2016 spravodaj

zpravodaj

červen

6 / 2016

0

spravodaj

jún

zpravodaj

6 / 2016

spravodaj

Obsah Komentár Prečo sa Európa už nikdy nevráti do stavu nevinnosti / Michal Havran Z České republiky Mister Global je Čech Jiří Komorous se stal generálem / Jan Jandourek Ještě ke zkrácení názvu České republiky Já bych volil název Bohemia. Proč? / Luděk Frýbort Nenáležitá debata / Karel Schwarzenberg Zo Slovenska Slobodný premiér / Martin Slávik Ze zahraničí Malajský boeing sestřelila raketa patřící ruské armádě Aktuality Po 17 letech stavby se pod Alpami otevřel nejdelší tunel světa Věda Je to vůbec k uvěření? / Miloš Dokulil Svaz spolků Předání archiválií Klubu Jan Palach do Národního archivu / Jiří Kraus Návštěva Mgr. Zory Machkové z NA ve Švýcarsku / Jiří Kraus Z činnosti spolků Literární večer se spisovatelkou Terezou Boučkovou / Ivana Dangová První československý krojovaný ples se vydařil / Marta Mádr Čtení na volnou chvíli Jeřáby táhnou / Milan Cimburek Z historie Jan Antonín Baťa – zakladatel brazilských měst a největší mecenáš odboje / Markéta Pilátová Nové knihy Co jsme pěli tehdy a co zpíváme dnes Vesmír Hovoří Země – rozhovor s Douglasem Vakochem Sport Slovenský hokej pláče. Kde je dno pro současný pád? / Miroslav Němý Příroda Čmeláci došli / Veronika Müllerová Dvakrát o mobile Používanie mobilov nevedie k rakovine mozgu / Otakar Horák Mobil pri posteli znamená začiatok konca / Jozef Gáfrik Film Jako sa dá niečo také vôbec nakrútiť? / Miloš Krekovič Opustili nás Zdraví Lidstvo zvolna přichází o zrak. Proč a co se s tím dá dělat? / Petr Třešňák Z tvorby krajanů Muži a ženy / Štěpán Húsek, Marie Mikulková Z ohlasů čtenářů Zasmějme se Oznamy Inzerce

červen

1

2 2 5 5 5 6 6 7 8 8 9 9 10 12 13 13 14 14 15 16 17 18 19 19 20 20 22 23 24 24 29 29 30 30 32 32 34 36 36 37 39 39 43 43 48 48 49 50

jún

zpravodaj

6 / 2016

spravodaj

UPOZORNĚNÍ: V červenci Zpravodaj tradičně nevychází, příště vyjde jako dvojčíslí 7-8 v polovině srpna. REDAKCE A ADMINISTRACE ZPRAVODAJE VÁM VŠEM PŘEJE HEZKÉ LÉTO!

* * * ALMANACH Svazu spolků Čechů a Slováků ve Švýcarsku vydaný u příležitosti 100. výročí založení SSČS vyjde v létě 2016, předplatitelé Zpravodaje ho dostanou automaticky a zdarma, další výtisky lze objednat u administrace (ne redakce!) Zpravodaje; cena CHF 10,- včetně poštovného ve Švýcarsku.

Komentár Prečo sa Európa už nikdy nevráti do stavu nevinnosti Našim predkom dlhujeme záväzok ustrážiť výsledok vojny, chrániť Európu, chrániť našu kultúru a civilizáciu pred nami samými. Spomeňte si, aj keď si to nepamätáte, na ľudí, čo sa koncom jari 1945 vracali z frontu, bez rúk, zohavení, poznačení udalosťami, ktoré nechceli vidieť. Na chlapcov, ktorí zahynuli pri obliehaní Stalingradu, na bitku pri Kursku, na vyvražďovanie Bieloruska a židovských dedín na Ukrajine, na tisíce chalanov, ktorí umierali v Normandii skôr, ako vystúpili na breh. Spomeňte si na letcov Spomeňte si na našich povstalcov, na generálov Viesta a Goliana, slovenskú armádu, ktorá sa pridala na stranu Spojencov, na ústup cez Staré Hory, na masakrovanie povstaleckých dedín, na Grúň a Kľak a stovku ďalších, na Telgárt pod Kráľovou holou. "Spomeňte si, keď budete počuť cvičný zvuk sirény v piatok na obed, ako hučala Európa a zaniklo ticho, na noci v zákopoch, kde sa umieralo postojačky, nedoručené listy, obrúčky a amulety..." Spomeňte si na prvé transporty, na to, ako brali susedov vašich starých rodičov, ako nič neurobili, ako sme nič neurobili, nezabránili sme tomu, keď nastupovali židovské a rómske deti do vlakov vtedajších Slovenských železníc, ktoré sa dodnes neospravedlnili. Ako sa lúčili, vraj idú do bezpečia, niekde na východ, a spomeňte si na tisíce budhistických rodín, ktoré sa začiatkom 40. rokov objavili v zápisoch slovenských matrík, po konverzii, dúfajúc, že ich zachráni čokoľvek.

červen

2

jún

zpravodaj

6 / 2016

spravodaj

Spomeňte si na československých letcov nad Londýnom, jeden leží pri Leviciach, kde ho zostrelili a deň po pohrebe v osemdesiatych rokoch sa na jeho hrobe objavil ďakovný veniec britskej kráľovnej. Spomeňte si na tábor v Seredi, na Terezín a Sobibor, kde vyvraždili väčšinu slovenských Židov hneď po vystúpení z vlaku, na odboj vo Vercors a v Pyrenejach, na záchranu Paríža a Ponte Vecchio. Spomeňte si na hanbu Spomeňte si aj na Gabčíka, Kubiša a ich komando, na granáty v kostole Cyrila a Metoda, kde zahynuli po atentáte na Heydricha, na mužov, ktorí sa nikdy nevrátili, na masové hroby na Slavíne, vo Važci, kde ležia nemecké deti naverbované koncom vojny, na potravinové lístky a amerických letcov zostrelených pri Hronskom Beňadiku ukrývajúcich sa rok v lesoch nad južnými svahmi Štiavnických vrchov.

----------Deň oslobodenia Bratislavy – 4. apríl 1945. (Zdroj: ARCHÍV TASR) ------------

Spomeňte si na vápenky Kremničku, na zradcov, arizátorov a pohotovostné jednotky gardy, ktoré prišli zobrať mojich starých rodičov do tatranského hotela, pretože ukrývali židovké rodiny. Spomeňte si na divíziu SS, ktorá po roku 1944 urobila zo Slovenska peklo, na zradcu Tisa a jeho zločinecký kartel, na kňazov, čo ho požehnávali, a na kňazov a farárov v Povstaní, na farára Bakoša zavraždeného vo Zvolene za to, že chránil krstom židovské deti. Spomeňte si na rodinnú hanbu, vy, vnuci arizátorov, na tajomstvo smrti, ktoré žilo vo vašich rodinách, na útek pred víťazmi do Argentíny a inde, kde sa ukrývali ako potkany, na popravný deň pred koncom vojny, blížiaci sa front na Hrone a vyvražďovanie civilistov, stále dokola, plienenie, znásilňovanie, vešanie a strieľanie. Spomeňte si na smrť Spomeňte si na mužov v krčmách, ktorí nechceli, keď ste boli deťmi, o vojne hovoriť, ako zastrelili niekoho pozerajúc sa mu do očí zakalených krvou, ako sa dorážali nožmi a bajonetmi, ako na Strečne, keď došla munícia, hádzali Francúzi a Španieli do Nemcov kamene. A spomeňte si na 3 červen jún

zpravodaj

6 / 2016

spravodaj

ich ženy, ktoré zomreli bez toho, aby zistili, kde sú pochovaní ich muži, a nezabudnite na budovu gestapa v Bratislave, kde boli pod nánosmi farieb ešte pred dvadsiatimi rokmi nechtami a krvou vyškriabané nápisy prosiace o smrť. Spomeňte si nie na ideológiu a interpretácie, ale na triumf smrti, životy, ktorými sa napchávala, na smrť prežratú zničenou láskou, povraždenými zvieratami a otrávenou prírodou, na mŕtve brezové háje plné kostí na východnom fronte, ženy a mužov z nórskeho odboja, ktorých dodnes nachádzajú v snehu, na arabských a čiernych bojovníkov, čo oslobodzovali juh Európy, na zničený Londýn a pláže presiaknuté krvou, močom a fekáliami umierajúcich, na milióny nevypočutých modlitieb a potopené lode v Atlantiku, na bitku o Guadalcanal a zničenie Drážďan. Spomeňte si, keď budete počuť cvičný zvuk sirény v piatok na obed, ako hučala Európa a zaniklo ticho, na noci v zákopoch, kde sa umieralo postojačky, nedoručené listy, obrúčky a amulety, na omrznuté nohy a politických inštruktorov, ako strieľali všetkých, ktorí sa nepohli do útoku. Na ikonu Čiernej Madony nad Moskvou a lynčovanie francúzskych prostitútok po vojne za to, že spávali s Nemcami, na vraždy v pohraničí a pogrom v Topoľčanoch, na vetu, vrátilo sa ich viac, ako ich odišlo. A nezabudnite Spomeňte si na zdvihnuté ruky podvyživených posádok v bunkroch Atlantického múru, na Ardenský les plný prízrakov, na smrť v Poloninách a horské chaty v Tatrách, kde sa ukrývali povstalci a prenasledovaní, na hrob Garcíu Lorcu zavraždeného falangami a popravené mníšky, na odznaky a vyznamenania SS, ktoré dnes predávajú na burze starožitností na Červenom Kameni, na nemecké prilby motorkárov a vtipy o Židoch v táboroch a znovu na Sobibor a parížske bulváre a Prahu a Bratislavu a Moskvu, ako ich vítali, s vlajkami, sedeli s nimi na tankoch, s cigami Lucky Strike a čokoládou, chalanov zo Shefieldu, Brooklynu, Pitera, slávnych bastardov, krutejších ako smrť, na posledných ostreľovačov a boje v Prahe, podpaľovanie zajatcov, znásilňovanie nemeckých žien a jadrovú genocídu v Japonsku. Spomeňte si na nich, keď si pôjdete cez víkend opekať a zbierať medvedí cesnak a orgován, alebo ostanete len tak ležať v záhrade pri pive, čakať na futbal alebo si čítať. Spomeňte si, že ležíme na mŕtvych, že naši starí rodičia túto vojnu vybojovali pre nás, že ju máme v krvi, bez ohľadu na to, na ktorej strane sme stáli, že Európa sa už nikdy nevráti do stavu nevinnosti, že z nás presakuje krv vždy, keď sa spoločnosť rozhorúči. A nezabudnite, kde máme stáť, že našim predkom dlhujeme záväzok ustrážiť výsledok vojny, byť pripravení na konfrontáciu, chrániť Európu, chrániť našu kultúru a civilizáciu pred nami samými. Tak na to, dočerta, nezabúdajme, nesprávajme sa v tejto veci ako zbabelci, všetko, čo dnes máme, je výsledkom teplej jari v roku 1945. Mobilizácia sa neskončila a nič také, ako bol nacizmus, nás už nikdy nesmie zaskočiť, inak si Európu nezaslúžime. Michal Havran, SME Autor je teológ a šéfredaktor Jetotak.sk.

červen

4

jún

zpravodaj

6 / 2016

spravodaj

Z České republiky Mister Global je Čech (k barevné fotce na 1. straně obálky) Česká republika slaví další úspěch na poli krásy. Tomáš Martinka (26) z Mostu v létě uspěl v naší národní mužské soutěži krásy, kde se umístil na druhém místě. A tentokrát vyhrál první místo v celosvětové soutěži Mister Global 2016 konané v thajském Čiang Mai. -----------------Tomáš Martinka, vítěz soutěže Mister Global 2016 | foto: Filip Matušinský -----------------Mister Global patří ve světě mezi nejprestižnější soutěže mužské krásy, takže se má Martinka opravdu z čeho radovat. „Jsem hrozně rád, že tady jsem, je to pro mě velmi cenná životní zkušenost, potkal jsem tu spoustu skvělých lidí“ vzkázal směrem k domovu Martinka. „Všem bych chtěl moc poděkovat za podporu, hlavně mé rodině“ dodal Martinka. Jeho největším zážitkem prý byla v Thajsku jízda na slonovi. „Nejdříve jsem se hrozně bál, že mě shodí, ale pak jsme byli nakonec kamarádi a jezdil jsem na něm téměř celý den,“ prozradil. Na druhém místě se v soutěži umístil Thajec a na třetím Španěl. Celkově se zúčastnilo 22 soutěžících. „Poprvé vyhrál takovouto světovou soutěž český zástupce z řad mužů. Je vidět, že se u nás v Česku opravdu rodí ti nejkrásnější chlapi a Tomáš Martinka si tento úspěch opravdu zasloužil. Jsem na něj velmi pyšný a těším se na další ročník Muže roku, který je v pořadí již sedmnáctý a uskuteční se 26. srpna v Náchodě“ sdělil David Novotný, ředitel soutěže Muž roku. Autor: bib, Aktuálně.cz

Není od věci si připomenout, jak dobrovolní služebníci totalitního režimu dnes kvetou

Jiří Komorous se stal generálem Je to ten samý Komorous, který v roce v roce 1987 sepsal šestistránkový životopis, kde uvedl: „Zcela souhlasím se vstupem spojeneckých vojsk. Jsem přesvědčený internacionalista, plně oddaný marxismu-leninismu.“ A ještě: „Mým celoživotním cílem je služba ve složkách StB a zde dosáhnout úrovně velmi dobrého odborníka.“ Tak to měl skutečně na chvíli smůlu, režim se za dva roky rozpadl. Jeho další kariéře to ale nevadilo. U policie platí takzvaný „malý lustrační zákon“. Na vnitru a u policie nesmí působit jen lidé, kteří aktivně pracovali proti odpůrcům režimu, zastávali u StB vedoucí funkce, vědomě spo5 červen jún

zpravodaj

6 / 2016

spravodaj

lupracovali s StB nebo absolvovali zpravodajské školy v Sovětském svazu. Nic z toho už Komorous nestihl a „pouhý“ agent nebyl. Proč taky, když chtěl pro StB rovnou profesionálně pracovat. Když byl jmenován ředitelem Národní protidrogové centrály, nikomu jeho minulost nevadila, protože do litery zákona se vešel. A minulost nevadí ani dnes. Takže tu máme jedno polistopadové ponaučení. Když náhodou nastane nějaký totalitní režim, dělejte si, co chcete, a hlavně ze sebe udělejte odborníka, vaší zářné kariéře nebude nikdy nic stát v cestě. Komorous později celou věc bagatelizoval s tím, že podle Churchilla se z mladých levičáků stávají časem konzervativci. To je trochu mimo. Nikdo by mu nevyčítal, kdyby byl levičák, ale že pokud byl od třiadvaceti let komunista a cpal se k estébákům, neměl buď rozum, nebo charakter, nebo postrádal obojí. To jsou ovšem věci, které čas sotva odnese. Jan Jandourek, Svobodné forum

Ještě ke zkrácení názvu České republiky Já bych volil název Bohemia. Proč? Luděk Frýbort Páté letošní číslo Zpravodaje přineslo článek týkající se co nejvhodnějšího názvu naší staré domoviny. Souhlasím plně s jeho aktualitou a už spěchám, abych také přiložil své polínko. Jen podotýkám: takový název by měl znít přijatelně nejen Angličanům, Francouzům a jiným národům světa, nýbrž i domácímu publiku. Přítomná doba už jaksi neumí vytvářet stručné, jadrné názvy; asi že chtěje vyjádřit celý obsah pojmenovávaného jevu zamotává se do rozplizlostí, nelíbících se nakonec nikomu. Tak je tomu i se jmény zemí a států. Francie, Španělsko, Egypt, Čína jsou státní útvary dávné a pradávné, i nenapadne nikomu jim udělovat složité, všeobjímající názvy. Ale už tvůrci Spojených států amerických nedokázali nic lepšího než označit svou vlast krkolomnou složeninou; i není divu, že nikdo nepoví – poletím za tetičkou do Spojených států Amerických, nýbrž poletím do Ameriky, jakkoli je to určení nepřesné. Totéž postihlo, třebaže v přece jen stručnější formě, i jistou nevelkou zemi v srdci Evropy. Pravda, mohlo to s ní dopadnout ještě hůř; kdyby bylo vyhověno všem názorům a požadavkům, mohla také nést titul RČMAS (Republika Čech, Moravy a Slezska), to ČR jako Česká republika není ještě úplně nejklopotnější. Ale přece jen. Proč musí, kdyby čert na koze jezdil, v názvu strašit ta republika? Po tisíc let byla země otcův našich královstvím, respektive knížectvím; nestála by ta skutečnost také za zohlednění? Ale to by vznikla ještě klopotnější slovní jitrnice, ne, ne, nic takového. Hledejme, jak již stojí v titulku zmíněného článku: název jednoslovný, a dodal bych, nejen přítomnost, ale celou kontinuitu času obsahující. Neboť kdo našel poučení v minulosti, porozumí přítomnosti a snad i lépe odhadne budoucnost. Pročež hned vylučuji všechny Czechy, Czechlandy a Czechie, byť je i doporučoval nejslovutnější jazykovědec: v mezinárodním styku posloužit mohou, českému uchu však zní skřípavě. Nijak zvlášť ladně mi naopak nezní domácí název Česko, ba jde mi tak proti srsti, že raději píši o ze6 červen jún

zpravodaj

6 / 2016

spravodaj

mích českých, zemích Koruny české a tak všelijak. Naštěstí se na desáté stránce dozvídám, že v anketě serveru Lidovky.cz více než třetinou zvitězil starobylý název Bohemia, což by byla i má osobní volba. Mám pro dva důvody: Čeština v tomto ohledu nerozlišuje, ale čtenář Zpravodaje bezpochyby zná i němčinu a ví, že obsahuje pojmy tschechisch a böhmisch. Ta duplicita má svůj význam: ein Tscheche je ten, čí mateřštinou je jazyk český; ein Böhme ten, kdo bez ohledu na národnost je domovem v zemích českých. Z německého obyvatelstva někdejších Sudet už sice zbylo jen maličko, ale například moje drahá choť pochází z neodsunuté sudetoněmecké rodiny a není tudíž v plném slova smyslu Češka, je ale, jak již zmíněno, ein Böhme. Což stojí za zdůraznění. Třebaže to mnozí nepokládají za podstatné a někteří o tom i neradi slyší, žijí v Německu a rozptýleně v širém světě, jak sám mohu potvrdit, statisíce lidí s velmi vřelým vztahem k české zemi, mnohdy vřelejším než leckterý domorodec. Měli bychom si jejich náklonnost pěstovat, ne se na ně šklebit. To je první z důvodů, proč hlasuji pro slovo Bohemia: mohou se s ním identifikovat lidé obojího kmene zemského. Druhý důvod… slovo Bohemia tkví mnohem hlouběji v minulosti, než kam sahají pojmy Čech, český. Pochází z latinského Boiohamum – domov Bójů, onoho keltského kmene, jehož jsme, jak genetické rozbory ukazují, nejméně z poloviny pokrevními dědici. Napsal jsem na to téma svého času knížku, takže se nechci opakovat; všimněme si však, co keltských jmen je roztroušeno v českém místopisu, i jak podivuhodně se shodují nejstarší české pověsti s pověstmi například irskými. To nebude jen náhodou; máme co dělat s příbuzenstvím dávnějším než kněžna Libuše i s Přemyslem, ba než sám náš bájeslovný praotec vystoupil na Říp a propověděl něco o tom strdí.

Názor Karla Schwarzenberga prezentovaný na Facebooku:

Nenáležitá debata „Minulý týden jsme zase předvedli něco skvělého. Někdo - nevím, kdo ten ňouma byl - navrhl vládě České republiky, abychom si dali nové jméno, krátké a v angličtině. Proběhla prý velká diskuse a vznikl z toho název Czechia. Takovou diskusi a takové usnesení vlády bych očekával v nějakém nově osvobozeném koloniálním teritoriu nebo na nějakém osamělém, čerstvě se odtrhnuvším ostrůvku. Nikoliv ale ve státě, který existuje přes tisíc let. Neboť tisíc let je samozřejmě mezinárodně užíváno jméno Bohemia. Na všech památkách a v dokumentech, ať jsou z doby Karla IV., Rudolfa II. či Františka Josefa I., stojí Bohemiae rex. Najednou jsme se splašili, snad z toho důvodu, že v němčině se pro českou zemi používá výraz Böhmen, a proto to musí na každý pád znít jinak. Dokáže si snad někdo představit, že důvěryhodný, tradiční stát, jako je Anglie, Švédsko, Francie, Portugalsko či jakýkoliv jiný, by rozpoutal takovou debatu, aniž by ten, kdo to navrhne, byl zostuzen ve všech médiích a zesměšňován karikaturisty? U nás to prochází, máme mindrák. Já a mnoho dalších si ještě pamatujeme, když se Rudé právo nazývalo novinami světového formátu. Byly ke čtení jen s největší námahou a k použití byly nejlépe na zahradě v kadibudce. Ale byli jsme světoví tím, že máme noviny o rozměrech lodní plachty. Podobný případ je i nesmyslné přejímání cizích výrazů. Český sedlák, který přežil dokonce i více než tisíc let, se nyní změnil ve farmáře a jeho statek ve farmu. Nevím, proč si stále nevážíme toho, co jsme.“

červen

7

jún

zpravodaj

6 / 2016

spravodaj

Zo Slovenska Slová suverénneho štátnika a či slabnúceho politika? Korupcia už len tak živorí, zdravotníctvo fičí. Spravodlivosť tiež. Len to tí zlí novinári nechcú napísať.

Slobodný premiér Slovenský premiér Fico poskytol prvý väčší rozhovor po generálke (po návrate z nemocnice, kde mu voperovali dva bajpasy – pozn. red. Zpravodaja). Dobrý rozhovor. Ani čo by Rudé právo robilo rozhovor s generálnym tajomníkom. Dôstojné prostredie. Samé náročné otázky. Súhlasné prikyvkávanie a devótny úsmev jedného z redaktorov pripomínali podobne vyčerpávajúce rozhovory, aké poskytuje Vladimir Vladimirovič. Darí sa. Cvičím viac, nesťažujem sa, som slobodný, slobodnejší, najslobodnejší. Všetko sme „poriešili“, aj dojnice „poriešime“. A boli by sme aj lepšie „poriešili“, nebyť ideodiverzie. Škaredí ľudia. Polená pod nohy. Husársky kúsok sa nám podaril. Šampanské búchalo, hnáty dorezané od samej radosti a ako sme s nimi vybabrali. Korupcia už len tak živorí, tak sme s ňou aj s majordómom zatočili. Zdravotníctvo fičí. Spravodlivosť tiež. Len to tí zlí novinári nechcú napísať. Slovensko Slovákom Teraz so sedliackym kumštom v Únii slobodne a suverénne vpred. Balada. Neofašisti v parlamente? „A potom tam máme pána Kotlebu, ktorý je sám županom v Banskej Bystrici, vôbec neviem, aké sú jeho názory na tieto veci.“ Však je to asi normálny slušný človek. Normálna strana. Treba s ním konzultovať. „Ak mi tu chce niekto povedať, že Slovensko chce byť multikulturálne, že si tu každý bude robiť, čo chce, že sa tu budú meniť tradície a že sa Slovensko zmení, tak ide proti podstate tejto krajiny. Myslím si, že je povinnosťou politikov hovoriť o týchto veciach veľmi jasne a otvorene.“ Veď áno. „J***m vášho Alaha!“ Ako sme mali možnosť počuť z úst dnes už verejného činiteľa. Alebo miernejšia verzia: „Nerobme so seba idiotov. My nechceme zmeniť tradície krajiny, ktorá je postavená na cyrilo-metodských tradíciách. Na niečom, čo je tu celé stáročia.“ Kastrovať, do plynu, postrieľať. Slovensko Slovákom. Úsmevy a radosť. Hlavne pozitívne. A čo je to vlastne tá cyrilo-metodská tradícia? SNS? Hopkanie cez pahrebu? Holubičí národ „v nedeľu do kostola.“ Na Sokolíka?

červen

8

jún

zpravodaj

6 / 2016

spravodaj

Gottwald v roku 1929 Hlavne suverénne. „Suverénnym názorom je povedať, že pre boha, čo to my ideme zbrojiť a proti komu? Čo to tu rozprávame o nejakých východných krídlach NATO? Ako, kto nás ohrozuje?“ Ale to bude asi ten „zdravý sedliacky rozum“. Takýto zdravý, suverénny sedliacky rozum sa musí páčiť. Východnému krídlu. Pán premiér správne povedal, „veľký pes je veľký pes a malý pes je malý“. Naozaj ako z Rudého práva. Prázdno a obligátne odkazy priateľom. Inak sa nič nedeje, všetko je v pohode, hrozby žiadne. Buď je to len maska, alebo je pán premiér naozaj tak vnútorne slobodný. Až ho to uspáva. V roku 1929 hovoril v parlamente Gottwald o tom, ako štandardné strany kradnú, vykorisťujú a bedačia ľud. Zakončil to tým slávnym výrokom ako sa oni, komunisti, chodia do Moskvy učiť, ako demokratom zakrútiť krkom. Možno, až keď to zas odznie v parlamente a nielen na sociálnych sieťach, preberie sa aj pán premiér. Má to kto povedať. A aj miesto, kde sa vyučuje ako založiť slučku demokracii, ostáva rovnaké. Ale možno je premiér tak vnútorne slobodný, že mu je to jedno. Veď sa vlastne nič nedeje. Počuli sme reč suverénneho štátnika. Alebo slabnúceho generálneho tajomníka. Martin Slávik, SME

Ze zahraničí Skupina Bellingcat:

Malajsijský boeing sestřelila raketa patřící ruské armádě Investigativní novináři ze skupiny Bellingcat dospěli porovnáním detailů na fotografiích k závěru, že malajsijský boeing z letu MH17 sestřelil nad východní Ukrajinou protiletadlový komplex číslo 332 ruské armády. Protiletadlová raketa, která 17. července 2014 zasáhla malajsijské letadlo nad východoukrajinským městem Snižne, patřila ruské armádě. Mezinárodní vyšetřovací skupina Bellingcat zjistila přesné číslo raketového komplexu Buk, který se v dané chvíli nacházel na Donbasu. Investigativci porovnali mírná poškození techniky, kabely a disky kol. Dospěli k závěru, že na Ukrajině i v Rusku šlo o tentýž komplex číslo 332 ruské armády. Rakety byly ve výzbroji 53. brigády ruské armády. V troskách sestřeleného civilního letadla zahynulo 289 lidí. Číslo raketového komplexu zjistila skupina Bellingcat rozborem různých fotografií jak z Donbasu, tak z Ruska, které vojáci publikovali na sociálních sítích. Mluvčí Kremlu Dmitrij Peskov reagoval prohlášením, že je nutné prověřit, kdo se za skupinou Bellingcat skrývá. V minulosti se podle něj objevilo mnoho podvržených informací i fotografií. Rusko trvá na oficiální verzi ministerstva obrany, podle které bylo malajsijské letadlo sestřeleno z ukrajinských pozic.

červen

9

jún

zpravodaj

6 / 2016

spravodaj ------------Ruský protiletadlový komplex BUK-M1-2 ------------

Zjištění Bellingcatu nejsou Kremlu po chuti od samého začátku. Počátkem ledna zveřejnila skupina první část své zprávy o zkáze letu MH17. Uvedla v ní, že malajsijský Boeing sestřelila protiletadlová raketa Buk, která k východoukrajinskému městu Snižne dorazila z Doněcka, hlavní bašty proruských separatistů. Tam prý byla převezena v červnu od 53. protiletadlové raketové brigády, dislokované nedaleko Kurska v centrálním Rusku. Přímou odpovědnost za sestřelení malajsijského letounu nese podle Bellingcatu dvacet ruských vojáků, kteří protiletadlový systém obsluhovali. Tito vojáci znají osobu, která odpálila raketu Buk na Boeing, anebo je tato osoba mezi nimi, řekl v lednu nizozemské televizi NOS Eliot Higgins z Bellingcat, který sídlí v Británii a ve svých vyšetřováních vychází z otevřených zdrojů. Odpovědnost za smrt civilistů nese podle skupiny ruský prezident Vladimir Putin a jeho ministr obrany Sergej Šojgu, kteří o přesunu zbraně na východní Ukrajinu rozhodli. Zjištění žurnalistů byla předána nizozemské prokuratuře, která příčiny katastrofy vyšetřuje. S výsledky svého šetření má veřejnost seznámit do poloviny letošního roku. Bellingcat spolupracuje s vyšetřovateli z Nizozemska, Belgie, Malajsie, Ukrajiny a Austrálie, kteří se snaží viníky tragédie letu MH17 vypátrat a dopadnout. svobodneforum.cz

Aktuality

Pilotka Savčenková je na svobodě Ukrajinská letkyně Nadija Savčenková je na svobodě a vrátila se do Kyjeva. Rusko ji po téměř dvou letech propustilo z vězení výměnou za dva vojáky odsouzené na Ukrajině. Petro Porošenko po setkání se Savčenkovou prohlásil, že stejně jako letkyni získá Ukrajina zpět i Krym a vzbouřenci ovládaný Donbas. „Chci požádat o odpuštění všechny matky, jejichž děti se nevrátily. Já sama se vracím živá. Nemohu vám vrátit mrtvé, ale jsem připravena položit na bojišti za Ukrajinu život. Udělám vše pro

červen

10

jún

zpravodaj

6 / 2016

spravodaj

to, aby se každý vězněný mladý člověk dostal na svobodu. Žádný ukrajinský hrdina nesmí zemřít,“ prohlásila Savčenková bezprostředně poté, co přistála na kyjevském letišti Boryspil. Na letiště přijeli Savčenkovou přivítat i někteří ukrajinští zákonodárci, pilotčina sestra Viera i matka Maria. Letkyně pak odjela do sídla ukrajinské vlády, kde k novinářům promluvil prezident Petro Porošenko. -------------Osvobozená ukrajinská letkyně Nadija Savčenková přiletěla 25. května do Kyjeva. Přivítala ji kromě Porošenka i bývalá premiérka Julija Timošenková. Foto: Reuters

-------------„Dlouhých 709 dnů jsme se modlili, protestovali a bojovali, abychom se dočkali dne, kdy se na Ukrajinu vrátila naděje,“ prohlásila hlava státu. Porošenko ve svém projevu použil slovní hříčku, právě „naději“ totiž znamená i pilotčino křestní jméno. „Stejně jako jsme dostali zpět Nadiju, dostaneme zpět i Donbas a Krym,“ uvedl prezident s odkazem na východ Ukrajiny, který mají pod kontrolou proruští vzbouřenci - a v případě krymského poloostrova přímo Rusko. „Nadija se stala symbolem naší hrdosti,“ podotkl prezident. Zároveň poděkoval všem zemím, které na Rusko kvůli ukrajinské krizi uvalily sankce. Jmenovitě zmínil německou kancléřku Angelu Merkelovou, francouzského prezidenta Françoise Hollanda a šéfa Bílého domu Baracka Obamu. Prezidentský letoun do Rostova na Donu přivezl ruské důstojníky Jevgenije Jerofejeva a Alexandra Alexandrova, za něž byla Savčenková přímo na letišti vyměněna. Zhruba ve stejné době, kdy se ukrajinská pilotka vrátila do Kyjeva, přistáli ruští vojáci v Moskvě. Ukrajinskému prezidentovi adresovali žádost o milost, které Porošenko podle agentury Reuters neprodleně vyhověl. Mluvčí ruského prezidenta Dmitrij Peskov novinářům řekl, že Vladimir Putin letkyni omilostnil. Hlava státu o tom prý rozhodla hlavně z humanitárních důvodů. „Věřím, že její propuštění uvolní napětí na Ukrajině a pomůže předejít dalším obětem,“ citovala Putina agentura Reuters. Jerofejev a Alexandrov, údajní agenti ruské vojenské rozvědky, byli zadrženi loni v květnu na východě Ukrajiny. Kyjevský soud je nedávno za „teroristickou činnost“ a podporu agresivní války odsoudil ke 14 letům vězení s konfiskací majetku. Savčenková byla v Rusku odsouzena na 22 let za údajný podíl na smrti dvou ruských novinářů zabitých v Donbasu. Ukrajinská letkyně a poslankyně Nadija Savčenková chce po propuštění z ruského vězení dál bojovat za vlast. Na první tiskové konferenci po návratu do Kyjeva prohlásila, že je jí jedno, v jaké pozici. Pokud by si to Ukrajinci přáli, stane se prý i prezidentkou. Ráda by se však vrátila k letectvu. „Je jedno, kde budu hájit vlast. Třeba na bojovém poli, půjdu do prvních řad. Pokud zjistím, že jsem zapotřebí zde, zůstanu. Budu dělat vše a nikdy se nezastavím. Nemám už vlastní život, mým životem je Ukrajina,“ prohlásila. 11 červen jún

zpravodaj

6 / 2016

spravodaj

Po 17 letech stavby se pod Alpami otevřel nejdelší tunel světa Japonsko přišlo o dosavadní prvenství. Dosud patřil titul nejdelšího tunelu světa železničnímu tunelu Seikan, který spojuje ostrovy Honšú a Hokkaidó. Jeho délka činí necelých 54 kilometrů. Nejdelším tunelem světa je ale od 4. června švýcarský Gotthardský úpatní tunel pro vlaky. Měří přes 57 kilometrů a stavitelé ho hned po otevření předali železničářům. Gotthardský železniční tunel je teď nejen nejdelším ale i nejhlubším tunelem na světě. Nová spojnice zrychlí průjezd Švýcarskými Alpami až o polovinu. Stavba trvala 17 let a vyšla v přepočtu na více než 240 miliard českých korun. Nově zabere jízda vlakem z Zürichu do Milána dvě a půl hodiny místo původních čtyř. Počítá se, že by tunelem, který spojí města Erstfeld a Bodio, mělo denně projet až tři sta osobních či nákladních souprav. Pozitivní ohlas má tunel i mezi ekology, kteří očekávají, že rekordní stavba vyžene z hor přes milion nákladních aut. „My, Švýcaři, máme velmi blízko k přírodě, je naší součástí a stojí na ní turismus naší země,“ vysvětlila pracovnice v cestovním ruchu Corinne Genoudová. „Lidé k nám jezdí hlavně kvůli horám a přírodě. Snažíme se ji tedy uchovávat pro další generace,“ dodala. Tunel už pochválili i evropští ministři dopravy. Kromě přesnosti a talentu stavitelů je podle nich Švýcarsko zemí, která věří v budoucnost železniční dopravy a v Evropě jde příkladem v ochraně životního prostředí.

Matouš Hilar z Katedry geotechniky ČVUT pak zmínil, že se při projektování obdobných staveb pracuje s krizovými scénáři, například pro případ požáru vlakové soupravy. „U Gotthardského bázového tunelu i u jiných obdobných tunelů je to řešeno tak, že jsou v tunelech nouzové stanice. V Gotthardském tunelu jsou dvě – Faido a Sedrun. Mezi stanicemi je méně než dvacet kilometrů. V momentě, kdy by vlaková soustava začala hořet, tak záměr je, aby dojela do nouzové stanice, zastavila a bylo tam možné pasažéry evakuovat do míst, kde je dostatek čerstvého vzduchu a nehrozí nebezpečí,“ přiblížil. V roce 1998 měli Švýcaři referendum a přesvědčivou většinou se rozhodli, že tyto stavby chtějí Hned první červnové dny předali stavitelé tunel železničářům. Od prosince by se pak na trať vedoucí nejdelším tunelem na světě měly dostat první vlaky s pasažéry.

červen

12

jún

zpravodaj

6 / 2016

spravodaj

Věda Je to vůbec k uvěření? Miloš Dokulil Výchozí zpráva o tom byla do odborného tisku zaslána již 31. července 2015, tedy před třemi čtvrtinami roku. Pochopitelně v těch odborných kruzích musela potom ta informace působit jako naprosto nečekaná bomba. Jenže z řady důvodů je – především v širším publiku – stále spíše ticho po pěšině, jak se lidově říká. Ne že by se ovšem nezačaly probouzet různé instituce k výchozímu poreferování kolem jednoho potenciálně nepatrného detailu. Detailu, který by ovšem měl (a zřejmě bude také mít!) až příliš dalekosáhlé doprovodné důsledky. Pokud ovšem nedojde k jeho falzifikaci. A ta se zřejmě tentokrát kupodivu vůbec nečeká. Raději už dále nenapínejme pozornost. Jde zatím o pouhé dvě nepatrné skvrny grafitu, které mají stěží velikost buňky červené krvinky. Že vůbec mohly upoutat pozornost! Že vůbec byly objeveny! A když už se nečekaně našly, že by mělo kolem nich být tolik případného od-borného „povyku“. Jenže není skvrna jako skvrna. Ani grafit není nutně „na jedno brdo“, jak se lidově říká. Různé izotopy uhlíku (kam spadá i výše zmíněný grafit) nesou navíc další informaci. A jedná-li se zrovna o izotopy 12C a 13C, navíc v nepřehlédnutelném výskytu, pak by se mělo současně jednat o biogenní původ nalezeného a zkoumaného vzorku. Což raději zopakuji: Ty zrovna zmíněné stopy po izotopech uhlíku by tedy měly poukazovat na svůj biologický původ. Ne že bychom již nebyli aspoň trochu „doma“ v tom stopování vzniku života na této naší planetě Zemi. Už nějakých pár desetiletí se i ve školách předává k vědění, že zde na Zemi začalo už před 542 miliony lety Fanerozoikum, kdy se již začal námi docela slušně evidovaný život rozvíjet biologicky zjevnými stopami. Ke vzniku prvních eukaryontních buněk (tedy buněk majících kromě vnějšího obalu také samostatně vyčleněné jádro) mělo dojít již ale před víc jak třikrát tak daleko, před 1 850 miliony lety! A málem opět dvakrát tak daleko v čase bychom měli mít svého života „posledního univerzálního obecného předka“, když došlo k rozštěpení na baktérie a Archaea (a tedy zhruba před 3 500 miliony lety). Podařilo se v té poměrně nedávné minulosti jak dotvrdit tuto (v polovině minulého století určitě zcela nečekanou a naprosto nemyslitelnou hranici) nálezem fosilií v australském pískovci (pro dobu před 3 480 miliony lety), tak tuto hranici dále překročit, a to nálezem sedimentů po životě v grónském nefritu (pro dobu dokonce před 3 700 až 3 800 miliony lety). Zároveň se mohlo – ještě do málem skoro současného „nedávna“ – zdát, že v čase předtím se již nemohlo odehrát vůbec nic, co by nějak přitakávalo představám o ještě ranějším vzniku prvních forem života. Vždyť právě v tom období mezi 4 100 až 3 800 miliony lety probíhalo – jak se astronomicky zjistilo – pozdní těžké bombardování také naší Země meteority různých velikostí z okolí. Takže se mělo (snad dost „oprávněně“) za to, že asi takto vznikla závažná překážka k případnému vzniku ještě nějakých dřívějších forem života. (Přičemž jiní specialisté v oboru soudili, že právě ta rozmanitá, také hydrotermálně působící aktivita mohla snad spoluvytvářet nečekané podmínky k výchozím předpokladům příštích bioticky se projevujících procesů. Aniž by se zrovna teď hodilo

červen

13

jún

zpravodaj

6 / 2016

spravodaj

zopakovat si tu poměrně stěží očekávatelnou lekci, že jen během té poslední půl miliardy let došlo celkem pětkrát k takovým katastrofám na naší Zemi, že při nich pokaždé život málem zcela vyhynul. Málem ano. Ale ne zcela. Kéž by též naštěstí i pro nás, kteří to nějak všechno s nemalým údivem reflektujeme.) Ne, nezamluvili jsme ten výchozí námět. Už loni v Austrálii, kde již po tři desetiletí pátral po nějakých dávných stopách života, geolog Mark Harrison (působící na univerzitě v Los Angeles) měl najednou před sebou zcela jedinečný nález — ty skvrny grafitu na zirkonu, které bylo možné datovat pro dobu 4,1 miliardy let zpět do minulosti! (Zirkonové krystaly připomínají diamant.) Právě to datování muselo okamžitě zarážet. Docela slušně se mj. ví, že jen na našem – někdy poetickém – souputníku Měsíci jsou rozmanité a někdy nemálo velikostí úctyhodné krátery, které zřejmě jsou výsledkem těch dávných spršek rozmanitých objektů z okolního prostoru z doby před 3,9 miliardami let. Jako kdyby zrovna to bylo (či nebylo?) dostatečným svědectvím podmínek pro počátky života také na naší Zemi. Prof. Harrison měl v rukou zcela naléhavý doklad pro prodloužení štafety počínajícího života za původně možná stěží překročitelnou (a přijatelně myslitelnou) časovou mez. Ať už budeme přitom pro vymezení „života“ muset být jakkoliv skromní. A ať již ještě předtím jsme si mohli být jisti, že možná až do doby 3,9 miliard let před dneškem byla tato Země zcela nehostinná, pokud jde o vznikající formy života. Ty izotopy uhlíku jsou na zirkonu, který byl spolehlivě datován do doby 4,1 miliardy let směrem do minulosti. Tím, že šlo o nález uvedených izotopů uhlíku v zapouzdřené podobě, nelze pak tvrdit, že by mohlo jít o vzorek dodatečně kontaminovaný v nějakém pozdějším čase. Takže ta hranice možného (a pak doloženého!) počátku „života“ na naší Zemi se nám opět – před necelým rokem – o zhruba 300 tisíc let posunula směrem vzad. K času, kdy teprve se ta „naše“ oběžnice Slunce začala výchozím způsobem geologicky stabilizovat. Což by možná – byť velmi podmíněně – mohlo být aspoň trochu relevantní pro podmínky k případnému vzniku života někde jinde v tomto „našem Vesmíru“. Kdyby tu nebyl další problém v tom, že ty exoplanety, které zatím – v docela slušném počtu – jsou objevovány, vykazují vesměs zcela odlišné vlastnosti, než jaké známe z planetárního systému našeho Slunce. (Že si ta věda nedá pokoj?)

Svaz spolků Předání archiválií Klubu Jan Palach do Národního archivu Archivní fondy „Klubu Jana Palacha a Jana Zajíce – Zürich“ (dále Klubu J.P+JZ) se nám podařilo zajistit díky paní Dr. med. Aleně Sidler v Zürichu (dcera Dr. Marie Nenadálové, která vedla Klub JP+JZ několik desetiletí). V únoru 2016 byly tyto archivní materiály vyzvednuty od Dr. A. Sidler, v březnu srovnány, opatřeny přehledem jednotlivých krabic (šest stránek A4) a připraveny pro národní archiv. Takto upravené fondy (tři větší krabice a obraz J. Palacha) byly předány 29. března 2016 Národnímu archivu v Praze (Mgr. Zora Machková). Většinou nejsou věcně a časově detailně tříděny, tvoří však určité celky, které umožní podrobnou katalogizaci v Národním archivu.

červen

14

jún

zpravodaj

6 / 2016

spravodaj

Zachovaly se nám mj. stanovy spolku „Československý klub Jan Palach“ založeného v r. 1970, se sídlem v Zürichu (předseda Dr. Julius Májovský, místopředseda Ing. Jiří Neuwirth). Ale už v 70. letech převzala operativní vedení „Klubu JP+JZ Marie Nenadálová, která organizovala více než 40 let pravidelné kulturní večery, věnované vzpomínkám na oba Jany, s muzikálními a básnickými vložkami. Památná byla vzpomínka na 40. výročí jejich upálení v lednu 2009, kdy v Zürichu byla přítomna i sestra Jana Zajíce Marta a rovněž důstojná oslava v únoru 2009 u hrobu Jana Zajíce ve Vítkově na Moravě za přítomnosti prezidenta Václava Klause. Za Svaz čs. spolků tam byl Dr. Jaroslav Olšanský a za Klub JP+JZ jeho členka Anna Gora. Předsedkyně M. Nenadálová byla za svou záslužnou činnost oceněna mj. udělením čestného členství „Společnosti Jana Palacha ve Všetatech“. Vedle uvedených kulturních večerů se soustředila v 80. letech činnost Klubu JP+JZ a její předsedkyně na pomoc pronásledovaným a vězněným osobám a jejich rodinám v komunistickém Československu. Marie Nenadálová se v této práci spojila s Mezinárodní společnosti pro lidská práva – „Internationale Gesellschaft für Menschenrechte“ (IGFM). Přitom jí pomáhal tým spolupracovníků (Dana Seidlová, Prof. Jan Tichý, Karel Kukal a další). Bylo tak zajištěno pravidelné posílání finančních částek od spolků a Svazu postiženým rodinám a organizovány rozsáhlé kampaně za propuštění z vězení. V několika posledních letech už Klub JP+JZ nevyvíjel aktivní činnost, když jeho předsedkyně onemocněla. Přesto se Klub JP+JZ zapsal velkou měrou do historie exilu tím, že uchoval v krajanské komunitě v čerstvé paměti čin obou Janů a že pranýřoval pronásledování a věznění význačných občanů republiky, jakož i zvůli komunistického režimu. V Národním archivu budou tyto skutečnosti v příslušných archivních fondech zachovány pro příští generace badatelů a studentů. Jiří Kraus, Beseda Svatopluk Čech

Návštěva Mgr. Zory Machkové z NA ve Švýcarsku Ve dnech 20.5. – 23.5. 2016 nás navštívila paní Mgr. Zora Machková, která je v Národním archivu Praha zodpovědná za zpracování švýcarských čs. archivních fondů Svazu i spolků. Mgr. Machková se v posledních měsících zabývá tříděním a katalogizováním bohatého archivu Arnošta Jokla, který jsme 18.4.2015 oficiálně předali na české ambasádě v Bernu pracovníkům NA Praha (ředitelka Dr. Eva Drašarová a Mgr. Zora Machková). Květnová návštěva Mgr. Machkové se uskutečnila na návrh Jaroslava Jokla (syna Arnošta Jokla) a Besedy Svatopluk Čech Zürich (G.A.Kraus). Hlavním účelem její cesty bylo prohlédnutí dalších archivních fondů A. Jokla, týkajících se spolků Svatopluk Čech, Sokol Zürich a Sdružení českých spolků (dnešní Svaz). Tyto fondy pocházejí z „osobní krabice“ Jaroslava Jokla (krabice J). Vedle těchto spolkových a svazových materiálů prohlédla Zora Machková i další krabice, v nichž se nacházely archiválie z konzulátu ČSR (Arnošt Jokl byl od r. 1926 vicekonzulem ČSR ve Švýcarsku a z Obchodní komory byl dlouhá léta prezidentem této „Handelskammer der Tschechoslowakei“). Bylo to celkem 7 krabic (K-R), které syn Jaroslav Jokl po desetiletí uchovával u sebe.

červen

15

jún

zpravodaj

6 / 2016

spravodaj

V nich byly některé zajímavosti, na př. když vicekonzul A. Jokl posílal své zprávy z Obchodní komory ministru obchodu Františku Peroutkovi, často přes čs. ambasádu v Bernu (vyslanec p. Fierlinger). Pozoruhodná byla i okolnost, že A. Jokl vykonával svou konzulskou činnost během 2. světové války, protože byl uznán Národní radou ČSR v Londýně jako zástupce Československa ve Švýcarsku. Tyto archivní fondy, jak z konzulátu, tak i z Obchodní komory, vzbudily u Z. Machkové veliký zájem (sama už něco podobného zpracovala v posledních letech). Potvrdilo se, že Národní archiv v Praze bude vhodným místem pro jejich další uchování a studování. Po čtyřdenní intenzivní práci za přispění Jaroslava Jokla se podařilo zpracovat seznamy těchto archivních fondů a připravit krabice k příští přepravě a předání do Národního archivu v Praze. Jiří Kraus, Beseda Svatopluk Čech

Z činnosti spolků Literární večer se spisovatelkou Terezou Boučkovou Ráda bych čtenářům Zpravodaje přiblížila významnou kulturní akci, která se konala dne 12.5.2016 v Lavaterhausu v Zürichu, a to besedu se spisovatelkou Terezou Boučkovou. Akci pořádaly České centrum Vídeň a Beseda Svatopluk Čech Zürich za podpory Ministerstva kultury České republiky. Tomuto literárnímu večeru předcházel seminář spisovatelky na Univerzi-

Na snímku spisovatelka Tereza Boučková, vedle ní překladatelka, Ing. Martin Krafl z Českého centra Vídeň a moderátor večera Tomáš Glanz z UNI Zürich. 16 červen jún

zpravodaj

6 / 2016

spravodaj

tě Zürich. Myšlenka vznikla vlastně ve dvou hlavách. Ve Vídní chtěl literární večer o šíření české kultury ve Švýcarsku uspořádat Ing. Martin Krafl z Českého centra a v Zürichu Jana Jarolímek z Besedy Svatopluk Čech Zürich. Oba dva dala dohromady Rebecca Neff, pořadatelka známých československých party v Zürichu. A začala několikaměsíční příprava této akce. Bylo potřeba zvolit známého česko-německy píšícího spisovatele a představit ho nejen v rámci české komunity ve Švýcarsku. Večer započal a uváděl pan Martin Krafl z Českého centra ve Vídni, poté promluvila paní konzulka Miholová, a za Besedu Svatopluk Čech Jana Jarolímková. Moderovaný rozhovor s autorkou vedl pan Tomáš Glanz z UNI Zürich.

Pohled do publika Kdo je Tereza Boučková? Je to jedna z dcer spisovatele Pavla Kohouta, známého chartisty. Je, spisovatelkou, scénáristkou a publicistkou. Kvůli tomu, že byla dcerou chartisty a angažovala se sama v Chartě 77, nemohla studovat. Její sestra odjela z tohoto důvodu do Švýcarska, bratr vystudoval scénografii, ale nesehnal práci a odjel také. Úřady chtěly rodinu dostat z republiky. Ona však zůstala s matkou v Čechách. Své sourozence neviděla dlouhých 11 let. Jelikož paní Boučkovou nepřijali na DAMU, hrála jen v domácích představeních u Vlasty Chramostové. Se svým otcem Pavlem Kohoutem, Pavlem Landovským a Vlastou Třešňákem účinkovali v Kohoutově hře Play Macbeth.

červen

17

jún

zpravodaj

6 / 2016

spravodaj

Od roku 1989 zveřejnila pět děl s prózou a sbírku fejetonů. Od roku 2001 je členkou PEN klubu. Angažuje se v ochraně životního prostředí, podporuje hnutí DUHA, Děti země a v roce 2004 kandidovala za Stranu zelených. Nyní žije ve Vráži u Berouna a má tři syny. Přehled její tvorby: V první polovině 90. let napsala divadelní hry Romeo na kolečkách a Hana a Marie. Prózy Indiánský běh, Křepelice, Když milujete muže, Krákorání, Indiánský běh, Rok kohouta. Následoval scénář k celovečernímu filmu Smradi. Vystupuje s písničkářem Bedřichem Ludvíkem. A nyní něco o knize Rok kohouta: Je to kniha, kterou není možno odložit, nechá vás rozesmát i rozplakat. Tereza nás nechává nahlížet do soukromí. Popisuje své syny Matěje, Lukáše a Patrika, z nichž dva jsou adoptovaní. Spisovatelka se zřejmě dotkla tabu, jehož obsah není radno překračovat, a proto byla vláčena nejedním médiem. Vedle rodinného a partnerského života popisuje i sousedské soužití v malé obci za Prahou. Popisuje adopci dvou romských dětí, které se nevyvedly a zničily zbytku rodiny téměř 20 let života. Nezvladatelný prostřední syn krade a fetuje a nejstarší je na tom podobně. Tyto problémy se objevily i ve scénáři k filmu Zdeňka Tykače Smradi. Knihu Rok kohouta by v lékárně na předpis měli dostávat všichni, kdo si myslí, že jsou nepochopeni, nevede se jim dobře, aby věděli, že může být i hůř. Večer se opravdu povedl a závěrečné pohoštění s živou debatou bylo za ním příjemnou tečkou. Účastníkům se ani nechtělo odejít domů. Ivana Dangová Foto: autorka

První československý krojovaný ples se vydařil V březnu se konal tento ples v Zürichu – Leimbachu (Reformierte Kirche). Byla jsem na něj zvědavá, a protože v Leimbachu bydlím, měla jsem to jenom kousek cesty. Zvědavá už proto, že naše tak slavné plesy sokolské jednoty skončily. Bylo nás příliš málo a takový ples zorganizovat vyžaduje mnoho práce. Hned u vchodu do sálu mě uvítala dvě slovenská děvčata v krojích se slibně balenými slovenskými koláčky. Byly výborné! Dále byla přítomná baletka paní Helena Eser-Koudelková se svou knihou Tanec života, kterou čtenáři Zpravodaje znají. Velice hezky jsem si s ní popovídala a dostala věnování do zakoupené knihy. V sále hrála už na uvítanou cimbálová muzika Pajtáš z Bánova (ČR). Všude bylo vidět krojovaná děvčata v bohatých suknicích a pentlemi ve vlasech a také vyšňořené mladíky. Kroje

červen

18

jún

zpravodaj

6 / 2016

spravodaj

české, moravské a slovenské, jeden krásnější než druhý. Nejdříve se podávalo jídlo – vepřo knedlo zelo a šúľance s makom. Nechyběly ani české a slovenské nápoje. Ke koupi byla parenica a výborné dorty. Když byly žaludky naplněny, nastal ten pravý rej. Předváděny byly tance českého souboru Folklor75 a slovenského souboru Kolečko. Nenudila jsem se ani minutu. Pořád se bylo na co dívat a obdivovat krásu krojů. Nálada byla výborná, přirozená, cimbálovka hrála ostošest. Ke konci byli pozváni k tanci všichni, kteří si chtěli zkusit čardáš. Připadala jsem si jako na Slovensku, na nějaké zahradní slavnosti. Šla jsem domů ve velmi dobré náladě. Bravo! Díky všem, kteří se o tak krásný večer zasloužili. Marta Mádr

Info: Naše zürišská sokolská jednota se rozmnožila a mezi členy máme sestru Alenu Pajasovou, velice aktivní ženu, zaměstnáním učitelku a tanečnici. Vyučuje v Adliswilu v České škole pro děti, které se chtějí naučit česky číst a psát. Dále vede taneční kroužek v Langnau a.A. Kontakt: [email protected]

Čtení na volnou chvíli Jeřáby táhnou Milan Cimburek byl slavný sovětský film z druhé světové války. V jeho vzniku jsem ještě nebyl plnoletý, tak jsem o hodně přišel. Vzpomínku na tento film mi vyvolal jeho název. Jeřáb se jmenuje jeden druh ptáků a stavební pomůcka. O té by tu měla být řeč, anebo psáno. Na staveništi jeřáby táhnou lanem veškerý materiál až so nejvyššího poschodí. Většinou se začátkem prázdnin jsem na den upálení Jana Husa dostával horečky, znamení to anginy. S výročím skonání mistra Jana slavím své narození. K devátým narozeninám jsem, za nemoc obdržel kovovou stavebnici Merkur. Za vysvědčení to být nemohlo. Nejsložitější z ní bylo postavit jeřáb. S radostí jsem se pustil do sestavování podle návodu. Číst jsem pořádně neuměl, a obrázky taky pozorně nestudoval. Zkrátka, tak jako dnes při sestavování nábytku od firmy IKEA, podařilo se mi to až napodruhé a ještě s tátovou pomocí.

červen

19

jún

zpravodaj

6 / 2016

spravodaj

Shodou okolností mi před okny, na pozemku našeho pana domácího, pochopitelně bez povolení, stavěla vláda lidu internát pro učně, patrně Zbrojováky. Stavící jeřáb byl přesnou kopii mé hračky, anebo naopak. Šlo jim to pomalu, cihla po cihle, tak jako kurýrování mé anginy bez penicilínu. Internát nakonec nebyl vyšší než náš barák, čili třípatrový. Dnešní pohled z mého balkonu na nejvyšší horu Zürichu Üetliberg zaclánějí dokonce tři jeřáby. Výšku odhaduji do sta metrů. Pár výškových staveb již Zürich má. Nejnovější atrakcí je Prime Tower, vysoký 126 metrů s 36 poschodími. K oslavě svých narozenin v rodinném kruhu nás pozval do restaurace v nejvyšším patře můj prvorozený syn. Výhled z té výšky je impozantní, autíčka, vláčky, tramvaje i lidé se v miniaturním provedení pohybují v hlubině. Kavárna a bar jsou vyhledávanou destinací. Restaurace s obsluhou, nabídkou jídel a pití je na nejvyšší příčce zaplatitelnosti. Mladší bráška to komentoval: „to jsme si mohli na večeři zaletět do New Yorku a nebylo by to o moc dražší.“ V prvních letech ve Švýcarsku jsem se živil navrhováním vzorků pro papírenskou branži. Často jsem jezdil do Frankfurtu n/M obchodně i za rodinou sestry mé tehdejší manželky. Město bylo taky ještě bez mrakodrapů, jako Zürich. V centru byla dokonce vybombardovaná opera v troskách, jako upomínka druhé světové války. Tu v dalších letech již směli Němci opravit a znovu zprovoznit. Postavili desítky výškových budov, převážně banky, přípravu na nové Evropské společenství a euroměnu. Jeřáby byly malé a posunovaly se se stavbou až do mraků. Dnes jsou opět na zemi a straší svou výškou. Vzhůru se již neodvažuji podívat, aby se mi nezamotala hlava. Zalesnění Zürichu mrakodrapy už přenechám další generaci. Česká pošta vydala roku 2015 známku Hračky-stavebnice MERKUR

Z historie Jan Antonín Baťa - zakladatel brazilských měst a největší mecenáš odboje „Pravda vyjde najevo jako olej na vodu,“ to bylo oblíbené rčení Jana Antonína Bati. Možná naposledy si je zapsal v roce 1965, krátce před smrtí v brazilské nemocnici. Brazilci si tohoto českého emigranta natolik vážili, že ho navrhli na Nobelovu cenu míru. Jan Antonín Baťa (na snímku) se narodil 7. března 1898 v Uherském Hradišti a byl nevlastním bratrem (měli společného otce) a později také nejbližším spolupracovníkem zakladatele firmy Tomáše Bati. V roce 1932 převzal po tragické smrti Tomáše – a na základě jeho poslední vůle – vedení firmy a zároveň se stal šéfem celé baťovské světové obchodní organizace. Od ledna do května 1937 podniká legendární leteckou cestu kolem světa, při níž kontroluje pobočky a navazuje nové obchodní kontakty.

červen

20

jún

zpravodaj

6 / 2016

spravodaj

Krátce před okupací, 13. března 1939, opouští Jan Antonín Baťa území tehdejšího Československa. Odlétá nejprve do Británie, později do USA a nakonec do Brazílie, kde pak žije až do své smrti. A právě cesta do Brazílie, kam přijíždí na pozvání brazilského prezidenta, je jedním z důvodů, proč je Jan Antonín Baťa během 2. světové války zapsán na tzv. černou listinu. Od dvou německých podnikatelů, trvale žijících v Brazílii, kupuje farmu, na níž chce rozšířit chov dobytka. Použije k tomu finanční prostředky své firmy. Podle spojenců tak přinesl nepříteli prospěch. Podle historičky Hany Kuslové stály za zápisem na černou listinu jiné důvody: „Podle mého názoru i podle prostudovaných materiálů to nebylo z důvodů spolupráce s Němci, ale z důvodů hospodářských a konkurenčních. Každopádně po válce jak američtí, tak angličtí představitelé přímo prohlásili, že nebyly nalezeny žádné důkazy o spolupráci zahraničních poboček firmy Baťa. Samozřejmě zlínská firma Baťa byla přímo na okupovaném území, tudíž byla pod tlakem a pod nadvládou Němců, ale zahraniční společnosti ani Jan Baťa podle důkazů žádné hospodářské nebo politické styky s Němci neměli,“ řekla Hana Kuslová Českému rozhlasu. Společně s jejím otcem organizoval Jan Antonín Baťa zakládání malých měst uprostřed pralesů (Batatuba, indiana SP, Mariapolis, Bataguassa, Bataypora) a prodával svou půdu za symbolické částky drobným zemědělcům. Ti založili farmy, chovali dobytek, pěstovali maniok, rýži nebo kukuřici a našli v těchto končinách smysl života. Pocházeli z celého světa, ale zejména z Čech a Moravy. Podle pamětníků to byli optimisticky naladění lidé, a když se jednou Dolores Arambašičová ptala dnes již zesnulého zemědělce Františka Dobeše, jak to všechno mohli zvládnout, odpověděl: „My jsme v tom pralese byli svobodní – a zároveň to bylo největší dobrodružství našeho života.“ Jan Antonín Baťa koupil již před válkou desítky tisíc hektarů půdy v brazilském Mato Grosso, na nichž chtěl vybudovat dobytkářské farmy ke šlechtění a chovu dobytka určeného na výrobu kůží pro Baťovy obuvnické závody rozeseté po celém světě. Postupně se však jeho zájem naplno obracel k brazilské realitě a došel k názoru, že v této zemi by mohl vybudovat něco podobného, co se mu společně s nevlastním bratrem Tomášem podařilo po první světové válce v milovaném Zlíně. „Mohl tehdy všechno, co tady vlastnil, prodat a klidně z těch peněz žít až do konce života, ale to by nebyl on,“ vzpomíná na dědečka Dolores Baťa Arambašičová, která dodnes žije a podniká v Brazílii. Přestože Jan Antonín Baťa pomohl za války desítkám židovských rodin, aby se dostaly včas do zahraničí, a přispíval ohromnými finančními částkami na československý odboj, odsoudili ho komunisté, kteří chtěli znárodnit jeho továrnu, ve zmanipulovaném procesu v roce 1947 za to, že údajně podporoval nacisty a odmítl se otevřeně připojit k hnutí odboje. Tento rozsudek se rodině

červen

21

jún

zpravodaj

6 / 2016

spravodaj

Jana Antonína Bati podařilo zvrátit až o šedesát let později – v roce 2007 ho soud naopak označil za největšího přispěvatele českého a slovenského odboje během druhé světové války. „Vzpomínám si, že děda se i na sklonku života pořád něčím zabýval, ťukal na stroji romány a básně, neustále něco vymýšlel a plánoval,“ vzpomíná paní Dolores Baťa Arambašičová na jednoho z nejvýznamnějších mužů první republiky a československé emigrace. Markéta Pilátová, lidovky.cz

Nové knihy Do Ameriky odešli z naprosto rozdílných světů, uličkami osudu si k sobě proklestili cestu a v rasově smíšeném manželství nalezli smysl společného života. Více než půl století s čínskou princeznou Priscillou Lim zavazovalo Otu Ulče k napsání jejího pozoruhodného příběhu, ve kterém měl časem sám nejdůležitější roli. Podle Priscilly se každý vydává do života s červenou stužkou na kotníku, s níž pak instinktivně hledá správného partnera. Do osudů její rodiny zasáhla válka, Mao Ce-tung i Čankajšek. Priscilla odešla do New Yorku, kde potkala plebejského emigranta z Plzně Otu Ulče. Několikrát spolu objeli celý svět a přesvědčili se, jak je nádherný a rozmanitý, kolik v něm vře konfliktů, kolik absurdit a neporozumění člověka obklopuje a kolik nových zkušeností ho může obohatit, a tak i čtenář se ledacos zajímavého dozví.

S velkým zájmem očekávána kniha Oty Ulče Priscilla – dost svévolně se košatící osud vyjde již v nejbližší době. Hned jak se tak uděje, přineseme pro zájemce bližší informace. Red.

červen

22

jún

zpravodaj

6 / 2016

spravodaj

Co jsme pěli tehdy a co zpíváme dnes

červen

23

jún

zpravodaj

6 / 2016

spravodaj

Vesmír Rozhovor s Douglasem Vakochem:

Hovoří Země Světový tisk jej nazývá „mluvčím lidstva pro styk s mimozemšťany“. Americký psycholog Douglas Vakoch, dlouholetý pracovník známého výzkumného ústavu SETI Institute (Search for Extraterrestrial Intelligence, hledání mimozemské inteligence), usiluje o to, abychom poslali zprávu jiným kosmickým civilizacím, a podílí se na sestavování jejího textu. Co bychom na sebe měli prozradit? A jakým jazykem? Vědec, který přijel do Česka na pozvání organizátorů festivalu Academia Film Olomouc, se domnívá, že mimozemšťanům by nemělo smysl nabízet naši vědu ani techniku. Zajímalo by je, jaké to je být mladou, rychle rostoucí civilizací s nejistou budoucností. Působil jste v kalifornském ústavu SETI, který se zabývá hledáním jiných civilizací v kosmu. Říká se, že tamní vědci chladí v lednici lahev šampaňského, kterou chtějí otevřít, až budou mimozemšťané konečně objeveni. Je to pravda? Mohu potvrdit, že je to fáma. Ale zjistil jsem to teprve nedávno. Přijeli k nám filmaři, kteří točili o SETI dokument, a chtěli tu lahev ukázat divákům. Hledali jsme ji, ale nenašli. Jestli tam byla, někdo ji už vypil. Možná mu došla trpělivost. Zachytit umělý signál z vesmíru se marně snažíme už 55 let. Lidé si kvůli tomu často myslí, že mimozemšťané nemohou existovat. Podle mne jsme však zatím neuspěli proto, že vesmír je zkrátka velký a my jsme s hledáním teprve začali. Pátrání bylo navíc velmi sporadické, řadu let se nedělo nic. Dříve jsme naslouchali vesmíru vždy jen na jedné určité frekvenci rádiových vln. Dnes využíváme levné a výkonné počítače, takže ústav SETI nedávno zkoumal přibližně 15 tisíc hvězd na devíti miliardách frekvencí. A byl to pořád jen začátek: Loni ústav získal peníze od ruského filantropa, podnikatele a vědce Jurije Milnera, který se zavázal, že během deseti let věnuje na SETI částku 100 milionů dolarů. Díky těmto penězům bude každý den nového hledání odpovídat přinejmenším celému roku minulých snah. Během příští dekády tak můžeme prozkoumat milion hvězd. To už je dost na to, abychom měli šanci uspět, pokud jiné civilizace existují a snaží se vysílat. V jakém jazyce by vysílaly? Zřejmě v jazyce matematiky. Autoři zprávy by museli postavit vysílač, takže by nejspíš znali základní matematické principy, pojem čísla, sčítání a podobně. Museli by také něco vědět o fyzice a o mezihvězdném prostoru. Otázkou samozřejmě je, jakou část matematiky a fyziky ke komunikaci použít. Myslíme si, že nejjednodušší by bylo prosté počítání. Jak by tedy signál mohl vypadat? Série prvočísel jako ve filmu Kontakt? Na rozdíl od přírodního šumu, který vysílají hvězdy, galaxie a další přirozené zdroje, by nepřicházel v celém spektru frekvencí. Zřejmě bychom jej naladili jen na jednom či několika málo kmitočtech. Zadruhé by měl poutat pozornost nějakým vzorem, který příroda nevytvoří. Takže by

červen

24

jún

zpravodaj

6 / 2016

spravodaj

to třeba opravdu byla série prvočísel – přirozených čísel, z nichž každé je dělitelné jen sebou samým a jedničkou: Pulz – číslo jedna. Pulz, pulz – dvojka. Tři pulzy po sobě, trojka, pět pulzů, pětka. A tak dál. Neumíme si představit, jak by něco takového mohla vytvořit příroda. Ve skutečnosti ale může být zachycený signál úplně jiný a nebude vůbec jasné, zda je umělý, nebo ne. Budeme muset zjistit, jestli obsahuje nějakou podrobnější zprávu, jestli máme postavit větší anténu, naslouchat déle... Světový tisk vás představuje jako „mluvčího Země“, člověka, jenž bude s mimozemšťany komunikovat, pokud se ozvou. Je to nadsázka? Co třeba OSN? Na celém světě dnes svůj čas a energii věnuje SETI jen pár lidí. Pokud ale opravdu zachytíme signál, budou pak na tom pracovat nejlepší mozky světa. Existují mezinárodní protokoly, jak postupovat, vytvořené například Mezinárodní astronautickou akademií a Mezinárodním ústavem kosmického práva. Zakotvují především dva principy: Nejprve je nutné signál ověřit. Nechceme se stát obětí žertu třeba chytrých doktorandů na MIT, kteří se nabourají do našich systémů. Pomocí více observatoří musíme zjistit, zda vysílání přichází skutečně ze vzdáleného vesmíru, nikoli od nějaké družice. Jakmile si budeme jisti, nastupuje pravidlo – řekněte to celému světu. Mimozemšťané jistě neposílají zprávu jednomu vědci, ale celé planetě. Po zveřejnění by se OSN pokusila přimět členské státy ke společnému postupu. V prvních týdnech by stávající výzkumníci SETI byli nepochybně konzultováni, pak by je ale vystřídali lidé s tou nejlepší možnou kvalifikací v různých oborech. Vy jste ústav SETI letos opustil a zahájil vlastní projekt, v jehož rámci usilujete o to, aby také lidstvo vysílalo poselství pro mimozemšťany. V čem by se lišilo od předchozích pokusů? Nejslavnější zprávu lidé vyslali v roce 1974 pomocí největšího světového radioteleskopu Arecibo na Portoriku. Trvala jen tři minuty, adresátem byla kulová hvězdokupa M13 vzdálená 25 tisíc světelných let od Země. Pokud dostaneme odpověď, nebude to tedy dříve než za 50 tisíc let. Zpráva začínala čísly od jedné do deseti ve dvojkové soustavě, pokračovala tím, které chemické prvky jsou důležité pro pozemský život – vodík, uhlík, kyslík, dusík, fosfor. Dále informacemi o naší DNA, o tom, jaký je náš vzhled, jak jsme vysocí a jak vypadá naše sluneční soustava. A pak tam bylo číslo, které se od té doby dramaticky změnilo: počet lidí na Zemi. Tehdy to bylo 4,2 miliardy, dnes přes sedm miliard. Problém je v tom, že pokud by někdo ve hvězdokupě M13 poselství zachytil a řídil se stejnými pravidly jako my, zpráva by ho o svém umělém původu nepřesvědčila. Požadujeme totiž, aby se vysílání opakovalo. S kolegy proto chceme, aby příští pokus nebyl jednorázový. A také bych chtěl v poselství popsat něco, co je vlastní pouze lidem. Oni zřejmě znají chemii, my také. Proč si vyměňovat jen informace známé oběma civilizacím? Co bychom jim o sobě měli říci a jak? Některé věci v matematice souvisejí s naším citem pro krásu – například Fibonacciho posloupnost, pojmenovaná po italském matematikovi, který ji objevil. Každé číslo je v ní součtem dvou předchozích: 0, 1, 1, 2, 3, 5 a tak dále. Fibonacciho posloupnost se přitom vztahuje k růstovým vzorům a projevuje se v přírodě, například ve schránkách plžů nebo ve spirálních galaxiích – v objektech, které my lidé pokládáme za esteticky krásné. Není to druh krásy, kterou by obsahovaly

červen

25

jún

zpravodaj

6 / 2016

spravodaj

třeba obrazy Jacksona Pollocka, přesto lze pomocí této posloupnosti něco říci o našem citu pro estetiku. Ještě lepší by bylo poslat zprávu, která by byla modelována pomocí hudby. Hudba je fundamentálně matematická díky tomu, jak spolu souvisejí harmonické frekvence. Slovník, jímž hudbu popisujeme, je slovníkem fyziky, stejné parametry používáme k popisu přenosu signálu mezihvězdným prostorem. Jak by ale jiná civilizace věděla, že kód, který zrovna přijímají, má popisovat hudbu? Komunikace s někým jiným vždy zahrnuje jistý stupeň nejednoznačnosti. Když se v galerii díváte na obraz, který vás nějak oslovuje, jak víte, že právě tenhle smysl mu chtěl malíř dát? Přenáší se tu význam, který je důležitý pro příjemce. Není jisté, že by nám mimozemšťané porozuměli, nejspíš by pochopili, že chceme něco zvláštního sdělit. Jste psycholog. Očekáváte, že mimozemšťané budou mít stejnou psychiku jako my? Neočekávám. Nemyslím si, že by vnímali svět stejně. Kolegové často v minulosti tvrdili, že budou rozumět obrázkům, protože zrak se na Zemi vyvinul nezávisle asi čtyřicetkrát. Jenže na naší planetě existuje prostředí, které vývoji zraku nahrává. Co když bude na té jejich hodně mraků, tma? Nebo velký hluk, takže se nevytvoří sluch? Mohou používat hmat nebo čich. Nemůžeme pak čekat, že budou mít stejnou psychiku. Pak ale nemusí poselství vůbec rozumět. Máte pravdu, ani když jim pošleme jen naši reprezentaci periodické tabulky prvků, nemusí tento vzor rozpoznat. Právě proto velmi silně obhajuji názor, že bychom měli zprávu jiným civilizacím vyslat my sami. Věřím totiž, že oni nám porozumějí spíše než my jim. Proč? My dokážeme komunikovat na mezihvězdné vzdálenosti jen necelých 100 let. Vesmír přitom existuje téměř 14 miliard roků. Je tedy velmi nepravděpodobné, že by se u jiné civilizace první století schopnosti komunikovat potkalo s naším. Spíše budou mít pokročilou techniku už tisíce, ne-li miliony let. Budou zkrátka vyspělejší. Mohou se proto ohlédnout a představit si, jak asi bude přemýšlet a čemu bude rozumět mladá civilizace. Navrhujete, abychom jim ve zprávě také ukázali, že jsme altruistický druh. Neměli bychom pak ale prozradit i méně pěkné věci? Genocidy, nacismus, komunismus? Podle mého názoru ano, ale komunita SETI se tomu brání. Svědčí o tom třeba poselství jiným civilizacím na palubě obou sond Voyager, které NASA vypustila v roce 1977 a které již vstoupily nebo brzy vstoupí do mezihvězdného prostoru. Tehdy padlo rozhodnutí, abychom ukázali jen věci, na něž jsme hrdí. Autoři jednak chtěli prezentovat jen to nejlepší z lidstva, jednak se báli, aby poselství nevyhlíželo jako hrozba: žádný obrázek jaderného hřibu, který by říkal – podívejte, jak jsme drsní. Proč tedy chcete prozrazovat i negativní stránky naší povahy?

červen

26

jún

zpravodaj

6 / 2016

spravodaj

Největší vypovídací hodnotu mají podle měne právě věci, na které nejsme hrdí. Jestliže budou příjemci zprávy mnohem vyspělejší, co jim můžeme nabídnout? Zřejmě nic z vědy nebo pokročilých technologií. Spíše připomínku, jaké to je být mladý. Jsme v kritickém bodě, kdy zápasíme o přežití, o pokračování druhu. Když existujete miliony let, možná jste už zapomněli, co znamená být smrtelný a žít v nejistotě ohledně toho, zda vaše civilizace přežije. Možná vás budou nejvíc zajímat chaotické, stresující prvky v životech cizích bytostí. Někteří vědci namítají, že vysílat by bylo nebezpečné – něco jako křičet v džungli plné šelem. Stephen Hawking v roce 2010 varoval, že když prozradíme svoji existenci, mimozemšťané mohou přijít a zmocnit se naší planety a jejích zdrojů. Tehdy jsme ale ještě s jistotou nevěděli, že planety zemského typu jsou v kosmu všude. Dnes už to víme, a tak se nezdá, že by mělo smysl cestovat napříč galaxií až k nám. Proč letět tak daleko za něčím, co je pravděpodobně možné nalézt mnohem blíž? Lze si jistě představit, že by mimozemšťané byli prostě agresivní a chtěli by nás vyhladit. Ani pak ale nemá smysl mlčet. Každá civilizace, jež umí cestovat mezi hvězdami, dokáže také detekovat slabé televizní a rozhlasové vysílání, které se šíří ze Země. Umíme to i my. Pokud se budou naše radioteleskopy zdokonalovat stejně jako dosud, pak nejpozději za 300 let dokážeme takové vysílání zachytit dokonce až do vzdálenosti několika set světelných roků. Dnešní satelitní technologie pro šíření televize jsou ale mnohem efektivnější než někdejší analogové vysílače. Země proto na radiových vlnách zvolna utichá. Ten původní výtrysk aktivity se však v podobě elektromagnetických vln dál šíří vesmírem. Navíc existuje vysílání, kterého se vzdát nechceme. Radioastronomové například „osahávají“ okolní vesmír pomocí silných planetárních radarů, zkoumají jimi třeba asteroidy, které by mohly ohrozit Zemi. Silné radary používají i letiště. To vše prozrazuje naši existenci. Můžeme se rozhodnout, že budeme tak tiší, jak jen lze. Čím jsme se ale jako druh vyznačovali během několika posledních milionů let? Zkoumali jsme své okolí, vyšli jsme z Afriky, obepluli svět, pronikli do mořských hlubin. Úmyslně mlčet by byla radikální změna v tom, jak sami sebe definujeme. A nemyslím si, že by to nějak zvýšilo naše bezpečí. Pokud existuje civilizace, která může přiletět na Zemi, nemá smysl strkat hlavu do písku. Raději se s tím zkusme vypořádat a snažme se stanovit podmínky vzájemného setkání. Jak často bychom tedy měli zprávu opakovat? Ideálně každých několik měsíců nebo let. Lze to udělat třeba tak, že se „svezeme“ s výzkumy těles sluneční soustavy pomocí radaru, které jsem zmínil. Příkladem může být opět teleskop Arecibo, který může fungovat i jako radar: každý měsíc tu po osmihodinový časový úsek mapují nedávno objevené asteroidy, zkoumají, jak daleko jsou a po jaké dráze se pohybují. Během těch osmi hodin se astronomové snaží proměřit co nejvíc asteroidů, často se ale stává, že zhruba hodinu nemají co dělat. To je ideální čas pro vysílání zpráv. Identifikovali jsme již hvězdy, které jsou relativně blízko, a radioteleskop v Arecibu by se na ně mohl rychle zaměřit v okamžiku, kdy by neměl co dělat. Vysílat bychom chtěli začít do konce roku 2018 a ke každé z cílových hvězd se v průběhu několika let opakovaně vracet. Zaměřuje se nová organizace METI, kterou jste založil, jen na vysílání, nebo i na klasické hledání mimozemských signálů?

červen

27

jún

zpravodaj

6 / 2016

spravodaj

Chceme dělat i klasické SETI, vytváříme k tomu globální síť menších observatoří. První dvě, které máme, patří velmi spolehlivým amatérským astronomům. Právě jsme završili první sérii pozorování v Panamě. Nejde již o zachycování rádiových vln, ale optických záblesků, k čemuž se menší observatoře hodí. Hledáme nanosekundu trvající laserové pulzy a pracujeme na tom, abychom je případně mohli sledovat ne pouze jednorázově, v okamžiku zachycení, ale i následně pomocí observatoří z celého světa. Zatím jsme to testovali na velmi zvláštní hvězdě, u které kosmická sonda Kepler, hledající planety obíhající kolem jiných hvězd, objevila podivné kolísání jasu. Co jste zjistili? Když se dokonce i velké planety jako Jupiter nebo Saturn dostanou mezi pozorovatele a hvězdu, kolem níž obíhají, způsobí pokles jasu hvězdy o méně než jedno procento. A je to pokles pravidelný – Země takto zastíní Slunce jednou za 365 dní. Loni na podzim byl ale objeven neobvyklý objekt, který ubírá své hvězdě až 20 procent jasu. A není to pravidelný pokles. Testovali jsme tedy nepravděpodobnou hypotézu, že původcem je obří umělá megastruktura na oběžné dráze kolem oné hvězdy a že třeba vysílá optické záblesky. Nenašlo se bohužel nic, ani na rádiových vlnách, ani v optickém oboru. Co by případná zpráva z kosmu mohla na Zemi změnit? Někdy se říká, že by naprosto proměnila náš pohled na svět, podobně jako jej změnil Koperník, když odsunul Zemi ze středu vesmíru, nebo Darwin, díky němuž jsme pochopili, že jsme jen jedním z organismů na Zemi. V běžném životě se však lidé starají spíš o fotbal. Obávám se tedy, že z krátkodobého hlediska by žádná zásadní změna nenastala. Z dlouhodobého pohledu by nám zpráva pomohla pochopit povahu našich vlastních vědomostí. Kdybychom porozuměli alespoň některým jejím částem, znamenalo by to, že naše matematika a věda opravdu zrcadlí něco hlubšího, univerzálního napříč kosmem. Už jen přemýšlení o kontaktu s jinou civilizací navíc mění vnímání nás samých. Léta jsem vedl projekt, který se jmenoval Earth Speaks (hovoří Země). Žádali jsme veřejnost, aby nám posílala zprávy, které by měli mimozemšťané dostat. Lidé v nich nemluvili o specifičnosti jich samých nebo jejich kultury, neříkali – jsem Čech, Američan, ateista, katolík... Spíše psali: „Posíláme pozdrav z planety Země“. Snaha o navázání kontaktu pomáhá vnímat sebe sama ne jako jednotlivce, ale jako jednu společnou civilizaci. Respekt Autor je vzděláním psycholog, religionista a historik vědy, působil 16 let na výzkumném ústavu SETI Institute v Kalifornii, mimo jiné jako ředitel oddělení pro obsah mezihvězdné zprávy. Zkratka SETI znamená hledání mimozemské inteligence a označuje celé spektrum projektů, které dříve financovala NASA, dnes jsou placeny hlavně soukromníky. Letos v lednu Douglas Vakoch z ústavu odešel a založil vlastní organizaci METI International, která mimo jiné prosazuje, aby se lidstvo nesnažilo pouze zachytit umělé signály z kosmu, ale také je samo vysílalo (METI = Messaging to Extraterrestrial Intelligence, posílání zpráv mimozemským inteligencím). Kromě toho Vakoch také působí na katedře klinické psychologie soukromé neziskové vysoké školy CIIS – California Institute of Integral Studies.

červen

28

jún

zpravodaj

6 / 2016

spravodaj

Sport KOMENTÁŘ:

Slovenský hokej pláče. Kde je dno pro současný pád?

Dal vítězný gól, instinktivně zvedal ruce, ale rychle je zase spustil. Branka Marka Daňa byla k ničemu. Hokejové Slovensko porazilo USA až v prodloužení, takže skončilo již po základní skupině. Být u sousedů fanouškem už připomíná situaci, kdy se vzpamatujete z facky, ale jakmile zmizí jiskření před očima, schytáte druhou. Toto je aktuální stav slovenského hokeje: na posledních sedmi významných akcích (6x MS a olympiáda v Soči) pětkrát neprošel do čtvrtfinále, letos po často bezkrevných, špatných výkonech. V delším časovém úseku od roku 2008 (tedy 9x MS a dvě olympiády) jde dokonce o osm turnajů bez průniku aspoň mezi elitní osmičku. Dalším políčkem bylo, když pořadatelé Světového poháru Slováky zařadili jen do Týmu Evropy; před deseti lety by to znělo jako potupa, dnes jde o logický krok. Tento text se nemá a nechce vysmívat sousedům. Zaprvé by to bylo laciné - a zadruhé ani český hokej není v takovém stavu, aby dělal ramena na Bratislavu a Košice. Češi jsou pořád v elitě, ale zároveň na jejím chvostu. Srovnávat se s Kanadou a USA je bezpředmětné, Finové mají báječné a výjimečné mládí, Švédsko v této sezoně mělo v NHL 74 hráčů v poli (Česko 35), Rusko Ovečkina a Malkina i Tarasenka a Panarina, tedy prvotřídní hvězdy. Ale ano, Češi jsou stále v Top 6. Slováci už definitivně spadli níž. Státy bývalé federace mají podobné potíže: ustupující počet borců v zámoří; fakt, že se talenty nevyrovnávají legendám „zlatých generací“; spíš klesající úroveň obou lig. Jenže zatímco v Česku se mělo bít na poplach, na Slovensku už nastala solidní katastrofa. Česká extraliga zažila poměrně dobrou sezonu, hraje se vesměs v moderních halách, objevují se mladé tváře. Slovenská liga zažívá volný pád, i soutěž EBEL je mnohem lepší; „zimáky“ jsou často předpotopní a návštěvy bídné. Zatímco Češi letos v Euro Hockey Tour „obehráli“ několik účastníků mistrovství světa, Slováci se měřeními s Němci a spol. těžko připraví na boje s elitou šampionátu. Stále mají pár skvělých, pár zkušených i pár talentovaných borců, ale abyste je hledali pod lupou. Příklady: liberecký Martin Bakoš dal zlatý gól finále, ale že by měl být na MS oporou prvního útoku? Vzývaný talent, leč extrémně komplikovaná povaha Martin Réway na ledě často bloudil a kazil; ať si každý tipne, zda přesvědčil scouty Montrealu. Jistě, Slováci měli ohromný pech na zranění. Prosakovaly zprávy o hádkách a mizerné náladě, ale kdo by se jí divil, když se prohrává s outsidery? Tohle byly v Petrohradě jen symptomy, nikoli příčiny.

červen

29

jún

zpravodaj

6 / 2016

spravodaj

--------------Zkušený kapitán slovenské reprezentace Andrej Sekera vteřiny po utkání s USA, kdy už bylo jasné, že Slováci, i když po prodloužení zvítězili, nepostoupí do semifinále.

--------------Hráči nejsou. Není kde brát. V Česku sami vidíme, jak strašně dlouho i přes dílčí snahu svazu trvá, než se „hokejová mašina“ znovu rozeběhne. Nejprve vyškrábat rez, pak vyměnit součástky, připravovat se na revize... Než se vše rozjede hladce, chce to mnoho let. A tohle je pro Slovensko nejhorší. Jako by bylo škodlivé i stříbro pod Vůjtkem z roku 2012, které dalo klamnou naději, že „to nějak půjde“. I když začnou změny k lepšímu, čekají bídná léta jako odplata za vše zanedbané. Možná by šlo aspoň „znacionalizovat“ Slovan v KHL, aby byl základnou reprezentace jako Minsk pro Bělorusko či Astana pro Kazachstán - ale jak to zařídit, když je klub soukromý objekt? Je škoda, že česko-slovenské ledové bitvy nebudou mít v příštích letech říz jako kdysi. Je škoda, že ze špičky zmizel tým, kterému se možná dalo po česku ušklíbat pro přílišné národní cítění, ale vždy byl hrdý jako málokterý jiný. Hlavní otázka tak zní, zda Slovensko už padlo nejníž, jak to jde, nebo zda existují i horší varianty. Konkrétně sestup do divize I. Miroslav Němý, iDnes.cz

Příroda Milovníci přírodních zahrad je vykoupili za tři dny

Čmeláci došli Čmeláci jsou pro chov na zahradě stále žádanější. Je to trend, který zapadá do konceptu přírodních zahrad a to způsobuje, že Výzkumný ústav pícninářský vyprodal laboratorně vyšlechtěné čmeláky už za tři dny. Referoval o tom týdeník 5+2. Chov čmeláků má i svou praktickou stránku. Čmeláci jsou totiž velmi zdatní opylovači, kteří běžně zastávají práci včel. Těch vlivem nemocí a parazitů výrazně ubývá. Čmeláci jsou navíc o poznání houževnatější než jejich medonosné a populárnější kolegyně včely. „Nebýt jich, tak by například meruňky nebyly na jaře opylované, protože na včely bývá 30 červen jún

zpravodaj

6 / 2016

spravodaj

ještě velmi chladno,“ vysvětluje Petr Dobrý, jeden z autorů publikace Čmeláci. Pozorovat čmeláky je relaxace Pozorovat čilé hemžení kolem čmelína, jak se čmeláčím příbytkům říká, je pro mnohé doslova relaxační aktivitou. A zajímavé může být také pro děti. Na rozdíl od včel navíc čmeláci nevyžadují prakticky žádnou péči. Ačkoli mohou dát žihadlo i kousnout, nejde rozhodně o agresivní tvory. „Pokud je nevezmete do ruky a nezmáčknete, tak nebodnou. Spíš odletí. Stejně tak nemají rádi otřesy, takže nesnášejí dobře, když se manipuluje s jejich hnízdem. Lidé se čmeláků bojí, protože hlasitě bzučí a jsou velcí. Ale to je úplně zbytečné,“ uvádí Dobrý. Nebývalý zájem o bzučící mazlíčky potvrzuje Alena Votavová z Výzkumného ústavu pícni nářského, kde čmeláky rozmnožují v laboratorních podmínkách a prodávají. „Poptávka v současné době několikanásobně převyšuje nabídku. Vždy od prvního ledna začínáme přijímat vyplněné objednávkové formuláře. Letos jsme už 4. ledna udělali stop stav. Očekáváme, že v příštím roce rezervační systém uzavřeme hned druhý den,“ říká. -------------Čmelák před vylíhnutím v otevřené buňce. Foto: J. Čížek, čmeláci.cz ------------Ročně ústav prodá necelou tisícovku hnízd. Každé z nich tvoří královna a několik dělnic, tedy základ pozdější čmeláčí populace. Za menší hnízdo zájemci zaplatí 1 180 korun, za větší a rozvinutější pak 1 760 korun. Primárně se u nás čmeláci chovali pro zemědělské využití, jako je především opylování polí. „Před časem se na nás začali obracet lidé, kteří mají pouze své soukromé zahrádky, takže jsme začali nabízet i malá hnízda,“ vysvětluje Votavová. Zemědělci v současnosti tvoří pouze asi pětinu zákazníků ústavu. Nabídněte královně čmelín Obyčejných lidí, kteří by na svém pozemku rádi slýchali hluboké bzučení vlastních „včelích medvídků“, je tedy podstatně víc. Většinou se však spokojí s pořízením jednoho hnízda, zatímco nákupy velkopěstitelů jsou i desetinásobné. Pokud jde tedy o počet prodaných opylovačů, přibližně polovina z uměle rozmnožených čmeláků míří k zemědělcům a polovina do zahrádek, což bylo ještě před deseti lety nemyslitelné. Jelikož není v možnostech ústavu pokrýt obrovský zájem o chov čmeláků, většina lidí volí druhou možnost, jak si zdatné opylovače pořídit. A to tak, že královně, která na jaře hledá hnízdo, doslova nabídnou čmelín. Manipulace s ní musí být velmi opatrná, čmelák je totiž zákonem chráněný živočich.

červen

31

jún

zpravodaj

6 / 2016

spravodaj

„Na chviličku královnu odchytíme, dáme ji do čmelína. Pokud jsme ji odchytili navečer, můžeme ji v domečku ponechat přes noc, ovšem s dostatkem potravy. K tomu postačí cukerný roztok,“ vysvětluje Votavová. Přes den stačí nechat budoucí zakladatelku populace v novém příbytku i pouze patnáct minut. Za tuto dobu si čmeláčí královna svůj potenciální domov prohlédne, prozkoumá a rozhodne se, zda se na místo vrátí. Aby se u nás zakladatelce populace zalíbilo, je důležité umístit dřevěný čmelín do stínu a musí být dobře odizolovaný. V budce z tenké překližky je chov čmeláků spíše trápením zvířat. Ideální rozměry jsou 20×25×25 cm. Postavit si ho můžou zruční kutilové sami, ale k dostání jsou i na internetu. Důležité je samozřejmě také okolí hmyzího domova. Pokud chceme nalákat čmeláky na zahradu se sterilním anglickým trávníkem a tújemi, půjde to velmi těžko. Čmeláci totiž potřebují kvetoucí rostliny, aby měli co opylovat. Zahrada by měla být co nejpestřejší a stále kvetoucí. Veronika Müllerová, iDnes

Dvakrát o mobile Dobrá správa:

Používanie mobilov nevedie k rakovine mozgu

Niektorí alarmisti varujú, že používanie mobilných telefónov spôsobuje rakovinu. Podľa Simona Chapmana z univerzity v Sydney a jeho kolegov však nie je dôvod na paniku. Z výskumu, ktorý vyšiel tento mesiac v časopise Cancer Epidemiology, vyplýva, že v sledovanom období takmer tridsiatich rokov neexistoval u Austrálčanov žiaden vzťah medzi používaním mobilov a výskytom rakoviny mozgu. Prvý telefonát z mobilného telefónu v Austrálii spravili 23. februára 1987. Za dvadsaťdeväť rokov stúplo ich používanie natoľko, že ich viac ako 90 percent ľudí v krajine používa denne. Autori v štúdii priznávajú, že v minulosti panovali obavy, že elektromagnetické vlny, ktoré vydávajú elektronické zariadenia ako televízie, radary, WiFi alebo mobilné telefóny, sú „potenciálne karcinogénne“. Najnovší výskum ich rozptyľuje. Tisícky mužov a žien Do výskumu autori zaradili skoro 20-tisíc Austrálčanov a viac ako 14-tisíc Austrálčaniek, u ktorých diagnostikovali rakovinu medzi rokmi 1982 až 2012. O používaní mobilov mali vedci údaje z rokov 1987 až 2012.

červen

32

jún

zpravodaj

6 / 2016

spravodaj

Autorský tím zistil, že k miernemu nárastu rakoviny mozgu došlo v priebehu času iba u mužov. V prípade žien nebol nárast žiaden. K najväčšiemu nárastu výskytu rakoviny došlo u ľudí, ktorí mali viac ako 70 rokov. Chapman s kolegami však upozorňujú, že tento nárast začal už v roku 1982, teda dávno pred tým, než Austrálčania mobilné telefóny vôbec používali. Za najpravdepodobnejšie vysvetlenie javu považujú vedci zlepšenú diagnostiku. ----------------Prvý telefonát z mobilného telefónu v Austrálii spravili 23. februára 1987. Za dvadsaťdeväť rokov stúplo ich používanie natoľko, že ich viac ako 90 percent ľudí v krajine používa denne. Ilustračné foto – Tasr/Ap

----------------Predpokladali, že mobily vedú k rakovine V ďalšej časti výskumu vychádzali autori z predpokladu, že „volania z mobilných telefónov skutočne vedú k rakovine mozgu“. Modelovali scenáre, koľko ľudí by za takých okolností muselo mať rakovinu. Predpokladali, že rakovina sa u volajúcich z mobilov rozvinie po desaťročnom používaní (niektorí autori namietajú, že je to príliš skoro a negatívne účinky volania z mobilov sa prejavia až po niekoľkých desaťročiach). Vedci očakávali 50-percentný nárast rakoviny. Pre rok 2012 to malo znamenať takmer 2-tisíc prípadov rakoviny mozgu, ale našli ich len necelých 1500. U intenzívnych používateľov, kam spadá 19 percent austrálskej populácie, predpokladali nárast až 150 percent. Podľa tohto modelu by malo mať rakovinu mozgu v roku 2012 viac ako 2-tisíc ľudí, ale malo ju menej ako 1500. Podobné zistenia aj inde Údaje o výskyte rakoviny medzi austrálskou populáciou považujú autori za hodnoverné, pretože v tejto krajine sa všetky prípady pacientov s rakovinou centrálne dokumentujú. Pre Conversation sa Chapman vyjadril, že používanie mobilov k rakovine nevedie. Podľa neho sú tieto údaje v zhode so štúdiami, ktoré vznikli aj v Spojených štátoch, Anglicku, na Novom Zélande a v Škandinávii. Ionizujúce žiarenie U ľudí, ktorí prežili atómové výbuchy v Hirošime a Nagasaki v roku 1945, neskôr diagnostikovali rakovinu centrálnej nervovej sústavy, vrátane rakoviny mozgu. Chapman však upozorňuje, že takýchto ľudí zasiahlo ionizujúce žiarenie.

červen

33

jún

zpravodaj

6 / 2016

spravodaj

„To je také žiarenie, pri ktorom je energia natoľko silná, že odstráni elektróny z ich atómov alebo molekúl, čo vedie k poškodeniu DNA. Ale mobilné telefóny vyrábajú žiarenie, ktoré nie je ionizujúce. To znamená, že má tak málo energie, že elektróny dokáže iba zahriať,“ píše pre Conversation. „V Austrálii máme mobily od roku 1987. Nejakých 90 percent populácie ich používa denne, mnoho z týchto ľudí dlhšie ako dvadsať rokov. Aj tak nevidíme žiaden nárast vo výskyte rakoviny mozgu,“ uvádza Chapman. Otakar Horák, Denník N

Zlá správa:

Mobil pri posteli znamená začiatok konca Ruku na srdce. Kladiete si telefón alebo prenosný počítač k peľasti postele? Nedarí sa vám ignorovať novú esemesku alebo prírastok v elektronickej pošte? Cítite občas vibráciu mobilu aj vtedy, keď vám nikto netelefonuje? Najvyšší čas, aby ste sa nad sebou zamysleli! Pre mnohých ľudí -- a to bez rozdielu pracovného zaradenia -- je dnes takmer samozrejmé, že ich možno zastihnúť aj po večeroch alebo cez voľné dni. Sú zvyknutí, že e-mailovú korešpondenciu vybavujú aj doma: koordinujú plnenie súrnych úloh, dohovárajú si termíny, odpovedajú na otázky, prijímajú rozhodnutia. Moderná technika nepozná zábrany. Kto používa najmodernejšiu spojovú techniku, mení sa automaticky. Vlastný životný rytmus prispôsobuje prístrojom a už nie je schopný rozoznať, že sa stal ich zajatcom -- nebadá, že pracuje neefektívnejšie, pomalšie, menej tvorivo. Zastaviť toto čertovo koleso nie je jednoduché -vyžaduje si to čas, sebadisciplínu i pevnú chrbticu vo vzťahu k zamestnávateľovi. "Náš hospodársky systém žije z toho, že získavame čas", tvrdí mníchovský sociológ Karl-Heinz Geissler. "Čas sú peniaze. A ekonomický rast dosahujeme hlavne ziskom času." Pravda, až na to, že postupom času sa mnohé výrobné procesy optimalizovali natoľko, že rýchlejšie už ani nemôžu byť. "Čas už teda môžeme len zhusťovať," tvrdí citovaný vedec: "Tendencia smeruje k spoločnosti, ktorá bude aktívna 24 hodín vo dne v noci." Lenže -- "čoraz rýchlejšie" nie je zároveň aj "čoraz lepšie". Len v jednej jedinej krajine -- Spojených štátoch amerických -- zamestnanci prehajdákajú 28 miliárd pracovných hodín ročne tým, že dovolia, aby ich od práce odvádzali rôzne podnety. Podľa poradenskej agentúry Basex stojí takáto "veľkodušnosť" 588 miliárd dolárov. Jeden z dôsledkov - istá americká firma zaplatila nedávno pol milióna dolárov, lebo jej robotník zapríčinil pracovnú nehodu - práve telefonoval...

Mobil - dobrý sluha, zlý pán Následky informačného preťaženia -- ako znie nový odborný termín -- môžu byť pre jednotlivca dramatické. Spočiatku ľudia odpovedajú na e-mailové správy len v práci. Neskôr sa pridáva čas strávený vo vlaku do práce či z práce a ďalším stupňom je mobil obsluhovaný aj do polnoci, hoci ešte krátko predtým bývala takouto hranicou ôsma hodina večer. A trend sa zrejme ešte zostrí. Ceny mobilnej komunikácie ďalej klesajú, nové technické vymoženosti pribúdajú.

červen

34

jún

zpravodaj

6 / 2016

spravodaj

Podľa výskumov v USA až 60 percent majiteľov prístrojov umožňujúcich elektronickú komunikáciu si e-mailové správy číta hneď ráno, ešte predtým, ako sa vyberú do práce. 37 percent sa nezľakne ani komunikácie za volantom auta a desať percent si kladie telefón na posteľ alebo nočný stolík, aby odpovedali okamžite. "Žijeme v stave neustálej pripravenosti zasiahnuť do deja vecí," tvrdí iný nemecký vedec Stephan Grünewald. Osobne pozná človeka, ktorý stratil prenosný počítač a vzápätí skolaboval, pretože v ňom mal adresár a dôležité dokumenty -- liečil sa v nemocnici. Samozrejme, podobný prípad môže byť výnimočný, ale latentne ohrozené sú desiatky miliónov ľudí. Mnohí riadiaci pracovníci pritom nebezpečnosť tohto stavu ešte ani len nespozorovali. Pozor by si mal dávať ten, kto kontroluje došlú poštu bez ohľadu na iné pracovné povinnosti alebo ten, kto pri zvukovom znamení o doručenej správe nechá všetko stáť, len aby hneď odpovedal. Takáto závislosť môže človeka ochromiť. Psychológovia vedia, že osobná integrita závisí od dvoch faktorov -- stupňa vlastnej autonómie a statusu, ktorému sa tešíme vnútri danej skupiny. Prichádzajúce e-mailové správy dávajú jedincovi pocit, že je dôležitý. Kto však vyžaduje, aby bol bezpodmienečne príjemcom každého obežníka či sa chce zúčastňovať na každej internetovej diskusii, tomu "chýba čas pre samého seba". Spolupatričnosť k nejakej skupine sa potom stáva dôležitejšou ako trebárs želanie hľadať silu a inšpiráciu vo svojom vnútri. Nový prístroj "blackberry" sa stáva odznakom, ktorého nosenie človeka "povyšuje" -- v práci, v reštaurácii, v autobuse. Podľa vynálezcu tohto nového prostriedku Jima Balsillieho môže človek kvôli ochote byť stále k dispozícii ľahko ochorieť. Rozhodujúce je však dávkovanie, ako napríklad pri alkohole. Jeden pohárik ujde, desať je už výstrahou. Kto sa dá neustále niečím vyrušovať či prerušovať v pracovnom tempe, žije svojím spôsobom v trvalom strese. A také niečo spotrebúva energiu človeka. Rezervy duchovných síl sú však obmedzené. Preto každý potrebuje aj fázu odpočinku. Kratšie a častejšie prestávky sú podľa najnovších poznatkov dokonca ešte vhodnejšie ako napríklad jeden dlhý dovolenkový pobyt. Veď podľa izraelských odborníkov človek už v tretí deň po návrate z dovolenky zabúda, že na nej vôbec bol.

Aj ľudský mozog má isté medze Ľudia nie sú stroje a nezvládajú vykonávať niekoľko úloh naraz, aj keď si veria. Každý z nás urobí denne asi 20 000 rozhodnutí. Sú vo väčšine prípadov správne? O tom možno pochybovať. Pre rozhodovanie treba mať informácie. Lenže kto ich má veľa, ťažšie sa orientuje, a tým vyššie je aj riziko, že sa pomýli. Mníchovský neurológ Ernst Pöppel tvrdí, že ľudský mozog je neuveriteľne konzervatívny -- už stotisíc rokov vraj pracuje podľa rovnakého vzoru, čo však moderná komunikácia nezohľadňuje: človeka núti konať príliš rýchlo, a to zvádza k povrchnosti a chybám. Každý nový e-mail vyvoláva reakciu -- čiže nové správy: potvrdenie, odpoveď, spätné potvrdenie. A čo v prípade, ak ide o skupinu adresátov? Všetko sa násobí, na človeka sa valí priam informačná lavína. Ľudia píšu, píšu, až sa sami čudujú nad virtuálnymi duchmi, ktorých takto vyvolali. Trend "riadenia prostredníctvom e-mailov" považujú mnohí vedci sa kontraproduktívny; preto skôr, ako zase nejaký odošleme, by sme sa mali dôrazne opýtať vlastného "ja" -- je táto správa naozaj nutná? Nezabúdajme, že všetky technické prostriedky tohto sveta nie sú ničím iným len naším pomocníkom -- nie bossom. Kto chce konať efektívnejšie a tvorivejšie, musí si dopriať aj čas na sebareflexiu a koncentráciu. Na úvod je dobré raz aj nebyť k dispozícii. Jozef Gáfrik

červen

35

jún

zpravodaj

6 / 2016

spravodaj

Film Ako sa dá niečo takéto vôbec nakrútiť? Francúzsky film Príbeh lesa, ktorý je práve v našich kinách, sa vymyká tradičným dokumentom o zvieratkách, ktoré sa dajú vidieť v televízii. Hlboký mužský hlas zaujato komentuje párenie sa živočíchov, dáva mená samičkám a mláďatám a to všetko prirovnáva k správaniu sa ľudí. Podobných vzdelávacích dokumentov o prírode máte plné špecializované televízne kanály, len z hľadiska formy je to často plné klišé. Načo chodiť do kina na ďalší z mnohých „zasvätených“ pohľadov do živočíšnej ríše? Príbeh lesa ponúka tých dôvodov hneď niekoľko. Nie za každým televíznym dokumentom máte štyri roky práce štábu s použitím tých najlepších technológií. Francúzski filmári Jacques Perrin a Jacques Clu-zaud striedali desiatky kameramanov a lokalít, aby boli maximálne blízko svojim objektom. --------------Plagát dobre navodzuje atmosféru aj unikátnosť filmových záberov. Foto – ASFK --------------Ich cieľom však nemala byť fascinácia exotikou. Žiadne trópy, tieto miesta každý divák pozná: sú to lesy v miernom pásme, čiže ten najobyčajnejší les, aký si len dokážeme predstaviť. A výsledok stojí za to. Príbeh lesa sa vymyká televíznym dokumentom. Najlepšie naň poslať s deťmi aj ich rodičov. Je to vôbec ešte dokument? Jacques Perrin sa v polovici 90. rokov podieľal na silnom dokumente o živote hmyzu Mikrokozmos, najväčším úspechom dvojice však bolo Putovanie vtákov (2001). Francúzski dokumentaristi na ňom pracovali štyri roky, prešli desiatky lokalít na všetkých piatich svetadieloch. Na zábery zo vzduchu potrebovali stopäťdesiatčlenný štáb vrátane pätnástich kameramanov. Je otázne, či výsledné zábery ešte môžeme považovať za dokument, ak niektoré druhy vtákov vyslovene od škrupinky trénovali na hlasy ľudí alebo na zvuky lietadiel. O to však v skutočnosti nešlo: divák nemusel byť ornitológ, aby hltal zábery, aké človek dosiaľ nevidel. Tak ako vo filmoch Baraka či „qaatsi“ trilógie Godfreyho Reggia mu maximálne stačila sila obrazu bez akéhokoľvek slovného komentára.

červen

36

jún

zpravodaj

6 / 2016

spravodaj

Nový film nás ponára do priestoru lesa. Ten tu nie je odjakživa, jeho vznik na Zemi siaha do doby pred 20-tisíc rokmi, po poslednej dobe ľadovej, keď mu miesto urobili ustupujúce ľadovce. Dvojaká fascinácia, dve výčitky Historickú perspektívu prepájajú filmári so súčasnosťou, pozorujú dnešné druhy v čase, keď sa „zlatá éra lesa“ dávno pominula. Fascinácia diváka je dvojaká, nadchýna ho číra krása prírody, no súčasne neprestáva žasnúť nad technickou stránkou unikátnych záberov. Vo vzduchu neustále visí otázka: ako mohli toto vôbec nakrútiť? „Dostať sa k zvieraťu blízko pre nás neznamená ho pozorovať, a už vôbec nie sa snažiť niečo o ňom naučiť. To, čo chceme, je a zachytiť jeho postoj, pohľad, ktorý inšpiruje emócie, hlavne empatiu,“ vysvetľuje Jacques Perrin. Volá sa to technika asimilácie. Filmári sú s mláďatami od malička, dokonca hrajú úlohu ich náhradnej matky, vďaka čomu si získajú ich úplnú dôveru. Autorským vkladom do materiálu sú komediálne prvky, ekologické posolstvo, samozrejmosťou je skvelý sound-track, o ktorý sa postaral Bruno Coulais (Mikrokozmos, Putovanie vtákov, Slávici v klietke, Koralína a svet za tajnými dverami, Pieseň mora). Výčitky sú iba dve. Nie každému musí sadnúť český dabing herca Tomáša Hanáka a tou druhou výčitkou je už samotná existencia verbálneho komentára. Toto nie je Putovanie vtákov, kde väčšina záberov sa nezaobíde bez slova. Vety ako „kuna nedočkavo čaká, čo sa bude diať“ si mohli autori rozhodne odpustiť. Nechávajú filmu pachuť spomínaných prírodovedných klišé. Miloš Krekovič, Denník N

Opustili nás Vo veku 88 rokov zomrel po dlhej chorobe herec Karol Machata Po dlhej chorobe zomrel v utorok 3. mája vo veku 88 rokov jeden z najvýznamnejších slovenských hercov povojnového obdobia, dlhoročný člen činohry Slovenského národného divadla Karol Machata. Už od detského veku sa Karol Machata venoval ochotíckemu divadlu. Ako 12-ročný začínal v rozhlase. Herectvo vyštudoval na Štátnom konzervatóriu v Bratislave (1948 –1950). O dva roky neskôr už pôsobil v Armádnom divadle v Martine, kde sa predstavil v inscenáciách Marína, Atentát, Hamlet či Lakomec, ktorú uviedla aj slovenská televízia. Po roku 1953 pôsobil v činohre Slovenského národného divadla. Vo filme debutoval postavou slovenského letca v snímke Vítězná křídla (1950). Televízni diváci ho môžu poznať aj ako kráľa Pravoslava z rozprávky Soľ nad zlato, z Červeného vína, z Dáždnika

červen

37

jún

zpravodaj

6 / 2016

spravodaj

svätého Petra i z Drevenej dediny. Účinkoval aj v Poslednej bosorke, Zemianskej cti či v televíznom seriáli Teta. Kultivovaný prejav, ktorý si uchoval čaro spontánnosti najmä v komediálnych polohách, patrí k tomu najcennejšiemu, čím obohatil dejiny slovenského herectva. V rozhlasových hrách a pásmach vytvoril širokú škálu dramatických postáv s jemným zmyslom pre špecifikum rozhlasového herectva. Filmy, v ktorých hral, patria do zlatého fondu slovenskej kinematografie. Zahral si napríklad v snímkach Zemianska česť (1957), Drevená dedina (1954), Dáždnik svätého Petra (1958), Prerušená pieseň (1959), Pieseň o sivom holubovi (1961), Polnočná omša (1962), Zločin slečny Bacilpýšky (1970), Hriech Kataríny Padychovej (1973), Skrytý prameň (1973), Červené víno (1976), Soľ nad zlato (1982) a mnohých ďalších. Za svoje herecké výkony získal viacero ocenení: titul zaslúžilý umelec v roku 1967; titul národný umelec v roku 1979; cenu za najlepší mužský herecký výkon vo filme Soľ nad zlato na Festivale československého filmu v Ostrave v roku 1983; cenu Tatrabanky za celoživotné dielo v oblasti umenia v roku 2005; cenu OTO 2007 – uvedenie do Siene slávy V januári 2003 mu prezident Rudolf Schuster odovzdal štátne vyznamenanie Pribinov kríž II. triedy za významné zásluhy v oblasti divadelnej, filmovej a rozhlasovej tvorby. Jozef Vavro, TASR

Odmítl zveřejnit zvací dopis. Zemřel reportér ČTK Bretyš Pod dohledem Milana Bretyše odmítla Československá tisková agentura v srpnu 1968 vydat zvací dopis, který měl být formálním zdůvodněním okupace Československa vojsky pěti států Varšavské smlouvy. Bývalý redaktor zahraniční redakce zemřel v pátek 20. května ve věku 95 let. -------------Milan Bretyš. Foto čtk -------------V šedesátých letech stál u zrodu časopisu 100+1 zahraniční zajímavost, který přinášel v té době ojedinělé informace o dění ve světě. V období normalizace měl zakázáno pracovat jako novinář. Věnoval se překladatelské činnosti a historii českého a slo-

červen

38

jún

zpravodaj

6 / 2016

spravodaj

venského filmu. Systém ohrožen, potřebujeme pomoc Jedním z podnětů pro sovětskou okupaci Československa, k níž došlo v noci na 21. srpna 1968, byl pověstný zvací dopis, v němž konzervativní komunisté stalinského střihu žádali Sovětský svaz o pomoc „všemi prostředky“. O existenci listu se dlouho vedly spory a do českých rukou se dostal teprve po sametové revoluci. Podepsáni jsou na něm straničtí funkcionáři Vasil Biľak, Alois Indra, Antonín Kapek, Drahomír Kolder a Oldřich Švestka. Dohromady se jim přezdívá „pětka“.

Ze zvacího dopisu: „Vedení strany nadále není schopno bránit se útokům na socialismus, není schopno organizovat proti pravicovým silám ani ideologický, ani politický odpor. Sama podstata socialismu v naší zemi je ohrožena. V této těžké situaci se obracíme k vám s prosbou o poskytnutí opravdové pomoci a podpory všemi prostředky, které máte k dispozici. Pouze s vaší pomocí je možno vyprostit ČSSR z hrozícího nebezpečí kontrarevoluce. (…)“ Celý zvací dopis i podrobnější okolnosti jeho vzniku najdete na: http://www.68.usd.cas.cz/files/studie/Pribeh_zvaciho_dopisu.pdf

Zdraví Lidstvo zvolna přichází o zrak. Proč a co se s tím dá dělat? Když člověk zavítá na některou z čínských univerzit, překvapí ho, že ve studovnách visí zvláštní jemné utěrky. Umyvadlo ani dřez nejsou poblíž, takže smysl osušek je na první pohled trochu nejasný. Slouží k čistění brýlí, které dnes nosí přes 80 procent čínských studentů. Každý rok jich přibývá a v největší oční nemocnici ve městě Kanton je občas takový nával dětí, které začaly špatně vidět na tabuli, že se do špitálu nevejdou a lékaři musí ordinovat v místním nákupním centru. Místní kuriozita? Ne tak docela. Bohaté země jihovýchodní Asie sice jasně vedou, ale podle čerstvě zveřejněné studie, která shrnula dostupná data z celého světa, čelí vážné epidemii krátkozrakosti celý svět. Zatímco v roce 2000 potřebovala brýle na dálku zhruba pětina obyvatel planety

červen

39

jún

zpravodaj

6 / 2016

spravodaj

Země, dnes už je to skoro třetina a prognóza říká, že v roce 2050 bude vidět své okolí rozmazaně celá polovina pozemšťanů. Na první pohled to nevypadá jako bůhvíjaké drama – krátkozrakým přece stačí nasadit si brýle nebo kontaktní čočky a je po problému. V pozadí se ale skrývá znepokojivější hrozba. S celkovým zhoršováním zraku úměrně narůstá i tzv. těžká krátkozrakost, při níž lidé potřebují k ostrému vidění brýle s šesti a více dioptriemi. Takhle postiženému oku přitom mnohem víc hrozí propuknutí vážných degenerativních chorob, které fatálně poškozují zrak. Vědci v aktuální studii spočítali, že zhruba miliarda lidí může v polovině století čelit riziku oslepnutí. Míra krátkozrakosti, které se odborně říká myopie, je v různých částech světa odlišná. Zejména ve venkovských oblastech málo rozvinutých zemí drtivá většina lidí stále ještě vidí jako ostříž, například na východě Afriky potřebuje podle odhadů brýle jen pět procent populace. Slušným zrakem se ještě v polovině minulého století mohli pochlubit také obyvatelé jihovýchodní Asie. Rozmazaně svět vnímal jen zhruba každý osmý Číňan, podobně na tom byla třeba Jižní Korea nebo Singapur. Vědci si proto dlouho mysleli, že tahle menšina svou krátkozrakost prostě zdědila po rodičích. Geny měly být zodpovědné za to, že během školního věku oční bulva někomu trochu přeroste, paprsky světla se pak v jeho oku protínají před sítnicí a on vzdálenější předměty vnímá jako rozmazané. Hypotéza o převažujícím vlivu dědičnosti se však brzy začala rozostřovat stejně rychle jako zrak obyvatel zmiňovaného regionu. Během dvou až tří generací se míra krátkozrakosti v populaci bohatších zemí Asie zhoršila několikanásobně. Rozsáhlý výzkum osmnáctiletých Korejců například nedávno zjistil, že brýle na dálku potřebuje neuvěřitelných 96 procent z nich. Tenhle region představuje extrém, trend je však znepokojující i na Západě. Ve Spojených státech se například podíl krátkozrakých lidí od sedmdesátých let zvětšil o čtvrtinu (na 40 procent). U nás ho oční lékaři odhadují kolem 20 procent. „Ze zkušenosti si myslím, že ten výskyt myopie narůstá,“ říká přední český oftalmolog Jan Lešták. Co vlastně za takhle výraznou epidemií stojí? Vidění na dálku se zhoršuje během dětství (mezi dvacítkou a třicítkou se progrese zastaví) a selský rozum by tak napovídal, že roli musí hrát příliš intenzivní školní příprava a snad i elektronické přístroje, na které nemalá část dětí celé dny zírá. Ještě v éře před vynálezem mobilních telefonů přece matky svým dětem říkaly, ať nečtou knihy tak zblízka, protože si zkazí oči. Měly ovšem jen část pravdy – a objevit tu zbývající vědcům trvalo překvapivě dlouho. Asijská epidemie krátkozrakosti vědce přesvědčila, že kromě genů musí hrát roli i životní styl. Jedna studie například zjistila, že Číňané žijící v Austrálii mají mnohem lepší zrak než ti doma. Problém zjevně souvisí hlavně s učením, protože děti v nejvíce postižených regionech leží v knihách a sešitech výrazně víc než jejich vrstevníci jinde na světě. Pro představu – patnáctiletý student v Šanghaji věnuje domácím úkolům v průměru 14 hodin týdně, stejně starý Brit pět hodin. Jenže když oční výzkumníci zjišťovali, zda existuje přímá souvislost mezi časem stráveným louskáním písmenek a krátkozrakostí, kupodivu žádnou neobjevili. Mnozí vášniví čtenáři vidí

červen

40

jún

zpravodaj

6 / 2016

spravodaj

velmi dobře, zatímco někteří sportovci, kteří skoro nečtou, mívají se zrakem problém. Navíc epidemie myopie propuká i u kultur, jež nejsou příliš literární nebo technologicky vyspělé – dramatický nárůst nastal například u polárních Inuitů s přechodem od loveckého způsobu života. Malou oční záhadu se podařilo rozluštit až před pár lety americkým a australským oftalmologům: krátkozrakost způsobuje nedostatečný pobyt na denním světle. „Pokud dítě tráví dostatek času venku, nezáleží na tom, jak moc studuje. Krátkozrakost se nerozvine,“ vysvětlil loni CNN jeden z předních očních výzkumníků, Australan Ian Morgan. A platí to i naopak – malý vrcholový hokejista trávící většinu dnů na krytých kluzištích si mnohem pravděpodobněji bude muset pořídit brýle, i když do knih ani mobilu nijak zvlášť nekouká. Důvod není zcela jasný. Hlavní hypotéza říká, že denní světlo reguluje tvorbu dopaminu, který zase ovlivňuje růst oční bulvy. Druhá teorie vidí příčinu ve faktu, že venku lidské oko mnohem víc přeostřuje, tedy se de facto cvičí, zatímco v uzavřené místnosti je strnulé. Ať tak či tak, jisté je, že blahodárný vliv slunečního záření na dětský zrak se takřka nedá nahradit. Venku ve stínu je za jasného dne intenzita světla v hodnotě 10 000 luxů, v normálně osvětlené místnosti naše oči vyživuje jen dvacetina tohoto světla. Nejvíc postižené země se sluneční hypotézu záhy rozhodly vyzkoušet. Čína postavila experimentální prosklené školy, jiné vzdělávací ústavy zkusily na určitý čas děti „povinně“ posílat ven. Efekt byl ve všech případech zřejmý. Jedna škola na Tchaj-wanu například zařadila do vyučování osmdesátiminutový pobyt venku a za asistence výzkumníků pak několik let měřila zrak více než třem stovkám studentů. Krátkozrakost se rozvinula u mnohem méně z nich než v běžné sousední škole. Prokázaná souvislost myopie s pobytem na čerstvém vzduchu je svým způsobem povzbuzující. Rodič, který chce o zrak svého dítěte pečovat, má po ruce jasný nástroj – tři hodiny denně venku jsou podle odborníků optimální prevencí špatného vidění. Záludnost se ovšem skrývá v kulturních normách a klimatu. Austrálie s příjemným počasím a tradiční outdoorovou kulturou přeje hrám pod širým nebem mnohem víc než Jižní Korea posedlá důrazem na vzdělání nebo Švédsko, kde je nemalou část roku tma a zima. „Nezaklánějte při házení hlavu, hýbejte jen očima,“ dává pokyny lektorka, „a hlavně se uvolněte, nezapomínejte mrkat a dýchat.“ Místnost v pátém patře pražského činžáku vypadá, jako by tu probíhala první lekce kurzu žonglování. Skupina asi deseti lidí drží v ruce tenisák, vyhazuje ho do výšky a jejich oči sledují trajektorii letu. Účastníci kurzu zlepšování zraku právě protahují svaly, které vertikálně hýbou oční bulvou. „Pojďte to taky zkusit,“ vyzývá lektorka novináře. Autor tohoto textu sundává z očí své necelé tři dioptrie a bere do ruky tenisák. Jezdit očima nahoru a dolů bez zaklánění hlavy je až překvapivě náročné. Pohyb je nezvyklý, jako by oční bulvy i celá tvář byly ztuhlé, pokrývala je sádrová maska, kterou si člověk normálně neuvědomuje. „Je to pohyb, který běžně neděláte,“ vysvětluje lektorka obvyklé potíže lidí s brýlemi v kancelářských profesích. „Když se chcete podívat nahoru, hýbete celou hlavou, a ne očima.“

červen

41

jún

zpravodaj

6 / 2016

spravodaj

Hana Maslowská se většinu života věnovala lékařskému výzkumu v oblasti biostatistiky, během pobytu ve Spojených státech ji ale nadchla metoda Meira Schneidera – muže, který byl téměř slepý a vlastní prací s očima se dokázal uzdravit. Absolvovala u něj výcvik a po padesátce zcela změnila profesi. Dnes vede kurzy pro lidi, kteří věří, že si mohou sami zlepšit zrak. Podle oficiálního názoru medicíny jde o alternativu, jejíž účinnost není prokazatelná. Některá doporučení se sice shodují – například odpočívat od čtení či počítače pohledem do dálky radí malým dětem i očaři. S krátkozrakostí u dospělých (stejně jako s řadou dalších očních potíží) se však podle oftalmologů nic dělat nedá, pouze ji korigovat brýlemi, případně laserovou operací, což ale většina z nich nedoporučuje kvůli častým komplikacím. Hana Maslowská lidem neslibuje zázračné uzdravení, ačkoli má i několik klientů, kterým se díky cvičení snížily dioptrie. „Vnímám to spíš jako formu fyzioterapie,“ říká lektorka. „Máme oči pračlověka, pro které se náš životní styl nehodí. Ale můžeme si naše nezdravé návyky uvědomit a něco s nimi dělat.“ Lidské oko je primárně ustrojené na pohled do dálky, zaostřování pod šest metrů už vyžaduje svalovou námahu. Když celý den sedíme před počítačem a cestou domů v tramvaji ještě brouzdáme chytrým telefonem, oči jsou strnulé v neměnné, nepřirozené poloze. „Je to vlastně křeč, jako byste drželi celý den rozpažené ruce,“ vysvětluje Maslowská. Ztuhlá není jen čočka, ale i okohybné svaly, protože málo očima hýbeme, nebo duhovka, která reguluje množství dopadajícího světla na sítnici jako clona – světlo, které vydává monitor, je stále stejné. Maslowská tak učí různé techniky, jak zatuhlý a přetažený systém uvolnit, rozhýbat různými cvičeními nebo přeostřováním. A důraz klade i na vcelku nenápadné detaily – například mrkání. Naše víčka by měla přirozeně kmitnout asi dvacetkrát za minutu. Při práci u počítače ale obvykle ustrnou, někdy člověk za minutu mrkne jen dvakrát. Mrkání má přitom spoustu blahodárných funkcí – masíruje oči, zvlhčuje je a chvilkově zatmívá, takže si nervové buňky mohou odpočinout od světla. Řešení civilizačních potíží souvisejících se současným životním stylem vždy vyžaduje, abychom si nejprve uvědomili nezdravé zaběhané vzorce chování a pak je po krůčcích měnili. Když se naučíme po dlouhém sezení protáhnout, jíst víc zeleniny nebo vyběhnout schody místo použití výtahu, jsme na dobré cestě. S očima je to podobné, jen jim zatím málo věnujeme pozornost. Cíleně přeostřovat, chodit ven pozorovat horizont, zamrkat, když si vzpomeneme, nebo relaxovat za zavřenýma očima jsou drobnosti, jež zvyšují pocit uvolnění zraku. A někteří lidé si vyzkoušeli, že taková soustavnější práce může alespoň částečně pomoct i od krátkozrakosti. Michal Špitálník, profesí specialista na marketing a interaktivní technologie, který trpí silnější myopií, absolvoval zrakové kurzy před pár lety a od té doby své oči průběžně procvičuje. „Dělám to přirozeně během dne, vždycky pár minut,“ vysvětluje jednačtyřicetiletý muž. „Třeba když jedu vlakem, ostřím střídavě do dálky a nablízko.“ Cítí se prý subjektivně lépe, jako by měl oči živější. A jeho zrak se opravdu zlepšil. Namísto šesti dioptrií dnes žije jen se čtyřmi a půl. Petr Třešňák, Respekt

červen

42

jún

zpravodaj

6 / 2016

spravodaj

Z tvorby krajanů Muži a ženy Začneme ženami. Můžeme je rozdělit na mnoho skupin podle toho, co chceme zdůraznit nebo toho, co je pro nás důležité. Vyberme si ta nejobecnější hlediska vztahů ke společnosti a rozdělme je do čtyř skupin. Na dobré, nedobré, férové a neférové. Všimněme si jednotlivých skupin jedné po druhé... Dobré ženy jsou ty, které vyplňují pravou (konzervativní) funkci tohoto pohlaví. Jde o role matky, hospodyně a pozorné manželky. Dodávají okolí (nejenom mužům) teplo, péči, pozornost a krásu. Ať při vedení domácnosti, starosti o nemocné a děti, lásce k partnerovi (včetně manžela) nebo krášlení i provoz bytu či domu. Tento typ žen bývá spokojený, plně si vědom své role ve společnosti a světě vůbec. Nepotřebuje emancipaci a nebojuje o ni. Je srozuměn se svou rolí ve společnosti. Má, co potřebuje. Oceňuje hlavně bezpečí a pozici/důležitost, plynoucí mu logicky ze všedního dne. Vlastní jakousi přirozenou inteligenci praktického obsahu a rozsahu. Vyhledává pro sebe ke spolupráci stejně myslící soukmenovkyně podobného zaměření, se kterými si s chutí vyměňuje své zkušenosti, radosti i případné bolesti života. Lze říci, že tento typ převládá na venkově a představuje jakousi sůl země. Vyznačuje se pracovitostí a energií, jak to známe a vidíme zvláště u rodin sedláků. U dobrých žen může dojít k extrému. Tehdy, stane-li se jejich permanentním cílem touha sloužit. Psychologie to nazývá organickým syndromem. Nedobré ženy nejsou jen opakem dobrých. Dodávají situacím vlastní notu, ze které může mužské pohlaví dostat pěkné bolení hlavy. S chutí a rády rozhazují peníze. Než je muž stačí vydělat, jsou pryč. Kvete u nich marnivost. Tyto ženy dělají dluhy a vypůjčené těžko vrací. Nenechají si nikdy poradit. Všechno vědí lépe a mají ke všemu svou (tvrdou) hlavu. Neznají spolehlivost, nedůvěřují a o lásku moc nestojí. Nevadí jim, že je domácnost zanedbaná, děti nevychované a manželé málo šťastní, protože se na věrnost takových partnerek nemohou spolehnout. Ty tíhnou příliš k vlastnímu prospěchu. K jejich cílům jdou cestami postrádajícími čest, oplátku a pochopení Také nezametají před svým prahem, nýbrž před prahy cizími. Pomluvy patří k denní stravě. A zvědavost? Ta přesahuje míru snesitelnosti. Férové ženy vykazují větší morální kvalitu, čímž mohou být hodnoceny o něco víc než dobré. Převládá u nich rovná páteř, pochopení situace, logika a rozum. V mládí prodělaly správnou rodičovskou výchovu. Jejich krédem je (pokud možno) absolutní rovnováha a spravedlnost. Neexistuje pro ně neopětování, prospěchářství, využívání a jakýkoliv podvod. Objaly by celý svět a pomohly mu. Především tam, kde je to nutné a potřebné. Mají k tomu vyvinutý cit a seshora daný nos. Pro jejich účinnou samozřejmost jsou automaticky akceptovány a brány vážně. Jen partnery to občas nenadchne, nestojí-li v první řadě a jiným je dávána přednost. Jaká žena stojí přesněji za označením férová? Inteligentní, moudrá, mnohdy vzdělaná, jindy jen zkušená, možná i křehká, milá a empatická. Charakteristickou vlastností těchto žen je udržení funkční rodiny, v níž vládne důvěra, porozumě

červen

43

jún

zpravodaj

6 / 2016

spravodaj

ní, respekt, komunikace, flexibilita, ohled na společné zájmy a přátele. Hledají se kompromisy, a když dojde k hádce, řeší se férově. Za vše, co jeden či druhý z partnerů vykoná, nechybí ocenění. Tyto ženy jsou schopny vřelého vztahu jako milující manželky i matky. Jsou na sebe náročné, včetně manžela a dětí, ale v každé situaci spravedlivé, pracovité, se sklonem k perfekci. I ve svém zaměstnání. Spoluobčanům se mohou jevit neústupné na místech vyšších úřednic, učitelek a manažerek střední vrstvy společnosti. Prioritami férové ženy v životě jsou vlastnosti , které má nejen ona sama, ale i partner. Emancipace není problémem, nýbrž samozřejmostí. Buduje se na důvěře, na které stojí každý zdravý vztah. Vzájemná důvěra představuje základ, na kterém se staví. Žárlivost, nevěra a nedostatek respektu ochrnují funkci vztahu. Žena, která svého muže podpoří a vyzvedne jeho kvality jedná moudře a předvídavě. Nepěstuje jízlivost či uštěpačnost, které partnerským vztahům neprospívají. Velmi důležitou součást dobrého vztahu lze připsat komunikaci. Férové ženě je jasné, že partneři komunikující své radosti, obavy a emoce žijí spokojeněji a jejich vztah má perspektivy. Jelikož je život plný změn, musí každý z partnerů na tyto reagovat a horší situaci (negativní změny) i lepší (změny pozitivní) se přizpůsobit. Vyžaduje to flexibilitu a pružnost. I těchto se férové ženě dostává. Férová žena si uvědomuje, že vzájemný vztah utužuje společné trávení volného času. Společně trávený čas při některém z koníčků zajistí větší životaschopnost vztahu. Každý z partnerů potřebuje ovšem čas rovněž pro sebe. Čas s kamarády, se zájmy z mládí apod. Neexistuje-li prostor pro tyto zájmy, může utrpět prospěšnost vztahu. Případný vzniklý dojem oběti na oltář vztahu pomůže na něj „přihrát“ první mraky. Férový je přístup ženy pečující v manželství o kontakty s přáteli a rodinami obou partnerů. Uzavírá vhodné kompromisy a v případě potřeby je u pracovních i partnerských problémů/ konfliktů ochotná ustoupit. Jak je známo, je dobrý kompromis situací, ve které jsou obě strany málo spokojené. Dojde-li přesto dále k hádce znemožní diplomatické umění, sebeovládání, síla, taktika a rozvážnost férové ženy vydírání, úskoky a ultimáta. Všechny zmíněné (povětšině kladné) vlastnosti férové ženy jsou důležité pro každý vztah, nejen manželství. Člověk touží po ocenění a uznání. Přímo hmatatelné a nejvíc těší ocenění partnera. Komplimenty, slova uznání, pochvala i lichotky jsou součástí vztahu a poukazují na jeho kvalitu i funkčnost. Neférové ženy nedělají pouze opak toho, co férové. Jejich prohřešky a ostudné činy bývají hlubšího ražení. Souvisí s charakterem. Páchají to, co by férové nikdy nespáchaly. Mívají vyvinutý egoismus. Často i škodolibost. Zvláště vůči konkurentkám stojícím jim v cestě. Patří k té skupině, která dostane tu a tam na hřbet, protože si to podle kárajících zaslouží. Oblibu nemají. Některé to uznají, jiné ne. Vyznačují se poněkud pokřiveným smyslem pro skutečnost. Samy obvykle přeceňují svou důležitost a správnost jednání.

červen

44

jún

zpravodaj

6 / 2016

spravodaj

Některé jdou tak daleko, že obžalují muže ze znásilnění, i když k takovému nedošlo. U soudu je takřka nemožné najít pravdu, protože důkazy chybí a existuje výpověď proti výpovědi. Těžká a trnitá cesta ke spravedlnosti je úkolem juristů, kteří zde mají se svými rozsudky střídavé úspěchy. Rozdělení žen na čtyři skupiny nemůže a ani nechce být vyčerpávající a úplné. Všechna dělení lidí mají určitá „okna“, ze kterých vypadnou nezařazení a nezařazené, jakož i ti a ty, ležící při přesném pohledu mezi tou nebo onou skupinou. Takové okno tvoří i stará filosofická domněnka, že žádná žena nevlastní současně krásu, chytrost a cudnost/poctivost. Má-li dvě, postrádá vždy tu třetí. Aby se nám diskuze příliš nerozrostla, věnujme se nyní typickým skupinám mužů. Utvořme, podobně jako u žen, čtyři velmi obecné skupiny. I Hypokrat před dvěma tisíci lety utvořil čtyři temperamenty. Cholerici, sangvinici melancholici a flegmatici obývají Zemi dodnes. Nečiňme si však takové nároky a označme naše čtyři skupiny mužů jako charakterní, bezcharakterní, poctivé a nepoctivé... Charakterní muži tvoří velkou skupinu. Jsou to ti, kteří žijí, myslí a jednají podobně jako dobré ženy. Jednání a vlastnosti obou pohlaví lze zhruba ztotožnit, i když energie a způsob prosazování se povrchně víc než obsahem liší. Rozdílnými zůstanou však citovost, pozorovací talent a celková komplexita akce i reakce. Žádné pohlaví nemůže přeskočit svůj stín. Realizuje jen to, co příroda dovolí. Bezcharakterní muži jsou v menšině. Nedostatek charakteru bývá u nich zaměňován za jiné chybějící vlastnosti typu čest, odvaha, energie, inteligence. Přesněji jde o muže prodejné, zbabělé, líné, lhostejné a nevšímavé. Vlastnosti, které se u žen buď skoro nevyskytují, jsou nevyhraněné nebo je společnost přehlíží. Patří ale k obrazu muže. Představa ženy používá obrazů jiných. Poctiví muži inklinují svou podstatou k férovým ženám. Nerovnováha, podvod, přetvářka, prospěchářství či využívání jiných jsou této skupině cizí. Mají v oblibě uspořádané věci, fungující a spravedlivé poměry v životě. Snaží se tyto prosadit. Jsou si vědomi své kvality a potřeby pro společnost. Role, kterou v ní zaplňují, jim sedí a plně vyhovuje. Na rozdíl od žen u nich kvete více egoismus a vědomí důležitosti. Rozhodují zpravidla o větším množství podřízených než ženy, což jim občas stoupne do hlavy nebo vede k narcismu. Určité procento nepoctivých mužů páchá trestné činy krádeže, podvodu, přepadu, vloupání či zpronevěry. Všichni příslušníci této skupiny jsou tedy potenciální zákazníci věznic. U těch mužů, kteří nejednají kriminelně, se projeví jejich nepoctivost problematickým soužitím s druhým pohlavím a společností. U partnerek rozhoduje pozice síly a vede (jinak než u společnosti) k bezmocnosti. Speciální případy nalezneme houfně v oblasti sexu a otroctví všeho druhu. Odporuje to klasické řecké filozofii: co žena chce, Bůh chce. Štěpán Húsek Marie Mikulková

* * * červen

45

jún

zpravodaj

6 / 2016

spravodaj

Dvakrát Karel Václav Hrdina:

Dítě bez otce Přijel jsem večer po práci vlakem do Morges a šel jsem pěšky domů. Za mnou šel od nádraží chlapec. Když jsem se ve vilách ohlédl, šel stále tiše za mnou. Asi neměl otce. Já jsem mu byl zřejmě sympatický, a on si přál, asi chlapec bez táty, abych si ho všimnul. když jsem se na něj později znovu ohlédl, zastavil se a čekal, a díval se na mne. A mne v tu chvíli nenapadlo, abych ho pohladil. Byla to moje povinnost jiného táty. A přitom mám děti tak rád.

Automat Svět

červen

Na jaře je země rozespalá, pohublá a čekající. Ptáci jsou ještě znavení, mravenci zalezlí, hranostaji v polospánku. V hospodě beze jména hromada škvarků pro všechny. Co dřív bylo, zprůsvitnělo, 46

jún

zpravodaj

6 / 2016

spravodaj

zalomilo rukama a zhaslo. Ticho kolem proroků Páně, kolem obrazů Botticelliho, kolem ní. Kolem té, co se ke mně měla v lokále, plném vajglů a rozlámanejch židlí. „Uvidíme se zas ?“ zaprosila, „Do roka a do dne, až se zas vrátím od maminky.“ Všehochuť bez zábradlí, záhony bez zeleně. Na nitkách pavouci s křížem, mezi kříži pavučiny, uprostřed pavučin Automat Svět. Vladimír Vlasatý

Jarní Ahoj ptáčku jarabáčku uchop stéblo do zobáčku vzlétni vzhůru do obláčku žádného neboj se mráčku Stéblo k stéblu a bez nářku přilož ruku k dílu já řku Hnízdečko si udělej na milenku zavolej za krátko pak v hnízdečku budou pípat písničku Z vaší lásky život nový vzplane v brzku opravdový Karel Dobr, Basilej

* * * červen

47

jún

zpravodaj

6 / 2016

spravodaj

Z ohlasů čtenářů Ad: Nejsou básně jako básně Vážená redakce, vracím se ke dvěma příspěvkům. Dopis Václava Mádera Nejsou básně jako básně uveřejněný v březnovém čísle kritizoval některé příspěvky (básně) krajanů. Bravo! Chtěl jsem už dávno napsat podobné hodnocení, protože pán Mader má pravdu. Já navíc jsem čtenář, který pročte každý Zpravodaj od A do Z, a mám někdy vztek, že musím přečíst automaticky také tyto redakcí akceptované výtvory. Přitom jsem nepochopil, že jste v prosinci 2014 odmítli moje vyprávěné smutné básnické příhody, které se skutečně přihodily a mají ve vyprávění lidskou myšlenku. Připojují je obě – Dítě bez otce a Ženy rybářů k vašemu novému posouzení. K druhému článku se skvělou fotografii Relikviář svatého Maura Jana Hlaváčka (č. 1/2016) mám informaci, že podobný umělecký předmět, ze stejné doby, se nachází ve Švýcarsku. Relikviář svatého Teuderica je uložen v bazilice opatství Abbaye Sait-Maurice, kantonu Valis, blízko města Monthey. Tento relikviář, zvaný Coffret de Teuderic, stejné velikosti a vzhledu, jako ten na hradě Bečov, je vyšperkovaný perlami a drahokamy a je uložen ve šperkovnici v klášteře ze 17. století, s podzemím ze 4. století. Jeďte se tam určitě podívat, ale nejdříve se informujte, kdy ten den jsou návštěvní hodiny, které se denně nezvykle mění kvůli organizovaným návštěvám. Okolní hory byly opevněny ve vydlabaných tunelech děly proti možné německé invazi za světové války a jsou někdy také přístupné. Karel. V. Hrdina, Morges Vážený pane Hrdino, jak vidíte, v rubrice Z tvorby čtenářů jsme po Vaší interpelaci obě Vaše dílka, která sám charakterizujete jako básně, zveřejnili. Přeji Vám, aby se s případnou kritikou, tentokrát na kvalitu Vaší tvorby, neozval ani pan Máder, ale ani žádný jiný čtenář. Red.

Zasmějme se "Tati, jaká je nejvyšší hora na světě?" ptá se malá Monička. "Nevím," odpoví tatínek. "A tati, kdo je prezidentem USA?" "Nevím." "A tati, který stát je největší?" "Nevím." "Tati, a nevadí ti, že se tě pořád na něco ptám?" "Jen se ptej, Moničko, jinak se nic nedozvíš." * * *

červen

48

jún

zpravodaj

6 / 2016

spravodaj

Víte, co se stane, když hodíte telefon do vody? Nevím. Vodafon. * * * Víte, co se stane, když hodíte telefon do čaje? Nevím. Teamobile.

Oznamy Beseda Svatopluk Čech v Curychu a Husův sbor Čechů a Slováků ve Švýcarsku (www.husuv-sbor.ch) zve všechny krajany a přátele na tradiční

Pouť do Kostnice na památku upálení Mistra Jana Husa a Jeronýma Pražského,

která se koná v neděli 3. července 2016 v 11.00 hodin dopoledne u Husova kamene v Kostnici kde se zúčastníme slavnosti, návštěvy Husova muzea a společného oběda. Zároveň oznamujeme, že kvůli renovaci Lavaterhausu se Husův sbor od 4. září 2016 bude scházet každou neděli v 18.00 v Kirchgemeindehaus Augustinerkirche, Augustinerhof 8, 8001Zürich. Beseda Svatopluk Čech

Husův sbor

Zpravodaj na webu … najdete na stránkách Českého velvyslanectví Bern. Vždy 4-6 týdnů po tom, co ho dostanou předplatitelé, se Zpravodaj objeví na http://www.mzv.cz/bern/cz/vzajemne_vztahy_a_informace/cesi_zijici_ve_svycarsku/index.html (tento odkaz / link najdete také na www.svaz-spolku.ch) Pro koho? Neznáte Zpravodaj? - zde si ho můžete prolistovat Předplatitelé - hledáte něco ze staršího čísla Zpravodaje a to už je dávno uloženo někde ve sklepě nebo dokonce odvezeno se starým papírem? - najdete to zde Na webu je publikována redakční část, bez inzerce a bez oznámení, které se netýkají činnosti spolků SSČS.

červen

49

jún

zpravodaj

6 / 2016

spravodaj

Přihláška k odběru Zpravodaje od ............. A: 1) Objednávám Zpravodaj: 2) Zaplatím Zpravodaj: (Nehodící se, škrtněte) Paní/Pan: Jméno a příjmení ........................................................................................ Ulice/číslo ……………………………………..................................................................... PSČ/město/stát ……………………………………………………………………………………... Telefon …………………………………………….. Podpis ………………………………………

B: Posílejte Zpravodaj jako můj dar: Paní/Panu: Jméno/příjmení:……………………………………………………………………… Ulice/číslo ………………………………………………………………………………..…………. PSČ/město (obec)/stát: …………………..……………………………………………………….

Složenku na zaplacení zašlete na adresu A

JAK UHRADIT PŘEDPLATNÉ ZA ZPRAVODAJ A INZERÁTY? Konto ve Švýcarsku: PostKonto: Verband SSCS, Zpravodaj - Presseorgan, 6006 Luzern Kontonummer: 80-70357-1 IBAN: CH89 0900 0000 8007 0357 1 Pro platby z ciziny: Credit Suisse AG: Verband der Vereine der Tschechen und Slowaken, CH-8070 Zürich IBAN: CH78 0483 5063 4699 7100 0 Clearing-Nr.: 4835, BIC / CRESCHZZ80A Konto pro platby z České republiky: Poštovní spořitelna: Název účtu: Jaroslav Havelka Číslo účtu: 218 798 369 / 0300 IBAN: CZ68 0300 0000 0002 1879 8369, BIC / CEKOCZPP

červen

50

jún

zpravodaj

6 / 2016

spravodaj

Impressum Redakce - vedoucí redaktor: JUDr. Andrej Hrico, Püntenstrasse 2 CH-8184 Bachenbülach, Tel.: +41(0)43 539 90 14, nebo +41(0)78 776 68 70, e-mail: [email protected] Tým spolupracovníků: Helena Springinsfeld, Jan Edward Hýsek, Václav Günter, Tomáš Hrico Čeští korektoři: Helena Springinsfeld, Tel.: +41(0)79 413 55 89, Fax:+41(0)44 833 59 04, e-mail(svaz spolků): [email protected] ; Jan Edward Hýsek, e-mail: [email protected] Administrace (předplatné, změny adres, nové přihlášky na odběr, odhlášky, informace): Zpravodaj, Jarmila Schifferle, Parkstrasse 2, CH-5313 Klingnau, Tel: +41(0)56 245 11 48, e-mail: [email protected] Inzerce: JUDr. Andrej Hrico, Püntenstrasse 2, CH-8184 Bachenbülach, Tel./fax: +41(0)43 539 90 14, nebo +41(0)78 776 68 70, e-mail: [email protected] Roční předplatné: ve Švýcarsku SFr 55.- , v Evropě (mimo Švýcarska) SFr 60.- nebo ekvivalent v domácí měně, v zámoří (letecky) SFr 65.-, nebo ekvivalent v domácí měně. Vydává: Svaz spolků Čechů a Slováků ve Švýcarsku -Verband der Vereine der Tschechen und Slowaken in der Schweiz. Webová stránka: http://www.svaz-spolku.ch Tisk: Gastropress Uzávěrka - redakční část a inzerce: vždy 3 dny před ukončením měsíce. Podepsané články nemusí vyjadřovat názor redakce. Nevyžádané rukopisy se nevracejí.

* * *

červen

51

jún