AVE Z
LOMEČKU
ZÁŘÍ 2008 2008
2
AVE ZÁŘÍ
15. srpna - NANEBEVZETÍ PANNY MARIE (Maria Virgo, Assumptio) Tento den se začal slavit v Jeruzalémě už v V. století. V dalším století ho začal slavit celý křesťanský Východ a od VII. stol. byl slaven v Římě. Během pozdějších dob se Nanebevzetí Panny Marie stávalo nejčastějším titulem mariánských kostelů. Z velkých teologů byli výraznými představiteli této pravdy v první polovině VIII. stol. sv. German a sv. Jan Damašský. Dogmatické vyjádření pochází od papeže Pia XII. z 1. 11. 1950 a říká se v něm, že Panna Maria obdržela hned po odchodu z tohoto světa celou slávu, protože byla vzata do nebe s tělem i duší a nemusí čekat jako ostatní zemřelí na oslavení až na konci věků. Tímto byla potvrzena staletá víra křesťanů.
Dovršení v moci Božské lásky Slavnost Nanebevzetí nám staví před oči Mariin vstup do nebeské slávy včetně jejího oslaveného těla. O zcela mimořádném privilegovaném postavení Panny Marie hovoří v Bibli v knize Zjevení apoštol Jan. Některé tyto části nesou tajemství skrytá lidským úvahám. Aby se však nejvýš svatý Bůh mohl spojit s lidstvím, které chtěl v lidském těle vykoupit, potřeboval si připravit k tomu odpovídající ženu, kterou přislíbil již na počátku v Gn 3,15 (a o jejíž oslavě Jan mluví). To má souvislost i s dogmatem o Neposkvrněném Početí a celým Mariiným životem v Bohu, jenž v ní přebýval neustále. Jeden výklad knihy Zjevení poukazuje na Město, sestupující od Boha, připravené jako nevěsta..., příbytek Boží uprostřed lidí (Zj 21,2-3), jako na obraz Panny Marie. Právě tato vznešenost Marie, nejčistší dcery Otce,
snoubenky Ducha svatého a Matky Syna, byla i pro její věrnost a neustálou jednotu s Boží vůlí, za podílu zásluh Božího Syna, hodna mimořádného povýšení. Její neposkvrněné tělo, které bylo na zemi schránkou života Božího, nemohlo pro tuto vznešenost podlehnout porušení. Ono vzetí Panny Marie do Boží slávy je možné vidět jako předvoj vykoupených, kteří přijali spásu a jejichž tělo bude po konci světa vzkříšeno. Řekneme-li „neporušené tělo“ - vybaví se nám zachovalé tělesné schránky některých vyznamenaných světců, jako sv. Bernadety nebo Jana Marie Vianneye. Je každému jasné, že Mariina svatost byla pro neposkvrněnost a uskutečnění celého Božího plánu nesrovnatelně větší. Tato zmínka zde je jen pro snadnější pochopení skutečnosti.
19. ročník Přirozená tělesná smrt symbolizuje umírání všem pozemským věcem. Při vzpomínce na Mariin konec života, bychom měli mít na mysli i vlastní opouštění toho, pro co žije svět. „Kristus za všechny zemřel proto, aby ti, kteří jsou naživu, nežili už sami sobě, nýbrž tomu, kdo za ně zemřel i vstal.“ (2 Kor 5,15) Dnešní slavnost má nás nasměrovat k životu v nebi, kde v den posledního soudu máme přijmout oslavené tělo podobající se Kristovu a Mariinu. Ale už dnes musíme proto něco udělat, jak radí apoštol Pavel ve výše citovaném listu do Korintu. V něm také připomíná: „Kdo je v Kristu, je nové stvoření. Co je staré pominulo, hle, je tu nové!“ (2 Kor 5,17) Den Mariina nanebevzetí je ztotožňován s dnem jejího úmrtí. Jako její Syn i ona prošla smrtí, nad níž zvítězila účastí v jeho vítězství. Vše ostatní bylo v jeho božské moci a odpovídalo jeho lásce a důstojnosti. Sv. Antonín z Padovy o tomto svátku upozorňoval, že Mariiny výsady jsou propojeny a dány v nevýslovné milosti Božího mateřství, kterému se nemůže rovnat žádný jiný
3
projev milosti. Dával jí titul „Naše Ester“, aby zdůraznil význam tohoto mateřství, na kterém závisela naše záchrana. Sv. Antonín hleděl na slávu, která se pro toto mateřství v nanebevzetí dovršila. Bůh volá celého člověka, kterého stvořil s tělem i duší, aby ho jednou mohl celého přijmout do věčného života. Proto je v našem pozemském životě důležité dát všechen prostor Kristu a jeho milosti jako ho dala Maria. Při pohledu na toto podstatné, je tradované legendární vyprávění něčím naprosto vedlejším. Mluví o apoštolu Tomáši, opozdivším se na Mariin pohřeb. A proto s ním šli apoštolé ke hrobu. Místo nalezli neporušené, včetně Mariina šatu, ale místo těla byla jen líbezná vůně růží. A ti, co se zdrželi u hrobu, vzpomněli si prý na zvláštní záři, kterou v noci vnímali. Také my bychom ze slavnosti měli vnímat světlo k vlastnímu obrácení, bez kterého se obrácení celého světa nemůže uskutečnit.
PŘEDSEVZETÍ, MODLITBA Pomodlím se desátek růžence: „který Tě Panno na nebe vzal“ a vložím do něj všechny své strasti jako oběť za spásu světa. Všemohoucí, věčný Bože, tys vyvolil svou pokornou služebnici Pannu Marii za Matku svého jednorozeného Syna, a pro jeho zásluhy jsi dovršil její vykoupení a korunovals ji nebeskou slávou; na její přímluvu doveď do nebeské slávy i nás. Prosíme o to skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen. (www.sancti.catholica.cz )
4
AVE ZÁŘÍ
PROGLASOVÁ pouť 6. září 2008 Prvosobotní zářijové ráno nás vítalo svými červánky. Přestože vypadaly velmi krásně, předpovídaly možný déšť nebo vítr. A takové přírodní úkazy nejsou zrovna na první sobotu příliš ideální a vítané, ale stále platí, že větru, dešti prostě neporučíme. Jen můžeme tato znamení brát vážně a připravit se. Mraky se ale brzy rozplynuly a dopoledne bylo úplně vyjasněné. Rázem přibývalo teploty, na slunci bylo dokonce až 40 °C. a k tomu se udělalo pěkné dusno. Kolem poledne se začaly objevovat i mraky, ale horko moc nezmírnily. Ale Bohu díky, počasí vydrželo pěkné až do večera. Dopoledne bylo také v Českých Budějovicích jáhenské svěcení, kterého se účastnily některé lomecké sestry. Ve 14 hod. byla zase na Lomečku svatba s krásným hudebním doprovodem. A pak už nastaly přípravy na podvečerní pouť, která je přes letní měsíce v poutním areálu – v září naposled. V půl páté se poutním areálem rozléhala modlitba růžence, poutníci pomalu přicházeli a zaplňovali lavičky. Během této doby také přijeli ti, kvůli kterým dostala tato pouť název Proglasová – totiž pracovníci Radia Proglas z Brna. Proglas už mezi mnohými z nás není slovo neznámé, ale naopak, už si ani nedovedeme představit, že by vypadlo z našeho slovníku, natož z poslechu. A ani ti, kdo dávají tomuto
slovu životnost nám nejsou neznámí – mnozí sice ještě jen podle hlasu, ale některé už známe i na živo. Proto jsme byli rádi, že mezi nás, posluchače, opět mohl přijet ředitel rádia P. Ing. Martin Holík s paní účetní Marií Bendovou. Přijeli také dva redaktoři z českobudějovického studia Jan Neumann: Petr Pospíšil a Jitka Skřičková. V 17 hodin začala mše sv. v poutním areálu. U oltáře byl také P. Patrik, který jménem všech přítomných vítal hlavního celebranta otce Martina, jeho spolupracovníky a všechny ostatní poutníky. Další kněz přítomný na Lomečku P. Pavel Liška zpovídal. První čtení četl redaktor jihočeského studia Petr Pospíšil. Otec Martin měl pěknou a praktickou promluvu. Hned po mši sv. byla s otcem Martinem a jeho spolupracovníky beseda. Tentokrát poutníci – posluchači nebyli nijak moc zvídaví, a tak ve většině otec Martin odpověděl na časté dotazy jemu kladené z jiných míst, i novinky z Proglasu i z Tv Noe. Pak byly zpívané Loretánské litanie, které zazpíval otec Martin. Závěrečné požehnání s milostnou soškou a možnost jejího uctění tuto pouť uzavřely. Otce Martina také přišel uvítat nebo se rozloučit lomecký Cézar – víkendový strážce poutního areálu. Tímto chceme také moc poděkovat všem pracovníků Radia
19. ročník Proglas za veškerou práci a námahu pro nás posluchače. Chceme přidat svou modlitbu, ale také dle možností i finančně přispět, aby toto naše rádio
5
mohlo nejen existovat, ale svými krásnými pořady nás i každodenně doprovázet. To platí i o Tv Noe, která je pro mnohé také velikým darem.
Z promluvy jsme vybrali Dnešní den byl teplejší, než jsme si mysleli, tak jsme si prohřáli kosti. Teď jsme tu, abychom prohřáli také naše srdce. Vítám příznivce Lomečku, Proglasu a také Tv Noe. Toto místo je krásné dvěma věcmi. Trefí sem jen ten, kdo ho zná a ten, kdo sem chce přijít, přijet. Protože na mnoha mapách označení tohoto místa chybí. Je to možná skutečnost, ke které nás Pán Bůh zve, poněvadž jeho tajemství jsou hodnotná, ale jsou tajemstvími a jsou odhalitelná tomu, kdo po nich touží, kdo je chce žít, kdo ty poklady chce spotřebovávat. My jsme tu proto, abychom do našich životů nabrali z čeho nabrání jest... ...Chceme-li otevírat poklady Boží lásky, tak nám na to stačí velmi jednoduché prostředky. A těmi prostředky, které máme každý z nás po ruce jsou: úsměv, laskavé slovo, podání ruky, dání přednosti ve dveřích, je to shýbnutí se pro něco dříve než on, je to vyjití vstříc v něčem, v čem to třeba ten druhý přirozeně nečeká. A život Svaté rodiny, ke které se dnes obracíme je právě takový obraz. Oni nebyli hned ničím zvláštním výjimeční, snad se o těch zvláštních událostech hovořilo, ale Ježíš vyrůstal, tesař Josef byl známý, žili v Nazaretě a co mohlo být jiného, než právě ta obyčejná, neokázalá, všední pečlivá pozornost.
My se často obracíme k Bohu a říkáme: „Pane Bože, pomoz!“ Když jsme na mariánském místě, tak voláme: „Panno Maria, pomoz!“ A když to zafunguje, tak my potom řekneme: „Děkuji!“ Je to takové hezké a přímočaré. Ale, bratři a sestry, co to také jednou vzít opačně. Potřebuje Pán Bůh pomáhat? Jistěže ano. Jeho všemohoucnost je sice všemohoucí, ale ze zkušenosti, z života s ním víme, že on se velmi rád a velmi s chutí obrací k druhým lidem skrze jiné lidi, skrze nás. Jestliže se obrátil k lidstvu skrze Pannu Marii, z které se narodil Boží Syn, proč by podobný „trik“, podobný záměr krásný a radostný neprovozoval po dvou tisíci letech. On si nás vybírá, on si nás vytypovává a jeho všemohoucnost se dělí s naší nemohoucností nebo málomohoucností a my se krásně smíme připojovat k jeho dílu. Jakpak by to bylo, kdyby bylo všechno hotové, kdyby lidská srdce obracel jen Bůh a žádný člověk. Jakpak by to bylo s námi, kdybychom museli, nebo kdyby bylo samozřejmé a rozumné, že se budeme chovat spravedlivě a uvážlivě. Ale naše svoboda je právě taková, jako svoboda Boží. A tak jsme tu my, abychom pomáhali, abychom Panně Marii pomáhali v úkolu, který začala kdysi tenkrát dříve než svým ANO. Svým
6
AVE ZÁŘÍ
ANO dovršila své rozhodnutí sloužit Bohu. A my, když věříme ve věčný život, můžeme věřit, že ona pomáhá svým zvláštním, jistým, nepřehlédnutelným způsobem i dnes. A tak se můžeme nabídnout: „Maria, já ti pomohu!“ Co dělala Maria převážnou část svého života? Starala se, aby z toho jejich „kluka“ něco bylo. A ten kluk byl Ježíš Kristus. Ona se o něho musela starat jako každá jiná máma o své dítě, aby se učil mluvit, chodit, aby rostl a byl zdravý a potom až dospěl, tak jistě se také starala, aby třeba chodil včas domů, aby byl tam, kde je potřeba. Také respektovala jeho výjimečnost, kterou on skutečně projevil, až se jako dospělý muž rozhodl ji projevit - v Káně Galilejské. V myšlence na den z Proglasu sekretář biskupa Vojtěcha poměrně ostře vystihl situaci nevěřících, kteří se dívají na nás věřící: ...Jízlivě se občas poznamenává, kdyby na svatbě v Káně Galilejské nebyli učedníci, tak by nedošlo víno... Ale ono je tam něco víc, než jestli Ježíš zachránil někoho před ostudou. To víc je, že si tenkrát poprvé všichni mohli uvědomit, že je Ježíš uprostřed nich, že je s nimi. A že když jsou s ním, tak se dějí dobré věci. A my ho zveme do našeho středu, do našich rodin, do našeho společenství tady, do farních rodin, aby žil mezi námi, abychom si uvědomovali, že je s námi. A nám jde ještě o poznání lépe, když si to připomínáme skrze Pannu Marii. Maria, tys měla starost o něj i s ním, on měl láskyplnou starost
o tebe a my se chceme do tohoto vašeho vztahu také vejít. My chceme, abyste rozpojili své ruce a my se všichni zařadili do kruhu, kdy se držíme za ruce a spolu sdílíme tajemství radosti, tajemství spásy. Maria je příčina naší radosti, také proto, že přitakala na andělovu nabídku. Příčina proto, že byla připravena, že ač nerozuměla vždy a všemu, ani ve vzkazu andělově, ani v jednání Synově, mlčela, přemýšlela, rozvažovala o tom ve svém srdci a nebo konala a jednala. „Udělejte všechno, co vám řekne...“, to nebylo bezmyšlenkovité slovo, to nebylo slovo zoufalství. To bylo slovo, které vyplývalo z hloubky srdce té ženy, dívky izraelské, která uvěřila, že se splní všechno, co bylo slíbeno od Pána. Sv. Josefa nazýváme snoubencem, pěstounem, ale nebojme se ho často oslovovat jako tátu a je oba jako rodiče. V dnešní době odvážné rodiny, odvážní rodiče berou děti, které nemají tátu, nemají mámu, kterých se zřekli, nebo jsou to sirotci. A tito lidé se stávají jejich adoptivními rodiči a dávají jim svou lásku. Dokonce bych řekl, že ta odvaha je dokonce větší, než odvaha obyčejného tatínka přivést dítě na svět. Protože on mu nemůže zatajit, že není jeho. Přijde čas, kdy mu řekne: „Víš, my jsme si tě s maminou našli a vyhlédli, abys zažil pěkná a dobrá léta a chceš-li, tak se k nám hlas dál.“ Odvaha těchto lidí je převeliká a zaslouží si naši velikou úctu a podporu. Je jasné, že se nám nikdy nepodaří do druhých vštípit všechno dobré, co bychom chtěli, tak jako v nás
19. ročník není všechno dobré, jak bychom chtěli aby se dařilo celá dlouhá léta. Josef byl v situaci, kdy se měl starat o někoho, kdo mu byl dán a také nabídnut dokonce ve snu jenom v náznacích, jenom ve veliké důvěře své ženy. Jemu tato důvěra, jeho přesvědčení, tato jeho dobrá vůle vystačila, aby celý svůj život dal Ježíši. A proto my ho dnes vzýváme při každé možné příležitosti. Ne jenom jako patrona umírajících, patrona rodin, ale skutečně ve všech podstatných událostech v našem životě. On má jednu mistrovskou vlastnost, dokáže být v pozadí. Dokáže „vystrčit“ toho, koho podporuje a sám zůstat nenápadným, skromným a pokorným. O to víc do široka se jistě otevře nebeská brána pro člověka, který to takto dokáže. Prosme sv. Josefa o tuto vlastnost pro nás. Vidíme kolem sebe samé celebrity a lidi, kteří třeba jsou často i dobří, ale kteří dobře prodají všechno, co umí a kteří řeknou: „Ano, já jsem si splnil svůj sen.“ To není příliš křesťanská věta. My tu nejsme od toho, abychom si plnili své sny. My jsme tu od toho, abychom plnili sny druhých, abychom plnili představu Boží vůle o našem životě. Naše největší štěstí nebude v tom, že dosáhneme toho, co si umíníme, ale že dosáhneme toho, co chce Bůh. A samozřejmě, že se to také musí stát naší vůlí. Jakpak bychom se cítili, kdybychom pořád jenom plnili vůli někoho jiného. Jde o sjednocení našich vůlí. Abychom chápali Boží vůli, tak se musíme naučit Boha poznávat, žít
7
s ním. To děláme například, když tu jsme. Učíme se ho znát, abychom ho mohli milovat. Jedno bez druhého nemůže být. Když si mládenec najde děvče, tak první podívání může být tvář. Ale už to druhé podívání – tak jaká pak je, ona si řekne, jaký pak on je? Jaké má zájmy? Co v životě chce? Je také nositelem víry? Už je tam mnoho a mnoho otázek a vyústěním může být třeba šťastné manželství nebo dobré přátelství nebo může být dobrá letitá spolupráce. Ale na základě toho, že on něco umí, někým je, on nějak roste. My také chceme v očích druhých i v očích Božích – a to také děláme – rosteme, pohybujeme se, žijeme, jsme – jsme uživateli Daru Ducha sv. V čem můžeme být zajímaví, je naše věrohodnost: „Ano, on to řekl, já jeho slovu věřím.“ „Ano, s ním mám dobrou zkušenost, na něho se obraťte.“ „Ano, ten mě dobře naučil, co jsem potřeboval, toho si budu pamatovat.“ Jak je krásné ono Augustinovské „Miluj a dělej, co chceš.“ Kdybychom řekli jenom „dělej, co chceš“, tak by to bylo jenom bezbřehé sobectví – moje já. To jsou války, to je nenávist. Já mám přednost, já mám právo, moje osobní svoboda je nad všechnu svobodu... A jenom „miluj“ – by se možná mohlo strávit v nějakém snění nebo bezbřehé nicotnosti. Ale „miluj a dělej, co chceš“ znamená: dělej to, co druhému neublíží, dělej to, co druhému pomůže, druhého potěší. A my ze své životní zkušenosti víme, že se nám to vrací. My když se unavíme prací pro druhého, tak nás občerství vděčnost
8
AVE ZÁŘÍ
toho druhého, tak nás potěší ta dostavěná zeď, potěší nás dobře napsaný uveřejněný článek na webu, potěší nás píseň, když jsme složili slova, tak je někdo zhudebnil. Potěší nás to, že se zase vrátíme na Lomeček a řekneme: „Já jsem tady také tenkrát daroval nějaké peníze a jak je to tady teď hezké. A já se sem chci příště vrátit a určitě někoho vezmu s sebou.“ Být s Ježíšem znamená být průvodcem. Být tím, kdo jde s ním tam, kam jde on. A často to nemusí být do příjemných míst, protože on chodí všude. On chodí zvlášť rád pro ovečky ztracené. On je tam, kde je potřeba být vynalézaví. A tak pokud se chceme připojit s radostí své víry, s radostností, tak je velmi důležité slovo vynalézavost.
Nebuďme všední, neřekněme si, co jsme dělali před dvěma léty, děláme stejně dobře. Ne. My chceme měnit texty svých modliteb, chceme měnit předměty svých zájmů. Chceme napsat tomu, komu už jsme pět let nepsali a ne tomu, komu píšeme každý týden. Chceme navštívit toho, koho jsme už dlouho nenavštívili. Chceme být jako Maria, když věcem nesrozumitelným nemusíme rozumět a přesto jdeme, kam jde ona. My chceme být jako lidé třetího tisíciletí v našem docela malém stádečku českém, kdy jiní řeknou, nás je víc věřících. Ale my řekneme, ale my jsme vynalézaví ve své víře. I v tom našem malém počtu dokážeme třeba málo věcí, ale když už je děláme, tak je děláme dobře a pořádně. Když to budeme dělat, tak budeme patřit Marii a Ježíši i Josefovi.
PROGLAS a TV NOE Není to tak dávno, ale už to zase není úplně nedávno, kdy světlo světa spatřila tato naše dvě křesťanská média. Začátky nebyly vůbec jednoduché a úsilí, oběti i nadšení nemalé. A dobré dílo se podařilo. Kdosi řekl, že kdyby sv. Pavel žil v této době, určitě by založil rádio. My střední a starší víme, co to znamenalo moci poslouchat Svobodnou Evropu, Hlas Ameriky... nebo jiná silně rušená zahraniční vysílání v českém jazyce. Jistota, že tam zazní nejen pravda, ale i poučení, mše sv. a jiné zajímavé pořady, byly opravdu posilující a povzbuzující v ovzduší nepravdy a útlaku. A jaká radost, skoro zázrak, když po pádu totality už nemusíme
sestrojovat antény, které by přehlušovaly rámusící rušičky, ale bezproblémový poslech můžeme zachytit už na vlastní půdě. Pravda, antény, satelity nebo digitální zařízení také potřebujeme, ale není problém jejich koupě ani instalace. Jsme lidé poslechu a obrazu. A kde si vybrat z tolika skoro stovek rádií a televizí? Každému sedí něco jiného, každý si hledáme zdroje informací a hudby - pramen, ze kterého se napájíme a který nám dělá celodenní kulisu při naší práci, zábavě či odpočinku. Z těchto pramenů pak přebíráme vzory pro své postoje a jednání: Řekni mi, co posloucháš, na co se díváš a já ti řeknu jaký jsi...
19. ročník Rádio, které nás „nezkazí“, které nás s užitkem, převážně duchovním, provede chvílemi radostnými i bolestnými, rádio, které nás povzbudí, pozitivně naladí, vzdělá, informuje... je nepochybně Proglas. Kvůli tomuto účelu také vzniklo i jako alternativa pro jiná rádia, která „hýbou“ světem i naším srdcem. Ze Statutu Proglasu vybíráme: Radio Proglas je rozhlasová stanice rodinného typu založená na tradičních křesťanských hodnotách. Šíří poselství evangelia a křesťanskou kulturu slovem i hudbou... Závaznou normou je pro tvůrce pořadů Katechismus katolické církve. Radio Proglas poskytuje v duchu ekumenismu přiměřený vysílací čas křesťanským církvím. Dbá na to, aby konfesní pořady nebyly v rozporu s autoritou příslušné církve a aby posluchač věděl, čí učení je mu předkládáno. Radio Proglas se zříká závislosti na vlivných politických či ekonomických subjektech, aby bylo svobodné pro hlásání evangelia, nevysílá reklamy. Programová skladba rádia je sestavena tak, aby byla přitažlivá pro všechny generace. Radio Proglas
9
napomáhá vytváření občanské společnosti podporou vzájemné snášenlivosti (rasové, konfesní, politické, kulturní). Pomáhá posluchačům doplňovat vzdělání, vede k úctě ke kulturnímu dědictví, náboženské víře a k dobrým mravům. Nabízí objektivní a vyvážené zpravodajství a publicistické pořady s přihlédnutím ke specifiku regionů. Usiluje o aktivní zapojení posluchačů do díla rádia formou společné modlitby, setkávání a dobrovolné spolupráce. Prostředky potřebné pro svoji činnost a svůj rozvoj získává Radio Proglas od svých posluchačů a bezpodmínečných dárců. Dárce eviduje a skládá jim účty z využití darovaných prostředků (možno přispět finančně – osobně, složenkou, nebo na účet Nadačního fondu Radia Proglas č. ú.: 4200043003/6800 Volksbank CZ, a.s.) Všichni, kdo se podílejí na tvorbě vysílání Proglasu, usilují napodobit Pavlovu apoštolskou horlivost. Řečeno slovy samotného Krista: „Budou-li oni mlčet, bude křičet kamení!“ (Lk 19, 40) (Více z propagačních materiálů nebo www.proglas.cz)
TV NOE Držitelem licence pro její vysílání je společnost TELEPACE s.r.o., jejímiž zakladateli a jednateli jsou P. Leoš Ryška a P. Ing. Martin Holík.
Co je TV NOE? • • • • •
NOE je název nekomerční neziskové televize, která připravuje program pro povzbuzení, poučení, ale i dobrou zábavu i odpočinek. NOE je zdrojem informací o dobrém díle dobrých lidí. NOE nezapomíná na dobrý humor ani na soutěživost. NOE je přítelkyní vašeho televizoru, je televizí i pro vaše děti a vnoučata. NOE připravuje nekomerční televizní program pro celou rodinu.
AVE ZÁŘÍ
10 • •
NOE nabízí tvůrcům a divákům v Čechách, na Moravě a ve Slezsku společenství. Jsme křesťané. TV NOE šířená přes družici (DVB-S) je k zachycení i na Slovensku, v celé v Evropě.
Kdo tvoří tým TV NOE? Tým je společenství pracovníků studia Telepace; spolupracuje rovněž s Radiem Proglas, na jehož vysílání harmonicky navazuje. Dalším silným partnerem je obecně prospěšná společnost Energeia o.p.s. Ze Slovenska je trvalá pevná spolupráce zaštítěna společností LUX TV.
Odkdy vysílá? TV NOE zahájila vysílání ve středu 10. května 2006 Kolik hodin denně vysílá? •
První rok denně od 8 do 12 a od 18 do 24 hodin - 10h, pořady odvysílány celkem cca 5x • Od 10. 5. 2007 by to mělo být od 6 do 12 a od 17 do 01 hodin - 14h, pořady odvysílány celkem cca 3,5 • Od července 2007 vysílá Tv Noe ve všední dny od 8 do 13 a od 16 do 24 hodin, v sobotu, neděli od 8 do 01 hodin. O svátcích a zvláštních příležitostech vysílá i mimo uvedené časy. • Od třetího roku, tedy po 9. 5. 2008, bude Tv Noe vysílat ve všední dny od 7 do 13 a od 16 do 01 hodin, v sobotu a v neděli od 7 do 01 hodin. O svátcích a zvláštních příležitostech vysílá i mimo uvedené časy. • Od čtvrtého roku, tedy po 9. 5. 2009, bude Tv Noe vysílat denně od 6 do 01 hodin Jak můžete TV NOE podpořit? • modlitbou a povzbuzením • sponzorstvím a partnerstvím • členstvím v Klubu přátel Telepace a TV NOE • dobrovolnou spoluprací a tvůrčími nápady • finančním darem: - na bankovní účet Nadačního fondu Telepace, č. účtu: 35-3936570207/0100, - konstantní symbol: např. 558 - variabilní symbol: Vaše členské číslo Klubu přátel Telepace a Tv Noe nebo rodné číslo; - můžete také užít - a dostat trvale - číslo totožné s Vaším členským číslem Klubu přátel Proglasu - poštovní poukázkou (totéž číslo bez pomlčky) - v hotovosti Adresa: TELEPACE (Tv Noe) Kostelní náměstí 2, 702 00 Ostrava – Mor. Ostrava tel. 596 125 881, fax: 596 112 328, e-mail:
[email protected], www.tvnoe.cz
19. ročník
11
FATIMSKÝ DEN 13. září Zářijový Fatimský den připadl na sobotu. Od rána zde bylo rušno. Dopoledne udílel P. Patrik svátost křtu několika dětem, a pak následovaly čtyři svatby za sebou. Večer od 17.00 hod. začala mše sv. jako vigilie poutní slavnosti Jména Panny Marie. Hlavním celebrantem byl P. Doc. Martin Weis, vedoucí katedry církevních dějin a vyučující na teologické fakultě. Také v sobotu dopoledne vyučoval a zkoušel, na Lomeček ale přišel jako jeden z poutníků, jak sám řekl.
Po mši sv. následovala krátká beseda a po ní adorace Nejsvětější svátosti, při které byly litanie k Srdci Ježíšovu, které zazpíval bohoslovec Tomáš. Závěrečné požehnání milostnou soškou a její uctění uzavřelo pouť Fatimského dne. V okolí poutního areálu byl již v předvečer ruch různých stánkařů, kteří si chtěli zajistit vhodné místo pro příští den, kdy byla na Lomečku hlavní pouť. I přípravy v kostele i klášteře již vrcholily.
Z úvodu a promluvy jsme vybrali Všechny poutníky, kteří sem přicházeli, pojila jedna skutečnost – zkroušené srdce. Přicházeli s vědomím vlastní nedostatečnosti, hříšnosti. Bůh dokáže lidem odpustit vše. Bůh miluje všechny lidi. Pán Ježíš neodehnal od sebe ani cizoložnou ženu, ale přísně káral naduté a pyšné, napomínal ty, kteří si o sobě mysleli, že jsou spravedliví, že pokání nepotřebují, káral ty, kteří se pokládali za někoho. Ale pokorní srdcem, kteří se dopouštěli hříchů, kterých pak s pláčem litovali, nacházeli u něho pochopení a otevřenou náruč. A stejně tak u Matky Boží Panny Marie nalézají otevřenou náruč všichni, kdo jsou si vědomi své nedostatečnosti, hříšnosti, slabosti. Abychom se i my mohli zařadit do toho zástupu poutníků, očistěme své srdce… Dovolte mi, abych naše společné zamyšlení v předvečer svátku Panny
Marie začal osobní vzpomínkou na moji maminku a na mé mládí. Když jsem byl malý chlapec ještě školou povinný, tak na její svátek – slavil se na konci školního roku – jsem se ptal: Blíží se tvůj svátek, co bys chtěla? Něco koupit nebo kytičku? Maminka mi vždycky říkala: Kdyby bylo dobré vysvědčení. To nebylo vždy lehké splnit. My přicházíme v předvečer svátku naší nebeské Matky Panny Marie. Možná, kdyby nám řekla – já od vás nechci růžence, písničky, květiny, ale chci, abyste mi přinesli hezké vysvědčení svého života. Jak by asi vysvědčení našeho života v dnešní den vypadalo? Co by tam bylo asi za předměty? Možná předměty nejtěžší: víra, láska, naděje. Jaké bychom dostali známky z těchto předmětů, jak je dokážeme plnit v našem životě? Můžeme říct, že
12
AVE ZÁŘÍ
bychom měli samé jedničky? Odpovídalo to, co znám jako vědomosti, mým každodenním skutkům? Nestyděl jsem se za svou víru? Dokázal jsem svou víru obhájit i třeba před svými bližními, před členy své rodiny, před svými dětmi, vnoučaty, pravnoučaty, dokázal jsem říct, že na prvním místě stojí víra? Nebo jsem kapituloval, svou víru zapřel – třeba jen na chvíli? Možná, že ano. A jak to vypadalo s naší nadějí? Jistě si řekneme, do propasti úplného zoufalství jsem neupadl. Ale co ty drobné kříže, těžkosti, trápení, které mi Pán podává. Nereptal jsem? Neříkal jsem si, že ten můj soused, známí, mají život snazší, pohodlnější, že jejich kříže nejsou ani vidět? Dokážeme své kříže nést s radostí, poděkovat za ně Pánu jako za dar? Doufám, že ano. Vždyť přicházíme k Panně Marii jako k naší mamince, jako k naší nejlepší učitelce. Pokud nás něco trápí a tíží, že právě u ní, u jejího milosrdného srdce, dokážeme své problémy a těžkosti složit. Vždyť snad nebylo bolesti, trápení, které by Panna Maria nedokázala vzít do své náruče. Kolika lidem Panna Maria i na tomto místě pomohla. A nemusely to být velké pohromy, morové rány, požáry měst apod., ale možná to byly osobní těžkosti, nemoci, odchod někoho blízkého. A Maria i v tomto okamžiku to malomyslné, bolestí ztrápené srdce uchopila do své milující dlaně a možná ten poutník zde zaslechl její hlas – mé
dítě, neboj se, já jsem s tebou. Máme toto na mysli, když sem přicházíme? Dokázali jsme i našim blízkým říct, že tu naději načerpají zde? Nebo jsme si z lidských ohledů netroufli říct – jdi k Panně Marii, jdi se tam pomodlit, jdi ke zpovědi, slož své hříchy, a pak ti určitě bude pomoženo. Poslední na vysvědčení našeho života je láska, jedna z největších ctností. Maria ji osvědčila v dokonalosti. Láska, která se neptá – co za to, co ty mi můžeš dát. Láska, která není vypočítavá, láska, která by se rozdala, která jde až za samé hranice možností, to je láska Mariina. A takovou lásku Maria od nás také žádá. Dokážeme lásku s takovou intenzitou rozdávat? Kolik je kolem nás těch, kteří naši lásku opravdu potřebují – a to nemusí být jen nějaký žebrák, kterého potkám na ulici a hodím mu do košíčku pětikorunu nebo nějaké drobné. To mohou být lidé, kteří jsou v našem okolí, kteří čekají na něco víc, než jsou naše peníze, kteří čekají na náš čas, úsměv, vlídné slovo. Dokážeme dávat lásku? Já pevně věřím, že když dnešního dne přicházíme k Marii s tímto vysvědčením svého života, že si zároveň odneseme i posilu. Třeba pro to, abychom některé špatné známky na vysvědčení našeho života smazali, opravili v dalším školním roce – do další poutě, měsíčně, k dalšímu termínu. Dokážeme to? Slíbíme to Marii? Dáme jí to jako dárek k jejímu svátku?
13
19. ročník
HLAVNÍ LOMECKÁ POUT POUT 14. zárí 2008 Po několika téměř horkých dnech nás v neděli ráno o hlavní lomecké pouti doslova přepadla velká zima a chladno 4°C, ač ještě kalendářně bylo léto. A tak krátké rukávy téměř ze dne na den vystřídaly zimní bundy. Kdo je nestihl vyndat ze skříně, přišel si na své, a pak o své lehkovážnosti mohl rozjímat nějaký ten den v posteli (ono se to stalo i těm s bundou). Po celý den bylo polojasno, spíše zataženo, ale nepršelo. Již Fatimský den, který se konal v předvečer hlavní pouti, nás naladil na slavnost Jména Panny Marie. Liturgicky na tento den připadl svátek Povýšení sv. kříže, ale my jsme měli texty z mariánské slavnosti. Program byl stanovený předem, obdobně jako v předchozích letech. Protože nepršelo, mohly být mše sv. i venku v poutním areálu. Hlavní pouť má ještě tu odlišnost, na rozdíl od poutí prvních sobot, že vedle duchovního programu tu nabízejí své zboží různí stánkaři. Lidé tedy přichází nejen na mši sv., ale třeba jenom prochází, až je nakonec zláká nějaká ta voňavá klobáska. Vzpomněli jsme také na loňský rok, kdy v kostele probíhal „boj“ s dřevomorkou, která stále čas od času dostává svou dávku.
My se zde chceme ale věnovat hlavně duchovnímu programu. Ranní mši sv. v 8 hod. sloužil P. Václav Klíma z kněžského domova uvnitř kostela. Venku již probíhaly přípravy na hlavní mši sv., kterou sloužil pan biskup Jiří Paďour OFMCap. v 10 hod. Na začátku připomněl, že začínáme mši sv. v době, kdy Svatý otec slouží mši sv. v Lurdech za účasti celého světa, při příležitosti 150. výročí zjevení. Odpoledne pak ve 14 hod. byl koncert prachatické skupiny Na skok – jejích tří členů. Svým zpěvem doprovázeli i mši sv. v 15 hod., kterou měl původně sloužit P. Josef Sláčík, pak jsme dostali informaci, že místo něho přijede P. Roman Dvořák a nakonec přijel P. Piotr Pytel ze Lhenic. Účast již nebyla tak velká, ale přece jen se nás pár sešlo. U oltáře stály také celý den dvě nádoby se stromky. Byly to lípy darované Lesy ČR, které byly v týdnu po pouti zasazené na rozcestí u Žákova kříže a nahradily tak dvě uschlé lípy, které musely být pokáceny. Hlavní pouť většinou uzavírá poutní sezónu u venkovního oltáře. I letos tomu tak bylo. Další poutě budou probíhat již uvnitř kostela, ta nejbližší je 4. října.
Z úvodu a promluvy jsme vybrali Slavíme v těchto dnech tři mariánské svátky – její Narození, Jméno Panny Marie a Bolestnou
Pannu Marii. Církev projevuje úctu Matce Pána Ježíše, my vrůstáme od narození do společenství církve.
14
AVE ZÁŘÍ
Kdo je Panna Maria? Pán Ježíš ji na třech místech v evangeliu osloví – Ženo. V Káně, v zástupu lidí, na kříži. Myslí tím vždy něco hlubokého. Sv. Pavel říká, že „když se naplnil čas, poslal Bůh svého Syna narozeného z ženy…“ Jak Kristus Pán, tak i první tradice viděla v Panně Marii hloubku Božího úmyslu s ní, a to má obrovský význam i pro nás všechny. Sahá to až na počátek, kdy je řečeno, že Bůh stvořil člověka jako muže a ženu.
Ženství je postaveno k úctě a důstojnosti a je to nejhlubší výzva pro všechny ženy, aby v Panně Marii měly vzor. Má to i vztah pro všechny muže, protože všichni máme matku, ale mateřství se může uskutečnit jen díky otci. Je to tedy výzva pro všechny manžely. Postupem doby vznikly loretánské litanie, které různým způsobem oslavují Pannu Marii a já pro tuto chvíli připomenu jen tři: Uzdravení nemocných – kolik nemocných nebo jejich blízkých se vroucně modlilo k Panně Marii. To jsou poutní místa, potvrzená osobním zážitkem věřících lidí, to je naše hluboké tajemství,
o němž si mezi sebou čas od času i vypravujeme. Útočiště hříšníků – to jsme my všichni. Boží lid nachází u Panny Marie přímluvu, porozumění. Bůh nám dal Pannu Marii jako vstřícnost, abychom se k němu rádi a s důvěrou navraceli. Potěšení zarmoucených – to není jen básnická fikce, ale zkušenost Božího lidu. Člověk neujde smutku, zármutku, zklamání a potřebuje potěšit. U Panny Marie lidé nacházeli útěchu, měli třeba její prostý obrázek – obraz jejího originálu, který je v nebi. V roce 1854 prohlásila církev dogma o Neposkvrněném Početí. Čtyři roky na to se v Lurdech zjeví 14letému děvčeti, které neumí číst a psát, osoba, která řekne: Jsem Neposkvrněné Početí. To je prokázáno, protože Bernadetta měla v zápětí těžkosti a pak se děly zázraky, uzdravení, kterých je prokázáno 67 odbornými lékařskými komisemi. Bernadetta žila a zemřela. Byl kanonický proces, který prověřuje mravní charakter člověka a tam patří také pravdomluvnost. Lhář nemůže být kanonizován. Ona tím procesem prošla a byla uznána za svatou. Do Lurd 150 let proudí miliony lidí, církev to místo uchovává v úctě. Úctu k Panně Marii my můžeme prožít při každém Zdrávas. Můžeme mít oprávněnou důvěru k Panně Marii, ona je s námi ve společenství svatých a v síle vzkříšeného Krista.
19. ročník
15
DĚLÍME SE S VÁMI Jáhenské svěcení 6. 9. 2008 V sobotu 6. 9. jsme se zúčastnily slavnosti jáhenského svěcení čtyř kandidátů v českobudějovické katedrále. Sestry je doprovázely svými modlitbami a chtěly je podpořit i svou přítomností na svěcení. V 10 hodin vyšel průvod asistence, bohoslovců, jáhnů a kněží, uzavřený otci biskupy. Na připravené židle před lavicemi usedli kandidáti jáhenského svěcení – Stanislav Brožka, Jan Hamberger, Petr Hovorka a Josef Prokeš, kteří byli hned na začátku představeni. Vlastní obřad svěcení probíhá po homilii, kterou pronesl otec biskup Jiří. Po vzývání Ducha svatého a litaniích ke všem svatým vložil otec biskup na každého z nich ruce. Jáhen je vlastně pomocník biskupa, má hlásat Boží slovo, sloužit potřebným, uděluje některé svátosti.
Na závěr vlastního obřadu byli noví jáhni oblečeni do dalmatik a zařadili se ke službě u oltáře. Otec biskup také připomněl, že v krátké době v diecézi zemřeli čtyři kněží, jejichž život může být vzorem pro ty, kteří dnes přijali jáhenské svěcení. Na závěr jáhni poděkovali a předali kytice otcům biskupům, zástupcům teologické fakulty a semináře a také rodičům. Po mši sv. byla možnost novým jáhnům poblahopřát a krátce se s nimi setkat. Zástupy kolem nich byly velké. V katedrále v té době už probíhalo udělování další svátosti – manželství. Vyprošujeme novým jáhnům Boží požehnání, odvahu a sílu ke službě! Kéž je to plodný rok přípravy na jejich následné kněžské svěcení.
„Úkolem jáhna je, podle toho, jak mu to přidělila příslušná autorita, slavnostně udělovat křest, uchovávat a rozdělovat eucharistii, jménem církve asistovat při uzavírání manželství a žehnat mu, přinášet umírajícím svátostnou posilu na cestu do věčnosti, předčítat věřícím Písmo svaté, vyučovat a povzbuzovat lid, předsedat bohoslužbě a modlitbě věřících, udělovat svátostiny a vést smuteční a pohřební obřady. Protože se jáhnové věnují úkolům charitativním a administrativním, ať pamatují na výzvu svatého Polykarpa: 'Buďte milosrdní a horliví a postupujte podle pravdy Pána, který se stal služebníkem všech'.“ Jáhenským svěcením dochází k začlenění do stavu kleriků a k inkardinaci do určité diecéze nebo osobní prelatury. Svobodným přijetím celibátu před církví se kandidáti jáhenství novým způsobem zasvěcují Kristu. Veřejným vyjádřením přijetí závazku celibátu jsou vázáni i ti, kdo složili trvalý slib čistoty v řeholním institutu. Úkol církve chválit Boha a pro spásu celého světa vzývat Krista a skrze něho Otce se svěřuje jáhnům při jáhenském svěcení. Mají se tedy modlit Denní modlitbu církve.
16
AVE ZÁŘÍ
Školní lavice nahradí život V měsíci září ať chceme nebo nechceme máme každý v různé míře, ale asi všichni blahé, méně blahé nebo úplně neblahé pocity, když si vzpomeneme na školní lavice, které jsme museli vyměnit za dva celé prázdninové měsíce. S odstupem času poznáváme, oceňujeme nebo úplně zavrhujeme některé předměty nebo roky, které nám pro život pomohly nebo jsme je zatím nevyužily nebo nám dokonce uškodily. Ale i o nepříjemných chvílích nemůžeme s jistotou říci, že byly zbytečné, že nám nepomohly více či méně. Možná jsme nevynikli výsledkem, ale naučili jsme se třeba trpělivosti nebo našli způsob, jak přečkat nebo „přežít“ v nepříznivé situaci nebo dokonce prohrát. A to už v životě není k zahození. Každému z nás čas od času nastává nový školní rok, nový ročník. Změna práce, bydliště, vstup do manželství, narození dítěte, nemoc, odchod do důchodu... Do každé nové
situace vnášíme všechno to, čím jsme a co jsme se během let předcházejících naučili, kolik jsme využili času i možností. A pokud jsme byli v učení poctiví a snaživí, přijde čas, kdy sklidíme bohaté plody svých námah. Co jsme se naučili, osvojili je naším pokladem – darem pro sebe sama a nabídkou pro ty druhé. Umět „něco“, ale hlavně umět žít a moudře se postavit k životu je dar nad dary. Pán Bůh je opravdu moudrý a vynalézavý vychovatel. Často hodně náročný, ale právě proto, že ví, že budeme nově obohaceni, uvidíme, zakusíme a poznáme dosud nepoznané. A pak zase jako poklad si to poneseme do dalších životních situací. Ať tedy máme co nabídnout. Prosme proto Pána, abychom byli vnímaví k jeho novým lekcím a novým předmětům našeho „doškolování“, abychom nepromarnili situace, které se už nevrátí a které by nám někdy mohly chybět. Prosme o sílu volit spíše námahu a horko dne, než momentálně „pohodlné“ nic nedělání.
Jeden můj školní rok 1986/7 Po gymnáziu a poté, co jsem se nedostala na další školu (nebyla jsem zas až takový výborný student...) se ze mě v 19 letech skoro ze dne na den stala vychovatelka Školní družiny ve Zlaté Koruně. V té době to byl skoro zázrak. Byla jsem bez patřičné přípravy a bez dostatečné politické uvědomělosti. Sama jsem z toho měla strach, jak nezapřít své přesvědčení a nepředávat lež. Nevěděla jsem, co mě čeká ani jaké požadavky budou kladeny.
Už začátek byl dobrodružný. Nevěděla jsem, že učitelé začínají týden před nástupem dětí. Takže jsem ještě užívala prázdnin, když asi druhý nebo třetí den mi volali ze školy, jestli vůbec nastoupím. A já, že ano. Tak mi taktně naznačili, že už jsem to měla udělat... Na druhý den jsem tedy napravila své pochybení. S jednou paní učitelkou jsem si prošla své pracoviště – jednu třídu a po další obchůzce
19. ročník školních prostor jsem začala ve „své“ třídě uklízet skříně s pomůckami a hračkami. Když mě viděla jiná paní učitelka, potěšila mě praktickou radou, ať to nechám, že to po první návštěvě dětí bude úplně stejné. Přečkala jsem tedy zbývající dny, ale ty skříně mi stejně nedaly pokoj. Byl první den školy, přicházely prvňáčci a děti prvního stupně. Všude plno hluku, rodiče do toho a já bezradná s chvějícími se koleny mezi nimi. Chodili za mnou s přihláškami i rodiče a já si v duchu říkala: Pane Bože, kam jsi mě to poslal. Postupně jsem se rozkoukávala. Učitelé byli na mě hodní, beztak měli svých starostí až nad hlavu. Děti s navazováním kontaktů neměly žádné problémy, na rozdíl ode mě, takže se staly mými důležitými vychovateli. K mé nelibosti mi říkaly soudružko. Pán Bůh věděl o mých slabostech a žádných zkušenostech, takže mi dopřál opravdu jedinečné celoroční podmínky. Na celou školu jsem byla jediná vychovatelka. Tudíž měla jsem volnou ruku. Nevím už, zda jsem měla plnit nějaký výchovný plán, ale pro mne by byl stejně bezvýsledný. Nějakými školeními jsem během toto roku také prošla, ale pro vlastní práci mě nijak zvlášť neinspirovaly. Škola a zvláště školní dvorek, na který jsme denně s dětmi chodily, než jich většina odjela autobusy, byl hned vedle kostela. Občasné dětsky zvídavé pohledy směřovaly k této tajemné budově a vyptávaly se, jaká strašidla tam bydlí. Jak jsem si přála, abych dětem mohla vyprávět o Božích věcech, ale zde jsem měla do určité míry bobříka mlčení. O to víc
17
jsem se modlila za děti i celé prostředí. Jednou se mi ale stalo, že vedle v kostele měl být pohřeb. Pan kaplan za vynikající skok autem do řeky přišel na půl roku o řidičák. A tak jsem si považovala za čest i samozřejmost, že jsem mu svým řidičským průkazem mohla posloužit a dovézt, kam bylo třeba. Bylo to i tentokrát. S jistými obavami, ale s vědomím, že se nemám za co stydět, jsem auto zaparkovala před školou. Pohřební mše sv. proběhla dobře, aktivně jsem se jí účastnila za přítomnosti mnoha rodičů mých dětí a jiných důležitých osob. Pak byl průvod na kraj vesnice, kde bylo rozloučení s nebožtíkem. Pan kaplan vykonal potřebné obřady a pak jsme se společně vraceli ke kostelu. Já vychovatelka a on v parádním pluviálu z roku cvaj... Nic z toho pak nebylo, ale mnozí měli jasno, kam se mnou. Ti pak, kdo byli nakloněni stejné „ideologii“ jako já, ke mně postupně získávali důvěru a bylo krásné vědět, že nás není málo. Po celý rok bylo mimořádně krásné počasí, takže jsme s pár dětmi, které v družině zbyly do odpoledních hodin, mohly být téměř denně venku a prozkoumávat okolí Zlaté Koruny, které bylo celoročně krásné a kde byly děti vlastně doma. Když jsme se vracívaly z vycházek, vyřádění a úplně hladoví, nezapomněly jsme navštívit školní jídelnu, kde nám babička dvou dětí nechávala „zbytky“, lépe řečeno dobroty od oběda. Bylo to milé, prostě jako u babičky. Učitelé byli k mému mládí shovívaví a byli rádi, že mají komu děti
18
AVE ZÁŘÍ
předat. Nemusela jsem se také nikomu zodpovídat, co s dětmi dělám, jak a v jakém duchu je vychovávám. Ono to bylo spíše opačné, děti vychovávaly mě. Přesto politickému výstupu jsem se, naštěstí jen jednou, stejně nevyhla. Stalo se, že mi pan ředitel dal k prostudování nějaký stranický materiál a já jsem měla mít pro ostatní učitele referát. Bylo mi z toho dost horko a úzko, protože to nebyl vůbec můj obor. Modlila jsem se, co to šlo. Když nastal pro mne ten „hrozný“ den a téměř všichni učitelé ve sborovně, já prostě ze sebe nedostala ani slovo. Byly to jen jakési pokusy či vzdechy, ze kterých asi nikdo nic nepochopil. (S charismatiky ještě neměli žádnou zkušenost.) Úplný trapas. Tenkrát mě zachránil pan ředitel a celou trapnou situaci přešel a bez následků. Dalšímu výstupu jsem se vyhla tím, že jsem jela s dětmi na školní výlet jako dozor. Škola měla 9 ročníků a na každou třídu jeden učitel. Mnohokrát se tedy stávalo, že jsem zastupovala nepřítomné učitele a hrála si na paní učitelku. Učivo základky jsem ještě zvládala. Už horší to bylo s mluvením. Každý dětský upřený a očekávající pohled, mě vyváděl z míry. Ale plavat se nejlépe naučíme tím, když jsme vhozeni do vody. Tak jsem se střídavě topila a plavala, zkrátka – škola života. Měla jsem také na starosti sportovně – branný oddíl, což bylo dost komické. Naštěstí mi docházeli vojáci, kterým jsem s radostí předávala děti do opatrování. A pokud nebyli, chodili jsme do tělocvičny nebo na hřiště. Byl to rok na zkušenosti opravdu bohatý. Na co jiní léta studovali nebo
se k dětem vůbec nedostali, to jsem směla za 1 rok prožít. Během celého roku jsem si mohla vyzkoušet skoro všechno, mimo ředitelování. A jako takový závěrečný bonbónek jsem dokonce v jedné třídě na konci školního roku rozdávala i vysvědčení. A všechny ty krásné květiny, které jsem od dětí nezaslouženě dostala skončily v Krumlovském kostele u Panny Marie. A ještě malý dodatek. Když se po několika málo létech v Koruně rozneslo, že bývalá „soudružka“ odešla do kláštera, byl z toho velký rozruch. Dokonce to oznamovala i jedna učitelka dětem ve třídě a nedovedla si i jim vysvětlit, jak se to mohlo stát. Při náhodných setkáních už jako řeholnice s dětmi a jejich rodiči jsem také zažila úsměvné situace. Poté, co mě děti poznaly si neodpustily výkřik úžasu: „Tatí, to je přece naše soudružka!“ S některými „dětmi“, dnes už maminkami, jsme i nadále v kontaktu. Věřím, že moje roční přítomnost a víra, že Bůh je všude se mnou a působí, kdy a jak chce, se v tomto případě neminula účinkem. Bůh má své způsoby, své představy a používá k tomu nejrůznější situace, nástroje a lidi. V tomto případě mu stačila pouze prodloužená ruka, skrze kterou mohl uskutečňovat své záměry s druhými – i se mnou. Po tomto bohatém roce – první třídy mé školy života jsem postoupila do druhé. Bůh postupně a někdy i rychle zvyšoval nároky učební látky i nových předmětů, ale to by bylo skoro na knihu... S. M. Ludmila
19. ročník
19
Tatínkovo desatero 1. První povinností otce vůči dětem je milovat jejich matku Rodina je systém udržovaný láskou skutečnou a účinnou. Problémy rodinného života nelze bez lásky dlouhodobě snášet. Nemůžeme být „rodiči z povinnosti“. Výchova je vždy záležitostí celé rodiny. Hluboké souznění a intimní jednota jak mezi manželi, tak mezi dětmi, je zdrojem potěšení a růstu, protože dávají jistotu. Tatínek může maminku chránit tím, že ji zastoupí, umožní jí odpočívat a mít čas pro sebe.
2. Otec musí být především přítomen Jeho přítomnost musí říkat: „Vy jste prvním zájmem mého života.“ Podle statistik otcové netráví autenticky výchovným způsobem denně ani pět minut času se svými dětmi. Výzkumy napovídají, že existuje přímá souvislost mezi nepřítomností otce a špatnými výsledky ve škole, nízkým inteligenčním kvocientem, delikvencí a agresivitou. Nejde o čas, nýbrž o efektivní komunikaci. Být přítomen znamená pro tatínka hovořit s dětmi, probírat s nimi práci a problémy, co nejvíce je vtáhnout do svého života a vnímat velké i drobné signály, které děti neustále vysílají.
3. Otec je vzorem, ať chce či nechce Postava otce má nesmírný význam jako například chování a podnět k jednání podle správných pravidel. Otec je vzorem čestnosti, spolehlivosti a shovívavosti. I když to děti neprojevují, či dokonce popírají, velice pozorně sledují co, jak a proč otec dělá. To má velký vliv na vývoj svědomí.
4. Otec dává jistotu Tatínek je ochránce. Všichni v rodině to od něho očekávají. Tatínek ochraňuje i tím, že určuje pravidla a meze prostoru i času, že někdy řekne „Ne“. To je nejlepší způsob, jak říci: „Mně na tobě záleží.“
5. Otec povzbuzuje a vlévá sílu Tatínek svou láskou projevuje úctou, nasloucháním a přijetím. Skutečnou něhu projevuje ten, kdo říká: „Ať se stane cokoli, jsem tu pro tebe!“ Díky tomu se v dětech rodí životně důležitý postoj – sebedůvěra.
6. Otec vzpomíná a vypráví Otcovství je ostrovem, který přijímá „denní ztroskotance“- Znamená to učinit z některého momentu dne – například večeře – setkání celé rodiny, kde se může hezky povídat. Dobrý tatínek dokáže vytvořit kouzlo vzpomínek prostřednictvím drobných laskavých rituálů. V minulosti byl otec nositelem „hodnot“, a chtěl-li je předat dětem, stačilo je nařídit. Dnes je potřeba být spolu, v čemž nám však moderní život brání. Jak je možné dětem něco ukázat, když není čas ani na to s nimi hovořit, být s nimi v klidu, vyměňovat si názory, plány, myšlenky, vyjevovat sny, radosti i zklamání?
AVE ZÁŘÍ
20
7. Otec učí děti řešit problémy Otec je nejlepším pasem do světa „venku“. Otec silně ovlivňuje schopnost zvládat realitu, samostatný postoj vůči světu, v němž žijeme. Tím přispívá k vnitřnímu uspořádání osobnosti dítěte. Tatínek jim poskytuje mapu pro cestu životem.
8. Otec odpouští Tatínkovo odpuštění je největší, nejočekávanější a nejvíce pociťovanou skutečností ze strany dítěte. Mladý člověk ve vězení pro mladistvé se svěřuje: „Můj otec byl ke mně vždy chladný a nechápavý. Když jsem by malý, měl mě velmi rád; jednoho dne jsem však udělal chybu a od té doby již nikdy neměl odvahu se ke mně přiblížit a políbit mě tak jako dříve. Jeho láska ke mně zmizela; bylo mi asi třináct let. Odepřel mi svou lásku právě tehdy, když jsem ji nejvíce potřeboval. Neměl jsem nikoho, komu se svěřit se svými bolestmi. Že jsem skončil tak hluboko, je i jeho vina. Kdybych byl na jeho místě, choval bych se úplně jinak. Neopustil bych svého syna v nejchoulostivějším období jeho života. Za pomoci skutečného otcovského pochopení bych jej povzbuzoval, ať se vrátí na správnou cestu. Toto všechno mi scházelo.“
9. Otec je otcem, i když žije daleko Každé dítě má právo mít „svého“ tátu. Pokud otec dítě zanedbává, zapomíná na ně nebo je opustí, způsobí mu zranění, které se nikdy nezahojí.
10. Otec je obrazem Boha Být otcem je veliké povolání, ne pouze volba. Psychologické výzkumy říkají, že si děti vytvářejí obraz Boha podle svého otce. Ježíš nás naučil modlitbu Otče náš. Pokud se spolu s dětmi modlí maminka, je to krásné, ale skoro normální. Pokud se s dětmi modlí tatínek, zanechá to v nich nesmazatelnou stopu.
Jak se modlit Otče náš Neříkej OTČE – když se nechováš jako dítě. Neříkej NÁŠ – jestli nejsi se svým bližním spojen láskou. Neříkej JENŽ JSI NA NEBESÍCH – když myslíš jen na věci pozemské. Neříkej POSVĚŤ SE JMÉNO TVÉ – jestli ho sám znesvěcuješ. Neříkej PŘIJĎ KRÁLOVSTVÍ TVÉ – když hledáš hmotné úspěchy. Neříkej BUĎ VŮLE TVÁ – pokud nejsi ochoten zachovat Desatero. Neříkej CHLÉB NÁŠ VEZDEJŠÍ – nestaráš-li se o bídu druhých. Neříkej ODPUSŤ NÁM NAŠE VINY - jestliže někoho nenávidíš. Neříkej NEUVEĎ NÁS V POKUŠENÍ – máš-li v úmyslu hřešit. Neříkej ZBAV NÁS ZLÉHO – když proti zlu nebojuješ. Neříkej AMEN – jestli nemíníš každé slovo Otčenáše upřímně a opravdově.
19. ročník
21
Modlitba Roku sv. Pavla Bože, který jsi na cestě do Damašku povolal Šavla z Tarsu, aby se stal Pavlem apoštolem národů a tak osvítil celý svět silou svého slova, daruj nám – kteří s radostí slavíme dvoutisícileté jubileum jeho narození – poznávat stále lépe jeho učení, být věrnými svědky tvé pravdy v našich životech a kráčet vždy po cestě tvého evangelia, v modlitbě i v díle usilovat o jednotu všech křesťanů v jediné církvi. O to tě žádáme skrze našeho Pána Ježíše Krista, tvého Syna, který s tebou žije a kraluje v jednotě Ducha svatého po všechny věky věků. Amen.
Plnomocné odpustky v Roce sv. Pavla v českobudějovické diecézi V návaznosti na znění dekretu diecézní biskup Jiří stanoví, že plnomocné odpustky Roku sv. Pavla je možno získat:
1) na začátku a na konci Roku sv. Pavla na všech posvátných místech diecéze, kde se pravidelně konají bohoslužby, 2) na první pátky a první neděle v měsíci ve všech kostelích a kaplích zasvěcených sv. Pavlu, resp. sv. Petru a Pavlu a v Českých Budějovicích v katedrále sv. Mikuláše
- na Lomci v kostele Jména Panny Marie - na Křemešníku v kostele Nejsvětější Trojice - v Nepomuku v kostele sv. Jana Nepomuckého - v Prachaticích v kostele sv. Jakuba. - v kostele Nanebevzetí Panny Marie v Klokotech.
22
AVE ZÁŘÍ
MOUDROSTI svatých bl. Matka Tereza Nehledejme to, co je mimořádné. Záleží na tom, že dáváme sami sebe. Důležitá je láska, s níž něco děláme. Naše sestry dělají malé věci: pomáhají dětem, navštěvují osamělé, nemocné, nuzné. Když mi někdo říká, že naše sestry vykonávají jen obyčejné práce, odpovídám, že i kdyby pomohly jen jednomu jediném člověku, udělaly by už dost. Ježíš by byl ochoten zemřít i pro jediného člověka. Buďme věrní v malých věcech, neboť v tom tkví naše síla. Pro Boha není nic malé.
Maria je pro nás příčinou radosti, neboť nám darovala Ježíše. Také my můžeme být pro druhé příčinou radosti tím, že jim darujeme Ježíše. Dnes lidé hladovějí po Ježíši více, než kdy dříve. On je jedinou odpovědí, chceme-li skutečně na tomto světě mír.
Maria – nejkrásnější Boží dar lidem. Mluvit před mnoha lidmi jsou pro mne muka.
Sv. Josemaría Escrivá 187. Paradox: abychom žili, musíme zemřít. 188. Pamatuj si, že srdce je zrádce. - Zavři je na sedm zámků. 189. Vše, co tě nepřivádí k Bohu, je překážkou. Vytrhni ji a odhoď ji daleko od sebe. 190. Bůh promluvil ústy jednoho známého, jehož nadřízený byl popudlivý a hrubý: „Děkuji Ti, Bože můj, za tento poklad, v pravdě Božský, kde bych našel druhého, který každou laskavost odměňuje kopanci?“ 191. Přemáhej sebe každý den, od chvíle probuzení tím, že vstaneš přesně v určený čas, aniž bys minutku postoupil lenosti. A zvítězíš-li s pomocí Boží, získáš náskok pro celý zbytek dne. Je tak skličující cítit se přemožen při první šarvátce! 192. Odcházíš vždycky přemožen. - Měj na mysli pokaždé spásu určité duše nebo její posvěcení nebo její apoštolské povolání. - Takto jsem si jist tvým vítězstvím.
19. ročník
23
PAPRSEK VĚKŮ Svatá Ludmila, česká prvomučednice a první česká světice, se stala nejen patronkou vinařů, babiček, matek a křesťanských vychovatelů, ale především českou spolupatronkou, často nazývanou „matka české země“. Pojďme si spolu s ní připomenout její život a její mučednickou smrt. R: „Svatá Ludmilo, připomeň nám svůj původ a dobu, ve které jsi žila.“ Ludmila (L): „Narodila jsem se v období r. 860 na hradě Pšov v místech dnešního Mělníka. Můj otec Slavibor byl knížetem malého kmene Pšovanů obývajících část úrodného Polabí. Byla jsem provdána za Bořivoje I., knížete Čechů. Bořivoj přijal křesťanskou víru a byl pokřtěn na Velehradě arcibiskupem Metodějem.“ R: „Přijala jsi tedy křesťanství spolu s ním?“ L: „Přijala jsem křesťanství, ne ale na Velehradě, bylo to později. Bořivoj přivedl z Moravy slovanské kněze v čele s Pavlem Kaichem. Usadili se na Levém Hradci, kde byl také postaven první český chrám ke cti sv. Klimenta. Členy této slovanské misie jsem také já byla pokřtěna.“ R: „Křesťanské zásady jsi jistě uplatňovala i ve výchově tobě svěřených.“ L: „Naše manželství bylo požehnáno třemi syny a čtyřmi dcerami. Po otci vládl nejprve nejstarší Spytihněv I. A po jeho smrti mladší Vratislav I. Ten byl ženat s Drahomírou, pocházející ze slovanského kmene Stodoranů. Když ovdověla, bylo jí asi třicet let a její synové Václav a Boleslav byli ještě malí. Zemští velmožové tehdy rozhodli svěřit jí regentství v zemi a já jsem
měla ovlivňovat a dohlížet na výchovu vnuků. Toto rozdělení bylo častým zdrojem sporů, které mezi námi vznikaly.“ R: „Bylas také oblíbena u lidí, proč ses ale nakonec uchýlila na hrad Tetín?“ L: „Nechtěla jsem, aby mezi námi byly neustálé spory, jichž jsem byla také příčinou, a proto jsem raději ustoupila a uchýlila se na své vdovské sídlo. Ale to Drahomíře nestačilo. Vyslala členy své družiny – Tunnu a Gomonna, kteří mě v noci z 15. na 16. září 921 přepadli a zaškrtili mě. Po mé vraždě uprchl z Tetína i kněz Pavel, takže jsem neměla ani církevní pohřeb, služebnictvo zahrabalo mé tělo u hradební zdi.“ R: „I když Ludmila neprolila svou krev, stala se mučednicí. Veškeré dochované dokumenty ji popisují jako laskavou, milosrdnou a horlivě zbožnou ženu. Kníže Václav nechal její ostatky přenést do svatojiřského chrámu na Hradě pražském. Tím byla potvrzena úcta k ní, písemně je však doložena až koncem 11. století.“ Modlitba: Pro zásluhy a na přímluvu svaté mučednice Ludmily pomáhej nám, Bože, ať jdeme vytrvale v jejích stopách, ať jsme pevní ve víře a bohatí dobrými skutky.
24
AVE ZÁŘÍ
kardinál Tomáš Špidlík SJ V. HŘÍCH NEČISTOTY
Odpírání nečistým představám Duchovní knížky dávají tyto rady, jak se chovat při nečistých představách a žádostech: 1) uvědomit si, co vlastně chci, obnovit předsevzetí konat jenom dobro; 2) snažit se obrátit pozornost na cokoliv jiného; 3) je velice užitečné často prosit Pannu Marii o pomoc při zachování čistoty, např. touto střelnou modlitbou: „Má Paní, má Matko, vzpomeň si, že jsem tvůj, chraň mě jako svůj vlastní statek.“ Odpor vůči nečistým myšlenkám a přáním je někdy snadný, někdy velmi obtížný. Na čem to závisí? Příčiny jsou především vnitřní, tj. přirozený vývoj tělesných orgánů, které se jednou víc, jindy zas méně hlásí k životu. Náš život však se také dá ovlivnit zvenčí. Pohled na jídlo vzbuzuje chuť, výhled z okna na hřiště odvádí pozornost studenta od knihy a láká ho ke hře, sklenice přitahuje pijáka do hospody. Čím je kdo náchylnější k něčemu a čím slabší má vůli, tím snadněji se dá svést. Proto se musíme vyhýbat příležitostem, popudům, které by nás odvedly od vytčené cesty. Není tedy každé tělesné hnutí „přirozené“, jak se snadno říká, ale bývá zaviněno nedostatkem ovládání sebe. Chuť k pití je přirozená, ale nejsou přirozené
sklony opilce. Smyslní lidé se podobají takovým opilcům, kteří se nenaučili vyhýbat příležitosti. „Špatné myšlenky nás odcizují Bohu.“ (Moudr 1,3) „Pád navenek předchází pád uvnitř srdce.“ (sv. Augustin) „I myšlenky jsou skutky.“ (Nietzsche) „Duše je jako jezero. Přitéká-li stále čerstvá voda, kal se odplavuje a jezero je jasné. Kdo si připouští myšlenky dobré, ztrácí špatné.“ (Zeller) Hříšný styk dvou osob svobodných Není ospravedlněn ani příslibem brzkého manželství. Tím horší je svést dívku falešným ujišťováním nebo využít její neznalosti, nezkušenosti, opilosti. Občanské zákony skoro všech států trestají svedení dívky pod 16 let. Prodlužuje-li se nedovolený poměr a napodobuje manželské soužití bez právoplatného svazku, mluvíme o konkubinátě (souloži, souložnictví). V řeči se nepřirozenost toho poměru hledí zakrýt, mluví se např. o životní „družce“, o „přítelkyni“. To ovšem nic nezmění na skutečnosti, že společné bydlení muže a ženy poskytuje stálou příležitost k hříchu. Zpovědník nemůže dát proto rozhřešení těm, kdo se nerozhodnou situaci napravit.
25
19. ročník
PŘÍSLOVÍ známá i neznámá
Chudoba není hanba, ale zlo. Manželství je dobré pro dobré. Není dobré nahněvat toho, koho musíš zítra odprošovat. Kdo se bere z lásky, bude žít v bolestech. Nemocnému nemůže pomoci, že leží ve zlaté posteli. Opilý říká, co si střízlivý myslí. Spíš se jich tisíc upije k smrti, než aby jeden zemřel žízní. I stará kočka má chuť na mléko. Vejce poučuje kuře, jak se snáší vejce. Je lépe jeden pohár navíc zaplatit, než vypít. Spěchat je dobré jen při chytání blech. Kdo hledá přítele bez chyby, zůstane bez přátel.
Kvůli jednomu hřebíku lze ztratit podkovu, kvůli jedné podkově lze ztratit koně.
Děti hlídej čtyřma očima. Jenom když obětujeme hlavu, dobudeme srdce. Hloupý přemýšlí o tom, co řekl, moudrý zase o tom, co řekne. Chceš-li vidět měsíc, dívej se na oblohu a nikoli do louže.
Čištění zlata Brian Cavanauch
Poblíž Cripple Creeku ve státě Colorado se v podobě takzvané telurové rudy vyskytuje zlato ve směsi s telurem. Dávní zlatokopové nedokázali tyhle dva prvky od sebe oddělit, a proto je vozili na skládku. Stalo se, že jeden horník si kdysi kus telurové rudy spletl s uhlím a hodil ho do kamen. Když pak vybíral popel, nalezl rošt posetý
krůpějemi ryzího zlata. Žár totiž spálil telur, zatímco zlato ponechal v čisté podobě. Skládku telurové rudy pak lidé rozebrali a získali z ní veliké jmění. I my jsme jako telurová ruda. Nosíme v sobě skryté zlato, ale chceme-li se ho dobrat, často musíme projít zkouškou v ohnivé peci. (z knihy: Kup si los…)
26
AVE ZÁŘÍ
HUMOR je koření života! ☺ Školní poznámky: Muž leží na smrtelné posteli, už si v duchu odpočítává zbývající čas, když tu ucítí lákavou vůni koblih. Sesbírá poslední síly, doplazí se do kuchyně a natáhne se po jedné koblize. V tom přiběhne manželka, plácne ho přes ruce a křičí: „Necháš to, to je na pohřeb!“
☺
Jdou dva staříci po silnici a najednou kolem nich projede na motorce bezhlavý muž.... Jdou dál a opět kolem nich projede bezhlavý chlap na motorce..... když se to opakuje už po páté, ten jeden stařík říká tomu druhému: „Hele, Franto, nechceš si tu kosu dát na druhý rameno?“
☺
Přijímací test do blázince. Během návštěvy v blázinci se ptá návštěvník ředitele, podle jakých kritérií bude rozhodnuto, zda někdo bude zavřen nebo ne. Ředitel vysvětluje: „No my napustíme vanu vodou, dáme kandidátovi lžičku, hrnek a kýbl a poprosíme ho, aby vanu vyprázdnili.“ Návštěvník povídá: „Aha, rozumím, normální člověk vezme kýbl, aby to šlo rychleji.“ Ne, normální člověk vytáhne špunt....
☺ Holčička se ptá maminky: „Mami, jak vznikli lidé?“ Matka odpovídá: „Bůh Stvořil Adama a Evu, měli děti a to byl začátek lidstva.“ Dva dny nato se holčička ptá otce na tu stejnou otázku: „Jak vznikli lidé?“ Otec odpovídá: „Před mnoha lety se z opic postupně vyvinuli lidé a tak začalo lidstvo.“ Holčička je celá zmatená z odpovědí matky a otce a znova se vrátí k matce a říká: „Mami, ty jsi mi řekla že lidstvo vzniklo pomocí Boha, který stvořil Adama a Evu, otec mi ale říkal, že vzniklo z opic?“ Matka holčičce odpoví: „No moje drahá, je to velmi jednoduché. Já jsem ti vyprávěla jak vznikla rodina z mé strany...“
☺ Zoufale zamilovaný mládenec padl na kolena před dívkou svých snů a prosí ji o ruku. „Neexistuje!“ odsekne ta dívka. „Můj budoucí manžel musí vydělávat alespoň padesát tisíc měsíčně, musí umět vařit, uklízet, všechno v bytě opravit a musí mě ve všem poslechnout, milovat mě jako bohyni a splnit mi každé přání.“ „No tak dobře!“ vzpamatuje se mládenec, „ale když už klečím, dovolte mi, abych se za toho chudáka pomodlil.“
☺ Výpravčí je u zkoušky z železničních předpisů. „Proti sobě jedou dva rychlíky, co uděláte?“ „Dám semafor na stůj.“ „Zařízení vám nefunguje.“ „Přehodím výhybku.“ „Nestačíte doběhnout.“ „Zamávám červeným praporkem.“ „Nemáte jej.“ „Zavolal bych na manželku.“ „A proč na manželku?“ „Řekl bych jí: "Stará, pojď sem rychle, teď uvidíš rachot, jaký jsi ještě neviděla!"
☺ Manželka informuje muže: „Dělala jsem trochu pořádek v šatníku a pár věcí jsem vyhodila. Budou se hodit na dobročinný bazar. Jsou mezi tím tvoje dva obleky, co nosíš pětadvacet let, a můj kostým, co jsem měla už třikrát na sobě.“
19. ročník
27
DĚTI TI píší BOHU
Milý Pane Ježíši, když si říkal že musíme bejt jako malý děti abychom přišli do nebe myslels to vážně? Myslim jestli musim jako desetiletej poslouchat dospělý. Už je mi skoro deset. Roman
Milej pane Bože nebo pane Ježíši, ten z vás dvou kterej teď nemá moc práce. Strašně moc věřim jako křesťan. A budu věřit i když mi bude šestnáct a budu jezdit na motorce a vůbec všechno dělat jako velkej. Budu mít víru. Ahoj Kryštof
Velký B., měj se dobře v nebi! Mám jen 1 prosbu: Více Práv Pro devítiletý. Už mi jde na nervy pořád poslouchat že mám počkat až mi bude deset. Jirka
Milej pane Bože, jsi bezvadnej i když už nejseš dítě. Možná že jsi jednou dítě byl. Melánie
Milý Bože, máš oči v pořádku? Nebo nosíš brejle? Můj dědeček nosí brejle na čtení. Taky bich chtěla vědět jestli na noc nosíš pyžamo. Je na něm tvůj monogram? Pokoj s Tebou. Zdeňka
(¨¨ )¨¨(¨¨)¨¨ (¨¨ )¨¨(¨¨)¨¨(¨¨ )¨¨ (¨¨)¨¨(¨¨)¨¨ (¨¨ )¨¨(¨¨)¨¨ (¨¨)¨¨ (¨¨)¨¨(¨¨ )
Něco, co mohou napsat jen děti Muslimská Bible se jmenuje Kodak. Papež bydlí ve Vakuu. Ve Francii kdysi vykonávali trest smrti nad kriminálníky želatinou. U nás se muži mohou ženit jen s jednou ženou. To se jmenuje monotonie. U nás má každý svůj pokoj. Jen táta ne, ten musí spát s mámou. Ryby se množí tak, že kladou jiskry. Životní pojištění jsou peníze, které dostane člověk, když přežije smrt. Adopce je vpodstatě lepší možnost. Tak si rodiče sami vyberou dítě a nemusí se tak smířit s tím, co se jim narodilo. Během týdne žije Bůh v ráji. Jen v neděli je v kostele. Krávy nesmějí rychle utíkat – aby se jim nevylilo mléko. Severní pól se otáčí v opačném směru než jižní.
AVE ZÁŘÍ
28
POUTĚ na LOMEČKU Dat. Den Hod. Název pouti 4.10.
so
17.00 Růžencová
Hlavní celebrant Mons. Jan Baxant, České Budějovice
13.10. po 17.00 Fatimský den Mons. Karel Fořt, P. Slávek Švehla, Mnichov 1.11.
so
14.30 Dušičková
13.11.
čt
17.00 Fatimský den Mons. Jiří Paďour OFMCap. Č. Budějovice
Mons. Josef Koukl, Litoměřice
Z ŘÍJNOVÉHO KALENDÁŘE 1.10. 2.10. 4.10. 7.10. 12.10. 15.10. 26.10. 28.10.
Sv. Terezie od Dítěte Ježíše Sv. andělé strážní Sv. František z Assisi Panna Maria Růžencová Sv. Radim Sv. Terezie od Ježíše (Veliká)
!změna času na zimní! Sv. Šimona a Judy
PRANOSTIKY
NA
ŘÍJEN
V říjnu mráz a větry - leden, únor teplý. Studený říjen - zelený leden. Sněží-li brzy v říjnu, bude mokrá zima. Co v říjnu zimy přibude, v lednu jí opět ubude. Mrazy v říjnu - hezky v lednu; krásný říjen - studený leden. Vějou-li v říjnu severní větry, nezdaří se obilí. Jestli sníh napadne toho měsíce a kolik dní trvati bude, tak stálá bude zima.
********************************************** Registrační značka: MK ČR E 12987. Uzávěrka vždy do 15. dne v měsíci. Číslo vydání odpovídá podtitulu časopisu. Vydává: Kongregace Šedých sester III. řádu sv. Františka, Lomec 62, 389 01 Vodňany (tel. 383 382 703, fax: 383 383 444). Distribuce: Řeholní dům Šedých sester na Lomci (č. účtu: 77226622/0800). Časopis se vydává bezplatně. Internetová adresa: www.lomec.cz. (e-mail:
[email protected])
