PRÁVNICKÁ FAKULTA MASARYKOVY UNIVERZITY KATEDRA OBČANSKÉHO PRÁVA DISERTAČNÍ PRÁCE. Ochrana spotřebitele v soukromém právu. JUDr

PRÁVNICKÁ FAKULTA MASARYKOVY UNIVERZITY

KATEDRA OBČANSKÉHO PRÁVA

DISERTAČNÍ PRÁCE Ochrana spotřebitele v soukromém právu

JUDr. Markéta Selucká 2007

Čestné prohlášení: Potvrzuji tímto, že jsem disertační práci na téma Ochrana spotřebitele v soukromém právu zpracovala sama pouze s využitím pramenů v práci uvedených.

Motto:

Inde datae leges, ne firmior omnia posset. Proto jsou zákony dány, aby silnější nemohl všechno.

Ovidius (Fast. III, 279)

2

PODĚKOVÁNÍ

Děkuji svému školiteli váženému panu prof. JUDr. Josefu Fialovi, CSc., za veškerou odbornou pomoc, čas a trpělivost, které mi při zpracování disertační práce věnoval.

3

ÚVOD Ochrana spotřebitele je moderním trendem soukromého práva; tento fakt je nesporným fenoménem v naší společnosti, který vyvolává řadu polemik. Existují striktní zastánci „freedom of contract“ a jejich protipólem jsou sociálně radikální názory vědců, kteří chápou spotřebitele jakožto osobu „více než prostoduchou“, která vyžaduje otcovskou ochranu zákonodárce. Samotná autorka je v duchu Ciceronově zastánkyní „střední cesty1“. Předkládaná disertační práce si neklade za cíl vyřešit obecné právně filozofické problémy míry narušení zásady autonomie vůle a rovnosti stran soukromoprávního vztahu kogentní ochranou spotřebitele; ani si nečiní nárok přes svůj název „Ochrana spotřebitele v soukromém právu“ na komplexní zpracování této materie. Ochranu spotřebitele prosazovanou právním řádem chápe autorka v několika aspektech; a to jako veřejnoprávní a soukromoprávní (které se vzájemně prolínají), kdy soukromoprávní ochranu člení na „vlastní ochranu spotřebitele“ obsaženou zejména v závazkovém právu, ochranu spotřebitele v rámci hospodářské soutěže včetně klamavé reklamy a dále pak ochranu spotřebitele v autorskoprávních vztazích. Jiný úhel pohledu, který by mohl být užit, je soukromoprávní ochrana spotřebitele hmotněprávní a procesněprávní. Disertační práce je zpracována v aspektu hmotněprávním s důrazem na závazkové

právo,

tj.

záměrně

mnohdy

opomíjí

aspekty

procesněprávní,

hospodářskosoutěžní a autorskoprávní. Důvodem tohoto částečného omezení je šířka zpracovaného tématu, neboť autorka má za to, že procesněprávní, hospodářskosoutěžní a autorskoprávní pohled je natolik specifický, že by zbytečně rozmělňoval a tříštil pohled závazkové části soukromého práva. Vzhledem k tomu, že se práce zaměřuje na ochranu spotřebitele v soukromém právu, je především pracováno se směrnicemi, které prosazují soukromoprávní ochranu, tj. práce se snaží zhodnotit implementaci směrnice 85/577/EHS, směrnice 87/102/EHS, směrnice 90/314/EHS, směrnice 93/13/EHS, směrnice 94/47/ES, směrnice 1

Mediocritatis regula optima est. Zásada střední cesty je nejlepší. Cicero

4

97/7/ES, směrnice 1999/44/ES a směrnice 2002/65/ES v našem právním řádu; zvláštní důraz je pak kladen na implementaci směrnic, které jsou součástí acquis a podléhají v současné

době

probíhajícímu

přezkumu

(směrnice

85/577/EHS,

směrnice

90/314/EHS, směrnice 93/13/EHS, směrnice 94/47/ES a směrnice 1999/44/ES). To proto, aby závěry práce nebyly pouhou teoretickou úvahou nad právní úpravou de lege lata, a aby mohly být využity při revizi ochrany spotřebitele v právním řádu ČR.

5

METODOLOGIE Metodou rozumíme systematický způsob zkoumání za účelem získání objektivně správných poznatků o zkoumaném předmětu2. V procesu zkoumání jsou v práci využívány apriorní pojmy, které již byly právní vědou vytvořeny. Ovšem i tyto pojmy vznikly jako myšlení o právních entitách, jsou tedy noeticky svým původem aposteriorní. Vědecké metody (v nejobecnějším slova smyslu), které budou v disertační práci užity, patří především dedukce, indukce případně i abdukce; dále pak analýza a syntéza. V duchu čtyř základních výkladových metod F.C. von Savignyho3 jsou při interpretaci norem v disertační práci využity metody jazykového výkladu (gramatickosémantická metoda), logického výkladu, systematického výkladu a historického výkladu. Hojně bude v rámci disertační práce užita metoda komparativní, a to zejména při komparaci české právní úpravy se směrnicemi ES, případně dalších právních úprav států ES, které provádějí dané směrnice do svých vnitrostátních právních řádů. Rovněž nebude zanedbán výklad teleologický v kontextu obecné ideje ochrany spotřebitele. Podle novějšího členění právně interpretační metodologie (Alexyho pojetí4) bychom mohli jednotlivé interpretační metody užité v disertační práci rozčlenit dle argumentu lingvistického (sémantický a syntaktický přístup), genetického (subjektivní historický

výklad),

systematického

(vnitřní

konsistence

práva,

kontextuální

argumentace a pojmově-systematická argumentace) a obecně praktického (teleologické a deonotologické argumenty). Zvláštní pozornost si při interpretaci norem regulujících spotřebitelské právní vztahy zaslouží ustanovení, které ukládá povinnost použít v pochybnostech výklad pro spotřebitele příznivější (§ 55 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění

2

Boguszak, J., Čapek, J., Gerloch, A. Teorie práva. Druhé, přepracované vydání. Praha : ASPI, 2004, s. 16. 3 F.C. von Savigny, System des heutigen Römischen Rechts. I. Berlin 1840, s. 214. Citováno in: Holländer, P. Filosofie práva. 1. vydání. Aleš Čeněk : Plzeň, 2006, s. 220. 4 Alexy, R., Recht, Vernunft, Diskurs. Studien zur Rechtsphilosophie, Frankfurt a. M. 1995, s. 84 – 89. Citováno in: Holländer, P. Filosofie práva. 1. vydání. Aleš Čeněk : Plzeň, 2006, s. 224.

6

pozdějších předpisů, dále jen „OZ“). Směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách (dále jen „Směrnice 93/13/EHS“) však užívá pojem „nejpříznivější“. Náš zákonodárce pojem použitý směrnicí 93/13/EHS modifikoval na „pro spotřebitele příznivější“; nicméně vzhledem k povinnosti vykládat vnitrostátní právo členského státu v souladu s ustálenou judikaturou Evropského soudního dvora, dále „ESD“ (C-106/89 Marleasing; Judgment of the Court (Sixth Chamber) of 13 November 1990.), je třeba tento pojem vykládat jako povinnost použít v pochybnostech výklad pro spotřebitele nejpříznivější.

7

CÍLE A TEZE PRÁCE Cílem disertační práce je přispět k řešení problémů spotřebitelského práva ČR, resp. jeho soukromoprávní části. Autorka bude v práci zejména •

zjišťovat, které soukromoprávní instituty chrání spotřebitele v právním řádu ČR, příp. v komunitárním právu;

•

interpretovat jednotlivé soukromoprávní normy chránící spotřebitele;

•

zjišťovat, jak koresponduje vnitrostátní implementace směrnic chránících spotřebitele s normami Evropských společenství (dále jen „ES“) a judikaturou ESD, příp. s judikaturou jiných členských států;

•

řešit případný nesoulad vnitrostátních norem ČR s acquis communautaire návrhy de lege ferenda.

Základní teze (hypotézy), ze kterých autorka vychází, jsou tyto: •

Definice pojmu spotřebitele je nejednotná a to jak v rámci směrnic ES, tak i v rámci judikatury ESD.

•

V členských státech ES je spotřebitel vykládán a chápán rozdílně.

•

České právo obsahuje generální definici spotřebitele, ale v rámci právního řádu existují dílčí definice spotřebitele v závislosti na nepřímém předmětu spotřebitelského závazkového vztahu.

•

Spotřebitel je v právní úpravě ČR mnohdy chráněn méně, než tatáž smluvní strana, která není v obdobném právním vztahu spotřebitelem.

•

Provedení směrnic ES do práva ČR je činěno fragmentárně a neprovázaně na stávající soukromoprávní instituty.

8

I. HISTORICKÝ A PRÁVNĚ TEORETICKÝ KONTEXT I.1 Pohled na vývoj právní ochrany spotřebitele Římské právo znalo institut odpovědnosti za skryté vady při prodeji zboží, ve kterém bychom mohli spatřovat ochranu spotřebitele, která se rozuměla sama sebou; Magna Charta Libertatum (1215) zase ustanovovala jednotné míry pro víno, pivo či obilí, neboť je úkolem práva chránit zdraví a ekonomické zájmy spotřebitele5. Na začátku minulého století byla ochrana spotřebitele čímsi utopickým a společensky nevhodným snažením, což lze demonstrovat např. na citátu z Ottova slovníku naučného: „Spotřebitelská politika je pojem, vzniklý po svět. válce a označující záměrnou péči, zejména státu a jiných veřejných korporací, o vytvoření a zachování příznivých podmínek na domácím trhu s hlediska spotřeby. Spotřebitelská politika má tedy uplatňovati spotřebitelská hlediska v praktickém hospodářském životě a případně i usilovati o vyrovnání zájmů výrobních se zájmy spotřebitelskými. Souvisí to s jistým názorem na spotřebu vůbec, pokud se pak vlastní spotřebitelské politiky týče, tu stoupenci její usilují, aby se ve veřejném životě dostalo právům a zájmům spotřebitelů stejného formálního zastoupení, jaké mají kruhy výrobní. Zapomíná se při tom namnoze, že spotřebitel je jenom hospodářský pojem, vyznačující určitý úsek celkové hospodářské činnosti, že to není žádný stav, který by se mohl s úspěchem uplatnovati politicky ve veřejném životě. Každý člověk je spotřebitelem, ale současně je zpravidla nějak zúčastněn i na výrobním procesu. Absolutních spotřebitelů vlastně není (snad jen pensisti, ale i ti odvozují své důchodové nároky od své činnosti předcházející). Proto volání po vytvoření spotřebitelských korporací samosprávných, odpovídajících obdobným korporacím podnikatelským, je pochybené. Jsou to pojmy nesourodé. Přes to však Spotřebitelská politika měla značný ohlas i v tomto směru, takže i u nás se usilovalo o zřízení „spotřebního ministerstva” a organisací spotřebitelských. Krs.6“ 5

Cartwright, P. et al. Consumer Protection in Financial Services. 1. vydání. The Hague – London – Boston : Kluwer Law International, 1999, s. 3. 6 Ottova encyklopedie obecných vědomostí® obsahuje Ottův slovník naučný (1888-1909) a Ottův slovník naučný nové doby (1930-1943). Dostupné z: http://encyklopedie.seznam.cz/heslo/436384spotrebitelska-politika. [Citováno 22.6.2006].

9

Významový obsah ochrany spotřebitele se v průběhu doby vyvíjel (cca od 20 let minulého století) a normy komunitárního práva jednoznačně chápání tohoto pojmu ovlivnily a to nejen v kontinentální Evropě7. Pozitivní zakotvení ochrany spotřebitele tak, jak ji chápeme dnes, nalézáme v právních úpravách států od šedesátých let minulého století8. Ochrana spotřebiteli je rovněž poskytována mimo Evropská společenství9. V současné době patří ochrana spotřebitele ke stěžejním politickým cílům vlády ČR, neboť „Vláda si klade za cíl zajistit, aby byla ochrana spotřebitele v České republice na úrovni srovnatelné s nejvyspělejšími státy EU a aby odpovídala potřebám 21. století. Uplatňovaný režim bude nadále zajišťovat spotřebitelům dostatečnou ochranu a poskytovat jim za tím účelem odpovídající nástroje, přičemž budou podporovány otevřené, konkurenceschopné a inovativní trhy. Spotřebitelé proto musí být vybaveni schopnostmi, znalostmi, informacemi a důvěrou ve svá spotřebitelská práva. Spotřebitelská práva musí být jasná a srozumitelná.

Spotřebitelé

musí

mít

přístup

k odpovídajícím

a přiměřeným

poradenským zdrojům a musí mít vytvořeny podmínky a prostředky k tomu, aby se domohli práva, včetně možnosti využití alternativního řešení sporů mimosoudní cestou....10“ Ochranu spotřebitele lze v současném pojetí charakterizovat nejen jako ochranu před dodavatelem (silnější stranou právního vztahu, protřelým profesionálem), ale mnohdy i před spotřebitelem samým. Současné pojetí kapitalismu můžeme charakterizovat např. jako éru lehkého kapitalismu, který je posedlý hodnotami narozdíl od kapitalismu tvrdého11, který byl charakteristický svou touhou po objemu a velikosti (tzv. fordovský kapitalismus).

7

Blíže např. Miller, C.,J. et al. Consumer and Trading Law, Text, Cases and Materials. 1. vydání. Oxford : Oxford University Press, 1998, s. 12 – 18. 8 Blíže např. Cartwright, op. cit., p. V; Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M. et al. Občanský zákoník. Komentář, 10. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, s. 327. 9 Blíže např. Weston, G., E., Maggs, P. B., Schechter, R., E. Unfair trade practices and consumer protection, Cases and comments, 5. vydání. American Casebook series. St. Paul, Minn. : West publishing Co., 1992, s. 1 – 4. 10 Koncepce spotřebitelské politiky na léta 2006 - 2010. Dostupné z: http://www.mpo.cz/dokument5481.html. [Citováno 22.6.2006]. 11 Bauman, Z. Tekutá modernita, 1. vydání. Praha : Mladá fronta, 2002, s. 94 – 95.

10

Člověk v západní civilizaci žije totiž ve světě nekonečného počtu šancí (nebo alespoň většího množství, než jsme schopni reálně využít) a tento pocit vyvolává závrať svobody stát se kýmkoli. Jedinec vyjadřuje sebe sama prostřednictvím svého vlastnictví12. Spotřebitel je postaven před volbu priorit...

13

„Čím větší je svoboda na

obrazovce a čím svůdnější pokušení kyne z výloh nákupních středisek, tím hlubší je pocit ochuzení reality a tím drtivější se stává touha ochutnat, byť jen na prchavý moment, blaho výběru.14“

I.2 Komunitární právo ve vztahu k ochraně spotřebitele Současný evropský právní vývoj lze charakterizovat snahou o vytváření pojmů a systémů jakými jsou evropské soukromé právo, evropské správní právo apod. Pojem „Evropské soukromé právo“ je chápáno v několika významech, např. jako ius commune, které představuje základ právních zásad společných pro celou Evropu (i pro evropské common law) vycházející z římskoprávní tradice (podrobněji viz dále v rámci zásad soukromého práva). Dále pak je evropské soukromé právo chápáno jako právní odvětví, které je tvořeno akty orgánů ES. Mezi základní úkoly tohoto právního odvětví patří zajištění fungování vnitřního trhu, zákaz diskriminace a ochrana spotřebitele. O evropském soukromém právu můžeme mluvit zejména s ohledem na nutnost harmonizace soukromého práva v jednotlivých členských státech ES. Dalším důležitým úkolem evropského soukromého práva je potřeba prosazení uznávání rozhodnutí, postupů a skutečností v rámci jednotlivých členských států. Budoucí koordinace evropského soukromého práva je možná v rámci třetího pilíře, tj. na základě čl. 29 odst. 6, případně čl. 31 a 65 Smlouvy EU15.

12

Ferguson, H. The Lure of Dreams: Sigmund Freund and the Construction of Modernity, London, Routledge, 1996, s. 205. In: Bauman, op. cit. 13 Bauman, op. cit., s. 96 – 146. 14 Ibid., s. 141. 15 Blíže viz Tichý, L. et al. Evropské právo. 3. vydání. Praha : C.H. Beck, 2006, s. 631 – 635.

11

Ačkoli v počátcích vzniku a existence ES nepatřila ochrana spotřebitele k politikám prosazovaným a chráněným právem ES, od 70. let minulého století (poprvé tomu bylo na pařížském summitu v roce 1972) se ochrana spotřebitele dostala do popředí zájmu politiky ES. “Předběžný program EHS o ochraně spotřebitele a informační politice16“ (1974) se stal základním dokumentem prosazujícím ochranu spotřebitele v ES. Po mnoho let byla ochrana spotřebitele prosazována jaksi „utajeně“, nevýslovně a to na základě čl. 100 Smlouvy o založení ES v rámci regulace vnitřního trhu v oblastech, kde odlišnosti ve standardech ochrany spotřebitele představovaly překážky pro vnitřní trh17. V roce 1981 přijímá Rada rezoluci18, ve které přemýšlí nad zásadami, cíly a úkoly pro zajištění ochrany spotřebitele v rámci ES snažíc se vyvolat novou diskusi o ochraně spotřebitele v ES. Pojem spotřebitel v primárním právu ES je užit státy ES až v roce 1986 v Jednotném evropském aktu19 (čl. 100a; nyní čl. 95 Smlouvy o založení ES) a ochranu spotřebitele jakožto samostatné téma politiky ES zakotvené v primárním právu ES zavedla Maastrichtská smlouva20 (čl. 129a; nyní čl. 153 Smlouvy o založení ES)21. Ochrana spotřebitele patří v současné politice ES ke stěžejním prioritám a normy komunitárního práva hmotného jsou tvořeny velkým množstvím sekundárního práva regulujícího tuto oblast. Regulace předpisy ES je přípustná tam, kde usiluje o ochranu uznávaných cílů veřejného zájmu a za splnění podmínky přiměřenosti takové ochrany vůči stanoveným cílům (princip proporcionality).

16

Preliminary programme of the European Economic Community for a consumer protection and information policy, Official Journal C 092 , 25/04/1975 P. 0002 - 0016 17 Cartwright, op. cit., p. 27. 18 Council Resolution of 19 May 1981 on a second programme of the European Economic Community for a consumer protection and information policy, Úřední věstník C 133, 03/06/1981 S. 0001. 19 Byl podepsán 17. února 1986 v Lucemburku a 28. února 1986 v Haagu, vstoupil v platnost 1. července 1987. 20 Smlouva o Evropské unii, která byla podepsána v Maastrichtu 7. února 1992 a vstoupila v platnost 1. listopadu 1993. 21 Cartwright, op. cit., p. 26 – 30; Knoblochová, V. Vývoj oblasti ochrany spotřebitele v EU. [citováno 9. července 2007]. Dostupný z: http://www.mpo.cz/zprava7587.html.

12

V souladu s ustanovením čl. 153 odst. 1 a odst. 3 písm. a) Smlouvy o založení Evropského společenství22 má ES přispívat k dosažení vysoké úrovně ochrany spotřebitele prostřednictvím opatření přijatých podle čl. 95 Smlouvy o založení Evropského společenství. Mezi základní předpisy chránící spotřebitele lze zařadit tyto směrnice ES: •

Směrnice Rady 84/450/EHS ze dne 10. září 1984 o sbližování právních a správních předpisů členských států týkajících se klamavé reklamy

•

Směrnice Rady 85/374/EHS ze dne 25. července 1985 o sbližování právních a správních předpisů členských států týkajících se odpovědnosti za vadné výrobky

•

Směrnice Rady 85/577/EHS ze dne 20. prosince 1985 o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených mimo obchodní prostory; dále „směrnice 85/577/EHS“

•

Směrnice Rady 87/102/EHS ze dne 22. prosince 1986 o sbližování právních a správních předpisů členských států týkajících se spotřebitelského úvěru, ve znění pozdějších předpisů, dále „směrnice 87/102/EHS“

•

Směrnice Rady 90/314/EHS ze dne 13. června 1990 o souborných službách pro cesty, pobyty a zájezdy, dále „směrnice 90/314/EHS“

•

Směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách; dále „směrnice 93/13/EHS“

•

Směrnice Evropského parlamentu a Rady 94/47/ES ze dne 26. října 1994 o ochraně nabyvatelů ve vztahu k některým aspektům smluv o nabytí práva k dočasnému užívání nemovitostí; dále „směrnice 94/47/ES“

•

Směrnice Evropského parlamentu a Rady 97/7/ES ze dne 20. května 1997 o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených na dálku, ve znění pozdějších předpisů; dále „směrnice 97/7/ES“

22

„K podpoře zájmů spotřebitelů a k zajištění vysoké úrovně ochrany spotřebitele přispívá Společenství k ochraně zdraví, bezpečnosti a hospodářských zájmů spotřebitelů, jakož i k podpoře jejich práva na informace, vzdělání a práva sdružovat se k ochraně svých zájmů.“ (čl. 153 odst. 1 Smlouvy o založení ES ve znění změn; Celex 11957E).

13

•

Směrnice Evropského parlamentu a Rady 98/6/ES ze dne 16. února 1998 o ochraně spotřebitelů při označování cen výrobků nabízených spotřebiteli

•

Směrnice Evropského parlamentu a Rady 98/27/ES ze dne 19. května 1998 o žalobách na zdržení se jednání v oblasti ochrany zájmů spotřebitelů, ve znění pozdějších předpisů, dále „směrnice 98/27/ES“

•

Směrnice

Evropského

parlamentu

a Rady

1999/44/ES

ze

dne

25. května 1999 o některých aspektech prodeje spotřebního zboží a záruk na toto zboží; dále „směrnice 1999/44/ES“ •

Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/31/ES ze dne 8. června 2000 o

některých

aspektech

služeb

informační

společnosti,

zejména

elektronického obchodu, na vnitřním trhu („směrnice o elektronickém obchodu“)23; dále „směrnice 2000/31/ES“ •

Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/22/ES ze dne 7. března 2002 o univerzální službě a právech uživatelů týkajících se sítí a služeb elektronických komunikací (směrnice o univerzální službě)

•

Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/47/ES ze dne 6. června 2002 o dohodách o finančním zajištění Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/58/ES ze dne 12. července 2002 o zpracování osobních údajů a ochraně soukromí v odvětví elektronických komunikací (Směrnice o soukromí a elektronických komunikacích)

•

Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/65/ES ze dne 23. září 2002 o uvádění finančních služeb pro spotřebitele na trh na dálku a o změně směrnice Rady 90/619/EHS a směrnic 97/7/ES a 98/27/ES, ve znění pozdějších předpisů; dále „směrnice 2002/65/ES“

•

Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/83/ES ze dne 5. listopadu 2002 o životním pojištění

23

Směrnice naším zákonodárcem nesprávně zařazována jako směrnice chránící spotřebitele, zatímco směrnice o elektronickém obchodu je obecnou směrnicí regulující elektronický obchod, ať už se jedná o spotřebitelský právní vztah či nikoli.

14

•

Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/29/ES ze dne 11. května 2005 o nekalých obchodních praktikách vůči spotřebitelům na vnitřním trhu a o změně směrnice Rady 84/450/EHS, směrnic Evropského parlamentu a Rady 97/7/ES, 98/27/ES a 2002/65/ES a nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 2006/2004 (směrnice o nekalých obchodních praktikách); dále „směrnice 2005/29/ES“

Spotřebitelské právo ES a jeho aplikační praxe24 však v sobě nese mnoho problémů (nejednotnost pojmů, nejednotná aplikace a výklad; různá míra vynucení v jednotlivých členských státech; fragmentární úpravy, mnohdy pojmově neprovázané až kolizní instituty etc.). ES se snaží celou situaci řešit přezkumem spotřebitelského acquis a jeho revizí. Přezkum a revize se vztahuje pouze na osm směrnic prosazujících ochranu spotřebitelů (směrnice 85/577/EHS, směrnice 90/314/EHS, směrnice 93/13/EHS, směrnice 94/47/ES, směrnice 98/6/ES, směrnice 98/27/ES a směrnice 1999/44/ES), takže pojem spotřebitelského acquis je třeba chápat v tomto kontextu; tj. spotřebitelským acquis nejsou všechny směrnice chránící spotřebitele, ale tvoří jej jen směrnice výše vymezené25. Přezkum spotřebitelského acquis byl zahájen v roce 2004. Proces přezkumu je naznačen ve sdělení pod názvem Evropské smluvní právo a přezkum acquis: cesta vpřed26, kterým bylo navázáno na Akční plán27 z roku 2003. Akční plán vymezil problémy acquis, kdy mezi nejdůležitější můžeme zařadit:

24

Blíže viz např. Cartwright, op. cit., p. 26 – 30; Havel, B. Poznámky k ustanovení § 53 odstavec 8 občanského zákoníku (induktivní náhled). Právník, 2004, č. 1, s. 68 – 81; Selucká, M. Smlouva o poskytování přepravních služeb a její chápání v rámci směrnice 97/7/ES, Jurisprudence, Utrecht, Stichting EMP. 2006, roč. XV., číslo 1, s. 44-48; Němeček, P. Zamyšlení nad § 652 odst. 2 ObchZ a § 55 odst. 2 ObčZ, Právní rozhledy, 2005, č. 12, s. 442 – 446; Matejka, J. Úprava spotřebitelských smluv v právním řádu ČR se zvláštním zřetelem k tzv. distančním smlouvám, Právník, 2002, č. 9, s. 946 – 980; www.itpravo.cz; apod. 25 Zelená kniha o přezkumu spotřebitelského acquis, Úř. věst. C 61, 15. 3. 2007, s. 2, poznámka pod čarou č. 2 (v českém znění, v anglickém znění poznámka pod čarou č. 3) [citováno 8. června 2007]. Dostupné z: http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/site/cs/oj/2007/c_061/c_06120070315cs00010023.pdf 26 Sdělení Komise Evropskému parlamentu a Radě – Evropské smluvní právo a přezkum acquis: cesta vpřed, KOM/2004/0651 v konečném znění [citováno 8. června 2007]. Dostupné z: http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/site/cs/com/2004/com2004_0651cs01.pdf 27 Akční plán [citováno 8. června 2007]. Dostupné v angličtině z: http://ec.europa.eu/consumers/cons_int/safe_shop/fair_bus_pract/cont_law/com_2003_68_en.pdf

15

•

Používání abstraktních právních pojmů ve směrnicích, které buď nebyly vymezeny, nebo jsou vymezeny příliš obecně.

•

Oblasti, ve kterých použití směrnice nevyřeší problémy v praxi.

•

Rozdíly mezi vnitrostátními prováděcími zákony vyplývající z použití minimální harmonizace ve směrnicích o ochraně spotřebitele.

•

Nejednotnost v právních předpisech týkajících se smluvního práva. Přezkum spotřebitelského acquis je proto zaměřen na vyřešení těchto základních

otázek: •

Je stupeň ochrany spotřebitele požadovaný směrnicemi dostatečně vysoký k zajištění důvěry spotřebitele?

•

Je stupeň harmonizace dostačující k tomu, aby se odstranily překážky vnitřního trhu a zamezilo se narušování hospodářské soutěže, pokud jde o podniky a spotřebitele?

•

Zatěžuje daný stupeň regulace podniky co nejméně a podporuje hospodářskou soutěž?

•

Jsou dané směrnice účinně uplatňovány?

•

Vyskytují se celkově nějaké výrazné mezery, nesrovnalosti nebo překrývání v rámci těchto osmi směrnic?

•

Která z těchto směrnic by měla mít nejvyšší prioritu, pokud jde o její reformu?

•

Je rozsah působnosti směrnic správný?

•

Jsou požadavky na informace před uzavřením smlouvy přiměřené?

•

Měly by být mezi směrnicemi plně harmonizovány a standardizovány délka a náležitosti lhůty na odstoupení od smlouvy v případě podomního prodeje, užívání rekreačních objektů na daný časový úsek (timeshare) a prodeje na dálku?

•

Je třeba dále harmonizovat spotřebitelské smluvní právo?

•

Existuje možnost sloučit některé ze směrnic, aby se omezily nesrovnalosti mezi nimi?

16

Ideálním cílem revize spotřebitelského acquis je stav, kdy nebude záležet na tom, v kterém státě ES se spotřebitel nachází, protože jeho základní práva jsou v kterémkoli členském státě stejná28. Současné výsledky přezkumu byly prezentovány v První výroční zprávě o pokroku v oblasti evropského smluvního práva a přezkumu acquis z roku 200529, v Zelené knize o přezkumu spotřebitelského acquis z roku 200630 a v Zelené knize o přezkumu spotřebitelského acquis z roku 200731. Po dokončení přezkumu acquis mají být příslušné směrnice pozměněny či doplněny a to buď vertikální metodou (revize jednotlivých směrnic nebo ucelenou regulací určitých odvětví) nebo horizontální metodou (přijetí jednoho či více rámcových nástrojů, kterými by se regulovaly společné rysy spotřebitelského acquis a zejména by tyto rámcové nástroje obsahovaly jednotné definice platné obecně pro spotřebitelské právo ES)32. Zelená kniha z roku 200733 dále navrhuje třetí možnost řešení, tzv. smíšený přístup, tj. horizontální nástroj v případě potřeby spojený s nástrojem vertikálním. Současné nástroje využívané při prosazování ochrany spotřebitele v právu ES byly založeny na vertikálním přístupu (kazuistiký přístup postihující konkrétní problémy). Od roku 2005, tj. od přijetí směrnice 2005/29/ES se však přístup ES k prosazování ochrany spotřebitele změnil na horizontální, který byl měl být integrovanější, a který by neměl dovolovat roztříštěnost a neprovázanost ochrany spotřebitele v právu ES. 28

Zelená kniha o přezkumu spotřebitelského acquis, Úř. věst. C 61, 15. 3. 2007, s. 1—23. [citováno 8. června 2007] Dostupné z: http://eurlex.europa.eu/LexUriServ/site/cs/oj/2007/c_061/c_06120070315cs00010023.pdf, čl. 2.1, s. 2, 29 První výroční zpráva o pokroku v oblasti evropského smluvního práva a přezkumu acquis; KOM/2005/0456 v konečném znění. [citováno 8. června 2007] Dostupné z: http://ec.europa.eu/consumers/cons_int/safe_shop/fair_bus_pract/cont_law/progress05_cs.pdf 30 Zelená kniha o přezkumu spotřebitelského acquis, KOM/2006/0744 v konečném znění. [citováno 8. června 2007] Dostupné z: http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/site/cs/com/2006/com2006_0744cs01.pdf 31 Zelená kniha o přezkumu spotřebitelského acquis, Úř. věst. C 61, 15.3.2007, čl. 4.2, s. 5. [citováno 8. června 2007] Dostupné z: http://eurlex.europa.eu/LexUriServ/site/cs/oj/2007/c_061/c_06120070315cs00010023.pdf 32 První výroční zpráva o pokroku v oblasti evropského smluvního práva a přezkumu acquis, op. cit.

17

Obecně můžeme říci, že právní předpisy ES chránící spotřebitele jsou tvořeny sekundárním právem – směrnicemi, lze proto uvažovat o vertikálním bezprostředním účinku takových směrnic v případě, že ustanovení směrnice je dostatečně přesné a určité, dále pak je způsobilé k vytvoření práv jednotlivců vůči státu a marně uplynula lhůta k provedení směrnice (blíže viz 41/74 Van Duyn v. Home Office; 148/78 Ratti; 152/84 Marshall; C-91/92 Faccini-Dori; C-188/89 Foster v. British Gas). Členský stát odpovídá za škodu způsobenou neprovedením směrnice, případně jejím špatným provedením za předpokladu, že ustanovení komunitárního práva je způsobilé založit práva jednotlivcům, existuje příčinná souvislost mezi porušením povinnosti a škodou, a porušení je dostatečně závažné (C-6 a 9/90 Francovich v. Itálie; C-46 a 48/93 Brasserie du Pêcheur a Factortame). Členský stát odpovídá za škodu rovněž v případě, že škoda vznikla soudním rozhodnutím (C-224/01 Gerhard Köbler v. Republik Österreich). Směrnice mají také nepřímý účinek (14/83 Von Colson a Kamann v. Nordrhein Westfalen), který spočívá v povinnosti orgánu aplikující vnitrostátní normu, která provádí určitou směrnici, vykládat vnitrostátní právo tak, aby tento výklad byl v souladu nejen s textem směrnice, ale i s jeho účelem, který lze zpravidla dovozovat z preambule směrnice; výklad musí účel směrnice skutečně realizovat do právních vztahů. Konformní výklad s acquis communautaire však nesmí být contra legem34. Pojem acquis communautaire se nepřekládá. Přistupující stát přebírá veškerý sekundární právní systém (acquis communautaire), který je platný v okamžiku přístupu35. Povinnost konformního výkladu se vztahuje nejen na normy směrnici výslovně provádějící na základě např. nového vnitrostátního ustanovení, ale i na normu dřívější, která upravuje právní oblast směrnicí regulovanou (C-106/89 Marleasing; C-240/98 to C-244/98 Océano Grupo Editorial SA v. Roció Murciano Quintero). 33

Zelená kniha o přezkumu spotřebitelského acquis, Úř. věst. C 61, 15.3.2007, s. 1—23. [citováno 8. června 2007] Dostupné z http://eurlex.europa.eu/LexUriServ/site/cs/oj/2007/c_061/c_06120070315cs00010023.pdf 34 Blíže např. Tichý, op. cit., s. 291 - 322. 35 Tamtéž, str. 63, 71.

18

V případě, že by určitý právní vztah mohl spadat pod působnost vícero směrnic chránících spotřebitele, není možné aplikací jedné směrnice vylučovat aplikaci směrnice jiné, tzn. právní vztah je regulován všemi směrnicemi chránící spotřebitele, jež umožňují aplikaci (C-423/97 Travel Vac SL v. Manuel José Antelm Sanchis).

I.3 Zásady soukromého práva a ochrana spotřebitele Tendence k ochraně slabší kontraktační strany ovládly soukromé právo evropských právních řádů. Mezi vědci však existují v zásadě dva přístupy k otázce prosazování ochrany slabší kontraktační strany v soukromém právu. Liberální, které odmítá zmírňovat existující nerovnost subjektů právní regulací zejména s odkazem na rozpor s principem rovnosti a svobody v právu. Dále pak přístup sociálně determinovaný, který má za cíl prosadit ochranu slabších stran do soukromého práva36. Jednou ze stěžejních zásad soukromého práva, na kterých je soukromé právo bytostně založeno, je zásada autonomie vůle37. V souvislosti s touto zásadou je v rámci pronikání kogentních ustanoveních chránících spotřebitele do soukromého práva často diskutováno, zdali nedochází k omezování autonomie vůle a tedy narušování stěžejní zásady soukromého práva38. Autonomii vůle, kontraktační svobodu např. deklaruje Německá ústava ve svém článku 2 odst. 1, Řecká ústava v článku 5 odst. 1 a Řecký civilní kodex ve svém čl. 3, rovněž tak Dánský kodex „Danske Lav“ v čl. 5.1.1., Italský civilní kodex „Codice Civile“ ve svém článku 1322, Portugalský civilní kodex v čl. 405, Španělský civilní kodex „Código Civil“ v čl. 6 a 1255. Rovněž Rakouský civilní kodex ABGB 36

Hurdík, J., Fiala, J., Hrušáková, M. Úvod do soukromého práva, Druhé rozšířené a upravené vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2002, s. 80. 37 Ibid., s. 77; The Comission of Europen Contract Law, Lando, O., Beale, H. Principles of European Contract Law, Parts I and II. Hague: Kluwer Law International, 2000; Berger, K.P. International Economic Arbitration, Boston, 1993; citováno v Rozehnalová, N. Právo mezinárodního obchodu, 1. vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2002, s. 135-136; Knappová, M., Švestka, J. et al. Občanské právo hmotné, Svazek I., třetí aktualizované a doplněné vydání. Praha: ASPI Publishing, 2002, s. 47 – 50. 38 Blíže např. Chrenkoff, A. Freedom of Contract: A New Look at the History and Future of the Idea. Austrailan Journal of Legal Philosophy, 1996, Vol. 21, p. 36 - 56; Meese, A., J., Economic theory, trade freedom, and consumer welfare: State Oil. Co. v. Khan and the continuing incoherence of antittrust doctrine. Cornell Law Review, Vol. 84, p. 763 – 797; Hurdík, op. cit., s. 79 – 80.

19

(Allgemeines Bürgerliches Gesetzbuch) tak činí ve svém § 85939 a český občanský zákoník (OZ) v § 2 odst. 3. Kontraktační svoboda však není bezbřehá, neboť musí být v souladu s „good faith“ (dobrou vírou, resp. s dobrými mravy), „fear dealing“ (poctivým obchodním stykem) a s kogentními normami zavedených, tradičních principů. Lando40 vystihuje podstatu tohoto omezení, když uvádí, že ujednání ve smlouvě nesmějí být „unconscionable“, tj. hanebně, nehorázně, skandálně nevýhodná ujednání vůči druhé straně. Český občanský zákoník (OZ) rovněž omezuje realizaci tohoto práva „dobrými mravy“ (§ 3 OZ) a zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „ObZ“, v § 256 ustanovuje, že „výkon práva, který je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, nepožívá právní ochrany“. Názory Landovy komise se nesetkaly jen se souhlasným přijetím, neboť se ozvaly také kritické hlasy, které vytýkají tomuto pojetí zásad soukromého práva např. to, že definované principy nechávají stranou velkou oblast právních norem, které poskytují ochranu zaměstnancům, nájemcům, spotřebitelům a všem stranám, u kterých je předpokládáno postavení slabší strany právního vztahu budíce tak dojem, že autonomie vůle je mnohem méně omezena, než ve skutečnosti ve většině evropských zemí je. Úprava tak neodráží současný stav právních řádů většiny evropských států a z této pozice se jeví jako chudá a zastaralá41. Mnoho vědců upřednostňuje více sociálně radikální obecné kontraktační právo, než jak je definováno Landovou komisí42. Lze jmenovat např. T. Wilhemsson43, B. Lurger44 či G. Alpa45 a další46. Tito vědci tvrdí, že takto pojaté zásady nejenže zkreslují

39

Lando, op. cit., s. 99. Ibid. 41 Hesselink, M. The principles Of European Contract Law: Some Choices Made By The Lando Commission, Global Jurist Frontiers, Vol. 1, Issue 1, Article 4, 2001, p. 32-33. 42 Ibid., s. 33. 43 Např. Wilhemsson, T. Social Contract Law and European Integration, Dartmouth, Aldershot 1995, citováno in: Hesselink, op. cit., s. 33. 44 Např. Lurger, B.: Vertragliche Solidarität, Entwicklungshancen für das allgemeine Vertraglischt in Österreich und in Europäischen Union, Baden-Baden 1998, citováno in: Hesselink, op. cit., s. 33. 45 Např. Alpa, G.: L‘arte di giudicare, Roma 1996, citováno citováno in: Hesselink, op. cit., s. 33. 46 Hesselink, op. cit., p. 33. 40

20

skutečné obecné kontraktační právo, ale ukazují jen jednu jeho stránku („freedom of contract“) opomíjejíce ochranu slabší strany právního vztahu. Landovou komisí použitý pojem „unconscionable“ vychází z tradice Common law, kde je tato idea aplikována jako „doctrine of unconscionable“47, která se vytvořila jako ochrana slabší kontraktační strany. Tato doktrína se oddělila z „konceptu nezákonného nátlaku“ („the concept of duress“) na druhou smluvní stranu, v reakci na nutnost poskytnutí ochrany slabší straně ve vzrůstajícím počtu nových smluvních typů tak, jak je přinášejí ekonomické a sociální změny. „Doctrine of unconscionable“ je v praktickém použití velmi flexibilní a může se vztahovat i na nové právě vzniknuvší typy smluv, aniž by byla pozitivněprávně upravena, i když např. v „the American Uniform Commercial Code“ byla později do psaného práva přijata48. Ochrana slabší kontraktační strany tak vychází z reálného světa, kdy proti sobě stojí strany, které fakticky nemají stejné možnosti, sílu, prostředky. Např. v anglickém právu se ochrana slabší smluvní strany počala prosazovat od roku 1974, kdy soudce Lord Denning rozhodl v případu Lloyd’s Bank LTD vs. Bundy, že nerovná smluvní síla, moc, nerovný smluvní vliv na kontraktační ujednání („inequality of bargaining power“49) mezi smluvními stranami může vytvořit určitý druh morálního tlaku, osobních a sociálních podmínek, duševní slabosti, které vedou k ujednání všeobecně nespravedlivých a nepoctivých výhod pro jednu smluvní stranu. Konkrétně šlo v případu o to, že starší muž (otec) byl nucen bankou, aby se zaručil za úvěr, který potřeboval jeho syn, který byl v zoufalé finanční situaci. A otec toto ručení přijal, protože cítil morální povinnost pomoci svému dítěti50. Obecně je doktrína unconscionability vykládána judikaturou zpravidla jako nedostatek významné volby

47

Blíže např. Bridwell, P. The Philosophical Dimensions of the Doctrine of Unconscionability, The University of Chicago Law Review; Fall 2003; 70,4; ABI/INFORM Global, p. 1513 – 1531. 48 Cicoria, C. The Protection of the Weak Contractual Party in Italy vs. United States „Doctrine of Unconscionability“, Global Jurist Advances, Vol. 3, Issue 3, 2003, p. 5 – 6. 49 Ibid., s. 4. 50 Ibid., s. 4.

21

jedné ze stran kontraktu spolu se smluvními podmínkami, které jsou nerozumně příznivé pro druhou smluvní stranu51. Ve vztahu mezi zásadou autonomie vůle a ochranou slabší strany právního vztahu můžeme vidět určité vnitřní napětí. Na jedné straně stojí idea svobody a na druhé pak idea altruistická, idea solidarity, idea ochrany slabšího, která určitá omezení považuje za dobrá, prospěšná, nezbytná. Ačkoli jsou tyto ideje ve vzájemném konfliktu, na obou stojí dnešní soukromé právo52. Obě zásady ve vzájemné harmonické koexistenci mají vytvářet nejobecnější rámec pro společenské chování. Jedna bez druhé by nemohly smysluplně existovat. Samotná zásada autonomie vůle by mohla vést k nespravedlnosti, zneužití, poškození druhého subjektu a to by bylo v rozporu s obecnou ideou spravedlnosti, se kterou by mělo

právo

korespondovat

(mělo

by dovolovat

jen

akceptovatelnou

míru

nespravedlnosti). Za základní charakteristický rys soukromého práva je považována rovnost subjektů soukromoprávních vztahů, která je vyjádřena i pozitivně v § 2 odst. 2 OZ. Rovnost subjektů soukromého práva je jedním ze základních principů soukromého práva, který nejlépe umožňuje členit právní řád do dvou základních oblastí na právo veřejné a soukromé53. Ačkoli se mezi českými vědci vedou spory o to, zda-li je rovnost stran principem54 či metodou55 soukromoprávní regulace56, je zásada rovnosti účastníků soukromoprávních vztahů zpravidla bez větších diskusí považována za jednu ze stěžejních idejí soukromého práva.

51

Blíže viz Meadows, L., R. Unconscionability as a contract policing device for the elder client: how useful is it? Akron Law Review, 2005, 38, p. 742 – 743. 52 Hesselink, op. cit., s. 33. 53 Zoulík, F. Soukromoprávní ochrana slabší smluvní strany, Právní rozhledy, č. 3, 2002, s. 109. 54 Ibid. 55 Fiala, J. et al. Občanské právo hmotné, 3. vydání. Brno : Doplněk, 2002, s. 6 -14.

22

Výjimky ze zásady rovnosti jsou mnohdy chápány jako diferenciační kriterium svébytnosti určitého právního pododvětví či odvětví, a jako takové mají tedy v právním řádu značný význam. Poskytnutím určité zvláštní ochrany rodině se vytvořilo pododvětví

občanského

práva

–

rodinné

právo,

ochranou

zaměstnance

v pracovněprávním vztahu pak odvětví pracovního práva a zdá se, že ochranou spotřebitele se začíná vytvářet samostatné pododvětví soukromého práva – spotřebitelské právo. Klasické pojetí zásady rovnosti se zakládá na pojetí rovnosti formální57. Právo presumuje rovnost, která však nenalézá odraz ve skutečné realitě. Jedná se tedy o určitou fikci, na které je založena idea rovnosti. Občanskoprávní kodexy vznikající na počátku 19. století byly založeny zejména na filosofickém pojetí principu svobody pro všechny a rovnosti všech před zákonem. Byly reakcí na staletí trvající stavovské rozdíly mezi lidmi, a tedy jejich původním cílem bylo odstranit formální nerovnost (privilegia) mezi lidmi. Právo však neustrnulo pouze na formálním pojetí rovnosti před zákonem, ale má směřovat a směřuje k rovnosti faktické. Právo jedná s fakticky nerovnými jako s rovnými, ale faktickou nerovnost toleruje jen do určitého stupně. Pokud faktická nerovnost přesáhne únosnou míru, právo se pomocí normativních institutů snaží faktickou nerovnost vyrovnat např. tím, že chrání zjevně slabší stranu právního vztahu v neprospěch strany silnější. Rovnost faktickou však nelze zaměňovat za „rovnostářství“. Absolutizace rovnosti, rovnosti ve výsledku vede k demotivaci schopnějších členů společnosti; na druhé straně absolutizace svobody znamená, že by „přežili“ jen ti nejsilnější a to mnohdy na úkor těch méně silných58. Základním problém z hlediska uvážení, co je ještě ve prospěch faktické rovnosti a co už vede spíše k rovnostářství, je otázka definice slabší strany, kriteria hodnocení slabosti a rozsah její ochrany. Při tomto určování půjde zpravidla o to, nechat se 56

Eliáš, K., Zuklínová, M. Principy a východiska nového kodexu soukromého práva. 1. vydání. Praha : Linde, 2001, s. 17. 57 Zoulík, op. cit., s. 109.

23

ovládnout ctností uměřenosti, neboť výchylka na jakoukoli stranu může mít zásadní vliv na soukromoprávní vztahy. Pokud právo neposkytne ochranu fakticky slabším stranám soukromoprávních vztahů, zpronevěří se tím svému základnímu poslání, tj. prosazování

spravedlnosti

do

společenských

vztahů.

Pokud

však

poskytne

nepřiměřenou ochranu slabší straně soukromoprávního vztahu, může se stát, že z ní vytvoří stranu fakticky silnější. Princip formální rovnosti účastníků soukromoprávních vztahů byl narušován za účelem faktické rovnosti a tedy ochrany slabších účastníků právních vztahů již od počátku kodifikací soukromého práva. Jednalo se např. o specifickou ochranu nezletilce, osob zbavených svéprávnosti, osob nepřítomných, nenarozených dětí, etc.59 Vývojovým trendem soukromého práva je, že se počet těchto výjimek stále zvětšuje (přibyla ochrana zaměstnance, později ochrana nájemce, nyní ochrana spotřebitele). Na druhou stranu je třeba zdůraznit v souladu s § 3 odst. 1 OZ fakt, že výkon práv slabších a zákonem chráněných subjektů nesmí zasahovat bez právního důvodu do práv a oprávněných zájmů jiných účastníků soukromoprávních vztahů a nesmí být v rozporu s dobrými mravy, což vyjadřuje zásadu equity60 v soukromém právu (zásada zákazu zneužití subjektivních práv a zásada dobrých mravů). Zásah do autonomie vůle a rovnosti stran je akceptovatelný pouze při zachování principu proporcionality61, tzn. ochrana daná spotřebiteli kogentní právní úpravou musí být přiměřená vzhledem k účelu, ke stanovenému cíli a musí být realizována demokratickými prostředky, resp. prostředky slučitelnými s principy demokracie.

I.4 Právní úprava ochrany spotřebitele v právu ČR (základní vymezení) Koncepci ochrany spotřebitele lze rozčlenit dle různých úhlů pohledu. Základním

možným

klasifikačním

aspektem

58

je

ochrana

soukromoprávní

Bejček, J. Princip rovnosti a ochrana slabšího, Právní fórum, I. ročník, č. 4, 2004, s. 130. Zoulík, op. cit., s. 109. 60 Blíže Hurdík, op. cit., s. 70 – 112. 59

24

a

veřejnoprávní. Zatímco ochrana soukromoprávní je obsažena zejména v OZ, resp. v dalších právních normách regulující soukromoprávní vztahy zejména v zákoně č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o.s.ř.“); zákoně č. 59/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou vadou výrobku, ve znění pozdějších předpisů (dále „ZOŠVV“), veřejnoprávní ochrana spotřebitele vychází zejména z těchto právních norem: •

zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů (dále „ZOS“)

•

zákona č. 64/1986 Sb., o České obchodní inspekci, ve znění pozdějších předpisů

•

zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění pozdějších předpisů

•

zákona č. 146/2002 Sb., o Státní zemědělské a potravinářské inspekci a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů

•

zákona č. 110/1997 Sb., o potravinách a tabákových výrobcích a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů

•

zákona č. 102/2001 Sb., o obecné bezpečnosti výrobků a o změně některých zákonů (zákon o obecné bezpečnosti výrobků), ve znění pozdějších předpisů

•

zákona č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky a o změně a doplnění některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů

•

zákona č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy a o změně a doplnění zákona č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších předpisů, ve znění pozdějších předpisů

•

zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů

•

zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže a o změně některých zákonů (zákon o ochraně hospodářské soutěže), ve znění pozdějších předpisů.

61

Blíže např. Nález Ústavního soudu ČR ze dne 29. září 2005, sp. zn. III. ÚS 350/03; Nález Ústavního soudu ČR, sp. zn. Pl. ÚS 33/97 (Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení – svazek 9., č. 163, Praha 1998).

25

Zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále „trestní zákon“) zakotvuje trestný čin poškozování spotřebitele (§ 121), který spáchá ten, kdo „na cizím majetku způsobí škodu nikoli nepatrnou tím, že poškozuje spotřebitele zejména tak, že je šidí na jakosti, množství nebo hmotnosti zboží, nebo kdo uvede ve větším rozsahu na trh výrobky, práce nebo služby a zatají přitom jejich podstatné vady, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až tři léta nebo zákazem činnosti nebo peněžitým trestem.“, ochranu spotřebitele v trestním zákoně by bylo možné rovněž spatřovat v ustanovení zakotvující zejména trestné činy hospodářské (Hlava druhá trestního zákona). Při rozlišování veřejnoprávní a soukromoprávní ochrany spotřebitele je možné si všimnout, že hranice, resp. právní předpisy mnohdy striktní oddělování právního odvětví na veřejnoprávní a soukromoprávní nectí. OZ např. v § 39 stíhá absolutní neplatností právní úkony, které jsou v rozporu se zákonem (contra legem), případně jej obchází (in fraudem legis). Ačkoli je OZ typickou soukromoprávní normou stíhá absolutní neplatností nejen právní úkony, které jsou učiněny v rozporu s kogentními normami soukromého práva, ale i s kogentními normami práva veřejného. Dále pak např. ZOS ač je normou veřejnoprávní dopadá i na soukromoprávní vztahy, resp. omezuje a reguluje rovněž soukromoprávní vztahy (např. zákaz kontraktace smluv kupních, darovacích etc. v případě, že jejich nepřímým předmětem62 je výrobek nebezpečný pro svou zaměnitelnost s potravinami; viz § 7a ZOS). Mezi základní povinnosti kladené na dodavatele (dodavatele ve smyslu § 52 OZ) ZOS patří povinnost poctivého prodeje, tzn. prodávat ve správné hmotnosti, míře či množství a umožnit spotřebiteli překontrolovat si správnost těchto údajů, prodávat výrobky a služby v předepsané jakosti, resp. v jakosti prodávajícím uváděné či v jakosti obvyklé. Cena musí být sjednána v souladu s cenovými předpisy, musí být správně účtována a při platbě v hotovosti musí být zaokrouhlena. Další povinností kladenou na 62

„...to, na co je zaměřeno konkrétní chování subjektů občanského práva, tedy předmět konkrétního, občanským právem regulovaného společenského vztahu. Novela občanského zákoníku upřesnila vzhledem k dosaženému společenskému vývoji pojetí předmětu občanskoprávních vztahů tak, že za předmět považuje věci a pokud to jejich povaha připouští, práva nebo jiné majetkové hodnoty (§ 118 odst. 1)“. Fiala, op. cit., s. 96 – 97.

26

dodavatele (ve smyslu OZ) je výslovně zakotvená povinnost dodavatele chovat se v souladu s dobrými mravy („Prodávající se nesmí při prodeji výrobků a poskytování služeb chovat v rozporu s dobrými mravy; zejména nesmí žádným způsobem spotřebitele diskriminovat.“ § 6 ZOS); diskriminace spotřebitelů je pak zákonodárcem uváděna jako demonstrativní příklad nemravného chování. ZOS zakazuje výrobu, dovoz, vývoz, nabídku, prodej a darování výrobků nebezpečných svou zaměnitelností s potravinami a rovněž zakazuje nabízet, prodávat a vyvážet výrobky nebo zboží, které je určeno pro humanitární účely. Za stěžejní ustanovení chránící spotřebitele lze považovat § 8 ZOS, které zakazuje klamat spotřebitele (např. nepravdivými, nedoloženými, neúplnými, nepřesnými, dvojsmyslnými, přehnanými údaji; rovněž zamlčením údajů etc.). V souvislosti s generální klauzulí zakazující klamání spotřebitele je třeba upozornit na skutečnost, že pokud by jednání klamající spotřebitele bylo možné rovněž charakterizovat jako nekalosoutěžní jednání, je možné domáhat se vedle odpovědnosti za porušení právní povinnosti ve smyslu ochrany spotřebitele (dle ZOS), také ochrany v kontextu hospodářské soutěže (dle ObZ). Dalším důležitým ustanovením prolínajícím se se soukromoprávní ochranou spotřebitele je § 9 ZOS, které ukládá dodavateli (ve smyslu OZ) informační povinnost. Jednou ze stěžejních povinností kladených na dodavatele OZ je rovněž informační povinnost (např. typicky u distančních smluv; § 53 odst. 3, 4 a 6, § 53a OZ). Soukromoprávní ochrana spotřebitele je převážné následná, zatímco ochrana spotřebitele ve veřejném právu je spíše preventivní. Veřejnoprávní ochrana zpravidla nevyžaduje aktivní chování spotřebitele, spotřebitel však nemá moc nad případným řízením, které probíhá. Soukromoprávní ochrana spotřebitele zpravidla vyžaduje aktivitu spotřebitele a spotřebitel je oprávněn nakládat řízením63. Prolínání soukromoprávní a veřejnoprávní ochrany spotřebitele v právním řádu je evidentní, nicméně její vzájemná souladnost a koncepční provázanost (např. pojmů, institutů) není v českém právním řádu (i v právním řádu ES) zcela bezproblémová. 63

Kanda, A., Matejka, J. Spotřebitelské smlouvy a jejich význam v informační společnosti. In Pocta Martě Knappové k 80. narozeninám, Praha : ASPI, 2005, s. 162.

27

Základními soukromoprávními předpisy, které regulují soukromoprávní vztahy, jsou OZ a ObZ. Základní aspekty soukromoprávní ochrany spotřebitele bychom mohli spatřovat „ve vlastní ochraně spotřebitele“ v soukromoprávních vztazích vznikajících zejména z právních úkonů, tj. spotřebitelské závazky (OZ, ObZ a další) a dále pak na ochranu spotřebitele v rámci hospodářské soutěže (ObZ a další předpisy), dále pak na ochranu hmotněprávní (OZ, ObZ, ZOŠVV) a procesněprávní (o.s.ř., ZFA). Výslovné právní zakotvení ochrany spotřebitele v soukromém právu ČR nacházíme od 90. let minulého století. Novelizací stávajících právních předpisů (zejména OZ) docházelo k implementaci směrnic chránících spotřebitele do našeho právního řádu. Ačkoli právní úprava před implementací směrnic mohla sloužit a také skutečně sloužila k ochraně spotřebitele, byla k tomuto účelu využívána obecná ustanovení (např. typicky § 39 OZ, které stíhalo nemravné ujednání, které bychom mohli z pohledu ochrany spotřebitele charakterizovat jakožto nemravně výhodné pro jednu smluvní stranu – dodavatele). První novelou prosazující ochranu spotřebitele byla tzv. velká novela OZ (zákon č. 509/1991 Sb., kterým se mění, doplňuje a upravuje občanský zákoník; s účinností od 1. ledna 1992). Novela nejenže navracela civilnímu kodexu typické instituty soukromého práva, ale mimo jiné implementovala směrnici 1999/44/ES do českého civilního kodexu (OZ), tím že zavedla zvláštní ustanovení o prodeji zboží v obchodě. Dalším krokem našeho zákonodárce při prosazování ochrany spotřebitele bylo zavedení nového smluvního typu cestovní smlouvy do OZ zákonem č. 159/1999 Sb., o některých podmínkách podnikání v oblasti cestovního ruchu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů; s účinností od 1. října 2000, čímž byla provedena implementace směrnice 90/314/EHS. Novelizace OZ však byly jen dílčím prosazováním ochrany spotřebitele, neboť OZ ani ObZ do té doby nepracovali s pojmem spotřebitel. V ustanovení o prodeji zboží v obchodě zákonodárce užívá s termín kupující a druhou smluvní stranou je prodávající (byť specifický); smluvními stranami cestovní smlouvy jsou zákazník a cestovní kancelář. O spotřebiteli jakožto specifické smluvní straně vyžadující zvláštní ochranu

28

můžeme v našem civilním kodexu (OZ) hovořit až od novely provedené zákonem č. 367/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony; s účinností od 1. ledna 2001, kterou byla do našeho právního řádu implementována směrnice 93/13/EHS, směrnice 97/7/ES a směrnice 85/577/EHS. Zákonodárce zavedl pojem spotřebitel, dodavatel a definoval, co je to spotřebitelská smlouva a jak je spotřebitel obecně chráněn, dále pak přidal do OZ speciální ustanovené chránící spotřebitele při uzavírání smluv distanční formou a mimo prostory obvyklé. ObZ nezůstal stranou pozornosti zákonodárce při prosazování ochrany spotřebitele v soukromém právu, neboť zákonem č. 370/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 15/1998 Sb., o Komisi pro cenné papíry a o změně a doplnění dalších zákonů, ve znění zákona č. 30/2000 Sb., zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů; účinnost 1. ledna 2001, zavedl do ObZ ochranu spotřebitele mimo jiné tím, že zakázal vyloučení aplikace ustanovení chránících spotřebitele obsažených v OZ dohodou stran. ObZ do té doby obsahoval ochranu spotřebitele pouze v rámci ustanovení zakazujících nekalosoutěžní chování podnikatelů (§ 44 a násl. ObZ). Zvláštní ustanovení o timesharingových smlouvách bylo do OZ zavedeno zákonem č. 135/2002 Sb., kterým se mění zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů; účinnost 1. července 2002, kterým byla implementována směrnice 94/47/ES. V roce 2002 provedl náš zákonodárce novelizaci ustanovení o prodeji zboží v obchodě (zákonem č. 136/2002 Sb., kterým se mění zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů; účinnost 1. ledna 2003) a odstranil největší nepřesnosti, které byly učiněny v rámci implementace směrnice 1999/44/ES v naší právní úpravě; mnohé však v OZ přetrvávají dosud.

29

Revize a přehodnocení ustanovení, které chrání spotřebitele v OZ pokračovala a v roce 2006 byla přijata poměrně zásadní novelizace obecných ustanovení chránících spotřebitele (zákon č. 56/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony; účinnost 8. března 2006), dále pak byla zařazena do spotřebitelských smluv (část první, hlava pátá OZ) také ustanovení o smlouvách o finančních službách uzavíraných na dálku, která byla v zásadě jen přesunuta ze zákona o cenných papírech (§ 44b – 44i zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech ve znění před novelou provedenou zákonem č. 56/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony; dále „ZCP“). Ustanovení o smlouvách o cenných papírech uzavřené na dálku (část druhá, hlava pátá ZCP) byla vložena do ZCP novelou zákonem č. 257/2004 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o podnikání na kapitálovém trhu, zákona o kolektivním investování a zákona o dluhopisech. Vedle novelizací dvou zásadních kodexů, které regulují soukromoprávní vztahy (OZ, ObZ) byly přijímány samostatné právní předpisy, které rovněž prosazovali ochranu spotřebitele. Jedná se zejména o ZOŠVV (účinný od 1. června 1998) či o zákon č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru a o změně zákona č. 64/1986 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále „ZSÚ“. Vedle zvláštních předpisů chránící zvláště spotřebitele existují v rámci jiných právních předpisů zvláštní ustanovení chránící spotřebitele např. zákon č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě a o změně souvisejících zákonů (zákon o pojistné smlouvě), ve znění pozdějších předpisů, dále „ZPS“. Z výše uvedeného přehledu je možné dojít k závěru, že soukromoprávní úprava ochrany spotřebitele je obsažena v různých předpisech (OZ, ObZ, ZOŠVV, ZSÚ, ZPS) a zdá se být poměrně roztříštěná. Obdobným způsobem však řeší provádění směrnic např. Estonsko, které má obecný zákon o ochraně spotřebitele, dále pak provedlo

30

některé směrnice ve svém civilním kodexu a k tomu přijalo speciální zákony provádějící specifickou ochranu spotřebitele64. Návrh občanského zákoníku zpracovaný hlavními zpracovateli Eliášem a Zuklínovou (dále „NOZ“) se ochraně spotřebitele vyhýbá65 (až na výjimky např. u adhezních smluv, úroku z prodlení, nekalé soutěže, prodeji zboží v obchodě) s tím, že ochrana spotřebitele bude provedena zvláštním zákonem. V OZ byla ochrana spotřebitele vložena do obecných ustanovení (část první, obecná ustanovení), což není možné považovat za koncepčně správné řešení. Smlouvy jsou jedním z důvodů vzniku závazků (§ 489 OZ) a v rámci zachování systematiky OZ by bylo vhodnější vložit ochranu spotřebitele do obecných ustanovení závazkového práva (část osmá, závazkové právo) a respektovat tak systematiku OZ. Jiným řešením by bylo přijmout zvláštní zákon regulující komplexně ochranu spotřebitele v soukromoprávních

vztazích

(např.

Slovensko

má

soukromoprávní

ochranu

spotřebitele upravenu v zákoně č. 108/2000 Z. z., o ochrane spotrebiteľa pri podomovom predaji a zásielkovom predaji, ve znění pozdějších předpisů). Systematika samotných ustanovení § 51a – 62 OZ není z vlastního textu ustanovení dle našeho názoru analyticky zjistitelná. •

§ 51a OZ: obecné zakotvení spotřebitelských smluv

•

§ 52 OZ: obecné definiční ustanovení spotřebitelských smluv

•

§ 53 – 54 OZ: distanční smlouvy

•

§ 54 a – 54d OZ: smlouvy o finančních službách uzavírané na dálku

•

§ 55 – 56 OZ: obecná ochrana spotřebitele

•

§ 57 OZ: spotřebitelské smlouvy uzavřené mimo prostory obvyklé k podnikání

64

Pisuke, H., In Wilhelmsson, T., Tuominen, S., Tuomola, H. Consumer Law in Information Society. 1. vydání. The Hague/London/Boston : Kluwer Law International, 2001, p. 36 - 37. 65 „Kazuistickou úpravu ochrany spotřebitele detailním převzetím normativního obsahu příslušných evropských směrnic však zákoník nepředpokládá. Podle věcného záměru zákoníku má být tzv. spotřebitelské právo upraveno – podobně jako v Rakousku a dalších státech - speciálním zákonem. Důvod tohoto řešení je v nestabilitě právní úpravy v této oblasti, podrobované opakovaným novelizacím.“ NOZ, K § 361 až 370, s. 72.

31

•

§ 58 – 62 OZ: time sharing (smlouva o užívání budovy nebo její části na časový úsek)

Ustanovení § 51a OZ je mimo hlavu pátou, která reguluje ochranu spotřebitele. Zákonná novela OZ č. 56/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony zařadila do OZ § 51a. Zákonodárce zjevně zamýšlel hlavu pátou OZ uvést obecnými zakotvujícími ustanoveními. O splnění úmyslu zákonodárce můžeme mít závažné pochybnosti, neboť novela zněla: „Za § 51 se vkládá nový § 51a, který včetně poznámky pod čarou č. 2a zní...66“.

Systematicky správné zařazení § 51a jako

ustanovení uvozujícího úpravu spotřebitelských smluv vyžadovalo vložit je novelou před § 52. Vzhledem k dikci zákona č. 56/2006 Sb., totiž máme za to, že na konci hlavy čtvrté části první bylo zcela nesystémově vloženo ustanovení § 51a, které se k právním úkonům vůbec nevztahuje. Po obecných zakotvujících ustanoveních (§ 52 OZ), následuje právní úprava specifických spotřebitelských smluv (distanční smlouvy, smlouvy o finančních službách uzavírané na dálku), aby pak byly následovány obecnými ustanoveními (§ 55 – 56 OZ), které poskytují obecnou ochranu spotřebitelům tedy mající přímý vztah k § 52 OZ. Následuje dále právní úprava specifických spotřebitelských smluv. Z logiky postupu v rámci systematiky od obecného ke speciálnímu by měla být nejdříve obsažena úprava obecná a to ve stejné hlavě části první OZ (tj. § 51a, 52, 55 a 56) následována úpravou zvláštní (§ 53 – 54, 54a – 54d, 57, 58 – 62). Nesystematičnost a roztříštěnost jak v rámci OZ, tak i v rámci vlastní úpravy soukromoprávní ochrany spotřebitele, je charakteristickým znakem přístupu našeho zákonodárce k ochraně spotřebitele v našem právním řádu.

66

Viz důvodová zpráva [Citováno 2. července 2007]. Dostupné z: www.psp.cz; sněmovní tisk č. 1061.

32

II. SOUKROMOPRÁVNÍ

VZTAH A SPOTŘEBITELSKÝ SOUKROMOPRÁVNÍ

VZTAH

Soukromoprávním vztahem můžeme rozumět právní vztah, který je regulován normami soukromého práva a jehož subjekty navzájem vystupují jako nositelé soukromých práv a povinností. Mezi soukromoprávní a občanskoprávní vztah nemůžeme dle našeho názoru položit rovnítko, neboť soukromoprávní vztah je pojem širší v sobě zahrnující specifické soukromoprávní vztahy. Ochrana spotřebitele v nejobecnějším slova smyslu je zakotvena v OZ v části s názvem „spotřebitelské smlouvy“. Spotřebitelská smlouva zakládá soukromoprávní vztah (závazek), který můžeme nazvat spotřebitelský soukromoprávní vztah, spotřebitelský závazek či spotřebitelskou obligaci. Spotřebitelský závazek však může být dle našeho názoru založen i jinou právní skutečností, než je spotřebitelská smlouva, a to jednostranným právním úkonem, dále pak v rámci předsmluvního jednání na základě zákona (dodavatel je povinen plnit své informační povinnosti a spotřebitel má právo na poskytnutí informací, aniž by muselo dojít k uzavření spotřebitelské smlouvy) nebo může být spotřebitelský vztah založen jinou právní skutečností. Specifickou jinou právní skutečností je plnění bez objednávky (§ 53 odst. 9 OZ), tj. mezi spotřebitelem a dodavatelem nebyla uzavřena žádná smlouva, a přesto má spotřebitel právo mít předmět poskytnutý dodavatelem u sebe a pro sebe a dodavateli nesvědčí reivindikační žaloba. O spotřebitelský soukromoprávní vztah se může rovněž jednat v případě protiprávního jednání typicky např. odpovědnost za škodu způsobenou vadou výrobku67. Z hlediska názvosloví hlavy páté v části první OZ („spotřebitelské smlouvy“) pojem trpí nepřesností a nevýstižností. V této souvislosti by bylo možné uvažovat o přejmenování hlavy páté v části první OZ na závazky se spotřebiteli či spotřebitelské závazky, které by však měly být zařazeny do nového oddílu sedmého v části osmé, hlavy první OZ, aby byla respektována systematika kodexu.

67

Viz příloha č. 1 „Klasifikace spotřebitelského soukromoprávního vztahu (SSV) dle důvodu vzniku“.

33

Přestože spotřebitelský soukromoprávní vztah může vznikat i na základě jiných právních skutečností než je spotřebitelská smlouva, základním důvodem vzniku spotřebitelského soukromoprávního vztahu je bezesporu spotřebitelská smlouva. Z pohledu ochrany spotřebitele nás zajímají dva základní okruhy soukromoprávních vztahů a to občanskoprávní vztahy (vzniknuvší ze spotřebitelských občanskoprávních smluv či jiných důvodů) a obchodně právní vztahy (vzniknuvší zejména ze spotřebitelských obchodněprávních smluv). Občanskoprávní vztah je právní vztah, jenž je upravován normami občanského práva a jehož subjekty navzájem vystupují jako nositelé subjektivního občanských práv a povinností68. Občanskoprávní vztah se skládá z prvků, jimiž jsou subjekty, objekt (předmět) a právně relevantní obsah69. Při vymezení prvků občanskoprávního vztahu vycházíme jak z abstraktního pojetí (objektivní pojetí), tak i konkrétního pojetí (subjektivní pojetí) občanskoprávního vztahu70. Subjektem občanskoprávního vztahu v objektivním pojetí jsou subjekty celého právního odvětví – nejobecněji osoby; v subjektivním pojetí pak subjekty občanskoprávního vztahu jsou konkrétní nositelé práv a povinností71. Předmětem občanskoprávního vztahu v objektivním pojetí je chování subjektů (dare, facere, pati, ommitere) a v pojetí subjektivním je předmětem hmotný předmět či jiné věci v právním smyslu, jakož i práva pokud to jejich povaha připouští (§ 118 odst. 1 OZ). Obsah občanskoprávního vztahu v objektivním smyslu je totožný s obsahem normy občanského práva, která reguluje modelový občanskoprávní vztah (subjektivní práva a subjektivní povinnosti). Obsahem v subjektivním smyslu je pak chování subjektů72. Jako nejúčelnější a nepraktičtější členění spotřebitelských občanskoprávních vztahů, které vznikají z právních úkonů, se nám jeví členění na inominátní a nominátní

68

Knappová, M., Švestka, J. et al.: Občanské právo hmotné, Svazek II., třetí aktualizované a doplněné vydání. Praha: ASPI Publishing, 2002, s. 180. 69 Fiala, op. cit., s. 69. nebo Knappová, M., Švestka, J. et al.: Občanské právo hmotné, Svazek II., třetí aktualizované a doplněné vydání. Praha: ASPI Publishing, 2002, s. 183. 70 Fiala, op. cit., s. 69. 71 Ibid., s. 70. 72 Ibid., s. 96 – 101.

34

(typové, pojmenované), tj. ty, které jsou jako typ upraveny v OZ nebo jiném prameni občanského práva. Samozřejmě že i další členění vycházející z jiného úhlu pohledu je možné, nicméně vzhledem k tomu, že se snažíme vidět spotřebitelský soukromoprávní vztah ve dvou subsystémech občanskoprávních a obchodněprávních právních vztahů, zdá se nám vzhledem k dělení obchodních závazků jako nejvhodnější členění dle typu. Typové spotřebitelské občanskoprávní vztahy můžeme dále členit na spotřebitelské občanskoprávní vztahy korporátního charakteru (např. právní vztahy vznikající na základě smlouvy o založení právnické osoby), spotřebitelské občanskoprávní vztahy vzniknuvší z věcněprávních smluv (např. smlouvy o zřízení věcného břemene) a na spotřebitelské občanskoprávní vztahy vzniknuvší z ostatních typových smluv či jednostranných úkonů. Dále bychom mohli ještě rozlišovat na spotřebitelské občanskoprávní vztahy, které vznikly na základě smlouvy, která je jako typ upravena v OZ či mimo něj73.

II.1 Obchodněprávní spotřebitelský vztah (spotřebitelské obchody) V rámci obchodně právních vztahů nás zajímají obchodní závazkové vztahy („obchody“). Právní úprava obchodních závazkových vztahů obsažená v ObZ je úpravou zvláštní, která se mnohdy opírá o obecnou úpravu soukromoprávních vztahů, resp. občanskoprávních vztahů obsaženou v OZ74. Obchody bývaly tradičně členěny na absolutní obchody a relativní obchody. Tradiční členění bylo doktrínou opuštěno a bylo přijato členění modifikované, více zohledňující zejména ochranu spotřebitele v

obchodním závazkovém vztahu75.

Současná právní věda člení obchody na obligatorní (povinně v režimu ObZ) a fakultativní (režim ObZ byl zvolen), kdy obligatorní jsou dále členěny na relativní B2B 73

Viz Příloha č. 2, „Spotřebitelský soukromoprávní vztah (SSV) a jeho klasifikace dle povahy právního úkonu“. 74 Bejček, J. In Bejček, J. et al. Kurs obchodního práva, Obchodní závazky. 4. vydání. Praha : C.H.Beck, 2007, s. 23 -25. 75 Ibid., s. 24.

35

(právní vztah mezi dvěma podnikateli, business to business) a B2G (mezi podnikatelem a státem, business to government), typové (nominátní, dříve absolutní), tj. B2B, B2G, B2C (mezi podnikatelem a spotřebitelem, business to consumer), C2C (mezi dvěma občany (spotřebiteli), consumer to consumer) a kombinované (B2B, B2G)76. Z hlediska ochrany spotřebitele nás proto zajímají obchody obligatorní typové (nominátní) a obchody fakultativní. Obligatorní typové obchody můžeme dále členit na obchody korporátního charakteru (např. právní vztah mezi zakladateli obchodní společnosti), obchodně právní vztahy vzniknuvší ze speciálních smluv (např. ze smluv týkající se cenných papírů) a ostatní typové smlouvy či jednostranné úkony77. Fakultativní obchody jsou právní vztahy, které se řídí ObZ na základě jakési „volby práva“, resp. na základě písemné dohody stran (§ 262 odst. 1 a 2 ObZ), ve které se spotřebitel s dodavatelem dohodl, že právní vztah (např. založený kupní smlouvou), se bude řídit ustanovení ObZ. Písemná forma nebyla právní úpravou vyžadována v době od 1. 1. 2001 do 31. 12. 2001, takže dohody uzavřené v této době jinou než písemnou formou jsou platné78. Volba právního režimu závazku má význam v případě zajištění spotřebitelského obchodu, neboť zatímco obligatorní typové obchody se řídí ex lege ObZ (výjimka ochrana spotřebitele, odpovědnost spotřebitele a společné závazky spotřebitele; § 262 odst. 4 část věty první za středníkem a věta druhá ObZ) a rovněž tak i vztahy vzniklé při zajištění takového závazku (§ 261 odst. 4 ObZ), u fakultativních obchodů se zajištění závazku řídí OZ (zatímco vlastní závazek se řídí ObZ; výjimka ochrana spotřebitele, odpovědnost spotřebitele a společné závazky spotřebitele), ledaže by se smluvní strany dohodly nebo spotřebitel při sjednávání zajištění ví, že se řídí ObZ. Režim zajištění závazku může mít značný význam na práva spotřebitele, protože např. institut ručení je v ObZ upraven odlišně a méně „výhodně“ pro ručitele79.

76

Blíže viz Bejček, J. In Bejček at al., op. cit., s. 36 – 37. Viz příloha č. 2, „Spotřebitelský soukromoprávní vztah (SSV) a jeho klasifikace dle povahy právního úkonu“. 78 Kobliha, I. et al. Obchodní zákoník úplný text zákona s komentářem podle stavu k 1. 4. 2006. Praha : Linde, 2006, s. 857 – 858. 79 Ibid., s. 858. 77

36

Judikatura (pravděpodobně v obavě z extenzivního výkladu § 262 ObZ) není jednotná v názoru, zdali může dohodu o volbě režimu právního vztahu uzavřít i nepodnikatel, tedy např. spotřebitel80. Přikláníme se k názoru, že pro zamítavý výklad není opora v textu zákona, a proto je možné mezi B2C takovou dohodu uzavřít81. Dohoda o volbě režimu ObZ, která směřuje ke zhoršení právního postavení nepodnikatele např. spotřebitele, bude ve smyslu § 262 odst. 1 věty druhé ObZ relativně neplatná (§ 267 odst. 1 ObZ) a spotřebitel se může neplatnosti dovolat ve čtyřleté promlčecí lhůtě (§ 397 ObZ). Při dovolávání se relativní neplatnosti by se jednalo s největší pravděpodobností pouze o neplatnost částečnou, neboť vlastní právní úkon (např. kupní smlouva) je oddělitelný od dohody o volbě režimu právního vztahu (§ 41 OZ). Samotné hodnocení „možnosti zhoršení právního postavení spotřebitele volbou režimu ObZ“ je více než složité. Každá smlouva zpravidla obsahuje množství ustanovení, které jednou zvýhodňují dodavatele jindy spotřebitele. Spotřebitelský obchodněprávní závazek je třeba rozčlenit na dílčí právní vztahy, které mohou mít rozdílný (a zároveň modifikovaný) právní režim. Hlavní závazek založený např. smlouvou o dílo (fakultativní obchod) či smlouvou o běžném účtu (typ) bude mít režim ObZ, ale vedle toho se bude řídit OZ a dalšími předpisy, které se týkají spotřebitelských smluv, adhezních smluv, zneužívacích klauzulí a ustanoveními směřující k ochraně spotřebitele, pokud je to ku prospěchu spotřebitele (a cotrario obsahoval-li by ObZ ustanovení pro spotřebitele příznivější, nemohou se použít ochranářská opatření obsažená v OZ nebo jiných předpisech). Režim zajištění bude u typového obchodu ex lege ObZ, u fakultativního obchodu buď ObZ (došlo-li k volbě či spotřebitel ví) nebo OZ. Pokud by se jednalo o obligatorní typový obchod, je možné dovozovat z dikce § 262 odst. 4 ObZ („vztahy podle § 261“), že i v případě zajištění bude možné aplikovat výjimky definované v § 262 odst. 4 ve větě první v části za středníkem ObZ. Pokud se však jedná o aplikaci výjimek pro zajištění fakultativního obchodu, je tato možnost diskutabilní, neboť tato 80 81

Např. Rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 15 Co 323/96, (IČ ASPI 7806). Blíže Bejček, J. In Bejček at al., op. cit., s. 34 – 35.

37

dohoda (§ 262 odst. 3 ObZ) není výslovně v § 262 odst. 4 ObZ zmíněna; ustanovení ve větě za středníkem se vztahuje dle dikce věty před středníkem pouze na právní vztahy podřízené ObZ dohodou podle odst. 1 nikoli podle odst. 3. Mohli bychom tak dojít k absurdnímu závěru, že ochranářské výjimky jsou u zajištění možné pouze u obligatorních typových obchodů, zatímco u obchodů fakultativních (zvolených) by tyto výjimky neplatily. Takový výklad však dle našeho názoru není správný a je zcela v rozporu se smyslem a účelem ochrany spotřebitele. Část věty první za středníkem v § 262 odst. 4 ObZ je třeba vykládat nezávisle na větě před středníkem tak, že se jedná o „generální klauzuli“ ochrany spotřebitele v obchodněprávních vztazích, a proto je třeba výjimky zde definované aplikovat na všechny obchodněprávní vztahy (hlavní i zajišťovací); takový výklad jednoznačně koresponduje se smyslem a účelem směrnic chránících spotřebitele i s výkladovými pravidly platícími pro ochranu spotřebitele (§ 55 odst. 3 OZ). V zásadě mohou nastat z našeho úhlu pohledu tyto varianty: a) hlavní závazek je B2B řídí se OZ či ObZ (§ 261 odst. 6 ObZ) a zajišťuje jej vztah B2C b) hlavní závazek je B2C, řídí se režimem ObZ (typový obligatorní obchod i fakultativní) a zajišťuje jej závazek B2C nebo B2B c) hlavní závazek je B2C řídící se OZ a zajišťuje jej závazek B2C nebo B2B. ad a) Oba dva závazky, tj. B2B i zajištění B2C se řídí bez výjimky režimem ObZ, neboť judikatura ESD jednoznačně stanovuje v případě podomního prodeje, že zajištění za podnikatelský úvěr jiné osoby nemá spotřebitelský charakter; C-45/96 Judgment of 17/03/1998, Bayerische Hypotheken- und Wechselbank / Dietzinger (Rec.1998, p.I-1199)82; máme za to, že výše uvedené rozhodnutí je možné zobecnit, tj. že se nevztahuje jen na podomní prodej, resp. právní vztahy založené právním úkonem učiněným mimo provozovnu, ale obecně na zajištění obchodních závazků.

82

Blíže Hulmák, M., In Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M. et al. Občanský zákoník. Komentář, 10. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, s. 337, 341.

38

ad b) Zajištění se řídí ObZ buď ex lege nebo volbou a budou aplikovány výjimky definované v § 262 odst. 4 ObZ. ad c) Zajištění by se mělo dle našeho názoru řídit vždy OZ, i když by v zajišťovacím vztah byl B2B, neboť obdobně ad a) (a contrario) je možné dovozovat charakter právního vztahu z hlavního závazku. Odpovědnost spotřebitele se bude vždy řídit OZ a v případě, že by spotřebitelský závazek (hlavní i zajištění) bylo možné klasifikovat jako společný, budou se aplikovat na tento závazek spotřebitele ustanovení OZ o společných závazcích83. Právní úpravu regulující výjimky definované v § 262 odst. 4 větě první v části za středníkem ObZ nacházíme zpravidla v OZ. Regulace spotřebitelských smluv je obsažena v části první, hlavě páté OZ (§ 52 a násl.). Ustanovení o zneužívacích klauzulích nalézáme rovněž ve spotřebitelských smlouvách (§ 55 a 56 OZ), takže se odkaz v tomto případě jeví jako zbytečný. Legální pojem adhezních smluv není v právu de lege lata definován. Eliáš vykládá tento pojem v tom smyslu, že je jím třeba rozumět používání obchodních podmínek a formulářů (§ 273 odst.1 a 3 ObZ), tj. předem připravených smluv používaných v praxi často kapitálově silnými podnikateli, např. v oblasti bankovnictví, pojišťovnictví, dopravě, smluvních dodávek energií apod. Oferent není zpravidla nakloněn k diskusi o podmínkách smlouvy a spotřebitel je v zásadě postaven před volbu přijmutí nebo odmítnutí návrhu adhezní smlouvy84. Poměrně zajímavým z hlediska výkladu se zdá být odkaz poslední, který nařizuje předností aplikaci jiných ustanovení směřující k ochraně spotřebitele. Pod tento odkaz můžeme bezesporu subsumovat § 612 a násl. OZ, neboť výslovně provádí směrnici 1999/44/ES chránící spotřebitele, takže byť by se kupní smlouva řídila ObZ tato ustanovení budou přesto aplikována.

83

Viz Příloha č. 3 „Spotřebitelský obchodněprávní vztah a jeho režim“. Blíže viz Eliáš, K. et al. Obchodní zákoník, Praktické poznámkové vydání s výběrem judikatury od r. 1900, 4. vydání. Praha : Linde, 2004, s. 550. 84

39

Směrnice chránící spotřebitele však mnohdy nemusí být zvláštním způsobem do našeho právního řádu prováděny (zavedením nové právní úpravy), protože právní řád již obsahuje instituty, které smyslu a účelu směrnice dosahují (povinnost konformního výkladu i těchto ustanovení s judikaturou ESD však zůstává zachována85). Stávající a zavedené instituty tak jaksi „mimo jiné“ směřují k ochraně spotřebitele, a proto by bylo možné uvažovat o jejich přednostní aplikaci. Jedním výkladovým extrémem by bylo považovat jakékoli ustanovení OZ, které je pro spotřebitele výhodnější než ObZ za „mimo jiné“ (nevýslovně) prosazující ochranu spotřebitele a s poukazem na výjimku (§ 262 odst. 4 ObZ) dovozovat přednostní aplikaci OZ. Druhým extrémem by bylo vůbec nepřipouštět možnost nevýslovné ochrany spotřebitele u tradičních institutů soukromého práva. Správný výklad je dle našeho názoru „někde uprostřed“, tj. je třeba hodnotit každé jednotlivé ustanovení OZ v kontextu směrnic chránících spotřebitele a v kontextu judikatury ESD, a podle povahy ustanovení, příp. podle odchylky v právní úpravě obsažené v ObZ či jejich vzájemného vztahu zhodnotit, zdali neprosazuje ustanovení obsažené v OZ či jiném právním předpise nevýslovnou ochranu spotřebitele. Dále pak je odkaz třeba chápat výjimky definované v § 262 odst. 4 ObZ nejen jako odkaz na normy soukromého práva, ale i na normy veřejnoprávní, takže v případě, že by např. některé ustanovení ObZ bylo v rozporu s ochranou spotřebitele zakotvenou v ZOS, je třeba této normě dát aplikační přednost. Aplikace § 262 odst. 1 věty druhé ObZ v kontextu s § 262 odst. 4 ObZ vyvolává oprávněné pochybnosti o smyslu, účelu a praktickém významu § 262 odst. 1 věty druhé 86.

85 86

C-106/89 Marleasing; C-240/98 to C-244/98 Océano Grupo Editorial SA v. Roció Murciano Quintero. Blíže Bejček, J. In Bejček et al., op. cit., s. 34 – 35.

40

II.2 Pluralita subjektů soukromoprávního vztahu a její vliv na režim právního vztahu Základním rozlišovacím znakem mezi obecným soukromoprávním vztahem a spotřebitelským soukromoprávním vztahem je skutečnost, jakou povahu mají subjekty právního vztahu. Povahu subjektů právního vztahu je třeba zvažovat v jejich vzájemném kontextu, resp. definiční znaky subjektů musí splňovat oba dva subjekty kumulativně; aby se jednalo o spotřebitelský soukromoprávní vztah, je nutné, aby subjekty tohoto vztahu byly na jedné straně dodavatel a na druhé spotřebitel. Aktivní i pasivní pluralita subjektů je samozřejmě možná a může mít vliv na hodnocení právního vztahu jakožto spotřebitelského závazku, resp. vlastní právní vztah může být mezi určitými subjekty charakterizován jako spotřebitelský a mezi jinými nikoli, např. na straně kupující bude vystupovat jak podnikatel, který bude činit právní úkon v rámci své podnikatelské činnosti a vedle něj bude kupujícím rovněž spotřebitel. Pokud by se právní vztah řídil režimem OZ ze zákona (např. proto, že předmětem kupní smlouvy je nemovitost), měl by být režim právního vztahu B2C stejný jako B2B s tím, že

subjektu

se

znaky

spotřebitele

svědčí

veškerá

práva

vyplývající

ze

spotřebitelských ochranářských ustanovení v OZ, zatímco kupujícímu (podnikateli) tato práva nesvědčí. V případě, že by závazek ze zákona nespadal pod určitý režim, bude stěžejním rozlišením pro určení právního režimu právního vztahu, zdali se jedná o závazek dílčí či solidární. Podnikatelé nemohou volbou režimu OZ vyloučit aplikaci ObZ87, zatímco volba ve prospěch ObZ v právním vztahu B2C možná je, tj. pokud by strany zvolily režim pro dílčí závazek ObZ, řídil by se hlavní vztah B2C ObZ, zajištění by se mohlo řídit buď OZ nebo ObZ (došlo-li by k volbě nebo věděl-li by), ale odpovědnost spotřebitele by spadala pod režim OZ, zatímco druhého kupujícího (podnikatele) pod ObZ. V případě, že by nedošlo k výslovné volbě režimu ObZ, je třeba dovozovat, že hlavní vztah B2C by se řídil režimem OZ, zatímco vztah B2B založený toutéž smlouvou by se řídil ObZ;

87

Kobliha, op. cit., s. 857.

41

(to vše za předpokladu že se jedná o dílčí závazek, tj. ve své podstatě by se jednalo o dva závazky B2C a B2B, jejichž titulem je jeden dvoustranný právní úkon). Pokud se však jedná o solidární závazek, kdy např. solidárně zavázané dlužníky je možné charakterizovat jednoho jako spotřebitele a druhého jako podnikatele, budou se aplikovat dle výslovné dikce ObZ (§ 262 odst. 4) ustanovení OZ (§ 511 a násl.88), tj. na solidární závazek se budou beze sporu uplatňovat ustanovení o solidárních závazcích v OZ a ne již § 293 a násl. ObZ, byť by jedním ze solidárně zavázaných dlužníků byl podnikatel a to v případě, že se jedná jak o obligatorní typový obchod, tak i fakultativní obchod. Relevantní otázkou však dle našeho názoru je, která ustanovení OZ se budou na solidární závazek aplikovat, jestli jen ustanovení o solidárních závazcích89 nebo celé OZ (tzn. že by režim celého solidárního závazku spadal pod OZ), neboť odkaz není jen na ustanovení o solidárních závazcích (jestliže zákonodárce ve větách předešlých výslovně odkazuje na spotřebitelské smlouvy, proč by neodkázal výslovně jen na úpravu solidárních závazků, pokud by nezamýšlel vztahovat na právní vztah celý OZ?), ale dle dikce ObZ výslovně na celé OZ (na její společné závazky se použijí ustanovení OZ). U „fakultativního obchodu“ by se závazek B2B měl dle § 261 odst. 1 ObZ řídit ustanovení ObZ, zatímco závazek B2C (nedošlo-li k volbě režimu ObZ) by se měl řídit OZ. Pokud vedle sebe vystupují solidárně zavázaný podnikatel a spotřebitel vyvstává legitimní otázka po režimu takového „fakultativního obchodu“, resp. právního vztahu. Pro B2B není možná volba OZ, spotřebitel s režimem ObZ nesouhlasí (nebo nebylo zvoleno); pokud bychom apriori dovozovali režim ObZ, protože jednou ze stran je podnikatel, a proto spotřebitel už nemůže volit mezi ObZ a OZ, byl by takový výklad dle našeho názoru jednoznačně v rozporu s výkladovým pravidlem „vždy nejpříznivěji pro spotřebitele“, protože právní úprava v OZ je pro spotřebitele zpravidla příznivější než v ObZ (spíše by byl preferován solidárně zavázaný podnikatel, i když i to je otázka) a na víc by takové omezení volby porušovalo rovnost ve vztahu solidárně zavázaných a 88 89

Bejček, J. In Bejček et al., op. cit. , s. 29. Ibid.

42

autonomii vůle spotřebitele. Na druhou stranu i v právním vztahu řídícím se režimem ObZ by byla aplikována ustanovení spotřebitelských smluv etc., takže základní ochrana daná spotřebiteli by byla zachována. Máme za to, že v případě, že spotřebitel nesouhlasil s režimem OZ nebo nedošlo k výslovné volbě, měl by se celý solidární závazek (potenciální fakultativní obchod) řídit režimem OZ, protože jedním ze solidárně zavázaných subjektů je spotřebitel, který si zaslouží zvýšené ochrany a zvýhodnění, a odkaz v § 262 odst. 4 ObZ je odkazem na celý OZ, nikoli jen na ustanovení o solidárních závazcích . V případě tohoto výkladu, se odkaz na ustanovení OZ pro solidární závazky „nepodnikatele“ pro náš úhel pohledu spotřebitele poněkud komplikuje v případě, že by závazek byl obligatorním typovým obchodem. Vykládat § 262 odst. 4 věty poslední ObZ v tom smyslu, že i pro typové obchody je v případě solidárního závazku možný jen režim OZ je nesmyslné, protože jako typ OZ takové závazky nezná, ledaže bychom dovozovali obdobnou možnost, jaká je definovaná v § 262 odst. 6 ObZ (obráceně), tj. že typ by se řídil ObZ a „vše ostatní“ OZ, takový výkladový závěr však z dikce § 262 odst. 4 ObZ dle našeho názoru nevyplývá. Máme za to, že u obligatorních typových obchodů je třeba trvat na tom, že hlavní závazek se (s ochranářskými výjimkami v OZ či jiném předpise) bude řídit ustanovení ObZ, až na výjimku (nebudou se aplikovat ustanovení o solidárních závazcích obsažená v ObZ), protože dle výslovné dikce § 261 odst. 3 ObZ nezáleží na povaze účastníků soukromoprávního vztahu; tj. pro právní režim závazku je irelevantní, zdali je jím také spotřebitel či nikoli.

II.3 Spotřebitelská smlouva Spotřebitelská smlouva je ve smyslu § 52 odst. 1 OZ smlouvou kupní, o dílo, resp. jinou smlouvou, pokud jsou smluvními stranami na straně jedné spotřebitel a na straně druhé dodavatel. Před novelou OZ provedenou zákonem č. 56/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu, ve znění pozdějších předpisů, a další

43

související zákony, obsahoval § 52 odst. 1 OZ vymezení spotřebitelské smlouvy takto „smlouvou kupní, o dílo a případně jiné smlouvy upravené v části osmé tohoto zákona“. Novelizací došlo k odstranění omezení věcné působnosti ochrany spotřebitele v soukromoprávních vztazích. Diskutovanou otázkou bylo, např. zdali je dána věcná působnost u právních vztahů vzniknuvších z inominátních smluv či z některých smluv v režimu ObZ. Podle definice spotřebitelské smlouvy v právu de lege lata můžeme bezesporu tvrdit, že ustanovení spotřebitelských smluv se použijí pro všechny soukromoprávní vztahy, které vznikly na základě nominátních i inominátních smluv, ať už se jejich režim řídí ustanoveními jakýchkoli soukromoprávních předpisů, pokud jsou stranami smlouvy spotřebitel a dodavatel. V úvahu tak připadají nejen právní vztahy podléhající výlučně režimu OZ či ObZ, ale i právní vztahy založené smlouvami definovanými (a pojmenovanými) v jiných právních předpisech, např. zákonem o vlastnictví bytů (právní vztahy založené smlouvou o výstavbě, smlouvou o převodu vlastnictví jednotky90). Právní úprava spotřebitelských smluv se bude aplikovat na právní vztah podle účinnosti právní úpravy v době činění právního úkonu, který byl titulem vzniku; např. v případě, že byla uzavřena smlouva o výstavbě před účinností novely č. 56/2006 Sb., není možné považovat tuto smlouvu za spotřebitelskou, neboť nebyla regulována v části osmé OZ91. Forma spotřebitelské smlouvy není určena a je závislá na příslušné typové smlouvě. Spotřebitelská smlouva tak může být uzavřena ve formě písemné, ústní i konkludentní.

90

Obdobně platí s § 612 a násl. OZ; srovnej s Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2006, sp. zn. 33 Odo 1314/2005. 91 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1957/2000, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, Balák, Púry et al., vyd. C.H.Beck Praha r. 2002, svazek 14, pod č. C 1028; dále pak Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2004, sp. zn 32 Odo 1155/2003; Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2005, sp. zn 33 Odo 1351/2004.

44

Spotřebitelskou smlouvu můžeme charakterizovat jako dvoustranný adresovaný právní úkon (složený), který je právním důvodem synalagmatického právního vztahu mezi spotřebitelem a dodavatelem (spotřebitelského právního vztahu). Spotřebitelská smlouva nepředstavuje zvláštní smluvní typ92; určující pro zhodnocení, zdali je smlouva spotřebitelkou smlouvou či nikoli, bude skutečnost, kdo je stranou smlouvy. Předmět (klasické kriterium pro typovou smlouvu) nás v tomto případě nezajímá. V nejobecnější rovině je možné vést diskusi o vhodnosti pojmu spotřebitelská smlouva. Jazykové verze směrnic ES přistupují k pojmu spotřebitelská smlouva dvěma způsoby. Francouzské, španělské, portugalské či italské znění používá termín „smlouvy sjednané se spotřebiteli“ (les contrats conclus avec les consommateurs, los contratos celebrados con consumidores, contratos celebrados com os consumidores, contratti stipulati con i consumatori), zatímco německá, anglická, polská či slovenská verze pracuje

s pojmem

„spotřebitelská

smlouva“

(Verbraucherverträgen,

consumer

contracts, umowa konsumencka). Právně

teoreticky přesnější

či

výstižnější

je

„smlouva

sjednaná

se

spotřebitelem“, neboť se jedná o smlouvu sjednanou se specifickou stranou. Spotřebitelské smlouvy můžeme klasifikovat na obecnou spotřebitelskou smlouvu (§ 52 OZ) a spotřebitelské smlouvy zvláštní, které dále členíme podle toho, jakým způsobem byla smlouva sjednána (smlouvy sjednané na dálku, smlouvy sjednané mimo provozovnu)93. Smlouvu o finančních službách uzavřenou na dálku, resp. prostředkem dálkové komunikace můžeme charakterizovat jako distanční smlouvu, ale současně jako zvláštní typ distanční smlouvy, neboť se jedná o spotřebitelskou smlouvu, jejímž předmětem jsou finanční služby.

92

Smlouvy pojmenované, smlouvy výslovně upravené, nominální. Blíže viz Fiala, op. cit., s. 525; Knappová, M., Švestka, J. et al.: Občanské právo hmotné, Svazek II., třetí aktualizované a doplněné vydání. Praha: ASPI Publishing, 2002, s. 32 – 34. 93 Viz příloha č. 4 „Klasifikace spotřebitelských smluv dle způsobu sjednání“.

45

Přesné zařazení spotřebitelské smlouvy je důležité zejména z hlediska zjištění, která ustanovení OZ budou regulovat soukromoprávní vztah založený smlouvou, a dále je třeba vyřešit vzájemných vztah těchto ustanovení, neboť v případě, že určitý závazek spadá pod působnost vícero směrnic chránících spotřebitele, není možné aplikací jedné směrnice vylučovat aplikaci směrnice jiné, tzn. právní vztah je regulován všemi směrnicemi chránící spotřebitele, jež umožňují aplikaci (C-423/97 Travel Vac SL v. Manuel José Antelm Sanchis). Zvláštní spotřebitelský právní vztah bude regulován vedle obecných ustanovení chránících spotřebitele (§ 52, 55, 56 OZ) i ustanoveními regulující zvláštní spotřebitelský závazek. Pokud by však z povahy ustanovení výslovně vyplývalo, že aplikace obou, příp. všech ustanovení regulující zvláštní spotřebitelský vztah vedle sebe není možná, bude platit zásada lex specialis derogat legis generalis. Pokud bude např. sjednána smlouva o time sharingu prostředky dálkové komunikace, bude tento právní vztah regulován obecnými ustanoveními o ochraně spotřebitele (§ 55 a 56 OZ), neboť se jedná o právní vztah založený spotřebitelskou smlouvu, dále pak budou aplikovány ustanovení OZ o spotřebitelských smlouvách sjednaných prostředky dálkové komunikace (§ 53 – 54 OZ) a rovněž ustanovení o time sharingu (§ 58 – 65 OZ). Samozřejmě se budou také aplikovat ustanovení regulující nájem (§ 663 a násl. OZ), závazky, právní úkony etc.. Pokud by však byla smlouva sjednána mimo provozovnu, aplikovaly by se pouze ustanovení o obecné spotřebitelské smlouvě a time sharingu, neboť na nájem se ustanovení o spotřebitelských smlouvách sjednaných mimo provozovnu nevztahují (§ 57 odst. 4 písm. a) OZ).

46

III. SUBJEKTY SPOTŘEBITELSKÉHO PRÁVNÍHO VZTAHU III.1 Dodavatel Rozlišovacím znakem, zdali se jedná o spotřebitelský závazek či nikoli je zjištění povahy subjektů právního vztahu. Ačkoli OZ hovoří o spotřebitelských smlouvách, není možné považovat za spotřebitelské vztahy jen právní vztahy vzniklé na základě spotřebitelské smlouvy94 (§ 52 odst. 1 OZ), přestože nejtypičtějším titulem vzniku spotřebitelské obligace bezesporu spotřebitelská smlouva bude. V rámci předsmluvního jednání vzniká mezi spotřebitelem a dodavatelem také spotřebitelský vztah. Již vzhledem k dikci § 52 odst. 2 OZ je třeba trvat na tom, že dodavatel je již dodavatelem před uzavřením vlastní smlouvy („při uzavírání a plnění smlouvy“) bez toho, že by musela vzniknout smlouva (proto je také název hlavy páté části první v OZ nepřesný), neboť z faktu jednání (uzavírání) není možné dovozovat, že k uzavření smlouvy musí vždy dojít. V rámci regulace různých zvláštních typů spotřebitelských smluv pojem „dodavatel“ není zákonodárcem striktně dodržován a to jak v komunitárním právu, tak i v našem právním řádu. Pro dodavatele v obecném smyslu spotřebitelského vztahu je často používán jiný pojem např. věřitel, prodávající, poskytovatel apod. Náš zákonodárce užívá pro druhou stranu spotřebitelského právního vztahu např. tyto pojmy •

dodavatelem je osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy jedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti (§ 53 odst. 2 OZ)

•

provozovatelem prostředku komunikace na dálku je fyzická nebo právnická osoba, jejíž podnikatelská činnost zahrnuje zpřístupňování jednoho nebo více prostředků komunikace na dálku dodavatelům (§ 54a odst. 4 OZ)

•

dodavatelem (je) každý další podnikatel, který přímo nebo prostřednictvím jiných podnikatelů dodal prodávajícímu výrobky (ZOS)

•

prodávajícím je podnikatel, který spotřebiteli prodává výrobky nebo poskytuje služby (ZOS)

94

Opačný názor zastává Hulmák; viz Hulmák, op. cit., s. 339.

47

•

věřitelem (je) fyzická nebo právnická osoba poskytující spotřebitelský úvěr v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti nebo sdružení takovýchto osob (ZOSÚ)

•

operátorem (je) podnikatel, který zajišťuje nebo je oprávněn zajišťovat veřejnou komunikační síť nebo přiřazené prostředky (zákon č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o elektronických komunikacích) ve znění pozdějších předpisů)

•

prodávajícím (je) osoba, která líh prodává konečnému spotřebiteli nebo osobě, která dodává líh k přímé spotřebě formou jeho rozlévání na místě (zákon č. 676/2004 Sb., o povinném značení lihu a o změně zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, ve znění pozdějších předpisů) Stricto sensu naše právní úprava obsahuje pouze dvě základní definice

dodavatele v kontextu právní úpravy prosazující ochranu spotřebitele a to definici obsaženou v OZ a v ZOS, ostatní předpisy určují za druhý subjekt spotřebitelské obligace jinou osobu (věřitele, prodávajícího apod.). Právo ES chránící spotřebitele pracuje s pojmy dodavatel, věřitel, organizátor, prodávající etc. •

„dodavatelem“ (je) jakákoli fyzická nebo právnická osoba, která v předmětných transakcích jedná v rámci svých podnikatelských činností nebo výkonu svého povolání, jakož i osoba, která jedná jménem nebo na účet dodavatele (směrnice 85/577/EHS)

•

„věřitelem“ (je) fyzická nebo právnická osoba, která poskytuje při své obchodní nebo profesní činnosti úvěr, nebo skupina takových osob (směrnice 87/102/EHS)

•

„organizátorem“ (je) osoba, která jinak než příležitostně organizuje souborné služby a prodává je, nebo je nabízí k prodeji, přímo nebo prostřednictvím prodejce; „prodejcem“ osoba, která prodává nebo nabízí k prodeji soubor služeb sestavený organizátorem (směrnice 90/314/EHS)

48

•

prodávajícím nebo poskytovatelem (je) fyzická nebo právnická osoba veřejnoprávně nebo soukromoprávně vlastněná, která ve smlouvách, na které se vztahuje tato směrnice, jedná pro účely související s její obchodní nebo výrobní činností nebo povoláním (směrnice 93/13/EHS)

•

„prodávajícím“ (je) jakákoliv fyzická nebo právnická osoba, která při provádění převodů podle této směrnice a v rámci své profesní činnosti, vytvoří, převede anebo se zaváže převést právo, které je předmětem smlouvy (směrnice 94/47/ES)

•

„dodavatelem“ (je) jakákoli fyzická nebo právnická osoba, která ve smlouvách v oblasti působnosti této směrnice jedná v rámci své podnikatelské činnosti nebo výkonu povolání (směrnice 97/7/ES)

•

„obchodníkem“ (se) rozumí fyzická nebo právnická osoba, která prodává nebo nabízí k prodeji výrobky spadající do její obchodní nebo pracovní činnosti (směrnice 98/6/ES)

•

„prodávajícím“ (je) každá fyzická nebo právnická osoba, která prodává spotřební zboží na základě smlouvy v rámci své profesní nebo obchodní činnosti; „výrobcem“ výrobce spotřebního zboží, dovozce spotřebního zboží na území Společenství nebo každá jiná osoba, která se prohlásí za výrobce tím, že na spotřební zboží umístí své jméno, ochranou známku nebo jiné rozlišovací označení (směrnice 1999/44/ES)

•

„poskytovatelem“ (je) každá fyzická osoba nebo právnická osoba, která poskytuje určitou službu informační společnosti (směrnice 2000/31/ES)

•

„poskytovatelem“ (je) jakákoli fyzická nebo právnická osoba, veřejnoprávní nebo soukromá, která je v rámci své obchodní nebo profesní činnosti smluvním poskytovatelem služeb na základě smluv uzavřených na dálku (směrnice 2002/65/EHS)

•

„obchodníkem“ (je) fyzická nebo právnická osoba, jež v obchodních praktikách spadajících do oblasti působnosti této směrnice jedná za účelem, který lze považovat za provozování obchodu, živnosti nebo řemesla anebo výkonu jejího

49

svobodného povolání, a kdokoli, kdo jedná jménem obchodníka nebo v jeho zastoupení (směrnice 2005/29/ES) Právo ES stricto sensu zná dva pojmy dodavatele, které nejsou vůči sobě ve vztahu obecného a speciálního, ale stojí rovnocenně vedle sebe, neboť jsou určeny vždy jen pro účely dané směrnice. Dodavatel ve směrnici 85/577/EHS je narozdíl od dodavatele ve směrnici 97/7/ES rozšířen o další potencionální subjekt, jímž může být osoba, jednající na cizí účet nebo cizím jménem; rozšíření pojmu dodavatele v kontextu podomního prodeje je pochopitelné a zohledňuje specifičnost těchto právních vztahů. Obecně máme za to, že právo ES neobsahuje generální definici dodavatele jakožto určujícího subjektu spotřebitelského závazku; každá směrnice obsahuje partikulární vymezení smluvní strany, resp. subjektu spotřebitelského závazku. Právní úprava tak může působit roztříštěně a to i vzhledem k nejednotnému výkladu, který je podáván ESD v rámci interpretace jednotlivých směrnic; rozdíly u druhého subjektu, který není spotřebitelem, však nejsou tak patrné. „Proměny“ dodavatele ve věřitele, prodávajícího či poskytovatele v závislosti na tom, jaká typová smlouva je důvodem vzniku závazku (resp. co je nepřímým předmětem takového soukromoprávního vztahu) můžeme chápat jakožto znejasňující smysl a účel ochrany spotřebitele, (protože právní úprava má užívat termíny, které jsou jasné, srozumitelné, jazykově správné, odborně správné, jednoznačné, ustálené a zřetelné95). Změna názvu dodavatele je však dle našeho názoru mnohdy účelná zejména vzhledem k tomu, že se jedná o ustanovení speciální, které se snaží lépe postihnout povahu specifického závazkového právního vztahu včetně zvláštních znaků jeho subjektů. Některé definice subjektu spotřebitelského vztahu (jejich vymezení), který není spotřebitelem, vybočují z běžného „standardu“. Jedná se zejména o definici ve směrnici 98/6/ES, která rozšiřuje pojem obchodníka o fyzickou osobu, která prodává „v rámci své pracovní činnosti“ (právnická osoba nemůže prodávat v rámci své pracovní činnosti, neboť pracovní činnost vykonává zaměstnanec pro svého zaměstnavatele) a

95

Blíže viz Holländer, op. cit., s. 214 – 219.

50

dále pak směrnice 2002/65/EHS a směrnice 93/13/EHS, které výslovně rozlišují mezi osobou „veřejnoprávně“ a „soukromoprávně“ vlastněnou. U směrnice 98/6/ES (pracováno s textem, který je dostupný na Eurolexu, a který vyšel v Úředním věstníku Evropské unie dne 18. 3. 1998, L 80/27, s. 33) se zjevně jedná o špatný překlad (obdobně slovenské znění směrnice), neboť definice měla znít „do její obchodní nebo profesní činnosti“; jiná jazyková znění jsou v tomto smyslu (trader shall mean any natural or legal person who sells or offers for sale products which fall within his commercial or professional activity; podmiot gospodarczy oznacza kaŜdą osobę fizyczną lub prawną, która sprzedaje lub oferuje do sprzedaŜy produkty, które naleŜą do zakresu jego działalności handlowej lub zawodowej) a definice obsažená ve směrnici 98/6/ES je např. obdobná jako ve směrnici 93/13/EHS. Profesní činností je myšleno např. poskytování služeb advokátem, lékařem apod. V žádném případě se nejedná o vztah mezi pracovníkem (zaměstnancem), který pracuje pro svého zaměstnavatele (vykonává pro něj pracovní činnost) a v rámci této činnosti prodává spotřebiteli; překlad je nesmyslný a zjevně vybočující ze smyslu a účelu směrnice, který je vymezen v úvodních článcích směrnice. Rozlišování na společnosti „soukromoprávně“ a „veřejnoprávně“ vlastněné, které nalézáme ve směrnici 2002/65/EHS a směrnici 93/13/EHS, může vyvolávat oprávněnou otázku o možnosti ochrany spotřebitele (příjemce služby) v případě přijímání služby poskytované osobou veřejnoprávně vlastněnou, resp. poskytující veřejné služby96. Rozlišování na veřejné a soukromé právo se mnohdy stírá, rovněž tak právní vztahy je někdy těžké rozlišit, tj. zdali se jedná o soukromoprávní vztah či veřejnoprávní. Otázkou se zabývala i Evropská komise (výkonný orgán a klíčová instituce v centru rozhodovacího procesu Evropské unie; dále „Komise“), kdy za veřejné služby výslovně označuje dodávku vody, elektřiny a plynu, poštovní a telekomunikační služby, veřejnou dopravu bez ohlednu na to, jakým subjektem (soukromoprávním či veřejnoprávním) jsou tyto služby zajišťovány a zdravotní služby zajišťované veřejnými

96

Hulmák, op. cit., s. 338 – 339.

51

nemocnicemi97. Komise výslovně uvádí, že směrnice se vztahuje v principu na všechny typy smluv uzavřenými mezi prodejcem zboží nebo poskytovatelem služeb a spotřebitelem bez ohledu na formu smlouvy nebo její předmět. Směrnice 93/13/EHS zahrnuje všechny aktivity prodejců a dodavatelů bez ohlednu na jejich povahu (veřejnoprávní či soukromoprávní)98. V případu Khatun & Others v Newham LBC (Court of Appeal Civil Division (Velká Británie) 24. Feb. 2004 2004 EWCA Civ 55 Khatun & Others v Newham LBC99) britský soud rozhodl, že směrnice 93/13/EHS se vztahuje rovněž na vztah mezi bezdomovcem a orgánem místní správy, který poskytuje bezdomovci ubytování na základě Housing Act 1996; místní orgán vyžadoval uzavření smlouvy o ubytování bez toho, aby umožnil bezdomovcům si ubytovací prostor prohlédnout. Máme

za

to,

že

v případě

poskytování

veřejnoprávních

služeb

je

soukromoprávní ochrana spotřebitele (§ 52, 55 a 56 OZ) možná za předpokladu, že povaha právního vztahu je alespoň částečně soukromoprávní; měla by být převažující. Tento výklad opíráme o obecné výkladové pravidlo „vždy co nejpříznivěji pro spotřebitele“ (§ 55 odst. 3 OZ). Nedomníváme se, že je nezbytné, aby byla přímo založena smlouvou100, neboť i spotřebitelský právní vztah může být založen na základě zákona např. v rámci předsmluvního jednání (typicky u distančních smluv). V zásadě můžeme rozlišit dva základní definiční pohledy práva ES na dodavatele, resp. druhý subjekt spotřebitelské obligace; prvním je „jednání v rámci určité činnosti“ a druhým „jednání pro účely související s určitou činností“ (pouze směrnice 93/13/EHS).

97

Blíže Application of Directive 93/13 to the provision of services of a public nature, Official Journal C 171, 15/06/1996 P. 0011 – 0013. [Citováno 2. července 2007]. V angličtině. Dostupné z: http://eurlex.europa.eu/Notice.do?val=214231:cs&lang=cs&list=335814:cs,247153:cs,242238:cs,240959:cs,2349 83:cs,214231:cs,343724:cs,310728:cs,310727:cs,301238:cs,&pos=6&page=4&nbl=58&pgs=10&hwords =93/13~ 98 Ibid. 99 V angličtině [Citováno 2. července 2007]. Dostupné z: http://www.eu-consumerlaw.org/caselaw55.pdf 100 Hulmák, op. cit., s. 338 – 339.

52

Obě dvě definice jsou dle našeho názoru založeny na téže podstatě, i když to z právní úpravy výslovně nevyplývá. První definice (převažující) je založena na klasifikaci přímo konkrétní činnosti, která je jednajícím vykonávána, zatímco druhá je postavena na určení účelu činnosti jednajícího. Máme za to, že v zásadě jde o totéž, protože pokud máme určitou činnost charakterizovat, je třeba znát její účel; co má být jejím cílem. Účelem můžeme rozumět ideální anticipaci (předvídání, předpokládání) výsledku činnosti, tj. co má být výsledkem činnosti jednajícího. Je-li výsledkem jednání jednajícího realizace obchodní, profesní, podnikatelské činnosti, může být subjekt právního vztahu charakterizován jako dodavatel (poskytovatel, prodávající apod.). Hulmák vykládá pojem dodavatele podle účelu jednání, kdy není rozhodující formální postavení subjektu (formální stránka), ale skutečný účel jednání (materiální hledisko)101. Účel jednání je možné zjistit dle našeho názoru třemi způsoby: a) účel budeme hodnotit dle objektivních kriterií, např. co obvykle bývá účelem takového jednání b) účel budeme hodnotit dle vůle subjektu c) kombinace jak objektivního tak i subjektivního hlediska, tj. jak obvyklost, tak vůle subjektu Z hlediska vzniku právního úkonu (spotřebitelské smlouvy) je třeba hodnotit nejen objektivní hledisko účelu jednání, které je prvotní a základní, ale je třeba se zabývat také vůlí subjektu, neboť právní úkony mají být vykládány také podle vůle toho, kdo právní úkon učinil (§ 35 odst. 2 OZ) a spotřebitelská obligace bude zpravidla založena smlouvou. Považujeme proto za správný způsob zjištění účelu jednání smluvní strany, resp. subjektu spotřebitelského závazku, kombinaci objektivního i subjektivního hlediska. Dodavatele definovaného v § 52 odst. 2 OZ jakožto jednu z určujících subjektů spotřebitelské obligace je třeba dle našeho názoru chápat jako generální definici platnou

101

Hulmák, op.cit., s. 337 – 338.

53

pro celé nejen soukromé právo; každá další definice subjektu spotřebitelského vztahu obsažená ve speciálních ustanoveních, ať už soukromého nebo veřejného práva je k § 52 odst. 2 OZ ve vztahu speciálního k obecnému. Obecnou definiční platnost odvozujeme od způsobu vymezení platnosti příslušné definice, neboť zatímco speciální definice jsou uvozovány textem „pro účely tohoto zákona, směrnice apod.“, v § 52 odst. 2 OZ omezovací legislativní ustanovení chybí (obdobně se napříč právem užívá pojem „domácnost“ či „osoba blízká“, jejichž definice rovněž nalézáme v OZ). Poněkud zvláštním se jeví ustanovení definující dodavatele v druhém stěžejním předpise prosazujícím ochranu spotřebitele (ZOS). Ačkoli ZOS pojem dodavatele vymezuje, zjevně neodpovídá definici dodavatele v OZ, neboť dodavatelem rozumí ZOS „dodavatele“ v nejobecnějším slova smyslu, tj. dalšího podnikatele, který dodal prodávajícímu výrobky. Stěžejním druhým subjektem spotřebitelského vztahu je v ZOS prodávající, tj. podnikatel, který spotřebiteli prodává výrobky nebo poskytuje služby. U koupě a prodeje bude jeden a tentýž subjekt nazýván dvěma způsoby (dodavatel – prodávající; spotřebitel – kupující). Dodavatel (§ 52/2 OZ) = prodávající (ZOS) = prodávající (§ 612 OZ) Spotřebitel (§ 52/3 OZ) = spotřebitel (ZOS) = kupující (§ 612 OZ) Pojem

„dodavatel“

definovaný

v

ZOS

koresponduje

obchodněprávní

terminologii, neboť dodavatelem ve smyslu ObZ je podnikatel, který dodává jinému podnikateli výrobky („smlouvou o výhradním prodeji se zavazuje dodavatel, že zboží určené ve smlouvě nebude v určité oblasti dodávat jiné osobě než odběrateli“; § 745 ObZ); zmatení názvů v OZ a ZOS tak zjevně vychází ze schizofrenního pojetí dodavatele v soukromoprávních předpisech. Na druhou stranu definiční vymezení prodávajícího v ZOS je poněkud zarážející, neboť jím je osoba, která spotřebiteli prodává nebo poskytuje služby (a dále pak se za prodávajícího považuje i fyzická osoba, která prodává spotřebiteli rostlinné a živočišné výrobky z vlastní drobné pěstitelské nebo chovatelské činnosti anebo lesní plody; § 2 odst. 2 ZOS). OZ ani ObZ za prodávajícího v žádném případě nepovažuje např. zhotovitele, pronajímatele, obstaravatele apod., takže ZOS v definičních znacích prodávajícího

54

hrubě odporuje soukromoprávnímu pojmosloví (byť by se jednalo jen o legislativní zkratku). Vymezení kupujícího je stanoveno výlučně pro účely ZOS, tj. je třeba vykládat tuto definici jakožto ustanovení speciální (vůči pojmu dodavatele v OZ), a které klade důraz na jeden druh soukromoprávního vztahu – koupi a prodej. Nicméně právní úprava má být jasná, srozumitelná, jednoznačná...102. Vzhledem k tomu, že pojem prodávajícího je ve zjevném rozporu s obecným chápáním prodávajícího v soukromém právu, je dle našeho názoru na místě otázka po změně tohoto pojmu. ZOS rozlišuje koupi a prodej od poskytování služeb, kterými rozumí ostatní činnosti mimo vlastní prodej; pojem služeb tak vlastně zužuje103. Obdobně tak činí ŽZ (např. § 18 odst. 1 písm. a) ŽZ). ZOS obsahuje výslovný odkaz na ObZ (definici podnikatele), takže a contrario prodávajícím ve smyslu ZOS nemůže být subjekt, který nesplňuje definiční znaky podnikatele ve smyslu ObZ (výjimkou je dle výslovné dikce ZOS neoprávněný podnikatel § 27 ZOS). Ustanovení § 52 odst. 2 OZ definuje dodavatele, jehož pojmové znaky může klasifikovat takto: a) dodavatel je osoba b) jedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti c) jednání je činěno při uzavírání a plnění smlouvy

ad a) Dodavatelem může být jak fyzická, tak i právnická osoba, příp. stát (pokud splní další definiční znaky, tj. bude v právním vztahu uspokojovat veřejnou potřebu104). ad b) Dodavatel jedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti. Někteří autoři poukazují na to105, že není zcela zřejmé, proč zákonodárce použil vedle sebe pojmy podnikatelská činnost a obchodní činnost, neboť z gramatického výkladu by mělo být zřejmé, že obchodní činnost jako pojem je imanentně obsažen v pojmu podnikatelská činnost.

102

Blíže viz Holländer, op. cit., s. 214 – 219. Kanda, Matejka, op. cit., s. 164. 104 Blíže Bejček, J. In Bejček et al., op. cit., s. 26 – 27. 105 Lavický, P. Spotřebitelské smlouvy. Časopis pro právní vědu a praxi, 2001, č. 2, s. 200 – 208. 103

55

Legální definici „obchodní“ nebo „jiné podnikatelské činnosti“ v právní úpravě de lege lata nenalézáme. ObZ nepřistupuje k těmto pojmům diferencovaně a zdá se, že podnikatelskou a obchodní činnost používá promiscue (§ 128 odst. 2, § 7 odst. 2; § 253 ObZ); to možná souvisí s celkovým pojetím našeho ObZ. Ačkoli předpis nese název obchodní zákoník, upravuje vztahy mezi podnikateli nikoli mezi obchodníky, přestože v jiných právních řádech se běžně pojem obchodník užívá (např. Code Civil)106. Ustanovení § 2 odst. 1 ObZ poskytuje definici pojmu podnikání, a ačkoli ObZ užívá v rámci své terminologie rovněž pojem podnikatelská činnost (§ 128 odst. 2, § 7 odst. 2 ObZ), z ustanovení ObZ žádná diferenciace mezi těmito pojmy neplyne; lze tedy mít za to, že pojmy podnikání a podnikatelská činnost užívá ObZ promiscue. Z gramatického výkladu by mělo vyplývat, že pojem podnikatelská činnost je pojmem širší v sobě zahrnující obchodní činnost (v případě, že obchodní činnost chápeme jen v užším pojetí, tj. jen vlastní prodej zboží). ObZ zdá se gramatický výklad nerespektuje a chápe pojmy podnikání, podnikatelská činnost a obchodní činnost jakožto pojmy definující jednu a tutéž právní skutečnost. Nejednotnost užívaných pojmů je v rozporu se zásadou jednoty právního řádu, což vede k nesrozumitelnosti a nejasnosti obsahu právní úpravy. OZ užívá pojmy „obchodní činnost“ a „jiná podnikatelská činnost“. Vyvstává legitimní otázka, zdali se pojem „obchodní činnost“ v OZ rovná pojmu „obchodní činnost“ v ObZ a dále pak co je třeba rozumět „jinou podnikatelskou činností“, kterou jakožto pojem nevysvětluje ani OZ ani ObZ (ObZ definuje podnikatelskou činnost, kterou rozumí podnikání, ale i obchodní činnost). První výklad by mohl být takový, že užitím různých pojmů – obchodní a jiná podnikatelská činnost, postupoval zákonodárce obdobně jako v ObZ (podnikání, podnikatelská činnost, obchodní činnost) a že tím vlastně rozumí stejnou skutečnost. Druhý výklad by mohl být postaven na tom, že zákonodárce cítil potřebu odlišit vlastní prodej (obchodní činnost) od jiného podnikání, kterým rozumí každou další 106

Pelikánová, I. et al.: Komentář k obchodnímu zákoníku s přihlédnutím k evropskému právu - I. díl, 4. aktualizované vydání. Praha : ASPI, 2004, s. 28.

56

podnikatelskou činnost, která není prodejem (obdobně ZOS rozlišuje prodej výrobků a poskytování služeb). Třetí výklad, který by byl podle našeho názoru možný, je, že zákonodárce si byl vědom problematičnosti vymezení podnikatelské činnosti v ObZ, a proto použil dva rozdílné pojmy. „Obchodní činnost“ pro podnikatelskou činnost (podnikání či obchodní činnost) definovanou v ObZ a „jinou podnikatelskou činnost“ pro právní vztahy obdobné, které však nejsou vykonávány podnikatelem ve smyslu § 2 odst. 2 ObZ, ale jiným podnikatelem nespadajícím pod vymezení v ObZ. Máme za to, že nejsprávnější je výklad druhý, a to proto, že ochrana spotřebitele by měla být v sobě provázána (jak veřejnoprávní, tak i soukromoprávní předpisy). Dále pak znění směrnice 93/13/EHS, která je vlastně v § 52 odst. 2 OZ provedena, užívá při definici „prodávajícího nebo poskytovatele“ (tj. rozlišuje prodej a poskytování služeb) pojmy „obchodní činnost, výrobní činnost nebo povolání“; zákonodárce pravděpodobně respektoval rozlišení obsažené v předloze a užil dva pojmy „obchodní činnost“ pro „obchodní činnost“ ve směrnici a „výrobní nebo povolání“ ve směrnici zahrnul pod pojem „jiná podnikatelská činnost“. Další otázkou je, zdali je pojem dodavatele v OZ založen na stejné definici jako prodávající v ZOS; výslovný odkaz na § 2 odst. 2 ObZ v OZ narozdíl od ZOS chybí. Někteří autoři mají za to, že „ve vztahu obou ustanovení (§ 262 ObZ a § 52 OZ) lze konstatovat, že pojem dodavatel v sobě neskrývá pojem podnikatel (§ 2 odst. 2 ObZ), i když jako dodavatel bude zpravidla vystupovat podnikatel107“; zdůvodnění tohoto názoru však chybí. Tentýž názor zastává Veselý. Uvádí, že „pojem „dodavatel“ je v oblasti občanského práva novum a nelze jej ztotožnit či zaměňovat s pojmem podnikatel, byť oba pojmy významově splývají a vymezují stejný okruh osob.108“ Hulmák se naproti tomu touto otázkou vůbec nezabývá109 a za stěžejní považuje materiální hledisko hodnocení účelu činnosti druhé smluvní strany - dodavatele.

107

Kobliha et al., op. cit., s. 859. Veselý. J. In Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 8. vydání. Praha : C. H. Beck, 2003, str. 288 – 289. 109 Hulmák, op. cit., s. 337 – 338. 108

57

Dodavatel je charakteristický „obchodní činností“ nebo „jinou podnikatelskou činností“; vzhledem k tomu, že ObZ chápe podnikatelskou činnost jakožto podnikání, máme za to, že pro vymezení pojmu dodavatele v OZ je definice obsažená v § 2 odst. 1 ObZ přiměřeně použitelná110; z toho však nevyplývá, že by byla na ObZ závislá, resp. že by nemohl být dodavatel definován šířeji, než jak je vymezen podnikatel v ObZ. Ust. § 2 odst. 1 ObZ vysvětluje, co je třeba rozumět podnikáním. Stanoví, že „podnikáním se rozumí soustavná činnost prováděná samostatně podnikatelem vlastním jménem a na vlastní odpovědnost za účelem dosažení zisku.“ Základním znakem podnikání je samostatnost, soustavnost, uskutečňování vlastním jménem, na vlastní odpovědnost, za účelem zisku. Z ustanovení ObZ můžeme zjednodušeně dovodit, že podnikatelem je osoba, která podniká a podnikání je činnost vyvíjená podnikatelem. Jedná se zde o kruhovou definici, která k jasnosti těchto pojmů nepřispívá; pojem podnikání však z pojmu podnikatele vychází. ObZ ustanovuje (§ 2 odst. 2), že podnikatelem je osoba zapsaná v obchodním rejstříku; osoba, která podniká na základě živnostenského oprávnění; osoba, která podniká na základě jiného než živnostenského oprávnění podle zvláštních předpisů a osoba, která provozuje zemědělskou výrobu a je zapsána do evidence podle zvláštního předpisu. Pro účely chápání pojmu dodavatele ve smyslu spotřebitelských vztahů se jeví poněkud komplikovaným uvozující ustanovení definující podnikatele obsažené v § 2 odst. 2 ObZ, neboť definuje pojem podnikatele pouze podle ObZ; je tedy na místě otázka, zdali existují podnikatelé podle jiného zákona, příp. jestli definice obsažená v § 2 odst. 2 ObZ přesahuje hranice obchodního zákoníku či nikoli. Pelikánová má za to, že v rámci požadavku jednoty právního řádu tato definice nutně přesahuje hranice ObZ111. A contrario z uvozující věty odst. 2 máme za to, že by bylo možné dovozovat existenci „jiného podnikatele“ pod režim § 2 odst. 2 ObZ nespadajícího, byť by se tento závěr jevil poněkud absurdní. Neboť zatímco odst. 1 zužující vymezení neobsahuje a je tedy

110 111

Lavický, op. cit., s. 201. Pelikánová, op. cit., s. 31.

58

možné dovozovat, že se jedná o generální definici podnikání, zákonodárce zúžil pojem podnikatele v odst. 2 pouze na podnikatele podle ObZ. Na druhou stranu ze systematického členění § 2 by bylo možné dovozovat, že definice podnikatele obsažená v odst. 2 jen definuje pojem obsažený v definici odst. 1. Proč by však zákonodárce použil tohoto zúžení, když by nechtěl zdůraznit, že podnikatelem může být i jiný subjekt nesubsumovatelný pod definici v odst. 2? Podnikatelem ve smyslu ŽZ je třeba rozumět osobu, která skutečně podnikání provozuje, a nelze za něj paušálně považovat každou osobu, která má živnostenské oprávnění. Vztah § 2 odst. 1 a 2 ObZ a § 2 ŽZ se jeví opět jako kruhová definice („živností je soustavná činnost provozovaná samostatně, vlastním jménem, na vlastní odpovědnost, za účelem dosažení zisku a za podmínek stanovených tímto zákonem.“), ještě více problematizující celé chápání pojmu podnikatel112. V rámci výkladu vzájemných vztahů těchto ustanovení se rovněž vyskytly otázky možnosti určitých činností, které nespadají pod režim živnostenského zákona a vykonávají je osoby, které nespadají pod žádnou další definici uvedenou v § 2 odst. 2 ObZ (spadají jen pod kategorii osob samostatně výdělečně činných; pojem veřejného práva). V tomto případě, by se nemělo jednat stricto sensu o podnikatele ve smyslu ustanovení ObZ, a tedy existence „jiného podnikatele“ vyplývající a contrario z § 2 odst. 2 ObZ by byla naplněna. Pokud by subjekt právního vztahu nebyl podnikatelem ve smyslu ObZ, tedy nevykonával oprávněně určitou činnost, nebo by nebylo možné subsumovat jej pod definici obsaženou v § 2 odst. 2 ObZ, je otázkou, zdali, je možné vztahovat na druhý subjekt právního vztahu ustanovení chránící spotřebitele, resp. považovat takový právní vztah za spotřebitelský. Právní úkon učiněný osobou neoprávněnou k podnikatelské činnosti by mohl být shledáván jako absolutně neplatný právní úkon ve smyslu § 39 OZ (rozpor se zákonem), tedy nevyvolávající vznik soukromoprávního vztahu. Ust. § 3a ObZ („Povaha nebo platnost právního úkonu není dotčena tím, že určité osobě je zakázáno

112

Blíže viz Pelikánová, op. cit., s. 31 - 35.

59

podnikat nebo že nemá oprávnění k podnikání; tím není dotčen § 49a občanského zákoníku.“), které je speciálním ustanovením k § 39 OZ, však působí, že takové právní jednání je třeba považovat za platné a tudíž dle našeho názoru i sjednané mezi podnikatelem a v našem případě spotřebitelem, neboť zásadní a určující povahou (vlastností) právního úkonu spotřebitelské smlouvy je, že byl sjednán mezi dodavatelem a spotřebitelem, resp. že právní vztah existuje mezi dodavatelem a spotřebitelem, neboť obdobně platí i pro předsmluvní jednání. Dále pak poskytuje-li se ochrana spotřebiteli při sjednávání smlouvy s oprávněným subjektem (dodavatelem), tím spíše se musí poskytnout ochrana spotřebiteli při jednání a sjednání smlouvy s quasipodnikatelem, subjektem neoprávněným (argumentum a minori ad maius). K těmto argumentům lze ještě přidat ochranu dobré víry spotřebitele, který má za to (je ke všem okolnostem v dobré víře), že uzavírá kontrakt s dodavatelem ve smyslu OZ a že mu příslušejí veškerá práva z ochrany spotřebitele vyplývající. Obdobně reguluje ochranu spotřebitele při neoprávněném podnikání ZOS v § 27, když stanovuje, že osoby, které provozují podnikatelskou činnost bez patřičného oprávnění, mají povinnosti prodávajících, výrobců, dovozců nebo dodavatelů. Věta za středníkem v § 3a ObZ jakoby popírá větu před středníkem113. Je třeba trvat na tom, že smyslem ustanovení věty za středníkem je možnost dovolávat se relativní neplatnosti právního úkonu učiněného osobou k podnikání neoprávněnou v případě, že druhá strana byla uvedena v omyl úmyslně, resp. se jednalo o omyl podstatný, o kterém druhá strana musela vědět nebo jej přímo vyvolala (§ 49a a § 40a OZ). V případě kontraktace spotřebitelské smlouvy, omyl v osobě (error in persona) lze charakterizovat jakožto omyl podstatný, neboť spotřebitel má za to, že uzavírá smlouvu s dodavatelem (profesionálem poskytujícím profesionální služby) a že zákon jej specielně chrání a zvýhodňuje. Pokud by spotřebitel uzavřel smlouvu s osobou, která nemá oprávnění k podnikání, případně je této osobě zakázáno podnikat, je na vůli spotřebitele, zdali se

113

Pelikánová, op. cit., s. 61.

60

dovolá relativní neplatnosti takového právního úkonu pro podstatný omyl (error in persona), nebo bude trvat na splnění povinností vyplývajících z tohoto spotřebitelského závazku. Složitější

se

jeví

otázka

definice

dodavatele

vykonávající

činnosti

nesubsumovatelné pod § 2 odst. 2 ObZ a to nejen vzhledem k výkladovým problémům ve vztahu k ustanovení ŽZ, ale i k vlastnímu definičnímu omezení obsaženému v uvozující větě výčtu obsaženého v § 2 odst. 2 ObZ. V tomto případě je aplikace § 3a ObZ dle našeho názoru vyloučena, neboť se nejedná o neoprávněné podnikání, ale o nedůslednost zákonodárce, který by mohl být odstraněn volnější definicí podnikání. Pelikánová navrhuje: „Pravděpodobně by tedy de lege ferenda bylo vhodnější formulovat prvý odst. § 2 volněji jako činnost, jež vykazuje uvedené znaky, a každý, kdo takovou činnost uskutečňuje, je podnikatelem bez ohledu na veřejnoprávní úpravu“114. Z hlediska definice dodavatele ve smyslu spotřebitelských vztahů, bylo by možné řešit tuto nedůslednost dvojím druhem činnosti (viz výše výklad třetí), neboť dodavatelem je subjekt, který jedná buď v rámci obchodní činnosti nebo v rámci jiné podnikatelské činnosti. ObZ pojem „jiná podnikatelská činnost“ nezná, zatímco pojem obchodní činnost ztotožňuje s pojmem podnikání a podnikatelská činnost. Pokud bychom tuto myšlenku dovedli do důsledku, znamenalo by to, že zákonodárce užitím dvou pojmů chtěl postihnout nejen podnikatelskou činnost ve smyslu ObZ (kterou v tomto případě nazývá činností obchodní), ale i jinou podnikatelskou činnost, tj. činnost těch subjektů, kteří nejsou subsumovatelní pod § 2 odst. 2 ObZ. I když se může jednat spíše o otázku teoretickou, není dle našeho názoru zanedbatelná. Výklad pojmu dodavatele v kontextu definice podnikatelské činnosti a podnikatele se může jevit poněkud nestandardní; nečiní si nárok na správnost115. Vyjdeme-li z výkladu třetího a zohledníme-li problematiku definice pojmu podnikatele v ObZ, můžeme dojít k těmto závěrům:

114 115

Pelikánová, op.cit., s. 32. „Teprve smrtí dogmatu rodí se věda.“ (Galilei Galileo)

61

•

Pojem „dodavatel“ v OZ není provázán s pojmem „podnikatel“ v ObZ (na rozdíl od ZOS), ale s pojmem podnikatelská činnost.

•

Definici podnikatelské činnosti (byť to z úpravy v ObZ výslovně nevyplývá) chápeme jako generální definici podnikatelské činnosti v právním řádu ČR.

•

Podnikatelská činnost (podnikání) je definováno pomocí podnikatele, jakožto osoby vykonávající podnikatelskou činnost.

•

Ustanovení ObZ definující podnikatele je možné použít pro definici dodavatele, ale ne bez výjimky, neboť i sama dikce ustanovení umožňuje předpokládat existenci jiného podnikatele nespadajícího pod definici obsaženou v ObZ.

•

Podnikatelskou

činnost

proto

může

oprávněně

provozovat

podnikatel

definovaný v § 2 odst. 2 ObZ, „jiný podnikatel“ nesubsumovatelný pod definici v ObZ a neoprávněně bude takovou činnost provozovat quasipodnikatel, resp. neoprávněný podnikatel. •

Každý, kdo provozuje podnikatelskou činnost (ať k tomu má nebo nemá formální veřejnoprávní předpoklady), může vystupovat v soukromoprávním vztahu jakožto dodavatel za předpokladu, že činnost je vedena za účelem podnikatelské činnosti. Objektivní stránka sama nestačí, je třeba hodnotit jednání také dle vůle jednajícího subjektu.

•

Ve smyslu § 52 odst. 2 OZ provozuje (dodavatel) a podnikatel dle ObZ obchodní činnost a „jiný podnikatel“ „jinou podnikatelskou činnost“, quasi podnikatel provozuje činnost, která může být jak obchodní činností, tak i jinou podnikatelskou činností116. Příloha č. 6 graficky znázorňuje řešení problematiky definice dodavatele

v kontextu práva ČR při zohlednění problematiky definice podnikatele i mimo ObZ a znázorňuje druhý výklad dodavatele definovaného v OZ117. Odhlédneme-li od problematické definice podnikatele obsažené v ObZ, příp. nebudeme-li se zabývat otázkou existence podnikatele mimo § 2 odst. 2 ObZ, resp.

116 117

Viz příloha č. 5 „Dodavatel v právu ČR (varianta č. 1)“. Viz příloha č. 6 „Dodavatel v právu ČR (varianta č. 2)“.

62

přikloníme-li se k názoru, že podnikatel mimo definici v ObZ není možný118 (která je obecně uznávána), můžeme uvažovat o výkladu dodavatele definovaného v OZ v prvním, druhém či třetím pojetí. Vzhledem k tomu, že za správný považujeme výklad druhý, budeme dále pracovat s tímto výkladem a v kontextu toho, co bylo řečeno výše, docházíme k těmto obecným závěrům: •

Legislativní vymezení pojmu „dodavatel“ obsažené v § 52 odst. 2 OZ považujeme za generální definici dodavatele – jednoho ze subjektů spotřebitelského závazku.

•

Pojem „dodavatel“ v OZ není provázán s pojmem „podnikatel“ v ObZ (na rozdíl od ZOS), ale s pojmem podnikatelská činnost.

•

Definici podnikatelské činnosti v ObZ (byť to z textu v ObZ výslovně nevyplývá) chápeme jako generální definici podnikatelské činnosti v právním řádu ČR.

•

Rozlišení užité v OZ na „obchodní činnost“ a „jinou podnikatelskou činnost“ lze subsumovat pod obecnou definici podnikatelské činnosti. Zákonodárce pouze v duchu směrnice 93/13/EHS a v kontextu se ZOS rozlišuje prodej (ZOS), obchod (směrnice 93/13/EHS), které nazývá obchodní činností a jinou podnikatelskou činnost, kterou rozumí „výrobní činnost“ a „povolání“ (směrnice 93/13/EHS) a služby (ZOS); ve smyslu ObZ se jedná vždy o podnikání.

•

Podnikatelská činnost (podnikání) je definována pomocí podnikatele, jakožto osoby vykonávající podnikatelskou činnost.

•

Podnikatelskou

činnost

proto

může

oprávněně

provozovat

podnikatel

definovaný v § 2 odst. 2 ObZ a neoprávněně bude takovou činnost provozovat quasipodnikatel. Právní úkony quasipodnikatele jsou relativně neplatné. Quasipodnikatel odpovídá za škodu, kterou takto způsobí (§ 3a odst. 2 ObZ). •

Každý, kdo provozuje podnikatelskou činnost (ať k tomu má nebo nemá formální veřejnoprávní předpoklady; materiální hledisko hodnocení jednání

118

Pelikánová, op. cit., s. 31.

63

dodavatele), může vystupovat v soukromoprávním vztahu jakožto dodavatel, za předpokladu, že činnost je vedena za účelem podnikatelské činnosti. Objektivní stránka je základní, dále je však třeba hodnotit jednání také dle vůle jednajícího subjektu119. ad c) Jednání, které je hodnoceno, musí být realizováno při uzavírání a plnění smlouvy. Zákonodárce nepoužívá způsobu dokonavého (uzavření), ale nedokovaného slovesa uzavírání120, tj. při celém procesu zavírání smlouvy musí splňovat znaky dodavatele. Definiční znaky dodavatele musí být subjektem právního vztahu splněny rovněž v předsmluvním jednání, neboť již v předsmluvním jednání vzniká mezi subjekty spotřebitelský soukromoprávní vztah. Poměrně jednoznačné je to u smluv sjednaných distanční formou, neboť právní úprava v OZ ex lege ukládá dodavateli jisté povinnosti a opravňuje spotřebitele vyžadovat jejich splnění; pochybnosti může vyvolávat obecná ochrana spotřebitele obsažená v OZ, která v rámci předsmluvního jednání výslovně žádná omezení či povinnosti na dodavatele neklade (§ 55 a 56 OZ), ty však vyplývají dle našeho názoru ze ZOS, kdy je na dodavatele kladena povinnost umožnit spotřebiteli překontrolování správné hmotnosti, míry, množství a spotřebitel má právo vyžadovat splnění této povinnosti, dále pak zvláště informační povinnost (§ 9 ZOS; v OZ obdobně u distančních smluv) etc. Argument, že práva a povinnosti vyplývají z veřejnoprávní normy, je dle mého názoru lichý, neboť mezi spotřebitelem a dodavatelem, resp. spotřebitelem a prodávajícím (ZOS) v žádném případě nevzniká veřejnoprávní vztah, ale vztah soukromoprávní. Terminologickým excesem zákonodárce je užití „plnění smlouvy“, neboť smlouva se zjevně neplní, ale zakládá spotřebitelský závazkový právní vztah a práva a povinnosti, které vyplývají z tohoto vztahu, jsou pak plněny121.

119

Viz příloha č. 7 „Dodavatel v právu ČR (varianta č. 3)“. Lavický, op. cit., s. 201. 121 Ibid. 120

64

III.2 Spotřebitel Druhým určujícím subjektem spotřebitelského právního vztahu je spotřebitel. Na rozdíl od „proměn“ dodavatele v různé jiné subjekty, resp. specifické názvy subjektu spotřebitelského vztahu, který není spotřebitelem; pojem „spotřebitel“ či „konečný spotřebitel“ je zákonodárcem užíván konzistentně (až na výjimky). Naše vnitrostátní právo nabízí několik definic spotřebitele, příp. konečného spotřebitele •

spotřebitelem je osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti (§ 53 odst. 3 OZ)

•

spotřebitelem (je) fyzická osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy o finančních službách uzavírané na dálku nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti (§ 54a odst. 4 OZ)

•

spotřebitelem (je) fyzická nebo právnická osoba, která nakupuje výrobky nebo užívá služby za jiným účelem než pro podnikání s těmito výrobky nebo službami (§ 2 odst. 1 písm. a) ZOS)

•

spotřebitelem (je) fyzická osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti a v jejíž prospěch je spotřebitelský úvěr sjednáván (ZOSÚ)

•

spotřebitelem (je) každá fyzická osoba, která využívá nebo žádá veřejně dostupnou službu elektronických komunikací pro účely mimo rámec její podnikatelské činnosti, (zákon č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o elektronických komunikacích), ve znění pozdějších předpisů, dále „ZEK“)

•

konečným spotřebitelem (je) osoba, které je líh ke konečné spotřebě určen, (zákon č. 676/2004 Sb., o povinném značení lihu a o změně zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, ve znění pozdějších předpisů, dále „676/04 Sb.“)

•

konečným spotřebitelem fyzická či právnická osoba, která dodanou tepelnou energii pouze spotřebovává (zákon č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a

65

o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), ve znění pozdějších předpisů, dále „energetický zákon“) •

konečný spotřebitel, tj. právnická nebo fyzická osoba, která mimo rámec podnikatelské činnosti přijímá minerální oleje osvobozené od daně podle § 49 odst. 1 v jednotkovém balení o obsahu nejvýše 20 litrů, přijímá tyto minerální oleje bez zvláštního povolení (zákon č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů, dále „ZSD“)

Právo ES obsahuje rovněž několik definic spotřebitele: •

„spotřebitelem” (je) jakákoli fyzická osoba, která v transakcích spadajících do oblasti působnosti této směrnice jedná za účelem, který nelze považovat za jeho podnikatelskou činnost nebo výkon povolání (směrnice 85/577/EHS)

•

„spotřebitelem” (je) fyzická osoba, která při transakcích, na něž se vztahuje tato směrnice, jedná za účelem, který nelze považovat za její obchodní nebo profesní činnost (směrnice 87/102/EHS)

•

„spotřebitelem“ (je) osoba, která si koupí nebo se zaváže, že si koupí, soubor služeb („hlavní smluvní strana“) nebo jakákoli osoba, jejímž jménem se hlavní smluvní strana zavazuje ke koupi souboru služeb („ostatní příjemci“) nebo jakákoli osoba, na kterou hlavní smluvní strana nebo ostatní příjemci převedou soubor služeb („příjemce“) (směrnice 90/314/EHS)

•

„spotřebitelem” (je) fyzická osoba, která ve smlouvách, na které se vztahuje tato směrnice, jedná pro účely, které nespadají do rámce její obchodní nebo výrobní činnosti nebo povolání (směrnice 93/13/EHS)

•

„nabyvatelem“ (je) jakákoliv fyzická osoba, která vystupuje při provádění převodů podle této směrnice s cílem, o němž lze předpokládat, že není součástí její profesní činnosti, a na kterou je převedeno právo, jež je předmětem smlouvy nebo v jejíž prospěch toto právo vzniklo (směrnice 94/47/ES)

•

„spotřebitelem” (je) jakákoli fyzická osoba, která ve smlouvách v oblasti působnosti této směrnice jedná za účelem, který nelze považovat za jeho podnikatelskou činnost nebo výkon povolání (směrnice 97/7/ES)

66

•

„spotřebitelem“ (se) rozumí fyzická osoba, která kupuje výrobek pro účely nespadající do její obchodní nebo pracovní činnosti (směrnice 98/6/ES)

•

„spotřebitelem“ (je) každá fyzická osoba, která ve smlouvách spadajících do oblasti působnosti této směrnice jedná za účelem, který nelze považovat za její profesní nebo obchodní činnost (směrnice 1999/44/ES)

•

„spotřebitelem“ (je) každá fyzická osoba, která jedná za účelem nespadajícím do její profesní či obchodní činnosti (směrnice 2000/31/ES)

•

„spotřebitelem“ (se) rozumí jakákoli fyzická osoba, která ve smlouvách uzavřených na dálku jedná pro účely ležící mimo její obchodní, podnikatelské nebo profesní zaměření (směrnice 2002/65/EHS)

•

„spotřebitelem“ (je) fyzická osoba, jež v obchodních praktikách spadajících do oblasti působnosti této směrnice jedná za účelem, který nelze považovat za provozování jejího obchodu, živnosti nebo řemesla anebo výkonu jejího svobodného povolání (směrnice 2005/29/ES) Vymezení spotřebitele obsažené v § 52 odst. 3 OZ chápeme opět jako generální

definici platnou pro celé nejen soukromé právo a všechny další vymezení spotřebitele obsažené v právní úpravě de lege lata je třeba vykládat jakožto ustanovení speciální (uvozovaná pro účely tohoto zákona apod., v OZ toto omezení opět chybí), zohledňující zvláštní povahu právního vztahu zpravidla vycházející z nepřímého předmětu soukromoprávního vztahu. Náš právní řád užívá dvojí způsob vymezení spotřebitele, a to negativní vymezení (OZ – § 52 i 54a, ZOSÚ) a pozitivní (ZOS, ZEK, 676/04 Sb., energetický zákon, ZSD)122. Negativní vymezení je založeno na „negaci“ pojmu dodavatel, neboť spotřebitel je ten, kdož „nejedná“, zatímco dodavatel je ten, kdož „jedná“ v rámci „obchodní“ nebo „jiné podnikatelské činnosti“; ZOSÚ ještě připojuje další podmínku, kterou je, že úvěr musí být sjednáván ve prospěch osoby, která nejedná. Negativní koncepce je v zásadě shodná, přídavky pouze zohledňují specifičnost právního vztahu.

122

Kanda, Matejka, op. cit., s. 163.

67

Pozitivní vymezení působí nejednotně, neboť spotřebitel je ten, kdož „nakupuje výrobky“ nebo „užívá služby“ (ZOS), „využívá nebo žádá službu“ (ZEK); ten, jemuž „je líh ke konečné spotřebě určen“ (676/04 Sb.), ale také ten, který „pouze energii spotřebovává“ (energetický zákon) či ten, kdož „mimo rámec podnikatelské činnosti minerální oleje přijímá“ (ZSD). Vzhledem k tomu, že vymezení spotřebitele v § 52 odst. 3 OZ považujeme za generální definici napříč naším právem, ostatní definice v jiných právních předpisech jsou ustanovení speciální, které zohledňují specifičnost zvláštních právních vztahů. Naše právo rozlišuje „spotřebitele“ (OZ, ZOS, ZOSÚ, ZEK) a „konečného spotřebitele“ (676/04 Sb., energetický zákon, ZSD). Pojem „konečný spotřebitel“ je užíván jakožto pojem veřejného práva a jejím vždy jak fyzická, tak i právnická osoba; může jím být i podnikatel. Dle obecné definici spotřebitele obsažené v OZ (§ 52 odst. 3), může být touto osobou jak fyzická, tak i právnická osoba. Speciální definice spotřebitele okruh osobního vymezení spotřebitele někdy zužují pouze na osobu fyzickou (finanční služby na dálku § 54a OZ, ZOSÚ, ZEK). Konfrontujeme-li dvě nejzásadnější definice našeho právního řádu (obecná a ZOS), můžeme konstatovat, že se jedná o negativní a pozitivní vymezení; obě definice jsou však založeny na téže podstatě „nejednání v rámci obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti“ a nakupování či užívání služeb „za jiným účelem než pro podnikání“; obě jsou provázány s pojmem podnikatelská činnost (O pojmu podnikání, podnikatelská činnost a obchodní činnost bylo pojednáno v rámci problematiky definice pojmu dodavatele, rovněž tak o účelu jednání). Právo ES přistupuje k pojmu spotřebitele v určitých aspektech odlišným způsobem. Až na výjimku (směrnice 90/314/EHS) výslovně zakotvuje, že spotřebitelem je výlučně fyzická osoba. Odlišná definice obsažená ve směrnici 90/314/EHS je dle našeho názoru chtěná a účelná, aby výslovně zahrnovala i právnické osoby. Tento názor ostatně potvrzuje

68

německá judikatura (Bundesgerichtshof, (Německo) 16.04.2002, X ZR 17/01123), která se již zabývala otázkou, zdali může být spotřebitelem ve smyslu směrnice 90/314/EHS rovněž právnická osoba, a dospěla k názoru, že tento výklad je možný a je v souladu se směrnicí (společnost, která svým zákazníkům v rámci reklamní akce poskytla zájezd na fotbalové utkání mezi Německem a USA, byla chápána jako spotřebitel ve smyslu směrnice 90/314/EHS v závazkovém vztahu s cestovní kanceláří poskytující tuto službu). Definiční konstrukce užívaná právem ES je založena na účelu jednání (k účelu jednání, definici podnikání etc., blíže viz pojednání o dodavateli), kdy účelem nesmí být „obchodní činnost“ (užito v české verzi směrnic 8x), „profesní činnosti“ (5x), „výkonu povolání“ či „povolání“ (4x), „podnikatelské činnosti“ (3x),

„výrobní

činnosti“ (1x), „pracovní činnosti“ (1x) a „živnost“ (1x). Anglické znění směrnic se tomu „koloritu pojmů“ vyhlo a užívá standardně pojmy „trade“, „profession“, „business“; modifikace je pouze jednou ve směrnici 98/6/ES („professional activity“ a „commercial activity“) a standardní výčet byl obohacen ve směrnici 2005/29/ES o pojem „craft“ (v českém znění směrnice „živnost“). Německé znění směrnic zase užívá nejčastěji dva pojmy „beruflichen“ a „gewerblichen“, jakožto určité výjimky jsou užity pojmy „handwerklichen“, „geschäftlichen“ a „kommerziellen“. Máme za to, že nejednotnost českého překladu směrnic jasnosti výkladu naší právní úpravy prosazující ochranu spotřebitele nepřispívá. Směrnice 98/6/ES i u definice spotřebitele obsahuje dle našeho názoru exces, neboť opět užívá termín „pracovní činnost“, což zjevně do ochrany spotřebitele nezapadá (mělo by se opět jednat o výkon profese). Vymezení účelu jednání, tj. zdali se jedná za účelem podnikání či nikoli, není podle judikatury možné hodnotit ze subjektivního pohledu stran (ledaže by byla druhá smluvní stran např. výslovně ujišťována, že se jedná o užití k podnikatelské činnosti), ale účel musí být hodnocen dle objektivních kriterií a to i v případě, že předmět plnění by mohl být užit jak pro podnikání tak i pro soukromé účely; rozhodnutí o povaze právního vztahu musí hodnotit soud objektivně, např. vzhledem k povaze plnění, znění 123

V němčině [Citováno 2. července 2007]. Dostupné z: http://www.eu-consumer-law.org/caselaw14.pdf Abstrakt rovněž dostupný v angličtině.

69

či povaze smlouvy apod. (Tribunale Bari (Itálie) 31. Aug. 2001 Lavopa v. Soc. Inditel S.p.A.124). ESD v kauze C-464/01 Johann Gruber v Bay Wa AG rozhodl, že pokud je předmět plnění užíván částečně pro podnikání a částečně k soukromým účelům, nemůže se příjemce domáhat ustanovení chránící spotřebitele, ledaže by bylo užívání k podnikatelským účelům zanedbatelné; převažující užívání k soukromým účelům je irelevantní. Samotné chápání pojmu „podnikání“, „podnikatelské činnosti“ či „obchodní činnosti“ není v rámci jednotlivých členských států jednotné. Ve Velké Británii125 je např. v rámci definice podnikatelské činnosti odlišována „vlastní podnikatelská činnost“ (např. provozování taxislužby) a právní úkony „ulehčující vlastní podnikatelskou činnost“ (uzavření kupní smlouvy, jejímž předmětem je automobil, pomocí něhož má být taxislužba provozována). Obdobně Bejček rozlišuje na tzv. obchody „základní“ a obchody „akcesorické“ 126. Právní úkon kupní smlouvy na automobil by podle britské judikatury nespadal pod vlastní podnikatelskou činnost, a proto by byl kupující chráněn jako spotřebitel (Davies v Sumner [1984] 3 All ER 831). Spotřebitelem je tedy ve smyslu britské judikatury rovněž osoba podnikající, která však činí úkon, který není předmětem její vlastní podnikatelské činnosti, a který nečiní pravidelně či často (R&B Customs Brokers v United Dominion Trust [1988] 1 All ER 847). Toto pojetí spotřebitele má však dle našeho názoru i svůj rub, neboť v případě, že osoba nepodnikající bude kupovat např. loď od rybáře (podnikatele) nebude kupující chráněn jako spotřebitel, ledaže by se rybář zabýval vedle rybolovu rovněž prodejem lodí (Stevenson v Rogers [1999] 1 All ER 613). Pokud se však jedná o nepřiměřené podmínky ve spotřebitelských smlouvách (směrnice 93/13/EHS), bude spotřebitelem i 124

V italštině [Citováno 2. července 2007]. Abstrakt rovněž dostupný v angličtině. Dostupné z: http://www.eu-consumer-law.org/caselaw208.pdf 125 Blíže např. Price, R. D.: When Is a Consumer Not a Consumer? The Modern Law Review, Vol. 52, No. 2 (Mar., 1989), pp. 245-251. [Citováno 2. července 2007]. Dostupné z: http://links.jstor.org/sici?sici=00267961%28198903%2952%3A2%3C245%3AWIACNA%3E2.0.CO%3B2Z&size=LARGE&origin=JSTOR-enlargePage nebo Martin, J., Turnaer, Ch.: Consumer law. 1. vydání. London: Hodder Arnold, 2005, s. 2 - 4. 126 Bejček, J. In Bejček et al., op. cit., s. 26.

70

dle britského práva jen osoba fyzická127, což koresponduje s judikaturou ESD (C-541 a 542/99 Cape and Idealservice MN RE). Pojetí spotřebitele v britském právu se však dále vyvíjí a má tendenci chápat spotřebitele, reps. podnikatelskou činnost, která je pro definici spotřebitele stěžejní, v širším pojetí. Vnitrostátní právo jednotlivých členských států ES provádí směrnice chránící spotřebitele různě, neboť „princip minimálního standardu“ umožňuje, aby směrnice byly provedeny „přísněji“. Směrnice 2005/29/ES režim minimálního standardu zdá se opouští, neboť výslovně stanovuje, že jen pro specifické právní vztahy, je možné přijmout úpravu přísnější (čl. 3 odst. 9; finanční služby a nemovitosti). Směrnice zpravidla obsahují v závěru ustanovení, které výslovně umožňuje přijmout nebo ponechat v platnosti přísnější ustanovení slučitelná se Smlouvou, aby zajistily nejvyšší stupeň ochrany spotřebitele (čl. 8 směrnice 93/13/EHS, čl. 8 odst. 2 směrnice 1999/44/ES, čl. 7 směrnice 98/27/ES, čl. 8 směrnice 90/314/EHS, čl. 11 směrnice 94/47/ES, čl. 8 směrnice 85/577/EHS, čl. 10 směrnice 98/6/ES, čl. 15 směrnice 87/102/EHS, čl. 14 směrnice 97/7/ES). Až na výjimku, zmocňující ustanovení ve směrnicích výslovně neumožňují rozšíření ochrany spotřebitele na právnické osoby (čl. 7 směrnice 98/27/ES „která poskytují oprávněným subjektům (aktivně legitimovaná fyzická osoba podat žalobu ve směrnici výslovně definovaná), jakož i jiným dotčeným osobám na vnitrostátní úrovni rozsáhlejší oprávnění“), neboť výslovně zakotvují pouze možnost přísnějších ustanovení chránících spotřebitele; o rozšíření pojmu spotřebitele na právnické osoby se explicitně nehovoří a je legitimní otázkou, zdali je možné pod tato rozšiřující ustanovení subsumovat možnost rozšíření ochrany spotřebitele rovněž na právnické osoby. Judikatura ESD i obecných soudů jednotlivých členských států je v tomto směru rozporuplná. V rámci interpretace pojmu „spotřebitele“ definovaného ve směrnici 93/13/EHS ESD výslovně uvádí, že spotřebitelem ve smyslu směrnice (u nás provedena v rámci obecných ustanovení chránících spotřebitele § 52, 55 a 56 OZ) může být výlučně

127

Martin, J., Turnaer, Ch.: Consumer law. 1. vydání. London: Hodder Arnold, 2005, s. 2 – 4.

71

fyzická osoba (C-541 a 542/99 Cape and Idealservice MN RE); v reakci na tento judikát členské státy začaly vykládat pojem spotřebitele v případě nepřiměřených podmínek sjednaných ve spotřebitelských smlouvách rovněž výlučně jako fyzickou osobu (Corte Costituzionale (Itálie) 22. Nov. 2002 469 Società Style Car S.n.c. v. Società Grizzly S.p.a..128, Court d'appel de Lyon (Francie) 18. Sep. 1998 LOCAM / Cornillon129). V kauze Syndicat départemental de contrôle laitier de la Mayenne (Cour de Cassation (Francie) 15. Mar. 2005 N° de pourvoi : 02-13285 Syndicat départemental de contrôle laitier de la Mayenne130) francouzský Nejvyšší soud přijal argument ESD, že spotřebitel je ve smyslu směrnice 93/13/EHS výhradně fyzická osoba, a že tento výklad je pro francouzské soudce závazný; nicméně šalamounsky konstatoval, že francouzský zákonodárce rozšířil ochranu poskytovanou spotřebitelům také na „neprofesionály“ (i právnické osoby); kdy výslovně uvádí, že pojem spotřebitel není shodný s pojmem neprofesionál ve francouzském právu, resp. že pojem neprofesionál ve francouzském právu není subsumovatelný pod pojem spotřebitel, ale existuje vedle nezávisle na pojmu spotřebitel, a proto je možné ochranu poskytující výlučně spotřebitelům poskytnout i právnickým osobám (neprofesionálům), které nejednají v rámci své profesionální činnosti. Výklad pojmu spotřebitele (kupujícího) definovaného ve směrnici 1999/44/EHS byl obecnými soudy členských států ES vykládán rovněž tak, že spotřebitelem může být právnická osoba, resp. podnikatel užívající předmět koupě pro účely podnikání.

128

V italštině [Citováno 2. července 2007]. Abstrakt rovněž dostupný v angličtině. Dostupné z: http://www.eu-consumer-law.org/casetext_en.cfm?JudgmentID=283 129 Ve francouzštině [Citováno 2. července 2007]. Abstrakt rovněž dostupný v angličtině. Dostupné z: http://www.eu-consumer-law.org/caselaw77.pdf 130 Ve francouzštině [Citováno 2. července 2007]. Abstrakt rovněž dostupný v angličtině. Dostupné z: http://www.eu-consumer-law.org/casetext_en.cfm?JudgmentID=76

72

Maďarský Nejvyšší soud rozhodl (Magyar Köztársaság Legfelsıbb Bíróság (Maďarsko) Legf. Bír. Kfv. III. 37.675/2003. sz.131), že spotřebitelem ve smyslu maďarského zákona o ochraně spotřebitele, který provádí směrnici 1999/44/EHS, může být také podnikatel, který je konečným spotřebitelem výrobku, neboť maďarský zákon o ochraně spotřebitele definuje spotřebitelskou transakci jako prodej zboží nebo poskytování služeb, stejně tak zasílání zboží bezplatných vzorků či produktů, spotřebiteli jakožto koncovému příjemci132 a tato definice není v rozporu s judikaturou ESD ani s vlastním textem směrnice; obdobně rozhodoval v kauze Magyar Köztársaság Legfelsıbb Bíróság (Maďarsko) Legf. Bír. Gf. VI. 30.642/2000. sz..133. ESD při výkladu směrnice 85/577/EHS v kauze Pinto (C-361/89 P. Di Pinto) výslovně deklaroval, že členské státy mohou směrnici provést takovým způsobem, aby dopadala na konání obchodníka, které je realizováno za účelem prodeje svého podniku, tj. výslovně umožnil rozšířit ochranu spotřebitele na jiné subjekty (i právnické osoby, resp. podnikatele). ESD se přikláněl v tomto případě k abstraktní interpretaci spotřebitele134, kdy považoval za spotřebitele i takového obchodníka, který učinil právní úkon, jež nespadá mezi ty, které činí běžně, tj. rozlišoval právní úkony na běžné a výjimečné, ty které je možné charakterizovat jako výjimečné by tak mohly zakládat soukromoprávní spotřebitelský závazek135. V obdobném duchu pak celou kauzu rozhodl francouzský soud (Cour de Cassation (Francie) 26. May. 1993 N° de pourvoi: 92-85285 France v. Patrice di Pinto136). Na druhou stranu ESD v některých případech (C-52/00 Judgment of 25/04/2002, Commission / France (Rec.2002,p.I-3827), C-154/00 Judgment of 25/04/2002, Commission / Greece (Rec.2002,p.I-3879)) zhodnotil přísnější ochranu spotřebitele 131

V maďarštině [Citováno 2. července 2007]. Abstrakt rovněž dostupný v angličtině. Dostupné z: http://www.eu-consumer-law.org/caselaw369.pdf. 132 „Consumer transactions: the sale of goods or the provision of services, as well as the sending of free samples or products directly to the consumer as the end recipient.“ § 2i of the Consumer Protection Act. 133 V maďarštině [Citováno 2. července 2007]. Abstrakt rovněž dostupný v angličtině. Dostupné z: http://www.eu-consumer-law.org/casetext_en.cfm?JudgmentID=365. 134 Radeideh, M. Fair Trading in EC Law, Information and Consumer Choice in the Internal Market. 1. vydání. Groningen : Europa Law Publishing, 2005, p. 186. 135 Tichý at al., op. cit., s. 636 – 637. 136 Ve francouzštině [Citováno 2. července 2007]. Abstrakt rovněž dostupný v angličtině. Dostupné z: http://www.eu-consumer-law.org/caselaw2.pdf.

73

jako nesprávně provedenou směrnici ve vnitrostátním právu, přestože směrnice přísnější úpravu výslovně dovolovala, avšak vnitrostátní implementace (přísnější úprava) byla shledána jakožto narušující vnitřní trh ES137. Některé vnitrostátní právní úpravy chápou spotřebitele výlučně jakožto fyzickou osobu (např. polský občanský zákoník byl novelizován a spotřebitel je v právní úpravě de lege lata výlučně fyzická osoba, ačkoli předcházející pojetí vymezovalo spotřebitele také jako právnickou osobu138). Jiné právní řády (např. Španělsko139, Rakousko, Belgie, Dánsko, Francie, Maďarsko, Slovensko) stejně jako právní řád ČR připouštějí, aby spotřebitelem byla i osoba právnická a jiné právní řády připouštění, aby jako spotřebitel vystupoval podnikatel, který činí výjimečný právní úkon (Francie, Lucembursko, Litva, Velká Británie)140. Definice spotřebitele v právu ES, judikatuře ES, ve vnitrostátních aktech provádějících směrnice a v judikatuře obecných soudů členských států není homogenní141. Otázka, zdali má být spotřebitele definován a chápán také jako právnická osoba, je dle našeho názoru otázkou politickou, nikoli právní; každopádně by bylo namístě výklad pojmu „spotřebitel“ sjednotit, např. tím způsobem, že za spotřebitele bude považována výlučně fyzická osoba, ale bude akceptováno, když tatáž ochrana bude poskytována „neprofesionálům“.

137

Hulmák, op. cit., s. 336. Blíže např. Stefanicki, R.: Ochrona konsumenta w swietle ustawy o szczególnych warunkach sprzedazy konsumenkiej, 1. vydání. Warszawa: Wolters Kluwer Polska, 2006, s. 29 -37 nebo Skory, M.: Klauzule abuzywne w polskim prawie ochrnony konsumenta, 1. vydání. Kraków: Kantor Wydawniczy ZAKAMYCZE, 2005, s. 78 – 88. 139 Blíže např. případ Audiencia Provincial Teruel (Španělsko) 31. Oct. 2002 171/2002 “C.S.I.-C.S.I.F” v “G.T.A.P., S. L.”, ve španělštině [Citováno 2. července 2007]. Abstrakt rovněž dostupný v angličtině. Dostupné z: http://www.eu-consumer-law.org/caselaw161.pdf 140 Schulte-Nölke, H., Twigg-Flesner, Ch., Ebers, M. EC Consumer Law Compendium - Comparative Analysis. (Prepared for the European Commission under Service Contract No. 17.020100 / 04 / 389299: “Annotated Compendium including a comparative analysis of the Community consumer acquis”), 2007. [Citováno 23. července 2007]. Dostupné z: http://www.eu-consumer-law.org/study_en.cfm. 141 Radeideh, op. cit., p. 184 – 187. 138

74

Ve světle judikatury ESD (C -269/95 Judgment of 03/07/1997, Benincasa / Dentalkit) i judikatury jednotlivých členských států ES142 může dále říci, že za spotřebitele není možné považovat osobu, která sice ještě nezahájila podnikání, ale činí právní úkony, které směřují k zahájení podnikatelské činnosti (např. uzavře nájemní smlouvu na kancelář, kterou hodlá v budoucnu užívat k podnikání). Rakouský soud rozhodoval o případu, kdy do soukromoprávního vztahu mezi dvěma nepodnikateli na místo jednoho vstoupil podnikatel. Dle názoru soudu, od té chvíle se jedná o spotřebitelský vztah, byť by se do změny subjektů o spotřebitelský právní vztah nejednalo (Oberster Gerichtshof (Rakousko) 06. Sep. 2001 2 Ob 198/01h143). V jiné kauze rakouský soud rozhodoval o povaze právního vztahu mezi soukromým zemědělcem vykonávajícím svou činnost jen na částečný úvazek a bankou, která mu poskytla úvěr na splacení jeho podnikatelských dluhů. Dlužník však ukončil podnikání a stal se důchodcem; v kauze argumentoval tak, že tím, že zanechal podnikání, změnil se právní vztah mezi ním a bankou na spotřebitelský. Rakouský soud však rozhodl v tom smyslu, že dlužník je nadále v pozici podnikatele a ne spotřebitele i v případě, že zanechá své podnikatelské činnosti, neboť závazky vzniknuvší v době výkonu podnikatelské činnosti zůstávají závazky uzavřenými mezi podnikateli; závazek se nezmění na spotřebitelskou obligaci (Oberster Gerichtshof (Rakousko) 14. Jul. 2005 6 Ob 135/05d144). Pokud spotřebitel předstírá, že je podnikatelem, např. protože by jinak druhá smluvní strana neuzavřela kontrakt, je třeba takovou obligaci charakterizovat jakožto obchod a ne spotřebitelský závazek, neboť je třeba chránit dodavatelovu dobrou víru,

142

Bundesgerichtshof (Německo), 24. 02. 2005, III ZB 36/04, v němčině [Citováno 23. července 2007]. Abstrakt rovněž dostupný v angličtině. Dostupné z: http://www.eu-consumer-law.org/caselaw32.pdf; Corte di cassazione (Itálie) 14. Apr. 2000 4843 Ambrogio Ciocca v. Soc. Galassia, v italštině [Citováno 23. července 2007]. Abstrakt rovněž dostupný v angličtině. Dostupné z: http://www.eu-consumerlaw.org/casetext_en.cfm?JudgmentID=127. 143 V němčině [Citováno 23. července 2007]. Abstrakt rovněž dostupný v angličtině. Dostupné z: http://www.eu-consumer-law.org/caselaw220.pdf. 144 V němčině [Citováno 23. července 2007]. Abstrakt rovněž dostupný v angličtině. Dostupné z: http://www.eu-consumer-law.org/caselaw403.pdf.

75

neboť dobrá víra je obecným principem smluvního práva (Bundesgerichtshof, Německo, 22. 12. 2004, VIII ZR 91/04145). Pojem spotřebitele v širším kontextu (hospodářská soutěže, reklamy apod.), resp. průměrného spotřebitele je v judikatuře států ES interpelován různě. Ve Francii je pojem spotřebitel vykládán velmi široce146. V Německu se chápání pojmu spotřebitele vyvíjelo od průměrně povrchně vnímajícího spotřebitele, který má právo vnímat reklamu nepozorně a může jí být snadno oklamán, až ke spotřebiteli patologickému hlupáku. Judikatura v rámci dokazování dokonce počala sociologickými a empirickými metodami zjišťovat (např. sociologickým průzkumem), kdo je to průměrný spotřebitel. Velká Británie, Francie, Belgie či Švýcarko chápou spotřebitele v současné době jako sebevědomou, pozornou, běžně kritickou osobnost. Rakousko, Německo, Maďarsko či ČR chápe spotřebitele jako ne zcela rovnoprávný subjekt soukromoprávního vztahu, a proto si zasluhuje rozsáhlejší míru ochrany147. Z výše uvedeného, můžeme dle našeho názoru dojít k těmto obecným závěrům: •

Pojem „spotřebitel“ v právu ES není definován jednotně a ani judikatura ESD není jednoznačná.

•

Výklad pojmu „spotřebitel“ činěný soudy členských států není jednotný; rovněž tak definice pojmu „spotřebitel“ není v právních řádech členských států konzistentní.

•

Členské státy mohou poskytnout větší ochranu spotřebitelům; tato ochrana však nesmí být na újmu vnitřnímu trhu.

•

Legislativní vymezení pojmu „spotřebitel“ obsažené v § 52 odst. 3 OZ považujeme za generální definici spotřebitele – jednoho ze subjektů spotřebitelského závazku.

145

V němčině [Citováno 23. července 2007]. Abstrakt rovněž dostupný v angličtině. Dostupné z: http://www.eu-consumer-law.org/caselaw1.pdf. 146 Blíže Tichý, L. et al: Evropské právo, 3. vydání. Praha : C.H.Beck, 2006, s. 631 – 689. 147 Blíže Hajn, P.: Soutěžní chování a právo proti nekalé soutěži, 1. vydání. Doplněk : Brno 2000, s. 264.

76

•

Naše soukromé právo považuje za „spotřebitele“ jak fyzickou, tak i právnickou osobu, což může být shledáno v rozporu s některými směrnicemi ES (minimálně se směrnicí 93/13/EHS); řešením by mohlo být definovat spotřebitele výlučně jako fyzickou osobu a právnickým osobám poskytnout stejnou ochranu v případě, že nečiní právní úkon jakožto profesionálové; je však třeba je subsumovat pod jiný právní termín např. neprofesionál.

•

České veřejnoprávní normy zpravidla používají pojem „konečný spotřebitel“, kterým rozumí jak fyzickou, tak i právnickou osobu; tato osoba může užívat předmět i k podnikatelské činnosti.

77

IV. PŘEDMĚT SPOTŘEBITELSKÉHO SOUKROMOPRÁVNÍHO VZTAHU Předmětem občanskoprávního vztahu v objektivním pojetí je chování subjektů (dare, facere, pati, ommitere) a v pojetí subjektivním je předmětem hmotný předmět či jiné věci v právním smyslu, jakož i práva, pokud to jejich povaha připouští (§ 118 odst. 1 OZ)148, předmětem občanskoprávních vztahů však mohou být také byty a nebytové prostory (§ 118 odst. 2 OZ). Dle našeho názoru můžeme směrnice prosazující ochranu spotřebitele z hlediska vymezení nepřímého předmětu právních vztahů regulovaných směrnicemi rozčlenit na směrnice, které se týkají předmětu obecně vymezeného (směrnice 85/577/EHS, směrnice 93/13/EHS, směrnice 97/7/ES, směrnice 2005/29/ES) a partikulárních předmětů (směrnice 87/102/EHS, směrnice 90/314/EHS, směrnice 94/47/ES, směrnice 1999/44/ES, směrnice 2002/65/ES).

IV.1 Zboží a služby Obecným předmětem spotřebitelského soukromoprávního vztahu jsou „zboží“ a „služby“. Specifickým zbožím je „spotřební zboží“. Specifickými službami jakožto specifickými předměty vymezenými směrnicemi jsou „souborné služby poskytované pro cesty, pobyty a zájezdy“ a „právo k užívání nemovitosti na časový úsek“ a dále pak „finanční služby“ a v rámci nich ještě partikulárním předmětem bude poskytnutí „spotřebitelského úvěru“149. OZ přestože termín zboží užívá, nijak jej nedefinuje, na rozdíl od ObZ, který jím rozumí věc movitou (§ 409 ObZ), kterou nemusí kupující dále prodávat150. Právní řád ČR však obsahuje další definici pojmu „zboží“ a to definici obsaženou v § 4 odst. 2 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále „ZDPH“), kdy „zbožím jsou věci movité, elektřina, teplo, chlad, plyn a voda. Za zboží se nepovažují peníze a cenné papíry. Penězi se pro účely 148

Fiala et al., op. cit., s. 96 – 101. Viz příloha č. 8 „Nepřímý předmět spotřebitelského soukromoprávního závazkového vztahu“. 150 Blíže viz Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2003, č. j. 32 Odo 964/2002-98. 149

78

tohoto zákona rozumí platné bankovky, státovky a mince české nebo cizí měny. Za platné bankovky, státovky a mince se považují i takové, jejichž platnost byla ukončena, ale lze je ještě za platné bankovky, státovky a mince vyměnit. Za zboží se však považují a) bankovky a mince české měny při jejich dodání výrobcem České národní bance, nebo při jejich pořízení z jiného členského státu, nebo jejich dovoz Českou národní bankou, b) bankovky, státovky a mince české nebo cizí měny prodávané pro sběratelské účely za ceny vyšší, než je jejich nominální hodnota nebo přepočet jejich nominální hodnoty na českou měnu podle směnného kurzu vyhlašovaného Českou národní bankou, c) cenné papíry v listinné podobě při jejich dodání výrobcem emitentovi v tuzemsku, nebo při jejich pořízení z jiného členského státu nebo jejich dovozu a vývozu jako výrobku.“ Další legální definici pojmu zboží nalézáme v § 2 písm. c) zákona č. 452/2001 Sb., o ochraně označení původu a zeměpisných označení a o změně zákona o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů (dále „ZOPZO“), který zbožím rozumí jakoukoliv „movitou věc, která byla vyrobena, vytěžena nebo jinak získána bez ohledu na stupeň jejího zpracování a je určena k nabídce spotřebiteli; za zboží podle tohoto zákona se považují i služby;“ Nepřímá definice (či spíše legislativní zkratka) zboží je obsažena v § 1 odst. 1 zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže a o změně některých zákonů (zákon o ochraně hospodářské soutěže), ve znění pozdějších předpisů (dále „ZOHS“), kdy při vymezení věcné působnosti zákona zákonodárce užívá legislativní zkratku „zboží“. „Tento zákon upravuje ochranu hospodářské soutěže na trhu výrobků a služeb (dále jen "zboží") proti jejímu vyloučení, omezení, jinému narušení nebo ohrožení (dále jen "narušení")“. Definice pojmu zboží obsažené v ZOPZO můžeme charakterizovat jakožto pro účely příslušného zákona. Definice obsažené v ZDPH by z kontextu ustanovení mohla

79

být charakterizována obdobně, nicméně vlastní text vymezující pojem zboží jen pro účely zákona chybí. Ust. § 4 odst. 1 je výslovně uvedeno slovy „pro účely zákona“; u odst. 2 však toto legislativní omezení není. Podává se zde definice zboží, kdy pro účely zákona se pak penězi rozumí. ZDPH poněkud nekonzistentně s právní úpravou ES považuje za zboží „výrobky a služby“ (ZOS obdobně užívá pro „zboží“ pojem „výrobky“, resp. chápe oba pojmy promiscue); i když se ve své podstatě jedná o legislativní zkratku, která nemá vymezující (definiční) charakter, může se jevit toto ustanovení jako matoucí obecné rozlišování na „zboží a služby“ (např. ZOS, ŽZ). V našem právní řádu de lege lata, tak můžeme dle našeho názoru nalézt dvě relevantní definice zboží obsažené v ZDPH a v ObZ. Jak ZDPH, tak i ObZ považuje za zboží výlučně movitou věc, ZDPH rozumí zbožím rovněž „elektřinu, teplo, chlad, plyn a vodu“. Legální definici pojmu „movitá věc“ v právním řádu ČR nenalézáme, ale obecně se má za to, že movitou věcí je „věc, která není nemovitostí151“, tj. i ve smyslu ObZ bychom mohli dovozovat, že movitou věcí je elektřina, teplo, chlad, plyn a voda, neboť se nejedná o nemovité věci. Na rozdíl od ZDPH však úplatná smlouva o převodu cenných papírů se řídí ustanovení ObZ o kupní smlouvě, nevyplývá-li ze ZCP něco jiného152. ZCP sám výslovně ustanovuje, že na cenné papíry se vztahují ustanovení o movitých věcech, nevyplývá-li ze ZCP něco jiného (§ 1 odst. 2 ZCP); ZCP tak výslovně reaguje na právně teoretické spory, je-li cenný papír věcí movitou či nikoli153. Závěrem je třeba říci, že definice zboží obsažená v ZDPH je obecně považována za definici zavedenou pouze pro účely zákona154, i když § 4 odst. 2 ZDPH výslovné legislativní omezení na rozdíl od odst. 1 neobsahuje; z kontextu definice i dalších ustanovení je třeba dovozovat, že tomu tak skutečně je.

151

Švestka, J. In Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M. et al. Občanský zákoník. Komentář, 10. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, s. 462. 152 Kobliha, op. cit., s. 1110. 153 Blíže např. Brzobohatý, T. Povaha cenných papírů jako předmětu soukromoprávního vztahu. Právní praxe v podnikání, 1998, č. 7 – 8, s. 51; IČ ASPI: 8277 (LIT). 154 Rambousek, J. Nový zákon o DPH platný od vstupu ČR do EU, Praha : ASPI Publishing, 2004, s. 24. IČ ASPI: 23955 (LIT).

80

Směrnice ES pracují rovněž s pojmem zboží, aniž by jej ovšem blíže vymezovaly. Směrnice 93/13/EHS vymezuje nepřímý předmět právních vztahů na „zboží“, které je prodáváno a „služby“, které jsou poskytovány. Výjimkou aplikace směrnice jsou pouze závazné smluvní podmínky, které vyplývají z mezinárodních smluv apod., kterými jsou členské státy vázány (zejména doprava). Zbožím ve smyslu směrnice 93/13/EHS je bezesporu i věc nemovitá, neboť výjimky z aplikace směrnice obsažené v jiných směrnicích, které výslovně jmenují nemovitosti, směrnice 93/13/EHS neobsahuje; a contrario tedy zbožím ve smyslu směrnice 93/13/EHS je i věc nemovitá (náš zákonodárce směrnici provedl v tomto duchu, neboť § 52, 55 a 56 OZ se bezesporu budou aplikovat na právní vztahy, jejichž nepřímým předmětem je nemovitost). Britský odvolací soud v případě ustanovení provádějící směrnici 93/13/EHS má za to, že pojem „zboží a služby“ je třeba vykládat velmi široce155 (včetně nájmu). Směrnice 2005/29/ES jde dále, když zavádí pojem „produkt“, kterým rozumí „zboží nebo služby včetně nemovitosti, práva a závazku“ (je otázkou, zdali pod tento výčet můžeme subsumovat práva k nehmotným statkům); můžeme opět dovodit, že směrnice chápe pojem zboží nejen jakožto věc movitou, ale i věc nemovitou. Směrnice 2005/29/ES neobsahuje žádná omezení týkající se předmětu právního vztahu; čl. 3 definuje výjimky (resp. zejména vzájemné vztahy k jiným právním předpisům), které nejsou vymezeny z pohledu nepřímého předmětu právního vztahu. V českém právním řádu směrnice dosud není provedena. Směrnice 97/7/ES se vztahuje na právní vztahy, které vznikly zejména na základě smluv uzavřených distanční formou (za nesoučasné fyzické přítomnosti kontrahentů). Za smlouvu sjednanou distanční formou ve smyslu směrnice 97/7/ES je třeba považovat rovněž smlouvu, která byla sjednána např. telefonem a poštou, ačkoli dodávka zboží či služeb byla učiněna osobně, a to za předpokladu, že osoba doručující předmět plnění, není schopna poskytnout spotřebiteli relevantní informace zejména týkající se jeho práv a povinností vyplývající z kontraktu Bundesgerichtshof,

155

Schulte-Nölke, H., Scheuren-Brandes, Ch., In Schulte-Nölke, op. cit., p. 183.

81

(Německo) Urteil vom 21. 10. 2004 - III ZR 380/03 (OLG Schleswig)156(Spotřebitel si na základě reklamního letáku objednal telefonický „multibalíček“, který obsahoval telefon a formulářovou smlouvu o poskytování telekomunikačních služeb. Balíček mu byl doručen německou poštou – zvláštní službou, kdy doručovatel překontroluje údaje v občanském průkaze a spotřebitel před ním podepíše formulářovou smlouvu. Doručovatel pak uvědomí poskytovatele služby a ten ji aktivuje). Z působnosti směrnice 97/7/ES jsou vyjmuty smlouvy, resp. vyjmenované právní vztahy, jejichž nepřímým předmětem je nemovitost, resp. výstavba či prodej, příp. jiné právo týkající se nemovitosti s výjimkou nájmu; tj. nemovitost a contrario je chápána opět jako zboží, které ovšem nepodléhá směrnici. Z působnosti směrnice z hlediska nepřímého předmětu právního vztahu jsou rovněž vyjmuty veškeré právní vztahy podléhající směrnici 2002/65/ES, tj. finanční služby, dále pak jsou výjimky definovány nikoli z hlediska předmětu právního vztahu, ale z hlediska způsobu sjednání kontraktu zakládajícího právní vztah (např. smlouvy uzavřené prodejními automaty či v automatizovaných prostorech pro obchodní účely, uzavřené s provozovateli telekomunikací za použití veřejných placených telefonů). Smlouvy uzavřené na veřejné dražbě rovněž nepodléhají směrnici 97/7/ES (v našem právním řádu se jedná o dražby uskutečňované v režimu zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, ve znění pozdějších předpisů; od dražby je třeba odlišovat aukci157; aukcí rozumíme určitý specifický způsob prodeje, kdy cena je vytvářena licitací na trhu158). Směrnice 97/7/ES rovněž obsahuje dílčí výjimky pro dodávky potravin, nápojů či jiného zboží denní potřeby, které je dodáváno do domu, bydliště či na pracoviště spotřebitele pravidelnou donáškovou službou, dále pak pro smlouvy o poskytování ubytovacích, přepravních, stravovacích nebo zábavných služeb, v nichž se dodavatel zavazuje, že je poskytne ke konkrétnímu datu. Přepravní službou ve smyslu 156

V němčině [Citováno 27. 7. 2007]. Abstrakt rovněž dostupný v angličtině. Dostupné z: http://www.eu-consumer-law.org/casetext_en.cfm?JudgmentID=27. 157 Srov. Bundesgerichtshof (Německo) 03. Nov. 2004 VIII ZR 375/03, (kauza „eBay“). V němčině [Citováno 27. 7. 2007.] Abstrakt rovněž dostupný v angličtině. Dostupné z: http://www.eu-consumerlaw.org/caselaw28.pdf. 158 Blíže viz www.itpravo.cz, Brodec, J. Právo spotřebitele na vrácení zboží koupeného ve dražbě na www stránkách, článek ze dne 29. 11. 2004. [Citováno 23. 5. 2006].

82

judikatury ESD (C-336/03 easyCar) je třeba rozumět rovněž nájem dopravního prostředku159. Směrnice 85/577/EHS se opět vztahuje na právní vztahy, ve kterých je nepřímým předmětem „zboží“, které je dodáváno či „služby“, které jsou poskytovány. Holandský zákonodárce např. výslovně uvádí, že nejen movitosti jsou zahrnuty pod aplikaci směrnice 85/577/EHS, ale i ekonomická práva160. Stěžejním rozlišovacím kriteriem působnosti směrnice 85/577/EHS však není předmět právního vztahu, který je regulován touto směrnicí, ale způsob sjednání smlouvy, která zpravidla zakládá soukromoprávní spotřebitelský závazkový vztah, tj. uzavření smlouvy mimo obchodní prostory. Výslovně je uváděno, že smlouva musela být uzavřena •

v průběhu zájezdu, který organizuje dodavatel mimo své obchodní prostory

•

v průběhu návštěvy u spotřebitele doma nebo u jiných spotřebitelů či u spotřebitele na jeho pracovišti,

ledaže by si spotřebitel návštěvu dodavatele výslovně vyžádal; to neplatí, pokud spotřebitel nevěděl nebo nemohl vědět, že dodávka zboží či poskytnutí služby je součástí podnikatelské činnosti či povolání dodavatele (čl. 1 odst. 2 směrnice 85/577/EHS). Směrnice se rovněž vztahuje na nabídky předložené spotřebitelem za obdobných podmínek, jakoby předložil nabídku dodavatel, ať už je spotřebitel svojí nabídkou vázán či nikoli (čl. 1 odst. 3 a 4 směrnice 85/577/EHS). Náš zákonodárce provedl směrnici poměrně lakonicky, neboť působnost vymezuje „mimo prostory obvyklé k podnikání dodavatele nebo nemá-li dodavatel žádné stálé místo k podnikání“. Bližším vymezením prostor obvyklých etc. se nezabývá, takže výklad tohoto ustanovení je třeba dělat v kontextu směrnice 85/577/EHS161 (čl. 1).

159

Blíže viz Selucká, M. Smlouva o poskytování přepravních služeb a její chápání v rámci směrnice 97/7/ES. Jurisprudence, Utrecht, Stichting EMP, 2006, roč. 15, č. 1, s. 44–48. 160 Ibid. 161 Hulmák, op. cit., s. 392 – 393.

83

Některé členské státy (Rakousko, Belgie, Estonsko, Francie, Německo, Řecko, Maďarsko, Itálie, Litva či Polsko) působnost směrnice rozšířily také na právní vztahy, které byly založeny smlouvou, která byla uzavřena v prostorách obvyklých k provozování podnikatelské činnosti, pokud byl do nich „spotřebitel vlákán“ nebo byla smlouva uzavřena na veřejném prostranství, na veletrhu či výstavě162; náš zákonodárce použil obecný pojem „mimo prostory obvyklé k podnikání“. Beze sporu nerozšířil působnost ustanovení provádějící směrnici na smlouvy, které byly uzavřeny v obvyklých prostorách, pokud byl do nich spotřebitel vlákán; otázkou však je, zdali je možné subsumovat pod pojem „mimo prostory obvyklé“ rovněž smlouvy uzavřené např. v restauraci na obědě nebo na ulici, příp. na veletrhu či výstavě. Z hlediska významu slov v OZ máme za to, že je možné subsumovat pod „mimo prostory obvyklé“ uzavření smlouvy v restauraci či na ulici (např. oslovení pouličním prodejcem), neboť se nejedná o prostory obvyklé, o provozovnu. Pokud se však jedná o stánkový prodej, je třeba takovou okolnost subsumovat pod pojem „nemáli stálé místo k podnikání“. V případu C-423/97 Travel Vac SL v. Manuel José Antelm Sanchis ESD rozhodl, že je třeba považovat za smlouvu uzavřenou mimo prostory obvyklé (ve smyslu OZ) rovněž smlouvu, kterou uzavřel spotřebitel s dodavatelem na pozvání dodavatele na schůzce mimo prostory k podnikání a mimo bydliště spotřebitele. Otázka aplikace ustanovení o podomním prodeji na smlouvy, které byly uzavřeny např. na prodejní výstavě či na veletrhu je diskutabilní. Pokud se jedná o prodejce, který obvykle, tj. opakovaně prodává na určitém veletrhu své výrobky, nemělo by stricto sensu jednat o uzavření smlouvy mimo prostory obvyklé, neboť obvykle na tom konkrétním veletrhu prodává; provázání na pojem provozovna ve smyslu ŽZ totiž v § 57 OZ nenacházíme. Na druhou stranu smyslem a účelem je chránit spotřebitele nepřipraveného k jednání, zaskočeného etc. Německý soud (Bundesgerichtshof, 28.10.2003, X ZR 178/02163) v případě uzavření smlouvy na spotřebitelské výstavě rozhodl ve světle judikatury ESD (C-

162

Schulte-Nölke, H., Scheuren-Brandes, Ch., In Schulte-Nölke, op. cit., p. 166. V němčině [Citováno 26. 7. 2007]. Abstrakt rovněž dostupný v angličtině. Dostupné z: http://www.eu-consumer-law.org/caselaw23.pdf. 163

84

423/97 Travel Vac SL v. Manuel José Antelm Sanchis), že není žádný důvod k pochybám, že se vztahuje směrnice i na smlouvy uzavřené na veletrhu či výstavě, neboť dodavatel pozval spotřebitele na místo (veletrh), kde obvykle neprodává a kde mu chce nabídnout své výrobky či služby. Český zákonodárce navíc rozšířil vymezení působnosti ustanovení chránící spotřebitele při podomním prodeji rovněž na situace, kdy smlouva nebyla uzavřena výslovně na zájezdu pořádaném dodavatelem, tj. uzavře-li smlouvu dodavatel a spotřebitel na zájezdu pořádaném třetí stranou, budou se § 57 OZ aplikovat i na právní vztah založený právním úkonem vzniknuvším za těchto okolností164. Výjimky z působnosti směrnice jsou definovány v čl. 3 směrnice 85/577/EHS. Ust. čl. 3 odst. 1 směrnice 85/577/EHS, který umožňuje omezit působnost směrnice, resp. vnitrostátního provedení pouze na vztahy, které nepřesahují určité částky (60 ECU, dnes EUR), nebylo ČR provedeno (obdobně Kypr, Dánsko, Francie, Španělsko, Maďarsko, Lucembursko, Litva a Slovensko), zatímco jiné státy omezení zavedly (např. Rakousko (EUR 15 /EUR 45), Belgie (EUR 50), Dánsko (EUR 40), Finsko (EUR 15), Irsko (£ 40 = EUR 50.79), Itálie (EUR 26), Lotyšsko (LTL 200), Malta (20 Maltese liri = EUR 46.68), Nizozemí (EUR 34), Polsko (EUR 10), Portugalsko (EUR 60, cf. text above), Slovinsko (3000 Slovenian Tolars = EUR 12.52), Španělsko (EUR 48.08), Velká Británie (£ 35 = EUR 5082)165). Výjimky, které již musely být povinně členskými státy provedeny (narozdíl od čl. 3 odst. 1), jsou definovány v čl. 3 odst. 2 směrnice 85/577/EHS a můžeme je rozčlenit dle nepřímého předmětu (nemovitost, pojištění, cenné papíry, příp. dle kombinace s dalším faktorem např. pravidelná donášková služba). U nemovitostí se nesmí jednat o smlouvy o výstavbě, prodeji nebo nájmu nemovitostí nebo smlouvy týkající se jiných práv k nemovitostem. Smlouvy o dodávce zboží a jeho začlenění do nemovitostí nebo smlouvy o opravě nemovitostí však spadají do oblasti působnosti směrnice 85/577/EHS.

164 165

Hulmák, op. cit. s. 394. Schulte-Nölke, H., Scheuren-Brandes, Ch., In Schulte-Nölke, op. cit., p.186- 187.

85

V kauze Hof van Beroep (Nizozemí)/Cour d'appel (Francie) Gent (Belgie) 03. Feb. 2004 2003/AR/960 Mini-Flat n.v. / Chris Vandelannoote166, soud rozhodl, že směrnice, resp. její provedení ve vnitrostátním právu, se rovněž aplikuje na „služby“, které se týkají nemovitostí (v tomto případě vybudování zimní zahrady na pozemku spotřebitele). Francouzský soud v případu Cour de Cassation (Francie) 30. Mar. 2005 Pourvoi n°04-11.831 Fouque / SFR167 rozhodl, že smlouva na základě, které spotřebitel pronajímá část svého nemovitého majetku mobilnímu operátorovi k vystavění mobilního vysílače, spadá pod ustanovení provádějící směrnici 85/577/EHS, přestože zástupce mobilního operátora nenabízel spotřebiteli (pronajímateli) žádné zboží či služby, neboť tato skutečnost je pouze omezeného významu. V případu C-350/03 Judgment of 25/10/2005, Schulte (Rec.2005,p.I-9215) ESD rozhodl, že „článek 3 odst. 2 písm. a) směrnice Rady 85/577/EHS ze dne 20. prosince 1985 o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených mimo obchodní prostory musí být vykládán tak, že vylučuje z rozsahu působnosti této směrnice smlouvy o koupi nemovitostí, i když jsou pouhou součástí finanční investice, jejíž financování je zajištěno úvěrem, a pokud se smluvní jednání, která se týkala jak smlouvy o koupi nemovitosti, tak i smlouvy o úvěru sloužící výlučně k financování, uskutečnila při podomním prodeji.“ V případu C-423/97 Judgment of 22/04/1999, Travel Vac (Rec.1999,p.I-2195) ESD uvádí, že směrnice 85/577/EHS se bude aplikovat rovněž na timesharingové smlouvy, které vedle nájmu zakládají právo na poskytnutí dalších služeb, v případě, že cena dalších služeb je větší, než hodnota odpovídající nájmu nemovitosti na časový úsek. Obecně můžeme říci, že v právu ES nenalézáme obecnou legální definici pojmu „zboží“ a „služby“; členské státy v rámci svých vnitrostátních právních řádů rovněž zpravidla nenabízí legální definici pojmu „zboží“ či „služby“ v případě implementace směrnic chránící spotřebitele168. Z dikce směrnic prosazující ochranu spotřebitele můžeme bezesporu dovodit, že zbožím dle práva ES jsou jak věci movité, tak i věci 166

Abstrakt rozsudku v angličtině [Citováno 27. 7. 2007]. Dostupné z: http://www.eu-consumerlaw.org/caseabstracts_en.cfm?JudgmentID=354. 167 Ve francouzštině [Citováno 27. 7. 2007]. Abstrakt rovněž dostupný v angličtině. Dostupné z: http://www.eu-consumer-law.org/caselaw211.pdf. 168 Schulte-Nölke, H., Scheuren-Brandes, Ch., In Schulte-Nölke, op. cit., p. 183.

86

nemovité. Z dikce směrnic není jednoznačně dovoditelné, zdali je možné pod tento pojem „služby“ subsumovat „práva“ (holandský zákonodárce výslovně uvádí, že mohou být předmětem i „ekonomická práva“); více než diskutabilní pak jsou „práva k nehmotným statkům“. Ve světle judikatury Velké Británie se přikláníme k názoru, že pojem „zboží a služby“ je třeba vykládat velmi široce. Máme za to, že není nutné přesně vymezovat pojem služby a zboží v právním předpise, neboť „Omnis definitio in iure civili periculosa est: parum estenim, ut non subverti possit“ (V právu civilním je každá definice nebezpečná: neboť jen málokdy se stane, že by nemohla být vyvrácena.) Iavolenus (D 50, 17, 202)169, ale že nevymezením těchto stěžejních obecných pojmů spotřebitelského práva (obdobně jako v našem právním řádu např. věcí movitých) je dán široký prostor pro postihnutí proměnlivé společenské reality současné informační společnosti. Náš zákonodárce používá pojem zboží ve dvou stěžejních předpisech soukromého práva, v OZ a ObZ. Obecná ustanovení prosazující ochranu spotřebitele pojmy „zboží a služby“ neobsahuje (provádějící směrnici 93/13/EHS); pojem „zboží a služby“ je užit v rámci provedení směrnic prosazující ochranu spotřebitele se zvláštním zřetelem na způsob sjednání smlouvy (distanční prodej, prodej mimo prostory obvyklé); ve světle judikatury ESD, resp. judikatury jiných členských států ES i obecného vymezení výjimek v rámci směrnic je třeba trvat na širokém výkladu těchto pojmů, tj. považovat v neobecnějším slova smyslu za „zboží a služby“ ve smyslu předmětu občanskoprávního vztahu (§ 118 OZ) veškeré způsobilé předměty, tj. věci (movité i nemovité), práva a jiné majetkové hodnoty pokud to jejich povaha připouští a dále pak byty a nebytové prostory. Definice zboží obsažená v ObZ je bezesporu relevantní pro ObZ, resp. pro obchodní kupní smlouvu170; otázkou je, zdali vymezení zboží v ObZ můžeme chápat jako obecnou generální definici zboží např. pro soukromé právo, která by byla použitelná rovněž pro ustanovení OZ, které pojem zboží užívá, aniž jej vymezuje. 169 170

Kincl, J., Urfus, V., Skřejpek, M. Římské právo. 2.vydání. Praha : C. H. Beck, 1995, s. 356. Raban, P. In Bejček et al., op. cit., s. 248 – 249.

87

Hulmák se např. v rámci komentáře § 53 odst. 4 písm. c) a d) OZ touto otázkou vůbec nezabývá, obdobně postupuje u § 53 odst. odst. 8 b) a c) OZ apod. Máme za to, že z § 409 ObZ obecná platnost nevyplývá; pojem zboží užitý v tomto ustanovení je spíše o legislativní zkratkou, než vlastním vymezením podstaty pojmu „zboží“. Náš zákonodárce mnohdy užívá pojem „zboží“ promiscue s pojmem „výrobek“ (ZOS, ZOHS). Směrnice zpravidla nepracují pouze s pojmem zboží, ale s pojmem „zboží a služby“; budeme-li za zboží považovat veškeré věci v právním slova smyslu, službami bychom mohli rozumět zejména práva. Jiné majetkové hodnoty budou rovněž zpravidla subsumovatelné pod pojem služba. Můžeme-li učinit závěr k obecnému pojmu „zboží“ a „služby“ užívanému v rámci směrnic prosazující ochranu spotřebitele a v rámci vnitrostátních právních předpisů, které tyto směrnice implementují: •

Pojem „zboží“ a „služby“ jako předmět spotřebitelského občanskoprávního vztahu je třeba vykládat široce, zahrnující veškeré nepřímé předměty občanskoprávních vztahů definované v § 118 OZ.

•

Definice „zboží“ obsažená v ObZ není relevantní pro vymezení pojmu „zboží“ z hlediska ochrany spotřebitele; jedná se o partikulární definici relevantní pro obchodněprávní vztahy, resp. pro obchodní kupní smlouvu.

IV.2 Partikulární předměty specifických spotřebitelských vztahů Specifické předměty spotřebitelských právních vztahů jsou definovány ve směrnicích, které regulují jen určité partikulární právní vztahy. Nepřímým předmětem právního vztahu, který je regulován směrnicí 2002/65/ES jsou finanční služby, které jsou definovány jako jakákoli služba bankovní, úvěrové, pojistné, osobní důchodové, investiční nebo platební povahy (čl. 2 písm. b) směrnice 2002/65/ES), určující pro aplikaci směrnice na právní vztahy je ještě další faktor, a to sjednání smlouvy o finanční službě distanční formou.

88

Směrnice 87/102/EHS vymezuje jako nepřímý předmět právního vztahu, který je touto směrnicí regulován, specifickou finanční službu (ve smyslu směrnice 2002/65/ES), kterou je poskytnutí spotřebitelského úvěru. Spotřebitelským úvěrem je rozuměna odložená platba, půjčka nebo jiná podobná služba; čl. 1 odst. 1 písm. c) směrnice 87/102/EHS. Čl. 2 odst. 1 směrnice 87/102/EHS vymezuje pojem spotřebitelského úvěru negativně. Stanovuje, co není spotřebitelským úvěrem (úvěr na částku nižší než 200 Euro a částku vyšší než 20.000 Euro; úvěry se splatností tři měsíce a méně nebo nejvýše čtyřmi splátkami ve lhůtě 12 měsíců), resp. na které úvěry se vztahuje směrnice jen částečně (pouze čl. 6, který stanovuje informační povinnost věřitele), tj. úvěr za účelem získání nebo zachování vlastnických práv k pozemkům nebo k existující či projektované budově či určené k rekonstrukci nebo obnově budovy; dále pak nájem, ledaže by v konečném důsledku přešlo vlastnické právo na nájemce např. leasing věci; bezplatný úvěr; úvěr, který nevyžaduje placení úroku v případě, že bude splacen jednorázově; kontokorent, nejedná-li se o kreditní kartu. Nepřímý předmět právního vztahu, který reguluje směrnice 94/47/ES je vymezen již v čl. 1, který stanovuje, že směrnice se týká právních vztahů, resp. smluv, které zakládají právní vztahy, jejichž předmětem je právo k užívání jedné nebo více nemovitostí na časový úsek. Vlastní definici timesharingových smluv pak nacházíme v čl. 2 v první odrážce, kde je smlouva definována jakožto jakákoliv smlouva nebo soubor smluv uzavřený alespoň na dobu tří let, podle které přímo nebo nepřímo a za určitou celkovou cenu buď vzniká, nebo je předmětem převodu či závazku k převodu věcné právo nebo jakékoliv jiné právo k užívání jedné nebo více nemovitostí po časový úsek, který je nebo může být určen, avšak nemůže být kratší než jeden týden. Směrnice 90/314/EHS vymezuje předmět právních vztahů jako cestovní služby, resp. soubor služeb. Náš zákonodárce zavádí pojem „zájezd“, který je nepřímým předmětem právního vztahu založeného cestovní smlouvou. Důvodová zpráva171 deklaruje, že zákonodárce zvolil termín přirozenější či vhodnější pro český jazyk. OZ 171

Důvodová zpráva k zákonu č. 159/1999 Sb., sněmovní tisk č. 91/0 [Citováno 1. 8. 2007]. Dostupné z: http://www.psp.cz

89

obsahuje výslovný odkaz na definici zájezdu obsaženou v § 1 odst. 1 a 2 zákona č. 159/1999 Sb., o některých podmínkách podnikání v oblasti cestovního ruchu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů, ve znění pozdějších předpisů (dále „CestR“), který provádí čl. 2 odst. 1 směrnice 90/314/EHS. CestR obsahuje pozitivní a negativní vymezení pojmu zájezd. Pozitivní definice určuje, že zájezdem je předem sestavená kombinace alespoň dvou z následně uvedených služeb, a to dopravy, ubytování nebo jiných služeb cestovního ruchu, jež nejsou doplňkem dopravy nebo ubytování a tvoří významnou část zájezdu nebo jejich cena tvoří alespoň 20 % souhrnné ceny zájezdu; to vše za splnění dvou společných předpokladů, že taková kombinace je prodávána nebo nabízena k prodeji za souhrnnou cenu a kumulativně a dále je-li služba poskytována po dobu přesahující 24 hodin nebo když zahrnuje ubytování přes noc. Oddělené účtování za jednotlivé položky téhož zájezdu nezprošťuje subjekt, který je oprávněn nabízet a prodávat zájezdy, závazků podle tohoto zákona. Negativní vymezení pojmu zájezd stanovuje, že zájezdem není kombinace služeb cestovního ruchu prodávaná jinému podnikateli za účelem jeho dalšího podnikání, nebo jejíž nabídka a prodej nesplňuje znaky živnostenského podnikání. Negativnímu vymezení „za účelem dalšího podnikání“ je třeba rozumět další podnikání s předmětem (zájezdem); tj. bude-li zájezd kupovat např. podnikatel jako odměnu pro své vybrané klienty, bude vystupovat ve vztahu k cestovní kanceláři jako zákazník a předmětem je zájezd ve smyslu § 1 odst. 1 CestR; pokud by kupujícím byla jiná cestovní kancelář, zákazníkem nebude a ve smyslu § 1 odst. 2 písm. a) CestR se o zájezd nejedná. Druhá negativní definice spočívá na pojmu „nesplňuje znaky živnostenského podnikání“; tím je třeba rozumět organizování zájezdů různými spolky a neziskovými organizacemi, které není organizováno pravidelně, nýbrž nahodile, za účelem kulturního či sportovního vyžití, návštěvy konkrétní akce, oslavy apod., u nichž úplata bude buďto zcela chybět, nebo půjde pouze o úhradu nutných výdajů za dopravu apod.

90

Rakouský soud rozhodl v kauze Oberster Gerichtshof (Rakousko) 25. Mar. 1999 6 Ob 295/98w172, že dopravou ve smyslu směrnice 90/314/EHS je třeba rozumět i nájem lodi v případě, že loď je pronajata i s kapitánem a posádkou, přestože přepraví hosty na místo, které si libovolně určí. V případě, že by současně s tímto nájmem lodi poskytoval vlastník lodi např. ubytování či jiné služby cestovního ruchu, je nezbytné, aby se jednalo o cestovní kancelář, která uzavírá se zákazníky cestovní smlouvu. Problematickým se jevil výklad pojmu „předem stanovená kombinace“. V kauze C-400/00, ve věci Club-Tour, Viagens e Turismo SA proti Alberto Carlos Lobo Gonçalves Garrido, ESD konstatoval, že tento pojem je třeba vykládat tak, že za zájezd se považuje i soubor služeb, které byly sestaveny na žádost a dle přání zákazníka. Relevantním okamžikem pro posouzení, zda se jedná o zájezd ve smyslu CestR a ustanovení o cestovní smlouvě, je okamžik sjednání smlouvy, tj. kombinace služeb musí být dána v okamžiku uzavření smlouvy. ESD v případu C-140/97 Walter Rechberger, Renate Greindl, Hermann Hofmeister a další proti Rakouské republice rozhodl, že směrnice 90/314/EHS se vztahuje také na zájezdy, na kterých je zákazník povinen uhradit pouze část ceny zájezdu nebo jen cenu za jednu jeho součást. (Předplatitelé rakouského deníku obdrželi v rámci reklamní kampaně nabídku na bezplatný zájezd s tím, že pokud pojede předplatitel sám, musí si doplatit jednolůžkový pokoj a pokud pojede s jinou osobou, hradí druhá osoba plnou cenu zájezdu). Francouzský soud se zabýval otázkou, zdali je pojištění součástí „jiných služeb cestovního ruchu“, a dospěl k závěru, že pojištění není subsumovatelné pod tento pojem (Cour de Cassation (Francie) 12. Jun. 1995 N° de pourvoi : 94-82984 Toumieux / Colon173). Cestovní kancelář pouze vystupuje v roli zprostředkovatele kontraktu mezi pojišťovnou a zákazníkem.

172

V němčině [Citováno 1. 8. 2007]. Abstrakt rovněž dostupný v angličtině. Dostupné z: http://www.euconsumer-law.org/casetext_en.cfm?JudgmentID=249 173 Ve francouzštině [Citováno 1. 8. 2007]. Abstrakt rovněž dostupný v angličtině. Dostupné z: http://www.eu-consumer-law.org/casetext_en.cfm?JudgmentID=213

91

ESD v případu C-237/97 AFS Intercultural Programs Finland ry řešil otázku, zdali jsou zájezdem rovněž mezinárodní studentské pobyty v cizí zemi a situaci zhodnotil tak, že směrnice 90/314/EHS se neaplikuje na cesty zahrnující studentské výměny v době trvání okolo šesti měsíců nebo jednoho roku, jejímž účelem je přítomnost studenta ve škole v hostitelské zemi s cílem seznámit se s lidmi a kulturou této země, během kterého zůstává student zdarma v hostitelské rodině, jako kdyby byl jejím členem. Obdobně rozhodoval španělský soud, když řešil otázku, zdali je zájezdem (soubornou službou ve smyslu směrnice 90/314/EHS) smlouva o zajištění výuky cizího jazyka v hostitelské rodině v cizí zemi (Audiencia Provincial Baleares (Španělsko) 11. Mar. 2002 141/2002 Mateo V. M, Antonio V. S., José M. P., María G. F., José Luis R. v “Oci, Educación y Cultura, S. L.”174). Za stěžejní považoval okolnost, že dítě je ve své podstatě pokládáno za člena hostitelské rodiny, ubytování v hostitelských rodinách je poskytováno dětem zdarma (proto se nemůže jednat o ubytování ve smyslu směrnice 90/314/EHS), dále pak dle názoru španělského soudu volba a zajištění jazykové školy není jinou službou cestovního ruchu. Celkově zhodnotil, že výměny studentů za účelem výuky jazyka v hostitelských rodinách nejsou (v našem právním řádu) zájezdem ve smyslu CestR a ustanovení o cestovní smlouvě. Nákup letenek (jakožto izolovaná služba) od cestovní kanceláře nemůže být charakterizováno jakožto zájezd ve smyslu směrnice 90/314/EHS (Audiencia Provincial Murcia (Španělsko) 09. Sep. 2003 356/2003 José Pedro and Celestina v “Halcón Viajes S. A.”175). Naše právní úprava převzala doslovně znění článku 2 odstavce 1 směrnice 90/314/EHS vylučující z rozsahu její úpravy případy, „kdy služba zahrnuje dobu kratší než 24 hodin nebo zahrnuje ubytování přes noc“; např. Rakousko při transpozici tohoto ustanovení do vnitrostátního práva toto omezení nepřejalo, takže poskytlo značně širší rozsah aplikace směrnice176. Příkladem může být obstarání vstupenky na finálový zápas 174

Ve španělštině [Citováno 1. 8. 2007]. Abstrakt rovněž dostupný v angličtině. Dostupné z: http://www.eu-consumer-law.org/casetext_en.cfm?JudgmentID=162 175 Ve španělštině [Citováno 1. 8. 2007]. Abstrakt rovněž dostupný v angličtině. Dostupné z: http://www.eu-consumer-law.org/casetext_en.cfm?JudgmentID=173 176 Schulte-Nölke, H., Meyer-Schwickerath, L., In Shulte-Nölke, op. cit., p. 232 - 237.

92

mistrovství světa v kopané zahrnující i prodej letenky tam a zpět v jediném dni. Taková služba může snadno stát více než průměrná cesta organizovaná na týden. Za těchto okolností potřeba ochrany spotřebitele je srovnatelná177. Směrnice 1999/44/ES vymezuje předmět právního vztahu, který je regulován touto směrnicí jako „spotřební zboží“, resp. pokud se jedná o prodej věcí movitých, které mohou být charakterizovány jakožto spotřební zboží (čl. 1 odst. 1 směrnice 1999/44/ES). Směrnice 1999/44/ES však ve svém čl. 1 odst. 4 výslovně uvádí, že předmětem právních vztahů, které spadají pod aplikaci směrnice 1999/44/ES je také spotřební zboží, které je nutno sestavit nebo vytvořit (v našem právním řádu právní vztahy vzniklé na základě smlouvy o dílo). Náš zákonodárce provedl směrnici 1999/44/ES v § 612 a násl. OZ, které se však vztahují pouze na koupi a prodej spotřebního zboží. Vzhledem k této okolnosti lze konstatovat, že ČR neprovedla směrnici 1999/44/ES v souladu s čl. 1 odst. 4, a proto v případě, že by vznikla spotřebiteli škoda z důvodu nemožnosti např. domáhat se práv zaručených směrnicí 1999/44/ES pro spotřebitele (odpovědnost zhotovitele za nepředání věci v souladu se smlouvou o dílo; čl. 2; reklamační lhůty; čl. 5 apod.), může se domáhat její náhrady na našem státu (C-6 a 9/90 Francovich v. Itálie; C-46 a 48/93 Brasserie du Pêcheur a Factortame). Ust. § 612 a násl. OZ neobsahuje legální definici pojmu zboží, resp. náš zákonodárce užívá pojem zboží, ačkoli v rámci textu pak obecně užívá pojem věc (srov. § 613 a násl. OZ), aniž by aplikaci ustanovení o prodeji zboží v obchodě výslovně zúžil na věci movité, ačkoli směrnice 1999/44/ES se dle vymezení pojmu „spotřební zboží“ vztahuje výlučně na věci movité. Náš zákonodárce hovoří pouze obecně o věci a věci náš civilní kodex dle § 119 odst. 1 OZ klasifikuje na movité a nemovité. Vyvstává v této souvislosti otázka, zdali nebyla v našem právním řádu rozšířena aplikace směrnice 1999/44/ES rovněž na věci nemovité; výslovně tak ve své vnitrostátní úpravě učinilo Portugalsko (§ 1 odst. 2 zákona č. 67/2003)178. Z dikce § 612

177

Blíže Rakovský, J., In Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M. et al. Občanský zákoník. Komentář, 10. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, s. 1408. 178 Twigg-Flesner, Ch., In Shulte-Nölke, op. cit., p. 626.

93

a násl. OZ dle našeho názoru nevyplývá, že by k omezení aplikace § 612 a násl. OZ pouze na věci movité v našem právním řádu došlo. Pokud zákonodárce chtěl určité instituty užít jen pro věci movité, výslovně to v textu OZ učinil (např. § 607 OZ), v ustanovení o prodeji zboží v obchodě však žádné takové omezující ustanovení nenacházíme. Legální definice zboží není OZ dána; pojem zboží užitý v ObZ není v tomto případě relevantní, neboť § 612 a násl. se vztahují obecně na kupní smlouvy, ať spadá takový právní vztah pod OZ nebo ObZ. Pokud bude spotřebitelský právní vztah založen kupní smlouvou podle ObZ, je možné dovozovat, že zbožím bude výlučně věc movitá; toto omezení však vyplývá z typu smlouvy, nikoli z § 612 a násl. Bude-li smlouva uzavřena podle OZ, není z dikce § 588 možné dovozovat, že nepřímý předmět takového právního vztahu je pouze věc movitá. Z dikce ustanovení o prodeji zboží v obchodě není možné dovodit, že by věc v těchto ustanovení byla chápána výlučně jako věc movitá a argument odkazu na směrnici 1999/44/ES, která vymezuje spotřební zboží jako věc movitou, má v tomto případě jen slabou váhu, neboť členský stát má právo rozšířit ochranu i na právní vztahy směrnici nepodléhající (a Portugalsko tak učinilo výslovně a dosud nebyla takto provedená transpozice ESD napadena). Vzhledem k výše uvedenému máme za to, že § 612 a násl. OZ se vztahují na prodej věcí jak movitých, tak i nemovitých a spotřebiteli svědčí veškerá práva v těchto ustanovení zakotvená, tzn. např. při koupi rodinného domu od obchodní společnosti, která v rámci své podnikatelské činnosti staví domy a pak je jakožto věc nemovitou prodává, svědčí veškerá práva definovaná v § 612 a násl. OZ; totéž platí v případě koupě bytu např. na základě smlouvy o převodu jednotky dle zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, ve znění pozdějších předpisů.

94

V. OBSAH SPOTŘEBITELSKÉHO SOUKROMOPRÁVNÍHO VZTAHU Obsah občanskoprávního vztahu v objektivním smyslu je totožný s obsahem normy občanského práva, která reguluje modelový občanskoprávní vztah (subjektivní práva a subjektivní povinnosti). Obsahem v subjektivním smyslu je pak chování subjektů179. Obsah spotřebitelského soukromoprávního vztahu koreluje zejména s obsahem konkrétního obecného právního vztahu založeného např. určitou typovou smlouvou; pokud se však bude jednat o spotřebitelský soukromoprávní vztah, svědčí spotřebiteli určitá specifická práva, která ve vztahu B2B podnikateli nesvědčí. Na spotřebitelský soukromoprávní vztah bude proto nadále nahlíženo z úhlu pohledu práv a povinností, která v běžném právním vztahu C2C či B2B nemohou druhé straně svědčit či první stranu zatěžovat. Směrnice ES zpravidla užívají standardní instituty (např. právo na odstoupení od smlouvy) pro prosazení specifické ochrany spotřebitele, tj. zatímco ve vztahu B2B právo např. na odstoupení od smlouvy za splnění určitých okolností podnikateli nesvědčí, nastanou-li tyto okolnosti ve vztahu B2C, bude spotřebiteli právo na odstoupení od smlouvy svědčit. Práce je proto dále zaměřena na zohlednění specifických práv spotřebitele ve spotřebitelských vztazích. Instituty, které prosazují ochranu spotřebitele, tj. opravňují spotřebitele či zatěžují

dodavatele

povinnostmi,

které

jsou

specifické

pro

spotřebitelský

soukromoprávní vztah, můžeme rozlišit dle našeho názoru na •

obecné

•

obecně využívané

•

specifické

Obecné instituty můžeme definovat jako instituty, které zakládají práva a povinnosti, které obecně svědčí či zatěžují subjekty v každém spotřebitelském vztahu, vyplývají zpravidla z obecných směrnic chránících spotřebitele (např. směrnice 93/13/EHS či směrnice 2005/29/ES), dále pak obecně využívané instituty chápeme jako frekventovaně se vyskytující v různých směrnicích chránící spotřebitele (např. 179

Fiala et al., op. cit., str. 96 – 101.

95

informační povinnost) a specifické instituty charakterizujeme jako instituty, které jsou využívány jen pro určitý specifický spotřebitelský vztah (např. při platbě kartou má spotřebitel mít právo zrušit platbu, pokud došlo k podvodnému použití jeho platební karty v souvislosti se smlouvami uzavřenými na dálku; čl. 8 směrnice 2002/65/ES).

V.1 Obecné instituty Směrnice 93/13/EHS a směrnice 2005/29/ES jsou obecné směrnice prosazující ochranu spotřebitele bez ohledu na nepřímý předmět právního vztahu a bez ohledu na způsob sjednání kontraktu (což je relevantní např. pro směrnici 97/7/ES). Zjednodušeně bychom mohli shrnout, že směrnice 93/13/EHS zakazuje nepřiměřené či nemravné smluvní ujednání mezi dodavatelem a spotřebitelem, resp. takové ujednání, které nebylo individuálně sjednáno a způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech smluvních stran (čl. 3 odst. 1), zatímco směrnice 2005/29/ES zakazuje nekalé či nemravné jednání dodavatele ve vztahu ke spotřebiteli (příp. vůči ostatním soutěžitelům v hospodářské soutěži, z čehož vyplývá silná provázanost „férové soutěže mezi dodavateli“ a „férového jednání vůči spotřebiteli“), které má spotřebitele přimět k uzavření smlouvy. Směrnice 93/13/EHS postihuje konkrétní výsledek – pro spotřebitele nevýhodný právní úkon, zatímco směrnice 2005/29/ES postihuje konání dodavatele (soutěžitele), které zpravidla není právním úkonem, ale které má přimět spotřebitele k tomu, aby právní úkon učinil (v neprospěch svůj či druhého soutěžitele), ať už je právní úkon v mravný či nikoli, tj. nekalost či nemravnost je stíhána při jednání (zpravidla předsmluvním) se spotřebitelem. Směrnice 2005/29/ES nebyla dosud do našeho právního řádu implementována, ačkoli tuto povinnost měly členské státy splnit do 12. 6. 2007 (přijmout a zveřejnit právní předpisy) a od 12. 12. 2007 již mají být ustanovení provádějící směrnici 2005/29/ES účinné. Ust. čl. 6 odst. 1 směrnice 93/13/EHS vyžaduje po členských státech, aby zajistily, že nepřiměřené podmínky nejsou pro spotřebitele závazné, ačkoli smlouva jako celek zůstává v platnosti, může-li existovat bez nepřiměřených podmínek. Stěžejní

96

otázkou tedy je, jakým způsobem zajistit, aby nepřiměřené podmínky nebyly závazné pro spotřebitele, a jaké ujednání neindividuálně sjednané je třeba považovat za nepřiměřenou podmínku. Směrnice 93/13/EHS rovněž obsahuje obecné výkladové pravidlo „výklad pro spotřebitele nejpříznivější“, které má být však užito jen při individuálních žalobách, nikoli při žalobách spotřebitelských organizací podle čl. 7 odst. 2 směrnice 93/13/EHS. Způsob zajištění nezávaznosti nekalých (nemravných či nepřiměřených; obecně bychom preferovali užití pojmu nekalé smluvní podmínky, a to v souvislosti se vzájemnou provázaností ochrany spotřebitele se zákazem nekalé hospodářské soutěže, aby byla tato ustanovení pojmově provázána) smluvních podmínek. Náš zákonodárce provádí čl. 6 odst. 1 směrnice 93/13/EHS v § 55 odst. 2 OZ, kdy stanovuje relativní neplatnost pro nekalé podmínky spotřebitelské smlouvy. Transpozice provedená naším zákonodárcem je v přímém rozporu s judikaturou ESD, která výslovně vyžaduje, aby orgán zkoumající nepřiměřenost podmínek, měl právo k nepřiměřenosti přihlížet ex officio („Soudní dvůr na základě těchto zásad rozhodl, že možnost soudu přezkoumat zneužívající charakter klauzule z úřední povinnosti představuje prostředek vhodný zároveň k dosažení výsledku stanoveného v článku 6 směrnice, tedy zabránit tomu, aby jednotlivý spotřebitel nebyl vázán zneužívající klauzulí, a k přispění ke splnění cíle stanoveného v jejím článku 7, jelikož takový přezkum může mít odrazující účinek napomáhající k zabránění dalšího používání zneužívajících klauzulí ve smlouvách, které uzavírají prodávající nebo poskytovatelé se spotřebiteli (výše uvedený rozsudek Océano Grupo Editorial a Salvat Editores, bod 28, jakož i rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis, C-473/00, Recueil, s. I-10875, bod 32) 180“, C-168/05 ve věci Mostaza Claro). V členských státech byl do té doby podáván soudy výklad různý, ať už shodný s názorem ESD např. Hof van Beroep (Nizozemí)/Cour d'appel (Francie) Gent (Belgie)

180

V češtině [Citováno 1. 8. 2007]. Dostupné z: http://curia.europa.eu/jurisp/cgibin/form.pl?lang=en&Submit=Rechercher&alldocs=alldocs&docj=docj&docop=docop&docor=docor&d ocjo=docjo&numaff=C-168/05&datefs=&datefe=&nomusuel=&domaine=&mots=&resmax=100

97

04. Mar. 2003 Algemeen Ziekenhuis St-Lucas VZW / R. Jonckheere181, či opačný, vyžadující po spotřebiteli, aby se dovolával neplatnosti smluvního ujednání, např. Hof van Beroep (Nizozemí)/Cour d'appel (Francie) Mons (Belgie) 29. Mar. 1999182 nebo Magyar Köztársaság Legfelsıbb Bíróság (Maďarsko) Legf. Bír. Gfv. I. 31. 148/2000. sz.183. V našem právním řádu požadavku ESD bezesporu koresponduje absolutní neplatnost právního úkonu, takže lze mít za to, že ČR neprovedla směrnici 93/13/EHS konformně. Soud však nemá pravomoc nahradit nepřiměřenou podmínku za přiměřenou, případnou „skulinu“ ve smlouvě musí vyřešit vnitrostátní právo samo (srov. Bundesgerichtshof, Německo, rozsudek ze dne 12. 10. 2005, sp. zn. IV ZR 162/03184). Směrnice 93/13/EHS se dle čl. 3 odst. 1 má zabývat smluvními podmínkami, které nebyly individuálně sjednány a jsou v rozporu s požadavkem nepřiměřenosti způsobujíce významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran spotřebitelské smlouvy v neprospěch spotřebitele. Stricto sensu by se mělo jednat tedy jen o smluvní podmínky, které nebyly individuálně sjednány (formulářové smlouvy, obecné obchodní podmínky, příp. běžně psané smlouvy, které však byly sepsány předem apod.); náš zákonodárce rozšiřuje věcnou působnost nejen na neindividuálně sjednané podmínky, ale i na podmínky sjednané individuálně, neboť v naší právní úpravě žádné rozlišení na individuálně či neindividuálně sjednané podmínky nenacházíme (srov. § 55 a 56 OZ). Lze tedy mít za to, že naše vnitrostátní implementace poskytuje spotřebiteli širší ochranu, než vyžaduje minimální standard obsažený ve směrnici 93/13/EHS. Na druhou stranu definice obsažená v § 56 OZ, která se odvolává na „rozpor s požadavkem dobré víry“ je v kontextu civilního práva ČR nesmyslná (blíže viz informační povinnost

181

Abstrakt rozhodnutí v angličtině [Citováno 1. 9. 2007]. Dostupný z: http://www.eu-consumerlaw.org/caseabstracts_en.cfm?JudgmentID=145 182 Abstrakt rozhodnutí v angličtině [Citováno 1. 9. 2007]. Dostupný Z: http://www.eu-consumerlaw.org/caseabstracts_en.cfm?JudgmentID=143 [Citováno 3. 9. 2007]. 183 V maďarštině [Citováno 1. 9. 2007]. Abstrakt rovněž dostupný v angličtině. Dostupné z: http://www.eu-consumer-law.org/casetext_en.cfm?JudgmentID=366 184 V němčině [Citováno 1. 9. 2007]. Abstrakt rovněž dostupný v angličtině. Dostupné z: http://www.euconsumer-law.org/casetext_en.cfm?JudgmentID=416

98

ve směrnici 2005/29/ES); jedná se o rozpor s dobrými mravy, příp. s poctivým obchodním stykem. OZ obsahuje demonstrativní výčet ujednání, která je třeba považovat za nekalá, a tedy nepřípustná (§ 56 odst. 3 OZ); výčet v zásadě koresponduje příloze směrnice 93/13/EHS. Některé příklady uvedené ve směrnici chybí, např. písm. e), h), k), m), n); v rámci obecnosti § 56 odst. 1 OZ je však možné je subsumovat pod toto ustanovení OZ a proto není možné dovozovat, že by ČR provedla směrnici v tomto případě nekonformně. Paradoxní

ovšem

je,

že

většinu

skutkových

podstat

definovaných

v demonstrativním výčtu v § 56 OZ je možné podle obecného hodnocení v rozporu s dobrými mravy (§ 39 OZ) charakterizovat v případě právního vztahu B2B, B2G či C2C jako nemravné, a tedy hodnotit jako absolutně neplatný právní úkon; ve vztahu B2C je aplikace § 39 OZ vyloučena, neboť § 55 OZ je vůči němu speciálním ustanovením; náš zákonodárce tak nepochopitelně poskytuje větší ochranu nikoli spotřebiteli ve spotřebitelském vztahu, ale nespotřebiteli či obchodníkovi ve vztahu nespotřebitelském; taková právní úprava je z hlediska ochrany spotřebitele nepřijatelná. ESD ve své judikatuře uvádí, že otázku „nemravnosti“ či „nepřiměřenosti“ podmínky hodnotí vnitrostátní soud podle svého uvážení, vzhledem ke všem okolnostem a v souladu s vnitrostátním právem, tj. tato otázka nemůže být předmětem předběžné otázky kladené ESD (C-237/02 ve věci Freiburger Kommunalbauten GmbH Baugesellschaft & Co. KG v Ludger Hofstetter et Ulrike Hofstetter). Za obchodní podmínky není možné považovat např. interní instrukce banky, vydané pro své zaměstnance či pobočky (srov. BGH, Německo, Rozsudek ze dne 8 March 2005 sp. zn.- XI ZR 154/04 (OLG Köln)185). Zatímco směrnice 93/13/EHS vyžaduje po členských státech, aby zajistily, že nekalé smluvní podmínky budou pro spotřebitele nezávazné (a způsob jakým to učiní, nestanovuje), směrnice 2005/29/ES ve své generální klauzuli (čl. 5 odst. 1) nekalé obchodní praktiky výslovně prohlašuje za zakázané; následující odstavec pak podává 185

V němčině [Citováno 1. 9. 2007]. Abstrakt rovněž dostupný v angličtině. Dostupné z: http://www.euconsumer-law.org/casetext_en.cfm?JudgmentID=417

99

základní definici nekalé obchodní praktiky; další specifikaci pak nalézáme v následujících ustanoveních. Způsob vynucování směrnice 2005/29/ES je ponechán na jednotlivých členských státech (volba ze dvou možných způsobů), které musí vybrat a ve svém právním řádu zavést vhodné instituty, které zajistí, že nekalé obchodní praktiky budou zakázány, a tak bude naplněn smysl a účel směrnice. Směrnice 2005/29/ES v čl. 11 nabízí volbu dvou možných řešení, a to aktivní legitimaci osob a organizací k podání žalob u soudu nebo aktivní legitimaci k podání stížnosti ke správnímu orgánu, tj. v našem právním řádu forma civilní soudní pře nebo správní rozhodování správního orgánu (správní řízení) s možností přezkumu v rámci správního soudnictví. Aktivně legitimovány by měly být nejen spotřebitelské organizace, ale i jednotliví spotřebitelé a soutěžitelé. Pasivně legitimovaným může být nejen individuální dodavatel (obchodník), ale i určitá skupina soutěžitelů či držitel kodexu chování (viz čl. 10 a čl. 11 odst. 1 směrnice 2005/29/ES); záleží na každém členském státě, jak příslušnou ochranu provede. Soud nebo správní orgán musí mít pravomoc, buď nařídit zastavení užívání nekalých obchodních praktik, nebo pokud napadená praktika dosud nebyla realizována, soutěžiteli (dodavateli) praktiku pro futuro zakázat. Kromě toho mohou členské státy vyžadovat (dobrovolná transpozice), aby soudy či správní orgány taková rozhodnutí vhodným způsobem zveřejňovaly. Směrnice 2005/29/ES je tak ve své podstatě založena na obecně využívaném institutu zvláštní soudní ochrany (viz dále; směrnice 93/13/EHS tento institut ovšem také využívá; čl. 7 odst. 2 směrnice 93/13/EHS), v tomto případě aktivní legitimace subjektů.

V.2 Obecně využívané instituty Mezi nejčastěji využívané instituty zajišťující zvláštní ochranu spotřebitele v soukromém právu můžeme zařadit: •

informační povinnost

•

právo na odstoupení od smlouvy

•

písemná forma (smlouvy, informací apod.)

100

•

zvláštní soudní ochrana výslovně směrnicí vyžadovaná (aktivní legitimace; převrácené důkazní břemeno; určovací žaloba bez unesení důkazního břemene naléhavého právního zájmu apod.)

•

ochrana před volbou práva třetí země

V.2.1 Informační povinnost Informační povinnost jako určitý způsob ochrany spotřebitele je nejranější formou ochrany slabší kontraktační strany v právních vztazích186. ESD od doby kauzy Cassis de Dijon (120/78 Judgment of 20/02/1979 , Rewe / Bundesmonopolverwaltung für Branntwein; Rec.1979, p.649) preferuje spíše informační povinnost ve prospěch spotřebitele, než výslovné zákazy určitého chování, které by měly striktně prosazovat ochranu spotřebitele187. V současné informační společnosti potřeba pravdivých a úplných informací pro spotřebitele ještě vzrůstá188, neboť právní úkony vznikající elektronickou formou, resp. sjednávání takových smluv musí být pro spotřebitele „transparentním“, jak jen to je možné189. Poskytnutí informací může spotřebitele ovlivnit v případě rozhodování, zdali vstoupí do právního vztahu s dodavatelem či nikoli; spotřebitel musí být rovněž informován o svých právech (resp. i povinnostech), které jsou součástí právního vztahu vzniknuvšího mezi dodavatelem a spotřebitelem, a dále pak spotřebiteli mohou vzniknout nová práva v průběhu existence právního vztahu, která by rovněž měla být spotřebiteli známa. V tomto úhlu pohledu můžeme informační povinnost klasifikovat dle okamžiku v jakém má být spotřebiteli informace poskytnuta tj. na •

předsmluvní povinnost

•

smluvní povinnost

•

smluvní povinnost po uzavření smlouvy

186

Cartwright, op. cit., p. 10. Radeideh, op. cit., p. 44 – 47. 188 Ramsay, I., H., In: Wilhelmsson, T. et al., op. cit., p. 52 - 53. 189 Bruin, R. Consumer Trust in Electronic Commerce: Time for Best Practice. 1. vydání. The Hague/London/Boston : Kluwer Law International, 2002, p. 15 – 20. 187

101

Informační

povinnost

můžeme

rovněž

hodnotit

z hlediska

charakteru

poskytovaných informací, neboť informace poskytované spotřebiteli by měly mít určité vlastnosti, které zaručují, že spotřebitel jako slabší smluvní strana nebude zneužit, oklamán. Informace by tedy měly být pravdivé a o to nejen jako individuální data, ale i ve své kombinaci a jejich poskytování by mělo být činěno takovou formou, aby byla srozumitelná a jasná průměrnému spotřebiteli.

V.2.1.1 Předsmluvní informační povinnost Směrnice 97/7/ES zakotvuje povinnost poskytnout tzv. předběžné informace (čl. 4); kdy nedodržení poskytnutí těchto informaci je stíháno prodloužením preklusivní lhůty na uplatnění práva na odstoupení od smlouvy (čl. 6 odst. 1); náš zákonodárce provedl tato ustanovení v § 53 OZ, kdy v odst. 4 výslovně uvádí, že spotřebiteli musí být s dostatečným předstihem poskytnuty specifikované informace (§ 53 odst. 4 písm. a) – i) OZ) a některé informace musí být spotřebiteli trvale veřejně přístupné (obchodní firma, IČ, sídlo, adresa, zápis v obchodním rejstříku, kontaktní údaje, adresa pro doručování, údaje o kontrolním orgánu). Vlastní informační povinnost nesmí být plněna ze strany dodavatele pouze formálně. V případu Hof van Beroep (Nizozemí)/Cour d'appel (Francie) Bergen (Belgie) 06. Feb. 1996 Etat belge / S.A. Movitex190 rozhodoval soud v tom smyslu, že informace poskytnuté dodavatelem na internetu odkazující na všeobecné obchodní podmínky, které budou podrobněji spotřebiteli k dispozici po telefonickém zavolání do firmy nebo po osobní návštěvě v ní, nejsou dostatečnými informacemi, které má spotřebitel podle směrnice 97/7/ES obdržet (obdobně rozhodoval rakouský soud v případě Oberster Gerichtshof (Rakousko) 29. Apr. 2003 4 Ob 92/03p191).

190

Abstrakt případu v angličtině [Citováno 23. 8. 2007]. Dostupné z: http://www.eu-consumerlaw.org/caseabstracts_en.cfm?JudgmentID=356 191 V němčině [Citováno 23. 8. 2007]. Abstrakt rovněž dostupný v angličtině. Dostupné z: http://www.eu-consumer-law.org/casetext_en.cfm?JudgmentID=223

102

Informace o totožnosti dodavatele, které mají být dle naší právní úpravy přístupny stále, musí být jasné a určité, není možné akceptovat identifikaci dodavatele např. linkem na zaslání dopisu elektronickou poštou (html odkaz „mailto:“) dodavateli s tím, že dodavatel je označen např. pouze jako ABC, s.r.o. nebo ABC. Rovněž tak odkaz pouze na zodpovědné fyzické osoby a jejich adresy není identifikací osoby – dodavatele (srov. Oberlandesgericht Karlsruhe (Německo) 27. Mar. 2002 6 U 200/01192 nebo Oberlandesgericht München (Německo) 11. Sep. 2003 29 U 2681/03193), dále pak sídlo či adresa, která obsahuje pouze název dodavatele a P.O.Box není dostatečnou identifikací dodavatele ve smyslu směrnice 97/7/ES (srov. Bundesgerichtshof, Německo, 11.04.2002, I ZR 306/99194 obdobně Oberster Gerichtshof (Rakousko) 23. Sep. 2003 4 Ob 175/03v195). Směrnice 2002/65/ES vyžaduje, aby dodavatel (poskytovatel finanční služby) poskytl rovněž obdobné předsmluvní informace, které vyžaduje směrnice 97/7/ES. Výslovně jsou vyžadovány informace o poskytovateli, finanční službě, právu na odstoupení od smlouvy, které musí být spotřebiteli sděleny „s náležitým předstihem“ před uzavřením smlouvy; předběžné informace resp. smluvní podmínky a předběžné informace musí být ve smyslu čl. 4 směrnice 2002/65/ES poskytnuty spotřebiteli na papíře nebo jiném trvanlivém médiu. Náš zákonodárce provedl tato ustanovení v § 54b OZ, který ve své podstatě přebírá konstrukci směrnice 2002/65/ES, někdy až doslovně196. U smlouvy o spotřebitelském úvěru je vyžadována další předsmluvní (příp. v okamžiku sjednání smlouvy; srov. čl. 6 směrnice 87/102/EHS) informační povinnost pro finanční službu kontokorentu, tj. povoleného přečerpání účtu ze strany spotřebitele,

192

V němčině [Citováno 23. 8. 2007]. Abstrakt rovněž dostupný v angličtině. Dostupné z: http://www.eu-consumer-law.org/casetext_en.cfm?JudgmentID=44 193 V němčině [Citováno 23. 8. 2007]. Abstrakt rovněž dostupný v angličtině. Dostupné z: http://www.eu-consumer-law.org/casetext_en.cfm?JudgmentID=50 194 V němčině [Citováno 23. 8. 2007]. Abstrakt rovněž dostupný v angličtině. Dostupné z: http://www.eu-consumer-law.org/casetext_en.cfm?JudgmentID=15 195 V němčině [Citováno 23. 8. 2007]. Abstrakt rovněž dostupný v angličtině. Dostupné z: http://www.eu-consumer-law.org/casetext_en.cfm?JudgmentID=244 196 Hulmák, op. cit., s. 368.

103

kdy spotřebitel musí být informován při či před uzavřením smlouvy o horní hranici úvěru, roční úrokové sazbě nebo o výši poplatků a o postupu ukončení smlouvy. Směrnice 90/314/EHS vyžaduje předsmluvní informační povinnost ve svém čl. 3 a čl. 4 odst. 1 a 2 písm. b). Náš zákonodárce provedl daná ustanovení v § 9 a 10 CestR a § 852a odst. 2 OZ. V rámci předsmluvního jednání svědčí potencionálnímu zákazníku informační práva a cestovní kancelář je zatížena informační povinností v souladu s § 9 odst. odst. 2 písm. a) CestR, tj. cestovní kancelář má povinnost na žádost potencionálního klienta předložit doklad o pojištění kanceláře pro případ úpadku a dále pak v souladu s § 10 CestR, pravdivě, srozumitelně, úplně a řádně informovat o termínu zahájení a ukončení zájezdu; ceně zájezdu, včetně časového rozvrhu plateb a výši zálohy; případech, kdy je zákazník povinen zaplatit cestovní kanceláři odstupné při odstoupení od cestovní smlouvy, a o výši tohoto odstupného; místě určení cesty nebo pobytu; druhu dopravního prostředku (hlavní charakteristické znaky nebo třídy); ubytování (poloha, kategorie,

stupeň

vybavenosti

a

hlavní

charakteristické

znaky);

stravování;

předpokládané trase cesty, včetně časů a míst zastávek; pasových a vízových požadavcích pro občany České republiky a zdravotních formalitách, které jsou nutné pro cestu a pobyt, a o obvyklých cenách a lhůtách pro jejich vyřízení; o tom, zda je pro zájezd požadován minimální počet zákazníků včetně termínu, kdy nejpozději před odjezdem musí být zákazníku oznámeno, že nebylo tohoto minimálního počtu dosaženo a cestovní kancelář zájezd ruší; rozsahu a podmínkách pojištění zákazníka podle § 6 až 8 (rozsah pojistného plnění, podmínky pro uplatnění nároku zákazníka, pojišťovna, s níž má uzavřeno pojištění); programu v místě pobytu; lhůtě, ve které může zákazník oznámit, že se zájezdu místo něho zúčastní jiná osoba, pokud jsou důvody pro její stanovení, a o podmínkách, které musí účastník zájezdu splňovat, pokud jsou důvody pro jejich stanovení; o možnosti uzavřít individuální pojištění zákazníka pro cesty a pobyt včetně pojištění pro případ, že zákazníkovi vzniknou náklady v souvislosti s jeho odstoupením od cestovní smlouvy, pokud toto pojištění není zahrnuto v ceně zájezdu. Nesplnění předsmluvní informační povinnosti ze strany cestovní kanceláře však není nijak stíháno; norma je normou imperfektní, postrádající účinnou sankci; narozdíl

104

např. při porušení informační povinnosti při sjednávání spotřebitelské smlouvy prostředky dálkové komunikace (prodloužení lhůty na odstoupení od smlouvy; § 53 odst. 7 OZ). Relevantní otázkou je, zdali tento způsob transpozice naplňuje smysl a účel směrnice 90/314/EHS, tj. aby nebyly spotřebitelům uváděny klamavé údaje a aby katalogy pro spotřebitele obsahovaly jasné a přesné informace. ESD by mohlo shledat jakožto diskriminační vůči občanům jiných členských států provedení čl. 4 odst. 1 písm. a) směrnice 90/314/EHS (§ 10 odst. 1 písm. i) CestR) v případě předsmluvní informační povinnosti o „pasových a vízových požadavcích“ pouze pro občany České republiky. Kypr provedl ustanovení pro občany a usazené občany jiných členských států; Rakousko a Německo v tom smyslu, že informace o vízech a pasových požadavcích musí být spotřebitelům poskytnuta podle členského státu, kde je souborná služba cestovního ruchu (v naší právní úpravě zájezd) nabízena; ostatní členské státy zavedly informační povinnost ve prospěch všech občanů členských států ES197. Ust. § 852a odst. 2 věty druhé OZ provádí čl. 4 odst. 2 písm. b) směrnice 90/314/EHS. Dle dikce směrnice 90/314/EHS mají být spotřebiteli před uzavřením smlouvy sdělena všechna smluvní ustanovení, která musí mít písemnou nebo jakoukoli jinou srozumitelnou formu přístupnou spotřebiteli a spotřebitel musí obdržet jejich kopii; náš zákonodárce provádí tuto povinnost jako regulaci oferty (aktivně legitimována je výlučně cestovní kancelář) a po uzavření smlouvy má povinnost předat zákazníkovi jedno písemné vyhotovení smlouvy (§ 852a odst. 2 věta druhá a § 852 odst. 1 OZ). Belgický soud (Rechtbank van Koophandel Brugge (Belgie) 17. Jan. 2002 Vereniging Vlaamse Reisbureaus v.z.w / Jetair n.v.198) výslovně dovodil, že spotřebiteli musí být předloženy všechny smluvní podmínky v písemné podobě před uzavřením smlouvy (a to i všeobecné obchodní podmínky); pokud by tomu tak nebylo (např. katalog by obsahoval pouze odkaz na všeobecné smluvní podmínky či výňatek z nich a

197

Schulte-Nölke, H., Meyer-Schwickerath, L., In Shulte-Nölke, op. cit., p. 274. Abstrakt případu v angličtině [Citováno 23. 8. 2007]. Dostupný z: http://www.eu-consumerlaw.org/caseabstracts_en.cfm?JudgmentID=385

198

105

např. všeobecné obchodní podmínky by byly spotřebiteli dodány dodatečně po uzavření smlouvy), právní vztah se jimi neřídí. Směrnice 94/47/ES rovněž vyžaduje, aby spotřebitel obdržel před uzavřením smlouvy relevantní informace, resp. čl. 3 odst. 1 směrnice 94/47/ES výslovně ukládá členským státům, aby zajistily, že určité informace budou spotřebitelům na požádání předány, ať už je spotřebitelem kdokoli (prodávající má povinnost předat informace o nemovitosti nebo nemovitostech komukoliv, kdo je požaduje. Jedná se např. o informace o totožnosti stran, povaze práva k nemovitosti, popisu nemovitosti etc.). Náš zákonodárce provedl předsmluvní informační povinnost v § 60 OZ tak, že spotřebitel má právo na požádání obdržet úplné a pravdivé informace v písemné formě; v případě uzavření smlouvy, se informace stávají nedílnou součástí smlouvy. Údaje, které musí na požádání obdržet „každý“, musí být obsaženy rovněž v reklamě, která se týká timesharingu. Směrnice 2005/29/ES (dosud v našem právním řádu neprovedena) stricto sensu neobsahuje zakotvení informační povinnosti pro dodavatele, ale v případě, že dodavatel dobrovolně či na základě zákona poskytuje informace spotřebiteli před uzavřením smlouvy (reklama, invitatio ad offerendum apod.), stanovuje podmínky pro poskytování těchto informací; snad bychom mohli hovořit o negativní informační povinnosti, resp. negativním vymezení charakteru poskytovaných informací, které nalézáme v čl. 6 a 7 směrnice 2005/29/ES. V rámci předsmluvní informační povinnosti můžeme dle našeho názoru rozlišit informace, které je dodavatel povinen sdělit na požádání spotřebitele (např. § 9 odst. 2 písm. a) CestR; § 53 odst. 4 OZ) a informace, které musí být obecně přístupné komukoli (např. § 10 CestR; § 53 odst. 4 věta poslední OZ). Zatímco informace na požádání je dodavatel povinen poskytnout až na základě adresného jednání spotřebitele, resp. projevu vůle spotřebitele, kterým vzniká vztah mezi dodavatelem a spotřebitelem, tj. dodavateli vzniká povinnost poskytnout informace a spotřebiteli svědčí právo na poskytnutí informací a dodavatel svým solučním jednáním, které je adresné, plní povinnosti vzniknuvší z projevu vůle spotřebitele. U obecné informační povinnosti je soluční jednání dodavatele

106

klasifikovatelné jako neadresné jednání, které je určeno neurčitým subjektům právních vztahů (osobám). Spotřebitel v tomto případě pouze projevuje vůli seznámit se s obsahem solučního jednání dodavatele, který plní svým jednáním zákonnou povinnost. Dalším úhlem pohledu pro klasifikaci informační povinnosti je obecná předsmluvní informační povinnost (srov. § 53 odst. 4 OZ; § 54b OZ; § 60 OZ) a povinnost poskytnout informace o smluvních ujednáních před uzavřením smlouvy, nejpozději však v okamžiku uzavírání smlouvy, kdy se jedná o informace požadované ve své podstatě v rámci oferty (srov. § 53 odst. 3 OZ; § 852a odst. 2 OZ); kdy údaje poskytnuté v rámci oferty se stávají zpravidla nedílnou součástí vlastní smlouvy. Obě dvě informační povinnosti v právní úpravě mnohdy splývají, a to nejen v našem právním řádu (viz § 53 odst. 3 a § 53 odst. 4 OZ a jejich soulad se směrnicí 97/7/ES), ale např. i v právu komunitárním (např. čl. 3 směrnice 94/47/ES). Obecná informační povinnost je solučním jednáním, kterým dodavatel plní své povinnosti; může být jak neadresným tak i adresným jednáním (záleží na konkrétní povinnosti), příp. by mohla být klasifikována jako pozvánka k jednání (invitatio ad offerendum). Oferta ve smyslu OZ však musí být vždy adresným právním úkonem (§ 43a OZ), neboť za ofertu je třeba považovat projev vůle směřující k uzavření smlouvy, jenž je určen jedné nebo více určitým osobám, je dostatečně určitý a vyplývá z něj vůle navrhovatele, aby byl v případě přijetí nabídky vázán (§ 43a OZ). Pomineme-li specifikum ObZ (§ 276 a násl. – veřejná nabídka, která je určena neurčitým subjektům) je podmínkou vzniku oferty to, že návrh je určen určitým osobám, takže za ofertu se obecně nepovažuje reklama, neboť ta je určena osobám neurčitým, nekonkrétním. Směšování předsmluvních informačních povinností obecných a informací vyžadovaných v rámci oferty nepovažujeme za vhodné a to z povahy jednání jako takového, neboť se jedná o zcela rozdílné právní jednání. Rovněž nevhodným se zdá zavádění informačních povinností, které jsou však konstruovány normami imperfektními; jejich faktická vynutitelnost je pak více než diskutabilní.

107

V.2.1.2 Smluvní informační povinnost Smluvní informační povinnost či povinnost předat informace v okamžiku uzavření smlouvy někdy splývá s předsmluvní informační povinností, jindy je výslovně zdůrazněna a v právní úpravě oddělena nebo právní úprava vyžaduje pouze informační povinnost v okamžiku uzavření smlouvy. Směrnice 1999/44/ES (čl. 6) obsahuje pouze smluvní informační povinnost a to v okamžiku uzavření kupní smlouvy (či smlouvy o dílo) poskytnout spotřebiteli informace o záruce v jednoduchých a jasných formulacích. Nesplněním informační povinnosti o obsahu záruky není platnost záruky dotčena. Porušení informační povinnosti však není nijak sankcionováno. Směrnice 94/47/ES výslovně vedle předsmluvní informační povinnosti (na požádání, obecné) vyžaduje, aby informace, které spotřebitel obdrží před uzavřením smlouvy, byly součástí sjednané smlouvy (čl. 3 odst. 2 věta první směrnice 94/47/ES) a v případě, že došlo ke změně poskytnutých předsmluvních informací, kdy změny jsou možné jen na základě okolností nezávislých na vůli dodavatele, musí být změny spotřebiteli sděleny ještě před vlastním uzavřením smlouvy a ve smlouvě musí být výslovně uvedeny (čl. 3 odst. 2 věta druhá a třetí směrnice 94/47/ES). Obdobně máme transponováno v našem právním řádu (§ 60 OZ). Směrnice 87/102/EHS směšuje obě informační povinnosti v čl. 6, kdy výslovně uvádí, že informace musí být poskytnuty při sjednání smlouvy nebo před sjednáním. Směrnice 90/314/EHS stanovuje informační povinnost v okamžiku uzavření smlouvy pro smluvní ustanovení, která musí být spotřebiteli předána v kopii a informace o nich má spotřebitel obdržet před uzavřením smlouvy. Směrnice 2002/65/ES neobsahuje žádné zvláštní požadavky na předání informací v okamžiku uzavření smlouvy; vyžaduje pouze poskytovat předsmluvní informace, a to jak obecné informace (čl. 3 odst. 1 a čl. 4 směrnice 2002/65/ES) tak i informace smluvní (smluvní podmínky). Směrnice 97/7/ES neobsahuje výslovný požadavek obdržení informací v okamžiku uzavření smlouvy, pouze vyžaduje, aby spotřebitel po uzavření smlouvy prostředkem dálkové komunikace obdržel písemné potvrzení („v průběhu plnění

108

smlouvy“) o specifických informacích. Takovou povinnost nelze charakterizovat jako povinnost vážící se k okamžiku uzavření smlouvy. Směrnice 85/577/EHS (čl. 4) zatěžuje dodavatele písemnou informační povinností, resp. poučovací povinností o právu na odstoupení od smlouvy, která musí být zpravidla plněna ke dni uzavření smlouvy, resp. k okamžiku uzavření smlouvy. Náš zákonodárce provádí tento požadavek v § 57 odst. 2 OZ, kde povinnost definuje „nejpozději při uzavření smlouvy“, tj. je možné takovou povinnost splnit i v rámci předsmluvního jednání.

V.2.1.3 Informační povinnost po uzavření smlouvy Informační povinnost po uzavření smlouvy můžeme charakterizovat jako povinnost dodavatele informovat spotřebitele o určitých relevantních skutečnostech, které nastaly až po uzavření smlouvy; rovněž informační povinnost po uzavření smlouvy může být charakterizována jako projev ochrany spotřebitele v soukromém právu. Ve smyslu čl. 5 směrnice 97/7/ES je dodavatel zatížen informační povinností po uzavření smlouvy, neboť „v průběhu plnění smlouvy“ musí spotřebiteli sdělit vyžadované informace (právo na odstoupení od smlouvy, adresu dodavatele etc.). Náš zákonodárce provádí toto ustanovení v § 53 odst. 6 OZ. Směrnice 2002/65/ES opravňuje spotřebitele kdykoli po uzavření smlouvy požádat o písemné informace, resp. smluvní podmínky (čl. 5 odst. 3 směrnice 2002/65/ES; v naší právní úpravě § 54b odst. 11 OZ). Dále pak je dodavatel zatížen informační povinností po uzavření smlouvy v případě, že smlouva byla sjednána prostředky dálkové komunikace, které neumožňují okamžité předání smluvních podmínek či vyžadovaných informací na trvanlivém médiu nebo v písemné formě. V tomto případě, je dodavatel povinen informace poskytnout okamžitě po uzavření smlouvy (čl. 5 odst. 2 směrnice 2002/65/ES a § 54b odst. 9 OZ). Ust. čl. 4 odst. 1 písm. b) směrnice 90/314/EHS obsahuje rovněž požadavek na informace po uzavření smlouvy, které má cestovní kancelář povinnost sdělit dle dikce

109

směrnice „kdykoli před začátkem cesty“. Náš zákonodárce požadavek provádí v § 852d OZ, kdy je cestovní kancelář povinna nejpozději 7 dnů před zahájením zájezdu sdělit zákazníkovi další podrobné informace týkající se zájezdu. Je-li smlouva uzavírána v kratší době před zahájením zájezdu (last minute), musí zákazník tyto informace obdržet při uzavření smlouvy. Je otázkou, zdali na požádání zákazníka má cestovní kancelář povinnost sdělit upřesňující informace v dřívější době než 7 dní před zahájením zájezdu. Není-li tato povinnost ve smlouvě výslovně sjednána, právo zákazníkovi nesvědčí a musí vyčkat, až na splnění zákonné povinnosti cestovní kanceláře definované v § 852d OZ. V této souvislosti je možné uvažovat o tom, že ČR neprovedla právo zákazníka na upřesňující informace souladně s čl. 4 odst. 1 písm. b) směrnice 90/314/EHS, neboť spotřebiteli není zaručeno právo na další informace kdykoliv před začátkem cesty. Okamžik splnění informační povinnosti o dalších podrobných informacích může cestovní kancelář splnit dle své vůle (např. 14 dní před zahájením zájezdu); nejzazší termín je 7 dnů před zahájením zájezdu (pořádková lhůta). Právo domáhat se splnění povinnosti svědčí spotřebiteli až 6 dnů před zahájením zájezdu. Norma je imperfektní, neobsahující sankci za porušení povinnosti; v úvahu přichází pouze náhrada škody (§ 420 OZ). Nesplnění

informační

povinnosti

není

v našem

právním

řádu

nijak

sankcionováno, narozdíl od jiných právních řádů členských zemí ES (pokutu či jinou administrativní sankci zavádí např. Rakousko, Belgie, Kypr, Francie, Řecko, Španělsko či Švédsko), jiné členské státy stíhají neposkytování informací ze strany cestovní kanceláře dokonce odejmutím licence k provozování cestovní kanceláře (Řecko, Maďarsko)199. Další výslovná informační povinnost po uzavření smlouvy vázne na dodavateli (cestovní kanceláři) v případě, že je vzhledem k objektivním skutečnostem nucen podstatně změnit některou ze základních podmínek smlouvy (srov. § 852e OZ). V tomto případě je dodavatel oprávněn navrhnout změnu smlouvy. Náš zákonodárce

199

Schulte-Nölke, H., Meyer-Schwickerath, L., In Shulte-Nölke, op. cit., p. 274.

110

výslovnou informační povinnost nezakotvuje, ale přímo užívá pojmu „návrh na změnu cestovní smlouvy“. Základním předpokladem k návrhu ze strany cestovní kanceláře na změnu smlouvy (výlučně před zahájením zájezdu) je vznik objektivních okolností, které zapříčiňují, resp. přímo si vynucují změnu podmínek smlouvy (§ 852b OZ); subjektivní přesvědčení cestovní kanceláře nemá žádnou právní relevanci. Italský právní řád výslovně zakotvuje informační povinnost o změně a italský soud dovodil (Tribunale Monza (Itálie) 16. May. 2003 1617/2003200), že pokud nesplněním informační povinnosti vznikne zákazníkovi škoda, může se jí domáhat (zprostředkovatel neoznámil zákazníkovi změnu letového řádu a ten let zmeškal). Informační povinnost vyplývající z čl. 4 odst. 5 směrnice 90/314/EHS musí být splněna „co nejrychleji“. Hodnocení rychlosti podání informace o vynucené změně podmínek, resp. návrhu na změnu, je třeba vykládat vzhledem ke všem okolnostem. Náš zákonodárce výslovně nestanovuje časový limit od seznámení se cestovní kanceláře s objektivní skutečností, která zapříčiňuje zvýšení ceny zájezdu, pro oznámení zákazníkovi (obdobně maďarská úprava); tato skutečnost by mohla být shledána ESD jakožto nesprávná transformace směrnice 90/314/EHS, neboť směrnice výslovně uvádí, že tomu musí být „co nejrychleji“ (Italská úprava např. stanovuje povinnost učinit tak bezprostředně; Litva a Polsko bez prodlení; většinou však právní řády členských států přebírají definici ze směrnice 90/314/EHS201). Máme za to, že § 852e je třeba vykládat v tom smyslu, že v sobě imanentně zahrnuje informační povinnost o vynucených změnách poskytovaných služeb (např. změna doby či místa odjezdu), a v případě, že cestovní kancelář tuto povinnost nesplní, může se zákazník domáhat náhrady škody, která mu případně vznikla z důvodu porušení povinnosti.

200

V italštině [Citováno 23. 8. 2007]. Abstrakt rovněž dostupný v angličtině. Dostupné z: http://www.euconsumer-law.org/casetext_en.cfm?JudgmentID=336 201 Schulte-Nölke, H., Meyer-Schwickerath, L., In Shulte-Nölke, op. cit., p. 286.

111

V případu Bundesgerichtshof (Německo), 15.10.2002, X ZR 147/01202 německý soud hodnotil právo na odstoupení od smlouvy pro vis major v případě, že v cíli cesty byl s vysokou mírou pravděpodobnosti ohlášena přírodní událost (hurikán “George”), která ohrožovala či mohla ohrožovat zákazníky na životě. Konstatoval, že v této oblasti jsou hurikány časté (karibská oblast) a že samo toto konstatování nezdůvodňuje právo zákazníka odstoupit od smlouvy pro vis major, nicméně vzhledem k tomu, že existovala vysoká míra pravděpodobnosti konkrétního hurikánu, který měl dle meteorologických předpovědí zasáhnout danou oblast, měla cestovní kancelář povinnost o této skutečnosti informovat zákazníky a nabídnout jim právo na odstoupení od smlouvy. Pokud tak neučinila, porušila svou povinnost, a proto náleží zákazníkovi právo na náhradu škody. Otázku práva na odstoupení od smlouvy v případě vis major je třeba hodnotit vzhledem ke všem okolnostem případu, tj. určitá dovolená v sobě může nést vyšší míru rizika, např. různé expedice či adrenalinové sporty apod. Běžná dovolená u moře však toto riziko v sobě nenese, a proto vznikne-li, má cestovní kancelář povinnost informovat o této skutečnosti zákazníka a případně mu nabídnout právo na odstoupení od smlouvy či změnu cestovní smlouvy. Informační povinností po uzavření smlouvy je rovněž zatížen dodavatel ve smyslu čl. 6 odst. 2 směrnice 87/102/EHS, neboť vyžaduje, aby spotřebiteli bylo po dobu trvání smlouvy o spotřebitelském úvěru sdělovány informace o každé změně roční úrokové sazby nebo poplatků, a to jakmile ke změně dojde.

V.2.1.4 Vlastnosti poskytovaných informací Směrnice

93/13/EHS

jako

nejobecnější

směrnice

prosazující

ochranu

spotřebitele nezatěžuje dodavatele žádnou zvláštní informační povinností, pouze v čl. 5 (příp. čl. 4 odst. 2) výslovně deklaruje, že podmínky spotřebitelské smlouvy musí být sepsány „jasným a srozumitelným jazykem“, obdobný požadavek na „jasnost a srozumitelnost“ informací či smlouvy, „přesné a jasné informace“ nacházíme ve 202

V němčině [Citováno 23. 8. 2007]. Abstrakt rovněž dostupný v angličtině. Dostupné z: http://www.eu-consumer-law.org/casetext_en.cfm?JudgmentID=16

112

směrnici 97/7/ES (čl. 4 odst. 2, čl. 7 odst. 3), ve směrnici 1999/44/ES (čl. 6 odst. 2), směrnici 90/314/EHS (čl. 3 odst. 2, čl. 5 odst. 4), směrnici 2002/65/ES (čl. 3 odst. 2) a směrnici 2005/29/ES (čl. 7 odst. 2 a contrario) . V rámci požadavku jasnosti a srozumitelnosti poskytovaných informací je třeba rozlišit vlastní informační povinnost a požadavek, aby ustanovení smlouvy bylo jasné a srozumitelné. Náš zákonodárce požadavek na jasnost (resp. určitost) a srozumitelnost ustanovení smlouvy výslovně netransponoval, zatímco požadavek na jasnost poskytovaných informací někdy výslovně zavádí. Ust. § 37 odst. 1 OZ stanovuje, že právní úkon musí být učiněn určitě a srozumitelně, jinak je absolutně neplatný. Toto obecné ustanovení týkající se právních úkonů je možné beze sporu vztáhnout na smlouvy jakožto dvoustranné právní úkony, tj. pokud směrnice stanovuje, že smlouva musí být sjednána jasným a srozumitelným způsobem, je možné dovozovat aplikaci § 37 OZ a je třeba vykládat toto ustanovení v souladu s judikaturou ESD, tj. pokud bude určitá smluvní ujednání judikatura ESD považovat za „nejasná či nesrozumitelná“, je třeba taková ujednání v našem právním řádu stíhat absolutní neplatností právního úkonu dle § 37 OZ. Máme za to, že v případě smluv, resp. požadavku na jasnost a srozumitelnost ujednání smlouvy nebylo třeba výslovně transponovat tato ustanovení do našeho právního řádu, neboť nejasnost a nesrozumitelnost právních úkonů je přímo stíhána obecnými ustanovení OZ. Pokud se jedná o informační povinnost, nemůžeme takové jednání charakterizovat jako právní úkon, tj. projev vůle směřující ke vzniku, změně nebo zániku právního vztahu. Právní vztah mezi spotřebitelem a dodavatelem vznikl na základě jiné právní skutečnosti – na základě zákona a spotřebiteli svědčí právo na informace a dodavatel je zatížen informační povinností. Plnění informační povinnosti je již solučním jednáním a jeho důvodem je zákon, nikoli smlouva (právní úkon). V tomto případě je aplikace § 37 OZ ze své povahy vyloučena. V ust. § 53 odst. 3 věta druhá OZ provádí čl. 5 odst. 2 směrnice 97/7/ES, který požadavek na jasnost a srozumitelnost písemně potvrzovaných informací výslovně neobsahuje, narozdíl od čl. 4, který je však proveden v § 53 odst. 4 OZ, který však již

113

jasnost a srozumitelnost předsmluvních informací nevyžaduje. Předsmluvní informace, ačkoli to směrnice vyžaduje, mohou být poskytnuty „nesrozumitelně a nejasně, resp. neurčitě“ (a je otázkou možnost aplikace § 53 odst. 7 OZ, prodloužení existence práva na odstoupení od smlouvy), zatímco návrh na smlouvu, jako již konkretizované informace jasnost a srozumitelnost vyžadují. Dle našeho názoru by vzhledem k nemožnosti aplikovat § 37 OZ na předsmluvní informační povinnost měl být postup opačný, tj. předsmluvní informační povinnost, která není součástí oferty by měla provedena tak, aby obsahovala požadavek na jasnot a srozumitelnost poskytovaných informací. Případně, aby požadavek na jasnost a srozumitelnost poskytovaných informací předběžných (§ 53 odst. 4 OZ) a strico sensu předběžných (v našem právním řádu), které jsou součástí oferty (§ 53 odst. 3 OZ), byl výslovně zakotven pro oba případy. Ust. čl. 7 směrnice 97/7/ES nebyl v našem právním řádu proveden vůbec, takže ani povinnost jasně a srozumitelně informovat spotřebitele o tom, že dodavatel může spotřebiteli poskytnout zboží nebo služby odpovídající jakosti a ceny za předpokladu, že tak bylo ve smlouvě sjednáno, nebyl do našeho právního řádu transponován. Ust. čl. 3 odst. 2 směrnice 2002/65/ES vyžaduje rovněž, aby předsmluvní informace byly poskytovány jasným a srozumitelným způsobem. Náš zákonodárce provedl požadavek jasnosti a srozumitelnosti obdobně jako transpozici směrnice 97/7/ES, neboť předsmluvní informace obsažené v ofertě musí splňovat požadavek jasnosti a srozumitelnosti (srov. § 54 písm. a) OZ), zatímco obecné předběžné informace tento požadavek splňovat nemusí (§ 54b OZ). Ust. § 620 odst. 4 OZ zakotvuje, že prodávající je povinen, pokud je to potřebné, v záručním listě srozumitelným způsobem vysvětlit obsah záruky. Povinnost uvádět „jednoduché a jasné formulace záruky“ však výslovně implementována není. V ust. § 10 odst. 1 CestR je zaveden požadavek na srozumitelnost, pravdivost a řádnost informací v katalozích, což koresponduje čl. 3 odst. 2 směrnice 90/314/EHS a čl. 5 odst. 4 byl proveden v § 852b odst. 2 OZ, který vyžaduje, aby cestovní smlouva obsahovala ujednání o tom, jakým způsobem má zákazník uplatnit své nároky plynoucí z porušení právní povinnosti cestovní kanceláře. Ustanovení však neobsahuje žádný

114

požadavek na kvalitu či charakter ujednání, ale vzhledem k tomu, že se bude jednat zpravidla o povinnost založenou cestovní smlouvou, je možné aplikovat § 37 OZ. Ve směrnici 2005/29/ES se výslovně nejedná o zavedení vlastní informační povinnosti. Nezakotvuje výslovně povinnost informovat, ale zaměřuje se na kvalitu poskytovaných předsmluvních informací, a to, ať už jsou tyto informace poskytovány ze strany dodavatele dobrovolně (např. výzva ke koupi) nebo je poskytnutí těchto informací vyžadováno jinou směrnicí prosazující ochranu spotřebitele (srov. čl. 7 dost. 5 směrnice 2005/29/ES), příp. vnitrostátní právní úpravou jdoucí nad rámec směrnice (širší ochrana). Ust. čl. 6 odst. 1 směrnice 2005/29/ES definuje pojem klamavého jednání. Je jím jednání, které obsahuje „nesprávné informace“ a staví je na roveň informaci nepravdivé, resp. dále upřesňuje, že informace, které jsou schopné uvést spotřebitele v omyl, ačkoli jsou informace věcně správné, je třeba považovat za klamavé jednání. Ust. čl. 7 směrnice 2005/29/ES zavádí pojem „klamavé opomenutí“, kterým je třeba rozumět neposkytnutí informací, ačkoli vzhledem ke všem okolnostem taková informace spotřebiteli poskytnuta měla být (závažné informace pro rozhodnutí, podrobněji vymezené pro výzvu ke koupi v čl. 7 odst. 4 směrnice 2005/29/ES). Za klamavé opomenutí pak je výslovně označováno zatajení informací a poskytnutí informací nejasným, nesrozumitelným nebo dvojznačným způsobem či v nevhodný čas. Obecně některé směrnice (např. čl. 4 odst. 2 směrnice 97/7/ES; čl. 3 odst. 2 směrnice 2002/65/ES) rovněž obsahují povinnost poskytovat informace vzhledem k „zásadám dobré víry“. Poskytovat informace v souladu s dobrou vírou se jeví v rámci systematiky a logiky právního řádu ČR poněkud nevhodné (pojem „dobrá víra“ byl někdy do právní úpravy doslova ze směrnice převzat), neboť požadavek dobré víry je zakotven v rámci práva ČR pro držitele, resp. oprávněného držitele (§ 130 OZ), zpracovatele věci (§ 135b OZ), pro zmocněnce (§ 32 OZ) etc. Pojem „dobrá víra“ je judikaturou vykládán jako psychický stav, vnitřní přesvědčení subjektu (R 45/86); nicméně toto vnitřní přesvědčení musí být hodnoceno objektivně (Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. listopadu 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99). Budeme-li studovat text směrnic v jiných jazycích, zjistíme, že pojmu „dobrá víra“ (v českém překladu)

115

odpovídá v jiných jazykových verzích termín „good fait“, „bonne foi“, „Treu und Glauben“, tedy zjednodušeně pojem „dobrá víra“ má

v komunitárním (ale i

anglosaském, francouzském či německém) právním systému jiný význam než je tomu v českém právním systému203. V českém právním systému je ekvivalentním institutem „dobré víry“ institut dobrých mravů (např. § 3 a 39 OZ). Z výše uvedeného musíme trvat na tom, že informační povinnost musí plnit dodavatel v souladu s dobrými mravy, tj. informační povinnost nemůže být plněna nemravně. Směrnice rovněž vyžadují, aby předsmluvní informace byly shodné s obsahem (informacemi), které obsahuje vlastní smlouva, tj. spotřebitel by neměl obdržet informace v rámci předsmluvního jednání a další, rozdílné, které budou zahrnuty ve smlouvě (čl. 3 odst. 4 směrnice 2002/65/ES, čl. 3 směrnice 94/47/ES).

V.2.2 Právo na odstoupení od smlouvy Odstoupení od smlouvy je jednostranný adresný právní úkon, kterým se ex tunc ruší smlouva a závazek plnit odpadá, příp. bylo-li již plněno, subjekty se vypořádají podle ustanovení o bezdůvodném obohacení (§ 457, 451 a násl. OZ), není-li ustanovení speciální204. Institut odstoupení od smlouvy je v našem právním řádu využíván za určitých okolností. Prvně je na smluvních stranách, aby si sjednaly možnost odstoupení od smlouvy (§ 48, § 497 OZ), ať už se sankcí či bez ní. Dále pak je institut využíván jako „sama sankce“, tj. za porušení právní povinnosti zákon výslovně stanovuje sankci – právo na odstoupení od smlouvy (např. § 517 odst. 1 OZ). Institut je ovšem využíván rovněž při specifických okolnostech, jakým může být např. vznik částečné nemožnosti plnění závazku (§ 575 odst. 3 OZ) či uzavření smlouvy v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek (§ 49 OZ). Využití tohoto institutu v určitých případech může být z hlediska právně teoretického diskutabilní (např. z důvodu tísně a nápadně

203

Blíže k problematice právního překladu např. Tomášek, M. Překlad v právní praxi. 2. doplněné vydání. Praha : Linde, 2003. 204 Švestka, J. In Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M. et al. Občanský zákoník. Komentář, 10. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, s. 304 - 309.

116

nevýhodných podmínek), nicméně není předmětem této disertační práce, proto se jím dále nebudeme zabývat. Odstoupení od smlouvy je využíváno rovněž v rámci prosazování ochrany spotřebitele jako specifický institut zvýhodňující spotřebitele, neboť dodavatel není zpravidla k odstoupení od smlouvy aktivně legitimován nebo je omezen taxativním výčtem důvodů (např. § 852g odst. 1 věta druhá OZ), zatímco spotřebitel nemusí uvádět žádné důvody, které jej k odstoupení vedou nebo je odstoupení stanoveno jako sankce za porušení povinnosti ze strany dodavatele (např. § 53 odst. 7, § 54 c, § 57, § 63, § 616, § 622 odst. 1, § 852g odst. 1 OZ). Obecné směrnice (93/13/EHS či 2005/29/ES) neobsahují právo spotřebitele na odstoupení od smlouvy, zatímco směrnice, které zohledňují specifický způsob kontraktace smlouvy, toto právo zpravidla obsahují. Směrnice 97/7/ES vyžaduje, aby spotřebitel měl právo alespoň ve lhůtě 7 dnů od smlouvy odstoupit bez uvedení důvodů a bez jakékoli sankce (čl. 6 odst. 1). Dodavatel může po spotřebiteli vyžadovat jen „skutečně vynaložené náklady spojené s vrácením zboží“ (nikoli s jeho dodáním). Směrnice 97/7/ES rozlišně konstruuje počátek běhu lhůty na odstoupení podle toho, co je nepřímým předmětem spotřebitelského právního vztahu; je-li jím „zboží“, je počátek běhu lhůty vázán na okamžik „převzetí zboží spotřebitelem“, za předpokladu, že dodavatel splnil vůči spotřebiteli informační povinnost definovanou v čl. 5 směrnice 97/7/ES. Pokud je předmětem „služba“, počíná lhůta běžet od okamžiku uzavření smlouvy nebo od splnění informační povinnosti, byla-li plněna až po uzavření smlouvy; informační povinnost však nemůže být splněna v pozdější době, než jsou tři měsíce od uzavření smlouvy. Náš zákonodárce provedl právo na odstoupení od smlouvy v § 53 odst. 7 – 8 OZ. Sedmidenní lhůtu na odstoupení od smlouvy prodloužil na 14 kalendářních dnů (obdobně Kypr, Litva, Portugalsko, Finsko, Dánsko; zatímco Francie 7 kalendářních dní; Rakousko, Belgie, Velká Británie 7 pracovních dní či Itálie a Španělsko 10

117

pracovních dní etc.205) a „prodlouženou lhůtu“ zavádí shodně se směrnicí (tři měsíce). Běh lhůty OZ však váže jak v případě služeb, tak i v případě zboží výlučně na okamžik „převzetí plnění“, což může lhůtu u služeb ve své podstatě oproti směrnici ještě prodlužovat, neboť plnění u služeb může být poskytováno později, než je okamžik uzavření smlouvy. Rrozpor se směrnicí však není dán, spotřebitel je spíše zvýhodněn; může to však způsobovat výkladové problémy206. Pokud dodavatel nesplní informační povinnost, lhůta k odstoupení od smlouvy je podle směrnice 97/7/ES tříměsíční a u zboží počíná běžet okamžikem převzetí zboží, zatímco u služeb od uzavření smlouvy; poskytne-li dodavatel informace po uzavření smlouvy, tříměsíční lhůta se přerušuje a počíná běžet nová sedmidenní lhůta. Po odstoupení od smlouvy má dodavatel povinnost bezúplatně vrátit zaplacené částky spotřebiteli a spotřebitel musí co nejdříve, nejpozději ve lhůtě 30 dnů, vrátit obdržené zboží, tolik alespoň nacházíme v českém překladu směrnice („Uplatnil-li spotřebitel právo odstoupit od smlouvy podle tohoto článku, je dodavatel povinen bezúplatně vrátit částky zaplacené spotřebitelem. Jedinou platbou, jejíž zaplacení může být po spotřebiteli požadováno, jsou skutečně vynaložené náklady spojené s vrácením zboží. Vrácení zboží musí být uskutečněno co nejdříve, nejpozději však do 30 dnů.207“). Pokud však užijeme jiné znění208

209

, zjistíme, že zde došlo k nesprávnému překladu,

neboť povinnost vrátit plnění vázne dle dikce směrnice nikoli na spotřebiteli (jak by bylo možné dovozovat z českého znění směrnice, neboť zboží obdržel spotřebitel,

205

Schulte-Nölke, H., Börger, A., In Shulte-Nölke, op. cit., p. 529 - 531. Hulmák, op. cit., s. 350. 207 Konsolidovaná verze směrnice 97/7/ES [Citováno 23. 8. 2007]. Dostupná z: http://eur-lex.europa.eu/; tj. směrnice je ve znění směrnice 2002/65/ES a směrnice 2005/29/ES. 208 Übt der Verbraucher das Recht auf Widerruf gemäß diesem Artikel aus, so hat der Lieferer die vom Verbraucher geleisteten Zahlungen kostenlos zu erstatten. Die einzigen Kosten, die dem Verbraucher infolge der Ausübung seines Widerrufsrechts auferlegt werden können, sind die unmittelbaren Kosten der Rücksendung der Waren. Die Erstattung hat so bald wie möglich in jedem Fall jedoch binnen 30 Tagen zu erfolgen. 209 Where the right of withdrawal has been exercised by the consumer pursuant to this Article, the supplier shall be obliged to reimburse the sums paid by the consumer free of charge. The only charge that may be made to the consumer because of the exercise of his right of withdrawal is the direct cost of returning the goods. Such reimbursement must be carried out as soon as possible and in any case within 30 days. 206

118

nikoli dodavatel, takže povinnost vrátit ve lhůtě vyplývá z textu jedině pro spotřebitele), ale na dodavateli. OZ původně neobsahovalo žádné ustanovení, které by výslovně provádělo povinnost dodavatele vrátit poskytnuté plnění a povinnost spotřebitele ve lhůtě 30 dnů, resp. co nejdříve, vrátit obdržené zboží, jak by korespondovalo českému překladu směrnice. Novelou OZ zákonem č. 56/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, byla třiceti denní lhůta do OZ zavedena a povinností vrátit plnění ve lhůtě byl zatížen v kontextu cizojazyčných znění směrnice 97/7/ES dodavatel (nikoli spotřebitel). Směrnice 97/7/ES výslovně vyžaduje, aby spotřebitel nebyl povinen hradit žádné jiné částky než náhradu skutečně vynaložených nákladů spojených s vrácením zboží. Rakouský soud však v kauze Oberster Gerichtshof (Rakousko) 27. Sep. 2005 1 Ob 110/05s210 rozhodoval v tom smyslu, že jestliže spotřebitel užíval zboží po mnoho hodin, daleko více než je možné rozumně požadovat pro vyzkoušení zboží, a dále pak, pokud užívání způsobilo, že dodavatel nemůže zboží prodat jako nové, ale jen jako zboží použité a to s podstatnou změnou ceny, přísluší dodavateli nárok na rozdíl mezi původní cenou a cenou zboží po užívání ze strany spotřebitele. Ust. čl. 6 odst. 3 směrnice 97/7/ES stanovuje výjimky, tj. kdy spotřebiteli nesvědčí právo na odstoupení od smlouvy, ledaže by se dodavatel se spotřebitelem dohodl jinak (např. noviny, periodika; sázkové a loterijní služby; audio nahrávky, programy, které byla rozpečetěny; služby či zboží, jejichž cena závisí na výkyvech finančních trhů; zboží rychle se kazící; zboží upravené podle přání spotřebitele; s poskytováním služby bylo započato před uplynutím lhůty 7 dnů se souhlasem spotřebitele). V případě smluv uzavřených distanční formou, na základě kterých má být poskytována finanční služba, svědčí spotřebiteli rovněž právo na odstoupení od smlouvy v souladu s čl. 6 směrnice 2002/65/ES. Lhůta je v tomto případě 14 denní (kalendářních dní) a spotřebitel nesmí být stíhán sankcí smluvní pokuty a může 210

V němčině [Citováno 23. 8. 2007]. Abstrakt rovněž dostupný v angličtině. Dostupné z: http://www.eu-consumer-law.org/casetext_en.cfm?JudgmentID=408

119

odstoupit bez uvedení důvodů. U smluv souvisejících s životním pojištěním a operací týkajících se osobních penzí se smlouva prodlužuje na 30 kalendářních dnů. Lhůta začíná běžet dnem uzavření smlouvy s výjimkou životního pojištění (v tomto případě počíná lhůta běžet okamžikem, kdy byl spotřebitel informován, že došlo k uzavření smlouvy na dálku) nebo v okamžiku, kdy spotřebitel obdrží smluvní podmínky a dodavatel splní svou informační povinnost, je tento okamžik pozdější (transformováno v § 54c odst. 1 OZ). Směrnice obsahuje celou řadu výjimek, na které se nevztahuje právo na odstoupení od smlouvy, ať už se jedná o výjimky povinné (čl. 6 odst. 2 směrnice 2002/65/ES) či volitelné (čl. 6 odst. 3 směrnice 2002/65/ES). Volitelné výjimky (úvěr za účelem získání nebo ponechání práva vlastnictví k pozemku apod.; úvěr zajištěný hypotékou nebo nemovitým majetkem nebo právem souvisejícím s nemovitostí; prohlášení učiněná spotřebiteli za součinnosti třetí osoby, pokud úřední osoba potvrdila, že byla dodržena práva spotřebitele, tj. informační povinnost dodavatele) nebyly do naší právní úpravy provedeny. Směrnice 2002/65/ES obdobně jako směrnice 97/7/ES zvýhodňuje spotřebitele v tom smyslu, že lhůta pro učinění odstoupení od smlouvy je zachována, pokud spotřebitel odeslal oznámení o odstoupení před jejím uplynutím. Náš zákonodárce narozdíl od směrnice 97/7/ES zvýhodnění spotřebitele dle směrnice 2002/65/ES výslovně transponoval (§ 54c odst. 3 věta za středníkem OZ). Ustanovení podle našeho názoru neprolamuje teorii dojití právního úkonu, tj. právní úkon, aby vyvolal zamýšlené právní následky, musí dodavateli dojít (musí se dostat do sféry vlivu adresáta). Vzhledem k tomu, že se jedná o hmotněprávní lhůtu, tj. dle obecné právní úpravy by měl právní úkon ve lhůtě druhému subjektu dojít, je spotřebitel zvýhodněn v tom směru, že postačí, pokud ve lhůtě právní úkon odeslal; skutečnost dojití právního úkonu může nastat až po lhůtě. Směrnice 2002/65/ES uvádí, že spotřebitel oznámí odstoupení podle „praktických

pokynů“,

které

obdržel

od

dodavatele

(informační

povinnost

transponována v § 54b odst. 4 písm. a) OZ). Je třeba mít za to, že pokud spotřebitel odstoupí od smlouvy podle „praktických pokynů“, resp. podle poučení poskytnuté mu

120

dodavatelem a toto konání nebude perfektní, měla by být chráněna dobrá víra spotřebitele, tj. že platně odstupuje od smlouvy a tudíž, že právní jednání vyvolalo zamýšlené právní následky. Rovněž směrnice 85/577/EHS (čl. 5) obsahuje povinnost pro členské státy zajistit, aby spotřebitel v případě uzavření smlouvy mimo obchodní prostory měl právo smlouvu zrušit ve lhůtě 7 dnů od vydání poučení o právu na zrušení smlouvy. Provedení nacházíme v § 57 odst. 1 OZ, které je přísnější, než vlastní požadavek směrnice. Lhůta je 14 denní, ale může být i jednoměsíční pokud nedošlo ke splnění závazku dodavatelem. Dodavatel je povinen vrátit spotřebiteli zaplacené finanční částky opět ve lhůtě 30 dnů, ačkoli směrnice 85/577/EHS to narozdíl od směrnice 97/7/ES výslovně nepožaduje; vyžaduje pouze, aby se vrácení protiplnění řídilo vnitrostátním právem (čl. 7 směrnice 85/577/EHS). V případu C-423/97 Judgment of 22/04/1999, Travel Vac (Rec.1999,p.I-2195) ESD rozhodoval, že spotřebiteli svědčí právo na odstoupení od smlouvy bez ohledu na to, zda dodavatel spotřebitele ovlivnil či zmanipuloval, dále pak dovozoval, že není nutné, aby odstoupení od smlouvy ve vnitrostátním právu vyžadovalo zvláštní podmínky pro formu právního úkonu (v ČR, Rakousku, Polsku, Slovenku, Slovinsku či Velké Británii je vyžadována písemná forma, zatímco Dánsko, Finsko, Maďarsko, Nizozemí, Portugalsko či Španělsko žádnou zvláštní formu nevyžaduje, na druhé straně Belgie, Francie, Itálie či Lucembursko vyžadují doporučený dopis s dodejkou211). Ujednání, které by zavazovalo spotřebitele k náhradě škody, která vznikne dodavateli v případě uplatnění práva na odstoupení od smlouvy, je vyloučeno. V jiném případu ESD dovozoval, že jakékoli časové omezení na uplatnění práva na odstoupení od smlouvy pro případ, že nebyly poskytnuty informace spotřebiteli vyžadované v čl. 4, od jejichž poskytnutí plyne preklusivní lhůta, jsou směrnicí 85/577/EHS zakázané (C-481/99 Judgment of 13/12/2001, Heininger, Rec.2001,p.I9945).

211

Schulte-Nölke, H., Scheuren-Brandes, Ch., In Schulte-Nölke, op. cit., p. 197.

121

Právo spotřebitele na odstoupení od smlouvy je rovněž zakotveno ve směrnici 94/47/ES (čl. 5); transpozici v naší právní úpravě nacházíme v § 63 OZ. Doba lhůty je ve směrnici upravena odlišně (10 kalendářních dnů od podpisu smlouvy, je-li 10. den svátek, uplyne lhůta následující pracovní den), zatímco OZ stanovuje 15 kalendářních dnů (bez udání důvodů a bez sankce; jen vynaložené výdaje v případě, že splnil informační povinnost) od uzavření smlouvy, pro počítání času se použije § 122 OZ. V případě porušení informační povinnosti se prodlužuje preklusivní lhůta na odstoupení od smlouvy na tři měsíce (pokud byly informace dodatečně poskytnuty, tříměsíční lhůta se přerušuje a počíná běžet nová 15 denní), nebyly-li informace poskytnuty ani v tříměsíční lhůtě po uplynutí této lhůty počíná běžet lhůta nová 15 denní. Nad rámec směrnice 94/47/ES stanovuje náš zákonodárce, že právo na odstoupení od smlouvy svědčí také spotřebiteli v případě, že dodavatel nedodržel termín dokončení rozestavěné budovy či její části (nebyla dokončena řádně a včas); lhůta počíná běžet od termínu dokončení stavby stanoveném ve smlouvě a je tříměsíční (§ 63 odst. 1 písm. d) OZ). Konstrukce odstoupení od smlouvy obsažená ve směrnici 94/47/ES (čl. 5 odst. 2) se jeví poněkud „zmatená“, alespoň v českém překladu, neboť „spotřebitel“ má povinnost oznámit před uplynutím lhůty, že „zamýšlí využít práv“ (odstoupit od smlouvy či vypovědět smlouvu). Oznámení, že hodlá využít práv, musí být učiněno v souladu s vnitrostátním právem a dle postupu v poučení (§ 58 odst. 1 písm. p) OZ). Ve směrnici 94/47/ES se stanovuje domněnka nevyvratitelná, že lhůta byla dodržena, bylo-li oznámení odesláno před uplynutím lhůty. Samotné oznámení o zamýšlení, že spotřebitel hodlá využít práv, je stricto sensu zcela irelevantní, neboť spotřebitel, aby zrušil právní úkon, který právní vztah založil, musí kvalifikovaným způsobem projevit vůli; konstrukce obsažená ve směrnici se tak zdá být zcela nesmyslná. Náš zákonodárce ustanovení vůbec neprovedl, takže se doručování řídí obecnými ustanovení o právních úkonech, včetně teorie dojití právního úkonu, tj. spotřebitel musí prokázat, že odstoupení od smlouvy vyvolalo zamýšlené právní následky, neboť se dostalo do sféry vlivu adresáta ve stanovené lhůtě. Transpozice je v rozporu s čl. 5 odst. 2 věty druhé směrnice 94/47/ES, neboť domněnka nevyvratitelná o zachování lhůty v případě odeslání ve lhůtě, nebyla do našeho právního řádu

122

transformována, čímž spotřebiteli byla poskytnuta menší ochrana, než je vyžadována komunitárním právem. Spotřebitel (zákazník) může odstoupit rovněž od cestovní smlouvy (§ 852a a násl. OZ, které provádí směrnici 90/314/EHS), a to bez udání důvodů a bez sankce. V případě, že cestovní kancelář porušila svou povinnost, není zákazník povinen hradit odstupné, proto lze doporučit, aby zákazník důvod svého odstoupení uvedl; pokud zákazník odstoupí od smlouvy nikoli z důvodu porušení povinnosti ze strany cestovní kanceláře, bude nucen uhradit cestovní kanceláři odstupné, bylo-li sjednáno v cestovní smlouvě. Není-li odstupné sjednáno, není cestovní smlouva neplatná; je relativně neplatná a neplatnosti se může v zásadě dovolávat jen zákazník (v tříleté promlčecí lhůtě), protože k ofertě je aktivně legitimována jen cestovní kancelář (srov. § 40a věta druhá OZ). Odstoupit od smlouvy před zahájením zájezdu může jak zákazník, tak i cestovní kancelář. Zatímco důvody vedoucí k odstoupení od smlouvy ze strany zákazníka nejsou omezeny, resp. zákazník může odstoupit od smlouvy z jakýchkoli důvodů, cestovní kancelář je aktivně legitimována k takovému jednostrannému adresnému právnímu úkonu pouze ve vymezených případech (zrušení zájezdu nebo z důvodů porušení povinností zákazníkem). Právní úkon je účinný okamžikem dojití do sféry vlivu zákazníka; směrnice 90/314/EHS neobsahuje domněnku nevyvratitelnou o zachování lhůty jako např. směrnice 97/7/ES. Belgický soud dovozoval (Commission de litiges voyages (Belgie) 02. Jan. 2003 Voyages I.D. Travel / M. Ph. Belle212), že bezdůvodné nepřevzetí cestovních dokladů ze strany zákazníka, které jsou k zájezdu nezbytné, lze charakterizovat jakožto konkludentní odstoupení od smlouvy (zrušení smlouvy). V našem právním řádu takový výklad konání zákazníka vzhledem k § 40 odst. 2 OZ není dle našeho názoru možný; bylo by však možné považovat takové jednání za porušení povinností ze strany zákazníka, pokud by taková povinnost byla v cestovní smlouvě definována a cestovní kancelář by se mohla domáhat případné odpovědnosti za škodu. 212

Ve francouzštině [Citováno 23. 8. 2007]. Abstrakt rovněž dostupný v angličtině. Dostupné z: http://www.eu-consumer-law.org/casetext_en.cfm?JudgmentID=383

123

Směrnice 1999/44/ES také obsahuje právo spotřebitele od smlouvy odstoupit213. Vznik práva se však váže na porušení povinnosti dodavatelem (prodávajícím nebo zhotovitelem), tj. pokud dodavatel dodá spotřebiteli zboží, které je již při převzetí v rozporu s kupní smlouvou a spotřebitel o tom neví, tj. dodavatel poskytne vadné plnění, může si spotřebitel vybrat, zdali mu dodavatel věc vymění nebo opraví. Pokud vzhledem k objektivním okolnostem není takový postup možný, svědčí spotřebiteli právo na slevu nebo právo na odstoupení od smlouvy, volba je opět na spotřebiteli, nikoli na dodavateli (§ 616 odst. 3 OZ214, který provádí čl. 3 odst. 5 směrnice 1999/44/ES). Směrnice navíc (na rozdíl od naší právní úpravy) zohledňuje nejen objektivní nemožnost výměny či opravy, ale i nepoměr mezi odstraněním vady či výměnou věci a koupí či zhotovením předmětu smlouvy. Povaha vady pro vznik práva na odstoupení od smlouvy není v případě shody s kupní smlouvou (§ 616 OZ) důležitá narozdíl od čl. 6 směrnice 1999/44/ES, který vyžaduje, aby se jednalo o významnou vadu. Dle směrnice 1999/44/ES by mělo spotřebiteli svědčit také právo na odstoupení od smlouvy v případě, že dodavatel nezjednal v přiměřené lhůtě nápravu (tj. buď neodstranil vadu nebo věc spotřebiteli nevyměnil), nebo jestliže dodavatel nezjednal nápravu bez značných obtíží pro spotřebitele. V případě, že dodavatel nesplní svou zákonnou povinnost odstranit vady bezplatně a bez zbytečného odkladu, svědčí spotřebiteli právo na odstoupení od smlouvy v souladu s § 517 odst. 3 OZ, neboť dodavatel porušil svou povinnost; nicméně spotřebitel je navíc zatížen povinností poskytnout dodavateli „přiměřenou lhůtu“, což nekoresponduje se směrnicí 1999/44/ES, ta žádné výslovné povinnosti v případě práva na odstoupení od smlouvy pro prodlení dodavatele s plněním odstranění vad či výměny věci nestanovuje. ZOS v § 19 výslovně stíhá nesplnění reklamačních povinností dodavatele ve lhůtě 30 dnů (nebo lhůtě pozdější, byla-li se spotřebitelem dohodnuta) vznikem stejných práv pro spotřebitele, jako by se jednalo o vadu, kterou nelze odstranit. 213 214

Blíže viz příloha č. 9. Blíže viz příloha č. 10.

124

Vyvstává otázka, zdali se toto ustanovení vztahuje rovněž na „shodu s kupní smlouvou“ a nejen na odpovědnost za vady v záruční době (§ 622 OZ). V případě shody s kupní smlouvou (§ 616 OZ) totiž není podstatné o jakou vadu se jedná (odstranitelná či neodstranitelná) a právo s takovou skutečností výslovně nespojuje žádné právní následky. Ust. § 616 OZ zohledňuje pouze „možnost“ či „nemožnost“ výměny nebo opravy. Z povahy neodstranitelnosti vady (srov. § 19 odst. 3 ZOS), tedy její objektivní nemožnosti být opravou odstraněna (srov. § 616 odst. 3 OZ), by bylo možno dovozovat, že spotřebiteli bude svědčit na základě § 19 ZOS a § 616 odst. 3 první věta, část za středníkem OZ právo na odstoupení od smlouvy či právo na slevu. Ust. § 622 OZ není možné dle našeho názoru na tento vztah aplikovat, neboť se jedná o rozdílnou odpovědnost za vadu; dle § 616 OZ se vada vyskytla již při převzetí (včetně domněnky vyvratitelné § 616 odst. 4 OZ), zatímco § 622 OZ se týká vad vyskytnuvších se v záruční době, tj. vzniknuvších po předání a převzetí věci spotřebitelem. Ve smyslu směrnice 1999/44/ES by mělo spotřebiteli svědčit také právo na odstoupení od smlouvy v případě, že dodavatel „sjednal nápravu se značnými obtížemi pro spotřebitele“; v tomto případě právní úprava jakékoli ustanovení (ať obecného či speciálního charakteru) zohledňující tuto skutečnost neobsahuje a lze tedy mít za to, že ČR neprovedla směrnici v tomto směru konformně. V souladu s čl. 5 směrnice 1999/44/ES obsahuje naše právní úprava rovněž vznik práva na odstoupení od smlouvy pro případ, kdy se vada vyskytne ve lhůtě dvou let od dodání zboží (záruční doba). Zatímco při „shodě s kupní smlouvou“ se charakterem vady naše právní úprava vůbec nezabývá, v rámci odpovědnosti za vady vyskytnuvší se v záruční době, je povaha vady hodnocena, a to přímo zákonodárcem, ovšem bez dopadu na otázku podstatnosti vady, tj. významnosti rozporu se smlouvou. Základní klasifikační kriterium je, zdali se jedná o vadu odstranitelnou či nikoli. V případě výskytu vady neodstranitelné, která způsobuje, že zboží není možné užívat jako „věc bez vady“, svědčí spotřebiteli právo na výměnu věci či může od smlouvy odstoupit (volba je na spotřebiteli). Dle směrnice by spotřebiteli mělo nejdříve svědčit právo na výměnu (čl. 3 odst. 3 a čl. 5 první odrážka směrnice 1999/44/ES) a teprve po tom, co by spotřebitel neměl nárok na výměnu a za předpokladu, že se jedná o

125

významný rozpor se smlouvou, právo na odstoupení od smlouvy. Provedení v naší právní úpravě je příznivější pro spotřebitele. Vada neodstranitelná „jiná“, tj. nesplňující podmínku „znemožňující užívání jako věc bez vady“, způsobuje, že spotřebiteli svědčí právo na výměnu věci (a contrario § 622 odst. 3 OZ); a nepožaduje-li spotřebitel výměnu, je oprávněn žádat přiměřenou slevu nebo může od smlouvy odstoupit. Lze mít za to, že práva stojí vedle sebe, tj. spotřebitel nemusí nejdříve požadovat výměnu a pak teprve volit mezi slevou a odstoupením (což by korespondovalo konstrukci ve směrnici 1999/44/ES). Volba je dána spotřebiteli mezi všemi třemi variantami. Nevýznamnost vady v případě práva na odstoupení od smlouvy ani neúměrnost výměny není právní úpravou zohledňována215. Naše právní úprava je opět příznivější než minimální standard obsažený ve směrnici 1999/44/ES. V případě výskytu vady odstranitelné svědčí spotřebiteli právo na bezplatné, včasné a řádné odstranění vady. Výměnu věci může spotřebitel požadovat jen, jestliže to není neúměrné vzhledem k povaze vady a věci samotné. Právo na výměnu a odstranění vady „stojí vedle sebe“ a za předpokladu, že výměna není neúměrná, je na spotřebiteli, aby zvolil, zdali chce věc opravit nebo vyměnit (zcela v duchu čl. 3 odst. 3 směrnice 1999/44/ES); a contrario je-li výměna věci neúměrná, právo na ni spotřebiteli nevzniklo. Pokud však takový postup není možný, může spotřebitel žádat slevu nebo odstoupit od smlouvy. Zvláštní charakter vady (odstranitelné) je ještě zohledněn v případě, že se vada vyskytne opakovaně nebo věc má více vad, pro které není možné věc řádně užívat. V tomto případě svědčí spotřebiteli právo na výměnu věci nebo právo na odstoupení od smlouvy216. Obecně můžeme shrnout, že čl. 3 odst. 6 směrnice 1999/44/ES nebyl do našeho právního řádu implementován; náš zákonodárce poskytuje širší ochranu spotřebiteli, neboť nehodnotí významnost rozporu se smlouvou, ale v zásadě „jakýkoli“ rozpor se smlouvou může za splnění zákonné konstrukce vést ke vzniku práva spotřebitele na odstoupení od smlouvy. 215 216

Blíže viz příloha č. 11. Blíže viz příloha č. 12.

126

ABGB (Allgemeines bürgerliches Gesetzbuch, Justizgesetzsammlung (JGS) 1811/946, ve znění pozdějších předpisů, dále „ABGB“) výslovně významnost vady zavádí (§ 932 odst. 4217) a rakouský soud, když se zabýval otázkou charakteru vady, která může vyvolat vznik práva na odstoupení od smlouvy, uváděl, že je třeba hodnotit zájmy smluvních stran s ohledem na specifika daného kontraktu. Dále pak je třeba významnost vady hodnotit vzhledem k veškerým okolnostem konkrétního případu (Oberster Gerichtshof (Rakousko) 24. May. 2005 1 Ob 14/05y 218). V jiné kauze rakouský soud uvádí, že je třeba povahu vady (a tedy vznik práva na odstoupení) hodnotit s ohledem na zájem obou stran a dopad pro obě strany, tj. zdali je dopad odstoupení úměrný vzhledem k vadě. Otázka subjektivního a objektivního hodnocení byla soudem vyřešena např. tak, že subjektivní motivace spotřebitele, přesvědčení o tom, že dodavatel musel vědět, že dodává spotřebiteli vadné zboží, by neměly být relevantní. Na druhou stranu subjektivní deklarovaný záměr (cíl, ale i motiv) spotřebitele, který spotřebitel měl v okamžiku uzavření smlouvy, by měl být vedle vážnosti vady relevantní pro vznik práva na odstoupení od smlouvy (Oberster Gerichtshof (Rakousko) 21. Jul. 2005 8 Ob 63/05f219). V případě vad vyskytnuvších se v záruční době, které dodavatel neodstraní v přiměřené lhůtě, by mělo spotřebiteli svědčit právo na odstoupení od smlouvy nebo na snížení ceny (čl. 3 odst. 3 směrnice 1999/44/ES). Beze sporu se v tomto případě bude aplikovat § 19 odst. 3 ZOS, tj. byť by se jednalo o vadu odstranitelnou, považuje se vada za vadu neodstranitelnou. Ust. § 622 OZ však rozlišuje dva druhy vad neodstranitelných. Znemožňující řádné užívání věci a vady neznemožňující řádné užívání; z dikce § 19 odst. 3 ZOS není možné dovodit, které ustanovení se má 217

Sind sowohl die Verbesserung als auch der Austausch unmöglich oder für den Übergeber mit einem unverhältnismäßig hohen Aufwand verbunden, so hat der Übernehmer das Recht auf Preisminderung oder, sofern es sich nicht um einen geringfügigen Mangel handelt, das Recht auf Wandlung. Dasselbe gilt, wenn der Übergeber die Verbesserung oder den Austausch verweigert oder nicht in angemessener Frist vornimmt, wenn diese Abhilfen für den Übernehmer mit erheblichen Unannehmlichkeiten verbunden wären oder wenn sie ihm aus triftigen, in der Person des Übergebers liegenden Gründen unzumutbar sind. 218 V němčině [Citováno 30. 8. 2007]. Abstrakt rovněž dostupný v angličtině. Dostupné z: http://www.eu-consumer-law.org/casetext_en.cfm?JudgmentID=353 219 V němčině [Citováno 30. 8. 2007]. Abstrakt rovněž dostupný v angličtině. Dostupné z: http://www.eu-consumer-law.org/casetext_en.cfm?JudgmentID=406

127

aplikovat. Zatímco při výskytu vady způsobující nemožnost věc řádně užívat vznikají spotřebiteli pouze právo na odstoupení od smlouvy a právo na výměnu, v případě, že vada neznemožňuje řádné užívání, svědčí spotřebiteli ještě právo na slevu. Vzhledem k výkladovým pravidlům (pro spotřebitele vždy co nejpříznivěji) máme za to, že spotřebiteli v případě nevyřízení reklamace ve stanovené lhůtě svědčí všechna tři práva (volba je na spotřebiteli). Závažnější z hlediska korektní implementace směrnice 1999/44/ES se v případě vzniku práva na odstoupení od smlouvy za předpokladu, že prodávající nezjednal nápravu v přiměřené lhůtě (čl. 3 odst. 5 druhá odrážka směrnice 1999/44/ES), jeví otázka možnosti sjednat si lhůtu pro odstranění vady delší než 30 dnů. Směrnice 1999/44/ES užívá pojmu „v přiměřené lhůtě“, náš zákonodárce zavádí bez zbytečného odkladu, nejpozději však ve lhůtě 30 dnů od uplatnění reklamace, pokud se nedohodnou na delší lhůtě. Byla-li by lhůta dohodnutá mezi spotřebitelem a dodavatelem nepřiměřeně dlouhá, bylo by možné uvažovat o aplikaci § 55 OZ, tj. dovolávat se relativní neplatnosti takového ujednání. Zákonodárce rovněž stíhá porušování povinnosti definované v § 19 ZOS možností uložení pokuty až ve výši 50 mil. Kč (§ 24 odst. 1 ZOS). Je však otázkou, zdali může správní orgán v rámci správního uvážení hodnotit „přiměřenost sjednané lhůty“, neboť § 19 odst. 3 ZOS užívá pojmu pouze sjednané mezi spotřebitelem a dodavatelem; požadavek na přiměřenost lhůty zcela chybí. Vzhledem k absenci požadavku přiměřenosti lze mít za to, že správní orgán nemá pravomoc přiměřenost sjednané lhůty hodnotit. Členský stát má povinnost zajistit, aby spotřebitel měl právo od smlouvy odstoupit v případě, že „prodávající nezjednal nápravu v přiměřené lhůtě“, a to bez ohledu na to, zdali je lhůta sjednána či vyplývá ze zákonné dikce. Vzhledem k absenci požadavku přiměřenosti (vzhledem k povaze vady) na lhůtu sjednanou máme za to, že směrnice 1999/44/ES nebyla provedena do našeho právního řádu zcela konformně, tj. nezajišťuje minimální standard vyžadovaný komunitárním právem. V případě uplatnění odpovědnosti za vady vyskytnuvší se v záruční době není opět implementována část směrnice 1999/44/ES (čl. 3 odst. 5 třetí odrážka), která vyžaduje, aby členské státy zajistily, že spotřebiteli bude svědčit právo na odstoupení

128

od smlouvy v případě, že dodavatel sjednal nápravu se značnými obtížemi pro spotřebitele.

V.2.3 Písemná forma Zvláštní ochrana spotřebiteli je poskytována také tím, že směrnice zpravidla vyžadují zvláštní formu (písemnou) pro určité podstatné konání (obligační i soluční) vztahující se k specifickému spotřebitelskému právnímu vztahu, např. aby informační povinnost byla plněna písemnou formou (např. směrnice 85/577/EHS, směrnice 87/102/EHS) či na jiném trvanlivém médiu nebo aby forma smlouvy byla písemná (např. směrnice 87/102/EHS, směrnice 90/314/EHS, směrnice 94/47/ES).

V.2.4 Zvláštní soudní ochrana Bezesporu zvláštní soudní ochrana je poskytována spotřebitelům v rámci směrnice 98/27/ES, neboť spotřebitelské organizace jsou aktivně legitimovány podat žalobu na zdržení se protiprávního jednání proti dodavatelům, kteří se nechovají v souladu s vnitrostátním právem, které prosazuje ochranu spotřebitelů. Rovněž obecná směrnice 93/13/EHS (čl. 7 odst. 2) výslovně vyžaduje, aby členské státy zajistily, že spotřebitelské organizace (resp. obecně organizace mající zájem na ochraně spotřebitelů) budou aktivně legitimovány podat žaloby na zdržení se užívání nepřiměřených podmínek ve spotřebitelských smlouvách. Aktivní legitimace je dána nejen vůči dodavatelům mající své sídlo v členském státě, kde spotřebitelská organizace

sídlí,

ale

v jiném

členském

státě

(C-167/00:

Verein

für

Konsumenteninformation v Karl Heinz Henkel220). Směrnice 2005/29/ES (dosud neprovedena) také vyžaduje, aby členské státy zajistily, že osoby, které mají oprávněný zájem (mimo veřejné orgány i spotřebitelské organizace chránící zájmy spotřebitelů a soutěžitelé) byly aktivně legitimovány podat 220

Selucká, M. Ochrana spotřebitele v případu Verein für Konsumenteninformation v. Karl Heinz Henkel. Jurisprudence, Utrecht, Stichting EMP. 2005, roč. 14, č. 2, s. 44–46.

129

žalobu proti nekalým obchodním praktikám dodavatelů domáhajíce se zákazu takových praktik nebo tyto praktiky mohly napadnout u správního orgánu (srov. čl. 11 směrnice 2005/29/ES). Způsob řešení je ponechán na členských státech; cíl je ovšem zřejmý. Vedle aktivní legitimace spotřebitelských organizací směrnice zavádí další institut poskytující zvláštní ochranu spotřebitelům, kterou je obrácené důkazní břemeno, neboť dodavatel musí prokázat, že jeho praktika není nekalá; žalobce své tvrzení o nekalosti praktiky nenese (srov. čl. 12 směrnice 2005/29/ES). Také směrnice 97/7/ES aktivně legitimuje spotřebitelské organizace k podání žalob, které mají zajistit, že směrnice bude aplikována na spotřebitelské soukromoprávní vztahy, které spadají pod věcnou působnost směrnice. Čl. 11 odst. 3 směrnice 97/7/ES umožňuje členským státům zavést obrácené důkazní břemeno (dodavatel musí prokázat poskytnutí předběžných informací a písemného potvrzení, splnění lhůt nebo existenci souhlasu spotřebitele). Obdobně obsahuje čl. 13 směrnice 2002/65/ES požadavek, aby členské státy zajistily, že spotřebitelské (příp. profesní) organizace budou aktivně legitimovány podat žalobu proti nedodržování směrnice. Dále pak mají členské státy podporovat mimosoudní řešení sporů. Směrnice 2002/65/ES rovněž v čl. 15 umožňuje členským státům, aby vnitrostátní právo ukládalo důkazní břemeno dodavateli (informační povinnost etc.), kdy výslovně stanovuje ujednání spotřebitelských smluv přesunující důkazní břemeno na spotřebitele jakožto nepřiměřenou smluvní podmínku ve smyslu směrnice 93/13/EHS. Narozdíl od výše uvedených pramenů komunitárního práva směrnice 87/102/EHS výslovně nevyžaduje po členských státech, aby zajistily spotřebitelům v případě spotřebitelského úvěru zvláštní soudní ochranu, ale vyžaduje, aby členské státy zřídily orgán, který bude příslušný pro vyřizování stížností ohledně smluv o úvěru nebo úvěrových podmínek a k poskytování souvisejících informací nebo rad o těchto smlouvách a podmínkách spotřebitelům.

130

V.2.5 Ochrana před volbou práva Otázka možnosti volby práva v případě spotřebitelské smlouvy může být poměrně zásadní. Členské státy ES jsou zpravidla směrnicemi chránící spotřebitele zavázány k tomu, aby poskytly spotřebitelům v rámci svého vnitrostátního práva takovou ochranu, která by vylučovala možnost pozbýt ochrany poskytované mu vnitrostátním právem členského státu volbou práva třetího státu, kterým by se smlouva, resp. právní vztah vzniknuvší na základě této smlouvy řídil (např. čl. 12 odst. 2 směrnice 2002/65/ES, čl. 6 odst. 2 směrnice 93/13/EHS). České právo de lege lata dle našeho názoru takovou ochranu spotřebiteli neposkytuje, neboť v rámci platné právní úpravy mohou kontrahenti ve smyslu § 9 odst. 1 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění pozdějších předpisů (dále „ZMPS“) zvolit rozhodné právo pro spotřebitelský právní vztah („Účastníci smlouvy mohou si zvolit právo, jímž se mají řídit jejich vzájemné majetkové vztahy; mohou tak učinit i mlčky, není-li vzhledem k okolnostem o projevené vůli pochybnost.“). OZ pouze stanovuje v § 64 týkající se však výlučně timesharingových smluv, že spotřebitel nesmí být zbaven ochrany poskytované mu vnitrostátním právem bez ohledu na právo, kterým se právní vztah řídí (pokud se nemovitost nachází na území ČR či jiného členského státu ES, nebo pokud má spotřebitel trvalý pobyt na území ČR); praktická aplikovatelnost tohoto ustanovení je však poněkud diskutabilní. V případě sporu před českým soudem lze mít za to, že k tomuto ustanovení soud přihlédne a bude aplikovat § 58 a násl. OZ. Pokud však bude sudiště sjednáno mimo území ČR či členského státu ES, lze předpokládat, že zahraniční soudy nebudou tuto zásadu respektovat221. V rámci

posouzení

platnosti

takového

ujednání

v případě

jiných

spotřebitelských právních vztahů by se dle našeho názoru dalo argumentovat ustanovením § 55 odst. 1 OZ v tom smyslu, že spotřebitel v rámci ujednání spotřebitelských smluv nemůže „jinak zhoršit své smluvní postavení“, a ujednáním, které vylučuje aplikaci právního řádu poskytující ochranu spotřebiteli, své postavení 221

Blíže viz Veselý, J. Právní úprava „time-sharingu“ v občanském zákoníku a její úskalí. 2.část. Právní rozhledy, 2003, č. 6, s. 281 nebo Hulmák, op. cit., s. 414.

131

zhoršuje. Volba práva, která zhoršuje smluvní postavení spotřebitele, je proto relativně neplatným právním úkonem dle § 40a OZ, oddělitelným od vlastní smlouvy (§ 41 OZ), která by platnou byla a rozhodné právo by pak bylo určeno v souladu s Nařízením Rady ES č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále „Nařízení 44/2001“), resp. v případě, že by subjekty právního vztahu byly osoby usídlené v ČR rozhodným právem by bylo právo ČR (srov. C-240/98 to C-244/98 Océano Grupo Editorial SA v. Roció Murciano Quintero). Jiným argumentem, který by mohl být užit, je vyloučení aplikace ustanovení poskytujících nižší ochranu spotřebiteli pomocí výhrady veřejného pořádku; tento způsob řešení je však více než diskutabilní. Výhrada veřejného pořádku (ordre public, public policy, öffentliche Ordunung) se používá v mezinárodním právu soukromém spíše jako výjimka222 a je ústředním tématem mezinárodního práva soukromého druhé poloviny minulého století. V mezinárodním právu soukromém je možné k pojmu „veřejný pořádek“ přistupovat v užším a širším pojetí, příp. mít aktivní přístup a pasivní přístup. Užší pojetí je založeno na prosazování jen nejzákladnějších právních, morálních, politických, ekonomických apod. hodnot fóra; nejširší pojetí spočívá i na prosazování veřejných zájmů státu, pod který by mohl být subsumován zájem na ochraně spotřebitele. Veřejný pořádek bývá rovněž někdy chápán z pohledu funkcí a cílů, které má příslušná norma splňovat. Jedná se o tzv. „negativní veřejný pořádek“ (typický institut kolizního práva) a „pozitivní veřejný pořádek“ (veřejný zájem je obsažen v normách, které musí být aplikovány vždy; mezi ně by mohly být zařazeny normy poskytující specifickou ochranu spotřebiteli)223. V mezinárodním právu soukromém je pojem „veřejný pořádek“ chápán jakožto souhrn základních, zásadních hodnot právního řádu a hodnot politického a společenského zřízení224.

222

Viz Rc 26/87 Stanovisko Cpjf 27/86. Blíže např. Týč, V., Rozehnalová, N. Kolizní smluvní právo, výhrada veřejného pořádku a mezinárodní kogentní normy. Právník, 2002, č. 6, s. 634 – 661. 224 Blíže např. Kučera, Z. Mezinárodní právo soukromé, 4. opravené a doplněné vydání. Brno : Doplněk, 1999, s. 185 -187. 223

132

Otázka rozhodného práva pro spotřebitelský právní vztah včetně možnosti volby rozhodného práva neposkytující ochranu spotřebiteli je rovněž složitá v případě smluv uzavřených pomocí prostředků komunikace na dálku225 (např. čl. 12 odst. 2 směrnice 97/7/ES nebo bod (23) směrnice 97/7/ES). Počáteční názory, že např. internet, resp. smlouvy uzavírané v tomto virtuálním světě se neřídí žádným právním řádem (internet jako bezprávní virtuální realita, internet jako právní džungle apod.), byly překonány. V rámci uzavírání e-smluv na internetu je základní otázkou, u kterého soudu bude dodavatel žalován, resp. spotřebitel, a jakým právem se bude právní vztah řídit. Pokud bude dodavatel z členského státu ES, bude se určení příslušnosti, resp. pravomoci řídit Nařízením 44/2001. V otázce spotřebitelských smluv je třeba aplikovat čl. 15 až 17, tzn. spotřebitel může zvolit, zdali bude žalovat dodavatele v zemi, kde má dodavatel bydliště nebo v zemi, kde má bydliště spotřebitel. Pokud by dodavatel chtěl žalovat spotřebitele, možnost volby nemá, neboť může žalovat spotřebitele jen v členském státu, kde má spotřebitel bydliště (čl. 16 odst. 2 Nařízení 44/2001). Bude-li dodavatel z nečlenského státu ES, je situace pro spotřebitele mnohem složitější226. V případě, že by dodavatel měl pobočku, zastoupení nebo jinou provozovnu v některém z členských států ES, může jej spotřebitel žalovat v zemi svého bydliště, neboť se s takovým dodavatelem jedná „jako by měl bydliště na území tohoto státu“ (čl. 15 odst. 2 Nařízení 44/2001; např. dodavatel z USA mající pobočku ve Francii bude žalován v ČR jako by měl sídlo v členském státě ES).

225

Blíže např. Debusseré, F. International Jurisdiction over E-Consumer Contracts in the European Union: Quid Novi Sub Sole? International Journal of Law and Information Technology, 2002, Vol. 10, No. 3, p. 344 – 366. 226 Blíže např. Kučera, op. cit.

133

Internet jako celosvětová síť je charakteristická svou delokalizací, a proto může být problém určení rozhodného práva obligace velmi složitý. Jako hraniční určovatel se mnohdy uvádí (ve smyslu použití takového právního řádku, které odpovídá rozumnému uspořádání daného vztahu) např. jazyk webové stránky (směrnice 2000/31/ES v čl. 10 odst. 1 písm. d) používá termín „jazyky nabízené pro uzavření smlouvy“, což může být dle našeho názoru také možným hraničním určovatelem rozhodného práva pro danou smlouvu), ccTLD (country code Top-Level Domain; doména nejvyššího řádu, tzn. u www.blablabla.cz je to koncovka .cz) či umístění serveru. Použití domény nečlenského státu ES by tak mohlo být obcházeno ustanovení zamezující volbu práva jiného členského

státu

nezajišťující

spotřebiteli

minimální

ochranu

vyžadovanou

komunitárním právem (např. český podnikatel bude prodávat své zboží přes web s doménovou koncovkou mimo státy ES a nedošlo by k volbě práva jiného nečlenského státu), neboť v případě, že by soud dle legis fori považoval za stěžejní pro určení rozhodného práva doménovou koncovku, právní vztah by se řídil právem státu dle doménové koncovky. Určení rozhodného práva bude zpravidla řešeno dle legis fori, tj. dle místa konání sporu (i když tento názor není jednotně přijímán, např. v common law je mnohými prosazován systém tzv. hodnocení vládních zájmů; v Austrálii je zásada lex fori odmítána zcela etc.). Dle českého práva kontrahenti mohou zvolit pro příslušný kontrakt rozhodné právo (§ 9 ZMPS) nebo kolizní určovatel odkáže na rozhodné právo (dle ZMPS, resp. dle příslušné mezinárodní smlouvy).

V.3 Specifické instituty Specifickými instituty, jak již bylo řečeno výše, rozumíme takové instituty, které jsou v rámci směrnic prosazující ochranu spotřebitele užívány výjimečně, resp. zohledňují specifika regulovaných spotřebitelských vztahů. Obecné směrnice, tj. směrnice vztahující se na všechny spotřebitelské vztahy (např. směrnice 93/13/EHS) neobsahují specifické instituty, které by zohledňovaly určité specifické spotřebitelské vztahy; to ostatně vyplývá z povahy směrnice, z její obecnosti.

134

Směrnice zohledňující specifický způsob či zvláštní okolnosti kontraktace někdy zvláštní instituty obsahují např. směrnice 97/7/ES či směrnice 2002/65/ES (sjednání smlouvy prostředky dálkové komunikace), reagujíce tak na zvláštní způsob kontraktace. Jiné směrnice používají jen instituty obecně využívané např. informační povinnost a právo na dostoupení od smlouvy (směrnice 85/577/EHS). Rozdíl v užití či neužití specifických institutů v případě zohlednění zvláštností kontraktace však může spíše souviset s rozvojem spotřebitelské legislativy v rámci ES. Směrnice 97/7/ES vyžaduje, aby spotřebitel mohl požadovat zrušení platby a zpětné připsání částky na účet při zneužití jeho platební karty v souvislosti s distanční smlouvou (čl. 8; obdobně v případě finančních služeb poskytovaných na základě distanční smlouvy viz čl. 8 směrnice 2002/65/ES). Spotřebitel musí rovněž předem projevit souhlas v případě užití specifických prostředků dálkové komunikace (automatický systém volání bez lidské obsluhy a fax; čl. 10 směrnice 97/7/ES; čl. 10 směrnice 2002/65/ES). Směrnice 94/47/ES např. vyžaduje (vedle písemné formy smlouvy), aby byla smlouva sepsána v jazyce či v jednom z jazyků členského státu, podle trvalého pobytu či státní příslušnosti nabyvatele práva k užívání k nemovitosti; vedle toho svědčí nabyvateli právo na úředně ověřený překlad smlouvy do úředního jazyka státu, ve kterém se nemovitost nachází (srov. čl. 4 směrnice 94/47/ES). Žádné jiné směrnice prosazující ochranu spotřebitele jazykovou srozumitelnost nevyžadují; tu je však možné dovozovat dle našeho názoru z obecné povinnosti srozumitelnosti a jasnosti ujednání spotřebitelských smluv. Směrnice 1999/44/ES z povahy právních vztahů, které reguluje, zakotvuje vedle obecného práva na odstoupení od smlouvy právo spotřebitele na výměnu či opravu věci nebo slevu z ceny. Rovněž směrnice 90/314/EHS vzhledem k předmětu regulace obsahuje zvláštní instituty, který jsou např. právo převést rezervaci zájezdu na třetí osobu (čl. 4 odst. 3 směrnice 90/314/EHS), právo na jiný soubor služeb (na jiný zájezd) v případě zrušení zájezdu ze strany cestovní kanceláře (čl. 4 odst. 6 směrnice 90/314/EHS), právo spotřebitele na pomoc v nesnázích etc.

135

Směrnice 87/102/EHS vzhledem k předmětu regulace obsahuje rovněž specifické instituty, které jiné směrnice nevyužívají např. právo na předčasné splacení spotřebitelského úvěru (čl. 8 směrnice 87/102/EHS), ochrana při zpětném přechodu držby zboží na věřitele bez udělení souhlasu spotřebitele (čl. 7 směrnice 87/102/EHS), ochrana spotřebitele v případě smlouvy o úvěru vůči dodavateli v jiném právním vztahu (např. koupi zboží) apod.

V.3.1 Právo spotřebitele nezaplatit cenu v případě nevyžádaného plnění Spotřebitel musí být zproštěn povinnosti zaplatit cenu v případě nevyžádaného dodání zboží. Obecný zákaz setrvačného prodeje nacházíme ve směrnici 2005/29/ES, která setrvačný prodej výslovně označuje za agresivní obchodní praktiky, které jsou směrnicí 2005/29/ES zakázány (viz Příloha I, bod. 29); sankci pro tento zákaz však nacházíme až v dílčích směrnicích (čl. 9 směrnice 97/7/ES, čl. 9 směrnice 2002/65/ES). Může být tedy relevantní otázkou, zdali zákaz setrvačného prodeje a právo spotřebitele nezaplatit cenu za neobjednané plnění můžeme charakterizovat jakožto institut obecný a to vzhledem k obecnosti směrnice 2005/29/ES nebo jako institut speciální vzhledem k sankci, která je obsažena v partikulárních směrnicích. Vzhledem ke skutečnosti, že vlastní sankci nacházíme v dílčích směrnicích, přikláníme se k zařazení tohoto institutu do institutů speciálních. Zákaz setrvačného prodeje či tzv. reálné oferty je v naší právní úpravě proveden v § 53 odst. 9 OZ. Ustanovení zprošťuje spotřebitele povinnosti vrátit dodavateli předmět plnění (nebo jej i jen vyrozumět o tom, že jej obdržel) v případě, že plnění bylo spotřebiteli zasláno bez objednávky. Zproštění povinnosti spotřebitele transponuje čl. 9 směrnice 97/7/ES, které bylo novelizováno směrnicí 2005/29/ES (v ČR dosud neprovedeno). Ustanovení § 53 odst. 9 OZ koresponduje také s bodem č. 29 přílohy č. 1 „Obchodní praktiky, jež jsou za všech okolností považovány za nekalé“ směrnice 2005/29/ES.

136

Naše právní úprava obsahuje: „Poskytuje-li dodavatel plnění spotřebiteli bez objednávky, není spotřebitel povinen dodavateli jeho plnění vrátit ani jej o tom vyrozumět.“ (§ 53 odst. 9 OZ). Směrnice vyžadují však výslovný zákaz setrvačního prodeje, ať už se jedná o původní znění ve směrnici 97/7/ES nebo znění novelizované, tj. ve znění směrnice 2005/29/ES se kterou je pak znění směrnice 97/7/ES (čl. 9) provázáno.

V rámci

komparace implementace směrnice 97/7/ES v první části pracujeme s původním zněním směrnice 97/7/ES, v druhé části pak ve znění novelizovaném. Původní znění čl. 9 směrnice 97/7/ES, který byl do našeho právního řádu implementován, byl: „Členské státy přijmou nezbytná opatření pro: - zákaz dodávky zboží nebo služeb spotřebiteli, aniž byly spotřebitelem předem objednány, zahrnují-li takové dodávky požadavek zaplatit cenu - zproštění spotřebitele povinnosti zaplatit cenu v případech nevyžádané dodávky, přičemž neexistence akceptace neznamená souhlas“ (čl. 9 směrnice 97/7/ES ve znění před novelou 2005/29/ES) Náš zákonodárce, zdá se, zúžil provedení čl. 9 směrnice 97/7/ES pouze na druhou odrážku, která ukládá povinnost členským státům zajistit, aby spotřebitel nebyl povinen zaplatit cenu v případech nevyžádané dodávky (obdobně provedlo směrnici např. Maďarsko, Litva, Polsko a Slovinsko227); opatření však provedl poněkud kuse (viz dále). Striktní zákaz dodávky zboží či služeb, které nebyly spotřebitelem objednány, náš právní řád neobsahuje a někteří autoři považují reálnou nabídku za legitimní způsob oferty228, přestože komunitární právo reálnou nabídku výslovně zakazuje. S tímto názorem se neztotožňujeme a to jak vzhledem k zákazu takové oferty v rámci směrnice 97/7/ES (čl. 9) či vzhledem k označení takové nabídky jako nekalosoutěžní (směrnice 2005/29/ES), tak i vzhledem k povaze jednání jako takového. Nekalost či nemravnost reálné oferty spočívá v samotném obtěžování spotřebitele s výrobkem či službou, kterou si neobjednal. V současné hektické 227 228

Schulte-Nölke, H., Börger, A., In Shulte-Nölke, op. cit., p. 545 - 547. Havel, B., op. cit., s. 70.

137

společnosti se stává dle našeho názoru nejdražší hodnotou („komoditou“) čas, soukromý čas člověka (spotřebitele), a právě tímto obtěžováním ze strany dodavatele je spotřebitel o zásadní životní hodnotu okrádán, neboť ztratí čas převzetím plnění, se seznámením se s ofertou apod. Spotřebitel má právo svobodně rozhodovat o svém volném soukromém čase (čl. 10 odst. 2 Listiny: „Každý má právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života.“; čl. 7 odst. 1 Listiny: „Nedotknutelnost osoby a jejího soukromí je zaručena. Omezena může být jen v případech stanovených zákonem.“). Dodavatel má bezesporu právo nabízet své zboží a služby; spotřebitel však nesmí být nucen k tomu, aby se s touto ofertou proti své vůli seznamoval (srov. tzv. agresivní obchodní praktiky; čl. 8 směrnice 2005/29/ES). Pokud spotřebitel chce získat zboží či obdržet službu, má mít dostatek možností a informací seznámit se s ofertou dodavatelů. V případě, že spotřebitel žádnou službu či zboží nechce, nemůže být agresivní ofertou atakován a nucen proti své vůli k tomu, aby se s ofertou dodavatele seznamoval. Ad absurdum by takový spotřebitel mohl prožít většinu svého života tím, že se bude seznamovat s atakující ofertou dodavatelů. Zaslání neobjednaného zboží lze v našem právním řádu charakterizovat jako ofertu (tzv. reálná oferta), neboť návrh je dostatečně určitý (dodavatel zpravidla přiloží fakturu, kde je určena cena; spotřebitel se může seznámit přímo s předmětem plnění etc.), je určen konkrétní osobě, z návrhu vyplývá vůle navrhovatele být vázán, resp. dodavatel zasláním přímo splnil povinnost vyplývající mu z případné vniknuvší obligace. Směrnice 97/7/ES ve svém článku 9 nejenže požaduje zákaz dodávky neobjednaného zboží či služeb (což nebylo českým zákonodárcem provedeno), ale dále požaduje, aby byl spotřebitel zproštěn povinnosti zaplatit cenu v případě nevyžádané dodávky. Stěžejní otázkou je, v jakém okamžiku vzniká spotřebiteli povinnost zaplatit sjednanou cenu. Povinnost vzniká se vznikem závazku; vlastní splnění povinnosti může být odloženo např. lhůtou k plnění. Právní vztah je založen specifickou právní

138

skutečností, se kterou právo spojuje vznik právního vztahu, tou bude zpravidla smlouva, která musí být uzavřena (§ 43 a násl. OZ), musí vzniknout. Pokud nedošlo k akceptaci (smlouva nevznikla a tak nemohla založit povinnost zaplatit cenu) bylo by možné uvažovat o vydání bezdůvodného obohacení, nejedná se však o úhradu ceny (např. ve smyslu § 588 OZ). U bezdůvodného obohacení by připadalo v úvahu buď vydání obohacení (§ 451 OZ; viz dále) nebo poskytnutí peněžité náhrady (§ 458 odst. 2 věta druhá OZ). Můžeme modelovat základní situace, které mohou v praxi nastat. Prvně, spotřebitel si neobjednanou věc převezme, seznámí se s ní a dále ji neužívá. V tomto případě nelze v žádném případě hovořit o uzavření smlouvy konkludentní formou. Pokud si však spotřebitel neobjednanou věc vezme a začne ji užívat, bylo by možné o konkludentním uzavření smlouvy uvažovat (varianta druhá). Třetí varianta může být modelována tak, že spotřebitel si věc převezme a zaplatí cenu vyžadovanou dodavatelem. Dle dikce § 53 odst. 9 OZ není spotřebitel povinen vrátit přijaté neobjednané plnění dodavateli, tzn. spotřebitel není povinen vrátit bezdůvodné obohacení. Ust. § 53 odst. 9 OZ lze charakterizovat jako speciální ustanovení vůči § 451 a násl. OZ. Otázkou v tomto případě je, kdo je vlastníkem předmětného neobjednaného plnění. Smlouva nevznikla, a proto neexistuje právní titul, na základě kterého by spotřebitel nabyl vlastnické právo k neobjednanému plnění; neexistuje ovšem ani povinnost spotřebitele zaplatit navrhovanou kupní cenu. Spotřebitel se bezesporu stává oprávněným držitelem neobjednaného plnění (§ 129 OZ), neboť nelze argumentovat tím, že spotřebitel drží věc neoprávněně. Zákonodárce oprávnil spotřebitele nevrátit obdržené neobjednané plnění, a contrario spotřebitel má právo věc držet (§ 129 OZ) a má stejná práva jako vlastník (§ 130 odst. 2 OZ.); má právo i na užitky a plody. Pokud by spotřebitel např. po roce věc začal užívat, bylo by možné argumentovat, že ve smyslu § 43b odst. 1 písm. b) OZ marně uplynula přiměřená doba pro akceptaci návrhu, a že tedy smlouva nemohla vzniknout a spotřebiteli ani v tomto případě nevznikla povinnost zaplatit navrhovanou cenu.

139

Stricto sensu však musíme trvat na tom, že spotřebitel není vlastníkem předmětného neobjednaného plnění. Dodavatel nemá právo uplatnit reivindikační žalobu, neboť spotřebitel je oprávněným držitelem. Držitel (spotřebitel) však nemůže být v dobré víře, že je vlastníkem neobjednaného plnění, neboť ví, že si předmět nekoupil, ale obdržel jej bez objednávky, a proto nemůže vlastnické právo k předmětné věci vydržet. Je otázkou, zdali bychom mohli považovat § 53 odst. 9 OZ za „jinou právní skutečnost“, na základě které došlo k nabytí vlastnického práva k neobjednanému plnění229. Máme za to, že takový výklad by bylo třeba klasifikovat jako extenzivní, ačkoli by bylo možné jej obhajovat ve smyslu ochrany spotřebitele (např. § 55 odst. 3 OZ); i tak jej považujeme za nesprávný, neboť žádný takový závěr z dikce § 53 odst. 9 OZ nevyplývá, neboť otázkou nabytí vlastnického práva se ustanovení vůbec nezabývá. Dále by bylo možné uvažovat o tom, že § 132 OZ není kogentního charakteru a že lze vlastnické právo nabýt i jiným v tomto ustanovení nedefinovaným způsobem. Nezbývá než zopakovat, že § 53 odst. 9 OZ o nabytí vlastnického práva vůbec nepojednává, takže i když bychom připustili, že výčet způsobu nabytí vlastnického práva obsažený v § 132 OZ je pouze demonstrativní, v případě § 53 odst. 9 OZ je tato skutečnost nepodstatná. Připustíme-li, že užíváním věci dává spotřebitel najevo konkludentně svou vůli uzavřít navrhovanou smlouvu, vznikla by na základě právního úkonu povinnost spotřebitele zaplatit sjednanou kupní cenu. Dodavatel ještě před vznikem obligace svou povinnost poskytnout sjednané plnění splnil tím, že učinil reálnou nabídku spotřebiteli a zboží mu poskytl ještě před vznikem závazku. Držíce se znění § 53 odst. 9 OZ můžeme dojít k závěru, že dodavatel má právo na zaplacení kupní ceny, neboť § 53 odst. 9 OZ nezbavuje spotřebitele povinnosti zaplatit kupní cenu, pouze ho zbavuje povinnosti vrátit neobjednané plnění či jen dodavatele vyrozumět o tom, že neobjednané plnění obdržel.

229

Srov. Hulmák, op. cit., s. 352 – 354.

140

Ze znění čl. 9 směrnice 97/7/ES vyplývá pro členský stát povinnost zajistit, aby spotřebitel byl „zproštěn povinnosti zaplatit cenu v případech nevyžádané dodávky“. Dle našeho názoru je irelevantní, zdali byla uzavřena smlouva či nikoli. Spotřebitel má být za všech okolností zproštěn povinnosti zaplatit cenu v případě nevyžádané dodávky. Dodavatel má být za agresivní nekalosoutěžní ofertu sankcionován tím, že nesmí obdržet cenu a pokud ji obdrží, mělo by se jednat o bezdůvodné obohacení ve smyslu § 451 odst. 2 OZ, neboť se jedná o majetkový prospěch získaný nemravným, nekalým způsobem, tedy majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů. Pokud by byl čl. 9 směrnice 97/7/ES proveden v souladu se spotřebitelským acquis tedy tak, že by spotřebitel neměl povinnost zaplatit cenu v případě nevyžádané dodávky, neexistoval by právní důvod pro poskytnutí takového plnění – zaplacení ceny. Znění § 53 odst. 9 OZ však takto vykládat dle našeho názoru nelze, neboť o zproštění povinnosti zaplatit kupní cenu se dle dikce § 53 odst. 9 OZ nejedná. Hulmák zastává názor230, že je třeba respektovat autonomii vůli spotřebitele, tj. pokud chce spotřebitel smlouvu uzavřít, má být respektována jeho vůle se všemi důsledky pro to plynoucími, tj. včetně povinnosti zaplatit sjednanou cenu. Směrnice 97/7/ES však nezohledňuje okolnost, zdali smlouva vznikla či nikoli, tj. zdali založila právo dodavatele na zaplacení ceny či nikoli. Spotřebitel nemá mít povinnost zaplatit cenu, ať už by tato povinnost byla založena smlouvou vzniknuvší mezi spotřebitelem a dodavatelem či by povinnost vyplývala z titulu bezdůvodného obohacení. Dodavatel má být za své nekalosoutěžní, nemravné chování sankcionován tím, že nesmí obdržet cenu za poskytnuté plnění, které nebylo spotřebitelem vyžádáno. V případě zaplacení ceny spotřebitelem (druhý modelový příklad) bezpochyby vznikla smlouva. Vzhledem k výše uvedenému máme za to, že směrnice 97/7/ES by měla být v našem právním řádu provedena tak, aby ani v tomto případě neexistovala povinnost spotřebitele zaplatit cenu a aby obdržená cena byla bezdůvodným obohacením ve smyslu § 451 OZ na straně dodavatele.

230

Hulmák, op. cit., s. 353, 3. odstavec.

141

Zákonná ustanovení, která provádějí směrnice, je třeba ve smyslu judikatury ESD vykládat tak, aby tento výklad odpovídal účelu a textu směrnice (14/83 Von Colson a Kamann v. Nordrhein Westfalen). Otázka zní, zdali je možné interpretovat znění § 53 odst. 9 OZ konformně se spotřebitelským acquis, tedy se zněním čl. 9 směrnice 97/7/ES. Máme za to, že zákaz reálné oferty ze znění OZ (§ 53 odst. 9) nevyplývá (na rozdíl od čl. 9 směrnice 97/7/ES, kde je výslovně zakotven) a rovněž tak nelze hovořit o tom, že by zákonodárce zprostil spotřebitele povinnosti zaplatit cenu za obdržené neobjednané plnění. Spotřebitel pouze nemá povinnost přijaté neobjednané plnění vydat ve smyslu § 451 OZ. Dle našeho názoru bychom se mohli dovolávat § 3 OZ, a to v tom smyslu, že výkon takového práva (práva dodavatele nabízet své zboží a služby formou reálné oferty) je v rozporu s dobrými mravy. Novela 2005/29/ES mění stávající čl. 9 směrnice 97/7/ES na následující text: „S ohledem na zákaz setrvačného prodeje, stanovený ve směrnici Evropského parlamentu a Rady 2005/29/ES ze dne 11. května 2005 o nekalých obchodních praktikách vůči spotřebitelům na vnitřním trhu, přijmou členské státy nezbytná opatření ke zproštění spotřebitele povinnosti zaplatit cenu v případě nevyžádaného dodání, přičemž neexistenci odpovědi nelze vykládat jako souhlas“ (směrnice 97/7/ES ve znění směrnice 2005/29/ES). Směrnice 2005/29/ES obsahuje výslovný zákaz požadování okamžité nebo odložené platby za plnění, které nebylo objednáno a klasifikaci takového jednání ze strany dodavatele jako nekalosoutěžní. Směrnice 2005/29/ES by měla být do našeho právního řádu provedena tak, aby došlo k odstranění současného neutěšeného stavu právní regulace, která směrnici 97/7/ES provádí nesprávně, resp. fragmentárně; tj. reálná oferta by měla být výslovně zakázána, resp. definována jako nekalosoutěžní zakázané jednání ve smyslu § 44 ObZ. Spotřebitel by měl být výslovně zproštěn povinnosti zaplatit cenu za neobjednané plnění, povinnosti vrátit neobjednané plnění a povinnosti uschovávat neobjednané plnění.

142

ZÁVĚR Základní teze (hypotézy), ze kterých autorka vycházela, jsou tyto: 1. Definice pojmu „spotřebitel“ je nejednotná, a to jak v rámci směrnic ES, tak i v rámci judikatury ESD. 2. V členských státech ES je pojem „spotřebitel“ vykládán a chápán rozdílně. 3. České právo obsahuje generální definici pojmu „spotřebitel“, ale v rámci právního řádu existují dílčí definice pojmu „spotřebitel“ v závislosti na nepřímém předmětu spotřebitelského závazkového vztahu. 4. Spotřebitel je v právní úpravě ČR mnohdy chráněn méně, než obdobná smluvní strana, která není v analogickém právním vztahu spotřebitelem. 5. Implementace směrnic ES do našeho právního řádu je činěna fragmentárně a neprovázaně na stávající soukromoprávní instituty.

ad 1. a 2. Hypotézy vyslovené v bodě 1. a 2. se ukázaly být pravdivými, neboť bylo možno prokázat, že neexistuje jednotné chápání pojmu „spotřebitel“ ani v judikatuře ESD (někdy fyzická osoba jindy i právnická), ani v judikatuře členských států a jejich vnitrostátním právu. Pojem „spotřebitel“ je úzce provázán s pojmem „dodavatel“, který činí právní úkon v rámci své podnikatelské činnosti, zatímco spotřebitel jej v rámci podnikatelské činnosti nečiní. Definice konání v rámci podnikatelské činnosti je sama o sobě problematická v jednotlivých právních řádech (širší a užší pojetí podnikatelské činnosti; objektivní a subjektivní hodnocení vlastního konání) a není jednotná ani v judikatuře ESD (právní úkon, který podnikatel nečiní obvykle). V naší právní úpravě provázanost pojmu „spotřebitel“ na pojem „podnikání“ (podnikatelská činnost) je komplikovaný již samotnou definiční nejasností pojmu „podnikání“, resp. „podnikatele“ v rámci ObZ i ŽZ a jejich vzájemných vazeb. „Spotřebitelem“ může být dle našeho právního řádu jak fyzická osoba, tak i právnická osoba; v případě směrnice 93/13/EHS se jedná o nekonformní implementaci.

143

Členský stát může rozšířit ochranu poskytovanou spotřebiteli dle našeho názoru i na neprofesionály (právnické osoby), nesmí však tyto subjekty subsumovat pod pojem „spotřebitel“; je třeba vytvořit pojem jiný, např. „neprofesionál“. ad 3. Předpoklad vyslovený v bodě 3 se rovněž ukázal jako pravdivý a v práci byl dle názoru autorky analyticky a právně argumentačně prokázán. Za generální definici je proto třeba považovat definici pojmu „spotřebitel“, obsaženou v § 52 odst. 3 OZ; generální definice je platná nejen pro soukromé právo, ale i právo veřejné. Každá dílčí definice (uvozená zpravidla slovy „pro účely tohoto zákona“) je vůči obecné definici ve vztahu speciálního k obecnému. ad 4. Rovněž pravdivost premisy vyjádřené v bodě 4 byla prokázána. Obecně nemůžeme říci, že by spotřebitel byl méně chráněn než subjekt ve vztahu B2B či C2C. V určitých případech však náš zákonodárce poskytuje menší ochranu spotřebiteli, než standardně poskytuje subjektu v obdobném obecném občanskoprávním vztahu (§ 56 OZ a relativní neplatnost nekalých smluvních ujednání, zatímco ve vztahu B2B je obdobná skutková podstata stíhána dle § 39 OZ absolutní neplatností). Takový stav právní úpravy je z hlediska smyslu a účelu ochrany spotřebitele (např. zajistit zvláštní ochranu spotřebiteli jako slabší smluvní straně) nepřijatelný a měl by být pro futuro odstraněn. ad 5. Máme za to, že i předpoklad vyslovený pod bodem 5 byl v rámci disertační práce prokázán. Fragmentárnost provádění směrnic je možné dokladovat jen částečným provedením určitých ustanovení směrnic, např. směrnice 1999/44/ES (netransponováno právo na odstoupení od smlouvy v případě, že dodavatel nesjednal nápravu v přiměřené lhůtě nebo v případě, že dodavatel sjednal nápravu se značnými obtížemi pro spotřebitele), směrnice 97/7/ES (neprovedeno zproštění povinnosti spotřebitele zaplatit cenu v případě setrvačného prodeje; transpozice učiněna pouze částečně, neboť spotřebitel pouze není povinen vydat neobjednané plnění) či obecně nedostatečná ochrana spotřebitele před volbou práva nečlenského státu ES (výjimka pouze u timesharingu; faktická účinnost je však diskutabilní) nebo neprovedení požadavku některých směrnic (např. směrnice 97/7/ES), které vyžadují, aby lhůta pro

144

hmotněprávní úkon odstoupení od smlouvy byla zachována v případě, že právní úkon je spotřebitelem ve lhůtě odeslán. Neprovázanost implementace směrnic chránících spotřebitele na stávající instituty českého soukromého práva není vždy zjevná, někdy však vyplývá přímo z dikce např. překladu či vlastní transpozice (typicky pojem „dobrá víra“, který má být v kontextu českého práva pojmem „dobré mravy“; do právní úpravy byl však doslovně vložen nesystémově pojem „dobrá víra“); jindy vyplyne neprovázanost na stávající soukromoprávní instituty až z výkladových a kontextových dopadů (např. neprovedení povinnosti poskytovat informace jasně a srozumitelně v případě předsmluvní informační povinnosti, která je solučním jednáním, zatímco u právního jednání obligačního (informace v rámci oferty) je požadavek proveden. Zatímco obligační jednání je možné obecně stíhat dle § 37 OZ jako absolutně neplatný právní úkon a tedy je provedení v zásadě nadbytečné, u předsmluvní informační povinnosti, která nenese znaky oferty ustanovení stanovující povinnost jasně a srozumitelně poskytovat informace citelně chybí, neboť aplikace § 37 OZ je vyloučena).

Vedle odpovědí na výše uvedené otázky resp. potvrzení či vyvrácení vytyčených tezí práce bylo snahou autorky přispět k diskusi o ochraně spotřebitele v soukromém právu, která probíhá zejména v důsledku přezkumu spotřebitelského acquis. V rámci českého vnitrostátního práva byl v práci řešen problém vztahu OZ a ObZ v případě ochrany spotřebitele, resp. aplikace ustanovení chránících spotřebitele ve vztazích podléhajících režimu ObZ, a to ať už se jedná o typový obchod nebo obchod fakultativní. Otázka solidárních závazků (u obchodů), kdy na jedné straně vystupuje podnikatel vedle spotřebitele, je v právní úpravě de lege lata nedořešena a také v práci naznačené možné způsoby řešení jsou spíše polemikou na dané téma. Byť by v úvodu práce nebyla výslovně položena otázka vztahující se k nepřímému

předmětu

spotřebitelského

soukromoprávního

vztahu,

v rámci

systematičnosti a provázanosti jednotlivých prvků soukromoprávního vztahu byla řešena otázka obecného pojmu „zboží“ a „služeb“, který je zpravidla jako nepřímý

145

předmět právního vztahu v jednotlivých směrnicích užíván. Náš právní řád neobsahuje legální definici pojmu „zboží“ a „služeb“ (rovněž tak zpravidla nenacházíme legální definici pojmu „zboží“ v právních úpravách jiných členských států ES), což může být na jedné straně velmi pružným způsobem řešení (obdobně jako nenacházíme definici pojmu např. „movitosti“), na druhou stranu může nevyjasněnost pojmu „zboží“ vzhledem k nedostatku vnitrostátní spotřebitelské judikatury vést k polemikám, zdali je zboží také nemovitost či nikoli, zejména ve vztahu k § 612 a násl. OZ, které transponují směrnici 1999/44/ES, jež pracuje s pojmem „zboží“ výlučně jako s pojmem „věci movitou“. Samotná autorka je toho názoru, že zboží ve smyslu § 612 a násl. OZ je rovněž věc nemovitá. Práce si nekladla za cíl zabývat se obecně právně teoretickým hodnotovým kontextem ochrany spotřebitele v soukromém právu a i přes svůj název byl v úvodu práce předmět zkoumání částečně omezen pouze na pohled hmotněprávní, a to ještě zejména zaměřený na část závazkového práva. Autorka se však v rámci práce snažila o systematické zařazení a utřídění získaných poznatků o ochraně spotřebitele v soukromém právu do systematiky a systému civilního práva, resp. práva občanského; jedná se tedy o určitou syntézu a snahu o zobecnění dílčích poznatků získaných zkoumáním právní úpravy de lege lata.

146

RESUMÉ The dissertation is divided into six independent chapters. Chapter 1 provides the historical context for the issue of consumer protection (the development of consumer protection mainly in the EU and the Czech legal system) and outlines the legal and theoretical contexts mainly with respect to fundamental principles of private law. The second part focuses the discussion on consumer protection in private law. The delimitation is based on the private law consumer relationship, which is further sub-classified as a civil law and a business law consumer relationship. The civil law and business law consumer relationships are in turn systematically described within the unified system of private law consumer relationships. Particular attention is paid to the issue of consumer commercial obligations and the possibility of applying consumer protection provisions. The third part deals with the crucial topic of the dissertation, namely the delimitation of the notions of ‘consumer’ and ‘supplier’ in the legal regulation de lege lata. The discussion covers not only the Czech legal regulation but also in Community law, as well as in legal systems of other EU member states. The analysis is carried out within the framework of judicial decisions of both the ECJ and EU member states. The fourth chapter focuses on the topic of indirect subjects of private law consumer relationships. The key issue is the conception of the notions of ‘goods’ and ‘services’, as well as particular subjects of individual directives. The analysis is likewise carried out within the framework of judicial decisions of the ECJ and EU member states. The fifth chapter discusses the contents of the private law consumer relationship, analysing the individual institutes used in directives and, as the case may be, the internal transformations in the Czech legal system and legal systems of other EU member states. The introduction divides the institutes into general, generally used and specific institutes. General institutes are those that give rise to rights and obligations generally affecting subjects in any consumer relationship and typically arising from general consumer protection directives (e.g. Directive 93/13/EEC). Generally used

147

institutes recur frequently in various consumer protection directives (e.g. the duty to inform). Specific institute are characteristic by being used only for some specific consumer relationship. The comparative analysis of institutes deals, above all, with the issue of conforming transformation of directives in the Czech legal regulation and the legal regulations of other EU member states (with proposals de lege ferenda), and the issue of the interconnection between the newly introduced institutes in the context of the legal regulation of the Czech legal order and the possible fragmentation of the transformation of directives into the Czech legal order.

The fundamental premises (hypotheses) for the present thesis are as follows: 1. The definition of the notion of ‘consumer’ is not uniform – neither in EC directives nor in the judicial decisions of the ECJ. 2. Different EU member states construe the notion of ‘consumer’ differently. 3. The Czech law contains a general definition of ‘consumer’, but the legal system does contain other partial definitions in relation to the indirect subject of the consumer obligation relationship. 4. The Czech legal regulation often protects a consumer less than the same contracting party which is not, in a similar legal relation, identified as a ‘consumer’. 5. The implementation of EC directives into the Czech legal systems is carried out in a fragmentary manner and without links to existing institutes in private law.

Hypotheses Nos. 1 and 2 turned out to be true because the notion of the ‘consumer’ is not understood in an identical matter – neither in the decisions by the ECJ (sometimes it refers to a natural person, at other times even to legal persons) nor in the decisions of the individual member states and their national legal systems. The notion of the ‘consumer’ is closely linked with the notion of the ‘supplier’ who makes legal acts as a part of its entrepreneurial activities, while the consumer does not make such acts as a part of its entrepreneurial activities. The definition of ‘acting’

148

is, as regards entrepreneurial activities, somewhat problematic in the particular legal systems (the broad and the narrow conception of entrepreneurial activities; objective and subjective assessment of one’s own acts) and is not uniform even in judicial decisions by the ECJ. In the Czech legal regulation, the interconnection of the notion of ‘consumer’ and ‘entrepreneurial activities’ is made even more complicated because of the unclear definition of ‘entrepreneurial activities’ and ‘entrepreneur’ in the Commercial Code and the Trade Licences Acts and their mutual links. Under the Czech law, a ‘consumer’ can be both a natural person and a legal person. In the case of Directive 93/13/EEC, this is a non-conforming implementation. A member state may, in our opinion, extend the protection provided to consumers even to non-professionals (legal persons) but it may not subsume such subjects under the notion of ‘consumers’: there needs to be a different term, e.g. ‘non-professionals’. As regards the third hypothesis, it also turned out as correct and the thesis proved it by means of analysis and legal argumentation. The general definition of ‘consumer’ needs to be considered as the one contained in Section 52, subsection 3 of the Civil Code, with the general definition applicable not only for private law but also for public law. With respect to the general definition, every partial definition has the relation of ‘special to general’. The fourth hypothesis was likewise found to be correct. It cannot be generally stated that a consumer is protected less than subjects in B2B or C2C relationships. In certain cases, however, the Czech legislation does provide a lesser protection to consumers than that normally accorded to subjects in similar general relationships under civil law (cf. Section 56 of the Civil Code, under which unfair contractual understandings are void able, while similar acts are null and void in the case of B2B, as governed by Section 39 of the Civil Code). From the point of view of the sense and purpose of consumer protection, such a state of legal regulation is unacceptable and should be removed in the future. The fifth hypothesis was proved as correct, too. The fragmentary nature of implementation of directives may be evidenced by only partial implementation of some

149

provisions of certain directives, such as Directive 1999/44/EC (failure to implement the right to withdraw from a contract in the event a supplier fails to rectify a faulty situation within a reasonable period of time or if a supplier rectifies a faulty situation but causes significant discomfort to the consumer), Directive 97/7/EC (failure to implement the release from the consumer’s obligation to pay the price in the event of a inertia selling; the transposition has been only partial because the consumer is merely not obliged to surrender any performance that has not been ordered). The lack of an interconnection between the implemented directives on consumer protection is not always immediately apparent, though it is sometimes directly obvious from the diction of e.g. translation or the actual transposition (this is, for instance, typical of the notion of ‘good faith’, which should have the counterpart of ‘good manners’ in the Czech law; however, the notion ‘good faith’ was slavishly and nonsystematically included in the legal regulation). At other times, the absence of links to existing private law institutes becomes clear from explanatory and contextual implications. This concerns, for instance, the failure to implement to duty to provide information in a clear and comprehensible manner in the event of pre-contract duty to inform as a part of solution acts, which stands in contrast to legal acts of obligation (information constituting the offer), which do include this duty. Thus while acts of obligation may be generally prosecuted under Section 37 of the Civil Code as null and void legal acts (whose implementation is therefore essentially superfluous), the precontract duty to inform, which does not manifest signs of the offer, badly misses the provision setting the duty to inform in a clear and comprehensible manner because Section 37 of the Civil Code is not applicable.

150

SEZNAM POUŽITÝCH PRAMENŮ MONOGRAFIE A ČASOPISECKÁ LITERATURA •

Bauman, Z. Tekutá modernita. 1. vydání. Praha : Mladá fronta, 2002.

•

Bejček, J. Princip rovnosti a ochrana slabšího. Právní fórum, 2004, č. 4, s. 130.

•

Bejček, J. et al. Kurs obchodního práva, Obchodní závazky. 4. vydání. Praha : C.H.Beck, 2007.

•

Bridwell,

P.

The

Philosophical

Dimensions

of

the

Doctrine

of

Unconscionability. The University of Chicago Law Review, ABI/INFORM Global, 2003, 70,4, p. 1513 – 1531. •

Brodec, J. Spotřebitelské e-smlouvy. Právník, 2004, č. 9, s. 907 – 919.

•

Brodec, J. Právo spotřebitele na vrácení zboží koupeného ve dražbě na www stránkách, článek ze dne 29. 11. 2004. [Citováno 23. 5. 2006].

•

Bruin, R. Consumer Trust in Electronic Commerce: Time for Best Practice. The Hague – London – Boston : Kluwer Law International, 2002.

•

Brzobohatý, T. Povaha cenných papírů jako předmětu soukromoprávního vztahu. Právní praxe v podnikání, 1998, č. 7 – 8, s. 51; IČ ASPI: 8277 (LIT).

•

Boguszak, J., Čapek, J., Gerloch, A. Teorie práva. Druhé, přepracované vydání. Praha : ASPI, 2004.

•

Cartwright, P. et al. Consumer Protection in Financial Services. 1. vydání. The Hague – London – Boston : Kluwer Law International, 1999.

•

Coteanu, C. Cyber Consumer Law and Unfair Trading Practices. Hampshire and Burlington : Ashgate Publishing, 2006.

•

Cicoria, C. The Protection of the Weak Contractual Party in Italy vs. United States „Doctrine of Unconscionability“. Global Jurist Advances, 2003, Vol. 3, Issue 3.

•

Dean, M. Defining Unfair Terms in Consumer Constracts – Crystal Ball Gazing? Director General of Fair Trading v First National Bank plc. The Modern Law Review, 2002, Vol. 65, p. 773 - 781.

151

•

Deards, E., Hargreaves, S. European Union Law. Oxford : Oxford University Press, 2004.

•

Debusseré, F. International Jurisdiction over E-Consumer Contracts in the European Union: Quid Novi Sub Sole? International Journal of Law and Information Technology, 2002, Vol. 10, No. 3, p. 344 – 366.

•

Eliáš, K., Zuklínová, M. Principy a východiska nového kodexu soukromého práva. 1. vydání. Praha : Linde, 2001.

•

Eliáš, K. et al. Obchodní zákoník, Praktické poznámkové vydání s výběrem judikatury od r. 1900, 4. vydání. Praha : Linde, 2004.

•

Eliáš, K. et al. Kurs obchodního práva. Obecná část. Soutěžní právo. 4. vydání. Praha : C.H.Beck, 2004.

•

Fairgrieve, D., Howells, G. General Product Safety – a Revolution Through Reform? The Modern Law Review, 2006, Vol. 69, p. 59 – 69.

•

Fiala, J. et al. Občanské právo hmotné, 3. vydání. Brno : Doplněk, 2002.

•

Grundmann, S. Schauer, M. The Architecture of Europena Codes and Contract Law. The Hague – London – Boston : Kluwer Law International, 2006.

•

Hajn, P. Soutěžní chování a právo proti nekalé soutěži. 1. vydání. Brno : Doplněk, 2000.

•

Harris, J. Contractual Freedom in the Conflict of Laws. Oxford Journal of Legal Studies, 2000, Vol. 20, No. 2, p. 247 – 269.

•

Havel, B. Poznámky k ustanovení § 53 odstavec 8 občanského zákoníku (induktivní náhled). Právník, 2004, č. 1, s. 68 – 81.

•

Hesselink, W. M. The principles Of European Contract Law: Some Choices Made By The Lando Commission. Global Jurist Frontiers, 2001, Vol. 1, Issue 1, Article 4, p. 32 - 33.

•

Hesselink, W. M. European Contract Law: A Matter of Consumer Protection, Citizenship, or Justice? European Review of Private Law, 2007, 3, p. 323 – 348.

•

Holub, M. et al. Občanský zákoník. Komentář. 1. a 2. svazek. 2. aktualizované a doplněné vydání. Praha : Linde, 2003.

152

•

Holländer, P. Filosofie práva. 1. vydání. Aleš Čeněk : Plzeň, 2006.

•

Hrádek, J. Směrnice ES o elektronickém obchodu. www.itpravo.cz [Citováno 23.7.2006].

•

Hulva, T. Ochrana spotřebitele. Praha : Aspi, 2004.

•

Hurdík, J., Fiala, J., Hrušáková, M. Úvod do soukromého práva. Druhé rozšířené a upravené vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2002.

•

Chrenkoff, A. Freedom of Contract: A New Look at the History and Future of the Idea. Austrailan Journal of Legal Philosophy, 1996, Vol. 21, p. 36 - 56;

•

Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 8. vydání. Praha : C. H. Beck, 2003.

•

Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M. et al. Občanský zákoník. Komentář, 10. vydání. Praha : C. H. Beck, 2006.

•

Kanda, A., Matejka, J. Spotřebitelské smlouvy a jejich význam v informační společnosti. In Pocta Martě Knappové k 80. narozeninám, Praha : ASPI, 2005, s. 159 - 204.

•

Kimel, D. Neutrality, Autonomy, and Freedom of Contract. Oxford Journal of Legal Studies, 2001, Vol. 21, No. 3, p. 473 – 494.

•

Kincl, J., Urfus, V., Skřejpek, M. Římské právo. 2.vydání. Praha : C. H. Beck, 1995.

•

Knappová, M., Švestka, J. a kol. Občanské právo hmotné, Svazek I. 3. aktualizované a doplněné vydání. Praha : ASPI Publishing, 2002.

•

Knappová, M., Švestka, J. et al. Občanské právo hmotné, Svazek II., třetí aktualizované a doplněné vydání. Praha : ASPI Publishing, 2002.

•

Knoblochová, V. Vývoj oblasti ochrany spotřebitele v EU. [citováno 9. července 2007]. Dostupný z: http://www.mpo.cz/zprava7587.html.

•

Kobliha, I. et al. Obchodní zákoník úplný text zákona s komentářem podle stavu k 1. 4. 2006. Praha : Linde, 2006.

•

Kolodziej, A. Konsumenckie prawo odstapienia od umowy sprzedazy rzeczy. Warszawa : LexisNexis, 2006.

153

•

Král, R. K přesahující transpozici směrnic ES. Právník, 2001, č. 9, s. 903 – 912.

•

Kurer, M. et al. Warranties and Disclaimers. Lititation of Liability in ConsumerRelated Transactions. London – Dordrecht – New York : Kluwer Law International, 2002.

•

The Comission of Europen Contract Law, Lando, O., Beale, H. Principles of European Contract Law, Parts I and II, Hague: Kluwer Law International, 2000.

•

Lavický, P. Spotřebitelské smlouvy. Časopis pro právní vědu a praxi, 2001, č. 2, s. 200 – 208.

•

Letowska, E. Europejskie prawo umow konsumenckich. Warszawa : C.H.Beck, 2004.

•

Loos, M. B. M. The Influence of European Consumer Law on General Contract Law and the Need fo Spontaneous Harmonization. European Review Law, 2007, 3, p. 515 - 531.

•

Lowe, R., Woodroffe, G. Consumer Law and Practice. 6. vydání. London : Sweet & Maxwell, 2004.

•

Macdonald, E. Scope and Fairness of the Unfair Terms in Consumer Contracts Regulations: Director General of Fair Trading v First National Bank. The Modern Law Review, 2002, Vol. 65, p. 763 – 773.

•

Martin, J., Turnaer, Ch. Consumer law. 1. vydání. London: Hodder Arnold, 2005.

•

Marek, K. Smlouva o úvěru. Časopis pro právní vědu a praxi, 2006, č. 1, s. 53 – 58.

•

Matejka, J. Úprava spotřebitelských smluv v právním řádu ČR se zvláštním zřetelem k tzv. distančním smlouvám. Právník, 2002, č. 9, s. 946 – 980.

•

Matejka, J. Většina český i-shopů porušuje zákon – pro informovaného spotřebitele to ale může být velká výhoda! www.itpravo.cz [Citováno 23. 7. 2006].

•

Matejka, J. Malá poznámka k právní úpravě spotřebitelských smluv, zejména pak k výkladu § 53 odst. 8 ObčZ. www.itpravo.cz [Citováno 23. 7. 2006].

154

•

Matejka, J. K pojmu „listina“, „písemnost“ a jejich „podpis“. www.itpravo.cz [Citováno 23. 7. 2006].

•

Meadows, L., R. Unconscionability as a contract policing device for the elder client: how useful is it? Akron law review, 2005, 38, p. 741 – 758.

•

Meese, A., J., Economic theory, trade freedom, and consumer welfare: State Oil. Co. v. Khan and the continuing incoherence of antitrust doctrine. Cornell Law Review, Vol. 84, p. 763 – 797.

•

Miller, C. J., a kol. Consumer and Trading Law, Text, Cases and Materials. 1. vydání. Oxford : Oxford University Press, 1998.

•

Miller, C. J., Goldberg, R. S. Product Liability. 2. vydání. Oxford : Oxford University Press, 2004.

•

Mitchell, C. Leading a Life of its Own? The Roles of Reasonable Expectation in Contract Law. Oxford Journal of Legal Studies, 2003, Vol. 23, No. 4, p. 639 – 665.

•

Nebbia, P. Unfair Contract Terms in European Law. A Study in Comparative and EC Law. Oxford and Portland, Oregon : Hart publishing, 2007.

•

Němeček, P. Zamyšlení nad § 652 odst. 2 ObchZ a § 55 odst. 2 ObčZ. Právní rozhledy, 2005, č. 12, s. 442 – 446.

•

Parker, Ch. Restorative Justice in Business Regulation? The Australian Competition and Consumer Commisssions Use of Enforceable Undertakings. The Modern Law Review, 2004, Vol. 67, p. 209 – 246.

•

Pelikánová, I. a kol. Komentář k obchodnímu zákoníku s přihlédnutím k evropskému právu - I. díl. 4. aktualizované vydání. Praha : ASPI, 2004.

•

Pítrová, L., Pomahač, R. Průvodce judikaturou evropského soudního dvora, 1.díl – dotisk. 1. vydání. Praha: Linde, 2000.

•

Pítrová, L., Pomahač, R. Průvodce judikaturou evropského soudního dvora, 2.díl. 1. vydání. Praha: Linde, 2000.

•

Pítrová, L., Pomahač, R. Průvodce judikaturou evropského soudního dvora, 3.díl. 1. vydání. Praha: Linde, 2005.

155

•

Pítrová, L., Pomahač, R. Průvodce judikaturou evropského soudního dvora, 4.díl. 1. vydání. Praha: Linde, 2006.

•

Polčák, R. Nekalá soutěž na internetu. Obchodní právo, 2005, č. 5, s. 2 – 8.

•

Polčák, R. Nekalosoutěžní agrese na internetu. Právní rozhledy, 2005, č. 13, s. 473 – 477.

•

Polčák, R. Štědroň, B. K některým otázkám e-kontraktace. www.ipravnik.cz [Citováno 14. 8. 2006].

•

Price, R. D. When Is a Consumer Not a Consumer? The Modern Law Review, 1989, Vol. 52, No. 2, pp. 245–251.

•

Radeideh, M. Fair Trading in EC Law, Information and Consumer Choice in the Internal Market. 1. vydání. Groningen : Europa Law Publishing, 2005.

•

Rambousek, J. Nový zákon o DPH platný od vstupu ČR do EU, Praha : ASPI Publishing, 2004, s. 24. IČ ASPI: 23955 (LIT).

•

Rozehnalová, N. Právo mezinárodního obchodu. 1. vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2002.

•

Selucká, M.

Ochrana

spotřebitele

v

případu

Verein

für

Konsumenteninformation v. Karl Heinz Henkel. Jurisprudence, Utrecht, Stichting EMP. 2005, roč. 14, č. 2, s. 44 – 46. •

Selucká, M. Smlouva o poskytování přepravních služeb a její chápání v rámci směrnice 97/7/ES. Jurisprudence, Utrecht, Stichting EMP. 2006, roč. XV., číslo 1, s. 44 – 48.

•

Schaub, M. European Legal Aspects of E-commerce. Groningen : Europa Law Publishing, 2004.

•

Schulte-Nölke, H., Twigg-Flesner, Ch., Ebers, M. EC Consumer Law Compendium – Comparative Analysis. (Prepared for the European Commission under Service Contract No. 17.020100 / 04 / 389299: “Annotated Compendium including a comparative analysis of the Community consumer acquis”), 2007. Dostupné

na

http://www.eu-consumer-law.org/study_en.cfm.

23.7.2007].

156

[Citováno

•

Silberstein, S. Cosumer Law. 4. vydání. London : Sweet & Maxwell, 2004.

•

Skory, M. Klauzule abuzywne w polskim prawie ochrnony konsumenta. 1. vydání. Kraków: Kantor Wydawniczy ZAKAMYCZE, 2005.

•

Smejkal, V. et al. Právo informačních a telekomunikačních systémů. 2., aktualizované a rozšířené vydání, Praha : C.H.Beck, 2004.

•

Spáčil, J. Dobré mravy v českém občanském zákoníku a v judikatuře. Právní rozhledy, 2004, č. 18, s. 664 – 668.

•

Spindler, G., Börner, F. E-Commerce Law in Europe and the USA. Berlin, Heidelgerg, New York : Springer – Verlang, 2002.

•

Stefanicki, R. Ochrona konsumenta w swietle ustawy o szczególnych warunkach sprzedazy konsumenkiej. 1. vydání. Warszawa: Wolters Kluwer Polska, 2006.

•

Svoboda, P. et al. Právní a daňové aspekty e-obchodu. 1. vydání, Praha : Linde, 2001.

•

Tichý, L. et al. Dokumenty ke studiu evropského práva. 3. přepracované vydání. Praha : Linde, 2006.

•

Tichý, L. et al. Evropské právo. 3. vydání. Praha: C.H.Beck, 2006.

•

Tomášek, M. Překlad v právní praxi. 2. doplněné vydání. Praha : Linde, 2003.

•

Tondl, L. Hodnocení a hodnoty. Praha : Filosofia, 1999.

•

Truilhé-Marengo, E. Towards a European Law of Contracts. European Law Journal, Vol. 10, No. 4, pp. 463 – 478.

•

Týč, V. Základy práva Evropské unie pro ekonomy. 4. aktualiz. vyd. Praha : Linde, 2004.

•

Vincent-Jones, P. Contractual Governance: Institutional and Organizational Analysis. Oxford Journal of Legal Studies, 2000, Vol. 20, No. 3, p. 317 – 351.

•

Wegrzynovwski, L. Niedozwolone postanowienia umowne jako srodek ochrony slabszej strony umowy obligacyjnej. Warszawa : C.H.Beck, 2006.

157

•

Weston, G., E., Maggs, P. B., Schechter, R., E. Unfair trade practices and consumer protection, Cases and comments, 5. vydání. St. Paul, Minn. : American Casebook series, West publishing Co., 1992.

•

Wilhelmsson, T. et al. Consumer Law in the Information Society. The Hague – London – Boston : Kluwer Law International, 2001.

•

Whittaker, S. Liability for Products. English Law, Franch Law and European Harmonization. Oxford : Oxrorf University Press, 2005.

•

Zoulík, F. Soukromoprávní ochrana slabší smluvní strany. Právní rozhledy, 2002, č. 3, s. 109.

•

Zpráva Komise, První výroční zpráva o pokroku v oblasti evropského smluvního práva a přezkumu acquis.

DALŠÍ PRAMENY •

Ottova encyklopedie obecných vědomostí® obsahuje Ottův slovník naučný (1888-1909) a Ottův slovník naučný nové doby (1930-1943). Dostupné z: http://encyklopedie.seznam.cz/heslo/436384-spotrebitelska-politika. [Citováno 22. 6. 2006].

•

Koncepce spotřebitelské politiky na léta 2006 - 2010. Dostupné z: http://www.mpo.cz/dokument5481.html. [Citováno 22. 6. 2006].

•

Preliminary programme of the European Economic Community for a consumer protection and information policy, Official Journal C 092 , 25/04/1975 P. 0002 – 0016

•

Council Resolution of 19 May 1981 on a second programme of the European Economic Community for a consumer protection and information policy, Úřední věstník C 133, 03/06/1981 S. 0001.

•

Důvodová zpráva k zákonu č. 159/1999 Sb., sněmovní tisk č. 91/0. http://www.psp.cz [Citováno 1. 8. 2007].

•

Sdělení Komise Evropskému parlamentu a Radě „Evropské smluvní právo a přezkum acquis: cesta vpřed. KOM (2004) 651 v konečném znění.

158

•

Zelená kniha o přezkumu spotřebitelského acquis (2007/C 61/01), Úřední věstník Evropské unie C 61, s. 1 - 23.

•

První výroční zpráva o pokroku v oblasti evropského smluvního práva a přezkumu acquis; KOM/2005/0456 v konečném znění.

•

Zelená kniha o přezkumu spotřebitelského acquis, KOM/2006/0744 v konečném znění.

•

Akční

plán

[Citováno

8.

června

2007].

Dostupné

v angličtině

z:

http://ec.europa.eu/consumers/cons_int/safe_shop/fair_bus_pract/cont_law/com _2003_68_en.pdf •

Smlouva o založení ES ve znění změn; Celex 11957E

159

JUDIKATURA ESD •

41/74 Van Duyn v. Home Office

•

120/78 Cassis de Dijon

•

148/78 Ratti

•

14/83 Von Colson a Kamann v. Nordrhein Westfalen

• 152/84 Marshall •

C-106/89 Marleasing

•

C-188/89 Foster v. British Gas

•

C-361/89 P. Di Pinto

•

C-6 a 9/90 Francovich v. Itálie

• C-91/92 Faccini-Dori •

C-46 a 48/93 Brasserie du Pêcheur a Factortame

•

C -269/95 Benincasa / Dentalkit

•

C-45/96 Bayerische Hypotheken- und Wechselbank / Dietzinger

•

C-140/97 Walter Rechberger, Renate Greindl, Hermann Hofmeister a další proti Rakouské republice

•

C-237/97 AFS Intercultural Programs Finland ry

•

C-423/97 Travel Vac SL v. Manuel José Antelm Sanchis

•

C-240/98 to C-244/98 Océano Grupo Editorial SA v. Roció Murciano Quintero

•

C-481/99 Heininger

• C-541 a 542/99 Cape and Idealservice MN RE • C-52/00 Commission / France • C-154/00 Commission / Greece • C-167/00 Verein für Konsumenteninformation v Karl Heinz Henkel • C-400/00 Club-Tour, Viagens e Turismo SA proti Alberto Carlos Lobo Gonçalves Garrido

• C-473/00 Cofidis

160

•

C-224/01 Gerhard Köbler v. Republik Österreich

• C-464/01 Johann Gruber v Bay Wa AG • C-237/02 Freiburger Kommunalbauten GmbH Baugesellschaft & Co. KG v Ludger Hofstetter et Ulrike Hofstetter

• C-336/03 easyCar • C-350/03 Schulte • C-168/05 Mostaza Claro JUDIKATURA JINÝCH ČLENSKÝCH STÁTŮ ES BELGIE • Rechtbank van Koophandel Brugge (Belgie) 17. Jan. 2002 Vereniging Vlaamse Reisbureaus v.z.w / Jetair n.v.

• Commission de litiges voyages (Belgie) 02. Jan. 2003 Voyages I.D. Travel / M. Ph. Belle

FRANCIE • Cour de Cassation (Francie) 26. May. 1993 N° de pourvoi: 92-85285 France v. Patrice di Pinto

• Court d'appel de Lyon (Francie) 18. Sep. 1998 LOCAM / Cornillon • Syndicat départemental de contrôle laitier de la Mayenne (Cour de Cassation (Francie) 15. Mar. 2005 N° de pourvoi : 02-13285 Syndicat départemental de contrôle laitier de la Mayenne

• Hof van Beroep (Nizozemí)/Cour d'appel (Francie) Gent (Belgie) 03. Feb. 2004 2003/AR/960 Mini-Flat n.v. / Chris Vandelannoote

• Cour de Cassation (Francie) 30. Mar. 2005 Pourvoi n°04-11.831 Fouque / SFR • Cour de Cassation (Francie) 12. Jun. 1995 N° de pourvoi : 94-82984 Toumieux / Colon

161

ITÁLIE • Corte di cassazione (Itálie) 14. Apr. 2000 4843 Ambrogio Ciocca v. Soc. Galassia,

• Tribunale Bari (Itálie) 31. Aug. 2001 Lavopa v. Soc. Inditel S.p.A. • Corte Costituzionale (Itálie) 22. Nov. 2002 469 Società Style Car S.n.c. v. Società Grizzly S.p.a..

• Tribunale Monza (Itálie) 16. May. 2003 1617/2003 MAĎARSKO •

Magyar Köztársaság Legfelsıbb Bíróság (Maďarsko) Legf. Bír. Kfv. III. 37.675/2003. sz.

• Magyar Köztársaság Legfelsıbb Bíróság (Maďarsko) Legf. Bír. Gf. VI. 30.642/2000. sz...

• Magyar Köztársaság Legfelsıbb Bíróság (Maďarsko) Legf. Bír. Gfv. I. 31. 148/2000. sz.

NĚMECKO • Bundesgerichtshof, (Německo) 16.04.2002, X ZR 17/01 • Bundesgerichtshof, 28.10.2003, X ZR 178/02 • Bundesgerichtshof (Německo) 03. Nov. 2004 VIII ZR 375/03 • Bundesgerichtshof, (Německo) 21. 10. 2004 - III ZR 380/03 (OLG Schleswig) • Bundesgerichtshof, Německo, 22. 12. 2004, VIII ZR 91/04 •

Bundesgerichtshof (Německo), 24.02.2005, III ZB 36/04

• Oberlandesgericht Karlsruhe (Německo) 27. Mar. 2002 6 U 200/01 • Oberlandesgericht München (Německo) 11. Sep. 2003 29 U 2681/03 • Bundesgerichtshof, Německo, 11.04.2002, I ZR 306/99 • Bundesgerichtshof (Německo), 15.10.2002, X ZR 147/01

162

• Bundesgerichtshof, Německo, rozsudek ze dne 12. 10. 2005, sp. zn. IV ZR 162/03

• BGH, Německo, Rozsudek ze dne 8 March 2005 sp. zn.- XI ZR 154/04 (OLG Köln)

NIZOZEMÍ • Hof van Beroep (Nizozemí)/Cour d'appel (Francie) Bergen (Belgie) 06. Feb. 1996 Etat belge / S.A. Movitex

• Hof van Beroep (Nizozemí)/Cour d'appel (Francie) Gent (Belgie) 04. Mar. 2003 Algemeen Ziekenhuis St-Lucas VZW / R. Jonckheere

• Hof van Beroep (Nizozemí)/Cour d'appel (Francie) Mons (Belgie) 29. Mar. 1999

RAKOUSKO •

Oberster Gerichtshof (Rakousko) 06. Sep. 2001 2 Ob 198/01h

•

Oberster Gerichtshof (Rakousko) 14. Jul. 2005 6 Ob 135/05d

•

Oberster Gerichtshof (Rakousko) 25. Mar. 1999 6 Ob 295/98w

•

Oberster Gerichtshof (Rakousko) 29. Apr. 2003 4 Ob 92/03p

• Oberster Gerichtshof (Rakousko) 23. Sep. 2003 4 Ob 175/03v • Oberster Gerichtshof (Rakousko) 27. Sep. 2005 1 Ob 110/05s • Oberster Gerichtshof (Rakousko) 24. May. 2005 1 Ob 14/05y • Oberster Gerichtshof (Rakousko) 21. Jul. 2005 8 Ob 63/05f ŠPANĚLSKO • Audiencia Provincial Teruel (Španělsko) 31. Oct. 2002 171/2002 “C.S.I.C.S.I.F” v “G.T.A.P., S. L.”

163

• Audiencia Provincial Baleares (Španělsko) 11. Mar. 2002 141/2002 Mateo V. M, Antonio V. S., José M. P., María G. F., José Luis R. v “Oci, Educación y Cultura, S. L.”

• Audiencia Provincial Murcia (Španělsko) 09. Sep. 2003 356/2003 José Pedro and Celestina v “Halcón Viajes S. A.”

VELKÁ BRITÁNIE • Lloyd’s Bank LTD vs. Bundy • State Oil. Co. v. Khan • Khatun & Others v Newham LBC • Davies v Sumner [1984] 3 All ER 831 • R&B Customs Brokers v United Dominion Trust [1988] 1 All ER 847 • Stevenson v Rogers [1999] 1 All ER 613

164

ČESKÁ JUDIKATURA ÚSTAVNÍ SOUD ČR • Nález Ústavního soudu ČR ze dne 29. září 2005, sp. zn. III. ÚS 350/03 • Nález Ústavního soudu ČR, sp. zn. Pl. ÚS 33/97 NEJVYŠŠÍ SOUD •

R 45/86

•

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. listopadu 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99.

•

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2002, sp. zn. 25 Cdo 1957/2000; C 1028.

•

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2003, sp. zn. 32 Odo 964/2002-98

•

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2004, sp. zn 32 Odo 1155/2003

•

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2005, sp. zn 33 Odo 1351/2004.

•

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2006, sp. zn. 33 Odo 1314/2005.

ROZHODNUTÍ OBECNÝCH SOUDŮ • Rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 15 Co 323/96, (IČ ASPI 7806).

165

SEZNAM POUŽITÝCH ZKRATEK •

„OZ“ zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů

•

„ObZ“ zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů

•

„CestR“ zákon č. 159/1999 Sb., o některých podmínkách podnikání v oblasti cestovního ruchu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů, ve znění pozdějších předpisů

•

„o.s.ř.“ zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů

•

„ZOŠVV“ zákon č. 59/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou vadou výrobku, ve znění pozdějších předpisů

•

„ZOS“ zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů

•

„ZCP“ zákon č. 591/1992 Sb., o cenných papírech ve znění před novelou provedenou zákonem č. 56/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony

•

„ZSÚ“ zákon č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru a o změně zákona č. 64/1986 Sb., ve znění pozdějších předpisů

•

„ZPS“ zákon č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě a o změně souvisejících zákonů (zákon o pojistné smlouvě), ve znění pozdějších předpisů

•

„NOZ“ Návrh občanského zákoníku zpracovaný hlavními zpracovateli Eliášem a Zuklínovou

•

„ZEK“ zákon č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o elektronických komunikacích), ve znění pozdějších předpisů

166

•

„676/04 Sb.“ zákon č. 676/2004 Sb., o povinném značení lihu a o změně zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, ve znění pozdějších předpisů

•

„energetický zákon“ zákon č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), ve znění pozdějších předpisů

•

„trestní zákon“ zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů

•

„ZSD“ zákon č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů

•

„ZDPH“ zákon č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů

•

„ZOPZO“ zákon č. 452/2001 Sb., o ochraně označení původu a zeměpisných označení a o změně zákona o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů

•

„ZOHS“ zákon č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže a o změně některých zákonů (zákon o ochraně hospodářské soutěže), ve znění pozdějších předpisů

•

„ZMPS“ zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění pozdějších předpisů

•

„ZFA“ zákon č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi, ve znění pozdějších předpisů

•

„ŽZ“ zákon č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů

•

„Listina“ USNESENÍ předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení LISTINY ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD jako součásti ústavního pořádku České republiky, ve znění pozdějších předpisů

•

„ABGB“ Allgemeines bürgerliches Gesetzbuch, Justizgesetzsammlung (JGS) 1811/946, ve znění pozdějších předpisů

167

•

„směrnice 85/577/EHS“ Směrnice Rady 85/577/EHS ze dne 20. prosince 1985 o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených mimo obchodní prostory

•

„směrnice 90/314/EHS“ Směrnice Rady 90/314/EHS ze dne 13. června 1990 o souborných službách pro cesty, pobyty a zájezdy

•

„směrnice 93/13/EHS“ Směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách

•

„směrnice 94/47/ES“ Směrnice Evropského parlamentu a Rady 94/47/ES ze dne 26. října 1994 o ochraně nabyvatelů ve vztahu k některým aspektům smluv o nabytí práva k dočasnému užívání nemovitostí

•

„směrnice 97/7/ES“ Směrnice Evropského parlamentu a Rady 97/7/ES ze dne 20. května 1997 o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených na dálku, ve znění pozdějších předpisů

•

„směrnice 98/27/ES“ Směrnice Evropského parlamentu a Rady 98/27/ES ze dne 19. května 1998 o žalobách na zdržení se jednání v oblasti ochrany zájmů spotřebitelů, ve znění pozdějších předpisů

•

„směrnice 1999/44/ES“ Směrnice Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES ze dne 25. května 1999 o některých aspektech prodeje spotřebního zboží a záruk na toto zboží

•

„směrnice 2000/31/ES“ Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/31/ES ze dne 8. června 2000 o některých aspektech služeb informační společnosti, zejména elektronického obchodu, na vnitřním trhu („směrnice o elektronickém obchodu“), ve znění pozdějších předpisů

•

„směrnice 2002/65/ES“ Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/65/ES ze dne 23. září 2002 o uvádění finančních služeb pro spotřebitele na trh na dálku a o změně směrnice Rady 90/619/EHS a směrnic 97/7/ES a 98/27/ES

•

„směrnice 2005/29/ES“ Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/29/ES ze dne 11. května 2005 o nekalých obchodních praktikách vůči spotřebitelům na vnitřním trhu a o změně směrnice Rady 84/450/EHS, směrnic Evropského parlamentu a Rady 97/7/ES, 98/27/ES a 2002/65/ES a nařízení Evropského

168

parlamentu a Rady (ES) č. 2006/2004 (směrnice o nekalých obchodních praktikách) •

„Nařízení 44/2001“ Nařízení Rady ES č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech

•

„B2B“ právní vztah mezi dvěma podnikateli, business to business

•

„B2G“ právní vztah mezi podnikatelem a státem, business to government

•

„B2C“ právní vztah mezi podnikatelem a spotřebitelem, business to consumer

•

„C2C“ právní vztah mezi dvěma občany (spotřebiteli), consumer to consumer

•

„ESD“ Evropský soudní dvůr

•

„ES“ Evropská společenství

•

„Komise“ Evropská komise

169

OBSAH ÚVOD ................................................................................................................................ 4 METODOLOGIE .................................................................................................................. 6 CÍLE A TEZE PRÁCE ........................................................................................................... 8 I. HISTORICKÝ A PRÁVNĚ TEORETICKÝ KONTEXT .............................................................. 9 I.1 Pohled na vývoj právní ochrany spotřebitele ......................................................... 9 I.2 Komunitární právo ve vztahu k ochraně spotřebitele........................................... 11 I.3 Zásady soukromého práva a ochrana spotřebitele................................................ 19 I.4 Právní úprava ochrany spotřebitele v právu ČR (základní vymezení) ................. 24 II. SOUKROMOPRÁVNÍ VZTAH A SPOTŘEBITELSKÝ SOUKROMOPRÁVNÍ VZTAH ................ 33 II.1 Obchodněprávní spotřebitelský vztah (spotřebitelské obchody) ........................ 35 II.2 Pluralita subjektů soukromoprávního vztahu a její vliv na režim právního vztahu .................................................................................................................................... 41 II.3 Spotřebitelská smlouva ....................................................................................... 43 III. SUBJEKTY SPOTŘEBITELSKÉHO PRÁVNÍHO VZTAHU .................................................. 47 III.1 Dodavatel ........................................................................................................... 47 III.2 Spotřebitel .......................................................................................................... 65 IV. PŘEDMĚT SPOTŘEBITELSKÉHO SOUKROMOPRÁVNÍHO VZTAHU ................................. 78 IV.1 Zboží a služby.................................................................................................... 78 IV.2 Partikulární předměty specifických spotřebitelských vztahů ............................ 88 V. OBSAH SPOTŘEBITELSKÉHO SOUKROMOPRÁVNÍHO VZTAHU ...................................... 95 V.1 Obecné instituty .................................................................................................. 96 V.2 Obecně využívané instituty............................................................................... 100 V.2.1 Informační povinnost ................................................................................. 101 V.2.1.1 Předsmluvní informační povinnost ..................................................... 102 V.2.1.2 Smluvní informační povinnost............................................................ 108 V.2.1.3 Informační povinnost po uzavření smlouvy........................................ 109 V.2.1.4 Vlastnosti poskytovaných informací................................................... 112 V.2.2 Právo na odstoupení od smlouvy ............................................................... 116 V.2.3 Písemná forma............................................................................................ 129 V.2.4 Zvláštní soudní ochrana ............................................................................. 129 V.2.5 Ochrana před volbou práva ........................................................................ 131

170

V.3 Specifické instituty............................................................................................ 134 V.3.1 Právo spotřebitele nezaplatit cenu v případě nevyžádaného plnění........... 136 ZÁVĚR .......................................................................................................................... 143 RESUMÉ ........................................................................................................................ 147 SEZNAM POUŽITÝCH PRAMENŮ ..................................................................................... 151 MONOGRAFIE A ČASOPISECKÁ LITERATURA ................................................................. 151 JUDIKATURA ................................................................................................................. 160 SEZNAM POUŽITÝCH ZKRATEK ...................................................................................... 166 OBSAH .......................................................................................................................... 170

171