Otakar Chaloupka SLANÁ CHUŤ CIGARET Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno www.mobaknihy.cz www.facebook.com/moba.cz © Otakar Chaloupka, 2011 © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2011 ISBN 978-80-243-5431-6
Ach Bože, jaké oči dala láska mi, že se můj pohled s pravdou neshodne? William Shakespeare
Hugo Absolon na terásce na Ischii Doktor Absolon sedí na terásce svého hotýlku či spíše penzionku na Ischii a přes mírnou zátoku se dívá na hladinu moře přerušenou vpravo od něho ostrohem, na němž poblikává v pravidelných intervalech maják. Nalevo je kotviště člunů, na stožáru každého z nich také bliká lampička, ve srovnání s majákovým světlem jen taková, aby se neřeklo, ale jinak je výhled pouze na temnou šeď mořské hladiny, oddělené na horizontu od oblohy rovnou čárou, ne příliš zřetelnou. Hranice mezi vodou a nebem téměř splývá, bylo třeba se na ni zaměřit, aby ji člověk přesně poznal. „Ještě jedno espreso? Nebo víno?“ zeptá se ho noční portýr, působící zároveň jako obsluha pro terásku, na níž však kromě Absolona nikdo není. Portýr nešel až k němu, zůstal stát u skleněných dveří mezi teráskou a halou, věděl předem, jakou odpověď dostane. „Ne, děkuji.“ Doktor Absolon, Hugo Absolon, trávívá na terase u svého espresa lungo pravidelně čas před půlnocí, kdykoliv se vrátí z večeře. K ní si dával s neúprosnou pravidelností frutti di mare nebo jen velké černé slávky, u nichž střídal rajčatovou omáčku a tu druhou, o níž přesně nevěděl, jaká je. Snad česneková, alespoň podle jídelního lístku by měla být. Chodil na večeři pozdě, až kolem deváté, a jí vlastně končil celý jeho den tady…, pak už zbývalo koukat na moře a ucucávat kafe. (Dobře si pamatoval ze svých dřívějších cest, že když si dá lungo, je ho dvakrát tolik, ovšemže poněkud slabšího, ale i tak silnějšího, než byl zvyklý z kavárniček doma. Itálie pro něj má tři kouzla. Prvním je kafe, druhým moře, třetím renesance. Toto pořadí však není závazné a může se porůznu měnit, vždyť renesance ho původně měla dokonce živit. Doma na to už skoro zapomněl, nebo si to alespoň nechtěl připomínat. Tady se zapomenout nedá.) Jistě. Pít espreso lungo, pojídat velké černé slávky a frutti di mare, koupat se v moři a sbírat obroušené oblázky, které vyplivlo na písčitou pláž – všechno je to příjemné. Ale jednotvárné. Jsem tady sám. A být sám je nuda. Totiž, měla to být nuda, avšak tak docela to nuda není, opravil se. Měla to být nuda, kterou si záměrně a vědomě zvolil, rozhodnut, že daleko od své každodenně se opakující práce i od svého malého bytečku, v němž léta s největší námahou udržuje jakýs takýs pořádek a neúspěšně zápasí s nedostatkem polic na přibývající knihy, si v klidu promyslí svou životní situaci a její pokračování. Avšak bylo to, jako by si něco chtěl promýšlet tibetský mnich, kterého pozvou na hiphopové vystoupení. Ano, je tu stejně sám, jako je sám většinou doma, promluví pár vět při jídle, s portýrem, někde v obchodě, když si kupuje cigarety, v bufetu na pláži. V zásadě se to nijak neliší od jeho všedních dnů, pokud ovšem pomine Veroniku. Ale je to jiná samota. Všude spousta lidí, spousta vjemů, zdá se mu, že je škoda ztrácet čas sám se sebou. Tenhle oprýskaný dům, tahle okenice, tenhle strom, pod nímž leží právě spadlý pomeranč, dokonale dozrál, a proto je moc dobrý, když ho zvedne a sní: všechno je výborná příležitost, jak před svou samotou utíkat. Utíkat kulhavě, není žádný gepard, leč přesto utíkat. Nepromýšlí si proto vůbec nic. Přes den se chodí koupat, hotýlek má naštěstí vlastní pláž hned za úzkou pěšinkou, takže nemusel platit nekřesťanské peníze za lehátko a slunečník, a večery nějak ubíjí v restauraci, kde jídlo protahuje nad sklenicí vína, je obvykle jediný, kdo sedí u stolu bez společnice…, a potom na terásce. Dost mu
vadilo, že se všechny pláže zavíraly kolem sedmé. Personál takřka naráz sklízel, co ráno pro hosty na písku rozložil, noční nebo alespoň večerní koupání tu není asi zvykem. Mohl by jít asi půl kilometru dál na veřejnou pláž bez lehátek, ale ani tam nebyla po sedmé ani noha a nechtěl se ptát, jestli náhodou koupat se později není zakázané. Možná je – možná ne. V každém případě to nikdo nedělá a on se nehodlal odlišovat, nebo dokonce vyvolávat nějaké nepříjemnosti. Nemá rád nepříjemnosti, dává přednost životu srovnanému podle pravítka. Čára, z níž se nevybočuje. Čeho se vždy nejvíc děsí, jsou výkyvy nahoru a dolů, klikaté střídání maniakálního nadšení a depresivních propadů do nicoty. (Nadšení může být oprávněné a nicota může být skutečná, ale co když nejsou, myslíval si často doktor Absolon. Člověk se pak stává něčím, s čím si sám bezdůvodně pohrává, nahoru a dolů a odraz zas nahoru, jako když si tenista před servisem zkouší míček. On však nemá rád tenis a sport vůbec, a zejména nechce být sám sobě tím míčkem. Nechce jím být ani pro ostatní, avšak tomu se někdy nedalo zabránit.) Dobře ovšem ví, že jeho snaha vyhnout se všemu tak či onak vyvádějícímu z klidu způsobila, že skončil, jak skončil. Neboť právě tady, na terásce svého hotýlku na Ischii, si uvědomuje, že skončil. Je mu čtyřicet a posledních nejméně pět let probíhá jeho život s neúprosnou jednotvárností den za dnem, týden za týdnem, měsíc za měsícem. Doktor Absolon registruje běh času podle toho, jestli právě nosí zimní kabát či jenom sako nebo semišovou bundu, případně chodí pouze v košili s krátkým rukávem a v metru s nelibostí pozoruje prsty mladých a stále esemesky posílajících dívek, obutých do sandálů, jež by se hodily sem na pláž, ale ve městě působí…, nu, nepatřičně, jak se kdysi říkávalo. Jeho život probíhá nejen s neúprosnou jednotvárností, nýbrž také bez vzrušení, bez povznášejících či ubíjejících návalů událostí, které ostatní lidi zvedají vzhůru či vrhají do propastí. Pokud, samozřejmě, nepočítá Veroniku. Své chvíle s Veronikou. Okamžiky, kdy se dotýká jejích prstů, kdy hladí její vlasy, kdy líbá její ústa. Kdy spolu leží v jeho malém bytečku nazí a těla jim hoří. Pokud nepočítá svou lásku k Veronice. A portýr se usmál, jako každý večer. Hrávají spolu tuhle hru, při níž vždy toho dne naposledy může doktor Absolon uplatnit svou výbornou italštinu, a portýr by asi nebyl spokojen, kdyby se nezeptal a kdyby neslyšel totéž co včera a předevčírem. Je to už starší pán, vždy v bílé, nažehlené košili s krátkými rukávy odhalující svalnaté, tmavými chloupky porostlé ruce. Husté, dosud černé vlasy nosí sčesané, jako kdysi nosíval Marcello Mastroianni. Absolon má ze starých filmů Mastroianniho rád a oblíbil si i portýra. Odhadoval ho na penzistu, který si takto přivydělává jen v sezoně, a našel v něm zalíbení i z důvodu velice malicherného, po příjezdu ho totiž tento muž oslovil velice příhodně – doktore, ještě než viděl jeho doklady. Asi opravdu vypadám jako doktor, i když ne medicíny, pomyslel si Absolon s mírnou dávkou ješitnosti. Hned ho to ale přešlo, když si připomněl, že je v Itálii, kde prostě bez nějakého titulu člověk v jeho věku být nemůže. Teď se otočí od skleněných dveří zpátky k vodě. Kde jinde by mohl v klidu přemýšlet než tady, při tom pravidelném hučení moře, které ovšem nijak nehučelo, pouze pohlavkovalo břeh plácanci vln tak stejnoměrně, jako by ty zvuky byly nahrané na smyčce magnetofonového pásku. Nebo ještě spíš –jako by nějaké Afričanky tloukly mokrými košilemi do velkých plochých kamenů při praní. Vytáhne si z krabičky cigaretu, druhou na terásce, má spočítáno, že tady před spaním vykouří tři. Bílá krabička mu připomene, jak se cestou na Ischii stavoval ve Florencii, aby si prohlédl Davida.
Viděl ho už desetkrát, možná patnáctkrát, a vůbec mu nevadilo, že to dávno není ten pravý Michelangelův, ale kopie. Uklidňovalo ho, že tam stále stojí. Všechno se mění, on sám se mění, ale David ne. Směšné, takhle uvažovat. Šikmá věž v Pise se také nemění, jen je trochu víc šikmá nebo naopak trochu míň, cosi četl o tom, že ji narovnávali. Římské Koloseum se nemění, nanejvýš chybí dalších pár kamenů! Pompeje, v nichž se také cestou stavoval, vypadají jako před deseti lety, pouze možná v prázdných prostorách mezi troskami přibyly keříky vína, ale tím si není jistý. Určitě nejsou větší než dříve, i když mu tak připadaly, protože procházel mezi troskami ve velkém horku. V Benátkách snad sahá hladina laguny o několik centimetrů či milimetrů výš, jak kdosi napsal, piloty, na nichž město stojí, se zabořují do bahna jako jehlové podpatky. Snad. Snad ne, poznat se to nedá. (Vzato kolem a kolem, je daleko méně toho, co se mění, než toho, co zůstává stejné. Alespoň když myslí na to, co jeho zajímá. V Paříži je Eiffelovka pořád na svém místě, Invalidovna také a Vítězný oblouk i Luxorský obelisk na náměstí Svornosti jakbysmet. Jistě, přibyl ten malý New York, z kterého čiší chlad, a předměstí se změnila, ale to se ho netýká.) Doktor Absolon si s jistou nechutí uvědomil, že bílá krabička cigaret a bílý David ho nechtěně přivádějí k tomu, proč vlastně na terásce vysedával, ale čemu se vyhýbal na ní i jinde – k tomu, jak se mění on sám. Nebo nemění, ačkoliv by měl, kdo se v tom má vyznat. Rychle popotáhl z cigarety, až se téměř zakuckal. Má slanou chuť, jako poslední dny všechny. Absolon to přičítá zbytkům mořské soli, která se přilepila ke rtům jako klíště v lese na předloktí nebo pronikla nějak do krabičky, ale takové vysvětlení se mu zdálo příliš rozumné, než aby mohlo být správné. Snad je to něco se mnou, pomyslel si. Bylo to riskantní, neměl jsem to dělat, napadlo ho. Neměl jsem nikam jezdit. S Veronikou by se všechno nějak vyjasnilo, vyřešilo, jejich vztah…, ano, jistě, je to podivný vztah. Zvláštní. Ale každý vztah je svým způsobem zvláštní a vyvíjí se sám, jak se mu zlíbí, a když ne, jednoduše je to tak, že žít se dá s ní i bez ní, a představovat si, že u moře si něco promyslí, proboha, co si chci promýšlet? Ostatně, nemusí žít bez ní, Veronika přece existuje a bude existovat. Žít bez ní, nesmysl. Není nic k promýšlení a všechno stejně dopadne, jak to dopadnout má, nezávisle na mně a na nějakém mém pitomém, hledá vhodné slovo, které by se hodilo k tomu pitomém. Nějaké pěkné, úderné slovo. Žádné ho však nenapadne. Jen se mu, právě teď, zatímco znovu vdechuje slanou chuť cigarety, zastesklo po domově, kde si vždy najde tisíc a jeden důvod, aby nemusel překročit hranice dělící jeho vyzkoušený, bezpečný a ověřený svět od nějakých neznámých světů, v nichž se může probořit, propadnout kdovíkam. V nichž může zmizet jako v temné jeskyni, jako v podzemním labyrintu. Jako v nebezpečném víru uprostřed oceánu zmizí plavčík, jenž se neudržel na ráhnu plachetnice. Ano, jeho svět doma je bezpečný: zapnutý počítač, šálek s kafem a popelníček vlevo, vpravo nějaký americký škvár psaný co nejhloupější angličtinou o co nejhloupějších věcech. Milostný příběh, u něhož je předem jasné, jak skončí, thriller, ve kterém je to samozřejmě také předem jasné. Jeho prsty bezpečně tancují na klávesnici a před ním na monitoru se objevuje překlad…, v rychlém tempu přerušovaném jen pohyby levé ruky po šálku s kávou a po cigaretě. Při tom se nemůže zabývat něčím jiným, natož sám sebou. A večery s Veronikou, třikrát v týdnu, ne, se sobotou čtyřikrát, teď míň, když ona pořád někam jezdí. Mnohem míň, ale přece. Sex s Veronikou, restaurace s Veronikou, divadlo s Veronikou, vinárna s Veronikou a ona se pokaždé spolehlivě postará, aby se zabýval jen jí. Veronika je vůbec nejlepší
únik, zaručenější než klávesnice počítače a cokoliv jiného, nejlepší únik od sebe sama. Také, co by si namlouval, nejpříjemnější. Veronika je únik od přemýšlení o sobě, ale i únik od každodenní rutiny za počítačem – Veronika je štěstí. Je darem osudu. V nejhorším však, pokud je daleko, pokud je na fakultě, pokud cestuje a někde předvádí dámské oblečení a módní doplňky, stačí takové ty všední úkony, na něž je zvyklý a které má naučené. Když si v kuchyňce dělá svůj polední sendvič, jenž ho moc nezdrží od práce, tmavý toastový chleba, na něj rozetřít tavený sýr, pak plátek salámu nebo šunky, plátek rajčete, plátek okurky, plátek eidamu. Další toastový chléb, ty se prodávají už nakrájené, takže se neřízne a jsou všechny pěkně stejně silné. Dva takové balíčky a oba se vloží do elektrického přístroje, který je pěkně prohřeje za dvě minutky, prostě civilizace. I to stačí. Nemůže přece přemýšlet, když musí hlídat, aby nevynechal šunku nebo rajče, aby sendviče nenechal v přístroji příliš málo nebo příliš dlouho. Ale tady se mi to také dařilo, až moc dobře, uklidní se, zatímco popotahuje z cigarety a dívá se směrem, kde se mořská hladina spojuje s oblohou. Koneckonců, nebylo to tak zlé. Doma nejím frutti di mare ani slávky s rajčatovou omáčkou, Veronika nemá taková jídla ráda, ale mně to chutná. Moc. A opálil jsem se, jako už dlouho ne. (Ujišťuje se o tom, ačkoliv ví velmi dobře, že mu nešlo o opálení ani o frutti di mare ani o koupání v moři. Dokonce ani o Pompeje nebo o Davida. Jenom už nemohl vydržet doma a čekat jako hlupák, než se Veronika vrátí ze svého přehlídkového turné. Jenom se cítil jako v kleci, jako pes přivázaný k boudě, šlahouny kabelů připoutaný k počítači, telefonem připnutý k nakladatelství, prostorem chladničky závislý na supermarketu, kde si kupoval sýry, tmavý toastový chléb, salám nebo šunku a rajčata. Také cigarety a televizní programy, vždy pět krabiček cigaret a jednou týdně program s nějako filmovou Hvězdou na obálce.) A Veronika…, chápal, že to je pro ni šance přivydělat si jako modelka, má malé stipendium a rodiče jí zřejmě moc nedají, on se také snažil přijít si na nějaký peníz, když byl na fakultě. Překlady, to ještě nevěděl, že se jimi bude živit, to ještě věřil, že z něho bude významný historik umění a napíše knihu o italské renesanci. Samosebou, je rozdíl překládat povídky do časopisů a předvádět někde poslední modely butikového oblečení…, jenže na druhou stranu, byla by blázen, kdyby takovou nabídku nevyužila. Při své postavě. Při svém vzhledu. Při svém úsměvu, při svých vlasech, při svých rtech. Autorky, jež teď překládá a jež jsou tak oblíbené čtenářkami nad šedesát let, by řekly, že má korálové rty. Korálové rty, alabastrový chrup a ňadra jako dvě kůzlátka, to poslední by ovšem bylo nestydatě opsáno z bible, z Písně Šalamounovy. Překládat by ale také mohla, nebo spíš tlumočit, v hovorové angličtině je skvělá. Prostě Veronika – a doktor Absolon si zapálí třetí cigaretu, kterou má vyhrazenou pro sezení na terásce. Ani neví, proč si povzdechl. Kvůli Veronice to nebylo. Snad proto, že i tahle cigareta má slanou chuť. Přesto ji dokouří, už si na tu chuť zvykl, a aby se nějak zabavil, hraje si: přiloží cigaretu ke rtům s rytmickou pravidelností při každém pátém záblesku majáku na ostrohu. Také by to mohlo být při každém desátém tepu srdce, při každém osmém nadechnutí, na tom celkem nesejde, ale maják je přímo symbolem pravidelnosti. Ano, bylo by směšné bránit Veronice v tom, aby při svém studiu pracovala jako modelka. Zvlášť, když má tak dlouhé nohy, tak nádherné vlasy, velké oči, a pak ty rty a ta kůzlátka. Jisté však je, že ji tím ztrácí, ale on ji nechce ztrácet, nebo dokonce ztratit. Vzato kolem a kolem, Veronika je vlastně jeho jediný úspěch. Který čtyřicátník s pokročilým padáním vlasů a stále poněkud přihrblý, jak tráví dny nad počítačem, čtyřicátník mající doktorát filozofie jen jako ozdobu vhodnou tak pro portýry, dávno se
vzdal plánů na knihu a živí se jako námezdní překladatel slátanin, které by sám dobrovolně nečetl – který jemu podobný čtyřicátník může jít do restaurace s tak nádhernou dívkou a držet ji tam všem před očima za ruku, zatímco ona se na něho dívá…, dívá se na něho, jako by seděla s Donaldem Trumpem. A nejen ji držet za ruku, také s ní souložit a všechno ostatní. (Doktor Absolon nemá rád slovo souložit a tím spíše ne jiná, tak častá v televizi po desáté hodině večer. Ale na slově nezáleží. Záleží na tom, že Veronika je při tom skvělá, něžná, smyslná, vynalézavá, cituplná, oddaná, na ni se věru Píseň Šalamounova hodí, jako by ji ten muž, jenž se dostal do bible asi jen nedopatřením, osobně znal.) Můj největší životní úspěch, řekne si doktor Absolon, skoro polohlasně. Nic nevadí, že jediný. Udusí oharek cigarety v popelníku a vstane, naposledy se podívá tam, kde se moře stýká s oblohou, naposledy se podívá na lampičky blikající na stožárech ukotvených plachetnic a na zář majáku na ostrohu. „Vy zítra odjíždíte, doktore,“ řekne mu portýr, když sahá za sebe a popaměti bere z desky klíč. „Ano, zítra. Schade,“ řekne doktor Absolon. Trhne sebou, sám nechápe, proč řekl Schade. Umí přece říct danno. Ale portýr to vezme tak, že ten host je už duchem někde jinde. „Na ja, Schade,“ řekne a pro jistotu dodá mezinárodně: „damage“. Doktor Absolon už je opravdu natolik doma, nad novým překladem, že mu bleskne hlavou, jestli damage je vhodný výraz, jestli by nebylo lepší loss nebo harm, ale harm ne…, ačkoliv to, že se má vracet, mu ubližuje, tak z jeho hlediska harm. Jenže jak mu to ubližuje, když už se těší na Veroniku? Harm tedy ne, a určitě ne claim nebo injury. I když damage je jako z fráze what’s damage, kolik jsem dlužen, a doktor Absolon netuší, kolik je za dovolenou na Ischii dlužen sám sobě. „Purtiproppo,“ řekne a tím se zachrání ještě pro tuto noc před knihou čekající na něj doma v mailu počítače. „Ano, bohužel, bohužel,“ opakuje portýr. To opakování zazní skoro jako hrozba – nicméně možná tak působí jen díky slabému osvětlení v recepci a tomu, že portýr má na rozdíl od Mastroianniho v jeho nejslavnějších filmech přece jen už na spáncích trochu prošedivělé vlasy.
