PRÁVNICKÁ FAKULTA MASARYKOVY UNIVERZITY PRÁVO A PRÁVNÍ VĚDA. Katedra právní teorie. Diplomová práce JUSTIČNÍ OMYLY MISCARRIAGES OF JUSTICE

PRÁVNICKÁ FAKULTA MASARYKOVY UNIVERZITY PRÁVO A PRÁVNÍ VĚDA Katedra právní teorie

Diplomová práce

JUSTIČNÍ OMYLY MISCARRIAGES OF JUSTICE

Zdenka Krčálová 2011

„Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci na téma Justiční omyly zpracovala sama. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem pouţila k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu pouţitých pramenŧ a literatury“. Zdenka Krčálová ______________________ 2

Děkuji vedoucímu práce JUDr. Mgr. Martinu Škopovi, Ph.D. za trpělivost a cenné připomínky a děkuji také rodině za podporu, kterou mi při celém studiu poskytovala.

3

OBSAH OBSAH 1. OBECNÁ ČÁST 1.1 ÚVOD 1.2 VZNIK A SMYSL PRÁVA 1.3 SPRAVEDLNOST 1.3.1 Pojem spravedlnost 1.3.2 Legální spravedlnost a spravedlnost práva 1.3.3 Materiální a formální spravedlnost 1.4 PRAVDA A OMYL 1.4.1 Pravda 1.4.2 Postmodernismus a pragmatismus 1.5 DEFINICE JUSTIČNÍHO OMYLU 2. KLASIFIKACE JUSTIČNÍCH OMYLŦ 2.1 ÚVOD 2.2 JUSTIČNÍ OMYLY V CIVILNÍM A TRESTNÍM SOUDNICTVÍ 2.3 KLASIFIKACE Z HLEDISKA FUNKCÍ PRÁVA 2.3.1 Errors of due process a Errors of impunity 2.3.2 Crime control model a Due process model trestní justice 2.4 KLASIFIKACE Z HLEDISKA PŘÍČIN 2.4.1 Systémové justiční omyly 2.4.2 Nesystémové justiční omyly 2.4.2.1 Znalecké posudky 2.4.2.2 Falešná doznání 2.4.3 Shrnutí 2.5 KLASIFIKACE Z HLEDISKA ÚMYSLU 2.5.1 Neúmyslné a úmyslné justiční omyly 2.5.2 Justiční vraţdy a tzv. show trials 2.6 KLASIFIKACE Z HLEDISKA OBJEKTIVITY 2.6.1 Objektivní justiční omyly 2.6.2 Subjektivní justiční omyly 3. JUSTIČNÍ OMYLY V ANGLOAMERICKÉM A KONTINENTÁLNÍM PRÁVNÍM SYSTÉMU 3.1 ÚVOD 3.2 KONTINENTÁLNÍ A ANGLOAMERICKÝ PRÁVNÍ SYSTÉM 3.2.1 Adversiální a inkviziční přístup 3.2.2 Role soudce 3.2.3 Právní jistota a závaznost pramenu práva 3.2.4 Civilní proces 3.2.5 Plea bargain – dohoda o vině a trestu 3.2.6 Porotní systém 4. NÁPRAVA JUSTIČNÍCH OMYLŦ (EXKURZ) 5. ZÁVĚR 6. POUŢITÉ ZDROJE 7. RESUME

4

6 6 8 9 9 10 11 13 13 14 16 18 18 19 20 20 20 22 23 24 25 26 27 28 28 28 30 30 30 32 32 33 33 34 35 37 37 38 40 43 45 48

Motto: „Smyslem zákona je sluţba spravedlnosti. Zákon a právo nejsou ničím jiným neţ trvale opakovaným, nikdy nekončícím a vţdy jen nedokonalým pokusem člověka dobrat se spravedlnosti.“ Václav Havel

5

1. OBECNÁ ČÁST 1.1. ÚVOD Historie napsala mnoho příběhŧ, v nichţ se člověk stal obětí něčeho, co bylo pŧvodně vytvořeno k jeho ochraně – práva. Situacím, kdy trpěl nevinný člověk, v historii většinou předcházely určité individuální či mocenské zájmy. Náboţensky orientované ukříţování Jeţíše Krista, upálení a následná posmrtná rehabilitace Johanky z Arku nebo upálení údajného kacíře Jana Husa či tisíce ţen a dívek upálených ve vykonstruovaných čarodějnických procesech jsou jen některými příklady nespravedlivého odsouzení nevinných osob. Všechny tyto případy mŧţeme shodně označit za tzv. justiční omyl - fenomén, který provází lidstvo od nepaměti a který však přesto v mnohých společnostech zŧstává stále tabu. Justiční omyly byly v historii a jsou i dnes závaţným společenským problémem, který zcela popírá pŧvodní smysl práva. Ve Spojených státech amerických, které jsou označovány za stát s nejvyšším počtem justičních omylŧ, bylo od roku 1990 popraveno nejméně 23 nevinných osob. Připustíme-li, ţe pouhé 1 % vynesených rozsudkŧ v USA je chybných, znamená to, ţe jen zde jsou ročně produkovány tisíce justičních omylŧ.1 V prosinci roku 2009 byl například po 18 letech vězení na základě testŧ DNA propuštěn James Bain, odsouzený za znásilnění. Ve Velké Británii pak neprávem za dvojnásobnou vraţdu ve svých 27 letech oběšen George Kelly, jehoţ soudy zprostili viny teprve po 53 letech. V Číně, která je dnes zodpovědná za téměř 80 % všech poprav na světě, byl dále zaznamenán i případ, kdy byl k trestu smrti odsouzen muţ za vraţdu manţelky, a to přestoţe ţena byla prokazatelně ţivá. Další pochybný rozsudek byl vynesen v roce 1988 ve Velké Británii v souvislosti s atentátem na letadlo PanAm, který s 270 pasaţéry na palubě explodoval nad skotským městečkem Lockerbie. Tato práce je věnována právě problematice justičních omylŧ. Jejím východiskem je přesvědčení, ţe s ohledem na neschopnost státu a práva vypořádat se s tímto jevem je pozice všech členŧ společnosti velmi nejistá, a je tedy nezbytné se tímto fenoménem zabývat podrobněji. Práce se snaţí poukázat na fakt, ţe justiční omyly nejsou problémem dotýkajícím se pouze trestu smrti, s nímţ bývají zpravidla spojovány, ale ţe zasahují podstatně větší část obyvatelstva, neţ se dnes připouští. Obecným cílem práce je přiblíţit tento fenomén všem, kteří jej dosud povaţovali za jev v právu se vyskytující pouze sporadicky. Cílem je ukázat, z jakého dŧvodu a jakým zpŧsobem se současné právo odchyluje od svého pŧvodního účelu, a poukázat na jeho reálnou nedokonalost. Součástí práce je analýza forem a moţných příčin selhání práva, jehoţ výsledkem je právě justiční omyl, zabývá se také porovnáním vybraných institutŧ angloamerické a kontinentální právní kultury a jejich moţným vlivem na mnoţství justičních omylŧ. V celé práci jsou pro ilustraci uváděny rovněţ konkrétní případy soudních přehmatŧ, jak historických tak poměrně nedávných. Protoţe česká odborná literatura se fenoménu justičních omylŧ prakticky nevěnuje, vychází práce zejména z anglicky psaných materiálŧ. Tento fakt se pak odráţí HUFF, C. Ronald. Errors of Justice: Nature, sources and Remedies. Contemporary Sociology: A Journal of Reviews. 2005, 34, s. 63-86. 1

6

v celkovém charakteru práce, kdy podstatná část textu zahrnuje spíše případy z angloamerického práva, které jsou místy doplněny o výklad týkající se českého prostředí. Zároveň jsou v textu pouţity odborné termíny, které dosud nemají svŧj řádný český ekvivalent, jsou tedy ponechány v originálním znění. První část práce je věnována obecnému výkladu pojmŧ pravda, spravedlnost a právo. Tyto pojmy s problematikou justičních omylŧ úzce souvisí a smyslem jejich výkladu je mimo jiné poukázat na to, jak jejich rŧzná pojetí mohou ovlivnit vymezení pojmu justiční omyl. Druhá část textu se po obecném výkladu zaměřuje na jednotlivé klasifikace justičních omylŧ. Tyto vychází jednak z oficiálních dělení obsaţených v odborné litaratuře, jednak z obecných poznatkŧ o justičních omylech, na jejichţ základě jsou pak určena některá kritéria klasifikace. Smyslem této kapitoly je nabídnout širší souvislosti ke vzniku, podobám či příčinám justičních omylŧ a měla by přispět k jejich lepšímu pochopení. Cílem třetí části práce je pak poskytnout informace k vybraným charakteristickým institutŧm angloamerické a kontinentální právní kultury a na jejich základě zhodnotit, zda je některá z těchto právních kultur náchylnější či naopak odolnější vŧči vzniku justičního omylu. Součástí kapitoly je také obecná charakteristika obou právních systémŧ. Poslední část této práce pak jen krátce pojednává o moţných nápravách justičních omylŧ, a to nápravách právních i mimoprávních. Část této kapitolky je věnována také českému právu a nástrojŧm, které k nápravě potenciálních justičních omylŧ poskytuje.

7

1.2. VZNIK A SMYSL PRÁVA

„Očekávala se spravedlnost, ale dostalo se nám jen právního státu.“ (B. Bohleyová) Právo doprovází lidskou společnost od nepaměti. Pŧvodním smyslem práva byla regulace společenských vztahŧ pro účely ochrany práv jednotlivce a zachování ţivotaschopnosti společnosti. Jak se však dále ukáţe, právo mŧţe být současně nástrojem prosazování spravedlnosti i prostředkem jejího popírání. Pro svou vazbu k státu a státní moci bývá právo vedle dalších normativních společenských systémŧ povaţováno za jeden z nejdŧleţitějších regulátorŧ společenského ţivota.2 Podle některých úvah je psané právo vyjádřením přirozeného řádu a práva, které existuje nezávisle na vŧli státu a lidu. Právo vzniklo z odvěké touhy člověka po spravedlnosti a mělo ochránit člověka před vládou tyranŧ. Novodobá myšlenka tzv. právního státu, vznikjící zejména v období osvícenství a vycházející přirozených práv kaţdého člověka,3 měla nahradit subjektivistickou vládou panovníkŧ nadosobními a rozumovými pravidly.4 Ideál právního státu, v němţ mají být psané zákony garancí individuálních lidských práv a svobod, však, jak se zdá, nestačí. Zcela výstiţně se vyjádřila B. Bohleyová, kdyţ řekla: „Očekávala se spravedlnost a dostalo se nám (jen) právního státu“.5 Přestoţe je tedy úkolem právního státu, mezi který se všechny moderní státy řadí, ukotvit základní lidská práva a následně garantovat jejich dodrţování, jsme dosud svědky situací, kdy tomu tak z rŧzných dŧvodŧ není. Podle teorie T. Hobbese a jeho teorie společenské smlouvy přebírá právní stát roli ochránce práv svých občanŧ a legitimizuje tedy moţný odpor, který přichází v případech, kdy stát v tomto směru selhává. Z hlediska justičních omylŧ je pak dále nutné zmínit zejména dvě rŧzné podoby chápání právního státu, které se v prŧběhu historie vyvinuly a které dále ovlivňují i podobu kontinentálního a angloamerického právního systému, potaţmo tedy i jeho potenciální náchylnost ke vzniku justičních omylŧ. O tomto bude dále pojednáno v dalších kapitolách.

Podstatu práva vystihl jiţ dávno Cicero ve svém výroku „Ubi societas, ibi ius“, tj. Kde je společnost, tam je právo. 3 HARVÁNEK, Jaromír. Teorie práva. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2008. 501 s. s. 147. 4 Platón: „Přirozenost smrtelníka ho svádí k poţivačnosti.“ nebo Aristoteles: „proto necháváme vládnout zákon, poněvadţ člověk vládne ve svŧj prospěch a stává se tyranem.“ 5 HARVÁNEK, Jaromír. Teorie práva. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2008. 501 s. s. 145. 2

8

1.3. SPRAVEDLNOST „Kdyţ hyne spravedlnost, ztrácí se pro lidi smysl dalšího ţivota na zemi.“ (Immanuel Kant) 1.3.1. Pojem spravedlnost Smysl pro spravedlnost, resp. cit pro nespravedlnost je v rŧzných podobách vlastní všem světovým kulturám.6 Filozofové definují spravedlnost jako jednotu respektování právní normy na jedné straně a respektu k právŧm druhých na straně druhé.7 Jedna z definic spravedlnosti říká, ţe spravedlivý je takový společenský řád, který reguluje lidské chování zpŧsobem uspokojujícím všechny tak, ţe v něm nacházejí své štěstí.8 Podle dŧleţité zásady římského práva je spravedlnost trvalou a stálou vŧlí přiznávat kaţdému, co mu náleţí.9 Podle Platóna je pak spravedlnost technikou pro realizaci dobra. Spojitost mezi právem, spravedlností a justičními omyly lze výjadřit známým, moţná poněkud cynickým bonmotem, který říká: „Nechodíme k soudu pro spravedlnost, nýbrţ pro rozsudek“.10 Všeobecně sdílený ideál práva, tedy ţe právo je vyjádřením spravedlnosti, byl jiţ v minulosti mnohokrát otřesen.11 Historické příklady selhání práva a spravedlnosti jiţ byly zmíněny v úvodu. Idea spravedlnosti hrála v právu vţdy klíčový význam a právo samo je aţ na některá historická období, kdy byla základní ideou práva spíše moc neţ cokoliv jiného, definováno právě prostřednictvím jeho vztahu ke spravedlnosti.12 Jiţ Aristoteles tvrdil, ţe „zákon existuje tam, kde je nespravedlnost“.13 Podle něj je stěţejní funkcí práva prosazování spravedlnosti v jinak nespravedlivém světě. Dluţno ovšem podotknout, ţe (ne)spravedlnost jako objektivně vyjádřitelná kategorie podle některých teoretikŧ neexistuje, čímţ se do jisté míry problematizuje i otázka definice justičních omylŧ. Rakouský právník Anton Ehrenzweig14 například předpokládá existenci mnoha rŧzných forem spravedlnosti, které vystupují vedle sebe, aniţ je však moţné je nějakým zpŧsobem hierarchizovat. Podle něj jsou lidé všeobecně vybaveni smyslem pro spravedlnost, jejich individuální chápání „spravedlivého“ se však v závislosti na psychických i sociálních faktorech, potřebách a zájmech liší a mnohdy si dokonce protiřečí.15 Vyjdeme-li z jednoduché definice, podle níţ je justiční omyl popřením spravedlnosti, je pak problematické ho v konkrétní situaci identifikovat, neboť například podle Ch.

VEČEŘA, Miloš. Spravedlnost v právu. Vyd. 1. Brno: Masarykova univerzita, 1997. s. 121.176. DUROZOI, Gérard; ROUSSEL, André. Filozofický slovník. Praha: Ewa Edition, 1994. 352 s. 8 VEČEŘA, Miloš. Spravedlnost v právu. Vyd. 1. Brno: Masarykova univerzita, 1997. s. 10. 9 tamtéţ - s. 27 10 HARVÁNEK, Jaromír . Teorie práva. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2008. 501 s. 11 O tom, ţe právo není vţdy zosobněním spravedlnosti a ţe mezi právem a spravedlností zeje často široká a propast je moţné se přesvědčit i kaţdým rokem vyhlašované soutěţi o Ceny Stella, které pravidelně vyhodnocují nejkurioznější soudní případy v USA. V roce 2010 například získal 5. místo případ Terrence Dicksona z Pensylváne, který shodou (ne)šťastných náhod zŧstal 8 dní uvězněn v garáţi domu, který právě vykradl. Od jeho majitele následně úspěšně jako náhradu za duševní újmu vysoudil 500 000 dolarŧ. 12 tamtéţ - s. 141 13 tamtéţ – s. 131 14 tamtéţ – s. 122 15 tamtéţ – s. 123 6 7

9

Perelmana16 ani podle Kelsena ţádné univerzální a neměnné kritérium spravedlnosti neexistuje, a to ani v rovině obecně platných norem, ani v rámci skupinových či čistě individuálních představ. Pojem justičního omylu se tak jinými slovy mŧţe lišit individuálně, kulturně i historicky, přičemţ tato pojetí mohou být často i zcela protichŧdná. Snaha nalézt univerzálně platnou definici justičního omylu se tak značně komplikuje. Nutno dále zmínit, ţe podle F. von Hayeka pro nestálost a proměnlivost kritérií spravedlnosti není moţné ji definovat pozitivně, prostřednictvím určitých parametrŧ, nýbrţ spíše pomocí toho, co chápeme jako nespravedlivé. To, co je opravdu spravedlivé, totiţ obvykle nebývá jednoznačné, ale spíše diskutabilní a jen těţko prokazatelné. O konstruované povaze spravedlnosti vypovídá i Perelman, který říká, ţe ve jménu spravedlnosti byly v minulosti paradoxně často činěny mnohé nespravedlnosti a vedeny revoluce a války.17 Sociální a osobnostní podmíněnost pohledu na spravedlnost pak do značné míry potvrzuje i sociální psycholog Morton Deutsch, podle jehoţ slov se spravedlnost týká jednak individuálního prospěchu, jednak funkčnosti celé společnosti. Z tohoto vyplývají i obecně přijímané hodnoty spravedlnosti, které jsou z hlediska obou těchto parametrŧ vyhovující.18 Posouzení spravedlnosti a otázky s ním spojené jsou tak logicky ovlivněny kulturním prostředím, a liší se tedy i v právní kultuře angloamerického a kontinentálního práva, kde na základě tohoto tvrzení mŧţe být i jejich „náchylnost“ ke vzniku justičních omylŧ rozdílná. 1.3.2. Legální spravedlnost a spravedlnost práva Z hlediska kvalifikace a další analýzy justičních omylŧ je dŧleţité odlišit na tomto místě pojmy legální spravedlnosti a spravedlnosti práva. Podle obecné definice je legálně spravedlivé vše, co je v souladu s hmotněprávními a procesněprávními předpisy.19 Podle předního představitele právního pozitvismu Hanse Kelsena je legální spravedlnost synonymem spravedlnosti samotné. Kelsen přitom opomíjí fakt, ţe pozitivní, psané právo je umělým lidským výtvorem, který bývá zpravidla motivován určitými skupinovými či ryze individuálními zájmy jeho tvŧrcŧ. Apriorní spravedlnosti platného pozitivního práva pak od základŧ otřásly kupříkladu právní poměry nacistického Německa, pod jejichţ vlivem pak další z právních pozitivistŧ Gustav Radbruch propojil právo, resp. legální spravedlnost s třemi klíčovými poţadavky: účelností, právní jistotou a spravedlností.20 E. Chalupný dále vztah mezi nimi vyjádřil tvrzením, ţe legální spravedlnost je spravedlností formální, nikoliv reálnou ani ideální, a je příznačná pro země angloamerické právní kultury, a to zejména v souvislosti s její doktrínou Due process of law (právo na řádný proces).21 Problém spravedlnosti práva je pak otázkou tvorby práva a podmínek, v nichţ vzniká. Spravedlivé právo bývá obvykle ztotoţňováno s právem přirozeným, jehoţ podoba se ale mŧţe v rŧzných společnostech lišit. Samotné myšlenka oddělení spravedlnosti

VEČEŘA, Miloš. Spravedlnost v právu. Vyd. 1. Brno: Masarykova univerzita, 1997. s. 139. tamtéţ – s. 8 18 tamtéţ – s. 127 19 tamtéţ – s. 107 20 tamtéţ – s. 142, 143 21 tamtéţ – s. 103, 195 16 17

10

práva a legální spravedlnosti pak tedy připouští, ţe psané právo nemusí být vţdy a priori spravedlivé.22 Tato teze se odráţí i v jedné z dále uvedených klasifikací justičních omylŧ, podle níţ mŧţe být i obsahově spravedlivá norma aplikovaná ve formálně spravedlivém procesu z pohledu dotčené osoby nespravedlivá, neboť nemusí nutně zohledňovat moţná specifika konkrétního případu. Dokud však takové konečné rozhodnutí soudu není oficiálními cestami změněno, nemá jeho pouhé subjektivní ohodnocení ze strany jedince či celé společnosti jako legálně nespravedlivého prakticky ţádné právní dŧsledky.23 V takovém případě je pak moţné jít v boji za spravedlnost cestou mimořádných opravných prostředkŧ nebo cestou zejména v USA relativně běţných, nicméně ne vţdy úspěšných kampaní proti konkrétním justičním omylŧm. Moţným konfliktem mezi legální spravedlností a spravedlností práva se pak zabýval Gustav Radbruch, podle kterého má mít (pozitivní) právo aţ na výjimečné případy přednost i v případě, je-li obsahově nespravedlivé a neúčelné.24 Na pozadí tohoto rozdělení pak mŧţeme podle soudce Petra Záruteckého rozlišit soudní rozsudky do čtyř skupin podle vzájemného vztahu zákonnosti (legality) a spravedlnosti. Za spravedlivé pak mŧţeme povaţovat jak rozsudky zákonné, tak rozsudky nezákonné, přičemţ obdobně mŧţeme postupovat i z hlediska nespravedlnosti.25 Uvedené dělení se potom logicky bude zrcadlit v klasifikaci justičních omylŧ, která překračuje poněkud omezený, běţně rozšířený pohled na tento jev a která justiční omyly implicitně přesouvá z pozice ojedinělého jevu do běţné součásti všech právních systémŧ. 1.3.3. Materiální a formální spravedlnost Výše uvedené rozdělení nás pak přivádí k dalšímu moţnému dělení spravedlnosti na spravedlnost formální a spravedlnost materiální (obsahovou). Toto rozlišení souvisí zejména s principem právní jistoty, která bude dále nepřímo jedním z kritérií klasifikace justičních omylŧ. Formální spravedlnost lze podle Johna Rawlse zjednodušeně vysvětlit jako stejné uplatňování zákonŧ vŧči všem lidem, na něţ se mají vztahovat. Podle Oty Weinbergera pak lze za formálně spravedlivou povaţovat situaci, kdy za stejných podmínek nastanou stejné právní následky.26 Bez ohledu na její definici by tato forma spravedlnosti měla být vţdy předpokladem spravedlivé aplikace právní normy, která ovšem sama o sobě nezaručuje vţdy i spravedlivý obsah zákona. Tzv. materiální spravedlnost je pak na rozdíl od formální, hodnotově neutrální spravedlnosti, výrazem společensky uznané koncepce spravedlnosti, a tedy uznáním společenských hodnot, na nichţ je tato vystavěna. Jak jiţ bylo uvedeno, kritéria (materiální) spravedlnosti se však mohou významně lišit v individuální i kulturní či časové rovině, proto bývají někdy za základ práva pova-

Tento moţný nesoulad práva a spravedlnosti si zřejmě uvědomovali jiţ obyvatelé starověkého Řecka, kteří uctívali dvě rŧzné bohyně spravedlnosti – bohyni Themis (bohyně práva) a bohyni Diké (bohyně spravedlnosti rozhodování). Ve starověkém Římě obě tyto postavy ztělesňovala bohyně Justitia, která je dnes paradoxně symbolem justice. Dále také Cicero ve rčení Summus ius, summa iniuria (Nejvyšší právo, nejvyšší bezpráví). 23 Pomineme-li například jiţ zmíněný pokles prestiţe a legitimity právního systému. 24 tzv. Radbruchova formule 25 VEČEŘA, Miloš. Spravedlnost v právu. Vyd. 1. Brno: Masarykova univerzita, 1997. s. 135. 26 tamtéţ – s. 163 22

11

ţovány právě formální principy spravedlnosti,27 které bývají mnohdy označovány jako nejdokonalejší zbraň proti nespravedlnosti. Přílišný formalismus však mŧţe pŧsobit zcela opačně28 a uvedené tvrzení tedy, jak se dále ukáţe, nemusí platit bez výjimek. Závěrem této kapitoly jen připomenu, ţe spravedlnost je univerzálním fenoménem ve všech společnostech a kulturách29 a by měla být cílem a smyslem práva. Spravedlnost je jedním z kritérií lidského hodnocení okolního světa, přesto však pro svou subjektivní povahu z hlediska formálních pramenŧ práva zaujímá v porovnání s ostatními prameny zanedbatelné místo a její závaznost je pouze argumentační.30 Protoţe se však přes všechny snahy dosud teoretikŧm spravedlnosti nepodařilo nalézt její absolutní a neměnné, vţdy a všude platné principy, zŧstává i klasifikace a definice justičních omylŧ značně problematická. Subjektivní a relativní charakter spravedlnosti coby lidského konstruktu nás přivádí k tomu, ţe právo je vţdy zrcadlem pouze jedné z mnoha koncepcí spravedlnosti a ţe tedy její pojetí ze strany jednotlivce či státu má dopad i na vymezení tzv. justičních omylŧ.

tamtéţ – s. 165 vit také rčení „ubíjet ducha literou zákona“, resp. také výrok J. Raze: Právo mŧţe být hdnotné, ale také mŧţe být zdrojem mnohého zla. 29 VEČEŘA, Miloš. Spravedlnost v právu. Vyd. 1. Brno: Masarykova univerzita, 1997. s. 107. 30 HARVÁNEK, Jaromír . Teorie práva. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2008. 501 s. s. 268.. 27 28

12

1.4. PRAVDA A OMYL „To, co povaţuji za Mambrinovu přilbu, zdá se Tobě být Pucifousovou miskou a někdo další v tom mŧţe vidět ještě něco jiného.“ (M. Cervantes) 1.4.1. Pravda Stejně jako i nejjednodušší chyby mají poměrně sloţitý pŧvod, který nutno hledat v individuálním i širším sociálním kontextu, mají také justiční omyly individuální i společenské kořeny.31 Omylem označujeme čin, který pokládá za pravdivé to, co je falešné nebo neexistuje, a to zpravidla na základě chybného soudu či úsudku. 32 K omylu má velmi blízkou iluze, která k chybnému soudu dochází na základě určité touhy, jejímţ následkem obvykle odolává veškerým pokusŧm o racionální vyvrácení.33 Od lţi, která zkresluje, o čem ví, ţe je pravdivé, se omyl liší absencí úmyslu, který bude dále i jedním z kritérií klasifikace justičních omylŧ pouţitých v této práci. Omyl, leţ, iluze i pravda se problematiky justičích omylŧ rŧzným zpŧsobem dotýkají a zejména pak vymezení pravdy má pro identifikaci justičního omylu podstatný význam. Justiční omyly nejčastěji asociují představy o popření pravdy. V této kapitole se pokusím ukázat, ţe definice justičního omylu a dokonce ani definice pravdy nejsou tak jednoznačné, jak se na první pohled mŧţe zdát. Pravda a právo jsou pojmy povaţované stejně jako právo a spravedlnost za navzájem neoddělitelné. Máme-li pocit, ţe bylo vŧči nám právo nespravedlivé, říkáme, ţe tvrzení soudu nejsou pravdivá. Logicky tedy lze vyvodit, ţe smyslem práva je nalézat pravdu a spravedlnost. V takovém případě vycházíme z premisy, ţe pravda a spravedlnost jsou objektivními kategoriemi a ţe v kaţdé konkrétní soudní při existuje právě jedna pravda a právě jedna spravedlnost. Justičním omylem je pak to rozhodnutí, v němţ se taková pravda nepodařila odhalit, a které je tedy nespravedlivé. Některé instituty dnešního i historického práva tradiční propojení práva a pravdy implicitně či explicitně popírají (např. institut plea bargaining, legální teorie dŧkazní)34 a rŧzné pojetí pravdy nakonec předpokládají i kategorie formální a materiální pravdy. V rámci aplikačního procesu sehrává stěţejní úlohu tzv. zjištění skutkového stavu projednávané věci, a to jak v civilním, tak trestním (resp. i správním) procesu. Cílem této fáze je pak ve všech typech procesu zjištění „objektivní pravdy“.35 Termín objektivní pravda je přitom zpravidla spíše fikcí, neboť ve fázi zjišťování skutkového stavu dochází pouze ke zjištěním více či méně pravděpodobným. Obvyklé postupy, jakými této pravdy moţno dosáhnout, stanoví procesní předpisy a souhrnně je označují jako proces dokazování.36 Právě dokazování je procesem, ve kterém mají být objasněny všechny skutečnosti

GARCZYNSKI, Stefan. Chyby a omyly. Praha: Mladá fronta, 1982. 208 s. s. 9. DUROZOI, Gérard; ROUSSEL, André. Filozofický slovník. Praha: Ewa Edition, 1994. 352 s. (s. 226) 33 tamtéţ – s. 125 34 Iluze o odhalování skutečné pravdy před sudem do jisté míry boří i právní terminologie Spojených státŧ, kde opakem „guilty“ (vinen) není „innocence“ (nevinen), nýbrţ „not guilty“. S tímto označením souvisí otázka tzv. procedurální a tzv. faktické neviny, kde se má obecně za to, ţe první nemusí nutně znamenat druhou. 35 HARVÁNEK, Jaromír. Teorie práva. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2008. 501 s.s. 329. 36 HARVÁNEK, Jaromír. Teorie práva. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2008. 501 s. s. 329. 31 32

13

nutné pro vynesení rozsudku, a právě dokazování je procesem, v němţ se nejčastěji objevují zárodky justičních omylŧ. Pravda není vlastností samotných předmětŧ, nýbrţ pouze vlastností soudŧ, je tedy nutné říci, ţe pravda zjištěná v soudním procesu je pouze relativní, nikoliv absolutní. Dŧvodem je skutečnost, ţe rozhodující subjekt pravdu zjišťuje pouze zprostředkovaně a na jeho rozhodnutí se z velké části podílí lidský faktor, projevující se především ve fázi hodnocení získaných poznatkŧ.37 K poznání pravdy v soudním procesu dochází prostřednictvím nejrŧznějších dŧkazních prostředkŧ, jejichţ povaha mŧţe mít na vznik justičních omylŧ vliv.38 Soudce má být podle Musielaka ve svém hodnocení podřízen pouze svému svědomí, nikoliv jakýmkoliv zákonným pravidlŧm. Jeho rozhodnutí pak tedy není to, co povaţuje za pravdu, ale pouze jeho hypotéza o povaze rozhodných okolností.39 Zásada volného hodnocení dŧkazŧ, ctěná ve všech demokratických zemích, se tak mŧţe stát zdrojem justičních omylŧ, a to stejně jako dříve uplatňovaná formální teorie dŧkazní. Nutno dodat, ţe popíráme-li moţnost dosáhnout v procesu poznání absolutní pravdy, mají rozhodnutí soudce vţdy pouze pravděpodobnostní povahu. Existují totiţ případy, kdy byla oficiálně zjištěna pravda, o níţ nikdo nepochyboval, a přesto došlo k justičnímu omylu. To, co nazveme justičním omylem, tedy mŧţe být ovlivněno právě zpŧsobem, jakým budeme chápat pojem pravda. 1.4.2. Postmodernismus a pragmatismus Osvícenská představa o moţnostech nezaujatého poznávání a objektivních pravdách byla jiţ víceméně překonána a mnozí teoretici jsou dnes přesvědčeni o tom, ţe ţádné nezaujaté a ryze objektivní poznávání neexistuje. Například postmodernisté kategorii jediné a absolutní pravdy neuznávají a připouší pouze existenci rŧzných subjektivních výkladŧ vnějšího, zdánlivě objektivního světa.40 Nalézání pravdivé skutečnosti, o kterou koneckoncŧ v právních sporech jde primárně, je podle nich pouze jedním z moţných výkladŧ, který mŧţe být společensky uţitečný, nikdy však skutečně a objektivně pravdivý. Poznání je podle zástupcŧ tohoto myšlení pouze uplatňováním institucionální moci prostřednictvím vnucování subjektivního výkladu skutečnosti jiným subjektŧm, přičemţ jeho pravdivost není výrazem jeho shody s realitou, ale spíše výsledkem určitých sdílených společenských představ chrakteristických pro danou kulturu. Pravdivost je pak spojena spíše s konformitou a s názory, které jsou danou společností uznávány. Stejně jako v případě pragmatismu tak zde pravdu mŧţeme definovat spíše skrze účelnost.41 Postmodernisté tedy přichází s relativistickým pojetím pravdy a zejména s myšlenkou, ţe poznávání skutečnosti (pravdy) nelze oddělit od poznávajícího subjektu (např. soudce).42 Výsledný verdikt všech rozhodovacích subjektŧ je tedy poplatný obrazu, který si rozhodující subjekt o světě utvořil, nehledě na jeho pravdivost či nepravdivost. Toto

MYNAŘÍKOVÁ, Marie; KALVODOVÁ, Věra. Dokazování jako proces zjišťování skutkového stavu věci v trestním řízení. 2008. s. 14. 38 viz např. středověké ordály 39 MACUR, Josef. Postmodernismus a zjišťování skutkového stavu v civilním soudním řízení. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2001. s. 141. 40 tamtéţ – s. 13 41 tamtéţ – s. 13 42 tamtéţ – s. 16 37

14

pojetí se pak projeví zejména v odlišení tzv. subjektivních a objektivních justičních omylŧ, kterým je věnována jedna z dalších kapitol. Postmodernistické pojetí pravdy dále dopadá na justiční omyly jednak při procesu dokazování, jednak ve vztahu k aplikaci a interpretaci právních norem. Podle postmodernistŧ totiţ výklad jakéhokoliv textu (zde právní normy) nemŧţe být objektivně „správný“, neboť existují pouze jeho rŧzné, avšak rovnocenné subjektivní výklady, mezi nimiţ není moţné rozhodovat o správnosti či pravdivosti. Navzdory všem vědeckým metodám a technikám, které například v posledních desetiletích ovládají proces dokazování a hledání „pravdy“ (např. DNA) tedy poznání není a ani nemŧţe být nikdy úplné. Toto pojetí se o to výrazněji projevuje v civilních sporech, v nichţ je dokazování postaveno na jiných, volnějších zásadách neţ dokazování v řízení trestním. Ohodnocení tvrzení a jevŧ jako „pravdivé“ záleţí na zvoleném kritériu, z čehoţ v konkrétních kauzách mŧţe vznikat a nepochybně také vzniká nesoulad mezi pravdivostí uznanou soudem na jedné straně a subjektivním přesvědčením jedince na straně druhé. Koncem 19. století se v USA rozvinula doktrína pragmatismu, podle níţ závisí kritérium pravdy na praktické hodnotě. Slovy pragmatického filozofa W. Jamese je pravda „prostě to, co naší myšlence prospívá“.43 Z nejrŧznějších dŧvodŧ totiţ mŧţe obraz skutečnosti, který neodpovídá „pravdě“, lépe slouţit potřebám poznávajícího subjektu neţ obraz pravdivý na základě mínění někoho druhého.

43

DUROZOI, Gérard; ROUSSEL, André. Filozofický slovník. Praha: Ewa Edition, 1994. 352 s. s. 232.

15

1.5. DEFINICE JUSTIČNÍHO OMYLU Jak jiţ bylo naznačeno výše, panuje ve společnosti obecné přesvědčení, ţe v případě justičních omylŧ dochází vţdy v určitém směru k popření pravdy. Pravda, resp. pravdivý rozsudek zde bývá chápána jako protipól chyby (omylu), která má ve své absolutní a objektivní podobě stát mimo soudní systém a jejíţ popření je dŧsledkem lidského či systémového selhání.44 Proti tomuto pojetí justičního omylu, které pracuje s pojmy pravda a omyl, stojí na druhé straně relativistické pojetí, v němţ se definice justičního omylu odvíjí od rozporu hodnot prolínajících se soudním systémem (řádný soudní proces, dodrţení pravidel, základní práva apod.) a skutečnými praktikami, přičemţ existenci absolutní pravdy se prakticky vyhýbá.45 Z výše uvedeného vyplývá, ţe justiční omyly je v závislosti na zvoleném kritériu moţné definovat mnoha rŧznými zpŧsoby. Nejběţnější, nicméně značně omezené pojetí chápe justiční omyl jako nespravedlivé odsouzení46 nevinné osoby, tedy odsouzení za trestný čin, který osoba prokazatelně nespáchala. V mírně širším chápání lze pod tuto definici zařadit i nezákonné zadrţení, obvinění či dokonce nepřiměřená výše trestu.47 Často bývá opomíjen i opačný moţný pohled, o němţ se zmíním v dalších kapitolách a podle něhoţ dochází k justičním omylŧm i tehdy, je-li osvobozena osoba, jejíţ vina je následně prokázána. Obě tato pojetí reprezentují uţší, běţně rozšířené pojetí, které justiční omyly pojí primárně s trestním právem. V takovém případě je justiční omyl definován jako hrubě nespravedlivý výstup soudního procesu, v němţ je obţalovaný odsouzen navzdory nedostatku prŧkaznosti klíčových prvkŧ trestného činu.48 Je to situace, kdy jakýmkoliv zpŧsobem došlo uvěznění, potrestání či popravě osoby z dŧvodu chyby v právním systému. Nejobecnější definice justičního omylu mŧţe označovat selhání právního systému v jeho snaze dospět k ţádoucímu výsledku spravedlnosti.49 Samotná definice justičního omylu pak bude záleţet na tom, jak chápeme termín spravedlnost a jakým zpŧsobem mŧţe být popřena.50 Další definice uplatňuje jako hlavní kritérium individuální lidská práva. Justičním omylem pak mŧţeme podle tohoto přístupu nazvat situaci, kdy je podezřelá, obţalovaná či odsouzená osoba vystaven takovému jednání ze strany státu, které z nějakého dŧvodu porušuje jeho základní lidská práva.51 Zřejmě nejobecnější definicí, která zahrnuje všechna výše uvedená pojetí, nakonec definuje justiční omyl jako vše, co je povaţováno za nespravedlivé, resp. jako selhání jus-

SAVAGE, Stephen P.; GRIEVE, John; POYSER, Sam. Putting wrongs to right : Campaigns against miscarriages of justice. Criminology and Criminal Justice. 2007, 7, s. 83-105. 45 tamtéţ 46v angl. tzv. wrongful conviction, odkazující na odsouzení v nespravedlivém či sporném soudním procesu 47 BOHM, Robert M. Miscarriages of Criminal Justice: An Introduction. Journal of Contemporary Ciminal Justice. 2005, 21, 3, s. 196-200. 48 tamtéţ 49 WALKER, Clive; STARMER, Keir . Miscarriages of Justice : Review of Justice in Error. Oxford: Oxford University Press, 1999. Miscarriages of Justice in Principle and Practice, s. 31-55. 50 tamtéţ 51 WALKER, Clive; STARMER, Keir . Miscarriages of Justice: Review of Justice in Error. Oxford: Oxford University Press, 1999. Miscarriages of Justice in Principle and Practice, s. 31-55. 44

16

tice či selhání spravedlnosti.52 Navzdory mnoţství moţných výkladŧ justičních omylŧ se dále v této práci budu věnovat justičním omylŧm v uţším pojetí, a to zejména s ohledem na jejich významnější dopad na práva jednotlivce.

SAVAGE, Stephen P.; GRIEVE, John; POYSER, Sam. Putting wrongs to right : Campaigns against miscarriages of justice. Criminology and Criminal Justice. 2007, 7, s. 83-105. Mohou to být nespravedlivé zákony či nelidské tresty, resp. neúspěšné soudní stíhání těch, kteří porušují práva ostatních (kde stát efektivně neuhájí a neochrání práva ostatních, selhání státu při ochraně veřejnosti před známým nebezpečím). 52

17

2. KLASIFIKACE JUSTIČNÍCH OMYLŦ 2.1. ÚVOD Kaţdá klasifikace je výsledkem jistého zjednodušení a s rozvojem poznání se postupně zpřesňuje a mění.53 Přesto se zejména s ohledem na nedostatek české literatury na téma justiční omyly v této kapitole pokusím na základě rŧzných kritérií justiční omyly klasifikovat. Cílem této kapitoly je lépe pochopit celý tento fenomén a zasadit ho do širšího kontextu. Jednotlivá dělení vychází zejména z odborných zahraničních publikací zabývajících se justičními omyly a jsou doplněna neoficiálními klasifikacemi, které by nicméně měly být pro hlubší porozumění justičním omylŧm neméně hodnotné. Pozornost je hned zkraje věnována justičním omylŧm vznikajícím v rámci civilního nebo naopak trestního soudnictví. Pro úplnost povaţuji za dŧleţité tuto kapitolu zmínit, další části práce jsou nicméně zaměřeny pouze na justiční omyly týkající se procesu trestního, neboť jejich negativní dopad na jedince či celou společnost bývá zpravidla mnohem významnější. Zároveň se ve zbylé části práce i s ohledem na dostupné odborné prameny budu věnovat převáţně justičním omylŧm majícím podobu nespravedlivého odsouzení.

53

FROLOV, I. T. Filozofický slovník. Bratislava: Pravda, 1989. 611 s. s. 213.

18

2.2. JUSTIČNÍ OMYLY V CIVILNÍM A V TRESTNÍM SOUDNICTVÍ Přestoţe se tato práce bude z dříve uvedených dŧvodŧ věnovat primárně justičním omylŧm v trestním právu a přestoţe se o nich nejčastěji mluví v souvislosti s nejtěţšími tresty, povaţuji za dŧleţité zmínit se krátce rovněţ o omylech civilního soudnictví. Vycházíme-li totiţ z nejobecnější definice, podle níţ je justičním omylem jakékoliv selhání spravedlnosti, musíme do této kategorie nutně zahrnout i rozhodnutí civilních sporŧ, přestoţe v nichţ bývají s ohledem na charakter uloţených povinností škody ve srovnání s dopady justičních omylŧ v trestněprávních řízeních prakticky zanedbatelné. Středověké procesní právo ve svých raných fázích civilní a trestní proces vŧbec neoddělovalo. Po dlouhou dobu byl sředověký proces postaven na tzv. akusačním principu. Pro zahájení řízení zde bylo nutné podat ţalobu, která byla včetně zajištění svědkŧ a dŧkazŧ výlučně záleţitostí poškozené osoby.54 Aţ do 18. století, kdy na sebe tuto úlohu jiţ plně převzal stát a jeho orgány, docházelo tedy o poznání častěji k justičním omylŧm, neboť mnozí viníci zŧstali nepotrestáni. Pakliţe totiţ vŧbec došlo k zahájení řízení (trestního či civilního), byl příčinou řady soudních přehmatŧ především proces dokazování, který v této době disponoval pouze omezenými dŧkazními prostředky. Z tohoto dŧvodu mohl soud i v soukromoprávních záleţitostech neprávem odsouzeným zpŧsobit značné škody. V tom nejširším pojetí justičního omylu jím mŧţeme označit de facto kaţdý nezměnitelný a zároveň nespravedlivý rozsudek z oblasti soukromého práva, resp. kaţdé rozhodnutí civilního i trestního řízení, které pak bylo v rámci řádných nebo mimořádných opravných prostředkŧ změněno. Rozdíl mezi mezi justičními omyly civilního nebo naopak trestního řízení spočívá především v charakteru zpŧsobené újmy a v moţnostech její kompenzace. Justiční omyly v civilním soudnictví pochopitelně nejsou tak vznamné, i dŧsledky v podobě bankrotu nebo rozpadu manţelství nebo zničené pověsti však mohou mít váţné (psychologické) dŧsledky. V oblasti trestního práva jsou pak u obětí justičních omylŧ pochopitelné zejména újma společenská a psychická, stigmatizace, u neprávem uvězněných osob pak nastupuje nutnost resocializace, u osob odsouzených k trestu smrti pak bývá újma nevyčíslitelná.55 Na počtu justičních omylŧ, resp. na vzájemných rozdílech v mnoţství omylŧ trestního a civilního řízení, se mohou podílet odlišnosti v dokazování. Tyto se objevují jak mezi civilním a trestním procesem, tak mezi rŧznými právními kulturami.56 Riziko, ţe rozhodnutí, které bude jedna ze stran vnímat jako nespravedlivé a které nebude odpovídat objektivní pravdě (dá-li se o ní hovořit), bude pak vyšší zejména v civilním soudnictví, kde obecně, na rozdíl od řízení trestního, odhalení objektivní pravdy není vţdy hlavním cílem. Svŧj význam zde hraje pak rŧzný standard dokazování, který je v civilním soudnictví o poznání niţší neţ v soudnictví trestním. Logicky tedy lze předpokládat, ţe právě zde se objevuje nepoměrně vyšší počet justičních omylŧ neţ v trestním řízení.

MUSIL, Jan; KRATOCHVÍL, Vladimír; ŠÁMAL, Pavel. Kurs trestního práva: trestní právo procesní. 3. přeprac. a dopl. vyd. Praha: C. H. Beck, 2007. s. 22. 55 Výmluvný je případ Britky Jean Gambellové, která byla v roce 1937 neprávem odsouzena za krádeţ a nespravedlivý verdikt nesla tak těţce, ţe jiţ celý zbytek ţivota musela jako slabomyslná strávit v psychiatrické léčebně. 56 K tomuto blíţe třetí část práce. 54

19

2.3. KLASIFIKACE Z HLEDISKA FUNKCÍ PRÁVA 2.3.1. Errors of due process a Errors of impunity Přestoţe bývají justiční omyly nejčastěji spojovány s trestem smrti a s odsouzením nevinných osob, lze je rozdělit do dvou základních podskupin podle jejich vztahu k funkcím práva. České právo pro tyto skupiny omylŧ pro svŧj zdrţenlivý přístup k jutičním omylŧm obecně označení nezná, lze je však jinými slovy rozlišit na justiční omyly zpŧsobené aktivním jednáním státu a jeho orgánŧ na jedné straně a omyly zpŧsobené jednáním omisivnmí, kdy je škoda zapříčiněná nečinností státu.57 Anglická právní terminologie pro tyto formy omylu pouţívá spojení „errors of due process“ (dále také „omyl I. typu“) a „errors of impunity“ (dále také „omyl II. typu“).58 59 První z kategorií zahrnuje činnost od porušení práv obţalovaného aţ po odsouzení fakticky nevinného člověka, zahrnuje neoprávněné zásahy, zadrţování či odsouzení nebo nepřiměřené tresty. Do druhé kategorie naproti tomu spadají případy, kdy pachatel činu není vŧbec dopaden nebo je své viny nespravedlivě zproštěn. Mezi oběma těmito kategoriemi přitom existuje úzká vazba, kdy prve jmenované mohou být příčinou vzniku omylŧ spadajících do kategorie druhé.60 Právě odsouzení nevinné osoby totiţ zpravidla znamená, ţe skutečný pachatel činu zŧstává na svobodě a představuje hrozbu pro ostatní členy společnosti. Z hlediska výše zmiňovaných funkcí práva lze uvést, ţe v případě omylŧ I. typu stát nebyl schopen poskytnout ochranu právŧm konkrétního jedince, zatímco v případě omylŧ II. typu selhal v ochraně zbytku společnosti. Jak uţ bylo výše uvedeno, kaţdé odsouzení nevinné osoby by tedy mělo být nazíráno dvěma pohledy – jako nespravedlnost vŧči jednotlivci a zároveň jako hrozba veřejnému bezpečí.61 V obou případech jde o porušení základních lidských práv, rozdíl je pak zejména v dopadech tohoto porušení. V obou případech nicméně dochází k podlomení legitimity a věrohodnosti trestního (soudního) procesu a celého soudního systému. 2.3.2. Crime control model a Due process model trestní justice Mnoţství justičních omylŧ obou výše uvedených typŧ je, resp. mŧţe být podle některých autorŧ ovlivněno uplatňováním rŧzných modelŧ trestní justice. Podle slov amerického právníka Herberta Packera62 je moţné v trestním právu rozlišit dva odlišné modely, zastupující dva odlišné hodnotové přístupy – model kontoly trestné činnosti (crime control model) a model řádného soudního procesu (due process model). Oba tyto modely uznávají ústavní hodnoty a základní práva, první z nich však klade dŧraz na zájmy společnosti a SAVAGE, Stephen P.s. Restoring Justice: Campaigns against Miscarriages of Justice and the Restorative Justice Process. European Journal of Criminology. 2007, 4, s. 195-216. 58 ZALMAN, Marvin. Criminal Justice System Reform and Wrongful Conviction : A Research Agenda. Criminal Justice Policy Review. 2006, 17, s. 468-486. 59 z angl. impunity – nepotrestatelnost, error - chyba 60BOHM, Robert M. Miscarriages of Criminal Justice: An Introduction. Journal of Contemporary Ciminal Justice. 2005, 21, 3, s. 196-200. 61 HUFF, C. Ronald. Errors of Justice: Nature, sources and Remedies. Contemporary Sociology: A Journal of Reviews. 2005, 34, s. 63-86. 62 tamtéţ – s. 63 57

20

její bezpečnost.63 Druhý model naproti tomu upřednostňuje ochranu individuálních práv jednotlivce před ochranou zbytku společnosti. Dodrţení práva na řádný proces přitom tento model chápe jako nutnou podmínku udrţení společenského pořádku a dŧvěryhodnosti státu.64 V tomto modelu tak mŧţe častěji docházet k tomu, ţe skutečný pachatel trestného činu bude propuštěn na svobodu, zatímco v prvním modelu naopak roste riziko, ţe dojde k odsouzení nevinných osob. V rámci justičních omylŧ I. typu lze zmínit celou řadu jiţ prokázaných pochybení u nás i ve světě, jen v 26 státech USA bylo například od roku 1973 dodnes jen z cel smrti osvobozeno více neţ 133 osob, v letech 1989-2005 pak bylo v USA celkem osvobozeno přes 350 neprávem odsouzených.65 Z českého prostředí lze zmínit i nedávnou kauzu Vítkov 66, v níţ podle některých odborníkŧ došlo rovněţ k omylu v tom smyslu, ţe byly pachatelŧm uloţeny nepřiměřené tresty. Nejznámějším případem, přestoţe ne dosud vyjasněným, je pak také kauza Jiřího Kajínka, který se s proklamací nevinnosti jiţ od roku 2000 domáhá obnovy řízení.

STEELE, Kara. Packer´sCrime Control Model and the Natura of American Justice. Universal Journal [online]. 2009, 13, [cit. 2011-06-22]. Dostupný z WWW: . 64 STEELE, Kara. Packer´sCrime Control Model and the Natura of American Justice. Universal Journal [online]. 2009, 13, [cit. 2011-06-22]. Dostupný z WWW: . 65 http://www.exonerate.org/about-2/facts/ 66 Wikipedie [online]. 2009 [cit. 2011-06-17]. Ţhářský útok ve Vítkově. Dostupné z WWW: 63

21

2.4. Klasifikace z hlediska příčin „Mýlit se je lidské.“ (Marcus Tullius Cicero) Pro studium justičních omylŧ má z hlediska ochrany práv jednotlivce i z hlediska sníţení mnoţství či dokonce pro úplnou eliminaci těchto omylŧ význam především zkoumání jejich příčin. V roce 1932 byla v USA napsána prŧlomová kniha Convicting the Innocent, zabývající se zřejmě poprvé ve větším rozsahu dokumentovanými případy justičních omylŧ. K jejímu napsání autora přivedl výrok jednoho z tehdejších advokátŧ, podle jehoţ slov „nemŧţe být nevinný člověk nikdy odsouzen…neboť je to fyzicky nemoţné“.67 Stejně jako se prokazatelně ve svém úsudku zmýlil autor výroku, jsou stejně lidsky omylní i soudci, kteří rozsudky potenciálně označené jako justiční omyly vynáší. Jak se nicméně dále ukáţe, nejsou to pouze soudci, na něţ vina za nespravedlivá rozhodnutí dopadá.68 Jako nejčastější příčiny bývají v zahraničních69 studiích poměrně jednotně identifikovány a podrobněji zkoumány tyto aspekty: mylná idetifikace pachatele, vynucená přiznání, zadrţování informací, křivopříseţná svědectví, vědecké či forenzní podvody, nesprávný postup obţaloby (státních zástupcŧ) či policejních orgánŧ a především pro státy common law pak nezpŧsobilost právního zástupce a v neposlední řadě chyby soudce. Ve státech common law dále bývají jako hlavní faktor uváděny chyby porotcŧ. S ohledem na dále řečené má však tento výčet spíše pomocný charakter, neboť zcela přehlíţí širší a hŧře rozpoznatelné/analyzovatelné sociologické, institucionální a psychologické příčiny.70 Má se za to, ţe kaţdý justiční omyl zpravidla vzniká pŧsobením skupiny činitelŧ, kteří svá rozhodnutí vydávají v nejlepší víře a v plném přesvědčení o vině obţalovaného, přestoţe se nakonec prokáţe jejich nepravdivost.71 Při studiu příčin justičních omylŧ bylo dosud pouţívané poměrně omezené hledisko, které se nesnaţilo zasadit dosavadní poznatky, získané zejména psychologickým výzkumy, do širšího kontextu prostřednictvím vyuţití ponatkŧ kriminologie a sociologie.72 Výzkumy dílčích jevŧ týkajících se vzniku justičních omylŧ mohou pochopitelně být velmi zajímavé, pro další praktické vyuţití však zásadním přínosem nejsou. Jejich studium totiţ zpravidla nevypovídá nic o vzájemných vztazích mezi těmito dílčími zdroji omylŧ ani o vzájemném propojení jednotlivých fází trestního řízení od jeho počátku aţ po (nespravedlivé) skončení.73 I v případě justičních omylŧ lze totiţ vyuţít starý Aristotelŧv poznatek, a sice ţe celek je více neţ pouhý součet jeho částí a ţe tedy i zde je nutné namísto jednotlivých příčin zkoumat spíše komplexnější společenské, institucionální a individuální vlivy, které tyto omyly generují.74 Klasifikace justičních omylŧ na základě uměle vytvořených právních kategorií tak tedy má význam spíše pro akademické účely, pro lepší porozumění justičním omylŧm je nicméně jistě dobré ho zmínit. RAMSEY, Robert J.; FRANK, James. Wrongful Conviction : Perceptions of Criminal Justice Professionals Regarding the Frequency of Wrongful Conviction and the Extent of System Errors. Crime and Delinquency. 2007, 53, s. 436-470. 68 tamtéţ – s. 466 69 V České republice zatím k tomuto tématu není dostupná téměř ţádná literatura. 70 LEO, Richard A. Rethinking the Study of Miscarriages of Justice: Developing a Criminology of Wrongful Conviction. Journal of Contemporary Criminal Justice. 2005, 21, s. 201-223. 71 tamtéţ – s. 215 72 tamtéţ – s. 210 73 tamtéţ – s. 211 74 tamtéţ – s. 211 67

22

2.4.1. Systémové justiční omyly Základní dělení justičních omylŧ, které mŧţeme na základě příčin vyvodit, je rozdělení na justiční omyly systémové a justiční omyly nesystémové. Posledně jmenované jsou omyly vznikající na základě příčin do jisté míry nezávislých na systému. Chyby systémové naopak vznikají v rámci systému trestní justice a bývají povaţovány za nejvýznamnější faktor vzniku justičních omylŧ. Faktem nicméně zŧstává, ţe nevinní lidé mohou být a bývají odsouzeni i přesto, ţe k ţádné systémové chybě nedošlo. Studie Guilty Until Proven Innocent zveřejněná roku 1986 ve Spojených státech75 řadí mezi systémové příčiny špatné policejní vyšetřování, nesprávný postup na straně obhajoby či obţaloby a rovněţ právě zmíněná pochybení na straně samotného soudce. Jinými slovy, systémovými příčinami jsou ty příčiny, které jsou zpŧsobeny prací orgánŧ činných v trestním řízení, příp. jejich pomocných orgánŧ.76 Příkladem systémových příčin mohou být také v minulosti hojně vyuţívané ordálové soudy (tzv. boţí soudy), resp. i další pouţívané iracionální dŧkazní prostředky, které s ohledem na svou povahu stály za vznikem mnohých justičních omylŧ. K prokazování pravdy a viny a k zjednání spravedlnosti zde měly slouţit přírodní síly a nadpřirozené mocnosti. Jedním z dŧkazních prostředkŧ zde byla například ordálová přísaha (přísaha kléskou), v níţ dŧkaz neviny spočíval v bezchybném přednesení příseţné formule. Ordál vody pak spočíval ve spuštění obviněného svázaného provazy do vody - pokud se obviněný potopil, voda jej přijala jako čistého, coţ prokázalo jeho nevinu.77 Policejní orgány a dŧsledky jejich nedostatečné činnosti coby jedné z moţných systémových příčin justičních omylŧ bývají zdŧraňovány zejména s ohledem na fakt, ţe zjištění těchto orgánŧ slouţí jako podklad pro meritorní rozhodnutí konkrétního případu. V této souvislosti se někdy hovoří o tzv. ratification of error (potvrzení chyby). Tento pojem charakterizuje genezi justičního omylu v rámci činnosti orgánŧ pŧsobících v rámci všech fází trestního řízení od jeho počátku aţ do stadia projednávání opravných prostředkŧ. Má se za to, ţe celý tento systém má tendenci potvrzovat chyby učiněné v niţších úrovních systému. Čím dále tedy případ postupuje v rámci systému, tím menší je šance, ţe moţná chyba bude odhalena a následně napravena.78 Chyby ve fázi policejního vyšetřování, které mohou v konečném dŧsledku vést k justičnímu omylu, mohou spočívat v uměle vytvořených dŧkazech, nedbalém vyšetřování nebo pochybném očitém svědectví zpŧsobeném zaujatým přístupem k moţným identifikačním technikám.79 Zde je na místě připomenout, ţe právě mylná očitá svědectví jsou příčinou nepravedlivých odsouzení zejména v zemích angloamerického práva, kde o vině rozhodují porotní soudy. Bylo totiţ prokázáno, ţe porotci přikládají očitému svědectví větší váhu neţ jiným dŧkazŧm.80 tamtéţ – s. 443 V Česku je například nám případ z roku 2005, kdy byl nevinný člověk uvězněn na základě chyby soudní zapisovatelky. 77 V Africe se údajně dříve pouţívalo jako dŧkaz viny či neviny přeplavání vody plné ţralokŧ. Viz JELÍNKOVÁ, Vlasta. Ordál soubojem. Brno, 2009. 65 s. Diplomová práce. Masarykova univerzita. 78 tamtéţ – s. 446 79 tamtéţ – s. 445 80 SHANOFF, Alan. Social Justice: Let´s address miscarriages of justice in civil court. Law Times [online]. 2010, 1, [cit. 2011-06-17]. Dostupný z WWW: . 75 76

23

Další do jisté míry systémovou příčinou je institut tzv. plea bargain neboli „guilty plea“ Tento institut, jehoţ cílem je především urychlení soudního procesu, zároveň však také snaha ochránit oběti trestného činu před tzv. sekundární viktimizací a který de facto souvisí s chybami v postupu policejních orgánu, bývá hojně vyuţíván zejména ve Spojených státech, kde je také velmi častou příčinou justičních omylŧ. Jeho podstatou je dohoda o vině, de facto vynucené doznání obţalované osoby k činu, který ve skutečnosti nespáchala. Dŧvodem zde zpravidla bývá příslib niţšího trestu. Za mírně odlišných podmínek bývá aplikován také v anglickém soudnictví, v zemích kontinentálního práva bývá vyuţíván zatím spíše sporadicky, a to zejména proto, ţe jeho aplikace je vzhledem k typickému inkvizičnímu přístupu těchto zemí značně obtíţná.82 .81

2.4.2. Nesystémové justiční omyly Příčinami justičních omylŧ nezávislými na systému trestní justice jsou pak všechny ostatní faktory, které nespadají do kategorie systémových příčin a které mohou vznik justičního omylu zpŧsobit. Mezi nejběţnějšími bývají uváděny mylné znalecké posudky, mylná očitá svědectví a identifikace83, falešná přiznání, falešná obvinění a do jisté míry také tlak veřejnosti. V jejich výčtu by bylo moţno dále pokračovat.84 85 Bylo-li výše řečeno, ţe vznik justičních omylŧ nutno zkoumat z širší perspektivy, lze mezi nesystémové příčiny zařadit také média. Média mohou na jedné straně pomoci při odhalování justičních omylŧ prostřednictvím investigativní ţurnalistiky či všeobecné medializace rozporuplných kauz. Přinejmenším ve Spojených státech, které jsou známé mnoţstvím kampaní vedených za propuštění nevinných lidí, uţ média mnohokrát měla svŧj podíl na osvobození nevinně odsouzených osob. Na druhé straně však mohou pŧsobit jako jeden z řady faktorŧ podílející se na vzniku justičních omylŧ. Společenský tlak na potrestání konkrétního trestného činu mŧţe totiţ orgány pŧsobící v trestním procesu mnohdy vyprovokovat k chybným krokŧm, na jejichţ konci mŧţe být právě justiční omyl. Zejména v angloamerické právní rodině například média mají svŧj podíl na tzv. penal populism (politika trestního populismu). Tato politika vychází z posunu ve veřejném mínění a politické rétorice, výrazně usnadněným právě médii, pro která jsou trestní kauzy kvŧli své atraktivitě oblíbenou agendou.86 Trestní populismus vyjadřuje vztah mezi obětmi trestných činŧ na jedné straně a jejich zástupci a vládou na straně druhé. První skupina zde jménem „běţného lidu“ ovlivňuje a nepřímo určuje trestní politiku státu, lze obecně říci, ţe veřejné mínění v takovém případě zastiňuje poznatky ze strany odborníDo češtiny lze přeloţit jako přiznání viny či dohoda o vině a trestu. V České republice viz §2, odst. 5 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu. 83 Chybné očité svědectví bylo příčinou 50 % nespravedlivých odsouzení v případu vraţd v letech 1989-2003. viz GROSS, Samuel R. Exonerations in the United States. The Journal of Criminal Law and Criminology. 2005, 2, s. 523-560. 84 RAMSEY, Robert J.; FRANK, James. Wrongful Conviction : Perceptions of Criminal Justice Professionals Regarding the Frequency of Wrongful Conviction and the Extent of System Errors. Crime and Delinquency. 2007, 53, s. 436-470. 85 Příčinou omylu mŧţe být také rasismus jako v případu M25 Three z roku 1990, kdy byli v Londýně odsouzni tři muţi černé barvy za vraţdu prokazatelně právě na základě barvy pleti. Studie z roku 2002 navíc ukázala, ţe občané černé pleti bývají posílání do vězení aţ šetkrát častěji neţ občané bílé pleti. 81 82

The role of media in shaping penal sentiment: Briefing paper. Commission on English Prisons Today [online]. 2010, 1, [cit. 2011-06-10]. Dostupný z WWW: . 86

24

kŧ. Dŧsledky této tendence jsou patrné právě v anglofonních zemích, kde navzdory obecně klesající míře kriminality stále roste počet uvězněných osob.87 Pod tlakem veřejného mínění zde totiţ zvolení zástupci veřejnosti populisticky zaměřují svou pozornost na krátkodobá opatření orientující se na sníţení veřejné obavy z kriminality tím, ţe často odsuzují nevinné osoby nebo zpřísňují jejich tresty.88 V konečném dŧsledku tedy masmédia, která ovšem nabízí pouze subjektivní obraz kriminality,89 formují veřejné mínění, které nepřímo zpŧsobuje rostoucí počet uvězněných, a tedy i nespravedlivě uvězněných osob. Tyto tendence víceméně korespondují s tzv. crime control modelem trestní justice, o němţ bylo krátce pojednáno výše a jehoţ cílem je v rámci trestního procesu primárně ochrana veřejnosti před moţným nebezpečím.9091

2.4.2.1.

Znalecké posudky

Mezi tzv. nesystémové příčiny justičních omylŧ bývají nejčastěji řazeny znalecké posudky. Význam znalekých posudkŧ coby prostředku dokazování je v součané době nesmírný, neboť jsou vyţadovány ve většině případŧ závaţné trestné činnosti.9293 Znalecké posudky jsou odborná vyjádření a odborné skutkové poznatky, které orgány činné v trestním řízení nebo strany trestního procesu opatřují od soudních znalcŧ.94 Zde jsou pro vznik případného justičního omylu hrozbou jednak činnost samotného znalce, jednak následné hodnocení posudku rozhodujícím soudcem. V Česku například jsou v současnosti kvŧli zastaralé právní úpravě nároky na znalce poměrně nízké, soudci navíc zpravidla moţná pochybení ze stran znalcŧ ani nepřipouštějí. Tento fakt je pak z hlediska justičních omylŧ zpŧsobených chybnými posudky značně znepokojující, víme-li, ţe současné nejen české soudnictví je na znaleckých posudcích prakticky postaveno.95 V odborných otázkách totiţ

BARTLETT, Tess. The Power of Penal Populism. Wellington, 2009. 137 s. Absolventská práce. Victoria University of Wellington. s. 10. 88 SUNG, Hung-En. Democracy and Criminal justice in Cross-National Perspective : From Crime Control to Due Process. The ANNALS of the American Academy of POlitical and Social Science. 2006, 605, s. 311-325. 89 BARTLETT, Tess. The Power of Penal Populism. Wellington, 2009. 137 s. Absolventská práce. Victoria University of Wellington. s. 15. 90 JONES, Richard. Populist leniency, crime control and due process. Theoretical Criminology [online]. 2010, 3, [cit. 2011-06-11]. Dostupný z WWW: . 91 Zde nutno podotknout, ţe rozmach mediálních technologií a internetu ohroţuje výkon spravedlnosti zejména v angloamerické právní kultuře, kdy je tímto zpŧsobem stále více ohroţována neutralita porotcŧ. V případu chladnokrevné vraţdy Sheppard v. Maxwell z roku 1966 například porota na základě velmi rozsáhlé a předpojaté mediální kampaně odsoudila nespravedlivě obţalovaného za trestný čin vraţdy. Jeho vina byla prokázána aţ o mnoho let později. 92 UHLÍŘ, Aleš. Soudní znalci ničí lidské ţivoty. Britské listy [online]. 2011, 1, [cit. 2011-06-27]. Dostupný z WWW: 93 K tomuto tématu bylo kromě zahraničních studií zpracováno i několik českých dokumentŧ, přičemţ asi nejvýznamnějším podnětem k revizi činnosti soudních znalcŧ přispěl bývalý ombudsman Otakar Motejl. Ten práci soudních znalcŧ, resp. jejich kvalit označil za jeden největších problémŧ českého soudnictví. Zdŧrazňuje přitom, ţe odpovědnost znalcŧ za podání nesprávného znaleckého posudku je téměř nulová. 94ŠŤASTNÍK, Jaří. Dokazování v trestním řízení. Brno, 2009. 46 s. Bakalářská práce. Masarykova univerzita. 95 Podle slov Otakara Motejla: „Trend je takový, ţe soudci bez znaleckého posudku téměř nerozhodnou. Výsledkem je taková absurdita, ţe v podstatě nesoudí soudce, ale znalec.“ viz UHLÍŘ, Aleš . Soudní znalci ničí lidské ţivoty. Britské listy [online]. 2011, 1, [cit. 2011-06-27]. Dostupný z WWW: 87

25

soudci tíhu své odpovědnosti přenáší právě na soudní znalce,96 kterým však často chybí pocit odpovědnosti za rozsudky, které nakonec vynáší sám soudce.97 K justičním omylŧm mŧţe dále vedle nedostatečné odborné kvalifikace znalcŧ vést také jejich úmysl vadné posudky vypracovat. Dŧvodem takového jednání zpravidla bývá vidina zisku nebo snaha o zvýšení „znalecké prestiţe“. Jeden ze zaráţejích případŧ byl odhalen v Polsku, kdy jen v letech 2000-2001 bylo jediným znalcem podáno 53 nepravdivých grafologických posudkŧ98, ve Spojených státech znalec Fred Zain vypracoval v období let 1979-1989 celkem 134 lţivých posudkŧ, která upravoval na základě přání státního zastupitelství.99 Ve Velké Británii je dále známý případ, kdy soudce na základě znaleckých posudkŧ odsoudil nevinného člověka dokonce třikrát.100 Dalším případem vadných posudkŧ byl případ anonymních dopisŧ, za které soud v Británii odsoudil ţenu k dvanáctiměsíčnímu pobytu ve vězení.101 Snad nejznámější kauzou dopadající na problematiku soudního znalectví je pak kauza francouzského kapitána Alfreda Dreyfuse, v níţ se skupina soudní znalcŧ přela o autorství dopisu, na jehoţ základě byla proti Dreyfusovi podána ţaloba pro špionáţ.102103

2.4.2.2.

Falešná doznání

Falešná doznání coby další nesystémová příčina mají svou historii jiţ ve středověkých soudních procesech, kdy byla běţnou součástí trestního i civilního soudnictví tzv. tortura. Ta byla po dlouhou dobu charakteristickým nástrojem tehdejší justice a lidé obvinění z trestného činu se obvykle pod jejím vlivem doznali i k činŧm, které ve skutečnosti nespáchali. Trestní řízení vycházelo ze zásady confessio corona probationum, tedy ţe „doznání je koruna dŧkazŧ“.104 Doznání učiněná na mučidlech tak byla ve středověku povaţována za výpověď obdařenou vyšším stupněm věrohodnosti a zpravidla nahrazovala všechny ostatní dŧkazy. V dnešní době jiţ sice tortura praktikována není, nicméně řada nespravedlivých odsouzení pramení právě v nátlaku ze strany policejních orgánŧ, jemuţ obţalovaní z rŧzných dŧvodŧ podléhají. Některé americké studie například ukazují, ţe falešná přiznání jsou příčinou aţ 25 % dokumentovaných justičních omylŧ v USA. Ukazuje se také, ţe svou negativní roli sehrávají zejména v těch nejtěţších případech, kde například jen

SAWICKI, Jerzy. Soudci, omyly a paragrafy. Praha: Orbis, 1966. 304 s. s. 71. Například české soudnictví pochybení ze strany znalcŧ trestá pouze výjimečně, a to vyškrtnutím ze seznamu soudních znalcŧ. Podle statistik Ministerstva spravedlnosti bylo u nás z přibliţně 11 tisíc zapsaných znalcŧ od roku 2005 vyškrtnuto za opakovaná pochybení 39. Výzkumy provedené v USA dále ukazují, ţe zde je kaţdým rokem téměř dva tisíce případŧ daktyloskopických posudkŧ falešně pozitivních. 98 WÓJCIKIEWICZ, Jozef. Temida nad mikroskopem. Torun : Dom Organizatora, 2009. 267 s. 99 Gianelli, P. C.: Wrongful Convictions and Forensic Science: The Need to Regulate Crime Labs. North Carolina Law Review, 2007, 86, 1, s. 163-235. 100 SAWICKI, Jerzy. Soudci, omyly a paragrafy. Praha: Orbis, 1966. 304 s. s. 51. 101 tamtéţ – s. 54 102 VODIČKOVÁ, Jarmila Mevald. Dreyfusova aféra: K rozsudku stačí dŧkaz z odpadkového koše. History. 2010, 8, s. 88-89. 103 Přestoţe si podané posudky navzájem odorovaly, soud nakonec vynesl rozsudek v neprospěch Dreyfuse, který byl poté odsouzen ve zmanipulovaném, antisemitsky orientovaném procesu k degradaci a doţivotnímu pobytu na Ďábelských ostrovech u pobřeţí Jiţní Ameriky. K jeho rehabilitaci došlo aţ po jedenácti letech. 104 MUSIL, Jan; KRATOCHVÍL, Vladimír; ŠÁMAL, Pavel. Kurs trestního práva: trestní právo procesní. 3. přeprac. a dopl. vyd. Praha : C.H. Beck, 2007. s. 25. 96 97

26

ve státě Illinois sehrála roli od roku 1970 aţ v 60 % nezákonných odsouzeních. 105 Zde se opět dostáváme k jiţ zmiňovanému institutu plea bargain neboli dohodě o vině a trestu, kterým se obviněné osoby v zemích common law, zejména ve Spojených státech, doznávají k vině a současně se tak vzdávají práva na soudní přelíčení. V Česku, které je oproti zemím common law ovládáno jiným přístupem, tzv. inkvizičním, se tento institut stejně jako v některých dalších zemích kontinentálního práva teprve prosazuje. Přestoţe však u nás dosud platí zásada, ţe doznání obviněného nezbavuje orgány trestního řízení povinnosti přezkoumat podstatné okolnosti případu, má samotné doznání zpravidla na další postup těchto orgánŧ negativní vliv. 2.4.3. Shrnutí Obecně lze shrnout, ţe příčiny justičních omylŧ jsou sice dvojí – systémové a nesystémové – nejhlubší kořeny obou těchto kategorií jsou však vţdy v selhání lidského faktoru, před kterým neunikne ani nejlepší systém trestní justice. Na vzniku justičního omylu se zpravidla podílí více faktorŧ, přičemţ však dosud nebylo zjištěno, proč pokročilejší fáze trestního řízení obvykle neodfiltrují chyby objevující se v jeho niţších stupních. Nutno dále připomenout, ţe jedna skupina příčin do jisté míry determinuje skupinu druhou, totiţ ţe systémové chyby obvykle spouští, resp. zesilují chyby nesystémové. Má se proto za to, ţe redukce systémových chyb by měla v konečném dŧsledku vést také k redukci chyb nesystémvých, tedy ke sníţení počtu justičních omylŧ zpŧsobených mimo systém trestní justice.106

LEO, Richard A. Rethinking the Study of Miscarriages of Justice : Developing a Criminology of Wrongful Conviction. Journal of Contemporary Criminal Justice. 2005, 21, s. 201-223. 106 RAMSEY, Robert J.; FRANK, James. Wrongful Conviction : Perceptions of Criminal Justice Professionals Regarding the Frequency of Wrongful Conviction and the Extent of System Errors. Crime and Delinquency. 2007, 53, s. 436-470. 105

27

2.5. KLASIFIKACE Z HLEDISKA ÚMYSLU 2.5.1. Neúmyslné a úmyslné justiční omyly Jiţ v úvodu bylo naznačeno, ţe právo coby nejvýznamnější normativní společenský systém mŧţe fungovat jako nástroj prosazování spravedlnosti, zároveň však jeho prostřednictvím mŧţe docházet k zásadním porušením základních lidských práv. K takovéto situaci mŧţe dojít buď neúmyslnou chybou, nebo naopak zcela úmyslným zaviněním. Na základě tohoto dělení pak mŧţeme přistoupit k rozlišení justičních omylŧ na omyly neúmyslné a úmyslné. Prve jmenovaným je de facto věnována celá tato práce, a proto se na tomto místě budeme zabývat pouze omyly úmyslnými. V případech úmyslných justičních omylŧ se jedná o vědomé odsouzení nevinného člověka, které bylo obzvláště v historii velice rozšířené. Nejznámějšími případy jsou zcela určitě procesy s čarodějnicemi, které byly pod oficiální rouškou trestání zločinu čarodějnictví motivovány primárně ekonomickými a mocenskými zájmy. Obvinění z čarodějnictví zde bylo poměrně spolehlivým nástrojem k tomu, aby se členové soudního tribunálu obohatili ze zabaveného majetku odsouzeného. Čarodějnické procesy byly rovněţ prostředkem k odstranění osob, které byly z nějakého dŧvodu nepohodlné, ať jiţ ze soukromých nebo mocenských dŧvodŧ.107108109 Jen od 2. poloviny 16. století do konce 17. století byly v Evropě za čarodějnictví upáleny statisíce lidí.110 Obdobné hromadné odsuzování nevinných lidí pak pokračovalo také ve 20. století ve vykonstruovaných procesech, v nichţ byl obdobně jako v procesech s čarodějnicemi patrný jasný úmysl zbavit se nepohodlných osob či skupin a konfiskovat jejich majetek.111 Ve zmanipulovaném procesu byl odsouzen také jiţ zmiňovaný Alfred Dreyfus. 2.5.2. Justiční vraţdy a tzv. show trials V souvislosti s úmyslnými justičními omyly se lze obvykle setkat s označením justiční zločin či justiční vraţda. Justiční vraţda je případem, kdy je nevinné osobě uloţen trest smrti na základě zinscenovaného procesu. Zástupci justice přitom vědí, ţe odsouzený čin, za který má být popraven, nespáchal, resp. ţe dŧkazy prokazující jeho vinu jsou falešné. Za justiční vraţdu bylo například označeno odsouzení údajné poslední čarodějnice v Evropě, Švýcarky Anny Göldiové, k jejíţ rehabilitaci došlo teprve po dlouhých 226 letech. V bývalém Československu pak bylo za dobu uplatňování trestu smrti v letech 1918-1989 popraveno 1217 osob, z nichţ nejméně 240, odsouzených během totality pro údajnou vlastizradu, bylo nevinných. V komunistickém Československu byla prostředSLABÝ, Martin. Čarodějnické procesy zejména na Kutnohorsku. Brno, 2004. 70 s. Diplomová práce. Masarykova univerzita. 108 Evropané očistili poslední popravenou čarodějnici. Novinky.cz [online]. 2008, 30, [cit. 2011-06-11]. Dostupný z WWW: . 109 Na našem území byly podobné procesy zaznamenány především v 17. století, kdy se nechvalně proslavil jeden ze soudcŧ, Jindřich Boblig z Edelstadtu, který se díky tortuře na majetku odsouzených značně zbohatl 110 SLABÝ, Martin. Čarodějnické procesy zejména na Kutnohorsku. Brno, 2004. 70 s. Diplomová práce. Masarykova univerzita. s. 47. 111 tamtéţ – s. 48 107

28

nictvím soudního systému popravena Milada Horáková či Heliodor Píka. Právě moţnost zneuţít trestu smrti k justiční vraţdě proto bývá stejně jako justiční omyly obecně pouţívána jako hlavní argument pro zrušení trestu smrti. Soudní procesy, v nichţ dochází k nespravedlivému odsouzení obţalovaného na základě úmyslně zmanipulovaného řízení, jsou známé také jako tzv. show trials neboli demonstrační procesy. Jedná se o vykonstruované a značně medializované procesy proti politickým a ideologickýcm disidentŧm, v nichţ zpravidla dochází k porušení pravidel spravedlivého soudního řízení. Uznání viny či neviny zde pak nespočívá čistě v rukou soudního orgánu, nýbrţ má obvykle politicko-mocenské pozadí a bývá zpravidla postaveno na falešných dŧkazech a přinucených doznáních. Na našem území lze za nejznámější případy demonstračních soudŧ povaţovat vlnu politických procesŧ z 50. let, která byla namířená proti zdánlivým odpŧrcŧm státního reţimu. Neméně významným příkladem jsou pak soudní procesy nacistického Německa.112

V současnosti lze jen stěţí, alespoň v Česku, odhalit justiční omyly, tím spíše prokázat v nich úmyslné zavinění. Kromě spekulací okolo případu Jiřího Kajínka, lze o úmyslném popírání spravedlnosti hovořit v souvislosti s tzv. justiční mafií, která měla protizákonně ovlivňovat prŧběh vybraných trestních řízení 112

29

2.6. KLASIFIKACE Z HLEDISKA OBJEKTIVITY 2.6.1. Objektivní justiční omyly S ohledem na výše uvedené obecné kapitoly o pravdě a spravedlnosti povaţuji za dŧleţité na tomto místě připomenout, ţe na základě relativistického pojetí obou těchto pojmŧ, jak bylo naznačeno výše, lze za justiční omyl povaţovat kaţdé rozhodnutí, které v rámci společnosti či u jednotlivce vzbuzuje pocit nespravedlnosti. Takové pojetí justičního omylu by však bylo pro účely a rozsah této práce příliš široké, a proto se v dalším výkladu relativistickému chápání pravdy i spravedlnosti vyhnu. Klasifikace justičních omylŧ podle kritéria objektivity nevychází z ţádného oficiálního rozdělení obsaţeného v odborných publikacích, je nicméně výsledkem snahy poukázat na rizika myšlenky apriorní spravedlnosti práva a dále na rizika pozitivistického pojetí práva, typického zjména pro kontinentální právní systém. Jako inspirace pro tuto klasifikaci poslouţil případ Dudley a Stephens z roku 1884, v němţ anglický soud odsoudil dva muţe, kteří se po ztroskotání na širém moři a několika dnech bez potravy rozhodli zabít svého umírajícího spolutrosečíka. Soud tento čin bez ohledu na okolnosti jeho spáchání kvalifikoval jako úmyslnou vraţdu. Podle dělení, které bude dále uvedeno, lze tento případ označit za příklad tzv. subjektivního justičního omylu.113 Je tedy patrné, ţe z hlediska objektivity mŧţeme justiční omyly rozdělit na justiční omyly subjektivní a omyly objektivní, přičemţ mŧţeme říci, ţe se jedná o vyjádření vzájemného vztahu spravedlnosti a zákonnosti. Z dŧvodu subjektivního charakteru spravedlnosti, o němţ bylo výše pojednáno, dochází k pocitu nespravedlnosti zřejmě u všech odsouzených jedincŧ – u těch, kteří nepopírají svou vinu, avšak nesouhlasí s výší trestu, a rovněţ u těch, kteří zcela proklamují svou nevinu. Za subjektivní justiční omyl v širším slova smyslu tedy mŧţeme označit přesvědčení odsouzeného, který prohlašuje svou nevinu či rovněţ přesvědčení společnosti o tom, ţe k justičnímu omylu došlo. V té nejobecnější rovině jím pak mŧţeme označit všechna rozhodnutí, která odsouzenému připadají nespravedlivá, a rozhodnutí, proti nimţ podal opravný prostředek. Do této kategorie by potom logicky spadaly také všechny objektivní justiční omyly, o nichţ bude pojednáno dále. Objektivním justičním omylem budeme rozumět takové pochybení soudu či jiných orgánŧ, které vedlo k nezákonnému odsouzení. Příčinou takového odsouzení pak mohou být příčiny systémové či nesystémové, jak jiţ bylo zmíněno výše.114 2.6.2. Subjektivní justiční omyly

Subjektivním omylem v uţším smyslu budeme označovat rozhodnutí, jehoţ skutková zjištění odpovídají skutečnosti a před jehoţ vydáním jsou dodrţena pravidla řádného soudního procesu, odsouzený však verdikt vnímá jako rozhodnutí neodpovídající všeobecnému pojetí spravedlnosti. Rozhodující zde pak bude jednak úroveň právního vědomí

HARVÁNEK, Jaromír. Teorie práva. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2008. 501 s. s. 462. 114 Např. také porušení řádného soudního procesu ve zmíněných demonstračních procesech. 113

30

odsouzeného, jednak kvalita pozitivního práva.115 Subjektivní pocit omylu pak tedy bude záviset na materiálním obsahu práva, které by mělo obecně reprezentovat obecně sdílené hodnoty společnosti i obecné právní zásady.116 Jiţ výše bylo krátce pojednáno o moţné klasifikaci soudních rozhodnutí na základě vztahu spravedlnosti a zákonnosti. Záturecký117 zde rozdělil rozsudky do čtyř kategorií, které lze v klasifikaci justičních omylŧ na subjektivní a objektivní vyuţít. Rozlišuje zde rozsudky 1/ zákonné a spravedlivé, 2/ zákonné, avšak nespravedlivé, 3/ nezákonné, avšak spravedlivé a konečně 4/ nezákonné a nespravedlivé. Subjektivní omyly v uţším pojetí přitom budou spadat do skupiny zákonných, nicméně nespravedlivých rozsudkŧ, a to ať uţ nespravedlivých z pohledu odsouzeného jedince či z pohledu veřejného mínění. Subjektivním omylŧm v širším slova smyslu bude pak odpovídat kategorie nezákonných a nespravedlivých rozsudkŧ, kam spadá v podstatě většina justičních omylŧ. Zvláštní kategorií objektivních justičních omylŧ pak budou rozsudky nezákonné, avšak spravedlivé. Zde mŧţe jít například o případ odsouzení skutečného pachatele, jehoţ vina byla však prokázána nezákonným zpŧsobem. Tyto justiční omyly však z hlediska cílŧ nemají pro tuto práci význam. Závěrem je dŧleţité zmínit, ţe vymezení hranice mezi objektivním a subjektivním omylem je velice problematické, chápeme-li subjektivní omyl v té nejširší rovině. Ve Spojených státech například z 350 případŧ hrdelních zločinŧ, které byly zaznamenány v letech 1900-1985, bylo mezi odsouzenými 90 % těch, kteří oficiálně deklarovali svou nevinu.118119Hranici mezi subjektivním pocitem nespravednosti a objektivním pochybením ze strany soudŧ pak moţno odhalit za pomoci dostupných opravných prostředkŧ, ani ty však ke zjištění objektivního omylu vţdy neposlouţí.

Známý je například rozsudek Bailey z roku 1800, kdy byl muţ odsouzen pro porušení trestních zákonŧ, o nichţ prokazatelně nemohl před spácháním svého činu vědět, neboť v době jejich vyhlášení byl na širém moři. Dále je moţné vzpomenout zákony vydané například v době nacistického Německa. 116 HARVÁNEK, Jaromír. Teorie práva. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2008. 501 s.s. 156. 117 VEČEŘA, Miloš. Spravedlnost v právu. Vyd. 1. Brno: Masarykova univerzita, 1997. s. 132. 118 LEO, Richard A. Rethinking the Study of Miscarriages of Justice: Developing a Criminology of Wrongful Conviction. Journal of Contemporary Criminal Justice. 2005, 21, s. 201-223. 119 V Česku je v poslední době medializovný zejména případ z března roku 2003, kdy ve Znojmě došlo k přepadení poštovních doručovatelek. Za tento čin byli neprávem odsouzeni dva muţi, a to i přesto, ţe jejich případ dospěl aţ k Evropskému soudu pro lidská práva. Zde se prokazatelně jednalo o objektivní justiční omyl a nepochybně také o subjektivní omyl v širším pojetí. Zajímavostí je, ţe jednou z příčin tohoto omylu bylo přiznání obţalovaných, které však bylo vynuceno týmem kriminalistŧ. 115

31

3. JUSTIČNÍ OMYLY V ANGLOAMERICKÉM A KONTINENTÁLNÍM PRÁVNÍM SYSTÉMU 3.1. ÚVOD Právní komparatistika se zabývá studiem odlišností a podobností rŧzných právních kultur, které se v prŧběhu tisíciletí ve světě na základě odlišného společenského, politického a ideologického vývoje vyvinuly. V současnosti rozlišujeme šest obecných právních kultur, přičemţ nejvýznamnější posavení v nich zaujímá kultura kontinentální a právní kultura angloamerická (common law). Přestoţe bývá význam a uţitečnost takových abstraktních dělení mezi právními komparatisty zpochybňován (například uţ proto, ţe řada odlišností se objevuje ve stejné míře mezi kulturami a uvnitř kaţdé z nich), v této práci je pro lepší porozumění fenoménu justičních omylŧ moţné se jich přidrţet. Přestoţe se obě uvedené hlavní právní kultury navzájem přibliţují a mnohdy jiţ vzájemně přebírají své právní instituty, je z hlediska jejich odolnosti vŧči justičním omylŧm stále zajímavé a přínosné je porovnávat. Jak kontinentální, tak angloamerická právní rodina je však vnitřně poměrně členitá a je tedy prakticky nemoţné postihnout všechny podobnosti a odlišnosti těchto kultur. S ohledem na cíle této práce se tedy budu věnovat pouze aspektŧm, které jsou pro jednotlivé kultury typické.120 Následující výklad by měl pomoci zodpovědět otázku, jakou měrou se na vzniku justičních omylŧ podílí lidský faktor a do jaké míry naopak samotný právní systém.

120

POLJANSKÝ, Petr. Velké právní systémy. Brno, 2010. 69 s. Diplomová práce. Masarykova univerzita. s.

19.

32

3.2. KONTINENTÁLNÍ A ANGLOAMERICKÝ PRÁVNÍ SYSTÉM „Je lepší, kdyţ deset nevinných unikne, neţ kdyţ jediný trpí“ (William Blackstone) Kontinentální právní rodina, jejíţ součástí je i český právní systém, je nejstarší a nejrozšířenější právní rodinou. Jejím základním pilířem je tradice římského práva, k jehoţ recepci v anglosaských státech nedošlo. Angloamerické právo má svŧj pŧvod na Britských ostrovech, odkud se kolonizačními výboji rozšířilo do rŧzných končin světa. Anglická procesní pravidla tak při svém vzniku převzaly také Spojené státy americké a navzdory přibývajícím odlišnostem zŧstaly základní rysy trestního řízení v USA i v Anglii dodnes stejné.121 Nejvýznamnějším rozdílem mezi kontinentální a angloamerickou větví spočívá v pojetí samotného soudního řízení, v úloze soudce při soudním řízení a v odlišném pojetí procesních stran, která se nejvíce projevují v procesu dokazování.122 Pro naše účely je postatný fakt, ţe právě kontext právní kultury ovlivňuje posouzení spravedlnosti i její dŧsledky, a tedy i moţné justiční omyly.123 3.2.1. Adversiální a inkviziční přístup Západní systémy soudnictví bývají přehledně rozdělovány na dvě skupiny – na systémy inkviziční (obţalovací) a systémy adversiální. V adversiálních systémech padá tíha předkládání dŧkazŧ a dŧkazního břemene na protistrany sporu, kde soudce vystupuje pouze jako neutrální rozhodce. Inkviziční systémy, navazující v kontientálních zemích na středověký trestní proces, naproti tomu odpovědnost za produkci dŧkazŧ v soudním přelíčení přenáší na rozhodujícího soudce. Prvky adversiálního soudního procesu bývají zdŧrazňovány především v americkém soudictví, kde soudce zastává poměrně pasivní roli. V této americké koncepci je to pak porota, která vynáší definitivní verdikt. Přestoţe jsme byli v posledních letech svědky vzájemného sbliţování angloamerické a kontinentální právní rodiny, kdy evropské právní řády přejímají prvky amerického trestního procesu a naopak, bývají obvykle soudní systémy Spojených státŧ a Anglie řazeny do kategorie adversiálních systémŧ, zatímco státy kontinentálního práva mají zpravidla povahu inkviziční.124 Toto rozdělení odpovídá skutečnosti, ţe anglický i americký trestní proces je chápán jako spor mezi dvěma soukromými osobami, do něhoţ soudce zasahuje pouze v nezbytné míře. V praxi se ovšem lze jiţ setkat s tím, ţe právníci kontinetálního práva nabývají při přelíčení větších kompetencí a naopak soudci common law jiţ do řízení často aktivně zasahují.125 Jiţ mnohá literatura zabývající se srovnáním trestních řízení se podstatou těchto dvou odlišných přístupŧ zabývala, a to z hlediska toho, zda je jeden z těchto typŧ řízení MUSIL, Jan; KRATOCHVÍL, Vladimír; ŠÁMAL, Pavel. Kurs trestního práva: trestní právo procesní. 3. přeprac. a dopl. vyd. Praha : C.H. Beck, 2007. s. 39. 122 POLJANSKÝ, Petr. Velké právní systémy. Brno, 2010. 69 s. Diplomová práce. Masarykova univerzita. s. 30. 123 VEČEŘA, Miloš. Spravedlnost v právu. Vyd. 1. Brno: Masarykova univerzita, 1997. s. 142. 124 Law Library [online]. 2010 [cit. 2011-06-10]. Criminal Trial: The Steps In a Criminal Trial. Dostupné z WWW: . 125 tamtéţ 121

33

více spojený s pravdou neţ přístup druhý. Damaska například tvrdí, ţe evropské trestní řízení je více nakloněno objevování pravdy, neţ je tomu v systému angloamerickém, a to přestoţe obě tyto skupiny mají své kořeny v tradici klasické vědecké metody dokazování vznikající jiţ v 16. a 17. století.126 Právě s ohledem na jednotlivé odlišnostin lze předpokládat, ţe také schopnost jednotlivých právních kultur vypořádat se s justičními omyly je rŧzná. Kontinentální trestní řízení je ovládáno zásadou vyhledávací, vedle toho v adversiálním navrhuje a předkládají všechny obviňující i vyviňující dŧkazy strany sporu. S tímto souvisí jiţ zmíněný institut guilty plea (doznání viny) po kterém jiţ v angloamerickém právu na rozdíl od práva českého nenásleduje další dokazování. Pouze v případě, kdy se obţalovaný cítí nevinen, následuje sestavení poroty a dokazování, po němţ porota vynáší rozsudek o vině. Proti takovému rozsudku pak například v Anglii není přípustný opravný prostředek. Právě tento fakt se stal v posledních letech příčinou vlny kritiky, podpořené sérií justičních omylŧ,127 které poměrně zásadně otřásly vírou v anglické soudnictví.128 Kontinentálnímu právu na straně druhé bývá někdy vyčítána nefunkčnost celé trestní justice. Podle kritikŧ tohoto systému zde zŧstává mnoho trestných činŧ nepotrestáno, povinnost soudu vyhledávat dŧkazy zde pak dále podle nich ohroţuje objektivitu jeho rozhodování. Příliš vysoké poţadavky na formální aspekty dokazování pak také údajně znemoţňují usvědčit skutečné pachatele a s ohledem na odhalené justiční omyly se má za to, ţe současné kontrolní mechanismy nejsou schopné těmto omylŧm zabránit. 129

3.2.2. Role soudce Jak jiţ bylo uvedeno výše, plní soudce angloamerického práva funkci nestranného arbitra, který nerozhoduje o vině obţalovaného, avšak pouze dohlíţí na řádný prŧběh řízení. Jeho úkolem je v případě uznání viny uloţit obţalovanému trest. Aktivními tvŧrci prŧběhu procesu jsou zde strany, jimţ je soudce povinen zajistit prostor pro prezentaci skutečností, které on sám povaţuje za dŧleţité.130 Některé podstatné rozdíly v práci soudce v kontinentálním či naopak angloamerickém systému, které mohou mít vliv na zjištění pravdy v soudním procesu, je moţno demonstrovat na pomocném právnickém aparátu, který napomáhá soudci v přípravě na proces. Je paradoxem, ţe v zemích common law, v nichţ je role soudce při obstarávání podkladŧ pro kauzu podstatně méně významná, disponují tito pomocným aparátem sloţeným z mladých právníkŧ, zatímco například v České republice coby zemi kontinentálního práva neleţí příprava kauzy pro rozhodování na kvalifikovaných pomocnících, nýbrţ na samotném soudci.131 Tento rozdíl souvisí s tradiční zásadou římského práva iura novit curia, která je aplikována právě právní JACKSON, J. D. .Two Methods of Proof in Criminal Justice. The Modern Law Review. 2011, 5, s. 549568. 127 viz kauzy tzv. Guilfordské čtyřky, Maguire 7 a Birminghamské šestky 128 MUSIL, Jan; KRATOCHVÍL, Vladimír; ŠÁMAL, Pavel. Kurs trestního práva: trestní právo procesní. 3. přeprac. a dopl. vyd. Praha : C.H. Beck, 2007. s. 41. 129 MUSIL, Jan; KRATOCHVÍL, Vladimír; ŠÁMAL, Pavel. Kurs trestního práva: trestní právo procesní. 3. přeprac. a dopl. vyd. Praha : C.H. Beck, 2007. s. 36. 130 PTÁČEK, Vladimír. Angloamerický právní systém. Brno, 2009. 87 s. Diplomová práce. Masarykova univerzita. 131 KÜHN, Zdeněk. Proč toho český soudce nezvládne tolik jako západní kolega. Jiné právo [online]. 2006, 5, [cit. 2011-06-10]. Dostupný z WWW: . 126

34

tradici kontinentální a nekoresponduje s výslovně adversiálním přístupem práva angloamerického. Odlišná role soudce v soudním řízení v kontinentální a angloamerické právní rodině však nemusí zdaleka takový význam z hlediska justičích omylŧ, jako mají další aspekty soudcovské pozice. Tyto ovšem nejsou typickým rysem jednotlivých právních systémŧ, mohou mít však vliv na výkon spravedlnosti, a to zejména v souvislosti s tzv. trestním populismem. Tím nejdŧleţitějším aspektem je v tomto ohledu zpŧsob ustavování soudce do jejich funkce. V některých státech USA je soudce do své funkce ustavován přímou volbou na časově omezené období. Tento zpŧsob je nepochybně velkým rizikem pro nezávislost soudního rozhodování, a logicky tedy i rizikem pro nalezení pravdy. Lze totiţ předpokládat, ţe soudci v těchto státech budou spíše neţ podle svého nejlepšího vědomí a svědomí rozhodovat populisticky tak, aby byli do své funkce zvoleni i v dalším funkčním období.132 Zda se tato skutečnost nějakým zpŧsobem skutečně odráţí na mnoţství justičních omylŧ a zda tu existuje vzájemná vazba, je otázka dalšího zkoumání, pro které však v této práci není prostor. 3.2.3. Právní jistota a závaznost pramenŧ práva Jiţ v úvodu bylo krátce pojednáno o úloze a vzniku právního státu. Idea právního státu vychází z přirozené touhy lidí po spravedlnosti. Jeho podstatou je představa o vládě práva nad potenciální zvŧlí státu. Tato doktrína se jiţ od středověku postupně vyvíjela ve dvou na sobě nazávislých větvích, které korespondovaly s kulturními a politickými specifiky kontinentální a angloamerické právní rodiny.133 Odlišnosti v pojetí právního státu, které, jak si dále ukáţeme, mohou mít k justičním omylŧm blízký vztah, se sice postupně sbliţují, jejich základní pilíře jsou nicméně stále charakteristické. V kontinentální právní tradici je hlavním principem právního státu princip právní jistoty. Stát zde vystupuje jako garant lidské svobody, přičemţ jeho činnost je zde dŧsledně vázána zákonem.134 Právní jistota zaručuje kaţdému ochranu práv ze strany státu. V případě porušení práv pak garantuje uloţení předvídatelné sankce a v případě neporušení práva pak neuplatnění jakýchkoliv sankcí. Jak se však dále ukáţe, dochází a v minulosti docházelo v tomto ohledu k zásadním porušením právního státu, a to ve všech těchto směrech. Vznikem starší koncepcí právního státu je koncepce angloamerická, která v závislosti na odlišném společenském vývoji a pojetí práva vedla k prosazení modelu označovanému jako Rule of Law (vláda práva), která byla jiţ od samého počátku typická zdŧrazněním role nezávislého soudce. Ideál svobody jedince, který byl východiskem této koncepce, dnes zrcadlí doktrína Due process of law (právo na spravedlivý proces), která jiţ byla zmíněna výše.135 Státŧm angloamerické právní kultuřy bývá obvykle vyčítána niţší míra právní jistoty, coţ souvisí s charakterem pramenŧ práva. V systémech common law je tak na KOPECKÝ, Pavel. O soudcích, justici, právu a spravedlnosti. Britské listy [online]. 2007, 5, [cit. 2011-0611]. Dostupný z WWW: 133 HARVÁNEK, Jaromír. Teorie práva. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2008. 501 s. s. 151. 134 tamtéţ – s. 151 135 tamtéţ – s. 151 132

35

rozdíl od kontinentálního práva jedním z hlavních pramenŧ tzv. soudcovské právo, které soudci umoţňuje, v případě, ţe pro to má dostatečný argument, rozhodnout jednak proti předchozím rozsudkŧm, jednak proti samotnému zákonu.136 V této souvislosti pak hovoříme o tzv. argumentační závaznosti. Argumentační závaznost pramenŧ práva spočívá v řešení situací na základě zohlednění konkrétních okolností, přičemţ závazným se stává takový pramen práva, který je ze strany advokátŧ lépe obhájen.137 Nevýhodou tohoto principu je tedy skutečnost, ţe jsou zde kladeny vyšší nároky na právní vědomosti a argumentační dovednosti subjektŧ aplikujících právo. Tento druh závaznosti je dominantní ve státech common law, kontinentálnímu právu a v němţ soudce pouze aplikuje absolutně závazné předpisy a vlastní právo v zásadě nevytváří, pak dominuje tzv. závaznosti absolutní. Nevýhodou je tak v kontinentální právní kultuře především její formálnost a z ní vyplývající rigidita.138 Poměrně velká volnost soudce common law při rozhodování však mŧţe vést k popření spravedlnosti tím, ţe soudce, byť sám nerhoduje o vině, mŧţe z povahy své funkce řízení vést zaujatým zpŧsobem. Z výše uvedeného vyplývá, ţe kontinentální právo lze označit jako pozitivistické a vycházející z premisy, ţe právní norma je sama o sobě kritériem spravedlnosti.139 140Právo angloamerické vedle toho naopak moţno charakterizovat jako pragmatické.141 Pragmatismus byl jiţ částečně rozebrán výše, stačí tedy pouze zmínit, ţe pragmatický angloamerický právní systém obecně nemá ambici absolutní stability a objektivity a z nich vyplývající právní jistoty. Správnost, resp. spravedlnost rozsudku je zde hodnocena pouze na základě argumentu a výsledek sporu je tedy determinován tím, jak schopné jsou jednotlivé strany sporu argumentovat. Z tohoto pak v praxi vzniká mnoţství tzv. systémových justičních omylŧ, o nichţ bylo pojednáno výše. Rozdíl mezi angloamerickým a kontinentálním soudnictvím je pak dále patrný v uplatňování zásady oportunity, která ovládá soudní procesy angloamerické kultury. Tato zásada spočívá tzv. diskreční pravomoci soudce, která pŧsobí jako ochrana před přetíţením justice, neboť filtruje případy trestné činnosti, jejichţ stíhání je z rŧzných dŧvodŧ neúčelné.142143 Specifikem americké úpravy je pak dále neuplatnění zásady reformationis in peus (zákaz zhoršení), které činí z moţnosti podat opravné prostředky proti nespravedlivému rozhodnutí spíše formální záleţitost, neboť pro obţalovaného představuje riziko udělení přísnější sankce.

HARVÁNEK, Jaromír. Teorie práva. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2008. 501 s .s. 260. 137 tamtéţ – s. 250 138 tamtéţ – s. 459 139 VEČEŘA, Miloš. Spravedlnost v právu. Vyd. 1. Brno: Masarykova univerzita, 1997. s. 143, 144, 146. 140 Pozitivismus kontinentálního práva vychází z myšlenky Thomase Hobbese, podle kterého právo vytvořené státní mocí nemŧţe být nikdy nespravedlivé. V zemích angloamerického práva je otázka případné nespravedlnosti práva spojována především s procesními otázkami činnosti soudu a projevuje odlišnosti například v případě nespravedlivého nebo mezerovitého práva. 141 tamtéţ - s. 459. 142 MUSIL, Jan; KRATOCHVÍL, Vladimír; ŠÁMAL, Pavel. Kurs trestního práva: trestní právo procesní. 3. přeprac. a dopl. vyd. Praha : C.H. Beck, 2007. s. 42. 143 Tento trend odpovídá pragmatickému pojetí pravdy typickému pro Spojené státy. 136

36

3.2.4. Civilní proces Přestoţe následky soudních přehmatŧ v civilních procesech nebývají zpravidla tak devastující jako v trestním řízení, mohou justiční omyly i zde poměrně významně zasáhnout do ţivota strany, vŧči níţ byl rozsudek nespravedlivý. V civilních procesech je odlišnost mezi oběma právními kulturami značná a s ohledem na dále uvedené lze usuzovat, ţe angloamerický právní systém je v tomto směru ke vzniku justičních omylŧ náchylnější neţ právní systém kontinentální. Rozhodným kritériem pro odlišení angloamerického a kontinetálního civilního procesu je míra dŧkazu nutná pro vynesení rozsudku. V angloamerickém systému, ve kterém se jako základní pravidlo míry dŧkazu v civilním procesu vyuţívá princip převaţující pravděpodobnosti, byla míra dŧkazu sníţena natolik, ţe k prokázání určité skutečnosti v civilním řízení stačí, je-li tato skutečnost pravděpodobnější neţ její opak. K prokázání sporné skutečnosti tedy nezáleţí na tom, o kolik pravděpodobnější je tvrzení jedné či druhé strany, a pro úspěch ve sporu stačí pouze to, je-li tvrzení ţalovaného pravděpodobnější neţ tvrzení ţalobce. Rödig přitom v tomto směru připomíná skutečnost, ţe soudce ne zřídka musí vědět, resp. cítit, ţe skutkové závěry, které přijímá, neodpovídají skutečnosti.144 V kontinentálním procesu, v němţ se nejčastěji uplatňuje poţadavek nejvyšší pravděpodobnosti hraničící s jistotou a v němţ je tedy dŧraz kladen na soulad soudního rozhodnutí se skutečností, naopak ţalovaný zvítezí i tehdy, jestliţe pouze zpochybnil tvrzení ţalobce tak, ţe ho jiţ nelze povaţovat za pravděpodobné na hranici jistoty. Odlišné je zde stejně jako trestním procesu také role soudce, jehoţ pozice v civilním procesu de facto odpovídá jeho postavení v trestním řízení. V zemích angloamerického práva je tedy z tohoto pohledu niţší pravděpodobnost subjektivního přístupu, neboť soudce zde pouze přihlíţí sporu, aniţ by se ho víceméně aktivně účastnil. 3.2.5. Plea bargain – dohoda o vině a trestu O institutu plea bargain jiţ bylo pojednáno výše, proto se zde omezím pouze na rekapitulaci základních informací. Plea bargain je institutem objevujícím se typicky v zemích angloamerické právní kultury a do jisté míry souvisí s pragmatickým pojetím pravdy, které je pro tuto kulturu víceméně charakteristické. Ambice dosáhnou v procesu skutečné pravdy je zde vystřídána účelností, vyhovující jak obţalovanému, který za doznání viny zpravidla dostává niţší trest, tak samotnému soudu, pro který znamená značné časové a finanční úspory. Dojde-li v angloamerických zemích k dohodě o vině a trestu, znamená to, ţe v případu jiţ neprobíhá ţádné další dokazování. Jinak je tomu v zemích kontinntálního práva, do nichţ tento institut také prosakuje, nicméně nezbavuje orgány účastnící se procesu povinnosti zjišťovat i nadále všechny podstatné okolnosti případu.

MACUR, Josef. Postmodernismus a zjišťování skutkového stavu v civilním soudním řízení. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2001. s. 152. 144

37

3.2.6. Porotní systém Institut porot existuje v systémech commmon law jiţ přibliţně devět století. Názory na jeho význam z hlediska spravedlnosti se však poměrně rŧzní, neboť bývá zároveň povaţován za pojistku proti zneuţití justice i kritizován pro svou nezpŧsobilost. Kořeny porotního soudu sahají aţ do středověké Anglie, kdy se o jeho zavedení zavedl král Jindřich II. Porota představuje sbor zástupcŧ veřejnosti, který v soudních řízeních rozhoduje o otázce viny a neviny. Právo na takovou porotu je pak jedním z klíčových znakŧ angloamerického právního systému, zatímco v kontinentálním právním systému je navzdory vzájemnému sbliţování jeho přítomnost stále ještě spíše výjimečná.145 Přestoţe je však například v USA jednání před nestrannou porotou povaţováno za jednu ze záruk řádného procesu zaručeného Ústavou, je to právě tento institut, který bývá obvykle povaţován za významnou překáţku výkonu spravedlnosti. Obzvláště americké trestní procesy jsou pak charakteristické tím, ţe připomínají velká divadelní představení, v nichţ je spravedlnost dána do rukou laické poroty. Její verdikt o vině či nevině je vynášen na základě výkonu advokátŧ jednotlivých stran, přičemţ je známo, ţe v řadě případŧ rozhodují spíše emoce neţ zdravý rozum. Je také známo, ţe porotci nabývají přesvědčení, ţe vynesou-li chybný verdikt o vině, vyšší instance v systému to za ně napraví.146 Dalším aspektem, který hovoří ve prospěch odpŧrcŧ porotních systémŧ, jsou jiţ výše zmiňovaná média. Ta mohou ovlivnit jednak mínění soudce, jednak úsudek poroty, a to stejně významně jako zkušený advokát. Například medializace kauzy prostřednictvím kamer umístěných v soudní síni nebo přítomnost novinářŧ mohou samy o sobě v nalézání pravdy sehrát negativní roli. Rozhodnutí poroty byla pak také mnohokrát ovlivněna negativním a zaujatým zpravodajstvím v médiích. Média tak nalézání spravedlnosti mohou ovlivnit pozitivně (jako v případech kampaní), ale rovněţ velmi negativně.147148 Za zlomový okamţik z hlediska přístupu médií do soudní síně se pak alespoň ve

Poroty byly 16. září 1791 zavedeny ve Fracii, na Habsburské říši byl porotní systém dočasně zaveden roku 1848. 146 SLABÝ, Martin. Čarodějnické procesy zejména na Kutnohorsku. Brno, 2004. 70 s. Diplomová práce. Masarykova univerzita. s. 132. 147 ŠMÍD, Milan. Televizní soudy - pomoc právnímu systému, nebo jeho ohroţení?. Louč [online]. 1996, 7, [cit. 145

2011-06-10]. Dostupný z WWW:

4 1

Milan

Šmíd

Televiznísoudy-

Louč 1996 7 38

2011-06-10

Spojených státech povţují opatření přijatá po skončení případu O.J. Simpsona, obviněného z dvojnásobné vraţdy, z jehoţ osvobození navzdory poměrně jasným dŧkazŧm byla obviňována právě média.149 Problematické při hodnocení vhodnosti porotního soudnictví mohou být také nároky na usnesení poroty, resp. princip hlasování poroty. V současnosti se uplatňují dva základní principy, a sice princip jednomyslnosti a princip majority (většiny).150 V anglickém trestním procesu se například dnes jiţ nevyţaduje jednomyslné rozhodnutí poroty a od roku 1967 je připuštěn i verdikt většinový.151 Ten je dále uplatňován i v některých státech USA, mnohé další však praktikují stále princip jednomyslnosti. Z hlediska nalézání pravdy a dosahování spravedlnosti, resp. z hlediska náchylnosti ke vzniku justičních omylŧ, mají oba přístupy své klady a zápory. Princip jednomyslného verdiktu, odkazující zejména na poţadavek vysokého standardu dŧkazu v trestním řízení, má podle některých plnit funkci klíčové pojistky proti omylným verdiktŧm. Stejně jako princip většiny však i tento princip mŧţe poměrně snadno vést k justičnímu omylu.152

http://www.louc. ŠMÍD,Milan. Telev Stalo se tak například v kauze s kapitánem tankeru Exxon Valdez, kde soudce nasadil nezvykle přísné podmínky kauce, a to jen proto, aby se před veřejností prezentoval jako ochránce ţivotního prostředí. 149 tamtéţ 150 PUTNA, Jiří. Porotní soudy v angloamerickém právním systému. Brno, 2010. 64 s. Diplomová práce. Masarykova univerzita. s. 28. 151 PTÁČEK, Vladimír. Angloamerický právní systém. Brno, 2009. 87 s. Diplomová práce. Masarykova univerzita. 152 Při poţadavku jednomyslnosti mŧţe například protihlas jediného člena poroty v určitém případě znamenat nespravedlivé odsouzení jako např. v kauze baptistického faráře z roku 1967. Jeho odsouzení pro vraţdy a vŧdcovství Ku-klux-klanu navzdory předloţení usvědčujících dŧkazŧ zabránila jediná porotkyně, která rozhodla o jeho nevině slovy „Nikdy bych nemohla odsoudit faráře, i kdyby udělal cokoliv.“ Argumenty proti většinovým verdiktŧm naopak poukazují na standard dokazování v trestním říení, kdy je vinu obţalovaného nutno prokázat nade vší pochybnost. Jestliţe je totiţ jediný porotce přesvědčen o existenci jakékoliv dŧvodné pochybnosti, pak to logicky znamená, ţe vina nade vší pochybnost prokázána být nemohla. nade vší pochybnost. 148

39

4. NÁPRAVA JUSTIČNÍCH OMYLŦ (EXKURZ) Oběti justičních omylŧ (v uţším pojetí zvoleném pro tuto práci) trpí zpravidla dvojí nespravedlností – primárně nespravedlivým odsouzením a sekundárně také neochotou soudních orgánŧ nespravedlnost takového odsouzení připustit. Právě kategoricky odmítavý přístup státních orgánŧ k justičním omylŧm zpŧsobuje, ţe jejich náprava je obvykle značně ztíţena, ne-li zcela znemoţněna. Mnohé státy dnes stále vznik justičních omylŧ vylučují, neboť jejich připuštění mŧţe mít neblahý vliv na věrohodnost a integritu soudního systému. Případy, které jsou nakonec oficiálně prohlášeny za justiční omyl, tvoří jen nepatrnou část všech případŧ, které by tak potenciálně bylo moţné označit.153 Ve Spojených státech či Velké Británii se postoj k justičním omylŧm poměrně výrazně liší od přístupu České republiky, kde stabilita soudního rozhodování mnohdy přebíjí poţadavek samotné spravedlnosti. Zejména v anglosaských zemích existují jiţ několik let projekty přímo zaměřené na ochranu před justičními omyly či jejich nápravu. Odmítání státních institucí připustit své pochybení vedlo například ve Velké Británii ke vzniku tzv. Criminal Cases Review Comission (CCRC) z roku 1997 - instituce, která se zabývá přezkumem potenciálních justičních omylŧ.154 Svou pevnou tradici zde mají rovněţ kampaně vedené proti konkrétním justičním omylŧm, které často bývají jediným účinným prostředkem k přinucení státu a jeho orgánŧ připustit systémové selhání či omyl. Jejich význam spočívá vedle individuální satisfakce obětí v podobě finanční kompenzace, omluvy či zrušení rozsudku také v tom, ţe zpravidla nepřímo vedou ke konkrétním změnám v soudním systému. Oběti justičních omylŧ či jejich příbuzní zpravidla v rámci kampaní poţadují finanční kompenzaci za zpŧsobenou újmu a zpravidla také usilují ze strany státu o oficiální omluvu. Přístup daného státu k moţným nápravám justičních omylŧ je mimo jiné závislý na jeho pojetí trestní justice. To v konečném dŧsledku ovlivňuje jak dopady nespravedlivého odsouzení na jednotlivce, tak samotnou schopnost a ochotu státu omyl přiznat. Obecně se rozlišuje mezi justicí tzv. retributivní a restorativní. Právě omluva, která sama o sobě mŧţe být plnohodnotnou satisfakcí, je povaţována za klíčový rys tzv. restorativní justice. Rozdílnost těchto paradigmat je tak patrná zejména v jejich přístupu ke vzájemnému vztahu „viníka“ (stát a jeho orgány) a „oběti“ (oběť justičního omylu). Zatímco paradigma tzv. retributivní neboli odplatné justice je zaměřena na minulost, restorativní justice orientuje svou pozornost na budoucnost a jejím primárním cílem je odškodnění oběti, jehoţ součástí je primárně právě omluva.155 156 Míru moţné nápravy justičních omylŧ dále ovlivňuje také pouţívaný princip přezkumu vydaných rozhodnutí, tedy rozsah a zpŧsob přezkoumání potenciálně nespravedlivých rozsudkŧ. V zásadě rozlišujeme princip revizní a princip vázanosti přezkumného orgánu, z hlediska zpŧsobu vyřizování opravného prostředku pak princip kasační a prinSAVAGE, Stephen P.; GRIEVE, John; POYSER, Sam. Putting wrongs to right : Campaigns against miscarriages of justice. Criminology and Criminal Justice. 2007, 7, s. 83-105. 154 SAVAGE, Stephen P.s. Restoring Justice: Campaigns against Miscarriages of Justice and the Restorative Justice Process. European Journal of Criminology. 2007, 4, s. 195-216. s. 208. 155 tamtéţ – s. 210 156 V případu tzv. Guilfordské čtyřky, kdy byla skupina čtyř lidí neprávem odsouzena za teroristické útoky v Irsku v polovině 70. let, přišla omluva ze strany státu aţ v roce 2005, téměř 16 let poté, co byl rozsudek zrušen. Jsou také známé mnohé případy, kdy k omluvě došlo aţ po smrti odsouzeného. 153

40

cip apelace a v neposlední řadě také princip zákazu reformationis in peius neboli princip zákazu změny rozhodnutí k horšímu.157 Pouţití toho kterého principu mŧţe logicky hledání pravdy a spravedlnosti posílit nebo naopak omezit a z hlediska nápravy justičních omylŧ má tedy určitý význam. O justičních omylech byla zejména ve Spojených státech napsána řada populárních knih a natočeno mnoţství filmŧ a studium justičních omylŧ má dnes v anglosaských zemích jiţ téměř osmdesátiletou tradici. Přesto však dosud stále největší podíl na literatuře o justičních omylech mají ţurnalisté, právníci či aktivisté, nikoliv kriminologové a sociální vědci, jejichţ přínos na tomto poli je velmi ţádoucí.158 Dostupné studie proto stále spíše pojednávají o konkrétních případech justičních omylŧ, neposkytují však většinou ţádné zobecnění a nezasazují tyto případy do širšího kontextu. Medializace a popularizace justičních omylŧ nicméně i přesto vedla v mnoha státech USA ke změně veřejného mínění v otázce trestu smrti a také v podlomení dŧvěry veřejnosti k soudnictví. V roce 1987 například ještě americká veřejnost moţnost odsouzení nevinného člověka téměř nepřipouštěla, v roce 2001 naopak jiţ bylo 94 % Američanŧ přesvědčeno, ţe k odsouzení nevinných někdy dochází. Změna postoje k trestu smrti pak je také patrná například ve státě Illinois, kde bylo v roce 2000 na trest smrti uvaleno moratorium poté, co od roku 1973 bylo ve státě na základě dodatečného zproštění viny z cel smrti propuštěno více osob, neţ bylo popraveno.159 Svou roli v nápravách justičních omylŧ nepochybně sehrálo také zavedení testování DNA, které jiţ osovobodilo velké mnoţství odsouzených. Moţnosti odhalení justičních omylŧ jsou nicméně i zde stále omezené, a to zejména proto, ţe většina trestných činŧ neobsahuje biologický materiál, na jehoţ základě by k odhalení skutečného pachatele mohlo dojít. Na základě testŧ DNA bylo přesto od roku 1989, kdy došlo k osvobození odsouzeného člověka touto cestou poprvé, osvobozeno v USA například téměř 87 % osob obţalovaných ze znásilnění.160 V neposlední řadě je ve výkladu o nápravách justičních omylŧ nutné zmínit institut milosti a amnestie. Tento institut existuje jiţ odprdávna ve všech společnostech, byť se jeho projevy mohou v rŧzných dobách a v rŧzných státech lišit. Jiţ v antice udělovali římští císaři milost zápasícím gladiátorŧm, k pouţití institutu milosti mohlo za jistých okolností dojít dokonce i v případě ukříţování Jeţíe Krista.161 V současnosti je udělení milosti zpravidla ústavní pravomocí prezidenta a v českém právu je zakotvena jiţ od roku 1920. O nejvíce pozornosti v souvislosti s tímto institutem se u nás zaslouţil především prezident Václav Havel, který v minulosti udělil velmi rozporuplnou milost údaj-

PTÁČEK, Michal. Přezkum skutkových zjištění soudu v rámci řízení o mimořádných opravných prostředcích trestních. Brno, 2009. 123 s. Rigorózní práce. Masarykova univerzita. s. 23, 23. 158 LEO, Richard A. Rethinking the Study of Miscarriages of Justice: Developing a Criminology of Wrongful Conviction. Journal of Contemporary Criminal Justice. 2005, 21, s. 201-223. 159 LEO, Richard A. Rethinking the Study of Miscarriages of Justice : Developing a Criminology of Wrongful Conviction. Journal of Contemporary Criminal Justice. 2005, 21, s. 201-223. 160 GROSS, Samuel R. Exonerations in the United States. The Journal of Criminal Law and Criminology. 2005, 2, s. 523-560. 161 MUSIL, Jan; KRATOCHVÍL, Vladimír; ŠÁMAL, Pavel. Kurs trestního práva: trestní právo procesní. 3. přeprac. a dopl. vyd. Praha: C. H. Beck, 2007. s. 946. 157

41

nému dvojnásobnému vrahovi Zdeňku Rŧţičkovi. Podle slov Havla má jisté procento milostí právě charakter nápravy justičních omylŧ.162 Také podle mínění některých teoretikŧ má milost fungovat jako korektiv rutinního uplatňování spravedlnosti v rámci trestního procesu a má být prostředkem nápravy vad a nedostatkŧ, jímţ se ani současná trestní justice nemŧţe zcela vyhnout. Legitimita institutu milosti by tedy měla pramenit právě z její snahy řešit rozpor mezi formální a materiální spravedlností.163164 Závěrem nutno dodat, ţe je-li milost prostředkem k nápravě soudních omylŧ, je aţ prostředkem posledním a velmi sporadicky vyuţívaným. K nápravě případných justičních omylŧ by zejména v zemích kontinentálního práva měla slouţit soustava řádných a mimořádných opravných prostředkŧ165, která však z dŧvodu přítomnosti lidského faktoru i kvŧli tendenci dále potvrzovat chyby učiněné v předchozích fázích trestního procesu není vţdy garantem spravedlnosti. V takovém případě, kdy případ projde celým systémem, a přesto ho lze povaţovat za justiční omyl, nastupuje v českém právním řádu moţnost podání stíţnosti pro porušení zákona, na základě níţ je moţné od státu ţádat finanční odškodnění zpŧsobené špatným úředním postupem. Další moţností je také moţnost ţádat oškodnění podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosi za škodu zpŧsobenou při výkonu veřejné moci, přičemţ je moţné ţádat náhradu škody, u nemajetkové újmy, kde nemusí vzniknout vyčíslitelná škoda, lze pak ţádat přiměřené zadostiučinění, které mŧţe v případě méně závaţných zásahŧ státu mít podobu omluvy. V Evropě lze po vyčerpání všech vnitrostátních prostředkŧ jako prostředek nápravy justičního omylu vyuţít také ţalobu k Evropskému soudu pro lidská práva ve Štrasburku.

Protoţe se u nás ţádné oficiální statistiky justičních omylŧ nevedou, je moţné alespoň určité procento potenciálních justičních omylŧ vyčíst z údajŧ o mnoţství udělených milostí, příp v počtech obnov řízení či ţádostech o odškodnění za vynesení nezákonného rozsudku. 163 tamtéţ – s. 951 164 tamtéţ – s. 951 165 Opravné prostředky, resp. jejich právní úprava vychází právě z úvahy, ţe kterékoliv rozhodnutí v rámci trestního řízení mŧţe být navzdory sebelepší úpravě jednotlivých stádií řízení nesprávné jak ze subjektivního, tak objektivního hlediska. Smyslem opravných prostředkŧ je tedy dále zvýšit moţnou ochranu před vadnými rozhodnutími tak, aby kaţdé takové rozhodnutí bylo zákonné a spravedlivé.165 162

42

5. ZÁVĚR Justiční omyl je vţdy těţko napravitelnou křivdou a zároveň zásahem do všeobecného vnímání spravedlnosti. Je smutnou pravdou, ţe respekt k právu a zákonŧm pro garanci základních práv a svobod jednotlivce ze strany státu vţdy nestačí. Zabývat se hlouběji problematikou justičních omylŧ má tedy nepochybně význam jednak pro oběti těchto omylŧ, jednak proto, ţe kaţdý justiční omyl vyvolává pokles dŧvěry věřejnosti ve schopnost soudního systému dosahovat spravedlnosti. Kaţdý justiční omyl civilního, ale především trestního práva je těţkým zásahem do integrity a spolehlivosti celého trestněprávního systému a nese s sebou vysokou společenskou a především individuální daň. Právě moţnost justičních omylŧ bývá uváděna jako jeden z klíčových argumentŧ pro zrušení trestu smrti, studium justičních omylŧ je tedy o to více aktuální v zemích, kde je tento institut dosud uplatňován. V České republice v posledních desetiletích nebyl zaznamenán ţádný výrazný případ justičního omylu, neznamená to ovšem, ţe k nim nedochází. Za poněkud problematický lze povaţovat postoj státu k oficiálnímu uznání justičního pochybení nebo jeho následné odškodnění, statistiky neopravněných vazeb ani dodatečně vyvráceních rozsudkŧ k trestu odnětí svobody se zde nevedou, proti osobám, které se na nespravedlivém odsouzení podílejí, se zpravidla nevyvozují ţádné závěry a ani snahy potenciálním omylŧm systémově předcházet nebo se jimi blíţe zabývat se zde příliš neprojevuje. Smutnou skutečností dále zŧstává, ţe naprostá většina justičních omylŧ po celém světě zŧstává pro nedostatečné prošetření neodhalena. Samotný systém trestní justice není obvykle navrţen tak, aby po vynesení rozsudku podrobně svá vlastní rozhodnutí co do rozsahu faktických chyb zkoumal.166 Jistou útěchou pro oběti justičních omylŧ mŧţe být v poslední době hojně vyuţívaná DNA analýza, ani ona však nemŧţe nápravu omylŧ zajistit vţdy. V této práci jsem se pokusila nabídnout základní informace o justičních omylech, jejich moţných podobách a příčinách. Cílem práce bylo mimo jiné poukázat na skutečnost, ţe tato problematika je navzdory převaţujícím představám i v demokratických zemích dodnes velmi aktuální. Nutno dále připomenout, ţe justiční omyl lze pojímat mnohem šířeji a v jiných souvislostech, neţ tomu obvykle bývá. Ukazuje se, ţe selhání práva a spravedlnosti, která lze označit za justiční omyly, nejsou obvykle dŧsledkem jediného pochybení, nýbrţ vyústěním řady na sebe navazujících přehmatŧ. Má se za to, ţe pro lepší pochopení justičních omylŧ a moţnost jim předcházet je nutné dostupnou odbornou literaturu obohatit zejména o sociologické studie, které by překonaly dosud převaţující kazuistický charakter prací a justiční omyly zasadily do širšího společenského kontextu. Zajímavá zjištění přináší dále analýza vybraných institutŧ angloamerické a kontinentální právní rodiny, z níţ vyplývá, ţe schopnost právního systému předcházet či naopak generovat justiční omyly mŧţe být jednotlivými instituty a celkovým charakterem právní kultury významně ovlivněna. Vzhledem k tendencím sbliţování obou právních kultur dnes však nelze jednoznačně tvrdit, ţe jedna z těchto kultur je ke vzniku jus166RAMSEY,

Robert J.; FRANK, James. Wrongful Conviction : Perceptions of Criminal Justice Professionals Regarding the Frequency of Wrongful Conviction and the Extent of System Errors. Crime and Delinquency. 2007, 53, s. 436-470.

43

tičních omylŧ více náchylná. Na základě uvedených příkladŧ lze však i s ohledem na charakteristické pojetí pravdy a spravedlnosti konstatovat přinejmenším to, ţe angloamerický právní systém, zejména pak systém USA, dává ke vzniku justičních omylŧ především kvŧli uplatňování porotního soudnictví mnohem více příleţitostí neţ systém kontinentální. Závěrem lze konstatovat, ţe cíle, které byly v úvodu práce stanoveny, byly s ohledem na výše uvedené splněny. Nezbývá tedy neţ dodat, ţe kvŧli nezastupitelné roli lidského faktoru v soudnictví a v rozhodovacích procesech, lze justiční omyly jen stěţí zcela eliminovat, jejich počet lze však na základě hlubšího studia tohoto fenoménu značně sníţit.

44

6. POUŢITÉ ZDROJE Monografie: 1. DUROZOI, Gérard; ROUSSEL, André. Filozofický slovník. Praha: Ewa Edition, 1994. 352 s. 2. FROLOV, I. T. Filozofický slovník. Bratislava: Pravda, 1989. 611 s. 3. GARCZYNSKI, Stefan. Chyby a omyly. Praha: Mladá fronta, 1982. 208 s.

4 1

Milan

Šmíd

Televiznísoudy-

Louč 1996

2011-06-10

7 http://www.louc. ŠMÍD,Milan. Telev

4. HARVÁNEK, Jaromír. Teorie práva. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2008. 501 s. 5. MACUR, Josef. Postmodernismus a zjišťování skutkového stavu v civilním soudním řízení. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2001. 6. MUSIL, Jan; KRATOCHVÍL, Vladimír; ŠÁMAL, Pavel. Kurs trestního práva: trestní právo procesní. 3. přeprac. a dopl. vyd. Praha: C.H. Beck, 2007. 7. SAWICKI, Jerzy. Soudci, omyly a paragrafy. Praha: Orbis, 1966. 304 s. 8. VEČEŘA, Miloš. Spravedlnost v právu. Vyd. 1. Brno: Masarykova univerzita, 1997. 9. WÓJCIKIEWICZ, Jozef. Temida nad mikroskopem. Torun : Dom Organizatora, 2009. 267 s. Akademické práce, odborné články: 1. BARTLETT, Tess. The Power of Penal Populism. Wellington, 2009. 137 s. Absolventská práce. Victoria University of Wellington. 2. BOHM, Robert M. Miscarriages of Criminal Justice: An Introduction. Journal of Contemporary Ciminal Justice. 2005, 21, 3, s. 196-200. 3. GROSS, Samuel R. Exonerations in the United States. The Journal of Criminal Law and Criminology. 2005, 2, s. 523-560. 4. HUFF, C. Ronald. Errors of Justice: Nature, sources and Remedies. Contemporary Sociology: A Journal of Reviews. 2005, 34, s. 63-86. 5. JACKSON, J. D. Two Methods of Proof in Criminal Justice. The Modern Law Review. 2011, 5, s. 549-568. 45

6. JELÍNKOVÁ, Vlasta. Ordál soubojem. Brno, 2009. 65 s. Diplomová práce. Masarykova univerzita. 7. LEO, Richard A. Rethinking the Study of Miscarriages of Justice: Developing a Criminology of Wrongful Conviction. Journal of Contemporary Criminal Justice. 2005, 21, s. 201-223. 8. MITÁŠ, Richard; FENYK, Jaroslav. Význam znaleckého posudku v trestním řízení. 2008. 9. MYNAŘÍKOVÁ, Marie; KALVODOVÁ, Věra. Dokazování jako proces zjišťování skutkového stavu věci v trestním řízení. 2008. s. 10. POLJANSKÝ, Petr. Velké právní systémy. Brno, 2010. 69 s. Diplomová práce. Masarykova univerzita. 11. PTÁČEK, Michal. Přezkum skutkových zjištění soudu v rámci řízení o mimořádných opravných prostředcích trestních. Brno, 2009. 123 s. Rigorózní práce. Masarykova univerzita. 12. PTÁČEK, Vladimír. Angloamerický právní systém. Brno, 2009. 87 s. Diplomová práce. Masarykova univerzita. 13. RAMSEY, Robert J.; FRANK, James. Wrongful Conviction : Perceptions of Criminal Justice Professionals Regarding the Frequency of Wrongful Conviction and the Extent of System Errors. Crime and Delinquency. 2007, 53, s. 436-470. 14. SAVAGE, Stephen P.; GRIEVE, John; POYSER, Sam. Putting wrongs to right : Campaigns against miscarriages of justice. Criminology and Criminal Justice. 2007, 7, s. 83-105. 15. SAVAGE, Stephen P.s. Restoring Justice: Campaigns against Miscarriages of Justice and the Restorative Justice Process. European Journal of Criminology. 2007, 4, s. 195-216. 16. SLABÝ, Martin. Čarodějnické procesy zejména na Kutnohorsku. Brno, 2004. 70 s. Diplomová práce. Masarykova univerzita. 17. SUNG, Hung-En. Democracy and Criminal justice in Cross-National Perspective : From Crime Control to Due Process. The ANNALS of the American Academy of POlitical and Social Science. 2006, 605, s. 311-325. 18. ŠŤASTNÍK, Jaří. Dokazování v trestním řízení. Brno, 2009. 46 s. Bakalářská práce. Masarykova univerzita. 19. VODIČKOVÁ, Jarmila Mevald. Dreyfusova aféra: K rozsudku stačí důkaz z odpadkového koše. History. 2010, 8, s. 88-89. 20. WALKER, Clive; STARMER, Keir . Miscarriages of Justice: Review of Justice in Error. Oxford: Oxford University Press, 1999. Miscarriages of Justice in Principle and Practice, s. 31-55. 21. ZALMAN, Marvin. Criminal Justice System Reform and Wrongful Conviction: A Research Agenda. Criminal Justice Policy Review. 2006, 17, s. 468-486. 22. ŢIAKOVÁ, Katarína. Angloamerický právny systém. Brno, 2003. 57 s. Diplomová práce. Masarykova univerzita. Elektronické zdroje:

46

1. Evropané očistili poslední popravenou čarodějnici. Novinky.cz [online]. 2008, 30, [cit. 2011-06-11]. Dostupný z WWW: . 2. JONES, Richard. Populist leniency, crime control and due process. Theoretical Criminology [online]. 2010, 3, [cit. 2011-06-11]. Dostupný z WWW: . 3. KOPECKÝ, Pavel. O soudcích, justici, právu a spravedlnosti. Britské listy [online]. 2007, 5, [cit. 2011-06-11]. Dostupný z WWW: http://blisty.cz/art/37575.html 4. KÜHN, Zdeněk. Proč toho český soudce nezvládne tolik jako západní kolega. Jiné právo [online]. 2006, 5, [cit. 2011-06-10]. Dostupný z WWW: . 5. SHANOFF, Alan. Social Justice: Let´s address miscarriages of justice in civil court. Law Times [online]. 2010, 1, [cit. 2011-06-17]. Dostupný z WWW: . 6. STEELE, Kara. Packer´sCrime Control Model and the Natura of American Justice. Universal Journal [online]. 2009, 13, [cit. 2011-06-22]. Dostupný z WWW: . 7. The role of media in shaping penal sentiment: Briefing paper. Commission on English Prisons Today [online]. 2010, 1, [cit. 2011-06-10]. Dostupný z WWW: . 8. UHLÍŘ, Aleš. Soudní znalci ničí lidské ţivoty. Britské listy [online]. 2011, 1, [cit. 2011-06-27]. Dostupný z WWW: http://blisty.cz/art/57881.html. 9. ŠMÍD, Milan. Televizní soudy - pomoc právnímu systému, nebo jeho ohroţení?. Louč [online]. 1996, 7, [cit. 2011-06-10]. Dostupný z WWW: . 10. Wikipedie [online]. 2009 [cit. 2011-06-17]. Ţhářský útok ve Vítkově. Dostupné z WWW:.

47

7. RESUME Předkládaná diplomová práce na téma Justiční omyly se zabývá problematikou justičních omylŧ coby jevu neodlučitelně spjatého s trestním i civilním soudním systémem všech vyspělých státŧ světa. Východiském práce je přesvědčení, ţe justiční omyly jako projevy selhání právního státu a jeho orgánŧ mohou bez sebemenšího přičinění zasáhnout kaţdého člena společnosti. Justiční omyly tak představují mimořádný zásah do právní jistoty jednotlivce, a proto je nutné se jimi za účelem jejich moţné eliminace systematicky zabývat. Práce si klade za cíl jednak podat obecný výklad o tomto fenoménu, jednak pro hlubší porozumění nabídnout jeho moţné klasifikace. V neposlední řadě je pak cílem práce poukázat na schopnost dvou nejvýznamnějších právních kultur – kultury angloamerického a kontinentálního práva – vypořádat se s tímto fenoménem, resp. odhalit instituty či faktory, které tuto schopnost mohou ovlivnit. Charakter práce je ovlivněn dostupností materiálŧ týkajícíh se tohoto tématu. Protoţe česká odborná literatura se fenoménu justičních omylŧ nevěnuje téměř vŧbec, vychází práce zejména z anglicky psaných materiálŧ. Podstatná část textu tedy zahrnuje spíše případy z angloamerického práva, které jsou místy doplněny o výklad týkající se českého prostředí. Pro dokreslení nabízí práce také některé příklady historických justičních omylŧ. Přestoţe je jedním z cílŧ práce poukázat na širší dosah justičních omylŧ, tedy rovněţ jeho přesah do civilního soudnictví, je celá práce orientována zejména na justiční omyly trestního práva, a to zejména s ohledem na vyšší dostupnost pramenŧ, rovněţ však s ohledem na jejich podstatnější zásah do práv jednotlivce. První část práce je věnována obecnému výkladu pojmŧ pravda, spravedlnost a právo. Tyto pojmy s problematikou justičních omylŧ úzce souvisí a smyslem jejich výkladu je mimo jiné poukázat na to, jak jejich rŧzná pojetí mohou ovlivnit vymezení pojmu justiční omyl. Druhá část textu se pak po obecném výkladu zaměřuje na jednotlivé klasifikace justičních omylŧ. Tyto vychází jednak z oficiálních dělení obsaţených v odborné litaratuře, jednak z obecných poznatkŧ o justičních omylech, na jejichţ základě jsou pak určena některá kritéria klasifikace. Smyslem této kapitoly je nabídnout širší souvislosti ke vzniku, podobám či příčinám justičních omylŧ a měla by napomoci k jejich lepšímu pochopení. Zvláštní pozornost je zde pak věnována zejména znaleckým posudkŧm, jejichţ podíl na vzniku justičních omylŧ bývá značný. Cílem třetí části práce pak je poskytnout informace k vybraným charakteristickým institutŧm angloamerické a kontinentální právní kultury a na jejich základě zhodnotit, zda je některá z těchto právních kultur náchylnější či naopak odolnější vŧči vzniku justičního omylu. Součástí kapitoly je také obecná charakteristika obou právních systémŧ se zaměřením na postavení soudce v trestním procesu či institut porotních soudŧ. Poslední část práce pak krátce pojednává o moţných nápravách justičních omylŧ, a to nápravách právních i mimoprávních. Část této kapitoly je věnována také stručně českému právu a nástrojŧm, které k nápravě potenciálních justičních omylŧ poskytuje. Práce ukazuje, ţe selhání práva a spravedlnosti, která lze označit za justiční omyly, nejsou obvykle dŧsledkem jediného pochybení, nýbrţ vyústěním řady na sebe navazujících přehmatŧ. Má se také za to, ţe pro lepší pochopení justičních omylŧ a moţnost jim předcházet je nutné dostupnou odbornou litaraturu obohatit zejména o sociologické stu48

die, které by překonaly dosud převaţující kazuistický charakter prací a justiční omyly zasadily do širšího společenského kontextu. Závěr práce přináší zajímavá zjištění o významu justičních omylŧ v angloamerické a kontinentální právní kultuře. Z analýzy vybraných institutŧ vyplývá, ţe schopnost právního systému předcházet či naopak generovat justiční omyly mŧţe být jednotlivými instituty a celkovým charakterem právní kultury významně ovlivněna. Vzhledem k tendencím sbliţování obou právních kultur dnes však nelze jednoznačně tvrdit, ţe jedna z těchto kultur je ke vzniku justičních omylŧ více náchylná. Na základě uvedených příkladŧ lze však konstatovat přinejmenším to, ţe angloamerický právní systém, zejména pak systém USA, dává ke vzniku justičních omylŧ především kvŧli uplatňování porotního soudnictví mnohem více příleţitostí neţ systém kontinentální. Závěrem je pak s ohledem na zjištění práce nutné konstatovat, ţe kvŧli nezastupitelné roli lidského faktoru v soudnictví a v rozhodovacích procesech, lze justiční omyly jen stěţí zcela eliminovat, jejich počet lze však na základě hlubšího studia tohoto fenoménu značně sníţit.

49

RESUME The diploma thesis Miscarriages of Justice deals with the issue of judicial errors as a phenomenon inseparably connected with criminal and civil legal system of all advanced countries in the world. The outcome of this paper is an assurance that miscarriages of justice can affect every member of the society. Miscarriages of justice represent extraordinary blow to an individual’s peace and that is why it is necessary to concern with possible ways of their elimination. This thesis proposes to provide general information about this phenomenon and to offer its possible classifications for deeper understanding of the problem. Last but not least purpose of this thesis is to show the ability of our two most substantial legal cultures – the Anglo-american and the Civil law – to deal with this phenomenon, to reveal which factors or institutes can affect this ability. The composition of thesis is affected by availability of materials related to this topic. Because there is hardly any Czech professional literature dedicated to this phenomenon, this thesis is based on English written materials. For this reason substantial part of this work includes cases from Anglo-american law system, which are supplemented by explanation for Czech law. For illustration, this thesis also includes some of the historical judicial errors. Although one of the goals of this thesis is to show wider impact of judicial errors and even its overlap to civil justice, the whole work is oriented especially on errors in criminal law and it is mainly due to better availability of sources and also because it does substantial interference with the individual rights. First part of this thesis is dedicated to general interpretation of terms truth, justice and law. These terms are closely related to problems of judicial errors, the meaning of their interpretation is to point out, among other things, how different concepts of these words can affect definition of miscarriages of justice. Second part of this work is focuses on various classifications of miscarriages of justice.The purpose of this chapter is to offer wider context to origin, forms and causes of miscarriages of justice and it should help for better understanding of the problem. Special attention is paid particularly onto expert evidences, whose part on judicial errors is significant. The purpose of the third part of this thesis is to provide information on selected characteristic institutes of Anglo-american and Continental legal cultures and to ascertain, based on this information, if either of these cultures is more prone to or more resilient against miscarriages of justice. Part of this chapter is also a general characteristic of both legal systems focused on the position of the judge in the criminal process and the institute of a jury.The last part briefly deals with the possible rectification of miscarriages of justice. A brief part of this chapter is dedicated to Czech law and the instruments it provides to rectify potential judicial errors. This paper proves that the failures of the law and justice, which can be called a miscarriage of justice, aren’t usually a result of a single failure but the outcome of multiple subsequential mistakes. It is also believed that for a better understanding of judicial errors and a chance to prevent them, it is necessary to enrich the available literature especially with sociological studies which would exceed the now prevailing casuistic character of papers and put judicial errors into a wider social context. 50

The end part of this thesis shows interesting findings about the meaning of judicial errors in Anglo-american and Civil legal cultures. The analysis of the selected institutes shows that the ability of a legal system to prevent or vice versa, to generate judicial errors, can be severely affected by the individual institutes and the overall character of a legal culture. Considering the tendencies of both cultures to grow close, it can’t be positively said that either of these cultures is more prone to judicial errors. However, based on presented examples, it can at least be said that the anglo-american legal system, particularly the system in the USA provides more opportunities than the continental system for judicial errors to occur especially because of using juries. In conclusion, it is necessary to state, that because of the unavoidable role of the human factor in judicial systems and decision processes, it is hardly possible to eliminate miscarriages of justice completely, however their volume can be significantly lowered based on a deeper studies of this phenomenon.

8 0

Wikipedie

2009 2011-06-17 ŽhářskýútokveV

http://cs.wikipedia <em>Wikipedie
5

Masarykovauniv Diplomovápráce Vlasta

Jelínková

51

Ordálsoubojem Brno

2009 65

JELÍNKOVÁ, Vlas

52