zpravodaj
listopad
11 / 2015
0
spravodaj
november
zpravodaj
11 / 2015
spravodaj
Obsah Výročí Před 97 lety vznikl společný stát Čechů a Slováků / Josef Kopecký Koho prezident Zeman vyznamenal? Kiska: Vznik ČSR byl velkým přínosem pro Slováky / ČTK Téma: Imigrace Dobrovoľná kapitulácia jednej civilizácie / Bent Jensen Není nedostatek krvelačných novinek / Ota Ulč Kvóty máme přijmout. Německu pomůžeme a nebudeme svině / Jan Jandourek Česká hysterie uprchlická / Jan Urban Z názorů čtenářů Náboženství míru – Islám / G. A. Kraus Arabské státy a OSN / Karel Václav Hrdina Z České republiky Národní svatováclavská pouť 2015 / Ivana Dangová Ze Slovenska Ide prezident Kiska proti všetkým? / Márius Kopcsay Rozhovor Odišla som, aby ma slovenský systém nenakazil – 2. / Karol Sudor Ze Švýcarska Švýcarsko se chce zapojit do unijního přerozdělení běženců / ČTK Ze světa Čeká nás hybridní třetí světová válka / Jan Urban Čtení na volnou chvíli Tělo a duše / Štěpán Húsek Desatero / Milan Cimburek Věda Stopa, kterou lidstvo sleduje již déle jak dvě století / Miloš Dokulil Ze spolkové činnosti Podzimní cvičební neděle Župy Švýcarské / Lida Čarnecká Z tvorby krajanů Cestování Vzpomínka na někdejší neobvyklé zážitky / Ota Ulč Zdraví Uzeniny způsobují rakovinu, řekli oficiálně lékaři / ČTK Podvod lékařského výzkumu odhalen / James Spounias Představujeme Jak vznikla party „Czechitout“ a co vás tam čeká / Rebecca Neff Oznamy Inzerce
2 2 4 8 8 8 11 13 14 16 16 18 19 19 20 20 21 21 27 27 28 28 31 31 32 33 33 35 35 37 39 39 41 41 42 44 44 45 49
Vážení čtenáři, do tohoto čísla Zpravodaje jsou pro odběratele ze Švýcarska vloženy poukázky na zaplacení předplatného na rok 2016. Odběratelé v ČR je najdou v některém z příštích čísel. Prosíme platbu 55,00 CHF uhraďte nejpozději do konce prosince. Předem děkujeme těm čtenářům, kteří přispějí vyšší platbou a zaokruhlí předplatné nahoru. Redakce a administrace
listopad
1
november
zpravodaj
11 / 2015
spravodaj
V Česku státní svátek, na Slovensku pořád jenom památný den
Před 97 lety vznikl společný stát Čechů a Slováků Česko si 28. října připomnělo 97. výročí svého vzniku. Za přítomnosti vrcholných politiků včetně prezidenta republiky Miloše Zemana se na mnoha místech uskutečnily pietní akce. Lidem se také otevřely státní budovy, které jsou jindy nepřístupné. Oslavy oficiálně odstartoval ceremoniál na pražském Vítkově. Kromě Zemana se piety zúčastnili další nejvyšší ústavní činitelé, předsedové Senátu a Sněmovny Milan Štěch a Jan Hamáček, premiér Bohuslav Sobotka (všichni ČSSD) a ministr obrany Martin Stropnický (ANO). Přítomní byli také například pražský arcibiskup Dominik Duka a náčelník generálního štábu Josef Bečvář. Zeman novinářům při odchodu z akce řekl, že svátek považuje za rozhodně nejdůležitější připomínku státnosti. „Při vší úctě k roku 1993 (1. ledna vznikla ČR) považuji tento svátek za základ,“ dodal. Podle premiéra Sobotky je tento den „příležitostí, abychom promýšleli naše dějiny“. „Celý letošní rok byl vynikající příležitostí setkat se s našimi veterány,“ řekl novinářům. Akce na Vítkově poté pokračovala, už bez účasti Zemana, slavnostním shromážděním k 97. výročí vzniku Československa. Pořádal ji Český svaz bojovníků za svobodu a účastnil se jí například kardinál Duka nebo předseda Sněmovny Hamáček. Zazněla celá řada emotivních projevů. Vůbec první akce spojená se státním svátkem se konala už v devět hodin ráno v Lánech. Kladení věnců k hrobu prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka se však prezident Miloš Zeman nezúčastnil. Podle prezidentova mluvčího Jiřího Ovčáčka ani nebyla účast prezidenta na aktu v Lánech plánovaná, novináři prý pouze tiskovou zprávu Hradu špatně pochopili. Věnec v Lánech položil vicekancléř Petr Mužák. Prezident se při příležitosti Dne vzniku samostatného československého státu také zúčastnil slavnostní přísahy 870 vojáků na Hradčanském náměstí. Následně jmenoval nové generály. Na Hradčanské náměstí si od 14 hodin naplánovali setkání rektoři pražských vysokých škol v čele s předsedou České konference rektorů Tomášem Zimou. Rektoři se dohodli, že se nezúčastní udílení státních vyznamenání v reakci na to, že Zeman znovu nepozval rektory Masarykovy a Jihočeské univerzity Mikuláše Beka a Libora Grubhoffera. Oslavy vzniku Československa vyvrcholíly ve večerních hodinách na Pražském hradě. Prezident zde uděloval vyznamenání. Pravici zlobí ocenění Tomana Pravicoví politici nelibě nesou prezidentovo ocenění Miroslava Tomana, bývalého místopředsedy komunistické vlády Lubomíra Štrougala z éry normalizace. Šéf poslanců TOP 09 Miroslav Kalousek mluví o orgiích bolševické nestoudnosti, předseda ODS Petr Fiala o malé říjnové socialistické demontáži Listopadu 1989. A šokován je i exprezident Václav Klaus.
listopad
2
november
zpravodaj
11 / 2015
spravodaj
Příště Štrougal? „Včera na Hradě se mi stýskalo po loňském ceremoniálu včetně fleecové bundičky nekonvenčního režiséra, to byla ještě buranská legrace. Ze včerejších orgií bolševické nestoudnosti, které vyvrcholily státním vyznamenáním pro soudruha Miroslava Tomana, z těch už šel mráz po zádech,“ uvedl první místopředseda TOP 09 Miroslav Kalousek. „Koho Miloš Zeman vyznamená příště? Lubomíra Štrougala? Generála Lorence?“ přisadil si k rozhodnutí prezidenta Miloše Zemana ocenit právě Tomana očekávaný nástupce Karla Schwarzenberga v čele strany. Zmínka o fleecové bundičce je narážkou na režiséra Roberta Sedláčka, který byl vyznamenán v roce 2014 a zvolil pro to velmi netradiční outfit. Sedláček v roce 2007 natočil o pozdějším prezidentovi dokumentární film „Miloš Zeman - nekrolog politika a oslava Vysočiny“. Od té doby jsou přátelé. Demontáž Listopadu Šokován oceněním Tomana je také předseda ODS Petr Fiala. „Do včerejšího večera bych nevěřil, že státní vyznamenání demokratické České republiky může dostat komunistický normalizační funkcionář. Malá říjnová socialistická demontáž Listopadu,“ komentoval to ve čtvrtek na Twitteru Fiala. Klaus: Když jsem to slyšel, vykulil jsem oči Šokován oceněním Tomana je i exprezident Václav Klaus. „Nastal průlom jisté polistopadové tradice. Poprvé dostal vyznamenání ministr bývalé komunistické vlády, což se prostě dodnes nestalo. Když jsem to slyšel, tak jsem jen vykulil oči. Tak to mě trochu překvapilo,“ řekl Klaus v rádiu Frekvence 1 při natáčení pořadu Pressklub. Hodnotit oceněné odmítl i předseda hnutí ANO Andrej Babiš s tím, že mu to nepřísluší, protože to je právo a rozhodnutí prezidenta. Premiér a předseda ČSSD Bohuslav Sobotka prezidentův výběr respektuje. Předseda Sněmovny Jan Hamáček ocenil, že Zeman podle něj v několika případech přihlédl k návrhům obou komor Parlamentu. Miroslav Toman starší, jehož rodina podniká v zemědělství, dostal od prezidenta ocenění „za zásluhy o stát v oblasti hospodářské“. Celkem bylo na Hradě v den státního svátku vyznamenáno pětatřicet osobností. Toman byl v 80. letech ministrem zemědělství a dotáhl to v éře normalizace až na post vicepremiéra. Ministrem zemědělství se později stal i jeho syn - a to v „prezidentské vládě“ vedené Jiřím Rusnokem, kterou Zeman navzdory politickým stranám jmenoval v létě 2013. Rusnokova vláda s Tomanem mladším měla ale jepičí trvání, nepovedlo se jí totiž získat důvěru Sněmovny. Josef Kopecký
listopad
3
november
zpravodaj
11 / 2015
spravodaj
Koho prezident Zeman vyznamenal? Řád bílého lva Josef František (in memoriam) - za zvlášť vynikající zásluhy ve prospěch České republiky. Nadporučík Josef František patřil k jedněm z nejlepších československých stíhačů v britském vojenském letectvu RAF. V bitvě o Británii dosáhl v barvách polské 303. peruti sedmnácti ověřených sestřelů během necelého měsíce, konce bitvy se však nedožil. Zemřel v roce 1940 při letecké nehodě. Řád Tomáše G. Masaryka František Kriegel (in memoriam) - za vynikající zásluhy o rozvoj demokracie, humanity a lidská práva. Lékař a politik Pražského jara, který jako jediný odmítl v roce 1968 podepsat moskevský protokol, který legitimizoval srpnovou okupaci. Členem ÚV KSČ se stal v šedesátých letech, byl oporou reformního křídla strany. Když nepodepsal na rozdíl od Alexandra Dubčeka souhlas s okupací, o všechny funkce přišel. Kriegel byl signatářem Charty 77, zemřel v roce 1979. Medaile za hrdinství Petr Vejvoda (in memoriam) - za hrdinství v boji. Šestnáctiletý student Petr Vejvoda loni bránil spolužačku před útokem psychicky nemocné ženy ve škole ve Žďáru nad Sázavou. Žena ho však bodla čepelí repliky vojenského nože přímo do srdce a mladík útok nepřežil. Medaile za zásluhy Július Binder - za zásluhy o stát v oblasti vědy. Bývalý projektant, manažer, vodohospodář a poslanec Národní rady Slovenské republiky. Podílel se na výstavbě vodního díla Gabčíkovo, v roce 2004 mu papež Jan Pavel II. udělil Řád svatého Řehoře Velikého. František „Ringo“ Čech - za zásluhy o stát v oblasti umění. Zpěvák, herec, publicista, dramatik, malíř a spisovatel. V době komunismu se kvůli recesi ocitl na několik měsíců ve vyšetřovací vazbě. Později se zapojil také do politického života, byl členem pražského zastupitelstva i poslancem. Armin Delong - za zásluhy o stát v oblasti vědy. Fyzik a zakladatel oboru elektronová mikroskopie v Československu. Delong působil jako dlouholetý ředitel Ústavu přístrojové techniky Československé akademie věd (ČSAV) v Brně, po listopadu 1989 byl místopředsedou ČSAV a místopředsedou vlády ČSFR pro vědeckotechnický rozvoj. Dalibor Dědek - za zásluhy o stát v oblasti hospodářské. Podnikatel, mecenáš a zakladatel úspěšné jablonecké společnosti Jablotron, která vyrábí zabezpečovací techniku. V současné době je Jablotron mezinárodním hráčem s miliardovými tržbami, Dědek plánuje stavbu vlastní technické školy.
listopad
4
november
zpravodaj
11 / 2015
spravodaj
Pavel Dostál (in memoriam) - za zásluhy o stát. Bývalý ministr kultury ve čtyřech vládách ČSSD působil také jako dramaturg, publicista, režisér a textař. Do aktivní politiky vstoupil po pádu komunistického režimu, kromě kultury se věnoval i problematice rasismu a lidských práv. Zemřel po těžké nemoci před deseti lety. Helena Fibingerová - za zásluhy o stát v oblasti sportu. Jedna z nejlepších českých atletek historie a mistryně světa ve vrhu koulí z roku 1983. Její světový rekord 22,50 metrů v této disciplíně z haly je stále v platnosti. Později se Fibingerová stala podnikatelkou a funkcionářkou Českého atletického svazu, působila také jako místopředsedkyně Rady České televize. Jitka Frantová Pelikánová - za zásluhy o stát v oblasti umění. Herečka a manželka někdejšího ředitele Československé televize Jiřího Pelikána, se kterým odešla v roce 1969 do exilu. Ještě v Československu hrála například v seriálu Robot Emil, díky svým jazykovým schopnostem prorazila na divadelních scénách v Itálii, Německu a Rakousku. Její vyznamenání vzbudilo rozruch mezi politiky i akademiky, protože údajně aktivně spolupracovala s StB. Ludvík Hess - za zásluhy o stát. V roce 2005 zřídil v Praze-Hloubětíně první babybox, speciální schránku, kam mohou matky anonymně odložit své novorozence. V současné době v Česku funguje už 67 babyboxů. Hess nadále pokračuje ve zřizování dalších schránek a pracuje na obnově těch starších. Jiří Hlavatý - za zásluhy o stát v oblasti hospodářské. Politik, podnikatel, generální ředitel a majitel textilní společnosti Juta. Hlavatého společnost má několik závodů, z nichž většina je ve Dvoře Králové. V současné době jde o největší textilku v Česku. Od října 2014 je Hlavatý senátorem za hnutí ANO. Eduard Janota (in memoriam) - za zásluhy o stát. Bývalý ministr financí v úřednické vládě premiéra Jana Fischera po odchodu z ministerstva působil jako místopředseda dozorčí rady ČEZ. V resortu přežil několik ministrů z různých politických stran a tradovalo se o něm, že bez něj žádný ministr nesestaví státní rozpočet. Zemřel náhle v roce 2011, při tenisu se mu zastavilo srdce. Ludvík Karl - za zásluhy o stát v oblasti hospodářské. Podnikatel a vlastník jablonecké sklárny Preciosa, která vyrábí křišťálovou broušenou bižuterii, dekorační předměty a svítidla. Kromě Preciosy Karl vlastní také fotbalový klub Slovan Liberec. Aleš Knížek - za zásluhy o stát v oblasti vědy. Ředitel Vojenského historického ústavu Praha a historik. Je autorem desítek publikací a textů zabývajících se vojenskou historií a technikou. Podílel se na založení Vojenského technického muzea v Lešanech.
Antonín Jaroslav Liehm - za zásluhy o stát v oblasti kultury. Jednadevadesátiletý publicista a filmový a literární kritik. Část života strávil v exilu v Paříži, kam odešel v roce 1968. Ve francouzské metropoli založil mezinárodní kulturní revue Lettre Internationale, nyní žije opět v Praze a působí v kulturním dvouměsíčníků Listy.
listopad
5
november
zpravodaj
11 / 2015
spravodaj
Jiří Mánek - za zásluhy o stát. Mánek byl devátým ředitelem Správy Národního parku a chráněné krajinné oblasti Šumava. Do funkce ho v roce 2012 jmenoval tehdejší ministr životního prostředí Tomáš Chalupa, o dva roky později ho odvolal ministr Richard Brabec. Oficiálním důvodem byly odlišné názory ministerstva na směřování parku. Mánek se ve funkci často dostával do sporu s vědci a ekology. Petr Moos - za zásluhy o stát v oblasti vědy. Profesor a bývalý ministr dopravy ve vládě Josefa Tošovského v roce 1998. Je autorem řady odborných článků, zabývá se inženýrskou informatikou, telekomunikacemi nebo dopravní politikou. Je proděkanem pro rozvoj a výstavbu Fakulty Dopravní ČVUT. Václav Neckář - za zásluhy o stát v oblasti umění. Zpěvák a filmový herec se proslavil zejména jako člen pěvecké skupiny Golden Kids, kde byl společně s Helenou Vondráčkovou a Martou Kubišovou. Hrál v mnoha úspěšných filmech, například v Menzelových Ostře sledovaných vlacích, Skřiváncích na niti nebo v pohádce Šíleně smutná princezna. Nazpíval mnoho popových hitů, mezi nimi například Stín katedrál. V roce 2002 ho postihla mrtvice, po které se musel znovu učit mluvit a zpívat. Pavel Nedvěd - za zásluhy o stát v oblasti sportu. Bývalý fotbalový záložník a reprezentant České republiky. V roce 2003 získal cenu Zlatý míč pro nejlepšího fotbalistu Evropy, je dvojnásobným medailistou z mistrovství Evropy a čtyřnásobným nejlepším fotbalistou ČR. Do roku 2009 hrál za Juventus Turín, později vstoupil do jeho vedení. V říjnu 2015 byl zvolen viceprezidentem klubu. Václav Pavlíček - za zásluhy o stát v oblasti vědy. Pavlíček se specializuje na ústavní právo, jako profesor ho vyučuje na Právnické fakultě Univerzity Karlovy. Prezident Václav Klaus ho navrhl na funkci soudce v Ústavním soudu ČR, nezískal však podporu senátorů. Je odborníkem na Benešovy dekrety. Jan Petránek - za zásluhy o stát. Před Pražským jarem v roce 1968 působil v Československém rozhlase, jeho názory se však znelíbily tehdejšímu režimu. Stal se signatářem Charty 77 a psal do samizdatových Lidových novin. V současné době stále působí jako novinář a komentátor. Václav Petříček - za zásluhy o stát v oblasti vědy. Pedagog, matematik a ekonom Václav Petříček je bývalý náměstek ministra průmyslu a obchodu. Od roku 2007 působí jako předseda představenstva Komory pro hospodářské styky se Společenstvím nezávislých států. Přednáší na VŠE v Praze. Bohdan Pomahač - za zásluhy o stát v oblasti vědy. Jeden z nejuznávanějších plastických chirurgů světa, vede několik týmu lidí, kteří dokáží transplantovat celý obličej nebo jeho podstatné části. Jím provedená transplantace obličeje byla jednou z prvních na světě. Týmy doktora Pomahače už dokázaly také transplantovat pacientům obě ruce naráz. Pomahač působí v americkém Bostonu. František Radkovský - za zásluhy o stát. Český katolický duchovní, kterého V roce 1990 jmenoval papež Jan Pavel II. titulárním biskupem aggarským a pomocným biskupem pražským. O tři
listopad
6
november
zpravodaj
11 / 2015
spravodaj
roky později se stal prvním biskupem plzeňským, loni po dovršení 75 let věku podal podle církevního práva abdikaci. Papež František však rozhodl, že ve funkci zůstane ještě rok. Jaroslav Rybka - za zásluhy o stát v oblasti vědy. Rybka je internista a diabetolog, napsal řadu odborných prací o diabetu, mezi nimi u učebnici pro zdravotní sestry. Je spoluautorem československého Diabetologického programu, členem Mezinárodní diabetologické federace a mnoha dalších organizací. Marie Svatošová - za zásluhy o stát. Zakladatelka českého hospicového hnutí, která v roce 1993 zřídila Sdružení Ecce homo pro podporu domácí péče a hospicového hnutí. O dva roky později pak otevřela první hospic v Česku v Červeném Kostelci. Dříve působila jako praktická lékařka, mimo jiné je také spisovatelkou. Libuše Šafránková - za zásluhy o stát v oblasti umění. Populární filmová, televizní a divadelní herečka, která v roce 2008 vyhrála anketu České televize „Hvězda mého srdce“ o nejoblíbenější herce a herečku. Hrála v Činoherním klubu i Národním divadle, úspěšné role ztvárnila například ve filmech Babička, Tři oříšky pro Popelku, Princ a Večernice, Slavnosti sněženek, Kolja nebo Báječná léta pod psa. Pavel Šporcl - za zásluhy o stát v oblasti umění. Houslový virtuóz se proslavil zejména svým neformálním vystupováním a oblékáním. Před obecenstvem často vystupoval se šátkem na hlavě, nechal si také vyrobit unikátní modré housle od houslaře Jana Špidlena. Šporcl je laureátem řady světových houslových soutěží, vystupuje na mnoha hudebních festivalech. Ladislav Štaidl - za zásluhy o stát v oblasti umění. Hudebník, skladatel a textař, který koncem šedesátých let vystupoval i v Las Vegas. Vedl Orchestr Ladislava Štaidla, který doprovázel zpěváka Karla Gotta. Napsal hudbu k řadě filmů, písně skládal například pro Karla Gotta či Ivetu Bartošovou. Mezi jeho známé skladby patří například Kávu si osladím nebo Dám dělovou ránu. Později se Štaidl vrhnul na podnikání. Danuše Táborská - za zásluhy o stát v oblasti vědy. Profesorka Táborská je první dáma české anesteziologie a intenzivní péče. Vyučuje na Masarykově univerzitě v Brně. Milan Teplý - za zásluhy o stát v oblasti hospodářské. Předseda představenstva a generální ředitel společnosti Madeta, která zpracovává mléko a vyrábí mléčné výrobky. Společnost své produkty distribuuje do řady zemí, před rokem pocítila ruské embargo na dovoz většiny potravin z EU a USA. Miroslav Toman - za zásluhy o stát v oblasti hospodářské. Podnikatel v potravinářském průmyslu, bývalý ministr zemědělství a výživy ČSR a ČSSR, poslanec České národní rady a Sněmovny národů Federálního shromáždění za normalizace. Jeho synem je bývalý ministr zemědělství ve vládě Jiřího Rusnoka Miroslav Toman. Karel Weirich (in memoriam) - za zásluhy o stát. Novinář, který se za druhé světové války zapojil do československého odboje ve fašistické Itálii a zachránil 200 československých Židů před vyhlazovacími tábory. Gestapo ho zatklo v roce 1944, o rok později ho z vězení osvobodila ame-
listopad
7
november
zpravodaj
11 / 2015
spravodaj
rická armáda. Weirich Židům pomáhal pomocí Svatováclavského fondu, který založil v Itálii. Svým činem se nikdy nepochlubil. Jiří Žáček - za zásluhy o stát v oblasti umění. Básník a spisovatel, který je známý také jako autor učebnic. Jeho Slabikář a Moje první čítanka s ilustracemi Heleny Zmatlíkové získaly několik ocenění. Žáček je známý také jako tvůrce dětské poezie, rozhlasových a divadelních her.
Kiska: Vznik ČSR byl velkým přínosem pro Slováky Vznik Československa v roce 1918 znamenal historický průlom v dějinách Slovenska a nový stát byl přínosem pro Slováky. V prohlášení k 97. výročí založení společného státu Čechů a Slováků to uvedl slovenský prezident Andrej Kiska. "Stali jsme se spolutvůrci nového státu, který zaručoval občanská práva a na mezinárodní scéně vystupoval jako příklad demokratického režimu, jako obhájce spolupráce a míru. Jeho zakladatelé Tomáš Garrigue Masaryk, Edvard Beneš a Milan Rastislav Štefánik mu dali do vínku posvátnost svobody, parlamentní demokracii a humanitní ideály," uvedl Kiska. Hlava slovenského státu připomněla, že vznik ČSR znamenal také značný přínos pro Slovensko. "Během jeho existence vznikly vzdělávací, kulturní, společenské i politické organizace, slovenský národ se politicky i sociálně dotvořil. Pro široké vrstvy obyvatelstva se otevřely do té doby nepoznané možnosti navštěvovat slovenské školy a uplatnit se ve veřejném životě," píše se v prohlášení slovenského prezidenta. Ačkoliv ČSR za krátké období svého fungování podle Kisky nevyřešila všechny problémy, kterým čelila, z jejího demokratického ducha, principů a hodnot, o které se opírala, mohou prý dodnes čerpat Slovensko i Česko coby nástupnické státy někdejšího Československa. "I v současném období, kdy je demokracie ve světě vystavena zkouškám a když ji i u nás doma nejednou provázejí pochybnosti a kritika, si můžeme uvědomit, že máme šanci obstát i díky neocenitelné historické zkušenosti s demokracií, kterou jsme získali díky založení Československa," uvedl Kiska. Slovenská média u příležitosti výročí založení ČSR připomněla, že tento den je v Česku na rozdíl od Slovenska státním svátkem. List Denník N zase otiskl článek, ve kterém srovnal vývoj ekonomiky, demografie či sportovní úspěchy obou zemí bývalé federace. "Hospodářsky je na tom Česko stále lépe, ačkoliv ho dobíháme. Češi žijí déle než Slováci s důchod si užívají ve větším zdraví," napsaly noviny. ČTK
Téma: Imigrace Dobrovoľná kapitulácia jednej civilizácie Staré európske národy práve páchajú kolektívnu samovraždu. Smesvedkami dobrovoľnej kapitulácie celej civilizácie. Takto začína článok, ktorý vyšiel v dánskom denníku Jyllandsposten 22. augusta 2015 a ktorého autorom je emeritný profesor histórie Bent Jensen. Pôvodný článok je v dánčine. Prinášame vám ho v slovenskom preklade:
listopad
8
november
zpravodaj
11 / 2015
spravodaj
V nasledujúcich riadkoch vychádzam z opodstatneného dojmu, že staré európske národy práve páchajú kolektívnu samovraždu. Znie to drasticky a ak by si niekto myslel, že ide o prejav hystérie, môže kľukne tento článok preskočiť. Ale to by pre vlastné dobro nemal, pretože určité fakty sú už dlho nepopierateľné. Ide o realistickú prognózu. Pri pohľade z okna domu alebo auta ešte stále veľa vecí vyzerá stabilne a povedome, no iba úplne neinformovaný človek alebo taký, čo stratil schopnosť vnímať realitu, nevidí výkričník: (západo)európske elity rezignovali na obranu európskej kultúry a civilizácie. Do Európy prúdia cez jej nechránené hranice dňom i nocou obrovské množstvá ľudí bez identifikačných dokladov alebo s dokladmi falošnými. Za starých čias – t. j. ešte pred pár rokmi – by ich zastavila polícia, hraničná kontrola alebo armáda a poslala by ich späť. V dnešných dňoch však európske vojnové lode nelegálních imigrantov bezpečne eskortujú do najbližšieho prístavu, kde migranti dostanú jedlo, pitie, ubytovanie a možnosť vyplniť azylové formuláre v najväčšom pohodlí.
Štátni predstavitelia dobre vedia, že medzi nezvanými imigrantmi sú teroristi s vojnovými skúsenosťami z organizácií, ktoré roky podrezávajú hrdlá mierumilovným ľuďom, na ktorých im nezáleží. No teroristom aj mierumilovnejším prekračovateľom hraníc je povolené neobmedzene cestovať ďalej do tej krajiny EÚ, kde z toho môžu vyťažiť najviac. A aj tam sa môžu zdržiavať voľne a bez kontroly. Sťahovanie národov bolo kedysi pre Dánov čosi, čo sa odohrávalo vo veľmi dávnej dobe a o čom sme sa učili v škole – Kimbrovia,Teutóni, Góti a iné germánske kmene tiahli na juh a zničili 9 listopad november
zpravodaj
11 / 2015
spravodaj
Rímsku ríšu. Našťastie sme teraz dlhšiu dobu žili v mierových podmienkach, pričom dánski i európski občania boli proti hrozbám zvonka chránení armádou a proti hrozbám zvnútra zas políciou. Neskôr samozrejme existovali ďalšie sťahovania národov. Istým spôsobom ním bola aj emigrácia z Európy do USA, Kanady a Austrálie, no táto prebiehala usporiadaným spôsobom. Človek nemohol jednoducho prísť a požadovať, aby ho vzali. Musel mať v poriadku papiere, musel byť pracovitý. Tí, ktorí sa do krajiny chceli prisťahovať, boli starostlivo kontrolovaní. Navyše nemali k dispozícii už od prvého dňa rozsiahly sociálny systém platený obyvateľmi prijímacej krajiny. Človek sa musel o svoje živobytie postarať sám. Toto platilo aj pre ľudí, ktorí sa prisťahovali do Dánska, napríklad židia z východnej Európy pred prvou svetovou vojnou. V 20. storočí dochádzalo aj v rámci Európy k veľkému sťahovaniu či presunu národov: po prvej svetovej vojne boli grécki kresťania vyhnaní z Turecka; Rusi museli vo veľkom opustiť Rusko po občianskej vojne v rokoch 1918-1920; sovietski občania boli v miliónových počtoch deportovaní v rámci Sovietskeho zväzu; milióny európskych židov bolo vyvezených do vyhladzovacích táborov; milióny Nemcov utiekli alebo ich vyhnali v súvislosti s porážkou Nemecka v druhej svetovej vojne; preživší židia utiekli z Európy do Izraela; počas vojny proti novému židovskému štátu utekali Arabi do okolitých arabských krajín. Na tom, že ľudia sa vo veľkých množstvách presúvajú alebo sú presúvaní z miesta na miesto, teda nie je nič nové. Ale sťahovanie národov, ktoré momentálne prebieha, sa od tých predchádzajúcich líši vo viacerých bodoch. Po prvé sa jedná o ľudí z kultúry, ktorá sa radikálne líši od tej európskej, pričom títo ľudia si neželajú a nie sú ochotní sa asimilovať, ale práve naopak, kladú si požiadavky, aby sa s nimi zaobchádzalo osobitným spôsobom. Po druhé sa jedná o potenciálne neprehľadné toky ľudí, ktorí európske spoločnosti zničia, ak tieto nekontrolované prúdy nezastavíme. Súčasné sťahovanie národov je výsledkom troch základných faktorov: 1) Populačná explózia, v dejinách ľudstva doteraz nevídaná, v oblastiach blízko Európy – oblastiach s rozpadnutými alebo rozpadajúcimi sa štátmi a zároveň ideologickými/náboženskými konfliktmi a občianskymi vojnami. 2) Dobrá doprava do Európy a komerčne organizované odosielanie migrantov z krajín pôvodu. 3) Európa bez hraníc a schopnosti brániť sa, ktorá sa tvári ako dobře obložený samoobslužný pult, z ktorého si môže každý, kto príde, vziať práva, aké chce. Prostredníctvom internetu a mobilného telefónu si ktokoľvek môže zistiť, aké práva dostane v momente, keď vstúpi na pôdu cieľovej krajiny. Rozsiahla sieť oficiálnych a súkromných organizácií stojí pripravená pomáhať, radiť a starať sa o prichádzajúcich. Tí dostanú ubytovanie, šatstvo, peniaze, lekárske ošetrenie, tlmočníka, advokáta, atď. Kritické hlasy v cieľových krajinách sú okamžite umlčané elitami v politike a médiách, ak treba, tak aj pomocou trestného zákona. Nedávno mi jedna pani škodoradostne povedala, že teraz iba doplácame na náš kolonializmus. To je nezmysel, ktorý nemá oporu v histórii, a je to prejav masochistického komplexu viny, kŕmeného vzdělávacím systémom. Ale aj keby to pravda bola, nijak to nerieši tie neprekonateľné
listopad
10
november
zpravodaj
11 / 2015
spravodaj
problémy, ktoré vytvára migračný prúd a pasívni politici. Dalo by sa povedať, že sme „na vine“ preľudneniu na Blízkom východe a v severnej Afrike v tom zmysle, že za obrovské pokroky v zdravotníctve môžu európske koloniálne veľmoci. To môžeme vidieť napríklad na zdravých a dobre živených mladíkoch, ktorí tvoria podstatnú časť toho predvoja, ktorý momentálne vidíme prichádzať. Inými slovami, nejde o sťahovanie národov alebo utečencov v tradičnom zmysle slova. Ide o to, že Európania sa bez odporu nechávajú kolonizovať ľuďmi z cudzej kultúry, ktorí do Európy nepatria, ale radi by pozbierali ovocie šikovnosti a tvorivosti Európanov. Ale keď už je natoľko zrejmé, že Európania páchajú kolektívnu samovraždu, prečo sa jednoducho nepozbierajú a nezabránia tej katastrofe, ktorá európske národy čaká, ibaže v trochu dlhodobejšej perspektíve? Falošný komplex viny, hodnotový nihilizmus, neznalosť histórie a naivitu elít sme už spomenuli. Odpoveď na túto otázku dostaneme, keď sa lepšie pozrieme na desivý vývoj vo Švédsku. Švédsko je osobitná kategória, no švédsky mor je príznačný pre všetky západoeurópske krajiny. Vo Švédsku sa bohapustej aliancii ľudomilných politikov a (voči Švédom) netolerantných médií podarilo spoločnosť natoľko tyranizovať, až ju umlčali, a kedysi tak usporiadaná krajina sa zmenila na miesto, kde si už nik nemôže byť ničím istý. Nedávna vražda ženy a jej syna na verejnosti je iba posledný dramatický príklad pomerov, ktoré vo Švédsku panujú. Podobné veci sa dejú v Dánsku, Holandsku, Francúzsku a Anglicku. Vo Francúzsku hliadkujú po uliciach a námestiach tisícky špeciálne trénovaných policajných zložiek, aby zabránili násiliu a teroru. Anglicko pripravuje podobné opatrenia. Občianska vojna v Európe sa totiž už dávno začala, ako súčasť tretej svetovej vojny medzi Európou/Západom a agresívnymi moslimskými teroristickými organizáciami. Vlastne by nás nemalo prekvapovať, že v európskych mestách nastávajú blízkovýchodné pomery, keď si sem importujeme milióny moslimov z Blízkeho východu a severnej Afriky. Ale európska elita, jej légie „expertov“ a predstaviteľov mašinérie ľudskosti, si stále myslí, že sa môže z problémov vyhovoriť a vykúpiť (s peniazmi daňových poplatníkov, ako ináč) ešte väčšou sumou peňazí, ešte väčším počtom pedagógov a ešte väčšou „integráciou“. Sme svedkami niečoho v histórii nevídaného: dobrovoľnej kapitulácie jednej civilizácie. Prof. dr. phil. Bent Jensen, Jyllandsposten Preklad Ľubomíra Kuzmová
Není nedostatek krvelačných novinek Ota Ulč Jsme svědky novodobého pokroku, spějícího do středověku. Již nestačí utínání neposlušných hlav, vrhání provinilců z nejvyšších budov, které jsou k dispozici, ba ani pozvolné opékání v klecích za úděsného řevu a zoufalého bezvýchodného poskakování obětí. Právě se dočítám od autora jménem Leah Barkoukis v jeho informativním pojednání "ISIS Continues Brutality in Latest Video Showing New Method of Execution", Townhall.com., 10.8.2015) o nové metodě popravčí práce, postihnuvší tzv. apostates neboli "odpadlíky" od správné víry. Bylo jich vybráno deset z příslušníků kmene Shinwari, s obviněním z pomoci Talibánu v afghánské provincii Nangarhar, odkud byly právě nedávno vypuzeny jednotky ISIS . Toto vzájemné vraždění je jediná dobrá zpráva, jakou se lze z oné hanebné části světa momentálně dozvídat.
listopad
11
november
zpravodaj
11 / 2015
spravodaj
Tato nová metoda popravčí práce: na nepřesně označeném místě Afghánistánu, v písečném terénu, jehož tam věru mají habaděj, jsou vybrané oběti se zavázanýma očima donuceny pokleknout na místě, kde jsou zahrabány bomby a potom dojde k výkonu - jejich odpálení, explodování, o čemž jsou všichni diváci, i nedobrovolní účastníci, předem informováni. Populární AlJazeera, velmi vlivný mediální zdroj, letos na jaře uspořádal průzkum veřejného mínění s výsledkem, že převážná většina (81 procent respondentů) se vyjádřila ve prospěch podpory dobývání území Iráku a Sýrie tímto podnikavým islámským státem bez adresy, ministerstev, mezinárodního uznání své suverenity a legitimity. Byla samozřejmá vznesena otázka, zda byla zjištěna popularita autentická či to jen byl důkaz oprávněného děsu. Začátkem června zveřejněná zpráva se zabývala analýzou čtyř nedávných průzkumů a došla k závěru, že 8,5 milionů obyvatelstva posuzují ISIS příznivě a dalších 42 milionů "jen poněkud příznivě." - Větší pozornosti se o čtyři dny později (14.8.2015) dostalo textu s názvem "ISIS Enshrines a Theology of Rape" na první straně dosud značně vlivných novin The New York Times, pojednání autora s podivným jménem Rukmini Callimachi. Zabývá se tématem, jak že tento Islámský stát bez adresy a mezinárodního uznání, nicméně s velkými ambicemi znovu vybudovat globální kalifát, s podporou Koránu kodifikovat, legitimizovat sex slavery - pohlavní zotročování na již dobytém území Iráku a Sýrie, jakož i účinná metoda jak nalákat nové zájemce do takových řad. Zpráva z Iráku, z místa jménem Qadiya: o znásilnění dvanáctileté holčičky islámským válečníkem. Než tak učinil, svázal jí ruce a ústa zacpal roubíkem. Poté u postele poklekl, pomodlil se a defloraci uskutečnil. Bolí to, ať přestane, žadonila útlá odpaněná dívenka, na což bojovník deflorátor odpověděl, že Korán ho opravňuje znásilnit osobu nevěřící, že tím co dělá, on se Bohu blíže přibližuje. To řekla v rozhovoru v uprchlickém táboře, kam se jí po jedenácti měsících ze zajetí podařilo uprchnout. Dotyčná není tím jediným svědeckým zdrojem. Islámský stát oficiálně 4. srpna 2014 zavedl systém sexuálního otroctví, poté co se zmocnil oblasti v pohoří severního Iráku, s vesnicemi, obývanými menšinou tzv. Yazidis - pouhé 1,5 % z celkového počtu obyvatel Iráku, odhadovaného na 35 milionů. Muslimové pokládají tyto Yazidis za něco odpornějšího, bez práva se z otroctví vykoupit, jak je dovoleno menšině židovské a křesťanské. Podle odhadu 5.270 Yazidis bylo loňského roku uneseno, a aspoň 3.144 v zajetí stále setrvává. Islámský stát si vytvořil speciální byrokratickou strukturu se specializací na sexuální otrokářství, jehož součástí je uzavírání kupních smluv, notarizovaných zvláštními ISIS soudy. Existují závazné příručky, rukověti, které před pouhým jedním měsícem vydal Islamic State Research and Fatwa Department. S vhodně vybranými citáty z Koránu a dalších náboženských zdrojů se nejenom ospravedlňuje pohlavní násilí, ale je pokládáno za akt duševně blahodárný a dokonce i za ctnostný. Takové racionalizace mají i svou velmi praktickou, užitečnou stránku. Stávají se působivým magnetem pro muže již dospělé či teprve dozrávající, z končin přespříliš puritánských, konzervativních, kde občas sex ba i nevinná komunikace s opačným pohlavím je cosi nedosažitelného. A zde s takovými interpretacemi se sex nabízí jako cosi nábožensky žádoucího, vroucího. Naopak, je to cosi jako ibadah - de facto "bohoslužba." Zatímco Yazidis-ženy a dívky nastupují do nákladních vozů k odvozu jedním směrem, pochytaní mužové a kdokoliv z jinochů, s ochlupením v podpaží a kdekoli jinde, jsou odváženi jiným směrem, k masovým popravám a odchodu na věčnost. - - -
listopad
12
november
zpravodaj
11 / 2015
spravodaj
Z výpovědí úspěšně uprchnuvších žen a dívek se nashromáždila užitečná svědectví. Šest hodin trvající jízdou dorazily do Mosulu, druhého největšího iráckého města, jejich místem určení bylo buď Galaxy Wedding Hall nebo cosi s méně přitažlivým označením jako například školy nebo vězení. Tam si je drželi i několik měsíců, poté byly dodány do menších míst k žádoucím zákazníkům. Každý takový zajatec byl uveden slovem sabaya - což znamená "otrokyně", následovaným jménem dotyčné. Existuje značné množství náboženské literatury schvalující stav otroctví. V takových transakcích se uplatňují i velkoobchodníci, kteří takové zboží fotografují, oznámkují předpokládanou kvalitu, s příslušně zaměřenou inzercí. Veškeré takové zboží se stalo majetkem bojovníka, který zaplatil požadovanou cenu. V případě jeho smrti - nic neobvyklého v tamějších válečných podmínkách - se stane součástí dědictví. Majitel takovému zboží, nabytému koupí, darem či dědictvím, mohl udělit i svobodu, což prý se občas stává - tzv. "Certificate of Emancipation." Pozoruhodný akt laskavosti uvádí: Žena otrokyně, věk 25, její majitel v Libyi jí dal svobodu, s vysvětlením, že právě ukončil svůj trénink stát se sebevražedným explodujícím dobrovolníkem. Znásilňování dětí je výslovně dovoleno. "And having sex with her pleases God," he said. - Ano, náboženské zanícení, takové laskominy, se mohou důkladně lišit. Podle zprávy OSN, v období od poloviny minulého roku až do března tohoto roku 2015, se přihlásilo víc než 25.000 dobrovolníků ze 100 různých zemí. Stovky cizinců bojují v Jemenu, Libyi, Pákistánu, též se vyskytují v Somálsku, v severní Africe, na Filipínách.
Kvóty máme přijmout. Německu pomůžeme a nebudeme svině Jan Jandourek Aby bylo jasno, z psychologického hlediska není jedno, jak to dopadne s kvótami, protože pokud bude menšina přehlasována většinou, pocítí to menšina jako křivdu. Bude se tak cítit i tehdy, když se jí celkem nic nestane. A ono se nestane. Ostatní státy Unie už dokázaly vstřebat miliony imigrantů a svět se nezbořil. Německo jich jen letos dostalo „darem“ několik set tisíc a další se chystají přijít. I my jsme v 90. letech přijali v době jugoslávských válek 18 tisíc běženců a nikdo si toho celkem nevšiml. Teď se mluví o několika tisících a vypadá to, že se naše nebohá zem pod Řípem zhroutí pod náporem anonymních teroristů. Kromě otázky suverenity se spor vede také o to, jestli kvóty mají nějaký praktický význam. Celkem je jasné, že nemají. Jde jen o mezistupeň, aby někde byli zachyceni a už se s nimi dál mohlo zacházet jako s konkrétními osobami, které mají jméno a jsou nějak definované, byť se třeba dál vydaly do Německa nebo do Finska. To je asi tak všechno. S reálným počtem lidí, kteří tu zůstanou, to nemá mnoho co dělat. Výsledek bude tentýž, když kvóty nebudou přijaty, nebo přijaty budou, ale my to odmítneme respektovat. Že to nebude moc fungovat, je vidět i na tom, že už i některé spolkové země na dohody kašlou a vnitroněmecký „rozdělovník“ nefunguje. Největší tíha leží na Bavorsku, které to 13 listopad november
zpravodaj
11 / 2015
spravodaj
taky už úplně nebaví. Podstatné je – a je potřeba to opakovat pořád do omrzení – že ti lidé už na území Evropy jsou. Možná se podaří dosáhnout nějaké dohody s Tureckem, že některé běžence, kteří nesplní podmínky pro azyl, tam bude možné vrátit. Statisíce lidí dostat zase zpět mimo schengenský prostor, zvláště když se jim nebude chtít, bude ale dost problém. Řekněme si rovnou, že se to nejspíš nepodaří a to ani, kdyby to organizoval údajný odborník na cestování Okamura. Možná by se Okamura dal použít na vyhánění migrantů z Česka tak, že by na hranicích byly tlampače, které by neustále přenášely jeho milé projevy jiskřící jeho svérázným duchem, pak snad ano. Je otázka, jestli by sem pak jezdil vůbec někdo. Problém není v Schengenu, ten je zbytečné rušit, problém je ve vnější hranici. Dokud to se nevyřeší, můžeme ostnatým drátem omotat všechny hranice uvnitř Unie a bude nám to houby platné. Ublížíme jenom sami sobě. Běženci zůstanou v nejlepším případě zabetonovaní tam, kde jsou. Pak si ten kotel pořádně užijeme. Musíme zajistit vnější hranici a provést rozdělení příchozích podle toho, kdo je a kdo není skutečně potřebný a má právo na azyl. V každém případě je nutné s nimi jednat jako s lidmi, a ne jako s materiálem. A to i s těmi odmítnutými. Lidé ale neuvažují racionálně. Za racionální považují různé konvičkovské, okamurovské a komunistické výkřiky a utopie. S tím samozřejmě mohou klidně sklidit úspěch v příštích volbách. Výsledkem bude jen to, že se nevyřeší nic a politické bahno v této zemi bude ještě o něco víc slizké. Pak těm citlivějším povahám nezbude, než se taky stát běženci, protože tady nepůjde pro samého zaprděného vlastence normálně dýchat. Už teď je to trochu problém. Některým spoluobčanům už se povedlo stát se tak nesnesitelnými, že by je člověk za nějakého Syřana a Syřanku hned vyměnil. Imigrant se aspoň nebude tvářit, že je jediný pravý Čech a my, sluníčkoví humanisté, jsme havloidní multikulturní póvl.
Česká hysterie uprchlická Evropská unie má půl miliardy obyvatel. Milion obětí války, který by v ní hledal ochranu, tedy představuje dvě desetiny procenta z tohoto počtu. Populistická hysterie není na místě. Podle údajů německých úřadů navíc třicet až čtyřicet procent osob ze současné imigrační vlny nesplňuje předpoklady pro udělení statutu uprchlíka a bude zřejmě postupem času deportováno zpět. Jedná se především o občany z balkánských zemí, Pákistánu a Bangladéše. Ještě před tím, než evropská uprchlická krize stačila zasáhnout alespoň zlomkem svého rozsahu český stát, údajně humanistický fundament českého společenského konsensu popraskal k nepoznání. Velká část politické a mediální debaty podzimu roku 2015 rozezněla v celé šíři českého stranického spektra ozvěnou časů minulých diktatur - sborově, nacionálně socialisticky a totalitně. Je to svým zvráceným způsobem logické. Teprve v krizích zjevuje se skutečnost. Slova, schopná v klidném období posledních dvaceti pěti let vytvářet falešné obrazy pevné sebevědomé státotvornosti a kulturnosti, najednou nestačí. Vylhaný obraz polistopadové „české politiky“ údajně standardních politických stran, programů a vůdců se bortí - a česká společnost i její politika se zjevují ve své skutečné podobě. Symbol rudých trenek nad Pražským hradem se potom logicky zjevil právě v této chvíli jako biblické Mene tekel. Domnělý „národní zájem“ je v současnosti definován rázným, hlasitým a hysterickým jazykem sebeobrany národního obrození „nesamozřejmého národa“ (Kundera) z dávno mrtvého devatenác14 listopad november
zpravodaj
11 / 2015
spravodaj
tého století. Probíhající domácí spor o českou účast na evropském řešení této krize je navíc z hlediska skutečných zájmů nedokončené české modernizace sebezraňující, protože postrádá, jako už tolikrát v minulosti, hledisko budoucnosti. Snaha pro veřejnost neviditelného ministerstva zahraničí nestačí. Kdo nemluví, není slyšet. Toto je evropská krize nevídané hloubky a daleko sahajících důsledků. Budeme snad u jejího řešení chybět? A proč? Moderní demokratickou českou národní a státní identitu nelze konstruovat a představit si jinak než v rámci mírové evropské integrace. Pokud to uznáváme, pak jsou jenom stěží pochopitelné verbální útoky oficiální Prahy a poučování všech, kdo v konečném součtu nesou největší tíži exodu. Důvěra v Českou republiku jako předvídatelného partnera euroatlantického spojenectví trpí už řadu let těžko pochopitelnou „prezidentskou“ podporou autoritářského režimu v Rusku i jeho spojenců. Nelehké polské rozhodnutí podpořit v klíčovém hlasování o krizi Evropskou unii proti zbytečnému středoevropskému odporu bylo správné a zodpovědné - a mělo by české zahraniční politice znít jako osudové varování. Kdo se postaví po bok za všech okolností nepředvídatelné a sobecké České republiky v případě jejího ohrožení? Příchod mnoha set tisíc převážně mladých a adaptabilních lidí představuje kromě všech rizik pro Evropu i obrovskou šanci. Je vůbec česká politika schopná to pochopit a především vysvětlit to svým voličům, které až doposud vychovávala na dávno přežitých národnických mýtech etnického národního státu? Stačí malý příklad. Německo už dnes s pomocí „importu“ uprchlíků narovnalo demografickou nerovnováhu mezi ekonomicky aktivními skupinami obyvatel a rychle rostoucím procentem penzistů. Je už jen na politickém umu tamních stran, vlád, zemí a měst, aby v příštích mnoha desetiletích dokázaly s co nejmenšími ostatními náklady udržet stávající model sociálního státu. V izolující se České republice se bez příchodu nových mladých pracovních sil ze světa penzijní systém, a s ním i sociální stát, do dvaceti let zhroutí. Nelze říkat, že jsme pro Evropu, ale zároveň odmítat vpouštět oběti války na naše území. Nelze tvrdit, že jde o německý či švédský problém, za který si jiné země mohou samy, a se kterým proto nemáme nic společného, ale ve stejnou chvíli se uraženě domáhat prostředků z evropských fondů, napjatých kvůli exodu k prasknutí. Národní stát je pro krizi takových rozměrů, jemně řečeno, nepraktický. Právě nepřítomnost jiných než národních rozhodovacích mechanismů zabránila Evropě včas rozpoznat varovné symptomy a společnou koordinací zabránit samotnému vzniku uprchlické vlny. Nekoordinovaná a slabá odpověď na otevření libyjské cesty pro uprchlíky z Afriky, stejně jako nedostatečně razantní reakce na neadekvátní spolupráci vstupních zemí schengenského prostoru, zvláště Řecka a Itálie – to všechno jde na vrub sobeckých a alibistických postupů národních vlád. Žádná z nich nechtěla počátkem roku reagovat na varování Vysokého komisariátu OSN pro uprchlíky (UNHCR), že docházejí prostředky na provoz uprchlických táborů v zemích sousedících se Sýrií. Peníze došly a podpora uprchlických rodin se skokově snížila na čtvrtinu. Odchod do Evropy se pro statisíce lidí stal jediným řešením. Česká politická scéna je z takové konfrontace se skutečným světem otřesena. Nacionální socialismus výroků ministra vnitra či prezidenta republiky se nijak neliší od postojů domněle pravicové ODS - a nijak se nedistancuje od zatím jenom po parlamentu bažících extremistech. Rezignace na podstatu sociálně demokratického či konzervativního světonázoru v této krizi opět prokazuje, že česká politika nikdy neměla, a v žádném ohledu nemá, hluboké ideové zakotvení. Snad nikde na světě navíc neexistuje takový rozdíl mezi hlubokou angažovaností a detailní znalostí situace mezi
listopad
15
november
zpravodaj
11 / 2015
spravodaj
pracovníky českých nevládních organizací, starajících se o statisíce Syřanů v regionu a rozpačitostí jednání vlády. Jenom společnost Člověk v tísni zajišťuje v Sýrii dodávky humanitární pomoci pro sto osmdesát tisíc Syřanů. Češi v regionu pracují i ve vedení norských i dánských humanitárních organizací. Je frustrující, když znalosti a vystupování ředitele nevládní Organizace pro pomoc uprchlíkům Martina Rozumka jsou na řádově vyšší úrovni, než cokoliv, co předvádí zástupci vlády. Aktivní česká účast na řešení evropské krize by měla – a od počátku také mohla – přinášet vlastní návrhy a nespoléhat na to, že vyčkáváním a nepřebíráním spoluzodpovědnosti možná získá čas na o něco lepší vyjednávací pozici na úkor jiných. Nikdo nebránil České republice, aby dala počátkem roku 2015 třeba dvaceti tisícům vybraných Syřanů možnost studovat na českých vysokých školách. Sýrie bude po válce potřebovat statisíce odborníků, kteří by pomohli v mírové rekonstrukci země. O co výhodnější by dnes byla mezinárodní pozice České republiky... V evangeliu svatého Matouše poslední soud vrcholí ve chvíli, kdy se nejvyšší soudce obrací „k těm po levici“, lidem nespravedlivým. Vyslovený ortel by v čase evropské uprchlické krize měl pro českou diskuzi sloužit jako osudové varování. „Neboť měl jsem hlad, a nedali jste mi najíst. Měl jsem žízeň a nedali jste mi napít, byl jsem na cestě, neujali jste se mě. Byl jsem nahý, a neoblékli jste mě. Byl jsem nemocen a ve vězení, a nenavštívili jste mě.“ Souzení se bránili: „Pane, kdy jsme tě viděli hladového nebo žíznivého, na cestě nebo nahého, nemocného nebo ve vězení, a neposloužili jsme ti?“ Odpověď? „Cokoli jste neudělali pro jednoho z těchto nejposlednějších, ani pro mne jste neudělali.“ Nejvyšší soudce proto bez váhání zatratil nespravedlivé „do věčného ohně, který je připraven pro ďábla a jeho anděly“ (Mt 31-46). Jan Urban, HlidaciPes.org
Z názorů čtenářů Náboženství míru - Islám Toto téma je již delší dobu předmětem bouřlivé diskuse nejen ve vrcholových politických institucích, zejména Evropské unie nebo etablovaných světových médiích, nýbrž i v našem krajanském Zpravodaji. V něm zejména po vzniku migrantské krize a po zveřejnění nekritického dopisu čtenářky Heleny Wadi z Hamburgu. Reagovali na něj Luděk Frýbort a Václav Máder. Úvodem bych chtěl poznamenat, že s oběma autory na sto procent souhlasím, protože jsem s arabskými zeměmi dlouhou dobu spolupracoval, hlavně v Egyptě, kde jsem jako Projektleiter (Project Manager) měl pro naše projekty vedle Švýcarů i několik místních stavbyvedoucích (Bauleiter), jak muslimských, tak i křesťanských a rovněž mnoho egyptských subdodavatelů, a to nejen pro stavební práce (Civil Works) v letech 1981-1990. Tak jsem poznal podrobně mentalitu těchto spolupracovníků na různých místech, např. Cairo, Alexandria, Damietta, Port Seid aj. O náboženství jsem se speciálně nestaral, v Egyptě byla v osmdesátých letech celkově klidná atmosféra, díky Sadatovi a Mubarakovi, kteří zasahovali přísně proti radikálům. Chápal jsem, že např.
listopad
16
november
zpravodaj
11 / 2015
spravodaj
v koncernu El Amria u Alexandrie se několikrát denně většina osazenstva vytratila, aby si muslimové mohli na chodbách a v sálech rozprostřít své malé koberečky, pomodlit se a poklonit k východu (Mekka), nebo když v pátek na služební cestě z Káhiry (Cairo) do Alexandrie muslimský spolujezdec (Bauleiter) se musel zúčastnit 1,5-hodinové bohoslužby v nejbližší mešitě (my jsme na něj čekali!). Protože jsem měl už od mládí pozitivní poměr k arabským národům (Egypt, Mezopotámie a podobně), začal jsem (možná z „mladické nerozvážnosti“) hned po nástupu na techniku (ČVUTstavařina) studovat v Orientálním ústavu na pražské Malé Straně spisovnou arabštinu (učitelé byli docenti Petráček a Ivan Hrbek). Bohužel jsem absolvoval jen tři semestry (1951-52), takže jsem o 30 let později těchto – většinou zapomenutých – znalostí nemohl použít. Byla to škoda, protože jsem ve své funkci během devíti let byl v Egyptě více než sedmdesátkrát, tj. týden až deset dnů Egypt, pak tři až pět týdnů Švýcarsko a znovu Egypt, dokud všechny naše projekty v osmdesátých letech nebyly dokončeny. Protože mne zaujal současný problém uprchlíků, hlavně arabských, chtěl jsem už minule v článku do Zpravodaje o těchto problémech (migranti versus Evropská unie) zahájit diskuzi. Ale ta se rozpoutala sama, beze mne. Přesto se domnívám, že bychom se mohli vrátit k několika problémům, o kterých se dnes v tisku, rozhlase a televizi málo nebo vůbec nemluví: a/ Dle mého názoru je tzv. „humanitárních běženců“ asi čtvrtina. Media a hlavně TV nám sugerují, že tento poměr je právě opačný. b/ Bylo by třeba si vzít příklad z jiných zemí. Tak např. australský premiér (do 15.9.2015) Tony Abboth vytknul Evropanům „tuze luxusní“ sociální zacházení s migranty. Jeho předchůdce Kevin Rudd (2010-2013) prohlásil bez obalu, když začal enormní nárůst migrantů („Boat people“): „Vy, přistěhovalci, ne my, Australané, se musíte přizpůsobit! Buď to přijměte, nebo odejděte! Jsem již unaven z obav našeho národa, jestli nejsme ohroženi nějakými jednotlivci nebo jejich kulturou. Od teroristického útoku na Bali jsme u většiny Australanů zaznamenali nárůst vlastenectví. Naše kultura se vyvíjela v průběhu dvou staletí bitev za svobodu. Mluvíme převážně anglicky, ne španělsky, libanonsky, arabsky, čínsky, japonsky, rusky nebo jakkoliv jinak. Pokud se tedy chcete stát součástí naší společnosti, naučte se jazyk! Většina Australanů věří v Boha. Není to žádný politický pravicový nátlak, nýbrž prostý fakt, protože právě křesťanští muži a ženy založili tento stát na křesťanských principech. Pokud vás Bůh obtěžuje, navrhuji vám, abyste uvažovali o jiné části světa jako o svém domově, neboť Bůh je součástí naší kultury. Vaši víru můžeme akceptovat a nebudeme se ptát proč. Všechno, co od vás žádáme je, abyste vy akceptovali tu naší a žili s námi v souladu a pokojném spolužití. Tohle je naše země a náš způsob života, dáme vám všechny možnosti k tomu, abyste tohle všechno mohli užívat. Ale když si začnete stěžovat, naříkat, bručet o naši vlajce, našich závazcích, naší křesťanské víře nebo o našem způsobu života, doporučuji vám využít další výhody naší skvělé australské svobody – práva odejít! Pokud jste tu natolik nešťastni, odejděte! Nenutili jsme vás přijet k nám. Vy jste požádali, abyste zde mohli být. Takže akceptujte zemi, která vás přijala, nebo odejděte!“ V podobném duchu jako Rudd se vyjádřila i po něm (2010) nastoupivší premiérka Austrálie Julie Gillard. Jinak řeší uprchlický problém Izrael. Tam přišlo přes 40 000 Eritrejců a 10 000 Somálců. Byli rozděleni postupně do dvou typů internačních táborů (Camp). Většina je v táborech s volným režimem (chodí do práce) a ostatní s vězeňským režimem. Tito budou posláni dle smlouvy
listopad
17
november
zpravodaj
11 / 2015
spravodaj
s Izraelem do Ugandy a Kenye, kde se mezi 30-40 miliony obyvatel snadno ztratí. Česká republika už zřídila několik táborů s přísným režimem a podnětný návrh přišel ze Slovenska, že přijmou několik set migrantů, pokud to budou křesťané. c/ Z důvodu solidarity by se měly také středo- a východoevropské státy podílet na přijetí alespoň části uprchlíků, aby nesmírná zátěž s migranty nezůstala pouze na několika státech (Švédsko, Německo, Holandsko aj.). Členství v EU totiž neznamená jen pohodlný příjem miliard z EU, nýbrž také podíl na méně příjemných záležitostech, jako je kupř. migrantská politika. d/ Evropská unie by měla přispívat značnou měrou na zřizování a provoz internačních táborů, na školní výuku, případně na přípravu budoucího povolání (kvalifikace). A samozřejmě při příchodu do konečného tábora by všichni měli či museli podepsat prohlášení, že sebemenší trestná činnost nebo podezření ze spojení s džihádisty bude pro ně znamenat okamžitý odsun do země odkud přišli. e/ Hlavní však bude, rozhlásit ve výchozích zemích v tisku, rozhlase i v televizi oznámení o rozhodnutí zemí EU, že příchozí budou šest až dvanáct měsíců v internačních táborech a že si nebudou moci vybírat zemi dle své volby. Tato zpráva by měla být rozšířena ve všech výchozích afrických a asijských zemích, aby si příští adepti, hlavně ti ekonomičtí, utvořili aspoň hrubý úsudek, co je očekává. I když tato politika vyvolá hlasitý nesouhlas stran a organizací jako zelení, alternativci či levicoví marxističtí sociální demokraté a jim podobní, tedy těch, kteří nejsou zodpovědni za finance, rozhodně by tím spousta imigrantů, hlavně „ekonomických“ ubyla. Evropané si musí už jednou uvědomit, že za náboženské války, např. mezi sunnity a šiity v dalekých zemích, či za malicherné spory a války mezi etnickými černošskými kmeny nejsou vůbec zodpovědni. G. A. Kraus
Arabské státy a OSN Švýcarská televize ukázala v nedávné hodinové relaci Temps present hrůzy rodin uprchlíků, otců a matek s dětmi, kteří hladoví pěšky hledali cestu do Německa. Všichni mužové, kteří se reportérům představili jménem, byli Arabové. Veškerou pomoc uprchlíkům vzala na sebe nepochopitelně Evropa, přičemž hlavní pomoc měla ležet rodově logicky na bohatých arabských státech. Ty ale uzavřely své hranice, aby nenarušily své rodinné systémy, zřejmě z obavy, aby davy uprchlíků, zůstavší v těchto státech, nenapadlo pokoušet se v budoucnu je měnit „na svůj obraz“. To nemohli dosud evropští politici, jako kvalitní státnici, přijít na myšlenku, že v té věci musí pomoci světová mezinárodní organizace OSN, jejíž jsou členové, kterou podporují finančně a která je schopná to provést? Nemohli přijít na to, že tato organizace to provést musí, když ji o to její členové, tj. evropské státy požádají? OSN je si určitě vědomá, že evropské souručenství států je přece někdo! Je to ten, kdo je mimo jiné jedině schopný finančně a humanitárně podporovat chudší státy ve světě.
listopad
18
november
zpravodaj
11 / 2015
spravodaj
O pomoc OSN ve věci změny postoje arabských států, aby pomohly arabským občanům a otevřely své státní hranice, může požádat OSN kterýkoliv stát, Švýcarsko, Česká nebo Slovenská republika a kterýkoliv jiný stát, aby tím zabránil finančnímu zhroucení evropského souručenství. Čas ale plyne rychle a katastrofa evropského kontinentu se blíží. Politici, proboha, zařiďte to, vždyť tu moc máte! Zabraňte katastrofě Evropy! Karel Václav Hrdina
Z České republiky Národní svatováclavská pouť 2015 Ráda bych se se čtenáři Zpravodaje podělila o ohromný zážitek, a to konání národní svatováclavské pouti ve Staré Boleslavi. Město Brandýs nad Labem-Stará Boleslav již tradičně od roku 2003 při příležitosti svátku sv. Václava otevírá své brány poutníkům z domova i ze zahraničí, kněžím, řádovým sestrám, turistům, kteří si na nejstarší poutní místo v Čechách přicházejí připomenout naše nejvýznamnější národní a státní tradice. První, co stálo za to spatřit, byla bazilika sv. Václava, kde byly v kryptě sv. Kosmy a Damiana relikvie sv.Václava. Ty byly za účasti kněží a poutníků přeneseny na Mariánské náměstí a vystaveny na tribuně. Náměstí bylo úplně plné. Podium bylo nádherně vyzdobené a obří obrazovka umožnila vidět všem bohoslužbu zblízka. Slavnostní poutní Mše svatá začala v deset hodin. Hlavní celebrant byl J.Ex. Mons. František Radkovský, biskup plzeňský, slavnostní kazatel J. Em. Dominik kardinál Duka, OP arcibiskup pražský a primas český. Koncelebrovali J.Ex.Mons. Giuseppe Leanza, apoš- tolský nuncius v ČR, J.Ex.Mons. Svatoslav Shevchuk, vyšší archieparcha kyjevsko-haličský, archieparcha kyjevský, J.Ex. Mons. Tadeusz Kondrusiewicz, arcibiskup z Minsku a Mohylevu a čeští a moravští biskupové. Atmosféru dokreslila Hudba hradní stráže a Policie ČR, chrámový sbor Václav a sbor při kostele sv. Bartolomeje, Kyje, Collegium Hortensis. Největší dojem na mě udělal projev kardinála Duky.
listopad
19
november
zpravodaj
11 / 2015
spravodaj
Jasný a srozumitelný. Vzpomněl doby vlády Otce vlasti Karla IV, jeho synů Václava a Zikmunda. Připomenul tragický osud Mistra Jana Husa. Zmínil Palladium, kde se narodil náš národ, jak říká sv. Cyril v Proglasu. Byl to náš národ, který obohatil v českém překladu Bible ostatní slovanské národy. Z této tradice vyrostl sv.Václav - kníže a vnuk sv. Ludmily, která výchovou svého vnuka obohatila nejen náš národ, ale celou rodinu slovanských národů. Vzpomněl křesťany, naše bratry na Ukrajině, Kopty, Jezidy zavražděné a trpící v muslimských zemích. Vyzdvihl statečnost našich mladých mužů za války, kteří se zbraní v ruce bránili republiku, bojovali v odboji, a pak budovali zničenou zem. Vzkázal mladým mužům, imigrantům, kteří míří do Evropy ze zemí s jiným kulturním a náboženským vyznáním, opustili své děti, ženy, rodiče, ať dělají totéž, ať je v jejich zemích mír a oni se vrátí a budují znovu svoje země. Nakonec zdůraznil nutnost nenechat zaniknout křesťanství a připomenul Světové dny mládeže v Krakově, které se blíží. Po skončení mše, kde všichni zúčastnění dostali požehnání, se část lidí přesunula do chrámu Nanebevzetí Panny Marie. Velice krásný, bohatě zdobený chrám. Po dobu celé slavnosti se konalo mnoho mší, koncertů a pouť. Pro ty, kdo neví, co je Palladium země české: Je to jedno z prvních vyobrazení Panny Marie s dítětem na našem území, od roku 1609 bylo prohlášeno Palladium ochranným obrazem české země a stalo se jedním ze symbolů české státnosti. Je věřícími uctíváno jako obraz zázračné síly a generacemi považováno za duchovní záštitu země. Tento obrázek zdědil sv. Václav po své babičce Ludmile. Podle pověsti jej měl na krku v den vraždy. Ivana Dangová, fotky autorka
Ze Slovenska Ide prezident Kiska proti všetkým? Andrej Kiska sa otočil chrbtom Slovenkám a Slovákom! Je proti väčšine! Proti národu! Takto sa poslanci za Smer pustili do prezidenta pre jeho parlamentný prejav venovaný utečencom. Aká známa a obohraná pesnička v slovenskej politike! Podobným štýlom so svojimi oponentmi zvykol zápasiť Vladimír Mečiar a jeho HZDS: Ste proti Slovákom. Spriahli ste sa s nepriateľmi (Západ, USA). Dokonca sa vtedy hovorilo aj, že Budapešť, Praha – slovenská zrada, keďže však pokrok nezastavíš, sú dnes z našich susedov v utečeneckej otázke spojenci. Až na tento detail však zaráža, že sa aj v roku 2015 dá viesť politický boj rovnako primitívnymi no, žiaľ, účinnými zbraňami. Je totiž scestné vyvolávať dojem, akoby Kiska svojím vystú-
listopad
20
november
zpravodaj
11 / 2015
spravodaj
pením išiel proti domnelej väčšine či proti národu – rozumej proti všetkým. Kto je tá väčšina? Väčšina respondentov prieskumov? Po prvé sa ich výsledky líšia podľa charakteru otázok, ba aj vývoja situácie, veď v Maďarsku nápor utečencov oslabil odpor verejnosti voči nim. Po druhé, tak ako sa na základe prieskumov nemôže sformovať vláda, nedajú sa podľa nich prijímať politické rozhodnutia. V prieskumoch by aj dnes zrejme väčšina podporila trest smrti, no napriek tomu sa neobnoví. Zdá sa, že Smer má problém s diktátom väčšiny, iba keď je preň nevýhodný, keď sa napríklad Slovensko ocitne s výhradami ku kvótam v menšinovom postavení. Doma by zaviedol diktát väčšiny bez míhnutia oka – a jeho predstavitelia nevedia stráviť fakt, že ak už nikto iný, tak aspoň prezident Kiska vyslovil jasný postoj v mene tých, ktorí sa na utečeneckú krízu dívajú inak než Fico, Kaliňák a propagandistické weby. V mene tých, ktorí vnímajú, že problém má popri kvótach ľudské i politické hľadisko – a tým je aspoň nejaká miera zodpovednosti za európsky priestor. Vykrikovanie Smeru tak nezastrie fakt, že prezident obhajuje občanov tejto krajiny, ktorých vôbec nie je tak málo, ako by sa zdalo. To len politické strany (vrátane väčšiny opozičných) sa na nich vykašľali a natlačili sa do preplneného vydýchaného protimigrantského politického priestoru. A obhajuje tiež krajinu ako celok, aby sa navonok nejavila tak beznádejne zaostalá. Márius Kopcsay, SME
Rozhovor Naša lekárka v Holandsku:
Odišla som, aby ma slovenský systém nenakazil – 2.
(dokončenie z minulého čísla) Je šokujúce, koľko toho Slováci dokážu papalášom prehltnúť, tvrdí Magdaléna Harakaľová Aj s manželom ste sa počas vysokej školy stali študentskými osobnosťami roka a získali cenu prezidenta. Hneď po štúdiu ste však zo Slovenska odišli, lebo ste nechceli byť súčasťou tunajšieho systému. Čo sa stalo? Dostali sme síce ponuky z najlepších pracovísk na Slovensku a v Česku, za čo sme boli naozaj vďační, získali sme však pocit, že na Slovensku sa v oblasti zdravotníctva aj výskumu vážne porušujú ľudské práva. Čie práva? Zamestnancov aj pacientov. Vysoká škola bola doslova obdobím šiestich rokov našej frustrácie a neporozumenia. Najskôr sme pritom dlho nechápali, čo nám tak prekáža. Pochopili sme, až keď sme sa prvýkrát dostali na stáž do zahraničia a videli, ako veci fungujú vonku.
listopad
21
november
zpravodaj
11 / 2015
spravodaj
V čom sa u nás porušujú ľudské práva zdravotníkov a pacientov? U lekárov a sestier sa porušujú v oblasti pracovného času, práva na vzdelanie, oddych či prácu s adekvátnou technikou. Nie je normálne, že na niektorých pracoviskách sa dodnes nepracuje na počítačoch, ale na písacích strojoch, dokonca že stále neexistujú centrálne prepojené databázy. Všetci v nemocniciach navyše robia v takom strašnom strese, až sa nemožno čudovať, že slovenskí pacienti nedostávajú liečbu ako v západných krajinách. Štatistiky úmrtnosti to len potvrdzujú. Rozumiem, ale ako sa porušuje trebárs právo lekárov na vzdelanie? Funguje nielen kongresová turistika. Viete si predstaviť, že by si slovenský lekár mohol v rámci pracovného času nájsť aspoň jeden deň týždenne na štúdium zahraničnej literatúry a najnovších poznatkov vo svojom odbore? Nemá šancu, lebo ordinuje v ambulancii, potom má nočnú službu v nemocnici, aby šiel zase ráno operovať. Miesto oddychu má množstvo nadčasov, funguje ako stroj. Že sa tým porušuje zákon? Koho to trápi? Na medicíne som mala spolužiakov, ktorí tvorili páry. Viete, kedy sa stretávali? Akurát tak v nemocnici pri výmene služieb. Kedy si majú založiť rodinu a žiť ako normálni ľudia? Kde je čas na ich koníčky? Lebo stále sa tu bavíme o základných ľudských právach. Ak tomu dobre rozumiem, porušovanie práv lekárov automaticky generuje porušovanie práv pacientov. Presne tak. Nemajú pacienti náhodou právo na to, aby ich ošetroval a operoval vyspatý, spokojný a oddýchnutý lekár, ktorý mal dosť času rozšíriť si svoje vzdelanie o najnovšie poznatky? Nie, slovenskému pacientovi musí stačiť nevyspatý, nervózny, vyčerpaný, podhodnotený a najnovšími odbornými štúdiami nezaťažený personál. Dokázali by ste tak pracovať celé roky a usmievať sa na každého pacienta? Pritom stačí jediná odborná chyba pod vplyvom týchto podmienok a lekár príde o miesto aj povesť. Ešte sa potom niekto čuduje, že šikovní utekajú von? Ak niekto tvrdí, že pacienti na Slovensku dostávajú liečbu porovnateľnú so Západom, tára? Slovensko nepatrí medzi krajiny tretieho sveta, takže istý štandard poskytuje, je však mnoho chorôb, kde pacienti majú k dispozícii len základnú liečbu, a tak v dĺžke prežívania s danou chorobou nemôžu konkurovať pacientom na Západe. Rovnaký štandard určite nedostávajú. Často nemajú k dispozícii najlepšie lieky, dokonca neraz nie sú správne chránení pred bolesťou či nežiaducimi účinkami liečby. Od známych aj rodinných príslušníkov zase viem, že občas chýbajú aj banálne veci – rúška, obväzy, dokonca pred niektorými zákrokmi, kde je to potrebné, sa nepodáva lokálna anestézia. Celé je to korunované nevhodným správaním sa frustrovaného personálu k pacientom. V Holandsku sa lekári vždy správajú slušne? Keď som prišla do Holandska, bola som prekvapená, na akej profesionálnej úrovni vystupujú už medici. Sama tam dnes prednášam na lekárskej fakulte a viem, koľko informácií dostávajú tamojší študenti, a koľko som ich dostávala ja v Košiciach. Pevnou súčasťou výučby v Holandsku totiž je, ako majú vystupovať, správať sa k pacientom, čo sa pýtať, ako oznámiť ťažkú správu, správu o smrti, o prognóze, ako nebyť príliš optimistický, ako situáciu nezľahčovať, nepreháňať a podobne. Lekár totiž musí byť trochu diplomat, psychológ aj právnik zároveň. Na Slovensku sa to neučí?
listopad
22
november
zpravodaj
11 / 2015
spravodaj
V čase môjho štúdia sa to nedialo. Medici boli po škole tvrdo hodení do reality, čo pre nich bolo drsné. Nik ich necvičil, aby sa za každých okolností vedeli správať profesionálne. Koniec koncov, práve preto je adekvátna komunikácia lekára s pacientom na Slovensku len výnimkou. Zažila som síce aj takých, ale bolo ich málo. Na druhej strane, frustrovaný lekár sa, logicky, ani nemôže správať ako profesionál. Ste vedkyňa. Doplácajú dnes slovenskí pacienti na nedostatočné financovanie výskumu? Samozrejme, veď je bežné, že ľudia s identickými diagnózami dostávajú v rôznych nemocniciach rôzne lieky. V Holandsku to funguje inak – vypíšu sa veľké granty a urobia štúdie, do ktorých sa zapojí všetkých osem univerzitných centier s lekárskymi fakultami plus dobre organizovaná sieť všeobecných lekárov. Zo štúdií najlepších odborníkov vyplynie, ktorý liek či postup je najlepší na konkrétnu diagnózu, a odvtedy ho používajú všetci. Podobné granty by u nás zrejme boli ďalším zdrojom kradnutia a korupcie. Príkladov je dosť. Lebo korupcia na Slovensku je všadeprítomná. Stačí, že chcete prejsť autom cez STK, trochu vám klepe výfuk na aute, a už vás čaká natrčená ruka, prípadne úplatok sám ponúknete, aby ste mali pokoj. Viem tiež, ako sú slovenskí taxikári naštvaní, keď si od nich pýtam banálne potvrdenie za platbu. Osobne mám pocit, že korupcia je na Slovensku už taká zažratá, že veľká časť populácie sa jej ani nechce zbaviť, keďže jej prítomnosť im vyhovuje. Je pravda, že zo Slovenska ste odišli hneď po škole aj preto, aby ste sa tým systémom nestihli nakaziť? Áno. Odišla som, lebo som sa bála, že ma slovenský systém stiahne a skončím ako lekárka, ktorá sa raz dostane do situácie, že si úplatky zdôvodní drahou hypotékou alebo tým, že chce, aby jej deti študovali. Začne sa to čokoládami a končí peniazmi. Vieme predsa, ako to funguje a ako sa celý proces v čase vyvíja. Je to s korupciou medzi slovenskými lekármi také zlé? Je, veľa sa o tom rozprávalo už medzi medikmi. Bolo dokonca známe, ktorí lekári za jednu operáciu berú aj 500 či 1 000 eur. Samozrejme, dôkazy nik nemal, toho šepkania o úplatkoch však bolo tak veľa, až sme sa s manželom vážne báli, že pred tú dilemu raz budeme postavení aj my. To znie, akoby mala tá profesia úplatky vžité. Nie. Medici tesne po škole zväčša ešte žijú v tom, že chcú zmeniť svet, že budú iní ako staršia generácia, nechýba im entuziazmus a odvaha. Problém je, že časom sú v práci vplyvom okolia nútení podvoliť sa, jednoducho ich ten systém pohltí a oni zistia, že je to ľahšia cesta, prípadne nechcú ísť proti ostatným, aby nepôsobili ako čudáci. Najhoršie je, že dnes, šesť rokov po škole, vôbec nemám pocit, že sa to na Slovensku mení k lepšiemu. Naopak, situácia v zdravotníctve a vede sa len zhoršuje. Viete, čo sme si počas školy medzi sebou hovorili? Nie. Že ak chceme niečo dosiahnuť, treba ihneď po promóciách vycestovať za hranice. Kto totiž neodíde hneď a ostane si robiť atestáciu na Slovensku, zväčša sa už na odchod neodhodlá. Nepoznám jediného môjho či manželovho spolužiaka, ktorý by najskôr ostal pracovať doma a potom šiel robiť do zahraničia. Založili si totiž rodiny, narodili sa im deti, vzali si hypotéky, a to všetko už boli prekážky, ktoré im to rozhodnutie komplikovali.
listopad
23
november
zpravodaj
11 / 2015
spravodaj
Miroslav Tedla, slovenský lekár v Anglicku, spomínal, že tam všeobecní lekári s pacientmi bežne hovoria len cez telefón a liečbu odporučia, prípadne recept vypíšu aj bez toho, aby ich videli. Nie je tam priveľké riziko, že situáciu podcenia? V Holandsku je to podobné. Povedzme, že je sobota večer a ja mám vysokú horúčku. Najskôr vytočím číslo zverejnené na internete a zdvihne mi asistentka na nočnej službe v nemocnici. Opíšem jej problém a je na nej, aby posúdila, či je môj stav urgentný a musím ísť k lekárovi, alebo stačí konzultácia cez telefón. Je na to kvalitne školená. Každý všeobecný lekár má telefónnu linku, kde vás automat vyzve, že ak je to urgentné, stlačte jednotku, a prepojí vás priamo na lekára. Ak to nie je urgentné, ale máte zdravotný problém, máte stlačiť dvojku, ak potrebujete iba recept, tak trojku, a ak sa len potrebujete niečo spýtať a počká to, kým bude mať asistentka čas po vybavení tých predchádzajúcich, tak štvorku. Náš syn raz v noci odrazu začal plakať. Báli sme sa, že sa mu niečo môže stať, a tak sme rýchlo volali na pohotovosť. Cez telefón sme dostali odporúčania, ktoré zabrali, a nakoniec sme sa tam zbytočne neprehnali. Mali sme prísť, len ak by nefungovali. Nakoniec spal celú noc, zrejme to bola len nočná mora. Čo ak by šlo o niečo vážnejšie s podobnými prejavmi? Áno, Slováci majú tendenciu premýšľať tak, že čo ak by sa niečo naozaj stalo? Lenže systém je nastavený tak, že služba na telefóne po detailnej konzultácii s pacientom či jeho rodinou naozaj dokáže relevantne posúdiť, čo je nebezpečné. Určite by neriskovala. Výsledkom je šetrenie množstva peňazí v systéme, ktoré potom môžu ísť na skutočne vážne prípady v ohrození života. Môže sa to niekomu nepáčiť, môže to označovať za hazard, ale tak to tu funguje a ľudia sú spokojní. Holandský lekár naozaj necíti potrebu hnať do čakárne a ordinácie pacientov s bežnou chrípkou. Chrípka u väčšiny ľudí rizikom nie je, ale ako môže niekto cez telefón posúdiť trebárs opuch členka a rozhodnúť, že lekár to nemusí vidieť? V takých prípadoch je bežné, že do ambulancie e-mailom pošlete fotky členka a lekár vám dá vedieť, ako si pomôcť, alebo odkáže, že treba prísť. Čo je zlé na tom, že v telefóne opíšete príznaky, lekár vám poradí konkrétnu masť a povie, že ak opuch do istého času neprejde, máte prísť osobne? Keď trebárs niekto v Holandsku kašle, ani mu nenapadne utekať k lekárovi skôr ako po týždni. Ľahne si a za pár dní sa v pohode vylieči. Naozaj som nikdy nepočula o tom, že by sa niekomu stala tragédia v dôsledku toho, že všeobecný lekár nesprávne vyhodnotil situáciu. Žiadne hazardovanie so zdravím sa tu nedeje. Tento systém by si však veľa priaznivcov na Slovensku zrejme nenašiel. Tiež si myslím, že ľudia by ho už neprijali, lebo sú zvyknutí, že k lekárovi môžu ísť okamžite so všetkým vrátane drobností, ktoré by mohli vyriešiť sami alebo cez telefón. Problém je, že to potom stojí veľké peniaze, ktoré chýbajú na potrebné veci. Povedzme, že máte ekzém a potrebujete krém s kortikoidmi, ktorý dlhodobo užívate a práve ste ho minuli. V Holandsku iba zavoláte asistentke, prípadne správu nahráte na odkazovač, a lekár už automaticky pošle informáciu do vašej lekárne, aby vám ho vydali, prípadne využijete bezplatnú službu na doručenie krému domov. Máte pre takú drobnosť stráviť pol dňa v čakárni a obmedzovať lekára, ktorý sa venuje vážnejším stavom? Je módou predpisovať tam antibiotiká? Naopak, lekár sa vám doslova ospravedlňuje, ak ich musí predpísať. Antibiotiká sa tu dávajú, len ak už naozaj nie je iná možnosť, lebo sa vie, že vážne narúšajú rovnováhu v organizme. Na Slo-
listopad
24
november
zpravodaj
11 / 2015
spravodaj
vensku sa však bežne dávajú aj deťom, neraz v situáciách, keď je to zbytočné. V Holandsku mám okolo seba aj 40-ročných kolegov, ktorí v živote žiadne antibiotiká nebrali. Keď som to zistila, bola som v šoku. Ako strašne sa teda musí na Slovensku plytvať liekmi, len preto, lebo pacient bez nich má pocit, že ho riadne neliečia? Keďže ste odišli hneď po škole, necítite dlh voči krajine, ktorá vám poskytla vzdelanie? Naopak, ten záväzok si veľmi dobre uvedomujem. S manželom sme však prišli na to, že ak chceme pomáhať Slovákom, zo Slovenska sa to nedá, lebo miesto skutočného výskumu by sme sedeli v ambulancii, vypisovali nezmysly a zháňali peniaze, aby sme vôbec mohli fungovať. Čas, ktorý by sme venovali papierovaniu, v Holandsku využijeme oveľa lepšie. Benefity z toho má nielen Holandsko, ale aj Slovensko, keďže kolegom a cez nich aj pacientom poskytujeme maximálne množstvo odborných informácií. Okrem toho, na Slovensku je dosť kvalitných lekárov, pacienti naším odchodom neutrpeli. Ak na niečo zdravotníctvo dopláca, tak na krádeže a šialené toky peňazí v ňom. Napríklad? Stačí čítať blogy Ľudmily Kolesárovej z Dobrého anjela či mnohých iných. Zistíte, že ešte aj onkologický pacient musí na magnetickú rezonanciu neraz čakať mesiac. To je čas, pri ktorom sa mu môže znížiť šanca na prežitie až o 90 percent. V Holandsku sa pritom toto vyšetrenie používa aj preventívne, trebárs pri drobných vrodených chybách srdca, aby sa odhalili prípadné skryté ochorenia. Priznám sa, že niekedy až zúrim, keď vidím, ako by všetko mohlo fungovať aj doma. Večer si však cez internet prečítam správy o Slovensku a jeho kauzách, a som v šoku, ako ľudia pri moci pokojne a bez hanby škodia bežným ľuďom. Holandské zdravotníctvo nemá kauzy? So žiadnym rozkrádaním som sa nestretla. Keby sa v Holandsku prišlo na to, že niekto si ulieva verejné peniaze, prípadne sa akokoľvek snaží niekomu uškodiť, okamžite končí a má vážne problémy. Veď tu padali ľudia už len za to, že lekár chytil študentku za plece, alebo mal rasistický komentár. Ľudia v Holandsku sú jednoducho inak nastavení, preto je také šokujúce z diaľky sledovať, koľko Slováci dokážu papalášom prehltnúť. Kedy im vlastne dôjde trpezlivosť s tým, ako sa k nim tí hore správajú a ako ich okrádajú? Čo ste cítili pri sledovaní kauzy piešťanského CT či sledovaní nielen Pašku a jeho okolia? Mohla by som si pokojne povedať, že som obyvateľkou EÚ a Slovensko ma už nezaujíma. Snažím sa však pomáhať kolegom z domova, ako sa dá, a z tohto relatívne pokojného a čestného života ma neustále vytrhávajú práve podobné kauzy. Neraz som sa pristihla, ako aj o druhej ráno žasnem nad článkami a diskusiami na tému zdravotníctvo. Keď zlodeji kradnú verejné peniaze, de facto urážajú moju mamu, sestru, kohokoľvek blízkeho. A ja sa vážne nedokážem pozerať na to, ako mocní ubližujú slabým. V zahraničí by tí ľudia sedeli, lebo – a nie je to žiadna fráza – všetky rozkrádačky ľudí reálne stoja životy aj zdravie. To už nie je o politických rečiach, či ísť ľavicovou alebo pravicovou cestou, ale o arogancii vlády, parlamentu a im blízkych. V normálnej krajine sa také zlo predsa nemôže diať systémovo. Kritizujete, že na Slovensku sa nerobí skríning pri vrodených chybách srdca. V čom je problém?
listopad
25
november
zpravodaj
11 / 2015
spravodaj
V tom, že sa nepoužívajú najnovšie a najlepšie metódy. Neviem o tom, že by na Slovensku taký program fungoval. Počuli ste niekde, že by každé bábätko, ktorému už v prenatálnom veku ultrazvukom zistili šelest alebo akúkoľvek vrodenú chybu srdca, išlo na magnetickú rezonanciu? Veď toto vyšetrenie sa na Slovensku neposkytuje ani akútnejším pacientom, iní zase musia dlho čakať, lebo prístrojov nie je dosť. Logicky, keď za cenu troch sú kompetentní schopní kúpiť iba jeden. Počuli ste tiež, že by takému dieťaťu automaticky vzali krv vrátane krvi jeho rodičov a súrodencov, analyzovali sa DNA a RNA, že sa vzali bunky z jeho kože, ktoré sa môžu použiť na produkciu iných typov buniek? Že by sa u neho nebodaj sekvenoval celý genóm? Je to síce drahá, ale najlepšia technika, a v Holandsku sa bežne používa. Čomu konkrétne sa v práci venujete? Ako kardiovaskulárna genetička sledujem vznik mutácií v DNA pacientov. Takmer každá chronická choroba totiž vzniká na genetickom základe. Mutácia môže zodpovedať za celú chorobu, inokedy ovplyvní len jej časť. Ukazuje sa, že vyšetrenie kompletného genómu sa raz stane súčasťou vnútorného lekárstva, čím bude možné predísť mnohým úmrtiam. Snažím sa preto vyvíjať testy, ktoré by u pacientov s genetickou mutáciou, spôsobujúcou kardiovaskulárne ochorenia, dokázali zachytiť práve situáciu, keď sa to u nich zo stavu zdravia začína preklápať do zlyhávania srdca. Chcem ich tak ochrániť pred predčasnou smrťou spôsobenou zlyhaním srdca. Len si spomeňte, koľko športovcov nečakane zomrelo priamo na ihrisku. Pri presnom poznaní mutácie v DNA dokážete každému individuálne nastaviť aj liečbu? Áno, a práve to je na našej profesii krásne. O genetických mutáciách je trebárs aj onkológia. Tam sa dá urobiť biopsia z nádoru a metastáz, sekvenovať DNA a RNA, zistiť, aké mutácie sa v tých génoch nachádzajú, a teda aj indikovať liečba. Aj preto je novým trendom v onkológii liečiť každého pacienta ako samostatnú jednotku. Ukazuje sa totiž, že jednému môže pomôcť iná farmakologická látka ako druhému s rovnakou diagnózou. Prvé výsledky sú dobré a naznačujú zvýšené prežívanie pacientov s rakovinou, na definitívne potvrdenie však treba ešte veľa peňazí, odborníkov a času. Ako to teda v ideálnom prípade bude vyzerať na onkológiách budúcnosti? Venujem sa kardiovaskulárnej genetike, nie onkologickej, ale môj subjektívny názor, ktorý som si vytvorila od spolupracujúcich kolegov je, že keď v budúcnosti príde pacient s rakovinou, okamžite sa mu spraví rozbor DNA a molekulárni genetici jeho onkológovi odporučia správny liek šitý práve na tohto konkrétneho pacienta. Čiže dvaja pacienti rovnakého pohlavia, veku a telesnej konštitúcie s identickým typom nádoru napríklad pri rakovine hrubého čreva môžu po vyšetrení mutácie DNA dostať dva rôzne druhy chemoterapie? Áno, a vôbec nemusí ísť o chemoterapiu, ale aj o nejaký iný liek. Dnes sa postupuje podľa všeobecných „guidelines“ na danú diagnózu, v budúcnosti sa zrejme pri každom pacientovi bude postupovať individuálne. Primárny či sekundárny nádor u jedného človeka totiž môže mať iné genetické zloženie ako rovnaký typ nádoru u druhého človeka. Ako vás za prácu hodnotia? Keďže som platená z verejných financií, nie je to tajné. Všetci kolegovia na rovnakej pozícii máme tabuľkový plat, ktorý je zverejnený na internete. Keď som tu začínala ako doktorandka, mala
listopad
26
november
zpravodaj
11 / 2015
spravodaj
som asi 1 490 eur, dnes mám niečo cez 2 000 eur v čistom. Lekári v nemocniciach majú okolo štyri- až šesťtisíc eur v hrubom, profesor aj desaťtisíc eur. Podstatné je však iné – v práci mi všetci od kolegov až po šéfov dávajú najavo, aká som pre nich dôležitá, ako radi vidia moje nápady, pričom mi vo všetkom dávajú voľnú ruku. Znie to čudne, ale nik tu nikomu nezávidí, neexistuje tu nezdravé súťaženie, každý cíti podporu ostatných. Prostredie je mimoriadne stimulujúce. Vidím, ako dokáže stúpnuť produktivita mojej práce, ak sa na mňa školiteľ čo len usmeje a povzbudí ma. Neviem, či niekto robil prieskum, ako sa do roboty tešia slovenskí lekári, ale ja sa mimoriadne teším na každý deň v práci. Na Slovensko ste však nezanevreli, našim lekárom pomáhate. Pracujem s nimi pomerne intenzívne v Košiciach aj v Bratislave. Našli sa tam totiž veľmi šikovní ľudia, ktorí pracujú so zlyhaniami a transplantáciami srdca. Napísali sme spolu žiadosti o niekoľko grantov, niektorí už dostali peniaze. Ak niekto prišiel do Utrechtu na pracovnú cestu, radi sme poskytli aj nocľah u nás doma. Robím to, lebo viem, aké skvelé bolo, keď som počas školy mala možnosť využiť stáže, semináre a konferencie v zahraničí. Mladí lekári či ich školitelia na Slovensku sú mimoriadne inteligentní a často potrebujú iba postrčiť. Prečo by som im trochu nepomohla tam, kde to dokážem? Konkrétne? Je mi až trápne, keď si predstavím, koľko slovenských univerzít nemá prístup k plným verziám najlepších vedeckých článkov, kým v Holandsku ho majú automaticky. Ak teda niekto zo Slovenska prejaví záujem, všemožne mu pomáham, aby sa k nim dostal. Neviem si totiž predstaviť, že by sa naši lekári aspoň takto nedostávali k najlepším diagnostickým postupom. Rozbeh tej spolupráce však trval dlhšie, lebo hoci je na Slovensku mnoho entuziastov, zdržuje ich písanie na strojoch, nahadzovanie údajov do neprepojených databáz, absencia štandardizovaných prijímacích, prepúšťacích správ a diagnostických postupov. Pre byrokraciu majú len málo času na hnací motor zdravotníctva, teda vedu a výskum. Bola by som veľmi rada, ak by sa podarilo im to aspoň trochu uľahčiť. Karol Sudor, Denník N
Ze Švýcarska Švýcarsko se chce zapojit do unijního přerozdělení běženců Švýcarsko podporuje plán Evropské komise na solidární přerozdělení běženců mezi členy Evropské unie a samo se chce jako nečlenský stát do redistribuce uprchlíků zapojit. Podle agentury DPA to prohlásila švýcarská prezidentka Simonetta Sommarugaová. Alpská konfederace prozatím přijme až 1500 žadatelů o azyl, kteří pocházejí z prvního návrhu Evropské komise na rozdělení 40 000 lidí, napsala agentura Reuters. „Mechanismus přerozdělování je i v našem zájmu. Je třeba pomyslet na to, kdyby ve Švýcarsku začal náhle narůstat počet žadatelů o azyl," řekla Sommarugaová.
listopad
27
november
zpravodaj
11 / 2015
spravodaj
Země dosud nebyla výrazně současnou uprchlickou krizí postižena, přesto ale vedle Německa a Švédska patří ke státům, které přijímají nejvíce běženců. Od začátku roku v zemi žádost o azyl podalo okolo 20.000 lidí. Sommarugaová dále řekla, že švýcarské úřady neočekávají změnu v migračních trasách, která by běžence přivedla do Švýcarska. Dodala ale, že policie je připravena v případě nouze zvýšit četnost namátkových hraničních kontrol. "Zatím ale není nutné, abychom za současné situace zavedli systematické hraniční kontroly," řekla prezidentka. Švýcarsko sice není členem EU, ale podobně jako nečlenské státy Norsko či Island je součástí schengenského prostoru bez vnitřních hraničních kontrol. Švýcarsko rovněž oznámilo, že navýší o 70 milionů švýcarských franků (zhruba 1,7 miliardy korun) svou pomoc zemím, které sousedí se Sýrií a které se starají o obrovské počty běženců. Od roku 2011 již Bern za tento humanitární program utratil 198 milionů franků (4,9 miliardy korun). ČTK
Ze světa Čeká nás hybridní třetí světová válka Sýrie, Libanon a Irák přestaly jako samostatné státy v dnešních hranicích fakticky existovat. Zbývá z nich už jenom území nikoho, jen prázdný prostor mezi Tureckem, Iránem a Saudskou Arábií. Překreslení mapy Blízkého východu se v tomto okamžiku zdá být už nevyhnutelné. Státní hranice byly regionu vnucené po porážce osmanské říše v první světové válce velmocenským handrkováním Západu. Mechanismus dědičných monarchií, víceméně úspěšný v evropských podmínkách, měl stabilizovat roztříštěnou mozaiku kmenových a náboženských vztahů bez historie a potřeby státnosti. Bez koloniální nadvlády se ve většině regionu k moci nejprve dostaly vojenské režimy a umělé státy se pomalu začaly rozpadat. Libanon, Irák i Sýrie putují po stejné cestě k sebezničení. V nové situaci nahradí staré státní hranice, pokud budeme mít štěstí, dohoda mezi třemi regionálními mocnostmi - anebo nekonečné lokální násilnosti se stále pravděpodobnější možností vypuknutí rozsáhlého konfliktu mezi šíity a sunnity. Pokud k němu dojde, v každém případě to bude znamenat masové vyhánění, další miliony uprchlíků, přesídlování obyvatelstva - a genocidu. Vojenská porážka nebo alespoň zásadní oslabení nejednotné protiasadovské opozice v Sýrii, pro které se rozhodly Rusko a Irán, neobnoví jednotný syrský stát, stejně jako oslabení a následné rozbití struktur takzvaného Islámského státu. To podstatné se odehraje až potom. Turecko a Irán se v každém případě zbaví západního vlivu v regionu, který vždy považovaly za svoji mocenskou
listopad
28
november
zpravodaj
11 / 2015
spravodaj
sféru – a použijí k tomu služby putinovského Ruska, které ve své protizápadní zášti na Blízkém východě skončí jako žoldnéř v cizích službách. Z ruské strany jde o mimořádně riskantní, ale promyšlenou hru, jejíž cíl i smysl je jen součástí primárního strategického cíle Ruska – oslabení a rozkladu Evropské unie. Ruská intervence a rozdmýchávání blízkovýchodní krize jsou načasovány přesně do „okna bezmoci“, jak srbský válečný zločinec a prezident Slobodan Miloševič nazýval už v devadesátých letech období, kdy je americká zahraniční politika s ohledem na prezidentské volby pravidelně paralyzována obdobím nerozhodnosti. Rok před volbami a rok po nich se žádný americký prezident neodváží k žádnému razantnímu kroku ve světové politice, natož k nasazení ozbrojených sil USA v zahraničí. Rusko i jeho dočasní spojenci sázejí na to, že pro příští nejméně dva roky nebudou Spojené státy schopné hrát na Blízkém východě významnější roli. Evropa není v regionu vnímána jako žádná síla - a minimálně na stejné období bude navíc paralyzována dopady takzvané uprchlické krize. Pro změnu statu quo na Blízkém východě se lepší příležitost nemusí objevit dalších několik desetiletí. Expanzivnost Ruska vychází z paranoidní nedůvěry v demokracii a touhy obnovit imperiální moc za každou cenu. Americký psycholog Robert J.Lifton popsal již před více než deseti lety psychickou poruchu, která se může rozvinout u některých vůdců států s jadernými zbraněmi, kterou přiléhavě nazval „syndrom supervelmoci“. Vede k paranoidnímu vnímání skutečnosti, polarizaci postojů, pocitu osobní nadřazenosti, vůdce se postupně ztotožňuje se státem a nakonec u něj převládne přesvědčení o nevyhnutelnosti konečného střetu mezi imaginárními silami dobra a zla. Podvědomou snahou stárnoucího muže (bez dosahu vlivu institucionální, veřejné či rodinné reflexe a kontroly) je potom při pocitu vlastní jedinečnosti, neomylnosti a všemocnosti podvědomá snaha konflikty urychlovat a vyhrocovat – i za cenu sebezničení. Cílem Putina, který osobně do puntíku naplňuje popis této destruktivní diagnózy, ovšem není zničit Evropu, ale demontovat Evropskou unii - se všemi jejími pro ruské hegemonické plány nebezpečnými pokusy institucionalizovat úspěšnou nadnárodní politickou i hospodářskou spolupráci. Imperialistické Rusko potřebuje uchovat Evropu znovu rozdrobených národních států jako dodavatele technologií a hlavního odběratele ruských surovin. Nejde tedy o to Evropu vojensky dobýt. Strategie hybridní agrese spoléhá také na to, že pokud by se podařilo nenapadnutelnými „demokratickými“ procesy demontovat koncept a instituce evropské integrace, Spojené státy se bez důvěryhodných evropských spojenců stáhnou do izolace. Rusko k tomuto cíli v minulosti opakovaně testovalo, jak využít energetickou závislost Evropy na dodávkách ruské ropy a, především, ruského zemního plynu. Do stejné kategorie testování patří i dlouhodobé sledování reakce EU na diktaturu v Bělorusku, ruskou agresi proti Gruzii, provokace vojenského letectva poblíž hranic členských států EU, anebo okupaci části Ukrajiny. Rusko navíc už také léta připravuje půdu pro oslabování evropské integrace financováním protievropských a extrémních nacionalistických seskupení v celé Evropě. Stejně tak podporuje přes síť „výzkumných“ a společenskovědných institucí, či konferencí, anebo prostřednictvím firem se státní účastí, stovky jednotlivců i skupin v celé Evropě – od komunistických, nacionalistických a protievropských stran a straniček po jednotlivé politické loutky typu Václava Klause či Miloše Zemana.
listopad
29
november
zpravodaj
11 / 2015
spravodaj
Teprve syrská občanská válka však otevřela možnost v krátkém čase vyhrotit vztahy mezi evropskými státy s pomocí vyvolávání paniky a nejistoty z masívních uprchlických vln, a s konečnou platností tak destabilizovat celek Evropské unie. Současný bezprecedentní pohyb stovek tisíc uprchlíků, směřující do Evropy z několika konfliktních zón najednou, přitom může představovat jenom předehru věcí mnohem horších. Skutečné krize se však přibližují velmi rychle. Platnost třístranné dohody mezi Afganistánem, Pákistánem a Iránem, která s pomocí UNHCR po dlouhá léta afgánského konfliktu zajišťovala bezpečné přežití téměř tří milionů afgánských uprchlíků v sousedních zemích, skončí během několika měsíců. Naděje, že všichni z nich budou souhlasit s repatriací zpět do země bez míru se rovná nule. Kam půjdou? Oslabení moci tureckého prezidenta Erdogana ho po volbách může vyprovokovat k obsazení severní části Sýrie a vytvoření „nárazníkového pásma“, o kterém se mluví už několik měsíců. Prý se tak vytvoří „bezpečná zóna“, kam by se teoreticky mohli přemístit nejméně dva miliony uprchlíků z táborů v Turecku a Jordánsku. Kurdové, kteří v minulých měsících vybojovali velkou část tohoto území od Islámského státu, tomu nevěří, a pro jistotu sami „z bezpečnostních důvodů“ už teď vyhánějí arabské obyvatelstvo. Pokud Turecko obsadí ono „nárazníkové pásmo“, budou v rámci trvalého řešení naopak vyhnáni Kurdové. O neochotě Turecka a Řecka bránit v minulých měsících převaděčským mafiím v přesunech stovek tisíc uprchlíků do Evropy by se daly napsat špionážní thrillery. Nemoudré vyhrocování palestinsko-izraelských vztahů, vyprovokované narůstajícím vlivem Hizballáhu a Iránu v Libanonu a Sýrii může snadno rozpoutat válečný konflikt a masové vyhánění Palestinců do západního Iráku, kde Jordánsko v tichosti uvažuje o zřízení své vlastní „nárazníkové zóny“. Stojíme před možností podstatně závažnější uprchlické krize, směřující do Evropy, jejíž velká část přestává věřit sama sobě i evropské integraci. Česká republika je v tomto okamžiku slepá, hluchá, nespolupracující - a stále zbytečnější. Je to stát, který ještě nepochopil, že osamocen nemá šanci. Doba naivního dětství a výmluv z doby po roce 1989 skončila. Simon McDonald, tajemník britského ministra zahraničí, prohlásil nedávno v listu Independent, že lidská práva už nejsou na jeho ministerstvu tak důležitá, jako v minulosti. Britská vláda manévruje v otázce referenda o vystoupení z Evropské unie. Francouzští představitelé navrhují odebrat České republice právo čerpat unijní fondy, pokud se odmítne zapojit do evropského řešení uprchlické krize. Německý i polský postoj k českému odmítání solidarity se dá popsat pouze jako drsné rozčarování z pražské nemohoucnosti. Pokud se čeští politici včas nerozhlédnou, bude se v příštích krizích logicky jednat o nás bez nás. A až uprchlická krize v Evropě udeří naplno, na kontinentě posílí populisté všech barev a oslabí demokratické instituce a svobody, obsadí ruská armáda další kus Ukrajiny. Na území Evropské unie nebude muset vjet jediný tank. Jan Urban, hlidacipes.org
listopad
30
november
zpravodaj
11 / 2015
spravodaj
Čtení na volnou chvíli Tělo a duše Podle individuální psychologie Adolfa Adlera (rakouský lékař a psycholog 1870-1937, žák o 14 let staršího Sigmunda Freuda) není lidské bytí žádná abstrakce, nýbrž je ve skutečnosti výsledkem sociálních pozic a vztahů individua. Individuum je přitom nejen produktem, ale i producentem existující situace. Potvrzení najdeme na příkladu osudů tří spřízněných generací jedné vídeňské rodiny. V první generaci se oženil a brzy rozvedl otec. Po druhém sňatku byl ženou opuštěn a donucen opět k rozvodu. Určitou vinu mohly nést neurovnané válečné poměry rozhárané městské společnosti, ale vědělo se, že manželství stálo od počátku na velmi špatných základech. V druhé generaci zažila jeho dcera napjaté manželství. Když ovdověla, byla novým partnerem často klamaná a připadala si permanentně opuštěná, nejistá a málo zabezpečená. Ve třetí generaci se oženil vnuk (poměrně mladý) se starší ženou. Manželství nevydrželo dlouho. Zůstalo bezdětné. Z touhy po dítěti uzavřel vnuk druhé manželství. Rozpadlo se brzy po narození dítěte. Měli otec a vnuk jako producenti vztahů něco společného? Samozřejmě. Nejde o genetiku. Vybrali si podobné ženy. Takové, které nehledaly sociální, ale osobní a soukromé pozice. Souvisely s materiálním zabezpečením. Samy ho získat nemohly a nebyly schopny. Volily schůdnou cestu pomocí prostředníka. Cestu, kterých je bezpočet. Položme si otázku, jak se v těchto životních situacích vedlo duším opuštěných mužů? Jistě nedobře. Dcera na tom byla jen "o fous" lépe. U všech měly přetrhané manželské vztahy vliv na tělesné zdraví. Každý si po letech měl na co stěžovat. Od přetíženého srdce (otec) přes ucpané plíce (dcera) až k alergiím kůže (vnuk). Lékaři to neměli s léčením lehké. Duši však jako viníka nehledali. V medicíně se pohledem na psychické reakce lidí v nemocném (i zdravém) stavu ve spojení s procesy v těle zabývá psychosomatika. Léčením pak psychosomatická medicína. Jde o velmi starou disciplínu, založenou Hippokratem z řeckého ostrova Kos kolem roku 400 před Kristem. Slovo je logicky řeckého původu. Psyché znamená duši, soma tělo. Psychosomatika je dnes stále chápána jako problematika omezeného počtu chorob. Přesto vznikají na univerzitách ve světě houfně samostatné lékařské fakulty psychosomatiky. Učí studenty o vlivu duševních zážitků na tělo (emoční konflikty v somatické sféře) a jak čelit bezradnosti/beznaději v životě za situací snížené mentální schopnosti. Dále to, jak se mají tito postižení vyrovnávat s pocity ohrožení i neuspokojení ve společnosti a jak mají řešit jejich utrpěnou ztrátu souvislosti minulosti s budoucností. Nakonec pak to, že oživování předcházejících selhání škodí organizmu. Na těchto fakultách nikdo nepochybuje o existenci vztahů mezi vyšší nervovou činností a somatickými funkcemi. Kolik lékařů však při diagnózách jde tak daleko? Duše jim jaksi zmizela z myslí jako stará teta zamčená někde v komoře. Medicína se specializovala a zapomněla, že každý tělesný orgán zapadá do celkového lidského bytí. Zrovna v českých zemích by to mělo být samozřejmé. Známá tělovýchovná organizace Sokol vycházela z definice "ve zdravém těle zdravý duch". Nebere-li diagnóza zřetel na (jedinečné) spojení a ovlivňování těla duší, reaguje toto přinejmenším jako kůň na přehnaně napjaté otěže.
listopad
31
november
zpravodaj
11 / 2015
spravodaj
Ve staré japonské kultuře má všechno nové, co se třpytí, malou cenu. Považuje se za vulgární. Předmět právě nabytý nebyl ještě "posvěcen a zušlechtěn" použitím. Naproti tomu zažloutlý hrníček, ze kterého byl mnohokrát vypit čaj, je předmětem zasluhujícím pozornost. Je nabit minulým životem, všemi našimi dřívějšími náladami a pocity. Má naši důvěru, protože se často osvědčil. Nemůže to tak být s novými vztahy? Což zde zavést takový etický systém? Dlouhé manželství zanechává během své existence podobné stopy jako šálek na čaj, který časem zežloutl. Má trhliny, stíny a naražená místa. Abychom hrníček nevyhodili, musíme být tolerantní, trpěliví a věrní. Trpělivost nás chrání od spěchu, věrnost od vyměňování. Neměnit znamená mít kořeny. Díky kořenům je možný růst. Lidé bez kořenů, kteří se narcisticky milují, nejsou ve skutečnosti schopní lásky k bližnímu, sami sebe vystát. Jsou nespokojeni se vším. Neuznávají, že jejich nespokojenost pramení z vlastní bezcitnosti a pasivity. Štěpán Húsek
Desatero Milan Cimburek Proč? Inu umělci v pokročilém věku se uchylují k Bibli. Pochopitelně ti křesťanští, římskokatoličtí. Tak i já jsem v minulých letech začal s biblickými motivy. Namaloval jsem ukřižovaného Ježíška, jeho matku Marii-Bolestnou, jeho milenku Máří Magdalenu a ukřižoval pár žen. V hořícím keři, ve kterém Mojžíš spatřil Boha, já viděl v plamenech ladná ženská těla. Z koupených nůdlválů v IKEE z březového dřeva, jsem vysekal Hořící sloup a Lotovu ženu, která se proměnila v solný sloup. Právě jsem se pustil do Mojžíšových desek, desatera přikázání. Dvě buková dřevíčka s obtiskem mé ruky a deseti prsty mají znázorňovat Desatero, prakticky ve všech řečech. Aby ruce nebyly fádní, tak jedna je avers a druhá revers. Do hodně tvrdého dřeva jsem sekal opatrně, abych neuštípl kus nehtu a nemusel dělat znovu manikúru. Dřevěné špóny se válely jako zrníčka po stole na balkoně. Svojí sochařinu provozuji pouze v létě. Před očima, lépe řečeno před brýlemi se mi něco mihlo. Navštívil mne bělásek a málem mi sedl na nos. Poděkoval jsem mu za návštěvu a zahnal ho. Kupodivu, ve své bývalé domovině jsem v loukách vídával posazené na bodláčích i Otakárka fenyklového a Babočku paví oko. Návštěvy vos to u mne nemají tak dobré, již kde jaká o život přišla. Dost často, obzvláště při voňavém pokrmu, mne rády navštěvují mouchy. Takové ty barevnější do zelena. Nejsou tak chytré jako vosy. Již jsem několikrát zabil dvě mouchy jednou ranou. Říká se jim taky mouchy kuchyňské, které „dělají“ na obrazech. Mistrně to slovy vykreslil Jarda Hašek, když nechal hospodského Palivce prohlásit památnou větu, za kterou se chodilo bručet do kriminálu. Lehké zastínění slunce znamenalo další návštěvu. Byla to sýkorka, která si drze sedla na parapetu balkonu. Ta mne překvapila, protože ty jsou vidět většinou s příchodem zimy. „No, to je
listopad
32
november
zpravodaj
11 / 2015
spravodaj
od tebe hezký se za mnou podívat, pracujícího, když jsou všichni u vody.“ V mžiku byla mezi dřevěnými třískami na stole. „Ach ty trubko, to není k žrádlu.“ Nedalo jí to a nálety ještě několikrát opakovala. Spustila se taky pod stůl. Než jsem se sehnul klofala mi do palce u nohy. „To taky není k zobání, i když ti to „voní“!“ Potěšilo mne příjemné představení toho divadýlka mezi tvorbou. Sýkorka mne navštívila ještě několikrát. Žena jí nasekala vlašský oříšek nadrobno. Když vše sezobala a přistála na prázdný stůl, rozčilovala se hlasitým pípáním. Dokonce klofala do porcelánových ptáčků, posazených mezi balkonovou květenou, v domnění, že ji o pochoutku připravili. Skoro tragickou zábavu jsem zažil den před tím. Četl jsem si v kuchyni historický román o Janu Husovi Der Feuervogel von Konstanz od Tani Douglas. Klepnutí jsem přičítal troubě, kde se pekla sekaná. Žena přišla pečení zkontrolovat a skleněnými dveřmi na balkon se lekla vrabčáka sedícího na podlaze. Ani se nehnul, sem tam otevřel zobáček a mrkl okem. Mysleli jsme, že k nám přiletěl umřít. Podstrčila mu misku s vodou, které si nevšímal. Teprve pak mi došlo, že to klepnutí byl náraz ptáčka do skla dveří. Takových úrazů ptáků jsem již viděl několik a vždy pro ně končily tragicky. Po delší chvíli jsem se šel na ptáčka podívat já. Ten se z toho otřesu zbráborával, okem zamrkal, hlavičkou zakroutil a frrr… a byl pryč. Zajásal jsem, že tentokráte dělat hrobníka nemusím. Fór Pavel Kantorek Poznámka: K článku se vztahuje i barevný obrázek na titulní stránce Zpravodaje
Věda Stopa, kterou lidstvo sleduje již déle jak dvě století Miloš Dokulil Asi bychom si měli připomínat znovu a znovu, že na počátku těch inventarizovaných pohledů na oblohu byla privilegovaným stanovištěm k pohledu na vše kolem „naše“ Země. A že zřejmě díky tomu bylo vidět jen sedm objektů, které byly charakterizovány jako „oběžnice“. Pro „pořádek“ si zopakujme, že výčet začínal Merkurem a končil Saturnem; přičemž bylo takto připočteno ještě objektů dvé: Slunce a Měsíc. Čili, snad především na počest bohů (a aby byl nějaký „takypořádek“ v uspořádání a vrstvení počtu dnů) měl následně týden svých dnů taky sedm! (Ještě že již před těmi několika tisícovkami let, když třeba vznikaly ty první kamenné observatoře, nebyla již k dispozici žádná sonda Nové obzory, protože to by pracovní týden musel mít hnedle těch dnů aspoň deset; a další by mohly takhle přibývat, že by v měsíci byly neděle k „nedělání“ jenom nanejvýš tři! To by byla perspektiva, že? A jako vždycky: jak pro koho!) Takže se hodí připomenout si, že ještě ke konci tzv. osvícenského století byla objevena planeta Uran (roku 1781). S jídlem roste chuť. Ještě na závěr onoho století vznikla astronomická „nebeská policie“. Od září 1800. Astronomové se domluvili a na předpokládaném úseku oblohy si rozdělili sféry pozorování. Byl pozorován jakýsi zvláštní – a snad i jako kometa se projevující – objekt již 1/1/1801. Později dostal jméno „Ceres“. Taky to byl první kandidát na termín „planeta“. (Dodnes je evidován mj. jako malé těleso sluneční soustavy s katalogovým číslem „1“. William Herschel navrhl již r. 1802 nazývat takové objekty na obloze „asteroidy“. Ještě nemohl tušit, že 33 listopad november
zpravodaj
11 / 2015
spravodaj
takových objektů začne časem přibývat.) Asi ještě hned dodejme, co dvě století moc nebolelo. Že „planeta“ Ceres měla průměr disku necelých tisíc km (přesně 975 km). Vždyť také patří k pásu rozmanitých objektů, včetně hvězdného prachu, který je mezi Marsem a Jupiterem. Čili poměrně blízko, aby neušel pozornosti, byť svou velikostí nutně neoslňuje. (Zatímco aktuální dobrodružství kolem nesrovnatelně většího „trpaslíka“ Pluta se týkají tzv. Kuyperova pásu, který je až za drahou Neptuna.) Musí přihořívat rychle. Místa není nazbyt. (Ani času, že?) Století sem, století tam. Takže jsme již v 21. století. Hned 31/10/2003 došlo k objevu nebeského tělesa, které patřilo rovněž do zrovna zmíněného Kuyperova pásu. Protože bylo pro pozorovací podmínky příliš daleko, nebylo možné ani přijatelně stanovit jeho dráhu. Ta pak byla upřesněna hned počátkem ledna roku 2005. Již tehdy bylo toto těleso považováno za větší než Pluto. Zatím stále tomuto tělesu říkali „Xena“ (podle inspirace z jednoho televizního seriálu). Teprve 29/7 2005 byl ohlášen objev „Eris“ (pův. „Xena“). Pochopitelně způsobil následnou bouři pro případnou další klasifikaci planet. Eris (jméno po starořecké bohyni!) měla být opravdu větší než Pluto. Další podobně „robustní“ objekty mohly následovat. A již tehdy (pořád ještě roku 2005) jsme disponovali devíti planetami naší sluneční soustavy. (Ještě že disponujeme mj. též tím historicky osvědčeným „kozinovským“ terminářem!) Zhruba rok nato – a jako na to očekávané „zavolání“ – se mělo konat valné shromáždění Mezinárodní astronomické unie (IAU). V Praze. S ohledem zřejmě na možná překvapení kolem očekávaných zpráv o výskytu četných dalších planet se tento orgán rozhodl k nové definici planety. (Stalo se 24/8/2006; a v Praze.) A málem jako na běžícím pásu: bylo rovněž schváleno pro tu původně Xenu to její nové jméno (tedy „Eris“; 13/9/2006). Pluto vypadl ze seznamu planet. Najednou těch planet bylo jenom osm. (Jako kdyby bylo možné spolehnout se v něčem na nějaká konečná hlediska. Ani v astronomii pro základní počty o „základní sestavě“ naší vlastní Sluneční rodiny už to neplatí!) Přitom k Plutu se vypravila sonda Nové obzory tři čtvrtě roku předtím! Ještě jako k planetě. (Navíc kdekdo tehdy vyrostl s neochvějným poznatkem, že naše soustava má 9 planet.) Když se potom ta sonda přiřítila rychlostí skoro 50 000 km/hod na vzdálenost pouhých 12 430 km od Pluta, bylo možné ty základní údaje o velikostech obou „trpasličích planetek“ přešetřit. Pluto (2370 ± 10 km) má sice stále „o fous“ větší disk než Eris (2326 ± 12 km), ale Eris má o 27 % více masy. Jenže ty údaje přišly „s křížkem po funusu“, že? (Další prioritní údaje se objevila tady na Zemi do konce srpna 2015, a opět další data budou zasílána v komprimované podobě až do listopadu 2016.) — K té bouři v klasifikaci planet ještě jedna poznámka: Zatím evidujeme osm transneptunických těles. Dvě třetiny z nich mají průměr disku na úrovni jen poloviny toho Plutova nebo mírně nad touto hranicí. Asi stojí za závažnou zmínku, co se ví kolem Pluta už teď. Jako kdyby prezentovaná zjištění uváděla pospolu, co by se bývalo očekávalo alternativně zvlášť. Takže tu máme na povrchu Pluta jak hory (třeba s převýšením 3 000 m), tak širé pláně ledu a ledovců ze zmrzlého dusíku; a za tělesem, jako za kometou, je navíc ohon z ionizovaného plynu (dusíku). Přitom každou hodinu takto opouští atmosféru Pluta celých 500 tun dusíku. O významu projektu Nové obzory svědčí výrazně i to, jaké kvality budou snímky pořízené touto sondou z té bezprostřední blízkosti. Budou mít rozlišovací schopnost 1 km (na orbitě kolem Země by pro kamery s obdobnou kvalitou záběrů muselo být zrcadlo o průměru 3 km!). Mnohé otázky budou společné i pro Plutův měsíček Charon. Také vykazuje zbrázdění po asteroidech a má i hladký povrch. Takže muselo i tam být geologicky aktivní podloží déle, než by
listopad
34
november
zpravodaj
11 / 2015
spravodaj
odpovídalo výchozím předpokladům. Bude třeba více vědět též o tom, jak na sebe ledy různého chemického složení působí při extrémně nízkých teplotách (kolem -230° C). Zatím je třeba vděčně zhodnotit především jedinečný výkon rakety (která byla tak dlouho „zazimována“, a tak precizně splnila ta náročná očekávání). Možná ještě dojde na další akce v souvislosti s ní (už, či ještě roku 2018 či 2019?). Bude záležet jak na energetických možnostech sondy, tak na financích, které USA k tomu účelu ještě poskytnou. Zatím nejsou ve výhledu žádné další mise za hranice oběžné dráhy Jupitera. (Především: co je blíž, stojí nesrovnatelně méně rizik a nákladů.) Připomeňme si, že první sondy SSSR a USA do kosmu byly vyslány „teprve“ roku 1959. A zrovna teď má lidstvo ještě v chodu úspěšně probíhající program s raketou Rosetta a její sondou Philae, která již nedávno přistála na kometě, která se blíží ke Slunci… Jde teď především o těžké otázky k interpretaci toho, co se asi přesně (také s Plutem) v průběhu časů událo. Obtížnější otázkou vždy je ovšem také vysvětlit, proč asi se tak stalo (a zda by se takto rovněž něco nevysvětlilo kolem otázek týkajících se naší vlastní Země). Ještě že nás stále ta „zvídavost“ neopouští? (Že se takto aspoň nenudíme?)
Ze spolkové činnosti Podzimní cvičební neděle Župy Švýcarské V neděli 18. října zněla v horní i dolní tělocvičně školy ve Windisch jadrná čeština. Necelá padesátka sokolů a přátel sokola se sešla na podzimní cvičební neděli. Dospělí si přivstali a od půl desáté si protahovali svaly a šlachy, promázli klouby.
listopad
35
november
zpravodaj
11 / 2015
spravodaj
Děti využily jedinečné možnosti být ve velké tělocvičně s množstvím různého nářadí a pod vedením Jany Bachmann dokázaly, že se nebojí výšek ani přechodu se zavázanýma očima po vysokých lavičkách. Na společném nástupu předal náš starosta Petr Chour bratrovi Jiřímu Jordanovi nejvyšší, zlatou sokolskou medaili na zásluhy. Posilněni párky s bramborovým salátem a domácími koláči, pohoštěním připraveným sestrami jednoty Baden, jsme si spolu s dětmi zazpívali a zahráli „Když jsem já sloužil to první léto“. Přiložené fotografie dokreslují čirou radost a nadšení dětí z pohybu. Je dokázáno, že tanec komplexně rozvíjí nejen naši tělesnou ale také mentální a duševní strán ku. Proto bratr Antonín Vlček nedělní odpoledne obohatil nácvikem řadového tance. Na jaře budeme pokračovat v letité tradici cvičebních nedělí. Neváhejte a přijďte si s námi zacvičit, přiveďte děti, vnuky, pravnoučata. Foto na předchozí stránce: Členové Sokola, jeho příznivci, přátelé a děti. Na této stránce: Malá Jael ze Sokola Solothurn v „akci“. Slečna s dudlíkem je věrná cvičenka Odetka Hájková.
Lida Čarnecká Sokol Luzern Snímky: Robert Čarnecký
*** listopad
36
november
zpravodaj
11 / 2015
spravodaj
Z tvorby krajanů Automat Svět Na podzim je země kulatá, nevinná a čekající. Ptáci jsou znavení, mravenci zalezlí, hranostajové v polospánku. V hospodě beze jména hromada škvarků pro všechny. Co dřív bylo, zprůsvitnělo, zalomilo rukama a zhaslo. Ticho kolem proroka Mohameda, kolem reprodukcí Botticelliho, kolem ní. Kolem té, co držela moji ruku ve své, v lokále, plném kouře a polámanejch židlí. Uvidíme se zase ? Žadonila. Do roka a do dne, v krajině všední milosti. Všehochuť bez hranic, čas bez zábradlí, květy bez vůně. Na nitkách pavouci s křížem, pod kříži pavučiny, uprostřed pavučin Automat Svět.
Záběhlická sokolovna Stojí tam odjakživa, pár kroků od hřbitova našeho jinošství i dětství. Sudba! Cvičili jsme, cvičili, svaly ducha sílili. Ze hřbitova k tomu hudba. Vladimír Vlasatý
listopad
37
november
zpravodaj
11 / 2015
spravodaj
Vrah Hraješ si zbytečně pod černobílým závojem. Díváš se netečně, nůž v chlebu zakrojen, krvácí z ruky. Nechápu, jsi ozbrojen, nenávist máš skutečně, jsi sám se svým snem, život s tím, co není. Necítíš se báječně? Zničil jsi už dosti žen, věřily pravdě pod závojem. Studené zdi za mřížemi, patří tomu, kdo zabil, jsou domovem
Sny Sny se jen zdají a měsíc se každou noc krájí postýlka letí v nebi sen za hvězdami šel by pokaždé se vesele zasměješ kam jen pohlédneš hvězd jako maku jen si tam leť, ptáku měsíc je všechny počítá aby byla každá umytá postýlka letí a snů je jak smetí květy na peřince jsou malé uličnice chlapci se sny zdají jeho květy tají potom zase kvetou do cesty se sobě pletou ráno se vzbudí a jen smutní sny už nejsou kam se schovaly kde jsou Jana Marie Jarolímková (Moje první báseň napsaná ve 13-ti letech pro školní soutěž)
listopad
38
november
zpravodaj
11 / 2015
spravodaj
Cestování Vzpomínka na někdejší neobvyklé zážitky V zajímavém městě Hualien na východním pobřeží Tchaj-wanu jsem si všiml vládou stanoveného hodnocení domů lásky na jakostní třídy. Vedle obchodu s ovocem jsem fotografoval nevěstinec s dvoujazyčnou firmou PROSTITUTE ROOM - 2. CLASS takto anglický nápis. Ano, od první třídy po čtvrtou, od perel po šmejd. Též jsem fotografoval v neděli v osm hodin ráno, a místo na pobožnost se mnozí, již nikoliv nejmladší, zájemci trousili právě do těchto dveří. Obdrželi jsme pozvání na operační poradu od instituce nazvané Úřad pro znovunabytí vlasti. Za přesnost překladu neručím, za surrealismus takových ambicí však ano. Jeho představitelé například na svých vizitkách měli svou původní předkomunistickou adresu, spolu s telefonním, už předlouhou dobu neexistujícím spojením. Avšak to byl správný vlivný Úřad, který se nám postaral o unikátní zážitek - možnost seznámit se souostrovím Quemoy. Tam se v říjnu 1949 vylodilo 20 000 Maových bojovníků, kteří však byli Čankajškovými obhájci buď zabiti, nebo aspoň rozprášeni. Quemoy tvoří dvanáct ostrůvků a vzdálenost těchto dvou nepřátel byla pouhé dva kilometry. Můj tchán pochyboval, že nás tam na ostrov pustí. Jeho bombardování započalo už v roce 1954. Počínaje srpnem 1958 si tam Mao v průběhu 44 dnů z kanonů příslušným směrem vystřelil půlmilionkrát. Když v roce 1960 na Tchaj-wan přijel ve své funkci amerického prezidenta končící Dwight Eisenhower, artilerie rozezleného kulatého předsedy v jednom dni bouchla 85965krát. Od té doby se ale protivníci dopracovali k normalizaci čínského typu: jednak po sobě metali vesměs (byť ne výlučně) propagační materiály, třaskaviny převážně ideologické, a jednak došlo k dodržované dělbě práce - komunisté střílejí v liché dny, antikomunisté v sudé. Civilistům, zejména cizincům, přístup na místa s takovým počínáním bývá povolen jen zřídkakdy. Konečně je nám telefonováno, že doopravdy poletíme - zítra ráno v sedm hodin sraz na vojenském letišti. Zítra bude středa druhého srpna, sudý den, to je dobře, bombardujeme my. Nalezli jsme do letadla na házení parašutistů. Vyfasovali jsme plovací vesty, pak něco, co byl asi padák, a byla nám poskytnuta instruktáž, jak to všechno navléci. Byl jsem jediný, kdo nepochopil. K ochraně vzácného nákladu nás doprovázelo pět tryskových stihaček. Poněvadž byly o mnoho rychlejší než my, vždy se jen mihly, zmizely do ztracena a pak se zas vrátily. Asi za hodinu jsme dorazili nad Tchaj-wanem vlastněné souostroví. Číňané mu říkají Pcheng- chu a na našich mapách čteme Pescadores, což jsou ony ostrovy rybářské, jichž je 64. Tamější suchá půda rodí jen burské oříšky a ustavičný vítr ohnul všechny stromy jedním směrem. Z výšky několika kilometrů jsme se snesli sto metrů nad mořskou hladinu a tam jsme zůstali, aby si nás nevšimly Maovy radary. Naše ochranné doprovodné stihačky zamávaly křídly na rozloučenou a pelášily domů. Samotní a bezbranní jsme porušili výsostný vzdušný rudý prostor.
listopad
39
november
zpravodaj
11 / 2015
spravodaj
Nezjistil jsem, zda to byla navigační nutnost, politická provokace, zájem o internacionální incident či obyčejná frajeřina. Každopádně jsme letěli nad pevninou a jiná než komunistická tam nebyla. Strachem jsem si tehdy propotil padáček. Pilot se motal mezi kopci zpět k vodě, až jsme pak přistáli na hlavním ostrově, dvacet krát patnáct kilometrů. První, co vidíme, byly dlouhé zákopy plné tanků pod kamufláží. Prý je na této výspě sedm nejlepších divizí, pětina veškeré nacionalistické armády. Na každé křižovatce stál vojenský policista, aby řídil téměř neexistující dopravu - po Taipei to dost nereálný kontrast. Perfektní silnice tehdy americké kvality vedly mnoha směry, též do podzemí s kilometry koridorů a komplikovaných tunelů. V norách byl dostatek munice a všemožných zásob na mnoho měsíců úspěšné obrany. Ve velmi tvrdé skále si vytesali obrovité auditorium. Měla to být nemocnice v případě potřeby, momentálně sloužila kultuře. V rybníce se čvachtali svalnatí opálení chlapíci. Přátelsky na nás mávali. Průvodce prozradil, že to jsou frog men - žabí muži, špioni, sabotéři. Vnikají do Číny a působí různé neplechy. Priscilla pak s jedním mluvila - právě se vrátil z Amoye, kde pobyl dva týdny, chodil do biografu a různě se veselil. Kulangsu, rodný ostrov Priscilly, je jen kousíček od Amoye. Stáli jsme mezi bunkry a dráty rozděleného světa. Nad hlavou nám láteřil amplion, chrlil nacionalistické citáty, jež prý dorazí přes vodu. Muzeum psychologické války se mi líbilo velice. Jak již poznamenáno, kanony většinou vystřelovaly munici s ideologickou třaskavinou - traktáty, plakáty, plamenné výzvy. Smrtelná dělostřelba to tedy nebyla, jenže i šrapnel s ideologií byl ze železa, měří to metr, váží aspoň metrák, a jistě by takový zásah byl cítit. Nezřídka udělal díru ve střeše a zabil dobytče. Propaganda se dodávala nejen střelbou. Nacionalisté vypouštěli balony a k tištěnému slovu přidávali účinný agitační materiál, totiž jídlo a šatstvo. Nebylo toho málo - dvacet velkých a pět tisíc menších balíků za noc. Komunistické potrestání rovněž nebylo malé: za neodevzdání žvýkačky úředním orgánům hrozil trest smrti. Však tohle zrovna byla doba, kdy v Maově říši řádila velká proletářská kulturní revoluce. Mao vysílal loďky velikosti dětských hraček, a plachty, jež je měly pohánět přes úžinu, krášlily pokrokové citáty. Nacionalisté na takovou diverzi reagovali vlastní flotilou se Sunjatsenovými moudrostmi. Mao posílá plastové nafukovací kachničky s citáty v útrobách. Čankajšek činí totéž. Obě strany jsou z čínského těsta. Mhouřil jsem oči, kde že se asi v úžině tato ideologicky nekompatibilní drůbež potkává a co si asi povídají.
listopad
40
november
zpravodaj
11 / 2015
spravodaj
„Kam směřuješ, kachno?“ „Prosazuji vítězné vědecké principy marxismu-leninismu, jsem avantgardou realizující nezvratný zákon světového revolučního vývoje. A co ty, kachno?“ „Jsem nositelkou demokracie, svobody, zachraňuji svět od tyranie.“ Na břehu třeba sedí starý komunard, veterán někdejšího Dlouhého pochodu a všech válek, celý život dal straně, teď si hřeje revmatické údy a zrovna se k němu na vlnkách přikolébává nacionalistická kačenka. Vrásčitý soudruh ji uchopí, přečte si její citáty, načež odhodí své celoživotní přesvědčení, zakalení, zatratí smysl svého strastiplného života. Velící generál uspořádal hostinu dost nečínskou, totiž nepříliš formální. Lidské vztahy tam patrně ovlivnila blízkost této podivné fronty. A tam na místech hodně explozivních se hodně a bodře pilo, jako bychom byli pohromadě s bodrými rudoarmějci. Neustálé přípitky podle slovanského zvyku, dna obraceti s každým douškem, ďábelská osmdesátiprocentní pálenka Kinmen Wine nám devastovala útroby. Na rozloučenou jsme každý od generála dostali nijak tuctové dary. Do padáku jsem se ráno nedovedl navléct střízlivý - natož teď. Nevím, co se dělo, zda na nás čekali ochranní tryskáči či Maovi dělostřelci. Probudil jsem se s tupou hlavou až po přistání v Taipei. Ota Ulč
Zdraví Uzeniny způsobují rakovinu, řekli oficiálně lékaři. Dva plátky slaniny denně zvednou riziko o pětinu Párky, slanina, šunka a další typy zpracovaného masa se na základě nejnovější studie dostaly na seznam prokázaných karcinogenů. Uvedla to Světová zdravotnická organizace a varovala, že přispívají ke vzniku rakoviny tlustého střeva. Uzeniny spolu s červeným masem obecně zařadila do stejné skupiny prokázaných karcinogenů, jako jsou například plutonium, azbest či tabák. Konzumace zpracovaného červeného masa zvyšuje riziko rakovinového onemocnění, varuje Světová zdravotnická organizace (WHO). Mezinárodní agentura pro výzkum rakoviny (IARC), která je součástí WHO, totiž došla k závěru, že tyto masné výrobky mohou způsobovat rakovinu trávicího traktu. Uzeniny se tak - spolu s červeným masem obecně - ocitly na seznamu prokázaných karcinogenů ve stejné skupině, kde figuruje například plutonium, azbest anebo třeba tabák.
listopad
41
november
zpravodaj
11 / 2015
spravodaj
Na základě nové studie WHO odhaluje nebezpečí, které se skrývá už v padesáti snědených gramech uzenin denně. Riziko rakoviny tlustého střeva se při pravidelné konzumaci množství, které odpovídá zhruba dvěma plátkům slaniny, zvyšuje o celých 18 procent. "Riziko, že jedinec onemocní kolorektálním karcinomem kvůli konzumaci zpracovaného masa, je nadále nízké, ale toto riziko se s množstvím zkonzumovaného masa zvyšuje," upozornil zástupce IARC Kurt Straif. Zpracované maso je takové, které bylo upraveno, aby se změnila jeho chuť nebo zvýšila životnost. Tyto úpravy zahrnují uzení, přidávání solí nebo konzervačních látek. Červené maso, tedy hovězí, jehněčí a vepřové, podle odborníků z WHO rovněž může způsobovat rakovinu, kvůli neexistenci prokazatelných důkazů ale zatím figuruje na seznamu "lehčích" karcinogenů. Červené maso má ale přitom také nezanedbatelnou výživovou hodnotu a je hlavním zdrojem železa, zinku a vitaminu B12. Nová zpráva WHO však poskytuje lepší pohled na vyvážené výživové poradentství. ČTK Ilustrační foto: Thinkstock
Podvod lékařského výzkumu odhalen New England Journal of Medicine: „Již není možné věřit klinickému výzkumu.“ Vydavatel Lancet: „Polovina veškeré vědecké literatury může být prostě nepravda.“ Blíží se pro oficiální medicínu okamžik pádu Berlínské zdi? Je možné, že slova údajných vědců, kteří otevřeně podpírají systém, mohou vydláždit cestu pro silné zhroucení víry v medicínskoprůmyslový komplex. Dr. Marcia Angell, lékařka a první žena, která působila jako šéfredaktorka New England Journal of Medicine (NEJM), nejstaršího nepřetržitě vydávaného medicínského časopisu ve Spojených státech, řekla: „Již prostě není možné věřit většině klinického výzkumu, který je uveřejňován, nebo se spoléhat na úsudek důvěryhodných lékařů či autoritativních medicínských směrnic. Nemám z tohoto závěru, kterého jsem dosáhla pomalu a zdráhavě během dvaceti let mé kariéry redaktorky New England Journal of Medicine, velkou radost.“ Dr. Richard Charles Horton, současný šéfredaktor Lancet, považovaného za jeden z nejrespektovanějších recenzovaných medicínských časopisů na světě, napsal: „Proti vědě stojí jasná
listopad
42
november
zpravodaj
11 / 2015
spravodaj
fakta – většina vědecké literatury, možná polovina, může být prostě nepravda. Je plná studií s malou velikostí vzorků, nepatrnými účinky, neplatných výzkumných analýz a flagrantních konfliktů zájmů, spolu s posedlostí řídit se módními trendy pochybného významu, věda se prostě přeměnila v temnotu.“ Dr. John P. A. Ioannidis, profesor Stanfordovy univerzity, v široce čtené studii „Proč je většina uveřejněných výzkumných zjištění podvodná“ uvedl: „Rostou obavy, že většina nálezů současného publikovaného výzkumu je podvodná.“ Dr. David Lewis, z postgraduální fakulty univerzity v Georgii, poznamenal, že „Fiona Godlee“, šéfredaktorka BMJ (dříve British Medical Journal), dosvědčila před parlamentem, že recenzovaná vědecká literatura se stala marketingovou odnoží farmaceutického průmyslu.“ Je to tak zlé, že 29. července poslanec William J. „Bill“ Posey (R-Fl.) vyzval ke kongresovému vyšetřování, ve světle důkazů o tom, že přední vědec Střediska pro kontrolu a prevenci nemocí (CDC) připustil, že CDC zničilo dokumenty poukazující na souvislosti mezi nechvalně známou vakcínou proti spalničkám, příušnicím a zarděnkám (MMR) a autismem u malých černošských dětí. Poseyho výzva k vyšetřování však narazila na hluché uši. Ale když medicínsko-průmyslový komplex kývne na kongres, poslanci a senátoři poslušně vyhoví. Zákon o léčbách 21. století je příhodným příkladem, kdy prošel sněmovnou v jasném poměru 344:77. Oficiální média, jako Atlantic, velebila Zákon o léčbách na základě toho, že poskytuje „velké peníze“ výzkumu, který běžný „trh“ ignoruje, jako „prosazování terapií jako biomarkery pro zlepšení personalizace lékové léčby, cílené na jedince, a nikoliv jen široce na nemoci”. Záležitost personalizace léčiv vyvolává otázku ohledně stoupenců soukromí, jako těch, kteří namítají proti náhodnému odběru krve při DUI (řízení pod vlivem) na kontrolních stanovištích a otevřeně zpochybňují to, co vláda s naší DNA dělá. Je paranoidní předpokládat, že ve špatných rukách může být šířena cílená „nemoc“ stejně snadno, jako slibovaná specifická léčba? Dokonce i bývalý komisař Úřadu pro potraviny a léky (FDA) David Aaron Kessler, který působil za prezidenta George Walkera Bushe a Williama Jeffersona „Billa“ Clintona, byl proti Zákonu o léčbách, protože se bál, že může zjednodušit požadavky při schvalování léků. Keller je nejznámější mezi stoupenci alternativního zdraví tím, že prosazuje militaristické nájezdy na alternativní lékaře, jako nájezd 6. května 1992 na lékařskou praxi dr. Jonathana Wrighta. Ačkoliv stoupenci alternativního zdraví nejsou přáteli paternalistického státu, zdánlivě k „trhu přátelský“ jazyk Zákona o léčbách obsahující zmírnění regulací neznamená skutečnou svobodu, ale státní financování soukromých farmaceutických zájmů a zvláštní výjimky. Je jasné, že lidé budou stále jezdit do Mexika nebo jiných zemí na tak zvané „alternativní léčby“, nedostupné v USA, zatímco velké farmaceutické firmy budou mít neziskové léčby placeny daňovými poplatníky a budou dostávat výjimky omezující zodpovědnost.
listopad
43
november
zpravodaj
11 / 2015
spravodaj
Zákon o léčbách poskytuje 9 miliard dolarů subjektu, ve kterém se vedoucí pracovníci a vládní představitelé, zaměstnávaní později u soukromých firem, nebudou spoléhat na „případově kontrolované klinické zkoušky, ale na nový schvalovací proces u léčiv a vakcín, který bude začleňovat neoficiální důkazy od pacientů, rodičů, podpůrných organizací, sponzorů výzkumu a nejmenovaných „dalších“,“ napsal dr. David Lewis nedávno v rámci sžíravého útoku na zákon. V kontroverzní oblasti vakcín je to obzvláště pobuřující. Průzkum mezi 1,756 americkými rodiči ukázal, že 82% z nich věří, že očkování je prospěšné pro veřejné zdraví, ale pouze 32% důvěřuje „vzdělávacím“ informacím o vakcínách CDC. Lewis uvedl: „Aby se posílilo dodržování vakcinační politiky CDC, financuje Bílý dům na víře postavené organizace, aby se propagovalo očkování. Bývalá ministryně pro zdraví a lidské služby Kathleen Sebelius poznamenala, že náboženské skupiny hrají důležitou roli v udržování komunity zdravou. Je ostudné, že korporátní vliv narušil důvěru veřejnosti do té míry, že jsou náboženské organizace placeny, aby se zaručovaly za politiku CDC.“ Když šéfredaktoři oficiálních medicínských časopisů nadávají na zkorumpovanou „vědu“ velkých farmaceutických firem, může to být známkou toho, že lékařská diktatura je ve svém posledním tažení. Na druhou stranu to může znamenat, že korporatisté jsou tak zakořenění v US-vládě, že říkání „pravdy“ je jim již šumafuk. Buď jak buď, jsou to zajímavé časy. Medical Research Scam Exposed, americanfreepress.net. James Spounias, net.cz
Představujeme JAK VZNIKLA PARTY „CZECH IT OUT“ a co Vás tam čeká Roku 1991 uvažovala původem švýcarská rodina o tom, že se přestěhuje do bývalého Československa. Sport, stejně jako přátelství k českým sportovcům, nebo snad i touha po dobrodružství a přání realizovat se v rámci nových povolání, byly jen některými z důvodů, které této rodině napomáhaly lépe pochopit jejich novou zemi a umožnily jim zvolit si tuto cestu. Snaha a zájem vybudovat na Moravě druhý domov, byly obrovské. Po několika prvních přechodných letech, dospěla rodina k závěru, že se do Čech přestěhuje nastálo, definitivní rozhodnutí padlo roku 1995. Bylo nutné se naučit nový jazyk, což bylo pro děti relativně snadné. Desetiletá Rebecca a jedenáctiletý Raphael pochytili melodické zvuky českého jazyka velmi rychle (a to včetně onoho zrádného „ř“ ). Na výuku děti navázaly na základní škole v Třebíči, na Moravě, zde poté vystudovaly i školu střední. Po ročním pobytu v Kanadě, a s „high school“ diplomem v kapse, bylo třeba se rozhodnout pro budoucí profesi. Rebecca se ucházela o pozici u Swissair a nakonec se stala letuškou. Po mnoha letech v České republice tedy zpět do Švýcarska: „Zpátky ve Švýcarsku jsem se ihned snažila vyhledat kontakt s Čechy, kteří bydlí ve Švýcarsku. Po téměř deseti letech mi česká kultura přirostla k srdci a zpočátku jsem se v nové–staré vlasti cítila poněkud ztracená. Na druhou stranu jsem však věděla, že existují různé spolky a setkání pro 44 listopad november
zpravodaj
11 / 2015
spravodaj
Čechy žijící ve Švýcarsku. Ovšem, kde je hledat, jak se zapojit a existují nějaké speciální spolky pro mladé lidi? Mé hledání bylo zpočátku neúspěšné. O několik let později mě však požádal jeden můj kamarád, jestli bych nechtěla na jedné české party pomáhat za barem, když umím mluvit česky. Kromě mé práce jako letuška jsem měla zkušenosti i jako barmanka. Byla jsem v té chvíli nadšená a hrozně jsem se těšila! Bohužel se toho večera zas tak moc nedělo. Bylo mi to líto, i kvůli organizátorům a také proto, že jsem se na takovou akci sama dlouho těšila. Navíc, kvůli neúspěchu se party neměla už v budoucnu vůbec konat. Proto jsem se rozhodla v organizaci této party pokračovat. V říjnu roku 2007 jsem tedy uspořádala ve Floor Klubu, v městě Kloten, první CZECH IT OUT Party. Po celý následující rok, každý první čtvrtek v měsíci od 20:00, jsem ve Flooru organizovala pro Čechy, Slováky a pro přátele českého a slovenského životního stylu večírek. Začínali jsme s ‚DJ iPodem‘ a doma dělanými jednohubkami. Mým přáním bylo na jedné straně vytvořit takové místo, kde by Češi a Slováci žijící ve Švýcarsku, mohli nasát co nejvíce z jejich kultury: jejich dobrou hudbu, výborné pivo, kulinářské speciality, ale hlavně lidi samotné s jejich veselou a nekomplikovanou povahou. Na straně druhé jsem chtěla přivítat všechny ty, kteří sice z České republiky nebo ze Slovenska nepocházejí, mají však tyto země a kulturu rádi a chtějí z ní poznat něco víc. Z těchto důvodů máme vždy speciální hudební mix: hrají se ty největší české a slovenské hity všech dob krásně míchané s mezinárodními tanečními šlágry. Někdy hraje i živá hudba v podobě české nebo slovenské kapely. Mnoho Čechů a Slováků s sebou bere také své švýcarské přátele nebo životní partnery, takže dobrá hudba je garantována pro všechny. Měsíční setkání ve Flooru byla plná krásných zážitků, zajímavých setkání, zábavných událostí a vznikla zde i trvalá přátelství. Bylo to ovšem také organizačně velmi náročné období, a tak jsem se na konci roku 2008 rozhodla CZECH IT OUT Party již dále neorganizovat. Okolo CZECH IT OUT se toho tedy moc nedělo, a to až do té doby, než jsem byla na podzim roku 2010 oslovená vedením klubu HILTL, abych v rámci pořádání Celosvětových party (WORLDWIDE ‚Die Partywelt zu Gast‘) převzala organizaci Českých a Slovenských večerů. V rámci této akce měli totiž jednotlivé národy vždy představit část jejich kultury, pití, jídla a hudby. Od té doby se CZECH IT OUT Party konala pravidelně v klubu HILTL, konec konců nezávisle na Celosvětových party. V únoru 2014 opustila CZECH IT OUT Party klub HILTL a startovala do nové epochy: CZECH IT OUT "V POHYBU". Nyní hostuje naše party v různých klubech po centru Curychu. Místo i program se pokaždé oznamuje na webové stránce CZECH IT OUT a na Facebooku, co navíc přináší napětí a změnu. Každá lokalita s jejími vlastními podmínkami poskytuje naší party nové možnosti, aby se mohly organizovat jedinečné a nezapomenutelné večírky. Příběh CZECH IT OUT party tak pokračuje a my můžeme nadále uspořádat v Curychu party, která má atmosféru a styl. Dalším cílem CZECH IT OUT je uspořádat jednotlivé speciální akce "SPECIAL EVENTS" v oblasti kultury: jako na příklad živé koncerty nebo jiné vystoupení známých českých a slovenských umělců ve Švýcarsku. Do ted' se nám to již podařilo se dvěma krásnými akcemi v podobě "Vánočního koncertu Petra Bende & Band s Cimbálovou Muzikou Grajcar a operní pěvkyní Alenou Vacíkovou" společně s dětským sborem z České školy bez hranic z Wallisellenu a dále se Stand-Up Comedy-Eventem "Na Stojáka Live" s Karlem Hynkem a Lukášem Pavláskem. Cílem našich akcí je, jako od samého začátku, nabídnout ve Švýcarsku jedinečné eventy nejenom pro krajany z České republiky a Slovenska, ale i pro všechny ty, kteří se již ve Švýcarsku narodili
listopad
45
november
zpravodaj
11 / 2015
spravodaj
v 2. nebo již 3. generaci a také pro příznivce českého a slovenského životního stylu. Pro ty, kterým se stýská po jejich domově, je CZECH IT OUT určitou útěchou. Pro ty, kteří jsou prostě jen zvědaví a chtějí trochu poznat českou a slovenskou kulturu, je to možnost, jak se s ní seznámit. Pro ty, kteří jsou ve Švýcarsku noví, je tato akce místem, kde se mohou setkávat s novými lidmi a konečně je to dobrá příležitost i pro ty, co hledají prostě jen zábavu a tanec. To vše na té nejvyšší úrovni, v příjemném a bezpečném prostředí. S tou snahou pořádáme pravidelně nové CZECH IT OUT eventy, kde zkusíme naše cíle co nejlépe splnit. Další akcí na které se s námi můžete setkat je CZECH IT OUT "THE MASQUERADE", naše závěrečná party letošního roku, na které CZECH IT OUT TEAM všem hostům rozdává před vstupem do baru škrabošku. Koná se v sobotu, 28.11.2015, ve 23 hodin, ve stylovém cocktajlbaru NEO, v nové curyšské Europaallee. Více informací o nás a o našich akcích najdete na www.czechitout.ch. Budu se na Vás velmi těšit! Srdečně Rebecca Neff
Oznamy Zpravodaj na webu … najdete na stránkách Českého velvyslanectví Bern. Vždy 4-6 týdnů po tom, co ho dostanou předplatitelé, se Zpravodaj objeví na http://www.mzv.cz/bern/cz/vzajemne_vztahy_a_informace/cesi_zijici_ve_svycarsku/index.html (tento odkaz / link najdete také na www.svaz-spolku.ch) Pro koho? Neznáte Zpravodaj? - zde si ho můžete prolistovat Předplatitelé - hledáte něco ze staršího čísla Zpravodaje a to už je dávno uloženo někde ve sklepě nebo dokonce odvezeno se starým papírem? - najdete to zde Na webu je publikována redakční část, bez inzerce a bez oznámení, které se netýkají činnosti spolků SSČS Děkujeme zaměstnankyním a zaměstnancům velvyslanectví za podporu a spolupráci.
listopad
46
november
zpravodaj
11 / 2015
spravodaj
Naši členové Hanka a Karel, kteří před 20 lety založili Haarfenorchester Arpa Doro a doposud jej vedou, vyhráli u Evropské unie cenu „Goldene Europea“ a bude jim na těchto koncertech (viz leták) předána. Gratulujeme! Majka, Sokol Luzern
Oo oá me O O
listopad
47
november
zpravodaj
11 / 2015
spravodaj
Kniha Tanec života - jedinečná příležitost V minulém čísle Zpravodaje jsme ukončili zveřejňování jednotlivých kapitol životopisné knihy autorky Heleny Eser-Koudelkové Tanec života. Ještě jednou připomínáme, že již za několik dnů si knihu budete moci zakoupit, nebo objednat. Nejlepší možností je přijet osobně na setkání s autorkou, které se bude konat v neděli 22. listopadu v 15:00 hodin na adrese Zürich, Morgartenstrasse 5 (v blízkosti Stauffacher Brücke). Zde si můžete knihu přímo koupit a nechat autorkou i podepsat. Dílo má pevnou vazbu, obsahuje 160 stran a 100 fotografií. Cena je stanovena na 15 Sfr. Druhou možností je knihu si objednat telefonicky přímo u autorky na tel. č. 044 241 19 28, nebo e-mailem na:
[email protected]. K ceně pak bude připočteno poštovné a balné 7 Sfr.
*** Česká katolická misie ve spolupráci s aktivními členy Sokolské jednoty Winterthur a Besedy Svatopluka Čecha v Curychu zvou všechny krajany a příznivce na setkání ve farním klubu s připomínkou
KATEŘINSKÝCH ZÁBAV v sobotu, dne 21. listopadu t. r. Mše svatá v Marienkapelle kostela sv. Ulricha (Oldřicha), Seuzacherstrasse 1, Winterthur-Rosenberg, v 18.15 hodin Začátek zábavy ve farním sále kostela ve 20.00 hodin, sál je otevřen po ukončení mše svaté. Vstupné dobrovolné. Malý bufet a nápoje za přijatelné ceny jsou připraveny. Abychom učinili tradici zadost, přinesené pochoutky jsou vítány. Večerem nás bude k poslechu i k tanci provázet DJ Ant. Vlček. Srdečně zvou uvedená misie a spolky Případné informace obdržíte na tel. č. 052 202 96 12
*** listopad
48
november
zpravodaj
11 / 2015
spravodaj
TĚLOCVIČNÁ JEDNOTA SOKOL BADEN Vás srdečně zve na
40. jubilejní Sokolský ples který se koná v sobotu 23. ledna 2016 ve velkém sále sportovního střediska TÄGERHARD ve WETTINGENu. Otevření sálu v 19:30 hod. Vstupné: CHF 48.-, mladí do 25 let a stále-mladí v důchodovém věku CHF 38.-
K tanci hraje český taneční orchestr „Horvath Band“ Úbor večerní, společenský Předprodej vstupenek : Jaroslava Krump 056´442 40 93 Postkonto: SOKOL Baden, 60-125441-6 Informace:
[email protected],
[email protected]
www.sokol.ch
JAK UHRADIT PŘEDPLATNÉ ZA ZPRAVODAJ A INZERÁTY? Konto ve Švýcarsku: PostKonto: Verband SSCS, Zpravodaj - Presseorgan, 6006 Luzern Kontonummer: 80-70357-1 IBAN: CH89 0900 0000 8007 0357 1 Pro platby z ciziny: Credit Suisse AG: Verband der Vereine der Tschechen und Slowaken, CH-8070 Zürich IBAN: CH78 0483 5063 4699 7100 0 Clearing-Nr.: 4835, BIC / CRESCHZZ80A Konto pro platby z České republiky: Poštovní spořitelna: Název účtu: Jaroslav Havelka Číslo účtu: 218 798 369 / 0300 IBAN: CZ68 0300 0000 0002 1879 8369, BIC / CEKOCZPP
listopad
49
november
zpravodaj
11 / 2015
spravodaj
Přihláška k odběru Zpravodaje od ............. A: 1) Objednávám Zpravodaj: 2) Zaplatím Zpravodaj: (Nehodící se, škrtněte) Paní/Pan: Jméno a příjmení ........................................................................................ Ulice/číslo ……………………………………..................................................................... PSČ/město/stát ……………………………………………………………………………………... Telefon …………………………………………….. Podpis ………………………………………
B: Posílejte Zpravodaj jako můj dar: Paní/Panu: Jméno/příjmení:……………………………………………………………………… Ulice/číslo ………………………………………………………………………………..…………. PSČ/město (obec)/stát: …………………..……………………………………………………….
Složenku na zaplacení zašlete na adresu A
Impressum Redakce - vedoucí redaktor: JUDr. Andrej Hrico, Püntenstrasse 2 CH-8184 Bachenbülach, Tel.: +41(0)43 539 90 14, nebo +41(0)78 776 68 70, e-mail:
[email protected] Tým spolupracovníků: Helena Springinsfeld, Jan Edward Hýsek, Václav Günter, Tomáš Hrico Čeští korektoři: Helena Springinsfeld, Tel.: +41(0)79 413 55 89, Fax:+41(0)44 833 59 04, e-mail(svaz spolků):
[email protected] ; Jan Edward Hýsek, e-mail:
[email protected] Administrace (předplatné, změny adres, nové přihlášky na odběr, odhlášky, informace): Zpravodaj, Jarmila Schifferle, Parkstrasse 2, CH-5313 Klingnau, Tel: +41(0)56 245 11 48, e-mail:
[email protected] Inzerce: JUDr. Andrej Hrico, Püntenstrasse 2, CH-8184 Bachenbülach, Tel./fax: +41(0)43 539 90 14, nebo +41(0)78 776 68 70, e-mail:
[email protected] Roční předplatné: ve Švýcarsku SFr 55.- , v Evropě (mimo Švýcarska) SFr 60.- nebo ekvivalent v domácí měně, v zámoří (letecky) SFr 65.-, nebo ekvivalent v domácí měně. Vydává: Svaz spolků Čechů a Slováků ve Švýcarsku -Verband der Vereine der Tschechen und Slowaken in der Schweiz. Webová stránka: http://www.svaz-spolku.ch Uzávěrka - redakční část a inzerce: vždy 3 dny před ukončením měsíce.
listopad
50
november
