AVE Z LOMEČKU ÚNOR 2011

AVE Z LOMEČKU

ÚNOR 2011

2

AVE ÚNOR 2011

2. února SVÁTEK UVEDENÍ PÁNĚ DO CHRÁMU Zamyšlení ke svátku převzato z časopisu „Misionář“ č. 2/1995 a z www. kapky. Tímto svátkem si připomínáme událost, o které čteme v Lukášově evangeliu (2, 22 – 25). Svatý Josef s Pannou Marií přinesli Pána Jeţíše do Jeruzalémského chrámu čtyřicátý den po jeho narození. V této souvislosti je připomínám i starý Simeon, který v setkání s Pánem nalezl vrchol svého štěstí a splnění celoţivotní touhy. Osvícený Duchem svatým poznal v tomto dítěti přislíbeného Mesiáše. Jeho touha po Mesiáši musela být velmi velká, neboť mu bylo dopřáno nejen ho vidět a pozdravit, ale přímo se ho i dotknout, drţet ve svém náručí. Dítě, které drţel, nazval „spásou pro všechny národy, světlem na osvícení pohanů a slávou Izraele“. My se zamyslíme nad skutečností, ţe Pán Jeţíš je světlem. To řekl nejen stařičký Simeon, ale takto se o něm vyjádřil i prorok Izaiáš víc neţ 700 let před jeho narozením: „Lid, který chodí v temnotách, uvidí velké světlo; nad těmi, kdo sídlí v zemi šeré smrti, zazáří světlo.“ (Iz 9, 2) U svatého Matouše čteme, ţe Izaiášovo

proroctví se splnilo tehdy, kdyţ Pán Jeţíš opustil Nazaret a odešel do pobřeţního města Kafarnaum (srv. Mt 4, 13). Evangelista Jan Jeţíše nazývá: „Pravé světlo, které osvěcuje kaţdého člověka“ (Jan 1, 9). I Pán Jeţíš se sám často nazývá světlem. U sv. Jana čteme: „Já jsem světlo světa. Kdo mě následuje, nebude chodit v temnotě, ale bude mít světlo ţivota“ (Jan 8, 12). I my jsme přijali Pána Jeţíše jako světlo, neboť při našem křtu nám kněz podal rozţatou svíci, jako symbol světla, kterým je Kristus. Připomněl nám, ţe bereme na sebe povinnost v tomto Kristově světle svítit světlem naší víry a našich dobrých skutků. Jen tak můţeme jednou vejít do nebeského království a kralovat s ním na věčné věky. Pokud máme zůstat věrní svému poslání, které jsme na sebe křtem vzali, nikdy nesmíme zapomínat na to, ţe jsme nositeli Kristova světla. Toto Kristovo světlo jsme přijali nejen pro sebe, ale i pro ty, kteří ho ještě nemají, nebo ho ve svém ţivotě ztratili. Na nás je, abychom jim světlo

22. ročník Kristovy lásky zprostředkovali. Pokud ţil Jeţíš na naší zemi, sám vnášel své světlo do temnot tohoto světa. Na zemi zůstal přítomen ve své Církvi, ke které jsme byli křtem přivtěleni jako její údy. Jsme nyní na světě proto, abychom ţili v jeho světle a šířili ho dál; lépe řečeno: On chce skrze nás osvěcovat temnotu našeho světa. Moţná si někdo nyní říká, co všechno bude muset dělat pro to, aby byl světlem pro druhé? Nejsou k tomu třeba ţádné mimořádné skutky. Ţádá se jen dobrý křesťanský ţivot a trochu angaţovanosti a zájmu o druhé, dobrá vůle jim pomáhat, nebýt lhostejný vůči těm, kteří ţijí ve tmě. Toto všechno dokáţe kaţdý člověk i malé dítě. Malá Věrka byla mimořádně pozorná při vyučování náboţenství. Cestou ze školy se vţdy připojila ke knězi a měla ještě mnoho otázek, na které jí kněz trpělivě odpovídal. Nevěděl, proč má Věrka takový zájem o náboţenství. Aţ později se dozvěděl, ţe má staršího bratra, který je nemocný a je upoután na lůţko. Jeho nemoc mu nedovolí, aby chodil do školy, tedy ani na náboţenství. Proto Věrka, kdyţ přijde z hodiny náboţenství, dopodrobna mu vypráví o všem, co ve škole slyšela. Snaţí se i o to, aby její nevěřící bratr poznal Pána Jeţíše a zamiloval si ho. Světlo Kristovo, které má ona, chce dát i svému bratrovi, proto ji doma nazývají malým apoštolem. (Z časopisu Misionár) Známá dánská spisovatelka Karen Blixenová († 1962), která ţila několik roků na kávovníkových

3

plantáţích v Keni píše ve své autobiografické knize Africká farma o tom, jak často je pozorovaný ţivot křesťanů. „Jednoho dne ke mně přišel pracovat mladý Maur, který se jmenoval Kitau. Byl to rozumný chlapec a povinnosti si plnil důkladně. Rychle jsem si ho oblíbila. Po třech měsících mě poprosil, abych mu napsala doporučující listinu pro šejka Aliho ben Salima. Kitau ho viděl u nás doma a chtěl u něho pracovat. Nelíbilo se mi, ţe by měl odejít, kdyţ uţ znal zvyky a potřeby domu. Byla jsem ochotná zvýšit mu plat, jen aby zůstal. „Ne, nejde mi o peníze,“ říkal a vysvětlil mi důvod: „Chtěl bych se stát křesťanem anebo muslimem.“ Kdyţ ke mně přišel, pozoroval způsob ţivota křesťanů bez toho, aby mi to řekl. Nyní chtěl odejít k šejkovi Alimu, aby tam pozoroval ţivot muslimů. Potom se rozhodne, čím se stane.” Ptejme se, čím by se stal tento chlapec, kdyby ţil v naší rodině. Sv. Jan Zlatoústý píše: „Kristus si nás vybral, abychom se stali světlem, solí, učiteli, abychom ţili na zemi jako andělé uprostřed lidí, jako dospělí lidé uprostřed dětí. Kdyby náš ţivot zářil světlem svatosti, nebylo by třeba tolika kázání a promluv. Nebylo by zapotřebí tolik učitelů (víry), kdyby všechny naše skutky byly ctnostné. Neexistovalo by pohanství, kdyby byli křesťané skutečně tací, jací by měli být. Kdybychom zachovávali Boţí přikázání, nepřátelům odpouštěli, blahořečili ty, co nám zlořečí, a odpláceli za zlo dobrem. Kdybychom takto všichni postupovali, nenašel by se

4

AVE ÚNOR 2011

ţádný pochybující, který by nepřijal pravé náboţenství.” (Z homilie P. Mariána Šurába ) Světlem pro lidi se máme stát tak, ţe budeme konat dobré skutky a jimi přivedeme lidi k Bohu mnohem jistěji, bezpečněji a úspěšněji neţ slovy. Tuto pravdu si vloţme do srdce skutečnou událostí, kterou popsal známý francouzský spisovatel Mons. De Ségure takto: Náboţný duchovní správce ve městě S. Picardie, kráčel oblečený v dlouhé klerice tichou ulicí a modlil se přitom breviář. Za chvíli ho dohonili dva mladí vysokoškoláci ve vojenských uniformách. Kdyţ ho předbíhali, posměšně se na něho pošklebovali. A mezi sebou si takto povídali: „Já nemám kněze rád.“ – „Ani já. Pro mne náboţenství není.“ – „Ani pro mne. Já uţ jsem nebyl u zpovědi dlouhé roky.“ – „Já uţ jsem u zpovědi nebyl asi 15 roků. Kdo by tomu věřil? Jen staré ţeny.“ Mezitím se přiblíţili k ţebrákovi, který seděl u cesty. Vystrčil k nim ruku a prosil o almuţnu. Dali mu nějaké drobné. A potom jeden z nich řekl: „Skryjme se tu za plot a pozorujme faráře, jak přijde k ţebrákovi, zda i on mu dá almuţnu.“ Druhý praví: „Já se vsadím, ţe mu nic nedá.“ A skryli se za plot. Farář si toho ani nemohl všimnout, protoţe se skloněnou hlavou četl ţalmy ve svém breviáři. Kdyţ za pár minut přišel k ţebrákovi, ten ho vyrušil v modlitbě a prosil o almuţnu. Farář k němu přistoupil a prohrabával si kapsy na sutaně i v kalhotách. Nakonec mu řekl: „Bratříčku, akorát

při sobě nic nemám. Nic nemám, opakoval farář. Mrzí mě to.“ Dva skrytí mladíci to sledovali. Vidíš, šeptal jeden, říkal jsem ti, ţe mu nic nedá! Ale kněz od ţebráka neodešel. Začal s ním rozmlouvat. Kdyţ totiţ viděl, ţe je ţebrák oblečený jen v děravých kalhotách, zeptal se ho: „Skutečně nemáte nic jiného, co byste si oblékli?“ „Nemám, monsignore.“ „Tak chvíli počkejte.“ A farář poloţil svoji modlitební kníţku na zem, podíval se na jednu i na druhou stranu, zda někdo nejde, odskočil do prázdné autobusové zastávky, vysvléknul si zpod sutany kalhoty a vrátil se s nimi v náručí a podal je ţebrákovi: Vezměte si je a modlete se za mne. Ţebrák se slzami v očích děkoval knězi a chtěl mu zulíbat ruce, ale kněz, zahalený pouze klerikou, si vzal ze země kníţku a modlíce se pokračoval v cestě. Dva ukrytí pozorovatelé byli tím, co viděli, úplně šokováni. Na druhý den zazvonili na faře a povyprávěli knězi, jak se na něho včera posměšně šklebili a jak si bezboţně povídali a jak se skryli za plot a pozorovali ho. Řekli: „Váš dobrý skutek nás úplně změnil. Obrátili jsme se k víře v Boha. Oba vás prosíme o svatou zpověď.“ A kněz je ochotně vyzpovídal a měl velikou radost z toho, ţe se obrátili k Bohu. Vidíte, jakou sílu a účinnost mají před lidmi dobré skutky? Ani deset kázání by nebylo tyto mladé muţe přivedlo k Bohu! Jeden dobrý skutek je účinnější neţ deset kázání. (Z homilie P. Jozefa Vrableca)

22. ročník

5

HROMNIČNÍ pouť 5. února 2011 Hromniční pouť připadla tentokrát na sobotu 5. února. Počasí se umoudřilo, ale přesto poutníků bylo méně, protoţe se diecéze také tento den loučila se zemřelým P. Václavem Švarcem, který byl duchovním správcem sester Congregatio Jesu ve Štěkni. V 9.30 začala S. M. Milena modlitbu růţence. Při ní usedl do zpovědnice hlavní celebrant P. Mgr. Pavel Liška z Netolic, kterého pak vystřídal pravidelný „poutní zpovědník“ P. Mgr. Josef Dominik Doubrava O. Praem. ze Lhenic. Za zpěvu antifony „Hle, přichází Pán vládce mocný a bude světlem těch, kdo za ním půjdou, aleluja“ se věřící shromáţdili před vchodem do kostela, kde bylo zahájení pouti. V úvodu všechny přivítal lomecký farář P. Miroslav Nikola: „Milý otče Pavle, pěkně tě vítám! Chtěl bych říct, ţe P. Pavel byl můj farář ve Strakonicích, spolu jsme chodili do stejné školy a známe se více méně od malička. Na Lomečku je pravidelně kaţdou první sobotu jiţ dlouhá léta jako váš zpovědník. Za tuto sluţbu mu ze srdce děkuji. Pán Bůh ti to odplať! Vítám tě tu jako svého spolubratra, přítele a kamaráda.“ Pak uţ se ujal slova P. Pavel, který řekl: „Děkuji moc za pěkné

přivítání a vítám tady také vás všechny, kteří jste sem připutovali ke cti Panny Marie, tak jak to děláváme vţdycky na první sobotu v měsíci. Dnes se zase na chvíli ponoříme do atmosféry vánočních svátků. Chceme společně oslavit svátek, kterému lidově říkáme „Hromnice“. Správný název je „Uvedení Páně do chrámu“ a vnímáme v něm to, co jsme dříve označovali starým názvem Očišťování Panny Marie. Dnes uplynulo 43 dní od Narození Páně. 42 – 43 dní po porodu je nazýváno obdobím šestinedělí. Je to jakýsi přirozený konec cyklu početí, donošení, narození dítěte. V ţidovském národě byl konec šestinedělí spojen s určitými obřady, které měly vyjadřovat příslušnost a úctu maminky i dítěte k Pánu Bohu a respekt k daru ţivota, který nám Bůh daroval. Kdyţ přinesli Panna Maria s Josefem dítě Jeţíše do chrámu, tak se setkali se dvěma starýma lidmi, kteří v dítěti rozpoznali Boţí dar, toho, koho Bůh posílá, aby přinesl světlo do ţivota lidí. Světlo je důleţité a pro nás má dva velké významy. Kdyţ je tma, snadno zabloudíme, mineme cíl, ke kterému chceme jít. Kdyţ se rozsvítí, snáze se orientujeme a jdeme bezpečně k cíli, který je před námi.

6

AVE ÚNOR 2011

Druhá věc je: Kdyţ je tma, snadno narazíme do nějaké překáţky, můţeme se zastavit, zranit nebo dokonce i přijít o ţivot. Kdyţ se rozsvítí, vidíme překáţky, které jsou před námi, a můţeme se jim vyhnout. Co znamená světlo v našem obyčejném ţivotě, to znamená Kristus v našem ţivotě s Bohem. Bez světla, které nám přináší Kristus, bychom těţko hledali své štěstí, naplnění svého ţivota a snadno bychom se mohli mýlit. Vţdyť nevíme ani co bude za 10 minut, natoţ abychom věděli, co bude za 10 let či na konci našeho ţivota? Jak víme, ţe to co děláme teď, je pro nás to pravé a co nám přinese štěstí? Kristus to ví a vede nás, je naším světlem, ukazuje nám cíl a osvětluje cestu k němu. Kdyţ Simeon říkal, ţe dítě, které Josef s Marií přinesli, je „světlo k osvícení národů“, tak měl na mysli právě toto. Kristus je světlem nejen pro ţidovský národ, ale pro kaţdého, chce osvítit cestu kaţdému. Proto dnešní svátek navazuje na slavnost Zjevení

Páně, kterou slavíme na vrcholu vánočních svátků. I dnes se nám Kristus znovu zjevuje a ukazuje, kým je pro nás. Zve nás k tomu, abychom si ho znovu zamilovali a abychom šli v Jeho světle a také tím světlem sami byli. My nemáme být sluncem, Sluncem je On, ale my můţeme být Měsícem, který odráţí světlo Slunce a být tím i pro ostatní lidi. Následujícím obřadem, který budeme nyní konat, chceme jednak Kristu poděkovat za to, ţe je naším světlem, přijmout ho jako světlo svého ţivota a také se mu nabídnout, ţe budeme Jeho světlo přenášet, odráţet, všude tam, kam přijdeme.“ Poté následovala jiţ vlastní liturgie svěcení svící a průvod do kostela. Po mši sv. se pak P. Pavel pomodlil litanie ke svátku Obětování Páně a poţehnal nám milostnou soškou, kterou měli poutníci moţnost osobně uctít a svěřit tak Panně Marii své radosti i starosti.

Z promluvy jsme vybrali Svíce, které drţíte ve svých rukou, můţete nyní zhasnout. Jistě je budete mít doma, abyste si je rozsvěcovali při modlitbě, a tak si připomínali Krista, Světlo národů. Jde o to, ţe i my máme být světlem, abychom se při kaţdé modlitbě dokázali nabídnout Pánu Bohu ke sluţbě, ke které nás povolal. Nyní bych se ještě rád zamyslel nad jedním aspektem, který je také

pro náš ţivot důleţitý. Vlastně spolu souvisí. Začnu tím, o čem se teď hodně mluví. Kdykoliv pustíte rozhlas či televizi hned o tom uslyšíte. A to je Egypt. Samozřejmě, ţe my o něm budeme mluvit v jiných souvislostech, neţ co se tam nyní děje, to je záleţitost jiného charakteru. Egypt byl pro starozákonní věřící symbolem všeho, co bylo nejenom vzdálené od Boha, ale i proti

22. ročník Bohu. Byla to pro ně kultura smrti, zatímco Hospodin je dárce ţivota. Hospodin je ten, kdo otevírá budoucnost. Jistě znáte příběh o východu Izraele z Egypta pod vedením Mojţíše. Tehdy Hospodin vykonal několik znamení pro Egypťany a posledním z nich byla smrt prvorozenců. I to má svůj význam. V přirozeném lidském řádu jsou děti znamením budoucnosti. Kdyţ nám zemřou děti, jakoby se budoucnost před námi zavřela. Celá kultura smrti, která se projevovala navenek třeba mumifikováním zemřelých vladařů apod., dávala znamení, ţe v tom není budoucnost. Budoucnost je s Hospodinem. Hospodin, který tehdy uchránil všechno prvorozené v Izraelském národě, dal najevo, ţe On je dárce budoucnosti a ţe si je vyhrazuje pro sebe, oni patří Jemu. To byl zárodek toho, co Lukášovo evangelium nazývá „přikázáním zákona“. Tím, ţe přinášeli všechno své prvorozené, všechno, co otevírá lůno a je muţského rodu, vyjádřili vědomí, ţe patří Bohu. Vývoj přinesl další uspořádání, ţe ke sluţbě Hospodinu byl vybrán kmen Levi, ti ostatní byli z této sluţby Hospodinu vykupováni. Byla přinesena oběť beránka či holouběte a tím bylo naznačeno, ţe nezapomněli na to, ţe patří Hospodinu. Tak i Josef s Marií vykonali vše podle zákona. Dali tím jasně najevo, ţe si uvědomují, ţe dítě je Boţí, patří Bohu a má od Boha i své poslání a má

7

svůj cíl v Bohu. Pro nás je tento akt jakýmsi napomenutím, povzbuzením, abychom nezapomínali na to, ţe i naše děti, které nám Bůh svěří, patří především Bohu samému. On nám je daroval, svěřil je nám na několik let, abychom je naučili Boha znát a milovat, abychom je naučili vnímat Boţí vedení, rozpoznávat Boţí vůli a mít v srdci ochotu Boţí vůli přijmout a ve svém srdci uskutečňovat, jak je to naznačeno na začátku křestního obřadu. Víme, ţe mnozí rodiče, nejen ti nevěřící, ale i ti věřící, si toto často neuvědomují. Rodiče mají na první místo v modlitbě dávat nejen, aby Bůh děti chránil, ale také odevzdávat je Bohu s touhou rozpoznat, co On s nimi chce a zamýšlí. Tomu se mají také snaţit napomoci a tímto způsobem děti vést. Za necelé dva měsíce budeme slavit 200. výročí narození sv. Jana Neumanna. 28. března 1811 se narodil v nedalekých Prachaticích. Při této příleţitosti bych chtěl vzpomenout a hlavně vyzdvihnout zásluhu jeho rodičů. Tatínek se jmenoval Filip Neumann, do Prachatic přišel ze severního Bavorska, tam se usadil a pracoval jako punčochář. Maminka pravděpodobně pocházela přímo z Prachatic, jmenovala se Aneţka Leibsich (či Lepší). Dohromady měli 6 dětí a Jan byl třetí. Jistě měli také své představy o tom, jak se bude jejich ţivot vyvíjet. Tatínek jako řemeslník, který měl řemeslnickou dílnu, si jistě přál, aby ji syn převzal a pokračoval

8

AVE ÚNOR 2011

v tom, co on začal. Ze svědectví víme, ţe to i několikrát dal najevo, ale protoţe on i maminka byli zboţní, vnímali, co Bůh zamýšlí s jejich chlapcem a dávali tomu volný průchod, přestoţe tatínek několikrát naznačil, jak ho to mrzí. Pak i druhý Neumannův syn utekl do Ameriky a stal se také řeholníkem. Nakonec to, co tatínek zaloţil a pro co celý ţivot ţil, zaniklo, ale vyrostlo něco úplně nového, mnohem krásnějšího, na co by sám člověk ani nepomyslel. Nezapomeňme na to, ţe je výročí sv. Jana Neumanna! Je to důleţité především pro nás v tomto kraji. Dnes si to uvědomujeme z té stránky rodičů a jim děkujeme za to, ţe byli vnímaví pro Boţí vedení a povolání a také napomáhali, povzbuzovali a hlavně se nebáli darovat své děti Pánu Bohu. Ze 6 dětí byli tři řeholníci. Kromě Jana to byl ještě bratr Václav, který byl také redemptorista, a sestra Jana, která byla řeholnicí Milosrdných sester sv. Karla Boromejského. Kaţdý z nás dostal dar víry prostřednictvím našich rodičů, a tak je ten dnešní den také příleţitostí k tomu, poděkovat našim rodičům také za to, ţe oni vnímali Boţí vedení, ţe věděli, ţe patříme Bohu, nenutili nás naplňovat jejich představy, ale ţe nás vedli tak, abychom vyrostli v to, co z nás Bůh chce mít. Kaţdý z nás v určitém věku přebírá odpovědnost za svou vlastní výchovu, neboť výchova je záleţitostí celého ţivota aţ do smrti. Vlastní

odpovědnost spočívá v tom, ţe kdyţ jsme uspěli, tak si musíme uvědomit, ţe nepatříme sami sobě, ale patříme Pánu. Je třeba stále vnímat svůj ţivot jako dar a poslání. Máme být stále otevřeni vnímat Boţí vedení a poslání. Pro kaţdého z nás má Pán jiný plán. Někdo naplní své poslání jiţ na začátku svého ţivota, ale někdo můţe ţít 80 aţ 90 let a jeho hlavní poslání je třeba aţ na samém konci jeho ţivota. Třeba aţ při umírání vydá svědectví o své víře a naději v Pána. Stále máme před sebou nějaké poslání, i kdyţ uţ jsme staří. Je třeba být pro to otevření a vnímaví. Dnešní den je také svátkem starých lidí a většina z nás, zde přítomných, jsme starší lidé. Můţeme se radovat. V evangeliu je totiţ řeč o dvou starých lidech: prorokyni Anně bylo uţ 84 let, byla uţ mnoho let vdova, jako mnohá z vás. Bůh ji vyznamenává, ţe ji činí prostřednicí radostné zvěsti. Také my se radujme z toho, ţe známe Pána, ţe ho můţeme drţet v náručí, kdyţ přicházíme ke svatému přijímání. Kdyţ ho tedy přijímáme do svého ţivota, chceme jako Anna Boha velebit a mluvit o Jeţíši všem, kdo očekávají vykoupení Izraele. Na závěr mi dovolte popřát vám všem k tomuto dnešnímu svátku: Ať vás Pán Bůh provází svou milostí, ať vám vkládá do srdce opravdovou radost a dává nám schopnost tuto radost vyzařovat a mluvit o ní všude tam, kam půjdeme.

22. ročník

9

Z LOMECKÉ HISTORIE Sepsal P. Patrik Maturkanič (pokračování)

VÝSTAVBA KOSTELA, POPIS A JEHO VYSVĚCENÍ Prvního května 1695 hrabě Filip Emanuel Buquoy poloţil na lomeckém vrchu před očima mnoha poutníků základní kámen nového kostela. Světil jej novokněz P. Lukáš Pakosta. Vlastní stavba byla ovšem zahájena aţ po dvou letech. V prvním roce se především připravoval stavební materiál, na jaře roku 1695 se dali dělníci do kopání a stavby základů. V nejpilnější práci však muselo být dílo přerušeno. Překáţky vzešly odtud, kde se jich stavitelé nadáli nejméně. Byly to nejen války s Turky a vysoké daně, ale především ta skutečnost, ţe kostel byl zaloţen bez církevního povolení. Toho vyuţili osadníci z Chelčic a společně se svým knězem působili tolik překáţek, ţe stavba musela být dokonce na čtyři roky přerušena. Aţ roku 1699 získal hrabě od praţské arcibiskupské konzistoře povolení v díle pokračovat. Ihned se začalo s pracemi, aby byl kostelík co moţná nejdříve dostavěn a zastřešen. Jako polír zde pracoval Jiří Hablesreuter, později stavbu vedl Matěj Tischler z Roţmberka. Tesařské práce zhotovil Martin Eichler z Frymburka, kamenické Jan Plánský.

Dodnes otevřená je však osobnost architekta. V minulosti byl projekt často připisován J. Santinimu Aichlovi. To by však muselo jít o umělcovo velmi rané dílo. V současnosti se část odborníků více přiklání k moţnosti, ţe architektem je sám hrabě Emanuel Buquoy. Stavba je zhotovena ve vrcholně barokním slohu. Kostel je proveden jako stavba soustředná. Půdorys je v základě čtyřúhelníkový, stěny jsou zčásti vypouklé, uvnitř jsou pilastry, polosloupy rozčleněné. Je zaklenut kopulí, do níţ se zařezávají lunety nad okny a výseče nad kouty. Svatyně má celkovou výšku 31 metrů. Věţ kostela má cibulovitou podobu a je podélně členěná. V úţlabinách jsou čtyři jiné cibulovité věţičky, na kaţdé z nich je nasazen štítek. Místo očekávaného kříţku má podobu sluníčka. Sluníčka mají svéráznou výzdobu: z jedné strany obraz Panny Marie, z druhé erb buquoyský. Zakončení všech věţí nese podobu lucerny. Hlavní věţ je zakončená španělským kříţem. Dokud okolní stromy kupoli nepřerostly, bývala viditelná z mnoha stran. Ještě ve čtyřicátých letech minulého století

10

AVE ÚNOR 2011

bylo moţno spatřit horní okraje oken aţ od Českých Budějovic. Vchody do kostela byly vybudovány ze všech čtyř stran. Portály u nich jsou tesané z kamene a zakončené tympanonem (trojúhelníkovou stříškou). Čtyři vchody značí čtyři evangelisty. Hrabě zakladatel měl velké přání, aby uprostřed kostela stál hlavní oltář v podobě zmenšené napodobeniny Berniniho papeţského oltáře u sv. Petra v Římě. Tohoto úkolu se skvěle zhostil řezbář Jan Wauscher z Lince. Oltář je celý vyřezávaný ze dřeva. Kolem něj se tyčí čtyři mohutné sloupy zdobené korunami, révou a umělými hlavicemi. Ve vrcholu sloupů drţí čtyři velcí andělé věnce ze zlaceného akantu. Na jejich konci je zavěšen osmiboký svatostánek v podobě lucerny. Do jeho horní zasklené části byla při svěcení chrámu uloţena soška Panny Marie. Dolní část

slouţí k uchovávání Nejsvětější svátosti. Čtyři andílci po stranách svatostánku radostně nesou trůn Boha a jeho Rodičky. Na podstavcích oltářních sloupů hledí okřídlené hlavy andělů. Během jednoho roku byl hlavní oltář hotov. Pozlacení se dočkal po pěti letech. Jedná se opravdu o ojedinělou stavbu kostela, kterou řadíme mezi evropské skvosty. Dne 14. září 1704 byla svatyně za účasti mnoha poutníků z širokého okolí slavnostně vysvěcena. Celý obřad vedl v přítomnosti dalších deseti kněţí prachatický děkan a vikář Jan Schattauer, jenţ kostel zasvětil Jménu Panny Marie. V roce 1720 se na Lomci znovu objevili řemeslníci. Na severní straně kostela přistavěli sakristii. Dostala podobu nízké kaple s jehlancovitou střechou a lucernou. Sakristie slouţí zároveň i jako malá postranní loď.

PRVNÍ TŘI STRÁŢCI, KOSTELNÍCI, LOMECKÉHO CHRÁMU Nastala důleţitá otázka, kdo se bude o kostelík starat, opatrovat ho a kdo poslouţí potřebám příštích poutníků? Věc byla brzy a celkem dobře vyřešena. O chrám se začal starat především kostelník, zprvu panský poddaný, třicetiletý Alexander Pokorný, který přišel s manţelkou z blízkého Újezda, a uhostil se v nové dřevěné chalupě, jiţ mu zbudovali u

cesty do Libějovic. Po 9 letech jej vystřídal panský truhlář Jiří Loffler, ale za čas se Pokorný vrátil k lomeckému kostelu a poslouţil mu aţ do své smrti; v kostelnické práci mu od roku 1733 začíná pomáhat pan Šulc, který pak byl po něm kostelníkem. Všichni tři kostelníci se při kostele ţivili z panského deputátu a skromného platu.

22. ročník

11

DĚLÍME SE S VÁMI Setkání řeholníků s biskupem diecéze 2. 2. 2011 Jako kaţdoročně, i letos, jsme se vydaly na „Hromniční setkání“ s panem biskupem do Českých Budějovic. Z Lomečku nás vyjelo 5 sester ve sloţení: M. M. Klára, S. M. Mlada, S. M. Marcela, S. M. Františka a S. M. Benedikta. Ve Lhenicích jsme ještě přibraly P. Dominika Josefa Doubravu O. Praem. a za společné modlitby růţence ujíţděly k Budějicům. A protoţe cesta nebyla ani ušlapaná a ani úzká, jak se zpívá v jedné lidové písni, dojely jsme před klášterní kostel, kde se setkání konalo, dost brzy. Čas čekání jsme vyplnily osobní modlitbou a rozhovorem se scházejícími se účastníky. V 9.30 začala bohosluţba v kříţové chodbě, kde bylo přivítání otcem biskupem a ţehnání svící. Průvod se vydal do kostela, kde začala mše svatá. Přítomno bylo kolem 30 kněţí a asi 25 sester. Hlavním celebrantem byl českobudějovický sídelní biskup Mons. Jiří Paďour OFMCap. Mše sv. se zúčastnil i generální vikář P. Mgr. Adolf Pintíř. V homilii pan biskup nejprve rozebíral dějinné souvislosti obou čtení se ţivotem Izraele. Poté řekl: „Ţivot je něco vzácného a nemáme ho v hrsti. Jde o ţivot a Ţivotodárce. Kaţdý z nás tady jsme vrcholem pyramidy našeho rodu vycházející z ruky Tvůrce. Stvořitel chrání svůj osobní program,

kterým je, ţe mě stvořil ke svému obrazu. Dnes jde o hrozící ztrátu naší identity. Křesťanství není jen jedním z artiklů dnešní doby, ale v křesťanství jde o osobu Krista Pána. Ţádný jiný Bůh se nestal člověkem a ani jeden za nás neumřel, jedině Kristus. Je třeba rozeznávat úţasný Boţí plán s člověkem. Jde o naši pokoru, co my s Bohem ve svém ţivotě vykonáme, co vytvoříme. Věřící není ten, kdo je zapsán v matrice, ale ten, kdo koná vůli nebeského Otce. Máme se stávat nositeli světla. Sám Bůh, Světlo ze světla, přichází, aby nás osvítil a my jdeme za ním vstříc ke světlu. Je třeba ţít tak, aby se na nás uskutečnilo Jeţíšovo slovo: „Vy jste světlo světa!“ To je sluţba, ne demagogie. Co jste, bratři a sestry, dodnes udělali s vaším povoláním? S tím světlem, které vám Kristus Pán svěřil? A co s tím budeme dělat dál? Dávejme Pánu Bohu prostor v našich temnotách a On je osvítí. Ale pamatujme na to, ţe Boha nemůţeme vidět, nemáme-li čisté srdce! Uvědomme si, ţe jsme pozváni k velkým věcem. Stát se člověkem podle Boţího obrazu!“ Po mši svaté pak následovalo společné setkání s otcem biskupem a milé občerstvení na těle i na duchu.

12

AVE ÚNOR 2011

P. Xaver Josef Kobza CFSsS jubilující Vzhledem k tomu, že v diecézním časopise „Setkání č. 2/ 2011“ je zveřejněn obsáhlý životopis P. Xavera, otiskujeme jen malý medailonek k jeho 90. výročí narození, který je převzat z týdeníku „Písecké postřehy“ ze 17. září 2008 od autora Jiřího Antonína Švece. Tento text byl uveřejněn u příležitosti ukončení činnosti P. Xavera v Písku a jeho odchodu do Kněžského domova v Českých Budějovicích, kde nyní žije. Ţivot patera Kobzy nebyl lehký. Narodil se 27. února 1921 v Herborticích na Lanškrounsku v chudobné rodině s osmi dětmi. Vyučil se holičem u bratra v Černošicích a řemeslo dělal na různých místech. Zdálo se mu však, ţe jeho ţivot není zcela naplněn, ţe mu cosi chybí. K svátku dostal knihu Následování Krista, začetl se do ní a začal chápat, co mu bylo vzdálené. Dozvěděl se, ţe v Písku je škola pro mladé – jakási příprava na kněţská povolání. Nastoupil tam, byl spokojen, jenţe přišla válka a musel jako ročník 1921 odejít na nucené nasazení do Rakouska. Pro všechny nasazené to byl krušný čas plný strádání a nebezpečí. Po nocích se učil latinu a teologii a po válce začal studovat gymnázium. Vstoupil do noviciátu a sloţil řeholní sliby, přišly však další překáţky. V dubnu padesátého roku všechny odvezli na náklaďáku do Hejnic u Liberce. Tam působilo ilegální křesťanské hnutí, nasadili však mezi řeholníky špicla a všichni byli

zatčeni. Josef Kobza dostal dva roky vězení, díky amnestii se vrátil domů v roce 1954. Potom následovala pracovní převýchova u „černých baronů“ v PTP. Poté studoval jedenáctiletku a odmaturoval. Manuálně pracoval na různých místech a tajně bez povolení studoval bohoslovectví. V roce 1968 byl vysvěcen. Jako kněz pak působil sedmnáct let na různých farách na Šumavě a od roku 1990 byl ustanoven děkanem v píseckém klášteře. I přes svůj poţehnaný věk byl vţdy plný elánu a optimismu, šířil kolem sebe pohodu a radost. Pater Josef Xaver Kobza byl u písecké veřejnosti velice oblíben pro jeho dobrotu, skromnost a štědrost, s jakou ukazoval lidem cestu ke světlu, pokoře a Boţí lásce. Milý otče Xavere, i redakce Ave z Lomečku se připojuje k mnoha gratulantům a vyprošujeme u Panny Marie Lomecké, které jste také ctitelem, hojnost Božího požehnání, pomoc a kéž Vám Pán odplatí všechny Vaše služby v kněžském životě svým pokojem a radostí.

22. ročník

13

Básně věnované P. Xaverovi Otiskujeme 2 básně, které byly napsány přímo pro P. Xavera v době jeho působení v Písku. Autorka, paní Františka Kalinová ze Záhoří u Písku, je skládala pouze pro něj. Nyní je sama nemocná a žije ve středisku Diakonie Blanka v Písku. Svolení k otištění dala naší redakci i její dcera. Kéž tyto básně, které vyvěrají ze srdce plného víry, potěší nejen otce Xavera, ale i naše čtenáře.

VÁM Dnes všichni nesou blahopřání a já naopak Vám říkám dík, ţe tenkrát Bohu na otázku: „Jsi schopen dát mi všechnu lásku?“ Jste řekl: „Jsem tvůj sluţebník!“ Tím novou knihu otvíráte a netušíte její děj. Ať Bůh Vás všude doprovází a podpírá, kde víra schází a kam se vkrádá beznaděj. Ať zrno, které rozsíváte najde dost půdy ke zrání. My víme, ţe to nešlo hladce, kdyţ jste stál na té křiţovatce. Dík, ţe jste slyšel volání!

DŮSTOJNÝ PANE Zdá se, ţe přešlo jen pár pátků co oslavil jste šedesátku a je tu důvod k přání znova. Nemusí zaznít vzletná slova, stačí jen teplé stisky dlaní a řeknou všechna naše přání: ať Bůh Vám splatí kaţdou sluţbu u lidí v chvílích umírání. Za stovky kroků s Tělem Páně kdyţ stáří, nemoc nedovolí doběhnout na mši, sepnout dlaně a přijmout „lék“, kdyţ duše bolí. Za radu v roli zpovědníka, za vlídná slova v beznaději, tak za to všechno srdce říká jediné slovo DÍK!

14

AVE ÚNOR 2011

Jubilejní rok sv. Jana Nep. Neumanna Uveřejňujeme první část životopisu sv. Jana Neumanna, jak jej napsal on sám. Převzato z www.bcb.cz Moji rodiče Philipp Neumann z Obernburgu v bavorských Dolních Frankách a Agnes, rozená Lebischová, měli šest dětí, z nichţ dvě nejstarší dcery, Katharina a Veronika, si vzaly kaţdá vdovce, já byl pak třetí dítě, narozené na Velký pátek léta Páně 1811 a téhoţ dne i pokřtěné v (prachatickém) městském kostele svatého apoštola Jakuba Většího. Můj kmotr Johann Marek byl starostou města a dal mi jméno Johann Nepomuk ke cti a chvále toho slavného patrona české země. Čtvrté z nás dětí je sestra Johanna, která po mém odjezdu do Ameriky vstoupila v Praze do řádu sester sv. Karla. Byla tam první novickou, neboť řád sem byl uveden z Nancy v Lotrinsku, a je nyní pod /řádovým/ jménem sestra Karolina představenou (řádové) nemocnice v Budějovicích. Nejmladší sestra Aloisia pečuje toho času o domácnost otcovu, kterou by ten pro své stáří nezastal. Byla uţ přijata do téhoţ řádu sv. Karla a bude bezpochyby následovat své svaté poslání, jakmile jen splní, čím je jako dítě otci povinna. Nejmladší z nás, bratr Wenzel, vyučil se punčochářskému řemeslu otcovu a odešel do Ameriky za mnou. Od té doby, co jsem v Americe, zemřela doma kromě mé maminky

i sestra Veronika a také manţel sestry Kathariny. Poněvadţ ta má se svým synem dostačující důchod, dohodli jsme se my ostatní sourozenci zříci se za ţivota otcova svého dědického podílu v jeho prospěch, po jeho skonu pak (podíl) věnovat na účely městské nemocnice v Prachaticích, k nimţ by se ostatně dobře hodil pro svou rozlohu i rodičovský dům s přilehlou zahradou. Nebylo by nijak zatěţko předat obojí do rukou sester sv. Karla. Naše výchova byla vedena postaru. Rodiče byli oba velmi křesťansky zaloţeni a zatímco otec od rána do noci dohlíţel na tovaryše a dělníky, jichţ bylo v domě někdy aţ pět či šest, nevynechala matka jediného dne, aniţ by nevyslechla svatou mši, na níţ brala s sebou vţdycky ještě toho či onoho z nás, kdo uţ měl zrovna po škole. Chodila často ke svatému přijímání a postila se vedle církví předepsaných postních dnů i v jiný k tomu určený čas, coţ však otec neschvaloval. Mně bylo často třeba slíbit krejcar a podobně, abych byl hotov účastnit se svaté mše, růţence či kříţové cesty. To dalo jednomu z mých kamarádů, jemuţ jeho vlastní matka kladla za vzor mou údajnou horlivost v chození do kostela,

22. ročník dobrý důvod k tomu, aby jí opáčil: "Kdyţ mi dáte kaţdý den jeden krejcar, budu taky jako on!" Na den Všech svatých roku 1818 jsem začal chodit do naší městské školy. Ţe mi Pán Bůh dal dobrou paměť, byl jsem v ní po celých těch šest let vţdycky jedním z prvních. To, ţe otec zpravidla zastával ten či onen úřad ve městě, mohlo mít ovšem na pány učitele jistý vliv. Mezitím jsem právě od svého otce, který byl velkým milovníkem knih, pochytil nepochybnou čtenářskou vášeň, takţe čas trávený jinými vprostřed planých her a chytání lelků, já věnoval čtení všelikých knih, co mi jen přišly pod ruku. Matka mne za to nezřídka plísnila a přezdívala do knihomolů. V sedmi letech jsem šel poprvé ke zpovědi a v létě jsem byl veledůstojným panem biskupem budějovickým i biřmován. Co lidská paměť sahá, nezavítal nikdy předtím ţádný biskup do našeho odlehlého podhorského městečka. Však se také přitom sešlo obrovské mnoţství lidí a nepopsatelně slavnostní ráz té události je dosud tak ţivě v mé paměti, ţe si dodnes lehce vybavím i ty nejmenší podrobnosti. Na den svého prvního svatého přijímání se tak rozpomenout nedokáţu, poněvadţ v Čechách není obvyklé přistupovat právě k prvnímu svatému přijímání natolik velkolepě jako v jiných zemích. Bylo mi necelých deset let, pokud si dobře

15

pamatuji, kdyţ jsem zvládl větší katechismus a mohl jsem tedy také být spolu s jinými, vesměs staršími spoluţáky, připuštěn k prvnímu svatému přijímání, k němuţ jsme pak chodívali kaţdé tři měsíce. Nemohu povědět, ţe bych ve svém dětství pocítil nějakou rozhodnější náklonnost ke kněţskému stavu. Měl jsem sice doma olověný oltářík a slouţíval jsem u něho snad denně svou dětskou mši svatou, ale představa opravdového kněze mi byla něčím příliš vznešeným, neţ abych ji chápal jako něco v dosahu svých moţností. Jedna stará sluţka, kterou jsme měli v domě a která byla pověstná svými přísnými půsty, řekla jednoho dne, kdyţ jsem se podle domácího zvyku hlasitě modlil před jídlem a pouhým omylem jsem místo tří kříţků na čele, ústech a hrudi udělal jeden velký latinský kříţ, pěkně po česku: „To se podívejte, náš Honzíček bude knězem!“ Moje maminka tu příhodu vzpomínala při nejrůznějších příleţitostech, poněvadţ si skutečně přála, abych se tím knězem jednou opravdu stal. Od té doby se mi myšlenka na to vracela častěji, zvláště kdyţ se mí ostatní školní kamarádi rozhodli jít na studia a jak bylo v tom případě zvykem, pocvičovali se nejprve za vedení našeho dp. katechety v latině. (pokračování příště)

16

AVE ÚNOR 2011

Vzpomínky P. Koláčka na kardinála Špidlíka (Pokračování z minulého čísla) Dva faráři diskutují, zda se i dnes dějí zázraky. První to popírá, druhý však naléhá: „O jednom mohu vydat svědectví. Šel jsem na procházku do lesa a najednou se přede mnou objevil velký medvěd. Já udělal velký kříţ a hlasitě jsem říkal: Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého, a medvěd se dal hned na útěk.“ Druhý farář však zvolal: „To není ţádný zázrak. Ten medvěd vzal nohy na ramena, protoţe si myslel, ţe chceš začít kázání!“ Jedna stará paní šeptá ve zpovědnici: „Otče, kdyţ jdu večer spát, neodpustím si, abych se nepodívala do zrcadla a abych se neobdivovala, jak jsem krásná. Co říkáte? Je to pýcha nebo marnivost?“ – „Ani jedno ani druhé, to je strašný blud!“ Maminka se ptá malého Petříčka: „Jak se učíš katechismu?“ Petříček pohotově: „Pan kaplan nám říká, ţe je lepší naučit se nazpaměť některé texty evangelia a pak je pouţít, kdyţ se naskytne příleţitost.“ Maminka celá hrdá: „To je pěkné, právě tak to máš dělat!“ Druhého dne ráno jej přijde vzbudit: „Hošíčku, vstaň!“ Petříček odvětí: „Ţeno, ještě nepřišla má hodina!“ Jeden poustevník jde pouští a potká náhle lva. Pozvedne ruce k nebi a úpěnlivě volá: „Ach, Pane, vnukni této bestii křesťanské city!“ A stane se

zázrak. Lev padne na kolena a modlí se: „Ach, Pane, poţehnej toto jídlo, které dostávám z tvé ruky!“ Na konci lidových misií v jedné farnosti misionář oznamuje. „Nyní posvětím obrázky, které jste si koupili. Drţte je v rukou. Pak zvedněte růţence. A pak zvedněte k nebi i kříţe.“ Jeden muţ poslušný těchto slov, zvedl vzhůru svou ţenu. Adam se ptá Boha Stvořitele: „Hospodine, proč jsi stvořil Evu tak krásnou?“ – „Aby se ti líbila,“ zaznělo z bílého oblaku. „A tak proč jsi mě stvořil tak hloupého?“ naléhá vyčítavě Adam. „Aby ses líbil sám sobě.“ U nebeské brány se setká farář a řidič autobusu. Farář se hrne do brány první. Svatý Petr ho zadrţí: „Dej přednost jemu!“ Na udivený pohled faráře svatý Petr dodává: „Kdyţ jsi kázal Boţí slovo, všichni klímali nebo spali. Zatímco kdyţ on řídil autobus, všichni se modlili, dokonce i ateisté.“ První lidé, podle Písma svatého ţili více neţ 900 let. Jak to bylo moţné? To je přece jasné! Tehdy ještě nebyli lékaři, aby jim pomáhali brzo umřít. „Proč kohout kokrhá tak brzo ráno, ještě před svítáním?“ – „Protoţe, kdyţ se probudí slepice, nemůţe uţ ani zobák otevřít.“

22. ročník

17

Připomínka P. Františka Hobizala V dnešním čísle uvádíme vzpomínku pana Zdeňka Jiráně z Českých Budějovic. Mám ve svém srdci otce Františka a nemohu vyjádřit dost dobře obdiv k všestrannosti jeho bohatého ţivota a jeho zájmů. To jistě vyjádřili jiní. Jisté je, ţe v jeho duši dominovala láska k Bohu, Panně Marii a k Lomečku. Zanechal veliké literární dílo, ze kterého vyvěrá také jeho velká a nenapodobitelná zamilovanost k Jiţním Čechám, k Šumavě i ke svému rodnému městu České Budějovice. Vystihl historii, památky, nálady dokonce i proţité autentické příběhy konce druhé světové války. Chci se však ve svém vzpomínání zmínit o málo známé zálibě otce Františka k českobudějovickým tramvajím. Úzkorozchodné tramvaje byly v provozu v letech 1909 aţ 1950. Mladý František tramvajemi jezdil, proţil v nich chlapecká dobrodruţství a i kdyţ byly v roce 1950 zrušeny, nemohl zapomenout na jejich kolorit.

Aţ v letech devadesátých zaloţil se svými přáteli při schůzce na bavorovské faře „Klub přátel českobudějovické tramvaje“. Byl zvolen prezidentem Klubu a začal pátrat, zda by nebylo moţno zachránit jako technickou kuriozitu poslední vagon, který doslouţil v Mostě. Navázal také spojení s podnikem JČE, který jako provozovatel dřívější městské dopravy měl na zachování posledního vagonu zájem. Podnik ho chtěl umístit do svého muzea. Bohuţel, vagon se v Mostě nedochoval. Klub uspořádal k 50. výročí poslední jízdy českobudějovické tramvaje setkání a zástupci klubu poloţili kytice květin na bývalých hlavních zastávkách v městě. Všestrannost zájmů otce Františka byla obdivuhodná, měl však na prvním místě vţdy Boţí lásku a kaţdá schůze klubu byla na faře zahájena a zakončena modlitbou. Přátelství s ním stále trvá.

„Mistře! Vy jste se vrátil?“ To jdu takhle po Václaváku a najednou pán středních let: „Jéje. To je ohromné, Mistře! Tak vy jste se vrátil?“ - „Proč myslíte?“ - „Nu, vţdyť jste teprve včera odjel. Říkal jste, ţe se vrátíte aţ za týden.“ - „Já včera neodjel, já jsem dnes přijel a večer odjíţdím domů.“ - „No to jsem z toho jelen, Mistře. Totiţ, jste přece Mistr Hrušínský?“ - „Ne, to je omyl.“

A za chvíli na témţe Václaváku. Dva mladí muţi: „Jé, to je krásný. Tak vy jste tady.“ „Jsem a co má být?“ – „No, ţe jste sem přijel.“ „Přijel jsem a zase odjedu. A hlavně: já nejsem ten, za koho mě máte!“ Zarazili se: „Ach tak, promiňte. My jsme mysleli, ţe jste pan děkan z Bavorova.“ (Z knihy Humor v církvi dovolen)

18

AVE ÚNOR 2011

VÝZNAMNÉ POSTAVY Ţivotopis opata Jarolímka (1900 – 1951) (pokračování z minulého čísla) Po ročním působení v Poohří nastoupil do velké městské farnosti sv. Jakuba v Jihlavě. Značnou část obyvatelstva tam tvořili Němci, a proto byla dvojjazyčnost samozřejmostí. Mnoho přifařených vesnic bylo od Jihlavy dosti daleko. Tam v komunitě sedmi kaplanů se pustil horlivě do pastorační práce a mohl vyuţít i své jazykové znalosti. Jihlavští pamětníci vzpomínali na jeho umění jednat s lidmi a vpravdě bratrské souţití se spolubratry, na jeho činnost ve školách v mariánské druţině. Památkou na jeho šestileté působení v Jihlavě se stal nový kostel Boţského Srdce Páně v Malém Beranově. V roce 1933 byl jihlavský kaplan Jarolímek povolán zpět na Strahov jako opatský sekretář a magistr kleriků, kterých byl průměrný počet 12. Při značném časovém vypětí se pomalu přibliţoval konec první republiky. Stárnoucí pan opat Zavoral měl rozsáhlé domácí i mezinárodní styky nejen náboţenské, ale i kulturní a politické. Jeho sekretář se zdokonaloval v jazykových znalostech a přibral si ještě rumunštinu a ruštinu. Kdyţ se pak na naši vlast přivalily neblahé mnichovské události, opat Zavoral jako prozíravý muţ

poţádal generálního opata o koadjutora s právem následnictví. K volbě byli bratři svoláni na Strahov 19. 5. 1939, ze dvou kandidátů, a to padesátiletého provisora Antonína Laciny a devětatřicetiletého sekretáře potvrdil po volbě generální opat jako výsledek „sanior pars“ Bohuslava Jarolímka. Dne 2. 7. 1939 přijal nový koadjutor opatskou benedikci v chrámu Panny Marie na Strahově. V září toho roku vypukla druhá světová válka a situace pro klášterní komunitu se stále zhoršovala. Ani Strahov nebyl ušetřen, neboť hospodářská správa měla předepsané přísné dodávky, a tak docházelo k opravdové potravinové nouzi. Pomáhali sourozenci a přátelé, kaţdý podle svých moţností i odvahy. Na svátek sv. Josefa r. 1941 zemřel ve Vilíně jeho tatínek, který svojí pracovitostí byl Slávkovi vzorem. Za rok, 26. 6. 1942, odchází jeho druhý duchovní otec pan opat Zavoral. Nyní zůstává sám ve své funkci v této těţké době. Musel vědět i o odbojové skupině zaměstnanců kláštera. Časté výslechy a vyhroţování Gestapem jej donutilo připravit se i na případ zatčení. (pokračování příště)

22. ročník

19

kardinál Tomáš Špidlík SJ

VI. LÁSKA K BOHU První přikázání

a

nejdůleţitější

„Mistře, které je největší přikázání v Zákoně? Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí. To je největší a první přikázání.“ (Mt 22, 37) Boha musíme milovat víc neţ všechno ostatní. Jisté je, ţe nás smyslové a pozemské věci citově víc přitahují. Ale přesto, uvaţujeme-li o hodnotách, máme-li volit a k něčemu se rozhodnout, zájmy Boţí mají naprostou přednost. Není proto láska k Bohu jen v sladkých citech, ale spíš v dobrých skutcích. „Kdo mě miluje, zachovává moje přikázání.“ (Jan 14, 21) „Důkazem lásky je vykonání skutku.“ (sv. Řehoř Veliký)

Proč milujeme Boha? 1) Boha milujeme, protoţe je naše největší dobro, naše štěstí. Máme rádi světlo, krásu, pravdu, jsme vděčni svým rodičům a dobrodincům. Bůh je Světlo, Krása, Pravda, náš Stvořitel a Otec, cíl našeho ţivota. Proto ten, kdo nemiluje Boha, nenávidí i sám sebe. Příkaz lásky k Bohu, vyslovený v Písmě svatém, vyjadřuje to, k čemu

směřuje celá naše nezkaţená přirozenost. 2) Dokonalá láska však miluje Boha pro něho samého. Milujeme slunko, protoţe nás hřeje, ale jsme schopni uznat, ţe světlo je i samo v sobě krásné. Bůh je souhrn všeho toho, co je dobro, krása, pravda. Kristus je zosobnění všech ideálů, pro které se dovedeme nadchnout. Ten, kdo to pochopil, dovede Boha milovat víc neţ sám sebe, dovede dát přednost Kristu a jeho zájmům před starostí o sebe. Je mu líto hříchu ne tak pro tresty, které zaslouţí, jako spíš proto, ţe hřích uráţí Otce, který je v nebesích.

Účinky lásky k Bohu 1) Láska sjednocuje člověka s Bohem. Je napodobením té jednoty, která spojuje Otce, Syna a Ducha svatého. Kdo miluje v křesťanském slova smyslu, nosí v sobě zde na zemi ţivot Boţí. „Kdo miluje mne, toho bude milovat Otec, i já ho budu milovat a projevím se v něm.“ (Jan 14, 21) „Naplněním zákona je láska.“ (Řím 13, 10) (pokračování příště)

20

AVE ÚNOR 2011

PŘÍSLOVÍ A CITÁTY  Cizí vady máme před očima, vlastní za zády. (Seneca)  Lítost nad hanebnými činy je záchranou ţivota. (Demokritos)  Není aţ tak důleţité, jak rychle jdeme, ale kam směřujeme. (J. Kratka)

Papoušek Chippy Chuck Swindoll vypráví příběh o ptáku jménem Chippy: „Papoušek Chippy nikdy netušil, co se stane. V jednom okamţiku pokojně seděl ve své kleci a zpíval, v dalším okamţiku byl vysát, umyt a vyfoukán. Jeho problém začal, kdyţ se jeho majitelka rozhodla vyčistit jeho klec vysavačem. Připevnila násadu, aby vysála semínka a peří na dně klece. Potom zazvonil telefon. Instinktivně se otočila, aby telefon zvedla. Stěţí řekla: „Dobrý den,“ kdyţ – ssšš! Chippy byl vcucnut dovnitř. Majitelka zalapala po dechu, upustila telefon a vypnula vysavač. Se srdcem na jazyku otevřela sáček vysavače. Tam byl Chippy – ţivý, ale

omráčený, pokrytý těţkým černým prachem. Popadla ho a spěchala k vaně, otočila naplno kohoutek a drţela Chippyho pod proudem ledové vody, a pod silným proudem ho umyla. Potom udělala to, co by udělal kaţdý soucitný majitel domácího mazlíčka: popadla vysoušeč vlasů a vyfoukala mokrého, třesoucího se malého ptáka horkým vzduchem.“ Swindoll uzavírá svůj příběh těmito slovy: „Chippy uţ moc nezpívá.“ Ţivotní zkoušky ukazují, co ses naučil a co uděláš za různých okolností. To, co ses naučil, je pouhá teorie, dokud to není vyzkoušeno. A ţivot tě vyzkouší! Ale nedovol, aby ti ukradl tvou píseň! (převzato z www.spkd.cz)

Rozdílný přístup Čao Ťien-c’ měl dva podřízené, kteří zastávali významné postavení. Jeden se jmenoval Jin Čchuo a druhý Še Ťüe. Čao Ťien-c’ pravil: „Je zřejmé, ţe Še Ťüe mě má velice rád. Soudím tak podle jeho chování. Nikdy nekritizuje před ostatními mé nedostatky. Jin Čchuo je však úplně jiný. Nevynechá příleţitost, aby nemluvil před lidmi o mých chybách a to mi velice vadí.“

Kdyţ to Jin Čchuo slyšel, řekl bez váhání: „Máte pravdu, pane. Še Ťüe vás má rád a má rád i vaše chyby. Proto o nich nemluví a nevede vás k tomu, abyste je napravil. Já se často zmiňuji o vašich nedostatcích, protoţe si přeji, abyste je napravil. Rozhodně je však nemám rád. Jak bych také mohl mít rád něčí nedostatky? A v tom je rozdíl mezi mnou a Še Ťüem.“ (Moudrost staré Číny, Portál 2002)

22. ročník



21

HUMOR je koření života!

Uvaděčka stojí u pokladny a dívá se na mladou dívku, která si prohlíţí obrázky z nového filmu a povídá jí: „Máš smůlu, děvče. Tenhle film je do patnácti let nepřístupný.“ - „Mě je to fuk,“ nato děvče. „Stejně nemám nikoho, kdo by mi pohlídal dítě!“

Manţelé si objednali taxík do divadla. Ona pustila kočku na zahradu. Taxík přijel, ale jak při odchodu otevřeli dveře, kočka vletěla zpátky do domu a namířila si to rovnou po schodech nahoru. On ji šel hledat a ona nasedla do taxíku. Řidič byl z čekání nervózní a ona se ho snaţila uklidnit: „Manţel tu bude hned. Jen se loučí s matkou.“ Za pár minut si on přisedl do taxíku a povídá manţelce: „Ta potvora se schovala nahoře pod postelí. Musel jsem vzít ramínko a vyhnat jí.“

Khon se pohádá s Krausem kvůli podvádění v kartách. Přijde znechucený domů a poví o tom ţeně. Ta na něho spustí: „Cos mi to udělal, Iciku, takhle ničit odvěké přátelství našich rodin. Tohle musíš okamţitě napravit. Kraus bude dneska doma. Musíš se jít omluvit!“ Nic se nedá dělat, proti argumentům své ţeny je Khon bezbranný. Krausovi bydlí o poschodí níţ, Khon tedy sejde dolů a zazvoní na dveře. Jakmile mu otevře paní Krausová, nepustí ji ke slovu: „Bydlí tady Krausovi?“ Krausová: „Ano.“ Nato Khon: „Tak promiňte!“

Dvojice obcházejí domy a byty v okolí. Jedna z nich zazvoní u dveří rodinného domku. Otevře muţ středního věku a ptá se, co si přejí. Jeden z dvojice oznámí, ţe vybírají pro domov důchodců a zeptá se: „Můţete nám přispět?“ – „Ale samozřejmě,“ pokývá muţ hlavou, otočí se dovnitř a zakřičí: „Marie, nevíš, kde je tvoje matka?“

Pan Vopička nutně potřebuje na pár dní vypadnout z práce, ale ví, ţe šéf mu volno jen tak nedá. Napadne ho, ţe kdyby ze sebe udělal blázna, tak těch pár dní na zotavenou dostane. Zavěsí se pod strop a čeká. Po dlouhých minutách konečně vejde do kanceláře šéf a hned se ptá: „Co tam, proboha, děláte?“ – „Dělám ţárovku a svítím,“ odpoví Vopička. „Hmm, jste očividně přepracovaný. Pár dní doma Vám udělá dobře.“ Pán seskočí a odchází s úsměvem na rtech. Jeho kolegyně z kanceláře se také hrne ven. Šéf se diví: „A kam jdete vy?“ – „Jdu taky domů, přece tady nebudu dělat potmě!“

Tři prodavači si povídají: „Já jsem jednou prodal barevnou televizi slepému,“ říká první. „Já zase stereo hluchému,“ povídá druhý. „A já jsem prodal kukačky blondýně,“ povídá třetí. „No a co jako?“ diví se ostatní. „A k tomu pytel ptačího zobu, aby měla kukačka co ţrát.“

AVE ÚNOR 2011

22

DĚTI píší BOHU 

Milý

Boţe, slavíte taky v nebi svátky? My slavíme svatýho Mikuláše a svatého Silvestra a taky ostatní svátky. Moc si to uţíváme, ale na ulici je pak druhý den děsnej binec. Doufám, ţe si to taky uţíváte. Lucka

Milý Pane Jeţíši, dal jsi se na rybaření kvůli tomu, ţe ryby mají míň kalorií neţ maso?

Líza

Milý Pane Boţe, přijď k nám v sobotu na snídani. Dáme si pomerančový dţus od tebe do toustovače zase já.

a

tousty,

který dám Linda



Milý Pane Boţe ţidovského národa, proč kdyţ máme svátek Chanuka jíme jen suchý palačinky a ostatní mají na Vánoce tolik doma pečenýho cukroví, čokolády a spousty jinejch dobrot? Šlo ti o to, abychom si nezkazili ţaludek? Hezký den! Samuel

Milý Pane Boţe, mohl bys prosím změnit zákony, aby děti při bohosluţbách mohly pít víno? Nebo aspoň kluci. Díky!

Karel

Milý Pane Boţe, prosím dej ať máme dost jídla. Děkujem ti za všechen ten chléb vezdejší, co nám dáváš. Děkujem ti za to, ţe jsi tak hodnej a ţehnáš našemu chlebu, aby nebil plesnivej. Děkuju ti! Bětka  (¨¨ )¨¨ (¨¨ )¨¨ (¨¨ )¨¨(¨¨ )¨¨ (¨¨ )¨¨ (¨¨ )¨¨ (¨¨ )¨¨ (¨¨ )¨¨ (¨¨ )¨¨ (¨¨)¨¨(¨¨ )¨¨ (¨¨ )

! DUCHOVNÍ CVIČENÍ 2011 ! I letošní rok budou na Lomečku pořádány duchovní obnovy pro ţeny a děvčata. Začátek je vţdy v neděli večer kolem 18. hod. a ukončení je ve čtvrtek ráno.

TERMÍN 26. – 30. 6. 10. - 14. 7. 21. – 25. 8.

KDO

EXERCITÁTOR

ţeny I. P. Josef Dominik Doubrava O. Praem., Lhenice ţeny II. P. Zdeněk Metod Kozubík, O.Praem., Bechyně děvčata 16 – 35 let P. Bohuslav Richter, České Budějovice Přihlášky a případné dotazy na tel. č.: 383 382 703

22. ročník

23

Lomec L. P. 2011 Dat.

Den Hod. Název pouti

Hlavní celebrant

5.3.

so

10.00 Březnová

P. MVDr., Mgr. Jan Janoušek, Čkyně

13.3

ne

9.30 Fatimský den

2.4.

so

10.00 Postní

P. Miroslav Nikola P. Dr. Zdeněk Mareš, ThD., Č. Budějovice

13.4.

st

17.00 Fatimský den

P. Dominik Josef Doubrava O. Praem., Lhenice

7.5.

so

17.00 Májová

Mons. Jiří Paďour OFMCap., Č. Budějovice

13.5.

pá

17.00 Fatimský den

Mons. Pavel Posád, České Budějovice

4.6.

so

17.00 Červnová

P. Antonín Bachan, Klatovy

13.6.

po

17.00 Fatimský den

P. Jordán Vinklárek OP, Praha

23.6.

čt

17.00 Boţí tělo

P. Jeroným František Jurka OFM, Praha

2.7.

so

17.00 Červencová

Mons. Karel Herbst SDB, Praha

13.7.

st

17.00 Fatimský den

novokněţí

6.8.

so

17.00 Letní

Mons. Dominik Duka OP, arcibiskup Praha

13.8.

so

17.00 Fatimský den

P. Jan Maria Vianney Dohnal OFM, Praha

3.9.

so

17.00 Záříjová

P. Bernardín Anton Šmid OFM, Praha

10.00 Hlavní poutní

11.9.

13.9

út

17.00 Fatimský den

bude upřesněn P. Mgr. Roman Dvořák, Č. Budějovice P. Mgr. Josef Sláčik, Prachatice P. Mgr. Petr Misař, Katovice

1.10.

so

17.00 Růţencová

Mons. Jiří Paďour OFMCap., Č. Budějovice

13.10.

čt

17.00 Fatimský den

Mons. Karel Fořt, P. Slávek Švehla, Mnichov

5.11.

so

14.30 Dušičková

Mons. Dr. Robert Falkenauer, Plzeň

13.11.

ne

3.12.

so

13.12.

út

9.30 Fatimský den Adventní, 10.00 Mikulášská 17.00 Fatimský den

P. Miroslav Nikola Opat Josef Michael Pojezdný O. Praem., Strahov + mikulášská nadílka Mons. Jiří Paďour OFMCap. Č. Budějovice

15.00 Mládeţnická

Poznámka: Připadne-li Fatimský den na neděli, je slouţena pouze farní mše sv. v 9.30.

AVE ÚNOR 2011

24

POUTĚ na LOMEČKU Hlavní celebrant

Dat. Den Hod. Název pouti 5.3.

so

10.00 Březnová

P. MVDr., Mgr. Jan Janoušek, Čkyně

13.3

ne

9.30 Fatimský den

2.4.

so

10.00 Postní

P. Miroslav Nikola P. Dr. Zdeněk Mareš, ThD., Č. Budějovice

13.4.

st

17.00 Fatimský den

P. Dominik Josef Doubrava O. Praem., Lhenice

Z BŘEZNOVÉHO KALENDÁŘE 9.3. 19. 3. 25. 3. 27. 3.

Popeleční středa Slavnost sv. Josefa – snoubenec Panny Marie Slavnost Zvěstování Páně - Den nenarozených dětí 3. neděle postní – změna na letní čas

PRANOSTIKY

NA

BŘEZEN



 Jestli březen koţich stáhl, duben rád by po něm sáhl.  Svatá Eudoxie příznivá, ale blátivá. (1.3.)  Na svatého Bedřicha slunko teplem zadýchá. (6.3.)  Mrzne-li na den Čtyřiceti mučedníků, přijde ještě čtyřicet ranních mrazíků.  Na svatého Řehoře den s nocí v jedné míře. (12.3.)  Svatý Josef s tváří milou končí zimu plnou. (19. 3.)  Jaro zvěstuje Zvěstování, ale zimu ještě nevyhání. (25. 3.)  Panna Maria sfoukne svíčku a svatý Michal ji rozsvítí.  I kdyţ pluh v březnu zemi ryje, přeci zima ještě ţije.  Březen mokrý a deštivý úrodě se protiví. ********************************************** Registrační značka: MK ČR E 12987. Uzávěrka vţdy do 15. dne v měsíci. Číslo vydání odpovídá podtitulu časopisu. Vydává: Kongregace Šedých sester III. řádu sv. Františka, Lomec 62, 389 01 Vodňany (tel. 383 382 703, fax: 383 383 444). Distribuce: Řeholní dům Šedých sester na Lomci (č. účtu: 77226622/0800). Časopis se vydává bezplatně. Internetová adresa: www.lomec.cz. (e-mail: [email protected])