MASARYKOVA UNIVERZITA Fakulta sociálních studií Katedra politologie
Debata o reformě českého školství v letech 1989 – 2004 Diplomová práce Bc. Soňa Krejčová
Vedoucí práce: doc. PhDr. Lubomír Kopeček, Ph.D. UČO: 190012 Obor: Politologie Imatrikulační ročník: 2009
Brno 2012
Prohlášení o autorství práce Prohlašuji, že jsem magisterskou práci na téma Debata o reformě českého školství v letech 1989 – 2004 vypracovala samostatně a použila pouze zdroje uvedené v seznamu literatury.
V Brně, 3. 1. 2012
_____________________________
2
Na tomto místě chci poděkovat vedoucímu práce doc. PhDr. Lubomíru Kopečkovi, Ph.D. za cenné rady a ochotu při vedení této práce.
3
Seznam zkratek CERMAT – Centrum pro reformu maturitní zkoušky ČMOS PŠ – Českomoravský odborový svaz pracovníků školství ČNR – Česká národní rada ČŠI – Česká školní inspekce HN – Hospodářské noviny KC OF – Koordinační centrum Občanského fóra KDS – Křesťanskodemokratická strana LN – Lidové noviny MF Dnes – Mladá fronta Dnes MŠMT – Ministerstvo školství mládeže a tělovýchovy NEMES – Nezávislá mezioborová skupina pro transformaci vzdělávání NRV – Národní rada pro vzdělávání NSZ – Národní srovnávací zkoušky OECD - Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj PAU – Přátelé angažovaného učení PS – Poslanecká sněmovna PU – Pedagogická unie RPV – Rada pro vzdělávání RVP – Rámcový vzdělávací program SKAV - Stálá konference asociací ve vzdělání SOU – střední odborné učiliště ŠVP – školní vzdělávací program ÚIV - Ústav pro informace ve vzdělávání UN – Učitelské noviny UZS – Unie zaměstnavatelských svazů VOŠ – vyšší odborná škola 4
VÚOŠ – Výzkumný ústav odborného školství VÚP – Výzkumný ústav pedagogický VÚSC – vyšší územně-správní celky
5
Obsah ÚVOD ..................................................................................................................................... 8 1.Teoretické ukotvení ........................................................................................................... 11 1.1 Systémové teorie ........................................................................................................ 12 1.2 Teorie politického cyklu.............................................................................................. 13 1.3 Definice základních pojmů .......................................................................................... 14 2. Vývoj školství v letech 1918 -1989................................................................................... 15 2.1 Školský systém první republiky .................................................................................. 15 2.2 Poválečný vývoj školství............................................................................................. 17 2.2.1 Vývoj 1945 - 1948 ................................................................................................ 17 2.2.2 Socialistické školství 1948 - 1989 ......................................................................... 17 3. Polity................................................................................................................................ 21 3.1. Základní ustanovení ................................................................................................... 21 3.2. Aktéři školské politiky ............................................................................................... 21 3.2.1 Ministerstvo školství mládeže a tělovýchovy ........................................................ 21 3.2.2 Parlament ČR ....................................................................................................... 22 3.2.3 Orgány veřejné správy .......................................................................................... 23 3.2.4 Zájmové a odborové organizace ........................................................................... 24 4. Vývoj školství v letech 1989 – 1998 ................................................................................. 26 4.1 Vláda 1989-1990......................................................................................................... 27 4.2 Vláda 1990 - 1992....................................................................................................... 30 4.2.1 První diskuse o transformaci školství .................................................................... 31 4.3 První vláda Václava Klause ........................................................................................ 35 4.3.1 Ministr Petr Piťha ................................................................................................. 35 4.3.2 Ministr Ivan Pilip.................................................................................................. 40 4.3.3 Reforma maturitní zkoušky................................................................................... 44 4.4 Druhá vláda Václava Klause ...................................................................................... 46 6
4.4.1 Optimalizace sítě středních škol............................................................................ 47 4.4.2 Národní rada pro vzdělávání ................................................................................. 49 4.4.3 Reforma maturitní zkoušky................................................................................... 50 4.5 Vláda Josefa Tošovského ............................................................................................ 51 4.5.1 Národní rada pro vzdělávání ................................................................................. 52 5. Vývoj školství v letech 1998-2004.................................................................................... 53 5.1 Vláda Miloše Zemana ................................................................................................ 53 5.1.1 Koncepce rozvoje školství a nový školský zákon .................................................. 54 5.1.2 Bílá kniha ............................................................................................................. 57 5.1.3 Reforma maturitní zkoušky................................................................................... 58 5.1.4 Víceletá gymnázia ................................................................................................ 61 5.1.5 Rada pro vzdělávání ............................................................................................. 62 5.1.6 Projednávání školského zákona ............................................................................ 63 5.2 Vláda Vladimíra Špidly............................................................................................... 66 5.3 Zákon o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání ...... 71 ZÁVĚR ................................................................................................................................ 73 SEZNAM LITERATURY .................................................................................................... 76 Prameny ........................................................................................................................... 89 Internetové stránky ........................................................................................................... 90 (180 178 znaků)
7
ÚVOD Změna ekonomických a společenských poměrů v listopadu 1989 byla začátkem výrazné přeměny československé společnosti. Devadesátá léta 20. století jsou v ČSFR a později v České republice nejvýrazněji spojována s ekonomickou transformací. V tomto období však docházelo také k postupné proměně dalších oblastí společnosti. Jednou z nich bylo vzdělání. Dosavadní školský systém daný zákony z komunistického období kladl důraz na jednotu, centralizované řízení školství a upřednostňování školství odborného na úkor všeobecného. Tyto principy nebyly v souladu s nově se prosazujícími demokratickými hodnotami a moderními vzdělávacími trendy v západní Evropě. Prioritou v oblasti vzdělávání po listopadu 1989 se stala jeho deideologizace a následná liberalizace. Nejdříve došlo ke zrušení ustanovení, která byla v přímém rozporu s demokratickými hodnotami. Dále byly podniknuty kroky vedoucí k liberalizaci školství, které měly za cíl umožnit svobodnou volbu vzdělávací cesty a zajistit pluralitu ve vzdělávací nabídce. Po celá devadesátá léta byla oblast vzdělávání novelizována bez konceptu transformace vzdělávací soustavy, který by vymezil cíle a obsah vzdělání v moderní demokratické společnosti. Období devadesátých let bylo obdobím diskusí a debat o poslání vzdělávací politiky v moderní společnosti. První koncepční dokument, který formuloval dlouhodobou strategii vzdělávání v české společnosti, byla tzv. Bílá kniha, která vznikla až v roce 2001. Tento dokument se stal východiskem pro formulaci nového školského zákona, který byl schválen o tři roky později, v roce 2004. Tato práce se zabývá debatou o reformě školství od roku 1989 do roku 2004, v jejímž rámci se zaměřuje se především na diskusi o reformě školství středního. Případová studie se věnuje procesuální stránce, tedy průběhu debaty o transformaci školství. Zabývá se návrhy na transformaci vzdělávání a jejich kritikou ze strany relevantních aktérů – Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, školského výboru parlamentu, pedagogických iniciativ a dalších. V oblasti středního školství rozpracovává diskusi o reformě maturitní zkoušky a víceletých gymnázií. Zvolenou metodou je deskripce a evaluace. Práce se nevěnuje problematice učňovského školství z důvodu odlišnosti jeho charakteru i organizace. Střední odborná učiliště se po listopadu 1989 potýkala především s ekonomickými problémy, které souvisely s privatizací státních podniků, na které byly školy navázány během komunistického období. Po celá devadesátá léta bylo řešeno především jejich financování a možné způsoby opětovného navázání praktické přípravy učňů na soukromé podniky. Tzv. státní učeň, který vznikl v procesu ekonomické transformace, a jehož teoretické i praktické vzdělání bylo financováno výhradně státem, byl pro státní rozpočet 8
příliš nákladný. Problematika učňovského školství nebyla významnou součástí debaty o transformaci vzdělávání. Ta se zaměřovala spíše na obecný rozvoj vzdělanosti. U učňovského školství byla řešena především problematika praktické přípravy učňů. Práce se nezabývá otázkou učňovského školství také z důvodu jejího omezeného rozsahu. Práce se také nevěnuje debatě o vyšších odborných školách, které jako studium pomaturitní přesahuje její vymezení. Cílem práce je analýza debaty o reformě středního školství od roku 1989 do roku 2004, tedy do přijetí prvního školského zákona. Práce si klade za cíl zodpovědět následující výzkumné otázky: • Jaké vlivy působily na změnu školské politiky po roce 1989? • Jakým způsobem ovlivnil vznik víceletých gymnázií školský systém? • Z jakých důvodů byla diskutována jednotná podoba maturitní zkoušky? Práce je rozdělena do pěti kapitol. První kapitola představuje teoretické přístupy ke zkoumání politiky. Definuje trojdimenzionální pojetí politiky a teorie popisující její tvorbu. K lepšímu pochopení problematiky vývoje porevolučního školství je nutné v krátkosti představit hlavní rysy školského systému v předchozím období, na které navazoval porevoluční vývoj vzdělávací soustavy. Druhá kapitola se tedy věnuje charakteristice školství v období první Československé republiky, po druhé světové válce a po převzetí moci KSČ. Třetí část popisuje polity, tedy institucionální a legislativní vymezení školské politiky po roce 1989 a po roce 2001, kdy došlo k reformě veřejné správy. Dvě následující kapitoly analyzují debatu o školství po roce 1989. Čtvrtá kapitola se zabývá především diskusí o směrech a základních koncepcích školského systému v letech 1989-1998. V tomto období byly vlády tvořeny koalicemi pravicových a pravostředových politických stran a docházelo k častému střídání na pozici ministra školství. Na počátku devadesátých let převažovala debata o celkovém nastavení školství a přizpůsobení se demokratickému charakteru státu. Do diskuse se nově zapojovaly i další složky občanské společnosti, které chtěly vývoj vzdělávání ovlivnit. Toto období je charakteristické neúspěšnou snahou o vytvoření koncepce transformace vzdělávání. V letech 1998-2004, kterým se věnuje pátá kapitola, dostaly debaty o školském systému přesnější formu. Jednalo se o období levicových a levostředových vlád. Diskuse se stále zabývala směrem vzdělávací politiky a vzdělávacího systému. Výsledkem debaty byla tzv. Bílá kniha a toto období bylo završeno přijetím školského zákona v roce 2004. Obě kapitoly jsou pro větší přehlednost dále rozděleny do tematických podkapitol.
9
Debata o školské reformě není v české odborné literatuře zpracována. Z tohoto důvodu práce vychází především z novinových článků vydaných ve vymezeném období. Pro zpracování debaty o reformě českého školství především v první polovině 90. let byly využívány Učitelské noviny, které byly doplněny o články z denního tisku a týdeníků. K jejich vyhledání sloužila databáze Česká národní bibliografie, která obsahuje údaje o článcích vydaných k tématu školství v daném období v různých periodikách. Ty byly následně dohledány v jejich tištěných verzích. Pro následující období od roku 1998 do roku 2004 práce především čerpala z databáze Anopress, která obsahuje články z periodik. Hlavními zdroji informací byla periodika Mladá fronta Dnes, Lidové noviny, Právo, Svobodné slovo, Český deník, Respekt, Týden. Důležitým zdrojem informací byl digitální repozitář dostupný na internetových stránkách Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR. Ten obsahuje záznamy projednávání návrhů zákonů Poslaneckou sněmovnou a také poskytuje informace o jednání a usnesení jejích výborů.
10
1.Teoretické ukotvení Analýza veřejné politiky jako vědní obor má kořeny v USA v 50. letech 20. století. Přelomem bylo vydání knihy autorů Harold Lasswella a Daniela Lernera s názvem The policy sciences. Autoři se v knize domnívali, že může dojít ke vzniku nové vědy, která bude orientovaná teoreticky i prakticky. Autoři tuto vědu charakterizovali jako interdisciplinární a empirickou, která shrnuje poznatky přírodních i sociálních věd a využívá vhodné kvantitativní metody. Zkoumá celospolečenské, nikoliv aktuální problémy. Je normativní ve smyslu podpory demokratických hodnot a aplikovaná, poskytuje praktické poznatky.1 Hlavní rozvoj policy sciences nastal ve Spojených státech v následujících dvou desetiletích, především pak v letech sedmdesátých, a byl spojen s rostoucím významem politického poradenství. V osmdesátých letech vznikaly práce, které se zabývaly samotným procesem formování politiky, a také se věnovaly metodologickému rozvoji oboru. V devadesátých letech tento trend pokračoval a v současné době se zkoumání politik zaměřuje na zlepšení „veřejněpolitických výstupů za použití systematických analytických postupů při řešení veřejněspolečenských problémů.“2 Vědci, kteří se zabývají výzkumem politiky ve významu policy, používají ve svých pracích různé termíny. Veřejná politika je tak předmětem zkoumání public policy, policy science, policy studies, policy evaluation, nebo policy analysis. Zatímco Arnošt Veselý mezi jednotlivými pojmy rozlišuje,3 Petr Fiala a Klaus Schubert4 se domnívají, že v rámci evropské tradice byly tyto termíny používány jako synonyma a jako obecný pojem užívají policy analysis. Z jejich pojetí vychází i tato práce. Základem analýzy politiky je její trojdimenzionální pojetí, které je aplikováno i v této práci. Pro tři základní dimenze politiky (polity, politics, policy) existuje v českém jazyce pouze jeden výraz. Vymezení jednotlivých složek politiky umožňuje její komplexní analýzu po institucionální, procesuální a obsahové stránce. P. Fiala a K. Schubert definují jednotlivé složky následovně:5
1
Veselý, Arnošt. 2007. „Veřejná politika.“ In: Analýza a tvorba veřejných politik.Eds. Nekola, Martin a Veselý, Arnošt. s. 15. 2 Veselý, A. 2007, s. 18. 3 A. Veselý uvádí jako zastřešující pojem public policy nebo policy science, které se zaměřují na teorii i praxi policy. Policy studies se zaměřují na rozbor procesu formování politiky. Policy analysis získává poznatky, které jsou potřebné pro vznik reální politiky a policy evaluation se zabývá zhodnocením výsledků a důsledků dané politiky. Veselý, A. 2007, s. 23. 4 Fiala, Petr a Schubert, Klaus. 2000. Moderní analýza policy. Brno: Barrister & Principal, s. 17. 5 Fiala, P. a Schubert, K. 2000, s. 17-19.
11
Dimenze polity se zabývá normativními, strukturálními a ústavními aspekty dané politiky. Vymezuje prostor, ve kterém se politika odehrává. Jedná se o dimenzi, která je definována ústavou, právním řádem a tradicí. Součástí této dimenze jsou instituce a jejich vzájemné vztahy, které jsou také definovány výše zmíněnými pravidly. Normativní aspekt polity pak umožňuje určit, jak má prostor vymezený pro danou politiku vypadat. Politics je na rozdíl od polity procesuální dimenzí, která se vyvíjí v důsledku neustálého střetu a konfliktu nebo konsensu idejí, zájmů a záměrů jednotlivých aktérů a skupin. Prostřednictvím tohoto konfliktu pak některé z nich získávají nebo naopak ztrácejí politickou relevanci. Politické ideje jsou vyjádřeny skrze požadavky, plány, dohody a rozhodnutí. Jedná se o interaktivní dimenzi politiky. Školská politika na počátku 90. let vznikala v interakci MŠMT s nově vznikajícími aktéry zastupujícími pedagogickou veřejnost. Dimenze policy představuje obsah, výsledek, materiál, cíl dané politiky. Jedná se tedy o samotný výstup, vycházející z dimenze polity a politics. Do policy spadají opatření, zákony a nařízení, které mají konkrétní materiální výsledky. V realitě jsou všechny tři složky navzájem propojené a vzájemně se ovlivňují, proto je nutné vnímat je společně, jako neoddělitelné. Cílem policy analysis je zjistit, jakým způsobem a do jaké míry ovlivňují polity a politics podobu a obsah policy. Policy může být zkoumána z pohledu systému, na základě systémových analýz nebo se výzkum může zaměřit spíše na pohled a roli aktérů při formování politiky. 1.1 Systémové teorie Základ pro zkoumání policy představuje model politického systému Davida Eastona, který politický systém charakterizuje třemi pojmy: input (vstup) – conversion (přeměna) – output (výsledek). Podle tohoto modelu politický systém nikdy neexistuje mimo socioekonomickou realitu. Z okolí do systému přicházejí požadavky a podpora. Ty jsou uvnitř politického systému transformovány na rozhodnutí a politické činy. Výstupy poté na základě zpětné vazby ovlivňují vstupy do systému. Samotný proces přeměny inputs na outputs však systém neřeší. Na tento základní model politického systému navázala řada teoretiků, kteří rozpracovali střední část Eastonova modelu, např. C. Offe, F. Lehner nebo G. Almond se strukturně-funkcionální analýzou, která se zaměřuje na funkce politického systému. 6 Dalším teoretikem vycházejícím z Eastonova modelu je W. Jann, který navrhl model policymaking systém,7 jenž stojí mezi vstupy a výstupy systému. V jeho rámci Jann upozorňuje na
6 7
Více viz: Říchová, Blanka. 2000. Přehled moderních politologických teorií. Portál: Praha, s. 61 – 82. také politicko-administrativní systém
12
aspekt policy formation, který se zaměřuje na procesy a struktury ovlivňující politická rozhodnutí a dále na policy implementation, tedy na procesy a struktury, které mají vliv na realizaci těchto rozhodnutí. Systém se podrobněji zabývá fází přeměny (conversion). V oblasti output se W. Jann věnuje nejen samotným opatřením v dané oblasti, ale také jejich faktickým dopadem na cílovou skupinu. Dále obohacuje výstupy systému o pojem outcome, který zkoumá dopad opatření na všechny účastníky politického systému.8 1.2 Teorie politického cyklu Jednou z nejvýznamnějších koncepcí zaměřujících se na roli aktérů je teorie politického cyklu. Teorie vychází z dynamičnosti procesu tvorby politiky. Model politického cyklu byl vytvořen za účelem zachycení jednotlivých etap vzniku a dopadu politiky. Tato práce vychází z modelu politického cyklu G.D. Brewera a P. de Leona, kteří definují šest fází politického cyklu – iniciace, estimace, selekce, implementace, evaluace, terminace. 9 V první fázi, nazvané iniciace, se jedná především o samotné rozpoznání společenského problému, který je nutno vyřešit. Není podstatné, kdo existenci problému objeví, ale je nutno, aby problém byl vnímán jako zásadní ze strany veřejnosti. V této fázi dochází k navazování prvních kontaktů mezi zájmovými skupinami a představiteli politicko-administrativního systému. Problém je zachycen v daném kontextu a objevuje se prvotní stanovení cílů a priorit ze strany politických aktérů. Ve fázi estimace dochází k analýze situace. Cílem je problém strukturovat a navrhnout dílčí cíle. Výsledkem je několik alternativ řešení problému, které již zahrnují předpokládané náklady a užitek daného opatření. Během fáze selekce je vybrána jedna z variant vytvořených v předcházející fázi. V průběhu hlasovacího procesu se však může stát, že do této fáze dospěje pouze jedna z nich. Pro postup navrhovaného řešení do další fáze je nutné jasně vymezit aktéry účastnící se vyjednávání (ministerstva, politické strany), vyřešit otázku financování politiky a také její formu, tedy zda bude implementována ve formě zákona nebo vládního nařízení. Důležité je zahrnout do vyjednávání i zájmové skupiny. V následující fázi, fázi implementace, jsou přijatá řešení převáděna do praxe prostřednictvím stanovených nástrojů, které mají umožnit jejich implementaci. Dochází k další konkretizaci politiky a zároveň se do ní zapojují aktéři, kteří se předcházejícího vyjednávání neúčastnili, např. jiná ministerstva nebo zájmové skupiny. Tento fakt může vést i k obsahovým změnám přijatých řešení. Cílem páté fáze, evaluace, je ocenění a zhodnocení 8 9
Fiala, P. a Schubert, K. 2000, s. 62 – 64. Tamtéž, s. 79 – 85
13
politického záměru. Tato fáze však nutně nemusí být součástí formování každé politiky. Existují tři typy evaluace – administrativní, politická a vědecká. Každá z nich musí obsahovat jasně stanovená kritéria hodnocení. Poslední fáze, terminace, ve významu ukončení politiky, není příliš obvyklá. Spíše v této etapě dochází ke zhodnocení výsledků předcházející evaluace a později k možné reformulaci politiky. S výjimkou zákonů, u kterých je výslovně určen termín nebo způsob ukončení politiky, mají politiky trvalý charakter. Výše zmíněné fáze politického cyklu v realitě nejsou striktně oddělené, spíše se navzájem prolínají. Jednotlivé fáze nicméně slouží jako analytický nástroj pro pochopení vzniku dané politiky a zachycení dynamiky tohoto procesu. Tato práce se bude pohybovat v rámci prvních čtyř fází, tedy iniciace, estimace, selekce a implementace. 1.3 Definice základních pojmů Pro přesnější sledování debat o školské reformě je nutné definovat základní pojmy v oblasti školské politiky. 10 Vzdělávání – proces záměrného a organizovaného osvojování poznatků, dovedností, postojů aj., typicky realizovaný prostřednictvím školního vyučování. Vzdělání – stav, nová kvalita, výsledek výchovně-vzdělávací práce. Jedná se o soubor znalostí z jednotlivých vědeckých oborů, osvojené dovednosti, návyky a také vytvoření určité úrovně myšlení, jazykového vyjadřování a rozvoj emocionální i charakterové stránky osobnosti. Kurikulum – široký pojem, jedná se o komplex problémů, vztahujících se k řešení otázek proč, koho, kdy, o čem, za jakých podmínek a s jakými vzdělávacími výsledky vzdělávat. Jedná se o obsah veškeré zkušenosti, kterou žáci získávají ve škole a v činnostech, které se ke škole vztahují. Zahrnuje také plánování a hodnocení této činnosti. Vzdělávací standardy – povinné požadavky (vědomosti, dovednosti), které musí žáci na určitém stupni školy splnit.
10
Svobodová, Jarmila a Šmahelová, Bohumíra. 2007. Kapitoly z obecné pedagogiky. Brno, s 20 – 25.
14
2. Vývoj školství v letech 1918 -1989 Převzetí moci Komunistickou stranou Československa (KSČ)
v únoru 1948
a následných 40 let komunistické vlády přineslo výrazné změny do celé československé společnosti.11 První Československá republika byla po druhé světové válce nahrazena tzv. třetí republikou (1945 – 1948), obdobím přechodu od limitované demokracie k systému sovětského typu po únoru 1948. Únorový převrat způsobil celkové politické, ekonomické a zahraničně-politické změny, které výrazně zasáhly také do oblasti školství. Pro pochopené závažnosti změn způsobených komunistickým převzetím moci v únoru 1948 je nutné alespoň v obecných rysech nastínit základní principy a problémy prvorepublikového školství. 2.1 Školský systém první republiky Československé školství během první republiky (1918 – 1938) navazovalo na školský systém z období Rakouska-Uherska. Změna politických a společenských poměrů nebyla reflektována výraznějším zásahem do školské soustavy z dob monarchie, což bylo předmětem kritiky. 12 Byla zaměřena na skutečnost, že uspořádání školské soustavy neodpovídalo novým demokratickým poměrům, které vyžadovaly především výchovu a vzdělání svobodného občana. S tím souvisela také kritika nedostatečně individuálního přístup k žákovi, 13 snaha o celkovou laicizaci školství a nerovný přístup ke vzdělání. 14 Prvorepublikové školství muselo čelit především rozdílné úrovni v jednotlivých částech republiky. Jeho hlavním cílem byla „unifikace
školské
soustavy,
její
demokratizace
a likvidace
následků
národnostní
diskriminace.“15 V průběhu dvacátých a třicátých let vznikla řada návrhů na reformu školství, které se snažily odstranit dvojkolejnost vzdělání. Jejich účelem bylo vytvoření společného základu na nižším stupni střední školy16 a zachování a rozvoj diferenciace na stupni vyšším.17 Nejvýznamnějším počinem reformního úsilí ve třicátých letech byla tzv. Příhodovská 11
Kaplan, Karel. 2007. Proměny české společnosti (1948-1960). Část první. Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, s. 5. 12 Významným kritikem nereformovaného školství během první republiky byl Václav Příhoda, který ve 30. letech představil svoji vizi reformovaného školství vhodného pro nové demokratické poměry, ve své koncepci byl inspirován americkou tradicí a behaviorismem, pragmatismem a utilitarismem. Více viz. Příhoda, Václav. 1928. Jednotná škola: Její možnosti dnes a zítra. Školské reformy 10, č. 1. Příhoda, Václav. 1948. Myšlenka jednotné školy. Praha: Orbis 13 Kasper, Tomáš a Kasperová, Dana. 2008. Dějiny pedagogiky. Praha: Grada, s. 199. 14 Vališová,Alena a Kasíková, Hana. 2011. Pedagogika pro učitele – 2., rozšířené a aktualizované vydání. Praha: Grada, s. 80. 15 Kuzmin, Michail Nikolajevič.1981. Vývoj školství a vzdělání v Československu. Praha: Academia, s. 178. 16 Termín používaný pro dnešní druhý stupeň základní školy. 17 Veselá, Zdena. 1992. Vývoj české školy a učitelského vzdělání. Brno: Masarykova univerzita, s. 128.
15
reforma. 18Její hlavní představitel, pedagog Václav Příhoda, prosazoval koncept jednotné, avšak vnitřně diferencované školy.19 Ani tato reforma však přes výrazné úsilí nebyla uvedena do praxe. K podstatné reformě školského systému v letech 1918 – 1938 nedošlo i přes legislativní změnu v roce 1922, tzv. malým školským zákonem. Zákon zavedl na školách nové předměty, upravil počet vyučovacích hodin pro jednotlivé předměty, prodloužil povinnou školní docházku na 8 let na území celé ČSR20 a také snížil počet žáků ve třídách. 21 Systém středního školství v období první republiky byl dvojkolejný. Po absolvování obecné (pětileté) školy žáci pokračovali na škole měšťanské nebo na nižší střední škole. Poté žáci buď přešli z nižší střední školy na vyšší, nebo pokračovali na jiném typu školy, např. obchodní akademii, učitelském ústavu, vyšší průmyslové škole nebo vyšší hospodářské škole.22 Vyšší střední školy, které připravovaly žáky na studium na vysoké škole, se nazývaly gymnázia, reálky, reálná gymnasia nebo reformní reálná gymnázia. Maturita na tomto typu školy byla podmínkou k přijetí na vysokou školu stejného směru jako škola střední. 23 Dále během první republiky vznikaly střední odborné školy, které se dělily na průmyslové a ostatní různě specializované školy. Existovaly také obchodní akademie, učitelské ústavy nebo rodinné školy pro dívky.24 I přesto, že studium na středních školách v období první republiky bylo zpoplatněno,25 využívalo této možnosti vzrůstající množství žáků.26 Během Protektorátu Čechy a Morava byl tento pozitivní rozvoj vzdělanosti zastaven. Některé školy byly uzavřeny nebo se musely sloučit, popřípadě přesunout do jiných prostor.27 Středoškolská soustava byla změněna podle soustavy německé a hlavní důraz byl kladen na
18
Více o jednotlivých návrzích reformy středního školství viz Veselá, Zdenka. 1992. Vývoj české školy a učitelského vzdělání. Brno: Masarykova univerzita. 19 Návrh na vytvoření jednotné vnitřně diferencované školy mládeže do 15 let: první stupeň (6 – 11 let) - obecná škola, druhý stupeň (12 – 15 let) – tzv. komenium dělené na technickou a humanitní větev, které by spojovalo nižší gymnázium s měšťanskou školou. Po povinné devítileté docházce by následovalo čtyřleté středoškolské studium, které by zahrnovalo všechny typy vyšší střední školy. Více viz Příhoda, Václav. 1928. Jednotná škola: Její možnosti dnes a zítra. Školské reformy 10, č. 1. Příhoda, Václav. 1948. Myšlenka jednotné školy. Praha: Orbis 20 Kuzmin ,M.N. 1981, s.182 – 187. 21 Kasper, T. a Kasperová, D. 2008, s. 199. 22 Vališová, A. a Kasíková, H. 1992. s 80. 23 Pokud absolventi chtěli studovat vysokou školu jiného zaměření, museli složit rozdílové přijímací zkoušky. Např. absolventi gymnázia, kteří chtěli studovat na technice, byli povinni složit zkoušku z deskriptivní geometrie a z kreslení. Absolventi reálek, kteří se rozhodli studovat vysokou školu univerzitního zaměření, museli složit přijímací zkoušky z latiny. Vališová, A. a Kasíková, H.. 2007. s. 80. 24 Bartoš, Josef a Trapl, Miloš. 2001. Československo 1918-1938. Olomouc: Univerzita Palackého, s. 77 – 78. 25 více viz Kuzmin, M. N..1981. 26 Králíková, M., Nečesaný, J. a Spěváček, V. 1977. Nástin vývoje všeobecného vzdělání v českých zemích. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, s. 66. 27 Cigánek, Radim. 2009. Politický zápas o jednotnou státní školu 1945 – 1949. Praha: Karolinum, s. 15.
16
výuku německého jazyka. Školství v tomto období sloužilo jako prostředek germanizace české mládeže. 28 2.2 Poválečný vývoj školství 2.2.1 Vývoj 1945 - 1948 Poválečný vývoj ČSR byl určen tzv. Košickým vládním programem z dubna 1945. Ten se
věnoval
politickým,
ekonomickým
a sociálním
aspektům
poválečného
vývoje
Československa. Problematikou školství se zabýval článek XV, který pojednával o obnově škol a kulturních institucí. Důležitým prvkem byla demokratizace vzdělání, zrušení jeho dvojkolejnosti a vznik jednotné školy. „Bude provedena důsledná demokratizace a to nejen umožnění co nejširším vrstvám přístupu do škol i k jiným pramenům vzdělání a kultury, ale i v ideovém směru v zlidovění samého systému výchovy povahy kultury, aby sloužila ne úzké vrstvě lidí, ale lidu a národu.“29 Již po roce 1945 byla patrná tendence k postátnění škol, které bylo nutnou podmínkou zavedení jednotné školy. Hlavními odpůrci byly Československá strana lidová a katolická církev. Uvědomovaly si, že takové opatření by znamenalo zrušení církevních škol, a navíc by se jednotná škola stala prostředkem komunistů k potlačování odlišných názorů.30 Návrh zákona o jednotné škole byl připravován již od roku 1946. K jeho schválení došlo až po únorovém převratu v roce 1948. 2.2.2 Socialistické školství 1948 - 1989 Únorový převrat byl počátkem ještě výraznějších celospolečenských změn. Byla dokončena snaha KSČ o postátnění škol a prosazení jednotné školy. Základními principy socialistického
školství
byla
demokratičnost,
jednotnost,
polytechnický
charakter
a bezplatnost.31 Princip demokratičnosti znamenal rovnost přístupu ke vzdělání bez ohledu na sociální původ a princip jednotnosti odstraňoval dvojkolejnost vzdělání. Polytechnický charakter kombinoval teoretické znalosti s praktickými dovednostmi. Bezplatnost se týkala nejen samotného vyučování, ale také bezplatných učebnic a školních pomůcek. Ke schválení zákona o jednotném školství došlo v dubnu 1948. Zákon deklaroval postátnění všech vzdělávacích institucí a je v něm patrná snaha o ideologizaci školství. 32 28
Veselá, Z. 1992, s. 127 – 131. Košický vládní program, článek XV. 1984. Praha: Nakladatelství Svoboda, s. 34. 30 Více o poválečném politickém boji o jednotnou školu viz Cigánek, R. 2009. 31 Bednářová, Emílie. 1974. Školský systém v ČSSR. Praha: Ústav školských informací, s. 2. 32 Paragraf 2 stanovuje, že cílem školství je vychovat „národně a politicky uvědomělé občany lidově demokratického státu, statečné obránce vlasti a oddané zastánce pracujícího lidu a socialismu.“ Zákon o základní úpravě jednotného školství, § 2. 29
17
Základní devítileté vzdělávání probíhalo na pětileté tzv. národní škole a čtyřleté střední škole, což představovalo druhý stupeň jednotné školy. Na základní vzdělání navazovaly školy třetího stupně, které byly povinné (základní odborné školy) nebo výběrové (odborné školy, gymnázia, vyšší odborné školy).33 Na povinné školy třetího stupně chodili všichni žáci, kteří nechodili na školy výběrové. Ve školách se vyučovalo na základě osnov schválených Ministerstvem školství a osvěty, které velmi podrobně určovaly obsah výuky. Zákon o základní úpravě jednotného školství platil jen čtyři roky. V roce 1953 došlo ke schválení zákona, který přerušil kontinuitu a tradici ve vývoji československého školství. 34 Ten zdůrazňoval nutnost „vychovávat všestranně rozvité a dokonale připravené socialistické občany – dělníky, rolníky a inteligenci (…) což může splnit jen škola spjatá s velkými úkoly socialistického budování a s politickým, hospodářsko-technickým a kulturním rozvojem vlasti a s její obranou.“35 Zákon nově zavádí osmileté a jedenáctileté střední školy. Povinná školní docházka trvala osm let, na jedenáctiletých středních školách představovala jejich osm ročníků. Osmiletá střední škola připravovala žáky na povolání, odbornou školu nebo na vyšší všeobecné vzdělání. Jedenáctiletá škola v posledních třech ročnících poskytovala vyšší všeobecné vzdělání a byla zaměřena především na přípravu žáků pro studium na vysoké škole.36 Odborné školy byly výběrové a poskytovaly vzdělání pro konkrétní oblasti hospodářství. Kromě nich existovala i nevýběrová učiliště, která připravovala kvalifikované pracovníky.37 Výše popsaný systém fungoval pouze do roku 1960, kdy byl vydán Zákon o soustavě výchovy a vzdělávání. Jeho hlavní zásadou bylo užší propojení školy s potřebami společnosti: „Spojuje se studium základů věd, polytechnické vyučování a pracovní výchova se společensky užitečnou, zvláště výrobní prací, do níž se mládež začleňuje přiměřeně svému věku.“38 V praxi tato zásada znamenala, že absolvent střední školy měl být na základě svého vzdělání schopen vykonávat i dělnické profese.39 Podle zákona mělo střední vzdělání rovnocennou společenskou hodnotu bez ohledu na typ školy, na kterém je jedinec získal. Byly zavedeny nové typy středních škol – odborná učiliště, učňovské školy, odborné školy, střední odborné školy, střední všeobecné vzdělávací školy, konzervatoře, hudební a taneční školy. Zákon také kladl důraz na možnost doplňujícího 33
Výběrové školy třetího stupně byly odborné školy, na kterých doba studia byla kratší než čtyři roky, Doba studia na gymnáziu a vyšší odborné škole byla minimálně čtyřletá. 34 Vališová,A. a Kasíková, H. 2011, s. 85. 35 Zákon o školské soustavě a vzdělávání učitelů, § 1, § 2. 36 Zákon o školské soustavě a vzdělávání učitelů, § 4. 37 Zákon o školské soustavě a vzdělávání učitelů, § 5. 38 Zákon o soustavě výchovy a vzdělání, §1. 39 Vališová, A. a Kasíková, H. 2011, s. 85.
18
vzdělání pro dospělé, proto zavedl střední školy pro pracující nebo podnikové instituty. V oblasti úplného středního vzdělání došlo v roce 1968 ke změně. Střední všeobecně vzdělávací školy byly zpět přeměněny na čtyřletá gymnázia a jejich hlavním cílem bylo „zvýšení úrovně středoškolského vzdělání.“40 V roce 1976 byl přijat dokument Další rozvoj československé výchovně-vzdělávací soustavy, na který pak navazoval zákon z roku 1978. Zákon zavádí nový typy školy – střední odborné učiliště, které sjednotilo učňovské školy. 41 Dále vymezil, že střední školy budou nadále poskytovat buď střední, nebo úplné střední vzdělání. Povinná školní docházka trvala 10 let a byla ukončena středním vzděláním po absolvování prvních dvou ročníků střední školy. Úplné střední vzdělání získali studenti po složení maturitní zkoušky na některém typu středních škol. Změnou oproti předchozím předpisům bylo, že o studium na vysoké škole se mohli ucházet také absolventi středních odborných učilišť. Poslední zákon vydaný v období socialismu vyšel v roce 1984. Ten však žádné výrazné změny nepřinesl. Středoškolská soustava v roce 1989 byla tedy tvořena čtyřmi typy škol: středními odbornými učilišti, gymnázii, středními odbornými školami a konzervatořemi. Odborná příprava, která opravňovala k výkonu povolání a různých odvětví odborných činností, byla součástí všech typů středních škol s výjimkou konzervatoře. Střední odborná učiliště nabízela jak dvouleté obory zakončené závěrečnou zkouškou, tak i čtyřleté obory zakončené zkouškou maturitní. Oba další typy škol poskytovaly úplné střední vzdělání a byly ukončeny maturitní zkouškou. Socialistické školství upřednostňovalo učně na středních odborných učilištích. Jejich zvýhodnění souviselo s celkovým charakterem hospodářství, které bylo zaměřeno na těžký průmysl. Naopak všeobecné vzdělání bylo v tomto období potlačováno. Řízení školství bylo plně centralizované. Vládní orgány předepisovaly na základě ekonomických a ideologických kritérií počty žáků pro jednotlivé typy škol. V 80. letech muselo 65 % žáků projít výcvikem pro dělnické profese a jen 15 % žáků bylo umožněno všeobecné vzdělání. 42 Socialistické školství zavedlo jednotnou školu, která odstraňovala levicovými stranami negativně vnímanou dvojkolejnost vzdělání. KSČ se zaměřila na dostupnost a především rozšíření středního vzdělání na veškerou mládež. Zdůrazňovala provázanost školy a života, což se projevilo v zavedení praktického výcviku i na školách, které byly dříve všeobecně 40
Zákon o gymnasiích, § 1. Zákon o opatřeních v soustavě základních a středních škol, §5. 42 Kotásek, Jiří. 1996. „Struktura a organizace sekundárního školství ve střední a východní Evropě“. In: Reformy školství ve střední a východní Evropě: Průběh a výsledky. Praha: ÚIV, s. 52. 41
19
a teoreticky zaměřené. To vedlo ke snižování všeobecné vzdělanosti. Všechny zákony vydané během let 1948 – 1989 obsahují úvodní ustanovení, která definují nutnost vzdělání a výchovy jedince pro potřeby socialistické společnosti. Vzdělání nebylo chápáno jako podmínka pro rozvoj společnosti, což vyplývá např. z nízkého počtu stanovených míst na školách poskytujících všeobecné vzdělání, ale bylo navázáno na potřeby hospodářství.
20
3. Polity Pro analýzu středoškolské politiky je nutné charakterizovat prostor, ve kterém se odehrává. Ten je dán Ústavou a zákony. Dále je vymezen aktéry, kteří tato pravidla tvoří nebo se na jejich tvorbě podílejí. Do procesu formování zasahují také zájmové nebo odborové skupiny. V této kapitole bude stručně představeno legislativní ukotvení školské politiky a její institucionální zázemí v ČSFR do rozpadu federace a po roce 1993 v ČR. 3.1. Základní ustanovení Vzdělávací politika ČR vychází z mezinárodních dohod. Jedná se o Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech (1976), Mezinárodní úmluvu o právech dítěte (1991) a Úmluvu o ochraně lidských práv a svobod (1996). Listina základních práv a svobod jako součást ústavního pořádku ČR obecně vymezuje principy vzdělávací politiky. „Každý má právo na vzdělání. Školní docházka je povinná po dobu, kterou stanoví zákon. Občané mají právo na bezplatné vzdělání v základních a středních školách, podle schopností občana a možností společnosti též na školách vysokých.“43 Dále je zde ukotvena možnost vzniku soukromých škol, na kterých může být vzdělání zpoplatněno. Také dává občanům nárok na pomoc při studiu. Školská politika je upravena řadou zákonů. Jedná se o zákon č. 561/ 2004 o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání, tzv. školský zákon.44 Dalšími zákonnými normami jsou: zákon č. 563/2004 o pedagogických pracovnících, 306/1999 o poskytování dotací soukromým školám, předškolním a školským zařízením a zákon č. 109/2002 o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních.45 Zásadní je školský zákon č. 561/2004, který je prvním zákonem v oblasti vzdělávání přijatý po roce 1989.46 Kromě podmínek vzdělávání, povinností právnických i fyzických osob a vymezení působnosti orgánů určuje další vývoj, směr a cíl vzdělávání. 3.2. Aktéři školské politiky 3.2.1 Ministerstvo školství mládeže a tělovýchovy Ministerstvo školství mládeže a tělovýchovy (MŠMT) je ústředním orgánem státní správy, jehož působnost je vymezena zákonem č. 2/1969 ve znění pozdějších předpisů. Jeho 43
Listina základních práv a svobod, článek 33. http://www.psp.cz/docs/laws/listina.html Terciární vzdělání není tímto zákonem upraveno, je součástí zákona o vysokých školách č. 111/1998. 45 ve znění pozdějších předpisů 46 Do roku 2004 probíhala změna školství pouze prostřednictvím novelizace zákona z roku 1984. 44
21
činnost se odvíjí od programového prohlášení vlády. Ministerstvo zodpovídá za stav, koncepci a rozvoj vzdělávacího systému, vydává dlouhodobý záměr vzdělávání a rozvoje vzdělávací soustavy. Každoročně předkládá vládě výroční zprávu o stavu a rozvoji vzdělávací soustavy.47 Analyzuje problematiku vzdělávání, zabývá se rozborem přijatých opatření a řeší aktuální otázky.48 Ministerstvo je zmocněno k vydávání vyhlášek, kterými řídí provoz ve školských zařízeních.49 Pravomoci ministerstva je zařazení škol do Rejstříku škol, což je pro každou vzdělávací instituci povinné. Důležitým nástrojem pro řízení vzdělávací politiky jsou pravomoci MŠMT v oblasti financování školství a kontroly efektivity využívání finančních prostředků.50 Některé typy škol v závislosti na svém zaměření jsou vyjmuty z vlivu MŠMT a jsou dány do působnosti jiného ministerstva: Ministerstva obrany (vojenské školy), vnitra (policejní školy), spravedlnosti (školy Vězeňské služby) a zahraničních věcí (diplomatické školy). MŠMT zřizuje tzv. ostatní přímo řízené organizace, které se zaměřují na výzkum, rozvoj a evaluaci vzdělávání a vzdělávací politiky. K roku 2004 existovaly následující ostatní přímo řízené organizace51: Česká školní inspekce (ČŠI), která zpracovává systémy hodnocení vzdělávací soustavy a realizuje inspekční činnost,52 Ústav pro informace ve vzdělávání (ÚIV)53, který zajišťuje statistická data a podílí se na tvorbě standardů a rámcových vzdělávacích programů společně s Výzkumným ústavem pedagogickým (VÚP).54V oblasti odborného školství působí Výzkumný ústav odborného školství (VUOŠ).55 Přípravou reformy maturitní zkoušky bylo pověřeno Centrum pro zjišťování výsledků vzdělávání (CERMAT).56 3.2.2 Parlament ČR Parlament ČR jako legislativní orgán se podílí na školské politice schvalováním legislativních úprav. V rámci legislativního procesu obě komory mohou schválit pozměňovací návrhy. V Poslanecké sněmovně se problematikou školství zabývá Výbor pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu. Výbor projednává návrhy zákonů přikázaných Poslaneckou
47
Zákon 561/2004, §9, §10. MŠMT 2011. http://www.msmt.cz/ 49 Seznam platných vyhlášek a nařízení dostupný na www.msmt.cz/vzdelavani 50 Jurníková, J. 2009. Správní právo : Zvláštní část. Brno: Masarykova univerzita, s. 162 51 Tyto organizace fungují i v současné době. 52 Česká školní inspekce. www.csicr.cz 53 Ústav pro informace ve vzdělávání. http://www.uiv.cz/ 54 Výzkumný ústav pedagogický. K 1. 7. 2011 došlo k jeho sloučení s Národním ústavem odborného vzdělávání a Institutem pedagogicko-psychologického poradenství do Národního ústavu pro vzdělávání. http://www.vuppraha.cz/ 55 Výzkumný ústav odborného školství byl v roce 2001 přejmenován na Národní ústav odborného vzděláván, který byl sloučen v Národní ústav pro vzdělávání. 56 Centrum pro zjišťování výsledků vzdělávání.www.cermat.cz 48
22
sněmovnou, může na své zasedání přizvat resortního ministra nebo jeho zástupce.57 V Senátu se problematice vzdělávání věnuje Výbor pro vzdělávání, vědu, kulturu, lidská práva a petice, střednímu školství Podvýbor pro předškolní, základní a střední vzdělávání. 3.2.3 Orgány veřejné správy V letech 1990-2001 bylo zřizovatelem škol MŠMT. Státní správa ve školství byla tvořena MŠMT, školskými úřady, které byly zřízeny v jednotlivých okresech a byly přímo podřízeny ministerstvu, a ředitelé škol. MŠMT prostřednictvím školských úřadů mohlo zřizovat a rušit školy, rozdělovat finance a v neposlední řadě rozhodovat o personálním obsazení pozice ředitele. Školské úřady měly za úkol poskytovat školám odborné rady, ale pouze v případě, že o to požádaly. Samosprávnými orgány v oblasti školství byly určeny obce a školské rady, které však neměly přímé rozhodovací pravomoci. 58 Od roku 2001 patří mezi orgány státní správy kromě MŠMT kraje a krajské úřady, úřady obce s rozšířenou působností, obce a obecní úřady, ředitelé škol a ČŠI.59 Kraje, které vznikly v důsledku decentralizace státní správy v roce 2000, disponují samostatnou a přenesenou působností. V rámci samostatné působnosti kraje mohou zřizovat instituce poskytující sekundární a vyšší odborné vzdělání. Kraje se podílí také na jejich financování, konkrétně na investičních výdajích a provozních nákladech, které nehradí stát.60 Úřady obce s rozšířenou působností předávají krajskému úřadu údaje z dokumentace škol a matrik a podílejí se na rozepisování a poskytování finančních prostředků školám zřízených obcí nebo svazkem obcí. Dále předávají krajskému úřadu analýzy hospodaření škol a školských zařízení s těmito prostředky.61 Na úrovni škol o výkonu státní správy rozhoduje ředitel školy. Při základních, středních a vyšších odborných školách se zřizuje školská rada, což je orgán, který umožňuje zákonným zástupcům, zletilým studentům, pedagogům, zřizovateli a dalším osobám podílet se na správě školy. Školská rada se podílí na koncepčním záměru školy, vyjadřuje se k návrhům školních vzdělávacích programů, schvaluje školní řád, projednává návrh rozpočtu a zprávy ČŠI a vyjadřuje se k hospodaření školy.62
57
Zákon o jednacím řádu Poslanecké sněmovny. http://www.psp.cz/docs/laws/1995/90.html Zákon č. 564/1990. 59 Balík, Stanislav. 2009. „Školská politika.“In: Veřejné politiky v České republice v letech 1989-2009. Brno: CDK, s. 510. 60 Jurníková, J. 2009, s. 164. 61 Tamtéž. 62 Tamtéž, s. 162. 58
23
ČŠI má právo na základě zjištěných nedostatků vymáhat jejich odstranění, v případě, že se tak nestane, může být škola vymazána z Rejstříku škol.63 Organizačně je rozdělena na 14 krajských inspektorátů, které dále zřizují své pobočky v okresech. 3.2.4 Zájmové a odborové organizace Na začátku 90. let došlo ke vzniku řady pedagogických iniciativ. Většina z nich se sjednotila do nově vzniklé Pedagogické unie (PU), která v první polovině devadesátých let byla partnerem ministerstva při debatě o porevolučních změnách školství. Působily zde dvě odborové organizace a řada zájmových a profesních organizací. V polovině 90. let vznikla Koordinační rada středních škol, která svoji činnost zaměřovala na koncepční dokumenty a Unie zaměstnavatelských svazů (UZS), jež se věnovala především problematice učňovského školství. Hlavní odborovou organizací byl Českomoravský odborový svaz pracovníků školství (ČMOS PŠ), který od počátku 90. let zastupoval zájmy učitelů především v oblasti jejich platů. ČMOS PŠ obhajoval a prosazoval sociální a ekonomická práva a profesní požadavky členů vůči státním a samosprávním orgánům a zaměstnavatelům. 64 Druhou odborovou organizací je Asociace školských odborů – Učitelský odborový klub, který vznikl v roce 2001 ve spolupráci s Křesťanskou odborovou koalicí a zaměřuje se na řešení finanční situace a pracovních podmínek kvalifikovaných pedagogů.65 Mezi zájmové a profesní organizace, jejichž činnost se dotýkala vyššího sekundárního vzdělání, patří asociace sdružující ředitele rozlišných typů škol, např. Asociace ředitelů gymnázií ČR, která se negativně vymezovala především proti návrhu ČSSD zrušit víceletá gymnázia po roce 2000, Nezávislá mezioborová skupina pro transformaci vzdělávání (NEMES), která výrazně zasahovala do debaty o transformaci školství na začátku devadesátých let, Stálá konference asociací ve vzdělání (SKAV), seskupení pedagogických asociací zaměřující se na ochranu progresivních změn ve vzdělávání a na komunikace mezi iniciativami, státní správou, samosprávou a veřejností, 66 která od druhé poloviny 90. let organizovala setkávání aktérů zainteresovaných na vzdělávací politice; Přátelé angažovaného učení (PAU), kteří se v rámci SKAV podíleli na tvorbě nové strategie vzdělávací politiky; Unie školských asociací - CZESHA, která se od konce 90. let aktivně podílela na tvorbě
63
Jurníková, J. 2009, s. 163. Školské odbory. http://www.skolskeodbory.cz/index.php 65 Učitelský odborový klub. http://uokkok.sweb.cz/ 66 Stálá konference asociací ve vzdělání. http://www.skav.cz/ 64
24
koncepce vzdělávacího systému67 a vymezovala se především proti rušení víceletých gymnázií.68
67
Unie CZESHA. http://www.czesha.cz/ Mezi další asociace patří: Asociace ředitelů hotelových škol, Asociace ředitelů středních zdravotnických škol Čech, Moravy a Slezska, dále asociace sdružující stejné typy škol nebo zaměření: Asociace obchodních akademií ČR, Asociace středních pedagogických škol, Asociace středních průmyslových škol ČR, Asociace energetického a elektrotechnického vzdělávání, Sdružení soukromých škol Čech, Moravy a Slezska.
68
25
4. Vývoj školství v letech 1989 – 1998 Události roku 1989 znamenaly změny ve všech oblastech života československé společnosti.
Před
zahájením
transformace
nepředstavovalo
vzdělávání
významnou
ekonomickou ani politickou hodnotu, bylo na něj pohlíženo především jako na kulturní kapitál. 69 V prvních letech po změně režimu bylo nutné přijmout opatření a zákony, které ukotvily celkovou změnu charakteru školství. Celospolečenským tématem počátku devadesátých let byla ekonomická reforma. Školství nestálo v centru pozornosti politických představitelů ani novinářů. Společenské změny však otevřely prostor k novelizaci stávajících školských zákonů z komunistického období. Na začátku devadesátých let se objevila řada proudů, které se rozcházely v představě dalšího vývoje českého školství. Dle J. Kotáska se s jistým zjednodušením dají vymezit následující hlavní proudy.70 První, liberální proud, jehož cílem bylo maximální uplatnění tržního principu v oblasti školství,71 se rozvíjel především v první polovině devadesátých let.72 Jeho zastánci byli zaměstnavatelské svazy a soukromé školy. V protikladu k liberálnímu přístupu se formoval druhý, konzervativnější proud, který poukazoval na pozitiva tradičního českého školství. Jeho cílem byly postupné legislativní, organizační a pedagogické změny. Zastánci tohoto proudu byli především představitelé školské správy a konzervativní část pedagogů. Třetí směr se zaměřil na vnitřní reformu školství, především na vztah učitele a žáka. V jeho rámci působily organizace jako PAU, SKAV nebo NEMES. Čtvrtý, poslední proud, se vyvíjel od druhé poloviny 90. let a zaměřoval se na obecné trendy ve školství a jejich srovnání s vyspělými vzdělávacími systémy. Jeho hlavní rozvoj nastal po roce 1998, tedy po vzniku menšinové vlády ČSSD, která stanovila rozvoj vzdělávání jako svoji prioritu.73
69
Walterová, Eliška a Greger, David. 2006. Transformace vzdělávacích systémů zemí Visegrádské skupiny. Srovnávací analýza. Orbis Scholae, s. 16. http://orbisscholae.cz/archiv/2006/2006_1_02.pdf 70 Kotásek, Jiří., Greger, David. a Procházková, Ivana. 2004. Požadavky na školní vzdělávání v České republice. Národní zpráva pro OECD. s. 2 – 4. http://userweb.pedf.cuni.cz/uvrv/adminaj/download/b4.pdf 71 např. zavedení pojmů a principů jako vzdělávací poptávka a nabídka, vzdělávací trh, vzájemná konkurence škol, 72 Tento proud posílil na začátku 21. století. Jím zpracovaný dokument Strategie rozvoje lidských zdrojů pro Českou republiku (2003) byl přijat vládou jako paralelní program Bílé knihy z roku 2001 73 Programové prohlášení vlády. 1998. http://www.vlada.cz/assets/clenove-vlady/historie-minulychvlad/prehled-vlad-cr/1993-2007-cr/milos-zeman/Programove-prohlaseni-vlady_1.pdf
26
4.1 Vláda 1989-1990 Po listopadu 1989 se školství vyznačovalo především úsilím o zrušení prvků komunistického vzdělávání. Federální vláda národního porozumění se školstvím nezabývala. Problematika změny školského systému byla řešena samostatně v rámci české vlády. Postkomunistické školství mělo řadu charakteristik, které se po změně režimu staly předmětem kritiky. Hlavním problémem českého školství byla podle premiéra Petra Pitharta jednotná škola. V březnu 1990 uvedl, že předlistopadové školství lze charakterizovat jako „…jednotnou metodu, jednotnou míru a jednotné zaměření (…) nikoli diferencovaná péče, nýbrž šablonovité plnění.“74 Dále kritizoval celkovou devalvaci vzdělání v socialistické společnosti, jeho podfinancování, feminizaci a technickou zaostalost. Základním problémem postkomunistického školství byla jeho podřízenost státu. Bylo tedy nutné zahájit kroky vedoucí k jeho demonopolizaci a decentralizaci. Změna školského systému v legislativní oblasti měla být také doplněna personální výměnou řídících pracovníků.75 Prvním polistopadovým ministrem školství, mládeže a tělovýchovy ČR byl Milan Adam z Československé strany socialistické (ČSS). Za doby jeho působení na MŠMT byl novelizován školský zákon z roku 1984. M. Adam si byl vědom dočasného charakteru předkládané novely. Jako jednu z hlavních podmínek liberalizace školství chápal nejen kvalitativní, ale také kvantitativní rozvoj škol,76 ke kterému v první polovině 90. let opravdu došlo. Z tohoto důvodu počet škol výrazně narostl a byl řešen druhé polovině 90. let, kdy ministerstvo přistoupilo k jejich redukci. Na společenské změny koncem listopadu 1989 reagovala také pedagogická veřejnost. Hlavní centrum aktivit bylo zpočátku na některých základních a středních školách v Praze, kde začala vznikat místní Občanská fóra pedagogických pracovníků, která postupně koordinovala svoji činnost a rozšiřovala se i do dalších oblastí republiky. Jejich hlavním cílem byla ideová změna charakteru školství, tedy prosazení zásad demokracie a humanismu, vyjadřovali se i k aktuálním problémům školství. OF pedagogických pracovníků v prosinci 1990 vypracovalo seznam požadavků, kterými chtělo řešit vývoj školské politiky.77 Požadovalo zrušení těch částí školského zákona, které byly v rozporu s Ústavou a mezinárodními
dohodami,
zrušení
státního
monopolu
a deideologizaci
školství,
přehodnocení jednotné školy a zavedení právní subjektivity škol. Jejich cílem dále bylo, aby
74
Zpráva o stavu České republiky, přednesená v ČNR Petrem Pithartem 1990. LN, 10. 3. 1990, s. 9. Kotásek, J., Greger, D. a Procházková, I. 2004, s. 1. 76 Zápis 23. schůze ČNR, 6. 3. 1990. http://www.psp.cz/eknih/1986cnr/stenprot/023schuz/s023015.htm 77 Připojíte se? UN, roč. 92, č. 2, 11. 1. 1990, s. 2. 75
27
došlo k rehabilitaci učitelů, 78 demilitarizaci škol a zákazu působení politických stran na školách.79 Dále navrhovalo na školách vyjádřit důvěru nebo nedůvěru vedení školy tajným hlasováním pracovníků a volná místa obsazovat na základně konkursního řízení. 80 V prvním pololetí roku 1990 ministerstvo vypracovalo návrh novely zákona z roku 1984. Ten byl podroben kritice ze strany pedagogické veřejnosti, např. OF středoškolských pedagogů, Pedagogickým svazem ČR81 nebo školskými odborovými svazy. Spor mezi MŠMT a učitelským iniciativami vyvolala skutečnost, že v poradním orgánu ministra byl předložen a projednáván návrh, který se však lišil od verze, jež ministerstvo nakonec předložilo poslancům ke schválení. S tvrzením o rozdílnosti doporučeného a zveřejněného návrhu vystoupil také člen Školské komise Koordinačního centra (KC) OF J. Kitzberger. „Po dvou měsících práce vznikla varianta přijatelná zřejmě pro všechny strany, náhle byla však během týdne ministerstvem bez jakéhokoli jednání přetvořena na verzi, která byla zveřejněna.“82 V březnu 1990 Mladá fronta Dnes vydala článek Školství před stávkou?, ve kterém byly uveřejněny hlavní výtky KC OF vůči návrhu novely zákona, a to chybějící čas k veřejné diskusi, příprava bez účasti odborníků a lidí z praxe a také nedokončená personální rekonstrukce MŠMT. Náměstek ministra školství, Václav Vrána s nařčeními nesouhlasil a označil OF jako zásadního partnera vzniku návrhu,83 jehož připomínky byly do novely zapracovány.84 Pedagogická veřejnost považovala schválení novely za zásadní krok. Jejímu projednávání, které proběhlo v květnu 1990, předcházela demonstrace nejen pedagogů, ale také studentů před budovou Federálního shromáždění, kteří svoji přítomností chtěli podpořit přijetí novely. Do debaty o dalším vývoji školství se prostřednictvím dopisů zapojila významná část veřejnosti. K dosažení svých požadavků organizovala nátlakové akce i ve formě stávek.85
78
Dne 18. 1. 1990 vydal ministr M. Adam vyhlášku o rehabilitaci učitelů, vychovatelů, vědeckých pracovníků a dalších pracovníků škol, školských zařízení, úřadů a institucí a studentů, kteří byli z politických důvodů omezováni a diskriminování. Rehabilitace učitelů, UN, roč.92, č. 3, 18. 1. 1990, s. 2. 79 zrušení branných kursů a cvičení a zrušení náboru žáků do vojenských škol 80 MŠMT vydalo doporučení o konání hlasování o stávajícím vedení. Otázky z dopisů – Rozhovor s Václavem Vránou, UN 10, 8. 3. 1990, s. 1. Na mnoha školách byla velmi z tohoto důvodu velmi napjatá atmosféra. 81 Pedagogický svaz se definoval jako nepolitická organizace zaměřená na hájení profesních a odborných zájmů pedagogických pracovníků. Prohlášení přípravného výboru, UN 14, 5. 4. 1990, s 5. 82 Názor KC OF. UN, roč. 93, č. 13, 29. 3. 1990, s. 1. 83 Jako další partnery zmínil ředitele škol, pedagogické odborníky i pedagogické pracovníky. 84 Novela s otazníkem, UN, roč. 93, č. 14, 5. 4. 1990, s. 1. 85 Officina humanitatis, LN, 18. 4. 1990, s. 1.
28
Federální shromáždění novelu školského zákona č. 564/1990 přijalo. V obecné rovině byla zásadní změnou hodnotová orientace školství, která spočívala ve vzdělávání ve smyslu demokracie, humanity a vědeckého poznání. Další důležitou změnou bylo odstranění státního monopolu ve školství. Došlo k posílení samostatnosti škol zavedením možnosti jejich přechodu na právnické osoby zodpovědné za svá rozhodnutí. 86 V rámci liberalizace školství novela umožnila vznik soukromých a církevních středních škol, 87 na kterých bylo možné vybírat poplatky.88 V oblasti středního školství zákon zachoval tři směry středoškolského vzdělání – úplné střední vzdělání na gymnáziích, úplné střední odborné vzdělání na středních odborných školách nebo na středních odborných učilištích po absolvování nástavbového studia a střední odborné vzdělání v učebních oborech na středních odborných učilištích. Mimo tyto základní směry zákon umožňoval studium na konzervatořích, které udělením absolutoria poskytlo studentovi vyšší odborné vzdělání. Na začátku devadesátých let došlo v důsledku socioekonomických změn k poklesu zájmu o nematuritní obory na učňovských školách. Důležitou změnou bylo obnovení dvojkolejnosti vzdělávacího systému zavedením víceletých gymnázií. První čtyři roky mohla být víceletá gymnázia zřízena i při základních školách. Hlavním cílem studia na gymnáziu po složení maturity bylo studium na vysoké škole. Na středních odborných školách se studenti připravovali pro výkon odborných činností, ale mohli se vzdělávat také v oborech s maturitou s možností pokračování na vysoké škole. Na středních odborných učilištích se učni ve dvou a tříletých oborech připravovali pro výkon dělnických povolání. Zákon dále zavedl speciální střední školy, odborná učiliště a pomocné školy, které byly určené pro osoby vyžadující zvláštní péči. 89 Hlavním rysem novely bylo rozšíření možnosti ukončení studia maturitní zkouškou i na jiném typu školy než na gymnáziu. Porevoluční vývoj v oblasti školství byl charakteristický kroky, které postavily školství na demokratických zásadách, odstranily ideologický rozměr komunistického školství a uvolnily míru jeho řízení státem. Přijatá novela neobsahovala dlouhodobou koncepci vzdělávání, avšak s ohledem na rychlost jejího přijetí to ani nebylo možné. Důležitým posunem byla aktivizace pedagogické veřejnosti, která zformovala řadu iniciativ, jež se
86
Střední školy získaly právní subjektivitu k 1. 1. 1991. Soukromé střední školy, soukromých učiliště, církevních středních škol, církevních střediska praktického vyučování a církevních učilišť. 88 Ústavní zákon č. 161/1990. 89 Zákon č. 171/1990
87
29
zapojily do debaty o koncepci vzdělávání. Tento trend v následujícím období oslabil z částečně z důvodu neochoty ministerstva komunikovat s dalšími partnery. 4.2 Vláda 1990 - 1992 Funkční období vlády premiéra Petra Pitharta bylo pouze dvouleté. V programovém prohlášení si vláda vytkla za cíl změnit řízení školství, zlepšit postavení profese učitele ve společnosti a rozvoj soukromých a církevních škol. Záměrem vlády bylo zapojit do školství samosprávné orgány v souladu s připravovanou reformou veřejné správy a zlepšit komunikaci s občanskými iniciativami.90 Novým ministrem školství se stal matematik a filozof Petr Vopěnka z Křesťanskodemokratické strany (KDS). Ministr Vopěnka byl po celou dobu svého mandátu učitelskou veřejností negativně přijímán kvůli vnímanému podceňování kvalit učitelů v zemi. Na první tiskové konferenci pronesl: „Z pokřiveného školství vzešla pokřivená generace.“91Jako příklad uvedl tehdejší, dle jeho názoru, špatné učitele a špatné novináře. Zásadním problémem ministra Vopěnky byla jeho neschopnost komunikovat s pedagogickou veřejností, což v období diskuse o směru a cílech vzdělávání situaci výrazně komplikovalo. Po roce 1989 vzniklo několik pedagogických asociací, svazů a spolků. V květnu 1990 došlo ke spojení dvanácti z nich do sdružení s názvem Pedagogická unie (PU). Členové PU měli své zastoupení v kolegiu ministra a jejich cílem bylo se podílet na projednávání všech návrhů zákona, vyhlášek nebo nařízení v oblasti školství. Pedagogická unie byla společně s ČMOS PŠ v první polovině 90. let hlavní organizací zastupující zájmy pedagogické obce.92 V souladu s programovým prohlášením vlády došlo v době působení ministra Vopěnky ke schválení zákona o státní správě a samosprávě ve školství. Tento zákon vznikl v reakci na připravovaný zákon o obcích, který vymezoval jejich pravomoci v oblasti školství. Ministr se obával, že „činnost škol, především středních a speciálních, přesahuje v řadě případů spektrum zájmu obcí,“93 což by mohlo vést k jejich nekompetenci v jejich řízení. Návrh zákona existoval ve dvou verzích, které se lišily mírou vlivu MŠMT na řízení školství. První návrh, vypracovaný ministerstvem, byl založen na územním principu státní správy, což by znamenalo řízení škol okresními úřady. Proti němu se však zvedla vlna nesouhlasu ze strany pedagogické
veřejnosti reprezentované
především PU
a školskými odbory.
Jejich
představitelé podporovali odvětvový princip, který by zajistil řízení školství odborníky. Ten
90
Programové prohlášení. 1990. s. 8-9, 16. http://www.vlada.cz/assets/clenove-vlady/historie-minulychvlad/prehled-vlad-cr/1990-1992-cr/petr-pithart/ppv-1990-1992-pithart.pdf 91 Z tiskovky. UN, roč. 93, č. 29, 7. 9. 1990, s. 2. 92 V oblasti reformy školské politiky. ČMOŠ PŠ se zaměřovalo na problematiku mezd ve školství. 93 Zápis 5. schůze ČNR, 9. 10. 1990. http://www.psp.cz/eknih/1990cnr/stenprot/005schuz/s005008.htm
30
byl obsažen ve druhém návrhu zákona vypracovaném školskými odbory a čtyřmi iniciativami PU. Odvětvový princip dával výrazný vliv ministerstvu prostřednictvím školských úřadů.94 MŠMT se postupně přiklánělo k alternativnímu návrhu, avšak nepřijalo ho ve znění navrženém PU a odbory. Vypracovalo návrh vlastní, který zaváděl odvětvové řízení. Vláda jeho projednávání několikrát odložila.95 Ministr Vopěnka k tomu poznamenal, že „snahy po udržení školy pod okresními úřady, byly velmi silné.“96 Podporu odvětvovému principu řízení vyjádřila i řada pedagogů zasláním tří a půl tisíce peticí a dopisů Petičnímu výboru ČNR a více než tří tisíců dopisů zaslaných výboru garančnímu.97 MŠMT si prostřednictvím odvětvového principu udrželo rozsáhlé pravomoci v řízení školství. Na začátku roku 1991 začala pedagogická veřejnost prostřednictvím PU a školských odborů
vyjadřovat
nespokojenost
především
s chybějící
koncepcí
školské
reformy, nedostatkem komunikace ze strany MŠMT a se stavem přechodu řízení škol na školské úřady. 98 Nespokojenost pedagogů byla vyjádřena 20. února 1991 na demonstraci před budovou MŠMT, na které byl ministra Vopěnka vyzván k rezignaci. 99 P. Vopěnka v rozhovoru pro Mladou frontu Dnes kritiku odmítl. „Nedovedu si představit, že by mohl dát někdo lepší koncepci, než to, co jsem dal já učitelům ve svém projevu při zahájení roku. Upozornil jsem je: na středních a základních školách si musíte pomoci sami.“100 Pedagogické iniciativy ani odbory nebyly s reakcí ministra spokojeny a ohlásily další stávku na březen 1991. Této stávce bylo zabráněno díky výsledku jednání s ministrem, který se zavázal veřejně slíbit zlepšení komunikace mezi ministerstvem a pedagogickou obcí. 101 Ministr svůj negativní postoj vůči pedagogické veřejnosti nezlepšil. 4.2.1 První diskuse o transformaci školství MŠMT bylo kritizováno pro nedostatečnou rychlost přípravy školské reformy také ze strany poslanců. Ministr měl návrh školské reformy předložit do konce června 1991. Tento termín posunul na prosinec téhož roku.102 V roce 1991 MŠMT vypracovalo návrh transformace vzdělávání. Dále ministerstvo požádalo děkana Pedagogické fakulty UK Jiřího Kotáska o vypracování alternativního návrhu koncepce vzdělávání. Také vyzvalo k diskusi, jejímž výsledkem byly tři návrhy nové koncepce vzdělávání, které vzešly od NEMES, 94
Pedagogické iniciativy. UN, roč. 93, č. 37, 2. 11. 1990, s. 1. Jsme pro odvětvové řízení. UN, roč. 93, č. 40, 16. 11. 1990, s. 1 – 2. 96 Nehodím flintu do žita. MF Dnes, 21. 2. 1991, s, 2. 97 Zákon již v ČNR. UN, roč. 93, č. 42, 30. 11. 1990, s. 1. 98 Stanovisko ČMOS, UN, roč. 94, č. 8, 20. 2. 1991, s.1, Pedagogická unie, UN, roč. 94, č. 9, 27. 2. 1991, s.1. 99 Učitelé demonstrují. MF Dnes, 21. 2. 1991, s. 1. 100 Nehodím flintu do žita. MF Dnes, 21. 2. 1991, s. 1. 101 Pedagogická unie, UN, roč. 94, č. 11, 13. 3. 1991, s. 2. 102 Zápis 22. schůze ČNR, 10. 11. 1991, http://www.psp.cz/eknih/1990cnr/stenprot/022schuz/s022006.htm 95
31
Jednoty českých matematiků a fyziků a IDEA. Celkově MŠMT pracovalo s pěti návrhy, ze kterých chtělo vytvořit jeden návrh finální, který by byl předložen vládě k projednání. Návrh NEMES prosazoval namísto dosavadních osnov zavedení kurikula, tedy klíčových dovedností, které má student ovládat. Stejně jako návrh koncepce J. Kotáska kladl důraz na pluralitu školství a postupný vývoj vzdělávací soustavy. Jejím cílem mělo být formování postojů a dovedností mladé generace, spíše než zaměření na faktické znalosti. Návrh Jednoty českých matematiků a fyziků, stejně jako návrh ministerský, byl zaměřen na strukturální reformu, rozdělení I. a II. stupně základních škol, problematiku gymnázií a délku studia na odborných školách. Konzervativní návrh Jednoty českých matematiků a fyziků navazoval na předválečné školství. Byl zastáncem postupné přeměny vzdělávací soustavy a navrhoval zachování osnov.103 Ministerský návrh plánoval zavedení vzdělávacích norem, tzv. standardů, a předpokládal zachování dominantního postavení ministerstva. Pátým návrhem byla koncepce skupiny pro vzdělávací alternativy IDEA předložená Oldřichem Botlíkem, která se zaměřovala na reformu základních nástrojů a mechanismů fungování školství.104 Tento návrh se zabýval otázkou normativního financování a navrhoval zavedení tržních vztahů. Financování mělo být založeno na schopnosti škol získat žáky. Koncepce dále navrhovala vznik vzdělávacích účtů, do kterých by stát vložil finanční obnos, jež by sloužil k úhradě školného.105 Zavedení tržních vztahů do školství kritizovala Jednota českých matematiků a fyziků, neboť se obávala poklesu kvality vzdělání: „Máme obavy, že radikální změny a příliš volnosti při vzniku nových škol by mohly vést k rozpadu školského systému.“106 Z navržených koncepcí MŠMT v době ministrovy nepřítomnosti vytvořilo návrh koncepce vzdělávání a vyzvalo pedagogickou obec k diskusi. V listopadu 1991 byl ministr pozván na zasedání výboru ČNR pro vědu, vzdělání a kulturu. Ministrovo vystoupení se setkalo s kritikou z řad členů výboru především pro jeho nepřipravenost. P. Vopěnka zde vyjádřil svůj nesouhlas s podobou návrhu vytvořeným ministerstvem v době své nepřítomnosti. I když byl ministr pozván k oficiální prezentaci návrhu, seznámil poslance pouze s některými svými osobními představami. 107 Domníval se např., že by mělo dojít k zavedení maturit z českého jazyka, angličtiny a matematiky, které by byly pro všechny školy stejné. Členové výboru jeho myšlenky odmítli jako nerelevantní pro diskusi o předloženém návrhu. Jako první polistopadový ministr Vopěnka hovořil o nutnosti zavedení 103
Jde o kvalitu vzdělání. MF Dnes, 7. 2. 1992, s. 7. Malý zájem o diskusi?. Rudé právo, 12. 12. 1991, s. 13. 105 Trh do školství?, MF Dnes, 10. 1. 1992, s. 6. 106 Jde o kvalitu vzdělání, c.d. 107 Ministr nepřipraven. MF Dnes, 28. 11. 1991, s. 2. 104
32
státní maturity, což bylo jedno z hlavních témat debaty o reformě školství od druhé poloviny devadesátých let do jejího zavedení v roce 2011. V lednu 1991 se konalo setkání přestavitelů sekcí PU s autory jednotlivých návrhů. Jednání se účastnil také ministr Vopěnka, předseda ČMOS PŠ Jaroslav Rösller a poslanci ČNR Ivo Přikryl a František Kozel (ODS). Ministr zde prezentoval návrh koncepce reformy školství, který hodlal předložit vládě. V tomto návrhu již byla zahrnuta ministrem uvažovaná státní rigorózní maturitní zkouška z českého jazyka, dějin kultury a vývoje světového myšlení, angličtiny a matematiky, která měla být do čtyř až pěti let zavedena na všech druzích středních škol. Rigorózní maturitní zkouška neměla být podmínkou k přijetí na vysokou školu. Studenti, kteří by ji úspěšně složili, by byli při přijímacích zkouškách zvýhodněni108 a také by pobírali prospěchové stipendium. 109 Pro svoji problematičnost a nejasnost návrh neřešil učňovské školství.110 V dubnu 1992 se konala konference věnovaná otázce transformace vzdělávání, konkrétně návrhu předloženému MŠMT. Ze strany NEMES zazněly zásadní připomínky především ohledně samotného vzniku ministerské koncepce. Vladimíra Spilková (NEMES) vyjádřila
nespokojenost
s nedostatečnou
schopností
ministerstva
vyvolat
debatu
o navrhovaných koncepcích. V důsledku absence diskuse návrh nevznikal ve spolupráci s pedagogickou a rodičovskou veřejností. Dále kritizovala nejasnost stanovených východisek, principy transformace vzdělávacího systému, vymezení pojmu liberalizace a nástrojů vnitřní reformy. Kritizovala také myšlenku reformy shora, z ministerstva, včetně zavedení vzdělávacích standardů.111 Ve stejné době uveřejnila nesouhlas s navrhovanou koncepcí nezávislá skupina odborníků v oblasti pedagogických věd. Hlavním body jejich kritiky byla nedostatečná doba pro diskusi, vágnost vymezení cílů výchovně-vzdělávací soustavy a programu školské politiky, její krátkodobé zaměření, upřednostnění reformy vnější před reformou vnitřní112 a absence státotvorného prvku ve školství.113 I přes všechny zmíněné připomínky a kritiku pověřila vláda v dubnu 1992 ministra školství, aby vypracoval návrh zákona vycházející z dané koncepce, ale až po přijetí nové ústavy, tedy na konci roku 1992.
108
Procento přijatých studentů, kteří úspěšně absolvovali státní rigorózní maturitu, by ovlivnilo velikost státní finanční podpory vysoké škole. 109 Program rozvoje výchovně-vzdělávací soustavy v České republice. UN, roč. 95, č. 6, 11. 2. 1992, s. 6 – 7. 110 O projektech. UN, roč. 95, č. 3, 21. 1. 1992, s. 1. 111 Školství v labyrintu aneb pět minut po dvanácté, Noviny, 14. 4. 1992, s. 8. 112 Vnější reforma se zaměřuje na otázky struktury školy, správy, organizace a řízení školství. Vnitřní reforma se zaměřuje na vztah žák – učitel, sociálně-emoční klima třídy a vazbu školy s komunitou. 113 Ignorace vývoje slovenského školství. Nesouhlas, UN, roč. 95, č. 16, 21. 4. 1992, s. 9.
33
Volební kampaň před volbami 1992 akcentovala především ekonomická témata. Volební programy pravicových stran, stran budoucí vládní koalice (ODS, KDS114, ODA, KDU-ČSL), ve svých programech zdůrazňovaly pluralitu ve vzdělávání a vycházely z liberální koncepce NEMES a IDEA.115 Největší strana, ODS, která před volbami 1992 vytvořila volební koalici s KDS, podporovala právně a ekonomicky vymezenou liberalizaci školství. Ta měla respektovat právo jedince na svobodnou vzdělávací cestu při stanovení požadavků, které zajistí minimální úroveň vzdělání. Vzdělávací nabídka měla umožňovat rozmanitost vzdělávacích cílů, metod a obsahů při zachování principu rovné příležitosti a rozvoje soukromých škol.116 V letech 1990-1992 došlo k odstranění monopolu státu ve školství a byla započata jeho liberalizace. Zákon o státní správě a samosprávě ve školství sice ponechával velké pravomoci v určování hlavní linie vzdělávání ministerstvu, avšak vznikem okresních školských úřadů došlo k většímu reflektování specifik jednotlivých škol. Pedagogická veřejnost vnímala vznik školských úřadů pozitivně, neboť školství nebylo nadále řízeno politickými, ale odbornými zájmy. Toto období lze hodnotit jako neúspěšné z hlediska přijetí koncepčního dokumentu, který by určoval charakter školství v demokratické společnosti. Neúspěšné bylo projednávání koncepce reformy vzdělávání, které nevedlo k přijetí žádného dokumentu, ale také samotná forma vzniku, ve kterém neměly pedagogické iniciativy zásadní vliv. V době rozpadu federace navíc bylo nutné počkat na podobu Ústavy ČR, která měla stanovit základní charakteristiku
vzdělávání.
Z obecného
hlediska
ze sociocentrického zaměření na antropocentrické.
117
školství
podstoupilo
změnu
Vzdělání již nebylo odvozeno od potřeb
pracovních míst, ale zaměřovalo se na možnost poskytnout jedinci dosažení nejvyššího možného vzdělání.
114
Ve volbách 1992 ODS kandidovala ve volební koalici s KDS. V roce 1995 došlo ke sloučení KDS s ODS. Šedo, Jakub. „Křesťanskodemokratická strana.“ In: Malíř, Jiří – Marek, Pavel a kol. 2005. Politické strany. Vývoj politických hnutí v českých zemích a Československu 1861-2004. Díl II. Období 1938-2004. Brno, s. 1560. 115 Spory o koncepci školství rozhodly volby. Ekonom, roč. 36, č. 34, 1992, s. 27 – 28. 116 Svoboda a prosperita 1992. http://archiv.ods.cz/volby/programy/1992/program.php?kap=10 117 Kotásek, Jiří. Pedagogická orientace, 1991, č. 2, s. 33, 1991. s. 29 - 36
34
4.3 První vláda Václava Klause Funkční období koaliční vlády (ODS, KDS, KDU-ČSL, ODA) vedené Václavem Klausem trvalo od 2. 7. 1992 do 4. 7. 1996. V průběhu čtyř let se ve vládě vystřídali dva ministři školství. Prvním ministrem byl katolický kněz, bohemista a lingvista Petr Piťha, nestraník navržený KDS, který byl spoluautorem návrhu skupiny prof. Kotáska. Pro období jeho působení ve funkci je charakteristický střet s parlamentním Výborem pro vědu, vzdělání a kulturu, mládež a tělovýchovu. Druhým ministrem byl Ivan Pilip z KDS, původně ekonomický náměstek MŠMT. Postoj koaličních stran k dalšímu vývoji a charakteru vzdělávání byl vyjádřen ve vládním prohlášení z roku 1992. V kapitole V. Životní prostředí, zdravotnictví, školství, věda a kultura se vláda zavázala k vytvoření moderní strategie vzdělávací a školské politiky v souladu se stavem vyspělých západních demokracií, která bude provázána s ekonomickou reformou. Za hlavní cíl si vláda vytkla zlepšení komunikace s veřejností, rozvoj alternativního školství a omezení vlivu státních orgánů. Podmínkou pro větší samostatnost škol bylo stanovení základního jádra vzdělání a vzdělanostních standardů. Předpokládala dále změny v oblasti financování školství. Vyjádřila podporu zavedení tržního principu tím, že finanční podpora bude vztažena k počtu žáků a přímé podpoře studentů, ne institucí.118 4.3.1 Ministr Petr Piťha Ministr Piťha jako hlavní nedostatek dosavadního řízení MŠMT viděl špatnou komunikaci ministra s pedagogickou veřejností. Od počátku se snažil o nápravu. Ve zlepšení komunikace s ministrem i pedagogickou obcí doufali také členové výboru ČNR pro vědu, vzdělání a kulturu, mládež a tělovýchovu. Ministr byl zastáncem konzervativního přístupu k reformě školství. Byl zastáncem vlivu státu v oblasti určení obsahu učiva, např. zachování osnov, nikoliv však způsobu jeho učení. Jako zásadní chápal vnitřní reformu školy, na kterou nutně naváže reforma vnější. Řešení problémů ve školství viděl v tom, že „nejprve jasně pojmenujeme problém, (…) pak ho odborně zvládneme, např. vytvořením osnov a stanovením standardů minima a posléze dáme tomuto řešení potřebný legislativní rámec, např. (…) požadavky státem zavedených
118
Programové prohlášení vlády. 1992. http://www.vlada.cz/assets/clenove-vlady/historie-minulychvlad/prehled-vlad-cr/1993-2007-cr/vaclav-klaus-1/Programove-prohlaseni-vlady_1.pdf
35
maturit.“119 Zároveň chápal nutnost přebrat pozitivní prvky ze zahraničních systémů a považoval za nezbytné vyvarovat se prvkům negativním. 120 Úkolem ministra bylo vypracování nového školského zákona. Do 30. 11. 1992 měl být vládě předložen nástin koncepce reformy školství. Po nástupu do funkce i přes prvotní snahu o zlepšení komunikace s pedagogickou veřejností se ministr k vývoji vzdělávací politiky nevyjadřoval. V tisku se objevovaly informace o jeho napojení na konzervativní Jednotu českých matematiků a fyziků, neboť tři ze čtyř jeho náměstků k ní měli úzké vztahy. 121 S přibližujícím se rozdělením federace začala práce na nové Ústavě ČR, na jejíž vymezení základních hodnot vzdělávání byla navázána příprava školského zákona. Podle předsedy školského výboru F. Kozla (ODS) nová ústava svými demokratickými principy představovala základ pro vznik nové školské legislativy. 122 Podle Jana Kouckého (ODS), člena školského výboru, byl stávající obsah Listiny základních práv a svobod ve federální ústavě v oblasti vzdělávání nevhodný pro začlenění do nově vznikající Ústavy ČR kvůli nedostatečně liberálnímu charakteru. „Na jedné straně totiž dostatečně nechrání přirozená práva každého člověka svobodně nabývat a poskytovat vzdělání v souladu s jeho přesvědčením a názorem, na druhé straně přiznávají občanům taková nároková práva, která každý stát není a nikdy nebude schopen zajistit.“123 Koncem listopadu 1992 ministr předložil návrh koncepce na transformaci vzdělávacího systému, který se na nově vznikající Ústavu odkazoval. Dokument se v obecné rovině věnoval situaci v resortu, zásadám vzdělávání a také legislativním a systémovým opatřením. Návrh počítal se stanovením vzdělávacích standardů, které měly být zavedeny na některých školách již od začátku školního roku 1993/94.124 K jednání do školského výboru Parlamentu ČR se návrh dostal v lednu 1993. S výjimkou dvou poslanců (KDS a KDU-ČSL) všichni členové výboru návrh zamítli. Hlavními výtkami byly pomalá transformace, absence priorit a strategií a definování konkrétních kroků k jejímu dosažení, nedostatečná analýza hlavních problémů tehdejšího školství a absence jeho napojení na evropskou zkušenost.125 Jeden ze zpravodajů, Eduard Zeman, pozdější ministr školství, kritizoval neschopnost ministerstva koordinovat přípravu dokumentu, nekonkrétnost návrhu a nedostatečnou komunikaci s veřejností. „Všechny materiály (…) představují spíše takovou esej o tom, co by se se školstvím mělo dělat, než 119
Jak opustit totalitní školu. Prostor, 11. 9. 1992, s 4. Tamtéž. 121 Škola strastiplnou hrou, Respekt č. 39, 28. 9. – 4. 10. 1992, s. 8. 122 Potřebujeme nový školský zákon. Práce, s. 1. 123 Ochránit žáka před státem. Český deník, 3. 10. 1992, s. 7. 124 Pohotové ministerstvo. Český deník, 4. 12. 1992, s. 4. 125 Program transformace. UN, roč. 96, č. 10, 9. 3. 1993, s. 8 120
36
konkrétní plán, co se dělat bude.“126 Ministerstvo podle něj také nenavázalo na žádnou z pěti předložených koncepcí. Spor mezi ministrem a poslanci školského výboru vycházel z odlišné představy průběhu transformace. Liberální vize poslanců o rychlé transformaci se střetla s konzervativním postojem ministra prosazujícím postupnou přeměnu. Druhé projednávání návrhu ve výboru se konalo v únoru 1993, kde došlo k jeho výraznějšímu rozdělení na podporovatele (KDU-ČSL, KDS) a odpůrce. Spor vyústil až k dohodě o vzniku Komise pro otázky transformace školství v rámci školského výboru. Cílem komise byla jasná formulace nového legislativního rámce. Předsedou komise byl zvolen František Kozel (ODS).127 Návrh MŠMT byl sice vzat na vědomí, ale vytvořením komise dal výbor najevo, že se jím už nebude zabývat. Na práci komise se ministerstvo nepodílelo. Tímto krokem vznikl spor mezi poslanci školského výboru a ministerstvem ohledně dalšího postupu v návrhu MŠMT na transformaci školství. Ministerstvo tedy na svém návrhu přestalo pracovat. Po jednání výboru ministr Piťha v rozhovoru pro Mladou frontu Dnes uvedl, že jako dva základní rozdíly v přístupu školského výboru a ministerstva vidí míru liberalismu a zavedení tržních vztahů do školství. „První otázka je, zda škola má reprezentovat určitý řád nutný pro vznik společnosti a státu, anebo zda má být rozdrobena do naprosto individuálních svobod. Za druhé – zda školství je řešitelné mechanismy tržního hospodářství beze zbytku, anebo zda je to oblast, ve které tržní mechanismy mají platnost nějak limitovanou (…) školství je jednou z klasických oblastí, kde tržní mechanismy beze zbytku neplatí a musí být – podle mne – limitovány.“128 Míra liberalizace se dotýkala otázek používání osnov. Dalším sporným bodem byla rychlost transformace. Někteří poslanci se domnívali, že má proběhnout rychlá transformace prostřednictvím legislativních zásahů. Ministr soudil, že je důležité nejprve získat podporu učitelů. V případě rychlých legislativních změn by totiž podle něj mohlo dojít k „tomu, že by se lidé zase nahonem přizpůsobovali a změny by byly povrchní a formální.“129 Problematika financování školství a koncepce jeho rozvoje byla zařazena iniciativou poslanců školského výboru na jednání Poslanecké sněmovny v dubnu 1993. Jako podklad k jednání byl dodán dokument Hlavní zásady transformace českého školství. Ve svém projevu ministr Piťha zdůrazňoval nutnost reformy školství „zdola“ a upozorňoval na přirozenost dlouhodobé transformace školství. Dále kritizoval tržní přístup ke školství, který povede
126
Spíše esej než plán. Svobodné slovo, 17. 2. 1993, s. 7. Z parlamentu. UN, roč. 96, č. 8, 23. 2. 1993, s. 1. 128 Náročnost školních osnov se sníží. MF Dnes, 15. 2. 1993, s. 7 129 Řád je řád. Reflex, roč. 4, č. 18, 26. 4. 1993, s. 38. 127
37
k „podbízení a snížení kvality škol“. 130 Opoziční poslanci kritizovali zhoršování podmínek vzdělávání a nekoncepčnost ministerstva. Ministr Piťha měl podporu pouze křesťanských stran. Spor se týkal především míry liberalismu ve školství, Ministr Piťha byl zastáncem konzervativního postupného vývoje a řádu ve školství. 131 Debata nepřinesla žádný výsledek, Poslanecké sněmovna nepřijala žádné usnesení, ani nic nevzala na vědomí.132 Do neshod mezi MŠMT a výborem zasáhl i premiér V. Klaus, který vyzval obě strany ke komunikaci v televizním pořadu. Zde se zástupci obou stran v základu shodli. Podle předsedy výboru F. Kozla došlo k vyjasnění postojů obou stran v otázce liberalizace školství a stanovení nevyhnutelného jádra vzdělání.133 Poté co se PS nevyjádřila k podobě transformace školství, došlo k pozastavení diskuse o této otázce. MŠMT i školský výbor, respektive jeho Komise pro transformaci školství se nadále věnovaly otázce charakteru základního zákona. Oba dva orgány vypracovaly vlastní verzi návrhu změny ústavního zákona v oblasti vzdělávání. Komise pro otázky transformace školství vypracovala dokument s názvem Zásady ústavního zákona, který navrhoval změny v Listině základních práv a svobod. Předložený text měl šest částí: 1. Svobodná nabídka vzdělávání, která stanovila právo jednotlivce nabízet a poskytovat vzdělávací služby, 2. Svobodná volba vzdělávací cesty, tedy zaručení rovných příležitostí, 3. Rovnost vzdělávacích služeb před zákonem, pojednávající o postavení soukromých škol, 4. Přístup k informacím o vzdělávání, který měl zajistit lepší orientaci jedince ve vzdělávací nabídce, 5. Státní podpora občanů při vzdělávání, 6. Povinné vzdělávání. 134 Tato změna Listiny základních práv a svobod by znamenala výraznou liberalizaci, např. možnost dítěte absolvovat povinné vzdělávání jinými formami než ve státech stanovených institucích (domácím vzděláváním). Diskuse se rozpoutaly o navrhovaném zrušení výrazu povinná docházka, který byl nahrazen termínem povinné vzdělávání. Oldřich Botlík, odborný poradce komise, se domníval, že termín je zavádějící, protože mohl být vyložen tak, že jedinec dosáhne povinného vzdělání pouze docházkou do školy. Podle něj bylo důležité, aby „ústava nehovořila o povinné školní docházce, ale o povinném školním vzdělávání.“135 Ministerský návrh byl na rozdíl od návrhu Komise méně liberální a podrobný. Deklaroval právo občana na vzdělání v souladu s vlastními schopnostmi a potřebami a právo si svobodně vybírat z nabízených forem vzdělávání, jehož rozsah a obsah stanoví stát. Dále 130
Zápis 8. schůze PSP, 20. 4. 1993. http://www.psp.cz/eknih/1993ps/stenprot/008schuz/s008004.htm Poslanci znovu odmítli záměry ministerstva školství. Respekt, č. 16, 26. 4. – 2. 5. 1993, s. 3. 132 Promarněná školská příležitost. MF Dnes, 22. 4. 1993, s. 6. 133 O shodách a neshodách. UN, roč. 96, č. 24, 15. 6. 1993, s. 1 – 2. 134 Zásady ústavního zákona. UN, roč. 96, 32 – 33, 14. 9. 1993, s. 14 – 16. 135 Školní docházka asi nebude povinná, vzdělávání ano, MF Dnes, 15. 7. 1993, s. 2. 131
38
měl stát podporovat vzdělání i nad tento povinný rozsah. Na rozdíl od návrhu, který předložili členové školského výboru, ministerský návrh neobsahoval právo občanů na informace o vzdělávání. Do diskuse opět zasáhl premiér Klaus, který pozval na společné jednání zástupce školského výboru a MŠMT. Jeho výsledkem byla shoda, že není nutná změna Listiny základních práv a svobod na zásadách transformace školství, a že další aktivity měly směřovat opět k problematice jeho transformace.136 Po schůzce s premiérem se tedy další postup soustředil na vypracování dílčích zákonů. V roce 1994 pokračovala práce na vzniku zákona řešícího celkovou transformaci školství. Poslanci školského výboru od nového zákona požadovali, aby obsahoval náplň povinného vzdělávání, které by mimo jiné dávalo učitelům větší prostor pro flexibilitu výuky.137 Dále však pokračoval jejich spor s MŠMT o podobu transformace. Ivan Pilip, náměstek ministra, chápal jako jeden z hlavních zdrojů konfliktu i snahu ministerstva nejdříve experimentálně vyzkoušet nové postupy a až následně je legalizovat. S tím nesouhlasil školský výbor, který se domníval, že je nutné, aby zákon předcházel změnám, protože lidé se budou schopni vhodně přizpůsobit.138 Poslanci školského výboru také kritizovali pozdní předložení školského zákona, který měl být projednáván již na konci roku 1992. Nereálnost jeho brzkého schválení přiznal ministr Piťha v březnu 1993, kdy prohlásil, že nový školský zákon nezačne platit od školního roku 1995/96.139 Komise pro transformaci školství nechala vypracovat dva dokumenty. Prvním z nich byl dokument Zásady rozvoje české vzdělávací soustavy - Otevřenost, rozmanitost, kvalita. Druhým byl Školský zákon – návrh pojetí stěžejních částí. Oba texty měly sloužit výboru k získání představy o postoji pedagogické veřejnosti k transformaci školství.140 Školský zákon – návrh pojetí stěžejních částí, alternativa k připravovanému ministerskému návrhu, byl volnější. Nemusel se zabývat probíhající diskusí o územně-správním uspořádání. Kladl velký důraz na kontrolu průběhu a výsledky vzdělávání. Návrh byl liberální, zabýval se vymezením povinného vzdělávání, decentralizací zřizovatelských funkcí, koncepcí správních rad škol a přesnému vymezení role státu ve vzdělávání. Zásadní rozdíl oproti ministerskému návrhu byl ve významu ministerstva v řízení školství. 136
Premiérova metoda zabrala. MF Dnes, 1. 10. 1993, s. 6. Bude parlament schvalovat Pythagorovu větu?, MF Dnes, 24. 2. 1994, s. 6. 138 Obce dostanou větší pravomoci, za výuku však ponese odpovědnost ředitel spolu s učiteli. ZN noviny, příloha Rádce, 24. 3. 1994, s. I. 139 Zatím jen tři odstřelení ministři. Respekt 1994, č. 21, http://respekt.ihned.cz/c1-35956490-zatim-jen-triodstreleni-ministri. 140 Z parlamentu. UN, roč. 97, č. 18, 3. 5. 1994, s. 3. 137
39
V dubnu 1994 podal ministr Piťha ze zdravotních důvodů demisi a na jeho místo byl KDS jmenován Ivan Pilip.141 Působení ministra Piťhy v úřadu kladně ohodnotil premiér Klaus, který prohlásil, že P. Piťha pro resort školství „udělal daleko víc, než by se mohlo zdát podle přestřelek v tisku mezi ním a parlamentním výborem pro školství.“142 Během funkčního období P. Piťhy pokračovala debata o transformaci školství, avšak v důsledku zásadního sporu se školským výborem ohledně míry liberalizace nebylo shody dosaženo. Iniciativa byla přenesena do školského výboru, který vytvořením Komise pro transformaci vzdělávání demonstroval svůj nesouhlas s činností ministerstva. 4.3.2 Ministr Ivan Pilip Při nástupu do funkce Ivan Pilip prohlásil, že hodlá navázat na práci započatou bývalým ministrem. Jako hlavní cíle si ministr vytkl zvýšení důležitosti školství v rámci vládní politiky a narovnání vztahů mezi MŠMT a školským výborem. Jako jeden z kroků směřující ke zlepšení komunikace se školským výborem, bylo jmenování jeho člena J. Kouckého svým náměstkem. Přiklonil se také k rychlejšímu přijímání zásadních zákonů. 143 Za reálný lhůtu pro dokončení reformních procesů považoval dva roky.144 Ideou I. Pilipa bylo vytvoření komplexního zákona, který by slučoval všechny dosavadní platné normy včetně zákona o státní správě a samosprávě. 145 Překážkou vytvoření zákona byl nejasný vývoj v oblasti decentralizace veřejné správy, ze které by nový zákon musel nutně vycházet. Proto se ministr Pilip domníval, že bude nutné předložit zákon zabývající se státní správou a samosprávou ve školství odděleně. 146 MŠMT návrh zákona o předškolním, základním, středním a vyšším vzdělávání vytvořilo bez ohledu na chystanou reformu veřejné správy. Jedním z cílů bylo zjednodušit platnou právní úpravu čtyř zákonů a 70 vyhlášek na jeden až dva hlavní zákony doplněné 25 vyhláškami. Hlavní změny, které zákon navrhoval, se týkaly stanovení obsahu vzdělávání, objektivizace hodnocení jeho výstupů a v oblasti správy školství zřízení Rad škol. Zásadní bylo zavedení pojmu vzdělávací program, v jehož rámci byl stanoven cílový standard (obecné a specifické cíle, jichž mělo být dosaženo) a kmenové učivo (souhrn obsahových prvků, které tvořilo povinnou část obsahu vzdělávacích standardů; bylo součástí učebních osnov). Kmenové učivo a základní kritéria pro tvorbu vzdělávacích programů mělo určovat 141
Ministr školství Petr Piťha podal demisi, Český deník, 28. 4. 1994, s. 1, 2. Ministr školství Piťha odstoupil. MF Dnes, 28. 3. 1994, s. 1. 143 Špatný politik nemůže být ani dobrým ministrem, ZN Noviny, 4. 5. 1994, s. 4. 144 Hlavní reformní procesy by měly skončit do dvou let, říká I. Pilip. HN, 3. 5. 1994, s. 3. 145 I. Pilip pro komplexní školský zákon. HN, 5. 9. 1994, s. 1-3. 146 Nejasné územní členění brzdí změny. HN, 23. 6. 1994, s. 3.
142
40
ministerstvo vyhláškami. Nemělo být zaměřeno pouze na faktické znalosti, ale také na činnosti a dovednosti. Dle návrhu by kmenové učivo bylo závazné pro všechny školy bez ohledu na zřizovatele, tedy soukromé i státní. Konkrétní podoba standardů i kmenového učiva měla vzniknout na základě diskuse. Zákon také navrhoval pro žáky, kteří chtějí získat střední vzdělání s maturitou, zavést objektivizovaný test z matematiky a českého jazyka. Zadání by odpovídalo standardům a kmenovému učivu. V oblasti ukončení vyššího sekundárního vzdělání zákon navrhoval zavedení dvou typů maturit – odborné a všeobecné.147 Do schválení komplexního školského zákona, který byl vázán na změnu státního uspořádání, bylo nutné schválit několik novel školských zákonů. 148 Novely měly zavést Radu školy, tedy orgán složený ze zástupců školy, rodičů, pedagogů, žáků a zřizovatele,149 dále povinnou dokumentaci škol a zrušit povinnost základních škol stát se právnickými osobami. Měly také umožnit vznik integrovaných škol, zrušit učňovské obory s maturitou, a zajistit fungování víceletých gymnázií pouze tam, kde byla možnost navazujícího studia po ukončení devítiletky. V říjnu 1994 MŠMT představilo první dokument o zásadách transformace české vzdělávací soustavy Kvalita a odpovědnost, který vycházel z hodnocení úrovně českého školství. Měl sloužit jako podklad pro další diskusi o vývoji školství. Dokument zachovával významnou úlohu ministerstva, které mělo stanovovat strategické úkoly a celkový směr, legislativní rámec a dodržování standardů. V rámci kurikulární politiky koncepce hovořila o zavedení vzdělávacích standardů, které měly rámcově určovat požadavky státu, tedy vzdělávací cíle, rámcový obsah a kompetence. Dokument jako cíl vymezil schválení novel zákona č. 29/1984 a č. 564/1990 a zavazoval k předložení návrhu školského zákona a jeho projednání v průběhu roku 1995. 150 Předseda školského výboru F. Kozel pochyboval o tom, že se stihne projednání a schválení připravených novel do konce roku 1994. Tvrdil, že v tomto případě je nutné schválit termínované novely o postupném přechodu škol na právnické osoby a o postavení školských úřadů. Mělo být jasně stanoveno, že školské úřady jsou orgány státní správy. 151 Na konci roku 1994 Poslanecká sněmovna tyto dvě novely schválila. Jednalo se o zrušení data
147
Školský zákon. Česká škola, září 1994, roč. 1, č. 1, s. 10 – 11. Školského zákona a zákona o státní správě a samosprávě 149 Podle návrhu novely školského zákona nemusí být školy právními subjekty. Český deník, 8. 7. 1994, s. 2. 150 Kvalita a odpovědnost, UN, roč. 97, č. 42, 1994, s. 1-12. 151 Novely nebo „novelka“?. UN, roč. 97, č. 38, 25. 10. 1994, s. 3. 148
41
povinnosti přechodu škol a školských zařízení na právnické osoby a upřesnění postavení školských úřadů jako orgánů státní správy. 152 Na konci listopadu Legislativní rada vlády odmítla návrh novel školských zákonů. Rada k nim měla řadu námitek. MŠMT akceptovalo námitky v oblasti dikce a čistoty zákona, ale Rada se vyjádřila i k jejich obsahu, což jim podle I. Pilipa nepříslušelo. „Úkolem Legislativní rady vlády není posuzovat, který z problému školství momentálně je a který není naléhavý.“153 Důvodem odmítnutí bylo dle místopředsedy Legislativní rady neřešení zásadních otázek ve školství, např. vztahu škol státních, církevních, soukromých a obecních. 154 Ministr i přes odmítnutí Legislativní radou návrhy novel vládě předložil. Návrhy novel školských zákonů byly na začátku roku 1995 vládou schváleny. 155 Projednávání vládního návrhu novel školských zákonů v parlamentním výboru trvalo až do června 1995, kdy byly novely předloženy PS a schváleny. 156 Novely zákonů zavedly povinné devítileté základní vzdělávání, vznik vyšších odborných škol (VOŠ), sjednocení termínu přijímacího řízení na střední školy. Dále zachovaly víceletá gymnázia, jak osmiletá tak i šestiletá, avšak zrušila dosavadní pětiletá a sedmiletá gymnázia, upřesnily podmínky zařazení škol do sítě škol a vznik, složení a pravomoci Rady školy jako kontrolního a poradního orgánu. Zavedly povinnou dokumentaci škol, zachovaly výuku dle osnov na všech školách nezávisle na zřizovateli.157 Zavedení povinných devátých tříd na základních školách mělo negativní dopad na střední školy. Prodloužení povinné docházky o rok zapříčinilo, že do prvních ročníků středních škol nastoupilo minimum žáků. Nabídka počtu míst na středních školách tak výrazně převýšila poptávku.158 Nastalá situace byla řešena dofinancováním početně slabých devátých tříd i financováním neexistujících prvních ročníků na středních školách.159 V roce 1995 se Česká republika stala členem Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj (OECD). O rok později OECD uveřejnila zprávu o stavu vzdělávání v České republice, ve které shrnula dosavadní vývoj a předpokládané problémy dalšího rozvoje školství. Jako jeden z hlavních problémů struktury školského systému zpráva uvedla existenci víceletých gymnázií. Podle této zprávy mohou gymnázia mít negativní vliv nejen v oblasti 152
Zápis 25. schůze PSP, 8. 12. 1994. http://www.psp.cz/eknih/1993ps/stenprot/025schuz/s025024.htm Ministr školství Pilip odmítá připomínky Legislativní rady vlády, které se netýkají právně-odborné stránky. Český deník, 10. 11. 1994, s. 2. 154 Legislativní rada odmítla novely zákonů o školství. Práce, 9. 11. 1994, s. 1. 155 Vláda schválila školské novely. UN, roč. 98, 3. 1. 1995, s. 3. 156 Zápis 32. schůze PSP. 22. 6. 1995 http://www.psp.cz/eknih/1993ps/stenprot/032schuz/s032027.htm#r1 157 Zákon 138/1995 158 Školské změny konečně s razancí. MF Dnes, 26. 6. 1995, s. 6. 159 Podle Jana Kouckého zanikne asi 300-400 středních škol. ZN noviny, 22. 7. 1995, s. 4. 153
42
rovného přístupu ke vzdělání, ale také mohou vést k omezení všeobecného středního vzdělání na elity, což je v protikladu k celoevropskému trendu pozvednutí všeobecné vzdělanosti. Podle zprávy víceletá gymnázia vedou k rané selekci dětí, která způsobuje degradaci druhého stupně základních škol. Žáky ZŠ připravuje pouze pro odborné školy a učiliště a ovlivňuje také kvalitu čtyřletých gymnázií. Jako řešení zpráva navrhuje diferenciaci výuky na základní škole a užívání stejných vzdělávacích standardů pro základní školy a na nižších stupních víceletých gymnázií. Dále doporučuje vznik víceúčelových škol, který by slučovaly vyšší stupeň základní školy s nižším stupněm gymnázia. V rámci kurikulární politiky zpráva kritizuje nedostatečné zapojení odborné pedagogické veřejnosti a pedagogických iniciativ a navrhuje ustavení Národní rady pro vzdělávání, ve které by byli zastoupeni různí aktéři. Neefektivnost kontroly výstupu vzdělávání byla dalším bodem kritiky ze strany OECD. Jejím doporučením byla reforma maturitní zkoušky rozdělením do dvou částí. První měla probíhat na úrovni školy a druhá měla být zadána centrálně nebo regionální samosprávou. Maturita měla reflektovat rozdílné vzdělávací programy škol a být určena široce definovanými kurikulárními oblastmi. Podoba reformy měla být projednávána v nově ustavené Komisi pro maturitní zkoušky. 160 Zpráva OECD označila za zásadní nedostatky českého školství např. existenci víceletých gymnázií. Ta navazovala na tradici vysoce kvalitních vzdělávacích institucí z dob první republiky a nadále měla výraznou podporu veřejnosti. Snaha o jejich zrušení, které později navrhl ministr E. Zeman, se setkala s výrazným nesouhlasem veřejnosti i ředitelů gymnázií. Z hlediska zvyšování kvality vzdělávání bylo toto doporučení systémové, neboť jeho cílem bylo zamezit snižování kvality druhého stupně základní školy a čtyřletých gymnázií. Rozdílná úroveň maturitní zkoušky na různých typech škol byla diskutována již od začátku devadesátých let. OECD myšlenku státní části maturity tedy pouze podpořilo. Z výše naznačené diskuse o transformaci vzdělávání je patrné, že ani jeden z ministrů zatím nenavázal dobré vztahy s pedagogickou veřejností prostřednictvím iniciativ. Ustavení Národní rady pro vzdělávání se tak jevilo jako možnost institucionalizovat tyto vztahy, aby nedošlo k jejich opomíjení. Zpráva také předpokládala vznik regionální samosprávy, která měla mít pravomoci ke školám a tím by mělo dojít ke zkvalitnění jejich řízení. Doporučení OECD měla své opodstatnění, i přesto, že částečně opomíjela specifika a tradice českého školství.
160
OECD o vzdělávání v České republice. UN, roč. 99, č. 14, s. 15-16.
43
4.3.3 Reforma maturitní zkoušky Jedním z hlavních předmětů diskusí v rámci reformy školství se stalo nastavení maturitní zkoušky. Zásadním problémem byla nemožnost srovnání její úrovně na různých typech středních škol. Vyhláška o ukončování středních škol, která upravovala maturitní zkoušku, vznikla v roce 1991, tedy v době, kdy vzdělávání bylo stále řízeno osnovami z 80. let. Vyhláška stanovila, že maturitní předmět může být jakýkoli, jehož dotace činí minimálně čtyři hodiny týdně. V souvislosti s liberalizací školství získali ředitelé gymnázií od roku 1994 možnost vypisovat volitelné předměty. Kombinace těchto dvou ustanovení vedla k tomu, že maturitním předmětem se tak mohl stát např. i tenis.161 Začalo se diskutovat o zavedení centrálně zadávané maturitní zkoušky, která by fungovala také jako základ pro přijetí na vysokou školu. Maturita se měla skládat ze čtyř státem určených základních a jednoho školou nabídnutého předmětu. Ministerstvo školství uvažovalo o povinné zkoušce z matematiky. Zvažováno bylo také vytvoření dvou úrovní zkoušek.162 Do diskuse o maturitních zkouškách zasáhla soukromá iniciativa Ondřeje Šteffla, ředitele agentury SCIO. Ta vytvořila Národní srovnávací zkoušky (NSZ), které umožnily porovnání úrovně znalostí studentů maturitních ročníků. Poprvé se konaly v roce 1996. Podle O. Šteffla byl tento krok podmíněn dvěma trendy. Prvním z nich bylo prohlubování rozdílu v úrovni maturity mezi jednotlivými středními školami. Druhým pak nízká efektivita přijímacího řízení na vysoké školy. 163 SCIO projekt původně připravovalo ve spolupráci s Ústavem pro informace ve vzdělávání. Během přípravy projektu kontaktovala také MŠMT s žádostí o jeho finanční podporu a záštitu výměnou za připojení se k projektu. Ministerstvo tento návrh odmítlo, neboť nesouhlasilo s tím, že NSZ jsou placené.164 Ředitel odboru jazykového vzdělávání a spolupráce se zahraničím Pavel Cink, který měl na ministerstvu na starosti koncepci nové maturitní zkoušky, uvedl, že iniciativu SCIO chápe jako legitimní, ale předčasnou.165 Odmítnutí zapojení ministerstva do přípravy NSZ bylo dáno také diskusí o tom, zda je cílem NSZ nahradit maturitní zkoušky, což O. Šteffl odmítal. Ministerstvo zareagovalo rozesíláním dopisů do škol, ve kterých upozorňovalo na to, že se jedná o soukromou, nikoli státní iniciativu, od které se distancuje. Postupně však tento postoj mírně přehodnotilo a zapojilo se prostřednic tvím České školní inspekce, která se zkoušek účastnila jako pozorovatel.166 161
Maturity by měly doznat zásadních změn. Český týdeník, 14. 11. 1995, s. 22. Matematika možná povinná. LN, 9. 11. 1995, s. 5. 163 Ministerstvo nemá zájem o konkurenci. LN, 6. 3. 1996, s. 9. 164 O tom, kdo se bojí maturit a kdo o maturity. Český týdeník, 11. 3. 1996, s. 12. 165 Tamtéž. 166 Srovnávací zkoušky. LN, 15. 3. 1996, s 2. 162
44
Stanovení standardů pro gymnázia, které byly užívány od září 1996, bylo důležitým impulsem pro prohloubení diskusí o maturitní zkoušce.167 Na MŠMT byl projednáván materiál Nové pojetí ukončování studia ve středních školách maturitní zkouškou, ve kterém se vedla debata mezi dvěma extrémy – od ponechání maturity zcela v pravomoci škol po státem zadanou standardizovanou zkoušku, na kterou by školy neměly žádný vliv. 168 Ministerstvo odmítalo možnost sestavení jednotné zkoušky, která by byla stejná pro gymnázia i střední odborné školy a navrhovala tři typy maturit – odbornou, gymnaziální a výběrovou, která měla usnadnit přijetí na vysokou školu. V únoru 1996 vznikla z iniciativy Unie zaměstnavatelských svazů Koordinační rada středních škol, která sdružovala všechny jejich typy prostřednictvím organizací bez ohledu na jejich zřizovatele.169 Cílem rady byla „koordinace společného postupu v otázkách organizace a řízení středních škol, jejich financování, nedořešeného způsobu zařazování do sítě škol.“170 V rámci krátkodobých cílů chtěla Koordinační rada koordinovat stanovisko k maturitním zkouškám. V dubnu 1996 se v Olomouci konala celostátní konference o ukončování studia na středních školách, kterou pořádala Asociace ředitelů gymnázií. Konference vycházela z ministerského návrhu, který doplnila o návrh dalšího postupu. Na setkání se účastníci shodli, že je třeba vytvořit srovnatelné zkoušky. Hovořilo se i o dvou úrovních, tedy písemné a ústní. Nová podoba maturitní zkoušky měla reflektovat tradice českého školství. Konference doporučila MŠMT, aby vytvořila pracovní skupinu, ve které by byly zastoupené vysoké školy, středoškolské asociace a ministerstvo. Tato pracovní skupina by měla jako podklad pro diskusi přijmout závěry konference. MŠMT dále mělo ustavit komisi k vytvoření výstupních standardů ve formě požadavků k maturitě.171 Na konferenci se také objevila myšlenka tzv. vyšší a nižší úrovně zkoušky. Vyšší stupeň by mohl v případě souhlasu vysokých škol nahradit přijímací zkoušky. Tento stupeň neměl být povinný. Nižší stupeň měl obsahovat ústní zkouškou a např. písemný test.172 Náměstek ministra Miroslav Bartošek uvedl, že ministerstvo bude na závěry z konference reagovat. První vláda V. Klause v oblasti vzdělávací politiky nedosáhla cílů stanovených ve vládním prohlášení. Během působení ministra Piťhy byl překážkou vytvoření koncepce transformace školství jeho konzervativní přístup, který nebyl slučitelný s liberálně 167
Standardy: Splněný slib MŠMT. Český týdeník, 27. 2. 1996, s. 22. O tom, kdo se bojí maturit a kdo o maturity. c.d. 169 Sdružení učňovských zařízení ČR, Sdružení soukromých škol Čech, Moravy a Slezska, Asociace ředitelů gymnázií, Asociace ředitelů obchodních akademií, Asociace středních průmyslových škol, Sdružení zemědělských, lesnických, rybářských a potravinářských škol 170 Koordinační rada středních škol. UN, roč. 99, č. 14, 2. 4. 1996, s. 9. 171 Jaká bude maturita? Týdeník školství, 17. 5. 1996, s. 8. 172 Maturity nejsou srovnatelné. UN, roč. 99, č. 19, 7. 5. 1996, s. 6. 168
45
orientovaným školským výborem parlamentu. Spor došel do takového bodu, kdy ministerstvo bylo jako iniciátor změn ignorováno a došlo k vytvoření Komise pro transformaci školství. Ke zlepšení situace došlo po nástupu ministra Pilipa. Zásadní dokument však také přijat nebyl. V jeho případě byla překážkou nedořešená reforma veřejné správy a požadavek premiéra na předložení školského zákona řešícího problematiku školství komplexně, včetně územně správního uspořádání. Dále k deklarovanému omezení vlivu státních orgánů na školství ani k výraznému zlepšení jejich komunikace s veřejností nedošlo. Stanovení vzdělanostních standardů nutných pro reformu maturitní zkoušky bylo schváleno pouze pro gymnázia. To bylo nedostatečné zavedení jednotné maturitní zkoušky na různých typech středních škol. V tomto období OECD zpracovala zprávu o stavu českého školství, která představila řadu doporučení, z nichž na některé navázali další ministři. 4.4 Druhá vláda Václava Klause Volební programy koaličních stran pro období po volbách 1996 v oblasti školství se shodovaly v jeho významu pro společnost. ODS jako jediná z nich hovořila o nutnosti ustálení a zpřehlednění sítě škol v důsledku nárůstu jejich počtu po roce 1989. Deklarovala nezbytnost větší informovanosti o výsledcích vzdělávání, zpřísnění maturitních zkoušek.173 ODA i KDU-ČSL považovaly za nutné dokončení transformace přijetím nového školského zákona.174 Kromě liberálních prvků ve školství podporovala ODA ustavení Národní rady pro vzdělávání.175 Vítězem voleb 1996 se stala ODS, která stejně jako v minulém volebním období vstoupila do koalice s ODA a KDU-ČSL. Na rozdíl od období předcházejícího se jednalo o vládu menšinovou, která byla ukončena vládní krizí na podzim roku 1997. Ta vznikla odchodem koaličních stran v souvislosti s odhalením problematického financování ODS. Ve vedení ministerstva školství se za tuto krátkou dobu vystřídali dva ministři. Ivan Pilip byl v rámci restrukturalizace kabinetu v polovině roku 1997 jmenován ministrem financí a na jeho místo nastoupil diplomat Jiří Gruša. V programovém prohlášení se vláda v kapitole VIII. Školství a věda zavázala ke zvyšování kvality vzdělávání a k hodnocení kvality škol. 176 Po volbách v roce 1996 došlo ke změně složení Výboru pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu. Jeho předsedou se stal Michal Prokop z ODA. Nově byl ustaven školský podvýbor, který byl zaměřen výlučně na problematiku vzdělávání a jeho členy byli 173
Svoboda a prosperita. 1996. http://www.ods.cz/docs/programy/program_1996.pdf Volební program ODA. 1996. http://www.oda.cz/dokumenty/skolstvi.asp 175 Politické strany ke školství. Týdeník školství, 1996, č. 22, s. 4 – 5. 176 Programové prohlášení vlády 1996. http://www.vlada.cz/assets/clenove-vlady/historie-minulychvlad/prehled-vlad-cr/1993-2007-cr/vaclav-klaus-2/Programove-prohlaseni-vlady_1.pdf 174
46
kromě poslanců také pedagogové a pedagogičtí odborníci. V nově vzniklém Senátu PS ČR vznikl Výbor pro vzdělávání, vědu, kulturu a petice, jehož předsedou se stal František Vízek (ČSSD). 4.4.1 Optimalizace sítě středních škol Hlavním tématem v novém volebním období byla optimalizace sítě středních škol, jež byla nutná s ohledem na nárůst počtu středních škol a pokles počtu dětí. Ve školním roce 1989/90 existovalo 1246 středních škol, o šest let později jich fungovalo 2116.177 Ministerstvo projednávalo Program optimalizace sítě středních a vyšších odborných škol a školských zařízení s parlamentním výborem v březnu 1997. I. Pilip v úvodu upozornil, že optimalizace není totožná s redukcí, i když redukce bude v důsledku nárůstu počtu středních škol nevyhnutelná. Hlavní roli při optimalizaci měly sehrát školské úřady ve spolupráci s pracovníky škol a zastupiteli.178 Výbor kritizoval především neaktuálnost návrhu, jeho nekoncepčnost a centralistické tendence, které vyplývaly ze svěření výrazných pravomocí školským úřadům. V návrhu dle poslanců výboru chyběla kritéria pro stanovení kvality škol a převládala kritéria technického charakteru.179 Předseda výboru M. Prokop (ODA) při projednávání programu zdůraznil, že zde jasně chybí reforma regionální správy, která by zamezila centralismu ministerstva.180 „Jedná se o technokratickou, inženýrskou cestu, kdy není hlavním kritériem v posuzování škol kvalita jejich vzdělávání, ale jakési organizačně-ekonomické ukazatele.“181 Se stejnou kritikou, přišla i Unie zaměstnavatelských svazů (UZS), která dále kritizovala samotný vznik dokumentu, při kterém byla opomíjena pedagogická veřejnost. UZS také požadovala, aby se optimalizace netýkala pouze středních škol a aby byla propracována v návaznosti na potřeby regionů. 182 Podobné výtky měla Koordinační rada SŠ. Výbor nicméně vzal předložený program na vědomí a uložil ministerstvu povinnost jej informovat o postupu optimalizace. Tento bod se projednával ve školském výboru v květnu 1997, kdy poslanci vyjádřili nespokojenost s tím,
177
gymnázia, střední odborné školy, střední odborná učiliště, nástavbové studium, konzervatoře. Střední vzdělávání celkem. Český statistický úřad. www.czso.cz 178 Poslanecká sněmovna. UN, roč. 100, č. 10, 11. 3. 1997, s. 2. 179 Zápis 11. schůze Výboru pro vědu, vzdělání, mládež, kulturu a tělovýchovu. http://www.psp.cz/sqw/text/orig2.sqw?idd=45846 180 Zápis 12. Schůze Výboru pro vědu, vzdělání, mládež, kulturu a tělovýchovu. http://www.psp.cz/sqw/text/orig2.sqw?idd=45847 181 Politici o školství. UN, roč. 100, č. 19, 6. 5. 1997, s. 4. 182 Optimalizace sítě škol zatím bez koncepce. HN, 12. 3. 1997, s. 12.
47
že ministerstvo požadované materiály nedodalo. Výbor se rozhodl, že požádá Poslaneckou sněmovnu o přijetí usnesení o neserióznosti postupu MŠMT v oblasti optimalizace školství. 183 Optimalizace školství se měla týkat třetiny škol. Měla probíhat ve třech vlnách a být ukončena do poloviny roku 1998. Na MŠMT byla ustavena projektová skupina, která na podle optimalizačních projektů, vytvořených na základě optimalizačních parametrů, rozhodla o organizační změně škol. Program předkládal pět forem optimalizace.184 Hlavní parametry pro rozhodnutí o změnách v síti škol byly systémové a obsahovaly některé sekundární cíle optimalizace. Jednalo se o integraci učňovského a středoškolského maturitního vzdělávání a integraci středních škol se stejnou nebo podobnou oborovou nabídkou bez ohledu na to, zda šlo o maturitní nebo nematuritní obory. Primární kritéria se týkala minimálního počtu žáků školy, minimálního počtu žáků oborů sdružených do tzv. shluků a minimálního počtu žáků přijímaných do jednotlivých vzdělávacích programů. Další kritéria se vztahovala k velikosti školy, určovala minimální počet žáků na školu a minimální počet žáků přijatých do prvního ročníku. Dokument také určoval maximální objem kapacit všech středních škol, včetně víceletých gymnázií.185 Optimalizace sítě středních škol v přípravné fázi nejvíce zasáhla střední odborná učiliště. To bylo kritizováno ze strany Sdružení učňovských zařízení, které chápalo tento stav jako nespravedlivý, protože od roku 1989 došlo pouze k 6% nárůstu počtu učňovských zařízení, na rozdíl od 92% nárůstu počtu středních škol. 186 V souvislosti se zvýšeným zájmem o maturitní obory došlo k poklesu počtu učňů o 25 % a odborné vzdělání bylo upřednostňováno v oborech na středních odborných školách s maturitou.187 Na konci roku 1997, tedy po proběhnutí nulté a první vlny optimalizace, došlo k poklesu počtu středních škol o 8 %.188 Program optimalizace byl nevyhnutelný v důsledku výrazného rozvoje počtu středních škol způsobeným porevoluční liberální atmosférou. Tento rozvoj probíhal bez návaznosti na změny v populaci a změny v poptávce po studijních oborech. Ve druhé polovině 90. let bylo nutné přistoupit k redukci počtu škol, neboť vysoké náklady na jejich 183
Zápis 14. Schůze Výboru pro vědu, vzdělání, mládež, kulturu a tělovýchovu. http://www.psp.cz/sqw/text/orig2.sqw?idd=45849 184 Splynutí škol – sloučení dvou či více právních subjektů do jednoho, vznikne nová právnická osoba, Sloučení škol – jedna ze sloučených škol se stane jejich právním nástupcem, Sdružení škol se společnou vzdělávací nabídkou – přechodná forma ke splynutí nebo sloučení škol, Odstátnění školy – privatizace nebo převedení zřizovatelských práv na obce, Optimalizace vzdělávací nabídky škol – „předání výuky vzdělávacích oborů mezi školami. Program optimalizace sítě středních a vyšších odborných škol a školských zařízení. UN, roč. 100, č. 16, 15. 4. 1997, s. 16 – 17. 185 Tamtéž. 186 Optimalizace nebo likvidace? UN, roč. 10, č. 22, 27. 5. 1997, s. 2. 187 Bude optimalizace sítě bojem o školy nebo o systém vzdělávání? HN, 9. 4. 1997, s. 7. 188 Slučováním zaniká již 8 procent středních škol. LN, příloha Akademie, 5. 12. 1997, s. III.
48
provoz znemožňovaly využití těchto prostředků na vzdělávání. Hlavní slabinou programu optimalizace bylo jeho přílišné zaměření na technická kritéria, opomíjení kvality škol a nedostatečná komunikace s regiony. Na podzim roku 1996 se rozpoutala diskuse o víceletých gymnáziích a jejich vlivu na druhý stupeň základních škol. Diskuse navazovala na kritiku tohoto typu škol ze strany OECD. Zvyšující se počet žáků, odcházejících na víceletá gymnázia způsobil, že osmiletá a šestiletá gymnázia postupně začala převažovat nad gymnázii čtyřletými, jejichž počet výrazně poklesl.189 Podle ministerské koncepce měla víceletá gymnázia tvořit desetinu z celkového počtu středních škol všeobecného směru a měla být určena pro nejnadanější žáky, kteří zde byli připravováni pro studium na vysoké škole. Ve velkých městech však na tento typ škol odcházela více než pětina dětí. Ministerstvo plánovalo tento trend zvrátit, ne přímo rušením víceletých gymnázií, ale zabráněním vzniku škol tohoto typu. 190 Velký počet víceletých gymnázií měl vliv také na střední odborné školy, na které se dostávali žáci s horším prospěchem než dříve. 4.4.2 Národní rada pro vzdělávání Zpráva OECD z roku 1996 kritizovala ministerstvo školství především kvůli nedostatečnému zapojení sociálních partnerů a doporučila vznik Národní rady pro vzdělávání (NRV). První návrh na její složení připravila Koordinační rada SŠ,191 která se tímto chtěla zapojit do řešení zásadních otázek školství. Podle návrhu měla NRV začít fungovat již od ledna 1997. Bylo nutné vymezit její postavení, kodifikována měla být až s novým školským zákonem. Koordinační rada spolupracovala především s parlamentním výborem. S ním se shodla na nutnosti vytvoření NRV nezávislé na státní správě s významnými rozhodovacími pravomocemi. 192 Ustavení, pravomoci a funkce Národní rady pro vzdělávání bylo projednáváno ve školském výboru PS. Během diskuse ve výboru se projednávalo především to, zda nově vzniklý orgán bude fungovat pod MŠMT nebo pod Parlamentem. Poslanci se spíše přikláněli k druhé možnosti. 193 Existovaly dvě verze Národní rady – návrh ministerský a výše zmíněný návrh Koordinační rady SŠ. Ministerský návrh prosazoval vznik orgánu s názvem Národní rada pro obsah vzdělávání, který by měl především kontrolní pravomoci a vydával stanoviska 189
Jak omezit gymnázia. Týden, roč. 3, č. 41, 7. 10. 1996, s. 24 – 25. Některá víceletá gymnázia vylidňují základní školy. MF Dnes, 6. 12. 1996, s. 5. 191 Koordinační rada navrhuje Národní kurikulární radu. UN, roč. 99, č. 44, 26. 11. 1996, s. 4. 192 Koordinační rada u ministra příliš neuspěla. UN, roč. 100, č. 13 – 14, 1. 4. 1997. 193 Zápis 18. schůze Výboru pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu. http://www.psp.cz/sqw/text/orig2.sqw?idd=45853 190
49
k činnosti a výročním zprávám ministerských ústavů v oblasti obsahu vzdělávání. Část této rady měla být nominována ministrem a část delegacemi. 194 Koordinační rada nesouhlasila s úzkým zaměřením rady na obsah vzdělávání a absencí odborových svazů v členstvu. Dále nesouhlasila s tím, že primárním cílem rady podle návrhu nebylo řešení koncepčních otázek.195 Podle návrhu Koordinační rady měl být orgán nazván Národní rada pro vzdělávání. Výbor nakonec podpořil vznik orgánu pod tímto názvem a pověřil přípravný výbor navržením jejího statutu, jednacího řádu a složení. 196 4.4.3 Reforma maturitní zkoušky Ministerstvo školství na konci roku 1996 schválilo program Maturant 2000, který se zabýval přípravou nové formy maturitní zkoušky. MŠMT na konci roku 1996 rozhodlo, že součástí maturit budou jednotné písemné testy, které vzniknou ve spolupráci s autory Národních srovnávacích zkoušek.197 V únoru 1997 ministerstvo uveřejnilo dokument Desatero tezí k reformě maturitních zkoušek, ve kterém plánovalo zavedení reformované maturitní zkoušky od školního roku 1999/2000. Nová forma maturity měla mít dle návrhu dvě části – školní a státní. Školní část měla být podobná tehdejší maturitě na středních školách. Státní část zkoušky měla být zadávána ve formě standardizovaných písemných testů. Měla obsahovat prvky vymezující profil absolventa střední školy, gymnázia i střední odborné školy. Státní část měla obsahovat test ze dvou předmětů - z českého jazyka a matematiky nebo cizího jazyka. V případě, že by si student gymnázia zvolil jako povinný předmět matematiku, musel si v rámci dvou volitelných předmětů vybrat alespoň jeden cizí jazyk. V případě výběru cizího jazyka byl student povinen jako volitelný si vybrat předmět přírodovědný. Na středních odborných školách toto podmínění volitelného předmětu povinným odpadlo.198 Ke zpracování nové formy maturity bylo založeno Centrum pro hodnocení výsledků ve vzdělávání při Výzkumném ústavu pedagogickém (VÚP).199 Na jaře 1997 ministerstvo ve spolupráci s agenturou SCIO připravilo tzv. Sondu Maturant. Cílem projektu bylo zjištění reálného stavu vzdělání na středních školách. Z tohoto důvodu byly testy koncipovány jinak než testy maturitní. Testování mělo především ověřit úroveň znalostí na vybraných gymnáziích a na základě získaných poznatků poskytnout data
194
Národní rada pro obsah vzdělávání. UN, roč. 100, č. 29, 2. 9. 1997, s 15. Národní rada (jen) pro obsah vzdělávání? UN, roč. 100, č. 31, 16. 9. 1997, s. 5. 196 Zápis 32. schůze Výboru pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu. http://www.psp.cz/sqw/text/orig2.sqw?idd=45865 197 Maturitám se vrací cena. MF Dnes, 12. 11. 1996, s. 12. 198 Desatero tezí k reformě maturitní zkoušky. UN, roč. 100, č. 10, 11. 3. 1997, s. 19 – 20. 199 MŠMT. Týdeník školství, roč. V., č. 35, 7. 11. 1997, s. 7. 195
50
pro tvorbu standardizovaných maturitních testů.200 Testy vycházely z gymnaziálního kurikula. Projekt byl rozšířen i na střední odborné školy, které se tímto ocitly v nevýhodě.201 Cílem Sondy bylo zjistit, zda je možné vytvořit jednotné maturity pro gymnázia a studijní i učební obory. V tomto projektu studenti středních odborných škol dopadli špatně, což bylo dáno samotným nastavením zkoušky. Ministerstvo i přes původní odmítání aktivit SCIO využilo její zkušenosti při zjišťování úrovně znalostí středoškoláků. Již první návrh reformy maturitní zkoušky, která měla být jednotná, však vyčleňoval gymnázia, jejichž studenti by museli složit zkoušku vždy z cizího jazyka a přírodovědné předmětu. Toto ustanovení by ztížilo studentům jejich specializaci a přípravu na jimi zvolený obor vysoké školy. Problematika stanovení minimálního středoškolského standardu pro všechny typy škol tak, aby zkouška byla pro všechny studenty stejná, bylo od počátku problematické. V polovině roku 1997 došlo ke změně na postu ministra školství. Po odchodu Ivana Pilipa se novým ministrem školství stal Jiří Gruša, který byl nominován ODS, nebyl však jejím členem. Nový ministr hodnotil úroveň českého školství jako dobrou, avšak viděl problém v jeho malé otevřenosti a nízké míře komparace s vyspělými vzdělávacími systémy. Kritizoval pozůstatky vrchnostenského řízení ve školství a také pokles sociálního statutu učitele ve společnosti.202 Jako první ministr přišel s termínem informační společnost. Pojem charakterizoval společnost, ve které není možné předat všechny informace, ale je naopak nutné se zaměřit na schopnost informace vyhledávat a analyzovat.203 Ministr pokračoval v započatém programu optimalizace, avšak dosavadní převáženě ekonomická kritéria doplnil o navázání absolventů škol na regionální trh práce.204 Ministr Gruša také předpokládal, že do konce roku předloží vládě k projednání věcný záměr školského zákona. Možnost realizace jeho vizí přerušila politická krize, která vypukla na podzim 1997 a vedla k rozpadu vládní koalice a ustavení úřednické vlády Josefa Tošovského. 4.5 Vláda Josefa Tošovského Úřednická vláda J. Tošovského, která byla složena částečně z nestraníků, byla jmenována do úřadu na začátku roku 1998. Novým ministrem školství, nominovaný KDUČSL, se stal bývalý poradce Ivana Pilipa a vysokoškolský pedagog Jan Sokol. V programovém prohlášení vláda konstatovala, že dochází k přeceňování ekonomických 200
Maturita pro příští století. Týden, roč. 4, č. 13, s. 28. Zkouška dospělosti po roce 2000. Týdeník Školství, roč. 5, č. 33, s. 7. 202 České školství má solidní základ, ale potřebuje nové metody rozhodování. HN, 1. 9. 1997, s. 1 a 4. 203 Jak říkal starý Napoleon. Respekt, roč. 8, č. 36, http://respekt.ihned.cz/index.php?p=R00000_d&article[id]=36076010&article[what]=napoleon+&article[sklonuj ]=on 204 MŠMT. Týdeník Školství, ročník V., č. 31, 6. 10. 1997, s. 11. 201
51
hodnot na úkor vzdělání. Problematice vzdělávání se věnovala kapitola Školství, kultura, národnostní a ekologická politika. Vláda si za cíl svého časově omezeného působení stanovila pokračování optimalizace sítě středních škol, avšak věcnější a průhlednější, a také větší návaznost absolventů škol a učilišť na trh práce. Vláda dále deklarovala, že zváží vznik Národní rady pro vzdělávání.205 4.5.1 Národní rada pro vzdělávání V předcházejícím období schválil parlamentní výbor vznik Národní rady pro vzdělávání a pověřil přípravný výbor jeho přípravou. Diskuse o jejím ustavení probíhaly celé první pololetí roku 1998. Ministerstvo vydalo dokument, ve kterém doporučuje vznik NRV jako nezávislého orgánu, který by byl místem sociálního dialogu nejen v oblasti obsahu, ale také školské politiky jako celku. Začal tedy pracovat přípravný výbor, ve kterém byli zastoupeni obě komory parlamentu, MŠMT, školské asociace, Unie zaměstnavatelských svazů, Unie rodičů, Svaz měst a obcí, Rada vysokých škol a ČMOS PŠ.206 Právě poslední zmíněný člen představil v přípravném výboru návrh, podle kterého by rada měla fungovat jako poradní orgán MŠMT, 207 což zkomplikovalo jednání o jejím statutu. Vláda J. Tošovského s ohledem na časově omezené funkční období nedostala prostor pro posun debaty o transformaci vzdělávání. Její činnost se soustředila na aktuální problémy, především na konkretizace programu optimalizace školství.
205
Programové prohlášení vlády. 1998 http://www.vlada.cz/assets/clenove-vlady/historie-minulych-vlad/prehledvlad-cr/1993-2007-cr/josef-tosovsky/Programove-prohlaseni-vlady_1.pdf 206 Národní rada vznikne asi po volbách. UN, roč. 101, č. 12, 24. 3. 1998, s. 2. 207 Návrh statutu Rady pro vzdělávání. UN, roč. 101, č. 22, 26. 5. 1998, s. 2.
52
5. Vývoj školství v letech 1998-2004 5.1 Vláda Miloše Zemana V předčasných volbách na jaře 1998 zvítězila ČSSD, která sestavila jednobarevnou menšinovou vládu za podpory opoziční ODS. Ministrem školství se stal dosavadní místopředseda a tajemník školského výboru PS Eduard Zeman. Sociálnědemokratická vláda prohlásila školství za svoji prioritu. Jejím cílem bylo zavedení tzv. znalostní společnosti. Vláda se v programovém prohlášení zavázala zvýšit podíl školství na státním rozpočtu do roku 2002 na 6 % HDP. Dále se přihlásila k odpovědnosti státu v zajištění rovnosti přístupu ke vzdělání za kvalitu a koncepci vzdělávání. S tím souvisel i závazek vlády předložit nový školský zákon. Programové prohlášení reagovalo i na probíhající program optimalizace. Vláda se zavázala, že pokračování tohoto programu bude projednáváno s partnery na regionální úrovni a dojde k zavedení takových změn, které budou odpovídat požadavkům regionálního trhu práce. Podpora měla směřovat především k technickému a učňovskému školství.208 V Poslanecké sněmovně byl ustaven nový Výbor pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu. Předsedou se stal člen opoziční US Petr Mareš. Dva z místopředsedů byli z ČSSD (Miroslav Kučera a Václav Pícl) dva z ODS (Walter Bartoš a Petr Pleva) a jeden z KDU-ČSL (Jaromír Talíř). Ministr E. Zeman chtěl navázat na práci předchozího ministra. Za své poradce jmenoval J. Sokola, F. Kozla (US) a J. Kouckého (ODS).209 Přes protesty spolustraníků také ponechal ve funkci tři ze čtyř náměstků předchozího ministra.210 Ministrova představa rozvoje vzdělávacího systému zahrnovala především jeho celkovou stabilizaci, větší komunikaci se sociálními partnery a navržení komplexního školského zákona,211 jehož věcný záměr měl být předložen v prvním čtvrtletí roku 1999.212 Ministr se domníval, že předností českého školství je jeho organizace, slabostí jeho uzavřenost. V dosavadním vývoji školství kritizoval přílišnou liberalizaci pravicových vlád, kterou chtěl omezit stanovením jasných podmínek existence škol a obsahu vzdělávání. Podle jeho názoru maturitní zkoušku měla získat jen polovina mládeže. Od tohoto přesvědčení však postupně ustupoval. V rozporu s doporučeními OECD 208
Programové prohlášení vlády. 1998. http://www.vlada.cz/assets/clenove-vlady/historie-minulychvlad/prehled-vlad-cr/1993-2007-cr/milos-zeman/Programove-prohlaseni-vlady_1.pdf 209 Balík lidí je jen jeden. Respekt, č. 40, roč. 98, http://respekt.ihned.cz/c1-36091880-balik-lidi-je-jen-jeden 210 Na ministerstvech se třesou úřednická křesla. Slovo, 5. 8. 1998, s. 3. 211 Ministr před novináři. UN, roč. 101, č. 29, 1. 9. 1998, s. 2. 212 Koncepce školství v prvním čtvrtletí 1999. HN, 15. 9. 1998, s. 4.
53
z roku 1996 ministr neplánoval větší počet čtyřletých gymnázií poskytujících střední všeobecné vzdělání. Domníval se, že gymnázia produkovala dostatečný počet uchazečů o vysokoškolské studium.213 V důsledku poptávky po kvalifikovaných dělnících na trhu práce chtěl žáky motivovat k zisku středního odborného vzdělání na učňovských oborech.214 Ministrova vize vycházela z reálného nedostatku kvalifikovaných dělníků na trhu práce a naopak nadbytku absolventů středních škol s maturitou. Stínový ministr školství Jaroslav Zvěřina (ODS) kritizoval záměr ČSSD navázat vzdělávací soustavu na trh práce a podporovat odborné vzdělání na místo vzdělání všeobecného, které má produkovat flexibilnější absolventy schopné přizpůsobit se měnícím se potřebám trhu.215 Jeho názor vycházel z evropských trendů ve vzdělávání, které odkládaly specializaci na pozdější věk mládeže. V roce 1998 stále přetrvával problém neúplné obsazenosti škol a některých učebních oborů. Z celkového počtu středních škol a VOŠ bylo využito pouze 58 % jejich celkové kapacity. 216 Probíhající program optimalizace tedy považoval ministr za nezbytný, avšak ne pouze na základě ekonomických kritérií nastavených ministrem Pilipem. O zachování nebo zrušení oborů, ne tedy škol, jak to bylo doposud, měly od září 1998 rozhodovat školské úřady, které sídlily v centrech připravovaných krajů. Základním kritériem mělo být uplatnění absolventů na trhu práce.217 Do rozhodování o dalším osudu škol měly být kromě školských úřadů zapojeny odbory, zaměstnavatelé, úřady práce a rodiče. Ministerstvo tímto krokem napravilo kritizované zaměření optimalizace na kvantitativní prvky a zapojilo také další partnery. 5.1.1 Koncepce rozvoje školství a nový školský zákon Již na začátku ledna 1999 předložilo MŠMT k veřejné diskusi návrh věcného záměru školského zákona. Plánovalo vytvořit dvě komplexní legislativní úpravy. První se zabývala předškolním, základním, středním, vyšším odborným a mimoškolním vzděláváním, druhá ústavní výchovou, ochrannou výchovou a poskytováním preventivní péče. V záměru školského
zákona
bylo
obsaženo,
že
vzdělávání
bude
nadále
probíhat
v nově
vzniklých oborech vzdělání. Obsah oboru vzdělání byl stanoven prostřednictvím dvou typů vzdělávacích programů.218 Ministerstvo se zavázalo vydat rámcové vzdělávací programy 213
Záměrem E. Zemana bylo, aby vysokoškolské studium absolvovalo 27 % populace. Vysokoškoláků by mělo být více. HN, 14. 9. 1998, s. 4. 214 V rozvoji vzdělanosti jde země proti trendu. MF Dnes, 9. 1. 1999, s. 1. 215 Myšlení vlády o školství je zkostnatělé. Právo, 5. 2. 1999, s. 6. 216 Střední školy – optimalizace jejich sítě se ukazuje i nadále jako nevyhnutelná. HN, příloha Kariéra, 9. 11. 1998, s. 8. 217 Školské úřady budou rozhodovat o oborech. MF Dnes, 11. 9. 1998, s. 4. 218 Vzdělávací program poskytující stupeň vzdělání a Vzdělávací program neposkytující stupeň vzdělání.
54
(RVP), které vymezovaly základní obsah vzdělávání, jenž musí být předložen žákům v daném vzdělávací programu. Tímto ustanovením chtěl stát zajistit srovnatelnost vzdělání mezi různými typy škol. RVP by si dále každá škola upravila dle svého zaměření a požadavků na školní vzdělávací program (ŠVP). V oblasti středního školství věcný záměr zákona navrhoval nižší střední, střední, a úplné střední vzdělání.219 Návrh upravoval také ukončení vzdělávání. Maturitní zkouška měla být tvořena dvěma částmi – státní a školní. Státní část měly představovat standardizované centrálně zadávané písemné testy z vybraných všeobecné vzdělávacích předmětů, školní část měla být v kompetenci dané školy. Zákon dále zaváděl změny v oblasti řízení školství v návaznosti na připravovanou reformu státní správy, tedy na vznik vyšších územně správních celků. Státní správu ve školství by nadále mělo vykonávat MŠMT, krajský školní úřad, ředitel školy a ČŠI. Záměr počítal se zachováním dosavadních školských úřadů, které měly nově působnost v rámci jednotlivých krajů, nikoliv okresů. Samosprávu měl zajišťovat orgán kraje, orgán obce a rada školy. V záměru se také počítalo s vytvořením Národní rady pro vzdělávání.220 Návrh věcného záměru zákona byl projednáván ve školském výboru. Problematické bylo, že vznikl před zveřejněním koncepce dalšího rozvoje vzdělávání. Poslanci upozorňovali především na absenci vymezení cílů vzdělávání, navázání nového zákona na připravovanou reformu státní správy, která ještě neměla jednoznačné vymezení a na chybějící koncepci, která by vyjasnila liberální nebo konzervativní charakter školství. 221 V závěrečném usnesení výbor doporučil rozpracovat navázání nového zákona na Listinu práv a svobod.222 V souvislosti s touto kritikou nechal ministr diskusi zastavit.223 Věcný záměr zákona byl nicméně přijat vládou. Jediným bodem, který zůstal otevřený, bylo zachování školských úřadů, 224 které měly být přesunuty do krajských center. Tato otázka byla navázána na stále trvající diskusi o reformě veřejné správy. V souvislosti se schválením vzniku VÚSC se objevila kritika poukazující na možný vznik čtrnácti různých vzdělávacích systémů v České republice. Hlavním kritikem nedomyšlenosti dopadu reformy státní správy 219
Nižší střední vzdělání získá žák absolvováním příslušného vzdělávacího programu v rozsahu jednoho až tří let denního studia, střední vzdělání pak absolvováním dvouletého nebo tříletého vzdělávacího programu. Úplné střední vzdělání pak studiem na čtyřletém denním studiu. 220 Návrh věcného záměru zákona o předškolním, základní, středním, vyšším odborném a mimoškolním vzdělávání (Školský zákon). UN, roč, 102, č. 1, s. 5. – 18. 221 Zápis z 12. schůze. Výbor pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu. http://www.psp.cz/sqw/text/text2.sqw?idd=55572 222 Usnesení výboru pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu. 12. schůze, http://www.psp.cz/sqw/text/text2.sqw?idd=55286 223 Nová koncepce školství. UN, roč. 102, č. 16, 13. 4. 1999. 224 Vláda je pro zásadní změny školského systému. MF Dnes, 2. 9. 1999, s. 3.
55
na školství byla ODS, která nesouhlasila s financováním škol přes samosprávy. Tento způsob poskytování státních dotací se jim zdál příliš komplikovaný a neprůhledný. Vznikem krajských a obecních samospráv mělo dojít k odlišnému způsobu financování škol, které až dosud probíhalo přes okresní školské úřady. Právě ty byly novým zákonem zrušeny. Ministerstvo školství novým zákonem přišlo o řadu svých pravomocí, např. zřizování a rušení škol, které přešlo do kompetence krajů a obcí. 225 Dále přišlo o možnost řídit resort prostřednictvím metodických pokynů. V dubnu 1999 vláda schválila koncepci rozvoje vzdělávací soustavy předloženou ministrem E. Zemanem. Dokument vycházel ze zprávy České vzdělání a Evropa (Strategie rozvoje lidských zdrojů v ČR při vstupu do EU). Ta obsahovala dvě části. První z nich se zaměřila na obecný koncept rozvoje vzdělávání. Druhá se věnovala praktickým krokům. Na základě této koncepce měla být vypracována tzv. Bílá kniha. Koncepce kladla za cíl rovnost v přístupu ke vzdělávání a rozvoj vzdělávacích příležitostí, především umožnění zisku úplného všeobecného nebo úplného odborného vzdělání dvěma třetinám až třem čtvrtinám mladých lidí. Do roku 2005 měla být zajištěna polovině populačního ročníku možnost nastoupit na vysokou školu. Dále měla za cíl prodloužit průměrnou délku studia jedince z 14,7 let na 16,7 roků. Koncepce zamýšlela změnu pojetí a obsahu vzdělávání a charakteru školy. Prosazovala odklon od pouhého získávání vědomostí a požadovala definování klíčových kompetencí studenta,226 které by byly zahrnuty v RVP. Rámcové vzdělávací programy měly obsahovat závazné cíle a obsah vzdělávání. V roce 2000 měl být předložen RVP pro ZŠ a následně pro další školy. O rok později mělo dojít k zavedení státní maturitní zkoušky.227 Koncepce, stejně jako návrh věcného záměru školského zákona, navrhovala zavedení státní části maturitní zkoušky v oborech středního nebo úplného středního vzdělání, která by vycházela ze společného jádra RVP. Stejně jako návrh záměru zákona koncepce konkrétně nedefinuje podobu maturity. Ta měla být upřesněna až po veřejné diskusi. Víceletá gymnázia měla být organizována na základě vzdělávacího programu pro základní školy a nově měly být zavedeny přijímací zkoušky po absolvování prvních čtyř ročníků víceletého gymnázia. Ty by studentovi umožnilo přejít na jakýkoliv jiný
225
Školy čekají změny: jiné řízení i peníze. MF Dnes, 10. 3. 2000, s. 3. V oblasti komunikace a spolupráce, práce s informacemi a informačními technologiemi, schopnost rozhodování, adaptace na měnící se podmínky, vstupování do nových vztahů a rolí, schopnost analytického a syntetického myšlení, schopnost vyhodnocování podnětů a poznání priorit, schopnost aktivního používání cizích jazyků. 227 Nová koncepce školství. UN, roč. 102, č. 16, 13. 4. 1999. 226
56
typ školy nebo pokračovat na škole stejné. 228 Ve druhém případě nesměl být žák zvýhodněn před případnými dalšími uchazeči. 229 Na základě přijaté koncepce vláda vyzvala k veřejné diskusi o reformě školství, k tzv. Výzvě pro deset milionů. Veřejnosti bylo předloženo 12 tematických okruhů vypracovaných odborníky. 230 Výsledkem roční diskuse byla již zmíněná Bílá kniha, základní strategický dokument, který vymezil celkový rámec vzdělávací politiky a její dlouhodobé cíle. 231 V čele tohoto projektu stál J. Koucký, jeden z autorů studie České vzdělání v Evropě. Vyhlášená diskuse nevyvolala velkou odezvu veřejnosti. „Opravdu mám pocit, že diskuse je umrlá, ale nevím, co s tím.“232 zhodnotil zájem veřejnosti o otázky vzdělávání J. Koucký. Názor, že do diskuse se vyjadřuje především málo učitelů, vyjádřil také E. Zeman. 233 Navržení rámcových vzdělávacích programů znamenalo zásadní kurikulární změnu, která by omezila vliv ministerstva na obsah výuky a dala tak větší prostor pro jednotlivé školy. Přijetí koncepce vzdělávání vládou byl zásadní krok, který spustil debatu o podobě českého školství. 5.1.2 Bílá kniha Výsledkem celonárodní diskuse o směřování a koncepci školství byl dokument Národní program rozvoje vzdělávání v České republice, neboli Bílá kniha. Jeho definitivní verze vznikla pod vedením J. Kotáska, který nahradil J. Kouckého.234 Dokument stanovuje obecné cíle vzdělávání, hodnotová východiska a principy vzdělávací politiky. 235 Jako zásadní chápe zavedení vzdělávacích programů, které umožní rozhodování o konkrétní podobě vzdělávání na dané instituci a zároveň stanoví nezbytné společné jádro vzdělání. Vzdělávací programy měly mít několik úrovní. Státní program vzdělávání jako nařízení vlády definující obecné cíle a hodnoty vzdělání. Z tohoto programu měly vycházet rámcové vzdělávací programy, na které navazovaly školní vzdělávací programy. Bílá kniha jako zásadní pro rozvoj vzdělanosti chápe odklon od faktografického učení a příklon k poskytování informací, které bude jedinec schopen zařadit do souvislostí a kontextu. Důraz měl být nadále kladen na 228
Toto opatření mělo zajistit větší prostupnost systému a také odcházení na víceletá gymnázia z důvodu jistoty na studium v délce osmi let. 229 Koncepce vzdělávání a rozvoje vzdělávací soustavy v České republice. UN, roč. 102, č. 22, 25. 5. 1999, s. 1122. 230 1) Škola pro Evropu, 2) Život ve světle znalostí a informací, 3), Schopnost najít si práci během celého života, 4) Aktivní občanství, 5) Rovnost životních šancí, 6) Podpora talentu každého, 7) Více možností pomaturitního studia, 8), Učení pro každého, 9) Posílení role a motivace učitelů, 10) Společnost škole, škola společnosti, 11) Kvalita vzdělávání, 12) Více informací Začaly diskuse o tom, jak by se mělo změnit vzdělávání. MF Dnes, 26. 10. 199, s. 3. 231 Ministr školství vyzývá k všeobecné diskusi o vzdělávacím systému. HN, 26. 10. 1999, s. 4. 232 Diskuse o reformě vzdělávání zatím nenabrala spád. Právo, 14. 1. 2000, s. 3. 233 Příliš tichá diskuze. UN, roč. 103, č. 1, 4. 1. 2000, s. 5. 234 Ministr školství Zeman odvolal klíčového odborníka. MF Dnes, 28. 4. 2000, s. 2. 235 Národní program rozvoje vzdělávání v České republice. 2001. http://aplikace.msmt.cz/pdf/BilaKniha.pdf
57
rozvoj klíčových kompetencí. V oblasti středního školství dokument zdůrazňuje nutnost podpory zisku středoškolského vzdělání pro 75 % populace. V obecné rovině koncepce prosazuje nutnost motivace žáků k celoživotnímu učení a podporu všeobecného a obecně odborného základu vzdělání, tedy co nejnižší míry specializace. Pro novou formu maturitní zkoušky, která by dle koncepce měla mít dvě úrovně obtížnosti, měly být vypracovány katalogy cílových požadavků. Ve školní časti, studentům mělo být umožněno vypracovat a obhájit závěrečnou práci. Vláda Bílou knihu schválila v únoru 2001.236 Vláda ji pouze představila v PS, avšak nepožadovala, aby se o Bílé knize hlasovalo. Nedokázala tento zásadní dokument, který měl podporu také odborné veřejnosti, prezentovat jako zásadní mezi poslanci, kteří se jí odmítli zabývat.237 5.1.3 Reforma maturitní zkoušky Ministr E. Zeman v programu Sonda Maturant pokračoval, i když jako negativní hodnotil neexistenci standardů pro maturitní předměty.238 V roce 1999 proběhlo poslední, v pořadí již třetí testování studentů maturitních ročníků. Od svého prvního ročníku se Sonda postupně rozšířila na všechny typy středních škol a v roce 1999 nově zapojila i studenty nástaveb a dálkového studia. Studenti maturitních ročníků byli testováni z českého jazyka a literatury, cizího jazyka a matematiky. První ucelená verze nové maturitní zkoušky byla představena v červnu 1999. Jejím autorem byl Ústav pro informace ve vzdělávání (ÚIV). Návrh byl předložen k veřejné diskusi, do jejíhož prvního kola se zapojilo sto gymnázií a třicet čtyři odborných škol.239 První kolo mělo trvat do prosince 1999 a druhé, jehož cílem bylo vypracování tzv. katalogu cílových požadavků,240 mělo probíhat od roku 2000. Se zavedením maturitní zkoušky návrh počítal od roku 2002. Státní část zkoušky měla zahrnovat tři předměty, český jazyk, cizí jazyk a matematiku a dále dva volitelné předměty, společenskovědní a přírodovědný základ. Maturant si měl vybrat ze dvou úrovní obtížnosti.241 Úroveň A byla chápaná jako potenciální náhrada přijímacích zkoušek na vysokou školu, úroveň B obsahovala základní profil absolventa střední školy. Školní část maturity měla být zachována ve stávající podobě. Zavedení povinné matematiky a společenskovědního základu bylo veřejností negativně vnímáno. Nesouhlas se zavedením zkoušky ze společenskovědního základu byl založen na 236
Bílá kniha o reformě schválena. Právo, 8. 2. 2001, s. 1. Zeman brání Bílou knihu. Právo, 27. 3. 2001, s. 2. 238 Proklínaná sonda Maturant. Slovo, 29. 3. 1999, s. 6. 239 Matematika u maturit je pro mnohé nepřijatelná. ZN Zemské noviny, 5. 2. 20002, s. 3. 240 Katalog cílových požadavků měl vymezit obsah zkoušky. 241 Bílá kniha a nová maturita. UN, roč. 102, č. 26, 22. 6. 1999, s. 2. 237
58
neexistenci takového předmětu na školách. Otázka povinné maturity z matematiky byla kritizována studenty, kteří v březnu 1999 proti zavedení povinných maturit z matematiky demonstrovali.242 VÚP a ÚIV se nemohly shodnout na úrovni obtížnosti matematických testů. VÚP prosazoval náročnější, gymnaziální matematiku, ÚIV pak prosazoval jednoduché příklady. 243 Debatovalo se o tom, že by povinný test z matematiky měl obsahovat praktickou, pro život použitelnou matematiku. Ředitel Výzkumného ústavu pedagogického však toto pojetí nechápal. „Co to je matematika pro všední život? Trojčlenka? Procenta? Z takové základní věci je snad zbytečné maturovat.“244 E. Zeman postupně povinnost maturity z matematiky zpochybňoval. „Trendy v Evropě to sice vyžadují, ale u nás existuje řada středních škol, kde se matematika vůbec nevyučuje (…) zavedení jednotné zkoušky z matematiky je problematické.“245 Státní část maturitní zkoušky měla být zavedena od školního roku 2002. Ministr Zeman se nakonec rozhodl o odložení povinné maturitní zkoušky z matematiky až na rok 2005. Svůj krok zdůvodnil nutností dát školám čas se na tak výraznou změnu připravit. Centrum pro reformu maturitní zkoušky246 provedlo šetření postojů středních škol k této otázce. Z něj vyplynulo, že více než polovina ředitelů oslovených zdravotnických, průmyslových a uměleckých škol s touto povinností nesouhlasí. U ředitelů gymnázií nebyla podpora tomuto kroku vysoká, pouze třetina dotázaných ředitelů s tím souhlasila.247 Nesouhlas s povinnou zkouškou z matematiky dále vyjádřila Jednota českých matematiků. Odmítána byla i samotná forma testů využívající především uzavřené testové otázky, které umožňovaly tipování odpovědí. V rámci přípravy nové maturitní zkoušky ministerstvo zřídilo jako svůj poradní orgán Radu pro reformu maturitní zkoušky. V únoru 2002 ministerstvo předložilo katalog cílových požadavků, tedy hodnotící standardy pro jednotlivé maturitní předměty, ze kterých měla vycházet státní část maturity.248 Před zahájením druhého kola diskuse o reformě maturitní zkoušky ministerstvo uveřejnilo aktualizovanou verzi uceleného návrhu na reformu s názvem Nová maturita II. Ten byl doplněn o podněty vycházející z předešlé diskuse. Koncepce navrhovala zavedení nové terminologie - pro státní část zkoušky termín externí a pro školní pojem profilová. Na rozdíl 242
Středoškoláci proti maturitě z matematiky. ZN Zemské noviny, 25. 3. 1999, s. 3. Nová maturita: Co to vlastně bude? Právo, 14. 1. 2000, s. 3. 244 Záměr odsunout maturitu z počtů vyvolal překvapení. Právo, 12. 10. 1999, s. 3. 245 Nový školní rok bude plný diskusí a změn. MF Dnes, 12. 4. 1999. S. 3. 246 CERMAT navazoval na Centrum pro zjišťování výsledků vzdělávání. Sdružoval VÚP, ÚIV, VÚOŠ. 247 Zavést státní maturitu bude oříškem. Právo, 31. 1. 2000, s. 2. 248 Maturity se změní už za dva roky. MF Dnes, 23. 2. 2000, s. 4. 243
59
od předcházející verze tento dokument stanovoval, že cílem není využít katalog cílových požadavků pro změnu obsahu a pojetí výuky. Koncepce odstoupila od zavedení tzv. přírodovědného základu, zachován byl však občanský a společenskovědní základ, který se kryl s vyučovanými předměty Základy společenských věd nebo Občanská nauka. Hlavní změnou bylo přesunutí matematiky z kategorie povinného do povinně volitelného předmětu.249 Dokument i nadále zachovával uzavřené otázky jako stěžejní, jejich hodnocení bylo považováno za zcela objektivní. Otevřené otázky měly pouze doplňující funkci. 250 Debata o reformě maturitní zkoušky ponechávala stranou její školní část. Na MŠMT byl diskutován názor, že i tato část by měla být změněna. Školy měly mít možnost vybrat si, zda bude maturita probíhat klasicky, předložením seznamu otázek a následným výběrem jedné z nich, nebo žákům poskytne prostor pro zpracování zadaného tématu, např. formou eseje, na jejíž zpracování by student měl delší čas. U zkoušky by došlo k obhajobě této práce za účasti externistů. Zamýšlený projekt měl za cíl minimalizovat negativa testové formy státní části maturity. 251 Navržená koncepce státní maturity byla součástí připravovaného školského zákona. Členové nevládních politických stran upozorňovali především na duplikování zkoušky z jednoho předmětu. Zkoušku z českého jazyka a literatury a cizího jazyka by totiž žáci měli být povinni skládat v obou částech maturity. Výhrady měli členové ODS, KDU-ČSL, US i KSČM. Místopředseda ODS Petr Nečas prohlásil: „Považuji za zbytečné, aby studenti maturovali z jednoho předmětu dvakrát. Bude-li žák testován u státní zkoušky, z toho samého by již nemusel skládat školní maturitu.“252 Ministr školství tuto duplicitu obhajoval. Tvrdil, že pouze test nemůže komplexně ověřit studentovy dovednosti. 253 V průběhu diskuse došlo k posunutí termínu zavedení nových maturit na rok 2003. Ředitel ÚIV Pavel Zelený uvedl, že odklad vyplývá z reakce veřejnosti.254 Po zrušení povinné zkoušky
z matematiky
zůstalo
problematické
vymezení
předmětu
občanský
a společenskovědní základ. Ministr Zeman si toho byl také vědom: „Ukázalo se, že při té šíři oborů (…) odborníci pár věcí přehlédli. Jde o to, že některé z oborů, ač jsou maturitní, nemají v osnovách dost ani toho společenskovědního základu.“255 Dále ministr ustoupil od možnosti 249
Koncepce navrhovala nepovinné předměty matematika, občanský a společenskovědní základ, anglický, německý, francouzský, španělský, ruský a italský jazyk, fyzika, chemie a biologie. 250 Nová maturita II – Druhý návrh rámcových aspektů reformy maturitní zkoušky. UN, roč. 103, č. 11, 14. 3. 2000, s. 14-20. 251 Chystá se další podoba maturit. MF Dnes, 7. 7. 2000, s. 1. 252 Státní maturitu čeká těžký boj o prosazení. Právo, 25. 2. 2000, s. 1. 253 Tamtéž 254 Státní maturity budou nejdříve v roce 2003. Právo, 12. 4. 2000, s. 1. 255 Střední školy mají končit dvěma typy zkoušek. LN, příloha Akademie, 28. 4. 2000, s. 17.
60
zavést státní maturity bez předcházející změny v osnovách, které nová koncepce nepředpokládala. Konečnou verzi nové maturitní zkoušky předložilo ministerstvo v listopadu 2000. Jako termín zavedení zkoušek byl určen rok 2004, na rok 2003 byla naplánována zkušební verze. S přesunutím termínu souhlasila i Národní rada škol.256 Podoba maturity byla zachována dle dokumentu Nová maturita II. Školní části zkoušky zaváděla povinnou maturitu z cizího jazyka, která se doposud vztahovala pouze na gymnázia. Všeobecné zaměření státní maturity vyvolávalo obavy z jejího zvládnutí na odborných školách a učilištích, protože všeobecné předměty nebyly na těchto školách vyučovány v dostatečném rozsahu. Jeden z jejich autorů, ředitel VÚOŠ Bohumil Jányš připustil, že až 15 % škol nemá vzdělávací požadavky v souladu s novou maturitou.257 U těchto škol se předpokládalo posílení všeobecných předmětů, což by nutně omezilo předměty odborné. Opoziční poslanci s myšlenkou jednotné maturity souhlasili, avšak měli určité výhrady. Předseda školského výboru Petr Mareš (US) se domníval, že takto nastavená zkouška bude testovat především faktografické znalosti, což bylo v rozporu se zamýšleným směřováním vzdělávání. Walter Bartoš (ODS) viděl zásadní problém v chybějícím sjednocení požadavků odborného vzdělání. 258 5.1.4 Víceletá gymnázia Znovu začala diskuse o významu a vlivu víceletých gymnázií. Mezi kritiky víceletých gymnázií patřil i E. Zeman. Ministerstvo navrhovalo zavedením nového školského zákona postupné rušení tohoto typu středních škol. Ministr se odvolával na doporučení OECD i zprávy České vzdělání a Evropa.259 Záměr vyvolal negativní reakci veřejnosti. Debata odpůrců a zastánců víceletých gymnázií probíhala v nejen v tisku, ale také mezi studenty a rodiči. Např. studenti soukromého víceletého gymnázia v Ostravě iniciovali vznik petice,260 studenti UK a ČVUT prostřednictvím internetu vyzvali veřejnost k vyjádření nesouhlasu s navrhovaným rušením gymnázií.261 Návrh vyvolal nesouhlas opozičních poslanců, výrazným kritikem byl např. předseda školského výboru P. Mareš. Jeho hlavní výtkou bylo, že zrušení víceletých gymnázií
256
Národní rada škol vznikla transformací Koordinační rady. Odložit externí maturitu. UN, roč. 103, č. 16, 11. 3. 2000, s. 2. 257 Nová podoba maturit pozmění výuku na školách. MF Dnes, 9. 11. 2000, s. 4. 258 Poslanci nové maturity vítají, mají však i připomínky. Slovo, 4. 11. 2000, s. 2. 259 Účel víceletých gymnázií se vytrácí. Právo, 25. 1. 2000, s. 3. 260 Studenti brání gymnázia. MF Dnes, 24. 10. 2000, s. 4. 261 Víceletá gymnázia nesmějí být zrušena! Britské listy, 3. 7. 2000.
61
není doprovázeno reformou základní školy.262 Ty nebyly v dané podobě schopné poskytnout nadaným žákům odpovídající vzdělání. Navrhoval vznik univerzálních integrovaných tříd, kde by vedle sebe byli více či méně nadaní žáci i žáci s fyzickým handicapem. Jako model těchto tříd viděl skandinávský nebo holandský vzdělávací systém. „Rušíme něco, co je zatím bezpodmínečně potřebné, aniž bychom zajistili fungování jiným směrem.“263 Jako další argument pro zachování víceletých gymnázií uváděl zachování pestrosti vzdělávací nabídky. Poslanci dalších opozičních stran se záměrem ministra Zemana také nesouhlasili. Walter Bartoš (ODS) prohlásil, že všichni poslanci ODS se vysloví proti tomuto návrhu. Nesouhlasila také část poslanců vládní ČSSD (K. Březina, M. Grégr, F. Kužvart)264 Proti tomuto plánu protestovalo sdružení školských asociací CZESHA, které tvrdilo, že zrušení víceletých gymnázií problém selekce dětí nevyřeší, 265 pokud nedojde k reformě základní školy. Podle výzkumu veřejného mínění v listopadu 2000 se proti jejich zrušení vyslovilo 69 % dotázaných.266 Návrh na rušení víceletých gymnázií vyvolal výraznou reakci společnosti, která odmítala zrušení těchto tradičních škol. Ministrovi se nepodařilo vysvětlit, proč jsou ze systémového hlediska víceletá gymnázia překonaným typem školy. 5.1.5 Rada pro vzdělávání K ustavení Rady pro vzdělávání stále nedošlo. Problematické bylo hlavně její personální složení, na kterém se přípravný výbor nemohl shodnout. Rada měla být dvacetičlenná. Jejími členy měli být po jednom zástupci z ministerstva, PS, Senátu, obce nebo kraje a po pěti zástupcích pedagogických iniciativ, zaměstnavatelů, zástupců vzdělávaných a jedna osobnost vybraná prezidentem republiky. V březnu 1999 poslanci návrh na vznik Rady zamítli. Dlouhodobé jednání o ustavení RPV vedlo poslance KDU-ČSL k návrhu zřízení tohoto orgánu jako nové parlamentní komise v poněkud pozměněné podobě, která by reflektovala složení PS. Návrh Michaely Šojdrové (KDU-ČSL) na zřízení Rady pro vzdělávání v České republice jako dočasné parlamentní komise, než dojde k jejímu zakotvení v novém školském zákoně, se dostal na jednání PS v květnu 1999. V rozpravě proti této formě zřízení RPV vystupovali především poslanci ODS, kteří se obávali její politizace, podřízení PS a dublování činnosti školského výboru. Také vyjádřili obavy z negativní reakce veřejnosti
262
Zápis 26. Schůze PSP ČR, 29. 6. 2000. http://www.psp.cz/eknih/1998ps/stenprot/026schuz/s026125.htm#r2 263 Rozhovor s poslancem Petrem Marešem o stavu školství pod vedením ČSSD. Svobodná Evropa, 2. 7. 2000. 264 Víceletá gymnázia se nebudou rušit. Idnes.cz, 24. 10. 2000. 265 Ředitelé gymnázií kritizují ministra. LN, 21. 10. 2000, s. 1. 266 Lidé chtějí víceletá gymnázia. LN, 21. 11. 2000, s. 5.
62
na zřízení dalšího parlamentního orgánu.267 Z těchto důvodů nebyl návrh na zřízení RPV přijat.268 V říjnu 1999 do této debaty vstoupil ministr E. Zeman, který ustavil Radu pro vzdělávací politiku jako svůj poradní orgán. Tento krok charakterizoval jako provizorní řešení, než dojde k ustavení Rady školským zákonem. 269 Rada se měla podílet především na přípravě tzv. Bílé knihy a připravit prostor pro Národní radu pro vzdělávání (původní návrh OECD). 5.1.6 Projednávání školského zákona Návrh školského zákona byl vládou schválen až po čtvrtém projednávání. Na začátku roku 2001 se v návaznosti na vznik krajských a obecních samospráv objevila otázka bezplatnosti vzdělání. Listina základních práv a svobod stanovuje, že bezplatné vzdělání je poskytováno na státních školách, které však s novým zákonem zanikly. Na školách nestátních pak umožňuje výběr poplatků. V důsledku by bylo možné na školách zřizovaných kraji a obcemi vybírat za studium poplatky. Na problém nesouladu zákona s Ústavou upozornila Legislativní rada vlády, která nedoporučila vládě zákon ke schválení. Minstr Zeman zákon z projednávání stáhl za účelem jeho přepracování. Tento krok ohrozil dodržení termínů stanovených v zákoně. 270 Někteří opoziční poslanci se domnívali, že nový zákon o krajích státní školy nezrušil. M. Šojdrová tvrdila, že obce princip bezplatnosti nezpochybnily. Také P. Mareš se domníval, že o kolizi s Ústavou se nejednalo, a jako hlavní důvod stažení zákona z vlády viděl nesourodé financování škol,271 které by znevýhodnilo školy soukromé. Ministerstvo do návrhu zapracovalo připomínky Legislativní rady a vláda návrh schválila v březnu. Návrh zákona měl být projednáván na dubnové schůzi PS, nicméně ministr jej z důvodu nedostatku podpory opozičních poslanců z jednání stáhl. 272 „Chci mluvit se všemi klíčovými partnery, ať předloží, co chtějí na zákoně upravit, (…) jde o to dohodnout komplexní pozměňovací návrh, který by mohli poslanci těchto stran podat.“273 Poslanci ODS a US však považovali zákon za celkově špatně připravený. Jejich hlavní výhrady, kromě zrušení víceletých gymnázií, se týkaly navrhovaného právního postavení škol, tzv. školských právních osob, a celkového financování.274 Ministr během následujícího měsíce vyjednával 267
Zápis 13. schůze PSP, 14. 5. 1999. http://www.psp.cz/eknih/1998ps/stenprot/013schuz/s013156.htm Zápis 13. schůze PSP, 15. 5. 1999. http://www.psp.cz/eknih/1998ps/stenprot/013schuz/s013157.htm 269 Rada pro vzdělávací politiku. UN, roč. 102, č. 34, 5. 10. 1999, s. 2. 270 Kraje mohou zavést školné. MF Dnes, 23. 1. 2001, s. 1. 271 Ústavní kolize ve školství je bublina. MF Dnes, 26. 1. 2001, s. 3. 272 Ministr Zeman stáhl návrh školského zákona. Právo, 11. 4. 2001, s. 2. 273 Je to zákopová válka, tvrdí ministr školství. MF Dnes, 12. 4. 2001, s. 6. 274 Školský zákon má namále. MF Dnes, 12. 4. 2001, s. 6. 268
63
s opozičními poslanci. Na setkání s prezidentem Havlem také prohlásil, že je ochoten opustit návrh postupného rušení víceletých gymnázií.275 Domníval se, že zákon by mohl být schválen Poslaneckou sněmovnou s mnoha pozměňovacími návrhy. Walter Bartoš označil tuto možnost jako nepřijatelnou: „Zákon nelze měnit pouze pozměňovacími návrhy, protože je v zásadě špatný.“276 ODS kritizovala také to, že zákon posiluje faktografického učení na rozdíl od myšlení analytického a schopnosti pracovat se zdroji. Druhé projednávání návrhu školského zákona se konalo v květnu 2001. Poslanci tentokrát návrh zákona vrátili ministerstvu k přepracování. 277 Jejich hlavními výtkami, kromě rušení víceletých gymnázií a financování byly nedostatečně definované vzdělávací programy (KDU-ČSL). Petr Mareš dokonce označil předložený návrh za nebezpečný pro české školství.278 Poslanci kritizovali neschopnost komunikace ze strany ministra. Walter Bartoš prohlásil, že: „V závěrečné fázi byl zákon zpracováván způsobem, který nedal šanci odborníkům něco změnit. Ministr pracoval ryze úřednicky.“279 V důsledku vrácení zákona a v souvislosti s legislativními termíny bylo jasné, že nový zákon nezačne platit do konce volebního období ČSSD. Nepřijetí školského zákona také zamezilo připravovanému spuštění státních maturit. Ministr předpokládal, že k nápravě situace by mohly být schváleny novely dosavadních zákonů.280 Vedení ČSSD následně požádalo ministra Zemana o přepracování návrhu školského zákona a jeho opětovné předložení na podzim. Z návrhu mělo zmizet ustanovení o postupném útlumu víceletých gymnázií a mělo dojít také ke změně financování. 281 Opozice požadovala zachování normativního způsobu financování, kdy byly peníze posílány přímo na jednotlivé instituce. Podle opozice bylo dále nutné zrušit navrhované nové právní postavení škol v podobě školských právnických osob. V průběhu přepracovávání návrhu zákona došlo podle opozičních poslanců ke zlepšení komunikace s ministerskými úředníky, avšak nikoliv s ministrem.282 Při jednání s poslanci byly určeny sporné body. Financování škol a jejich právní postavení bylo doplněno o nesouhlas s navrhovanou podobou maturitní zkoušky, rámcovými programy a výkonem státní správy nad školami.283
275
Ministr Zeman připustil, že netrvá na zrušení víceletých gymnázií. MF Dnes, 11. 5. 2001, s. 4. Pravice: Školský zákon neprojde. LN, 22. 5. 2001, s. 2. 277 Zápis 36. schůze PSP. 22. 5. 2001. http://www.psp.cz/eknih/1998ps/stenprot/036schuz/s036180.htm 278 Návrh školského zákona po letech příprav ztroskotal. HN, 23. 5. 2001, s. 2. 279 Ministr: Už není kam ustupovat. LN, 24. 5. 2001, s. 3. 280 Státní maturity jsou ohroženy. LN, 24. 5. 2001, s. 1. 281 Ministr musí předělat školský zákon. LN, 2. 7. 2001, s. 4. 282 Návrh školského zákona bude plný kompromisů. MF Dnes, 7. 7. 2001, s. 4. 283 Poslanci chtějí změny ve školském zákoně. MF Dnes, 19. 7. 2001, s. 4. 276
64
Namísto rušení víceletých gymnázií ministr navrhl zavedení přijímacích zkoušek po absolvování prvních čtyř respektive dvou ročníků víceletých gymnázií. Navrhované opatření mělo nejlepším studentům zajistit pokračování na gymnáziích a zároveň měly být tyto třídy otevřeny i pro žáky hlásící se ze základních škol.284 V přepracovaném návrhu došlo ke zrušení povinnosti přechodu na školskou právnickou osobu pro školy, které nebudou zřizovány státem nebo církvemi. V oblasti financování však ke shodě nedošlo. Opozice trvala na přísném normativním financování na žáka. Ministr tvrdil, že tento způsob financován byl již překonán,285 neboť v důsledku reformy veřejné správy je nutné zapojit krajské a obecní samosprávy. U maturitní zkoušky zákon stanovil počet povinných předmětů na tři, aniž by je specifikoval. Maturita z matematiky byla ponechána jako volitelná. 286 Přepracovaný návrh školského zákona byl sněmovnou projednáván v prosinci 2001. Poslanci ODS a US před touto schůzí opět prohlásili, že zákon nepodpoří z důvodu pro ně stále nepřijatelného financování. KDU-ČSL s návrhem zákona v principu souhlasila, avšak svoji podporu podmínila souhlasem US.287 Vládní návrh zákona v Poslanecké sněmovně prošel do druhého čtení. I přes deklarovaný nesouhlas pravicových stran jej podpořili někteří poslanci ODS i US. Kromě ČSSD a KSČM dále pro přikázání zákona k projednání ve školském výboru hlasovala část poslanců KDU-ČSL.288 Školský výbor se zabýval návrhem zákona již v březnu 2001, kdy bylo jeho projednávání odloženo na duben.289 Z tohoto důvodu se objevily pochybnosti, zda sněmovna projedná tento zákon ještě před volbami 2002. K zákonu poslanci podali více než 300 pozměňovacích návrhů. Sněmovní výbor na dubnové schůzi návrh zákona o jeden hlas zamítnul. Poslanci ČSSD a KSČM přijali oponentní zprávu,290 ve které doporučili Poslanecké sněmovně, aby zákon přijala. Druhé čtení návrhu školského zákona v Poslanecké sněmovně se konalo na konci dubna 2002. Do předloženého návrhu bylo dle ministra Zemana zapracováno 90 % připomínek.291 V rozpravě opoziční poslanci kritizovali nezapracování velkého množství pozměňovacích návrhů z důvodu jejich nesourodosti. Dle M. Šojdrové to „budí dojem obstrukce a záměrného pokusu zablokovat jeho přijetí.“292 Walter Bartoš stále na návrhu zákona nejvíce kritizoval 284
E. Zeman chce ztrestat gymnázia. Právo, 29. 8. 2001, s. 1. Další návrh školského zákona nemá příliš šanci. LN, 30. 10. 2001, s. 2. 286 Další návrh školského zákona nemá příliš šanci. LN, 30. 10. 2001, s. 2. 287 Legislativní úprava nenajde podporu jak u poslanců Unie svobody, tak u ODS. HN, 30. 10. 2001, s. 4. 288 Hlasování č. 307, 43. schůze PSP, 12. 12. 2001, http://www.psp.cz/sqw/hlasy.sqw?G=27441&o=3 289 Zápis z jednání č. 65. Výbor pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu. http://www.psp.cz/sqw/text/text2.sqw?idd=55647 290 Zápis z jednání č. 66. Výbor pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu. http://www.psp.cz/sqw/text/text2.sqw?idd=55648 291 Zápis 49. schůze PSP. 25. 4. 2002. http://www.psp.cz/eknih/1998ps/stenprot/049schuz/s049074.htm 292 Zápis 49. schůze PSP. 25. 4. 2002. http://www.psp.cz/eknih/1998ps/stenprot/049schuz/s049077.htm 285
65
nezměněný způsob financování. Poslanci také upozorňovali na přetrvávající nedostatek komunikace ze strany ministra, kdy na jednání byli přítomni náměstci a ne přímo on.293 Poslanci ČSSD se domnívali, že neústupnost opozičních stran souvisí s jejich neochotou schválit důležitý zákon před sněmovními volbami. Miloslav Kučera (ODS) tvrdil, že hlasování o zákonu nebude mít charakter věcný, nýbrž politický. 294 Návrh školského zákona byl ve druhém čtení zamítnut. Pro jeho zamítnutí hlasovaly opoziční strany. 295 Ministr Zeman odmítal, že by příčinou neschválení zákona byl nedostatek komunikace z jeho strany. Tvrdil, že ODS byla již předem rozhodnutá zákon neschválit.296 Zásadním důvodem neschválení školského zákona byla nedostatečná komunikace ministra s opozičními stranami, která by vedla k odstranění sporných oblastí v zákoně. Tato diskuse začala pozdě, až po předložení zákona Poslanecké sněmovně. Negativně působilo také jeho předložení na konci volebního období, kdy se opoziční ODS potřebovala jasně vymezit vůči vládní ČSSD. 5.2 Vláda Vladimíra Špidly Vláda Vladimíra Špidly (ČSSD) byla vládou koaliční. Strany koalice – ČSSD, KDUČSL a US-DEU – prohlásily vzdělávání jako jednu ze svých programových priorit. V programovém prohlášení se vláda zavázala dokončit reformu školství, která povede k modernizaci vzdělávání. Deklarovala vypracování nového zákona o vzdělávání, který povede ke strukturálním a obsahovým změnám, a to definováním rámcových vzdělávacích programů a zavedením státní části maturitní zkoušky. Vláda se dále zavázala vytvořit srovnatelné podmínky pro druhý stupeň základních škol a víceletých gymnázií. 297 Ministryní školství se stala Petra Buzková (ČSSD). Předsedou nově složeného školského výboru se stal Walter Bartoš. Bývalý ministr E. Zeman byl zvolen jedním z jeho místopředsedů. Ministryně školství Buzková provedla na ministerstvu personální změny. Jako svého prvního náměstka jmenovala bývalého předsedu senátního výboru a místopředsedu sněmovního školského výboru Václava Pícla (ČSSD). Ministerstvo školství pod vedením ministryně Buzkové pracovalo na nové podobě školského zákona. Nadále se nemělo jednat o komplexní zákon. Ministryně předpokládala předložení soustavy čtyř školských zákonů. První z nich se měl věnovat kariérnímu řádu, další tři by se jednotlivě věnovaly základnímu, 293
Ministr nás ignoroval, tvrdí opozice. LN, 26. 4. 2002, s. 4. Zápis 49. schůze PSP. 25. 4. 2002. http://www.psp.cz/eknih/1998ps/stenprot/049schuz/s049079.htm 295 61. Hlasování, 49. Schůze, 25. 4. 2002. http://www.psp.cz/sqw/hlasy.sqw?G=29339 296 Ministr školství Eduard Zeman říká: Pro schválení jsem udělal maximum. HN, 26. 4. 2002, s. 2. 297 Programové prohlášení vlády. 2002. http://www.vlada.cz/assets/clenove-vlady/historie-minulychvlad/prehled-vlad-cr/1993-2007-cr/vladimir-spidla/Programove-prohlaseni-vlady_1.pdf
294
66
středním a vysokému školství. Ministryně uvedla, že v této formě by bylo snazší získat politickou podporu od ostatních stran.298 Ministerstvo však nakonec předložilo pouze dva zákony – zákon o pedagogických pracovnících a tzv. zákon o počátečním vzdělávání, jehož součástí byla problematika středního školství, včetně reformy maturitní zkoušky. Návrh zákona byl vypracováván ve spolupráci s Unií školských asociací ČR – CZESHA. Ta během projednávání jeho obsahu upozorňovala na nedostatečné vymezení kurikulární politiky a jeho přílišné zaměření na instituce. Stejně jako návrh vytvořený ministrem Zemanem tento návrh obsahoval zavedení školské právnické osoby jako jednu z možnosti právního postavení škol, což bylo kritizováno především kraji. Víceletá gymnázia měla být dle návrhu zachována.299 Naopak financování, tedy nejvíce kritizovaný bod školského zákona předloženého E. Zemanem, součástí zákona být nemělo.300 Velmi diskutovanou oblastí připravovaného návrhu byla podoba nových maturitních zkoušek, která se od předcházející navrhované podoby lišila. MŠMT schválilo novou koncepci maturitní zkoušky v únoru 2003. Došlo ke změně ve státní části a bylo navrženo zmírnění striktního rozdělení maturity na státní a školní část. Zároveň byly zrušeny dvě úrovně zkoušky. Koncepce navrhovala ve společné části tři zkoušky, z českého jazyka, cizího jazyka a volitelného předmětu (matematika, občanský základ, přírodovědně technický základ, informačně technologický základ). Součástí zkoušky z českého a cizího jazyka měl být test, písemná práce i ústní zkouška. V této části zkoušky měl být obsah a forma stanovena MŠMT. V profilové části, která měla být v kompetenci školy, měl student složit zkoušku ze tří předmětů. Její součásti mohly být také zkoušky z centrální nabídky (matematika,301 základy společenských věd, biologie, chemie, fyzika, zeměpis, dějepis). Zkoušky ve společné i případně v profilové části měly obsahovat uzavřené i otevřené otázky.302 Profilová část měla umožnit ředitelům škol zachovat odborné předměty jako součást maturitní zkoušky. Proti zveřejněné koncepci se vyjádřila Unie školských asociací - CZESHA. Tvrdila, že neodpovídá verzi, kterou podpořila společně s MŠMT, Národním ústavem odborného školství a CERMAT. Předložená verze se lišila ve formě třetí zkoušky společné části, která v doporučeném návrhu měla být ponechána na volbě žáka nebo ředitele, zda si vybere
298
Školský zákon nebude možná třeba. LN, příloha Akademie, 4. 10. 2002, s. 17. Zákon o počátečním vzdělávání čeká veřejná oponentura. UN, roč. 106, č. 6, 11. 2. 2003, s. 8. 300 Raději požádám premiéra o krátký odklad, než abych vládě předložila nedostatečně prokonzultované návrhy zákonů. UN, roč. 106, č. 7, 18. 2. 2003, s. 6. 301 Na vyšší úrovni obtížnosti než ve společné části. 302 Nová koncepce reformy maturit. UN, roč. 106, č. 9, 4. 3. 2003, s. 9. 299
67
předmět z centrální nabídky nebo z nabídky školy. 303 Plánované datum zavedení zkoušky bylo jaro 2008. Nový návrh zákona o počátečném vzdělávání byl kritizován opoziční ODS. W. Bartoš v tomto návrhu kritizoval jeho komplikovanost, dále posílení byrokracie a to, že nepovede k rozvoji vzdělávání.304 Proti zákonu se postavily také kraje, které kritizovaly nepřipravenost zákona pro 21. století. Alena Štěrbová, předsedkyně komise pro školství Asociace krajů se domnívala, že: „Tento školský zákon nelze přepracovat, je nutné začít pracovat na novém školském zákoně s novou filozofií.“305 Předložený návrh zákona kritizovala také Unie školských asociací – CZESHA. Její hlavní výtkou byla forma vzniku návrhu, kdy do něj nebyla zapracována většina připomínek, a došlo k přerušení komunikace ze strany ministerstva na začátku roku 2003. Dále asociace nesouhlasila s přílišným zaměřením zákona na instituce a méně na vzdělávací programy, což v důsledku vedlo k nárůstu administrativy a byrokracie. Unie se vyslovila proti celkovému návrhu zákona. 306 CZESHA navrhovala pro snížení vlivu MŠMT vedení rejstříku škol na úrovni krajů, nesouhlasila se zavedením třetí povinné maturitní zkoušky, kterou podmiňovala navázáním na kurikulární reformu a byla proti zavedení školské právnické osoby.307 Asociace ředitelů gymnázií nesouhlasila s plánovaným zavedením postupové zkoušky ve čtvrtém ročníku víceletých gymnázií a s povinností víceletých gymnázií vytvořit školní vzdělávací program podle RVP základní školy.308 Stínový ministr školství W. Bartoš vypracoval vlastní návrh na změnu vzdělávání. Dokumentu Důvěra a příležitost se v první část věnoval změnám a záměrům ČSSD v oblasti vzdělávání a jejich kritice. Jejími hlavními body byl princip financování, který vedl v zásadě k potlačení
normativního
principu,
protože
mohl
být
pozměněn
víceúrovňovým
přerozdělováním peněz. Dále dokument obsahoval kritiku legislativních návrhů, které vedly ke zvyšování byrokracie ve školství a nedávaly dostatečný prostor pro autonomii škol, učitelů a aktivitu rodičů. Dokument jako navrhované řešení předkládal omezení role státu ve vzdělávání a omezení byrokracie. Stát měl pouze zajišťovat dobré právní prostředí, průhledné financování a informovanost o vzdělávacím systému. Rozhodování o kapacitě vzdělávacích oborů v regionech mělo být převedeno především na krajské a obecní samosprávy. 303
Školské asociace proti koncepci maturit. UN, roč. 106, č. 10, 11. 3. 2003, s. 4. Buzková má školský zákon, ODS je proti. HN, 29. 5. 2003, s.2. 305 Kraje kritizují návrh zákona. UN, roč. 106, č. 16, 22. 4. 2003, s. 4. 306 Stanovisko Unie školských asociací – CZESHA k návrhu školského zákona. UN, roč. 106, č. 26, 24. 6. 2003, s. 4. 307 Pro asociace je návrh školského zákona vesměs nepřijatelný. UN, roč. 106, č. 46, 16. 12. 2003, s. 8. 308 Tamtéž. 304
68
MŠMT předložilo návrh zákona vládě, avšak jeho další projednávání zamítla její Legislativní rada, která požadovala přepracování části návrhu o školské právnické osobě.309 Změny se týkaly většího zohlednění rozdílného postavení veřejných a soukromých zřizovatelů.310 Projednávání návrhu školského zákona ve vládě způsobilo rozkol v koalici. Proti návrhu měla výhrady především US-DEU. Její předseda a vicepremiér vlády pro vědu výzkum a lidské zdroje P. Mareš v navrženém zákoně kritizoval především jeho nedostatečný důraz na celoživotní vzdělávání v souladu s evropskými trendy, kde do vzdělávání vstupují kromě škol také podniky, profesní nebo neziskové organizace. Zákon vnímal jako příliš konzervativní.311 V důsledku bylo projednávání ve vládě odloženo s tím, že je nutné zákon projednat mezi koaličními stranami. Projednávání zákona vládou bylo odloženo o dva týdny, během kterých mělo dojít ke kompromisu ministryně s předsedou US-DEU. Poslankyně M. Šojdrová se domnívala, že zákon je nutné schválit, kvůli zpřehlednění školské legislativy. 312 Projednávání sporných bodů mezi ministryní a vicepremiérem bylo problematické. Petr Mareš tvrdil, že zákon v navrhované podobě je nepřijatelný a vyzval P. Buzkovou k vypracování zákona zcela nového.313 Tuto variantu však odmítl premiér V. Špidla. Návrh měl podporu ČSSD a KDU-ČSL, avšak počet jejich hlasů v PS nebyl dostatečný. Diskutovalo se tedy o podpoře KSČM, protože ODS deklarovala, že bude hlasovat proti návrhu. US-DEU oznámila, že pro zablokování zákona může přistoupit i k využití práva veta daného koaliční smlouvou.314 P. Buzková prohlásila, že je ochotna zavést do návrhu dílčí změny v oblasti celoživotního učení. Pokud by však zákon neprošel, ministryně byla odhodlána podat demisi. Domnívala se, že stejně by měl zareagovat i P. Mareš.315 Jednání nadále pokračovala. Vicepremiér Mareš na nich představil třináct sporných okruhů. Spornými body bylo zavedení odborného školství jako samostatné kategorie, zavedení možnosti získat stupeň vzdělání i mimo školu,316 a uznání jednotlivých zkoušek nebo odborných a pomaturitních kurzů jako stupně vzdělání. 317Jako zásadní součást návrhu ministryně viděla zavedení školské právnické osoby a na to navázané dva rejstříky škol a zachování poplatků za studium na vyšších odborných školách. V zásadních sporných
309
Školský zákon se zpozdí. Právo, 25. 10, s. 3. Legislativní rada žádá mírně přepracovat školský zákon. UN, roč. 106, č. 38, 4. 11. 2003, s. 4. 311 Buzková stáhla školský zákon, protože se nelíbí unionistům. LN, 7. 1. 2004, s. 2. 312 Školský zákon bude ještě pilovat koaliční trojka. Právo, 8. 1. 2004, s. 3. 313 Buzková a Mareš se nedohodli. Právo, 15. 1. 2004, s. 3. 314 US-DEU hrozí vetem školského zákona. LN, 21. 1. 2004, s. 1. 315 Buzková: Pokud školský zákon neprojde, odejdu. LN, 22. 1. 2004, s. 2. 316 Navrhované ustanovení mělo zajistit, aby stupně vzdělání mohl jedinec dosáhnout složením zkoušky odborné způsobilosti, aniž by musel absolvovat vzdělávací instituci, tedy na základě praxe. 317 Buzková a Mareš zažehnali spor, rozpory ne. LN, 23. 1. 2004, s. 2. 310
69
bodech bylo nakonec konsensu dosaženo. Problematické financování škol přes kraje bylo z návrhu vymazáno s odůvodněním, že toto má být řešeno zákonem o rozpočtovém určení daní. Do návrhu bylo také zapracováno ustanovení o zapojení krajů do tvorby vládních dokumentů o vzdělávání, tzv. Národního vzdělávacího programu. Kraje měly nadále rozhodovat o kapacitách jednotlivých oborů. Ministerstvo dle původního návrhu mělo zapisovat a schvalovat do rejstříku obory studia a stanovit maximální počet žáků. Tato jeho pravomoc byla zrušena a byla převedena na kraje. Ministerstvu bylo ponecháno pouze zapisování do Rejstříku škol.318 Otázka zrušení poplatků na VOŠ, které prosazovala ČSSD, byla ponechána na rozhodnutí koalice, která se usnesla, že poplatky budou zachovány výměnou za bezplatný poslední ročník mateřské školy. Školská právnická osoba byla nakonec v návrhu zachována.319 Vláda návrh zákona schválila v březnu 2004. Poslanecká sněmovna projednávala návrh na dubnové schůzi. Během rozpravy návrh kritizovali především poslanci ODS. Nesouhlasili především s tím, že nový návrh nezměnil základní východiska, kvůli kterým nebyl přijat návrh předložený předcházejícím ministrem školství Zemanem. Návrh zákona byl nicméně v prvním čtení přijat320 a byl přikázán k projednávání školskému výboru, který jej Poslanecké sněmovně doporučil ke schválení s pozměňovacími návrhy. Velké množství pozměňovacích návrhů bylo předloženo KSČM a KDU-ČSL. Oblasti středního školství se týkal návrh na zavedení povinné maturity z matematiky na gymnáziích. 321 Tento návrh byl předložen KSČM a měl podporu také ODS. Během podrobné rozpravy ve druhém čtení se proti němu vyslovila T. Fischerová, která upozorňovala na diskriminaci studentů gymnázií. 322 Vládní návrh školského zákona byl schválen 30. června 2004. 323 Ve třetím čtení pro něj hlasovaly strany vládní koalice. ODS, která nesouhlasila s celkovým návrhem a KSČM, která odmítala zachování poplatků na VOŠ, hlasovaly proti návrhu.324 Schválený zákon byl projednáván v senátním Výboru pro vzdělávání, vědu, kulturu, lidská práva a petice. Ten přijatý zákon vrátil Poslanecké sněmovně s pozměňovacími návrhy.325 Senátoři nesouhlasili se zavedením povinné maturity z matematiky pro gymnázia
318
Mareš s Buzkovou se dohodli, školský zákon míří do vlády. HN, 13. 2. 2004, s. 2. Školský zákon nakonec asi projde. LN, 28. 1. 2004, s. 2. 320 Zápis 30. schůze PSP, 1. 4. 2004. http://www.psp.cz/eknih/2002ps/stenprot/030schuz/s030243.htm 321 Usnesení Výboru pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu. 31. Schůze .http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?o=4&ct=602&ct1=1 322 Zápis 33. schůze PSP, 22. 6. 2004. http://www.psp.cz/eknih/2002ps/stenprot/033schuz/s033161.htm#r10 323 Usnesení PS č. 1236. http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?o=4&v=US&ct=1236 324 418. Hlasování. 33. schůze PSP, 30. 6. 2004. http://www.psp.cz/sqw/hlasy.sqw?G=36351&o=4 325 Usnesení Výboru pro vzdělávání, vědu, kulturu, lidská práva a petice. 33. Schůze. http://www.senat.cz/xqw/xervlet/pssenat/webNahled?id_doc=27928&id_var=23932 319
70
z důvodu obavy, že povinná zkouška z matematiky by mohla odradit jedince od studia na tomto typu školy. 326 Dále byli proti formě vzniku Národního programu vzdělávání. 327 Návrh školského zákona byl schválen Poslaneckou sněmovnou ve znění s pozměňovacími návrhy 24. září 2004. I tentokrát byl schválen hlasy koaličních poslanců, opoziční ODS a KSČM hlasovaly proti návrhu. 328 Úspěchem ministryně Buzkové bylo vyjednání podpory zákona ještě před jeho předložením Poslanecké sněmovně. I když jednání byla komplikovaná, bylo některými ústupky dosaženo dohody. 5.3 Zákon o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání Schválený zákon zavedl do oblasti vzdělávání řadu změn. Školský zákon v oblasti kurikulární reformy zavedl vzdělávací programy, které daly více autonomie školám částečně v oblasti obsahu výuky, ale především v oblasti její formy a způsobu. Nahradily osnovy, které neposkytovaly dostatečnou míru autonomie školám. Vzdělávací programy měly několik úrovní. MŠMT společně s odborníky z vědy a praxe, odborovými organizacemi, organizacemi zaměstnavatelů a kraji zpracovává Národní vzdělávací program, který obecně určuje cíle a obsah vzdělávání a také prostředky k jejich naplnění. Druhou úrovní je rámcový vzdělávací program, který je zpracováván ministerstvem školství a vydáván pro každý obor vzdělání zvlášť. RVP vymezují povinný obsah, rozsah a podmínky vzdělávání. Z nich vychází školní vzdělávací programy, které vydává ředitel školy a které konkrétně určují obsah a formu vyučování na dané vzdělávací instituci. V oblasti středního školství zákon definuje tři stupně středního vzdělání - střední vzdělání dosažené složením závěrečné zkoušky v jedno nebo dvouletém vzdělávacím programu, střední vzdělání s výučním listem, které student získá absolvováním závěrečné zkoušky dvou nebo tříletého programu a střední vzdělání s maturitou, které získá jedinec absolvováním víceletého gymnázia nebo čtyřletého oboru nebo dvouletým nástavbovým studiem. Zákon zavedl dělení víceletých gymnázií na nižší a vyšší stupeň, nezavedl však povinnost skládat přijímací zkoušky při přechodu z nižšího stupně na vyšší. Umožnil žákům hlásícím se z devátého ročníku základní školy podat přihlášku do vyššího stupně víceletého gymnázia. Zákon zavedl novou formu maturitní zkoušky, která se skládala ze společné a profilové části. Státní část maturitních zkoušek obsahovala tři předměty, český a cizí jazyk a volitelný předmět.329 V profilové části maturity byl žák povinen složit zkoušku ze tří 326
Zápis 35. schůze PSP, 24. 9. 2004.http://www.psp.cz/eknih/2002ps/stenprot/035schuz/s035149.htm Zápis 35. schůze PSP, 24. 9. 2004. http://www.psp.cz/eknih/2002ps/stenprot/035schuz/s035148.htm#r4 328 98. Hlasování, 35. schůze PSP, 24. 9. 2004. http://www.psp.cz/sqw/hlasy.sqw?G=36518&o=4 329 Matematika, občanský základ, přírodovědně technický základ, informačně technologický základ 327
71
předmětů dle nabídky školy, která se mohla konat ve čtyřech formách. Zákon umožňuje vypracování a obhajobu maturitní práce před komisí, ústní zkoušku, písemnou nebo praktickou, nebo jejich různé kombinace. V zákoně je patrná snaha o přiblížení se trendům ve vzdělávání ve vyspělých zemích prostřednictvím kurikulární reformy. Zavedení vzdělávacích programů vytvořilo prostor škol pro jejich vlastní iniciativu a větší autonomii. Především měl nový zákon za cíl omezit faktografické učení a zaměřit výuku na schopnost analýzy a vyhledávání informací. Střední školy jsou vázány obsahem státní maturitní zkoušky. Ta se snaží o jejich objektivizaci, která by měla mít vypovídající hodnotu.
72
ZÁVĚR Tato práce se zabývala debatou o reformě českého školství v letech 1989-2004. V jejím rámci se zaměřila na ideová východiska porevolučních změn českého školství. Dále se zabývala oblastí školství středního, konkrétně debatou o víceletých gymnáziích a reformou maturitní zkoušky. V listopadu 1989 došlo ke změně společenských a ekonomických poměrů, které měly výrazný dopad na oblast vzdělávání. První přijatá novela školského zákona rušila ustanovení, která byla v rozporu s nově vznikajícím demokratickým charakterem státu. Období devadesátých let je charakteristické dlouhotrvající diskusí o transformaci vzdělávání, které jej mělo uzpůsobit potřebám moderní demokratické společnosti. Tato diskuse v období vlády pravicových a pravostředových stran, pro které nebyla oblast vzdělávání prioritou, nevyústila v přijetí zásadního koncepčního dokumentu nebo školského zákona. Ten byl vytvořen až v období menšinové vlády ČSSD v letech 1998-2002. Dlouhodobá absence základního strategického dokumentu způsobila, že přijetí nového školského zákona, který nahradil několikrát novelizovaný zákon z roku 1984, trvalo 15 let. Do roku 1998 sice vzniklo několik návrhů koncepce transformace vzdělávání a školského systému, avšak žádný z nich nezískal takovou podporu, která by vedla ke schválení nového školského zákona. Po nástupu vlády ČSSD v roce 1998 došlo ve vzdělávací politice k posunu. Vznikl Národní program vzdělávání v České republice, který definoval jeho základní cíle a kroky k jejich dosažení. Tento dokument byl pozitivně přijat odbornou veřejností, avšak zásadním politickým dokumentem se nestal. Z jeho tezí vycházel návrh školského zákona. Ten byl schválen v průběhu funkčního období koaliční vlády ČSSD v roce 2004. Práce byla rozdělena do pěti kapitol. První kapitola se stručně věnovala obecné charakteristice středního vzdělání v první Československé republice, po roce 1945 a především v letech 1948-1989. Po vzniku Československa v roce 1918, tedy po vzniku demokratického státu, nedošlo, stejně jako po roce 1989, k ukotvení změn celkovým školským zákonem. Toto je v protikladu k jednání KSČ, která změnu charakteru a cíle školství zákonem zavedla již na jaře 1948, dva měsíce po převzetí moci. Porevoluční školství navazovalo na tři tradiční směry středního školství – odborné, střední odborné a všeobecné. Druhá kapitola vymezila trojdimenzionální pojetí politiky a představila teorie, které vysvětlují proces její tvorby. Ty umožnily lepší pochopení vzniku dané politiky. Třetí pak charakterizovala polity, tedy prostor, ve kterém se školská politika odehrává. Věnovala se jejímu legislativnímu vymezení a charakteristice státních i nestátních aktérů, kteří ji ovlivňovali. Hlavním aktérem je MŠMT, které v interakci s poslanci, senátory a 73
pedagogickými organizacemi nastavuje legislativní rámec školského systému České republiky. Ve čtvrté kapitole byl zpracován průběh debaty o transformaci školství do roku 1998. Z důvodu primárního zaměření politických debat na ekonomickou reformu nebyla školská politika v centru zájmu politické reprezentace. O tom svědčí i skutečnost, že pozice ministra školství nebyla obsazována ODS jako nejsilnější vládní stranou, ale jejími menšími koaličními partnery. Pedagogická veřejnost chápala problematiku transformace školského systému jako zásadní. Začala se sdružovat do množství iniciativ, jež se chtěly podílet na určení dalšího směru vývoje českého vzdělávání. Prvotní komunikaci s MŠMT ohledně nutnosti změn komunistické legislativy upravující školství zajišťovalo OF pedagogických pracovníků a Koordinační centrum OF. V devadesátých letech představovala nejvýznamnější organizaci, která se zapojovala do debaty o transformaci školství, Pedagogická unie. Ta vyjadřovala nespokojenost s mírou komunikace ze strany ministerstva. Hlavním sporem, který zamezil vypracování koncepčního dokumentu o transformaci vzdělávání, byl spor mezi konzervativním přístupem ministerstva v období působení ministra P. Piťhy a liberálním přístupem školského výboru parlamentu. Po odchodu Piťhy došlo ke zmírnění sporu, avšak nový školský zákon byl pozdržen v důsledku nejasné reformy veřejné správy. Pátá kapitola se věnovala debatě o reformě školství po roce 1998 do přijetí školského zákona v roce 2004. V tomto období se do pozice partnera MŠMT dostala Unie školských asociací ČR – CZESHA. Snahou vládní ČSSD, která si stanovila vzdělávání jako svoji prioritu, bylo vyvolání celospolečenské diskuse týkající se této problematiky. Jejím výsledkem byl vznik Bílé knihy, na který byl navázán komplexní návrh školského zákona. Ministr Zeman však nebyl úspěšný ve vyjednání jeho podpory mezi opozičními stranami. To ovlivnilo také špatné načasování předložení zákona před sněmovními volbami v roce 2002. Jeho nástupkyně P. Buzková měla při prosazování školského zákona výhodnější pozici, neboť vláda po roce 2002 byla vládou koaliční a dokázala několika ústupky vyjednat podporu koaličních partnerů. Práce si kladla za cíl zodpovědět následující výzkumné otázky: Jaké vlivy působily na změnu školské politiky po roce 1989? Po roce 1989 na změnu školské politiky působila změna charakteru státu na demokratický, která umožnila liberalizaci škol a postupně také liberalizaci vzdělávání. Tento vývoj byl završen v roce 2004, kdy školy získaly možnost vytvářet školní vzdělávací programy podle svých potřeb. Dále demokratizace poměrů umožnila porovnání úrovně vzdělání a vzdělávání se stavem ve vyspělých demokratických zemích. Trendem v těchto 74
zemích byl odklon od faktografického učení a příklon k důrazu na analytické myšlení a schopnost práce se zdroji. Tento trend byl reflektován v Bílé knize i ve školském zákoně.
Jakým způsobem ovlivnil vznik víceletých gymnázií školský systém? Obnovení víceletých gymnázií po roce 1989 bylo veřejností přijato pozitivně. Víceletá gymnázia byla vnímána jako instituce zajišťující nejvyšší možnou kvalitu vzdělání a připravující na studium na vysoké škole pro velmi nadané děti. To mělo za následek nárůst jejich počtu a s tím související zvyšující se zájem o studium na tomto typu školy. Odchod nadaných dětí z druhého stupně základní školy způsobil pokles jeho úrovně. Víceletá gymnázia byla kritizována také ve zprávě OECD, která upozorňovala na ranou selekci dětí, která může vést k elitářství. Víceletá gymnázia se vzrůstajícím počtem studentů ztratila svoje původní zaměření a navíc snižovala kvalitu druhého stupně. Značný počet žáků odcházejících na víceletá gymnázia upozornil na nedostatečnou péči o nadané žáky na druhém stupni základních škol. Tato problematika byla ve školském zákoně reflektována povinností víceletých gymnázií vycházet z RVP pro základní školy.
Z jakých důvodů byla diskutována jednotná podoba maturitní zkoušky? Nastavení maturitních zkoušek bylo již od počátku devadesátých let kritizováno pro svoji neobjektivnost a neporovnatelnost. V souvislosti se zvyšujícím se počtem středních škol a neexistujícím standardem středoškolského vzdělání došlo k situaci, že maturitní zkouška měla na různých typech škol výrazně odlišnou náročnost. Jádrem debaty o zavedení jednotné podoby maturitní zkoušky bylo stanovení takového standardu, který by byl společný pro všechny typy středních škol. To se ukázalo jako komplikované, a proto některé návrhy obsahovaly nižší a vyšší obtížnost zkoušky. Hlavním cílem jednotné maturitní zkoušky byla srovnatelnost výstupů středních škol. Školský zákon z roku 2004 zavedl státní maturitní zkoušku, která v něm však byla vágně vymezená. V důsledku nesouhlasu pedagogické veřejnosti a studentů a nedostatečné politické podpory byla státní maturitní zkouška zavedena až v roce 2011. Od přijetí nového školského zákona, který završil snahu o liberalizaci školství, se diskuse o jeho dalším vývoji zkonkrétnila. Součástí debaty i nadále zůstala podoba státní maturitní zkoušky i existence víceletých gymnázií. Vzhledem k rozsahu práce a komplexnosti této problematiky, kdy do procesu formování podoby vzdělávání v české společnosti zasahovala řada vlivů, nebylo možné obsáhnout celou šíři této debaty. S ohledem na význam vzdělání v moderní společnosti bude nezbytné zkoumat tuto problematiku podrobněji. 75
SEZNAM LITERATURY Balík lidí je jen jeden. Respekt, č. 40, roč. 98, http://respekt.ihned.cz/c1-36091880-balik-lidije-jen-jeden Balík, Stanislav. 2009. „Školská politika.“In: Veřejné politiky v České republice v letech 1989-2009. Brno: CDK, 695 s. Bartoš, Josef a Trapl, Miloš. 2001. Československo 1918-1938. Olomouc: Univerzita Palackého, 156 s. Bednářová, Emílie. 1974. Školský systém v ČSSR. Praha: Ústav školských informací, 47 s. Bílá kniha a nová maturita. UN, roč. 102, č. 26, 22. 6. 1999, s. 2. Bílá kniha o reformě schválena. Právo, 8. 2. 2001, s. 1. Bude optimalizace sítě bojem o školy nebo o systém vzdělávání? HN, 9. 4. 1997, s. 7. Bude parlament schvalovat Pythagorovu větu? MF Dnes, 24. 2. 1994, s. 6. Buzková a Mareš se nedohodli. Právo, 15. 1. 2004, s. 3. Buzková a Mareš zažehnali spor, rozpory ne. LN, 23. 1. 2004, s. 2. Buzková má školský zákon, ODS je proti. HN, 29. 5. 2003, s.2. Buzková stáhla školský zákon, protože se nelíbí unionistům. LN, 7. 1. 2004, s. 2. Buzková: Pokud školský zákon neprojde, odejdu. LN, 22. 1. 2004, s. 2. Cigánek, Radim. 2009. Politický zápas o jednotnou státní školu 1945 – 1949. Praha: Karolinum, 208 s. České školství má solidní základ, ale potřebuje nové metody rozhodování. HN, 1. 9. 1997, s. 1, 4. Další návrh školského zákona nemá příliš šanci. LN, 30. 10. 2001, s. 2. Další návrh školského zákona nemá příliš šanci. LN, 30. 10. 2001, s. 2. Desatero tezí k reformě maturitní zkoušky. UN, roč. 100, č. 10, 11. 3. 1997, s. 19 – 20. Diskuse o reformě vzdělávání zatím nenabrala spád. Právo, 14. 1. 2000, s. 3. 76
E. Zeman chce ztrestat gymnázia. Právo, 29. 8. 2001, s. 1. Fiala, Petr a Schubert, Klaus. 2000. Moderní analýza policy. Brno: Barrister & Principal, s. 17. Hlasování č. 307, 43. schůze PSP, 12. 12. 2001, http://www.psp.cz/sqw/hlasy.sqw?G=27441&o=3 Hlasování č. 418. 33. schůze PSP, 30. 6. 2004. http://www.psp.cz/sqw/hlasy.sqw?G=36351&o=4 Hlasování č. 61, 49.schůze PSP, 25. 4. 2002. http://www.psp.cz/sqw/hlasy.sqw?G=29339 Hlasování č. 98, 35. schůze PSP, 24. 9. 2004. http://www.psp.cz/sqw/hlasy.sqw?G=36518&o=4 Hlavní reformní procesy by měly skončit do dvou let, říká I. Pilip, HN, 3. 5. 1994, s. 3. Chystá se další podoba maturit. MF Dnes, 7. 7. 2000, s. 1. I. Pilip pro komplexní školský zákon, HN, č. 90, 5. 9. 1994, s. 1 – 3. Jak omezit gymnázia. Týden, roč. 3, č. 41, 7. 10. 1996, s. 24 – 25. Jak opustit totalitní školu. Prostor, 11. 9. 1992, s 4. Jak říkal starý Napoleon. Respekt, roč. 8, č. 36, http://respekt.ihned.cz/index.php?p=R00000_d&article[id]=36076010&article[what]=napoleo n+&article[sklonuj]=on Jaká bude maturita? Týdeník školství, č. 22, 17. 5. 1996, s. 8. Jde o kvalitu vzdělání. MF Dnes, 7. 2. 1992, s. 7. Je to zákopová válka, tvrdí ministr školství. MF Dnes, 12. 4. 2001, s. 6. Jsme pro odvětvové řízení. UN, roč. 93, č. 40, 16. 11. 1990, s. 1 – 2. Jurníková, J. 2009. Správní právo: Zvláštní část. Brno: Masarykova univerzita, s. 162 Kaplan, Karel. 2007. Proměny české společnosti (1948-1960). Část první. Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 313 s. 77
Kasper, Tomáš a Kasperová, Dana. 2008. Dějiny pedagogiky. Praha: Grada, 224 s.. Koncepce školství v prvním čtvrtletí 1999. HN, 15. 9. 1998, s. 4. Koncepce vzdělávání a rozvoje vzdělávací soustavy v České republice. UN, roč. 102, č. 22, 25. 5. 1999, s. 11 – 22. Koordinační rada navrhuje Národní kurikulární radu. UN, roč. 99, č. 44, 26. 11. 1996, s. 4. Koordinační rada středních škol. UN, roč. 99, č. 14, 2. 4. 1996, s. 9. Koordinační rada u ministra příliš neuspěla. UN, roč. 100, č.13 – 14, 1. 4. 1997. Košický vládní program, článek XV. 1984. Praha: Nakladatelství Svoboda, 35 s.. Kotásek, Jiří. 1996. „Struktura a organizace sekundárního školství ve střední a východní Evropě“. In: Reformy školství ve střední a východní Evropě: Průběh a výsledky. Praha: ÚIV, s. 52. Kotásek, Jiří. Pedagogická orientace, 1991, č. 2, s. 33, 1991. s. 29 - 36 Kotásek, Jiří., Greger, David. a Procházková, Ivana. 2004. Požadavky na školní vzdělávání v České republice. Národní zpráva pro OECD. http://userweb.pedf.cuni.cz/uvrv/adminaj/download/b4.pdf Kraje kritizují návrh zákona. UN, roč. 106, č. 16, 22. 4. 2003, s. 4. Kraje mohou zavést školné. MF Dnes, 23. 1. 2001, s. 1. Králíková, M., Nečesaný, J. a Spěváček, V. 1977. Nástin vývoje všeobecného vzdělání v českých zemích. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 184 s. Kuzmin, Michail Nikolajevič.1981. Vývoj školství a vzdělání v Československu. Praha: Academia, 241 s.. Kvalita a odpovědnost, UN, roč. 97, č. 42, 1994, s. 1-12. Legislativní rada odmítla novely zákonů o školství. Práce, 9. 11. 1994, s. 1. Legislativní rada žádá mírně přepracovat školský zákon. UN, roč. 106, č. 38, 4. 11. 2003, s. 4.
78
Legislativní úprava nenajde podporu jak u poslanců Unie svobody, tak u ODS. HN, 30. 10. 2001, s. 4. Lidé chtějí víceletá gymnázia. LN, 21. 11. 2000, s. 5. Malíř, Jiří – Marek, Pavel a kol. 2005. Politické strany. Vývoj politických hnutí v českých zemích a Československu 1861-2004. Díl II. Období 1938-2004. Brno, s. 1560.. Malý zájem o diskusi? Rudé právo, 12. 12. 1991, s. 13. Mareš s Buzkovou se dohodli, školský zákon míří do vlády. HN, 13. 2. 2004, s. 2. Matematika možná povinná. LN, 9. 11. 1995, s. 5. Matematika u maturit je pro mnohé nepřijatelná. ZN Zemské noviny, 5. 2. 20002, s. 3. Maturita pro příští století. Týden, roč. 4, č. 13, s. 28. Maturitám se vrací cena. MF Dnes, 12. 11. 1996, s. 12. Maturity by měly doznat zásadních změn. Český týdeník, 14. 11. 1995, s. 22. Maturity nejsou srovnatelné. UN, roč. 99, č. 19, 7. 5. 1996, s. 6. Maturity se změní už za dva roky. MF Dnes, 23. 2. 2000, s. 4. Ministerstvo nemá zájem o konkurenci. LN, 6. 3. 1996, s. 9. Ministr musí předělat školský zákon. LN, 2. 7. 2001, s. 4. Ministr nás ignoroval, tvrdí opozice. LN, 26. 4. 2002, s. 4. Ministr nepřipraven. MF Dnes, 28. 11. 1991, s. 2. Ministr před novináři. UN, roč. 101, č. 29, 1. 9. 1998, s. 2. Ministr školství Eduard Zeman říká: Pro schválení jsem udělal maximum. HN, 26. 4. 2002, s.2. Ministr školství Petr Piťha podal demisi, Český deník, 28. 4. 1994, s. 1-2. Ministr školství Pilip odmítá připomínky Legislativní rady vlády, které se netýkají právněodborné stránky. Český deník, 10. 11. 1994, s. 2. 79
Ministr školství Piťha odstoupil. MF Dnes, 28. 3. 1994, s. 1. Ministr školství vyzývá k všeobecné diskusi o vzdělávacím systému. HN, 26. 10. 1999, s. 4. Ministr školství Zeman odvolal klíčového odborníka. MF Dnes, 28. 4. 2000, s. 2. Ministr Zeman připustil, že netrvá na zrušení víceletých gymnázií. MF Dnes, 11. 5. 2001, s. 4. Ministr Zeman stáhl návrh školského zákona. Právo, 11. 4. 2001, s. 2. Ministr: Už není kam ustupovat. LN, 24. 5. 2001, s. 3. MŠMT. Týdeník Školství, roč. V., č. 31, 6. 10. 1997, s. 11. MŠMT. Týdeník školství, roč. V., č. 35, 7. 11. 1997, s. 7. Myšlení vlády o školství je zkostnatělé. Právo, 5. 2. 1999, s. 6. Na ministerstvech se třesou úřednická křesla. Slovo, 5. 8. 1998, s. 3. Náročnost školních osnov se sníží. MF Dnes, 15. 2. 1993, s. 7 Národní program rozvoje vzdělávání v České republice. 2001. http://aplikace.msmt.cz/pdf/BilaKniha.pdf¨ Národní rada (jen) pro obsah vzdělávání? UN, roč. 100, č. 31, 16. 9. 1997, s. 5. Národní rada pro obsah vzdělávání. UN, roč. 100, č. 29, 2. 9. 1997, s 15. Národní rada vznikne asi po volbách. UN, roč. 101, č. 12, 24. 3. 1998, s. 2. Návrh statutu Rady pro vzdělávání. UN, roč. 101, č. 22, 26. 5. 1998, s. 2. Návrh školského zákona bude plný kompromisů. MF Dnes, 7. 7. 2001, s. 4. Návrh školského zákona po letech příprav ztroskotal. HN, 23. 5. 2001, s. 2. Návrh věcného záměru zákona o předškolním, základní, středním, vyšším odborném a mimoškolním vzdělávání (Školský zákon). UN, roč, 102, č. 1, s. 5. – 18. Názor KC OF. UN, roč. 93, č. 13, 29. 3. 1990, s. 1. Nehodím flintu do žita. MF Dnes, 21. 2. 1991, s. 1.
80
Nejasné územní členění brzdí změny. HN, č. 123, 23. 6. 1994, s. 3. Některá víceletá gymnázia vylidňují základní školy. MF Dnes, 6. 12. 1996, s. 5. Nesouhlas, UN, roč. 95, č. 16, 21. 4. 1992, s. 9. Nová koncepce reformy maturit. UN, roč. 106, č. 9, 4. 3. 2003, s. 9. Nová koncepce školství. UN, roč. 102, č. 16, 13. 4. 1999. Nová koncepce školství. UN, roč. 102, č. 16, 13. 4. 1999. Nová maturita II – Druhý návrh rámcových aspektů reformy maturitní zkoušky. UN, roč. 103, č. 11, 14. 3. 2000, s.14-20. Nová maturita: Co to vlastně bude? Právo, 14. 1. 2000, s. 3. Nová podoba maturit pozmění výuku na školách. MF Dnes, 9. 11. 2000, s. 4. Novela s otazníkem, UN, roč. 93, č. 14, 5. 4. 1990, s. 1. Novely nebo „novelka“? UN, roč. 97, č. 38, 25. 10. 1994, s. 3. Nový školní rok bude plný diskusí a změn. MF Dnes, 12. 4. 1999. S. 3. O projektech. UN, roč. 95, č. 3, 21. 1. 1992, s. 1. O shodách a neshodách. UN, roč. 96, č. 24, 15. 6. 1993, s. 1 – 2. O tom, kdo se bojí maturit a kdo o maturity. Český týdeník, 11. 3. 1996, s. 12. Obce dostanou větší pravomoci, za výuku však ponese odpovědnost ředitel spolu s učiteli. ZN noviny, příloha Rádce, 24. 3. 1994, s. I. Odložit externí maturitu. UN, roč. 103, č. 16, 11. 3. 2000, s. 2. OECD o vzdělávání v České republice. UN, roč. 99, č. 14, s. 15-16. Officina humanitatis. LN, 18. 4. 1990, s. 1. Ochránit žáka před státem. Český deník, 3. 10. 1992, s. 7. Optimalizace nebo likvidace? UN, roč. 10, č. 22, 27. 5. 1997, s. 2.
81
Optimalizace sítě škol zatím bez koncepce. HN, 12. 3. 1997, s. 12. Otázky z dopisů – Rozhovor s Václavem Vránou, UN 10, 8. 3. 1990, s. 1. Pedagogická unie, UN, roč. 94, č. 9, 27. 2. 1991, s. 1. Pedagogická unie. UN, roč. 94, č. 11, 13. 3. 1991, s. 2. Pedagogické iniciativy. UN, roč. 93, č. 37, 2. 11. 1990, s. 1. Podle Jana Kouckého zanikne asi 300-400 středních škol. ZN noviny, 22. 7. 1995, s. 1, 4 Podle návrhu novely školského zákona nemusí být školy právními subjekty. Český deník, 8. 7. 1994, s. 2. Pohotové ministerstvo. Český deník, 4. 12. 1992, s. 4. Politici o školství. UN, roč. 100, č. 19, 6. 5. 1997, s. 4. Politické strany ke školství. 1996. Týdeník školství, č. 22, s. 4 – 5. Poslanci chtějí změny ve školském zákoně. MF Dnes, 19. 7. 2001, s. 4. Poslanci nové maturity vítají, mají však i připomínky. Slovo, 4. 11. 2000, s. 2. Poslanci znovu odmítli záměry ministerstva školství. Respekt, č. 16, 26. 4. – 2. 5. 1993, s. 3. Poslanecká sněmovna. UN, roč. 100, č. 10, 11. 3. 1997, s. 2. Potřebujeme nový školský zákon. Práce, 23. 12. 1992, s. 1. Pravice: Školský zákon neprojde. LN, 22. 5. 2001, s. 2. Premiérova metoda zabrala, MF Dnes, 1. 10. 1993, s. 6. Pro asociace je návrh školského zákona vesměs nepřijatelný. UN, roč. 106, č. 46, 16. 12. 2003, s. 8. Program optimalizace sítě středních a vyšších odborných škol a školských zařízení. UN, roč. 100, č. 16, 15. 4. 1997, s. 15 – 20. Program rozvoje výchovně-vzdělávací soustavy v České republice. UN, roč. 95, č. 6, 11. 2. 1992, s. 6 – 7. 82
Program transformace. UN, roč. 96, č. 10, 9. 3. 1993, s. 8 Programové prohlášení vlády 1996. http://www.vlada.cz/assets/clenove-vlady/historieminulych-vlad/prehled-vlad-cr/1993-2007-cr/vaclav-klaus-2/Programove-prohlasenivlady_1.pdf Programové prohlášení vlády. 1992. http://www.vlada.cz/assets/clenove-vlady/historieminulych-vlad/prehled-vlad-cr/1993-2007-cr/vaclav-klaus-1/Programove-prohlasenivlady_1.pdf Programové prohlášení vlády. 1998 http://www.vlada.cz/assets/clenove-vlady/historieminulych-vlad/prehled-vlad-cr/1993-2007-cr/josef-tosovsky/Programove-prohlasenivlady_1.pdf Programové prohlášení vlády. 1998. http://www.vlada.cz/assets/clenove-vlady/historieminulych-vlad/prehled-vlad-cr/1993-2007-cr/milos-zeman/Programove-prohlasenivlady_1.pdf Programové prohlášení vlády. 1998. http://www.vlada.cz/assets/clenove-vlady/historieminulych-vlad/prehled-vlad-cr/1993-2007-cr/milos-zeman/Programove-prohlasenivlady_1.pdf Programové prohlášení vlády. 2002. http://www.vlada.cz/assets/clenove-vlady/historieminulych-vlad/prehled-vlad-cr/1993-2007-cr/vladimir-spidla/Programove-prohlasenivlady_1.pdf Programové prohlášení vlády. 1990. http://www.vlada.cz/assets/clenove-vlady/historieminulych-vlad/prehled-vlad-cr/1990-1992-cr/petr-pithart/ppv-1990-1992-pithart.pdf Prohlášení přípravného výboru. UN, 14, 5. 4. 1990, s 5. Proklínaná sonda Maturant. Slovo, 29. 3. 1999, s. 6. Promarněná školská příležitost. MF Dnes, 22. 4. 1993, s. 6. Příhoda, Václav. 1928. Jednotná škola: Její možnosti dnes a zítra. Školské reformy 10, č. 1. Příhoda, Václav. 1948. Myšlenka jednotné školy. Praha: Orbis Příliš tichá diskuze. UN, roč. 103, č. 1, 4. 1. 2000, s. 5. 83
Připojíte se? UN, roč. 92, č. 2, 11. 1. 1990, s. 2. Rada pro vzdělávací politiku. UN, roč. 102, č. 34, 5. 10. 1999, s. 2. Raději požádám premiéra o krátký odklad, než abych vládě předložila nedostatečně prokonzultované návrhy zákonů. UN, roč. 106, č. 7, 18. 2. 2003, s. 6. Rehabilitace učitelů, UN, roč. 92, č. 3, 18. 1. 1990, s. 2.) Rozhovor s poslancem Petrem Marešem o stavu školství pod vedením ČSSD. Svobodná Evropa, 2. 7. 2000. Řád je řád. Reflex, roč. 4, č. 18, 26. 4. 1993, s. 36 – 39. Ředitelé gymnázií kritizují ministra. LN, 21. 10. 2000, s. 1. Říchová, Blanka. 2000. Přehled moderních politologických teorií. Portál: Praha, s. 61 – 82. Slučováním zaniká již 8 procent středních škol. LN, příloha Akademie, 5. 12. 1997, s. III. Spíše esej než plán. Svobodné slovo, 17. 2. 1993, s. 7. Spory o koncepci školství rozhodly volby. Ekonom, roč. 36, č. 34, 1992, s. 27 – 28. Srovnávací zkoušky. LN, 15. 3. 1996, s 2. Standardy: Splněný slib MŠMT. Český týdeník, 27. 2. 1996, s. 22. Stanovisko ČMOS, UN, roč. 94, č. 8, 20. 2. 1991, s. 1. Stanovisko Unie školských asociací – CZESHA k návrhu školského zákona. UN, roč. 106, č. 26, 24. 6. 2003, s. 4. Státní maturitu čeká těžký boj o prosazení. Právo, 25. 2. 2000, s. 1. Státní maturity budou nejdříve v roce 2003. Právo, 12. 4. 2000, s. 1. Státní maturity jsou ohroženy. LN, 24. 5. 2001, s. 1. Střední školy – optimalizace jejich sítě se ukazuje i nadále jako nevyhnutelná. HN, příloha Kariéra, 9. 11. 1998, s. 8. Střední školy mají končit dvěma typy zkoušek. LN, příloha Akademie, 28. 4. 2000, s. 17. 84
Středoškoláci proti maturitě z matematiky. ZN Zemské noviny, 25. 3. 1999, s. 3. Studenti brání gymnázia. MF Dnes, 24. 10. 2000, s. 4. Svoboda a prosperita. 1992. http://archiv.ods.cz/volby/programy/1992/program.php?kap=10 Svoboda a prosperita. 1996. http://www.ods.cz/docs/programy/program_1996.pdf Svobodová, Jarmila a Šmahelová, Bohumíra. 2007. Kapitoly z obecné pedagogiky. Brno, 140 s. Škola strastiplnou hrou, Respekt č. 39, 28. 9. – 4. 10. 1992, s. 7 – 9 Školní docházka asi nebude povinná, vzdělávání ano, MF Dnes, 15. 7. 1993, s. 2. Školské asociace proti koncepci maturit. UN, roč. 106, č. 10, 11. 3. 2003, s. 4. Školské úřady budou rozhodovat o oborech. MF Dnes, 11. 9. 1998, s. 4. Školské změny konečně s razancí. MF Dnes, 26. 6. 1995, s. 6. Školský zákon bude ještě pilovat koaliční trojka. Právo, 8. 1. 2004, s. 3. Školský zákon má namále. MF Dnes, 12. 4. 2001, s. 6. Školský zákon nakonec asi projde. LN, 28. 1. 2004, s. 2. Školský zákon nebude možná třeba. LN, příloha Akademie, 4. 10. 2002, s. 17. Školský zákon se zpozdí. Právo, 25. 10, s. 3. Školský zákon. Česká škola, září 1994, s. 10 – 11. Školství v labyrintu aneb pět minut po dvanácté. Noviny, 14. 4. 1992, s. 8. Školy čekají změny: jiné řízení i peníze. MF Dnes, 10. 3. 2000, s. 3. Špatný politik nemůže být ani dobrým ministrem. ZN Noviny, 4. 5. 1994, s. 4. Trh do školství? MF Dnes, 10. 1. 1992, s. 6. Účel víceletých gymnázií se vytrácí. Právo, 25. 1. 2000, s. 3. Učitelé demonstrují. MF Dnes, 21. 2. 1991, s. 1. 85
US-DEU hrozí vetem školského zákona. LN, 21. 1. 2004, s. 1. Usnesení výboru pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu. 12. Schůze, http://www.psp.cz/sqw/text/text2.sqw?idd=55286 Usnesení PS č. 1236. http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?o=4&v=US&ct=1236 Usnesení Výboru pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu. 31. Schůze. http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?o=4&ct=602&ct1=1 Usnesení Výboru pro vzdělávání, vědu, kulturu, lidská práva a petice. 33. Schůze. http://www.senat.cz/xqw/xervlet/pssenat/webNahled?id_doc=27928&id_var=23932 Ústavní kolize ve školství je bublina. MF Dnes, 26. 1. 2001, s. 3. V rozvoji vzdělanosti jde země proti trendu. MF Dnes, 9. 1. 1999, s. 1. Vališová,Alena a Kasíková, Hana. 2011. Pedagogika pro učitele – 2., rozšířené a aktualizované vydání. Praha: Grada, 402 s. Veselá, Zdena. 1992. Vývoj české školy a učitelského vzdělání. Brno: Masarykova univerzita, 147 s. Veselý, Arnošt. 2007. „Veřejná politika.“ In: Analýza a tvorba veřejných politik.Eds. Nekola, Martin a Veselý,
Arnošt. s. 15.
Víceletá gymnázia nesmějí být zrušena! Britské listy, 3. 7. 2000. Víceletá gymnázia se nebudou rušit. Idnes.cz, 24. 10. 2000. Vláda je pro zásadní změny školského systému. MF Dnes, 2. 9. 1999, s. 3. Vláda schválila školské novely, UN, roč. 98, 3. 1. 1995, s. 3. Volební program ODA. 1996. http://www.oda.cz/dokumenty/skolstvi.asp Vysokoškoláků by mělo být více. HN, 14. 9. 1998, s. 4. Walterová, Eliška a Greger, David. 2006. Transformace vzdělávacích systémů zemí Visegrádské skupiny. Srovnávací analýza. Orbis Scholae, s. 16. http://orbisscholae.cz/archiv/2006/2006_1_02.pdf 86
Z parlamentu. UN, roč. 96, č. 8, 23. 2. 1993, s. 1. Z parlamentu. UN, roč. 97, č. 18, 3. 5. 1994, s. 3. Z tiskovky. UN, roč. 93, č. 29, 7. 9. 1990, s. 2. Začaly diskuse o tom, jak by se mělo změnit vzdělávání. MF Dnes, 26. 10. 199, s. 3. Zákon již v ČNR. UN, roč. 93, č. 42, 30. 11. 1990, s. 1. Záměr odsunout maturitu z počtů vyvolal překvapení. Právo, 12. 10. 1999, s. 3. Zápis 11. schůze Výboru pro vědu, vzdělání, mládež, kulturu a tělovýchovu. http://www.psp.cz/sqw/text/orig2.sqw?idd=45846 Zápis 12. schůze Výboru pro vědu, vzdělání, mládež, kulturu a tělovýchovu. http://www.psp.cz/sqw/text/orig2.sqw?idd=45847 Zápis 12. schůze, Výbor pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu. http://www.psp.cz/sqw/text/text2.sqw?idd=55572 Zápis 13. schůze PS, 14. 5. 1999. http://www.psp.cz/eknih/1998ps/stenprot/013schuz/s013156.htm Zápis 13. schůze PS, 15. 5. 1999. http://www.psp.cz/eknih/1998ps/stenprot/013schuz/s013157.htm Zápis 14. schůze Výboru pro vědu, vzdělání, mládež, kulturu a tělovýchovu. http://www.psp.cz/sqw/text/orig2.sqw?idd=45849 Zápis 18. schůze Výboru pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu. http://www.psp.cz/sqw/text/orig2.sqw?idd=45853 Zápis 22. schůze ČNR, 10. 11. 1991. http://www.psp.cz/eknih/1990cnr/stenprot/022schuz/s022006.htm Zápis 23. schůze ČNR, 6. 3. 1990. http://www.psp.cz/eknih/1986cnr/stenprot/023schuz/s023015.htm Zápis 25. schůze PSP, 8. 12. 1994, http://www.psp.cz/eknih/1993ps/stenprot/025schuz/s025024.htm 87
Zápis 26. schůze PSP, 29. 6. 2000. http://www.psp.cz/eknih/1998ps/stenprot/026schuz/s026125.htm#r2 Zápis 30. schůze PSP, 1. 4. 2004. http://www.psp.cz/eknih/2002ps/stenprot/030schuz/s030243.htm Zápis 32. schůze PSP. 22. 6. 1995 http://www.psp.cz/eknih/1993ps/stenprot/032schuz/s032027.htm#r1 Zápis 32. schůze Výboru pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu. http://www.psp.cz/sqw/text/orig2.sqw?idd=45865 Zápis 33. schůze PSP, 22. 6. 2004. http://www.psp.cz/eknih/2002ps/stenprot/033schuz/s033161.htm#r10 Zápis 35. schůze PSP, 24. 9. 2004. http://www.psp.cz/eknih/2002ps/stenprot/035schuz/s035148.htm#r4 Zápis 35. schůze PSP, 24. 9.2004 http://www.psp.cz/eknih/2002ps/stenprot/035schuz/s035149.htm Zápis 36. schůze PSP. 22. 5. 2001. http://www.psp.cz/eknih/1998ps/stenprot/036schuz/s036180.htm Zápis 49. schůze PSP. 25. 4. 2002. http://www.psp.cz/eknih/1998ps/stenprot/049schuz/s049074.htm Zápis 49. schůze PSP. 25. 4. 2002. http://www.psp.cz/eknih/1998ps/stenprot/049schuz/s049077.htm Zápis 49. schůze PSP. 25. 4. 2002. http://www.psp.cz/eknih/1998ps/stenprot/049schuz/s049079.htm Zápis 5. schůze ČNR, 9. 10. 1990. http://www.psp.cz/eknih/1990cnr/stenprot/005schuz/s005008.htm Zápis 65. schůze, Výbor pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu. http://www.psp.cz/sqw/text/text2.sqw?idd=55647
88
Zápis 66. Schůze, Výbor pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu. http://www.psp.cz/sqw/text/text2.sqw?idd=55648 Zápis 8. schůze PSP, 20. 4. 1993. http://www.psp.cz/eknih/1993ps/stenprot/008schuz/s008004.htm Zásady ústavního zákona. UN, roč. 96, 32 – 33, 14. 9. 1993, s. 14 – 16. Zatím jen tři odstřelení ministři, Respekt 1994, č. 21, http://respekt.ihned.cz/c1-35956490zatim-jen-tri-odstreleni-ministri. Zavést státní maturitu bude oříškem. Právo, 31. 1. 2000, s. 2. Zeman brání Bílou knihu. Právo, 27. 3. 2001, s. 2. Zkouška dospělosti po roce 2000. Týdeník Školství, roč. 5, č. 33, s. 7. Zpráva o stavu České republiky, přednesená v ČNR Petrem Pithartem 1990. LN, 10. 3. 1990, s. 9.
Prameny Listina základních práv a svobod, článek 33. http://www.psp.cz/docs/laws/listina.html Zákon o školské soustavě a vzdělávání učitelů č. 31/1953 Zákon č. 138/1995 Zákon č. 171/1990 Zákon č. 561/2004 o předškolním, základní, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon) Zákon č. 564/1990 Zákon o základní úpravě jednotného školství č. 95/48 Zákon o gymnasiích č. 168/1968 Zákon o jednacím řádu Poslanecké sněmovny. http://www.psp.cz/docs/laws/1995/90.html Zákon o soustavě výchovy a vzdělání č. 186/1960 Zákon o opatřeních v soustavě základních a středních škol č. 63/1978 89
Zákony dostupné přes internetové stránky Ministerstva vnitra http://aplikace.mvcr.cz/sbirkazakonu/start.aspx
Internetové stránky Centrum pro zjišťování výsledků vzdělávání. www.cermat.cz Česká školní inspekce. www.csicr.cz Český statistický úřad. www.czso.cz MŠMT 2011. http://www.msmt.cz/ Stálá konference asociací ve vzdělání. http://www.skav.cz/ Školské odbory. http://www.skolskeodbory.cz/index.php Učitelský odborový klub. http://uokkok.sweb.cz/ Unie CZESHA. http://www.czesha.cz/ Ústav pro informace ve vzdělávání. www.uiv.cz Výzkumný ústav pedagogický. http://www.vuppraha.cz/
Všechny internetové zdroje citovány k 30. 12. 2011
90
Anotace: Tato diplomová práce se zabývá debatou o reformě českého školství v letech 19892004. V jejím rámci se zaměřuje na ideová východiska porevolučních změn českého školství. Zabývá se školstvím středním, konkrétně debatou o víceletých gymnáziích a reformou maturitní zkoušky. V listopadu 1989 došlo ke změně společenských a ekonomických poměrů, které měly výrazný dopad na oblast vzdělávání. Období devadesátých let je charakteristické dlouhotrvající diskusí o transformaci vzdělávání, které jej mělo uzpůsobit potřebám moderní demokratické společnosti. Tato diskuse v období vlády pravicových a pravostředových stran nevyústila v přijetí zásadního koncepčního dokumentu nebo školského zákona. Ten byl vytvořen až v období menšinové vlády ČSSD v roce 2001, kdy Vznikl Národní program vzdělávání v České republice, který definoval jeho základní cíle a kroky k jejich dosažení. Z jeho tezí vycházel návrh školského zákona, který byl schválen během koaliční vlády ČSSD v roce 2004. Klíčová slova: školství, reforma, transformace, liberalizace, školský zákon, pedagogické organizace Abstract: This thesis deals with discussion about the reform of Czech education system in the years 1989-2004. It focuses on the ideological basis of post-revolutionary changes in Czech education system. It deals with secondary education, particularly with discussion about multiyear grammar schools and reform of school leaving exams. There were big changes in social and economic conditions in November 1989. These changes influenced the field of education as well. In the 90’s there was prolonged discussion about the transformation of education which should have been customized to the needs of modern democratic society. This discussion during the right-wing and centre-right government did not lead to acceptance of fundamental conceptual document or education act. This document, called National Programme of Education in the Czech Republic, was made during the minority government of ČSSD in 2001 and it set the basic aims of education and steps leading towards them. The document was the base for new law of education which was approved during the coalition government of ČSSD in 2004. Key words: education, reform, transformation, liberalization, law of education, pedagogical organisation
91
92