AVE Z LOMEČKU ČERVENEC - SRPEN 2010

AVE Z

LOMEČKU

ČERVENEC - SRPEN 2010

2

AVE ČERVENEC - SRPEN

15. srpna - SLAVNOST NANEBEVZETÍ PANNY MARIE Zamyšlení ke Slavnosti Nanebevzetí Panny Marie je převzato ze slovenského časopisu „Misionár“ č. 8/1994 Dítě patří tam, kde je jeho matka. V mnohých našich dnešních rodinách děti vyrůstají tak, ţe z úst svých rodičů neslyší uţ nic, co by jim připomínalo náboţenství, víru v Pána Boha. Výrazy: Pán Bůh, Pán Jeţíš, Panna Maria a jim podobné se uţ v těchto rodinách nepouţívají, a tak pro takové děti jsou tyto výrazy cizí. Některé z těchto dětí mají alespoň to štěstí, ţe je rodiče přihlásí na vyučování náboţenství. Potom teprve z úst katechety nebo katechetky tyto děti poprvé slyší o existenci Boha a o jiných náboţenských pravdách. Mezi takové děti patřil i malý Joţko, který vţdy s otevřenými ústy poslouchal to, co jim katecheta vyprávěl. Pro něho všechno, co říkal, bylo nové. Jednou katecheta mluvil o Nejsvětější Trojici. Připomínal Otce, Syna i Ducha svatého. Na Joţkovi bylo vidět, ţe ho cosi znepokojuje. Aţ se

přihlásil a zeptal se: „A to v nebi nemají matku?“ Katecheta začal dětem vysvětlovat a Joţko i ostatní děti se dozvěděly, ţe i v nebi mají matku a ţe tou nebeskou matkou je Panna Maria. Ona je Matkou nejen nebešťanů, ale i nás všech, kteří ţijeme na této zemi. Je naší nebeskou Matkou, a to nejen proto, ţe je v nebi, ale především proto, ţe nás všechny zrodila pro nebe. Tak jako nám naše pozemská matka darovala časný, pozemský ţivot, tak nám Panna Maria darovala ţivot věčný, ţivot nebeský. Ona nás zrodila pro věčný ţivot tehdy, kdyţ nám porodila Pána Jeţíše, Spasitele našich duší. Své mateřství zpečetila, kdyţ svého Syna, Jeţíše Krista, obětovala na kříţi jako výkupné za naše hříchy. V srpnu si připomínáme jednu velkou událost ze ţivota naší nebeské Matky, kdyţ oslavujeme její smrt, kterou ani nemůţeme nazývat smrtí. Smrt je totiţ trest za hřích a Panna Maria neměla ţádný hřích. Byla

21. ročník uchráněna i od dědičného hříchu. Její duše se nedotkl ani stín hříchu. Proto Východní církev nazývá její smrt „Zesnutím“. Ona jen usnula a její Syn, Jeţíš Kristus, si ji vzal k sobě do nebe s tělem i duší. Panna Maria, naše nebeská Matka, je uţ v nebi. My jsme její děti a děti patří k matce. Kdyţ matce seberou dítě, je velmi nešťastná, neumí na dítě zapomenout. Pokud dítěti seberou matku, zůstává nešťastným sirotkem. My jsme dětmi Panny Marie. A proto, ţe ona je v nebi, máme tam i my své místo. Náš pozemský ţivot je cestou do nebe, ale na té naší cestě do nebe máme mnoho nepřátel. Ti dělají vše proto, aby před námi dveře do nebe zavřeli. Ba, celý náš ţivot je bojem s nepřáteli naší spásy. Sami cítíme, ţe jsme v tomto boji slabí. Proto si poloţme otázku: „Kde hledat pomoc, abychom nepadli a kdo nás zachrání, pokud jsme padli?“ Bovio vypráví o ţeně, která se jmenovala Helena. Ta vedla velmi nemravný ţivot. Jednou si chtěla zkrátit cestu přes chrám, který stál mezi dvěma ulicemi a vchody do chrámu byly z obou dvou ulic. Vešla do přeplněného chrámu, neboť právě probíhalo kázání. Kazatel kázal o Panně Marii. Helena se zaposlouchala do kázání a pod jeho vlivem si koupila růţenec. Zpočátku se ho nemodlívala, před lidmi

3

ho skrývala, jakoby se za něj styděla. Později se ho začala modlit, čím dále tím vroucněji. Modlitbu znala jiţ od dětství. Ve světle růţencových tajemství Helena poznávala stav své duše. Svědomí jí vyčítalo její strašné hříchy, které se jí protivily a hodně ji tíţily. Aţ jednou uţ nemohla tuto tíhu unést a odnesla ji do zpovědnice. Zde se se slzami vyznala a upřímně litovala svých hříchů. Ze zpovědnice odešla před obraz Panny Marie, aby jí poděkovala za milost, ţe ji přivedla k opravdovému pokání. Tu slyšela ve svém nitru hlas: „Heleno, uţ dost bylo hříchů, kterými jsi uráţela Boha i mě. Zanech svých hříchů!“ Helena na tento hlas odpověděla: „Ano, chci zanechat svých hříchů, ale ty, Matko Boţí, mi musíš pomoct.“ A Panna Maria jí skutečně pomohla. Helena prodala svůj velký majetek, peníze rozdala chudým a zbytek svého ţivota strávila v upřímném pokání. S pomocí Panny Marie zvítězila nad všemi pokušeními a zemřela v pověsti svatosti. Svatý Bonaventura napsal: „Chcete vejít do Království nebeského? Potom ctěte Pannu Marii a najdete ţivot i věčnou spásu!“ Svatá Brigita vypráví o jednom bohatém muţi, který vedl velmi hříšný ţivot. Uzavřel smlouvu s ďáblem a celých 60 let mu slouţil jako jeho nejvěrnější otrok. Neumíme si ani představit, kolik hříchů tento člověk napáchal ve svém ţivotě. Kdyţ leţel

4


na smrtelné posteli, zjevil se Pán Jeţíš svaté Brigitě a řekl jí, aby k němu poslala kněze, který byl jejím zpovědníkem. Ona tak učinila. Kněz k němu přišel, ale hříšník o něm nechtěl ani slyšet. Kdyţ k němu kněz přišel potřetí, prozradil mu, ţe přichází na přímý příkaz Pána Jeţíše, který mu nabízí odpuštění hříchů. Umírající mu se slzami odpověděl: „Jak mohu doufat, ţe mi Jeţíš odpustí mé strašné hříchy, kdyţ jsem tolik let slouţil ďáblovi?“ Kněz ho ubezpečoval, ţe milosrdenství Boţí je nekonečné a Pán Bůh nehledí na hříchy hříšníka, ale na jeho upřímnou lítost. Tehdy umírající s pláčem odpověděl: „Otče, já uţ jsem se smířil s tím, ţe musím být zatracený, ţe pro mě uţ není jiné východisko. Nyní uţ ale věřím, ţe Bůh mi chce odpustit mé hříchy, proto se chci z nich upřímně vyzpovídat. Prosím, pomozte mi!“ Vyzpovídal se a přijal i svátost nemocných. Za šest dní zemřel. Po jeho smrti se Pán Jeţíš zjevil sv. Brigitě a prozradil jí, ţe dotyčný není zatracený, ţe se jeho duše očišťuje v očistci. Prozradil jí i to, ţe byl zachráněný jen na přímluvu Bohorodičky, neboť ji uctíval i přes to, ţe byl ve sluţbách zla. Úcta k Panně Marii ho zachránila před věčným zatracením. Svatý Tomáš Akvinský napsal: „Kdyţ Maria počala a porodila Syna Boţího, dostala polovici Království. Ona se stala Královnou milosrdenství a Jeţíš se stal Králem spravedlnosti.“ Skutečně, kdyby nebylo velkého

milosrdenství Panny Marie, naší nebeské Matky, která je v určitém smyslu všemohoucí, neboť se svými prosbami obrací na všemohoucího Boha, proto nám můţe všechno vyprosit, neměli bychom ţádnou naději, ţe utečeme spravedlnosti jejího Syna Jeţíše Krista. Legenda říká: Jedno děvče, které bylo velkou ctitelkou Panny Marie, mělo v klícce slavíka. Děvče často zpívalo mariánskou píseň „Ave Maria“. Tuto píseň se naučil zpívat i slavík. Jednou se mu podařilo uletět z klícky a dostat se na svobodu. Kdyţ si volně létal, najednou se na něj řítil jestřáb. Dravec uţ ho drţel a odnášel jako kořist. Slavík ze strachu začal zpívat „Ave Maria“. Vtom jestřáb pustil svoji kořist a mrtvý padl k zemi. Tato legenda nám chce zdůraznit tuto pravdu: „Mnohokrát se podobáme tomuto slavíkovi. Touţíme po svobodě a ve své lehkomyslnosti a neopatrnosti se dostáváme do zajetí dravce, kterým je ďábel nebo nějaká hříšná vášeň. Kdo se vzpamatuje a z jeho úst zazní upřímná modlitba k Panně Marii, dravec bude poraţený a on vysvobozený.“ Panna Maria je mocná. Ona jediná z lidského pokolení pošlapala pekelnému hadovi hlavu. Ona jediná nad ním zvítězila. Jen ji upřímně prosme, aby nás chránila na naší ţivotní cestě a přivedla tam, kde je ona, do nebe. Jsme přeci jejími dětmi a dítě patří tam, kde je jeho matka.

Královno nanebevzatá, oroduj za nás!

21. ročník

5

LOUČENÍ S P. PATRIKEM 26. června 2010 Poslední sobotu v červnu se na Lomečku sešli bývalí farníci z farností, které po dobu 11 let spravoval P. Patrik v českobudějovické diecézi, aby při mši svaté poděkovali Pánu za všechny dary a milosti, které skrze něj dostali a také otci Patrikovi za jeho sluţby a popřáli mu hodně Boţího poţehnání pro další působiště. Poutníků se sešlo skutečně hodně, coţ vedlo k radosti, ţe přeci jen vděčnost zcela nevymřela. Hlavním celebrantem mše sv. byl P. ThDr. Patrik Maturkanič Ph. D., CFSsS, homilii pronesl P. Mgr. Dominik Josef Doubrava O. Praem., farář ze Lhenic. Spolu s nimi u oltáře koncelebroval P. Mgr. Cyril Tomáš Havel, CFSsS, generální superior petrinů. Ten na závěr P. Patrikovi také za Kongregaci poděkoval za sluţbu v jím

spravovaných farnostech a za ochotu jít tam, kam představení potřebují. Ve zpovědnici zasedl P. Mgr. Miroslav Šašek z Českých Budějovic a mezi lidmi byl přítomen i P. Václav Klíma z Kněţského domova v Českých Budějovicích. Ten v závěru vyjádřil svůj velký dík Panně Marii Lomecké a svoji lásku k ní vyzpíval i písní. K díkům se připojili i písečtí farníci. Poté se ujal slova ještě P. Patrik, který shrnul své pocity z působení v jiţních Čechách. Následovalo poţehnání milostnou soškou a její uctění ukončilo tuto slavnost. Na úplný závěr si pak přítomní mohli poslechnout i zazpívat pár písní v podání „Strakonického dudáka“ pana Ondřeje Hoffmanna z Vodňan. Milý otče Patriku, díky za vše a Pán ať vás provází svým poţehnáním!

Z promluvy jsme vybrali V jedné písni moderních křesťanů jsou tato slova: „Nikdy jsem nevěděl, co je to hřích, poznal jsem v světě jen slzy a smích, až když jsem, Pane můj, našel Tebe, viděl jsem jasně, jak hřích můj zebe. Vezmi svůj kříž a pojď po cestě mé, dej mi své trápení, my dojdeme, tohle mi Ježíš řek´ a já jsem šel, dneska už dobře vím, že pravdu měl.“ Sestry a bratři! Otec Patrik mě poţádal o krátký proslov. Jezdívám

sem na první soboty jako zpovědník. V otci Patrikovi jsem poznal člověka, který má dobré srdce a vzpomněl jsem si na slova, která kdosi moudrý řekl: „Lidé zapomenou na to, co jste říkali, lidé zapomenou na to, co jste udělali, ale nezapomenou, jak se vedle vás cítili.“ Myslím, ţe to je veliká přednost našeho spolubratra, ţe se snaţil všude z toho svého daru rozdávat. Právě proto i to velké mnoţství vás se s ním přišlo rozloučit.

6


Kdyţ je to loučení, tak mi připadají na mysl slova nositele Nobelovy ceny za literaturu Jaroslava Seiferta. Ten napsal: „Bílým šátkem mává, kdo se loučí. Každého dne se něco končí, něco překrásného končí. Setři si slzy a usměj se uplakanýma očima. Každý den se něco začíná, něco překrásného začíná.“ Přátelé, ţijeme v čase. Buď plánujeme nebo vzpomínáme, ale ţít v přítomnosti, to není v naší moci, ale je v naší moci přiblíţit se Tomu, který ţije v přítomnosti. U Něho není zítra, včera, dnes; u Něho je stále dnes. To je to, co se máme naučit nebo osvojit. Kněz, ať dělá co dělá, všem se nikdy nezachová. Ostatně to platí o kaţdém člověku. Vzpomínám, jak mi jeden starý kněz, kdyţ jsem začínal, říkal: „Nezakramař se a nezatrpkni!“ Kolikrát jsem si na to vzpomněl. Protoţe, kdyţ člověk zatrpkne, protoţe ho druzí nepřijali nebo nepochopili, tak velice škodí sobě i ostatním. Ať tedy děláš co děláš, všem se stejně nezachováš. Komu lidé tleskají? Jenom tomu, kdo jim říká jen to, co je jim příjemné, ale ty, kteří slyší i to, co je náročné, se vţdycky zamlčí a pokud jsou rozumní, tak přehodnocují ve svém ţivotě i v ţivotě našeho okolí. Jeden kněz vyprávěl: „Když přicházím k oltáři a líbám toto posvátné místo, tak si říkám: S vámi jsem hříšník, ale pro vás jsem služebník.“ Je potřeba to vědět, ţe jsme jen lidé a slouţíme Tomu, který je Nejsvětější, Jeţíši Kristu, a tak máme pomáhat kněţím, máme s nimi

spolupracovat, ale nemáme je ani nad míru obdivovat ani odsuzovat, protoţe my lidé nikdy neznáme ten správný, spravedlivý soud. Proto není dobré, kdyţ se v minulosti stavěly pomníky anebo šibenice. To jsou dva extrémy. Někdo se zalíbí, postavíme mu pomník, pak ho třeba naši potomci zboří. Zase druhý extrém, šibenice. Dneska uţ moderní psychologie uznává, ţe za všechno člověk nemůţe. Sebemrskačství to není zdravé. Ano, přiznávám, Pane jsem slabý, hříšný, ale mám Tebe. Turgeněv ve své jedné povídce vypráví o králi, který vystrojil hostinu pro ctnosti. Všechny ctnosti, které se dostavily, se znaly, zdravily se jako staří známí. Jenom dvě ctnosti se neznaly. Byla to štědrost a vděčnost, protoţe to je to, na co někdy zapomínáme. Posláním proroků ve Starém zákoně bylo „těšte a napomínejte můj lid“. To je také poslání nás kněţí. „Těšte, povzbuzujte“ a „napomínejte“, protoţe jednostrannost by byla nevěrnost našemu poslání. Jedna krásná modlitba říká: „Pane, přijmi mne takového, jaký jsem, ale učiň mne takovým, jakým mne chceš mít!“ Chceme otci Patrikovi poděkovat za srdečnost, se kterou se nám otevíral a všem bratřím i biskupům, kteří tady slouţili Nejsvětější Oběť a přeji mu doslova to, co mi řekl ten starý, dobrý kněz: „Bratře Patriku, nezatrpkni a nezakramař se!“ Amen.

21. ročník

7

ČERVENCOVÁ pouť 3. července 2010 První sobota v červenci jiţ byla plně v reţii nového duchovního správce Lomečku P. Mgr. Miroslava Nikoly, kterého při mši svaté uvedl a představil hlavní celebrant, generální vikář českobudějovický, P. Mgr. Adolf Pintíř. V úvodu řekl: „Jako křesťané jsme se naučili říkat podle textu z listu sv. Jakuba: „Kdyţ Pán Bůh dá.“ Většinou plánujeme, připravujeme si nejrůznější setkání a měli bychom říci: „Kdyţ Pán Bůh dá.“ Tak je to i s plánem bohosluţeb na Lomečku. Uţ v listopadu loňského roku se připravoval kalendář a samozřejmě jsem vůbec netušil, co bude 3. července. Dnes jsem tady tak trochu sluţebně, protoţe vám přivádím nového duchovního správce. Kněze, který byl vysvěcen před 32 roky. Je to kněz velmi zkušený, který má za sebou poţehnané působení v nelehkých oblastech. Působil na Chodsku, ale ne

ve zboţném Chodsku, ale v tom, které bylo poznamenáno pohraničím a vystěhováním Němců. Působil v Kašperských Horách, potom v Sušici a v Horaţďovicích. Chci vás povzbudit, přijměte ho! Všechno je to skutečně tak, jak říká sv. Jakub: „Kdyţ Pán Bůh dá“. P. Patrik, kdyţ byl poslán na Lomec, tak slyšel, ţe je to jen takový záskok, neţ se vyřeší situace a trvalo to 6 let. I jemu patří veliký dík za tu sluţbu, kterou přijal. Není to snadné, kdyţ mladý kněz dostane takový úkol. Pracoval tady ze všech sil a samozřejmě i ze všech svých sil bude pracovat i otec Mirek.“ Texty ke mši sv. byly vzaty ze 14. neděle v mezidobí. Po mši svaté pak následovaly loretánské litanie, které zazpíval P. Adolf a uctění Panny Marie tuto pouť ukončilo.

Z promluvy jsme vybrali V evangeliu jsme slyšeli: „Pán ustanovil ještě jiných dvaasedmdesát učedníků, poslal je před sebou po dvou do všech měst a míst, kam chtěl sám přijít.“ (Lk 10,1) Cestou jsem si říkal, jak by nám bylo, kdyby teď bylo najednou o dvaasedmdesát učedníků víc. Taková situace však nehrozí, neboť v dohledných dobách je jasné, ţe bude

obsazena asi jen jedna třetina farností, asi 40. Ty budou obsazeny vţdycky. Všechny ty ostatní farnosti nikdo nehodí přes palubu, to ne! Ale musíme ţít v realitě i do budoucích let. „Pán ustanovil ještě jiných 72 učedníků.“ Cítíte velkolepost Boţího jednání? My se často strachujeme, jak to dopadne, jak to bude. Všechno je jinak, protoţe Pán má bezpečně všechno ve svých rukou.

8


Dnešní texty nás odpoutávají od sebe samých a vedou nás blíţ k Bohu. Minulou neděli jsem se zlobil na jednoho kněze. Byl jsem sluţebně v Německu na jednom setkání a byl jsem se podívat v jednom kostele. Byla tam mše sv. s dětmi. Kněz se snaţil postavit na jejich úroveň a vtáhl do bohosluţby i fotbalové mistrovství světa. Zrovna tu neděli odpoledne pak hrálo Německo s Anglií a celé Německo tím ţilo. Při čtení přímluv, které měly děti připravené, nechal jednomu dítěti přečíst přímluvu: „Abychom odpoledne vyhráli.“ Tak jsem se v duchu zlobil. Co si bude myslet ten chlapec, kdyţ ti fotbalisté prohráli? To dítě si bude říkat: „Buď jsem se za to špatně modlil, nebo mě Pán nechtěl slyšet.“ Co má vlastně Pán Bůh dělat? Myslíte si, ţe někde v Anglii se někdo nemodlil, aby vyhráli Angličané? Koho má Pán Bůh poslechnout? Má nechat vyhrát Němce nebo Angličany? Nebo Brazilce a jiné? Jak je to v našem ţivotě? Nejsme my často úplně stejní jako ty děti? Nesedíme a neprosíme „Pane Boţe, dej, ať…“ „Dej, ať zaprší, protoţe na té zahrádce mi všechno schne.“ Sousedka se modlí: „Pane Boţe dej, ať aspoň ještě dva dny svítí to sluníčko.“ Má Pán Bůh nechat na půl vsi pršet a na půl svítit sluníčko? Musíme vidět Pána Boha jiným pohledem. Nesmíme se zaměřit jen na své prosby a udělat si z Pána Boha automat, který nám splní všechno, co potřebujeme. Prorok Izaiáš (66, 10-14) povzbuzuje Boţí lid v nelehké době

po babylonském zajetí. Boţí lid je neskutečně zdecimovaný a přece Izaiáš říká: „Plesejte s Jeruzalémem, jásejte nad ním, kdo ho milujete. Radujte se s ním, radujte se“, protoţe Bůh vás nese ve svých rukách, Bůh vás chrání, Bůh je vaším otcem, miluje vás, „ponesou vás na zádech, na klíně vás budou laskat, jako matka utěšuje svého syna“, s mateřskou péčí, s mateřskou láskou Bůh se sklání. Ono to tak je, ţe malé dítě nemůţe domyslet a docenit, co všechno rodiče zamýšlejí. Proto se zlobím na toho kněze, ţe si nedal práci a nevysvětlil dětem, ţe Bůh má všechno ve své moci, ţe nás má rád, i kdyţ se nás dotýkají nějaké problémy. Sv. Pavel říká: „Ať je daleko ode mě, abych se chlubil něčím jiným, neţ kříţem našeho Pána Jeţíše Krista.“ To není nějaká sebetrýzeň, ale to je bezpečné poznání víry, ţe kříţ proměňuje lidský úděl. Je to znamení nového stvoření. Co bylo znamením staré smlouvy, to pominulo, ale znamení kříţe, to je vítězství. Proto jsou posláni kněţí, aby věřící rozpoznali, ţe Jeţíš je mezi nimi přítomen. Učedníci se vrací a jsou plni úţasu a vyznávají, co všechno zaţili a Pán jim říká: „Radujte se, ţe vaše jména jsou zapsána v nebi.“ Z toho se vţdycky znovu radujme, ţe Boţí království je uprostřed nás. Máme ho ve svém srdci v kaţdé té chvíli, kdy si uvědomujeme, ţe se naplní to, co řekl prorok Izaiáš.

21. ročník

9

FATIMSKÝ DEN 13. července Letošní červencový Fatimský den byl ve znamení zvláštního očekávání. Zavítal k nám vzácný host. Byla to sama světice sv. Aneţka, která při svém putování po františkánských řádech a kongregacích zavítala také mezi Šedé sestry na Lomeček, aby nás povzbudila svým ţivotem k následování Krista. Sestry byly ochotné se o svou radost podělit i s poutníky Fatimského dne a tak jiţ od 16.30 jsme mohli proţívat rozjímavou modlitbu bolestného růţence ve společenství se svatou Aneţkou. Na jednotlivých tajemstvích bylo ukázáno na některé okamţiky Aneţčina ţivota. V 17.00 pak liturgický průvod zahájil mši sv., jejíţ formulář byl ze svátku sv. Aneţky. Hlavním celebrantem byl P. Jan Maria Vianney Dohnal OFM z Prahy, vikář provincie řádu františkánů. Spolu s ním u oltáře koncelebrovali P. Mgr. Miroslav Nikola a P. ThDr. Patrik Maturkanič Ph. D., CFSsS za účasti jáhna fr. Petera Pavla Valtoše, O. Praem ze Ţeliva. Účast odhadována na 300 lidí. Velkou radost nám udělala přítomnost sester Kongregace Nejsvětější Svátosti a Školských sester de Notre Dame z Českých Budějovic. V úvodu všechny přítomné přivítal P. Mirek: „Chceme dnešní Fatimský den proţít se sv. Aneţkou

Českou a tak prohloubit náš duchovní ţivot. Aneţka nám má co říci a jsme jí také vděční za vše, co pro náš národ udělala.“ Poté se ujal slova P. Vianney: „Chtěl bych i já vás všechny pozdravit a přivítat na této mši sv. a zvlášť bych chtěl přivítat sv. Aneţku Českou, která mezi nás připutovala dnes jako vzácný host. Ona je tu s námi, abychom spolu s ní oslavovali Boha.“ Přímluvy byly tentokrát pojaty trochu netradičně. Byly spojeny s přinášením jednotlivých atributů, které připomínaly určité úseky ze ţivota sv. Aneţky a propojovaly s prosbami za skupiny lidí. Celé znění přímluv přinášíme v našem časopise po homili. V závěru mše sv. P. Miroslav poděkoval P. Janovi slovy: „Chtěl bych ještě poděkovat otci Janovi za úţasný projev. Kdo proţil dobu svatořečení sv. Aneţky České, tak to s ním muselo zamávat. Jako se mnou. Byl to dar. Otče, díky! Člověk si stále uvědomuje, jak sv. Aneţka je stále přítomná a jak je stále účinná. Znám mnoho lidí, kteří se na svatořečení sv. Aneţky rozhodli pro duchovní ţivot a skutečně ten duchovní ţivot intenzivně ţít. Moji milí, sv. Aneţka i dnes stejným způsobem pomáhá kaţdému z nás. Vyuţijme toho, ţe ji můţeme dnes také uctít a můţeme tu s ní být.“

10


Po mši sv. pak následovala adorace Nejsvětější Svátosti a po ní poţehnání ostatky sv. Aneţky, které bylo moţné i osobně uctít úklonou či dotykem. Pro přítomné byly připraveny obrázky světice, které znázorňovaly

její sochu umístěnou v klášteře sester a zhotovenou ve 30. letech 20. století pro ošetřovatelskou školu v Hradci Králové. Svatá Aneţko Česká, oroduj za nás!

Z promluvy jsme vybrali Přicházíme, abychom, jak bývá zde zvykem, slavili Fatimský den. Dnes je to trochu se změnou, protoţe tu máme zvláštním způsobem přítomnou sv. Aneţku Českou, proto i všechny liturgické texty jsou z jejího svátku, abychom si ji více přiblíţili. Víme také, ţe kdyţ slavíme její velikost, tak kaţdou liturgií je oslavena Matka Boţí a také Bůh sám. Můţeme říci, ţe dnes spolu se sv. Aneţkou skutečně chceme oslavit Boha. Pokud jste si všimli, kdyţ se slaví různí svatí, všechny modlitby i texty, které se čtou, se snaţí nějakým způsobem zachytit a vykreslit toho světce, charakterizovat tím, co je mu vlastní, čím vynikal. Proto i dnešní texty mají svou zvláštní specifičnost, jakousi krásu, kterou jsme mohli cítit, jak nás Boţí slovo hladí v srdci svou něţností, která v něm je. Kdyţ jsme četli evangelium ze sv. Matouše 25. kapitolu, tak to jistě nebylo kvůli králi, který přichází soudit po pravici a po levici, protoţe Aneţka, byla dcerou královskou, ale pro aspekt, na který tento král klade takový důraz.

Aneţka byla královskou dcerou Přemysla Otakara I. Narodila se roku 1211. V příštím roce bude 800 let od jejího narození, proto je i toto putování ostatků, abychom se v našich františkánských společenstvích připravili na její jubileum. Aneţka je dcerou královskou a měla obrovské moţnosti. Mohla být i císařovnou, ale ona tuto moţnost odmítá, protoţe je oslovována něčím naprosto jiným, neţ aby se stala první ţenou Evropy. Je oslovena duchovním proudem, který přichází do Čech ze střední Itálie, přímo z Assissi. Je oslovena sv. Františkem i Klárou, jejich ideálem, který oni předkládají. Obnovují autentiku evangelia. Aneţka povolává do Prahy syny sv. Františka, františkány, a usazuje je na Starém Městě Praţském. Nechává vybudovat klášter klarisek a ona je první, která do kláštera vstupuje a dává velkou výzvu své době. Ona, dcera královská, moţná císařovna, dává přednost bezvýhradně chudému ţivotu. Uţ to samotné je něco obrovsky velkého. Ale v tom všem ještě není její velikost.

21. ročník Její velikost naznačují texty, které jsme slyšeli. Jak od sv. Pavla Kolosanům, tak i evangelium Matoušovo. Aneţka se nestává jenom jednou ze sester, její velikost není jenom v tom, ţe je v kontaktu se Svatým otcem, dopisuje si se sv. Klárou, navzájem se povzbuzují. Její velikost je v tom, ţe se skutečně stává, kdyţ byla jmenována abatyší, matkou svým sestrám. Nezůstává však uzavřena jen v prostorách kláštera, klauzury, ale její duch, její láska překračují zdi kláštera a ona se stává matkou všech chudých Praţanů i širokého okolí. Stává se tou, u které všichni, kdo jakkoliv trpí, hledají útěchu. Jakoby slova apoštola Pavla „jako od Boha vyvolení, svatí a milovaní projevujte navenek milosrdné srdce, dobrotu, pokoru, mírnost a trpělivost a nad to nade všechno mějte lásku, jako svorník dokonalosti“ měla v sobě. Ona tímto ţije, a tak se její velikost rozpíná do celé Evropy a přes celé generace aţ dodneška. Proto nám vlastně má co říct i dnes. Aneţka neţila v jakýchsi mantinelech, které by si vytvořila, a řekla: „Tak to je dost a dál uţ nemohu nebo nechci.“ Vţdyť ani apoštol Pavel neříká - projevujte navenek milosrdné srdce jen někomu, pokoru, mírnost jen někomu. On vyzývá k plnosti. Bariéry, mantinely si stavíme sami. My si moţná řekneme: „Vţdyť dokáţeme mít milosrdné srdce,

11

dokáţeme být dobří, jsme mnohdy trpěliví vůči někomu.“ Moţná vůči někomu na kom nám zaleţí, koho máme rádi, ale uţ si neuvědomujeme, ţe jsme si vytvořili jakési mantinely, přes které nevidíme ty další. Ţijeme si potom jakýsi svůj svět mezi svými nejbliţšími a nejsme schopni se překročit, aby i ti další mohli zakusit naše milosrdné srdce. Často to bývá tak, ţe k těm, kteří jsou za těmito mantinely, se chováme obráceně, zatvrzele, ironicky, nepřátelsky. Často si to ani neuvědomujeme, protoţe máme pocit, ţe máme to milosrdné srdce, dobrotu, mírnost, trpělivost lásku vůči tomu, koho jsme si uzavřeli pro sebe. To je však nesmírně málo. Je to něco co můţe souviset s naším sobectvím, protoţe máme někoho rádi pro nás samotné, ale ne pro něho. Musíme vykročit ze sebe, překračovat dnes a denně mantinely, které nás svazují, blokují, tak jak to dokázala sv. Aneţka. Překročit mantinely, které ji ohraničovaly a vyjít vstříc všem, kteří k ní přicházeli a hledali u ní svou pomoc. Ona dokázala být sestrou a matkou všem. Dokázala ţít realitu, kterou nám ukazuje dnešní evangelium. Jeţíš, jako král, přichází a těm po své pravici říká „měl jsem hlad a dali jste mi najíst, napít, byl jsem na cestě a ujali jste se mě, oblékli jste mě, navštívili jste mě“. Přímo konkretizuje jakým způsobem se má naše milosrdné srdce realizovat.

12


Boţí slovo není jenom pro někoho, ale je pro kaţdého z nás. Kaţdý z nás jsme pozváni, abychom v kaţdodenním ţivotě realizovali velikou Kristovu lásku ke svým blízkým. Začíná se doma, v rodinách, ve vztahu k manţelce, k manţelovi, k dětem, k rodičům, ale musíme jít dál, neuzavírat se. Musíme být svědky Boţí lásky i mezi našimi přáteli, spoluţáky, spolupracovníky, lidmi, se kterými se třeba jen náhodně setkáme, aby všichni zakusili skrze nás Boţí dotek; milosrdné srdce; lásku, která je svorníkem dokonalosti; Kristův pokoj, který vládne v našem srdci. V tom je i velikost sv. Aneţky, ţe se stala matkou všem potřebným. Jistě by se o sv. Aneţce dalo vyprávět velmi mnoho, ale já se ještě vrátím k evangeliu. I zde je jakási velkorysost, kdyţ král říká svým věrným: „Dali jste mi najíst, napít, přijali jste mě, navštívili jste mě.“ I my jsme mnohokrát tomu či onomu pomohli, povzbudili, podali pomocnou ruku, ale pozor na to, Jeţíš říká i to, co jste na druhou stranu neudělali. Kolikrát jsme podali ruku, ale také kolikrát jsme ji nepodali. Kolikrát měl někdo hlad a my jsme mu nedali najíst, měl ţízeň a my jsme mu nedali napít. Kolikrát jsme přehlídli nebo jsme se obloukem vyhnuli někomu, kdo je nám nesympatický nebo někomu, u koho jsme viděli, ţe by po nás něco chtěl a my jsme ho překročili. Pozor na tyto mantinely, na tuto bariéru. Moţná jsme mnohým

pomohli, ale není víc těch, kterým jsme nepomohli? Moţná tomu, kdo nám byl blízký jsme dokázali projevit své milosrdné srdce, ale dokázali jsme projevit své milosrdné srdce za mantinely, které jsme si vytvořili? Tam myslím, ţe máme kaţdý z nás velké rezervy. Je třeba, abychom se dokázali překročit, vyjít ze sebe, vyjít vstříc, být i dnes v této době ţivými a pravdivými svědky Jeţíše Krista přítomného, abychom věděli, ţe v kaţdém člověku, se kterým se setkáváme, se setkáváme s Kristem. „Co jste učinili jednomu z mých nejmenších, mně jste učinili“, ale taky „co jste neučinili jednomu z mých nejmenších, mně jste neučinili.“ Je tak jednoznačné v našem ţivotě, ţe jsme vţdy vyšli vstříc? Tím abychom jednou mohli spíše slyšet: „Pojďte poţehnaní mého Otce, přijměte jako úděl království, které je pro vás připravené od zaloţení světa.“ Ještě bych se na malou chvilinku vrátil k ostatkům. I sestry ţádaly, kdybych nějak vysvětlil, jak se tyto ostatky dostaly aţ sem. Kromě toho, ţe ostatky teď putují, týden po týdnu v některé františkánské komunitě. Vţdyť víme, ţe hrob svaté Aneţky nemáme, tak jak to, ţe máme její ostatek? Tady by se dala dělat obrovská studie a bylo by to na hodně dlouho líčit všechny souvislosti jejího hrobu, její úcty. Je skutečností, ţe kdyţ Aneţka 2. března 1282 zemřela, tak sestry nemohly najít hned někoho, kdo by ji pohřbil. Nikdo se necítil hodným

21. ročník toho, aby ji pohřbil, protoţe všichni vnímali, ţe to je mimořádná světice. Kaţdý se vymlouval na to, ţe nemůţe a aţ po 14 dnech, zase dílo Boţí Prozřetelnosti, přichází do Prahy generální ministr minoritů, který ji pak pohřbívá. Po celou tuto dobu její tělo vyzařovalo mimořádnou vůni. Jakoby uţ tato skutečnost naznačovala krásu jejího ţivota. Bůh ji oslavil tou vůní, která se stala jaksi příznačnou pro ni a i v jakýchsi souvislostech s hledáním jejích ostatků. Skutečností je, ţe jedna čelist se zachovala, která se v polovině 16. století zvláštním způsobem přes královské rody dostala aţ do Španělska. Tento ostatek spodní čelisti, který je dnes uloţen v trezoru v zámku Escorialu v Madridu ve Španělsku, dovezla po smrti císaře Maxmiliána I. roku 1567 jeho manţelka Marie. (To je všechno autenticky dokázané. Kromě toho, ţe se její hrob někde ztratil, tento ostatek asi někde koloval.) Po ní ho zdědila její dcera Jana, která pak později vstoupila ke klariskám a stala se abatyší. Později ho věnovala královské rodině, která ho uloţila do královského sídla v Escorialu. Ale i na toto se pozapomnělo. Tato zmínka se uchovává i v „Ţivotopisech svatých“ od Eckerta. Jakým způsobem se relikvie objevila? S tím má velikou souvislost náš otec Šimon Zuska, který zemřel v minulém roce před vánocemi ve věku 91 let. Snad mohu říct, ţe mám největší právo o tom vyprávět, protoţe otec Šimon, i kdyţ ţil 60 let ve Španělsku, mi byl nesmírně blízký. Po revoluci

13

sem často jezdil a mnoho času jsme spolu strávili na cestách. I kdyţ byl vyššího věku, hrozně rád cestoval, a tak jsme spolu nacestovali tisíce kilometrů po republice, po Polsku i Rakousku. Velmi rád vyprávěl a několikrát se zmiňoval i o těchto ostatcích, které se váţí k němu. Ale jakým způsobem? Nejdříve k otci Šimonovi. On emigroval uţ 31.3.1948 poté, kdy jako mladý kněz u Panny Marie Sněţné se zúčastnil protestní akce vysokoškoláků po únorových událostech. Viděl, ţe se tam fotí a věděl, ţe hábit se nedá přehlédnout, a také dostal nějaké hlášky, ţe je na seznamu. Kromě toho, ţe byl kaplanem, byl i dobrým varhaníkem. Toho 31. března v poledne hrál při svatbě, po obřadech sklopil víko u varhan, klíček odevzdal vrátnému a zmizel, nikomu nic neřekl. Za několik hodin na to přišla policie se zatykačem a nikdo nevěděl, kde je. Druhý den uţ byl v Německu. Přes Německo, přes Paříţ ve Francii se dostává aţ do Španělska do Valencie a pak do Onteniente, kde ve františkánské koleji mnoho let učil. Bylo to v roce 1952, kdy přijíţdí do Říma a setkává se tam s dalšími jemu podobnými, jako byl Tomáš Špidlík, Jaroslav Škarvada, Jaroslav Polc. Všichni byli mladí a horliví a probírali situaci v Československu a mluvili také o našich svatých a o tom, proč vlastně Aneţka nemůţe být svatořečena. Nebyli totiţ její ostatky, aby se něco dalo do pohybu. V té době, musely být ke svatořečení ostatky.

14


Jeden z těchto otců říká: „Ale v Ekrtově „Ţivotopisech svatých“ je v poznámce pod čarou, ţe nějaký ostatek je v Escorialu ve Španělsku.“ Šimon, který byl muţem činu říká: „Já tam su, já se tam podívám.“ S velkým nadšením si vyjednal audienci u ministra školství, protoţe pod něho Escorial spadal, aby dostal potvrzené povolení k hledání ostatků. Escorial je obrovský areál, kde mají sídlo také augustiniáni, kteří to mají pod kontrolou. Kdyţ přišel na tuto schůzku, tak ministr tam nebyl, odjel na dovolenou s Frankem, ale byla tam jeho sekretářka a ta mu potvrzení napsala. Šimon s tímto potvrzením přijel za převorem kláštera areálu a říká mu s jakým úmyslem přijíţdí. Převor říká: „Já papír nepotřebuji, pustil bych vás i bez papíru. Je tu ale velký problém. Za občanské války, (která byla ve Španělsku v letech 1936 a následujících a má na svědomí velké mnoţství kněţí a řeholníků), se ztratila kniha autentik, podle které by se ostatky daly najít, protoţe tady je jich tisíce. Hledat bez této knihy nějaký ostatek, to je jako byste hledal jehlu v kupce sena. Vůbec si nedovedu představit, jak to budete dělat!“ Šimon říkal: „Ale já jsem tu na to, abych to našel.“ Tak se domluvili na další den, kdy má přijít. Kdyţ Šimon přišel, převor ho přivedl do velkého prostoru za sakristií, kde bylo plno skříní, ale bez jakéhokoliv návodu. Říká: „Tak tady to

je, a kdyţ chcete, tak se do toho pusťte.“ Odešel a zamkl. Šimon říkal: „Víš, přemýšlel jsem nad dvěmi věcmi. Za prvé kam půjdu, aţ to na mě přijde, protoţe jak víme byl zamčený, a za druhé, kde začít. Tak jsem si sedl a modlil se. Nevím, jak dlouho jsem seděl a modlil se, snad hodinu nebo dvě. Najednou jsem slyšel, ţe někdo odemyká. Přichází převor úplně bledý, chvějící se a říká: „Padre, věříte na zázraky?“ Šimon říká: „Mně vţdycky říkali Padre Prozřetelnosti, já na zázraky moc věřím.“ Převor pokračuje: „Víte, dneska jsme dostali poštu a v ní byl tento balík. Tak jsem ho otevřel a byl tam tento dopis: Našel jsem tuto knihu a poznal jsem, že patří vám, tak vám ji zasílám. Byla to ta kniha autentik, seznam všech ostatků, které tam byly uloţeny.“ Bylo to něco, co bylo pro oba velkým svědectvím. Otevřeli ji a začali hledat pod písmenem „I“ , protoţe ve ‚Španělsku není Agnes, ale Inez a našli „Inez of Prag abatyše“. Našli, která skříň i které oddělení, tak šli a hned tu skříň otevřeli. Byly tam tři zásuvky. Ve třetím šuplíku byla ta čelist na které bylo v latině napsáno „Beate Agens Prag abatys“. Šimon dále vyprávěl: „Tak jsme šuplík zasunuli a napsal jsem dopis do Říma. „Ostatky jsem našel, mám něco podnikat dál?“ Dostal jsem odpověď: „To uţ nech na nás, svou úlohu jsi splnil.“ Toto byl první impuls k tomu, aby se mohlo začít s procesem svatořečení blahoslavené Aneţky, na které také začal tlačit kardinál

21. ročník Tomášek. Kdyţ uţ byl proces v běhu a on slyšel o těchto ostatcích v Escorialu, tak v roce 1987 píše španělskému králi Juanu Carlosovi I. prosbu, aby mu v rámci připravovaného procesu blahořečení buď daroval tento ostatek, nebo aspoň jeho část, protoţe nemáme nic, neţ co mají oni tam. Pak byla nějaká diplomatická korespondence. Dostal také odpověď, ţe uţ v roce 1982 si jeden zub z té čelisti na španělském králi vyţádal P. Novotný z Vídně O.Cr., provinciál kříţovníků, a přivezl ho do Vídně, kde dal zhotovit ostatkový kříţ ve tvaru kříţovnického kříţe a byl uchováván s velkou úctou u sester klarisek v kostele sv. Karla Boromejského ve Vídni. Na základě prosby pana kardinála dal král dovolení a dostává na jaře 1988 jeden kloub dolní čelisti.

15

Pan kardinál nechává zhotovit právě tuto monstranci pro tento ostatek, který pak byl s velkou úctou vystaven. Aţ po svatořečení Aneţky, v tom mimořádném roce 1989, po všech těch událostech a zvratech, po nabytí svobody, za kterou děkujeme sv. Aneţce, asi 4 roky nato, i kříţovníci, kteří se pak dostali do svého sídla u Karlova mostu, převezli ostatek, který byl ve Vídni do Prahy. Takţe teď jsou v Praze dva ostatky sv. Aneţky. Jeden na arcibiskupství, tady tento, a jeden u kříţovníků. Sv. Aneţka se jakoby znovu vrací do Prahy v těchto dvou ostatcích a my ji máme dnes tady. Ať i ona nám pomáhá překračovat naše bariéry, abychom se stávali lidmi, kteří dokáţí mít milosrdné srdce, dobrotu, pokoru, mírnost a trpělivost, kteří dokáţí odpouštět a milovat tak, aby i naše láska byla svorníkem dokonalosti. Amen.

Přímluvy spojené s nesením atributů Kněz: Svatá Aneţka Česká se zřekla všeho, co překáţí sluţbě Bohu a bliţnímu. Přinášením jednotlivých atributů si chceme připomenout její ţivot a společně prosit. Sestra Marcela: 1. Svatí jsou blízcí Bohu i lidem. O tom svědčí svatá Aneţka Česká, která svými modlitbami i osobní účastí dokázala zmírňovat hmotnou i duchovní bídu lidí. Hořící svíce je symbolem světla nového ţivota,

kterého se dostalo lidem skrze svatou Aneţku. Pane, prosíme za celou církev, aby v ní vyrůstali světci, kteří prozáří tento svět. 2. Koruna vyjadřuje královskou důstojnost. Svatá Aneţka pocházela z rodu Přemyslovců, byla dcerou krále Přemysla Otakara I. Vychována byla v klášteře premonstrátek v Doksanech a později zasnoubena Jindřichu VII., měla se stát císařovnou. Ze zasnoubení však sešlo a Aneţka se vrátila do Prahy. Příliš se proto nermoutila,

16


neboť cítila v sobě povolání k jinému ţivotu.

5. Péči svaté Aneţky o potřebné a chudé vyjadřuje zdravotní materiál.

Pane, posiluj v nás vědomí naší královské důstojnosti, které se nám dostalo na křtu svatém a pomáhej nám, abychom jednou vládli s Kristem ve společenství všech svatých.

Pane, prosíme tě za ty, kteří se starají o nemocné, trpící a chudé, dej, aby neztráceli trpělivost, vytrvalost a lásku.

3. Cihla symbolizuje zaloţení a stavbu klášterů pro františkány a také pro klarisky. Rovněţ připomíná zaloţení špitálů pro chudé a trpící. Pane, náš život se podobá stavbě domu, kde základem je pokora, zdi jsou přikázání a zastřešení je modlitba. Vlož do našeho srdce lásku k těmto skutečnostem. 4. Řeholní oděv je svědectvím toho, ţe se Aneţka zříká bohatého a skvělého ţivota u dvora a místo toho volí chudý řeholní ţivot v klášteře. Pane, prosíme za mladé lidi, kteří cítí povolání k řeholnímu životu, aby neváhali a plně toto povolání přijali.

6. Aneţka byla prohlášena za svatou v listopadu roku 1989 v Římě. Růže vyjadřuje vděčnost, za ţivot svaté Aneţky i její svatořečení. Pane, přijmi naše poděkování za tvoji starost o náš národ. Dej, ať i my si umíme vážit každého člověka a učiň, aby zde vždy žili ti, kteří jsou ochotni pomoci druhým a stávají se tak příkladem následování. Kněz: Boţe, tys vnukl sv. Aneţce České, aby dala přednost nebeskému království před pozemským a v pokoře a chudobě přilnula nerozděleným srdcem ke Kristu, tvému Synu. Dopřej nám na její přímluvu, abychom ctili tebe, Nejvyšší dobro, celou myslí i srdcem a všechny své bratry a sestry milovaly v Kristově lásce. Skrze Krista, našeho Pána. Amen.

Leckterá dívka sní o zlaté koruně, - touží se vyjímat v nádheře na trůně. Princezna Anežka, ta se však nebojí – dát přednost hrubému, šedému závoji. K úžasu lidí a k radosti andělů – volí si moudře z tak rozdílných údělů. Můžeš nám prozradit, sestřičko Anežko, - zdali ta oběť ti nepřišla zatěžko? Chtěla jsem šťastná být, ale ne sama jen. – A věčně! Život, ten uplyne jako sen. Získat si bohatství, které se nezmění, - to je to pravé a veliké umění. Stačí mít ochotu a také bystrý sluch, - pak člověk uslyší, k čemu jej volá Bůh. Jak jsem se rozhodla, měla jsem v duši klid. – Teď za to děkuji. Stálo to zato žít! (Marie Nová – Petr Lutka)

21. ročník

17

LETNÍ pouť 7. srpna 2010 První sobota v měsíci srpnu je jiţ tradičně nazvána letní. Počasí tomu však tentokrát moc nenasvědčovalo, navíc jsme byli zaplavováni přílivem vody. Bohuţel o severních Čechách uţ se v sobotu nemohlo říci, ţe by to byla voda ţivotodárná, naopak se jednalo o ţivel, který ničil postupně jednu obec za druhou. Z malých potůčků se staly řeky, které si dělaly co chtěly. Pod tíhou všech těchto faktů bylo jiţ v poledne rozhodnuto, ţe mše sv. bude v kostele. Jako hlavní celebranti byli nahlášeni novokněţí. Ale kde je vzít, kdyţ českobudějovická diecéze nemá letos jediného novokněze? Jiţ asi před půl rokem svou účast přislíbil novokněz z Kongregace bratří Nejsvětější svátosti, P. Petr Maxmilián Koutský CFSsS, působící nyní v klášteře v Českých Budějovicích a v Ledenicích. Spolu s ním u oltáře koncelebroval lomecký farář P. Miroslav Nikola. Ve zpovědnici jiţ od 16.00 obětavě zpovídal lhenický farář P. Mgr. Dominik Josef Doubrava, O. Praem.

V úvodu všechny přítomné přivítal P. Mirek a zvlášť vřele přivítal novokněze P. Maxmiliána. Poté se ujal slova hlavní celebrant a řekl: „Vítám vás všechny na slavení této eucharistie, tohoto hodu Beránka, ke kterému jsme všichni přijali pozvání. Pozvání nejen pro tento den, pro tuto chvíli, ale skrze ni pro celý svůj ţivot. Vydali jsme se na pouť. Přišli jsme sem s tím, co nás tíţí i s tím, za co bychom zde Bohu chtěli děkovat a také s tím za co bychom se Mu chtěli omluvit a poprosit za odpuštění. Skrze Matku Boţí, Pannu Marii, která je velkou přímluvkyní za celé lidstvo.“ Po mši sv. následoval zpěv litanií a po nich poţehnání milostnou soškou pouť ukončilo. Dlouhá řada věřících, která postupovala od uctění milostné sošky k P. Maxmiliánovi pro individuální novokněţské poţehnání nám ukázala, kolik lidí se do kostela vejde, kdyţ je třeba. Milý otče Maxmiliáne, vyprošujeme Vám na kněžské cestě hojnost Božích darů a také velkou radost ze svátosti kněžství.

Z promluvy jsme vybrali Slyšeli jsme evangelium, které připadá na dnešní všední den, kdy si připomínáme sobotní památku Panny Marie. Evangelista Matouš zaznamenává příběh, ve kterém

jsme pozváni vidět sami sebe. Jsme také Kristovými učedníky, kteří prosí o uzdravení a jsme také těmi, kteří mají dojem, ţe mají malou víru. A tak bychom si přáli, aby i toto evangelium

18


bylo radostnou zprávou pro malou víru našeho ţivota. Kaţdý z nás určitě má nějaký plod svého ţivota. Můţeme mu říkat syn. Někdo, kdo je pro nás důleţitý, něco, někdo, do koho jsme vloţili energii svého ţivota, aby mohl ţít, růst a zrát, anebo aby toto dílo mohlo růst a zrát. Čas od času zjistíme, ţe to s naším dílem není nejlepší. Padá kamsi a my ho nemůţeme zastavit. Bojíme se, co se stane s naším dílem, s naším synem či dcerou dál a občas i ztrácíme naději, ţe to dopadne dobře. Jsme podobni učedníkům, kteří se snaţí seč mohou, aby uzdravili, a ono to nejde. Čekáme na příchod Krista, který přichází. V této části evangelia přichází z hory, z hory proměnění, z hory, na které ukázal svým učedníkům svou slávu, kterou teprve mají očekávat, ukáţe se učedníkům v bělostném rouchu. My jsme také dostali bělostné roucho Krista, přijali jsme křest. Já, jako ten, který předsedá této bohosluţbě, nesu tento obraz na sobě, albu, od slova bílý se tento oblek jmenuje, a kaţdý z nás, i kdyţ třeba jen symbolicky, ho při křtu oblékl. Je to oděv proměněného Krista; Krista, který přemohl beznaděj, smrt a ukazuje se učedníkům ve své slávě. Na tento oděv máme nárok a díky tomuto nároku můţeme Boha slavit jako ti, kteří jsme se zde shromáţdili. Jako ti, kteří uvěřili, jsme vystoupili právě na tuto konkrétní horu. Vystoupili jsme i na horu svého ţivota a rádi bychom proměnění zaţili.

Rádi bychom, aby to, co v našem ţivotě umírá, to, co někam padá a my nevíme kam, a začínáme se bát, bylo proměněno přítomností Boţí. Aby nám Bůh poradil jak dál. Ani ne tak slovy, ale tím, ţe se náš ţivot pohne dál a bude naplněn novým očekáváním a novou nadějí tak, jak to učedníci zaţili o Velikonocích. Po hlubokém propadu do beznaděje hrobu se setkávají s Kristem, který znovu oslnivě září, jeho lidství je vykoupené, je tedy naplněn ve svém lidství Boţí přítomností. Jakoby přetéká Boţím synovstvím vůči kaţdému z nás a zdraví učedníky pozdravením pokoje. Sdílí s nimi chléb a rybu, tedy všední pokrm, tak jako s námi můţe sdílet pokoj našeho ţivota skrze starosti, kterými jsme prošli a můţe, pokud ho pozveme, zasednout s námi reálně u jednoho stolu. Doma máme stůl, kolem kterého se shromaţďujeme a tam zaţíváme předobraz tohoto stolu, kolem kterého jsme se shromáţdili teď. Tomu říkáme oltář, je to náš společný stůl, na kterém slavíme, ţe Bůh je přítomen v našem ţivotě skrze svou smrt na kříţi a své slavné Zmrtvýchvstání. Skrze naše starosti, hřích a pády přicházíme k Němu s velikou radostí, ţe je nám odpuštěno a ţe znovu to, co v našem ţivotě umíralo, povstává k ţivotu. Můţeme tedy mít víru jako hořčičné zrno, sebenepatrnější zrnko našeho ţivota, sebeobyčejnější věc v našem ţivotě je hodna toho, aby z ní

21. ročník vyrostla hora víry. Evangelista nám chce říci, ţe malé zrno je hodno toho, aby z toho vyrostla hora víry. Tedy uţ jenom to, ţe se ráno probudíme k ţivotu, coţ je velmi obyčejné a samozřejmé, je začátek výstupu na horu našeho ţivota, kde nás posiluje víra. Na horu, na které se v průběhu celého Starého zákona praotcové setkávali s Bohem, aby s ním mluvili a on mluvil s nimi a sděloval se jim. My jsme na tom ještě o něco lépe, neboť Bůh nám nabízí, ţe lidství, které máme, ţivot, který jsme dostali aniţ jsme o něj stačili poţádat a můţeme za něj jen děkovat, je prostorem pro to, aby v něm vyrostla hora víry. Pak se na té hoře setkáváme s Bohem. On se nám nabízí v uţ tak nepatrné věci, kterou je to, ţe ţijeme, protoţe to je velká věc. V tak obyčejné věci, kterou je tento den, který ráno začal a večer skončí, protoţe vzbudit se do nového dne, to je také velká věc. Ne kaţdému se to poštěstí, ne všichni se můţou ráno probudit a můţou začít znovu ţít. Přijměme tedy toto pozvání a prosme Boha, aby nám dal dobrou, uzdravující radu, radu plnou naděje, která nám pomůţe zvládnout cokoliv ten den přijde. Všimnout si čehokoliv, třeba i bezvýznamného, jako toho, v čem opravdu můţeme vyrůst ve své víře. Tam začíná setkání se s Bohem, tam začíná výstup na horu víry. Přijměme to pozvání i s nadějí, ţe kdyţ své zrnko ţivota přehlédneme,

19

Bůh nám pomůţe znovu se k němu vrátit a dá nám, abychom ho zasadili a nechali vyrůst tak, jak říká jiné podobenství o hořčičném zrnu. Uchováme-li ho a zasadíme ho, můţe přinést veliký uţitek a můţe z něho vyrůst veliký strom ţivota. Přijměme pozvání k všednosti, kaţdodennosti, ve které se i Matka Boţí setkala se svým Pánem. I na té rovině ţivota vyrostla hora její víry. Hora, která pro nás znamená velmi mnoho, neboť byla vpravdě horou. Vţdyť díky tomu, ţe v jejím obyčejném dni se stalo neobyčejné setkání se s Bohem, Bůh vstoupil do dějin člověka. Kdyţ se Matka Boţí vydává někam na horu, tak se vydává jiţ se svým synem, aby slouţila své příbuzné, která je také v očekávání Boha ve svém ţivotě. Boha, který jí přislíbil narození předchůdce. Ve chvílích, kdy vidíme kolem sebe nedostatek víry nebo zmatenou víru, ve svých projevech a úkonech či modlitbě. Můţeme mít naději, ţe ta, která vystoupila na horu víry je tou, která vyprošuje všem lidem, ţe jejich lidské namáhání můţe mít rozměr předchůdce víry, který pak dojde svého naplnění. Není naším právem soudit toto naplnění, nebo soudit, kdy to naplnění má přijít. Mějme naději, ţe i předchůdce je povolán, ţe i povolání předchůdce směřuje člověka k Bohu. Buďme svým bliţním znamením toho, ţe jsme byli ze své lidské nedostatečnosti a často beznaděje pozváni k výstupu na horu víry.

20


DĚLÍME SE S VÁMI Rozhovor s P. Miroslavem Nikolou, novým duchovním správcem na Lomečku Milý otče Miroslave, srdečně Vás vítám jménem čtenářů „Ave z Lomečku“ mezi námi. Mohl byste nám říci něco o sobě? Kdy a kde jste se narodil, z jakého prostředí pocházíte? Jaký vztah máte k Lomečku? Milí čtenáři časopisu „Ave“, zdravím vás a chci vám napsat několik informací o sobě. Narodil jsem se ve Strakonicích r. 1948 ve věřící rodině. Po základní škole jsem se vyučil zámečníkem. V roce 1973 jsem maturoval na Strojní průmyslové škole ve Strakonicích a podal jsem přihlášku do semináře a byl přijat a v roce 1978 jsem přijal kněţství z rukou pana kardinála Tomáška. Kdy jste se rozhodl pro kněžství? Jak dlouho uplynulo od Vašeho rozhodnutí k tomu, než jste mohl poprvé sloužit Nejsvětější Oběť? Jiţ od dětství jsem touţil po kněţství. Nejvíce mě ovlivnili rodiče a potom kaplané, kteří v naší farnosti působili. Mohu říci, ţe ta cesta byla poměrně přímá. Snad ještě mohu podotknout, ţe do semináře jsem nastoupil v době normalizace, takţe vstup byl provázen mnoha oběťmi, zvláště rodičů, (tatínek musel odejít ze školství) a jsem jim za to vděčný.

Kde všude jste působil, než Vás pan biskup poslal k nám? Moje první kaplanské místo bylo v Domaţlicích, pak jsem aţ do pádu komunismu působil na pohraničí – Hostouň, Kašperské Hory. Po sametové revoluci jsem působil v Sušici, Horaţďovicích a nyní v Bavorově. Mnoho lidí se ptá, proč jste si zvolil za místo svého bydliště Bavorov a ne Lomeček? Tato otázka mě překvapuje. Z farností Bavorov, Lomec, Chelčice, které spravuji, je farnost Bavorov největší, a tak jsem si ji zvolil a myslím, ţe si to tato farnost zaslouţí. O bydlení na Lomečku jsem od samého začátku neuvaţoval, protoţe jsem farář a mám, jak se říká, domácnost, a vţdycky jsem byl na faře. Je to celkem logické a nevím, proč se lidé ptají. Máte nějaké plány pro své působení na Lomečku? Bůh má s kaţdým člověkem, ale i s kaţdým místem (i s Lomečkem) své plány. Tak se budu snaţit ţít přítomný okamţik s Bohem v důvěře, ţe Pán cestu i plány ukáţe. Chtěl byste něco vzkázat našim čtenářům a poutníkům? Ţe je mám rád a chceme společně směřovat k Bohu.

21. ročník

21

Léto na Lomečku I letošní letní měsíce bylo na Lomečku rušno. Nejen ţe došlo k výměně kněţí a tedy k nutnému stěhování, ale zároveň zde probíhaly jednotlivé kursy exercicií, kdy se zde postupně vystřídaly skupiny sester boromejek, Školských sester de Notre Dame, bratří dominikánů, bohoslovců, petrinů, skupina děvčat a 3 kursy pro ţeny, které ještě vedl P. Patrik. Téma duchovní obnovy pro ţeny bylo: „O posledních věcech člověka.“ Jenou z ţen, které se těchto duchovních obnov zúčastnily byla paní Jindra, která nám napsala následující dopis: Milá matko představená, milý otče Patriku, milá sestro Benedikto a vy všichni, kteří jste o nás pečovali při letošních exerciciích ve dnech 27.6. - 1.7. 2010! Moc ráda bych vám za sebe a myslím i za ostatní ţeny poděkovala. Nejen za přístup vás všech k nám, ale hlavně za duševní podporu a vzpruhu, kterou mnohá potřebovala. Zvlášť za témata přednášek, která nám - dříve narozeným jsou nejbliţší. Někdy si to neuvědomujeme, nechceme připustit a říkáme si - stáří, smrt. To je ještě daleko. Ale čas strašně moc utíká a my čím dál tím víc nestíháme práci a činnost, kterou jsme dříve zvládly jednou rukou.

Ozvou nebo připomínají se nemoci a bolest a to si potom kaţdá uvědomí svůj věk. Otec Patrik nám všechno krásně a nenásilně nastínil a myslím, ţe svým přednesem, nebo nevím jak bych to nazvala - prostě snaţil se nám krásně vše naservírovat. Je třeba na smrt myslet a nebát se. I kdyţ, jak on říkal a jak si také říkám já, „ještě bych chtěla vědět co vnoučata, jak si povedou v ţivotě a co ty moje nohy, budou v pořádku, budou běhat a co k moři - podívám se ještě někdy /byla jsem 1x v ţivotě/. Mám rozešito a připraveno plno ubrusů a mešního prádélka, to musím ještě tohle a tohle udělat. Ještě nemohu zemřít, ještě bych tady moc chtěla být a ţít," - je potřeba se smrtí počítat a na smrt se připravit, aby nás svým příchodem nezaskočila. Abychom byly připraveny kdykoliv odejít. Kdyţ jsem tak seděla v kapli, naslouchala a tohle všechno si začala uvědomovat - bylo mi nejdříve moc smutno, ale s přicházejícím časem jsem děkovala otci Patrikovi, ţe tahle témata vybral a zvlášť jsem děkovala Bohu i Panně Marii, ţe jsem mohla v tak krásném prostředí tohle všechno vyslechnout. Jindra Černá, Děčín

Čím se nám svět jeví nádhernější a slavnější, tím nádhernější může pro věřícího člověka zářit světlo Boha. (Pierre Teilhard de Chardin)

22


Svatá Anežka mezi Šedými sestrami Kdyţ jsem se před více neţ rokem dozvěděla, ţe se podařilo S. Ludmile Pospíšilové OSF a dalším bratřím a sestrám z vedení františkánských řádů, získat souhlas k tomu, aby u příleţitosti 20. výročí svatořečení sv. Aneţky (r. 1989) a k 800. výročí jejího narození (r. 1211), putovaly její ostatky po všech františkánských komunitách, zajásala jsem a začala se těšit. Můj vztah k této světici je ovlivněn i tím, ţe jsem se, díky Boţí přízni, mohla zúčastnit v roce 1989 jejího svatořečení v Římě. Po vstupu do františkánské kongregace jsem se více seznamovala s jejím ţivotem a odkazem pro nás, zasvěcené osoby. Navíc mě k úctě ještě více nadchla právě S. Ludmila Pospíšilová svými přednáškami o této světici. Kdyţ byl znám rozpis, kdy sv. Aneţka zavítá na Lomeček, začaly jsme plánovat, jak tento čas milosti připravit a také proţít. Nakonec se naše prvotní velkolepé a nadšené plány zkonkretizovaly do jistých mantinelů, které byly určeny také tím, aby se u nás relikviáři i obrazu nestala nějaká úhona. Realita byla taková: 9 dní před návštěvou sv. Aneţky jsme se v komunitě připravovaly modlitbou novény. V době, kdy byla sv. Aneţka mezi námi, jsme pak kaţdý den měly zvláštní poboţnost a rozjímání o jejím ţivotě.

Pro veřejnost jsme vyhradily dvě bohosluţby. Byl to Fatimský den a potom následující neděle při farní mši svaté. Naším přáním bylo, aby se u sv. Aneţky mohly sejít také zasvěcené osoby diecéze, bohuţel tento plán se tak úplně nezdařil. Sestry vyšly z toho lépe. Fatimského dne se k naší velké radosti zúčastnila polovina komunity sester Kongregace Nejsvětější Svátosti a zástupkyně Kongregace Školských sester de Notre Dame z Českých Budějovic. Další polovina komunity sester Nejsvětější Svátosti pak zavítala na Lomeček o farní mši sv. Velkou radost nám také udělaly sestry sv. Karla Boromejského z Prachatic, které se kvůli jiným akcím nemohly zúčastnit veřejných bohosluţeb, ale za svatou Aneţkou na Lomeček přeci jen přijely alespoň zástupkyně v pondělí večer na soukromou poboţnost. Z návštěv všech sester jsme měly velkou radost a byla to i posila pro naše společenství. Jen nám bylo líto, ţe nikdo z bratří na Lomeček v tyto dny nezavítal. Kdyţ jsem tak hleděla při našich modlitbách na relikviář s ostatkem sv. Aneţky, cítila jsem její velkou sesterskou lásku mezi námi. Chtěla bych poděkovat Pánu za všechny dary a milosti, které nám během 10 dní milosti skrze sv. Aneţku udělil. (S.M.Benedikta)

21. ročník

23

Ostatky na mé případné svatořečení... Kdysi, kdesi nebo zda to byl vtip, si nějaká řeholnice tajně šetřila peníze a kdyţ jí na to přišli, tak prozradila, ţe šetří na své případné svatořečení... Jako vtip je to výborné a pokud to byla pravda, tak myslím, ţe i Hospodin má smysl pro humor. Přesně tato událost se mi vybavila, kdyţ jsme koncem července v našem praţském klášteře přivítaly ostatky sv. Aneţky České. Ostatky její čelisti (ač jsem byla přesvědčena, ţe je to její zub), putovaly po františkánských komunitách. U nás pobývala svatá Aneţka něco přes týden, a tak jsme měly dostatek času na přemýšlení o jejím ţivotě, zasvěcení, sluţbě, konci, nenalezeném těle, části čelisti... Její ostatky byly v kostele během mše sv. a průběţně s výstavem Nejsvětější svátosti, aby i lidé mohli spolu s námi sv. Aneţce svěřovat své záleţitosti a děkovat Bohu za její příklad. Jinak byla sv. Aneţka u nás v kapli. Mimo zboţných úvah nad touto vzácnou relikvií mne napadaly i méně zboţné ba vůbec nezboţné. A tak jsem se s jedním takovým nezboţným nápadem svěřila jednomu moudrému knězi a poloţila jsem mu otázku, jestli mám schovávat své zuby na případné mé svatořečení. Abych to ještě doplnila, bylo to zrovna velmi aktuální, protoţe se mi paní zubařka uţ půl roku pokouší léčit zoubek a jedna z posledních moţností by byla jeho vytrţení. Tak abych na to byla připravena...

Tento moudrý kněz pochopil mou otázku a obavu, a odpověděl stejným způsobem: „Zuby? No určitě! A zlaté srdce taky... :)“ Sv. Aneţku jsme, myslím, řádně uctily a oslavily, spolu s návštěvníky našeho kostela. Dokonce jsme vytáhly i kytaru, která je v kostele vzácností. Ale sv. Aneţka si to zaslouţila. Byl poslední den jejího odjezdu, kdy jí S. Pavla odváţela sestrám Sv. Kříţe na Pohořelec. Loučení bylo se vším všudy i s focením celé naší komunity. U večeře jsem přemýšlela, co mi tato návštěva měla říci, co mi vlastně přinesla. V zápalu těchto myšlenek jsem se zakousla do chlebového rohlíku právě na straně léčeného zubu a chřup...!!! Aţ mi zatrnulo a bylo mi zcela jasné, ţe zub je pryč nebo jeho velká část. Kdyţ jsem pracně překonávala myšlenky, ţe je po kráse a něco o nastupujícím bezzubém stáří a o tom, ţe některé věci jsou uţ nevratné, v blesku mi přišla myšlenka na případné ostatky. Musela jsem se tomu, sice trochu ironicky, v duchu smát. „Tak vidíš, holka, ostatky uţ máš...“ A tak jsem se ještě v duchu vracela ke sv. Aneţce a říkala jí: „Sv. Aneţko, ostatky uţ mám, tak tě moc prosím ještě o tu svatost, o zlaté srdce..., aby vše, co na této zemi nastřádám a našetřím, stačilo k tomu, aby jednou nade mnou slova svatořečení Bůh mohl vyslovit... S. M. Ludmila bartolomějská

24


Zemřela S. M. Benilda Dvořáková Ve středu 28.7.2010 završila mezi spolusestrami na Lomečku svou pozemskou pouť seniorka naší Kongregace S.M.Benilda Anděla Dvořáková. Zemřela ve věku 92 let v 71. roce řeholního ţivota, který byl skutečně zcela naplněn, aţ do posledních dnů, starostí o druhé. Její pečlivost a starostlivost, především o zdraví druhých, nám budou chybět. S. M. Benilda se narodila 8. ledna 1918 v moravské obci Šumice v okrese Uherský Brod. Pocházela z dvojčat, její dvojče bratr jiţ zemřel před několika lety. Jinak bylo v rodině celkem 7 dětí – 4 chlapci a 3 dívky. Pokřtěna byla 10. ledna 1918 a svátost biřmování přijala v roce 1930. Sama o své cestě do kláštera vyprávěla: „Doma jsem pracovala v hospodářství. V roce 1932 jsme všechny děti onemocněly tyfem, jen rodiče ne. Léčily jsme se v nemocnici v Uherském Hradišti, mně se přidal ještě zánět pohrudnice, takţe jsem si tam poleţela 6 týdnů. Pracovaly tam Kříţové sestry, které se mi moc líbily. Tam se také datuje můj první kontakt s řádovými sestrami. V mém srdci se ozvala touha stát se řádovou sestrou a slouţit nemocným. Bylo mi 14 let. Četla jsem ţivot sv. Terezičky, jak ţádala Svatého otce o povolení ke vstupu na Karmel jiţ ve 14 letech. Já jsem si řekla, ţe počkám, aţ mi bude 18 let. Měla jsem svobodnou tetu, která pracovala v Praze v Konviktské ulici

v Růţencové výrobně. Byly tam děti – sirotci a mentálně postiţení. Teta na ně ţebrala v Západních Čechách peníze, aby měly z čeho ţít. Jednou mě vyzvala, abych s ní jela do Prahy pomáhat v kuchyni právě v tomto ústavu. Opravdu jsem tam nastoupila. Po nějakém čase potkala teta na ulici v Praze Šedou sestru a řekla jí, ţe má v Konviktské neteř, která chce jít do kláštera k nemocným. Ta jí odpověděla, ţe můţe jít hned k nim, stačí se přihlásit v Bartolomějské u Velebné Matky. Stalo se, odjela jsem se domů rozloučit a pro nejnutnější výbavu. Bylo mi 18 let.“ To se stalo 30. května 1936. Zpočátku pracovala na Zbraslavi, hlavně v noci mívala sluţby u starých lidí. Po krátké době byla poslána do nemocnice do Plzně, kde vystřídala několik oddělení – interní, chirurgické, gynekologické. 14. srpna 1938 měla obláčku a strávila rok noviciátu v Praze, kde v kostele sv. Bartoloměje dne 15. srpna 1939 sloţila své první řeholní sliby. Byla jednou z celkem 24 novicek v tomto roce, které sloţily své svaté sliby (doţivotní sv. sliby skládá o tři roky později). 18. srpna 1939 nastupuje opět v Plzni, aby postupně vystřídala další oddělení této nemocnice, nejprve infekční, potom oční, kde působila přes 7 let, a nakonec na chirurgický sál, kde slouţila více neţ 15 let. Podle vyprávění sestra Benilda povaţovala své působení v Plzni za nejkrásnější

21. ročník období ve svém ţivotě. Často na toto období vzpomínala a vţdy Plzeň byla na prvním místě po jejích rodných Šumicích. Od 1. 8. 1962 pak je jejím dalším působištěm Diana, odkud v roce 1981 odchází na Lomec. S. M. Benilda byla věrnou, zboţnou a radostnou řeholnicí. I v posledních létech svého ţivota, kdy ji jiţ trápily obtíţe stáří, se denně modlila kříţovou cestu a jiné modlitby za spásu světa. Často a ráda sledovala aţ do posledních dnů zprávy o dění ve světě. Neopomněla ani zpravodajství „Zelená vlna“ a především ve dnech, kdy my mladší někam cestovaly, upozorňovala na nutné silniční uzávěrky či havárie a nikdy neopomněla dodat: „To tam musíte jet v takovém nečase? To nemůţete být doma? Vţdyť tady máte práce dost!“ Aţ do posledních dnů byla starostlivá o zdraví spolusester, ještě několik dní před smrtí litovala jinou nemocnou sestru, ţe ta má určitě velké bolesti. Její ohleduplnost a starostlivost o druhé je nám velkým příkladem. Byla velkou ošetřovatelkou a léčitelkou různých neduhů spolusester. Stačilo jen se před ní zmínit, ţe někomu není dobře, a hned

25

nastoupila léčba aloem, puškvorcem, měsíčkem či jinými bylinkami. Pokud mohla, věrně se starala v zimě o ptáčky, nehledíc na to, ţe se s nimi v krmítku přikrmují i divoké kočky. Vţdy muselo být ptačí krmítko zaplněné a neváhala na to osobně dohlédnout a obětovat se i v těţkých zimních dnech, kdy ji uţ trápila artroza. Lomeček zaţil také její péči o růţe, kterými nakonec byla vyplněna i její rakev v den pohřbu 4. 8. 2010. Zádušní mši sv. v 10.00 celebroval lomecký farář P. Miroslav Nikola. Spolu s ním koncelebroval P. MVDr., Mgr., Jan Janoušek a rodák ze Šumic P. Mgr. Miroslav Hřib, za kterého se S. Benilda také modlila a obětovala. Přítomny byly také dvě neteře, jako zástupkyně velkého rodu Dvořáků. V homilii P. Mirek vyzdvihl věrnost zemřelé ve svých slibech Pánu přes všechny těţkosti, které v ţivotě proţila. S. M. Benildo, děkujeme za Váš příklad zasvěceného ţivota a odpočívejte v pokoji u svého nebeského Ţenicha!

Jubileum P. MVDr. Mgr. Jana Janouška Dne 29. srpna 2010 se doţívá 70 let P. MVDr. Mgr. Jan Janoušek farář ze Čkyně a vikariátní sekretář Prachatického vikariátu. P. Jan je poutníkem Lomeckým jiţ dlouhá léta. Nyní, kdykoliv přijede na pouť, je také k dispozici ke sluţbě ve svátosti smíření, naposledy tak bylo při první červnové sobotě, kdy ho „Ave

z Lomečku“ v této sluţbě opomnělo uveřejnit. Tímto se P. Janovi omlouváme, neboť byl skryt zrakům reportérovým, nikoliv však zrakům Boţím a jistě o svou odměnu nepřijde. Milý otče Jane, vyprošujeme Vám na Pánu všechny potřebné dary pro tělo i duši. Ať Vám Pán ţehná a posiluje ve Vaší sluţbě!


26

MOUDROSTI svatých Sv. Jan Maria Vianney Udělejme radost dobrému nebeskému Otci: vraťme se k němu a budeme šťastni.

Dobrý Bůh je vţdy připraven nás přijmout. Jeho trpělivost nás očekává. Jsou někteří, kteří si myslí, ţe Bůh má tvrdé srdce. Ó jak se mýlí! Věčný Otec, aby odzbrojil věčnou spravedlnost, dal svému Synu srdce výjimečně dobré. Nikdo nemůţe dát to, co nemá.

Někteří říkají: „Spáchal jsem mnoho zlého, dobrý Bůh mi nemůţe odpustit.“ Jedná se o strašné rouhání. Je to totéţ, jako bychom vykazovali Boţímu milosrdenství meze, které nemá, protoţe je nekonečné.

Kdyţ kněz dává rozhřešení, je třeba myslet jen na jednu věc: ţe Krev dobrého Boha se vylévá na naši duši, aby ji obmyla, očistila a učinila tak krásnou, jak byla po křtu.

Sv. František z Assisi Prosil jsem Pána, aby mi zjevil, kdy jsem a kdy nejsem jeho sluţebníkem. A Pán mi ve své převeliké vlídnosti a dobrotivosti řekl: „Za opravdového sluţebníka tě uznávám, kdyţ svaté věci smýšlíš, mluvíš i činíš.“

Blahoslavený sluţebník, který snese pokárání, obvinění a výtku od druhého právě tak trpělivě, jako kdyby káral sám sebe. Blahoslavený sluţebník, který po výtce zůstane klidný a mírný, skromně poslouchá, pokorně přizná svou chybu a ochotně vykoná pokání. Blahoslavený sluţebník, který se hned neomlouvá, ale pokorně snese zahanbení a výtku za provinění, na kterém nemá ţádnou vinu.

Důvěřuji v Pána Jeţíše, ţe on, který nám slíbil a připravil na nebi ţivot a slávu věčnou, neodepře nám na zemi to málo, co je nutné k výţivě a ošacení.

Je dvojí způsob, jak duchovně působit mezi nevěřícími. První způsob spočívá v tom, ţe nebudou začínat hádky nebo spory, ale „kvůli Pánovi se podřídí kaţdému lidskému zařízení“ (1Petr 2,13) a vyznají, ţe jsou křesťané.

21. ročník

27

PAPRSEK VĚKŮ Historie relikviáře sv. Anežky České Uveřejňujeme ukončení historie ostatků sv. Anežky. Text napsal P. Pacifik Matějka OFMCap. a byl zveřejněn v časopise Poutník 2/2004 Jisté je jen to, ţe se uchoval alespoň ostatek její spodní čelisti, který je dnes uloţený v tresorech chrámu zámku Escorial u Madridu ve Španělsku. Dovezla jej tam po smrti císaře Maxmiliána I. r. 1567 jeho manţelka Marie, dcera císaře Karla V. Čelist pak po ní zdědila její dcera Jana, později abatyše klarisek v Madridu, která všechny ostatky svatých a mezi nimi i Aneţčinu čelist, odkázala Escorialu. Během staletí bylo pak mnohokrát provedeno vědecké pátrání po ostatcích. Naposledy byl za tím účelem v devadesátých letech 20. století proveden archeologický průzkum v kostele sv. Havla, který podle dobových svědectví měl být s klášterem Na Františku spojen tajnou podzemní chodbou a dalo se tedy očekávat, ţe by klarisky v případě náhlého nebezpečí ukryly ostatky právě sem. Nicméně průzkum existenci spojovací chodby nepotvrdil a ostatky v tomto kostele nalezeny nebyly.

Dále pak byly na základě podnětu tří senzitivů a se souhlasem kardinála Františka Tomáška prozkoumány kosti pod starokatolickou rotundou Nalezení sv. Kříţe v Praze a 2. dubna 1991 zde byly ve zděném hrobě pod podlahou nalezeny dvě skupiny kostí, z nichţ jednu senzitivové označili jako silně vyzařující. Ale umístění nálezu se neshodovalo s předchozími údaji senzitivů a také další zkoumání vyzněla dosti skepticky a hypotézu nepotvrdila. Nicméně v té době jiţ byl v katedrále sv. Víta jeden zaručený ostatek z Escorialu. Historie jeho pouti do Prahy je dosti zajímavá a stojí za to si ji zde popsat. To, ţe v Escorialu se nachází ostatek dolní čelisti Aneţky Přemyslovny, se vědělo jiţ dávno a píše o tom také Fr. Ekert ve své knize „Církev vítězná“. Naše vlast měla však velké štěstí v osobě českého františkána Šimona Jar. Zusky. (více v homilii ze 13.7.2010)

Poznámka redakce: Z technických důvodů reportáţ z Fatimského dne v srpnu, pokračování článku o Mariánském sloupu i textu kardinála Špidlíka „Po tvých stezkách“ přineseme v dalším čísle. Děkujeme za pochopení.

28


PŘÍSLOVÍ známá i neznámá  Štědrost a vděčnost se ještě nepotkaly. (antické přísloví)  Milovat znamená být světlem a teplem pro druhého. (J. Kratka)  Pro nevděk lidé odešli z ráje, a pro nevděk se do něj nevracejí. (E. Fialová)  Kdo ztratí důvěru, víc ztratit nemůţe. (P. Syrus)  Láska je buď odpouštějící anebo opouštějící. (J. Kratka)  Moudrost je třeba nejen získávat, ale i pouţívat. (Cicero)  Jen cizíma očima je moţné vidět své nedostatky. (čínské přísloví)

Legenda o kamenech Dvě ţeny se přely o tom, co je hřích. Jedna tvrdila, ţe hřešila, ta druhá ţena tvrdila, ţe ţije takovým ţivotem, ţe ţádné hříchy nemá. Protoţe se nemohly dohodnout, šly se poradit k jednomu moudrému muţi. Ta první ţena mu vyprávěla o tom, jak v mládí podvedla svého manţela a neustále se trápila vzpomínkou na to, jak mu byla nevěrná. Při svém vyprávění plakala. Měla pocit, ţe to provinění je tak velké, ţe ani nemůţe očekávat odpuštění. Ta druhá prý ţila naopak celý ţivot podle zákona a společenského řádu. Nebyla si vědoma toho, ţe by se kdy dopustila nějakého hříchu, nevyčítala si nic a byla sama se sebou celkem spokojená. Moudrý muţ poté pravil první z nich: „Jdi dcero a vyhledej nejtěţší balvan, který najdeš, takový, který sotva uneseš, a ten mi potom přines.“ Nato se obrátil k druhé ţeně, jeţ si nedokázala vybavit ţádný hřích: „A ty běţ a přines mi tolik kamenů,

které uneseš, ale všechny musí být malé!“ Ţeny odešly, aby splnily, co jim moudrý muţ přikázal. První dovlekla obrovský balvan, druhá pak pytel malých oblázků. Moudrý muţ kameny prozkoumal a obrátil se k ţenám se slovy: „Nyní ty kameny odneste zpátky a umístěte kaţdý přesně tam, kde jste ho sebraly. A aţ je dáte zase zpátky na místo, tak se ke mně vraťte.“ Ţeny se tedy vzdálily, aby uposlechly moudrého muţe. První našla velice snadno místo, odkud odvalila veliký balvan. Ovšem ta druhá si nedokázala vybavit, kde posbírala všechny drobné oblázky. A tak se musela vrátit zpátky, aniţ by splnila úkol. Moudrý muţ jim řekl: „Vidíte, přesně takhle to vypadá i s vašimi hříchy. Bylo snadné odnést ten velký, těţký balvan zpět na místo, protoţe tys přesně věděla, kde jsi ho poprvé našla tak, jako víš, kde jsi zhřešila. U tebe ţeno, bylo však nemoţné si vybavit, odkud se vzaly

21. ročník všechny ty kamínky, tak jako si myslíš, ţe nehřešíš. (Převyprávěný příběh podle Lva N. Tolstého) Je to jen krátký příběh, který je však plný hluboké moudrosti. Kaţdý člověk má ve svém ţivotě nějaké hříchy. Některé jsou velké, jiné malé, někdy člověk hřeší slovem, někdy skutky. Je důleţité, aby si to lidé uvědomovali. Velké hříchy si člověk pamatuje a pokud se snaţí ţít podle Desatera, má touhu vše napravit.

29

Horší je, kdyţ člověk ţije ţivotem naplněným malými hříchy, které si nepřipouští. Pak nemá ani potřebu něco napravovat. Ale tím hříchy nemizí, ba naopak, přibývají a jsou stále větší. Pak jiţ není moţné se od nich oprostit. Prosím, neţ začneme poukazovat na chyby jiných, musíme začít nejprve u sebe. Zkusme si projít svůj ţivot, zda jsme udělali všechno proto, aby byl očištěn od všeho, co nám brání si říkat křesťané. Eva Dvořáková,Týn n/ Vlt.

Díky za zázraky V jedné rodině se radovali z toho, ţe mají vnoučata. Kdo nezaţil radost z vnoučat, neví, co to radost je. Nejstarší člen rodiny mi řekl: „Pane doktore, kdybych věděl, co to jsou vnoučata, měli bychom je dříve neţli děti.“ Tato radost se radikálně změnila, kdyţ se zjistilo, ţe maminka těch kluků má rakovinu. Nejprve bylo podezření, ţe něco není zcela v pořádku, poté diagnóza potvrdila, ţe tomu tak skutečně je. V rodině zavládlo ticho. Všichni chodili jako bez ducha. Následovala terapie, rehabilitace, avšak vše se znovu zhoršilo. Ve chvíli, kdy se jiţ všichni připravovali na nejhorší, došlo ke zvratu. Maminka se uzdravila. Nepříznivé předpovědi se nepotvrdily. „Bohu díky,“ řekl mi její manţel. Lékaři se na celou situaci dívali jako na zvláštní, neobvyklé vyústění celého patologického procesu. Rodina to viděla jinak. Označila to za zázrak. Dodnes se z tohoto zázraku

všichni radují a za uzdravení jsou vděčni. Oč jde? O různé vidění světa. V nejjednodušší formě je to moţno ukázat na postoji člověka ke krásám přírody. Jeden se dívá na kvetoucí strom a říká: „To je krása! To je úplný zázrak!“ Druhý se dívá, zda se na květech neobjevili škůdci, a dohaduje se, zda z květů budou plody a kolik jich bude. Podobně je tomu s hudbou. Byl jsem s přáteli na koncertě. Náš přední houslista hrál Bachovy party pro housle. To byl záţitek! „Kouzelné,“ řekl jeden z nich. A druhý dodal: „To je zázrak, ţe něco takového existuje.“ Známý, který je profesionální hudebník, povídá: „Strunu E měl naladěnu poněkud nízko. Škoda.“ Oba pohledy na to, co se v ţivotě děje, jsou moţné. Vidět v zázracích samozřejmosti a vidět v „samozřejmostech“ zázraky. (Jaro Křivohlavý – O vděčnosti)

30




HUMOR je koření života!

Potká se blecha s blechou a ta má zlomenou nohu. První blecha se jí ptá: „Prosím Tě, co se Ti stalo?“- „Skočila jsem na pleš a dostala jsem smyk.“

„Víte jak nejvíc naštvete pštrosa?“ - „To nevím.“ - „Kdyţ zabetonujete dvůr.“ Dcerka se dívá na maminku, jak si nanáší pleťovou masku. „Proč to děláš?“ ptá se jí. „Abych byla krásná!“ odpoví maminka. Za chvíli si masku sundává a dcerka se ptá: „Vzdáváš to?“

Paní učitelka ve školce pomáhá chlapečkovi s obouváním bot. Oba tlačili, tahali, ale pořád se do těch botiček nemohli dostat. A kdyţ se to konečně podařilo, tak si oba upocení sedli, chlapeček se podíval na boty a říká: „Paní učitelko, my jsme dali botičky obráceně.“ Paní učitelka se taky podívala a skutečně boty byly obuty obráceně. Zachovala klid, znovu je sundala a znovu je rvali na nohy. Tentokrát správnou botu na správnou nohu. Potom se chlapeček podívá na boty a říká: „To ale nejsou moje botičky.“ Učitelka se kousla do jazyka a místo toho, aby zařvala: „To jsi nevěděl dřív?“, s námahou botičky zase sundala. Kdyţ byly boty dole, chlapeček povídá: „To jsou botičky mého brášky. Maminka říkala, ţe je teď budu nosit já.“ Učitelka uţ nevěděla jestli se má smát nebo plakat a znovu pomohla chlapečkovi do bot. Kdyţ mu po té úporné práci pomáhala i do kabátu, tak se zeptala: „Kde máš rukavičky?“ Chlapeček odpoví: „Rukavičky mám schované v botičkách.“ Soudní proces s učitelkou začne příští měsíc…

Jedou policajti na zájezd dvoupatrovým autobusem. Policajti dole se vesele baví, kdyţ tu si všimnou, ţe nahoře je nějak podezřele ticho. Jeden z nich se tam jde tedy podívat a vidí, ţe všichni sedí jak přikovaní, drţí se sedadel a vyděšeně zírají před sebe. „Co se děje?“ ptá se překvapeně. „Vám dole je hej, vy tam máte řidiče!“

Nově jmenovaný ředitel sedí ve své kanceláři, přehrabuje se papíry na stole, kdyţ v tom někdo zaklepe na dveře. Ředitel chce udělat dojem, řekne „moment“, zvedne sluchátko, pak řekne „dále“, načeţ vstoupí dělník v montérkách, ředitel přikryje dlaní sluchátko a řekne mu „moment“, potom do sluchátka říká: „Spolehněte se, pane ministře, všechno je zařízené, kdyby byly nějaké problémy, tak zavolejte.“ Poloţí telefon a říká: „Vy byste potřeboval co?“ Dělník v klidu: „Já jsem vám přišel zapojit telefon.“

Baví se dva: „Prý tě vyhodili ze ZOO.“ – „Hmmmm, byl sem asi moc pomalej. Ráno vstanu, jdu krmit. Otevřu klec a .... frnk, frnk .... obě ţelvy zdrhly.“

21. ročník

31

DĚTI píší BOHU 

Milý

Pane Boţe, chodím teď do katolický školy. Brzy ze mě bude teenager a budu si o všem sám rozhodovat. To je jasný. Přemýšlím o tom, ţe bych se stal knězem. Byl bych určitě moc rád, kdybys mě trochu vedl. Dokáţu se obejít bez holek? Hynek

Milý PaneBoţe,, jaký náboţenský vůdce mají v jiných zemích? Zvládáš mít o všech přehled? To musí být váţně ohromný díla! Vydrţ na ně dohlíţet, abys měl jistotu ţe svou práci dělají dobře. Potřebujeme aby bylo co nejvíc míru a lásky. Klára (¨¨ )¨¨ (¨¨ )¨¨ (¨¨ )¨¨(¨¨ )¨¨ (¨¨ )¨¨ (¨¨ )¨¨ (¨¨ )¨¨ (¨¨ )¨¨ (¨¨ )¨¨ (¨¨)¨¨(¨¨ )¨¨ (¨¨ )

Jáhenské svěcení bratra Tomáše V sobotu 4. září 2010 v 10.00 v katedrále sv. Mikuláše v Českých Budějovicích přijmou z rukou otce biskupa Mons. Jiřího Paďoura jáhenské svěcení

Mr. Mgr. Tomas van Zavrel z farnosti Lomec Mgr. Jan Mikeš z farnosti Čkyně a Mgr. Vojtěch Vágai z farnosti Větřní. Vzpomeňme na všechny naše kandidáty jáhenství v modlitbách a vyprošujme jim vytrvalost a radost z odevzdání se sluţbě Bohu.


32

POUTĚ na LOMEČKU Hlavní celebrant

Dat. Den Hod. Název pouti 4.9.

so

12.9.

NE

17.00 Záříjová

Kardinál Miloslav Vlk, Praha

10.00 Hlavní poutní Mons. Jiří Paďour OFMCap., Č. Budějovice 15.00 Mládeţnická

P. Mgr. Josef Sláčík, P. Mgr.Roman Dvořák P. Jan Peter Madár, CFSsS, Písek

13.9

po

17.00 Fatimský den

2.10.

so

17.00 Růţencová

13.10.

st

17.00 Fatimský den

Mons. Karel Fořt, P. Slávek Švehla, Mnichov

ZE ZÁŘÍJOVÉHO KALENDÁŘE 8.9. 12.9. 14.9. 15.9. 16.9. 17.9. 21.9. 28.9. 29.9.

Narození Panny Marie Jména Panny Marie Povýšení svatého Kříţe Panny Marie Bolestné Sv. Ludmily Vtisknutí stigmat sv. Františkovi z Assisi Sv. Matouše, apoštola a evangelisty Sv. Václava Sv. Michael, Gabriel a Rafael

PRANOSTIKY

NA

ZÁŘÍ



  

Jaké počasí Jiljí ukazuje, takové po celý měsíc dodrţuje. Ozve-li se v září hrom, bude v zimě zavát kaţdý strom. Na svatého Václava pěkný den, přijde pohodlný podzimek.

********************************************** Registrační značka: MK ČR E 12987. Uzávěrka vţdy do 15. dne v měsíci. Číslo vydání odpovídá podtitulu časopisu. Vydává: Kongregace Šedých sester III. řádu sv. Františka, Lomec 62, 389 01 Vodňany (tel. 383 382 703, fax: 383 383 444). Distribuce: Řeholní dům Šedých sester na Lomci (č. účtu: 77226622/0800). Časopis se vydává bezplatně. Internetová adresa: www.lomec.cz. (e-mail: [email protected])

AVE Z LOMEČKU ČERVENEC - SRPEN 2010

Recommend Documents