Radomír Hanzelka Chata

Radomír Hanzelka – Chata

Takže houby mor! Bylo to úplně jinak - nápis říká, že: „Léta páně tisícího jedenáctistého dvacátého, v den a podvečer, kdy všechny temné síly mají svou moc, zde obětováno bylo šest obyvatel vesnice ku prospěchu a ku ochraně veškerenstva. Svázáni byli, vhozeni do jámy a zaživa zasypáni. Nad nimi je tento kámen, aby jejich duše stále v tomto místě držel a aby duše tyto veškeré zlo soustřeďovaly jen a jen na tuto paloučnici…“ Pak je mezera o celý řádek a pod ní je toto: „ZLO, SVÁZÁNO DO JEDNOHO MÍSTA A V JEDEN ČAS, MÁ VELKOU MOC, PROTI NÍŽ SE KAŽDÝ CHRAŇ!!!“ (oba nápisy jsou pouze hrubý volný překlad!) *** No… když už jsme teda u toho, tak za prvé - podle všelijakých záznamů a navíc podle těch jmen tady na šutru, je to přece masový hrob šesti lidí! Tak kde… ale fakt vážně - KDE jsou, sakra, kostry těch lidí?! Kutal jsem tu takovou dobu a… NIC jsem nenašel! A za druhé – ty vole… kdes, boha_jeho_krista_pána, přišel na tu „paloučnici“??! CO je to za „paslovo“??! (To nic, to vrčím sám na sebe „o) *** Zkrátka - nějaký magor v minulosti naznal, že se sice zla a jeho sil nejde nijak zbavit, ale dostal jakýsi geni(t)ální nápad, že když už zlo nevymýtíme, tak ho aspoň připoutáme! No a tak se stalo! Byla vybrána oblast „kdesi v horách“ (tady na mýtině!), kde bylo pár chaloupek o samotě. Udělali nájezd, milé chudáky lidi pochytali, svázali, vykopali jámu a za (ne)mocného magického řečňování je tam naházeli a zaživa pohřbili! Nad ně pak umístnili tenhle šutrový obelisk s dvojím významem! Nápis, který v podstatě nikdo už neměl spatřit, je informace pro jejich potomky (těch cvaklých mágů…), kdyby náhodou tady kopali, aby věděli, vo co teda gou. No a ten nápis, úplně nejviditelnější a víc nahoře - tak ten kamufluje celou tragédii tím, že prý „šlo o oběti moru“… 1


Tak teď už chápu, proč se mi tak dobře kutalo… Tady byla všude kolem vykopaná hluboká jáma a když tu jámu zasypávali, tak kamení z ní z nějakých důvodů odhazovali pryč… No jo… vlastně to kamení zmiňuje dědek v záznamu! bylo ve vrstvě třiceti čísel na celé ploše kolem tohoto „náhrobku“ do okruhu čtyř metrů! To je to kamení z té hlíny, co kopali! Dědek s manželkou kamení odvozil stranou, aby mohli zkoumat. Tak jestli nakonec nebyl ten důvod asi takový, že to kamení mělo symbolicky zatížit místo „odpočinku“ těch šesti ubožáků a symbolicky zabránit, aby se z té jámy nedostali ven… třebas jako upíři… …ale jo! Jasně, ty pako! Zombíci v chatě ti nestačí, že?! tak si k tomu ještě navymýšlej upíry, ať se z toho zasereš úplně, magore!! zaslechnu kdesi v hlavě ironicky káravý hlas… Dál už tím pádem nepátrám. Mlha je úplně pryč. Vylézám z jámy a všude kolem se povalují zmrtvělé šlahouny v nánosu krve. Je to vůbec krev?! Po tom také raději nepátrám… Zlo svázáno na jednom místě v jeden čas, má velkou moc, proti níž se každý chraň - furt mi to nejde z mysli, krucinál… Za mýtinou, kdesi v lese, slyším opět padat strom! Temný mrak odkryl měsíc a ten přízračně ozařuje mdlým světlem vše okolo. Zahlédnu v lese pohybovat se stíny… Zaslechnu znovu jakési temné mručení a to postupně sílí, jako když něco jde směrem k vám! Rychle utíkám (už zase!) k chatě. Cítím, že NĚCO je těsně za mnou, ale když se v běhu otáčím, tak nevidím vůbec nic! Vlítnu dovnitř a s prásknutím zavírám vstupní dveře. Stojím nehnutě a naslouchám. COSI se těsně u dveří zastaví a slyším zlověstně zklamané zamručení, které se postupně vzdaluje… "Póójď… k náám…" zaslechnu z mýtiny. Volá mě to… Volá mě to do své náruče, aby mi to ukradlo duši… Mrtví mají hlad! Copak to nevíš? Mrtví chtějí žrát!! zaslechnu v hlavě slova té babice, co je líbezná, jak Frankensteinova nevěsta… Jdu ke schodišti, co vede do patra. Všimnu si, že hned u vstupu na schodiště, vpravo vedle okna, je velké zrcadlo. Měsíc do něj tím oknem překrásně svítí a to vyvolává ještě více děsivou atmosféru v souvislosti s tím, CO se tu děje… Všude je hrobové ticho. Zmožený a unavený k smrti (no fakt… bez ironie…), se rukama opřu o rám toho zrcadla a zadívám se na svůj odraz. Vypadám fakt příšerně… Zamatlaný od toho červeného 2


viglajzu od hlavy až k patě, šílený výraz v rypáku, nos nateklý jak největší násoska na světě - věru smutný je to pohled na mě… Můj dvojník v zrcadle… se najednou pohne a zamává…! Škubnu sebou, jako bych dostal pecku dvěstě dvacet střídavého… Fajn! Jasně! Už mi z toho všeho v palici mrdá náramně, takže vidím věci, které ve skutečnosti neexistují! Copak odraz v zrcadle může žít svým „lajfem“?! Kde jste to, „kuná pes“ viděli, vážení?! Jasně, že… MŮŽE…!! Můj dvojník, tam na druhé straně, v té „zrcadlové Unrealitě“, na mě… opět zamává! "Nazdar! Tak co? Jak nám je?" No jo… ono to fakt na mě i mluví… Tak to je super… uvědomím si. A znovu mi to přijde všechno cáklé na palici, takže přese všechnu tu hrůzu mám zase na chvilku ironicky ujetou náladu. A hned si také do toho „bůhvíkoho“ zaryju, jak vidle do hnoje: "No jak? No jak asi? Stárnem přece, hochu zlatý, boubelatý. Víš… stárneme tak rychle, že když se v noci probudíme, tak slyšíme, jak nám kornatěj tepny, ty vole. Tak je to…" Dvojník se uchechtne. "Ale kdepak! Nestárneme! Mládneme! Protože hulíme o sto péro, že? Ty nádhero… Tak jak můžeme stárnout, když už za chvilku budeme mít v tý palici totálně vygumováno a nasráno?! Hulení a chlast nám přece dávaj křídla, ne? Ale ta poslední várka od Čena, to byl přece vyloženě elixír mládí, viď? Protancovali jsme celou noc. Cééloouu tuu nóóc…" napodobí na závěr dvojník skvěle Rubyho Rhoda z Pátého elementu a to i včetně toho jeho „ječáku“… "No jasně… Máme nasosáno elixíru… Takže - hopsa, hejsa, do lesa a pak pryč, než nás objeví hraběnka ,Candová‘, ne?" rýpnu si. „Ale kdepak," odsekne dvojník… „Copak jsme neviděli v lese pohybovat se stíny? No tak…! Klídek! A vůbec - jak nám je? Co?? Hezky jsme přece rozšmelcovali našeho kamaráda Toma na sračku a kamarádce ufikli hlavu a hnáty! No?? Jaký je to pocit??“ To dělá schválně, ta svině…!! Protože moc dobře asi ví, jak mě zdeptat!! Po těch jeho slovech ucítím kdesi uvnitř sebe explozi bezedného smutku a bolesti nad svými přáteli… „No táák…! Svěř se Uďovi… To je pšece napvosto novmávní věc…" zašaškuje (ten zmrd jeden…!!) a potutelně se na mě ušklíbne…

3


To je magořina!! Čumím do „mirroru“ a pindám sám se sebou… Může být ještě něco víc ulítlýho?! To musí přestat!! Cítím obrovský vztek a pevně sevřu sekeru v ruce… "No nic… Nebudem furt mudrovat. Hele co mám?" říká a ukáže mi jakýsi svazek klíčů, se kterými zacinká. "Hezky zvedni tu svou línou prdel a pojď za mnou. Znám z toho všeho cestu ven!" Na chvilku zkoprním a… znovu mi to docvakne! Pendrek dvojník! Je to zase léčka, kdy si ZLO znovu hledá cestu do mého nitra, aby mě vyburcovalo vyvést nějakou pitomost, nejlépe projít do „světa za zrcadlem“!! Podívám se na toho vykuka na druhé straně, co zdařile napodobil mě samotného… "Co ty klíče?? Cinkáš s nima jak o ,Sametu‘… Takových už bylo, co si zacinkali a furt to tu stojí za hovno… To by se ti tak líbilo, abych lezl za tebou do zrcadla, že?! Co si myslíš, že jsem?! Nějaká ,Alča‘ v říši divů, nebo co, sakra?!" a třísknu sekerou do zrcadla… Sklo se s řinčením vysype na podlahu. Tak… ty hajzle jeden! A máš vymalováno, protože… …jenže hned se zarazím… Sklo na zemi vidím, ale zrcadlo je furt „on-line“…! Zírám na toho dacana v zrcadle a ten se jenom ironicky pošklebuje… …"No jasně… Šak co?! Nestavils… neřešils… nekupovals! TAK TO TU KLIDNĚ VŠECKO ROZFLÁKEJ, ty debile!" vysmívá se jízlivě. Znovu vztekle třísknu do zrcadla a znovu se sype sklo… jenže nic se nemění… Ten parchant tam furt je a s ním i ten celý jeho „vyzrcadlený“ svět… Znovu třísknu sekerou a… tentokrát mi sekera vyletí z ruky, protože se stalo, co nečekám - místo, aby narazila na skleněnou plochu, zajíždí bleskurychle DO toho druhého světa a setrvačností mi vyletí z pracek! Zírám na "zrcadlo" a jeho plocha se vlní, jako když hodíte kámen do vody… Jdu blíž a zvědavě to očumuju. Kurňa…! To je jak ze „Stargejtu“, nebo co…! Maník na druhé straně uskočí před letící sekerou. "Hej!! Nech si toho, jo?!! Nedělej nám tydlety efekty, když to nečekáme!!" zařve… (To je taky dobrý magor… Co?? “o) "Poslouchej… Vím kdo jsi…" povídám mu (tomu magorovi…) 4


"Opravdu?" zpozorní a se zájmem čeká, co ze mně vyleze. "Nejseš ty náhodou to ZLO?! A pokud seš, tak sakra… PROČ se projevuješ až teď??!" Ležérním posunkem frajera mi naznačuje, že jsem na to kápnul. "Jasně, že jsem… A cos čekal? Páva?? Jsem tu už dlouho… Moc dlouho! To víš, v dřívějších dobách jsem nemoh moc machrovat, páč jsem byl slabý… Ti zatracení pohanští mágové, co se tehdy výjimečně spojili s kněžími, mě dali celkem dost záhul na pár stovek let! A tak jsem čekal a z nudy hrál monomán… Až přišel ten dědek s babkou a začali kutat kolem toho šutru na mýtině! To jsem malinko pookřál… Kocoura jsem zblajznul hned a to psisko později… ale furt to bylo málo…! Jako… to se ti nezdá… ale energetická bilance, je holt energetická bilance… A tak jsem zase čekal. Až jste přijeli vy… Tys, kamaráde, dobře tušil, aby ten film nepouštěli… Jenže oni na tebe srali, aby poslechli… A teď je z některých slušná fašírka! A jestli se chceš zeptat na toho démona ,Candu‘ z toho filmu tak to je moje velká inspirace! To je můj kůň a tomu já fandím! Víš… to máš totiž tak - přehrávání toho filmu vyslalo obrovské množství patřičné energie a díky magickým silám téhle noci bylo té energie tolik, že mi pomohla se prezentovat přesně, jako v tom fláku, takže jsem zase silný, jako kdysi dávno! Zrodil jsem se znovu a zrodil jsem se tam… v lese…" zasměje se dvojník. "Jsem teď něco jako takový místní Bůh… Jsem všude okolo a jsem ve všem…!" zazubí se. Pak zvážní. "Poslouchej… ty… tak jak se domluvíme? Půjdeš dobrovolně a nebo si zahrajem ,kántrstrajk‘ v přímém přenosu? Co??" Tentokrát se zazubím na něj já. "Beru ten ,kántrstrajk‘… A moh bys těm svejm podělanejm ,bootům‘ nasolit trochu inteligence? Chovají se jak Chucky po lobotomii…" "Tak fajn… Jak chceš…!" mrkne potutelně. "Připrav se… HRAJEM!" zaparoduje hlášku z pořadu "Medůza" a… obraz v zrcadle je rázem fuč! Stojím před rozsekaným rámem a rozbitým sklem. Všechno je pryč – obraz… i dvojník… Teda… sakramentsky fajně jsme si pokecali, jen co je pravda… A… nemám sekeru!

5


Hned vybíhám ven a sunu se opatrně podél zdi, až ke kůlně. Teprve pak mi dochází, že ještě před chvilkou NĚCO kroužilo kolem chaty… Vůbec si nedávám majzla a to musím změnit! Na stěně v kůlně visí ještě větší sekera, než ta, co mi vlítla do té „Unreality“ v zrcadle. Je to takzvaný pantok, na štípání velkých polen. Má dobrých pět kilo a masívní, dlouhé topůrko. Jo… To je vončo! Jen počkej, zmetku! Ta sedne, jen co tě potkám!! brblu si pro sebe a opatrně se plížím zpět do chaty. Venku cestou nikoho nepotkávám, ale moc dobře cítím, že NĚCO tu poblíž je a jen to číhá na mě… Jdu do místnosti, co jsou ty staré hodiny. Sleduju, jak se kyvadlo v hypnotickém rytmu kývá doprava a doleva… Tik… tak… tik… tak… tik…. tak… CVAK!! Odskočím a málem padám, protože zapomenu dávat pozor na křeslo zamnou… Hodiny se zastavují a kyvadlo groteskně hrůzně zůstalo stát šikmo, v poloze směrem doprava! *** Ve zlomku vteřiny je ohromené ticho… před bouří… Ozve se zvonivé odbíjení hodin a… s hrůzou sleduji, jak se hodiny úplně zastavují a ukazují pořád půlnoc! Pane Bože! To snad NE!!! Hrůzná noc pokračuje… S děsem v očích ustupuju ke stěně, když vtom… stěnu kolem mě COSI proráží a… po mě se sápou dva hnusně odporné pařáty! Vytrhnu se jim a uskočím pryč od té zatracené stěny… řvu hysterickou hrůzou! Rubu sekerou do všeho, co jen zahlédnu, že se hýbe… a pařáty se válejí na podlaze… Teď je jasné, že TO, co bylo Fakmanem, přišlo na "přátelskou" návštěvu… Sekerou švihnu a prorazím do dřevěné stěny několika záseky skoro metrovou díru. I v té šílené hrůze si stačím uvědomit, že ač se nám chata zdála bytelná, tak přesto bude pravda trochu jiná není přece možné, abych několika málo záseky prorazil tak snadno skoro metrovou "džuznu"… V té díře zahlédnu příšernou, mrtvolně zvrásněnou tvář… Seknu po ní a… pak jen… sekám… a sekám… a sekám… až se mi podlamují nohy slabostí… Je mi, jako kdybych odedřel šestnáctku v kuse skládáním vagonů s uhlím… Sedím na židli. Čumím střídavě ke krbu a na hodiny v místnosti… Do prčic! Jak z toho ven?! Zaslechnu jakýsi divný šramot., který se ozývá někde u krbu.

6


Zírám tím směrem. Nejdříve nic nevidím, ale pak spatřím neskutečnou srandičku - ty střepy z mého milovaného iPéčka se začínají sbíhat k sobě a všechno se začíná skládat do původní podoby… Během chvilky leží na zemi přede mnou opět můj milááášššek… moje iČučo… moje přeplastovaná, digitální hračka… na kterou se ovšem bojím sáhnout, protože po tom kostřáckém pařátu, co z ní lezl jak hlísta z prdele, na to nemám zkrátka ani nervy, ani pajšl… “Zlo, svázáno do jednoho místa a v jeden čas, má velkou moc, proti níž se každý chraň” - co to k čertu znamená?! Pohledem zavadím o hodiny. Proč furt ukazujou půlnoc, krucinál?! A proč je venku pořád taková tma, jak o půlnoci?! A jak to, že se ty ludry jedny tikavé… nakonec úplně zastavily, jakoby chtěly výsměšně tu půlnoc potvrdit?! DYŤ JE TO VŠECKO PÁCLÉ NA HLAVU, SAKRA!! Z "rozjímání" mě vytrhne divný, mlaskavý zvuk… S hrůzou sleduju, jak se z té fašírky na zemi… z fašírky z těch rozsekaných bestií… začínají ty bestie skládat zase dohromady a… když to příšerné divadlo skončí, stojí přede mnou zase tři zombíci, jak vyšití… Ještě se může přidat ten čtvr… PRÁÁÁSK!! Okamžitě odskakuju bokem jak od té stěny, co je za mnou, tak i od těch pekelných podkurevčat! Vidím, že stěna, ve které je ta díra, doslova vybuchla. Ta džuzna je teď mnohem větší, kusy dřeva z ní, jsou všude po zemi a… v nich stojí ten čtvrtý paskřivec… "Tak co, vy hajzlíci? Který půjdete první?" slyším sám sebe, jak říkám odvážně, i když roztřeseným hlasem… (Jo… lidi… Tak mladý a už tak odvážný… a blbý jak troky…) "Ty půjdeš první! Dej sem svoji duši! Dej ji sem!!" zaskřehotá jedna z příšer. Bleskurychle popadnu židli a mrštím ji po nich. Na dlouho je to nezastavuje, jen ležérně odrazí tento můj "výpad" a postupují ke mě. Další židle letí a… nepomáhá to! Zkouším po nich dokonce házet vším možným, co mi přichází pod ruku, ale marně… Ze zadu mě COSI popadne a ostrá bolest projede mým tělem! To se mi právě "Fakyho" umrlčí pracky zaryly zezadu do žeber a skoro mi to vyráží dech! Vší silou se mu vytrhnu a majznu ho tím svým "pantočím tomahawkem" po palici… Z jeho rozetnuté lebeně vytéká odporný, krvavě zelený blivajz…

7


Znovu po něm máchnu a srazím jej tentokrát k zemi. Jenže už se zase sbírá… skládá jak skládanka a… pomalu vstává! Ostatní tři parchanti jsou kousek přede mnou… Musím utíkat! MUSÍM!! Ale… KAM?! Jsem v jakémsi morbidním světě zla a jeho monster… Co s tím?! Vím, že přes ty čtyři pekelníčata neprojdu. Ty by mě semleli jak masomlejn… Ven také nemůžu… Slyším v dáli temné mručení, které sílí a přibližuje se… Tak KAM vlastně můžu?! POMÓÓÓC!! Pane Bože…!! PROSÍÍÍM!! Pomoz mi!!! Já ještě nechci!! NECHCI TADY ZHEBNOUT!!! Kruh kolem mě, se však pomalu uzavírá… Bůh tu samozřejmě je… ale má hroznou a temnou podobu ZLA… A to ZLO, co mě obklopilo ze všech stran a uzavřelo tak svou smyčku… to ZLO… si právě pro mne přišlo…

8

Radomír Hanzelka Chata

Recommend Documents