AVE Z LOMEČKU KVĚTEN 2009

AVE Z

LOMEČKU

KVĚTEN 2009 2009

2

AVE KVĚTEN

PANNA MARIA HÁJECKÁ Františkánský klášter v Hájku u Unhoště V předchozích číslech jsme se měli možnost seznámit s historií loretánského domku, Santa Casy v italském městě Loreto. Od 16. století se jezuity propagované budování napodobenin Svaté chýše (a to včetně Bramanteho obalu), označovaných jako lorety, šířilo v katolických zemích Evropy. Také na českém území bylo v 17. a počátkem 18. století postupně zbudováno na pět desítek loret. Mnohdy u jejich vzniku stáli aristokraté, kteří Loreto navštívili během své cesty do Itálie. Vůbec nejstarší takovou loretu dal postavit při svém zámku v Horšovském Týně Kryštof mladší z Lobkovic roku 1584. Dnes již neexistuje, byla zbořena roku 1787. Nejstarší dochovaná česká loreta stojí v Hájku nedaleko Unhoště, další lorety se nacházejí např. v Brně, Kosmonosech, PrazeHradčanech, Rumburku, Římově, Slaném či Starém Hrozňatově. Nejstarší a nejvýznamnější loretu na Moravě nechal postavit na svém panství v Mikulově kardinál František z Ditrichštejna (založena roku 1623, v roce 1784 zničena požárem, nedochovala se). Vzhledem k 350. výročí příchodu bratří františkánů do Hájku u Unhoště, bychom vás chtěli seznámit s tímto poutním místem, které se v současné době vzpamatovává z téměř 50ti leté „péče socialistického státu“. Zároveň je to také pozvánka k návštěvě tohoto místa, které se nachází nedaleko Prahy v krásném prostředí a je zde možno vnímat modlitby předků.

Historie kláštera V 16. století držel Červený Újezd a Tachlovice rod Žďárských ze Žďáru. Oldřich Žďárský získal dědictvím po Zdeňkovi z Martinic (†1543) i kladenské panství. Tato větev Žďárských byla označována jako katolická. Přesto někteří z toho rodu byli po bitvě na Bílé hoře konfiskační komisí pokutováni. Patřili k nim i kladenští páni Florián, Hynek a Jan

Jiří Žďárští, obvinění, že dne 1.října 1619 složili přísahu na stavovskou konfederaci. Pomohl jim však příbuzenský svazek. Na přímluvu Jaroslava z Martinic, tchána syna Jana Jiřího Floriána Dětřicha, jim udělil císař Ferdinand II. ve dnech 29. a 31. října 1622 pardon bez výjimky. Florián Jetřich (*1598) se totiž oženil roku 1620 v Pasově s Eliškou

20. ročník Korunkou, dcerou zmíněného již kancléře Jaroslava Bořity z Martinic. Příbuzenství s mocným politikem mu dopomohlo k titulu říšského barona a posléze i říšského hraběte s některými výsadami. Florián Jetřich Žďárský, pán na Kladně, Tachlovicích, Jenči, Újezdě, Hostivicích a Žďáru, neměl mužského dědice. Proto slíbil roku 1621 Pánu Bohu a Panně Marii postavit na svém panství Loretu, narodí-li se jeho choti syn. Šlo o jednu z prvních kopií Svatého domu (Casa Sancta) v italském městě Loreto. Modlitby o dědice byly vyslyšeny a Eliška Korunka prý porodila téhož roku syna Františka Adama Eusebia. Následující rok vykonali šťastní rodiče pouť do Loreta, jednak aby poděkovali za syna, jednak s cílem získat rozměry Svatého domu pro chystanou stavbu. Z Loreta si také přivezl sochu Madony, která byla posvěcena dotykem s původní sochou loretánskou. Základní kámen pro Loretu položil hrabě Florián dne 12. června 1623 v lesíku u Červeného Újezda, nazvaném Hájek, který byl prý vysázen roku 1589. Původně tu byla pole a dva stromy - starý dub a třešeň, které poskytovaly stín žencům. Když zde byl vysazen les, stal se útočištěm ptactva z širokého okolí, a to ničilo úrodu na poddanských polích. Ptactvo pobila a zaplašila až letní bouře na prosby pana Žďárského k Bohu o pomoc.

3

Stavba loretánské kaple v Hájku byla dokončena do dvou let a dne 2. června 1625 kapli posvětil ke cti blahoslavené Panny Marie Loretánské pražský arcibiskup kardinál Harrach. Při této příležitosti udělil kapli odpustky jeden rok na den posvěcení a 40 dní ve výroční den. Pravděpodobnější je však verze, že manželé Žďárští vykonali pouť do italského města Loreto roku 1621 nebo 1622. Vytoužený syn František Adam Eusebius se narodil až roku 1623 a po jeho narození položil jeho otec dne 12. června 1623 základní kámen hájecké Lorety. Pro velký počet poutníků byla kaple rozšířena. Kardinál ji po třech létech opět navštívil a rozšířenou nově vysvětil 8. září 1630. Hrabě Florián Jetřich, zemřel dne 7. května 1653. Jeho choť, která mu dala vedle syna a dědice ještě šest dcer, již roku 1649. O hájeckou Loretu pečoval 35 let poustevník, žijící v domku u kaple. Syn Floriánův František Adam Eusebius se postaral o duchovní správu Loretánské kaple v Hájku velkoryse. Založil zde roku 1659 klášter pro 12 františkánů. Na dobu, než by byl klášter dostavěn, vyžádal si hrabě pro svůj statek Červený Újezd od provinčního ministra Pavla de Tauris dva františkány P. Donula a P. Ivona. Provinční kapitula, která 8. září 1659 jednala v Jindřichově Hradci, jmenovala prvním představeným v Hájku P. Donula Paleu, který se o Hájek

4

AVE KVĚTEN

společně s kladenským farářem Jiřím Vojtěchem Aslerem zasloužil. Stavba kláštera postupovala pomalu. Roku 1668 byla postavena věž s hodinami. Hrabě prý dovedl stavbu kláštera až pod střechu. Východní čtvrtina byla podsklepena. Byl postaven refektář, kuchyně, a jiné místnosti. V konventní budově si zakladatel kláštera vyhradil pokoje, kde by pobýval a věnoval se rozjímání. I stavitelé kláštera byli znamenití Carlo Lurago a Giovanni Domenico Orsi. Dne 7. dubna 1670 zemřel hrabě František Adam Eusebius neženat. Tělo hraběte v rouchu františkánském bylo pochováno v katedrále sv. Víta, jeho srdce bylo pohřbeno pod prvním stupněm oltáře v Loretánské kapli a na tom místě (kde četl kněz při mši svaté podle starého mešního řádu introit) byl umístěn roku 1716 mramorový kámen s latinským nápisem a chronogramem. Členové konventu se živili převážně zeleninou, vypěstovanou v klášterní zahradě, a ostatní potřeby hradili z almužen. Každý klášter měl stanoven obvod, v kterém si vyprošovali jeho členové almužnu. Ještě začátkem tohoto století jezdili fráteři po farách s trakařem, dostávali mouku, vajíčka, máslo apod. Františkánský řád nesměl ani přímo své finance spravovat. To obstarával pro každý klášter apoštolský syndikus (světská osoba; v případě Hájku to býval nějaký hospodářský úředník z okolních panství). František Adam Eusebius byl toho pamětliv a zajistil řádu almužnu z kladenského

a červenoújezdského panství ve výši 1200 zlatých rýnských ročně na výživu a oděv a na světla v kapli 600 rýnských. O dostavění kláštera z důchodů zmíněných panství se měl starat jako plnomocný inspektor a patron hrabě Maximilián Valentin z Martinic. Dědicem Františka Adama Eusebia se měl stát některý z potomků Šebestiána Žďárského ze Žďáru, který emigroval po Bílé hoře do Saska, pokud by přestoupil ke katolictví a byl uznán Martinici, kteří se stali poručníky dědictví. Ve správě dědictví po Františku Adamu Eusebiovi Žďárském se postupně vystřídali tři z tohoto rodu: Maximilián (uvedený v závěti), od r. 1678 Jaroslav a Jiří Adam z Martinic, který byl nakonec odškodněn sumou 53.000 zl. a statky přešly na sestry zemřelého, Terezii Eleonoru hraběnku z Ugarte (r.1688) a Johanku Barboru, hraběnku Caretto-Millesimo (r.1690). Ta prodala Červený Újezd (na jehož půdě Hájek ležel) roku 1697 hraběti Karlu Joachimu Bredovi; na toho také přešel patronát nad klášterem. Breda připojil Červený Újezd k Tachlovicím. Od jeho potomků koupila panství r. 1732 arcivévodkyně Marie Anna Františka Toskánská. Tato patronka zřídila v Hájku nový oltář Panny Marie Pasovské (starý postavil r. 1675 Maximilián z Martinic) a dala v něm uložit ostatky sv. Justina mučedníka, který sem připutoval ve vší slávě na nosítkách, oděn brokátem. Jeho krev byla uložena v ampuli a prsty v relikviáři. (Dr. Karel Beránek – pokračování. příště)

20. ročník

5

MÁJOVÁ pouť 2. května 2009 Letošní první sobota v měsíci, který je zasvěcen Panně Marii, tak jako každoročně byla slavena poprvé ve venkovním poutním areálu. Krátce před půl pátou se začala Matka Arsenie modlit růženec a místa se postupně zaplňovala. Také u svátosti smíření stála dlouhá fronta. Nejprve zpovídal P. Dominik Josef Doubrava O. Praem a P. Pavel Liška, které během mše sv. vystřídal místní farář P. Patrik Maturkanič. Za zpěvu písně „Chválu vzdejme“ se v 17.00 hod ubíral liturgický průvod s hlavním celebrantem této mše sv., pomocným pražským biskupem, Mons. Karlem

Herbstem SDB. V úvodu pan biskup připomněl, že chceme-li se radovat z blízkosti Panny Marie, je třeba mít čisté srdce. Po mši sv. pak následoval zpěv loretánských litanií a uctění Panny Marie lomecké tuto poutní mši sv. ukončilo. Byl také dán prostor pro dotazy věřících, ale bohužel nikdo z nich této možnosti nevyužil. Dozvěděli jsme se předběžně o průběhu návštěvy Svatého otce v září v naší republice. Řízením příprav byl jmenován biskup Mons. Václav Malý, kterého budeme moci, dáli Pán, přivítat na Lomečku v červnu.

Z promluvy jsme vybrali Přátelé, sestry a bratři! Na úvod řeknu jednu věc, kterou všichni víme a přesto ji rád řeknu. Je měsíc květen. Pro mnoho lidí to nic neznamená, ale pro mě je květen vždycky významná událost. Co by mohlo být v květnu tak vzácné? Domnívám se, že mluvím i za vás, když řeknu, že jsme v květnu nějak blíž naší nebeské ochránkyni a Matce, Panně Marii. Vyrostl jsem v Praze u kostela sv. Cyrila a Metoděje, a v květnu jsem pospíchal do kostela ještě víc než obvykle. Vždycky k prvnímu máji postavili vpravo takový zvláštní oltář, nahoře měl takový baldachýnek, celý byl obložený květinkami, šeříky,

narciskami a celý kostel voněl. My jsme vždycky k tomu oltáři šli a tam jsme se modlili litanie k Matce Boží Panně Marii. I když jsem nerozuměl ani teologii a ani jsem neměl nijak velikou víru, vždyť jsem byl jenom kluk, tak toto jsem opravdu měl rád a u toho oltáře jsem rád klečel. Jednou, už jako bohoslovec, jsem vzal jednoho kamaráda z ročníku do našeho kostela, aby viděl také jak to tam u nás vypadá. Když jsme šli kostelem, on se podíval napravo a říká: „Co tady dělá to šapitó?“ V tu chvíli jsem si uvědomil, a tak to v Církvi bývá, že co je pro jednoho milé, pro druhého může být zbytečné. Co jeden považuje za důležité, nad tím druhý

6

AVE KVĚTEN

mávne rukou. Je zajisté správné, abychom se zabývali úctou k Matce Boží, k svatým a hledali co je podstatné a důležité a aby veškerá úcta byla před Boží tváří prožívána správným způsobem. Přesto se to tenkrát trošičku dotklo mého srdce, ale říkal jsem si: „Je to zvláštní, mě to tolik dává, mohu z toho žít, z této úcty, z tohoto způsobu zbožnosti, jak to, že to druhý cítí jinak?“ Někteří z vás vědí, že jsem salesián, tedy syn sv. Jana Boska, obyčejného italského kněze a zase svým způsobem neobyčejného. Zachraňoval ty, kteří mu „přišli“ do cesty. Byl to učitel mládeže, jeho dílo se rychle šířilo, domy rostly a mládež, především ta nejopuštěnější, v nich žila a on ji zachraňoval pro Boží království. Když už byl hodně starý, jednou se ho novináři ptali: „Jak jste to dokázal?“ On odpověděl: „To všechno vykonala Matka Boží. Kdybych býval se jí odevzdával ještě více a spolupracoval s Ní ještě více, dokázalo by se ještě více.“ Slyšeli jsme dnes ve čtení ze Skutků apoštolů sdělení, že než církev začala konkrétně a fyzicky existovat a fungovat, v tu chvíli, kdy byl na apoštoly seslán Duch svatý, uprostřed nich byla Matka Boží. Není tam ani jediné slovo, které by říkala, ale její přítomnost tam měla mimořádný význam. Naslouchali jsme evangeliu, kde náš Pán říká Janovi: „Hle, Tvá Matka!“ Jako kdyby to bylo řečeno: „Ujmi se jí, vezmi si ji s sebou, drž se jí, važ si jí a uvidíš, jaké požehnání obdržíš a co ti

to všechno přinese.“ Tak vím, že jsme Boží děti a máme Otce, kterému můžeme říkat „Abba, Otče“, to znamená tatínku. Máme našeho Pána Ježíše Krista, přítele, s kterým máme prožít celý život a jemu se máme odevzdávat. V kritickou chvíli svého života ukáže na svoji Matku. Rád bych někde hovořil o tom, co pro mě znamenala moje máma, jakým způsobem mě předala svou láskou kousek té lásky Boží. Ale najednou mezi mladými lidmi vidím, že mi někdo z nich ani nerozumí, že třeba nemá maminku ani věřící, že třeba nemá maminku, která by na něj byla někdy laskavá, že se ho nikdy nedotkla, aby ho pohladila, aby na něj byla něžná. Ale právě takovým lidem bych s dvojnásobnou naléhavostí řekl: „Máš maminku v nebi! Spolehni se na ní, volej k ní!“ Lidé tohoto světa mají málo času. Vzpomínám si na svou babičku, která měla takový frmol, vždycky večer. Na kapličce začali zvonit klekání, ona právě v kýblu míchala šrot s bramborama, protože prasata křičela ve chlívku, babička nepřestala pracovat, ale okamžitě se modlila „Anděl Páně zvěstoval Panně Marii“. Stalo se to na té naší zemi, zvěstoval jí důležité věci. Chce to předat i nám, máme na Matku Boží myslet, máme myslet na jejího Syna. Nejenom se zpovídat, jak to bývá, jestli jsem se modlil ráno a večer. Copak se veliká láska prožívá ráno a večer? Vždyť jsme Boží děti a patříme našemu Otci, a tak s ním žijme stále. Stále mysleme na něj i na Marii, nejen v měsíci květnu.

20. ročník

7

FATIMSKÝ DEN 13. května kv tna 92. výročí zjevení Panny Marie ve Fatimě jsme oslavili na Lomečku ve společenství s farníky z Milevska, kteří přijeli autobusem spolu s hlavním celebrantem této mše sv. P. Jakubem Berkou O. Praem. Také jsme tyto dny prožívali ve spojení se Svatým otcem, který byl na návštěvě ve Svaté Zemi a zrovna v dnešní den mimo jiné navštívil i charitní nemocnici pro novorozence v Betlémě, kde kromě jiného pronesl tato slova: „Maria, uzdravení nemocných, útočiště hříšníků, Matko Spasitele: přidáváme se k předchozím pokolením, jež tě blahoslavila. Naslouchej svým dětem, které vzývají tvé jméno. Třem dětem ve Fatimě jsi přislíbila: „Nakonec mé Neposkvrněné srdce zvítězí.“ Kéž se tak stane! Kéž láska zvítězí nad nenávistí, solidarita nad rozdělením a mír nad všemi formami násilí! Kéž nás láska, se kterou jsi porodila svého Syna, naučí milovat Boha celou svou duší, celou svou myslí a celou svou silou. Kéž nám Všemohoucí projeví milosrdenství, posiluje nás svou mocí a naplní nás

dobrými věcmi (srov. Lk 1,46-56). Prosíme tvého Syna, aby požehnal dětem zde i všem dětem, které ve světě trpí. Kéž jim dá zdraví těla, sílu ducha a pokoj duše! Především však kéž poznají, že jsou milovány láskou, která nezná hranice ani překážky: Kristovou láskou, která přesahuje všechno poznání (srov. Ef 3,19). Amen.“ K této prosbě Svatého otce se jistě připojili i poutníci, kteří se společně od 16.30 hod. začali v kostele modlit slavný růženec, při němž jich mnoho přistoupilo i ke svátosti smíření. V úvodu mše sv. připomněl P. Jakub slova sv. Bernarda, který řekl: „Bůh shromáždil spousty vod a nazval je mořem. Potom shromáždil spousty milosti a nazval je Maria.“ Po mši sv. následoval zpěv loretánských litanií k Panně Mariii a za zpěvu „Fatimské hymny“ věřící uctívali podobiznu té, ke které připutovali se svými těžkostmi a starostmi a aby odcházeli naplněni radostí ze setkání s Kristem a jeho Matkou domů.

Z promluvy jsme vybrali Milí přátelé! Každý člověk, který uvěří, je vlastně blahoslavený, takže to krásné zvolání patřící Panně Marii „Blahoslavená, která jsi uvěřila“, patří každému, kdo

dává Pánu Bohu předem důvěru na dluh. Dobře víte, že právě o Matce Boží se toho tolik krásného říká, píše, zpívá, je tolik různých kázání a vy už jste také spoustu

8

AVE KVĚTEN

nádherných věcí slyšeli a lecos vám zapadlo do vašeho nitra a provází vás to celým životem. Ale pořád cítíme, že je to nějak málo. Člověk chce více. Potřebuje něco, co ho dokáže nějak vyzvednout a jít dál. Plodem toho všeho je vroucí modlitba. Není nadarmo o tom mluvit tento den, kdy si připomínáme zjevení Panny Marie ve Fatimě, kdy se vlastně 13. květen 1917 stává symbolickým pro celé lidstvo. Matka Boží dává jasně lidem výzvu aby se modlili, aby svět byl jiný, aby se lidstvo obrátilo. Sami dobře víte, že někdy je modlitba velmi těžká, namáhavá, ale zároveň je to člověk dosáhne plodů.

Jsou různé cesty, jak se člověk může modlit. Nemusí moc, stačí to co má, aby do toho vložil své srdce, celé své nitro. Ale také jedna z těch forem té vnitřní krásné modlitby je právě poezie. Když jsem byl pozván právě sem, abych tady u Panny Marie Lomecké mohl za vás za všechny slavit mši svatou, tak jsem si říkal, že vám tady zarecituji dvě krásné básně. Jedna je od Josefa Veselého a ta druhá je od vynikajícího kapucína, který je na věčnosti a sestry ho znají Jana Jiřího Víchu. (Jeho báseň Dolorosa, otiskneme v některém z příštích čísel.) Až tyto verše dozní, poznáte, kolik je tam síly, srdce, jak tomu rozumíme, jak se to dotýká právě strun našeho nitra.

Josef Veselý – Odevzdaně Schoulím se do tvé dlaně odevzdaně, Matko má, když něco zabolí, anebo když na poli po denním rozsévání, přes všechna přání, vyroste koukol místo pravých zrn. Úzkostné noci, kdy nikdo ku pomoci ruce nepodá a všude tma. Schoulím se do tvé dlaně odevzdaně, Matko má. Tvé oko neusíná. U tvého Syna stále bdí. Já s tebou, dobrá Paní, čekám na svítání. Paprsky ranní světlo přinesou. Paprsky ranní světlo přinesou.

20. ročník

9

DĚLÍME SE S VÁMI Kardinál Vlk oslavil své 77. narozeniny Miloslav Vlk se narodil 17. 5. 1932 v jihočeské Líšnici (okres Písek). Po maturitě v r. 1952 pracoval jako dělník v továrně Motor Union v Českých Budějovicích. Po absolvování vojenské služby byl v době částečného politického uvolnění přijat na Filozofickou fakultu UK v Praze, obor archivnictví. Studia zakončil promocí v r. 1960. Poté pracoval jako archivář v Třeboni, Jindřichově Hradci, v Českých Budějovicích, kde se později stal ředitelem. V r. 1964 odešel studovat na Cyrilometodějskou bohosloveckou fakultu do Litoměřic. Na kněze byl vysvěcen 23. 6. 1968 v Českých Budějovicích. Vzápětí jej tehdejší biskup Josef Hlouch jmenoval svým sekretářem. Jeho vliv a pastorační působení však vadilo tehdejším politickým autoritám, proto byl přeložen nejdříve do malých farností na Šumavě - Lažiště a Záblatí. Od r. 1972 působil sedm let v Rožmitále pod Třemšínem, kde mu byl v r. 1978 odňat tzv. „státní souhlas" k veřejnému výkonu kněžské služby. V následujících deseti letech žil v Praze, jako kněz tajně pracoval v malých skupinách věřících a přitom vykonával „civilní" zaměstnání. Dne 1. 1. 1989 mu byl vrácen „státní souhlas", působil na Klatovsku. 14. 2. 1990 byl jmenován českobudějovickým biskupem, 27. 3. 1991 pražským arcibiskupem a českým primasem. Dne 26. 11. 1994 jej papež Jan Pavel II. jmenoval kardinálem. V květnu roku 2007 dosáhl kardinál Vlk 75 let věku a v souladu s církevním právem nabídl do rukou papeže Benedikta XVI. svou rezignaci. Papež mu prodloužil výkon funkce pražského arcibiskupa na další dva roky. U příležitosti 77. narozenin otiskujeme výňatek z rozhovoru s panem kardinálem pro časopis Naše Rodina číslo 20, ročník 34 z roku 2002. Pane kardinále, kdy jste poprvé pocítil prožitek víry? Ten první - ještě ne tak uvědomělý, byl v dětství. Naše rodina byla věřící, společně jsme se modlili, pravidelně chodili do kostela, ke svátostem... Silné chvíle víry jsem zažíval i v našem kostele v Chyškách, zvláště po svatém přijímání. Tyhle dětské prožitky se liší od vědomého prožívání víry mladým člověkem. Zažil

jsem je jako student Jirsíkova gymnázia v Budějicích, a tam jsem je nejsilněji prožíval ve společenství stejně smýšlejících. Jakou měl ten prožitek víry podobu? Především – necítil jsem se sám, ale byl mi dopřán silný prožitek společenství doprovázený jistotou, že mám pevnou půdu pod nohama. Prožitek této jistoty

10

AVE KVĚTEN

byl samozřejmě doprovázený i prožitkem štěstí a spokojenosti. Nebyl to jen pocit lidské sounáležitosti a jistoty. Byl tu někdo, kdo mě má rád, Bůh nebyl Bohem vzdáleným, byl Bohem blízkým. Tohle vystupovalo zvláště do popředí při konfrontaci se světem, který nás v té době obklopoval. Kde jsou kořeny vaší víry? Ty nejhlubší jsou v rodině. Mí rodiče, prostí lidé, kteří mě nijak ve víře intelektuálně nevzdělávali, mi předali víru jako samozřejmost, jako přirozenou součást venkovského společenství. Další kořeny sílily u našeho pana faráře Houšky. Jeho radostné nasazení pro druhé a jeho oddanost službě též moji víru posilovaly. A nezanedbatelné kořeny má víra získala v malém semináři na gymnáziu v době, kdy se tradiční víra přerozuje ve víru uvědomělou, tedy v pubertě. V tomto období bere mladý člověk víru na svou zodpovědnost. A já jsem měl kolem sebe prostředí stejně smýšlejících. To byla pečeť na moje kořeny. Kdy a proč jste se rozhodl pro kněžský život? Člověk se nerozhoduje pro kněžský život sám, k němu musí být povolán. Jinou cestou to nejde. A u mě to probíhalo zrovna tak, i když jako malý kluk jsem chtěl být lecčíms: zprvu zámečníkem nebo opravářem, později letcem... Pravda je, že chyšecký pan farář mi byl velkým vzorem, ale ani jsem nepomyslel, že bych mohl jít i já touto cestou - zdálo se mi, že toho nejsem hoden. Podle mého názoru na kněze měl jít člověk, který je po všech stránkách vzorný.

A to já tehdy nebyl. Maminka mě v tom utvrzovala, protože kdykoliv jsem něco vyvedl - a to nebylo zřídka, protože jsem byl velmi dynamické dítě - hubovala mě se slovy, že ze mě nikdy nic pořádného nebude. Až jednou, bylo to po svatém přijímání, jsem jakoby zvenku uslyšel hlas „pojď za mnou". Navíc jsem pravidelně vídával v kostele na vývěsce plakátky „Chceš i ty být knězem?" a zdálo se mi, že ta otázka je určena mně. A že na ni musím odpovědět. Když jsem pak častěji slýchával ono „pojď za mnou" ve svém nitru, řekl jsem ano. Která z církevních osobností, s nimiž jste se setkal, na vás hluboce zapůsobila? Zprvu to byli dva faráři u nás na venkově: pan farář Houška, můj katecheta, a pan děkan Žák z kláštera premonstrátů v Milevsku, velká postava našeho kraje. S ním jsem se seznámil na jedné pouti v Klokotech coby student gymnázia. Často jsem ho naštěvoval a ministroval mu. Jako zralý člověk jsem pak poznal pan biskupa Hloucha. Jak jste se stal jeho sekretářem? V osmašedesátém roce jsem byl v posledním ročníku teologické fakulty. Společenský pohyb zasáhl i nás a kromě jiného jsme vyzývali pana biskupa, aby se vrátil do diecéze. Vzájemně jsme si dopisovali a já se tohoto korespondování aktivně účastnil. To však nebyl první kontakt s ním. Navštívil jsem ho již v roce 1964 nebo 1963 v jeho internaci v Koclířově, abych se s ním poradil

20. ročník o mém případném studiu na litoměřickém semináři. Všechno jsem mu vylíčil, a on rozhodl: běž studovat. Určitě to nebyly jen ty dopisy, které jsem spolupodepisoval, co ho přivedlo k nabídce, abych se stal jeho sekretářem. Kolem něj byli lidé, kteří mě znali, a ti mě zřejmě doporučili. Zdráhal jsem se toto místo přijmout, protože jsem chtěl dál studovat, ale pan biskup zůstal při svém a tak jsem nakonec souhlasil. Víte, to, co řekne váš biskup, je závazné. Byl jste svědkem pronásledování kněží v padesátých a šedesátých letech, sám jste byl umlčen v sedmdesátých a osmdesátých letech. Jak jste tyto doby prožíval? Odkud jste tehdy čerpal sílu? Z domova jsem si odnesl, že si musím za svou pravdou stát, neuhýbat, nekřivit páteř. Proto jsem se v padesátých letech jasně stavěl i k nastupujícímu režimu. V tom postoji byla však i celá nezkušenost mládí, jeho elán a dynamika i naprostá absence diplomacie a taktiky - do všeho jsme šli čelem. Proto jsem se hned nedostal na vysokou. Na počátku šedesátých let jsme si uvědomili, že nás Američané neosvobodí, jak jsme v to doufali v předcházejícím desetiletí, a proto jsme hledali jiné cesty, jak přežívat: obrátili jsme se zcela k Bohu. Byl to výraz víry. On jediný nám zbyl. Chtěli jsme žít křesťansky, setkávali jsme se po lesích a po chalupách a já osobně jsem především žil oním „hoď svou starost na Pána a on se postará" ze

11

sv. Petra. To bylo pro přežití velice nutné: odevzdávat své starosti, nejistoty, tísně a zklamání do ruky Boží. Tehdejší politická situace nám paradoxně velmi posloužila. Neměli jsme žádné ambice stát se já nevím kým a dávali jsme důraz na to, žít z Boha a s Bohem. Posilovalo nás vědomí, že Bůh je nám blízko. Odkud čerpáte duševní sílu a povzbuzení dnes? Osvědčené zdroje, které jsem zmínil, prověřené komunistickým pronásledováním, samozřejmě zůstávají. Ale nyní k nim ještě přistupuje to, co nám za komunismu někdy chybělo: povzbuzení od druhých. Tehdy jsme se povzbuzovali vzájemně, nyní mě povzbuzují i lidé ve farnostech. Říkají, povzbuďte nás. A já jim odpovídám slovy sv. Pavla k Římanům: "...abych se povzbudil vírou já vaší a vy mojí". Rovněž mě povzbuzují „zázraky“ zázraky povolání. Představte si, že při návštěvě karmelitek v Dačicích mě přišlo pozdravit šestnáct mladých žen, které zasvětily život Bohu v takové solidní a přísné řeholi. A v neposlední řadě mě povzbuzuje společenství biskupů. Nejen v diecézi, ale i v našem společenství hnutí Fokoláre. Jsme roztroušeni po celém světě a scházíme se i několikrát do roka. Pane kardinále, kdo je pro vás Bůh? To je otázka velice důležitá, protože víra a náboženství není ideologie. Bůh je osobní druhé Ty, které je všemohoucí láskou a u něhož vždycky nacházím pokoj, spočinutí,

12

AVE KVĚTEN

domov, milosrdenství, a mohu za ním s čímkoliv přijít. A také vím, že On sleduje mé kroky. Že pro něj nejsem vzduch, ale že to je někdo, kdo mě zná jménem. Má mé osudy ve své ruce a ta ruka je rukou lásky. Bůh je pro mě pevný bod, Bůh je pro mě perspektiva naděje. Protože skrze Boha a v něm se uskutečňuje má identita. A navíc tu je perspektiva, že všechno to, co zbyde z nenaplněných tužeb, se naplní ve věčnosti. Cesta životem s Bohem je jasná a bezpečná. I kdybych měl jít přes údolí stínů smrti, nebudu se bát, protože Ty jsi se mnou... Takhle nějak to stojí v žalmu. Měnila se v průběhu života vaše komunikace s Bohem? Samozřejmě. Dětská víra je bezstarostná, plně spolehnutá. Zkušenostmi a vzděláním přibývá vědomé radosti z víry. Vzpomínám si, jak jsem se jako student procházel v seminární zahradě, studoval přirozenou teologii a úplně jsem se nadnášel radostí, když jsem viděl, že všechno, co se učím jako teorii, je pravda v životě. Víra také dostávala svoji pevnou a jasnou jistotu, že jdu cestou pravou a skutečnou. Na počátku padesátých let, jsem si ve 2. listu Petrově přečetl: „Podrobte se pod mocnou ruku Boží, aby vás povýšil v čase navštívení.“ Z těchto slov jsem žil. A když jsem byl v roce 1994 v aule Pavla VI. ve Vatikánu ustanoven kardinálem, najednou tuto větu slyším číst při bohoslužbě slova

a uvědomuji si, že až dosud jsem se podroboval a nyní přišel čas navštívení. Je možné od Boha něco požadovat? Všechno, paní redaktorko, všechno! Protože když člověk od Boha nic nepožaduje, žije na vlastní pěst a dává najevo, že Boha nepotřebuje. Jenže my jsme Boží stvoření a naše existence je na Bohu závislá. Ať to uznáme nebo ne. Jestliže si uvědomuji, že Bůh je láska, mohu se na něj obrátit s čímkoliv se samozřejmostí toho, kdo má někoho rád. Požadoval jste vy sám něco od Boha? Proč to říkáte v minulém čase? Obracel jsem se a obracím se k němu. V situacích těžkých, bolestných a bezvýchodných jsem žádal o dar světla, dar Ducha svatého, dar schopnosti se rozhodnout... a Bůh mě nikdy nezklamal. Spolehl jsem se na ono „podrobte se pod mocnou ruku Boží, aby vás povýšil..." a říkal jsem si, ano, věřím ti, Pane, že to naplníš. Často se modlím modlitbu žebráka u Jericha: Pane, ať vidím. A já se modlím: „Pane, ať vidím, abych uměl odhalovat působivou přítomnost Krista v jeho církvi i v naší blízkosti.“ To mě činí šťastným. Doporučuji tuto modlitbu všem čtenářům, protože zvlášť v dnešní době, kdy někteří lidé hodnotí věci falešným způsobem, nemají zrak a srdce a nevidí Boha, jí je velmi zapotřebí. (Rozhovor připravila Alena Hůlová)

Milému otci kardinálovi vyprošujeme k jeho narozeninám hojnost darů Ducha svatého, hodně Božího požehnání a ochrany Panny Marie Lomecké, ke které také rád putuje!

20. ročník

13

Kardinál Beran vzor lásky k církvi 17. května uplynulo 40 let od úmrtí kardinála Josefa Berana. Přetiskujeme vzpomínky Mons. Josefa Laštovici z Říma na tuto velikou osobnost našich národních dějin. Medailon byl vysílán na Radiu Vaticana. Kdy jste se setkal s arcibiskupem Beranem vůbec poprvé? „K prvnímu mému setkání s arcibiskupem Beranem došlo nikoli až v době exilu, ale už v létě roku 1947, kdy jsme se jako mladí medici a lékaři účastnili duchovních cvičení. Organizoval to tehdy Silvestr Krčméry. Exercicie nám dával dnes již také Boží Služebník Jan Evangelista Urban a bylo to revoluční tím, že přednášky byly dávány pro mladé muže i ženy společně, k čemuž dal souhlas přímo arcibiskup Beran. Po třech dnech pak arcibiskup Beran přišel mezi nás a měl pro nás krásnou přednášku o spolupráci kněze a lékaře. Já jsem to bral tenkrát jako mladý medik a nevěděl, že mi to bude jednou sloužit jako knězi, protože ke kněžství mne Pán Bůh povolal až v exilu. Pak jsme o něm dlouho nevěděli nic, ale mezi exulanty hlavně kněžími a řeholními sestrami jsme se modlívali každý den ve 21 hodin společně i každý sám za ty naše, co u nás byli vězněni a pronásledováni, takže pan arcibiskup byl také stále v těchto našich modlitbách přítomen. Hned po svém příletu do Říma v roce 1965 zavedl kardinál Beran jednu dobrou věc. Protože tehdy pracovalo na římské kurii několik českých kněží, zvával nás pravidelně do Nepomucena na oběd, kde jsme s ním vedli velmi zajímavé

rozhovory. Tehdy začínala pokoncilní krize a my jsme mu líčili, někdy dramaticky, co všechno se v církvi děje. A pan kardinál si při tom zapálil Havana - doutník byla taková jeho slabůstka, lze-li to tak říci, a lidé mu často jako pozornost krabičku s doutníky přinášeli. On při tom našem líčení pokuřoval, a když všechny naše hrůzné zprávy vyslechnul, tak řekl: „Jak je ten svět zmatený.“ Pokřižoval se a dodal: „Pane, smiluj se nad námi“!“ Jako jediný český biskup vystoupil kardinál Beran na 2.vatikánském koncilu… „To bylo něco úžasného, co mu Pán Bůh dopřál, protože z Prahy přiletěl v únoru 1965 a v říjnu téhož roku bylo poslední zasedání koncilu. Když přišel poprvé do koncilní auly, což byla hlavní loď sv. Petra, proměněná v zasedací síň, kde bylo 2500 biskupů z celého katolického světa, včetně různých delegací, poradců a odborníků, a tehdejší sekretář koncilu arcibiskup Felici ohlásil pana kardinála jako svědka víry, tak všichni povstali a bouřlivým potleskem ho přivítali. On pak pronesl tu slavnou řeč o svobodě svědomí, která byla velmi pozitivně přijata a některé jeho myšlenky se pak dostaly i do koncilního dekretu o Náboženské svobodě.“

14

AVE KVĚTEN

Jaké byly nejvýznamnější rysy jeho osobnosti? „Mne zaujaly na panu kardinálovi tři věci. V první řadě to byl muž modlitby. Kolikrát jen jsme ho byli navštívit a nenašli ho v jeho bytě! Bezpečně jsme ho ovšem našli vždycky v kapli, kde měl svoje klekátko. Když jsem se posadil naproti němu a viděl jako on se svým Mistrem a Pánem rozmlouvá, že modlitba je skutečně jeho rozhovor s Bohem, tak asi jako když jsme mohli být přítomni v soukromé kapli Jana Pavla II. na jeho mši svaté, když jsme seděli naproti němu, to jsme zažili něco podobného. To byli dva muži modlitby Jan Pavel II. a kardinál Beran. To jsem si říkal: „Pane Bože, kdybych se dovedl takhle modlit.“ Druhou věcí pak byla eucharistie. Každý biskup si na začátku své pastýřské služby vybírá heslo. A tehdejší arcibiskup Beran si zvolil heslo Eucharistie a práce. To bylo na tehdejší dobu také revoluční. Co tím chtěl říci? On velice vroucně prožíval mši svatou a adoraci před svatostánkem a tím svým heslem vlastně chtěl říci, že to není jenom nějaká soukromá zbožnost, ale že máme eucharistii vnést do života práce, do našeho denního života, tam kde působíme, všude přinést Krista. Toto heslo svým příkladem uplatňoval. Za třetí to pak byla jeho láska k církvi a Svatému otci. On se za církev denně modlil. V Nepomucenu si na chodbě, kde bydlel, dal zřídit soukromou kapličku, kde měl z krásného mramoru sošku sv. Michaela archanděla, jak

zabíjí draka. To souviselo s modlitbou, kterou kdysi předepsal Lev XIII., aby se ji věřící modlili s knězem po mši za církev: „Svatý Michaeli archanděli.“ Tu sošku měl nad svatostánkem. To byla jeho láska k církvi, která pak vyrostla také tím, že přijal dobrovolně na sebe exil. Svatý otec mu to nemohl nařídit, ale přál si, aby se uprázdnil 15 roků osiřelý svatovojtěšský stolec, aby tam mohl po něm přijít biskup a pozdější kardinál Tomášek. Toto Svatý otec velmi oceňoval, protože exil byl pro kardinála Berana opravdu životní kříž, který on z lásky k církvi a ke Svatému otci přijal.“ Jaké byly okolnosti jeho odchodu na věčnost? „Vážnost jaké se těšil u Svatého otce se projevila právě onoho 17. května, kdy papeži oznámili, že kardinál Beran umírá. Kard. Beran byl ještě den před tím na svátek sv. Jana Nepomuckého přítomen v kapli na litaniích k našim patronům spolu s bohoslužbou slova, které se zúčastnil spolu s kardinálem Ottavianim. Potom byla taková menší akademie, setkání s nimi v salonu Nepomucena, což bylo naposled, kdy jsme ho viděli. Druhý den pak odešel na věčnost. Lze říci, že to byl dies natalis, jak říkali první křesťané, tedy den narození pro věčnost. Svatý otec obdržel zprávu o tom, že pan kardinál umírá, ale protože měl na audienci nějakého diplomata, kterou nemohl přerušit, řekl: „Jakmile bude konec okamžitě přijedu.“ Přijel však asi tři minuty po smrti pana kardinála, což ho velmi dojalo. U vrátnice Svatého otce

15

20. ročník přijímal O. Špidlík, který mu to oznámil. On však přesto ještě šel k němu, políbil ho a pak krátce promluvil k přítomným. A Pavel VI. také rozhodl o tom, že když mocipáni nedovolili ani po smrti panu kardinálovi, aby se vrátil do vlasti, tak jej nechal pohřbít na čestném místě v kryptách baziliky sv. Petra mezi

papeži a co nejblíže hrobu sv. Petra. Pavel VI. tak rozhodl z vděčnosti za oběť, kterou kard. Beran přijal z lásky k církvi. Jeho láska k církvi a ke Svatému otci je pro mne vzorem.“ (Převzato z www. Radio Vaticana)

Náročný projekt: žena a matka Ke Dni matek, který jsme oslavili 10. května, a také pro připomínku na naše maminky, které nám Pán dal. S vděčností na ně mysleme v modlitbě a také o takové maminky pro dnešní mladé lidi prosme. Bůh tvořil ženu a potřeboval na to šest dní nepřetržité práce. Objevil se anděl a ptal se ho: „Bože, proč tím trávíš tolik času?“ A Stvořitel mu odpověděl: „Viděl jsi pracovní plány tohoto projektu? To, co teď tvořím, je velmi složité. Má to 200 pohyblivých částí a musí to být celé omyvatelné. Musí to mít nohy, které unesou tři děti najednou. Musí to umět pohladit a políbit tak, že se tím všechno uzdraví, od odřeného kolene až po zlomené srdce. A také to musí mít ruce, které zvládnou tolik práce jako šest párů mužských rukou.“ Anděl byl ohromen nároky na toto stvoření: „Šest párů mužských rukou? A to je standardní model?“ zeptal se Stvořitele. „Tak už si odpočiň a nech dokončení na zítřek.“ „To nemůžu,“ odpověděl Stvořitel. „Hrozně to spěchá, musím to dokončit.“

A pak nadšeně pokračoval ve výkladu: „Představ si, samo se to umí uzdravit, když onemocní. A v nemoci může pracovat i 10 hodin denně!“ Anděl se přiblížil a toho stvoření se dotkl: „Udělal jsi to velmi jemné!“ Stvořitel přitakal: „Ano, je to jemné, ale také pevné. Nemáš představu, kolik toho bude muset vydržet a vykonat!“ „Bude mít schopnost myslet?“ zeptal se anděl. „Nejenom, že bude moci myslet, ale bude se umět hádat.“ Anděl si čehosi všiml a přiblížil se k tomu novému stvoření. „Ale pozor, vypadá to, že ti z toho modelu tady na tváři něco uniká! Říkal jsem ti, že už si potřebuješ odpočinout.“ „Tak to má být. To je slza,“ řekl Stvořitel. „A na co je dobrá taková slza?“ Stvořitel mu vysvětlil: „Slzy jsou způsob, jak ženy vyjadřují svoji radost,

16

AVE KVĚTEN

své trápení, svoji bolest, své zklamání, svoji sílu, svůj soucit a svou hrdost.“ Anděl byl uchvácen: „Ale to je geniální! Myslel jsi na všechno. Ženy budou opravdu výjimečné!“ A anděl se nemýlil. Ženy mají dost síly, aby neustále muže překvapovaly. Můžou řídit podniky a způsobovat konflikty, ale také přináší lásku a štěstí. Usmívají se, když by měly chuť křičet. Zpívají, když by chtěly plakat. Pláčou, když jsou šťastné.

Smějí se, když jsou nervózní. Bijí se za věci, ve které věří. Odříkají si, aby si nemusela odříkat jejich rodina. Milují bez podmínek. Pláčou, když jejich děti mají úspěch. Vědí, že objetí a polibek mohou zahnat zlý sen dítěte. Srdce ženy ví, co pohne světem, proto ženy dávají radost a naději. Ženy mají mnoho co říct a dát. (Převzato z www.víra.cz)

Panna Maria, naše Matka, vzor mateřství „Hle, tvůj syn!“ Jan je zástupcem svaté církve. V Janovi jsme my všichni, kteří smíme být dětmi svaté církve, dostali Marii za matku. V bolestném okamžiku svého života, kdy u kříže přinesla své nejdražší a nejsvětější Bohu za oběť, stala se naší matkou. Ona nikdy nezapomene, že Ježíš nás postavil na své místo a že chtěl, aby nám byla matkou, jako bychom byli jím. Tehdy odevzdal Spasitel ve své lásce také mne své matce. „Hle, tvůj syn, tvé dítě.“ Miluj je tak, jak jsi milovala mne! Může Maria jinak, než milovat nás se stejnou vroucností a silou své

lásky, s jakou milovala Ježíše? A s věrností, s jakou byla věrna Ježíši? Věrnou tam, kde jej všichni opustili. Věrnou až pod kříž, až k jeho poslednímu dechu, až k smrti. Jak velice smíme věřit jí, jejímu mateřství a mateřské lásce! S Janem bereme Marii k sobě, abychom ji měli stále na očích, abychom jí dětsky všechno řekli a svěřili, abychom se vším k ní spěchali, jí děkovali, ji milovali, ji ctili, ji prosili, její pomoc přijímali. „Hle, tvá matka!“ (Z knihy „Úvahy věřících“ od Dr. Jaroslava Studeného)

Má Paní a má Matko, celý se ti obětuji a na znamení své oddanosti ti dnes zasvěcuji své oči, své uši, svá ústa, své srdce a sebe celého; protože jsem tvůj, má dobrá Matko, opatruj mě a chraň mě jako svůj majetek a své vlastnictví. (Zásvětná modlitba připisovaná Raymondu Nonatovi, zemřel 1241)

20. ročník

17

Historie svržení mariánského sloupu Hlava Panny Marie Jinou důležitou kapitolou v líčení osudu sochy Panny Marie je ještě pohnutější osud její hlavy. Náraz dopadu sochy z velké výšky byl hrozný. Socha se zlomila v pase a obě poloviny těla se dále roztříštily. Trup se zlomil svisle. Hlava se odlomila. Na spodní části krku zůstal ještě velký kus kamene ze zátylku. Hlava, jak líčí František Sauer, odletěla jak uťatá a ještě se kutálela. Po dlažbě se dokutálela téměř až k nohám mladého studenta Jaroslava Seiferta, básníka a pozdějšího nositele Nobelovy ceny, který v davu stržení přihlížel. Tento otřesný zážitek v sobě jako jistě velmi citlivý člověk stále nosil. Další osud hlavy je úplně záhadný. F. Sauer líčí, jak ji odnesl neznámý chlapec. V rodinné kronice je uvedeno, že ji odnesl bratranec František a má ji schovanou nedaleko Prahy v chatě. Snad to mohl být ten hoch, o kterém píše F. Sauer. Hlavu jsem měl mnohokrát v rukou a je tak těžká, že ji nemohl odnést mladý chlapec. Ale údajů, kde hlava byla je mnoho. Většinou jsou to jen neověřená ústní podání. Hlava prý byla odvezena na pražské arcibiskupství a měl ji biskup Podlaha. Nelze to ověřit. Podle vzpomínek Sauerova synovce měl strýc doma pod postelí složenou gloriolu hvězd a snad také hlavu. Také jsem slyšel, že od Sauera ji koupil pěvec Národního divadla Vilém

Zítek. Měl ji prý ve sklepe a bál se ji dát do muzea. Jedinou písemnou stopou pro další osudy ztracené hlavy je jeden zachovalý dopis. Je adresován jistému Václavu Jedličkovi ze Žižkova, Žerotínova ulice, kde pisatel sděluje, že byl jím upozorněn, že důležité součástky z vrcholu mariánského sloupu, které odborníci hledají k uschování v muzeu, tj. kus obličeje Madony a zlacená svatozář s hvězdami, jsou uloženy v archivu výkonného výboru České strany socialistické na Žižkově. Dále pisatel prosí snažně, aby přítel Václav Jedlička tlumočil ústředí tuto žádost a předměty byly výkonným výborem postoupeny Zemskému muzeu království Českého, jakožto budoucímu muzeu státnímu. Jde o opatření ryze vědeckého rázu. Případné výlohy pisatel uhradí. Strojopis není podepsaný, na rukopisu je podpis nečitelný. Datum 7. 12. 1918. Podle dalších nepodložených zpráv měl mít gloriolu a hlavu jistý významný pražský umělec. To mohl být Vilém Zítek nebo spíš sochař a malíř Leopard Rotter. V letech 1924 – 25 byla totiž o mariánském sloupu uspořádaná výstava, na kterou zapůjčil Rotter vymodelovanou hlavu Panny Marie, ne odlitek originálu. Zapůjčená hlava byla nejdříve vymodelována do hlíny podle originálu uražené hlavy a potom odlitá do sádry.

18

AVE KVĚTEN

Leopard Rotter tehdy prohlásil, že ji modeloval už dříve, podle fotografií. Mohl ji také modelovat v roce 1904, kdy socha byla dočasně sejmuta. Nemůže to ale být pravda. Na této modelované a ne odlité hlavě, což lze přesně poznat, jsou vymodelované lomové plochy vzniklé až rozbitím sochy a uražením hlavy. Ty si nemohl dříve vymyslet. Hlavu tedy musel určitě modelovat až po stržení podle originálu. Je to zvláštní shoda okolností, že v roce 1964 mi paní Rotterová, tehdy již vdova po sochaři, celkem náhodou nabídla možnost modelovat si v ateliéru po jejím muži a připravovat se tam na přijímací zkoušky na AVU v době, kdy jsem se učil kameníkem. Ateliér byl stále zařízený, plný soch. Na hlavu Panny Marie si ale nevzpomínám.

Rodina Rotterova bydlela v bývalém divadle Chotkovského paláce nad Čertovkou v Hellichově ulici, tam byl i ateliér. Dole byla loděnice slalomářů. Nedaleko v domě na Kampě, kde bydlel Jan Werich, žil i básník Vladimír Holan. Rotterovi a Holanovi se znali a paní Rotterová téměř denně navštěvovala paní Holanovou. Často mi vyprávěla, co je u Holanů nového. Proto asi Leopard Rotter daroval Vladimíru Holanovi odlitek této hlavy. Nebo možná až paní Rotterová po smrti svého muže. Jednoho dne v roce 1978 přišel Vladimíra Holana navštívit Jaroslav Seifert. Při vstupu do pokoje uviděl hlavu, kterou měl stále po celý život v paměti. Podle jeho vlastních slov přikutálela se k němu podruhé v životě. (Jan Bradna - pokračování příště)

Znáte mne, bláhoví? Znáte mne, zběsilé děti? Míříte dobře svůj hněv? Já po staletí vzdech za vzdechem sbírám, jenž z vašich dějin se dere. Konejším úpění zjevná i tajná, zřím ve sny plaché i šeré, z teskných i vzpurných mlčení vašich formuji slovo, ať vladařovo, či básníkovo a z vašich bludů rýžuji pravdu, zářivé zrní a v písně obracím bolesti vaše, vy bolestiplní! I tehdy v ten osudný den (jak přízrak vám v paměti stojí), kdy v potupném bezhlavém, žoldáckém boji opilých vítězů sláva hořela na palaších, já pěšky a kradmo jsem za nimi vešla do hradeb vašich a hledala vás. Když vražedné vojácké šprýmy otrle klely mým jménem, já nebyla s nimi. Když korouhví mou se rouhavě zdobily loupežné zbraně a čalouny hrdelních soudů, já trpěla na vaší straně. (Václav Renč – Pražská legenda)

20. ročník

19

MOUDROSTI svatých Sv. František z Assisi
Dobrá vůle a touha následovat utrpení našeho Spasitele je zvláštní dar, který poskytuje Duch svatý duši, jež vpravdě Boha miluje a jemu slouží.


Bojte se a ctěte, chvalte a dobrořečte, děkujte a klaňte se Bohu, všemohoucímu Pánu, v jeho Trojici a jednotě, Otci, Synu i svatému Duchu, Stvořiteli všeho světa.


Jako se ukázal svatým apoštolům ve skutečném těle, tak se nám dnes ukazuje ve svatém chlebě; a jako oni, když se na něho dívali, viděli jen jeho tělo, ale věřili, že je Pán a Bůh, protože na něho hleděli duchovním zrakem, tak i my, když vidíme tělesným zrakem chléb a víno, hleďme a věřme, že je to jeho pravé a živé nejsvětější tělo a krev. A takovým způsobem je Pán neustále se svými věrnými, jak nám praví: „Hle, já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa“ (Mt 28, 20).

Sv. Josemaría Escrivá 229. S Tebou, Ježíši, jak sladké je utrpení a jak zářivé jsou temnoty! 230. Trpíš! – Hleď: „Jeho“ Srdce není menší, než naše. – Trpíš? Tak to má být. 231. Přísný půst je pokání velmi příjemné Bohu. – Ale jedno ke druhému a stalo se, že jsme si po čase půst příliš ulehčovali. Nevadí, naopak, abychom se, ty a já, se svolením svého duchovního rádce, nepostili často. 232. Důvody k pokání? Odpykání, dostiučinění, prosby, díkůvzdání: prostředky k postupu pro tebe, pro mne, pro ostatní, pro rodinu, pro tvůj národ, pro církev. A tisíc dalších důvodů. 233. Nečiň více pokání, než kolik ti dovoluje tvůj duchovní rádce. 234. Jak povznášíme bolest, postavíme-li ji na správné místo v plánu spásy své duše: jako zadostiučinění.

20

AVE KVĚTEN

PAPRSEK VĚKŮ Přinášíme další událost ze života sv. Anežky České, ve které je zdůrazněno odpuštění. Prosme i ji o přímluvu, když máme druhým odpustit nebo je prosit za odpuštění. Mnoho zimních vánic již profouklo hradní nádvoří, mnoho jarních dešťů omylo okenní rámy. Není více panoše Velka, zato přídveřník Velek obchází královu komnatu, pečlivým okem střeží, zdali je v krbu dosti dubových polen, zdali se cínová konvice na vodu blýská, zdali je číše na víno připravena. Dnes je však Velek netrpělivý. Hned dveře otvírá a dlouhou chodbou pátrá, brzo-li páni skončí rokování, brzo-li propustí krále k odpočinku, hned zase bere pohrabáč, polena v krbu urovnává, řežavé uhlíky jako by mu hořely v hlavě, jak je mu rozčilením horko. A není divu. Jedná se o velkou věc. Těžce byl uražen český král Přemysl Otakar I., těžce se bude trestat zrada na jeho nejmilejší dceři, naší přemilé princezně Anežce. V té chvíli Velek vzpomněl, jak si kdysi o roubení studny poranil ruku, když spěchal načerpat vodu k omytí nemluvněte. Věru, překrásná panna se z mrněte vyklubala, těžko pochopit, kamže to Jindřich dal oči, takovou snoubenku opustil a dal přednost Markétě, nevím o kolik starší. A v tom je asi háček – uhodil Velek pohrabáčem – že byla starší, protřelejší dvorními pletichami, v ženských kejklích a frejích se znala, kdepak naše Anežka! Oči jako dítě a srdce

nedotčené. A tak nám Bavoři poslali Anežku zpět. Přišla s úsměvem, milá, ale pan král, ten se ukrutně rozhněval, bodejť by ne, vždyť jeho Milost měla plány… Velek svou myšlenku utrhl, neboť se kopnutím rozletěly dveře, prudce již vchází jeho Milost král. Velek honem, honem ke krbu přistavuje křeslo, neboť král burácí: „Víno sem! Nalej mi zčerstva! Zapít tu hořkost! Psi! Mečem na ně!“ Tak vždycky chrlil král svou důvěru k nejmilejšímu ze svých osobních služebníků. Nečekal radu. Nečekal odpověď. Jen se chtěl vykřičet a k tomu Velek uměl mlčet. Tak to král přece chtěl. Sotva král omočil ústa vínem, zlehka se otevřely dveře. Hle, princezna Anežka. „Smím? Tak ráda bych ti něco řekla, otče!“ Král, podmračený, kývl rukou. Půlí tváře se ještě křiví na Bavory, půlí se usmívá na Anežku. „Půjdeme pomstít pohanu,“ hladí král dívčí hlavu, obtočenou bohatými pletenci. Anežka přikleká k otcovu křesílku. Na koleno mu klade líčko, horoucně prosí: „Vyslyš mě, otče, zanech pomsty! Nechci, aby se pro mne prolila krev. Kolik nevinných by mohlo zemřít v tom zbytečném boji! Což ještě nechápeš, že já si urážku nikterak k srdci nepřipouštím?“

20. ročník Král sebou nakvašeně škube. „Jakže? Odpustit takovou pohanu? Kdo to kdy slyšel?“ Anežka pozvedla k otci oči, plné hřejivé něhy. „Tatínku drahý, vzpomeň, že denně prosíme Boha – odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům. Chápej přece – jak my odpouštíme, tak i nám bude odpuštěno.“ Královský otec uhnul zrakem. Zahleděl se do plamenů v krbu. Jako by se v nich bleskově mihla tvář zapuzené manželky Adlety a jeho dětí, které musely odejít s ní. Krásná

21

Markétka, kterou si zamiloval dánský král… Ach ano, Bůh mu měl mnoho co odpouštět. Anežka ví. A před ní je tu král jako na posledním soudu. Rychle pozvedl k ústům číši. A když ji vyprázdnil do dna, prudce řekl: „Staň se tvá vůle!“ Potom, aby své dojetí zakryl, mrštil Velkovi k nohám prázdnou číši. „Necháš mě žízní leknout, hňupe!“ Ale přídveřník ví, že je to burácení jen tak z dálky, z té bouřky blesky neuhodí, ví to i Anežka – jen se na Velka ještě usměje a rychle zmizí. (Marie Holková)

Zemřel Václav Vaško V Praze ve středu 20.5.2009 ve věku 88 let zemřel Václav Vaško český diplomat, politický vězeň, historik a autor několika knih zabývajících se dějinami poválečné katolické církve u nás a pronásledováním jejích členů, které sám prožil. Václav Vaško se narodil 26. dubna 1921 ve Zvolenu v československé rodině (po otci Čech, po matce Slovák). Maturoval v Banské Bystrici roku 1941, poté studoval na Vysoké škole obchodní v Bratislavě. Zúčastnil se Slovenského národního povstání. Byl zatčen a vězněn gestapem v Banské Bystrici. Smrti tehdy unikl jen shodou příznivých okolností. Po válce vstoupil do čs. diplomatické služby a stal se atašé v Moskvě. Zde také uzavřel manželství s Irinou Jukovovou. Na žádost Sovětů byl roku 1949 odvolán do Prahy. Manželce s dítětem však nebylo povoleno vycestovat. V roce 1951 byl Vaško propuštěn z MZV, neboť

neprošel kádrovými prověrkami. V únoru 1953 byl zatčen a rok držen ve vazbě. O rok později byl odsouzen za údajnou velezradu ke 13 letům vězení. Vystřídal věznici na Pankráci, pracovní tábor Nikolaj u Jáchymova a pevnosti Leopoldov a Mírov. V této době byla jeho žena Irina donucena se s ním v jeho nepřítomnosti rozvést. V květnu 1960 byl Václav Vaško omilostněn. Vystřídal různá zaměstnání – zámečník, betonář, frézař, propagační referent na generálním ředitelství cirkusů a varieté. Roku 1968 stál u zrodu Díla katolické obnovy, v letech 1981 až 1985 pracoval jako tiskárenský korektor. Roku 1988 se stal členem výboru Desetiletí duchovní obnovy národa, o rok později se podílel na organizování celonárodní pouti do Říma u příležitosti kanonizace Anežky Přemyslovny. Roku 1991 obnovil své manželství s Irinou Jukovovou. V roce 1990 založil a tři

22

AVE KVĚTEN

roky vedl nakladatelství Zvon. Byl lektorem České křesťanské akademie a autorem děl o útlaku církve za komunismu: Neumlčená (2 díly), Profesor Kolakovič, Dům na skále (3 díly) a autobiografie Ne vším jsem byl rád. Václav Vaško prožil bohatý život. Přes nepřízeň komunistického režimu a

jemu navzdory si zachoval svou víru, nadhled, vlídnost a humor. Především jeho činorodý optimismus dodával sílu a naději lidem kolem sebe. 28. října 1998 byl Václav Vaško vyznamenán prezidentem republiky Václavem Havlem medailí Za zásluhy.

Jsem na tebe hrdý, hlavně nezraď! aneb zatčení Václava Vaško komunistickou tajnou policií STB Pátého února 1953 jsem se vrátil jako obvykle v sedm ráno z noční. Celé dopoledne jsem byl neklidný, a tak se mi až po obědě podařilo usnout. Probudil mě silně rozrušený táta: „Václave, jsou tady páni od estébé.“ Nestačil jsem se vzpamatovat a už stáli dva z nich nade mnou: „Jste pan Václav Vaško, narozený 26. dubna 1921?" „Ano.“ – „Oblečte se, chceme se vás na něco zeptat.“ Jeden z pětice estébáků v civilu mě doprovodil do koupelny, počkal u pootevřených dveří záchoda, nedovolil je zavřít, a stál při mně, dokud jsem si nedooblékl zimník. Nenamítal, abych se šel rozloučit do pokoje s rodiči. Máma i táta stáli uprostřed, soudruzi přecházeli sem a tam, nikdo ani slovo. S rodiči jsme se objali a políbili, udělali mi křížek na čelo. Táta řekl: „Jsem na tebe hrdý,“ a máma: „Hlavně nezraď,“ a pokusila se o úsměv. Na psacím stole jsem v té chvíli zahlédl adresář. Očima jsem ukázal tím směrem, maminka pochopila a adresář zachránila. „Ve jménu zákona jste zatčen,“ řekl mi velitel zásahu, když mě usadil do auta a podal neprůhledné brýle,

abych si je nasadil. Podle toho, jak auto zatáčelo, jsem pochopil, že jedeme do Ruzyně. Ospalost mě přešla. Ovládly mě dva protichůdné pocity, strach a úleva, že zatčení mám za sebou. Dojeli jsme. Zaskřípěla vrata. „Vystupte!“ Někdo mě popadl za loket a vedl přízemní chodbou. Vstoupil jsem do místnosti, zabouchly dveře, zarachotily klíče, mohl jsem si sundat brýle. V místnosti několik uniformovaných příslušníků StB. Na stůl jsem musel vyložit vše, co jsem měl v kapsách. Podpisem jsem stvrdil, že jsem správě věznici odevzdal do úschovy peníze, snubní prsten a svršky, ve kterých jsem byl dodán. Po osprchování si mě dva dozorci důkladně prohlédli, dostal jsem oblečení z pytloviny – blůzu a padající kalhoty, též zapáchající pantofle. Zapsali si mě do knihy příchozích pod číslem, které jsem zapomněl a které mně mělo nahradit jméno. To prý nesmím nikomu říct, jinak že budu kázeňsky potrestán. Z věcí jsem si mohl ponechat brýle a kartáček na zuby, který jsem si prozíravě vzal z domu. (Z knihy „Ne vším jsem byl rád)

20. ročník

23

kardinál Tomáš Špidlík SJ

II. ZÁKLADNÍ CTNOSTI Zdrženlivost, ovládání vášní „Vidím dobré a schvaluji je, ve skutečnosti však dělám to, co je zlé.“ Tak vyjádřil starou lidskou zkušenost římský básník Ovidius. Rozum rozeznává snadno pravdu a lež, svědomí cítí, co je dobro a zlo. Člověk však není vždycky rozumný. Má vášně a ty ho strhují. Nezbývá než je ovládat, umět je držet na uzdě, zapírat se. Hřích porušil původní soulad mezi duší a tělem. Nižší, tělesné, smyslové sklony neboli vášně často porušují činnost rozumu a vůle i duchovní vývoj. Starověcí stoikové hlásali proto neúprosný boj proti vášním, chtěli je prostě vyhubit tak, aby se už neozývaly. Podobný ideál se vyskytuje např. i v indické filosofii. Fakírské umrtvování vypovídá boj všem vášním. Řád a zdravý vývoj v přírodě se vyznačuje rovnováhou sil, prvků, proměn. Příliš prudká voda je ničící povodeň, příliš silný vítr je vichřice, naopak málo vody znamená suchost a bezvětří je dusné. Tělesně zdravému člověku probíhá v rovnováze tělesný vývoj. I duševně zdravý člověk drží v rovnováze své schopnosti tak, aby se

vzájemně doplňovaly a tvořily jeden celek. Křesťan nechce vášně vyhubit. Z člověka by se stal kámen bez citu a přirozených sklonů. Musí se však snažit o to, aby tyto nezkrocené koně jako dobrý vozataj zvládl mocí ducha, rozumu a podřídil je své vůli. Proto se křesťan vždy a za všech okolností má v moci, ovládá své smysly a touhy, a někdy je musí i umrtvovat. Umrtvování je vnější, tělesné (např. posty, kající pásy, zkracování spánku atd.). Daleko důležitější je však umrtvování vnitřní, které znamená poslušnost, zříci se vlastní vůle, podřídit se druhému, snášet osoby málo sympatické apod. Vnější pokání je však školou a zárukou umrtvování vnitřního. Ve zpohodlněném těle je slabý duch. Velmi důležitým umrtvováním je umění stále se zříkat škodlivých a neužitečných nápadů, myšlenek. Často se nám vnucují představy, fantazie, plány, nutí nás, abychom se jimi zabývali. Víme sami, že i když se nestane nic horšího, přinejmenším maříme čas „sněním“, bojem proti nepřátelům, kteří neexistují, vyznamenáváme se pracemi, které

AVE KVĚTEN

24

nikdy nebudeme dělat atd. Kolik duševního klidu nabude ten, kdo umí všechny tyto nápady rázně useknout!

Míra sebezáporu „Všeho s mírou!“ říkali řečtí filosofové. Svou míru má spánek, hra, jídlo, pití, práce, ba i modlitba. Sv. Antonín Veliký říkával, že bez správné míry se i ctnosti obrátí v neřesti. I v pokání a zapírání je potřeba zachovat správnou míru. Překročil hranice ten, kdo se např. tak postí, že si uškodí zdraví, že je neschopný k vykonávání povinností. Falešné je umrtvování, které se koná před lidmi, aby nás chválili a cenili. Nejlepší zásada je tato: zapírat se v malých věcech denního života, nenápadně, ale stále. Velké pokání ať nikdo nedělá bez porady se zpovědníkem. Všeobecně je míra sebezáporu krátce vyjádřena v těchto pravidlech: 1) Musíme se zapřít všude tam, kde by nás naše choutky svedly ke hříchu, k překročení míry. 2) Musíme se ovládat trochu víc, než je nezbytně nutné. Nejlépe to osvětlí příklad s brzdami u auta. Je potřeba předvídat smyk a nevypočitatelnost okolností, a proto zpomalovat a brzdit trochu dříve. 3) Každý člověk má znát své vlastní slabosti, své zvláštní náklonnosti. Někdo hned vzplane smyslově, jiný se třese na peníze, někdo jiný je velmi urážlivý. Zapírat se máme nejvíc v tom, v čem jsme nejslabší.

4) Život každého člověka je osobitý, nese s sebou zvláštní potíže, které nemá druhý. Kdo zastává vyšší místo ve společnosti, musí přemáhat náklonnost k panovačnosti, k pýše. Naopak chudák, který je v bídě, víc bojuje proti malomyslnosti atd. 5) Z lásky ke Kristu, k jeho umučení, pro spásu bližních, jako pokání za hříchy své i jiných si křesťan rád dobrovolně uloží pokání a zápory i tam, kde mu nehrozí nebezpečí, která nejsou nutná. Ví totiž, kolik dobra způsobí dobrovolné pokání, i když je nepatrné. „Ti, kdo náležejí Kristu Ježíši, přibili na kříž svoje tělo i s jeho vášněmi a žádostmi.“ (Gal 5, 24) „Zdrženlivost je všem ctnostem společné jméno.“ (sv. Bazil Veliký) „Ovládej se sám, a nebudou tě ovládat jiní.“ (přísloví)

Statečnost, velkodušnost Vášně, touhy a choutky nás odtahují, lákají jinam, než bychom chtěli. Zdrženlivost je ovládne. Na cestě k dobru se však staví mnoho překážek, které nám brání pokračovat v začatém díle. Je potřeba jim umět vzdorovat, přemáhat je. A to je ctnost statečnosti. Vrcholem křesťanské statečnosti je umřít pro Krista, mučednictví. To ovšem není dáno všem, nemají k němu ani všichni sílu. Jistě však dává Duch svatý (zvláště ve svátosti biřmování) všem dostatečnou sílu, aby dovedli snést všechny potíže denního života.

20. ročník

25

PŘÍSLOVÍ známá i neznámá  

Kdo miluje sebe, nemá soupeře. Člověka poznáš při hře a na cestách.

PERSONÁLNÍ PRÁCE Jednoho dne zahynul úspěšný personalista. Jeho duše vystoupala k Bráně Nebeské, kde ji přivítal svatý Petr: „Ty, personalisto, vítej v Nebi. Ale ještě tu nemáme žádné personalisty, a tak pořádně nevíme, co s tebou. A když u někoho nevíme, co s ním, tak máme malé pravidlo: Na jeden den ho pošleme do Pekla, na druhý den ho máme u nás v Nebi a nakonec si sám vybere, kde chce zůstat." „No, já bych snad zůstal rovnou tady, nač tolik čekání...," navrhl personalista. Ale svatý Petr zakroutil hlavou: „Pravidla jsou pravidla." Tak svatý Petr posadil personalistu do výtahu a poslal ho až úplně dolů do Pekla. Dveře výtahu se otevřou a personalista vidí krásné zelené louky, po kterých se procházejí šťastní lidé a vesele se mezi sebou baví. Všichni jsou dobře oblečení, spokojení a je mezi nimi plno jeho přátel, personalistů! Přiběhnou k němu, uvítají se, vzpomínají na staré časy. Potom ho seznámí s Ďáblem, příjemným, vtipným pánem, a ten je všechny pozve do místní restaurace na exotickou večeři, u které popijí, popovídají si a čas uletí, až je ráno, a personalista musí do výtahu a do Nebe.

Následující den stráví personalista v Nebi. Sedí si na obláčku, příjemně si brnká na harfu, pozpěvuje si oblíbené písničky. A den uteče, ani neví jak. Přijde večer a svatý Petr si zavolá personalistu: „Tak, byl jsi v Pekle, byl jsi i v Nebi, kde bys rád zůstal?" „Víš, svatý Petře, nebylo mi u vás zle. Ještě nikdy jsem nestrávil takové dva příjemné dny jako tyto poslední. Ale víš, tam dole v Pekle mám přátele a ti na mě určitě čekají... Nezlob se, raději bych zůstal v Pekle." Svatý Petr přikývl a poslal personalistu výtahem zpět do Pekla. Dveře výtahu se otevřou a personalista nevěří vlastním očím: Místo zelených luk rozoraná olejová zemina, odpadků po kolena a jeho přátelé odění do hadrů a zubožení na kost tyto odpadky sbírají a třídí. Ani se na něj nepodívají, oči upírají jen na svou smutnou a zapáchající práci. Najednou k němu přistoupí Ďábel a vezme ho kolem ramen. „Poslyš, Ďáble, já to nechápu... Včera to tu bylo samá zeleň, radost, spokojenost a pohoda, a dnes je to jedno obrovské smetisko, kde nemá nikdo na nikoho ani čas, ani náladu!" Ďábel se pousměje: „To víš, včera jsme s tebou dělali personální nábor. Dnes už jsi součástí týmu..." (Převzato z www.biskupství brněnské)

AVE KVĚTEN

26

HUMOR je koření života! ☺ Učitel vysvětluje dětem škodlivost alkoholu. Příklad jim uvádí ze světa zvířat: „Když postavíte před osla jedno vědro s vodou a druhé s alkoholem, ze kterého se napije?" – „Z toho, co je tam voda!" křičí děti. – „A proč?" Přihlásí se Pepíček: „Protože je osel!"

☺ Učitelka se ptá žáka: „Jendo, jak je naše škola vysoká?" - „Sto padesát centimetrů." - „Proč právě tolik?" - „Protože ji mám po krk."

☺

Dominikán, františkán a jezuita se domluvili, že si zahrají golf. Když ale přišli na golfové hřiště, zjistili, že je už obsazené nevidomými. Dominikán se hned začal modlit: „Děkuji ti, Bože, že i oni si mohou zahrát!“ Františkán se bil v prsa, neodvažoval se ani pozvednout oči vzhůru a jen tiše zašeptal: „Pane, jak jsem byl špatný a zkažený! Vždyť jsem myslel jen na sebe!“ Jezuita obrátil oči v sloup a utrousil: „Dobrá, Bože, uznávám, že i nevidomí mají právo se občas pobavit. Ale uznej zase ty, že by si příště klidně mohli zahrát v noci!“

☺

Nadává matka na dceru: ,,Ach ta dnešní mládež. Je tomu 16, a už se tahá každý večer s někým jiným po diskotékách a že má její máma dneska třicátý narozeniny, na to si nevzpomene...''

☺ „Mami, víš kolik pasty je v zubní pastě?“ – „Nevím.“ – „Já to vím: od gauče až k televizi.“

☺

„Je mi moc líto, že jsem přejel vaši kočku. Mohu pro vás něco udělat?“ – „Umíte chytat myši?“

☺ „Co je největší drzost?“ – „Dát synovi bezdomovce domácí úkol.“ ☺ Stěžuje si paní u pekaře, že jí prodal plesnivý chléb. Pekař se samo sebou brání: „Paní, přece mě nebudete učit péct? Já pekl chleba už dávno před tím, než vy jste se narodila.“ „No jo, ale proč ho prodáváte až teď?“

☺ Nejkratší vtip o policajtech: „Policajt se zamyslel…“ ☺ Přijde pacient k doktorovi a povídá: „Pane doktore, dejte mi nějaké prášky proti chamtivosti, ale dejte mi jich hodně, hodně, hodně, hodně..“

☺ „Jaké jste měli počasí na dědečkově pohřbu?“ – „Pod psa. Jediný, kdo nezmokl, byl dědeček.“

27

20. ročník

DĚTI TI píší BOHU 

Milý Pane Bože, proč jsi neměl rád babylóňany? Kvůli tomu hroznýmu zmatku? Nebo protože to nebyli židi? Ráda bych se to dověděla. Dáda



Milý Pane Bože, udělej si prosím malou poznámku. Bohoslužba v synagóze je příliš dlouhá zkrať ji prosím. Lidi co chodí do kostela, tam chodí jen tak na hodinu. Konec poznámky. Alžběta



Milý Pane Bože, je to pravda, že Ježíš má na světě ze všech nejradši děti? Můj strýček Filip to tvrdí. Říká, že je to proto, že všichni ostatní (snad leda kromě těch, co už jim bylo sedmdesát) uctívají jenom byznys a majetek. Myslím, že by mělo být náboženství jenom pro děti. Mohlo by se to jmenovat VELKÁ DĚTSKÁ CÍRKEV. Rád bych v ní byl prezident. Zdravím! Aleš



Milý Pane Bože, to nejlepší ze všeho co si stvořil, byla duha. Jsem moc ráda, že si jí věnoval lidem všech ras a náboženství a nejenom těm, kdo potřebovali trochu sluníčka. S úctou tvoje Anetta



Milý Pane Bože, kolik je vlastně vůbec náboženství? Když si tak prohlížíš jejich seznam máš představu který sou dobrý nebo který se ti nelíbí? Luděk

(¨¨ )¨¨ (¨¨ )¨¨ (¨¨ )¨¨(¨¨ )¨¨ (¨¨ )¨¨ (¨¨ )¨¨ (¨¨ )¨¨ (¨¨ )¨¨ (¨¨ )¨¨ (¨¨)¨¨(¨¨ )¨¨ (¨¨ )

! DUCHOVNÍ CVIČENÍ 2009 ! Srdečně zveme ženy a děvčata na letní duchovní cvičení na Lomeček. Začátek je vždy v neděli večer kolem 18. hod. a ukončení je ve čtvrtek ráno.

TERMÍN 28.6. – 2.7. 5.7. – 9.7. 9. – 13.8.

KDO

EXERCITÁTOR

ženy I. (obsazeno) P. ThDr. Prokop Patrik Maturkanič ženy II. (obsazeno) P. ThDr. Prokop Patrik Maturkanič děvčata od 16 let P. Bartoloměj Černý OFM

Přihlášky a případné dotazy na tel. č.: 383 382 703

AVE KVĚTEN

28

POUTĚ na LOMEČKU Dat. Den Hod. Název pouti

Hlavní celebrant

6.6.

so

17.00 Červnová

Mons. Václav Malý, Praha

11.6.

čt

17.00 Boží tělo

Mons. Josef Koukl, Litoměřice

13.6.

so

17.00 Fatimský den

P. Mgr. Jaromír Stehlík, Pelhřimov

4.7.

so

17.00 Červencová

Novokněží

13.7.

po

17.00 Fatimský den

P. Vendelín Zboroň, Počátky

Z ČERVNOVÉHO KALENDÁŘE 7. 6. 8. 6. 11. 6. 13. 6. 15. 6. 19. 6. 20. 6. 24. 6. 29. 6.

Slavnost Nejsvětější Trojice Sv. Medarda Slavnost Těla a krve Páně – Boží Tělo Sv. Antonína z Padovy Sv. Víta Slavnost Nejsvětějšího Srdce Ježíšova; sv. Jana Nepomuka Neumanna Neposkvrněného Srdce Panny Marie Slavnost Narození sv. Jana Křtitele Slavnost sv. Petra a Pavla

PRANOSTIKY    

NA

ČERVEN

O svatém Barnabáši bouřky často straší. (11. 6.) Na svatého Jána otvírá se k létu brána. (24. 6.) Na Boží tělo jaký den, takové počasí po celý týden. (11. 6.) V červnu deštivo a chladno způsobí rok neúrodný snadno.

********************************************** Registrační značka: MK ČR E 12987. Uzávěrka vždy do 15. dne v měsíci. Číslo vydání odpovídá podtitulu časopisu. Vydává: Kongregace Šedých sester III. řádu sv. Františka, Lomec 62, 389 01 Vodňany (tel. 383 382 703, fax: 383 383 444). Distribuce: Řeholní dům Šedých sester na Lomci (č. účtu: 77226622/0800). Časopis se vydává bezplatně. Internetová adresa: www.lomec.cz. (e-mail: [email protected])