ŘÍJEN 2010 AVE Z LOMEČKU

AVE Z

LOMEČKU

ŘÍJEN 2010

2

AVE ŘÍJEN 2010

1. října Ochrana Přesvaté Bohorodičky Ve slovanském východním obřadu se 1. října slaví zvláštní svátek „Pokrov“, spojený s obrazem stejného jména. Panna Maria svým pláštěm pokrývá všecky, kteří se pod něj uchylují. Jak vznikl tento svátek? Na začátku 10. stol. byl Cařihrad obléhaný Araby. Věřící se sešli k modlitbám do chrámu Přesvaté Bohorodičky ve Vlachernách. Mezi modlícími se byl i sv. Ondřej a jeho učedník Epifanius. Sv. Ondřej pohlédl během modlitby k nebi a tu nad svatými dveřmi uviděl Bohorodičku, doprovázenou sv. apoštolem Janem, sv. Janem Předchůdcem a nespočetným množstvím svatých. Když Maria vstoupila do svatyně, dlouho se modlila na kolenou. Pak vstala a rozprostřela svůj plášť nad shromážděným lidem. Epifanius měl stejné vidění. Když se lidé dozvěděli o zjevení, vrátili se domů plni radosti a naděje. Brzy nato byli Arabové poraženi a Cařihrad zachráněn. K tomuto svátku předkládáme zamyšlení, které bylo uveřejněno v časopise „Misionář“ č. 10/1995. V parku si hrály děti. Pohádaly se a strhla se i bitka. Všechny děti se vrhly na jednoho chlapce. On se jim šikovně vysmykl a utíkal. Děti ho pronásledovaly a uţ ho skoro měly. Po chodníku kráčela mladá ţena, chlapec přiběhl k ní, chytil ji za ruku a kráčeli dál spolu. Ostatní děti se bezradně dívaly za nimi, neboť si myslely, ţe ta ţena je jeho matkou a nikdo se neodváţil, aby ho dále pronásledoval. Chlapec kráčel s mladou ţenou, a kdyţ viděl, ţe nebezpečí pominulo, paní poděkoval a odešel. I nás často ohroţuje nebezpečí, nebezpečí těla nebo duše. Proto sám Bůh nám poslal ţenu, která pro nás

znamená záchranu, pokud k ní včas přiběhneme a chytíme ji za ruku. Tou ţenou je Panna Maria. Uvědomujeme si její velkou starost a péči o nás, které přijala za své duchovní děti. Proto se trochu zamyslíme nad některými jejími vlastnostmi, především nad tím, ţe ona je Matkou mocnou, milosrdnou a Matkou všech. Je Matkou mocnou, a to proto, ţe svými prosbami u Boha všechno můţe. Kromě toho si ji sám Bůh vybral za Matku svého Syna a Syn nám ji z kříţe daroval jako naši Matku. Dobrý syn vţdy poslechne svoji matku. Pán Jeţíš je ten nejlepší Syn, neboť dobrý syn udělá uţ i to, co vidí

21. ročník na očích své matky. Proto její prosby budou vţdy vyslyšené. Princezna Ţofie ukládala o ţivot svému malému bratrovi Petrovi, který, i kdyţ byl nejmladší, se jako jediný muţský potomek měl stát následníkem trůnu. Chtěla ho dát zavraţdit, aby se ona, jako nejstarší, mohla stát následnicí trůnu. Přímo v císařské gardě se našli takoví, kteří se dali přemluvit k tomuto zlému záměru. Kdyţ se o tom matka dozvěděla, sebrala chlapečka a utekla s ním do kláštera Nejsvětější Trojice, který byl blízko Moskvy. Vrahové ji hledali, a kdyţ ji vypátrali, vnikli do kláštera. Bezradná matka se utekla do chrámu, který byl u kláštera a poloţila dítě na oltář k nohám Panny Marie. Vrahové přišli i sem a kdyţ jeden z nich chtěl své kopí vrazit do srdéčka dítěte, matka vzkřikla: „Tady ne!“ Tu voják pozvedl svoje oči a pohlédl na obraz Panny Marie. Její pohled se mu zdál tak přísný, ţe se neodváţil dokončit svůj čin. Ruka, ve které drţel kopí, mu klesla a on odešel z chrámu. Za ním odešli i ostatní vrahové. Chlapec byl zachráněný. Vrahové byli dopadeni a potrestáni, takţe uţ neměli čas ublíţit malému princi. Vrah před pohledem Panny Marie neměl odvahu dokončit zamýšlený čin. Vrah nesnesl pohled Panny Marie. Kaţdý z nás má nepřítele, který ho pronásleduje. Nechce ho připravit o časný ţivot, ale o věčný. Tím nepřítelem, vrahem, je ďábel. Pokud se budeme utíkat k Panně

3

Marii, jistě nám neublíţí. On nejenţe nesnese pohled Panny Marie, ale on se neodváţí ani přijít tam, kde je Maria. Proto je velmi důleţité pro nás, abychom se ve všech pokušeních utíkali k Panně Marii a prosili ji o pomoc. Ona nám nejen chce pomoct, ale ona nám i může pomoct, neboť je Matkou mocnou, která jediná z nás pošlapala pekelnému hadovi hlavu, proto on se jí velmi bojí. Panna Maria je i Matkou milosrdnou, ona nikým neopovrhuje, ani tím největším hříšníkem, pokud se na ni obrátí a o pomoc ji prosí. Hledí na spravedlivé, aby nepadli do hříchu a na nespravedlivé pohlíţí proto, aby jim pomohla povstat z hříchů, do kterých padli. V jednom malém francouzském městečku byly misie. Kdyţ večer po kázání misionáři zasedli do zpovědnic, k jednomu z nich přišlo asi desetileté děvčátko a začalo: „Nepřišla jsem ke svátosti smíření, ale přišla jsem vás poprosit, abyste pomohli mému otci, který ţije velmi špatným ţivotem. Velmi proklíná misie, nadává a hřeší. Maminka a já se velmi bojíme o spásu jeho duše.“ Misionář pohleděl na děvče a řekl: „Ty ho musíš zachránit, ne já, vţdyť je to tvůj otec. Musíš se za něj mnoho a dobře modlit. Pros Pannu Marii, aby mu vyprosila milost obrácení.“ Děvče odešlo zklamané, neboť misionář celou tíţi této váţné záleţitosti sloţil na ni, ale pevně doufalo, ţe obstojí, neboť se bude snaţit dobře za tatínka modlit.

4

AVE ŘÍJEN 2010

Misie se pomalu blíţily ke konci a děvče znovu přišlo za misionářem a prosilo ho, aby on pomohl zachránit duši jejího otce, neboť i kdyţ se modlí, nic se nemění, ba naopak ještě víc nadává a hřeší. Tu jí misionář řekl: „Je to tvoje vina, ţe se otec nelepší. Buď se modlíš málo, nebo špatně. Musíš se modlit víc a lépe. Já ti v tom nepomohu, to je čistě jen tvoje záleţitost, vţdyť jak jsem ti říkal, jde o tvého otce a jen ty mu můţeš pomoci.“ Děvče odešlo s pevným předsevzetím, ţe se bude víc a lépe modlit za svého otce. Byl poslední den misií. Ráno byla mše svatá, při které se misionáři rozloučili. Po liturgii odešli na faru, kam přišlo i děvče a vyvolalo si misionáře, za kterým uţ dvakrát bylo. Ten přišel a děvče mu chtělo poděkovat za svého otce, který se přeci jen dal přemluvit a šel na poslední kázání, které bylo o Panně Marii. Kazatel říkal i o tom, jak Panna Maria nehledí na to, jaké kdo má hříchy, ale na to, s jakou touhou k ní přichází, aby mu pomohla zbavit se hříchů. Nakonec se otec tohoto děvčete odhodlal po mnoha dlouhých letech jít ke svátosti smíření. Ráno byli všichni společně i u svatého přijímání. Děvče zářilo radostí. Misionář děvče vyslechl, pochválil ji za její horlivost o spásu duše jejího otce a poslal ji do chrámu, aby šla poděkovat Panně Marii, která vyslechla její prosby a nezklamala její naději.

Ani my nezapomínejme na to, ţe Panna Maria je Matkou milosrdnou, protoţe ona k sobě zve i ty největší hříšníky. Skrze ni přivádějme k Bohu i ty, které tíţí velké hříchy a sami nemají odvahu prosit Pannu Marii o pomoc. Před lety v Paříţi umírala mladá francouzská herečka. Svět překvapila tím, ţe si před smrtí nechala zavolat kněze a přijala svátost nemocných. I denní tisk o tom přinesl zprávu. Svátosti přijala velmi zboţně a odevzdaně do vůle Boţí přijala i smrt, která ukončila její mladý ţivot. Po udělení svátostí jí kněz poloţil otázku: „Čemu vděčíte za upřímné pokání? Máte dobrou matku, která se za vás modlí?“ Odpověděla: „Ne, já si svoji matku nepamatuji. Byla jsem vychovaná u cizích lidí, kteří byli nevěřící. Umím však modlitbu, kterou jsem se naučila od dětí ve škole nebo při hře. Tu jsem se celý ţivot modlívala. Je to modlitba mariánská.“ Kněz pokračoval: „Podporovala jste chudé?“ - „Ne, já ani nevěděla, ţe je třeba chudé podporovat, nikdo mi to neřekl. Ale dělala jsem jedno. Při vystoupeních jsem měla mnoho úspěchů a dostávala jsem mnoho kytic. Kaţdou květinu, kterou jsem na jevišti dostala, jsem posílala na oltář Panny Marie do jejího chrámu.“ Panna Maria je velmi vděčná a nezapomene ţádnou maličkost, kterou jsme pro ni učinili, tak jako nezapomněla ani na tuto herečku a vyprosila jí šťastnou hodinku smrti.

21. ročník

5

RŮŽENCOVÁ pouť 2. října 2010 Letošní růţencová pouť připadla na sobotu 2. října, kdy si připomínáme památku svatých Andělů stráţných. Kdyţ v loňském roce P. Patrik připravoval rozpis poutí, nikdo netušil, ţe Pán ţivota a smrti k sobě povolá litoměřického emeritního biskupa Mons. ThDr. Josefa Koukla, který přislíbil účast na říjnovou pouť. Kdyţ 22.5.2010 přišla zpráva o úmrtí pana biskupa Josefa, byli jsme všichni překvapeni a zasaţeni Boţím plánem, který je často jiný neţ náš. V září přislíbil účast českobudějovický pomocný biskup Mons. Pavel Posád. Bohuţel i jemu se změnil plán kvůli úmrtí spolubratra na Moravě, a tak nakonec přeci jen přijela na pouť vzácná návštěva z Litoměřic. Hlavním celebrantem byl P. Jiří Hladík O.Cr, litoměřický kanovník a dómský farář, který byl na Lomečku jako hlavní celebrant poprvé. Spolu s P. Jiřím celebroval lomecký farář P. Miroslav Nikola a P. Mgr. František Kaplánek, rodák ze Strakonic, který dlouhá léta působí v západních Čechách. Nyní je farářem ve farnosti Milavče a přilehlých obcích na Domaţlicku. Ve zpovědnicích obětavě zasedli naši věrní „poutní zpovědníci“ P. Mgr. Josef Dominik Doubrava O. Praem. ze Lhenic, a P. Mgr. Pavel Liška z Netolic. Kéţ

jim Pán odplatí svým poţehnáním tuto věrnou a skrytou sluţbu pro Boţí lid. Mše svatá byla slavena z památky Panny Marie Růţencové. V úvodu všechny přivítal P. Mirek. „Všechny vás srdečně vítám na této dnešní mariánské sobotě. Panna Maria je Královna andělů. To je dnes pro nás také taková výzva: vzývat anděly stráţné. Vítám otce Jiřího, kterého za sebe poslal pan biskup Pavel a který je také můj spoluţák a kamarád ze semináře.“ Pak uţ se ujal slova P. Jiří Hladík O.Cr: „Děkuji pěkně otci za přivítání. Je to pro mě čest i radost, ţe můţu u Panny Marie na Lomci slouţit mši svatou. A tak jsem se trošku pousmál, kdyţ mě otec biskup Pavel volal, a řekl jsem: „Musím panu biskupu Kouklovi vrátit to, co pro mě dělal.“ Kdyţ byl emeritním biskupem, kdykoliv jsem potřeboval, ochotně mě zastoupil v katedrále. Tak jsem si říkal, ţe ho dneska jakoby zastupuji, i kdyţ on uţ to vidí z jiného úhlu. Mám radost, ţe jsem ho mohl poznat a vzpomínám na něj, a jistěţe i vy při mši svaté na něj vzpomenete, protoţe to byl opravdu člověk ryzího srdce.“ Po mši svaté pak následoval zpěv loretánských litanií a uctění Panny Marie Lomecké ukončilo růţencovou pouť.

6

AVE ŘÍJEN 2010

Z promluvy jsme vybrali Moji drazí! Jak řekl na začátku pan farář, tak Panna Maria je Královnou andělů. Slavíme dnes mimo jiné také svátek Andělů stráţných. Ale dnešní mše sv. uţ je růţencová, jakoby uţ pouť k Panně Marii Růţencové. Ale ono to má společný jmenovatel. Vţdyť andělé patří na tvář Hospodinovu, klanějí se Mu, a také přednášejí naše modlitby. A kdo je větším vzorem modlitby neţ právě ta, která se nazývá Královnou andělů? Nejkrásnější modlitba, alespoň podle mě, je modlitba růţence. Proč? Víte sami, jak svátek Panny Marie Růţencové vznikl. Evropu po celá staletí ohroţovalo velké turecké nebezpečí. Dějiny se jakoby trošku vracejí. Dnes to není turecké nebezpečí, ale je to fundamentalismus. Vítězství v bitvě u Lepanta, kde bylo rozdrceno turecké vojsko, je přičítáno modlitbě růţence. V Římě se v tyto dny konaly velké růţencové poboţnosti a průvody se sochou Panny Marie. Toto je historický základ svátku. Jistě víte, ţe růţenec se modlil daleko dříve. Jak vlastně vznikl? Kdesi se píše, ţe to bylo původně počítadlo na modlitby. Anachoreté (poustevníci) na poušti se nemodlili ţaltář, ale nahrazovali ho modlitbami a tak si dali 150 kamínků, aby se nespletli. Potom je napadlo navléknout to na nějakou šňůrku, a byl růţenec. V dějinách se říká, ţe růţenec přinesl svatý Dominik. Uţ před ním byl nějaký růţenec, ale svatý Dominik

ukázal to, co dělá růţenec růţencem. I východní Církev má jakýsi druh růţence, tzv. ščotky, kde se modlí modlitbu Jeţíšovu. Svatý Dominik ukázal růţenec jako spojení ústní modlitby s rozjímáním. To je podstata růţence. Kdyţ se modlíme růţenec, říkáme andělské pozdravení, ale přitom máme rozjímat o ţivotě Pána Jeţíše. Prakticky s Pannou Marií doprovázíme krok za krokem Jeţíšův ţivot. Víte, ţe byly doby, kdy v jakési touze po modernosti jsme řekli, ţe růţenec je tak pro babičky, ţe odvádí od Pána Jeţíše. Uvědomujeme si, ţe právě naopak k Němu přivádí. Vţdyť s Jeho Matkou rozjímám. Kdo více rozjímal o ţivotě Pána Jeţíše neţ jeho Matka? V evangeliu svatého Lukáše je krásně napsáno: „Maria všechno uchovávala ve svém srdci a přemýšlela o tom.“ Kdyţ se modlím růţenec, tak vlastně začínám úţasným tajemstvím Vtělení. Bůh se tak sníţil k člověku, ţe přijal lidské tělo. To mě naplňuje silou a radostí. Potom přecházím do veřejného působení Páně, přes jeho umučení. Zde se ukazuje veliká láska Boţí. Krista doprovázím na kříţové cestě aţ ke kříţi a chápu, ţe to utrpení, které je negací dobra, Kristus na sebe vzal a proměnil ho. Tady můţu spojit své utrpení s utrpením Jeţíše Krista. Ale smrtí nic nekončí. Přichází sláva Vzkříšení.

21. ročník Člověk zjišťuje kudy jde k vrcholnému cíli. Ve vstupní modlitbě je to obsaţeno. „Abychom proţívali tajemství našeho vykoupení, poznali jsme to z Andělova zvěstování, skrze umučení ke slávě Vzkříšení.“ Je tam všechno úţasným způsobem obsaţeno a růţenec dává člověku opravdu velikou sílu. I kdyţ je to modlitba jednoduchá, je třeba k její modlitbě mít pokoru a pochopit, ţe v té jednoduché modlitbě je úţasná síla. Jak vlastně má člověk rozjímat? Kdyţ jsme byli v semináři, museli jsme denně rozjímat. Někdy mi připadalo, ţe naši představení nás nutili, abychom něco vyplodili, něco jako slohovou práci nebo kázání. Ale to není rozjímání, to je potom nějaký literární útvar. Rozjímání je něco úplně jiného. To je nazírání. To jsem si uvědomil, kdyţ jednou jeden historik umění popisoval obraz svatého Dominika. Ve Florencii je význačný klášter San Marco, který postavili Medicejští a úţasný malíř dominikán fra Angelico, vlastním jménem Giovanni da Fiasole, ho vyzdobil freskami. Říkali mu frater Angelico proto, ţe maloval skutečně andělsky. Hned na schodišti je obraz sv. Dominika klečícího pod kříţem. Co je na tom obraze zajímavé? Dominik se

7

nedívá na kříţ, ale dívá se na nás, kříţ objímá, z ran Pána Jeţíše prýští krev, která nestéká na ruce Dominikovy. Co tím chtěl Mistr vyjádřit? Chtěl říct: Dominik nebyl pod kříţem, to je jeho duchovní vize. On jenom proţívá to, jako kdyby byl pod kříţem. A to je rozjímání. Člověk se jakoby přenese, ale není to věcí smyslovou, je to věcí duchovní. Člověk nemusí nic vymyslet, ale spíše se otevírat Boţímu působení, proţívat jeho blízkost v klanění a následovat Krista v růţencových tajemstvích. To je tedy to podstatné, co by nám měl růţenec přinášet. Je to úţasná modlitba a vpravdě modlitba, kterou má Panna Maria asi nejradši. Jen si vzpomeňte na lurdské zjevení. Tam přeci bylo první, ţe se s Bernadettou modlila růţenec, protoţe jako by chtěla ukázat: Ano, to je to, co vás můţe přivést k Jeţíši Kristu. Nestyďme a nebojme se modlit růţenec, protoţe víme, ţe to není modlitba staromódní, není to modlitba jenom pro nějaké zaostalé lidi, ale je to modlitba, která je kristologická a která nás skrze Pannu Marii přivádí ke Kristu a ukazuje cestu ke spáse. Amen.

S tebou, vznešená dcero siónská, vysíláme k Bohu milosrdenství hymnus chvály a dík ů , velebený jako v den svátku, hymnus radosti a jásotu, hymnus lásky, nebo ť veliké v ě ci pro nás d ě lá Pán.

8

AVE ŘÍJEN 2010

FATIMSKÝ DEN 13. října Letošní říjnový Fatimský den byl jiţ od rána prosluněn nejen sluníčkem, ale také radostným očekáváním hlavních celebrantů dnešní pouti. Jako jiţ poněkolikáté, zavítali na Lomeček v říjnu naši kněţí „z Mnichova“ Mons. Karel Fořt a P. Bohuslav Švehla. Kostel se jiţ zaplňoval krátce po 16. hodině a kdyţ se v 16.30 Matka Arsenie začala modlit růţenec, byla jiţ místa v lavicích obsazená. Při mši svaté zněly, ba přímo hřměly, kostelem písně a ordinarium na nápěvy lidových písní, jak sestavil Mons. Fořt. Spolu s oběma celebranty byl u oltáře ještě lomecký farář P. Miroslav Nikola, který všechny v úvodu mše sv. přivítal. „Je pro mě radost, ţe zde můţeme společně být, neboť s oběma kněţími jsme ušli také společný kus kněţské cesty. Proţijme tu dnes

u Panny Marie mnoho poţehnaných a krásných chvil.“ Pak uţ se ujal slova P. Slávek, který byl hlavním celebrantem a také vedl adoraci, kázání pronesl Mons. Karel. Po mši sv. pak P. Slávek komentoval malé i velké změny v posledním roce ve svém ţivotě, v ţivotech farností Lomec i Vodňany. Zdá se, ţe rok je celkem krátká doba, ale změnilo se mnoho. „Někde něco končí, ale jinde něco nového začíná. To je ta naše křesťanská naděje a tou se ţivme!“ Závěr modlitebního dne patřil pak adoraci Nejsvětější Svátosti, kterou zakončilo svátostné poţehnání, po kterém P. Slávek zazpíval Anděl Páně a poţehnání milostnou soškou i její uctění ukončilo tento radostí naplněný den.

Z promluvy jsme vybrali Milí a drazí ctitelé mariánští! Jsem tak šťasten, ţe to mohu opět jednou říct. Ano, tak vás smím plným právem opět jednou oslovit. My, s otcem Slávkem, jsme tu opět jednou, a většina z vás jistě ne poprvé, přišli uctít naši nebeskou matku, Pannu Marii. Uctíváme ji zvláště rádi v této, jak říkáme milostné sošce, a v této rozkošné svatyňce a na tomto, stoletou

tradicí posvěceném, poutním místě, stejně jako se to děje na Klokotech, na Svaté Hoře, na Hostýně a všude jinde. S láskou k ní přicházíme a oslovujeme nejkrásnějšími tituly, jaké naši křesťanští předci vymysleli, v modlitbách, v písních, v litaniích. Nazýváme ji „milostiplnou“, jak ji oslovil kdysi anděl, „poţehnanou mezi ţenami“, jak ji pozdravila Alţběta a jak my ji zdravíme v kaţdém Zdrávasu.

21. ročník V písních ji nazýváme: „Bohem vyvolenou“, „Lilii líbeznou“, „Denicí vítěznou“, „Květem rajské líbeznosti“, „Pramenem náboţnosti“, „Radostí našich duší“, „Hvězdou jitřní“, „Pomocnicí křesťanů“, „Nad růţi krásnou, nad slunce, nad hvězdy jasnou“, „Krásou veškerého nebe“, atd., jak jsme i zde před chvílí zpívali. A co ty všechny invokace v mariánských litaniích, kde ji vzýváme: jako matku pečlivou, přesvatou, přemilou, nejmoudřejší, slavnou, mocnou, dobrotivou, jako pannu ctihodnou, slavnou, mocnou, dobrotivou, věrnou, jako královnu andělů, patriarchů, proroků, apoštolů, mučedníků, vyznavačů, všech svatých a nyní dokonce „královnou rodin“, jak ještě připojil zesnulý papeţ Jan Pavel II. Tak ji velebíme a nakonec dokonce zpíváme: „Ty jsi po Bohu ta nejprvnější – nad tebe po Bohu nemáme.“ Milí přátelé, proč tolik chvály, nad kterou se dokonce i někteří z našich spolukřesťanů jiných denominací pohoršují a vytýkají nám, ţe prý Marii uctíváme skoro jako další boţskou osobu, coţ prý je přímo rouhání. Milí přátelé, proč tolik chvály? Z řeckých dějin vynikají dvě, jistě i vám známé, osobnosti: Filip Makedonský a jeho syn Alexander Veliký, který se svými vojsky obsadil tehdy celý blízký východ. A tenkrát prý stejně známý a slavný řečník

9

Demosthenes, kdyţ mluvil nad Filipovou rakví, začal svoji řeč tímto zjištěním: „Co můţeme říci většího, skvostnějšího a slavnějšího o našem zemřelém, neţ ţe byl otcem Alexandra Velikého?“ Milí přátelé a co můţeme říct my krásnějšího, většího, skvostnějšího a slavnějšího o Panně Marii, neţ ţe je matkou našeho Pána a bratra Jeţíše Krista, ţe je doslova Bohorodičkou, která Boha porodila. Anděl jí oznámil: „Počneš a porodíš Syna a dáš mu jméno Jeţíš, bude veliký a bude nazván Synem Nejvyššího.“ Josefovi anděl ve snu oznamuje, co se to s Marií stalo: „Co v ní bylo počato, je z Ducha svatého, porodí syna a dá mu jméno Jeţíš, hebrejsky Jehošua – Bůh je spása, on totiţ spasí svůj lid od jeho hříchů.“ Příbuzná Mariina Alţběta ji vítá slovy: „Čím jsem si zaslouţila, ţe ke mně přichází matka mého Pána?“ A Maria to ve svatém nadšení v chvalozpěvu Magnifikat potvrzuje: „Velebí duše má Pána, neboť veliké věci na mně vykonal ten, jenţ je mocný.“ Maria tuší a předpovídá před 2000 lety to, k čemu jsme se i my dnes na Lomečku sešli: „Hle od této chvíle mě budou blahoslavit všechna pokolení.“ Milí přátelé, zde máme odpověď na naši otázku, proč Marii slavíme, proč sem k ní putujeme. Ona „byla Bohu milá, ţe nám Boha porodila.“ Proto v pravoslavné tradici je Panna Maria zobrazována vţdy jen s Jeţíšem,

10

AVE ŘÍJEN 2010

svým synem. K tomuto svému Synu, našemu příteli a bratru, nás zve. „Per Mariam ad Jesum“ - „Skrze Marii k Jeţíši“ - to bylo oblíbené heslo našeho dřívějšího biskupa Otce Hloucha, který nám zde před 60 lety dával exercicie. Za Marií jsme sem přišli, ale ona nás vede k Jeţíšovi. Nyní zde slavíme jeho památku, jak on nám ji odkázal při poslední večeři: „Vzal chleba, lámal, vezměte a jezte, to je moje tělo. Vezměte a pijte, to je kalich mé krve, úmluva nová a věčná. To čiňte na mou památku.“ A my to na jeho památku zde činíme. Maria nám zanechává jediný odkaz v Káně Galilejské: „Co vám řekne, to učiňte, to dělejte.“ To jsou její jediná, nám, jeho učedníkům, adresovaná slova. To je její odkaz, její přání, její prosba, kterou pro nás evangelia zaznamenala. Co vám řekne, co vám přikáţe, o co vás prosí, to dělejte. Toto vše, milí přátelé, dobře víme a znovu si to i připomínáme, co od nás vlastně Jeţíš vyţaduje a co nám znovu a znovu klade na srdce: Máme plnit Boţí vůli, Boţí přikázání, Boţí Desatero. Jeţíš těch deset přikázání pro nás shrnuje do jednoho, do hlavního, do nejvyššího příkazu: „Slyš Izraeli, Hospodin náš Bůh je jediný Pán. Proto miluj Pána svého Boha celým svým srdcem, celou svou myslí a celou svou silou. Druhé je pak toto: Miluj svého bliţního jako sebe.“ A Jeţíš je ještě radikalizuje: „Milujte se navzájem jako

jsem já miloval vás!“ A my víme, jak nás miloval! Dal za nás svůj ţivot! Jeţíš tedy přikazuje lásku. Milí přátelé! K tomu píše náš jedinečný teolog, františkán Otec Jan Evangelista Urban (jeho věrnou ţákyní Beátu Lobkowiczovou máme my budějovičáci v dobré paměti). Cituji z jeho knihy Učení víry: „Tato láska není jen krasocitnou ideou, ale skutečnou mravní povinností zavazující pod těţkým hříchem. Kdo neodpouští nepříteli, hřeší. Kdo nepomůţe potřebnému bliţnímu, hřeší.“ Svatý Jan ve svém prvním listě (jak jsme slyšeli) píše: „Kdo nemiluje svého bratra, kterého vidí, jak můţe milovat Boha, kterého nevidí?“ A Kristus při posledním soudu (jak jsme my zde rovněţ slyšeli) nebude udělovat odměny nebo tresty za nic jiného neţ za skutky lásky nebo její opomenutí: „Pojďte poţehnaní, neboť měl jsem hlad a dali jste mi jíst, ţízeň a dali jste mi pít,“ řekne těm jedněm. „Pryč ode mě, vy zlořečení, neboť byl jsem nahý a neoblékli jste mě, neboť byl jsem nemocen a nenavštívili jste mě,“ řekne těm druhým. A kdyţ se budou divit: „Pane, kde ţe jsme tě viděli nemocného, hladového?“ Kristus jim odpoví: „Co jste udělali nebo neudělali někomu z potřebných svých bliţních, mně jste udělali nebo neudělali.“ Milí přátelé, my toto všichni všechno dobře víme, ale je jistě dobré, kdyţ si to ještě jednou občas zopakujeme. Pochopil to i malý

21. ročník Pepíček, kdyţ dostal ode mě kornout bonbonů a já se ho ptal, jestli někomu z toho také dá, zda se s někým rozdělí? „Dám určitě mamince, tatínkovi a kamarádům.“ „A proč?“ ptám se. „Protoţe kdyţ se dělím, dávám to Jeţíškovi.“ Milí přátelé, my jsme sem připutovali k Panně Marii a ona nás posílá k svému Synu: „Co vám řekne, to dělejte.“ My zde slavíme jeho památku, večeři Páně, mši svatou, jak si to přál. Slyšeli jsme jeho slova, budeme lámat chléb a pít z kalicha, přijímat jeho tělo a pít jeho krev, aby byl v nás a my v něm. Takto posilněné a proměněné nás posílá do našich domovů, do rodin, do ulic, do práce, mezi lidi, s příkazem: „Milujte se vespolek jako jsem já miloval vás.“ Posílá nás naplněné svou láskou a to by na nás mělo být vidět. Kdysi, za první republiky, vydávali redemptoristé (měli tehdy gymnázium v blízkých Libějovicích) takové letáčky, které si kaţdý mohl

11

vzít v kostele. Nazývali je „Posel pravdy“. Jejich redaktor, páter Sýkora, jim s oblibou dával výrazné titulky, aby zaujaly pozornost, jako to dělá i dnes bulvární tisk Blesk a další, jeden tento letáček měl veliký nadpis: „Milostivá, vy záříte!“ (Tehdy se ještě ţenám z vyšších kruhů tak říkalo.) Čtenář se pak dozvěděl, ţe tato dáma po dlouhé době byla opět u zpovědi, kde se ve svátosti smíření smířila s Bohem i lidmi a bylo to na ní znát. Milí přátelé, i na nás by mělo být něco znát. Naše dobrota, naše laskavost, naše vstřícnost, naše ochota. Aţ se vrátíme nyní do svých domovů, měli by lidé - manţelka, manţel, děti, sousedé, kolegové - říkat: „Ten člověk se nějak změnil, on zrovna září.“ Zeptají-li se, co se to s námi stalo, můţeme odpovědět: „Byl jsem u Panny Marie na Lomečku!“ AMEN.

Zdrávas, písni cherubínů a chválo andělů. Zdrávas, pokoji a radosti lidského pokolení. Zdrávas, zahrado rozkoše, zdrávas, strome života. Zdrávas, hradbo věřících a přístave ztroskotanců. Zdrávas, volání Adamovo, zdrávas, Evino vykoupení. Zdrávas, prameni milosti a nesmrtelnosti. Zdrávas, chráme nejsvětější, zdrávas, trůnu Páně. Zdrávas, čistá, která jsi rozšlápla hlavu draka a svrhla ho do propasti. Zdrávas, útočiště zarmoucených, zdrávas, vykoupení z prokletí. (sv. Efrém Syrský)

12

AVE ŘÍJEN 2010

DĚLÍME SE S VÁMI Misie v Estonsku 24. října slavíme letos Misijní neděli. Ráda bych Vám napsala něco o misii, která sice není ve třetím světě, ale směrem na sever, a sice misie v Estonsku. Na přelomu srpna a září jsem přijala pozvání od Matky Vojtěchy z Kongregace sester Neposkvrněného Početí Panny Marie III. ř. sv. Františka, které misii vedou, a mohla jsem se tam s nimi, v rámci spolupráce ve františkánské rodině, podívat. Malá komunita sester působí v městě Tartu. Jak se zrovna tam dostaly? Sestry této kongregace proţily v Estonsku nelehkých 50 let. Po příchodu do Tartu v roce 1936 otevřely mateřskou školku, kde se od dětí učily místní ugro-finsky jazyk. Dva roky po zakoupení nového domu, který umoţňoval rozšíření činnosti, bylo Estonsko v roce 1940 obsazeno sovětskými vojsky. Sestry mohly pokračovat ve svém řeholním ţivotě jen tajně, pracovaly na klinice, pomáhaly farníkům a staraly se o kostel. Jejich sluţba byla důleţitá hlavně během 7 let, kdy stotisícové město Tartu nemělo katolického kněze. Jen jejich stáří bylo důvodem, proč byly v roce 1987 povolány zpět do Čech. Současná komunita navázala na jejich sluţbu a obnovila v roce 1997 řeholní ţivot v tomto druhém největším městě Estonska. Katolická církev je tu

malá, převaţuje zde luteránská církev. V Estonsku je celkem 12 kněţí a 20 řeholnic. Sestry se snaţí svědčit o radosti ţivota pro Boţí království, starají se o úklid a výzdobu farního kostela, navštěvují nemocné a osamělé. Nejvíce energie a času věnují sluţbě místní katolické základní škole. M. Vojtěcha zde působila jako ředitelka, jedna sestra pracuje ve školní kuchyni a další sestra s předškolními dětmi. A teď něco o naší cestě. Vyjíţděli jsme z Olomouce 29. 8. večer ve sloţení: M. Vojtěcha, S. Emanuela, P. Michael a já. Cesta vede přes Polsko, Litvu a Lotyšsko a je dlouhá asi 1450 km. V řízení jsme se střídali, a tak jsme jeli jen s krátkými zastávkami celou noc. Kolem 5. hodiny ranní jsme přejeli hranice s Litvou. Delší zastávku jsme pak udělali dopoledne na Hoře kříţů na území Litvy, kde jsme měli ve františkánském kostele mši sv. Po ní jsme šli na samotný pahorek, kde je vztyčeno tisíce kříţů, jeden vedle druhého. Je to křesťanské poutní místo, ale i symbol odporu vůči sovětskému okupačnímu reţimu. Pokračovali jsme pak v cestě dál, projeli Lotyšsko a hranice s Estonskem. K večeru jsme přijeli k našemu cíli, do města Tartu. Sestry nás srdečně přivítaly a ubytovaly. V dalších dnech jsme měli

21. ročník moţnost projít město, byli jsme také pozváni na zahájení školního roku v katolické škole. Zájem o navštěvování školy stále roste, ţáci uţ se nemohli vejít do budovy školy, museli se střídat na dopolední a odpolední vyučování. Před dvěma roky se sestrám naskytla moţnost přikoupit ještě jednu budovu pro potřeby školy. Postupně je budova adaptována. Měli jsme moţnost také se sem podívat. V přízemí jsou tři oddělení katolické mateřské školy. V 1. patře jsou od letošního roku 4 třídy ţáků, horní patro je zatím v pronájmu. Letos nastoupilo do dvou tříd 48 prvňáčků. Při slavnostním zahájení v kostele dostal kaţdý slabikář a promluvila k nim ředitelka školy, místní kněz a za sestry prezidentka školy s. Katarína. V rámci našeho pobytu jsme byli všichni pozváni i do křesťanského dětského domova, se kterým sestry spolupracují a který je veden ve velmi dobrém duchu. Měli zde slavnost na ukončení prázdnin a zahájení nového školního roku, děti nám také zazpívaly. Abychom poznaly alespoň trochu zemi, do které jsme přijeli, vzala nás M. Vojtěcha do hlavního města Tallinnu, které má velmi krásné historické centrum. Zde je také katolická katedrála a sídlo biskupa. Je zde i luteránská a pravoslavná katedrála. Estonsko je přímořský stát a patří k němu několik ostrovů. Dva z nich jsme měli moţnost navštívit – Muhu a Saaremaa. Mohli jsme obdivovat přírodu, moře, západ slunce

13

i starobylé kostelíky – původně katolické, nyní luteránské. Na ostrovy se přejíţdí trajektem, coţ byl také záţitek. Při cestě zpátky bylo uţ špatné počasí, a tak jsme si zkoušeli představit, jak to asi bylo při bouři na moři, jak jsme o tom v těch dnech četli v evangeliu. Před odjezdem nás ještě sestry vzaly na rašeliniště – přírodní rezervaci asi 60 km od Tartu a na druhou nejvyšší horu (měří 166 m ☺). Estonsko je rovina, je zde hodně lesů, lidé zde ţijí ve skromnějších podmínkách neţ u nás. Pro své přírodní krásy přitahuje hodně turistů. Estonský jazyk je pro nás úplně nesrozumitelný. Sestry, které působí v Tartu se však velmi dobře domluví, na coţ jsme spoléhali. Je moţné domluvit se také anglicky, s někým i rusky. Několik slovíček jsme se naučili, např. tere (dobrý den), nägemist (nashledanou), aitäh (děkuji), palun (prosím). Na sestrách místní komunity je vidět, ţe zde působí rády. Svou přítomností a prací zde konají velké dílo. Sestry od 1. října otevřely v přízemí jejich domu v Olomouci misijní kavárnu Õde (estonsky sestra), která je propojí se sestrami misionářkami svým názvem, nabízenými specialitami a adoracemi za misie v kapli sester. Pokud byste je hledali, najdete je v Hrnčířské ulici č. 12. Z Tartu jsme odjíţděli 5. září odpoledne. Zastávku jsme udělali v Čenstochové, kde jsme byli přítomni

14

AVE ŘÍJEN 2010

na ranní mši sv. Boţí pozorností pro nás bylo, ţe jeden z pořadatelů nás zavedl před mříţ, přímo do kaple s milostným obrazem Panny Marie. Zde uţ jsme také rozuměli lépe neţ při estonské mši sv.

Do Olomouce jsme se vrátili v odpoledních hodinách. Tato cesta byla pro mě obdarováním – od Pána Boha i od sester. Díky za to. (M.M.Klára)

Inglitervitus (Zdrávas Maria – estonsky) Ole tervitatud, Maarja, täis armu, Issand on Sinuga, Õnnistatud oled Sa naiste seas ja õnnistatud on Sinu ihu vili Jeesus. Püha Maarja, Jumala Ema, palu meie, patuste eest, nüüd ja meie surmatunnil. Aamen.

Už je to 25 let, co putujeme na Lomeček Psal se rok 1985, byl měsíc srpen. Od zastávky autobusu šla poutnice, neznalá místní krajiny. Cesta lesem do neznáma, pouze upozornění cestou autobusem, ţe prý je tam krásné poutní místo, nazývané Lomeček. Poutnice nebyla hrdinkou, a tak se i bála. Šla uprostřed cesty, co kdyby tam byl had nebo nějaký útočník, a modlila se, aby uţ cesta skončila. A najednou se rozestoupil les a zazářily světlé budovy. Uprostřed lesů krásný kostel nezvyklého tvaru, velikosti velké kaple. Sluníčko pálilo, a tak byla vděčná za skleničku vody podané jí sestřičkou. Po odpovědi na dotaz, odkud je, zaţila další překvapení. Poznala další sestřičku mající vztah k jejímu městu a ještě se uviděla téměř po 30 letech s další, která byla téměř její kolegyní v nemocnici.

A tak začalo kaţdoroční putování na Lomeček za oběma sestřičkami a objevování krás a duchovní síly tohoto místa. Poznávaly jsme jej nejen v létě, ale i nyní na podzim. Lomeček – nekonečné putování lesem, místo jako klenot stvořené k modlitbě, zamyšlení a velkému poděkování za dar ţivota; místo probouzející lásku a nekonečnou vděčnost. Takový byl, je a bude stále, náš druhý domov na jihu Čech. Naše poděkování patří nejen Panně Marii Lomecké, ale i spolu se vzpomínkou všem duchovním otcům, kteří zde působili a působí, Velebným Matkám a sestřičkám. A odkud byla poutnice? Z podhůří Orlických hor. (Helena Kropffová, Kostelec nad Orlicí)

21. ročník

15

Vzpomínka na kardinála Špidlíka, aneb několik humoresek se Špidlíkem (Pokračování vzpomínek P. Michala Altrichtera S.J.) Otec Špidlík měl dosti vyvinutý smysl pro praktické detaily. Někam odcestovat znamenalo, ţe se mu v jednom momentě slévaly všechny asociace k typu trasy, způsobu logistiky apod. Na letiště rád přijíţděl ve značném předstihu. Sedl si s knihou a v naprosté koncentraci ji bez hnutí brvy dokázal dobrou hodinu číst. Styl jeho četby odpovídal vypisování témat na lístečky. V kaţdé knize měl pozastrkováno několik úzkých pásků s fantasticky disciplinovaným písmem. Do svých známých kartiček si pak vypisoval citace s odkazy, a to zase v abecedním pořádku podle témat. Na korespondenci odpovídal ihned. Je známé jeho velice čitelné a osobité písmo. Španělskému králi odepsal ručně tak pohotově jako panu Voříškovi z Voříškova. V uţívání papírů byl úsporný: po vzoru našich starších otců řeholníků vyuţíval kaţdý okraj jiţ pouţitého listu. Obyčejně si A4 rozřezal na čtyři části. Takţe je zajímavé si přečíst i druhou pouţitou stránku lístečku, kde se třeba vynachází sdělení otce Ratzingera, ţe nemůţe přijít na slavnostní večeři, poněvadţ je nachlazený. S velikou důsledností shromaţďoval knihy, aby je pak mohl jednou převést do olomouckého Aletti. Takţe jsme dostávali kromě odborné

teologické literatury, dalších a dalších ţánrů, také skvělé umělecké reprodukce různých národů apod. Zvlášť po jeho jmenování kardinálem to byly kousky na české poměry dosti neobvyklé: dárkové publikace s podpisy zajímavých lidí... S počítačem pracoval skvěle. Četl na něm i denní tisk. Taktéţ na emaily odpovídal ihned. Tu a tam se stalo, ţe omylem zmáčkl „vymazat“, přičemţ si pozměněný soubor neuloţil. Ve velikém klidu pak podotkl: Mělo to tak být, musím to napsat lépe. Anebo: Nemělo to být napsáno. Uprostřed práce na počítači vţdy velice vlídně přijal i neohlášenou návštěvu. Denně podle moţností chodíval po obědě na krátkou vycházku. U Santa Maria Maggiore prodlévá po mnoho let v bizarním domečku z banánovek famózní německá bezdomovkyně. Na kolemjdoucí nepříjemně hartusí. Otce Špidlíka vţdy ovšem vítala s velikým úklonem. Taktéţ další sestra bez domova, původně Češka, byla ráda, kdyţ na liturgické svátky jezuitských světců dostala od otce Špidlíka na zmrzlinu. Za ta léta znala náš jezuitský liturgický kalendář dosti obstojně. P. Špidlík se scházel rád s dominikánským emigrantem otcem Veselým, ţijícím dlouhá léta v Římě.

16

AVE ŘÍJEN 2010

Ten pocházel kousek od Boskovic. Oba tudíţ byli moravští krasavci (z M. Krasu). Otec Špidlík v dobrém ţertoval, ţe špína z potoku z jejich obce stékala lesem přímo do Boskovic. Jednou P. Špidlík říká otci Veselému: Otče, říkají, ţe jste ve tváři podobný na Jana Pavla II. Otec Veselý odpověděl tak, aby to všichni slyšeli: Víte, otče, já jsem jeho syn. (Otec Veselý se narodil o několik let dříve neţ Svatý otec.) V ten den, kdy otec Jiří M. Veselý zemřel, jsme zrovna jeli kolem dominikánské komunity v Olomouci, a otec Špidlík říká: „Tak rád bych ho na krátko viděl!“ Tím, ţe jsme pospíchali, z toho sešlo. Kdykoli jsme později jeli kolem, připomínal, ţe jsme se tam měli zastavit. Otec Špidlík naprosto vylučoval nějaké řeholní třenice, porovnávání spiritualit, poměřování, v čem se kdo liší. Býval zván do mnoha různých komunit jako jejich největší přítel. Byly to obrovské zástupy různých řeholních textilií, komu všemu duchovně radil, koho zpovídal. Nádherná byla setkávání českých jezuitů v Římě, která měla více neţ stoletou tradici sahající ještě k době, kdy P. Špidlík nebyl na světě. Na tento osvětný fenomén se vţdy dbalo. Tím, ţe čeští jezuité ţili v různých římských komunitách, bývala setkání na způsob kolečka vţdy v jiné komunitě. Otec Špidlík nám – vedle otců Koláčka a Ovečky – mlaďochům zajišťoval přemosťování starých a nových bonmotů. Vţdy člověk zíral, kolik

originálních informací se na něj valilo. To byl vlastně jiţ takový rituál. Otec Koláček zazpíval Dvořákovo Hospodin je můj pastýř (třeba varhanní part) a otec Špidlík zanotoval latinsky Já malý mysliveček. My mlaďoši jsme se ihned ptali, jak to bylo s těmi chorobami českého skladatele Myslivečka v Římě apod. Vybavuji si, ţe v těch nejpronikavějších hektických momentech byl otec Špidlík naprosto klidný. Nebyl to jenom trénink obrovské vůle, ale jednoduše duchovní pokoj, který z něho sálal. Otce Špidlíka jsme nikdy neslyšeli vyslovit vulgární slovo; také neexistovalo, aby takové slovo před ním zaznělo. Proto nás vţdy překvapilo, ţe kdyţ jsme od Brna vjíţděli na Ječnou v Praze a zahlédli stanici metra I. P. Pavlova, ţe se otec Špidlík zeptal: „Uţ jsme ve Slintákově?“ (Podle psího Pavlova reflexu.) Otec Špidlík byl mnohokrát diskrétně pozván k váţným teologickým hodnocením obtíţně označitelných jevů. Na přání tehdy ještě otce Ratzingera také strávil celou noc u slzící Panny Marie v Civitavechia. Nic o tom nikomu neříkal. Pouze jednou, jakoby mimoběţně, podotkl, ţe Panna Maria nesmírně pláče. Celá špidlíkovská ruská idea je provázaná s Fatimou. Kdyţ ho někteří kolegové obviňovali ze slovanského sentimentalismu, odletěl na poutní místo a v mlčení klečel před Marií Ruska. (Převzato z www. jesuit.cz)

21. ročník

17

Iniciativy na obnovu mariánského sloupu od roku 1918 do roku 1948 V kostele na Lhotce je také zachována hvězda z glorioly sochy Panny Marie ze Staroměstského náměstí. Ve skříňce s ní je uloţen i údajný úlomek ze sochy. Ten ale není pravý. Je to ucho a část vlasů. Nyní vím, ţe na originálu hlavy Panny Marie tato část nechybí. Také kámen je jiný, hustý a jemnější. Není to ţehrovický pískovec, ale z Nehvizd východně od Prahy. Fragment je téměř určitě ze sochy anděla také z mariánského sloupu, který stál na přední straně vpravo. Ten byl jiţ rekonstrukční kopií z roku 1858 od sochaře Kamila Böhma. Originál této sochy rozbila v roce 1757 pruská dělová koule. Oba tyto fragmenty věnovala kostelu paní Anna Litomiská z Prahy 15 – Hodkoviček. V kostele Panny Marie Královny míru jsem strávil celé své první vysokoškolské prázdniny v roce 1967. Pomáhal jsem tehdy P. Vladimíru Rudolfovi s dalšími mladými lidmi

přestavovat bývalý sál na kapli sv. Václava, která je nyní uţívána jako farní klubovna a učebna. Poslední aktivitu před II. světovou válkou ve věci znovupostavení sloupu zahájila v roce 1938 při příleţitosti 20. výročí strţení sloupu Česká liga akademická – katoličtí studenti. Dne 3. listopadu podali ţádost, aby byl sloup znovu vybudován. Tuto jejich činnost zastavila válka. O práci Ligy nejvíce věděl PhDr. Josef Jakeš, který byl jako vysokoškolák jejím tajemníkem. To je také dosud neprobádaná a nezpracovaná historie. Jiţ v roce 1945 se snah o obnovu ujal katolický Orel. Byly konány sbírky. 26. srpna 1947 bylo na Hostýně při orelské pouti rozhodnuto mariánský sloup postavit do 30. září 1950, tj. ke třístému výročí jeho vztyčení. Vše ukončil rok 1948. Mnozí byli za tuto činnost zavřeni. (Jan Bradna – pokračování příště)

Jinak se nedalo nic. Šel, klopýtal líný, hluchý a hlučný život. Až ohnivé stíny nanovo vyšlehly z hluboka času a žíhají hrůzou tvář Prahy, jež pod svými líčidly ztrhaná, bledá, pod supí perutí pohrom úzkostně hledá, kde pokleknout, komu své poručit hoře, kde skrýti své ponížení před svou i před cizí luzou? I pokleká pojednou Praha na schody chrámů, na obrubníky posvátných soch. (Václav Renč – Pražská legenda)

AVE ŘÍJEN 2010

18

MOUDROSTI svatých Sv. Jan Maria Vianney  Pokrmem duše je Boţí tělo a krev. Kdyţ na to pomyslíme, je to jako ztratit se navěky v propasti lásky! 

Přijďte k přijímání, přijďte k Jeţíši a ţijte z něho, abyste ţili pro něho. Přijímání působí v duši jako závan větru do ohně, který uţ začíná hasnout, ale kde je ještě mnoho síly.

Kdyţ se nás někdo zeptá po svatém přijímání, co si neseme domů, můţeme odpovědět: „Nesu nebe.“

Neříkejte, ţe nejste hodni. Ano, nejste hodni, ale potřebujete je. Modlitba není nic jiného, neţ spojení s Bohem. Modlitba je sladké přátelství, překvapující důvěrnost. Je to sladký rozhovor dítěte s Otcem.

Sv. František z Assisi Kdo nedbá Boţí vůle, ten pocítí Boţí nevůli. Anděly, kteří s námi stojí v bojích o spásu a kteří s námi kráčejí uprostřed stínů smrti, je třeba ctít i jako průvodce, i jako ochránce. Jejich oči nemáme nikdy urazit, v jejich přítomnosti nemůţeme dělat nic, co bychom nemohli dělat i před lidmi.

Mějte svou vnitřní i vnější radost v Pánu. Neboť snaţí-li se sluha Boţí mít a zachovat si duchovní radost, která plyne z čistoty srdce, pak mu neuškodí ani zlí duchové.

Co jsem mohl udělat, udělal jsem, teď ať vás Kristus učí dál! Sám Nejvyšší mi zjevil, ţe mám ţít podle svatého evangelia. Kdyţ ráno vyjde slunce, kaţdý by měl za to chválit Boha, protoţe je stvořil k našemu uţitku a ve dne osvěcuje naše oči. Večer pak, kdyţ se setmí, měl by kaţdý děkovat za bratra oheň, protoţe on zase v noci osvěcuje naše oči.

21. ročník

19

PAPRSEK VĚKŮ V měsíci září jsme si připomněli 100. výročí narození blahoslavené Matky Terezy z Kalkaty. Přinášíme její životopis. Narodila se 26. 8. 1910 ve Skopje v Jugoslávii do zámoţné rodiny albánských katolíků. Při křtu jí bylo dáno jméno Aneţka a Ganxhe jako světské, kterým ji oslovovali a jehoţ význam byl poupátko. Za jejího útlého dětství někteří, včetně jejího otce, byli zapojeni do hnutí za připojení Skopje k Albánii. Ve městě poznamenaném tureckou nadvládou převaţoval islám. Od vzniku SFRJ (r.1991) je Skopje hlavním městem Makedonie. Aneţčin otec Nikola Bojaxhiu byl kupcem a vlastnil stavební firmu. Byl o 17 let starší neţ jeho manţelka Dranafile a zemřel ve 46ti letech, pravděpodobně zabit jedem z politických důvodů, kdyţ Aneţce Ganxhe bylo 8 let. Matka Dranafile pak ţivila rodinu prodejem vyšívaných látek a oděvů a silou víry překonávala obtíţe. Své děti učila chápat význam modlitby a práce. Aneţčinými sourozenci byli starší Lazar a mladší Agáta. Aneţka Ganxhe byla jiţ v dětství aktivním farníkem nejen jako zpěvačka ve sboru. Ráda hrála na kytaru a psala verše. Ve 12ti letech slyšela kázat misionáře z Indie a pak poprvé pocítila Jeţíšovo pozvání k řeholnímu ţivotu. Jak později uvedla, na její cestu měla vliv i matčina výchova a její láska

k ubohým. Aneţčino nejisté rozhodování provázela modlitba s postem za poznání Boţích plánů i za vyprošení odvahy je přijmout. Potvrzením správné cesty pak byla vnitřní radost, která ji provázela. V 18ti letech, 26. září 1928, odcestovala do Irska a v Dublinu 29.11. vstoupila k sestrám Naší Paní Loretánské, zvanými téţ Anglické panny. Jednalo se o Institut blahoslavené Panny Marie (IBMV). Podle matčiny rady své srdce vloţila do Jeţíšových dlaní a vykročila ve shodě s jeho vůlí. V Dublinu se dlouho nezdrţela, protoţe záhy došlo k rozhodnutí, aby noviciát začala v Darjeelingu v Himalájích v Indii. Hned v prosinci vyplula lodí a do Kalkaty asi 150 km vzdálené od města Darjeelingu dorazila 6. ledna. Klášter, v němţ 23. 5. 1929 začala noviciát s přijetím hábitu a nového jména Marie Terezie od Dítěte Jeţíše, se nachází v nadmořské výšce 2000 m, v blízkosti čínských hranic mezi Nepálem a Bhútánem. Po dvou letech zde 24. 5. 1931 sloţila časné sliby a byla poslaná do Lorety v Entally v Kalkatě, komunity loretánských sester vyučujících na St. Mary´s School, protoţe kongregace má pedagogické

20

AVE ŘÍJEN 2010

zaměření. Trvalé sliby sloţila 24. 5. 1937 a po nich dál působila na mariánské střední škole jako učitelka zeměpisu a dějepisu. Vynikala odvahou a organizačním talentem. Ovládala angličtinu, hindštinu a bengálštinu. V roce 1944 se stala ředitelkou školy. Měla všímavé oči k potřebám druhých a jejího srdce se stále více dotýkal pohled na trpící uboţáky, kteří umírali na ulicích Kalkaty. Cítila nutnost něco pro ně udělat. Kdyţ se 10. 9. 1946 nočním rychlíkem vracela do Darjeelingu na výroční exercicie, došlo u ní k novému povolání, které označila za povolání v povolání. Jeţíš jí odhalil touhu svého srdce: vyzařovat svou lásku na ty nejuboţejší skrze ni, touţil po oběti lásky. Pod vlivem vnitřního světla se Terezie rozhodla pro další radikální změnu ţivota ve prospěch nejnuznějších v Kalkatě. Místní jezuitský arcibiskup byl zprvu proti jejímu rozhodnutí jít ţít mezi bezdomovce, ale stejně jako řeholní představení neměl nic proti tomu, aby o něm napsala papeţi. Jejich nepříznivý postoj překonala odpověď Pia XII., který Tereziin záměr ţivota mezi uboţáky s Bohem, jako jediným Ochráncem a Průvodcem, pochválil v dubnu 1948. Terezii bylo 38 let, kdyţ 17. 8. 1948 vyměnila zajištěný ţivot v kongregaci loretánských sester za ţivot na ulici bez jakýchkoli

prostředků. Hábit kongregace nahradila oděvem pro chudáky - bílým sári s modrým lemem. Byla přesvědčena o jediné jistotě, ţe Bůh je s ní a ona má konat Boţí dílo. Základní přípravu k ošetřovatelské péči šla teprve získat do Patrie k American Medical Missionary Sisters, kde prošla kurzy základní hygieny, ošetřování a porodnictví. Z kurzu odešla k Little Sisters Poor v Kalkatě a 21. 12. se poprvé vydala do brlohů bídy. Začala návštěvou rodin, v nichţ děti potřebovaly zdravotní pomoc a při cestě se ujala i ţeny umírající hladem a na tuberkulózu. Sílu ke svému povolání, slouţit těm nejuboţejším z ubohých, čerpala z kaţdodenního spojení s Jeţíšem v eucharistii. Jeho láska byla její silou. Při poskytování pomoci dětem pronikala Tereza do nejopuštěnějších zákoutí. Setkávala se s těţce postiţenými, kteří lezli po čtyřech a prosili o něco k jídlu. Jednou našla na odpadcích polomrtvou ţenu, pokousanou od myší a mravenců. Odnesla ji do nemocnice, kde ji odmítali přijmout. S Terezou však nehnuli. Odmítla s ní odejít a tak ji nakonec přijali, coţ ţenu zachránilo. Na jaře 1949 měla první pomocnici a asi začátkem následujícího roku se k ní přidala skupina bývalých ţaček z St. Mary´s School. Tak začala vznikat kongregace Sester misionářek lásky, kterou 7. 11. 1950 schválil arcibiskup Petr. Papeţ Pavel VI. ji s dekretem papeţského potvrzení

21. ročník 1. února 1965 vyzval k otevření domu ve Venezuele. Mezi tím Terezie r. 1952 pro umírající v Kalkatě otevřela dům Nirmal Hriday Ashram. Další rok pro rostoucí kongregaci diecéze levně koupila tříposchoďový dům na Lower Circular Road 54 A, který se stal mateřincem kongregace. Z něj odcházely sestry učit do škol, zdravotních středisek a hospiců. V září 1957 Tereza otevřela mobilní jednotku pro pomoc malomocným a v květnu 1959 zaloţila dům v Ranchi v Bihar, který byl první mimo Kalkatu. Během let 1965 aţ 1970 Misionářky lásky, mimo v Cocorote ve Venezuele, otevřely domy na Ceylonu, v Římě, v Melbourne, v Londýně, v Ammánu (na území Jordánska). Při vzrůstajícím počtu sester i míst působení vynikla Tereziina láska, zdravý úsudek a geniální organizační smysl, vše neustále posilováno důvěrnou modlitbou. Se vzrůstající aktivitou přibývala i další pomoc - r. 1976 kontemplativní kongregace bratrů, r.1984 přibylo sdruţení Kněţí misionářů lásky, dále napomáhalo mnoţství laiků nazývaných Laickými misionáři lásky a od začátku 80tých let šlo i o hnutí Corpus Christi. Svět začal Terezu obdivovat od ocenění indické Padmashri r. 1962 k nejvýznamnějšímu vyznamenání, kterým byla Nobelova cena míru v r. 1979. Kdyţ ji 10. 12. v Oslo přebírala, řekla v proslovu: „Dnes je

21

největším nebezpečím pro mír zločin proti nenarozenému dítěti. Kdyţ matka dovede zabít vlastní dítě, co zadrţí lidi od toho, aby se vzájemně nevraţdili?“ A vyzvala ke společnému slibu chránit jednotlivé nenarozené děti. Dát všem šanci ţivota a problematiku řešit adopcí. Sama sesbírala a zachránila velké mnoţství dětí, odloţených jako odpad, a nepřehledné mnoţství před potratem. Jiţ svým poselstvím na setkání „National Prayer Breakfast“ ve Washingtonu se ukázala jako nejrozhodnější ochránce nenarozeného ţivota, kdyţ svými slovy zasáhla mocné politiky. Ocenění Tereza vyuţívala ve prospěch nejpotřebnějších a k oslavení Boha. Od roku 1980 začala Tereza otevírat domy téměř ve všech zemích s komunistickým reţimem, včetně Sovětského svazu, Albánie a Kuby. Údajně r. 1987 obdrţela zlatou medaili sovětského Výboru pro mír a následující rok mohla otevřít dům v Moskvě. Naši zemi poprvé navštívila 9. 11. 1984 na pozvání kardinála Tomáška. Znovu r. 1990 na pozvání prezidenta Václava Havla, současně získala pro útulek kongregace praţskou jednopatrovou vilu Na Zátorce. Její třetí návštěva se uskutečnila za doby federální republiky v r. 1992, kdy její sestry zakládaly útulek v Bratislavě Rači. Od roku 1990 se Matce Tereze zhoršovalo zdraví, přesto v roce 1991 byla otevřít tři domy v Albánii, v roce 1994 jela otevřít dům kongregace

22

AVE ŘÍJEN 2010

ve Vietnamu. V prosinci 1996 ji postihla srdeční příhoda. V březnu 1997 poţehnala sestře Marii Nirmal Joshi, kterou vybrala za novou generální představenou a v květnu ji představila papeţi Janu Pavlu II. Do konce ţivota zachovávala Tereza přísnou disciplínu. Vedle potíţí se srdcem, pro které měla v posledních letech stimulátor, proţila onemocnění plic i ledvin a trpěla pokročilou artritidou. V 87 letech byla vyčerpaná a poslední infarkt myokardu v září 1997 nepřeţila. Přáním Matky Terezy bylo zemřít jako ti, o které pečovala. Po smrti jí však byl uspořádán státní pohřeb se všemi poctami, který přebíraly televizní společnosti z celého světa. Do kostela sv. Tomáše se s ní přišly rozloučit údajně statisíce lidí. Ze statistiky, v r. 1992 byl počet sester Kongregace misionářek lásky kolem 3500 ve 445 domech v 95 zemích. Do roku, v němţ Tereza předala vedení a zemřela, měla téměř 4000 sester na 610 základnách ve 123 zemích světa. Se sestrami, které dnes ţiví asi 500 000 rodin, vyučují 20 000 dětí a pečují o 90 000 malomocných, spolupracuje na 4 000 000 laiků. Vzhledem k mimořádným okolnostem jiţ v r. 1999 papeţ Jan Pavel II. otevřel na základě zvláštní dispenze beatifikační proces Matky Terezy. V r. 2002 vydal dekrety o jejích heroických ctnostech a zázraku potřebném k blahořečení. Jednalo se

o vědecky nevysvětlitelné náhlé uzdravení mladé indické ţeny, animistického vyznání. K slavnosti blahořečení došlo v Římě 19. 10. 2003, v den kdy Církev slavila Světový den misií. V promluvě papeţ Jan Pavel II. řekl: „Matka Tereza svědectvím svého ţivota připomíná všem, ţe evangelizační poslání Církve se uskutečňuje skrze lásku ţivenou modlitbou a nasloucháním Boţímu slovu. Příznačný pro tento misijní styl je obraz, který představuje novou blahoslavenou, jak v jedné ruce tiskne ruku dítěte a druhou rukou procházejí perly růţence.“ Připomenul také Jeţíšovy výroky: „Kdo chce být mezi vámi velký, ať je vaším sluţebníkem.“ a „Cokoliv jste udělali pro jednoho z těch nejposlednějších mých bratří, mně jste udělali.“ Dodal: „Velikost Matky Terezy spočívá v tom, ţe dokázala dávat, aniţ by počítala, dávat „aţ to bolí“. Její ţivot byl radikálním ţivotem a mocným hlásáním radostné zvěsti. Jeţíšův výkřik na kříţi: „Ţízním“ (Jan 19,28), který je vyjádřením hluboké Boţí touhy po člověku, pronikl do duše Matky Terezy a nalezl v jejím srdci úrodnou půdu. Utišování Jeţíšovy ţízně po lásce a po duších ve spojení s Jeţíšovou Matkou Marií se stalo hlavním smyslem ţivota Matky Terezy a vnitřní silou, která ji vedla, aby vyšla ze sebe samé a rozběhla se do celého světa k práci pro záchranu a posvěcení těch nejchudších z chudých.“ (Převzato z www. catholica.cz)

21. ročník

23

kardinál Tomáš Špidlík SJ

IV. VÍRA Blud Náboţenská otázka sama o sobě nespadá do pravomoci státní. Světská vláda nemůţe tedy nikoho stíhat pro náboţenské vyznání. Církev však dodnes kacíře exkomunikuje, vylučuje ze společnosti věřících. Starý český výraz „dávat do klatby“ zní mnohým příliš netolerantně, jako by tu církev někoho „proklínala“. Ve skutečnosti tu nejde neţ o povinné úřední prohlášení, ţe ta neb ona nauka se s učením církve nesrovnává a ţe se proto nemůţe povaţovat za katolíka, kdo ji vyznává. Ani dnes nelze pochybovat o tom, ţe svévolné a dobrovolné odhození článku víry, o jehoţ pravdivosti byl někdo přesvědčen, je těţký hřích. Svatý Jan ve svém druhém listu vybízí věřící, aby si s kacířem ani pozdrav nevyměňovali. Z druhé strany však víme velmi dobře, ţe plnost víry je velký a nezaslouţený dar Boţí. Ani zde nedává Bůh všem stejnou měrou. Právem proto vyzývá II. vatikánský sněm, aby se slova kacíř neuţívalo lehkomyslně, zvláště ne o těch, kteří s dobrým úmyslem a osobním přesvědčením patří od dětství k jiné křesťanské společnosti. Mezi lidmi

dobré vůle máme dbát víc o to, co nás spojuje, neţ o to, co nás rozděluje.

Rozkol Od kacířů se liší rozkolníci (schismatikové). Jsou to lidé, kteří věří vcelku to, co učí katolická víra, odpírají však poslušnost řádným církevním představeným, především Svatému otci. Není zase nejmenší pochybnosti o tom, ţe je těţkým hříchem vědomé a dobrovolné odepření poslušnosti těm, kterým dal Kristus moc „svazovat na zemi i na nebi“ (Mt 16,19). Církevní právo trestá rozkolníky exkomunikací. Zase však není správné a spravedlivé uţívat tohoto slova o pravoslavných a o všech odloučených církvích východních. Rozdělení jedné církve Kristovy nastalo často vlivem smutných nedorozumění osobních, národnostních, politických. K obnovení společné poslušnosti je potřeba více vzájemné úcty a vzájemného poznání. Ustanovení II. vatikánského „O ekumenismu“ vydalo směrnice pro styk s nekatolíky v duchu lásky, ale tak, aby netrpěla víra.

24

AVE ŘÍJEN 2010

PŘÍSLOVÍ známá i neznámá  

 Skutečné umění ţivota - vidět zázrak ve všedních věcech. (P. S. Buck)  Dvě chyby nedají dohromady pravdu. (anglické přísloví)  Jen láska zná umění jiné obdarovávat a přitom sama bohatnout. (sv.Augustin)  Dodrţet dané slovo - to je tmel kaţdého dobrého vztahu. (J. A. Timmons)  Klidná reakce je známkou síly, nikoli slabosti. (M. H. McCormack)

Farářům s úsměvem Italský katolický deník AVVENIRE z 31. 7. 2010 přinesl tuhle vtipnou, dalo by se říci i moudrou perlu. Uvádí ji dopis dona Alberta Tomasiniho z Verolanuova (diecéze Brescia): Drahý řediteli, dostala se mi do rukou tahle úsměvná úvaha o knězi, kterou vám posílám. Využívám toho, abych pozdravil všechny své spolubratry a formuloval pozdravy zvláště těm, kteří začínají apoštolát v nových farnostech.

Farář chybuje vždycky... Má-li farář srdečnou tvář „je to naivka“. Je-li zamyšlený „Je to věčný nespokojenec“. Je-li krásný: „Proč se neoţení?“ Je-li nevzhledný: „Nikdo ho nechtěl!“ Zajde-li do hospody: „Je to pijan!“ Je-li stále doma: „Je to přezíravý asketa“. Chodí-li v civilních šatech: „Je to takový floutek“. Nosí-li talár: „Hrozný konzervativec!“

Mluví-li s bohatými lidmi: „Odporný kapitalista.“ Je-li s chudými: „Zavilý komunista“ Je-li tlustý: „Ten si jen dopřává.“ Je-li hubený: „Taková drţgrešle!“ Cituje-li často koncil: „Je to pokrokář“. Mluví-li o katechismu: „Takový Tridentinec“. Mluví-li při kázání déle neţ 10 minut: „Je to mluvka“. Má-li krátká kázání: „Nemá co říct“. Kdyţ při kázání pozvedne hlas: „Křičí a rozčiluje se na všechny“. Mluví-li normálním tónem: „Ničemu nerozumí!“ Má-li vlastní auto: „Je to hrozný světák!“ Nemá-li auto: „Nejde s dobou!“ Navštěvuje-li farníky: „Jen se toulá po domech a strká nos do jejich věcí“. Zůstává-li na faře: „Udrţuje odstup a nikdy nenavštíví své farníky“. Ţádá-li o příspěvky (ofěru) : „Je chtivý peněz“. Neorganizuje-li slavnosti: „Farnost je mrtvá“. Zpovídá-li kajícníky dlouho: „Dává pohoršení“ nebo „Nemůţe najít

21. ročník konec“. Je-li při zpovídání chvatný: „Nenaslouchá kajícníkům“. Začíná-li mši svatou přesně: „Hodinky mu jdou napřed“. Kdyţ se trochu zpozdí: „Okrádá všechny o čas“. Dá-li opravit kostel: „Jen mrhá penězi“. Kdyţ to neudělá: „Nechává jen všechno upadat“. Kdyţ promluví s nějakou ţenou, hned se myslí na milostný vztah mezi nimi.

25

Kdyţ má rád lidi: „To jen proto, ţe je nezná...“ Kdyţ je mladý: „Nemá ţádné zkušenosti“. Je-li starý: „Uţ je na čase, aby šel do pense“. Nemáte chuť pokračovat? (Pro čtenáře „Ave z Lomečku“ z Vatikánu zaslal Mons. Josef Koláček S.J.)

Bůh ti posílá anděly. Ale i ty sám jím můžeš být. Potkal jsem jiţ spoustu andělů. Často na ulici, v lidském hemţení. Najednou tu byli, podali mi ruku, rozřešili problém a zase zmizeli, aniţ by čekali na poděkování. Ano, na světě jsou ještě andělé. Ale přesto by jich mělo být ještě víc, kdyţ se tolik lidí potýká s problémy všeho druhu. Ale oni nepřicházejí ani za peníze ani na objednávku. Andělé jsou lidé, kteří vyzařují světlo. Kde oni jsou, tam je světlo a jasno. Andělé jsou lidé, kteří dostali něco z původní rajské radosti. Věř mi, andělé jsou bytosti z masa a krve, kteří jakýmsi neviditelným

způsobem udrţují svět v rovnováze. Skrze ně pociťujeme ono tajuplné dobro, které lidí chtějí dosáhnout. je v nich postiţitelná láska, s kterou by tě chtěli obejmout. Máš problém. Nemůţeš dál. Nejde to. Uţ jsi hotov. Tu někdo, dík neviditelné anténě, dostane vnuknutí, jakýsi tichý a naléhavý příkaz jít za tebou, pomoci ti, potěšit tě, ukázat řešení, dát ti radu, udělat rozhodný krok. Potom řekneš: „Ty jsi anděl!“ Tma se prosvětlila, starost zmizela, ţivot je zase plný jasu. (Phil Bosmans - z knihy: Štěstí je v tobě, Karmelitánské nakladatelství)

K čemu? Jedna ţena měla, jak se říká, stále slzy na krajíčku. Celý ţivot se utápěla v slzách. Plakala tak dlouho a tak silně, aţ se jí oči zanítily, coţ pro ni znamenalo další důvod k pláči. Zavolali k ní lékaře. „Paní, mohu ti pomoci jedině tehdy,

kdyţ mi něco slíbíš,“ řekl lékař. „Co mám slíbit?“ vzlykla ţena. „Přestaň konečně plakat! Jinak nemohu tvoje oči zachránit!“ „Ale,“ zaúpěla ţena, „k čemu jinému by oči byly, kdyţ ne pro pláč?“ (Vitamíny pro duši, Vyšehrad 2004)

26

AVE ŘÍJEN 2010



HUMOR je koření života!

Chlápek vyleze z obchoďáku a zjistí, ţe mu mezitím někdo naboural venku zaparkované auto. Za stěračem byla cedulka: „Jak tohle píšu, sleduje mě několik lidí, kteří si myslí, ţe vám sem píšu svoje jméno, adresu a číslo havarijního pojištění. Ale není to tak.”

Na stanici metra se vytahuje chlap atraktivní černovlásce: „Znám člověka, který dokáţe jednou rukou pohnout celým metrem.” „A čím se ţiví, kdyţ je teda takový silák?” chytne se kráska. „Je to řidič metra.”

„Letectví máme v rodině,” prozrazuje spoluţákům student letecké akademie. „U nás doma odjakţiva létala jedna facka za druhou!”

Přijde v zimě pán domu z venku a ptá se sám sebe: „Co jsem to chtěl? Aha, najíst se.” Nají se a říká: „Ne, to není ono. Napít se.” Napije se a říká: „Ne, to také není ono. Uţ to mám, chci se vykoupat.” Vykoupe se a říká: „Ne! Uţ to mám, chci si sundat lyţe!”

Syn se doma učí gramatiku: „Tati, jaký je to čas: Maminka se potká se sousedkou?” - „Ztracený, synku, ztracený!”

Chlubí se Jiříček: „Naše maminka jezdí autem jako blesk.” - „Tak rychle?” - „Ne, ale kaţdou chvíli bací do stromu!”

Moucha filozofuje: „Kaţdý jsme jiný. To pro mě je důleţité hlavně jídlo.“ Mol dodává: „Ano, jistě, já si potrpím na šaty.“

Koktavej

Jarda rychle vběhl do hospody a říká:,,Ven...Ven...Ven......."A tak všichni rychle běţí ven, ale kdyţ nic zvláštního nevidí, Jardovi vynadají a Jarda na to: ,,Ven...Ven...Venca tu nebyl?"

Jistá dívka prosila svatého Antonína, aby jí poslal muţe. Soška svatého stála na okně a jednoho dne se stalo, ţe spadla a zasáhla mládence, který šel po ulici. Přiběhl nahoru, aby viníkovi vyčinil. Seznámil se s dívkou a oţenil se s ní.

Pan farář na pohřbu káţe: „Náš drahý zesnulý zanechal po sobě třicetiletou vdovu.“ Vdova pozvedne závoj a říká: „Osmadvacetiletou, osmadvacetiletou.“

Pepíček říká Mařence: „Jé, Mařenko, ty jsi tak tlustá!“ – „Já nejsem tlustá, já nejsem tlustá. Jsem jen tepelně izolovaná.“

21. ročník

27

DĚTI píší BOHU 

Milý Pane Boţe, ţiju na Vysočině. Chtěl bych ti moc poděkovat ţe mi pomáháš kdyţ mám problémy. Nemoh bys mi aţ budeš mít chvilku volnou, pomoct trochu se známkami a s těma mejma přísnejma učitelama? Boţe, dobře vím ţe máš moc a sílu. ukaţ mi to ještě víc! Některý lidi si myslí, ţe si hloupej a slabej. Já si to nemyslím. Dobře vím ţe máš velký svaly. Tvůj kamarád Bedřich

Milý Pane Boţe, děkuji ti, ţe mohu pro tebe tancovat. Kdyby to bylo moţné docela by se mi teď hodily nové baletní boty. S láskou Monika

Milý Pane Boţe, kterej ţiješ na Marsu. Já ţiju na planetě Zemi. Ţije tu Václav Havel, Karel Gott a kardinál Vlk. Určitě se sem budeš chtít přijet podívat. Máme tu taky Terezu Maxovou. Tak vůbec! Míša 

Milý

Pane Boţe, který z přikázání je to největší? Nebo všechny znamenají to samý: jak se s tebou dostat do potíţí? Marcelka

 (¨¨ )¨¨ (¨¨ )¨¨ (¨¨ )¨¨(¨¨ )¨¨ (¨¨ )¨¨ (¨ ¨ )¨¨ (¨¨ )¨¨ (¨¨ )¨¨ (¨¨ )¨¨ (¨¨)¨¨(¨¨ )¨¨ (¨¨ )

Nástroj pro vznešený úkol Být jako skalpel v jemné ruce chirurga, léčit a uzdravovat. Být jako pluh v pevné ruce rolníka, kypřit a zaorávat, co vyroste k uţitku. Být jako kosa v rozmáchnutých rukou sekáče, sklízet a shromaţďovat. Být… nástrojem pro vznešené poslání. Být ostřen a laděn podle tvé vůle, vnímavý na tvůj dotek. Můj Boţe, to je má prosba. Přečisti mě ve své výhni, zformuj na tvé kovadlině, naostři svojí rukou a učiň mě tvým nástrojem. (Max Lucado)

AVE ŘÍJEN 2010

28

POUTĚ na LOMEČKU Dat. Den Hod.

Hlavní celebrant

Název pouti

6.11.

so

14.30 Dušičková

Mons. František Radkovský, Plzeň

13.11.

so

4.12.

so

13.12.

po

17.00 Fatimský den Adventní, 10.00 Mikulášská 17.00 Fatimský den

P. ThDr. Patrik Maturkanič CFSsS, Brno Opat Josef Michael Pojezdný O. Praem., Strahov + mikulášská nadílka Mons. Jiří Paďour OFMCap., Č. Budějovice

Z LISTOPADOVÉHO KALENDÁŘE 1.11. 2.11. 11.11. 13.11. 21.11. 28.11.

Slavnost všech svatých Vzpomínka na všechny věrné zemřelé Sv. Martin, Den válečných veteránů Sv. Aneţka Česká Slavnost Jeţíše Krista Krále 1. neděle adventní

PRANOSTIKY

NA

LISTOPAD



      

Kdyţ o Všech svatých zima nemá moci, tak o sv. Martině o půlnoci. (1.11.) Kdyţ na Dušičky jasné počasí panuje, příchod zimy to oznamuje. (2.11.) Na svatého Martina bývá dobrá peřina. (11.11.) Na svatého Martina husa nejpěkněji zpívá ( na pekáči ). Svatá Cecílie sněhem pole pokryje. (22.11.) Ondřejův sníh zůstane leţet sto dní. (30.11.) Teplý říjen - studený listopad.

********************************************** Registrační značka: MK ČR E 12987. Uzávěrka vţdy do 15. dne v měsíci. Číslo vydání odpovídá podtitulu časopisu. Vydává: Kongregace Šedých sester III. řádu sv. Františka, Lomec 62, 389 01 Vodňany (tel. 383 382 703, fax: 383 383 444). Distribuce: Řeholní dům Šedých sester na Lomci (č. účtu: 77226622/0800). Časopis se vydává bezplatně. Internetová adresa: www.lomec.cz. (e-mail: [email protected])