Filozofická fakulta Masarykovy univerzity Katedra Českého jazyka a literatury
MÍSTO SVÉHLAVIČKY ELIŠKY KRÁSNOHORSKÉ VE VÝVOJI DÍVČÍ ČETBY
Bakalářská diplomová práce
Vedoucí práce: doc. Vlastimil Válek
Jméno: Vendula Hálková Rok: 2005
Děkuji doc. Válkovi za vedení mé bakalářské práce a za řadu cenných připomínek. Prohlašuji, že jsem práci vykonala samostatně s použitím pramenů citovaných v bibliografii.
-2-
Obsah: Úvod…………………………………………………………………..4
Prameny……………………………………………………………….5 Život Elišky Krásnohorské……………………………………………6 Motivace Elišky Krásnohorské k vytvoření Svéhlavičky…………...10 Dívčí román – vymezení žánru...……………………………………14
Analýza Svéhlavičky………………………………………………...16
Recepce dívčí prózy E. Krásnohorské……………………………….24
Závěr…………………………………………………………………26
-3-
ÚVOD
Literatura pro dívky má u nás svou samostatnou tradici spojenou s vývojem české společnosti a literatury. První pokusy o dívčí literaturu, úzce souvisí s vlasteneckými snahami v době
národního obrození. Vytváří se typ četby, která vštěpuje čtenářkám ideál pokory, ctnosti a zbožnosti. Doba národního obrození však přináší potřebu četby se zaměřením spíše
společenským. Česká společnost potřebuje v této době literární typ ženy vlastenky, národně uvědomělé, která se aktivně podílí na českém životě a v českém duchu také vychovává své děti.
Velkou překážkou v tomto snažení se však ukázalo být minimální vzdělání dívek. Zejména vzdělávání v českém jazyce tehdy bylo a ještě dlouho také zůstalo, pouhým snem.
Mnoho autorek se následně pokouší o vytvoření takového typu literatury, který by nenásilnou cestou vedl dívky k větší samostatnosti a vlasteneckému cítění.
Tato vlastenecká výchovná tendence přetrvávala ještě i tehdy, když Eliška Krásnohorská, o jejíž tvorbě pro dívky tato práce pojednává, upravovala knížku Emy von Rhoden
Der Trotzkopf. Vstupem českého přepracování knihy Der Trotzkopf, s názvem Svéhlavička, došlo v naší dívčí próze ke kvalitativní změně. Krásnohorská upravila původní znění pro
české poměry, jak o tom píše ve 27. ročníku Ženských listů, ve smyslu vlasteneckém. Navíc je tu však ještě jeden rys: začíná zde literatura, která se pokouší zobrazit hrdinku již
individualizovanou, přičemž klade důraz na společenskou výchovu dívky, cenu práce a hodnocení člověka. Kromě vlastenectví, které je v této době jakousi samozřejmostí,
spisovatelka zdůrazňuje cenu vzdělání. Do dívčí literatury vstoupila otázka aktivní činnosti
ženy vychovávané poměrně moderně a vyznávající ještě zbytky národní ideologie své doby. Společenské poměry konce 19. století však ještě nedovolovaly důsledné řešení problému
individualizace žen. Tím se dostává tento typ literatury na hranice konvenčnosti a otevírá cestu celé záplavě dívčích románků z penzionátu, sloužících už ideálu úplně jinému.
-4-
PRAMENY
Cílem této práce je poukázat na stereotypnost ve výstavbě dívčích románů 19. století,
upozornit na některé nové a oživující prvky jež do této oblasti vnesla Eliška Krásnohorská a také ukázat motivaci, která vedla spisovatelku k tvorbě tohoto typu četby.
Tato diplomová práce používá jako pramenů jednak dívčí romány Elišky Krásnohorské: Svéhlavička. Praha: R. Storch, 1898. (volně podle E. von Roden)1 Svéhlavička nevěstou. Praha: R. Storch, 18992
Svéhlavička ženuškou. Praha: R. Storch, 1903.3
Svéhlavička babičkou. Praha, 1907.(pod pseud. T. Dvorská)4
Jednak práce literárně teoretické, a to knižnici teorie dětské literatury Z. K. Slabého Dívky pro román (Praha: Státní nakladatelství dětské knihy, 1967), podávající obraz minulosti a současnosti naší literatury s dívčími hrdinkami.
Z posledního desetiletí pak publikaci Josefa Hrabáka Od laciného optimismu k hororu,
k historii a patologii dvou odvětví literárního braku (Praha: Melantrich, 1989) a Oldřicha
Sirovátky Literatura na okraji (Praha: Československý spisovatel, 1990). Obě tyto práce se vyznačují negativním postojem proti sledovanému fenoménu.
Oproti tomu novější použitá práce, studie Dagmar Mocné Červená knihovna, aneb pohled do dějin pokleslého žánru (Praha: Paseka, 1996), zastává postoj zcela pozitivní. Zaměřuje se na několik uzlových bodů vývoje tohoto žánru, přičemž vykazuje snahu po realistickém zobrazení a velkou materiálovou znalost autorky.
Z produkce Slovenské je zde použita kniha Jána Sedláka Epické žánre v literatúre pre mládež (Bratislava: Slovenské pedagogické nakladateľstvo, 1972.), která se zabývá otázkou žánrového zařazení prózy pro dívky.
zkracuji (S.) zkracuji (Sn.) 3 zkracuji (Sž.) 4 zkracuji (Sb.) 1 2
-5-
ŽIVOT ELIŠKY KRÁSNOHORSKKÉ
Nejen dívčí romány, ale i všechny ostatní příběhy rostou z jedinečných lidských osudů,
ambicí, úzkostí a doufání, proto je pro lepší pochopení tvorby Elišky Krásnohorské nutno uvést alespoň základní mezníky jejího života:
Eliška Krásnohorská, vl. jménem Pechová, je spjata s Prahou, kde se narodila 18. listopadu 1847. Své rodiště opouštěla – pro těžké revmatické onemocnění – jen zřídka.
Ve svých vzpomínkách věnuje Krásnohorská hodně místa matce, kterou po mnoha stránkách obdivovala jako statečnou, moudrou, laskavou ženu, nesmírně obětavou a přirozeně
vzdělanou. Jí vděčila spisovatelka za pěknou a čistou češtinu, kterou vynikala v mládí mezi spolužačkami, mluvícími německy, nebo nepěknou česko-německou komoleninou.
Umělecké sklony a estetické cítění zdědila Krásnohorská rovněž po rodičích. Její otec
maloval a také paní Pechová oplývala vrozenou láskou k umění, v mladých letech psala jednoduché verše a sama k nim malovala obrázky.
Když Krásnohorská dorůstala, měla díky kulturnímu zaměření rodičů a celé rodiny možnost
setkat se s mnoha umělci. Pechovi totiž často zvali domů hudebníky, malíře i budoucí literáty. Častými návštěvníky zde byli například hudebníci Karel Bendl, Hynek Palla, pianista Václav
Hořejšek, malíři Josef Fiedler – pozdější zakladatel pražské fotografické dílny, Čeněk Hrbek,
Jan Volf – karikaturista Humoristických listů aj. Z pozdějších literátů byli nejčastějšími hosty Josef Durdík a Adolf Heyduk.
V tomto „domácím kroužku mládeže“ se budoucí spisovatelka poprvé setkává s dívčím
románem: „Jeden z mladíků těch mi opatřil balík francouzské četby z knihovny muže, jehož
nechci zbytečně jmenovat; by to muž největšího charakteru, vzdělanec a idealista prvořadý, ale kterak se mohlo stát, že půjčil třináctiletému děvčeti t a k o v ý výběr četby, nemohu si
vysvětlit, leda – že sám snad nic z toho nečetl! Byly to nejerotičtější romány George Sandové s povážlivými svými teoriemi, Rousseauova Nová Heliosa a jiné spisy rázu příbuzného.“ (Krásnohorská, E.: Literární konfese. Blatná, 1947. s.19)
Styk s mladými přáteli byl Krásnohorské, i jedním ze způsobů, jak si prohloubit vzdělání.
Školní vzdělání dívek končilo tehdy zhruba ve dvanácti letech a bylo zaměřeno zejména na výuku cizích jazyků a ručních prací. Když ve dvanácti letech skončila školní docházku, její zvídavý intelekt nebyl plně vytížen. Četba a domácí práce ji neuspokojovaly. Tato
nedostatečnost školní výuky, kterou Krásnohorská poznala a vědomí, že většina dívek
nedostane ani to málo vzdělání jako ona, byly pro ni prvními praktickými poznatky o situaci
ženy v tehdejší společnosti.V budoucnu to pro ni byla hnací síla ve snaze prosadit první české dívčí gymnázium a možnost vysokoškolského studia žen. -6-
Touha učit se byla opravdu veliká a tak po škole manželů Svobodových začala budoucí
spisovatelka navštěvovat ústav slečen Krausových na Malé Straně, kde se učila šít a vyšívat spolu s dcerkami z úřednických rodin. Po konfliktu se spolužačkami, které ji měly
za „buřičku“, ústav opustila a mezi třináctými a čtrnáctými narozeninami pomáhala v ústavu manželů Svobodových vyučovat mladší žákyně základům francouzštiny.
Důležitým mezníkem v životě Elišky Krásnohorské, tehdy ještě Pechové se stal rok 1863.
Byla poprvé pozvána do společnosti, a to na domácí ples do domu F.L.Riegra. Zde se Eliška
Pechová seznámila s předními osobnostmi tehdejšího českého kulturního a politického světa. Kromě Riegra poznala např. J.E.Purkyně, Vítězslava Hálka, nebo F.V.Jeřábka. Nesmírně
důležité pro ni bylo zejména setkání s Karolínou Světlou, která se už tehdy stávala veřejně
činnou ženou a která se stala budoucí literátce,své pozdější následovnici v boji o vzdělání žen, jakousi „patronkou“.
„Takže bylo oné noci usouzeno mezi Světlou, Riegrem, Hálkem a Jeřábkem, že ze mne bude česká spisovatelka. Záleželo ovšem ještě na mě, abych se jí stala.“
(Krásnohorská, E.: Z mého mládí. [v Praze]: Vaněk a Votava, 1920. s.140)
Vzápětí po této události se přihlásily první příznaky spisovatelčiny celoživotní choroby.
„Nevěděla jsem od té doby, proč najednou tak bídně čtu, proč drobnější tisk vůbec nemohu
číst, proč někdy téměř jako slabikant písmenka loviti musím a za čtvrt hodiny bolestí a únavou nemohu dále. Od té doby byly večery pro mne ztraceny a má četba žalostně ohrazena na minimum.“
(Krásnohorská, E.: Literární konfese. Blatná, 1947. s.24)
Silné bolesti ztěžovaly Krásnohorské nejen běžné denní úkony, ale také znemožňovaly
návštěvu knihoven, divadla a jiné sebevzdělávací aktivity. Oporou jí byla Karolína Světlá, která jí půjčovala knihy. Také ji vybídla, aby vybrala ze svých básní a následně některé doporučila Hálkovi k otištění do Lumíra a Nerudovi do Rodinné kroniky.
A tak v roce 1863 Eliška Pechová poprvé publikovala své verše. Básně v těchto časopisech podepsala už svým pseudonymem. Tehdy se zrodila Eliška Krásnohorská.
1868 absolvovala Krásnohorská léčbu v lázních Sedmihorky, kde jí ošetřující lékař a ředitel
sanatoria otevřeně sdělil, že její zdravotní stav je takový, že ve vlastním zájmu nemá mít děti ani se vdát.
Jako všechny tehdejší neprovdané ženy se tedy za poskytnutý přístřešek a stravu stala služkou a vychovatelkou v rodině své sestry v Plzni. Navíc byla pod stálým dohledem matky, která se strachovala o její zdraví a brzdila každý její umělecký vzlet.
-7-
Touží vrátit se z Plzně do Prahy. Píše o tom Světlé: „Má předrahá, věř, že jsem učinila vše,
co jsem mohla abych matku přesvědčila. Ona již nahlíží, že já zde vlastně nežiji a žít nemohu: ona ví, že vlastně jen v Praze jest pro mne život možný. Ale právě tyto důvody slouží proti
mně, právě ten život, po kterém toužím jest mé matce i mladší sestře protivný, právě před ním by utekly, kdyby nebylo již kam, třeba do díry krtkovy: myšlenky, vědomosti, činnost – to vše
jest jim nesnesitelné: každá návštěva jest pro mou matku takzvaným trápením, třeba nemusela k ní slova promluvit a já vedla rozhovor sama. – Dost toho již! Pro matku mou nemá
literatura pražádného významu: dle jejího názoru bylo by pro mne příjemnější žít v Praze, pro ni ale a pro mou sestru, která se lidí bojí, příjemněji v Plzni; já jsem jedna, ony jsou dvě, jsem přehlasována a punktum“ (Strejček, F.: Z literárního soukromí E.K. Mladá Boleslav, 1941.
s.403)
Konečně, v srpnu roku 1874, se Krásnohorské podařilo uvolnit z rodinných závazků a vrací
se do Prahy, aby si vybojovala vysněnou uměleckou dráhu. Základ k obživě jí má poskytnout redigování Ženských listů, které jí umožnila Karolína Světlá. Ženské listy měly podtitul
Orgán pro vzdělávání žen a dívek českoslovanských, vycházely jednou za měsíc, a to vždy
k prvnímu dni v měsíci. Jejich náplní byly statě týkající se ženské problematiky, povídky na pokračování, které psaly Světlá, Krásnohorská
a Podlipská ( mnohdy pod pseudonymy ), cestopisné črty, dopisy čtenářek, ale i čtenářů apod. Tato práce patrně měla nezanedbatelný vliv na spisovatelčin cit pro problémy žen a dívek,
který projevila nejen při samotném redigování Ženských Listů, ale jenž hojně nacházíme také v jejích dívčích prózách. V roce 1899 uspořádala v Ženských Listech listárnu o Svéhlavičce. Funkci odpovědné samostatné redaktorky plnila Krásnohorská celých třicet pět let, uměla
časopis nejen převést přes prvotní finanční potíže, ale hlavně dokázala postupně zvedat jeho kulturní úroveň. Arne Novák v Přehledných dějinách literatury české proto označuje Krásnohorskou za stvořitelku české ženské žurnalistiky.
Koncem roku 1891 nastupuje Krásnohorská, po úmrtí Emilie Bártové a odstoupení
L. Čelakovské, do funkce starostky Ženského výrobního spolku. Program emancipace žen
vidí Krásnohorská v možnosti vyššího a vysokoškolsky odborného vzdělání a k tomu napíná všechny své síly. Výsledkem je založení spolku Minerva v roce 1890, který má zajišťovat prostředky pro soukromou dívčí střední školu, jejímž ředitelem se stal František Prusík.
„Došla jsem si na poradu k dobrému známému z Plzně Františku Prusíkovi, jenž tehda byl
profesorem Akademického gymnázia v Praze, i předložila jsem mu v hlavních rysech nástin, dle kteréhož upraveny představovala jsem si obmýšlenou školu; a prof. Prusík s myšlenkou
nejen souhlasil, ale pro ni zahoroval. Vypracoval dopodrobna učební plán, jenž – pro první -8-
pokus – podmiňoval u žaček čtrnáctý rok stáří a nejlepší vysvědčení ze čtvrté třídy škol
měšťanských, omezil předměty z nich žačkám již povědomé na menší počet hodin, vyhradil
největší péči předmětům výhradně gymnaziálním a vyměřil celý běh vyučování až do maturity na pět roků – vše právě tak, jak jsem si sama přála.“ ( Krásnohorská, E.: Co přinesla léta. sv. I. Praha – Smíchov: Vaněk a Votava, 1928. s. 120 ).
Přes vleklá jednání Krásnohorská nakonec uspěla a 26. července 1890 bylo spolku Minerva povoleno zřídit svou dívčí střední školu. První zápis do školy se konal 16. září 1890
a přihlásilo se 51 žákyň. Tak bylo zahájeno první dívčí gymnázium v Rakousko – Uhersku.
1897 bylo ministerstvem povoleno studium žen na filozofické fakultě a o tři roky později také na fakultě lékařské. Tak se konaly první promoce žen, a tak se také Krásnohorská konečně dočkala své promoce a stala se doktorkou filozofie.
Je těžké uvěřit, že všechny tyto aktivity zvládala Krásnohorská při své těžké chorobě, stačí
nahlédnout do jejího deníku, měsíce v kterých by nebyla několik dnů upoutána na lože, jsou v těchto zápisech, pořizovaných čtyřicet let, takřka výjimečné.
V roce 1906 se ze zdravotních důvodů vzdává vedení Minervy. 1907 se podrobuje operaci
šedého zákalu. V roce 1910 se Krásnohorská vzdává funkce předsedkyně Výrobního spolku a 1911 zanechává i redigování Ženských listů a odchází do soukromí. V červenci 1923
se ohlásily první příznaky choroby, která zavinila její smrt, a sice nemoc žaludku, která ji
vysilovala. Z dopisu Ferdinandu Strejčkovi: „Doráží na nás stáří hodně citelně; Gábinka
přese všechno pracuje pořád svoje, já však nemohu skoro nic a musím jen doufati, že z jara i v létě budu o krapítek zas lépe při síle a při kuráži. Vždyť já stará dareba, jsem za celý ten svůj mnoholetý život měla víc štěstí než rozumu ( věru štěstí i v neštěstí ), mohu se čítati
k nejšťastnějším smrtelníkům, které znám, a kdyby nebylo kdyby… Chtěla bych ještě dvě neb
tři práce udělat, zčásti drobátko načrtnuté, zčásti jen myšlené, ale nevím, půjde-li to ještě. Má práce jest již jen úžasně namáhavou piplačkou. Budu se již musit učiti umění mě novému:
zahálet, a to začíná již být mým hořkým cvikem“ ( Strejček, F.: Z literárního soukromí E. K. Mladá Boleslav. 1941. s. 212 ). Eliška Krásnohorská zemřela v listopadu 1926.
-9-
MOTIVACE E. KRÁSNOHORSKÉ K VYTVOŘENÍ SVÉHLAVIČKY
V době, kdy Krásnohorská píše Svéhlavičku (1898) je už společenská situace pozměněna. Potřeba vlastenectví začíná na pozadí třídní diferenciace ustupovat, a tak i typ nadšené vlastenky ztrácí postupně svou původní důležitost.
Krásnohorská byla jednou z prvních autorek dívčích románů u nás a tak stála před nelehkou úlohou, tj. vytlačit z čtenářské obliby německé romány a nahradit je českými. Oblíbeným německým příběhům z penzionátu musela čelit stejnou tématikou. Ovšem upravovala je úměrně českým poměrům, a také obohacovala o výchovu k vlastenectví. Typ vzdělané
a emancipované ženy, kterým spisovatelka sama byla a o jehož vytvoření usilovala, se tehdy
teprve rodil. Krásnohorská se tedy ve své tvorbě obracela ke středním měšťanským vrstvám, kde převládala obliba němčiny a němčení. V této sféře byly za vrchol vzdělanosti žen považovány právě vědomosti získané v penzionátech.
Svéhlavičku lze označit za první knihu dívčí literatury u nás. Námět je přejat z německého románu Der Trotzkopf, jehož autorkou je Emma von Roden. Krásnohorské ho přinesl nakladatel Rudolf Storch, který k tomu píše:
„Veliká obliba, jakou kniha Emmy v. Rodenové „Der Trotzkopf“ v německé literatuře si
vydobyla, přivedla mne na myšlenku, abych knihu tuto vydal v jazyce českém, v němž až posud dobrých spisů zábavných pro dospělejší dívky postrádáme. Požádal jsem slečnu Elišku
Krásnohorskou, aby laskavě podjala se úlohy a knihu dle našich domácích poměrů upravila,
kteréžto úloze slovutná naše spisovatelka též skvěle dostála. Z mé strany nebylo šetřeno práce ni výloh, aby kniha vypravena byla přiměřeně své vlastní ceně, proto doufám, že se jí dostane téhož vlídného přijetí, jako knize německé, která se dožila již 28. vydání. V Karlíně, v měsíci prosinci 1898.
Nakladatel.“
První díl vyšel v roce 1887. V Dětské literatuře české O. Pospíšila a V.F. Suka (Praha: Státní nakladatelství, 1924) se uvádí, že jde o pouhý překlad německé předlohy. Ve skutečnosti je však Svéhlavička Elišky Krásnohorské na mnoha místech značně pozměněna.
Dagmar Mocná ve své studii o červené knihovně uvádí rozdíly mezi německým originálem a
českým přepracováním. Podle jejího rozboru se na začátku Krásnohorská sice drží původního zpracování, vsouvá však detaily. Účelem těchto detailů je přizpůsobit četbu našim poměrům. Zhruba od poloviny se obě knihy již zcela rozcházejí. 5 5
(srov. v Mocná, D.: Červená knihovna, aneb pohled do dějin pokleslého žánru. Praha: Paseka, 1996)
- 10 -
Ve třetím vydání Svéhlavičky z roku 1911 vyšla předmluva, kde Krásnohorská uvádí co v knize pozměnila a proč:
„Prvé a druhé vydání knihy „Svéhlavička“, kterou pan nakladatel jak pěknými
vyobrazeními,tak i sličnou úpravou vůbec vyzdobil, získalo si tolik obliby, že se již nyní
objevila potřeba vydání třetího, což při poměrech českého trhu knižního již něco značí . Původní předloha této knihy „Der Trotzkopf“, potkavší se v Německu s úspěchem
neobyčejným, náleží podnes mezi nejhojněji čtené a také nejlépe psané knihy pro mládež dívčí. Hlavní příčinou veliké záliby, kterou tato četba budí, jest nelíčená svěžest dívčího ovzduší, nehledaná veselost dívčího mládí, jež autorka podává v bohaté řadě obrázků pestrých, znale i svižně kreslených, s přirozeným humorem odhalujících tajnosti penzionátního žití z nejzábavnějších jeho stránek.
Avšak přednosti původní knihy nestačily, abych byla uznala za radno, podati ji čtenářstvu českému beze změn. „Svéhlavička“ naše byla na mnoha místech mylně ohlašována jako
překlad a s toho stanoviska posuzována, kdežto jest ve skutečnosti zpracováním tak volným, že dobrá polovina české knihy jest úplně nová a původní. Byloť nutno především v celé knize
opraviti nazírání na život a výchovný její směr, proto pak i smavé a hravé její příhody spojiti s vážnou osnovou mravnostní, která musela knize teprv býti dána. Již v 27. roč. „Ženských
listů“ na str.46 uvedla jsem, ne bez příčiny, několik rozdílů mezi českou knihou a německým originálem. Ovšem jest povídka předně přizpůsobena českým poměrům a spravedlivějšímu úsudku o rozdílu stavů, lásce ku práci a úctě ku pracujícím; další změny týkají se
posměvačnosti a koketství, kterýmž oběma choutkám přistřižena křidélka, v originále mnohem shovívavěji uvolněná. Světlo a stín jinak rozděleno na různé povahy, se snahou po
nestrannosti a pravdivosti, tak aby jedna postava, nechť dělá cokoli, nebyla malována pořád
černě a druhá pořád zlatě. Vedle menších těch změn jsou z originálu vypuštěny celé delší statě a nahrazeny jinými, úplně novými.
Tak jsou původní prací českou: životopis Elleny Greyové, její ustanovení za učitelku Zdenčinu a hovory, jež s tím souvisí; úplně nové jest vypravování slečny Hodanové o Lorce, dětinský náčrtek románu Drahomiřina i jejího divadelního kusu,
kritika jejího učitele o básnění jejím – originál si vůbec proti básnící blouznilce vedl s krutostí schválnou; nové jsou i výstupy, kde malá štěbetavá Lilinka ve své nevinné pravdomluvnosti říká starším dívkám poučné pravdy do očí; nové jsou vtipné lekce, které Taťána dává svým
družkám na plesu, taktéž i přípravy na ples, které činí Lilinka, a vše, co při plesu a později se týká Růženky. Jí, té nejskromnější, která s učitelem svým nikdy nekoketovala jako ostatní, přisoudila česká kniha jeho úctu a sňatek s ním, nikoli koketnější družce její; Zdence pak - 11 -
nedala za snoubence prvního mladého muže, který se o ni ucházel a kterého v originále přijala bez otázky po jeho povaze, nýbrž ukázala nutnost zkoumání povahy, rozdíl mezi
vypočítavým hejskem a upřímným přítelem, mezi slepou zálibou dívčí a láskou z přesvědčené důvěry; Zdenčin vnitřní boj, rozmluva s matkou o Jiřím, výstup s malým Jiříčkem a s kyticí, jakož i výstup závěrečný jsou zcela nové. Též ve vedlejších věcech, ku př. V přípravách
k štědrému večeru a k divadlu a t. p. je detail nový. Za to vynecháno z originálu ledacos, s čím přepracovatelka nesouhlasila; hlavně odpadly příliš dětinské hovory Zdenčiny s mladým
mužem, s kterým se zasnoubila, - neboť rekyně, která ještě nemá vyspělejšího rozumu, než jaký tam Zdenka jeví, zajisté není způsobilá, aby se zasnoubila, aniž by zlehčila význam tak
vážného kroku před mladými svými čtenářkami. Kdo by bedlivě srovnal naši „Svéhlavičku“ s knihou „Der Trotzkopf“, shledal by mezi oběma rozdíly, které nejednou zasahují až do základů.
Naše vydání třetí podává „Svéhlavičku“ zcela nezměněnu, i doufáme, že bude přijato s touž příznivou účastí jako vydání prvé a druhé. V Praze, na podzim 1911.
Spisovatelka“
Se Svéhlavičkou se na českém knižním trhu objevil nový typ dívčí četby, jež opouští staré výchovné zásady. Vedle vlastenectví Krásnohorská zdůrazňuje, na rozdíl od dosavadní
literatury a v souladu se svými společenskými snahami, cenu vzdělání. Poprvé zde sledujeme vývoj hlavní hrdinky, jejího charakteru a názorů. V tom můžeme vidět zcela novátorskou snahu po individualizaci ústřední postavy.
I přesto, že umělecké kvality dívčích románů Elišky Krásnohorské jsou takřka mizivé, staly se pro ni prostředkem seberealizace a projevují se v nich také určité rysy její povahy:
například straní temperamentnímu mládí, má pochopení pro jeho slabosti a k látce přistupuje se znalostí dívčích povah.
Pátráme-li po motivech, jež vedly Krásnohorskou k tvorbě dívčích románů, je nutno zdůraznit rozpor mezi látkou zpracovávanou v dívčích románech a životním postojem spisovatelky,
bojovnice za emancipaci a vzdělání žen. Autorka si de facto odporuje a popírá sama sebe. Její hrdinky nevykazují žádnou emancipaci, ba ani sebemenší touhu po ní.
- 12 -
Jde vesměs o dívky vzdělané tehdy běžně dostupnou penzionátní výchovou, které se posléze stávají ozdobou svých manželů a zdatnými hospodyňkami. Je možné, že si tím spisovatelka nahrazovala to, co jí samotné bylo životem odepřeno?
Z naznačeného pohledu se zdá, že se Krásnohorská opravdu vciťovala do svých hrdinek a tím si alespoň částečně nahrazovala co jí osud díky jejímu vážnému onemocnění nedopřál.
Svéhlavička vyšla celkem devětkrát a stala se tak spisovatelčinou nejvydávanější knihou. V roce 1927 byla dokonce zfilmována. Nelze ovšem zastírat, že pro Krásnohorskou byla prozaická tvorba oddechovou oblastí a jí samou byla brána jako zdroj obživy.
Kromě románů o svéhlavičce napsala Krásnohorská ještě dva romány o Celínce ( Celínka
1901, Celínčino štěstí 1902 ), román Barončina závěť (adaptace románu A. Haldenové) a také román Jediná, vydaný roku 1904.
Svéhlavička zahájila celou éru penzionátní literatury, ve které je hlavním účelem zaujmout a pobavit, a tak je zde životní skutečnost vytlačována literární konstrukcí a pouhou snahou po naplnění žánrových konvencí. Řada překladů a napodobenin zaplavuje jako výhodné
komerční zboží knižní trh. Tím se dívčí literatura vzdaluje od svého původního smyslu a stává se doslova obchodním artiklem. Kromě Krásnohorské prózu s dívčí hrdinkou tvoří také
mnoho dalších autorek. Mezi ně patří např. Věnceslava Lužická ( Učeš se!1879; V Bílém dvorci.1897 ), Žofie Podlipská (Právo lásky. 1890; Nejmladší syn. 1897 aj. ), Růžena Jesenská ( Dvě povídky.1892 ), Vlasta Pittnerová ( Ve víru života.1900; Vobecní
Anička.1921 ), Popelka Biliánová ( Všem ke štěstí.1901; Do panského stavu.1907; Matka Kráčmerka.1918; Katinka z vaječného trhu.1924 ) a mnohé další. Vycházely také četné
knižnice, například Besídka dívek ( 1891-1894 ), Růžová knihovna ( od r. 1895 ), Červená knihovna ( 20. – 30. léta 20. století ), Dívčím srdcím ( zal. 1902 ) atd.
- 13 -
DÍVČÍ ROMÁN
Vymezení žánru
Dívčí četba patří, vedle pohádek, k nejvíce diskutovaným žánrům. Nejasná je nejen otázka náplně a charakteru této literatury, ale i problém její existence a oprávněnosti vůbec.
Většina literárních teoretiků se brání užít termínu dívčí literatura jako samostatného pojmu a staví se tak proti jejímu vymezení jako žánru. Už O. Pospíšil a V.F. Suk se ve své knize ohrazují proti specializaci tohoto pojmu: „Rozlišování četby podle pohlaví moderní a
pokroková doba zavrhuje naprosto, neboť nemá smyslu. Je-li kniha umělecká, je pro každého a naopak. Dívčí dorost má se vychovávat četbou společnou s hochy, jako se učí stejným
předmětům. Život bude také oběma společný, je stejným problémem, stejným úskalím(…)
(Pospíšil, O. a Suk, V.F.: Dětská literatura česká, Praha: Státní nakladatelství, 1924. s. 149 ) Ve slovníku literární teorie nacházíme tuto definici:
„DÍVČÍ ROMÁN = typ románu zobrazující životní situace příznačné pro dospívající dívky a jim určený k četbě. Vzhledem k značné žánrové nevyhraněnosti se někdy hovoří jen o tzv. „dívčí četbě“(…)
(…)dívčí román se často nevyhnul kýčovité sentimentalitě, stereotypnosti, iluzionismu,
mravoličnosti, nevěrohodnosti děje a psychologické povrchnosti, tedy rysům příznačným pro literární brak a pro bulvární literaturu.“
(Sedlák, J.: Dívky pro román. Praha: Státní nakladatelství dětské knihy, 1967. In Vlašín, Š.: Slovník literární teorie. Praha: Československý spisovatel, 1948. s.78)
Cílem všech těchto „koktejlů atraktivního počtení“ bylo vychovávat zábavnou a čtenářsky
nenáročnou formou, čemuž byla podřízena také kompozice. Ve většině dívčích románů lze najít shodné prvky: -
Dívčí hrdinka, u které nezaznamenáváme žádný psychologický vývoj.
-
Zjednodušený pohled na život a činy hrdinky; nedostatečné, černobílé vykreslení
-
Soustředění na ústřední zamilovaný pár, ostatní postavy opomíjené.
-
-
-
-
postav.
Důraz na vnitřní prožitek, nikoli na vnější akce.
Často mravokárný tón vyprávění.
Stereotypnost a schematičnost v tématech a zpracování.
Sentimentální jazyk a styl.
- 14 -
Dějové schéma má stereotypní ráz s občasnými obměnami: Obyčejně je pro zvýšení napětí vedle ústřední milenecké dvojice ještě nějaký zlý škůdce, takže hrdinka stojí mezi dvěma
muži ( popř. hrdina mezi dvěma ženami ). Takový trojúhelník se řeší buď tím, že zvítězí pocit mravní povinnosti, nebo tím, že se odhalí špatnost překážejícího elementu a ten je odmrštěn,
popřípadě zmizí z cesty nějak jinak (zemře, dostane se do vězení, je vyhnán za hranice apod.). V každém případě zvítězí hodnotnější člen trojúhelníku. Od samého začátku musí být jasné
kdo s kým bude soutěžit. Tomu je také uzpůsobena kompozice. Navíc bývá nepohodlný sok opatřen nějakými nesympatickými znaky. To má zase motivaci psychologickou, protože
sympatického „třetího ve hře“ by mohly čtenářky litovat – a v šestákové literatuře nesmí nehodný člověk vzbuzovat lítost.
Také v románových happy endech nalézáme shodné prvky. Zejména nápadná jsou podobná
gesta postav: dívčina hlava cudně položená na mužových prsou, zatímco jeho paže ji objímá kolem pasu či ramen.6
Roku 1935 vyšel v Úhoru „recept na dívčí román“, který uveřejnil Š. P. Topol:
„Vezmi jedno dospívající děvče, musí být ovšem zaručeně hezké, to je nejdůležitější
podmínka! Dej mu nějaké pěkně znějící neobvyklé jméno ( na tom si dej záležet! ). Kromě
krásy má mít děvče také umělecké nadání, ač to není tak bezpodmínečně nutné jako krása.
Rodiče jí však brání ( ještě lépe učiníš, uděláš-li z ní sirotka, který má přísného poručníka ). Dívka ovšem všechny překážky odstraní, věnuje se umění, seznámí se s ušlechtilým mladým
mužem, nejlépe také umělcem. Nakup dívce do cesty obrovské hromady překážek ( mohou být však jen kašírované ), vlož do děje několik “šťastných“ náhod jako je nenadálé úspěšné
vystoupení v koncertě neb přiznání velké ceny na výstavě, zamíchej do toho bohatého, ale
zhýralého mladíka, který se snaží zlákati mladou umělkyni leskem svých peněz, k velkému žalu ušlechtilého milence. Můžeš přibrati do děje též ideálního bratra, nebo tetu. Nakonec však oslaď vše náležitě a zakonči sňatkem dvou něžně se milujících, všeobecně již uznávaných umělců.“ ( Úhor 26. Praha: Ot. Svoboda, 1938. s.102 )
Josef Hrabák ve své knize Od laciného optimismu k hororu přirovnává výstavbu děje dívčí
prózy k pohádce Karla Čapka, Jak si pejsek a kočička dělali k svátku dort: „To nic není,“ řekl 6
srov. v Sedlák, J.: Epické žánre v literatúre pre mládež. Bratislava 1972. a Hrabák, J.: Od laciného optimismu
k hororu. Praha 1989.
- 15 -
pejsek, „to je lehké, to já vím jak se takový pravý dort dělá! To se do takového dortu dá
všecko, co nejraději jíš, a pak je ten dort nejlepší. Když tam dáš takových nejlepších jídel pět, tak je pětkrát dobrý, když jich tam dáš deset, tak je potom desetkrát dobrý. Ale my si jich tam dáme sto a budeme mít stokrát dobrý dort!“ (Hrabák, J.: Od laciného optimismu k hororu. Praha: Melantrich: 1989. s. 96)
ANALÝZA SVÉHLAVIČKY
To, že Svéhlavička v mnoha ohledech porušuje konvence můžeme vidět už v tom, že se
autorka neomezuje pouze na milostný příběh, ale chronologicky sleduje celý život hrdinky od jejích čtrnácti let do stáří.
Dějovou osou prvního dílu, nazvaného Svéhlavička, příběh z penzionátu, je pobyt hlavní hrdinky, Zdenky Menšíkové („svéhlavičky“), v penzionátu v Ivanově Městci. Žije zde
v konfrontaci s ostatními chovankami, čímž dochází k formování jejího charakteru a názorů. V tom je vidět snaha spisovatelky po individualizaci hlavní hrdinky. V líčení humorných penzionátních příhod Krásnohorská plně uplatňuje své umění vtipu a ironie. Milostná
tématika se objevuje až v závěru knihy, kdy se vychovaná a vzdělaná „svéhlavička“ vrací
z penzionátu. Nechybí zde ovšem padouch, a to v podobě přelétavého, vypočítavého hejska,
Alfreda Panoše. Zdenka ho však zcela v duchu konvenční dějové výstavby odvrhne a věnuje svoji přízeň švarnému, úspěšnému, poctivému a oblíbenému studentovi práv, Jiřímu Sýkorovi.
Díl druhý, Svéhlavička nevěstou, je žánrově čistou zamilovanou historií. Děj se soustředí na
peripetie milostného vztahu Zdenky a Jiřího, jehož naplnění se staví do cesty Zdenčina příslovečná tvrdohlavost. Opět se objevuje na scéně záškodník Panoš, ale i tentokrát je
„chudák“ odstraněn ve prospěch hodnotnějšího člena trojúhelníku, Jiřího. Vše ale končí v
konvencích žánru, jak jinak než šťastně, tj. zasnoubením obou milenců. Z polohy úsměvně
viděné všednodennosti, připomínající rodinné romány Ignáta Hermanna, tak vybočuje pouze
pohnutá historie nešťastného manželství Jasanovského lékaře. V ní se to hemží sebevraždami i vášnivými přísahami u úmrtního lože. Při líčení milostného srozumění Zdenky a Jiřího se
ovšem Krásnohorská přidržuje zažitých konvencí. Důvodem bylo zřejmě to, že se tento typ literatury teprve rozvíjel, a tak si spisovatelka netroufala na osobité zobrazení těchto klíčových chvil v životech svých hrdinů.
„Zůstala-li jen jiskérka lásky ke mně ve vašem srdci – „ zašeptal Jiří, však více nemohl. Tu
Zdenka zajíkavými zvuky marně zkoušejíc mluviti, přitiskla ruce na prsa a se zrakem vzhůru - 16 -
obráceným, jako Ellen dnes ráno na hřbitově, zápasila s sebou samou, aby vyřkla těžké, přetěžké slovo, až vyrazila pracně ze sebe: „Jiří, Jiříčku!“
„Zdenuško!“ zaznělo jí v odpověď, a než se toho nadála, ocitla se v jakémsi teplém, slunném moři, jehož vlny ji měkce nesly k ostrovu krásnějšímu všech rájů světa. To byly vroucí slzy
jeho i její, které se mísily na jejich tvářích k sobě stulených; byla to jeho náruč, která ji opět vinula k tomu nejupřímnějšímu, jí sladce vrácenému srdci.“ (Sn., s.222)
Vzápětí po této milostné scéně následuje, příznačně pro Krásnohorskou, její zlehčení:
„Ohnivá pyramida zaplanula ve vratech, a v záři její Ellen, vystoupivši z kruhu, pronesla
s pyšným důrazem na každém ř krátkou, však demosthénsky památnou řeč: „Jiřímu a Zdence ať třikrát bouřně zahřmí sláva vysoko jako Řiřuřec!“ ( Sn., s.108 )
Již v tomto díle ovšem nacházíme také zatrpklost spisovatelky, ač ihned zlehčovanou, nad vlastním životem. Více je pak patrná v dalších dvou pokračováních:
„Do Prahy, pěkně po železná dráha,“ vyčítavě povzdychla Ellen, „to je nějaká oběť! Na kraj světa by bosa běžet přes hory a tšeba pšes može pro někoho koho mít ráda.“
„Bosa běžet pšes može – Elleno, na to se nevzmohla ani Drahomiř Bidýlková v žádném svém románě,“ posmívala se Zdenka.“ ( Sn., s.108 )
Třetí pokračování cyklu, Svéhlavička ženuškou, má už se zamilovanou četbou málo
společného. Stále častěji se zde projevuje sarkasmus osamělé, rozbolavělé spisovatelky, která ostatně nikdy neměla k jízlivosti daleko. Zdenka, obdařená trojicí rozpustilých, obtížně
vychovávatelných dětí jen s krajními obtížemi zvládá svou mateřskou a manželskou roli.
Zdenčině přítelkyni Ellen Greyové přisoudila E. Krásnohorská za manžela lidumilného, avšak nabručeného a nemajetného lékaře – vdovce se dvěma děvčátky. Ani osudy ostatních
chovanek z penzionátu nejsou právě něčím, po čem by čtenářky zamilovaných románů prahly. Z žádoucího doktora Dvoreckého se vyklube neurotický pedant, jemuž se s vzornou
Růženkou podaří stvořit příkladně maloměšťáckou domácnost. Krásnohorská neměla
slitování ani s mile prostořekou Lenkou: provdala ji za neurvalého obchodníka, učinila ji
matkou několika neduživých dětí a posléze ji nechala předčasně zemřít. Kdysi sebevědomá
Milada, nyní uvadající stará panna, pak v zájmu osiřelých dětí pokorně nastupuje po sestřině smrti na její nezáviděníhodné místo. A snad nejtrpčejším údělem stihla autorka
pseudobásnířku, bývalou Sapfó penzionátu, Drahomiř. Zvolila si z existenčních důvodů
sňatek s bohatým uzenářem a změnila se ve výstřední živnostnici, jež balí jitrnice do stránek svých románů, usilujíc touto neobvyklou cestou o jejich propagaci. V tomto díle tedy převládlo zatrpklé subjektivní vidění spisovatelky nad požadavky žánru. - 17 -
Z dívčí tvorby Elišky Krásnohorské naprosto vybočuje poslední díl seriálu o svéhlavičce, Svéhlavička babičkou. Že bude jiný naznačuje už to, že ho spisovatelka napsala pod
pseudonymem Tereza Dvorská. Jako by se k němu nechtěla hlásit. Bez znalosti okolností se opravdu zdá, že autorem je někdo jiný. Z celého posledního dílu je patrná jakási únava
stárnoucí, těžce nemocné autorky, hořkost ve vztahu k vlastnímu životu. Už v samém úvodu knihy nacházíme bolestně působící myšlenku: „Ale osud se neptá nikdy na to, co si člověk přeje. Snad právě proto staví mu balvany v cestu, aby ztužil jeho síly…“ (Sb., s.17)
Někdejší „svéhlavička“, nyní stará a životem notně poznamenaná žena, je zde už zcela mimo hru a pouze zpovzdálí sleduje lásky svých vnuček, tvořící dějovou osu knihy. K dalším
postavám z prvních tří dílů se autorka vrací jen krátkou poznámkou: „(…) doktor Sýkora byl
v mužném věku zhroucen zákeřnou nemocí. V téže době zesnuli oba rodiče Zdenčini, a ona se octla sama na světě. Její sourozenci šli vlastními cestami (…)“ ( Sb, s.17 )
Také dvě Zdenčiny dcery nechala autorka zemřít a rovněž syna Agatona odklidila ze scény: „Jiřina před nedávnem zamřela a Aga byl v Americe.“
( Sb, s.19 )
„(…) Maničku život po boku nemilovaného muže předčasně do hrobu skolil.“ ( Sb, s.21 )
Jakmile Krásnohorská v krátkosti skoncovala s původními hrdiny, objevují se zde zcela nové postavy. Osu děje tvoří milostný příběh zlatovlasé krasavice Lili, vnučky bývalé
„svéhlavičky“, a šlechetného, poctivého, udatného a ztepilého doktora Maxy. I tento román
má zcela podle konvencí žánru svého „narušitele“, a to v podobě ziskuchtivého, arogantního, neudatného a neztepilého barona Rodena, který se o Lili uchází. Ovšem asi v polovině
příběhu je odstraněn, a to tak, že se vytratí za bohatší nevěstou. Děj je velmi melodramatický
a graduje až k hrdinčinu neúspěšnému pokusu o sebevraždu, po němž pochopitelně následuje happy end. Ten však není happy endem v pravém smyslu slova, neboť milostné štěstí hlavní hrdinky hořce kontrastuje s bolestí její starší sestry, zamilované do téhož muže a odsouzené tedy ke staropanenství.
Opět se zde objevuje autorčina hořkost z nenaplněných snů vlastního života: „U okna arkýře stál Maxa. Jeho ruka byla ovinuta kol ramene Lilly, její hlavička spočívala na jeho rameni. Za nimi stála Helena se skloněnou hlavou. Sen j e j í h o života nebyl dosažen. Ale tím vroucněji modlila se za štěstí své sestry a štěstí toho, jenž byl a zůstane jejím ideálem.“ (Sb, s.216)
- 18 -
Zejména věta „Sen jejího života nebyl dosažen.“ zde působí jako vlastní bolestný pocit autorky. Opět se tedy i v tomto díle setkáváme se subjektivizací autorky.
Styl zpracování posledního dílu má se Svéhlavičkou, jak ji známe, pramálo společného.
Projevuje se to již v úvodu: spisovatelka, která se jinak vyznačovala nápaditostí a humorem, zde sklouzla do pouhé snahy naplnit konvence žánru. Čteme zde: „Nad rozkošným údolím,
snášela se teplá červnová noc. V dáli, na obzoru, lehce zachmuřeném, vroubeném lesnatým
návrším, obrážely se poslední červánky, zlatíce krvavou záplavou západ. Hřeben lesů se černě rýsoval v této potopě zlata a v údolí vesele zurčela Jizera. Teskná, sentimentální nálada
letního večera snesla se nad krajem. Doba, ve které i největší optimista zarazí úsměv na
bezstarostné tváři a odhaluje hlavu, zahledí se v bezdno noci. Slunce, to život dávající, život
budící slunce odstěhovalo se od nás, a mezi námi a jeho svitem je celá zeměkoule. Jsme sami,
ve tmě, hledíme bezradně do hloubi nebes, cítíme touhu svého života a účtujeme sami s sebou. Ale přece nejsme sami. Z údolí zaznělo veselé cvrlikání cvrčků, laškujících v trávě nedávno
posekané. Na mírném návrší tam za Jizerou píská hrbatý pasák, kterého obec z milosti živí, na fujaru. A ve vesničce rozezvučel se krátkými, trhanými tóny zvonek. Klekání. Poetická doba večera, ve kterou prósu vneslo bučení krav, vracejících se teprve z pastvy a volání vesnické mládeže, honící se v obcích na břehu Jizery. Ale dlouho netrvá tento večerní ruch (…)“ ( Sb, s.5 )
Tento, pro Krásnohorskou naprosto netypický, velmi dlouhý, důkladný a také velmi
sentimentální popis krajiny, žádné dialogy, žádné postavy jako v předešlých třech dílech,
pokračuje ještě několik odstavců. Pak následuje vnitřní monolog ponocného, postavy pro děj nepodstatné a nedůležité. Vůbec zde nenacházíme rozmarnost s jakou jsou psány tři předešlé díly.
Pro srovnání: první díl začíná živým monologem Zdenky ( svéhlavičky ) s tatínkem. Objevuje se zde pouze kratičký vnější popis hlavní hrdinky a vyjmenování přítomných osob. „Tatínku,
tatínku, naše Střela má štěňátka!“ S touto zvěstí přihnala se štíhlá, patnáctiletá dívka do
salonku, nevšímajíc si, že tam byl kromě rodičů ještě místní lékař Dr. Srnec, pak obecní rada Sýkora se svou paní i synem studentem a učitel Kročínský. Mladý Sýkora se dal do smíchu;
starší hosté hleděli na dívku mlčky, patrně vyrušeni z hovoru vážného. Nezaražena však ani
veselostí jednoho, ani překvapením ostatních, přitočila se mladá divoška k tatínkovi, aby mu zevrubně vyložila důležitou onu událost.“ (S., s.9)
Tento styl úvodu opakuje spisovatelka téměř ve všech svých románech. Ve Svéhlavičce nevěstou nejprve uvádí popis prostředí a situace. Ovšem opět je krátký a nezatížený - 19 -
zbytečnými detaily: „ Paní dlela právě v prostranné přízemní jídelně, kdež měla u sebe dětský
kočárek s malým Jiříčkem, nad nímžto zdánlivě klidně bděla; zatím však byla uvnitř dosti
ustrašena rozpálenou jeho hlavičkou a nepokojným jeho polospaním, vlastně bezvědomím, očekávajíc doktora Srnce, pro nějž byla poslala, aby muž nevěděl. Nepozorovala, v jak
zvláštním rozpoložení tento sám k ní vcházel místo očekávaného lékaře. Ani pan Menšík neměl zraku pro utajovaný nepokoj své choti, jsa příliš zaujat vlastními myšlénkami.“ (Sn., s.5)
Ihned i zde následuje dialog, tentokrát mezi manželi Menšíkovými: „Řekl jí hlasem, který měl zníti vesle, ale zněl velmi nejistě: „Má zlatá Aničko, víš-li, co nového?“ „Máš novinu, Richarde? Dobrou, či nepříjemnou?“ Zeptala se paní. „Ó, znamenitě dobrou, budeš překvapena“. Oznamoval pan Menšík (…)“ ( Sn., s.5 )
Ani v ostatních dílech nenajdeme luzné, přecitlivělé scény. Tak je tomu, v duchu konvencí, pouze v díle posledním. Jako by spisovatelka nechtěla sebe ani čtenáře zdržovat zbytečnou sentimentalitou.
Snaha omezit přílišnou nadnesenou rozcitlivělost, obvyklou v této době např. u Popelky Biliánové, se táhne jako červená nit všemi dívčími romány E. Krásnohorské. Na mnoha
místech nahrazuje sentiment rozmarným vtipem. Dovedně střídá citovost s humorem, polohy vážné, vyplněné ušlechtilým hnutím ducha, s polohami odlehčenými, v nichž kraluje
rozverný, leckdy až znevažující vtip: „Prosím tě Elleno, dej pokoj,“ odbývala ji vyčítavě; „k čemu mě vyrušuješ? Měla jsem právě myšlenku tak čarovnou – a teď jsem ji ztratila!“
obracejíc bleděmodré oči své unyle vzhůru, hryzla násadku péra v hlubokém zamyšlení. „Já pomůže ji hledat, ty nahože, já dole,“ škádlila ji Ellen shýbajíc se k zemi, jako by po něčem pátrala.“ ( S., s. 53)
„Ach Elleno, když jsem poprvé pekla zajíce – ach, zajíce nestahovaného, div, že ne i v kůži
chlupaté, a vůně podivná zvěstila zlo, a hrozný zajíc tvrdnul, tuhnul v skálu a neobměkčila ho všecka slanina, všecko koření, ba konečně ani všecky slzy mé, ač hojně na něj pršely, syčíce posměšně ve škvařící se mastnotě! Pekla jsem zaječí tu obludu tak dlouho, až byla upálená skoro na uhel, čehož také zasluhovala; pak jsem ji skryla jako corpus delicti, do kouta
za necky pod kbelík, a třesouc se jako po spáchaném zločinu, poslala jsem tajně do restaurace pro dvě porce pečeného zajíce, očekávajíc s bázní, nebude-li se muž náhodou hlásiti o jinou část anatomickou, jíž mi hostinská neposlala, ku příkladu o ocásek!“ (Sž., s.73)
- 20 -
„(…) Ó Zdenko, ó Zdenko, žel, žes vychovala potomstvo, nad kterým zpláče národ a já se
slzami a hněvem lámu berlu! Tvé nešťastné, zbloudilé děti, vyplivovaly náš výtečný salám, ano praskaly jej na koberec a na leštěnou podlahu, řkouce, že jest jim nanic, když jej cítí! Na tom však nedosti: tvá mláďata, Zdenko, rouhala se nejtklivějším básním mým, když jsem jim je
přednášela s tak vroucím srdcejemným výrazem, že by pohovky a židle byly mohly plakati!“ ( Sž., s.191 )
Jinde zas cituplné scény mezi milenci spisovatelka bohatě prokládá žánrovými obrázky
poklidného života v maloměstském Jasanově: „Cítil jen slast její blízkosti, jen milý půvab jejího zjevu a tajůplnou naději, že v srdci jejím klíčí proň pravá, vřelá láska, jen nerozvitá
dosud a sevřená v ostychu dívčím, jako v mladinkém poupěti. Volil cestu sadem, jež vedla do polí, a jakmile oba došli ze dvora za clonu prvních křovin zastavil krok a mimovolně chytil obě ruce Zdenčiny. Neviděl krásy úsměvného večera, patřil jen na líbeznou družku svou a
nevšiml si ani, že mu pomáhá vycházející zlatý srpek měsíce, aby rozeznal každý rys drahé její tváře. Jemný svit, jenž obléval pestré podzimní barvy stromoví, dle jeho zdání se prýštil z její sličnosti. Nepozoroval ani, jak je vzduch provanut svěžím dechem druhé otavy, čerstvě kol pokosené a třpytící se rosou (…)“ ( Sn., s.20 )
Na předchozím úryvku je rovněž dobře vidět úspěšná snaha Krásnohorské vystihnout detaily a obohatit jimi četbu. Ještě lépe je to patrné na popisu vánočního stromku: „Přípravy byly skončeny a Taťáně nastal hlavní úkol: řídit ověšení stromku. Podařilo se znamenitě.
K holubičce na vrcholku dán za soudruha Zdenčin kanárek, jenž o něco níže seděl, pohlížeje k ní po očku nahoru. Do vysokých těch končin zavěšeny květinové věnečky, kolem nich se pestřili motýli, obě blysknavé pavučiny třpytily se mezi nimi. Níže přišla červená a žlutá jablíčka, mezi nimi též zlacená, a hojně zlatých ořechův i oříšků, pod nimi následovaly
skvostné žaludy a šišky na větvích sem tam postříbřených jako jinovatkou a dole konečně, kde solný sníh hustě na větvích ležel, visely již jen třpytivé rampouchy. Řetězy zlatých hvězdiček
vinuly se od výše květnaté až do ledové této končiny.“ ( S., s.195 ), nebo na líčení slavnostně vyzdobené jídelny: „Uprostřed jídelny byl vyčarován stan z bílých látek a červených stuh, ze
chvojí, listnatých větvic a kvítí; kterak byl udělán, nebylo lze poznati. Pod stanem tím byl stůl
pokrytý prostěradlem, pestře selsky vyšitým, se stolu ve Zdenčině pokojíčku vzatým; opěradla
čtyř židlí ovinuta zelení, místo pro každou číšku na stole bylo naznačeno věnečkem z kopretin a hvězdníků.“ ( Sn., s.47 )
- 21 -
Na základě uvedených úryvků je patrné, že ve výstavbě románů volí spisovatelka, na svou dobu, poměrně novátorský přístup. Způsob popisu postav však zcela zapadá do žánrových tradic. Postavy zde fungují jako nositelé děje, mají jasné kontury a chovají se průhledně. Jednají od začátku až do závěru knihy podle úlohy, jakou jim autorka přisoudila.
Popisy osob jsou povrchní, zaměřené na vzhled, nikoliv na psychologické vykreslení:
„Nevypadala ani dost málo půvabně v nepořádných, skvrnami a povážlivými trhlinami vyzdobených šatech z kartounu, který, jak se zdálo, býval někdy modrým.“ ( S., s.10 )
„Růžové světlo západu bylo skvělým pozadím za postavou svěží dívky, na jejíž tváři hrála dovádivá radost(…)“( Sn., s.8 )
„Pan Menšík, Zdenka i Jiří pozorovali skleněnými dveřmi každé hnutí malého hubeného
doktora, jehož posunky vypadaly vždy prudce, jakoby se zlobil, jehož hlas zněl břitce jako
samá důtka, jehož čelo bylo svraštěno jako v hněvu, ale jehož srdce bylo dobré jako čisté zlato a jehož celý život byl nepřetržitá, starostlivá ochota ve službách soucitu a milosrdenství.“ ( Sn., s.17)
„Je to Jiří Sýkora z Jasanova, právník šest stop dlouhý, čtyřiadvacet let starý, má dobré srdce, modré oči a popozejtří doktorát.“ ( Sn., s.93 )
„Stála před nimi statná kvetoucí, v plné kráse a síle zdravé, svěží ženy, žádným červem
zármutku nerozhlodaná, zářící ohněm života a jakýmsi samostatným sebevědomím, které ještě upomínalo na bývalou svéhlavičku, ale dodávalo mladému jejímu zjevu oné důstojnosti, která na první pohled budí v lidech uctivost. Byla z těch osobností, na kterých i cizí oko vidí hned, že si nedají ublížiti beztrestně.“ ( Sž., s.48 )
Rovněž zde můžeme pozorovat černobílé dělení postav na dobré a špatné, přičemž záporných postav je zde minimum. Když se nějaká objeví, v průběhu děje se napraví. To můžeme vidět například na postavě hrdinky. Zlým, nenapraveným a nenapravitelným ponechává autorka pouze nebohého Alfreda Panoše. To ale zcela odpovídá požadavkům žánru, neboť zlý sok
kladné vlastnosti mít nesmí. Jinak se setkáváme s dobromyslnými poctivci, znalými etikety i
morálních zásad. Zřejmě v zájmu zachování a podtržení výchovné funkce románů. Výchovné tendence jsou zde zřejmé, ovšem i přesto se Krásnohorské daří udržet charakter lehké četby. Maminka napomíná Zdenku: „(…) nejde jen o tvůj oblek , ale o slušnost vůbec milé dítě.
Vstoupilas a zapomnělas pozdraviti; přerušilas vážný hovor tak dětinskou řečí, že by slušela jen malému děcku. Buď rozumna, nelibuj si v bezohlednosti, která tě nezdobí.“ ( S., s.11 )
- 22 -
Vtipné poučení Američanky Ellen: „Už zas? Kseš udělat nový kotrmelec? Ty, ty, hrr – šumivý prášek jeden! Ptá se tě někdo, ksi nebo neksi? Co tvůj tatínek se slečnou žeditelkou udělat, je dobže, oni vědí proč, a ty, holoubek, ty ještě poslouchat a ne poroučet, víš? My oba dva ještě zelený žabky -“ ( S., s.114 )
Slečna Hodanová v penzionátě: „Dítě musí umět prositi! A zvláště dívka. Ó Zdenko, i ty se tomu naučiti musíš, - ještě není zmeškáno!“ pravila slečna Hodanová velmi rozechvěna.
„Zdeničko, kéž by má slova měla tolik moci nad tebou, aby tě probudila z tvé zaslepenosti!
Nauč se ustupovati, mé dítě, a přede vším nauč se ovládati sebe! Nenaučíš-li se, procvičí tě
život v krušné své škole a způsobí ti mnoho žalosti i hoře. Věř mi, vzdor a zpupnost jsou zlým plevelem v srdci dívčím a vybují-li přílišně, udusí leckdy v něm city nejlepší a nejsvětější!“ A opět maminka: „Paní Sýkorová spěchala ihned políbit tě jako matka, i jest beze všech odmluv tvou povinností učiniti totéž jako dcera.“ ( Sn., s.43 )
Kromě výchovných tendencí poukazuje Krásnohorská také na důležitost vlastenectví, což
dokazují četné narážky ve všech dílech Svéhlavičky: „Ústav je v Ivanově Městci, rozumí se,
že jest ryze český, sice bych vám ho nedoporučoval, a jakou výhodou jest krásné jeho okolí!“ ( S., s.114 )
„Ještě nevěřím,“ namítla Zdenka; „Andulka sice mnoho brala lehce, ale Češka byla vždy
upřímná, vlastenecky vychovaná; a že by si vzala Němce? Tak bych se v ní byla klamala?“ ( Sn., s.222 )
V souladu se svými společenskými snahami zdůrazňuje cenu ženského vzdělávání:
„Co na tom záleží? Však je dívkou a nebude učencem,“ pravil pan Menšík a v rozčilení vstal. „Dovede-li napsati dopis a umí-li množilku, ví toho pro život dosti.“ ( S., s.17 )
„Já ale nechci být v domácnosti úslužnou!“ bránila se Zdenka s nezpůsobnou pohrdlivostí; „to by mi scházelo! Snad si myslíte abych tam v kuchyni pomáhala a v pokojích poklízela? K tomu jsou ty zástěry?“
„A kdyby!“ připustila matka; „žádná počestná práce není hanbou, každá jest ctí, úslužnost však a skromnost jsou dívce tím větší ozdobou, čím vyšší jest její společenský stupeň a jmenovitě její vzdělání.“ ( S., s.24 )
„Roztomilé slovíčko: povinnost! Pozor - - snad povinnost k němu, milostpánovi Jiřímu?! Dle všeho má se státi mou vrchností a já jeho poslušnou poddanou…“ ( Sn., s.31 )
- 23 -
„Jenom mi řekněte Ellenko naše, až ona slečna vystuduje medicínu, co s ní potom bude
dělat?“ „Doktorát bude dělat a pak bude lékařkou,“ zvěstovala Ellen; „ktěla by ráda někam daleko, do Asie, do Sibiže, a na východ; kse cestovat a léčit.“
„Odvážná dáma!“ mínil pan Menšík, s údivem kroutě hlavou. „Odvážilo se jich již více, pravda, ale zdá se mi přece jen, že se takové mužské povolání pro dámy nehodí.“ ( Sn., s.91 )
„Kdybyste stonaly Elleno i Zdenko,“ rozvážně promluvila paní Menšíková, „a kdyby taková doktorka Taťána byla na blízku, myslím, že byste obě s menším otálením běžely k ní o radu,
než i k tak výtečnému lékaři, jako je náš doktor Srnec! A s menším ostychem než jemu byste jí pověděly, co vám schází.“ ( Sn., s.92 )
RECEPCE DÍVČÍ PRÓZY E. KRÁSNOHORSKÉ
Podle zaměření lze prózu E. Krásnohorské rozdělit do tří skupin: první zahrnuje prózu pro
dospělé, kam náleží memoáry. Druhou skupinu tvoří tvorba pro dětské čtenáře a třetí oblastí je tvorba pro dívky, kde převažují příběhy s dívčí hrdinkou.
Prozaická tvorba Elišky Krásnohorské představuje kolem třiceti položek. Z hlediska kvantity tedy tvoří nejrozsáhlejší odvětví její tvorby. Přesto ji práce o Elišce Krásnohorské většinou
obcházejí taktním mlčením. Z dobových recenzí se dívčí prózy týká jen nepatrné množství. Ferdinand Strejček ve své monografii hodnotí její dívčí prózu pouze povrchně, jmenovitě
vyzvedá tři čtyři povídky: „Je zcela na snadě, že dívčí románky od Elišky Krásnohorské mají
vesměs hluboce etický základ, ani jediná snad není psána pro pouhou kratochvíli. Jsou po této stránce neobyčejně cenné a účinné a ani po umělecké hodnotě se jim ničeho nenedostává.“ (Strejček, F.: Eliška Krásnohorská. Praha s.60 )
Ani Bohumila Šretrová ve své studii o E. Krásnohorské z roku 1948 se prózou příliš
nezabývá, v podstatě ji jen glosuje: „Jak daleko je i zde před svou dobou, oceňujíc člověka podle jeho charakteru, práce a snažení, nikoli podle titulu nebo majetku, často jen
zděděného!(…)Dnešní doba se ovšem na tyto knížky dívá zcela jiným kritickým okem, ale vždy vděčně uznává, co znamenaly a co vykonaly pro generaci, pro niž byly nasány.“ (Bohumila Šretrová, Kdo je Eliška Krásnohorská, Praha 1948, s.20)
Sborník studií k 100. výročí spisovatelčina narození si sice všímá jednotlivých odvětví její činnosti, o dívčí próze však studii vůbec nepřinesl a také Zdeněk Pešat se ve svém výboru z díla E. Kásnohorské omezuje pouze na ukázky ze spisovatelčiných memoárů. - 24 -
V Dětské literatuře české O. Pospíšila a V.F.Suka nacházíme nepříliš lichotivou kritiku na dívčí romány: „K starým vadám spisovatelčiným přistupují v těchto látkách nové,
charakterizující tento druh zhoubné dívčí četby: aristokratické, nebo aspoň velmi zámožné prostředí, cizí českému demokratizmu, rozhýčkané a rozmazleně vychovávané hrdinky,
nectnosti, rozmary a výstřednosti jejich v kontrastu chudých, trpělivých a ctnostných dívek
prostého rodu atd. Těmito knihami, bohužel hojně čtenými, nepovznesla Krásnohorská úroveň četby pro mládež.“
(O. Pospíšil a V. F. Suk, Dětská literatura česká, Praha 1924, s. 141)
Populární dějiny literatury československé Gustava Pallase z roku 1921 se o Krásnohorské, jako o autorce dívčích románů, nezmiňují vůbec. Vyzdvihují pouze její tvorbu básnickou a literárně kritickou.
Tento nedostatek recenzních materiálů nepostihl jen dívčí romány E. Krásnohorské. Dobový
kritický ohlas v této oblasti tvorby na přelomu 19. a 20. století prakticky neexistuje. Nezbývá tedy, než se spokojit pouze s drobnými zmínkami a narážkami.
Vyjdeme-li z výše uvedené analýzy knih o Svéhlavičce, lze s určitostí konstatovat, že dívčí romány E. Krásnohorské nevynikají závratnými uměleckými kvalitami. Na všech jejích dívčích prózách je ale zřejmé, že byly psány účelově, jako podpůrný prostředek v jejím
vlasteneckém a emancipačním snažení. Umělecké hodnoty tedy nebyly pro autorku na prvním místě.
Účel, pro který byla tato literatura vytvořena, ovšem splnila dokonale. O tom svědčí rovněž četné kladné ohlasy ze strany čtenářstva, uváděné například v Ženských listech.
- 25 -
ZÁVĚR:
Jak dokazují četné citáty z dívčích próz E. Krásnohorské, kterými je tato diplomová práce
zhusta proložena, Svéhlavička zaujímá ve vývoji dívčí četby zcela specifické místo. Množství citátů bylo nutno uvést pro lepší představu o způsobu, jakým Krásnohorská pro dívky psala. Často svědčí o jejích názorech na postavení ženy a mají zde demonstrovat také autorčinu
dovednou práci s vtipem a ironií, jež je patrně příčinou velké čtenářské obliby Svéhlavičky. Ve svých výchovných povídkách pro dívky Krásnohorská nevykazuje dívčí dorost do
kuchyně, přiznává mu právo účastnit se intelektuální činnosti. Vůdčí úlohu však stále ještě, s ohledem na společenskou situaci, vyhrazuje mužům.
I tak ale Krásnohorská vytváří ve Svéhlavičce nový typ hrdinky, na svou dobu emancipované, na který se snažily ostatní autorky navázat. Z tohoto pohledu má Svéhlavička Elišky Krásnohorské roli takřka průkopnickou.
Samozřejmě v jistých ohledech se Krásnohorská musela držet konvencí, proto cílem této diplomové práce bylo nejen vyzdvihnout výjimečné prvky jejích dívčích próz, ale také poukázat na to, kde byla nucena zachovat tradice žánru.
Hlavní rozdíl mezi Krásnohorskou a ostatními autorkami dívčí prózy lze spatřovat
v samotném účelu této tvorby. Zatímco autorky jako Pittnerová, nebo Biliánová psaly
za účelem ryze komerčním, Krásnohorské měly dívčí romány přispět v jejím emancipačním a vlasteneckém boji. Byly pro ni tou nejlepší cestou, jak promluvit k co nejširší ženské čtenářské obci.
Závěrem lze tedy konstatovat, že Svéhlavička E. Krásnohorské znamenala
ve své době důležitý průlom v pohledu na postavení ženy, čímž také přispěla k ženské emancipaci.
- 26 -
POUŽITÁ LITERATURA Prameny:
Krásnohorská, E.: Svéhlavička. Praha: R. Storch, 1898.
Krásnohorská, E.: Svéhlavička nevěstou. Praha: R. Storch, 1899.
Krásnohorská, E.: Svéhlavička ženuškou. Praha: R. Storch, 1903.
Krásnohorská, E.: Svéhlavička babičkou. Praha, 1907. (pseud. T. Dvorská)
Literatura: Antošová, P.: Eliška Krásnohorská. Sborník k 100. výročí narození. Ročenka chudým dětem, Brno, 1947.
Hrabák, J.: Od laciného optimismu k hororu. Praha: Melantrich: 1989.
Krásnohorská, E.: Co přinesla léta, sv. I. Praha – Smíchov: Vaněk a Votava, 1928. Krásnohorská, E.: Literární konfese. Blatná, 1947.
Krásnohorská, E.: Z mého mládí. [v Praze]: Vaněk a Votava, 1920
Mocná, D.: Červená knihovna, studie kulturně a literárně historická. Praha: Paseka, 1996. Pallas, G.: Populární dějiny literatury československé. Praha: Česká grafická unie, 1921. Pešat, Z.: Předmluva. In. Eliška Krásnohorská. Výbor z díla, sv. I. Praha 1956
Polák, J.: Přehledné dějiny české literatury pro děti a mládež a četby mládeže, Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1987.
Pospíšil, O. a Suk, V.F.: Dětská literatura česká. Praha: Státní nakladatelství, 1924. Sedlák, J.: Epické žánre v literatúre pre mládež. Bratislava: Slovenské pedagogické nakladatelstvo, 1972.
Sirovátka, O.: Literatura na okraji. Praha: Československý spisovatel, 1990.
Slabý, Z.K.: Dívky pro román. Praha: Státní nakladatelství dětské knihy, 1967.
Strejček, F.: Eliška Krásnohorská. Praha, 1922
Strejček, F.: Z literárního soukromí E. K. Mladá Boleslav, 1941 Šretrová, B.: Kdo je Eliška Krásnohorská. Praha: Orbis, 1948.
Vlašín, Š. a kol.: Slovník literární teorie. Praha: Československý spisovatel, 1948 Vlašínová, D.: Eliška Krásnohorská. Praha: Melantrich, 1987.
- 27 -
