale odměnou je mi jen výsměch vychovatelů a kamarádů. Vidím sám sebe, jak brečím po nocích, abych nějak zkusil vyplavit ze svého nitra ten „palčivý žár“ (ne)lásky, (ne)citu a chladu toho všeho okolo, ať už živého, či neživého… A také vidím… vidím neuvěřitelnou věc - sám sebe, na Zelném rynku. (No jo… tam jsem přece také v té době chodíval!) Vidím sám sebe, jak se zastavuji u jedné staré babky, co prodává různá semínka, cibulky, med… Té přestárlé madam je mi moc líto… Vidím sám sebe, jak od ní kupuju (z lítosti) láhev medu. Podívá se na mě vděčně a vrací mi z kila dvacku. Žmoulám ve své dorostenecké pracce tuto žlutou, kovovou minci. "Děkuju… a… Bůh tě provázej…" slyším ji říkat. (Jo jo… Přesně tak to bylo, ale proč zrovna teď taková vzpomínka?!) Vidím sám sebe, jak jen ledabyle kývnu na pozdrav. (Z toho medu jsme se s kámošema stejně pokusili udělat "medovinu", jenže jsme něco neodhadli a pak jsme se z toho zblili a zasrali, jak Aminy…) Ale vidím také sám sebe, jak se prodírám davem na tržišti, v kapse půllitrák medu ve flašce od marmelády a v ruce… převracím kovovou dvacku… …Jo! Už vím, proč mě tak fascinovala! Já jí totiž říkal "zlaťák"! No jasně že jo! Tuto minci mám přece dodnes v oblibě. Minci, na které je náš "patron země České - svatej Vašek"… Míval jsem z toho legraci, ale… i respekt. Přes všechny informace, které jsem později sehnal a přes poznání, že ten náš kníže taky dokázal být pořádné kvítko, když už na věc přišlo a také bůhví, jak to s tím patronstvím bylo - tak přes to všechno… mi tahle mince vždy symbolizovala nějakou tu vnitřní sílu té naší neposlušné země České, Moravské a Slezské… Vidím sám sebe, jak večer před usnutím držím v dlani tuto minci a představuji si onu sílu, mocnou energii, kterak proudí z té mince a chrání nejen mě, ale i všechno okolo… "Svatý Václave… Patrone země České… Nedej zahynouti nám… ni budoucím!" zaslechnu kdesi ve svém nitru hlas a cítím, jak se mě zmocňuje uklidňující síla! Taková, jako kdysi dávno, když jsem byl ještě větší kluk!

1


Zavírám oči a snažím se procítit naplno tenhle okamžik! Jo… zlatá a krásná chvíle z dětství! Vlastně jedna z mála! Jak jsem na ni moh zapomenout?! Podvědomě sáhnu do kapsy kalhot a… nahmátnu "zlaťák"… Neuvěřitelné!! Mohl bych odpřísáhnout, že nic takového jsem v kapse určitě neměl, ale… to máte přece fuk, ne? Hlavně, že jej mám TEĎ! Otevírám oči a s láskou se podívám na minci v ruce. To, že tak dva metry ode mě jsou ty „štyry ohyzdy“ - tak to je mi momentálně totálně u prdele… Hlavně, že si hraju s dvackou… Opravdu debil! Fakt že jo!! Jenže… já si vážně nemůžu pomoct! "Je to jen blbý kus zasraného železa, ty idiote!“ uchechtne se v prostoru kolem mě ten „Candu“_šmejd… „Dobře víš, že skapeš! Tak co se na poslední chvíli vzrušuješ?!“ zní posměšně. Ale nedbám toho… Pak mi to rázem dojde - VÍM, proč ta vize a ta vzpomínka! Ta síla, kterou jsem kdysi vkládal do té mince a které jsem přisuzoval imaginárně obrovskou ochrannou moc, včetně té imaginární síly našeho patrona Vaška, plus veškeré další klukovské představy o hrdinství a spravedlnosti… SE TEĎ VRACÍ, ABY MI POMOHLA! Ano… Je to tak! Jakákoliv energie, vyslaná do okolí pomocí myšlenek, se NIKDY neztrácí, ale naopak - vrací se zesílená ke svému „vysílateli“… KDYSI JSI ZASEL… TEĎ BUDEŠ SKLÍZET… slyším hlas ve svém nitru. S úctou zvedám před sebe (podle „Candymana“) ten podělaný kus kovu od ČNB, a… namířím jej na jednoho ze zombíků! Zastaví se a rázem začne hořet, jako když jej zapálíte plamenometem! Aha! Tak vida! Funguje to tak, jak bych ani nečekal! (Tak jasně, že to fachčí… V podstatě musí, protože nerovnováha sil se vždycky má snahu srovnat, no ne?) Takhle zapálím všecky ty paskřivce, co se po mně už už sápou. Hezky jednoho po druhém a zkušeně. Hoří krásně… Fakt, že jo! Hotový Bengálský fajr! Jenže… během chvilky z těch potvor oheň zmizí a… ten jejich „design“ se vrací do podoby, jak byl… A kruci! uleknu se…. Ti se teda regenerujou! Přiznám se, že už mi dochází jak tipy, tak i triky… Co s těma zmetkama, když se to spálit nedá, rosekat nedá… a poslat do hajzlu taky nedá…?! Zkouším to s tou v dvackou znovu. Jasně, že funguje! Zapalujou se těm parchantům nejenom lejtka! Ale co z toho, když ten oheň na nich za chvilku stejně chcípne a oni se zas dají jedním

2


vrzem do rychtyku?! To není fér… Dycky má přece dobro porazit zlo, no ne? Viďte, že jo?? DOBRO… ANI ZLO… NEEXISTUJE… zazní mi v nitru hlas. JE POUZE ENERGIE O RŮZNÝCH VLNOVÝCH DÉLKÁCH… JAKOU „VLNOVOU DÉLKU“ POUŽÍVÁŠ, TAKOVÁ SE TI PAK „ODMĚŇUJE“… No jo, pravda… To je fakt! Kdysi jsem "mysticky" ulítával na vlně "nekonečného porozumění, klidu a míru", než mi došlo, že když už jsme jako „vojáci jeho veličenstva“ tady na Zemi, tak bychom si měli užít fyzického života se vším všudy, páč každé to zrození s sebou nese možnost si leccos „koštnout“. A tak jsem zkusil trošku to materiálnější „koštování“… No dobře - tak síla… energie… je tedy jen jedna, ale… CO to má, do hajzlu, společného s tím, že nějaký bastard zlikvidoval moje čtyři přátele a jde po mě?! Hlas v nitru se už neozývá… Hmm… Vypadá to, že dál už jsem samostatná jednotka a jak se z toho dostanu, je jen moje věc… "Póójď… k náám…" ozve se z prostoru kolem mě. "Ale… táhni do řiti furt s jakýmsi chozením!!" zařvu dopáleně. Jenže vztek je stejně k ničemu… Jeden ze zombíků je na dosah a napřahuje ke mě ty svoje kostřácké hnáty! Pane Bože!! Je po mě!! „ZLO, SVÁZÁNO DO JEDNOHO MÍSTA A V JEDEN ČAS, MÁ VELKOU MOC, PROTI NÍŽ SE KAŽDÝ CHRAŇ! MŮŽE TOTIŽ VRACET RELATIVITU ČASU PODLE POTŘEBY!!“ uslyším najednou kdesi ve své hlavě dobře známý hlas. TAK MOMENT!! Takhle to přece na šutru nebylo! uvědomím si okamžitě… Ale hlavu a patu to teda má, to je fakt! Viděl jsem přece na vlastní oči, jak se čas vrátil zpět! A venku je přece stále „půlnoc“… už přes šest hodin je půlnoc a to jen od doby, co jsem vzhůru. Takže kolikrát se ten čas vlastně posunul zpět v době, kdy jsem chrněl na patře a mí přátelé tady bojovali o vlastní kejhák?! Mám sto chutí se mrknout na iP-founa, kolik je hodin tam… ale hned na to mi docvakne, že „foun“ si manažuje stejně Candouš, takže to ani nemá smysl řešit… KRUCIFIX! HODINY! NO JASNĚ!! dojde mi v tu chvíli. Jasně, že je to ono! Ty posrané, blbé hodiny! TAM je ta jeho moc! Jedním skokem se protáhnu mezi těmi démonoidními pazdráty, kteří by hravě svým „dyzajnem“ rozehnali celý ples upírů, popadnu sekeru (pantok) a mocným rozmachem na jeden zásah třísknu do těch pendlovek na stěně! BUM… BUM… BUM… BUM… ozývá se strašlivý tlukot a tikot zároveň, jako když zvoní obrovský zvon. Pak rázem ztichne a 3


hodiny se s prásknutím rozstřelí na několik kusů a ty spadnou na podlahu… Vteřinu poté se všude rozjasní a ta nepopsatelně líbezná záře svěžího letního sluníčka (zasraná maxivodíkovka… ale teď ji vážně MILUJU!) prosvěcuje všechno, i ten nejzašší kout pokoje a to jak toho, kde stojím, tak i toho velkého, kde je krb… Celý oslněný touto nádhernou září - zírám na ta čtyři příšerčata. Ztuhla, jako kdyby zkameněla a… s postupným praskáním se začínají blivajzovitě rozpadat! Kůže na jejich ksichtech nejprve dostává mramorové žilkování, aby se pak začala měnit v jakousi krvavou pěnu. Pod ní se odhaluje maso a šlachy. Ale i to se začíná částečně měnit v krvavou pěnu, až nakonec přede mnou vratce stojí čtyři kostry, obalené krvavou směsí chuchvalců masa, šlach, zeleného slizu a jejich prázdné oční důlky, se na mě krvavě šklebí stejně, jako jejich čelisti… Ozve se jakési duté zasténání, pak zvuk, jako když z plného dřezu vypouštíte „jarovou“ vodu… takový chrčivý a… ti „kostřáci“ přede mnou, se začínají rozstřelovat na kusy, jako kdyby je někdo rozsekával neviditelnou sekerou! PRÁSK…! PRÁSK! PRÁSK!!! Jako když přelamujete na sucho větve a do toho zvuk "trhajícího se masa"… Stačím se jen tak tak instinktivně sehnout, protože kolem mě létají jednotlivé kusy zombáčů po celé místnosti, aby tak vytvořily jakousi mozaiku příšerné obscénnosti… Když práskání přestane, opatrně se rozhlédnu a… musím potlačit blicí reflexy… musím chtě-nechtě zírat na tu hrůzu okolo… Po celé místnosti se válí kusy polámaných kostí, chuchvalce masa, vnitřností a jakéhosi zeleného sajrajtu! Opravdu… pekelně „hrůzokrásná" podívaná… Musím vypadnout ven! Co nejdřív!! Udělám krok k oknu. Venku je neskutečně zářivé letní dopoledne(!!) Podívám se znovu po místnosti a tajně doufám, že vše je o.k. a že zmizely jak zbytky těch monster, tak i ostatní srandičky, jenže… pohled na tu krvavě rudou mozaiku ze všeho toho svinstva, co se navždy vsakuje postupně do původní dřevěné podlahy, jakoby tak potvrzovalo ZLO, které tomu všemu vládlo, mne ujišťuje, že mám být naprosto… ale NAPROSTO klidný, páč se ROZHODNĚ NIC měnit na tomhle stavu nebude a musím si to vyžrat hezky do dna… Ty čtyři „Hell-lebčičky-šešuličky“, tak hezky srovnané do lajny a ve středu toho svinstva, s prázdnými očními důlky a šklebem z 4


obnažených zubů, co se tak na mě hezky tlemí - tomu dodávají fakt šmrnc! Nestačím už ani mrknout a… rozbleju se… A tentokrát zdatně. Zdá se mi, že snad bleju celej den a bleju tak, že bych moh pořádat grcací manévry… Až když mám pocit, že to dávení mi vyvrací doslova pajšl z pantů, konečně přestávám… No… hezky jsem tam toho přidal… zhodnotím to svoje "umělecké dílo" a hlavou mi bleskne památná věta – „to zas bylo v áleji nablito…" Pak se mi slabostí podlamují kolena a než vypadnu kdesi daleko do nevědomí, tak si matně uvědomím, že padám rovnou směrem k těm lebajznám… do toho šurvajzu! No… ještě, že ne do těch zblitků… pomyslím si a…

/ tma / …kterou okamžitě prozáří mohutné světlo! Mžourám očima, jak se snažím v tom světle rozkoukat. Kupodivu to jde, i když světlo je dost ostré. Rozhlédnu se kolem sebe, ale nejsem už v místnosti… Naopak - jsem někde na horské louce, kde kvetou myriády různých druhů květin! V dálce vidím čarokrásné štíty zasněžených vrcholků hor… a támhle o kousek dál teče řeka, na jejímž počátku je obrovský vodopád, jenž padá snad až z vrcholků těch hor… Krásná a opalizující duha z barev, jejíž odstíny nelze pozemsky popsat, lemuje celé okolí dopadu vody na hladinu… TAK! A TEĎ – KDE TO, U VŠECH VŠUDY, JSEM?! Snažím se štípnout do ruky, protože sen je přece sen a vzbudíme se a je den… že jo?? AU!! Ty hovado!! pokárám sám sebe se syknutím. Fakt to bolí! No jo… ale jestliže to není sen, tak CO TO TEDA JE?! Pokud se nepletu, tak ještě před chvilkou jsem zaryl držkou v tom sajrajtisku, jak jsem sebou plácnul k zemi, takže CO TO DO ČERTA STARÉHO…?? "Adame…" ozve se kdesi za mnou. Bleskurychle se otáčím, abych… uviděl všechny své drahé přátele… Stojí kousek opodál, zahaleni do jakéhosi zářivého světla a… jsou… jsou… VYPADAJÍ TAK ÚŽASNĚ… MOJI DRAZÍ PŘÁTELÉ…

5


Obrovský příliv mocné vlny lásky, mě zahalí od hlavy až k patě, ale… zároveň i ohromná vlna smutku, protože… protože už chápu, CO se děje… Ty mé čtyři nejmilovanější osoby, které jsem kdy měl tu čest a štěstí v životě poznat, se… se mnou přišly rozloučit! TAK JE TO… "Adame…" slyším je, jak volají… "Ty jsi to zvládl, Adame… Dokázal jsi to! TEĎ už jsme zase volní a můžeme jít… Kam jít? chce se mi zavolat. „Domů přece…“ slyším odpověď kdesi v sobě… „Domů, kamaráde…“ Chci ještě zareagovat tím svým hovadským stylem… něco jako: "…a kam byste, kurňa, lezli? Přece můžem vypadnout na nějakej ten bigbít a zkalit se, ne?!" Jenže hrdlo se mi stahuje… Vím, že ať už jsem s nimi prožil cokoliv a udělal jim cokoliv, nebo neudělal, tak v tuto chvíli se naše cesty dělí a je to JASNÁ KONEČNÁ… Cítím obrovský smutek a touhu… Chtěl bych mít své přátele u sebe a dělat s nimi ty voloviny, co jsme až doteď dělali… Chtěl bych zase poslouchat Mariánovy kecy o tom, jak přehnul Andrýska Vydrýska a slyšet Marcelu, že mi kdykoliv podrží, dle mého ctěného přání… Chtěl bych slyšet Tomáše, jak komentuje nevybíravě ty naše politické nýmandské sabotéry… A chtěl bych je zase s grácií a chutí posílat do prdele a nadávat jim za to, že mě furt něčím permanentně serou… DO HÁJE… Dyť mi to bude všechno chybět!… Ale než mi toto vše bleskne myslí, už jsou moji milovaní přátelé u mě a jeden po druhém mě objímají… a při každém tom objetí pocítím příliv takové lásky, jakou bychom si tam, kdesi na Zemi, nebyli schopni vyjádřit ani za tisíc let… "Ty víš, že už musíme jít, Adame…" slyším Toma… "Zůstaneme přece s tebou… ve tvém srdci…" říká Andrea. "Měj se tak dobře, jak sis vždycky přál, kámo…" zaslechnu Mariána. "Budu se k tobě vracet ve tvých snech a tam budeme zase spolu…" zazní Marcelin hlas… CHCI JIM TAK MOC ŘÍCI, AŤ NIKAM NECHODÍ!!! Že přece mohou tady a teď zůstat se mnou a… …avšak hrdlo mám stále stažené tak, že nevydám ani hlásku… Moji milovaní přátelé se vznáší přes řeku… tam, kde je ta oslnivá a neskutečně láskyplná záře a já… já… se marně snažím letět za nimi…

6


Mávají mi. A postupně mizí… Uvědomím si strašné poznání, ŽE ODTEĎ UŽ JE VÁŽNĚ NIKDY… ALE OPRAVDU NIKDY NEUVIDÍM!! Obrovský žal mi rve srdce z těla… cítím, že celý vesmír pláče se mnou… Mám pocit, že se tím náporem žalu a ztráty zalykám… ba přímo dusím! Zkouším to překonat, ale kdepak - nejde to ani náhodou! Bojuju o trochu dechu ze všech sil! Marně… Vše líbezné okolo mě - louka, hory, vodopád, řeka… i ta čarokrásná záře v dáli - to vše mizí v neskutečné temnotě… Strašně se snažím tu temnotu přemoci, abych…

/ temnota /

…se také zároveň uvolnil z toho dusivého sevření! Rukama hrábnu kolem sebe a… mám pocit čehosi mokrého, chladného a blivajzovitého! A naráz mi to dojde - JSEM ZASE V TÉ ZASRANÉ CHATĚ!! Jo… vážně jsem… s hubou zarytou do toho blivajzince na podlaze a… ještě ke všemu se tím odporným sajrajtem dusím!! Rychle vrávoravě vstávám, dávím ze sebe několik chuchvalců červené hmoty, abych si tak uvolnil ucpaný krk a mohl se konečně nadechnout… Takže tak, vážení… Jak jsem spadl do toho šurvajzu na držku, tak jsem na pár vteřin ztratil vědomí… Jakmile jsem se tím šurvajzem začal zalykat, tak to mě probralo. Ale jenom díky této nepříjemné a hnusné události, jsem se na chvilku mohl přenést kamsi do jiné reality, někde na hranici života a smrti a… rozloučit se s mými drahými přáteli… S těmi… z jejichž těl je tady ta odporná a hnusná sajrajtská mozaika všude okolo… Moji předrazí přátelé… uvědomím si… a rázem cítím, jak se mi stahuje hrdlo znovu… Tentokrát ne hnusem nad tím blivajzem všude, ale žalem… Obličej mi zkřiví grimasa pláče… Já už to tu vážně nevydržím! Já musím pryč… PRYČ z tohoto prokletého místa! Z místa, které zabilo moje přátele… *** (Odmítám si připustit… a ani vám to neradím, abyste se opovážili mi tvrdit… že jsem je zabil já!! To ani nezkoušejte!!!) *** 7


Musím na vzduch! Rozrážím dveře chaty se vší silou, co mi ještě zbývá - ohromným kopancem! Úder je mocný! Dveře letí z pantů, vypadávají s uklidňujícím třeskotem ven a mě oslepí to neskutečně zářivé dopolední slunce (ta mega-vodíkovka…) co rozpaluje okolí svým čarokrásným jasem tak, že si musím až zastínit oči… Nadechnu se svěžího letního dopoledního vzduchu. Vím, že se teď musím vydat někam tam, odkud jsme přijeli… někam, kde je normální civilizace… normální materialisticky zpizdřený svět… někam do té „pravé“ reality… někam, kde jsou normální lidi… jako třebas lidi v černých mundůrech… s kuklou přes palici… policajti… ZÁSAHOVKA… …TAK KURVA MOMENT!! KDE… (no vážně lidi, bez prdele!!) KDE SE TU PROBOHA… …Vtom mě obrovský náraz a jakési smýknutí… sráží k zemi!!

8

Radomír Hanzelka Chata

Recommend Documents