ZÁŘÍ 2010 AVE Z LOMEČKU

AVE Z

LOMEČKU

ZÁŘÍ 2010

2

AVE ZÁŘÍ 2010

ZAMYŠLENÍ K SVÁTKU NAROZENÍ PANNY MARIE 8. ZÁŘÍ Převzato ze slovenského časopisu „Misionár“ č.9/1994 V Japonsku je málo katolíků. Misionáři zde pracují, aby i v této zemi zazářilo světlo Kristova evangelia. Jeden z těchto misionářů velmi váţně onemocněl. Zavezli ho do nemocnice do Tokia. V nemocnici, tak jako jinde v Japonsku, bylo prostředí úplně pohanské. Lékaři, sestřičky i pacienti byli pohané. Kdyţ misionářovi přidělili pokoj a postel, vyndal si své osobní věci a na noční stolek si poloţil obrázek Panny Marie. Za chvíli přišla sestřička, aby mu podala lék, postřehla obrázek a zeptala se: „Kdo je na tom obrázku?“ Odpověď misionáře zněla: „To je moje Matka.“ Sestřička odešla a po oddělení se rychle roznesla zpráva, ţe ten cizinec, kterého nyní přivezli na oddělení, má velmi krásnou matku. Sestřičky, lékařky, ale i lékaři si neodpustili, aby tu krásnou matku neviděli. Kaţdý ji chtěl vidět. Viděli a uznali, ţe ta ţena na obrázku je skutečně krásná. Najednou jedna sestřička přinesla kytici květin

a poloţila ji k obrázku. Její příklad následovala další a další, aţ bylo kytic tolik, ţe se nevešly na stolek a museli některé poloţit na zem. Skutečně, krásnou Matku má ten otec misionář. Tak krásnou, ţe ona uchvátila i srdce pohanů v tokijské nemocnici. Ona je nejen jeho Matkou, ale ona je i naší Matkou, neboť je Matkou všech vykoupených. Tento měsíc slavíme její narozeniny. I z naší strany jí patří květiny. Ona je skutečně naše dobrá Matka a pomáhá svým dětem, především tehdy, kdyţ je ohroţuje nějaké neštěstí. Spisovatel Chateaubriand ve svém cestopise „Do Jeruzaléma“ píše i o této události: Loď, kterou se plavili, 1. srpna opustila přístav Terst. počasí bylo velmi pěkné. Nálada cestujících byla výborná. Druhý den se však počasí zhoršilo. Slunko neproniklo hustá mračna, která pokrývala oblohu. K večeru se přihnala velká bouřka. Námořníci dělali všechna moţná opatření, ale nic to nepomáhalo. Všech cestujících se

21. ročník zmocňoval nepřekonatelný strach. Všichni si mysleli, ţe najdou společný hrob v rozbouřených vodách Středozemního moře. V tom nejhorším kapitán lodi zapálil malé světélko před obrazem Panny Marie, klekl si a začal předříkávat mariánské modlitby. Všichni námořníci a cestující se k němu přidávali. Zde jsem viděl, říká spisovatel, ţe je pravdivé přísloví: „Kdo se neumí modlit, na moři se to jistě naučí.“ Tak vroucně, jako tehdy, jsem se ještě nikdy nemodlil. V noci se bouřka utišila a my byli zachráněni. Kolik bouřek uţ bylo utišených na přímluvu naší Matky Panny Marie? Ona tiší nejen bouřky na moři, ale i bouřky našeho ţivota. Ona nám pomáhá a chrání nás, neboť je naší Matkou. Matka nikdy nemůţe lhostejně sledovat neštěstí svého dítěte. Panna Maria je Matkou všech, především však hříšníků. Bůh si ji vyvolil za Matku svého Syna, Jeţíše Krista. Ten přišel na svět proto, aby lidi osvobodil od hříchu. On je Vykupitelem hříšníků, proto i jeho Matka je Matkou hříšníků. Svatý František Regis byl velkým misionářem. Pán Bůh mu dal milost, ţe uměl obrátit i ty nejzatvrzelejší hříšníky. Umíral jeden hříšník, který jiţ více kněţí odehnal od svého lůţka s tím, ţe se nechce

3

zpovídat. Příbuzní udělali poslední pokus o záchranu duše tohoto umírajícího a zavolali Františka Regis. Světec přišel, ale umírající hřešil, proklínal a odháněl ho. Ten se však nenechal odehnat, ale snaţil se ho přivést k pokání. Dlouho se mu to nedařilo. V duchu prosil Pannu Marii a připomínal jí, ţe i tento nešťastník je jejím dítětem, ţe i za něho její Syn zemřel bolestnou smrtí na kříţi, proto nesmí být zatracen. Přesto umírající stále odmítal svátost smíření a kněze vyháněl. František jiţ odcházel, byl jiţ ve dveřích, kdyţ si vzpomněl, ţe v modlitební kníţce má obrázek Panny Marie. Vrátil se k umírajícímu, ukázal mu obrázek a řekl: „Znáš ji?“ – „Znám,“ odpověděl umírající. „A víš, ţe ona je tvou Matkou?“ – „A co mi to pomůţe?“ – „Vţdyť tě miluje!“ – „Ona, ţe mě miluje? Tak potom neví, ţe jsem vrah.“ – „Ona to ví a přeci tě miluje. Ona ví i jak jsi hřešil, proklínal, nadával a přeci tě miluje.“ Tehdy umírající natáhl svoji vyhublou ruku, vzal obrázek z ruky kněze, poloţil si ho na své rty a se slzami v očích ho líbal. Po chvíli řekl: „Promiňte a pomozte mi, abych se dobře vyzpovídal.“ Začala upřímná svatá zpověď. Obrázek z ruky uţ nepustil. Přijal i ostatní svátosti a krátce nato zemřel. Jeho poslední čin byl polibek té, která mu zprostředkovala milost upřímného pokání, Panně Marii.

Maria obstála ve zkoušce víry. Při návrhu, aby se stala Bohorodičkou, byly vody jejího života také neklidné. A zázrak zplodit Krista byl o hodně větší než procházka po vodě. Přesto Maria nepochybovala a vydala se na cestu k Ježíši. (Carlo Caretto)

4

AVE ZÁŘÍ 2010

FATIMSKÝ DEN 13. srpna Na Fatimský den v srpnu jsme očekávali na Lomečku nahlášeného pana probošta z Jindřichova Hradce P. Václava Habarta. Jiné povinnosti mu však znemoţnily na pouť přijet, a tak hlavním celebrantem mše sv. byl lomecký farář P. Mirek Nikola. Ten v úvodu všechny přivítal a omluvil nepřítomného P. Václava. „Na úvod mě napadá jedna myšlenka. Historie tohoto chrámu je spjata s mořem, bouří, s nebezpečím. Kdyţ se člověk dívá na svět, tak je fyzicky také

rozbouřený. Bouří to i v našem srdci. S kaţdým z nás něco cvičí, nějaké bouře, a tady u Panny Marie se to opět uklidní. Zkusme Jí tedy nabídnout své neklidné, rozbouřené srdce, aby ho utišila, abychom jako sv. František přinášeli pokoj.“ Po mši sv. pak následoval obvyklý program: adorace se zpívanými litaniemi k Nejsvětějšímu Srdci Páně, svátostné poţehnání a vyjádření osobní úcty Panně Marii.

Z promluvy jsme vybrali Moji milí, máme dnes Fatimský den. Fatima je dodneška místem veliké pokory. Pokory Sluţebnice Páně. Je také místem, kde se koná duchovní univerzita. Ve Fatimě mám na mysli jednu věc. Je to univerzita malého Františka. Jemu se také zjevila Panna Maria společně s příbuznými. Při jedné situaci se stalo, ţe František zmizel. Děti přišly pást ovečky a František najednou nikde. Hledaly, křičely: „Františku, kde jsi? Ozvi se!“ Aţ po dlouhé době ho našly v nějaké strţi schovaného a říkaly: „Františku, co tady děláš? Vţdyť my tě celé hodiny hledáme a ty nikde! Co tu děláš?“ A on řekl: „Těším Pána Jeţíše!“

Bratři a sestry! To je ta škola: Těšit Pána Jeţíše. To dělal malý chlapec. Co všechno tyto děti dokázaly dělat pro Boha a pro Pannu Marii! Toto můţe být taková první myšlenka i pro nás. Druhá myšlenka: nádherný program Panny Marie. Modlíváte se litanie k Panně Marii: Těšitelko zarmoucených, Pomocnice křesťanů, Útočiště hříšníků a další invokace. Moji milí, to je také náš program. Tak, jak to ţila Panna Maria, dokonale. My také můţeme pomáhat křesťanům, pomáhat druhým. Panna Maria nás vede do školy Boţí. Třetí myšlenka se týká sv. Jana od Kříţe, který popisuje „dvanáct hvězd kol její hlavy“, jak to zpíváme v naší krásné mariánské písni. Evropa

21. ročník má také logo - dvanáct hvězd, také mariánských. Jsme mariánská Evropa. Svatý Jan od Kříţe má ke kaţdé hvězdě nádhernou myšlenku, jak ji ţít, abychom skutečně byli Evropou křesťanskou, Evropou krásnou. První hvězda znamená láska k Bohu. Můţeme to přirovnat k rostlince, která čím víc zapouští kořeny do země, tím se potom můţe víc otevírat Boţím věcem. Jinak řečeno, čím víc je člověk zapuštěn v lásce, tím víc se můţe otevírat také Bohu. Třeba jako František, který těšil Pána Jeţíše. Druhá hvězdička je samozřejmě láska k bližnímu, protoţe to spolu úzce souvisí. Čím víc má člověk lásky k Bohu, tím více bude milovat bliţní. Třetí hvězda je čistota, čisté srdce, srdce Boţí, Boţí pohled, pohled lásky. Čtvrtá hvězdička je chudoba, která znamená: jsem schopen dávat ze sebe pro toho bliţního. Je to jako studánka, která kdyţ dává vodu je krásná, čistá, průzračná. Ale kdyţ by vodu nedávala, tak voda zahnije, je k ničemu. Nakolik je člověk schopen dávat ze sebe, natolik ţije chudobu. Pátá hvězdička je poslušnost. Poslušnost je v tom, ţe čím víc mám lásky, tím víc mohu poslouchat. To znamená, čím víc mám lásky k Bohu, tím víc mohu být poslušný Boha. Poslušnost je darem lásky člověka k druhému, a také k Bohu. Další hvězdička je vnitřní modlitba, hluboké spojení s Bohem, abych si dovedl sednout, udělat prostor

5

pro Pána, nic neříkat, aby On mohl mluvit. Dovolit Mu být s Ním, trávit s ním chvíle lásky. Sedmá hvězdička je pokora. Být pokorný znamená zmařit sám sebe. Zapomenout na sebe a být pro toho druhého. Řekl bych, ţe základní věc je dovést druhému udělat nebe. Být pro druhého a v tom je vlastně také pokora. Sebezápor, pokání. To je také František. Těšil Pána, umrtvoval se. Být mrtvý před Bohem a dovést se zapírat natolik, ţe budu v tom druhém naplno vloţený, pokorný. Nejenom se umrtvovat, ale být úplně mrtvý. Být Marií - to je skutečně hluboká univerzita ţivota s Marií. Ţít jako Panna Maria, pokorná sluţebnice. Donesla Krista celému světu v tichosti a lásce. V tichosti se dějí ty nejkrásnější věci, ne v parlamentech, ale v tichosti Mariině. Ona nám přinesla spásu. Ona svět změnila. Mlčení, to je předposlední hvězda. Umět být v tichosti, protoţe mnoho slov rozptyluje, kdeţto tichost Mariina vede k probuzení duchovního ţivota. Nemluvit, ale být v tichosti. Poslední hvězdička je pokoj. Pokoj jako dar Ducha sv. Být v pokoji, vydávat pokoj, být mírný a to je vlastně darem Boţího Ducha, Boţí lásky, Boţí milosti. Milí ctitelé mariánští, chceme-li být druhou Marií, je třeba ji následovat. Potom si musíme jednotlivé hvězdičky převést do vlastního ţivota a pokusit se to naplnit.

6

AVE ZÁŘÍ 2010

ZÁŘÍJOVÁ pouť 4. září 2010 První sobota v měsíci září byla na Lomečku rušná. Dopoledne se zástupkyně komunity vydaly na jáhenské svěcení třech bratří do českobudějovické katedrály. Odpoledne jsme pak očekávaly vzácnou návštěvu. Navíc tu byly také sestry boromejky, které si zde konaly duchovní cvičení pod vedením spirituála olomouckého semináře P. Mgr. Jan Szkandery, který také vypomohl při pouti ve sluţbě zpovědníka. Jiţ od poloviny týdne jsme sledovaly předpovědi počasí, které nám však moc naděje nedávaly. V odpoledních hodinách mělo v sobotu na našem území hustě pršet. Zaúkolovaly jsme nedávno zemřelou naši S. M. Benildu, aby se tam „nahoře“ přimluvila za příznivé počasí. Zafungovala úţasně. Odpoledne se vyjasnilo, nad Lomečkem svítilo krásné podzimní slunce a kdyţ přijel hlavní host, pan kardinál a emeritní arcibiskup praţský Mons. Miloslav Vlk, nebylo pochyb. Opět se stal „lomecký mariánský zázrak“. Jiţ před 16. hodinou zde bylo několik autobusů poutníků, někteří přijeli rovnou z jáhenského svěcení. V přírodní zpovědnici „pod obrázkem“ tak mohl zasednout lhenický farář P. Mgr. Dominik Josef Doubrava O. Praem, aby přibliţoval lidi k milosrdnému Otci pomocí svátosti

smíření. Před mší sv. mu také vypomohl P. Václav Hes z Tábora a jiţ zmiňovaný P. Szkandera. Ale to uţ se areálem rozezněla modlitba růţence, kterou vedla Matka Arsenie spolu se S. M. Milenou. Úderem 17. hodiny pak vyšel z budovy kláštera liturgický průvod, v němţ kráčeli ministranti, bohoslovci, nově posvěcení jáhni Mgr. Vojtěch Vágai a Mgr. Tomas van Zavrel, který nesl evangeliář. Z kněţí byli přítomni: nynější lomecký farář P. Miroslav Nikola; bývalý lomecký farář P. ThDr. Patrik Maturkanič Ph. D., CFSsS, působící nyní v Brně; P. Ing. Petr Koutský, který se nyní vrátil do diecéze a působí v Horaţďovicích a táborský vikář P. Václav Hes. Průvod uzavíral hlavní celebrant a host Mons. Miloslav kardinál Vlk, emeritní arcibiskup praţský. V úvodu pana kardinála a všechny přítomné srdečně přivítal P. Mirek. Poté se ujal slova pan kardinál: „Také já vás všechny vítám na tomto posvátném a promodleném místě, kam jsme chodívávali uţ od padesátých let jako studenti, takţe srdcem jsme spojeni s tímto místem. Zvlášť vítám dnes tyto čerstvě posvěcené jáhny, kteří byli dnes dopoledne vysvěceni v budějovické katedrále. Blahopřeji jim. U Panny Marie budeme prosit za jejich další dráhu a za velkou ochranu Panny

21. ročník Marie, aby byla jejich průvodkyní na všech jejich cestách. Jsem rád, ţe v tomto společenství můţeme slavit tuto mariánskou sobotu a otevřít své srdce pro dary, které nám Panna Maria chce vyprošovat. Uvědomujme si, ţe tímto místem procházel proud zboţnosti našich předků. Kolik asi poutníků za všechna ta léta tady prošlo? Do tohoto proudu my vstupujeme. Otevřme svá srdce

7

pro dary, které nám chce Pán Bůh dát v této Eucharistii.“ Po mši svaté pak následovala beseda s panem kardinálem, ve které se zmínil o své cestě do Svaté země. Následovaly zpívané loretánské litanie, které byly ukončeny poţehnáním milostnou soškou a pak uţ měli poutníci příleţitost projevit osobní úctu Panně Marii Lomecké a svěřit jí své radosti i starosti.

Z promluvy jsme vybrali Milí spolubratři kněţí, jáhni, drazí bratři a sestry! Myslím, ţe kaţdý z nás dělá zkušenost, jak ten čas běţí, a zvlášť my starší to zvlášť cítíme. Rychlost času je však relativní. Záleţí na tom, čím a jak je ten čas naplněn či přeplněn. Zdá se nám, ţe ten čas letí proto, ţe do našeho času vstupuje spousta věcí a zpráv. Jsme účastni tragických věcí na druhém konci světa a toto naplňuje naše srdce i mysl. V dnešní době je zapotřebí více neţ kdy jindy vystupovat z tohoto tempa a zajetí času a vstupovat do skutečností, které jsou trvalé, pevné, tj. vstupovat před Boha. To je pro náš ţivot nesmírně důleţité. Setkání s Bohem. Mít čas na Boha. Přišli jsme sem, tak jako naši předkové sem putovávali a zastavujeme se, jako oni se zastavovali, před milostnou soškou Panny Marie a přinášíme před ní, tak jako oni své starosti, své bolesti, předkládáme jí a svěřujeme do jejích rukou své prosby. Kdyţ se díváme na milostnou sošku a před ní meditujeme a modlíme se, tak nám říká, abychom se zastavili

a uvědomili si blízkost Boha. Maria má v náručí Jeţíše. Je to setkání s Ní a jejím synem Jeţíšem. V 1. čtení jsme četli z proroctví Sofoniášova a tento prorok nás vede a vysvětluje nám, jak máme před Pannou Marií stát. Jeho slova jsou z poslední třetiny 7. stol před Kristem: „Jásej, Siónská dcero, zaplesej, dcero Jeruzalémská!“ Toto čtení je pro slavení památky nebo slavnosti Panny Marie vhodné proto, ţe Siónská dcera, to byli nejen ţidé, ţidovky, ale byla to především Panna Maria. Ona je dcera Siónu, dcera Jeruzalémská. O ní prorok mluví: „Jásej siónská dcero, zaplesej, Jeruzalémská dcero, protoţe Hospodin, tvůj Bůh je uprostřed tebe!“ Toto je důleţitá výpověď proroka a důleţité znamení, které můţeme odhlédnout na soše Panny Marie: „Hospodin, tvůj Bůh, je uprostřed tebe!“ Panna Maria přináší Jeţíše a drţí ho uprostřed nás. Sofoniášovo slovo platí nejen tehdy, ale i dnes a my bychom to mohli tlumočit: „Jásejte, poutníci lomečtí!“ Je to slovo

8

AVE ZÁŘÍ 2010

adresované také nám: „Jásejte, všechny dcery“ a je vás tady víc neţ muţů, protoţe, „Hospodin tvůj Bůh je uprostřed tebe!“ Máme dost starostí a bolestí a někdy pozapomínáme, ţe v našem ţivotě, uprostřed nás, v Církvi, je přítomen Bůh. Toto poselství je důleţité zvláště v dnešní době, kdy hodně lidí má pocit, ţe Bůh je daleko, je ve svém ráji a nestará se o tento svět. To je klamná představa. V Jeţíši Kristu je Hospodin, mocný Bůh, uprostřed nás. Toto vědomí je třeba v sobě obnovovat. Jeţíš je přítomný uprostřed své Církve. „Já jsem s vámi po všechny dny aţ do konce věků!“ Hospodin, tvůj Bůh je uprostřed tebe. Slavíme Eucharistii, kde se dotýkáme Jeţíšovy přítomnosti uprostřed nás. Dotýkáme se Ho a Bůh skutečně přichází a vstupuje. Ano, Hospodin tvůj Bůh, je uprostřed tebe Králem, Pánem, to znamená, ţe On je Pán našeho ţivota, On je Pánem času, který nám tak rychle ubíhá, a s tímto Pánem se setkáváme. Evangelium vypráví o Panně Marii, o její návštěvě u Alţběty. Nesla Jeţíše do světa Alţběty a tento Jeţíš zapůsobil a poţehnal Alţbětě i Janovi, kterého nosila pod srdcem. Na začátku dnešního evangelia je řečeno: „Ona se vydala na cestu a spěchala.“ Toto je druhé slovo pro nás: přítomnost Boha v nás si nemůţeme nechat pro sebe. To není jen naše soukromá věc. Kdyţ se díváme na Pannu Marii, tak evangelium říká: „Vydala se a spěchala.“ To je výzva pro nás,

abychom skutečnost, kterou poznáváme, ţe Bůh je uprostřed nás Králem, nesli dál. Máme si uvědomit, ţe kdyţ přijímáme Krista v Eucharistii, tak s Ním jdeme do tohoto světa, ke svým přátelům, známým, na pracoviště. Toto my někdy nedoceňujeme. Neuvědomujeme si, ţe Kristus, kterého nosíme v sobě, působí. Udělal jsem jednou takovou silnou zkušenost. Minulý týden jsme slavili sté narozeniny Matky Terezy a já jsem se s ní, ještě v době komunismu, jednou setkal ve Východním Berlíně na faře u sv. Vojtěcha, kde jsem byl já a byla tam i ona. Znáte ty její fotky. Stará, shrbená, vrásčitá paní, skoro bychom řekli ţebračka. Kdyţ jsem s ní chvilku mluvil, tak jsem zřetelně cítil, ţe se setkávám skrze tuto ţenu s Bohem. Silně a zřetelně jsem cítil: Bůh je mi blízko. Z této zkušenosti vyvozuji to, abychom také my, kdyţ jsme „chrámem Ducha sv.“, jak říká sv. Pavel, vnášeli Boha, Krista, do našeho světa. Prosme Krista, kterého neseme, aby On působil, ţehnal, proměňoval, jako Jeţíš v lůně Mariině poţehnal Alţbětě a Janu Křtiteli. Neste Boha přítomného v našem ţivotě, v našem středu, do tohoto světa k těm, kteří se domnívají, ţe je daleko, ţe není, nepůsobí. A za tohle můţeme dnes společně prosit, protoţe to je náš úkol – obnovovat svět a dávat světu to, co nejdraţšího máme, a to je přítomnost Boţí. „Jásej siónská dcero, protoţe Hospodin Bůh je uprostřed tebe.“

21. ročník

9

HLAVNÍ LOMECKÁ POU Ť 12. září Letošní hlavní pouť na Lomečku připadla přesně na 12. září, tedy den, kdy Církev slaví památku Jména Panny Marie, jejíţ oslavě je zasvěcena i naše poutní svatyně. Hlavní mši svatou v 10.00 celebroval českobudějovický biskup Mons. Jiří Paďour OFMCap, který byl na Lomečku krátce po 9. hodině. Druhá mše sv. pak byla odpoledne v 15.00 pro mládeţ. Tu celebrovali P. Roman Dvořák, ředitel diecézního centra mládeţe, moderátor pastorace mládeţe, a P. Mgr. Josef Sláčík, vikář z Prachatic. Z několika stran přišli také mladí poutníci pěšky, aby odpolední účastí na mši sv. uctili Pannu Marii. Hudební doprovod zajistila hudební skupina z Prachatic. V 9.30 začala Matka Arsenie modlitbu růţence a pomalu se začal poutní areál zaplňovat. V 10.00 vyšel z budovy kláštera za zvuku zvonů liturgický průvod, ve kterém kromě pana biskupa a ministrantů kráčeli i dva kněţí: lomecký farář P. Miroslav Nikola a P. ThMgr. Petr Kubant, který přijel se svými farníky autobusem aţ z dalekého Červeného Kostelce u Náchoda.

V úvodu mše sv. všechny přivítal lomecký farář, který panu biskupovi popřál, aby se zde cítil jako doma, vţdyť „kde je Panna Maria, tam jsme doma“. Pan biskup Jiří přivítal nového duchovního správce Lomce, který pokračuje v tradici svých předchůdců, a také přivítal lomecké Šedé sestry, které zde ten domov u Panny Marie vytváří. Řekl: „Jméno Panny Marie je dnes titulem tohoto svátku i naší pouti. Jméno znamená označení. Kaţdý z nás má jméno a časem se v našich podmínkách přidalo příjmení. Tak jsme kaţdý nositelem nejméně dvou jmen, vlastního a příjmení. Chceme se dnes zamyslet nad tím, co vlastně znamená jméno Panny Marie, kolik má významů a jak ji oslovovat, při čemţ je to stále jedna jediná Panna Maria, Matka Jeţíšova a Matka Církve.“ Na závěr mše svaté jsme pak obdrţeli poţehnání milostnou soškou a poté byla moţnost Panně Marii projevit svou vlastní formou úctu a sdělit jí své trampoty i radosti.

Z promluvy pana biskupa jsme vybrali „Anděl byl poslán do města Nazareta k Panně jménem Maria.“ Tam zazní poprvé Mariino

jméno. Prvně oslovil Pán tuto osobu stvořením. Na začátku Bible je krásný hymnus stvoření, jak „Bůh řekl a stalo

10

AVE ZÁŘÍ 2010

se“. Zůstává nám skryta síla Boţího slova a jeho stvořitelská vůle. „Bylo světlo, byly vody, byl člověk.“ Adamovi dal moc, aby pojmenoval jednotlivá zvířata a také ostatní věci. Dostává do rukou také sebevědomí, to znamená označení sama sebe, a zároveň dostává do partnerství jeden druhého – Adam Evu. Dává nám do srdce schopnost oslovit samotného Stvořitele a my mu říkáme „Otče náš“. To je jméno, které je nejvyšší, o němţ sám Kristus Pán říká, abychom ho opakovali vţdy s větším účinkem. Otče náš, posvěť se jméno tvé. Je třeba vykonat poutě a meditace, co to skutečně znamená. Uniká nám sám pramen, Bůh, který se nám ale tak přiblíţil, ţe se stal člověkem, přijal naši přirozenost. Dokonce mu dali jméno Emanuel, tj. Bůh s námi, nebo Jezus, tj. Bůh je spása. Neţ se zaměříme na samotnou Pannu Marii, tak bych vám chtěl vyjít vstříc se zkušeností sama sebe, jak se kdo jmenujete. Zvolíme třeba jméno Jaroslav. Sám ten Jaroušek se o sobě dozvídá, aţ kdyţ vyrůstá, tak si zvyká, protoţe odmala mu říkají „Jaroušku, Járo!“ Vychází to z úst těch nejbliţších, kteří se na děťátko těšili, ještě kdyţ ho maminka nosila pod srdcem. Pak mu kamarádi říkají „Jardo“, v občance má Jaroslav. Kdyţ přijde svatba, tak tam oficiálně slibuje: „Já, Jaroslav odevzdávám se tobě, Emilie.“ Před dětmi ho pak manţelka oslovuje „náš táta, děda“. Uţ se mu neříká jménem, ale novým stavem. Pořád je to on, ten Jaroušek, který uţ je ovšem staroušek. Pak uţ je jen úmrtní

oznámení, kde je zemřel tatínek, dědeček, bratr pan Jaroslav N. Takţe vidíme, ţe člověk má daleko větší význam neţ to, co má napsáno v samotném jméně. Na úmrtním oznámení je obsaţen celý ţivot člověka. Velmi si váţím našich rozloučení, od kterých se dnes ve světě tak upouští. Rád vnímám společenství při pohřbech, kde kaţdý jde z nějakého vztahu, znal zemřelého, jeho rodinu. Ještě mnohem víc lidí, kteří zemřelého znali na tom rozloučení není. Náš ţivot má totiţ obrovský rozsah a obsah. Člověk znamená víc, neţ kdyţ se podíváme do zrcadla a to, co sami o sobě víme. Také něco znamenáme pro ty druhé a nejvíc znamenáme pro samotného Pána Boha. To je jeden z velkých darů víry, ţe si uvědomujeme víc a víc, ţe kdo nás skutečně zná, je Pán Bůh. Zná nás víc neţ naše maminka a neţ my sami sebe. Sv. Augustin říká: „Boţe, dej, ať poznám tebe a ať poznám sebe.“ V novém poznání skrze Boha poznáváme sami sebe jinak, neboť člověk si neví mnohdy rady sám se sebou. Je nesmírně důleţité, abychom zpytovali svědomí, ţili poctivě, poznávali nejen sami sebe, ale i tu nejdůleţitější vazbu na Pána Boha. Bůh, kdyţ ve své mysli přišel na to, ţe vůbec dojde k Vtělení, měl uţ na mysli i Matku svého Syna. Měl na mysli uţ celou řadu od Adama, přes Abraháma, a v této chvíli vidí naprosto přesně Pannu Marii a nazve ji Immaculata. Neposkvrněná. To je Boţí

21. ročník program s tou osobou. Tak se Maria představila i v Lurdech. Druhé jméno, které slyšíme, je Maria. I kdyţ toto jméno bylo rozšířené, přesně se vědělo, ţe toto je Maria, Matka Jeţíšova. Takto ji vnímali i apoštolé. Ještě se chvíli zastavíme u andělského pozdravení, neboť anděl jí říká: „Milostiplná.“ To je potvrzení toho, ţe je Immaculata, ţe je milostí plná, ţe je plná Boţího ţivota a Boţí asistence, ţe je s ní Pán. To jsou všechno duchovní a mravní hodnoty osoby, kterou tak poznáváme právě proto, ţe byla Matkou Jeţíšovou. Kdyţ přichází k Alţbětě, tak ze sebe vyzpívá slavné „Magnificat“.

11

Sama sebe nazývá Sluţebnicí Páně. Sama odpověděla, „ať se mi stane podle tvého slova.“ To uţ je její vůle. To je „fiat“, ke kterému zve Pán kaţdého z nás. Takto Církev objevuje osobu Panny Marie celá staletí a tak jí dává mnoho názvů, jako trpitelka, bolestná, Matka Jeţíšova. V loretánských litaniích ji tolikrát oslovujeme jako Útočiště hříšníků, Pomocnice křesťanů, Těšitelko zarmoucených, Uzdravení nemocných. Náš pohled k Panně Marii je ţivotodárný, povznášející. I my vyjadřujme pravdivě svůj vztah k Panně Marii, aby pravda vstoupila v lásce do našeho celého ţivota.

Z promluvy P. Romana Dvořáka jsme vybrali Matka Boţí nám ukazuje cestu, kterou my můţeme jít za Pánem. Je docela časté, ţe přicházíme na mariánská poutní místa s prosbou, protoţe nám někdo poradil, ţe je to osvědčené. To je pravda, ale není to plná pravda. To přece není celý ţivot Panny Marie, ţe by jenom chodila za Pánem a říkala, „prosím tě, Boţe, udělej tohle“. Ano, modlila se tak jistě také, ale její ţivot byl něco víc. Po zásadní události jejího ţivota, kdy ji Bůh oslovuje, kdy posílá Anděla za dívkou, která se jmenuje Maria. Před několika dny jsme měli svátek Narození Panny Marie. Teď jsme 4 dny poté a je to pořád tato dívka, nad jejíţ kolébkou kdosi řekl: „Bude se jmenovat Maria!“

Bůh zná její jméno a nezapomněl ho. Toto jméno je znovu vysloveno a anděl jí říká: „Neboj se, Maria!“ Sděluje jí, ţe bude Matkou Boţího Syna, toho, kdo zachrání izraelský národ. To nějak změní Mariin ţivot. Ona si ještě nedokáţe představit ani jak. Ani v evangeliu není zmínka, ţe by Maria nad tím nějak jásala, ale ona jen řekla: „Ať se mi stane podle tvého slova, jsem Sluţebnice Páně.“ Ve chvíli, kdy přijde k Alţbětě, kdy tuto největší událost svého ţivota můţe sdílet s jiným člověkem, který jí rozumí, najednou Marii naplňuje chvála a zpívá Magnificat. Ta cesta od pozdravení andělského k Magnificat trvá nějakou chvilku. Tak je to moţná i u nás. Někdy nám chvála jde lehce, ale někdy máme

12

AVE ZÁŘÍ 2010

z něčeho radost, ale Bohu neděkujeme. Jestlipak si vzpomene při všech obdarováních na pravého Dárce všeho? Mariin ţivot se stává chválou i dál. Náš ţivot se má také proměňovat ke chvále Boţí. Někdy to i říkáme, ţe něco děláme „k větší cti a chvále Boţí“, jak to razil sv. Ignác. Chtěl bych, abychom si z této pouti nesli i to, ţe máme být za co vděční, máme za co Bohu děkovat a chválit ho. I to je jeden z důvodů, proč chodit na poutě. Můţeme si všímat úţasných věcí kolem nás, neboť nás obklopuje jeden zázrak vedle druhého.

Máme za co děkovat, protoţe Bůh nás uţ odedávna zná svým jménem, ví, kde bydlíme, ví, kam za námi chce poslat anděla, který nám má něco sdělit. Na nás je, abychom byli otevření, abychom to sdělení přijali a také se uměli dělit o radost. V Boţím království budeme chválit Boha a moţná uţ ani k tomu nebudeme potřebovat slova, ale nyní ještě slova pouţívejme. Kéţ i z našich úst denně zní, ano i můj duch jásá v mém Hospodinu, protoţe jsem poznal tvoji lásku, dobrotu, dokonalost. Amen.

TVÉ NAROZENÍ Čeněk M. Tomíško Když na zemi nám vypučel tvůj přelíbezný květ, ráj celý písní zazvučel, a k tobě pozdrav slét: Ty čistá, sněhobílá, Bůh k tobě s láskou vzhléd, a krásnějšího díla již stvořit nedoved. Jsi Zora, jež svou zvěstí nám hlásá konec běd! Vždyť jaké je to štěstí již k tobě pohlížet! Ty života jsi Máti, a člověk, jenž byl klet, se skrze tebe vrátí v klín Otce svého zpět. To věčné díkůvzdání ti budou srdce pět: Buď zdráva, Hvězdo ranní, Tvým Sluncem spasen svět!

21. ročník

13

FATIMSKÝ DEN 13. září Zářijový Fatimský den připadl na pondělí po hlavní lomecké pouti. Hlavním celebrantem mše svaté byl P. Mgr. Peter Jan Maria Vianney Madár, CFSsS z Písku. Spolu s ním koncelebroval lomecký farář P. Miroslav Nikola, který všechny v úvodu přivítal: „Dnešní bohosluţba je krásná tečka za naší včerejší poutí. Setkat se znovu s Marií u Boţího oltáře, prosit a děkovat za milosti, které jistě mnoho lidí přijalo o pouti, ale i třeba dnešní den. Máme zase další šanci přijmout další Boţí dary a Boţí poţehnání.“ Poté se ujal slova P. Peter, který řekl: „Přiznám se, ţe kdyţ jsem byl P. Patrikem před rokem zván, tak jsem

si ani neuvědomil, co je to za datum. Aţ postupně mi docházelo, ţe jsme vlastně dnes obklopeni Marií. Ve středu jsme slavili svátek Narození Panny Marie, včera jste tady měli pouť a zase budeme slavit ve středu památku Panny Marie Bolestné. Je to tedy zvláštní den. Jsme obklopeni Marií, jakoby pláštěm Mariiným. Přicházíme, abychom uctili Pannu Marii, ale také se setkali s Bohem i se sebou.“ Po mši svaté pak byla krátká adorace se zpívanými litaniemi k Nejsvětějšímu Srdci Jeţíšovu, zakončená Svátostným poţehnáním. Pak ještě tradiční poţehnání Lomeckou Madonou a její uctění tuto pouť ukončilo.

Z promluvy jsme vybrali Kdyţ mluvíme o Panně Marii, můţeme o ní mluvit z různých pohledů. Často se nám předkládá a i my ji tak někdy rádi vidíme, jako Královnu nebe. Někdy ji vidíme, jako Bránu, skrze kterou přichází Kristus. Vlastně i proto slavíme její Narození, ţe je Jitřenkou, která naznačuje, ţe přichází Slunce. Kdyţ jsme četli evangelium ve středu o svátku Narození, tak bylo plné jmen. Kaţdé z těch jmen, bylo branou pro dalšího člověka, aţ jsme se dostali k Marii, která je tou zásadní Bránou nebeskou.

Moţná jeden z těch nejzákladnějších pohledů na ni, je pohled na Sluţebnici. To je i jedna z těch posledních vět: „Jsem sluţebnice Páně.“ Kdyţ mluvíme o Marii jako veliké, je dobré si uvědomit, ţe je veliká kvůli tomu, jak je malá. Jak je ochotná být malou. Kdyţ jí anděl pozdraví, říká „Buď zdráva! Raduj se! Plná milosti! Pán je s tebou!“ Co si můţeme představit pod slovy „plná milosti“? Moţná by bylo dobré si to slovo přeloţit jako zahrnutá největší přízní. Ne plná milosti sama ze sebe, ale z Boţí milosti, protoţe Bůh chtěl, tak si ji připravil jako nádobu,

14

AVE ZÁŘÍ 2010

která přetéká milostí. Je tak plná, ţe uţ není co dodat. Tak naplněná, jak jen můţe být, ale ne sama ze sebe, ale z přízně Toho, který ji naplnil. Jde o neuvěřitelnou lásku a náklonnost Boha k člověku. Marie je pro Boha natolik průchozí, natolik bez zábran a bloků, ţe je plná milosti, ţe u ní to jde nejlépe. Bůh má jednu velikou touhu. Boţí snaha směřuje k tomu, aby se zcela odevzdal člověku. Láska se přece sdílí. Jenţe člověk většinou není schopen přijmout Boha úplně. Maria je tou, která je zcela vyprázdněná od všeho ostatního, aby mohla být zcela naplněna Bohem. Člověk někdy těţko přijímá to, co je zdarma, a milost je zdarma daná. Někdy si myslíme, ţe za to, jak jsme skvělí, nám Bůh „zaplatí“ svou přízní či nebem. Systém zásluh je pro nás příjemný, ale Bůh toto nabourává. Dává nám nezaslouţené dary, které jsou přízní, která vypovídá o Bohu a ne o tom, jak já jsem skvělý. Maria je dokonalým přijímačem. Ví, jak je malá. Celý její ţivot vystihují dvě věty: „Jsem Sluţebnice Páně“ na začátku a „Udělejte všecko, co vám řekne.“ Neříká nic o sobě. Maria, i v dogmatech, se projevuje jako ta, která jen přijímá a je ochotna od Boha přijmout. Neustále přijímá a neustále dovoluje Bohu, aby dával. Nic jiného do ţivota nepouští

neţ Boha, proto je zahrnuta Boţí přízní, protoţe ji umí přijmout. To je radostná zvěst. Bůh nás nehodnotí podle našich zásluh, podle toho, co všechno umíme, zvládneme. Bůh nás nesmírně miluje a to, po čem touţí je dát se nám co nejvíc. Maria je nejúţasnějším příkladem toho, jak to provedl. Kéţ je tedy pro nás i tím způsobem, jak přijmout to, co Bůh do nás a do našeho ţivota chce vloţit. Kdyţ se o něco modlíme, o něco ţádáme, tak to není Bůh, co chceme, ale my. My chceme, aby Bůh dělal, co chceme my, ale nepřijímáme Jeho vůli jen tehdy, kdyţ je Jeho vůle stejná jako moje. Děláme ze sebe něco jiného neţ sluţebníka. Maria ví, ţe Bůh chce skrze ni přijít, ale ţe tak učiní z velké přízně, ne kvůli tomu, ţe by byla skvělá. Kéţ podobně jako ona neustále přijímáme a jsme ochotni přijmout Boha ve svém ţivotě. Ne jako výplatu, mzdu, za to, co jsme vykonali, protoţe v tom případě by ta mzda byla mizerná, ale jako velikou přízeň. Kdyţ si člověk uvědomí, kým opravdu je, v té chvíli můţe nahlíţet na to, kým chce Bůh být pro nás. Najděme a přijměme své místo, abychom měli opravdu dobrý výhled na to, jak skvělý je Bůh. V Mariině ţivotě se tak projevil. Kéţ mu dáme šanci projevit se tak i v našem.

21. ročník

15

DĚLÍME SE S VÁMI Lomecké sestry v Praze u sv. Ludmily Tak jako poslední léta, i letos jsme se z Lomečku vydaly na 1. pátek v září do Prahy, abychom podpořily naši tamější komunitu od svatého Bartoloměje v modlitbách a adoraci za kněţská a řeholní povolání a za dobré křesťanské rodiny. Tyto adorace se konají kaţdý 1. pátek v měsíci jiţ od poloviny 90. let 20. století v kostele svaté Ludmily na Vinohradech. Pokaţdé je určeno společenství bratří a sester, které má tento modlitební den „pod patronací“. Září jiţ tradičně patří Šedým sestrám, Alţbětinkám a bratřím mariánům. Den začíná v 7.30 ranní mší svatou. Po ní je vystavena Nejsvětější Svátost k tiché adoraci aţ do 15.30, kdy začíná společná adorace, kterou vede určené společenství, zakončená svátostným poţehnáním. V 16.30 je společná mše sv. slouţená na uvedený úmysl. Letos nám s „adorační stráţí“ vypomohly věrné ţeny – adorátorky od sv. Bartoloměje, za coţ jim patří velký dík. Z Lomečku jsme vyjely kolem 10.00 v zastoupení: Matka Arsenie, S. M. Marcela, S. M. Františka a S. M. Benedikta. Společně jsme s našimi sestrami v Bartolomějské poobědvaly,

sdělily novinky z klášterů a vydaly se ke sv. Ludmile. V adoraci zazněly chvály sv. Františka, četba Boţího slova, modlitby díků a chval, ale i proseb, prokládané zpěvy, které připravila S. M. Pavla. V 16.30 začala mše sv., kterou celebroval P. ThMgr. Ryszard Wojciechowski MIC z kostela sv. Vojtěcha na Novém Městě. V homilii se zabýval myšlenkou, ţe Pán volá, ale „budou volaní Jeho volání slyšet?“ Připomněl, ţe Pán volá v tichu, viz povolání Samuela. „Jak snadné a lehké je přeslechnout volání Boţí. Kaţdé Boţí povolání bývá jemné, bez lidských opor a hmatatelných skutečností. Kéţ mladý člověk, který zaslechne Boţí volání, dokáţe na něj také odpovědět své ANO. Jistotu povolání získává volaný tehdy, kdyţ je potvrzeno Církví. Pak uţ není místo na otazníky. Ptám se znovu: Budou volaní volání slyšet? Duchovní sluch nejlépe trénujeme, kdyţ posloucháme hlas svědomí. Prosme za mladé lidi, kteří slyší Boţí hlas, aby na něj dokázali i odpovědět.“ Po mši sv. jsme pak ještě společně s našimi sestrami v klášteře povečeřely a pak uţ ujíţděly domů.

16

AVE ZÁŘÍ 2010

Jáhenské svěcení 4. září 2010 Jiţ několik let společně sledujeme studia našeho lomeckého bohoslovce Tomase van Zavrela a tak jsme s velkou radostí přijaly zprávu o úspěšném sloţení státních zkoušek na Katolické teologické fakultě v Praze, o rok dříve neţ „normálně“, a začaly vyhlíţet datum jáhenského svěcení. To bylo jiţ dříve stanoveno na 4. září. Z Lomečku v sobotu ráno vyjelo zaplněné auto ve sloţení: Matka Arsenie, S. M. Mlada, S. M. Zdislava, S. M. Marcela a S. M. Benedikta. Za praţskou komunitu byla přítomna S. M. Ludmila a z Brna přijel také P. Patrik. Slavnostní mše sv., při níţ kromě bratra Tomase přijali jáhenské svěcení i br. Jan Mikeš a Vojtěch Vágai, začínala v 10.00 slavnostním liturgickým průvodem, v němţ nechyběli bohoslovci, nově posvěcení jáhni z jiných diecézí i zaslouţilí trvalí jáhni, téměř 40 kněţí a 2 biskupové. Dojemné bylo, kdyţ před začátkem mše svaté přivezli Vagaiovi na upraveném lehátku jejich těţce nemocného tatínka – trvalého jáhna. Před více neţ rokem utrpěl velmi váţné a těţké poranění, které mu zanechalo trvalé následky. Celý obřad sledoval s upřenou pozorností a jasným vědomím, co se u oltáře děje. Bylo milé, kdyţ příchozí kněţí a jáhni se s ním postupně zdravili a dávali tak jasně najevo, ţe patří k nim. V úvodu mše sv. všechny přivítal hlavní světitel a celebrant

českobudějovický biskup Mons. Jiří Paďour. Zdůraznil osobní povolání 3 kandidátů jáhenství a také odlišné podmínky, ve kterých jejich povolání rostlo a dozrávalo. Zmínil se i o velikém utrpení rodiny Vagaiovy, která s obdivuhodně velkou láskou a obětavostí pečuje o tatínka. Po evangeliu jednotlivé kandidáty představil biskup Mons. Pavel Posád. V homilii se pan biskup Jiří zaměřil na dvě věci: 1) V listě Ţidům čteme: „Upřete všechnu svou pozornost na Pána.“ To není fanatismus, ale oddanost. Chtěl bych podtrhnout učednictví, tj. učit se od Krista. 2) Následovat Krista nejen Jeho učení, ale následovat Ho i sluţbou, tak jak On to činil. Uvědomme si, ţe naše ţivoty jsou obdivuhodným a úţasným zásahem Boţím. Nikdy nejsme sami, je nás mnoho, abychom o ţivém vztahu s Jeţíšem svědčili. Po homilii jiţ nastal vlastní obřad jáhenského svěcení. Po mši sv. pak jménem nových jáhnů poděkoval br. Vojtěch nejprve panu biskupovi, pak rodičům, učitelům a formátorům, a také všem, kteří je na jejich cestě jakkoliv podporovali a doprovázeli. Vytrvejme v modlitbách za tyto nově posvěcené bratry, aby vytrvale slouţily Kristu s radostí ze svého vyvolení.

21. ročník

17

Vzpomínka na otce biskupa Jaroslava Škarvadu 14. září by se dožil 86 let letos zemřelý otec biskup Mons. Jaroslav Škarvada, který byl velkým přítelem Šedých sester a našeho poutního místa. Při této příležitosti otiskujeme dopis, který jsme obdržely od českých krajanů ve Švýcarsku, manželů Škardových.

Poděkování panu biskupu Škarvadovi Říkával nám „moji čeští Švýcaři“. Jezdíval k nám často z Říma na české národní poutě do Maria Einsiedeln, anebo nám dával exercicie v kraji švýcarského národního světce bratra Klause či v klášteře Schönstattských sester Quartenu na Valenském jezeře. Naše dvě děvčata ho měla moc ráda. Někdy k nám přijel i do chaty pod Mytheny a malé holky houpával na kolenou. Byl desetiletí přítelem naší rodiny. To hluboké přátelství začalo moudrostí, kterou nám otevřel cestu k našemu Pánu. S mojí ţenou jsme bloudili po cestách necestách. A on nám v Quartenu někdy po půl noci řekl: „Jen dál hledejte, a kdyţ budete hledat srdcem, Pán Bůh se uţ o vás postará.“ Bylo to 11. dubna 1976. Do Nového zákona, vydaného Křesťanskou akademií v Římě, nám napsal osobní věnování: Škardovým Škarvada. V březnu 1977 nám pokřtil tříměsíční Danilku. Bylo to na jarních exerciciích v Quartenu a mnoho účastníků na ten zvláštní křest rádo vzpomíná. Pro nás to bylo první „oficielní“ potvrzení naší víry. Otec Škarvada nám tehdy řekl: „Pokřtím vám holčičku, ale musíte ještě všelicos

dohnat. A tak jsme ještě hned na jaře přijali svátost biřmování a měli i naši církevní svatbu s otcem Šimčíkem a Dani v kočárku. Svatý otec Jan Pavel II. jmenoval otce Škarvadu biskupem nás všech Čechů ţijících po celém světě. Samozřejmě „jeho čeští Švýcaři“ vyrazili na slavnost biskupského svěcení do Říma. Bylo to v chrámu sv. Petra na Tři krále 1983. K tomuto aktu se váţe jedna naše krásná rodinná vzpomínka. Diana byla v moravském kroji ještě s jednou krojovanou paní poděkovat Svatému otci. Naše Madlenka, byly jí necelé 4 roky, nechtěla maminku „opustit“ a tak šla nekrojovaná s sebou. Při odchodu od Svatého otce se najednou ocitla sama uprostřed přeplněného chrámu a lidi si jí podávali z ruky do ruky, dítě, které poţehnal Svatý otec. Aţ pláč jí vrátil přes půl chrámu k mamince. Také nikdy nezapomeneme na naše setkání v českém benediktinském klášteře v Norči. Jeho převor, P. Cyril, byl také naším přítelem. Na podzim roku 1983 měla být v kostele benediktinů posvěcena nová socha sv. Vojtěcha. Otec Cyril si přál, abychom při slavnosti zastupovali rodiny. Tak jsme jeli do Norči. Byla strašná zima a naše

18

AVE ZÁŘÍ 2010

Madlenka dostala velikou horečku. Všichni jsme se modlili a holka byla ráno zdravá. Slavnost se podařila k radosti všech zúčastněných. Při obědě jsem dostal čestné místo v čele stolu mezi otcem biskupem Škarvadou a otcem Cyrilem. Nakonec mi oba řekli, ţe je hezké, ţe jsme z té dálky přijeli a ţe jistě rádi ještě zajedeme do Říma. Čeká nás tam překvapení. A tak naše rodina měla 29. listopadu 1983 soukromou audienci u Svatého otce. byli jsme v jeho soukromé kapli na ranní mši svaté a pak nás přijal a poţehnal. Obě děvčata mu skočila kolem krku. Nezapomenu na jeho zářící oči. Všichni jsme měli nesmírnou radost. Také historické svatořečení princezny Aneţky, 12. listopadu 1989, jsme proţívali v Římě. Nikdy na tuto událost nezapomeneme. Jak stařičký otec kardinál Tomášek zahřímal: „Svatá Aneţko, oroduj za nás!“ A za pět dní začala v Praze Sametová revoluce. Svatá princezna vyprosila svobodu. 29. prosince 1989 jsme po 21 letech poprvé přijeli do naší rodné

Prahy. Našim děvčatům bylo 12 a 10 let, a ačkoliv se narodily v Curychu, mluví perfektně česky. Nikdy na ty emocionální záţitky v kruhu rodiny „doma“ a „z venku“ nemůţeme zapomenout. S otcem biskupem Škarvadou jsme se pak často stýkali v Praze. Oslavili jsme s ním jeho jmenování praţským světícím biskupem, jeho 75. i 80. narozeniny. I kdyţ uţ později byl nemocný, slavívali jsme s ním u něho doma na Hradčanském náměstí mši svatou. Byl to vţdy hluboký záţitek. Naposledy jsem se s otcem biskupem setkal na JIP v nemocnici sester Boromejek, pár týdnů před jeho odchodem z našeho světa. Otevřel oči, poznal mě a usmál se. Vţdycky budeme mít před očima jeho usměvavou tvář, s kterou šířil radost, optimismus, naději a lásku.

Z celého srdce za všechno děkujeme!

mu

(Borek a Diana Škardovi, Bonstetten, Švýcarsko)

Z knihy: Svedl jsi mě, Hospodine „Zůstáváte stále optimistou?“ „Zcela jednoznačně. Coţ Pán Jeţíš nevstal z mrtvých? Copak není s námi? Kdyţ na jaře vystrkují zpod sněhu první podléšky a sasanky své hlavičky, je to důkaz nového ţivota. Ať jen si je kolem dokola bláto a špinavý sníh, ţivot a čistota květů nakonec zvítězí. A tak mi musíte opravdu prominout, ţe jsem přes všechno to bláto přesvědčený optimista.“ (Jaroslav Škarvada)

21. ročník

19

MOUDROSTI svatých Sv. Jan Maria Vianney Naše chyby jsou zrníčka písku vedle veliké hory Boţího milosrdenství. 

Dobrý Bůh v okamţiku rozhřešení hází naše hříchy za svoje záda, to znamená, zapomíná na ně, vymazává je a uţ se neobjeví.

O odpuštěných hříších se uţ nebude mluvit. Jsou vymazány, neexistují. Všechny dobré skutky dohromady nevyváţí jedinou oběť mše svaté, protoţe jsou to skutky lidí, ale mše svatá je dílem Boţím.

Není nic tak velkého jako Eucharistie. Ó, děti moje, co dělá náš Pán ve svátosti své lásky? Vzal své dobré srdce, aby nás milovalo, a činí z tohoto srdce průsečík něţnosti a milosrdenství, aby smazal hříchy světa.

Hle, ten, který nás tolik miluje! Proč ho nemilovat?

Sv. František z Assisi Zda má Boţí sluţebník ducha Páně, to lze poznat takto: Učiní-li Pán skrze něho něco dobrého, pak si na tom nic nezakládá, protoţe jeho vlastní já je vţdy nepřítelem všeho dobrého, ale tím více má před očima, ţe je ve skutečnosti malý a pokládá se za menšího neţ všichni ostatní lidé.

Rozkoš je krátká, trest však věčný; utrpení je nepatrné, sláva však neskonalá. Mnoho je povolaných, ale málo vyvolených, a všem bude odplaceno.

Všechno, co lidé na tomto světě zanechají, zanikne, avšak za lásku a za almuţnu, které udělili, dostanou odměnu od Pána.

Jeţíš Kristus, ač je Pán všech, přál si být naším sluhou, a kdyţ ve své přeslavné důstojnosti vším oplýval, byl ochoten sníţit se do našeho lidství a trpěl ve všem nedostatek.

Uznávám, ţe moje tělo potřebuje více a ţe mu neposkytuji vţdy všechno, co potřebuje. Ale jsem postaven Pánem za vzor a příklad mnohým.

20

AVE ZÁŘÍ 2010

PŘÍSLOVÍ známá i neznámá  Od kaţdého člověka se můţeš něco naučit. (K. Pollak)  Pravdivá slova nebývají příjemná. Líbivá slova nebývají pravdivá.  Láska znamená mít větší starost o druhého neţ sám o sebe. (R. Frost)  Malý hřích je zákeřný tím, ţe nezůstane malý. (J. Kratka)  Zapomínat se nemá. Minulost má svá práva. Je třeba se s ní vyrovnat a nikoli zapomenout. (A. I. Gercen)

Svatební kytice „Uţ od dětství jsem snila o tom, jakou budu mít jednou nádhernou svatbu,“ vyprávěla jedna paní. „Tetička, která k nám jezdívala, kdyţ jsem byla ještě malá holčička, mi jednou slíbila, ţe aţ se budu vdávat, přiveze mi zlaté střevíčky, a já jsem se nemohla dočkat, aţ budu velká a budu moci vykračovat ve zlatých střevících. Vlastně mne na svatbě nic nelákalo, jen ta představa, ţe budu mít krásné šaty a zlaté střevíce. Však se mi doma také smáli, ţe chci mít svatbu ne se ţenichem, ale se zlatými střevíčky. Kdyţ jsem měla mít skutečně svatbu, tetička se mi s úsměvem nabídla, ţe mi opatří krásné zlaté střevíčky. „Ty si mé přání ještě pamatuješ?“ divila jsem se. „To se nedá zapomenout,“ smála se. Opravdu jsem od ní dostala krásné zlaté střevíčky, nechala mi je ušít na míru u svého příbuzného. Tetička neměla děti, a tak jsem byla jako její dítě. I svatební kytici mi opatřila. Tak

krásnou kytici jsem od té doby jiţ nikdy neviděla. Byla celá z růţí. Kdyţ jsem od ní kytici brala, zarazila jsem si do ruky trn. A to hodně hluboko. Ucítila jsem prudkou bolest. „Není to zlé znamení?“ vykřikla jsem bolestí. Tetička mě pohladila nejprve pohledem a potom po ruce, kterou zranil trn. „Pamatujte si na to i po svatbě,“ řekla mně i mému ţenichovi, který stál vedle mě. „Kdyţ chcete mít krásnou růţi, musíte počítat s tím, ţe s ní budete mít i trny. A ti, kdo se naučí s tím počítat, ti potom jsou na tom lépe, nerozhází je, kdyţ je nějaký trn raní, vědí, ţe s tím trnem mají i krásnou růţi.“ Nezapomněla jsem. Kolikrát jsem v manţelství proţila těţké chvíle a já si slova mé tetičky stále připomínám. Mám krásnou kytici a tou jsou děti, manţel, jsem zdravá. Mám se dívat na trny? Není lepší, abych se dívala na ten krásný květ růţe, který jsem od ţivota dostala? Ţivot bývá jako ta má svatební kytice. Kdo se

21. ročník nerozhodne přijmout trny, musí počítat s tím, ţe nebude mít ani květy.“ (převyprávěno z knihy Andělé nás neopouštějí) Tento příběh vyjadřuje hluboké ţivotní moudro, které nám často uniká. Člověk, kdyţ je mladý, má plno ideálů, představ, jak jeho budoucí ţivot bude vypadat. Ale kdyţ pak vstoupí do skutečného ţivota, realita je zcela jiná. Běţné kaţdodenní starosti nás dovedou pěkně přitisknout k zemi. Člověk se s tím smíří a je šťastný, ţe má zdravou rodinu a všichni zůstali pospolu. Zkrátka ţivot bere tak, jak přichází. Někdo se však nesmíří s tím, ţe mu ţivot neběţí tak, jak si ho lidově „nalajnoval“ a je nešťastný. Je ale třeba si uvědomit, co to vlastně štěstí je. Vím, ţe toto slovo má pro kaţdého jiný význam, ale jedno má společné pro všechny. A tou je radost, láska, porozumění. Jak bychom to vše poznali, kdyby nebyly ony „trny“ jako v našem článku? Jak bychom poznali radost, kdybychom nepoznali ţal? Jak bychom poznali lásku, kdyby nám ţivot nepřivedl do cesty okamţiky, kdy se o někoho moc bojíme, kdyţ je např. nemocen,

21

nebo jede na dalekou cestu. Jak bychom poznali porozumění, kdybychom nepoznali absolutní nezájem aţ aroganci? Kdyţ se člověku nedaří, je smutný. Ale časem se opět „karta osudu“ obrátí. A nám je zase dobře. To ten náš „Tatínek - Bůh“ nás tak jenom zkouší a zároveň učí, abychom si váţili všeho krásného, co pro nás připravil. Abychom to dokázali vnímat a radovat se z toho. Protoţe, kde je radost, je i, jak jiţ jsem se zmínila, štěstí. Aţ vás někdy přepadne smutek, představte si pomyslný potok, nebo řeku a na kaţdou vlnku dejte tu svoji bolest, ať ji voda odnese do moře. Potok ani řeka by tolik lidské bolesti nepojala, ale moře ano. A moře, to je Bůh. Odevzdejte mu všechny vaše starosti, bolesti, problémy. Dovolte mu, aby vaše nitro očistil tak, jako moře, kdyţ svými vlnami silně naráţí o skaliska a svou silou a mocí skály čistí, hladí a obrušuje. (Eva Dvořáková, Týn nad Vltavou)

Nemá být člověk jako strom? Růst v hlubokém zamyšlení, košatět v přívalech bolesti, napínat síly jako větve do nejzazších moţností, růst nad sebe, měnit se, krásnět, a pak dát všem kolem to, co hledají a co jim prospívá: svěţest, stín, radost, plody? (František Kožík)

22

AVE ZÁŘÍ 2010



HUMOR je koření života!

Baví se Darwin s Bohem. „Boţe my uţ dnes dokáţeme vědecky popsat a laboratorně simulovat všechno, co umíš. Schválně, udělej nějaký zázrak a vsaď se, ţe ho dokáţu zopakovat.“ Bůh se sehne, vezme trochu hlíny a udělá z ní člověka. Darwin si ho prohlíţí, obchází ho, dumá, udělá si na bloček pár propočtů, pak se sehne, ale Bůh ho zarazí: „Počkej, počkej! Vezmi si vlastní hlínu.“

Umírá starý Skot, u jeho postele se shromáţdí celá rodina a dohaduje se o pohřbu. „Vypravíme mu pohřeb první třídy za sto liber,“ navrhuje jeden. „Úplně by stačil za padesát,“ namítá druhý. „To je taky moc,“ míní další. Děda se z posledních sil nadzvedne a zašeptá: „Snad bych na ten hřbitov ještě nějak došel sám!“

Přijde policajt ke kolejím, rozloţí skládací metr přes koleje a potom si na něj sedne. Metr se sloţí a policajt chvilku kouká, potom to zkusí znovu a vše se několikrát opakuje. Nakonec policajt vstane, kroutí hlavou a říká: „To jsem blázen, jak ti Praţáci můţou na tom metru jezdit?“ 

Zvoní mobil v posilovně, zvedne jej funící muţ: „Prosím?“ – „Ahoj miláčku, jsi v posilovně?“ ptá se ţena. „Ano jsem, co potřebuješ?“ odpoví muţ otráveným hlasem. „Tak to je fajn. Já jsem ti jen chtěla říct, ţe ten koţich jak stál 150 tisíc, tak ho zlevnili na 80. Ţe si ho můţu koupit?“ škemrá ţena. „Ale jo.“ – „Ty jsi hodný. A víš, jak jsme chtěli jet na ty Seychely a zdálo se nám to za půl milionu drahé? Tak oni to zlevnili jen na 400 tisíc. Co říkáš, nemám to vzít?“ – „Dobře, ale jen s plnou penzí,“ zamumlá muţ. „Jo, to já zařídím. A kdyţ máš takovou dobrou náladu, tak stojím zrovna před autosalonem Mercedesu, a víš, jak jsme se dívali na to S - klasse za 3 miliony, tak si představ, ţe oni ho zlevnili na dva miliony. Nemám ho zrovna zaplatit?“ – „Ale jo, ale jen stříbrnou metalízu,“ řekne muţ docela otráveně. „Jo, jo, oni to zrovna ve stříbrné mají. Tak to je super, ty jsi dnes tak zlatý! Tak pa, miláčku, pa!“ zaševelí sladkým hláskem ţena a poloţí mobil. Muţ v posilovně také a se zvednutým telefonem nad hlavou zavolá: „Chlapi, nevíte čí je to mobil?“

Paní učitelka na začátku nového školního roku říká: „Milí ţáci, kaţdé pondělí ráno vám poloţím otázku. Kdo na ni správně odpoví, týden nemusí do školy. První zní: Kolik litrů vody je v moři?“ V celé třídě je ticho. Další pondělí přijde do třídy, sedne za katedru a ptá se: „Kdo sem dal tu chcíplou myš?“ – „Prosím já,“ vyskočí Pepíček a od dveří zavolá: „Nashledanou za týden!“

21. ročník

23

DĚTI píší BOHU 

Milý Boţe, kdy jsi začal s oblečením, kalhotami a takovejma věcma? Moje maminka mi říkala, ţe první lidé na zemi se procházeli v tom, v čem přišli na svět. To ale muselo být pro tebe hrozný se na ně v tom oblečení pro mimina muset pořád koukat. Mysli na mne prosím ve svých modlitbách. Tomáš

Milý Pane Boţe, děkuji ti, ţe mohu pro tebe tancovat. Kdyby to bylo moţné, docela by se mi teď hodily nové baletní boty. S láskou

Monika

Milý Pane Boţe, proč jsi dovolil, aby měli muţi ve Starém zákoně tolik ţen? To sis opravdu přál? Ahoj!

Jana





(¨¨ )¨¨ (¨¨ )¨¨ (¨¨ )¨¨(¨¨ )¨¨ (¨¨ )¨¨ (¨¨ )¨¨ (¨¨ )¨¨ (¨¨ )¨¨ (¨¨ )¨¨ (¨¨)¨¨(¨¨ )¨¨ (¨¨ )

Nauč nás, Pane Nauč nás, Pane, vidět tvé stvořitelské dílo, nauč nás vnímat krásu květin i zpěv ptáků, nauč nás s pokorou přijímat tvé dary, které nám ve své milosti denně uděluješ, aniţ bychom za ně poděkovali. Nauč nás radovat se z kaţdého nového dne, ze záře ranního slunce, ze třpytu hvězd i ranní rosy, ze zpěvu ptáků i krásy květin. Dej, abychom v pokoře přijímali dobré i zlé, abychom bez reptání dovedli přijmout i kalich hořkosti. Naplň naše srdce vděčností za kaţdý den a nauč nás počítat naše dny a odpusť nám naše hříchy a ve svém nekonečném milosrdenství neuchovávej v paměti, čím jsme se provinili. Stůj při nás v kaţdé vteřině našeho ţivota a veď naše kroky po cestách pravdy, spravedlnosti, pokory, víry a lásky. Neboť ty jediný jsi skála jistoty. Ty jediný jsi kotva naděje. Ty jediný jsi jistota lásky. (František Bukvaj, Vyznání víry)

AVE ZÁŘÍ 2010

24

POUTĚ na LOMEČKU Dat. Den Hod.

Název pouti

Hlavní celebrant

2.10.

so

17.00 Růţencová

Mons. Pavel Posád, České Budějovice

13.10.

st

17.00 Fatimský den

Mons. Karel Fořt, P. Slávek Švehla, Mnichov

6.11.

so

14.30 Dušičková

Mons. František Radkovský, Plzeň

13.11.

so

17.00 Fatimský den

P. ThDr. Patrik Maturkanič CFSsS, Lomec

Z ŘÍJNOVÉHO KALENDÁŘE 1.10. 2.10. 4.10. 7.10. 15.10. 24.10. 28.10. 31.10.

Sv. Terezie od Dítěte Jeţíše Sv. andělé stráţní Sv. František z Assisi Panna Maria Růţencová Sv. Terezie od Jeţíše (Veliká) Misijní neděle Sv. Šimon a Juda !změna času!

PRANOSTIKY NA ŘÍJEN 

     

Svatá Terezie zasazuje zimní okna. (15.10.) Suchý Havel oznamuje suché léto. (16.10) Září víno vaří, říjen mačká hrozen. Je-li říjen velmi zelený, bude zato leden hodně studený. Sněţí-li brzy v říjnu, bude měkká zima. Kdyţ v říjnu blýská, zima plíská.

********************************************** Registrační značka: MK ČR E 12987. Uzávěrka vţdy do 15. dne v měsíci. Číslo vydání odpovídá podtitulu časopisu. Vydává: Kongregace Šedých sester III. řádu sv. Františka, Lomec 62, 389 01 Vodňany (tel. 383 382 703, fax: 383 383 444). Distribuce: Řeholní dům Šedých sester na Lomci (č. účtu: 77226622/0800). Časopis se vydává bezplatně. Internetová adresa: www.lomec.cz. (e-mail: [email protected])