AVE Z
LOMEČKU
PROSINEC 2010
2
AVE PROSINEC 2010
8. prosince SLAVNOST NEPOSKVRNĚNÉHO POČETÍ PANNY MARIE K významné slavnosti liturgického roku přinášíme zamyšlení, které jsme převzali ze slovenského časopisu Misionár č. 12/1994 V dějinách naší spásy sehrály Podle ducha jsme však dětmi i té velmi důleţitou úlohu dvě ţeny. První druhé Evy, Panny Marie, neboť ona je z nich je Eva. Ta svou neposlušností Matkou Vykupitele světa a je i Matkou vůči Bohu uvedla lidstvo do záhuby. všech vykoupených. Kdyţ dala Druhou ţenou je Panna Maria, kterou souhlas, ţe počne a porodí Vykupitele jsme zvyklí nazývat druhou Evou, světa, který vrátí lidstvu věčný ţivot, neboť ona napravila to, co první Eva tehdy pro věčný ţivot zrodila i nás pokazila. Svou naprostou poslušností všechny, které její Syn vykoupil, proto Bohu přinesla spásu lidskému je i naší duchovní Matkou. Vykupitel pokolení. První Eva pro lidstvo světa z Panny Marie přijal tělo, které znamená kletbu a druhá trpělo a zemřelo za nás. poţehnání. Od první Evy jsme zdědili Jaký vztah máme my tělesný ţivot a Panna Maria k těmto ţenám? Všichni nás zrodila pro věčný ţivot, jsme podle těla potomstvem proto ona je naší duchovní první Evy, proto máme Matkou. účast na smutném dědictví, Tyto dvě ţeny sehrály na její neposlušnosti. důleţitou úlohu v dějinách Kaţdý z nás si přinesl naší spásy. První přináší na svět tento dědičný hřích záhubu, ztrátu věčného se všemi jeho důsledky. ţivota; druhá přináší spásu, Je to nejen ztráta věčný ţivot. To se stalo proto, nadpřirozených darů a věčného ţivota, ţe první poslechla ďábla, druhá Boha. ale jsou narušené i přirozené dary; naše První začala rozhovor s ďáblem, aţ se vůle je nakloněna ke zlému, snadněji se dala přemluvit. O druhé bylo jiţ v ráji nám koná zlo neţ dobro, máme řečeno, ţe zašlápne hadovi hlavu zatemněný rozum, ne vţdy se správně a bude na ní stát jako absolutní vítěz. rozhodneme a naše tělo podléhá Uţ tehdy bylo o ní řečeno, ţe se její různým nemocem a nakonec musí duše nedotkne ani stín hříchu. Jako i zemřít. Matka Spasitele světa byla uchráněna
21. ročník dědičného hříchu i vzhledem k budoucím zásluhám Vykupitele. My jsme byli očištěni od dědičného hříchu při křtu svatém. Panna Maria byla uchráněna před tímto hříchem. To znamená, ţe kdyţ byla počata v těle své matky, svaté Anny, byla počata přirozeným způsobem tak, jako my všichni. Rozdíl je jen v tom, ţe při našem početí přešel na naši duši dědičný hřích, jako smutné dědictví po našich prarodičích, ale duše Panny Marie se tento hřích ani nedotkl, neboť ona se měla stát Bohostánkem, ve kterém měl přebývat celých 9 měsíců Syn Boţí, Jeţíš Kristus. Toto si připomínáme, kdyţ slavíme svátek „Neposkvrněného početí Panny Marie“. Panna Maria, jako naše Matka, dělá vše pro to, abychom dosáhli věčného ţivota. Tuto pravdu nám dosvědčují i mnohé příklady ze ţivota. Misionář, který pracuje v Africe vypráví: „V obci Luagala máme misijní školu a misijní chrám. Naši školu navštěvují nejen katolické děti, ale i mohamedánské. Mezi mohamedánskými byla i pětiletá Fatuma, která velmi pozorně poslouchala všechno, co jsem dětem vyprávěl. Jednou jsem přišel k našemu chrámu a přede dveřmi stálo toto černé děvčátko Fatuma. Zeptal jsem se jí: „Copak tu, Fatumo, děláš?“ Odpověď zněla: „Chtěla bych vidět Mama wa Mungo!“ Takto v jejich nářečí zní jméno Panny Marie. Pozval jsem jí: „Tak pojď se mnou do chrámu a já ti ji
3
ukáţu.“ Odpověděla: „Nesmím jít dovnitř chrámu, neboť mi to moji rodiče zakázali.“ Řekl jsem: „Kdyţ tam tedy nesmíš jít ty, tak tě tam odnesu já.“ Vzal jsem děvčátko do náruče a odnesl před sochu Panny Marie. Fatuma hleděla na sochu a já jsem jí vyprávěl, jak nás Panna Maria všechny miluje, jak nás všechny chce přivést do nebe a zdůraznil jsem, ţe tam chce přivést i ji. Fatuma jen naslouchala, hleděla na sochu a občas vyslovila: „Jak je krásná, jak je krásná!“ Kdyţ se děvčátko nasytilo pohledem na Pannu Marii, utíkalo domů. Potom Fatuma nadále navštěvovala školu, ale za několik dní chyběla ve třídě. Kdyţ jsem se ptal, co je sní, odpověděly mi děti, ţe je nemocná. Šel jsem ji navštívit. Poznal jsem, ţe má velmi nebezpečnou tropickou nemoc, při které se velmi rychle rozkládá srdeční sval a ledviny a je provázená velkými bolestmi. Poprosil jsem rodiče, aby Fatumu co nejrychleji dopravili do naší misijní nemocnice. Hned druhý den jí tam odvezli. V nemocnici se jí ujala řeholní sestra Tekla, která zde pracovala jako lékařka. Velmi brzy si získala důvěru Fatumy, která ji často prosila, aby jí vyprávěla o Mama wa Mungo. Sestra povídala a přitom jí pomalu objasňovala i základní křesťanské pravdy. Přišel čas, ţe Fatuma prosila sestřičku, aby jí dala pokřtít, ale tak, aby se to její mohamedánští rodiče nedozvěděli. Protoţe Fatuma proţívala uţ poslední dny svého pozemského
4
AVE PROSINEC 2010
ţivota, dali ji pokřtít a poslali domů, aby mohla zemřít v rodném domě. Kdyţ jsem se dozvěděl, ţe je Fatuma doma, šel jsem ji navštívit. U její postele seděla maminka. Fatuma si přála, abychom alespoň chvilku byli spolu sami, proto poslala maminku pro vodu. Jen co matka opustila pokoj, šeptala mi Fatuma: „Jsem pokřtěná a mám jméno Marie, jako Matka Jeţíšova, a ona si jiţ brzy pro mě přijde, abych s ní byla v nebi.“ Ujistil jsem ji, ţe do nebe jistě přijde. Vtom přišla matka, rozloučil jsem se tedy s nimi a odešel na misijní stanici. Druhý den buben oznamoval smrt Fatumy. Bylo právě 15. srpna, svátek „Nanebevzetí Panny Marie“. Panna Maria si ji vzala k sobě. Šel jsem navštívit rodiče, abych je potěšil. Matka mi nadšeně vyprávěla o posledních chvílích své dcerky, která umírala s úsměvem na rtech a její poslední slova byla: „Maminko, uţ jdu!“ Matka dodala: „Nevím na koho se tak těšila, ale její radost byla veliká.“ Jen já jsem věděl proč.“ Jiný příklad, jak Panna Maria pouţila dítě, aby zachránila jeho otce. Ve francouzském městě Lyonu byly misie. Po jednom kázání přišlo k otci misionářovi asi osmileté děvčátko a prosilo ho, aby mu dal zázračnou medailku. Misionář se jí ptal, na co ji potřebuje. Děvče odpovědělo: „V kázání jste říkal, ţe ten, kdo se modlí modlitbu, která je na té medailce, jistě se obrátí, i kdyby byl kdovíjaký hříšník. Chci téţ někoho obrátit, na kom mi záleţí.“ Misionář dal děvčátku medailku a poţehnal jí.
Bylo po obědě. Otec děvčátka přišel z práce, najedl se, sedl si a četl noviny. Dítě se k němu přitulilo a začalo s ním rozmlouvat. Po chvíli mu ukázalo medailku a prosilo, aby jí přečetl, co je tam napsáno. Otec četl: „Maria, bez poskvrny hříchu počatá, oroduj za nás, kteří se k tobě utíkáme!“ Potom se děvče vzdálilo a otec pokračoval v četbě novin. Za nějakou chvíli přišlo znovu k tatínkovi a prosilo ho, aby jí znovu přečetl, co je na té medailce napsáno, ţe uţ to zapomněla. Otec se bránil, ale dítě se nedalo odbýt, aţ tatínek znovu přečetl nápis. Nyní zbýval ještě jeden, nejtěţší, úkol, aby tatínek nápis přečetl potřetí. To si nechalo děvčátko na ráno. Ráno děvče čekalo, aţ se tatínek probudí. Jen co otevřel oči, hned byla dívenka u něho a prosila, aby jí přečetl, co je napsané na medailce. Nepomohly výmluvy, bránil se, ale před dětskou dotíravostí se neubránil. Uţ potřetí čte modlitbičku, která je na medailce natištěna. Kdyţ tatínek dočetl, děvče začalo poskakovat, tleskat ručkama a radostí vykřikovat. Otec se ptá: „Co se stalo? Z čeho máš tak velkou radost?“ Děvče odpovědělo: „Víš, tatínku, otec misionář říkal, ţe pokud se někdo tuto modlitbičku vícekrát pomodlí, jistě se obrátí. A ty jsi se ji jiţ pomodlil třikrát. Jistě budeš i ty spasen.“ Otec byl dojatý, kdyţ viděl, jakou touhu po jeho obrácení má jeho dcerka. Ještě ten den večer byl u svátosti smíření. Jeho obrácení bylo upřímné a trvalé.
21. ročník
5
MIKULÁŠSKÁ pouť 4. prosince 2010 První sobota v měsíci prosinci letos vyšla na památku sv. Barbory. Jiţ rok se Lomeček těšil na návštěvu bratří premonstrátů ze Strahova a také na vzácnou návštěvu sv. Mikuláše, který loni slíbil, ţe určitě zase přijde. Po 8. hodině bratři volali, ţe mají nějaké potíţe s autem a ţe se asi opozdí. Ve skutečnosti přijeli včas, Lomeček je přivítal krásným mrazivým slunečným počasím. Bílé, sněhem pocukrované stromy se třpytily jasem, aţ oko přecházelo. Krátce po půl desáté ze Strahova dorazila dvě osobní auta. To uţ v kostele probíhala modlitba růţence a ve zpovědnici tentokrát zasedl lomecký farář P. Miroslav Nikola, kterého vystřídal dlouholetý lomecký zpovědník P. Mgr. Pavel Liška z Netolic. Naposledy také rozloţili svůj stánek s knihami manţelé Veselí, kteří od nového roku s knihkupectvím končí. Věrní poutníci přijeli dvěma autobusy. Ani aut tentokrát mnoho nebylo. Mrazivé počasí asi mnohé odradilo. To nic neubralo na kráse a duchovní síle slov hlavního celebranta strahovského opata P. Michaela Josefa Pojezdného O. Praem. V 10.00 vyšel ze sakristie liturgický průvod za zpěvu písně k Panně Marii. Společně s panem opatem byli u oltáře P. Bartoloměj Marián Čačík O. Praem., převor a novicmistr ve Strahovském klášteře
a lomecký farář P. Miroslav Nikola. Několik bratří ze Strahova přisluhovalo u oltáře, dva byli ukryti na kůru, aby vypomohli se zpěvem. P. Mirek v úvodu všechny přítomné přivítal: „Milý otče opate, bratři premonstráti, je to pro mě radost a také i závist. A sice z toho důvodu, ţe vţdycky od samého začátku, před 20 lety jsem vám záviděl, ţe máte tolik dorostu, tolik mladých lidí. To je vidět, ţe váš řád dobře ţije, ţe jsou povolání. Chtěl bych vám dneska poděkovat za tento dar, ţe dovedete stmelit lidi dohromady. Také jsme dneska přišli, abychom oslavili sv. Mikuláše, hlavně děti, a také abychom jim dali dar. Nejenom nějaké dary hmotné, ale i duchovní, aby odcházeli prozářeni Boţí milostí. Takţe děkuji za to, ţe se ţije, jak se má. Známka ţivota jsou povolání. Otče opate, zaplať Pán Bůh a dejte nám právě toho ducha, kterého máte a buďte vítán!“ Poté se ujal slova pan opat: „Teď jsme to slyšeli, abychom ţili, jak se ţít má. To je důleţité. Proto také přicházíme na mši svatou, a proto také chodíme na poutní místa, proto jsme také tady na Lomečku. Abychom načerpali sílu od Pána Boha, skrze Pannu Marii, abychom dokázali správně ţít. Aby náš ţivot byl tak krásný, ţe bude důstojnou oslavou Boha. Proto jsme na světě, abychom Pána Boha chválili a oslavovali,
6
AVE PROSINEC 2010
abychom jednou mohli přijít do té plné Boţí blízkosti.“ Po mši svaté pak všichni nedočkavě očekávali příchod sv. Mikuláše s doprovodem sličného anděla. Přítomné děti se podělily o některé básničky a byly odměněny dárečkem z nebe. Malá Barborka dostala ještě jeden „nebeský dáreček“, neboť slavila tento den svůj svátek,
a tak jí popřál sám sv. Mikuláš s andělem. Komupak se to poštěstí? Po odchodu nebeské návštěvy a po krátké modlitbě k Panně Marii jsme dostali poţehnání milostnou soškou a poté jiţ byla pouť zakončena moţností uctít lomeckou podobiznu Matky Boţí a svěřit jí všechny své osobní radosti i starosti.
Z promluvy jsme vybrali Bratři a sestry! Patří k našemu ţivotu, ţe se občas zastavíme a ohlíţíme se zpátky. Proţíváme přítomnou chvíli, ale také se díváme dopředu. Advent je doba, kdy si připomínáme staré časy. To, co ve Starém zákoně bylo, jak byl lidem slíben Vykupitel, hned na začátku po hříchu a jak to potom v národě vypadalo. Jak byly chvíle, kdy bylo velké nadšení pro Hospodina, ale také byly zrady a národ potom musel proţívat těţké chvíle i zajetí. Slíbený Vykupitel přišel, všechno se změnilo. Změnilo se to nejpodstatnější, protoţe člověk příchodem Vykupitele, jeho ţivotem, obětí, smrtí na kříţi a zmrtvýchvstáním, má konečně otevřenou cestu k ţivotu. Má před sebou budoucnost. Ţivot není jenom čekáním na smrt. Ţijeme pro Boha, který je ţivot, který je dárce ţivota a který obdaroval tímto velikým darem také nás. Je dobré ohlédnout se nazpátek. Říká se, ţe historie je učitelkou ţivota. Zatím jsme se z historie příliš nepoučili. Lidé dělají pořád stejné chyby. Kdyţ se zamyslíme nad sebou,
proč bychom říkali lidé? My děláme stále stejné chyby. Kdyţ jdeme ke svaté zpovědi, při zpytování svědomí se ukazuje, ţe se vlastně v našem ţivotě nic moc nemění. Snad nějaký pokrok uděláme, ale naše povaha je zdrojem toho, ţe upadáme do stále stejných chyb. Jak se to dá změnit? Kdyţ se člověk pevněji chytne za ruku Boha. Vztah, opravdově proţívaný vztah, proměňuje člověka. Budeme-li se zabývat jenom sami sebou, nikam nedojdeme. Kdyţ mluví Pán Jeţíš o tom, co bude a jak přijde soud, mluví také o tom: „Co jste udělali pro jednoho z mých nejmenších bratří, pro mě jste udělali.“ Ve vztahu člověk nachází pomaličku Boha. Nesetkáváme se s Bohem jenom ve druhých lidech. Nejsilnější setkání je právě při mši svaté. On vstupuje do našeho ţivota, je přítomný mezi námi, Pán Jeţíš zpřítomňuje svoji oběť. Víc toto proţít, potom se také člověk můţe více měnit. Pán Jeţíš proto přišel na svět, aby zůstával mezi námi, aby ţil také v nás. „Ve mně ţije Kristus,“ napsal
21. ročník sv. Pavel. Tak velká je jeho blízkost. Dokáţe-li to člověk silně proţít, potom se mění. Kdyţ proţíváme nyní advent, měli bychom si uvědomit: Na koho čekali starozákonní lidé? Co je nejdůleţitější v mém ţivotě? Co chci dosáhnout svým ţivotem? Kdyţ si uvědomím, kdo je Bůh, kdo je Pán Jeţíš, tak mě povede všechno k tomu, abych všechny události a všechno, co patří do mého ţivota, měřil podle toho, jak mě to k Pánu Bohu přiblíţí. Jak všechno proţít, abych se líbil Bohu? Líbit se Bohu. Dávat si záleţet na svém ţivotě. To je vyjádření lásky, a to je to, co proměňuje člověka. Panna Maria byla uchráněna dědičného hříchu. Kdyţ byla děvče, tak se nic o dědičném hříchu neučilo, ona nic o tom nevěděla. Jak asi vypadala její příprava na příchod Vykupitele? Bylo víc lidí ve Starém zákoně, kteří dokázali opravdově čekat. Pro nás jsou největšími postavami adventu Panna Maria a Jan Křtitel. Díváme se, co nás potká. Ptáme se, co nás čeká a co nás nemine. Lidé jsou někdy velmi pošetilí a hledají budoucnost. Nechají si hádat z ruky, vykládají karty, čtou horoskopy a člověk se diví, jaké to jsou nesmysly a jak tomu lidé věří.
7
My máme něco jiného. Máme jistotu, ţe Bůh je s námi. Máme jistotu, ţe je před námi plnost ţivota, kdyţ půjdeme jeho cestou, kterou nám v Jeţíši Kristu ukázal. Právě advent je doba, abychom se zastavili a zamysleli se nad svým ţivotem, co bylo pro nás důleţité, jak jsme se na některé věci silně upínali. Po nějakém čase si člověk řekne: „Vţdyť to ani nestálo za to.“ Kdyţ se díváme dopředu: Jak se díváme? Máme starost o to, co bude zítra, ale tento ţivot pro nás jednou skončí. Chceme důsledně a hezky proţívat to, co je teď, protoţe tím Boha oslavujeme. Jestliţe ho oslavujeme, přibliţujeme se mu, proměňujeme se, abychom jednou také my dorostli do plnosti krásy, lásky, pokoje. To všechno je pro nás Bůh. Znovu si budeme připomínat o Vánocích Boţí lásku, jak se projevila tím, ţe Bůh dal svého Syna, aby se stal člověkem, aby se obětoval za nás, za člověka, který se provinil. Ať nás provází vděčnost Pánu Bohu a ať nás přitahuje cíl ţivota, kterým je zase jenom Bůh. Nechme se přitahovat tímto cílem. Hezky proţijme advent, Vánoce, ale hezky proţívejme i celý svůj ţivot.
Vděčnost mi otvírá oči, abych dokázal vidět vlastní hodnotu. Není ale zrovna snadné být vděčný sám za sebe. (Anselm Grün)
8
AVE PROSINEC 2010
FATIMSKÝ DEN 13. prosince Letošní poslední Fatimský den byl poznamenán mrazivým počasím, menší účastí poutníků, ale vřelým kázáním hlavního celebranta, kterým byl českobudějovický biskup Mons. Jiří Paďour OFMCap. Od 16.30 se paní Zochová přemodlívala radostný růţenec, při kterém jsme měli moţnost vnímat radost z velké Boţí lásky, která přišla na svět. P. Mirek byl k dispozici ve zpovědnici a měl co dělat. V 17.00 pak vyšel liturgický průvod ze sakristie, ve kterém kromě hlavního celebranta byli: lomecký farář P. Miroslav Nikola, táborský jáhen Mr. Mgr. Tomas van Zavrel a naši ministranti i akolyti. V úvodu mše sv. pan biskup řekl: „Moji milí, vítám vás k této
večerní adventní bohosluţbě při liturgické památce sv. Lucie, panny a mučednice a při datu 13., kdy vzpomínáme na Fatimu a na zaslíbení vycházející z tohoto zjevení. Poněvadţ je uţ v blízkosti vyvrcholení adventu, tak uţ všecko směřuje k tomu, ţe se narodil Kristus Pán. Jako by celá tato doba byla s Pannou Marií těhotná, těhotná přípravou. Je to poţehnaný čas, jak víme, proto se také scházíme na mariánském místě s touhou s ní proţívat očekávání pro ni skryté a pro nás samozřejmě zastřené.“ Po mši sv. pak následovala krátká adorace se svátostným poţehnáním. Pouť byla jiţ tradičně zakončena poţehnáním milostnou soškou Panny Marie Lomecké a jejím uctěním.
Z promluvy jsme vybrali Moji milí! V adventních čteních se nám vynořuje ze Starého zákona, hlavně z proroka Izaiáše, mnoho barvitých a silných obrazů. Dnes jsme četli čtení z knihy Mojţíšovy. Prorok Bileám, to je jeden z méně známých proroků, je vynikající tím, ţe velmi barvitě, podobně jako Izaiáš, ale v jiné době, říká něco, co uzavírá krásné vysvětlení: „Vidím jej, ale nikoli nyní; zřím jej, ale nikoli zblízka.“ To je záhada proroků. Následuje po tom konkrétně: „Vyjde hvězda z Jakuba a vyroste ţezlo
z Izraele.“ To uţ má projekt do identifikace, kdo to bude. My uţ víme, ţe se Kristus Pán narodil. Já právě po celou dobu, co jsem knězem, a zvlášť v posledních letech, si říkám: „Jak je to moţné, ţe kdyţ se Kristus Pán narodil, ţe tomu většina křesťanů, jak se mi to zdá, nevěří?“ Oni věří, skoro jako ten prorok, zdálky, mlhavě, jenţe on viděl přímo osobnost a viděl, kdeţto tady se to ztrácí. My uţ jsme dědici velkého konstatování, jak Kristus Pán ţil. V evangeliích to máme a v tom jsme vyrostli. Známe celý Jeţíšův ţivot,
21. ročník hlavně jak trpěl a vstal z mrtvých. Známe i celé dějiny církve. V posledních padesáti letech se však zdá, jako by se vypařilo vědomí o Kristu. Ono zde bylo, ale vymizelo. Proto si v liturgii připomínáme prorocká slova, která by pro nás měla znamenat trojí. První je, ţe se sám Pán Bůh ve své režii snažil připravovat ohromnou věc Vykoupení. Ze své zkušenosti vím, ţe aţ po létech jsem pochopil, proč musí být advent. Protoţe vlastní tajemství narození Krista Pána, to je jen o půlnoci a Hod Boţí a je po svátcích. To si člověk ani nestačí uvědomit, co se stalo. Toto se skutečně děje, jestliţe neţijeme s Církví a nedýcháme liturgickými dobami. Druhá skutečnost je to, jakým způsobem proroky posílal. Jak to naţhavovalo a vzbuzovalo pozornost, ţe se něco velkého chystá. Vţdycky to bylo spojeno s tím, co se nám v adventu vrací právě i s Janem Křtitelem. Jde především o spravedlnost a pravdivost. Pro nás uţ to samozřejmé není. Naopak. Zbytky poctivosti a spravedlnosti se tak rozmělnily nebo zesměšnily, ţe je skoro nemůţete na této zemi najít. Spravedlnost ve všech různých systémech, ale také mezi lidmi v rodinách, ve vztazích. To je takové povzbuzení a adventní pokání. Znovu se poctivě postavit na vlastní nohy, rozhlédnout se po svém nitru, po svém okolí a nechat se kaţdým čtením povzbudit. Kristus Pán přece říkal: „Kde jsou dva nebo tři, tam jsem já
9
uprostřed nich.“ Po mši sv. bude adorace, kde je obdivuhodná jeho přítomnost, jeho proměnění, dávání se. Tyto úţasné věci nám můţou i zevšednět a zvěcnět, proto je třeba je proţívat pokaţdé nově. To třetí je, ţe se to po krůčkách naplňuje. Není marné, abychom si uvědomili vlastní cestu víry. Jak jsem proţíval advent, vánoce loni? Jak jsem věřil loni? Aby to nebylo jen to mechanické, abychom se nenechali strhnout tím, co je líbezné, koledy, ta nádhera a hlavně rodinným krásným prostředím, po němţ lidi touţí, i kdyţ uţ třeba ani dávno nevěří. My, kteří věříme, nenechme se tím pohltit. Slouţíme Církvi, která je jakoby ve velkém raněna tím, ţe drtivá většina našich křesťanů nepřijde ani v neděli do kostela. Viděl jsem to u 80 leté pokřtěné ţeny, která měla i svatbu v kostele, ţila velmi poctivým občanským a mateřským ţivotem. Manţelství se jí nevydařilo, ale ţila věrně. Pamatuji si, jak mě přešel mráz po zádech, kdyţ jsem si uvědomil, ţe ta ţena fakticky neví, ţe se Kristus Pán skutečně narodil. Ţe i ty koledy jsou pěkné, líbivé, máme upečeno, těšíme se na to, ale kde je Kristus Pán? K tomu nám slouţí evangelium, které je také velmi poučné právě v tom, ţe máme před očima celý advent sv. Jana Křtitele. Jan posílá své učedníky ke Kristu Pánu, aby se ho zeptali, jestli je on ten Mesiáš. Jan tomu věřil, ale přesto posílá své učedníky, aby to oni sami slyšeli. Kristus mluví o Janovi. To není ţádná
10
AVE PROSINEC 2010
třtina, to je charakter, to není ţádný zhýčkaný člověk, to je asketa. Oni o sobě navzájem věděli, proto o sobě navzájem vydávají svědectví. Měli bychom si uvědomit, co všechno nám Kristus řekl. Často vidíme, jen to, co máme dělat do budoucna, jak se máme umravnit. Je důleţité si uvědomit, kdo to vlastně je Bůh? Tyto otázky by nám nikdy neměly uniknout. Je potřeba, abychom si tyto věci ve svém rozumu srovnali, abychom znovu nabyli jistoty, ţe Kristus Pán je Mesiáš! Budeme si připomínat Jeţíšovo Narození. To je nádherné. Jak slavíte doma narozeniny? Vzpomínám si, jak mi jednou můj starší bratr řekl: „Kdyţ máš narozeniny, měl bys gratulovat mamince. Vţdyť ty za to nemůţeš.“ Kdyţ jsem byl starší bohoslovec, byl jsem ve Staré Boleslavi gratulovat kanovníkovi Lebedovi k jeho narozeninám. Na poslední chvíli jsem si vzpomněl, co mi řekl můj bratr, a tak jsem kytičku dal jeho mamince. Pan kanovník tím byl potěšen. To je také důvod, proč máme advent spojený s Pannou Marií, proč ji máme stále před sebou. Ona nás
podivuhodně a skrytě vede v našem ţivotě. Nyní bychom si mohli uvědomit, jak Ona viděla Jeţíše. Nejprve ve víře, jako ţidovské děvče; potom byla zaraţena: „Jak se to stane, kdyţ muţe nepoznávám?“ Pak uţ s jistotou, kdyţ v Magnificat řekne: „Veliké věci mi učinil ten, který je mocný a jeho jméno je svaté.“ Pak všechno nese ve svém srdci a rozvaţuje o tom. Následuje vrchol Golgoty, kdy měla na klíně mrtvého Jeţíše. Tuto chvíli nikdy nepronikneme, ale víme, ţe všechno překonala s nesmírně probolenou noblesou a s obrovskou vírou. Maria byla také podle tradice první, které se Kristus Pán zjevil. Na závěr byla vzata na nebe a korunována. Kéţ se v tento adventní čas probudíme zevnitř, srovnáme si dosavadní zkušenosti víry, opřeme se o všechny proroky a světce, abychom čerpali z obrovského zástupu svědků víry a pak se radovali z malého děťátka v jeslích. Advent je tajemství, které se nám nejprve zdá být vzdálené, přiblíţí se a my ho můţeme velmi zblízka, dokonce v sobě a na sobě pozorovat a ţít z něho.
Bože, děkuji ti, že jsi: naděje všech, kteří musí žít v temnotě nepokoje, světlo, které osvěcuje každého člověka, světlo, které zazářilo z výsosti, světlo, které nezná žádného večera, naše světlo a náš život, že jsi do naší temnoty přinesl své světlo.
21. ročník
11
DĚLÍME SE S VÁMI 10 let kněžství v Zavlekově Ve čtvrtek 9. 12. 2010 oslavil P. Ing., Mgr. Václav Salák, administrátor v Zavlekově, Hradešicích a Nalţovských Horách, 10. výročí svěcení na kněze. Toto výročí si P. Václav připomněl v kruhu svých blízkých mší svatou, kterou slouţil společně s dalšími 7 kněţími převáţně ze Sušicko - Nepomuckého vikariátu. Na tuto událost pozval i lomecké sestry. Jako zástupkyně vyjely S. M. Mlada a S. M. Benedikta. Mše sv. začínala v 10.00. Promluvu měl P. Vendelín Zboroň, administrátor ve Velharticích a dalších šesti farnostech. P. Vendelín připomněl, ţe kněz má být světlem pro lidi
a ukazovat tak na Krista – největší Světlo světa. „Advent je kráčení ve tmě v naději, ţe na konci je Boţí ruka, která mě chytí. Mějme odvahu důvěry v Boţí otcovství. Jsme dětmi Boha a On nás vede po našich cestách.“ Po mši svaté pak následovalo pro kněze a sestry pohoštění v místním hostinci, při kterém vládla bratrskosesterská atmosféra. Také jsme zavzpomínaly na bývalého faráře v Zavlekově a na Lomci P. Josefa Břicháčka CSsR. Milý otče Václave, vyprošujeme Vám na další kněžské cestě radost z toho, že smíte lidem přinášet Boha na zem. Ať Vás Pán naplní svým požehnáním a dary svého Ducha!
Instalace nových kanovníků V pondělí 6. prosince 2010 v den slavnosti sv. Mikuláše v 16 hodin v katedrále sv. Mikuláše diecézní biskup Mons. Jiří Paďour, OFMCap., v rámci nešpor a následující mše sv. instaloval tři nové kanovníky katedrální kapituly, jejichţ jmenování bylo oznámeno v den 225. výročí zaloţení českobudějovického biskupství 20. září 2010. Jsou to: Mons. Pavel Posád, pomocný biskup a biskupský vikář,
P. Mgr. Adolf Pintíř, generální vikář českobudějovické diecéze a P. Dr. Zdeněk Mareš, Th. D., okrskový vikář vikariátu České Budějovice město a administrátor děkanství u sv. Mikuláše v Českých Budějovicích. Novým pánům kanovníkům gratulujeme a vyprošujeme na Pánu všechny potřebné dary pro jejich náročnou sluţbu v diecézi.
P. Josef Dominik Doubrava O. Praem. 7. 12. oslavil 65. narozeniny. K tomuto jubileu mu vyprošujeme hojnost Božího požehnání a děkujeme za jeho služby „Lomeckého poutního zpovědníka“.
12
AVE PROSINEC 2010
Vzpomínky P. Koláčka na kardinála Špidlíka (Pokračování z minulého čísla) Počátkem října 2003 dostal úřední pozvání od kardinála státního sekretáře Sodana. P. Špidlík si myslel: Zase nějaké problémy. Jako „peritus“ budu muset radit nebo vyjádřit svůj názor. Trochu se zarazil, kdyţ viděl vedle kardinála Sodana podsekretáře a dalšího preláta. Pak uţ jen slyšel slavnostní: „Reverendissime pater, Jeho Svatost, Jan Pavel II. se rozhodl jmenovat vás kardinálem. Přijímáte? – I jinak odváţnému a pohotovému rodáku z moravských Boskovic zatrnulo. Ale ne nadlouho. Brzo se prodralo jeho rty: „Si accetto!“ (Ano, přijímám). Pak následoval liturgicky velebný, ale trochu i srdečný amplex kardinála Sodana doprovázený blahopřáním, které skončilo slovy: „A napříště ţádné potměšilé vtipy, reverendissime!“ Nebylo to doprovázeno zvednutým ukazováčkem, ale přesto z toho vanulo kuriální varování. P. Špidlík však pohotově odpověděl jako vzorný ţák před panem učitelem: „Ano, eminence, nyní budu vyprávět jen váţné, důstojné, ba svaté vtipy.“ V prvním postním týdnu 1995 dával P. Špidlík exercicie římské kurii za účasti Jana Pavla II. Je uţ tradiční, ţe před exerciciemi má exercitátor audienci, při níţ mu Svatý otec vyjadřuje svá přání. Je to formalita, protoţe uţ dávno je vše napsané, ale přesto jejich setkání mělo hřejivý ráz. P. Špidlík uţ byl na odchodu, kdyţ na něho papeţ zavolal: „A nezapomeňte na své vtipy!“ Právě
tohle povzbuzení P. exercitátor potřeboval. Předkládal jednoho dne látku meditaci o Nejsvětější Trojici. Uvědomoval si, jak jsou teologické pravdy vysoké, obtíţné k poslouchání, natoţ k meditaci. A tak to zakončil vyprávěním: „Jednou kapucíni pozvali jezuitu na svátek Nejsvětější Trojice, aby měl slavnostní kázání. Kostel byl naplněný, jméno kazatele táhlo. Navzdory tomu, po nějaké chvíli kazatel cítil, jak na všechny padá únava. I sáhl k příběhu: Drazí věřící, tajemství Nejsvětější trojice lze snadno pochopit. Hlavy v kostele se zvedly a pozornost se zvýšila. To máte jako v rodině. Bůh Otec – to je jako otec rodiny; Bůh Syn, no, to jsou děti a Duch svatý je přece láska, tedy to je matka.“ A rázně uťal: Amen! Sestupoval z kazatelny a hrnul se k němu bratr sakristán. Dohonil ho aţ v kříţové chodbě: „Padre! Padre! Moc vám děkuji, Vy jste mi tak krásně vysvětlil, proč naše generální kapitula skončila tak katastrofálně. Naši otcové kapituláři se ji rozhodli konat v klausuře!“ A v té chvíli se uţ kardinál Ratzinger, sedící v první řadě, srdečně rozesmál. Brzo se přidávali i další. Na Jana Pavla II., který seděl ve výklenku za záclonou, nebylo vidět, ale jistě se smál také. Proč? Ţena nesmí do klausury, a proto je-li Duch svatý ţena, pak musela generální kapitula bez přispění Ducha svatého ztroskotat. (pokračování příště)
21. ročník
13
Rok 1990 - založení „Společnosti pro obnovu mariánského sloupu“ Významnou úlohu v počátcích činnosti „Společnosti“ měl František kardinál Tomášek, arcibiskup praţský. Ten vyhlásil rok 1988 rokem Panny Marie. Bylo to těsně před pádem totality u nás. Mnoho lidí i celá společenství věřících putovalo do Prahy a na mnohá mariánská poutní místa po celé zemi, aby uctili Pannu Marii a oslavili jako svou královnu. Tenkrát se moje povědomí o strţeném sloupu, které jsem měl z poslechu relace na radiu Svobodná Evropa, stalo konkrétním. Po audienci u kardinála Tomáška jsme při malé vzpomínkové slavnosti na Staroměstském náměstí vzpomněli pohnuté historie sloupu a při vroucné modlitbě jsme pocítili touhu podílet se a přičinit se o jeho obnovení. Ani při odpolední poutní mši svaté v kostele Panny Marie Královny míru ve Lhotce jsme se nenadáli, ţe tato moţnost je jiţ tak blízko, Při pohledu na Bendovu sochu Panny Marie nad oltářem, jejíţ pozadí tvoří barevné vitráţe oken se scenérií Staroměstského náměstí s Týnským chrámem v pozadí, jsem silně zatouţil, aby se Panna Maria vrátila na své místo na náměstí, kde stávala po celá staletí. Proto jiţ v prosinci 1989 jsem navštívil v této záleţitosti olomouckého arcibiskupa Františka Vaňáka, se kterým jsem vytrval v rozhovoru na téma obnovy
mariánského sloupu v Praze. Byl jsem překvapen jeho vřelým přijetím a zájmem o tuto věc s tím, ţe mi dal pro tuto snahu nejen své apoštolské poţehnání. ale prosil, abychom nikdy nezapomněli na to, ţe veškeré naše snaţení má mít duchovní rozměr. Kontaktoval jsem řadu svých známých na Moravě, v Čechách i na Slovensku. Kdyţ se začalo mluvit o stejných snahách v Praze, setkal jsem se s iniciátorem této aktivity Pavlem Naumanem. Zaloţení „Společnosti pro obnovu mariánského sloupu,“ se tak stalo společným přáním české, moravské i slovenské veřejnosti. V přípravném výboru „Společnosti“ pracovaly tyto osobnosti: kardinál František Tomášek, akademický sochař Jan Bradna, P. PhDr. Tomáš Halík, ing. Karel Havlík, PhDr. Ivo Hlobil, Mgr. Karel Kavička, hrabata Bernadeta a Josef Kinský, dr. Jaroslav Kořán, hrabě Hugo Mendorf – Poulily, akademická architektka Jaroslava Mrázová, ing. arch. Pavel Nauman, ing. arch. Milan Pavlík, ing. arch. Zdeněk Rajnyš, akademický malíř Tomáš Rafl, P. Jiří Reinsberg, František Semerád, kníţe Karel Schwanzerberg a dr. Bohumil Svoboda. (Jan Bradna - pokračování)
14
AVE PROSINEC 2010
MOUDROSTI svatých Sv. Jan Maria Vianney Pojď, dobrá duše, pojď rozmlouvat s dobrým Bohem a pracovat s ním, kráčet s ním, bojovat s ním, trpět s ním. Budeš pracovat, ale on bude ţehnat tvé práci; budeš kráčet, ale on bude ţehnat tvým krokům; budeš trpět, ale on poţehná tvé slzy. Jak velké, jak vznešené, jak potěšitelné je dělat všechno s Bohem, myslet na to, ţe všechno vidí a všechno počítá!
Hrabiví lidé jako by plnili pytel mlhou nebo jsou jako ti, kteří leţí v kupě dýní. Kdyţ přijde zima, zjistí, ţe jsou shnilé.
Ctnost vyţaduje odvahu, stálé úsilí a především pomoc shora. Ve všem mějte čistý úmysl. Buďte pokorní. Budete mít úspěch, pokud budete důvěřovat Prozřetelnosti. Nespoléhejte na nic a na nikoho, ale buďte víc u dvířek svatostánku.
Jestliţe kněz má zemřít v důsledku svých námah a utrpení, to není špatná věc.
Sv. František z Assisi Kdybyste projevili nevděčnost za dobrodiní Boţí, zdvojnásobí se tresty a dopadne na vás větší hněv.
Bratři, začněme konečně slouţit Bohu, našemu Pánu, vţdyť jsme dosud neudělali ţádný, nebo takřka ţádný pokrok.
Uvaţuj, člověče, k jaké důstojnosti tě povznesl Pán Bůh, kdyţ tě podle těla stvořil k obrazu svého milovaného Syna a podle ducha utvořil k své vlastní podobě. A všichni tvorové pod nebem slouţí svému Stvořiteli, poznávají ho a poslouchají podle své přirozenosti lépe neţ ty.
Kdybys byl krásnější a bohatší neţ všichni ostatní a kdybys třeba i zázraky dělal a ďábly vyháněl, to vše je proti tvé přirozenosti a nijak ti nepatří a nic se tím nemůţeš chlubit. Avšak v jedné věci můţeme se chlubit: svými slabostmi, a kdyţ denně neseme svatý kříţ našeho Pána Jeţíše Krista.
Člověk má z vědění tolik, kolik skutkem koná.
21. ročník
15
PAPRSEK VĚKŮ Svatá Anežka, symbol vděčnosti a naděje Uţ příští rok si připomeneme 800 let od narození naší národní patronky svaté Aneţky České. To je jistě veliký důvod k oslavě, ale otázkou je, zdali má náš národ právo podílet se na oslavě někoho, jehoţ odkaz nebere příliš váţně. Mnozí jistě vzpomínají na to, co se událo před 21 lety. Její svatořečení, setkání se Svatým otcem, volání „Papeţ do Prahy!“ Ţe snad uţ přijdou dobré časy, aţ bude oslavena. Na tuto oslavu musela čekat opravdu hodně dlouho, i kdyţ evidentně svatá. Přešly dvě desítky let. A co dnes? Nálada je trochu odlišná, neţ jaká se tehdy čekala. Jestli to není tím, ţe jsme si uvědomili, kdo vlastně jsme. Sice osvobozeni od vnějších pout, ale v zajetí něčeho mnohem horšího, v zajetí lhostejnosti. Prezident Václav Havel v porevoluční době mluvil v jedné ze svých řečí o zmařené příleţitosti, kdyţ náš národ vyhnal svatého Vojtěcha. Nyní ovšem nastalo něco hrozivějšího: vyhnali jsme Krista. A tak je vlastně dobře, ţe přichází opravdu krásné a kulaté výročí jejího narození a ţe se náš národ bude moci opět rozpomenout na svatou Aneţku, která uţ za svého ţivota, a stejně tak i po celých osm staletí,
byla a je symbolem jeho vděčnosti a hlavně naděje. Svatá Aneţka umírala za dob braniborských, přesmutných. A jistě jen málokdo tehdy věřil, ţe se vše můţe obrátit k dobrému. A za necelé půl století přichází Karel IV. a s ním jedno z nejslavnějších období našich dějin. Pokud se historie opakuje, jak někteří míní, máme ke změně k dobrému od jejího svatořečení ještě téměř třicet let k dobru. Ale nestane se vůbec nic, pokud se stejně jako ona něčeho nezřekneme, abychom tím získali něco lepšího. Pokud nebudeme jako ona následovat Krista, který je cestou – cestou Boţích přikázání, který je pravdou – ţít bez lţi, a který je ţivotem – kultura ţivota proti kultuře smrti. Zmrtvýchvstalý Kristus ţijící ve své Církvi – to je naděje pro náš národ. Kéţ svatá Aneţka dokoná své dílo. Svatý Václave, svatý Vojtěchu, svatá Ludmilo, svatý Jane Nepomucký, svatá Aneţko Česká, orodujte za nás a za náš národ! (P. Lukáš Lipenský, O.Cr. administrátor farnosti u kostela sv. Petra v Praze - Novém Městě, nemocniční kaplan – převzato z časopisu Monitor č. 33/2010)
16
AVE PROSINEC 2010
PŘÍSLOVÍ známá i neznámá Vědět nestačí, nutné je aplikovat. Ochota nestačí, musíme činit. (B. Lee) Zaslouţí-li člověk pochvaly, dbejte, abyste mu ji neodepřeli. (J. Ruskin) Pravda má jednu velikou výhodu - člověk si nemusí pamatovat, co řekl. Nic není pro člověka uţitečnějšího neţ správně mluvit. (Phaedrus) I tu největší prázdnotu člověka můţe vyplnit Boţí láska. (J. Kratka) Děti důvěřují, přestoţe mnohé nechápou. (J. Kratka) Bázlivé srdce nikdy nezíská krásnou dámu. (anglické přísloví)
Vánoce na Karlštejně Tenkrát ţil největší český král, slavné paměti král, král Karel, který českou říši pozvedl k síle a moci, který české jméno proslavil po celém světě. Dobrý tento král miloval svoje poddané celým srdcem a oni mu odpláceli stejnou láskou. Zavedl do země různé prospěšné věci, naučil naše lidi pěstovat všelijaké uţitečné rostliny, pomáhal chudým a potřebným, nikoho neodmítl, kdo něčím strádal. A za jeho panování opravdu málokdo strádal. Od těch dob prý nikdy uţ nebylo v Čechách tak dobře. Král Karel postavil hrad Karlštejn, který dosud stojí, dobře zachovalý, kam dodnes putuje sta lidí, aby shlédli tento skvost stavitelského umění. Za krále Karla také tam putovali rádi z blízka i z dáli, kdyţ se konala nějaká slavnost v podhradí nebo na hradě. Král bydlil střídavě v Praze, kde řídil státní záleţitosti, střídavě
na Karlštejně. Cestou na hrad zastavoval se často u lidí na poli, zastavoval i chodce na cestě a vyptával se jich na různé věci. Mluvil s nimi otevřeně jako rovný s rovným, lidé mu odpovídali beze strachu a všude, kamkoliv přišel, provázelo ho ţehnání. Jednou, takhle na podzim, přijel král Karel z Francie, přivezl své rodině hojně darů i všem přátelům a pak několik balíků, které poslal přímo na Karlštejn. Nikdo nevěděl, co v balících je a prozradilo se to aţ o vánocích. Nejvíc starostí o to měl synek karlštejnského kastelána Přibek, který obcházel tajemná zavazadla hned po příjezdu a ptal se několikrát svého otce, co v nich je. Otec odpověděl odmítavě. Za nějaký čas přijel král a radil se dlouho nad balíky s kastelánem. Přibek k nim nesměl a kdyţ se chtěl přiblíţit, zahnal ho otec s hrozbou. Přibek se zahanbeně vzdálil a kdyţ otec přišel, znovu naléhal.
21. ročník „Nesluší se, abys to věděl,“ pravil kastelán, „však počkej a dozvíš se to sám.“ Přibek zase sklopil hlavu a odešel. Hrál si s dětmi, vyřezával píšťalky z kůry, kreslil v prachu obrazce, ale ty balíky mu nedaly pokoje. Stále na ně myslil, co asi obsahují, jednou se k nim i přiblíţil a na jeden mákl. Bylo to něco tvrdého. Víc nezjistil. Opatrně se rozhlédl, mákl ještě jednou a odešel, aby nebyl přistiţen při nedovoleném činu. Čas se pomalu vlekl pro Přibíka, který počítal ustavičně dny do vánoc a nemohl se uţ dopočítat. Aţ konečně za několik dnů balíky zmizely a on měl zakázáno po nich pátrat. Nepátral tedy, ale zase mu to nešlo z hlavy, kam se poděly. Tentokrát byly na Karlštejně slavné vánoce. Král přivezl celou rodinu a hrad se naplnil nezvyklým ruchem. Děly se velké přípravy v kuchyni, peklo se, smaţilo se, vonělo se celým hradem, aţ se sliny sbíhaly. Také ve velké jizbě dole se něco kutilo. Co, to Přibík nevěděl. Nesměl tam. Měl škubání, nějak se tam dostat, tak byl zvědavý, ale jeho otec zpozoroval jeho chuti a přísně mu to zakázal. „Říkám ti znova, Přibíku, jestliţe se tam přiblíţíš, neujdeš trestu. Vyčkej času, všecko přijde v pravou chvíli.“ O Štědrém dnu bylo na hradě zvláště ţivo z příprav, které se tam činily na svátky a k večeru, nebylo na cestě k hradu k hnutí. Královské sáně sváţely do hradu děti, chudáky
17
z blízka i z dalekého okolí, sluţebnictvo uvádělo nezvyklé hosty dovnitř, do velkého sálu, kde krb příjemně hřál, pln řeřavého uhlí. Za nějakou dobu byl sál plný, hosté zasedli ke stolům a nyní začaly hody. Sluţebníci nosili dobrá jídla všelijakého druhu, vzácné pamlsky, o kterých se těmto hostům nikdy ani nesnilo, a oni jedli. Kdyţ byli v nejlepším, přišel sám král, a úsměvem pozdravil všechny přítomné. Chtěli k němu a líbat mu ruku, on však pokynul, aby se nezdrţovali a sám usedl mezi ně. Rozmlouval s nimi o jejich poměrech, neušlo mu jediné slovo, které řekli a nakonec si s nimi připil i medoviny. Kdyţ uţ všichni měli dost, král povstal a pokynul rukou. Dveře po pravé straně se otevřely a král pokynul. Hosté vstali a vešli do vedlejší jizby, kde zůstali stát překvapeni. Na malém podiu byly v krásném světle a barevném záření – jesličky. Malé figurky, vyřezávané umělecky ze dřeva, byly umístěny účelně mezi mechem a umělými skalami. Uprostřed v chatě Jezulátko v jeslích, kolem Panna Maria, svatý Josef, vedle svatí tři králové a jiné postavy. Postavičky byly jako ţivé, jen promluvit. Osvětlení bylo tak jasné, ţe kaţdý dobře viděl na jesličky i z dálky. Avšak nejblíţe u nich stál kastelánův Přibík, který mohl konečně do zakázané jizby a očima hltal milé jesličky. Potom přišel král s královnou a dětmi, dívali se také na jesličky a poklekli. Přišel
18
AVE PROSINEC 2010
hradní kaplan a začal poboţnost. Bylo to krásné. Vzletnými slovy modlitby byli všichni jako uneseni, ale ještě víc je dojaly zpěvy, oslavující narození Spasitelovo. Přibík stál u samých jesliček a také zpíval. Měl jasný hlas a bylo ho slyšet v celé místnosti. Král Karel se zalíbením se díval na něho, a kdyţ poboţnost skončila, obrátil se k němu. „Líbí se ti ty jesličky, Přibíku?!“ „Ano, vaše milosti,“ odpověděl statečně Přibík, aniţ by se na okamţik zarazil. Král ho pohladil po vlasech. „Ještě si o tom promluvíme,“ řekl slibně a pokynul sluhům, aby začali nadílku. Mezi přítomnými nastal ţivý ruch, kdyţ byli obdarováváni věcmi, které nejvíce potřebovali: šatstvem, obuví, jídlem. Král stál mezi nimi, dal zavolat správce a řekl mu: „Tito všichni potřebují pomoc. Vezmi si je na starost a pomáhej jim. Za krátký čas se zeptám, jak to provádíš. Přijď si ještě ke mně zítra pro podrobnější rozkazy.“ Správce se uklonil. „Jak poroučí vaše milost.“ Král pokynul, aby hosté šli ještě do sálu zpět na malé občerstvení. Ochotně poslechli a šli. Král s nimi ještě hovořil a potom se šel sám
podívat do vedlejšího sálu, aby se u jesliček pomodlil. A koho tam nenašel jako Přibíka! Klečel u jesliček se sepjatýma rukama a neviděl nic kolem sebe. Ani nezpozoroval, ţe král k němu přistoupil a vzal ho za rameno. „To se ti ty jesličky tolik líbí?“ - „Ano, vaše milosti.“ - „Tedy ode dneška budeš jejich správcem. Budeš je opatrovat a kaţdého roku je připravíš ke Štědrému dnu. Svěřuji ti je, je to umělecká práce. Ale vím, ţe se na tebe mohu spolehnout. Viď, ţe mohu?“ Přibík se mu podíval přímo do očí a přikývl. „Tak to mám rád,“ pravil král, „myslím, ţe z tebe bude jednou také dobrý kastelán.“ Pohladil ho po hlavě a odešel. A skutečně! Přibík jesličky hlídal jako oko v hlavě, připravoval je kaţdého roku k vánocům, pěkně je vlastnoručně oprašoval, umístil, osvětlil. Byl hrd na to, ţe mu byl svěřen tento důleţitý úkol a plnil jej s veškerou svědomitostí. A víte, ţe se skutečně po létech tím kastelánem stal? Král Karel, blahé paměti, splnil svůj slib. (Z knihy: Václav Kašpar – České vánoce, vydáno v roce 1935)
Kristus přichází na svět a čeká. Čeká na mne. Za podobou dítěte Ježíše je velké tajemství: Bůh chce být i mně docela blízko! Nikdo mne k jesličkám nenutí. Ale je zde místo i pro mne. V zamyšlení a v modlitbě se mohu setkat s Bohem. Vykoupení a záchrana, které zde v jeslích začínají, jsou určeny i pro mne.
21. ročník
19
Bez rodiny Všimla si komety, kdyţ na prahu obydlí vyhlíţela zákazníky a čekala, koho přivábí světlo červené lucerny. Znenadání sama pocítila, ţe naopak ji, prostitutku Ruth, k sobě vábí mihotavé světlo z údolí. Cestou se divila, co ji k tomu světlu tak táhne. Radši se zastavila opodál a zahalila se závojem. Věděla, ţe by ji podle vyzývavých šatů ţeny pastýřů poznaly na první pohled. Hřálo ji, ţe můţe aspoň zpovzdálí sledovat ţivot, který nepoznala, ale moc po něm touţila: narození dítěte v rodině. Byla aramejského původu. Nešlo jí ani tak o miminko v jesličkách (o Mesiáši a víře izraelského lidu mnoho nevěděla). Spíš ji zaujaly něţně nejisté pohyby rodičů, jejich rozechvělost z narození dítěte a snaha poskytnout mu láskyplný domov. Srdce jí nesvírala závist, ale touha po něze a opětované lásce. Najednou ji cosi zatahalo za lem šatů. Byl to malý chlapeček s černými kudrnatými vlasy. Ještě se stěţí udrţel na nohou, a proto se jí přidrţoval, aby mohl stát. Ruth se vylekala. Aţ to uvidí matka toho dítěte, vynadá jí, ţe uţ nekrade jen muţe, ale i děti. Co teď? Nechtěla dítě odstrčit, aby si jí nikdo nevšiml; poprvé v ţivotě cítila, ţe ji někdo potřebuje a důvěřuje jí. Nejlepší bude zůstat stát. Ruth se raději ani nehnula. Právě tím však dítě povzbudila, aby se k ní přimklo pevněji. Objalo jí lýtko oběma rukama a v jeho teple po chvíli usnulo vestoje,
jak se to malým dětem stává, kdyţ je zmůţe únava nebo štěstí. Kometa ponenáhlu vyhasínala, pastýři se rozcházeli a u jesliček zůstala jen Ruth a její malé závaţí. Nevěděla, co si počít. Sebrala všechnu odvahu a zavolala na ţenu u jesliček. Očekávala, ţe se jí dostane hrubé odpovědi. Místo toho se na ni tmavá a drobná ţena obrátila s láskou a porozuměním v očích: „Co mám pro tebe a tvé dítě udělat?“ Ruth se neodvaţovala promluvit. Ona, a matka? Dojetím se jí roztřásly nohy. Maria měla velké temné oči, kterými jí pronikala do nitra, ale nezraňovala, nic neţádala. Byly temné jako med a vešlo se do nich celé noční nebe. Ruth v ţivotě neslyšela tak příjemný hlas. Mladá matka se tolik lišila ode všech ţen, které Ruth dosud poznala. Přišla aţ k ní a zašeptala jí do ucha slova, o kterých se Ruth odváţila jen snít: „Vím, ţe se nenarodil z tvé krve, ale z nejhlubší a nejčistší touhy. Není to snad totéţ?“ Obě se na sebe navzájem dlouho dívaly. Ticho rušil jen tlukot jejich srdcí a klidný dech obou spících dětí. „Co mám dělat, matko?“ zeptala se Ruth, šťastná a vylekaná zároveň. „To je jednoduché,“ odvětila jí mírným hlasem Maria, „vezmi si to dítě. Potřebuje tě a ty potřebuješ jeho. Buďte jedna rodina.“ „Ale,“ váhala Ruth, „čí je?“ „Je tvoje. Je to dar, který ti můj syn chtěl o dnešní svaté noci dát.“
20
AVE PROSINEC 2010
Ruth se vrátila domů s drahocenným pokladem v náručí. Byla plná radosti, jako byla ona noc plná divů. Trochu se však bála: dokáţe sama vychovávat dítě, které jí bylo svěřeno? Ano, cítila, ţe to zvládne. Celý svůj ţivot si nic jiného nepřála. Láska nechodí vţdy po těch nejpřímějších cestách. Můţe tě zastihnout i na klikaté pěšině. Ani té noci, ani nikdy
poté uţ Ruth nevyvěsila před dveře červenou lucernu. Na prahu sedávala jen proto, aby viděla, jak si její syn hraje a vyrůstá v muţe. Kdyţ jí ve třiceti letech oznámil, ţe odchází z domu, protoţe chce následovat Jeţíše z Nazareta, s láskou odevzdala svůj dar do rukou tomu, kdo jí ho oné zázračné noci poskytl. (Z knihy: Piero Gribaudi – Příběhy vánoční noci)
Svatý Josef a sýry Svatý Josef bezradně hleděl na hromadu darů, které přinesli pastýři. Naše vánoční jesličky však lţou: pastýři neobdarovali Jeţíška koši ovoce, chlebem a rybami, nebo dokonce šunkovou kýtou. Co jiného mohli pastýři donést neţ sýr? Byly to sýry všech druhů a tvarů, ale…jen samé sýry. Co s nimi? Nemluvně jimi krmit nelze. Josefovi s Marií by vystačily aspoň na celý rok, ale kdo se s nimi ponese? Ţe by je někomu darovali? To by se pastýři urazili. Osla s volem do krmení nikdo nutit nemusel, ale sýry nebyly nic pro ně. Dokonce všechny myši z okolí se nacpaly k prasknutí, ale sýra jakoby neubývalo. Trvalo by jim léta, neţ by ho spotřebovaly. Josef tedy provedl věc, o které evangelia raději mlčí, přestoţe na ní nebylo nic zlého. Pokusil se sýry prodat. Kdyţ se zeptal betlémského sýraře, jestli by chtěl nakoupit tři sta
dvacet dva kol sýra, se zlou se potázal. Kupec ho měl za blázna a chtěl na něho poslat stráţe. Josefa tedy napadlo, ţe nejlepší bude se o sýry nějak postarat. Kaţdý předmět, k němuţ se člověk chová s respektem a láskou, se mu určitým způsobem odvděčí. A protoţe Josef byl povoláním tesař, postavil v koutě jeskyně police a sýry na ně pečlivě vyrovnal. Kout oddělil od zbytku jeskyně kamennou stěnou a škvíry vymazal blátem. Nechal v ní otvor, aby sýry mohly dýchat. „Nejsem sice pastýř,“ říkal si při práci, „ale kdyţ se ty sýry dostaly aţ k Jeţíškovi, určitě to bude pro dobrou věc.“ Co dobrou věc, dokonce vynikající! O tři roky později se Josef s Marií a Jeţíškem vraceli z Egypta. Zastavili se také v Betlémě. Josef se zašel podívat do jeskyně a vzpomněl si na sýry. Byly na svém místě a tiše
21. ročník odpočívaly. Píchnul do jednoho z nich noţem. Jakmile zajel pod tvrdou kůru, podivil se, jak velký kus sýra se sám odloupl. Byl krásně zlatavý. Josef opatrně ochutnal. Ten byl ale dobrý! Hned ho dal kousek i Jeţíškovi. Zvěst o vynikajícím sýru se rozletěla po kraji a ještě týţ večer byla jeskyně plná pastýřů. Moc toho nenamluvili, ale všichni se shodli, ţe sýr je velmi chutný. Jedině snad někdo
21
dodal, ţe by se k němu hodilo dobré víno. Z tohoto příběhu je patrné, ţe Josef, kterému nikdo nepřičítá ţádný zázrak, vymyslel parmazán, a dokázal, ţe velkých výsledků člověk dosáhne, kdyţ s láskou pečuje o obyčejné věci. (Z knihy: Piero Gribaudi – Příběhy vánoční noci)
Radostná jistota v Novém roce Bůh tě vidí, ať jsi kdokoliv, vidí tě tak, jak jsi. Vidí tě a chápe tě. Ví, co je v tobě, zná všechny tvé myšlenky a city, tvé vlohy a přání, tvou sílu a tvou slabost. Vidí tě v den radosti i v den smutku. Cítí s tebou v tvých nadějích a zkouškách. Sdílí tvé úzkosti a vzpomínky, veškerý vzestup a pokles tvého ducha. Objímá a nese tě v náručí. Čte v tvých rysech, ať kvetou zdravím, nebo vadnou nemocí. Něţně hledí na tvé ruce a nohy, naslouchá tvému hlasu, tepu tvého srdce, ba i tvému dechu. Nemiluješ se více, neţ tě miluje On. (Kardinál H. Newmann) Moje budoucnost je před tebou, Boţe, otevřená. Ty přesně víš, co se mi můţe přihodit aţ do poslední hodiny mého ţivota. Já to nevím. Ale vím, ţe ty neustále s láskou bdíš nad mým proměnlivým ţivotem. Ţádný rok mě nezanechá takového, jaký jsem byl na jeho začátku. Všechno se mění. Ty jsi stále týţ. Ano, tvor se mění, ne však tvůrce. Důvěřuji ti, v tobě jsem věčný, Můj Boţe. (Alfonso Pereira)
22
AVE PROSINEC 2010
HUMOR je koření života!
Baví se tři ţeny, co daly manţelům k vánocům. „Koupila jsem manţelovi věc, co udělá stovku za 10 sekund - je to Honda.” - „Já mu koupila věc, co udělá stovku za 5 sekund - je to Porsche!” - Třetí je triumfuje: „Já mu koupila věc, co udělá 200 za sekundu - je to osobní váha!”
Na vánoční besídce vlezlo jedno malé děcko Santa Clausovi na klín. On se ho zeptal, jako všech dětí, co by chtělo najít pod stromečkem. Dítě vyvalilo oči a poklesla mu brada. Po pěti vteřinách dítě povídá: „Coţe? Tys nečetl můj e-mail?“
„Miláčku, co dáme mojí mamince k vánocům? Vloni jsme jí koupili křeslo. Co by se k tomu hodilo?” - „Co tak elektrický proud?”
„Dědo, neviděl jsi takový prášečky? Bylo na nich napsáno el es dé.“ – „Kašli na prášečky, vole, viděl jsi toho draka v kuchyni?“
Cyklista najede na staršího pána. „Nemůţeš si dát pozor, pitomče?!“ křičí děda. „Buďte rád, ţe mám dneska dovolenou,“ odpovídá cyklista. „Proč?“ „Obvykle jezdím s buldozerem.“
Petr dělal v převleku za ledního medvěda reklamu v hypermarketu. Přišel k němu muţ a ptá se ho: „Nepřipadáte si v tom jako hlupák?“ – „Já? A vy si nepřipadáte jako hlupák, kdyţ mluvíte s medvědem?“
Chlápek vybírá dárek k Vánocům: „Máte něco levného, uţitečného a hezkého?“ – „Třeba tady kapesníčky,“ ukazuje ochotně prodavačka, „pro koho to máte?“ – „Pro manţelku.“ – „Tak to bude určitě překvapená.“ – „To jo,“ souhlasí ţenáč, „ona myslí, ţe dostane pod stromeček koţich!“
Milý Jeţíšku. Celý rok jsem se choval vzorně. Dej mi prosím skutečnou pistoli, ne jen hrací. S tou atrapou se cítím jako Podpis: Vrchní nadstráţmistr Novák.
debil.
„Jak já se letos těším na Vánoce,“ říká Pepa. „Čekáš hodně dárků?“ – „Ani ne, ale ţeně obvykle zaskočí kost z kapra a já jí můţu dát herdu do zad.“
U lékaře doma zvoní telefon. Ze sluchátka se ozve kamarádský hlas jednoho jeho kolegy: „Co je s tebou? Potřebujeme čtvrtého do pokeru.“ – „Chvíli vydrţte, hned jsem u vás,“ odpovídá lékař. Kdyţ si obléká kabát, manţelka se ho ptá: „Je to váţný případ?“ – „Určitě to bude něco hodně váţného, odvětí lékař. Uţ jsou u toho tři doktoři.“
21. ročník
23
DĚTI píší BOHU
Milý Boţe, moc se ti omlouvám. Dělám rád všechny náboţenské věci, ale půst je na mně uţ trochu moc. Člověk si musí udělat ve svým ţivotě jasnou čáru odkaď pokaď. Roman
Milý Boţe z Bible, proč v těch starých příbězích lidi vţdycky obětují zrovna beránky? Vţdyť je to nesmysl!
Mirek
Milý Boţe, děkuju ti za všechno vánoční cukroví a za vánočku. A letos mě z toho ani nebolelo bříško!
Tomík
(¨¨ )¨¨ (¨¨ )¨¨ (¨¨ )¨¨(¨¨ )¨¨ (¨¨ )¨¨ (¨¨ )¨¨ (¨¨ )¨¨ (¨¨ )¨¨ (¨¨ )¨¨ (¨¨)¨¨(¨¨ )¨¨ (¨¨ )
Milí čtenáři našeho časopisu „Ave z Lomečku“! Končí zase jeden rok našeho života. Kolik jsme do něj vkládali nadějí a očekávání a kolik se z toho splnilo? Zažili jsme mnohdy velké změny v našich životech či společenstvích. Někteří lidé nás opustili, jiné nám Pán zase poslal do cesty. Nezapomeňme Mu poděkovat skutečně za všechno! On ví, co je k naší spáse nejlepší. V bolestech, ale i radostech, se pokorně skloňme před tajemstvím Boží lásky a utrpení.. I my Vám všem děkujeme za Vaši přízeň projevovanou nejen našemu časopisu, ale také našemu poutnímu kostelu i společenství sester, ať už ve formě hmotné nebo osobní pomoci. V neposlední řadě děkujeme za všechny modlitby a oběti, především těžce
nemocných a osamělých přátel Lomečku. Ať Vám Pán vše odplatí svým požehnáním! Zároveň máme na Vás prosbu: Zda byste nám mohli vždy oznámit, pokud se změní Vaše adresa, příp. pokud někdo zemře nebo nechce náš časopis odebírat. Je škoda, když časopis jde rovnou do koše, když jinde o něj stojí. Děkujeme za pochopení! Vyprošujeme Vám všem požehnané svátky Kristova narození. Ať světlo z Betléma pronikne i všechny temnoty Vašeho života a naplní Vás radostí a pokojem. Ať zakusíte, že Vánoce znamenají setkání s láskou, s láskou Boží, která v dítěti Ježíši přišla na svět, aby nás zachránila a spasila.
Vánoční bohoslužby Lomec
Mše sv. ve farnostech
Chelčice
Bavorov
24.12. - Štědrý den
22.00
16.00
24.00
25.12. - Narození Páně 26.12. – Svátek Svaté rodiny 1.1. - Slavnost Panny Marie
9.30 9.30 9.30
11.00 11.00 11.00
8.00 8.00 8.00
AVE PROSINEC 2010
24
POUTĚ na LOMEČKU Hlavní celebrant
Dat. Den Hod. Název pouti 1.1.
so
13.1.
čt
9.30 Farní mše sv. P. Miroslav Nikola 17.00 Fatimský den
5.2.
so
10.00 Hromniční
13.2.
ne
9.30 Farní mše sv. P. Miroslav Nikola
Poznámka: V měsíci lednu nebude pouť první soboty, slavíme Slavnost Matky Boží Panny Marie – Nový rok. Připadne-li Fatimský den na neděli, bude pouze farní mše svatá v 9.30.
Z LEDNOVÉHO KALENDÁŘE 1.1. 3.1. 6.1. 9.1. 18.1. 25.1. 31.1.
Matka Boţí, Panna Maria, Nový rok Nejsvětější jméno Jeţíš Sv. Tři králové, Zjevení Páně Křest Páně Panna Maria, Matka jednoty křesťanů Obrácení svatého Pavla Sv. Jan Bosko
PRANOSTIKY
NA
LEDEN
Jsou-li červánky v novoroční den, přinesou samou slotu, slotu jen. (1. 1.) Na Jména Jeţíš – ke kamnům nejblíţ. (3. 1.) Na Tři krále - zima stále. (6. 1.) Na Pavla obrácení téţ i zima se promění; buď popustí, nebo zhustí. (25. 1.) V lednu za pec si sednu. ********************************************** Registrační značka: MK ČR E 12987. Uzávěrka vţdy do 15. dne v měsíci. Číslo vydání odpovídá podtitulu časopisu. Vydává: Kongregace Šedých sester III. řádu sv. Františka, Lomec 62, 389 01 Vodňany (tel. 383 382 703, fax: 383 383 444). Distribuce: Řeholní dům Šedých sester na Lomci (č. účtu: 77226622/0800). Časopis se vydává bezplatně. Internetová adresa: www.lomec.cz. (e-mail:
[email protected])