AVE Z
LOMEČKU
ZÁŘÍ 2009 2009
2
AVE ZÁŘÍ
PALADIUM ZEMĚ ČESKÉ 18. srpna uplynulo přesně 400 let ode dne, kdy byl prastarý reliéf Matky Boží Staroboleslavské prohlášen paladiem české země. Paladium je národní relikvie, svojí kulturně historickou hodnotou se řadí hned za korunovační klenoty. Jeho osudy jsou neuvěřitelně pohnuté a dramatické, bylo mnohokrát ukradeno a zavlečeno jako válečná kořist do ciziny, vykoupeno zpět za astronomickou sumu a dlouhá léta na různých místech ukrýváno. V letošním roce jej také uctí při své návštěvě Svatý otec Benedikt XVI. Původ slova „paladium“ má kořeny ve starém Řecku: paladiem se nazývala dřevěná soška bohyně Pallas Athény, která měla zabezpečovat ochranu města. Později se tímto výrazem začaly označovat obrazy, reliéfy a sochy, jež měly ochraňovat určité město nebo území. Paladium země české je symbolem a viditelným znamením, že náš národ byl svěřen pod ochranu Nejsvětější Panny a že se k ní utíká v dobách dobrých i zlých. Je to malý reliéf s obrazem Panny Marie, která chová na pravém lokti Ježíška, je vytepaný z kovu podobného bronzu, je vysoký pouhých 19 cm a široký 13,5 cm. Kov je pozlacený, Panna Maria je ozdobena korunkou a vzácnými drahokamy. Reliéf je uložený ve stříbrné skříňce nad svatostánkem hlavního oltáře kostela Nanebevzetí Panny Marie ve Staré Boleslavi.
Historie paladia je zahalena tajemstvím a opředena mnoha legendami. Bohuslav Balbín o něm píše ve své knize „Historia Boleslaviensis“. Čerpá z ještě starší knihy Kašpara Arsenia z Radbuzy z roku 1613. Kniha má dlouhý název: „Pobožná knížka o Blahoslavené Panně Marii a přečisté Rodičce Syna Božího a o divích, kteříž se dějí před jejím obrazem v Staré Boleslavi: nábožným Poutníkům a jiným křesťanům velmi užitečná“. Podle známé legendy přinesli obraz svatí Cyril a Metoděj. Když svatý Metoděj pokřtil kněžnu Ludmilu, věnoval jí tento reliéf. Svatá Ludmila ho uchovávala stále při sobě, měla ho i na Tetíně v hodině své mučednické smrti. Obraz po ní zdědil její vnuk svatý Václav, který ho při významnějších cestách nechával nosit na korouhvi nebo ho měl zavěšený na prsou. Tak tomu bylo
20. ročník i v okamžiku jeho mučednické smrti. Boleslavovi najatí pomocníci obraz vzali a zakopali. Jiná legenda říká, že zkrvavený obraz sňal z hrudi sv. Václava jeho panoš Podiven a ukryl ho nedaleko v kořenech stromu. Vrahové pak dostihli i Podivena, oběsili ho a obraz zakopali. Podle jiné legendy odevzdala svatá Ludmila po svém křtu svatému Metodějovi zlaté pohanské bůžky a modly, nechala je roztavit a zhotovit z nich bohoslužebné nádoby a tento reliéf Panny Marie s Ježíškem. Od smrti svatého Václava byl obraz ukryt v zemi po více než dvě stě let. Další osud obrazu líčí Kašpar Arsenius takto: „Za panování krále Vladislava okolo léta 1160 putování k Obrazu Matky Boží v Staré Boleslavi tímto způsobem se začalo. Byl v Staré Boleslavi nějaký pracovitý a robotný člověk, Matky Boží (jakž tu těch časův i jiní všickni byli) veliký milovník. Ten na tom místě, kdež nyní jest Matky Boží kostel a veliký oltář, měl pole neb dědinu: kteroužto dědinu voraje, když na to místo velikého oltáře přišel, zastavili se koni, od toho místa zpátkem postoupali a plouhu dále táhnouti nikterakž nechtěli. A když tu voráč na tom místě těžce s koňmi pracujíc dlouhou chvíli stál, pravil sám k sobě: Něco tu divného jest. A bijíc koně, aby táhli, vtekl tůze radlici do země, a hle maličký k stříbru aneb k mosazu nápodobný Obraz Blahoslavené Panny Marie a Obraz Syna jejího Pána Ježíše, ana ho chová
3
na svých rukách, jemu se zjevil a ukázal.“ Sedlák přinesl obraz domů. Ráno však zjistil, že je pryč. Když přišel pracovat na své pole, zjistil, že leží na tomtéž místě, kde ho den předtím vyoral. Odnesl ho domů podruhé, ale vše se opakovalo jako předešlého dne. Sedláka napadlo, že takovýto obraz asi patří do kostela. Odnesl ho proto děkanovi a kanovníkům kostela svatého Václava ve Staré Boleslavi a vyprávěl jim, co se mu s ním přihodilo. Ale i z tohoto místa se obraz vrátil na místo, kde ho sedlák původně nalezl. Kašpar Arsenius dále líčí: „Tu ti nábožní a Boha bojící kněží, věc tu u sebe rozvažujíce, jedni k druhým pravili: Jistě div Boží jest toto, že Obraz tento již po tolikráte na to místo sám se navracuje, bezpochyby že Blahoslavená Panna Maria to místo sobě oblíbila a na něm ctěná býti chce. Protož snesše se na tom všickni, dali na témž místě k poctivosti jména jejího kapličku kamennou postaviti, aby v ní Obraz ten poctivě chován a ctěn byl.“ K nově zbudované kapli přicházeli věřící z blízka i z daleka, šířila se svědectví o zázracích, vyslyšení proseb a uzdraveních: „A když to pomalu den ode dne v okolních končinách, po vesnicích a městech se rozhlašovalo, mnozí lidé a mezi nimi někteří nemocní k spatření toho obrazu tam přicházeli, a ňákou pomoc odtud očekávali, aniž v naději své zklamáni byli. Odkavad vidouce nábožní správcové té kapličky, že to vůlí Božskou se začalo, bojíce se vůli
4
AVE ZÁŘÍ
Božské protiviti, z těch offěr a obětí věrných křesťanův dali tu kapličku rozšířiti udělavše z ní kostel…“ Ani dnes není možné jednoznačně určit skutečné stáří reliéfu. Někteří znalci se domnívají, že obraz pochází až ze 16. století. Avšak typem vyobrazení se Madona na paladiu nápadně podobá známým českým gotickým Madonám Zlatokorunské a Svatovítské. Podle expertíz je reliéf zhotoven z tzv. „korintské mědi“. Je to unikátní slitina, která byla používána ve středomoří, tedy v oblasti, ze které k nám přišli svatí Cyril a Metoděj. Také existuje hypotéza, že za husitských válek byl reliéf velmi poškozen a byl poté opraven a zrestaurován do podoby, v jaké ho známe dnes. Po husitských válkách k nám z Německa přichází reformace, která je ještě horší než husitství. Není to jen reformace víry, ale i majetku a jazyka. Šlechta svojí ochotou přijmout nové učení většinou maskuje jen svoji touhu po církevním majetku. Přichází k nám němečtí kazatelé, káží a učí jen německy. Stavové se v roce 1609 obracejí na tělesně i duševně nemocného Rudolfa II. a žádají od něho další výhody. Ten jim v tísni 9. července vystavuje Majestát, kterým straně pod obojí povoluje úplnou svobodu vyznání, vlastní univerzitu, kališnickou konzistoř a právo na stavbu vlastních kostelů a škol. V této pro náš národ tak zoufalé situaci se katolíci obrací k Matce Boží Staroboleslavské. Dva jezuité, P. Colens a P. Cristecius organizují 18. srpna procesí do Staré Boleslavi.
A právě v tento den je reliéf Matky Boží Staroboleslavské prohlášen za paladium země české. Pouti se pak konají každý rok, množí se zázračná vyslyšení proseb, počet poutníků rok od roku stoupá, takže vzniká potřeba svatyni rozšířit. První podnět ke stavbě dává Anna Tyrolská, manželka císaře Matyáše II. Stavba nového kostela začíná v roce 1617, hrubá stavba je dokončena za pouhých šest let. Přichází však nejkrutější období třicetileté války. Švédský král Gustav Adolf táhne na Německo a na hlavu poráží císařské vojsko. Jeho spojenec kurfiřt saský vysílá vojsko do Čech a to téměř bez boje obsazuje Prahu. V únoru 1632 vtrhli dva sasští rytmistři s vojskem do Staré Boleslavi, vyplenili soukromé domy a vyloupili kostely. Mezi ukradenými cennostmi bylo i paladium. Nabídli je svému plukovníkovi, fanatickému protestantovi Vavřinci Hoffkirkovi. Ten se rozhodl demonstrovat svoji nenávist veřejným zneuctěním obrazu. Nechal na Staroměstském náměstí pověsit jistého tesařského tovaryše, proti šibenici postavil dvě staré židle a na jednu z nich přibil velikým hřebem paladium Matky Boží. Celý tento rouhačný výjev střežili vojáci, takže se nikdo neodvážil zakročit. Přesto se našla jedna šlechtična, jistá Alžběta Kořenská z Plavna, která se prodrala kordonem a vrhla se před paladium s výkřikem: „Rodičko Boží, Panno nejsvětější, neprodlévej se mstíti nad svými nepřáteli.“ (Petr Hadraba - pokračování příště)
20. ročník
5
ZÁŘÍJOVÁ pouť 5. září 2009 Letošní první sobota v září byla dlouho očekávaná, neboť na Lomeček měla zavítat vzácná návštěva. Byl jí pan kardinál Miloslav Vlk, pravděpodobně naposledy ve funkci pražského arcibiskupa. Počasí bylo trochu chladnější, ale díky Bohu, bez deště. Ve čtvrt na pět se začal akolyta pan Luboš Roman přemodlívat rozjímavý růženec. Krátce po půl páté přijel pan kardinál v doprovodu svého sekretáře. Tento den již měli oba za sebou poutní mši sv. v Hájku u Prahy. Tam se dopoledne sešlo velké množství lidí, aby si připomněli nejen svátek Narození Panny Marie, ale také 350 let od příchodu menších bratří františkánů na toto místo, o kterém jsme psali v několika posledních číslech našeho časopisu. V 17.00 pak vyšel liturgický průvod z kláštera. Spolu s panem kardinálem koncelebroval pan děkan a kanovník z Českých Budějovic P. František Sobíšek, pan děkan z Blatné P. Heřman Fritsch, lomecký rodák P. Mgr. Bohuslav Richter, P. Marek Donnerstag Th. D. Ve zpovědnici obětavě zpovídali P. Josef Dominik Doubrava O. Praem. ze Lhenic a P. Pavel Liška z Netolic. Přítomno bylo velké množství poutníků, přijelo asi 6 autobusů a velké množství aut z různých koutů nejen naší diecéze.
V úvodu mše sv. všechny přivítal lomecký farář P. PhD., ThDr. Patrik Prokop Maturkanič, CFSsS. Poté pan kardinál vyřídil pozdrav poutníků z Hájku pro poutníky na Lomečku. Řekl: „Dnes jsme pro tuto příležitost vybrali liturgické texty ze svátku Narození Panny Marie, který budeme slavit v úterý. Je třeba, abychom pro tyto texty otevřeli svá srdce, protože tento svátek slavíme o víkendu, kdy zvlášť prosíme za nová kněžská povolání a také v kontextu Roku kněží. Chci, abychom tento svátek slavili se zvláštním pohledem na rodinu Nazaretskou a také na rodinu vůbec, protože předpoklad a podmínka pro růst nových kněžských a duchovních povolání je jako první rodina. Jestliže rodina nemá děti, z čeho má Pán Bůh vybírat? Byl bych rád, abychom se dnes při této příležitosti modlili a prosili především za rodiny, za Boží požehnání pro ně, za to, aby v nich byl zdravý náboženský život po vzoru rodiny z Nazareta.“ Po mši sv. následovala beseda, v níž hlavním tématem byla nadcházející návštěva Svatého otce. Na besedu navazoval zpěv litanií k Panně Marii. Závěrečné požehnání milostnou soškou a její uctívání pak tuto slavnou pouť ukončilo.
6
AVE ZÁŘÍ
Z promluvy jsme vybrali Drazí bratři a sestry! Slyšeli jsme slovo Boží, které nás uvádí do Nazareta, do situace, ve které byl pěstoun Ježíše Krista, sv. Josef, když zjistil, že Panna Maria je těhotná a on o tom nic nevěděl. Abychom pochopili trochu tuto jeho situaci, je zapotřebí si připomenout, že v židovské kultuře té doby začínal sňatek zásnubami. Manželský akt se naplnil, když se ti dva sešli, nebo když byla nevěsta přivedena do domu ženichova. Potom se začalo realizovat manželství, ale zásnuby platily. Už byli manželé. Pro Josefa bylo velkým překvapením, když po čase zjistil, že Panna Maria je těhotná. Panna Maria mu zřejmě nic neřekla. Uchovávala to tajemství ve svém srdci. Josef tuto situaci chtěl řešit tak, jak by to bylo nejvhodnější a nejspravedlivější pro Pannu Marii. Protože manželská nevěra byla daleko něco horšího než svobodná matka, Josef se rozhodl, že dá Marii propustní lístek a z manželství ji propustí. To bylo podle Mojžíšova Zákona možné. Panna Maria by byla jako svobodná matka. Josef uvažoval. Nato měl sen, kde mu posel Boží říká: „Neboj se Marii přijmout k sobě, protože ona je těhotná a to co se v ní začíná rodit je, z Ducha sv.“ Dále řekl: „Dáš mu jméno Ježíš, neboť on spasí svůj lid.“ V závěru evangelia je jeden rozpor a nevím, zda jste si někdo z vás tohoto rozporu všiml. Anděl říká: „Dáš
mu jméno Ježíš, protože on spasí svůj lid.“ A v další větě říká: „Aby se naplnilo, co bylo řečeno ústy proroka Izaiáše: A dají mu jméno Immanuel, to je Bůh s námi.“ Evangelium jedním dechem říká tento rozpor. Musíme si uvědomit, co znamenalo jméno v kultuře té doby. Jméno se dávalo jako výraz poslání, které určitý člověk měl mít. U proroků je to nejzřetelnější, protože tam jméno, které oni přijali, vyjadřovalo jejich poslání. Vyjádření „dáš mu jméno Ježíš, protože spasí svůj lid“ v češtině tolik nechápeme. Hebrejština říká: „Dáš mu jméno Jehošuar, (což přeloženo znamená Bůh je spása), protože spasí svůj lid.“ Jméno „Bůh je spása“ ukázalo na Ježíšovo poslání. Ježíš se narodí jako Bůh - spása. Immanuel znamená – s námi je Bůh. Z toho vyplývá, že Ježíš je spása v tom a tím, že bude Bohem s námi. Zde je vysvětlení druhého jména „Immanuel“ – Bůh je s námi, Bůh je uprostřed nás. V prvním čtení z proroka Micheáše se výslovně jmenuje Betlém, město odkud pocházel Davidův rod. Josef i Panna Maria byli z Davidova rodu. Tam se začal uskutečňovat Boží plán, že Bůh přišel a stal se člověkem. Vtělením se Bůh v Ježíši Kristu stal Bohem s námi. Událost v Nazaretě má hluboký obsah. Ježíš přišel a stal se Bohem s námi se vším všudy. Bůh vzal na sebe
20. ročník celý lidský osud. On se mohl najednou objevit někdy ve 30ti letech, mohl přijít a začít hlásat, prorokovat. Ale to on nechtěl. On chtěl sestoupit. Bůh sestoupil a vzal celý lidský osud na sebe. On přišel a stal se jedním z nás. Stal se člověkem, přijal na sebe naše omezení, naše slabosti, naše nemoci, všecko. Ježíš žil 30 let v Nazaretě, pomáhal Josefovi v tesařině a jistě pomáhal i Panně Marii. Ale 30 let nekázal, protože kultura té doby nedovolovala, aby někdo byl veřejně činný dřív, než dosáhne 30ti let. Ježíš vzal na sebe i to, že 30 let jakoby nic nedělal pro naši spásu. Byl podrobený Panně Marii, žil v rodině. On byl v Nazaretě Bůh s nimi. Nazaretská rodina byla rodinou, kde Bůh byl uprostřed nich 30 let ve všedních dnech, v životě, který ta rodina vedla. Křesťanská rodina má být rodinou, společenstvím, kde Bůh je s vámi. Toto je základní hodnota pro dnešní rodinu – Bůh s vámi. To je také poselství svátku Narození Panny Marie. Jak realizovat to Immanuel? „Kde jsou dva nebo tři v mém jménu.“ Sv. Josef a Panna Maria byli ve jménu Ježíšově shromážděni. Měli Ježíše ve svém středu, viděli ho a jistě Panna Maria, která byla milostiplná, viděla do celé hloubky té situace. Ta věta: „Kde jsou dva nebo tři v mém jménu,“ znamená, že rodina,
7
manželé musí být denně stále hodinu po hodině v lásce, která je „rozlita ve vašich srdcích skrze Ducha svatého, který vám byl dán.“ Jestliže tedy křesťan na křtu přijal Ducha sv., v biřmování se to potvrdilo, rozmnožilo, naplnilo, tak tím musí konkrétně a každodenně žít. Když se něco v rodině stane, nemůžete se dohodnout, jeden druhému šlápne na palec, nějak mu ublíží, tak je zapotřebí v této lásce přijít a říct: „Začněmě znovu, odpusť!“ Jestliže takto rodina žije, takto se den začíná a taky končí, v lásce stále obnovované, potom je také ve vaší rodině naplňované: Ježíš uprostřed vás – Immanuel – a naplňuje se spása. Toto je poselství dnešního svátku. Poslední encyklika Benedikta XVI. „Caritas in veritate“ ukazuje, že rodina má veliké, hluboké poslání pro společnost. Rodina, která žije dobré vztahy, je velkou investicí pro celou společnost. Vztahy lásky, smíření, odpuštění, máte nést do svého okolí. Jde o mezilidské vztahy. To jsou základní věci, které si odneste dnes z pouti. Žít dobré mezilidské vztahy. Prosme nebeského Otce za dar svatých a posvěcených rodin, abyste dopustili, aby Ježíš byl uprostřed vás. Ježíš Zmrtvýchvstalý stojí u dveří vašich srdcí, klepe na ně a touží být vpuštěn. Vpustíte ho tím, že budete žít stále ve vzájemné lásce. A ta se bude skrze nás šířit i do našeho okolí.
Láska může nahradit dlouhý život. Ježíš nehledí na čas, ten v nebi neplatí, hledí jen na lásku. (Sv. Terezie z Lisieux)
8
AVE ZÁŘÍ
HLAVNÍ LOMECKÁ POU P OUŤ OU 13. září zá í Letos hlavní lomecká pouť ke Jménu Panny Marie připadla na neděli 13. září. Z toho důvodu nebyl Fatimský den. Celý týden jsme s nedočkavostí očekávali, jakéže počasí nám nebe nadělí. Po chladných a deštivých dnech nastalo krásné sluneční, ale chladné nedělní ráno. I když meteorologové předpovídali déšť, na Lomečku svítilo celý den slunce a odpoledne se dokonce i hodně oteplilo. Poutní den začal mší sv. v kostele v 8.00, kterou sloužil P. Václav Klíma z kněžského domova v Českých Budějovicích, který dlouhá léta působil na Bílé Hůrce a na Lomeček často jezdil. Již na této bohoslužbě byl kostel zcela zaplněn. Při mši sv. se zpívala píseň „Maria, tvé jméno plné slasti“. P. Václav ve své nadšené homilii mimo jiné uvedl: „Nebojte se, s Pannou Marií všechno zvládnete! U ní najdete vždycky pomocnou ruku. Důvěřujte jí! Ona je naší Maminkou a co naše maminky dokázaly pro nás vytrpět! Spolehněte se na ni! Svěřte jí vše, co vás trápí. Přineste domů z pouti ne perníkové srdce, ale své srdce naladěné na Pannu Marii. Ona je stále s námi a říká nám: „Nebojte se života. Napodobujte mé jednání, má slova: Jsem služebnice Páně“. Panna Maria je Nositelka radosti, Přístav bezpečí, Strážkyně víry, Zrcadlo ctností.“
Pak P. Václav citoval své kázání na tento svátek z roku 1973, kde rozebíral vztah Panny Marie ke kříži. Také se zmínil o vzniku svátku Jména Panny Marie. Zdůraznil svůj vztah k Panně Marii a jeho kněžství, když vysvěcen na kněze byl 15. srpna o slavnosti Nanebevzetí Panny Marie a první mši sv. sloužil právě 12. září o svátku Jména Panny Marie. V závěru kázání P. Václav řekl: „Maria má vztah k těm, kteří se na ni obracejí a prosí ji o přímluvu. Ona vždy vyslyší. Lecos jsem ve svém životě prožil, ale kdykoliv jsem prosil Pannu Marii o útěchu, nikdy jsem nebyl oslyšen. Maria, nauč nás žít v radosti z toho, že patříme tobě a tvému Synu. Ztratili jsme radost z toho, že žijeme. Maria, spoléháme na tebe! Důvěřujeme ti! Milujeme tě!“ Na závěr této mše sv. P. Patrik popřál P. Václavovi k jeho nadcházejícímu životnímu jubileu – bude mu 90 let. Při zpěvu písně „Matko Boží, neslýcháno“, měli lidé možnost přistupovat k Matce Boží Lomecké a osobně jí svěřovat své životy. Poté už se všechno dění přesunulo do venkovního areálu, kde v 10.00 sloužil českobudějovický biskup Mons. Jiří Paďour OFMCap hlavní mši sv. a po ní následovalo opět uctívání Milostné sošky.
20. ročník V úvodu mše sv. pan biskup řekl: „Vítám vás na pouti, kdy sem přicházíte k Panně Marii, dnes liturgicky k jejímu Jménu. Je to plod staletí zahleděných očí, soustředěných srdcí vůči Panně Marii, tak jak často na rty Božího lidu zároveň s evangeliem přichází na rty Zdrávas Maria. Panna, jejíž jméno je Maria, oslovená v Nazaretě andělem. Takže toto jméno, které i my od malička říkáme většinou samozřejmě, někdy se říká i bezmyšlenkovitě, ale v podstatě ve zbožnosti, kterou odezíráme od svých rodičů a ve farnosti, kde jsme vyrůstali. Doslova pijeme úctu vůči Panně Marii jako mateřské mléko, jako něco samozřejmého, jako dobrou Boží duchovní potravu na naší cestě od malička. Potom se samozřejmě přidává v dějinách každé církve mnoho dospělých, konvertitů a poznávají s tajemstvím Kristovým samozřejmě i postavu Panny Marie. Tak se prohlubuje a konkrétně prožívá v tolika životech spontánně a logicky úcta k Matce Boží. Když jí dal Pavel VI. titul Matka Církve, tak to je jen potvrzené to, že celá Církev a vlastně vždycky od počátku plní: „Velebit mě budou
9
všechna pokolení.“ My jsme zatím to poslední pokolení, 2000 let po Kristu, které chválí Pannu Marii, děkuje jí, děkuje P. Bohu za ni.“ Odpoledne pak opět ve venkovním areálu byla od 15.00 sloužena mše sv., kterou nejen pro mládež sloužil P. Josef Sláčík, vikář z Prachatic a P. Roman Dvořák, ředitel diecézního centra pro mládež. Někteří poutníci dorazili pěšky až z Prachatic, asi v počtu 40 lidí. Nejmladším byl 6 letý Vojtíšek. Někteří připutovali také z Vodňan a odjinud. V úvodu této mše sv. P. Josef vybídl k odevzdání svých životů, težkostí, handicapů, komplexů Pánu ve formě kamínku položeného k oltáři. Bylo to silný moment, kdy jsme si uvědomovali, že naše životy má v rukou Pán a že se skutečně nemáme čeho bát. Homilii měl P. Roman a její znění přinášíme dále. Po mši sv., která byla doprovázena rytmickou skupinou z Prachatic, pak bylo ještě možné uctít podobiznu Panny Marie a krátce kolem 17.00 hodin se Lomeček postupně vylidnil.
Z promluvy Mons. Jiřího Paďoura jsme vybrali Všechno to, co budu během tohoto zamyšlení vzpomínat v podstatě dobře znáte, protože 2000 let křesťanství je doprovázeno také pohledem na Marii a přinášelo své plody v lidové zbožnosti, teologických hlubokých
úvah a mystických zážitků mnoha lidí během staletí. Začnu možná překvapivě tím, čím se nezačínává. Musíme být připraveni v naší víře na fantastické věci. Je to úžasné ze samé podstaty. Většinou se říkají nějaké příběhy nebo
10
AVE ZÁŘÍ
nejdřív se vyvolává v rozumu, chápání, myšlení posluchačů to, co je naprosto zřejmé a odtud jdeme až na hranici věcí, které tak zřejmé nejsou a až za hranice nás potom vede víra. Chci právě výrazně poznamenat, že víra v Boha už jako taková je skutečně fantastická. My už potom v podstatě tušíme, ale dalo by se říct, mizivě víme, strašně málo proti tomu, co to znamená. Totiž, co to znamená: Kdo to je Bůh? Já si to často v poslední době připomínám, když v televizi vidím některé ty pořady o kosmu. Jsou to výborné pořady ať už v běžné televizi nebo na televizi Noe. Už dávno jsem si při těchto pořadech i při tom tématu, kdy se mi dostane nějaká taková kniha do ruky, zvykl udělat kříž. Pak dávám pozor. Všechno, co je řečeno, je vlastně z Boží dílny. On mě neznámým tajemným způsobem stvořil, a my to budeme za chvíli vyznávat. Řekneme to jedním dechem: „Věřím v Boha Otce Všemohoucího, Stvořitele nebe i země..“ My to řekneme a jdeme dál. Postavit se však večer pod hvězdnou oblohu, zajít si na hvězdárnu nebo vidět svědectví velmi zkušeného astronoma, kterých je na světě velmi mnoho, nás přesvědčuje o velikosti Boha. Když si to tak člověk uvědomí tu diferenci, co já o tom vím a co ještě všechno nevím a nevidím, to nevzbuzuje žádnou depresi. Vždycky mě to jaksi povznáší a mimoděk to vždycky vede k přirozené cestě pokory. Co je to všechno to stvořené, úžasné a kdo je ten, kdo to všechno stvořil? A co já, Kristův učedník?
Jsou to právě úžasné věci a to, že Bůh je neviditelný, je něco strhujícího. Zdálo by se, někdy to tak slýcháme, že co nevidím, tomu neuvěřím. To je špatně pochopené. Přece víra nám neříká věci, které vidíme, ale programově nás vede k věcem, které nevidíme. A specifika naší víry nás už nevedou touto cestou, kterou jsem naznačil, ale tou další, kterou se zabývají už celé vědy, protože to je nástroj poznání celých generací, které se soustřeďují na jednu věc stvoření a tu sledují. To je všechno legální, na to já sám nestačím. Ale o čem je ta víra? Právě o vztahu k autorovi a velmi mi pomáhá ten prostý „Otče náš“. Stvořiteli já můžu tak důvěrně říkat „Otče náš“. Toto oslovení je nepřekonatelné. A to ještě uvidíme všelijaké věci a civilizace ještě má před sebou jistě podivuhodné poznání, ale říkat autorovi toho všeho, říkat mu důvěrně OTČE, čili Původce mého života, to je něco velikého. V tom „Otče“, na které jsme si zvykali v rodině, ale tam to prožíváme spíš s větším akcentem na „maminko“. „Otče“, to je to rodičovství a u Boha není podvojnost, stvořil člověka jako muže a ženu. V Bohu tvůrčí myšlenka o člověku je sjednocená a tak mu říkáme „Otče náš.“ Říkají to všichni křesťané velmi upřímně. To je skutečně předzvěst toho, k čemu lidstvo tíhne a přitom po tom šlape. Protože v tom „Otče náš“ je pro současnou dobu největší možná demokracie. Jestliže ji chápeme jako rovnost lidí, společenství, které se má vzájemně v jedincích ctít, i v menších
20. ročník a větších společenstvích. Je to však veliká výzva: Žijeme tak? V každé modlitbě „Otče náš“ je veliká výzva. Můžeme říct výzva každého kříže: „Ve jménu Otce, i Syna i Ducha sv.“ My bychom měli s křesťanstvím velmi opatrně pro sebe prohlubovat to, co je tím už dávno před námi myšleno. To je vnitřní škola, je to objektivní, můžeme to na každém kroku slyšet, když žijeme v normální společnosti. Přeci jen se drtivou většinou pohybujete v rodině, která je věřící, chodíte pravidelně na mši sv. Tato frekvence nedělní a denní modlitby, i to myšlení, pořád převážně jasně křesťanské, to znamená má tento úběžník a všichni říkáme „Otče náš“. Když potom zažijeme třeba světový den mládeže, jako byl loni v Austrálii, kde bylo půl milionu mladých lidí, anebo v Římě, když tam byly 2 miliony mladých lidí, tak to nejsou jen mladí lidé, ale to je 170 národů, které jejich ústy vyjadřují tuto sounáležitost. Oslovení „Otče náš“ je svrchované, nádherné a je tam ten plurál „náš“. Tam si nepřisvojuji Boha, tam jsem už obsažen v tom „náš“ a neumenšuje mě to, protože to říkám z vlastní svobody a na prvním místě ne sobecky, ale právě proto, že to říkám, jsem to já, vyjadřuji něco, co má širší platnost. A slyším to od jiných, od papeže, od Matky Terezy, od vlastní maminky nebo od kamarádů. To je přece úžasné! Jen podle toho žít. Když řekneme „náš“, tak to není jen náš katolický Bože. To je Otče Stvořiteli, v kterého jsem uvěřil já
11
v Církvi katolické, v níž se odehrálo tolik věcí, včetně tolika surových postojů proti Bohu a největší trvá pořád – rozdělení. Vůči jednomu Otci, jsme v tak divném rozdělení. Není to tak snadné přijmout to množné číslo – „náš“. Je to určitá společná věc, kterou nemůžeme jinak ovlivnit než vlastní pravdivostí. Nikoho nemůžeme přinutit, poněvadž je to manipulace svobodnou vůlí. Než člověk žije svobodnou vůli zodpovědně musí však také dospět. Svoboda je vnitřní schopnost rozhodovat se. Bůh stvořil člověka ve schopnosti rozhodnout se. Ani ten nejsvobodnější člověk, kdo si to myslí a kdo to dokonce předříkává, není tak docela svobodný z našeho pohledu. První dvě věci, které nesouvisí se svobodou, tak jak člověk stojí, myslí, jsou ty elementární, které dobře znáte. Kristus Pán je mimoděk připomene. Nikdo z nás neví dne ani hodiny, všichni jsme smrtelní. To potenciálně víme, ale svůj život nemáme pevně v ruce. To je pravda. Jestliže ji chápeme v Kristově škole, nebo ve společenství Církve, tak každá pravda nás osvobozuje před falešnými pohledy na svobodu a vede nás to k poctivým postojům svobodného člověka. Podle Katechismu víte, že nedělní mše sv. je povinná. Ona je povinná v tom smyslu, že je třeba, aby to společenství povzbudilo a upozornilo, že se jedná o vážnou věc a jestliže chceš následovat Krista a jít bezpečnou cestou, měl bys zachovávat přikázání. My nemůžeme říct,
12
AVE ZÁŘÍ
že můžeme Pána Boha dohledat nějak a dát přikázání stranou. Oni k tomu patří a oni nám vlastně říkají, že já potřebuji tu mši sv. Já za ní děkuji, to je velký dar pro frekvenci mé víry. Slyším Boží slovo, vidím společenství, vidím někoho jiného, který to myslí s vírou vážně. To jsou věci, které nás velmi povzbuzují aniž bychom si to vždycky uvědomovali, ale působí to na nás. S udělováním svátostí souvisí, že musí být přijímány přísně ze svobody. Kdo by přijal svátost manželství bez svobody, je neplatná. Svátost kněžství. Tam já, jako biskup, musím sám ctít povolání Boží, protože sv. Pavel říká: „Boží povolání je neodvolatelné.“ Jestliže jsou tedy povoláni, tak musím dávat pozor, musím shledávat známky jeho povolání. Při jmenování biskupa, nebo při volbě papeže, nestačí, že je zvolen. On musí souhlasit, aby vyjádřil svobodně své „Ano“. V manželství nestačí jenom svoboda. Tam ta svoboda počítá s tím druhým člověkem, kterému se vydává a přijímá ho a nezná ho, i když prožili známost. Nezná ho a nezná průběh toho společného života. To teprve začne. Proto se tam poctivě dodává: „A k tomu ať mi pomáhá Bůh.“ My na to sami nestačíme. To je fakt. Kolikrát jste se vy v manželství opřeli o Boha!? My jsme nevyrostli do moderní svobody, naopak ji musíme dohledávat. Není špatné věřit v Boha Otce Všemohoucího a dávat pozor, jestli v Něj skutečně věřím, jestli žiji to, co Církev skutečně žije. A v rámci toho
poznat nejkrásnějšíou bytost, která řekla: „Ať se mi stane podle tvého slova.“ Byla dotázána, ale aniž by věděla co a jak se to vlastně stane, nerozuměla všemu, ale uchovávala vše ve svém srdci, řekla své „Ano“. Panna Maria je pro mě fascinující bytost. Ukazuje mi nesmírnou velkorysost prosté mimořádné dívky, rostoucí neustále ke svobodnému souhlasu být s Kristem. Ona mě předhonila. Já ji nikdy nedohoním. Ona mě předhonila i pod kříž, ne k velkému úspěchu, ale obrovskému debaklu. V obrovské situační bolesti zůstala věrná. Antonín Dvořák a jeho „Stabat Mater“! Jak hudebně, vznešeně, nádherně, jemně vše vyjadřuje. To je jeho meditativní pohled vyjádřený geniálním talentem, navazující na slova velmi bolestně zasaženého Jacopone da Todiho, mladého právníka, který byl šťastně ženatý a který do roka přišel o svou ženu. Ve své bolesti šel do nějakého blízkého kláštera františkánů, kde ho bratři utěšili a on tam vstoupil. On je autorem těch slov. Měl zničené srdce mladého člověka, ale ve františkánské škole se přiučil pohledu na Marii. Vyjádřil to v několika strofách a my nad tím vždy znovu a znovu žasneme. To je zodpovědnost Matky přijmout neúspěšné dítě. To je svoboda věřící ženy, která nemůže pochopit tu chvíli, jak to, že Mesiáš, jehož království bude bez konce, takto skončil. Vidíte, že prostinká a jednoduchá témata, jak je známe z evangelia svědčí o tom, že je povznášející a velmi účinné vyslovit Jméno Maria.
20. ročník
13
Z promluvy P. Romana Dvořáka jsme vybrali Drobným gestem v úvodu mše sv. jsme udělali všechno, co bylo třeba vykonat. Svěřili jsme se Bohu do jeho rukou. Teď On může konat a já věřím, že všichni, kdo jste sem přišli, jste v srdci udělali ten krok a přijali Ježíšovo pozvání na cestu života. Jak už zmínil P. Josef v úvodu, kolik lidí nepřijímá život v nějaké jeho životní etapě, v nějakém jeho momentu. Kolik těch pozvání nějak přejdeme anebo naopak řekneme to je špatně, já to tak nechci. Jak často nepřijímáme to, co dostáváme a co se nám nabízí. Motto dnešního setkání je začátek dnešního evangelia: „A Maria se vydala na cestu.“ To „A“ znamená, že to následuje. Víme, že to následuje poté, co Anděl od Marie odešel když jí oznámil, že bude matkou Božího Syna. Ona tomu úplně nerozumí, ale hned se vydala na cestu. Přijala to, co se stalo jako pozvání. To bych chtěl, aby zaznělo po dnešní pouti v našem životě. Abychom si uvědomovali, že všechno, co v našem životě prožíváme, je pozvání: „Vydej se na cestu! Hledej a nalezneš!“ To, že vstáváme ráno, že se probouzíme, otevíráme oči, to je pozvání k novému dni. Že si někdo zvolí cestu ke kněžství, k manželství, je veliké pozvání. Dokonce i to, že se před nás postaví nějaké těžkosti, i to je velké pozvání, jak se k tomu postavíš, jak to budeš řešit, co s tím uděláš. Maria se vydala na cestu. Odpověděla na to pozvání. Mohla
odmítnout, mohla si říct: „Kdo je na tom hůř než já, kam bych se trmácela, vždyť přece budu pro pohanu, nemám muže a čekám dítě. Kam bych chodila, jen ať Alžběta přijde sem, já jí tu ráda pomůžu.“ Ne, Ona se vydala na cestu. Jsme pozváni, abychom to, co prožíváme brali jako pozvání – nový den, člověka, kterého potkáváme, ale také třeba i nemoc. Řekneme, že nikam nemůžeme jít, ale věřte, že i kdybychom byli upoutáni na lůžko, tak každý den budeme mnohokrát pozváni na cestu, na vnitřní cestu, která je někdy mnohem náročnější, ale musíme ji podniknout. Cesta, kterou podnikla Maria, vrcholí u Alžběty. Maria, která se mohla nechat litovat a čekat, až někdo za ní přijde, tak tam zakusí dotek Boží milosti, když Alžběta říká: „Jak jsem si zasloužila. Vždyť ty jsi matkou mého Pána!“ Maria začíná ten krásný chvalozpěv: „Velebí má duše Hospodina a můj duch jásá v Bohu mém Spasiteli pro to, co mi učinil.“ To může zakusit proto, že se vydala na cestu. Každý z nás jsme se dnes nějakým způsobem vydali na cestu. Došli jsme k nějakému dílčímu cíli, ale my se nemůžeme zastavit. Putování pokračuje, Bůh nás zve dál. Ubezpečuji vás, že vás Bůh zve k tomu, abyste zakoušeli jeho slávu. Otvírejme si tu otázku: „Kam mě Bůh dnes zve? Kam mě zve dnes z Lomce? Kam mě zve v mém životě, v mé životní situaci? Kam mě Bůh zve, mě osobně?“
14
AVE ZÁŘÍ
DĚLÍME SE S VÁMI Vzácná návštěva na Lomečku Z velkého množství návštěv, které především během letní sezony na Lomeček zavítají, se chceme podělit o vzácnou návštěvu ze Slovenska. V první polovině srpna jsme mezi námi přivítaly sedm kněží z Nitranské diecéze v čele se svým biskupem Mons. Viliamem Judákem. V jižních Čechách strávili svou letní
týdenní dovolenou na kolech a na Lomečku měli zaparkovaná svá auta. Využili možnosti a přespali u nás dvě noci, poté se už přesouvali pomocí svých jízdních kol. Na poslední přespání přijeli unavení, ale zároveň odpočinutí, opálení a radostní ze svých zážitků z krásné jihočeské krajiny.
10. výročí kněžství P. ThDr.Patrika Maturkaniče PhD., CFSsS Kongregace bratří Nejsvětější Letos si náš P. Patrik Svátosti, P. Jiří Čepl z Vodňan, připomněl 10 let od okamžiku, P. Martin Šmíd kdy na něj biskup Antonín z ostravskoopavské diecéze Liška vložil své ruce, aby a P. Jan z východních Čech. udělil nesmazatelné znamení V lavici usedli vzácní svátosti kněžství. hosté a přátelé P. Patrika: jeho Oslava tohoto dne byla maminka, a dvě příbuzné naplánována pro všechny ze Slovenska. Dále byli farnosti, které P. Patrik přítomni představitelé veřejného spravuje, společně do Chelčic života: ing. Josef Kalbáč, ing. František na čtvrtek 10. září 2009. Štangl, pan Jiří Netík a starostové Slavnosti se zúčastnil přilehlých obcí. českobudějovický pomocný biskup V homilii, kterou zveřejníme Mons. Pavel Posád, který byl hlavním v příštím čísle, se pan biskup zamýšlel celebrantem a kazatelem mše sv. nad velikostí kněžství. V 16.15 se akolyta pan Luboš Po mši sv. pak následovala velká Roman začal přemodlívat růženec. řada gratulantů, kteří vyjádřili V 17.00 pak vyšel liturgický průvod, poděkování P. Patrikovi za všechny v němž nechyběl oslavenec. Spolu jeho služby a oběti pro své farníky s ním koncelebroval P. František a také za všechny odvedené práce pro Sobíšek z Českých Budějovic, P. Cyril místní Církev. Havel, generální představený Milý Otče Patriku, i my Vám vyprošujeme hodně Božího požehnání a také stálou radost z kněžství.
20. ročník
15
Misie – víte o nich? V neděli 18. října si připomeneme „Misijní neděli“. Přijměte následující tři příspěvky od slečny Petry jako malý podnět pro její slavení. Když jsem se na konci srpna vrátila z exercicií ve Špindlerově Mlýně, které vedl P. Jiří Šlégr – národní ředitel pro Papežská misijní díla v ČR, hned jsem na Lomci okukovala, kde by se tam dalo najít nějaké příhodné místo pro novou nástěnku s informacemi o misiích. Ale jakoby nikde žádné místo na takovou nástěnku nebylo k mání… Celou situaci zachránila redakce Ave, která mi hbitě přislíbila pro toto téma prostor ve svém časopise. Taková nabídka se neodmítá. Tisíc výtisků, to se rovná minimálně tisíc čtenářů! S radostí z možnosti přišla i první obtíž – jak se takového zodpovědného úkolu ujmout? Na svou povahu jsem si s tím lámala docela dlouho hlavu. Nápad se ale naštěstí dostavil. Jednak to bude o tom, co jsme na exerciciích ve Špindlu zažili, a potom to bude tak trochu reklama na misie. Snad asi každý něco o misiích ví - že někdo někam daleko jezdí, aby tam něco dobrého pro někoho udělal… Tak asi takhle jsem na tom byla já. I přesto, že jsem viděla několik dokumentů, které vznikly kdesi v daleké zemi a vypovídaly o hluboké hmotné bídě tamních lidí, podstata, účel a formy pomoci mi zůstávaly skryté. Sice mě tu a tam napadlo, že by snad bylo dobré nějak těmto lidem pomoci, ale protože „mám svých starostí dost“, nechala
jsem ty, které neznám a nevídám jít svou cestou… Tenhle můj nezájem se stal pro Hospodina výzvou, a různými kličkami mě letos v létě přivedl přímo až do centra dění, do střediska Eljon ve Špindlerově Mlýně, které slouží z části hostům a z části zde působí P. Jiří Šlégr se vším, co souvisí s misiemi. Právě tady se totiž konala duchovní cvičení pro děvčata, na která jsem přijela letos i já. Přestože tématem exercicií nebyly přímo misie, otec Jiří je jimi natolik provoněný tím vším, co v dalekých zemích zažil a s kým se setkal, že jsme se o nich stejně denně dozvídaly hodně nového. V závěru duchovních cvičení nám ale začalo být líto, že se zatím ani jedna z krásných přednášek misií netýkala úplně. A tak jsme byly velmi spokojené, když to poslední povídání bylo přeci jen a jen o nich. Dozvěděly jsme se, jak to tam ve vzdálených krajích vypadá, čím lidé nejvíce strádají a především důležitou částí byly informace o tom, jak můžeme pomoci my, i přesto, že nemáme v úmyslu si sbalit batoh a odjet na jiný světadíl. Jak tedy můžeme pomoci? Pomoci se dá mnoha způsoby. Ale nejdůležitější jsou asi tyto dvě věci: modlitba a peníze. Modlit se na tento úmysl může kdokoli a jakoukoli formou, stačí dobrá vůle a chvilka času. A kdybyste chtěli podpořit misie
16
AVE ZÁŘÍ
i finančně, doporučuji navštívit misijní internetové stránky: www.misijnidila.cz,
kde se dočtete o misiích více.
Co dokáží vaše dary: 200 Kč ročně zachrání chudé dítě z největší bídy. 250 Kč pomůže skrze mešní intenci misionářům. 500 Kč měsíčně umožní chudým kvalitní studium. 25 000 Kč ročně podpoří studium bohoslovce. Je dobré vědět, že papežská misijní díla: mají za sebou téměř 200letou historii, koordinují činnost ve všech kontinentech, učí lidi v misiích hospodařit, vedou je k spoluúčasti, respektují jejich důstojnost podporují 42.000 škol, 1.600 nemocnic, přes 6.000 dispensárií, 780 leprostředisek, sirotky a staré lidi, 12.000 charitativních a sociálních projektů umožňují provedení různých
katechetických projektů, poskytují prostředky na stavby a opravy kostelů spolupracují se stovkami tisíců biskupů, kněží, řeholníků, katechetů, bohoslovců a laických spolupracovníků v přibližně 1.100 misijních diecézích, kde zajišťují kvalitní a systematickou péči o nejchudší podporují téměř 3.000.000 chudých dětí, přes 80.000 bohoslovců v 900 seminářích a 2.000 novokněží pomáhají vždy v nejchudších oblastech světa Kontakt: Národní kancelář PMD: Špindlerův Mlýn 33, 543 51 Česká republika tel/fax: 499 433 058 e-mail: www.misijnidila.cz Číslo účtu: 72540444/2700 (informační leták PMD)
Jak Pán Bůh dá Měl jsem štěstí, že mi Bůh dal skvělou babičku. I když od její smrti uplynula již řada let, jsem jí stále vděčný za úžasný příklad pokory a života odevzdaného do Božích rukou. Dnes je mojí misijní učitelkou v předmětu, který bych nazval „Jak Pán Bůh dá.“ Pokusím se její princip výchovy vysvětlit podrobněji. Moje babička žila na menším vesnickém statku a od rána do večera se s dědou snažila postarat o hospodářství, aby mohli co nejvíce pomáhat tam, kde to bylo potřeba.
Vzpomínám na její nezapomenutelné buchty a štrúdl, na vánoční překvapení i na nejrůznější plody z její zahrady. Život neměla jednoduchý. Zažila první a druhou světovou válku i pronásledování od komunistů, kteří jim zabavili většinu hospodářství. Děda přišel o milované koně a zmizely i krávy z chléva. Museli přestat počítat s tím, z čeho do té doby byli živi. Živou víru si ale babička vzít nenechala! Nikdy nevynechala bohoslužbu v nejbližším kostelíku.
17
20. ročník Z jejích rtů zaznívala velice nenápadně a často slova: „Jak Pán Bůh dá.“ Ať už jsme se bavili o tom, co budeme dělat příští týden, ať už jsme řešili nejrůznější situace nebo se jí jen ptali, kdy k nám přijde na návštěvu, vždy jakoby na konec všeho plánování zaznělo její: „Ale to víte, jak Pán Bůh dá.“ Dlouho jsem tato slova bral jen tak, že prostě starší lidé takto mluví. Až teprve před několika lety jsem v nich objevil úžasný poklad! Uvědomil jsem si, že když mohla mít takový postoj moje babička, mohl bych
ho mít i já. Vždyť to měla vyzkoušené a díky tomuto spojení s nebem určitě získávala sílu i pro řešení nejrůznějších problémů (stejně jako to dělají misionáři). Začal jsem tedy chodit do misijní školy k babičce a učím se to samé, co uměla tak dobře ona. Pokud byste chtěli být ve škole u babičky se mnou, mám vyřídit, že by se ještě nějaké volné místo našlo. Ale abych nezapomněl: Jak Pán Bůh dá. (Poklady misií s Jiřím Šlégrem)
Zemřela S.M.Bohunka Jílková Po téměř čtyřech letech, kdy „se nám sestřičky držely“, nám zemřela dne 11.9.2009 v předvečer svátku Jména Panny Marie naše spolusestra S. M. Bohunka Růžena Jílková. Narodila se 27. dubna 1923 v Hněvěticích u Skutče na Chrudimsku. Byla nejmladší z celkem 8 dětí. Jak nám sama vyprávěla, měla od malička ráda Pannu Marii, i když rodina nebyla nijak zbožná. Do kostela však chodili pravidelně každou neděli. Hned od dětství byla členkou „Orla“ a její gymnastické cviky ji udržely svižnou do pozdního stáří. Po skončení školy pracovala doma v hospodářství. Když se po II. světové válce obnovila činnost Orla, jezdila po slavnostech, cvičila, hrála divadlo, tancovala. Od roku 1945 pracovala čtyři roky jako švadlena. Společně s „Orlem“ se také zúčastňovala duchovních cvičení, která se konala v Hradci Králové, kde se
poprvé dostala do styku s řádovými sestrami. To bylo rozhodující pro její další život. Na radu zpovědníka vstoupila 7. listopadu 1949 do kláštera, obláčku měla 21. listopadu 1951 v Praze - Vršovicích v Obloukové ulici. První svaté sliby skládala 4. června 1953. Postupně sloužila nemocným v Hradci Králové, v Chlumci, v ÚSP v Chotělicích, 9 let pak působila v domově důchodců v Krnsku, odkud odešla v roce 1981 do Oseku u Duchova a pak do Prahy. V roce 2002 byla s dalšími sestrami přestěhována na Lomeček. Zde s postupem času přibývá nemocí a nakonec zemřela tak tiše, jak žila, v nemocnici ve Strakonicích. Její nemocné srdce už „nezvládlo“ zátěž operace. Pohřeb se konal za hojné účasti příbuzných den po svátku Panny Marie Bolestné 16. září 2009. Pannu Marii ctila za živa, ona je jí Přímluvkyní na věčnosti.
18
AVE ZÁŘÍ
Podněty k Roku kněží Bez lásky se nekáže! Pán posílá učedníky ohlašovat evangelium po dvou, aby ukázal na důležitost dvou příkazů lásky, tj. k Bohu a k bližnímu, protože lásku nelze uskutečňovat mezi méně než dvěma osobami. Nikdo nemá lásku v pravém slova smyslu, pokud se v ní obrací jen sám k sobě; láska musí
směřovat k někomu druhému, aby byla skutečně láskou. Toto Pánovo gesto, kterým bez dalšího vysvětlení posílá učedníky kázat po dvou, znamená, že kdo nemá lásku k bližnímu, nemá ani kázat. Sv. Řehoř Veliký
Vyvést z pouště Je tolik forem pouště... Je poušť chudoby, poušť hladu a žízně, je poušť opuštěnosti, osamění, zničené lásky. Je poušť temnoty Boha, vyprázdnění duší bez vědomí důstojnosti a cesty člověka. Vnější pouště se ve světě množí, protože vnitřní pouště se staly nedohledné. Proto už poklady země nejsou ve službě budování Boží
zahrady, v níž by mohli všichni žít, ale jsou podrobeny moci vykořisťování a ničení. Celá církev a pastýři v ní se musí, jako Kristus, vydat na cestu, aby vyvedli lidi z pouště, na místo života, k přátelství s Božím Synem, k tomu, který dává život, a to život v plnosti. Benedikt XVI.
Modlitba za posvěcení kněží Pane Ježíši, věčný veleknězi, zachovej své kněze v ochraně svého Nejsvětějšího Srdce. Zachovej bez poskvrny jejich posvěcené ruce, které se denně dotýkají tvého Nejsvětějšího Těla. Zachovej bez poskvrny jejich ústa, která jsou svlažována tvou předrahou Krví. Zachovej jejich čistá srdce, do kterých byla vtisknuta pečeť tvého svatého kněžství. Dej jim moc, aby mohli proměňovat naše srdce tak, jako proměňují chléb a víno. Žehnej jejich práci, aby přinášela užitek, a dej jim korunu věčné slávy. Amen.
20. ročník
19
Vernisáž výstavy o příběhu Mariánského sloupu V dnešním čísle přerušujeme historii Mariánského sloupu a informujeme o aktuální události, která se konala 15. září 2009 v Praze a týká se aktivit o jeho obnovu. V úterý, dne 15. září 2009, o památce Panny Marie Bolestné, se konala v Praze významná kulturní a společenská událost. Slavnostní vernisáží byla zahájena výstava o příběhu Mariánského sloupu v Praze. V 17.00 hodin byla sloužena slavná mše svatá v kostele sv. Františka v klášteře Rytířského řádu Křížovníků s červenou hvězdou. Hlavním celebrantem byl velmistr řádu P. Jiří Kopejsko OCr., koncelebrovali opat Královské kanonie Premonstrátů v Praze na Strahově a čestný předseda Společnosti pro obnovu Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze Michael Josef Pojezdný O.Praem., P. Jaroslav Ptáček OCr. a děkan ze Zábřehu na Moravě P. František Eliáš. Po mši svaté se všichni pozvaní sešli v krásných prostorách Muzea Karlova Mostu v Praze. Zaplnili všechny jeho místnosti. Vernisáž byla zahájena kulturním programem, ve kterém vystoupil známý český umělec, jazzman, flétnista a hudební skladatel Jiří Stivín, který upoutal přítomné svou mistrovskou hrou na flétnu. Pak promluvil kurátor výstavy Miroslav Kindl, po něm sochař Petr Váňa. Ten předal slovo starostovi městské části Praha 1 Ing. Petru Hejmovi, který ve svém projevu mimo jiné řekl: „Nastal čas mluvit o projektu
obnovy Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze nahlas." Osobně se hlásí k myšlence vzájemného odpuštění a smíru. Velmistr řádu P. Kopejsko zdůraznil, že Panna Maria je symbolem skromnosti a pokory. Nejde tedy o žádný triumfalismus, ale o spravedlnost. Mluvil o lásce, o lásce k ženám a k Té, která je Neposkvrněnou ženou a Matkou církve. Mezi hosty byl i starosta italského města Vitorchiáno, které loni věnovalo zdarma z městského lomu tři bloky pískovce na pilíř pod dřík sloupu a další dva jeho díly. Hlásí se rovněž k myšlence odpuštění a smíru. Historie Mariánského sloupu v Praze a celá idea jeho obnovy jeho i městskou radu velmi oslovila. Pak byla výstava slavnostně otevřena. Přítomní se mohli seznámit s celou historií Mariánského sloupu slovem i obrazem. Výstava je doplněna několika audiovizuálními projekcemi, představujícími historické snímky Staroměstského náměstí s chrámem Matky Boží před Týnem, Staroměstskou radnicí, Mariánským sloupem i Krocínovou kašnou. Jinde zase s videi, natočenými v Indii, Vitorchiánu při lámání pískovcových bloků pro sloup a se záběry z práce kamenické huti.
20
AVE ZÁŘÍ
Na výstavě jsou i tři nové díly sloupu, dvě kuželky z balustrády a koule z nároží zábradlí. Nejcennějším exponátem je originální torzo hlavy Panny Marie ze strženého sloupu, zapůjčený pražským Lapidáriem. Dále první odlitek originálních dílů sloupu, model sloupu od akademického sochaře Karla Kronycha a Miroslava Krátkého v měřítku 1 : 10, který byl zhotoven pro třetí výstavu, konanou v roce 1998 v Praze na Strahově. Dalším exponátem, který vzbudil velkou pozornost je kopie gotického deskového obrazu Panny Marie Rynecké od neznámého malíře z počátku 15. století, před kterým se Pražané modlili při obléháni Prahy Švédy v roce
1648. Po vybudování Mariánského sloupu byl vložen do duté části spodní architektury. Je nazýván druhým Palládiem země České. Tuto kopii nechal zhotovit člen Grémia Společnosti pro obnovu Mariánského sloupu Václav Dajbych. Na výstavě lze zakoupit bibliografické vydání Pražské legendy od Václava Renče, publikaci Praha, Mariánský sloup, Cesta kamene 1. a 2., pohlednice vydané Společností a malé modely Mariánského sloupu. Doporučujeme všem tuto výstavu navštívit. Probíhá v Muzeu u Karlova mostu do 4. 11. 2009. (www.marianskysloup.cz)
To byl Oskarův čin, poledne činu, jedinečného, s ozvěnou dlouhou. Míjely roky. Velkoměsto si dávno pro svoji posunčinu našlo záminky nové. Z předměstské stoky pijáci staří po řadě mizí. A pijáci mladí mrkají na sebe, lokty se strkají kradí, když Oskar glosuje život v někdejším pašeráckém stylu, koktá svou roli, denně své koktály mění. A dávek vždy větších je třeba pro trochu opojení. Dávno již z davu nesbírá sílu dávno vše rozkvetlo, odkvetlo, všechno je známé, bez plodů mladost, bez boje prohra na celé čáře. A lítostná vráska vždy častěj se láme v úsměšek ostrý ve tváři vlka samotáře. Jinak se nedalo nic. Šel, klopýtal líný, hluchý a hlučný život. Až ohnivé stíny nanovo vyšlehly z hluboka času a žíhají hrůzou tvář Prahy, jež pod svými líčidly ztrhaná, bledá, pod supí perutí pohrom úzkostně hledá, kde pokleknout, komu své poručit hoře, kde skrýti své ponížení před svou i před cizí luzou? (Václav Renč – Pražská legenda)
20. ročník
21
MOUDROSTI svatých Sv. Jan Maria Vianney Jak je to krásné, jak je to velké, znát Boha, milovat ho a sloužit mu! Je to jediné, co zde na světě máme. Všechno ostatní je ztracený čas.
To, co od nás Bůh očekává, je především důvěra. Nic tak Boha neuráží, jako když pochybujeme o jeho milosrdenství. Všichni světci měli velkou úctu k svaté Panně. Žádná milost nepřichází z nebe jinak než skrze její ruce. Když jdete kolem některého kostela, vstupte dovnitř a pozdravte našeho Pána. Není možné procházet kolem dveří dobrého přítele a neříct mu „Dobrý den“. Abychom se modlili, nemusíme říct mnoho slov. Víme, že dobrý Bůh je zde ve svatostánku. Otevřme mu srdce a radujme se z jeho přítomnosti. Ano, to je ta nejlepší modlitba. Bůh má rád, když ho obtěžujeme.
Sv. František z Assisi Mějme se bedlivě na pozoru, abychom pro zdánlivou výhodu nebo dílo či pomoc neztratili svého ducha a své srdce, nebo je neodvrátili od Pána.
Neukazujme se navenek zasmušilí a jako zachmuření pokrytci, ale buďme veselí, milí, jak se sluší na lidi, kteří se radují v Pánu.
Proč ukazuješ navenek smutek a bolest nad svými hříchy? Měj si ten smutek mezi sebou a Bohem! Pros ho, aby se pro své milosrdenství nad tebou smiloval a tvé duši vrátil radost ze spásy, o niž byla připravena vinou hříchu.
Na Božího sluhu se nesluší, aby ukazoval před bratrem nebo jiným člověkem smutnou a zasmušilou tvář.
Bůh dává svou útěchu těm, kdo jsou za ním, ale odnímá ji těm, kdo se chtějí jen v radosti s ním spojit zdánlivě, ale nikdy se nezříkají svého sobectví, a tak se bídně řítí do propasti.
22
AVE ZÁŘÍ
PAPRSEK VĚKŮ Již za svého života v klášteře vyprošovala Anežka zázraky. Ne ona, nýbrž Bůh jejím prostřednictvím činil zázraky, pro její lásku, oběť, pro její modlitby. Denně byla brána kláštera Na Františku obléhána hladovými a denně sestry klarisky ochotně kladly chleby do vztažených dlaní. Denně přinášeli nemocné a trpící do špitálu křížovníků s červenou hvězdou, kteří se z lásky k Bohu a z příkazu své zakladatelky, Anežky Přemyslovny, věnovali jejich ošetřování. Nejvíce práce ze všech měla Anežka, zvaná starší sestra. „Jen slůvko útěchy mi od ní dopřej,“ žadoní matka, které v náručí zmírá dítě. Marně se fortnýřka brání, že Anežka má čtyři jiné návštěvy a ještě dneska nejedla, ač už se slunce dávno přeneslo přes věže chrámu sv. Barbory. „Já s ní teď musím mluvit,“ naléhá současně jiná, ještě dívčina. „Chtějí mne provdat za vdovce, sestra Anežka jistě najde radu.“ „Anežko, matičko chudých, pomoz!“ křičí již na prahu utrmácený sedlák. A chvějícím se hlasem vypravuje: „Neprávem mě pán vsadil do vězení, tak tak jsem unikl. Teď mi jde o život. Jenom sestra Anežka mě může zachránit, pusťte mě k ní.“ „Vždyť vy ji usoužíte,“ naříká fortnýřka. „To je den co den, samý stesk a samá prosba o radu a pomoc. Vždyť pomalu už naše milá starší sestra ani nejí a na spánek ani
nevzdechne, jen vám se rozdává, jen na vás myslí, jen pro vás hledá rady u Boha, postí se a modlí se po celou noc. Už je to na ní také vidět. Nejedna vráska zklikatila její krásné čelo, tatam je svěžest mládí.“ „Pro nás je stále ze všech nejkrásnější, protože ze všech nejlepší,“ oddaně řekne dívčina, která tak silně doufala, že ji Anežka zbaví dotěrného vdovce. „Jakž by nebyla krásná v našich očích, když stále divy činí,“ řekla matka s umírajícím dítětem v náručí. „I mého broučka uzdraví.“ A ze široka vypravuje, jak její sousedka prý byla nemocná, jen však pojedla jablíčko, které jí starší sestra poslala, hned byla uzdravena. Sestra fortnýřka potvrzuje, že je to pravda. „Nu, co mám s vámi dělat,“ dodává pak s povzdechem a všechny najednou je přijme dovnitř. „Pojďte a za druhými dveřmi najdete naši starší sestru. Mluvte však jeden po druhém, nedočkavci.“ Anežka vítá všechny úsměvem. Ještě jí nestačili vypovědět svoje trampoty, už se nemocné dítě usmívá a spokojeně pobroukává, to se ho Anežka jen letmo dotkla, to mu jen křížek na čelo udělala, a smrt je za horama. Matka radostí padá na kolena. „Ne přede mnou,“ brání jí
20. ročník Anežka. „Před Bohem poklekej, je ukryt ve Svátosti Oltářní. Jdi do chrámu a tam mu děkuj. To on ti dítě uzdravil. Jen Bůh ví, zdali je duši lépe na světě anebo na věčnosti.“ „Říká se,“ hlesla dívčina nesměle, „že prý jsi dítě královo ze smrti probudila a zas mu poručila umřít.“ Sestra Anežka lehce povzdechla. „Podivné věci slouží Bohu právě tak, jako každá všední maličkost. Lidé však dají více na podivnost. Nu dobrá, snad ti bude tento příklad ku prospěchu. Ano, přinesli ke mně do kláštera mrtvou neteř a královna tak plakala, že ze soucitu jsem prosila Pána, aby jí dcerku vrátil k životu. Bůh mě ve své dobrotě vyslyšel. A víš, co řekla vzkříšená? ‚Proč mě voláte zpět do temnot světa? Byla jsem tolik šťastná ve světle věčném. Jestli mě ponecháte na živu, nikdy se na nikoho neusměji, budu se trápit po té kráse, kterou jsem tam v té blaženosti poznala.‘ A tak mi nezbylo, než prosit Pána, aby zas duši tělu odňal.“ „Jak podivné, jak podivné!“
23
blekotal sedláček… „Ale já ještě nejsem zralý pro nebe,“ šťastně si vzpomněl, jak omluvit svoji bázeň. „I já bych chtěla, aby mi dítě žilo a chválilo zde Boha na zemi,“ zašeptala matka. „Já chci být šťastna podle volby svého srdce anebo umřít,“ vykřikla dívčina, která tiskla v dlani slzami zvlhlý šátek. Anežčiny temné oči, podkreslené kruhy, jež tam vyryly noci, probdělé v modlitbách, zahořely zvláštním jasem. „Tisíce životů, tisíce údělů, tisíce písní, hlásajících slávu Tvůrce. Ať už zpíváme rozličně, jak to chce Pán, v jedné tónině jsme všichni sladěni, a to v soulad své vůle s vůlí Boží. Nejdříve o to pros ty, matko dítěte, aby to uzdravení bylo podle plánů Božích k jeho dobru. Ty, sedláče, tolik se o krk neboj a více v Boha důvěřuj, on i smrt může proměnit v sladkost. A ty, má dceruško, jdi domů v pokoji a modli se, aby tě vdovec nechtěl, nechce-li tomu Bůh. Neboť věř, kdyby to Bůh chtěl, i s tím vdovcem bys byla šťastna.“ (Marie Holková)
Domov sv. Anežky v Týně nad Vltavou Tento měsíc jsme spolu se sestrou Mladou navštívily Domov sv. Anežky, který letos v listopadu oslaví již desáté výročí svého trvání. Posláním domova je podpora a pomoc lidem se zdravotním postižením začlenit se do běžného života. Jsou zde chráněné dílny – keramická, tkalcovská, truhlářská, dílna PO-TISK.
Protože jsme zde byly poprvé, pan ředitel nás všude provedl. Viděly jsme opravdu krásné ruční práce. Je krásné, že sv. Anežka Česká je patronkou tohoto díla. Domov s podobným zaměřením se buduje také nedaleko od nás – v Chelčicích v prostorách fary. (M. M. Klára)
AVE ZÁŘÍ
24
kardinál Tomáš Špidlík SJ
III. CTNOSTI V EVANGELIU ZVLÁŠTĚ DOPORUČENÉ Osmero blahoslavenství Evangelium nám nepodává schematický výklad a popis ctností, ale vybízí k jejich praktickému uskutečňování. Kázání Nového zákona zdůrazňuje především ctnosti typicky křesťanské: pokoru, poslušnost, víru, naději a lásku. Přesto však můžeme vidět v kázání Kristově na hoře a v takzvaných „osmi blahoslavenstvích“, jak nám je zapsal sv. Matouš ( 5, 5-12), skoro úplný program dokonalosti. Doporučuje se umět je zpaměti a častěji si je v modlitbě opakovat. Blažení chudí duchem, neboť jejich je království nebeské. Blažení, kteří lkají, neboť oni budou potěšeni. Blažení tiší, neboť oni budou dědit zemi. Blažení, kteří lačnějí a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni. Blažení milosrdní, neboť oni dosáhnou milosrdenství. Blažení čistého srdce, neboť oni budou vidět Boha. Blažení pokojní, neboť oni budou zváni Božími syny.
Blažení ti, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost, neboť jejich je nebeské království.
Pokora Pokora se jmenuje ctností ryze křesťanskou. Pokorný křesťan totiž napodobuje Krista, který sestoupil z nebe a stal se dobrovolně služebníkem všech a který řekl: „Učte se ode mne, protože jsem tichý a pokorný srdcem“. Před příchodem Spasitelovým, jak nás ujišťuje sv. Augustin, tato ctnost v pravém smyslu se na zemi nevyskytovala. Proto ji považujeme také za neklamnou známku dokonalosti: svatý je ten, kdo je pokorný. Pokora se musí opírat o pravdu. Nemůžeme tedy nikdy popírat a zmenšovat velikost člověka, jeho vznešené poslání, dary milosti i dary přirozené, jako je pěkná postava, nadání, úspěch atd. Pokora však od nás žádá, abychom to všechno hodnotili vcelku, aby strom pro svou výšku nezapomínal na hluboké kořeny. Naše velikost je spojena i se slabostí. Uznat podle pravdy svou slabost se jmenuje pokora.
25
20. ročník
PŘÍSLOVÍ známá i neznámá
Zlý člověk předpokládá, že všichni lidé jsou jemu podobní. Kdybys osla do Paříže vedl, komoň z něho nebude. Žirafa je moudrá, nikdy nedělá hluk a dívá se velmi daleko.
Oslava na hradě Vesnička v podhradí byla probuzena hlasitým provoláváním posla hradního pána, který pak na náměstí začal předčítat pánův vzkaz: „Náš převelice milovaný pán zve všechny své dobré a věrné poddané na oslavu svých narozenin. Každý dostane milé překvapení. Ale od všech se žádá drobná pomoc – ať každý, kdo se zúčastní slavnosti, přinese trochu vody, aby se naplnila studna na hradě, která je prázdná.“ Posel zopakoval vzkaz silněji, pak se otočil čelem vzad a v doprovodu hradní stráže se vrátil do hradu. Ve vesničce se prolínaly zcela rozdílné názory. „Pche! Tyran jeden! Má dost svých služebníků, kteří mu můžou naplnit nádrž. Já mu donesu skleničku vody, to mu stačí!“ „Ba ne! Byl vždycky dobrý a velkodušný! Já mu vezmu celý sud!“ „Já náprstek!“ - „Já sud!“ To ráno, kdy se konala slavnost, bylo možno vidět podivný průvod, který vystupoval k hradu. Někteří tlačili ze všech sil ohromné sudy nebo ztěžka oddechovali, jak je zmáhala tíha ohromných měchů naplněných vodou. Někteří je s posměchem míjeli, šlo se jim snadno, protože nesli malé
lahvičky nebo skleničku na nějakém podnose. Průvod vešel na nádvoří hradu. Každý vylil svou vodu do ohromné nádrže, to, v čem vodu přinesl, postavil do kouta a s radostí se ubíral do sálu, kde probíhala oslava. Po pečeních a vínu následovaly tance a zpěvy a to vše trvalo až do večera, kdy pán všem poděkoval a odebral se do svých komnat. „A kde je slíbené překvapení?“ bručeli někteří zklamaně. Jiní zase vděčně a radostně říkali: „Náš pán nám daroval nejskvělejší slavnost!“ Každý se před odchodem domů stavil pro svou nádobu. A tu se začal ozývat pokřik, který stále více sílil. Bylo slyšet výkřiky vzteku i výkřiky radosti. Nádoby byly až po okraj naplněny zlatými penězi. „Ach! Kdybych byl přinesl víc vody!“ „Dávejte, a bude vám dáno; dobrá míra, natlačená, natřesená, vrchovatá vám bude dána do klína. Neboť jakou měrou měříte, takovou Bůh naměří vám.“ (Lk 6, 38) (Z knihy: Bruno Ferrero Příběhy pro potěchu duše)
26
AVE ZÁŘÍ
HUMOR je koření života! ☺ Malý dinosaurus se ptá matky: „Maminko, dostanu se po smrti také do nebe?“ – „Ne, synku, dostaneš se do muzea.“
☺ Jednoho dne se dcerka ptá maminky: „Mami, proč máš některé vlasy bílé?“ – „To je z tvého zlobení. Pokaždé, když provedeš něco špatného, zbělá mi jeden vlas.“ – „A mami, proč má babička bílou celou hlavu???“
☺ Malý Jiříček se ptá otce: „Tati, proč je Tichý oceán tichý?“ Tatínek se zlobí: „Nemůžeš se zeptat na něco rozumnějšího?“ – „Tak tedy jo. Jak vlastně umřelo to Mrtvé moře?“
☺
Manželka takhle jednou přijede z práce domů a povídá manželovi: „Drahý, v karburátoru je voda.“ – „Voda v karburátoru? To je divný.“ – „Opravdu, v karburátoru je voda.“ – „Prosím tě, vždyť ty ani pořádně nevíš, co je to karburátor. Kdes nechala auto?“ – „V bazénu.“
☺ V nemocnici jsou 3 pacienti, přijde k nim doktor a ptá se prvního: „Prosím vás, co se vám stalo?“ – „Já mám SUZUKI, hasím si to takhle 180 a najednou zatáčka, tu jsem nevybral a naboural jsem do stromu.“ – „A co se stalo vám?“ ptá se doktor druhého. – „ No, já mám HONDU, hasím si to takhle 230 a najednou zatáčka, tu jsem nevybral a naboural jsem do stromu.“ – „Hm. A co vy?“ ptá se třetího. – „Já mám BABETU, jedu asi 40 a když kolem mě projeli tyhle dva, tak jsem si myslel, že stojím a sesedl jsem.“
☺ Přijde náčelník na policejní stanici a vidí ukopnutý práh. „Chlapi, takhle to tady přece nemůžete nechat. Kupte nějaký hřebíky a přitlučte to.“ Jeden policajt dojde do železářství, přinese pytlík hřebíků, položí jeden na práh (hlavičkou dolů) a začne do něj bouchat. – „Náčelníku, to ale nejde.“ – „Ani se nedivím, když jsi koupil hřebíky do stropu!“
☺ Dva policajti vyjdou pozdě v noci z restaurace a vidí, jak jim v dálce mizí poslední autobus. – „Co budeme dělat, tady taxíky nejezdí, jak se teď dostaneme domů?“ běduje jeden. – „Víš co, tady jsou garáže dopravních podniků, vlezeme tam a jeden autobus si vypůjčíme.“ – „Tak dobrá,“ souhlasí první policajt, „tak běž pro autobus, já budu hlídat.“ Druhý policajt vleze dovnitř a když se půl hodiny nic neděje, vydá se první policajt za ním. – „Co je s tebou?“ – „Ale, nemůžu najít dvaadvacítku. Budeme muset ukrást třicetčtyřku a vystoupit u kostela.“
☺ Sedí mladá krásná slečna v restauraci. Příjde k ní číšník a zeptá se: „Obědnáno?“ Ona odpoví: „Tak zaprvé jsem už obědvala a zadruhé nejsem žádná nána!“
20. ročník
27
DĚTI TI píší BOHU
Milí Bože, měl bys navštívit naší školu. Už tady skoro nejsou ty starý časy náboženstvý. A kdybys přišel měli bysme určitě den volna navíc. Lucka
Milý Pane Bože, rád bych věděl, co děláš v neděli dopoledne. Jestli si v kostele nebo jestli hraješ tenis jako moje máma a táta. Alex
Milý Pane Bože, jak se díváš na diskuze o tom, v co věříme, nebo se držíš stranou všech hádek o politice? Matouš
Milý Bože, kdy jsi pro lidi stvořil psy? Bylo to už na začátku tvýho stvoření? Můj pes Rek je fajn ale je úplně děsně línej. Ten by fakt na poušti nevydržel. Zdravým tě! Bořek
(¨¨ )¨¨ (¨¨ )¨¨ (¨¨ )¨¨(¨¨ )¨¨ (¨¨ )¨¨ (¨¨ )¨¨ (¨¨ )¨¨ (¨¨ )¨¨ (¨¨ )¨¨ (¨¨)¨¨(¨¨ )¨¨ (¨¨ )
Každý má v světě jeden tichý kout Každý má v světě jeden tichý kout jak pták se vrací v tato místa, kde zbavuje se tíže všechněch pout, kde pramen čistý ze země mu tryská, kde nebe modřejší je nežli jinde v světě, kde paměť stromů naše dětství zná, tam nejkrásnější kvítí ze všech kvete, tam píseň mládí zní nám líbezná. Tam pěšiny jsou skryté prostřed polí, z nich zavoní nám mládí dech, zde ztiší se i srdce, které bolí a v marnost obrátí se žití spěch. Je šťasten ten, kdo vrací se v ta místa, kde štěstí poznal, když byl mlád. A vzpomínka když provází ho čistá, ten může domov vroucně milovat. (František Bukvaj, Vyznání Vysočině)
AVE ZÁŘÍ
28
POUTĚ na LOMEČKU Dat. Den Hod. Název pouti
Hlavní celebrant Mons. Pavel Posád, České Budějovice
3.10.
so
17.00 Růžencová
13.10.
út
17.00 Fatimský den Mons. Karel Fořt, P. Slávek Švehla, Mnichov
7.11.
so
14.30 Dušičková
13.11.
pá
17.00 Fatimský den Mons. Jiří Paďour OFMCap., Č. Budějovice
P. MVDr. Jan Janoušek, Čkyně
Z ŘÍJNOVÉHO KALENDÁŘE 1.10. 2.10. 4.10. 7.10. 12.10. 15.10. 25.10. 28.10.
Sv. Terezie od Dítěte Ježíše Sv. andělé strážní Sv. František z Assisi Panna Maria Růžencová Sv. Radim Sv. Terezie od Ježíše (Veliká)
!změna času na zimní! Sv. Šimon a Juda
PRANOSTIKY
NA
ŘÍJEN
Spadne-li v říjnu listí, bude mokrá zima. V říjnu hodně žaludů a bukvic oznamuje zimy víc. Jaký den Havel ukazuje, taková zima objevuje. (16. 10.) Svatá Voršila zimu posílá. (21. 10.) Na svatého Šimona přikluše k nám zima tiše. (28.10.) Když dub hojné ovoce dává, tak má velká zima a množství sněhu býti.
********************************************** Registrační značka: MK ČR E 12987. Uzávěrka vždy do 15. dne v měsíci. Číslo vydání odpovídá podtitulu časopisu. Vydává: Kongregace Šedých sester III. řádu sv. Františka, Lomec 62, 389 01 Vodňany (tel. 383 382 703, fax: 383 383 444). Distribuce: Řeholní dům Šedých sester na Lomci (č. účtu: 77226622/0800). Časopis se vydává bezplatně. Internetová adresa: www.lomec.cz. (e-mail:
[email protected])
