AVE Z LOMEČKU BŘ B EZEN E 2009

AVE Z

LOMEČKU

BŘEZEN 2009 2009

2

AVE BŘEZEN

25. března - ZVĚSTOVÁNÍ PÁNĚ Slavnost Zvěstování Páně připomíná den, kdy byl anděl poslán k Panně Marii a zvěstoval jí, že se má stát matkou Mesiáše, Syna Božího. Ústředním bodem oslavy je tajemství Vtělení věčného Slova, počátek naší spásy. Proto v těsné blízkosti Velikonoc prosíme, aby se na nás projevila síla vykoupení. Na Východě se tento svátek slavil už kolem roku 550, v Římě byl zaveden v 7. století. Sv. Lev Veliký říká: „Boží Syn tedy sestupuje z nebeského trůnu a vstupuje do této nízkosti světa: aniž se vzdává slávy Otcovy, rodí se novým zrozením do nového řádu. Do řádu nového, neboť ač byl ve vlastním božském řádu neviditelný, v našem řádu se stal viditelným, ač byl nepochopitelný, chtěl být pochopen, ač byl dříve než čas, začal být v čase, absolutní Pán veškerenstva zastínil svou nesmírnou vznešenost a přijal existenci služebníka, Bůh, kterého se nemůže dotknout žádné utrpení, neváhal stát se trpícím člověkem a nesmrtelný se podrobil zákonům smrti. Nuže ten, který je pravý Bůh, ten je i pravý člověk.“

Kde se Slovo stalo tělem Největší slavnost nejen v měsíci březnu je bezesporu slavnost Zvěstování Páně, kterou si připomínáme tajemství vtělení Slova, druhé Božské Osoby, jímž se začalo naše vykoupení. Křesťané se vždycky snažili přiblížit k tomuto rozhodujícímu momentu, toužili poznat reálie spojené s touto událostí, chtěli spatřit to místo, kde zaznělo Mariino: „Ať se mi stane podle tvého slova!“, přáli si tam putovat, aby mohli do tajemství Božího vtělení hlouběji pronikat a meditovat o něm. Podle tradice se archanděl Gabriel zjevil Panně Marii v jejím domku v Nazaretu. Panna Maria se v něm i narodila a po návratu z egyptského exilu zde žila se svatým

Josefem a vychovávala Ježíše od jeho dětství až do dospělosti. Svatý dům, který je v Nazaretu, byl místem úcty již od apoštolských dob. S tímto domkem byla spojena jeskyně – grotto, která velmi skromný prostor obydlí trochu rozšiřovala. Císař Konstantin Veliký dal po roce 313 Svatý dům zastřešit velkou bazilikou a grotto se Svatým domem se staly součástí krypty tohoto chrámu. V roce 1090 dobyli Svatou zemi saracéni, tj. muslimové, a vyplenili a zničili vše, co bylo křesťanům drahé. Za oběť padla i bazilika v Nazaretě, ale Svatý dům a grotto zničeny nebyly, byly jen zasypány troskami.

20. ročník Ve 12. století navštívil Svatý dům sv. Ludvík IX., který vedl křížovou výpravu za osvobození od muslimů. Nad Svatým domem byla postavena nová bazilika, avšak i tato byla po porážce křesťanského vojska v roce 1263 muslimy zničena. Ani tentokrát nebyl Svatý dům zničen. Ale v roce 1291, kdy byli křesťané z Palestiny definitivně vypuzeni, Svatý dům náhle zmizel, aby se zázračně objevil na místě zvaném Trsat (italsky Tersatto) ležícím nad městem Rijeka v dnešním Chorvatsku. Podle legendy to bylo přesně 10. května roku 1291, kdy byl dům anděly přenesen přes Středozemní moře z Palestiny do Dalmácie. Místní kněz Alexander Georgevič byl šokován náhlým objevením se domku, který vypadal jako maličký kostel, a modlil se za osvícení. Ve snu se mu zjevila Panna Maria a ujistila ho, že domek je skutečný Svatý dům z Nazareta, kde se jí při Zvěstování zjevil archanděl Gabriel, a že sem byl přenesen Boží mocí. Sdělila mu, že na důkaz pravdivosti jejích slov bude uzdraven ze své nemoci, kterou po dlouhá léta trpěl. A skutečně: v tom okamžiku byl otec Alexander uzdraven. Trsat se stal od té doby významným chorvatským mariánským poutním místem. V poslední době jej navštívil Svatý otec Jan Pavel II. a na památku této návštěvy zde dnes stojí jeho bronzová socha. V roce 1294 dobyli muslimové Albánii a hrozilo nebezpečí, že Svatý dům bude znesvěcen. 10. prosince toho roku uviděli pastýři, jak byl dům

3

anděly vyzdvižen do vzduchu. Byl přenesen přes Jaderské moře a postaven do zalesněné oblasti asi šest kilometrů od italského města Recanati. Zvěst o náhle se objevivším domku podobnému malému kostelíku se rozšířila a lidé se přicházeli podívat a zkoumat ten zvláštní jev. Velké množství poutníků ale přilákalo bandity a nepoctivce, kteří poutníky přepadali a okrádali. Svatý dům byl proto opět vyzdvižen do výše a usadil se na bezpečnějším místě. Avšak ani zde dlouho nepobyl, protože pozemek, na kterém spočinul, vlastnili dva znesváření bratři, kteří byli v prudkém sporu. Dům se tedy vznesl potřetí a stanul na místě, na kterém je dodnes: u města Loreto ležícího asi 20 km jihovýchodně od Ancony a 5 km od břehu Jaderského moře. V místě začalo docházet k zázrakům. Měšťané se tedy rozhodli vyslat deputaci do Trsatu a do Nazareta, aby zjistili, jestli rozměry stop po domku odpovídají jeho skutečným rozměrům. Bylo takto vysláno šestnáct mužů, kteří se po několika měsících vrátili s tím, že podle jejich zkoumání dům skutečně pochází z Nazareta. Novodobé archeologické výzkumy v Nazaretě prováděné v letech 1954 – 60 potvrdily existenci grotta, které sloužilo pravděpodobně jako úložná prostora, i základů domu Svaté rodiny. Je zajímavé, že kamkoliv byl dům zázračně přenesen, spočinul tam bez jakýchkoliv základů. Poslední místo jeho spočinutí v Loretě je místem, kudy vedla veřejná cesta. Dodnes leží částečně na této cestě, částečně na příkopu vedle této cesty

4

AVE BŘEZEN

a částečně na poli. Takto zde stojí již 715 let, aniž by se jakkoliv propadal nebo bortil. Novodobé archeologické průzkumy konané v letech 1962 – 65 tuto skutečnost plně potvrdily. Loreto se díky Svatému domu stalo po Věčném Římu druhým nejvýznamnějším katolickým poutním místem na světě, které ročně navštíví na tři miliony lidí. Papež Pavel II. nechal v polovině 15. století nad Svatým domem postavit obrovskou pozdně gotickou trojlodní baziliku – Chiesa della Casa Santa. Tento Svatý otec byl totiž ještě předtím, než se stal

papežem, ve Svatém domě zázračně uzdraven. Cestoval tehdy do Říma a v Anconě se vážně roznemohl. Přinesli ho tedy do Lorety, kde se modlil za uzdravení. Byl ihned uzdraven a navíc mu Nejsvětější Panna ve zjevení předpověděla, že se stane papežem. Stal se pak prvním papežem, který ve své bulle otevřeně psal o zázračném přenesení Svatého domu a na počest Panny Marie vyhlásil v prvním roce stavby loretánské baziliky Svatý rok. (Petr Hadraba, Summa sumárum 3/2009 - pokračování příště)

Václav Renč – Popelka Nazaretská Kráčelo jaro Nazaretem. Učilo ptáky zpívat dětem – a v srdcích probouzelo žal. Proč, proč je smutno v Nazaretě? Proč je tak smutno v celém světě? Že mor i v kvítí hořkne dál. Též v tesařově domku chudém stýská si panna nad osudem, jejž vysloužil si bědný lid. Vší silou duše své i těla ta dívka pokorná by chtěla na Králi spásu vymodlit. A hle, v tom před ní znenadání se jako tichý plamen sklání zářivý jinoch neznámý. Kdo je ten krásný? Anděl Páně. Na prsou skříží bílé dlaně. Co dívce nyní oznámí? „Buď zdráva, Boží lásky plná!“ Domem se jako světlá vlna rozlije neslýchaný hlas. „Pán s tebou, květe liliový!“ A jinoch tajemnými slovy zvěstuje Panně Boží vzkaz.

- Dechnutím Krále Hospodina květ liliový počne Syna. A staniž se tak ještě dnes! Ač král, Duch Boží, svatá Panno, vyčkává na tvé ne či ano. Svobodně vol a odpověz. – Tu strnou nebesa i země. Proud času stanul přetajemně, ustaly strom i tráva růst, své vody zastavila řeka. Jak Bůh, tak celý vesmír čeká na slovo, slůvko z jejích úst. V nastalém tichu prudce šumí krev srdcem Panny. Nerozumí: jak zvláštní má to přinést daň? Chtěla být služkou lidu všemu, ne matkou dítku jedinému. Ale – jak Pán chce, tak se staň! Jen zaševelí tato slova, vtom čas i prostor hnou se znova a rozproudí se o překot. Jaro, jež Nazaretem kráčí, hned jásot lije v písně ptačí: Květ liliový počne plod!

20. ročník

5

POSTNÍ pouť 7. března 2008 V týdnu před první březnovou poutí jsme se dozvěděli, že se nebude moci zúčastnit původně ohlášený pan biskup Mons. Jiří Paďour, který v těchto dnech prožíval společné exercicie s ostatními biskupy na poutním místě Hora Matky Boží – Králíky ve východních Čechách pod vedením Marka Ivana Rupnika, profesora papežského orientálního ústavu v Římě. Postní poutě se tedy ujal místní duchovní správce P. Patrik Maturkanič. Spolu s ním již krátce po 9. hodině zasedl do zpovědnice nový duchovní správce farnosti Lhenice P. Dominik Josef Doubrava O. Praem., který byl na kněze vysvěcen v roce 1972 a působil na několika místech na Moravě, posledních 7 let na mariánském poutním místě Svatý Kopeček u Olomouce. Jak sám řekl, dostává se tak od Panny Marie Svatokopecké do blízkosti Panny Marie Lomecké. V 10.00 hod pak vyšel k oltáři průvod obohacený ještě o P. Jáchyma Zítko OSB, který nyní působí v Rakousku. Ve zpovědnici ve službě P. Dominika obětavě vystřídal P. Pavel

Liška z Netolic. I na zástupu lidí toužících přijmout svátost smíření jsme si mohli uvědomit, že prožíváme postní dobu. V úvodu mše sv. P. Patrik všechny přivítal. P. Jáchym nám sdělil, že na Lomečku je poprvé a to díky svému koníčku. Sbírá totiž svaté obrázky a na jednom je zachyceno naše poutní místo v 19. století. Nyní se mu podařilo přijet osobně, společně se 4 členy své farní rady, aby se zúčastnili mše sv., a tak poznali tento kout jižních Čech. Po mši sv. pak navazovaly zpívané loretánské litanie. Zazpíval je P. Patrik před lomeckou soškou, která byla před ním na oltáři a po závěrečné modlitbě nám jeho prostřednictvím Panna Maria požehnala na cestu do dalších dnů. Za zpěvu písně „K nebesům dnes zaleť písni,“ jsme mohli uctít podobiznu Matky Boží a svěřit jí tak své radosti i starosti. Při východu z kostela pak bylo možné podpořit misie zakoupením pohlednic, které vyráběly děti ze Strakonického vikariátu pod vedením své katechetky Marušky Nehézové.

Z promluvy jsme vybrali Drazí poutníci, bratři a sestry! Dnes měl sloužit tuto mši svatou a zároveň kázat Boží slovo pan biskup Jiří Paďour, jak jsem

to říkal už na začátku, ale z důvodu duchovních cvičení pro biskupy tu mezi námi není. Z tohoto místa mu posíláme společně pozdravy od Panny Marie Lomecké.

6

AVE BŘEZEN

Pokusím se ho alespoň částečně nahradit slovy, meditací nad dnešním evangeliem, které jsme před chvilkou slyšeli. Schválně jsem vybral toto dnešní evangelium, protože hovoří o utrpení Krista, o momentě, který je nám křesťanům tak blízký a tak drahý. A k tomu ještě máme dobu postní, dobu, kdy se připravujeme na dny, které nám přinesly spásu. Pohleďme společně na dnešní úryvek z evangelia. Je krátký, ale velice vystižný. Na kříži visí umírající Spasitel. Je to muž plný síly, energie života, který pomalu umírá, aby daroval život. Život za život, životy! Nepředstavitelné fyzické utrpení je propletené utrpením duševním, osamoceností, opuštěností ode všech. Jakoby se i zdálo, že ho opustil i vlastní Otec, když mlčí při výkřiku Syna: „Bože můj, Bože můj proč jsi mě opustil.“ On ho neopustil! Vždyť jsou v neustálém v Trojičním spojení spolu se svatým Duchem. Otec mu jen nechává prostor k totálnímu vykupitelskému činu – až do úplného dna, aby všechny zachránil a tak nám otevřel bránu života věčného. V této bolesti nastává setkání milovaných a srdci drahých přátel, dokonce i něco více: Matky a Syna. Božího Syna a Boží Matky. Oboustranná bolest, pohledy očí srdcí, opět nesnesitelná bolest srdce, nádech a jedna jediná krátká věta umírajícího Syna ke své milované Matce. Jeden jediný, ale tak podstatný vzkaz, poslání, která má naplňovat po všechny věky: „Ženo, hle tvůj syn!“

Ženo, hle to jsou teď tvoji synové, tvé dcery. Všechny je přijmi za své, buď jim matkou, ochránkyni. Tak smýšlí Ukřižovaný Vykupitel, který z vypětích svých sil, nemyslí na sebe, nelituje se a nefňuká. Naopak, myslí na druhé, na nás a k tomu vede i svou Matku, jakoby jí říkal: „Všechny je miluj, jako mě, všechny bez rozdílu. Já ti je dnes dávám do tvé ochrany, svěřuji ti je!“ Pak je tu setkání Mistra se svým učedníkem, nejmladším ze všech z jeho školy apoštolů. Nastává velmi důležitá lekce, kterou dává opět Mistr svému žáku. Mistr je ve zvláštní poloze, ale přece vyučuje nejen teorii, ale především praxi. Ukřižovaný Učitel je teď přibitý na kříži a vyslovuje jen ztěží jen jednu jedinou větu pro svého pozorného, ale hlavně milujícího žáka. Zároveň je to lekce pro celé lidstvo, pro nás pro všechny. Jedna, jediná věta, ale tak účinná: „Hle, tvá matka!“ A Jan velmi dobře chápe a činí: „A hned v tu hodinu si ji vzal k sobě.“ Můžeme říci, že pod křížem dozrává jeho tříletá formace. On ji přijal za svou matku. Důležitý moment uvědomění si Kristových slov a následná realizace Jeho přání. Jsem si jist, že to nebyla jen slepá Janova poslušnost, ale hlavně uvědomění si závažnosti momentu, který prožívali všichni tři. Pojďme v našem uvažování ještě trošku dále a společně meditujme nad události, která se udála u Kristova kříže: Spasitel, Matka a apoštol Jan – vlastně teď už adoptivní syn.

20. ročník Nestačí jenom otevřená náruč, chtění Mariino, ale i ta druhá strana musí chtít a to je apoštol Jan. My všichni jsme takovými Janovými bratry. Tak velmi je důležitý osobní vztah, dialog mezi Matkou a každým z nás. Pán Ježíš nám ji dává za matku ne všeobecnými slovy, které platí pro všechny. Ale osobně, personálně. V zastoupení apoštola Jana oslovuje dnes Kristus každého z nás jménem: „Františku, Martine, Petře, Jakube, Patriku, Jirko…, hle tvá Matka! Záleží jen a jen na každém z nás, jestli ji přijmeme za svou osobní Matku, jestli ji přijmeme do svého srdce. Třeba ještě v tuto hodinu. Důležitý je ještě jeden moment, kde a kdy se tato událost uskutečňuje. Je to moment nejdůležitější v životě Krista, moment vykoupení. Je to moment tak velmi intimní, chvíle, kdy Ježíši pukalo srdce bolestí, ale zároveň i obrovskou láskou k celému lidstvu. Láska, která miluje až na smrt. Láska, která dává všechno, svou milující matku, láska, která dává sama sebe pro druhé. Jedna mladá nepokřtěná slečna, která jednou o Vánocích procházela kolem našeho kostela,, spatřila nad dveřmi sakristie našeho kostela

7

nápis: „Hle, matka tvá“. Toto oslovení, jak mi sama řekla, bylo pro ni největším impulsem poznat tuto matku, matku Církve, matku nás všech. Po necelých dvou letech tato dívka byla v našem chrámu Jména Panny Marie pokřtěna. Matka Panna Maria ji přitáhla, přitahovala, aby se stala její dcerou. Bratři a sestry, milí mariánští poutníci! Jak odpovíme našemu Spasiteli na tuto jeho lásku my? Je to tak snadné. Na lásku se má odpovídat jedině láskou. Přijmeme i my, podobně jako apoštol Jan, za vlastní matku Pannu Marii a přijmeme ji třeba v tuto hodinu, třeba i teď k sobě? Já myslím, že ano. Vždyť proto jsme dnes na Lomeček přišli. Přišli jsme za ní, chytnout se jí za obě ruce, obejmout ji, držet se jí něžně, ale zároveň i pevně, napořád. Přišli jsme, abychom ji přijali, vzali do svého srdce a odvezli, odnesli, si ji domů. A ona nás bude směrovat, doprovázet, vést k svému Synu na věčnost. A tam budeme s nimi navěky, tam nám bude už dobře, protože budeme konečně už doma. Amen.

Pamatuj člověče, že prach jsi a v prach se navrátíš! Pomíjivost, ano, to znamená popel! Pomíjivost naši, ne pomíjivost druhých. Naši, mou! Mluví se o mém zániku, když mě kněz na počátku postu dělá znamení kříže na čelo popelem z kdysi svěže zelených ratolestí od loňské Květné neděle.Všechno se změní v popel. Můj dům, můj oděv, nářadí a peníze; les, pole i louka. Ruka, kterou píšu, i čtoucí oko a celé mé tělo. Lidé, které jsem miloval, lidé, které jsem nenáviděl, i lidé, kterých jsem se bál. Co se mi na zemi zdálo velikým, malým, opovrhovaným, všechno se změní v popel, všechno... (Romano Guardini, O posvátných znameních)

8

AVE BŘEZEN

FATIMSKÝ DEN 13. března ezna Letošní březnový fatimský den připadl již podruhé za sebou na pátek. To však neznamená žádnou smůlu, ale naopak je to Boží pokyn, abychom pátek v postní době prožívali společně s Pannou Marií. Ohlášený P. Jan Krejsa z Mirotic se nemohl pro nemoc zúčastnit, ležel na interním oddělení v nemocnici v Písku. Mši svatou celebroval tedy opět zdejší duchovní správce P. Patrik Maturkanič. V těchto dnech prožívali na Lomečku pár dní duchovní obnovy bratři františkáni z Plzně, a tak na prosbu P. Patrika obětavě zaskočil do zpovědnice P. Didak Robert Klučka

OFM, za což mu patří dík poutníků, kterých i dnes bylo ke svátosti smíření hojně. Pán nám nabízí z pramene svého milosrdenství a tak ho od něj s pokorou přijímejme. Po mši sv. následovala adorace se zpěvem litanií k Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu a zásvětnou modlitbou. Po svátostném požehnání pak následovala modlitba k Panně Marii a také Ona nám požehnala na cestu do dalších postních dnů. Uctěním podobizny Panny Marie lomecké jsme se rozloučili s fatimským dnem.

Z promluvy jsme vybrali Bohem milovaní bratři a sestry, milí poutníci! Dnes opět, jako každý měsíc, společně slavíme při mši svaté fatimský den. Přemýšlel jsem, na co se mám právě v dnešní promluvě zaměřit. Nemusel jsem dlouho uvažovat, protože tak často myslíme a modlíme se za naše zemřelé, kteří nás předešli na věčnost. To jsou naši zemřelí rodiče, naši životní partneři, děti nebo dokonce i vnoučata. Vzpomínáme na zemřelé biskupy, já především na svého světitele pana biskupa Mons. Antonína Lišku, na kněze, hlavně na ty, kteří nás nějak v našem životě doprovázeli, na řeholní spolubratry, spolusestry a také na ty, na které už nikdo nepamatuje. Všichni dobře víme, co

pro nás znamená a jakou cenu pro nás má věčnost. Vždyť pro ni žijeme, pohybujeme se a existujeme. Uvědomujeme si, že i my jednou zemřeme a budeme potřebovat modlitby a oběti žijících bratří a sester, ale hlavně oběť Nejsvětější, která nás bude očišťovat. Zatím jsme na této poutní cestě života, která nás má den co den připravovat na poslední okamžiky, přechod z tohoto života na život do věčnosti. Není to někdy snadné, vždyť zakoušíme v našich životech tolik nepochopení, nedorozumění, někdy i nelásky, a to dokonce i od našich nejbližších. Kde hledat řešení na naše nekonečné otázky, léta nevyřešené problémy? Kdo pomůže? Znám jen

20. ročník jedinou odpověď a není zfrázovaná, ale je pořád živá a účinná. Tou odpovědí je Panna Maria. Ona nejenom, že slyší, ale také vyslyší. A to každého, kdo se na ni s důvěrou obrací. Je známá modlitba sv. Bernarda, která platí už několik století: „Pamatuj láskyplná Panno Maria, že nebylo nikdy slýcháno, abys opustila toho, kdo se k Tobě s důvěrou obracel…“ Panna Maria je opravdu cesta, která nás dovede k věčné cestě a která nám dokonce ukáže i správný směr. Právě proto jsme dnes za ní připutovali. Na otázku jednoho vnitřně hledajícího člověka: „Proč tito lidé sem chodí i v zimě?“ Odpověď je tak snadná: „Protože přišli za Pannou Marií, do které skládají celý svůj život. Ona je jejich nadějí, jejích orodovnicí, pomocnicí, ochránkyní“. Panna Maria je také mocná svou přímluvou v hodině naší smrtí. Vždyť se denně modlíme „pros za nás hříšné, nyní i v hodinu smrti naší“. Není nic podstatnějšího a důležitějšího, než naše poslední hodina. A právě v tuto hodinu přichází na pomoc naše Paní, Panna Maria, aby vyslyšela, o co jsme se denně po celý nás život modlili. Na jedné samotě umírá těžce nemocný člověk, který celý život žil jednoduchým způsobem života. Ani se neoženil, pro svoji prostotu a také proto, že dosloužil svým starým nemocným rodičům. Teď mu zůstala jen samota a růženec v rukou: „pros za nás hříšné, nyní i v hodinu smrti naší. Amen“ a poslední vydechnutí. Byl ten život zbytečný, prázdný? Ne, nebyl! Byl naplněn každodenní všední prací, obyčejností, lidskostí a hlavně

9

ryzí zbožností. Tento neznámý človíček získal mnohem více než známí a úspěšní tohoto světa, protože zachránil svou nesmrtelnou duši a ta má cenu věčnosti. Zemřel ne osamocen, ale v přítomnosti Panny Marie, kterou tolik miloval a její jméno měl na rtech až do posledního výdechu. Ó šťastný život, ó šťastná smrt, ó šťastná věčnost! Kolik je takových vzácných osamocených duší mezi námi. Ani o nich nevíme. Ale v Matce Boží nacházejí útěchu a posilu na cestě, která vede za ní do nebe. A i když se nemůžete účastnit našich poutí na Lomečku a čtete tyto řádky z našeho lomeckého časopisu, vězte, že jsme spojení na dálku, protože v naší Panně Marii máme spojení, které je vždycky živé a bude živé. Přede mší sv. jsem telefonoval s jednou osamělou 85 letou paní z Brna, která nemůže chodit, jen leží. A tak jsem jí slíbil, že na ni při této mši sv. také vzpomeneme, aby se s námi duchovně v tento čas spojila. Panno Maria, milovaná Matko, naše Ochránkyně a Utěšitelko, všechny nás vezmi pod svůj ochranný mateřský plášť a všechny nás k sobě přitul. Ať jsme s Tebou a u Tebe, protože Ty nám dáváš to nejdražší, Pána Ježíše. Zvlášť Tě prosíme o ochranu pro osamocené duše, nemocné a všechny strádající. Přispěj jim na pomoc a potěš je svou vzácnou přítomností a nebeským pohlazením nyní i v hodinu smrti. Prosíme také za naše zemřelé, které pořád nosíme ve svých srdcích a se kterými se, jak věříme, sejdeme na věčnosti.

10

AVE BŘEZEN

DĚLÍME SE S VÁMI 12. března 1949 – 12. března 2009 60. výročí kněžství Mons. Jaroslava Škarvady Ve čtvrtek 12. března 2009 oslavil emeritní biskup pražské arcidiecéze a titulární biskup litomyšlský Mons. ThDr. Jaroslav Škarvada 60 let od kněžského svěcení, které přijal v Římě v roce 1949. Často se mluví o biskupu Škarvadovi jako o „nenapravitelném optimistovi“, který svou dobrou náladou dokáže „nakazit“ všechny kolem sebe. A přitom prošel tolikerou beznadějí a zažil těžké chvíle 20. století. Sám jeho život je ovšem svědectvím o naději. Jeho životní pouť byla a i nadále jistě bude pro mnohé oporou, neboť dává tušit, z jakého životadárného pramene Škarvada čerpá. Jeho život je totiž svědectvím o Boží lásce, o zmrtvýchvstalém Kristu. Narodil se 14. září 1924 v Praze na Královských Vinohradech. Rodiče Jaroslava Škarvady se sice kdysi rozhodli, že žádné děti mít nebudou, ale dopadlo to jinak. Člověk míní a Pán Bůh mění. „Pán mě tady prostě chtěl mít“, říká biskup Škarvada ve své knize Svedl jsi mě, Hospodine (kde hovoří s Bohumilem Svobodou). Ačkoli byli věřící a modlili se doma, rodiče nechodili do kostela. Ani, jak sám vypráví, nechápali, že by to bylo nějak v nepořádku. Ve škole měl sice budoucí biskup dobrého učitele náboženství, ale

v otázkách teologie byl ve svých školních letech odkázán sám na sebe. Chodil po Praze a hledal duchovního vůdce a v Sumě teologické Tomáše Akvinského studoval odpověď na otázku, zda rodící se teolog může jít do Podolí na plovárnu, která je plná slečen v plavkách. Víru tedy nepřejal nějak samozřejmě od rodičů, ale bylo mu „dáno objevit, že víra v živého Boha, Otce našeho Pána Ježíše Krista, něčím tak normálním není. Že je to osobní setkání, a tedy vlastně dar.“ Na gymnáziu pomalu dozrávalo jeho přesvědčení o kněžském povolání. Jeho víru i víru jeho rodičů prohloubila těžká zkouška, kdy za války otce Jaroslava zavřelo gestapo. Od té doby, co se otec šťastně vrátil, bylo samozřejmé, že chodil otec i matka v neděli do kostela a ke svatému přijímání. Jaroslav maturoval za okupace v roce 1943. Za války „zametal a čistil skleníky“ v Ústavu pro ochranu rostlin, ale především chodil na přednášky Studia catholica, neakademického semináře, kde studenti studovali telogii po uzavření vysokých škol. Po osvobození ve studiu pokračoval v Římě. Od roku 1945 byl posluchačem papežské Lateránské a Gregoriánské univerzity v Římě a později alumnem české papežské

20. ročník koleje Nepomucenum. Studium ukončil doktorátem teologie. Když byl v roce 1949 vysvěcen na kněze, nesměl domů. Kdyby se byl vrátil, šel by pravděpodobně, tak jako mnozí jiní, přímo do kriminálu. Zatímco chtěl do Prahy, poslali ho jako kaplana do farnosti San Vito al Tagliamento v Benátsku. Sice ještě rok studoval doktorát teologie a čekal, zda se doma něco nezmění, ale protože totalitní režim ničil vše duchovní, podnikl rozsáhlé útoky proti církvi a zavíral jednoho kněze po druhém, odešel roku 1951 do Benátska do diecéze Concordia. Dnes o tom říká, že to bylo druhé „totální nasazení“. Církevní, kterému neutekl. A protože v Římě bylo celé studium na vysoké spekulativní úrovni, musel se praxi duchovní správy učit takříkajíc za pochodu. Jednou v zimě se třeba stala tato příhoda: „Přijel jsem tedy do vesnice – malý kostelík byl otevřený, ale nikde nikdo. Tak jsem si řekl: No servus, ono se to ohlásí - a nic. Pak šla kolem nějaká babka, tak se ptám, kde jsou chlapi, a ona povídá: No přece ve stáji. Tak jsem šel do stáje, takové celkem nevelké, tak asi pět krav tam stálo. Chlapi tam seděli a mazali karty. Ty krávy holt sloužily jako topení. Tak jsem dělal tu obnovu ve chlívě. Koneckonců proč ne? Kristus Pán se taky narodil v chlívě, tak proč bych já tam nemohl dělat duchovní obnovu, že?“ Po čtyřech letech, které strávil ve farnosti ve městě, jehož obecní rada ho potom, co se stal později biskupem, jmenovala čestným občanem, působil jako profesor dogmatiky v regionálním

11

semináři v Chieti. Tam vyučoval doktor teologie pater Škarvada deset let. Od roku 1955 do roku 1965. Tam také zažil II. vatikánský koncil, „který otřásl světem“, jak dodává. Sledovali spolu se studenty všechny vášnivé diskuze, kdo jakou myšlenku zastával, co říkal Congar a co Ratzinger. Biskup Škarvada dnes říká, že bylo dílem Ducha svatého, že koncil byl svolán v době, kdy církev měla plno výborných teologů. V té době se také po 19 letech setkal ve Vídni s rodiči a v roce 1967 se poprvé vrátil domů na pohřeb otce. I když se mu do toho moc nechtělo, neboť byl v Chieti spokojený, od roku 1965 začal pracovat jako sekretář kardinála Berana. Po příjezdu kardinála Berana z internace v Radvanově do Říma s ním pater Škarvada spolu s Karlem Skalickým spolupracoval až do jeho smrti v roce 1969. S ním se účastnil zajímavých setkání s koncilními experty a významnými teology a později absolvoval mnoho cest po světě. Při jedné z nich se mu v Americe stala tato příhoda: „… nějaký Indián jmenoval pana kardinála čestným náčelníkem indiánského kmene Chippewa, věnoval mu nádhernou péřovou čelenku a udělil mu čestný název Clear Sky – Jasné nebe. Bylo to v městě Warsaw v Severní Dakotě. A nějaký pán, který měl zčásti indiánské předky, udělal „Uf“ a zeptal se pana kardinála, odkud jako že je. Pan kardinál řekl, že je zez Plzně, a ten pán udělal ještě jednou „Uf“ a pravil, že jeho babička byla taky zez Pelzně.“ Ve své knize rozhovorů, odkud pochází

12

AVE BŘEZEN

tato příhoda, to biskup Škarvada shrnul tak, že „Čecha všude najdeš“. V roce 1968 přijíždělo do Říma mnoho krajanů, o které bylo potřeba se nějak postarat. Proto kardinál Beran založil v Římě České náboženské středisko pod názvem Velehrad, určené pro poutníky, na jehož budování se výrazně podílel právě biskup Škarvada. Po smrti kardinála Berana, který je jako jediný Čech pohřben mezi papeži v chrámu sv. Petra, působil Jaroslav Škarvada jako koordinátor duchovní služby českých krajanů rozptýlených po celém světě. Současně v letech 1970-1991 byl také spolupracovníkem vatikánského Státního sekretariátu. Kontakty s krajany po celé Evropě, k nimž docházelo při cestách s kardinálem Beranem, se záhy staly jeho hlavní pracovní náplní. Vlastně to začalo již starostí o uprchlíky po roce 1948. Úkolem bylo pečovat o exulanty nejen po duchovní stránce. Nový koordinátor začal jezdit po Evropě a dalších kontinentech, aby navazoval spojení a zakládal česká misijní střediska. Vznikla pevná síť, která měla v době největšího rozmachu asi 50 center. Činnost koordinátorů duchovní služby pro uprchlíky z komunistických zemí však nebyla zcela v souladu s „ostpolitikou“ Vatikánu. Situace se změnila až s nástupem papeže Jana Pavla II., který dal exilům komunistických zemí biskupy. 18. prosince 1982 byl pater Škarvada jmenován titulárním litomyšlským biskupem a 6. ledna

1983 byl papežem Janem Pavlem II. v bazilice sv. Petra vysvěcen. Úkolem jeho biskupské služby bylo nadále řízení pastorace českých krajanů v zahraničí. Nejen starostí o exulanty, ale také na vlnách Hlasu Ameriky, Svobodné Evropy a Vatikánského rozhlasu se Jaroslav Škarvada významně podílel na obraně svobodného a nezávislého myšlení před zvrácenou komunistickou demagogií. Ve svých proslovech pomáhal posluchačům uvězněným za ostnatými dráty udržovat naději, že Československo se stane znovu svobodnou zemí. K tomu se schylovalo, jak tušil, již v průběhu roku 1989. V listopadu 1989 se podílel na přípravě svatořečení blahoslavené Anežky. Jako biskup sídlící v Římě se zúčastnil konsistoře, na které se schvalovaly kanonizace. A tak na prahu nové éry pomáhal organizátorům s touto předzvěstí nových svobodných časů. Biskup Škarvada se snažil co nejdřív dostat do revolučním děním rozvířené Prahy. Na pozvání kardinála Tomáška se vrátil domů. Setkal se s Václavem Havlem a mnoha dalšími, kteří mu předávali informace pro Řím. Pro Svatého otce sepsal zprávu o dění v Československu a předložil mu pozvání pozdějšího prezidenta Havla k návštěvě. Biskup Škarvada se stal pověřencem papeže pro přípravu cesty do Československa. V Římě si sice všichni mysleli, že samozřejmě zůstane na své pozici, biskup Škarvada se však chtěl vrátit do Prahy. 28. srpna 1991 byl jmenován pražským světícím biskupem.

20. ročník Od listopadu 1991 do února 2001 zastával funkci generálního vikáře pražské arcidiecéze a od ledna 1993 do září 2002 byl proboštem Metropolitní kapituly u sv. Víta, Václava a Vojtěcha v Praze. Po dovršení 75 let požádal papeže na základě Kodexu kanonického práva o uvolnění z úřadu biskupa. Jan Pavel II. jeho žádosti vyhověl 25. září 2002. 28. října 2003 mu prezident republiky Václav Klaus udělil Řád T. G. Masaryka III. třídy za vynikající zásluhy o demokracii

13

a lidská práva. 18. prosince 2003 byl jmenován delegátem Svatého stolce pro rytířský Řád křížovníků s červenou hvězdou (OCr.). Připojujeme se i my k zástupu gratulantů a vyprošujeme našemu milému panu biskupovi hodně Božího požehnání, darů Ducha svatého, zvláště také dar síly přijímat těžkosti stáří. Milý Otče biskupe, děkujeme Vám za příklad věrnosti Kristu i Církvi! Jste pro nás vzorem života, který pramení z radosti z Krista. (Převzato částečně z www.apha.cz)

Výzva k postní době Nejvyšší dobou posvátného liturgického roku jsou Velikonoce, protože v nich si připomínáme vrchol Ježíšova pozemského života, jeho smrt na kříži a jeho vzkříšení. Jsou zároveň vrcholem Ježíšova poslání: otevřít přístup k Otci, přinést spásu. I když Velikonoce znamenají nesmírně silné vzpomínky, přece jen nejde pouze o vzpomínky. Ježíšův pozemský život zanechával za sebou živou otevřenou cestu; cestu pro nás, cestu po které jdeme za ním k Otci. Každá velká událost jeho života je také velkou událostí, která se konkrétně dotýká našeho života. Ježíš zemřel a vstal z mrtvých a tím nás vtahuje skrze svou smrt do vzkříšení. Když slavíme Velikonoce, vstupujeme do jeho smrti a vzkříšení: katechumeni „umírají“ svému starému životnímu stylu a vstupují skrze křest do nového života podle Krista, dostávají v Duchu svatém účast na Kristově vzkříšení a v eucharistii jsou pozváni do mimořádného

společenství s ním. Velikonoce jsou dobou největších svátostí: eucharistie, kněžství, křtu a biřmování … Na takovéto veliké události se křesťané v církvi společně připravují v době postní. Papež ve svém Poselství k postní době 2009 zdůrazňuje, že půst představuje „cestu intenzivního duchovního cvičení“ a nabízí trojí formu: „modlitbu, dar pro potřebné a půst“. Poselství nedávno konané synody biskupů o Božím slově vlastně tohle předpokládá. Říká, že jeden ze sloupů duchovní budovy církve „tvoří modlitby utkané … ze žalmů, hymnů a duchovních písní (srov. Kol 3,16)“. Dále mluví o „rozjímavé četbě v Duchu svatém …“ Dospěje se tak k modlitbě, k modlitbě Božím slovem. „Autentické naslouchání znamená poslechnout a konat, nechat v životě vytrysknout spravedlnost a lásku, v životě a ve společnosti vydávat svědectví v souladu s výzvou proroků, která stále

14

AVE BŘEZEN

spojovala Boží slovo a život, víru a čest, kult a sociální angažovanost.“ V té souvislosti je třeba vidět ve Skutcích apoštolů praxi prvotní církve, která hodně chápala lásku sociálně, jako pomoc potřebným bratřím. Život prvotní církve vždy spojuje půst a pomoc bratřím. Vezměme tedy jako průvodce postní dobou papežovo Poselství k postní době, Poselství synody biskupů a Skutky apoštolů. Jako výzvu k postní době jsem na svých internetových stránkách požádal farnosti, aby půst prožívaly prakticky. Co se postem ušetří, aby předaly charitě pro potřebné. Papež ve svém Poselství připomíná onu praxi prvotní církve: „Věřící byli vyzýváni, aby dávali chudým to, co si díky postu odložili.“ Cituje při tom „Didascalii apostolorum“ – apokryfní učení dvanácti apoštolů. A pokračuje: „Dnes je třeba tuto praxi znovu objevovat a povzbuzovat k ní, zvláště během liturgické postní doby.“ Doba postní jako mimořádné období přípravy na Velikonoce věnuje zvláštní pozornost katechumenům, kteří se připravují na své osobní „vzkříšení“ – na přijetí křtu. My všichni se připravujeme na obnovu svého křestního závazku. S tím je spojena i obnova misijního poslání, které je se křtem spojeno. Papežové poslední doby mluví o nové evangelizaci, která je úkolem všech pokřtěných. Lidé naší sekularizované doby si nás nepřichází poslechnout pod kazatelnu, ale nevěřící lidé žijí vedle křesťanů na pracovišti,

v sousedství, potřebují vidět a zažít život křesťanů, aby se konkrétně setkali s alternativním stylem života pro tuto dobu – se životem podle evangelních hodnot u křesťanů. Evangelní hodnoty, které jsou základem života každého člověka, základem života společnosti, jsou této době méně známé. Proto je posvátná postní doba důležitou dobou „změny smýšlení“ u nás křesťanů, abychom nežili své křesťanství jen soukromě, pro svou spásu, v „ghettu“ farnosti, ale abychom hodnoty evangelia denně „vystavovali“ na svém životě tam, kde stojíme, aby ti druzí okolo nás viděli a zažili, že my křesťané jsme v životě šťastni, že máme pokoj a klid v duši, že dovedeme nést i bolesti a utrpení, které běžně přicházejí, že dovedeme druhým pomáhat, že žijeme úctu k životu druhých, zvláště slabších atd. Je třeba být připraveni „vydat počet, svědectví“ o své víře i v diskusi s lidmi jiného přesvědčení. Tuto šanci nemá žádný kněz, který stojí na kazatelně … Tento požadavek vyslovují při svých projevech papežové, je to požadavek doby, „znamení doby“. Úkony zbožnosti pro postní dobu modlitba s evangeliem v ruce, sebezápor, obětní smýšlení, půst a přijímání kříže ve světle a síle Ducha svatého – to jsou prostředky k tomu, abychom byli schopni svůj život žít na úrovni doby jako svědectví. Společnost totiž nemá žádnou alternativu pro obnovu života a kultury vzájemných mezilidských vztahů ve společnosti. ( Převzato a vybráno z internetových stránek kardinála Miloslava Vlka)

20. ročník

15

O ceně jedné slzy lítosti Ježíš nikdy nebude hřích přehlížet, ale vždy jej bude odpouštět. Každý, kdo se zavčas obrátí a vykoná pokání, ujde Božímu soudu. A naopak kdo odmítne tuto změnu, kdo nepřijme Boží nabídku, propadne soudu. Boží láska je nepředstavitelně veliká, Boží odpuštění má nekonečný rozměr, ale ze strany člověka se čeká úkon kajícnosti, pokání. Abychom snadněji pochopili, jak kontrastují tyto pravdy, ukažme si to na jednom moudrém vyprávění. Žil jednou jeden rytíř, který odvážně bojoval po všech koutech království. Až mu jednoho dne střela z kuše při šarvátce prostřelila nohu a téměř ukončila jeho dny. Když se léčil ze svého zranění, zahlédl ráj, téměř v nedohlednu, zatímco sálající peklo s vraty dokořán bylo těsně vedle něj. Už dlouho totiž nedbal na žádné sliby ani pravidla rytířství a stal se z něj krvelačný a bezohledný voják, který bez výčitek vraždí bližního, rabuje a žádné násilí mu není cizí. Rytíř plný strachu a touhy po uzdravení, zahodil přilbici, meč a brnění a vydal se pěšky k jeskyni, ve které bydlel jeden svatý poustevník. „Otče, přál bych si, aby mi byly odpuštěny hříchy, protože mám velký strach o spásu své duše. Vykonám jakékoli pokání. Ničeho se nebojím.“ „Dobře, synu“, odpověděl mu poustevník. „Stačí jediné: naplň mi tento soudek vodou a přines mi ho.“ „Cože? To je pokání pro děti, nebo pro slabé ženské!“

Rytíř hrozivě zamával pěstí, ale vidina šklebícího se ďábla ho hned zkrotila. Vzal soudek pod paži a s brbláním zamířil k řece. Ponořil soudek do vody, ale ouvej, ten se nenaplnil. „V tom je nějaké kouzlo,“ pomyslel si kajícník, „ale teď se uvidí!“ Vydal se k prameni. Všechno marné. Soudek po vynoření zůstával vždy tvrdohlavě prázdný. Rytíř se zlostně vrhl ke studni. Škoda námahy! O rok později přišel ke starému poustevníkovi otrhaný chudák s nohama do krve rozedřenýma a soudkem pod paží. „Otče,“ řekl rytíř (byl to opravdu on) tichým a zoufalým hlasem, „byl jsem u všech řek a pramenů v království, ale soudek se mi nepodařilo naplnit. Teď vím, že mé hříchy nebudou odpuštěny. Budu navěky zatracen! Mé hříchy, tak těžké hříchy! Litoval jsem jich příliš pozdě!“ Slzy mu stékaly po vyhublé tváři. Jedna maličká slza sklouzla po hustých vousech a kápla do soudku. Soudek se rázem naplnil až po okraj tou nejčistší, nejčerstvější a nejlepší vodou, jakou kdy kdo viděl. Jedna slzička upřímné lítosti! Jak moudré a pravdivé vyprávění. Každý z nás se jistě dovede vážně zamyslet nad tím, že je třeba včas a vlastně neustále konat pokání. Kající postoj musí provázet celý náš život, nejen dobu postní. (Převzato z www. Kapky – homilie P. Jana Daňka)

16

AVE BŘEZEN

Křížová cesta Zaslal pan Pavel Zeman pro čtenáře Ave z Lomečku sepsala jeho manželka Růžena, jihočeská rodačka. Narozená v roce 1956 v Holubově, mezi Českými Budějovicemi a Českým Krumlovem. Žije a pracuje jako zdravotní sestra v jeslích v Praze. Maminka 3 dětí. První zastavení: Odsouzen Slovo, které v sobě nese hrůzu. Jako když sjede blesk z čistého nebe. Je konec všem krásným a vysněným představám o životě. Mizí v nenávratnu, není naděje na záchranu. Jak dojemné pro pozorovatele a jak nepochopitelné pro odsouzeného. Jak také my často býváme soudci druhých. Jak lehce odsuzujeme a ještě s pocitem uspokojení. Jaký to pocit hanby a studu! Jaká to zvrácená reakce! Což spíše odpustit? Nejsme to my sami, ten náš věčný problém? Druhé zastavení: Na Ježíše vložen kříž Je pro nás velmi těžké pochopit, proč musí někoho potkat v životě tak těžký kříž. Proč zrovna jeho, mne nebo tebe? Tak častá otázka, která touží po odpovědi. Ježíš bere svůj kříž a neprotestuje, nechce slyšet vysvětlení. Má v sobě pouze touhu lásky, jedinou mocnou zbraň a s její pomocí bojuje. Nese svůj kříž pro lidi, které miluje. Nemusíme kříž chápat. Ale můžeme jej přijmout a chvilku pomoci Pánu Ježíši nést tu tíhu. Třetí zastavení: Ježíš poprvé padá pod křížem Některé životní okamžiky nám připadají, jako by byly vypůjčené

z nějakého filmu. Jsou jako těžký sen, ze kterého se nemůžeme probudit. A přece jsme to stále my, tak často překypující radostí, zdánlivě nedostižitelní smutkem a zoufalstvím. Ty, Pane, znáš ten pocit pádu pod drtivým balvanem bolesti. Jako bychom už nemohli dýchat. Nastává duševní selhání. Ty nás, Pane, nejlíp znáš, a proto ten první pád: toužíš být i v té nejhlubší bolesti s námi. Až tam v hlubinách nás hledáš a přicházíš si pro nás. Děkujeme. Nikdo jiný by už pro nás pochopení nenašel. Čtvrté zastavení: Ježíš se potkává se svou matkou Proč vždycky ten, kterého se nejvíce dotýká bolest a nejvíce trpí, neuteče se schovat do ústraní? Protože touží převzít bolest milované osoby na sebe. A také ji svým spoluutrpením přijímá. Svou bolestí oslavuje Matka nejvyšší možný čin lásky svého milovaného syna. Páté zastavení: Šimon Kyrenský pomáhá Ježíši nést kříž Čekáme. Ale na koho a na co? Přijde snad znova náš Pán a požádá nás, abychom mu pomohli nést kříž?

20. ročník Jak jej poneseme - s účastí a s láskou? Jak jej většinou neseme - bez účasti a bez lásky. Nebo je to naopak? Možná Jej nepoznáváme. Jak také můžeme mezi tolika lidmi, kteří nezasluhují naši lítost, naše milosrdenství. Kéž bychom dostali darem takové oči, které Tě, Pane, vidí stát za každým člověkem, kterého potkáváme. Šesté zastavení: Veronika podává Ježíšovi roušku Kolikrát slyšíme, a sami se těmi slovy uklidňujeme: "Jsem na to sám, co sám zmůžu?" To je lež, kterou chceme oklamat sami sebe a druhé přimět k souhlasnému pokývání. Ježíš nám na Veronice ukazuje, jak důležité může být i to zdánlivě nepatrné gesto soucitu, podložené láskou. Tam, kde je soucit, kde je paprsek porozumění a lásky pro trpícího, tam je Ježíš. To nejsou malé a nedůležité činy. Naopak, všechny, i ty nejnepatrnější, skutky lásky jsou ty největší a nejpotřebnější. Pro záchranu každého z nás i pro záchranu celého světa. Sedmé zastavení: Ježíš padá pod křížem podruhé Jaký někdy prožíváme pocit ponížení! Připadáme si ztracení a přehlížení. Jak bychom nejraději někam utekli, kde by nás nikdo neviděl...

17

Ale když se z té hrůzy dostaneme, jsme jakoby trošku jiní. Přístupnější, chápavější vůči druhým, hodnější a ne už tolik odsuzující. Jsme jakoby zasaženi výchovnou rukou. Cítíme se, k našemu překvapení, o tolik líp nežli předtím. Prošli jsme údolím bolesti a více si teď uvědomujme opravdový smysl života. Osmé zastavení: Jeruzalémské ženy pláčí nad Ježíšem Nejkrásnější je, když pláčeme nad něčím, co nám připadá svou existencí tak krásné. Pláčeme nad tím, že někdo dává svůj život za někoho, koho má opravdu rád. Je to nejvýsostnější způsob prokázání lásky. Kéž by v nás nevyvolával pouze slzy, ale také činy. Třeba činy lásky ke svým dětem, ke svým blízkým, ke všem, kteří tento projev lásky potřebují. A to si buďme jisti, že i navzdory rozdílnosti lidských povah všichni po tomto posilujícím léku touží. Deváté zastavení: Ježíš padá pod křížem potřetí Už si říkám: To bylo naposledy, nikdy už neudělám takový hřích! A s hrůzou se přistihuji, že už zase. Tak slabý, sám sebou pohrdám. Až se, Pane, budeš zvedat z prachu země, nenechávej mě tam! Ať mohu dál kráčet s Tebou a nezůstanu bezmocně ležet. Cítím, že i já patřím mezi ty, kvůli kterým potřetí padáš pod křížem.

18

AVE BŘEZEN

Desáté zastavení: Ježíš svlečen ze šatů Myslíme, že se nás netýká toto zastavení? Jak máme reagovat, abychom nebyli trapní puritáni? Budeme dosti srozumitelní tomuto světu? Myslím, že nejsou na místě omluvy a hloupé ohledy, které spíše ubližují nežli pomáhají. Nazývejme hřích mravní nečistoty pravým jménem a nechtějme jej omlouvat nebo přikrášlovat. Mluvme jasně, aby mladí lidé mohli slyšet pravdu. Jedenácté zastavení: Ježíš ukřižován Všechny naděje, všechny představy končí v tomto okamžiku. Bolest, zklamání, nepochopení. Některé situace jsou pro nás podobné. Cítíme, že už nedokážeme začít znova. Chybí nám síla, nemáme motiv. Ztratili jsme dětskou radost nad veškerou naší činností. Vnitřně vykradení. Není nám ale nabízena nová možnost? Do těch našich velkých prostorů prázdna můžeme pozvat lásku. Možná, že nejdříve budeme smlouvat i s jinými možnými podnájemníky, ale myslím, že by měla vyhrát Ona. Byla by to dobrá volba. Dvanácté zastavení: Ježíš na kříži umírá Abychom Ježíše milovali, musíme se s Ním setkat. Pokud s Ním nebudeme spojeni, stále se budeme něčeho bát. Bát se z neznámých a nevyléčitelných příčin.

Až Jej poznáme, budeme vědět, že i v největší slabosti je síla. Nebude nás už tolik bolet ponížení, potupa, výsměch. On nás přijímá takové, jací jsme. Drží nás a stoupá s námi výš, abychom viděli lépe a správně. Třinácté zastavení: Ježíš sňat z kříže S naší a Ježíšovou matkou Marií bloudíme cestou vzpomínek. Jak křehké a zranitelné bylo Tvé dětské tělíčko, dalo se objímat, utěšit rodičovskou láskou. Teď je také objímá a drží ve své náruči. Jak ráda by se asi vtělila do tohoto těla a zůstala v něm a s ním. Všechny bolesti cítila i na svém těle, a přesto neumírá. Ano, někdy musíme i proti své touze zůstat naživu. Čtrnácté zastavení: Ježíš položen do hrobu Před čím se strachujeme? Před mocnými tohoto světa? Ti však nemají konečné moci nad námi. Mějme vždy na paměti, komu se chceme opravdu zalíbit. Kolik zbytečné energie vynakládáme na svou obhajobu, na své zviditelnění. Proč tolik práce pro nic? On, když bude chtít, nás použije a ukáže tak, jak bychom to my vůbec nikdy nedokázali. Buďme Jeho šťastné děti. Abychom se mohli upřímně těšit, až Jej potkáme. Už brzo vstane z hrobu a půjde nám naproti. Přejme si, ať nesejdeme z té pravé cesty, na které se s Ním můžeme setkat.

20. ročník

19

Okamžiky po svržení mariánského sloupu Druhý den po stržení mariánského sloupu se na jeho troskách objevil věnec s vizitkou, na které bylo napsáno: „Plným jménem protestuji. Zdenka Braunerová.“ Od rána 4. 11. do 5. 11. hlídala trosky vojenská stráž, než byly odvezeny na Staroměstskou radnici a do Obecního dvora. Odtud měly být převezeny „na památku“ do Městského muzea. Tuto práci vykonal kameník L. Šalda za 628 K. Na místě zbyla jen spodní architektura. O restaurování rozbitých částí a obnově sloupu v plném zachování historického originálu a ponechání na svém místě nikdo neuvažoval. Dne 8. listopadu 1918 se na Staroměstském náměstí konala přísaha nového československého vojska. Na fotografii z této události je spodní, ještě stojící část mariánského sloupu obsypána diváky, kteří také asi přispěli k další devastaci soch. Dne 21. prosince měl do Prahy slavnostně přijet prezident Tomáš Garyk Masaryk. Den před příjezdem, 20. prosince odpoledne, městská rada rozhodla ihned odstranit stále stojící spodní část mariánského sloupu, „aby nebyl pohoršen početný zahraniční doprovod“. Byl to vítaný důvod rychle a jednoduše dokončit dílo zničení. Práce byla okamžitě zadána kameníkovi a dlaždiči Gabrielovi s podmínkou, že začne ihned a bude pracovat celou noc, aby do druhého dne bylo vše odklizeno.

Práce začala o půl osmé večer, mezi jednou a půl třetí v noci byly sejmuty zbylé sochy andělů. To bylo asi až po rozebrání schodů, aby vozy stály přímo u soklů soch a ty mohly být položeny ručně na vozy. Celé rozebrání a odvezení stálo 6 628 K. Dělníci dostali za noční práci mzdu 120 K. Dopoledne bylo místo zadlážděno a Staroměstské náměstí bylo připraveno uvítat prezidenta Osvoboditele, aniž by byl někdo pohoršen. Tím skončila přítomnost duchovního a uměleckého díla, označovaného jako střed Evropy, které na svém místě na Staroměstském náměstí stálo 268 let a 34 dnů. Jan Bradna v knize Praha – Mariánský sloup na Staroměstském náměstí, ze které čerpáme, dále píše: Když jsem se před lety o této rychlé likvidaci mariánského sloupu dočetl jako člověk, který se prací s kamenem živí a tyto práce reálně provádí, uvažoval jsem, kam mohly být tuny ručně rozebíraného kamene koňskými povozy odváženy. Nemohlo to být daleko, měli čas jen jednu noc. Vžíval jsem se do situace a uvažoval, kam bych sám kameny vozil. Prohledal jsem blízký obecní dvůr, zahradu nemocnice Milosrdných bratří i areál Anežského kláštera. Nenalezl jsem nic.

20

AVE BŘEZEN

začal v roce 1964 učit kameníkem Později jsem se dozvěděl, že v rámci opravy kostela sv. Anny. Jen si v obecním dvoře byla vodní nádrž, pamatuji, že dvůr byl něčím zaplněn. později zasypaná. Pomocí měření Prázdný nebyl. Možná, že to byly také speciálního radaru Archeologického části mariánského sloupu. ústavu z Brna jsme zasypané místo Areál bývalého anenského našli. Zásyp byl zkoumán sondami, kláštera patří Národnímu divadlu. Dvůr které vyhodnocoval Archeologický je již mnoho let vzorně uklizen. ústav v Praze. Materiál z mariánského Před lety nám jeden sloupu zde nebyl. psychotronik řekl, že trosky Až v roce 2003 jsem z rodinné mariánského sloupu jsou v zavážce kroniky zjistil, že kameny byly voženy v Prokopském údolí. Příliš jsme na úplně opačnou stranu mu nevěřili. Nyní si ale myslím, Staroměstského náměstí že je to pravda. Při pozdějším do zrušeného Anenského úklidu dvora sem mohl být kláštera. V bočním nádvoří byl složený materiál vyvezen. tehdy jakýsi prodejní bazar Také jsme byli upozorněni, použitého stavebního materiálu že v lesíku za Hostivicemi z rozbořených domů. u Prahy leží velký přelomený Existuje přesný popis kamenný sloup. Vypadal velmi očitého svědka, který v noci povozy věrohodně, po jeho přeměření se ale sledoval až na místo. ukázalo, že je užší a menší. Já jsem se přesně v těchto (Pokračování příště) místech po skončení základní vojenské služby, ještě před přijetím na AVU, A Praha kypěla ještě. Říjení vlajkoslávy ji neznavilo. Chorobně opilá, omládlá davy, jásá a hrozí, skanduje, hřímá: „Pryč – od - Říma! Pryč – od – Říma!“ V takovém houfu jde Oskar. Zachutnalo mu být nesen davem, jenž zbavuje vůle a sílu tvou sílí, dáti se otevřít, sám nevíš čemu a komu, nechat se, zprahlý, protékat nadšením množným, v němž nic nemá zábran a všechno stává se možným. Jsi ve všech a všichni jsou v tobě v brutálním souzvuku žhavém! Jen zadrž a vyžij, až k orgasmu stupňuj tu chvíli splynutí s davem! Rojí se zástup na starém náměstí střeženém stráží zšeřelých domů a zamžených věží. Den listopadový. Dech výkřiků se v šedivé obláčky sráží. A všechno je šedé. Chraptivý řečník úporně ždímá myšlenky z mokrého šátku a velkými slovy účtuje navždy s přízrakem temného Říma. (Václav Renč – Pražská legenda)

20. ročník

21

MOUDROSTI svatých bl. Matka Tereza
Protože Krista nemůžeme vidět, nemůžeme mu říci do očí, jak ho milujeme. Ale svého bližního vidíme, a pro něho můžeme učinit, co bychom tak rádi učinili pro Krista, kdyby byl našim očím viditelný.


Pro mne je Ježíš můj Bůh, můj snoubenec, můj život, moje jediná láska, ve všem moje všechno, mé jediné všechno. Miluji ho celým svým srdcem, celou svou bytostí.
Dala jsem Ježíši všechno, i své hříchy, a on mne s něžností a láskou přijal za svou snoubenku. Jsem a po celý svůj život budu snoubenkou svého ukřižovaného snoubence.
Mnozí umírají, jako žili. Smrt není nic jiného než pokračování života, jeho dovršení. Tímto životem vše nekončí; kdo si myslí, že ano, bojí se smrti. Kdyby bylo možné lidi přesvědčit, že smrt není nic jiného než cesta domů k Bohu, neměli by z ní strach. Otázka na Matku Terezu: „Máte strach ze smrti?“ Její odpověď: „Proč?“

Sv. Josemaría Escrivá 218. Ten Kristus, kterého vidíš, není Ježíš. – Pouze Jeho ubohý odraz, stvořený tvým zakaleným zrakem. – Očisti se, vyjasni svůj zrak pokorou a pokáním. Pak…jasnozřivost Lásky ti nebude odepřena. Budeš mít dokonalý zrak. Tento obraz bude opravdu Jeho: bude to On! 219. Uvědomíš-li si, že tyto bolesti, tělesné i duševní, znamenají očišťování a zásluhy, žehnej jim! 220. „Bůh vám dej zdraví, bratře!“ - Někteří žebráci požadují almužny a děkují za ni tímto přáním, aby se ti dařilo tělesně dobře. Nezanechává ti to nahořklou příchuť v ústech? 221. Jsme-li velkodušní v dobrovolném smírném odčinění, Ježíš nás obdaří milostí, abychom milovali pokání, které nám posílá. 222. Kéž vůle dovede vynutit na tvých smyslech pokáním to, co ostatní tvé schopnosti jí odpírají v modlitbě.

22

AVE BŘEZEN

PAPRSEK VĚKŮ Vzhledem k zmíněnému 60. výročí kněžství Mons. Jaroslava Škarvady se podělíme o malý úsek z knihy „Svedl jsi mě, Hospodine.“ Jde o rozhovor, který s panem biskupem vedl autor knihy Bohumil Svoboda. Vydalo Karmelitánské nakladatelství v roce 2002 Jo, to vám musím ještě říct, jak jsem se naučil řídit auto – díky pohřbům a pohřebákům. Tam byl hřbitov, (vypráví o svém působení v jedné italské farnosti), ke kterému vedl kus silnice, odbočka od státní, ta vedla jenom ke hřbitovu. A tak když skončil pohřeb, lidi se většinou rozešli na své hroby, kněz si sedl k řidiči a kostelník s ministranty si vlezli dozadu, co jinak bývá rakev. Když pohřbíval kaplan, tak toho nechávali řidiči ten kus cesty řídit, i když neměl řidičák. Tak taky mě. Ten řidič, takový mladý kluk, mi povídá: Jen si za to sedněte, tady máte plyn, tady spojku, tady brzdu – ten plyn i tu spojku musíte jen tak jemně sešlápnout. Tak ten kostelník a ministranti si vlezli dozadu, drželi kříž, dost dlouhý, takže přečníval, tím drželi otevřené ty zadní skleněné sklápěcí dveře. A já na to jemně dupl, ono to udělalo skok, kostelník s ministranty začali řvát, skla se rozřinčela, ale auto jelo – no, pak si zvykli. Těch pohřbů jsem tam měl nějakých sto padesát, možná dvě stě, tak jsem se při nich naučil řídit. Pak se mi to, když už jsem byl tím profesorem teologie v Chieti, moc hodilo. Tam je spousta serpentin, zatáček – jednou jsem vezl jakési dámy z Katolické

akce. Já řídil, řezal jsem zatáčky, dámy ani nedýchaly, jen občas vykvikly, ale já je uklidňoval. Nebojte se, já umím jezdit, vyučil jsem se na pohřebních autech. No, moc jsem je tím neuklidnil. V roce 1968 jsme najednou viděli, že ten, kdo má pas, může do Československa jet, ale ten, kdo pas nemá, nemůže. My jsme dřív z vlasteneckých důvodů o cizí občanství nežádali, chtěli jsme zůstat Čechoslováky, ale teď jsme si o občanství zažádali. Italové na mně napřed chtěli, abych se československého občanství vzdal a když jsem se bránil, že jako poctivého uprchlíka mě nikdo nemůže nutit, abych navázal kontakt se zastupitelským úřadem státu, s nímž jsem se rozešel, tak mi pak dali podepsat revers, že jsem si vědom, že Itálie mě nebude ochraňovat, když vstoupím na území Československa. Což jsem samozřejmě podepsal. To bylo ovšem v době, kdy byl pan kardinál Beran operován a já musel být s ním v Německu. Závěrečné vyznání „Svedl jsi mě, Pane, a nechal jsem se svést.“ Tato slova proroka Jeremiáše (Jer 20,7) jsem si zvolil

20. ročník za titul tohoto svého rozmlouvání. Můj život nebyl tak tragicky uchvacující jako život velkého starozákonního proroka, ale nemohu v něm nezaznamenat to Boží „svádění“. Proč si mezi tolika chlapci mého ročníku, mezi tolika mými spolužáky vybral Pán Bůh zrovna mne? Vždyť tam byli kluci schopnější, a na začátku jistě i zbožnější než já. „Svedl jsi mě, Pane.“ Bylo to svobodné povolání Boží. Pán Bůh mi pokynul, a já šel. „Byl jsi silnější než já,“ pokračuje prorok, „přemohl´s mě.“ I já byl přemožen Boží láskou. A nyní ve stáří nemohu než Pánu za to děkovat. On mě opravdu neopustil, nikdy nezklamal. Jistě, i já jsem poznal, co je to kříž – i když se nemohu srovnávat s mnoha svými vrstevníky. Ale nikdy, opravdu nikdy, jsem nelitoval, že jsem se nechal svést. Bylo to úžasné dobrodružství, které stálo za to. A nyní ve stáří mě Pán připravuje i na můj odchod z tohoto světa. Jednou jsem – to už zase z Prahy – navštívil Řím, a tam jsem se dozvěděl, že jeden můj italský přítel zemřel. Byl už dost starý, měl na to právo. Ale říkali mi, že se zuby nehty smrti bránil, že nechtěl umřít. To je asi normální, všichni máme přece pud sebezáchovy… Ale jak to, že i tenhle můj přítel, kněz, měl takovou hrůzu z umírání? Byl přece pokřtěn, Pán si ho vyvolil za kněze, každý den stál před Pánem Ježíšem při slavení eucharistie, a teď neměl chuť se s tím Pánem Ježíšem setkat tváří v tvář?

23

Co mám dělat já, až přijde ten okamžik? Dost mi to vrtalo hlavou, až pak přišla záchrana – jako často v mém životě – z textů liturgie. Ve mši svaté se po modlitbě Otče náš modlíme. „Pomoz nám, ať se nikdy nedostaneme do područí hříchu, ať žijeme v bezpečí před každým zmatkem a s nadějí očekáváme požehnaný příchod našeho Pána Ježíše Krista.“ A řekl jsem si: to je ono. Člověka samozřejmě jímá hrůza. Viděl jsem mnoho umírání, a některá velmi bolestná. Vydržel bych to? Ptal jsem se. Pak jsem si ale uvědomil, že Bůh netvoří lidi v sériích, že každý z nás je jiný. A proto i každý z nás bude mít své vlastní umírání, se svým křížem na vlastní míru. „Bože, v tebe důvěřuji, do tvých rukou svěřuji svůj život,“ modlíme se v kompletáři, večerní modlitbě církve. V tom je zahrnuto i to umírání. Hlavní je uvědomit si, že nebudu sám. Přede mnou šel po té cestě Pán Ježíš, a s tím se přece znám. Vůbec, to přece bude úžasné uvidět Pána Ježíše, ne jen už pod svátostnými způsobami eucharistie, ale tváří v tvář. Ocitnu se tváří v tvář Kristu, který je Pravda a Láska. Stát před Pravdou, to může pálit, to bude očistec. Uvidím se tak, jaký jsem byl, bez masek, které jsem si samolibě nasazoval. Ale zároveň padnu do náručí neskonalé Lásky, do plnosti Života.

AVE BŘEZEN

24

kardinál Tomáš Špidlík SJ

II. ZÁKLADNÍ CTNOSTI Čtyři základní ctnosti Už staří Řekové vybrali mezi mnoha ctnostmi čtyři, které nazvali základní, hlavní: rozvážnost, zdrženlivost (uměřenost), statečnost (spojená s trpělivostí), spravedlnost. Člověk rozvážná správně užívá svého rozumu, statečný a uměřený ovládá své vášně, city, pudy, své tělo, spravedlivý našel pravý poměr k druhým. Je tu tedy krátce obsažena přirozená lidská dokonalost.

Rozvážnost, moudrost Písmo svaté velmi chválí rozvážnost, moudrost, jako zvláštní dar Boží. „Bůh to je, který dává moudrost, z jeho úst plyne vědění a rozvážnost.“ (Přísl.2,6) Rozvážný člověk se snaží o to, aby věci dobře poznal, správně hodnotil jejich důležitost, pochopil jejich smysl a použil jich k cíli, ke kterému směřuje. Rozumný rolník umí vydobýt z půdy velkou úrodu, rozumný obchodník se dopracuje zisku. Království Boží se přirovnává k práci na vinici, k obchodu s tehdejšími mincemi, hřivnami (srv. Mt 20, 1 násl.; 25, 15 násl.) Křesťan musí dovést použít všech svých schopností za všech životních okolností k tomu, aby ho přivedly blíže k Bohu. Zvláštností křesťanské moudrosti je to, že dovede využít i životních neúspěchů a pádu.

To je ta „moudrost kříže“, o které mluví sv. Pavel (1 Kor 1, 18). Proti rozvážnosti hřeší lidé lehkomyslní, neodpovědní, unáhlení, flegmatičtí, ale také lidé vychytralí. Chytrost těchto tzv. lišáků se soustředí na hmotné a sobecké zájmy. Lidská inteligence tu není ve službě pravdy a lásky, ale spolupracuje s přetvářkou, lží, podvodem.

Výchova k moudrosti a rozvaze 1) Je potřeba znát křesťanské povinnosti, vzdělávat se ve věcech víry. 2) Každý se musí seznámit s povinnostmi svého vlastního stavu. 3) Nic nepodnikat ve hněvu, rozčilení, smutku, unáhleně, ale rozmyslit si věc dobře, až se uklidníme. Nenechat se ovlivňovat předsudky a zaujetím. 4) Před každým nezvyklým a novým případem se poradíme s někým, kdo tomu rozumí; ve věcech svědomí je odborníkem zpovědník. Rozvážný člověk si před skutkem klade a zodpoví tyto otázky: co chci dělat, proč, jak, kdy, kde, co z toho bude, stačím na to? 5) Rozvážný člověk rád uvažuje o tom, co se už stalo, přemýšlí o tom, jakých chyb se dopustil a jak by je předešel, zpytuje svědomí, popřípadě si píše osobní deník.

25

20. ročník

PŘÍSLOVÍ známá i neznámá   

Láska je jako plamen: jakmile neroste, zhasíná. Člověk se může rozloučit se vším, jenom ne s nadějí! Naše síla je ve víře. Naše radost je v naději. Naše budoucnost je v lásce.

Hodinky Bylo to po první světové válce. Corrie Boomová, dcera holandského hodináře, pomáhala otci v rodinném podniku, ale obchody šly stále hůře. Poslechněme si její vyprávění: „Bankrot? Tak to tedy ne!“ To byla moje první myšlenka, když jsem ráno vyskočila z postele. Celou noc jsem měla před očima fakturu s tou obrovskou částkou, kterou bylo třeba na konci týdne zaplatit. A právě ten den ráno přišel do obchodu muž, kterého jsem nikdy předtím neviděla. U svého pracovního stolu slyším, jak říká otci: „Potřebuji nějaké kvalitní hodinky.“ „Tady jsou hodinky vynikající značky,“ povídá otec a ukazuje neznámému to nejlepší, co v obchodě má. Vidím, jak muž vytahuje z peněženky peníze. Peníze! Úžasné! Byla jsem si jista, že to bude stačit na to, abychom se dostali z nesnází. Před odchodem se neznámý k otci naklonil a důvěrně mu sdělil: „Odjakživa jsem chodil k hodináři Van Houtenovi, ale hodinky, které jsem si u něho koupil, nejsou dobré, každou chvíli se zastaví.“ „Můžete mi ty hodinky ukázat?“ zeptal se otec. Vzal si je, otevřel, prohlédl si je lupou a něco opravil. „Vaše hodinky jsou bezvadné,“ řekl.

„Bylo tam zaseknuté kolečko, nedalo žádnou práci ho uvolnit. Van Houten je vynikající hodinář, můžete mu důvěřovat. Vraťte mi ty hodinky, které jsem vám právě prodal!“ Zákazník nevěřil vlastním uším. Přesto hodinky vrátil a otec mu dal zpátky jeho peníze. Muž bez meškání odešel. Mně se to pranic nezamlouvalo. „Tatínku, jak jsi to mohl udělat?“ „Poslyš, Corrie, zdá se mi nefér dělat obchody na úkor kolegy. Vím, že myslíš na dluh, který musíme tento týden zaplatit, ale netrap se a důvěřuj v Boha!“ O několik dní později přišel do obchodu jiný zákazník. „Pane Boome, rád bych si pořídil nějaké exkluzivní hodinky, které existují jen v jediném exempláři. Je to možné? Dám za ně cokoliv.“ „Vím o unikátních hodinkách, které si u nás objednal císař. Jsou zhotoveny z čistého zlata a jsou první, které dokáží zahrát hudební nástroj.“ Klient si hodinky prohlédl a s nadšením koupil. Na pult položil svazek bankovek a spokojeně odešel. Neudržela jsem se a radostně vykřikla: „Bůh nám pomohl! Nemůžu tomu uvěřit. Jak jsem byla hloupá, že jsem mu nedůvěřovala!“ (Z knihy Nevšední příběhy)

AVE BŘEZEN

26

HUMOR je koření života! ☺ Ptá se učitel: „O zahrady pečují zahradníci. A o sady?“ – „Sadisté,“ ozve se z lavic.

☺

Muž leží na smrtelné posteli, obrátí se k ženě a povídá: „Božko, já umírám. Můžu?“

☺

„Splnilo se ti někdy nějaké přání z dětství?“ – „Hmm, jo, jo.“ – „A jaké?“ – „Když mě otec tahal za vlasy, vždycky jsem si přál, abych byl plešatý.“

☺

Ve třídě se zkouší: „Kdo nařídil vraždu svatého Václava?“ Nic. Ticho. Pan učitel chce trochu napovědět: „B..Bo..Bol..“ Po chvilce zvedne váhavě ruku Pepíček: „Bolševici?“

☺ „Pepo, co děláš?“ – „Ale jako obvykle, nic.“ – „Tak to ti rád pomohu!“ ☺ Učitel ve třídě: „Všichni dostanete poznámku za vyrušování, kromě Kropáčka, který, jak vidím, právě poctivě spí.“

☺ Odchází zaměstnanec o půl sedmé večer z práce a potká šéfa. Ten se ho ptá: „Co je? Bereš si půl dne dovolené?“ – „Ne, jdu jen na oběd.“

☺

„Mami, rozhodla jsem se, že si Tomáše nevezmu.“ -

„A proč, prosím tě?“ „Protože má zrzavé vlasy!“ - „Jen si ho vezmi, v manželství s tebou mu stejně brzy vypadají.“

☺ „Matičko,“ sděluje po návratu do své vísky Hloupý Honza, „stal jsem se králem.“ – „Ach Bože,“ vzdychne matička, „vždycky jsi byl vůl..., a teď jsi i korunovaný!“

☺ Stěžuje si blondýnka blondýnce: „Představ si, včera byl tříhodinový výpadek elektrického proudu a celou tu dobu jsem trčela ve výtahu.“ - „Vidíš,“ povídá ta druhá, „a já jsem zůstala stát tři hodiny na pohyblivých schodech.“

☺ Do kadeřnictví přijde rozezlený zákazník: „Jen se podívejte! Po té emulzi, co jste mi prodali na růst vlasů, mi vypadl i zbytek těch, co jsem měl ještě na sobě!“ – „Klid, klid,“ snaží se ho ukonejšit kadeřník, „nové vlasy potřebují k růstu prostor.“

☺ Sedí dva blázni potmě, jeden posvítí baterkou a říká druhému: „Že nevylezeš po tom světle nahoru?“ – „To víš, ty zhasneš a já spadnu!“

27

20. ročník

DĚTI TI píší BOHU 

Milý Pane Bože, moc rád bych se dověděl, kdy bude konec světa. Zatím nespěchám, nemusíš mi to říkat hned. Stačí tak týden dopředu. Rád bych měl sbaleno. Ozvi se mi prosím! Mirek



Milý bože, cítím se úplně blízko u tebe. Jako tvůj můj vlastní příbuzný nebo něco takovýho. A eště blíž. Mám tě rád. Jenda



Milý Pane Bože, jak jsi mluvil s Mojžíšem a Eliášem, když si s nima byl tam na hoře? Byla to nějaká tajná řeč? Mám tě rád! Jáchym

,

Milí čtenáři a přátelé! Přiblížily se svátky Kristova Vítězství nad smrtí, zlobou a nenávistí! Vyprošujeme Vám, aby radostné Aleluja prozářilo všechny temnoty vašeho života a pokoj, který přinesl Zmrtvýchvstalý svým učedníkům naplnil i srdce všech vašich blízkých. Přejeme, aby Vámi prozařovala naděje, že Kristus je mezi námi a s námi! S Ním zvítězíme nad každou zlobou a nenávistí! (¨¨ )¨¨ (¨¨ )¨¨ (¨¨ )¨¨(¨¨ )¨¨ (¨¨ )¨¨ (¨¨ )¨¨ (¨¨ )¨¨ (¨¨ )¨¨ (¨¨ )¨¨ (¨¨)¨¨(¨¨ )¨¨ (¨¨ )

! DUCHOVNÍ CVIČENÍ 2009 ! Srdečně zveme ženy a děvčata na letní duchovní cvičení na Lomeček. Začátek je vždy v neděli večer kolem 18. hod. a ukončení je ve čtvrtek ráno.

TERMÍN 28.6. – 2.7. 5.7. – 9.7. 9. – 13.8.

KDO

EXERCITÁTOR

ženy I. (obsazeno) P. ThDr. Prokop Patrik Maturkanič ženy II. (obsazeno) P. ThDr. Prokop Patrik Maturkanič děvčata od 16 let P. Bartoloměj Černý OFM

Přihlášky a případné dotazy na tel. č.: 383 382 703

AVE BŘEZEN

28

POUTĚ na LOMEČKU Dat. Den Hod. Název pouti

Hlavní celebrant

4.4.

so

10.00 Jarní pouť

P. Dominik Josef Doubrava O .Praem, Lhenice

13.4.

po

17.00 Vel. pondělí

P. Jordán Vinklárek OP, Praha

2.5.

so

17.00 Májová pouť Mons. Karel Herbst SDB, Praha

13.5.

st

17.00 Fatimský den P. Mgr. Jakub Berka O. Praem, Milevsko

Z DUBNOVÉHO KALENDÁŘE 5. 4. 9. 4. 10. 4. 11. 4. 12. 4. 16. 4. 19. 4. 23. 4. 24.4.

Květná neděle (9.30) Zelený čtvrtek (18.00) Velký pátek (18.00) Bílá sobota (18.00) Zmrtvýchvstání Páně, Boží hod velikonoční (9.30) Sv. Bernadetta Soubirousová 2. neděle velikonoční – neděle Božího Milosrdenství Sv. Vojtěch Sv. Jiří

PRANOSTIKY      

NA

DUBEN

Jak hluboko v dubnu namokne, tak hluboko v máji vyschne. V dubnu hrom - nebojí se mrazu strom. Velký pátek deštivý - dělá rok žíznivý. Na Boží hod velikonoční prší, sucho úrodu poruší. Hrom v dubnu - dobrá novina, mráz květů více nepostíná. Jaký duben - takový říjen.

********************************************** Registrační značka: MK ČR E 12987. Uzávěrka vždy do 15. dne v měsíci. Číslo vydání odpovídá podtitulu časopisu. Vydává: Kongregace Šedých sester III. řádu sv. Františka, Lomec 62, 389 01 Vodňany (tel. 383 382 703, fax: 383 383 444). Distribuce: Řeholní dům Šedých sester na Lomci (č. účtu: 77226622/0800). Časopis se vydává bezplatně. Internetová adresa: www.lomec.cz. (e-mail: [email protected])