zpravodaj
leden
1 / 2016
0
spravodaj
január
zpravodaj
1 / 2016
spravodaj
Obsah Zamyslenie na prelome rokov Civilizácia a kultúra sú viac než volanie po krvi / Michal Havran Z České republiky Česko zažívá extrémně suché období / Pavel Švec Nevídaný zážitek / Miroslav Václavek Kofola už není retro. Poráží i americkou colu. / Aleš Černý Ze Slovenska Fašisti do slovenského parlamentu. Naozaj? / Tom Nicholson Ze Švýcarska Švajčiari chcú presadiť menovú revolúciu / Jozef Tvardzík Výzva na vzpomínkové a děkovné akce československých imigrantů do Švýcarska Ze zahraničí Fiasko, izolace a krvavá válka, aneb o čem mlčel Vladimir Putin / Aslan Souleimanov Čtení na volnou chvíli Teplo rodinného krbu / Milan Cimburek Normalizace a abnormalizace / Ota Ulč Pokusy o různá přirovnání / Ota Ulč Džihádistu Johna zlikvidovalo pozemní komando, píší Britové / Magdaléna Slezáková Věda Jde jen o rozmary počasí, či neběží tu naléhavě přímo o změnu klimatu? / Miloš Dokulil Výročí: 30 let od nálezu století Relikviář svatého Maura / Jan Hlaváček Revoluce ze vzduchu / Jan Horčík Před českým radarem se terorista neschová ani za několik zdí / Rostislav Jančar Zbavíme se komárů? Vědci vytvořili mutaci, která je může zničit / Jaroslav Petr Z názorů čtenářů Quo vadis EU? / Václav Mader Rada do nového roku / Štěpán Húsek Z tvorby krajanů Opustili nás Oznamy Inzerce
2 2 4 4 6 7 10 10 11 11 13 13 13 15 15 17 20 23 25 25 26 26 34 36 36 41 41 42 43 44 46 49
Parlamentné voľby na Slovensku Ako je známe, 5. marca sa na Slovensku uskutočnia voľby do NR SR. Slováci žijúci alebo zdržujúci sa v zahraničí, ktorí túto informáci prepásli, no chcú sa volieb zúčastniť, môžu tak urobiť za predpokladu, že sa k ním táto správa dostáva najneskôr 15. januára, bez meškania si sadnú k počítaču a na adresu MV SR pošlú mailom žiadosť presne podľa usmernenia, ktoré uverejňujeme v rubrike Oznamy. Na žiadosti doručené mimisterstvu po 15. januári sa už nebude prihliadať. (red.)
leden
1
január
zpravodaj
1 / 2016
spravodaj
Zamyslenie na prelome rokov Stredoeurópsky priestor ovládla nenávisť a ubližovanie ľuďom, ale
Civilizácia a kultúra sú viac než volanie po krvi
Nepočúva sa to príjemne, najradšej by sme si povedali, že budúci rok neurobíme tie isté chyby, nikoho nezradíme a nebudeme sa musieť ospravedlňovať, no stredná Európa sa za posledné mesiace priblížila k atmosfére, kde sa to nedá, kde sa budeme musieť opäť a zrejme navždy opakovať v našich zlyhaniach. Orbánove psychotické rozhodnutia o regulácii médii a celej maďarskej spoločnosti ponížili, ako už býva zvykom, nie iba Maďarov, ale všetkých, ktorí verili, že sme sa predsa len niečo naučili, že dokážeme byť konečne Európanmi, takými, akými sme vždy chceli byť, o akých nás učili naši rodičia a literatúra. Chceli sme sa, aspoň niektorí z nás, stať takzvanými „vzornými Európanmi“, čo je v skutočnosti oveľa náročnejšie, ako sme si mysleli, keď sme pred rokmi vstupovali do Únie.
Vždy sme sa len viezli Nebola to len otázka nápravy nášho smerovania, pretože, ako sa ukazuje, nikdy sme žiadne nemali, vždy sme sa iba viezli a zdá sa, že sme sa nič nové nenaučili. Vezieme sa aj dnes, na odporných pudoch, na našich najhorších vlastnostiach, na veciach, ktoré sme poznali iba z rozprávania a boli sme si istí, že sa ich nedopustíme, že nikdy nedovolíme, aby sa v spoločnosti ozývali pogromistické hlasy, nie luzy, ale takzvaných „politických predstaviteľov“. Lebo sme verili, že budeme tými vzornými Európanmi, ktorí nielen dajú do poriadku seba, ale prinesú niečo nové pre zvyšok kontinentu. Očakávalo sa to od nás, veľakrát som počul, tak čo, kedy to na nás rozbalíte, vy, potomkovia Musila a Kafku, ako vyzerá vaša nedotknutá stredoeurópska prirodzenosť, na ktorú nás namotali Kundera a Forman alebo Michnik, akú vec to ukrývate, aké nové európske prekvapenie ste nám pripravili? Neukázali sme nič, čím nemyslím, samozrejme, talentovaných a motivovaných ľudí, ktorí v tejto časti sveta bojujú o každý centimeter civilizácie založenej na niečom inom ako ponižovaní a likvidácii iných národov. V minulom roku sa viac ako kedykoľvek predtým ukázalo, že naším živým dedičstvom je nejaká chorá túžba urobiť v strednej Európe laboratórium iného európanstva, temnú dielňu nenávisti a strachu. Orbán kontaminoval aj svojho veľkého regionálneho spojenca - Poľsko. Náboženský šovinizmus, scestné predstavy o etnickom katolicizme a blúznenie o protipoľskom sprisahaní sa opäť, po krátkej pauze, vrátili do poľskej politiky. Podobne ako v Maďarsku sa ani Poliakom nepodarilo dosiahnuť štvrťstoročie po veľkej zmene, stav, aby polovica krajiny netŕpla v očakávaní výsledkov volieb. Na Slovensku túto situáciu poznáme, odskúšali sme si ju za Mečiara a vieme, že demokratický systém sa dá odstrániť za noc.
leden
2
január
zpravodaj
1 / 2016
spravodaj
Dnes v našich stopách idú Maďari aj Poliaci. Ich politikov spája vyšinutá predstava, že zvyšok Európy neprejavuje pochopenie pre ich etnické a civilizačné zanietenie. Sami seba vidia na stráži našej kultúry, no tej kultúry, ktorá kontinentu priniesla dve vojny a sériu občianskych konfliktov. Poľská klerikálna vláda zašla v nenávisti svojich oponentov ďalej ako Orbán, nejaký poľský poslanec sa na Twitteri vyhrážal liberálnej opozícii dňom zúčtovania, zatiaľ čo kňazi organizujú exorcizmus pred redakciou Gazety Wyborczej.
Politika založená na štvaní Netuším, čo sa stalo, prečo sme sa opäť vrátili späť, a dokonca som si už ani nie istý, či to je iba naša minulosť, či to náhodou nie je niečo, s čím musíme počítať neustále, očakávať, že po každých voľbách budú tisíce ľudí zvažovať imigráciu alebo domáci exil. Môžeme si to však dovoliť? Kto má právo v mene akejkoľvek ideológie meniť ľuďom životy, zneisťovať ich, stavať ich pred dilemy, ktoré mali naši rodičia, keď si kládli otázku, či majú ostať, alebo odísť? Ako je možné, že sme to nedokázali, že sme naďalej tou nespoľahlivou časťou kontinentu, ktorá neprináša žiadne kľúčové politické impulzy, ak pod nimi nerozumieme jazyk zastrašovania a prispôsobovania sa tomu najhoršiemu v nás? Problémom politiky založenej na štvaní luzy je, že sa jedného dňa obráti proti tým, ktorí sa nehanbili tento jazyk verejne použiť v kampaniach. Nedokázali sme sa riadne postaviť k našim vlastným dejinám, nemáme jasno v tom, prečo a za akých okolností dopustili naše krajiny všetky tie ukrutnosti na Židoch a Rómoch, stále sa vyhovárame, že nám to bolo nanútené, no posledné mesiace jasne ukazujú, že sme do veľkej miery pôvodcami toho, čo je v našom konaní najopovrhnutiahodnejšie.
Musíme to zastaviť Možno je teda poznanie o našom príspevku k atmosfére strachu tým najvýznamnejším príspevkom minulého roku k skúmaniu našich charakterov. Nie sme zjavne iba obeťami dejinných pohybov, naučili sme sa predsa len do nich vstupovať a náš súčasný príspevok je najlepším príkladom toho, ako ponúkame stále tie isté fašizoidné recepty. Byť dobrým človekom nie je jednoduché nikde, no v strednej Európe sa z toho stalo nebezpečné označenie. V iných rokoch ste za to mohli prísť o život a nie je vylúčené, že sa nám nakoniec situácia vymkne z rúk a skončíme tam, kde sme boli v 1938. Dovtedy však máme povinnosť zastaviť vlnu náboženského primitivizmu, etnickej psychózy a bezpečnostnej obsesie. Rodičia nás neučili nebáť sa komunistov na to, aby sme sa dnes dali zastrašovať náboženskými a obstarávacími kartelmi.
leden
3
január
zpravodaj
1 / 2016
spravodaj
Klesli sme trochu na duchu, sme zahriaknutí a zneistení, no na rozdiel od šialenstva od Varšavy po Budapešť vieme, že našou povinnosťou je držať líniu. Nestrážime náš svet, v ktorom neumierajú ľudia od hladu a na základe svojej sexuálnej a náboženskej orientácie preto, lebo nechápeme realitu. Naopak, viac ako ktokoľvek si ju spájame s dynamikou dejín, vieme, že minulosť nás stále dobieha v neočakávaných momentoch. Za týmto musíme stáť, veriť, že civilizácia a kultúra sú viac ako volanie krvi. Robili to naši predkovia a budeme v tom pokračovať aj v novom roku, aby sme sa na konci 2016 nemuseli hanbiť za to, že sme sa prizerali, ako sa všetko, čomu veríme, rúti do tej istej jamy, kde skončili životy našich starých rodičov a rodičov. Michal Havran autor je teológ a šéfredaktor jetotak.sk
Z České republiky Česko zažívá extrémně suché období Podle odborníků zažila Česká republika v roce 2015 jedno z nejsušších období za posledních 500 let. Ještě začátkem listopadu čísla ukazovala, že v přírodě chybí 150 milimetrů srážek oproti průměru z předchozích let. Sucho může pokračovat i v dalších letech a společnost by tak měla přijmout náležitá opatření. Vyplývá to z publikace Sucho v českých zemích, kterou vydala Akademie věd a pracovalo na ní 45 vědců. Publikace je nejpodrobnější prací věnovanou vývoji sucha ve střední Evropě. Vědci při její tvorbě vycházeli z meteorologických a hydrologických záznamů a ze zápisů v archivech. Nejstarší záznam o suchu je z Kosmovy kroniky, kde se píše o tom, že zima v letech 1090 a 1091 byla teplá a bez sněhu. Suchá období se objevují v každém století, přičemž podle vědců v nich nelze hledat pravidelnost. „V zásadě můžeme uplynulých 50 let řadit mezi ty nejsušší v posledních 500 letech. Pracovali jsme hlavně s 50letými obdobími a z metodických důvodů jsme končili kolem roku 2000. Od roku 1951 do roku 2000 bylo zhruba 26 suchých epizod a druhá nejsušší padesátiletka byla od roku 1751 do roku 1800. Před 200 lety bylo 25 suchých epizod,“ uvedl vedoucí výzkumné sekce Klimatických analýz a modelování Miroslav Trnka. „Epizoda 2015 z evropského pohledu není tak výrazná jako ta v roce 2003. Hlavně proto, že přišla později, kdy už nenapáchala takové škody. Dalším důvodem je, že suchá epizoda zastihla vegetaci ve velmi dobré kondici s dobrou zásobou vody v půdním profilu. Rostliny se poměrně dlouho zvládaly vypořádat s následky nedostatku vláhy tím, že čerpaly ze zásob,“ dodal Trnka.
Sucha budou častěji. Je potřeba se připravit „Například po roce 2000 začalo u nás velmi suché období. Bezesporu je to i důsledkem zesilování skleníkového efektu. Epizody sucha a extremity počasí s tím spojené budou nyní zřejmě
leden
4
január
zpravodaj
1 / 2016
spravodaj
častější,“ uvedl Rudolf Brázdil, který působí v geografickém ústavu Masarykovy univerzity v Brně a pracuje i v Centru výzkumu globální změny Akademie věd ČR, které má sídlo v Brně. Suchá období postihovala střední Evropu i v minulosti. Například po druhé světové válce byla léta 1947 až 1953 velmi suchá. Takzvané megasucho postihlo české země v roce 1540, kdy ve střední Evropě panovalo téměř středomořské klima. Autoři publikace nejen mapují sucho, ale upozorňují i na to, že je nutné se na něj v budoucnu připravit. Cílem by mělo být udržet vodu v krajině, a to nejen pro závlahy zemědělců, ale i pro zachování přírody. „Jestli je řešením budování přehrad, obnova mokřadů, péče o lužní krajiny, kde se řeky pravidelně rozlévají, to už je na jiných,“ uvedl Brázdil. Nová kniha může být podle něj cenným podkladem při tvorbě těchto opatření.
Kvůli extrémnímu suchu se zvažuje přivést do Vltavy vodu z Dunaje Kvůli suchu a hrozbě nedostatku vody vznikl v Česku radikální plán. Stát zvažuje vést pomocí umělých kanálů vodu z Dunaje do Vltavy či Labe. Zatím si zadal studii proveditelnosti. Velmi ambiciózní projekt by vyšel zřejmě na stovky miliard korun. Češi se inspirují například ve Francii, kde vzniká průplav spojující řeky Seina a Šelda. Tuzemská varianta nabízí dvě možnosti. První je vodní koridor začínající buď již v bavorském Jochensteinu a táhnoucí se skrz Šumavu až k obci Přední Výtoň u nádrže Lipno, nebo se na Dunaj napojí až dále po jeho toku v Aschachu v Horních Rakousích. Druhá možnost je pak již všeobecně známá trasa Dunaj-Odra-Labe začínající u bratislavského Devínu a pokračující přes jižní a střední Moravu směrem k Labi. Tak by se propojily na vodu bohaté oblasti Evropy se suchými v Česku, Sasku či Polsku. Evropský veletok Dunaj díky alpským řekám nemá o vodu nouzi. „Až bude vody v Evropě nedostatek, bude pro nás ta dunajská životně důležitá a bude se s ní draze kšeftovat. Proto musíme už teď diplomaticky jednat se Slováky a členy Dunajské aliance, aby uznali potřeby české, polské i saské a převody vody umožnili,“ apeluje stavební inženýr a zastánce kanálu Josef Podzimek. Mnohamiliardové stavby podporuje skupina odborníků, nicméně je otázka, zda se k jejich stavbě stát odhodlá. Aktuálně si zadal studii proveditelnosti za 25 milionů. Velkým příznivcem jedné z variant - kanálu Dunaj-Odra-Labe - je i prezident Miloš Zeman. Mnozí odborníci však považují projekt, který by podle odhadů vyšel zhruba na 400 miliard korun, za megalomanský.
leden
5
január
zpravodaj
1 / 2016
spravodaj
Vyschlé Labe v Ústí nad Labem Již během roku vláda schválila strategii boje s hrozícím suchem. Podle ní by se například hlavně v místech s malým množstvím vody měly budovat nebo obnovovat menší přehradní nádrže. Pavel Švec, ČTK, fer
Nevídaný zážitek Jak jsem tak nedávno v Praze kráčel přechodem pro chodce, což je jinak něco jako ruská ruleta, zaregistroval jsem blížící se vozidlo, aby mi ztuhla krev žilách a připravoval jsem si pomalu to, co řeknu Bohu, neboť pravděpodobnost, že mne srazí nějaký místní idiot je v těchto východních délkách poměrně značná. Ale co se nestalo, nevěřícně jsem zíral jak stříbřité vozidlo, jedoucí již tak nezvykle podle předpisů a tudíž pomalu, již daleko ode mne zpomaluje, až zastavilo zcela, a to několik metrů před přechodem, po němž jsem se přískoky jako ve válce, navyklý na zteče, s nimiž chodci přebíhají válečnou zónu ostřelovanou automobily pohyboval a ocitl se jako ve snu.
leden
6
január
zpravodaj
1 / 2016
spravodaj
Co se to stalo? Bleskla mi hlavou myšlenka. Když tu jsem pohlédl na vozidlo, které jsem míjel, abych neznámému šlechtici za volantem pokynul na pozdrav a všechno celé svrchovaně podezřelé chování řidičovo bylo rázem jasné. Na značce se totiž skvělo velké písmeno D, což znamenalo pouze jediné, že jej řídí krvelačný Germán a můj odvěký nepřítel, což mi říkali již v mateřské škole a trpělivě čekal, až přejdu bezpečně na chodník a poté zařadil a v klidu pokračoval dál, aniž by se mu kouřilo od pneumatik, či aby tento akt korunoval túrováním vytuněného motoru, jak je zde zhusta zvykem. A tak, když jsem zase přecházel zpět a přiřítil se bratr Slovan a téměř se mi otřel o kalhoty, jak najížděl k přechodu, bylo mi jasné, jak bude znít mé přání do Nového roku. Moji milí spoluobčané, bitte, chovejme se prosím jako Němci, nikoliv jako dobytek. A to jak jeden ke druhému, tak i k hodnotám obecným a majetkům veřejným, včetně toho, že na silnicích to nebude jako v Albánii, ale v civilizované evropské zemi, kterou již sice poněkud jsme, ale zatím jen navenek a pokud o různé proklamace jde. K tomu nám dopomáhej Gott! Miroslav Václavek
Příběhy českých značek:
Kofola už není retro. Poráží i americkou colu. Během své pětapadesátileté existence toho Kofola zažila hodně. Užívala si socialistického monopolu, přežila svou poprivatizační klinickou smrt, svezla se na retro vlně a pohltila vícero středoevropských značek. Tento týden rodinná firma vstoupila na pražskou burzu. Ve středu 2. prosince večer si finanční ředitel Kofoly Daniel Buryš spolu s šéfem pražské burzy Petrem Koblicem zacinkal na zvonec, čímž ukončil první den obchodování nápojářské firmy na české burze. Trochu paradoxní je, že na burze - symbolu kapitalistické ekonomiky - se tak čerstvě obchoduje firma, jejíž kořeny odkazují k ryzímu centrálnímu plánování. Receptura kolového nápoje totiž vznikla na konci padesátých let minulého století jako výsledek státního zadání na využití přebytečného kofeinu vzniklého pražením kávy.
Úkol pro Výzkumný ústav léčivých rostlin Tým Výzkumného ústavu léčivých rostlin v Praze pod vedením docenta Zdeňka Blažka ke kofeinu přidal čtrnáctero bylin a ovocné látky. V opavském farmaceutickém národním podniku Galena se podle tohoto receptu začal míchat sladkokyselý sirup Kofo, který se v roce 1960 stal základem nealkoholického kolového nápoje Kofola.
leden
7
január
zpravodaj
1 / 2016
spravodaj
Ten se stal záhy velmi oblíbeným. V sedmdesátých letech měl velkou výhodu i v tom, že v Československu byly ikonické západní nápoje v čele s Coca Colou nedostupné. Kofola se proto stala synonymem pro tmavou limonádu. Z Kofoly se tak stal i svého druhu popkulturní fenomén. Svědčil o tom i objem produkce - během vrcholných let se vyrobilo na 180 milionů litrů Kofoly ročně. Sladké časy sladkého nápoje však s pádem železné opony skončily. Na trh se dostaly dříve nedostupné americké limonády a tápající podnik v období raného kapitalismu několikrát měnil majitele. Celá devadesátá léta tak hibernoval.
Krachy, soudy, image levného pití Až na přelomu století Kofola našla zájemce, který se z dnešního pohledu zdá jako osudový - od firmy IVAX (dříve Galena Opava) ji koupila krnovská společnost Santa nápoje vedená rodinou řeckých imigrantů Samarasových. Klíčovými lidmi tehdy byli hlavně (letos zesnulý) otec klanu Kostas Samaras a jeho syn a současný generální ředitel Jannis. Nějak zvlášť žádanou nevěstou ale tehdy Kofola nebyla. „Sami jsme si zpočátku nebyli jistí, že ji chceme,“ vzpomíná dnešní šéf Samaras. Podle něj kupovaná značka neměla obrat ani sto milionů korun a de facto krachovala. ----------Kofola už není retro. Poráží i americkou colu ----------Negativ ale bylo ještě víc. „Nesla si sebou stigma něčeho nekvalitního a levného. Zejména na Slovensku se vedlo několik soudních sporů a byla tu i snaha prohlásit Kofolu za název kategorie, nikoli značku,“ vypočítává Jannis Samaras. Nakonec finální rozhodování nijak dlouhé nebylo a Santa se v roce 2002 stala majitelem původní receptury i ochranné známky. Krnovská firma se v návaznosti na akvizici Santa přejmenovala na Kofola a.s.
Dříve retro na plovárně... Při oživování nápoje vsadili Samarasovi hlavně na marketing, přesněji na retro vlnu. A byla to sázka úspěšná - ať už šlo o tradiční logo nebo reklamu navozující pozitivní vzpomínkovou atmosféru plovárny. Kofolu se tak povedlo vrátit do povědomí spotřebitelů, do obchodů a hlavně do výčepů restaurací.
leden
8
január
zpravodaj
1 / 2016
spravodaj
I u rychloobrátkového zboží ale platí, že jenom z historie žít nelze. Když Jannis Samaras dnes říká, že Kofola už dávno není retro, má k tomu rozumný důvod: Kofolí socialistické retro působilo na generaci narozenou mezi lety 1965 až 1980. Cílová skupina kolových nápojů je ale mezi 15 a 30 lety, kterou pamětníci původní Kofoly už přerostli. Proto musela Kofola vsadit na pestřejší mix cílený na mladší. Přišly netradiční příchutě, stálicemi se stal slogan „Když ji miluješ, není co řešit“ a zdomácněla i vánoční reklama s divokým prasátkem, které se stalo jakýmsi maskotem. Letos se ale pozice prasátka otřásala. Objevil se totiž vyzyvatel v podobě šišlajícího drobného psa, který ještě víc podtrhl cílení na mladé. „Kdybychom nasadili Fofolu před deseti lety, tak reklamu všichni odsoudí. Teď nám to vyčítalo jen asi dvacet zákazníků, zbytek ohlasů byl pozitivní,“ říká Samaras. Zdůvodňuje to i tím, že kampaň většinově probíhala v on-line světě, který je doménou mladší generace. Právě tato kampaň a s ní nadprůměrně teplé léto se postarali o to, že prodeje a zisky Kofoly letos zatím vyrostly k novým rekordům. Na různých dílčích trzích - například na Slovensku v restauracích - Kofola dnes poráží i globálního giganta Coca Colu. Jinde se v čele střídají podle toho, kdo zrovna jak investuje do marketingu. Za prvních devět měsíců firma utržila 5,6 miliardy korun a po zdanění vydělala 457 milionů korun.
Zopakuje se resuscitace značky v Jugoslávii? Je ale důležité dodat, že na tržbách stejnojmenné skupiny se dnes hnědý kolový nápoj podílí už jen přibližně ze čtvrtiny. Může za to množství akvizic nebo nových značek, které do portfolia v průběhu let přibyly. Ať už jde o minerálky Rajec, polské limonády Hoop a Paola, slovenskou Vineu, energy drink Semtex nebo čerstvé šťávy Ugo, které zatím asi nejvíc vybočují z portfolia. Mezi letošní akvizice patří (zatím formálně nedokončený) nákup podílu ve slovenské skupině Water Holding a hlavně slovinská Radenska, o které analytici tvrdí, že má na dvacetimilionovém trhu bývalé Jugoslávie podobný potenciál, jaký se otevíral před Kofolou v Česku a Slovensku na přelomu milénia. Dohromady má tak dnes skupina, která letos formálně přesunula své sídlo z Varšavy do Ostravy, sedm výrobních závodů. Působí v Polsku, České republice, na Slovensku, ve Slovinsku a v Rusku. Zaměstnává na 1900 lidí, z toho zhruba 700 v Česku. Stejně tak platí, že Kofolu dnes zdaleka nevlastní jen rodina Samarasů. Jejich KSM Investment ale stále drží majoritní podíl - 50,8 procent. Polskému investoru CED Group po částečném odprodeji zůstane 37,3 procenta, po 2,6 procentech mají manažeři a spoluzakladatelé René Musila a Tomáš Jendřejek a zbylých 6,7 procent se veřejně obchoduje na pražské burze. Aleš Černý, idnes.cz
leden
9
január
zpravodaj
1 / 2016
spravodaj
Ze Slovenska Kandidatúra šíriteľa nenávisti do parlamentu je ďalšou položkou na slovenskom zozname divov.
Fašisti do slovenského parlamentu. Naozaj? V tejto krajine bolo a je veľa chvíľ, keď sa zastavíte a čudujete sa nad tým, čo sa tu deje a ako dlho to ešte ľudia vydržia. Všetci máme nejaké vlastné body rozhorčenia: práve teraz sa pozerám na fotografiu bývalého poslanca SDKÚ Pavla Kuboviča, ako si radostne popíja víno v „zaujímavej spoločnosti“ Jozefa Surovčíka a Ľubomíra Kudličku. Na druhej strane môjho stola leží zložka Gorily a v šuplíku je prepis z Lexovej éry, keď sa ľudia zo SIS strojili prevziať vedenie v televízii Markíza v roku 1998. Na rovinu – život na Slovensku je niekedy nikdy sa nekončiacim chytaním sa za hlavu. Piatkový moment hlavybôľu prišiel so zverejnením parlamentnej kandidátky na rok 2016 od Kotlebovej strany Naše Slovensko, ktorá hlása otvorenú fašistickú a nenávistnú politiku. Rastislav Rogel, s číslom 44, je skromne predstavený ako manažér reštaurácií. Samozrejme, môže ním byť, ale svoju popularitu získal v menej ctihodnom povolaní – na začiatok, ako frontman neonacistickej skupiny Krátky Proces a Juden Mord, ktorá mala jediný album a ten sa volal (áno, uhádli ste správne!) Arbeit macht frei, ktorý priniesol také nežné balady ako Svindelkaust či Cigánsky problém. „Klamú dnes a klamú stále, klamať budú neustále, lenže my svoju pravdu máme, my svoj boj nevzdáme, lenže my vám neveríme, vy židovské pandravy," spieva nádejný poslanec. „Koľkých sme vás upálili, milión či šesť, kde je vlastne pravda, my sa nedáme zviesť. Žid vládne svetu, klameš zas ty pes – skončíš v peci tiež." Nič to, na chvíľku sa venujme otázke, ako sa taký odporný hmyz dostal na kandidátku. Začnime tým, prečo ešte nebol posadený do chládku za podnecovanie rasovej nenávisti a neznášanlivosti. Očividne sa pred súd dostal iba raz, keď v roku 2008 vtrhol do baru v Bratislave a vyhlásil svoje sympatie k fašizmu a napadol zákazníkov. Napokon ho však zbavili všetkých obvinení po tom, ako svedkovia utrpeli stratu pamäti. „Dobre ho poznám, je to slušný človek,“ povedal právnik Ladislav Kuruc (hanba vám, pán doktor). Spomienky, pravdaže, môžu blednúť, našťastie stále máme k dispozícii jeho umenie: „Poďme na to spolu a neserme sa s tým! Rozpálime pece a zostane len dym!“ Samotného Rogela máme nesmrteľne zvečneného aj v epizóde televízneho seriálu Ordinácia v ružovej záhrade, v čiernom tričku s logom „eighty eight“ – fašistický rýchlopis pre Adolfa Hitlera (TV Markíza nebola jediná, ktorá dala priestor Rogelovmu talentu, do epizódy Paneláka ho obsadila aj TV Joj). Takže na čo polícia čaká celé tie roky? Prečo ho propagujú mainstreamové televízne stanice? A ako, opäť, vyhral Kotleba v Banskej Bystrici?
leden
10
január
zpravodaj
1 / 2016
spravodaj
Ale nadnes už bolo dosť chytania sa za hlavu. Žijeme na Slovensku, mali by sme si šetriť sily. Tom Nicholson Autor je kanadský novinár žijúci na Slovensku
Ze Švýcarska Švajčiari chcú presadiť menovú revolúciu Švajčiari sa pripravujú na referendum, ktoré by malo komerčným bankám zakázať vytváranie peňazí. Monopol na tlačenie fyzických ale aj elektronických peňazí by tak dostala len centrálna banka a vláda by mohla zasahovať do toho, do akých odvetví by sa mohli úvery poskytovať. Pod petíciu, ktorá je známa pod názvom Vollgeld, sa podpísalo už 110-tisíc ľudí, čo je základná podmienka pre usporiadanie referenda. Referendum by sa tak malo vypísať do 18 mesiacov, tvrdí denník Daily Telegraph. Za iniciatíviou je švajčiarske združenie Monetäre Modernisierung, ktoré ešte 3. júna zverejnilo na webe návrh na zmenu konkrétnych článkov švajčiarskej ústavy a súvisiacich zákonov. Podstatou revolučného návrhu je snaha obmedziť schopnosť bánk nalievať do ekonomiky peniaze, ktorými nedisponujú. Inak povedané – banky by mohli požičiavať cez úvery len toľko, koľko majú vkladov od klientov. Nové peniaze by tak mali byť 100-percentne kryté vkladmi. Laicky povedané je dnešný systém založený na tom, že banky prijímajú vklady a majú povinnosť mať kedykoľvek k dispozícií (pre prípad výberov od klientov) v hotovosti iba časť z týchto vkladov. Zvyšok investujú do menej likvidných foriem aktív, hypoték a iných pôžičiek. Aktivisti, ktorí stoja za iniciatívou tvrdia, že súčasný systém je postavený na morálnom riziku, pretože banky môžu požičiavať niekoľkonásobne viac na úveroch v pomere k vkladom a vytvárajú tak nové peniaze. Systém tvorený čiastočnými rezervami Peniaze nevytvára totiž len centrálna banka (bankovky a mince), ale v oveľa masovejšej miere komerčné banky cez úverovú expanziu. Je to preto, že vo vyspelom svete funguje bankový systém s čiastočnými rezervami (ide o povinné minimálne rezervy), čo znamená, že časť vkladov banky uložia vo forme rezerv do centrálnej banky a zo zvyšku tvoria „nové peniaze“ pomocou poskytovania úverov. Pozitívom tohto systému je, že sa ním podporuje ekonomika, financujú sa podnikateľské nápady či bývanie ľudí, ale na druhej strane tieto peniaze neexistujú a fungujú len na princípe prísľubov ich platenia. Výsledkom neopatrného rozdávania úverov je vznik finančných bublín, ktorých prasknutie potom spôsobuje krízy a tie potom banky nedokážu plne vykryť rezervami. Potom celý menový systém v krajine zliepa dokopy centrálna banka, aby dodala likviditu bankám, ktoré majú problémy. Rovnako tak majú problém aj štáty, ktoré banky rekapitalizujú.
leden
11
január
zpravodaj
1 / 2016
spravodaj
Koniec frakčného bankovníctva Aktivisti sa tohto čierneho scenára obávajú a preto požadujú, aby všetky úvery boli kryté vkladmi. Ak by referendum prešlo, znamenalo by koniec takzvaného frakčného bankovníctva, ktorý funguje po celom svete. Výsledkom by bolo, že centrálna banka by sa stala monopolom na tvorbu nielen fyzických peňazí ako sú bankovky, ale mala by plnú kontrolu aj nad tvorbou elektronických peňazí. O tom, aký objem úverov uvoľnia komerčné banky do ekonomiky by sa nerozhodovalo na základe interných plánov bánk, ale rozhodnutie by bolo v plnej réžií centrálnej banky a čiastočne aj švajčiarskej vlády. Centrálna banka totiž dala časť sovereign money podľa odhadovanej potreby hospodárstva k dispozícii vláde, alebo druhou možnosťou by bola forma pôžičky bankám za účelom úverovania významných subjektov v domácej ekonomike. Vláda o sume, ktorú od centrálnej banky dostane, bude musieť rozhodnúť, akým spôsobom ju uvedie do peňažného obehu. Či už cez investície, daňové úľavy alebo splácanie štátneho dlhu. Transformácia menového systému by mala vyzerať tak, že centrálna banka poskytne komerčným bankám úročenú rezervu vo výške práve uložených vkladov. Túto rezervu budú banky centrálnej banke postupne splácať v závislosti na splácanie skôr poskytnutých úverov. Systém je známy aj pod názvom Sovereign Monetary System a nadväzuje na štúdie amerického ekonóma Irvinga Fishera, ktorý ho vymyslel ešte v 30. rokoch minulého storočia. Ten kritizoval privilégium bánk vytvárať peniaze „z ničoho“ prostredníctvom poskytovania úverov a požadoval zaviesť 100-percentné bankové rezervy na poskytnuté úvery a prinavrátiť tvorbu peňazí do rúk štátu, kam aj patrí. Zaujímavosťou je to, že tento systém podporoval aj ekonóm Milton Friedman, ktorý bol zástanca chicagskej školy „kapitalizmu voľnej ruky“. I. Fisher tvrdil, že zavedením nového konceptu by sa citeľne znížila ekonomická nestabilita, obmedzil vznik bublín a znížila výšku verejného dlhu. „Väčšina ľudí verí, že na ich bankových účtoch sú skutočné peniaze. To je chybná predstava. V skutočnosti ide len o prísľub, že im banka túto sumu na vyžiadanie vydá,“ uvádza sa v iniciatíve. Príkladom je Grécko, Cyprus alebo Island, ktoré sa dostali do ekonomických problémov počas krízy. Prvou obeťou boli banky. Ľudia sa obávali o svoje peniaze, preto si ich chceli z účtov čím skôr vybrať. Výsledkom bolo, že banky nápor nezvládli, nemali peniaze, likviditu v prípade Cypru a Grécka dodávala ECB a krajiny museli zaviesť kapitálové kontroly a obmedziť ľuďom denné limity na výbery. Ak príde ďalšia kríza, bude to možné riešenie Nad princípom plnohodnotných peňazí sa vlani zamýšľal aj uznávaný komentátor denníka The Financial Times Martin Wolf. Ten tvrdí, že svet neodvratne čaká ďalšia finančná kríza, ktorá bude natoľko hlboká, že nás donúti posunúť k peniazom vytváraných vládou. Preto sú súčasné iniciatívy a diskusie, ktoré dnes prebiehajú v Švajčiarsku a na Islande, kde vláda chce rovnako obmedziť úverovanie bánk, oveľa viac než len zaujímavým intelektuálnym cvičením. Prechod na popísaný systém by bol možný, ale zároveň zložitý. Prínosy by však boli nepopierateľné, hoci v súčastnosti ide o model, ktorý hraničí s utópiou. Mimochodom túto menovú revolúciu navrhovali pred troma rokmi aj ekonómovia Medzinárodného menového fondu (MMF) Jaromír Beneš a Michael Kumhof, ktorí úplné oddelenie menovej a úverové funkcie bankového systému v plnej miere v štúdii podporili.
leden
12
január
zpravodaj
1 / 2016
spravodaj
Hlavným benefitom systému je, že by bolo možné zvýšiť peňažnú ponuku bez toho, aby si ľudia museli viac požičiavať. Skončilo by zachraňovanie bánk, ktoré sú príliš veľké na to, aby padli (princíp too big to fail). Na druhej strane skeptickí ekonómovia môžu namietať, že ekonomika by trpela nedostatkom úverov. Podľa J. Beneša a M. Kumhofa by malo opatrenie ešte ďalšie dve výhody - viedlo by podľa nich k dlhodobému zvýšeniu HDP o približne 10 percent (kvôli zníženiu reálneho úroku) a ekonomiky by sa nemuseli brodiť v problémoch s infláciou. Jozef Tvardzík, Trend
Výzva na vzpomínkové a děkovné akce československých imigrantů do Švýcarska po 21. srpnu 1968 U příležitosti blížícího se padesátého jubilea příchodu československých imigrantů do Švýcarska v r. 1968 bychom chtěli inspirovat krajany a krajanské spolky, počínaje např. tehdejšími československými emigranty - studenty na sedmi švýcarských univerzitách, k zorganizování vzpomínkových a děkovných akcí - minimálně v podobě dopisu na tu „svou“ universitu, ale i masovějšími veřejnými akcemi. Doufáme, že se připojí i široké kruhy našich krajanů, a že tím dáme dobrý příklad i pro skupiny spojené s pozdějšími vlnami imigrantů např. Tamilů, Kosovců, Chilanů, ale i dobrou zpětnou vazbu pro švýcarské úřady. Jde i o naše povědomí a také o možnost prezentovat problémy i úspěchy československé emigrace a její spolků ve Švýcarsku i v jiných zemích. Slim Strnad
Ze zahraničí Aslan Souleimanov:
Fiasko, izolace a krvavá válka (aneb o čem mlčel Vladimir Putin)
„Ruský národ se od Vladimira Putina pravdu o stavu své země nedozvěděl“, komentuje prezidentův projev ze 3. prosince o stavu Ruské federace analytik Emil Aslan Souleimanov (na snímku). Vládce Kremlu mlčel o krachu ukrajinského projektu a proplýtvaných miliardách, izolovaném Krymu i hrozbě, že Rusko bude v Sýrii krvácet stejně jako v Afghánistánu. Z Putinova proslovu se posluchači mimo jiné nedozvěděli, že v letošním roce:
leden
13
január
zpravodaj
1 / 2016
spravodaj
Novorusko ztroskotalo Úchylné umění nemá v Doněcké lidové republice místo. Separatisté nahradili kulturu mučírnou. Ambiciózní projekt okupace části Ukrajiny („Novorusko“) definitivně ztroskotal. Nepodařilo se obsadit ani celé území dvou východoukrajinských oblasti - Doněcké a Luhanské, jejichž několikamiliónové obyvatelstvo a válkou zdevastovanou ekonomiku bude dál zatěžovat už beztak oslabený ruský rozpočet. Ofenziva na Mariupol, klíčové přístavní město, jehož případné obsazení otevíralo cestu na Krym, rovněž skončila vzhledem k odporu ukrajinských vojenských oddílů fiaskem. Krym je v izolaci Okupovaný Krym se stále ještě nepodařilo dostat z izolace. Výstavba mostu spojujícího ruskou pevninu s poloostrovem je v nedohlednu, letecké spojení je mimořádně chabé, ekonomika poloostrova, závislá na dovozu potravin z pevniny, pokulhává. V poslední době se Krym potýká s de facto energetickou blokádou ze strany Kyjeva. Přes veškerá prohlášení se ani v nejmenším nepodařilo proměnit Krym v kvetoucí turistickou destinací. Anexi Krymu mezinárodní společenství pořád ještě nepovažuje za fait accompli. Megalomanské projekty skončily fiaskem Plynovod do Ukrajiny a následně do Evropy je vzhledem ke sporům s Kyjevem stále ještě nespolehlivý, což Rusku jako dodavateli této suroviny na západní trhy nepřidává na důvěryhodnosti. Projekt výstavby plynovodu South Stream do Bulharska utrpěl fiasko. A je více než pravděpodobně, že ve světle posledních události podobně dopadne i Turkish Stream, od jehož realizace si Moskva mnohé slibovala. Takřka epický projekt plynovodu Síla Sibiře, který měl vyvážet ruský zemní plyn do Číny a vyhnout se tak závislosti na evropském trhu, rovněž skončil nezdarem. Obdobně neúspěšně dopadly i plány na výstavbu Hedvábné cesty z Číny přes Rusko na západ do Evropy; naopak, zrovna před několika dny se Ankara a Peking domluvily na tranzitu zboží z východní Asie do Turecka mimo ruské území. Přitom příprava a lobbování těchto často megalomanských projektů stála ruské daňové poplatníky miliardy dolarů. Rusku hrozí druhý Afganistán Rusku se podařilo zabřednout do krvavé a nebezpečné občanské války v Sýrii. Angažmá v této části světa může pro Moskvu dopadnout druhým Afganistánem. Aby si Putin zachoval tvář, je pravděpodobně, že nebude couvat před nasazením pozemních vojsk. Přitom vojenské angažmá Ruska v syrské občanské válce, které již připravilo o život stovky místních civilistů, je primárně namířeno nikoliv proti Islámskému státu, ale proti opozičním - a často nedžihádistickým - frakcím působícím v západní části země, kterou se Asadova armáda snaží definitivně ovládnout.
leden
14
január
zpravodaj
1 / 2016
spravodaj
Tímto způsobem si Moskva přátelé v regionu a ve světě získá jen těžko. V této situaci, kdy západní státy a Ankara usilují o svržení Asadova režimu a vedou boj proti Islámskému státu, zatímco Rusko se zaměřuje téměř bezvýhradně na boj proti jednotkám Svobodné syrské armády, syrských Turkmenů a dalších vojenských oddílů nespjatých s Islámským státem, jsou rozhovory o vytvoření mezinárodní koalice proti Islámskému státu předurčeny k neúspěchu. Ponižování Turecka bude stát Rusko síly Bezostyšným porušováním vzdušného prostoru členských zemí NATO i rady neutrálních států se Moskvě podařilo oživit diskuze o vstupu Finska a Švédska do Severoatlantické aliance. Vztahy s Tureckem, významným ekonomickým partnerem Ruska a členskou zemí NATO s druhou nejsilnější konvenční armádou, jsou na bodu mrazu a vzhledem k Putinově snaze ponížit Ankaru je deeskalace konfliktu v nedohlednu. A v nedohlednu je i zrušení ekonomických sankcí, jež Západ na Rusko uvalil. V tomto ohledu není nahodilé, že oproti loňskému proslovu o stavu Ruska nezazněla o fašistech na Ukrajině, kyjevské juntě či perzekutorech jediná zmínka. Jediný incident na syrskotureckém pohraničí vyprovokovaný Ruskem způsobil, že se ze spřáteleného Turecka stal takřka přes noc nepřítel číslo jedna, kterého je třeba s vypětím všech sil potrestat. Emil Aslan Souleimanov Autor působí na Institutu mezinárodních studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze. Zabývá se především bezpečnostní problematikou s akcentem na postsovětský prostor a Blízký východ.
Čtení na volnou chvíli Teplo rodinného krbu Milan Cimburek To je snad pořekadlo. Na můj rodinný krb si moc stěžovat nemohu. Leda to, že jsme krb doma neměli. Když jsem si stěžoval na rodiče, otec mi vysvětlil, že jiné nemám a ani si nemám kde výměnou pořídit. Ti jsou ti dány a basta! Spíše než já se při studiích do mne zakoukala dcerka známého brněnského architekta. Po krátké vážné známosti si mne chtěla okouknout její matka, tátovi jsem byl fuk. Pozván jsem byl i s kamarády k oslavě Silvestra do jejich vily. Vstupní hale dominoval impozantní krb. Jak v kýčových Hollywoodských filmech se před ním válel ze své kůže vysvlečený bílý medvěd. Krb byl vymetený a určitě roky nepoužívaný. Matka s dcerkou si daly na přípravě pochutiny napíchané bohatě na jehlu opravdu záležet. Krkovičku a uzený proložily plátky cibule a špeku. Už si nepamatuji, zda to bylo kořeněné. Ale asi nemuselo. Rozhořelý krb dával světlo a teplo. Z poloviny ohořelé bukové dřevo sálalo teplo na 15 leden január
zpravodaj
1 / 2016
spravodaj
naši slavnostní večeři na jehle, kterou jsme střídavě točili klikou. V žhavém popelu se pekly brambory. Víno teklo proudem a my si bužírovali. No pošušňáníčko to bylo! Úplně jsem zapomněl na hlavní pošušňáníčko a to dcerku pana architekta. Však to počká. Ještě před půlnocí nám došlo pití. Obdržel jsem historický džbán, snad majoliku a vyšel s kámošem do blízké hospody pro pivo. Než nám načepovali, tak jsme pár kryglů do sebe obrátili. Když jsme se vrátili zpět k rodinnému krbu, tak všichni hosté již pospávali, jen slečna ne. Proč asi?... *** Po mnoha letech jsem poznal hodně domácností s vestavěným krbem. Ten rodinný si musí vybudovat ovšem každý sám. Znám rodiny vlastnící krb, ale nikdy se v něm netopí, ani negriluje. Převládá lenost a pohodlí. V mnoha případech jsem místo ohniště viděl zaprášené aranžmá z umělých květin. Mnoho majitelů krbu ani neví, jak chutná whisky s doutníkem a skvělou detektivkou u plápolajícího buku s jeho vůní. Jsem z těch, kteří rádi papají a pijí. Že k tomu patří taky příprava, je snad jasný. Jako mužský kupodivu rád nakupuji. Některá jídla okoukám z knih a časopisů, ale hodně už vařím zpaměti. Marinádované maso zásadně nekupuji. Řezníci totiž již od nepaměti, když maso začíná být cítit a zelená, ho pro příští prodej trochu preparují. Třeba maso už rozmražené. Své marinády na maso omezuji na minimum, radši nechávám chuť masa mluvit. Pepř s olivovým olejem bohatě stačí a na talíři osolit. Rozdělat oheň jsem okoukal již jako kluk od babičky. Roští, anebo naštípané třísky rozložím na staré zmačkané noviny. Až vše plápolá, přidávají se větší kusy dřeva – polínka, do sporáku pak uhlí. Někdy si vyhraju s přípravou jídla i nějakou tu hodinku. Oheň v krbu potřebuje taky trochu času. Grilování už bývá rychlejší a nejrychleji je jídlo zbaštěno. Pak k tomu patří umytí nádobí a uklizení popela a krbu. Kdo je líný a bez fantazie, ať jde k McDonaldům!!! Fór Pavel Kantorek Psychologickým faktorem je oheň a plápolající ohniště. Tanec, hudba plamenů a jisker. Praskot hořícího dřeva, vůně spalující se pryskyřice, zář rozpadajících se polen, která hřeje okolí a zároveň vzbuzuje i teplo v duši. Příslovečné teplo rodinného krbu. Arch. F. Cimburek: Soudobá bytová kultura, 1949.
leden
16
január
zpravodaj Ota Ulč:
1 / 2016
spravodaj
Normalizace a abnormalizace (Z připravované knihy "Dost svévolně se košatící Osud")
Naprostá většina outsiderů - ať laiků či údajných odborníků, srpnovou invazi 1968 neočekávala a rovněž se rozcházely názory na její dopad. Původní vládnoucí garda ve svém jádru autentických stalinistů pokládala koketování s jakýmsi socialismem s příliš lidskou tváří za cosi nezodpovědně riskantního. Však proto došlo ke vzniku "zvacího dopisu", vítání internacionálních bratrů, dostavivších se v tancích, aby zničili neexistující kontrarevoluční nebezpečí. Připravena byla garnitura spolehlivých zatvrzelých soudruhů - to měla být Indrova vláda dělníků a rolníků, k jejímuž zrodu ale vůbec nedošlo zásluhou překvapivě mocného odporu veřejnosti vůči nijak vítaným zachráncům - osvoboditelům. Národ vskutku povstal, s oprávněnými pocity formální verbální podpory ze zahraničí všemožných směrů. Přeceněna ovšem byla výdrž, houževnatost takového odporu. S Priscillou jsme se ocitli v roli outsiderů ve vzájemně opačném jazykovém prostředí. Porovnejme oba bouřlivé, téměř současné, ale tolik odlišné výviny: Jednak Maocetungova Velká proletářská kulturní revoluce, v roce 1966 odstartovaná onou legendární, mediálně velebenou plavbou velkého kormidelníka v řece, snad veletoku Yangtse, co národem pořádně zacloumala na rozdíl, značně podstatný, od reakce českého národa na zahraniční bratrskou, nijak nevítanou asistenci dva roky poté. My jsme se v Americe na univerzitních campusech stali svědky některých Maových nadšenců, kteří se časem přece jen ze svého revolučního pomatení vzpamatovali. Jednoho z takových jsem pozval k nám domů k popovídání a dozvěděli jsme se, jak dav nadšenců, několik set jich bylo, se dal na tisícikilometrový pochod a odznáček s Maovým portrétem si připíchli nikoliv na sako, ale razantně na svou kůži, do svého těla si vpíchli a o to víc radostně v pochodování dál pokračovali. "Nepřipadali jste si jako blbci?" - takto nijak šetrně jsem se otázal. Dotyčný se všelijak ošíval a z bot původního revolučního nadšení se vyzouval. A v takových okamžicích hostitelce Priscille bylo všelijak. Já na tom vlastně byl líp než moje životní družka, jakkoliv krátkodobá svědkyně rachotivého příjezdu nevítaných okupantů do české země. V čínském prostředí měla docela dobrý důvod se cítit jako doma, ale přitom se též snažila proklestit bariérou českého jazyka, však se docela úspěšně přibližovala k výkonu onoho Čapkova mloka Boleslawa Jablonského. Navíc si mohla vypomáhat jí známou němčinou ve švýcarské verzi, od maminky převzaté, a jakousi němčinu snad polovina starší české generace dosud zcela nezapomněla. Taková tedy byla pravidla naší českočínské dohody vzájemného manželského dorozumění, které ona se snažila respektovat a já je sabotoval od samého prvopočátku. Zvykl jsem si, docela mi vyhovovalo sedět v jejich mně nesrozumitelné společnosti, přikyvoval jejich argumentům, o nichž jsem neměl zbla tušení, a přitom přemýšlel o záležitostech bůhví jak vzdálených. - - Původní odvážná vlastenecká reakce proti okupantům a menšině jejich domácích slouhů neměla ovšem dlouhého trvání. Rekordní množství Čechů a Moravanů (na rozdíl od Slováků) bylo členy vládnoucí KSČ. Motivem jejich členství ovšem nebyla oddanost ideologickým principům devatenáctého století, ale záležitosti existenční, udržet si teplé místečko, zdroj příjmu pro rodinu, záruku přístupu ke vzdělání - nevyhnutelné, každému občanu s takovou adresou známé starosti. Po původní explozi autentického zklamání až vzteku, jež vedlo k odhození partajní legitimace, došlo k vystřízlivění a racionální kalkulaci, co dál. Po původním přechodném období - od 17 leden január
zpravodaj
1 / 2016
spravodaj
srpna 1968 do října 1969 - znovu spadla klec, tentokrát v podobě nepsané dohody, smlouvy, jíž si byl snad každý tamější občan vědom: vládcové už nedychtili po autentické věrnosti, ale spokojili se s formální loajalitou, s jejím předstíráním. To vše za podmínky, že nedojde k zpochybňování mocenského monopolu rodné strany KSČ. Takže z původních odvážných vlastenců postupně vznikali přizpůsobiví, rezignující realisté. S vědomím, že vlastně existují jen dvě odrůdy spoluobčanů - dobří a špatní herci. Konec autentickému patriotismu, přehlušenému rachotícími tanky. Začátek příležitosti ke kariérám individuí, naprosto neschopných a přitom všeho možného schopných, ve smyslu všemožného ochotných. Po invazní události přispěly ke zvýšenému zájmu o tuto mediálně dřív opomíjenou končinu. Uspořádány mnohé konference, jež vedly ke zrodu mnohých knižních, bleskurychle vzniklých výtvorů. Velmi energicky se na nich podíleli autoři s maďarskými kořeny, nezřídka to generace roku 1956 - rovněž tankový přepad, ale k tomu i skutečná revoluce a přemnoho krveprolití. Na několika takových výtvorech jsem se podílel: například na titulu Glasnost: How Open? se spoluautory, jako byl mezinárodně značně známý kurážný Vladimír Bukovský, zajímavě pojmenovaný Aleksandr Nekrich, výtečný Paul Hollander, též Milan Švec, absolvent univerzity Karlovy a rovněž i té moskevské, bývalý nejen diplomat, ale i funkcionář zahraničního oddělení ÚV KSČ. Několikrát jsem se s ním sešel, o jeho dalším osudu nic nevím. Obsáhlejší je kniha The Prague Spring: a Mixed Legacy, čtrnáct spoluautorů, všichni českého původu, z nichž už většina nežije. Posléze jsem se pustil do dost náročného projektu, a sice do profilu a motivů zejména posrpnové generace. Většina z nich ve své dospělosti nezažila nic než husákovskou normalizaci. (Exilový časopis Listy, č.6, 1985, uveřejnil studii bývalého děkana Rudolfa Zukala. Ten z dosažitelných oficiálních zdrojů vydedukoval, že v období 1964-1986 do ciziny natrvalo odešlo čtvrt milionu občanů. V době mého úprku (1959), roční kvóta úspěšných běženců byla pouhých 10. Od bělohorského debaklu nejvíc našinců odešlo do exilu v druhé polovině 20. století. Ještě víc než Hitler jich vystrnadilo budování vědeckého socialismu. Cituji ze značně neúplného seznamu exulantů z roku 1948: u písmene H jen od jména Houžvička Karel, šofér, po jméno Hrdlička Evžen jsem napočítal 120 osudů, o nichž nic nevíme a nikdy se nedozvíme. Obsáhlý dotazník jsem distribuoval koncem osmdesátých let v Rakousku, Německu, Švýcarsku, USA, Kanadě, Jižní Africe a Austrálii. Výsledky vyšly v několika zdrojích včetně exilového dvouměsíčníku Západ, ročník 1988, pět pokračování. -
-
-
Ivan Sviták, pozoruhodná osobnost, začátkem padesátých let učitelem marxistické filozofie na VŠPHV (Vysoká škola politických a hospodářských věd) s pověstí radikála až sekerníka. Na rozdíl od většiny vrchnosti bral komunistické ideály vážně, místo na prioritu potírat třídního nepřítele se zaměřil na aparát partajních byrokratů. Netajil se tužbou, aby národ vedla inteligence a ne stranický aparát. Průběh Pražského jara zpestřoval svou aktivitou ve prospěch novinky KAN Klubu angažovaných nestraníků, s nadějí stát se protiváhou monopolu jednopartajního KSČ vládnutí. Sviták se rovněž domáhal zabývat spornými okolnostmi smrti Jana Masaryka. Když tanky přijely, Sviták dlel ve Vídni. Leonid Brežněv ve svých projevech, obhajujících nutnost právě uskutečněné osvobozující invaze, označil Svitáka jako největšího kontrarevolučního zloducha. Za pouhé dva týdny po příjezdu tanků se ve Washingtonu konal už delší dobu naplánovaný kongres SVU - Československé společnosti věd a umění. Tam jsem se s ním poprvé setkal. Štíh-
leden
18
január
zpravodaj
1 / 2016
spravodaj
lý, brýlatý, důkladně plešatý (posléze se mi svěřil, že o vlasy přišel už jako mladíček na sjezdu ve žhavě horkém Alžírsku). Vůbec se nechoval způsobem, který se u celebrit zpravidla předpokládá. Před kamery se nedral, nevyhledával kroužky obdivovatelů, aby se jim pochlubil, že kvůli němu se Brežněv natolik rozezlil, že dal příkaz k rozjezdu tanků. Dost jsme se Ivanem sblížili a umožnil jsem mu jeho první akademické angažmá, byť jen v trvání poloviny jednoho semestru. Tehdy jsme se vídali denně, později se občas potkávali i na opačném konci amerického kontinentu, když přesídlil do kalifornského městečka Chico (kde založil Chicoslovak Press k výlučnému publikování svých traktátů). Sviták se narodil v roce 1925 a zemřel v roce 1994, svých sedmdesátin se nedočkal. Žil asketicky, nekouřil, pramálo pil, žádný gurmán, jídlo mu nic neříkalo. Jeho ambicí rozhodně nebylo stát se lvem salonů, na svůj zevnějšek bohémsky kašlal. Priscilla mu koupila kalhoty a v těch jsem ho pak pravidelně mnohá léta, víc než dvě desetiletí, vídal - ať někde v terénu nebo na vědeckém kongresu. Napodoboval se Bertoldu Brechtovi, který se producíroval v proletářské haleně od nejlepšího krejčího a pod takovým povrchem nosil podvlékačky šité z hedvábného materiálu. Sviták byl náturou stachanovec, posedlý svou prací, který v době před vynálezem komputerů dovedl sedět u psacího stroje a do něj bez přestání ve dne v noci bušit. Měl jsem se stát jeho spoluautorem v plánovaném projektu o smrti Jana Masaryka. (Získat přístup do archivu kancléře Smutného a rovněž se dostat k pozůstalosti Masarykova osobního lékaře Klingera. Stále se také pídil v archivu Bruce Lockharta po podrobnostech o roli Winstona Churchilla při plánování Masarykova úniku z poúnorové vlasti.) Neměl jsem jeho výdrž podílet se na maratonech, při kterých on neumdléval. Byl jsem svědkem, že ve svých anglických přednáškách před katedrou si počínal jako výtečný lingvista. Stejně zdatně fungoval v jazyce německém a prý i ve francouzštině, ale to jsem nedovedl posoudit. Byl rozvedený, o bývalé choti mi nikdy nic neříkal a já se nevyptával. Měl jednu dcerku, jejíž portrét v metrové velikosti krášlil zeď jeho domečku - de facto altánku - v Chicu. Na našem kampusu pobýval v prominentních prostorách, kde před ním sídlil dřívější hostující návštěvník, proslulý trockista Isaac Deutscher. Vždy jsem pokládal komunismus za zkázonosný nesmysl. Jaký vlastně byl můj vztah ke skáskálopevně přesvědčenému, nezviklatelnému marxistovi? Až na pár občasných výbuchů jsem dával přednost se s ním o věcech víry nepřít. Kromě ambicí předělávat svět to byl také surrealista, dadaista, libující si v absurdnu. Třeba jsme se potkali na nějakém kongresu u atlantického pobřeží, na který on přijel z opačného konce kontinentu. Normální smrtelník by těch několik tisíc mil absolvoval letadlem. On ale přijel vlakem, pár dní a nocí se trmácel, na sobě stále tytéž Priscillou zakoupené pantalóny. Pak se tedy potkáme, posadíme a jeho jakoby posedla zvláštní cukatura, že začal sebou potrhávat do rytmu těch mnoha milionů nárazů železničních pražců. Co asi bylo příčinou Svitákových sympatií, nebo aspoň snášenlivosti vůči mé osobě? Snad exotika mého vyženěného zázemí, snad nedostatek lepších alternativ. Hodně a dost zuřivě jsme se pohádali snad jen jednou. Příčinou sváru byla Maova Velká proletářská kulturní revoluce. Jejími horory jsem se podrobně zaobíral a najednou se od tak inteligentního myslitele dozvídám velechvály na destruktivní počínání kulatého kormidelníka, jež stálo miliony lidských životů. Ivan si liboval, poněvadž horory také postihly jím tolik nenáviděný partajní byrokratický aparát. Já mu tehdy nadával cestou na Long Island, kde jsme se stali členy posádky na jachtě hostitele - významného činitele CIA, den a noc jsme pluli po Atlantiku a na palubě konzumovali opojné nápoje.
leden
19
január
zpravodaj
1 / 2016
spravodaj
Z Binghamtonu jsem Svitáka přestěhoval do New York City. U nás si nechal asi metr literatury, z toho půl marxismu-leninismu, druhá půlka erotika či spíš pornografie. Jednu tu půlku jsem mu vrátil. Na Kolumbijské univerzitě, v ústavu vedeném Zbignievem Brzezinským, strávil jeden rok. Poté se rozhlížel po permanentním zdroji obživy a objevil ho v městečku Chico v severní Kalifornii, v centru mandlových plantáží. Škola si exota tak značného mediálního kalibru považovala. Učil všehovšudy dva kurzy - zcela podle svého vkusu. Jeden s názvem Kafkova Praha, druhý Historie automobilu, nikoliv tedy automobilismu. Věnoval se osudu vozu Tatra, poněvadž vynálezcem a spolutvůrcem prvního modelu byl jeho strýc Leopold Sviták. Když jsme poprvé přijeli do Chica a našli jeho skromný domeček, na posteli tam seděla divukrásná dívčina poloindiánského původu. Před sebou mám bytelný svazek naší korespondence. Například: 27.7.65: Ahoj, Priscillo, nevíš o nějaké čínské princezně na vdávání? Ivan.
Ota Ulč:
Pokusy o různá přirovnávání
Ano, taková je globální, univerzální realita se sklony na všech polednících a rovnoběžkách. Na nedávném pražském pobytu jsem to znovu ověřil: liboval jsem si v přítomnosti pozoruhodné dámy, jejíž osobnost je celonárodně natolik dobře známá, že je mi to důvodem, proč ji v tomto kratičkém povídání nejmenuji. Při našem loučení jsem postřehl publikaci s názvem Roman hanges neboli Romský hlas, osm stran čtrnáctideníku etnické menšiny, dříve známé, že je cikánská. O tento druh spoluobčanů jsem se zajímal už v dávnověku svého mládí, když jako soudce u okresního civilního soudu v západočeském pohraničí jsem uděloval socialistickou spravedlnost, řešil důsledky vzájemného lupu drobného domácího zvířectva a taková podobná dramata. Po úspěšně ilegálním úprku do náruče západních imperialistů, veškerého Wall Streetu, jsem ledacos na tématiku tehdy ještě výlučně cikánskou publikoval, došlo k přetisku v učebnicích, vše korunováno jakýmsi symbolickým povýšením na čestného cikána. O takovou poctu se zasloužil kanadský sociolog, prezident této menšiny pro oblast západní hemisféry. Jeho jméno Kohn, Cohen, tak nějak, každopádně jméno zřetelně neromské, žádný Horvát, nebo něco takového. Od své pražské hostitelky jsem odešel s dvěma výtisky darovanými a nikoliv ukradenými, s úmyslem je bedlivě prostudovat, porovnat jejich tematické zaměření, intenzitu frustrací, všeobecného mravního rozhořčení. A kolik autentické kritiky zamířilo do vlastních řad! Takový výsledek, bude-li vůbec nějaký, pak porovnat se způsobem, jakým se vůči sobě prezentují američtí černoši, ti již rovněž oficiálně přejmenovaní na Afro-Americans. V nynějších USA je to menšina pouze třináctiprocentní, avšak nezřídka s mediální pozorností stoprocentní. Pustil jsem se do práce a dospěl k výsledku, který jsem předpokládal: ke zmínce o nedostatcích ve vlastních řadách zpravidla nedojde a ve výjimečných případech vina je na vnějších živlech - tvorech, fenoménech, každopádně vlivy, živly nekontrolovatelnými. Nikde se nedočtu o rekordně vysokých zásluhách na páchání každodenní kriminality. Rekordní počet zločinců ve vlastních řadách a tudíž i příslušná porce jejich reprezentace uvnitř kriminálů. Stejně tomu tak v dosažených rekordních výkonech (disciplína "těhotenství nedospělých děvčat" nebo "negativní až zcela neexistující výkon školního vzdělání - de facto analfabetismus). V jednom z předchozích 20 leden január
zpravodaj
1 / 2016
spravodaj
textů jsem velebil školní úspěchy až triumfy mládeže z rodin asijských přistěhovalců. Připomíná to slova vynikajícího amerického juristy, soudce Nejvyššího soudu: Oliver Wendell Holmes (1841-1935), jeho doporučení, že se správnou výchovou dětí se má započít sto let před jejich narozením. Listuji oním Romským hlasem: z devadesáti procent je text český, zbytek v jazyce romském: Sloupek Ňilajeskeri škola palo denašiben o bešiben sas igen mištes. The me vakeravas pal romano dživipen, pal amare sokaša, kultura, čhib … profesoriske Salim, so kada bešiben pririchtinďa. Autor Jan Horváth. Další příspěvek je dvoujazyčný: Za českým textem s názvem "Deset let, co nás opustila naše Milena" následuje romská verze "Deš berš, so amen omukhl'as e Milena." Dvoujazyčná je i báseň jiných tvůrců: "Šukar cikno gavoro" v české verzi znamená "Hezká malá dědinka." Politického zpravodajství je pramálo, ale se zřetelnou dávkou sympatie ke kauze, rozhodně nesdílené velkou většinou obyvatelstva České republiky. Ta s otevřenou náručí nevítá hordy islámských vetřelců. Hned v prvním sloupku na první straně zářijového vydání velebeno je Brno, které se "profiluje jako kulturní město Evropské unie hodné toho jména. Chce být vůči uprchlíkům stejně přátelské jako Vídeň." Na téže první stránce je zpráva velkými písmeny, jak že německý ministr spravedlnosti kritizuje politicky nekorektní orientaci Facebooku. Strana 2, znovu Brno: Ani Ústavní soud nevyhověl žalobě Roma Jiřího Suchého, který se už šest let soudí o přiznání diskriminace na něm spáchané a domáhá se odškodnění ve výši půl milionu korun za to, že v 80. letech byl umístěn do zvláštní školy. Suchý se hodlá odvolat k Mezinárodnímu soudu do Štrasburku. Třeba se ještě stane polomilionářem. Budoucnost s jak štědrou finanční pomlázkou je dosud zcela neznáma v případu, k němuž právě došlo v Praze. Před začátkem demonstrace pro otevřenou Evropu policie zadržela romskou aktivistku Ivanu Čonkovou. Ta posléze uvedla, že se hodlá proti postupu policistů bránit právní cestou. Značná mediální pozornost je věnována záležitostem kulturním. Již pátý rok cena Roma spirit ocení romské umělce. Tuto mezinárodní událost organizuje Nadace Michaela Kocába a konat se bude pod záštitou Bohuslava Sobotky, Jiřího Dienstbiera a Petra Uhla. Konal se hudební festival národnostních menšin v Liberci. Československou Miss Roma se stala osmnáctiletá Bianka Bertoková. Miss Roma se letos uskutečnila popatnácté. Merkelová chce po šéfovi Facebooku, aby řešil nenávistné a xenofobní příspěvky. Evropská komise bude chtít konkrétní statistiky k integraci znevýhodněných dětí do českých škol. Tento titulek tučnými písmeny na první straně svého říjnového vydání třikrát opakuje kritérion Znevýhodněné děti, aniž by příslušným zpřesněním takového fenoménu vypomohl. Co třeba učinilo vietnamské děti zvýhodněnými? Prozatím rozlišně reaguje romsko-excikánská a černošská afro-americká menšina vůči převážně odlišné většině národního společenství. Méně početní Romové nemají své mediálně zdůrazňované předáky, štědré finanční mecenáše, vlivné magnáty a na Hradčanech nevysedává
leden
21
január
zpravodaj
1 / 2016
spravodaj
cikánský prezident. Bílý dům za dosud trvajícího Obamova nájemnictví se již ani nepokouší o aspoň jakousi šarádu objektivity. Mnohonásobně je dokazováno jeho reakcemi na ten který, jakkoliv nevyřešený případ, když prezident lká nad zabitím gangstera tmavé pleti, aniž by se kdy přiměl k účasti na pohřbu zbytečně postřílené mládeže - událost zpravidla každý týden v Chicagu, původním politickém působišti tohoto Baracka Husseina. K dispozici jsou údaje FBI z roku 2007: černoši spáchali 433.834 zločinů proti bělochům, osmkrát víc než značně početnější běloši tak učinili vůči černochům. V případě znásilnění, černoši znásilnili I4.000 bělošek. V údajích FBI nebyl zjištěn ani jeden případ s opačným rasovým obsazením. Závěr: Čtyřicetkrát větší byla pravděpodobnost, že černoch zaútočí na bělocha, než by tomu bylo naopak. V dnešní době politické korektnosti, až protivně groteskní přecitlivělosti, též vstupujeme na značně explozivní minové pole. Po jakémkoliv nepříjemném zevšeobecňování hrozí obvinění z xenofobie, rasismu a dalších ismů. Například každému známou, statisticky důkladně potvrzenou skutečností je menšina, jíž se dřív říkalo cikánská, jež se v daleko větší míře podílí na páchání zločinů majetkové povahy, než je tomu v případě většinové společnosti. I když se občas vyskytne Rom-vzdělanec, dříč, třeba i světec. V USA zločinnost černošské menšiny je mnohonásobně větší než ostatního obyvatelstva. Jak přiznal sám velebný pán Jesse Jackson, rok co rok se uskuteční ve vlastních řadách víc vražd, než jaký byl výkon Ku Klux Klanu za všechna svá leta dohromady. Taková jsou zjištění o skutečném, zjistitelném, měřitelném stavu, tedy co“ a nikoliv „proč“. O příčinách se lze pak dohadovat ad infinitum. Zda je to vina rasismu většinové společnosti, přetrvávající dopad otroctví, které skončilo před sedmi či kolika generacemi, zda to je v genech a tak dlouze dále. Prague Daily Monitor oznamuje (13.11.2015), že v roce 2014 poměr romskýchcikánských dětí do věku tří roků v ústavní péči tvořil jednu třetinu, tedy čtrnáctkrát víc v porovnání k celkovému obyvatelstvu. Dosavadní zkušenost vede k závěru, že nejlepším řešením bude adopce či aspoň pěstounská péče někde v zahraničí. Cikáni – Romové se v Evropě za přemnohá století nepříliš úspěšně asimilovali. Čí vinou? Lze docílit kýžené změny experimentem pozitivní diskriminace, nebo jsou ty kočovnické pudy nevymýtitelné? Inu, hádejme se. - Relevantním zdrojem k pochopení takové tématiky je třídílný esej výtečného publicisty Thomase Sowella, černošského ekonoma-sociologa, Hoover Institute, Kalifornie (Townhall.com., 6.-8.10.2015). Svou analýzu nazval slovy "Charlatans and Sheep" neboli jacísi "Podvodníci“ a za nimi pak poslušně cupitající ovce. Začíná soustředěním na často zdůrazňovanou otázku o příjmové nerovnosti mezi pohlavími a tato disproporce se vesměs přisuzuje podlým motivům. Jak ale poté vysvětlit, že v celonárodní soutěži o znalosti americké gramatiky (tzv. U.S. National Spelling Bee), nejúspěšnějšími byli účastníci z rodin indického původu. Mezi 100 nejúspěšnějšími atlety v maratonském běhu, většina jich pochází z východoafrické Keni. Účastníci ve všemožných disciplínách se liší svým zájmem, motivací, schopnostmi, též vnějšími okolnostmi, které jim to přemnohé umožňují. Jiné preference přece nemohou být příliš šokujícím překvapením. Žádného muže například dosud nepostihlo ani jedno těhotenství. Zato jsme ale zavaleni lamentacemi o "gender gap" a nekonečným přívalem halekaček z důvodů automaticky zdůrazňované diskriminace. Šarlatáni takto zdůrazňují a ovce v politicky korektním šiku bedlivě s přikyvováním následují. Sowell se
leden
22
január
zpravodaj
1 / 2016
spravodaj
pak soustřeďuje na tuze populární trumf oné "legacy of slavery" jako pohodlné výmluvy za své vlastní nesolidní počínání. Politická levice zpravidla se vrací k roku 1960 jako tomu osudovému při vytváření moderní doby, s jejímiž nezřídka neblahými důsledky abychom se nyní obtížně vypořádali. Takové interpretace ale zobtížňuje realita s důkazy, že během let padesátých, doby hanebně sovětizované, počet těhotenství nedospělých děvčat jakož i pohlavních chorob ubýval, stejně jako procento nemanželských dětí. V té době černošská zaměstnanost v USA byla vyšší, než je tomu v současné době. Vražednost v kruzích nebělošských se od roku 1960 téměř zdvojnásobila. Jak něco takového bylo možné? Autor odpovídá: Ve volbách jsme volili šarlatány. Převažujícím dogmatem naši doby je konflikt mezi těmi, kteří obviňují genetic differences a těmi, kteří za sinister ( neblahou, zlověstnou) příčinu považuji discrimination, což je hřích značně vágní, nezřetelný. Sowell končí zdůrazněním dopadu minulých časů. Již začátkem devatenáctého století, na šíré Rusi i ti nejchudší Židé se postarali, aby se jejich dcery naučily číst a psát, aby každá domácnost měla aspoň deset knih. To bylo v době, kdy si Thomas Jefferson stěžoval, že v celém městě, kde tehdy žil, neexistovalo ani jedno knihkupectví. Vznikly paralelní kultury, které neměly nic společného. Jednak vyrůstala mládež židovská a asijská (ano, asijská) a pak tak zvaná ghetto culture, jíž zejména černoši vytvářeli, čímkoliv jinačím pohrdali, a leckdo se teď diví, jak okolní svět vypadá.
Džihádistu Johna zlikvidovalo pozemní komando, píší Britové Na likvidaci džihádisty Johna, vraha zahraničních rukojmích z propagandistických videí Islámského státu, má zásadní podíl britské pozemní komando, napsal britský The Daily Mail. Osm mužů proniklo hluboko do teroristy drženého území a vypustilo miniaturní drony, které britského radikála lokalizovaly a umožnily jej zabít, uvedl list s odvoláním na své zdroje. Když Pentagon v polovině listopadu oznámil, že se mezinárodní koalici vedené Spojenými státy podařilo zlikvidovat Mohammeda Emwaziho alias „džihádistu Johna“, nechvalně proslulého kata Islámského státu a věznitele zahraničních rukojmích, byl na detaily vysoce tajné operace skoupý. Podle dosud zveřejněné verze se zdálo, že zradikalizovaný Brit se stal terčem leteckého úderu bezpilotních letadel, řízených ze základen vzdálených stovky mil od Rakky, syrského centra samozvaného chalífátu teroristů. Britský premiér David Cameron označil smrt Emwaziho za „zásah
leden
23
január
zpravodaj
1 / 2016
spravodaj
do srdce Islámského státu“ a bez jakýchkoli podrobností ujistil novináře, že Británie s USA při sledování džihádisty Johna úzce spolupracovala. Nyní, téměř měsíc poté, list The Daily Mail s odvoláním na své bezpečnostní zdroje odhalil, že smrt Mohammeda Emwaziho byla výsledkem komplexní rovnice, v níž riskovalo život osm příslušníků britských speciálních jednotek SAS (Special Air Service). Ty Američané vysadili hluboko v syrské poušti, odkud se britské úderce podařilo proniknout až na samý okraj džihádisty ovládané Rakky, tvrdí The Daily Mail. Padesát kilometrů noční pouští Nebezpečná operace se spustila v noci 11. listopadu, kdy se tmou pohybovaly dva americké transportní vrtulníky Chinook s pečlivě vybraným osmičlenným komandem Britů na palubě. Svůj náklad vyložily na opuštěném místě v pouštní krajině, odkud vojáci ve speciálních džípech vyrazili na jih, směr Rakka. Po více než 50 kilometrech jízdy dunami, mimo sledované silnice, se kolem třetí ráno dostali na dohled města. Zde, přibližně 8 kilometrů od metropole IS, se utábořili, aniž by přitom na sebe upoutali pozornost nepřítele, a vyčkali do následujícího večera. 12. listopadu, když padla tma, pak britský tým připravil čtyři nano-helikoptéry vybavené infračervenými a nočními kamerami. Předprogramovaným cílem drobných, sotva metr dlouhých a půl kilogramu těžkých dronů, byla Emwaziho předpokládaná skrýš, šestipatrová budova v Rakce. Šťastní jako blecha První letoun neprodleně vyrazil a na místě určení začal zaznamenávat pohyb podezřelých v okolí. Nahrávku přenášel přímo na obrazovky velitelství SAS v britském Herefordu a do ústředí amerických sil v katarském Dauhá. V 8:30 mu došla energie a byl vystřídán druhým dronem, jehož pak kolem desáté dopolední vystřídal třetí nano-vrtulník. Právě jemu se konečně podařilo zachytit kamerou kýžený Emwaziho obličej. „Američtí velitelé převeleli dron Reaper, vybavený střelami Hellfire,“ popsal vypjatý okamžik zdroj The Daily Mail. „V 11:40 se objevilo auto a on do něj nasedl. Reaper zaměřil svůj cíl a z džihádisty Johna se stala minulost. Chlapi byli šťastní jak blecha, že toho maniaka dostali.“ Od února, kdy tajné služby odhalily maskovaného katana IS jako britského občana Mohammeda Emwaziho, se mladík kuvajtského původu zařadil mezi primární terče západních spojenců. Přesto trvalo téměř tři čtvrtě roku, než se hledaného teroristu podařilo zaměřit a zabít. Hvězda džihádistické propagandy, která po boku svých obětí (novinářů Foleyho, Sotloffa či Gota, humanitárních pracovníků Henninga a Hainese a dalších) ochotně pózovala kameře, se stáhla do ústraní a neustále měnila své místo pobytu. Emwazi se tak úspěšně vyhýbal jak koaličním letadlům, tak snahám spojenců jej zaměřit. Magdalena Slezáková, LN
leden
24
január
zpravodaj
1 / 2016
spravodaj
Věda Jde jen o rozmary počasí, či neběží tu naléhavě přímo o změnu klimatu? Miloš Dokulil Asi jen málokdo nevzal v těch posledních letech na vědomí, že se možná začalo poněkud měnit klima. Přinejmenším v posledních letech bývají i ty zimy ve střední Evropě a v jejím okolí poměrně mírné. A ani toho sněhu nebývají už závěje. A léta naopak mívají teploměr nastaven docela vysoko. Abych hovořil jen třeba o letošku. Bylo hodně horké léto. A ne jen pouze vždy na jeden či dva dny. A navíc, na samém konci podzimu, ještě v půli prosince letos sbírali lidé v lese houby! Ukazovali i v televizi plné košíky hub jako nikoli ojedinělý jev. K 15. prosinci, deset dní před Vánocemi! Stavy vod v přehradách jsou jen na 20 % kapacity nádrží. Pochopitelně nemusíme mít na tuto problematiku žádný kvalifikovaný názor. Už když se pohybovalo znečištění ovzduší kousek nad hranou 300 částí na 1 kubický metr (ta jednotka má mezinárodní označení „ppm“), dumalo se spíš jen o tom, že lví podíl na tomto stavu nese bouřlivý rozvoj kapitalismu v řadě zemí od počátku 19. století. Objevily se ovšem i obavy, aby se znečištění v ovzduší dále dramaticky nezvyšovalo. Že snad je kritickou hranicí 400 ppm. A že by měli největší světoví znečišťovatelé ovzduší konečně vypouštěné množství škodlivin do ovzduší začít omezovat. Přitom zrovna letos se vyhouplo množství těch zplodin již nad varovnou hranici 400 ppm! Mnozí už před časem konstatovali, že ta hranice 400 ppm je limitní. A že nikdo neví, zda potom bude ještě možné další vývoj v tomto ohledu zvrátit. Zda další oteplování ovzduší bude lidstvo schopno přibrzdit, zastavit, a snad i konečně navodit opačný trend. Aby ta slupka škodlivých plynů a tuhých látek v ovzduší se začala zase pročišťovat. Aby těch „skleníkových“ plynů ubylo. Aby nenastala později již neodvratitelná klimatická kalamita. Jsou už slyšet hlasy, že na takový zákrok je již pozdě. Řada zemí podepsala roku 1992 konvenci o klimatu. Jejich představitelé se rozhodli každoročně se scházet, aby o této problematice dále závažně rokovali. Roku 1995 vznikl tzv. „Kjótský protokol“. Když se roku 2009 jednalo o klimatických otázkách v Kodani, program nesplnil očekávání. Protokol z roku 1995 nebyl prodloužen za hranici roku 2012 (20 let od vzniku konvence). Tehdy v Kodani se jednalo zvláště o tom, že by průmyslově vyvinuté státy měly konečně omezit vypouštění zplodin do ovzduší, zatímco rozvíjející se státy by ale ještě mohly dočasně vypouštěné množství těch zplodin ještě zvyšovat. V následném čase se ukázalo, že asi tudy žádná závazná cesta k nápravě nevede. Přitom – jako kdyby bylo možno pár let přemostit bez jakýchkoliv závazných opatření – ozvaly se hlasy, že by svět měl být postaven před novou mezinárodní dohodu platnou na 10 let a uzavřenou až roku 2020! Od 30. listopadu 2015 začala o klimatu jednání 195 zemí světa v Paříži. Nepřehlédnutelná řada účastníků tohoto jednání (169 států, s 92 % světové populace) si stanovila vlastní limity emisí do ovzduší již s půlročním předstihem. Též dva největší znečišťovatelé (Čína a USA) naznačili, že se – byť s časovým odstupem – hodlají do „ekonomie klimatu“ zapojit. Aktuální text dohody je ovšem pouze – zřejmě krotkým – kompromisem. I když jde o „krok správným směrem“. Není totiž vůbec spolehlivé, zda ta uvažovaná opatření (i kdyby byla splněna!) mohou stačit. Přitom byl hned v návrhu mezinárodní dohody vytýčen cíl, jímž by se další růst globální teploty měl zastavit již na +1,5 °C. A to i přesto, že zatím stále hrozí, že vytýčený cíl – snížit celkové množství emisí do ovzduší o 80 % do roku 2050 – reálně splnitelný zřejmě asi není. 25 leden január
zpravodaj
1 / 2016
spravodaj
Nebudeme si teď moc připomínat, že např. každoročně dramatičtěji roztává v letním období ledovec Severního ledového moře. Do té míry, že už mořeplavecké státy plánují v tomto období tímto mořem zřídit dopravu. A státy mající svá teritoria při severním pólu počítají již navíc s možností průzkumu tamního mořského dna pod bývalým ledem s perspektivou těžby ropy. (O dalším osudu tamních ledních medvědů zatím politikové ani ekonomové ještě neuvažují.) Stále hrozivěji každoročně se ztrácí také ledovec v Grónsku; ale i na jižní točně jeden mocný ledovcový lalok začal roztávat. Sněhové srážky v Himalájích (k zajištění přijatelného toku vody v tam pramenících veletocích) také nejsou dostatečné. Což v okolních státech již začíná budit vážné obavy. Je otázkou, zda nemá „Pařížský protokol“ vady toho předchozího „Kjótského“. Závažnější otázkou přitom je, zda navíc jsou ty dohodnuté limity v uvažovaných časových výhledech postačující; a zda ta ujednání nepřišla pozdě. I když naděje prý umírá poslední? Ne, tím posledním útočištěm je touha, aby se přece jen lidstvo umoudřilo. Snad lze zabránit nejhoršímu scénáři, který nám lidem (ale i veškeré přírodě spolu s námi) hrozí. Stávající realita je k tomu víc než poplašnou výzvou. A posledním – ještě snad výmluvným – varováním.
Výročí: 30 let od nálezu století Relikviář svatého Maura Eleonora, M. E., von Croy a Fitznerová klepou na vrata zámku, kastelán přichází otevřít, návštěvu očekává, není překvapen. Skupinka beze slov vchází do dveří. Procházejí hradem. Kastelán jde první, v ruce drží baterku a osvětluje místa, na která ukazuje. Scéna snímaná z dálky, jen tlumeně slyšíme kastelánův výklad v češtině, Fitznerová tlumeně překládá do němčiny. Procházejí dolním palácem, zahradami a směřují k hornímu paláci. Pak mizí z dohledu. (ze scénáře k filmu Hon na svatého Maura, natočeného Českou televizi). Když 17. července roku 1984 kontaktoval jistý občan USA československý konzulát ve Vídni, nikdo netušil, že začal nevšední příběh hledání této ztracené památky, nemající u nás obdoby. Američan nabídl československé straně obchod. Chtěl vyzvednout a odkoupit nejmenovanou památku evropského významu a nevyčíslitelné ceny, která se měla nacházet na našem území. Háček byl v tom, že obchodník jako jediný věděl, kde je ona památka ukryta. Začala hra mezi ním a československými úřady o to, kdo onu památku - tehdy se ještě nevědělo, že to je Relikviář sv. Maura - získá. Tento příběh je nejen nevšední detektivně-špionážní kauzou z 80. let minulého století, ale ukazuje také pokřivený způsob přístupu předlistopadových úřadů při jednání o tak zásadní věci pro naši kulturu. Americký obchodník nabídl československému státu částku 500 tis. dolarů jako protihodnotu za předmět, který nedefinoval. Tehdejší Ministerstvo kultury, které především mělo mít zájem na získání hodnotné památky konstatovalo, že ČSSR transakcí získá nemalé finance a že dotyčná věc vlastně nikomu nechybí. Podobná stanoviska měly také Ministerstvo financí a Generální prokuratura. Jedině kriminalisté se pokusili ztracený předmět najít.
leden
26
január
zpravodaj 1 / 2016 Na hradě Bečov jsou vděční kriminalistům
spravodaj
Předlouhá je historie Relikviáře svatého Maura. V odborných kruzích se hovoří o tom, že po korunovačních klenotech českých králů to je naše druhá nejcennější historická památka. O její znovuobjevení, ale také vědecký průzkum, se zasloužili především kriminalisté v polovině 80. let minulého století. Historicky je doloženo, že relikviář přivezl do Bečova vévoda Alfréd de Beaufort v roce 1889, když ho odkoupil od církve. Jeho potomci, členové francouzského rodu Beaufortů, a také poslední vlastníci bečovského hradu, kteří patřili ke šlechtě loajální s fašistickým Německem a kolaborovali s Hitlerem, jej těsně po druhé světové válce zakopali pod podlahou hradní kaple v zásypu hlíny, když zřejmě v chvatu museli v roce 1945 opustit Československo. Relikviář sv. Maura byl znovuobjeven českými kriminalisty dne 5. listopadu 1985 tam, kde byl před 40 lety ukryt. Radost z nálezu relikviáře vystřídala starost obdobná nerudovské otázce: „Co s ním?” Po nálezu byl relikviář převezen do Prahy, kde několik dní spočíval v kanceláři tehdejšího ředitele zvláštního odboru Federální kriminální ústředny mjr. Františka Maryšky. Přišli se na něj podívat odborníci, historici, restaurátoři a jiní. Nikdo ale nedokázal rozhodnout, co má následovat. Policisté postupovali standardně. Nalezený objekt zadokumentovali a popsali, vyhotovili patřičné protokoly. V prvopočátku se proto relikviáři věnovali experti Kriminalistického ústavu VB, kteří stav nálezu zadokumentovali. Na expertizy tehdy nedošlo. Po prvních průzkumech historiků umění a restaurátorů byl relikviář označen za nález století. Vzácná památka z 1. třetiny 13. století patří svým skvělým uměleckořemeslným zpracováním mezi několik málo dochovaných relikviářů tohoto druhu v Evropě.
Co to je Relikviář sv. Maura a jak byl restaurován Relikviář svatého Maura je prací románských zlatníků ze 13. století. Je 138 centimetrů dlouhý, 42 široký a 64 cm vysoký. Tvoří ho dřevěné jádro, které pokrývá reliéfní a filigránská výzdoba ze zlaceného stříbra a mědi doplněná asi pěti sty drahokamy. Uvnitř relikviáře byly nalezeny kosterní pozůstatky několika osob a části textilu z 8 až 13. století z různých částí světa. Na dlouhý román by vydala peripetie okolo restaurování nalezené památky. Kdo ji chce znát, bude muset prostudovat mnoho pramenů. Dozví se například, jak restaurátoři Alena Nováková a akademický sochař Andrej Šumbera se svými pomocníky postupně uchytili výzdobu na novém definitivním dřevěném jádře původními a nově zhotovenými měděnými hřeby se zlacenými hlavičkami, což ale nejdříve znamenalo předvrtat pro původní hřeby asi 3 000 dírek v odpovídající hloubce, aby při zatloukání nebyly poškozeny a výzdoba dokonale přilehla. A také, jak naši restaurátoři konzultovali dosavadní praktické zkušenosti a doporučení s kolegy z klenotnice Cášské-
leden
27
január
zpravodaj
1 / 2016
spravodaj
ho dómu, kde byl rekonstruován podobný relikviář Karla Velikého. Anebo, jak byla postupně prováděna konzervace dřeva roztokem propolisu a tmavého mořidla v lékařském lihu. Hodně toho také o restauraci této unikátní památky ví i PhDr. Alena Černá z plzeňského Památkového ústavu, která později, když zemřela restaurátorka Nováka, převzala žezlo a byla u toho, když unikátní exemplář bylo možné znovu ukázat veřejnosti. Dlužno dodat, že původní relikviář byl z dubového dřeva. Čtyřicet let v zemině ale vykonalo své. 700 let stará památka byla značně poškozená a ze spodní části zbyly jen zetlelé lámavé kousky. Výzdoba se zkroutila a zdeformovala. Replika dřevěné schránky byla vyrobena z ořechu, protože „dubové dřevo je kyselé a zlatnická část by ve výparech mohla černat a korodovat. Háček je v tom, že památka bude nyní neprodyšně uzavřena ve speciální skleněné vitríně s potřebnými bezpečnostními parametry, regulovaným klimatem a chráněna před agresivními inhalacemi dnešního ovzduší,” vysvětluje restaurátor Šumbera. Zborcení původního dubového jádra znamenalo ztrátu informace o přesných rozměrech památky. Rekonstrukce tvaru a rozměrů relikviáře probíhala za pomoci maket z lipového dřeva, na které se výzdoba zkušebně uchycovala a rozměry a tvar se korigovaly. Po proměření všech změn byla vyrobena další maketa z lipového dřeva a následně konečné jádro z ořechu. V dubnu 2002 bylo definitivní jádro z ořechu konečně osazeno. Původní poničené jádro bylo zakonzervováno.
Znovu vystavení relikviáře na Bečově A tak se hrad Bečov, kde byl relikviář po čtyřiceti letech od konce druhé světové války doslova vyhrabán z hlíny, stal v květnu roku 2002 opět jeho domovem. Ovšem v kráse zcela jiné, než jak vypadal onoho deštivého a větrného podzimního dne roku 1985, kdy jej pětice kriminalistů po usilovné práci zachránila před nepochybným totálním zničením. Sedmnáct let po nálezu se na hradě Bečov sešla zvláštní společnost. Historici, restaurátoři, kriminalisté, politici a řada dalších hostů. Zavzpomínali na události ze začátku listopadu 1985, vyslechli slova uznání na adresu restaurátorů, policistů, expertů a všech ostatních, kteří se zasloužili o znovuvzkříšení Relikviáře svatého Maura. Neoficiálně se mezi přítomným také debatovalo o tom, co by bylo s relikviářem, kdyby padly Benešovy dekrety. Než si nakonec mohli přítomní jako jedni z prvních relikviář spolu s doprovodnou expozicí o původu a historii vzácného nálezu v klidu prohlédnout, prošli okolo panelu umístěného u vstupu do chráněné krypty s vystaveným relikviářem. Mezi nepočetným množstvím různých osobností a institucí, které se zasloužili o vědecký průzkum a restaurování této vzácné památky, jsou uvedeny dvě policejní instituce, Federální kriminální ústředna a Kriminalistický ústav Praha a několik jmen policistů, s dovětkem, že tyto instituce se zasloužily a také sponzorovaly znovuobnovení památky. I po letech jim patří poděkování za objev století.
Příběh nekončí Zatímco o restaurování památky bylo publikováno poměrně dost dokumentů, byť až když bylo vše hotovo, o tom, jak se vlastně podařilo objevit a vypátrat relikviář, se toho veřejnost moc
leden
28
január
zpravodaj
1 / 2016
spravodaj
nedozvěděla. Sem tam probleskla nějaká epizoda o oné „detektivce” prošpikované špionážním pozadím, která skončila předáním památky restaurátorům, ale cosi nasvědčovalo, že i po revoluci 1989 snad má někdo zájem, aby se toho na veřejnost moc nedostalo. Vznikl nápad natočit filmový dokument o nálezu Relikviáře sv. Maura. A v něm ukázat onu dramatickou a bezkonkurenčně unikátní epizodu vypátrání uložení relikviáře, jeho samotné vyzdvižení z kaple, jakož i prvotní ohledání a znalecké zkoumání předmětů v něm nalezených. A proč to neříci, opět zopakovat, že nebýt dlouhé, usilovné a pečlivé práce kriminalistů a dalších policistů, nikdy by se relikviář nenašel. Nebo ještě hůře, mohl být z republiky protiprávně vyvezen (což lze i s odstupem let charakterizovat ekvivalentem odcizen). Hodinový hraný dokument s názvem Hon na svatého Maura natočila v roce 2002 na námět Jana Hlaváčka ve spolupráci s Českou televizí režisérka Zora Cejnková. Dokument zachycuje dějový průběh od okamžiku, kdy se o relikviář začali opatrně zajímat potomci šlechtického rodu Beufort-Spontinů, kteří žili v Rakousku. Jejich cílem bylo získat zpět „jejich” relikviář - ve skutečnosti však zkonfiskovanou památku, nicméně památku, o které v Československu de facto nikdo nic nevěděl - i za cenu oficiálního odkoupení od státu. Do děje vstupuje záhadný muž, bývalý agent CIA působící po válce v Rakousku, jehož úkolem bylo vyslýchat české emigranty, Američan Danny Douglas. „Celá věc údajně měla začít tím, že muž, který o sobě tvrdil, že je americký občan a obchodník, se někdy v roce 1984 dostavil na náš konzulát ve Vídni a nabídl jistý obchod. O tom by musel být nějaký písemný důkaz, že,” vypráví archivář Ministerstva zahraničních věcí pan Kusý nad zaprášeným protokoly a kroutí hlavou, když takové dokumenty nenachází. Nevěří svým očím, když ze zkušeností ví, že tenkrát chodily z československých ambasád i takové informace, že L. I. Brežněv dostal rýmu. „Tady jsou depeše za rok 84 z Vídně a naprosto nic o návštěvě Douglase zde není, tomu nerozumím,” uvažuje nahlas Kusý. Píše se rok 1984 a na scénu přicházejí detektivové Federální kriminální ústředny. Na kameru vzpomínají dva z tříčlenného týmu, mjr. František Maryška a kpt. Josef Čmolík. Kpt. Míra Dvorský již zemřel. „Na počátku to vypadalo dost beznadějně. Nevěděli jsme vlastně, co hledáme a kde to má být. Ale byla to velká věc a také výzva, o případu prý byli informováni někteří ministři, předseda vlády a prezident,” říká Maryška, který dostal případ na starosti. Jak se ale dostalo pátrání po čemsi neznámém na FKÚ je první velkou záhadou. Možná se to stalo tak, že tehdejší ministr zahraničních věcí Chňoupek předal informaci o zájmu Douglase ministru vnitra Vajnarovi, ten ho poslal „dolu” a spis přistál na stole Maryšky. Jelikož nebyl zájem danou kauzu evidovat, v protokolu „zaminy” dnes nejsou žádné stopy. Ale proč už měl tenkrát někdo zájem nikde nic neevidovat? Anebo to jsou jenom fabulace a la bláboly jistého PhDr. Žáčka z čerstvě konstituovaného úřadu paměti národa?
leden
29
január
zpravodaj Jednání s agentem CIA
1 / 2016
spravodaj
Policistům se podařilo vetřít se do týmu vyjednávačů, jehož základ tvořili pracovníci jednoho z tehdejších podniků zahraničního obchodu (ARTIA) a MZV. Začala jednání s Danny Douglasem v Praze. Ten po letech vzpomíná, že měl strašný strach přijet do Prahy, protože byl informován o „strašných” praktikách Státní bezpečnosti. Nic zde nejedl a nepil (asi aby nebyl otráven), nikdy že nespal v hotelu, vždy se po jednání vracel do Vídně. Douglas přijel s verzí, že jeho klient, který se musel po válce vystěhovat z Čech, žádá oficiální souhlas čs. úřadů k pátrání na našem území. Prý chce nalézt cosi, co zde jeho klient zanechal. Nechtěl nic podnikat nelegálně. Pokud dostane souhlas a podaří se mu věc najít a vyvézt, zaplatí sumu cca 500 tisíc dolarů. „Douglas byl na jednání velmi dobře připraven, měl seznam památek, které republika hledala, a dokazoval, že se nejedná o takovou věc,” vzpomíná bývalý konzulární pracovník ministerstva zahraničí pan Martinů. „Odcestoval s tím, že zavolá za týden. Já jsem sepsal zprávu a poslal ji tehdejšímu ministrovi zahraničních věcí Chňoupkovi,” dodává. Z několika dalších jednání s Douglasem se od něho díky přítomným detektivům kriminální policie podařilo získat sice málo, ale přesto užitečných, nicméně velmi neurčitých informací. Vždyť Douglas byl ve své době profesionální špion znalý pravidel výslechů a pohovorů s neznámými lidmi. Na tyto chvíle vzpomíná Josef Čmolík, jeden z detektivů, který celý případ od počátku do konce prožíval: „Zkusili jsme pár otázek. Jak je ten předmět velký? Douglas se najednou nekontroloval a instinktivně rozpřáhl ruce, naznačil velikost konferenčního stolku a dodal, že je to dutý předmět. Jak víte, že ten úkryt stále ještě existuje, ptám se dál? A tehdy Douglas odpověděl: Před dvěma lety se byl na místě podívat majitel a všechno bylo o. k. Navíc padla informace, že místo nálezu je zhruba 100 km od Norimberku.” Tak to bylo terno. „Zapíchli jsme kružítko do mapy, a zase jsme byli blíže cíli,” směje se ještě po letech při vyprávění Maryška. Kriminalisté začali hledat informace mezi pracovníky pracovišť ústavů památkové péče. Dočkali se tam však jen posměšků a despektu ctihodných pánů historiků, kteří si zřejmě moc zakládali na své paměti a znalostech. Čas běžel a tlak na kriminalisty sílil. Dokonce přišel příkaz „shora” ukončit vyšetřování, protože stát má zájem na prodeji památky. Smlouva už byla údajně připravena. Byla dohodnuta i samotná finanční transakce přes jednu švýcarskou banku. Tato informace ovšem na kriminalisty působila jako červený hadr na býka. „Já jsem prostě v tomto okamžiku nechápal, proč by náš stát měl za památku, která nám patří, dávat nějaké peníze nějakému překupníkovi,” rozčiluje se i po letech Josef Čmolík. „My jsme prostě na vrchnost vykašlali a pátrali jsme dál, protože jsem tomu chtěli přijít na kloub!” dodává hrdě starý detektiv. Z dalších schůzek s Douglasem se podařilo ustanovit oblast, kde dojde k vyzvednutí památky. Když mu bylo naznačeno, že dojde k naplnění smlouvy, byla mu současně nabídnuta pomoc. Na otázku, kde se sejdou a jakou techniku má česká strana připravit Douglas zřejmě zaváhal naposledy. Podle Čmolíka řekl: „Sejdeme se v Karlových Varech a stačí, když mi dáte pět chlapů s krumpáči a lopatami. Auto nebude potřeba, mám svoje.” A bylo to jasné. Všechno směřovalo do Bečova a k rodu Beaufort-Spontinů. Konečně kriminalistům přálo štěstí. Pomohla i věhlasná paní doktorka Heydová z UMPRUM Praha. „Ke konci října roku 1985 ke mně dorazili dva kriminalisté, zavázali mě mlčenlivostí. Přednesli mi, co asi hledají, a že by to mohlo být schováno buď v Kynžvartu nebo v Bečově. Ten předmět neurčitě popsali. Místo oběda jsem zašla do naší knihovny a vytáhla Soupis památek od německého autora Gnierse. Obracela jsem nazdařbůh stránky a najednou mi oko padlo na obrázek
leden
30
január
zpravodaj
1 / 2016
spravodaj
relikviáře sv. Maura ze zámku Petschau, tedy Bečov. Zavolala jsem jim zpátky. Byli u mne do pěti minut! Řekla jsem jim, že kdyby to bylo ono, tak by to byl bez nadsázky nález století,” vzpomíná paní doktorka. A začala honička. Prohledat hrad není žádná legrace. Do děje vstoupil tehdejší kastelán Macek, který se nestačil divit, když ho navštívila parta detektivů až z Prahy a zavázala ho nejvyšší mlčenlivostí. Dovedu si představit, jak kastelán ze zapomenutého města v pohraničí drkotal ten večer strachy zuby. „Když se tady kriminálka objevila, přišlo mi to nejdříve jako fantasmagorie, ale oni to brali zcela vážně. Po krátké inspekci hradu se o dva dny později vrátili, bylo jich víc, včetně proutkařky. Začali dosti nekoncepčně kopat náhodné sondy v zahradě,” vzpomíná. Kdyby Macek tušil, co na hradě schovává, asi by strachy nespal. I jemu se ale začalo pod vlivem dalších informaci rozsvěcovat v hlavě: „Po válce v Bečově zůstala jediná svědkyně toho, jak to tady chodilo mezi panstvem, sekretářka paní hraběnky jménem Fitznerová. Zkoušel jsem s ní mluvit, ale nic neřekla, myslím, že měla stále strach. Dnes už je také na pravdě boží,” vzpomíná Macek. Právě Fitznerová se jednoho ošklivého večera objevila na hradě ve společnosti Eleonory, M.E. a von Droze, jak začíná filmové vyprávění. „Až ex post jsem si uvědomil jisté souvislosti, které mi do té doby nedávaly smysl. Vzpomněl jsem si na návštěvu té skupinky vedené paní Fitznerovou, která se zhruba dva roky předtím zajímala o hrad, tehdy veřejnosti nepřístupný. Ta jejich jména mi tehdy nic neříkala, ale pak jsem si zjistil celý rodokmen Beufort-Spontinů a dovtípil se - ten starší muž byl von Croy, bývalý správce tady na Bečově a bratr manžela jedné z přítomných dam. Ta dáma byla Marie Elizabeth, nejstarší dcera vévody Heinricha BeaufortSpontina. Ta další dáma byla neprovdaná mladší dcera Eleonora,” analyzuje své vzpomínky sympatický bělovlasý kastelán Macek. Trvalo chvíli, než pod vlivem dalších informací kriminalisté přesunuli pátrání po neznámém předmětu z hradních zahrad do kaple ve věži. Cvičené oko kriminalisty v jednom z podlaží věže uvidělo, že některá prkna podlahy jsou přitlučena jiným hřebíky než ostatní. Poslali kastelány na oběd. Po odtržení jednoho prkna se pod podlahou cosi zalesklo. Ve svitu baterky se v hlíně objevily křišťálové kuličky z víka relikviáře. Relikviář svatého Maura byl na světě. Snad jakýsi šok z nálezu relikviáře mohl způsobit, že kompetentní orgány a pracoviště Ministerstva kultury nedokázaly okamžitě rozhodnout, co s nálezem učinit. Nepochybně, v jistých kruzích, které zřejmě měly zájem na plnění plánu devizového hospodářství, muselo vzniknout zděšení, když vešlo ve známost, že policisté svoji usilovnou prací dokázali překazit kšeft za půl milionu dolarů. Také tradiční žabomyší války mezi Prahou a regiony způsobily, že relikviář byl uložen na to nejméně vhodné místo - do
leden
31
január
zpravodaj
1 / 2016
spravodaj
tresoru Československé státní banky, místo toho aby byly okamžitě zahájeny restaurátorské práce. Prý na vině byly spory o to, zda se na restaurování budou podílet Pražáci nebo Plzeňáci. „Nevědělo se, co s nalezeným relikviářem nesmírné ceny, a tak byl umístěn do tresoru Čs. státní banky, bohužel, tam bylo dílo zkázy dokonáno, v suchu a teple se korpus truhly zcela zřítil. Mezitím začaly všeliké tahanice o vlastnictví, byla zřízena komise Ministerstva kultury, ale trvalo ještě dalších šest let, než se začalo s vlastní restaurací!” vzpomína Dr. Černá a i po letech má v očích vztek. Až se konečně našla agentura Vancol, vedená paní Kolomazníkovou, začaly se dít věci. Relikviář byl přemístěn do jedné tresorové místnosti v Praze, která byla kdysi vybudovaná jako protiatomový kryt. Na přísně střeženém místě se začal opravovat. Několikaletou práci zahájili opět kriminalisté. V laboratořích Kriminalistického ústavu Praha proběhla na přání paní Kolomazníkové zkoumání kostrových ostatků, textilií a dalších předmětů, kromě jiného i dřeva korpusu relikviáře. Tenkrát se nám mimo jiné podařilo zjistit, že v relikviáři byly také uloženy kosti ženy a několika zvířat. Žádnou exaktní metodou ale nelze zjistit, že některá z kostí patří svatému. „Pro mě ta záležitost ještě neskončila,” nechal se slyšet v nedávné době Danny Douglass. „Chtěl bych být oficiálně uznán za nálezce této památky českou stranou. Zatím mé nároky ministerstvo kultury neuznalo,” uvedl, byť nemá pravdu. „Psal jsem ministru Dostálovi i Jandákovi, zatím žádná pozitivní odpověď nepřišla. Nejde mi o nálezné, ale o to, abych nebyl neznámým Američanem, ale konkrétní osoba, díky které byl relikviář nalezen,” vysvětluje svůj dnešní postoj Douglas. Paradoxně mu bylo za jeho „úsilí” poděkováno až na předpremiéře filmu Hon na svatého Maura v kině Evald (z mých úst), kam ho pozvala režisérka Cejnková, a kde si tento postarší sympatický muž dlouho povídal s kriminalistou Františkem Maryškou, asi jak jeden druhého oblafnul. I takový je život.
Závěrem Dodnes není jasná nejpodstatnější otázka a neodpovídá na ni ani film. Kdo vlastně stál v pozadí případu sv. Maura? Fakt, že ze všech možných archivů - Ministerstva zahraničních věcí, Ministerstva vnitra, bývalé čs. rozvědky, archivů Národního muzea a knihoven, a dokonce i archivů policie - zmizely veškeré písemné materiály, napovídá teorii, že někdo má velmi dobrý důvod cosi tajit. Ale možná jde jen a jen o obyčejnou náhodu… Dovětek o aktivitách Karlovarského kraje na natočení filmu Ačkoliv bylo od prvopočátku jasné, že dokumentární film o nálezu Relikviáře sv. Maura může zásadním způsobem přispět k propagaci jednoho z největších turistických lákadel Karlovarského kraje, pro tvůrce filmu byl šokující vlažný postoj tamního hejtmana Dr. Josefa Pavla (ODS). V květnu roku 2005 sice přijal režisérku Cejnkovou a mne, coby autora námětu, nechal si vyprávět o projektu natočení filmu, přijal několik DVD s dříve natočenými filmy paní režisérky, ale to bylo zhruba všechno. Proč tato vzpomínka? V dnešní době si totiž lidé, kteří chtějí natočit nějaký film, musí na něj sehnat i peníze. A tak jsme usoudili, že nejen samotné hejtmanství by mohlo na projektu participovat, ale že jeho prostřednictvím by se daly sehnat nejrůznější firmy a instituce, které by mohl projekt krásně zviditelnit. A věřili jsme tomu. Vycházeli jsme z úvahy, že relikviář bude opět vystavený na hradě Bečov a bude jedním z významných turistických lákadel Karlovarského kraje. Což se nakonec ukázalo. Navrhli jsme proto panu hejtmanovi využít film pro prezentaci krás Bečovska, hradu i celého kraje, což znamená, že kromě televizního uvedení by se dokument distribuovat formou „videodis32 leden január
zpravodaj
1 / 2016
spravodaj
tribuce”, byl by k dispozici v pokladně hadu Bečov a jiných hradů v oblasti, bylo by ho možné rozdávat jako reprezentační dárek významným návštěvám kraje atd. Film by samozřejmě mohl být taktéž vhodnou pomůckou pro školy a knihovny, vzdělávací a turistická centra i prezentaci Karlovarského kraje pro zahraniční turisty. V titulcích dokumentu by bylo uvedeno poděkování těm, kteří se o jeho vznik zaslouží. No, a za tuto senzační nabídku jsme očekávali finanční pomoc na realizaci. Nestalo se tak. Bohužel. A tak přestože součástí děje filmu jsou i atraktivní záběry krajiny a historických památek Karlovarska, včetně pasáže prezentující krásy hradu Bečova a jeho okolí, podíl tamního kraje na filmu je nulitní. Nic na tom, že návštěvníci hradu Bečov se pídí po dokumentu, o kterém vědí, že byl natočen, ale který není v běžné distribuční síti na nosičích DVD. V tomto smyslu zase nepochopitelně zaváhala Česká televize, která nemá zájem na výrobě takového nosiče. Nezbývá než improvizovat. Zájemci o film Hon na svatého Maura mohou poslat předběžnou objednávku na mailovou adresu:
[email protected] Jestliže se zájem potvrdí, sami autoři filmu vyvinou snahu o jeho „manufakturní” výrobu. Poskytnutí autorských práv k distribuci je v zásadě schváleno. Nicméně, není-li akce, není reakce. Piště tedy a buďte trpěliví. A jestliže tyto řádky bude číst někdo z Karlovarského kraje, který se cítí mými slovy dotčen, může fatální chybu svého hejtmana začít napravovat. Do rozjezdu výroby DVD nosičů s filmem bude potřebné něco investovat.
Dovětek poslední Nebylo by ale spravedlivé, po kritice karlovarského hejtmana, naopak nevzpomenout na fantastický postoj ministrů Bublana (vnitro) a Janáka (kultura) (ČSSD), kteří dokázali nemožné v přísně sešroubovaném rozpočtu a za existence nesmírně komplikovaných interních předpisů poskytnout pro natočení filmu finanční dotaci každý v řádu 250 tis. Kč, bez které by tento film nevznikl. Patří jim za to obrovské poděkování. Zbylou částku do rozpočtu pak poskytla Česká televize v podobě zapůjčení techniky a technologie svých studií. Jan Hlaváček, Krimi servis Hlaváček (autor je bývalý dlouholetý ředitel Kriminalistického ústavu v Praze) Použitá literatura: Cejnková, Z.: Hon na svatého Maura, realizační scénář, Praha 2002.Černá, A. - Šembera, A.: Relikviář sv. Maura - 2. část závěrečné etapy (studie). Frantálová, D.: Svatý Maur je ukryt v trezorovém pracovišti, Zemské noviny 24. 9. 1999.Hlaváček, J.: Na hradě Bečov jsou vděční kriminalistům, Kriminalistický sborník č. 3/2002.Šumbera, A.: Relikviář sv. Maura, St. Památkový úřad v Plzni, 2002.Voleman, R.: Utajují převoz relikviáře svatého Maura, PRÁVO 26. 1. 2002.Dopis ředitele Kriminalistického ústavu Praha ze dne 28. 1. 2002 řediteli Památkového ústavu v Plzni k opomenutí podílu expertů Kriminalistického ústavu Praha při realizaci expozice v Bečově. Dopis režisérky Zory Cejnkové z 25. 5. 2004 hejtmanovi Karlovarského kraje Dr. Josefu Pavlovi s nabídkou na využití filmu o nálezu Relikviáře sv. Maura pro turistický ruch kraje.
leden
33
január
zpravodaj
1 / 2016
spravodaj
Revoluce ze vzduchu Americký Federální úřad pro letectví (FAA) nedávno vydal důrazné varování. Očekává se, že během letošních Vánoc se jen v USA prodá kolem jednoho milionu dronů, a mezi zaměstnanci úřadu to vyvolává obavy. A podobně to vidí i Evropská komise, jež předpokládá, že do deseti let může trh s drony představovat až desetinu celého leteckého průmyslu. Proč to vzrušení? Létající stroje se v neregulovaném systému zhusta dostávají do rukou jedinců, kteří si nejsou vědomi, že několikakilogramové létající zařízení může být velmi nebezpečnou hračkou. Příliš rychlý vývoj Zásadní pokroky v miniaturizaci elektroniky a především ve vývoji baterií v posledních letech umožnily vznik malých létajících zařízení, jež dokážou fungovat jak zcela autonomně, tak na dálkové ovládání. Drony mívají čtyři vrtule (pak jde o tzv. kvadrokoptéry), ale může jich být i šest, osm nebo ještě víc. Lze je ovládat pomocí speciálního setu, případně skrz aplikace pro tablet anebo smartphone. Stroje jsou výsledkem dlouholetého vývoje armádních technologií, které postupně prorostly do oblasti civilního letectví. Armádní drony mají mnoho podob – nejčastěji jsou to poměrně velká proudová letadla. Mozkem, který je udržuje ve vzduchu, je software, jenž si rychle našel cestu i do civilní oblasti. Dnes už drony zdaleka nejsou jen hračka pro nejrůznější „geeky“. Staly se z nich profesionální nástroje, které do řady odvětví přinášejí průlomové změny. Zatímco na silnicích probíhá elektrická revoluce velmi pomalu a elektromobilů se stále prodává jen zlomek z celkového množství aut, ve vzduchu jde o skokový vývoj. Drony nyní dávají filmařům, fotografům, farmářům, ochráncům přírody, geografům, těžařům, požárníkům, bezpečnostním službám a mnoha dalším oborům možnosti, které ještě donedávna neměli nebo by je stály nehorázné peníze (zpravidla v podobě pronájmu klasického vrtulníku). Jenže to všechno je teprve začátek. Zhruba od poloviny roku 2014 se v médiích pravidelně objevují zprávy, že spediční firmy zkoušejí využívat drony k doručování zásilek. Patří mezi ně německá DHL, francouzská La Poste a švýcarská či singapurská pošta. Drony obvykle neváží víc než tři kilogramy s tím, že dokážou unést náklad v úrovni poloviny své hmotnosti. Na pár pohledů to stačí bez problémů, je to ale dost i pro doručování menších balíků. Příležitost vycítily firmy jako Amazon a jiné on-line obchody. Letos v dubnu Amazon doručování s drony testoval. Nadšení Američanů, kteří čekali, kdy jím místo poštovní dodávky jejich nejnovější smartphone či knihu objednanou přes internet dodá dron, však brzy zchladil v úvodu zmíněný FAA. Podle nařízení z roku 2006 je totiž využívání dronů ke komerčním účelům v USA zatím nelegální. FAA nicméně vydává alespoň výjimky, kterých je už přes 1700. Využívání dronů pro soukromé účely je ve Spojených státech dosud do značné míry neregulované, případně se liší stát od státu. Protože federální vláda je v této otázce pomalá, rozhodly se jednotlivé státy vytvářet vlastní legis-
leden
34
január
zpravodaj
1 / 2016
spravodaj
lativu. Abyste však v USA mohli legálně se svým dronem létat, je obvykle nutné to alespoň ohlásit právě na FAA. Jiné země, jako třeba Austrálie či některé evropské státy, mají pravidla pro pohyb ve vzdušném prostoru volnější. V České republice je třeba mít pro komerční provoz dronů povolení od Úřadu pro civilní letectví. Drony využívané pro soukromé účely a o hmotnosti do 20 kilogramů povolení nepotřebují. Ale to neznamená, že by jejich piloti nemuseli dodržovat pravidla. Naopak. Zároveň se stále ještě můžete dostat do křížku se zákonem, především v oblasti ochrany soukromí. Dronem totiž není dovoleno šmírovat, respektive „narušovat soukromí třetích osob“. V Česku dnes fungují podle odhadů tisíce dronů. Vítězslav Hezký, ředitel sekce letových standardů Úřadu pro civilní letectví, začátkem roku v médiích prohlásil, že většina rekreačních pilotů, třeba i nevědomě, dodržuje daná pravidla. Zároveň však dodal, že technologický vývoj těchto leteckých prostředků jde tak rychle dopředu, že legislativa citelně zaostává. Kdo chce v Česku využívat drony komerčně, tedy pro „letecké práce“, mezi něž se počítá i natáčení nebo focení, musí podle zákona kontaktovat zmíněný úřad a získat povolení. Úřad zároveň poskytne informace o tom, jak, kdy a kde bezpečně létat. Nejčastěji jsou ve hře produkční a televizní společnosti. Vydaných povolení jsou nyní už stovky. Kdo bude využívat dron ke komerčním účelům bez povolení, tomu hrozí od Úřadu pro civilní letectví pokuta až pět milionů korun. Hezký mimo jiné každému novopečenému majiteli dronu doporučuje pojištění (u těch komerčně využívaných je povinné). Několikakilogramový létající stroj je totiž pořád jen stroj. I bez cizího zavinění se může porouchat a poškodit nemovitost, zaparkované auto či někoho zranit. Většina dronů je pro tyto případy vybavena bezpečnostními pojistkami. Například v případě, že se dron dostane z dosahu dálkového ovládání, pokusí se bezpečně přistát nebo dostat zpět na místo vzletu. To samé v případě vybití baterie. Výrobci už do strojů zapracovávají i pokročilá opatření, kdy jsou si drony na základě GPS informací vědomy své pozice, a pokud shledají, že se nacházejí v zóně příliš blízko letiště, nevzlétnou nebo se vrátí. Toto omezení se netýká pouze letišť, ale například i citlivých státních institucí či elektráren. Pro začátečníky funguje speciální funkce vymezující přesné zóny létání. Jednoduché zásady bezpečného létání s drony jsou následující: nikdy nelétat v obydlené oblasti nebo v blízkosti letiště, vždy držet dron v dohledu a vyhýbat se létání v noci. Databáze a monitor Drony jsou bezesporu potenciálně nebezpečné, ale jejich perspektivy tyto obavy přebíjejí. Farmáři s nimi mohou jednoduše, rychle a především levně kontrolovat svá pole a stáda. Hasičům mohou pomoci při mapování terénu, protože se snadno dostanou i tam, kam člověk nemůže. Stejně tak pomáhají též policistům. V zahraničí už existují první policejní týmy, které drony využívají – nejčastěji při krizových událostech nebo přírodních katastrofách. V USA našly užití při kontrole mexických hranic. Také v Česku se už drony při některých nenadálých událostech využívají. Příkladem může být sesuv svahu na dálnici D8 či povodně v roce 2013. Osvědčily se i po výbuchu v muničním skladě na Zlínsku, kdy bylo použití vrtulníku s lidskou posádkou příliš rizikové.
leden
35
január
zpravodaj
1 / 2016
spravodaj
Ochránci přírody využívají drony ke sledování ohrožených zvířat v Africe a Austrálii a to samé dělají jejich kolegové nad oceány. Čím dál rozšířenější je využívání dronů při sportovních přenosech. Na Novém Zélandu zkoumá jistá soukromá firma erozi pobřeží a hledá místa, která by mohla ohrozit silnici vinoucí se podél pobřeží. Železniční společnosti, přístavy a těžaři používají drony k evidenci vybavení, měření zásob nebo kontrole ekologických dopadů své činnosti. Pro všechny zmíněné to znamená extrémní snížení nákladů. Zároveň se měsíc co měsíc objevují nové nápady pro praktické využití dronů. Nedávno parta vývojářů ze švýcarského Institutu dynamických systémů předvedla, jak hejno robotických dronů dokáže uplést lanový most. Uvažuje se o jejich využití v oblasti záchranářství – mohou nést například defibrilační přístroje, „létající ambulance“ může být na místě rychleji než kdokoli jiný a proškolený dispečer dává na dálku pokyny kolemjdoucím či kolegům přítomným na místě. Možnosti jsou téměř nekonečné. Jenže co se stane, až se obloha nad našimi hlavami drony zaplní? Kdo zajistí, aby se drony nesrazily navzájem, nenaletěly do budov a nekřížily dráhy letadel? Je jasné, že dříve nebo později bude potřeba systém řízení letového provozu pro drony podobný tomu, jaký se dnes používá pro letadla. Právě na tomto úkolu už teď pracuje NASA: základem je databáze dronů a sledovací systém, pravděpodobně založený na existující infrastruktuře vysílačů mobilních operátorů. Pilotní spuštění projektu se plánuje až kolem roku 2019. Zároveň už FAA testuje první systémy, jež mají zachytit, identifikovat a monitorovat drony v určité omezené oblasti – nejčastěji kolem letišť. Srážka dronu s letadlem, ač zatím nebyla z žádného místa na světě hlášena, v sobě nese riziko smrtících následků. A piloti velkých amerických aerolinek už nyní hlásí desítky případů, kdy z kokpitu dron skutečně vidí. Zatím se nikdy nedostal tak blízko letadla, aby způsobil problém. Drony v sobě ukrývají příslib velmi zajímavé budoucnosti. Její limity nedávno na vlastní kůži pocítila americká společnost SkyPan International. Od FAA dostala dosud nejvyšší pokutu 1,9 milionu dolarů za to, že létala se svými drony a natáčela a pořizovala fotky bez povolení nad hustě obydlenými oblastmi Chicaga a New Yorku. Jan Horčík, Respekt
Před českým radarem se terorista neschová ani za několik zdí Původně měl sloužit ruční radar z pardubické firmy RETIA záchranářům a protiteroristickým jednotkám. Zvládne nalézt osoby zavalené pod zřícenými domy, odhalit pozice nebezpečných teroristů ukrytých i za několika zdmi či detekovat uprchlíky ukryté v kamionech. Podívejte se, jak funguje. V Pardubicích radary umí. Z produkce radiolokační firmy Tesla a jejích nástupkyň pochází například proslulé pasivní radiolokátory Tamara i Věra, ale i další špičkové přístroje, které jsou používány po celém světě. Do sídla společnosti RETIA jsme se vypravili kvůli přístroji, který se obvyklým představám laické veřejnosti o radarech coby o velkých neohrabaných zařízeních poněkud vymyká. Zajímal nás ruční mikroradar pro odhalování osob za překážkami, který byl českým divákům představen na letošních Dnech NATO. Jmenuje se ReTWis 4.3 a jeho účelem je použití v dynamicky se vyvíjejících situacích při zásazích bezpečnostních a záchranných složek. Umí totiž odhalit polohu ukry36 leden január
zpravodaj
1 / 2016
spravodaj
tých osob, např. v budovách či pod zemí. Pro úplnost uvedeme, že na Mezinárodním veletrhu techniky pro policii MILIPOL 2015, který se konal v říjnu 2015 ve francouzské Paříži, společnost předvedla modernizovaný typ Retia ReTWis 5, který je menší a „vidí“ dál. Radar zaznamenává změnu mikrovlnného signálu způsobeného pohybem vody v lidském těle. Mikrovlny především zaznamenávají nepatrný pohyb plic či břicha při dýchání. Možná jste ve své domácí či firemní bezdrátové síti zaznamenali, že člověk, který projde mezi vaším počítačem (popřípadě tabletem či mobilem) a wi-fi routerem, zhorší parametry připojení. Výrobci radarů a dalších zařízení pracujících v mikrovlnném spektru o tomto fenoménu pochopitelně nemohou nevědět. V Pardubicích se proto zamysleli, jak tento jev využít pro detekci osob. „ReTWis pracuje na principu vysílání velmi krátkých, speciálně modulovaných pulsů mikrovlnných signálů,“ říká Radim Šikl, vedoucí obchodního a marketingového oddělení lokalizačních systémů společnosti RETIA. Přístroj poté rozpoznává odražené pulsy, které se vrací zpět na anténu a do přijímače. Vyhodnocením těchto odrazů vzniká prostorový obraz situace. Jelikož radar zaznamenává změnu mikrovlnného signálu způsobeného pohybem orgánů v lidském těle, osoba za zdí nemá šanci se zamaskovat. Mikrovlny totiž zaznamenají i nepatrný pohyb plic a břicha při dýchání (1-3 mm). Nastavení umožňuje vidět i za několik zdí Největší tajemství radaru spočívá ve vyhodnocení odraženého signálu. Výsledkem je grafický výstup na displeji, který umožňuje obsluze situaci pozorovat různými způsoby a to jak na displeji radaru, tak i na dálku, např. na notebooku či tabletu. Samozřejmostí je určení polohy sledované osoby včetně měření vzdálenosti. V nastavení radaru je možné určit zorné pole (0-8 metrů, 6-14, 12-20 metrů). Díky tomu je možné sledovat osoby ukryté přímo za zdí, na kterou je radar přiložen, stejně jako polohu lidí, kteří jsou od radaru za několika zdmi na relativně velkou vzdálenost. Obsluha může zorné pole nastavit podle potřeby a taktické situace například i tak, že radar vidí do třetí místnosti a předchozí či následující prostory „nevidí“. O tom jsme se přesvědčili při pořizování obrázků. Figurant nejprve chodil v místnosti před radarem, abychom se naučili číst údaje displeje. Na něm totiž není vidět celá osoba, ale především trup v podobě červeného „fleku“. Když se poté figurant pohyboval ve vedlejší místnosti, zaznamenal radar také osoby v dalších místnostech. Díky „přeostření“ na další místnosti jsme sledovali pohyb osob v navazujících prostorech. Následně jsme byli svědky praktické ukázky sledování osob ve vedlejší budově. Obsluha přístroj umístila na stativ doprostřed místnosti a přes zeď zaostřila paprsek radaru na místnost ve vedlejší budově továrny. Podobným způsobem může např. protiteroristická jednotka střežit zájmový prostor skrytě, například ze zaparkovaného automobilu. Sledovali jsme, že člověk nemá šanci se ukrýt. O vysoké míře citlivosti radaru jsme se přesvědčili v okamžiku, kdy během předvádění přístroje redakčnímu objektivu položila obsluha zapnutý radar na stůl. Na displeji jsme uviděli dvě červené
leden
37
január
zpravodaj
1 / 2016
spravodaj
skvrny (obutá chodidla), jelikož radar zaznamenal přes desku stolu proudění krve v obutých nohou redaktora. Z radaru bylo možné jednoduše odečíst vzdálenost mezi chodidly i jejich vzdálenost od radaru. Radar „vidí“ kromě člověka také psy, nezobrazuje kočky a myši V Pardubicích původně vyvinuli radar pro záchranáře a protiteroristické jednotky. Pro intervenční tým je důležité mít přehled i o větších zvířatech jako jsou velká nebo bojová plemena psů, neboť vystresované zvíře může být pro zasahující významnou hrozbou. Kočky a hlodavce (myši ap.) či rozzuřenou čivavu přístroj pomocí software odfiltruje, jelikož pro zasahující nejsou tak nebezpeční. Možnosti použití ReTWisu jsou široké. Dokonce není problém vyhledat osoby ukryté pod plachtou návěsu. Najít teroristy v budovách či lidi ukryté či uvězněné v podzemí, například po sesuvu budovy, to je primární určení přístroje. Se současným nárůstem terorismu a migrace o systém ReTWis roste zájem mezi speciálními policejními a armádními složkami celé Severoatlantické aliance. Na zmíněné výstavě MILIPOL ve Francii vzbudil zasloužený ohlas. Zaujalo nás také, že z pohledu obsluhy ve stávajícím radaru dokáže pouhý upgrade software na nejnovější verzi zásadně zlepšit schopnost vidět za překážky a to téměř na úroveň nejnovějšího modelu. Rostislav Jančar Zdroj:http://technet.idnes.cz/
Zbavíme se komárů? Vědci vytvořili mutaci, která je může zničit V laboratoři se zrodili geneticky upravení komáři, kteří šíří vlohy pro neplodnost samiček. Stačí vypustit tento hmyz do volné přírody a přenašeči nebezpečných chorob vymřou. „Zatím se k tomu nechystáme,“ ubezpečují vědci. Malárie zůstává pohromou subsaharské Afriky. Jejím hlavním přenašečem je hned několik druhů komárů dříve shrnovaných pod druh Anopheles gambiae. I když lidstvo slaví v boji s touto chorobou významné úspěchy – od roku 2000 klesl počet onemocnění o třetinu a počet obětí se snížil na polovinu – ročně stále ještě onemocní malárií asi 200 milionů lidí a půl milionu jich na ni zemře. Nyní se do arzenálu pro boj s malárií dostává zcela nová zbraň – geneticky modifikovaný moskyt s tzv. „gene drive“. Konceptem tohoto typu genetických modifikací se vědci zabývali už dlouho. Neměli však potřebné molekulárně genetické nástroje pro realizaci svých plánů. Ty se otevřely před třemi roky, když v laboratoři Jennifer Doudna na University of California v Berkeley spatřila světlo světa technika zásahů do DNA označovaná jako CRISPR-Cas9. Podobně jako některé předchozí techniky označované jako zinc finger nuclease či TALEN umí CRISPR-Cas9, laboratorní hantýrkou přezdívaný jako „krispr“, změnit dědičnou informaci v
leden
38
január
zpravodaj
1 / 2016
spravodaj
Komáři pod mikroskopem moravských hygieniků. Můžeme se výhledově téhle starosti zbavit? Foto: Radek Miča přesně vybraném místě genomu. Krispr je ale ještě výkonnější, ještě účinnější a v neposlední řadě levnější než předchozí metody. S krispry může dělat prakticky kdokoli. I na našich univerzitách s jejich pomocí řeší studenti témata svých diplomek.
Mutagenní řetězová reakce Ethan Bier a Valentino Gantz z University of California v San Diegu snesli začátkem letošního roku do dědičné informace mušky octomilky zvláštně upravený gen, který má schopnost vnášet sám sebe na nová přesně zvolená místa dědičné informace. Bier a Gantz navodili tímto genem mutaci měnící zbarvení těla octomilek. Mušky si pak v každé buňce těla navodily stejnou mutaci i u druhého výtisku genu, který vědci nezasáhli. Když pak nechali Bier a Gantz takto mutovanou barevnou mušku křížit s nebarevnými „divokými“ muškami, neplatily u potomstva Mendelovy zákony. Potomek by měl získat od jednoho rodiče vlohu pro barevné tělo a od druhého rodiče „nebarevnou“ vlohu. Jenže v buňkách potomka mušek z laboratoře Ethana Biera dochází k tomu, že zděděný barevný gen „přepíše“ druhý nebarevný gen na jeho barevnou variantu. Pokud vnesli vědci do populace mušek 1% nositelů mutace, nenašli v ní po deseti generacích prakticky žádné nebarevné mušky. Populace měla zcela přepsanou dědičnou informaci barevnou mutací.
leden
39
január
zpravodaj
1 / 2016
spravodaj
Bier a Gantz označili postup jako „mutagenní řetězovou reakci“. Pokusy provedli ve vrcholně zabezpečené laboratoři, odkud nemohly mušky ulétnout ven. Vědci si jasně si uvědomovali, že by nedokázali mutagenní řetězovou reakci v populaci mušek ve volné přírodě zastavit. Vyzvali také ostatní vědce, aby při pokusech s mutagenní řetězovou reakcí postupovali s krajní opatrností. Týmů odhodlaných mutagenní řetězovou reakci odzkoušet nebylo málo. Některé se věnovaly bezpečnostním problémům. Například George Church na Harvard University odzkoušel v laboratořích na populacích kvasinek zvrácení mutagenní řetězové reakce. Nejprve kvasinky touto metodou zmutoval a následně pak do zmutované populace vypustil kvasinky, které dokázaly mutaci odstraňovat a vracet kvasinkám původní nenarušenou dědičnou informaci. V laboratorních podmínkách se to dařilo. Zda by postup stejně dobře fungoval třeba na hmyzu ve volné přírodě, ale není vůbec jisté. Přitom právě hmyz, konkrétně komáři přenášející malárii, jsou předmětem intenzivního výzkumu a vědci hledají způsob, jak jejich populace zneškodnit. V poslední době se objevily hned dvě studie, které hlásí úspěch pomocí mutagenní řetězové reakce.
Komáři – odolní i neplodní Tým vedený Anthonym Jamesem z University of California v Irvinu se spojil s Bierem a Gantzem a získali populaci komárů, kteří jsou díky myším genům odolní k původcům malárie. Tito moskyti by nemohli malárii přenášet, protože by se sami nikdy nenakazili. Tato antimalarická rezistence je vnesena do komáří dědičné informace tak, aby se šířila v populaci mutagenní řetězovou reakcí. Kdybychom mezi divoké komáry vypustili geneticky upravené jedince, odolnost k malárii by se mezi nimi nezadržitelně rozmáhala. Komáři stihnou do roka deset generací, takže postup mutace by byl skutečně bleskový. Ještě razantnější efekt zajišťuje mutace, kterou vnesl do dědičné informace přenašečů malárie tým Tonyho Nolana z Imperial College London. Jimi navozená změna dědičné informace vyvolává u samiček komárů neplodnost. I ta je upravena pro mutagenní řetězovou reakci. Při laboratorním pokusu v populaci několika stovek moskytů v pár generacích rychle převládala. Pokud by samci šířili stejnou mutaci divokou populací, mohlo by dojít ke kolapsu komáří populace či dokonce k vymření. Vědci tak opět stojí před zapeklitou otázkou, zda smíme dělat všechno, co dělat umíme. Můžeme vypustit do přírody mutované komáry, aby tam rozšířili mutagenní řetězovou reakcí vlohu pro odolnost komárů k malárii? Smíme vypustit komáry, kteří mohou přivést svůj vlastní druh k záhubě? Pokud by z přírody zmizel jeden druh komára, mohlo by to na jedné straně zachránit spoustu lidí před závažnou chorobou a navíc tisícům z nich život zachránit. Pro ekosystém by to však mohlo mít vážné následky. Komáři jsou součástí potravního řetězce a představují značný objem biomasy. Chyběli by živočichům, kteří se jimi živí. Masové hubení komárů postřiky v jižní Francii mělo za následek například pokles stavů některých ptačích druhů. Nabízí se také otázka, které druhy hmyzu by zmizelého komára nahradily a jaké následky by mělo jejich rozšíření. Dokonce ani rozšíření komárů s mutací, jež zajišťuje odolnost k malárii, nemusí zůstat pro přírodu bez následků.
leden
40
január
zpravodaj
1 / 2016
spravodaj
Vědci tak kladou na jednu misku pomyslných vah pokles případů malárie a záchranu lidských životů a na druhou ochranu přírody. Jak se rozhodnou? To naznačuje Tony Nolan, když v rozhovoru pro časopis Nature řekl: „Myslím, že je na čase provést základní výzkum a zbudovat zařízení pro množení těchto komárů. Ale rozhodně je nechceme vypouštět do přírody hned v příštím roce.“ Jaroslav Petr -------Autor je vzděláním biolog. Pracuje jako vedoucí pracovník ve Výzkumném ústavu živočišné výroby v Praze-Uhříněvsi, kde se zabývá reprodukční biologií a biotechnologiemi hospodářských zvířat. Přednáší externě na České zemědělské univerzitě v Praze a dalších institucích. Je také dlouholetým popularizátorem vědy. Píše například pro Lidové noviny, časopis Vesmír i server Osel.cz.
Z názorů čtenářů Quo vadis EU? Po dvou katastrofálních světových válkách v Evropě se podařilo politikům postupně vybudovat nový bezpečnostní systém – který známe v současné podobě jako Evropská unie. Tato myšlenka není ovšem nikterak nová. Již v r. 1462 český král Jiří z Poděbrad vyslal poselství k vládcům tehdejšího evropského světa s návrhem na vytvoření společné organisace, která by zajistila mírové soužití na evropském kontinentě („Dohoda o míru veškerého křesťanstva – Cultus pacis“). Tato dohoda měla zároveň zajišťovat společnou obranu proti islámskému nebezpečí ze strany tehdejší osmanské říše (dnešní Turecko). Jak geniální byl náš panovník – ve srovnání s dnešními vyprázdněnými mozky některých EU „politiků“. Bohužel, předběhl svou dobu o mnoho století. My můžeme být pouze hrdi, že náš panovník stál na počátku tohoto obdivuhodného úsilí. Díky realisaci Evropské unie byla Evropa ušetřena na půl století války – což je značný úspěch v porovnání s minulými stoletími. Jako pokrok se považuje: společná evropská měna, zrušení vnitroevropských státních hranic a volný pohyb osob a zboží na území EU. Evropská unie se rozrostla na dnešní (nezvladatelný) kolos z 28 států. Ovšem tato, zdánlivě úspěšná, opatření, mají i svoje problematické stránky. Společná měna, oproti očekávání, nepřináší všem státům stejné výhody. Dosud stále trvající bankovní krise je toho dokladem. Zrušení kontrol na hranicích je sice příjemné pro cestování, ale přináší nebezpečí, že kriminální živly se mohou bez kontroly pohybovat po celém území EU. Neuvážené a zbytečně rychlé rozšíření EU na 28 států je příznačné pro narůstající velikášství bruselské byrokracie. Přijetí Řecka do EU (na základě zfalšovaných státních bilancí) bylo chybou, která není dodnes vyřešena. Řecká krise (spolu s bankovní krizí) jsou příčinami, které ohrozily existenci celé evropské unie. Ale největší zkouška EU je současná uprchlická krise. Katastrofální situace nastala na základě neuvážených a nezodpovědných výroků německé kancléřky Merkelové (které vyzněly jako pozvání do EU). V současné době se valí statisíce uprchlíků ze všech asijských a afrických zemí přes balkánské státy do EU. Protože neexistují na státních hranicích žádné kontroly osobních dokladů ani zavazadel – dostává se do Evropy množství ilegálních zbraní a infiltruje se velký
leden
41
január
zpravodaj
1 / 2016
spravodaj
počet islámských teroristů. Nedávné atentáty (v Paříži a jinde) jsou jen malou ukázkou toho, co nás očekává. Snad doufá paní Merkelová, že obdrží za svoje počínání Nobelovo cenu míru a tak se dostane do společnosti nebožtíka Jásira Arafata (dříve terorista - později nositel Nobelovy ceny za mír!!). Když paní Merkelová zjistila, že to „nešafne“, ponížila se a vydala se na cestu do Ankary prosit tureckého presidenta Erdogana o pomoc. Při tom jí musí být jasné, že Erdogan má škodolibou radost nad tím, že se EU dostává do nové krise. Jako vyvrcholení nabídla Erdoganovi několik miliard Eur (z peněz evropských daňových poplatníků), aby zamezil dalšímu přílivu uprchlíků přes Turecko do Evropy. Ale to není vše! Erdogan obdržel příslib, že bude opět obnoveno jednání o vstupu Turecka do EU. Jak může někdo, kdo má jen trochu inteligence, uvažovat o přijetí Turecka do EU. I ten, kdo má vzdělání na úrovni obecné školy ví, že 97 % Turecka se nachází na území Asie. Jestliže bude Turecko přijato do EU – pak bude nutno EU přejmenovat na “Evropsko–asijskou islámskou unii” (nebo už přímo na “Islámský kalifát Evropa”). Vstupem Turecka do EU by se okamžitě zvýšil počet mohamedánů v EU o 70 milionů! Kromě toho by mohla se stejným oprávněním požádat o přijetí do EU i Čínská lidová republika.. Když v r. 1529 a v r.1683 osmanské islámské hordy ohrožovaly Evropu a snažily se dobýt Vídeň, jen společné úsilí křesťanských států zabránilo další expansi islámu do Evropy. Tažení osmanských “křižáků” od Cařihradu k Vídni (a po porážce opět zpět) bylo doprovázeno neuvěřitelnými zvěrstvy, která páchali Turci na místním civilním obyvatelstvu. Jako výraz opovržení a nenávisti vůči islámským zločinům se stalo v Čechách po dlouhou dobu zvykem dávat psům jméno ”Sultán” (i na Starém Bělidle tomu tak bylo, jak píše Božena Němcová). Porážkou Turků u Vídně byla tehdy uzavřena brána islámské rozpínavosti. A co vidíme dnes? To, co naši předkové statečně bránili u Vídně, je nyní dobrovolně vydáváno – a brána a dveře se otvírají! V první fázi přicházejí zcela bez zábran miliony islámských uprchlíků do EU a v druhé fázi někteří pomatení EU “politikové” uvažují o zcela oficiálním přijetí 70 milionů dalších mohamedánů do EU. Co by k tomu řekl náš ctihodný a moudrý král Jiří Poděbradský? A tak se pomalu stává, že původně ideální myšlenka sjednocené Evropy (díky nezodpovědnosti některých - velice dobře placených - bruselských politiků) se dostává do krise. Stejně jako jiné, původně krásné myšlenky (křesťanství, socialismus), které měly na začátku ideální cíle – ale v rukou byrokracie a vládychtivých jedinců – postupně zdegenerovaly. A tak může podobný osud potkat i Evropskou unii. Náš král Jiří z Poděbrad by neměl asi ani dnes velký úspěch! Václav Mader, Nussbaumen
Rada do nového roku Už Voltaire řekl, že čtení posiluje duši. Léčebný účinek knih potvrdili i jiní. Zvýšení účinku na čtenáře podporuje výběr knih. (K. Čapek, Ch. Dickens, I. Klíma, M. Kundera, S. Tamaro a jiní.) Během čtení se "nastartují" různé procesy. Kniha/literatura může konejšit, těšit, odvést, usměrňovat, řídit, budit pocity a ukázat možnosti. Čtenáři/pacientu udělá dobře, vidí-li se v hrdinovi knihy, není-li sám se svým problémem - prostě prodělává jakýsi druh psychoterapie...
leden
42
január
zpravodaj
1 / 2016
spravodaj
Povánoční doba může být dobou čtení. Pár stránek dobré knihy před spaním umožní jít do sebe. Kniha poslouží, vedle nálad, řeči, obsahu, jako medicína. Časový faktor a hloubka čtení mají svou důležitost. Působí kniha na tělo? V Anglii zjistili, že nemocní mohli po četbě redukovat své léky. Čtení aktivovalo mozková centra příslušná pro city a pocity. Docílilo rezonanci se zdravotním stavem. Svět by byl asi lepší, kdyby lidé více četli. Léčily by se jejich šrámy. Dobré je přečtené diskutovat. To se někdy děje, většinou bohužel málo. Když si dáme do nového roku "závazek" více číst, bude to dobré předsevzetí.... Štěpán Húsek
Z tvorby krajanů Napiš všechno nestyď se kde je tvá podstata prostě to napiš průchod tomu dej namaluj obraz zvěčni vše co vidíš a trpělivě posečkej
Co cítíš udělej Myšlenky se honí jako divoký kůň je to hřích či není co se tím změní však pálí jako bičování od kata
na starého přítele vzpomenout úsměv a radost zvěstovat i když nás srdce ještě bolí z předchozích ran věřme, že zahojí se s paprsky brzkých rán ať můžeme jít dál jen mudrc to kouzlo znal avšak právě dnes nám dává naději žít v čisté lásce pro sebe, blízké a celý svět kéž umíme tuto báseň nazpaměť
Když slza ukápla Co se to s námi stalo zavřeli jsme svá srdce na trvalo? Svět kolem nás nelze pochopit nevíme co je v klidu se posadit s květinou v ruce pár nejbližším tvář pohladit jen tak bez protislužby jen tak z lásky k bližnímu s otevřenou náručí někoho potěšit bez předsudků a výčitek jen se srdcem na dlani a jednoduše jak jen to jde
Jana Marie Jarolímková
o o o leden
43
január
zpravodaj
1 / 2016
Balada O ztracené řece
spravodaj
kamenná cesta k nim lesem vedla utichl klapot, na dně teď leží velká voda na ně sedla Řeko Jihlavo, života plná kdo vzal ti tvou krásu, kdo postavil hráz? Kdo utopil skály, louky i domy maliním, borůvčím posetý sráz. Zamával sbohem poslední komín kola se nad ním uzavřela jen stromy v polomu smutně tu stojí kořeny bez hlíny, holé zcela
Pod Rabštejnem přehrada leží od věků dávných to kouzelný kraj teď střípky vzpomínek skládat lze stěží už marné je hledat ten ztracený ráj Z hradu zůstaly jenom trosky to léta se na něm podepsala údolím nedá se projít už bosky krajina mocným se odevzdala Jak chaloupky v pohádce mlýny tu stály
Marie Veselá, Brno
Opustili nás Zemřel Richard Belcredi, bývalý velvyslanec ČR ve Švýcarsku V prostějovské nemocnici před Vánoci zemřel bývalý redaktor Rádia Svobodná Evropa a bývalý velvyslanec ČR ve Švýcarsku Richard Belcredi. Bylo mu 89 let. Potomek starého šlechtického rodu žil v Brodku u Prostějova, kde restituoval zámek. V poslední době měl zdravotní potíže. Informaci o úmrtí potvrdil jeho synovec Ludvík Belcredi. V kostele v Brodku u Prostějova se 2. ledna uskutečnila zádušní mše za zemřelého. Belcredi se narodil v roce 1926 v Brně-Líšni, kde rodina vlastnila zámek s hospodářstvím. V roce 1949 emigroval. V mnichovské redakci Svobodné Evropy pracoval 30 let. Později byl jednatelem společenství Opus bonum, které organizovalo proslulé emigrantské semináře ve Frankenu. Společně s Pavlem Tigridem a dalšími lidmi také pomáhal pašovat zakázanou literaturu do nesvobodných zemí. Vždy se tak stavěl proti komunistické totalitě. "Ta bestialita, ta surovost, ten způsob, jak oni krutě zacházeli s odpůrci v domnění, že oni připravují nějaký lepší život. Není to pravda. To vedení si připravovalo lepší život pro sebe, a ne pro ty ostatní," řekl Belcredi v rozhovoru v projektu Paměť národa. Po roce 1989 se vrátil do Československa. V roce 1994 přijal na čtyři roky post velvyslance ve Švýcarsku. Poté znovu pečoval o zámek v Brodku a podílel se na kulturním životě obce. V roce 1998 dostal Řád Tomáše Garrigua Masaryka za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva. čtk
leden
44
január
zpravodaj
1 / 2016
spravodaj
Klaus Baumgartner a bernská stopa na severní Moravě V noci na 10. prosince zemřel po dlouhé nemoci někdejší primátor Bernu Klaus Baumgartner. Připomeňme si jeho důležitou a záslužnou roli ve vztazích k české komunitě ve Švýcarsku, jakož i zásluhy na rozvoji Jeseníků na severní Moravě. Rok 1989 znamenal v tehdejším Československu nejen zásadní změnu politických poměrů v zemi, ale i proměnu přístupu ke správě a řízení společnosti na Všech úrovních. V regionální politice se hledaly cesty, jak přivést občany k participaci na rozvoji svého území. Jedním z prvních, ne-li zcela prvním úspěšným pokusem, byl regionální rozvojový koncept Jeseníky 2010 na severní Moravě. Díky krajanům žijícím ve Švýcarsku se podařilo získat podporu tomuto projektu zejména v kantonu a městě Bernu. Nebyla to však jen podpora hmotná a finanční, ale i podpora morální, kterou svými dvěma návštěvami v Jeseníku, lemujícími začátek a dokončení projektu, podpořil úsilí všech zúčastněných tehdejší primátor Bernu Dr. Klaus Baumgartner (na snímku uprostřed). Jeho návštěva v roce 1994 znamenala velké povzbuzení v obtížné etapě změny myšlení a přístupu občanů ke svému regionu a návštěva v roce 2005 pak mohla zhodnotit výsledky desetileté práce, završené vytvořením strukturovaného dokumentu s popisem všech kroků a rozhodnutí, kterých bylo třeba v průběhu let učinit. Dokument „Regionální rozvojový koncept Jeseníky 2010“ se stal dokonce studijním materiálem pro odborné vysoké školy, zabývající se regionálním rozvojem. Tak i po letech je v regionu znát bernská stopa nejen v konkrétních rozvojových výsledcích projektu, ale i ve vzpomínkách účastníků tehdejšího dění na osobní angažovanost primátora Bernu Klause Baumgartnera, jehož si v souvislosti s jeho úmrtím s vděkem připomínáme. Čest jeho památce. Jindřich Němčík Foto Lukáš Němčík
o o o leden
45
január
zpravodaj
1 / 2016
spravodaj
Zemřel rozhlasový hlasatel Vladimír Fišer, v srpnu 1968 oznámil okupaci V noci na sobotu 12. prosince zemřel dlouholetý hlasatel Československého rozhlasu Vladimír Fišer. Byl tím, kdo 21. srpna 1968 přečetl do éteru první zprávu o invazi vojsk Varšavské smlouvy a výzvu k zachování klidu. V. Fišer se narodil 21. srpna 1934 v Čisté na Rakovnicku. Po maturitě v roce 1953 na obchodní akademii působil v Československém rozhlase v Praze. Pracoval i v dabingu, známou se mimo jiné stala jeho role arogantního hlasatele Kenta Brockmana v seriálu Simpsonovi. Často také předčítal titulky. Fišerovo úmrtí oznámil Český rozhlas. V letech 1953 až 1984 byl hlasatelem zpravodajských a publicistických pořadů, poté moderoval pořad Dobré jitro. V období 1987 až 1993 pracoval jako redaktor programové propagace. Spolupracoval také s Československou televizí a Krátkým filmem. ČTK
Oznamy Voľby do NR SR Volič, ktorý nemá trvalý pobyt na území Slovenskej republiky, môže požiadať o voľbu poštou a to v listinnej forme tak, aby žiadosť o voľbu poštou bola doručená Ministerstvu vnútra Slovenskej republiky na adresu: Ministerstvo vnútra Slovenskej republiky odbor volieb, referenda a politických strán Drieňová 22 826 86 Bratislava 29 SLOVAK REPUBLIC najneskôr 50 dní predo dňom konania volieb (t.j. najneskôr 15.1.2016). Na žiadosť doručenú po ustanovenej lehote sa neprihliada. elektronicky (e-mailom) tak, aby žiadosť o voľbu poštou bola doručená Ministerstvu vnútra Slovenskej republiky na elektronickú adresu
[email protected] najneskôr 50 dní predo dňom konania volieb (t.j. najneskôr 15.1.2016). Na žiadosť doručenú po ustanovenej lehote sa neprihliada. Žiadosť o voľbu poštou (viď „Dokumenty na stiahnutie") musí obsahovať údaje o voličovi - meno a priezvisko, - rodné priezvisko, 46 leden január
zpravodaj
1 / 2016
spravodaj
- rodné číslo, a ak mu nebolo pridelené, dátum narodenia, - adresu miesta pobytu v cudzine. Volič k žiadosti o voľbu poštou pripája - čestné vyhlásenie v štátnom jazyku, že nemá trvalý pobyt na území Slovenskej republiky, - fotokópiu časti cestovného dokladu Slovenskej republiky s osobnými údajmi voliča alebo fotokópiu osvedčenia o štátnom občianstve Slovenskej republiky. Ak žiadosť spĺňa zákonom ustanovené náležitosti, Ministerstvo vnútra Slovenskej republiky zašle najneskôr 35 dní predo dňom konania volieb voličovi, ktorý požiadal o voľbu poštou, na adresu miesta pobytu v cudzine - obálku opatrenú odtlačkom úradnej pečiatky Ministerstva vnútra Slovenskej republiky, - hlasovacie lístky, - návratnú obálku (označenú heslom „VOĽBA POŠTOU - ELECTION BY MAIL“ a vypísanou adresou Ministerstva vnútra Slovenskej republiky ako adresáta a adresou voliča ako odosielateľa), - poučenie o spôsobe hlasovania. Po rozhodnutí, ktorému kandidujúcemu subjektu chce volič odovzdať svoj hlas, vyberie zo sady hlasovacích lístkov jeden konkrétny hlasovací lístok, ktorý môže bez ďalšej úpravy vložiť do obálky opatrenej odtlačkom úradnej pečiatky Ministerstva vnútra Slovenskej republiky a túto zalepí. Ak sa volič rozhodne dať niektorému z kandidátov uvedených na hlasovacom lístku prednostný hlas, zakrúžkuje poradové číslo uvedené pred menom kandidáta. Prednostný hlas môže dať volič najviac štyrom kandidátom. Ak volič zakrúžkuje vyšší počet poradových čísiel ako štyri, na prednostné hlasy sa pri zisťovaní výsledkov hlasovania nebude prihliadať, ale započíta sa v prospech kandidujúceho subjektu. Po úprave hlasovacieho lístka vloží volič hlasovací lístok do obálky opatrenej odtlačkom úradnej pečiatky Ministerstva vnútra Slovenskej republiky a túto zalepí. Zalepenú obálku vloží do návratnej obálky označenej heslom „VOĽBA POŠTOU - ELECTION BY MAIL“, musí byť na nej uvedená adresa sídla Ministerstva vnútra Slovenskej republiky ako adresáta a adresa voliča ako odosielateľa. Návratnú obálku odošle poštou. Výdavky spojené so zaslaním návratnej obálky poštou hradí odosielateľ. Do výsledku hlasovania sa započítavajú hlasy na hlasovacích lístkoch, ktoré boli doručené Ministerstvu vnútra Slovenskej republiky najneskôr v posledný pracovný deň predo dňom konania volieb (t.j. najneskôr 4.3.2016).
Pani Jiřina Kalivodová, zástupkyně spolku Sokol St. Gallen, oznamuje svoje nové kontaktní telefonní číslo: 078 894 97 85. V tomto smyslu si prosím aktualizujte její kontakt také v Adresáři členů Výboru Svazu spolků na straně 27 v čísle 7-8/2015 Zpravodaje. (red.)
leden
47
január
zpravodaj
1 / 2016
spravodaj
CZECH IT OUT maškaráda V sobotu, 28.11.15, se konala v Curychu naše oblíbená CZECH IT OUT maškaráda. Cestu k nám do klubu NEO našla ten večer spousta lidí všech věkových kategorií. Velmi nás potěšili i hosté, kteří se k nám dostavili po plese "METAMORPHOSE BALL" v krásných róbách, a kteří na naši party mohli strávit ještě dvě hodiny plné zábavy a plynule pokračovat v tancování. K maškarádě nás inspirovala krásná tradiční akce v Praze, která se koná většinou v únoru a jmenuje se Carnevale Praga. Krásné škrabošky, fantastické kostýmy a kouzelné okolí pražského starého města, které návštěvníky odnáší do mystického světa karnevalu, nás fascinovaly. Naše maškaráda byla ovšem mnohem menší a odehrála se za jeden večer. Nicméně nás potěšily nádherné škrabošky, které si hosté k našemu eventu přinesli. Všem ostatním jsme škrabošku navlékli hned u vchodu do klubu a tím po celé ploše krásné lokality NEO byly vidět barevné veneciánské škrabošky, které našemu večeru dodaly jedinečnou atmosféru, kterou máme možnost prožívat právě jen v období karnevalu. Už nastal Nový rok a my si nenecháme ujít příležitost řádně ho přivítat a tak jsme se spontánně rozhodli uspořádat party i v lednu! A protože je vhodné navázat na to dobré, novoroční party odstartujeme v NEO, v místě, ve kterém jsme právě prožili tuto krásnou maškarádu. Těšíme se na vás v sobotu 23. 1. 2016, ve 23 hodin v NEO na velké CZECH IT OUT "WELCOME 2016" party. Více informací a program na www.czechitout.ch. Srdečně, Rebecca Neff (Pozn.red.: I tentokrát mají dámy v krásných róbách a páni ve večerním oblečení takto možnost, prodloužit si noc a po plese bádenského Sokola –viz na další straně - zajet do blízkého Zürichu a protančit zde dalších pár hodin – party trvá do pěti!)
Zpravodaj na webu … najdete na stránkách Českého velvyslanectví Bern. Vždy 4-6 týdnů po tom, co ho dostanou předplatitelé, se Zpravodaj objeví na http://www.mzv.cz/bern/cz/vzajemne_vztahy_a_informace/cesi_zijici_ve_svycarsku/index.html (tento odkaz / link najdete také na www.svaz-spolku.ch) Pro koho? Neznáte Zpravodaj? - zde si ho můžete prolistovat Předplatitelé - hledáte něco ze staršího čísla Zpravodaje a to už je dávno uloženo někde ve sklepě nebo dokonce odvezeno se starým papírem? - najdete to zde Na webu je publikována redakční část, bez inzerce a bez oznámení, které se netýkají činnosti spolků SSČS. Děkujeme zaměstnankyním a zaměstnancům velvyslanectví za podporu a spolupráci.
leden
48
január
zpravodaj
1 / 2016
spravodaj
Inzerce TĚLOCVIČNÁ JEDNOTA SOKOL BADEN Vás srdečně zve na
40. jubilejní Sokolský ples který se koná v sobotu 23. ledna 2016 ve velkém sále sportovního střediska TÄGERHARD ve WETTINGENu. Otevření sálu v 19:30 hod. Vstupné: CHF 48.-, mladí do 25 let a stále-mladí v důchodovém věku CHF 38.-
K tanci hraje český taneční orchestr „Horvath Band“ Úbor večerní, společenský Předprodej vstupenek : Jaroslava Krump 056´442 40 93 Postkonto: SOKOL Baden, 60-125441-6 Informace:
[email protected],
[email protected]
www.sokol.ch
leden
49
január
zpravodaj
1 / 2016
spravodaj
Přihláška k odběru Zpravodaje od ............. A: 1) Objednávám Zpravodaj: 2) Zaplatím Zpravodaj: (Nehodící se, škrtněte) Paní/Pan: Jméno a příjmení ........................................................................................ Ulice/číslo ……………………………………..................................................................... PSČ/město/stát ……………………………………………………………………………………... Telefon …………………………………………….. Podpis ………………………………………
B: Posílejte Zpravodaj jako můj dar: Paní/Panu: Jméno/příjmení:……………………………………………………………………… Ulice/číslo ………………………………………………………………………………..…………. PSČ/město (obec)/stát: …………………..……………………………………………………….
Složenku na zaplacení zašlete na adresu A
JAK UHRADIT PŘEDPLATNÉ ZA ZPRAVODAJ A INZERÁTY? Konto ve Švýcarsku: PostKonto: Verband SSCS, Zpravodaj - Presseorgan, 6006 Luzern Kontonummer: 80-70357-1 IBAN: CH89 0900 0000 8007 0357 1 Pro platby z ciziny: Credit Suisse AG: Verband der Vereine der Tschechen und Slowaken, CH-8070 Zürich IBAN: CH78 0483 5063 4699 7100 0 Clearing-Nr.: 4835, BIC / CRESCHZZ80A Konto pro platby z České republiky: Poštovní spořitelna: Název účtu: Jaroslav Havelka Číslo účtu: 218 798 369 / 0300 IBAN: CZ68 0300 0000 0002 1879 8369, BIC / CEKOCZPP
leden
50
január
zpravodaj
1 / 2016
spravodaj
Ceník inzerátů ve Zpravodaji 1. Základní cena inzerátů pro celou stranu ve vnitřní části = SFr 460.2. Cena menších plošných inzerátů je úměrná ploše základní ceny pro stranu 3. Plošný barevný inzerát na druhé, třetí a čtvrté stránce obálky (jen v případě dostatku volné plochy) = příplatek 20% 4. Řádková inzerce: každý i započatý řádek = SFr 15.5. Nevýdělečné akce členských spolků „Svazu spolků“ jsou propagovány zdarma Slevy: a) Opakovaný inzerát: 2x až 5x = 10%, b) Opakovaný inzerát: 6x až 11x = 20% Chcete si přivydělat? V případě získaní nového inzerenta Vám administrace Zpravodaje vyplatí odměnu 25 % z fakturované částky za inzerát – po jeho zaplacení. Odměna je jednorázová a nevztahuje se na řádkovou inzerci.
Impressum Redakce - vedoucí redaktor: JUDr. Andrej Hrico, Püntenstrasse 2 CH-8184 Bachenbülach, Tel.: +41(0)43 539 90 14, nebo +41(0)78 776 68 70, e-mail:
[email protected] Tým spolupracovníků: Helena Springinsfeld, Jan Edward Hýsek, Václav Günter, Tomáš Hrico Čeští korektoři: Helena Springinsfeld, Tel.: +41(0)79 413 55 89, Fax:+41(0)44 833 59 04, e-mail(svaz spolků):
[email protected] ; Jan Edward Hýsek, e-mail:
[email protected] Administrace (předplatné, změny adres, nové přihlášky na odběr, odhlášky, informace): Zpravodaj, Jarmila Schifferle, Parkstrasse 2, CH-5313 Klingnau, Tel: +41(0)56 245 11 48, e-mail:
[email protected] Inzerce: JUDr. Andrej Hrico, Püntenstrasse 2, CH-8184 Bachenbülach, Tel./fax: +41(0)43 539 90 14, nebo +41(0)78 776 68 70, e-mail:
[email protected] Roční předplatné: ve Švýcarsku SFr 55.- , v Evropě (mimo Švýcarska) SFr 60.- nebo ekvivalent v domácí měně, v zámoří (letecky) SFr 65.-, nebo ekvivalent v domácí měně. Vydává: Svaz spolků Čechů a Slováků ve Švýcarsku -Verband der Vereine der Tschechen und Slowaken in der Schweiz. Webová stránka: http://www.svaz-spolku.ch Tisk: Gastropress Uzávěrka - redakční část a inzerce: vždy 3 dny před ukončením měsíce. Podepsané články nemusí vyjadřovat názor redakce. Nevyžádané rukopisy se nevracejí.
leden
51
január
