AVE Z
LOMEČKU
DUBEN 2010
2
AVE DUBEN
25. března SLAVNOST ZVĚSTOVÁNÍ PÁNĚ (dokončení z minulého čísla) Pokračování, jak tuto událost přibližuje P. Raul Plus SJ v knize „Maria v našich božských dějinách“, kterou vydalo nakladatelství Kropáč a Kucharský v roce 1937. Na stěně lvovské armenské katedrály představil Jan Jindřich Rosen velmi výstiţně Zvěstování Panny Marie. Vpředu anděl před Pannou se sklánějící. V pozadí perspektiva kolonády a vstup na Kalvárii: Jeţíš s kříţem a za ním, opodál ve hloučku ţen, plačící Matka. Sblíţení těchto dvou tajemství je snad jen pouhý nápad umělcův? Nikoli. Spíše výraz pravdy psychologické, více neţ pravděpodobné. Vrátit lidstvu boţský ţivot, ztracený prvotním hříchem, takový byl účel Kristova příchodu na svět. Účelem svolení Mariina bylo umoţnění Jeho příchodu. Proto se svým „Ecce ancilla Domini“ stává Maria dvojí Matkou: lidskou Matkou Jeţíšovou, nadpřirozenou Matkou všech Jím vykoupených lidí. Leč co by bylo, kdyby byla nepřijala? Soudíme v hypotéze o jejím
svolení, dnes ovšem jiţ dějinami potvrzené. Ale mohlo se stát i jinak. Byla úplně svobodna. Přijala-li, dobře. Ale kdyby byla nepřijala? Mohla přece. Ale ona svolila. I přijde Vykupitel a s ním i vykoupení, boţský ţivot bude nám vrácen. Svolení Marie Panny jest původem dvojího zrození: Jeţíšova a našeho. Za jakou však cenu? Známe narození Jeţíšovo, ale dnes se zastavme zvláště u svého. Často říkáme: „Maria je naší Matkou.“ Chápeme význam tohoto slova v celé jeho hloubce? Chápeme, ţe v určité chvíli světových dějin spása všech závisela na nepatrné odpovědi Panny v nepatrném městečku galilejském? Chápeme, jak hrdinné bylo její Fiat? Chápeme, ţe nejen z lásky k Bohu měla k němu odvahu, ale i z lásky k nám? Chápeme, kam aţ zabíhala její láska? Vizme, jak při zvěsti andělově se chce Maria připodobnit Otci. I ona vidí před sebou dvojí druh dětí: Syna i nás.
21. ročník Jako Otec chce i ona nás zachránit obětí svého Prvorozeného. Jako Otec dal přednost nám před Jednorozeným, i Ona nám dává přednost před Jeţíšem. Ve chvíli velkého rozhodnutí zájem lidstva převyšuje všecko. Odpoví-li Bohu ne, Jeţíš bude zachráněn, lidstvo však zůstane v úpadku. Ale řekla „ANO“. Kdyby Panna Maria při Zvěstování odpověděla andělovi jinak, kde by byl nyní svět? Hleďme však ještě hlouběji vniknout do důsledků jejího „Ecce ancilla Domini“. Slovu Boţímu nebylo dost, ţe se jako my stalo člověkem a za nás umíralo, chtělo si nás ještě přivtělit a jak praví sv. Pavel, nás se sebou ztotoţnit. „Já jsem vinný kmen,“ vysvětlil později Spasitel, „a vy jste jeho ratolesti.“ Úplným Kristem není pouze Jeţíš, Syn Otcův a Syn Panny, ale Jeţíš spolu se všemi lidmi, kteří milostí posvěcující jsou ţivotně do Něj vštípeni. Odtud dvojí výraz: Jednorozený, Prvorozený. Jeţíš je současně tím i oním. Je Jednorozený, ale je i Nejstarším z mnoha bratří, je hlavou mnoţství vyvolených, kteří dojdou spásy jedině skrze Něho a s Ním. Jeţíš nepřišel na svět, aby byl Jednorozeným, byl jím jako věčný Syn Boha Otce. Ale vtělil se, aby se stal Prvorozeným, aby si totiţ přivtělil všecky kdysi přijaté dítky Otce nebeského, které prvotní hřích oloupil o všecky boţské poklady. Jeţíš nemá jiného účelu, neţ aby připojením lidstva k sobě je spojil s Otcem.
3
Vykoupení budou vykoupeni jen potud, pokud budou údy Kristovými, přivtěleni k jeho osobě jednotou jediného celku, jediného Těla. Jeţíš se jen proto stal člověkem, aby byl hlavou tohoto velikého Těla, aby v sobě spojil veškeré lidstvo. Tím však i mateřství Panny Marie nabývá neobyčejné plnosti. Připomínáme si, co napsal blahoslavený Grignion z Montfortu ve svém díle „Poboţnost k Marii Panně“: „Narodil-li se Jeţíš Kristus, Hlava lidstva, z Panny Marie, vyvolení – údy této hlavy – musí se z Ní téţ narodit. Matka není matkou pouhé hlavy bez údů, ani ne pouhých údů bez hlavy. Rovněţ v řádu milosti se hlava a údy rodí z téţe matky.“ Nechceme dojista tvrdit, ţe Maria je Matkou mystického Těla – údů Kristových – týmţ způsobem a v témţe smyslu jako je Matkou boţské hlavy, Pána našeho Jeţíše Krista. Zde je matkou podle přirozenosti, tam podle milosti: to je první rozdíl. Leč kromě toho, běţí-li o mateřskou úlohu Panny Marie s pohledem k tajemnému Tělu Kristovu, nesmíme zapomínat, ţe Panna je téţ jeho údem, ţe je tak jako my přijatou dcerou Boţí, a ţe v přesném slova smyslu ne Ona dává ţivot údům Kristovým, ale Duch svatý, který nadpřirozeně přebývá v kaţdém z nich, je jediným zdrojem milosti jak v Kristu, tak i v Panně Marii a v ostatních věřících. Maria je Matkou mystického Těla pouze v oné míře, o níţ se později zmíníme, v které zásluhami svými s ostatními přispěla
4
AVE DUBEN
ke vzrůstu tohoto nadpřirozeného ústrojí. Po této poznámce zbývá ještě připomenout, ţe Maria, kdyţ svolila stát se Matkou Kristovou, věděla dobře, ţe její mateřství, ač zde i tam rozdílné, vztahuje se zároveň na Jeţíše i na nás, čili jinak pověděno, ţe se nejednalo pouze o to, aby se stala Matkou Jeţíškovou, ale Matkou Jeţíše Krista úplného, velikého Jeţíše Krista, hlavy a údů. Je moţné však odloučit Jeţíše od jeho bratří, Hlavu od údů? Přišel Jeţíš skutečně jen proto na svět, aby byl Prvorozeným, by přivtělením lidstva k sobě dal Otci nebeskému syny. Proto ochotně se připojujeme k úsudku hlubokého a zboţného autora, který praví: „V Kristu nelze rozlišovat člověka soukromého od člověka veřejného; jeho účelem je jeho poslání. Tím se vysvětluje i mateřství Mariino vzhledem k lidstvu. Matka Jeţíšova je nejen Matkou Krista, hlavy lidstva, ale i Krista v jeho údech, kteří dosahují ţivota nadpřirozeného jedině spojením s Ním. Nelze tedy v Panně Marii oddělovat Matku Boţí od Matky lidí. Jeţíš je neodlučný od svých bratří; přišel jedině pro ně; Maria je jen proto Matkou Nejstaršího z bratří, poněvadţ je matkou všech jeho budoucích bratří.
Kdyţ svoluje stát se Matkou Jeţíšovou, svoluje zároveň stát se Matkou všech, kdo budou náleţet k jeho mystickému Tělu. Je-li pravda, ţe není moţné oddělovat Jeţíše od jeho bratří, tělo od jeho údů, je také nemoţné v Panně Marii odlučovat úlohu Matky Boţí od úlohy Matky lidstva. Maria je Matkou celého Jeţíše, jeho těla fyzického i mystického; fyzického svou krví, mystického dobrovolným svolením a svou láskou. Jako Matka prvního svou přirozeností, jako Matka druhých milostivým přijetím, začíná jiţ od chvíle svého Fiat nosit a ţivit ve svém láskyplném srdci celé lidstvo, právě tak, jako začíná nosit a ţivit ve svém lůně samo Slovo Boţí. Pius X. napsal: „Není-li Maria Matkou Kristovou? Je tedy i naší Matkou, neboť my všichni, kteří jsme spojeni s Jeţíšem Kristem a kteří, jak dí apoštol, jsme údy jeho těla, vyšli jsme z lůna Mariina jako tělo se svou hlavou spojené. Proto ve smyslu duchovním a mystickém slujeme dítkami Panny Marie, a Ona je Matkou nás všech: Matkou duchovní, dozajista, ale vpravdě Matkou údů Kristových, a my jsme tedy vpravdě jejími dětmi.
Církev dnes skutečně může potřebovat jen takové lidi, kteří jako Maria mají ještě co říci o tom, co s nimi činil Bůh. (Joachim kardinál Meisner)
21. ročník
5
FATIMSKÝ DEN 13. duben Letošní dubnový fatimský den byl ve znamení smutku nad neštěstím, které se v sobotu 10. dubna stalo v ruském Smolensku, kde havarovalo letadlo s polským prezidentem, jeho manţelkou Marií a ostatními členy doprovodu, v němţ nechyběli ani duchovní. V souvislosti s touto tragédií zaslal Benedikt XVI. soustrastný telegram maršálkovi Sejmu Polské republiky Bronislavu Komorowskému. Papeţ v polsky psaném telegramu vyjadřuje „hlubokou bolest nad zprávou o tragické smrti pana prezidenta Lecha Kaczyńského, jeho manţelky a dalších osob, které ho doprovázely cestou do Katyně.“ Benedikt XVI. z nich v telegramu zmiňuje bývalého prezidenta Ryszarda Kaczorowskiego, vojenského ordináře Tadeusza Płoskieho, pravoslavného vojenského arcibiskupa Mirona Chodakowskieho a evangelického pastora Adama Pilcha. Všechny oběti této dramatické nehody: poslance, politiky, představitele armády, pozůstalé Katyňských obětí a další osoby – čteme dále v papeţově telegramu – poroučím milosti milosrdného Boha. Kéţ je přijme do své slávy. Rodinám těch, kteří zahynuli a všem Polákům vyjadřuji upřímnou soustrast a ujišťuji svou duchovní blízkostí. Celému polskému národu vyprošuji pro těţkou chvíli
zvláštní poţehnání všemohoucího Boha.“ Na Lomečku jsme měli moţnost přivítat poprvé jako hlavního celebranta polského kněze, který jiţ více neţ 12 let působí v naší diecézi P. Mgr. Edwarda Emila Maku ze Záhoří u Písku. V úvodu všechny přivítal lomecký farář P. ThDr. Patrik Maturkanič Ph. D., CFSsS, který mimo jiné uvedl: „O to nás víc těší, ţe zde můţeme přivítat mého velkého přítele otce Edwarda zvláště v těchto dnech, kdy spolu s polským národem proţíváme velký smutek. Chceme jemu i jeho krajanům popřát hodně síly a ujistit ho o našich společných modlitbách.“ P. Edward řekl: „Děkuji otci Patrikovi za milé uvítání. Vţdycky se cítím na Lomci jako doma. Jsem tady často, kdyţ jedu za Patrikem popovídat si nebo za sestřičkami poprosit o modlitbu. Cítím se na Lomci ne jako host, ale jako doma. Slouţil jsem tady jako kněz při koncelebraci, ale dnes zde budu slouţit poprvé jako kněz sám mši svatou a tak prosím, neberte to mé kázání jako kázání, ale jako sdělení mého proţívání. Víte, ţe Polsko je ve státním smutku, ale vy to neproţíváte jako já. Dívám se kaţdou chvíli na polskou televizi a kaţdý den od rána do večera vidím ty davy plačících lidí a to má na mě velký vliv. Stejně tak, jak to řekl dnes váš
6
AVE DUBEN
prezident v poledne před polskou ambasádou, kde poloţil květiny: „Znal jsem velmi dobře prezidentský pár a myslel jsem si, ţe zapomenu, ale kaţdý den cítím tu bolest větší.“ Stejně tak i já, jako Polák. Dneska přivezli tělo naší paní prezidentové a zase lidé plakali a ve všední den házeli květiny před auto s rakví. Nejprve jsem se obával, jak zde budu dnes slouţit, protoţe to mám ve svém srdci, ale pak jsem se rozhodl, ţe přijedu, protoţe jsem to slíbil a také se společně s vámi pomodlil za všechny oběti.“
P. Patrik připomněl i 60. výročí přepadení a zrušení všech muţských klášterů a vyvezení řeholníků do internace, které proběhlo v noci ze 13. na 14. dubna 1950. Po mši svaté pak následovala krátká adorace s litaniemi k Boţskému Srdci Jeţíšovu, které zazpíval P Patrik a P. Edward nám udělil svátostné poţehnání. Krátká modlitba k Panně Marii a poţehnání její podobiznou pak tento fatimský den ukončilo.
Z promluvy jsme vybrali Drazí bratři a sestry, drazí moji farníci, drahé sestry, drazí hosté, jedním slovem řečeno, drazí poutníci a ctitelé Panny Marie! Těším se, ţe mohu být dnes spolu s vámi na tomto poutním místě, na Lomečku. Tento poutní kostel Panny Marie je často nazýván perlou jiţních Čech. Vzpomínáte si na podobenství Pána Jeţíše o pokladu, o síti a o perle? Pán Jeţíš říká, ţe nebeské království je jako poklad. Nemusí to být zlato, ale mohou to být nějaké staré peníze, které nejsou nijak krásné. Mají hodnotu, to ano, ale je třeba zdůraznit, ţe království nebeské má nejen hodnotu, ale je i zároveň krásné, hezké. Proto Pán Jeţíš uţívá ještě jedno podobenství, ţe království nebeské je jako perla. Proč? Protoţe perla kromě toho, ţe má hodnotu, je také krásná. To je ten rozdíl nějakého pokladu a perly. Někdo nazval toto poutní místo perlou
jiţních Čech, protoţe je jako perla toto místo pěkné, vzácné a přitom také pro všechny věřící z okolí má velikou hodnotu, drahocennou, výjimečnou. Na poutní místa vţdycky lidé přicházejí, aby se modlili, aby vyprošovali potřebné milosti, aby děkovali za všechno, co od Boha obdrţeli. To je smysl poutních míst. Vy i já jsme dneska tady jako poutníci, kteří přišli za svou matkou. Máme své radosti, prosby, ale také bolesti, zármutky a problémy. Kdyţ jsem před několika měsíci přijímal pozvání faráře Lomečku a mého přítele otce Patrika, tak jsem si zvolil měsíc duben jako nejvhodnější. Těšil jsem se, ţe budu moci poděkovat Panně Marii Lomecké za její pomoc a ochranu v mém osobním ţivotě. Těšil jsem se, ţe tu vydám svědectví víry. Nebudu vyprávět, ale řeknu jaká je moje víra, co jsem proţíval, jak v mém kněţském i lidském ţivotě působí
21. ročník Panna Maria. Také jsem si myslel, ţe poděkuji za dar kněţství, který proţíváme společně s otcem Patrikem. Tehdy jsem ještě nevěděl, to věděl jen Bůh, ţe k těm úmyslům budu muset připojit svou modlitbu také za devadesát šest zemřelých Poláků, mých rodáků, zahynulých při letecké katastrofě, kdyţ jeli 10. dubna na oslavu 70. výročí zavraţdění polských důstojníků, inteligence, kněţí a elity národa v Katyni, kteří byli popraveni na popud NKVD. Dnes se mi zdá a cítím to tak, ţe je dobře, ţe jsem si zvolil duben, ţe jsem tady s vámi uprostřed toho týdne státního smutku. Týdne, kdy má vlast, Polsko, se jakoby zastavilo. V tichu a modlitbě proţívá smrt svého prezidenta, kterého si většina zvolila v přímých volbách, jeho manţelky, několika senátorů, poslanců, generality a dalších významných politických činitelů. Je dobře, ţe vás mohu povzbudit k modlitbě za tyto zemřelé a přitom se spolu s vámi tady u Panny Marie můţu učit, jak křesťansky máme proţívat takové okamţiky bolestné a nečekané smrti. Tehdy člověk nejen pláče, truchlí, ale i hledá pomoc. Potřebuje druhého člověka, potřebuje, aby s někým promluvil, potřebuje se modlit. To je vidět dneska v Polsku. Oni nejen pláčí, nejen hází na projíţdějící auto s rakví květiny, svítí svíčky u významných míst, kde ti lidé bydleli, ale především chtějí být spolu. V televizi uţ čtvrtý den zní „Pojďme spolu!“ Spolu plačme, spolu vzpomínejme, ale spolu se také
7
budeme modlit. V Polsku probíhá společná modlitba, kaţdý den jsou v kostelech obětované mše svaté za zemřelé. To nám ale Česká televize neukáţe. Ona ukáţe jen jednu stránku, povrchní, ale ne tu hloubku. Proč oni jsou spolu? Co spolu dělají? Oni se modlí! To je ten křesťanský přístup ke smrti v takovém těţkém okamţiku. Myslím, ţe Maria stojící pod kříţem, bolestná, trpící Marie, ale také modlící se, stojící v naději, je pro nás učitelkou v těţkých okamţicích, učí nás, jak tyto okamţiky proţívat. Stačí se dívat na ten obraz, který představuje Jeţíše umírajícího na kříţi a na Marii. Co ona dělá? Jak se chová? Maria, Matka, nás učí, jak se chovat. Marie pod kříţem se stala naší Matkou. Ale všechno začalo v Betlémě. Tam se stala Matkou Jeţíše, Boha a člověka. Proto jí říkáme Bohorodička, Matka Boţí. Církev ji tak oficielně oslavuje od koncilu v Efesu v 5. století aţ do dneška jako Theotokos, Bohorodičku. Nejen Matka Krista Jeţíše, ale také ta, která porodila Boha. Tak ji nazýváme do dneška, modlíme se: Svatá Maria, Matko Boží.. Pod kříţem se stala Matkou církve. To znamená Matkou Jana, ostatních učedníků a kaţdého člověka, který uvěří, ţe Jeţíš je Syn Boţí, Mesiáš, Spasitel světa. Její působení jako Matky u Jeţíšova kříţe neskončilo. Tam teprve začalo. Po Jeţíšově zmrtvýchvstání a nanebevstoupení se Maria stala ve večeřadle opravdovou matkou modlících se apoštolů, první církve. Krásně to zobrazují některé
8
AVE DUBEN
obrazy, které představují Seslání Ducha svatého. Uprostřed je Panna Maria, z obou stran jsou apoštolové a Duch svatý na ně sestupuje. Matka prvotní církve. Ale ani teď neskončilo její mateřské působení. Vzatá s tělem a duší do nebeské slávy pokračuje v mateřské péči o své děti. Stále se přimlouvá u svého Syna v nebi za všechny své děti, jako v Galilejské Káně. Na některých poutních místech ve světě, např. v Czenstochowe, se čte pořád jedno jediné evangelium a sice o zázraku v Káně Galilejské. Proč? První zázrak na přímluvu Panny Marie. Maria prosí za ty potřebné a Jeţíš dává, koná. Kaţdé poutní místo je místem, kde Maria prosí a Jeţíš dává. Tak jako v Káně Galilejské, tak i z nebe Matka Boţí vidí radosti a potřeby svých dětí. Nepřestává být matkou, slyší jejich volání, to znamená modlitby, a někdy výjimečným způsobem sestupuje a přichází mezi své děti, aby je napomenula, poučila a vyzvala k pokání, k modlitbě, k změně ţivota, aby činily to, co učil a přikázal její Syn. Tak bylo v La Salettě ve Francii při jejích prvních zjeveních, kdy vyzývá ke svěcení neděle, protoţe vidí, jak lidé ve Francii znesvěcují neděli. Pracují a nic se jim nedaří. Panna Maria říká: „Pracujete a nic z toho nemáte, brambory vám shnily a shnijí i příští měsíc.“ Vyzývá také děti Melanii a Františka, aby to řekly lidem,
aby uctívali Boţí Jméno, aby ho neznesvěcovali. V Lurdech se zjevuje jako Neposkvrněné Početí a vybízí k modlitbě růţence. Uţ nestačí to, co říkala v La Salettě, uţ je třeba víc modlitby a pokání. Ve Fatimě rozšiřuje své poţadavky a stává se ještě náročnější Matkou. Ţádá ještě více modlitby, více pokání a zasvěcení lidí, národů a celého světa svému Neposkvrněnému Srdci. Ta výjimečná starost a péče Panny Marie o své děti nám ukazuje, jak jí na nás záleţí, protoţe je naší Matkou. Uvědomovali si to i velcí světci kaţdé doby. Kdosi řekl, ţe nenajdeme světce, který by neuctíval Pannu Marii, Matku Boţí. Jinak řečeno: cesta ke svatosti, cesta k Bohu, k Jeţíšovi, vede skrze Marii. Pěkně to vyjadřuje nápis v kapli sestřiček: Per Mariam ad Jesum. – Skrze Marii k Jeţíši. Toto se stalo heslem některých světců, biskupů, např. vašeho biskupa Hloucha, ale i polských biskupů, např. velikého primase kardinála Wysziňskeho, který zachránil víru v srdcích lidí. Mohl bych vám dávat mnoho příkladů světců a světic z celého světa, kteří uctívali, milovali a dokonce zasvěcovali svůj ţivot Panně Marii. Trvalo by to dlouhé hodiny. Dovolte mi, abych jako Polák, vzpomenul dva své veliké rodáky:
21. ročník Svatého Maxmiliána Kolbeho a sluţebníka Boţího Jana Pavla II. Svatý Maxmilián Kolbe byl uţ od svého mládí spojen s Pannou Marií. Uţ v dětství ve svém vidění přijal z rukou Panny Marie dvě koruny: bílou a červenou. Tehdy ještě nevěděl, ţe znamenají nevinnost a mučednictví. Od svého vstupu do řádu minoritů celý svůj ţivot zasvětil Panně Marii. Kaţdý večer se modlil: „Dovol mi chválit tě Neposkvrněná! Dovol mi, abych pro tebe ţil, pro tebe pracoval, pro tebe trpěl a pro tebe zemřel.“ Pro Ni, pro svou Neposkvrněnou, zaloţil Rytířstvo Neposkvrněné i město Niepokalanow, nakladatelství, které existuje dodnes a vydává mezi jiným i u nás známý časopis Imaculata. Uţ za jeho působení, ve 30. letech, vydávalo toto nakladatelství přes milion kusů. On věděl, ţe spojení s Marií spojuje s Jeţíšem, spojuje s Bohem. Před pěti lety zesnulý papeţ Jan Pavel II., jako syn polského národa, národa, který má 350 mariánských poutních míst, byl celý svůj ţivot velkým ctitelem Panny Marie. V knize od Maliňskeho, jsme se mohli dočíst, ţe kdyţ byl malý chlapec, ve věku 9 let mu zemřela maminka. Celá rodina společně chodívala pěšky 10 kilometrů z Wadowic na poutní místo Kalwarie Zebrzydowska. Kdyţ mu zemřela maminka, šel se svým tatínkem a ten mu tam řekl: „Karolku, teď toto je tvoje maminka.“ A tak se i stalo. Celý jeho ţivot, mládí, kněţství, biskupství a nakonec i papeţství bylo
9
spojené s Matkou Boţí. Ve svém erbu měl velký kříţ, písmeno M a heslo „Totus tuus“ – Celý tvůj. Při své poslední návštěvě Polska v roce 2002, kdy uţ cítil svou blíţící se smrt, kdy uţ nesl těţký kříţ nemoci, navštívil i Kalwarii Zebrzydovskou. Uţ nemohl stát, seděl v křesle a modlil se: „Ještě jednou, moţná naposled k Tobě, Maria, volám: Totus Tuus! Celý tvůj, Maria! Tak jsem se modlil na začátku mého pontifikátu a tak se modlím i teď. Celý tvůj, Maria, v ţivotě i ve smrti! Amen.“ V Polsku je druhá Kalwarie Waclawska, blízko Przemyslu, kde jsem studoval na kněze. A tam je výjimečný obraz. Panna Maria má v náručí dítě Jeţíška a je jakoby obrácena a má jedno ucho odhalené a jakoby zvětšené. Ptají se, proč to malíř tak udělal? Malíř odpověděl: „Chtěl jsem vyjádřit, ţe Ona vám naslouchá, kdyţ k ní přijdete, ţe Ona je tady s vámi, aby jako dobrá maminka poslouchala.“ Kaţdé poutní místo, kterých jsou stovky, tisíce po celém světě, jsou výjimečnými místy, kde Ona nám naslouchá. Kde se k nám sklání, přijímá naše díky, slyší naše prosby a utěšuje nás. Bratři a sestry! Vyuţívejme těchto příleţitostí. Mluvme k ní, prosme ji, děkujme jí. I já bych chtěl Panně Marii Lomecké dnes poděkovat, ţe mohu dnes být tady mezi vámi. Mnohokrát v ţivotě mě zachránila. Při těţkých operacích, které jsem proţíval v Českých Budějovicích
10
AVE DUBEN
dvakrát, jsem volal Patrikovi, aby se za mne sestřičky pomodlily. Nebyl jsem nikdy zklamán. Málo si uvědomujeme, ţe ruka Panny Marie nás chrání. Jako to říkal Jan Pavel II., za měsíc budeme proţívat výročí 30 let od atentátu na Svatého otce ve Fatimský den. Na klinice Gemelli papeţ říká: „Děkuji Panně Marii, modlil jsem se. Ona mě zachránila. Jedna ruka střílela a druhá ruka měnila směr.“ A hned kdyţ se uzdravil, jel do Fatimy poděkovat. Chtěl jsem Panně Marii Lomecké poděkovat také za uzdravení mého tatínka. Kdyţ mu lékaři řekli, ţe má velký, neoperovatelný nádor na močovém měchýři, volal jsem Patrikovi a sestřičkám, aby se modlily. A zase jsem nebyl zklamán. To je moje
svědectví. Po modlitbě, kdyţ jsem za tatínkem přijel, ukázalo se, ţe před operací nádor zmizel, praskl. Nemoţné se stalo, prosba byla vyslyšena. Chtěl jsem tady Panně Marii poděkovat za léta mého kněţství. Mé první místo bylo poutní mariánské místo Panny Marie Ustavičné pomoci. Děkuji jí, ţe se mnou byla, ţe mě stále vede, o mě pečuje, ţe mě stále více přibliţuje ke svému Synu. Chtěl jsem jí také svěřit, jako kněz Polska, zármutek mého národa, zemřelé rodáky, jejich rodiny, aby je potěšila. Aby její Syn Jeţíš Kristus proměnil zlo v dobro. Svěřuji naší Matce i vaše radosti, bolesti, zármutky. Ať je vyslyší. Ať u svého Syna vyprosí to všechno, co potřebujeme pro duši i tělo. Ať nás vţdycky k Němu vede. Amen.
Zemřel kardinál Tomáš Špidlík V pátek 16. dubna ve 21.00 hodin zemřel v Římě kardinál Tomáš Špidlík. Kardinál Špidlík byl duchovní osobnost a rádce. V roce nejvýznamnějším českým teologem 1995 dokonce dával jako první Čech ţijícím v zahraničí, světově proslulým duchovní cvičení papeţi Janu Pavlu II. znalcem spirituality křesťanského a římské kurii. Východu, významným představitelem Uznání jeho vědecké práci ekumenického úsilí a uznávaným a mimořádným lidským kvalitám bylo reprezentantem a propagátorem české vyjádřeno několika doktoráty honoris kultury. Celý svůj ţivot zasvětil causa. Například v roce 1997 obdrţel badatelskému úsilí na poli studia čestný doktorát na Pravoslavné a praktické sluţby pro jednotu teologické fakultě v Cluji v Rumunsku křesťanů. a na Univerzitě Palackého v Olomouci, Za své zásluhy byl Špidlík roku 1999 čestný doktorát Karlovy papeţem Janem Pavlem II. v roce 2003 Univerzity v Praze, roku 1999 se mu jmenován kardinálem. Nejvýraznějším dostalo papeţského vyznamenání rysem jeho osobnosti byla mimořádná Pro Ecclesia et Pontifice a mnoho schopnost osobních styků a navazování dalších. Více v příštím čísle Ave přátelství. Byl znám jako hluboká z Lomečku.
21. ročník
11
DĚLÍME SE S VÁMI Missa Chrismatis v českobudějovické katedrále Na Zelený čtvrtek kaţdoročně slouţí diecézní biskup s kněţími mši sv., při níţ se obnovují kněţské závazky a světí oleje. Tento obřad má zdůraznit společenství kněţí s biskupem. Nejinak tomu bylo i letos 1. dubna v naší katedrále sv. Mikuláše. V 9.00 se vydal bohatý liturgický průvod z děkanství, který tvořilo více neţ 30 ministrantů včetně našich bohoslovců, desítka jáhnů, necelá stovka kněţí spolu s generálním vikářem P. Mgr. Adolfem Pintířem a biskupové Mons. Pavel Posád s hlavním celebrantem Mons. Jiřím Paďourem OFMCap. V úvodu pan biskup Jiří všechny přítomné přivítal a zvláště vzpomenul
také všechny kněze nemocné. Připomněl i všechny ty, kteří zemřeli, včetně 11 biskupů, jeho předchůdců. Tématem kázání i celé bohosluţby bylo i motto kněţského roku: „Věrnost Krista – věrnost Kristu.“ Kněţí byli vybídnuti k uvědomění si, ţe „bez Krista nemůţeme nic. Všechno musíme odvozovat od Něj, dárce všeho dobra. Naším úkolem je, abychom se stávali obětí ţivou a ustavičnou. Oběť ke kněţství, to je velká síla, kterou Bůh vyvolává v tichosti svého slova. Je třeba si stále více přivlastňovat Kristovu pokoru, se kterou On přišel mezi nás a stal se člověkem.“
Pět let od úmrtí Jana Pavla II. Letošní výročí úmrtí ctihodného služebníka Božího Jana Pavla II. připadlo na Velký pátek, proto se ve Vatikánu konala vzpomínková mše sv. již v pondělí 29. března. Uveřejňujeme výňatek z homilie papeže Benedikta XVI. Svatý Augustin píše: „Kaţdá duše, která chce být věrná, se spojuje s Marií, aby pomazala drahocennou vůní nohy Páně. Pomaţ Jeţíšovi nohy, následuj Pánovy šlépěje, veď důstojný ţivot. Nohy mu utři vlasy. Máš-li nadbytek, dej ho chudým, a utřeš Pánovi nohy“ (In Ioh. evang., 50,6).
Drazí bratři a sestry! Celý ţivot ctihodného Jana Pavla II. se odvíjel ve znamení této lásky, schopnosti darovat se štědře, bez výhrad, bez omezení a bez kalkulu. Nechal se vést láskou ke Kristu, kterému zasvětil svůj ţivot, láskou bezpodmínečnou a nadměrnou. A právě proto, ţe se stále více přibliţoval Bohu v lásce, mohl být průvodcem na cestě dnešnímu člověku
12
AVE DUBEN
a šířit ve světě vůni Boţí Lásky. Kdo měl to potěšení jej poznat a setkávat se s ním, mohl se hmatatelně dotknout jeho ţivé jistoty, ţe „vidí blaho od Hospodina v zemi ţivých,“ jak jsme slyšeli s responsoriálním ţalmu (26, 13); jistoty, která jej během jeho ţivota provázela a která se zvláštním způsobem ukázala během posledního období jeho putování po této zemi. Postupující fyzická slabost totiţ nikdy neotupila jeho skálopevnou víru, jeho zářivou naději a jeho vroucí lásku. Nechal se strávit pro Krista, církev a celý svět; své utrpení proţíval aţ do poslední chvíle z lásky a s láskou. V homilii ke 24. výročí svého pontifikátu se svěřil, ţe ve chvíli svého zvolení ve svém srdci silně pocítil Jeţíšovu otázku, kladenou Petrovi: „Miluješ mne? Miluješ mne více neţ ti zde?...“ (Jan 21,15-16) a poznamenal k tomu: „Kaţdý den se v mém srdci odehrává stejný dialog mezi Jeţíšem a Petrem. V duchu vidím laskavý
pohled vzkříšeného Krista. On, ačkoli zná mou lidskou křehkost, mne povzbuzuje, abych s důvěrou odpověděl jako Petr: „Pane, ty víš všechno. Ty víš, ţe tě miluji“ (Jan 21,17). A pak mne vyzývá, abych přijal odpovědnost, kterou mi svěřil On sám“ (16. října 2003). Jsou to slova plná víry a lásky, Boţí lásky, jeţ přemáhá všechno! (polsky) Na závěr bych rád pozdravil přítomné Poláky. Scházíte se v hojném počtu kolem ctihodného Boţího sluţebníka se zvláštními city, jako dcery a synové téţe země, vyrůstající ve stejné kultuře a duchovní tradici. Ţivot a dílo Jana Pavla II., velkého Poláka, můţe být pro vás důvodem k hrdosti. Je však třeba, abyste pamatovali také na to, ţe je to velká výzva, abyste byli věrnými svědky oné víry, naděje a lásky, jimţ nás bez přestání učil. Ať vás na přímluvu Jana Pavla II. ustavičně nese Boţí poţehnání. (Radio Vaticana)
Chelčický domov sv. Linharta zahájil provoz Chceme se s našimi čtenáři podělit o radostnou událost, která se uskutečnila ve farnosti Chelčice, kterou spravuje také P. Patrik z Lomce. Z bývalé fary se díky mnoha obětavým lidem daří postupně dělat místo pro záslužnou činnost. Jde o sociálně terapeutické dílny pro lidi se zdravotním postižením. Z Lomečku sledujeme vývoj situace a tak jsme požádali o pár slov pro náš časopis, abychom mohli společně Pánu za toto dílo děkovat a podporovat ho modlitbami. Na Velký pátek 2. dubna 2010 byl malou slavností za účasti významných hostů a obyvatel Chelčic a okolí zahájen provoz Chelčického domova sv. Linharta v objektu bývalé
fary v Chelčicích. Provozovatelem těchto sociálně terapeutických dílen je Domov sv. Aneţky, o.p.s. Čihovice u Týna n. Vltavou. Jiří Netík, předseda správní rady Domova sv. Aneţky
21. ročník a jeden z otců myšlenky vybudování chelčického domova, zapálil svíce jako symbol světla pro všechny, kdo zde budou ţít. Pan Jaroslav Muška, předseda chelčické Zemcheby a také jeden z „otců domova“, s hvězdou v rozkrojeném jablku popřál domovu šťastné vykročení. Starosta Chelčic Jiří Iral, další z otců myšlenky domova, věnoval semena květin a zeleniny pro budoucí zahradu. Poté dostal slovo Mgr. Petr Studenovský, vedoucí odboru sociálních věcí a zdravotnictví, a také studenti VŠ zahradní architektury v Lednici, kteří nám jako svou absolventskou práci připravili projekt zahrady k Domovu sv. Linharta. Na závěr slavnostního zahájení P. Patrik Maturkanič daroval domovu dřevěný kříţek a novému dílu poţehnal. Od dubna je tak první část zázemí a tři pracovnice domova (Markéta Cinádrová, Stanislava Lenkerová a Hana Machová) připravené společně s lidmi s postiţením vyrábět keramiku, pracovat s textilem, připravovat zahradu, začít pěstovat zeleninu, sušit byliny nebo pomáhat s provozem přilehlého památníku Petra Chelčického a vytvářet zázemí mateřského centra Klubíčko. „V příštích dnech se chystají do Linharta jeho první uživatelé, někteří z nich se zúčastnili i dnešní slavnosti. Moc se na ně těšíme,“ vysvětluje Klára Kavanová Mušková, členka sdruţení Mája-Tvořivé Chelčice
13
a hybná síla zprovoznění domova. Ta společně s dalšími pracovnicemi a pomocníky v minulých třech týdnech dokázala téměř neuvěřitelné. Za pomoci starosty Chelčic připravit prostory domova na zahájení provozu. „Těžko se to vysvětluje, ale kdo viděl stav objektu na začátku března, musel mít oprávněné pochybnosti, že by se to mělo stihnout,“ říká Jan Šesták, ředitel Domova sv. Aneţky, o.p.s. Podařilo se vybudovat koupelnu a WC, vymalovat, instalovat svítidla, zbrousit a natřít podlahy, opravit a zprovoznit komíny, natřít dveře a okna, sehnat základní nábytek a vše na otevření připravit a vyzdobit. Díky panu starostovi byla v rekordně krátkém čase opravena také střecha domova. „Byla to těžká zkouška. Přinesla ale důležité poznání, že provoz domova je v dobrých rukou. Můžu jen obdivovat, kolik neplacené práce, nočních i denních hodin, nervů a energie věnovaly pracovnice domova, ale i jejich rodiny, přípravě zázemí,“ dodává Jan Šesták. Provoz domova bude financován z prostředků projektu „Podpora sociálních sluţeb Jihočeského kraje“. Děkujeme všem odborníkům i dobrovolníkům, kteří pomáhali, ale také všem, kteří darovali nábytek či nádobí a nebo celé dílo podporují modlitbou. Jan Šesták
Šťastný je, kdo se rád nechá obdarovat a nemá přitom pocit, že se musí stejnou měrou odměnit. (Adalbert Ludwig Balling)
14
AVE DUBEN
Jubileum Jiřího Netíka 6. dubna oslavil významné ţivotní jubileum radní Jihočeského kraje a velký příznivec i poutník Lomečku pan Jiří Netík. Narodil se 6. dubna 1950 v Pelhřimově. Vystudoval Střední zemědělskou školu v Českých Budějovicích. Se zemědělstvím je jeho
ţivot spjat neustále. V letech 1994 – 1998 byl prezidentem Agrární komory. Od roku 2004 je radním Jihočeského kraje za KDU - ČSL. Je ţenatý a je otcem 5 dětí. Bydlí v Týně nad Vltavou. Milému jubilantovi vyprošujeme hodně Boţího poţehnání a ochrany Panny Marie Lomecké.
Dvacáté výročí svěcení biskupů V roce 1990, několik měsíců po pádu totalitního reţimu, jmenoval papeţ Jan Pavel II. šest nových biskupů. Dne 31.3.1990 přijali biskupské svěcení kardinál Miloslav Vlk a brněnský biskup Vojtěch Cikrle a 7.4.1990 čtyři biskupové: olomoucký arcibiskup Jan Graubner, olomoucký světící biskup Josef Hrdlička, biskup ostravsko-opavské diecéze František Václav Lobkowicz a plzeňský biskup František Radkovský. Dne 14.2.1990 jmenoval papeţ Jan Pavel II. českobudějovickým biskupem současného kardinála Miloslava Vlka, který přijal biskupské svěcení v Českých Budějovicích dne 31.3.1990 z rukou biskupa Antonína Lišky, a brněnským biskupem Mons. Vojtěcha Cikrle, který přijal biskupské svěcení v Brně rovněţ 31.3.1990 z rukou olomouckého arcibiskupa ThDr. Františka Vaňáka.
Dne 17.3.1990 jmenoval papeţ Jan Pavel II. čtyři světící biskupy – dva pro praţskou a dva pro olomouckou arcidiecézi. Dne 7.4.1990 přijali biskupské svěcení Mons. Jan Graubner a Mons. Josef Hrdlička v Olomouci z rukou olomouckého arcibiskupa ThDr. Františka Vaňáka. Tentýţ den přijali v Praze biskupské svěcení Mons. František Radkovský a Mons. František Václav Lobkowicz z rukou praţského arcibiskupa kardinála ThDr. Františka Tomáška. Všem jubilantům vyprošujeme v jejich pastýřské sluţbě hodně darů Ducha sv., Boţí poţehnání a vše potřebné pro jejich sluţbu nám věřícím a od nás pomoc a podporu v modlitbě. (částečně převzato z www.cirkev.cz)
Pro život kněze je tím nejdůležitějším modlitba. V ní působí účinněji Boží milost a činí kněžskou službu plodnou. První službou, kterou kněz poskytuje farnosti, je právě modlitba. (Benedikt XVI. – promluva 15. 6. 2008)
21. ročník
15
V Sasku zemřel po dlouhé nemoci opat oseckého kláštera Bernhard Thebes Dne 27. března 2010, po dlouhé, těžké, trpělivě snášené nemoci, povolal Pán našeho milého opata Bernharda (Heinricha) Thebese O. Cist. k sobě, aby s ním ve věčné slávě zapěl Aleluja. Tak začíná úmrtní oznámení, které vystihuje velkou osobnost církve, se kterou vás chceme seznámit, také proto, že několik let žil společně s našimi sestrami v klášteře Osek u Duchcova. Opat Bernhard se narodil 4. listopadu 1928 jako druhé ze sedmi dětí v zemědělské rodině ve Wickershausenu u Hannoveru. Proţil dětství, které odpovídalo době. Bylo sice tvrdé, avšak současně plné lásky a víry. Prostá, věrná a láskyplná víra jeho matky mu byla po celý ţivot vzorem a poskytla mu oporu. Po skončení gymnázia v Einbecku byl povolán jako pomocník k námořnictvu. Po válce a vyučení na zedníka putoval jako cestující tovaryš aţ na Sicílii. V Kolíně nad Rýnem se posléze seznámil s dílem Adolfa Kolpinga, zamiloval si je a brzy vstoupil do Kolpingovy rodiny ve Freiburgu. Během svého inţenýrského studia v Mohuči se seznámil s mnichem vyhnaným z tehdejší ČSR, který v něm probudil přání ke konkrétnímu následování Krista, a to být mnichem. Tak vstoupil v roce 1956 jako hostující novic pro vyhnaný konvent ve Vyšším Brodě do opatství Marienstatt ve Westerwaldu. Roku 1957 sloţil jednoduché sliby, které byly v roce 1960 přepsány na opatství Osek. Ve stejném roce sloţil maturitu v koleji Marianum pro pozdní povolání
v Neussu, načeţ následovalo studium filosofie v Marienstattu a Knechtstedenu. Ke studiu teologie ho jeho cesta vedla nakonec do Říma. Po ukončení studia byl opat Bernhard v roce 1965 vysvěcen kardinálem Fringsem na kněze. Ještě během studia, pod jeho odborným vedením a za pomoci velkorysých přátel a četných nasazení Mezinárodního stavebního řádu, vznikl ze zříceniny zámku Langwaden klášter, který byl zaloţen pro vyhnaný konvent kláštera Osek jako „opěrný bod na západě“ se dvěma mnichy z Oseka. V návaznosti na nově zaloţený klášter se rozvíjel moderní dům pro hosty. Zde se projevilo charisma opata Bernharda. V lásce bez rozdílu spatřil Krista ve všech lidech, které mu Bůh poslal do cesty. Velký počet ztroskotaných muţů nalezl v klášteře Langwaden pomoc ve své tělesné i duševní nouzi. Svou vyzařující láskou ke Kristu a jeho matce Marii nadchl mladé lidi k následování Krista a přitáhl mnohé jiné zblízka i zdaleka, pro které se stal neúnavným duchovním vůdcem a vzorem, mezi jinými ve společenství oblátů. Jeho zvláštní oddanost však platila postiţeným, kteří s velikou
16
AVE DUBEN
otevřeností přijímali jeho hlásání Boţí dobroty. Po počátečních letech, naplněných prací, jej konvent v roce 1975 zvolil za převora kláštera Langwaden. Během kapituly kongregace 14. července 1990 ho členové oseckého konventu zvolili 47. opatem Oseka, a hned následující den se konalo svěcení tehdejším generálním opatem Polycarpem Zakarem. Tím se současně stal předsedajícím opatem „Kongregace Nejčistšího Srdce P. Marie“. Od této chvíle bojoval neúnavně za navrácení zabavených církevních statků a klášterů naší kongregace. Věrný svému slibu přestěhoval se brzo do opět volného opatství Osek. Aniţ by ztrácel odvahu, hlásal Jeţíše Krista na devastovaném východě a obětoval všechno utrpení, které přineslo jeho těţké onemocnění po dlouhá léta, za obrácení severních Čech. Nikdy nezůstaly jeho sliby v modlitbách prázdným slovem. Věrně poroučel všechny prosby s dětskou důvěrou Matce Boţí a tam, kde jiní by to uţ dlouho vzdali, byl ještě vţdy němým svědkem Boţí přítomnosti při denní adoraci. Jako jiţ v Langwadenu se také v Oseku projevilo jeho charisma při přijímání bezdomovců a vytvářelo
se rychle stále rostoucí společenství oblátů a přátel kláštera. Posledních dva a půl roku svého ţivota strávil opat Bernhard v domě seniorů nazaretských sester v Goppelnu, coţ vedlo k rozpuštění konventu v Oseku. Tam bylo o něj s láskou a obětavostí pečováno. Na tomto místě budiţ vysloven srdečný dík sestrám a zaměstnancům tohoto domu. Ţivot opata Bernharda byl charakteristický jeho zcela neotřesitelnou vírou v Boţí prozřetelnost, stále usiloval o to, co leţelo před ním. V této jistotě ţil a věděl, ţe také Pán odmění všechny námahy a jeho dlouholeté utrpení. Klášter v Oseku od jara 2008 je pod správou abatyše Terezy z Dánska. Kromě oseckého kláštera má abatyše Tereza na starosti i domovský klášter v Dánsku a dva v Sasku. Do kongregace cisterciáckého řádu patří i klášter ve Vyšším Brodě na jihu Čech, funguje však samostatně. Klášterní soubor v Oseku na Teplicku je národní kulturní památkou a je zařazen i mezi památky UNESCO. Patří k němu konvent s kapitulní síní, kříţovou chodbou, studniční kaplí, pivovar, sladovna, borggiovská kaple sv. Kateřiny a Barbory a další stavby. (převzato z www. dltm.cz)
Přinášet Boha lidem – to je ústřední úkol kněze. Kněz to může činit pochopitelně pouze v tom případě, že sám přichází od Boha, žije s Bohem a z Boha. (Benedikt XVI. – promluva 22. 12. 2006)
21. ročník
17
Pohřeb otce opata Bernharda Krátce po obdrţení zprávy o úmrtí našeho milého otce opata jsme se rozhodly zúčastnit jeho pohřbu, který se konal ve středu velikonočního týdne 7. dubna 2010 v 10.00 v opatském kostele Nanebevzetí Panny Marie v Oseku. Z Prahy jsme vyjely čtyři sestry: vedoucí vozu S. M. Pavla, navigátorky S. M. Marie, S. M. Jovita a vedoucí modliteb S. M. Arnošta. Sestry Marie a Jovita strávily v Oseckém klášteře 20 let v období internace, z toho poslední 4 roky společně s panem opatem, kterému se S. M. Marie starala o jeho kapličku, kterou nám chtěla také ukázat. Bohuţel vše bylo uzamčeno, ale přesto byla moţnost ukázat a zavzpomínat, kde co bylo v klášteře umístěno za jejich pobytu. V kostele v presbytáři byla umístěna před otvorem do krypty rakev s ostatky pana opata, na níţ byla poloţena opatská berla a mitra, na stolku před rakví byl misál, kalich s patenou a kněţská štola. Schodiště do krypty – opatské hrobky – bylo obloţeno květinami, taktéţ před rakví byly 2 krásné věnce od německého i českého spolku přátel kláštera Osek. Jistě by bylo květin mnoho, ale přáním otce opata bylo, aby se upustilo od květinových darů a peníze se věnovaly na obnovu kláštera Osek, který se stále vzpamatovává z postkomunistické devastace.
Slavné rekviem doprovázené chorálními zpěvy začalo v 10.00. Hlavním celebrantem byl litoměřický biskup Mons. Jan Baxant, spolu s ním koncelebrovali Mons. Joachym Reinelt, biskup dráţďansko – míšeňský; Mons. Georg Weinhold, světící biskup dráţďansko – míšeňský; Mons. Josef Koukl, emeritní biskup litoměřický a mnoho dalších opatů, kněţí z české i německé strany. Mše sv. byla slouţena česko-německolatinsky. Kostel byl zaplněn tak, jak uţ dlouho ne, bohuţel však víc bylo účastníků z ciziny. Osobnost a dílo pana opata v Čechách není doceněno. V krásně opravených intarzovaných chórových lavicích usedly také sestry cisterciačky z Düsseldorfu v čele s matkou Terezií, která si pamatovala naše sestry Marii a Jovitu ještě z doby, kdy jezdila do Oseka v civilu. Říkala nám, ţe si váţí sester a svědectví jejich ţivota v období internace. Mluvily jsme spolu francouzsky a anglicky. Po svatém přijímání sestry cisterciačky vzaly do rukou nástroje – housle, flétny, lesní roh atd. – a obohatily liturgii svou hrou. Bylo to velmi působivé. Po vykonaných pohřebních obřadech byla rakev s ostatky snesena do opatské hrobky, kde bylo moţné se ještě poklonit i ostatním opatům kláštera. Z našich sester se po krkolomných schodech vydala
18
AVE DUBEN
sestra Arnošta, aby ještě naposled otci opatovi svěřila své prosby a přání. Po mši sv. pak bylo připraveno pohoštění ve velkém sále a protoţe venku bylo tepleji neţ vevnitř, mnozí si občerstvení vzali ven na zahradu na sluníčko, kde bylo moţné pokračovat v neformálních setkáních. Setkaly jsme se s knězem Brunem O. Cist., který je nyní u Heiligenkreuzu. Další oslovující setkání bylo se S. Faustinou, češkou, která je od roku 2001 v nově zaloţeném cisterciáckém klášteře v Düssledorfu. Původní komunita byla v Dánsku a nyní ještě zaloţily komunitu v Peru. Po občerstvení jsme si ještě prohlédly zahradu, v níţ je také altánek „cibulárna”, ve kterém byli týráni
kněţí, rybníky – nádrţe. S. Marie ukazovala, kde měla jaké květiny. Bohuţel, i kdyţ bylo slunečno, přesto vše působilo opuštěně a vedlo nás to k rozjímání, kolik utrpení a bolesti toto místo jiţ zaznamenalo. Na závěr jsme se ještě zastavily na hřbitově, kde také je pohřbeno více neţ 100 našich spolusester. Na cestě domů pak sestry pokračovaly ve vzpomínkách na dobrotu a laskavost otce opata, která byla známá všem, kdo se s ním setkali. Přes jazykovou bariéru, česky se naučil jen „dobrý den” a „ahoj”, jsme se u něj cítily vţdy jako u otce. Pokoj věčný dej mu, Pane, a světlo věčné ať mu svítí! Odpočívej v pokoji a nezapomínej na nás! (Zpracováno dle poznámek S.M.Pavly)
JÁ JSEM DOBRÝ PASTÝŘ Proţili jsme dvě krásné události, dvě bohosluţby v praţské katedrále. Tou první byl Zelený čtvrtek dopoledne Missa Chrismatis, kdy biskup spolu se svými kněţími slaví svůj velký den a kdy se pro celou diecézi ţehnají svaté oleje pro udělování svátostí. Této bohosluţbě předsedal pan kardinál Miloslav Vlk. Jak zmiňoval uţ minulý rok, ţe v této funkci předsedajícího je naposledy, tak letošek uţ odpovídal pravdě. V závěru bohosluţby zaznělo mnoho projevů vděčnosti a přání loučícímu se panu kardinálovi, coţ se velmi hodilo, protoţe bylo přítomno přes 160 kněţí jeho diecéze.
Druhá velmi krásná bohosluţba - bylo uvedení nového arcibiskupa Dominika Duky do čela praţské arcidiecéze. Z našeho praţského kláštera jsme se vydaly dvě sestry a jedna sestra přidruţená. Ostatní sledovaly televizi. Volily jsme auto, protoţe uţ na Zelený čtvrtek jsme dostaly povolení parkovat před arcibiskupským palácem na obě tyto akce. Vyrazily jsme dostatečně brzy, takţe parkování jsme měly bez obtíţí. Obavu jsme měly z katedrály, protoţe ohlasy velké návštěvnosti se donesly i k nám. Ale také jsme měly štěstí. Řeholní koutek byl ještě prázdný, tak
21. ročník jsme vyuţily hned první řadu. Bylo to ale za hrobkou králů a ještě pod stupínkem, takţe od viditelnosti jsme si moc neslibovaly, coţ se také potvrdilo. Nijak nám to však nevadilo. Katedrála se pomalu naplňovala, přicházeli různé osobnosti politického i kulturního ţivota, velvyslanci, pan president i zástupci jiných církví. Předprogram začínal modlitbou slavného růţence, zpěvem písní z kancionálu, četbou z dokumentů II. Vatikánského koncilu o pastýřské sluţbě biskupů v církvi. Pak navazovala modlitba uprostřed dne z broţurek, které jsme dostaly u vchodu katedrály. V 10 hod. začala samotná bohosluţba s předáváním úřadu. Velmi dojemné bylo čtení jmenovací buly a pak samotné předání berly, kdy oba drţeli, byť jen na chvilku pastýřskou berlu a pak pan arcibiskup Dominik usedl na arcibiskupský stolec na místo pana kardinála. Bohosluţbu uţ řídil nový arcibiskup. Celá bohosluţba byla velmi pěkně připravena. Krásná hudba i zpěvy několika sborů včetně Českého chlapeckého sboru Boni Pueri. V závěru ještě promluvil pan nuncius Diego Causero i další řečníci. Všechny projevy byly plné očekávání s přáními všeho potřebného na této jeho nové a nelehké cestě. Na závěr zazněl Svatováclavský chorál a po něm ekumenická modlitba s ostatními zástupci jiných křesťanských církví.
19
Zpěv „Vesel se nebes Královno“ celou bohosluţbu ukončil. Mons. Dominiku Dukovi OP, novému arcibiskupu praţskému, primasi českému a metropolitovi českých zemí ze srdce přejeme a vyprošujeme otcovskou moudrost, Boţí milost se všemi dary Ducha svatého. Kéţ je pastýřem podle Boţího srdce a nás bezpečně vede za Pastýřem Nejvyšším. Na zpáteční cestě jsme se ještě zastavily u pana biskupa Škarvady, spolu se dvěma bohoslovci z konviktu. Pan biskup nám poţehnal na zpáteční cestu i cestu ţivotem. Oba bohoslovce jsme pak vzaly s sebou do kláštera. S panem arcibiskupem se těšíme na příleţitostná setkání v Praze a jinde. A ještě malý dodatek. V katedrále se panu biskupovi při homilii podařilo shodit vrchní desku ambonu. Druhý den pak v neděli byl u svých bratří dominikánů u sv. Jiljí a tam pevně vzal za ambon a měl radost, ţe je pevný. Stejně tak má být pevná naše víra postavená na Boţím slově. Jako dárek od svých spolubratří dostal jízdní kolo v dominikánských barvách. O to své přišel. Někdo asi chtěl mít na pana biskupa památku. Ale jak bude po Praze jezdit, to je dost těţko představitelné. Jistě nějaké řešení najde a ţe to bude potřebovat, o tom není pochyb... (S. M. Ludmila)
Být pastýřem je samo o sobě duchovním činem. Tím se chce říci, že slovo Boží žije především sám kněz.
20
AVE DUBEN
Mons. Karel Otčenášek slaví 90 let Mons. Karel Otčenášek, emeritní biskup královéhradecký a osobní arcibiskup, se 13. dubna 2010 dožil 90 let. Zároveň v dubnu slaví 65. výročí kněžského a 60. výročí biskupského svěcení. Ţivotní výročí Mons. Karla a v Ţamberku a potom jako vicerektor Otčenáška si připomnělo Biskupství kněţského semináře v Hradci Králové královéhradecké hned ráno v den jeho (do jeho zrušení v roce 1950). narozenin mší svatou v biskupské kapli 30. dubna 1950 byl papeţem sv. Karla Boromejského, kde oslavenec Piem XII. jmenován královéhradeckým před 60 lety přijal tajně biskupské biskupem a svým předchůdcem svěcení. Arcibiskup Karel Otčenášek Mořicem Píchou tajně bez vědomí sám předsedal bohosluţbě, které se státu vysvěcen. Potom se stal zúčastnili také administrátor diecéze administrátorem ve Vrchlabí. V roce biskup Josef Kajnek, kněţí působící 1951 byl internován v ţelivském ve vedení královéhradecké diecéze, klášteře. Za „velezradu a špionáţ řada zaměstnanců biskupství pro Vatikán“ byl v roce 1953 převezen současných i minulých a delegace do vyšetřovací vazby a roce 1954 z rodné obce Českého Meziříčí v čele odsouzen na 13 let vězení. Jako vězeň se starostou a duchovním správcem. poznal kromě jiných kriminálů Mírov, V závěru mše svaté pogratulovali Leopoldov a Valdice, odkud byl přítomní otci arcibiskupovi po více neţ 10 letech a poté následoval přípitek na amnestii propuštěn v roce a pohoštění ve foyer 1962. Poté pracoval jako biskupské rezidence. dělník v mlékárně v Opočně. „Vţdy, kdyţ se V roce 1965 mu bylo s někým loučím, nechávám si na zásah papeţe Pavla VI. od něj dát kříţek na ruku či na čelo, dovoleno nastoupit do duchovní protoţe mé stárnutí vyţaduje mnohdy správy, ale mimo vlastní diecézi a se větší trpělivost, neţ jakou mám zákazem jakéhokoli projevu biskupské v biskupském hesle,“ říká o své hodnosti. Působil jako administrátor současnosti s jistou nadsázkou jubilant. v Ústí nad Labem–Trmicích a dalších Mons. ThLic. Karel Otčenášek, pohraničních farnostech. Mezi lety PaedDr.h.c. se narodil 13. dubna 1920 1968 a 1973 mohl opět působit ve své v Českém Meziříčí v rodině koláře diecézi, ve farnosti Plotiště nad Labem; Františka Otčenáška. Studoval pak se však musel znovu vrátit Trmic. na Arcibiskupském gymnáziu v Praze, Teprve po listopadu 1989 mu ke kněţství se připravoval v Hradci bylo umoţněno převzít správu diecéze, Králové a Římě, kde byl 17. března do té doby řízené kapitulním vikářem. 1945 vysvěcen na kněze. Po skončení 21. prosince 1989 jej papeţ Jan Pavel války se vrátil do vlasti a působil jako II. potvrdil jako diecézního biskupa kaplan v Týnci nad Labem, dále jako v Hradci Králové a 27. ledna 1990 byl administrátor v Horní Rovni v katedrále Svatého Ducha v Hradci
21. ročník Králové uveden do sluţby svému biskupství, papeţským zmocněncem arcibiskupem Francescem Colassuonem. Úřad sídelního biskupa vykonával do 6. června 1998, kdy po něm nastoupil Dominik Duka, OP. 24. září 1998 papeţ Jan Pavel II. jmenoval Mons. Karla Otčenáška osobním arcibiskupem. I v letech odpočinku byl arcibiskup Otčenášek pastoračně činný v diecézi, v Orlu, Konfederaci politických vězňů a dalších institucích; v současnosti je jeho veřejné působení omezeno zdravotním stavem. 28. září 1995 udělila Vysoká škola pedagogická v Hradci Králové
21
Mons. Karlu Otčenáškovi čestný titul Doktor honoris causa pedagogických věd. 28. října 1995 mu propůjčil prezident republiky Václav Havel Řád Tomáše Garrigua Masaryka I. třídy za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva. 31. března 1998 mu město Hradec Králové udělilo za celoţivotní přínos Cenu Dr. Františka Ulricha. Mons. Karel Otčenášek je nositelem řady dalších významných ocenění. Biskupským heslem Mons. Karla Otčenáška je: „Láska Boţí, trpělivost Kristova, čest našeho lidu.“ Jeho velkým teologickým důrazem je spřátelování všech lidí v Duchu Svatém.
Mons. ThDr. Josef Koukl – 60. výročí kněžství Mons. Josef Koukl se narodil 8. 11. 1926 v Brně. Mládí proţil v Břeclavi, kde byl jeho otec profesorem na gymnáziu. Vystudoval gymnázium v Brně, kde 1. 7. 1945 maturoval. Od r. 1945 studoval v Praze teologickou fakultu, kterou absolvoval 31. 5. 1950, ale jiţ 23. 4. 1950 byl vysvěcen na kněze u sv. Vojtěcha v Praze - Dejvicích. V červenci téhoţ roku odešel do Sokolova, kde působil jako kaplan. Vojenskou sluţbu vykonával u tzv. PTP do r. 1953. Po skončení vojny vystřídal v kněţské sluţbě několik farností. Od 1. 3. 1954 působil jako pomocný kněz u sv. Víta, v srpnu 1954 byl administrátorem ve farnosti Stodůlky
a od 15. 10. 1958 do roku 1970 působil jako kněz v Kladrubech u Stříbra. Od 17. 11. 1970 místem jeho dalšího působení byly Litoměřice. Koukl se stal spirituálem zdejšího semináře. V březnu 1974 byl v Praze promován na doktora teologie a od září 1974 začal učit v Litoměřicích morální teologii na fakultě jiţ jako profesor a stal se kanovníkem kapituly u Všech svatých v Praze na Hradě. Dne 26. 7. 1989 byl jmenován sídelním biskupem litoměřickým a 27. 8. téhoţ roku v katedrále sv. Štěpána vysvěcen na biskupa. Po nástupu nového biskupa do sluţby se Mons. ThDr. Josef Koukl stal emeritním biskupem. (převzato z www. dltm.cz)
Oběma jubilantům vyprošujeme u Panny Marie Lomecké hodně Božího požehnání, darů Ducha svatého a ochrany Panny Marie.
AVE DUBEN
22
MOUDROSTI svatých Sv. Jan Maria Vianney Je to opravdová víra, kdyţ hovoříme s Bohem, jako bychom konverzovali s člověkem.
V duši sjednocené s Bohem je vţdycky jaro. Kdyţ nezakoušíme útěchy, slouţíme Bohu kvůli jemu samému, kdyţ je pociťujeme, riskujeme, ţe mu budeme slouţit kvůli sobě.
Kdyţ nemohu spát, v duchu cestuji. Jsem u trapistů nebo kartuziánů, hledám koutek, kde bych směl oplakávat svůj ubohý ţivot a konat pokání za své hříchy.
Bůh mi dá skoro vše, oč ţádám, kromě toho, kdyţ se modlím za sebe. Kdybych měl uţ nohu v nebi a řeklo se mi, ţe se mám vrátit na zem, abych pracoval pro obrácení jediného hříšníka, rád bych se vrátil.
Pokora se má k ostatním ctnostem jako šňůrka k růţenci. Roztrhněte šňůrku, a zrnka se rozkutálejí. Odejměte pokoru, a všechny ctnosti zmizí.
Sv. František z Assisi Můj milý, Pán Bůh ti prokázal velikou milost. Kdyby slavný vládce povýšil některého občana na svého důvěrníka, nemusel by se tento občan radovat? Tím více musí tebe těšit, ţe si tě Pán vyvolil.
Při kaţdém kázání napomínejte ke kajícímu ţivotu a kaţte, ţe nikdo nemůţe být spasen, kdo nepřijímá nejsvětější tělo a krev Páně.
Jak blahoslavení a poţehnaní jsou ti, kdo milují Boha a dělají, co nám Pán říká v evangeliu: „Miluj Pána Boha svého celým svým srdcem a celou svou duší a svého bliţního jako sám sebe“ (Mt 22, 37 – 39). Proto milujme Boha a klaňme se mu čistým srdcem a čistou myslí, neboť on si sám si to přál nade všechno, kdyţ řekl: „Opravdoví ctitelé budou uctívat Otce v duchu a v pravdě“ (Jan 4, 23 – 24).
Jak je dobré slouţit Bohu! Tato sluţba je mnohem sladší neţ vláda nad celým světem.
21. ročník
23
PAPRSEK VĚKŮ Zveřejňujeme dokončení přednášky s. Anežky Markové OSC, abatyše kláštera klarisek v Bad Neuenahr v Německu, která zazněla na konferenci při příležitosti 20. výročí svatořečení sv. Anežky Přemyslovny konané v Praze Aneţka nasadila vše pro chudé a strádající - nejprve ve špitálu, později v klášteře. Ošetřovala osobně nemocné a později vlastní spolusestry s jemnocitnou láskou pravé duchovní matky. V pohnutých časech naší vlasti převzala zodpovědnost za svůj rod a politickou situaci jako nekorunovaná česká královna a pokusila se řešit nastalé problémy podle svých omezených moţností, byť i malými znameními své solidarity s trpícími. Její věrnost se vyplatila. Prostý lid, ale i mocní vladaři ji nezapomněli. Po staletí ji vzývali o pomoc a viděli v ní vzor blíţenské lásky a obraz člověka podle vůle Boţí. Aneţka se nerozhodla pro ţivot vlastního posvěcení a spásy, nýbrţ zasvětila se sluţbě pro druhé, aby všichni nalezli spásu v Jeţíši Kristu. Syn Boţí se jí stal cestou v pozemském ţivotě a cílem jejího věčného ţivota u Boha. Aneţka šla důsledně po této „Cestě“ a stala se ztělesněním milosrdné lásky Boţí v Čechách
ve 13. století. Její příklad však platí dodnes. Na závěr se s Vámi loučím slovy sv. Matky Kláry, které napsala sv. Aneţce České ve svém 2. dopise. Tato slova by mohla být pečetí pravosti Aneţčina řeholního povolání a zároveň i výzvou pro nás. „Co uţ drţíš, drţ pevně! Co konáš, konej vytrvale! A nikdy nepřestávej! Klidně, radostně a hbitě jdi po cestě k velké blaţenosti v tichém následování. Pospíchej, ale dej pozor, aby se na tvé nohy nezachytilo něco málo z pozemského prachu. Nevěř a nesouhlas s nikým, kdo by tě chtěl od toho předsevzetí odvrátit, nebo ti na závodní dráze kladl překáţky. Běţ o závod k dokonalosti, k níţ tě povolal Duch Boţí, abys splnila své sliby nejvyššímu a stále kráčela po cestě Boţích přikázání.“ A k tomu sv. Matka Klára prorocky dodává: „Tvé jméno bude zapsáno v knize ţivota a stane se slavným na věky věků. Za pomíjející věci tohoto světa dostaneš statky věčné a budeš blaţená bez konce.“
V každém svatém kraluje Bůh a každý svatý poslouchá Boží zákony, plné Ducha a Bůh v něm přebývá jako v dobře spravované obci. (Origenes)
24
AVE DUBEN
kardinál Tomáš Špidlík SJ
IV. VÍRA Nejzákladnější křesťanské pravdy Tyto minimální podmínky ovšem postačí jen ve zvláštních okolnostech. Normální člověk, který ţije v civilizované společnosti, musí vědět o náboţenství trochu více. Pro snazší zapamatování církev shrnula nejdůleţitější články víry do tzv. Vyznání víry. Delší formule (tzv. Krédo nicejsko – cařihradské) se recituje při mši svaté (Věřím v jednoho Boha…), kratší formuli, tzv. Apoštolské vyznání víry (Věřím v Boha, Otce všemohoucího….) se od mládí učíme zpaměti a často se je modlíme. Také ostatní modlitby vyjadřují to, co věříme, především Otčenáš, Zdrávas Maria, Anděl Páně, Desatero Boţích přikázání atd. Všeobecně se dá říci, ţe věříme to, co se v církvi modlíme. Kdo sleduje s pochopením bohosluţbu, zpívá schválené písně, vzdělává se ve víře, protoţe po dobu církevního roku se připomínají v kostele v základě všechna tajemství víry a všechny hlavní povinnosti ţivota. „Velký je vliv svaté bohoslužby na duše těch, kteří se jí účastní. Věřící, který se dá vést hlasem jáhna a sleduje zbožně a pilně každý pohyb, cítí v duši jemné proměny. Kristovy zákony se mu
zdají snadno uskutečnitelné, jho Kristovo se zdá příjemné a břímě lehké. Sotva vyjde z kostela, kde se účastnil hodů lásky, považuje všechny za bratry.“ (Gogol)
Povinnost vzdělávat se ve víře Všichni lidé nestudují lékařství, ale všichni lidé se starají o to, aby si uchovali zdraví. Jejich hygienické znalosti obyčejně odpovídají stupni osobní vzdělanosti, úřadu a odpovědnosti, které zastávají. Podobně je tomu i se studiem bohosloví. Všichni křesťané věří. Dnešní doba však vyţaduje, aby věděli lépe a přesněji, co věří, aby dovedli vţdy odpovědět na námitky. Jsme tedy povinni se ve svém náboţenství stále vzdělávat, jak je to komu moţné: čtením Písma svatého, posloucháním kázání, dobrých přednášek a kursů, sledováním událostí v ţivotě církve. Katolík ví, ţe na církevních sněmech, v neomylných prohlášeních římského papeţe, v souhlasném učení celé církve mluví Duch svatý. Proto sleduje její prohlášení, papeţské encykliky, pastýřské listy biskupů. Předplácí si a čte nějaký dobrý katolický časopis, který odpovídá stupni jeho vzdělání.
21. ročník
25
PŘÍSLOVÍ známá i neznámá
Kaţdý člověk se stává hezčím, kdyţ má radost. (Walter) Bůh na člověka nespěchá, ale člověk by k Bohu spěchat měl. (J. Kratka) Pomoc je účinná, kdyţ přijde včas. (J. Kratka) Nic není tak nesnadné jako najít vhodná slova pro velikou bolest. (Seneca) Kdo mnoho spí, málo ţije. (rumunské přísloví) Nedávej pokušení druhou šanci! (J. Kratka) Pro vděčného člověka je šumění listí hudbou, pro nevděčného je i hra na flétnu či na harfu hlukem. (turecké přísloví) *********************************
Ocenění nedostane vždy ten, kdo je ho hoden více. Znáte jméno Irena Sendlerová? Možná ano, možná ne. Je to jedna z těch nepatrných lidí, o kterých oficiální sdělovací prostředky mlčí. Na internetu však koluje e-mail, který se zde pokusím přepsat. Nedávno, ve věku 98 let, umřela ţena jménem Irena. Během druhé světové války Irena získala povolení k práci ve varšavském ghettu jako instalatérka - svářečka. Měla k tomu svůj důvod. Irena věděla o plánech nacistů se ţidy. Na dně tašky s nářadím vynášela děti z ghetta, v zadní části svého náklaďáku měla místo pro starší děti. Tam také vozila psa, kterého vycvičila štěkat, kdyţ auto projíţdělo branou. Vojáci to nechtěli řešit a také štěkot mohl zamaskovat zvuky, které děti mohly případně vydávat. Během své činnosti Irena dokázala takto zachránit aţ 2500 dětí. Chytili ji, nacisté ji přelámali nohy, ruce a brutálně ji ztloukli. Irena si vedla poznámky o všech dětech, které se jí podařilo osvobodit. Uschovala je ve sklenici, zahrabané
pod stromem na její zahrádce. Po válce se pokusila najít rodiče a znovu spojit rodiny. Ale většina skončila v plynových komorách. Děti se dostaly do dětských domovů a byly adoptované. V roce 2007 byla Irena Sendler nominována na Nobelovu cenu míru. Ale zvolená nebyla. Cenu dostal Al Gore za projekt o globálním oteplování. Uplynulo více neţ 60 let od ukončení druhé světové války. Tento elektronický dopis se rozesílá jako památka na milióny lidí, kteří byli zabiti, znásilněni, upáleni, umoření hladem a poníţeni! Dnes, jako nikdy (kdyţ se ozývají hlasy o tom, ţe holocaust je mýtus!) je nutné udělat vše, aby svět nezapomněl, co se tenkrát stalo. Protoţe stále existují i ti, kteří jsou schopni to zopakovat.
26
AVE DUBEN
HUMOR je koření života!
Syn si nechce umýt uši a matka ho přemlouvá: „Jestli si umyješ ouška, půjdeme zítra na kolotoče.“ – „A co kdyţ bude zítra pršet? To budu sedět jako hlupák doma s umytýma ušima.“
Pacient u lékaře: „Pane doktore, poslední dobou si nic nepamatuji.“ – „A od kdy to pozorujete?“ – „A co?“
Blázen za sebou táhne na šňůrce kartáček na zuby. Kolemjdoucí primář ho chválí: „To je ale hezký pejsek. Jakpak se jmenuje?“ – „Fifinka,“ hrdě na to majitel. „Fifinka? A jak se to píše?“ – „Se dvěma r, pane doktore, jako Alois.“
V autoškole lektor ke studentce: „Popište mi prosím práci motoru.“ – „Mohu vlatními slovy?“ – „Ale jistě.“ – „Brm, brm, brm ...“
„V restauraci „U dubu“ si vţdycky dám do nosu.“ – „To tam mají tak dobré kuchaře?“ – „Ne, ale lítací dveře.“
Do obchodu, kde prodává mladá dívka vstoupí pohledný mladík: „Dobrý den, máte skotskou whisky?“ – „Ne.“ – „A finskou vodku?“ – „Ne.“ – „A máte dnes večer čas?“ Překvapená dívka nadšeně vydechne: „Ano.“ – „Tak si sedněte a napište na to objednávku.“
Farář potkal na ulici jednoho z farníků: „Copak se stalo, ţe vás uţ nevídám v kostele?“ Muţ odpověděl: „Je to tím, ţe je kostel plný pokrytců, kteří tam na mši chodí.“ Farář se usmál a farníka povzbuzoval: „Jestli je to jen kvůli tomu, tak tam můţete klidně přijít. Pro dalšího je tam ještě místa dost.“
Nafoukaný turista nastoupí na loď, která má plout kolem světa. „Je jiţ tato archa Noemova plná?“ ptá se stevarda. „Teď jiţ ano. Chyběl nám uţ jen osel.“
Stojí dva kosmonauti na Marsu a střídavě se dívají na kosmickou loď, na Zem, na sebe. Najednou jeden z nich zoufale říká: „No na mě se nekoukej, já tam ty klíčky nezabouchl !!!“
Otec hubuje syna, ţe si nepíše úkoly: „Jestlipak víš, co v tvém věku dělal Abraham Lincoln?“ – „To nevím, ale v tvém věku jiţ byl prezidentem Spojených států.“
Muţ volá na pohotovost: „Okamţitě přijeďte, moje ţena má teplotu.“ – „A jak je vysoká?“ – „Docela dost. Asi 180 cm.“
21. ročník
27
DĚTI píší BOHU
Milý Pane Boţe, ach jo, můj táta v tebe nevěří. Maminka se snaţí ho změnit. Náš páter říká, ţe bych se o to taky měla snaţit. Pane Boţe, co mám dělat? Čtu, ţe se kaţdý má rozhodnout sám za sebe. Zdá se mi, ţe Ty, páter a maminka nejste všichni na stejný vlnový délce. Kateřina
Milý Pane Boţe, velmi se snaţím se toho hodně naučit o tobě a také o našem náboţenstvý. Náš kněz je bezvadný a snaţí se všechny děti naučit jak by jsme se měli chovat. některý z nás dětí jsou dost tvrdohlavý. Tak doufám, ţe moc nespěcháš na to, abychom byli všichni dokonalí. S láskou Amita
Milý Pane Boţe, myslím, ţe bys měl naslouchat vyznání hříchů osobně. Potom by se nemohli zlí lidé přijít vyzpovídat a chtít zatajit, ţe někoho zavraţdili. Ahoj. Jirka
Milý
Boţe, proč se stal Mojţíšův bratr Áron prvním veleknězem? To bylo určitě kvůli tomu, ţe byl veliký nebo tak nějak. Ahoj. Zdislava
Milý Pane Boţe, můj táta je u nás v kostele jáhen, takţe nás budeš určitě znát. Já bych se taky chtěl stát jáhnem. Tak zatím, a zůstaneme v kontaktu. Všechno dobré a tak vůbec. David (¨¨ )¨¨ (¨¨ )¨¨ (¨¨ )¨¨(¨¨ )¨¨ (¨¨ )¨¨ (¨¨ )¨¨ (¨¨ )¨¨ (¨¨ )¨¨ (¨¨ )¨¨ (¨¨)¨¨(¨¨ )¨¨ (¨¨ )
! DUCHOVNÍ CVIČENÍ 2010 ! I letošní rok budou na Lomečku pořádány duchovní obnovy pro ţeny a děvčata. Začátek je vţdy v neděli večer kolem 18. hod. a ukončení je ve čtvrtek ráno.
TERMÍN
KDO
27.6. – 1.7. 4.7. – 8.7. 11. – 15.7. 8. – 12.8.
ţeny I. (obsazeno) ţeny II. (obsazeno)
EXERCITÁTOR
P. ThDr. Prokop Patrik Maturkanič P. ThDr. Prokop Patrik Maturkanič ţeny III. (obsazeno) P. ThDr. Prokop Patrik Maturkanič děvčata 16 – 35 let P. Mgr. Josef Sláčík
Přihlášky a případné dotazy na tel. č.: 383 382 703
AVE DUBEN
28
POUTĚ na LOMEČKU Dat. Den Hod. Název pouti
Hlavní celebrant
1.5.
so
17.00 Májová
P. Mgr. Adolf Pintíř, České Budějovice
13.5.
čt
17.00 Fatimský den
P. Mgr. Jakub Berka O.Praem., Milevsko
3.6.
čt
17.00 Boţí tělo
Mons. Josef Kavale, České Budějovice
5.6.
so
17.00 Červnová
Mons. Jan Baxant, Litoměřice
13.6.
ne
14.30 Fatimský den
P. Mgr. Bohuslav Richter, České Budějovice
Z KVĚTNOVÉHO KALENDÁŘE 1.5. 2.5. 8.5. 13.5. 16.5. 23.5. 30.5.
Sv. Josefa, dělníka 5. neděle velikonoční - Svátek matek Panna Maria, Prostřednice všech milostí Slavnost Nanebevstoupení Páně; památka Panny Marie Fatimské Sv. Jan Nepomucký Slavnost Seslání Ducha svatého Slavnost Nejsvětější Trojice
PRANOSTIKY NA KVĚTEN
Májová kapka platí dukát. Večerní rosy v máji hodně sena dají. Suchý květen - mokrý červen. Jsou-li májové hřiby červivé, bude suché léto Prší-li na svatého Filipa a Jakuba v noci, bude úrodný rok. (3. 5.) Kdo o svatém Janě len zasívá, stébla zdéli lokte mívá. (16. 5.)
********************************************** Registrační značka: MK ČR E 12987. Uzávěrka vţdy do 15. dne v měsíci. Číslo vydání odpovídá podtitulu časopisu. Vydává: Kongregace Šedých sester III. řádu sv. Františka, Lomec 62, 389 01 Vodňany (tel. 383 382 703, fax: 383 383 444). Distribuce: Řeholní dům Šedých sester na Lomci (č. účtu: 77226622/0800). Časopis se vydává bezplatně. Internetová adresa: www.lomec.cz. (e-mail:
[email protected])
