MASARYKOVA UNIVERZITA. René Descartes a základy poznání

MASARYKOVA UNIVERZITA Filozofická fakulta Katedra filozofie Obor filozofie

Jan Votava

René Descartes a základy poznání Bakalářská diplomová práce

Vedoucí práce: Mgr. Marek Picha, Ph.D.

2007

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracoval samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury.

OBSAH Obsah.......................................................................................................................................... 3 Úvod ........................................................................................................................................... 4 Karteziánská koncepce základů poznání.................................................................................... 6 Inspirace v geometrii.............................................................................................................. 6 Fundacionalismus................................................................................................................... 8 Metodická skepse ................................................................................................................... 9 Descartova základna............................................................................................................. 12 Univerzální metoda .............................................................................................................. 18 Význam základů poznání ......................................................................................................... 21 Význam systematický .......................................................................................................... 22 Význam určující ................................................................................................................... 22 Význam potvrzující .............................................................................................................. 24 Význam metodický .............................................................................................................. 27 Kritika karteziánské koncepce základů poznání ...................................................................... 29 Falibilistické vyústění metodické skepse ............................................................................. 29 Karteziánský kruh ................................................................................................................ 32 Evidence a problém jazyka .................................................................................................. 33 Evidence v kontextu filozofické diskuse.............................................................................. 33 Aporie skepticismu............................................................................................................... 34 Problém rozsahu a kritéria základních poznatků.................................................................. 35 Problém paměti .................................................................................................................... 36 Závěr......................................................................................................................................... 38 Použitá literatura ...................................................................................................................... 39

ÚVOD Lidské vědění je rozsáhlé a existuje obrovské množství témat, jež se mohou stát předmětem úvah a zkoumání. Témata, na která bude zaměřeno intelektuální úsilí, jsou obvykle vybírána podle toho, který teoretický problém se právě jeví jako zvlášť aktuální, o kterou oblast vědění je právě zájem, které téma nabízí perspektivu nového objevu a pokroku. Ve filozofii však nalezneme zvláštní typ výzkumu, který se výše popsanému schématu vymyká. Jeho intencí je zaměřit se nikoliv na určité dílčí téma, ale na vědění jako celek. Tento výzkum souvisí s filozofickým ideálem vědění pro vědění, tedy s ideálem, podle něhož je teoretická činnost a snaha o rozvoj poznání sama o sobě dostatečnou hodnotou, a to zcela bez ohledu na praktický užitek, který tato myšlenková práce přinese. Drží-li se myslitel tohoto ideálu a zaměří-li se na celek možného vědění, nemůže si libovolně vybrat dílčí téma, kterému se bude věnovat, nýbrž je logikou věci nucen postupovat podle určitého konceptu, který principiálně vede k systematickému zpracování vědění jako celku. Jaké jsou cesty, na něž je filozofie touto pozoruhodnou motivací vedena? Jaké jsou možnosti tohoto výzkumu? To jsou otázky, které v té nejobecnější rovině určují obsah této práce. Podat na ně odpovědi, které by chtěly být odpověďmi pokud možno úplnými, je úkol velmi těžko splnitelný, a proto byl pro účely této práce zvolen následující, omezený a snadnější postup: Vybereme z dějin filozofie myslitele, který má zvláštní právo být s uvedeným typem výzkumu spojován a jehož příspěvek k tomuto výzkumu je natolik zásadní a určující, že bychom jej mohli označit za vzorový, zaměříme se na jeho cestu a vizi, jak při systematické práci na zvládnutí celku vědění postupovat, a tím poskytneme alespoň částečnou odpověď na výše stanovené otázky. Oním vybraným myslitelem je slavný francouzský filozof 17. století René Descartes. K vysvětlení důvodu, proč právě jemu by měla náležet tato pozice, nám může pomoci Bernard Williams. Název jeho monografie Descartes, The Project of Pure Enquiry1 jednak vhodně pojmenovává typ zkoumání, o němž zde hovoříme, a jednak ukazuje na podstatnou souvislost tohoto typu výzkumu s Descartovou filozofií. Williams uvádí, že tento projekt je stejně jako každé jiné zkoumání zaměřen na hledání pravdy, ale liší se od běžného způsobu zkoumání tím, že začíná od samého počátku.2 Tento postřeh je důležitý: neodmyslitelným znakem výzkumu, kterému jde o celek možného vědění a který chce postupovat přísně systematicky, je potřeba najít určitý počátek a východisko, od nějž by mohlo celé zkoumání započít, potřeba vypracovat nejprve odpověď na otázku po základech poznání. A zřejmě můžeme říci, že odpověď na tuto otázku je základním odkazem Descartova díla. Každopádně je obecně uznáváno, že tato problematika je karteziánským tématem par excellence. Připomenout to mohou například slova G. W. F. Hegela, podle něhož je Descartes „héros, který opět začal od samého začátku a nanovo ustanovil základy filozofie.“3 Povahu projektu, na kterém pracuje, si ostatně velmi dobře uvědomuje i sám Descartes. Hlásí se k jeho výzkumnému úkolu hned v první větě svého stěžejního díla Meditace o první filozofii, kde říká, že je třeba „započít nanovo od prvních základů“.4 Dalším důvodem, proč se věnovat právě Descartovi, je, že jeho koncepce základů poznání měla zásadní vliv na celý další vývoj evropské filozofie. Některé její klíčové části byly a 1

Do češtiny možno přeložit jako „Descartes, Projekt čistého zkoumání“. Williams, Bernard. Descartes: The Project of Pure Enquiry. Harmondsworth: Pelican Books, 1978, s. 34. 3 Hegel, Georg Wilhelm Friedrich. Dějiny filosofie III. Praha: Academia, 1974, s. 235. 4 Descartes, René. Meditace o první filosofii. Přeložil Petr Glombíček. Praha: Oikoymenh, 2003, s. 22. 2

4

dodnes jsou mnoha filozofy přijímány a prohlašovány za rozhodující a zásadní – to se týká zejména metodické skepse a Cogito. Oba tyto pojmy byly a jsou často označovány za ono hledané východisko a počátek filozofie a všeho poznání. Úkolem této práce tedy bude pokusit se vyložit karteziánský přístup k projektu čistého výzkumu a představit tak určitý způsob, jak rozumět otázce základů, počátku a východiska poznání. Na výklad stěžejních pojmů karteziánské teorie poznání navážeme několika poznámkami k problematice významu základů poznání a zejména pokusem o kritické zhodnocení předložených Descartových myšlenek. Celá práce je tedy rozdělena do tří částí, jejichž obsah a záměr bude následující: V první části se na Descartově učení pokusíme ukázat, jakým způsobem lze explikovat a vyjasnit pojem základů poznání, který sám o sobě, tedy bez bližšího upřesnění, zůstává značně vágní a nejasný. Toho bude dosaženo skrze vysvětlení, v jakém smyslu lze na počátek systematického filozofování položit tyto jednotlivé klíčové pojmy Descartova myšlení: a) evidentní základní poznatky, které jsou definovány pomocí teorie fundacionalismu5 a skrze kritérium jasnosti a zřetelnosti; b) Cogito; c) metodická skepse; d) univerzální metoda. V druhé části se zastavíme u otázky, jaký je smysl filozofické práce na základech poznání, přičemž opět nebudeme směřovat k úplné odpovědi v obecné rovině, nýbrž k takové dílčí odpovědi, k jaké nás může přivést dílo a myšlení René Descarta. V části třetí pak představíme klíčové námitky proti karteziánskému přístupu k základům poznání a pokusíme se o jeho zhodnocení.

5

Český překlad anglického termínu “foundationalism” není jednotný. Používáme výraz „fundacionalismus“, je však možné překládat i jako „epistemický fundamentalismus“.

5

KARTEZIÁNSKÁ KONCEPCE ZÁKLADŮ POZNÁNÍ Inspirace v geometrii Descartes se narodil do doby, ve které se rozmáhala skepse. Středověký obraz světa založený na Aristotelově učení byl stále více zpochybňován, důvěra v tradiční vědění se vytrácela. Tato obecná tendence se během studia na lyceu odrazila i v postoji mladého Descarta, jak o tom sám mluví v autobiografické části svého spisu Rozprava o metodě: Byl jsem vychován v oborech humanitních od svého dětství, a ježto mi dokazovali, že jimi lze dosáhnouti jasné a bezpečné znalosti všeho, co je užitečné pro život, měl jsem svrchovanou touhu osvojit si je. Avšak ihned, jakmile jsem dokončil celé ono studium, po němž býváme obyčejně přijati mezi učené, změnil jsem úplně své mínění. Neboť jsem se viděl obtížen tolika omyly, že se mi zdálo, jako bych byl nic nevytěžil ze své snahy vzdělat se, ledaže jsem odkrýval stále více svou nevědomost.6

Taktéž poznamenává, že již od časů svých studií věděl, „že nelze si vymyslit nic tak zvláštního a tak málo hodného víry, co by nebylo bývalo řečeno některým z filozofů“7, a že ve filozofii není „ani jediné věci, o níž by se nedisputovalo, jež by tedy nebyla pochybná“8. Descartes tedy kritizuje tehdejší stav vědění za to, že poznatky, které nabízí, jsou krajně nejisté. Požadovaná jistota a jednoznačnost poznatků je však přítomná v matematice. A právě z této situace vychází první klíčová myšlenka Descartova učení – totiž přenést principy, které zajišťují matematice její úspěšnost, do celé oblasti lidského poznání včetně filozofie. Vzorem matematického postupu přitom byla pro Descarta především geometrie. (Druhá část matematiky – aritmetika – nebyla v Descartově době ještě příliš rozvinutá, naopak geometrie dosáhla ve spojení s nově objevenými možnostmi přírodních věd velkých úspěchů a všeobecného uznání.) Proto, chceme-li se věnovat Descartově teorii poznání, je potřeba seznámit se nejprve zběžně s klíčovými principy této matematické vědy, které pak mohl Descartes uplatnit ve svém učení. Určujícím a kanonickým dílem geometrické vědy byly až do 19. století (do objevu neeuklidovské geometrie) Základy sepsané řeckým geometrem Euklidem ve 3. století př. n. l. Tato učebnice do značné míry určila podobu geometrie na dvě tisíciletí dopředu; proto se též geometrii používané v tomto dlouhém období říká geometrie euklidovská. Chceme-li se tedy seznámit s povahou a principy geometrie Descartovy doby, stačí jednoduše nahlédnout do této vlivné knihy. Možná by mohlo působit překvapivě, kolik prostoru bude v této práci principům Euklidových Základů věnováno, je proto potřeba předeslat, že tyto principy jsou z hlediska té koncepce založení poznání, s níž se chceme prostřednictvím Descartova učení seznámit, naprosto zásadní. Metoda, která Descartovi a mnoha dalším sloužila k porozumění tomu, co jsou to základy poznání, má původ právě v Euklidových Základech, které mohou být označeny nejen za jejího předchůdce a inspirační zdroj, ale přímo za její předobraz a vzor. Základy obsahují 381 vět, 132 definic, 5 postulátů a 5 obecných poznatků. Obecné poznatky jsou elementární logická pravidla využitelná v matematice, postuláty popisují elementární pravidla, jak konstruovat geometrické objekty, definice tyto geometrické objekty přesně definují a věty představují samotný výsledek geometrického bádání, tedy získané geometrické poznatky. 6

Descartes, René. Rozprava o metodě. Přeložila Věra Szathmáryová-Vlčková. Praha: Svoboda, 1992, s. 8-9. Tamtéž, s. 16. 8 Tamtéž, s. 11. 7

6

Hlavní pointou, která se za tímto rozlišením skrývá, je skutečnost, že věty jsou zde čistě deduktivním způsobem dokazovány výhradně z předem uvedených výchozích postulátů, obecných poznatků a definic. Díky této své vlastnosti bylo Euklidovo geometrické dílo po staletí obdivováno. Uvedený způsob jeho výstavby je totiž intelektuálně velmi působivý a přitažlivý. V následujících odstavcích se pokusím princip, ve kterém tato přitažlivost spočívá, podrobněji přiblížit. Za prvé, deduktivní vedení důkazu je vůbec tím nejpřesnějším a nejpřesvědčivějším způsobem, jakým lze něco dokazovat. Jistotu a jednoznačnost dedukce pro názornost připomeňme na příkladu: Premisa 1: Všichni savci živí svá mláďata mlékem. Premisa 2: Delfíni jsou savci. Závěr: Delfíni živí svá mláďata mlékem. Když máme dány tyto premisy 1 a 2, je z nich deduktivně vyvozen tento jednoznačný závěr. Vidíme ovšem, že mocný nástroj dedukce je omezený tím, že nám může vždy podat pouze informaci tohoto typu: Pokud jsou pravdivé tyto premisy, pak je pravdivý i tento závěr. Jinak řečeno, skrze deduktivní postup obdržíme pravdivý závěr jedině tehdy, pokud disponujeme pravdivými premisami. Zde přichází na řadu úloha obecných poznatků, postulátů a definic. Jejich seznam je totiž úplným seznamem všech premis, které mohou být v rámci euklidovské geometrie pro dokazování použity. Celý princip lze de facto vyjádřit také tak, že všechny věty jsou získány čistě jenom opakovaným aplikováním výchozích postulátů, obecných poznatků a definic. Na příkladu rovněž můžeme vidět, že deduktivní metoda je obyčejně schopna poskytnout nám jen velmi triviální závěry. Důkaz je sice elegantní a jednoznačný, ale nepřináší nám nijak zvlášť nové a převratné informace. Působivost Euklidových Základů však tkví v tom, že zdaleka ne všechny poznatky, které obsahují, jsou takto triviální. Právě naopak. Mnohé geometrické úlohy, kterými se Euklidés ve svém díle zabývá, se bez znalosti příslušného deduktivního dokazovacího postupu jeví jako velmi složité či dokonce neřešitelné. Nakonec jsou však tyto úlohy jednoznačně vyřešeny a zodpovězeny pomocí dlouhého sledu či řetězce deduktivně provázaných kroků, z nichž každý je tak jednoduchý, jako je tomu ve výše uvedeném příkladu. Skrze velké množství jednoduchých až triviálních kroků se díky deduktivní metodě dospívá až k řešení velmi složitých a rozhodně nikoliv triviálních geometrických úloh. Zásadní předností principu a metody, s jejíž pomocí jsou Základy vypracovány, je jistota a jednoznačnost všech získaných závěrů. Jak známo, deduktivní vyvozování poskytuje prakticky naprostou jistotu správnosti postupu, jistota pravdivosti závěrů je tedy závislá výhradně na jistotě výchozích poznatků. Výchozí obecné poznatky, postuláty a definice euklidovské geometrie se přitom jeví jako samozřejmé a je těžké si představit, že by byly chybné. Naopak byly tradičně považovány za to nejjistější, co máme v oblasti vědění k dispozici, a za zřejmé samy sebou. K jisté, dříve nemyslitelné relativizaci euklidovské geometrie dochází až v 19. století s objevem geometrie neeuklidovské. Jistota výchozích poznatků euklidovské geometrie je podepřena i tím, že je jich málo a mohly tedy být předem jasně formulovány a sepsány. Právě malé množství výchozích poznatků je další vlastností, která zajišťuje Základům jejich intelektuální atraktivitu. Pokud vynecháme definice, které v podstatě jen předkládají další objekty, o kterých se chceme něco dozvědět, pak je velké množství poznatků získáno výhradně skrze desítku výchozích tvrzení. Každý teoretický systém, v němž jsou poznatky deduktivně vyvozovány ze skupiny základních vět, se nazývá axiomatickým systémem. Výchozí poznatky jsou axiomy, ty 7

odvozené se označují jako teorémy. Právě euklidovská geometrie je historicky prvním axiomatickým systémem. Shrňme ještě krátce, jaký je vztah mezi axiomy a teorémy: Teorémy jsou závislé na axiomech – dojde-li k odmítnutí axiomů, ztrácejí opodstatnění i veškeré z nich odvozené teorémy. Naopak jsou-li uznány určité axiomy, pak zároveň musíme přijmout veškeré teorémy, které jsou z nich odvoditelné. Dá se říci, že teorémy vznikají čistě jako určité kombinace axiomů, jako produkt jejich deduktivního, tedy zcela samozřejmého skládání či spojování. Pravdivost určité věty (teorému) lze ověřit tím způsobem, že ukážeme krok za krokem cestu, jak je odvozena z axiomů. Na závěr výkladu o Euklidových Základech je však také nutno spravedlivě poznamenat, že i ony se občas odchylují od metody, kterou jejich autor vyznává, a že i jim lze vytknout jisté nedůslednosti. Metody axiomatizace a deduktivní výstavby vědění v její ryzí dokonalosti tedy dosaženo nebylo, ale rozhodně zde byl více než uspokojivě odhalen její ideál.

Fundacionalismus Nyní se vraťme zpět k Descartovi. Svou představu o využití principů euklidovské geometrie sám popisuje velmi srozumitelně: Ony dlouhé řetězy docela prostých a snadných důvodů, jichž geometrové obvykle užívají, aby došli svých nejnesnadnějších závěrů, daly mi popud k názoru, že všechny věci, jež se mohou stát předměty lidského vědění, následují po sobě stejným způsobem, a že, když se jen vyhneme tomu, přijímat nějakou věc nepravdivou za pravdivou, a když zachováváme vždy pořádek, jakého je potřebí k vyvozování jedněch z druhých, nemůže být nic tak vzdáleného, aby se toho nakonec nedosáhlo, ani tak skrytého, aby to nebylo objeveno.9

Axiomatické uspořádání poznatků a deduktivní postup jejich dokazování jsou principy, které chce Descartes přenést z geometrie do filozofie i všech ostatních věd. Slibuje si od toho, že i zde bude pak moci panovat taková jistota a shoda, jako je tomu mezi geometry. Analogicky k uspořádání geometrických poznatků chce tedy Descartes uspořádat všechny oblasti lidského poznání – ale ne tak, že by každá věda na množině svých vlastních axiomů vytvořila svůj vlastní systém poznatků, jako to bylo učiněno v geometrii, nýbrž tak, aby se veškeré lidské vědění ze všech věd včetně filozofie spojilo v jeden společný a celistvý systém, který by vyrůstal z jednoho společného souboru výchozích pravd. Descartes si tedy ideál lidského vědění představuje jako jednotný a rozsáhlý axiomatický systém. Je tedy nutno identifikovat základní a výchozí pravdy, které by byly jisté a ze kterých bychom posléze mohli skrze pečlivý, důkladný a rovněž jednoznačný postup docházet k dalším, odvozeným pravdám a postupně tak budovat systém lidského vědění. Každý krok musí být tak jednoznačný a tak pečlivě provedený, aby jistota vyvozených pravd byla stejná, jako je tomu v geometrii. Klíčový princip tohoto postupu je rozdělení všech poznatků na dvě části – na poznatky, jejichž platnost je odvozena a zdůvodněna, a na poznatky, které toto zdůvodnění poskytují, ze kterých se vyvozuje. Názor, že vědění jako celek lze takto rozdělit, se nazývá fundacionalismus. Pro první skupinu poznatků můžeme v rámci fundacionalismu použít označení základna a pro druhou nadstavba. Poznatky, z nichž se základna skládá, jsou poznatky základní.

9

Tamtéž, s. 18.

8

Co se týče základních poznatků, zbývá doplnit důležitý fakt, totiž že podle fundacionalismu nemůže být jejich platnost podmíněna žádným zdůvodněním, musí být nezávislá na jakémkoliv dokazování, protože v opačném případě by se z nich staly poznatky nadstavby a nikoliv základny. Z hlediska našeho tématu je podstatné, že fundacionalismus svým popisem struktury poznání nabízí určitou odpověď na otázku, co si lze představit pod dosud neupřesněným a neurčitým pojmem základů poznání. Jinak řečeno, objevila se před námi možnost, že fundacionalistická základna je skutečně tím, co hledáme, že je oním základem poznání, že je cestou, jak pojem základů poznání konkretizovat. Každopádně lze říci, že v rámci dějin filozofie je tento způsob porozumění základům poznání tradiční a Descartes je jen jedním z mnoha, kdo se touto cestou vydal. Předpokládejme tedy, že pojem základů poznání lze skutečně ztotožnit s pojmem fundacionalistické základny. Znamená to, že jsme již nalezli hledanou odpověď na otázku základů poznání? Nikoliv, fundacionalismus je teprve první fází možného řešení této otázky. Jeho představením jsme pouze nalezli určitý způsob, jak vůbec pojmu základů poznání rozumět, co si pod ním představit, nalezli jsme možnou dílčí konkretizaci pojmu základů poznání. Zbývá ještě zodpovědět, čím jsou tyto základy zcela konkrétně, tedy, které konkrétní poznatky máme považovat za základní. Právě k této otázce se rozhodujícím způsobem vyslovil Descartes, podívejme se tedy podrobněji na jeho řešení.

Metodická skepse Předznamenejme nejprve, že Descartes považuje za vědění jen to, co je zcela jisté. Poznatky, kterými si nemůžeme být jisti, nepokládá za vědění. Nejisté poznání pro Descarta není skutečným poznáním. Tím spíše je třeba úzkostlivě dbát na to, aby měly vlastnost absolutní jistoty základní poznatky, neboť jedině na naprosto jistých základech můžeme vybudovat jisté a důvěryhodné vědění. Nejistota v základech by znehodnotila veškeré ostatní vědění, které bychom pak tím spíše nemohli považovat za hodné důvěry. Dále můžeme konstatovat, že úplná jistota poznatku je pro Descarta totéž co nepochybnost či nezpochybnitelnost poznatku. To je vcelku přirozené: o čem pochybujeme či o čem pochybovat lze, to již nemůže být zcela jisté. Základní poznatky tedy musí mít vlastnost naprosté jistoty a nezpochybnitelnosti. Teď je potřeba takové poznatky najít. Descartes přichází se zcela určitým postupem, jak toho dosáhnout – jelikož hledané poznatky musí být naprosto nepochybné, nalezneme je nejlépe tak, že se nejprve pokusíme úplně o všem pochybovat. Pokud by se nám přitom podařilo všechna naše mínění úspěšně zpochybnit, to znamená ukázat, že je možné, aby nebyla pravdivá, pak by žádná nepochybná pravda neexistovala. Ale pokud během pokusu o všem pochybovat narazíme na poznatek, o kterém pochybovat nelze, pak můžeme naše pátrání prohlásit za úspěšné. Tento postup, který Descartovi slouží k nalezení naprosto jistých základů poznání, se nazývá metodickou skepsí. Metodickou proto, že smyslem a účelem skepse zde není dospět k postoji nedůvěry k lidskému poznání, ale naopak: skrze pouze zkusmé, tedy nikoliv skutečné přijetí co možná nejradikálnějšího skeptického stanoviska se přesvědčit o tom, že ryzí skepse není udržitelná. Descartes sází na to, že během pokusu o přijetí skeptického postoje se ukáže, že toto přijetí nelze provést, že během tohoto pokusu narazíme na nějaké zcela jisté a nevyvratitelné pravdy, které nám zabrání stát se skeptiky. Tím zároveň nalezneme to, co jsme hledali, neboť právě pravdy, které nám zabrání se skeptiky souhlasit, musí mít nutně vlastnost naprosté jistoty a

9

nezpochybnitelnosti, neboť jinak by při vystavení radikální pochybnosti neobstály. Skepse tedy není pro Descarta vyjádřením jeho vlastního stanoviska, nýbrž metodou, jak dospět k pravdě a jistotě. Je dobré zdůraznit, že karteziánská pochybnost si vskutku zaslouží nazývat se radikální. Jinak řečeno, skepse musí být provedena co nejrazantněji, musí být tak silná, jak jen to jde. Není potřeba se obávat, že bychom to se silou a dosahem naší pochybnosti mohli přehnat, jelikož hledané pravdy, mají-li být absolutně jisté, musí přece přestát jakýkoliv, i ten nejsilnější pokus o jejich zpochybnění. Při takto pojaté skepsi je samozřejmě nutné zpochybnit veškeré poznatky, které máme – žádný nesmí zůstat nepřezkoušen. Je třeba pokusit se pochybovat i o poznatcích, které jsme vždy považovali za naprosto samozřejmé a triviální. Během metodického pochybování přitom nelze potvrzovat jistotu jakýchkoliv poznatků pomocí poznatků jiných, protože i ty musí být v rámci stejné úvahy podrobeny skepsi a je tedy nutné považovat je, alespoň prozatím, za nejisté. Jinak řečeno, Descartes vyžaduje nejen, aby byl skepsi podroben každý poznatek, ale také abychom o všech poznatcích pochybovali najednou. Proto můžeme jeho skepsi označit také jako skepsi univerzální. Aby bylo zajištěno, že skutečně dojde ke zpochybnění všech poznatků, plánuje Descartes postupovat systematicky a zahrnout do univerzální skepse postupně všechny jednotlivé oblasti našeho poznání. Stojíme tedy před úkolem pokusit se o všezahrnující a co nejsilnější pochybnost. Jak však takovou pochybnost navodit? Nestačí prohlásit, že nyní pochybujeme, a zaměřit se přitom na vyvolání příslušného pocitu. Takto Descartes samozřejmě neuvažuje – pochybovat lze jen tehdy, podaří-li se nám pro naši pochybnost najít nějaké rozumné důvody. Metodicky pochybovat tedy znamená pokoušet se najít co nejsilnější racionální argumenty zaměřené proti možnosti lidského poznání neboli ve prospěch skepse. Z toho můžeme vyvodit, že kdyby poté, co Descartes nalezne nějaké nezpochybnitelné pravdy, někdo přišel s prohlášením, že o nich stejně pořád nějak pochybuje, ale neměl by pro tuto pochybnost žádné racionální odůvodnění, nepředstavovala by jeho pochybnost pro Descarta žádný problém, jelikož by to nebyla pochybnost rozumná. Nepochybností a jistotou určité pravdy se tedy přesněji řečeno myslí to, že o této pravdě nelze rozumně neboli odůvodněně pochybovat. Popsali jsme, jakým způsobem chce Descartes metodickou skepsi provést, nyní můžeme sledovat, jak ji realizuje. Je na něm, aby předložil skeptické argumenty, které budou sloužit ke zpochybnění všech našich poznatků, včetně těch, kterým obvykle se samozřejmostí důvěřujeme. Nejprve namítá, že nelze věřit údajům z našich smyslů či naší schopnosti správně počítat, protože oboje nás již v minulosti nejednou uvedlo v omyl a „je rozvážné nikdy nedůvěřovat bezvýhradně těm, kdo nás byť jednou podvedli“10. Jeho meditace pokračuje úvahou, že možná je vše, co prožíváme a co považujeme za skutečné, jen pouhým snem a tedy výplodem naší mysli. Tyto argumenty však nejsou v rámci metodické skepse těmi nejdůležitějšími, jelikož Descartes po nich předkládá ještě o stupeň silnější důvody k pochybnosti, které zpochybňují naše dosavadní přesvědčení v ještě širším rozsahu, důsledněji a nekompromisněji. Zdá se, že v Descartových spisech lze nalézt opodstatnění pro rozlišení tří různých typů této nejsilnější skeptické argumentace, které nyní postupně zmíníme. 1) Zdaleka nejznámější variantou skeptické argumentace je hypotéza klamavého démona, podle níž může existovat nějaký velmi mocný démon, který se nás snaží uvést do co možná největšího a trvalého omylu: „Nebudu tedy předpokládat, že existuje nejlepší Bůh, zdroj pravdy, ale jakýsi zlotřilý démon, nesmírně mocný a lstivý, který vynaložil všechnu svou píli,

10

Descartes, René. Meditace o první filosofii, s. 23.

10

aby mne mýlil…“11 Takový démon by mohl podle Descarta naprosto zrušit naše vědění o světě – vše, co vnímáme, by mohlo být pouze jedním velkým klamem, který způsobil démon. Rovněž bychom nemohli věřit vlastní paměti a ani základním principům matematiky, jelikož každý údaj, který nám naše paměť a náš rozum poskytuje, by mohl být vinou démona falešný. Jelikož existenci klamavého démona nemůžeme vyloučit, pak ani žádný poznatek, jehož pravdivost by byla za těchto krajních okolností zpochybněna, nemůže být pokládán za jistý. 2) Druhá varianta se podobá variantě první. Klamavý démon je v ní nahrazen samotným Bohem, „který může vše a který nás stvořil. Nevíme totiž, zda nás snad nechtěl stvořit takové, abychom se vždy mýlili, a to i v tom, co se nám jeví jako zcela známé.“12 Tento způsob provedení metodické skepse je možná ještě silnější než varianta s klamavým démonem, nicméně v první úvaze Meditací, v níž Descartes svou představu o metodické pochybnosti poprvé a zároveň nejpodrobněji popsal, je hypotéza klamavého Boha podána poměrně opatrně a větší důraz je položen na možnost existence klamajícího démona. To ovšem není překvapivé – i tak jsou mnohé poznámky týkající se Boha na svou dobu poměrně odvážné. Proto je karteziánské provedení metodické skepse vždy v prvé řadě spojováno s myšlenkou klamavého démona. Nesmíme nicméně zapomínat, že Descartes učinil součástí své filozofie i pochybnost ohledně boží pravdivost vůči nám. Jasný doklad pro toto tvrzení najdeme i v samotných Meditacích, v jejichž třetí části Descartes říká: „…musím zkoumat, zda je Bůh a pokud je, zda může být podvodník; neboť když tuto věc nevím, zdá se, že si nikdy nemohu být zcela jist žádnou jinou.“13 3) První dvě varianty možné skeptické argumentace, které by se daly shrnout pod název „argument klamající nadpřirozené bytosti“, jsou zbývající variantou značně rozšířeny. Descartes v ní totiž dodává, že bychom se mohli nacházet ve stejně velkém omylu, jaký je předpokládán při existenci klamavého démona, i v případě, že žádný takový démon neexistuje. Svědčí o tom mimo jiné následující text: A také, jestliže si namluvíme, že nepocházíme od nesmírně mocného Boha, ale buď od nás samých, nebo od někoho jiného, bude možno uvěřit tomu, že jsme tak nedokonalí, že se vždy mýlíme, tím snáze, čím menší moc budeme přičítat původci našeho počátku.14

Teprve zde objevujeme skutečný klíčový moment Descartovy skeptické argumentace, totiž představení si možnosti, že naše přirozenost je taková, že nemáme žádnou schopnost poznávat pravdu. K možnosti, že jsme vznikli jako naprosto omylní tvorové, jasně směřuje třetí varianta skeptické argumentace, ale i hypotéza klamající nadpřirozené bytosti je určena k tomu, aby poukázala na to, že tato bytost nás mohla záměrně stvořit s omylnou přirozeností. Opodstatnění pro toto pojetí nacházíme jednak v Descartových větách citovaných u druhé a třetí varianty skeptické argumentace, ale i na jiných místech Descartových Meditací o první filosofii. Například: Když jsem totiž uviděl, že jsem přirozeností puzen k ledasčemu, co rozum nedoporučuje, neměl jsem to, co učí přirozenost, za důvěryhodné. A byť smyslové vjemy nezávisely na mé vůli, neklonil jsem se proto k závěru, že pocházejí z věcí ode mne různých, protože snad ve mně může být nějaká (byť zatím mi neznámá) schopnost, která je působí.15

11

Tamtéž, s. 26. Descartes, René. Principy filosofie: výbor doplněný dvěma Descartovými dopisy Alžbětě Falcké. Přeložili Tomáš Marvan a Petr Glombíček. Praha: Filosofia, 1998, s. 15. 13 Descartes, René. Meditace o první filosofii, s. 37. 14 Descartes, René. Principy filosofie: výbor doplněný dvěma Descartovými dopisy Alžbětě Falcké, s. 15. 15 Descartes, René. Meditace o první filosofii, s. 70.

12

11

Třetí varianta Descartovy argumentace nejlépe vystihuje ústřední myšlenku a podstatu metodické skepse v její nejsilnější podobě, zatímco předcházející varianty je zřejmě vhodné pojímat jen jako určitou cestu či návod, který nás k pochopení Descartova radikálního skeptického scénáře teprve přivádí. Toto přednostní postavení úvahy o omylné lidské přirozenosti vysvětluje velmi výstižně a srozumitelně H. Schöndorf: Vysvítá tedy, že Descartův argument klamavého démona vlastně jen zastupuje rovněž dnes snadno přijatelný předpoklad, že na základě určitých přirozeně daných (evolučních, psychologických, fyziologických ap.) příčin můžeme být ustrojeni tak, že některé věci se nám nevyhnutelně jeví jako pravdivé, zatímco ve skutečnosti jsou nepravdivé.“16

Takovéto rozuzlení vypadá velmi přijatelně zvláště s ohledem na to, že filozofická úvaha postavená výhradně na představě klamajících nadpřirozených bytostí se snadno může jevit jako podivná a málo profesionální. Na závěr této kapitoly se tedy můžeme pokusit shrnout výsledky dosavadní interpretace a vytvořit vhodnou formulaci nejsilnější skeptické námitky, která je podstatou Descartovy metodické skepse. Mohla by vypadat zhruba takto: Je možné, že lidská přirozenost je natolik nedokonalá, že se mýlíme v takové míře, jako by tomu bylo, kdybychom byli ovládáni velmi mocným démonem, jehož záměrem by bylo uvést nás do co nejrozsáhlejšího klamu.

Descartova základna Nyní přichází čas pro rozhodující otázku: zůstávají nám i navzdory takto radikálně provedené univerzální skepsi nějaké poznatky, který by zůstaly nezpochybněny a ukázaly by se tak naprosto jistými? A pokud ano, které to jsou? Avšak ještě předtím, než začneme odpovídat, je třeba zdůraznit, že ani v takto zásadní věci neexistuje jednoznačná interpretace Descartova učení. Naopak proti sobě stojí celé spektrum často velmi protichůdných výkladů. Naším záměrem v této části práce je ukázat karteziánskou filozofii jakožto zástupce fundacionalistického systému, konkrétněji jakožto určitý vzorový způsob, jak lze takový systém založit. Proto budeme preferovat takovou variantu interpretace, která zachovává konzistenci karteziánské filozofie jakožto fundacionalistického systému. Náš výklad chce zároveň být výkladem tradičním, jelikož pro náš účel je rovněž podstatné, v jaké podobě Descartovo učení působilo v dějinách myšlení. Některé přehodnocující a kritické verze karteziánských interpretací zmíníme až v kritické části práce. Přejděme zpět k problému: můžeme konstatovat, že podle Descarta nám skutečně určité naprosto jisté vědění zůstává. Píše: …i když jsem chtěl myslit, že vše je klamné, je nezbytně nutno, abych já, který tak myslím, existoval.17

Jeho úvaha může být rozvedena takto: I pokud by mě totiž klamal mocný démon, a i když kvůli němu pochybuji o všem, zjišťuji, že o jednom pochybovat nelze – totiž o samé skutečnosti, že pochybuji. Stejně tak nelze pochybovat o tom, že myslím – vždyť samotné pochybování je myšlením, a jakkoliv je možné, aby moje myšlenky byly vinou démona mylné, přece mi ještě zůstává samotný fakt, že myslím, a ten je nezpochybnitelný. A jestliže pochybuji, jestliže myslím, pak je stejně tak jisté, že jsem. Nebo ještě jinak, jestliže jsem 16

Coreth, Emerich. Schöndorf, Harald. Filosofie 17. a 18. století. Přeložil David Mik. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 2002, s. 39-40. 17 Descartes, René. Rozprava o metodě, s. 26.

12

klamán démonem, tak to zároveň znamená, že jsem, že existuji – jinak bych jím nemohl být klamán. …a ať mne klame, jak jen může, přece nikdy nezpůsobí, abych byl nic, budu-li myslet, že jsem něco. Takže, když jsem vše dost a víc než dost zvážil, je třeba stanovit, že výpověď: Já jsem¸ já existuji, je nutně pravdivá, kdykoliv ji pronesu nebo pojmu myslí.18

Vidíme, že Descartes formuluje v Meditacích své myšlenky v první osobě, s použitím zájmena „já“. O větách, které toto zájmeno obsahují, platí, že jejich význam je závislý na tom, kdo je vyslovuje, tedy na mluvčím. Společně s větami obsahujícími slova „nyní“ a „zde“ je počítáme k větám indexickým. Obecně lze říci, že význam takových vět je závislý na okolnostech, za nichž jsou vysloveny. Descartova úvaha má sice rovněž indexický charakter, ale je v jistém smyslu výjimečným příkladem indexikality. Abychom mohli zhodnotit pravdivost typického indexického tvrzení, například věty „Já jsem byl v Paříži“, musíme v ní na místo zájmena dosadit příslušnou osobu. Například pokud zmíněnou větu pronesl Descartes, pak ji musíme transformovat do podoby „Descartes byl v Paříži“. Kdybychom však tímto způsobem chtěli reformulovat Descartovu úvahu, skrze niž je nalezeno jisté vědění, pak bychom tím zcela zničili její smysl. Podmínkou její funkčnosti je zachování jejího indexického charakteru – každý, kdo ji chce promyslet, musí ji promýšlet rovněž v první osobě, musí celou úvahu aplikovat na svou vlastní osobu. Zájmeno „já“ zde nesmí být nahrazováno jménem „Descartes“, nýbrž vždy musí odkazovat k osobě toho, kdo Descartův myšlenkový postup právě znovu prochází. Vraťme se však k úvaze samotné. V Principech filozofie, kde důraz na roli první osoby již není tak striktní, formuluje Descartes svou ideu takto: Tak, odvrhujíce vše to, o čem můžeme nějak pochybovat, ba považujíce to za nepravdivé, snadno předpokládáme, že není žádný Bůh, žádné nebe, žádná tělesa a že my sami nemáme ruce ani nohy, ba dokonce ani žádné tělo; ne však, že my, kteří si to myslíme, vůbec nejsme. Odporuje si totiž, abychom pokládali to, co myslí, ve chvíli, kdy myslí, za neexistující.19

Odtud slavná formule: Myslím, tedy jsem – Cogito, ergo sum. Myšlenku skrytou v této větě označuje Descartes za první poznatek vědění, za archimédovský bod, který se díky tomu, že pevně přestál nápor metodické skepse, může stát základem pro pokračování procesu výstavby vědění. Cogito je tímto prohlášeno za odpověď na otázku východiska poznání, za „první a nejjistější ze všeho, co se komukoliv naskýtá při správném filozofickém postupu.“20 Podle tradičního výkladu dějin filozofie položil Descartes touto svou myšlenkou nové základy pro další vývoj filozofického myšlení. Je však třeba blíže objasnit, co vlastně Cogito znamená. Jak již bylo řečeno, nepochybně platí, že i pokud jsem klamán a pochybuji o všem, je evidentní, že pochybuji, že myslím, že jsem. Podle stejného principu lze ovšem přisoudit stejnou jistotu mnoha dalším větám. Například mohu říci, že i kdybych ve skutečnosti neměl žádné tělo, stále by bylo jisté, že se mi zdá, že mám tělo. Nebo, i když se dívám na slunce, mohu pochybovat o tom, zda skutečně existuje, ale nikoliv o tom, že mám ideu slunce a nějaké počitky, které s touto ideou spojuji. Tímto způsobem lze prakticky každou větu převést na nezpochybnitelný fakt vlastního vědomí. Například soud „Procházím se“ lze upravit na soud „Zdá se mi, že se procházím“. Tento převod se provádí tím způsobem, že zbavíme příslušnou větu všeho, co by tvrdila o vnějším světě. Musí být eliminovány všechny vztahy významu věty s předměty vnějšího 18

Descartes, René. Meditace o první filosofii, s. 28. Descartes, René. Principy filosofie: výbor doplněný dvěma Descartovými dopisy Alžbětě Falcké, s. 17. 20 Tamtéž, s. 17.

19

13

světa, neboť v této fázi překonávání skeptických omezení ještě není vyloučeno, že vnější svět není nic jiného než jeden velký klam. Typickým způsobem, jak této eliminace dosáhnout, je uvození dané věty výrazy „zdá se mi, že“ nebo „myslím, že“, neboť to, že se mi něco zdá nebo že si něco myslím, je zcela nezávislé na tom, zda tomu tak skutečně je. Mohu si myslet i to, co není pravdivé, a zdají se nám i věci, které nejsou skutečné. Vyloučíme-li takto všechny vazby vět na vnější skutečnost, zůstanou nám pouze tvrzení popisující výhradně obsahy našeho vědomí. Jinak řečeno, Descartes objevil vnitřní svět vědomí člověka, který je zcela nezávislý na tom, jestli a jak existuje vnější svět, a převedl jistotu našeho poznání do něj. Rozlišování, zda určitá věta hovoří vskutku jen o světě vnitřním, vyžaduje nicméně jistou opatrnost. Například věty typu „Vím, že X“ nelze považovat v rámci Descartovy úvahy nutně za jisté, neboť pojem vědět nehovoří jen o psychickém stavu, ale navíc i o skutečnosti. Věta typu „A ví, že X“ je totiž pravdivá minimálně za dvou podmínek: za prvé když A si myslí, že X a za druhé když je pravda, že X. Doposud bylo vysvětleno, že vlastnost nezpochybnitelnosti musí být odepřena všem větám, které tvrdí něco o vnějším světě. To však není jediné vyloučení – ne všechny věty popisující výhradně obsahy vědomí jsou jisté. Ještě je třeba odečíst veškeré poznání, jehož zdrojem je paměť, neboť paměť nás občas klame, je omylná, a je tedy možné, zvlášť vrátíme-li se k hypotéze klamavého démona, aby všechny vzpomínky byly nepravdivé, tedy aby byly jen představami událostí, které se ve skutečnosti nestaly. Docházíme tedy k výsledku, že jisté jsou pouze ty z poznatků o obsazích našeho vědomí, které mluví o právě přítomném, právě probíhajícím dění. To, co poznáváme skrze zprostředkování pamětí, je nejisté. Mezi poznatky, kterým Descartes připisuje naprostou jistotu, patří tedy všechny věty popisující ty právě přítomné stavy a děje, které náleží čistě jen vnitřnímu světu našeho vědomí. Přitom je zřejmé, že těchto vět je obrovské množství. A právě tato skutečnost je obsažena ve slově cogito – myslím: pojem myšlení používá Descartes v širším významu, než jak mu obvykle rozumíme dnes. Dokládá to například následující pasáž z Druhé meditace: „A co tedy jsem? Věc myslící. Co to je? Inu, věc pochybující, chápající, tvrdící, popírající, chtějící, nechtějící, jakož i představující si a smyslově vnímající.“21

Vidíme tedy, že ve slově myslím se skrývají veškeré obsahy mysli, které mohu mít, ovšem bez toho, abych je nějak spojoval s věcmi vnějšího světa. To je záhodno poznamenat hlavně v souvislosti se smyslovým vnímáním. Descartes totiž nejprve smyslové vnímání jako zdroj jistého vědění jednoznačně odmítá, ale posléze je, jak vidíme v citaci, označuje za druh myšlení a tedy za něco, co nemůže být nepravdivé. Tato zdánlivá nesrovnalost je zapříčiněna tím, že Descartes v Druhé meditaci začíná vědomě používat pojem smyslového vnímání v jiném významu, než v jakém jej používal dříve. Podle prvního významu je smyslové vnímání poznáváním předmětů vnějšího světa a jako takové pochopitelně musí být označeno za nespolehlivé. Způsob zavedení druhého, zásadně odlišného významu lze postřehnout například v této pasáži: …i kdyby snad to, co smyslově vnímám nebo si představuji, nebylo vně mne (a samo o sobě) ničím, přesto jsem si jist, že ty mody myšlení, které nazývám „smyslové vjemy“ a „představy“, jsou ve mně, nakolik jsou to jen mody myšlení.22

21 22

Descartes, René. Meditace o první filosofii. s. 30. Tamtéž, s. 35.

14

Druhý význam je vysvětlen jako smyslové vnímání, nakolik je pouze modem myšlení, tedy nakolik jím myslíme čistě jen stavy mysli bez vztahu k předmětům od těchto stavů odlišných. Získáme jej tak, že si od smyslových vjemů odmyslíme naše přirozené očekávání, že odkazují k něčemu vnějšímu. Tímto způsobem se smyslové vnímání stává stejně jako myšlení zdrojem nezpochybnitelného vědění. Postupně se nám tedy začíná rýsovat odpověď na otázku, co je Descartovi v jeho filozofickém systému základnou, jaké poznatky lze u něj považovat za základní. Konkrétně jsme jako základní odhalili věty popisující obsahy vědomí, které jsou obsaženy ve slově myslím. Co však s druhou polovinou slavné Descartovy formule: tedy jsem? Filozofové se zde neshodují na jednotné interpretaci. Na jedné straně bychom mohli usoudit, že tvrzení o vlastní existenci – ono „jsem“ (sum) – je z tvrzení „myslím“ (cogito) nebo s jeho pomocí vyvozeno. K tomuto výkladu pochopitelně značně svádí použití spojky „tedy“ (ergo). Pak by byla teze o vlastní existenci odvozená a nemohla by tedy striktně vzato patřit mezi základní poznatky. Podle jiných interpretací není ovšem vztah mezi cogito a sum vztahem vyplývání, a vlastní existence je poznávána stejně bezprostředně a prvotně jako je poznávána pravdivost poznatků o obsazích vlastní mysli. V tomto druhém případě by mohla být součástí karteziánské základny celá formule „cogito, ergo sum“. Tomuto problému se zde nebudeme dále věnovat, neboť to podstatné z Descartova způsobu založení poznání lze dobře pochopit i bez toho, abychom v této otázce zaujímali nějaké stanovisko. Tím však ještě proces identifikace karteziánské základny nekončí. Descartes v Principech filosofie jednoznačně píše: A tak, když jsem řekl, že tento výrok: já myslím, tedy jsem, je první a nejjistější ze všeho, co se komukoliv naskýtá při správném filosofickém postupu, nepopřel jsem tím, že je předtím třeba vědět, co je myšlení, co existence, co jistota; a rovněž, že není možné, aby to, co myslí, neexistovalo, a podobně.23

Toto vyjádření nás vede k závěru, že základna se musí rozrůst o znalost významu všech slov, které jsou potřeba k tomu, abychom mohli základním poznatkům vůbec rozumět, a dále o obecné poznatky (notiones communes) neboli axiomy, jejichž příkladem je právě uvedené tvrzení, že to, co myslí, musí nutně existovat. Descartes uvádí i další příklady obecných poznatků: Do tohoto rodu patří Je nemožné, aby totéž zároveň bylo i nebylo; Co se stalo, nemůže se odestát; Ten kdo myslí, nemůže neexistovat, dokud myslí; a nesčetné jiné.24

Jak je vidět, jde v podstatě o tvrzení, která bychom měli tendenci označit za nutně či logicky pravdivá. I pro obecné poznatky ovšem platí, že jejich jistota je ztracena, pokud jejich pravdivost právě přímo a bezprostředně nenahlížíme. Jinak řečeno, axiomy se stávají nejistými, pokud je naše přesvědčení o jejich pravdivosti založeno jen na vzpomínce, že někdy v minulosti jsme je nahlíželi jako jednoznačně pravdivé. Stejně jako u poznatků týkajících se obsahů mysli i zde platí, že zprostředkování skrze paměť ničí veškerou jejich nepochybnost. I s tímto omezením však mohou obecné poznatky zůstat součástí základny. Abychom však mohli axiomy skutečně přiřadit k základním poznatkům, musíme zároveň souhlasit s tvrzením, že pravdivost a jistota axiomů není pro Descarta ohrožena procesem metodické skepse, tedy že o nich nemůžeme být za žádných okolností klamáni. To by znamenalo, že 23 24

Descartes, René. Principy filosofie: výbor doplněný dvěma Descartovými dopisy Alžbětě Falcké, s. 19. Tamtéž, s. 51.

15

Descartes si byl vědom, že vedle Cogito existuje i další skupina nezpochybnitelných poznatků, aniž by to ovšem výslovně uvedl. Taková interpretace je vskutku možná. Zastává ji například Wolfgang Röd: Otázku, zda se v karteziánské filosofii, bez ohledu na tvrzení o universálnosti pochybnosti, s níž tato filosofie začíná, mlčky předpokládá platnost jistých principů, můžeme zodpovědět kladně. Descartes nepochyboval universálně v tom smyslu, že by vystavil pochybnosti také notiones communes.25

Na otázku, proč se o obecných poznatcích ihned nezmínil, Descartes odpovídá: Ale protože se jedná o zcela jednoduché poznatky, a ony samy neposkytují poznání žádné existující věci, nepokládal jsem za potřebné je uvádět.26

Z toho můžeme vyvodit, že Descartes rozlišoval dva druhy poznatků: poznatky o věcech existujících a ty, které nám nic o existujících věcech neřeknou. Z uvedeného by pak vyplývalo, že smyslem metodické skepse je najít nějakou jistou pravdu v oblasti poznatků o věcech existujících, nikoliv v oblasti vědění vůbec. Ve skutečnosti stojí tato interpretace před mnohými obtížemi a podle jiných autorů jsou obecné poznatky zpochybněny stejně jako existence vnějšího světa. Pokud však obecné poznatky nejsou nepochybné, musí být dokázány, a proto nemohou být považovány za součást základny. Interpretacím, které se k tomuto závěru přiklánějí, bude patřit zmínka v kritické části práce – vedou totiž ke kritice Descartova založení poznání, jelikož jednou zpochybněné obecné poznatky již nelze dokazovat jinak než kruhovým způsobem. Prvně zmíněný výklad vede zase naopak k obhajobě konzistence Descartova systému a vzhledem k tomu, že naším úmyslem bylo ukázat karteziánskou filozofii jakožto vrcholné provedení fundacionalistické teorie poznání, byla tato interpretace prozatím upřednostněna. V souhrnu můžeme konstatovat, že v té interpretaci Descartovy teorie poznání, kterou jsme zde popsali, tvoří základnu filozofického systému nesčetné množství vět popisujících stavy lidského vědomí, aniž by tvrdily něco o vnějším světě, dále znalost významů velkého množství slov, a konečně obecné poznatky neboli věčné pravdy či axiomy, kterých je rovněž bezpočet. Poznatky, které jsou pro Descarta základní, se však také dají shrnout do jedné, respektive jednotně vymezené třídy poznatků, neboť Descartes výslovně uvádí, co mají všechny základní poznatky společného: jsou zdůvodněny pomocí téhož kritéria. K nalezení tohoto kritéria dospěl Descartes následujícím postupem: Je položena otázka, díky které své vlastnosti mohlo být Cogito prohlášeno za nepochybné. Odpověď zní, že jej vnímáme jasně a rozlišeně a právě odtud pochází jeho jistota. Pak již může Descartes dovodit, že vše, co budeme stejně jako Cogito vnímat jasně a rozlišeně, je rovněž nepochybné. Lze tedy předložit i kratší vymezení karteziánské základny: Základna je soubor poznatků, které nejsou vyvozeny z jiných poznatků a jejichž pravdivost můžeme vnímat jasně a rozlišeně. Je pochopitelně třeba vysvětlit, co ona jasnost a zřetelnost poznatků znamená. O to se Descartes pokouší v Principech filosofie:

25 26

Röd, Wolfgang. Novověká filosofie I. Přeložil Jindřich Karásek. Praha: Oikoymenh, 2001, s. 87. Descartes, René. Principy filosofie: výbor doplněný dvěma Descartovými dopisy Alžbětě Falcké, s. 19.

16

Vždyť přece poznatek, o nějž lze opřít jistý a nepochybný soud, musí být nejen jasný, ale i rozlišený. Jasným nazývám ten, který je zjevný a přítomný pro pozornou mysl. Tak například můžeme o něčem říci, že to jasně vidíme, pokud to dostatečně silně a zjevně působí na oko přítomného pozorovatele. Rozlišeným pak nazývám ten poznatek, který je jakožto jasný oddělen a precizován od všeho ostatního tak, že v sobě obsahuje jen to, co je jasné.27

Tento popis ovšem příliš vysvětlující není. Snad se lépe přiblížíme pochopení toho, co si Descartes pod jasnými a rozlišenými poznatky představoval, jinou cestou: O základních poznatcích se Descartes na různých místech zmiňuje v tom smyslu, že pokud na ně soustředěně zaměříme svou mysl, samy si vynucují náš souhlas. Dá se říci, že vnitřně nejsme schopni s nimi nesouhlasit. O jasných a rozlišených poznatcích si v tomto smyslu nejsme schopni myslet, že a jak by mohly být nepravdivé, neboť jejich popření je pro náš rozum v podstatě nepochopitelné. Tímto se nám snad dostává jistého upřesnění karteziánské představy o charakteru základních poznatků.28 Nyní je na místě poskytnout určitou rekapitulaci a zhodnocení toho, jak doposud předložený výklad karteziánské epistemologie naplňuje první část zadání této práce, tedy k jaké explikaci pojmu základů poznání na jeho základě můžeme dospět. Vysvětlení, proč mohou být základy poznání ztotožněny se základními, nebo též jasnými a rozlišenými poznatky, bylo podáno v této kapitole. Srozumitelné zdůvodnění pro toto pojetí přitom poskytuje již dříve nastíněný fundacionalistický popis struktury vědění. Další možností, jak pracovat s pojmem základů poznání, je označit za východisko spíše než základní a nejjistější poznatky samotný myšlenkový postup k nim vedoucí, totiž metodickou skepsi. Dobrým důvodem pro tento přístup je pochopitelně skutečnost, že metodická skepse představuje první krok, jenž musí být v rámci systematického zkoumání učiněn, a dá se v tomto smyslu označit za počátek a základ poznání. Poněkud složitější situace nastává v souvislosti s pojmem Cogito, který je tradičně a ještě častěji než předešlé dva pojmy prohlašován za východisko poznání a za základ, archimédovský bod poznání. Proč by tomu tak ale mělo být? Vždyť v našem výkladu Cogito vystoupilo jen jako součást základny, byť součást podstatná. Viděli jsme však, že existují jasné a rozlišené poznatky – notiones communes, které nelze pod pojem Cogito zahrnout. Cogito by muselo být v rámci námi vymezené třídy základních poznatků ještě nějak upřednostněno, ba dokonce by muselo ostatní poznatky této třídy nějakým způsobem zakládat. V jistém, a nikoliv nedůležitém momentu Descartes skutečně jakoby naznačoval, že základ, ze kterého lze vyvodit vše ostatní, se zužuje a elegantně zeštíhluje na pouhé Cogito. Činí tak právě ve výše zmíněné úvaze, která má představit a uvést kritérium jasnosti a rozlišenosti. Nejprve jako bychom poznávali jen samotné Cogito a teprve následně, nahlédnutím toho, kterou vlastností samotného Cogito je zajištěna jistota jeho pravdivosti, bychom mohli za pravdivé uznat i veškeré ostatní jasné a rozlišené poznatky. Tato interpretace však zdá se není uspokojivá, zejména vzhledem k tomu, že jelikož má jistota pravdivosti všech evidentních poznatků spočívat výhradně na tomtéž principu jako jistota Cogito, totiž na principu jasnosti a rozlišenosti, pak není důvod, proč bychom jako první poznatek, který odolal metodické skepsi, nemohli odhalit jakýkoliv obecný axiom, kritérium jasnosti a rozlišenosti odvodit z něj a prostřednictvím takto získaného kritéria pak zavést 27

Descartes, René. Principy filosofie: výbor doplněný dvěma Descartovými dopisy Alžbětě Falcké, s. 48. Viz též Broadie, Frederick. An Aproach to Descartes’ ‘Meditations’. London: University of London, the Athlone Press, 1970, s. 52 a Versfeld, Marthinus. An Essay on the Metaphysics of Descartes. Port Washington, N.Y.: Kennikat Press, 1969, s. 47. 28

17

všechny ostatní obecné poznatky i poznatky shrnuté pod pojmem Cogito. Navržené upřednostnění Cogito se touto úvahou ztrácí. Přednostní postavení, které je připisováno Cogito, je tedy spíše nahodilou okolností postupného průběhu úvahy než logicky nezbytnou součástí teorie. Proč je tedy Cogito od počátku natolik zdůrazňováno, zůstává do jisté míry otevřenou otázkou.

Univerzální metoda Již jsme uvedli, jak mohou být základy poznání konkretizovány skrze pojem fundacionalistické základny a proč by mělo být možné prohlásit za východisko poznání princip Cogito či jemu předcházející postup metodické skepse. V díle René Descarta však lze nalézt ještě jednu ideu, kterou je též v jistém smyslu možné umístit na pozici základu a počátku poznání. Jde o ideu univerzální metody. Tento přístup k explikaci základů a východiska poznání může být méně samozřejmý než přístupy, kterým jsme se věnovali doposud, nicméně v Descartově díle, zejména ve spise Pravidla pro vedení rozumu, pro něj můžeme nalézt vhodné opodstatnění. Souvislost univerzální metody a základů poznání se nejlépe prokáže, vysvětlíme-li, co přesně idea univerzální metody znamená: Metoda je soubor určitých pravidel či kroků, podle kterých máme postupovat, abychom dosáhli určitého cíle. Univerzální metoda poznání je pak takový soubor pravidel či kroků, který nám řekne, jak máme postupovat při řešení libovolné otázky. Univerzální metoda je obecný návod, jak dosahovat poznání, je úplnou odpovědí na otázku, jakým způsobem lze rozšiřovat naše vědění. Pokud bychom takovou metodou disponovali, stačilo by v procesu poznávání jen jednoduše postupovat podle kroků, které by nám předepsala. Sám Descartes říká o ideji univerzální metody (kterou nazývá pouze metodou) toto: Metodou pak rozumím jistá a snadná pravidla, která když kdokoliv přesně dodržuje, nikdy nezamění nic nepravdivého za pravdivé a bez zbytečného namáhání mysli stále postupně rozšiřuje své vědění a tak dospívá k pravdivému poznání všeho, co bude schopen pojmout.29

Metoda je pro něj „pramenem všeho ostatního poznání“30. Chceme-li konečně poznat, co je pravdivé a chceme-li rozšiřovat naše vědění, stačí jen jediné – osvojit si metodu a jednoduše následovat pravidla, které nám předepisuje. Je zřejmé, že pokud bychom skutečně měli k dispozici takovou metodu, naše poznávání a myšlení by bylo daleko efektivnější a spolehlivější. Toto hodnocení Descartes ještě zesiluje, když říká, že „mnohem lepší je na hledání pravdy nikdy ani nepomyslet, než to podnikat bez metody“31. Ten, kdo zná metodu, sice stále nezná odpovědi a řešení mnoha otázek, zato však přesně ví, jaké kroky by měl podniknout, aby k řešení libovolného teoretického problému dospěl, kdyby toho chtěl dosáhnout; anebo naopak díky metodě postřehne, že daná otázka není s ohledem na poznávací schopnosti, kterými jako lidé disponujeme, řešitelná, a vyhne se tak zbytečnému úsilí a marnění času. Metoda tedy znamená vědění, jakým způsobem dospět k řešení libovolné otázky, pokud je lidmi řešitelná. A vědět, jak něco řešit, je už v jistém smyslu prakticky totéž, jako mít řešení; tedy alespoň pokud jsou pravidla postupu dostatečně jednoznačná a pokud jsme technicky schopni je v přijatelném časovém intervalu provést. V tom spočívá přitažlivost 29

Descartes, René. Regulae ad directionem ingenii: Pravidla pro vedení rozumu. Přeložil Vojtěch Balík. Praha: Oikoymenh, 2000, s. 29. 30 Tamtéž, s. 33. 31 Tamtéž, s. 29.

18

ideje metody, kterou se Descartes snažil realizovat. Tato charakteristika zdá se velmi dobře splňuje naše očekávání a požadavky na to, co budeme v oblasti poznání považovat za základní. Vždyť z metody všechno ostatní poznání vychází, metoda je nástrojem, jehož aplikací veškeré poznání vzniká. To, že idea univerzální metody představuje další, odlišnou a samostatnou variantu konkretizace a pochopení základů poznání, je navíc patrné z toho, že pokud je popsána takto obecně, je zcela nezávislá na teorii fundacionalismu. Neboť i kdybychom tuto teorii museli odmítnout, nepřišli bychom tím o možnost explikovat základy poznání pomocí ideje univerzální metody. Ve prospěch univerzální metody jakožto základu poznání lze navrhnout i tento způsob argumentace: Učiníme-li počátkem a východiskem poznání určitý soubor základních poznatků, předpokládáme tím zároveň, že víme, jak z těchto základních poznatků odvodit ostatní vědění. Pokud bychom to nevěděli, stala by se pro nás znalost souboru základních poznatků, které budou samy o sobě nejspíš vcelku triviální, poměrně bezvýznamnou. Vědět, jakým způsobem je možné z počátku a východiska získávat další znalosti, znamená ovšem znát univerzální metodu. Mohli bychom tedy říci, že bez znalosti univerzální metody nemohou základy poznání plnit svoji funkci a ztrácejí tak svůj smysl, jsou neúplné. Naopak univerzální metoda by představovala základy úplné, jelikož veškeré ostatní poznání vzniká výhradně na jejím základě, totiž čistě skrze provádění jejích pravidel: místo pouhé znalosti základních poznatků nabízí metoda jednak znalost, jak tyto základní poznatky získat, a jednak znalost, jak z nich odvodit poznatky ostatní. Základní poznatky samy o sobě k rozvinutí celého systému vědění nestačí, univerzální metoda by však v tomto ohledu byla dostačující, nebo alespoň úplnější. Je-li cílem celek vědění a vycházíme-li ze základních poznatků, pak se bez metody neobejdeme, zatímco metoda, má-li být metodou univerzální, doplnění o seznam výchozích poznatků k úplnosti nepotřebuje, jelikož má sama obsahovat návod na jejich získání. Opravdu však může být taková idea univerzální metody realizována? Zatím jsme o ní hovořili jen v obecné rovině, která však musí být, stejně jako idea fundacionalistické základny, dále konkretizována. Je třeba najít ona pravidla, ze kterých by se univerzální metoda skládala. René Descartes opět nezůstal jen u neurčité vize a pokusil se soubor těchto pravidel metody vytvořit. Požadovaný krok, který spočívá ve formulaci konkrétních pravidel metody, činí Descartes nejpřístupnějším způsobem v Rozpravě o metodě, kde uvádí tato čtyři základní pravidla: 1) Uznat za pravdivé a dále pracovat jen s takovými poznatky, o nichž nemůžeme pochybovat a které poznáváme jako zcela jasné a zřetelné. 2) V daném teoretickém problému identifikovat jeho jednotlivé části či složky a rozložit jej na ně. 3) V procesu vyvozování začínat od těch nejjednodušších a nejsnáze poznatelných myšlenek a předmětů a postupně se skrze ně dostávat až k těm nejsložitějším. 4) Ke každé otázce vypracovat úplný přehled postupu jejího řešení, aby nebyl během zkoumání opominut žádný potřebný krok. Tato pravidla můžeme nazývat postupně pravidlem evidence, analýzy, systematické syntézy a úplnosti. Na úrovni konkrétních pravidel se již nauka o univerzální metodě spojuje s Descartovými úvahami o základech poznání, jak je známe z Meditací: realizací prvního pravidla není nic jiného než metodická skepse – pravidlo slouží k získání výchozích pravd, které musí být

19

nepochybné, evidentní. Pravidlo evidence a jeho metodologická přednost je s ohledem na principy fundacionalismu dobře pochopitelné – prvním krokem musí být stanovení výchozích axiomů či základních poznatků. Další postup je již o něco méně samozřejmý. Mohli bychom očekávat, že druhým krokem metody bude vzájemné skládání získaných axiomů tak, abychom skrze dedukci získávali postupně další a další odvozené poznatky. Tomuto postupu se říká syntéza. Syntéza je však až obsahem třetího pravidla, druhé pravidlo naopak popisuje postup k syntéze opačný, totiž analýzu. Proč je mezi pravidla pravidlo analýzy zařazeno, proč nepostupujeme rovnou pomocí syntézy, když chceme dospět k systému vědění, jehož veškeré poznatky by byly deduktivně odvozené ze základny? V této souvislosti je užitečné obrátit se ke geometrickým úlohám a otázat se, zda je možné dospět k vědění obsaženému v Základech cestou postupného kombinování výchozích axiomů. Takový postup není uskutečnitelný, neboť příslušných kombinací je nezvládnutelné množství a je tedy nejprve potřeba vědět, jaká konkrétní kombinace povede k získání nějakého nového smysluplného poznatku. Jinak řečeno, na to, jakým způsobem sestavit deduktivní řetězec vedoucí k dalšímu poznání, je třeba přijít jinak – a právě k tomuto účelu nabízí Descartes pravidlo analýzy. Syntéza je metodou ověření a výsledné prezentace řešení, analýza je metodou jeho získání. Syntéza je metodou dokazování, analýza metodou objevování. Analýza tedy nezačíná od výchozích axiomů, nýbrž naopak od konkrétní úlohy či otázky, kterou je třeba řešit, respektive spíše od představy, že již tuto úlohu máme vyřešenu. Přitom si uvědomme, že toto hypotetické řešení musí mít takovou formu, že je dokazatelné pomocí skládání z jednoduchých výchozích poznatků. Proto, abychom žádané řešení odhalili, musíme v předloženém problému identifikovat co nejvíce jeho částí, na něž by se dal rozložit. Tímto způsobem získáme určité elementární jednotky, které jsou pro řešení zadané otázky relevantní. Jejich následným složením zpět směrem k hotovému řešení pak tohoto řešení dosáhneme, a tentokrát již ne pouze hypoteticky, jako tomu bylo na počátku analýzy, nýbrž zcela konkrétně a s příslušným deduktivním důkazem sestaveným z oněch dříve získaných elementárních jednotek. Toto zpětné složení základních kamenů, na které byla úloha rozložena, je však již syntézou, tedy třetím pravidlem metody. Aby mohlo být výsledné řešení otázky v rámci systému našeho vědění správné a úplné, musí se skrze analýzu dojít až k oněm evidentním poznatkům, které byly prohlášeny za spolehlivé a pravdivé při provedení prvního pravidla metody. Vidíme tedy, že vědění získané skrze pravidla metody musí mít formu vyřešených geometrických úloh: odvozené poznatky musí být dokázány postupem dedukce ze základních poznatků. Splnění posledního pravidla, pravidla úplnosti, pak zajišťuje, abychom neudělali během celého postupu nějakou chybu, například tak, že bychom zapomněli na nějaké rozdělení či jiný krok, a abychom si mohli být jisti, že pokud i s využitím metody něco neodhalíme a nevyřešíme, pak to prostě, alespoň pro nás, řešitelné není.

20

VÝZNAM ZÁKLADŮ POZNÁNÍ Nyní, když jsme stručně představili karteziánské základy poznání, můžeme se pokusit o nástin odpovědi na důležitou otázku, totiž na otázku po jejich smyslu a významu. Primárně se budeme zabývat problémem, jaký význam mají základy poznání pro Descartovo myšlení a v kontextu jeho filozofie, ovšem zároveň budeme chtít skrze toto zkoumání dospět k odpovědi, která by měla obecný přesah, tedy která by se též dotýkala otázky, jaký má smysl zabývat se tématem základů poznání vůbec. Výsledkem bude rozlišení několika typů významu, které lze základům poznání přisoudit. Konkrétně půjde o význam systematický, určující, potvrzující a metodický. K tomuto dělení poznamenejme, že uvedené významy se samozřejmě navzájem nevylučují. Právě naopak: vycházíme z předpokladu, že (karteziánské) základy poznání mohou plnit všechny tyto funkce současně. Otázka tedy spíše zní, v jaké míře jsou jednotlivé významy naplněny. Při zpracování této typologie budeme paralelně používat i jiné, pomocné a doplňující rozlišení významu, kterého mohou základy poznání nabývat, totiž rozlišení významu teoretického, praktického a psychologického. Na rozdíl od první není tato druhá typologie zaměřena přímo a speciálně na základy poznání, nýbrž je možné ji aplikovat i na jakoukoliv jinou oblast vědění, na jakoukoliv teorii či poznatek. Její kategorie nyní krátce vysvětlíme: Je-li naším cílem rozvoj samotného vědění, tedy usilujeme-li o pravdivé poznání bez ohledu na to, jaké může mít toto poznání další důsledky, a hodnotíme-li z tohoto hlediska určitou teorii, pak jí připisujeme význam teoretický. Pro přesnější vymezení praktického významu vědění si můžeme pomoci samotným původem slova: praktický znamená související s jednáním, s činností. Vědění má praktický význam tehdy, pokud jej můžeme nějak zužitkovat v našem jednání, pokud ovlivňuje naši činnost. Praktické vědění se projevuje navenek: usměrňuje jednání a může tak spoluutvářet prostředí, v němž se pohybujeme. Teorie a praxe tvoří dva navzájem se doplňující pojmy. Zdálo by se tedy, že jsme provedli dichotomické dělení, které je úplné. Význam jakékoliv teorie by se pak skládal ze dvou složek, totiž z jejího významu z hlediska teorie a z hlediska praxe. Při bližším pohledu však vyvstává potřeba zavést ještě další typ významu, který je naplněn tehdy, pokud má vědění hodnotu vzhledem k důsledkům, které vyvolává, ale nikoliv vzhledem k důsledkům vnějším, které by se projevily skrze naši činnost, nýbrž vzhledem k důsledkům vnitřním, tedy pro svůj samovolný, na našem přičinění nezávislý vliv na psychiku, na vnitřní svět člověka, který toto vědění vlastní. Tolik k objasnění psychologického významu vědění. Uvedené významy můžeme přiblížit a ilustrovat na příkladu možného užitku z četby románu. Odnášíme-li s z ní lepší představu a znalosti o charakteru doby, ve které se děj odehrál, jde o užitek teoretický. Psychologický význam máme na mysli tehdy, pokud oceňujeme duchovní či estetický prožitek, potěšení a zábavu, kterou nám četba přinesla. Pokud se však čtenář nechá inspirovat činy hlavního hrdiny a zachová se v nějaké situaci tak, aby jej napodobil, stává se četba významná i z hlediska praktického. Vidíme, že tato typologie je určitým pokusem o pokud možno úplné rozčlenění možného významu vědění do tří druhů, ke kterým by již nemělo být možné přidat význam čtvrtý, aniž by nedošlo k jeho překrytí s některým ze tří již zavedených významů. Naopak rozdělení významu základů poznání na význam určující, systematický, potvrzující a metodický o takovou úplnost nikterak neusiluje. Dokonce tvrdíme, že toto rozdělení úplné jistě není. Je

21

zaměřeno jen na ty momenty, které jsou dobře patrné a vykazatelné na příkladu Descartova myšlení. Jelikož jedna z typologií jednak aspiruje na úplnost, a jednak se pohybuje v jiném, obecnějším řádu (není zaměřena jen na základy poznání, ale na poznání vůbec), není vhodné spojovat všech sedm uvedených významů, kterých může určitá koncepce základů poznání nabývat, do jediné typologie. Typologie, kterou jsme označili jako pomocnou, může spíše sloužit jako určitý širší rámec, do nějž lze kategorie primární typologie umístit a přispět tak k úplnějšímu vykreslení celé problematiky.

Význam systematický Systematický význam základů poznání již byl popsán v úvodu této práce, zde jej tedy můžeme pouze stručně připomenout. Jeho podstatou je předpoklad, že otázku založení poznání je nutno zodpovědět jako první, chceme-li se zabývat věděním přísně systematicky. Tento systematický přístup je zase spojen s odvěkým filozofickým motivem zaměření se na vědění jako celek a s ideálem vědění pro vědění, tedy s tím, co bylo nazváno jako projekt čistého výzkumu. Je nasnadě, že tento význam základů poznání má být významem ryze teoretickým, neboť pro něj poznání nepředstavuje prostředek k dosažení nějakého dalšího užitku. Pokud by měly mít základy poznání jen tento význam, zůstaly by vždy pouhou akademickou hrou a nedůležitou spekulací, byť zřejmě intelektuálně velmi přitažlivou. Jejich přínos by mohl spočívat v intelektuálním potěšení a uspokojení určitých specifických potřeb lidského ducha, zejména potřeby celistvosti a úplnosti vlastního náhledu na svět. Ve skutečnosti však můžeme, alespoň sledujeme-li Descartův přístup k založení poznání, identifikovat i další, a z hlediska prakticky orientovaného člověka rozhodně závažnější důvody, proč se filozofickému problému základů poznání věnovat.

Význam určující Oblast filozofie, která je zakládající a která pojednává o prvních principech poznání, označuje Descartes jako metafyziku. Na to je třeba pamatovat, protože dnes metafyzikou rozumíme spíše pouze nauku o obecných otázkách bytí, světa či Boha, zatímco první principy poznání vyčleňujeme jako téma pro epistemologii. Jestliže se tedy Descartes o metafyzice vyjadřuje v tom smyslu, že bez ní by nebylo možné žádné vědění a že teprve ona nám k získání skutečného vědění poskytuje klíč, pak se tyto výroky týkají přímo našeho tématu, tedy základů poznání v epistemologickém smyslu. O metodě zase v podobném duchu Descartes říká, že bez ní ani nemá smysl, aby se člověk o nějaké zkoumání pokoušel. Proč by měly být základy poznání takto nepostradatelné? Zejména z toho důvodu, že od nich očekáváme, že budou určovat podobu veškerého ostatního vědění, že toto vědění se bude od svých základů odvíjet a bude na nich závislé. Proto o tomto významu, který přikládá problematice základů poznání tu nejvyšší důležitost, hovoříme jako o významu určujícím. Podstata tohoto významu tkví v tom, že pokud nemáme jasno v základech, je tím ohroženo vše, co se domníváme vědět, neboť každá změna v základech velmi pravděpodobně přinese rozsáhlé změny ve všech ostatních oblastech našeho poznání a každá chyba v této klíčové oblasti by tudíž zapříčinila celkový rozsáhlý omyl. Chceme-li tedy považovat svá mínění za oprávněná, je třeba mít jasno i v otázce základů poznání. Přisuzujeme-li základům poznání

22

určující význam, říkáme tím, že bez znalosti základů poznání není možné považovat naše mínění v ostatních oblastech za uspokojivá. O tom, že toto vysoké hodnocení základů Descartes sdílel, může svědčit i jeho známé přirovnání lidského vědění ke stromu. Kořeny představují metafyziku, z ní veškeré ostatní poznání vyrůstá. Fyzika je kmenem a větvemi jsou mechanika, lékařství a morálka. K těmto oborům tedy celé odborné zkoumání směřuje, bez metafyzických kořenů se však jejich rozvoj neobejde. Na tomto přirovnání zároveň vidíme, že Descartes viděl za svou abstraktní filozofickou prací na základech poznání cíle vysoce praktické, že teorii poznání připisoval nejen význam teoretický, ale i praktický. Filozofii vymezil jako „dokonalé vědění o všech věcech, které člověk může poznat, aby měl orientaci pro svůj život, také aby si uchoval zdraví a vynalézal všechna umění.“32 Vzápětí pokračuje slovy, která dávají praktický dosah teorie do přímé a nerozlučné souvislosti s abstraktní tematikou základů poznání, jak jsme ji vyložili v předcházejících částech práce: Dále jsem chtěl vysvětlit, že k dosažení takového vědění je nutné, abychom je odvozovali z prvních příčin. Kdo se tedy snaží takového vědění dosáhnout (a to je vlastně filozofování), musí začít zkoumáním těchto prvních příčin, totiž principů. O těchto principech platí dvě základní podmínky. První, že jsou jasné a zřejmé, že lidský duch o jejich pravdivosti nemůže pochybovat, pokud o nich pozorně uvažuje; druhá, že poznání ostatních věcí na nich závisí tak, že principy sice můžeme poznat bez poznání druhých věcí, ne však naopak věci bez principů. Jde tedy o to snažit se odvodit z těchto principů poznání věcí, které na nich závisí, a to tak, že v celé řadě odvozování není nic, co by nebylo zcela jasné.33

O určujícím významu základů poznání se můžeme přesvědčit ještě jiným způsobem – můžeme v rámci studia dějin myšlení sledovat, do jaké míry se změny v základech skutečně promítnou do ostatních sfér lidského vědění a praxe. V tomto směru je vliv Descartova díla poměrně výmluvný. Často se soudí, že Descartes svou filozofií skutečně zásadním způsobem zasáhl do dějin. Proto může Patočka dokonce napsat, že „Descartova koncepce do značné míry utvořila náš svět.“34. Podle tohoto názoru změnil Descartes způsob našeho myšlení. Právě proto, upozorňuje dále Patočka, že nám dnes některé jeho názory mohou připadat samozřejmé, si nedokážeme uvědomit rozsah revoluce, kterou zahájil. Doplňme, že tuto revoluci mohl Descartes zapříčinit nikoliv skrze svůj příspěvek k fyzice či k dílčím filozofickým otázkám, o kterých se v jeho době disputovalo, nýbrž jen proto, že začal budovat stavbu lidského vědění zcela od začátku, tedy od základů. Je to právě karteziánská teorie poznání, která mohla zapříčinit tak dalekosáhlý vliv tohoto učení. Na druhou stranu lze o tom, že by teoretické vypracování základů poznání vskutku mohlo plnit takto důležitou dějinnou úlohu, také pochybovat. Například proti názoru, že Descartes je přímo zodpovědný za podobu současného světa, lze namítnout, že možná jen nejlépe vyjádřil ducha doby a nejlépe tedy zachytil změnu myšlení, která již byla tak jako tak v pohybu. V takovém případě by se filozofický i společenský vývoj ubíral zhruba stejnou cestou, i kdyby Descartes nic nenapsal. A obecně vzato by nebylo možné soudit, že ten který filozof a jeho dílo má na budoucí vývoj společnosti zásadní a určující vliv. Vladimír Leško se k tomu vyjadřuje následujícím způsobem:

32

Citováno podle Anzenbacher, Arno. Úvod do filozofie. Přeložil Karel Šprunk. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1991, s. 36. 33 Tamtéž, s. 36. 34 Patočka, Jan. Doslov. In Descartes, René. Rozprava o metodě. Přeložila Věra Szathmáryová-Vlčková. Praha: Svoboda, 1992. s. 67.

23

Otázka o moci či bezmoci filozofie je určitě stále aktuální. Jestliže je v ní něco jisté, tak snad jen to, že se některá filozofická učení skutečně výraznější měrou podílejí na zachycení intelektuálního pohybu svojí doby, z čehož ještě nevyplývá, že ona ji podstatným způsobem mění.35

Mnoho lidí by mohlo souhlasit s postojem, že dobře vystačíme s praktickými znalostmi sloužícími k orientaci v běžných životních situacích a s poznatky, které nám poskytuje věda, a že toto poměrně neproblematické vědění není potřeba složitě podkládat nějakými abstraktními filozofickými konstrukcemi. Určující význam základů poznání stojí na předpokladu, že podaří-li se nám je vyjasnit, povede to ne-li přímo k převratu, pak minimálně k důležitým korekcím našeho dosavadního vědění. Právě uvedený postoj tento předpoklad zpochybňuje. Vychází z představy, že naše běžné a vědecké poznání nemůže být ovlivněno nějakými filozofickými spekulacemi, které se jeví jako odtržené od reality, málo podstatné a daleko problematičtější než obyčejné soudy zdravého rozumu. Z tohoto postoje lze vypreparovat jeden poměrně racionální moment – totiž kritickou otázku, zda tomu není tak, že běžnému vědění důvěřujeme více než epistemologickým úvahám a že filozof hledá základy poznání ve skutečnosti jen proto, aby své již hotové představy a přesvědčení podložil, a nikoliv aby je opravil a reformoval. Z tohoto hlediska by se mohla teoretická práce na základech poznání v krajním případě jevit dokonce i jako ztráta času, jako vedlejší a spíše nadbytečný přívěsek vědy a běžného vědění. Vskutku existuje interpretace, podle níž samotnému Descartovi daleko více záleželo na fyzice než na metafyzice. Toto pojetí se může opřít například o Descartův názor, že metafyzice by se měl člověk věnovat jen jednou za život a o skutečnost, že se podle tohoto názoru sám vcelku řídil – většinu svého života strávil bádáním v ostatních vědách. Přidáme-li k tomu fakt, že Descartova teorie poznání končí závěrem, že co se týče přírody, respektive oblasti materiálního, můžeme opravdu jistě poznávat jen to, co je popsatelné matematicky, což poskytuje skvělou záštitu rychle se rozvíjejícím přírodním vědám v čele s fyzikou, můžeme nabýt dojmu, že to, co má určující roli, není metafyzika, nýbrž právě fyzika.

Význam potvrzující Pokud bychom se tímto způsobem přece jen pokusili u Descarta odmítnout určující význam základů poznání, musíme se zeptat, z jakého důvodu by se pak Descartes metafyzikou zabýval. Nabízí se stanovisko, podle něhož by metafyzika vskutku pouze určitým způsobem doplňovala již předem přijaté vědecké poznání. Neměla by tedy určující význam, ale sloužila by k tomu, aby ostatním vědám poskytla potvrzení, aby zvýšila jistotu, kterou můžeme jejich poznatkům přisuzovat, aby jim poskytla větší důvěryhodnost, aby je podložila. Požadavek zvýšené jistoty našich přesvědčení je ostatně jedním z hlavních motivů Descartova myšlení. K částečnému objasnění problému, zda mělo pro Descarta metafyzické založení poznání spíše význam určující či potvrzující, může dobře přispět rozlišení, které použil Versfeld a podle něhož je v této souvislosti potřeba oddělit dvě otázky36. Za prvé, jakou roli hrají základy poznání v kontextu systému, který Descartes ve svých dílech popsal, a za druhé, jaký význam, například v porovnání s fyzikou, měla metafyzika pro Descarta osobně. První otázka je záležitostí filozofické analýzy Descartových textů, zatímco druhá otázka je výrazně také 35

Leško, Vladimír. Descartes na rozhraní vekov – filozof na lavici obžalovaných.. In Leško, Vladimír (ed.). Descartes a súčasnosť. Košice: Univerzita P.J. Šafárika, 1996, s. 15. 36 Versfeld, Marthinus. An Essay on the Metaphysics of Descartes. s. 13.

24

otázkou historickou a psychologickou. Na první otázku můžeme zdá se odpovědět vcelku jednoznačně: v Descartově díle je základům připsán význam nejvyšší, význam určující. Řešení druhé otázky je složitější a v této práci není potřeba přiklonit se v této věci na jednu či druhou stranu. V souvislosti s významem potvrzujícím si nyní položme otázku, zda je tento význam povahy teoretické či psychologické. Zřejmě obojí, záleží na úhlu pohledu. O zvýšení jistoty poznatků lze nepochybně usilovat v zájmu čisté teorie, kromě toho je však nutné upozornit též na psychologický význam potvrzení a ujištění se o našich přesvědčeních. U této psychologické složky potvrzujícího významu poznání se nyní zastavíme. Můžeme ji vyjádřit touto tezí: základy poznání jsou zásadní z hlediska potřeby jistoty, z hlediska potřeby vědomí, že naše představy o světě jsou správné. Jde o potřebu zbavit se pochybností o našich názorech. Pro člověka je totiž velmi důležitá jistota, s jakou důvěřuje přesvědčením, která jsou pro něj osobně důležitá. Nejistota nebo dokonce zmatek a chaos v této oblasti je nepříjemná a zatěžující, nebo může být dokonce devastující. Opusťme však obecnou úroveň a dejme tuto tezi do souvislosti s karteziánským učením. Patočka v doslovu k českému překladu Rozpravy možná poněkud odvážně poznamenává: Descartes byl proto osvobozením, proto rozřešením nesnesitelného intelektuálního a mravního zmatku renesance, že postavil nový metafyzický systém, že se vyrovnal s antikou a středověkem vskutku ve velkém, na všech hlavních polích vědecké práce, kde předchozí doby vypracovávaly koncepci světa.37

Zde již není řeč pouze o teoretickém významu filozofie, nýbrž o její souvislosti s duševním stavem člověka. O době renesanční se vskutku mluví také jako o době nejistoty, jako o době, ve které se již definitivně rozpadá středověký řád. Středověké vědění bylo jednotné, zaštítěné silnou církví. Křesťanské učení nemělo v duchovním světě středověké Evropy konkurenci. Lidé obecně vzato nepochybovali o tom, že poznatky, které jsou jim předkládány, jsou pravdivé. Zdrojem pravdy byla autorita církve a přeneseně ti myslitelé, jejichž nauky církev posvětila – v prvé řadě máme samozřejmě na mysli Aristotela. Postupně se však důvěra v tradiční vědění rozpadá. Důvodů je více, ale snad nejnápadnějším z nich je nástup reformace. Katolická církev již není jediná, objevují se odlišná pojetí víry, pravdy si začínají konkurovat. Přestává být jasné, kde skutečná pravda je, kdo je skutečnou autoritou a zda autority vůbec existují. Renesance neví, co je zdrojem vědění, což vyústí ve skepticismus a dezorientaci Descartovy doby.38 Descartes podává na otázku po zdroji vědění novou odpověď. Pravdu může každý nahlédnout svým vlastním rozumem (již ne pouhým spolehnutím se na autoritu jiných). Pozná ji podle toho, že ji bude možno nahlédnout jasně a rozlišeně, se stejnou mírou vnitřní jistoty a přesvědčivosti, s jakou lze nahlédnout pravdu Cogito. Pokud Descartovo učení skutečně napomohlo překonat zmatek renesance, pak nejspíš právě proto, že znovu ukázalo, odkud pochází pravdivost a jistota našich přesvědčení. Pokud by Descartes zůstal pouze u dílčích filozofických témat (například u psychofyzického dualismu, u své fyziky, u zdůrazňování matematického popisu světa), aniž by jejich zpracování hlouběji zdůvodnil svou teorií poznání, respektive svou metafyzikou, stěží by tak výrazným způsobem vynikl nad ostatní myslitele své doby a jeho názory by stěží vedly k něčemu jinému než k dalšímu pokračování renesanční nezakotvenosti a zmatení.

37 38

Patočka, Jan. Doslov. In Descartes, René. Rozprava o metodě. s. 65. Viz Williams, Bernard. Descartes: The Project of Pure Enquiry. s. 26-27

25

Druhý poukaz na psychologický význam základů poznání u Descarta budeme již hledat jinde než v dějinných souvislostech jeho učení, totiž u něj samého, v jeho životě a v textu jeho Meditací, v nichž, zdá se, můžeme spatřit odraz jeho vlastních prožitků a zkušenosti. Jak známo, celá první meditace je věnována metodickému pochybování. Otázkou je, zda toto pochybování bylo pro Descarta čistě jen teoretickým nástrojem, nebo zda odráželo skutečnou cestu jeho myšlení, které muselo projít zápasem o překonání tíživé nejistoty veškerého poznání. Versfeld k tomu píše: Na první pohled se zdá, že pochybnost, zvláště ta hyperbolická, je pouze formálním opatřením. Ale pozorný čtenář získává podezření, že pro Descarta znamenala něco mnohem víc.39

Meditace jsou podány v první osobě, jako výpověď o vlastních úvahách a přestože jde o dílo výhradně filozofické, jsou zarámovány jednoduchým dějem, a to dějem poměrně dramatickým. I když v žádném případě nejde o autobiografické zachycení skutečného průběhu Descartova uvažování (všech šest meditací se například symbolicky postupně odehrává v šesti dnech), přesto se můžeme domnívat, že Descartes při jejich psaní z nějakého osobního prožitku čerpal. Dějový a dramatický prvek Meditací přitom vystupuje na povrch zvlášť výrazně právě při líčení metodické skepse – v samém závěru první meditace Descartes mluví o strachu dodržet předsevzetí odvrhnout vše pochybné a o obavách, aby se místo ve světle poznání neocitl v „nerozpletitelných temnotách právě rozvinutých obtíží.“40 Meditace druhá je pak zahájena takto: Při včerejší meditaci jsem byl vržen do takových pochybností, že na ně nemohu zapomenout, ale ani nevidím, jak je vyřešit; jsem poděšen, jako bych byl zničehonic stržen do hlubokého víru a nemohl dosáhnout na dno, ani vyplavat na hladinu.41

Versfeldův komentář, že „první meditace musí vyvolat duchovní krizi, na níž je analytická metoda lékem“42, je jasným pojmenováním psychologického významu Descartových metafyzických zkoumání. Chceme-li tyto psychologické souvislosti stopovat přímo v Descartově životě, nebudeme pravděpodobně jeho biografií zavedeni jinam než k období zimy roku 1619. Právě v těchto dnech, jejichž středem byly jisté tři sny a vize, které náhle a intenzivně prožil, došlo zřejmě ke zformování hlavních rysů jeho učení. Schöndorf se nerozpakuje napsat, že Descartes „prožívá v listopadu 1619 osvícení, které jej zbavuje jeho pochybování.“43A Descartes sám píše ve své korespondenci o období, které roku 1619 bezprostředně předcházelo, tato slova: Trápil jsem se už po celá studia v Paříži otázkami, které jsem tehdy pokládal za heretické a svatokrádežné: otázkami po možnostech, vůbec základní možnosti pravého poznání… Tehdy ve svých třiadvaceti letech, už v uniformě, která mi otevírala cestu do světa, jsem dospěl k rozhodnutí, že své pochyby vyřeším přesným a jednoznačným způsobem.44

39

Versfeld, Marthinus. An Essay on the Metaphysics of Descartes, s. 40.: ”For at the first glance the doubt, especially the hyperbolical doubt, is merely a formal precaution. But the attentive reader comes to suspect that it was something very much more to Descartes. ” 40 Descartes, René. Meditace o první filosofii. s. 27. 41 Tamtéž, s. 27 42 Versfeld, Marthinus. An Essay on the Metaphysics of Descartes. s. 41.: ”The first Meditation must produce a spiritual crisis for which the analytic method is the medicine…” 43 Coreth, Emerich. Schöndorf, Harald. Filosofie 17. a 18. století. s. 30. 44 Mácha, Karel. Cartezius. Brno: Nakladatelství Petrov, 1991, s. 12.

26

Tyto poznámky mohou vést k obecnému náhledu, že přesvědčivé základy poznání mohou mít zřejmě schopnost člověku poskytnout tolik potřebnou jistotu v jeho ostatních názorech. Je přirozené, že takto důležitou psychologickou roli může hrát právě ta část poznání, která veškeré ostatní poznání podmiňuje a od které máme navíc tendenci očekávat, že by měla být vzhledem k ostatnímu vědění určující. Je tedy zdá se možné zastávat názor, že základy poznání by mohly být tou oblastí vědění, ke které se lidská mysl snaží uchýlit a od které může vyjít, když pociťuje nejistotu či zmatek v jiných oblastech svého vědění, když se ostatní přesvědčení zdají pochybná, otřesená či dokonce zborcená. To s sebou pochopitelně přináší požadavek, aby základy poznání byly maximálně spolehlivé, důvěryhodné, pevné a jisté. Pevné základy poznání přinášejí jistotu, stabilitu a vyrovnanost, naopak jejich absence je podle zde představené teze faktorem dezintegrace osobnosti.

Význam metodický Budeme-li se dále držet předpokladu, že určující význam prvních principů je zpochybněn, můžeme vymezit ještě jiný významný druh užitku, který může zkoumání základů poznání přinést. Aniž by základy poznání musely přímo určovat ostatní poznatky, stále je možné tvrdit, že jejich nahlédnutí zvyšuje schopnost orientace na celém poli vědění a že napomáhá k snadnějšímu objevování nových poznatků či naopak k odhalování chyb. Stručně řečeno, znalost základních principů epistemologie by měla přispět k vyšší efektivitě myšlení a zkoumání, k rychlejšímu rozvoji poznání, aniž by to muselo znamenat, že jim bude připsána natolik zásadní a nenahraditelná úloha, jako tomu bylo učiněno v souvislosti s významem určujícím. Rozdíl spočívá v tom, že přisuzujeme-li základům poznání pouze význam metodický, netvrdíme tím, že tyto základy jsou pro existenci ostatního vědění nutné, respektive že bez nich ztrácí ostatní vědění na důvěryhodnosti. Základy poznání by plnily spíše určitou pomocnou procedurální roli. Některé momenty Descartova díla na metodickou roli základů přímo ukazují. O rozvoji vědění a objevování nových poznatků Descartes v prvé řadě na více místech hovoří jako o přínosu, který nám zajistí metoda. Jinak řečeno, i kdyby byly všechny předešlé významy základů poznání odmítnuty, mohl by Descartes stále své epistemologii připisovat velkou důležitost, neboť i kdyby na jím stanovených principech nebylo vědění ani jeho jistota závislé, stále by mohl svou metodu považovat za velmi užitečný nástroj dalšího rozvoje poznání. Osvojení si základních principů poznání, zvláště pak univerzální metody, je pro Descarta cestou k radikálnímu zlepšení osobních intelektuálních schopností. Descartovými slovy, učit se postupovat podle metody znamená usilovat o „růst přirozeného světla rozumu“45 a pečovat o „zdravou mysl čili universální moudrost“46 , která pak bude člověku ku prospěchu, ať již se bude věnovat jakékoliv vědě a ať bude přemýšlet nad jakýmkoliv problémem. K vytvoření konkrétnější a názornější představy o roli a možném smyslu metody nám může přispět i Descartova vlastní výpověď o tom, jak k metodě dospěl a jakým způsobem se jemu samému osvědčila. Objevu metody předcházelo matematické bádání, pokusy o nalézání řešení různých matematických úloh. O této své činnosti pak Descartes píše:

45 46

Descartes, René. Regulae ad directionem ingenii: Pravidla pro vedení rozumu. s. 11. Tamtéž, s. 10.

27

Měl jsem tolikrát úspěch, až jsem konečně zjistil, že už nedospívám k pravdě o věcech tak, jak to činí ostatní, totiž neurčitým a naslepo vedeným zkoumáním, a spíše s pomocí šťastné náhody než dovednosti, ale že jsem si během dlouhé zkušenosti osvojil určitá pravidla, která jsou nemálo prospěšná (…) Tak jsem pečlivě vypracoval celou tuto metodu a přesvědčil jsem se o tom, že jsem od začátku postupoval v bádání způsobem, který je ze všech nejúčelnější.47

Zastavíme-li se ještě u vztahu právě diskutovaného typu významu základů poznání s významu jinými, můžeme konstatovat, že význam metodický může mít pochopitelně hodnotu jak z hlediska teorie, tak praxe. Descartes přímo poznamenává, že tříbení rozumových schopností skrze metodu je užitečné k tomu, aby byl náš „intelekt s to předložit vůli to, co je třeba zvolit“48. Také lze podotknout, že přísně vzato má o metodickém významu smysl hovořit jen tehdy, pokud je určitým způsobem omezen dosah určujícího významu základů poznání. Pokud by měly základy poznání určující význam vzhledem ke všem oblastem vědění a ke všem poznatkům, tedy pokud by bez základů poznání nebylo možné vůbec žádné poznání, pak by byl význam metodický ve významu určujícím zcela obsažen a zmiňovat jej by bylo naprosto nadbytečné. Jak jsme viděli výše, některá Descartova tvrzení však vskutku určujícímu významu poznání takový absolutní dosah přisuzují. Abychom dospěli k metodickému významu základů poznání – tedy abychom mohli říci, že pravidla metody mohou mít v procesu poznávání pouze pomocnou roli, či dokonce abychom takto mohli interpretovat i Descarta – museli bychom zmíněnou radikální představu o absolutním dosahu určujícího významu základů poznání poněkud oslabit.

47 48

Tamtéž, s. 83. Tamtéž, s. 11.

28

KRITIKA KARTEZIÁNSKÉ KONCEPCE ZÁKLADŮ POZNÁNÍ Náš zájem o základy poznání nás v této fázi zkoumání přivádí k otázce, zda je Descartova varianta jejich vypracování skutečně použitelná a zda ji, nebo snad alespoň její části, lze převzít. Podívejme se tedy na některé důležité námitky a problémy, kterým karteziánská teorie poznání čelí. Můžeme říci, že karteziánská koncepce základů poznání stojí na těchto dvou základních předpokladech: 1) Existují evidentní, to znamená bezprostředně (intuitivně) poznatelné, naprosto jisté a nezpochybnitelné poznatky. 2) Z evidentních poznatků lze deduktivně odvodit systém veškerého ostatního vědění. Rozlišíme tedy dva hlavní způsoby, jak karteziánskou koncepci založení poznání napadnout: lze kritizovat buď první, nebo druhý předpoklad. Zpochybnit první předpoklad znamená prohlásit, že neexistují žádné poznatky, které bychom mohli považovat za naprosto jisté. Toto stanovisko nazýváme falibilismus, k opozičnímu stanovisku, které zastával Descartes, lze pak odkazovat jako k infalibilismu. Sporu mezi falibilismem a infalibilismem se budeme věnovat v následujících čtyřech podkapitolách. Poté přikročíme ke kritice druhého předpokladu, jejímž cílem je ukázat, že pokud bychom i navzdory falibilistickým námitkám ideu evidentních poznatků nezavrhli, je fundacionalistický projekt a fundacionalistické pojetí struktury poznání i přesto vážně zpochybněno. Podle této kritiky není totiž třída poznatků, které bývají považovány za evidentní, schopna pro další rozvoj vědění poskytnout dostatečné zdůvodnění. Z poznatků základny by tedy nebylo možné rozvinout celý systém poznatků nadstavby. Tento bod je možno opět rozložit do dvou fází: Nejprve poukážeme na to, že i přes uznání falibilismu není zřejmě možné převzít celou základnu tak, jak ji vymezil Descartes, a že již z tohoto důvodu se naděje na úspěšné odvození nadstavby hroutí. Až následně budeme diskutovat námitku, že i pokud bychom převzali Descartovu základnu v celém jejím rozsahu, nebude ani tak možné na ni navázat uspokojivou konstrukcí dalšího vědění. Připomeňme ještě, že jelikož pravidla Descartovy metody fundacionalistickou strukturu vědění předpokládají, kritika fundacionalismu se stává i kritikou karteziánské metody. Zřejmé je to již u prvního pravidla, které přikazuje nepřijímat za pravdivé nic, co by nebylo nepochybné – pokud by nepochybné pravdy neexistovaly, nezískali bychom provedením tohoto pravidla žádné poznatky, navazující kroky metody by nebylo na co aplikovat a výstup celého zkoumání by byl nulový. Další dvě pravidla totiž směřují k tomu, aby byly vytvořeny deduktivní důkazy vedoucí od nepochybných poznatků k poznatkům ostatním. Není proto potřeba, abychom v této části práce předkládali i zvláštní námitky proti metodě.

Falibilistické vyústění metodické skepse Podívejme se tedy, jakou argumentaci proti kartezianismu může využít falibilismus. Dalo by se očekávat, že vybereme některého z odpůrců Descartovy filozofie a vysvětlíme, jaké námitky proti infalibilismu předložil. Náš postup bude paradoxně přesně opačný, nikoliv však nevhodný. Budeme totiž dále pracovat s tou falibilistickou argumentací, kterou lze nalézt v díle Descarta samotného.

29

Jinak řečeno, proti Descartovi tradičnímu postavíme Descarta, který jakoby sám svůj vlastní systém vyvrací. Může být bráno i jako svědectví jeho velikosti, že z jeho díla těží obě dvě opoziční strany, falibilismus i infalibilismus. Jsou to totiž právě Descartovy skeptické argumenty, které jsou považovány za stěžejní opěrný bod falibilistického stanoviska, souvislost Descarta s infalibilismem není třeba komentovat. Již dříve bylo řečeno, že náš výklad karteziánské filozofie se držel pouze jedné, byť tradiční interpretace. Ve skutečnosti však existuje i stanovisko, podle něhož si Descartes myslel, že skepsi v její nejvíce vyhrocené, hyperbolické podobě neodolá žádné naše přesvědčení, tedy ani Cogito, ani žádný logický obecný poznatek. A dodejme, že toto stanovisko není nijak výjimečné. Spíše se dá říci, že existují dva stejně významné tábory, z nichž první drží tradiční linii, podle níž je nejsilnější skeptická námitka vyvrácena Cogito ve Druhé meditaci, zatímco podle druhé není ani zde hyperbolická skepse zcela překonána.49 Proč tento, z hlediska zavedených zestručňujících schémat o dějinách filozofie možná poměrně překvapivý fakt zmiňujeme až nyní a v souvislosti s kritikou karteziánské teorie poznání, již bylo naznačeno. Nově představená skeptická interpretace poněkud nabourává celistvost karteziánského řešení problému základů poznání. Činí jej, pokud ne nekonzistentním, pak alespoň nedostatečně propracovaným a nevysvětleným. Proto se také do dalšího vývoje filozofie příslušné protichůdné prvky Descartova díla příliš nezapsaly. Bylo-li tedy v první části práce naším hlavním úkolem předložit ukázku propracované a vlivné teorie základů poznání, museli jsme skeptickou interpretaci prozatím pominout. Zato nyní je pro představení této interpretace vhodná chvíle. Jak pro spor mezi tradiční a skeptickou interpretací Descartovy teorie poznání, tak pro samotný spor mezi falibilismem a infalibilismem jsou klíčové a zvlášť ilustrativní následující Descartova slova ze čtvrtého odstavce Třetí meditace: Když jsem uvažoval něco velmi jednoduchého a snadného ve věcech aritmetiky či geometrie, jako že dvě a tři je dohromady pět a podobně, nahlížel jsem alespoň tohle dostatečně zřetelně, abych mohl tvrdit, že je to pravda? Později jsem ovšem soudil, že je o tom třeba pochybovat jen z té příčiny, že mi přišlo na mysl, že mi snad nějaký Bůh mohl dát takovou přirozenost, abych byl podváděn i v tom, co se zdá nejzjevnější. Ale kdykoliv mne napadne tento předpojatý názor o nejvyšší Boží moci, musím přiznat, že chce-li, snadno způsobí, abych chyboval i v tom, co podle svého mínění co nejzřejměji nahlížím očima mysli. Kdykoliv se však obracím k věcem, které mám za velmi jasně vnímané, přesvědčují mne tak rozhodně, že sám od sebe začnu chrlit tyto výrazy: ať mne klame, kdo může, přece nikdy nezpůsobí, abych byl nic, budu-li myslet, že jsem něco, nebo aby bylo někdy pravda, že jsem nikdy nebyl, když je nyní pravda, že jsem, nebo snad dokonce, aby dvě a tři bylo dohromady více či méně než pět a podobně, v čemž poznávám zjevný spor. A když nemám příležitost domnívat se, že nějaký Bůh je podvodník, ani zatím dostatečně nevím, zda nějaký Bůh je, důvod k pochybování, který závisí výhradně na tomto názoru, je zajisté velmi chatrný a takříkajíc metafyzický. Aby byl však i tento odstraněn, jakmile se naskytne příležitost, musím zkoumat, zda je Bůh a pokud je, zda může být podvodník; neboť když tuto věc nevím, zdá se, že si nikdy nemohu být zcela jist žádnou jinou.50

V tomto textu vidíme kontrast dvou výrazných protipólů – na jedné straně se Descartes ujišťuje o pravdivosti evidentních poznatků tím, že poukazuje na skutečnost, že kdykoliv na ně soustředěně zaměří mysl, tak je o nich silně přesvědčen, je jimi jakoby nucen k souhlasu, a to bez ohledu na to, že už předtím poznal i ty nejsilnější skeptické námitky. Na druhé straně 49

Newman, Lex. Descartes’ Epistemology [online]. 2005. [cit. 24. dubna 2007]. Dostupné z . odd. 4.2. 50 Descartes, René. Meditace o první filosofii. s. 37

30

ovšem, když se opět zamyslí nad možností, že Bůh existuje a že by nás mohl klamat, pak musí uznat, že by pro něj jistě nebylo nejmenším problémem způsobit, aby i takto silné vnitřní přesvědčení bylo jen mámením. Tyto dva póly lze nazvat momentem epistemologického optimismu a pesimismu51 nebo můžeme situaci okomentovat tak, že Cogito a jiné stejně jasně vnímané pravdy mohou být vystaveny pochybnosti vnější (zpětná relativizace jistoty evidentních pravd hypotézou klamavého Boha), ale už nikoliv pochybnosti vnitřní (nemožnost odepřít souhlas právě nazírané evidentní pravdě).52 Oba popsané póly dobře představují jádro sporu mezi falibilismem a infalibilismem. Klíčová otázka tedy zní: jaký pól má převážit? Lze skepsi silou těch nejjistějších pravd vskutku vyvrátit? Intuice ve prospěch skepticismu je tu velmi silná – vždyť k čemu je nám jakkoliv silná vnitřní nepochybnost, když si zároveň uvědomujeme, že i tato by mohla být, představíme-li si klamajícího Boha, zcela zavádějící. Tato intuice zdá se, alespoň v právě citované pasáži, převažuje nakonec i u Descarta, neboť říká, že jelikož zatím nevíme, zda Bůh je a zda není podvodníkem, zůstává nám stále důvod k pochybování, byť malý, a dokud to nebudeme vědět, nebudeme si moci být zcela jisti ničím – tedy ani Cogito. Opět připomeňme, že argument mocné klamající bytosti je třeba brát jako pomůcku k pochopení jisté obecné teze o omezenosti lidského poznání, nikoliv jako klíčovou složku falibilistického názoru. Za argumentem klamavého démona se skrývá určitý širší postoj, který bychom se mohli pokusit přiblížit například následujícími slovy: Není nic, co by nám zaručovalo, že skutečnost není něčím, co zcela přesahuje naše poznání nebo s čím se to, čemu říkáme poznání, zcela míjí. Není nic, co by nám zaručovalo, že naše poznání, ať už v jakékoliv formě, není něčím zcela jiným, než si my představujeme. Jde tedy o pochybnost, zda si skutečně můžeme být jisti, že naše pojmy jako je pravda, vědění a poznání jsou smysluplné, že skutečně něco označují a že jsou tím, za co je pokládáme. Přesto zůstává argument mocné klamající bytosti pro svou názornost a jednoznačnost možná tím nejpoužitelnějším argumentem ve prospěch falibilismu. Pokusme se jej tedy přesněji rekonstruovat. Jde o myšlenkový experiment, který nás chce přesvědčit o možnosti určité hypotetické situace, která se dá popsat v těchto třech bodech: 1) Je možné, že existuje všemocná bytost. 2) Je možné, aby všemocná bytost, pokud by existovala, mohla mít záměr uvést člověka do naprostého omylu. 3) Je možné, aby všemocná bytost, pokud by existovala, měla moc uvést člověka do naprostého omylu. Tyto teze jsou předpoklady argumentu. V jiné verzi by mohl být přívlastek všemocná nahrazen výrazem „nanejvýš mocná“. Pro účely kritiky Descartovy evidence je možno upřesnit význam věty (3): 3`) Je možné, aby všemocná bytost, pokud by existovala, měla moc uvést člověka do naprostého omylu, to znamená i do omylu o větách takové jistoty, jakou připisujeme Cogito. Účelem argumentu je odmítnout infalibilismus a zdůvodnit falibilismus, to znamená vyvrátit větu (4) a dokázat větu (5): 4) Existuje alespoň jeden absolutně jistý a nezpochybnitelný poznatek. 51

Newman, Lex. Descartes’ Epistemology [online]. 2005. [cit. 24. dubna 2007]. Dostupné z . odd. 5.1. 52 Versfeld, Marthinus. An Essay on the Metaphysics of Descartes. s. 47.

31

5) Neexistuje žádný poznatek, jehož pravdivostí bychom si mohli být naprosto jisti. Argument funguje tímto způsobem: Kdo souhlasí s větami (1), (2) i (3), ten se nemůže vyhnout (nebo alespoň není jasné, jak by se mohl vyhnout) souhlasu s větou (5). Přitom vyhnout se souhlasu s větami (1), (2) a (3) je velmi obtížné, jelikož to znamená souhlasit s jednou z vět (6), (7) či (8): 6) Je absolutně jisté, že neexistuje všemocná bytost. 7) Je absolutně jisté, že všemocná bytost, pokud by existovala, by nemohla mít záměr uvést člověka do naprostého omylu. 8) Je absolutně jisté, že by všemocná bytost, pokud by existovala, neměla moc uvést člověka do naprostého omylu, to znamená i do omylu o větách takové jistoty, jakou připisujeme Cogito. Podobným způsobem se dá zpracovat i skeptická námitka týkající se omylnosti lidské přirozenosti. Tvrzení, se kterým by bylo třeba souhlasit, abychom se této námitce vyhnuli, by mohlo vypadat takto: 9) Je absolutně jisté, že není možné, aby byla lidská přirozenost z nějakého důvodu nastavena tak, že by přiřazovala k omylným myšlenkám tak silné přesvědčení o jejich jistotě, jaké je spojeno s Cogito. Z uvedeného je patrné, že radikální forma skeptických hypotéz je pro infalibilismus pokud ne nepřekonatelnou, pak jistě velmi závažnou překážkou.

Karteziánský kruh Jak již bylo řečeno, je velmi dobře možné, že Descartes uznal, že hyperbolická skutečně narušuje jistotu pravd, které infalibilismus považuje za evidentní. I neuspokojivé situaci však Descartes pokračuje ve svém projektu. Nevzdává se cíle infalibilismus, a to ani tehdy, když k překonání hyperbolické skepse nestačí přesvědčivý poznatek, jakým je Cogito.

skepse v této obhájit natolik

Říká, že naprostá jistota by nám byla přístupná až tehdy, pokud bychom věděli, že je Bůh a že nás neklame. Proto si klade za cíl tyto otázky rozřešit. Až teprve poté, co budeme mít tyto znalosti o Bohu, budeme moci definitivně prohlásit, že jasné a rozlišené poznatky jsou prosty vší pochybnosti. Skutečně také Descartes v následujícím zkoumání věnuje hodně prostoru dokazování Boha, který je přitom prost vší nedokonalosti a proto není možné, aby nás klamal. Je učiněn závěr, že jelikož Bůh není podvodníkem, musí být to, co jasně a zřetelně vnímáme, pravdivé. Závažný problém tkví ovšem v tom, že k dokazování boží existence jsou jako premisy používány právě jasně a rozlišeně vnímané pravdy – jak také jinak, když nic jistějšího Descartes k dispozici nemá. Námitka, která je považována ze jeden z nejvážnějších problémů Descartova díla a které se říká karteziánský kruh, je nasnadě: dochází zde k důkazu kruhem. Bůh je dokazován skrze jasně a rozlišeně vnímané pravdy, jejichž pravdivost je však zase dokazována existencí a dokonalostí Boha. Tuto námitku je možno obejít tak, že odmítneme tu interpretaci, podle níž jsou jasné a rozlišené poznatky hyperbolickou skepsí skutečně zpochybněny. Ovšem pokus potvrzovat nepochybnost základních poznatků pomocí Boha za situace, kdy by klamající Bůh tyto poznatky ohrožoval, je, zdá se, již předem odsouzena k neúspěchu. Nejsou-li evidentní pravdy jako evidentní ukázány hned zpočátku, žádné další zdůvodňování jim již nepomůže.

32

Z tohoto hlediska je tedy Descartova snaha o nalezení evidence bezvýsledná. Podívejme se však ještě na další známý způsob, jak otřást absolutní jistotou o základních pravdách lidského poznání.

Evidence a problém jazyka Je těžké představit si, jak by mohla být pravdivost něčeho tak samozřejmého, jako jsou soudy o bezprostředních prožitcích našeho vědomí, problematická. Narušovat tuto samozřejmost nicméně lze, a to zejména skrze úvahy o prostředkující roli, kterou hraje v procesu poznání naše myšlení a jazyk. Když bezprostředně zakoušíme nějaký zážitek, který lze označit za bezprostřední fakt vědomí, nezakoušíme přímo tu myšlenku, která se ve vědomí vytváří, když chceme tento svůj prožitek vyjádřit či pojmenovat. Použijme příklad: To, jak vypadá kniha, jaký je prožitek vidění knihy, je něco zcela jiného než myšlenka, která se, schematicky řečeno, skládá z pojmů „vidím“ a „kniha“. Myšlení probíhá v pojmech, zatímco samotný vjem zjev knihy v sobě žádný pojem neobsahuje. To znamená, že abychom mohli něco uchopit jako vědění, musí to být nejprve převedeno do propoziční formy do řeči, původní prožitek musí být přetaven v myšlenku. A kde vezmeme jistotu, že klam či zkreslení se do našeho poznávání nedostává právě během tohoto převodu? Absolutní jistotu, že evidence vědomí zůstává zachována, nemáme. V evidenci vědomí chceme uchopit prožitek, jak je právě bezprostředně zakoušen. Zdá se tedy, že abychom mohli prohlásit, že evidence nemůže být během jazykového zpracování narušena, musíme požadovat, aby slova použitá v příslušné větě odkazovala výhradně a jen k tomu, co obsahuje daný prožitek. Každý pojem je ovšem obecný – je spjat s celou třídou možných zkušeností. Nabízí se tedy závěr, že kdykoliv zkušenost pojmenováváme, promítáme do ní určité naše koncepty, jejichž obsah je širší než obsah bezprostředně prožívané přítomnosti. V tomto smyslu se zdá, že poznání může být tendencí našeho rozumu k obecnosti deformováno. Význam pojmů musí být též nějakým způsobem utvářen, jistě není produktem jediného jevu a okamžiku. Spíše je dán sérií minulých zkušeností či významem jiných slov daného jazyka. Soud o bezprostředně přítomném je tedy spjat a odkazuje k něčemu, co tuto přítomnost přesahuje, co souvisí s pamětí, a co již nemůže mít rozum, hledá-li neproblematickou pravdu, pod kontrolou. Zapojení paměti do procesu poznávání implikuje ztrátu evidence ostatně i podle Descarta – k tomu, aby mohl připsat jistotu i vědění závisejícímu na paměti, potřebuje Descartes nejprve dokázat existenci Boha. Problémem tedy je, že zřejmě nelze zjistit, a už vůbec ne s jistotou, co k původnímu prožitku (pokud něco takového vůbec existuje) přidává jeho pojmové uchopení a jaké má tato transformace důsledky pro kognitivní hodnotu a údajnou dokonalost soudů o zkušenosti vědomí.

Evidence v kontextu filozofické diskuse Naskýtají se ještě další námitky proti karteziánské evidenci, které se zdají být jednoduché, ale přesto nikoliv neužitečné. Poukazují na nesrovnalosti, které se objeví, pokud přesvědčení o absolutní jistotě jistých tvrzení uvedeme do kontextu filozofické diskuse. Za prvé konstatujme fakt, že mezi filozofy, kteří se k problému evidence Cogito či jiných základních pravd vyjadřují, není shoda. Mnozí si nemyslí, že by skutečně šlo o absolutně jisté 33

pravdy. Jak ale za těchto okolností mohou ostatní takové evidenci stále důvěřovat? Vždyť by to znamenalo, že musejí souhlasit s tímto tvrzením: 1) Je absolutně jisté, že ti myslitelé, kteří s existencí naprosto jistých evidentních pravd nesouhlasí, se mýlí. Kdyby totiž s touto větou nechtěli souhlasit, znamenalo by to, že připouští možnost, že falibilisté mohou mít pravdu a že je tedy možné, že i evidentní pravdy jsou zpochybnitelné. V opačném případě se zase uchylují k postoji, který se nezdá být příliš přijatelným a který by se dal označit za postoj krajně přehnaného intelektuálního sebevědomí. Za druhé těch, kteří i po seznámení se s falibilistickými argumenty myšlenku evidentních pravd nezavrhli, je možné se zeptat: Jste si zcela jisti, že uvedené argumenty proti údajným evidentním pravdám nemohou jejich jistotu nijak podrýt? Dá se totiž očekávat, že každý je při zvažování předložených námitek alespoň mírně na pochybách. Ale pokud je na pochybách, znamená to, že právě proto, že v průběhu těchto úvah pochybuje, musí již být evidence zavržena. Evidence přece nemůže být z povahy věci uznána, pokud rozhodování, zda je skutečně evidencí či není, je samo o sobě problematické. Jedinou cestou, jak evidentní pravdy uchovat, je prohlásit: 2) Všechny námitky proti evidentním pravdám můžeme s absolutní jistotou prohlásit za zcela nepochybně zmýlené. Skutečnost však této tezi zdá se odporuje, jelikož teoretická diskuse o námitkách a důvodech pro a proti evidenci se jeví, ostatně stejně jako rozbor jakékoliv jiné filozofické otázky, jako velmi spletitá a složitá. V návaznosti na tento fakt tedy předkládáme k zamyšlení intuici, že není-li proces hodnocení jednotlivých námitek proti evidentním pravdám velmi snadný či spíše triviální, pak nemůžeme s naprostou jistotou vyloučit, že jsme se v něm zorientovali špatně.

Aporie skepticismu Bylo řečeno, že jistota evidentních pravd má spočívat v určité jejich pozitivní vlastnosti, kterou se Descartes snaží zachytit pomocí přívlastků jasnosti a rozlišenosti a která se projevuje tím, že daný poznatek jakoby si přímo vynucoval souhlas naší mysli. V tvrzeních o jistotě Cogito lze však nalézt jistý moment, který není s tímto sdělením v úplném souladu. Když Descartes objevuje jistou pravdivost Cogito, říká, že i kdyby nás klamal démon, tedy alespoň jsme, jestliže nás klame a jestliže se nyní sami sebe snažíme o jeho existenci přesvědčovat. Ještě výrazněji je rys, o němž budeme mluvit, vidět v pasáži věnované Cogito v Principech filosofie: Odporuje si totiž, abychom pokládali to, co myslí, ve chvíli, kdy myslí, za neexistující.“53 Tyto výroky jakoby naznačují, že jistota věty „Já jsem“ by mohla spíše než v nějaké její pozitivní vlastnosti spočívat ve vnitřní rozpornosti jejího opaku. Jak totiž lépe podpořit Descartův závěr, že „výpověď: Já jsem, já existuji, je nutně pravdivá, kdykoliv ji pronesu nebo pojmu myslí“54, než poukazem na to, že kdykoliv by někdo prohlásil: „Já neexistuji“, zjevně by se dostával sám se sebou do rozporu, že svou výpovědí by sám sebe spolehlivě usvědčoval z omylu.

53 54

Descartes, René. Principy filosofie: výbor doplněný dvěma Descartovými dopisy Alžbětě Falcké, s. 17. Descartes, René. Meditace o první filosofii. s. 28

34

Stejná vlastnost náleží i výroku „Myslím“. Nelze vyslovit jeho negaci, aniž bychom si neprotiřečili. To je zvlášť patrné, pokud přihlédneme ke skutečnosti, že myšlení má jazykový charakter, a přeformulujeme větu „Myslím“ do výpovědi „Používám jazyk“. Dalším příkladem věty, jejíž negace obsahuje vnitřní rozpor, může být princip sporu. Logickou inkonzistenci, na kterou zde poukazujeme, lze ovšem spatřovat i v tvrzeních, které vyjadřují stanovisko radikálního skepticismu: „Pravda neexistuje“; „Nejsme schopni žádného poznání“, „Žádná věta není pravdivá“. Právě na této úvaze, kterou detailně rozpracoval Aristoteles, je postaven tradiční způsob kritiky skepticismu: Výroky radikální skepse obsahují aporii, vnitřní rozpor, vyvrací samy sebe, tedy skepticismus není pravdivý, a tudíž poznání je zaručeno. Radikální skepse není možná, jelikož si nelze nic smysluplně myslet ani nic smysluplně tvrdit, aniž by se tím zároveň implicitně nepředpokládalo, že poznání je možné. Jedinou cestou, jak se vyhnout předpokladu pravdy, je nic si nemyslet a nic netvrdit, v takovém případě však zase nelze zastávat žádný názor, tedy ani být skeptikem. Nedá se říci, že by Descartes tuto tradiční formu argumentace převzal a včlenil do svého filozofického systému, jelikož její místo je obsazeno kritériem jasnosti a rozlišenosti. Na druhou stranu používá ovšem ve výrocích o Cogito, jak jsme viděli, stejnou argumentační strategii, což je zároveň první důvod, proč bylo vhodné na tezi o vnitřní rozpornosti skepticismu upozornit. Druhým důvodem je skutečnost, že aporie skepticismu zůstává možná nejsilnějším argumentem, který může zastánce evidentních pravd použít k obhajobě svého názoru.

Problém rozsahu a kritéria základních poznatků Jelikož jsme aporii skepticismu vyhodnotili jako závažný příspěvek do diskuse, musíme se též otázat, zda by nebylo možné karteziánský systém o tento argument doplnit a posílit tak jeho pozice ve sporu o evidenci. Není zde prostor na nelehké úvahy o tom, do jaké míry a jakým způsobem je falibilismus schopen se s problémem aporie skepticismu vypořádat, a proto nyní předpokládejme, že evidenci by vskutku bylo možné tímto způsobem zaštítit. Pomohlo by to výrazným způsobem k rehabilitaci karteziánského projektu? Z následujícího důvodu se zdá se, že nikoliv: Vět, které by mohly být prohlášeny za evidentní skrze argument vnitřní rozpornosti jejich opaku, je relativně malé množství a vesměs jde o obměny těch vět, které byly již výše jako příklady uvedeny. Takto malý soubor základních poznatků by přitom nestačil k odvození dalšího vědění. Tím se otevírá problém, že pro úspěch fundacionalistického projektu nestačí uznat existenci evidentních poznatků, nýbrž je třeba, aby skupina těchto poznatků byla dostatečně rozsáhlá. Zásoba evidentních poznatků musí být takového charakteru, aby se dalo uvažovat o tom, že z ní odvodíme velké množství dalších poznatků, které bude tvořit nadstavbu. I kdybychom tedy souhlasili s existencí nezpochybnitelných pravd, zbývá otázka, zda přijmeme za evidentní stejná tvrzení jako Descartes. V tomto směru je, jak uvidíme, nejvíce problematická kategorie obecných poznatků. Nesouhlas může lehce vyvolat například teze, že „něco dokonalejšího nemůže vzejít z něčeho méně dokonalého jako z příčiny účelové a celkové“55. Připomeňme, že ji, stejně jako každý jiný obecný poznatek, musí Descartes považovat za stejně nepochybnou jako Cogito. Podíváme-li se na Descartův text s názvem Úsudky prokazující existenci Boha a odlišnost duše od těla, rozvržené podle geometrických zásad, ve kterém musel autor začít výčtem 55

Descartes, René. Principy filosofie: výbor doplněný dvěma Descartovými dopisy Alžbětě Falcké, s. 27.

35

definic, postulátů a axiomů, zjistíme, že seznam uvedených axiomů vyvolává nemalé pochybnosti, obsahuje řadu problematických pojmů a od absolutní jistoty je patrně značně vzdálen. Jako příklad uveďme axiom šestý: Jsou různé stupně reality čili jsoucnosti. Substance má více reality než akcident či modus, substance nekonečná více než konečná. A tak je též více předmětné reality v ideji substance než v ideji akcidentu, a v ideji substance nekonečné je jí více než v ideji substance konečné.56

Poukazem na tyto potíže se dostáváme ke kritice kritéria jasnosti a rozlišenosti. Právě skrze něj chce totiž Descartes rozhodovat, který poznatek může být prohlášen za základní a který nikoliv. Ve skutečnosti však Descartes operuje s množstvím sporných obecných poznatků, které mohl bez dalšího vysvětlování přijmout jako premisy k dalším úvahám jen díky prohlášení, že jde o pravdy poznatelné přirozeným světlem rozumu, které můžeme vnímat zcela jasně a rozlišeně. Není se proto čemu divit, že toto kritérium bylo a je obviňováno, že je příliš vágní, subjektivní a psychologické, že neposkytuje jasné měřítko pro posuzování, které poznatky do kategorie jasných a zřetelných spadají a které nikoliv. Vidíme tedy, že i pokud uznáme existence určitých nepochybných logických tvrzení, dají se očekávat spory ohledně otázky, která logická tvrzení jsou skutečně bezproblémová a která nikoliv. Je zřejmé, že přijmout takový soubor základních poznatků, se kterými pracoval Descartes, je dnes již prakticky vyloučené. K tomu lze připojit námitku, že i samotné zavedení kritéria jistoty a pravdivosti v Descartových Meditacích je pochybné. Descartes jej odvodil z Cogito tím, že jistota tohoto prvního poznatku nespočívá v ničem jiném než v jeho jasném a rozlišeném vnímání. Přitom jsme však viděli, že Cogito má v tomto směru narozdíl od většiny obecných poznatků ještě tu vlastnost, že jeho opak obsahuje vnitřní spor. Vzhledem k tomu, že se na tento vnitřní spor při zavádění Cogito Descartes sám odvolává, zdá se být způsob, jakým posléze uvádí kritérium jasnosti a rozlišenosti, poněkud zavádějící.

Problém paměti Předpokládejme však navzdory všem doposud uvedeným potížím, že by karteziánský pokus vymezit třídu základních poznatků byl úspěšný či alespoň lehce opravitelný. Potom by další vážná námitka proti fundacionalistickému projektu zněla, že soubor evidentních poznatků nedostačuje k tomu, aby mohl odůvodňovat a zakládat další úrovně vědění, zkrátka že po prokázání nepochybnosti axiómů nevede cesta dál k dokázání dalších pravd. Na Descartově systému je tento problém dobře viditelný. Zásadní překážka dalšího dokazování spočívá ve zpochybnění paměti. Spolehnout se můžeme jen na ty poznatky, jejichž pravdivost nahlížíme bezprostředně svým intelektuálním zrakem. Když se však nějaký důkaz skládá z více kroků, je k tomu, abychom si mohli být závěrem jisti, potřeba nahlížet všechny premisy i jejich spojení zároveň, tedy tímtéž bezprostředním intuitivním náhledem. Pokud bychom to neprovedli, znamená to, že jsme nejprve nazřeli jednu část důkazu a ten jsme pak následně použili jako premisu v části zbývající, k čemuž je však potřeba paměť – mezivýsledek úvahy je potřeba si zapamatovat. Předpokladem pravdivosti závěru je tedy přesvědčení, že nás paměť nespletla, ale Descartes, jelikož předpoklady jeho systému musí mít vlastnost nezpochybnitelnosti, nemůže paměť jako prostředek získávání dalšího vědění 56

Descartes, René. Meditace o první filosofii. s. 142.

36

přijmout. Z toho by vyplývalo, že abychom něco věděli, nestačí nám vědomí toho, že to již bylo dokázáno, ale je třeba mít v hlavě dokonale zpřítomněn celý dokazovací postup. Odmítnutím údajů paměti se zbavíme přístupu k veškerým zážitkům minulosti, a to nejen k výsledkům našich úvah, ale i ke všemu, co jsme v minulosti pozorovali. Ale přítomnost se stává minulostí v krátkém okamžiku. Jak bychom mohli ještě doufat, že získáme zpět ten rozsáhlý objem vědění, o kterém jsme předpokládali, že jej vlastníme, když je naše epistemická základna takto ochuzena?57

Jak známo, věda ve svém moderním pojetí stojí na sběru výsledků nejrůznějších pozorování, na empirii. Právě přírodním vědám chce dát Descartes svou metafyzikou základy, ale přitom – vinou svého požadavku naprosté jistoty – využití empirického materiálu prakticky znemožňuje. Jeho pokus o alespoň částečnou záchranu paměti dnes již není možno považovat za udržitelný, stojí totiž na důkazech existence Boha a nemožnosti toho, aby nás klamal: Pak jsem však začal vnímat, že Bůh je, (…) a byť bych už nepozoroval důvody, proč jsem soudil, že je to pravdivé, stačí si vzpomenout, že to pro mne bylo jasné a rozlišené, abych o tom měl pravdivé a jisté vědění a nebylo možné uvést žádný opačný důvod, který by mě přiměl pochybovat.58

Je zřejmé, že důkazy existence Boha jsou stěží něčím, co bychom mohli ve filozofii pokládat za naprosto jisté a jednoznačné a na čem by se dala založit důvěryhodnost veškerého ostatního vědění. Navíc, i kdybychom považovali tyto důkazy samy o sobě za korektní a kdybychom přijali předpoklad, že jasné a rozlišené poznatky nejsou nijak ohroženy hyperbolickou skepsí, ani tehdy se zdá se nevyhneme další verzi karteziánského kruhu. Dejme tomu, že intuitivním spojením jistých axiomů dokážeme jasně a zřetelně nahlédnout jistotu boží existence a z ní pak odvodit spolehlivost paměti. Ovšem kdykoliv poté, co si pouze vzpomeneme, že jsme tuto spolehlivost paměti dokázali, opět nemůžeme vyloučit, že nás paměť neklame v tom smyslu, že ve skutečnosti žádný takový důkaz neproběhl. A do třetice, není jasné, jak konkrétně by se teze, že to, o čem si pamatujeme, že jsme to jasně a zřetelně vnímali, je pravdivé, promítla do možnosti využívat vzpomínek o dřívějších prožitcích a potažmo do možnosti využití empirického materiálu.

57

Fumerton, Richard. Foundationalist Theories of Epistemic Justification [online]. 2005. [cit. 24. dubna 2007]. Dostupné z . odd. 3.: ”…but the present disappears into the past in the blink of an eye. How can one even hope to get back the vast body of knowledge one prephilosophically supposes one has, if one's epistemic base is so impoverished.” 58 Descartes, René. Meditace o první filosofii. s. 64.

37

ZÁVĚR Zrekapitulujme, čeho bylo v provedeném zkoumání dosaženo. Byl podán výklad klíčových pojmů karteziánské teorie poznání, jehož prostřednictvím bylo možno udělat si určitou představu o tom, jak lze rozumět pojmu základů poznání, čím mohou základy poznání být, jak konkrétně mohou být vypracovány a jaké mohou plnit funkce. Zároveň bylo ovšem předvedeno, že celý tento koncept a pojetí základů poznání čelí vážným námitkám. Dokonce je na místě říci, že výsledkem kritické části této práce je závěr, že Descartovo vypracování základů poznání je možno prohlásit za neuspokojivé a neúspěšné. Kritika byla sice zaměřena zejména proti Descartově filozofii, ale zároveň se v obecnější rovině vztahovala k fundacionalismu jako takovému a poukázala tak na závažné problémy tohoto v celých dějinách filozofie značně rozšířeného pojetí lidského poznání. Teorie, která by chtěla fundacionalistický projekt vypracovat znovu a lépe, by musela na všechny tyto problémy uspokojivě odpovědět, což se však ve světle provedených kritických úvah nezdá příliš reálné. Tímto soudem je vše, co bylo v prvních dvou částech práce o základech poznání pozitivně řečeno, zásadním způsobem relativizováno. Nacházíme se v situaci, kdy máme jistou představu o cíli, záměru a ideálu, který by měly základy poznání naplnit, možnost a způsob jeho realizace však zůstává nejasný. Z této situace by mohlo vycházet další zkoumání, které by na tuto práci navazovalo. Jeho úkolem by bylo pátrat, zda a do jaké míry je možné naplnit filozofickou intenci skrytou v touze nalézt základy poznání i tehdy, pokud jsme nuceni zamítnout stanovisko fundacionalismu. Můžeme předznamenat, že navazující zkoumání by se mohlo odrazit od reflexe teorie koherentismu. Právě stanovisko koherentismu totiž vzniká jako odpověď na neschopnost fundacionalismu realizovat svůj vlastní cíl. Vzniká jako opoziční postoj odmítající myšlenku, že vědění jako celek má takovou strukturu, kterou by bylo možno znázornit jako budovu s pevně zakotvenými základy a na nich vybudovanou nadstavbou. Podle koherentismu je struktura poznání naopak podobná síti, to znamená, že v ní neexistuje skupina poznatků, která by tvořila nějaký základ a počátek v tom smyslu, že by se od ní vedlo veškeré další vyvozování a sama by přitom zdůvodnění nepotřebovala. Znamená však odklon od fundacionalismu zároveň to, že je třeba zcela se vzdát hledání počátečního archimédovského bodu, od nějž by vycházelo systematické zkoumání zaměřené na vědění jako celek? Právě takto by se dala formulovat otázka, k níž se na konci této práce dostáváme, do níž naše karteziánské zkoumání vyústilo.

38

POUŽITÁ LITERATURA Anzenbacher, Arno. Úvod do filozofie. Přeložil Karel Šprunk. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1991, 304 s. Bečvářová, Martina. Eukleidovy základy, jejich vydání a překlady. Praha : Prometheus, 2002. 297 s. Broadie, Frederick. An Aproach to Descartes’ ‘Meditations’. London: University of London, the Athlone Press, 1970. 230 s. Coreth, Emerich. Schöndorf, Harald. Filosofie 17. a 18. století. Přeložil David Mik. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 2002. 310s. Descartes, René. Meditace o první filosofii. Přeložil Petr Glombíček. Praha: Oikoymenh, 2003. 535 s. Descartes, René. Principy filosofie: výbor doplněný dvěma Descartovými dopisy Alžbětě Falcké. Přeložili Tomáš Marvan a Petr Glombíček. Praha: Filosofia, 1998. s. 15. Descartes, René. Regulae ad directionem ingenii: Pravidla pro vedení rozumu. Přeložil Vojtěch Balík. Praha: Oikoymenh, 2000. 314 s. Descartes, René. Rozprava o metodě. Přeložila Věra Szathmáryová-Vlčková. Praha: Svoboda, 1992. 67 s. Euclid. Elements [online]. Translated by Richard Fitzpatrick. 2005. [cit. 24. dubna 2007]. Dostupné z . Fumerton, Richard. Foundationalist Theories of Epistemic Justification [online]. 2005. [cit. 24. dubna 2007]. Dostupné z . Hegel, Georg Wilhelm Friedrich. Dějiny filosofie III. Praha: Academia, 1974, 532 s. Hetherington, Stephen. Fallibilism. [online]. 2005. [cit. 24. dubna 2007]. Dostupné z . Hintikka, Jaakko. Cogito, Ergo Sum: Inference or Performance. In Doney, Willis (ed.). Descartes: A collection of critical essays. London: Macmillan, 1968. 386 s. Leško, Vladimír (ed.). Descartes a súčasnosť. Košice: Univerzita P.J. Šafárika, 1996, 234 s. Mácha, Karel. Cartezius. Brno: Nakladatelství Petrov, 1991. 83 s. Newman, Lex. Descartes’ Epistemology [online]. 2005. [cit. 24. dubna 2007]. Dostupné z . Versfeld, Marthinus. An Essay on the Metaphysics of Descartes. Port Washington, N.Y.: Kennikat Press, 1969. 192 s. Röd, Wolfgang. Novověká filosofie I. Přeložil Jindřich Karásek. Praha: Oikoymenh, 2001. 383 s. Steup, Matthias. Epistemology. [online]. 2005. [cit. 24. dubna 2007]. Dostupné z .

39