LISTOPAD 2009 AVE Z LOMEČKU

AVE Z

LOMEČKU

LISTOPAD 2009

2

AVE LISTOPAD

LEGENDY O PALADIU ZEMĚ ČESKÉ V tomto čísle našeho časopisu se ještě jednou vrátíme ke vzácné relikvii našeho národa, abychom vás, milí čtenáři, seznámili s legendami, které se týkají Paladia a jsou tradicí rozšiřováni mezi lidem jiţ několik staletí. Vše je převzato z www. abcsvatych.com

Svatý Václav přijímá posvátný mariánský obraz od své babičky Nad Tetínem se probouzí den. Opoţďuje se za kněţnou Ludmilou. Ta jiţ mnoho hodin bdí na vytrvalých modlitbách před posvátným obrazem, který jí věnoval arcibiskup Metoděj. Připomíná jí největší dar, jaký jen můţe člověk obdrţet, dar víry prostřednictvím křtu svatého. Ano, po této svátosti věnoval arcibiskup Metoděj české kněţně Ludmile, dojat její láskou k našemu Pánu Jeţíši a láskou k jeho přesvaté Matce, svůj poklad. Mnohá léta ho provázel na jeho apoštolských cestách. Jeho, ale také bratra Cyrila. Dva nerozlučné věrozvěsty, kteří přinášeli radostnou zvěst mnoha národům. Z korintského bronzu byl vytepán ten malý obrázek hlásající dvě přesvatá jména, Jeţíš a Maria. Z Říma ho přinesl poutník, tatínek Cyrila a Metoděje. Byl to dar pro zboţnou manţelku. Kdyţ Cyril

a Metoděj odcházeli ze Soluně na svou věrozvěstskou pouť, kromě poţehnání na cestu věnovala jim maminka i svůj milovaný obraz. „Kdo by vás mohl, moji drazí chlapci, lépe provázet a ochránit neţ ta dvě přesvatá jména Jeţíš a Maria. A jejich symbolem je tento obrázek. K těm se vţdy utíkejte o pomoc. Jejich jmény i na nás, své rodiče, modlitbou vzpomínejte.“ Se slzami loučení opouštějí věrozvěstové své město, aby, nesouce radostnou zvěst, plnili příkaz svého Pána a Mistra. Kdyţ Metoděj ve Staré Boleslavi křtil kníţete Bořivoje a kněţnu Ludmilu, dojat zboţností a láskou této paní, věnoval jí jako křestní dar svůj poklad. Obrázek jeho maminky obdrţela jiná maminka. Z korintu obraz vytepán, kněţně Ludmile při křtu dán. „Cti ho, kněţno,“ biskup velí, „ty a s tebou národ celý.“

20. ročník Se slzami v očích povstává klečící kněţna. Ještě se s láskou zadívá na svůj milovaný obraz a zamíří k oknu. Dnes má přijet na Tetín se svým sluhou Podivenem její vnuk Václav. Pro poţehnání do dalšího ţivota si přijede. Včera slavně nastoupil na český kníţecí stolec. Za vnoučka a jeho budoucnost se kněţna modlila téměř celou noc. Slavnostně znějí uvítací fanfáry nad Tetínem. Obličej kněţny, zatíţený starostmi, se rozzáří. Dva jezdci rychle projíţdějí otevřenou branou. A jiţ spočinul milovaný vnuk v náručí své babičky. „Co já se na tebe, babičko moje, natěšil!“ „Já také, hochu. Ale rychle se občerstvěte a trochu odpočiňte, neţ navštívíme ranní mši svatou. Bude pro mě, ale i pro tebe velmi důleţitá.“ Zvon svolává obyvatele Tetína na ranní mši. Téţ Ludmila, Václav a Podiven směřují do kaple. Ludmila nese v hedvábí zabalený jakýsi předmět, Podiven vak. Slavně proběhla mše svatá k poctě nového českého kníţete Václava. Po ní předstupuje babička s vnukem před oltář. Kněţna slavnostně odhalí hedvábí, které ukrývá vzácný poklad, obrázek věnovaný jí biskupem Metodějem. Předává ho Václavovi se slovy: „V úctě obrázek ten vţdy měj! Modlitbou na mě vzpomínej. Pečuj o lid a českou zem, na věky buď příkladem všem!“ Vybírá věci uloţené ve vaku. Jsou to bohosluţebné předměty, ze zlata a stříbra. Ze zlatých

3

a stříbrných bůţků a skřítků české kněţny nechal je od moravských umělců zhotovit biskup Metoděj. „Přijmi je, můj drahý vnoučku, pro kostely, které v budoucnosti postavíš. V nich se bude náš český lid učit úctě a lásce k Bohu, ale i k sobě navzájem.“ S pohnutím a díky přijímá Václav babiččin poţehnaný dar. Obraz jiţ neklade do hedvábí, ale do závěsné taštičky z nejjemnější jelení kůţe. I na tuto potřebnou věc babička pamatovala. Bude ho nosit na svém srdci, tak jako biskup Metoděj. A bohosluţebné nádoby naplní chlebem a vínem. Svou prací na poli a vinohradu je naplní. Rukama a srdcem kněze, modlitbou zboţného lidu, stanou se pokrmem spásy. Tělem a Krví Kristovou. Moudře vládl kníţe Václav, závistivě sledován svým mladším bratrem Boleslavem a nenávistí pohanských kněţí a vladyků. Na slib nezapomněl. Jen smrt ho mohla odloučit od babiččina daru. Měl stálé místo na jeho srdci. Při státnických akcích na praporci. Sám se svým věrným sluhou obilí sel, ţal, zrno drtil na mouku a pekl posvátné hostie. Sám pěstoval vinnou révu, hrozen měnil na víno. Plodem své práce v nových kaplích a rotundách plnil posvátné nádoby své babičky. Pečoval o lid a českou zem, osvobozoval vězně, vykupoval otroky. Vyhýbal se ozbrojeným střetům. Bylo-li to nezbytné, vyzval svého protivníka, aby oni jediní spolu bojovali a šetřili tak svého lidu. V české zemi se rozhostil mír, klid a pořádek.

4

AVE LISTOPAD

Jen bratr Boleslav klidu nenašel. Ani jeho bojechtiví vladykové. „Boleslave, ty buď naším pánem a vládcem! Bojem a kořistí rozmnoţíme hojně naše bohatství. Co je nám po nějaké lidské chátře!“ Tak uvaţovali bezboţní vladykové tenkrát, tak uvaţují mnozí i dnes. Boleslav podlehl jejich svodům. Zve Václava do svého sídla StaréBoleslavi, kde bratra se svými pohanskými kumpány zákeřně vraţdí. „Bůh ti odpusť, bratře,“ byla poslední Václavova slova. „A teď rychle na koně, Boleslave, a na praţský hrad! Čím dříve budeš prohlášen kníţetem, tím lépe pro tebe i pro nás!“ Boleslavova druţina s větrem o závod pádí ku Praze. „Stát!“ Zavelí náhle Boleslav. „Zpět do Boleslavi! Zapomněli jsme z Václava sundat jeho talisman, který nosil stále u sebe. Přinášel mu úspěch ve vládnutí. Ten rozhodně chci! I mně bude přinášet úspěchy. Zpět do Boleslavi pro něj!“ Vrahové se vracejí, aby z prsou Václavových uloupili posvátný obraz Metodějův, Ludmilin i jeho. Jiţ zastavují u zkrvaveného těla mučedníkova. „Rychle ho vezměte a potom co nejrychleji do Prahy!“ Marně hledají jeho obraz. Na jeho prsou není! Jen hojně krví jsou zalita. To věrný sluţebník Podiven s úctou béře obraz z pánových prsou. Běţí s ním do lesa a tam, kde je dnes chrám Panny Marie Nanebevzaté, jej tesákem zakopává. Hrozný vztek přepadá Boleslavovu druţinu. Hněvsa zahlédne Podivenovy stopy. Určují je kapky Václavovy krve,

stékající z obrazu. „Rychle za ním! A vemte psy!“ Podiven se vzdaluje od místa zakopání. Jiţ tolik nespěchá. Úkol splnil. Vrahové obraz nedostanou. Jaký ţivot ho čeká bez milovaného pána? „Ha tam je! Stůj, ty pse! Kde máš obraz svého pána? Mluv! Teď bude patřit jinému pánu!“ „Nemám ho. A nikdy neprozradím, kde se nachází!“ „Uvidíme, aţ ti hodíme smyčku kolem krku.“ Výhrůţku plní. Podiven však ani se smyčkou kolem krku obraz nevydá. Vrahové se chystají ke druhé vraţdě. „Tam na ten strom ho pověste!“ Zemřel Podiven nedaleko svého pána a posvátného obrazu. Dnes stojí na tom místě jeho kaple. Vrazi uhánějí ku Praze bez obrazu. Nedostal se do jejich krvavých rukou. „Bude moje vláda bez tohoto posvátného obrazu šťastná? Moje a mých potomků?“ Tak uvaţoval Boleslav ten den i celý svůj ţivot. Je jaro roku 1160. Sedlák Jíra prohlíţí rozsáhlou mýtinu. Včera odstranili poslední pařez. Úrodná půda Polabí se o kus rozrostla. Tak se děje i na mnoha jiných místech. Lesy ustupují polím. Pán dává českému lidu úrodná pole. „Zítra mýtinu zorám.“ Oře sedlák Jíra jiţ své pole. Jak ta půda nedávným deštíkem navlhlá voní! Náhle se něco pod rádlem zatřpytí. Co to asi je? Sedlák zvedá podivný kovový předmět. Dobrý Boţe, vţdyť je to obraz! A na něm vytepána postava Matky Marie chovající svého syna! Zázrak! Pokleká, drţe obraz před očima. (dokončení příště)

20. ročník

5

DUŠIČKOVÁ pouť 7. listopadu 2009 První listopadová mariánská sobota začíná na Lomečku jiţ tradičně ve 14.30 na místním hřbitově, kde je krátká bohosluţba za zemřelé a výkrop hřbitova. Od 15.00 následuje v kostele mše sv., při níţ je také vzpomenuto na všechny, kteří nás předešli na cestě k Pánu. Hlavním celebrantem byl P. MVDr., Mgr. Jan Janoušek ze Čkyně. Ve zpovědnicích obětavě poslouţili kněţí P. Mgr. Dominik Josef Doubrava O. Praem ze Lhenic a P. Mgr. Pavel Liška z Netolic. A měli skutečně co dělat, neboť většina poutníků vyuţila této svátostné sluţby také proto, aby mohla přijmout velký dar církve – plnomocné odpustky pro duše v očistci. Na úvod mše sv., která byla slouţena z památky všech věrných zemřelých, kněze i poutníky přivítal P. ThDr. Patrik Prokop Maturkanič PhD., CFSsS. Připomněl, ţe P. Jan se stal knězem aţ ve zralejším věku poté, co byl také ředitelem Mlékáren Klatovy.

P. Jan skromně uvedl, ţe nebyl ředitelem, ale pouze vedoucím výroby, protoţe ředitelem mohl být jen člen KSČ. „Není moţné tento úsek z mého ţivota vymazat, protoţe to tam patří. Dneska mám jiný cíl, ale myslím si, ţe rozumím obyčejným lidem, protoţe s lidmi jsem vţdycky byl a s nimi pracoval. Jsem rád, ţe jsem ve Čkyni, v Bohumilicíh, protoţe jako venkovský kněz mohu být s lidmi a také znát jejich potřeby. Také vím, ţe doba není lehká, ale můţeme být rádi, ţe máme velký dar svobody. Dnes se nemůţeme vymlouvat na těţké doby a proto nechodíme do kostela. Dnes je to svědomí kaţdého člověka. Připutovali jsme za Kristem, v kterého věříme a vyznáváme. Je to tentýţ Kristus, Zmrtvýchvstalý, který je stejný tady i třeba ve Vatikánu.“ Po mši sv. sestry zazpívaly loretánské litanie a závěrečným poţehnáním milostnou soškou byla listopadová pouť ukončena.

Z promluvy jsme vybrali Moji drazí, váţení přátelé, drazí bratři a sestry, váţení Mariánští ctitelé, drazí poutníci! Včera jsme měli první pátek v měsíci, kdy církev na celém světě uctívá Kristovo Srdce, které pro nás tolik vytrpělo a kterému se také dostalo

tolik uráţek a tolik nepochopení. Sobota, která následuje je mariánská sobota, kterou na Lomečku slavíte kaţdý měsíc. Určitě tady většina z vás není poprvé a je to místo, které je nám, českobudějovickým diecézánům velice milé a drahé. Musím vzdát hold mému spolubratru otci Patrikovi, ţe se snaţí

6

AVE LISTOPAD

a opravdu s nasazením všech sil buduje tady mariánskou úctu, kterou si toto místo zaslouţí a která je mu právem vyhrazena. Připutovali jsme k Matce Boţí, abychom jí děkovali, ale také současně prosili, aby to byla Ona, která s námi zůstane. Veliký buditel kněz Bohuslav Balbín, říká: „Milá byla Panna Maria Čechům, milí byli Češi Panně Marii.“ Tento týden jsme začali nádhernou slavností Všech svatých, kde Panna Maria je korunou, protoţe ona je Královnou všech svatých. Připomínali jsme si všechny svaté, které ani neznáme, které zná jedině Bůh. Oni jsou našimi přímluvci a orodovníky. Na slavnost Všech svatých navazovala vzpomínka na naše drahé zesnulé. Vzpomínáme našich drahých rodičů, příbuzných, přátel, dobrodinců, kněţí, všech těch, kteří nás nějakým způsobem formovali, anebo se o náš ţivot nějak zaslouţili. Je také krásné, ţe nám církev nabízí moţnost od 1. listopadu odpoledne aţ do 8. listopadu získat plnomocné odpustky, které jsou přivlastnitelné pouze duším v očistci. Musíme si také připomenout 3. listopad. Co se událo tento den? Tato republika, která vznikla po válečném poţáru 28. října 1918, kdy byla vyhlášena, nezačala šťastně. Začala tím, ţe strhla Mariánský sloup na Staroměstském náměstí v Praze a ţe zfanatizovaný dav se pomstil Matce Boţí. Republika začala tím, ţe říkala: „Pryč od Vídně, my jsme zbourali Rakousko, nyní musí být souzen a odsouzen Řím!“ Kam to

všechno vedlo? Kam to všechno vyústilo? Dnes, Bohu dík, uţ 20 let máme zase svobodu. Existuje spolek, který by chtěl obnovit Mariánský sloup v Praze na Staroměstském náměstí, kde vţdycky stával. Nikdo z našich představitelů, ať uţ státních nebo městských, o tom nechce nic slyšet, přestoţe je socha uţ z velké části připravena. Dokonce, já jsem to viděl na vlastní oči, tam, kde stála bylo hned po revoluci napsáno: „Zde stál a bude stát Mariánský sloup!“ Ve svobodě se však tento nápis musel vymazat. Budeme se také modlit, aby se Panna Maria vrátila tam, kde je její místo a kde Ona určitě je. Řekl jsem, ţe zde chceme Matku Boţí prosit za nás, za rodiny, za to co náš národ potřebuje. Toto místo je promodlené. Chodívali sem uţ i vaši rodiče, dokonce moţná prarodiče, za podmínek, které byly mnohdy daleko těţší, neţ máme dneska my. Samozřejmě neměli takové technické vymoţenosti, většinou to bylo spojeno také s velkou námahou. Byla to skutečně opravdová pouť. Věřím, ţe i oni, podobně jako vy, odtud odcházeli posíleni především na duchu a na těle. Věděli, ţe nejsme sami, ţe se za nás všechny přimlouvá naše mocná přímluvkyně a orodovnice Matka Boţí. Ona je pro kaţdého z nás zářící jitřenkou. Proto jsme na hřbitově, kdyţ jsem kropil hroby, zpívali píseň Matičko Kristova, protoţe ona je také přímluvkyní za duše v očistci. My všichni máme být jedinečným poutem, které spojuje nebe

20. ročník se zemí a člověka s Bohem. Nuţe, čeho jsme svědky? Člověk dnešní doby stále jakoby se vzpouzel a namítá Bohu: „Nebudu slouţit!“ To přece známe! To uţ jsme také slyšeli a z hodin náboţenství víme, ţe takto se zachovali Lucifer s neposlušnými anděly, kteří odmítli Boha uznávat a odmítli slouţit. Dnešní doba nás vede k tomu, abychom říkali: „Já jsem Pán! Já mám moţnost si o sobě rozhodovat!“ Člověk dychtí po vládě nad druhými, chtěl by vládnout i jiným planetám, ale na druhé straně neumí vládnout nad sebou, ovládnout svůj vlastní vývoj a své srdce. Člověk má k dispozici vyvinutou techniku, ale na druhé straně milovat, trpět musí člověk sám a to dnešní člověk neumí, nedovede. Člověk, který dokáţe plno úţasných věcí, dokáţe i transplantaci různých orgánů o kterých se dříve ani nesnilo, tentýţ člověk je také schopen ničit zdraví a nenarozený ţivot. Kolik dětí se nenarodí jenom proto, ţe matky je zabily? Církev vţdycky hájila a bude hájit, ţe člověk má právo na ţivot od samého početí. Víme, ţe člověk dneška dokáţe za několik vteřin zničit ţivot na celé zeměkouli. To jsou známé skutečnosti. Tu moţnost člověk má. Člověk dneška je však také otrokem. Je otrokem věcí, které by měl ovládat a zatím ony ovládají jeho. Jak často podléháme, podobně jako Izraelité, zlatému teleti, ať uţ je to modla peněz nebo modla moci nad druhými. To všechno nás vlastně zotročuje.

7

Člověk dostal od Boha svobodu a byl mu pronajat celý svět. Komu patří tento člověk, který se má podobat Bohu, vţdyť byl stvořen k Boţímu obrazu? V kaţdém člověku je veliká touha někomu patřit, být potřebný, darovat se někomu. Bez darování není lásky a bez lásky není ţivot. Komu my máme slouţit? Komu se my máme darovat? Komu máme říct celý tvůj? Jenom Tobě, Boţe! Ve skutečnosti dnes člověk říká celý tvůj penězům, kdyţ ho pohlcují a on je staví na první místo svého ţivota. Často víme, ţe tomu věnuje všechny své myšlenky, sny a touhy. Celý tvůj vlastně říká sobě sobec a důkladně zavírá dveře svého domu, protoţe on všechno má, nic a nikoho nepotřebuje. Celý tvůj říká člověk dneška svým zlozvykům, různým rozmarům, ambicím a také příjemnostem. Ale člověk nepatří věcem, ty mu mají slouţit. On nepatří zemi, neboť ta mu má být podrobena. Nepatří ani jednání ani působení, vţdyť ono je pouze cestou, podřízení si země. On nepatří ani sobě, neboť Bůh je ten, od kterého všichni pocházíme a ke kterému máme směřovat. Kaţdý člověk patří především Bohu, tak jako to dokázala Panna Maria. Chci patřit Bohu, tak jako Matka Boţí! Všechno ať tedy patří tobě, Pane, a já jsem celý tvůj! Zaměřme svůj ţivot na Marii! Duchovním pohledem na Pannu Marii s Jeţíšem ať se ubírá náš ţivot. Jeţíš nás neopustí, on bude s námi! Vnášejte Krista do svých rodin!

8

AVE LISTOPAD

FATIMSKÝ DEN 13. listopadu Fatimský den v listopadu je jiţ tradičně spojen s oslavou svátku sv. Aneţky České, jejíţ svatořečení 12. listopadu 1989 si připomínáme. Letos to bylo o to slavnostnější, ţe uplynulo uţ 20 let od této události, a také od pádu totality v naší vlasti. Všichni si uvědomujeme potřebu vděčnosti Pánu Bohu za dar svobody, který máme. O tom všem se zmínil i hlavní celebrant mše sv., jímţ byl Mons. Jiří Paďour, náš biskup českobudějovický. V úvodu mše sv. řekl: „Chceme si se sv. Aneţkou připomenout, ţe je to nejen 20 let od její kanonizace v Římě, ale také 800 let od jejího narození. Připomínám pro nás Jihočechy především náměstí Přemysla Otakara II. v Českých Budějovicích, které nám můţe připomínat celou tuto dobu. Rád si sám tyto věci názorně uvědomuji. Jaké zakladatelské dílo to bylo tehdy od Přemysla Otakara II., ţe 750 let

vydrţí půdorys tohoto náměstí nepřekonatelně v celé republice. Je jen několik podobných. To je obrovská vize a také velkorysost uţ té doby. Není to všechno tak ztracené, nebo tak hloupé či tak mizerné, jak se někdy domníváme. Byly to velmi neklidné doby, v nichţ sv. Aneţka ţila. Její ţivot zároveň vyrůstá velmi podivuhodně ze vzácných charismat sv. Františka a sv. Kláry. Je zajímavé, jak rychle účinná zvěst o chudobě sv. Františka a sv. Kláry se k nám dostala. Během několika let – bez internetu, bez telefonu, bez aut, bez letadel – a přece je tak účinná, ţe je to jedna z nejvzácnějších věcí proţitých v našich dějinách.“ Po mši sv. následovala krátká adorace s díky za dar svobody, litanie ke sv. Aneţce České a závěrečná poboţnost k Panně Marii tuto liturgii uzavřela.

Z promluvy jsme vybrali Moji milí! V rámci bohosluţby slova jsme slyšeli dva úryvky a mě zvlášť zaujalo spojení tří slov. Z listu Kolosanům se četlo: „Jako od Boha vyvolení, svatí a milovaní projevujte navenek milosrdné srdce, dobrotu, pokoru“ atd. Kdyţ to čteme, nepojmeme všechno, co ta slova obsahují a ani nemůţeme. „Slovo Boţí je jako zlatá

ţíla,“ říká uţ sv. Efrém Syrský, jeden z velkých Otců a vykladatelů Písma. (Říkalo se mu „citera Boţí“, protoţe sám napsal mnoho úvah i hymnů.) Jako jsou dolovány právě i vrstvy, z nichţ se skládá podivuhodná historie zemské kůry a jak se objevují některé ţíly, které kdyţ se najdou, tak znamenají velké obohacení. Poslední je vţdycky smolinec, z něhoţ se potom pouţívá atomová energie.

20. ročník Je potřeba ovšem za prvé to odhalit a za druhé se k tomu dostat. O tom vypráví úţasná historie hornictví a různého dobývání rud. I kdyţ je dneska moderní technologie, přesto dochází k různým závalům a mnoho lidí také zahyne. Vraťme se k tomu obrazu, ţe je to velice vzácná, ukrytá hodnota. Kdyţ „zlatá ţíla“ říká sv. Efrém o Boţím slově, tak i tady můţeme postihnout mnoho z toho, co se dá dál zuţitkovat k obohacení našeho ţivota. „Vyvolení, svatí a milovaní“, píše sv. Pavel Kolosanům a my to vztahujeme i na sebe. Chci tento úryvek nabídnout jako určitou meditaci. Jednak to sv. Pavel napsal Kolosanům, jednak to správně adresně čteme my, ale přečetla to také správně sv. Aneţka. Můţeme na ní pozorovat všechno, co se vztahuje na Kolosany a na nás. Na Kolosany, ţe uţ to měli tehdy před 2000 lety jako velkou dílnu Boţí, uvědomme si, co se tam říká: „Projevujte navenek milosrdné srdce, dobrotu, pokoru, mírnost a trpělivost. Snášejte se a navzájem si odpouštějte, má-li kdo něco proti druhému. Pán odpustil vám, proto odpouštějte i vy! A nad to nade všecko mějte lásku.“ „Vyvolení, svatí a milovaní!“ Bezesporu kanonizace svaté Aneţky její vyvolenost a svatost potvrdila. Ona to naplnila a nám je to dáváno jako vynikající program. Kolikrát jsem slyšel od svého dětství, jak je křesťanství u konce. Myslím, ţe návštěva Svatého otce pro nás mnoho znamená do budoucnosti, protoţe se projevily

9

právě prvky toho, co církev znamená u nás. Jedna z výpovědí Sv. otce je, ţe se setkal s církví malou, ale ţivou. Někteří i kněţí divným způsobem říkají, ţe jsme menšinová církev, ţe uţ to nejsou davy. To my víme na první pohled. Nám to nikdo nemusí zdůrazňovat. Nás to nijak netěší, ale ani neděsí. Fakt je, ţe pociťujeme stále, ţe Slovo Boţí a hlavně stav křesťanské duše a křesťanského společenství je úţasně vzácný. Jsou zde jasné důkazy toho, ţe to v kaţdé generaci mnoho lidí proţívá. Nejen hluboko v historii, ale v současné době a my máme moţnost to ţít. Právě v tomto úryvku je to před dvěma tisíci lety napsané. Jak byste řekli modernějším způsobem: „projevujte navenek milosrdné srdce“? To dělala například Matka Tereza a sv. Aneţka. Ale to dělaly i Šedé sestry, kterých je tady pár, ale ve 30. letech jich to dělalo 600! I další milosrdné sestry. Ale není to jen věc řeholníků. Dělaly to naše maminky, to děláte některé z vás jako maminky nebo babičky, otcové a dědečkové a to je to krásné, co si kultura, civilizace nese s sebou. Jak rád připomínám, to je třeba babička Boţeny Němcové. Moudrá a milosrdná, prostá ţena, jak se vepsala do srdce dívky, o níţ sama nevěděla ţe bude někdy slavná. Nebo třeba Jaroslav Seifert, který byl narozen na Ţiţkově a jeho spoluţákem byl Jan Evangelista Urban, jeden z našich největších františkánů, který řekl: „Jaroslav Seifert měl ještě pečlivější maminku neţ já. Šel o rok dřív ke svatému

10

AVE LISTOPAD

přijímání neţ já.“ Jak se potom rozvíjejí lidské osudy tak velmi pestře a barvitě, komplikovaně, někteří křesťané zabloudí. Připomínám poslední katastrofální bludy zabloudění křesťanské civilizace do fašismu, komunismu, ale znovu to připomíná lidskou svobodu. Na co nám byla dána svoboda? Co jsme měli, kdyţ jsme neměli politickou svobodu? Navenek jsme mohli vţdycky projevovat milosrdné srdce, dobrotu, pokoru, mírnost a trpělivost. Co máme dělat po revoluci? A co máme dělat v příštích deseti letech? Toto vztahuji jako program na celou civilizaci. Jediný Pán Bůh, který projevil důkladně svou přítomnost a formuloval všechno ve svém Slovu, které se stalo Tělem, v Kristu Pánu, úplně názorně, jak to potom vyčetl sv. František. Ten se na něj zadíval a stal se jakoby druhým Kristem, aţ do úplného zpodobnění ran, které měl na svém těle. Sv. František píše na svém začátku, coţ věrně vnímala a dělala i sv. Aneţka: „Sám Nejvyšší mně ukázal, jak bych uspořádal svůj ţivot podle evangelia.“ To je celé tajemství Františkovo. „Vyvolení, svatí a milovaní“ znamená, ţe Bůh má zájem. On nás vyvolil. „Ne vy jste si vyvolili mne, ale já jsem si vyvolil vás.“ On povolává skutečně svým způsobem kaţdého z nás, i kdyţ neproţíváme tak silná hnutí zjevení, ţe by nás Bůh přímo oslovil. On volá i dnes, ale je moc rámusu. Je mnoho vyvolených a pozvaných do církve, kteří o tom

dosud nevědí, tak jak o tom nevěděl kdysi sv. Pavel, sv. Augustin atd. Rád bych ve vás vyvolal takový obraz, který mně utkvěl, kdyţ jsem se zadíval na sv. Aneţku na sousoší na Václavském náměstí od Myslbeka. Někteří umělci mají skutečně mimořádné dary Ducha a dovedou zachytit něco, co celá homilie není schopná říct slovy. Vytesá myšlenku do hmoty a vyzařuje tam milosrdné srdce, dobrota, pokora, mírnost a trpělivost. Ze ţivota sv. Aneţky víme, jak v její rodině bylo moc neklidu a nenávisti. Ona smířila strýce se synovcem. „Snášejte se navzájem v lásce a odpouštějte, má-li kdo proti druhému“ a ona to udělala a z toho vyrostl kus našich českých dějin. „Pán odpustil vám, proto odpouštějte i vy, vyvolení, svatí a milovaní!“ Poslední slovo „milovaní“ znamená, ţe jsme milováni Bohem, ţe v nás našel zalíbení. Ze strany Boţí je to skutečně úţasný projev lásky, která se nevztahuje jen na jeho syna konkrétně, ale skrze jeho syna na všechny, rozhodně na sv. Aneţku, sv. Františka, sv. Kláru, ale také na nás. Je úţasné, ţe patříme do tohoto společenství. Eucharistie nám to kaţdým slovem připomíná a čím to vrcholí? Nejen proměněním, ale znovu sebedáním Boţím. V dnešní Eucharistii zase znovu uvidíme Jeţíšovu dobrotu, pokoru, mírnost a trpělivost a také podivuhodné jeho snášení nás nedokonalých a přece „svatých a vyvolených“.

20. ročník

11

DĚLÍME SE S VÁMI Nová kniha P. Patrika Maturkaniče 5x Člověk – 5 pohledů na život člověka Začátkem měsíce prosince vychází nová kniha našeho duchovního správce P. ThDr. Patrika Maturkaniče PhD., k níţ sám autor v jejím úvodu uvádí: „Po dvou knihách zabývajících se teologickou tématikou, které jsem napsal v roce 2009 a jeţ byly vydány a rozebrány širokou veřejnosti, rozhodl jsem se v roce 2010 napsat novou publikaci, která v sobě nese aspekt filosofické antropologie, jíţ se aktivně věnuji několik let. Tato nová kniha, kterou dostáváte do svých rukou, se zaobírá samotným člověkem. V pěti kapitolách se snaţím odkrýt jeho velikost z několika pohledů. Knihu jsem proto pojmenoval stručně, ale výstiţně 5x Člověk, coţ označuje počet kapitol věnujících se tomuto tématu. Jedinečnost kaţdého z nás je nedostiţitelná, a proto se tato publikace snaţí objevit důstojnost jednotlivého člověka, čím vlastně člověk je, jaké jsou jeho moţnosti a kam směřuje. Věřím, ţe tyto řádky čtenáře obohatí a pomohou mu zamyslet se nejen nad sebou samým, ale také nad hodnotou druhého člověka, jenţ v sobě ukrývá svou velikost. Pak si budeme více váţit sebe sama a také ostatních kolem nás. Vţdyť existence kaţdého je tím největším pokladem, který máme,

a záleţí jen na nás, zda z ní vytvoříme tu nejkrásnější poezii ţivota. Máme k tomu ve svém ţivotě obrovské moţnosti, jak tento poklad ozdobíme drahokamy vzájemné lásky, jíţ se meze nekladou.“ Názvy jednotlivých kapitol prozrazují o čem kniha je: 1. Osobnost člověka ţijícího ve společnosti (Kdo je člověk? Sociální prostředí ovlivňující člověka). 2. Člověk – hlavní tvůrce kultury ţivota a jeho specifický rozvoj v současném světě. 3. Dialog v ţivotě člověka jako důleţitá součást jeho existence. 4. Člověk a jemu daný nedoceněný dar – svoboda. (V čem spočívá pravá svoboda? Povolání člověka ke svobodě.) 5. Láska – nejvyšší princip ţivota člověka. Úryvek z knihy ze 4. kapitoly pojednávající o povolání člověka ke svobodě: Kaţdý z nás má své povolání, poslání. Ale především je to povolání ke svobodě, v níţ nacházíme svou identitu, ztotoţnění svého já, protoţe opravdová svoboda (srov. Gal 5,13) je tou nejkrásnější pravdou o člověku samém. Ovšem ne vţdy platí toto pozitivní pravidlo věrnosti svému povolání, o čemţ hovoří jiný slovenský

12

AVE LISTOPAD

biskup prof. Msgre. Stanislav Stolárik z Košic: „Člověk nezůstává vţdy věrný povolání ke svobodě, důsledkem čehoţ je časté zneuţívání osobní svobody, jednak, ţe je člověku upírána svoboda jako základní lidské právo, coţ se ve 20. století projevovalo různými totalitními způsoby (koncentráky, gulagy, vláda jedné strany, omezování náboţenské svobody, vědomé nerovnoměrné rozdělování materiálních

dober, terorismus atd.); na druhé straně, kdyţ je nesprávně interpretována a zaměňována za anarchii. Zneuţití osobní svobody vůči jinému člověku je v dnešní době jedním z největších útoků na lidskou osobu a projevem největší arogance vůči Stvořiteli.“ Kniha bude k dostání v sakristii na Lomečku nebo přímo u P. Patrika.

Konference ke 20. výročí svatořečení sv. Anežky Přemyslovny v Praze Velmi zajímavý program v podobě přednášek spojených s prohlídkou míst, kde ţila a působila sv. Aneţka Česká, absolvovali o víkendu 16. – 18. října 2009 účastníci konference ke 20. výročí jejího svatořečení. Konferenci organizovala Národní rada Sekulárního františkánského řádu, tzv. terciáři. V pozvánce na tuto akci bylo uvedeno: „V letošním roce uplyne jiţ dvacet roků od doby, kdy většina našeho národa se s radostí připravovala na svatořečení Aneţky Přemyslovny. Tisíce nás tehdy jelo na tuto příleţitost do Říma a vrátili jsme se s nadšením. Tehdy to byla jiskra, která v lidech roznítila novou naději a spolu s dalšími faktory významnou měrou přispěla k pádu komunismu a tzv. sametové revoluci v našem státě. Bohuţel toto nadšení dosti rychle opadlo, jak to v podobných případech často bývá. Letos máme příleţitost toto nadšení

obnovit a pokusit se zpřítomnit v ţivotě naší společnosti morální a duchovní hodnoty. Kromě toho budeme v roce 2011 oslavovat osmisté výročí narození sv. Aneţky. Tato konference bude zahájením akcí, směřujících k tomuto výročí.“ Účastníci navštívili například klášter jediného v Čechách zaloţeného řádu Kříţovníků s červenou hvězdou nebo Aneţský klášter Na Františku. Z přednášek si pak odnesli povzbuzení k pravdivějšímu ţivotu podle evangelia. Program začínal v pátek v kostele bratří kapucínů v Praze (Loretánské nám.). Zahájil ho ministr Sekulárního františkánského řádu JUDr. Václav Němec. Prvním z navštívených míst spojených se ţivotem sv. Aneţky byla katedrála sv. Víta, Vojtěcha a Václava. V komplexu Praţského hradu navštívili účastníci konference také baziliku sv. Jiří, kde mají své hroby sv. Ludmila a blahoslavená Mlada.

20. ročník V sobotu dopoledne bylo moţné si prohlédnout klášter Rytířského řádu kříţovníků s červenou hvězdou, zúčastnit se mše sv. slouţené velmistrem kříţovníků P. Kopejskem a vyslechnout přednášku františkánky S.M.Ludmily Pospíšilové o sv. Aneţce. Odpolední blok přednášek rozdělili pořadatelé do tří oblastí na třech místech: Duchovní oblast probíhala v klášteře minoritů u sv. Jakuba, kde přednášeli P. J. Kopejsko O. Cr („Svatá Aneţka jako zakladatelka kříţovnického řádu a vliv na současnost“), provinciál minoritů P. Bohdan Sikora OFMConv. („Role a význam ţen ve františkánském hnutí“) a s. Aneţka Marková OSC., abatyše kláštera klarisek v Bad Neuenahr v Německu („Obnova svobody a mezilidských vztahů v duchu Jeţíše Krista a sv. Aneţky České“). Sociální a zdravotní oblast probíhala v klášteře kříţovníků, kde se všichni přednášející zaměřili především na péči o chudé a osamělé nemocné a bezmocné lidi, o lidi na okraji společnosti, o zapojování veřejnosti do této péče. I zde byl zajímavý materiál k přemýšlení. P. ing. Miloslav Fiala, O. Praem. přednášel na téma „Radujte se v Pánu, vţdycky znovu říkám, radujte se!“ (Flp 4, 4); ředitel sdruţení Naděje Mgr. I. Hradecký rozebíral téma „Chudé máte stále kolem sebe“ (Mt 26, 11) a MUDr. Dvořáková z Hospice Dobrého pastýře z Čerčan se zamýšlela nad tématem „Má svatá

13

Aneţka vliv na rozvoj hospicového hnutí u nás?“ Společensko-politická oblast probíhala v poslanecké sněmovně parlamentu. Na úvod vystoupil místopředseda PSP ing. Jan Kasal. Přednášejícími byli například P. Dr. Vojtěch Eliáš, proděkan teologické fakulty UK („Sv. Aneţka, učitelka Boţího zákona v Kristových stopách“), P. Dr. Tomáš Petráček z Univerzity Hradec Králové („Porovnání společenské a morální situace v Čechách ve 13. století a dnes“), Angel Waldstein OSB z Německa („Sv. Aneţka a sv. Zdislava dvě šiřitelky lásky a kulturnosti“) a Prof. Ing. Lubomír Mlčoch z Fakulty sociálních věd UK („Dědictví Aneţky České: láska dobro-přejná a láska sociální i politická“). Nedělní program konference začínal v 9.00 mší svatou v kostele sv. Jakuba, odpoledne pokračoval prohlídkou Aneţského kláštera a završen byl v klášteře františkánů u Panny Marie Sněţné zábavným odpolednem spojeným s hudebním vystoupením a výstavou. Naše redakce má k dispozici přednášku s. Aneţky Markové, abatyše kláštera sester klarisek z Německa, kterou začneme uveřejňovat v příštím čísle našeho časopisu. Dnes několik základních dat z ţivota sv. Aneţky, jak je uveřejnila ČBK na svých internetových stránkách. Text poskytl PhDr. Petr Kubín, Ph.D., vyučující na Katolické teologické fakultě v Praze.

14

AVE LISTOPAD

Svatá Anežka Česká Aneţka Přemyslovna se narodila patrně roku 1211 jako dcera českého krále Přemysla Otakara I. a jeho druhé manţelky Konstancie z rodu uherských Arpádovců. Ve třech letech byla dána na vychování k cisterciačkám ve slezské Třebnici, která patřila její tetě, vévodkyni Hedvice, později svatořečené. V šesti letech pak byla přemístěna do severočeských Doksan k premonstrátkám, aby zde strávila další dvě léta. Jako osmiletá se stala předmětem sňatkové politiky svého otce, který ji zasnoubil s desetiletým synem císaře Fridricha II. Proto byla odeslána do Vídně na dvůr rakouského vévody Leopolda VI., aby se zde náleţitě připravila na budoucí manţelství. Nicméně, kdyţ bylo Aneţce 14 let, ze sňatku sešlo, protoţe lstivý Leopold provdal za Jindřicha svou vlastní dceru Markétu. Poníţená Aneţka se vrátila domů na Praţský hrad. Brzy poté však začali usilovat o její ruku další uchazeči, nejdříve anglický král Jindřich III. a posléze i sám císař Fridrich II. Nakonec vše dopadlo jinak: po smrti otce († 1230) se rodičovské poslušnosti zproštěná Aneţka rozhodla následovat největší duchovní výzvu své doby – nový ideál sv. Františka. S pomocí svého královského bratra Václava I. proto (po vzoru své sestřenice sv. Alţběty Durynské) zakládá na Starém Městě praţském u kostela sv. Haštala špitál a záhy v jeho blízkosti i dvojklášter klarisek

a minoritů. O Letnicích 1234 pak vstupuje sama ve věku 23 let za velké slávy do tohoto kláštera a je jmenována jeho abatyší. Václav I., a později i jeho syn Přemysl Otakar II., zde na praţském Františku vybudovali jeden z nejkrásnějších českých klášterů, první gotické dílo svého druhu. Vstup královské dcery do přísného kláštera se stal celoevropskou událostí. Všimla si ho i sv. Klára v Assisi, která pak ve svých listech uváděla Aneţku do správného chápání františkánské chudoby. V důsledku tohoto poučování se Aneţka posléze vzdala vedení špitálu, na který převedla veškerý majetek, a péči o něj svěřila špitálnímu bratrstvu - řádu kříţovníků s červenou hvězdou. Aneţka pak od papeţe Řehoře IX. získala právo naprosté chudoby (1238), tj. zcela ojedinělou výsadu, ţe její klášter nikdo nesmí nutit k přijetí nějakého majetku. Jako klauzurní sestra sice nesměla opouštět klášter, přesto si ale uchovávala čilé kontakty s královskou rodinou a s papeţskou kurií. Jako uţ stařičká představená zemřela (2.3.1282) uprostřed velkého hladomoru za braniborské okupace Čech na následky tvrdých celoţivotních postů a celkové deprese z neutěšného stavu království po pádu Přemysla Otakara II. Patrně uţ za svého ţivota byla v klášteře povaţována za světici, po její smrti se pak rozvinul lidový kult, který je dosvědčen řadou zázraků.

20. ročník

15

Jaký byl letošní 3. listopad v Praze V dopoledních hodinách bylo zahájeno jednání Grémia Společnosti v Královské kanonii premonstrátů na Strahově. Účastníci jednání si mohli prohlédnout mistrovsky provedenou kopii obrazu Panny Martie Rynecké, kterou poţehnal Svatý otec Benedikt XVI. po mši svaté v Brně - Tuřanech v neděli dne 27. září t. r. Dále byla členům Grémia představena originální hvězda z glorioly sochy Panny Marie ze strţeného mariánského sloupu. Je to třetí zachovaná hvězda. Tento vzácný originál byl věnován Společnosti z pozůstalosti jednoho kněze z Plzeňska. Podle zprávy místopředsedy Společnosti Václava Dajbycha byl uplynulý rok úspěšný i po stránce finanční. Po krátké přestávce pokračoval program jiţ za účasti členů Společnosti v Muzeu Karlova Mostu, kde byl poslední den trvání výstavy o Mariánském sloupu nazvaný: „Příběh Mariánského sloupu“. Bylo zde vidět i stovky podpisů na petičních arších, které podepsali návštěvníci výstavy. Program pokračoval jednáním Výroční členské schůze v refektáři kláštera Kříţovníků s červenou hvězdou. I zde byla všem přítomným členům Společnosti představena kopie obrazu Panny Marie Rynecké, poţehnaná Svatým otcem a připravená pro vloţení do kapličky obnoveného sloupu v jeho podstavci. Do té doby bude kopie uloţena v klášteře Premonstrátů v Praze na Strahově. Byla představena i originální hvězda

z glorioly sochy Panny Marie na Staroměstském náměstí. Předseda akad. sochař Jan Bradna pak přednesl zprávu o činnosti Grémia a Společnosti za uplynulý rok. Vystoupil také akad. sochař Petr Váňa, který seznámil přítomné se stavem prací na výrobě jednotlivých dílů sloupu. Uvedl, ţe všecky práce na architektuře sloupu budou dokončeny během jednoho roku. Dále byla provedena doplňovací volba do Grémia Společnosti. Jan Bradna navrhl za novou členku Grémia paní Evu Kocmanovou, knihovnici Univerzity Karlovy, která se Společností jiţ déle spolupracuje. Paní Kocmanová kandidaturu přijala a byla po svém představení jednohlasně zvolena. Těsně před 17. hodinou byla schůze ukončena a všichni přítomní se přesunuli na Staroměstké náměstí, kde začala u Základního kamene sloupu poboţnost k výročnímu dni jeho strţení, organizovaná tradičně Mariánskou legií při kostele Dominikánů u sv. Jiljí. Následovala modlitba růţence v chrámu Matky Boţí před Týnem a v 18.00 hodin mše svatá, jejímţ hlavním celebrantem byl opat premonstrátského kláštera v Nové Říši, P. Marian Rudolf Kosík. Po mši svaté vyšel z kostela průvod k soše Panny Marie u bočního vchodu do kostela z Celetné ulice, kde byla mariánská poboţnost zakončená zpívanou litanií Loretánskou. (převzato z www. marianskysloup.cz)

16

AVE LISTOPAD

Podněty k Roku kněží Ztratit se v Bohu Mírou lásky k Bohu je milovat jej bez míry. Tato čistá a bezmezná láska vede člověka k nejuţšímu společenství s Bohem, k setkání a spojení svobodné lidské vůle a lásky, která je Boţím darem. Kdy jen bude moţné dojít aţ ke zkušenosti onoho impulsu, díky kterému duch opojený láskou k Bohu zapomene na sebe, (...) celý se vrhne do Boha, vytvoří s ním jediného ducha a řekne: "Mé tělo i mé srdce zmizelo;

Bůh je navěky součástí mého srdce, součástí mne samotného."? Neváhal bych prohlásit za svatého toho, kdo by něco takového v tomto smrtelném ţivotě zaţil, i kdyby to bylo jen zřídka nebo jen jednou anebo jen na malý okamţik. Poněvadţ ztratit určitým způsobem sebe sama, jako bys uţ neexistoval, nevnímat uţ sám sebe, vyprázdnit se a stát se takřka ničím, to znamená přebývat jiţ v nebi. (Sv. Bernard z Clairvaux)

Na lásku k tobě mám jen dnešek Všichni svatí i velcí svědkové víry se shodují na důleţitosti přítomného okamţiku. Oni ţijí sjednoceni s Jeţíšem kaţdý okamţik svého ţivota a to vţdy podle vlastní spirituality vtělené do jejich bytí. Pro Ignáce z Loyoly to je Ad maiorem Dei gloriam, pro Alţbětu od Nejsvětější Trojice In laudem gloriae, pro Jana Boska Da mihi animas, pro Matku Terezu Misericordia. Pro Raula Follereau zas Jeţíš v malomocných, pro Jeana Vaniera Jeţíš v mentálně postiţených.

Svatí, kteří v přítomném okamţiku zosobňují svůj ideál, uskutečňují podstatu svého ţivota. Svatý Pavel od Kříţe píše: „Šťastná duše, která spočívá in sinu Dei, nedělá si starosti z budoucností, ale snaţí se ţít okamţik za okamţikem v Bohu motivována pouze touhou v kaţdé situaci konat jeho vůli“. Terezie z Lisieux to potvrzuje: „Můj ţivot je jen okamţik, nyní, které pomíjí, chvíle, která brzy uplyne a uţ nebude. Ty víš, můj Boţe, ţe na lásku k tobě mám zde na zemi jen dnešek.“ (Kard. François-Xavier Van Thuan)

Říkáme správně, ţe všechna kněţská moc pochází od Jeţíše Krista, ţe on sám v kněţích působí: rozhřešuje, proměňuje, světí. On je totiţ člověk, v němţ všecko lidské se stalo Boţím. Jeţíš Kristus je však ideál dokonalosti pro všechny křesťany. Je to ideál všeobecného kněţství všech věřících. Oţiví-li se v církvi tato touha, pravděpodobně se najde i velký počet těch, kteří ji budou chtít dokončit svátostně jako kněţí k tomu církví posvěcení. (Tomáš Špidlík)

20. ročník

17

Bůh není „někde v nebi“ Advent a jeho poselství Bůh přichází - Dnes, tady, teď „Hle, přichází Bůh, náš Spasitel.“ Tato biblická antifona je jakýmsi vstupem do období adventu. Na počátku adventní doby tak sugestivně zaznívají dvě slova: „Bůh přichází“. Důleţité je, ţe tato slova nezaznívají v minulém čase: „Bůh přišel“, ani v budoucím: „Bůh přijde“, ale v přítomném: „Bůh přichází“. Jde tedy o činnost, která probíhá stále. Advent nás vybízí: „Probuď se a rozpomeň se, ţe Bůh přichází! Dnes, tady, teď!“ Bůh mezi námi Advent nám připomíná, ţe „Bůh přichází“ navštívit svůj lid, aby přebýval mezi lidmi a vytvářel s nimi společenství lásky a ţivota. Evangelium vyjadřuje tajemství vtělení takto: „Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi“, doslova: „aby svůj stan rozbilo mezi námi“ (J 1,14). Připravit se na Vánoce znamená, nasadit se v budování „příbytku Boţího mezi lidmi“. Nikdo odtud není vyloučen; kaţdý můţe a má přispět k tomu, aby tento dům byl prostornější a krásnější.

abychom svůj zrak obrátili k Bohu, abychom se s Bohem setkávali v modlitbě a v konání dobra, abychom pozvali Jeţíše do svého ţivota a společně s Ním budovali příbytek Boţí mezi lidmi. Dnes, tady, teď. Bůh není „někde v nebi“ Bůh není Bohem, který přebývá někde v nebi a přitom se o nás nezajímá. Je Bohem - přicházejícím. Je Otcem, který na nás nikdy nepřestává myslet a zároveň chová respekt k naší svobodě. Touţí nás potkat a navštívit: chce přijít a zůstávat s námi. Jeho advent = „příchod“ je důsledkem jeho rozhodnutí osvobodit nás od zla, smrti a ode všeho, co brání našemu pravému štěstí. Bůh nás přichází spasit. Stvořitel světa přišel z lásky přebývat mezi lidi. V listu Filipanům stojí, ţe Kristus „nic nelpěl na tom, ţe je rovný Bohu, ale sám sebe se zřekl a vzal na sebe přirozenost sluţebníka.“ (Flp 2,6). A stal se jedním z lidí. Advent nás vybízí: „Probuď se a rozpomeň se, ţe Bůh přichází! Dnes, tady, teď!“ (Bendikt XVI.– převzato z www.vira.cz)

Advent nás vybízí:

Rosu dejte nebesa shůry, oblaka spusťte déšť práva, ať se otevře země a zplodí spásu, ať spolu vyraší spravedlnost! (Iz 45,8)

AVE LISTOPAD

18

MOUDROSTI svatých Sv. Jan Maria Vianney Na čem je zaloţena láska k bliţnímu? Za prvé: Přát bliţnímu dobro. Za druhé: Pracovat pro jeho dobro při kaţdé nabízející se příleţitosti. Za třetí: Snášet a omlouvat chyby bliţního. Na tom spočívá opravdová láska, bez které je nemoţné najít milost u Boha a spásu své duše. 

Kdyţ se modlím, představuji si, jak On se modlí ke svému Otci. Dobrou modlitbou můţeme poroučet nebi i zemi. Všechno nás bude poslouchat.

Miluji tě, můj Boţe, a moje jediné přání je, abych tě miloval aţ do posledního dechu. Miluji tě, nekonečně lásky hodný Boţe, a raději chci s touto láskou zemřít, neţ abych ţil jen jeden okamţik, kdy bych tě nemiloval.

Naším jediným štěstím na této zemi je milovat Boha a vědět, ţe On miluje nás.

Sv. František z Assisi  Prosím v lásce, kterou je Bůh sám, všechny své bratry, kteří káţou, modlí se nebo pracují, kleriky i laiky, aby se snaţili být ve všem pokorní, aby se nevychloubali ani nebyli samolibí ani v duchu pyšní na dobrá slova nebo skutky a vůbec na nic, co Bůh dobrého tu a tam v nich a skrze ně udělá, promluví nebo způsobí, podle slov Páně: „Neradujte se z toho, ţe se vám podrobují duchové“ (Lk 10, 20). 

Buďme pevně přesvědčeni, ţe nám patří jen chyby a hříchy. Více se máme „radovat z toho, kdyţ se octneme ve všelijakých zkouškách“ (Jak 1, 2) a kdyţ musíme snášet na tomto světě různé úzkosti a obtíţe duše a těla pro věčný ţivot. Chraňme se proto všichni veškeré pýchy a marné slávy.

Kdo okusil, jak sladký je Pán, tomu se zdá trpká všechna světská radost. Okuste a vizte, jak sladký je Pán, a nikdy nebudete litovat.

20. ročník

19

PAPRSEK VĚKŮ Svatá Aneţka se smrti nebála. Máme-li před sebou cíl a docházíme-li k němu, není proč se lekat. Ţijeme i my tak, abychom se nemuseli smrti obávat? Bylo pondělí po čtvrté neděli zašeptala abatyše. A tu, hle, jedna postní. Psalo se léta Páně 1282. ze sester, která jiţ po několik let byla V prosté cele na tvrdém lůţku leţí nemocná tak těţce, ţe sama nechodila, Aneţka Přemyslovna. Na chladné zemi pouze za pomoci druhých, doplíţila okolo loţe klečí ostatní sestry. Všechny se po kolenou k Aneţce a ţadonila: se hlasitě modlí. Občas některá „Miláčku Boţí, sestro Aneţko, z mladších klarisek do ţalmu vzlykne, poţehnej mi, neţli se rozejdeme. Snad ještě se nenaučila krotit svůj ţal, ještě jí je to rozchod nakrátko. I já jsem skoro slzy zrádně utíkají z pod sklopených na pokraji hrobu. Ty jsi však Bohu víček. Aneţka leţí nehnutě. I její temné milejší, dej mi své poţehnání!“ zraky, dnes pod klenutým čelem Aneţka Přemyslovna se mírně zapadlejší neţ jindy, dívají se usmála. Chvíli mlčela, modlíc kamsi vzhůru. V rysech obličeje se v srdci, potom pokorně se zračí velký klid a světlo odvětila: „Já nejsme představená ztajeného úsměvu je ţivé tak, a není na mně udělovat ţe abatyše, klečící u Aneţčiných poţehnání.“ Avšak nemocná nohou, v srdci zadoufala, ţe se klariska sama si vzala Aneţčinu Aneţka zase uzdraví. ruku a poloţila na svou hlavu. Jako by Přemyslovna četla A k nesmírnému úţasu všech v myslích, ihned se její temné ihned vstala zdráva. oči obrátily k představené. Aneţka Přemyslovna brzy A k údivu všech řekla: „Doopravdy mě pak umřela. Teskně zvonily zvony volá Pán, odcházím od vás, sestry. Na Františku, zaplakal lid, který ji znal Bylo mi dobře mezi vámi. Ale tam je a miloval. Kdyţ její mrtvé tělo bylo můj pravý domov.“ vystaveno v chrámu, po čtrnáct dní k té Tu všechny pochopily. I ta prosté, černé rakvi putovaly davy, aby nejmladší zadrţela vzlyk a dětsky se rozloučily s milovanou sluţebnicí udiveným pohledem se ptala, nahlas si Boţí. Nejeden zázrak se stal v oné netroufala, byla teprve novickou. době, Bůh dával hojně důkazů, jak je Avšak Aneţka rozuměla beze slov mu tato řeholnice milá. a opět řekla: „Není třeba se strachovat Tělo Aneţky bylo pohřbeno před sestrou smrtí, která nás doprovází v klášterní kapli. V pozdějších k Otci. Pro radost ze shledání, bouřných dobách, kdy klášteru hrozilo pro touhu po Tom, od něhoţ jsme nebezpečí, tělo Aneţky České bylo vyšli, duše se zapomíná bát.“ přeneseno, bohuţel, dodnes nevíme „Krásná jsi smrti spravedlivého,“ kam. (Marie Holková)

AVE LISTOPAD

20

kardinál Tomáš Špidlík SJ

III. CTNOSTI V EVANGELIU ZVLÁŠTĚ DOPORUČENÉ Problém poslušnosti O problému poslušnosti se dnes mluví často. Mladí lidé chtějí svobodu a nechtějí být poddaní. Mají pravdu, kdyţ tvrdí, ţe růst v dokonalosti je růstem k větší a plnější svobodě. Otázka však je v tom, jsouli v rozporu tyto dvě základní pravdy křesťanské nauky: pravá vnitřní svoboda a dokonalá poslušnost podle příkladu Krista, který se stal „poslušným aţ k smrti“ (Fil 2, 1).

Jaká je svoboda člověka v Kristu vykoupeného 1) Kristus nás osvobodil z otroctví ďábla (1 Jan 3, 8). Zlý duch sice stále působí ve světě, stále svádí ke hříchu, ale nikdy nemůţe člověka k hříchu donutit. Svatí Otcové přirovnávají ďábla ke psu uvázanému na řetěze. Můţe pokousat, ale jenom toho, kdo se k němu sám přiblíţí. Zlý duch můţe způsobit pohromy, nemoci, války. Ale i to se stává jen z dopuštění Boţího k dobru lidí. Pěkně tuto pravdu ilustruje legenda o sv. Prokopu, který čerta zapřahuje do pluhu, aby oral, připravoval půdu k setbě křesťanské víry. Křesťané dovedou i zla pouţít

k tomu, aby vzešlo nové dobro. Nejhorším stupněm ďáblovy tyranie je tzv. posedlost. Stávají se případy, ţe se zlý duch člověka zmocní, jej jakoby hypnotizuje mluví jeho ústy, zmítá jím. Uboţák je v hrozném stavu, ale nehřeší, protoţe není za své skutky odpovědný. Hřešit nemůţe za nás ďábel, jen člověk sám, svobodně. 2) Svoboda od hříchu. I křesťané se dopouštějí chyb a padají. Ale přece jen věří, ţe Bůh dává kaţdému člověku vţdycky a za všech okolností dost milosti, aby se nedopustil těţkého hříchu. A v případě, ţe člověk sám padne i do hříchů nejtěţších, milosrdenství Boţí je tak velké, ţe je všechny smyje tomu, kdo se k Bohu obrátí s opravdovou lítostí. 3) Svoboda od nepřátel. I křesťané mají nepřátele, stíhá je pronásledování, je jim ubliţováno a křivděno. Oni však věří, ţe se jim ani vlas z hlavy nespadne bez vůle Boţí (Mt 10,30). Přijímají proto násilí dobrovolně, jako by ani nebylo od nepřátel, ale přímo od Boha, jako pokání za hříchy a příleţitost k oběti, k nesení kříţe s Kristem.

20. ročník

21

PŘÍSLOVÍ známá i neznámá  Kaţdý den je jen jednou za ţivot.  Starosti neubírají zítřku jeho trápení, ubírají dnešku jeho sílu.  Mlčenlivost a skromnost - vlastnosti velmi vhodné k rozhovoru.

Zapomínání na cukr Kdykoli jsem potřebovala pomoci, zavolala jsem svoji přítelkyni, která, uţ jak se objevila ve dveřích, mi pomáhala, pomáhala svým laskavým a shovívavým pohledem. Navíc byla velice chytrá a velice moudrá. Tehdy jsem se chtěla rozvádět. Nešlo vlastně o ţádné váţné důvody, kdepak, jenţe nastoupila u nás ponorková nemoc, já ani manţel jsme neměli nikoho, komu bychom chtěli dát před tím druhým přednost a přece jsme začali uvaţovat o rozvodu a myslím, ţe oba jsme se na rozvod dívali jako na vysvobození, jako na moţnost, jak uniknout z klece. Seděly jsme s přítelkyní v kavárně. A objednaly jsme si kávu. Přinesli nám ji a já se napila. „Zapomněli přinést cukr,“ řekla jsem vztekle. A hned jsem mávala na číšníka. Přítelkyně se na mě usmívala. A vzala si cukr, sladila si, jí nezapomněli přiloţit na talířek ke kávovému hrnéčku dva malé sáčky. Donesli mi cukr. A já si sladila kávu a přitom jsem si stále ještě nesla v ústech hořkou chuť horké kávy, kávy, o kterou jsem se spálila. Vyprávěla jsem o rozvodu. Vyprávěla jsem zaujatě, tehdy se mi zdálo, ţe není lepší moţnost. Konečně, děti nemáme,

tak co! Přítelkyně mi naslouchala se stejným zájmem jako vţdycky a já se cítila, jak se uvolňuji. „Pamatuješ, jak ti nepřinesli cukr?“ zeptala se přítelkyně. Kývla jsem. „A tak je to s tebou,“ řekla mi s úsměvem, „prostě jsi svou kávu neosladila a tak se ti zdála hořká.“ „To je snad něco jiného.“ „Proč?“ „Nemůţeš srovnávat manţelství s nějakou obyčejnou kávou.“ „Nesrovnávám tvoje manţelství, srovnávám sladkost a hořkost. Nechápala jsem. „Zapomněla jsi dát do kávy cukr a stěţuješ si, ţe je hořká. A stačí tak málo, stačí kávu trochu přisladit a hned se ti přestane zdát hořká. Přece kvůli tomu, ţe máš na stole chvíli hořkou kávu bez cukru, nebudeš vylévat kávu a nebudeš rozbíjet hrneček? Chápeš?“ Docházelo mi. Jak by mohlo být moje manţelství méně hořké, kdyţ do něj nepřidáme trochu cukru? Manţel? Já? Od té chvíle jsem myslela na to, jak přidat do našeho vztahu trochu cukru. Snaţila jsem se já i manţel. Nerozvedli jsme se. Je to uţ pár desítek let a máme krásné, zdravé děti. (Z knihy E. Martin - Andělé nás neopouštějí)

22

AVE LISTOPAD



HUMOR je koření života!

Do

řeznictví vběhne pes, ukradne několik buřtů a uteče. Rozčilený řezník však psa pozná. Je to pes jednoho ze stálých zákazníků - místního právníka. Odpoledne zajde řezník k právníkovi a zeptá se jej: „Kdyţ mi vběhne do řeznictví pes a ukradne svazek špekáčků, mám nárok na finanční náhradu od majitele psa?“ „Ano, samozřejmě,“ odpoví právník. „V tom případě mi dluţíte 120 korun,“ říká řezník, „to totiţ byl váš pes.“ Právník si povzdechne, vytáhne šekovou kníţku a napíše šek na 120 korun. Kdyţ je řezník na odchodu, právník jej zadrţí: „Ještě moment! Tady máte účet na 500 korun za konzultaci.“ 

Ptají se matematika, fyzika a právníka, kolik je dva plus dva. Matematik odpovídá, ţe je to přesně čtyři. To fyzik se zeptá na přesnost, s jakou to má spočítat a odpoví 4,00000. A právník? Ten se bez váhání zeptá: „Kolik potřebujete, aby to vyšlo?“

Ve vlaku sedí paní s malým chlapečkem na klíně a naproti nějaký pán. Chlapeček se vyptává: „Kolik je ti, pane?“ Muţ s úsměvem odpoví. „A máš ţenu?“ Muţ trpělivě odpoví na všechny zvídavé otázky. Chlapeček se nakonec obrátí k mamince: „Je to všechno, co jsi chtěla vědět?“

Doktor pacientovi: „Mám pro vás dvě zprávy: První - máte rakovinu. Druhá - máte silnou sklerozu.“ Pacient: „Hlavně, doktore, ţe nemám rakovinu.“

„Dobrý den, pane doktore, já budu asi potřebovat brejle!?˝ „To budete, matko, tady jste v bufetu.“ 

Novicky před II. vatikánským koncilem skládají řeholní sliby. Je to velká sláva a pro většinu příbuzných poslední moţnost vidět se s děvčaty, neţ je uzavřou za zdmi kláštera.V davu kolem kostela se ocitly i dva ţidé. „Pánové jsou příbuzné některé z nevěst Kristových?“ – „Ne, my jsme z ţenichovy strany,“ odpoví jeden z nich.

Babička říká vnukovi: „Pepíčku, kdyţ kašleš dej si ruku před pusu!“ Pepíček: „Neboj, babi, mně zuby nevypadnou.“

Misionář přistane na ostrově. „Dobrý den, pane,“ pozdraví ho slušně domorodý chlapec. „Neoslovuj mě, pane, ale říkej mi otče,“ opraví misionář chlapce. „No to je ale senzace,“ raduje se chlapec. „Moje máma bude moc překvapená a nadšená. Říkala mi, ţe se uţ nikdy nevrátíš!“

20. ročník

23

DĚTI píší BOHU 

Milý Pane Boţe, jsi jako rabín, kterej se jmenoval Jeţíš? Pokud odpovíš „ano“ chtěl bych ti říct, ţe mám rád Ţidy, i kdyţ sem protestant. Matouš

Milý

Pane Boţe, měl by ses u nás příští týden zastavit a promluvit v našem kostele. Slibuju ti, ţe příští neděli pudu do kostela, kdyţ tam budeš ty. Jak ale poznám, ţe tam jsi? Kateřina

Milý svatý Augustine, píšu tobě, protoţe si myslím, ţe by to trvalo moc dlouho, neţ by můj dopis došel Pánu Bohu. Potřebuju nutně brzy pomoct. Moje učitelka sestra Marie si na mě hrozně zasedla. A já jsem váţně neudělal nic špatného. Faktysajdy! Toník 

Boţe,

líbí se mi úplně všechno tak jak si to stvořil. Myslim ţe lidi v kostele co nemaj rádi rokenrol nemaj pravdu. Kdyby se ti to taky nelíbilo, tak bys to přece zlikvidoval hned na začátku. Míša



Milý Pane Boţe, znáš našeho pátera, důstojného pána Hlavu? My mu říkáme důstojný pán Smrtihlav. Jsem rád, ţe ti to můţu napsat.

Jiří



Milý Pane Boţe, chodím do školy, která se jmenuje Nejsvětější krve Páně. Ostatní děti se nám smějou. Říkají, ţe chodíme k Dárcům krve. Potřebovali bychom se přejmenovat. Dominik

Vánoční bohoslužby Lomec

Mše sv. ve farnostech

Chelčice

Bavorov

24.12. - Štědrý den

22.00

14.30

24.00

25.12. - Narození Páně 26.12. - 2. vánoční svátek

9.30 9.30

11.00 11.00

8.00 8.00

27.12. – Svátek Svaté rodiny

9.30

8.00

1.1. - Slavnost Panny Marie

9.30

11.00 11.00 14.00 Nov. koncert

2.1. - Tříkrálová pouť

10.00

8.00 15.00 Ván. koncert

AVE LISTOPAD

24

POUTĚ na LOMEČKU Hlavní celebrant

Dat. Den Hod. Název pouti Adventní, Mikulášská

Opat Josef Michael Pojezdný O.Praem., Strahov + mikulášská nadílka

5.12.

so

10.00

13.12.

ne

14.30 Fatimský den P. ThDr. Patrik Maturkanič CFSsS, Lomec

2.1.

so

10.00 Tříkrálová

13.1.

st

17.00 Fatimský den P. František Sobíšek, České Budějovice

P. Cyril Tomáš Havel CFSsS, Č. Budějovice

Z PROSINCOVÉHO KALENDÁŘE 6.12. 8.12. 13.12. 14.12. 25.12. 26.12. 27.12. 28. 12. 31.12.

Sv. Mikuláš – 2. neděle adventní Panna Maria, počatá bez poskvrny prvotního hříchu Sv. Lucie – 3. neděle adventní Sv. Jan od Kříţe Boţí hod vánoční – Narození Páně, 1. svátek vánoční Sv. Štěpán, 2. svátek vánoční Svatá Rodina Jeţíš, Maria a Josef Sv. Mláďátka betlémská Sv. Silvestr I.

PRANOSTIKY

NA

PROSINEC



    

Kdyţ v prosinci mrzne a sněţí, úrodný rok na to běţí. Po sněhu Bára s Mikulášem šla. (4. 12.) Kdyţ na Mikuláše prší, zima lidi hodně zkruší. (6. 12.) Na svatou Lucii jasný den, urodí se konopí i len. (13. 12.) Je-li na Štědrý večer nebe hvězdnaté, bude rok úrodný. (24. 12.)

********************************************** Registrační značka: MK ČR E 12987. Uzávěrka vţdy do 15. dne v měsíci. Číslo vydání odpovídá podtitulu časopisu. Vydává: Kongregace Šedých sester III. řádu sv. Františka, Lomec 62, 389 01 Vodňany (tel. 383 382 703, fax: 383 383 444). Distribuce: Řeholní dům Šedých sester na Lomci (č. účtu: 77226622/0800). Časopis se vydává bezplatně. Internetová adresa: www.lomec.cz. (e-mail: [email protected])