LEDEN 2010 AVE Z LOMEČKU

AVE Z

LOMEČKU

LEDEN 2010

2

AVE LEDEN

MADONA RYNECKÁ V neděli 27. září 2009 poţehnal Svatý otec při mši svaté v Brně – Tuřanech kopii ikony Madony Rynecké, kterou nechalo zhotovit grémium „Společnosti pro obnovu Mariánského sloupu“ pro obnovený Mariánský sloup v Praze. Kopii namaloval akademický malíř Radim Klouza. Je vloţena do mramorového podstavce s nápisem, který vytvořil akademický sochař Petr Váňa. Originál Madony Rynecké je v majetku farnosti Matky Boţí před Týnem a v den strţení Mariánského sloupu spočíval ve výklenku spodní části architektury tohoto sloupu. Kdyţ se sedmý den naší samostatnosti 3. listopadu 1918 v šest hodin večer vracely rozvášněné a zfanatizované davy z manifestace na Bílé hoře a chystaly se Mariánský sloup strhnout, rozběhl se týnský farář P. J. Černý na Národní výbor, který tehdy sídlil v Obecním domě. P. Černý chtěl přimět členy výboru, aby nějakým způsobem zasáhli a zabránili strţení sloupu. Kdosi narychlo povolal renomovaného kunsthistorika profesora V. V. Štecha. Prof. Štech spolu se dvěma členy Národního výboru přiběhli na Staroměstské náměstí a snaţili se davy uklidnit, přemluvit je, aby od svého šíleného úmyslu ustoupily. Dav jim odpověděl výsměchem. Kdyţ viděli, ţe je všechno

přemlouvání marné, vyňali alespoň z výklenku sloupu vzácný milostný obraz Madony Rynecké a prof. Štech jej odnesl. Tak ho zachránil před jistým zničením. Obraz byl odvezen do Muzea hl. m. Prahy a v roce 1919 byl navrácen zpět do chrámu Matky Boţí před Týnem, kde byl umístěn na postranním oltáři. Později se zde před ním konávaly smírné poboţnosti. Milostný obraz Madony Rynecké pochází z doby kolem roku 1410. Podle některých historiků umění patřil původně k inventáři katedrály svatého Víta. Jeho historie před švédským obléháním Prahy v roce 1648 je pro nás zahalena tajemstvím. Obraz je namalován temperou na třech svislých dřevěných deskách z alpské borovice, potaţených konopným plátnem. Je vysoký 448 mm a široký 298 mm. Jeho zadní strana je dekorována malovanou imitací mramoru. Je to jedno

21. ročník z nejkrásnějších a nejněţnějších vyobrazení Matky Boţí s Jeţíškem vůbec. Panna Maria má na sobě bohatě řasený tmavomodrý plášť, pod kterým je vidět cípeček světle béţových šatů s modrým lemem. Její pokorně skloněnou hlavu pokrývá na čele a skráních jemná drapérie bělostného krajkového závoje pod tmavomodrým pláštěm. Její tvář je velmi líbezná. Zvláštní pozornost však k sobě přitahují její překrásné oči, veliké, tmavé, kontrastující s její světle růţovou pletí. Její něţný a hluboký pohled spočívá na Jeţíškovi. Adoruje svého Syna a jemným gestem ho naklání směrem k nám, takţe maličký Jeţíš hledí z obrazu přímo na nás. Svou kompozicí je obraz dokonale kristocentrický. V době, kdy byla tato ikona umístěna v Mariánském sloupu, se k ní chodívali lidé modlit. Denně zde bývala skupinka zboţných ctitelů, kteří před ní klečeli do pozdních večerních hodin. O tyto lidové zboţnosti se starali zpěváci od Týna. Zdobili obraz květinami, starali se, aby zde vţdy hořely svíce. Podle svědectví týnské duchovní správy pečoval o ikonu v posledním desetiletí devatenáctého století jistý pan Mareček a po jeho smrti aţ do strţení sloupu pan Ulrich. Během obleţení Prahy švédskými vojsky, kdyţ byli Praţané v zoufalé situaci, nebránili se jen vojenskými prostředky, ale bojovali současně i zbraněmi duchovními. Na hradbách byly denně slouţeny mše svaté a Praţané se shromaţďovali v domě na rohu Staroměstského

3

náměstí a Ţelezné ulice (dnes má ten dům číslo 548/20) před ikonou Madony Rynecké a naléhavě prosili Pannu Marii o pomoc. Kdyţ byl počet modlících se příliš velký, takţe se do domu nevešli, byla ikona vynášena ven a zavěšována zvenku na fasádu domu. V těch nejkritičtějších okamţicích si brával ikonu sám primátor Starého Města František Turek, zavěšoval si ji na hruď a spěchal, aby se osobně účastnil bojů na těch nejvíce ohroţených místech. Prahu tehdy obléhaly tři nejlepší armády Evropy vedené zkušenými generály. Měli šedesát děl, Praţané jen tři. Prahu bránili studenti a narychlo svolaná domobrana utvořená z různých řemeslnických cechů, bez výcviku a bez náleţité výstroje a výzbroje. Praha byla ostřelována z levého břehu Vltavy krupobitím střel a za této prudké palby byla dobývána současně na více místech. Na věţích se zvonilo na poplach, kaţdou chvíli někde hořelo, hradby byly několikrát prolomeny, Švédové pronikali do města a bojovali muţ proti muţi, ale byli statečnými sladovníky pobíjeni a zatlačováni zpět. Obléhatelé věděli, ţe v Münsteru se jiţ jedná o ukončení války. O to víc chtěli Prahu dobýt ještě před vyhlášením míru, útočili nepřetrţitě kaţdý den. Münsterský mír, později nazvaný „Vestfálský“, byl uzavřen jiţ 24. října, ale do Prahy se zpráva o tom dostala aţ 2. listopadu. Po šťastném obhájení města si Praţané uvědomovali, ţe to byl zázrak. Obstáli v tak strašlivé přesile

4

AVE LEDEN

a za vítězství vděčí přímluvě Panny Marie. Ikona Madony Rynecké, před kterou se během obléhání modlili, byla chována ve veliké úctě. Byla dokonce nazývána „druhým palladiem české země“. Proto byl Panně Marii jako projev díkůvzdání a vděčnosti za tuto mimořádnou pomoc vztyčen na Staroměstském náměstí Mariánský sloup. Byl to čtvrtý sloup v Evropě: po Římu (1614), Mnichově (1638) a Vídni (1647). Současně bylo také rozhodnuto, ţe ve spodní části architektury tohoto sloupu bude vytvořen výklenek, kam bude zasazeno ono „druhé palladium“, ikona Madony Rynecké. Tak se tento milostný obraz

stal tím nejniternějším „srdcem Mariánského sloupu“. Mariánský sloup byl hned od svého vzniku místem modlitby a byl povaţován za duchovní střed Evropy. Kardinál Arnošt Vojtěch Harrach sloţil poboţnost, která se u něho konala kaţdou sobotu, o kaţdém mariánském svátku a o kaţdé vigilii k tomuto svátku, celkem 63krát do roka. Poboţnost začínala ve tři hodiny odpoledne průvodem z Týnského chrámu, který vedl některý z prelátů nebo kanovník metropolitní kapituly. (pokračování příště)

Modlitba k Panně Marii Rynecké Panno Maria, ochránkyně Prahy! Tak jako od nepaměti naši předkové se k Tobě nyní utíkáme i my, abychom Tvému Neposkvrněnému Srdci zcela svěřili a zasvětili naše město Prahu a celou Evropu. Prosíme Tě, chraň je i všechny svoje děti v nich ţijící, rodiny i jednotlivce, jejich domácnosti i všechen jejich majetek. Střeţ jejich kroky na všech jejich cestách, při všech jejich činnostech. Chraň nás, naše město a Evropu před neštěstími, nemoceni a všemi útoky zla a veď nás cestou pokoje, lásky a svornosti, cestou obrácení k svému Synu Jeţíši. Panno Maria, ochránkyně Prahy a Evropy, oroduj za nás! Amen

21. ročník

5

TŘÍKRÁLOVÁ pouť 2. ledna 2010 Na první lednovou sobotu na Lomečku napadl krásný bílý sníh, který způsobil problémy v dopravě a bylo to znát i na počtu návštěvníků. Sešla se nás hrstka věrných poutníků, ale nic to neubralo na vřelosti úcty k Panně Marii. Hlavním a jediným celebrantem byl P. Cyril Tomáš Havel, generální představený Kongregace bratří Nejsvětější Svátosti z Českých Budějovic. Asistoval mu jáhen Petr Maxmilián Koutský, CFSsS z Písku. Ve zpovědnici obětavě zasedli P. Mgr. Pavel Liška z Netolic a místní

farář P. ThDr. Patrik Prokop Maturkanič PhD., CFSsS, který v úvodu všechny přivítal, především také vzácné rodiče hlavního celebranta. Na závěr mše sv. jsme mezi sebou přivítali tři mudrce, tentokrát ze Strakonic, kteří mezi nás přišli, aby popřáli vše dobré do Nového roku a vybrali od nás příspěvky na Tříkrálovou sbírku. Po zpěvu litanií k Panně Marii pak jiţ následovalo její uctívání a za zpěvu písně „Budiţ vděčně velebena“ jsme se rozcházeli do svých domovů.

Z promluvy jsme vybrali Jsem moc rád, ţe tu mohu dnes s vámi být a jsem ještě víc rád, ţe jste se sem dnes vypravili. Na toto místo, které je nám jistě kaţdému blízké a drahé. Putujeme sem moţná uţ po několikáté. I já sám, ač se to nemusí zdát, jsem tu uţ po několikáté. Kdyţ jsem dnes přijíţděl, vzpomínal jsem, jak zde, kdyţ jsem byl ještě mnohem menší a mladší a kdyţ tu byl ještě P. Hobizal, probíhaly v létě mariánské hitparády. Pak kdyţ tu byl P. Břicháček, za kterým jsem sem také několikrát přijel. Teď kdyţ je tu otec Prokop, tak mám také k Lomci velmi blízko, i kdyţ tu zas tak často nejsem při poutích. Je to krásné místo a je krásné, ţe jsme se dnes vydali na cestu aţ sem, abychom tu společně slavili veliké tajemství naší

víry, které moţná v této vánoční době získává ještě jeden zvláštní rozměr. Přicházíme, protoţe slavíme velikou událost Vtělení Boţího Syna. Kdyţ přijdeme do nějakého kostela, tak v tyto vánoční dny jistě náš zrak jako první padne na Betlém, na postavičky, které zde jsou a připomínají všechny události vánočních dnů. Je tam i krásný velbloud a slon a jsou tam i tři králové, okolo kterých by se mělo točit naše dnešní zamyšlení. Slavnost Zjevení Páně budeme slavit za několik málo dní, ale jakkoliv je milé vidět je v Betlémě, není to s třemi králi úplně tak jednoduché, pokud se budeme drţet biblického textu protoţe v něm není řečeno, ţe byli tři. Dokonce tam není ani zmínka o tom, ţe to byli králové

6

AVE LEDEN

a přesto v kaţdém Betlémě mají své místo, protoţe jsou zpřítomněním čehosi podstatného. V evangeliu sv. Lukáše se o třech králích říká, ţe to byli „Magoi apoi anatólii“, coţ se překládá doslova jako mágové z Východu. Ale anatolia, jako východ, je také oblast, město, země, ve které byli v té době, kdy vznikalo evangelium soustředěni všichni mudrci a lidé, kteří rozvíjeli intelektuální poznání na nejvyšší úrovni té doby. Mágové z Východu přicházejí právě jako lidé, kteří do Betléma přinášejí lidskou inteligenci, lidský rozum. Je to obrovský dar, být rozumný, poznávat. Moţná právě tuto velikost naznačuje i fakt, ţe máme hlavu, ve které máme mozek, na nejvyšším místě našeho těla. Máme i schopnost svým rozumem poznat Toho, který je původcem všeho. Jsou však v ţivotě situace, kdy člověku, jak říkáme, zůstává rozum stát, kdy si nevíme rady a neumíme pochopit všechny souvislosti. Pak se děje něco podstatného, co je vyjádřeno prostým gestem, kdy se člověk skloní před tím co uţ neumí pochopit a co je velikým tajemstvím, které jako tajemství uznává. Sklonit se, znamená právě svůj mozek, svoji hlavu, přiblíţit více k zemi. Toto je pro mě veliká souvislost a smysl přítomnosti tří mudrců nad jesličkami. Oni jsou těmi, kteří zpřítomňují lidskou inteligenci, která ale tváří v tvář malému Dítěti v jeslích se sklání nad velikým tajemstvím.

Vzpomněl jsem si na jeden krásný text papeţe Jana Pavla II., který napsal ve své první encyklice „Vykupitel člověka“. Přemýšlí o vykoupení člověka a o tom, co to znamená, ţe se člověkem stal Boţí Syn. Píše: „Kristus Vykupitel zjevuje plně člověka člověku samému. Člověk, který chce důkladně pochopit sám sebe, a to nejen podle bezprostředních, částečných, často povrchních a dokonce jen zdánlivých měřítek vlastního bytí, musí se přiblíţit ke Kristu i se svým neklidem a nejistotou, se svou slabostí a hříšností, se svým ţivotem a smrtí. Musí, abychom tak řekli, vstoupit, proniknout do Krista celou svou bytostí a vstřebat do sebe veškerou skutečnost jeho Vtělení a Vykoupení, aby tak znovu našel sám sebe. Uskuteční-li se v něm tento hluboký proces, pak člověk vydává plody nejen úcty a klanění Bohu, nýbrţ i hlubokého obdivu k sobě samému. Jak velikou cenu musí mít člověk v očích Stvořitele, kdyţ pro něho přišel Vykupitel tak vznešený a veliký! Kdyţ Bůh dal svého Syna, aby člověk nezahynul, ale měl věčný ţivot.“ Tři mudrcové přicházejí a vidí člověka. Poznávají v něm ještě i kohosi víc a oni se nad tím velikým tajemstvím sklánějí. Kéţ bychom uměli v kaţdém setkání s druhým člověkem zahlédnout i jeho jedinečnost, se kterou ho Bůh vidí. Kéţ bychom uměli tváří v tvář velikosti kaţdého také projevit svůj úţas a sklonit se nad velikým Boţím tajemstvím!

21. ročník

7

FATIMSKÝ DEN 13. ledna Letošní první Fatimský den měl zvláštní ráz. Nejen, ţe jsme oslavovali Pannu Marii, ale zároveň jsme děkovali Pánu za dar 90 let ţivota vzácného kněze P. Františka Sobíška, sídelního kanovníka katedrální kapituly u sv. Mikuláše v Českých Budějovicích. Vzhledem k většímu mnoţství sněhové nadílky bylo menší mnoţství poutníků, nic to však neubralo na slavnostnosti tohoto dne. Většina zúčastněných přišla právě z důvodu vděčnosti, aby také svou přítomností poděkovali Pánu za vše, co jim skrze P. Františka udělil. Spolu s jubilantem slouţili u oltáře tito kněţí, kteří jsou všichni jeho přátelé: P. Mgr. Pavel Kubů; P. Josef Pius Peterka O. Praem, oba z Kněţského domova v Českých Budějovicích; P. Mgr. Petr Plášil, farář z Borovan; P. Mgr. Marcin Ţelazny, farář z Trhových Svinů; P. Mgr. Jaroslav Šmejkal, farář z Českých Velenic. V úvodu přivítal lomecký farář P. ThDr. Patrik Prokop Maturkanič PhD., CFSsS všechny přítomné. Připomněl, ţe „P. František 7. září 1947 vítal pana biskupa Josefa Hloucha jako nejmladší kněz diecéze. V roce 1972 vítal příchozího biskupa Josefa Hloucha opět P. František. A dneska vítáme P. Františka my. Jsme rádi, ţe si za místo slavení vybral také

naše poutní místo, které P. František Hobizal, blahé paměti, nazval srdcem českobudějovické diecéze. A já vás v tomto srdci diecéze srdečně vítám a přeji Vám, abyste u Panny Marie opravdu proţil blízkost a něţnost, kterou dává Ona!“ P. František řekl: „Já za to opravdu nemůţu, ţe jsem se doţil 90 let a do dnešního dne nepotřeboval doktora. To je všechno Boţí věc. Celý ţivot jsem se snaţil vnášet do svého okolí světlo. Rád bych, abych na konci svého ţivota mohl Pánu říct: Jsem tady, jsem připraven. A o to chci také touto mší svatou prosit.“ V závěru mše sv. předal P. Patrik otci Františkovi 9 červených růţí jako symbol 90 let radosti, ale i bolesti a utrpení a obrázek Lomečku od akademického malíře Mgr. Karla Kupky. P. František vybídl věřící k modlitbám za kněze i za rodiny, aby se měli vzájemně rádi, aby spolupracovali, aby kněţí tvořili rodinu a v rodinách, aby vládla vzájemná láska a oběť, nejen sobectví. Po mši sv. pak P. František spolu s P. Patrikem zazpívali loretánské litanie a závěrečné poţehnání milostnou soškou s jejím následným uctíváním ukončilo tento neobvyklý Fatimský den.

Milý Otče Františku, vyprošujeme od Pána hodně Božího požehnání a všechny potřebné dary pro tělo i pro duši.

8

AVE LEDEN

Z promluvy jsme vybrali „Na počátku bylo Slovo a Slovo bylo u Boha a to Slovo bylo Bůh.“ A přišel anděl k Panně Marii, pozdravil jí a Maria na to odpověděla: „Ať se mi stane podle tvého slova.“ Právě to slovo, které bylo řečeno u sv. Jana. Obě myšlenky jsou ze svatého Jana a svatý Jan byl ve velmi úzkém vztahu s Pannou Marií. Byla to matka jeho Mistra, Mistra, kterého tolik miloval a který také Jana miloval. Jan to dobře zachytil. Maria rozuměla Jeţíšovi. Někdy si myslíme, ţe kdyţ se Maria ptala „A jak se to stane, vţdyť muţe nepoznávám?“ - ţe byla jako někdo, kdo Boţímu plánu nerozuměl. Ale Ona byla pravou dcerou Izraelského národa. Izraelský národ čekal na Vykupitele tisíciletí a ona byla ta, která byla Pánu Bohu nejblíţ: „Poţehnaná mezi ţenami“, takţe vycítila dobře, ţe Vykupitel uţ přijde. Proto také dovedla říct: „Staň se mi podle Tvého slova“. „Slovo se stalo Tělem“, v Ní, v Marii. To bych chtěl zdůraznit. Nejenom ţe byla Matkou (protoţe jsou také matky, které porodí děti a nerozumí si s nimi, anebo děti nerozumí jim), ale Ona přijala Boţí slovo, ztotoţnila se s Boţí vůlí. Panna Maria jistě apoštolům vyprávěla o narození Páně, o dětských letech Jeţíše, o tom, jak museli prchat do Egypta. To vše věděli evangelisté od Panny Marie. Měla s evangeliem, radostnou zvěstí, také mnoho

společného. Pro ni to byly však nesmírné starosti, jak to bude. Dítě se narodilo a najednou Josef řekne, musíme utíkat, anděl mi to řekl, ţe je dítě v nebezpečí. Tak utíkali. Kam? Do pohanského Egypta, aby se zachránil. Aţ kdyţ Herodes zemřel, tak se mohli vrátit. Je dobře si uvědomit radosti i starosti Panny Marie, zvlášť kdyţ jsme na poutním místě mariánském. Maria nám byla podobna ve všem, v bolestech i v radostech, V bolestech moţná víc, neţ kterýkoliv jiný člověk na světě, protoţe Ona viděla umírat vlastního Syna, který byl Boţí Syn. Ona viděla umírat Nejspravedlivějšího na světě pro lidskou zlobu nás všech lidí. Za naše hříchy, za hříchy všech lidí umřel Boţí Syn. Toto ji dělá pro nás Matkou, ţe nám dovede vše odpustit, dovede nám vše pochopit a my se můţeme z naučení Krista Pána, nebo z naučení jeho církve modlit: „Pros za nás hříšné, Matko Boţí.“ Jsi Matkou Syna Boţího a my hříšní se můţeme k tobě obracet, i kdyţ jsme právě svými hříchy způsobili Tobě i Tvému Synu největší bolest, ţe jsme se odvrátili od Něho, ţe se odvracíme od Boha, ţe si myslíme, ţe na všechno stačíme sami a najednou cítíme, kdyţ jsme se tak někdy dostali do situace to nezvládnu, jak jsme se zklamali. „Bez Boţího poţehnání marné lidské namáhání“, věděli naši předkové. Kolik asi těch našich maminek, babiček, dědečků, tatínků dovedlo děkovat: Pane Boţe, za to, ţe

21. ročník jsem poznal, ţe nemůţeme my nic udělat bez Tebe. Ty nám nejenom dáváš rozum, ale dáváš nám také sílu a milost, abychom to dobré, co se v nás ozývá, uskutečňovali a to zlé v nás odstraňovali. Máme někdy sklon omlouvat své chyby. Vţdyť nejsem jako ten druhý, dovedeme víc vidět chyby svých bliţních neţ chyby vlastní. Jako děti jsme se učili, ţe v člověku je sedm sklonů se kterými zápasí po celý ţivot. Pýcha, lakota, smyslnost, závist, nestřídmost, hněv a nejčastější lidská chyba, to jsem vyčetl ze sv. Augustina, je lenost. Je dobře si toto vše připomenout a také to věděla vše dobře Panna Maria, to věděl všechno Boţí Syn. Lidé mi někdy říkají: „Vţdyť to musí být hrozné, kdyţ musíte slyšet ve zpovědnici jenom hříchy.“ Já říkám: „Já neslyším hříchy, slyším jenom hříšníky. Hříchy nemluví. Mluví hříšníci. A co mluví? Ti nepřicházejí, aby se chlubili, ti přicházejí proto, ţe chtějí být lepší. Proto ty hříchy rád slyším, protoţe oni je říkají na sebe proto, protoţe prosí o sílu, aby je neopakovali.“ To je tajemství Boţího Syna, tajemství Boţí lásky, tajemství Mariino. „Pros za nás hříšné“ prosíme Pannu Marii. Jsme hříšní, nedovedeme se své hříšnosti zbavit, Panno Maria, vypros nám sílu, ať si přiznáme své chyby. Zadívejme se na sebe! „Co chcete, aby druzí činili vám, čiňte vy jim.“ Máme být napodobovatelé, následovníci Krista Pána. „Přišel jsem vám dát příklad. Učte se ode mne. Já jsem nepřišel

9

ve světě prosazovat svou vůli,“ říká Kristus. Jsme jenom lidé. Ale kdyţ si v rodině její členové dovedou odpustit, jsou spokojenější a kdyţ dovedou přiznat a vyznat svou chybu, pak jsou tím spokojenější. „Pojďte ke mně a já vás občerstvím. Naleznete pokoj pro svou duši.“ Ne tím, ţe budete své hříchy vychvalovat, ale tím, ţe své hříchy přiznáte a budete je omezovat, odstraňovat s láskou, ne se vztekem. Nauč se prosit v tichu před svatostánkem: „Pane Jeţíši, pomoz mi! Jeţíši tichý a pokorného srdce, učiň naše srdce, podle srdce svého!“ K Panně Marii se obracej a Ona za nás prosí, abychom jejího Syna stále více poznávali a stále ochotněji následovali v sebeovládání, v sebepřemáhání, v lásce. Sešli jsme se proto, abychom odešli odtud trochu lepší s pevnějším předsevzetím: „Boţe, ode dneška se budu snaţit aspoň trochu líp ti slouţit ve svých bliţních v těch příjemných, ale i v těch protivných, protoţe i my musíme také přiznat, ţe jsme protivní druhým a někdy i sami sobě. Kdyţ si toto přiznáme, musíme říct „pros za nás hříšné“! Všichni jsme hříšní, všichni si musíme odpouštět, všichni si musíme pomáhat, všichni se musíme milovat, protoţe Bůh bez hříchu – Boţí Syn – nás miluje láskou nekonečnou. A my se snaţme o tu lásku prosit a tu lásku napodobovat.

10

AVE LEDEN

DĚLÍME SE S VÁMI „Blaze těm, kteří umírají ve spojení s Pánem“ Zemřela S. M. Virginie Alžběta Balková Dne 15. prosince 2009 v nemocnici Milosrdných sester sv. Karla Boromejského v Praze 1 pod Petřínem zemřela po dlouhém, těţkém, ale trpělivě snášeném utrpení naše S. M. Virginie. Završila tak svůj více neţ 85 let trvající plodný ţivot, z něhoţ 68 let proţila v Kongregaci Šedých sester. Alţběta Balková se narodila 21. srpna 1924 v malé vesnici Vracovice na Vlašimsku pod bájnou horou Blaník. Jiţ od dětství ráda putovávala za Pannou Marií na Hrádek u Vlašimi, později se také spolu s poutníky z farnosti vydala na Svatou Horu. Její velká úcta k Panně Marii ji provázela celý ţivot. Od malička byla vedena k poctivé práci a dle svých sil vypomáhala rodičům v hospodářství a také s péčí o sourozence. Měla dvě sestry a jednoho bratra. Sestra Aneţka ji později následovala do kláštera a stala se z ní S. M. Arsenie, později dlouholetá generální představená. Od dětství malou Bětušku oslovoval ţivot sv. Teresie z Lissieux a tak se chtěla stát karmelitkou. Ale Pán s ní měl jiné úmysly. Setkala se s příbuznou „jeptiškou Zemanovou“, jak jí doma říkali. Byla to „Šedá sestra“ S. M. Benigna Zemanová a to asi předurčilo, ţe 27. září 1942 se hlásí v Bartolomějské ulici v Praze

na Starém Městě do kláštera Šedých sester. Byla velmi často nemocná a tak obláčku měla aţ po 2 letech kandidatury 12. srpna 1944 a svaté sliby skládala aţ 20. března 1948, takţe jak sama říkala měla „nejdelší noviciát ze všech Šedých sester“. Od vstupu do kláštera působila jako ošetřovatelka v Hradci Králové do roku 1947, poté rok v noviciátě v Praze, odkud odchází zpět do Hradce. V roce 1955 je přeloţena na chirurgické oddělení do plicní léčebny v Ţamberku, kde se setkává s knězem P. Josefem Suchánkem, na kterého celý ţivot vděčně vzpomíná jako na svého velkého formátora. Ten ji, i ostatní zde působící sestry, poprvé seznamuje s dílem P. Josefa Köntennicha a přijímá její zasvěcení Panně Marii Schönstattské. Ze Ţamberka odchází v roce 1961 na 20 let do DD Krnsko u Mladé Boleslavi, kde velmi těţce onemocní. Teprve po jejím přestěhování v roce 1981 na Lomec u Vodňan je diagnostikováno nádorové onemocnění mozku. V Plzni prodělává náročnou operaci a její stav je kritický, spolusestry se za ni modlí jako za umírající. Pán však měl zcela jiné plány. Z váţné nemoci se uzdravuje a je natolik schopná, ţe ji generální představená Matka Arsenie posílá v roce 1991 do znovunavráceného

21. ročník kláštera v Bartolomějské ulici v Praze, aby zde společně se S. M. Eliškou a S. M. Arnoštou znovu obnovovala mateřský dům Kongregace a kostel sv. Bartoloměje, ve kterých do té doby sídlila StB. Začátky v Praze nebyly nijak jednoduché a jen díky pevné víře v Boţí pomoc a vzájemnému sesterství „znovuzakladatelek“ a také pomoci a přátelství mnoha lidí, dokázaly překonat všechny těţkosti a překáţky, které se kladly do cesty. Vţdyť ještě v prvních měsících pobytu sester fungovala v části kláštera vazební věznice, ze které se v noci ozýval křik. Také „přetransformování“ některých příslušníků StB na zaměstnance Policie nebylo bez následků. Mnohdy byly sestry nuceny vyslechnout si nejednu peprnou poznámku na adresu církve i řádů. To vše působilo i na citlivou duši S. M. Virginie, která všechny své těţkosti obětovala na smír, za kněze, za národ, za bolesti světa, ale především také za budoucnost Kongregace. Jak velikou radost vţdy projevovala z kaţdé nové sestry! S jakým zájmem i citem se o kaţdou z nás zajímala! V listopadu 1993 se do jiţ částečně obnoveného kláštera přistěhovalo téměř 50 našich sester, které do té doby ţily v internačním klášteře v Oseku u Duchova. Sestra Virginka se stává asistentkou místní představené S. M. Elišky, a to nejen „papírově“, ale i ve skutečnosti. Kolik to bylo nových úkolů, starostí

11

a problémů v najednou tak velké komunitě, ví jen Pán! V opravené části kláštera bylo postupně vybudováno asi 12 pokojů pro hosty, o které S. M. Virginie automaticky převzala péči. Pohostinsky se staly zázemím pro kněze, řeholnice z ciziny, ale také pro naše emigranty, kteří se konečně po mnoha letech mohli podívat do své vlasti, kde uţ mnohdy neměli nikoho ze svých příbuzných. Se všemi návštěvníky sestra Virginie proţívala jejich radosti i těţkosti, mnozí se často a rádi vraceli. Také zde začínaly sestry různých Kongregací z ciziny, které přicházely do Čech na „misie“ a v Praze proţívaly své seznamování s češtinou. Mezi velkou radost S. M. Virginie patřilo navštěvování praţských kostelů, zvlášť její poutě k Praţskému Jezulátku, které velmi uctívala. Od roku 1997 pak často a ráda jezdila na poutě za obrácení národa do Staré Boleslavi, které se pořádají pravidelně poslední sobotu v měsíci. Kdyţ byl 18. dubna 1998 znovuposvěcen náš klášterní kostel sv. Bartoloměje, byla S. M. Virginie okamţitě u všech aktivit, které se v kostele konaly. Její péče o liturgické nádoby a oblečení byla příkladná. Vţdy a vše konala k větší cti a slávě Boţí! Vše pro Pána! S přibývajícím věkem přibývalo nemocí a potíţí, které vyústily v několikanásobný pobyt v různých nemocnicích v Praze, nejčastěji však v nemocnici pod Petřínem, kde si svou povahou a přístupem k nemoci dokázala získat i ošetřující personál.

12

AVE LEDEN

Od roku 2004 byla téměř stále odkázána na pobyt ve svém pokoji a nejčastěji na lůţku. To však neumenšilo její zájem o dění kolem ní. Bedlivě sledovala všechny zprávy z dění v církvi i ve světě a samozřejmě především potřebovala mít přehled o všem, co se děje v domě a v Kongregaci. Ke všemu vţdy měla patřičný komentář a případně i řešení světových problémů. V otázkách teologických se vţdy obracela na P. Cypriána Suchánka OP nebo P. Michala Pometla OFM, kteří ji často navštěvovali a tak jí pomohli rozluštit nejednu záhadu v biblických či dogmatických vědách. Denně četla Písmo svaté a velkou radost měla z moţností účastnit se mše svaté ať uţ to bylo v domácí kapli nebo v kostele. I kdyţ byla Virginka nemocná mnoho let, nikdy od ní nebylo slyšet slovo reptání, vţdy se snaţila své utrpení trpělivě snášet a přinášet jako oběť na různé úmysly. Kolik obětí přinesla za své příbuzné, za Kongregaci, za církev i bolesti světa ví jen Pán! Ţivotní utrpení S. M. Virginie se začalo naplňovat v adventních dnech. Den po památce Zasvěcení Panny Marie v Jeruzalémském chrámě musela být hospitalizována v nemocnici pod Petřínem. Po těţkých dnech, které byly projasňovány kaţdodenní návštěvou Krista v Eucharistii a našich spolusester z komunity i sester boromejek, 15. prosince 2009 po 10. hodině plně odevzdána do Boţích rukou umírá za modlitby zde

přítomných sester. Jak odlišné umírání od umírání ve státních nemocnicích! Za pozornost stojí, ţe si Pán povolal Virginku k sobě v den, kdy se začíná v naší Kongregaci tradiční novéna před Slavností Narození Páně, tzv. „Hledání noclehu“, kterou velmi milovala. Boţský Ţenich uţ svou věrnou sluţebnici nechal spočinout v Jeho náruči, aby proţila svátky Narození Krista, jak věříme, ve slávě nebes. Pohřeb S. M. Virginie se konal v pondělí 21. prosince 2009. Zúčastnilo se ho velké mnoţství příbuzných, známých a také příznivců Kongregace, takţe klášterní kostel, kde se konala zádušní mše sv., byl velmi slušně zaplněn. Hlavním celebrantem byl P. Michal Pometlo OFM, spolu s ním koncelebroval otec Benedikt Holota OFM a P. ing. Vladimír Slámečka. Mezi lidmi byl přítomen ještě P. Cyprián Suchánek OP. Evangelium o deseti pannách dokonale ladilo k ţivotu naší zemřelé spolusestry. V homilii otec Michal řekl: „Jeţíš stále jedná za nás, aţ se dovrší naše spojení s Ním, abychom vešli do věčné slávy. On uţ tam vešel, zříká se i Matky, vystupuje na kříţ a vrací se k Otci. I Alţběta Balková se rozhodla ve svém ţivotě Mu vyjít vstříc a zasvěcená Pánu jako S. M. Virginie vstupuje do řady druţiček, které Mu jdou vstříc. Během cesty za Kristem stále něco opouštíme

21. ročník – rodnou krajinu, lidi, rodinu – a kráčíme dál vstříc Kristu a to je dozrávání na cestě za Pánem. Láska se nedá koupit, ta buď je nebo není. Tvůrce vše obnovuje, činí nové a chce učinit novými i nás. Přišel nám naproti v Betlémě, dává své svátosti a provokuje svou láskou. Sestra Virginie dokončila svou pozemskou pouť a překročila práh věčnosti. Napadá nás otázka: Kdy to čeká nás?

13

Záleţí na tom, jak se necháme oslovit Kristovou láskou. Jeho poníţení v Betlémě kéţ je nám velkým povzbuzením. Po zádušní mši svaté byla pak tělesná schránka S. M. Virginie uloţena na Kongregační hřbitov na Vyšehradě. Sestro Virginko, kéţ Vám Pán odplatí všechny Vaše sluţby a oběti věčnou radostí a ţivotem s Ním!

Vzpomínky na S. M. Virginii Balkovou Tělo sestry Virginie jsme uloţili k odpočinku na Vyšehradě, vzpomínky však zůstávají. O ty své se s námi podělil dlouholetý dobrodinec a přítel naší Kongregace pan stavitel Zdeněk Jiráň st. z Českých Budějovic, který se svou pomocí nesmazatelně zapsal do dějin obnovy kláštera na Lomečku i v Praze. V jeho práci a sluţbě nyní pokračuje i jeho syn Zdeněk Jiráň ml. Oběma děkujeme za jejich přátelství pro obě naše společenství. Kdyţ jsme s manţeli JUDr. Stanislavou a Evţenem Němcovými zakládali na Lomečku společnost Unitas, abychom pomohli Šedým sestrám III. řádu sv. Františka při navrácení ukradeného církevního majetku a při obnově kláštera v Praze 1 Bartolomějská, netušili jsme, jak obtíţné to bude. Zákon č. 296/1990 sice toto navrácení ihned nařídil, ale skutečné navrácení budov bylo velmi liknavé. Příslušníci StB Ministerstva vnitra – Správy VB hlavního města Prahy si udělali z kláštera vyšetřovny, jednotlivé cely pro vězně, úřadovny a dokonce i střelnici, velmi liknavě tato zařízení opouštěli. Přitom pálili dokumenty, likvidovali mříţe, stěhovali zařízení, ničili co se dalo a zanechali po sobě veliký nepořádek.

A v této době, při vyklízení první části budov, jsem se setkal se S. M. Virginií a S. M. Eliškou. Vybudovali jsme jim z uvolněných místností malou kapli, několik cel, kuchyňku, sociální zařízení a sklad. Byl to pro StB šok, kdyţ se dvě statečné sestry S. M. Eliška (jako představená místních sester) a S. M. Virginie (zástupkyně představené) staly prvými obyvatelkami kláštera. Bylo k tomu třeba hodně Boţí milosti a píle, aby uprostřed spouště, kterou StB zanechala, postupně byl obnoven klášter. Sestry při tom uvítaly další spolubydlící sestry a pomáhaly jak se dalo. První z nich byla kuchařka S. M. Arnošta. Sestra Virginie byla duší této pomoci a i kdyţ si plnila své povinnosti v malém společenství

14

AVE LEDEN

odloučených Šedých sester, vţdy si našla čas, aby pomáhala při přestavbě kláštera z věznice, kde mnoho lidí bylo nespravedlivě mučeno a týráno, v dům modliteb řeholních sester. Vzpomínám na to, jak byla šťastná nejprve při vysvěcení malé kaple a později při vysvěcení velké kaple a celého kláštera J. E. Miloslavem kardinálem Vlkem. Snad nejpůsobivější byla návštěva prezidenta Václava Havla a J. V. prince Charlese, kteří si prohlédli klášter i zdevastovaný kostel sv. Bartoloměje. Sestry předaly vzácné návštěvě vánočky, neboť to bylo těsně před vánocemi 1992. Kolik dalších prací a jednání, při kterých sestra Virginie obětavě pomáhala, uţ asi nikdo nespočítá. V části kláštera byla zřízena malá ubytovna, kde mohli příchozí

krátkodobě přespávat, a tu si vzala na starost rovněţ S. M. Virginie. Kdyţ se chýlily hlavní záchranné práce na obnově kláštera ke konci, zemřeli postupně Evţen Němec a za necelý půlrok po něm i JUDr. Stanislava Němcová. Musel jsem tyto práce I. etapy dokončit a v roce 1994 jsem předal starost o sestry a dobudování kláštera svému synovi Zdeňkovi a Dr. Jiřímu Vidímovi. Byl zřízen „Nový Unitas“. Přestoţe jsem uţ v klášteře nepracoval, rád jsem se do něho vracel a nezapomenu na vţdy usměvavou tvář S. M. Virginie. Byla opravdu velmi milou sestrou, která byla trpělivá, statečně přijímala četné nemoci, ale dovedla je překonávat tím, ţe je vloţila do Boţí vůle. Nikdy na ní nezapomenu!

Zemřela S. M. Bertina Angela Tomašovičová V úterý 12. ledna 2010 ve věku 88 let a v 70. roce řeholního ţivota, zemřela v klášteře na Lomečku naše spolusestra S. M. Bertina. Od 22.12. byla hospitalizována v nemocnici ve Strakonicích. Její touha byla, aby zemřela doma, a tak jí Pán tuto milost daroval. V pondělí 11. ledna ji sanita přivezla domů a druhý den poté, kdyţ ráno přijala Krista v Eucharistii a po poledni ji P. Patrik udělil ještě za plného vědomí svátost nemocných, v klidu zemřela za přítomnosti sestry Stelly. Jak tiše ţila, tak tiše zemřela. Pán jí dopřál všechny její touhy – zemřít doma, mít „zdravý rozum“ do smrti a nebýt dlouho leţící. I kdyţ

byla dlouhodobě nemocná, vţdy byla schopná se ještě starat o druhé. Sestře Jaroslavě, která zemřela v říjnu uplynulého roku, doslouţila v malých posluhách aţ do smrti. S. M. Bertina se narodila 26. srpna 1921 jako druhá z 8 dětí na Slovensku v obci Budmerice v okrese Bratislava, nedaleko Trnavy, kam jako dítě často a ráda putovala s rodiči na pouť k Panně Márii Trnavskej. Brzy po narození byla pokřtěná a asi ve 12 letech přijala svátost biřmování. Nejstarší bratr zemřel ve dvou letech a tak se Angelka stala nejstarší z dětí. Pomáhala se starat o mladší

21. ročník sourozence. Dosud je naţivu jeden bratr a jedna sestra. Po absolvování základní školy pokračovala ještě 2 roky ve studiích na hospodářské škole. O svém příchodu do kláštera vyprávěla toto: „K mému rozhodnutí jít do kláštera došlo tak, ţe moje spoluţačka měla svou rodnou sestru v Praze, která slouţila v Bartolomějské ulici u Šedých sester. Měla jsem touhu jít do kláštera a tak jsem měla příleţitost ještě s jedním děvčetem odejít z domova a vypravit se na vlak do Prahy. Rodiče mi nebránili, jen tatínek byl klidný v přesvědčení, ţe se brzy vrátím. Loučení mi nebylo těţké aţ později se mi začalo stýskat, kdyţ mi tatínek psal. Kdyţ jsem si kupovala na nádraţí lístek na vlak (ještě mi nebylo 15 let) nechtěla jsem lístek na rychlík, protoţe jsem se chtěla dlouho vézt vlakem, abych ho více uţila, protoţe to byla pro mě velká vzácnost. Potom mi bylo ve vlaku zle, zvracela jsem a jely jsme celý den, mnoho hodin, vlak stavěl na kaţdé zastávce a tak jsem si uţila jízdy vlakem. Po příjezdu do kláštera nás uvedla ctihodná S. M. Ilumináta do pracovny, oblékla nám pracovní šaty a šla pro nějaké jídlo. My jsme si obě klekly, sepjaly ruce, protoţe jsme si myslely, ţe kdyţ jsme v klášteře, ţe se budeme pořád modlit. Sestra prefekta, kdyţ se vrátila, byla překvapená, proč klečíme? Potom nás uváděla do klášterního reţimu, kde budeme spát, kde je kaple, kde se

15

umyjeme, kde je jídelna, v kterou hodinu se vstává, kdy je mše sv. apod. Po nějakém čase mě posílaly domů navštívit rodiče a já ţe ne, bála jsem se, ţe by mě z domova uţ nepustily zpátky, v klášteře se mi líbilo, byla jsem spokojená.“ S. M. Bertina vstoupila do kláštera 23. 5. 1936 v necelých 15 letech. První svaté sliby skládala 16. srpna 1939. Během svého ţivota v klášteře působila na mnoha místech, převáţně jako ošetřovatelka nemocných. Začínala v Dětské nemocnici v Praze na Karlově, odtud odešla do Pyšel u Benešova. Od 1. 6. 1936 do 1. 8. 1942 v nemocnici v Plzni, odkud je poslána na 3 roky do nemocnice v Kolíně. Následuje Rychnov nad Kněţnou, Hradec Králové, Jičín, Milešov. V roce 1974 odchází do slepeckého ústavu na Palatu v Praze, kde působí 10 let. V lednu 1984 je poslána do Oseka u Duchcova a v listopadu 1993 je společně s ostatními sestrami přestěhována do znovuobnoveného mateřského kláštera v Praze v Bartolomějské ulici. 20. srpna 2002 je z důvodu nadcházející celkové rekonstrukce objektu kláštera společně s několika dalšími staršími sestrami přeloţena na Lomec u Vodňan, kde nakonec dokončuje svoji pozemskou pouť. Pohřeb S. M. Bertiny se konal v sobotu 16. ledna 2010 na Lomečku. Zádušní mši sv. slouţil místní farář P. ThDr. Patrik Prokop Maturkanič PhD., CFSsS. Ve své homilii mimo jiné uvedl: „Mezi nejdůleţitější

16

AVE LEDEN

okamţiky ţivota člověka patří okamţik smrti. I proto lidé vstupují do klášterů, aby se na tento okamţik připravili. Celým ţivotem se člověk připravuje na setkání s Kristem. Naše drahá zemřelá sestra, nám vzácná, díky své povaze, skromnosti ţivota, byla nám všem blízká. Dostalo se jí šťastné poslední hodiny, kdy se setkala tváří v tvář

s Bohem také prostřednictvím kněze, kdyţ jí za plného vědomí uděloval svátost nemocných a s ní spojené plnomocné odpustky v hodinu smrti. Je v nebi, co víc si přát, neţ být v nebi. Dojít šťastně k Bohu. Sestra Bertina ţila pod ochranou Panny Marie a ona se o ní jistě stará, jako o svou velkou ctitelku.“

Mons. Josef Kavale oslavil 90 let 16. prosince 2009 oslavil v českobudějovické katedrále své ţivotní jubileum Mons. Josef Kavale, apoštolský protonotář, sídelní kanovník katedrální kapituly – probošt a také dlouholetý kapitulní vikář českobudějovické diecéze v období komunismu. V katedrále byla tento den slouţena slavná pontifikální mše sv., na niţ se z Lomečku vydaly sestry Marcela a Benedikta jako zástupkyně. Hlavním celebrantem byl Mons. Jiří Paďour. Kromě jubilanta byli u oltáře ještě biskupové Mons. Pavel Posád, Mons. Jan Baxant z Litoměřic, Mons. Maxmilián Aichern z Lince, generální vikáři z Českých Budějovic, z Lince a z Pasova a další necelá třicítka kněţí diecéze. Homilii pronesl biskup Jiří, ve které se zamýšlel nad moudrostí, věrností a statečností, vlastnostmi, kterými oplývá také P. Josef. Po mši sv. pak za kněze pronesl poděkování P. Václav Kulhánek, který ve svém proslovu shrnul důleţité momenty oslavencova ţivota a vyjádřil poděkování nad jeho moudrostí

a statečností především v období komunismu. Poté se ujal slova Mons. Maxmilián Aichern z Lince, který se s námi podělil o některé momenty ze ţivota, které souvisely s osobou Mons. Josefa. Vzpomněl na jejich první setkání, které se uskutečnilo v době normalizace. Poděkoval za přátelství, které obě osobnosti spojuje a zároveň spojilo i obě diecéze. Na závěr dostal ještě slovo oslavenec, který nám sdělil své pocity: 1) pocit velké vděčnosti Bohu za vše, čím ho v ţivotě obdaroval od dětství aţ po stáří; 2) úţas nad skutečností, ţe právě jeho si Pán vyvolil ke kněţské sluţbě, která ho stále naplňuje radostí a nikdy nelitoval, ţe se Pánu zasvětil; 3) stálý růst do Kristovy plnosti znamená, ţe nestárneme, ale máme od Pána dar věčného mládí. Milý otče Josefe, i my se připojujeme k velké řadě gratulantů a vyprošujeme Vám od Pána vše potřebné pro tělo i duši. Děkujeme Vám za všechny Vaše sluţby a oběti pro diecézi. Pán Vám ţehnej a posiluj!

21. ročník

17

Kardinál Tomáš Špidlík oslavil 90 let V den narozenin slouţil Benedikt XVI. mši sv. za přítomnosti kardinála Špidlíka a české komunity v Římě v kapli Redemptoris Mater. Tomáš Špidlík se narodil 17.12.1919 v moravských Boskovicích, kde také vystudoval gymnázium. Před válkou začal na brněnské univerzitě studovat latinu a češtinu. Po uzavření českých univerzit vstoupil v roce 1940 do jezuitského řádu. Teologii studoval v holandském Maastrichtu, kde byl v roce 1949 vysvěcen na kněze. Doktorátem ze spirituality křesťanského Východu zakončil studia na Papeţském Východním institutu, kde pak – stejně jako v karmelitánském ústavu Terezianum v Římě - od roku 1954 přednášel východní a patristickou teologii. Od roku 1951 byl spirituálem v české papeţské koleji Nepomucenum, kde zůstal 37 let, do roku 1989. Jako profesor ale hostoval i na mnoha jiných univerzitách a mezi oceněními jeho práce je několik čestných doktorátů. Jezuita Tomáš Špidlík je autorem přibliţně 50 titulů knih a velkého mnoţství odborných článků a studií. Od roku 1991 ţije a pracuje v římském Centru Aletti, které zaloţil. V březnu roku 1995 dával duchovní cvičení papeţi Janu Pavlu II. a vatikánské kurii. O rok později byl Ateliér duchovního umění Centra Aletti pověřen obnovou vatikánské kaple Redemptoris Mater. Benedikt XVI. mimo jiné řekl: „Jákobovo poţehnání z dnešního čtení dobře zapadá do dnešního krásného jubilea 90. narozenin drahého

kardinála Špidlíka. Jeho dlouhý ţivot a jeho jedinečná pouť víry dosvědčují, jak Bůh vede toho, kdo se Mu svěřuje. Prošel však také bohatým myšlenkovým vývojem a vţdy s nadšením a s hlubokým přesvědčením tvrdil, ţe centrem veškerého Zjevení je Trojosobní Bůh a ţe člověk, stvořený k jeho obrazu, je v důsledku toho podstatným tajemstvím svobody a lásky, jeţ se uskutečňuje ve sdílení: samotném způsobu bytí Boha. Toto sdílení neexistuje samo pro sebe, ale vychází – jak neúnavně hlásá východní křesťanství – z boţských Osob, které se svobodně milují. Svoboda a láska, konstitutivní prvky osoby, nejsou pochopitelné prostřednictvím racionálních kategorií, takţe osobě nelze porozumět jinak neţ v tajemství Krista, pravého Boha a pravého člověka, a ve společenství s Ním, coţ se stává přijetím „boholidství“ do samotné naší existence. Kardinál Špidlík, věren tomuto principu utkal během let teologickou vizi, jeţ je ţivá a v mnoha aspektech originální. Organicky se v ní sbíhají křesťanský Východ a Západ a vzájemně se v ní obohacují svými dary. Jejím základem je ţivot v Duchu; princip poznání - láska; studium iniciace duchovní paměti; dialog s konkrétním člověkem neodmyslitelné kritérium a jeho kontext, totiţ stále ţivé tělo Kristovo,

18

AVE LEDEN

kterým je Jeho církev. S touto teologickou vizí je těsně spjato uplatňování duchovního otcovství, které kardinál Špidlík praktikoval a nadále vykonává. Mohli bychom dnes říci, ţe dnes se kolem něho při slavení boţských tajemství shromáţdilo „malé duchovní potomstvo“, centrum Aletti, které pěstuje jeho cennou nauku, z níţ těţí plody nových intuicí a nového bádání také prostřednictvím umělecké tvorby. V tomto kontextu se mi zdá, ţe je obzvláště krásné zmínit svazek mezi teologií a uměním, jenţ vyplynul z jeho myšlení. Uplynulo totiţ deset let od doby, kdy můj ctihodný a milovaný předchůdce, Boţí sluţebník Jan Pavel II., konsekroval tuto kapli Redemptoris Mater a přitom prohlásil, ţe „toto dílo je výrazem teologie obou plic, z níţ můţe církev třetího tisíciletí čerpat novou vitalitu“.

Papeţ pak pokračoval: „Obraz Redemptoris Mater (Matky Vykupitele), který září ze středu hlavní stěny, nám klade před oči tajemství lásky Boha, který se stal člověkem, aby dal nám, lidským bytostem schopnost stát se dětmi Boţími… (a to je) poselství spásy a radosti, které Kristus, narozený z Marie, přinesl lidstvu.“ (Insegnamenti XXII, 2, str. 895). Vám, drahý kardinále Špidlíku, přeji z celého srdce hojnost Pánových milostí, abyste nadále osvěcoval moudrostí členy „Centra Aletti“ a všechny jeho duchovní syny. Při následujícím slavení posvátných tajemství kaţdého svěřím mateřské ochraně Matky Vykupitele a budu vyprošovat od boţského Slova, které přijalo naše tělo, světlo a pokoj, zvěstované andělům v Betlémě.“ (Převzato z Radio Vaticana)

Mládí kardinála Špidlíka Povím vám některé příhody z mého dětství, které znám jen z vyprávění. Matka měla hodně práce a svěřovala mě do péče mých sester – jedné o šest a druhé o pět let starší neţ já. Ty si mne vzaly s sebou na ulici, kde se bavily s jinými děvčaty, a já si tam hrál uprostřed ulice jako osamělý pán. Frekvence silničního provozu nebyla tehdy valná, ale jel tudy náhodou opilý řezník s povozem. Koně mě překročili, ale kolo vozu by mi takové milosrdenství neprokázalo. Naštěstí sousedka vyšívala u okna a v poslední chvíli si toho všimla, vyskočila oknem a vytáhla mě ven.

Kdyţ se to pak matka dozvěděla, uţ neměla odvahu svěřit mě pokrevním opatrovnicím, ale uvázala si mne na záda. Ale i toto opatření skrývalo netušená překvapení. Jednou šla k potoku nabrat vodu, naklonila se dolů a já přes její hlavu provedl svůj první skok do vody. Skončilo to dobře, protoţe jsem byl ihned za nohu vyloven. Trochu tvrdší to bylo, kdyţ ve stejné pozici šla do chlívku nalévat mléko selatům – ve dveřích se opět hluboce sklonila a zapomněla, ţe na jejích zádech nebudu schopen toto gesto napodobit. Ale i tenkrát to

21. ročník skončilo dobře, zřejmě mám hodně tvrdou hlavu. Nejromantičtější však byla událost, která se přihodila na stejném místě. Ukazovali mi, ţe za dveřmi chlívku přebývá “huš-huš”. V nestřeţené chvíli jsem se chtěl sám podívat, jak huš-huš vypadá, otevřel jsem tedy vrátka, sele pod mýma nohama vyrazilo prudce ven, nabralo mě na hřbet jako jezdce a já jsem tak

19

křičel, ţe celý dům vyběhl na dvůr. Mezitím mě ale můj oř sloţil neporušeného u hnojiště. Z těchto vzpomínek se pro budoucnost uţ opravdu dá něco uhádnout. V ţivotě mě potkalo mnoho nečekaných nebezpečí, ale Pán Bůh mne z nich vţdycky zachránil – a to způsobem ještě nečekanějším. (Z knihy: Duše poutníka - Tomáš Špidlík v rozhovoru s Janem Paulasem.)

Humor je přirozenou ochranou proti všem druhům fanatismu Podle mne je humor přirozenou ochranou proti herezi a všem druhům fanatismu. Proč totalitní reţimy nesnášejí humor? Protoţe berou jako absolutní něco, co je pouze relativní, částečné. Humor ale to, co se zdá absolutní, relativizuje, a proto se i prostřednictvím vtipů lidé brání. A naopak, humor dělá dobrou sluţbu i v náboţenských principech ukazuje, ţe jejich ideologický výklad není poslední, ţe je potřeba postoupit výš ke smyslu duchovnímu. Je ovšem rozdíl mezi dobrým a špatným humorem – špatný je destruktivní a to, o čem ţertuje, vlastně ničí, zatímco dobrý humor povzbuzuje

k hlubšímu pochopení. Kdyţ tedy řeholníci mezi sebou ţertují o poslušnosti, nechtějí ji popřít, ale ukazují, ţe se nesmí chápat naivně. Všude, kde jde o váţné problémy, se ale musí umět rozlišovat mezi tím, co má absolutní hodnotu, a tím, co se za absolutní neprávem vydává. Kdo to neumí rozlišit, ocitá se v nebezpečí, ţe jeho vtipy jsou nepodařené, nemístné. Bohuţel jsou (i mezi mými posluchači) lidé, pro které je nedotknutelný i jejich klobouk. S takovými je ovšem lepší neţertovat. (Z knihy: Duše poutníka - Tomáš Špidlík v rozhovoru s Janem Paulasem.)

Z myšlenek kardinála Špidlíka „Myšlenky se nikdy ničím nedají svazovat.“ „Ţijeme v obraze, jenţe lidé neumějí číst obrazy a umělci zase neumějí skrze obrazy vyjádřit velké věci. Jenţe všechno, co není zobrazeno, lidé nechápou. Ani reklamy. Člověk musí vše vidět. Obraz musí být něco, co mluví.“ „Češi neumějí diskutovat. Kdyţ někdo nesdílí jejich mínění, povaţují to za uráţku.“

AVE LEDEN

20

MOUDROSTI svatých Sv. Jan Maria Vianney Kněz nesmí nikdy věřit, ţe nic nedokáţe ve své farnosti, i kdyţ jeho úsilí bylo bez úspěchu. Nesmí si nikdy myslet, i kdyţ vykonal mnoho, ţe vykonal dost. 

Dobrý pastýř, kněz podle srdce Boţího, je tím největším pokladem, jaký dobrý Pán dává farnosti, i jedním z nejvzácnějších darů Boţího milosrdenství.

Jestliţe kněz nechce ztratit svoji duši, potom jakmile vznikne ve farnosti nějaký zlořád, musí pošlapat všechny lidské ohledy stejně jako strach z nenávisti svých lidí. Nesmí dovolit, aby cokoliv bylo na překáţku jeho plnění povinností, i kdyby si byl jist, ţe bude zabit, aţ bude sestupovat z kazatelny. Pastýř, který chce konat svou povinnost, musí drţet stále v ruce svůj meč.

Jaký smysl by měl dům plný zlata, kdyţ by nebyl nikdo, aby otevřel jeho dveře? Kněz drţí klíče k nebeským pokladům: on je to, kdo otevírá dveře, on je správcem dobrého Pána a opatrovníkem jeho bohatství.

Sv. František z Assisi Mysli na Boha a on tě obţiví. Já jsem pracoval vlastníma rukama a budu pracovat; a rozhodně chci, aby všichni ostatní bratři se zaměstnávali počestnou prací. Kdo neumí pracovat, ať se naučí, a to ne z touhy po mzdě za práci, ale pro příklad a potlačení zahálky.

Ti, kterým dal Bůh milost, ţe mohou pracovat, ať pracují svědomitě s dobrým úmyslem, aby totiţ nedali vzniknout zahálce, která je nepřítelem duše, ani přitom nepotlačovali ducha svaté modlitby a zboţnosti, kterému mají slouţit všechny časné věci.

Zahálka je pařeništěm všech zlých myšlenek; proto musíme vţdy pracovat, abychom se neoddali k nedovoleným věcem.

nečinnosti

a nesvolili

srdcem nebo

jazykem

Z bohatství vznikají spory a hádky a láska k Bohu i bliţnímu se tím zmenšuje.

21. ročník

21

PAPRSEK VĚKŮ Zveřejňujeme pokračování přednášky s. Aneţky Markové OSC, abatyše kláštera klarisek v Bad Neuenahr v Německu, která zazněla na konferenci při příleţitosti 20. výročí svatořečení sv. Aneţky Přemyslovny konané v Praze 16. – 18. října 2009 Po vzoru své sestřenice sv. Alţběty Durynské, která umírá čtyřiadvacetiletá r. 1231, zakládá Aneţka r. 1233 špitál Sv. Ducha a předává jej Řádu křiţovníků s červenou hvězdou. Podporována syny sv. Otce Františka, skrze které navázala dopisní kontakt se sv. Klárou, činí Aneţka jednoznačné rozhodnutí. Otec král Přemysl Otakar I. je mrtev, bratr Václav souhlasí, papeţ Řehoř IX. ji bere v ochranu. Aneţka usiluje o realizaci řeholního ţivota, avšak nikoliv jako útočiště před císařem, nýbrţ jako naplnění Boţí vůle, kterou pro sebe poznala. Nikoliv jako mocná vládkyně, nýbrţ jako slouţící Chudá sestra sv. Kláry. Svobodně se zříká moci a moţností s ní spojenými, a to nikoliv jako královská dcera, nýbrţ později i jako řeholnice. R. 1234 posílá Klára své sestry z kláštera klarisek v Tridentu do Prahy a spolu s nimi „svatební dar“ pro královskou nevěstu Aneţku - svůj pás, závoj, misku a hrnek, ze kterého pila. Pravděpodobně ještě v témţe roce, nejpozději r. 1235, slavila Aneţka spolu s dalšími 7 pannami z nejvýznačnějších českých rodů svoji obláčku a o rok později skládala slavnou profes. R. 1236 odmítá titul abatyše a ponechává si označení „starší sestra“, a to po celý svůj řeholní ţivot.

Formulaci „moci a úřadu abatyše“, jak ji zaznamenala v naší řeholi sv. Matka Klára, totiţ ţe sestry mají zacházet se svojí abatyší jako paní se svojí sluţebnou, uskutečnila doslova. R. 1237 odevzdává špitál s jeho důchody, ze kterých měl praţský klášter klarisek ţít, do rukou papeţe a zříká se po písemné domluvě se sv. Klárou jakéhokoliv hmotného zabezpečení. Její zápas o ryzost a autentičnost františkánského ideálu chudoby a pokory začal. R. 1238 si nechává potvrdit Privilegium nejvyšší chudoby pro praţský klášter. Ze 3. dopisu sv. Kláry vysvítá, ţe se Aneţka jako sestra mocného českého krále, důleţitého spojence Svatého otce, pokusila u papeţe Řehoře IX. dosáhnout potvrzení vlastní řehole pro „damianitky“ (tehdejší označení pro klarisky), avšak bez úspěchu. Této cti dosáhla naše Zakladatelka sv. Matka Klára teprve na smrtelné posteli u papeţe Inocence IV. 9. srpna 1253, tedy dva dny před svou smrtí. Aneţka proţívá těţké časy; na Moravě řádí Tataři a v řádu po smrti sv. Otce Františka (1226) rozkol a nové duchovní proudy. Aneţka se pokouší r. 1243 ještě jednou o potvrzení františkánských ideálů u papeţe,

22

AVE LEDEN

tentokrát u Inocence IV., znovu s neúspěchem. Do Čech opět přichází interdikt a krátce nato r. 1248 povstání synovce Přemysla Otakara II. proti jejímu bratru, králi Václavu I. Královna Kunhuta umírá ţalem. Pro Aneţku nastává hodina zkoušky. Jako pravá dcera sv. Otce Františka organizuje, inspirována slokou Sluneční písně o odpuštění, setkání a usmíření syna s otcem, a to přímo ve svém klášteře, ke kterému došlo 15. 8. 1249, a vyprošuje u bratra krále milost i odbojnou pro šlechtu. A tak v Praze opakuje pohnutou událost ze ţivota sv. Otce Františka, totiţ usmíření mezi assiským biskupem a městským starostou. Jiţ krátce nato se s ní písemně loučí ve 4. dopise sv. Matka Klára, která jí po své smrti 11. 8. 1253 zanechává duchovní odkaz boje za realizaci františkánských ideálů, ale zároveň i své poţehnání. A to nebyl ţádný lehký úkol! Jiţ deset let po smrti sv. Kláry nařizuje papeţ Urban IV. r. 1263 přijetí nové zmírněné řehole, která neodpovídá ideálům chudoby našich Zakladatelů. Kláštery v Assisi, ve Florencii a v Praze zůstávají duchovnímu odkazu sv. Kláry věrné. Aneţka se nevzdává tohoto ideálu ani v době zátop, neúrody, hladomoru, intervence cizí moci a okupace Čech Otou Braniborským, ačkoliv v takové situaci by bylo přijetí zmírněné řehole lidsky rozumné a pochopitelné, jako se tomu stalo v polských klášterech. Aneţčin řeholní ţivot nebyl útěkem před světem, před mocenskou politikou, nýbrţ vědomé a dobrovolné následování Jeţíše Krista, ţivot podle

evangelia. Věrna tomuto ideálu, který byl v jejich bliţních skrze lidské hodnoty zcela konkrétní – nic abstraktního - jde tiše radostně v pondělí 2. 3. 1282 vstříc Sestřičce Smrti, která ji provází k jejímu Nebeskému Snoubenci a ke všem drahým, ke kterým ji poutaly pokrevní či duchovní vztahy. b) Anežčiny mezilidské vztahy A k čemu přispěli tito lidé, kteří Aneţčin ţivot bezprostředně ovlivnili a jakým způsobem? Především to byla její vlastní rodina; rod velkých hříšníků, násilníků a světců. Aneţka měla před očima vzory k následování, jako byla sv. Ludmila, sv. Václav, sv. Hedvika a její sestřenice sv. Alţběta (pravděpodobně tato ţena velmi ovlivnila její sociální činnost, ačkoliv se osobně nikdy nesetkaly). Po otci Přemyslu Otakarovi I. byla Aneţka pravou Přemyslovnou cílevědomou, zdravě ctiţádostivou, sebevědomou a hrdou, schopnou velkých činů, ale i velkého odříkání. S matkou Konstancií měla společný smysl pro krásu a dobročinnost, coţ se projevilo především ve stavitelských dílech a řadě dobročinných skutků obou. Na její ţivot měli jistě nepřímý vliv i její nevlastní sourozenci z prvního manţelství Přemysla Otakara I. s Adlétou Míšeňskou, kteří sehráli v dějinách pozitivní roli, jako například dánská královna Dagmar, ale i ti, kteří negativně ovlivnili veřejné mínění, jako například prvorozený syn Vratislav.

21. ročník

23

kardinál Tomáš Špidlík SJ

III. CTNOSTI V EVANGELIU ZVLÁŠTĚ DOPORUČENÉ Několik pravidel pro rozlišení pravé a nepravé poslušnosti 1) Vnitřní svědomí tlumočí vůli Boţí. Musí však být čisté a nezkaţené. Jistě se zmýlí ti, kteří si nechtějí dát poradit, kteří odmítají právo církve vést duše. 2) Okolnosti můţeme a máme uznat za vůli Boţí, ale jen tehdy, kdyţ jsme z naší strany učinili to, co bylo naší povinností. Krásný je při utrpené škodě povzdech: „Pán Bůh dal, Pán Bůh vzal.“ Naší povinností však bylo udělat všechno, abychom škodě zabránili. Bůh sice posílá nemoc, ale přeje si, abychom se léčili, nakolik můţeme. 3) Boţí přikázání, Písmo svaté, nám jasně tlumočí přání Boha. A přece i zde mnoho lidí se pomýlí, protoţe slovům Písma nesprávně rozumějí nebo správnou zásadu uplatňují v okolnostech, na které se nevztahuje. Mnozí „písmáci“ se drţí písmen Písma, ale duch evangelia je jim cizí. I zde příliš důvěřují vlastnímu úsudku. 4) Představené světské i církevní máme zásadně poslouchat v tom všem, co patří do jejich pravomoci: rodiče v ţivotě rodinném, stát v otázkách týkajících se státu,

církev v otázkách náboţenských. Kromě toho má většina představených omezený obor odpovědnosti na určité místo nebo na určité otázky. Nesmíme poslouchat představené, kteří by nařizovali něco, co je proti zákonu Boţímu, neposloucháme je tam, kde jednají nezákonně, kde překračují svou pravomoc. Oprávněný je odpor i tam, kde jednají zřejmě nerozumně. 5) Ustoupit můţeme i tomu, kdo nemá právo nám poroučet, je-li to v zájmu dobré věci. Křesťan bývá ústupný tam, kde jde o jeho osobní práva a úspěch, je však neústupný a průbojný tam, kde musí hájit dobro vyšší, zvláště Boţí zákon. 6) Má se poslouchat „bez odmluvy“, anebo je lépe vyloţit své námitky? Naše poslušnost má být rozumná, poměr k představeným lidský a synovský. Bývá proto lépe, kdyţ představený uslyší od nás samých, s jakými potíţemi se jeho rozkaz setkává. Tento „dialog“ s představenými však ať nepřekročí meze povinné podřízenosti, slušnosti, uţitečnosti a vhodnosti. Opačná a horší chyba však je neupřímná poddajnost. Navenek rozkaz vykonáme, ale po straně pomlouváme a reptáme.

24

AVE LEDEN

PŘÍSLOVÍ známá i neznámá  Iluze není moţno setřást tak lehce jako rtuť v teploměru.  Naše oči jsou jako okna, jimiţ lze nahlédnout aţ na dno duše.  Krátký čas ţivota je dostatečně dlouhý k dobrému a čestnému ţivotu.

Trapný televizní příběh „Jsou příběhy, za které se stydíme,“ řekl doktor J.V., který přijel do staré vlasti z ciziny kde po desetiletí ţije, „a příběhy, jaké bychom raději zapomněli. Jenomţe moţná právě tyhle příběhy jsou těmi, které by mohly někomu pomoci. Někomu, kdo se dostal do sloţité ţivotní situace, ve které si neví rady a ve které by mu právě to, co se stalo nám, mohlo pomoci. Například co se mi stalo minulý měsíc. Chtěl jsem se dívat na jeden film, těšil jsem se na něj uţ od rána. Přijdu domů, posadím se k televizi s lahví červeného vína a myslím na ten film. Viděl jsem ho kdysi v mládí a měl jsem na něj moc hezké vzpomínky, chtěl jsem si tím filmem vracet mládí. Zapnu televizi. Tma! Nehraje. Naštěstí bydlím ve městě, kde jsou opravářské sluţby kdykoliv k dispozici. Zavolal jsem na jednu takovou adresu. Rozespalý hlas přeříkal mou adresu, zapsal si ji a řekl, ţe za chvíli u mě opravář bude. Podíval jsem se na hodinky. Jestli si opravář pospíší, je pravděpodobné, ţe film ještě stihnu. Měl začínat aţ za hodinu, já se uvelebil u televize pěkně dlouho předtím, neţ měl začít.

Říkám si, jaká je to náhoda, nikdy se mi ještě nestalo, aby televize přestala fungovat. Klepu na ni. Točím knoflíky. Buším do ní. A pak přišel opravář a přistoupil k televizi, lépe řečeno: dozíval k ní. Pohlédl na mě. Pohlédl na mě s takovým pohrdáním, s jakým se na mě uţ dlouhá léta nikdo nepodíval. Vlastně od dětství jsem takový pohled nezaţil. Opravář se sklonil. Vzal z podlahy za televizorem šňůru a zastrčil ji do zásuvky! A mně to došlo. Naše uklízečka je asi velmi pořádná, kdyţ uklízí, odsune stolek s televizorem a luxuje i tam, co stolek stál. Samozřejmě, ţe musí vytáhnout šňůru. Tentokrát zapomněla dát šňůru zpátky do zástrčky, a tak televize nemohla hrát. Prosté? Směšné? Jenomţe tohle je vlastně velká metafora. Kolikrát, kdyţ jsem se pak zamýšlel nad svým ţivotem, jsem byl v podobné situaci. Něco nešlo, nefungovalo. A stačilo tak málo! Kolikrát to bylo tak jednoduché, jako zastrčit šňůru do zásuvky. Nejsou naše omyly dobré právě pro to, aby zabránily jiným udělat naše omyly?“ (Z knihy: Andělé nás neopouštějí)

21. ročník



25

HUMOR je koření života!

„To je strašné, co ten náš kluk provádí, vţdyť on zraje pro šibenici.“ – „Ale mámo, kdo by hned myslel na nejhorší, je docela dobře moţné, ţe dostane milost.“

Misionář přistane na ostrově. „Dobrý den, pane,“ pozdraví ho slušně domorodý chlapec. „Neoslovuj mě pane, ale říkej mi otče,“ opraví misionář chlapce. „No to je ale senzace,“ raduje se chlapec. „Moje máma bude moc překvapená a nadšená. Říkala mi, ţe se uţ nikdy nevrátíš!“

Během večerní adorace věřící klečí před Nejsvětější svátostí. Kostel je naplněn atmosférou zboţnosti a ticha. Najednou začne někomu zvonit mobilní telefon. Jeho majitelka ho hledá v tašce a pak podráţděně nahlas říká: „To nevidíš, ţe tady všechny rušíš?“

V letadle oznamuje letuška do mikrofonu: „Milí cestující, náš pilot mě poţádal, abych se zeptala, jestli mezi vámi není jeden hluboce věřící křesťan?“ Pastor Müller, který se vydal na misie, je hrdý na to, ţe můţe svědčit o své víře. Proto zvedne ruku. „Máte opravdu pevnou víru?“ ptá se znovu letuška. „Nemějte obavy, slečno!“ odpovídá pastor Müller. „Tak to máme vyřešen velký problém. Letadlo totiţ hoří a chybí nám jeden padák.“

Dvě prodavačky se baví za regálama. Přiběhne třetí a povídá: „Holky, v obchodě jsou zákazníci!“ – „Tak buďme potichu, oni zase odejdou!“

Potká kamarád Pepu. „Tak co, uţ ses konečně oţenil nebo si ještě pořád vaříš sám?“ ptá se první. „Obojí!“

U soudu: „Poznáváte ten budík?“ – „Ne!“ – „Odveďte ho.“ Druhý den: „Poznáváte ten budík?“ – „Ano.“ – „No vida, a kde jste jej viděl?“ – „Včera jste mi ho ukazoval!“

Dáma se v ordinaci ptá: „Pane doktore, co byste mi poradil na vrásky na krku?“ – „No, myslím, ţe nejlepší bude rolák!“

K Novákům přijde podomní prodavač vysavačů. Na zem vysype spoustu odpadků a povídá: „Všechno, co tenhle vysavač nevysaje, tak sním.“ – „Hm“, zabručí pan Novák, „tak to přeji dobrou chuť, od včerejška nám nejde proud.“

Hosté odešli a manţelka říká manţelovi: „Ukradli nám dvě lţíce.“ – „A jaké?“, ptá se manţel. „Ty s nápisem Hotel Savoj.“

AVE LEDEN

26

DĚTI píší BOHU 

Milý Pane Boţe, jakej plat mají lidi, co u tebe pracujou? Mají kněţí taky dovolenou? Ráda bych to věděla.

Mirka

Milý

Boţe, jak to ţe je v Bibli tak málo kněţí a kostelů? To tě to napadlo aţ na poslední chvíli? Martin

Milý Boţe, jak uţ jsem říkal při zpovědi, moc mě to mrzí. Prosim tě, odpusť mi. A dohlídni, aby pater Král o tom nikomu nic neřek. Děkuju za všechno. Patrik 

Milý

Pane Boţe, jak se říká těm důleţitým věřícím lidem v Číně? Nejsou to náhodou císařové? Nemají problémy se čtením bible? Je jich tak strašně moc ţe v kostele musí být hned plno. Anna

Milý Pane Boţe, jsi úplně skvělej. Měl bys být páterem nebo něčím takovým!

Helenka

(¨¨ )¨¨ (¨¨ )¨¨ (¨¨ )¨¨(¨¨ )¨¨ (¨¨ )¨¨ (¨¨ )¨¨ (¨¨ )¨¨ (¨ ¨ )¨¨ (¨¨ )¨¨ (¨¨)¨¨(¨¨ )¨¨ (¨¨ )

Važme si každé chvíle Ţivot je nenahraditelný dar. Stačí si jen uvědomit jeho jedinečnost a říci si tu omšelou, ale nenahraditelnou větu: „Vaţme si kaţdé chvíle.“ Řeka ţivota je laskavá a neúprosná. Kdyţ uţ se nedá věřit světské spravedlnosti, věřme té nadpozemské. Ale nepřestávejme ji hledat i zde, dole. Zda ji najdeme potom, aţ se v prach rozpadneme, nevíme. Stále opakujeme celý svůj ţivot stejné věty: „Dobrý den, prosím, dobrou noc, děkuji...“ Proč bych neopakoval své věty o laskavosti, lásce, víře, přátelství? Prostupují celou mou tvorbou. Milionkráte opakovány, stále nalézají odezvu. Ujišťuji se tím, ţe ta slova a věty stále ještě jsou. Ţe se zdá, jako bych kázal a moralizoval? Ale nikoli! To sám sobě dávám lekce. Nejsem anděl a nikdo z nás není anděl. (Josef Fousek)

21. ročník

27

Lomec L. P. 2010 Hlavní celebrant Den Hod. Název pouti so 10.00 Tříkrálová P. Cyril Tomáš Havel CFSsS, Č. Budějovice 13.1. st 17.00 Fatimský den P. František Sobíšek, České Budějovice Dat. 2.1. 6.2.

so

10.00 Hromniční

P. Mgr. Pavel Liška, Netolice

13.2.

so

17.00 Fatimský den

P. Jiří Čepl, Vodňany

6.3.

so

10.00 Postní

Mons. Pavel Posád, České Budějovice

13.3

so

17.00 Fatimský den

13.4.

út

17.00 Fatimský den

P. Dominik Josef Doubrava O. Praem., Lhenice P. Mgr. Edward Maka, Záhoří u Písku

1.5.

so

17.00 Májová

Mons. Jiří Paďour OFMCap., Č. Budějovice

13.5.

čt

17.00 Fatimský den

P. Mgr. Jakub Berka O.Praem., Milevsko

3.6.

čt

17.00 Boţí tělo

Mons. Josef Kavale, České Budějovice

5.6.

so

17.00 Červnová

Mons. Jan Baxant, Litoměřice

13.6.

ne

14.30 Fatimský den

P. Bohuslav Richter, České Budějovice

3.7.

so

17.00 Červencová

P. Adolf Pintíř, České Budějovice

13.7.

út

17.00 Fatimský den

P. Vendelín Zboroň, Počátky

7.8.

so

17.00 Letní

Novokněţí

13.8.

pá

17.00 Fatimský den

Probošt Václav Habart, Jindřichův Hradec

4.9.

so

17.00 Záříjová

Kardinál Miloslav Vlk, Praha

N8.00 Ranní 10.00 Hlavní poutní

P. Václav Klíma, KD České Budějovice

12.9.

Mons. Jiří Paďour OFMCap. Č. Budějovice

13.9

po

17.00 Fatimský den

P. Mgr. Josef Sláčik, Prachatice P. Mgr. Roman Dvořák, Č. Budějovice P. Jan Peter Madár, CFSsS, Písek

2.10.

so

17.00 Růţencová

Mons. Josef Koukl, Litoměřice

13.10.

st

17.00 Fatimský den

Mons. Karel Fořt, P. Slávek Švehla, Mnichov

6.11.

so

14.30 Dušičková

Mons. František Radkovský, Plzeň

13.11.

so

P. ThDr. Patrik Maturkanič CFSsS, Lomec

4.12.

so

13.12.

po

17.00 Fatimský den Adventní, 10.00 Mikulášská 17.00 Fatimský den

15.00 Mládeţnická

Opat Josef Michael Pojezdný O. Praem, Strahov + mikulášská nadílka Mons. Jiří Paďour OFMCap., Č. Budějovice

AVE LEDEN

28

POUTĚ na LOMEČKU Dat. Den Hod. Název pouti Hlavní celebrant 6.2.

so 10.00 Hromniční

13.2. 6.3.

so 17.00 Fatimský den P. Jiří Čepl, Vodňany so 10.00 Postní Mons. Pavel Posád, České Budějovice

13.3

so 17.00 Fatimský den P. Dominik Josef Doubrava O. Praem., Lhenice

P. Mgr. Pavel Liška, Netolice

Z ÚNOROVÉHO KALENDÁŘE 2.2. 3.2. 11.2. 14.2. 17.2. 21.2.

Uvedení Páně do chrámu, Hromnice – setkání řeholníků v diecézi Sv. Blaţej – svatoblaţejské poţehnání – proti krčním a jiným nemocem Panna Maria Lurdská - Světový den nemocných Sv. Valentýn – patron zamilovaných Popeleční středa – přísný půst 1. neděle postní

PRANOSTIKY

NA

ÚNOR



       

Kdyţ větrové na konec února uhodí, moc obilí se na poli neurodí. Na Hromnice zima s létem potkala se. (2. 2.) Jestli na Hromnice mrzne a sněţí, úrodný rok na to běţí. Je-li pěkné počasí na svatého Balţeje, zvednou se brambory. (3. 2.) Svatá Dorota také na sníh bohatá. (6. 2.) O svatém Petru nastolení je-li mráz, po 40 dní mu konec není. (22. 2.) Svatý Matěj láme vţdy led; není-li ho, zmrzne hned. (24. 2.) Je-li na svatého Romana jasno, bude hojná úroda. (28. 2.)

********************************************** Registrační značka: MK ČR E 12987. Uzávěrka vţdy do 15. dne v měsíci. Číslo vydání odpovídá podtitulu časopisu. Vydává: Kongregace Šedých sester III. řádu sv. Františka, Lomec 62, 389 01 Vodňany (tel. 383 382 703, fax: 383 383 444). Distribuce: Řeholní dům Šedých sester na Lomci (č. účtu: 77226622/0800). Časopis se vydává bezplatně. Internetová adresa: www.lomec.cz. (e-mail: [email protected])