zpravodaj
duben
4 / 2015
0
spravodaj
apríl
zpravodaj
4 / 2015
spravodaj
Obsah Aktuálně Sto let od založení Svazu spolků Čechů a Slováků ve Švýcarsku / Ivana Dangová Komentáře Rusko se rychle blíží k poločasu svého rozpadu / Jefim Fištejn Ze zahraničí Čechů odsouzených v Německu přibývá / Andrea Angermannová Němci schválili mýto pro osobní auta. Deset dní za pět až patnáct eur / ČTK, iDnes Z České republiky Češky unesené před dvěma lety v Pákistánu jsou doma / ČTK Češi odmítají přistěhovalce téměř nejvíc z celé Evropské unie / ČTK Rozhovor F. Šebej: Neverte ruským oficiálnym zdrojom, manipulujú na úrovni Tretej ríše / Karol Sudor Ze Švýcarska Švýcaři si vybírají novou hymnu / ČTK Čtení na volnou chvíli O baletce, která vyčnívala: Balet nechtěný i chtěný – Kapitola 5. / Helena Eser - Koudelková Tankování / Jan Hlach Ema, energická manželka a žena / Štěpán Húsek Náboženství / Milan Cimburek Neuvěřitelné vzpomínky na můj třiměsíční pobyt v Sovětském svazu...-2. / Zdeněk Tomka Z činnosti spolků Lyžařská neděle / Beatrice Jordan Krajanské setkání Sokola Bern / Jiří Dvořák Výročí Jan Hus na divadelních deskách / Ivana Dangová Naše cvičební neděle / Antonín Vlček Nové knihy Věda Roztěkaný pohled na jeden námět sto roků vzad? / Miloš Dokulil Zdraví Alzheimer straší všechny: Koho čeká a kdo mu unikne? Do pozornosti diváků satelitní televize
2 2 4 4 7 7 9 11 11 12 13 13 20 20 21 21 23 28 30 31 33 33 34 36 36 37 38 40 40 42 42 44
1,5 milionu ovčanů poslušně platí / Ivan Březina Kultura Galerie Krause opět nezklamala / Jana Jarolímková Sport Zasmějme se Oznamy a inzerce Přihláška k odběru Zpravodaje
44 45 45 46 46 47 51
duben
1
apríl
zpravodaj
4 / 2015
spravodaj
Oslava 100 let od založení Svazu spolků Čechů a Slováků ve Švýcarsku Tuto významnou oslavu nejde opravdu nezmínit. Všichni organizátoři si na oslavě dali velice záležet. Připravovali ji s velikým předstihem a pečlivě. Jak dlouholetý předseda Besedy Svatopluk Čech Ing. Jiří Kraus, který shrnul historii Svazu spolků od r. 1915, tak moderátor lic.Jur. Libor Šimeček, nynější předseda. Vše dokreslily Jana Jarolímková, místopředsedkyně BSČ, svým procítěným přednesem z díla Svatopluka Čecha a hudebně Slávka Müllerová. O integraci mladší generace promluvil Dr. Radan Hain. Zajímavý referát o činnosti velvyslanectví přednesl pan ing. Rudolf Opatřil, t. č. obchodní rada velvyslanectví. Náladu všech přítomných zvedl svým tanečním vystoupením náš oblíbený Folklor75. Dík za spolupráci a podporu patří firmě Lauterbach, fotografce Charlotte Koloc, nakladatelství Epika a všem organizátorům, sponzorům a pomocníkům a příznivcům ze spolků, kterých se dostavil velký počet. Akce se zúčastnili jak významní hosté, tak pamětníci všech těchto událostí. Je třeba zmínit vnuka a vnučku Jana Kyjovského, pana Jana C. Hennemana dlouholetého holandského ambasadora v mnoha zemích, naposledy v Praze a jeho sestru, paní Jarmilu ten Berge-Henneman. Dále pana lic. Jur. Jaroslava Jokla, který věnoval cenné materiály z pozůstalosti svého otce Arnošta Jokla (1881-1966), zástupce české ambasády a představitele Svazu spolků. Hlavní referát o historii Svazu měl J. Kraus. V sále instaloval na deseti panelech velice zajímavou výstavu dokumentů o vzniku a činnosti Svazu v minulých 100 letech, s fotografickou dokumentací a vícejazyčným popisem. Již od roku 2013 začal shromažďovat příslušné archivní materiály pro tuto oslavu. Souhrn přednášky J. Krause: Češi a Slováci odcházeli koncem 19. a začátkem 20. století z rakousko-uherské monarchie do ciziny. Většinou to byli řemeslníci a živnostníci, schopní lidé, kteří se sdružovali v krajanských spolcích, aby překonali různé překážky, jazykové i ekonomické. Začali cvičit v Sokole a věnovat se kulturně osvětové činnosti a posléze i politické. Vyměňovali si zkušenosti, udržovali rodnou řeč i pro své děti. Podporovali myšlenku samostatnosti, kterou T.G.Masaryk pronesl na veřejné schůzi Sv. Čecha v Curychu 4.7.1915 a formuloval o dva dny později v sále Reformace v Ženevě u příležitosti 500. výročí upálení Mistra Jana Husa.
duben
2
apríl
zpravodaj
4 / 2015
spravodaj
V roce 1915 byla situace funkcionářů komplikovaná, neboť Rakousko požadovalo od švýcarských úřadů zamezení veškeré „protistátní činnosti“ (proti monarchii) na jejich území. Předseda spolku Beseda Sv. Čech a spoluzakladatel Svazu (1915) Jan Kyjovský však pokračoval ve své práci a stal se důležitou spojkou T.G.Masaryka i Edvarda Beneše mezi Francií, Švýcarskem a domácím odbojem v Rakousku, tzv. Mafií. Významnou osobou v činnosti spolků v letech 1918-1935 byl Arnošt Jokl, zakladatel Spolku Svatopluk Čech, mnoholetý předseda Svazu a honorární vicekonzul ČSR, prezident Obchodní komory ČSR ve Švýcarsku. Mimoto vlastnil firmu na chemické přípravky. Jeho archiv uložený v devíti velkých krabicích a uchovávaný díky synovi Jaroslavu Joklovi byl v minulých měsících připraven k předání do Národního archivu v Praze. (Předání dokumentace proběhne na velvyslanectví v Bernu dne 18.4.2015 za přítomnosti ředitelky Národního Archívu, paní Dr. Evy Drašarové). Panu Jaroslavu Joklovi a panu Janu C. Hennemanovi bylo v rámci oslavy uděleno čestné členství Spolku Sv. Čech za podporu historicko-kulturního odkazu a za plodnou spolupráci v krajanském spolku. Těsně po válce zorganizovali krajané a Svaz čsl. spolků s Červeným křížem ozdravný pobyt čsl. dětí ve Švýcarsku. Začal se vydávat časopis Věstník, posléze Čechoslovák. Název svazu se postupně přejmenovával a působnost byla přesouvána do různých měst Švýcarska. Svaz a spolky čelily různým událostem, jak ve vztahu k českým vládám, tak ve Švýcarsku. Během 2. světové války přispívaly českosovenské spolky na potřeby zahraničního odboje. Na této „národní dani“ se vybralo 160‘000 CHF. Ve své přednášce o integraci mladší generace uvedl Dr. R. Hain mnoho zajímavých postřehů z rodin krajanů i vlastních jak se on i jiné děti vyrovnaly s příchodem do Švýcarska. Jeho přednáška a způsob podání se setkaly u všech návštěvníků s velkým ohlasem. Se stejným ohlasem se setkalo závěrečné vystoupení skupiny Folklor75, jakož i slavnostní přípitek s pohoštěním, při kterém se rozvinula příjemná debata. Spolky fungovaly během obou válek, jak za nacistického protektorátu, tak i po komunistickém puči v únoru 1948 jakož i po sovětské okupaci v roce 1968. Rovněž po osamostatnění Slovenska v roce 1993 a fungují dodnes, díky pilné práci řady dobrovolníků. A proto pokračujme v jejich práci dále. Ivana Dangová (foto autorka) 3 duben apríl
zpravodaj
4 / 2015
spravodaj
Komentáře Rusko se rychle blíží k poločasu svého rozpadu Jefim Fištejn Páteční vražda statečného člověka a politika Borise Němcova nedaleko moskevského Kremlu znamená možná určitý obrat v ruských politických poměrech. Avšak stav velké země zásadním způsobem neproměňuje. Nastavené trendy se neobrátí zpět, spíše se zrychlí směrem k poločasu rozpadu. V Česku je překvapivě mnoho těch, kdo se vážně domnívají, že Rusko je země na strmém vzestupu. Má pro to všechno potřebné – ropu v půdě, rakety ve vzduchu a Bolšoj těatr uprostřed. Nikoli náhodou je přece členem skupiny BRICS (Brazílie, Rusko, Indie, Čína a Jižná Afrika) sdružující nejrychleji se rozvíjející země. Celá představa je fantóm, pozměněný stav vědomí navozený nadměrnou konzumací novinových titulků. Jakákoli, byť povrchní znalost vlastních ruských zdrojů musí nutně vést k závěru, že celý tento lepý obraz je jedním zbožným přáním. Rusko je v úpadku, který neskončí zítra. Všechny solidní agentury přiřkly tamnímu hospodářství spekulativní rating s negativní vyhlídkou. Ze zkratky BRICS dávno zbylo jen jakési škytavé IC. Především je radno mít na paměti, že Rusko je chudá země. Zbohatlíci mohou příjemně překvapovat karlovarské krámkaře výší svých útrat, přepychem svých limuzín a mobilů osazených diamanty. Avšak odpověď průměrného Rusa na otázku o výši budoucího důchodu vyvolává soucit i v těch nejchudších evropských zemích. Vzhled a stav ruských vesnic a venkovských osad tvořených shlukem ubikací a chatrčí jsou srovnatelné leda tak se zapadlými kouty Afriky. Lesk moskevských výloh nesvědčí tolik o bohatství země jako spíše o úděsné nerovnosti, která je vnímána jako norma. Země není jednotná Navzdory názvu vládní strany Rusko dávno není jednotné. Nejenže Moskva a venkov jsou dvě různé země, dokonce i styk mezi nimi je ztížen a režim povinné registrace k pobytu, ona obnovená sovětská „propiska“, funguje jako jakési „schengenské vízum“. Je to rozdíl mezi Prvním a Třetím světem. Není divu, že jako o migrantech se v Rusku mluví o vlastních občanech stěhujících se do větších center z těch nejchudších a ekonomicky podvyvinutých jižních regionů. Je v Čechách migrantem člověk, který se z jihočeského Kaliště přesídlil do průmyslové Plzně? V Rusku je. Po všechna léta po rozpadu Sovětského svazu balancuje Rusko na hraně války všech proti všem. Sovětské politické instituce zmizely, nové na jejich troskách nevznikly. Tato vnitřní válka byla v
duben
4
apríl
zpravodaj
4 / 2015
spravodaj
poslední dekádě tlumena vysokou cenou ropy, leč nikam nezmizela. Propuknout se vší silou ji neumožňovala zdrcující převaha jedné ze silových skupin, jež si přivlastnila většinu ekonomických a informačních zdrojů. Jenže pořád to není funkční stát – když pro nic jiného, pak aspoň proto, že hlavním prostředkem řízení v této neofeudální hierarchii je všudypřítomná korupce. Tunelování ropného rozpočtu je základem zlopověstné „mocenské vertikály“ a přístup k němu je zárukou loajality vůči systému generujícímu opak společenského blaha. Nic než zmar Jen politováníhodný slepec může být uchvácen zeměpisnou rozlohou Ruska. Gigantické území dodnes není ani zalidněno, ani spravováno s péčí řádného hospodáře. Ba naopak, samotná kolébka ruské státnosti a historická sídliště ruského národa jsou stále více vybydlené a propadají se do zmaru a rozvratu. Demografický úpadek se dávno stal nezvratným faktem a pro přistěhovalectví zůstává Rusko jednou z nejméně atraktivních destinací. Mnozí při pohledu na postupující vylidnění bijí na poplach: „Dříve nebo později nás bez odporu obsadí Číňané nebo Středoazijci“. Existuje také opačný scénář: obyvatelé zpustlého a nikomu nepotřebného území sami za pakatel odprodají všechno, co je skryto v jeho nitru, neboť vyrábět cokoli vlastníma rukama se dávno odnaučili. Rusko není líhní nositelů Nobelových cen. Veškeré jeho kulturní a vědecké vymoženosti, jimiž nejednou překvapilo svět, jsou dávno minulostí. V současnosti lehají popelem knihovny, zavírají se školy a univerzity, upadají zdravotnická zařízení. Humanitní vědění je vytlačováno tmářstvím nejhrubšího zrna, vysokou medicínu nahrazují senzibilové, pochybní léčitelé a zaříkávači. Země s tak nízkými příjmy obyvatelstva, jaké plánuje vláda na nejbližší léta, si nemůže dovolit ani soudobou vědu, zejména teoretické obory, ani zdravotnictví, ani udržování muzeí a knihoven. Iniciativa se nevítá Vychvalovaná „vertikála moci“, jež je pravou kostrou Putinova režimu, právě v současné krizové situaci dokázala svou naprostou neúčinnost. Neuměla odpovědět na výzvy doby ničím jiným než klasickým krácením výdajů. Není uzpůsobena pro generaci hbitých a sofistikovaných odpovědí na změnu podmínek, je jen schopna adaptovat se k nim. Jak čert kříže (vlastně jak Majdanu) se bojí uvolnění tvůrčí iniciativy zezdola, nepřiměje ji k tomu ani hrozba totálního kolapsu. Dokáže jen hledat nové fiskální zdroje pro naplnění pokladny: Zvýšení věku odchodu do důchodu, zastavení valorizace důchodů a konfiskace důchodových fondů, zmrazení platů pracovníků rozpočtové sféry, atd. Ani na Krymu, který se ocitl vskutku v prekérní situaci, nebyl učiněn nezbytný krok k vytvoření volné ekonomické zóny, rozšíření podnikatelských svobod nebo zavedení daňových prázdnin. Místo toho se rozpoutal pro ruský byrokratický systém typický boj o přerozdělování majetků, zestátnění, silová převzetí a loupeživé odcizení soukromých statků. 5 duben apríl
zpravodaj
4 / 2015
spravodaj
Sociální krátkozrakost Sociální krátkozrakost státní byrokracie je vskutku zarážející: Zatímco lid je přesvědčován o nutnosti utáhnout si opasky o několik dalších dírek, vysocí úředníci, manažeři státních korporací a bank obsazují nadále horní příčky v seznamech nejlépe placených lidí světa. Úsporná opatření se jich netýkají a jejich drzost nezná mezí: zvláštním zákonem si nechali z peněz daňových poplatníků kompenzovat finanční újmy způsobené zmrazením jejich majetků v cizině. Až jednou majetky budou rozmrazeny, dostanou podruhé to, co již jednou nakradli a ulili do zahraničí. Doma mezitím dostávají od „národního vůdce“ drobné známky pozornosti: Mnohamiliardové zakázky na projekty, které se za stávajících podmínek jeví jako naprosté šílenství (fotbalová městečka k mistrovství světa v roce 2018, nepotřebný plynovod Síla Sibiře, most přes Kerčský průliv, atd.). Strašlivé iluze Rusko je velké a stejně velká je jeho setrvačnost. Naivkové si říkají, že i tentokrát jej zachrání mobilizační ekonomika a totální sebeizolace. Je to nebezpečná iluze. ----------------Na poněkud „vylepšené“ fotografii, kterou jsme převzali z You Tube, jsou známe tváře – Robert Fico, Vladimír Putin, Miloš Zeman a Kim Čong-un. Slovenský premiér, český prezident a severokorejský diktátor již závazně přislíbili Putinovi svou účast na květnové moskevské demonstraci jeho vojenské síly u příležitosti výročí konce druhé světové války, včetně jeho jaderných hlavic, kterými v současnosti vyhrožuje světu. Proslýchá se, že všichni tři hosté nesmírně touží vlastnoručně pohladit a bude-li jim umožněno taky vroucně políbit tanky a děla, které se loni zúčastnily anexe Krymu a zabíjely Ukrajince bránící svou zemi. Jestli na vojenské přehlídce bude k vidění také protiletadlový raketový systém BUK není jisté, protože mu ze známých důvodů, které již potvrdili nizozemští vyšetrovatelé pádu civilního letadla Malajsijských aerolinií, od té doby chybí jedna z jeho čtyř raket. –ah-
---------------Na rozdíl od 30. let minulého století Rusko více nemá nevyčerpatelný rezervoár zemědělského obyvatelstva, které bylo lze zapřáhnout do chomoutu nucených práci. Z ciziny do Ruska se za živobytím nikdo nehrne. Migranti ze Střední Asie zase mění demografické složení obyvatelstva způsobem, který Moskva nepokládá za žádoucí.
duben
6
apríl
zpravodaj
4 / 2015
spravodaj
Navíc za posledních 500 let bez přímé účasti Západu nevzniklo v Rusku jediné nové průmyslové odvětví. Ani stalinská industrializace by se nebyla bývala konala bez technologické účasti Spojených států a Německa. Zůstává záhadou, z jakých zdrojů hodlají stoupenci sebeizolace a konfrontace se Západem rozvíjet svou zemi, ledaže by spoléhali na kouzelný proutek. Navíc zábor Krymu, jenž způsobil v obyvatelstvu hysterický záchvat nadšení, avšak nebyl uznán nikým ve světě, zpochybňuje vlastní hranice Ruska. Pokud kremelská věrchuška tvrdí, že stávající hranice jsou neuspokojivé a tudíž neplatné, nemůže se divit, pokud jednoho dne budou hraniční čáry zpochybněny také někým jiným. Jako poslední argument zbývají Rusku jaderné zbraně přihrané kdysi Stalinovi americkou rodinou Rosenbergů v oparu komunistického mámení. Rusko nyní rádo mává atomovou bombou jak nezkušený pistolník bouchačkou. Bude to platit jen do doby, než Spojené státy a Čína dosáhnou ve vývoji zbrojních systémů nových výšek. Jaký nyní může být vztah k zemi, která neustále vyhrožuje, že způsobí konec světa? I ti, co si dávno zvykli na rozmarnou a zlovolnou kremelskou politiku, dívají se na Rusko s němým úžasem. Jenže všechno dříve nebo později mívá svůj konec. Jednou si lidé zvykli i na to, že z Kartága zůstaly jen trosky zaváté pouštním pískem a že Zlatá horda rozsévala kolem sebe hrůzu tak dlouho, až z ní zbyla nekonečná a prázdná pustina.
Ze zahraničí Čechů odsouzených v Německu přibývá Počet Čechů odsouzených v Německu v poslední době opět začal růst. Jen v deseti saských vězeních si trest odpykává osmkrát víc Čechů, než je Němců ve vězeních v Česku. Vyplývá to ze statistik za první kvartál, které zveřejnila saská policie. Například u Drážďan chytila saská police devatenáctiletého Čecha s kradenou Škodou Superb. Protože na něj soud vydal už tři zatykače, hned šel do vězení. O pár dní dříve zase saská policie dopadala s přívěsem plným trubek tři zloděje kovů z Čech, kteří kradli na staveništi v drážďanské ulici Döbraer Straße. "Chyceni byli při odjezdu a jsou už obviněni z krádeže," říká saský policejní mluvčí Thomas Geithner. Ve vilové čtvrti na okraji Drážďan saská policie pro změnu dopadla čtyřicetiletého Čecha, kterého vynášení kradených věcí z domu tak unavilo, že si chtěl na chvíli odpočinout v zahradní houpačce a usnul v ní. "V roce 2011 bylo k 31. březnu odsouzeno 513 Čechů, rok poté 520 a na konci loňského března již 562 osob," říká paní Birgit Esser-Schneider ze saského policejního ředitelství. Ještě v roce
duben
7
apríl
zpravodaj
4 / 2015
spravodaj
2009 přitom v Sasku odsoudili za první kvartál roku "jen" 458 Čech, už o rok později jich bylo 528. Vedou krádeže a rychle přibývá drogových deliktů Ve statistikách u českých pachatelů jednoznačně vedou krádeže, ať už drobné v obchodech, nebo aut, na která se zaměřují specializované gangy. Například na konci loňského roku v německých věznicích skončil pětičlenný gang z Děčínska, který v Drážďanech a okolí ukradl auta přibližně za šest milionů korun. V posledních letech však k tomu rychle přibývá i drogových deliktů, hlavně těch spojených s pašováním pervitinu, který se vyrábí v Česku. Němci, kteří mu říkají crystal, si pro něj jezdí do stánků v pohraničí, ale Češi ho i vyvážejí. V loňském roce saská policie evidovala 9 408 drogových deliktů, což je o 553 případů více než rok před tím. "V boji proti crystalu je důležitý tlak na prodejce i výrobce. Pouze společně s českými kolegy můžeme dosáhnout úspěchu," řekl před časem při založení společné jednotky saský ministr vnitra Markus Ulbig. Společná jednotka má na kontě už několik úspěšných zásahů. Na konci března se jí třeba podařilo rozbít pětičlennou skupinu z Lipska. Policisté zadrželi 952 gramů drogy za 80 tisíc eur a zabavili i dva vozy Audi, se kterými do Čech pro drogy jezdili. Mužům nyní hrozí 15 let vězení. Nepřibývá tak jen Čechů, kteří u soudu za drobnější přečin mohou vyváznout jen s pokutou, ale i těch, kteří za vážnější delikty skončí ve vězení.
Němců je v českých věznicích jen třináct "K 31. březnu 2014 bylo v saských věznicích 99 osob české národnosti. Proti roku 2009 je to nárůst o 33 lidí, tedy o třetinu," říká Esser-Schneider. Naopak počet Němců odsouzených v Česku klesá. Loni to bylo 95 lidí proti 107 v roce 2012. "Na konci loňského roku bylo v českých věznicích 13 osob se státním občanstvím SRN," přiblížil mluvčí ministerstva spravedlnosti Jiří Hovorka. Čechům odsouzeným v Německu bezplatně pomáhá Evropská poradna pro trestně stíhané osoby a oběti trestných činů v Pirně. Loni se na ni obrátilo okolo 220 klientů, tedy mnohem méně lidí, než je ve věznicích. "O spoustě odsouzených Čechů se nedozvíme my ani český konzulát v Drážďanech, s nímž spolupracujeme. Ti lidé nestojí o to, aby o nich věznice někoho informovala. A samy od sebe to věznice nedělají," sdělil zaměstnanec poradny Martin Loukota. Andrea Angermannová zdroj: http://usti.idnes.cz/
duben
8
apríl
zpravodaj
4 / 2015
spravodaj
Němci schválili mýto pro osobní auta
Deset dní za pět až patnáct eur Cestování přes Německo se od příštího roku prodraží. Německý parlament schválil zavedení poplatků pro osobní vozidla. Roční známka vyjde až na 130 eur, tedy 3 550 korun, ekologicky šetrnější vozy budou platit méně. Zákon budil vášně, protože němečtí řidiči budou zvýhodněni možností daňového odpočtu. Vládní konzervativci a socialisté se dohodli na tom, že podle ekologické náročnosti vozu bude desetidenní poplatek od pěti do 15 eur (od 140 do 420 Kč) a dvouměsíční od 16 do 30 eur (od 448 do 840 Kč). Podle ekologické náročnosti provozu auta se bude lišit i roční mýtné. Poplatek se v závislosti na objemu a typu motoru a stáří vozu bude pohybovat mezi 22 a 130 eury (616 a 3640 Kč). Na rozdíl od českého systému by si řidiči nelepili na sklo krátkodobé ani roční dálniční známky, zaplacení by elektronicky kontrolovaly mýtné brány podle registrační značky vozidla. Poplatky bude možné zaplatit po internetu nebo na čerpacích stanicích. Německá opozice před hlasováním uváděla, že způsob zpoplatnění dálnic odporuje právu EU, protože je diskriminační vůči zahraničním řidičům. Ministr dopravy Alexander Dobrindt sice tyto výtky odmítl, podle poslance za Levici Herberta Behrense se ale dá očekávat, že se souladem zákona s unijním právem bude zabývat Brusel. Německo má na svém území 12 800 kilometrů dálnic a dosud patřilo mezi několik málo evropských zemí, kde se ještě za užívání dálnic neplatí. Diskriminace cizinců stále nedořešena Současná úprava by měla odvrátit kritiku ze strany Evropské komise. Ta v minulosti uvedla, že pro vozy s malým benzinovým motorem jsou krátkodobé poplatky neúměrně drahé ve srovnání s ročním. Komise v minulosti prosazovala, aby cena krátkodobé známky činila zhruba osminu ceny roční známky. EK, stejně jako některé země Evropské unie, však kritizovala také skutečnost, že se německým řidičům o cenu ročního poplatku sníží výše daně z vlastnictví motorového vozidla. Zpoplatnění německých dálnic by tak dopadlo pouze na zahraniční řidiče, což je podle některých odborníků v rozporu s evropským zákazem diskriminace na základě státní příslušnosti. Německo chce dálniční mýtné zavést od roku 2016. Podle deníku Handelsblatt není vyloučeno, že Spolkový sněm návrh zákona schválí už tento týden, v oficiálním programu jednání této komory německého parlamentu ale zatím není příslušný bod zařazen. Ministerstvo dopravy očekává, že by mýtné mělo vynést zhruba 500 milionů eur (13,7 miliardy Kč) ročně.
duben
9
apríl
zpravodaj
4 / 2015
spravodaj
Z poplatků se opraví silnice „Všichni vědí, že by nebylo možné rozvíjet infrastrukturu, kdybychom neposílili její financování od uživatelů,“ zdůvodnil ministr zavedení poplatků. Dodal, že zpoplatnění dálnic by mělo státu vynést zhruba 500 milionů eur, tedy 13,7 miliardy korun ročně, které se použijí třeba na opravy a rozvoj komunikací. Zpoplatnění dálnic ve vládě kancléřky Angely Merkelové prosadila bavorská Křesťanskosociální unie (CSU), která měla dálniční mýtné pro cizince jako jeden ze svých hlavních volebních slibů. Pan Dobrindt loni přišel s několika návrhy na mýtné, z nichž jeden dokonce předpokládal zpoplatnění celé německé silniční sítě. Po protestech obcí v pohraničí by se ale poplatky měly odvádět pouze za jízdu po dálnicích.
Mýtné a dálniční poplatky v Evropě
ČTK, iDNES
duben
10
apríl
zpravodaj
4 / 2015
spravodaj
Z České republiky Češky unesené před dvěma lety v Pákistánu jsou doma Češky Antonie Chrástecká a Hana Humpálová unesené v Pákistánu jsou na svobodě. Ozbrojenci je propustili po dvou letech. Premiér Bohuslav Sobotka potvrdil, že jsou dívky zpět v České republice. Turecká zpravodajská agentura Anadolu uvedla, že ženy v pátek pozdě v noci dorazily do východoturecké provincie Van. Na vyjednávání o jejich propuštění se dva měsíce podílela místní humanitární organizace IHH. Obrátily se na ni přímo rodiny unesených Češek poté, co předchozí pokusy o jejich záchranu selhaly. Agentuře Anadolu to řekl představitel organizace Izzet Sahín, který vedl vyjednávání s únosci. „Pořád nemůžu uvěřit tomu, že jsem tady. Dokonce i teď se bojím, že je to jen sen,“ citovala agentura Antonii Chrásteckou. Turecká média zveřejnila i fotografie obou žen, z nichž vyplývá, že jsou v pořádku. „Mohu potvrdit, že se ráno vrátily zpět do České republiky. Za to, že jsou zpátky se svými rodinami, vděčí humanitární akci, realizované tureckou neziskovou organizaci IHH - Insani Yardim Vakfi,“ uvedl premiér Sobotka. „Dovoluji si i jménem rodin požádat média o respektování jejich soukromí a sám za sebe oběma děvčatům přeji pokud možno rychlé zotavení a návrat do běžného klidného života,“ dodal. ------Osvobozené dívky na záběrech turecké agentury Anadolu -----Ministr vnitra Milan Chovanec v prohlášení doplnil, že obě ženy jsou nyní v péči českého státu. V České televizi naznačil, že stát za propuštění unesených žen nezaplatil. „Český stát nevyjednává s teroristy a neplatí výkupné,“ řekl.
duben
11
apríl
zpravodaj
4 / 2015
spravodaj
Jeho kolega z vlády Lubomír Zaorálek řekl, že Česko má a nabídne odborníky, které dívkám pomohou s návratem do běžného života. Zároveň ale uvedl, že jim stát nechce nic diktovat a hodně bude záležet na nich samých. K samotnému vyjednávání o propuštění zatím české úřady žádné podrobnosti sdělit nechtějí. ČTK
Češi odmítají přistěhovalce téměř nejvíc z celé Evropské unie Češi odmítají přistěhovalectví ze zemí mimo Evropskou unii téměř nejvíce ze všech členských zemí. Vyplývá to z posledního výzkumu Eurobarometru, který zadává Evropská komise. Negativnější postoj vůči imigraci ze zemí za hranicemi osmadvacítky už mají jen Lotyši (79 procent) a tři jihoevropské národy: Řekové, Italové a Kypřané (všichni 75 procent). Slováci se 74 procenty odmítavých reakcí zaujali stejnou příčku jako Češi. Čechům ale podle průzkumu téměř nejvíce vadí i občané přicházející z unijních zemí. foto V průměru všech osmadvaceti členských zemí odmítá imigranty ze zemí mimo EU 57 procent lidí. Zatímco v Lotyšsku je však proti 79 procent dotázaných, v tradičně tolerantním Švédsku se příchod cizinců nelíbí jen čtvrtině. Výrazně proti jsou kromě zmiňovaných zemí také například Malta (73 procent), Estonsko (71 procent), Belgie či Maďarsko (obě 67 procent). V Německu, kde je v posledních měsících přistěhovalectví jedním z témat demonstrací hnutí Vlastenečtí Evropané proti islamizaci Západu, odmítá imigranty ze zemí mimo EU 61 procent respondentů. K tolerantnějším zemím patří kromě Švédska hlavně Rumunsko, Chorvatsko, Španělsko, Portugalsko, Polsko a Irsko. Ve všech těchto zemích by odmítli lidé přistěhovalce ze zemí mimo EU v méně než polovině případů. Přistěhovalce z jiných členských států by ve své zemi nerado vidělo podle Eurobarometru v průměru jen 41 procent občanů osmadvacítky. I tady žebříčku vévodí s 63 procenty Lotyšsko, následované Českem a Kyprem s 58 procenty. Slováci obsadili spolu s Brity s 52 procenty v žebříčku čtvrté místo. Kromě Itálie (56 procent) pak odmítá ve všech dalších členských zemí imigraci z EU už méně než polovina dotázaných. I v tomto průzkumu leží na poslední příčce s 16 procenty respondentů odmítajících imigraci evropských spoluobčanů Švédsko. Společnou evropskou migrační politiku by si pak ale nepřálo v průměru jen 20 procent obyvatel Evropské unie. Jejími největšími odpůrci jsou Rakušané (36 procent) a Češi (33 procent), příznivce má naopak především v Litvě, kde ji odmítlo jen osm procent dotázaných. ČTK
duben
12
apríl
zpravodaj
4 / 2015
spravodaj
Rozhovor František Šebej: Neverte ruským oficiálnym zdrojom, manipulujú na úrovni Tretej ríše Narodil sa v roku 1947. Spoluzakladal štruktúry karate na Slovensku, v tomto športe aj pretekal a trénoval. Je vyštudovaným psychológom, pracoval ako výskumník, novinár a pedagóg. Bol poslancom Federálneho zhromaždenia ČSFR, predsedom Výboru pre európsku integráciu v slovenskom parlamente, predsedom Demokratickej strany, podpredsedom Občianskej konzervatívnej strany, komunálnym poslancom, editorom a redaktorom časopisu .týždeň. Aktuálne je poslancom parlamentu za Most-Híd a šéfom Zahraničného výboru NR SR. Čo vravíte na názor, že jediný spôsob, ako dnes pomôcť Ukrajine, je zorganizovať revolúciu v Rusku? Je to len ľúbivo znejúci slogan. Zmena režimu v Rusku by Ukrajine nepochybne pomohla, ale revolúcie si národy musia zorganizovať samy. Ak však Rusi nájdu silu pomôcť takto najmä sebe a tým nepriamo aj Ukrajine, bolo by to fajn. Skorumpovaná kleptokracia, ktorá vládne v Rusku, by si to totiž zaslúžila. Ako sa majú laici zorientovať v mori informácií, propagandy a konšpirácií, ktoré zaznievajú o Ukrajine, Putinovi, Kryme či majdane? V tomto okamihu radím absolútne nedôverovať ruským oficiálnym zdrojom. Tieto médiá sú pod kontrolou Putinovej kliky a na úrovni manipulatívnej propagandy Tretej ríše. Legitimizujú ruský postup úplne vymyslenými historkami o fyzickom napádaní etnických Rusov na Ukrajine, kolujú tam divoké „báchorky“, pričom tam opäť začína udávať tón spasiteľská národná mytológia. Práve z ruských serverov a ruského mediálneho priestoru k nám inak prenikajú aj tie najhoršie rasistické, antisemitské, antiočkovacie konšpiračné bludy, aké si len človek vie predstaviť. Voči tomuto prostrediu by som bol teda a priori opatrný až nedôverčivý. Zorientovať sa v tej téme je síce ťažké, ale poradiť sa dá len to, aby ľudia čítali seriózne médiá. Tie sa od neserióznych dajú ľahko odlíšiť, takže človek sa vôbec nemusí utopiť v nezmyselnom internetovom bahne. Konkrétne? Google a internetové servery nebývajú zárukou serióznosti, renomované značky svetových médií však áno, napríklad Frankfurter Allgemeine Zeitung, Die Welt, The Spectator, The Economist, Wall Street Journal, Washington Post, New York Times a ďalšie. Za dôveryhodné považujem aj Sme, hoci s ním nie vo všetkom súhlasím. Prináša však informácie, ktoré možno považovať prinajmenšom za overené z dvoch a viacerých zdrojov. Stačí len používať zdravý a kritický rozum.
duben
13
apríl
zpravodaj
4 / 2015
spravodaj
Hovoríte, že ruským médiám netreba dôverovať. Kde je záruka, že tie ukrajinské nešíria manipulácie a propagandu v podobnom rozsahu? Máme tam predsa množstvo očitých svedkov, prítomní sú aj slovenskí a českí spravodajcovia, mnoho ľudí z mimovládnych organizácií, dokonca tam chodia aj naši politici. Na majdane je dokonca možné rozprávať sa priamo s ukrajinskými politikmi, nie sme teda odkázaní na prípadnú propagandu tamojších médií. Týmto by však argumentovali aj Rusi. Aj ich médiá majú na Ukrajine spravodajcov. Rusi zámerne vyrábajú manipulatívne konšpiračné bludy, ktoré nik v teréne nemôže potvrdiť. Nik predsa nezaznamenal žiadne fyzické napádanie etnických Rusov na Kryme, tak pred kým je potrebné ich chrániť? Koniec koncov, väčšia ukrajinských politikov sú ľudia, pre ktorých je ruština materinský jazyk, hoci majú ukrajinské mená – počnúc Kličkom, cez Tymošenkovú až po Jaceňuka. Nepomôžem si, ale ja politicky motivovanú propagandu obvykle dokážem rozoznať. Verím preto, že to dokážu aj iní. Z čoho pramenila frustrácia Ukrajincov? Nepodpísanie asociačnej dohody s EÚ príčinou revolúcie nebolo, tá mohla byť maximálne poslednou kvapkou. Ak hovorím, že Rusko je skorumpovaná kleptokratická oligarchia, to isté platí aj pre Ukrajinu. Hnev Ukrajincov pramenil najmä z toho, že Janukovyčova klika za dva či tri roky, ktoré bola pri moci, brutálnym a nehanebným spôsobom zbohatla. Stačí sa pozrieť na Janukovyčovho syna a ďalšiu jeho rodinu. Na západnej Ukrajine doslova oberali ľudí a malých podnikateľov o ich firmy. Prišli, povedali, že ponúkajú tretinu ceny, a ak sa niekomu nepáči, pošlú na neho daňové kontroly a strčia ho do basy. Malých a stredných podnikateľov vlastne vo veľkom vyštvali. Že kradnutie bolo monumentálne, vidieť aj na majetku samotného Janukovyča a jeho spolupáchateľov. Hnev logicky bublal, príčiny teda vychádzali najmä zo životnej mizérie, z nespravodlivosti, nefungovania súdov, neskutočnej a všadeprítomnej korupcie. Samozrejme, nepodpísanie asociačnej dohody s Ruskom sa odohralo na ruskú objednávku a bolo len spúšťačom, nie centrálnym dôvodom. Nie je to tak dávno, čo Ukrajinou prebehla oranžová revolúcia. Ľudia sa už teda voči zlu kedysi vzbúrili a potom si aj tak zvolili tých, ktorí ich dohnali k ďalšej revolúcii? Áno, lebo aktéri oranžovej revolúcie ako Tymošenková a ďalší sa nakoniec do tej korupcie sami hanebne namočili. Ak je ukrajinská spoločnosť opäť nahnevaná a sklamaná, tí ľudia nie sú bez viny. Skorumpovaným darebákom tam teda nebol len Janukovyč. Okrem toho sa však na Ukrajine prebúdzajú aj staré krivdy. Všetci sa čudujú úspechu Pravého sektora či Slobody, ktorí majú za lídrov „náckov“. Áno, je to tak, ale ukrajinský nacionalizmus a odpor voči sovietskej minulosti reprezentovanej aj afinitou Janukovyča k Rusku, má hlboké korene v minulosti. Nie je to však zovšeobecňovanie? Ukrajinská spoločnosť nie je homogénna a na východe krajiny je afinita k Rusom zjavná. Určite. Na východe Ukrajiny sú celé regióny, kde ruský element prevažuje, taký je aj Krym. Otvorene si však povedzme, že čo je potom homogénne. Pobaltské krajiny? Nie, lebo Stalin tam popri deportáciách litovských či estónskych intelektuálov a celej strednej triedy do gulagov v snahe 14 duben apríl
zpravodaj
4 / 2015
spravodaj
vykynožiť ich, importoval množstvo etnických Rusov. Tvoria teda súčasť tamojšieho obyvateľstva. A Putin sa teraz akože môže rozhodnúť, že ich pôjde brániť aj tam? Nik však dnes nevie, aké percento Ukrajincov si skutočne želá smer západ a aké percento chce zachovať status quo. Neurobil Janukovyč chybu, že o tom neurobil referendum? On sám bol síce zjavne prorusky orientovaný, ale občas sa v náznakoch prejavoval inak – jeho prvá zahraničná cesta po zvolení smerovala do Bruselu a nie za Putinom. Sľubovať si vyriešenie tohto typu problému referendom v spoločnosti, ktorá väčšinovo nemá jasno v tom, kam chce smerovať, sa mi nezdá byť správna cesta. Ak by sa skončilo tesným výsledkom typu 45 verzus 55 percent, zanechalo by rozdelenú spoločnosť, v ktorej by si porazená časť niesla osteň krivdy. Do akej miery Rusom nahrala snaha ukrajinského parlamentu zrušiť zákon o používaní jazykov menšín? Bolo to hlúpe rozhodnutie, ale vďaka tomu, že ho úradujúci prezident nepodpísal, nikdy nevstúpilo do platnosti. V každom prípade však Rusi získali zámienku, aby prišli obhajovať práva menšín. Janukovyč bol v mladosti odsúdený za krádeže, von sa dostal vďaka amnestii, neskôr ho odsúdili za ublíženie na zdraví, hovorí sa tiež o znásilnení. O čom to vypovedá? Timothy Snyder napísal, že Janukovyč dokonca našiel sudcu, ktorý zlikvidoval doklady o jeho trestnom stíhaní, takže sa mohol stať prezidentom. A tento sudca sa potom za jeho funkčného obdobia stal šéfom Najvyššieho súdu. Janukovyč je človek, ktorý hanebne okradol vlastných spoluobčanov. Svedčí o tom aj jeho vila so zlatými kohútikmi a mramorom, ktorá je jednak deklaráciou zlého vkusu, jednak prejavom zlodejskej mentality. V mojich očiach je však najmä tým, kto nechal strieľať do vlastných ľudí. Áno, dialo sa tam aj násilie, ale aby snajperi strieľali do neozbrojených ľudí? On to popiera. A na čí pokyn to tí snajperi asi tak robili? Janukovyč hovoril o provokatéroch, ktorí mali nakloniť verejnú mienku proti nemu. Boli to vojensky vycvičení snajperi, schopní trafiť človeka do hlavy na veľkú vzdialenosť. To sú obyčajní provokatéri? Také tvrdenie je smiešne. Janukovyč je absolútne nedôveryhodná osoba, takou bol vždy. Bol som pobúrený, už keď si ho Ukrajinci zvolili za prezidenta. Legitimitu však navždy stratil streľbou do vlastných občanov. Lenže muníciu konšpirátorom nabíjajú videá, na ktorých vidieť, že policajti pokojne stoja a nezasahujú, hoci demonštranti sa ich doslova snažia zapáliť, mlátia ich a hádžu po nich dlažobné kocky. Jedna vec sú videá na internete a druhá korešpondenti, ktorí tam boli po celý čas prítomní. Že sa do majdanu zapojili aj vagabundi, asi popierať nebudeme. Keď sa strhne pouličný „kravál“, vždy sa zapoja aj vagabundi, veď to sme videli aj na Slovensku. Nie je to teda nič neočakávané. Správanie sa majdanu po páde Janukovyča bolo predsa až pozo15 duben apríl
zpravodaj
4 / 2015
spravodaj
ruhodne nenásilné. Človek by podľa modelov v iných krajinách očakával krvavú pomstu, nič také sa však neudialo. Kritici však argumentujú, že keby demonštranti v západných krajinách typu USA, Anglicko, Francúzsko či Nemecko vystrájali to, čo vidieť na niektorých videách z Ukrajiny, policajti by s nimi nepekne zatočili. To nie je pravda. Pamätáme si predsa zásahy voči násiliu v uliciach Paríža. Áno, ale treba si uvedomiť, že to pôvodné a absolútne brutálne násilie, teda mlátenie ľudí, ich unášanie a mučenie, dokonca vraždy, páchala polícia a špeciálne jednotky Berkut. Začali s tým teda oni, nie demonštranti. Tí siahli po dlažobných kockách a zápalných fľašiach až následne. Samozrejme, že sa mi ježia vlasy pri predstave tohto typu konfrontácie ako spôsobu riešenia politickej situácie, ale opakujem – s násilím začal režim. Keď sa začalo hovoriť o všeobecnej mobilizácii na Ukrajine, na internete sa vyrojili reakcie, ktoré tomu fandili. Bloger Radovan Bránik však upozornil na to, že skutočné peklo nastane, až keď niekto pošle proti ostrieľaným ruským vojakom bojovať stovky tisíc biedne vyzbrojených civilov, teda nevojakov a tatkov od rodín, „ktorým natárajú, že ide o boj o vlasť.“ Je vôbec správne nechať sa zastreliť kvôli tuposti politikov? Vlasť je vlasť, aj keď momentálne v rukách skorumpovaných politikov. Cudzie vojsko je zase cudzie vojsko a okupanti sú okupanti. Požiadavka brániť krajinu napriek tomu, kto jej vládne, je namieste. Druhá vec je, či to má význam. Ľudia tam cítia ohrozenie, že Putin môže mať ambície pripojiť k Rusku nie Krym, ale Ukrajinu ako takú. Jeho projekt euro-ázijskej únie totiž bez Ukrajiny nemá zmysel, pričom on určite nebude brať ohľady na národné city Ukrajincov. Pravdu máte v tom, že zmysluplné sa to v tejto chvíli nejaví, lebo Rusko má, ak sa nemýlim, trištvrte milióna vojakov v aktívnej službe, z nich istú časť veľmi dobre vycvičenú. Len na Kryme má rozmiestnených okolo 30-tisíc vojakov, čo je dvojnásobok počtu vojakov na Slovensku. Ukrajina ich má v aktívnej službe len okolo 90-tisíc. Na druhej strane však ruské jednotky netvoria iba bojmi zocelené špeciálne jednotky v Čečensku. Sedemdesiat percent ruskej armády sú mizerne vycvičení a nemotivovaní odvedenci, ktorým velia opití a skorumpovaní dôstojníci. Koľko by však Ukrajina dokázala vzdorovať bez pomoci zvonku? Časť ruskej armády je pozoruhodná, silná a dobre vybavená, nemožno to však vzťahovať na celok. Som si istý, že keby sa Ukrajina rozhodla brániť pred anektovaním, až taká ľahká záležitosť ako v Gruzínsku, by to nebola. Veľmi veľa obetí by bolo aj na ruskej strane. Pri použití záloh by však na ukrajinskej strane bojovali najmä amatéri proti profesionálom. Z hľadiska záloh áno. Lenže zálohy sú preto zálohy, lebo kedysi niekde slúžili. Spomenul som už afganských veteránov ešte z čias Sovietskeho zväzu, čo rozhodne nie sú žiadni amatéri. Keby ste boli Ukrajinec a vyhlásila by sa mobilizácia, vzali by ste zbraň a šli bojovať proti Rusom?
duben
16
apríl
zpravodaj
4 / 2015
spravodaj
Ja tú otázku otočím – keby Rusi okupovali Slovensko, vzal by som zbraň a šiel brániť vlasť? No áno, šiel by som. Našu krajinu by som určite bránil. Aká je inak cena slobody? Položili by ste takúto otázku Izraelčanovi? V Izraeli je vzťah k obrane vlasti z rôznych dôvodov iný než na Slovensku. Ukrajina v dejinách zažila také strašné hrôzy od okupantov, teda Rusov aj Nemcov, že minimálne u etnických Ukrajincov je inštinkt brániť svoju vlasť dosť silný. Neviem hovoriť za nich, nevidím im do duše, ale ak budem hovoriť o našom území a naozaj by hrozilo, že to tu Rusi vojensky obsadia, tak by som považoval za povinnosť svoju krajinu brániť. Krym po ekonomickej stránke nie je žiadnou výhrou. Nie je to teda celé len o tom, že Putin má panický strach z toho, aby sa revolúcia nepresunula aj k nemu? Niečo ako arabská jar, ktorá sa tiež presúvala z krajiny do krajiny. Je to presne tak, ako ste to formulovali. Krym za to možno naozaj ekonomicky nestojí, ale posledná vec, ktorú Putin potrebuje, je prozápadná, ekonomické a politické reformy zavádzajúca a nebodaj aj prosperujúca Ukrajina. Je to totiž natoľko jazykovo, kultúrne aj územne blízke zahraničie, že si nemôže dovoliť mať v susedstve takto nebezpečný príklad alternatívy. Vy by ste asi neboli nadšený, keby sa naším prezidentom stal Čarnogurský. Mýlim sa? Bol by som zdesený. Keby sa prezidentom stal človek s jeho názorovým svetom a takým vzťahom k Rusku a Putinovi, čiže aj k tamojšiemu typu demokracie, bolo by to veľmi zlé. Je mi ľúto, že to musím povedať práve o Jánovi Čarnogurskom, keďže som ho pre mnohé veci z minulosti rešpektoval. Krym čaká referendum. V prítomnosti ruských vojsk, za silnej propagandy a cenzúry asi netreba hádať, ako dopadne. Problém je právna sila toho referenda. Tá je asi taká, ako keby som sa ja rozhodol, že my, ľudia, narodení v Petržalke, sa chceme odtrhnúť od Slovenska a pripojiť k Rakúsku. Urobím o tom referendum a o ochranu požiadam rakúske vojská? Veď z toho vyjde totálny nezmysel v rozpore s medzinárodným právom. Šéf tamojšieho parlamentu tvrdí, že do mesiaca bude prechod pod Rusko dokončený. Áno, ale medzinárodné právo to tak nevidí. Sú to veci, ktoré sa môžu vliecť ešte veľmi dlho. Ak chce inak človek vyhodnotiť, kam až sú Rusi ochotní zájsť, treba si všimnúť mieru nehanebného klamania, ktorého sa v priamom prenose dopúšťa Putin. Konkrétne? Dôkazom je už len to, že niekam pošle vojenské jednotky bez označenia, teda doslova ako banditov. Ony samy sa pritom priznávajú, že sú regulárnymi a špeciálne vycvičenými jednotkami ruskej armády. A to, že na cudzom území operujú bez národného označenia, je v jasnom rozpore s medzinárodným právom. A on má ešte tú drzosť povedať, že tam ruskí vojaci nie sú, že to je domobrana. Treba si teda uvedomiť, čoho všetkého je ten človek schopný.
duben
17
apríl
zpravodaj
4 / 2015
spravodaj
Má pre Ukrajinu zmysel bojovať o Krym? Mentálne do tej krajiny nepatrí. Mentálne nie, ale z hľadiska medzinárodného práva áno. Veď aj Rusi predsa majú isté záväzky, ktoré v tomto prípade brutálne porušujú. Od roku 1994 platí deklarácia z Budapešti, v ktorej sa Rusko, USA a Veľká Británia zaviazali garantovať územnú nedoktnuteľnosť a celistvosť Ukrajiny výmenou za to, že Ukrajina sa vzdala nukleárnych zbraní, ktoré boli na jej území ešte z čias ZSSR. Tá dohoda stále platí a Rusko porušuje vlastný podpis. Čo sa deje, že rovnocennou súperkou Putinovi je skôr Merkelová ako Obama? Určite to nebude o jazykovej blízkosti, keďže Putin žil v Nemecku. Nechcem byť vulgárny, ale Merkelová je jediným európskym politikom, ktorý má gule. Z titulu vojenskej sily a úlohy v dejinách by mali byť, ako obyčajne, v čase krízy na čele Západu USA. Lenže v Bielom dome sedí prezident, ktorý nie je schopný byť lídrom. Jeho hrozby a ultimáta sú prázdne, ani sa mi nechce menovať, čo všetko sľúbil a nikdy sa to nenaplnilo. Európa je teda dosť odkázaná sama na seba a v nej má najväčšie slovo Nemecko. A my zase máme šťastie, že na jeho čele je práve Angela Merkelová a nie Gerhard Schröder. Bude vojna? Obávam sa, že táto možnosť existuje. Studená už zrejme nastala. Tá je mentálnym rozpoložením a stavom vzájomného nepriateľstva, ktoré ešte neprešlo do otvoreného použitia zbraní. Putinovo Rusko a jeho projekt euro-ázijskej únie vníma Západ a Ameriku paranoidne. Putin navyše berie ukrajinskú revolúciu ako komplot spískaný americkou tajnou službou. Zrejme už nemá kontakt s realitou a chce vybudovať impérium, ktoré bude odmietnutím všetkého, čím dnes žijeme, teda našich hodnôt liberálnej demokracie, individuálnych slobôd a podobne. Jeho mesiášske sklony ho ťahajú k tomu, že Rusko je vyvolenou entitou, ktorá bude ochraňovať klasické hodnoty. Čiže áno, vojna hrozí a ja sa toho desím. Čo s tým? Znížiť to riziko sa dá len tak, že západná Európa bude silná, nie slabá a ústretová. Napríklad by mala prehodnotiť svoj šetrný vzťah k rozpočtom na obranu. Kritizujeme Putina, ale nie je vinníkom súčasného stavu aj Boris Jeľcin? Pred 21 rokmi v rámci „krvavej jesene“ postavil tanky proti parlamentu a jediným papierom zakázal 26 tamojších politických strán. On posilnil post prezidenta na šialenú úroveň a v podstate zlikvidoval rodiaci sa parlamentný systém. Legenda, prečo je dnes Rusko práve takéto, sa dá nepochybne zmapovať až k Jeľcinovi. Napriek chybám, ktoré v tomto urobil, však celú vinu na neho zvaliť nemožno, lebo podstatné je, čo vystrája bývalý dôstojník KGB Putin. Pravdou je len to, že Jeľcin to naštartoval. Putina osobne vytiahol hore. Áno, ale nech si o Jeľcinovi myslíme čokoľvek, ním vedené Rusko bolo podstatne lepšie ako Rusko vedené Putinom, ktorého propaganda je až neuveriteľná..
duben
18
apríl
zpravodaj
4 / 2015
spravodaj
Timothy Snyder zverejnil článok V opare propagandy, kde vysvetľuje, že tá má mnoho podôb. Napríklad Putin si v médiách objednal, že ukrajinská revolúcia v nich má byť prezentovaná ako sprisahanie homosexuálov. Je to síce nezmysel, ale ruské publikum na to, zdá sa, počúva. Na druhej strane, médiá podporujúce Janukovyča na Ukrajine, šírili blud, že ide o židovské sprisahanie, hoci je zjavné, že sú tam aj antisemiti typu Jaroš. No a voči svetu to zase Putin označoval ako nacistický či fašistický puč. Inými slovami každému publiku to tí istí ľudia prezentujú inak. Nepomáhajú však propagande na prvý pohľad čudné veci ako Tymošenková na invalidnom vozíku verzus Tymošenková na vlastných nohách na ambasáde? Určite, ale ľudská povaha je taká. Tymošenková pre mňa nie je dôveryhodná a nemyslím si, že by jej ocitnutie sa vo významnej funkcii bolo dobré pre Ukrajinu. Som rád, že je vonku z basy, ale to je všetko. Podľa Alexandra Dulebu je ruská strana frustrovaná od roku 1999, keď nemohla spolurozhodovať o použití vojenskej sily v Európe, konkrétne v bývalej Juhoslávii. Rusi totiž boli dlhodobo zvyknutí do týchto vecí hovoriť. Neurobil vtedy Západ chybu? Nepovažujem to za relevantný argument, lebo Rusi si právo spolurozhodovať jednoducho prešustrovali tým, ako sa správali po druhej svetovej vojne. Duleba vysvetľoval ruské pocity, ja si jeho názory vážim a rád ich počúvam, ale Rusi doposiaľ neurobili nič, aby si právo spolurozhodovať zaslúžili. Rusko je stále sponzorom Assada a iránskeho nukleárneho programu, nevynechá jedinú príležitosť, aby Západu či USA podrazilo nohy.Nemyslím si teda, že na to, aby sme zahojili ruské zranené city a zväčšili ich pocit dôležitosti, ho máme vo všetkom púšťať k rozhodovaciemu stolu. Západ môže tlačiť na Rusko sankcami, Putin sa za to vyhráža znárodnením podnikov, ktoré Rusku nepatria. Kto ťahá za kratší koniec? Jediná vec, ktorej Putin rozumie, je tvrdosť. Ak mu podávate priateľskú ruku, bývalý dôstojník KGB to vyhodnotí ako vašu slabosť a zbabelosť. Tých vyhrážok sa netreba báť, Rusi na Západe môžu stratiť oveľa viac, stačí sa pozrieť na Saint Tropez, Monaco, Londýn, Floridu a ďalšie oblasti, ktoré sú plné víl a majetkov ruských oligarchov. Majú tam kontá, ich deti študujú na západných univerzitách. Treba im povedať, že chlapci, s týmto je koniec, a okamžite vznikne tlak z ich strany na Putina. Ten ich pre svoju existenciu potrebuje. Putin má svojím spôsobom smolu, že už je po zime a ani prípadné zatvorenie kohútikov s plynom by nebolo také strašné ako pred pár mesiacmi. Samozrejme, navyše ak by Rusko otočilo kohútikom, tak v krajine, v ktorej platí, že Rusko je Gazprom a Gazprom Rusko, vyschnutie príjmov za ropu a plyn by v krátkom čase znamenalo ekonomický kolaps. Putin totiž pred vlastným národom zlyhal aj v tom, že premeškal príležitosť zmodernizovať krajinu a urobiť ju menej závislou na vývoze energetických surovín. Bez peňazí za ne neprežije, takže Putinove vyhrážky sú prázdne. Karol Sudor, Blog SME (krátené) Ospravedlňujeme sa čitateľom Zpravodaja, že rozhovor napriek jeho dĺžke zverejňujeme v tomto rozsahu, ale formát Zpravodaja je príliš malý a rozhovor natoľko zaujímavý, že by bolo hriechom ešte viac ho skrátiť či rozdeliť do dvoch čísel… (Red.)
duben
19
apríl
zpravodaj
4 / 2015
spravodaj
Ze Švýcarska Švýcaři si vybírají novou hymnu Ta naše dosavadní je jak předpověď počasí, míní Švýcaři od pondělí vybírají v internetovém hlasování z šesti návrhů novou hymnu. Ta současná je podle kritiků směsicí předpovědi počasí a náboženského chvalozpěvu. Málokdo si navíc pamatuje její text. O soutěži pořádané Švýcarskou společností pro veřejný prospěch informoval deník Neue Zürcher Zeitung. Skladby vzešly z veřejné soutěže, do které se zapojilo 208 skladatelů. Všechny písně, které se dostaly do semifinálové šestky, mají text ve všech čtyřech úředních jazycích Švýcarska - němčině, francouzštině, italštině a rétorománštině. Vybírat z nich občané mohou do 15. května. Od 8. června pak bude probíhat finále. Hlasování se mohou zúčastnit všichni majitelé mobilních telefonů se švýcarským číslem bez ohledu na svou státní příslušnosti. Jejich hlasování bude mít přitom v konečném výběru váhu 50 procent, z druhé poloviny do výběru nové hymny promluví 30členná porota složená z hudebních odborníků, novinářů a členů sportovních asociací. V polovině září chtějí organizátoři vybrat konečný návrh v průběhu živého přenosu z hudebního festivalu v Aarau. Televizní diváci budou moci hlasovat pomocí SMS zpráv. Na závěr bude vítězná skladba předložena parlamentu. Podle NZZ však vůbec není jasné, zda zákonodárci změnu státní písně schválí. Hlavně konzervativní strany se několikrát vyjádřily proti způsobu výběru „poplatnému době“. V současné hymně se pěje o ranní obloze Švýcarská společnost pro veřejný prospěch zahájila výběrové řízení na novou hymnu už v roce 2012. Podle zadání měla skladba odrážet hodnoty preambule švýcarské ústavy, což jsou mimo jiné demokracie, tolerance rozmanitosti, svoboda, mír a solidarita. Současnou hymnu Schweizerpsalm (Švýcarský žalm) z roku 1841 označují kritici za směsici meteorologické předpovědi a náboženského chvalozpěvu. Text Leonharda Widmera opěvuje Alpy, ranní oblohu a mlžná údolí, hudbu složil cisterciácký mnich Alberich Zwyssig. Švýcarská vláda neoficiálně přijala Schweizerpsalm za hymnu v roce 1961, oficiálně se jí žalm stal až v roce 1981. Jen málokterý Švýcar ho prý ale dokáže zazpívat z paměti. Podobnou soutěž na novou hymnu požadovala i veřejná ochránkyně práv v sousedním Rakousku Gertrude Brinek. ČTK
duben
20
apríl
zpravodaj
4 / 2015
spravodaj
Čtení na volnou chvíli O baletce, která vyčnívala (Pokračování z minulého čísla)
Kapitola 5:
Balet nechtěný i chtěný
Maminka byla vášnivá sokolka, a protože během války byl Sokol zakázaný a ona byla přesvědčená, že dítě musí mít pohyb, přihlásila mě do baletní školy Jelizavety Nikolské v Národním domě na Smíchově. Bylo mi deset a vůbec mě to nebavilo. Nikolskou jsme tam v životě neviděli. Kurzy pro začátečníky vedla jedna sboračka z Národního divadla. Žádné tyče, držely jsme se jen židlí, které nám klouzaly po parketách. Vzpomínám si dodnes, jak jsem si podpírala nohu pod stehnem, když jsem u té židle dělala „rond de jambe à la seconde“, abych se moc neunavila. Doprovázející maminky si tu společenskou událost užívaly víc než my děti. Mužští tam žádní nebyli. Až jednou se tam objevil jeden dobře urostlý, mužný typ v policajtské uniformě. Byl to Oldřich Stodola. Začal hodně trénovat, lilo z něho jako z konve a maminky z něj byly úplně perplex. Ta moje mu dokonce přinesla od Ondráka piškoty, za což si od něho vysloužila: „Milostpaní, vy jste zlatá.“ Byla z toho v sedmém nebi. Ale aby nedošlo k mýlce: Ondrák byl tehdy v Praze jediný výrobce baletních střevíců a piškoty jsou vedle špiček jedním ze základních druhů baletní obuvi. To mě spíš než cvičit v sále bavilo lítat po dlouhých chodbách, až jsem si tam jednou uhnala zápal plic. Nebyla to žádná sranda, penicilin jsme ještě neznali. Doktor řekl rodičům, že když přežiju noc, budu z nejhoršího venku. Tatínek prý celou tu noc proplakal v kuchyni. Ale můj anděl strážný zase zapracoval, já se z toho vylízala a k mé radosti jsem už do baletu chodit nemusela. Kousek exhibicionismu, který je pro veřejné produkce nezbytný, ale ve mně už tenkrát určitě byl. Jen malý příklad. Když 5. května roku 1945 vypuklo v Praze protiněmecké povstání, panoval mezi lidmi silný pocit pospolitosti. Měli jsme doma velké rádio, a tak ho tatínek vystrčil do okna v prvním patře a pustil naplno. Na ulici se hned shromáždila spousta lidí a poslouchali zprávy o bojích a postupu Američanů, kteří už byli v Plzni. Situace tedy opravdu napjatá a dramatická. A já – dvanáctiletý idiot – jsem si vylezla na to okno, nonšalantně se rozložila na naše rádio a dívala se na ten dav lidí na ulici. Jak mě naši zmerčili, zařvali: „Okamžitě slez z toho okna dolů!“ V tu chvíli jsem se cítila ukřivděná a nechápala, čím jsem se provinila. Až s odstupem času mi došla trapnost mého chování i oprávněný vztek rodičů. Američané do Prahy nesměli, a tak se čekalo na Rusy. A já si ten jejich příjezd pěkně užila. Nestačilo mi jen tak na ně mávat. Vylezla jsem si na jeden tank, nějaký mladý Rusák si mě posadil
duben
21
apríl
zpravodaj
4 / 2015
spravodaj
na klín a jelo se dál. Já byla v takové euforii, že jsem vůbec nemyslela na to, jak se dostanu domů. Jeli jsme, mávali, a pro mě už navždycky zůstal symbolem osvobození ten mladičký žlutovlasý Rusák s obrovským furunklem na krku. Musím přiznat, že moc nevoněl, a jak by také mohl. Vždyť si to bez zastávky mířili z Berlína do Prahy a bůh ví, kdy naposledy viděli umyvadlo s vodou. Když se začínalo stmívat, zastavili za Prahou někde v Hlubočepích. Můj Rusák mě vybavil kusem špeku a cigaretama a já se pěšky vydala domů. Došla jsem skoro za tmy, rodiče byli s nervama trop, ale já se cítila jako hrdina dne. Když válka skončila, bylo mi dvanáct, nedaleko byla sokolovna, a tak jsem začala tužit tělo. V zimě v tělocvičně, v létě na stadionu na Mrázovce. Skoro každé odpoledne jsem tam zamířila. Dá se říct, že jsem tam strávila mládí. Vždycky tam bylo pár lidí, hrál se volejbal, basketbal. Já jsem holdovala hlavně lehké atletice. V zimě hřiště polévali a jezdilo se na bruslích. Trochu jsem to zkoušela s krasobruslením, vzor jsem měla v Barbaře Ann Scottové. Trénovala jsem neúnavně, dokonce i v neděli dopoledne, až jsem znemožnila náš sváteční nedělní oběd, když jsem přišla v poledne domů se zlomenou rukou. Samozřejmě že tatínek se mnou okamžitě letěl do nemocnice. Ale jak už to bývá, všechno špatný je pro něco dobrý, a já už dál nemusela chodit na nenáviděné hodiny klavíru. Proč nenáviděné? Protože při vystoupení pro rodiče v bytě naší profesorky se mi nad klávesnicí tak klepaly ruce, že nebylo poznat, co vlastně hraju. A nač si v životě přidělávat trapasy, když to není nutné. Pak přišla puberta a tak, jako dnes frčí cédéčka, já měla hlavu v gramofonu a nasávala do sebe Glenna Millera. Z českých interpretů mi zůstal v paměti Irmanov, sestry Allanovy a později Karel Vlach. Měli jsme předplatné v Národním a jednou dávali balet Z pohádky do pohádky. Jaké bylo mé překvapení, když jsem v programu četla jména svých bývalých kolegyň od Nikolské a v jedné z hlavních rolí dokonce našla Oldřicha Stodolu. To jsem přece nemohla přenést přes srdce, že oni excelují na scéně a já jsem jen divák. Rázem jsem se rozhodla, že chci být taky tanečnicí. Teď už to bylo z vlastní vůle, a tudíž úplně jiné. Před divadlem jsem oslovila tehdejšího sólistu baletu Karla Lukšíka, rok jsem k němu chodila na privátní hodiny a poté jsem se přihlásila ke zkouškám na konzervatoř. Ač nás tam bylo plno, byla jsem k nevoli svých rodičů přijata. Helena Eser-Koudeková (Pokračování příště)
duben
22
apríl
zpravodaj
4 / 2015
spravodaj
Tankování Jan Hlach Jakmile vidím u silnice, po které jedu, benzínovou pumpu, okamžitě, přesto, že ručička ukazatele stavu benzínu v nádrži se nachází v pravé polovině stupnice, pocítím nutkání natankovat. Ano, nejraději bych tankoval pokaždé, když se na kraji silnice objeví upozornění, za kolik že metrů bude následovat odbočka, která mne k pumpě dovede. A že těch čerpacích stanic je. Skoro na každém kroku. Všecky možné značky, všecky možné barvy a také všecky možné ceny. Ale já, cena necena, bych nejraději natankoval u každé. A plnou! Plaine! Voll! Dokonce mám chuť odbočit k čerpací stanici i když se pohybuji zrovna na jízdním kole. Ta úžasná představa, že si to mohu dovolit. Že mám v peněžence či na platební kartě dostatek hotovosti, abych mohl doplnit benzinovou nádrž až po okraj, způsobuje, že zažívám stále znovu a znovu pocit satisfakce a štěstí. Stručně řečeno: Uvidím benzinovou pumpu a pravá noha se automaticky posune z plynového pedálu k vedlejšímu, o kterém už dnes každé malé dítě ví, že patří brzdě, a už, už se chystám odbočit. Odborně se tomu říká podle akademika Pavlova podmíněný reflex. Vážený čtenář si jistě vzpomene na uslintaného psa, který tímto slintáním vynálezce reflexu i celý Sovětský svaz proslavil. U zmíněného psa bylo příčinou reflexu žrádlo. U mne tatínek v druhé polovině padesátých let. Jakmile jsem totiž se svými sourozenci nastoupil tenkrát k němu do auta, abychom podnikli nějakou plánovanou cestu, která pro sešlost našeho vehiklu připomínala spíš soutěžní cílovou jízdu o ceny, tatínek po prvních několika stech metrech vyjádřil přiškrceným hlasem svoje obavy: „Tak nevím, nevím, děti, jestli nám dneska vystačí benzín.“ Tak to bylo pokaždé. Přitom cíl našich soukromých rallyes nebyl nijak moc vzdálený od města Písku, kde jsme bydleli. Většinou se jednalo o přilehlou vesnici, kam pozvali tatínka jeho bývalí pacienti na zabíjačku, nebo jen tak na návštěvu, aby si s ním zavzpomínali na staré časy, kdy se jim, stejně jako nám, ještě dobře dařilo. Nám se totiž právě v té době moc dobře nedařilo. Dalo by se říct, že to staré auto rok výroby tisíc devět set třicet šest bylo to nejcennější, co jsme vlastnili. Jeho zakoupení a údržba vyčerpalo tatínkův kredit tak, že na pohonné hmoty už moc nezbývalo. Ponížený nedostatkem parafrázoval otec vtip o dobrákovi, který musel prodat kamna, aby si mohl koupit uhlí: „ To bych musel prodat tenhle auťák, abych měl dost na benzin“, prohlašoval na oko vesele před lidmi, kteří byli svědky toho, jak tankoval u benzinové pumpy třeba jen dva litry pohonné směsi. To se vždycky všichni přihlížející nasmáli a říkali: „Jo, pane doktor, to byly časy, když jste měl tu dočku, co? To jste na benzinu šetřit nemusel. A tatínek, který se před dvěma lety vrátil z vězení, kde vedle čtyřech let života přišel také o 23 duben apríl
zpravodaj
4 / 2015
spravodaj
všechen majetek včetně té připomínané Chrysler- Dodge odpovídal, že je mu jedno v čem jezdí, jen když je na svobodě, a že doufá, že se máma také brzo vrátí, protože ta na svobodě nebyla. To že je dneska pro něj priorita, aby se dostala domů k dětem. Že už sedí šest let a to je podle něho pro matku od třech dětí za to, že vlastně nic neprovedla, dost. A že podal znovu za ni žádost o milost. Že musíme doufat. Všemu ostatnímu, že se může jen smát. A že nejdůležitější na automobilu je, aby člověk měl nohy v suchu a aby se vešel do vozu v klobouku a nenarážel s ním o střechu. A to ta Praga-Lady, ročník tisíc devět set třicet šest, splňuje. „ A víte vy vůbec kolik já na tyhle dva litry ujedu?“ provokoval diváky. A diváci tipovali a hádali se, a tatínek je dlouho napínal, než odpověděl: „Hodně!“ Když se pak posluchači utišili, otec vysvětloval: „Na kilometry se to nedá tak jednoznačně předpovědět. Záleží na mnoha okolnostech. Třeba na větru. Na kopcovitosti terénu. Taky jak chvátám. Když tý mašině moc šlapu na krk, tak benzin dlouho nevydrží. Hlavně musí bejt dobře napumpovaný pneumatiky. To je důležitý. A taky počasí. Když je po dešti, takovej ten voňavej vzduch, to ta mašina taky míň bere. Nebo koho vezu. Minulej tejden jsem zastavil jedný bábě, musela mít přes metrák, a domů jsem dojížděl už jen setrvačností.“ Jak tedy řečeno tatínek tankoval jen malá množství v pevné víře, že se to pak nějak udělá: „Nebojte se, děti, domů se nějak dostanem i kdybysme měli tlačit.“ Představa, jak tlačíme půldruhé tuny těžké monstrum třeba jen dva kilometry nás děti přiváděla do stavu, ve kterém se ve vlnách střídalo neklidné napětí s optimistickým uvolňováním, podle toho, co hlásil kapitán otec od volantu. Naše zkušenosti s tlačením, tedy lépe řečeno s roztlačováním pro slabou baterii neposlušného automobilu, se omezovaly jen snad maximálně na sto metrů. Když vůz na zmíněném úseku nenastartoval, začal otec vyjímat z kufru nářadí a k hrůze nás všech tří se dal do rozebírání motoru. Ale to už je jiná historie. To bychom odbočili od tématu. Teď je tématem našeho vyprávění nedostatek pohonných hmot. Tatínek nás během jízdy vždycky uklidňoval tím, že se ve stále kratších časových intervalech tichým hlasem tázal sám sebe: „Kolik asi toho benzinu v tý nádrži ještě je? Jestli to vydrží až k támhletý vesnici, budu to muset zkontrolovat.“ Z této věty jistě alespoň trošku technicky nadaný čtenář pochopí, že na palubní desce našeho stroje se nenacházel žádný moderní přístroj, který by oznamoval stav benzinu v nádrži, natož aby nějakým světelným či zvukovým signálem upozorňoval na stav kritický, což jak by z vyprávění mělo vyplývat byl stav téměř konstantní. Míra životodárné kapaliny se zjišťovala dřevěnou tyčkou, které tatínek říkal měrka. Byla to vlastně větvička, odříznutá z lískového keře, a když ji po měření někde zapomněl, pořídil si stejným způsobem novou. Optimisticky do ní dělal kapesním nožem zářezy po pěti litrech, ale horní část měrky zůstávala po celou dobu, co jsme „Lejdynu“ vlastnili, trapně suchá. Protože benzinová nádrž našeho automobilu se nacházela pod kapotou hned za motorem, tatínek vždycky zastavil, v případě, že už se šeřilo, tak pokud možno pod lampou silničního osvětlení, otevřel „haubnu“, zapustil měrku do nádrže a radostně na nás křičel z motorového pro24 duben apríl
zpravodaj
4 / 2015
spravodaj
storu otevřenými dveřmi: „Ta mašina skoro vůbec nežere. Měrka je ještě dole mokrá.“ A pak většinou zklamaně: „Ale opravdu jen úplně dole. To bysme ale měli dojet. Bude to knap. Jen se, děti, nebojte.“ Ale my se navzdory jeho ujišťování bály. Třásly jsme se hrůzou, že budeme muset třeba v chumelenici vystoupit, strkat auto před sebou až do úplného vyčerpání a pak volit mezi pěším pochodem, nebo umrznutím v závěji. Předzvěst toho, že benzin dojde definitivně, bylo z počátku sporadické, pak však stále častější a častější vynechávání motoru. To nás otec uklidňoval slovy“ „To je, děti, tím, že jsem najel moc prudce do zatáčky. Benzin se odstředivou silou přemístil ke straně a nemůže téct do karburátoru. Odstředivá síla! To přece znáte ze školy. Musím holt dávat víc pozor a ty zatáčky tak neřezat.“ Když pak vrčení motoru utichlo nadobro, vytáhl tatínek ještě jedno eso z rukávu. V zadním kufru vozu, pečlivě zabalená do hadru se nacházela prázdná láhev od octa. To byla naše rezerva. Společně s hadičkou od klystýru to byl balíček poslední záchrany. V takovém případě otec se slovy“ „Motoristi si musí pomáhat! Doufám, že to ještě platí,“, vystoupil z vozu, zvednul kapotu a začal máváním zastavovat motorová vozidla, která nás míjela. V té době nebyl provoz na silnicích tak hustý, jako dnes, ale o to větší byla opravdová solidarita uživatelů Tenkrát veřejné komunikace brázdily hlavně motocykly. Oproti dnešku jezdilo daleko méně aut, a tak pravděpodobnost, že nám někdo „vypomůže v nouzi“, jak to tatínek nazýval, spočívala v tom, že zastaví spíš nějaký zakuklený jezdec na motorce, než automobilista. „Kamaráde, tebe mi sem seslal anděl strážný“ navazoval tatíček hovor. Motocyklisté byli většinou mladší, než on a tak jim jakoby v návalu radosti tykal. „Podívej se! Tři děti ve voze a mně najednou došel benzin. Vona ta nádrž teče, nebo co. A to jsem dopoledne tankoval pět litrů“, lhala starostlivá hlava rodiny. „Nepůjčil bys mi kapku na dojetí? Musím se halt nějak dostat domů“ V zájmu historické pravdy je třeba přiznat, že se našlo jen málo neurvalých lakomců, kteří tatínkovu skromnému přání nevyhověli. Když tedy oslovený dobrák souhlasil, vyrukoval otec s lahví a hadičkou a vycucl ten půl až litr z nádrže milosrdného dárce. Často se stávalo, že tatínek ani nemusel benzin vysávat, protože ochotný motorista odpojil hadičku od karburátoru a příslušnou dávku do láhve od octa „nadojil“, jak to otec nazýval. Motorkáři se tatínka většinou ptali, zda mu nevadí, že benzin pro jednostopé dvoutaktní vozidlo obsahuje olej. . „Tahleta mašina sežere všecko“, jásal otec, „tý to vůbec nevadí. Ta je naopak ještě ráda.“ A loučil se s dobrodějem potřásáním rukou: „Jednou ty mně, kamaráde, podruhý já tobě.“ Všichni v autě jsme však věděli, že pravděpodobnost, že by otec někdy v budoucnosti někoho zásobil benzinem je mizivě malá.
duben
25
apríl
zpravodaj
4 / 2015
spravodaj
Jednou se nám však stalo, že při cestě z Českých Budějovic jsme popsanou metodu musili použít dvakrát a přesto nám kolem půlnoci, když jsme se už už blížili k domovu hned vedle píseckého hřebčince benzin opět došel. A došel nejenom benzin, ale i tatínkova dobrá a optimistická nálada, kterou nám vždy dával najevo, že mu stav, ve kterém se nacházíme, nevadí On, který nám neustále vštěpoval do našich mladých hlaviček, že se nesmíme nikdy nechat přemoci osudem. Že musíme vždycky bojovat do posledního dechu a těm blbcům se smát do očí: „ To jim nejvíc vadí, když tě nevidí na kolenou. Hrdost si musíte zachovat, že nejste, jako oni. To je to, co nám závidí. Že jim nelezeme do zadku.“ Těmi blbci myslel komunistické funkcionáře a estébáky, kteří se mu i po odpykání čtyřletého trestu snažili znepříjemnit život, jak jen mohli, drželi maminku ve vězení a kazili život i nám dětem. Ale tu noc, když jsme u zmrtvělého auta stáli ve tmě a marně vyhlíželi nějakého opozdilého motoristu s kapkou benzinu, tu noc, jakoby si otec uvědomil bezvýchodnost situace, ve které se nachází. Jakoby vyschlá nádrž byla symbolem toho, jak mu neustálým bojem s osudem docházejí tělesné i duševní síly. A vyčerpaný zoufale křičel do tmy:“ Zatracenej chlap, že já vůl se na něj nevyprd. Takhle jsme to dopracovali. Jo, tomu se to žije. Ten rozhodně v Americe nežebrá vo benzin. Co by tomu asi řek, kdyby nás tady takhle viděl s ubohejma dětma, který se kvůli němu ani nevyspí. Posera jeden. Kdyby byl aspoň držel hubu!“ Toto zlořečení bylo adresováno bývalému poslanci za národně socialistickou stranu, kterému v roce tisíc devět set čtyřicet devět pomohli s mámou a kamarády přes hranice a možná mu i zachránili život, protože s ním byl připravován politický proces. Ten pán pak v Londýně vyžvanil prvnímu Čechovi, kterého tam potkal, kdo mu pomohl. Tak došlo k zatýkání i odsouzení, jehož důsledkem mimo jiného bylo, že matka byla stále ještě ve vězení, a my jsme se bez benzinu uprostřed noci nacházeli na silnici jen pár kilometrů od domova „Teď mi poraď, poslanče… co poslanče? Posranče pitomej, co mám dělat“, křičel otec dál. „Aspoň kanistr benzinu bys mi moh poslat. Jak já se teďka dostanu s těma dětma domů? Takový starosti tam v tý Kanadě, nebo kde si, nemáš, co? Rozhodně na silnici kopat krompáčem nemusíš. Přál bych ti takovou jednu návštěvu u mámy v kriminále v Pardubicích. Přes plexisklo, mříže, za klandrem. Jak divoký zvíře! Kvůli tvojí ukecanosti. Že já vůl do toho šel.“ Tatínek v té době sice na silnici už také zmíněným krumpáčem nekopal, tak jako musel kopat po příchodu z vězení, ale protože s občanskými právy ztratil i lékařský titul, i když jako lékař pracoval, bral plat zubní laborantky. Proto ten nedostatek. A malý bratříček, který takového zoufalého tatínka ještě neznal, když viděl tuto půlnoční scénu, začal pofňukávat a všichni jsme se báli, že se rozpláče. A otec se kvůli bratrovi zdánlivě uklidnil a pravil k němu teď už sametovým tišivým hlasem: 26 duben apríl
zpravodaj
4 / 2015
spravodaj
„Neboj se, Mirečku, ještě na něco přijdem. To by v tom byl čert, abysme se nedostali domů! Vlez si do auta a ty ho, Olinko, přikrej dekou!“ A pak k sobě i k nám tiše a zoufale se obhajoval: „Nejhorší je, děti, že já, hlupák, bych do toho šel znova. Vždyť by ho byli pověsili. Jako tu Horákovou. Co jsem měl dělat?! Nemocnej člověk. Což jsem moh vědět, že to hned vykecá. Měl jsem si ho vzít na svědomí?“ A jen třináctiletá sestřička zareagovala na otcovy litanie: „Byl to blbec“, pravila rezolutně. A tatínek souhlasně zavrčel, maličko se pousmál reakci své empatické dcery a vrátil se k zásadnímu problému. Otevřel kapotu, odšrouboval zátku nádrže a šťoural v ní lískovou měrkou.“ „Safra, trošku tam na dně ještě je, ale ta trubička, co vede z nádrže vyčuhuje nad hladinu benzinu a ten tím pádem do ní nemůže.“ Konec zmíněné trubičky nekopíroval dno nádrže proto, aby se kal z benzinu usazoval na dně tanku a nečistota se nemohla dostat do karburátoru, kde by mohla ucpat některou z trysek. Proto trubka vykukovala asi jeden a půl centimetru nad spodní část. A tatínek, který proklepával nádrž klacíkem i pěstí jako pacienta, jemuž zkouší ťukáním na koleno patelární reflex, najednou, jakoby chytil druhý dech, zle promluvil k stářím pomačkanému plechovému zásobníku energie: „Tak já ti tedy ukážu, kdo je tady pánem.“ A ke mně pak: „Honzo, přines z kufru vercajk!“ A tak jsem trošku odsunul ležícího brášku, odklonil opěradlo zadního sedadla, za kterým se nacházel zavazadlový prostor. Vyndal jsem starou tašku s nářadím a skrývaje obavu přinesl otci. S hrůzou i zaujetím jsem pozoroval, jak bere postupně montážní klíče, kleště, šroubováky a vhazuje je do nádrže jejím hrdlem. Najednou i mně došlo, že tatínek vyplněním prostoru železem se snaží zvednou hladinu tak, aby se benzin dostal do odtokové trubky. A abych také něčím přispěl k zprovoznění vozidla, jsem, já, pubertální blbeček, moudře prohodil: „To jsem zvědav, jak to potom z tý nádrže vyndáš.“ Otec se napřáhl, ale neuhodil. Jen se silou vůle přinutil ke klidu a prohlásil: „To budeme řešit až doma. A to si, Honzo, piš, že to nějak ven dostanu, i kdybych měl ten auťák vobrátit na střechu a tak dlouho s ním třást, až to zase všecko vypadne ven. Rozhodně pak budeme mít nejčistší vercajk z celýho Písku. Všecko zlý pro něco dobrý. Jen neměj startost! Tím nám nepomůžeš.“ Sebral jsem ze země skoro prázdnou tašku od nářadí, nastoupili jsme do vozu, otec zmáčkl starter, stroj radostně okamžitě naskočil a začal požírat benzin znečistěný kalem z nádrže i špínou smytou z nářadí. Rozjeli jsme se směrem k domovu. Koutkem oka jsem pozoroval tatínka, jak se usmívá. „Jen nepovolit“, řekl si pro sebe a pak silnějším hlasem i k nám všem: „V nejhorším případě holt budem muset profouknout dýznu.“ 27 duben apríl
zpravodaj
4 / 2015
spravodaj
A já, pesimista, se hned začal strachovat, že nebude mít zmíněnou trysku čím vymontovat, neboť potřebné nářadí leží na dně nádrže. Na to však on určitě nemyslel, když po krátké pauze už přesvědčivě zaburácel: „Děti, to vám, jako že jsem váš táta slibuju, že až pojedem pro mámu natankuju plnou. I kdybych si na to měl vypůjčit.“ --------Moji rodiče, JUDr. Olga Hlachová a MUDr. Jan Hlach, byli odsouzeni za velezradu v roce 1951 na patnáct, resp. na čtrnáct let do vězení. Matka si odseděla deset let a otec čtyři roky. Moje knížky (Netleskej, Požár) jsou o nich i o životě nás třech dětí bez nich. Děkuji tedy předem, zdravím vás a přeji všecko dobré. Jan Hlach
Ema, energická manželka a žena Narodila se spolu se třemi sourozenci v jedné šumavské vesnici. Jako jedinou z nich ji osud zavál na Moravu. Dvě sestry a bratr zůstali v jihozápadních Čechách. Pro rodiče a čtyři děti bylo v malém domku těsno. Trvale bydlet tam všichni nemohli. Jako nejstarší šla Ema z domova do učení první. Do rakousko-uherské metropole to pro ni jakož i jiné z pohraničí nebylo daleko. Vyučila se ve Vídni květinářkou. "Vyráběla" umělé květiny z barevných papírů, látek a drátu. Vznikaly polní máky, hyacinty, růže a jiné druhy květin podle toho, jaké okvětní lístky dovedly příslušné lisy vykrojit. Dnes se této před první světovou válkou kvetoucí výroby dávno ujal průmysl. Ve městě patřila k početné české a moravské menšině. Československo mělo teprve za dvacet let vzniknout. Němčinu tolik neovládala, tak se seznámila a trávila svůj volný čas s Janem, Moravákem ze Slovácka. I ten zde ukončil řemeslo. Pracoval jako krejčovský tovaryš. Skoro pět let šil vojenské uniformy. Znalý poměrů i řeči, šikovný a pilný v práci, přemýšlel o tom se osamostatnit. Sám se do toho pustit netroufal. Když poznal Emu, připadlo mu, že s ní může svou dávnou touhu po vlastní malé firmě uskutečnit. Nejenže se k sobě hodili. Přešla na něho Emina energie, kterou krajanka doslova oplývala. Nějakou dobu spolu chodili a brzy se vzali. Otevřeli pak malé krejčovství. Bylo to druhé řemeslo, které Ema již z domova vedle kuchařského umění ovládala. Živnost zkvétala a práce bylo víc než dost. Netrvalo to dlouho a mohli přijmout dva zaměstnance. Rozrostli se i jinak. Narodily se první dvě děti. Schylovalo se k první světové válce. Uniformy šly na odbyt stále. Během války odbyt ještě vzrostl a do dílny přijali dalšího zaměstnance. Jan na frontu nemusel, byl pro armádu činný. Po skončení války se situace pro čtyřčlennou rodinu katastrofálně zhoršila. Nepomáhala ani pověstná spořivost Emy. Nevelké úspory se tenčily a blížil se den, kdy rodině dojdou finanční prostředky. Pádem rakousko-uherské říše vyschl trvale zdroj příjmů z prodeje uniforem. Nedalo se očekávat žádné zlepšení, nýbrž jen to, že rodina skončí na ulici. Riziko bankrotu rostlo a jedinou nadějí do
duben
28
apríl
zpravodaj
4 / 2015
spravodaj
budoucna se jevil vznik nového československého státu na území, odkud oba do Vídně původně přišli. A byl to krk rodiny, ne hlava, který dal impuls k tomu, co se dál provede. Po krátkých přípravách se Ema s Janem a dětmi stěhovali na Šumavu. Ani tu však nebylo dost možností pro chudou rodinu, jak se rychle ukázalo. Republika teprve začínala a pro podnikatelskou činnost chyběly nejen struktury, ale i obchodní sítě a zákony. I když doma je doma, kde se skoro vše nese lehčeji. Pomáhá krajina a řeč, leccos je důvěrné a známé z mládí. Věci, co se běžně zvlášť necítí, ale v nouzi a citové krizi se stanou důležitými pro vytvoření klidu a bezpečnosti. Právě té, které je teď třeba a které se zrovna nedostává. Rodákům i jejich potomkům. Po narození třetího dítěte bylo další stěhování nevyhnutelné. Ema rozhodla využít tentokrát možností příbuzných od muže na Slovácku. Společně s obcí Uherský Ostroh zakládali sirotčinec a hledali ženu, která by jej řídila. Ema se takové práce nebála. Měla zkušenosti, praxi s vedením i doporučení, tak místo dostala. Mohla se tam starat i o své tři děti. Doufala, že nezaměstnaný muž v rodném kraji práci časem také sežene. Stěhování bylo opět rychlé a mělo konečně reálný důvod. Věcí na převoz mnoho nebylo, takže vše proběhlo svižně. Uběhlo několik klidných a vcelku spokojených měsíců. Ema očekávala čtvrté dítě a musela se vzdát vedení sirotčince. Nebylo jí jasné, jak se bez jejího příjmu v dětském domově rodina protluče. Zatím tam směla nové vedoucí za menší příjem ještě pomáhat. Manžel musel nutně do práce. Co mohl ale na pracovním trhu jako krejčí bývalých rakousko-uherských vojenských uniforem nabídnout? Na přeškolení mu chyběly síly. Trpěl depresemi, že není schopen uživit rodinu. Zaměstnání sice hledal, ale bez úspěchu. Jak by ne, když hledal bez ducha a nadšení, což na něm každý poznal. Gordický uzel rodiny rozťala opět jednou Ema. Probudila se v ní lvice, která bojuje o svá lvíčata. Jednoho dne se rozjela vlakem do Prahy na Hrad. U prezidenta republiky T. G. Masaryka chtěla přednést svůj rodinný problém a požádat o pomoc. Vše si promyslela. V kanceláři prezidenta našla tajemníka a bez jakékoliv bázně se ho zeptala: "Pánové, založili jste republiku. Jak to však míníte řešit s pracovnimi příležitostmi? Můj muž nemá několik let práci. Jak máme uživit naše čtyři děti?" Tajemník Emu uklidňoval: "Běžte domů, paní. Podíváme se na váš případ a něco pro vašeho muže najdeme!" A stalo se. Za necelé tři měsíce obdržel manžel Emy pracovní místo v uhersko-hradišťské okresní nemocnici. Byla vzdálená jedenáct kilometrů a mohl tam dojíždět vlakem. Jeho úkolem byla starost o prádlo. Opravy lékařských plášťů a lůžkovin. Práce se mu líbila a po dlouhé době byl svým způsobem šťastný. Staral se nyní o rodinu. V místě vydržel až do penze. Plných dvacet let. Konečně měl mzdu a mohl si něco pro sebe dovolit. A dovolil si. Jednu viržinku za týden, vykouřenou při pěší cestě s kamarádem Viktorem do čtyři kilometry vzdáleného vedlejšího Veselí nad Moravou s biografem. Byla to jeho neděle. Štěpán Húsek
duben
29
apríl
zpravodaj
4 / 2015
spravodaj
Náboženství Milan Cimburek Do náboženství jsem chodil pouze do třetí obecné. To bylo ještě povinné. Pak už ne. Dnes už nevím, kdo tu nepovinnost využil, zda já anebo pan katecheta. Ale stejně si myslím, že přestal chodit on, protože já byl až do osmičky hodné dítě. V druhé třídě jsem ke konci školního roku onemocněl žloutenkou. Já se válel v nemocnici, o černém čaji se suchary, zato celá třída měla o tři neděle kratší školu anebo delší prázdniny, jak se to vezme, zásluhou karantény. Biřmování jsem tím prošvihl, ale svíčku s barvotiskovým „diplomem“ Ježíše donesl pan katecheta až do marodovy postele domů. Starší kamarád z ulice, znalý křesťanských obyčejů mne jednou svedl k ministrování. Od svého otce byl vychován k úctě Boží. Otec, štukatér, zvelebil vkusně dveře do naší Žabovřeské kapličky, pak hlavní dveře naší oratoře a nakonec dveře do svého domu ke slávě Boží. Hodně spolužáků chodilo na Oratoř do houslí a učit se brnkat na piáno, raději než na mše svaté. Zakladatel Salesiánů byl Ital Don Bosco. Brněnští si začali stavět Oratoř v roce 1939, kapli, učebny a hřiště. Od roku 1950 jim bylo v činnosti bráněno a jen s obtížemi mohli v díle Dona Bosca pokračovat. V naší brněnské Oratoři začal svojí páterskou dráhu náš P. Josef Šimčík, který odešel přes Rakousko, aby tam dostudoval a nastoupil na Českou misii ve švýcarském Curychu. Tu vedl až do své smrti čtvrt století. Dvacet roků jsem pro něj tiskl katolický časopis Klub a každoroční pozvánky na Moravskou pouť do Einsiedeln. Poutí jsem se zúčastnil párkrát. P. Šimčík, jako Salesián se věnoval hodně mládeži, s kterou jezdil do hor, k moři anebo k papeži do Říma. Cestou do kostela mne zaujaly babky, často v národních krojích, nabízející různé upomínkové předměty. To hlavně k příležitostem Velkého pátku, Květné neděle, Velikonoc, nanebevstoupením Panny Marie a Vánoc. Asi měly hodně fantazie anebo to znaly z tradice. Dělaly z velikonočních kočiček například srdíčka, věnečky anebo křížky. Na vyštancnovaný karton, potřený klihem, lepily kočičku ke kočičce po celé ploše. Kdo si tyto upomínkové předměty koupil, tomu je v kostele hned posvětili. Nevím, jak ten kožich těm rostlinám preparovaly, ale křížky pověšené na stěně vydržely zase až do dalších Velikonoc. Při svém prvním a posledním ministrování jsem si šlápl na ministrantskou košilku, zakopl o schodek oltáře a čtyřzvonečkem bimbl, kde to nepatřilo a tím jsem skončil svojí pobožnou kariéru. Nastoupil jsem dráhu ateisty z „Boží milosti“. Znám pár lidí, kteří věří v Boha, ale svého. Naše Oratoř, kostel i s hudební školou z nevysvětlitelných důvodů v roce 1965 zhořela do základů. Na těch základech začali hned druhým rokem stavět sídliště, známé jako Korea. To proto, že ulice v něm byly pojmenovány po Korejských hrdinech. Ona ta oratoř byla uprostřed polí.
duben
30
apríl
zpravodaj
4 / 2015
spravodaj
Brzy po „kotrmelci“ roku 1989, se mohli Salesiáni opět svobodně objevit na veřejnosti. V roce 1995 si postavili nový kostel, klubovny i hřiště na volném místě o kousek dál toho původního. Říkají tomu farnost u kostela Panny Marie Pomocnice. Mistr Jan Hus byl velkým ctitelem Panny Marie, což se většinou zamlčuje. Tak jako náš dne 26. dubna 2002 zesnulý Páter Josef Šimčík.
Neuvěřitelné vzpomínky na můj tříměsiční pobyt v Sovětském svazu za stalinského komunismu – 2. (dokončení z minulého čísla) Cesta do Leningradu Můj profesor mě zařídil cestu na čtyři dny do Leningradu (dnešní Petersburg). Sehnal a zaplatil lístek vlakem, sehnal a zaplatil hotel, domluvil jiného professora, který se o mě postará. Buď byl takový dobrák nebo cítil povinnost za můj dárek. Vlak z Moskvy jel přes noc a ráno byl v Leningradu. Když jsem přišel do lůžkového vagonu, bylo tam velký chaos. Na chodbě vyměnovali ženy s muži lístky. Aby ženy spaly s ženami a muži s muži. Já jsem se nemusel výměny zůčastnit, zůstal jsem nakonec s chlapama. Měl jsem lůžko dole. Dole ale nervozně popocházel jeden šikmooký starší pán. Měl lůžko nahoře a nemohl se tam nějak vyškrábat. Říkal jsem si, co mám z nějakého Kazacha, ať si poradí. Nakonec mu mladý Rus vyměnil lůžko aby byl dole. Dal jsem se s tím šikmookým do hovoru a zjistil, že je to profesor z Japonska. To bych mu to také vyměnil, kdybych to věděl. Na nádraží mě čekal profesor z Leningradu. Zavezl mě na oběd. Byl to samozřejmě také kovaný komunista a začal trapný rozhvor. Říkal mi, jestli jsme vděční Sovětskému Svazu, že nás zbavili kontrarevoluce, kterou připravovali západoněmečtí imperialisté a že nás tím osvobodili. Tak jsem se mu snažil vysvětlit, že u nás kontrarevoluce nebyla, že naše komunistická strana chtěla změnit socialismus na více demokratický, že s tím neměli nic společného západní země a že že jsme žádnou pomoc nepotřebovali. Koukal na mě vyděšeně, že jsem se pomátl nebo byl zpracovaný západní propagandou. Myslel si, že jsem asi kontrarevolucionář. Já jsem zjistil, že jeho názor také nemohu změnit. Tak jsme s politikou skončili. Pak mě vykládal o druhé světové válce, zavezl mě na hřbitov, kde byli pochovaní lidé, kteří padli a pomřeli hlady (myslím kolem půl milionu obyvatel), při obléhání Leningradu Němci. No muselo to být hrozné v té nesmyslné válce. Tak jsme šli uctít památku obětem. Tím to skončilo s profesorem, já jsem byl na hotelu a měj jsem tři dny volno. Tak první den jsem šel do carské obrazárny - Ermitáže. No tolik krásných obrazů od všech známých malířů, jsem nikdy neviděl. Zjistil jsem, že potřebuji ještě den navíc, abych to vklidu shlédl. Tak jsem začal druhý den úřadovat. Za prvé – prodloužit si Bumažku ( z Moskvy jsem mohl jet jen ze speciálním povolením – Bumažkou). A pak změnit o den vlak. Vlak by mě změnili. Ale úřady mi řekly, že není žádná možnost pro prodloužení Bumažky. Tak jsem tam stále marně naléhal, jestli není nějaká možnost. Ta úrednice řikala, že ne. Takhle jsem tam kmital půl dne, který jsem ztratil s úřady. Nakonec jsem té úřednici šel říct, že tedy to vzdávám. A
duben
31
apríl
zpravodaj
4 / 2015
spravodaj
ona mi řekla, že už to prodloužení pro mě má. Asi se jí to nechtělo jen vyřizovat. Tak jsem tam byl nakonec o den víc, ale skoro celý den jsem ztratil byrokracií. Výlety vlakem z Moskvy Měl jsem nařízeno být jen v Moskvě. Ani místní lidé nesměli cestovat bez zvláštního povolení – Bumažky. Zvlášt my cizinci jsme byli upozorněni, že musíme zůstat v Moskvě. Dalo se jet do Zagorska na monastir, kde byla škola popů (jejich kněží). Asi chtěli komunisté ukázat, že i víra je tolerována i když všude jinde v Rusku byla potírána. Zagorsk byla vesnička s dřevěnými domky, většinou v zbídačeném stavu. Ale přišlo mi to sympatičtější, než Stalinské budovy nebo paneláky. Ve vesnici nebyly obchody. Jen tam byl takový stánek, kam občas dovezli kvas (ruské pivo). To se pak vytvořila fronta, muži si stoupli do fronty. Jak byli na řadě, dostali půl litru kvasu a s tím si stoupli zase na konec fronty. A tak vznikl koloběh, který se zastavil, až daný muž padl za vlast, čili se na mol opil. Když už Rus investoval do alkoholu, tak to dotáhl do zdárného konce neboli nepil pod své možnosti. Pro nákupy pak jezdily ženy vlakem do Moskvy. Měli velký režný pytel na brambory a s nákupem se táhly na nádraží a pak do své vesnice, kde asi nastal směnný obchod. Jinak monastir byl pěkný, odpouštění hříchů a rady prováděli popové. Stála na ně velká fronta hlavně mladých dívek. Popové vypadali velmi pěkně, vousatí muži, tak se té frontě dívek ani nedivím. Jednou jsem se rozhodl, že to zkusím vyjet na černo bez Bumažky do jiné vesnice s monastirem, asi 100 km od Moskvy. Když jsem byl u pokladny nádraží, řekla mi pokladní, že pro mě ten vlak tam nejede. Asi poznala cizinecký přízvuk. Tak co teď? Řekl jsem jednomu Rusovi, ať mi tam koupí lístek. To prošlo a mohl jsem jet. Vlak jel neskutečně pomalu, přes 4 hodiny. Tak jsem si na nějakou dobu zdřímnul. Pak jsem dojel do konečné stanice, vystoupil a jelikož jsem měl hlad, chtěl jsem si něco koupit. Jenže moje peněženka se všemi penězi byla pryč. Měl jsem tam všechny peníze, stipendium na 3 měsíce. Krve by se ve mě nedořezal. Co teď? I když jsem věděl, že tam nesmím být, šel jsem na policii to oznámit. Ti byli celkem hodní, jen řekli, že tam nemám co dělat a že prvním vlakem mě pošlou zpět. Pak mě ještě poučili, že peněženka se davá do náprsní kapsy k srdci. Já jsem ji měl v kapsi kabátu. Tak jsem vesnici neviděl, hladný jsem se dostal zpět do hotelu. Tam naštěstí byl ten ruský překupník. Tomu jsem prodal zimní kabát po otcovi. Za to jsem dostal tolik rublů, kolik mě bylo ukradeno. Měl jsem ještě zimní lyžařskou bundu a tak jsem mohl fungovat dál. Pak jsem pochopil, že i těmi zákazy cestování chrání cizince před kriminálníky a zloději, kteří operovali ve vlacích. Ale hlavní účel Bumažek byla kontrola komunistů nad obyvatelstvem. Daší zajímavosti a postřehy ze stalinského komunismu Když jsem byl v Moskvě, byl zrovna 25 sjezd komunistů. Generální tajemník strany byl Brežněv, co nás nechal obsadit v roce 1968. Tak třeba vím, že strana rozhodla, že filmy se smějí dělat jen o práci nebo válečné. Prostě se smělo dělat jen to co politbyro schválilo. Také nikdo si netroufal zpochybnit jejich rozhodnutí a také jim Rusové ve všem důvěřovali, vzhledem k jednostraným informacím. Rusy neměly rády ale jiné národy, které Stalin zabral. Jako třeba Litevci, Arménci atd. Měli na ně politické, dobré vtipy, které jsem znal i od nás. Rusům se to ale nedalo vyprávět. Ženy a 32 duben apríl
zpravodaj
4 / 2015
spravodaj
muži měli rozdělené úkoly. Ženy pracovaly, hlavně manuálně. Muži zapíjeli tíži života vodkou. Neviděl jsem tam manuálně pracovat muže. Na stavbách a všude pracovaly ženy. Muži byli vojáci, policajti nebo učitelé na universitách. Pokud byl muž zpitý do němoty, tak se s ním ženy moc nemazlily. Občas jsem takové případy viděl. Když neměli na celou láhev vodky, tak se složili cizí lidé a dali si láhev třeba tři lidé na třetiny. Později jsem viděl, že vodka je i lék. Lidé dostávali běžně velké průjmy, protože hygiena v restauracích byla velmi špatná. Když jsem se vrátil domů, měl jsem ještě asi dva měsíce problémy se žaludkem. Malé dítě od toho známého Pražáka dostalo silný průjem. Odvezli ho s průjmem do nemonice a za pár dnů si ho radši rodiče vzali zpět s vysokou horečkou. Pak museli přes České velvyslanectví sehnat lepší nemocnici, kde mohla být matka s ním. Jinak jsem v Moskvě viděl moc pěkných věcí. Puškinovo museum obrazů, carské poklady v Kremlu. Byl jsem na baletech v Bolšom divadle. To bylo nádherné. Na Lenina v mausoleu byla vždy velká fronta, tak to jsem nemusel. Závěrečné slovo Jak je vidět i dnes, demokracie v Rusku po pokusu o demokracii nefunguje a zatím fungovat nemůže. Rusové byli zvyklí plnit příkazy a nemyslet. Měli jednostranné informace, kterým věřily a byly schopní obětí za Rodinu – vlast. Měli vždy expansivní snahy. Tomu dávali přednost před vlastním rozvojem zemědělství a průmyslu. Radši si pořídili kolonie jako byla i ČSSR. Dnes tam spěje Rusko zase, po marném pokusu o demokracii, pod taktovkou Putina. Obsadili Čecensko, Osetii a teď chce Putin část Ukrajiny, nebo celou? Vše se vrací do starých kolejí: propaganda, kontrola tisku a televize, diktátorství, expansivní politika. Nejhorší je, že má v Rusku Putin podporu u asi 80% obyvatelstva. Putin vidí, že Evropská Unie je slabá a že si může dělat, co chce. Evropa není jednotná, je sdružením nestejně vyspělých států s různými zájmy. Dohody Merklové, Putina, Hollande, Porošenka jsou jen alibistické kroky, pomáhající Putinovi. Putin se smlouvami řídit nebude, bude nadále lhát a zabírat další území. Rozuměl by jenom síle, ale Evropa není ochotna Ukrajině pomoct, bojí se Ruaska a války. Pak ale bude asi pozdě a ještě hůř. Vzpomeňme na obsazení ČSR Hitlerem s podobným scénářem. Asi bude Putin vyhrožovat i atomovými zbraněmi. Asi si budou Rusové teď dělat, co chtějí. Nechci ani domýšlet další vývoj. Zdeněk Tomka (konec)
Z činnosti spolků Lyžařská neděle Březen za kamna vlezem, říká jedno české přísloví. A skutečně by v neděli 1.března bylo za těmi kamny nejlépe. Mizerná předpověď se vyplnila, mokro, větrno, šedivo, člověk by psa nevyhnal. Přesto se přesně v deset dopoledne – a to prosím bez domluvy – sešlo devatenáct luzernských sokolů u spodní stanice lanovky na Melchsee-Frutt. Malí i velcí, staří i mladí, sáňkaři, lyžaři,
duben
33
apríl
zpravodaj
4 / 2015
spravodaj
pěšáci, pěkně pestrá skupina. Všichni dobře nabaleni, ani jsme se v těch čepicích a helmách nemohli poznat. Na kopci jsme se rozešli. Pěšáci se vydali k zamrzlému jezeru, lyžaři odjeli na různé vleky a sáňkaři prostě sjeli zase dolů do údolí, aby si celou jízdu mohli zopakovat. Pusto a prázdno i při tom mizerném počasí vlastně nebylo. Na cestách maminky s mrňaty na saních, chodci se psy, kterým se to psí počasí určitě líbilo a na sjezdovkách se také něco málo dělo. Ovšem do slunné neděle měl počet návštěvníků hodně, hodně daleko. Na poledne jsme si domluvili sraz, samozřejmě v hospodě. Na zahřátí, na posilněnou a na gratulaci Radce, která měla narozeniny. Vlastně neměla, protože letos 29.únor nebyl, a tak svůj den narození přeskočila. Nevadí, přípitek byl. Všichni jsme vydrželi až do odpoledne. Po dojezdu dolů - lanovkou, na lyžích, jak kdo - jsme se opět sešli, hádejte kde. Mimochodem, s personálem jsme se v hospodě domluvili česko-slovensky. Sportovní den skončil v dobré náladě, bez zranění a svatý Petře, pěkně prosíme, příští rok lepší počasí. Beatrice Jordan, Sokol Luzern
Krajanské setkání Sokola Bern Naše tradiční jarní setkání navštívilo 70 krajanů. To, že promítaný film Jiřího Stracha Osmy uváděla již 14. prosince Česká televize nás zřejmě stálo část tradičních účastníků. Nicméně většina diváků se zřejmě dobře bavila a hodnotila film lépe, než kritici ČT. Záměrem bylo přiblížit život v normalizačním Československu i těm krajanům, kteří ho mohli tenkrát sledovat jen přes železnou oponu. Nechyběli ani dobří herci ani tradiční strachovský humor. Akce proběhla v rámci oslav letošního stoletého výroči Svazu spolků Čechů a Slováků ve Švýcarsku. Neoficiálně byla přítomna i současná předsedkyně Maria Cron . Plánovaný referát mistopředsedy pro styk s ČR ing. Jaroslava Havelky se nekonal, neboť ze zdravotních důvodů se J.Havelka nemohl dostavit, ale zaslal nám omluvný pozdrav pro účastníky večera, s krátkou informací k připomenutí blížící se oslavy stoletého jubilea vzniku Svazu spolků Čechů a Slováků ve Švýcarsku. . Z něj citujeme: Název Svazu spolků prošel několika změnami názvu. Zpočátku, v roce 1915, byl založen pod názvem Ústřední spolek českých švýcarských spolků, s centrálním ústředím v Curychu.
duben
34
apríl
zpravodaj
4 / 2015
spravodaj
Na stoletém trvání Svazu jste se významně podíleli a podílíte i Vy sami osobně, nebo podporujíce Váš místní spolek, který je členem Svazu po dlouhá léta. Jménem dnešního předsednictva a všech krajanů, Vám za to moc děkuji. Ke sdružení spolků došlo na doporučení T.G.Masaryka při jeho jednání v Ženevě v březnu 1915, kdy prof. Masaryk ve spolupráci s krajany v Ženevě a Curychu připravoval obnovení samostatnosti českých a slovenských zemí, po diskontinuitě Českého království. Předseda ženevské Besedy Slovan pan Tomeš žádal tehdy prof. Masaryka, aby opustil myšlenku eventuelního království a pod., . My švýcarští krajané, řekl Tomeš, žijeme v demokratické republice, která nám plně vyhovuje, její zřízení, její mravy apod., a žádáme, jménem všech krajanů ve Švýcarsku, aby náš nový stát byl také republikou a abyste k tomu pracoval. Tyto a podobné významné kroky vývoje Svazu spolků se neopakovaly často. Komunistické vlády ČSR a ČSSR nebyly vždy příznivé této činnosti, snažily se spíše nás v některých epochách kontrolovat. Pro přípravu oslav stoletého výročí založení Svazu jsme ve výboru začali strategicky působit v tomto směru již v roce 2010, kdy výbor rozhodl připravit finanční rezervu pro tuto událost. Podařilo se nám získat podporu a účast MZV, delegace Senátu PČR, tajemníka Mezinárodního koordinačního výboru zahraničních Čechů PhDr Miroslava Krupičku a ředitelství Národního archivu, který během oslavy přebere archivní materiál od Svazu spolků a pana Jaroslava Jokla, od Besedy Slovan a po zesnulém Oldřichu Černém. O historii Svazu Spolků Čechů a Slováků ve Švýcarsku se dozvíte během oslav z různých příspěvků a z připravované výstavy, pokud se oslav osobně zúčastníte. Jen krátce chci připomenout vývoj Svazu spolků, který prošel během 100 let svého působení asi sedmi etapami. - Před obnovením samostatnosti našich zemí vznikem ČSR. V Curychu v r 1915 a na popud T.G.M. vzniká Sdružení spolků ve Švýcarsku. - Během rozmachu a růstu ČSR, spolupráce na rozvoji republiky. Sdružení přejmenováno na Svaz spolků, s ústředím v Ženevě, neboť zde působili čeští funkcionáři při mezinárodních organizacích. - Po Mnichovu a německé okupaci, skrytá spolupráce s vládou v emigraci - Po válce, doba spolupráce s ČSR - Po roce 1948 a padesátá léta, působení v opozici k republice a aktivní pomoc studentům a krajanům v zahraničí. (Svaz studetů, Česká nár rada atd). Podpora k návratu samostatnosti a demokracie, s mezinárodní koordinací západních krajanů. - Po roce 1968 koordinace krajanů, kteří opustili okupovanou zemi a opoziční aktivita k návratu samostatnosti. ČSR, ČSSR, ČSFR vysílaly mezi emigraci své pracovníky a Svaz spolků citlivě procházel těmito komplikovanými etapami, až ke dnešní kulturní a sokolské spolupráci. - Po roce 1989 politická orientace se přes překážky převzaté z předcházejícího režimu mění na postupný proces návratu k demokratickému vývoji. V dnešní době jakoby Svaz spolků procházel hledáním nové identity a nového poslání, ale domnívám se, že i osmá a další etapy vývoje Svazu spolků budou formulovány na základě nových 35 duben apríl
zpravodaj
4 / 2015
spravodaj
životních kulturních potřeb. Naši nově přišlí krajané budou mezi námi, nebo vedle nás, formulovat vlastní cíle a zájmy, čímž automaticky vytvoří novou identitu ve svém novém prostředí. Již dnes vidíme nově se tvořící spolky, které se orientují na činnosti podle svých cílů a představ. Jsou hlavně zaměřeny na udržování českého jazyka dětí, které se po čase budou vracet, na různá spontánní setkání studentů z ČR, během jejich pobytů ve Švýcarsku atd. K tomu jim pomůžeme, budou-li chtít a popřejeme hodně zdaru a dlouhé pokračování Svazu spolků v jejich nových rukách. Věřím, že se současnou výbornou spoluprácí s velvyslanectvím ČR v Bernu bude Svaz spolků pokračovat ve prospěch jedinců a společností ve kterých dnes žijeme. Dnešní velvyslanectví ČR a pan velvyslanec ČR K. Borůvka jsou nám v tom oporou. Svaz spolků procházel údobími, kdy někteří jedinci působili v předsednictvu i na základě svých poslání z ČSSR, ČSFR, ale s postupem času a s politickými světovými změnami se tato situace vyjasnila. Dovolte mi, abych Vám i Vašim rodinám, jménem Svazu spolků, poděkoval za Vaši dosavadní obětavost a spolupráci mezi krajany ve Švýcarsku. Jiří Dvořák
Výročí Jan Hus na divadelních deskách Když už jsem čtenáře Zpravodaje informovala o hře „Jan Hus – Der Wahrheit Willen“ od Dagmar Dornbierer Saškové, musela jsem hru osobně zhlédnout a podělit se o zážitky s těmi co ji neměli možnost vidět. Při mém vstupu do kostela Unterstrass byl útulný sál příjemně vytopen a již docela zaplněn. Autorka vítala publikum u vchodu, kde byly k dispozici i prospekty jak o hře, tak o výstavě, která byla k videní nahoře v kostele. V publiku jsem zahlédla tváře zástupce Husova sboru pana Jörga Krále a paní Daniely Rajmonové a jedné zástupkyně Folkloru 75. Dále paní Janu Vaňkovou z České školy bez hranic. Jinak bylo publikum dobře promícháno – byla slyšet čeština i švýcarština.
duben
36
apríl
zpravodaj
4 / 2015
spravodaj
Hra byla opravdu působivá. Zřetelně vyšla najevo odvaha Jana Husa stát za svými názory, poukazovat na křivdy a zneužíváni a bojovat nevyhratelný boj. Profesionální herci svůj úkol zvládli na výbornou. Taktéž režisér Bernhard Gertsch za přestavitele Jana Husa zvolil milého herce menšího postavou, ale velkého názory Naproti tomu vysoký herec byl posel, který ztělesňoval veškeré Husovi protivníky. Rovněž tak představitelka Pravdy hrála působivě. Na konci hry se diváci shledali tváří v tvář vzdoropapeži Janu XXIII., vlastním jménem Baldassar Cossa, který nesl velkou vinu na Husově uvěznění. Hra byla doplněna dobovou hudbou s historickými dechovými nástroji a varhanami. Mezi scénami zazněl námět husitské „Písně o Pravdě“, který se náladově měnil podle atmosféry jednotlivých scén. Závěr tvořila varhanní variace „Božích bojovníků“, která naznačila rodící se husitské povstání. Po zhlédnutí hry si člověk uvědomil, jak velkým přínosem pro nás,budoucí pokolení, byly myšlenky Jana Husa a co to bylo za odvážněho člověka, který si opravdu zaslouží naši pozornost při výročí jeho smrti v roce 1415. Děkujeme, bylo to opravdu krásné. Ivana Dangová
Naše cvičební neděle Ano, byla to naše neděle. Neboť co jsme všechno o tom víkendu vydrželi a zvládli! Nejdříve nový měsíc, který zatemnil nejen slunce a snad tím způsobil i prudký pokles denních teplot, a také i slabší účast při cvičení ve Windischi. Zato dětí se sešlo, na naše poměry, hodně – když počítáme i dvě zatím nechodící, bylo jich 17! Sestra Božena Jordánová nás zahřála sestavou pochodových formací, sestry Lída Čarnecká a Eva Svobodová svými cviky na posílení, zpružnění, protažení a hlavně napravení a srovnání páteře a zad. V polední přestávce jsme díky vzorně organizovanému a bohatému občerstvení pilných sester bádenské jednoty doplnili chybějící energii dobrým bramborovým salátem s párky, buchtami, koláčky a zákusky. Hodně minerálkami, kafíčkem i nějakým tím pivečkem a jsme vyrovnali spo-
duben
37
apríl
zpravodaj
4 / 2015
spravodaj
třebovanou hladinu tekutin pro zpružnění svalů a vaziv, vždyť nás odpoledne čekaly ne jen veselý „ptačí“ tanec, tančen spolu s dětmi, ale hlavně novinka „řadový tanec“. Náš vzrůstající nedostatek tanečníků přivedl sestru župní náčelnici na nápad s „Line Dance“. Jenže kde vzít, když nemáme nikdo větší zkušenosti než „… to jsme tancovali jednou při …“. Začal jsem tedy hledat, ptát se a hodně číst. Nejvíce ze všeho však poslouchat desítky „Country“ a Swing skladeb. Na řadu přišly nahrávky pánů Karla Hály a Waldemara Matušky. A pak to začalo: úkrok pravou nohou vpravo … atd. Dopadlo to dobře. Choreografie i hudba se líbily. Prý to snad použijeme i … nebo při … Uvidíme, neděle se vydařila a zítřky patří smělým. Nazdar! Antonín Vlček Pro úplnost počty cvičících: Aarau 3, Baden 10, Luzern 7, Winterthur 8, Solothurn 5, St.Gallen 1, celkem 34, cvičení dětí: 17 dětí +15 dospělých (počítaly Lída Čarnecká a Markéta Hájková)
Nové knihy Luděk Frýbort: Zpráva o stavu Evropy po její islamizaci
Pod znamením půlměsíce Vážení milí přátelé a čtenáři, sděluji Vám tímto, že vbrzku (pravděpodobně v květnu) má vyjít moje nová knížka - oznámení nakladatelství a další informace najdete v příloze. Smolil jsem se s ní osm let, nejsa si vůbec jist, má-li vůbec smysl ji dokončit a i kdyby, najdu-li pro ni nakladatele. Po uveřejnění výňatků v dnes již zaniklém internetovém časopise Czechfolks se mi dostalo velkého povzbuzování, ať jen honem píšu, nakladatel že se určitě najde. Dopsal jsem tedy, ale s nakladateli to vůbec nebylo snadné. Odpovědi váhavé, vykrucování, polovičaté, vzápětí zapomenuté sliby, až mi jeden z mých přátel doporučil spíš malé nakladatelství p. Dr. M. Belzy v Krásné Lípě. On jediný ze všech oslovených se nepotento hrůzou ze mstitelů Alláhových, za což mu patří dík a uznání, tuším že nejen mé. Šíření mezi dalšími známými se meze nekladou. Jelikož nakladatelství nedisponuje velkými finančními prostředky, prosí ty ze zájemců, kterým na nějaké kačce nesejde, o sponsorský příspěvek (způsob uveden v příloze). Sám obvykle nemívám ve zvyku se do takových věcí míchat, vzhledem k naléhavosti tématu se však k jeho prosbě připojuji také. Způsob objednávky a platby pro zájemce v zahraničí: nejlépe přímo u nakladatele, buď hotovými penězi v obálce (pan nakladatel ujišťuje, že to tak dělá běžně a ještě se nikdy peníze neztratily.) Možná by bylo vhodné je pro všechnu jistotu vložit do
duben
38
apríl
zpravodaj
4 / 2015
spravodaj
alufolie. Nebo převodem na konto. Totéž se týká případného sponsorského příspěvku. Objednávka bude vyřízena obratem po obdržení platby. Cena za knížku + poštovné v obálce (jen bankovky, ne mince): v Evropě 25€, dvě knížky 45 €. Mimo Evropu 30 US$, za dva kousky 50 US$. Na účet: v Evropě 32 €, dvě knížky 53 €. Mimo Evropu 38 US$, resp. 59 US$. Číslo účtu pro tuzemské platby: 78-5235640267/0100 IBAN: CZ0801000000785235640267 SWIFT: KOMBCZPPXXX Kontakt na nakladatele: Nakladatelství Marek Belza ve spolupráci s Martinem Rejmanem RNDr. Marek Belza Pražská 726/73 407 46 Krásná Lípa Telefon: 732 339 468 E-mail:
[email protected] www.mbelza.sweb.cz O knize: Román – politická sci-fi z blízké budoucnosti. Vázaná, 448 stran, hrubý formát 147 x 210 mm (A5), edice Bagatela, předpokládaná cena 429,- Kč. Kniha je připravena k tisku a záleží už „jen“ na tom, jak rychle se podaří zajistit finanční podporu; autor i nakladatel doufají, že by mohla být s vaší podporou na knihkupeckých pultech v průběhu května Autor (stejně jako nakladatel) ví, do čeho se svou knihou pouští, a chce předem odmítnout očekávatelné nařčení z islamofobie. Nejedná se o ideologii, ale o projekci stávajícího trendu ve vývoji západní, resp. evropské civilizace do období let 2049 – 2070. Civilizace, jež odvrhla své kořeny, ztratila vůli k obraně a proklamované hodnoty zbavila jejich obsahu. Donedávna se možnost převládnutí islámu nad jinými kulturami zdála iluzorní. To se změ¬nilo, když západní politika, formovaná idejemi multikulturalismu oddanými elitami, připustila velkorysé přelévání islámského živlu do svých zemí. V historických převratech neudávaly směr smírné většiny, ale radikální menšiny. Tak, obává se autor, tomu bude i tentokrát. Děj románu se odehrává v době, kdy se téměř celá Evropa nachází pod muslimskou mocí, která se však začíná drolit v důsledku vnitřních rozporů a postupného vyčerpání zdrojů vytvořených západní civilizací. Líčí paralelní a hluboce lidské příběhy utečenců z různých koutů porobené Evropy – Itálie, Čech, Pobaltí, Německa – a dobytého Izraele, křesťanů, židů, drúzů a sekulárních, kteří se nehodlají podrobit brutální moci a odcházejí zakládat ostrůvky obnovené západní civilizace, zbavené toho, co ji zahubilo. Tyto ostrůvky, ať už ve Skandinávii, švýcarských alpských údolích či na Azorských ostrovech se postupně začínají propojovat. 39 duben apríl
zpravodaj
4 / 2015
spravodaj
Prosíme o podporu vydání této knihy. Je možné tak učinit nákupem inzertní plochy v knize, předpaceným odběrem dohodnutého počtu výtisků nebo formou sponzorského daru. Bližší informace dostanete přímo u nakladatele (viz kontakt na něj). S díky autor Luděk Frýbort
Ota Ulč: Mouchy naší doby Knížka známeho českého spisovatele, novináře, glosátora a pravidelného přispěvatele do Zpravodaje Oty Ulče, s tématy v tomto pořadí: Globální starosti - Různé mocnosti a nemocnosti Islám, střet civilizací, morbus chamberlaini - Američana, zahraniční počínání, rozmíšky v domácnosti - Závěrečné podumání. Dílo pojednává o současném rozpoložení lidstva, které nejvíc otravují islámští fanatici a teroristé, bída a hlad, přírodní katastrofy i zkreslené představy o fungování globálního světa. Díky moderním technologiím jsou možné úžasné věci, ale jejich smysl a trvalý přínos se vytrácí. Mouchy naší doby obtěžují nejvíc Afriku a Asii, ale daří se jim znamenitě i v bohaté Evropě a Americe, a to může být do budoucna nebezpečné. Bohužel si často nepřipouštíme své chyby a omyly ne proto, že bychom měli špatný charakter, ale jednoduše proto, že si žádné neuvědomujeme. A v tom nám Ulčova kniha může otevřít oči.
Počet strán: 190, brožovaná Jazyk: český Dátum vydání: 24. března 2015 Nakladatelství: Šulc-Švarc Rozměry: 13 cm x 1,6 cm x 20 cm
Věda Roztěkaný pohled na jeden námět sto roků vzad? Miloš Dokulil Rok 1905 byl mnohem později pokřtěn, a tehdy ještě latinsky, aby to bylo skutečně noblesní, jako „annus mirabilis“ Alberta Einsteina. (Překlad: „podivuhodný rok“.) Těch pět statí, které ve zvláštním přetlaku onoho roku Einstein napsal a publikoval, předznamenávalo až příliš naléhavě 40 duben apríl
zpravodaj
4 / 2015
spravodaj
teprve příští čas světové fyziky. (V 21. století je zřejmě zbytečné ty články zde vypočítávat. Kdekdo má dnes po ruce webové zdroje, pokud by si je nutně chtěl připomenout.) Asi bez přehánění, i když nebyly všechny ty zmíněné příspěvky nějak příliš rozsáhlé a pečlivě vybavené úctyhodnými citacemi, každá z těch statí svou novotou pohledu byla jakoby hned poukázkou na Nobelovu cenu. (První z těch statí má březnové datum, 17. března 1905… Budeme si níže připomínat až tu letní „třešničku na dortu“, prezentovanou pak koncem září, 27. 9., pouhé necelé tři stránky textu.) Zatím si všimněme předběžně aspoň jednoho námětu. A v jeho rámci jen jednoho detailu“. Jistě se brzy bude psát a mluvit o Einsteinovi v různých médiích víc. Takže teď jenom pár poznámek, abychom si doprovodně uvědomili, „jak ten čas letí“. Snad bychom možná ani nebrali dost vážně tu notoricky známou rovnici „E = m . c 2“. Ne že bychom se jí oháněli při každé příležitosti. Jenže zároveň: Copak nemají tu rovnici někdy na svých tričkách s nepozorovaným a nestráveným předstihem už předškoláci? Řečeno běžným sdělovacím jazykem: Energie je ekvivalentní hmotě; jenže tak, že rychlost světla „na druhou“ je tím násobkem, který automaticky pro nás běžné smrtelníky činí z oné vyjádřené kvantity číslo mimo jakoukoliv představivost. V té běžně važitelné hmotě jako kdyby bylo té energie nejen „nad hlavu“. Je zde třeba něco ovšem hned dodat. Jde tu o rok 1905. V oné době chemikové již málem sto let se vzájemně mohli ujišťovat o tom, že se chemické látky slučují v poměrech celých čísel. Čili: Počítali „jakoby“ už s atomy, i když konkrétně přímo těmi atomy ještě nedisponovali. Fyzikové tuto zkušenost chemiků do konce 19. století nemuseli pořád brát moc vážně. Ani si nemusíme moc připomínat, s jakou vehemencí se třeba světově věhlasný moravský „náš rodák“, Ernst Mach, bránil koncepci atomu jako pouhé spekulaci, kterou zatím žádný fyzikálně průkazný experiment nedokazuje. Kupodivu, teprve na konci 19. století byla objevena první částice, která patří do struktury atomu; což byl elektron. Objevil jej, i když si původně vytýčil jiný problém k řešení, J. J. Thomson (roku 1897). Paradoxně první objev nepatřil nesrovnatelně těžšímu atomovému jádru, ale objektu jakoby jen na jeho „obvodu“. První představy o struktuře atomu předpokládaly, že půjde jen o obdobu makrosvěta v jeho mikrosvětě. Takže jako kdyby atom představoval model, jaký v gravitačním rámci tehdy lidstvo dobře již znalo z naší Sluneční soustavy. Než se podařilo o všem si učinit přijatelnější a adekvátnější představy, uplynula nakonec zhruba tři desetiletí. Že v jádře atomu bude v nejjednodušším případě – na rozdíl od záporně nabitého elektronu - jeden kladně nabitý proton. V jádře těžších prvků se vyskytují také neutrony, které jsou bez náboje. A dokud nebylo jasné, jaká je struktura („architektura“) atomu, bylo prakticky zcela vyloučeno přiměřeně chápat, co asi sdělovala ta rovnice o ekvivalenci hmoty a energie. Nato stačilo uplynout pouhých pár dalších let. Hned před koncem 30. let německý fyzik Otto Hahn (s Fritzem Strassmannem) objevil uměle nabuzené štěpení atomů, které mohlo být – z hlediska již tehdy nazrálých problémů – předzvěstí příští atomové pumy. Je jiný příběh, že tato zbraň nevznikla nakonec dříve ve výzkumných pracovištích válčícího Německa, ale ve Spojených státech, a tam v součinnosti řady vědců, kteří právě před nacismem z Evropy včas uprchli. (Einsteinova role na všech úrovních rozmanitě citlivého času tehdy během války by vyžadovala samostatný rozbor.) A že posléze ty dvě hrozné bomby, svržené postupně na Hirošimu a Nagasaki, znamenaly přece jenom, že Japonsko se bezpodmínečně vzdalo. 41 duben apríl
zpravodaj
4 / 2015
spravodaj
A je tu, stále ve stínu stejné rovnice, další příběh. O mírovém využití atomové energie. (I když stále trvá jako problém bezpečné uložení vyhořelého paliva. Ne že bychom si neměli všimnout také toho, jak dramaticky se právě Německo nedávno zřeklo svých atomových elektráren; což je nejen politický a nejen ekonomický problém.) Jako předběžnou doušku připojme, že hned roku 1905 vznikla rovněž speciální teorie relativity. K roku 1915 byla na světě i obecná teorie relativity, kterou se podařilo ověřit hned rok po válce. A Einstein dostal konečně také Nobelovu cenu. Ponechejme nyní (z provokativních důvodů) stranou, za jaký objev ta cena byla nakonec – a s jakým nevysvětlitelně velkým zpožděním – Einsteinovi udělena…
Zdraví Alzheimer straší všechny: Koho čeká a kdo mu unikne? Zapomínáte klíče, seznam věcí na nákup nebo kdy koupit kytku k narozeninám? Kvůli tomu se děsit nemusíte. Co je tedy signálem nástupu demence? Některé projevy vás překvapí. Bez ohledu na věk. Odborníci tvrdí, že je běžné i to, když zoufale hledáte správné slovo, jméno nebo údaj a nemůžete si za nic na světě vzpomenout. Většinou se jedná o momentální kondici, na které se podepisuje sousta dalších okolností. Třeba stres a následné přetížení, nebo naopak únava a následný útlum. Varovným signálem však je, pokud zapomenete, jak provádět činnosti, které jste dřív běžně prováděli - třeba jak se peče bábovka. Příznačné je zapomínání nejen názvu věcí, ale také účelu, k němuž jsou určeny. Stejně dramatická může být i neschopnost se vyjádřit. Přitom v jiných oblastech života můžete být dokonale fit! Možná ironie a sarkasmus není právě váš styl, ale přesto je součástí naší kultury a komunikace. Jakmile člověk přestane rozumět trefným poznámkám a ostrým šlehům, je něco v nepořádku. Příznakem je, i když naopak tyto vtipy začne brát vážně - nedokáže totiž odlišit pravdu od fikce, tvrdí na základě svých výzkumů neuropsycholožka Catherine Rankin, Ph.D z University of British Columbia. Zakopáváte často? Jistě, možná jste od narození tak trochu nešika, ale pokud se tento problém objeví teprve později, je na čase zpozornět. Další fází jsou časté pády. Potvrdila to studie, prezentovaná na mezinárodní konferenci o Alzheimerově nemoci v roce 2011. Problémem jsou podle odborníků už čtyři pády ročně.
duben
42
apríl
zpravodaj
4 / 2015
spravodaj
Poruchy pohybu, kdy lidé nedokážou pádu zabránit (zachytit se, vyrovnat uklouznutí apod.) jsou obzvlášť nebezpečným příznakem. Vědci v Bostonu ale také zjistili, že pomalá chůze v mladém a středním věku je předzvěstí zvýšené hrozby stařecké demence. Nerespektování slušného chování K příznakům časné demence, typické pro mladší ročníky, patří ztráta smyslu pro společenské normy včetně patřičného oblékání. Nevhodné chování k druhým, vulgarita nebo dokonce kriminální chování (krádeže v obchodech, napadání ostatních jak slovně, tak i fyzicky, nebo vyložené loupeže) patří k dalším překvapivým známkám. A to klidně už po třicítce, kdy je okolí považuje za něco úplně jiného a demence je ani nenapadne. Civění Upřený pohled je důsledkem snížené schopnosti normálních očních pohybů, které patří rovněž ke známkám demence. Výsledkem je nepřítomné zírání, zaměřené často do jednoho bodu. Pokud jste tím bodem vy, je to velmi nepříjemné, ale problém to představuje nikoliv pro vás, ale pro zírajícího. Ten si ho však neuvědomuje. Projevuje se i při čtení, kdy postižená osoba často přeskakuje řádky a nedokáže pak pochopit smysl textu. Podivné zvyky u jídla Zejména u starších lidí může být pořádně nepříjemným překvapením, co všechno dokážou sníst. Nejen 20 let staré kompoty ze spíže a dávno prošlé zásoby, ale také jídlo přímo zkažené nebo doslova shnilé. Dalším milníkem je, když snědí třeba květinu na stole - přišli tam přece jíst! Jenže už nedokázali odlišit, co je k jídlu a co už ne. Známkou může být i hltání, jedení rukama nebo používání pouze lžíce. Nedostatek citu Postupná či náhlá změna slovníku a celkového chování k druhým je také důvodem k zamyšlení. Nevhodné nebo urážlivé poznámky od někoho, kdo to dřív nedělal, jsou zarážející. Vysvětlením může být právě nastupující demence. Její součástí je totiž rovněž ztráta schopnosti porozumět mezilidské komunikaci. Pacienti obvykle nepochopí, proč jejich nezdvořilost a nevhodnost chování není pro druhé přijatelná. V mnoha případech neznají ani pocit studu nebo trapnosti. Nutkavé chování a rituály Překvapivým znakem je dodržování různých zvyků - projevuje se to u spousty lidí, většina z nás si dělá ráda věci po svém. Ale jen u demence jde o problém. Záleží totiž na tom, zda postižený dokáže věci dělat i jinak a svých podivností se dokáže vzdát, a také, zda jde o zvyky nenormální či přímo nebezpečné. Patří k nim i shromažďování a "křečkování" různých předmětů, což může končit příjezdem deratizátorů. Ovšem i nutkavé nakupování je varovným symptomem! A je jed-
duben
43
apríl
zpravodaj
4 / 2015
spravodaj
no, jestli jde o knihy, zámky ke kolu, desítky časopisů, kabelky nebo sady nádobí na nákupních akcích. Potíže s penězi Tento příznak může být důsledkem předchozího, ale nemusí. Neustálý nedostatek peněz, nezaplacené složenky a účty a zároveň neschopnost si uvědomit, kam se poděly peníze, je rozhodně varovný - a především v mladším věku! Stejně jako chybná rozhodnutí ve finanční oblasti. Opět jsme u sad nádobí ovčích dek, nových poskytovatelů služeb a podobně - a zároveň u vysvětlení, proč lidé tak často podléhají "šmejdům". Nemohou za to, je to nemoc.
Do pozornosti diváků satelitní televize 1,5 milionu ovčanů poslušně platí Před pár lety jsem si chtěl na chalupě v Krkonoších dopřát kvalitní televizní signál. Firma M77, provozující satelitní televizi Skylink, tehdy v Česku prováděla masívní reklamní kampaň pod heslem „Navždy zdarma“. Slibovala, že když si koupíte jejich technologické zařízení (parabolu, dekodér a kartu), budete mít naprostou většinu jimi satelitně šířených programů bezplatně, a to na věčné časy. Tedy bez poplatků, což je důležité. Přesně tak to slibovali. Týkalo se to i programů České televize, Novy a Primy. Na nic jiného skoro nekoukám, takže jsem si se Skylinkem plácnul. Stálo mně to asi sedm tisíc korun. Na střechu mi namontovali satelit a všechno skvěle fungovalo. Tedy až do srpna 2012, kdy Skylink zavedl „servisní poplatek“ ve výši 33 Kč. Tvrdil, že nejde o peníze přímo za služby, ale jen za jejich zajišťování.
Jen dvě piva? To mně ale vůbec nezajímalo. Slibovali „Navždy zdarma“, takže jakýchpak 33 Kč měsíčně? A vůbec mi nešlo o cenu dvou piv. Šlo mi o princip – pokud někdo něco slibuje, má to dodržet. Nic jsem platit nezačal a Skylink mi proto po čase vysílání odstřihnul. Nefunční zařízení mi zůstalo jako Černý petr. Stejně jako já byl postižen asi jeden a půl milion Čechů. Značná část z mých spoluobčanů si ale řekla: „Když už jsem do toho nacpal několik tisíc, třiatřicet korun měsíčně mě nezabije…“ A začali Skylinku platit bez ohledu na to, že byli podvedeni. Přesně na to zdá se Skylink od začátku hrál. Předpokládal, že Češi jsou ovce, kterým stačí nabídnout „služby zdarma“ a pak je začít hezky ždímat.
duben
44
apríl
zpravodaj 600 milionů ročně
4 / 2015
spravodaj
Pár podvedených se ozvalo a v lednu 2013 uložil Český telekomunikační úřad (ČTU) Skylinku za „klamavé obchodní praktiky“ pokutu v maximální možné výši patnáct milionů korun. Spravedlivý trest pro podfukáře? Happy end? Vůbec ne. Vzhledem k počtu zákazníků, které Skylink na svůj podvod nalákal, měl pokutu zpátky za necelý měsíc. Zavedení poplatku za služby „Navždy zdarma“ mu ročně vydělá asi 600 milionů korun. A vyšší pokutu ČTÚ udělit ze zákona nemůže. Nu a teď se poplatek za Skylink zvyšuje z 33 korun měsíčně na 55 korun. Překvapení? Ne, je to v naprosté shodě s předem jistě dobře promyšleným schématem podvodu. Za rok dva to Skylink zvedne zase, pak zase… No a Češi si vždycky řeknou: „Hm, ale zdražili to jen o dvacku…“ Nakonec bude Skylink stát stejně jako služby všech ostatních poskytovatelů satelitního signálu. Nikdo si už nikdy nevzpomene, že původně firma slibovala satelitní signál „Navždy zdarma“ a že právě proto jí na to skočil asi milion Čechů.
Národ pitomců? Plynou z toho dvě hořká poučení. České úřady zaprvé neochránily spotřebitele. V normální zemi by byla činnost podvodné firmy způsobující občanům škodu v celkové výši přes půl miliardy ročně zakázána. Anebo by jí aspoň úřady různými kontrolami průběžně šikanovaly tak, že by raději sama zavřela krám. Ale ona se nestydí lákat další zákazníky. A druhé hořké poučení? Osobně jsem se raději smířil se ztrátou proinvestovaných pár tisíc, než abych byl sám před sebou za idiota, který se nechá okrádat. Kdyby to tak udělal každý (nebo skoro každý), Skylink by to musel zabalit. Jenže Češi jsou prostě ovce a podvodníkům dál platí, aniž by trochu přemýšleli a projevili se jako aktivní a uvědomělí občané. Žiju v národě pitomců, kteří si nechají líbit cokoli. Hop, hop, hop, kdo neplatí, není Čech! Ivan Brezina
Kultura Galerie Krause opět nezklamala Setkal se tu svět preciznosti s extravagancí moderny, podepsaný na jedné straně paní Christine Blatter- Schwarb a na druhé Petrem Beránkem. Praha viděná očima dvou umělců, kteří se nacházeli na stejném místě, ale v jiném čase. Nevšední kombinace těchto dvou stylů přinesla do sklepních prostor galerie vůni skutečné a všemi milované Prahy. Jednoduše řečeno- strhující podívaná. Výstava trvala do 12. dubna 2015. Info: www.galeriekrause.ch, facebook: Galerie Krause Jana Jarolímková
duben
45
apríl
zpravodaj
4 / 2015
spravodaj
Sport
Tara Jordan ze Sokola Luzern se už osm let věnuje krasobruslení. Letos se kvalifikovala na mistrovství Švýcarska ve své kategorii. První start byla tvrdá zkouška, ale Tara i trenérka byly s výsledkem spokojené. V tréninku nepolevila a na závodech v Zuchwilu v kategorii U13 se umístila na prvním místě. Gratulujeme.
Zasmějme se Matka ke čtrnáctileté dceři: - Víš, že budeš mít sourozence? - Vidíš, co si dovoluješ? A mně pořád zakazuješ kouřit!
duben
46
apríl
zpravodaj
4 / 2015
spravodaj
ooo Syn k tátovi: - Táto, co je to vakuum? - Počkej, mám to v hlavě, ale nevím, jak ti to nejlíp vysvětlit… ooo - Jaké to bylo na dovolené? - Cítil jsem se jako doma. - Jó, někdy holt má člověk smůlu… Z archivu Ing. Karla Václava Hrdiny sr
Oznamy a inzerce POZVÁNKA Sokolská župa Švýcarská zve členy Sokola, příznivce Sokola a jejich přátele k návštěvě
42. sokolského setkání v obci Oetz, Tyroly, Rakousko, ve dnech 23. – 25. května 2015 Na programu jsou na „sokolské louce“ Piburg od soboty, 14 hodin: volejbalový turnaj, soutěživé hry pro děti, mládež i dospělé. Večer, od 17 hodin, je táborák se zpěvy, menší táborák bude připraven k opékání buřtů. V neděli bude pokračováno od 9.30 hodin v soutěžích, turnaji a v 11 hodin bude odstartován běh kolem Piburgského jezera. Večer opět táborák a vyhlášení vítězů jednotlivých soutěží. V pondělí dopoledne (9.30) je na prostranství před školou v obci Oetz bohoslužba za Dr. Miroslava Tyrše, vystoupení folklorní sokolské skupiny „Vycpálkovci“ a po skončení se všichni, v krojích sokolských, národních i v civilu, se sokolskými prapory odebereme k místu u řeky Ache, kde bylo nalezeno tělo Dr. Miroslava Tyrše a tam uctíme jeho památku. Podrobnější program najdete na našich stránkách: www.sokol.ch Informace podá rovněž náčelnice župy Švýcarské ses. Lída Čarnecká, tel. +41-79 219 78 52 / +41-41 260 32 27. Ubytování možno zajistit přes: www.oetztal.at
duben
47
apríl
zpravodaj
4 / 2015
spravodaj
„Jednota vám představuje sebe a své město“ Jednota Winterthur pořádá k 100. výročí založení Svazu spolků Čechů a Slováků ve Švýcarsku v sobotu 6. června odpoledne pro Sokolky, Sokoly a přátele Sokola. Pestrý program pro všechny generace a stupně zdatnosti začne ve 13:30 u restaurace Breite. Nabízíme procházky po okolí se zastávkami v růžové zahradě, na různých hřištích, návštěvu galerií, minigolf, kdo si co vybere. Skupiny přihlášených budou doprovázeny členkami a členy jednoty. Samozřejmě nepřijde zkrátka ani přátelské posezení, v restauraci pro nás bude rezervováno místo, za pěkného počasí (to jsme objednali!) i přídavný „stan“ pod staletými stromy. Na cvičební neděli dostaly spolky podklady s programem, plánkem a přihláškou, najdete je také na webu sokol.ch a svaz-spolku.ch Těšíme se na Vás
Sokol Winterthur/Helena Springinsfeld
Poděkování Vážení a milí krajané děkujeme všem co se zúčastnili oslav 100let Svazu spolků v Curychu a také všem pomocníkům a účinkujícím. Letošní rok je bohatý na události - např. pokračující oslavy 100let Svazu spolků nebo 600 let od upálení mistra Jana Husa atd. v dikci jiných spolků či organizátorů. Příští rok team BSČ ve spolupráci s Českým klubem Curych připravují literární večery v Curychu v Lavaterhausu...takže je na co se těšit:-) Vážíme se vaší přízně! Těšíme se při některé z dalších akcí naviděnou! S krajanským pozdravem Výbor spolku Beseda Svatopluk Čech Zürich
duben
48
apríl
zpravodaj
4 / 2015
spravodaj
JAK UHRADIT INZERÁTY A PŘEDPLATNÉ ZA ZPRAVODAJ? Konto ve Švýcarsku: Verband der Tschechen und Slowaken in der Schweiz (SSCS) Zpravodaj, Presseorgan, CH-6006 Luzern, Banka: PostFinance, Nordring 8, 3030 Bern, POSTKONTO: 80-70357-1 IBAN: CH89 0900 0000 8007 0357 1, BIC/Swift: POFICHBEXXX Clearing Nr.: 9000
Pro platby za předplatné z ciziny a za inzeráty: Bankovní konto: Credit Suisse, CH-8070 Zürich, Konto Nr.: 063 4699 7100 0, IBAN: CH78 0483 5063 4699 7100 0 SWIFT (= BIC): CRESCHZZ80D
Konto pro platby z České republiky: POŠTOVNÍ KONTO: Jaroslav Havelka (účel platby: Zpravodaj) Poštovní spořitelna, číslo účtu: 218798369/0300 IBAN: CZ68 0300 0000 0002 1879 8369, BIC/Swift: CEKOCZPP
Přihláška k odběru Zpravodaje od ............. A: 1) Objednávám Zpravodaj: 2) Zaplatím Zpravodaj: (Nehodící se, škrtněte) Paní/Pan: Jméno a příjmení ........................................................................................ Ulice/číslo ……………………………………..................................................................... PSČ/město/stát ……………………………………………………………………………………... Telefon …………………………………………….. Podpis ………………………………………
B: Posílejte Zpravodaj jako můj dar: Paní/Panu: Jméno/příjmení:……………………………………………………………………… Ulice/číslo ………………………………………………………………………………..…………. PSČ/město (obec)/stát: …………………..……………………………………………………….
Složenku na zaplacení zašlete na adresu A duben
49
apríl
zpravodaj
4 / 2015
spravodaj
Ceník inzerátů ve Zpravodaji 1. Základní cena inzerátů pro celou stranu ve vnitřní části = SFr 460.2. Cena menších plošných inzerátů je úměrná ploše základní ceny pro stranu 3. Plošný barevný inzerát na druhé, třetí a čtvrté stránce obálky (jen v případě dostatku volné plochy) = příplatek 20% 4. Řádková inzerce: každý i započatý řádek = SFr 15.5. Nevýdělečné akce členských spolků „Svazu spolků“ jsou propagovány zdarma Slevy: a) Opakovaný inzerát: 2x až 5x = 10%, b) Opakovaný inzerát: 6x až 11x = 20%
Impressum Redakce - vedoucí redaktor: JUDr. Andrej Hrico, Püntenstrasse 2 CH-8184 Bachenbülach, Tel.: +41(0)43 539 90 14, nebo +41(0)78 776 68 70, e-mail:
[email protected] Tým spolupracovníků: Helena Springinsfeld, Jan Edward Hýsek, Václav Günter, Tomáš Hrico Čeští korektoři: Helena Springinsfeld, Tel.: +41(0)79 413 55 89, Fax:+41(0)44 833 59 04, e-mail(svaz spolků):
[email protected] ; Jan Edward Hýsek, e-mail:
[email protected] Administrace (předplatné, změny adres, nové přihlášky na odběr, odhlášky, informace): Zpravodaj, Jarmila Schifferle, Parkstrasse 2, CH-5313 Klingnau, Tel: +41(0)56 245 11 48, e-mail:
[email protected] Inzerce: JUDr. Andrej Hrico, Püntenstrasse 2, CH-8184 Bachenbülach, Tel./fax: +41(0)43 539 90 14, nebo +41(0)78 776 68 70, e-mail:
[email protected] Roční předplatné: ve Švýcarsku SFr 55.- , v Evropě (mimo Švýcarska) SFr 60.- nebo ekvivalent v domácí měně, v zámoří (letecky) SFr 65.-, nebo ekvivalent v domácí měně. Vydává: Svaz spolků Čechů a Slováků ve Švýcarsku -Verband der Vereine der Tschechen und Slowaken in der Schweiz. Webová stránka: http://www.svaz-spolku.ch Tisk: Gastropress Uzávěrka - redakční část a inzerce: vždy 3 dny před ukončením měsíce. Podepsané články nemusí vyjadřovat názor redakce. Nevyžádané rukopisy se nevracejí.
duben
50
apríl