AVE Z
LOMEČKU
DUBEN 2009 2009
2
AVE DUBEN
Kde se Slovo stalo tělem (dokončení z minulého čísla) Tři lodi loretánské baziliky jsou ověnčeny dvanácti národními kaplemi: kaplí Nejsvětější svátosti zvanou francouzská, americkou kaplí Nanebevzetí, kaplí sv. Kříže, kaplí německou, polskou a vévodů z Urbina, španělskou kaplí sv. Josefa a švýcarskou kaplí sv. Anny a sv. Jáchyma. Našim národům je věnována kaple slovanská, která je zasvěcená svatým Cyrilu a Metodějovi. Je to obrovitý komplex budovaný po staletí, svědectví víry mnoha národů a výraz vděčnosti tisíců poutníků ze všech končin světa. Na dveřích baziliky čteme nápis: „Na celém světě není svatějšího místa, neboť zde se Slovo stalo tělem a zde se narodila panenská Matka.“ Svatý dům – Santa Casa, který stojí pod kupolí uprostřed baziliky, byl z podnětu papeže Julia II. z vnějšku celý obložen překrásným mramorovým obložením s reliéfy znázorňujícími události z Mariina života. Na výzdobě se podíleli nejlepší umělci v čele se slavným Donatem Bramantem. Vnitřní prostora Svatého domu je ponechána v původní podobě, tj. je zde holé kamenné zdivo. Místnost je dlouhá 9,52 m, široká 4,10 m a vysoká 4,30 m. Zdi jsou postaveny z kamenů, jaké se nachází v okolí Nazareta. Geologové potvrdili, že hornina, ze které je Svatý
dům postaven, se v italské provincii Marche nenachází. Technika opracování kamenů je shodná s tou, jaká byla rozšířena v Palestině v římské době. Na kamenech bylo nalezeno asi šedesát starých grafitti. Mnohé z nich se podle expertů shodují s nápisy pocházejícími ze starověké židokřesťanské Svaté země. Nicméně nechceme zamlčet, že legenda o zázračném přenesení Santa Casy měla a stále má své odpůrce. Na otázku, jak si tedy tito skeptikové představují, že se Santa Casa dostala ze Svaté země do Itálie, odpovídají, že byla patrně rozebrána při křižáckých výpravách, kameny na lodích převezeny do Itálie a zde opět poskládány. Je třeba si přitom uvědomit, že konečný důsledek přenesení – ať už zázračného nebo přirozeného – je úplně stejný: Santa Casa v Loretě je tím skutečným domem z Nazareta, ve kterém se zjevil Panně Marii archanděl Gabriel a kde Svatá rodina po léta žila. Ostatně to, že se nejedná o nějaké obyčejné místo, potvrzuje Bůh nesčetnými zázraky, přičemž tří zázračných uzdravení se dostalo přímo papežům! Kromě již zmíněného Pavla II. zde byli zázračně uzdraveni také Pius II. a blahoslavený Pius IX. Ten jako chlapec putoval do Loreta se
20. ročník svojí matkou každý rok. Jako jinoch vstoupil do semináře. Byl to bystrý student, ale nebylo možné očekávat, že bude někdy vysvěcen, protože trpěl epileptickými záchvaty. Jeho přítel papež Pius VII. mu radil: „Zřekni se sám sebe a dej se do rukou Panny Marie. Volej k ní: „Zachraň mě!“ Panna z Nazareta je tvoje budoucnost!“ Mladý muž poslechl a putoval znovu do Loreta, aby se modlil za své uzdravení. A Panna Maria jeho modlitbu vyslyšela! Úspěšně dostudoval a později jako papež vyhlásil dogma o Neposkvrněném Početí. Loreto pak navštívil ještě sedmkrát. V Santa Casa žili nejsvatější osoby všech dob: Pán Ježíš, jeho Matka Panna Maria a svatý Josef. Není tedy divu, že svatyně vždy přitahovala mnohé, kteří se také vydali na cestu svatosti. Na mramorové desce v bazilice jsou vytesána jména 39 světců a 22 velmi svatých lidí, kteří navštívili Loreto jako poutníci. V roce 1846 jich už bylo sto šedesát! Kolik bychom jich asi napočítali dnes po dalších sto šedesáti letech? Jmenujme alespoň několik nejznámějších: sv. Ignác z Loyoly, sv. František Xaverský, sv. Karel Boromejský, sv. František Saleský, sv. Filip Neri, sv. Kamil de Lellis, svatá Brigita Švédská, sv. Alfons z Liguori, sv. Ludvík Maria Grignion z Montfortu, sv. Don Bosco, sv. Terezie z Lisieux a mnoho dalších. Na oltáři Santa Casy je socha Černé Matky Boží Loretánské. Podle nejstarších záznamů zde byla uctívána ikona temně červené barvy, která
3
vlivem neustále hořících svící a olejových lamp zčernala. Začátkem 16. století byla nahrazena soškou z jedlového dřeva natřenou hnědou barvou, která časem také zčernala. Bohužel, tato soška podlehla velikému požáru v roce 1921. Svatý otec Pius XI. Nechal vyřezat pro svatyni sošku novou, a to ze dřeva cedru, který rostl ve vatikánských zahradách. Tuto sochu pak intronizoval v Sixtinské kapli a vlastníma rukama korunoval Ježíška i jeho Matku. Poté byla plastika vystavena jeden den v bazilice Santa Maria Maggiore a odtud přenesena do Loreta. O svátcích a slavnostech je Matka Boží a Svaté Dítě odíváno do roucha ze zlata a hedvábí. Drahokamy na rouchu jsou manželské klenoty rakouské katolické císařovny Marie Terezie a mají nevyčíslitelnou cenu. Papež Benedikt XV. inspirován zázračným přenesením Santa Casy prohlásil v roce 1920 Pannu Marii Loretánskou za patronku letců a letectví. Když se o sedm let později Charles Lindbergh připravoval na první přelet Atlantického oceánu, vzal si sebou do letadla malou medailku Panny Marie Loretánské. Ve svých pamětech pak doznává, že mu Panna Maria doslova zachránila život. Když při letu únavou usnul, probudilo ho tiché zvonění: byla to tato medailka, která visela připevněná v kabině a cinkala o stěnu. V té době ještě neexistoval autopilot a letec musel být plně soustředěný po celou dobu letu, který trval více než 33 hodin. Protože je Panna Maria Loretánská patronkou letců a letectví, bylo město Loreto
4
AVE DUBEN
zvoleno za jedno ze sídel italského vojenského letectva a sídlí zde rovněž Muzeum historie letectví, jediné muzeum tohoto typu v Itálii. Samostatné pojednání by si zasloužily Loretánské litanie – královna mariánských modliteb, které nesou jméno této svatyně. Je to vůbec nejkrásnější mariánská modlitba, ve které Pannu Marii vzýváme nejkrásnějšími a nejvznešenějšími tituly, kde připomínáme její výsady, krásu a ctnosti. V podobě, v jaké je známe dnes, byly schváleny v roce 1587 papežem Sixtem V. Od roku 1631 je zakázáno k nim bez souhlasu Svatého stolce cokoliv přidávat. Naposledy byly přidány invokace: „Královno, počatá bez poskvrny hříchu dědičného“, kterou přidal bl. Pius IX. po vyhlášení dogmatu o Neposkvrněném Početí; Lev XIII. přidal dvě invokace: „Královno posvátného růžence“ a „Matko dobré rady“; Benedikt XV. přidal v roce 1915 „Královno míru“; Pius XII. v roce 1950 po vyhlášení dogmatu o Nanebevzetí „Královno na nebe vzatá“; Pavel VI. po skončení II. vatikánského koncilu „Matko Církve“ a konečně Jan Pavel II. připojil zatím poslední invokaci „Královno rodin“. V noci z 5. na 6. července 1944 byla bazilika v Loretu bombardována německým letectvem. Dva vojáci spojeneckých armád, z nichž jeden byl protestant, pozorovali, jak v obrovské výšce na kupoli dómu, pod kterou se nachází Santa Casa, přechází paní s dítětem v náručí. Později o tomto
svém zážitku svědčili biskupovi Loreta Mons. Gaetanu Malchiodimu. Před více než rokem 21. března 2008 se po dlouhých letech nečekaně přihlásila další svědkyně tohoto zjevení, paní Gabriela Gianuizzi Cipriani, dlouholetá obyvatelka Loreta, která vydává toto svědectví: „Večer 5. července 1944 jsem seděla u dveří svého domu na venkově, v prvním patře, v usedlosti Villa Konstantina u Loreta, kam byla moje rodina evakuována z Ancony. Byla jsem sama, protože lidé, kteří s námi bydleli, se šli schovat dolů do sklepa. Byli vystrašení hlukem letadel, která přelétávala nad Loretem. Letadla shazovala na dóm zápalné bomby a měděný krov kopule se začal tavit. Viděla jsem dva potůčky, jak stékají dolů, jeden na severní straně, druhý na jižní. Viděla jsem před sebou kopuli osvětlenou raketami a mezi plameny a stíny jsem viděla ženu v plášti, který jí pokrýval hlavu a ramena. Její obličej byl velice smutný a pohybovala se velmi vzrušeně sem tam, bez přestání, a chovala přitom na rukou dítě. I po mnoha letech mám tuto scénu stále před očima a cítím potřebu vydat toto svědectví.“ Paní Gabriela se rozhodla veřejně svědčit poté, když se zúčastnila konference, na které jistý duchovní popíral autenticitu Loreta. Velmi ji to popudilo, takže se rozhodla promluvit o svém zážitku, který je podle jejího přesvědčení důkazem toho, že Panna Maria přišla zachránit svůj skutečný pozemský domov před devastujícím bombardováním. (Petr Hadraba, Summa sumárum č. 3/2009)
20. ročník
5
JARNÍ pouť 4. dubna 2009 Letošní první dubnová pouť připadla na sobotu před Květnou nedělí, což bylo znát i na účasti poutníků, kteří toužili přijmout svátost smíření. Krátce po 9. hodině zasedl do zpovědnice hlavní celebrant mše sv. P. Josef Dominik Doubrava O. Praem. ze Lhenic, který zastoupil omluveného Otce arcibiskupa Karla Otčenáška. Ten
poslal poutníkům dopis, který byl hned v úvodu přečten. Otiskujeme jej níže v plném znění. Při mši sv. pak obětavě zpovídal P. Pavel Liška z Netolic. Po mši sv. pak následovaly zpívané loretánské litanie a poté závěrečné požehnání milostnou soškou a její uctívání poutní den ukončilo.
Pozdravný dopis Mons. Karla Otčenáška +!
Ave Maria et Joseph! Drazí přátelé, lomečtí poutníci! Už někdy na podzim jsem Vašemu otci Patrikovi slíbil, že na předvelikonoční mši svatou na Lomeček rád přijedu. Já však už teď musím vždycky přidat, že je to slib podmíněný. Víte, že už mám na krku devadesátku, a to už člověk musí počítat se všemi okolnostmi, které jsou věku úměrné. Přesto jsem skoro do poslední chvíle předpokládal, že se mi přece jen podaří přijet mezi Vás, i když jsem nějaké ty zdravotní obtíže cítil. Nyní se však připojily další obtíže, spíš cestovního a osobního rázu, já si už nemohu troufnout vydat se na delší cestu bez svého průvodce, a ten tu má na starosti organizaci setkání mládeže – a nakonec ještě problém s autem... Prostě musel jsem to vzdát. Přesto bych Vás aspoň rád pozdravil a ujistil Vás, že na Vás všechny vzpomínám a že při mši svaté budu v duchu s Vámi. V současné době jistě i mnohé z Vás znepokojuje situace v naší vlasti.
Teprve budoucnost ukáže, co je a není správné. Říká se, že historie je učitelkou života. Když jsem v mládí v Římě studoval na kněze, probírali jsme samozřejmě dějiny celé Církve – z pohledu vatikánského. Můj nynější nástupce je znám svými vědomostmi o souvislostech s historií Církve v Čechách a ovšem v naší diecézi – je obdivuhodné, jak se všechno prolíná a jak se přečasto události opakují. Historie však není hřbitov (tedy konec, podle nevěreckých představ), ale jsou to kořeny, z nichž stále žijeme. Je potřebí z nich čerpat a očišťovat je, aby vyrostly nové zdravé ratolesti. V padesátých letech jsme se těmito tématy mnoho zabývali v kriminálech, kde jsme se octli pro víru v Ježíše Krista, pro Jeho Církev. Mohu Vás ujistit, že jsme na Vás stále mysleli, že jsme pro Vás žili, přímo „pro Vás dýchali“. Z těch plánů do budoucna, které jsme tehdy promýšleli, se ovšem nemohlo
6
AVE DUBEN
uskutečnit zdaleka všechno, ale zato nám svoboda přinesla nové možnosti, jež jsme vůbec netušili. Bylo nám jasné, že pravdivá informovanost je nejvýš potřebná. Dnes máme náš tisk – kromě KT má každá diecéze svůj časopis (např. u nás je to IKD – Informace královéhradecké diecéze, jež byly vydávány už v 80. letech jako samizdat), ale vůbec se nám tehdy nesnilo, že budeme mít radiovou stanici PROGLAS a televizi NOE. Ale plánovali jsme po vzoru Dona Boska farní oratoře – pro to teď nejsou většinou ve farnostech podmínky při dnešním nedostatku kněží. A uvažovali jsme také o „volontérkách“ – jako tehdy měli chlapci povinnou dvouletou vojenskou službu, měli jsme zato, že by i dívky mohly takto sloužit dobrovolně jako charitní a farní pomocnice: rok by měly na přípravu a pak by rok pomáhaly ve službě Církvi, vlasti, Charitě. Toto se pomaličku přece jen začíná uskutečňovat, ale když není povinná vojna, týká se to dnes i chlapců. Cítíme, jak je taková služba naléhavě potřebná. Byli tehdy s námi i tři řeckokatoličtí, dnes už blahoslavení.
O.arcibiskup Gojdič, O.biskup Hopko a redemptorista O.Trčka, kteří měli velké pedagogické zkušenosti. Byla to však také pro mne – tehdy „novopečeného“ biskupa, kterého Svatý otec určil pro katedrálu Ducha Svatého, doba zrání a vnitřních meditací, zaměřených především na činnost Třetí Božské Osoby v Církvi i ve světě. Od té doby po všechna léta jsem toto tajemství ze všech stran promýšlel a dospěl jsem k přesvědčení, že hlavním úkolem Ducha Svatého je láska – třetí božská ctnost – ve formě univerzálního spřátelování, jež v sobě zahrnuje nejen vzájemnost mezi lidmi, ale s celým stvořením vůbec, včetně andělských sborů – a konečně ústí v Nejsvětější Trojici, která je jeho pravzorem a prototypem, ale hlavně jeho pramenem. To není ovšem možné bez autority – ta však je zaručena odstupňovanou účastí na autoritě Krista – věčného Velekněze, jak ji dostáváme při nezrušitelném svátostném znamení ve křtu, biřmování, ordinaci, případně konsekraci. A nakonec má všechno vyznít ve slavnostní doxologii: „Sláva Otci i Synu i Duchu Svatému!“ Amen.
Z promluvy jsme vybrali Bratři a sestry! Víme, že rozladěný přijímač, ať už rozhlasový nebo televizní, člověku neslouží. Tak nějak rozladěné může být i naše nitro. Právě v době postní, zvlášť nyní před Velikonocemi, máme dát do pořádku svoje nitro, abychom nepřijímali
skutečnost zkresleným způsobem. Svět vstupuje do našeho života a my potom nerozpoznáme, co je vůle naše nebo vůle světa nebo vůle Boží. Katoličtí křesťané máme svátost smíření, která napomáhá tomu, „dát si to s Bohem do pořádku“. To ale neznamená jen vysypat hříchy, jako vysypete koš
20. ročník na odpadky a máte zase pocit čistoty. Vyladit se můžeme jen tehdy, když přijmeme Boží slovo. Základem pro všechna náboženství vycházející z Abraháma je Desatero. Nejenom ho umět znát, ale také ho zachovávat. Když probereme jenom nadpisy jednotlivých přikázání, tak jsme rychle hotovi. Jak to říkal jeden, který se zpovídal: „Nikoho jsem nezabil, nikoho jsem neokradl, tak jsem svatý.“ Lékař, když zjišťuje nemoc, zkoumá pořádně, co je příčinou toho, že naše orgány v těle nejsou pořádku. Proto vás překvapím, když si dnes místo dlouhého uvažování vykonáme zpytování svědomí. Otázky nejsou řečeny jen tak, ale proto, abychom zkoumali sami sebe. Ne svoji tchyni nebo někoho z rodiny, sousedů, ale sebe. A každý poznáme, kde jsme slabí a kde potřebujeme obnovu. První oblast, to je vztah k Bohu. Jestli jsem věřící, tak všechno stavím na tom, jestli můj vztah k Bohu není umělý, nebo nesený okolím, ale vychází z mého srdce. Je Pán Bůh nejbližší a naprosto nejdůležitější v mém životě? Je Bůh ve středu mé pozornosti nebo jen na okraji? Věřím z hloubi srdce, že on je zdrojem i cílem mého života? Věřím tomu? Je má modlitba setkáním s Bohem, anebo jen záležitostí zvyku a odříkávání? Snažím se o modlitbu soustředěnou? Nemodlím se jen v nouzi? Naše modlitby budou vždy nedokonalé, kdybychom se rozkrájeli, ale nesmí být nedbalé, to znamená: udělám všechno pro to, aby prostředí, kde se modlím bylo co nejvhodnější. Aby moje modlitba nebyl jen nějaký
7
psychologický výcvik, ale aby to bylo skutečné, tajemné setkání s Bohem a nemusím nikam do vesmíru. Bůh je všude nablízku. Vážím si tajemství Eucharistie? Slavím ji nebo jenom odstojím, odsedím? Zúčastňuji se eucharistické hostiny? Svaté přijímání není odměna, ale posila. Je to lék a ne medaile. Je pro mě neděle dnem Páně? Dnem prohloubení života s Bohem náboženskou četbou, modlitbou, náboženským vzděláním sebe, svých dětí, dnem rodinného společenství, skutků lásky? Znáte to – jaký den nedělní, taký den poslední. Je pro mne pátek dnem kajícnosti? Mám snahu Boha stále lépe poznávat, vzdělávat se ve víře? Kdy jsem se naposled zamyslel nad svou vírou? Je moje víra síla nebo jenom zvyk? Jak moc mi leží na srdci věc Božího království v naší rodině, v zaměstnání, ve farnosti? Nezlobím se, nehněvám se, nepomlouvám, nemluvím s někým z farní obce? O prvních křesťanech říkali tehdejší pohané: „Podívejte se, jak se mají rádi, jak si pomáhají“ A jak je smutné, když řeknou: „Podívejte na ty křesťany, jak se hádají mezi sebou a dokonce pomlouvají!“ To jsou hrozné hříchy! To byla oblast vztahu k Pánu Bohu. Všechno stojí na modlitbě. Když si člověk nenajde čas pro modlitbu, jeho víra neporoste, nebude sílit a nebude odolná vůči různým pokušením. Druhá oblast je vztah k bližnímu. Bližní je ten, který je mi nablízku a v každé chvíli to může být někdo jiný. Otázky: Snažím se vidět v každém bližním Krista? Znám svoje možnosti a své poslání v konání dobra?
8
AVE DUBEN
Nejsem pohodlný sobec? Dovedu se obětovat pro druhé? Spoluvytvářím dobré rodinné vztahy a dobré ovzduší doma? Je naše manželství obrazem vztahu Krista a církve? Je pro mě manželství nosný životní vztah? Mám k manželce, manželovi opravdovou lásku? Mám zájem na tělesném a duchovním dobru manžela, manželky? Stává se vztahem ke mně lepší? Je v manželském setkání opravdu láska nebo jen pud? Věnuji se křesťanské a osobnostní výchově dětí? Je smutné, když křesťané řeknou: „Ona je taková doba!“ To není omluvitelné! Když je změněná doba musí člověk změnit přístup do té doby. Kdybychom se takto vymlouvali, jsme jako první člověk Adam, který se také vymlouval na svou ženu: „Ona mi dala!“ Výmluvy neplatí! Mám úctu k Božíma daru plodivé síly? Dovedu omezit vztahy, které jsou nebezpečné? Neudržuji blízké a intenzivní přátelství s bezcharakterními lidmi? Nenechávám se jimi ovlivnit? „Řekni mi s kým se stýkáš a já ti povím přesně, kdo jsi, nebo jaký jsi.“ Nejsem despotický? Jaké jsou moje vztahy k ostatním lidem? Uznávám zodpovědnost druhého? Dbám rozumně o zdraví své a lidí kolem sebe? Nejsem nestřídmý? Jak se chovám jako řidič? Přijal jsem v postoji druhým, že interrupce je vražda? Snažím se na pracovišti vytvářet dobré ovzduší? Modlím se a obětuji za spolupracovníky? Nezlehčuji dobro, které udělali jiní? Dovedu cokoliv odpustit? Jsem přejícný nebo závistivý? Dovedu sám
kritiku přijmout? Nepodkládám jednání druhých zlé úmysly? Snažím se spory utišit nebo je ještě rozněcuji? Poslední oblast, to je vztah k sobě. Snažím se pravdě podívat do očí a přiznat si omyl? Nenalhávám si něco? Mluvím pravdu, i když je mi to zatěžko? Dbám na to, že každý člověk má právo na dobrou pověst? Nelichotím, nepřetvařuji se, nejednám nečestně? Nezneužívám polopravd? Usiluji o to, abych měl vlastní názor nebo se přidám ke smýšlení davu? Jak se stavím k příležitostem k dobru: využívám je, nevšímám si jich, promarňuji je? Dovedu se radovat i z mála? Dovedu se vyhýbat příležitostem ke zlému? Dovedu zlu moudře předcházet, zabránit? Je pro mě majetek prostředkem nebo dokonce cílem? Vykonávám poctivě svou práci? Rozlišuji správně své i cizí? Umím ze svého dát tam, kde je potřeba? Jestliže toto dnešní setkání je pro naše duchovní dobro, přijměme tedy i toto netradiční kázání jako posilu našeho duchovního života. Zpytovat svědomí ale není pitvat. Zpytovat znamená ponořit se do sebe, uvidět svá plus i mínus a odevzdat to Pánu Ježíši Kristu, protože on nepřišel, aby nás odsoudil, ale zachránil. K tomu potřebuje naši spolupráci. Nejde jen o proměnu navenek, ale o proměnu, která pronikne celou mou bytost. Prosme Pána, aby naše poznání a sebepoznání bylo vždycky upřímné. Naším cílem je, jak říkal sv. Augustin: „Poznej Otce a poznej sebe!“
20. ročník
9
FATIMSKÝ DEN 13. dubna Letošní Fatimský den v měsíci dubnu vyšel na velikonoční pondělí, takže tento den byly na Lomečku mše sv. dvě. První byla farní mše sv. v 9.30 a druhá byla „fatimská“ v 17.00. Vzhledem k tomu, že hned ráno odjel P. Patrik do Říma, sloužil obě mše svaté P. Jordán Vinklárek OP z Prahy. Poutníků tentokrát bylo trochu méně, ale to nic neměnilo na vroucnosti, se kterou jsme se obraceli na Pannu Marii. V 16.30 začala modlitba sv. růžence, při které byl P. Jordán k dispozici zájemcům o svátost smíření. Mše sv. měla formulář
velikonočního pondělí, a tak jsme mohli znovu prožívat setkání Vzkříšeného Krista s ženami. Po mši sv. pak následovala krátká adorace a svátostné požehnání. Na závěr pobožnosti jsme zazpívali chvalozpěv Regina coeli, obdrželi požehnání milostnou soškou a za zpěvu Fatimské hymny jsme mohli postupně přistupovat k uctění lomecké podobizny Matky Boží. Rozcházeli jsme se do jasného velikonočního podvečera s jistotou, že Pán skutečně vstal z mrtvých a je tu s námi! Aleluja!
Z promluvy jsme vybrali Bratři a sestry! Bylo by mnoho říct o dnešních čteních, ale budu se věnovat Panně Marii, kvůli které jsme se tu sešli. Ona je takovou druhou hlavní postavou Vzkříšení. Kdybychom se ptali, komu se asi Pán Ježíš zjevil jako prvnímu, i když o tom Písmo svaté nemluví, určitě se zjevil Jí. Komu jinému? Obyčejně o Velkém pátku a po Kristově pohřbu říkám lidem: „Pokusme se prožívat ten den s Pannou Marií. Pokusme se vžívat do Její situace. Dívejte se jejíma očima. Prožívejte jejím srdcem, co vidí a prožívá Ona.“ Není dost výrazů, abychom vystihli drastičnost situace. Člověk přibitý na kříž, zbičovaný,
trnovou korunu na hlavě. Poslední průzkumy Turínského rubáše ukazují, že velmi pravděpodobně jeden z trnů trnové koruny probodl Kristu oko. To musela být strašná bolest. Bylo tam mnoho věcí, které my nevíme, ale Panna Maria viděla, jak trpí, prožívala to s Ním. Sobota to byla samota, temnota, bolest. Ale potom zase náhle, asi někdy kolem půlnoci, záře! On a radost! Radost, o které Matka Boží ví, že už jí ji nikdo a nikdy nevezme. A tuto radost můžeme nyní prožívat s Ní, protože posledním slovem Božím není Velký pátek, ale neděle Vzkříšení. Odtud naše radostná zvěst evangelia, že Kristus vždycky vítězí a zvítězí! Světlo přemůže temnotu, Pravda přemůže lež,
10
AVE DUBEN
láska nenávist. Maria je tady jako člověk, který tlumočí tyto věci. Ona je tu vždy pravdivá, láskyplná, odpouštějící. Tuto velikonoční radost krásně vystihují i různá umělecká díla. Před vánocemi jsem četl kázání evangelického faráře o Panně Marii a byl jsem překvapen, jak vystihuje její osobnost z toho, co víme z Písma svatého. Nevidí ji jako nějakou nadzemskou bytost, bohyni, ale jako ženu v její lidské situaci, která je velmi těžce zkoušená. Uvádí biblické citace a velice hezky je rozvíjí. Víme jistě, co Panna Maria slibuje dětem ve Fatimě: „Jestliže budou přijaty mé podmínky a požadavky,“ žádala zasvěcení celého světa jejímu Neposkvrněném Srdci, „Rusko bude obráceno bez krveprolití. Mé Neposkvrněné Srdce zvítězí! Nebudu-li slyšena, Rusko bude šířit své bludy po světě, některé národy budou zničeny, papež bude velmi trpět a Církev bude pronásledovaná.“ Jenže nebyla slyšena a to všechno se skutečně stalo! Jistě si vzpomínáte na atentát na papeže Jana Pavla II., který byl spáchán 13. května 1981 tureckým atentátníkem Mehmetem Alim Agcou na Svatopetrském náměstí. Jan Pavel II. byl vážně zraněn, ale přežil. Agca byl za svůj čin odsouzen a v roce 2001 byl po odpykání dvaceti let deportován zpět do Turecka. Byla to opravdu šokující událost v den výročí zjevení Panny Marie ve Fatimě. Vzpomínám si, že jsem zrovna skončil mši sv., přišel jsem domů a někdo zvoní a přiběhla jedna
paní se zvěstí, že byl spáchán atentát na papeže. Později jsem slyšel líčení jednoho muže ze švýcarské gardy, který stál za papežem. Vypráví: „Najednou třeskly výstřely a on se mi sesunul do klína. Cítil jsem, jak moje nové bílé kalhoty mokvají papežovou krví a ten říká: „Proč mi to udělali?“ Všichni byli v šoku. Křičím na řidiče: Jeď! Jeď! A on skutečně se rozjel tryskem. Smrtelně raněný papež říká: „Odvahu, odvahu!“ On dodával odvahu nám, kteří jsme byli kolem něj.“ Operace trvala asi 7 hodin, sledovali jsme to bez dechu. Bylo to úžasné! Kulka minula o tisícinu milimetru jednu životně důležitou žaludeční tepnu. Panna Maria řídila ruku vraha. Za rok nato dal papež tuto kulku do její korunky ve Fatimě. Atentát byl spáchán ve středu a v neděli mluvil papež z nemocničního lůžka. Bylo to skutečně úchvatné. Jeho dříve silný hlas, byl nyní jemný, ale pevný. Říkal: „Modlím se za bratra, který mi to udělal a kterému jsem už odpustil.“ Celý svět viděl velikost papeže, velikost nástroje Panny Marie, velikost křesťanství. Tvrdím, že mezi důkazy Vzkříšení Krista patří v moderní době i různá zjevení Panny Marie (Fatima, Lurdy), protože to, co říká Ona, to nám říká její Syn. To je důkaz, že Ježíš žije, vstal z mrtvých. že mu svět není lhostejný. Děkujme Bohu za Pannu Marii, za to, co nám každému dává. Každý z nás máme jistě své zkušenosti s Pannou Marií.
20. ročník Kdo se modlí k Matce Boží, zakouší její lásku, pevnost, blízkost. To, co Ona říká není sentimentalita, je to jasné a pevné. Říkám rodičům, že mají mít při výchově děti železnou ruku v sametové rukavici. Pevnost v zásadách, jemnost ve vymáháních. Panna Maria to určitě měla. Představujme si Marii, jak jde mezi nás a pomáhá nám. Ona je s námi a nevyhýbá se ničemu, co je krásné, dobré a čisté. Slyšel jsem jeden příběh, nevím, zda je vymyšlený nebo skutečný, ale je možné vidět Pannu Marii trochu moderněji ne jako starou babičku. Mladý muž jel ve vlaku. Proti němu seděla krásná mladá dáma a kupé bylo plné lidí. Pánové se v rozhovoru začnou dotýkat Krista, Církve, pomlouvají a kritizují, jak se to
11
za komunismu dělalo. Načež se ozve mladý muž a začne hájit křesťanství, Krista a Církev. Pánové umlkli a rychle vystoupili. A ona krásná dáma, říká tomu mladému muži: „Děkuji vám, že jste se zastal mého syna,“ a zmizela. Nevím, zda je to pravda, nebo vymyšlené, ale je to hezké na důkaz, že Panna Maria je jednou z nás. Na závěr bych ocitoval ze slavné středověké skladby „Božská komedie“ od Danta, kde básník prochází peklem, očistcem a rájem. O Panně Marii tam krásně říká: „Panna a Matka, dcera syna svého.“ Syn si stvořil matku. Když zde vidím děti, ještě na úplný závěr ocituji jednoho básníka, který říká: „Tři věci nám zůstaly z ráje: květiny, hvězdy a oči dítěte.“ Panna Maria měla také krásné oči dítěte.
Ať jsme svázáni jakýmikoliv pouty, díky Velikonocům můžeme říci: „Vítězství je jisté !“ Ať jsme v jakékoliv situaci, když už nejsme schopni lásky a nemáme odvahu jít dál, můžeme říci: „Vítězství je jisté !“ Když nám zemře někdo, koho milujeme, a když se zdá, že neexistuje budoucnost, můžeme říci: „Vítězství je jisté !“ Ráno o Velikonocích učedníci zjistili, že láska zvítězila nad nenávistí, přátelství nad zradou, život nad smrtí. „VÍTĚZSTVÍ JE JISTÉ !“ (T. Radcliff z knihy: Nazývám vás přáteli)
12
AVE DUBEN
DĚLÍME SE S VÁMI Benedikt XVI. 16. dubna jsme si připomněli 82. narozeniny Svatého otce a 19. dubna již 4. výročí jeho zvolení papežem. Měli jsme možnost děkovat Bohu za tak výraznou osobnost, kterou Církvi v osobě Josepha Ratzingera daroval. V březnu papež absolvoval několikadenní apoštolskou cestu na africký kontinent, při které navštívil státy Kamerun a Angola. Pronesl při ní velké množství promluv, pozdravů a homilií. Bohužel v našich médiích o této návštěvě
bylo informováno velmi krátce a zkresleně. Proto se chceme s našimi čtenáři podělit o některé myšlenky Svatého otce, které pronesl k našim africkým bratřím a sestrám ve víře, protože si myslíme, že mají co říct i nám. Pokud se budeme připravovat na návštěvu papeže Benedikta v naší vlasti, jak nás k tomu vyzývají i naši biskupové v pastýřském listě, který byl čten v neděli 19. dubna, myslím, že není lepší přípravy, než naslouchat slovům tohoto velkého apoštola víry a naděje 21. století.
Z homilie o slavnosti sv. Josefa Synové a dcery Afriky nebojte se věřit, doufat a milovat, nebojte se říci, že Ježíš je Cesta, Pravda a Život a že jenom on nás může spasit. Svatý Pavel je inspirovaným autorem, kterého Duch Svatý daroval církvi, aby byl „učitelem mezi pohany“ (1 Tim 2, 7) a říká nám, že Abram „doufal a věřil, že se stane otcem mnoha národů, protože mu bylo řečeno: Tak četné bude tvé potomstvo“ (Řím 4, 18). „Pevní v naději, ačkoli už není naděje“ – není to snad velkolepá definice křesťana? Afrika je povolána k naději skrze vás a ve vás! Spolu s Ježíšem Kristem, který vkročil na africkou půdu, může Afrika být kontinentem naděje. My všichni jsme
příslušníci národů, které Bůh dal za potomstvo Abramovi. Každá a každý z nás jsme Bohem zamýšleni, chtěni a milováni. Každý a každá z nás máme hrát svou roli v plánu Boha, Otce i Syna i Ducha Svatého. Když vás zasáhne malomyslnost, pomyslete na Josefovu víru; zaplaví-li vás nepokoj, pomyslete na naději Josefa, potomka Abramova, který doufal, ačkoli nebylo naděje, pohltí-li vás nevraživost či nenávist, pomyslete na lásku Josefa, který byl prvním mužem, jenž objevil lidskou tvář Boha v osobě dítěte, počatého z Ducha Svatého v lůně Panny Marie. Dobrořečme Kristu, že se nám tolik přiblížil, a vzdávejme mu díky, že nám
20. ročník dal Josefa jako příklad a vzor lásky k němu. Drazí bratři a sestry, z celého srdce vám opakuji: tak jako Josef se nebojte vzít Marii s sebou, tj. nebojte se milovat církev. Marie, Matka církve, vás naučí následovat vaše pastýře, milovat vaše biskupy, vaše kněze, vaše jáhny, vaše katechety a následovat to, co vás učí, a modlit se podle jejich úmyslů. Vy, kteří žijete v manželství, dívejte se na lásku Josefa k Marii a k Ježíšovi; vy, kteří se chcete připravovat na život na manželství, ctěte svého budoucího manžela či manželku, jako to činil Josef; vy, kteří jste zasvěceni Bohu v celibátu, zamýšlejte se nad učením církve, naší Matky: „Panenství a bezženství kvůli Božímu království – celibát – nijak neodporuje vysoké důstojnosti manželství, nýbrž ji předpokládá a potvrzuje. Manželství a panenství jsou dva způsoby, jak vyjádřit a prožívat jediné tajemství smlouvy Boha s jeho lidem.“ (Redemptoris Kustos, 20) Rád bych ještě zvláště povzbudil otce rodin, poněvadž Josef je jejich vzorem. Svatý Josef zjevuje tajemství Božího otcovství Krista a každého z nás. On může naučit tajemství svého otcovství, protože bděl nad Synem člověka. Každý otec dostává od Boha své děti, stvořené k Jeho obrazu a podobě. Svatý Josef byl snoubencem
13
Marie. Každý otec rodiny se seznamuje s tajemstvím ženy skrze svou manželku. Tak jako svatý Josef ctěte a milujte, drazí otcové rodin, svou manželku a veďte své děti s láskou a prozíravostí k Bohu, u kterého mají být ( srov. Lk 2, 49). A nakonec věnuji slova přátelství a povzbuzení všem mladým, kteří zde jsou. Vůči těžkostem života zachovejte odvahu! Váš život má v očích Boha nekonečnou cenu. Nechte se uchvátit Kristem, svou láskou mu dejte svůj souhlas, třeba i ke kněžství či zasvěcenému životu! To je nejvyšší služba. Dětem, které už nemají otce nebo žijí opuštěni v bídě na ulici, které jsou násilně odděleny od svých rodičů, zneužívány a týrány, najímány do vojenských oddílů, které řádí v různých zemích, všem bych rád řekl: Bůh vás miluje, nezapomíná na vás a svatý Josef vás ochraňuje! S důvěrou ho vzývejte. Bůh vám žehnej a ochraňuj vás! Ať vám dá milost, abyste k němu věrně kráčeli. Ať dá vašim životům stálost ke sklizni plodů, jež od vás očekává! Ať vás učiní svědky své lásky, tady v Kamerunu a až na konec země! Vroucně se modlím, aby vám dal okusit radost z toho, že Mu patříte, nyní i na věky věků. Amen. (V příštím čísle přineseme úryvek z promluvy Svatého Otce k nemocným v Kamerunu.)
Svatého nám Otce, Bože, v lásce chraň a zachovej!
14
AVE DUBEN
Týden modliteb za povolání ke kněžství a k zasvěcenému životu 26.4. – 3.5.2009 Téma: „Důvěra v Boží iniciativu a lidská odpověď" Tak, jako každoročně, i letos probíhá před 4. nedělí velikonoční týden modliteb za duchovní povolání, který je zakončen o neděli „Dobrého pastýře.“ Opět byly k tomuto týdnu vydány texty na rozjímání od našich biskupů. Podělíme se s Vámi o úvodní slovo, které napsal otec kardinál Miloslav Vlk. Náš týden modliteb za duchovní povolání před světovým dnem modliteb je důležitým znamením do dnešní životní kultury, která zdůrazňuje, že všeho se dá dosáhnout lidským úsilím a snažením. Dnešní člověk se opírá sám o sebe, o své síly a výkony. Naše modlitební úsilí je znamením jiné kultury, jiného myšlení: povolání si člověk sám nemůže dát. Je od Boha: „Ne vy jste si vyvolili mne, ale já jsem vyvolil vás…“ (J 15,16) „Proste Pána žně, aby poslal dělníky na svou žeň…“ (Mt 9,38) Naše modlitební snažení je neseno hlubokou vírou, kterou chceme obnovit a prohloubit. Víme dobře, že Ježíšovi bylo líto zástupů, které byly jako ovce bez pastýře. Jak asi musí být Ježíšovi líto dnešních zástupů, které zcela postrádají víru, životní orientaci i pevný základ a nemá k nim kdo přijít! Tento základní nedostatek je ve světě
zdrojem tolikeré bídy, utrpení a strádání. Aby mohl dnes Ježíš činit zázraky a dávat povolání, očekává naši víru jako tehdy v Palestině: „Podivil se jejich nevěře a nemohl tam udělat žádný zázrak.“ (Mk 6,5-6) Prosme tedy Pána žní za nová kněžská, řeholní a vůbec duchovní povolání s opravdovou vírou. On ví, co potřebujeme, a čeká naše prosby, předkládané nebeskému Otci, „dárci všech dobrých darů“, s tímto postojem srdce. Prosme zvláště společně, v jednotě, vždyť on řekl: „Za cokoli budete prosit mého Otce ve jménu mém, dá vám, neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni v mém jménu, tam jsem já uprostřed nich…“(Mt 18, 20). Pán Ježíš proměnil rybáře od Galilejského moře, kteří často mysleli jen „na věci pozemské“, ohněm z nebe v muže plné Ducha sv., který je uskutečňovatelem všech Božích plánů. Jan Pavel II. nás ve svém apoštolském listu ke slavení Velkého jubilea 2000 vybídl, abychom ve třetím tisíciletí „znovu objevili působení Ducha sv. v církvi Boží dnes“ a abychom na něj spoléhali. Modleme se tedy „v Duchu a v Pravdě“ a prosme společně za dobré a zdravé rodiny, aby se otevřely přístupu Ducha sv., tj. pravé
20. ročník lásce, a vychovaly více dětí, z nichž by pak některé byly schopné přijmout povolání k zasvěcenému životu. Prosme i za mládež – ať Duch sv. otevře jejich srdce, aby slyšeli Otcův hlas a radostně přijali povolání k pravé lásce. A v neposlední řadě prosme za kněze, aby v síle Ducha sv. byli schopni vydávat silné svědectví o kráse života zasvěceného Bohu a také druhým. Když potom spojíme v trpělivosti a lásce s našimi modlitbami ještě oběti a skutky lásky a nebudeme pochybovat, budeme jistě vyslyšeni, vždyť Bůh nás nemůže svým slovem,
15
které řekl, klamat a nechat dlouho čekat. On se nemění, i dnes je nekonečná láska. Tolik tedy při naší modlitbě záleží na našem postoji víry a lásky! Prosme ve vzájemném společenství církve na celém světě i v celém našem národě, ale spojme se i s tak velkou řadou našich národních světců, kteří se za náš národ přimlouvají zvláště v takovéto důležité záležitosti. Mocné pomoci, přímluvě a ochraně Panny Marie, matky církve a matky kněží, uctívané v našem národě na tolika poutních místech, svěřme náš společný týden modliteb.
Modlitba Svatého otce Benedikta XVI. za povolání ke kněžství a k zasvěcenému životu Otče, dej, ať mezi křesťany povstanou početná a svatá kněžská povolání, která by udržovala živou víru a střežila převzácnou památku tvého Syna prostřednictvím kázání slova a udílením svátostí, jimiž, Otče, ustavičně obnovuješ své věřící. Daruj nám svaté služebníky tvého oltáře,kteří budou pozornými a zapálenými strážci Eucharistie, která je svátostí Kristova největšího daru pro vykoupení světa. Povolej služebníky tvého milosrdenství, kteří by prostřednictvím svátosti smíření rozdávali lidem radost ze tvého odpuštění. Dej, Otče, ať církev s radostí přijímá četné inspirace Ducha tvého Syna a ať v učenlivosti vůči jeho ponaučením pečuje o povolání ke kněžství a k zasvěcenému životu. Pomáhej biskupům, kněžím, jáhnům, zasvěceným osobám i všem pokřtěným křesťanům,aby věrně naplňovali své poslání ve službě evangeliu. O to prosíme skrze Krista našeho Pána. Amen. Maria, Královno apoštolů, oroduj za nás!
16
AVE DUBEN
„Moci darovat všem radost z toho, že patříme Kristu a Církvi.“ Rozhovor se sestrami prvního trapistického kláštera v Čechách Nedaleko naší diecéze, v pražské arcidiecézi, v Poličanech, blízko obce Neveklov na Benešovsku, vzniká již několik let první klášter sester trapistek v historii na území Čech. Díky blízkým vztahům, které se sestrami naše Kongregace Šedých sester má (sestry několik let pobývaly v našem klášteře v Praze), sledujeme jejich aktivity, růst jejich kláštera i komunity sester a modlíme se za sebe navzájem. Toto společenství sester je důkazem, že prosby za duchovní povolání Pán slyší a volá své následovnice ke kontemplativnímu způsobu života. Rozhovor pro náš časopis poskytla představená kláštera Matka Lucie Paola Tartara, která pochází z Itálie, společně se sestrou Marií Michaelou Cekotovou, původem z Čech. tvořená pěti Italkami, jednou Milé sestry, v dubnu oslavíte Maďarkou a třemi Češkami; pak už 2. výročí Vašeho působení následují dvě sestry s časnými sliby v Poličanech. Můžete říct našim a 5 novicek. Všechny jsou Češky čtenářům, jak jste se vůbec do Čech kromě jedné, která pochází dostaly? Jak dlouho jste se ze Slovenska. Jsou tu i další mladé připravovaly na působení dívky, které se k nám chtějí připojit. v Čechách? Náš mateřský klášter, odkud Proč stavíte nový klášter, jsme přišly, se nachází když je v Čechách tolik opuštěných ve Vitorchianu v provincii kostelů a far? Odpověď je velmi Viterbo (asi 80 km jednoduchá: ze zkušenosti na sever od Říma), jiných víme, že na opravy v Itálii, kam od roku 1990 nějaké staré budovy, tak aby vstoupilo několik děvčat odpovídala potřebám toho, české národnosti s touhou kdo v ní má bydlet, je nutné poznat a žít mnišský život. většinou vynaložit větší finanční Tato skutečnost spolu s přáním pana prostředky než na novou stavbu. kardinála M. Vlka, mít klášter trapistek Klášter, který stavíme, musí přetrvat v pražské arcidiecézi, se pro komunitu staletí a musí mít strukturu stala znamením Boží vůle, a tak v roce odpovídající našemu cisterciáckému 2004 byla ustanovena zakládací mnišskému způsobu života, k jehož skupina mnišek, která do Čech odjíždí hlavním prostorům patří kostel, definitivně 22. dubna 2007. kapitulní síň, skriptorium, křížová Kolik je vás v Poličanech chodba, rajský dvůr. Vzhledem k tomu, a jaké jste národnosti? že heslem cisterciáckého V současné době je nás celkem a benediktinského řádu je Ora 16 sester. Z toho je základací skupina et labora, nedílnou součástí klášterů sester se slavnými (= věčnými) sliby,
20. ročník jsou i pozemky, které mniši podle tradice sami obdělávají, a tak si vydělávají na své živobytí. Proč má klášter název „Naší Paní nad Vltavou“? Kde jste došly k tomuto názvu? Jméno Naší Paní nad Vltavou jsme si vybraly po delším zvažování, kdy jsme si vyslechly názory a připomínky mnoha našich přátel z Čech a Moravy. Toto jméno má svůj původ v latině a používají ho téměř všechny kláštery našeho řádu na celém světě, aby tím vyjádřily, že Panna Maria je nejen Pannou a Matkou Boží, ale také Královnou - Paní. A tak jsme to chtěly vyjádřit i my a to, že Panna Maria je Paní a Královnou nad Vltavou, což znamená nad celou Českou republikou a nad jejími dějinami. Vltava je od nás vzdálená ani ne 2 km, a tak toto jméno Naše Paní nad Vltavou vyjadřuje, že Panna Maria je Paní (Královna) našeho kláštera, Vltavy i celého tohoto kraje, kde jsme se usadily. Kolik „poboček“ už bylo vytvořeno z vašeho mateřského kláštera ve Vitorchianu a kde? Klášter Naší Paní nad Vltavou je již sedmou fundací Vitorchiana. První skupina, tvořená 24 sestrami, odjela z Vitorchiana v r. 1968 do Toskánska (Valserena), kde se komunita rozvinula a stala se matkou dvou nových domů: v Angole a Sýrii. Potom se nám otevřela Latinská Amerika, a deset sester odjelo v roce 1973 do Argentiny. Komunita, která se tam usídlila a založila klášter Hinojo, mohla za několik let dát život novému klášteru v Nicarague. V roce 1981,
17
po prosbě biskupa z Chile, komunita ve Vitorchianu nechává odjet další skupinu deseti sester do této vzdálené země, kde zakládá klášter Quilvo. V roce 1982 také církev ve Venezuele prosí o založení kláštera ve své zemi a tak vzniká klášter Humocaro. V roce 1987 se Vitorchiano otvírá Asii. Mnoho mladých v Indonésii toužilo po mnišském životě a tak dalších deset sester opouští Vitorchiano a odjíždí do Indonésie. Tamní komunita se tak rychle rozrostla, že se teď připravuje na novou fundaci v Číně, v Macao. V roce 1995 se rodí nový klášter na Filipínách, na ostrově Mindanao. Také v tomto případě deset sester z Vitorchiana odpovědělo na misionářské volání a založilo tam klášter Matutum. V roce 2000 čtyři sestry odjíždějí do Konga na výpomoc jedné komunitě našeho řádu (Mvanda, diecéze Kikwit), která nás o tuto pomoc prosila. Můžete nám něco říct o vzniku trapistického řádu, lépe řečeno Řádu cisterciaček přísnější observance? Cisterciáčtí mniši a mnišky přísnější observance tvoří jediný řád, který se skládá z právně samostatných klášterů, rozptýlených po světě. Naše historie začala 21. března 1098, kdy opat Robert spolu s dalšími asi dvaceti mnichy, v touze navrátit se k zachovávání Řehole sv. Benedikta v její původní podobě a k prostému životu podle evangelia, opouští benediktinské opatství v Molesme, aby se usadil v Cîteaux - v latině Cistercium - (Francie – Burgundsko).
18
AVE DUBEN
Z místa tohoto prvního kláštera si bere náš Řád své jméno: cisterciácký řád. V roce 1113 tam vstupuje Bernard de la Fontaines se skupinou mladých šlechticů. Bernard se později stává opatem v Clairvaux a dá významný impuls rodícímu se řádu, který se pak obdivuhodným způsobem rozšířil po celé Evropě. První klášter mnišek založil v roce 1125 v Tart opat ze Cîteaux Štěpán Harding a tento klášter byl svěřen jako dceřinný dům jeho pastýřské péči. Po velkém rozkvětu cisterciáckého řádu došlo na konci XIII. století k úpadku z důvodů historických, sociologických a duchovních. Z různých pokusů o reformu, které se snažily krizi překonat, vyniká reforma vedená v XVII. století opatem J. B. de Rancé v opatství La Trappe. (Odtud pochází jméno trapisté a trapistky). V této linii pokračoval opat Dom Augustin de Lestrange. Kláštery, které následovaly tuto reformu byly nazvány „Cisterciáci přísné observance.“ V roce 1892 se sjednotily tři kongregace přísné observance a tím vytvořily samostatný řád, Řád reformovaných cisterciáků Panny Marie z Trappy, dnes nazývaný Řád cisterciáků přísnější observance. Mniši a mnišky našeho řádu jsou proto známí, jak už bylo naznačeno, pod názvem trapisté a trapistky. Jaký je váš denní režim, čím se živíte? Žijeme podle Řehole sv. Benedikta a podle jeho charakteristického “Ora
et labora” „Modli se a pracuj“, tzn. ve střídání se liturgické chórové modlitby, osobní modlitby a rozjímání a jednoduché a tvrdé manuální práce. Jsme mnišským institutem, který se v klauzuře zcela věnuje kontemplaci. Styl našeho klášterního života není poustevnický, ale cenobitský: žijeme společně, i když v odloučenosti od světa, v tichu a samotě, které jsou nezbytné pro život neustálé modlitby. Srdcem života je chvála Boží, jejímž středem je každodenní slavení Eucharistie. Sedmkrát za den se komunita schází v kostele ke zpívané liturgii hodin a kromě toho se s Kristem a jeho Slovem setkáváme také v duchovní rozjímavé četbě (lectio divina) a v osobní modlitbě. Naše společná chórová modlitba začíná velmi brzy. Vstáváme ještě před východem slunce ve 3.50 a končíme den zpěvem kompletáře v 19 hodin. Ve 20 hodin již odpočíváme. Jsme v Česku od r. 2007 a řeholní život žijeme naplno, ale potřebujeme dokončit stavbu budovy kláštera, abychom mohly přijímat další aspirantky, a také kostel, abychom mohly nabídnout více lidem možnost účastnit se našich modliteb. Pokud jde o práci, sestry v současnosti vyrábějí sádrové sošky, malují a lepí ikony, vyrábějí růžence, obrázky, zabývají se včelařstvím a obdělávají pole a zahradu. Dům pro hosty bude moci sloužit plně přijímání hostů až po dostavění kláštera. Má váš řád nějaké svaté? Můžete nám o nich něco říct? Ano, náš řád má hodně svatých. Za všechny můžeme jmenovat naše
20. ročník zakladatele sv. Roberta, Albericha a Štěpána, pak sv. Bernarda z Clairvaux, autora mnohých děl cisterciácké spirituality, který se tak zasloužil o rozvoj našeho řádu, sv. Elréda z opatství Rievaulx v Anglii. Mezi cisterciáckými světicemi vyniká mezi jinými velká mystička XIII. století sv. Gertruda Veliká, sv. Hildegarda, sv. Luitgarda. Z novější doby bych ráda připomněla naši mnišku bl. Marii Gabriellu, rodačku ze Sardinie, která vstoupila do našeho kláštera Grottaferrata (později přestěhován do Vitorchiana). Nabídla svůj život za sjednocení křesťanů. Pán její oběť přijal a ona v roce 1939, na neděli Dobrého pastýře, umírá na tuberkulózu. Byla blahořečena Janem Pavlem II. 25. ledna 1985. Právě proto se komunita ve Vitorchianu a také naše komunita Naší Paní nad Vltavou cítí povolána žít intenzívněji ekumenický ideál a modlit se za sjednocení všech křesťanů. V roce 2006 bylo umučeno 7 mnichů trapistů v Alžírsku a byl otevřen proces jejich blahořečení. 11. listopadu bude svatořečen španělský mnich Rafael (*1911+1938) Jak prožíváte postní a následně velikonoční dobu? Co byste nám poradily, aby tato doba nám „neprotekla“ mezi prsty bez užitku? Postní doba je zvyk vytvořený v mnišském prostředí: jednalo se o „odchod na poušť po dobu 40 dnů“ jak to udělal Ježíš; do místa naprosté samoty, postu a modlitby. Toto
19
intenzívní období modlitby a pokání pak bylo přijato celou církví. Pro nás těchto čtyřicet dnů představuje nádherné období, které může být popsáno slovy Řehole sv. Benedikta jako „radost duchovní touhy“. Během postní doby prožíváme větší odloučenost od světa. Nepíšeme a nečteme dopisy od našich příbuzných a přátel, nechodíme do hovorny (samozřejmě kromě představené, ekonomky a novicmistrové pro nutné věci, které se vztahují k jejich úkolům). Máme delší dobu pro lectio divina: živíme se více Božím slovem, kdežto u stolu je jídlo skromnější. Radíme všem křesťanům, aby využili postní doby k hlubšímu setkání s Pánem: jen tehdy bude celý jejich život radostnější. Konkrétně doporučujeme každému laikovi, aby přistupoval často ke svátostem, navštěvoval Ježíše skrytého ve svatostánku a odloučil se trochu od pozemských věcí s tím, že bude prokazovat službu lásky těm nejpotřebnějším. A hlavně, aby odpustil a smířil se s lidmi, se kterými má nějaké těžkosti. Celá postní doba je žhavou touhou, aby vzkříšený Kristus prorazil do našeho života se svým světlem, se svou krásou a spásou. Tato příprava vrcholí ve Velikonočním třídenní, kdy máme oči upřeny na Kristův kříž, který za nás dal v oběť svůj život. Celá liturgie je velmi pečlivě připravena, aby se stala opravdovým místem setkání s Ježíšem, který zemřel a vstal z mrtvých pro nás. To, co je nesmírně důležité, je osobní setkání, osobní zkušenost s trpícím a zmrtvýchvstalým Kristem, jinak tato
20
AVE DUBEN
pravda zůstane pouze teoretickou a hrozí, že nám tyto liturgické doby opravdu, jak říkáte, protečou mezi prsty bez užitku. Velikonoce k nám přicházejí jako veliká jásavá radost, která se rozeznívá v liturgických zpěvech. Pro nás je liturgie jako matka, která nás vede do tajemství Kristova života a do tajemství života církve: velký oheň, který rozděláváme my samy venku, od kterého se zapaluje velikonoční svíce, procesí ve světle svíček až dovnitř kostela, čtení velikonoční vigilie… všechno mluví o slávě Kristově. Chtěly bychom tedy, aby každý náš bratr ve světě mohl prožívat Velikonoce se stejnou velkou radostí. Dnes jsou lidé příliš ponořeni do materiálních věcí, ale ty nás neučiní šťastnými. Kéž by každý objevil, že je mu darována možnost opravdového nového života… Život má větší cenu než věci. Jaké plány máte do budoucna? Být stále více Kristovými, který je naší radostí! Být stále více jedno v něm. Moci darovat všem radost z toho, že patříme Kristu a Církvi. Proto jsme tady: abychom se modlily, obětovaly každé gesto za každého našeho bratra ve světě, zvláště za toho, kdo trpí fyzicky nebo morálně, a za toho, kdo je vzdálen od Boha. Moci žít tento mnišský život, který milujeme, a přijímat všechna povolání, která nám Pán touží poslat: proto doufáme, že příští rok dokončíme stavbu kláštera. Chtěly bychom sdílet naši liturgii se všemi, kteří po tom touží: proto chceme nechat náš dům pro hosty k jejich dispozici, aby mnoho lidí, které
tíží starosti, tady mohli najít prostor modlitby a duchovní obnovy. Čím vám můžeme pomoci a jak se zapojit do vašeho díla? Můžete uvést číslo účtu na podporu vašeho díla? Stavba kláštera s kostelem je velké dílo, ale je to dílo Boží a Pán si celou stavbu vede. Pomoci může každý jak modlitbou, tak materiálním darem nebo třeba pomocnou rukou. Jsme vděčné všem, kteří takto přispívají ke stavbě tohoto Božího domu. Číslo našeho účtu je Klášter Naší Paní nad Vltavou, 1040997006/2700, UniCredit Bank Czech Republik. Co byste chtěly samy vzkázat našim čtenářům? Že se mohou spolehnout na naše modlitby. Prostřednictvím tohoto rozhovoru bychom chtěly poděkovat všem, kteří nám už nějak pomohli a podpořili nás. Zakusily jsme velké přijetí, když jsme tady přišly a dotkly se dobrého srdce velkého množství lidí. Děkujeme Šedým sestrám, které nás přijaly mezi sebe, dokud dům pro hosty nebyl ještě postaven, sestrám boromejkám, všem našim dobrodincům a přátelům: je jich příliš moc, než aby se tady mohli vyjmenovat všichni. Všem slibujeme svou stálou modlitbu a kdo by k nám chtěl přijet na mši svatou nebo se s námi v kapli modlit, je srdečně zván. V neděli je mše svatá v 10 hodin. V ostatních dnech v 7 hodin ráno. Kdo chce přijet, může zatelefonovat na číslo: 731 604 168, popřípadě na číslo 312 312 004. Chtěly bychom dát poznat všem, jak krásný je život prožívaný s Kristem.
21
20. ročník
Po svržení mariánského sloupu Po stržení mariánského sloupu se Franta Sauer nesměl na Staroměstském náměstí ukázat. Trhovkyně měly pro něj pod koši schované shnilé ovoce a vajíčka a když jedinkrát přišel do krámku rodiny, která psala svou kroniku, vyhodila jej majitelka podle zápisu doslova na ulici. Bránil se tím, že mu iniciátory stržení bylo řečeno, že dvanáct hvězd okolo hlavy Panny Marie je ze zlata a že si je může nechat a prodat. Když zjistil, že jsou pouze měděné a pozlacené, cítil se podveden. Jeho život skončil úplně jinak, než bychom očekávali. V létě roku 1948 zazvonil u fortny kláštera františkánů u Panny Marie Sněžné v Praze starý sešlý muž a žádal si kněze. Vrátný se nejdříve domníval, že je to žebrák, který chce almužnu, ale potom zavolal jediného právě přítomného kněze. Byl to novokněz P. Norbert Šamárek. František Sauer jej požádal o životní svatou zpověď a také ji vykonal. Tato informace je potvrzená přímo, dnes již zesnulým,
P. Norbertem. Ostatní je zpovědní tajemství. Rok nato zemřel Franta Sauer v nemocnici pod Petřínem u sester Boromejek zaopatřen svátostmi umírajících. Zaopatřil jej Mons. Nekula. Svého činu velmi litoval. Nebyl sám. Jednou přišel jistý muž za knězem se žádostí o mši svatou za zemřelého přítele. Z kapsy vyndal kousek pozlaceného úlomku kamene ze sochy Panny Marie, který od přítele před jeho smrtí dostal. Muž vyprávěl, že přítel strhával mariánský sloup. Celý zbytek života měl velké výčitky, a proto si přál, aby za něj byla sloužena mše svatá. Jiný člověk, který se podílel na strhávání, umíral po letech v nemocnici ve vězení Leopoldov. Na smrtelné posteli se k této události svého života stále vracel v zoufalých výčitkách, „že mu Bůh nemůže takový čin odpustit“. Nakonec zemřel smířen s Bohem a stále ujišťován spoluvězněm, že Boží milosrdenství je nekonečné.
Odstranit svědka! Svědka té lítosti nad sebou samým, té bezmoci dávné i žízně, jež do věčna prahne a za níž se stydí těsná bezkřídlá svoboda k zemi přitisklých lidí. A Oskar, nesený vlnou, jak velitel s pahorku mávne. V desítkách rukou, jako by narostla, octnou se lana a první horlivci zlézají kamenný sloup. Už vážou smyčku na štíhlou šíji. Už od hlavy k patě je omotána Maria Panna. Jak zpíjí Oskara surová chvíle, jak zpíjí! A vědomí hořce a sladce se noří hlouběji a hloub. (Václav Renč – Pražská legenda)
AVE DUBEN
22
MOUDROSTI svatých bl. Matka Tereza Ježíš nám na celý život dává své osobní přátelství a zahrnuje nás něžností a láskou. Je to něco podivuhodného, že nás něžně miluje sám Bůh. Naše odvaha a naše radost vycházejí z vědomí, že od Kristovy lásky nás nic nemůže oddělit.
Až v nebi poznáme, co chudým dlužíme za to, že nám pomohli lépe milovat Boha. Jsme si vědomy, že to, co děláme, je jen kapkou v oceánu. Ale kdyby jí nebylo, chyběla by v něm.
Nezáleží na tom, co děláme, ale kolik lásky do toho vložíme. Malé věci s velkou láskou.
Nemůžete dokonale milovat dva lidi; ale můžete dokonale milovat všechny lidi, pokud ve všech milujete jediného Ježíše.
Pro nás není žádný člověk tak chudý, abychom v něm nemohly vidět věrný obraz Boha.
Sv. Josemaría Escrivá 223. Jak malou cenu má pokání bez neustálého umrtvování! 224. Bojíš se pokání? Tohoto pokání, které ti pomůže dosáhnout Života věčného? – Nevidíš snad, jak se lidé podvolují tisíci útrapám lékařské operace, jen aby zachovali svůj ubohý nynější život? 225. Tvůj největší nepřítel jsi ty sám. 226. Nakládej se svým tělem laskavě, ale ne laskavěji, než bys nakládal se zrádným nepřítelem. 227. Uvědomuješ-li si, že tvé tělo je tvým nepřítelem a nepřítelem Boží slávy, protože je nepřítelem tvého posvěcení, proč s ním nakládáš tak změkčile? 228. „Měj se dobře“, nám říkají, jako obyčejně. Duše, velmi blízká Bohu, k tomu poznamená: „Jak omezené to přání!“
20. ročník
23
PAPRSEK VĚKŮ V letošním roce si připomínáme 20 let od svatořečení sv. Anežky České. Spolu s naším paprskem se vrátíme do doby, kdy žila a přiblížíme si postupně některé události z jejího života. Tento měsíc, jak to bylo, když se narodila. Bylo mrazivé jitro. Na střechách Hradu ležel sníh již od nového roku, roubení kolem studny na druhém nádvoří bylo lemováno ledovým krumplováním. Toho rána si o rampouchy odřel prsty panoš Velek, když pospíchal načerpat ze studny vodu. Už po kolikáté ho žene paní Háta, chůva královských dětí, pro čerstvou vodu, kterou pak v kotlíku ohřívá. Velek rád Hátě vyhoví, vždyť bude opět veselo na pražském hradě. Kdykoliv se pan král, Přemysl Otakar, zvaný První, dočkal v rodině křiku nemluvněte, vždy vystrojil pro královskou družinu velké hody. Velek horlivě točí rumpálem, až rzivé řetězy hudou skřípavou písničku. Voděnko, voděnko, skoč do vědra. Z vědra tě vyleji do dvou džbánů a donesu Hátě. Ta tě ohřeje v kotlíku, vyleje do měděné misky, umně tepané, aby v tobě vykoupala růžové děťátko, českou princeznu, právě dnes narozenou. A jak jí vlastně budou říkat? Velka hned napadá to, hned ono jméno. Po matce Konstancie? Což Adlétka? To se panošík jen ušklíbl. Jak by nevěděl, že je to jméno v nemilosti, nikdo je nahlas nepronese. Vždyť první královna Adleta oplakává svůj smutek odložené manželky kdesi v cizině, zatímco uherská princezna Konstancie si vzala vdovce po živé,
a to navzdory Božímu i církevnímu přikázání. Říká se, vlastně jen šeptá mezi služebnictvem, že svědomí nedá paní královně pokoje. Nejen ve dne, ale i ve snu ji zneklidňuje. Háta neudržela jazyk za zuby, některé společnici špitla pár slovíček a ta zas jiné. Inu, svěř ženským uším tajemství, chceš-li, aby je všichni znali. Tak prý jedné noci královna probudila chůvu s pláčem. „Háto, ach, Háto, měla jsem hrozný sen. To děťátko, které nosím ještě pod srdcem, se mi zjevilo jako sličná panna, ale oblečena v žíněném šatu, přepásaném lněným provazem. Tak prý bude oblečena po celý život. Je to snad trest za moje hříchy?“ ptala se královna, všecka poděšena. Háta měla co dělat, aby ji uklidnila, snům se přece věřit nemá. A proč by se nemohlo věřit? – uvažuje Velek. To si vzpomněl na svatého pěstouna. Josef byl ovšem světec, se kterým mohl anděl ve snu mluvit jako se sobě rovným. Jenže naše paní královna má zatím do svatosti daleko. Panošíkovo mudrování přetrhl ostrý ženský hlas. „Velku, kde vězíš tak dlouho?“ I skrze záclonu sněhových vloček vidí chlapec na zápraží široké ženské sukně. Nu, ovšem, paní Háta je nedočkavá. Panoš, zardělý spěchem
24
AVE DUBEN
i štiplavým mrazíkem, stoupá za chůvou po úzkém schodišti v hořejších komnatách. Z jedněch dveří se ozývá dětský pláč. Chůva bere od Velka džbány s vodou a jeden po druhém staví dovnitř jizbice jen pootevřenými dveřmi. Nemusí ten zvědavý holobrádek vidět, že ještě svou zásobárnu vody, bylin a všelijakých letkvarů, do zásoby uvařených, neměla čas uklidit, jak jindy zrána činívala. Ale dnešní den je přece výjimečný. Tvář jí rozsvítil úsměv, jak vzpomněla na robátko, kvůli kterému nebyl na pořádek čas. Velek ten úsměv ihned zachytil jako dobré znamení, že se smí osmělit k otázce.
„Už víš, paní Háto, jaké jméno dostane ta princeznička při křtu svatém?“ „Nu, to ti smím prozradit. Bude se jmenovat Anežka po římské světici. Jenže ta byla již ve 13 letech umučena.“ „Anežka česká musí žít dlouho,“ vyhrkl chlapec, polekán římskou světicí. „Dej Bůh, až na věky!“ pokývla chůva hlavou. Netušila, že bezděky řekla víc nežli zbožné přání. Neboť nejen v nebi na věky, ale i v srdci a v paměti českého věřícího lidu zůstane navždy živá naše milá přímluvkyně, Anežka Přemyslovna. (Marie Holková)
Služebník Boží kardinál Josef Beran 17. května si připomeneme 40. výročí úmrtí velké osobnosti naší české Církve 20. století, kandidáta na blahořečení, kardinála Josefa Berana. Msgre. prof. Josef kardinál Beran (29. prosince 1888 Plzeň – 17. května 1969 Řím) byl katolický duchovní a teolog, 33. arcibiskup pražský a primas český v letech 1946–1969. Byl politickým vězněm nacismu i komunismu, komunistický režim mu navíc po většinu času znemožnil spravovat diecézi. Po jmenování kardinálem prožil poslední roky svého života jako vyhnanec v Římě. Je jediným Čechem, kterému se dostalo té pocty být pohřben po boku papežů v kryptách svatopetrské baziliky v Římě. V roce 1998 byl zahájen proces jeho blahořečení. Prof. Hanzík, který Při příležitosti 40. výročí úmrtí na pomníku pracuje, má za sebou 34. pražského arcibiskupa v květnu 2009 by měl být položen základní mnoho zajímavých děl. kámen pomníku před budovou Nedávno byla otevřena v blízkosti barokního areálu Katolické teologické fakulty v Kuksu na Trutnovsku Univerzity Karlovy v pražských křížová cesta Dejvicích. Pražské arcibiskupství z pískovcových soch zadalo dílo známému českému nazvaná Příběh naděje a utrpení člověka. Jde o celkem patnáct sochaři prof. Stanislavu Hanzíkovi. děl, na nichž se vedle jiných Ten již vypracoval model budoucí sochy. Počítá se s tím, že pomník bude významných autorů podílel také profesor Hanzík. odhalen na podzim roku 2009.
20. ročník
25
PŘÍSLOVÍ známá i neznámá
Když jeden hlupák hodí do moře kámen, ani sto moudrých ho nevytáhne. Na hezký kvítek kdejaká včela letí. Člověk se může rozloučit se vším, jenom ne s nadějí!
Helena a student Marek Sestra Helena, učitelka z Minesoty, vzpomíná na skutečnou událost. Osmiletý Marek byl mimořádně živé dítě. Měl černé, kudrnaté vlasy a šibalský pohled. Při vyučování se neustále bavil. Jednou jsem se už neudržela a pohrozila mu: „Marku, ještě slovo a zalepím ti pusu“ A brzy na to došlo! O několik minut později jsem opravdu musela vytáhnout ze zásuvky lepicí pásku a zalepit mu zobák. Když jsem se vracela ke stolu, vrhla jsem na Marka letmý, ale zato zuřivý pohled. A Marek? Zamrkal na mne, a to mě úplně odzbrojilo. Neudržela jsem se, vybuchla jsem smíchy a se mnou celá třída. O šest let později jsem se se stejnou třídou potkala při hodinách matematiky. Z Marka se stal sympatický dospívající mladík, a navíc i velmi snaživý žák. Za každou cenu chtěl být ve třídě nejlepší, ale takových tam bylo víc. Ve třídě rostlo napětí a řevnivost, vycítila jsem i určitou závist. Chtěla jsem to odstranit, nebo alespoň zmírnit, a tak jsem jim jednoho dne řekla:
„Vezměte si list papíru a pod sebe napiště jména všech vašich kamarádů ve třídě. Potom ke každému tomu jménu připište dobré vlastnosti každého z nich.“ Během víkendu jsem sepsala všechny dobré vlastnosti, tak jak se objevily u každého jednotlivého žáka, a hned v pondělí ráno jsem každému ten jeho seznam dala. Mnohé tváře se rozzářily radostí, v některých se zračil údiv, ale od toho dne se atmosféra ve třídě od základu změnila! Několik let nato jsem jela navštívit své rodiče. Otec mi řekl: „Dostali jsme zprávy o Markovi. Smutné zprávy. Zemřel ve vietnamské válce.“ A dodal: „Jeho rodiče se chtějí s tebou setkat.“ Zašla jsem za nimi ještě týž večer. Jeho matka mi řekla: „Našli u něho, v jedné z kapes, tenhle starý zmačkaný papír. Zdá se, že ho nosil stále při sobě.“ Rozložila papír a ukázala mi ho. Byl to ten seznam jeho dobrých vlastností. Všechno to dobré, co spolužáci Markovi tenkrát připsali, mu dodávalo po celé roky sílu do života. (Z knihy Nevšední příběhy)
26
AVE DUBEN
HUMOR je koření života! ☺ Jeden kalvínský pastor zkouší svatého Františka Saleského, a tak se ho ptá: „Kdybyste dostal facku, co byste dělal?“ – Svatý biskup odpoví: „Vím dobře, co bych měl dělat, ale co bych dělal, nevím.“
☺ Tonda šel navštívit přítele. Našel ho v kuchyni klečet na kolenou a drhnout podlahu. „No tohle by mne ani ve snu nenapadlo, příteli.“ – „Mě taky ne, to je nápad mé ženy.“
☺ Říká manželka manželovi: „Doktor mi předepsal dva měsíce u moře. Kam mě zavedeš?“ – „K jinému doktorovi.“
☺ Baví se dva akademičtí malíři, kteří se nemají rádi: „Já budu v létě malovat horské chalupy.“ – „Nepovídej. A kolik bereš od místnosti?“
☺ Jirka si stěžuje: „Asi mi otekl prst.“ – „A jak jsi to poznal?“ ptá se maminka - „Nevejde se mi do nosu.“
☺ Potká se dvacetikoruna s pětitisícovkou a ptá se: „Tak co, jak jde život? Dlouho jsem tě neviděla.“ – „To víš, pořád stejný. Kasino, obchoďáky, hazard, klenotnictví, supermarkety, takové věci pořád dokola. A co ty?“ – „To víš, pořád stejný. Furt dokola kostelní kasičky.“
☺ Povídá lékař pacientovi: „Lékařská věda kráčí mílovými kroky kupředu!“ – „Já vím, pane doktore,“ povídá na to smutně pacient. „Jen my, revmatici, za ní stále pokulháváme.“
☺ „Proč jste ten obchod vykradl šestkrát za sebou?“ – „No, oni tam mají napsáno: Jste-li spokojeni, přijďte zas!“
☺ V narvaném supermarketu tlačí mladý otec před sebou vrchovatě naložený nákupní vozík zbožím, ve kterém také sedí velmi řvoucí dítě. Po celou dobu muž velmi něžně opakuje: „Klid, Pavlíku, jenom klid, za chvíli už budeme venku.“ Nachomýtne se k tomu prodavačka a s velkým uznáním otce chválí: „Je to úžasné, že v tak vypjaté chvíli neztrácíte hlavu a mluvíte s tím dítětem laskavě jako s dospělým člověkem. Takhle Pavlík vyroste v sebevědomého a vyrovnaného člověka.“ – „Paní, to se tedy velmi mýlíte. Já jsem Pavlík.“
☺ „Manžel vyčítá ženě: „Pozoruji, že pečuješ o své šaty mnohem víc než o mě!“ – „Ovšem,“ odpoví žena. „Bez tebe se mohu ukázat všude, ale bez šatů ne.“
27
20. ročník
DĚTI TI píší BOHU
Milý Pane Bože, chtěl bych ti říct že tě mám děsně rád. My jsme metodisti. Měj nás děsně rád. Zdravím tě! Emil
Milý Bože, co si myslíš o lidech jako Mohamed, Budha a takovejch podobnejch? Já jim vůbec nerozumím. Ty jim snad rozumíš? Zbyněk
Milý Pane Bože, dobře vím, o čem je takovej obr Goliáš. Ve třídě máme taky takovýho velkýho kluka. Je to taky úplnej blbec. Držím ti palce. Lukáš
Milý Bože, jak poznáš ďábla když ho potkáš? Poraď mi prosím!
Káča
Milý Pane Bože, když Jakub zápasil s andělem, kdo z nich skončil na lopatkách? Miloš
Mylý Pane Bože, může mít člověk dvě náboženství? A jestli může, podle čeho budeš takový lidi na konci světa soudit? Já jsem katolík. S láskou. Kamila
Milý Pane Bože, můj kamarád Ríša chodí do kostela s takovými velkými barevnými okny. Nařídil jsi někdy nějakým lidem, aby takový barevný okna dali do kostelů nebo tím sami chtěli vyjádřit, že máš spoustu barev? Přeju všechno dobré. Cyril (¨¨)¨¨(¨¨)¨¨(¨¨)¨¨(¨¨)¨¨(¨¨)¨¨(¨¨)¨¨(¨¨)¨¨(¨¨)¨¨(¨¨)¨¨(¨¨)¨¨(¨¨)¨¨(¨¨)
! DUCHOVNÍ CVIČENÍ 2009 ! Srdečně zveme ženy a děvčata na letní duchovní cvičení na Lomeček. Začátek je vždy v neděli večer kolem 18. hod. a ukončení je ve čtvrtek ráno.
TERMÍN 28.6. – 2.7. 5.7. – 9.7. 9. – 13.8.
KDO
EXERCITÁTOR
ženy I. (obsazeno) P. ThDr. Prokop Patrik Maturkanič ženy II. (obsazeno) P. ThDr. Prokop Patrik Maturkanič děvčata od 16 let P. Bartoloměj Černý OFM
Přihlášky a případné dotazy na tel. č.: 383 382 703
AVE DUBEN
28
POUTĚ na LOMEČKU Dat. Den Hod. Název pouti
Hlavní celebrant
2.5.
so
17.00 Májová
Mons. Karel Herbst SDB, Praha
13.5.
st
17.00 Fatimský den P. Mgr. Jakub Berka O. Praem, Milevsko
6.6.
so
17.00 Červnová
Mons. Václav Malý, Praha
11.6.
čt
17.00 Boží tělo
Mons. Josef Koukl, Litoměřice
13.6.
so
17.00 Fatimský den P. Mgr. Jaromír Stehlík, Pelhřimov
Z KVĚTNOVÉHO KALENDÁŘE 1.5. Sv. Josefa, dělníka
8.5. Panna Maria, Prostřednice všech milostí 10.5. 5. neděle velikonoční - Svátek matek 13.5. Památka Panny Marie Fatimské 16.5. Sv. Jan Nepomucký 21.5. Slavnost Nanebevstoupení Páně 31.5. Slavnost Seslání Ducha svatého
PRANOSTIKY
NA
KVĚTEN
Březen - za kamna vlezem, duben - ještě tam budem, máj - polezem na kraj. Prší-li na svatého Filipa a Jakuba v noci, bude úrodný rok. Pankrác, Servác, Bonifác jsou ledoví muži, Žofie je jejich kuchařka. Svítí-li slunce na svatého Urbana, bude úroda hlavně na víně. (25.5.) Na svatého Ducha nesvlékej kožicha; po svatém Duchu nezbavuj se kožichu. Pohoda na svatodušní pondělí slibuje úrodu.
********************************************** Registrační značka: MK ČR E 12987. Uzávěrka vždy do 15. dne v měsíci. Číslo vydání odpovídá podtitulu časopisu. Vydává: Kongregace Šedých sester III. řádu sv. Františka, Lomec 62, 389 01 Vodňany (tel. 383 382 703, fax: 383 383 444). Distribuce: Řeholní dům Šedých sester na Lomci (č. účtu: 77226622/0800). Časopis se vydává bezplatně. Internetová adresa: www.lomec.cz. (e-mail:
[email protected])