AVE Z LOMEČKU ČERVENEC SRPEN 2011

AVE Z LOMEČKU

ČERVENEC – SRPEN 2011

2

AVE ČERVENEC – SRPEN 2011

ÚCTA K PANNĚ MARII JE ZÁRUKOU NAŠÍ SPÁSY (Převzato z časopisu „Misionár“ č. 8/ 1997) Pohřbili dvaceti osmiletou matku. Nad otevřeným hrobem stál otec se dvěma dětmi. Na rukou drţel dvouletého chlapečka a za ruku čtyřleté děvčátko. Po skončení obřadů odcházel kněz od hrobu. I ostatní lidé se pomalu rozcházeli. Náhle zazněl bolestný dětský výkřik: „Ne, tatínku, neber mě od mé maminky. Já od ní neodejdu!“ Byl to výkřik děvčátka, které se otec snaţil marně odvést domů. Výkřik se několikrát zopakoval. Nakonec tatínek děvčátko násilně od hrobu odnesl. To čtyřleté děvčátko si ještě ani nebylo schopné uvědomit skutečnost, ţe matčino srdce, které je tolik milovalo, uţ dotlouklo. Skutečnost je taková, ţe i ta nejlepší matka musí své děti jednou opustit. Takový je osud pozemských matek. Ale naštěstí sám Bůh se postaral o to, abychom nezůstali sirotky. Dal nám Matku, která nás uţ nikdy neopustí, ani v ţivotě, ani ve smrti a ani po ní. Tou naší Matkou je Panna Maria, jejíţ Nanebevzetí oslavujeme v měsíci srpnu. Ze ţivota otce misionáře Roha se vypráví tato událost. V Hamburku se setkal s jedním protestantským

pastorem. Čekali na spoj, měli dost času, a tak si povídali o mnohých věcech. Kromě jiného se protestant ptal otce misionáře i na toto: „Proč jsou katolíci radostnější a veselejší neţ luteráni?“ Je to prý na nich vidět i v běţném ţivotě, ale nejvíc se to projevuje v jejich chrámech, o čemţ se mohl i sám přesvědčit, kdyţ se zúčastnil několikrát na katolických bohosluţbách. Otec Roh mu odpověděl: „Kdyţ je v rodině matka, dětem nic nechybí. Děti jsou veselé a bezstarostné, neboť vědí, ţe se matka o všechno postará. Ale kdyţ z rodiny odejde matka, odešla s ní i všechna radost a štěstí. My v naší velké rodině, Církvi, máme Matku, Pannu Marii. Vy, luteráni, jste ji vyhnali, proto není divu, ţe vám chybí radost a štěstí, které mají naši věřící.“ Pastor se zamyslel a po chvíli řekl: „Máte pravdu!“ Máme skutečnou Matku, která nás opravdově, mateřsky miluje. Tak, jako kdysi horlivě plnila svoje povinnosti vůči svému Synovi Jeţíši Kristu, tak je nyní plní vůči nám.

21. ročník Svatý Efrém říká: „Úcta k Panně Marii otvírá ráj!“ Svatý Petr Damiánský nazývá Pannu Marii ţebříkem, po kterém máme vstoupit do nebe. Říká, ţe tak, jako skrze Pannu Marii Bůh sestoupil z nebe na naši zem, tak zase my lidé jen skrze Pannu Marii můţeme ze země vystoupit do nebe. Bratr Lev, věrný průvodce sv. Františka z Assissi, měl zvláštní vidění. Tak jako kdysi praotec Jakub viděl ţebřík, který sahal ze země aţ do nebe, tak i on viděl dva ţebříky. Jeden byl červený a u něho v nebi stál Pán Jeţíš. Druhý byl bílý a u něho stála v nebi Panna Maria. Oba dva, Pán Jeţíš i Panna Maria, volali lidi, kteří byli na zemi, aby přišli k nim do nebe po ţebřících. Někteří se pokoušeli dostat k Pánu Jeţíši po červeném ţebříku, ale jen co vyšli několik metrů, byli unavení a vraceli se zpět. Pokusili se znovu, ale dopadlo to vţdy stejně. Tehdy bratr Lev zpozoroval, ţe vedle něj stojí svatý František. Obrátil se na něj s otázkou: „Co si o tom myslíš, bratře Františku?“ Na to se ozval bratr František a lidem, kteří stáli u ţebříků, řekl: „Lidé, nepokoušejte se dostat k Pánu Jeţíši po červeném ţebříku, po něm se velmi těţko jde. Po něm přicházejí k Jeţíšovi jen mučedníci. Vystupte po bílém ţebříku k Panně Marii a ona vás odevzdá Jeţíšovi.“ Ti, kteří ho poslechli, velmi lehce vystupovali po bílém ţebříku. Kdyţ byli nahoře, Panna Maria jim podala

3

ruku, aby jim pomohla a potom je převedla k Jeţíšovi. I svatý František chtěl tímto lidem připomenout velkou pravdu, ţe k Pánu Jeţíši se nejlehčeji dostáváme skrze Pannu Marii. Ona je mostem, po kterém Pán Jeţíš přišel k nám a po kterém se my dostáváme zpět k němu. Přímá cesta k Jeţíšovi je velmi namáhavá a proto je vţdy lepší jít k němu cestou nepřímou, skrze Pannu Marii. Ona nás jistě přivede k němu, neboť to je jediný smysl mariánské úcty; skrze Marii přijít k Jeţíši. Proto sv. Bonaventura říká: „Vy, kteří touţíte po nebi, sluţte Marii, uctívejte ji a jistě do nebe přijdete!“ Panna Maria je zárukou naší spásy, neboť ona je nejbezpečnější průvodkyní našeho ţivota. Svatá Marie Magdalena de Pazzi měla vidění: Viděla lodičku na rozbouřeném moři. Mnozí lidé zápasili s vlnami rozbouřeného moře, které je chtělo pohltit. Někteří se snaţili najít svoji záchranu na lodičce. Ti, kterým se podařilo na ni vylézt, bezpečně seděli a byli zachráněni. Světici se zdálo divné to, ţe lodička na rozbouřeném moři plavala pokojně a vlny jí nezmítaly. Pohlédla lépe a viděla, ţe vpředu sedí Panna Maria a pevně drţí vesla ve svých rukách. Nyní pochopila, ţe Panna Maria bezpečně vede svoji lodičku do věčného přístavu s těmi, kteří se svěřili pod její ochranu. Pokud jsme v lodičce Panny Marie, tak tam zůstaňme a nedejme se z ní vylákat. (o. Štefan Vihorlatský)

4


Poutě prvních sobot Červencová pouť 2. 7. 2011 Na červencovou první sobotu byl původně plánován pomocný praţský biskup Mons. Karel Herbst SDB, který se však omluvil z důvodu jiného pastoračního úkolu. Hlavním celebrantem se tak stal lomecký farář P. Mirek Nikola, který zároveň poděkoval mší svatou za roční působení v našich farnostech.

Ve zpovědnici obětavě slouţili P. Mgr. Pavel Liška z Netolic a P. Mgr. Dominik Josef Doubrava O. Praem. ze Lhenic. V úvodu mše sv. P. Mirek připomněl: „Dnes slavíme památku Neposkvrněného Srdce Panny Marie, a tak je třeba vyčistit i naše srdíčko, obnovit a posvětit ho.“

Z promluvy jsme vybrali Dneska bych se chtěl vrátit do školy Pána Jeţíše i Panny Marie. První škola je ze včerejší slavnosti Nejsvětějšího Srdce Jeţíšova: „Učte se ode mě, neboť jsem tichý a pokorný srdcem.“ To je ta škola. „Učte se ode mě.“ Co to znamená být tichý a pokorný srdcem? Připomene nám to jeden příběh ze ţivota, z Německa, z doby nacismu. V jednom klášteře byl kněz, který vystoupil velice ostře proti Hitlerovi. Byl okamţitě zatčen a umučen. Řeholníci, kterým konvent patřil, si vyţádali dovolení, jestli ho můţou pohřbít. Po dlouhých obstrukcích se to povedlo s tím, ţe na jeho pohřeb nesmí ţádný civil přijít, ţe to musí být jen v komunitě řeholníků. Tento umučený kněz měl jednoho přítele, který se jmenoval Karel Schmidt. Ten si řekl, ţe vţdy se svým přítelem souhlasil, byl to můj přítel a na ten pohřeb půjdu.

Na pohřeb se dostavil a hned poté byl zatčen a bylo mu řečeno: „Buď půjdete na frontu do Ruska, anebo celá Vaše rodina půjde do koncentráku.“ Zvolil menší zlo, ţe půjde na frontu do Ruska. Tam padl do zajetí a byl poslán do gulagu, kde strávil celých 7 let a vypráví o těch rocích, které tam proţil, jako o nejtěţších rocích svého ţivota. Pobyt v gulagu byl zaměřen k tomu, aby lidem vymyli mozky. Pan Schmidt se zachránil jedině tím, ţe se stále modlil. To ho zachránilo, ţe přeţil. Pak došlo k výměně zajatých vojáků a on se dostal zpátky domů, kde jednu část okupovali kanadští vojáci. Radoval se, ţe je doma. Kdyţ však vstoupil domů, tak jeho dům byl doslova vykradený. Maminka tam seděla a neměla vůbec nic. Z nadšení přišlo velké zklamání. Kanaďané si mysleli, ţe je fašista, proto s ním takto zacházeli. To byl první velký smutek.

21. ročník Syn pana Schmidta se několik let poté stal knězem a byl pozván na stáţ do Kanady. Jeden kolega mu povídá: „Dnes jsme pozváni k jednomu vynikajícímu teologovi, který nás pozval, můţeme se s ním setkat a poučit.“ Radovali se z toho. Kdyţ k němu přišli, teolog se jich ptá: „Odkud jste?“ – „Z Evropy, z Německa.“ – „V Německu jsem znal nějakého pana Schmidta a ten mi dal foťák.“ Nyní vytáhl vynikající foťák, kterých bylo jen 5 kusů na celém světě. Měl dva objektivy a dělal trojrozměrné fotky. To bylo stříbro rodiny Schmidtů a zmizelo společně s kanadskými vojáky před mnoha léty. Dovedete si představit, co se dělo s tím chlapcem, jak to s ním cvičilo, kdyţ na foťáku viděl dokonce monogram svého otce? To bylo pro něj opravdu těţké. Říkal si: „Co mám dělat? Mám toho člověka zkonfrontovat a říct, vţdyť jste to ukradl?“ Neřekl nic, ustál to, odešli a napsal potom tatínkovi. Dnes jsem viděl náš rodinný poklad, foťák. Otec mu napsal: „Aţ budou vánoce, navštiv toho teologa znovu, pošlu ti ještě další doplňky k foťáku, aby to měl všechno.“ Pan Schmidt to tak udělal. Přišel a řekl: „Tatínek vás pozdravuje a posílá ještě něco, co jste si u nás zapomněl, k tomu foťáku patří ještě doplňky.“ Věhlasný teolog byl zahanben. Pan Schmidt i jeho syn museli překonat velké ublíţení, křivdu. To je

5

to: „Učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný srdcem.“ Kolikrát my máme chuť druhého setřít, sejmout, podat ţalobu, udat. Ale škola Jeţíšova zní: „Učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný srdcem.“ Tak nás učí Jeţíš i Panna Maria. Měříme IQ, kaţdý si na tom zakládá, ale ono je také IQ citové. Kdyţ vám někdo ublíţí, zraní vás, je třeba nastoupit a jednat jako křesťané. Kdyţ to zvládneme, je z toho velká osobní vnitřní radost a pokoj. Vyprosme si dnes tiché a pokorné srdce. Zamysleme se ještě maličko nad dnešním evangeliem. Ţidé putovali do Jeruzaléma 3x do roka: na Velikonoce, na Letnice a na svátek stánků. Jeţíš, chlapec, se uţ od 5 let učil nazpaměť části Zákona. „Zaradoval jsem se, kdyţ mi řekli, do domu Hospodinova půjdeme.“ Tak to proţíval Jeţíš. Panna Maria proţívala temnou noc – ztrátu Jeţíše. To se můţe stát i nám, ţe se nám Jeţíš ztratí. Ztráta Jeţíše, to je důsledek hříchu. Pán Jeţíš prvně v chrámu hovoří o svém nebeském otci a Josef tam prvně přestává být otcem Jeţíšovým. Celý Jeţíšův ţivot se objevuje slovo „musím“ – přebývat v domě svého Otce, plnit Boţí vůli, musím trpět, musím konat. Kdyţ se nám ztratí Jeţíš z dohledu, ať víme, kde ho najdeme; v chrámě a u Panny Marie. Prosme o sílu, o čistotu srdce a o to, aby naše srdce bylo pokorné a tiché jako srdce Jeţíšovo.

6


Letní pouť 6. 8. 2011 První sobota v měsíci srpnu byla ve znamení očekávání vzácného hosta. Hlavním celebrantem poutní mše svaté byl praţský arcibiskup Mons. Dominik Duka OP. Spolu s ním u oltáře celebroval lomecký farář P. Miroslav Nikola. Ve zpovědnicích obětavě slouţili P. Mgr. Pavel Liška z Netolic a P. Mgr. Dominik Josef Doubrava O. Praem. ze Lhenic. V úvodu všechny přivítal P. Mirek: „Milý otče arcibiskupe, srdečně vás vítám na Lomečku. Před nedávnem jste sem přišel v pracovním tempu, které tady bylo v Prachaticích a dneska jste si sem přišel odpočinout u Panny Marie a u Pána Jeţíše. Máme dnes svátek Proměnění Páně, tak chceme i dnes, společně s Vámi,

proměnit své srdce. Buďte nám srdečně vítán!“ Poté se ujal slova otec arcibiskup: „Dnes, kdy si připomínáme svátek Proměnění Páně, měli bychom se vydat na horu Tábor. Také zde jsme přeci jen na vyvýšeném místě, jsme blíţe Bohu a chceme se setkat s Ním. Setkáme se s ním, kdyţ budeme naslouchat slovům Písma svatého, protoţe On je tam, kde se čte evangelium, on je tam, kde se dva nebo tři v Jeho jménu modlí, coţ téţ konečně konáme a On se s námi také setká pod způsobami chleba a vína, v tajemství Eucharistie. Po mši sv. pak zazněly loretánské litanie a uctění milostné sošky letní pouť ukončilo.

Z promluvy jsme vybrali Milý otče, sestry a bratři v Kristu, drazí poutníci! Dnešní četba z Písma nás vrací do Jeţíšova ţivota. Chceme vstoupit do událostí, do ţivota toho, kterého nazýváme naším Pánem, o kterém víme, ţe je pravý Bůh a pravý člověk. Věříme tomu na základě svědectví těch, kteří s ním proţili určitou část svého ţivota. Proto jsme také svědky, jak Kristus vystupuje na horu Tábor. Jeţíš bere s sebou tři učedníky, jako svědky, které potom bere také

do Getsemanské zahrady. Zde v této souvislosti vnímáme Mojţíšův svátek smíření, kdy Mojţíš vstupoval k Hospodinu v doprovodu dalších kněţí. Proto tito tři apoštolé dostávají jméno, jako sloupy Církve. Kdyţ bychom byli s nimi, byli bychom svědky oné scény, kterou nám evangelista popsal. Proměnění Jeţíše z Nazareta. Toho, kterého na počátku jeho éry znali jako tesaře, jako toho, který ţil všední ţivot, nelišil se na první pohled od nikoho z nich. Tato proměna i nám připomíná proměnu

21. ročník Mojţíšovu, který se setkává s Bohem na hoře Sinaj, aby obdrţel desky Desatera. Učedníci jsou v rozpacích, kdyţ vidí onu prozářenou postavu. Kdyţ o tomto vyprávěli lidem ve Středomoří, tak tito lidé znali příběh o bozích, kteří se proměňovali do různých podob, nejen lidských, ale i zvířecích. Většinou to byla zvířata nezkrotná, která budila hrůzu. Uvědomujeme si, ţe Petr, Jan a Jakub nevidí proměnu Boha v člověka či nějakého tvora, ale vidí proměnu člověka, který září boţským světlem. A onen oblak, který je přikrývá, do kterého vstupují, jim zcela jistě připomíná putování Izraele pouští. Kdyţ se zamýšlíme nad událostí Proměnění Páně, můţeme si poloţit několik otázek: Co znamená věřit v Jeţíše Krista? Co znamená být jeho následovníkem, jeho přítelem, jeho učedníkem? Na něm se naplnily největší přísliby, které učedníci znali z proroka Izaiáše: Mesiáš, který přijde, bude Bůh s námi! Bůh mezi námi! Bůh o kterém četli, ţe je neviditelný, nepředstavitelný, ţe ho nelze spatřit, protoţe spatřit Boha by znamenalo smrt. Kdyţ se rozhlédneme kolem sebe, kdyţ porovnáme vše, co víme o stvořeném, co víme o kosmu, pak si uvědomujeme, co znamená vyslovit slovo Bůh Stvořitel. Nelze vyjádřit vznešenost. Boha. Učedníci na hoře vidí, ţe jejich přítel, Rabi, Učitel, tesař se před nimi proměňuje a začíná dostávat podobu, o které slyšeli jen v Boţím Zjevení. V tomto okamţiku začali mnohem lépe

7

chápat svitky z první knihy Mojţíšovy, kde se dočítáme, ţe „Bůh stvořil člověka ke svému obrazu, jako muţe a ţenu ho stvořil.“ Začneme chápat, co znamenal onen Boţí skutek, ţe Bůh se stal v Jeţíši z Nazaretu jedním z nás. To znamená, ţe chci-li mít určité ponětí, či tušení o tom, kdo je Bůh, tak mám jedinou cestu. Pohlédnout do tváře druhému člověku. V této době, která téměř polovině dětí bere otce nebo matku, protoţe rozpadlá manţelství jsou skutečně tou největší katastrofou, která nás mohla postihnout. Během 20 ti let svobody jsme zdvojnásobili počet rozvrácených rodin. Kdyţ dnes hovoříme o velké krizi i náboţenské, kde je ta příčina? Já se domnívám, ţe je to ve špatné katechezi. Nedokáţeme o Bohu hovořit. O Bohu nelze ale stále jen mluvit, člověk dneška touţí po onom setkání tak, jako po něm touţili ti tři. Jestliţe máme rozpadlé rodiny, tak zde je nejhlubší krize nejen celého světa, ale především nejhlubší krize křesťanství a katolické církve. Kdyţ se někdo bude ptát, kdo byl největší postavou 20. století, tak to jistě bude Matka Tereza a Jan Pavel II., protoţe oni přiblíţili pochopení Boha. Je třeba si uvědomit, kde jsou nejhlubší kořeny naší víry, protoţe my věříme, ţe Bůh je tam, kde je lidský soucit, lidský úsměv a kde je ruka, která by pohladila. To nám on ukazuje na svém ţivotě.

8


FATIMSKÉ DNY 13. července Tento den byl na Lomečku očekáván s obzvláštní radostí. Celebranty Fatimského dne byli totiţ naši českobudějovičtí novokněţí. Liturgii svým nadšeným, radostným a srdečným zpěvem doprovodila poprvé v dějinách „Bavorovská schola“, která se střídala s našimi lomeckými sestrami. Bavorovským patří velký dík za zpestření liturgie. Novokněţí měli rozdělené sluţby: P. Mgr. Tomas van Zavrel byl hlavním celebrantem, kázal P. Mgr. Jan Mikeš a adoraci vedl P. Mgr. Vojtěch Vágai. Spolu s novokněţími koncelebrovali i další kněţí naší diecéze: P. Zdeněk Metod Kozubík O. Praem., který v těchto dnech dával na Lomečku exercicie ţenám; P. Ing. Petr Koutský z Horaţďovic, P. Mgr. Pavel Petrašovský z Dýšiny na Plzeňsku. U oltáře ještě slouţili novopečený jáhen PhDr. Radek Tichý z Prahy a trvalý jáhen Bořek Prajer. Modlitební den začal v 16.00 kříţovou cestou venku, od 16.30 pak v kostele následovala modlitba růţence za nová kněţská povolání. V úvodu všechny přivítal lomecký farář P. Mirek Nikola: „Všechny vás pěkně vítám. Pro nás je dnes radost, kdy děkujeme za dar kněţství. Ani si neuvědomujeme, kdo to je kněz. Myslím, ţe to je člověk,

který se modlí. Kdyţ to řeknu podruhé i potřetí, tak je to stále člověk, který se modlí. Ten obraz máme ze Starého zákona v osobě Mojţíšově, kdy on pozvedal ruce k modlitbě. Kdyţ Mojţíš pozvedal ruce, národ izraelský vítězil. Moji bratři, jste nám darem, abyste i dnes pozvedali ruce za náš národ, coţ je i motto vaší primice a také za všechny, abyste pozvedali národ ve víře, lásce a naději.“ Pak se ujal slova P. Tomas, který přivítal všechny poutníky, kterých bylo skutečně hodně a z mnoha míst a poděkoval také všem za to, ţe přišli novokněze podpořit na jejich kněţské cestě. Po mši svaté pak byla krátká adorace pod vedením P. Vojtěcha a po svátostném poţehnání následovala krátká poboţnost k Panně Marii, kterou pak mohli věřící individuelně uctít a svěřit jí tak své radosti i těţkosti. Před kostelem pak novokněţí udělovali ještě dlouho novokněţské poţehnání. Tento den však jsme měly ještě jednou zakusit velkou ochranu Panny Marie. Asi 20 minut poté, co P. Tomas udělil poslední poţehnání, lidé odjeli a v klášteře zůstala jen malá skupina kněţí a poutníků na občerstvení, se nad Lomečkem rozpoutala bouře, která není pamatována. Kdyţ jsme asi

21. ročník po 20 minutách běsnění vichru a deště vyšly ven, spatřily jsme spoušť, která se našim očím otevřela ve své plnosti aţ druhý den. Na cestě od Lomečku ke „Kříţku“ bylo popadáno asi 15 stromů přes cestu, v lese nepočítaně. První strom padl asi 20 metrů od jednoho z mnoha zaparkovaných

9

aut. Kdyţ jsme domýšlely, co se mohlo stát, kdyby se bouře spustila o 30 minut dříve, vedlo nás to k vděčnosti Panně Marii. Navíc při sčítání škod na kostele ani klášteře nebyla shledána ţádná úhona. Velké stromy padaly jako sirky, ale nad Lomečkem Panna Maria vítězila.

Z promluvy jsme vybrali Moji milí, bratři a sestry, drazí poutníci! Jak jistě víme, člověk chce mít vše pod svými palci, chce mít všechno zajištěno. Pojišťuje svou domácnost, svůj majetek, pojišťuje se proti úrazu, pojišťuje i svůj ţivot. Přece v hlubinách svého nitra cítí nejistotu. Strach z této nezajištěnosti tlumí tím, ţe nechce myslet na zítřek, na budoucnost. Ţije různými způsoby. Carpe diem! Uţij, co uţít můţeš! Zábavy, vzrušení, cestování atd. Ale ani nákladné zábavy nevnášejí do lidského srdce pokoj a pravou radost. Kde má tedy člověk čerpat, kde má zakotvit? Moji milí! Panna Maria ţila v době, kdy v lidech byla vystupňována touha po politickém osvobození, po Mesiáši, který dovede Izrael k vládě nade všemi národy. Do tohoto očekávání zasahují tvrdé předpisy farizeů: Nikdo si nebyl jistý, ţe koná všechno správně, ţe nepřekračuje některý ze 600 příkazů. Mezi lidmi byl strach před vyloučením ze samotného chrámu, před vyhnanstvím. A také touţili, aby nebyli

vyloučeni z moţnosti, ţe z jejich rodu vyjde onen slavný vojevůdce. Panna Maria má odvahu jít svou zvláštní cestou. Miluje zcela Boha. Její láska je tak veliká! Ona ve svém ţivotě nepoznává muţe. Nyní se dozvídá, ţe právě ona má být matkou způsobem, který nikdo nemohl pochopit. Ona souhlasí, říká Bohu své „Ano“, i kdyţ ví, ţe její mateřství není ničím zajištěno. Ví, ţe nemůţe Josefovi oznámit, jakým způsobem se stala matkou. Jestliţe však její snoubenec veřejně ohlásí, ţe není on otcem jejího dítěte, pak na ni čeká smrt ukamenováním. A přece se cítí zcela zajištěna. Víme, ţe v této situaci jásá a plesá, jak to slyšíme v jejím Magnificat: „Velebí má duše Pána!“ Kde je tedy její zajištěnost? V čem je zakotvena? Jejím zajištěním je Bůh. Ona jásá a plesá v Bohu, svém Spasiteli. Po celý svůj ţivot proţívala situace, ve kterých neměla jiné zajištění neţ v samotném Bohu. Například při útěku do Egypta. Jak překonají dlouhou cestu plnou nebezpečí, dlouhých pochodů? Ale

10


příkaz Boţí jasně zněl: „Utečte do Egypta!“ Z čeho budou v Egyptě ţít? Lidé nemají mezi sebou rádi cizince bez hmotných prostředků. Jak uchovají svou víru mezi pohany, na kterých budou hmotně závislí? Písmo svaté nám nevypráví podrobnosti o jejich ţivotě v Egyptě, ale ţivi byli a víru si uchovali. Bůh jim můţe dát po létech příkaz skrze anděla: „Vrať se domů!“ Domů? Ale kde mají domov? Je to snad Betlém, kde se Dítě narodilo? Nebo je to Jeruzalém? Jeţíš je přece králem Izraele a Jeruzalém je královské sídlo.

Nakonec odcházejí do Nazaretu. V jakém stavu asi našli svůj někdejší domov? Úzkosti z nezajištěnosti však neproţívají. Jejich jistotou je Bůh. Bůh, který je stále při nich. Maria je mu stále věrná. Je nám cestou, jak máme Bohu důvěřovat. Matka Boţí je nám ukazatelem, jak jít za Bohem. Sešli jsme se na Lomci, aby nám Panna Maria dávala sílu důvěřovat Bohu. Pak bude i naše srdce plné radosti. Kéţ Bůh dnes naplní naše srdce radostí, abychom mohli velebit Pána! Amen.

Fatimský den 13. srpna Fatimský den v srpnu připadl na sobotu. Hlavním celebrantem byl P. Jan Maria Vianney Dohnal OFM z Prahy. Ve zpovědnici tentokrát obětavě zasedl novokněz P. Mgr.

Tomas van Zavrel ze Sušice, který se na Lomečku zastavil na cestě z pouti na Klokotech, kde slouţil ranní mši sv. v 8.00. Formulář mše sv. byl vzat ze slavnosti Nanebevzetí Panny Marie.

Z promluvy jsme vybrali Slavit Fatimský den, znamená zahledět se na Marii. Dnes se nám nabízí zahledět se na Pannu Marii Nanebevzatou, protoţe pozítří budeme slavit tuto velikou událost, vrchol Mariina ţivota. Nanebevzetí. Něco, co Církev předkládá jako tajemství víry a v čem je také zachyceno Mariino oslavení, které se jí dostalo od Boha. Tím ţe po svém zesnutí byla tělem i duší převzata do Boţí slávy k Jeţíši, Jeţíšem představená Nejsvětější Trojici, aby mohla být korunována Královnou nebe a země. Jeţíš, její a Boţí Syn, který toto vše zorganizoval, jistě věděl proč

a měl svůj důvod. Plný vděčnosti ji takto oslavit za to, ţe se směl skrze ni stát člověkem, ţe ho přijala, ţe ho uvedla do naší lidské společnosti, aby nás mohl jako jeden z nás a zároveň jako Boţí Syn vykoupit. Můţeme si být jisti, ţe Maria nic netušila, po celý svůj ţivot, ţe se jí něčeho takového má jednou dostat, ţe bude přijata do nebe s tělem a duší v jakémsi předstihu. My věříme ve vzkříšení těla a ţivot věčný, Maria to zakouší v plnosti.

21. ročník Vraťme se k tomu, jakým způsobem se v ţivotě Mariině toto oslavení rozvíjelo. Na více místech v Písmě svatém, ve Starém zákoně v mnohých předobrazech, ale pak zvláště v evangeliích, se s Marií setkáváme a vţdy jsou to třeba jen kousíčky. Vţdycky ţasneme, kým Maria byla, a to vůbec netušila, co všechno se kolem ní děje, jak s ní Bůh počítá. Jeden z těch největších úryvků je o andělském zvěstování, které předchází tomu, co jsme dnes slyšeli, setkání s Alţbětou. Vraťme se ještě k samotnému Zvěstování. Kdyţ se naplnil čas, Bůh poslal svého posla, aby jí oznámil svůj záměr s ní. Ona v plnosti důvěry, kdyţ jí anděl předloţí, co s ní Bůh zamýšlí, nemá důvod nějak spekulovat, nechávat si čas na rozmyšlenou. Okamţitě po tom přednesení poselství říká: „Ano, jsem Sluţebnice Páně, ať se mi stane podle tvého slova.“ Říká své „Ano“. Můţeme říci, ţe říká: „Amen, buď vůle Tvá.“ Nepřemýšlí nad tím, co všechno z toho vyplyne. Ví, ţe teď je okamţik, ve kterém musí říct: „Zde jsem!“ Poté si uvědomuje, ţe se anděl zmiňoval o Alţbětě. Bezprostředně se vydává na cestu, o čemţ jsme slyšeli v dnešním evangeliu podle Lukáše. Maria na cestě vůbec nepřemýšlí nad tím, jaké to všechno bude, prostě ví, ţe se chce setkat se svou příbuznou Alţbětou, ţe jen s ní se můţe podělit o dar víry a důvěry, kterého se jí

11

dostalo a které se dostalo i Alţbětě. Těší se na to, ţe se podělí o dar víry. Setkání Marie s Alţbětou je jedno z nejkrásnějších setkání v dějinách lidstva. Nevím, jestli bylo některé krásnější neţ setkání těchto dvou ţen v tichosti, ve skrytosti, jen obklopeny nejbliţší rodinou. Setkání, při kterém plesá srdce kaţdému, kdo tuto zprávu slyší; setkání, při kterém zaplesalo dítě v lůně Alţbětě, kdy zaplesalo dítě v lůně Mariině. Setkání nejenom ţen, ale i dvou děťátek, které tyto ţeny nesly pod svým srdcem. V tomto jejich setkání je vanutí Boţího Ducha, z kterého vytryskla úţasná modlitba, chvalozpěv, díkůvzdání, Magnificat. Předchází tomu Alţbětino přivítání, které se stalo součástí naší denní modlitby. „Poţehnaná jsi mezi ţenami a poţehnaný je plod ţivota tvého.“ Maria ţije znovu tímto okamţikem. Neví, co bude následovat. Kdyţ se pak po 3 měsících vrací zpět domů, opět do Nazaretu, neví, jak ji přijme Josef, ale všechno odevzdává do Boţí prozřetelnosti. Bůh ji opět vede, je přijatá, stává se Josefovou ţenou. Následuje rozkaz císaře Augusta. Místo, aby zůstala doma, musí se vydat na cestu. Zase neprotestuje, ale přijímá i tento povel k tomu, ţe se i v něm má naplnit Boţí vůle, Boţí záměr. Netuší, ţe bude smět porodit svého prvorozeného Syna někde za městem v jeskyni, ţe pro něj nebude nikde

12


jinde místo. Netuší, ţe tím vším se naplňuje něco, co Bůh od věčnosti připravoval. Zní její: „Tady jsem, ano, amen.“ Kdyţ brzy na to musí utíkat, aby dítě zachránila před lstivým a ţárlivým Herodem, nevyčítá nic Bohu. Pokorně, poslušně po boku Josefově kráčí v náručí s Ním, se svým a Boţím Synem. Takto bychom mohli probírat celý ţivot Marie, abychom ve všech těch zmínkách, které o ní v Písmu jsou, znovu mohli číst to, jak ona ţije přítomný okamţik. Ţije ho hluboce v souzvuku s Boţí vůlí. Jako nikdo jiný. Ţije v Boţí blízkosti, přímo se samým Jeţíšem Kristem, Boţím Synem. Zase je to pohled víry, ţe ví, ţe ho takto přijala, ţe jí byl takto svěřený. Ona nad ním bdí, on je jejím pokladem, ţije pro něho, ţije s ním, ţije v něm. Kdyţ se naplnil Jeţíšův čas a on jí říká: „Matko, uţ musím, uţ se naplnil můj čas, abych se vydal“, ona mu nebrání, a nechává ho jít, aby po třiceti letech krásného rodinného bytí se vydal do světa naplnit Otcovu vůli a přinést radostnou evangelijní zvěst. Je to zase Maria, která zpovzdálí sleduje Jeţíšovo putování, ţe se můţe radovat z těch zástupů, kteří přicházejí a naslouchají jeho slovům a diví se zázrakům, které koná a kterými oslňuje. Maria však spíš vnímá mraky, které se stahují a které ona tuší. Tuší, ţe nejsou ţádným projevem přízně mnohých představitelů, kteří se

nakonec snaţí ho nějak dostat do pasti. Její obavami rozdírané srdce zní: „Boţe, tady jsem, tvá sluţebnice.“ To se naplňuje a dovršuje ve velkopátečních událostech, ve kterých zase ţije přítomným okamţikem vtaţená do největší bolesti, do které matka můţe být vtaţena, kdyţ kráčí zpovzdálí kříţovou cestou za svým synem a stojí pod jeho kříţem spolu s několika věrnými. Nemyslí na to, co bylo a bude, ţije přítomností. Netuší, co všechno má obnášet tento kříţ, utrpení Boţího Syna a jejího Syna. Velkým průlomem do nejistot, bolestí a strádání se stává Kristovo Vzkříšení, kdy, jak věříme v naší františkánské spiritualitě, ţe ona byla první, které se Jeţíš zjevil, aby ji potěšil, i kdyţ o tom není v Písmu zmínka. To je tajemství, které se odehrávalo mezi Matkou a Synem, mezi Synem a Matkou, aby poctil svou Matku jako první ze všech, neţ pak se dal poznat ţenám a učedníkům a dalším. I tam Maria ţije v jakémsi novém prostoru, v novém horizontu, v blízkosti svého oslaveného Syna. Zase neví a netuší, co všechno se má stát. Ona ví, ţe musí kráčet s věrností dál, jako nepatrná sluţebnice. Je svědkem Nanebevstoupení, je pak ve středu Jeţíšových učedníků v očekávání blíţících se Letnic, Ducha svatého, kterého Jeţíš ještě před svým Nanebevstoupením slíbil. Ona jediná

21. ročník ví, ţe se to naplní, vţdyť ona ho přijala uţ v samotném Andělském zvěstování. Maria má pohled zkušenosti, víry, ţije nadějí, jistotou lásky, lásky Boţí a tuto jistotu víry předává svým učedníkům, posiluje je v trpělivosti v očekávání a pak se po seslání Ducha sv. vzdaluje, aby oni měli prostor plnit příkaz: „Jděte do celého světa a učte všechny národy!“ Kdyţ se pak Mariin ţivot má dovršit, netuší, co všechno pro ni Bůh připravil, ale pokorně kráčí po boku, podle tradice jednoho z apoštolů, Jana, který ji má pod svou ochranou přímo svěřenou z Kristova kříţe. „Hle, Matka tvá, hle, Syn tvůj!“ Kdyţ se milost naplnění jejího ţivota uzavírá a ona usne, zesne, aţ tam začne ţasnout, ţe ji Bůh z tohoto dovršení ţivota plného víry a důvěry přenáší do své slávy nejenom duší, ale i tělem, které oslavuje, aby ji mohl korunovat Královnou nebe a země, aby mohla být po Otcově pravici, Matkou nám všem. My bychom si měli v pohledu na Marii, na její víru, víc uvědomit, ţe Bůh nechtěl oslavit jenom ji, ale Bůh chce oslavit kaţdého z nás, a proto nás nechává jít tímto ţivotem cestou víry, tak jako procházela ona. I my kráčíme a to naše poznání je mnohem větší, vţdyť uţ máme zkušenost, co všechno Bůh vykonal pro nás a pro naši spásu. Dnes a denně

13

vyznáváme, ţe věříme v vzkříšení těla a ţivot věčný. Ruku na srdce: proţíváme toto obrovské pozvání s radostnou jistotou, s vnitřním chvěním, se štěstím, ţe je to před námi, nebo ani nevnímáme, ţe Bůh i nás chce oslavit? Jak často, přestoţe toto všechno víme, se od něho rádi vzdalujeme, vytváříme si své světy, jako bychom často říkali: „Boţe nemluv nám do ţivota.“ Anebo kdyţ se nám často něco děje, jak mu vyčítáme: „Proč jsi to dopustil?“ U Marie se nikde nesetkáváme s tím, ţe by Bohu něco vyčítala. Často v postoji sice věříme, ţe Pán Bůh je, ale svým ţivotem ho mezi přáteli zapíráme, jakoţe s ním nic nechceme mít. Neuvědomujeme si, ţe tímto postojem jakoby ztrácíme pozvání, kterého se nám dostalo. Nebojme se v pohledu na Marii Nanebevzatou a Marii Oslavenou zahledět se do našeho ţivota, abychom s větší touhou zvolali: „Boţe, posilni naši víru, naději a lásku, abychom tolik netápali ve svém ţivotě, abychom se ti s větší důvěrou dávali, aby i nám častěji znělo ze srdce: Buď vůle Tvá! Abychom dokázali Bohu častěji děkovat, vkládali do něho s větší důvěrou svůj ţivot.“ Prosme o hlubší víru, o plnější naději a o vrchovatou lásku k Němu i ke všem lidem Amen.

Královno nanebevzatá, oroduj za nás!

14


DĚLÍME SE S VÁMI Kněžské svěcení v Českých Budějovicích V sobotu 25. června 2011 se v klášterním kostele Obětování Panny Marie na Piaristickém náměstí v Českých Budějovicích uskutečnila velká slavnost diecéze – svěcení nových kněţí. Z rukou českobudějovického biskupa Mons. Jiřího Paďoura OFMCap přijali tuto svátost Mr. Mgr. Tomas van Zavrel z Lomce, Mgr. Vojtěch Vágai z Větřní a Mgr. Jan Mikeš ze Čkyně. Úderem 10. hodiny vyšel z ambitů klášterního kostela velký liturgický průvod, v němţ do zcela zaplněného kostela vcházelo mnoţství ministrantů, seminaristů, trvalých jáhnů, asi padesátka kněţí a před otcem biskupem kráčeli 3 kandidáti kněţství. Co se asi dělo v jejich srdcích, kdyţ slyšeli vstupní antifonu: „Jestliţe mi kdo chce slouţit, ať mě následuje, praví Pán, a kde jsem já, tam bude i můj sluţebník.“ I z Lomečku se vydala delegace sester: S. M. Klára, S. M. Mlada, S. M. Zdislava, S. M. Františka a S. M. Ludmila za praţskou komunitu. V úvodu přivítal otec biskup všechny přítomné, především rodiče kandidátů kněţství, farníky z rodných farností i z farností, kde bratři jáhni poslední rok pastoračně působili. Vzpomněl také na nejstarší kněze

diecéze, kteří byli vysvěceni v roce 1943 – P. František Lála a P. Jan Koblih, k nimţ patřil také nedávno zesnulý P. Václav Klíma. Otec biskup vyzval, abychom vnímali naši osobní víru jako společné obdarování. Po evangeliu generální vikář P. Mgr. Adolf Pintíř představil kandidáty kněţství a oni sami projevili svoji připravenost ke sluţbě. Pak uţ následovala homilie otce biskupa, z níţ přinášíme několik myšlenek. „Máme dost kněţí nebo je málo kněţí? Zamysleme se nad tím, kdo to je vlastně kněz? Nesmíme zkazit poslání, ke kterému jsme byli povoláni. Úkolem nás kněţí je, abychom nezacláněli Kristu v jeho konání, lidem nezacláněli Krista a pomáhali jim v poznávání toho, ţe Jeţíš Kristus je Pán.“ Poté rozebral modlitbu Jana Pavla II. za povolání, kterou v naší diecézi rozšířil bývalý biskup Mons. Antonín Liška: Ježíši, dobrý Pastýři, ty jsi povolal apoštoly, abys je učinil rybáři lidí. Přitáhni k sobě horlivé a šlechetné duše mladých lidí a učiň je svými služebníky. Obrať jejich pohled k sobě a otevři před nimi obzory své vůle, která chce zachránit a spasit všechny lidi. Dej jim sílu a odvahu odpovědět na tvé volání, aby

21. ročník pokračovali ve tvém díle a budovali tvé mystické tělo, církev. Ať jsou kvasem a solí země a světlem světa. Kéž tvé volání zaslechnou také ženy a dívky čistých a velkodušných srdcí. Probuď v nich touhu po dokonalosti, k níž vyzývá evangelium, aby se zcela oddaly službě církvi a všem bratřím a sestrám, kteří potřebují tvou lásku. Otec biskup řekl: „Jeţíš je dobrý Pastýř, zná svoje ovce a ony znají jeho. To je i úkol kněze: poznávat své ovce, ale nejen věřící, ale i nevěřící. Máme je oslovit. Je třeba si uvědomit, ţe kaţdý člověk je úţasné tajemství před Bohem a kaţdý člověk je povolán k věčnému ţivotu. Je třeba, podle moţností, otvírat ostatním bránu. Kristus říká, ţe je Cesta, Pravda a Ţivot. To je i program našeho ţivota. Princip křesťanství je následování Krista. Kaţdý den a kaţdým krokem následovat Krista. Kdyţ se nám to nedaří, dobrý Pastýř nám slibuje odpuštění. V Církvi nejde o statistické pohledy, ale jde o to, jestli vůbec evangelium někdo ţije. A co já můţu dělat s tím druhým? Jen mu pomozt

15

a odpustit. Nemůţu ho přesvědčit, nemůţu ho zlomit a nesmím ho zabít. To je evangelium. Milí novokněţí, celý seminář jsem na vás myslel, abyste neochabovali v horlivosti, kterou člověk musí nastartovat, abyste se srovnávali s Kristem, vnímali Pannu Marii a poznávali šlechetné lidi kolem sebe a také vnímali Boţí vznešenost. Můţeme vidět, ţe ţivot Církve se rozvíjí na celém světě. Jeţíš Kristus svou smrtí udělal obdivuhodnou cestu pro naše spasení. Naše jistota je v Bohu, který je nejvýš spravedlivý a v Kristu Pánu, který se vydal do krajnosti.“ Po homilii pak následoval samotný obřad kněţského svěcení. Na závěr slavnosti jménem novokněţí poděkoval P. Jan nejprve otci biskupovi, pak rodičům a pak všem, kteří je podporovali při studiu a formaci. Vyprošujeme všem novokněţím, nejen „našim“ milost vytrvání a stálou radost z povolání následovat Krista.

Primice P. Tomase van Zavrela v Bavorově Hned v den kněţského svěcení, v sobotu 25. 6. 2011 byla první primice. Br. Tomas si za místo své první mše svaté vyvolil Bavorov také pro zázemí, které tato farnost skýtá. Ať uţ ve formě krásného kostela či úţasných farnic, které byly schopny vypravit skutečně pravou primiční

hostinu, anebo také pro moţnost vyuţití Kulturního domu, který pro tuto slavnost nabídla obec. V 16.00 se od Kulturního domu vydal přes náměstí dlouhý liturgický průvod, který uzavíral čerstvý novosvěcenec. Spolu s ním koncelebrovali i ostatní dva

16


českobudějovičtí novokněţí a z Prahy přijel novokněz P. Radim Cigánek. Kněţí bylo něco kolem 40. Kostel Nanebevzetí Panny Marie byl zaplněn do posledního místečka. V úvodu slavnosti všechny přivítal P. Tomas nejprve česky a pak přidal i několik slov v holandštině pro své přátele z Holandska, kde proţil většinu svého dosavadního ţivota. Homilii při mši sv. pronesl P. ThDr. Patrik Prokop Maturkanič, Ph.D., CFSsS z Brna. Liturgii velmi hezky doprovázel

chrámový sbor z Tábora pod vedením pana Ladislava Šotka. Po mši svaté pak byli všichni přítomní pozváni na pohoštění do kulturního domu, kde byla také moţnost přijmout individuálně novokněţské poţehnání a pozdravit se s novoknězem. Díky všem, kteří se podíleli jakoukoliv sluţbou na slavnostnosti tohoto dne, který byl naplněn radostí z nových kněţí, ale zároveň i modlitbou za jejich setrvání.

Homilie P. Patrika při primici v Bavorově Drazí spolubratři kněţí, bohoslovci, řeholní sestry, Bohem milovaní bratři a sestry, milí hosté přicházející ze zahraničí, milí domácí přátelé, známí i neznámí, ale zvlášť dnes ty, milý novosvěcenče, primiciante, náš milý otče Tomáši! Je mnoho významných dnů, které pro nás v ţivotě tolik znamenají a na které se připravujeme, těšíme a k nim směřujeme svůj ţivot. Jeden z nich nyní proţíváme v této posvátné chvíli, kdy před několika hodinami náš otec Tomáš byl vysvěcen na kněze a právě teď a tady předsedá této bohosluţbě jako čerstvý novokněz. Svatý olej, kterým byly jeho světitelem pomazané jeho ruce právě dnes dopoledne, ještě svým způsobem nevyschl a ani nevyschne, protoţe je to svátost, která nese v sobě nesmazatelný charakter aţ k věčnosti. Kolik vzácných lidí touţilo, a to zvlášť u nás v době komunismu, dosáhnout tohoto stupně svátosti

kněţství a nedostalo se jim této nezaslouţené milosti. Kolik světců se neodváţilo přijmout tuto svátost, protoţe se cítili nehodní? Za všechny vzpomenu svatého Františka z Asissi, který zůstal „jenom“ jáhnem! Ten, kdyţ potkal kněze, a to i hříšného, tak mu z úcty líbal ruce, a dokonce i šlépěje stop, které zanechal na cestě. Tak velice si váţil této svátosti. Ty, drahý otče Tomáši, dnes stojíš před námi jako čerstvě vysvěcený Kristův kněz. Kněz, který je druhým Kristem, zastupujícím v sluţbě, kterou jsi dnes vzal na sebe, a to aţ do smrti, aţ na věčnost! Teď bychom asi měli začít u tvých vzácných rodičů, které z tohoto místa srdečně pozdravuji a na dálku jim tisknu ruku, a tak velice s nimi proţívám, proţíváme i jejich radost. Bylo to před 46 léty, kdyţ mladičký Václav u sv. Ludmily v Praze sliboval své milované Marcelce lásku, úctu a věrnost aţ do smrti. Pán Bůh jim poţehnal skoro po dvou létech, a to

21. ročník jediným, vytouţeným synem, kterému dali jméno Tomáš, kterého tak nechali i pokřtít u svatého Gottharda v Praze. Celý svůj společný ţivot věnovali právě jemu, kdyţ v posrpnových událostech v roce 1968 emigrují do Holandska, aby svému synovi umoţnili ţít ve svobodné zemi a v ní ho vedli a vychovávali právě v křesťanské víře. Na tomto místě bych chtěl těmto rodičům našeho novokněze, a to zcela upřímně, poděkovat za jejich jediného syna, kterého odevzdali a odevzdávají Pánu Bohu. Slavnost jejich syna Tomáše je také i jejich slavností. Ale dobře víme, ţe v ţivotě kaţdého kněze není jen slavnostní „Hosana“, ale také potupné „Ukřiţuj“. Říkám to schválně na tomto místě, milí rodiče, abyste s vaším milovaným synem stáli a pomáhali mu, jak v momentech radosti, tak i největší opuštěnosti, která nemine kaţdého kněze. V této chvíli se v myšlenkách, ale hlavně v srdci, chceme vrátit o pár hodin dozadu, kdyţ jsi, milý Tomáši, byl vysvěcen na kněze. Je to vlastně návrat mnoha staletími přes posloupnost apoštolů a jejich nástupců aţ do večeřadla, kde Kristus ustanovuje tuto úţasnou svátost, které se dostane jenom některým, a to právě vyvoleným. Je to vlastně vyvolení ke sluţbě. Tak v pravdě nazýváme tuto svátost – sluţebné kněţství. Ano, Kristus se stal naším sluţebníkem, kdyţ těsně před ustanovením této svátosti umývá svým apoštolům nohy! (srov. Jan 13).

17

Úţasná lekce pro nás kněze, jak máme proţívat své celoţivotní zasvěcení, a to zasvěcení ve sluţbě dávající se lásky pro druhé. Knězem se člověk nestává sám pro sebe, ale pro druhé, k těm, ke kterým je poslán prostřednictvím svého biskupa, nástupce apoštolů. Je poslán ke všem, bez rozdílu rasy, pohlaví, věku, vzdělání, dokonce i náboţenství. A tak, drahý otče Tomáši, vykroč právě v dnešní den s otevřeným a milujícím srdcem rozdávat se po vzoru Krista – obětujícího Beránka. Čekají na tebe děti a mládeţ, která touţí kráčet po správných cestách, jimiţ je jediná existenční pravda, která se naplnila v Kristu Jeţíši. Budeš je vést a učit ve školách, v katechezích, při různých setkáváních, výletech. Buď jim dobrým učitelem, vůdcem, jeţ ukazuje na jediného a pravého Mistra a Pána Jeţíše Krista. Vyplatí se investovat síly právě do pastorace mládeţe, která je hladová a ţíznivá po trvalé pravdě ţivota. Milý Otče Tomáši, čekají na tebe rodiny, které tak touţí po knězi, aby jim byl skutečným otcem, ale zároveň matkou, i dítětem. Rodiny, jako domácí církve podle vzoru Jeţíše Krista Nazaretského, touţí po moudrých a praktických radách týkajících se duchovního ţivota. Buď těmto rodinám nápomocný, zvlášť rodinám neúplným, osiřelým, nejslabším. Čekají na tebe staří a nemocní lidé, kterých je v našich jihočeských kostelech nejvíce. Jsou to zvláště ti

18


staří a opuštění, kteří jsou častokrát bez povšimnutí, bez vnitřního pohlazení. Právě oni na tebe tolik čekají a věř mi, ţe ti svou lásku budou opětovat a mnohonásobně vracet především modlitbou a obětí! Nezapomínej, ţe právě v těchto trpících údech Krista máš největší oporu svého kněţského ţivota. Čekají na tebe bratři a sestry z jiných církví, abys i pro ně byl bratrem v Kristu a abys i spolu s nimi se modlil a usiloval o jednotu, o níţ Kristus prosí ve své velekněţské modlitbě (srov. Jan 17). Buď proto knězem se srdcem připraveným naslouchat, ale zároveň nezapomínej na svou vlastní identitu, která se rodí především v bratrské lásce. Čeká na tebe zástup nepraktikujících křesťanů a nevěřících lidí. I na ně nezapomínej, protoţe i oni jsou děti jediného a pravého Boha. Usiluj proto ze všech sil přiblíţit se jim s milujícím srdcem. „Podle lásky nás poznají.“ Ta je ukazovatelem, ţe Bůh je věčně ţivý a přítomný! Někdy opravdu stačí pohled plný lásky nebo srdečný pozdrav, který je mnohokrát víc, neţ nesčetná kázání v poloprázdném kostele. Čekají na tebe spolubratři kněţí, jak mladí, tak i ti staří v kněţském domově. Stal ses jedním z nás, a tak vítej mezi námi a vytvářej s námi jednu kněţskou rodinu, jeţ se tak viditelně projevuje v presbyteriu církve. Nenech se, prosím, otrávit naší únavou,

různými nezdary a nepochopeními, které tolikrát zakoušíme. Naopak, „nakaţ“ nás svou novostí, nadšením a horlivostí, protoţe my, tvoji sluţebně starší spolubratři, právě toto od tebe čekáme. Milý otče Tomáši, čekají na tebe naši otcové biskupové, abys pod jejich vedením působil všude tam, kde tě pošlou. Protoţe kněz bez svého biskupa nemůţe existovat! Je to opravdu někdy otázka silné víry, bez které si nedokáţeme svoji působnost představit. Naše kněţská identita vzešla právě vzkládáním biskupových rukou a jeho konsekrační modlitbou. Nezapomínej na to! Drahý Tomáši, čeká na tebe sám boţský Spasitel Jeţíš Kristus! On si tě vyvolil ještě v lůně tvé matky a povolal do kněţské sluţby. To on je tvůj ţenich, nevěsta, manţelka, děti, kariéra. On je tvým vším! Zamilovávej se do něho den co den! A to v osobním vztahu k němu! Jen k němu! Jsi povolán k tomu, abys vysluhoval svatými svátostmi, a tak zpřítomňoval jeho samotného. Budeš křtít, mimořádně biřmovat, vysluhovat svátostí nemocných, stvrzovat církevní manţelství. Ale především jako katolický kněz budeš slavit uprostřed svého věřícího lidu svátost eucharistie, která je středem našeho ţivota. Ve tvých rukou, tebou vyslovenými konsekračními slovy: „Toto je moje tělo … Toto je má krev…“ se i ty budeš stávat tělem a krví dávající Jeţíši Kristu! Jak veliké je niterné tajemství

21. ročník mezi Kristem a jeho knězem! Dnes, milý příteli, za krátkou chvilku se to stane. Vyslovíš to poprvé s nejzkroušenějším srdcem, pak pokorně poklekneš a pak jedním dechem vyslovíš to odevzdané: „Mysterium fidei“. Pro toto jsi tolik opustil, houţevnatě studoval a odepíral si, pro toto jsi teď uţ knězem, pro toto teď slavíš svou první mši svatou! Abys mocí Ducha Svatého zpřítomnil Boha mezi námi, aby naše svatostánky nezůstávaly osiřelé, bez toho, komu patří! Pak je tu svátost smíření, jejíţ vysluhování je opět rezervována pouze knězi. Je to pouze kněz, který takto nenahraditelným a viditelným způsobem zastupuje Krista a zprostředkovává pro nás lidi nepochopitelné Boţí tajemství, a to jeho nekonečné milosrdenství. Kolik zpovědí, drahý Tomáši vyslechneš, kolika plačícím utřeš slzy, kolik dobrých a moudrých rad udělíš, potěšíš, s láskou napomeneš a pak zvedneš ţehnající ruku a mocí Boţí udělíš rozhřešení. Proto jsi také knězem, aby takto viditelným způsobem se projevovala velkorysost Boţí lásky! Drahý Tomáši, v ţivotě kněze jsou tři nejdůleţitější okamţiky. Ten první je jeho kněţské svěcení. Druhý jeho primice. Oba máš v tento slavný den, v této šťastné chvíli svého ţivota. V této souvislosti bych navázal na nezapomenutelného biskupa dr. Josefa Hloucha, který jednou

19

pronesl, ţe právě Kristova primice se konala na Velký pátek na kříţi. Určitě rozumíš, chápeš! Ano, dnes ses ukřiţoval pro nás všechny s Kristem na kříţ. Vţdyť i proto při přednášení kněţských modliteb při mši svaté máš rozepjaté ruce na znamení tohoto odevzdání se. Nezapomínej na to po celý ţivot! A neboj se, Ten, kterého budeš denně brát a rozdávat ve svých rukou, bude určitě s tebou. Jen mu důvěřuj a on tě bude pevně a s láskou drţet, jako ty jeho ve všech vysluhovaných svátostech. Opět vzájemné propojení Krista a kněze! Třetím nejdůleţitějším okamţikem pro kněze je jeho smrt, pohřeb! Kéţ i v den tvého pohřbu, milý otče Tomáši, máš kolem sebe tento věřící, zboţný lid, který s vděčností bude děkovat Všemohoucímu Bohu za tvůj proţitý, naplněný kněţský ţivot. Kéţ i ta třetí skutečnost naší existence je pro nás všechny kněze tím nejšťastnějším okamţikem, v němţ, jak věříme, budeme proţívat milost kněţství uţ s věčným Veleknězem! Na závěr bych ti chtěl poděkovat za tyto lidi z Bavorova a celého okolí, ţe jsi právě je poctil, ţe právě v dnešní den tvého vysvěcení na kněze slouţíš svou první mši svatou tady mezi námi! Také ti děkuji za tvou důvěru a lásku ke mně, ţe sis vybral právě mě, nehodného, abych promlouval na tvé primiční mši svaté. Amen.

20


Vzpomínky na P. Františka Hobizala Zavítalo k nám léto a jsou tu teplé, sluníčkem prozářené červencové dny, které nám připomínají smutné 10. výročí úmrtí našeho duchovního otce, dlouholetého děkana v Bavorově, P. Františka Hobizala, čestného kanovníka Katedrální kapituly u sv. Mikuláše v Českých Budějovicích, emeritního vikáře strakonického vikariátu a duchovního správce poutního místa Lomec. Zemřel po delší nemoci 8. července 2001 ve věku 68 let. Bavorov se celý oděl do smutku a upřímně ţelel odchodu svého duchovního pastýře. Celých 45 let svého kněţského ţivota obětavě slouţil Bohu a svým farníkům, z toho plných 41 let v Bavorově. Moje osobní vzpomínky na P. Františka Hobizala, autora několika oblíbených publikací, zvláště o Šumavě, kterou miloval, a o jeho rodných „Budějicích“, jsou u kaţdého z nás odlišné. Vzpomínky nás vţdy povznáší a dojímají. Kaţdý si ukládáme do své paměti jiný záţitek, okamţik, který pak ukrýváme ve svém srdci a často z něj i dlouho čerpáme radost, pohodu, ale i bolest, podle toho co nás jak zasáhne. Jsme lidé různí, i naše vzpomínání na našeho pana děkana Hobizala bude odlišné. Jedno však mají společné: lásku a úctu všech farníků k tomuto obětavému duchovnímu otci. Ctěný otec František si získal všechny farníky svojí mírnou povahou, přirozenou inteligencí, shovívavostí a laskavostí.

Kostel je pro nás všechny takové duchovní usmíření, kdyţ farníci jsou pohromadě. Proto má moje další vzpomínka duchovní rozměr. Kaţdý velký církevní svátek se mi vybavuje v podobě svátečních, dojemných, velmi působivých velikonočních a vánočních přání, která P. František rozesílal a obdarovával jimi své přátele a známé. Zamýšlel se o naději, potřebě pokoje pro náš svět, přál všem hodnoty Ducha, aby světlo Kristovo rozptýlilo mlhu kolem nás. Cituji z Vánoc 1997: „Den krátký je, noc dlouhá, tmou hvězdy třpytí a v lidech hlad a touha má podob tisíce….“ Tvrdil, ţe nejdůleţitější velké ctnosti jsou víra, naděje a láska. Nám, ţe je nejvíce potřeba naděje, která tvoří duhový most mezi vírou a láskou. Hned po nich jsou nejdůleţitější ctnosti: pokora a snášenlivost. Ve svých přáních vyzdvihoval převáţně kulturu duše a pomoc ostatním v hledání Jeţíška v dnešním světě. Vzpomínky se hrnou ze všech stran. Snaţil se krom svého kněţského poslání farníky vzdělávat, dávat dohromady, pobavit, aby jim společně bylo dobře. Pořádal v KD v Bavorově, ve Vodňanech a v budově Gymnázia Prachatice nezapomenutelná setkání s význačnými lidmi, jeho přáteli. Byly to nádherné adventní večery, přednášky, besedy, ale i bály, kde sršel upřímnou radostí a vtipem. Za tuto širokou paletu akcí pořádaných nejen doma v Bavorově, ale i u sousedů,

21. ročník pro věřící i ostatní příznivce, si našeho pana děkana váţilo a ctilo celé široké okolí. Na jeho vyprávění se lidé těšili a jeho kulturní akce byly obsazeny do posledního místečka. Matně si vybavuji, alespoň některé významné osobnosti, které jsme poznali: významného skladatele a hudebníka Francze; Mons. ThDr. Karla Skalického, děkana teologické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích; Mons. Jaroslava Škarvadu; Mons. Dr. Tomáše Halíka; Dr. Maxe Kašparů atd. Pořádal s výkladem pro své ovečky zájezdy na známá poutní místa v Čechách, Rakousku i Německu. Dokázal zaujmout svými veselými historkami ze svého ţivota a i z vlastní rodiny. Rád bavil lidi, proto byl lidmi oblíben a milován. Všechny své veřejné kulturní akce zakončoval písní: „Aby nás Pán Bůh miloval, miloval, hříchy odpustil, nebe dal, nebe dal.“ Přítomní s dojetím povstali a mezi nimi se rozlila vlna solidarity, lásky, pohody. Nezapomenutelný záţitek. Ráda vzpomínám na pana děkana Hobizala jako na výtečného obřadníka všech církevních slavností. Nejkrásnější den v roce Štědrý den, byl v bavorovském kostelíčku velkým svátkem. P. František pozvedl Jeţíška z jesliček před oltářem a nesl jej prostředkem kostela, ministranti zvonili zvonečky, vzadu šli pastýři v ovčí vestě s holí jako z Betléma. Pan děkan nesl Jezulátko s upřímnou vroucností a láskou ke kaţdému návštěvníku kostela. Nemohli jsme se

21

ubránit dojetí. Poponášel Jeţíška s trpělivostí od jednoho ku druhému, aby mohl kaţdý z nás přivítat Spasitele. Vítával návštěvníky v kostele i s Třemi králi, které pečlivě ošatil z kostelních ornátů, kaţdý měl jinou paruku, korunu, nechyběly ani potřebné atributy. Věrohodně představovali cizokrajné mudrce se všemi dary Jeţíškovi. Dětem naděloval dárečky sv. Mikuláš, jakoby se spustil přímo z nebe. Nejpozoruhodnější rok pro Bavorov na významné události v jeho dějinách byl rok 1995. P. Hobizal, Tři králové i „helfenburská páţata“ vítali na Nový rok 1995 vzácnou návštěvu, pana prezidenta republiky Václav Havla. Novoroční poţehnání: „Kdoţ můţete, poklekněte před Bohem a přijměte novoroční poţehnání“ na prezidenta Václav Havla silně citově zapůsobilo. I milé povídání P. Františka zapadlo všem do otevřených srdcí. Prezidentův tiskový mluvčí Ladislav Špaček při odchodu z kostela poznamenal: „Ještě jsem tak krásný Nový rok ve svém ţivotě nezaţil.“ Nesmazatelný okamţik, lidem tekly dojetím slzy, prezident odcházel špalírem lidí a náš pan děkan jej vyprovázel se svým obvyklým doprovodem. Helfenburská páţata, tzv. fakulanti, asistovali v kostele při všech významných církevních slavnostech. K tomuto účelu bývaly vyuţívány některé děti z ministrantů i ostatní děti,

22


které chodily na náboţenství. Pečlivě byly přistrojeny do typického ošacení páţat, včetně paruk. Zásluhou P. Františka Hobizala, dne 18. 6. 1995 zavítala do „bavorovské katedrály“, jak sám, říkával, významná osobnost. Boţí Tělo tohoto dne celebroval v bavorovském kostele Giovanni Coopa, kardinál, papeţský nuncius v ČR a doyen diplomatického sboru ČR, který se stal čestným občanem Města Bavorova. Dodnes rád vzpomíná na dobráckého duchovního pastýře P. Hobizala a malebné městečko Bavorov. S velkým vděkem vzpomínám na poutavá vyprávění P. F. Hobizala o historii chrámu Páně Nanebevzetí Panny Marie v Bavorově. Vyprávěl zasvěceně několik dní, poslouchali jsme s velkým zájmem, bohuţel jen asi 10 lidí, s bývalým panem učitelem Polánským. Dovoluji si jen opravdově okrajově uvést: Nejkrásnější dílo řezbářské v kostele je kříţ s ozdobou sice barokní, ale Kristus je z doby pozdější gotiky. Hlava Krista je v kómatu, není mrtvý, umírá s přivřenými víčky. Pokud se na něj člověk delší dobu dívá, nabude dojmu, ţe se víčka mírně pohnula – optický klam – mistrovské dílo. Ještě bych se ráda zmínila, ţe za působení P. F. Hobizala v r. 1999 při opravě střešní krytiny hlavní věţe vyjmuli z makovice věţe staré noviny, fotografie z důleţitých událostí – svěcení zvonů, 1. 5. 1937, z pohřbu P. Jelínka děkana z Bavorova z r. 1939, mince a zápis z r. 1939.

Do tubusu, který je v makovici věţe byly zpět vloţeny uvedené staré archiválie a následující listina sepsána P. Hobizalem: „ANNO DOMINI 15. srpna léta Páně 1999 o slavnosti Nanebevzetí Panny Marie, které je zasvěcen tento staroslavný chrám, pořizujeme tento zápis o zahájení generální opravy chrámu a děkanství a vkládáme tento zápis do makovice velké věţe, která je právě uzavírána a ze které byl vyjmut zápis z předchozí opravy datovaný 23. srpna 1939. Svět 15. srpna 1999. Apoštolskou církev římskokatolickou řídil Kristův náměstek papeţ Jan Pavel II. od 16. 10. 1978. Hlavou našeho státu – prezidentem České republiky byl pan Václav Havel – od roku 1993. Předtím byl prezidentem Československé republiky, která skončila k 31. 12. 1992. Českým primasem a metropolitou byl Mons. PhDr. Miloslav kardinál Vlk od března 1991. Biskupem českobudějovickým byl od srpna 1991 Mons. ThDr. Antonín Liška, CSsR. Děkanem bavorovským byl P. František Hobizal. Od 7. února 1969 – od srpna 1985 současně vikář strakonického okresu. Starostou starobylého města Bavorova byl pan ing. František Vavruška. Od prosince 1990. Německá okupace naší republiky skončila 9. května 1945. Bohuţel demokratická republika trvala jen krátce. 15. února 1948 zavládla opět totalitní vláda jedné strany - KSČ. V roce 1968 byla republika znovu okupována, tentokráte sovětskou armádou. Konec okupace a konec

21. ročník totalitní vlády přinesl teprve 17. listopad 1989. Státní i církevní poměry se začaly zvolna ozdravovat, ovšem jsou brţděny nepoctivostí a sobectvím lidí, kteří zvykli ţít bez morálního zákona – bez Desatera. Generální oprava chrámu a děkanství probíhá postupně a je dotována státní dotací, přispěním diecéze, okresu strakonického, bavorovské obce a lidu.“

23

Na důkaz lásky a vděčnosti obětavému a laskavému knězi F. Hobizalovi, který tak zdůrazňoval potřebu pěti nejdůleţitějších ctností pro člověka – lásku, víru, naději, snášenlivost a pokoru, stále rozsvěcují malá světýlka na jeho hrob věrní farníci a vzpomínají s modlitbou. Stále slyším jeho krásný silný hlas, jak se rozléhá v našem chrámu Páně. Marie Sekaninová z Bavorova

Léto na Lomečku Váţení přátelé, čtenáři farního časopisu AVE! Rok utekl jako voda a já usedám, píši a vzpomínám na exercicie roku 2011. V neděli 26. června odpoledne se setkávám na Lomečku se známými tvářemi. Mám radost, ţe jsou „děvčata“ v pořádku a ţe zde opět můţeme být pohromadě. Cítím, ţe nás ráda pod svá křídla přijímá naše milá sestra M. Benedikta, s úsměvem nás zdraví matka představená S. M. Klára a ostatní sestřičky. Prostě jsem a mám čest být na Lomečku v blízkosti Panny Marie a Pána Boha. Ráno usedám v kapli, přichází P. Dominik Josef Doubrava O. Praem. ze Lhenic. Dívám se na něj a myslím si – ten jistě nemá a nikdy neměl ţivot lehký. Ve tváři, v chůzi, v pohybu těla vidím bolest, kterou je ochoten nést, ale také přívětivost a lásku, kterou nám je ochoten rozdávat. Připravil si pro nás přednášky na téma „Základy víry“.

Tichým hlasem k nám začíná promlouvat a my mu nasloucháme a rozumíme. Cítím v sobě klid a je mi krásně. Mohla bych naslouchat a naslouchat. O přestávce se domlouvám s ostatními „děvčaty“, ţe jsou na tom obdobně jako já. Klidně bychom mohly naslouchat déle, ale musíme mít ohled na zdravotní stav otce Dominika. Máme ale štěstí. Kaţdá z nás má moţnost promluvit s otcem Dominikem soukromě v „biskupském pokoji“. Pěkně probíráme jedno téma za druhým, doplňujeme, dotazujeme se a bohuţel i nám tím utíká kaţdý den moc rychle. Krásná setkání byla i se sestrou M. Benediktou (Beni), která se nám snaţí věnovat, jak jen ve své denní činnosti můţe. Jsou to setkání nejen při modlitbách a prosbách v kostele, či při „učení se“ modlitby breviáře, ale i krásná posezení a vyprávění na lavicích před

24


kostelem. K tomu nám Panna Marie připravila krásné teplé počasí, tak je nám krásně nejen na těle, ale hlavně na duši. Bohuţel, pět dní uteklo jako voda a my se musíme rozloučit. Všechny věříme, ţe Panna Marie a Pán Bůh nás zase za rok sem na Lomeček zavolá a my opět proţijeme krásné a Boţím duchem naplněné dny. Milý otče Dominiku, milá matko představená, milá sestro Benedikto. Všichni, kteří jste o nás pečovali a byli nám vţdy na blízku slovem, úsměvem.

Vám všem bych moc ráda, myslím, ţe nejen já, poděkovala. Všem vyprošuji u Panny Marie klid, zdraví a také prosím, abychom za rok opět mohly usednout v kapli do lavic a naslouchat milému hlasu otce Dominika. Vám, otče, děkuji za všechna slova, která jsem mohla od vás slyšet a to nejen v kapli, ale i v soukromí. Moc Vám přeji zdraví, kterého opravdu potřebujete. Vaše Jindra Černá, Děčín, účastnice exercicií pro ženy

Exercicie děvčat Na konci srpna se na Lomci uskutečnila duchovní cvičení pro skupinu děvčat ve věku 16 – 35 let. Exercicie vedl P. Bohuslav Richter, děvčat bylo celkem 16, z různých míst. V několika dnech jsme sledovaly nejprve Mojţíše, který dostává Desatero a pak Jeţíše, jak říká: „Blahoslavení…“ Vrcholem kaţdého dne byla mše sv. v kostele, dopoledne i odpoledne byly přednášky, moţnost osobní i společné modlitby, den byl završen tichou adorací. Jednotlivé přednášky krásně doplnily i biblické postavičky, se kterými P. Bohouš pracoval.

Měla jsem moţnost být na celém programu a dělat spíše materiální a organizační zázemí. Těch několik dní hodnotím velmi dobře. Vidět mladé lidi, kteří se snaţí ztišit se, modlit se, vidět je rozptýlené po lomeckém areálu s Biblí v ruce, bylo povzbuzující. A to je jen vnější pohled. To vnitřní, co konal Bůh v srdci kaţdé jednotlivé, bylo neviditelné a zůstává tajemstvím kaţdé z nich. Díky za to! (S. M. Klára)

PŘÍSLOVÍ A CITÁTY  neznámá  Bliţní nám byli dáni k tomu, abychom zjistili, jak milujeme Boha. (J. Kratka) 

 Láska ţije pouze z důvěry. (H. de Balzac)  Z paličaté hlavy padají vlasy rychle. (H. Michaux)  Moudrost je jako elektřina. Obojí se projeví ve výkonu. (R. W. Emerson)

21. ročník

25

Jubilejní rok sv. Jana Nep. Neumanna 150 LET BOROMEJEK V PRACHATICÍCH 1861 – 2011 (pokračování z minulého čísla) V důsledku uzavření osudové mnichovské dohody, obsadila německá armáda 8. října 1939 také město Prachatice a sirotčinec musel být zrušen. Z domova se stal Zaopatřovací ústav pro věkem pokročilé a nemocné osoby. Asi sto chovanců bylo vesměs německé národnosti. Pečovalo o ně 11 sester a 4 spolupracovníci. Po ukončení druhé světové války se začaly stahovat mraky nad Mateřincem v Praze Pod Petřínem, protoţe v generálním vedení byly sestry německé národnosti. Více se ovšem jednalo o vyvlastnění majetku sester. Změna politických a státních poměrů donutila kongregaci, aby se rozdělila na československou a rakouskou. Díky rozváţnému jednání tehdejší Matky Bohumily Langrové, která byla zvolena do čela sester české národnosti, proběhl odsun sester německé národnosti postupně a klidně. Také z Prachatic se musely sestry německé národnosti vystěhovat do Rakouska a vystřídaly je české sestry. Ústav se dostal do svízelné situace, protoţe se odsun německých chovanců neuskutečnil najednou, soustředili se sem také němečtí občané, čekající na odsun a nastaly váţné potíţe se stravováním. Sestry se

v tomto období velmi zadluţily, ale dále přijímaly věkem pokročilé obyvatele. V roce 1948 převzala vedení ústavu Česká katolická charita; název byl změněn na Charitní domov a na vedoucí místo nastoupil civilní vedoucí. 30. dubna 1950 se stala představenou prachatické komunity Matka Vojtěcha Hasmandová. Za jejího působení byl v klášteře ukryt kněz, řeholník, Remigius Janča OFM, který tajně dával sestrám exercicie. Sám unikl zatčení. Jeho tajný pobyt byl prozrazen a 10. září 1952 obklíčili dům členové Státní bezpečnosti. Sestra Vojtěcha byla zajištěna a obviněna z údajné protistátní činnosti. Dopaden byl také otec Remigius. Následovalo další zatýkání a ještě dvě sestry z prachatické komunity byly zatčeny a odsouzeny. Hlavní přelíčení se konalo v září 1953 v Písku. Sestra Vojtěcha Hasmandová byla odsouzena za údajnou protistátní činnost na 8 let a do Prachatic uţ se nevrátila. Další dvě sestry dostaly 3 roky za napomáhání. V roce 1960 se všechny charitní ústavy měnily na Domovy důchodců a to platilo i pro rodný dům Jana Neumanna. (pokračování příště)

26 


HUMOR je koření života!



Přijde pán k doktorovi a říká mu: „Pane doktore, já se vůbec nemůţu narovnat.“ Lékař: „A nebude to tím, ţe jste si knoflík od kalhot zapnul do díry u košile?“

Pepíček vběhne do třídy 5 minut po zvonění bez klepání. Paní učitelka mu povídá: „Pepíčku, pěkně se vrať za dveře a vejdi ještě jednou, ale tak, jak by vešel například tvůj tatínek.“ Pepíček vyjde, za chvíli rozkopne dveře, vrazí do třídy a zařve: „Tak co, vy bábovky! Nečekali jste mě, co?!“

Do hospody vstoupí zajíček a povídá: „Jestli ten, kdo mi ukradl koně, ho hned nevrátí, udělám to, co by v takové situaci udělal můj děda.“ Za chvíli se u hospody objeví kůň. Zajíc chce odejít, ale všichni touţí vědět, co by udělal jeho děda. Zajíc na to: „No co, šel by domů pěšky.“

Novomanţel se rýpe v jídle a ptá se: „Lásko, to jídlo je zase z plechovky?“ A jeho blonďatá manţelka odpovídá: „Ano, byl na ní takový krásný pejsánek a nápis Pro Vašeho miláčka.“

Na dvoře statku povídá kočka praseti: „Já vím, co z tebe bude, aţ vyrosteš.“ – „Fakt? Ty jsi četla můj horoskop?“ – „Ne, kuchařku!“

„Co je s kolegou Koláčkem?“ ptá se jeden ţebrák druhého. „Ale, nebudeš tomu věřit, pracuje!“ – „Ale, co bych nevěřil? Já jsem vţdycky tvrdil, ţe je pro peníze schopný všeho.“

Potkají se dva: „Tak co, kamaráde, čím se dneska ţivíš?“ – „Více méně politikou.“ – „Máš pravdu, mně se taky nechce dělat!“

Chovanec psychiatrické léčebny pozoruje z okna zahradníka a po chvíli na něj zavolá: „Co to tam děláte?“ – „Dávám hnůj na jahody.“ – „Hm, hm, já jsem na ně dával obvykle šlehačku. No jo, ale já jsem holt blázen.“

„Paní Šťovíčková, tak ten váš soused prý umřel na sklerózu, je to pravda?“ – „Je to pravda, paní Novotná, na sklerózu.“ – „A jak to jako je?“ – „Já nevím, asi zapomněl dýchat.“ 

Přišla paní k lékaři celá modrá, zelená, zbitá. „Co se Vám stalo, paní?“ – „Kdyţ se muţ vrátí napitý z hospody, pokaţdé mně takhle zmlátí. Co mám dělat?“ – „Udělejte si heřmánkový čaj a kdyţ se vrátí muţ z hospody, tak ho kloktejte. Po týdnu se ukaţte, jak to zabralo.“ Po týdnu přijde paní k lékaři, ţádné stopy po pranici. „Zabralo to. Nezmlátil mne.“ Lékař praví: „Věděl jsem to. Stačilo jen mlčet.“

21. ročník

27

DĚTI píší BOHU Milý Boţe, proč nenecháš v Bibly dělat ţeny stejný věci jako dělají muţi? Ale umírat jako prvorozený by nemusely. Ahoj.

Sandra

Milý Boţe, nesnáším chuť vína. Proč jsi je v Izraeli neučil pít ovocnou šťávu nebo papagájovej dţus? Měj se hezky!

Boris



Tichá otázka „Co jsem to zapomněl?“ Vnuk chodí po pokoji a opakuje si tuhle větu. Uvaţuji, co asi tak mohl zapomenout, ve čtyřech letech ještě tolik věcí na zapomínání není. Pamatuji se na jednoho učeného souseda, starého sklerotického pána, který říkával: „Já jsem toho uţ zapomněl tolik, kolik toho většina lidí nikdy ani nebude vědět.“ To rozhodně není případ mého vnuka. Ve čtyřech letech ještě nehrozí skleróza. Poslouchala jsem jeho otázku a pomalu jsem poznávala, co jí chce říct, proč ji říká. Poznávala jsem to podle intonace. „Co jsem to jenom chtěl? Co jsem to zapomněl?“ Ano, byla to moje intonace. Tohle je moje častá věta. Jak stárnu, stává se mi často, ţe zapomenu, pro co jsem šla nebo co jsem chtěla udělat. A pak si takhle povídám pro sebe. A vnuk, který mne někdy aţ směšně napodobuje, jako děti napodobují dospělé, si teď hraje „na mne“. A pouţívá mou nechápavě opakovanou větu. Dokonce i chodí jako já. Ne, neposmívá se mi. Rozhodně ne. Kdybych se na něj zlobila jako na posměváčka, nechápal by, proč se zlobím. Malé děti bývají někdy jako opičky a napodobují

dospělé. Není v tom výsměch. Není to ironie. Je to pouze rozcvička člověka, který je na zemi teprve krátce, a tak se snaţí zkusit si kdeco. I třeba chodit a mluvit jako babička. „Co jsem to zapomněl?“ Dává si dokonce ruce v bok v mém starém gestu. Usmívám se na něj. A on si vykračuje pyšně a ještě spokojeněji. A já se zamýšlím: Co jsem zapomněla? Ale nemám jiţ na mysli nějaké zapomenutí toho, co jsem chtěla udělat. Nemyslím na nějaké zapomenuté brýle. Myslím na důleţitější věci. Na to, co člověk snadno zapomene a ani si přitom neuvědomí, ţe to zapomněl udělat. Myslím na ty, které mám ráda. Nezapomněla jsem na smutek, na samotu, na zoufalství někoho z nich? Kolikrát člověk přehlíţí trápení svých blízkých a ani ho nenapadne, ţe by nějaké trápení mohli mít. Dívám se na vnuka. „Cóóó jsem to zapomněl?“ A říkám si: Co jsem tak asi mohla opomenout? Obvykle na něco vţdycky přijdu, na něco, na co bych bez téhle otázky nepřišla. A třeba aţ já budu v nesnázích, si zase někdo vzpomene na mne. (Z knihy E. Martin: Babičky a andělé)


28

POUTĚ na LOMEČKU Dat. Den Hod.

Hlavní celebrant

Název pouti

N10.00 Hlavní poutní

11. 9.

13. 9.

út

17.00 Fatimský den

P. Mgr. Roman Dvořák, Č. Budějovice P. Mgr. Josef Sláčik, Prachatice P. Mgr. Petr Misař, Katovice

1. 10.

so

17.00 Růţencová

Mons. Jiří Paďour OFMCap., Č. Budějovice

13. 10.

čt

17.00 Fatimský den

Mons. Karel Fořt, P. Slávek Švehla, Mnichov

15.00 Mládeţnická

ZE ZÁŘÍJOVÉHO KALENDÁŘE 8. 9. 12. 9. 14. 9. 15. 9. 16. 9. 17. 9. 21. 9. 28. 9. 29. 9.

Narození Panny Marie Jména Panny Marie Povýšení svatého Kříţe Panny Marie Bolestné Sv. Ludmily Vtisknutí stigmat sv. Františkovi z Assisi Sv. Matouše, apoštola a evangelisty Sv. Václava Sv. Michael, Gabriel a Rafael

PRANOSTIKY

NA

ZÁŘÍ



   

Co srpen nedovařil - září nedosmaţí. Na dešti v září rolníkům moc záleţí. Po hojných deštích v září, osení zimní se podaří. Prší-li na Panny Marie narození, má déšť osm neděl trvání. (8. 9.)

********************************************** Registrační značka: MK ČR E 12987. Uzávěrka vţdy do 15. dne v měsíci. Číslo vydání odpovídá podtitulu časopisu. Vydává: Kongregace Šedých sester III. řádu sv. Františka, Lomec 62, 389 01 Vodňany (tel. 383 382 703, fax: 383 383 444). Distribuce: Řeholní dům Šedých sester na Lomci (č. účtu: 77226622/0800). Časopis se vydává bezplatně. Internetová adresa: www.lomec.cz. (e-mail: [email protected])

AVE Z LOMEČKU ČERVENEC SRPEN 2011

Recommend Documents