AVE Z LOMEČKU DUBEN 2011

AVE Z LOMEČKU

DUBEN 2011

2

AVE DUBEN 2011

VELIKONOČNÍ ZAMYŠLENÍ MARIA POD KŘÍŽEM (Jan 19,25-27) S událostí prvního znamení učiněného na svatbě v galilejské Káně se logicky pojí i druhé místo, v němţ hovoří evangelista Jan o Panně Marii. Jde o známou podrobnost, kterou nám ostatní evangelisté ve svých pašijových líčeních nezprostředkovávají: Jeţíšovo svěření milovaného učedníka matce a matky učedníkovi. Text, jímţ se budeme zabývat, zní takto: „U Jeţíšova kříţe stály jeho matka a sestra jeho matky, Marie Kleofášova a Marie Magdalská. Kdyţ Jeţíš uviděl svou matku a vedle ní stojícího učedníka, kterého miloval, řekl matce: „Ţeno, hle, tvůj syn.“ Pak řekl učedníkovi: „Hle, tvá matka.“ A od oné hodiny ji vzal ten učedník k sobě“ (19,25-27). Pomiňme otázku určení počtu a totoţnosti osob, které stály u Jeţíšova kříţe, a zabývejme se rovnou Jeţíšovým gestem. Ve verších 26 - 27 čteme, ţe Jeţíš uviděl svou matku (a učedníka) a řekl matce: „Hle, tvůj syn.“ Pak řekl učedníkovi: „Hle, tvá matka.“ Exegeta M. De Goedt v nich vidí takzvané „schéma zjevení“, které sestává ze tří prvků: vidět, říci, hle. Jde o literární model známý jiţ

z prorocké literatury, který se pouţívá tehdy, kdyţ chce Hospodin prostřednictvím svého „mluvčího“ sdělit určité „zjevení“, tj. doktrinálně velmi důleţité poselství. Jan pouţívá tohoto schématu kromě našeho úryvku ještě třikrát: kdyţ Jan Křtitel dvakrát ukazuje na Jeţíše Krista a prohlašuje o něm, ţe je „Beránek Boţí“ (srov. 1,29.35-36) a kdyţ Jeţíš charakterizuje přicházejícího Natanaela jako „Izraelitu, v němţ není lsti“. (srov. 1,47) Pouţil-li tedy Jan i v našem textu tohoto způsobu vyjádření, znamená to, ţe Jeţíš chtěl podle něj svými slovy zjevit velmi důleţité poselství, nikoli se jen materiálně postarat o svou matku. To nakonec můţeme vytušit i z prosté skutečnosti, ţe svěřuje nejen svou matku učedníkovi, ale i (a to dokonce dříve!) učedníka své matce. Toto „opakování má, se vší pravděpodobností, ukázat, ţe mezi učedníkem a Marií se začíná utvářet intimnější a tajemnější vztah“. Biblické studie posledních desetiletí stále častěji přiklánějí

21. ročník k tradiční tezi, ţe v našem úryvku jde o ustanovení duchovního Mariina mateřství vzhledem k Jeţíšovým učedníkům. Evangelista končí toto své krátké vyprávění následující větou: „A od oné hodiny ji vzal ten učedník k sobě“ (19,27b). S ohledem na tato ostatní evangelijní místa můţeme charakterizovat, ţe od této chvíle přijal ten učedník Marii mezi všechna svá duchovní dobra, hodnoty víry, ţivotní prostor. Chceme-li být opravdovými Jeţíšovými učedníky, měli bychom se podle tohoto slova zařídit i my! (Vybráno z publikace: „Maria v Novém zákoně – napsal P. Vojtěch od sv. Hedviky – převzato z www. pastorace.cz) ******** Na Hod Boţí velikonoční zpíváme: „Toto je den, který učinil Pán, jásejme a radujme se z něho!“ Máme skutečně velký důvod k radosti, vţdyť Pán Jeţíš skutečně vstal z mrtvých. Svým vzkříšením dokázal celému světu, ţe je pravý Bůh. Nám, kteří jsme byli ve hrobech svých hříchů, daroval ţivot Boţí zde i na věčnosti. Nás hříšné, smířil se svým nebeským Otcem. A smíření je velká věc i mezi lidmi, natoţ smíření s Bohem. V nemocnici leţel nevyléčitelně nemocný malý Milan. Jednoho dne mu sestřička oznámila, ţe ho přijde navštívit maminka. Velmi se zaradoval a nemohl se jí dočkat. Oči měl stále upřené na dveřích, aţ nakonec usnul. Probudil ho maminčin polibek. Měl velkou radost a prosil ji, aby u něj

3

zůstala. Ona mu to slíbila. Neuběhla však ani hodina, kdyţ se otevřely dveře a v nich se objevil muţ. Bylo na něm vidět, ţe je velmi zaraţený. Ale přeci jen si dodal odvahy a přistoupil blíţ k Milánkovi, který zvolal: „Tatínku, tatínku!“ Maminka vybalila dárky, které Milánkovi přinesla a uţ se s ním chtěla rozloučit, kdyţ Milan zvolal: „Ale maminko, kam chceš jít? Vţdyť jsi mi slíbila, ţe tu dnes se mnou zůstaneš dlouho. Proč se na sebe s tatínkem hněváte? K ostatním dětem chodívají rodiče spolu a vy jste za mnou ještě ani jednou nepřišli spolu!? Byl bych tak rád, kdybyste se s tatínkem smířili a odpustili si. Modlívám se za to a obětuji za to i své bolesti. I svoji smrt obětuji Bohu za vaše usmíření.“ Tu muţ podal své ţeně ruku a řekl: „Prosím, odpusť mi!“ Ţena odpověděla: „Odpouštím ti a i já tebe prosím, abys mi odpustil.“ Na znamení svého usmíření se políbili. Milánkovi zazářila očka. Od té doby chodívali za svým Milánkem společně. Byli i u jeho smrti, drţíce se vzájemně za ruce. Společně ho pohřbili a společně přicházejí i na jeho hrob a přinášejí z vděčnosti květiny za své usmíření. Umírající Milánek usmířil své rodiče. Umírající Kristus smířil nás hříšné se svým nebeským Otcem a daroval nám tak Boţí ţivot. (Převzato z časopisu „Misionár“ č. 4/1998)

4

AVE DUBEN 2011

POSTNÍ pouť 2. dubna 2011 První dubnová sobota připadla na krásný jarní den, kdy sluníčko probleskovalo skrze lomecké stromy a lidé přijíţdějící na pouť nastavovali své tváře jeho blahodárným paprskům. Krásné počasí vylákalo P. Mgr. Dominika Josefa Doubravu O. Praem. ze Lhenic ke zpovídání ven „pod obrázek na pařez“. Zasedl tam krátce před půl desátou a aţ do konce poutní mše sv. měl co dělat. Také v kostele se zpovídalo. Tam obětavě před půl desátou zasedl P. Mgr. Pavel Liška z Netolic. I on měl stále dost penitentů, kteří se chtěli před velikonocemi vyzpovídat. Chvíli přede mší sv. ještě vypomohl lomecký farář P. Miroslav Nikola, který se v 10.00 společně s hlavním celebrantem ubíral k oltáři lomecké svatyně. Hlavním celebrantem byl tentokrát kanovník českobudějovické kapituly, vikář českobudějovického vikariátu a také vyučující na Teologické fakultě v Českých Budějovicích P. Dr. Zdeněk Mareš Th. D. V úvodu všechny přítomné přivítal P. Mirek Nikola: „Milý otče Zdeňku, milí farníci a poutníci! Všechny vás srdečně vítám! Zvlášť vítám P. Zdeňka, protoţe jemu a jeho rodičům jsme za mnohé vděční. V době totality jsme totiţ u nich nacházeli velké útočiště. Takţe dnes

tady můţu za všechno poděkovat, za tento dar lásky, ţe jsme mohli u nich být a také za P. Zdeňka, ţe má v sobě plno lásky. Setkáváme se u Panny Marie, abychom čerpali tuto lásku, právě dnešní mariánský den. Ona je světlem pro temnotu této doby.“ Pak se ujal slova P. Zdeněk: „Tak toto byla hodně silná slova. To jsem nečekal, protoţe ne všechno byla úplně pravda. Především ta léta totality, to byli především moji rodiče, kteří uţ nejsou mezi námi a kteří měli tu odvahu, ţe se snaţili vytvářet zázemí pro různé křesťanské skupiny. Jsem nesmírně rád, ţe mohu být tady u Panny Marie, kde je místo školy lásky, kde se máme učit, kde máme naslouchat tomu, co ona nám říká, co nám vkládá jako odkaz do našich srdcí. Kdyţ bychom zalistovali v Písmu svatém, tak se dozvíme, ţe podstatný odkaz Panny Marie vůči lidem spočívá v tom, ţe kdyţ ona se obrací v Káně Galilejské na sluţebníky, kteří byli nesmírně rozpačití a nevěděli, co mají říkat, jim Maria říká: „Cokoliv vám, můj syn Jeţíš řekne, to učiňte!“ To je odkaz Mariin, který platí i nám. Kristus Pán říká při poslední večeři: „Toto je moje tělo, toto je krev má, to čiňte na mou památku!“ My se tedy také v této chvíli

21. ročník scházíme, abychom slavili Eucharistii, abychom konali to, co Kristus Pán nám odkazuje. Zamysleme se kaţdý sám nad sebou a prosme, abychom měli srdce otevřená, čistá pro Boţí slovo. Nejde jen o to, ţe se setkáváme mezi sebou navzájem, ale jde o to, ţe se setkáváme s naším Pánem, ke kterému

5

nás volá Jeho Matka Maria, která je i naší Matkou.“ Formulář i texty mše svaté byly ze soboty 3. postního týdne. Po mši sv. pak P. Zdeněk zazpíval loretánské litanie a poţehnal poutníkům milostnou soškou na další ţivotní cestu.

Z promluvy jsme vybrali Bratři a sestry, milí mariánští ctitelé a poutníci! Jak jsem řekl uţ na začátku mše sv., Jeţíšova Matka Maria je ta, která nás vybízí, abychom nejen přijímali slovo jejího Syna, ale abychom také dělali všechno to, co On nám řekne. Takţe nejenom abychom naslouchali, ale abychom také podle Jeho slova ţili. Jestliţe jsme nyní vyslechli úryvek z evangelia (Lk 18,9-14a), máme se nad tímto slovem nejprve pozastavit a potom také můţeme rozhodněji vědět, co můţeme a máme dělat. Všichni dobře víte, ţe Kristus Pán mluvil často v podobenstvích, aby mu lidé lépe porozuměli. Jeţíšovo podobenství začíná slovy: „Dva lidé šli do chrámu, aby se modlili, jeden byl farizeus a druhý celník.“ Uţ to samo o sobě je nesmírně kontrastní. Vedle farizeje Kristus Pán staví celníka. Jeţíš v těchto dvou postavách nechce ukázat jenom to, ţe kaţdý z nich je nějak odlišný. Chce ukázat především na jejich postoje. Na to, co je skutečně důleţité a podstatné. Na těchto dvou postavách ukazuje jednak falešné sebevědomí pokrytecky a domněle zboţného ctitele Boha; a na straně

druhé ukazuje kající postoj, pokorné vyznání hříšníka. Farizeus, jako reprezentant izraelského národa, jakoby vyzpíval před Bohem zboţnou píseň. Zakládá si na své zboţnosti, avšak těmi ostatními, méně zboţnými, anebo trochu jinými pohrdá. Chválí sám sebe a přitom říká, co všechno Bohu dává. Ve skutečnosti nejde o příliš víc, neţ to, ţe odevzdává desátky z toho, co od Boha dostává. Celník, to byl člověk, který byl povaţován za veřejného hříšníka, člověk, který patřil ke kolaborantům s Římany. Je si vědom své bezvýchodné situace. Patří k těm, tzv. chudým, kteří mají hlad a ţízeň po spravedlnosti. Na rozdíl od farizeje, který chválí sám sebe, celník Bohu nedával ani to málo, ale za to dovedl kajícně vyznat pravdu. „Boţe, buď milostiv mně hříšnému!“ Pro postoj jeho vnitřní pokory a usebranosti Jeţíš dodává: „Celník se vrátil domů ospravedlněn, ne však farizeus.“ Výraz ospravedlněn znamená, ţe na něho Bůh shlédl milostivě, ţe se k němu Bůh sklonil, ţe mu projevil své zaslíbení. Zatímco totiţ celník čeká

6

AVE DUBEN 2011

od Boha milost, farizeus očekává odměnu za svůj výkon. Co říká nám tímto Boţím slovem Kristus Pán, k čemu nás vybízí tímto podobenstvím? Myslím, ţe při dobré vůli, kaţdý z nás, kdyţ se zamyslíme, tak dojdeme k závěru, ţe pokušení farizeje se v nás objevuje. Mnohdy pozorujeme pokrytecky, poměřujeme se s druhými. To je něco, co patří k lidské přirozenosti, která je poskvrněna hříchem. Rozhodně to není věc, která by se týkala jen farizeje z našeho evangelia. Jde o jakýsi povrchní pohled, který je ovlivněný sobectvím. Sklon být podobný farizeji můţe být v podvědomí. Jistě není náhodou, ţe v evangeliu na více místech Kristus Pán říká: „Kdo se poniţuje, bude povýšen a kdo se povyšuje, bude poníţen.“ V celém evangeliu je zdůrazňována pokora. Co to je pokora? To neznamená jen, ţe budu někde pátým kolem u vozu, někde poslední v řadě. Velmi pěkně je to vyjádřeno latinským výrazem „Humilitas“, kořenem slova „humus“. Víte dobře, jak humus je na zahradě potřebný, pokud chceme, aby něco krásného a dobrého vyrostlo. Humilitas, to je základ, něco z čeho můţe něco krásného a dobrého vyrůst. Pokora je jedna z nejzákladnějších ctností, které by nám měli být vlastní. V čem pokora spočívá? Znamená to uznat to, čím ve skutečnosti jsme, a to především ve vztahu k našemu tvůrci a Pánu.

Na jedné straně si máme uvědomovat, v čem jsme, díky Bohu schopni, čím dobrým jsme obdařeni. Na straně druhé nemáme zapomenout, ţe pokora a vědomí hříšnosti, zadluţenosti a neustálé potřeby Boţího milosrdenství, je výchozí základnou veškeré pravdy o nás. Bratři a sestry! V tomto našem postním putování se chceme obrátit k našemu Pánu. Chceme ho prosit: „Pane, zbav mě falešného sebevědomí a dej mi pravou pokoru. Ale také prosím, abys mně naopak zbavil falešné pokory a dal mi pravé, autentické sebevědomí, abys mi dal jistotu, ţe jsem stvořen, ţe jsem povolán a vybaven opravdu k velkým věcem. Toto sebevědomí znamená, ţe jsem si vědom sám sebe, jsem si vědom tvého obrazu v sobě samém, jsem si vědom cíle, pro který jsem stvořen a ke kterému směřuji. Jsem si vědom svých dluhů a potřebuji tvé odpuštění. Jsem si vědom, ţe právě v této chvíli ty, můj Bůh a Pán, přicházíš ke mně, abys mou slabost naplnil svou silou a milostí. Přijď, Pane Jeţíši! Kéţ se ve mně umenšuje pýcha farizeje a roste kající pokora celníka!“ Bratři a sestry! Putujeme k veliké slavnosti Kristova Zmrtvýchvstání. Kéţ zbývající postní čas je skutečně časem pro nás příhodným. Kéţ nejen Boţímu slovu nasloucháme, ale především kéţ podle Boţího slova dokáţeme i ţít!

21. ročník

7

Z LOMECKÉ HISTORIE Sepsal P. Patrik Maturkanič

PŘEDJOSEFÍNSKÁ DOBA (První duchovní správci - pokračování) Pátý duchovní správce P. Václav Scheder pobyl na Lomci šest let (1740-1746), pak odchází do Prahy. Dalším knězem byl P. Karel Steidler, který zde působí 4 roky (1746 - 1750). Poté odchází na faru v Malontech, kde po 7 letech umřel. Po něm nastoupil P. Filip Gerl, který spravoval Lomec devět let (1750-1759). Dalším lomeckým duchovním byl P. Jiří Fursteller a po něm desátým

lomeckým kaplanem P. Tomáš Horaţďovský, který byl farářem v blízkých Vitějovicích. Jeho nástupcem se stal P. František Hufnagl (1779-1783), který pak odchází na faru v Chelčicích. Poslední z doby předjosefínské byl na Lomci kněz P. Jan Czitel (1783-1786). Ten odchází po třech letech na odpočinek na chelčickou faru.

DOBA ÚPADKU (1786-1800) I poutní kostel na Lomci měl dobu svého úpadku. Přivodila ji doba císaře Josefa II. Četné reformy tohoto panovníka, jimiţ neblaze zasahoval do církevních záleţitostí, postihly i Lomec a jeho pouti. Poutnický ruch počal znatelně ochabovat, jakmile po r. 1784 byl vydán zákaz poutí a průvodů. Mohly se konat jen příleţitostně, jako o kříţových dnech a o Boţím těle. Od té chvíle umlkaly v lomecké svatyni zboţné zpěvy a modlitby poutníků, jelikoţ úřady trestaly ty, kdo se odváţili společně putovat na toto vzácné místo. Došlo také i na lomeckého kněze. Dosud bývalo jeho hlavní starostí slouţit v kostele jednotlivým poutníkům, ale i v procesích. Kdyţ

násilným omezováním poutí mu ubylo práce, byla mu přidána duchovní péče o 1120 duší, „aby měl lomecký duchovní co dělat“. Při lomeckém kostele byla zřízená tzv. lokálie a podřízeny jí z děkanství netolického vesnice Krtely a obojí Malovice, z chelčické farnosti to byly ještě vesnice Nestanice a Černěves. Stalo se tak v roce 1786, rok po zřízení biskupství budějovického. Tím byl odtrţen lomecký chrám od chelčické fary a z části osamocen. Mnoho nescházelo a Lomec by se stal samostatnou farností, jen nerozváţnost tehdejšího lomeckého administrátora zmařila započaté jednání. Namísto řádných lomeckých farářů se starali o lomeckou svatyni zdejší lokalisté.

8

AVE DUBEN 2011

DĚLÍME SE S VÁMI Zemřel P. Josef Hanţl, CSsR Ve čtvrtek 24. března 2011 zemřel posílen sv. svátostmi ve věku 79 let v pelhřimovské nemocnici P. Josef Hanţl, CSsR, naposledy správce farnosti Chvojnov u Pelhřimova. V téměř 36 letech svého kněţství slouţil obětavě ve farnostech Pelhřimov, Chvojnov, Vyskytná, Zachotín a Červená Řečice. V Pelhřimově vykonával kněţskou sluţbu celých 33 let, skoro celých 20 let zastával úřad okrskového vikáře Pelhřimovského vikariátu. Pohřeb vzácného kněze se konal v sobotu 2. dubna od 10.00 ve farním kostele sv. Bartoloměje v Pelhřimově. A protoţe P. Josef byl častým návštěvníkem lomeckých sester, navíc byl rodákem z nedaleké farnosti Strunkovice nad Blanicí, z obce Protivec, vydala se na jeho pohřeb alespoň zástupkyně sester S. M. Mlada společně se sestrami boromejkami z Prachatic. Hlavním celebrantem zádušní mše sv. byl českobudějovický biskup Mons. Jiří Paďour OFMCap. Spolu s ním koncelebroval i bývalý spoluţák P. Josefa litoměřický biskup Mons. Jan Baxant, generální vikář českobudějovický P. Mgr. Adolf Pintíř, provinciál Kongregace bratří Nejsvětějšího Vykupitele P. Josef

Michalčík, CSsR, generální vikář litoměřický a bývalý provinciál P. Stanislav Přibyl, CSsR. Přítomno bylo velké mnoţství kněţí, odhadem asi 50, neboť P. Josef byl zároveň vyhledávaným duchovním vůdcem pro ostatní kněze. Věřící zcela zaplnili farní kostel. V homilii pan biskup vyzvedl obětavost a věrnost P. Josefa v jeho kněţské sluţbě. Po mši svaté pronesl slova poděkování provinciál P. Josef, za město Pelhřimov promluvil starosta a za ekumenické snaţení poděkoval evangelický farář z Pelhřimova. Na hřbitově pak ještě promluvil Mons. Jan Baxant, který vyzdvihl, ţe kdykoliv kdokoliv sháněl P. Josefa, vţdy ho bylo moţné zastihnout, nebo byl na faře někdo, kdo věděl, kde otce hledat. Na pohřbu byla také přítomna dlouholetá hospodyně P. Josefa Marie Sporková a jediná ţijící rodná sestra paní Anna Kaňourková s rodinou. Po obřadech posledního rozloučení byly ostatky zemřelého uloţeny do kněţské hrobky na hřbitově v Pelhřimově. Milý otče Josefe, kéţ Vám Pán odplatí všechny Vaše sluţby pro svěřený lid věčnou blaţeností!

21. ročník

9

Jarní inspirace Jaro je časem, kdy – jakoby zázrakem – zpod sněhu vykoukne nový ţivot. Vše se probouzí ze zimní ztuhlosti. Je to doba vůní a nových začátků – ať uţ to vezmeme tak, či onak… Vrcholem pak jsou Velikonoce, kdy vítáme zmrtvýchvstalého Krista, jenţ nám vdechl ducha věčnosti. Jaro je velikou inspirací k ţití v radostné lásce. Ale oč se v tom našem tolik vratkém a nestálém světě opřít? Budeme-li hledat inspiraci, nějaký pramen, který nás po vůni dovede k samému jádru ţivota, nejspíš málokoho překvapí, kdyţ řeknu, ţe ho najdeme v odkazu sv. Terezky z Lisieux, která sama sebe nejednou přirovnávala ke květině. A to ne k ledajaké květině, ale ke Kristově květině lásky.

„Ó, Pane všemohoucí, od malička celkem můžu se nazývat tvojí lásky květem…“ (Sv. Terezie z Lisieux; Lilie mezi trním) Jako krásná a vonná květina se touţila celá darovat Kristu. Tuto svou krásu chtěla dostávat jen od Něho, nechat se zdobit svým Snoubencem. „Jako drobná bílá sedmikráska, která vroucně hledí na Nebesa, zůstaň prostým kvítkem, v kterém láska kvete k Jezulátku, věčně plesá!...“ (Svatá Terezie z Lisieux; Královna Nebe svému milovanému dítěti Marii od Svaté Tváře) Přála bych nám všem najít s přicházejícím jarem tu velikou chuť do ţivota, do ţivota Lásky a naděje. Kéţ je nám kaţdý den inspirací pro víru ţitou v Kristu! (Mgr. Petra Husáková)

Blahořečení Jana Pavla II. šest let po jeho smrti V sobotu 2. dubna 2011 uplynulo šest let ode dne, kdy zemřel papeţ Jan Pavel II. 1. května 2011 bude papeţem Benediktem XVI. prohlášen v Římě za blahoslaveného. Této významné události se dotkl i sám Svatý otec při polední promluvě před modlitbou „Anděl Páně“ na náměstí sv. Petra v neděli 3. dubna, kdy dodal: „Drazí bratři a sestry! Na včerejšek připadlo šesté výročí smrti mého milovaného předchůdce, ctihodného Jana Pavla II. Z důvodu jeho blíţící se beatifikace jsem neslavil obvyklou

zádušní mši za něho, ale vroucně jsem na něho vzpomínal v modlitbě jako vy všichni. V této postní době se připravujeme na slavnost Velikonoc a s radostí se blíţíme také ke dni, kdy budeme moci tohoto velkého papeţe a svědka Kristova ctít jako blahoslaveného a svěřovat se ještě více jeho přímluvě.“ K této velké události, kterou Církev brzy očekává, otiskujeme Poselství papeţe Jana Pavla II. pro kaţdého z nás.

10

AVE DUBEN 2011

NEBOJTE SE! Poselství pro každého z nás Nebojte se! Moc Kristova kříže a vzkříšení je větší než veškeré zlo, z něhož by člověk mohl a musel mít strach. Nebojte se toho, co jste sami vytvořili, nebojte se ani všeho, co člověk vyrobil a čím je den ode dne více ohrožován! A konečně nebojte se sami sebe! Kristus po svém zmrtvýchvstání řekl apoštolům a ženám: „Nebojte se!“ Tato slova potřebujeme dnes možná více, než kdy jindy. Je nutné, aby zesílila jistota, že existuje ten, kdo drží v rukou osudy tohoto pomíjivého světa, kdo má v rukou klíče od smrti a podsvětí, kdo je alfou i omegou. A tento někdo je Láska. Jen on se může plně zaručit za slova „Nebojte se!“ (Jan Pavel II.)

Pán ţivota nezná zkázu smrti Vstal z mrtvých ten, který pro nás visel na dřevě /kříţe/; Pán opustil hrob. Toto jsou poslední a definitivní slova dnů Svatého třídení: po slovech při Poslední večeři, po modlitbě v Getsemanech a po slovech Velkého pátku. Po hlubokém mlčení Bílé soboty na úsvitu velikonočního rána zaznívá zvěst: „Byl vzkříšen, není zde.“ Bratři a sestry, je Pascha (přechod, Velikonoce) Pána roku 1996, uţ na prahu třetího tisíciletí.

„Kámen, který stavitelé zavrhli, stal se kamenem úhelným.“ Kámen, který zavrhli, kámen, který odmítli! Jak by se dalo lépe vyjádřit to, co se děje na Velký pátek? „Pryč s ním, ukřiţuj ho, ukřiţuj ho,“ volal zástup. „Musí zemřít, protoţe se vydával za Boţího Syna.“ A Syn Boţí zemřel! Kontemplovali jsme agónii „Původce ţivota“. Byli jsme svědky jeho potupného konce na kříţi.

21. ročník A dnes? Je-li hrob prázdný, ţijeli, nedokázalo se, ţe je pravdivé, co prohlásil římský setník: „On byl opravdu Boţí Syn.“ A vstal-li z mrtvých, coţ není opravdu v lidských dějinách úhelným kamenem a svorníkem boţské konstrukce? Ano, sám Bůh na něm zbudoval novou úmluvu víry, naděje a lásky. Smlouvu ţivota a nesmrtelnosti, protoţe „Pán ţivota nezná zkázu smrti.“ Jsme svědky zázraku, svědky moci Boha. Boţská moc, která je podmínkou opravdové svobody člověka, kterému hlásá: Láska

11

přemohla nenávist. Pán vstal z mrtvých a dodává všem, kdo se podílejí na jeho vítězství nad smrtí, odvahu a sílu pokračovat v budování nového lidstva, které odmítá jakoukoli formu násilí, sektářství a nespravedlnosti. Mocně vstal z mrtvých Pán ţivota a přinesl s sebou lásku a spravedlnost, úctu, odpuštění a smíření. Ty, vítězný Králi, smiluj se nad námi. Amen. Aleluja! (Z poselství Jana Pavla II. Urbi et orbi, 7. dubna 1996)

Zpívejme Aleluja, i kdyţ jsme plni starostí „Zpívejme Aleluja zde na zemi, kde jsme ještě plni starostí, abychom je jednou mohli zpívat ´tam´ v jistotě... Zpívejme Aleluja dnes ne proto, abychom se radovali z klidu, ale abychom našli v trápení útěchu. Tak jako zpívali poutníci: ´Zpívej, ale kráčej dál! Zpěvem se těš v nouzi, nebuď rozmrzelý! Zpívej a kráčej dál!´“ (Sv. Augustin)

Zmrtvýchvstání nepůsobí ţádnou magii Velikonoce jsou pravou spásou lidstva! Kdyby Kristus, Beránek Boţí, neprolil svou Krev pro nás, neměli bychom ţádnou naději, údělem naším i celého světa by byla nevyhnutelně smrt. Velikonoce však zvrátily tuto tendenci: Kristovo Zmrtvýchvstání je novým stvořením jako štěp, který můţe obrodit celý strom. Je to událost, která modifikovala hlubokou orientaci celých dějin, které naklonila jednou

provţdy směrem k dobru, ţivotu a odpuštění. Jsme svobodní, jsme spasení! Proto v hloubi srdce jásáme: „Zpívejme Hospodinu, neboť je velmi vznešený!“ (Benedikt XVI. – Urbi et orbi 4. 4. 2010 – z www.radiovaticana.cz)

12

AVE DUBEN 2011

Jubilejní rok sv. Jana Nep. Neumanna V tomto čísle přerušujeme vlastní životopis světcův a uveřejňujeme text, který naší redakci zaslaly sestry boromejky z Prachatic. V úvodu článku S. M. Sebastiana SCB píše: „Vážená redakce, aby se v těch slavných dnech, spojených s výročím světce J. N. Neumanna, nezapomnělo na sestry boromejky, které jeho rodná sestra Karolína přivedla před 150 lety do Prachatic, dovolily jsme si vypsat z našich kronik něco o působení sester boromejek za těch 150 let. Když byste toto naše významné výročí chtěli otisknout, dáváme k dispozici článek a pár fotografií - z historie i současnosti. Dovolujeme článek podle potřeby krátit. Sestry boromejky z Prachatic.“ My jsme se rozhodly článek otisknout v plném znění na pokračování. Bohužel z technických důvodů nemůžeme použít fota, ale pokud by měl někdo ze čtenářů o ně zájem, je možné je zaslat elektronickou poštou.

150 LET BOROMEJEK V PRACHATICÍCH 1861 – 2011 Služba boromejky neznamená jen ošetřovatelský výkon, ale má přinášet útěchu, pochopení a účast na fyzické, duševní i duchovní bolesti trpícího. Její přítomnost má vnášet jas a hřejivé teplo milosrdného srdce. K milosrdenství patří i úsměv. Rodný dům sv. Jana Neumanna se dostal do vlastnictví Milosrdných sester sv. Karla Boromejského po smrti otce Filipa Neumanna, který si přál, aby dům slouţil nadále jen bohumilým účelům. Oba synové se zřekli podílu na otcovském domě, takţe veškerý majetek připadl ţijícím dcerám. Rodná sestra Jana Neumanna Johana vstoupila do kongregace, přijala řeholní jméno sestra Karolína a jako nejstarší dostala dům do vlastnictví. Filip Neumann, protoţe

byl v této době uţ váţně nemocen, svěřil svůj plán s domem biskupské konzistoři v Českých Budějovicích, ta o tom informovala správu městského úřadu v Prachaticích. Město poslalo prohlášení, ţe k zaloţení dobročinného ústavu je potřeba fondu, který se bude moci zřídit aţ po několikaletém hospodaření domu. Filip Neumann s tímto protokolem nesouhlasil. Opis jeho dopisu byl zaslán také sestře Karolíně, která postřehla nepříznivé

21. ročník následky pro budoucnost rodného domu a napsala na biskupství, ţe kongregace, která zdědí dům, si zařídí dobročinný ústav podle svých představ. Další jednání mělo příznivý výsledek a tak se mohlo urychlit převzetí domu. Matka Karolína byla krátce ve funkci generální představené, ale pro špatné zdraví se funkce v roce 1859 vzdala. Proto mohla být poslána do Prachatic, aby zaloţila klášter a s láskou a vděčností doslouţila otci. Její bratr Jan uţ byl tehdy po blaţené smrti. Zemřel 5. ledna 1860. Ona se doţila té milosti, ţe mohla svědčit v procesu blahořečení, který byl zahájen v roce 1886. 17. října 1860 přijela Matka Karolína s dalšími dvěma sestrami do Prachatic, ale svého otce uţ nezastihla na ţivu. Zesnul tiše před jejím příjezdem. Byl to velmi zboţný muţ, jeho láska k Bohu a Panně Marii s přibývajícím věkem rostla a on odešel na věčnost smířen s Bohem a pokojem v srdci. Sestře Karolíně po pohřbu otce další povinnosti nedovolovaly truchlit. V domě bylo nutné provést různé stavební úpravy, neţ nastane zima. Byla pobízena horlivým starostou města Dr. Arnoštem Mayerem, který si přál, aby byla co nejdříve otevřena dívčí pracovna ručních prací. Vedení kongregace stanovilo, ţe v domě kláštera bude zahájena činnost otevřením dívčí pracovny s moţností opatrovny, jak poţadoval pan starosta. V prosinci mohlo začít vyučování ţenským ručním pracím, otevření opatrovny muselo počkat.

13

9. července 1861 byla svěcena nová kaple svatého Filipa Neri nad Lázněmi sv. Markéty a při této příleţitosti vysvětil budějovický kanovník Schnölzer také klášter sester. Z farního kostela vyšel slavnostní průvod s korouhvemi, čtyřmi kněţími, starostou města, členy městské rady, učitelé, dívčí školní mládeţ a mnoho lidu. K průvodu se přidaly také sestry boromejky. V nově zřízené dívčí pracovně byly proneseny proslovy pana kanovníka a prachatického pana děkana Vincence Wolkera. Pan starosta ujistil sestry, ţe se mohou vţdy spolehnout na pomoc města. Po vysvěcení domu se opět utvořil průvod a všichni se ubírali zpět do farního kostela, kde byla slouţena mše svatá s chvalozpěvem „Te Deum“. Po celý den si mohli prachatičtí prohlíţet místnosti kláštera i pokoje, kde bydlely sestry. Druhý den začal běţný vyučovací den. 31. října se rozhodl prachatický pan vikář, ţe půjde po hodině náboţenství vysvětit domácí kapli kláštera. Sestry to přivedlo do rozpaků, protoţe kaple ještě nebyla dohotovena, ale věděly si rady. Připravily provizorní oltář ke slavení mše svaté a potřebné věci si zapůjčily z kostela. Svěcení mělo proběhnout v tichosti, ale jak se rozneslo po Prachaticích, ţe se světí kaple sester, sešlo se plno věřících a členové městského představenstva. Učitelé přinesli harmonium a dívky nadšeně zpívaly. V útulné kapličce proběhla mše svatá a svěcení.

14

AVE DUBEN 2011

Vzpomínky P. Koláčka na kardinála Špidlíka 16. dubna uplynul rok od úmrtí pana kardinála Špidlíka. Dnes naposledy otiskujeme ze vzpomínek P. Koláčka na tuto velkou osobnost církve. Benedikt XVI. jistě vícekrát zakusil vtipy kardinála Špidlíka, ale zůstaly mezi čtyřma očima. Pouze jediný je znám, a to z kázání před začátkem konkláve, v němţ byl pak Benedikt XVI. zvolen nástupcem sv. Petra. Více neţ půlhodiny kladl kardinálům na srdce, aby se otevřeli působení Ducha svatého a zvolili toho, kterého vybral On, aby vedl Kristovu církev. Na tvářích přítomných kardinálů se zrcadlilo uspokojení nad teologickou úrovní i mystickým obsahem kázání. Ale to by nebyl Špidlík, aby neskončil vtipem. Zakončil vzpomínkou na domov. „U nás na Moravě je uţ zakořeněný zvyk, ţe muţové během kázání vyjdou z kostela a venku se radí, vyměňují názory, agitují i hádají se. Jak pan farář skončí kázání, vejdou do kostela a zapojí se do slavení eucharistie. V konkláve je to jednodušší. Kardinálové vykáţou kazatele za dveře a mohou začít rokovat a volit. Amen.“

20. dubna 2010 v basilice sv. Petra, při pohřebním elogiu na Tomáše kardinála Špidlíka, Benedikt XVI. vytříbeně formuloval jeho smysl pro humor: „Uslyšet Boţí vůli z úst jeho samého je nezměrný dar. Myslím, ţe velcí muţové víry, ţijí ponořeni do této milosti. Mají dar vnímat pravdu se zvláštní silou a tak mohou procházet i těţkými zkouškami, jako jimi prošel otec Tomáš Špidlík, bez ztráty důvěry a dokonce si přitom uchovat smysl pro humor, coţ je určitě znamením inteligence, ale také opravdové vnitřní svobody.“ Z tohoto hlediska byla zřetelná podobnost mezi naším zesnulým kardinálem Tomášem a ctihodným Janem Pavlem II.: oba byli vtipní a dovedli ţertovat, přestoţe měli nelehké a z určitých hledisek podobné mládí. Prozřetelnost je svedla dohromady a spolupracovali na dobru církve především v tom, aby se naučila plně dýchat „oběma plícemi“, jak rád říkával slovanský papeţ.

Vypravuje se ţertovně, ţe se nějaký váţný muţ rozhodl vstoupit do nejpřísnějšího rozjímavého kláštera. Opat ho hned na počátku napomenul, ţe musí zachovat především strohé mlčení. „Za deset let smíte nahlas říci jen dvě slova.“ Poslechl a za deset let přišel k opatovi s výrokem: „Bídná strava.“ Uplynulo další desetiletí a zazněla dvě nová slova: „Tvrdá postel.“ Třetí desetiletí však uţ celé kandidát nevydrţel. Řekl opatovi: „Jdu pryč.“ Opat to komentuje: „To jsem předpokládal, za dvacet let jsem od vás neslyšel nic jiného neţ samé stíţnosti.“ (Z knihy Tomáš Špidlík: Vatikánské promluvy s humorem)

21. ročník

15

Připomínka P. Františka Hobizala Kalvárie Tichá poledne při soukromých poutích v Římově bývala často proţita, pokud jsme neputovali celou kříţovou cestou, právě tu, na poklidné Kalvárii, která se tyčí za zdmi zahrad římovských domků. Polední klekání doznělo, nad krajem se rozprostírá teplé dusno. Chce se spát, klimbat, i skřivánek unaveně ztichne. Vzdálený hukot auta či traktoru ani nevnímáš. Pomněnky, pampelišky, sedmikrásky sklánějí hlavičky, tmavomodrý pilát lékařský téţ umdlévá. Léto zpívá a kolébá Tě

v náruči. Vystoupíš na horu. Tři dřevěné kříţe, tři kamenné sochy. Bolestné Matičce aspoň pohlaď ruku. Teď na Golgotu vystup v duchu víry. Tři kříže, na nich Gustas, Dismas, INRI. Kříž prostřední se nebetyčně přímí. „Jen ve mně spása!“ do duše Ti hřímí. Opar letního dne se sklání nad římovskou Kalvárií. Je tu klidno, je tu i vtělená Bolest. Ale přesto cítíš, ţe ta Bolest nám vykoupila smír. Římovská Kalvárie, to je ztělesnění míru a pokoje na světě. Těţko bych hledal jiný symbol.

Boţí hrob Malý háj ji obklopuje, tu drahou kapli, před níţ stojí dva sloupy a na nich znaky umučení. Nedaleká řeka sem občas pošle diskrétní šumivý pozdrav. Louka k ní je poseta tisícem rozmanitých květů. Vzpomínám, ţe právě tady vţdycky vynikaly černé paličky kominíčků, bývalo jich tu jako naseto. Chlad hrobové předsíně je spíše příjemný, neţ znepokojivý. Je to tu uděláno podle jeruzalémského vzoru. A sám hrob Kristův! To dřevěné tělo v plátno zabalené, kolik uţ upřímných polibků a pohlazení dostalo? Kolik kříţků, snad z teologických důvodů nevhodných, ale lidsky tak prostých a krásných, nad ním uděláno? Jak nevzpomínat na ty

kouzelné chvíle, kdy jsme tu rozsvěceli svíčky a světélka, kdy jsme se tu modlívali růţenec, či zpívali slavné „Aleluja, ţiv buď“! Poslední tyto vzpomínky jsou z nedávných let: moji poutníci jeden po druhém, shrbeni, vstupovali a zpívali, já drţel svíčku, ukazoval, a modlil se s nimi. V té chvíli byl Kristus s námi zcela jistě. Zhasneme světla, pokloníme se našemu Pánu, pohladíme sochu a vyjdeme vzkříšeni v duši na krásné světlo Boţí, k Malši, na louku i do stínu lesa. Je tu tak krásně, jak jen u římovského Boţího hrobu můţe být! (Oba texty převzaty z knihy Františka Hobizala: Moje Doudlebsko)

16

AVE DUBEN 2011

Svatý zápal Stalo se ve Vodňanech při nedělní večerní mši sv. na konci sedmdesátých let. Pan vikář měl jako lektora dobrotivého frátera františkánského, který tam byl na penzi. Četl dobře, hlasitě, s entuziasmem, ale někdy se překoukl. A tak jednou četl starozákonní text a zvolal: „Jen počkejte! Přijdou Američané a pobijou vás!“ (Místo Amalečané). Pan vikář mi pak svěřil: „Mně zrovna šustěl mráz po zádech.“ Jak by

ne, vţdyť vrcholila normalizace. Ale nic se tehdy nestalo, nebylo nikoho, kdo by na dobrotivého frátera ţaloval. I u nás působí takový hlaholný karatel. Vysoký, mohutného hlasu. V Bílsku jsou naň zvyklí, ale kdyţ poprvé v Bavorově, ve všední den, spustil svým hlasem mohutné „Běda!“ a od ambonu hrozil do kostela prstem přímo vehementně – juj, to se babičky lekly, to se bály.

„Nojo. Vezme si ji!“ Některé svatby z venkova ve Stráţi nad Neţárkou, ale i jinde, bývaly dost napité uţ dopředu. Zejména hosté a svědkové. Stalo se tedy, ţe se u stráţského oltáře ptám ţenicha: „Berete si zde přítomnou XY za manţelku?“ Neţ mohl ţenich odpovědět, vytáhl svědek velkou flašku

a zaburácel: „Nojo. To víte, ţe si ji bere.“ Obrátil se na druhého svědka: „Na, Rudlo, napí se taky.“ Zvládl jsem se a opakuji otázku. Ale on zase zahřměl: „Nojo. Vezme si ji!“ Nedalo se nic dělat, svědek musel ven. (Oba texty z knihy Humor v církvi dovolen)

Jarní brigáda na Lomečku 2011 Je tu opět lomecké jaro! Ráno ptáci zpívají ke chvále Boţí dřív, neţ se sestry sejdou v kapli na ranní chvály. S ním přichází také pestrobarevná zeleň různých druhů, která se na Lomečku objevuje. Zároveň je však potřeba udělat také nezbytný jarní úklid po zimě. Vyhrabat zbylé listí, pozametat kusy větví či větviček, zasadit lavičky, poumývat je, uklidit kostel a další drobné práce, které není moţné ani popsat, ale je třeba je udělat. A tak jiţ tradičně byla svolána jarní brigáda. Tentokrát na sobotu 9. dubna.

Ač se to nezdálo, nakonec se sešlo více neţ 40 lidí, kteří se rozptýlili po celém areálu a zapojili se do společného díla. Na vše odborným zrakem dohlíţel lomecký farář P. Mirek a S. M. Mlada. Oba byli kaţdou chvíli jinde a přitom všude. Mezi nimi pobíhal všudypřítomný lomecký César a děti, které se také činily. Společný oběd jiţ tradičně patřil guláši a krupičné kaši, kterou si rádi daly i trochu odrostlejší děti. Všem, kteří se do brigády zapojili, srdečně děkujeme a vyprošujeme u Panny Marie Lomecké její poţehnání a pomoc!

21. ročník

17

VÝZNAMNÉ POSTAVY Ţivotopis opata Jarolímka (1900 – 1951) (pokračování z minulého čísla) Další část o životě pana opata je čerpána z knihy Václava Vaška – Dům na skále 2

Příprava procesů V ateizačním úsilí reţimu měl plánovaný proces s církevními hodnostáři sehrát významnou roli. Příslušné orgány proto věnovaly uţ jeho přípravě, která probíhala od začátku roku 1950, mimořádnou pozornost. Politickou linii procesu určila řídící politická komise ve sloţení: náměstek předsedy vlády a předseda SÚC Zdeněk Fierlinger, ministr národní bezpečnosti Ladislav Kopřiva, ministr spravedlnosti Štefan Rais a jejich náměstci. Komise stanovila, ţe v procesu má být především odhaleno spojení Vatikánu s americkými imperialisty, s německým fašismem a s domácími agenty z řad vysoké hierarchie, kteří za války kolaborovali s Hitlerem. Proces měl dále odhalit dvojí tvář papežské politiky, její protilidovou a vždy protinárodní tradici. Do tohoto širokého rámce, který ukáže vysokou církevní hierarchii jako složitou, dobře organizovanou špionážní síť, má být zasazen vlastní proces, jehož úkolem bude dokázat konkrétní velezradu proti lidovědemokratickému státu. Největším problémem bylo, jak dokázat obviněným kolaboraci

s nacistickým okupačním reţimem, kdyţ chyběly důkazy. V případě, ţe okupační materiál – rozhodla politická komise – neprokazuje jasnou trestnou činnost, bude použit k dovršení a osvětlení zrádné činnosti žalovaných. Skupina nazvaná vedoucí pracovní kolektiv měla dohlíţet na plnění úkolů uloţených politickou komisí a na přípravu a provedení procesu. Skládala se ze zástupců státní prokuratury, státního soudu, StB, SÚC a ministerstva spravedlnosti. Třetí, technická skupina, měla zajistit hladký průběh procesu po technické stránce. Úkolem čtvrté, propagační skupiny, bylo, jak napovídá její název, zpracovávat veřejné mínění prostřednictvím sdělovacích prostředků. Během léta a podzimu se v komisích postupně dospělo k rozhodnutí, kdo bude ţalovat, kdo soudit, kdo obhajovat a kdo vlastně bude souzen. Konečný soupis obţalovaných obsahoval devět jmen, mezi nimiţ bylo i jméno opata Jarolímka. (pokračování příště)

AVE DUBEN 2011

18

kardinál Tomáš Špidlík SJ

IV. ČÁST: POVINNOSTI NÁBOŢENSKÉ Náboţenské vyznání Druhý vatikánský sněm „vyznává především, ţe Bůh sám ukázal lidskému pokolení cestu, po níţ kdyţ lidé jdou a Bohu slouţí, mohou dojít spásy a stát se blaţení. Věříme, ţe toto jediné a pravé náboţenství je v katolické a apoštolské církvi….“ „Současně prohlašuje tento vatikánský sněm, ţe lidská osoba má právo na náboţenskou svobodu. Tato svoboda záleţí v tom, ţe lidské bytosti musejí být svobodné od všeho tlaku, ať uţ od jiných jednotlivců, nebo sociálních skupin, nebo od jakékoli lidské moci; v otázce náboţenské nesmí být nikdo nucen jednat proti svědomí, ani mu nesmí být překáţeno, aby v patřičných mezích podle svého svědomí nejednal soukromě nebo veřejně, jednotlivě či s ostatními.“ (Prohlášení o náboženské svobodě)

I. MODLITBA Zboţnost vnitřní a vnější Kdo ţije opravdově podle víry a vyznává ji, je zboţný, koná své povinnosti vůči Bohu i lidem, uznává Boha za poslední cíl svého ţivota, ctí ho, a tuto úctu dává i veřejně najevo. Boha je moţno ctít mnoha způsoby.

Křesťan ho ctí tak, jak ho tomu naučil Syn Boţí Jeţíš Kristus a jak ho ctí církev, pokračovatelka díla Kristova. K pravé zboţnosti patří na prvním místě vnitřní úkony víry, lásky a jiných ctností. „Bůh je duch a ti kdo se mu klanějí, mají to dělat v duchu a v pravdě.“ (Jan 4, 24) Podle slov evangelia je však potřeba Krista vyznat i před lidmi, aby on nás vyznal před svým Otcem v nebi. (srv. Mt 10, 32) Zboţný člověk proto projevuje svůj vnitřní poměr k Bohu i navenek. je však také synem církve, která má, jako kaţdá společnost, své formy a způsoby, ustálené podle různých zvyků a obřadů. Křesťan se jim přizpůsobuje. Liturgické bohosluţebné zákony a normy nás vedou k tomu, abychom ctili Boha opravdově a navenek důstojně. Vnější zboţnost se nesmí upřílišovat tak, aby se zapomnělo na ducha a vnitřní postoj. Nesmí se však ani zanedbávat, zvláště ne při náboţenské výchově dětí. Pěkně sepjaté ruce, pořádek v kostele, krásný zpěv a obřady nejsou ještě samy úplnou zárukou pravé zboţnosti, ale mají být jejím obrazem navenek.

21. ročník

19

PŘÍSLOVÍ známá i neznámá  Všichni dělají chyby. Závaţná je ovšem aţ chyba opakovaná. (McCormack)  Jedno procento pomoci je víc neţ sto procent soucitu. (P. Bosmans)  Láska je aktivní péče o ţivot a růst toho, co milujeme. (E. Fromm)  Pomoc je účinná, kdyţ přijde včas. (J. Kratka)  Kdyţ ti v nouzi nikdo nepomůţe, uţ neţiješ v křesťanské společnosti.   Spěch je nepozorný a slepý. (T. Livius)  Výchova je příklad a láska. (F. Fröbel)  Nedovol svému jazyku běţet před tvým myšlením. (Chilon)

Lidé, kteří proţívají bolest, si často neřeknou o pomoc Většina z nás se zdráhá říct si o pomoc. A kdyţ jsme zraněni (ať uţ citově nebo tělesně), máme sklon posílat lidi pryč ve chvíli, kdy je potřebujeme nejvíce. Odmítáme vztaţenou ruku jako člověk, který za konečky prstů visí nad propastí a tvrdí: „To je dobrý, já to zvládnu!“ Lynn celou noc čekala na zprávy o svém snoubenci. Byl pilotem záchranného vrtulníku, se kterým věţ ztratila spojení. Kdyţ pátrací týmy nalezly vrak a nejhorší obavy se potvrdily, Lynn zamířila k telefonu a zavolala své nejlepší přítelkyni Susy. Susy se jí zeptala: „Chceš, abych za tebou přišla?“ Lynn později vyprávěla: Řekla jsem jí: „Nemusíš, já to zvládnu.“ Susy bydlela dost daleko a já jsem ji nechtěla zatěţovat. Neuvědomila jsem si, jak zoufale ji budu potřebovat, aţ přejde první šok. Díky Bohu, ţe přišla.

Také svou kamarádku Deb jsem posílala domů, kdyţ ohlásili, ţe se vrtulník ztratil. Deb byla po dlouhé směně a já jsem nechtěla, aby měla pocit, ţe musí zůstat – věděla jsem, ţe to můţe trvat velmi, velmi dlouho. Ale ona se mnou zůstala celou noc. Byla se mnou i ráno, kdyţ jsem dostala zprávu, ţe našli těla. Plakala se mnou a drţela mě v náručí. Nikdy na to nezapomenu. Ptala jsem se Lynn, co bychom podle ní měly dělat, kdyţ se naše dobrá přítelkyně ocitne v podobné situaci a řekne nám, abychom za ní nechodily. Odpověděla mi: „Jestliţe je to opravdu dobrá přítelkyně – pak jdi!“ Pokud bolest proţíváme my, neměly bychom zapomenout, ţe ti, kdo nás opravdu milují, nám chtějí pomáhat nést naše břemena. I kdyţ je těţké přiznat si, ţe potřebujeme pomoc, musíme se to naučit. Musíme překonat

20

AVE DUBEN 2011

svou neochotu poţádat druhé, aby nám s našimi břemeny pomohli. Musíme být vnímavé a rozpoznat, ţe nás naši přátelé navzdory svým protestům potřebují. Někdy si naše přítelkyně nemusí říct o pomoc proto, ţe je úplně ochromena depresí. Chris, maminka tří dětí, celá léta zápasí s klinickou depresí. „V době deprese nejsem schopná vztahů

s ostatními lidmi, protoţe ani nevím, co se děje v mé vlastní hlavě. Ale mé přítelkyně mi pomáhají prostřednictvím vzkazů, dopisů a květin a dávají mi najevo, ţe mě mají rády i tehdy, kdyţ já sama k sobě nic pozitivního necítím.“ (Z knihy: Dee Brestinová Přátelství žen. Převzato z www. dobrejitro.cz)

Skrze Boţí milost můţeš zvítězit Někteří z nejvýznamnějších lidí světa čelili velkým problémům, ale zvítězili nad nimi. Představte si zmrzačeného člověka a máte sira Waltera Scotta. Představte si někoho ve vězení a dostanete Johna Bunyana. Pozvedněte člověka z největší chudoby a vidíte Abrahama Lincolna. Představte si člověka se silnými náboţenskými předsudky a máte Benjamina Disraeli. Představte si ochrnutého člověka a dostanete Franklina Roosevelta. Představte si někoho, kdo se narodil jako černý ve společnosti plné rasové diskriminace a najdete Bookera T. Washingtona, Harriet Tubman, Marian Anderson a George Washingtona Carvera. Představte si prvního člověka, který přeţil ve zchudlé italské rodině v 18. století a dostanete Enrica Carusa. Představte si člověka, který se narodil rodičům, kteří přeţili nacistický koncentrační tábor, ochrnutého od pasu dolů od věku čtyř let, a máte jedinečného houslistu Jicchaka

Perlmana. Řekněte nějakému člověku, ţe se pomalu učí a je mentálně problémový, odepište ho jako nevzdělavatelného, a dostanete Alberta Einsteina. Hellen Keller se narodila jako slepá a hluchá, ale promovala na univerzitě s vyznamenáními a ovlivnila svět. Margaret Thatcher, první a jediná anglická ministryně vlády, ţila nahoře nad otcovým obchodem s potravinami. Po nějaký čas byl domov jejího dětství bez tekoucí vody a vnitřního instalačního potrubí. Golda Meir, první a jediná izraelská ministryně vlády, byla rozvedená babička z Milwaukee. Co se můţeme od těchto lidí naučit? Ţe úspěch nezávisí na našich okolnostech, ale na překonání našich okolností. A s Bohem na naší straně to můţeme zvládnout! Pavel, jeden z velkých světových přemoţitelů, napsal: „Je-li Bůh s námi, kdo proti nám?“ (Převzato z www.spkd.cz)

21. ročník



21

HUMOR je koření života!

„Pane řidiči, vy jste pil!“ – „To není pravda, pane policajt, Bůh je svědek!“ – „To se uvidí, vystupte si oba!“

Rotný vykládá před nastoupeným útvarem: „Příští neděli bude vojenská přehlídka. Jestli bude ráno pršet, přehlídka se uskuteční odpoledne. Kdyby však pršelo odpoledne, bude přehlídka ráno.“

Jde chlap po ulici, v ruce má činely a kaţdou chvíli udělá 'BŘINK'. Zastaví ho policista a říká: „Pane, zaplatíte pokutu za rušení nočního klidu.“ – „Ne ne, to vy zaplatíte pokutu,“ říká chlap s úsměvem. „Já tu hraju hymnu a vy nestojíte v pozoru.“

„Věříš kdejakým těm věštkyním a jasnovidkám?“ – „No věřil jsem, neţ jsem za jednou takhle šel nechat si poradit, zaklepal jsem na dveře a zevnitř se ozvalo: „Kdo tam?“

Pozdě večer: „Maminko, maminko, tatínek je zase opilý?“ – „A jaks to, dceruško, poznala?“ – „Je v koupelně a holí zrcadlo.“

„Haló, to je policejní stanice? Měl bych dotaz. Neutekl dneska z blázince nějakej chovanec? No proč se ptám? Protoţe mi dneska v noci někdo unesl moji ţenu!“

Baví se dva kamarádi: „Manţelka teď poslední tři měsíce drţí nějakou brutální dietu, lednička pořád prázdná, uţ mě to moc nebaví.“ – „No, a má aspoň nějaký výsledky?“ – „Jo, shodila za tu dobu 15 dkg.“ – „No tak aspoň něco, ne?“ – „No jo, ale já shodil 10 kilo a náš pes pošel hlady!“

Dva právníci se vydali na dovolenou do africké buše. Jednou si dali dvacet pod velkým stromem. Byli probuzeni zařváním velkého lva, který si je se zjevným zájmem prohlíţel. Bylo jasné, ţe k puškám v autě nemají šanci to stihnout. Jeden z nich se najednou začal zouvat. Druhý se ptá: „Proč to děláš?“ První odpovídá: „No, bez nich dokáţu běhat rychleji.“ – „Není to jedno? Ať budeš jak chceš rychlý, nikdy neutečeš lvovi.“ – „Nemusím být rychlejší, neţ lev. Stačí být rychlejší, neţ ty.“

Baví se dva ředitelé: „Víte, pane kolego, ţe ve vašem závodě pracuje můj vnuk?“ – „Ano, vím, je to velice vtipný člověk. Právě, kdyţ tady minulý týden hrál Real Madrid, bral si volno na váš pohřeb.“

AVE DUBEN 2011

22

VELIKONOČNÍ OBŘADY V NAŠICH FARNOSTECH Lomec

Chelčice

Bavorov

17. 4. – Květná neděle

9.30

11.00

8.00

21. 4. – Zelený čtvrtek 22. 4. – Velký pátek 23. 4. – Bílá sobota 24. 4. – Hod Boţí velikonoční 25. 4. – Pondělí velikonoční

18.00 18.00 9.30 9.30

11.00 11.00

16.00 16.00 20.00 8.00 8.00

VELIKONOČNÍ OBŘADY

Společná velikonoční vigilie pro všechny farnosti v Bavorově ve 20.00 ****************************************************************************************************

Velikonoční obřady v okolních farnostech Netolice – děkanský kostel 17. 4. – Květná neděle 21. 4. – Zelený čtvrtek 22. 4. – Velký pátek 23. 4. – Bílá sobota 24. 4. – Hod Boţí velikonoční 25. 4. – Pondělí velikonoční

9.30 18.00 adorace do 23.00 9.00 kříţová cesta 18.00 obřady 9.00 – 15.00 adorace 20.30 vigilie 9.30 9.30

Vodňany

Lhenice

8.30

10.00

19.00

18.00

15.00

18.00

21.00

20.00

8.30 8.30

10.00 10.00

Diecézní centrum pro rodinu zve 1) ..a ţili spolu šťastně aţ do smrti aneb Ţabka Carevna nám poradí 13.05. - 15.05.2011 víkendové setkání rodin - Klášter Boţího milosrdenství 2) „Být seniorům nablízku“ - 24. 5. ve 13h - České Budějovice, Lannova 2, předn. sál Orla 2.p. Přihlášky a další info na www.dcr.bcb.cz nebo t. č. 731 402 981

21. ročník

23

DĚTI píší BOHU 

Milý

Boţe, kdyby byla poslední večeře ráno, říkalo by se jí poslední snídaně? Moc miluju Jeţíše a moc bych si přál, aby nemusel trpět za naše hříchy. Aleš

Milý Pane Boţe, kdyţ ses rozhodl ţe Jeţíš řekne, ţe chleba je jeho tělo byl to úţasném nápad. Nenapadlo tě náhodou, ţe by místo chleba mohly být koláčky? Klára  (¨¨ )¨¨ (¨¨ )¨¨ (¨¨ )¨¨(¨¨ )¨¨ (¨¨ )¨¨ (¨¨ )¨¨ (¨¨ )¨¨ (¨¨ )¨¨ (¨¨ )¨¨ (¨¨)¨¨(¨¨ )¨¨ (¨¨ )

Milí čtenáři a přátelé Lomečku! Přiblížily se opět svátky Kristova Vítězství nad smrtí, zlobou a nenávistí! Vyprošujeme Vám, aby radostné „Aleluja“ prozářilo všechny temnoty vašeho života a pokoj, který přinesl Zmrtvýchvstalý svým učedníkům naplnil i srdce všech Vašich blízkých. Přejeme, aby Vámi prozařovala naděje, že Kristus je mezi námi a s námi! S Ním zvítězíme nad každou zlobou a nenávistí!

******************************** ! DUCHOVNÍ CVIČENÍ 2011 ! Začátek je vţdy v neděli večer kolem 18. hod. a ukončení je ve čtvrtek ráno.

TERMÍN 26. – 30. 6. 10. - 14. 7. 21. – 25. 8.

KDO

EXERCITÁTOR

ţeny I. (obsazeno) P. Josef Dominik Doubrava O. Praem., Lhenice ţeny II. P. Zdeněk Metod Kozubík, O.Praem., Bechyně děvčata 16 – 35 let P. Bohuslav Richter, České Budějovice Přihlášky a případné dotazy na tel. č.: 383 382 703

******************************** UPOZORNĚNÍ PRO ODBĚRATELE Další číslo „Ave z Lomečku“ z technických důvodů vyjde jako dvojčíslo koncem měsíce června. Děkujeme za pochopení! Redakce.

AVE DUBEN 2011

24

POUTĚ na LOMEČKU Hlavní celebrant

Dat. Den Hod. Název pouti 7. 5.

so

17.00 Májová

P. Mgr. Adolf Pintíř, České Budějovice

13. 5.

pá

17.00 Fatimský den

Mons. Pavel Posád, České Budějovice

4. 6.

so

17.00 Červnová

P. Antonín Bachan, Klatovy

13. 6.

po

17.00 Fatimský den

P. Jordán Vinklárek OP, Praha

23. 6.

čt

17.00 Boţí tělo

P. Jeroným František Jurka OFM, Praha

Z KVÉTNOVÉHO KALENDÁŘE 1. 5. 8. 5. 13. 5. 16. 5. 30. 5.

Sv. Josefa, dělníka 3. neděle velik. - Svátek matek; Panna Maria, Prostřednice všech milostí Památka Panny Marie Fatimské Sv. Jan Nepomucký Sv. Zdislava

PRANOSTIKY

NA

KVĚTEN



       

Kolik na Filipa a Jakuba krapek, tolik sena kopek. (3.5.) Ledoví muţi spalují mrazem ovoce. (12. – 14.5.) Svatá Ţofie políčka často zalije. (15.5.) Svatý Jan z Nepomuku natahuje létu ruku. (16.5.) Prší-li na začátku května, bývá víno v nebezpečí. Chladno a večerní mlhy v máji, hojnost ovoce a sena dají. Kdyţ se v máji blýská, sedlák si výská. Deštivý květen - ţíznivý říjen.

********************************************** Registrační značka: MK ČR E 12987. Uzávěrka vţdy do 15. dne v měsíci. Číslo vydání odpovídá podtitulu časopisu. Vydává: Kongregace Šedých sester III. řádu sv. Františka, Lomec 62, 389 01 Vodňany (tel. 383 382 703, fax: 383 383 444). Distribuce: Řeholní dům Šedých sester na Lomci (č. účtu: 77226622/0800). Časopis se vydává bezplatně. Internetová adresa: www.lomec.cz. (e-mail: [email protected])