AVE Z LOMEČKU LEDEN 2011

AVE Z LOMEČKU

LEDEN 2011

2

AVE LEDEN 2011

1. ledna – MATKA BOŽÍ, PANNA MARIA - NOVÝ ROK Zamyšlení k novému roku 2011 převzato z časopisu Misionár č. 1/1996 V prešovské katedrále je kaple zasvěcená Panně Marii, kterou obyvatelé Prešova nazývají Černou a velmi ji uctívají. Vţdy tam někoho najdete se modlit. Je tu i pokladnička, do které návštěvníci dávají příspěvky na květiny, světlo a údrţbu kaple. V roce 1985 krátce před Vánocemi v této pokladničce nalezli dopis tohoto znění: „Milý Pane Boţe, jsem nešťastné 15 leté děvče. Rodiče mě sice dali pokřtít, ale dál se o mou náboţenskou výchovu nikdo nestaral. Kdyţ mi byl rok, otec od nás odešel ţít ke své druţce. Soud mě tehdy přisoudil matce. Matka však nezůstala sama, ale přivedla si druha, který mnoho pil a s ním začala hodně pít i moje matka. O mě se starali velmi málo. Nechránili mě ani před hříchem. Bohuţel, poznala jsem i tu špínu, která můţe být jen na dně lidské zvrhlosti, té největší lidské zkaţenosti. Kdyţ mi bylo 5 let, matka se mě zřekla a odevzdala mě své matce, mojí babičce. Ale ani ta mi o tobě, Boţe, mnoho neřekla. Jen mě naučila se

ţehnat a modlit se „Otče náš“, a to ještě ne dokonale. Kdyţ mi bylo 10 let, uvěznili moji matku a jejího druha, protoţe kradli, aby měli za co pít. Tehdy mě soud přisoudil mému otci. Ten však o mě neměl ţádný zájem a tak mě odevzdal své matce, druhé babičce. Ta mě však nikdy neměla ráda. Stále na mě křičela a křičí dodnes. Stále mi vyčítá, ţe jsem stejná, jako moje matka. I nyní, kdyţ jsem odcházela z domu, ještě ve dveřích jsem slyšela slova: „Úplně stejná jako její matka!“ Odešla jsem z domu úplně nešťastná. Cestou z Košic do Prešova mě trápily strašné myšlenky. Boţe, je mi moc smutno a cítím, ţe jsem úplně sama v tomto světě. Nemám nikoho, kdo by mě měl aspoň trochu rád. Cestou ze stanice do internátu jsem se zastavila tady u tebe, abys mě aspoň trochu potěšil. Pokud mě aspoň trochu miluješ, jistě mi pomůţeš. Lidé se tu modlí, ale já se neumím modlit. Proto jsem vytáhla sešit, vytrhla jsem z něho list a píšu ti. Boţe, vţdyť já ani neznám tu, před

22. ročník kterou se tu lidé modlí. Neznám ani toho, koho ona drţí v náručí. Myslím si, jestli to není ten, který byl nejprve Bohem, potom se stal z lásky k nám člověkem a nyní je znova v nebi jako Bůh? Ta, která ho drţí v náručí je asi jeho Matka, ale jak se jmenuje, to opravdu nevím. Mám touhu tyto věci poznat, tak moc bych chtěla umět se modlit, ale nemám nikoho, kdo by mi tyto věci vysvětlil, kdo by mě naučil se modlit. Cítím, ţe bez tebe, Boţe, můj ţivot nemá smysl. Neumím si odpovědět ani na ty nezákladnější otázky. Ve škole mi to neřeknou a doma také ne. Nikdo mě nemá rád. Pokud mě, Boţe, alespoň ty trochu miluješ, tak mi pomoz! Jsem přesvědčená, ţe mi pomůţeš. Odpusť mi, dobrý Boţe, ţe jsem se odváţila ti napsat, ale uţ jsem to musela udělat, jinak bych to nevydrţela. Nyní je mi trochu lehčeji a odcházím v naději, ţe mě nikdy neopustíš.“ Pak následoval podpis děvčete a celá adresa do internátu. Na základě této adresy dvě vysokoškolačky, které jiţ dobře rozuměly náboţenským otázkám, vyhledaly toto děvče a spřátelily se s ní. Setkávaly se, vţdy si přečetly společně něco z Písma svatého, vyprávěly si a ţivot děvčete se měnil. Do tmy beznaděje vnikalo pomalu světlo Kristovo, které dává jasnou odpověď na všechny otázky trápící člověka.

3

Toto děvče si začalo dopisovat i se svojí matkou, která byla ve vězení. Svými dopisy se jí snaţilo pomoct, aby se dostala ze tmy hříchu na světlo Kristovy pravdy. Prozradilo jí, ţe se těší na její propuštění z vězení a na jejich společný ţivot. Jen ji prosí, aby si jiţ nebrala ţádného druha, aby mohly ţít spolu šťastně. Utvrzovala ji v tom, ţe jiţ nikdy nebudou samy dvě, neboť našla toho, který miluje obě dvě a bude jejich světlem, aby nechodily ve tmě hříchu. Ţe se jistě i na nich splní Kristova slova: „Já jsem světlo světa. Kdo mě následuje, nebude chodit ve tmě, ale bude mít světlo ţivota.“ (Jan 8, 12) Nás trápí otázka: Proč jsou mnozí lidé lhostejní vůči Kristovu světlu? Je to asi proto, ţe s Kristovým světlem je to tak, jako se vzduchem. Ten je velmi potřebný pro člověka, bez něho by nemohl ţít. Kdyţ je člověk zdravý, ţe můţe dýchat bez problémů, tehdy si ani nutnost vzduchu neuvědomuje. Situace se změní, kdyţ se člověk začne dusit. I my, kteří ţijeme v záři světla Kristova, si neuvědomujeme to, jak je pro nás potřebné. Uvědomí si to aţ ti, kteří ho nemají a dusí se ve tmách hříchu tak, jako se dusilo i ono 15 leté děvče. Ještě jeden příklad na potvrzení této pravdy. Takašima Mieko je slavná japonská zpěvačka. Sama o sobě vypráví: „Narodila jsem se v Japonsku a vychovaná jsem byla v buddhismu. Jako šestnáctiletá jsem byla tak nešťastná, ţe jsem si chtěla vzít ţivot.

4

AVE LEDEN 2011

Nic mě nebavilo. Všechno a všechny jsem nenáviděla. Můj otec byl pro mě krutým diktátorem. Odešla jsem studovat na univerzitu do Tokia hudbu. Jednou jsem se dostala do katolického chrámu. Nebylo to ze zboţnosti, ale ze zvědavosti. Zajímal mě zpěv. Po bohosluţbě mě oslovil otec Karmel. Mluvila jsem s ním jen krátce. Pak jiţ ani nevím, jak se to stalo, najednou jsem se ocitla mezi pěti, kteří chodili na výuku katolického náboţenství. To mě velmi zajímalo. Později se nám věnoval otec Augustin. Po skončení vysoké školy jsem odešla do Itálie, kde jsem měla na jevišti velké úspěchy, které mi však nepřinesly mnoho radosti. Začala jsem se však hodně zajímat o Písmo svaté a o katechismus. V tomto období moje hlava všechno chápala, ale srdce bylo uzavřené. V roce 1977 jsem začala pravidelně navštěvovat katolické bohosluţby, neboť jsem cítila velkou potřebu se modlit. Jednou v Miláně jsem uslyšela větu, která na mě učinila hluboký dojem: „Věřit v Krista neznamená jen chodit na bohosluţby, ale je třeba k němu mít osobní vztah.“ O této větě jsem často přemýšlela. Aţ 21. ledna 1978 jsem byla pokřtěna v italském městě Parma. Mé křestní jméno je Grácie. Křest znamenal nový začátek mého ţivota. Nyní uţ mi bylo všechno jasné. Celý svůj ţivot jsem radostně svěřila Kristu

do jeho rukou a chci mu zůstat věrná aţ do smrti. I tato slavná zpěvačka hledala Kristovo světlo, ale i ji hledal Kristus. Na této cestě hledání jí pomáhali otcové Karmel, Augustin a jistě i jiní v Itálii. K tomu však byl nejvíc potřebný její osobní zájem, který měla. Osobní zájem je nejdůleţitější, neboť člověk dosáhne jen toho, o co má zájem, po čem touţí celým srdcem. Zajisté je neodpustitelným zlem, kdyţ někdo ví o Kristově světle, o jeho lásce k lidem a přitom je vůči němu lhostejný. Právě pro tuto lhostejnost mnozí, kteří měli velkou šanci ţít v Kristově světle, dnes ţijí ve tmě hříchu, a to ke své vlastní škodě, ke škodě svých dětí a těch nejbliţších. Ani naše hříchy nesmí být překáţkou naší touhy a našeho zájmu o světlo Kristovo. Vţdyť on právě proto přišel na svět, aby zničil naše hříchy a znovu nás spřátelil se svým nebeským Otcem. Jedině on můţe zničit naše hříchy, nikdo jiný. Jen on můţe odstranit tmu našich hříchů a vnést své světlo do našeho ţivota. Mějme velkou touhu a velký zájem po světle Kristově, neboť jen tak se můţeme stát jeho vlastníky. Prosme i Pannu Marii, aby nám pomáhala kráčet ve světle jejího Syna, Jeţíše Krista, abychom nemuseli kráčet ve tmách hříchu, neboť tma je vţdycky nebezpečná, především v duchovním ţivotě. (O. Štefan Vihorlatský)

22. ročník

5

FATIMSKÝ DEN 13. ledna Letos jsme poutní období začali na Lomečku aţ fatimským dnem, neboť první sobota vyšla na 1. leden, kdy slavíme slavnost Matky Boţí, Panny Marie a mše sv. jsou všude slaveny v nedělním pořádku. Nebylo tedy vhodné zatěţovat jiţ tak dost přetíţené kněze a na některém poţadovat „zvláštní“ mši svatou. Navíc si uvědomujeme, ţe kněţí je skutečně nedostatek. Nejlépe o tom mohou mluvit věřící ze Strakonic či Vodňan, jak těţko jsou obsazovány mše sv. v těchto městech v době, kdy jejich duchovní pastýři dlouhodobě onemocněli. Na první poutní mši svatou na Lomečku, která připadla na čtvrtek 13. ledna 2011, pozval lomecký farář P. Mirek P. Mgr. Karla Jakuba Berku O. Praem. z Milevska, který je také vikariátním sekretářem Píseckého vikariátu. Ten na Lomeček jezdí uţ několik let pravidelně a také je tu vţdy vřele vítán. Škoda jen, ţe mnohé věřící odradilo asi počasí, takţe se sešla hrstka věrných fatimských poutníků. To však nic neubralo na kráse liturgie a duchovní oslavě Panny Marie. V úvodu všechny přivítal P. Mirek: „Milý otče Jakube! Pěkně tě tu vítám! Kdyţ jsme spolu domlouvali toto dnešní setkání, tak jsi řekl, ţe je pro tebe čest slavit u Panny Marie mši svatou. I pro nás je čest, ţe tě tu můţeme dnes také přivítat. I vás,

poutníci, chci také přivítat a poděkovat, ţe jste přišli i za takovéhoto počasí. Je to kus velkého pokání a také touha přijít za Jeţíšem, abychom se mu víc podobali.“ Poté se ujal slova P. Jakub: „Otče Mirku, děkuji ti za milé přivítání. Čím dál víc si člověk uvědomuje, co to znamená být knězem a mít kolegu kněze, protoţe kněz knězi nejlépe porozumí. Děkuji za upřímné a srdečné přivítání. Přátelé, říká se, ţe víra v mnoţství je pověrou. A tak jsem velmi rád, ţe nezáleţí na tom, jestli je nás tady 10, 100 nebo více, ale ţe jsme tady a ţe můţeme proţít úţasné setkání s Kristem naším Pánem. Vy dobře víte, ţe cesta k němu vede skrze jeho Matku Pannu Marii.“ Po mši svaté pak následovala krátká adorace, v níţ P. Jakub vyzdvihl tři starodávné modlitby k Nejsvětější Svátosti. Jedna byla od sv. Ignáce z Loyoly. Po svátostném poţehnání pak nastala krátká chvíle u nohou Panny Marie, v níţ P. Jakub procítěně přednesl tři básně k naší nebeské Ochránkyni a Matce. Pak nám ještě skrze ruce kněze Panna Maria poţehnala a po jejím uctění se hrstka poutníků rozptýlila s radostí a vděčností do svých domovů.

6

AVE LEDEN 2011

Z promluvy jsme vybrali Milí přátelé, sestry a bratři! Vím, ţe jste velmi citliví na všechny krásné mariánské meditace, na dobré slovo o Panně Marii a přiznám se, ţe i pro mě to jsou věci, které se bytostně dotýkají srdce. Kaţdá cesta pro kaţdého z nás je individuální. Před časem jsem v jednom časopise četl zajímavou myšlenku. Kdesi, v nějaké rozhlasové stanici, na konci roku vyhlásili zajímavou anketu. Chtěli, aby tam lidé volali a navrhovali osobnost roku. Skutečně tam opravdu telefonovala spousta lidí. Navrhovali politika, zpěváka, sportovce, herce, všechna různá jména padla do éteru a najednou se tam ozvala jedna mladá dívka, která navrhla osobnost roku mámu. Mámu, maminku, všeobecně. V tom okamţiku se skutečně telefon netrhnul. Pořád tam zvonili a souhlasili, ţe přesně to je to, co má být. Kolikrát hledáme něco mimořádného, velikého, ale ta pravá velikost je právě v obyčejném, prostém a v lidském rozměru je to právě máma, maminka. Sami to znáte z lidského ţivota, ţe člověk na matku, maminku

vzpomíná především v dětství, tam to cítí maximálně, a potom ve stáří. Mnohdy se mi, jako knězi, stává, ţe kdyţ se setkávám se staršími lidmi, tak si vzpomínají právě na ten mateřský prvek, kdy maminka jim dávala do vínku určité rady, určité ţivotní postoje a najednou ke stáří jí ti lidé dávají za pravdu. Kdyţ navštěvuji různé lidi, nemocné, staré, ale i mladé, tak si všímám, co kolem sebe mají a čím se obklopují. Nedávno se mi stala taková zajímavá věc. Byl jsem v jedné rodině a na šteláři, kde byly hrníčky, jsem viděl takový zajímavý cibulák, kde bylo napsáno: „Maminko, za ruku jsi mně drţela jen chvíli, ale mé srdce drţíš navěky.“ Já jsem si tuhle větu opsal a v duchu jsem děkoval za tuto myšlenku, protoţe to je právě to pravé, co člověk tak nějak cítí. Jsme na překrásném mariánském poutním místě a vaše účast prozrazuje, ţe jste lidmi pro kaţdé počasí, ţe i přes špatné povětrnostní podmínky, vy prostě přijdete, abyste Matku Boţí uctili. A právě pokud člověk tento cit v sobě má, nemám o toho člověka strach. Amen.

Kdo chce lidem nabídnout radost, musí ji nosit ve svém nitru. Kdo chce darovat světu teplo, musí v sobě nosit oheň. Kdo chce pomáhat lidem, musí mít něžné ruce, aby je nezranil. Kdo chce být nositelem pokoje, musí ho nejprve najít ve svém srdci. (Phil Bosmans)

22. ročník

Chvíle u Matky Boţí Básně přednesené P. Jakubem na závěr Fatimského dne Josef Veselý – Odevzdaně Schoulím se do tvé dlaně odevzdaně, Matko má, když něco zabolí, anebo když na poli po denním rozsévání, přes všechna přání, vyroste koukol místo pravých zrn. V úzkostné noci, kdy nikdo ku pomoci ruku nepodá a všude tma. Schoulím se do tvé dlaně odevzdaně, Matko má. Tvé oko neusíná. U tvého Syna stále bdí. Já s tebou, dobrá Paní, čekám na svítání. Paprsky ranní světlo přinesou. Paprsky ranní světlo přinesou.

*****************************************************

Ivan Magor Jirous – Panně Marii Paměti mojí cedníkem - propadá se slib za slibem tady v prostoru chrámovém – milost máš, Panno Maria, v srdci svém. Odpusť mi, prosím, odpusť jen, - že jsem takový, jaký jsem.

******************************************************

Zuzana Renčová – Studánka Kdybych byla slavíčkem, který krásně zpívá, letěla bych ke studánce, kde je voda živá. Ke studánce, k Marii Panně, usedla bych do její dlaně. Kdybych byla loukou, která medem voní, rozkvetla bych celičká, do zlata jen pro ni. Pro Pannu Marii oblečenou sluncem, po níž beránky se ženou. Jenže nejsem slavíčkem, ani jarní zemí, mohu se jen pomodlit: Přijď ty, Panno, ke mně, studánko, Panno Maria, abych se z tebe napila.

7

8

AVE LEDEN 2011

Z LOMECKÉ HISTORIE Sepsal P. ThDr. Patrik Maturkanič, PhD.

HISTORIE LOMCE A JEHO VÝZNAM V DNEŠNÍ DOBĚ Milí lomečtí přátelé, bratři a sestry! Všechny vás srdečně pozdravuji z Brna, kde jsem od léta 2010 začal nově působit v kostele sv. Máří Magdalény, který se nachází uprostřed historického jádra města. I kdyţ jsem ve svém novém působišti uţ téměř půl roku, přece na vás nemohu zapomenout a pořád ve své mysli, ale především v srdci na vás vzpomínám. I proto jsem se rozhodl, ţe ve spolupráci s redakcí časopisu Ave z Lomečku napíšu v několika příspěvcích dějiny Lomce v kontextu se ţivotem lomeckých duchovních otců, kteří se do značné míry zapsali do historie tohoto nejznámějšího poutního místa v jiţních Čechách. Jako prameny jsem pouţil především pamětní knihu Liber Memorabilium Ecclesiae Lomecensis, která popisuje

události od roku 1695 a je uloţena na lomecké faře, dále to byla uchovaná čísla periodika Věstník poutního kostela na Lomečku, který vycházel v první polovině 20. století. Velmi mi pomohla broţurka Divotvorná Matka Boţí na Lomci u Netolic (tehdy patřil Lomec do okresu Prachatice), vydaná Duchovní správou na Lomci v roce 1928, a publikace Lomec – poutní kostel Jména Panny Marie, vydaná Kongregací Šedých sester v roce 2004 na Lomci. Chci také poděkovat za různá svědectví, výpovědi lomeckým řeholním sestrám, poutníkům a samozřejmě věrným farníkům. Věřím, ţe tyto a následné řádky, které budete číst v průběhu celého roku, budou poučením, obohacením a ţe v nás vzbudí větší lásku k Lomci a jeho nebeské královně, Panně Marii.

LOMEC Jméno Lomec se traduje jiţ od konce 14. století. Je jím nazván rulový, 515 metrů vysoký vrch. Název dostal podle nedalekého lomu, kde se těţil kámen, pravděpodobně pro

potřeby lidí z blízkého okolí. Poslouţil i později při stavbě kostela, kdy zde řemeslníci nalámali 280 sáhů kamene (sáh – vzdálenost mezi konci rozpřaţených rukou. V českých zemích

22. ročník v 16. století to bylo 1,774 m. V roce 1764 byla délka stanovena na 1,778 m). Zbytky zaniklého lomu lze spatřit

po levé straně na Lomec i dnes.

9 příjezdové

cesty

HISTORIE SOŠKY Před léty ţil v Nizozemí poblíţ Bruselu rolník s těţce nemocnou manţelkou. Aby mohl své nemocné ţeně v zimě zatopit, pokácel na svém poli starý dub. Doma při štípání však našel do kmene zarostlou malou sošku Panny Marie. Na manţelčino přání ji opravil. Jeho ţena se pak před soškou modlila a byla uzdravena. Poté, kdyţ před soškou došlo ještě k několika dalším vyslyšením, vystavili ji kněţí k veřejné úctě. Výtěţek z darů poslouţil zanedlouho k vystavění krásné kaple.

Ze dřeva poraţeného stromu byly vyřezávány další sošky, té původní velmi podobné a stejně zázračné. Tak se sláva sošky rozšířila po celém světě, dokonce ji prý uctívali i Indiáni v Americe. A právě jednu z oněch kopií dostal darem od svého švagra i hrabě Karel Filip Buquoy, který ji daroval na Lomeček, kdyţ dal Bohu a svaté Panně slib, ţe postaví chrám na svém panství, kde bude trůnit tato zázračná soška. Ještě před svou smrtí stihl vybrat místo, ale slib postavit kostel splnil aţ jeho syn Emanuel.

VÝSTAVBA KOSTELA, POPIS A JEHO VYSVĚCENÍ Lomec u Vodňan – nebo jak mu jeho návštěvníci rádi říkají Lomeček – patří dávno mezi známá poutní místa jiţních Čech, kde se lidé scházejí v lidové zboţnosti k uctění Matky Boţí Panny Marie, kterou představuje malá dřevěná, asi 20 cm vysoká soška drţící v náručí Boţího Syna. Jako by i tímto bylo vyjádřeno, ţe je spojnicí mezi Ním a námi, poutníky putujícími do věčného přístavu. Toto vzácné místo jiţních Čech leţí 7 km jiţně od Vodňan, 6 km severně od Netolic

a 2 km jihozápadně od Libějovic. V místě samotném, jako jeho středobod, se nachází mariánská svatyňka, klášter řeholních sester s farou a jeden obývaný příbytek pod poutním kostelem Jména Panny Marie, který tu stojí od přelomu 17. a 18. století, kdy byl vystavěn a roku 1704 posvěcen. Ale jak to všechno začalo? (pokračování příště)

Panno Maria Lomecká, oroduj za nás, kteří se k tobě utíkáme!

10

AVE LEDEN 2011

DĚLÍME SE S VÁMI Pouť důvěry 2011 v duchu Taizé 27 tisíc mladých z Evropy, většinou ve věku 17 - 35 let, se setkalo v duchovní atmosféře Taizé v nizozemském přístavním městě Rotterdam. Akce, která nese název „Pouť důvěry“, byla pořádána komunitou Taizé z Francie a kaţdoročně se uskutečňuje v jiné části Evropy. Bratři z Taizé chtějí tímto způsobem, i mimo jejich působiště ve Francii, které navštěvují ročně tisíce a tisíce mladých lidí hledajících Boha, prohloubit jejich vztah k Bohu, k bliţním a k sobě samotným prostřednictvím modlitby, zpěvu, sdílení a slavení. Z celkového počtu účastníků přijelo 105 osob z České republiky. Byl jsem Bohu vděčný za to, ţe jsem také mohl vypravit autobus. Náš zájezd, kterého se účastnilo 25 osob, znamenal 25% nárůst celkového počtu poutníků z Čech a Moravy oproti minulému roku. Díky tomu, ţe jsem v Rotterdamu studoval, jsem měl nyní moţnost se prostřednictvím svých známých a kontaktů postarat o ubytování a stravu pro řidiče a zdarma parkovné autobusu a tím nabídnout levný zájezd. Polovina účastníků pocházela z českobudějovické diecéze a druhá polovina pak z dalších koutů republiky. Byla to úţasná skupina. 27. 12. jsem

před odjezdem uspořádal tzv. „Vigilii smíření“. Petríni v Písku, odkud autobus vyjíţděl, nám laskavě nabídli svou oratoř a kostel Povýšení sv. Kříţe. Tam jsme zahájili naší pouť zpěvem, modlitbami a četbou Písma. Postupně dorazili všichni účastníci. Původně nás bylo 31, ale v posledním týdnu se kvůli nemoci odhlásilo 6 lidí. Po vigilii jsme se přemístili do oratoře, kde jsme se seznámili. Účastníci poutě získali informace o vlastním Nizozemí, o Rotterdamu a o naší pouti. Ve 23 hod. jsme vyjeli. Kdyţ jsme další den ve 12 hod. dorazili do Rotterdamu, čekalo nás dobře organizované přijetí. Vzhledem k tomu, ţe před Vánocemi pořadatelé ještě sháněli 10 tisíc lůţek v rodinách, se dá opravdu hovořit o zázraku, ţe se všichni nakonec dostali na lůţko. Naše skupina byla rozdělena do 3 míst, která leţela do 30 km od Rotterdamu. Zároveň nám byly dány lítačky na MHD a vlak, abychom se mohli volně pohybovat. Kaţdý den totiţ začal ranní snídaní v hostitelských rodinách a poté společnou modlitbou v hostitelských farnostech, právě tam, kde daní účastníci byli umístěni. Po skupince, ve které se mladí (někdy lámanou angličtinou) sdíleli o určitém

22. ročník tématu, se všichni přesunuli do Rotterdamu. Tam, na obrovském výstavišti s legračním názvem „Ahoy“, se zázračným a rychlým způsobem odbavilo všech 27 tisíc osob obědem. Ve dvou halách se konaly typické modlitby v duchu Taizé. Všichni účastníci byli nadšení, atmosféra byla báječná. Prostor byl krásně osvícený a vyzdobený. Uprostřed klečeli bratři z Taizé a kolem dokola moře lidí. Přesto člověk pociťoval pokoj a sounáleţitost. Odpoledne byla moţnost si vybrat jednu z mnoha zajímavých dílen. Po večeři se konala večerní modlitba a do 22 hodin byli všichni ve svých hostitelských rodinách. Silvestr byl zvláštní v tom, ţe kaţdý měl moţnost se rozloučit se starým rokem ve své holandské rodině. Mnohé rodiny uvařily typické holandské dobrůtky, někteří stihli si zahrát hru nebo společně zazpívat. Moc

11

času nebylo, protoţe od 23.00 se konala silvestrovská modlitba v duchu Taizé v hostitelské farnosti. Mohli se zúčastnit i farníci a rodiny. Pro mnohé z nás to byl jedinečný záţitek takto zahájit příchod Nového roku. O Novém roce se pak konal tzv. Festival národů, kdy kaţdá národnostní skupina na daném místě předvedla scénku, taneček, zpěv nebo něco jiného, co by se dalo povaţovat za typické pro jejich kraj. Po krátkém spánku se konala mše svatá a poté posbíral náš autobus účastníky z různých míst, abychom nastoupili cestu domů. 2. ledna jsme překročili státní hranice. Sice se říká: „všude dobře, doma nejlíp“, ale tento záţitek nechal u všech poutníků nezapomenutelné vzpomínky na originální Silvestr „tak trochu jinak“. Díky Bohu za všechny plody, kéţ Duch svatý je dále rozmnoţí. ( Jáhen Tomas van Zavrel)

V květnu bude blahořečen Jan Pavel II. Jan Pavel II. bude blahořečen na svátek Boţího milosrdenství, který připadá na 1. května. Beatifikační obřad se bude konat ve Vatikánu a předsedat mu bude Benedikt XVI. Datum bylo oznámeno 14. ledna, kdyţ Svatý otec při schůzce s kardinálem Angelem Amatem, prefektem Kongregace pro svatořečení, podepsal dekret o uznání zázraku na přímluvu svého předchůdce

a několik dalšich dekretů o uznání zázraků a mučednictví, například pěti bosenských katolických řeholnic. Kardinál Amato: „Jistě, dekret o zázračném uzdravení sestry Marie Simon Pierre Normand, připisovaný přímluvě tohoto velkého papeţe, jenţ se udál několik měsíců po jeho smrti, je tím, který bude mít v Církvi a na celém světě největší odezvu, pro velkou pověst o svatosti a zázracích, které se

12

AVE LEDEN 2011

papeţ Wojtyła těší. Tento dekret otevírá cestu k jeho beatifikaci, která se bude konat v Římě 1. května, první neděli po Velikonocích, v neděli Boţího Milosrdenství.“ Volání „Santo subito“, které se rozlehlo při pohřbu Jana Pavla II. budilo v mnohých naději, ţe polský papeţ bude uznán blahoslaveným lidovým provoláním, jak se to dělo v nejstarších dobách církve. Trval beatifikační proces příliš dlouho? Postulátor beatifikačního procesu Jana Pavla II., otec Slawomir Oder: „Myslím, ţe proces netrval příliš dlouho, pokud jde o zvyklosti Církve. A zcela jistě všechno probíhalo ve shodě s vůlí papeţe Benedikta, který říkal: pracovat rychle, ale co nejdůkladněji a nejdůsledněji. A myslím, právě sledování této linie Svatého otce určilo těchto pět let intenzívní práce, vedené velmi pečlivě. Myslím, ţe tímto způsobem jsme jeho vůli splnili.“ Mění se nějak pohled věřícího na osobnost, kterou církev označí za blahoslavenou? Co to znamená v případě Jana Pavla II., nad tím se zamýšlí v komentáři Octava Dies otec Federico Lombardi, tiskový mluvčí Svatého stolce: „Tím, co dnes přitahuje naši pozornost, nejsou dnes ani tak činy Jana Pavla II., byť mimořádné, jako spíš jejich duchovní zdroje, jeho víra, jeho naděje a láska. Činy jsou obdivuhodné právě proto, ţe jsou výrazem hloubky a autentičnosti jeho vztahu k Bohu, jeho lásky ke Kristu

a ke všem lidským bytostem, počínaje chudými a slabými; jeho láskyplně synovskému vztahu k Matce Boţí. Vzpomínáme na něj tedy v jeho hlubokém usebrání v modlitbě, v jeho touze oslavovat a hlásat Jeţíše, Vykupitele a Spasitele člověka, v úsilí dát ho poznat všem, obracet se s láskou k mladým a k celému světu. V tom jak nešetřil časem, kdyţ se setkával s nemocnými a trpícími, navštěvoval nejpotřebnější národy, ty, kterým chybělo jídlo i spravedlnost. A konečně v jeho trpělivsoti a v hluboce pravdivé osobní zkušenosti utrpení, v nemoci přoţívané s vírou, před Bohem a před námi všemi. Jeho ţivot a jeho pontifikát pronikala touha dát poznat celému světu, v němţ ţil – světu naší dramatické histori na přelomu tisíciletí – útěšnou a povzbudivou velikost Boţího milosrdenství: právě to svět potřebuje. Proto nám bude radostí, slavit jeho beatifikaci v den, kdy se podle jeho vlastního přání – celá Církev obrací v modlitbě svůj zrak k Boţímu Milosrdenství.“ Kardinál Amato s informacemi o zázraku, který otevřel cestu ke květnové beatifikaci Jana Pavla II.: „Jde o uzdravení francouzské řeholnice z Parkinsonovy nemoci. Sestře Marie Simon Pierre byla tato nemoc diagnostikovaná v roce 2001 jejím lékařem a několika dalšími odborníky. Sestra podstoupila příslušné terapie, které samozřejmě měly za cíl spíše jí ulevit od bolesti neţ ji léčit. Po smrti Jana Pavla II., který trpěl stejnou chorobou, se sestra Marie a její

22. ročník spolusestry začaly vzývat zesnulého papeţe s prosbou o uzdravení. 2. června 2005 poţádala unavená a bolestmi vyčerpaná sestra Marie svou představenou o to, aby nemusela dále vykonávat své zaměstnání. Její představená ji však vyzvala, aby se svěřila přímluvě Jana Pavla II. Sestra pak strávila klidnou noc. Kdyţ se vzbudila, cítila, ţe je uzdravená. Zmizely bolesti a necítila ţádnou zatuhlost kloubů. Bylo 3. června 2005, slavnost Nejsvětějšího Srdce Jeţíšova.

13

Okamţitě přerušila léčbu a obrátila se na svého ošetřujícího lékaře, který nemohl neţ konstatovat uzdravení.“ Vatikánský tiskový mluvčí O. Lombardi potvrdil, ţe uzavřená rakev s ostatky Jana Pavla II. bude přemístěna z krypty přímo do vatikánské baziliky, do kaple sv. Šebestiána, tj. po pravé straně u vchodu do baziliky. (převzato z www.radiovaticana)

Jubilejní rok sv. Jana Nep. Neumanna (*28. 3. 1811 +5. 1. 1860) V naší diecézi slavíme již druhým rokem jubilejní rok sv. Jana Nepomuka Neumanna. V březnu uplyne 200 let od jeho narození. K tomuto výročí napsal list náš českobudějovický biskup Mons. Jiří Paďour OFMCap., který otiskujeme. V příštím čísle přineseme část životopisu, jak jej sepsal sám světec. Milí přátelé, drazí bratři a sestry, jiţ druhým rokem v naší českobudějovické diecézi slavíme významné jubileum svatého Jana Nepomuka Neumanna. V roce 2010 jsme si připomněli 150 let od jeho úmrtí a v roce 2011 budeme slavit 200 let od jeho narození. Narodil se v šumavském městě Prachatice, stal se knězem, filadelfským biskupem a ve své diecézi na americkém kontinentu dosáhl svatosti. Při příleţitosti narození tohoto významného prachatického rodáka Vás jako biskup diecéze, v níţ se tento světec narodil, vyrostl, poznal své

povolání a přes dobové obtíţe na ně dokázal velkoryse odpovědět, srdečně zvu na národní pouť k sv. Janu Nepomuku Neumannovi. Toto setkání vyvrcholí mší svatou, která se bude konat v Prachaticích v sobotu 18. června 2011 v 10.00. Ţehnám Vám a upřímně se těším na setkání s Vámi se všemi. Mons. Jiří Paďour, OFMCap., biskup českobudějovický

14

AVE LEDEN 2011

Vzpomínky P. Koláčka na kardinála Špidlíka (Pokračování z minulého čísla) Po exerciciích mívá exercitátor audienci u Svatého otce a tehdy se zrodil onen nádherný vtip, který sice čeští novináři uváděli, ale zkomoleně, zkráceně. Po krátkém rozhovoru, který tvoří hlavně slova díků za exercicie, papeţ uděluje exercitátorovi poţehnání, k němuţ si má kleknout. P. Špidlík se naklonil k papeţovi a pošeptal mu: „Svatosti, já mám bolavé nohy. Nemohu si kleknout.“ Jan Pavel II. suveréně: „Nic si z toho nedělejte, já také.“ A tehdy zajiskřila ona pointa P. Špidlíka: „Svatosti, jak jsme šťastni, ţe to stárnutí začíná od nohou a ne od hlavy.“ Při jednom vánočním setkání „u Špidlíků“ se nám pochlubil, ba téměř jásal: „Mám papeţské schválení na jeden svůj vtip.“ Pochopitelně jsme byli zvědaví, na který. Tu však je nutno předeslat malé vysvětlení. Jan Pavel II. pravidelně zval na večeři, kaţdých čtrnáct dní, tři profesory z Orientálního institutu, kteří měli jediný úkol, aby před ním během večeře diskutovali o nějakém tématu východní spirituality. Pokaţdé byl přítomen P. Špidlík. Ti dva další se střídali. Na závěr pak uţ u čaje nebo u kávy se rozhovor odlehčil a to byla příleţitost na vyprávění vtipů. P. Špidlík tedy vyrazil: „Svatosti, jak se v Polsku definuje absolutní nic?“ Papeţ několikrát rozvláčně vyslovil: „Absolutní nic???“ S přimhouřenýma očima a lišáckým úsměvem naznačil, ţe se vzdává. „Absolutní nic – to je litr

vodky pro dva Poláky!“ Nejen, ţe se Jan Pavel II. srdečně zasmál, ale pak týţ vtip vyprávěl při návštěvě římského semináře asi dvěma stům bohoslovců a studentů. Odtud pocházelo ono vítězoslavné: „Mám papeţské schválení na svůj vtip!“ Je to asi světový unikát. Kdyţ se blíţily 90. narozeniny otce kardinála Špidlíka, vydalo malé nakladatelství Centra Aletti „Lipa“ v prosinci 2009 celou kníţku jeho vtipů. Asi aby to nezpůsobilo pohoršení mají titul: „Apophtegmata anonima“, tedy anonymní vtipy v duchu rčení otců pouště. Já dostal při blahopřání jubilantovi uţ jen druhé vydání. Uvedu aspoň pár ukázek z váţných, důstojných, ba svatých vtipů, jak sliboval nově jmenovaný kardinál státnímu sekretáři kardinálu Sodánovi: Jeden Neapolitán jede 180 km rychlostí. Veze jednoho Miláňana, Toskánce a dalšího Neapolitánce. Najednou Miláňan, kdyţ si uvědomil šílenou rychlost, říká: „Zastav, já vystoupím.“ – „Neboj se, já mám anděla stráţce.“ – „Řekl jsem, zastav!“ – Jedou dál a po nějaké chvíli říká Toskánec: „Zastav, chci vystoupit.“ – „Říkal jsem, ţe mám anděla stráţce.“ – „Zastav!“ Téměř zařval Toskánec. Nakonec i Neapolitán ţádá: „Zastav, i já chci vystoupit.“ Řidič zůstane sám, ale pokračuje ve své šílené jízdě. Najednou mu někdo zaklepe na rameno a řidič se ptá: „A ty, kdo jsi?“ – „Jsem tvůj anděl stráţce, zastav, chci vystoupit!“ (pokračování příště)

22. ročník

15

Rok 1990 - zaloţení „Společnosti pro obnovu mariánského sloupu“ Po zaloţení „Společnosti“ dne 3. dubna 1990 jsme nacházeli nadšenou podporu nejen u nás, ale i v zahraničí. Kardinál Tomášek pro nás v lednu 1991 napsal dopis, kde se k naší iniciativě hlásí, potvrzuje, ţe se stává jejím čestným předsedou, podporuje a ţehná její činnosti. Brzy se ozvali také Češi, ţijící v cizině. Psali dopisy s nabídkami pomoci a oznámením, ţe v klášteře sv. Prokopa v Lisle u Chicaga, zvaném americká Sázava, je jiţ připravena socha Panny Marie, zhotovená našimi exulanty v padesátých létech minulého století. Tyto dopisy byly adresovány jednak naší Společnosti a jednak duchovní správě kostela v Praze – Lhotce. P. Vladimír Rudolf, tehdejší správce kostela, byl sekretářem kardinála Tomáška. Při návštěvě na jaře roku 1990 mi předal svazek dopisů od krajanů z USA a Kanady s prosbou, abych na ně odpověděl. Tak jsem se dostal do kontaktu s mnoha osobnostmi českého exilu v zahraničí

a navázal s nimi písemný a později i osobní kontakt. Jiţ v roce 1991 se vrátil z exilu v USA dr. Emil Petřík, brněnský rodák, katolický novinář, který emigroval v roce 1948 do zahraničí před zatčením. On to byl, kdo se svým spolupracovníkem dr. J. Stráneckým na 1. sjezdu Lidové strany v exilu v roce 1949 v Ludwigsburgu v Německu navrhl obnovu mariánského sloupu a zhotovení kopie sochy Panny Marie pro obnovený sloup. Dr. Emil Petřík se stal členem grémia a ihned se aktivně zapojil do činnosti „Společnosti“, ve které pracoval aţ do konce svého ţivota. Jeho velkým přáním bylo, aby se socha Panny Marie, připravená v Lisle a určená pro obnovený mariánský sloup, vrátila do Prahy. Pro tento účel věnoval veškerý svůj volný čas. Bylo pro mne velkým darem, ţe jsem s ním na tomto díle mohl spolupracovat. (Karel Kavička - pokračování)

Je to tak směšné, krásti se po malém rynku, zašilhat vpravo a vlevo, pak střelhbitě provést svou. Zase jak chlapec, jejž neklidné nápady štvou sousedům potají nastrojit darebačinku v lidnaté spleti předměstských domů a ohrad. Oskare, stárneš. Jakási slabost tě nutí zavírat oči a dívat se nazpět, s city si pohrát. Oskare, stárneš. (Václav Renč – Pražská legenda)

16

AVE LEDEN 2011

VÝZNAMNÉ POSTAVY V této části bychom chtěli naše čtenáře postupně seznamovat s význačnými osobnostmi české církve, s některými kandidáty blahořečení, případně nově blahořečenými. Jako první osobnost byl vybrán opat Strahovského kláštera Bohuslav Stanislav Jarolímek, od jehož smrti v komunistickém vězení 31. ledna uplyne 60 let. Text je čerpán z knihy „Chyšecko v historii více jak osmi století“, kterou sestavil Augustin Jarolímek a vydala obec Chyšky v roce 2009.

Ţivotopis opata Jarolímka (1900 – 1951) Bohuslav Stanislav Jarolímek se narodil 14. listopadu 1900 na rodné usedlosti ve Vilíně č.p. 1, kde hospodařili jeho rodiče Antonín a Františka, roz. Stiborová. Přírodní podmínky v této vyšší nadmořské výšce a kamenité půdě umoţňovaly pracovité rodině zajištění výţivy, nikoliv však nadbytku. Pocházel z 10 dětí. Dva ze starších sourozenců, Jindřich a Marie, zemřeli jako malé děti, takţe pořadí ţivých sourozenců bylo následující: Josef (*1885), Augustin (*1887), Anna (*1889), Antonín (*1894), František (*1896), Aneţka (*1903) a Vojtěch (*1908). Malý Slávek, jak mu doma říkali, vyrůstal v prostředí prosté a zboţné rodiny, veden ke skromnosti a pracovitosti. Náboţenský střed farnosti, chyšecký kostel sv. Prokopa, který byl pravidelně alespoň v neděli

navštěvován, a společné modlitby doma, utvářely jeho duchovní základy. Školní výchova na Obecné škole v Chyškách byla v té době (1907 – 1912) spjata s církevním duchem. Slávek se snaţil jiţ zde být učenlivým a ukázněným ţákem. Jeho starší bratr Antonín odešel na studia Gymnázia v Táboře, a tím se mu stal přitaţlivým vzorem. Rodinná ekonomika si však dva studenty nemohla dovolit. Kdyţ se ale „Tonouš“ přihlásil do malého semináře v Českých Budějovicích, našlo se řešení i pro Slávka. Dva roky studoval s vyznamenáním na táborském klasickém gymnáziu a pak následoval svého bratra do Jirsíkova gymnázia v Českých Budějovicích. Zde projevil (1915 – 1920) téţ své sklony k umění jak výtvarnému, tak hudebnímu. V době první světové války byli odvedeni na frontu jeho dva bratři. Augustin byl dvakrát zraněn

22. ročník a František padl na ruské frontě v Haliči. Jeho bratr Antonín dokončil bohoslovecký seminář v jihočeské metropoli a v roce 1917 byl vysvěcen na kněze. Jeho primice v chyšeckém kostele pomohla přenášet stísněné válečné poměry i strádání v odevzdanosti do vůle Boţí. Po skončení války a vyhlášení nové Československé republiky nastalo období, kdy mladý maturant se měl rozhodnout o další ţivotní dráze. Nebyla to právě pro něj nejvhodnější doba. Výrazný liberální duch odsuzoval vše, co bylo spojeno s Rakouskem, především však římskokatolickou církev. Byla to doba zaloţení nové Československé církve husitské odpadlými kněţími a také doba nových moţností pro nastupující inteligenci v novém státě. Přesto po poradě s bratrem Antonínem šel Slávek v září 1920 na známou pouť v milevském kraji do Sepekova k Matce dobré rady, poprosit o světlo při rozhodnutí. Za několik dní navštívil rodinu tehdejší sepekovský kaplan P. Heřman Ţák, který nabídl zprostředkování Slávkova přijetí do strahovského kláštera v Praze. Jako první novic v nové ČSR byl oblečen dne 3. 10. 1920 v kapitulní síni opatem ThDr. Metodem Zavoralem v bílý řeholní šat řádu sv. Norberta a obdrţel jméno po zesnulém převoru Bohuslavu Ducháckém. Jeho novicmistrem se stal pozdější převor Vít Hůlka, kněz vynikající úrovně, znalec historie a spirituality řádu. Za rok v říjnu 1921 sloţil novic Bohuslav dočasné sliby a stal se klerikem řádu. Na praţské

17

teologické fakultě začal svá teologická studia. V té době prodělává i klášterní komunita svoji krizi v poválečných zmatcích. Z řádu vystoupilo postupně devět kněţí i přes mírný statut řeholních pravidel. Na smír za tyto odpady vstupuje do premonstrátského kláštera v rakouském Gerasu kněz Jakob Kern a brzy tam umírá. Generální opat z Belgie podporuje novou přísnější řádovou praxi, pro kterou horlí i novic Bohuslav. Do této situace, která na něj citlivě působí, přichází z rodného Vilína zpráva o maminčině smrti (20. 4. 1922). Na podzim 1923 odjíţdí na doporučení opata Zavorala dokončit své teologické vzdělání do Říma. Zde studoval 3 roky na univerzitě otců dominikánů „Angelicum“. Osvojil si tam znalost několika jazyků a o prázdninách r. 1924 sloţil na Strahově slavné sliby. V roce 1926 byl v Římě promován na ThDr. a 30. 11. toho roku v Praze byl vysvěcen na kněze. Na svátek Neposkvrněného početí Panny Marie 8. 12. měl v Chyškách svoji primici. První kaplanské místo nastoupil v Radonicích nad Ohří, v kraji postiţeném hromadnými výstupy z církve, a tak poznává českou vesnici rozdílnou od svého zboţného rodného Chyšecka. Po ročním působení v Poohří nastoupil do velké městské farnosti sv. Jakuba v Jihlavě. Značnou část obyvatelstva tam tvořili Němci, a proto byla dvojjazyčnost samozřejmostí. (pokračování příště)

18

AVE LEDEN 2011

kardinál Tomáš Špidlík SJ

V. NADĚJE Kristus, naše naděje Náš ţivot probíhá v čase, ze dne na den, od roku do roku. Stále není hotový a celý. Bez naděje na zítřek by byl nesnesitelný. Proto napsal Dante nad bránu pekla slova prokletí: „Zanechte naděje!“ Zdravý a spokojený člověk zde na zemi doufá, ţe se dočká zítřka, ţe si zachová zdraví, ţe ho nestihne nic zlého. Ze zkušenosti však víme, jak vratké jsou všecky tyto naděje. Stavíme dům na písku a za úspěch povaţujeme kaţdý den, který nám naši stavbu uchoval, takţe se nerozsypala. Rozumný člověk však staví na skále (Mt 7, 24). Skálou pak je Kristus (srov. 1. Kor 10,1), který je „naše naděje“ (1. Tim 1, 1). Křesťan tedy doufá, pevně věří, ţe v Kristu a s Kristem dojde posledního cíle svého ţivota, věčné blaţenosti, a ţe i zde na zemi ho bude Boţí prozřetelnost ochraňovat. Dostane se mu vţdycky tolik pomoci a ochrany od Boha, aby svého cíle dosáhl. Odměnou za ctnost křesťanské naděje je vnitřní klid a mír ve všech nesnázích hmotných i pochybnostech vnitřních. „Pohleďte na nebeské ptáky! Nesejí ani nežnou ani neshromažďují

do stodol, a váš nebeský Otec je krmí. Což nejste cennější než oni?“ „Vím, komu jsem uvěřil.“ (2. Tim 1, 12)

Hříchy proti naději Křesťanské naději odporují především dva hříchy: zoufalství a opováţlivé spoléhání. Zoufalec si myslí, ţe se uţ spasit nemůţe, ţe by mu uţ Bůh neodpustil; nevěří v Boţí dobrotu. Opováţlivě spoléhá, kdo spoléhá na milosrdenství Boţí tak, ţe zanedbává své povinnosti. Takoví lidé říkají např: „Pán Bůh je dobrý, pro těch pár hříchů, co dělám, mě nezaţene!“ „Vyzpovídám se aţ časem!“ „Aţ později si dám svědomí do pořádku!“ Příkladem zoufalce je Jidáš, který se raději oběsil, neţ by prosil za odpuštění (Sk 1, 18). Podobenství evangelia o pošetilých pannách, které si nevzaly olej do lampy, kdyţ čekaly na ţenicha (Mt 25, 1 násl.), ukazuje, jak nadarmo spoléhají ti, kteří odkládají vykonat své křesťanské povinnosti. Proti křesťanské naději je i malá i přílišná starostlivost o hmotné zajištění, podceňování i přeceňování práce a úsilí lidského.

22. ročník

19

PŘÍSLOVÍ A CITÁTY  Vděčnost vyrůstá jen v úrodné půdě - jako obilí. (řecké přísloví)  Ušlechtilé skutky můţeme vykonat, aniţ vládneme zemi a moři. (Aristoteles)  O hodnotě člověka nerozhoduje, co ví a zná, nýbrţ co koná. (M. Linder)  Láska je poklad, který kaţdý jednou najde, ale neví kdy.  Jednou se zasmát pomáhá víc, neţ třikrát vzít medicínu.

Vaţme si kaţdé chvíle Ţivot je nenahraditelný dar. Stačí si jen uvědomit jeho jedinečnost a říci si tu omšelou, ale nenahraditelnou větu: „Vaţme si kaţdé chvíle.“ Řeka ţivota je laskavá a neúprosná. Kdyţ uţ se nedá věřit světské spravedlnosti, věřme té nadpozemské. Ale nepřestávejme ji hledat i zde, dole. Zda ji najdeme potom, aţ se v prach rozpadneme, nevíme. Stále opakujeme celý svůj ţivot stejné věty: „Dobrý den, prosím, dobrou noc, děkuji...“

Proč bych neopakoval své věty o laskavosti, lásce, víře, přátelství? Prostupují celou mou tvorbou. Milionkráte opakovány, stále nalézají odezvu. Ujišťuji se tím, ţe ta slova a věty stále ještě jsou. Ţe se zdá, jako bych kázal a moralizoval? Ale nikoli! To sám sobě dávám lekce. Nejsem anděl a nikdo z nás není anděl. (Josef Fousek, převzato z www.pepafousek)

Příběh o tesaři Byl jednou jeden tesař jiţ pokročilého věku a připravoval se na odchod do penze. Promluvil si se šéfem o svých plánech skončit s prací, vést spokojenější ţivot po boku své ţeny a těšit se z rodiny. Věděl, ţe mu kaţdý měsíc bude chybět výplata, ale potřeboval odejít do důchodu. Šéf velmi litoval odchodu tak dobrého zaměstnance a jako pozornost mu nabídl, ţe můţe postavit ještě jeden poslední dům. Tesař svolil, ale bylo na něm znát, ţe do práce nevkládá své srdce. Pouţíval materiál špatné kvality

a také práce vykazovala jisté nedostatky. Byl to nešťastný způsob ukončení jeho profesního ţivota. Kdyţ práci dokončil, přišel si šéf dům prohlédnout. Předal tesaři klíče a řekl: „Ten dům patří tobě. Je to dárek ode mě.“ To byla tragédie! Taková škoda! Kdyby tesař věděl, ţe dům staví pro sebe, postavil by ho zcela jinak. Musel tak ţít v domě, který postavil ne úplně kvalitně a bez nadšení z dobře odvedené práce. (Další příběhy pro uzdravení duše)

20

AVE LEDEN 2011

Připomínka P. Františka Hobizala V letošním roce uplyne jiţ 10 let od úmrtí velké postavy Lomečku a Bavorova P. Františka Hobizala, který se nesmazatelně vryl do paměti mnoha poutníků a farníků. Nebýt otce Františka, není Lomeček dnešních dnů, a také by nebyl časopis „Ave z Lomečku“, jehoţ je spolu s P. Slávkem Švehlou zakladatelem. Chceme si tento rok připomínat postavu otce Františka díky textům, které po sobě zanechal. Také vyzýváme vás, čtenáře, pokud byste se někdo chtěl podělit o své vzpomínky na P. Františka a zaslat do redakce, rádi otiskneme. V úvodu si připomeňme jednu anekdotu, kterou sám o sobě říkal: „Víte, proč bude těžké mne pochovat? Tedy pohřbít? Na to, aby mě unesli čtyři chlapi, jsem moc těžký. A aby mě uneslo šest chlapů, na to jsem zase moc krátký.“

Jak jsem se zaučoval na kněze Od klukovských let jsem chtěl být knězem a modlil jsem se za to. Kdyţ jsme jezdili s babičkou na Svatou Horu a jinam, vydrţel jsem s ní všechny modlitby a poboţnosti. Bavilo mne to. Na kněze jsem si hrál i doma. Ale nejprve sám, nechtěl jsem, aby to někdo viděl. Maminka mi dobrotivě našila několik ornátů z krepového papíru, z pohlednic vystříhala květiny, růţe a jiné ozdoby a nalepila, někdy to i našila na zmíněné ornáty. Dole ve sklepě jsem měl ve velkém výklenku velikou starou dřevěnou truhlu. Na tu jsem si dal ubrousek, zapálil svíčky, vyndal nějakou skleničku, oblékl se a slouţil jsem mši svatou, i zpíval. Dával jsem ale pozor. Jakmile se nahoře na točitém schodišti ozvaly kroky, okamţitě jsem svíce zhasil, popadl zpěvník i sklínku, otevřel truhlu a v ornátu šupl do ní. Teprve kdyţ sklepní návštěvník odešel, vylezl i kněz a celebroval dál. Později jsem celebroval na zadním dvorku veřejně. Chodíval i kamarád Fanda a slouţili jsme spolu.

Já byl panem děkanem, on byl páterem rektorem. Ministrantů jsme měli dost, moje sestra Evi, jeho sestra Lída, dále Hanka Broţků a Mařenka Kapounů a další děti. Také jim se našily nějaké ornáty a bylo to. Pak za námi začal chodit kamarád Jaroslav. Ten bydlel ob čtyři ulice a byl velmi ctiţádostivý. Sice jsme ho udělali panem kanovníkem, ale jiná privilegia neměl, a bylo mu to málo. A tak nám jednou vzkázal, ţe přijde odpoledne ve dvě hodiny, abychom ho čekali u hlavních dveří. Zlého jsme netušili nic. A hle!!! Náhle se po chodníku blíţila podivná postava ve fialově strakatém ţupanu s kříţem, ţehnala jednou rukou na všechny strany a druhou rukou pak zvonila na zvoneček. Lidé se smáli, ale my jsme zbledli, ba zeţloutli zlostí. Byla parádní biskupská mše a on chtěl, abychom mu líbali i ruku. A ţe přijde na druhý den zase. Pobouření. A nejenom dětské. Rozlobily se i maminky: naše, Broţků, Kapounů, slečny domácích. To ţe prý

22. ročník nejde. Naše maminka s paní Broţkovou sedly dohromady, pouvaţovaly, a druhý den byl biskup Jaroslav – ke svému údivu – uvítán jen rektorem a niţší asistencí a odveden na zadní dvorek. Tam seděl kardinál František H. v klerice s purpurovým paspulováním a velkými knoflíky. A pohotově nastavil biskupovi ruku k políbení. A byla slavná mše. Hlavní byl, to se rozumí, kardinál. Jenomţe

21

biskup to s nervy nevydrţel, dal se do pláče, a kdyţ odcházel, prozradil, co má za lubem: „Zítra přijde ještě větší pán, neţ je kardinál!“ Hned nám svitlo. Aha! Papeţ! A řekli jsme mu: Přijdeš-li v bílém, tak tě tak seřeţeme, ţe se na trůn neposadíš!“ A vyhodili jsme biskupa i jeho s fialovým ţupanem a zvoncem. Tehdy naše hry přestaly. Ale já uţ drobet na kněze zaučen byl!

Soudruh Jakub Jenda z Bílska byl kluk vysloveně bujné fantazie. Bylo mi rozkoší číst jeho úlohy. Probírali jsme patriarchu Jakuba, jeho syny, Josefa v Egyptě. On dostal za úkol volně popsat okamţik, kdy se Josef dal bratřím poznati. Hle, co vyplodil: Soudruh patriarcha Jakub seděl jednou v kuchyni a četl Rudé právo. Najednou volá do obejváku na syny: „Pojďte sem, moji pionýři! Já vám tady hynu hladem a novin se nenajím a vám jdou ručičky šejdrem. Tak, nemakačenkové, pozor. Pojedete

s traktorem do Egypta, tam prý soudruh ministr zemědělství Josef nabízí zdarma obilí. Jistě je dá i vám. Jen buďte chytří, vezměte si koruny i ruble a budete vidět, protoţe ţebrat se my, lidé nové doby, musíme stydět.“ A tak jeli. Soudruh Josef, ministr zemědělství a náměstek prvního tajemníka ÚV Egypta, je přijal v kuchyni, protoţe v obejváku by mu pošpinili koberce, jako tuhle strejda ze Skal kvůli tomu rozzlobil naši maminku… Atd., atd.

Rodinná svíce Oblékám se v sákristii mikulášské katedrály ke sv. poţehnání. Najednou se vsune dovnitř stará Romka. Oba kostelníci zbystří pozornost a hned k ní, co ţe chce. „Nesu svíci pro Pannu Marii!“ „No dobrá, dobrá,“ povídá jeden z nich a děkuje. Kdyţ ţena odejde, řekne ten druhý: „Kdoví, odkud tu svíčku vzala.“ „Ale páni! Mně je to líto, takhle mluvit. Přinesla ji Panně Marii!“ To

jsem se ozval já. Neřekli nic a jeden šel roţnout svíce na oltář. Kdyţ se vrátil, poznamenal věcně: „Vţdyť jsem si to myslel. Vzala svíci z oltáře sv. Josefa a dala ji sem pro Pannu Marii. Takţe ji vlastně takhle elegantně vrátila.“ No, svíce zůstala v rodině. (Texty převzaty z knihy: František Hobizal – Humor v církvi dovolen)

22

AVE LEDEN 2011

HUMOR je koření života! 

Náčelník policie přijímá nováčky: „Tak vy se hlásíte k policii?“ – „Ano.“ – „A umíte číst a psát?“ – „Ano.“ – „A naučíte mě to?“

Jeden pastor vyrůstal v Chicagu. Zamiloval se ale do věřící dívky z venkova a spoustu času trávil u jejích rodičů na farmě. Kdyţ dostudoval, byl přidělen na malý vesnický sbor. První shromáţdění, natěšení farníci, manţelka v první řadě. Pastor touţil hned v úvodu zaujmout, proto začal: „Vyrůstal jsem v Chicagu a dokud jsem nepotkal svou ţenu, nevěděl jsem, jak vypadá kráva...“

Pozdě večer přechází přes tmavý park osamělá ţena, kdyţ se ze tmy náhle ozve: „Stát!” Ţena se zastaví. „Lehni!” Ţena si lehne. „Plaz se!” Ţena je strašně ustrašená, a tak se začne plazit. Po chvíli se nad ní někdo skloní a s lítostí se zeptá: „Paní, je vám něco? Je vám špatně? Já tu sice cvičím svého psa, ale mohl bych skočit pro doktora.”

Otázka: Kolik policajtů se utopí, kdyţ si jich šest vyjede na lodičce na řeku? Odpověď: Dvanáct. Šest na vyjíţďce a šest při rekonstrukci.

Jde mladík večer kolem hřbitova, kdyţ zpoza zdi uslyší šílený dětský křik. Vejde na hřbitov a vidí, jak manţelský pár strká dvě malé děti do otevřeného hrobu. Udiveně se otočí na matku: „Co to proboha vyvádíte?!“ Ţena s omluvným úsměvem odvětí: „To víte, jdem s manţelem do divadla, a tak jako vţdy dáváme děti k našim.“

Zastaví policajt na křiţovatce auto a povídá: „Počtvrté jsem vás dnes zastavil a počtvrté vám říkám, ţe vám teče chladič!“ Řidič se vykloní z okna a odpoví: „A já vám počtvrté říkám, ţe jsem kropící vůz!“

Muţ se ţenou jedou tábořit. Postaví stan a večer se uloţí ke spánku. Po nějaké době se muţ vzbudí, probudí manţelku a říká: „Podívej se na nebe a řekni mi, co vidíš?“ Ţena: „Vidím miliony hvězd.“ Muţ: „A co na to říkáš?“ Ţena chvíli přemýšlí a pak řekne: „Viděno z hlediska astronomie, jsou to miliony galaxií a biliony moţných planet. Astrologie mi říká, ţe Saturn leţí v konjunkci se Lvem. Co se času týče, usuzuji, ţe máme 3 hodiny a pár minut. Teologicky, ţe náš Pán je všemohoucí a my všichni jsme jen nicotně malí. Meteorologicky mi to říká, ţe budeme mít zítra krásný den. No a co to říká tobě?“ zeptá se ona. Muţ: „Prakticky viděno, někdo nám ukradl stan.“

Joţo nastoupí do autobusu a usedne do sedadla. Za chvíli přijde starší pán a říká: „Tady sedím já.“ – „Ale já jsem tu byl první.“ – „Ale já jsem řidič.“

22. ročník

23

DĚTI píší BOHU 

Milý pane Boţe, z toho co jsi stvořil mám asi nejradši čokoládu. Chtěla bych vědět jaký jiný věci jsi eště vyčaroval. Co třeba sušenky s čokoládovou polevou? Ty jsi udělal taky ty nebo nás to napadlo samotný? To asi bylo dost šikovné dítě, co je vymyslelo. Mají z toho uţitek mlékárny a paní Novotná, co je prodává se tím taky uţiví. Měj se pořát hezky! Vilma

Milý

Boţe, vţdycky skládám tvoje jméno z písmenek, kdyţ mám k obědu písmenkovou polívku. Markéta

Milý

Pane Boţe, jsi váţně přímo úţasnej, jak jsi skvěle stvořil tolik krásnejch věcí. Hračky, hry, jídlo. Nechci to s nima přehánět. Jen s jídlem mám problém. Nezvládám to. Dost tloustnu. Promiň. Budu se snaţit. Štěpánka



Milý Pane Boţe, prosím Tě přijď k nám o Velikonocích na pesachovou večeři. Kaţdý z nás dětí si totiţ můţe někoho pozvat. Myslím ţe můţeš přijít ale pro jistotu se zeptám rodičů. Chtěla bych si s tebou povídat. Magda

Milý Pane Jeţíši, dal jsi se na rybaření kvůli tomu, ţe ryby mají míň kalorií neţ maso?

Líza

(¨¨ )¨¨ (¨¨ )¨¨ (¨¨ )¨¨(¨¨ )¨¨ (¨¨ )¨¨ (¨¨ )¨¨ (¨¨ )¨¨ (¨¨ )¨¨ (¨¨ )¨¨ (¨¨)¨¨(¨¨ )¨¨ (¨¨ )

Farní rada Bavorov srdečně všechny zve na FARNÍ BÁL, který se koná v sobotu 12. února 2011 od 19.00 v Kulturním domě v Bavorově. K tanci a poslechu hraje LAGUNA

AVE LEDEN 2011

24

POUTĚ na LOMEČKU Hlavní celebrant

Dat. Den Hod. Název pouti 5.2.

so

10.00 Hromniční

P. Mgr. Pavel Liška, Netolice

13.2.

ne

9.30 Fatimský den

P. Miroslav Nikola

5.3.

so

10.00 Březnová

P. MVDr., Mgr. Jan Janoušek, Čkyně

13.3

ne

9.30 Fatimský den

2.4.

so

10.00 Postní

P. Miroslav Nikola P. Dr. Zdeněk Mareš, ThD., Č. Budějovice

13.4.

st

17.00 Fatimský den

P. Dominik Josef Doubrava O. Praem., Lhenice

Z ÚNOROVÉHO KALENDÁŘE 2.2. 3.2. 11.2. 14.2. 22.2.

Uvedení Páně do chrámu, Hromnice – setkání řeholníků v diecézi Sv. Blaţej – svatoblaţejské poţehnání – proti krčním a jiným nemocem Panna Maria Lurdská - Světový den nemocných Sv. Valentýn – patron zamilovaných Stolce sv. Petra

PRANOSTIKY

NA ÚNOR



     

Na Hromnice jasná noc, bude mrazů ještě moc. (2. 2.) O Hromnicích jasný den, připrav koţich ještě ven. Na svatého Blaţeje slunce ještě nehřeje. (3. 2.) O svaté Dorotě uschne košile na plotě. (6. 2.) Je-li na Stolici sv. Petra zima, ještě dlouho potrvá. (22. 2.) Únor teplý - březen chladný, únor studený - srpen horký.

********************************************** Registrační značka: MK ČR E 12987. Uzávěrka vţdy do 15. dne v měsíci. Číslo vydání odpovídá podtitulu časopisu. Vydává: Kongregace Šedých sester III. řádu sv. Františka, Lomec 62, 389 01 Vodňany (tel. 383 382 703, fax: 383 383 444). Distribuce: Řeholní dům Šedých sester na Lomci (č. účtu: 77226622/0800). Časopis se vydává bezplatně. Internetová adresa: www.lomec.cz. (e-mail: [email protected])